1 – Kefalos (starý muž) Já jsem se z jeho slov zaradoval a pobízel jsem jej ještě k další řeči: Domnívám se, Kefale, že většina lidí od tebe nepřijme takovýto výklad těchto věcí. Budou si spíše myslet, že snášíš stáří snadno nikoli pro svou povahu, ale z toho důvodu, že máš velké jmění. Však se říká, že boháč má na světě mnohé útěchy. Máš pravdu, řekl, opravdu to ode mne nepřijmou. Něco pravdy také na jejich řeči sice je, ale ne zas tolik, co si myslí. Zcela případný je zde Themistoklův výrok: on totiž jednomu člověku ze Serifu, který ho tupil, že je vážen nikoli pro svou osobu, ale kvůli svému rodnému městu, odpověděl, že sice on sám by se jako Serifan neproslavil, ale neproslavil by se ani "ten člověk, kdyby byl Athéňanem. Tento výrok se dobře hodí na ty, kdo nejsou bohatí a přitom těžce nesou své stáří: ani čestný člověk by sice zvlášť snadno neunesl stáří spolu s chudobou, ale ani nečestný by ve stáří nebyl sám se sebou spokojen, i kdyby nabyl bohatství. Zeptal jsem se: Kefale, ty jsi větší část svého vlastnictví nabyl dědictvím, nebo jsi naopak většinu získal sám a k dědictví ji připojil? Jakou část jsem připojil, Sókrate? Co se týče majetku, stojím jaksi uprostřed mezi svým dědem a otcem. Můj děd totiž, s nímž mám stejné jméno, převzal jako dědic téměř takové jmění, jaké teď vlastním já, a mnohonásobně je zvětšil; zato Lýsaniás, tedy můj otec, je zase zmenšil na méně, než je mé dnešní jmění. A já budu spokojen, zanechám-li je zde svým dětem nikoli menší, ale o něco málo větší, než jaké jsem je převzal. Proto jsem se tě zeptal, řekl jsem, že se mi zdálo, jako bys na svém majetku příliš nelpěl; tak je tomu většinou u těch, kteří svého jmění nedobudou sami. Ti pak, co je sami získali, je mají v lásce dvakrát více než ostatní lidé. Vždyť jako milují básníci své výtvory a otcové děti, tak i ti, kdo se vzmohli sami, mají ke svému majetku příliš těsný vztah, neboť je to vlastně jejich dílo, a také ovšem kvůli užitku - právě tak jako ostatní lidé. S takovými se lze jen obtížně stýkat, neboť neumějí chválit nic jiného než své bohatství. Máš pravdu, přisvědčil. Zajisté, dodal jsem já. Pověz mi však jen ještě toto: co pro sebe považuješ za největší dobro plynoucí z nabytého majetku? O tom bych ovšem svým výkladem, pravil, málokoho přesvědčil. Uvědom si dobře, Sókrate, pokračoval, že kdykoliv je nějaký člověk blízký pomyšlení na smrt, dostává strach a začne pomýšlet na věci, které ho dříve ani nenapadaly. Neboť tehdy už vyprávění, jakým se dříve jen vysmíval jako třeba o tom, co se děje v Hádu, že například ten, kdo se na tomto světě dopustil bezpráví, má v podsvětí podstoupit trest - zmítají jeho duší: co kdyby přece jen byla pravdivá? Neboť tehdy člověk buď ze stařecké slabosti, nebo proto, že už je všemu, co je tam dole, blíž, to vše nějak víc vnímá. Naplňuje se potom pochybnostmi a obavami a přemítá a zkoumá, zda někomu nějak neublížil. Ten,
kdo na svém zdejším životě nachází mnoho projevů nespravedlnosti, jako děti se často probouzí hrůzou a žije v očekávání zlého. A naopak u toho, kdo si není vědom žádné vlastní nespravedlnosti, je po celý čas přítomna sladká naděje jako dobrá pečovatelka ve stáří - tak to také říká Pindaros. Právě tohle ti ten básník, Sókrate, řekl velmi půvabně, totiž že toho, kdo prožije život spravedlivě a zbožně, „provází sladká naděje, pečovatelka ve stáří srdce sílící, která vrtkavou mysl lidí nejvíce řídí.“ Dobře a obdivuhodně tu promlouvá! A já sám vzhledem k tomu považuji nabytí majetku za nanejvýš cennou věc, ne však pro každého, ale jen pro čestného muže. Vždyť k tomu, že nikoho ani proti své vůli neoklamal, ani neobelhal, že nikomu není nic dlužen - buď nějaké oběti bohu, nebo peníze člověku - a že tedy nakonec může beze strachu odejít na onen svět, k tomu přece nabytý majetek napomáhá velkým dílem. A má i mnoho jiných výhod. A tak vezmeme-li "to kolem a kolem, považoval bych právě toto snad za nejvýznamnější věc, pro niž je bohatství pro rozumného muže nanejvýš užitečné. Velice pěkně to říkáš, Kefale, já na to. Ale právě toto, totiž spravedlnost, máme prostě prohlásit jen za pravdivé jednání a za vracení toho, co kdo od koho přijal - nebo i toto vše se může dít někdy spravedlivě a jindy nespravedlivě? Myslím to asi takto: když by někdo od svého přítele za jeho dobrého duševního stavu přijal zbraň a přítel by ji pak žádal zpět a byl už pomatený, potom by snad každý prohlásil, že není zapotřebí takový majetek vracet ani že není spravedlivý ten, kdo by jej vracel, a stejně tak ani ten, kdo by chtěl někomu v tomto stavu říkat všechno po pravdě. Mluvíš správně, řekl. Tento výměr - mluvit pravdu a přijaté vracet - se tedy pro spravedlnost nehodí.
2 – Polemarchos Řekni tedy, pokračoval jsem, ty dědici rozmluvy, co míníš tím, že se Simónidés vyslovuje o spravedlnosti správně? On na to, že je spravedlivé každému vracet to, čím jsme mu zavázáni. Když tohle tvrdí, pak - aspoň podle mne - mluví správně. " Ovšem, pravil jsem dále, Simónidovi opravdu není snadné nevěřit! Je přece muž moudrý s božsky nadaný. Ty ovšem snad víš, Polemarchu, co tím vlastně míní, ale já ne. Je však jasné, že nemíní to, o čem jsme právě mluvili, totiž navracení něčeho, co si kdo u koho uložil, v případě, že si to původní vlastník vyžaduje, když přišel o rozum. A přece je to, co si kdo u koho uložil, věcí, jíž jsme mu snad zavázáni. Je to tak? Ano. Ale v žádném případě ji nelze vracet tehdy, požaduje-li to někdo nazpět v nerozumu? Pravda, on na to. Potom má Simónidés, jak se zdá, na mysli něco jiného, než je tento případ, když říká, že je spravedlivé vracet to, čím jsme zavázáni. Ovšemže něco jiného, u Dia! zvolal. Jistě se přece domnívá, že přátelům jsme povinni činit něco dobrého, ale nic zlého. Chápu, pravil jsem na to. Není vázán vracet svěřené peníze ten, kdo by je vrátil věřiteli v případě, že by jejich odevzdání nebo převzetí bylo ke škodě - a to tehdy, jsou-li navracející a přijímající navzájem přáteli. Nemyslíš, že Simónidés to říká nějak takto? Určitě tak. A co dále? Má se případný dluh vracet nepřátelům? Naprosto všechno, co se jim dluží, řekl. Ze strany nepřítele se podle mého mínění dluží nepříteli právě to, co mu patří - nějaké zlo. […] Patří tedy ke spravedlivému muži, pravil jsem já, činit někomu, ať by to byl kdokoli, zle? Ovšem, řekl. Špatným a nepřátelsky smýšlejícím je třeba činit zle. Stávají se koně při špatném zacházení lepšími nebo horšími? Horšími. A to co do dokonalosti příslušející psům, nebo co do té, která přísluší koním? Té, která přísluší koním. Tedy i psi, děje-li se jim zle, stávají se horšími co do dokonalosti psů a nikoli koní? Nutně je tomu tak. Neměli bychom ovšem, příteli, říci právě tak i o lidech, že se stávají horšími co
do lidské dokonalosti, děje-li se jim zle? Ovšem. A spravedlnost snad není lidská dokonalost? Nutně je. Potom tedy se i lidé, příteli, děje-li se jim zle, nutně stávají mnohem nespravedlivějšími. Jeví se to tak. Mohou ti, kdo učí hudbě, svou hudbou způsobit, že se lidé stanou hudby neznalými? To není možné. Anebo mohou cvičitelé jízdy způsobit svým jezdeckým uměním, že se lidé stanou neznalými jízdy na koni? To nelze. A spravedliví snad mohou svou spravedlností způsobit, že se lidé stanou nespravedlivými? Anebo, pojmeme-li to obecněji, mohou dobří svou dokonalostí činit jiné lidi špatnými? Ne, to je nemožné! Myslím, že ochlazovat není funkcí teploty, nýbrž jejího opaku. Ano. Ani zavlažovat není funkcí suchosti, nýbrž jejího opaku. Ovšem. Potom tedy ani škodit není funkcí dobrého člověka, nýbrž jeho opaku. Zdá se. A spravedlivý je dobrým člověkem? Ovšem. Potom, Polemarchu, není věcí spravedlivého škodit, a to příteli ani nikomu jinému, nýbrž je to věcí jeho opaku, člověka nespravedlivého.
3 – Thrasymachos (sofista) Poslouchej tedy! pravil. Já tvrdím, že spravedlivé není nic jiného než to, co je prospěšné pro silnějšího. Ale pročpak můj výrok nechválíš? To se ti asi nebude chtít. Nejprve musím poznat, řekl jsem, co tím míníš. Teď to totiž ještě nevím. Říkáš, že to, co je pro silnějšího prospěšné, je spravedlivé. A jak to, Thrasymachu, vlastně myslíš? Jistě tím nemyslíš nic podobného jako tento výrok: Je-li Púlydamás - ten zápasník ve všeboji - silnější než my, a je-li mu pro jeho tělo prospěšné hovězí maso, pak je i pro nás, kteří jsme slabší než on, tento pokrm prospěšný a zároveň je i spravedlivý. Ty jsi vskutku protiva, Sókrate, řekl. Chytáš se i takovéhle věci, jen abys mohl můj výklad co nejvíce poškodit. Nikterak, můj nejlepší, řekl jsem nato. Ty mi však pověz jasněji, co máš na mysli. Ty snad nevíš, pravil, že města jsou buď pod správou tyranů, nebo že se spravují demokraticky nebo aristokraticky? Jak by ne? Má potom v každé obci moc to, co je řídící složkou? Ovšem. Každá vláda si pak stanoví zákony ve svůj prospěch, demokracie demokratické, tyrannis tyranské a ostatní vlády právě tak. Tím, že si je stanovily, daly najevo, že to, co je prospěšné pro ně samé, je spravedlivé i pro ovládané, a tak každého, kdo vybočuje, trestají jako narušitele zákona a jako člověka, který se dopouští bezpráví. Toto je tedy, můj znamenitý muži, to, co já ve všech obcích pokládám za stejně spravedlivé: to, co je prospěšné pro zavedenou vládu. Ta snad má moc. A tak uvažujeme-li správně, dojdeme k závěru, že všude je spravedlivé totéž, totiž to, co je prospěšné pro silnějšího. […] Dobrá, pravil jsem zase já. Zdá se ti tedy, že v každé věci, které přísluší nějaká funkce, existuje i dokonalost? Vraťme se ještě zpátky: řekli jsme, že existuje funkce očí? Ano, existuje. Ptáme se tedy, zda existuje i dokonalost očí. Ano, i dokonalost. A měli jsme tu také i nějakou funkci pro uši? Ano. Tedy bude zde i dokonalost? Bude. A co u ostatních věcí? Tam tomu tak není? Je tomu tak.
Nuže mohly by tedy oči někdy pěkně vykonat to, co je jejich vlastní funkcí, kdyby neměly svou vlastní dokonalost nebo kdyby místo dokonalosti měly špatnost? Jak by mohly? řekl. Vždyť ty snad míníš slepotu místo zraku. Zatím se ještě neptám, jaká je ta jejich dokonalost, nýbrž ptám se, zda každá věc splní svou funkci kvůli vlastní dokonalosti dobře a kvůli špatnosti špatně. Řekl: Toto vykládáš správně. Tedy i uši, zbavené své dokonalosti, budou špatně plnit svou funkci. Ovšem. Zahrneme tedy i všechno ostatní pod týž výklad? Připadá mi to tak. Dobře, začneme tedy uvažovat dále: Existuje u duše nějaká funkce, kterou nelze vykonat ničím jiným než právě duší - například pečovat, řídit, radit se a podobně - je tu něco jiného než duše, čemu bychom po právu mohli tohle připsat a prohlásit, že jsou to projevy tomu vlastní? To jistě ne. A co třeba žití? Řekneme, že je to funkce duše? Určitě ano, řekl. Dále: lze říci, že je i nějaká dokonalost duše? To lze. Může tedy někdy duše, Thrasymachu, je-li zbavena sobě vlastní dokonalosti, splnit dobře svou funkci - nebo je to nemožné? Je to nemožné. Špatné duši tedy nutně přísluší špatně řídit a špatně se starat, kdežto dobré duši zase přísluší všechno toto konat dobře. Nutně je tomu tak. Dále jsme se shodli na tom, že dokonalostí duše je spravedlnost a že její špatností je nespravedlnost . Ovšem, v tom jsme se shodli. Spravedlivá duše a spravedlivý muž budou tedy žít dobře, kdežto nespravedliví špatně? Pravil: Podle tvého výkladu se tak zdá. Takže kdo žije dobře, je blažený a šťastný, kdežto kdo dobře nežije, má se opačně. Jak by ne? Spravedlivý je tedy šťastný, nespravedlivý ubohý. Budiž, pravil. Nuže, být ubohým není pro nikoho přínosem - přínosem je být šťastným. Ovšemže. Můj ctihodný Thrasymachu, není tedy nespravedlnost nikdy ničím užitečnějším než spravedlnost.
4 – Glaukón Tak tedy říká se, že konat bezpráví je ve své přirozenosti dobrem a že bezpráví snášet je zlem; že však snášet bezpráví obsahuje více zla, než kolik dobra obsahuje činění bezpráví. A tak kdykoli si lidé navzájem činí bezpráví i je zároveň snášejí, a tak okoušejí obojí, zdá se těm, kteří nemohou jednomu uniknout a jen jedno si vybrat, že by pro ně bylo užitečné, aby se všichni dohodli navzájem si nečinit bezpráví a nemuset je tudíž ani snášet. A proto si prý potom lidé začali dávat zákony a navzájem uzavíral smlouvy a nazývat příkaz, takto stanovený, zákonným a spravedlivým. Takový tedy že je zrod a podstata spravedlnosti: je uprostřed mezi nejlepším dobrem nepodstupuje-li trest ten, kdo působí křivdu, a největším zlem - nemá-li možnost pomstít se ten, kdo bezpráví snáší. Protože tedy to, co je spravedlivé, leží uprostřed těchto dvou krajností, stává se předmětem lásky nikoli jako dobro, ale jako něco, co dochází cti z neschopnosti činit bezpráví. Vždyť kdo by je byl schopen činit a byl přitom opravdovým mužem, ten by se ani nikdy s nikým nespoutal závazkem, že bezpráví ani nebude páchat, ani je nebude muset snášet. Vždyť by to bylo šílenství. To je tedy, Sókrate, podle všeobecně přijatého výkladu přirozená podstata spravedlnosti, taková je a takto vznikla. […] Že pak i ti, kdo spravedlnost horlivě uskutečňují, tak činí jen z nemožnosti činit bezpráví a proti své vůli, si nejlépe ověříme tím, když si v mysli představíme takovouto situaci: oběma, spravedlivému i nespravedlivému, bychom dali volnost jednat podle své vůle, potom bychom je sledovali a pozorovali bychom, kam koho z nich povede jeho žádost. Tu bychom přistihli spravedlivého, jak jde stejně jako nespravedlivý z touhy mít více za týmž cílem - za tím se každá bytost přirozeně pachtí jako za dobrem, zákon ji však násilně vede k určené rovnosti. Nejspíše by pak byla ta "volnost, o níž mluvím, asi taková, jako kdyby měli tu moc, jíž se dostalo Gýgovi, potomku Lýdova syna Kroisa. Ten totiž sloužil jako pastýř u tehdejšího lýdského vladaře; jednou prý nastal velký liják se zemětřesením, země se roztrhla a na místě, kde pásl, vznikla rozsedlina. Pohlédl na to v úžasu a sestoupil dolů a mezi jinými věcmi, který by si zasloužily zmínky jako podivuhodné, uviděl i bronzového koně, dutého a s dvířky. Když se naklonil, uviděl jimi uvnitř mrtvého, který se zdál být větší než člověk. Neměl prý na sobě nic jiného, jen na ruce zlatý prsten, který Gýgés stáhl a vyšel ven. Později přišel na obvyklé setkání pastýřů, na němž každý měsíc podávali králi zprávu o stádech, a ten prsten měl na ruce. Když tak seděl mezi ostatními, pootočil náhodou kámen prstenu dovnitř dlaně a hned se stal pro přítomné neviditelným a oni o něm hovořili tak, jako by byl odešel. Tu on v úžasu znovu nahmátl prsten a otočil kámen směrem z dlaně a opět se stal viditelným. Když ten jev zpozoroval, zkoušel na prstenu, zda skutečně tuto moc má: a vycházelo mu, že po otočení
lůžka prstenu s kamenem dovnitř se stával neviditelným, po otočení ven neviditelným. To když zjistil, brzo dosáhl toho, že se stal jedním z poslů, kteří měli přístup ke králi. Vešel potom k jeho ženě, zcizoložil s ní, nastrojil za její pomoci králi nástrahy, zabil ho a uchvátil vládu. - Kdyby tedy existovaly dva takovéto prsteny a jeden by měl na ruce člověk spravedlivý a druhý nespravedlivý, tu, zdá se, by nebyl natolik silný jako z oceli, aby setrval ve spravedlnosti, aby dokázal odepírat si cizí majetek a nezmocňovat se jej, když by přece mohl beze strachu si brát z trhu vše, co by chtěl, vcházet do všech domů a tam podle chuti s kýmkoli obcovat či zase zabít nebo vysvobodit z pout každého podle vlastní "libosti, jako by byl roven božstvu. Kdyby toto činil, nedělal by nic jiného než onen druhý, neboť oba by sledovali týž cíl. Toto by přece každý mohl prohlásit za přesvědčivý důkaz toho, že nikdo není spravedlivý dobrovolně, ale pouze z donucení, neboť zde vidíme, že spravedlnost není pro jednotlivce sama o sobě nějakým dobrem, jelikož všude tam, kde si někdo myslí, že bezpráví konat může, je také konat bude. Každý si totiž myslí, že nespravedlnost mu osobně dává více výhod než spravedlnost, a myslí si to oprávněně, jak potvrdí každý, kdo bude o této věci vykládat. Vždyť člověk, který by měl takovouto možnost svobodného jednání, a přece by v ničem nechtěl páchat bezpráví a neuchvacoval by nic z cizího majetku, by se nutně zdál těm, kdo by ho pozorovali, ubohým bláznem, ale titíž lidé by ho před druhými vychvalovali, a tak by se navzájem podváděli ze strachu před bezprávím. - Takto tomu tedy je.
5 – Platón Pomysli si, že by se něco takového dálo - ať už na mnoha lodích nebo jen na jedné: Majitel lodi vyniká sice nade všemi, kdo jsou na lodi, výškou a silou, ale je nahluchlý, a právě tak vidí jen na krátkou vzdálenost a stejně tak se vyzná v námořnictví; lodníci se mezi sebou sváří o místo kormidelníka, protože si každý z nich o sobě myslí, že kormidelníkem má být právě on, ačkoli se ani nikdy nevyučil kormidelnickému řemeslu, ani nemůže prokázat svého učitele nebo dobu učení, a nadto ještě tvrdí, že tomu se nemusí nikdo učit - ba dokonce jsou ochotni na kusy rozsekat toho, kdo by tvrdil, že se tomu učit musí. Sami pak po celou dobu zasypávají majitele lodi žádostmi a naléhají na něj nejrůznějšími způsoby, aby kormidlo svěřil právě jim; jindy však, když ho sami nepřesvědčí, a jiní ho přesvědčí více, pobijí nebo vyhazují z lodi ty, kteří měli úspěch, a samému majiteli spoutají nohy mandragorou, medovinou nebo něčím podobným; potom řídí loď v pití a hodování, přitom spotřebovávají zásoby a plují tak, jak je to pro takové lidi přirozené. Nadto vychvalují a nazývají schopným plavcem, schopným kormidelníkem i znalým řízení lodi toho, kdo by jim dovedl pomoci, aby vládli lodi "- ať už by jejího majitele přesvědčili nebo donutili -, kdežto tomu, kdo lakový není, spílají jako nepotřebnému. O skutečném kormidelníku však nemají ani potuchy, že se musí nezbytně starat o roční dobu, o počasí, oblohu, hvězdy, větry a o všechno, co patří k řemeslu, chce-li být opravdu tím, kdo loď řídí, a že musí umět kormidlovat, ať si to někteří přejí nebo nepřejí; podle jejich domněnky je možno spolu s ovládnutím lodě ovládnout zároveň i znalosti, jak loď řídit. Kdyby tak tomu bylo na lodích, nemyslíš, že by ve skutečnosti toho, kdo by byl opravdu pro kormidelnictví způsobilý, nazývali plavci na takovýchto lodích prorokem počasí, mluvkou a budižkničemu. Zcela určitě, pravil Adeimantos. Já na to: Myslím, že zde nepotřebuješ podrobný rozbor tohoto obrazu, abys uviděl, že se to podobá vztahu obcí k opravdovým filosofům, a že chápeš, co chci říci. Ano, to jistě chápu, řekl. Pouč o tomto obrazu nejprve onoho člověka, který se diví, že filosofové nejsou v obcích předmětem úcty, a pokus se ho přesvědčit, že mnohem divnější by bylo, kdyby v úctě byli . Ovšem, poučím ho, pravil. A že má tedy pravdu, že nejzdatnější z těch, kteří se zabývají filosofií, jsou pro většinu lidí nepotřební. Vyzvi ho však, aby z té nepotřebnosti vinil ty, kteří filosofy nepotřebují, nikoli však aby vinil ty zdatné. Neboť nemá přirozenou příčinu takový stav, kdy kormidelník prosí plavce, aby se mu podřizovali, nebo když moudří chodí ke dveřím boháčů - a ten, kdo tento pronikavý výrok vytvořil, neřekl pravdu. Je potom přirozenou pravdou, že v případě nemoci má jít ke dveřím lékařů boháč i chudák a že každý, kdo si žádá být "řízen, má jít ke dveřím toho, kdo je schopen vládnout, a ne aby vládce žádal ovládané, aby se jim od něho dostalo vlády, pokud by byl pro ně z něho opravdu nějaký užitek. Budeš-li však současné správce obecních záležitostí přirovnávat k uvedeným plavcům a za skutečné kormidelníky považovat ty, kteří jsou
jimi označováni jako nepotřební a jako žvanilové o nadzemských věcech, potom nijak nepochybíš. […] Co jiného než to, co navazuje na předchozí - odpověděl jsem. Jelikož filosofy jsou lidé, kteří jsou schopni postihnout to, co je ve své podstatě věčně stejné, zatímco ti druzí toho schopni nejsou, nýbrž jako nefilosofové se bludně pohybují mezi vším tím, co má četné podoby a co se proměňuje kteří z těch dvojích se potom mají stát vůdci obce? Jak o tom vykládat, abychom se vyjádřili přiměřeně? otázal se. Já na to: Za strážce je třeba ustavovat ty z nich, kteří projeví schopnost uchránit zákony a obecní ustanovení. Správně, pravil. Je potom jasné i to, zda má být strážcem - ať už čehokoli - člověk slepý nebo pronikavě vidící? zeptal jsem se. Jakpak by to nebylo jasné? Nebo se ti snad zdá, že se od slepých v něčem odlišují ti, kteří jsou ve skutečnosti zbaveni poznání jsoucna každé jednotlivé věci a kteří ve své duši nemají žádný jasný vzor a nejsou schopni ani jako malíři pohlížet na to, co je nejvíce pravda, stále se k ní navracet a co možno nejpřesněji ji vnímat, a tak ustanovovat - pokud je to třeba - zde na zemi platné zákony o všem tom, co je krásné, spravedlivé a dobré, a stanovené střežit a chránit. Při Diovi! zvolal, neliší se to příliš od sebe! A ustanovíme pak raději za strážce je, anebo ty, kteří pochopili každé jednotlivé jsoucno a ani svou zkušeností ani ničím jiným nezůstávají za těmito slepci pozadu a neopožďují se za nimi ani v žádné jiné oblasti dokonalosti? Vybírat si k tomu jiné by bylo věru bláhové, pravil, pokud by ovšem nebyli pozadu v něčem jiném. A vynikat by měli právě tímto pochopením, jako věcí snad nejdůležitější. Neměli bychom dále vykládat o tom, kterak titíž lidé budou schopni mít současně jak ony přednosti, tak i tyto? To bychom určitě měli. Jak už jsme říkali na začátku tohoto výkladu , na prvém místě je třeba poznat jejich přirozenou povahu; jestliže se na ní dostatečně shodneme, pak se, myslím, shodneme i na tom, že titíž lidé jsou schopni mít tyto přednosti a že vůdci obce nemají být jiní lidé nežli tito?
