Láska je poslední most
C¡ ást první
1
„Filipe,“ øekl doktor Donald Ratoff, „ty jseš chudák.“ „Já vím,“ pøisvìdèil Filip Sorel. „Velkej chudák,“ pokraèoval Ratoff. „Nejvìtší, jakého znám. Je mi tì líto. To øíkám úplnì upøímnì, vìø mi!“ „Vìøím,“ pøikývl Filip Sorel a pomyslel si: Houby je ti líto. Ať mi teï øekneš cokoli, udìláš to s nadšením. Protože mì máš tak rád. Jedenáct let mì máš rád. Jedenáct let mì nenávidíš jako mor. „Mìl jsem k tobì okamžitì pøijít. V telefonu jsi tvrdil, že je to naléhavé.“ „Velmi naléhavé,“ potvrdil Donald Ratoff. „O co jde?“ „O tvého syna,“ odpovìdìl Ratoff. Filipu Sorelovi zaèalo cukat levé oèní víèko. „Co je s Kimem?“ zeptal se. „To víš sám nejlíp,“ uhnul Ratoff. „Nevím. Tak už mluv!“ „Ta banka telefonovala Zellersteinovi,“ zaèal Ratoff. Olaf Zellerstein byl pøedsedou správní rady firmy Delphi, nadnárodního koncernu špièkové technologie s poboèkami po celém svìtì. „Kdy volala banka Zellersteinovi?“ zeptal se Sorel. Je to horší, než jsem èekal, uvìdomil si. Mnohem horší. Mùj milovaný syn Kim. „V pátek veèer,“ sdìlil mu Ratoff. „A proè hned Zellersteinovi?“ „Vždyť víš, jak to je.“ „Nevím. Jak to je?“ „Èlovìèe, nehraj si na idiota! Pøece banky a Delphi spolu souvisejí.“
13
Johannes Mario Simmel V roce 1986, kdy se s Ratoffem seznámil, byl tenhle malý mužík štíhlý a vedl oddìlení poèítaèových sítí. Když mluvil, vždycky køivil pusu. V rozhovoru èasto zdùrazòoval, že co øíká, myslí úplnì upøímnì. Už tenkrát mìl proøídlé vlasy. O jedenáct let pozdìji byl Ratoff poøád ještì malý, ale tlustý, na hlavì už nemìl ani vlas a byl øeditelem celého výzkumu. Ještì èastìji než døíve øíkal, že to myslí úplnì upøímnì, a pøi hovoru køivil pusu ještì o trochu víc. Za tu dlouhou dobu si vypìstoval podmínìný reflex: Jakmile byl schopen lidi zastrašovat, pokoøovat, trápit nebo trestat, jeho pøekvapivì drobná a jemná pravá ruka si pohrávala se støíbrným kalichem, který stál na skoro prázdném psacím stole. V tom støíbrném kalichu byla jedna rudá rùže na dlouhém stonku. Sekretáøky mìly na starost ji každé ráno vymìnit za novou. „I tak,“ namítl Filip Sorel, „proè nezavolala banka mnì?“ „Ty máš teda nervy!“ Ratoffovy prsty stále rychleji pøejíždìly po støíbrném kalichu nahoru a dolù. Nezdravì bledý, odulý oblièej se mu leskl. „Zavolat tobì? Ze všech možných lidí zrovna tobì? Ty v tom srabu pøece vìzíš až po uši!“ Nahoru a dolù. Ratoffovi se leskla i holá lebka. „Banka musela zavolat Zellersteinovi. Musela! Koneckoncù tady nemáme žádnou mateøskou školku.“ Ratoff mìl na sobì lehký letní oblek v pískové barvì, samozøejmì šitý na míru, k tomu pískovì žluté ponožky a elegantní svìtle hnìdé sandály. Sandály byly od Ferragama. Všechny boty kupoval u Ferragama. Ve Florencii mìli sádrové odlitky jeho drobných, velmi citlivých nohou. Nahoru a dolù. „Co banka Zellersteinovi øekla?“ „Ne,“ odmítl Ratoff. „Co ne?“ „Neklást idiotské otázky. Musíš zatracenì dobøe vìdìt, co banka Zellersteinovi øekla.“ „Nekladu idiotské otázky. Vždyť jsem tomu chlapovi zaplatil. Pøi revizi už byl ze všeho dávno venku.“ „Prd venku. Ten už je dávno v háji.“ „Jak to? Ty peníze mu moje banka telegraficky poslala. Aby mohl co nejrychleji ucpat díry.“ Ratoff zachrochtal jako vzrušený vepø. Nahoru a dolù. „Revizorùm staèilo, aby toho – jak se jmenuje?“
14
Láska je poslední most „Jakob Fenner.“ „Staèilo, aby toho Jakoba Fennera jen na hodinku zmáèkli, a už jim všechno vyblil. O sobì. O tobì. O Kimovi. Prostì všechno. Øíkám ti, Filipe, že jseš chudák, víbùh, že je mi tì líto, a to myslím úplnì upøímnì.“ Najednou si Sorel vzpomnìl na matku. Když jako kluk dìlal grimasy, vždycky ho napomínala: „Pøestaò, Filipe! Jinak ti to zùstane. Podívej se na politiky! Všichni mají køivou hubu. To je od lhaní.“ Ratoffovy prsty klouzaly nahoru a dolù po støíbrném poháru. „Zrovna já,“ vzdychl. Znìlo to rozzlobenì. To je jen zdání, pomyslel si Sorel. Nezlobí se. Naopak. V duchu mu to dokonce dìlá dobøe. „Zrovna já ti to musím øíct!“ postìžoval si Ratoff. „Zellerstein a všichni ostatní se na to cítí pøíliš noblesní. Když se stane nìco takového, pøijde vždycky na øadu starý Ratoff. Kdykoli se nìco podìlá, už slyším: ,No tak, Ratoffe. Vy to vyøídíte.‘ Vždycky já.“ Nahoru a dolù. „Zellerstein vás svolal?“ „Celou správní radu. Já jsem v ní také. Bohužel.“ Bohužel, pomyslel si Sorel. Na svìtì není èlovìka pyšnìjšího na to, že je èlenem nìjaké správní rady. „Kdy?“ zeptal se. „Co kdy?“ „Kdy vás svolal?“ „V pátek veèer. Poté, co se mu ozvala banka. Museli jsme do centra. Do jeho procovské vìže. V pátek veèer. Strávili jsme tam sobotu a celou nedìli. To byl teda podìlanej víkend, to ti povím, úplnì upøímnì.“ Ratoff lehce hvízdl a opøel se v køesle za svým obrovským psacím stolem. To tedy byl, prolétlo Sorelovi hlavou. To køeslo vyrobili ve firemní dílnì podle Ratoffova pøání. Sedadlo i opìradlo se dalo posunout do jakékoli polohy, Ratoffovo køeslo byl malý zázrak. Teï ukazováèkem levé ruky stiskl knoflík na levé opìøe pøedloktí. Opìradlo se zaklonilo dozadu a Ratoff s ním. Sorel sedìl na nepohodlné, tvrdé židli. Ratoff se postaral, aby židle pøed psacím stolem byly vždycky zvlášť nepohodlné. Jeho kanceláø se nacházela v jedenáctém patøe ústøední budovy. Pano-
15
Johannes Mario Simmel ramatické okno z pancéøového, tøi centimetry silného skla skýtalo výhled na Frankfurt nad Mohanem. To pondìlí 7. èervence 1997 bylo horko už èasnì po ránu. Teï už støechy, kostely, proudy aut a i výškové domy bankovní ètvrti jako kdyby žhnuly, jednotlivé plochy oslòovaly. V kanceláøi byl chládek. Všude pracovalo klimatické zaøízení. „Konference, konference, konference,“ stìžoval si Ratoff v pololeže. Hlas mu znìl vyèerpanì. „Všichni šéfové bezpeènosti byli u toho. Prostì Velká sešlost! Nìco takového jsem ještì nezažil, úplnì upøímnì. Nejradìji bych breèel, fakt breèel. To mi pøece, starouši, vìøíš, ne?“ „Jistì,“ odpovìdìl Filip Sorel. Byl vysoký, štíhlý a mìl podlouhlý kostnatý oblièej. Èerné vlasy, rovné a silné jako dráty, už mu lehce prokvétaly, ale to bylo vidìt jenom zblízka. Hluboko pod huòatým oboèím byly posazeny šedé oèi. Tìžká víèka vypadala melancholicky, pùsobila zdrženlivì a zároveò velmi bdìle. Veselost a témìø nekoneèná trpìlivost, které Sorelùv výraz na první pohled vyjadøoval, se pøi bližším zkoumání jevily jako nucené. Ve tváøi mu ležely stíny trvalého smutku. Ale to nebylo patrné ani z vìtší blízkosti a jedenapadesátiletý Filip Sorel vyhlížel podnikavì, zdravì a mile ironicky. Ten den mìl na sobì modré džíny, bílé trièko, bílé ponožky a modré tenisky. Vìtšina lidí, kteøí zde pracovali, byla obleèená podobnì nenucenì – s výjimkou Donalda Ratoffa. „Znovu a znovu se omílaly všechny možné následky,“ pokraèoval Ratoff naøíkavì a choulil se ve svém køesle, „všechna možná nebezpeèí.“ Stisk, opìradlo se zvedlo a s ním se napøímil i on. „Probíral se jeden možný scénáø za druhým, všechno, co se mùže stát s èlovìkem, jako jsi ty…“ Malá svìtlá oèka posazená blízko u sebe se na Sorela dívala s výrazem hlubokého soucitu a žalu. Okamžitì ho napadl ten strašný vtip o esesákovi a starém Židovi. Esesák øíká: Ty svinskej Žide, já mám jedno oko sklenìné. Jestli poznáš které, tak tì nezastøelím. Tak honem, které oko to je? A starý Žid odpovídá: To levé, pane SS. Esesák je pøekvapen: Jak jsi to poznal, Žide? A Žid na to: Dívá se tak lidsky, pane SS… Ratoff køivil pusu a naøíkal: „Bojoval jsem za tebe, Filipe, èestné slovo! Celé hodiny… celé dny. Èlovìèe, vždyť jsi mùj ka-
16
Láska je poslední most marád! Dìláme spolu jedenáct let. Prosil jsem ty chlapy, na kolenou jsem je prosil, aby ti ještì dali šanci.“ Na kolenou, pomyslel si Sorel. Každému z nich jsi lezl do zadku, Zellersteinovi nejhloubìji. Choval ses pøehorlivì, Køivá hubo. Samozøejmì, pane pøedsedo. Jistì, pane pøedsedo. Lezeš do zadkù už tak dlouho, že z toho i nìco máš. „Všechno marné,“ sténal Ratoff, „… marné… ať už tì koneènì pøestanu hájit… nebo v tom snad jedu s tebou? To se mì, Filipe, opravdu jeden zeptal. Pøedstav si to! Nejradìji bych toho hajzlíka uškrtil!“ Teï znìl jeho hlas vzrušenì. Možná ještì jednou? pøemýšlel Sorel. „Takovej podìlanej pytel penìz se odváží zeptat na nìco podobného!… Koneckoncù jsem nìkdo! Pøece jen èlen správní rady… a ten lump se mnì odváží podsouvat nìco takového… mnì! Moje srdce!… Znièil jsem si srdce pro tu bandu… a takový hajzl se odváží… odváží se, Filipe…“ „Muselo to být pro tebe strašné, Donalde.“ „A všechno nadarmo!“ zakvílel Ratoff. „Všechno marné. No can do.“ „Co znamená no can do?“ zeptal se Sorel, i když to vìdìl. „Konec. Finito. Je mi líto, Filipe, kamaráde, strašnì líto, úplnì upøímnì.“ Stisk. Opìradlo se naklání až nad stùl. S Ratoffem. „Jednohlasný závìr správní rady…“ Jednohlasný, pomyslel si Sorel. Ty ani nevíš, co øíkáš, Køivá hubo. Jednohlasný! Tedy i s tvým hlasem! „Máš nejvyšší stupeò bezpeènostní záruky. Byl jsi pøece šéfem virologie…“ Byl jsi. „… prostì se nedalo nic dìlat, i když jsem se o tebe bral, jak jsem mohl. Ta vìc s bankou teï byla poslední kapka, kterou pohár pøetekl. Už nemáš žádnou bezpeènostní záruku,“ uzavøel Donald Ratoff a pohlédl na Filipa Sorela zmožený bolestí. Sklenìné oko.
17
Johannes Mario Simmel
2
Najednou Sorel už jenom vidìl, že holohlavec mluví, ale Ratoffùv hlas nevnímal. Na jeho místì promlouvala vzpomínka, nejprve tiše, potom hlasitìji. To se mu obèas stávalo. Nevadilo mu to. Naopak. Rád se nechával unášet vzpomínkami. Rychle pocítil úlevu a klid. Témìø s lehkým pohrdáním sledoval Ratoffa, jehož tváø se pøed ním rozplývala, noøila se do mlhy a tvoøila vír, který do sebe vtahoval všechno, nejen køivou hubu, støíbrný kalich a rudou rùži, nejen místnost, ale i jeho, Filipa Sorela, souèasnost, minulost. Tentokrát tento stav trval nanejvýš dvì sekundy. Èlovìk si ve dvou sekundách mùže vzpomenout na tolik vìcí… Jedenáct let… èasné léto 1986… Tehdy jsem zaèal tady, u Delphi, pracovat jako informatik, v ulici Flurstrasse 132-154. Flurstrasse… témìø nezastavìná oblast ètvrti Sossenheim ve Frankfurtu nad Mohanem. Ta oblast je nezastavìná dodnes. Leží na jih od Eschbornského trojúhelníku s jeho propletenými dálnièními výjezdy a nájezdy, severnì od Niddy a železnièáøského sídlištì. Stammheim. Když jsem poprvé vidìl pevnost ve Flurstrasse, okamžitì jsem si vzpomnìl na Stammheim. Stammheim. Pøedmìstí Stuttgartu. Jedna z nejmodernìjších vìznic Spolkové republiky. S traktem s nejpøísnìjší ostrahou. V roce 1975 tam byl proces se tøemi vedoucími èleny RAF. V roce 1975 se narodil mùj syn Kim. A v tom roce se stalo nìco strašného. Proto se ještì pamatuji na proces, který mi však byl úplnì lhostejný, vidìl jsem jen obrázky a zprávy v televizi a èetl pár èlánkù. Tehdy jsem už šestý rok pracoval u firmy Alpha v Hamburku. Když jsem se v roce 1986 pøestìhoval do Frankfurtu a nastoupil u Delphi, vzpomnìl jsem si na obrázky z roku 1975 jen proto, že mi tady všechno tolik pøipomínalo Stammheim. Také obrovská budova. Také monstrózní. Také obklopená deset metrù vysokým plotem z ostnatého ocelového drátu, nahoøe ohnutým smìrem dovnitø. Za ním zástìny bránící nahlédnutí.
18
Láska je poslední most Šílené kontroly. Auto jsem zaparkoval až na prostranství rovnìž obehnaném ostnatými dráty, pøímo proti vchodu. Pole 7028. Stává tam dodnes, je to moje místo. Už jedenáct let… Firemní ochranka. Hromada lidí. V èerných uniformách. K autu se nedostane nikdo kromì majitele. Pìšky ke vchodu do budovy. Existuje jenom jeden. Nízká bílá budova. Atmosféra jako na letišti. Závory. Prosvìcovací pøístroj. Všechny kovové pøedmìty do koše. Prùchod elektronickými veøejemi. Spousta kontrolních kamer. Pøed budovami. V budovách. Mnoho pøepážek. Za nimi policistky. Odevzdat služební prùkaz. Kovové dveøe se otvírají. Dovnitø. Když je èlovìk uvnitø, zase se za ním zavøou. Stojí v místnosti z oceli pøed dalšími dveømi. Zavøenými. Èeká, až skulinou v kovové zdi proklouzne služební prùkaz a poèítaèový hlas øekne: „Dìkuji. V poøádku.“ Potom se otevøou druhé kovové dveøe. Vedou do jiné chodby. Ta ústí do volného prostoru. Teï je èlovìk za ostnatými dráty a zástìnami. Na obrovském prostranství. V kovové kabinì tì vyfotografovali a poèítaèe prozkoumaly tvùj služební prùkaz. Na snímku je služební prùkaz, datum a èasový údaj. Okamžitì se ukládá na videozáznam. Archivuje se deset let. Za tìch jedenáct rokù se skoro nic nezmìnilo, pomyslel si Sorel. Videofilmy jsou uložené v areálu v klimatizovaných místnostech pod mnoha bunkry, v nichž ètyøiadvacet hodin dennì sedí lidé pøed monitory. Kamery ukazují, co se dìje. U vchodu, na prostranství a v hlavní budovì, na jejíž ploché støeše stojí ohromná písmena DELPHI. Nad zemí. Pod zemí. Už tehdy tady pracovalo dvì stì kontrolních kamer, všechno vidìly a v bunkrech bylo vše zaznamenáno. V létì a v zimì, na podzim a na jaøe. Každou minutu, každou sekundu, ve dne, v noci. Vše uloženo a po deset let archivováno. Vzdálenost mezi zástìnami bránícími pohledu zvenèí a hlavní budovou je šest set metrù. Ten prostor musí zùstat volný. Vždycky. Nesmí do nìj vjet žádné auto. S výjimkou povolených transportù s doprovodnou ochranou. Jinak všude bezpeènostní zóna. Stále znovu tady vysévali trávu. Nechtìla rùst. Zùstalo holé pole s nìkolika trsy žluté a hnìdé trávy, která vypadala nemocnì. Cestièky jsou vysypané bílým štìrkem a opatøené ukazateli.
19
Johannes Mario Simmel Všude firemní ochranka, vždycky dvojice mužù se psem. V noci je prostranství ozáøené silnými reflektory na vysokých stožárech a je tu svìtlo jako ve dne. Pro hosty musí do vstupní zóny pøijít nìkdo z pracovníkù. Poprvé mì tehdy vyzvedl Ratoff. Hlavní budova má pùdorys pìtiúhelníku, podobnì jako americké ministerstvo obrany ve Washingtonu D.C. Je vysoká jedenáct pater a pìt pater jde ještì do zemì. Jen vnitøní nádvoøí tohoto pentagonu mìøí v prùmìru pìt set metrù. Vnìjší zdi: jeden a pùl metru železobeton. Všechna okna: tøi centimetry silné pancéøové sklo. Mùžeš se skrze nì dívat ven, zvenèí dovnitø nevidíš. Støechy z titanové oceli jsou zaoblené. Budovì by se nestalo nic, ani kdyby se na ni zøítilo velké letadlo. Žádná raketa, žádný granát neprorazí takové pancéøové okno. Každý úsek pentagonu má ohromný portál. Patero otáèecích dveøí. Vejdeš do jednìch, kruh se otáèí a stop. Tentokrát jsi uvìznìn v komoøe z pancéøového skla. Stìna: ocel se zapuštìnou tabulkou z mléèného skla. Zase tì vyfotografuje videokamera, tvùj oblièej, kódované údaje služebního prùkazu, který zasuneš do štìrbiny v ocelové stìnì, když tì k tomu v nìkolika jazycích vyzve kultivovaný hlas z pásku, který tì rovnìž požádá, abys prosím položil špièky prstù levé ruky na tabulku z mléèného skla – „prosím položit, nikoli pøitisknout!“ – aby poèítaè otisky porovnal a registroval a všechno mohlo být uloženo na deset let. Jde to velmi rychle. „Dìkujeme, vstup povolen.“ V nìkolika jazycích. Kotouè dveøí se otáèí dál. Stojíš ve velké ocelové hale. Tady je šest výtahù. S každým výtahem se dostaneš jen do svého patra, když stiskneš svùj kód. Pro patra pod zemí potøebuje èlovìk speciální kód, který se mìní každý den, nìkdy i každou hodinu. Tenkrát, na zaèátku léta 1986, bylo horko jako dneska a já jel s Ratoffem nahoru do pátého patra, když nejprve stiskl správné kódové èíslo a dveøe výtahu se pøed námi otevøely. Páté patro. Tam bylo jeho oddìlení. Poèítaèové sítì. Ratoff šel napøed, tehdy mìl pøece jen ještì kolem hlavy vìneèek špinavì vyhlížejících šedivých vlasù. Nepochybnì byly èerstvì umyté, špinavì jen vypadaly.
20
Láska je poslední most Potkávali jsme muže a ženy obleèené velmi ležérnì, všichni byli mladí, tak kolem pìtadvaceti. Ratoff byl o pìt let mladší než já. Mnì bylo ètyøicet. Bílé dveøe. Na nich èerné èíslice. U dveøí 5035 se Ratoff zastavil. Otevøel. Ve velké místnosti pracovaly u poèítaèù a psacích strojù ètyøi mladé ženy a jeden mladík. Všichni pozdravili. Ještì jedna taková místnost. Potom kanceláø doktora Ratoffa. Velká, chladná, úspornì zaøízená, uklizený psací stùl, všude poøádek. Pøesnì jako dneska. „Posaïte se, pane Sorele!“ Sedl jsem si pøed psací stùl. Ratoff za nìj. Tenkrát ještì nemìl takové exkluzivní køeslo. Ale už se mu pøi øeèi køivila pusa. „Ještì jednou vás srdeènì vítám. Tìší mì, že vás poznávám. Tìší mì to úplnì upøímnì! Filip Sorel – nejlepší virolog, jakého jsme mohli koupit.“ To øekl. S køivou hubou. „Sedmnáct let jste pracoval u Alphy v Hamburku?“ „Ano, pane doktore… zaèal jsem ve tøiadvaceti…“ „Za tìch sedmnáct let se toho dost stalo, že? A poèkejte, kde budeme za dalších sedmnáct let! Nebo za dvacet! ,Podøiïte si Zemi‘, co?“ Ratoff se zasmál. Ten muž lže. I jeho srdeènost, jeho smích jsou falešné. Ten nikdy nebude mým pøítelem. Myšlenky, slova, obrazy. „Vy jste geniální, pane Sorele, ne, to øíkám úplnì upøímnì… Co všechno jste ve své oblasti dokázal! Vaše vynálezy! Programy Fire-Walls… Watch-Dogs… a byl jste tak mladý, tak mladý…“ Ano, jak mladý? Dvaadvacet… tøiadvacet… Je to pravda, vynalezl jsem hodnì… hodnì toho, co mi pøineslo peníze. Najednou jsem mìl po celé té strašlivé bídì spoustu penìz. Už nikdy nebýt chudý! Ta myšlenka urèovala mùj život. Už nikdy nebýt chudý! Tak jsem poøád pracoval, mùj život sestával jenom z práce – a z nièeho jiného. Žil jsem jako v tranzu, jako v hypnóze, pod neviditelným, sklenìným zvonem, který mì oddìloval od všeho, co nesouviselo s mojí prací. Jednou, jedinkrát jsem žil jinak. S Cat, s mojí milovanou Cat…
21
Johannes Mario Simmel Ne! Nemysli na Cat! Mysli na nìco jiného! Rychle! Poèítaèové štìnice. Ano, poèítaèové štìnice, „brouèci“, nejprve nechtìné chyby v programech… potom ty horší, viry, cílené manipulace… Vždycky mì fascinovaly. Zaèal jsem být perfektní v jejich vyhledávání: Fire-Walls, Watch-Dogs… první jsem vymyslel, když jsem byl ještì u Alphy… Stále nové vynálezy… víc penìz… padesát na padesát, tak se se mnou o zisk dìlila Alpha a pozdìji Delphi… Uchytil jsem se na virologii. Chyby v programech a pozdìji poèítaèové viry se staly mou specializací. „Tati, co jsou to viry?“ zeptal se mì mùj syn Kim. Jak nádherný kluk to byl. Svìtlé vlasy, modré oèi, citlivá ústa. Nikdy nebyl neposlušný. Nikdy drzý. Nikdy nezalhal. První knížky jsem pro nìj vyhledával já. Medvídek Pú. Oliver Twist. Kulièka a Toník. Pozdìji zase Jmenuji se Aram. Kdo chytá v žitì. Kim mìl být druhým Sartrem, Willy Brandtem, Alexandrem Flemingem, Albertem Camusem, byl jsem o tom pøesvìdèený. Tolik toho èetl a vìdìl už v devíti letech. Tolika vìcem rozumìl, komentoval je… jeho bonmoty… v televizi dávali inscenaci Eugena O’Neilla Tak trochu poeta… druhý den jsme veèer mìli velkou spoleènost. Kim smìl ještì v pyžamu pøijít, aby dal dobrou noc hamburským pánùm se zvuènými jmény, sladce vonícím dámám, které ho objímaly a hladily po vlasech. „Mùj tatínek,“ øekl Kim, „je tak trochu proleta…“ To jsme se všichni zasmáli… byl jsem na svého syna hrdý… o rok pozdìji už jsem se nesmál. „Tati, co jsou to viry?“ „Ty máš viry, každý èlovìk má viry… ve svém tìle. Jsou to pùvodci nemocí. Ale schovávají se, nìkdy navždy, a nemoc potom nepropukne… protože každý èlovìk má imunitní systém.“ Rozumìl tomu. „Vidíš… a co jsou poèítaèové programy, to víš taky… Vždyť už si sedáš k mému poèítaèi… ano, s myší… máš hry… musíš se snažit, aby zajíc utekl hadovi… máš i programy na matematiku… umíš s nimi úžasnì rychle poèítat… Víš, existuje nesmírnì mnoho programù. Pro letadla, železnice, nemocnice, policii… Øídí a vedou a urèují spoustu vìcí… No a i takové programy mají viry… samozøejmì že ne všechny… ale je jich èím dál
22
