Studijní program: 7507R – Specializace v pedagogice Studijní obor: Učitelství pro mateřské školy Studium: prezenční bakalářské Předmět: Jazyková komunikace a kultura řeči I. (KCD/PRJK I) Přednáška 1 hod., seminář 1 hod. Okruhy k přednáškám
1. Český národní jazyk, jeho varianty (útvary), stručný historický vývoj (1. a 2. přednáška) 1-1 Národní jazyk zahrnuje všechny podoby jazyka sloužící příslušníkům národa ke komunikaci, tj. spisovný jazyk (včetně hovorové češtiny), obecná čeština, dialekty (podle územní diferenciace), slangy a argot (podle sociální diferenciace). Spisovná čeština se vyvinula už ve středověku na základě centrálního českého nářečí a dále se vyvíjela. Je to systém celonárodně užívaných jazykových prostředků především v psané formě a ve veřejných mluvených projevech. Má tři vrstvy: knižní, neutrální a hovorovou. a) Knižní – v textech uměleckých, odborných, v oficiálních projevech. Typické prostředky mluvnické a lexikální: infinitiv zakončený na -ti, užití příčestí trpného, např.: je zapovězeno, přechodníky, starší varianty koncovek, zvláště u sloves: češi se, peku, výběr slovních prostředků (např. odvětit, vykonat návštěvu, hvozd, lež). b) Neutrální – v médiích, ve školách, na úřadech, v umělecké literatuře. Nepoužívá knižní ani hovorové jazykové prostředky. c) Hovorová podoba spis. jazyka – v běžném dorozumívacím styku, v soukromých projevech (výběr slov, např. písemka, panelák, tvary 2.p. číslovek: třech, čtyřech, tvary s koncovkami -u, -ou po -j-: kupuju, kupujou). Nespisovné útvary češtiny Obecná čeština (interdialekt) vznikla na podkladě středočeského nářečí. Šíří se po celém území, pomaleji do okrajových částí, zvláště na Moravu. Přesahuje soukromou komunikaci, proniká na veřejnost. Neexistuje hranice mezi obecnou a hovorovou češtinou. Hláskové a tvaroslovné prostředky přecházejí do spis. češtiny (lítat, děkuju, mažu). Progresivní je koncovka -ma (těma dětma). Nastupují některé prvky typické pro středočeské nářečí: ouna počátku slov (ouřad), nekoncové -ej- (mejdlo), protetické v- (vokno). Tím ztrácí regionální příznak. Nářečí (dialekty) ustupují , v Čechách se drží podkrkonošské (severovýchodní), chodské (jihozápadní), na Moravě interdialekt hanácký (střední Morava), lašský (slezský), moravskoslovenský. Slangy – profesní a zájmové. Nemají vlastní gramatiku, taktéž argot (mluva deklasovaných společenských živlů). Mají jen určitou vrstvu „svých“ slov. 1-2 Stručný historický vývoj spisovné češtiny 9.stol. – staroslověnština, 10.stol. – staročeština, 14.stol. – ustálený pravopis, 15.stol. – Husův jazyk, 16.-17.stol. – čeština na úrovni latiny (humanismus), 1620-1780 – úpadek spisovné češtiny po Bílé hoře, pol. 19.stol. – národní obrození. Literatura: Hubáček,J. – Jandová,E. – Svobodová,J. Čeština pro učitele. Opava: OPTYS 1996. Šmilauer,V. Nauka o českém jazyku. Praha, SPN 1972. Hubáček,J. Rétorické minimum pro studium učitelství. Ostrava: Pedagogická fakulta 1990.
2. Mluvní technika (respirace, fonace, artikulace) (3. a 4. přednáška)
1
Ústrojí respirační (dýchací) Dutina nosní (příp. ústní), nosohltanová, hrtanová, průdušnice, plíce. Výdechový proud – důležitý pro tvorbu hlasu.
Ústrojí fonační (hlasové) Je uloženo v hrtanu, skládá se z chrupavek, vazů, svalů. Nejdůležitější – vazy hlasivkové (hlasivky). Umožňují pohyb hlasivkových chrupavek, tím se vytváří hlasivková štěrbina (hlasivky se sbližují a oddalují, vzniká základní tón). Lidský hlas se vytváří v rezonančních dutinách nadhrtanových, jednak v d. hrtanové, v dutině krční, ústní, nosní, hlavové, čelní, lebeční a v podhrtanové (prsní). Ústrojí hláskovací (modifikační) – artikulační v užším smyslu V něm dochází ke konečné úpravě hlasu (tvorba jednotlivých hlásek a jejich spojení). Je uloženo v ústní dutině, jejíž velikost se dá obměňovat oddalováním čelistí. K aktivním (pohyblivým) orgánům patří jazyk a rty. Pasivní mluvní orgány: čelisti, zuby, dáseň s alveolárním výběžkem, tvrdé a měkké patro. Dutina hrdelní se rozkládá nad hlasivkami. Změny jejího objemu se uplatňují zejména při tvoření samohlásek. Dutina nosní se podílí na artikulaci nosových hlásek (v češtině M,N,Ň). Klasifikace českých hlásek 5 samohlásek (vokálů) krátkých a 5 dlouhých, dvojhláska ou, dvojhláska au – ve slovech cizího původu a v citoslovcích 25 souhlásek Samohlásky jsou tóny (za účasti hlasivek), souhlásky znělé – tónošumy (při jejich artikulaci hlasivky kmitají), souhlásky neznělé – šumy (bez účasti hlasivek). Samohlásky rozlišujeme podle polohy jazyka ve směru vertikálním a horizontálním: vysoké středové nízké
přední I E
střední
zadní U O
A
Souhlásky – znělé a neznělé, např. B – P, Z – S (párové), jedinečně znělé: J,L,R,M,N,Ň (podle účasti hlasivek). Souhlásky dělíme také podle a) způsobu artikulace, b) místa artikulace, c) sluchového dojmu. Přehledná tabulka s.43: Hubáček,J. – Jandová,E. – Svobodová,J. Čeština pro učitele. Opava:OPTYS 1996.
3. Spisovná výslovnost Zvukové prostředky členění a modulování řeči (5.a6.přednáška) 3-1 Spisovná výslovnost (ortoepie) Vyslovovat spisovně neznamená vyslovovat přesně podle psané podoby slov, i když mezi českým pravopisem a výslovností je velká shoda. a) Spodoba (asimilace) znělosti Hlasivky nezaujmou takovou polohu, při níž bychom vedle sebe vyslovili znělou a neznělou souhlásku. Celá skupina se pak vysloví zněle nebo nezněle. Rozhodující je poslední souhláska ve skupině: sběr [ZBJER], vztyk [FSTIK] Ke spodobě nedochází před souhláskou V (např. svolat, tvůj, květ, s vámi). Skupina -sh-: např. na shledanou: regresivní (zpětná) spodoba [NAZHLEDANOU], progresivní (postupná) spodoba [NASCHLEDANOU].
2
Ztráta znělosti na konci slov: práh [PRÁCH]. b) Výslovnost sousedních stejných souhlásek – splývavě, např. měkký [MJEKÍ], pražští [PRAŠTÍ], avšak rozlišuj např. raci, racci. Skupiny -mě-, -bě-: paměť [PAMJEŤ] i [PAMŇEŤ], běloch [BJELOCH], -dě-, -ti- [ĎELAT, ŤIKAT] – fonetická transkripce. Spojení dvou samohlásek: přechod přímý (NAUČNÝ), rázový (MNOHO‘ ÚHELNÍK), j – ový (FIJALKA), spojení souhlásky a samohlásky (TROJÚHELNÍK // TROJ’ÚHELNÍK). c) grafém I,Y slýchat N brána,branka
foném I [SLÍCHAT] N/dásňové / N/zadopatrové [BRÁNA] [BRANKA]
Výslovnost slov přejatých Skupiny DI,TI,NI nevyslovujeme měkce jako v češtině. Psané S mezi samohláskami nebo po souhláskách nepárových vyslovujeme většinou ve shodě s pravopisem (demise, personál), u mnohých zdomácnělých slov se původní S vyslovované jako Z píše se Z (např. iluze, rezignace), v některých se píše S i Z ve shodě s dvojí spisovnou výslovností (diskuse//diskuze, režisér//režizér). X se vyslovuje nezněle [EKSPEDICE, PRAKSE]. EX před samohláskou nebo před souhláskou H vysl. zněle [EGZEKUCE, EGZHIBICE]. Shodně s psanou podobou vysl. např. Pankrác, demokracie. Literatura: Hubáček,J. – Jandová,E. – Svobodová,J. Čeština pro učitele. Opava:OPTYS 1996. Pravidla českého pravopisu. Praha 1993. Hůrková,J. Česká výslovnostní norma. Praha: Scientia 1995. 3-2 Zvukové prostředky členění a modulování řeči Členění řeči je založeno na rytmu, uskutečňuje se pomocí slabik. Slabika je základní jednotka mluvního rytmu. Slabika přízvučná a jedna nebo několik nepřízvučných slabik se spojují v mluvní takt. Kažný mluvní takt mívá přízvuk na první slabice. Sled taktů tvoří rytmus řeči. Mluvní takty se sdružují v taktové skupiny na základě souladu mezi výdechovými a logickými skupinami mluveného textu – kóly. Větný úsek (kólon) obsahuje obvykle 2-5 mluvních taktů. Větné úseky a pauzy (logické a citové) jsou základem členění řeči (frázování). To je ovlivněno i mluvním tempem. Modulace se projevuje změnou dynamiky řeči, což se realizuje slovním a větným přízvukem. Větný přízvuk v citově neutrální větě bývá obvykle na konci věty (jádro výpovědi). Intonace (melodie řeči) se realizuje změnou tónové výšky. Intonace klesavá (kadence) – u vět vypovídacích a u otázek doplňovacích, intonace stoupavá (antikadence) – u otázek zjišťovacích a polokadence – na konci větných úseků, jimiž věta nekončí. Modulace barvy hlasu závisí na kvalitě rezonančních dutin i na citovém zaujetí. Literatura: Hubáček,J. – Jandová,E. – Svobodová,J. Čeština pro učitele. Opava:OPTYS 1996.
4. Jazyková kultura Učitel – mluvní vzor Nároky na projev mluvních profesionálů (7. a 8. přednáška) Jazyková kultura se týká všech stylů (nejen uměleckého) užívání jazyka ve všech situacích, i projevů hovorových. Týká se mluvených i psaných projevů. Je aktuální zejména v projevech veřejného společenského styku. Kultivovaný projev (nejen veřejný) se netýká jen jazykové správnosti, ale také vhodnosti výběru jazykových prostředků, neomezuje se jen na sféru spisovného jazyka, přihlíží k prostředí, k situaci, k adresátovi, k účelu projevu. S tím souvisí slohová přiměřenost, vytříbenost. Stejně tak je důležitý
3
obsah, jeho srozumitelnost, jasnot. Je nutné mít na zřeteli etické normy. Důležitá je zvuková výraznost, zřetelnost, působivost. Učitel – mluvní vzor. Ne v každé rodině je dobrý mluvní vzor. Děti ho získají ve škole. Učitel dbá na kultivovaný projev po všech stránkách, nejen z hlediska formálního a zvukového, zároveň je důležitá odbornost, pohotovost, taktnost, zdvořilost, přizpůsobivost k posluchačům, přiměřený temperament. Sleduje reakce dětí. Nároky na projev mluvních profesionálů. Hlavní funkcí projevu je zaujmout a přesvědčit posluchače. Větná stavba je jednodušší než u projevů psaných. Projev nesmí být monotónní ani afektovaný. Má být založen na určitém stupni srdečnosti. Přihlíží k úrovni posluchačů. Mluvčí má předvídat jejich reakce a pohotově na ně reagovat. Má zvládat nepřiměřené emoce, nálady, volit správnou míru dominace. Pokud možno zdůrazňovat názorovou shodu s posluchači, užívat tzv. sociativní plurál (my – 1.os.plurálu). Využívat obrazné prostředky jazyka (např. metafory), mít smysl pro humor, případně usilovat o vyvolání dialogického kontaktu, oslovovat posluchače, klást řečnické otázky. Důležitá je zvuková stránka projevu, také nonverbální komunikace, která zvyšuje kontakt s posluchači. Literatura: Hubáček,J. Rétorické minimum pro studium učitelství. Ostrava: Pedagogická fakulta 1990.
5. Příprava a realizace veřejného a mluveného projevu (9. a 10. přednáška) Vymezit téma projevu, uvědomit si jeho účel. Přihlížet ke složení posluchačů, k úrovni jejich znalostí. Podání musí být zajímavé. Nejdříve napsat osnovu a časové rozvržení projevu. V úvodu stručně vysvětlit dané téma. V hlavní části postupovat od jednoduchého nebo známého k složitějšímu. Dbát na logické přechody mezi jednotlivými částmi. Snažit se o objektivnost. Na závěr výstižně formulovat hlavní myšlenky. Během projevu sledovat reakce posluchačů a vzhledem k nim přizpůsobovat projev. Nezacházet do zbytečných detailů. Oživit projev konkrétními příklady a zkušenostmi, uměleckými prostředky, aforismy, příslovími, citáty, uplatnit humor. Na veřejnosti je třeba mluvit spisovně. Zařazovat vhodně pauzy, správně dýchat, čímž je možné také zbavit se případné trémy, dobře artikulovat, měnit sílu a tempo řeči, vyhýbat se parazitním slovům. Kontakt s posluchači navazovat nejen oslovením, řečnickými otázkami, ale také očima, mimikou, přiměřeně gestikulovat. Literatura: Toman,J. Jak dobře mluvit. Praha: Svoboda 1981. Hubáček,J. Rétorické minimum pro studium učitelství. Ostrava: Pedagogická fakulta 1990.
6. Řeč v raném dětství (11. a 12. přednáška) Jazykový projev rozvíjí kontakt dítěte s okolím. Dítě přestává jen přijímat podněty a začíná samo aktivně vystupovat, např. se žádostí o něco: Dej! Po dosažení jednoho roku užívá polovina dětí smysluplná slova, v jednadvaceti měsících 97%. Ve 23 měsících tvoří jednoduché věty polovina dětí, ve třech letech většina. V dalších třech letech se jazykový projev výrazně rozvíjí. Obohacuje se slovní zásoba. Nejdříve podst. jména, méně přídavná jména a příslovce, omezeně spojky, jen neurčité číslovky (málo, moc). Pro slovní zásobu jsou charakteristické dětské výrazy (hajat, bumbat, aj.) a zdrobněliny. Správný slovosled tvoří děti v pěti letech. Zároveň se dokončuje užívání správných tvarů slov. Rychlejší dechový rytmus dítěte se projevuje větším počtem pauz. Je třeba zdokonalovat výslovnost jednotlivých hlásek, nejdřív nápodobou slyšeného vzoru. Nejdříve se ustalují ve výslovnosti samohlásky. Poměrně lehce dítě tvoří závěrové souhlásky (b,p,m,d,t,n,k,g), někdy se zaměňuje t a k. Na výslovnost náročnější jsou ch,h,j, dítě je zvládá později, ještě obtížnější jsou sykavky. Poměrně dlouho se u dětí ustalují souhlásky l,r a ř. Náročnost výslovnosti závisí na postavení hlásek ve slově. Snazší je výslovnost slabik otevřených (ukončených samohláskami). Artikulace se ustaluje v šesti letech. Literatura: Chytková,H. – Krčmová,M. – Monatová,L. Poznávání společnosti a rozvíjení jazyka v předškolním věku. SPN, Praha 1980. Brierley,J. 7 prvních let života rozhoduje. Praha: Portál 2000.
7. Fungování dialogu Specifika dialogu s dítětem předškolního věku (13.přednáška) Dialog je jedna ze základních forem jazykové komunikace, jíž se účastní aspoň dvě osoby střídající se v rolích mluvčího a posluchače. Úsek řeči, kterou pronese jeden z účastníků, se nazývá replika. Replikou může být i projev neverbální – mimika, gesta, postoje a také mlčení. Dialog je důležitý již u dětí v předškolním věku. Tím se rozvíjí souvislá řeč, a to v přirozených komunikačních situacích. Je nutné dát dítěti možnost k co
4
nejobsáhlejšímu samostatnému vyjádření, i když odbočí od tématu. V mateřské škole usměrňujeme projevy mimořádně výřečných dětí a dáme možnost vyjádřit se ostýchavým dětem. Řeč učitelky je pro děti vzorem, vyjadřuje se jasně po stránce obsahové a správně po stránce formální – spisovně. Na iniciativu dětí pozitivně působí přirozené dialogy bez zasahování učitelky. Rozhovorem řízeným učitelkou získávají děti poznatky z různých oblastí. Zároveň jsou na ně kladeny nároky na jazykovou správnost (nejen na spisovnost, výslovnost, také na stavbu vět a hlasitost). Učitelka nenápadně zasahuje. Mladším dětem klade jednodušší otázky. Do rozhovoru se snaží zapojit všechny děti. Střídá typy otázek, zvažuje možné odpovědi. U dětí pěti- až šestiĺetých je možný náročnější dialog, přecházející v besedu. Děti v tomto věku začínají být schopny abstraktního myšlení. V MŠ se zařazují i modely dialogických situací při napodobivých hrách, např. nakupování v obchodě, návštěva lékaře, situace v nějaké opravně. Zdůrazňuje se přirozenost v komunikaci a také přiměřenost vzhledem k prostředí (rozdíl mezi komunikací oficiální a soukromou). Rozvíjení dialogu napomáhá dramatizace uměleckých textů, nejčastěji pohádek. Dialog u předškolních dětí nevede jen učitelka. Velmi oblíbený je komunikant-maňásek, který působí jako vzor. Děti snadněji přijímají např. výtku z jeho strany. Jindy chybuje maňásek a opravují ho děti. Děti jsou nepřímo vedeny k samostatnosti. Literatura: Chytková,H. – Krčmová,M. – Monatová,L. Poznávání společnosti a rozvíjení jazyka v předškolním věku. SPN, Praha 1980. Krčmová,M. – Richterová,L. Metodika jazykové výchovy v předškolním věku. SPN, Praha 1987. Svobodová,J. – Kesselová,J. – Palenčáková,J. Jazyk a jazyková komunikace nově – prvky hry ve školní výuce mateřštiny. [Tematický materiál k 6. kulatému stolu „Hra v komunikaci s dětmi“] Pedagogická fakulta Ostravské univerzity v Ostravě 2002.
5
KCD / PRJK I Témata seminářů 1.-2. Zjištění úrovně mluveného projevu studentů formou nahrávek nepřipravených projevů, rozbor nedostatků: výběr jazykových prostředků (spisovné, příliš spisovné, hovorové, obecná čeština, dialekt), artikulace, spisovná výslovnost, přízvuk, pauzy, intonace, hlasitost, tempo. 3.-4. Nácvik mluvní techniky (správné dýchání, posazení hlasu, tvoření hlásek) podle Učebních textů Filozofické fakulty Ostravské univerzity (dále UT OU): Demlová,E. – Hubáček,J. – Jandová,E. – Kremzerová,D. – Srpová,H. Praktická cvičení z českého jazyka. Ostrava 1995. Cvičení dechová (s.24); Cvičení hlasová (s.25); Cvičení artikulační (s. 25-29). 5.-6. Spisovná výslovnost samohlásek, souhlásek, souhláskových skupin, rázu se zaměřením na preventivní logopedické chvilky v MŠ podle časopisu Děti a my. Fonetická transkripce (UT OU s.29); Spisovná výslovnost (s.29,30). 7.-8. Zvukové prostředky členění a modulování řeči (UT OU s.31,32) – rytmus, větné úseky, mluvní tempo, dynamika, větný přízvuk, intonace, modulace barvy hlasu. 9.-11. Nácvik výrazného čtení, přednes připravených projevů, recitace. (Hubáček,J. Výrazný přednes. Pedagogická fakulta v Ostravě 1974. s.105,106: Zdeněk Šimek: O rybích pásmech, s. 84: Zdeněk Kriebel: O ševci a bleše. Hrubín,F. Dvakrát sedm pohádek. Paleček a jeho kamarádi. Praha: Albatros 1969. 12.-13. Využití řečnických prostředků v pedagogické praxi. Pokračování v přednesu připravených projevů na vybrané téma, např. předškolák a počítač; Vliv médií na dítě; Jak připravit předškoláka na školní prostředí a povinnosti ;Malé dítě a hudba; Proč je dobré, když se děti v MŠ učí hrát na flétnu?; Levorukost; Důvěra a důvěřivost; Co se očekává od učitelky v MŠ; Dětská agresivita; Vadí,když dítě před vstupem do školy umí číst?; Logoterapie ve výchově (z knihy Elizabeth Lukasové). Komplexní hodnocení projevů (obsah, mluvní technika, spisovná výslovnost, členění a modulování řeči). Doporučení: Sledovat Informatorium 3-8 Časopis pro výchovu a vzdělání dětí od 3 do 8 let v MŠ a ŠD. Zápočet: na základě aktivity v seminářích a za přednesený projev
6
Jazyková komunikace a kultura řeči II. (KCD/PRJK II) Témata seminářů: 1.-2. Dialog a jeho realizační fáze. Záznam krátkých dialogů s různými záměry. Sledování odlišnosti ve výběru jazykových a zvukových prostředků podle situace a prostředí na konkrétních dialozích studentů s daným tématem, např. zážitky z víkendu, z výletu apod.: a) s dětmi – spisovně (neutrální podobou) b) s kolegyní – hovorovou češtinou c) s rodinným příslušníkem – obecnou řeštinou Poslech a hodnocení nahrávek 3.-6. Práce se zaznamenanými projevy. (Uplatnění znalostí a dovedností ze ZS, pozorování účinnosti jazykových prostředků lexikálních, morfologických a syntaktických, obměny replik.) Umění komunikace nejen s dětmi, ale i s jejich rodiči. Umět naslouchat. Nahrát projevy studentek-učitelek k rodičům na předem stanovené téma. Reprezentovat svou profesi; pozor na nadřazenost. Inscenace dialogů s rodiči o dětech. Rozbor písemných záznamů studentů zadaných v 1. semináři na téma Sledování způsobu hovoru na veřejnosti. 7.-10. Způsoby realizace vybraných komunikačních záměrů: vysvětlování, přesvědčování, souhlas, nesouhlas, namítání. Vyhodnocení užitých jazykových prostředků vzhledem k dosažené míře účinnosti v komunikaci. Komunikační situace jako komplex prostředků verbálních a neverbálních. Při vysvětlování nenásilně děti přesvědčovat o nutnosti určitého úkonu, např. hygieny. Jak vzbudit u dětí důvěru? Dát možnost vyjádřit se k danému problému dětem, které pochopily důležitost našeho požadavku (přesvědčování) např. čistit si chrup po jídle. Každý požadavek umět zdůvodnit. Souhlas, ocenění pochvalou je povzbuzením pro děti. Umět taktně napomenout (kritizovat), aby se dítě nezatvrdilo. Učit děti umět požádat o něco, umět poprosit, poděkovat, omluvit se; umět zdravit. Vedle slov je důležitý způsob, jak hovoříme (tzv. paralingvistika). Neverbální komunikace může podtrhnout nebo zpochybnit to, co člověk říká slovy. Nesoulad v komunikaci vzniká tehdy, kdy slovně sdělujeme něco zcela jiného. Pozor! Obvykle lépe kontrolujeme verbální komunikaci. (Realizace projevů a dialogů k výše uvedeným požadavkům.) 11.-12. Dialog s dítětem. Možnosti dramatické výchovy v modelových dialozích. Nahrávky situačních dialogů studentů (učitelka – dítě), i s využitím komunikanta-maňáska. Dramatizace – procvičení (UT OU s.32 cv. 6): estetické působení; ztráta nesmělosti; úloha vyprávěče. Melodická a dynamická modulace, barva hlasu, tempo řeči, přiměřená gestikulace, mimika. Rozvíjení souvislého vyjadřování. Postupné vedení k reprodukci. 13. Zápočet (na základě realizace mluveného projevu, dialogů a písemného záznamu na téma Sledování způsobu hovoru na veřejnosti). Zpracovala: Mgr. Anna Šrubařová
7
