1. Neslýchané Židovský přítel z dětství
Pokud bychom věřili obecně přijímanému klišé, byl Hitler antisemitou již před první světovou válkou. Ve skutečnosti však neexistuje ani jedno přímé svědectví z doby před podzimem roku 1919 (Hitlerovi tenkrát bylo 30 let), které by tuto domněnku podpořilo. Teprve ve zpětném pohledu, v knize Mein Kampf, se Hitler prezentoval jako „antisemita od dětství“. Svůj politický traktát psal Hitler ve vězení v pevnosti Landsberg, kde si odpykával trest za nezdařený puč z 9. listopadu 1923. Vězeň Hitler se stal pro nacionalisty jakýmsi hrdinou poté, co využil proces, při němž byl souzen pro velezradu, k obžalobě poměrů v Německu. Svůj diletantský pokus o převrat se přitom pokusil morálně ospravedlnit zájmem národa. Puč se ovšem nezdařil, Hitler seděl ve vězení a začal se obávat, že by mohl přijít o své nároky na vedoucí úlohu v čele extrémně pravicového hnutí. To se sice rozštěpilo na několik nezávislých skupin, nicméně ve volbách do Říšského sněmu v květnu roku 1924 získalo na společných kandidátkách s jinými nacionalistickými seskupeními obstojných 6,6 procenta hlasů. Hitler sice funkci v čele pravice formálně složil, zároveň však chtěl upevnit svou pozici tím, že napíše a zveřejní knihu, která se stane programem pravicového hnutí. K tomu přistoupil ještě jeden motiv, který se objevil jako podtitul na obálce prvního svazku jeho díla, jenž vyšel v červenci roku 1925. Pod názvem Mein Kampf stálo: Zúčtování.1 19
Mein Kampf je, jak známo, špatně formulovaná kniha plná posledních pravd, antisemitské ideologie a politické frazeologie; kromě toho však obsahuje i řadu autobiografických pasáží. Ty měly jaksi dokreslovat autorovy světonázorové výlevy. Životopisné vsuvky ale měly ještě jednu funkci – Hitler se jimi chtěl prezentovat svým přívržencům jako skálopevný národní socialista a antisemita. I své rodiště, Braunau am Inn, využil jako symbol poslání, jemuž se cítil zavázán – neopomněl připomenout, že toto město leží přímo na hranici mezi dvěma německými státy, jejichž opětné sjednocení se nám mladším musí jevit jako životní úkol, o jehož naplnění musíme usilovat všemi dostupnými prostředky.2 V Linci, kde prožil mládí, se údajně stal zaníceným přívržencem ideje velkoněmeckého národního státu. A ve Vídni, kde pobýval v letech 1909 až 1913, prodělal proměnu ze slabošského světoobčana ve fanatického antisemitu.3 V metropoli rakousko-uherské mnohonárodnostní monarchie ho prý „skutečně ošklivé zkušenosti“ poučily o tom, že „Žid“ je „bacilonosič“, „červ v zahnívajícím těle“ a „duchovní mor“, který je „horší než černá smrt z minulých dob“.4 Protože „Žid“ stojí v pozadí prostituce stejně jako tahá za nitky v sociální demokracii a v marxistickém hnutí. Všiml jsem si jmen téměř všech vůdců a vesměs to byli také příslušníci „vyvoleného národa“. Jména Austerlitz, David, Ellenbogen atd. mi navždy utkví v paměti,5 napsal Hitler v Mein Kampfu o sociální demokracii a pokračoval, že mu jako šupiny z očí spadl závoj mylných představ o cíli a smyslu této strany, protože z mlhavého oparu sociálních frází se s úšklebkem vynořuje ďábelská tvář marxismu.6 To je podle Hitlera hnutí, které popírá v člověku hodnotu jedince, znevažuje význam národa a rasy a připravuje tím lidstvo o základní předpoklady jeho další existence.7 Zkrátka a dobře, během svých „učednických a protrpěných 20
let ve Vídni“ Hitler údajně pochopil „celý rozměr“ toho, co nazývá „židovský problém“ a uvědomil si, že jeho vyřešení je otázkou přežití lidstva. Hitlerův autoportrét „antisemity od dětství“ převzali – hlavně z naprostého nedostatku jiných historických pramenů – víceméně nekriticky všichni jeho významní životopisci od Bullocka přes Festa až po Kershawa. Fest vyslovuje domněnku, že Hitlerův „základní sklon k antisemitismu“ vzklíčil již v Linci. Ve Vídni se podle Festa stal ze samotářského Hitlera definitivní nepřítel Židů. Pro neúspěšného studenta umění, který skončil v azylu pro muže bez přístřeší a byl naplněn nenávistí vůči státu a společnosti, se stal antisemitismus jen koncentrovanou formou nenávisti, která do té doby spíše bezcílně těkala… až konečně našla v Židech svůj kýžený objekt.8 Fest také píše, že se Hitler stal ve Vídni členem „Antisemitského spolku“, i když pozdější rešerše prokázaly, že v té době v Rakousku žádný takový spolek vůbec neexistoval.9 K takovému omylu ovšem snadno sváděla historická realita, neboť Linec byl baštou velkoněmců a Vídeň na počátku 20. století centrem evropského antisemitismu, který měl mnoho podob. Jednak to byl tradiční, křesťansky motivovaný antijudaismus, který viděl v Židech především „Ježíšovy vrahy“. Potom liberální antisemitismus, který jim vyčítal náboženskou nesnášenlivost a to, že se distancují od ostatních národností. Pro levici ztělesňovali Židé chamtivý kapitalismus a „mamonismus“, konzervativce zase dráždil jejich revoluční duch. Rasový antisemitismus, jenž se začal šířit koncem 19. století, spojil všechny tyto předsudky do jedné hrozivé obžaloby a údajné zlovolnosti Židů vysvětloval povahou židovské „rasy“, která je prostě svou podstatou taková, takže všechny pokusy o asimilaci tohoto národa jsou předem odsouzené k nezdaru. 21
Ve Vídni, metropoli mnohonárodnostní rakousko-uherské monarchie, kde žilo v roce 1910 asi 175 000 Židů pocházejících převážně z východní Evropy (v roce 1857 jich tu přitom bydlelo jen kolem 6000), se antisemitský resentiment projevoval různými způsoby. Vůdce velkoněmců Georg Ritter von Schönerer tu měl ohnivé přednášky proložené hesly jako Zbavme se Judeje! nebo Zbavme se Říma! a požadoval vytvoření velkoněmeckého národního státu. Rétoricky obratný a široce populární křesťansko-sociální starosta Karl Lueger agitoval proti vlivu Židů. Na přelomu století vyšel ve Vídni německý překlad pseudovědeckého pojednání britského teoretika ras Houstona Stewarta Chamberlaina nazvaného Základy 19. století.10 Velké oblibě se těšily i okultně-rasistické spisy jistého Guida von Lista a jeho učitele Jörga Lanze von Liebenfelse; posledně jmenovaný vydával periodikum Ostara, na jehož stránkách propagoval antropologická studia v zájmu zachování „nadřazené evropské rasy“. Je tedy naprosto logické a pochopitelné, že Hitlerovi životopisci věřili jeho tvrzení obsažené v Mein Kampfu, podle něhož byl „antisemitou od dětství“. Jenže pohled na Hitlerův život ve Vídni, jak ho osvětlila rakouská historička Brigitte Hamannová v díle Hitlers Wien11 a ještě před ní – přinejmenším v náznacích – také americký životopisec Adolfa Hitlera John Toland,12 nám zprostředkovává velmi odlišný obraz. Brigitte Hamannová vycházela z velmi obsáhlých rešerší, v jejichž průběhu důkladně prozkoumala celé Hitlerovo okolí z oné doby, a její závěry lze shrnout takto: Hitler, zkrachovalá existence ze čtvrti Waldviertel, sice byl s takzvanou židovskou otázkou konfrontován a spatřoval v Židech zvláštní rasu, nicméně k antisemitovi měl velmi daleko. Naopak projevoval obdiv ke kulturním výkonům Židů a uznání vůči charitativní činnosti židovských organizací. V dobách, 22
kdy klesl na nejnižší příčku sociální hierarchie, udržoval velmi přátelské kontakty s židovskými spoluobyvateli z mužského domova, řemeslníky a obchodníky.13 Brigitte Hamannová také odhalila jediné dobové svědectví o Hitlerově tehdejším údajném antisemitismu, totiž knihu jeho přítele z mládí Augusta Kubizeka Adolf Hitler. Mein Jugendfreund, jako vykonstruovanou nepravdu. Podle Hamannové byly relevantní pasáže vloženy do rukopisu, jenž vznikl během války, teprve později. Kubizeka prý zatkli v roce 1945 Američané kvůli jeho blízkému vztahu k Hitlerovi a 16 měsíců jej věznili ve vazebním táboře v Glasenbachu. Rukopis zmíněné knihy zůstal po celou dobu v jeho bytě a Kubizek jej po svém propuštění důkladně přepracoval (měl na to dost času, protože byl nezaměstnaný). Najednou z manuskriptu zmizely všechny výroky, v nichž se jako antisemita projevoval sám Kubizek, a místo toho jsou Hitlerovi vloženy do úst protižidovské výroky opsané z Mein Kampfu. Brigitte Hamannová dochází k logickému závěru: Zjevně mu šlo o to, aby svého přítele z mládí vykreslil jako antisemitu, jenž svými názory svedl i jeho, Kubizeka.14 Hamannová vyvrací také celou řadu dalších klišé, přičemž se opírá o velký počet dokladů. Teorie, podle níž je nutno hledat kořeny Hitlerova antisemitismu v osobě jednoho židovského profesora, je zcela neprůkazná; totéž platí o senzační historce, že se Hitler nakazil v Leopoldstadtu od jedné židovské prostitutky syfilidou. Když se v roce 1908 rozhořela ve Vídeňské opeře štvavá antisemitská kampaň proti Gustavu Mahlerovi, Hitler jej dál obhajoval jako nejlepšího interpreta Wagnerova díla. Hamannová dále uvádí, že devatenáctiletý Hitler navštěvoval [v doprovodu přítele z mládí Kubizeka] hudební večery u Jahodů, seznámil se s rodinným životem a kulturou této židovské rodiny z prostředí vzdělaného měšťanstva, a ne23
učinil jedinou antisemitskou poznámku.15 Také v opeře, na místech pro stání, měl Hitler příležitost pozorovat, jak silný zájem projevují Židé o kulturu. Protože tyto zájmy sdílel, je možné, že k Židům vzhlížel s respektem. Kromě toho měl další dobré důvody být vděčný židovským dobrodincům, píše Hamannová. Jako bezdomovec přijímal v roce 1919… často pomoc od židovských charitativních organizací, vytápěnými místnostmi počínaje a polévkami zdarma konče; z darů židovských občanů byl financován i provoz azylu pro bezdomovce v Meidlingeru a mužského domova v Brigittenau.16 Výpovědi jeho kumpánů z této doby staví tradiční obraz Hitlera jako nepřítele Židů na hlavu. Antisemita Reinhold Hanisch nevycházel z údivu, když se později dozvěděl o Hitlerově extrémně antisemitské politice. Koneckonců došlo mezi ním a Hitlerem v mužském domově k ostré výměně názorů, když se Hitler zastával svých židovských přátel. Hanisch také vzpomínal na to, že Hitlerovým nejlepším přítelem byl v té době jistý Josef Neumann, řemeslník židovského vyznání. Neumann, původem z Dolních Rakous, vypomohl Hitlerovi tím, že mu věnoval plášť a nějaké peníze. Hanisch uvedl doslova: Neumann byl dobrosrdečný muž, který si Hitlera hodně oblíbil, a Hitler si ho velmi vážil.17 Hitler prý s Hanischem několikrát diskutoval o antisemitismu a přitom bránil Heinricha Heineho a oceňoval díla židovských skladatelů jako Mendelssohna a Offenbacha. Hanisch se zmínil i o jednookém zámečníkovi jménem Simon Robinson, pocházejícím z Haliče, který Hitlerovi občas vypomohl menším obnosem. A také o prodavači pohlednic Siegfriedu Loeffnerovi, moravském Židovi, který rovněž patřil k okruhu Hitlerových známých z té doby. Nesmíme zapomínat ani na židovské obchodníky Altenberga, Landsbergera a Morgensterna, kteří prodávali Hit24
lerovy kresby a akvarely. Posledně jmenovaný doporučil mladého Hitlera některým svým zákazníkům, například židovskému advokátovi doktoru Josefu Feingoldovi, který pak Hitlera také podporoval. Hamannová prokázala, že všechny toto osoby, o nichž se Hanisch zmínil v souvislosti s Hitlerem, skutečně existovaly a opravdu je s Hitlerem něco spojovalo. Hanischovo na první pohled překvapivé svědectví je v souladu s výpověďmi jiných svědků, například jednoho spolubydlícího z mužského domova, jenž chtěl zůstat v anonymitě. Tento muž pocházející z Brna uvedl: Hitler vycházel s Židy velmi dobře a jednou prohlásil, že je to chytrý národ, který je soudržnější než Němci.18 Svědectví jiného bezdomovce, Karla Honische, se nese ve stejném duchu. Také Hitlerův poslední spolubydlící z mužského domova Rudolf Häusler nevycházel z údivu, když se ho řadu let po konci první světové války začala jeho dcera vyptávat na antisemitismus jeho někdejšího přítele. Musel přiznat, že ve Vídni si ničeho takového nevšiml. Brigitte Hamannová pak shrnuje své poznatky z výpovědí někdejších přátel Adolfa Hitlera. Ani jeden z nich si nedokázal vysvětlit, jak se z člověka, který si s Židy tak výborně rozuměl, mohl najednou stát přední německý antisemita.19 Byl tedy mladý Hitler přítelem Židů? Je to více než pravděpodobné a bylo by to také v naprostém souladu s postojem umělce, jímž se chtěl stát, protože k tradičnímu pojetí uměleckého života nepochybně patří určitá otevřenost vůči světu kolem. Ale klišé o „antisemitovi od dětství“, které vytroubil do světa sám Hitler a mnoho dalších, včetně jeho životopisců jako jsou Bullock nebo Fest, ho nekriticky přejalo, je zřejmě příliš silné. Jak jinak si lze vysvětlit skutečnost, že právě Brigitte Hamannová a její významné dílo Hitlers Wien jsou povoláváni za korunní svědky při snaze zdůvodnit tradiční pohled na Hitlera jako 25
„vídeňského antisemitu“? Zcela jinak reaguje na tvrzení Hamannové britský dějepisec Kershaw. Protože její kniha vyšla o několik let dřív než jeho životopis Hitlera, musel na ni nějakým způsobem zareagovat. Udělal to tak, že poznatky, které rakouská historička nashromáždila, jednoduše postavil na hlavu. Je pravděpodobné, píše britský badatel, že Hitler skutečně začal Židy nenávidět už ve Vídni, jak později sám tvrdil. V té době však zřejmě šlo jen o reakci na jeho osobní situaci, a nikoli o nějaký promyšlený „světonázor“. Pokud někdy projevil svoji v nitru pociťovanou nenávist nahlas, nijak tím nevzbudil pozornost v prostředí, které bylo antisemitismem doslova otrávené. Dokud Hitler Židy potřeboval, aby si mohl vydělat na živobytí, nechával si své skutečné názory pro sebe a příležitostně možná dokonce utrousil nějakou neupřímnou poznámku…, kterou bylo možné interpretovat jako výraz uznání vůči židovské kultuře.20 Podle Kershawa – který ovšem neuvádí nic, čím by svá tvrzení podpořil – tedy mladý Hitler nenáviděl Židy kvůli své osobní situaci. Britský historik považuje za jednu z příčin okolnosti, za nichž zemřela Hitlerova matka. Stejným způsobem ostatně argumentoval v sedmdesátých letech John Toland. Tento americký historik se dokonce přikláněl k názoru, že Hitler dával vinu za matčinu smrt židovskému lékaři Eduardu Blochovi. Jenže právě skon Kláry Hitlerové neposkytuje nejmenší záminku pro podobné interpretace, protože Hitler si doktora Blocha, s nímž udržoval přátelské styky od svých osmnácti let, vážil až do své smrti. Ještě v roce 1938, když vtáhl do Lince coby „vůdce a říšský kancléř“, se o něm zmínil jako o „vznešeném Židovi“ a později mu umožnil emigraci do Spojených států.21 Také tento lékař později uvedl, že mladý Hitler docela určitě nebyl antisemita: …tenkrát ještě nezačal Židy nenávidět.22 26
Kershaw uvádí, že dalšími důvody Hitlerova raného antisemitismu byly odmítání, izolace a stále větší bída.23 Jistě, Hitler se ve Vídni ocitl na samém dně, zatímco mnoho Židů udělalo kariéru v hospodářské, kulturní a žurnalistické sféře. Nicméně většina Židů žijících v dunajské metropoli patřila ke střednímu stavu. Typickými postavami vídeňských ulic byli spíše ortodoxní židi, kteří se přistěhovali z východní Evropy a žili v nuzných podmínkách, povětšinou v centru nebo v Leopoldstadtu, bývalém židovském ghettu (před první světovou válkou tam Židé tvořili asi třetinu obyvatelstva). Také Židé, s nimiž se Hitler ve Vídni stýkal, byli vesměs stejně chudí jako on, v nejlepším případě drobní obchodníci, kteří prodávali mimo jiné i jeho akvarely, čímž mu pomáhali vydělat si na živobytí. Proč by měl Hitler tyto lidi nenávidět? Ale pokud Hitler nezačal Židy nenávidět v době, kdy žil ve Vídni, tak kdy a kde k tomu došlo? Možná v Mnichově, kam se přestěhoval v květnu roku 1913? Radikálně nacionalistické sdružení velkoněmců samozřejmě vyvíjelo své aktivity i tady, v hlavním městě Bavorska. Jejich předseda Claß zveřejnil v roce 1912 (pod pseudonymem) antisemitský spisek nazvaný Kdybych já byl císařem…, který našel u příznivců pravice značnou odezvu.24 Kromě toho bujel i v Mnichově – podobně jako ve všech velkých evropských městech – spíše intelektuální antisemitismus pěstovaný ve společenských salonech. Ten se opíral především o sociálně-darwinistické teorie ras. K propojení těchto teorií s nacionalisticko-velkoněmeckými představami zde ovšem nedocházelo, především proto, že si Bavorsko – v reakci na snahy Pruska ovládnout Německo – tradičně pěstovalo vědomí vlastní svébytnosti. Nesmíme zapomínat ani na to, že ani katolická církev, která měla v Bavorsku silný vliv, nebyla prosta protižidovských emocí, vzbuzovaných v tomto případě čistě náboženskými 27
faktory. A ve společnosti jako celku vyvolávali obranné reakce Židé z východu, kteří hledali nový domov i v Mnichově a působili tu velmi cizorodě. Ovšem Mnichov nelze v tomto ohledu srovnávat s Vídní; antisemitismus se v poněkud dobromyslnější bavorské metropoli neprojevoval příliš výrazně. V hospodách ve čtvrti Schwabing, kde se scházeli umělci a Hitler tam nacházel jedinou formu kontaktů, kterou snášel, protože mu poskytovala blízkost a cizost zároveň (jak píše Fest25), se ostatně nosilo víc levičáctví, jemuž byl antisemitismus cizí. Protože Hitler se v této době ještě stále považoval především za umělce, nacionalisticko-antisemitské postoje se k němu i z tohoto důvodu prostě nehodily. Nikdo z dobových svědků si také nevzpomíná, že by Hitler (který údajně v této době hodně četl) byl antisemitou nebo o Židech vůbec hovořil. Proč by se také měl stát antisemitou v poklidném Mnichově, když se jím nestal ve Vídni, tomto „židovském Babylonu“? Hitler musel v Mein Kampfu samozřejmě tvrdit opak. Píše, že v Mnichově, tomto „německém městě“, které se prý tolik odlišuje od Vídně coby „Babylonu ras“,26 dál důkladně zkoumal vztah mezi marxismem a Židovstvem… V letech 1913 a 1914 jsem také poprvé v různých kruzích… vyslovil přesvědčení, že otázka budoucnosti německého národa je otázkou zničení marxismu.27 Ani v létě roku 1914 se na Hitlerově vztahu k Židům jistě nic nezměnilo. Také on se dal strhnout vlnou vlasteneckého nadšení. To dokazuje mimo jiné i fotografie z 2. srpna 1914, na níž je zachycen uprostřed jásajícího davu na náměstí Odeon. Otázka, kdo je Žid a jakou roli hraje v dějinách „židovská rasa“, nezajímala v těchto chvílích vůbec nikoho. Křesťané, židé a ateisté táhli do války bok po boku s nadšením, které je spojovalo. Zdálo se dokonce, že vál28
