1. Korespondenční teorie pravdy Pravda (řecky alétheia, latinsky veritas) je filosofický termín, jímž se označuje základní hodnota poznání a vztah k sobě i ke světu. Nelze najít jednotnou definici pravdy, každé její určení závisí na kritériích, která jsou pro zjištění pravdivosti zvolena. Aristoteles chápe ve shodě se zákonem sporu pravdu jako akt myšlení, jehož výrok adekvátně (tj. pravdivě) odpovídá tomu, co je aktuálně dáno v bytí: „Říci o tom, co jest, že to jest a o tom, co není, že to není – to je pravdivé.“ (Met. 1077b26, srov. Met. 1011b25). Podobné formulace má již Platon (Kratylos 385b2, Sofistes 263b). Moderní problém těchto definice spočívá v nedostatečné definici dané korespondence. Říká se sice něco o něčem vzhledem k realitě; ale není jasné, jak je korespondence založena a která část reality odpovídá danému výroku (viz problém reference). Klasické pojetí u Tomáše Akvinského (De Veritate, Summa Theologiae): Veritas est adaequatio rei et intellectus nebo opis: „Výrok je pravdivý, pokud odpovídá vnější realitě“. Toto pojetí sahá k neoplatonským arabským myslitelům (Avicenna, Averroes). Předpoklady klasické teorie adekvace 1. Rozumové poznání pravdy se děje výlučně soudy. Problém: tento předpoklad je analytický, neboť soudy nejsou nic jiného než poznávací akty lidského myšlení. 2. K poznání korespondence soudu a faktu nestačí poznat jen soud, nýbrž je třeba poznat oba členy tohoto vztahu. Definice pravdivosti soudu je založena na vztahu mezi soudem a něčím, co stojí mimo soud. To nemůže popřít ani protivník, mluví o „něčem“. Problém: korespondence se nevyjasněně vztahuje k realitě a k jazyku, což v analytické filosofie vedlo ke dvěma směrům vzhledem k teorii pravdy.
1. Koherenční teorie pravdy (logický atomismus) Viz soubory věnované Fregemu, ranému Wittgensteinovi a Russellovi, první fáze analytické filosofie, logický pozitivismus. 1. Adekvace dvou řádů: vědecky ověřitelné věty (viz „protokolární věty“) se vztahují ke pravdivě pozorovatelným a definovatelným vztahům ve světě, které jsou empiricky ověřitelné („fakta“). 1
2. Princip pravdivosti: základním stavebním kamenům světa odpovídají základní stavební kameny jazyka (slova); atomickým proto-faktům odpovídají atomické (tj. jednoduché) výroky; atomickým faktům odpovídají ty atomické výroky, které jsou pravdivé. 3. Koherence: pravdivý výrok nemůže být v rozporu s jinými pravdivými výroky, které se týkají stejného obsahu. Koherenci zajišťuje rozdělení na deduktivní logickou kostru jazyka (analytické výroky), která nese pozitivně verifikovatelné poznání (syntetické výroky). Formulování pravdivé adekvace myšlení a reality v logickém pozitivismu vypadá následovně: 1) x je pravdivé, když a jen když (iff ) x odpovídá určitému faktu // x je nepravdivé když a jen když x neodpovídá určitému faktu; 2) x je pravdivé, když a jen když x odpovídá určitému fakticky nastalému stavu věcí // x je nepravdivé, když a jen když x nekoresponduje s nastalým stavem věcí; Pozdější záměna kvantifikátoru „tehdy a jen tehdy“ (angl. if) za formální zpřesnění „když a jen když“ (angl. iff) ukazuje na základní problém této teorie. Staví na existenci dvou striktně oddělených řádů reality („fakta a stavy věcí“) a jazyka („analytické a deduktivní výroky“). Tyto dva řády uvádí do korespondence analytické soudy a metoda verifikace (viz soubor „logický pozitivismus“). Kritika pozitivistické teorie pravdy se soustředila na následující body (viz soubory Wittgenstein + přehled 3 fází analytické filosofie, Quine + řečové akty + teorie reference). 1. Jazyk Traktátu je umělý formální systém, který v jazykové realitě existuje pouze díky běžnému pojetí jazyka jako souboru pravidel v odpovídající jazykové hře (pozdní Wittgenstein). Padl mýtus samostatného jazyka vědy, který kriticky a objektivně normuje běžné užití řeči. 2. Akt mínění tvoří základní součást reference a nelze jej oddělit od „čisté“ či „vědecky“ pojaté reference. Viz problémy kolem historical + causal account of referring (Strawson, Donellan, Kripke). Padl mýtus jazyka odděleného od uživatele a jeho intencionality. 2
3. Existují případy jazykového vyjadřování, které jsou klíčové pro utváření reality a pravdy a tvoří je pouze výkon jazyka spojený s intencí mluvčího (viz soubor řečové akty). Padl mýtus jazyka odděleného od konkrétní řečové situace. 4. Rozdělení analytických a syntetických výroků je neověřitelné dogma pozitivismu, stejně jako metoda ověřování odděleného parciálního „faktu“ (viz Quine). Padl mýtus spojení mezi logem reality a jazyka založeným na stejné struktuře. Tato zdrcující kritika již nešla odvrátit. Tzv. deflacionistická (okleštěná) teorie pravdy reagovala na předešlé námitky tím, že se snažila zrušit nejasný pojem reference, tj. adekvaci pravdy a vnější reality. Obrana se soustředila na formální autoreferenční pojetí pravdy známé z Tarského knize o logice (Der Wahrheitsbegriff in den formalisierten Sprachen, 1935). Představitelé formální větve analytické filosofie se proto soustředili pouze na zachování základního dogmatu, tj. obrany logické pravdy jako nezbytné součásti analytického výroku. Debata se soustředila kolem tzv. „formálně pravdivých vět“ (Truthsentences). 2. Formální pojetí pravdy (T-sentences, A. Tarski) Alfred Tarski (1902-1983) se narodil jako Alfred Tajtelbaum do varšavské židovské rodiny. Po získání doktorátu biologie učil Tarski matematiku a logiku na několika polských univerzitách. Roku 1939 byl pozván na kongres konaný na Harvard University v USA. Z Polska odjel v srpnu 1939 poslední lodí do Spojených států, která z Polska vyplula před německou invazí. Jeho žena a dvě děti přežily válku v Polsku. Od roku 1942 učil Tarski na univerzitě v Berkeley, kde strávil zbytek svého života. Tarského formalismus se týká matematického pojetí definice: • Vezměme tento definiens (co se definuje): „Prostor s operacemi, které splňují následující vlastnosti 1 až 8“. • Matematik toto definiens zavede jako následující definici: „Vektorový prostor“ pod zkratkou „V“. • Princip pravdivosti ve formálních matematických větách splňuje pouze ekvivalence S-P: "V je vektorový prostor, tehdy a jen tehdy, když spolu se svými operacemi splňuje vlastnosti 1 až 8." • Z principu je jasné, že zde musí jít o obousměrný proces. Striktně a formálně jednoznačně si odpovídá definiens a daná definice. 3
Tarski upozorňuje, že matematici říkají jen "jestliže," (if) takže namísto správné ekvivalence vyslovují implikaci. Ale v pravdivostních definicích matematiky z principu musí být ekvivalence (iff). Příklad T-věty v angličtině je následující: (T) “p” is true if and only if p. („Snow is white“ is true if and only if snow is white).
Charakter P-vět, tj. transformace ontologické implikace na formální ekvivalenci (if > iff), lze shrnout následovně: • Pravda není vázána na substanciální vlastnosti věcí. • P-věty jsou meta-jazykem řídícím pouze formální predikaci pravdivostních výroků: proto jsou analytické a nutně dané. • Pravda se vztahuje pouze na formalizovaný vztah mezi S-P, plyne pouze z tohoto vztahu a její danost je možné vysvětlit pouze na základě P-vět. • Z předešlého vyplývá, že pojem pravdy se vztahuje pouze k logické potřebě jazyka; vyjadřuje zobecnění, generalizaci, řetěz nekonečných konjunkcí nebo disjunkcí. Formalizované pojetí pravdy vyřadilo problém reference tím, že se soustředilo na problém formální ekvivalence S a P, popř. jej vyjadřovalo tautologickými definicemi dané třídy. Adekvace v teorii pravdy se týká pouze metajazykové shody S-P, která se neváže na vnější realitu světa. Viz formální (ale nikoliv pravdivostní!) analýzu výroku „Současný francouzský král je moudrý“ u Russella. Toto pojetí pravdivosti napadla komunikativní (konsensuální) teorie pravdy (viz soubor Habermas a článek o komunikativní teorii jazyka − Apel). Kritériem pravdy je souhlas poznávacích výroků, pravdivé je to, na čem se shodneme a předpokladem této shody je kompetentnost mluvčích a svobodná výměna názorů. 3. Kritika pojetí pravdy jako adekvace a reprezentace V anglosaském světě se kritika P-vět soustředila do tzv. pragmatické teorie pravdy. Pravda je spojena s naším jednáním a pokud je výsledek zdárný, jsou poznatky pravdivé. Pravda není primárně posuzována ve vztahu k izolované skutečnosti jazyka a světa, ale z hlediska pragmatické použitelnosti daných vyjádření.
4
Donald Herbert Davidson (1917−2003) Americký analytický filosof, zabýval se teorií pravdy, problémem mínění a smyslu jazykových vyjádření vázaných na poznání světa. V článku z roku 1974 nazvaném "On the Very Idea of a Conceptual Scheme" napadl Quineho tezi o dvou dogmatech empirismu (viz přehled tři fází analytické filosofie). Podle D. se prý Q. implicitně drží třetí teze, která je nesprávná: rozdílu mezi konceptuálním schématem a zkušenostním obsahem. Nemožnost absolutního překladu slova „gavagai“ vychází u Quina z faktu, že koncept slova „jazyk“ mediatizuje mezi věcí a mluvčím. Může to být jiné schéma: „zkušenost světa“ nebo „mysl“ atd. Tyto koncepty zajišťují podle Q. fakt, že mluvíme „o něčem“. Pak platí, že celek „jazyka“ odpovídá celku holisticky pojaté „zkušenosti“. Schémata jako „jazyk“ a „zkušenost“ jsou podle D. prázdné pojmy, které nelze v reálné mluvě nijak verifikovat. Q. uměle oddělil koncept a obsah mluvy. Pak vznikne absurdita: dané „x“ (gavagai) je jazykem, i když toto „x“ nemůžeme totálně přeložit. Díky mediaci konceptu „jazyk“ může Quine zaujmout metapozici a říci: vím o čem domorodec a Angličan mluví. Koncept „jazyk“ zajišťuje důkaz o nemožnosti totálního překladu: 1. Vím, co je „jazyk“ (jakýkoliv, jde o schéma jako takové); 2. Díky této metapozici nad jazykem vím, že angličtina a domorodý jazyk se nevztahují k téže okolnosti („gavagai“). Podle D. je tato metapozice mýtus. V případě nemožnosti překladu je tato nemožnost prostě nesrozumitelná, a ne pouze nepřeložitelná. V reálné mluvě chybí jakékoliv mediační schéma, které by ji mohlo vyjádřit tím, že by stálo nad samotným jazykem. „Nothing, however, no thing, makes our sentences and theories true: not experience, not surface irritations, not the world, can make a sentence a true. . . . The sentence 'My skin is warm' is true if and only if my skin is warm. Here there is no reference to a fact, a world, an experience, or a piece of evidence.“
Pro Davidsona se jazyk vztahuje ke světu kauzálně: cítím teplo na své kůži a popisuji daný stav. Quine bere jazyk intelektualisticky a abstraktně jako epistemologický nástroj poznání, metodicky stojí nad jazykem. Vytváří univerzální koncepty („jazyk“, „zkušenost“, „kůže“). Tyto koncepty zajišťují, že jazyk ve své holistické povaze odpovídá realitě. Davidsonovo pragmatické pojetí T-sentences lze shrnout takto: 5
1. Nevycházet z mýtu zvaného „meaning“, jde o primát konceptu postaveného mimo reálný obsah výroku (třetí dogma empirismu); 2. Věty mají smysl pouze za předpokladu, že určíme reálně dané podmínky, které určují jejich pravdivost (tzv. correpondence without confrontation). 3. Většina našich mínění a přesvědčení, jimiž se vztahujeme ke světu, je pravdivá (realismus); věda dosahuje jen upřesňující, pragmaticky pojaté koherence myšlení a světa. Viz Rortyho shrnutí Davidsonova pojetí pravdy v přiloženém díle Pragmatism, relativism and truth. Richard McKay Rorty (1931 − 2007) Americký filosof, představitel postmoderní filosofie jazyka, dlouholetý profesor filosofie na Princetownské univerzitě. Představitel tzv. pragmatického obratu části analytické filosofie k post-analytické filosofii. Hlavní dílo: Philosophy and the Mirror of Nature (1979, kritika západní teorie reprezentace, kdy mysl „zrcadlí“ realitu mimo ni); Contingency, irony, and solidarity (1989), Objectivity, Relativism and Truth (1991, zde soubor článků věnovaných teorii pravdy). Stručný přehled Rortyho filosofie napsal J. Peregrin, výborný přehled hlavních témat díla Objectivity, Relativism and Truth najdete v článku O. Fundy. Rortyho teorie pravdy stojí na následujících tvrzeních: • rozpadem platonismu v v racionalismu a empirismu 17. století zanikla říše Pravdy. kterou může intelektuál nazírat a teoreticky popsat; na straně predikátů zmizela jednotná reference na svět zajištěná klasickou metafyzikou a klasickou analytickou filosofií; • rozpad subjektu (Marx, Freud, Nietzsche) zrušil možnost objektivity i na straně subjektu, který v klasické podobě přestal existovat; z hlediska pravdy došlo k problematizaci subjektu, který se rozplynul v podobě osvícenského základu svobodného a objektivního poznání. Zánikem metafyziky a subjektu došlo k zásadnímu narušení vztahu S-P z hlediska jeho odkazu na „pravou“ realitu i na „čistý“ poznávací subjekt. Rorty proto navazuje na koncepci běžných mínění a názorů, tj. beliefs (James, Davidson), která nepotřebuje ani metafyziku ani epistemologii. Pravda se chápe jako to, čemu je v danou chvíli nejvhodnější věřit, neboť neexistuje žádné lepší vysvětlení. Relativismus je obhajovaný
6
jako etnocentrismus. O pravdě a racionalitě nelze říci nic konkrétnějšího, než podat popis známých způsobů justifikace, které dané společenství v té či oné oblasti zkoumání užívá. Důsledky pragmatické teorie pravdy v pojetí Rortyho: • teoretické debaty o úloze vědy (epistemologie, problém ověřitelnosti, metodologie...) nevedou k řešení žádných konkrétních otázek, ale samy otevírají další specifické problémy; • klíčem k solidárnímu vztahu ke světu je fenomén kultury: jsme její součástí, vytváříme ji svým jednáním; • myšlení by se mělo vztahovat k dílčím požadavkům a potřebám jednotlivých úrovní kulturního systému; • otázky objektivních hodnot či racionální povahy vědy se pak začnou jevit jako nesrozumitelné a zaniknou přirozeným způsobem; • touhu po objektivitě (tj. přání být ve spojení s realitou přesahující společenství, s nímž se identifikujeme), má být nahrazeno konkrétní solidaritou s tímto společenstvím. Post-analytický filozof se v kritice analyticky založené objektivity ve vztahu k vědě a k realitě odvolává na hermeneutickou tradici ve filosofii (Heidegger, Gadamer). Ve filozofii nejde v první řadě o shromažďování a zastřešování poznatků, ale o projekt vzdělávání, dovedení člověka k sobě samému a ke světu v kritickém postoji vůči všemu, co by na něj vznášelo nárok na absolutní platnost.
7
