Arnalt Lionlöwe
ARTIKULÁTOR { { souboj o tlumok
(první a pùvodní akèní divadlo poesie)
OSOBY:
9
>= RECITÁTOR DEKLAMÁTOR > bratøi ; NEJMLAD©Í MATKA (bratrù tìch) FIDA, milá bratra 9 nejmlad¹ího ATHÉNA > = ARTEMIS > divy krásné. AFRODITÉ ;
Dìj probíhá v hloubce vìkù. Ze tmy vìkù se vynoøují jednotlivé postavy, bohynì i fúrie jak z perníku se vylupují mandle. PROLOG MATKY MATKA Tøi bratøi, dvì du¹e a jenom jedna touha. Tìm dvìma v kolébku vlo¾ila jsem mr¹tné jazyky, bystrý mozek a pronikavý pohled. Pohled tak pronikavý, ¾e v oèích, tam za sítnicemi, kde jiskøivé své rejdy dobro provádí, nezbylo nic neb pohledem tím pronikavým v¹e spáleno bylo, kdy¾ fotony svìtla tím pohledem vyslané odrazily se od skla, je¾ zrcadlem bylo a pohled ten, kdy¾ zpìt panenkami prolétl mezi svìtloèivými tyèinkami zatoèil se dvakrát øka: Ach rychlosti! Svìtelná rychlosti, obla¾uje¹ mne jak lehký vánek køídel supích dopadající na prsa poutníka saharského. Vlhký, horký a tì¾ký písek vdechuji na tomto svìtì a jen v Tobì, rychlosti, mohu ¾ít, vyklonìn z expresu okénka bytí mù¾e být mé tìlo a mù¾e být mé èelo osu¹eno od mastného potu v¹ednosti. Tak pravil pohled ten, co ze zrcadla se navracel, sítnicí tou, s kterou rozprávìl, rychle a mr¹tnì se protáhl a tam, za ní, v místech, je¾ nazývány v dobách tìch byly hlavou, explodoval. Výbuch byl silný a záøivý, osvítil mne jasem modrým èerveným a ¾lutým, mu¾ klesl na zem a ze zrcadla vystoupil bratr jeho. Tak zrozeni byli Deklamátor a Recitátor, chlapci, k jejich¾ stvoøení jsem pou¾ila slov, která nebyla pøidìlena mnì, ale jen jemu, OSUDU. Byla jsem je¹tì mladá, v¹ak hrùza z mého èinu stala se tehdy èástí mého tìla. Vlasy mi zbìlely, kù¾e se zvrásnila a mléko v mých òadrech, èekajících na mé syny, zkyslo. Jedenáct tisíc let jsem padala na dno propasti. Pak jsem zvolala POMOC a mé srdce proklál ostrý hrot. Jedenáct tisíc let jsem sjí¾dìla po hrotu ke dnu propasti: Jedenáct milimetrù ka¾dý den, jedenáct metrù ka¾dou noc. Pak dopadla jsem na dno propasti. Druhý den ráno pøi¹el mladý lovec a obejmul mne. Poèal se mnou syna, který se narodil dvakrát jedenáct set let poté. Celou tu dobu jsme spolu nepromluvili jediného slova. Bylo nesnesitelné horko. Kdy¾ se syn narodil, dala jsem mu do vínku krásu a mu¾ný zjev, nic víc. Obloha se zatáhla a zaèalo pr¹et. Mladý lovec se ke mnì naklonil a øekl: Teï. Vzal tì¾ký lovecký nù¾ a rozøízl mi záda. Opatrnì ze mne sejmul kù¾i a rychle z ní u¹il kabát, klobouk a tlumok. Oblékl se, nasadil si klobouk, do tlumoku vlo¾il na¹eho nejmlad¹ího syna, je¹tì jednou mne políbil a ode¹el.
DIVADLO POESIE OBRAZ 1 { OKOLO ØEKY RECITÁTOR Je-li den nocí a moje touha jeho královnou, pøijï, buï zelená a buï líbezná, pøijï, okolo øeky je tráva posekána, okolo øeky jsou kameny oblé od záplav, pøijï, okolo øeky je v¾dycky trochu øid¹í vzduch, kdy¾ nadechne¹ se silnì, bude¹ se zajíkat, okolo øeky vzduch vydýchali komáøi, ale já, já je zabil okolo øeky, pøijï. ATHÉNA Tvá víèka. Tvá víèka. Snad tì¾kost jejich Ti nedovolí den s nocí rozli¹it? A¾ pøijdu, bude ¹ero. RECITÁTOR A¾ pøijde¹ bude èerná noc. ARTEMIS A¾ pøijdu, bude kohout kokrhat. RECITÁTOR V dlaních pøinese¹ mi ranní rosu. AFRODITÉ A¾ pøijdu, bude Slunce nejvý¹. RECITÁTOR A¾ pøijde¹, budu unaven. AFRODITÉ Zdeòku! RECITÁTOR Jano! ARTEMIS Zdeòku! RECITÁTOR Kristýno! ATHÉNA Zdeòku! 1
RECITÁTOR Jitko! TØI DIVY SBOREM Zdeòku! Tvùj dech je vonný a plný slov. Nová lyrika, nebe se zemí v Tvém hlase tak nerozluènì spjato! Je mo¾né, ¾e pøíroda, tak smutnì malá proti Tvému hlasu, mohla by být Tvou múzou? RECITÁTOR Tys mojí múzou. ATHÉNA Já Tvojí múzou? ARTEMIS Já Tvojí? AFRODITÉ Já? RECITÁTOR Buï zelená okolo øeky. A» nic v Tobì, a¾ ke mnì pøijde¹ není z tohoto svìta, tak, jako z nìj není mùj nekoneèný hlas. TØI DIVY SBOREM Já pøijdu. A se mnou pøijde èas! Odcházejí. Pøichází Deklamátor. Je to velice hlasitý pidi¾vík. DEKLAMÁTOR Jen víc duj vìtøe do mých rozechvìlých øas! Mé øasy jsou vìtvemi stromù, kdy¾ promluví Tvá vùle. Z domù pak tarantule vybíhají neb krysaøovu étnu já dávno naopak jsem spolk'. Co není krásné, co my dva, vìtøe, svou du¹í nectíme, to uteèe, kdy¾ promluvíme! Snad nejsme zrovna ti¹í, obzvlá¹» já. V¹ak membránu svou kdy¾ dechem rozvibruji zvukové vlny vystartují do oblak. A pak? Ty vlny nejsou ledajaké jak jsem uved' døív. To TSUNAMI mi pøes mé zuby bílé pøepadává a na vr¹ku jejím, na køi¹»álové pìnì dovádivé, sedím já. Mùj plá¹» je zelený a jen pomalu se pohupuje. Snad plove ve ¹lehaèce sametové? Mùj plá¹» je z moøských øas. RECITÁTOR Ach bratøe, tys' èisté krásy hráz! DEKLAMÁTOR Já nejsem hrází, já jsem zdí. V mém nitru nenalezne¹ ni¾ádných stavidel, kterých by mohla ruka nepøítelova otevøíti! RECITÁTOR To chtìl jsem øíci, BRATØE! Jsi pevný jak mùj zrak! DEKLAMÁTOR Ach BRATØE. Mnì nezbývá ne¾ øíci: Pøesnì tak! INTERMEZZO 1
MATKA Ach synáèci! Jak vyrostli jste za ta staletí! Ach, jak se tì¹ím z va¹eho setkání! Jak naplòuje teplem mé staré vnitønosti! Jak ¾havá láva z Pompeií protéká mým støevem a pak celým, celým tìlem bla¾enost. V¹ak! Zdá se, ¾e kousky ledu citù mých se naráz dotkly! Koneèky nervù zachvìly se na vybraných místech bytosti mé pøedobré a pøestárlé! ®e by ze setkání synù mých i cosi nedobrého pojít mohlo? Ach! Jsem tak rozechvìlá! OBRAZ 2 { V OPARU
RECITÁTOR Jedenáct nocí poslouchal jsem slavíka. DEKLAMÁTOR Jedenáct dní jsem vískal mìsíc v úplòku. RECITÁTOR Já sly¹el melodie Tvé okolo koule ¾havé tanèiti kdy¾ slavík k ránu pohasínal. Kdy¾ oparem mne dnes jitro a¾ k Tobì donést chtìlo, byla zde LUNA s Tebou zase celá v plných svých tvarech svùdných, uhranèivých. U¾ jedenácte dnù z ní hrouda zemská pomíjivá ni jediného bliku nesejmula. Co¾ ztratila, ach na¹e GEOS milá stín? DEKLAMÁTOR Ach bratøe, jen nemìj strachu plný klín. Tvá starost dojímá mé ucho rù¾ové a vím, ¾e dým, co Tvoji schránu ke mnì dones byl, ach, pøedobrým. Já schránu Tvého tìla myslím, v ní¾ pøebývá Tvùj duch. Ach, duch Tvùj, je¾ ¾ertem sluje jak ve sluji své ¾árem huby draèí stisk. RECITÁTOR Jen pravdu dí¹ mùj bratøe milý, já vtipnì smrtelníka nasadil si masku. Já vím, ¾e stín se hlásku Tvého 2
bojí a k loji ulo¾en je, kde jsoucno Tvoje jest. DEKLAMÁTOR Ta konba moje byla prosta gest. Já pøesycen byl pouze pachu hvìzd, tak mìsícem jsem nechal vysu¹iti tu poïobanou nebe tváø. RECITÁTOR Proè nemá¹ bratøe svatozáø? DEKLAMÁTOR Jen nerouhej se, BRÁCHO! Ty mùj KLUKU zlatej! RECITÁTOR povyskoèí a zakokrhá ATHÉNA On nerouhá se ani za mák, jen po bojarsku, prostì øíká, co v sobì nosím kam mi pamì» sahá ARTEMIS To skuteènost je zcela nahá, ¾e ka¾dá z nás by v ty Va¹e hlavy pøenádherné ji¾ dávno vrazila, ach, AFRODITÉ Zlatý drát a v obruè spojila ho rukou vlastní, bílou, ARTEMIS hebkou, ATHÉNA hedvábnou, TØI DIVY SBOREM V¹ak brání nám v tom pohanský ná¹ stud. RECITÁTOR Ach dámy! Múzy na¹e pøe¹tìdré a pøebolestnì vnadné! Mì tvrdne jazyk jak mu¾i v chý¹i Kolbenovì sval mám-li pochybovat o Va¹ich slovech a vìøte, ¾e musím oko svoje neprody¹nì uzavøíti bych tìch rtíkù Va¹ich èerveòouèkých nevidìl neb chu» mám na nì jak kos na tøe¹eò. V¹ak není stud, co dr¾í Va¹e òadra oblá od dlaních na¹ich na direkt. DEKLAMÁTOR Tím v¹ím je vinen ne¹»astný ná¹ pùvod sociální. Co platné jsou nám na¹e hlasy, kterými Sirény jsme dávno obloudili, kdy¾ není mo¾no, aby s Bohyní se spojil polobùh? ATHÉNA To cítíme i my jako ná¹ dluh. ARTEMIS Jak ¾ivly stojíte zde na rozhraní svìtù AFRODITÉ a muèivá touha k letu nutí Va¹e tìla køehká. ATHÉNA Jen zlehka napovíme. ARTEMIS To» pravý dùvod na¹í náv¹tìvy a pøíznì. AFRODITÉ To proto jsme se ve smrtelnice promìnily. RECITÁTOR Ach, já promlouval jsem s Vámi, teï u¾ vzpomínám ATHÉNA My oèíhnout Vás chtìly, to ná¹ zámìr byl. DEKLAMÁTOR A co já, mì vìøily jste z eku, je to tak? ARTEMIS Hlupáèku ná¹ ¹arlatový, kdo ví, kdo ví AFRODITÉ Kdo v zákulisí objímal Tì v sedm dvacet pìt? DEKLAMÁTOR To Vy jste byly, milostnice! Já bloud, jak jsem Vás mohl nepoznat. RECITÁTOR Jen nesyp popel na své skránì holé, bratøe. Ten ert se zdá u¾ býti vhodnì rozehrán. Ach bohynì, sly¹el jsem dobøe, jistì, jistì, ¾e s radou pøicházíte pøed ná¹ imaginární ten práh? DEKLAMÁTOR Snad v bo¾skou rodinu nás chcete zvát? ATHÉNA Jen tøi slova KABÁT :::
:::
:::
:::
:::
:::
:::
:::
:::
3
ARTEMIS KLOBOUK AFRODITÉ TLUMOK. RECITÁTOR A DEKLAMÁTOR Ná¹ bratr, co povahou je mlok. TØI DIVY SBOREM Vá¹ bratr a v hlavì jeho brok. DEKLAMÁTOR Ach bohynì, snad zabít bychom mìli jeho tìlo mladistvé? Proè, ach osude, jsou plástve Tvé medové v¾dy za bratrovra¾dou skryty? Ach osude, ty sketo literátská, jak mrzce vycenil jsi v ohnivé své tlamì perly ostré, bílé. U¾ zase oveèky své hladovì chce¹ do stehýnka zakousnout? RECITÁTOR A kdyby do stehýnka! Daní, co ¾ádá¹, nyní hrdlo jest! Ty ví¹, ¹ibale, ach, hutný, podlý, ¾e modly, které v svìtì stojí i v mém srdci jsou. Má prostá polobo¾í schránka bì¾nì nerouhá se, myslí na beránka. V¹ak pravím, dnes na medvídka narazil jsi mlsnìj¹ího ne¾ kdy døív a jeho jazyk tou¾í, tou¾í po Tvém moku sladkém, zla»ouèkém. Tvùj úkol pøijmeme, v¹ak vìø, pøed dìjinami tys' ta sbìø, jen na Tvých bedrech spoèine ta hanba z na¹ich skutkù budoucích! DEKLAMÁTOR Ty hade slizký! Do konce v¹í, ach, existence bude¹ cítit od na¹ich tlap na kù¾i studené, fuj, svrbìní. Celá Tvá bytost svíjeti se bude v køeèích lochtivých! RECITÁTOR Tak proklet jsi a to i na¹e cena. Ty vìènì bude¹ sténat, ¾e proklouzls' nám, plaze zlý. DEKLAMÁTOR V¹ak øeknìte, ach bohynì vy svùdné, není zde není pro Vás prost¹í cesty, jak nevìsty v svém tìle ukojit? Proè nevezmete pøímo Nejmlad¹ího v nebe a tam jeho fýzis nevlo¾íte v sebe? Neøíkejte ¾e neojede vùz jeho bronzový, plný rudých svalù, kola svá louko»ová po dráze, je¾ blaze sténá pod tíhou, zalita lávou tou Va¹í karamelovou? ATHÉNA To pravda jest, v¹ak o ní pouze ti¹e bokem. ARTEMIS S náskokem my to mìly pøítelkynì promyslet. Hned teï já prostì nevím co tìm mu¾ùm krásných tìl by mùj rozum pøedestøel. Co vmetem' jim teï do tváøí, ach, vlídných? AFRODITÉ My ponechejme mluvit na¹e srdce, srdce ztracená. Neb zhrzena, ach ona byla tím, pro nìho¾ pomsta na¹e lichotkou. ATHÉNA To» on, Mlaïas, ¹ampión, který ¾enu, je¾ z prachu prostého povstala si na¹el a ¹uòky na¹e zanedbané, nechce, ach nechce prohánìt. TØI DIVY SBOREM Ach bratøi! Krev na¹e pìní jak potok, jak pøítok do bystøiny divoké, jak jí¹ka na bledém ohni na nìm¾ Celsius u¾ klohnil mòamku svou. AFRODITÉ To» ¾ár jest mu¾nosti té pravé! Já nevìøím, ¾e by v ¹írém svìtì diva byla, co by po Vás netou¾ila. ARTEMIS V¹ak brzdìte ji¾, nind¾ové vy smìlí. Ná¹ úkol Va¹e du¹e stmelí a abych byla pøesná, o ty jde. ATHÉNA To jistá pravda jest. Vy kabát, klobouk, tlumok získat máte, v¹ak na pozoru buïte, vy nehýèkejte smrt. ARTEMIS Tu nechte bra¹i mrchám z lesa. Kdo k vra¾dì klesá, zhyne té¾. AFRODITÉ Vy slovy k du¹i proniknete. Vezmìte to pøes u¹i: Kdy¾ jazyky své, vrtáky to mr¹tné, ostré, roztoèíte vy víte, ¾e neúspìch je vylouèen. ATHÉNA Pak vzpomeòte si na píseò. Se schránou tìlesnou, co z brá¹ky zbyde, pìknì si píseò zapìjte. ARTEMIS Tak rychle bì¾te, dìlejte! Vezmìte KABÁT, KLOBOUK A TLUMOK, na hoøe veliké se sejdeme. AFRODITÉ Jak hvìzda pìticípá pak v jednom objetí my rotovati budem. DEKLAMÁTOR Ámen. :::
4
RECITÁTOR Ámen. INTERMEZZO 2 MATKA Co dìje se tu za skutky, je¾ ml¾í moje víka? Snad nadobro se mají skutky synù mých v èertovinu pøevrátit? Myslím své kluky star¹í, divoèáky pobláznìlé, v rose kdy¾ tøou se, baobaby ra¹í z jejich tìl. Ach skutkù, jich¾ èlovìk nikdy nevidìl tìch oni umí pøehr¹el a je¹tì víc. V¹ak nic, teï líc svých vtípkù na rub pøetoèili. V¾dy» hlas, ten nástroj vìèné slávy v boji má zde býti pou¾it, sice bezbolestnì z mediálních vhledù tak, aby nebyl zplozen dal¹í krvelaèný hit, v¹ak nitro èlovìèí, to skryté pod ¾ebrama, jak prejt má býti tady nasekáno? To ne, já pravím. Má ústa jsou jak ¾elva rozvaøená, mé zuby jejím krunýøem. To ¹tít je synku za který Tì skryji, to ¹tít je, jakým srdce bylo døív. OBRAZ 3 { V KUCHYNI A VE TMÌ MILÁ F. Mu¾íèku! NEJMLAD©Í Hanièko! MILÁ F. Daneèku! NEJMLAD©Í Koèièko! MILÁ F. Høíbeèku! NEJMLAD©Í Hlavièko! MILÁ F. Mazlíèku! NEJMLAD©Í Zlatíèko! MILÁ F. Smolíèku! NEJMLAD©Í Kde Tì mám? MILÁ F. Kam Tì dám? NEJMLAD©Í Jezinkám! Dále ji¾ se v¹e dìje ve svìtelných paprscích. Nejmlad¹í dr¾í jemnì a dojemnì svou drahou milovanou milou. To musí být k vidìní pøístupno! MILÁ F. smìje se To ví¹, ¾e nedá¹. V¾dy» jsem vùbec nezlobila. NEJMLAD©Í Schovala ses mi. MILÁ F. Abychom si mohli hrát. NEJMLAD©Í Jsi tak ohleduplná. MILÁ F. A ty tak pøirozený! NEJMLAD©Í P©T! Ví¹, ¾e o tom není radno mluvit. MILÁ F. Kdopak by nás poslouchal. Tady doma, lásko! To je na¹e království a to nám nikdo nevezme. Ani povodeò! NEJMLAD©Í Proto¾e jsme pod vodou. MILÁ F. Ani oheò. NEJMLAD©Í Proto¾e celí hoøíme. 5
MILÁ F. Ani zemìtøesení. NEJMLAD©Í Proto¾e se na sebe poøád tøeseme! Milá obejme milého a¾ se z toho setmí. OBRAZ 3 12 { S PÁDLY V RUCE
RECITÁTOR Zde myslím, bratøe, na¹e cesta konèí. Zde vlny pravidelné jsou jak sinusoida krásná! DEKLAMÁTOR Zde racci sroceni jsou v deltoidech tìch luzných, kolem nich zlatý netopýr loping za lopingem mrská. Zde bratøe ponoøme se, zde le¾í ona Atlantida. RECITÁTOR Jak slída leskne se zde povrch moøský, ten povrch, který na¹í silou jest. DEKLAMÁTOR Zde mikrofén zanecháme, na plováku z korku uchycený RECITÁTOR Sluchadla sobì nasadíme DEKLAMÁTOR Tak a¾ se v nitro svìta ponoøíme RECITÁTOR Spojeni zùstaneme OBA S povrchem svìta jak ho na¹e oko zøí. Ponoøí se a obklopeni tmou a tí¾ivou tou hlubinou ke dnu jdou. Tak na¹e síla zùstane nám celá, síla té krásy bezkoneèné, co na sluneèním svìtle na sítnici si lehne a obla¾í nám dech. :::
:::
:::
:::
OBRAZ 4 { U SPORÁKU
NEJMLAD©Í Vaøí¹ mi ¾vanec, lásko moje bumbrdlatá? MILÁ F. Tu klohním mrkev s hrachem, brambùrku. NEJMLAD©Í Zelená èervené ta sílu v¾dycky dodá. V¹ak ve mnì huvnitø tuhý pocit hlodá a divný chlad na mne pad' jak bych nohu vlo¾il v tøí¹» z køi¹»álù ledu. Divný, divný chlad mé skránì polévá. MILÁ F. Co milý mùj to znamená? NEJMLAD©Í ®e pocit nelibý ten zalil i má ramena. MILÁ F. I já zde cítím jistou zatuchlost. Snad host je òáký pøed prahem? Snad chobotnice s Alláhem zalehla nám vìtráky? NEJMLAD©Í Ach ne, ne, zadr¾ ¾eno milá, mùj nos ju¾ èichá raz dva chytráky. Snad bráchy moje? Snad kapku boje? MILÁ F. To nevypadá dobøe. Ty schovej tlumok, mu¾i, a povìz kobøe: Hybaj ven. NEJMLAD©Í Ne kobrou, ne meèem ani potápìèem, já se slovem se o své ¹tìstí budu prát. MILÁ F. Ty nemá¹ mne ji¾ rád? NEJMLAD©Í Já miluji Tì, ty to ví¹. V¹ak výzvu musím pøijmout jako mu¾. Tak hu¹ u¾ ¾eno drahá, ty v cimru odeber se a v meditacích ponech mne zde dlít. MILÁ F. Já bdít tam budu s palci v dlaních a usnu-li, o na¹í lásce snít. NEJMLAD©Í Tak dr¾ je pevnì, bude toho tøeba. DEKLAMÁTOR Tak zatluè na ty dvíøe, bratøe, teï políèíme na medvìda. RECITÁTOR A¾ bude volat: Bìda, bìda! 6
DEKLAMÁTOR My propriety, co nám právem patøí RECITÁTOR Sebéøem si a øeknem ADIJÉ. DEKLAMÁTOR Tak vra¾ u¾ ruku svou na bránu Atlantidy, BOUCH. RECITÁTOR BOUCH. BOUCH. OBA Otevøi bratøe dvíøe své neb avantgarda k tobì jde. My jsme ta avantgarda, my jsme ta avantgarda. My jsme ta avantgarda, my jsme ta avantgarda. My jsme ta avantgarda, my jsme ta avantgarda NEJMLAD©Í Kdo v dobrém pøichází, tomu dvíøe sami otevøou se. DEKLAMÁTOR lidovì Ach BRATØE! Ty vèerej¹í jsi jak ta strava, co v ¾aludku mém ju¾ je natrávena. My v dobrém pøicházíme, cák jinak bychom na¹e tìla pøed práh tvùj, hele, veøejnì tak vystavili? RECITÁTOR My v dobrém stojíme zde, BRÁCHO! V dobrých ¹atech, dobøe obuti, dobøe navonìni { bych tak øek': V dobrém rozmaru. Dvíøe otevøou se. NEJMLAD©Í Ty dvíøe uvìøily argumentùm Va¹im. V¹ak bacha kluci, ony pouze z døeva jsou! Snad letokruhy mají jak mé vlasy husté, v¹ak pod vlasama, u mne dóle v lebce mojej teprv' husto jest. Tam mozek svoje èáry válí, kontakty nervù pøepojuje o sto ¹est. Jak pravím, ho¹i, tìch nervù je tam více ne¾li v ¹írém svìtì kukuøice a kontaktù tìch pøímo na druhou. Mne jen tak neoblafnete, blafalové zlí! DEKLAMÁTOR s pohledem ku sporáku upøeným Hle, zde òáký blaf se na sporáku kuje. Snad pikle jsou v òom smíchané? To tvoje máma, Prcku, jistì není daleko. Snad pøebla a ju¾ po ránu orla tvého ¹edivého a teï zas v duchnách poskytuje klidu svým retùm vá¹nivým? NEJMLAD©Í To urá¾ka je mojí ¾eny! RECITÁTOR Tak neci» se hned zneuctìný. Snad nejsi ranìn, bratøíèku? NEJMLAD©Í Ty dotkl ses mne, knechte namy¹lený. DEKLAMÁTOR A bude hùø, neb bitva pøijde regulérní. V ní dotyky hem¾it se to bude, a¾ i oko bude rudé a lidé i bozi i ptáci budou støelení. RECITÁTOR Padne, padne rána krutá, v lesích, lukách, pod vodou. Tam zasadí ji bratru bratøi DEKLAMÁTOR Tak naval, troubo, co nám patøí! RECITÁTOR Ty tøi feti¹e z kù¾e vydìlané DEKLAMÁTOR KABÁT, KLOBOUK A TLUMOK! RECITÁTOR Jinak tvá páteø bude hnutá DEKLAMÁTOR a tvoje zøítelnice zèerstva spatøí RECITÁTOR pøíkop Mariánský místo Atlantidy slavné. DEKLAMÁTOR Dej KABÁT, KLOBOUK A TLUMOK! RECITÁTOR Nebo se braò, dojemná ty stvùro! NEJMLAD©Í Do boje s vámi pùjdu jak bych na høbetì Pegasa samotného sedìl. Ju¾ hamba vám, poslové nových èasù! Na jazyku krásu, v¹ak bahno aktivní vy pod ním skryté máte! Já nelpím na soudruzích mlèenlivých, to ví i malý pulec, co ¹tulec dostane i od komára, ale èára mezi námi ji¾ vámi byla naèmárána. Já nevydám vám nièeho neb principové v¹ici hodlají po mém boku stát. Z výskoku já pak budu smeèovat, a tedy sly¹te, hrdopý¹ci, kdo na kolena padne, kdo vydá první :::
:::
:::
:::
:::
:::
:::
7
sten, tomu kabát bude odepøen. DEKLAMÁTOR Kdo prsami se první dotkne zemì ten a» klobouk u¾ nikdy nevlastní. RECITÁTOR Kdo èelo døív své polo¾í, ach vyztu¾ené potem, ten a» nav¾dy pøikryje ho klotem a tlumok ten a» nikdy potom nespatøí. NEJMLAD©Í Kdo ustojí to, ten a» béøe v¹e. INTERMEZZO 3 { ZPÌV ®ENY V LO®NICI UZAVØENÉ MILÁ F. Blí¾í se veèery a tuèòáèek se valí plá¾í k domu. K pøístavu pøiplouvají lodì, v bárce své døevìné i malý rybáø Franta. Ulovil delfínka svým je¹tì men¹ím bratrùm, hrát budou si jak malárií jatí ne¾ prstíky ty jejich zapatlané Klekánice zpøerá¾í. Dlouhý den se potom otoèí, lehne si na bøicho. Pùlnoc polo¾í jim na oèi víèka a ticho. Já neusnu ani omylem, budu se jen bát. Kdo rozbíjí okna motýlem, má srdce jak mlat. Mých retù se dotkl led a já, svleèena a zbièována slovy dìsných bratrù se nepromìním v Kleopatru a nepozøu, ach hadí jed, v¹ak vypliju ho vpøed jen co vyprodukují ho ¾lázy moje nì¾né. Myslím své ¾lázy mozkové, co podporují buòky køehké by kmitaly jak Herze rychlé v pøívalu vkusných my¹lenek. Neb my¹lenkou tou mou podstatnou, tou houpy hou jen POMSTA jest. Mou malátnou hlavu nech» náhoda ta dobrou tou ideou nechá zaplanout. Howgh! OBRAZ 5 { BITVA SE POÈÍNÁ RECITÁTOR Teï ráz na ráz ti ránu v pás tvùj vrazím. Má¹ pupek rudý jako rajèe, èervené rajèe plné èervù, slizkých èerných èervù { ti ov¹em v ka¾dém nervu mají tìkavost. Celkovì toho mají vùbec dost neb ka¾dý z tisícù tìch èervù ¾loutenkou je naka¾en a nemù¾e, ach nebe, ucpaným tvým pupkem rudým vylézt ven. Tak slzí jen ve slizu svém a nos si èistí ocasem. NEJMLAD©Í Tím neraní¹ mne, bratøíèku. Mám rád já èervy ¹otky, a kdy¾ z pohovky své slezu vìø, ¾e sbìø tu èervivou já s sebou v¹ade beru, abych s ní rybky nakrmil. A ¾e hepatitidou jsou zasa¾eni? To oni mnoho z útrob mojich nedietních, mnoho toho nepojí. Teï pøestøelil jsi, Recíku. DEKLAMÁTOR Tak posly¹ jinou muziku: Ti èervi mají otrávenou krev! NEJMLAD©Í Tím otravuj si na transfúzce a ne zde. Mám leukocitù tak jak citu a citlivý to já zas jsem. Mne infekce se netýká a na mne sílu nemá. I kdybych samotného hlena vdech! RECITÁTOR Ti èervi mají choleru! NEJMLAD©Í Tak to jim pustím operu. DEKLAMÁTOR Ti èervi ver¹ují jak prasata. NEJMLAD©Í Co na tom, zem je kulatá a lidovosti není nikdy dost. RECITÁTOR Ti èervi mají rakovinu. NEJMLAD©Í Co je to brácho za koninu? DEKLAMÁTOR ®e mají pathologické nádory a výrùstky ty zrùdné. NEJMLAD©Í Ach to je kluci trochu nudné. Jen dal¹í výpad, pojïte blí¾. Smì¹né jsou va¹e øeèi. Já s péèí vyslechnu je neb pevný jsem jak hrad. Na hradbách hrdì korouhve se smìjí a jen se tì¹í a¾ uvidí vás v pøíkopì tom s medvìdem. A pohledem to kontroluje má hlava { to je vì¾. RECITÁTOR A na té hlavì lesklá ple¹. NEJMLAD©Í klesá Ale kde¾ To :::
:::
8
DEKLAMÁTOR A na té hlavì rozlo¾itá ple¹. NEJMLAD©Í více klesá Ty prázdnou slámu døe¹ RECITÁTOR A DEKLAMÁTOR PLE©, PLE©, PLE©! NEJMLAD©Í nejistì, té¾ nesmìle Kdepak ji kluci vidíte? RECITÁTOR V tvý palici DEKLAMÁTOR Ty prevíte! NEJMLAD©Í doklesne na kolena svoje Tohle poní¾ení vám nedaruji. Skonèíte brzy panáèci posmìvaví. Zelený a èervený, do konce vìkù zakleji vás do krabice s tyèí kde èí v¹echen smrad a vám nezbude ne¾ stùj èi bì¾ ukazovat. Je¹tì si slu¾by u¾ijete, ta postaví vás do latì! DEKLAMÁTOR se smíchem To si u¾ijem, proklatì. RECITÁTOR má ji¾ kabát pøes pøedloktí pøehozený To si u¾ijem, v KABÁTÌ. :::
:::
INTERMEZZO 4 MATKA Motá se motá klubko zmatku, poznatkù v¹ak mám ji¾ pøehr¹el a aby osud ¹el tím správným smìrem já postarám se tøeba s revolvérem. V¹ak první vyhrání to z kapsy vyhání. Na to druhé poèká koèka by mr¹tnì popøípadì pøidala svým skutkùm øíz. Pak vyskoèí a zatne drápy a chlapy, kteøí plovou vejvarem tím nenávisti, zjistí, ¾e karta pøichází jim bídná. S tou neuhrají proti lásce nic. Pak koèka ukloní se a ¾e tu v sázce její srdce bylo, øekne tìpic a smyslnì pohladí si srst svou bílou, krásnou velejemnou srst. Tlapka své gesto ukonèí, zavøe se opona a v ovzdu¹í jak memento zùstane té tlapky vztyèený, jó, prst. OBRAZ 6 { SOUBOJ O TLUMOK DEKLAMÁTOR A teï k zemi zvostra pohne se tvá kostra! RECITÁTOR Probereme rychle s tebou historii tvoji bledou. NEJMLAD©Í Nemám se zaè stydìt páni, byl jsem dítko k zulíbání. DEKLAMÁTOR Dokud ses jen posrával mo¾ná ¾es to dobøe hrál. V¹ak dál? RECITÁTOR Jen si vzpomeò jak se smáli dìt¹tí tvoji kamarádi, kdy¾ ses nìkde objevil. Pajdavec a krokodýl { tvoje chùze a tvùj styl { tlamu jako popelnice zubuprostou od svých pádù. DEKLAMÁTOR Vzpomeò si jak spad si z tøe¹nì. Kluci v¹ichni do koruny vy¹plhali, krmili se, smáli, smáli. Kdy¾ jsi sly¹el radostné to výskání malilinkých pus, vylez jsi dva metry a spad' si jak do klozetu trus. Nejmlad¹í klesá. RECITÁTOR A jak tì zmlátil Horáèek. Nejmlad¹í klesá. DEKLAMÁTOR A jak si vyblil ¹patnì roz¾výkaný koláèek. NEJMLAD©Í a¾ na prsa svá ji¾ dokleslý Tak dost. Mám trpìt za své vzpomínky? Já je¹tì sly¹ím hlas své maminky, který vám z hlav vyvál pøed tisíci let. Vy krasoprdi bez pamìti, èas kolem vás letí a vy ho nemù¾ete uchopit. Tak, klid, mé podvìdomé vjemy ji¾ byly vysloveny a tím to konèí. Klobouk je vá¹, já le¾ím v¹ak nezaènu zde hnít a nehodlám víc ustoupit. Vy dál kam nemáte u¾ jít jen já ji¾ budu útoèit. DEKLAMÁTOR klobouk si na hlavinku svou ukládá Klid, klid. Odkopne Nejmlad¹ího stranou, který se tímto odkutálením odebere. Dáme ti je¹tì pauzu malou pøed poslední tou ranou. 9
RECITÁTOR Já bych ho dobil brácho, naè to slitování? DEKLAMÁTOR My v ¹pinavé to ¹lichtì teïky jedem a kdybychom si kousek krásy neposlechli u¾ nebylo by pro nás cesty zpìt. RECITÁTOR Má¹ pravdu bratøe! Du¹evní èistota, ta ka¾dému to natøe. Jen mi dej sluchátko, a» poslechnu si, jak nad hladinou v slunci svitu skládají molekuly vody svou odpaøenou suitu. DEKLAMÁTOR Nu¾ zaposlouchejme se, bratøíèku, v¹ak není kam spìchat. Je¹tì deset minut máme èas ne¾ vyprahne, ach, ¾ár té krásy v nás. Nasadí si sluchátka. ZE SLUCHÁTEK HLASEM MILÉ F. Mrtvý dítì vyprudí tì. Vymáèkne koòovi voèi krvavym hadrem. Vy¾dímá ho do lavóru a uvaøí z nìj polívku pro ¹tyry chcíplý vojáky. Na vokoøenìní rezavej tank a kousek sabáky. Ti ètyøi mrtvý umøeli a kdo to sly¹í tak skape veèer v posteli. HOVNAJS, HOVNAJS, HOVNAJS! A Deklamátor s Recitátorem scípnou nejvíc, víc ne¾ v¹ichni Èíòani dohromady. Konec hlá¹ení, dìkujeme za pozornost a jako pøídavek básnièku jen pro vás: Vá¾ení posluchaèi, (to jako vy dva, vy sráèi), va¹e prdel upeèená na pekáèi nech» ráèí pøilípnout své pùlky k sobì a i s va¹ím tìlem skonèit v hrobì! Dobrou noc Recitátorku, dobrou noc Deklamátorku. RECITÁTOR A DEKLAMÁTOR Dobrou noc, snacho Fido. DEKLAMÁTOR K èertu, napíchla se nám do vedení! RECITÁTOR Nedá se to opravit, musíme okam¾itì k hladinì! ZE SLUCHÁTEK HLASEM MILÉ F. zpìvnì Fuck your mother and fuck your father and fuck your sister and fuck yourself. Fack your grandmother and fack your grandfather and fuck your grandsister and fuck, jó, fuck yourself and fuck, jó, fuck yourself. DEKLAMÁTOR øve Hergot vypni ji, ne¾ nás rozma¹íruje na cucky! RECITÁTOR té¾ øve Unikaj' nám vteøiny dvojnásob rychle. Musíme vyrazit. DEKLAMÁTOR øve Poèkej, dorazíme ho. Bez tlumoku jsme vyøízený. Fido stùj! Pøivalí Nejmlad¹ího a dále ji¾ klidnì hovoøí. Tak co milá Fido, ví¹, jak to dìlal tvùj miláèek venku na dvoøe s pejsánkem Tipem? NEJMLAD©Í smrtelným výkøikem zkroucený Nééé! RECITÁTOR A s pejsánkem «apem ? NEJMLAD©Í smrtelným výkøikem je¹tì zkroucenìj¹í Nééé ééé!! DEKLAMÁTOR A se strýèkem havranem ? NEJMLAD©Í smrtelným výkøikem úplnì nejzkroucenìj¹í Nééé ééé ééé!!! RECITÁTOR A DEKLAMÁTOR A RECITÁTOR No hádej DEKLAMÁTOR Kdopak by to je¹tì asi mohl být? RECITÁTOR Copak takhle ma :::
:::
:::
:::
:::
:::
:::
:::
:::
10
DEKLAMÁTOR Copak takhle min OBA Copak takhle Zahømí se a otevrou se nebesa. Z nich matka v¹ech bratøí v celé své dùstojnosti sestupuje. MATKA sklánìje se nad Nejmlad¹ím Dìti? Zabíjejí malé usmrkané dìti Zvedá Nejmlad¹ího. Vstaò synu. V ruku mu vkládá pu¹ku ku støílení urèenou. Jdi, synu, jdi. NEJMLAD©Í vstává, pu¹ku si béøe a takto ke svým bratøím s pøesvìdèivou výslovností promlouvá: Ratatatata, ratatatata, ratatatata. Recitátor a Deklamátor ku zemi se skládají. Nejmlad¹í tlumok pøes hruï svou mu¾nou si ledabyle v¹ak s jistou obøadností pøehazuje. Ne v deklamaci èi recitaci jakkoliv procítìné je hodnota poésie, jen pøesná výslovnost hlásek dá slovùm významy v nich¾ peklo s nebem podá si své paøáty a køídla. Pak teprve bude moci bílý sup poesie odletìti ku hvìzdám. Na toto téma nech» nikdy není spor. MATKAA MILÁ F. A Tvé jméno, mu¾i, a» je nav¾dy ARTIKULÁTOR! :::
:::
:::
EPILOG { MÍR JAK Z CUKRU NASTOLENÝ Bohynì v rybièky promìnìné, Artikulátor s prutem v ruce okolo nich hupká. Schrány Recitátora a Deklamátora se mohou ku hladinì vzná¹eti. TØI DIVY SBOREM Pøi¹la jsem okolo øeky. Øeka se dotkla moøe a já byla v nìm. Pøi¹la jsem celá zelená. ARTIKULÁTOR Musím se omluvit, ach, dámy, ¾e zanedbával jsem já Vás. To v¹ak minulý u¾ je ten èas neb lekci Va¹í naprosto já beru vá¾nì. ATHÉNA Tak nekaj se ji¾ milý ARTÍKU, my té¾ ostrou muziku Ti chtìli hrát. ARTEMIS Tys velký mu¾ tak uka¾ u¾, ¾e má¹ nás rád a návnadu tu svoji pøihraj blí¾. AFRODITÉ A a¾ ji ústy chytím, pìknì za¹kubej. ARTIKULÁTOR Ach vám je hej. V¹ak jak já v¹e stihnout mám, kdy¾ na pìt stran mi srdce naráz velí? TØI DIVY SBOREM Jedenáct dní a» má teï týden celý. Jeden den a» má¹ pro ka¾dou jednu z nás. To» dar je ná¹, dar, kterým je èas. ARTIKULÁTOR na prstech poèítá V¹ak tøi jste jenom rybky zlaté. MATKA pøichází A co já, tvá máma dobrá? Co¾ nejsem taky ze zlata? ARTIKULÁTOR Aj, maminko má vøele nì¾ná. Vy nejdra¾¹í jste knì¾na srdce mého. Vám jistì dám ten den svùj jedenáctý. MATKA Tak vidí¹ synu. Pro ¹tìstí není mo¾no pouze léhat, té¾ ku hvìzdám je tøeba bìhat! ARTIKULÁTOR V¹echny Vás miluji a jsem Vá¹ celý zcela. V¹ak od osmé té ranní do pìti do veèera. Noci a víkendy ty mojí milé patøí. Pak nedopadnu, doufám, jak mí bratøi. MILÁ FIDA pøiplouvá nádhernými prsami a takto k svému milému promlouvá Tys moje láska, Artikulátore chrabrý a mluví¹ jak bys kniha byl a proto s tebou tolik, tolik souhlasím. Neb je ten èas, kdy dáno je nám v lásce ¾íti, pak ov¹em jiný èas, v nìm¾ mu¾ musí o nadreálnu sníti! PÍSEÒ, OPONA Praha, 8. prosince 1995
11
