Metodický návod na pořádání a inventarizaci archivních fondů Archiv obce (Čj.: AS/1-284/00 V Praze dne 31. ledna 2000)
Zásady pro pořádání archivních fondů Archiv obce budou uplatněny u archivních fondů dosud neinventarizovaných, případně rovněž tehdy, rozhodne-li se archiv i z jiných důvodů k jejich reinventarizaci. Nedílnou součástí tohoto metodického návodu je studie PhDr. Z. Martínka Archiv obce, tvořící jeho přílohu č. 2. Fond Archiv obce zahrnuje archiválie z období, které končí převzetím správy obce místním národním výborem, případně místní správní komisí v roce 1945. Termín "obec" však není jednoznačný, neboť v minulosti se jeho obsah měnil. Při jeho užití v názvu archivního fondu vycházíme z terminologie moderní samosprávy, jeho význam však zužujeme vyloučením některých oblastí, v nichž byl užíván, a naopak rozšiřujeme i na období před rokem 1850, kdy jeho obsah nebyl přesně určen. Opodstatnění pro použití tohoto termínu v názvu archivního fondu před tímto rokem vychází především z nutnosti scelit archiválie správního útvaru vyvíjejícího se v odlišných historických podmínkách s měnícím se právním základem činnosti. Přestože tyto archiválie obvykle netvoří jednotný registraturní celek, v různých obdobích na sebe navazují a není tedy možno narušit jejich celistvost. Vycházíme-li z vymezení archivního fondu archiváliemi vzniklými ze správní činnosti na úrovni a v obvodu obce, musíme stanovit i dílčí správní útvary a upřesnit integrující celky, vycházející z kompetencí správní jednotky, jež se v průběhu historického vývoje měnily.
Vymezení archivního fondu je určeno: 1) obvodem působnosti správního orgánu obce, který odráží i sloučení nebo oddělení ze svazku jiné obce; 2) rozsahem kompetencí daných určující správní strukturou a vztahem k dílčím útvarům správního celku, často s velmi omezenou samosprávou a úzce vyhrazenou působností, které nevytvářejí podmínky pro vznik samostatného archivního fondu; 3) časovým vymezením, k němuž je možno přistoupit až po vyjasnění okolností uvedených v předchozím bodě. Správní útvar obce vznikl založením na základě přímého správního aktu nebo přenesením vymezených působností z vyššího správního celku provázejícího utváření obvodu správního orgánu obce. Odráží vzniklé hospodářské poměry s určitými právními zvyklostmi, které se s vývojem tohoto útvaru obce a jeho vazeb uvnitř společnosti kodifikovaly a nabyly tak i obecné platnosti: a) Do roku 1850 tvoří fond Archiv obce archiválie z obvodu působnosti rychtářů, které se nemusely vždy krýt s obvody správních celků pozdějších obcí. V některých domíniích rychtáři spravovali současně několik obcí. V případě, že se v místech, kde nebylo sídlo rychty, dochovaly písemnosti vyřizované konšely, které nebyly součástí písemné agendy rychtáře, jsou tyto archiválie součástí fondu Archiv obce. Rychtáři zajišťovali zejména svěřenou část výkonu patrimoniální správy v obvodu své působnosti a v omezené míře zároveň i některé samosprávné funkce. Normy pro vznik a fungování této instituce dané instrukcemi jednotlivých vrchností byly postupně v různém rozsahu regulovány státními nařízeními. Nadále se však uchovaly odlišnosti jednotlivých oblastí s různým stupněm samosprávy. Agenda rychtářů a vesnických orgánů vedená zpravidla samotnými rychtáři nebo obecními písaři se dělí do několika celků, jejichž úplnost a rozsah se v archivních fondech různí. Písemnosti vzniklé v tomto období netvořily registraturní celky. Výkon rychtářské agendy měl jen omezená pravidla a svou úrovní vedl k propojení vesnické správy s patrimoniální kanceláří. Zvláštní význam měly archiválie listinného a jiného charakteru s právním obsahem. Spisová agenda pro svou většinou jen operativní povahu se však dochovala jen nedostatečně. Fond Archiv obce do roku 1850 je tvořen archiváliemi těchto okruhů: - záležitosti obce a její správy; - správa jejího majetku;
- zajišťování výkonu poddanských povinností; v rozsahu stanoveném vrchností (roboty, odvádění poddanských dávek apod.). Souvisí s tím provádění svěřené části evidence poddaných v obci; - dohled na pořádek a bezpečnost v obci, na dodržování zdravotních a hygienických předpisů a na chudinské záležitosti; - svěřený výkon nesporného soudnictví a různě vymezeného úseku soudnictví sporného; - zajišťování povinností vrchnosti vůči státu, které byly zčásti přeneseny na obec (spoluúčast při rozvrhování a vybírání daní, při odvodech a evidenci rekrutů aj.); - spoluúčast při plnění úkolů patronátních úřadů (církevní a školské záležitosti). b) V polovině 19. století v důsledku společenských přeměn se obce konstituovaly jako samosprávné orgány. Tato sdružení občanů v územním celku, který se vyvinul v předchozím období a byl nově přetvořen, měla působnost samostatnou, při níž byly obce vázány pouze zákonnými ustanoveními, a působnost přenesenou. Ta byla do zrušení poddanství a nestátních úřadů první stolice vykonávána pozemkovými vrchnostmi a svobodnými městy, po zrušení poddanství ji zčásti zajišťovaly obecní úřady. Na ně tak byla státem delegována povinnost obstarávat určité veřejné záležitosti především vnitřní správy a záležitosti vojenské, berní a soudní. Oba tyto okruhy působnosti obcí se prolínají a nelze tedy důsledně oddělit ani jejich písemnosti. Vzniká složitá struktura vztahů a součinnosti jednotlivých typů státní správy a samosprávy, kdy na obce byly zvláštními zákony přeneseny některé úseky státní správy. Protože vedení spisové agendy obecních úřadů nebylo ani po roce 1850 jednotně upraveno a v registratuře obcí se oddělení těchto dvou okruhů písemností neuplatnilo, nemůžeme z něho vycházet ani při archivním zpracování. Hlavní rysy obecní samosprávy byly dány reformou státní správy v roce 1850. Ve svém vývoji se postupně modifikovaly, zejména novelou obecního zřízení z roku 1919. Tendence k omezení obecní samosprávy zesílily po správní reformě v roce 1927 a zvláště pak za tzv. Protektorátu Čechy a Morava. Dochované archiválie fondu Archiv obce z tohoto období je možno roztřídit podle umělého třídícího schématu tak, aby odrážely hlavní úseky činnosti orgánů obce. Samostatná působnost obcí se odráží zejména v knihách zápisů ze schůzí obecního zastupitelstva (původně výboru), v nichž je zachycena usnášecí a dozorčí činnost tohoto orgánu. V zápisech ze schůzí obecní rady (původně představenstva) se odráží především její výkonné působení, které se prolíná s činností usnášecí. Důležitými archiváliemi jsou rovněž zápisy ze schůzí obecních komisí, jejichž zřizování nebylo až na výjimky pevně stanoveno. Součástí této skupiny archiválií jsou ve spisové agendě statutární záležitosti, odrážející se i v některých úředních knihách. Pamětní knihy, jejichž vedení bylo obcím uloženo zákonem č. 80/1920 Sb. z. a n. a prováděcím vládním nařízením č. 169/1932 Sb. z. a n., řadíme na začátek fondu, a to s přihlédnutím k významu těchto archiválií i k tomu, že svými specifickými způsoby shrnují a doplňují údaje dalších úředních písemností obce. Dokumenty pro evidenci obecních příslušníků, společníků a příslušníků cizích obcí navazují nebo doplňují agendu zajišťovanou státem. Patří k ní především podíl obcí na přípravě a průběhu sčítání lidu nebo při volbě do vyšších orgánů samosprávy, říšské rady nebo parlamentu. Přestože v tomto okruhu písemností je zřejmá souvislost s úkoly státu, jsou rozhodující především pro zajištění činnosti obce a jejích obyvatel. Při zpracování archivního fondu je proto oddělíme od agendy, jež byla na obecní úřad přenesena státem. Tvořily ji záležitosti vojenské, daňové a katastrální, dále dokumenty o spolupůsobení obce při zajišťování živnostenské, zemědělské a lesnické agendy. Z písemností soudních zařadíme do této skupiny především pozůstalostní a sirotčí knihy a spisy. Archiválie vzniklé z činnosti obecního trestního senátu, v jehož kompetenci bylo pouze vyřizování přestupků a drobnějších záležitostí trestního charakteru, zařadíme do skupiny Bezpečnost a veřejný pořádek. Oddíl správy obecního majetku tvoří písemnosti samostatné působnosti obce, týkající se majetku movitého i nemovitého i tzv. obecního (veřejného) statku podléhajícího zvláštnímu statutu, který se po roce 1919 stal součástí kmenového majetku obce. V této skupině budou také písemnosti evidence majetku obecních ústavů, které však bude nutno oddělit od archiválií uvedených ve zvláštní skupině a účetního materiálu, souvisejícího s výkonem této agendy.
Další archiválie této skupiny zachycují výkon péče o chudé, jejíž formu určila obec a o plnění těchto povinností vedla evidenci společně s evidencí o poskytování péče o nezaměstnané, děti, nemocné a postižené osoby. Velmi důležitou částí fondu Archiv obce je účetní materiál, který v souladu se Základními pravidly pro zpracování archivního materiálu (zvláštní příloha SAP 10, 1960, č. 2) tvoří v inventáři samostatnou skupinu. Zvláštním způsobem byl upraven vztah obcí ke školním obcím. Péče o základní školy náležela místním školním radám se zástupci přiškolených obcí, které měly vlastní rozpočet, byť jednotlivými obcemi dotovaný. Jejich archiválie nepatří do fondu Archiv obce, kam zařadíme pouze ty, které byly součástí úřední agendy obcí (např. při vybírání školného, doklady o zřizování a provozu některých odborných škol aj.). Samostatnou působnost často ovlivňovanou obecními orgány měly spolky, které rovněž tvoří samostatné archivní fondy. Po analýze archiválií vzniklých z činnosti místních osvětových komisí zřizovaných v obcích na základě zákona č. 67/1919 Sb. z. a n. stanovíme jejich poměr k písemnostem obcí a rozhodneme o jejich fondovém začlenění. Samostatné fondy tvoří archiválie místních spořitelen, přestože jejich zřizování bylo výsadním právem obcí a okresů a obce byly někdy i jejich podílníky. Archiválie fondů Archiv obce jsou často zachovány jen torzovitě a nezachycují působnost původců v plné šíři, což mnohdy vyplývá i z nerozvinuté spisové manipulace obecních orgánů. Proto je připojené schéma jen doporučujícím vodítkem pro archivní zpracování, při němž musí být vhodným způsobem aplikováno podle rozsahu dochovaných archiválií. Zásady pro pořádání a inventarizaci fondu Archiv obce 1) Soustředíme archiválie fondu a důsledně oddělíme ty, které nesouvisejí s výkonem správního útvaru obce. Vyloučíme archiválie veřejnoprávních i soukromoprávních institucí (spolků, soukromých podniků, církevních korporací, správ soukromého majetku apod.), které působily na území obce, avšak do fondu Archiv obce nepatří. 2) Rozhodneme, zda archiválie sloučených obcí vyčleníme jako samostatný archivní fond, či je zařadíme jako nepravá priora do fondu obce, s níž byly sloučeny a tedy i zanikly. 3) Fond Archiv obce končí převzetím správy obce místním národním výborem, případně místní správní komisí v roce 1945. Po posouzení archiválií, které tento mezník přesahují, bude nutno rozhodnout o jejich fondovém začlenění a odkazovým aparátem propojit fond Archiv obce a fond Místní národní výbor. 4) Podle dochovanosti archiválií fondu zvážíme, zda je možné a účelné roztřídit je a zpracovat jako dílčí část inventáře do roku 1850 podle schématu uvedeného v příloze (případně toto schéma vhodně upravit). Jsou-li ve fondu z období před rokem 1850 zachovány pouze jednotliviny neumožňující uspořádání do odpovídajících celků dílčí části inventáře, předřazujeme je archiváliím z dalšího období. Jestliže se rozhodneme zpracovat archiválie ve dvou částech inventáře, musí být zachována návaznost inventárních a evidenčních jednotek obou částí. 5) Všechny písemnosti vzniklé před rokem 1850 považujeme za archiválie. 6) Vzhledem k tomu, že zpravidla neexistoval původní spisový systém a ukládání spisů bylo velmi nedokonalé, bude při pořádání archivního fondu nutno použít umělé schéma. Doporučené schéma uvedené v příloze lze upravit podle dochovaných archiválií. 7) Zvážíme, zda při moderním zpřístupnění archivního fondu je možno zachovat starší zpracování a využít je pro tvorbu odpovídající archivní pomůcky. 8) Pořádání a inventarizace fondu Archiv obce postupuje podle Základních pravidel. Inventáře musí mít předepsané náležitosti (metodický pokyn OŘA čj. AS/1-2882/98 z 12. 8. 1998 "Základní terminologie vztahující se k evidenci JAF a k archivním pomůckám"). Při pořádání a inventarizaci archivních fondů obcí bývalého Hlučínska a obcí náležejících po 30. září 1938 pod říšskoněmeckou správu je nutno přihlédnout ke studiím M. Medkové "K historicko-správnímu vývoji a obecní samosprávě hlučínských obcí opavského okresu" (AČ 49, 1999, č. 4, s. 225-234) a M. Mackové "K
úřadování a spisovnám obcí a měst, které od 1. října 1938 náležely pod říšskoněmeckou správu" (AČ 49, 1999, č. 4, s. 235-240).
Příloha č. 1 Schéma pro pořádání archivního fondu Archiv obce
A: Předchůdci obecní samosprávy do roku 1850 I. Listiny II. Knihy 1. Knihy správní 2. Knihy evidence vrchnostenských povinností 3. Knihy evidence daní a poplatků 4. Právní knihy sporné a nesporné agendy III. Spisový materiál III.1 Pomocné knihy (spisovenské pomůcky) III.2 Spisy 1. Obec a její správa 2. Obecní majetek 3. Vrchnostenské záležitosti 4. Policejní a bezpečnostní záležitosti 5. Berní záležitosti 6. Vojenské záležitosti 7. Církevní a školní záležitosti 8. Právní záležitosti IV. Účetní materiál IV.1 Účetní knihy IV.2 Účetní přílohy V. Ostatní materiál B: Obecní úřad 1850 - 1945 I. Listiny II. Knihy 1. Knihy všeobecné správy obce Pamětní knihy Knihy zápisů ze schůzí zastupitelstva, rady, komisí, správní komise Pomocné zápisy starostů, tajemníků atd. Knihy oběžníků Číselníky domů, seznamy ulic Občanské matriky, knihy evidence příslušníků cizích obcí (knihy cizinců) Rejstříky vydaných domovských listů, protokoly o domovských záležitostech Knihy evidence narozených a zemřelých obyvatel, sčítací elaboráty (ve formě knihy) Seznamy voličů (ve formě knihy)
2. Knihy správy obecního majetku Knihy evidence obecního majetku Lesní hospodářské plány 3. Evidenční knihy agendy bezpečnosti a veřejného pořádku Policejní protokoly Knihy hlášení pobytu osob Knihy evidence pocestných a potulných osob (knihy příchozích) Protokoly hnanců Zásobovací katastry Záznamy o ohledání zemřelých Knihy evidence čeledních a pracovních knížek Knihy evidence vydaných povolení k veřejným produkcím Knihy evidence vydaných vysvědčení zachovalosti Stavební protokoly Trestní rejstříky a trestní protokoly 4. Knihy evidence v záležitostech veřejných ústavů a fondů Knihy evidence obecního pořádku a almužen Knihy ošetřovanců Knihy evidence nezaměstnaných 5. Knihy evidence ve věcech spolupůsobení ve státních záležitostech Knihy evidence osob odvodem povinných (branců) Knihy evidence neaktivního mužstva (zeměbrany), dovolenců a záložníků Knihy evidence přípřeží a ubytování vojska Knihy daňové evidence Knihy evidence nemovitostí, parcelní protokoly Knihy projednání pozůstalostí, sirotčí knihy III. Spisový materiál III.1 Spisovenské pomůcky Podací protokoly Indexy, pomocné knihy spisové evidence III.2 Spisy 1. Obec a její správa 1.1 Statutární záležitosti 1.1.1 Obvod obce 1.1.2 Označení obce 1.2 Evidence občanů, domovské právo 1.2.1 Domovské právo 1.2.2 Sčítání lidu 1.2.3 Matriční záležitosti
1.3 Volební záležitosti 1.3.1 Obecní volby 1.3.2 Volby do vyšších orgánů samosprávy, říšské rady a parlamentu 1.4 Obecní funkcionáři a zaměstnanci 1.5 Všeobecná správní činnost obce 1.5.1 Vyhlašování zákonů a nařízení 1.5.2 Informace pro nadřízené orgány, kontrola obce 1.5.3 Organizace činnosti obecní samosprávy 1.5.4 Spisová služba 1.5.5 Pamětní knihy (písemnosti o nich) 2. Správa obecního majetku 2.1 Evidence obecního majetku 2.2 Jednotlivé části obecního majetku 2.2.1 Obecní pozemky 2.2.2 Obecní budovy 2.2.3 Obecní ústavy 2.2.4 Obecní výdělečné podniky 2.2.5 Obecní lesy a vody 2.3 Rozpočtové hospodaření obce 3. Péče o bezpečnost a veřejný pořádek 3.1 Bezpečnost osob a majetku 3.1.1 Evidence pobytu, dohled nad potulnými osobami 3.1.2 Hnanecké záležitosti 3.1.3 Ochrana bezpečnosti života 3.1.4 Opatření proti polnímu, lesnímu a vodnímu pychu 3.2 Bezpečnost silnic a cest, doprava a spoje 3.2.1 Veřejné cesty a silnice 3.2.2 Veřejná doprava a spoje 3.2.3 Obecní mýta 3.3 Trhy a zásobování 3.3.1 Dohled nad trhy, mírami a váhami 3.3.2 Zásobování 3.4 Zdravotní a veterinární záležitosti 3.4.1 Léčebná péče 3.4.2 Hygienické poměry v obci 3.4.3 Opatření proti nakažlivým nemocem 3.4.4 Veterinární záležitosti 3.5 Čelední a pracovní záležitosti 3.6 Mravnostní policie
3.6.1 Dohled nad veřejnou mravností 3.6.2 Vydávání vysvědčení mravů 3.7 Stavební a požární záležitosti 3.7.1 Stavební záležitosti 3.7.2 Požární záležitosti 3.7.3 Elektrifikace 3.8 Trestní a smírčí pravomoc 3.8.1 Trestní pravomoc 3.8.2 Smírčí a dražební pravomoc 4.Péče o veřejné ústavy a zařízení 4.1 Chudinství a sociální péče 4.1.1 Péče o chudé, chudinské ústavy 4.1.2 Vysvědčení chudoby 4.1.3 Péče o nezaměstnané 4.1.4 Péče o děti, nemocné a postižené 4.2 Školství 4.3 Církevní záležitosti 4.4 Záležitosti spolkové a kulturní 4.4.1 Spolky 4.4.2 Obecní knihovny 4.4.3 Osvětová činnost 5. Spolupůsobení ve státních záležitostech 5.1 Vojenské záležitosti 5.1.1 Vojenské záležitosti 5.1.2 Materiální zabezpečení vojska 5.2 Záležitosti daňové a katastrální 5.2.1 Daňové záležitosti 5.2.2 Katastrální záležitosti 5.3 Soudní záležitosti 5.4 Živnostenské záležitosti 5.4.1 Živnosti a obchod 5.4.2 Peněžní ústavy, výdělečná společenstva a družstva 5.5 Zemědělství, lesnictví, myslivost, rybolov 5.5.1 Zemědělství 5.5.2 Lesnictví, myslivost 5.5.3 Rybolov IV. Účetní materiál IV.1 Účetní knihy Hlavní knihy účetní
Účetní deníky Účty fondů Účty obecních podniků IV.2 Účetní přílohy V. Ostatní materiál Mapy Plány Fotografie Typáře Další písemnosti dokumentačního charakteru.
Písemnosti osadních zastupitelstev netvoří samostatné archivní fondy. Přiřazují se podle svého charakteru k jednotlivým typům písemností obcí, případně mohou tvořit oddělenou část fondu Archiv obce.
Příloha č. 2
Archiv obce Příspěvek k vymezení a charakteristice archivního fondu Zdeněk Martínek Archivy obcí patří k rozsahem zpravidla nevelkým, avšak početným fondům okresních a městských archivů. Způsob jejich archivního zpracování vycházel vždy bezprostředně ze zásad pro pořádání archivů měst.1) Tento postup byl plně oprávněný, zvláště pro období let 1850 - 1945, kdy pro obce i města (s výjimkou měst statutárních) platilo jednotné obecní zřízení. Mezi historickými fondy měst a venkovských obcí existují však rovněž určité rozdíly, které byly dány odlišnou velikostí a lidnatostí jejich správního obvodu, rozdílným charakterem organizace úřadování a ve starším období též odlišnostmi postavení v kontextu správního organismu společnosti. Problematiku zpracování archivů obcí nelze vydělovat z celkového kontextu zásad pro pořádání fondů místní samosprávy; je však možné upozornit na některé její specifické problémy.2) 1. Vymezení fondu Pojem obec nebyl do poloviny 19. století vymezen v některých směrech tak precizně jako to posléze učinilo novodobé obecní zřízení. V dobovém pojetí označoval tento termín především společenství osob, bydlících ve společné lokalitě, spravujících se společným řádem nebo užívajících společných výsad či společné části majetku.3) Jako jednoznačně vymezené územní jednotky se vesnické obce začaly vyhraňovat především v souvislosti se zavedením instituce obce katastrální v rámci přípravy Josefského katastru, které postavilo princip územní integrity na roveň dosavadnímu převládajícímu principu příslušnosti pod pravomoc jednotlivých vrchností.4) Méně výrazně se v období do roku 1850 rozvíjelo postavení vesnických obcí jako svébytné správní a samosprávné jednotky, neboť zde v řadě ohledů zůstal zachován princip odvozenosti agendy orgánů vesnické správy od pravomocí pozemkové vrchnosti a samosprávnému působení byl vymezen pouze úzký okruh záležitostí. Jediný ucelený soubor působností tvořila v této době ve vesnickém prostředí agenda vesnických rychtářů. Vzhledem k tomu, že funkce rychtáře měla výrazně osobní charakter, zahrnují dnes archivy obcí jak písemnosti úřední agendy veřejného charakteru, tak i písemnosti vztahující se k osobním právům a výsadám rychtářů samotných. Územní vymezení fondu může proto v tomto případě vycházet pouze z obvodu působnosti jednotlivých rychet, neboť na řadě dominií spravovali rychtáři současně několik vesnic. Hovořit lze tedy především o úřadu rychtáře a souboru veškerých jím vedených či vyřizovaných písemností. V případě obcí, v nichž nebylo sídlo rychty a které bývaly zpravidla spravovány nižšími správními činiteli, především konšely, tvoří nejstarší část fondu Archiv obce pouze ty písemnosti, které místní konšelé vedli či vyřizovali samostatně, nebo ty, které měly vazbu k jednotlivým obyvatelům či k majetku obce a nebyly přímou součástí úřední agendy rychtáře. Vymezení územního rozsahu fondu v období po roce 1850 je dáno obvodem působnosti obecního zastupitelstva, který byl označován současníky jako místní obec, politická obec, po roce 1919 zpravidla pouze obec.5) Tato obec byla územní samosprávnou korporací, charakterizovanou především přesně vymezeným územím, tvořeným obvody jedné nebo několika katastrálních obcí, vlastním obyvatelstvem a svébytnou veřejnou obecní mocí.6) Kromě místa, které bylo sídlem obecního zastupitelstva, zahrnovalo území obce často též další lokality se statutem osad. Tyto osady byly po správní stránce plně podřízeny moci zastupitelstva. Pouze tam, kde měla osada vlastní jmění, umožňovalo české obecní zřízení ustavení samostatného osadního zastupitelstva, které ovšem kromě správy majetku nemělo jiné pravomoci.7) Z tohoto důvodu je třeba i na písemnosti vzniklé z činnosti osadních zastupitelstev pohlížet jako na součást archivu obce, protože jejich vydělení by narušilo organické vazby jednotlivých druhů agendy. Součástí archivu obce jsou rovněž písemnosti těch osad, které se od obce v průběhu času odloučily a konstituovaly se v samostatnou obec, a to až do data úředního odloučení.8)
Komplikovanějším případem jsou po stránce archivního vymezení fondy obcí spojených, které si kromě určených společných záležitostí ponechaly nadále vlastní samosprávnou suverenitu. V těch případech, kdy spojení obcí bylo trvalé nebo alespoň dlouhodobé, je možné fond vymezit jako jednotný fond spojených obcí. Takové řešení, které má spíše praktické důvody, může zřejmě nejlépe zajistit v rámci archivního zpracování zachování vnitřní souvislosti agend. V případech krátkodobého spojení a tehdy, když se společná správa týkala pouze velmi omezeného okruhu záležitostí (např. společného provozování jednoho zařízení), lze spíše uvažovat o vymezení samostatných fondů pro jednotlivé obce s tím, že věci společné agendy jsou zahrnuty do fondu jedné, zpravidla nejvýznamnější z nich. Časové vymezení fondu Archiv obce lze přesněji stanovit většinou pouze konečným termínem, jímž je datum faktického převzetí správy obce národním výborem v roce 1945. Nelze tu vycházet z data vzniku národního výboru, protože ten mohl v ilegalitě působit již o několik týdnů či měsíců dříve. V případě obcí, kde nebyl v květnu roku 1945 národní výbor ustaven a správu převzala jmenovaná správní komise (zejména na územích, která v letech 1938 - 1945 náležela k Německu), je analogicky mezníkem datum převzetí správy obce touto komisí .9) Stanovení dolní časové hranice fondu je zpravidla totožné s datací nejstarší písemnosti, která je ve fondu uložena, protože případy, kdy se v archivu nachází přímý písemný doklad o vzniku obce, jsou výjimečné. Na konci 19. století a po roce 1918 se zvláště silně projevovaly tendence k osamostatňování osad a jejich přeměně v samostatné obce. V těchto případech je za časovou hranici fondu možno pokládat datum faktického odloučení ze svazku obce jiné. V případě zániku obce jako samosprávné jednotky v důsledku jejího začlenění do správního obvodu jiné obce, je rozhodující pro určení časového rozsahu fondu datum sloučení. Z hlediska správního a právního je třeba vytvářet samostatné fondy i v případě, kdy daná lokalita byla samostatnou obcí pouze po omezenou dobu a ve zbývajícím čase byla jako osada začleněna do obce jiné. Konsekventně s tím lze předpokládat, že v ojedinělých případech, kdy daná lokalita užívala statutu obce v průběhu let 1850 - 1945 ve dvou nebo více časově oddělených úsecích, tvoří písemnosti vzniklé po dobu uvedených období jediný fond. Nejednotná praxe existuje mezi jednotlivými archivy při volbě názvu fondu tam, kde příslušná lokalita měla před rokem 1945 statut městečka nebo města, po roce 1945 však poklesla mezi řadové obce. V tomto případě je vhodné respektovat dobový právní stav a jako Archiv obce označovat pouze fondy těch lokalit, které do roku 1945 statut obce skutečně užívaly. 2. Vnitřní struktura fondu Jak naznačuje již volba názvu fondu, nejsou archivy obcí tvořeny jednotnou a ucelenou úřední registraturou, ale zahrnují několik celků archiválií svébytného charakteru a povahy. Časově nejstarší vrstvu tvoří písemnosti vzniklé do roku 1850 a spojené především s působností rychtářů, konšelů, případně dalších správních činitelů, tedy písemnosti předchůdců obecní samosprávy. Jejich charakteristickým rysem je převaha agendy evidenčního a vrchnostensko direktivního charakteru a výrazná vazba k osobě samotného rychtáře. V důsledku skutečnosti, že postavení vesnické správy v tomto období bylo na Moravě a ve Slezsku výraznější než v Čechách, jsou v rozsahu a obsahovém bohatství této části fondu patrné regionální rozdíly. Ústřední část fondu tvoří zpravidla písemnosti obecní samosprávy z let 1850 - 1945. Do třetí skupiny archiválií pak spadají písemnosti osadních zastupitelstev, dalších institucí a materiály sbírkového a dokumentačního charakteru. O bezprostřední vazbě agendy osad k fondu obce jsme se zmínili výše. Z jiných veřejných institucí mají své místo v rámci obecního archivu písemnosti těch, jejichž působnost bezprostředně souvisela s obecní správou, které však neměly samostatnou právní subjektivitu a statutární orgány, vykonávaly svou působnost pouze z pověření obce a jejichž archiválie netvoří podle platných metodických zásad samostatné fondy. Do této skupiny mohou patřit rovněž vlastní provozní písemnosti obecních podniků, pokud jsou ponechány k archivaci. Součástí archivu obce bývají dále písemnosti dokumentárního a sbírkového charakteru, a to zejména v těch případech, kdy jejich soubor vznikl přímo činností obecních orgánů nebo pokud byly obci darovány či obcí jiným způsobem získány a tvořily původně část obecního archivu. Ponechání
těchto celků v rámci fondu je nezbytným předpokladem naplnění snahy po zachování svébytných rysů jednotlivých obecních fondů jako organicky vytvořených historických celků. Vnitřním periodizačním mezníkem, který odděluje písemnosti předchůdců obecní samosprávy od písemností samosprávné registratury, je volba prvního obecního zastupitelstva, k níž ve většině obcí došlo v roce 1850. Oddělení či naopak sloučení písemností z obou období při pořádání fondu patří k otázkám, které jsou v praxi řešeny v jednotlivých archivech rozdílným způsobem. Pro sloučení mluví zejména praktické důvody, především často nepatrný rozsah dochovaných archiválií z doby před polovinou 19. století, a snaha o zjednodušení vnitřní struktury příslušné archivní pomůcky. Z hlediska správního a historického je však zřejmě vhodnějším postupem oddělení obou částí, a to především proto, že přes četné styčné body je charakter a rozsah agendy orgánů vesnické správy před rokem 1850 v řadě ohledů odlišný od agendy moderní obecní samosprávy. K tomu přistupuje dále faktor územního rozsahu fondu, neboť obvody působnosti rychtářů se ne vždy shodovaly se správními obvody pozdějších obecních zastupitelstev. Naproti tomu v těch případech, kdy lokalita byla v době po roce 1850 samostatnou obcí ve dvou či více časově oddělených obdobích, je obecní písemnosti vhodné považovat za jednotný celek, protože rozdíly zde nejsou zásadní povahy, ale vyžadují pouze přesnou techniku popisu strukturovanější podoby údajů o časovém rozsahu jednotlivých inventárních jednotek. 3. Organizace, kompetence, agenda Podstatnou část fondů vesnické správy a obecní samosprávy tvoří úřední agenda rychtářských a obecních úřadů, jejíž struktura a charakter vycházely ze souboru kompetencí těchto orgánů. V případě rychtářů dominovala vždy výkonná složka jejich činnosti. Agenda obecních úřadů byla mnohostrannější a diferencovanější, neboť teprve orgány novodobých obcí byly konstituovány jako nejnižší, avšak plnohodnotná instance v rámci organizace české, moravské a slezské samosprávy s přesně vymezenými kompetencemi, vybavená nadto rozsáhlou agendou přenesené působnosti. Vzhledem ke skutečnosti, že kancelářská agenda obecních úřadů byla často vedena velmi jednoduchým způsobem, vystupuje v kontextu archivů obcí do popředí zvláště ta její část, kde byly formální průběh řízení nebo formuláře písemností stanoveny přímo zákonem či prováděcím předpisem. Příslušné kompetenční vymezení určovalo, kde plnily rychtářské a obecní úřady úlohu dozorčího či exekutivního orgánu, kde bylo jejich úkolem zajišťovat evidenci a kde jim náležela povinnost vystavovat či vydávat rozhodnutí ve formě písemného vyhotovení. 3.1. Období do roku 1850 Orgány místní správy obcí byli do roku 1850 rychtáři (fojtové, šoltysové), konšelé (šefové) a obecní starší (obecníci). Na Moravě se v některých oblastech objevují rovněž pudmistři (purkmistři, půlmistři), kteří působili zpravidla ve vsích se sídlem rychty jako zástupci rychtářů, v dalších vesnicích v obvodu rychty pak zastávali svěřenou část lokálních pravomocí. Většina rychtářů a konšelů byla přímo jmenována vrchností, část z nich byla volena obcí se souhlasem vrchnosti. Především na Moravě a ve Slezsku se dlouho udržela též instituce dědičných rychtářů. Od počátku 19. století však byl tento způsob obsazování rychtářského úřadu ze strany státu potlačován z obavy, aby se rychtáři nestávali lidé neschopní zastat rostoucí nároky na výkon tohoto úřadu.10) Konšelé plnili spíše pomocné úkoly a zasedali spolu s rychtářem při rychtářském soudu a obecní starší působili především ve sféře správy obecního majetku. Středem vesnické správy však byli nesporně rychtáři.11) Jejich postavení vyplývalo v některých případech ze starobylých práv, později bylo vesměs upravováno instrukcemi, které vydávaly jednotlivé vrchnosti. V 18. a v první polovině 19. století byla však vesnická správa v rostoucí míře regulována rovněž státními předpisy a nařízeními. K vydání všeobecné instrukce pro rychtáře, o níž se uvažovalo v roce 1783, ovšem nedošlo. V Čechách byla činnost rychtářů později usměrněna zvláštní instrukcí pro policejní záležitosti a předpisy o nakládání s obecním majetkem. Na konci 18. století v agendě rychtářů již zřetelně převažovaly záležitosti veřejné a soukromoprávní povahy nad agendou, vykonávanou v rámci bezprostřední správy vrchnostenského dominia.12) Zásahy státu v této době ovšem nesměřovaly k vytváření moderní samosprávy obcí jako další správní instance, ale byly naopak součástí všeobecné snahy po posílení normativní role státu i v těch
oblastech, které byly dosud privátní doménou pozemkových vrchností. V tomto směru byla spíše dále zdůrazněna vazba rychtářů na vrchnostenské úřady a posílen dohled vrchností nad činností vesnické správy. Postavení rychtářů se blížilo nejvíce statutu nižšího výkonného článku patrimoniální správní struktury, zatímco o vesnické samosprávě lze hovořit v období 17. - první poloviny 19. století pouze ve velmi omezené míře. O skutečnou změnu se státní orgány pokusily pouze v jediném případě, když v rámci josefinské berní reformy byly z pravomoci rychtářů jednotlivých vesnic (Dorfrichter) vyjmuty berní záležitosti a svěřeny nově ustanoveným rychtářům obecním (Gemeinderichter). Ti měli spolu s "výbory" (Ausschussmänner) obstarávat správu berní v rámci nově vytvořených katastrálních obcí, měli být přímo voleni místními poplatníky a podřízeni v berních záležitostech nikoli vrchnostenským úřadům, ale státem jmenovaným nezávislým okresním výběrčím. Obecní rychtáři však fungovali pouze v letech 1789 - 1790 a se zrušením josefinského berního systému jejich funkce zanikla.13) Specifické rysy měla vesnická správa u některých privilegovaných vrstev obyvatelstva, např. u obyvatel chodských nebo valašských vesnic. Svobodníci měli v čele své správy starší, kteří byli vybíráni úřadem královského prokurátora, od roku 1796 pak krajskými úřady z osob, které svobodníci sami navrhovali.14) Starší stáli v čele svobodnických čtvrtí, v jednotlivých vesnicích pak bývali voleni obecní svobodničtí rychtáři.15) Písemná agenda rychtářů a dalších orgánů vesnické správy byla vedena zpravidla samotnými rychtáři nebo obecními písaři. Toto místo zastávali především místní kantoři. Nedostatečná gramotnost rychtářů měla za následek skutečnost, že k podpisování důležitých dokumentů museli být někdy zváni důvěrníci.16) Rovněž v berních účtech se ještě v 18. století pokládalo za nutné připustit užívání tzv. selských číslic vedle běžných číselných znaků a formuláře účetních písemností i způsob účtování se pro potřeby vesnické správy zjednodušovaly na nejnižší možnou míru.17) Tato skutečnost byla také jedním z důvodů, proč se od poloviny 18. století výrazně přenášelo těžiště vedení písemné agendy spojené s vesnickou správou do patrimoniálních kancelářích, neboť i jinak zdatní rychtáři mohli těžko dostát rostoucím požadavkům na formálně přesné vedení agendy právního a účetního charakteru.18) Rychtáři byli až do poloviny 19. století pokládáni především za výkonné orgány, u nichž se vyžadovala zvláště autorita, spravedlnost, píle a neohroženost.19) Ve většině obcí, zejména v Čechách a zčásti i na Moravě a ve Slezsku, kde vesnická správa nevykonávala agendu pozemkových knih, nebyla ovšem vlastní písemná agenda rychtářů příliš rozsáhlá. V řadě důležitých záležitostí totiž rychtáři působili především jako osoby požívající všeobecné důvěry a úřední autority, které stvrzovaly písemná pořízení svým podpisem, aniž musely samy vyhotovovat písemný záznam. Písemnosti rychtářských úřadů sestávají proto především z knih evidenční povahy, přípisů zaslaných z vrchnostenské kanceláře, listinných a právních dokladů obce a řádů a instrukcí. V 16. - 18. století jsou známy rychtářské zápisní knihy (rychtářská registra), které představují typ úřední (nebo poloúřední) knihy pamětního nebo smíšeného typu, jejíž zápisy se vztahují především k právním a účetním záležitostem. Úřední činnost rychtářů se postupem času vyhranila v působení především ve třech základních oblastech: - z pověření vrchnosti se podíleli na výkonu jejích práv a povinností, - pečovali o obecní majetek a jiné obecní náležitosti, - vystupovali při jednáních jako důvěryhodné a přísežné osoby. I. Ve věcech obce a její správy rychtáři uchovávali obecní řády, vrchnostenské instrukce, patenty, úřední předpisy a příkazy patrimoniálních úřadů.20) Ochraňovali obecní truhlu,21) kde se ukládala privilegia a agenda související s jejich konfirmacemi,22) další důležité úřední písemnosti obce, typář obecní pečeti23) a obecní peníze. Rychtáři rovněž svolávali obec, organizovali jednání vesnických soudů a oznamovali veřejně znění patentů a nařízení, navštěvovali pravidelně vrchnostenskou kancelář a zastupovali zde obec, v obci pak vyhlašovali příkazy dané vrchností a doprovázeli poddané z obvodu své rychty při jejich jednáních při vrchnostenských úřadech v úředních i soukromých záležitostech.24)
II. Nejvýznamnější oblastí samosprávného působení orgánů vesnické správy byla správa obecního majetku a obecních financí. Obecní majetek spočíval především v držbě pozemků, lesů, rybníků a ve vlastnictví obecních budov. Příjmy obcí vycházely zejména z pronájmů, prodeje dřeva, ryb a dalších výnosů, případně ze zvláštních poplatků rozvrhovaných mezi obyvatelstvo.25) Výdaje obnášely především platy a deputáty obecních zaměstnanců a zřízenců (obecní sluhové, pastýři, ponocní, kováři a pod.), poplatky za vedení účtů vrchnostenskými úředníky, odměny poslům nebo náklady na stavbu a údržbu obecních budov. Zásadní význam pro právní precizaci pojmu obecního majetku měla ustanovení všeobecného občanského zákoníku z roku 1811, který rozlišoval obecní jmění, jehož výnos sloužil k zapravování hmotných potřeb obce, a obecní statek, který sloužil společně všem obyvatelům obce.26) Podobně jako dříve u královských a později i municipálních a poddanských měst stanovoval stát i ve vztahu k majetku poddanských vesnic postupně pravidla pro jeho správu. Zatímco na Moravě se první pokusy o evidenci majetku obcí objevily již v polovině 18. století, v Čechách byla všeobecná norma vydána až v roce 1828.27) Již předtím se však na vesnický majetek vztahovala obecná pravidla o pronájmu a prodeji obecních nemovitostí formou dražby, jehož schvalování bylo ovšem vyhrazeno zemským guberniím, u nemovitostí menší hodnoty později i krajským úřadům.28) Samostatná ustanovení byla vydána rovněž pro správu obecních lesů,29) využívání obecních pastvin30) nebo podnikání obecních staveb.31) V souvislosti s těmito ustanoveními se v obecních fondech objevují častěji soupisy obecního majetku a doklady o jeho pronájmu a prodeji. Vedení účtů obecního hospodářství i účtů sirotčích peněz bylo původně prováděno především rychtáři a obecními staršími, kteří účty předkládali vrchnostenským úředníkům ke kontrole. Ve druhé polovině 18. století se však již běžně konalo u vrchnostenských hospodářských úřadů.32) Rovněž nařízení českého gubernia z roku 1828 předpokládalo, že účtování obecních příjmů a vydání bude provádět především vrchnostenský hospodářský úřad. Pouze tam, kde byly příjmy obce bezvýznamné a sotva dostačovaly ke krytí výdajů, mohlo být vedení účtů ponecháno v rukách rychtáře, pokud byl schopen tuto agendu zastat, a vrchnostenský úřad konal pouze účetní revizi. Nařízeny byly rovněž limity výdajů z obecní pokladny.33) Struktura účetního materiálu vztahujícího se k obecnímu hospodářství je v obecních fondech variabilní podle lokálních poměrů. Vedle základních účetních písemností typu hlavních knih, vedených často velmi jednoduchým způsobem, popřípadě deníků, je známa i existence dílčích rejstříků pro evidenci zvláštních druhů příjmů. III. Především díky rozvoji robotního velkostatku vzrostl v období 17. - 18. století rozsah a význam agendy konané v souvislosti s vrchnostenským hospodářstvím. Rychtáři a konšelé zpravidla dohlíželi na konání robotních prací a jiných úkonů poddanými, dbali na odvádění dávek a platů vrchnosti, popřípadě též platů souvisejících s aboličním řízením. Spolupůsobili rovněž při dohledu na průběh výmlatu a vážení plodin při vrchnostenských dvorech nebo při výlovu panských rybníků, účastnili se při evidenci poddaných a stavění sirotků, konali v zájmu vrchnosti dohled nad hospodařením držitelů jednotlivých gruntů a účastnili se vyšetřování škod, které poddaní způsobili na vrchnostenském majetku.34) Tyto povinnosti rychtářů a konšelů byly stanoveny především v řádech a instrukcích vydaných jednotlivými vrchnostmi, zčásti se jich později dotýkala rovněž ustanovení robotních patentů.35) S touto agendou souvisela řada písemností uchovávaných rychtáři. Především se jednalo o opisy urbářů, robotní seznamy36) a další doklady související s evidencí poddanských povinností a dávek, dále agendu vztahující se k robotní reluici, pomocné seznamy poddaných a sirotků nebo korespondenci s vrchností a příkazy vrchnosti a hospodářského úřadu v záležitostech patrimoniálního hospodářství. IV. K základním povinnostem rychtářů a konšelů příslušela odedávna agenda policejní a bezpečnostní, konaná z pověření vrchnosti. Rovněž v této oblasti se rostoucí měrou prosazoval normativní vliv státu, jenž v Čechách vyvrcholil v roce 1830 vydáním zvláštního policejního řádu pro vesnické rychtáře,37) který shrnoval ustanovení starších instrukcí a nařízení a v dosti ucelené a soustavné podobě předjímal kompetence budoucí obecní samosprávy v této oblasti.
K povinnostem rychtářů patřil především dohled nad všeobecným pořádkem a bezpečností života (oznamování trestných činů a spoluúčast při pátrání po provinilcích, dohled nad ponocnými a nočními strážemi, pátrání po podezřelých osobách a lidech bez dokladů, udržování pořádku při veřejných shromážděních, odklízení překážek z veřejných cest, dohled nad koupáním a klouzáním, ochrana před povodněmi),38) veřejnou mravností (dohled nad zakázanými hrami, udržování předepsaného klidu po dobu bohoslužeb a o svátcích,39) dohled nad hudbami a tanečními zábavami) a přijímáním cizích osob do obce.40) V oblasti stavebního řízení, jehož provádění ovšem náleželo vrchnostenským a krajským úřadům, stanovoval řád rychtářům povinnost dohlížet na to, aby se nestavěly stavby na nedovolených místech.41) Významným úkolem vesnické správy byl dozor nad požární bezpečností, organizováním prací při hašení požárů a stíhání žhářů.42) Policejní řád ukládal rychtářům dále povinnosti v záležitostech zdravotních a hygienických (ohlašování nakažlivých nemocí,43) dohled nad ohledáváním a pohřbíváním mrtvých, prodejem potravin44) a nad nesvéprávnými osobami), veterinárních (hlášení nakažlivých nemocí dobytka, dohled nad toulavými psy), živnostenských (dohled nad dodržováním míry v hostincích) a chudinských (dohled nad zaopatřením chudých,45) opatření proti žebrotě).46) Policejní a bezpečnostní záležitosti měly v případě rychtářů a konšelů především podobu výkonné činnosti, proto také písemná agenda nebyla v tomto směru s výjimkou normativních výnosů zpravidla zvláště bohatá. V. Péče o školy a církevní instituce příslušela především patronátním úřadům a dohlížecím orgánům státním a církevním. V některých případech však i zde obce samy plnily úlohu patronů. Bylo to především tam, kde byly školy pro usnadnění docházky zřízeny z prostředků samotných obyvatel nebo kde byly přímo obcí vystavěny a vydržovány kostely či kaple.47) V ostatních případech byli obyvatelé zpravidla povinni poskytovat alespoň ruční i potažní sílu ke stavbě a opravám budov nebo k dovozu dřeva na otop.48) Obec zastupovali při dohledu nad školami v některých případech světští školdozorci,49) rychtáři dohlíželi na odvod církevních a školních platů, účastnili se školních vizitací a v místech, kde nebyla škola a místní školdozorci, přejímali dozor nad chováním školní mládeže50) a školní docházkou. Z písemností se k této agendě vztahovaly především přehledy povinných platů a dávek, případně doklady o fundacích škol a církevních institucí a vedení jejich účtů. VI. Kromě vrchnostenských dávek se rychtáři pravidelně podíleli rovněž na výběru berní. Tato agenda byla zejména v 18. a první polovině 19. století velmi rozsáhlá a komplikovaná a rychtáři se na jejím výkonu účastnili v několika směrech. Především to bylo při místních šetřeních v souvislosti s pořizováním podkladů pro berní katastry. Tato činnost byla zvláště významná při přípravě katastru josefského, kde rychtáři s konšely měli provádět i přímé vyměřování pozemků.51) Pro vybírání kontribucí byl důležitou normou tzv. systemální patent ze dne 6. září 1748, který platil ještě v první polovině 19. století. Patent potvrdil dosavadní praxi, kdy vybírání berně bylo svěřeno vrchnostenským kontribučním úředníkům a rychtáři se podíleli na jejím fyzickém shromážďování. Pouze na malých statcích, kde vrchnost neměla pro tuto činnost ustanoveného samostatného úředníka, vybírali rychtáři kontribuci pod dohledem vrchnosti samostatně a odváděli jí přímo do krajských filiálních pokladen. Již ve 30. letech 18. století byly pro každou obec zavedeny tzv. berniční knížky, které byly později pořizovány samostatně pro každého poplatníka.52) Kromě průběžné kontroly správnosti zápisů v těchto knížkách byli rychtáři a konšelé zváni rovněž k pořizování rozvržení berně (repartici) a potvrzování některých dalších berních dokladů,53) spolupůsobili při exekučním řízení,54) odhadech živelních škod a vyplácení příslušných náhrad.55) Významnou změnu v činnosti rychtářů v berních záležitostech měla přinést již výše uvedená josefinská berní reforma, jejíž praktická aplikace však měla přechodnou platnost. Obdobné úkoly plnili rychtáři, další správní orgány obce a volení důvěrníci v rámci činnosti kontribučenských obilních fondů, jejichž zřízení bylo všeobecně nařízeno v roce 1788. Podobně jako v případě vlastní kontribuční agendy byli i zde zástupci vesnic především dozorčími a svědečnými orgány, povolávanými k prodejům obilí, kontrole účtů, které vedli zpravidla vrchnostenští kontribuční úředníci, a k posuzování důvěryhodnosti žadatelů o zápůjčku obilí z fondů.56)
V souvislosti s kontribuční agendou jsou v archivech obcí často uloženy opisy katastrálních fasí a elaborátů, parcelní protokoly, pokud byly pořízeny k berním účelům, a další písemnosti sloužící k evidenci poplatníků a jejich majetku podléhajícího zdanění. Kromě toho zde lze nalézt další písemnosti dílčí povahy vztahující se k vybírání a vymáhání daní, berniční knížky, v některých případech i vlastní kontribuční účty nebo podklady pro jejich vyhotovení. Všechny tyto písemnosti sloužily jako pomůcka pro rychtáře, většina písemností kontribuční agendy se ovšem dnes nalézá v patrimoniálních registraturách. VII. S kontribuční agendou se věcně v řadě ohledů stýkala agenda vojenská, kterou rychtáři rovněž vykonávali jako pomocnou činnost pro orgány vrchnostenské a krajské správy. Jednalo se především o spolupráci při evidenci a odvodech rekrutů, pátrání po vojenských zbězích a spolupráci při ubytování a zásobování vojenských jednotek. Rychtáři a konšelé působili při doprovázení procházejících vojenských oddílů,57) organizaci přípřeží,58) naturálních vojenských dodávkách,59) popřípadě při vyšetřování škod způsobených vojenskými oddíly. Rovněž písemnosti vojenské agendy uložené v obecních archivech mají především pomocný evidenční charakter (knihy evidence přípřeží, doklady o vojenských dodávkách, válečných škodách a jejich náhradě). VIII. Rozsáhlé a významné bylo působení orgánů vesnické správy v záležitostech právních. V oblasti soudnictví sporného měli rychtáři spolu s konšely odedávna právo soudit drobnější pře, především mezní spory, spory o náhradu škody na pozemcích, spory mezi poddanými o dluhy, urážky na cti nebo případy ublížení na těle, zatímco těžší provinění si vrchnosti ponechávaly ve vlastní soudní kompetenci.60) Jen zcela výjimečně disponovaly některé vesnice na Moravě hrdelním právem.61) Jednalo se zpravidla o sídla menších statků, na jejichž území se nenacházelo poddanské město, nebo o centra vzdálených oddělených enkláv. Výkon těchto pravomocí souvisel tedy s aktuálními potřebami výkonu vrchnostenské správy. Z tradice vycházející působení vesnických správních orgánů v soudní oblasti bylo značně omezeno nejprve redukcí hrdelních soudů v 18. století, během níž vesměs zanikly poslední pozůstatky vesnické hrdelní jurisdikce, a poté josefinskými soudními reformami, na jejichž základě byly v rámci vrchnostenské správy vytvořeny v letech 1783 - 1786 samostatné soudní úřady v čele s právně vzdělanými justiciáři.62) Tyto úřady v praxi prosazovaly zásady nových kodifikací trestního i občanského práva a ovlivňovaly tak zásadním způsobem i praxi vesnických soudů.63) V záležitostech soudnictví nesporného, kde podléhali rovněž pravomoci vrchnostenského hospodářského úřadu,64) působili rychtáři a konšelé vedle účasti při jednání výročních soudů především v záležitostech pozůstalostních, sirotčích a knihovních. Postup jednání při pořizování testamentů a inventářů pozůstalostí, jehož se rychtáři a konšelé účastnili často již dříve jako svědečné osoby, byl přesně specifikován patentem z roku 1785, který rychtářům ukládal oznamovat vrchnostenskému úřadu neprodleně všechna úmrtí a spolupůsobit při zajištění majetku a pořízení jeho inventáře.65) Na některých panstvích rychtáři rovněž opatrovali pokladny se sirotčími penězi; většinou i ty ovšem byly ukládány u vrchnostenských úřadů. Nejzávažnější formou působení rychtářů a konšelů v oblasti nesporného soudnictví bylo vedení gruntovních knih, které však zůstalo omezeno pouze na některá panství na Moravě a ve Slezsku. V řadě případů se navíc jednalo pouze o vedení duplicitních svazků ke knihám, spravovaným vrchnostenskými úřady, takže dominií, kde byla knihovní agenda svěřena v plné míře orgánům vesnické správy, bylo poměrně malé množství.66) I v těchto případech však byly vklady vázány na předchozí souhlas vrchnosti, která také dohlížela na způsob vedení knih a zkoumala kvalifikaci knihvedoucích.67) Agenda gruntovních knih měla v některých obcích dosti rozvinutou podobu a zahrnovala vedle starých knih purkrechtních a sirotčích register i specializované knihy svatebních smluv, testamentů, dluhů, horenské knihy, trhová registra, knihy domků a podsedků a podobně. Po vydání zemskodeskových patentů z roku 1794 všeobecně převládl již dříve zčásti užívaný systém odděleného vedení knih hlavních a knih listin.68) Vedle těchto písemností se ve fondech obcí objevují i knihy zápisů z jednání soudu (v některých místech vedené spolu s další agendou v podobě výše
zmíněných rychtářských register či zápisních knih) a písemnosti aktové povahy - soudní protokoly, inventáře pozůstalostí, testamenty, smlouvy a podobně. 3.2. Období 1850 - 1945 V polovině 19. století byl rozsah působnosti nově konstituovaných obcí69) jako samosprávných korporací stanoven nejprve prozatímním obecním zřízením ze dne 17. března 1849.70) Jeho realizace však byla posléze odložena až na dobu po dokončení reformy státní správy,71) takže ke zvolení prvních zastupitelských sborů obcí došlo teprve po vydání volební instrukce ze dne 8. dubna 1850.72) Po dočasném příklonu dvora k politice neoabsolutismu byly na konci roku 1851 publikovány zásady tzv. organických zřízení v korunních zemích rakouských.73) V jejich duchu byla postupně zrušena veřejnost schůzí obecních zastupitelstev,74) zavedeno potvrzování voleb představených obcí okresními úřady75) a konečně odloženo konání nových obecních voleb,76) takže zastupitelstva zvolená v roce 1850 a doplněná jmenovanými jednotlivci fungovala až do počátku 60. let.77) Nová verze obecního zřízení byla zpracována v roce 1859,78) nevešla však s výjimkou ustanovení o domovském právu v platnost. Teprve na základě říšského obecního zákona z roku 186279) byly postupně vydány obecní zřízení a volební řády pro jednotlivé země: 15. listopadu 1863 pro Slezsko,80) 15. března 1864 pro Moravu81) a 16. dubna 1864 pro Čechy.82) Tato zřízení platila s menšími změnami až do roku 1919, kdy byla správa obcí jednotně upravena novým obecním zřízením a volebním řádem,83) které pak byly základem působnosti obecní samosprávy až do roku 1945. Širším orgánem obecní samosprávy byl původně obecní výbor, který volil ze svého středu orgán výkonný, obecní představenstvo. To se zpočátku skládalo z obecního představeného (starosty) a dvou radních s pomocnými kompetencemi. Po vydání obecních řádů z let 1863 - 1864 bylo představensto tvořeno starostou a obecními radními v počtu, který nesměl přesáhnout třetinu počtu členů výboru. Od novely obecního zřízení v roce 1919 stálo v čele obce obecní zastupitelstvo, které volilo ze svého středu obecní radu, tvořenou starostou a radními. Kromě toho byly zřizovány obecní komise, z nichž komise finanční a letopisecká byly ustavovány obligatorně,84) zřízení jiných komisí pak bylo ponecháno na zvážení zastupitelstva. Dále byl v obcích ustavován obecní trestní senát, tvořený starostou a dvěma členy obecní rady, který vykonával trestní působnost obce. V případě rozpuštění obecního zastupitelstva byla na přechodnou dobu jmenována obecní správní komise nebo vládní komisař, kteří vedli správu obce až do uskutečnění nových voleb.85) Původně značně liberální vymezení postavení obecní samosprávy, kodifikované v obecních zřízeních z let 1862 - 1864, bylo od druhé poloviny 20. let znovu omezováno posilováním vlivu státních úřadů. Odvolací a zčásti i kontrolní instancí v samosprávných záležitostech byly původně v Čechách orgány okresní a zemské samosprávy a na Moravě a ve Slezsku zemské sněmy a výbory; zákonem z roku 1927 však byly v rámci správní reformy i v této agendě de facto posíleny kompetence okresních úřadů,86) jejichž organickou součástí se stala přetvořená okresní zastupitelstva, zemských úřadů a ministerstva vnitra, které dosud dohlížely na obce vesměs pouze v oblasti agendy přenesené působnosti.87) Volební období obecních zastupitelstev, původně tříleté a od roku 1919 čtyřleté, bylo v roce 1933 prodlouženo na šest let.88) Nově zvolení starostové skládali zpočátku pouze slib věrnosti císaři do rukou představeného okresního úřadu politické správy, od roku 1919 slib věrnosti republice do rukou úředníka dohlédacího úřadu. Zákonem z roku 1933 však bylo zavedeno schvalování jejich volby státní mocí, v případě obcí zemskými úřady.89) V témže roce byla omezena i suverenita volby zastupitelů, kteří mohli být původně mandátu zbaveni pouze po spáchání trestného činu nebo v případě dodatečně zjištěné nevolitelnosti, nově však rovněž v případě, kdy byla úředně rozpuštěna strana, za niž ve volbách kandidovali.90) Další omezení obecní samosprávy nastalo v období protektorátu. Volby zastupitelstev se od roku 1938 nekonaly a uvolněná místa byla obsazována kandidáty, které schvaloval úřad německého oberlandráta.91) Volba starostů byla potvrzována říšským protektorem, později rovněž oberlandráty, a orgány německé moci měly rozhodující slovo i ve věcech schvalování dosazených vládních komisařů, členů zastupitelstev nebo obecních správních komisí.92) Na sklonku války rozhodla vláda po vzoru
německé obecní správy a v očekávání přímých válečných událostí o mimořádném posílení pozice starosty, který mohl nadále svolávat obecní radu a zastupitelstvo pouze podle potřeby a pokud se tyto orgány nesešly v potřebném počtu, mohl o věcech rozhodovat sám.93) Stanovení kompetencí jednotlivých orgánů obecní samosprávy vycházelo z rozdělení pravomocí na usnášecí, dozorčí a výkonné. Obecní zastupitelstvo (původně výbor) bylo orgánem usnášecím a dozorčím. Zasedalo zpočátku nejméně dvakrát, později šestkrát do roka, volilo obecní radu, starostu a členy komisí, jmenovalo obecní úředníky, zřízence a kronikáře, rozhodovalo ve věcech prezentačního a patronátního práva, propůjčovalo nadace, rozhodovalo o jednacím jazyku, názvech ulic, vypovídání osob z obce, udělování domovského práva, jmenování čestných občanů, změnách obecních hranic a sloučení obce, schvalovalo dispozice s obecním majetkem, rozpočet a závěrečný účet obecního hospodaření a výši obecních dávek a poplatků, rozhodovalo o stížnostech proti postupu starosty a obecní rady, o disciplinárních záležitostech úředníků a zaměstnanců a o vedení pamětní knihy a vydávalo podle potřeby nařízení ve věcech místní policie a chudinského zaopatření. Obecní rada (původně představenstvo) zasedala zpravidla jednou týdně a byla orgánem usnášecím i výkonným. Významné postavení získala především po reformě obecního zřízení z roku 1919, neboť do její kompetence náležely poté všechny záležitosti, které nebyly výslovně přiřčeny do působnosti zastupitelstva nebo starosty obce. Nejdůležitější byla pravomoc rady v oblasti obecních financí, stavební agendy a obecního chudinství. Starosta obce (původně též obecní představený) byl orgánem výkonným. Připravoval, svolával a řídil jednání zastupitelstva a rady, vykonával jejich rozhodnutí, zastupoval obec, spravoval obecní majetek a konal disciplinární pravomoc nad obecními úředníky a zřízenci. Kromě toho zastával množství úkolů vyplývajících z povinností obce při ochraně veřejného pořádku a bezpečnosti a zejména vykonával podstatnou část kompetencí v oblasti přenesené působnosti. Běžná agenda malých obcí byla vedena zpravidla samotným starostou za pomoci některých členů zastupitelstva. Pouze u obcí větších působily při obecním úřadě v některých případech pomocné kancelářské síly. V roce 1939 byli ve městech a vybraných obcích určených vládou ustanoveni k vyřizování narůstající agendy přenesené působnosti tajemníci, a to buď obecní pro jednotlivou obec nebo obvodní, společní pro několik obcí.94) Osady, které měly vlastní jmění, tvořily územní korporaci a právnickou osobu. Měly proto právo samostatně své jmění i místní ústavy spravovat, měly vlastní rozpočet a vedly samostatné účetnictví, nemohly však vypisovat přirážky a podobné náležitosti jako obce. Pokud osada nepřenesla správu svého jmění na jinou korporaci, zřizovala k hospodaření s ním volené osadní zastupitelstvo (členství v něm bylo neslučitelné s členstvím v zastupitelstvu obce), které volilo osadního starostu, popř. jeho náměstky, a osadní radu. V tomto případě se v osadách obligátně ustavovala též finanční komise, pokud její zřízení nebylo prominuto ministerstvem financí. Ve všech ostatních druzích agendy nemělo osadní zastupitelstvo žádné pravomoce a rozhodovaly zde pouze orgány obce, v nichž měli obyvatelé osady své zástupce. Jako útvary územní samosprávy byly osady zrušeny v roce 1941 a jejich jmění splynulo s majetkem příslušných obcí.95) Působnost obecní samosprávy se od počátku dělila na působnost samostatnou, při níž byly obce vázány pouze zákonnými ustanoveními, a na působnost přenesenou, vykonávanou v rámci spolupůsobení s orgány státní správy.96) Do samostatné působnosti obcí náležely především záležitosti hospodaření s obecním majetkem a výkon místní policie, působnost přenesená se nejvýrazněji uplatňovala v záležitostech všeobecné vnitřní správy, vojenských, berních a soudních. Některé činnosti, které bylo třeba postupem času regulovat centrálně a jejichž výkon obce neúměrně zatěžoval, převzal stát později do své přímé působnosti a obcím nadále příslušelo pouze spolupůsobení. V řadě oblastí se však oba okruhy působností natolik prolínaly, že pro rekonstrukci struktury agendy lze toto hledisko používat pouze rámcově. I. Sloučení obcí se dělo na základě usnesení zastupitelstva a se souhlasem okresních a zemských samosprávných orgánů a místodržitelství (zemského úřadu). Ve výjimečných případech bylo sloučení možné i ustanovením zákona (např. připojování obcí ke správním obvodům velkých měst).97)
Spojení obcí, které na rozdíl od sloučení spočívalo pouze ve společné správě určených záležitostí nebo společných ústavů, se mohlo uskutečnit na základě usnesení obecních zastupitelstev a se souhlasem okresní samosprávy. Rozloučení obcí se dělo zákonem nebo jiným úředním aktem z podnětu příslušných obcí nebo z úřední moci. Důležitou součástí rozluky bylo oddělení majetku a závazků nově vznikajících obcí. Hranice obce mohly být měněny pouze v případě souhlasu zastupitelstev všech dotčených obcí, okresního výboru a zemského úřadu, ve zvláštních případech též z moci úřední.98) Název obce byl úředně stanoven a evidován ministerstvem vnitra a zveřejňován v úředních seznamech míst.99) Stanovení názvů ulic a veřejných prostranství spadalo do pravomoci zastupitelstva s výjimkou období, kdy bylo používání některých názvů úředně zakázáno.100) Povinností zastupitelstva bylo rovněž označení obce místními tabulkami. Přidělování domovních čísel prováděla obecní rada, resp. starosta, rušení čísel a změny číslování podléhaly povolení okresních úřadů.101) Důležitost institutu domovského práva vyplývala mimo jiné z návaznosti na právo trvalého pobytu v obci, chudinského zabezpečení a ze souvislosti s řadou jiných agend.102) Podle poměru k obci se obyvatelé dělili na obecní příslušníky, společníky a přespolní. Pro evidenci obecních příslušníků a společníků vedly obce s použitím elaborátů sčítání lidu občanské matriky103) a knihy evidence vydaných domovských listů, popřípadě protokoly o domovských záležitostech.104) Přespolní obyvatelé byli evidováni v knize evidence příslušníků cizích obcí (cizinců). Výsadou zastupitelstev bylo udělování čestného občanství a vypovídání obyvatel z obce, kterým ovšem mohli být postiženi pouze obecní společníci a přespolní. Sčítání lidu bylo záležitostí státní správy.105) Obce se na jeho provádění podílely jednak v rámci označování domů a opatřování osadních tabulek, jednak spoluprací při vlastním místním šetření. V obecních archivech se v této souvislosti mohou nacházet vedle písemností organizačního charakteru rovněž opisy sčítacích elaborátů, které si obce pořizovaly pro vlastní evidenční potřebu. Spolupráce obcí s matričními úřady souvisela především s vojenskou konskripcí (knihy evidence narozených a zemřelých obyvatel). Později se obecní úřady podílely rovněž na provádění ohlášek v případě civilních sňatků.106) Systém voleb obecních zastupitelstev byl zpočátku zakotven v obecních zřízeních.107) Předpokladem volby bylo sestavení seznamů voličů, které původně sledovaly vedle příslušnosti do obce rovněž údaje majetkového cenzu, neboť na základě výše placených daní, popř. zvláštního osobního statutu, byli voliči rozděleni podle velikosti obce do jednoho, dvou nebo tří voličských sborů. Od roku 1919 byly zavedeny stálé voličské seznamy, zrušeno ustanovení o majetkovém cenzu a přidělování tzv. virilních hlasů a přiznáno volební právo ženám.108) Kromě zápisů o vlastní volbě zastupitelstva, rady, starosty a komisí obsahuje tato agenda rovněž písemnosti o rezignacích obecních funkcionářů, doplňovacích volbách, jmenování správních komisí a vládních komisařů. V případě voleb do vyšších orgánů samosprávy, říšské rady a později parlamentu republiky mělo působení obcí formu organizační spolupráce se státními orgány a zejména pořizování seznamů voličů, které byly v případě voleb do zemských sněmů a do r. 1896, resp 1907, i do říšské rady sestavovány na obdobných zásadách volebního cenzu.109) Při volbách okresních zastupitelstev obce zastupovali starostové a reprezentanti volení obecními zastupitelskými sbory.110) Obecní úředníci byli ustanoveni zpravidla pouze ve velkých obcích. Většina obcí však měla své obecní zřízence, kam patřili zejména sluhové, strážníci,111) hlídači a ponocní. Někteří zřízenci, jejichž činnost měla veřejný ráz, skládali předepsanou přísahu před orgány politické správy.112) Obce si smluvně zajišťovaly rovněž služby odborných profesí, k nimž náleželi zejména lesní hospodáři,113) lékaři nebo zvěrolékaři. V oblasti všeobecné správní činnosti vydávaly obce vlastní obecní vyhlášky a nařízení a spolupracovaly při publikaci všeobecných norem formou obligatorního odběru zemského, resp. říšského zákoníku a Sbírky zákonů, jejich veřejným vykládáním a vyvěšováním.114)
Pro potřeby orgánů politické správy byly obce povinny zpracovávat na vyžádání situační zprávy a provádět místní šetření. Ze zasedání obecních orgánů se pořizovaly písemné zápisy, a to zpravidla ve formě knihy. Svolání členů zastupitelstva se dělo často pomocí zvláštních pozvánek ve formě oběžníků.115) Ojediněle bývají dochovány i nejrůznější osobní pomocné zápisky starostů nebo rukopisné koncepty zápisů z jednání či důležitých zpráv a rozhodnutí. Výjimečně se rovněž objevují písemnosti týkající se spisové služby obecního úřadu, jejíž zásady nebyly po celé období jednotně upraveny. Pořízení pamětních knih bylo obcím uloženo v Čechách již v roce 1835.116) Toto nařízení však nalezlo odezvu především v městském prostředí a u církevních institucí. Zákonem byla tato oblast upravena až v roce 1920.117) Kroniky vedli obecní kronikáři ustanovení zastupitelstvem pod dohledem místní letopisecké komise. II. Důležitým úkolem zastupitelstev byla správa obecního majetku.118) Tento majetek byl členitým komplexem, zahrnujícím jak aktiva, to jest obecní jmění, tak pasiva, tedy závazky a břemena obce. Obecní jmění pak mělo podobu nejenom movitých a nemovitých věcí, ale počítala se k němu rovněž práva obce a tzv. spravedlnosti (např. tržní výsady, právo honební, právo rybolovu atd.). V rámci obecního jmění existovaly některé skupiny, které podléhaly zvláštnímu statutu. Byl to především tzv. obecní statek, to jest majetek užívaný podle zvláštních práv společně zpravidla starousedlými občany. Zvláštní postavení této skupiny bylo zrušeno až v roce 1919,119) kdy se stala běžnou součástí kmenového obecního jmění. Veřejný obecní statek zahrnoval pozemky a zařízení užívané všemi občany - obecní silnice, cesty, návsi, mosty či veřejné studně. Zvláštními pravidly se řídilo rovněž nakládání s kmenovým (základním) jměním obce, které mělo sloužit trvale k jejímu užitku a prodáno mohlo být pouze ve výjimečném případě. Podle podstaty se obecní majetek členil na obecní jmění v užším slova smyslu, dále na obecní ústavy, kam patřila zařízení sledující veřejný účel (chudobince, školy, hřbitovy, vodovody, jatka atd.), obecní fondy, tedy jmění věnované k určitému účelu, které však nemělo povahu nadace, a konečně obecní výdělečné podniky, z nichž obcím plynul zisk. Písemnosti majetkoprávní agendy obcí zahrnují především smlouvy a doklady o koupi, prodeji a pronájmu obecního majetku, jeho správě, údržbě a provozování.120) U lesního majetku byly obce povinny dodržovat zásady lesního hospodářství a nechat zpracovat pro své lesy hospodářské lesní plány.121) Rozpočtové hospodaření obcí zahrnovalo řadu zdrojů.122) Kromě vlastního výnosu z obecního majetku a zisků z obecních podniků to byly především různé formy příspěvků, obecní dávky a poplatky (vodné, stočné, za propůjčení domovského práva, za prohlídky masa, hřbitovní, za úřední úkony, za užívání veřejných míst atd.),123) obecní přirážky (jednak ke státním daním přímým, spotřebním a poplatkům za převod nemovitostí, jednak samostatné z masa a nápojů, zábav, přírůstku hodnoty nemovitostí, nájemného, přechodného ubytování, návěstí, nezastavěných pozemků, dopravy, spotřeby plynu a elektřiny, psů a přepychových věcí),124) příspěvky a subvence od státu a země, výnosy obecních služebností a konečně prostředky získané formou zápůjček. Vzhledem k finanční krizi obecního rozpočtového hospodaření, která se stala od konce 19. století permanentním jevem, rostla zejména úloha příjmů z přirážek a úvěrů. Hospodaření obcí bylo organizováno na rozpočtovém základě a zahrnovalo nejenom vlastní rozpočet příjmů a vydání, ale též rozpočty obecních podniků, ústavů a fondů (např. ústavu chudých), které byly účetně chápány jako vedlejší rozpočty celkového rozpočtu obecního. Na konci účetního období, jímž byl zpravidla kalendářní rok, se sestavovala účetní závěrka, a to samostatně pro vlastní obecní hospodaření, která obsahovala údaje o výsledku účtu peněžního i účtu inventárního jmění obce, dále závěrka ústavu chudých a závěrky obecních podniků a ústavů. Kromě rozpočtů a závěrek bývá v archivech obcí dochována i řada podkladových písemností, vztahujících se k vybírání poplatků a přirážek, jednání o subvencích a podobně, dále doklady o schvalování účetních závěrek a kontrole hospodaření obce ze strany vyšších samosprávných i státních orgánů.125)
Vedení obecního účetnictví bylo zpočátku regulováno pouze obecně stanovenými povinnostmi starostů a obecních zastupitelstev vést evidenci nemovitého majetku a účty o příjmech a vydáních obce a instrukcemi zemských výborů, které však nebyly pro obce závazné. Zvláště u malých obcí bylo proto účtováno velmi jednoduchým způsobem a jako jediná účetní kniha byl často veden pouze pokladní deník. Předpisy o obecním účetnictví a podobě jednotlivých účetních knih byly sjednoceny teprve v roce 1921.126) Systém účtování vycházel ze zásad jednoduchého (kamerálního) účetnictví, pouze výdělečné podniky obce účtovaly zpravidla v systému účetnictví podvojného. Rozsah a struktura účetní agendy závisely na velikosti obce a objemu jejího majetku. Základními účetními písemnosti jednoduchého účetnictví byly hlavní knihy a deníky, vedle vlastní hlavní knihy se pro některé druhy příjmů mohly vést také hlavní knihy pomocné. Rovněž pokladní deníky mohly být dále členěny na deník hlavní a deníky vedlejší, které byly vedeny odděleně pro každý samostatný fond, ústav nebo obecní podnik. U některých obcí se vedl pro kontrolu likvidační deník (strazza). Kromě toho zahrnoval účetní systém rovněž běžné účetní doklady. Pro účely evidence majetku obce představovaly základní písemnosti inventáře majetku, dělené někdy na inventář hlavní (obsahující aktiva i pasiva) a inventáře dílčí pro jednotlivé podniky, obecní ústavy a fondy. Kromě toho mohly být vedeny rovněž zásobníky hmot a zboží. III. Velmi rozsáhlá a různorodá byla činnost obcí v oblasti tzv. policie v původním smyslu toho slova, který označoval množství agend souvisejících s veřejným pořádkem a bezpečností. V oblasti zajištění bezpečnosti osob a jejich majetku náležel k pravomoci obecních starostů dohled nad vedením předepsané evidence cizích osob v hostincích a obdobných zařízeních, shromažďování přihlášek příchozích a vedení knihy příchozích (protokolu cizinců).127) Povinnosti obcí byly v této oblasti ještě rozšířeny po vydání předpisů o hlášení pobytu osob.128) Obcím náležel rovněž dohled nad potulnými osobami, povaleči, osobami připadajícími na obtíž veřejnosti (žebráci, flašinetáři) nebo těmi, které vedly neřádný život.129) Obce se podílely na konání policejních prohlídek, a to ve spolupráci s policií a úřady politické správy, v případě potřeby i samostatně.130) U větších obcí byly v souvislosti s touto agendou vedeny zvláštní policejní protokoly. Obce rovněž spolupůsobily při výkonu hnanectví (postrku) organizovaného okresními úřady politické správy,131) a to zejména v případě, kdy byla v obci zřízena hnanecká stanice, která hnance přijímala a dopravovala do další stanice na vytčené trase. Evidence byla vedena formou hnaneckých protokolů. V rámci ochrany bezpečnosti života byly obecní orgány oprávněny vydávat zákazy vstupu na nebezpečná místa, zákazy zacházení s nebezpečnými látkami nebo zákazy nebezpečných veřejných produkcí. Příslušel jim rovněž dohled nad opatřeními k zabránění živelných pohrom, v případě jejich vzniku pak organizace záchranných prací a péče o postižené. Společně se státními orgány se obce podílely rovněž na ochraně proti polnímu, lesnímu a vodnímu pychu.132) K agendě obcí náležela stavba a údržba obecních silnic a cest a dohled nad silničním provozem.133) V případě silnic státních (erárních) se obce podílely především na péči o prohazování sněhu v zimním období.134) Kompetence obcí v oblasti dohledu nad bezpečností provozu na veřejných komunikacích byly zásadně omezeny ve prospěch okresních úřadů politické správy na sklonku třicátých let.135) Veřejná doprava byla provozována státními a soukromými firmami. Působnost obcí zde měla zejména formu podpory snah o zřizování nových železničních tratí, zastávek autobusových linek, ale i poštovních a telegrafních úřadů a telefonních stanic. Zvláštní oprávnění umožňovala obcím vybírání silničních a mostních mýt.136) Rozsáhlá agenda tržní policie, vycházející z ustanovení obecních řádů a řádu živnostenského, byla doménou především městských lokalit. Povinností obcí bylo dohlížet na užívání platných měr a vah a jejich náležitě cejchování.137) Zákon z roku 1866 obcím rovněž umožňoval zřizovat veřejné obecní váhy, jejichž vážní lístky měly úřední platnost.138)
Dozor nad potravinami a jejich prodejem příslušel obcím především do konce 19. století, později přešel postupně do kompetence státních úřadů.139) Zásobovací agenda , která spočívala zejména v dohledu nad nezatajováním zásob a vyvěšováním ceníků potravin,140) nabývala mimořádného rozsahu v dobách obou světových válek v systému přídělového hospodářství. Obce pořizovaly soupisy konzumentů a potřebných osob (zásobovací katastry), podílely se na distribuci přídělových lístků, potravin a dalšího zboží a účastnily se i dozoru nad lichvou a černým obchodem.141) V podmínkách všeobecné nouze obce rovněž často organizovaly svépomocné zásobovací akce a byly pověřovány regulací místní spotřeby cestou vydávání povolení domácích porážek142) (knihy evidence porážek) a evidence samozásobitelů. Povinnost zajišťování léčebné péče, které souviselo rovněž s agendou chudinskou, konaly obce zčásti v rámci samostatné, zčásti v rámci přenesené působnosti.143) Jejich působení spočívalo především v pomoci chudým rodičkám a nemocným osobám, ve vedení evidence zdravotně postižených osob (seznamy osob užívajících chudinského zaopatření, zdravotně postižených a choromyslných) a ve vytváření podmínek pro výkon léčebné péče (finanční příspěvky na lékaře, obstarávání povozů pro lékaře a porodní babičky atd.). Změny původních ustanovení přinesl zejména nový zákon z roku 1920 a další předpisy, které část této působnosti přenesly na státní lékaře obecní a obvodní.144) Ve spolupráci s lékaři se starostové rovněž podíleli na úředním ohledávání zemřelých osob (knihy záznamů o ohledání zemřelých). Důležitou povinností obcí byla péče o místní hygienické poměry, jejíž součástí byl dohled nad čistotou a hygienickou nezávadností silnic, cest a veřejných prostranství a budov, odklízením odpadků, dále budování kanalizace, zásobování pitnou vodou, zřizování nekonfesijních hřbitovů,145) umrlčích komor a mrchovišť. Zákonem z roku 1920 byla dále rozšířena agenda obcí o zajištění péče o zdravé bydlení, zajištění zdrojů pitné vody a hygienické vybavení obcí na základě stavebních předpisů. S péčí o hygienické poměry souvisela povinnost starostů hlásit výskyt nakažlivých nemocí, zajišťovat izolační místnosti a dezinfekční prostředky a dohlížet na plnění protiepidemických opatření.146) Obce rovněž spolupůsobily při organizaci veřejného očkování a za tím účelem byly pořizovány seznamy očkovanců. V oblasti veterinární péče byla působnost obcí omezena především na spoluúčast v boji proti zvířecím nákazám a chorobám a na vydávání dobytčích pasů.147) Od ustavení novodobé samosprávy náležel obecním orgánům dohled na čelední a zaměstnanecké poměry a dodržování pracovních smluv. Za tím účelem obce vedly evidence vydaných pracovních a čeledních knížek a knížek převzatých do úschovy.148) Uvedené doklady byly zrušeny v roce 1919 stejně jako ustanovení o trestnosti bezdůvodného zrušení pracovního poměru.149) Obcím tak nadále zůstalo pouze sledování pohybu pracovních sil z hlediska evidence pobytu osob a sledování příčin propouštění čeledi či jejího vystoupení ze služeb bez výpovědi. Dohled nad veřejnou mravností zahrnoval především dozor nad konáním veřejných produkcí a zachováváním nařízené policejní hodiny;150) obcím rovněž náleželo právo podnikat opatření k potlačování opilství, alkoholismu a hazardních her.151) V některých případech byly proto vedeny knihy evidence vydaných povolení k veřejným produkcím. Do rámce této agendy spadal rovněž dohled nad dodržováním předpisů o nedělním a svátečním klidu, především při živnostenských provozovnách, a opatření proti týrání zvířat.152) Na vyžádání úřadů i soukromých osob obce vydávaly vysvědčení mravů a zachovalosti.153) V některých případech se k evidenci těchto dokladů zaváděly samostatné evidenční knihy. Významným oborem samosprávné působnosti obcí byla oblast stavební policie.154) Obecní úřady udělovaly povolení ke konání staveb a dohlížely na jejich provádění s tím, že v technických záležitostech si vyžadovaly stanoviska technických znalců. U starších budov sledovaly jejich bezpečnost k obývání, trestaly přestupky stavebního řádu a porušování bezpečnosti při provádění stavebních prací. O stavebním řízení (kromě záznamů z technických a kolaudačních komisí) se v některých případech vedly samostatné stavební protokoly. Namísto vydávání zvláštních stavebních
povolení se však souhlas k provedení stavby často vydával pouze formou schvalovací doložky na předložených stavebních plánech.155) K úkolů obcí patřil i dohled nad vnějším vzhledem místa i jednotlivých budov a péče o zpracování územního (polohopisného) plánu evidenčního i regulačního. Působnost obcí v oblasti stavebního dohledu byla významně omezena v roce 1942, kdy se stavebními úřady 1. instance pro většinu případů staly okresní úřady.156) Významné povinnosti příslušely obecní samosprávě v oblasti požární bezpečnosti. Jejich základem bylo plnění preventivních opatření proti vzniku požárů, k jejich rychlé likvidaci a záchraně osob a majetku. Za tímto účelem obce zajišťovaly dostatečné vodní zdroje, hasební techniku a nářadí, konaly pravidelné prohlídky budov a komínů a ustanovovaly obecní ponocné. Povinností větších obcí bylo rovněž zpracování vlastního hasebního řádu.157) Úkoly obcí byly ještě rozšířeny po vydání zákona z roku 1942, který stanovil další nařízení ve věci zajištění protipožárního vybavení a ustavování místních hasičských sborů.158) Kromě zajištění požární bezpečnosti byly obcím ukládány od 30. let rovněž úkoly v rámci protiletecké ochrany obyvatelstva, zahrnující budování veřejných krytů a organizaci poplachové, protipožární, sanitární a zatemňovací služby.159) V první polovině 20. století se významným úkolem obecní samosprávy stala činnost v oblasti všeobecné elektrifikace. U vesnických obcí se většinou nejednalo o zřizování vlastních elektrárenských podniků, ale o připojení k veřejným rozvodným sítím, provozovaným velkými elektrárenskými firmami a svazy.160) V omezeném rozsahu disponovaly obce v rámci přenesené působnosti vlastními trestními pravomocemi, které se vztahovaly především na přestupky v oboru místní policie včetně postihu za porušování vyhlášek vydaných samotnými obcemi. Řízení probíhalo podle všeobecných norem trestního práva a policejních předpisů. Výkon této agendy byl svěřen obecnímu trestnímu senátu, který konal řízení ústně formou výslechu. Hlavní body jednání se zapisovaly do trestních protokolů a trestních rejstříků.161) V případě nebezpečí z prodlení mohl trestní postihy s nižšími sazbami ukládat sám obecní starosta. Obce byly rovněž oprávněny konat smírčí narovnání stran prostřednictvím volených důvěrníků. Provedená narovnání se zaznamenávala do zvláštních protokolů o vykonaných narovnáních. Tato agenda obcí však v praxi nenabyla většího významu.162) Obcím dále náleželo právo pořádat dobrovolné dražby movitých věcí. Dražebnímu řízení předsedal obecní starosta a o dražených předmětech se sepisoval zvláštní seznam.163) IV. K tradičním povinnostem obecní samosprávy patřila péče o chudé.164) Tato agenda obce velmi finančně zatěžovala, proto bylo v roce 1919 rozhodnuto přenést část nákladů na stát a vyšší samosprávné svazky.165) V praxi však k tomuto převzetí v podstatě nedošlo a obcím bylo uleveno pouze částečně v souvislosti s úpravou sociálního pojištění a státních starobních podpor. Obce byly povinny zjistit především péči o zchudlé obecní příslušníky, v omezené míře též o další obyvatele; v tomto případě však mohly žádat jejich domovskou obec o dodatečnou náhradu vynaložených nákladů. Právem obce bylo určit formu poskytované péče (peníze, potraviny, bydlení v obecních chudobincích a pod.). O plnění zaopatřovací povinnosti vedly obce evidenci ve formě knih obecního pořádku, almužen, ošetřovanců a podobně. Obce mohly chudým uložit též vykonávání obecních prací nebo navrhnout ustavení kurately nad lehkovážnými obyvateli. Chudinský fond představoval zvláštní jmění ve správě obce, jehož činnost probíhala v rámci samostatného rozpočtového hospodaření (vedlejší rozpočet rozpočtu obecního). Příjmy chudinských fondů tvořily především výnosy jednoprocentní dávky z dražebního prodeje věcí, výnosy z trestních pokut, pokud příslušely k tomuto fondu, dobrovolné příspěvky obce a občanů a podobně.166) K přesně stanoveným účelům byly obce oprávněny vystavovat vysvědčení chudoby, která však nesměla sloužit k zištným účelům, například k žebrání. V novější době vzrostl význam obcí v oblasti péče o nezaměstnané. Jednalo se především o tzv. produktivní péči, spočívající v organizaci veřejných prací,167) spolupůsobení při státní stravovací
akci, vyplácení podpor a evidenci nezaměstnaných osob (knihy evidence nezaměstnaných). Samostatně mohly obce zřizovat obecní stravovny, ohřívárny nabo útulky. S orgány sociální péče obce spolupracovaly v oblasti péče o děti, nemocné a postižené osoby. Sem náleželo zejména sledování poměrů dětí v pěstounské péči, nemocných a invalidních osob a válečných poškozenců. Kromě dávek státního zabezpečení mohly těmto skupinám obce samy poskytovat dary podle vlastních možností. Péče o obecné školy příslušela především školním radám; část jejich členů volila přímo obecní zastupitelstva přiškolených obcí.168) Obce se finančně podílely na výstavbě školních budov a přispívaly do jinak samostatného rozpočtu školních obcí zejména tím, že zapravovaly schodek, který vznikl rozdílem mezi výší potřeb školy a zdroji školní obce. Naproti tomu však byla zastupitelstva oprávněna zasahovat do návrhů školních rozpočtů. V roce 1943 byly místní školní rady rozpuštěny a jejich pravomoce přešly přímo na obecní starosty.169) Obce spolupůsobily rovněž při vybírání školného, které však bylo příjmem školních 170) okresů. Finančními příspěvky se obecní úřady podílely i na zřizování a provozu průmyslových škol pokračovacích171) a lidových škol hospodářských.172) Možnost obcí přispívat na církevní účely nebyla právně zcela vyjasněna, převažoval však náhled, že náklady mají nést především farní obce. Obce se podílely především na organizaci výběru veřejných příspěvků (tzv. konkurence, na Moravě byl přímo zřizovány konkurenční výbory), a to formou rozpisu příspěvků a přirážek mezi členy farností.173) Vlastní náklady na církevní účely nebyly součástí obecních rozpočtů. Rozsáhlé povinnosti však obcím vyplývaly v případě, kdy byly samy patrony církevních institucí.174) V oblasti spolkové byla pravomoc obcí velmi malá. Užší vztahy poutaly obecní samosprávu pouze ke spolkům, které byly svou činností zaměřeny na ochranu veřejných zájmů (zejména hasičské sbory) nebo které se věnovaly všeobecně prospěšné činnosti (okrašlovací a sociální spolky). Od počátku roku 1930 bylo všem obcím uloženo zřízení veřejných knihoven.175) Příslušné prostředky vycházely z obecního rozpočtu na základě stanovení minimálního přípěvku na jednoho obyvatele. V obcích s národnostními menšinami byly zřizovány i menšinové knihovny. Knihovny byly spravovány knihovní radou, polovinu jejíchž členů jmenovalo obecní zastupitelstvo. Ta pak jmenovala se souhlasem zastupitelstva obecního knihovníka. Po roce 1918 přešly na obecní úřady i významné úkoly osvětové. Za tím účelem byly v obcích zřizovány místní osvětové komise.176) Polovinu jejich členů jmenovala zastupitelstva. Úkolem komisí bylo pečovat o lidovou výchovu, a to zejména organizací přednášek a zajištěním prostor pro konání dalších kulturních a osvětových akcí. V. V oblasti spolupůsobení obcí ve státních záležitostech stála v popředí oblast vojenství. Starostové prováděli na základě výtahů z matrik a dalších dokladů soupisy branců pro potřebu vojska, do r. 1918 odděleně též domobrany (soupisy osob příslušných k domobranecké službě, roční domobranecké seznamy), a to samostatně pro osoby v obci přítomné, cizí a v obci neznámé, a účastnili se odvodních řízení. Vedli rovněž evidenci neaktivního mužstva (ohlašovací knihy, výkazy o změnách pobytu).177) V záležitostech domobrany zřizovaly obce komise k přešetření důvodů pro nezpůsobilost k službě a konaly každoroční přehlídky domobranců. Organizačně se obecní orgány podílely rovněž na povolávání branců k prezenční službě a ke cvičení a významné úkoly plnily i v případě mobilizace. Další povinnosti vyplývaly pro obecní samosprávu při zajišťování potřeb pro vojsko. Obce se podílely především na opatřování ubytování (knihy evidence ubytování vojska)178) a poskytování vojenských přípřeží (knihy evidence přípřeží).179) Pro potřeby doplňování stavů vojenských koní vedli starostové evidenční seznamy povozů, koní a jejich majitelů a zástupci obcí zasedali v klasifikačních komisích.180) Obdobně obce zajišťovaly i evidenci dopravních prostředků a spolupůsobily při předpisování a vybírání vojenské taxy.181) Obecní úřady rovněž spolupracovaly s úřady státními při odhadech a náhradách válečných škod.
Působnost obcí ve správě berní byla rovněž přenesené povahy a týkala se jak daní přímých tak i daní nepřímých. V oblasti přímých daní obce spolupůsobily při opatřování údajů pro daňové katastry a evidenci jejich změn, prováděly šetření o následcích živelních pohrom, pokud byly významné pro daňové účely, a spolupůsobily při vymáhání nezaplacených daní včetně exekučního řízení. Pro své potřeby (nejenom daňové povahy) si obce opatřovaly knihy evidence nemovitostí a parcelní protokoly. Zpočátku se obecní úřady podílely přímo na vybírání daně pozemkové, domovní, živnostenské i daně z příjmu a přirážek na tyto daně vázaných.182) Za tímto účelem dostávali starostové od berních úřadů předpisné seznamy (subrepartice). Předpis daně a její splácení pak zaznamenávali poplatníkům do berních knížek a výkazů. O vybraných daních vedli účetní deníky, které podléhaly kontrole berních úřadů, jimž byly odváděny vybrané částky. V oblasti nepřímých daní spočívala působnost obecní samosprávy především v poskytování informací a spolupůsobení při dražebním a exekučním vymáhání nedoplatků, zatímco potřebné podklady si státní úřady opatřovaly převážně samy. V pozdější době se působnost obcí omezila pouze na podporu orgánů daňové správy, poskytování infomací, konání místních šetření a spoluúčast při exekucích.183) Pro příjmovou stránku obecního hospodářství byla však významná zejména skutečnost, že k některým nepřímým daním mohly obce vybírat vlastní přirážky, a to k daním nápojovým,184) k potravní dani na čáře,185) dani z masa186) či k dani z obratu a přepychu.187) V záležitostech vedení pozemkového katastru obce spolupůsobily při vyšetřování a provádění změn v evidenci nemovitostí a jejich držitelů a při technickém zajištění měřičských prací.188) Do přenesené působnosti spadala rovněž omezená účast obcí na úkonech v rámci soudnictví. Její rozsah byl stanoven zvláštní normou již v roce 1850.189) Ta však neměla zcela závaznou platnost a praxe se řídila spíše zákony pro jednotlivé okruhy soudní agendy. V oblasti agendy trestní se obce podílely především na spolupráci při vyšetřování zločinů a přečinů, v oblasti agendy civilní spolupracovaly při soudních odhadech a dražbách movitých věcí, předávaly stranám poručnické a opatrovnické dekrety, přijímaly jejich slib a zajišťovaly doručování úředních soudních zásilek (knihy projednání pozůstalostí, knihy sirotčí). Obce připravovaly rovněž prvotní seznamy osob, které mohly být povolány k výkonu funkce soudních porotců190) nebo kmetů při kmetských senátech.191) Spolupůsobení obcí a státu v oblasti živnostenské agendy spočívalo především v možnosti obecních úřadů vyjadřovat se k žádostem o povolení k provozování živností s ohledem na jejich dopad na místní poměry.192) Zastupitelstva menších obcí mohla u okresních úřadů politické správy žádat rovněž o zákaz podomního obchodu v místě.193) Zástupci obce se účastnili kolaudačních komisí při schvalování živnostenských provozoven a s živnostenskými úřady obce spolupracovaly při šetření o zachovalosti žadatelů o udělení živnostenských povolení a při vyšetřování rodinných, výdělkových a majetkových poměrů uchazečů o dispenzace. Do oblasti živnostenského podnikání zasahovaly rovněž kompetence obcí v oblasti dohledu na dodržování předpisů o nedělním a svátečním klidu. Poměr obcí k družstvům a záložnám byl obdobný poměru ke spolkům a obce v nich vykonávaly svůj vliv pouze tehdy, pokud byly samy podílníky. Jednalo se především o zřizování místních spořitelen, které bylo od roku 1920 výsadním právem obcí a okresů. Obecní starostové řídili rovněž volby delegátů obce do okresních hospodářských záložen, které vznikly v roce 1882 a k nimž byly později připojeny i kontribučenské peněžní fondy.194) V některých případech byly podílníky záložny samy obce. V zemědělské agendě konaly obce v rámci přenesené působnosti úkony při ochraně rostlin proti škůdcům, chorobám a plevelům,195) při likvidaci následků poškození porostů a při dohadovacím řízení v rámci ochrany zušlechťování rostlin. V oblasti chovu hospodářských zvířat pořizovali starostové soupisy zvířat.196) Obce rovněž zajišťovaly chov obecních plemeníků, jehož náklady byly následně rozvrhovány na jednotlivé chovatele.197)
Zvláštní agendu tvořily během válečných let mimořádné dodávky zemědělských produktů a jejich výkup. Pro sledování zemědělské výroby vznikly v roce 1943 v obcích samostatné zemědělské komise.198) V oblasti lesnictví dohlížely obecní úřady na všeobecné dodržování zásad hospodaření v soukromých lesích a na ochranu před lesním pychem.199) Ve věcech honebních organizovaly obce volby honebních výborů, na jejichž činnosti se samy jako další vlastníci pozemků podílely, a pronájmy honiteb, pokud se dály formou veřejné dražby.200) Obce spolupůsobily rovněž při ochraně soukromého práva k rybolovu, které nebylo zpočátku dotčeno zákony o vyvazení povinností, a při dohledu nad dodržováním obecných předpisů o rybolovu.201) 4. Obecní spisovny a archivy Péče o písemnosti uchovávané u rychtářských úřadů vycházela především z jejich praktického významu. Zvláštní postavení měly vždy archiválie listinného a právního charakteru a úřední knihy. Tyto písemnosti byly často pečlivě uschovávány spolu s jinými obecními cennostmi na bezpečných místech. Spisová agenda je dnes dochována sporadicky, většinou až z konce 18. a zejména z první poloviny 19. století, a to jak z toho důvodu, že v této době nabyla dříve nebývalého rozsahu, tak i proto, že její značnou část tvořily písemnosti operativní povahy a krátkodobého významu, které byly po skončení platnosti ničeny. Spisová služba obecních úřadů z doby po roce 1850 nebyla po celou dobu jejich existence jednotně úředně upravena. Potřebu řádného vedení spisovny však připomínala většina z četných praktických příruček vydaných pro potřebu obecních úřadů. Tyto návody se zabývaly především způsobem uchovávání novějších písemností. Malou pozornost věnovaly naproti tomu jejich vyřazování, které se řídilo především hlediskem praktické potřebnosti.202) Pro ukládání písemností bylo navrhováno řazení v ročnících podle čísel jednacích, u větších obcí se doporučovalo třídění agendy podle věcných skupin. Pokus o sjednocení spisovenské praxe u obecních úřadů v oblasti svého působení podnikl na počátku 30. let Svaz německých samosprávných korporací v Československé republice, který propagoval zavedení jednotného registraturního plánu založeného na systému desetinného třídění. Tento systém se v praxi skutečně prosadil a v některých případech byly jeho zásady aplikovány i při pořádání starších částí registratur. Jeho užívání však zůstalo omezeno především na jazykově německá území.203) Kromě neujasněnosti zásad spisové služby byl hlavním problémem stav vedení agendy u obecních úřadů vůbec. Řada z nich fungovala ve skromných podmínkách, v některých případech dokonce bez stálé úřadovny, takže obecní spisovna bývala občas ukládána jako v minulosti v truhle, která se vždy po volbách převážela do obydlí nově zvoleného starosty. Obecní správa trpěla rovněž absencí profesionálních administrativních sil, které ve většině případů suplovala místní inteligence, především učitelé. Pozornost byla věnována hlavně vedení důležitých písemností evidenční a právní povahy, zatímco běžná agenda bývala vyřizována co nejjednodušším způsobem. Formálně vytříbenější rysy získaly postupně především ty písemnosti, jejichž podoba byla závazně stanovena přímo v zákonných normách a předpisech. Jednalo se například o domovské listy a podobné doklady, formuláře některých evidenčních knih a písemnosti účetní povahy. Pro řadu z nich byly hromadně vydávány tištěné blankety, z nichž domovské listy a dopisní papíry s předtištěným záhlavím byly pro svůj reprezentativní charakter často samy o sobě svéráznými artefakty dobové výtvarné kultury využívajícími národní a politické symboliky. Vliv na formální stránku písemné agendy obcí měly i četné dobové příručky obsahující vzory nejrůznějších typů písemností, vyhotovených podle zvyklostí profesionálně vedených kanceláří.204) Zásadní význam pro úroveň obecní administrativy měla především osoba starosty, jeho vzdělání, smysl pro formální aspekty úřední činnosti či schopnost získat administrativně zdatné spolupracovníky. Protože nad vedením úřední agendy v praxi neexistoval přímý dohled ze strany nadřízených orgánů nebo odborných archivních institucí a k jejímu uchovávání byly obecní úřady vedeny de facto především praktickou nutností a povinnostmi, vyplývajícími z jednotlivých zákonů, jsou mezi podobou a stavem dochování archivů jednotlivých obcí a mezi stavem dochování různých
typů agend patrné značné lokální rozdíly, které dnes výrazně formují podobu fondů obecní samosprávy. Odborný zájem o obecní archivy se projevil nejdříve na Moravě, kde po zřízení Zemského archivu v Brně v roce 1839 provedl zemský archivář Antonín Boček prohlídku některých archivů měst i vesnic. Velký význam pro jejich poznání a ochranu však měli zejména archivní korespondenti, ustanovení v jednotlivých okresech v roce 1858.205) V Čechách přistoupil k podobné akci Zemský archiv až po roce 1893, její zaměření se však vesnických archivů dotýkalo pouze okrajově.206) Zatímco nutnost péče o archivy měst byla zejména od přelomu 19. a 20. století přes nestejné praktické výsledky všeobecně uznávána ze strany samosprávy i vědeckých kruhů,207) soustavnější zájem o vesnické archivy byl v širším měřítku podnícen zejména velkými edičními počiny Vincence Praska pro Moravu a Slezsko a Josefa Kalouska pro Čechy, rozvojem agrárního dějepisectví a iniciativou některých významných osobností archivářů.208) V období po roce 1918 se pak otázkám archivů obecní samosprávy dostávalo pravidelné pozornosti jak v odborně archivní, tak vlastivědné literatuře,209) i když obě standardní archivně teoretické práce, Úvod do archivní theorie a prakse Václava Hrubého z roku 1930 a Archivní příručka z roku 1948, se jimi zabývaly pouze marginálně. Neutěšený praktický stav vesnických archivů vedl v téže době ke snahám o jejich pevné organizační zakotvení, které vyvrcholily poslaneckým návrhem zákona o organizaci obecních archivů, předloženým v lednu roku 1936 k projednání v Národním shromáždění. Návrh předpokládal, že dohled, popř. správu obecních archivů převezmou plně organizované archivy městské. V odborných archivních kruzích však nenalezl jednoznačnou podporu, protože se vymykal ze snah o vytvoření jednotného právního a organizačního rámce pro celou archivní organizaci ve státě.210) V nové situaci se péče o obecní spisovny a archivy ocitla po roce 1945, kdy se v důsledku vzniku národních výborů jejich charakter postupně měnil z živých registratur na celky archivní povahy. Po roce 1948 k tomu navíc přistoupila všeobecná tendence k podceňování všeho minulého a malý zájem řady nových funkcionářů o jejich správu. Tyto skutečnosti usnadnily začlenění obecních archivů do vznikající struktury odborných archivů národních výborů. V roce 1951 byla vydána skartační směrnice, podle níž mělo být postupováno při skartaci a archivaci písemností z doby před 1. květnem 1945, uložených dosud ve spisovnách národních výborů.211) Provedením skartace instrukce pověřovala odborné pracovníky krajských archivů a za místo uložení určovala archivy národních výborů s tím, že výslovně vylučovala možnost deponování písemností v místních muzeích a obdobných institucích. Přestože vymezení archiválií v instrukci bylo velmi povšechné a zčásti i dobově poplatné, byla první všeobecnou normou, která určovala odborná pravidla pro manipulaci s písemnostmi obecní samosprávy. 5. Archivní zpracování písemností obecní samosprávy V řadě archivů byly fondy obecní samosprávy již v minulosti archivně zpracovány. Výsledky pořádacích prací ukazují všeobecně na několik charakteristických problémů, s nimiž se zpracovatelé v různé míře vyrovnávali. Při pořádání archivu obce se zpravidla nelze opírat o dobový spisový systém. Ze spisových pomůcek byly běžně vedeny pouze podací deníky, doplněné v některých případech abecedními rejstříky. Rovněž výjimečně se setkáváme se samostatnými ukládacími systémy, které byly většinou aplikovány dodatečně v rámci pořádání starších celků obecních písemností. Užívané systémy byly různé úrovně; dnes jsou na jedné straně samy dokladem dobového chápání struktury a způsobu zpracování obecních archiválií, na druhé straně trpí často neúplností, neboť zahrnují jen část dochovaných archiválií ať již z časového nebo věcného hlediska. Zvážení přínosu případné rekonstrukce dobového systému je proto jedním ze základních úkolů zpracovatelů. Ve většině případů je však jediným východiskem použití moderního umělého schématu. Jeho volba by měla především respektovat základní kritéria, jimiž je vedle přehlednosti uspořádání a jasného vymezení jednotlivých věcných skupin především respektování hlubších dobových správních a právních souvislostí mezi různými typy agend. Podstatná část archivů obcí poskytuje omezené možnosti pro vnitřní skartaci. Její hranice jsou dány v prvé řadě stavem dochování fondu, protože jen málokdy je k dispozici uceleněji zachovaná registratura. Vzhledem k tomu, že obecní archivy jsou důležitými a charakteristickými fondy místní
provenience, stojí před zpracovatelem úkol využít při vyhodnocování informační hodnoty jednotlivých písemností kromě standardních postupů rovněž hledisko zohlednění ilustrativnosti materiálu, zachování jisté lokální patiny fondu a respektování studijních zájmů místních badatelů. Problémem při posuzování hodnoty písemností je často skutečnost, že zejména v malých obcích se jenom zřídka setkáváme se spisy klasické vnitřní struktury, která je známa z registratur úřadů státní správy a která zahrnuje originály podání a koncepty či kopie vyřízení s případnými dalšími přílohami. U obecních úřadů byly totiž tyto koncepty nebo kopie vyhotovovány nepravidleně a jedinou stopou po způsobu vyřízení tak často zůstává poznámka učiněná starostou obce na podání o tom, zda a kdy byl spis vyřízen nebo zasílaný pokyn splněn. Informační hodnota těchto "spisů" , které by v jiných případech byly většinou skartovány, je sama o sobě velmi malá, jejich hromadné vyřazení by však mohlo znamenat likvidaci značné části fondu. I zde je proto zřejmě na místě jistá forma výběru, která zachová alespoň v obrysech obraz každodenní činnosti místních samosprávných úřadů, na druhé straně však přihlédne i ke skutečnosti, nakolik lze další a obsahově mnohdy bohatší materiály v dané záležitosti nalézt ve fondech nadřízených úřadů. Zejména nahlédnutí do registratur okresních úřadů a okresních zastupitelstev dokládá, že ojedinělý nebyl ani ten způsob vyřizování došlých přípisů, kdy starostové z úsporných důvodů zaznamenávali odpověď přímo na došlý přípis a vraceli jej potom zpět odesílajícímu úřadu. Uvedené příklady nastolují otázku, nakolik je patrná torzovitost fondů obecní samosprávy skutečně důsledkem zničení písemností a nakolik je pouze zdánlivým jevem. Jestliže běžný obecní úřad obdržel během roku několik desítek, popřípadě i set podání, řadu z nich vyřídil uvedenými způsoby. V některých případech bylo dále vyřízení suplováno pouhým zápisem v evidenčních knihách (např. vystavení domovských listů, čeledních a pracovních knížek atd.), část agendy pak tvořily nesporně i písemnosti v bagatelních záležitostech, které byly následně ničeny. V této souvislosti podávají nejpřesnější představu o původním stavu agendy podací deníky. Archivní zpracování fondů obecní samosprávy je zpravidla usnadněno jejich menším rozsahem, na druhé straně se však zpracovatelé setkávají s řadou problémů, typických pro písemnou produkci institucí, kde administrativa nebyla svěřena profesionálním úředníkům, ale poučeným laikům. Tato skutečnost se projevuje například ve formální nevyhraněnosti jednotlivých typů písemností nebo ve spojování různých agend v rámci jedné knihy (zejména společné evidenční knihy pro několik typů evidence). Pořádací práce proto vyžadují nejenom pečlivé třídění archiválií, ale i důsledný analytický popis všech inventarizovaných jednotek. Z časového hlediska bývá problémem i skutečnost, že u některých typů písemností, zejména zápisů z jednání a evidenčních knih, mohou záznamy časově přesahovat do období po roce 1945 a zahrnovat tak rovněž agendu místních národních výborů. V tomto případě je zřejmě směrodatnou informací poměr časového a věcného rozsahu obou částí. V praxi se však někdy opomíjí nutnost evidovat tyto archiválie formou poznámky nebo odkazu rovněž v archivní pomůcce k dalšímu fondu, k němuž se data časového přesahu vztahují.
Poznámky: 1) Viz naposledy Základní pravidla pro zpracování archivního materiálu, část Zásady pro pořádání archivů měst a obcí. 2) Následující text se nezabývá problematikou obecní správy na územích připojených v letech 1938 1945 k Německu. O této svébytné problematice pojednává samostatně práce dr. Marie Mackové K úřadování a spisovnám obcí a měst, které od 1. října 1938 náležely pod říšskoněmeckou správu, AČ 49, 1999, s. 235-240. Odchylný byl rovněž vývoj obecní samosprávy na území Hlučínska; k tomu blíže Marta Medková, K historicko-správnímu vývoji a obecní samosprávě hlučínských obcí opavského okresu, AČ 49, 1999, s. 225-234, a Historický místopis Moravy a Slezska v letech 1848 - 1960, sv. 1, Ostrava 1966, s. 14 - 19. Za cenné podněty a připomínky k problematice vývoje obecní samosprávy na území Moravy autor děkuje dr. Ivanu Štarhovi. 3) Pojem obec (Gemeinde) se v úřední terminologii, zejména od konce 18. století, používal jak pro obce městské, tak i vesnické, a to především tam, kde se jednalo o záležitosti všech jejích plnoprávných členů (zejména majetkové). Pro vyjádření vesnických obcí se používalo nejčastěji termínu ves, vesnická obec (Dorf, Dorfgemeinde, obdobně Dorfrichter). Termín místní obec (Ortsgemeinde) byl nejpregnantněji definován v souvislosti s josefinskou berní reformou, kde označoval obvod obce či obcí spadajících pod společného výběrčího daní (Ortsrichter). Označení místní se však často používalo spíše pro označení vrchnostenských úřadů jako první správní instance (např. Ortsobrigkeit, Ortsrichter). 4) Dvorský dekret ze dne 18. září 1784, patent ze dne 20. dubna 1785. 5) Uvedená synonyma byla užívána pro odlišení obce místní od obce okresní, krajské či zemské či pro odlišení obce jako svébytné samosprávné jednotky od obce katastrální, školní či farní. Územně tvořily obvod místní obce jedna nebo několik obcí katastrálních, viz obecní zákon č. 170/1849 ř. z., § 1 - 4. Srv. též nařízení ministra vnitra č. 402/1849 ř. z. o stanovení sídla zastupitelstva, v obvodu jehož působnosti se nacházelo několik katastrálních obcí. Zvláštním případem byly židovské obce politické, které byly na Moravě v některých případech vytvořeny po roce 1850 jako plnohodné samosprávné korporace pro územně kompaktní celky židovského osídlení na území jednotlivých obcí. Zrušeny byly vesměs v letech 1919 - 1920, kdy splynuly s mateřskými obcemi v jeden celek. 6) K vymezení hlavních atributů obce viz rovněž zákon č. 18/1862 ř. z., článek 1 - 6. 7) Zákon č. 7/1864 z. z. č., § 107 - 114. 8) Ve výjimečných případech je však možné v archivu obce ponechat z období, kdy byla obec v postavení pouhé osady, ty písemnosti, které sloužily jako pomocná evidence a nebyly přímou součástí úřední agendy obecního zastupitelstva, např. parcelní protokoly. 9) Vládní nařízení č. 4/1945 Sb. 10) Dvorský dekret ze dne 10. ledna 1804, kterým bylo zakázáno do budoucna zřizovat dědičná rychtářství. K tomu viz též dekret dvorské kanceláře ze dne 10. května 1832, č. 9 714, který mj. nařizoval, aby v případě neschopnosti dědičného rychtáře k výkonu úřadu byl na jeho náklad ustanoven schopný osobní rychtář (Personalrichter). 11) Z hlediska praktické potřeby při archivním zpracování obecních fondů není zapotřebí věnovat širší pozornost staršímu období, z něhož je zpravidla dochováno nepatrné množství písemností. Pro dobu 16. a 17. století souhrnně viz J. Hanzal, Vesnická obec a samospráva v 16. a na počátku 17. století, PHS 10, 1964, s. 135 - 147. Podstatný význam má v tomto kontextu zejména doba druhé poloviny 18. a první poloviny 19. století. Všeobecně o činnosti rychtářů v tomto období viz souhrnně zejména J. Kapras, Právní dějiny zemí Koruny české, sv. 3, Praha 1920, s. 193 - 194, J. Janák, Z. Hledíková, Dějiny správy v českých zemích do roku 1945, Praha 1989, str. 272 - 273, B.Rieger, Zřízení krajské v Čechách, sv. 2, Praha 1892 - 1893, zvl. s. 534 - 553 . Množství informací je rozptýleno v regionálních a místopisných pracích, v dosud vydaných průvodcích po okresních a městských archivech a zejména ve studiích věnovaných správní organizaci patrimoniálního velkostatku.
12) Proměny charakteru agendy rychtářů vedly na konci 18. století k úvahám o změnách v jejich odměňování, protože bylo třeba zajistit, aby vedle tradičních výhod poskytovaných vrchností (například osvobozením od roboty) dostávali rychtáři odměnu i za činnosti konané ve veřejném, obecním a státním zájmu. Nový systém odměňování byl v Čechách uplatněn nejprve na komorních panstvích a jeho zavedení bylo doporučováno i pozemkovým vrchnostem. Vedle peněžní odměny bylo navrhováno poskytnout rychtářům k užívání např. obecní pozemky. Viz dvorské dekrety ze dne 25. listopadu 1785 a 2. března 1789 a dvorské rozhodnutí ze dne 17. srpna 1793. 13) Z množství vydaných předpisů viz zejména instrukce ze dne 12. června 1788, patent ze dne 10. února 1789, dvorské dekrety ze dne 2. března, 18. srpna, 17. září a 6. října 1789, patent ze dne 9. května 1790. Viz též B. Rieger, O správě obcí katastrálních za císaře Josefa II., v: Drobné spisy, sv. I, Praha 1914, s. 279 - 289. 14) Dvorský reskript ze dne 17. června 1796. 15) O povinnostech svobodnických starších a rychtářů v Čechách viz F. X. Twrdy, Pragmatische Geschichte der böhmischen Freisassen, Prag 1804 , s,. 74 - 76, 175 - 190. 16) Dvorský reskript ze dne 17. listopadu 1753. Viz též B. Rieger, Zřízení krajské II, s. 548. 17) K užívání tzv. selských číslic v berní správě viz např. článek 31 robotního patentu ze dne 27. ledna 1738 a dvorský dekret ze dne 18. srpna 1789, srv. též B. Rieger, Zřízení krajské II, s. 548. O zjednodušování způsobu účtování pojednává např. guberniální nařízení pro Čechy ze dne 20. března 1828, č. 6 519. 18) V této souvislosti je třeba obecně připomenout, že řada písemností, vztahujících se ke správě obcí, a to nejenom pozemkových knih, ale i účtů obecního hospodářství, zápisů ze soudních jednání a podobně je z tohoto důvodu dnes součástí archivních fondů patrimoniální správy. 19) Viz například guberniální nařízení pro Čechy ze dne 25. dubna 1844, č. 13 629. Od konce 18. století se objevují také nařízení, která měla zabránit konfliktu zájmů při výkonu rychtářského úřadu. Viz např. dvorský dekret ze dne 29. srpna 1799, kterým se zakazuje ustanovování rychtářů jako poručníků pro sirotky, nebo guberniální nařízení pro Čechy ze dne 1. června 1832, č. 19 878, o trestání dědičných rychtářů, kteří jako šenkýři dovolují překročení policejní hodiny při tanečních zábavách. 20) Velké množství písemností především normativní povahy bylo pro Čechy vydáno J. Kalouskem, Řády selské a instrukce hospodářské, Archiv český, sv. 22 - 24 a 29, Praha 1905 - 1913, pro Moravu a Slezsko Vincencem Praskem v časopise Selský archiv, zejména roč. 1902 - 1907. Viz též V. Černý, Hospodářské instrukce. Přehled zemědělských dějin v době patrimoniálního velkostatku v XV. - XVIII. století, Praha 1930. V některých případech bylo předání jednoho exempláře předpisů pro potřebu každého rychtáře vrchnostem přímo nařizováno, zejména u robotních a berních patentů nebo u čeledního řádu z roku 1782. 21) Robotní patent ze dne 13. srpna 1775 nařizoval například ukládat v obecních truhlách nové robotní seznamy pod dvěma zámky, od nichž po jednom klíči měli mít rychtář a konšel. 22) Podle smyslu robotních patentů z let 1680, 1717 a 1738 byla předbělohorská privilegia poddaných pokládána za propadlá, pokud nebyla nově potvrzena. 23) K tomu viz též patent ze dne 12. prosince 1766, kterým bylo nařízeno vrátit obcím pečetidla, chovaná při vrchnostenských kancelářích. 24) Patent ze dne 1. září 1781 o vyřizování stížností poddaných přímo nařizoval, aby své stížnosti poddaní oznamovali v přítomnosti rychtářů a konšelů nebo dvou sousedů. 25) Viz dvorský dekret ze dne 14. prosince 1789 o placení nákladů na obecní rychtáře a nákladů na obecní potřeby. 26) Všeobecný občanský zákoník z roku 1811, § 288. O praktických důsledcích této normy srv. též relaci vrchnostenského úřadu panství Červené Pečky v Čáslavském kraji o činnosti zasloužilého rychtáře Josefa Brandejského ze dne 11. května 1847, kterou vydal J. Kalousek, c. d., sv. 25, 1910, č. 1 183.
27) Patent ze dne 2. května 1752 pro Moravu, též instrukce moravského gubernia ze dne 23. července 1781. .Guberniální nařízení pro Čechy ze dne 20. března 1828, č. 6 519. Text vydán též J. Kalouskem, c. d., sv. 25, č. 1 157. Nařízení bylo rozděleno v samostatnou část věnovanou správě obecního majetku měst a městeček a v samostatnou část pro poddanské vesnice. Předpokládalo, že se především provede přesná evidence všeho obecního majetku a zjistí způsob jeho využívání. V praxi však bylo realizováno zpočátku pouze šetření poměrů ve městech, zahájení soupisu majetku vesnic bylo krajským úřadům uloženo znovu až guberniálním nařízením ze dne 11. května 1840, č. 18 705. 28) Z řady předpisů v této věci viz zejména dekret dvorské kanceláře ze dne 20. července 1820, č. 21 069, guberniální nařízení pro Čechy ze dne 27. prosince 1826, č. 73 683, 22. května 1840, č. 19 325 a 28. května 1842, č. 29 814 a dekret dvorské kanceláře ze dne 19. února 1847. 29) Podle patentů o lesním řádu ze dne 5. dubna 1754 pro Čechy a 23. listopadu 1754 pro Moravu byla těžba v obecních lesích poddanských měst a vesnic povolena pouze se souhlasem vrchnostenského úřadu, který také v praxi někdy zajišťoval prodej dřeva a kontroloval použití získaných finančních prostředků. Vedle odborných vrchnostenských úředníků však měl být jednání o lesích přítomen vždy i zástupce obce, viz guberniální nařízení pro Čechy ze dne 15. července 1843, č. 34 308. 30) Patent ze dne 21. listopadu 1768 o dělení obecních pastvin mezi uživatele a jejich proměnění v luka a pole, guberniální nařízení pro Čechy ze dne 19. srpna 1842, č. 43 177, o pronájmu a odprodeji přebytečných výměr obecních pastvin. 31) Guberniální nařízení pro Čechy ze dne 13. února 1841, č. 2 301. 32) Sazby za tuto službu stanovil patent o taxách vybíraných vrchnostenskými úředníky ze dne 15. května 1779 (článek 21). Výše poplatku se řídil velikostí obce a pohybovala se v rozsahu od 30 kr. u obcí do 25 domovních čísel po 1 zl. u lokalit, kde byl počet domovních čísel vyšší než 50. 33) Guberniální nařízení ze dne 20. března 1828, č. 6 519. Podle tohoto nařízení mohli rychtáři vydávat z obecní pokladny pouze částky do výše 5 zl. k. m., vrchnostenské úřady do 25 zl. k.m., vyšší částky podléhaly schválení ze strany krajského úřadu. Pro případy, kdy vedení účtů zůstalo v rukách rychtářů, předepisovalo guberniální nařízení zavedení zjednodušených účetních formulářů, skládajících se pouze ze dvou rubrik pro příjmy a výdaje, zatímco účty vedené vrchnostenskými hospodářskými úřady měly být vedeny podle pravidel pro účetní agendu měst. 34) Dvorský reskript ze dne 12. května 1770. 35) Robotní patenty se zpravidla týkaly mnohem širšího okruhu záležitostí, zejména otázek berních. K tomu viz odkazy na jednotlivé patenty zejména pro Čechy a Moravu. Pro slezsko viz též robotní patent ze dne 6. července 1771. 36) O povinném uchovávání nových robotních seznamů viz např. robotní patent ze dne 13. srpna 1775. 37) Instrukce byla zveřejněna guberniálním nařízením ze dne 17. června 1830, č. 22 951. Viz též J. Kalousek, c. d., sv. 25, 1910, č. 1 104. 38) K tomu viz též guberniální nařízení pro Čechy ze dne 7. února 1839, č. 3 397, o povinnostech obcí při odstraňování ledu za účelem zabránění povodním. 39) Starší řády obsahovaly často též povinnost utvrzování katolického náboženství, dohledu nad řádnou návštěvou bohoslužeb a pátrání po tajných nekatolících. Instrukce z roku 1731 pro Čechy a z roku 1734 pro Moravu ukládaly krajským hejtmanům dohled nad tím, zda jsou rychtáři a konšelé poddanských měst a vesnic zavázáni přísahou k podpoře katolického náboženství; viz B. Rieger, Zřízení krajské sv. 2, s. 535. Tato opatření však ztratila svou opodstatněnost po vydání tolerančního patentu. 40) Spoluúčast rychtářů a konšelů při pátrání po uprchlých poddaných předpokládalo již Obnovené zřízení zemské pro Čechy z roku 1627, čl. Q 20, 21. Viz též čelední řády ze dne 25. ledna 1765 a zvláště z 30. září 1782, které stanovily rychtářům četné povinnosti při evidenci přijímané a propouštěné čeledi, prováděné vrchnostenskými úřady, a při dohledu nad chováním čeledi. Četné císařské patenty připomínaly rovněž účast rychtářů při zásazích proti žebrákům a tulákům.
41) Podle stavebního řádu pro Čechy, zveřejněného nařízením gubernia ze dne 17. května 1833, č. 26 897 (oddělení II., Stavební řád pro městečka a vesnice, § 51), dohlíželi rychtáři na provádění malých oprav, které nebyly vázány na vydání úředního povolení. Silniční předpisy stanovovaly rychtářům rovněž povinnosti pomocného charakteru při jednání o stavbách silnic a při dohledu nad dodržováním splavnosti vodních toků (viz např. nařízení českého gubernia ze dne 17. listopadu 1826, č. 58 574. a 25. listopadu 1841, č. 59 944). 42) Obdobná ustanovení obsahovaly i starší všeobecné požární řády ze dne 22. září 1755 a 25. července 1785 pro Čechy a ze dne 21. srpna 1751 a 24. ledna 1787 pro Moravu. 43) Viz též nařízení dvorské kanceláře ze dne 8. ledna 1808, ukládající rychtářům pomoc při evidenci očkovanců. 44) Viz též nařízení českého gubernia ze dne 21. května 1830, č. 19 269, o vedení evidence poraženého dobytka ve městech, městečkách a vsích, které však souviselo spíše s placením potravní daně. 45) Na státních statcích v Čechách náležela rychtářům podle nařízení administrace státních statků ze dne 14. prosince 1804 rovněž péče o pracovní uplatnění nezaměstnaných osob trpících nemocí. Nařízením českého gubernia ze dne 14. února 1848, č. 8 718, bylo rovněž doporučováno ustanovovat představené obcí k dohledu nad nalezenci. 46) Viz též prezidiální nařízení ze dne 17. srpna 1816 o odesílání žebrajících osob zpět do příslušných obcí a dominií. 47) Nařízením ze dne 20. dubna 1837, č. 15 521, uložilo české gubernium prostřednictvím krajských úřadů pořízení soupisů kostelů a kaplí spravovaných obcemi. Jejich smyslem bylo především zavedení řádného vedení kostelních účtů a jejich kontrola. 48) Viz např. v záležitostech vesnických škol dvorské dekrety ze dne 6. října 1787 a 25. dubna 1789 a dále politický školní řád ze dne 11. srpna 1805, zvl. §§ 205, 368, 389, 391, 392, 404. 49) Podle školního patentu ze dne 6. prosince 1774, čl. 17, ustanovovaly školdozorce z obcí vrchnosti, podle politického školního řádu ze dne 11. srpna 1805, § 153, společně vrchnosti a místní duchovní správci. 50) Nařízení českého gubernia ze dne 7. ledna 1831, č. 43 323. 51) Patent ze dne 20. dubna 1785. 52) Přehled o postupném zavádění těchto dokladů v Čechách i na Moravě před vydáním systemálního patentu podává robotní patent ze dne 27. ledna 1738, článek 31 (text patentu byl nově vydán J. Kalouskem, c. d., sv. 24, č. 416). 53) Působení rychtářů při pořizování berní repartice upřesnily císařské reskripty ze dne 9. ledna 1751 a 30. března 1754. Původně se předpokládalo, že rychtáři budou repartici daně pro svou rychtu spolupodepisovat, později však byli zváni pouze k účasti na její přípravě. Viz též pokladní instrukci pro kontribučenské úřady ze dne 17. září 1807, §§ 1, 3, 4, 5, a dvorský dekret ze dne 7. července 1768 o odměnách rychtářům při pořizování berní repartice. O účasti rychtářů a konšelů při ročním předčítání kontribučních účtů ve vrchnostenských kancelářích viz ustanovení robotního patentu z roku 1738, článek 28, a cirkulář pro krajské úřady v Čechách ze dne 31. října 1752. 54) Viz exekuční řád, vydaný v příloze systemálního patentu ze dne 6. září 1748, císařský reskript ze dne 11. listopadu 1752 a pokladní instrukce pro kontribučenské úřady z roku 1807, § 22, kde jsou citovány další předpisy. 55) Patent ze dne 1. května 1748, císařský reskript ze dne 3. srpna 1754, nařízení českého gubernia ze dne 24. června 1819, č. 27 394. Osobní zodpovědnost rychtářů byla v berních záležitostech potvrzena i ustanoveními, která jim hrozila v případě zpronevěry nebo vedení utajených nelegálních fondů dodáním do donucovací pracovny, viz císařské reskripty ze dne 7. října 1752 a 14. července 1753 a pokladní instrukce pro kontribučenské úřady z roku 1807, § 25. 56) Viz zejména patent ze dne 9. června 1788, dvorské rozhodnutí ze dne 9. března 1793 a instrukce k vedení poddanských kontribučenských obilních fondů, vydaná v příloze nařízení českého gubernia ze dne 18. listopadu 1827, č. 33 315.
57) Viz robotní patent ze dne 27. ledna 1738, článek 28, a zde citované předpisy. 58) Nařízení ze dne 3. prosince 1789 o rozvrhování přípřeží. 59) Viz císařské reskripty ze dne 31. července 1750 a 12. května 1770. 60) Jednalo se především o vraždy, rozsáhlé krádeže, případy žhářství, cizoložství nebo podezření z čarodějnictví. 61) Souhrnně o vývoji hrdelního soudnictví na území Moravy nejnověji I. Štarha, K vývoji hrdelního soudnictví na Moravě, v: Hrdelní soudnictví českých zemí, Zámrsk - Pardubice 1995, s. 21 - 27. 62) Viz především patent ze dne 11. května 1786. 63) Typickým příkladem je nařízení ze dne 16. března 1802, v němž bylo apelačním a kriminálním soudem nařízeno vrchnostem, aby zamezili dosavadní praxi, při níž rychtáři sjednávali vyrovnání mezi zloději a poškozenými o náhradu škody bez zásahu soudu, ačkoli každá krádež měla být jako trestný čin řádně soudně projednána. 64) O rozdělení právních agend mezi hospodářský a soudní vrchnostenský úřad viz dvorský dekret ze dne 21. srpna 1788. 65) Ustanovení o dohledu rychtářů na řádné zacházení s pozůstalostním a sirotčím majetkem, jejichž smyslem bylo zabránit jejich svévolnému rozchvácení, byla obsažena již ve starších vrchnostenských instrukcích. Patent o taxách ze dne 15. května 1779 předpokládal účast nestranných rychtářů a přísežných při pořizování inventářů a odhadech gruntů. Dále viz patent ze dne 9. září 1785, jímž byla publikována instrukce pro činnost soudních úřadů, a nařízení českého gubernia ze dne 4. července 1799. 66) Přehled o způsobu a místu vedení gruntovních knih podal na základě dobových šetření M. Trantírek, Vliv státu na vývoj městských a gruntovních knih na Moravě a ve Slezsku do roku 1849, SAP X, 1960, č. 2, s. 151. Viz též I. Štarha, K soupisu pozemkových knih v Jihomoravském kraji, AČ 17, 1967, s. 200 - 205, týž, Městské a vesnické knihovní úřady na Břeclavsku, Jižní Morava 4, 1968, s. 109 - 114. 67) Vedení knih obecní správou upravovaly zejména dvorský dekret ze dne 6. srpna 1787 a patent ze dne 9. dubna 1789. Obecně uznávaným vzorem pro vedení gruntovních knih byly předpisy o knihovní praxi při úřadech zemských desk, např. patent ze dne 22. března 1794 pro Čechy a ze dne 22. dubna 1794 pro Moravu, a knihovní instrukce, publikovaná dvorským dekretem ze dne 5. června 1796. Vedle výše citované práce M. Trantírka viz též B. Rieger, Pozemková vrchnost, v: Drobné spisy I, Praha 1914, s. 477 - 478. 68) M. Trantírek, c. d., s. 120 - 121, 139. 69) Přehled o správním vývoji obecní samosprávy v letech 1850 - 1945 podali v novější době kromě již výše citované práce J. Janáka a Z. Hledíkové zvláště J. Klabouch, Die Gemeindeselbstverwaltung in Österreich 1848 - 1918, Wien 1986, J. Dřímal, Samospráva na Moravě a ve Slezsku, Brno 1957 (rotaprint, velmi obsáhlá bibliografie) a úvodní svazek Historického místopisu Moravy a Slezska, Ostrava 1966, s. 46 - 55. Viz též sborník Šedesát let československé samosprávy, Praha 1925. Samospráva a její problémy byly ve své době neustále diskutovanými tématy a proto existuje velmi rozsáhlá dobová literatura právní a správní povahy. Pro potřebu zpracování archivních fondů obcí jsou velmi užitečné zejména dobové správní příručky, které obsahují podrobné poučení o všech aspektech činnosti obecní samosprávy. K nejdůležitějším patří pro Čechy M. von Obentraut, Samospráva obce v Království českém, sv. 1 3, Praha 1863, J. Schwarz, Výklad zákona obecního, díl 1., Zřízení obecní a řád volení v obcích, 3. vydání, Praha 1898, J. Uhlíř, Obecní zřízení a řád volení v obcích pro Království české, Praha 1915, H. Senn, Hilfsbuch für den Gemeindebeamten, Reichenberg 1923, pro Moravu J. Mezírka, Porádce pro obecní představené a písaři, Brno 1854, J. Macenauer, Samospráva obecní, 3. vydání, Brno 1899, J. Petzl, Příruční kniha pro obce na Moravě, sv. 1 - 3, 2. vydání, Brno 1902, F. Výbora, Obecní zřízení moravské, Brno 1922, pro Slezsko J. Široký, Řád volení a řád obecní pro vévodství Horní a Dolní Slezsko, Polská Ostrava 1901. Pro období po roce 1918 zejména J. Kaňka, Základy správy obecní, 2. vydání, Kutná Hora 1927, J. Kliment, Základy obecního zřízení v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, Brno 1930, J. Flögel a kol., Praktická příručka pro obecní a okresní funkcionáře, Praha 1933, týž, Obecní zřízení v Čechách, na Moravě a ve Slezsku a
místní národní výbory, Praha 1948 (kde jsou zahrnuty částečně i předpisy vydané v letech 1933 1945). 70) Publikováno v příloze císařského patentu ze dne 17. března 1849, č. 170/1849 ř. z. K výkladu jeho jednotlivých ustanovení bylo později vydáno několik prováděcích předpisů - výnos ministerstva vnitra ze dne 2. dubna 1849 (publikován v Čechách guberniálním dekretem č. 86/1849 z. z. č.), výnos ministerstva vnitra ze dne 12. února 1850 (publikován vyhláškou místodržitele č. 51/1850 z. z. č.), nařízení ministra vnitra ze dne 7. března 1850, č. 116/1850 ř. z. V příloze prvního výnosu byly uveřejněny i vzorové formuláře některých obecních písemností. 71) Výnos ministerstva vnitra č. 440/1849 ř. z. 72) Instrukce č. 152/1850 ř. z. V témže roce bylo působení obecní samosprávy upraveno dalšími normami - výkladem obecního zákona č. 116/1850 ř. z., instrukcí pro představené ve věcech jednání v soudních záležitostech vydané nařízením ministerstva spravedlnosti č. 256/1850 ř. z. Dohled okresních úřadů nad obcemi byl upraven nařízením ministra vnitra ze dne 24. dubna 1850, č. 2 132 (publikováno v Čechách vyhláškou místodržitele č. 92/1850 z. z. č.) a nařízením ministra vnitra o dohledu politických úřadů nad obcemi v policejních záležitostech č. 496/1850 ř. z. 73) Císařský patent č. 4/1852 ř. z. 74) Nařízení ministerstva vnitra č. 17/1852 ř. z. Veřejnost zasedání byla obnovena nařízením státního ministerstva č. 38/1861 ř. z. 75) Nařízení ministerstva vnitra č. 67/1852 ř. z. 76) Nařízení ministra vnitra č. 46/1854 ř.z., kterým bylo oznámeno odložení konání obecních voleb až do vydání nového obecního zřízení s tím, že náhradníky na uprázdněná místa v zastupitelstvech bude jmenovat na základě návrhu zemské správy ministr vnitra. 77) Provedení nových voleb do obecních zastupitelstev bylo vyhlášeno nařízením státního ministerstva č. 261/1860 ř. z. 78) Vydáno v příloze císařského patentu č. 58/1859 ř. z. 79) Zákon ze dne 5. března 1862, č. 18/1862 ř. z. o základních pravidlech uspořádání záležitostí obecních. 80) Zákon ze dne 15. listopadu 1863, č. 17/1863 z. z. s. Znění původního zákona bylo změněno zemskými zákony č. 15/1868, 16/1868, 19/1868, 27/1868, 35/1868, 36/1868, 29/1888, 11/1890, 35/1898, 52/1908, 1/1909. 81) Zákon ze dne 15. března 1864, č. 4/1864 z. z. m. Znění původního zákona bylo změněno zemskými zákony č. 19/1868, 1/1882, 23/1883, 2/1890, 26/1890, 11/1891, 48/1895, 49/1895, 45/1898, 54/1898, 24/1912, 43/1912. 82) Zákon ze dne 16. dubna 1964, č. 7/1864 z. z. ř. Znění původního zákona bylo změněno zemskými zákony č. 21/1864, 16/1866, 31/1868, 44/1869, 45/1869, 87/1874, 74/1880, 28/1889, 59/1893, 40/1897, 97/1899, 12/1901. 83) Zákon ze dne 31. ledna 1919, č. 75/1919 Sb., o řádu volení v obcích, zákon ze dne 7. února 1919, č. 76/1919 Sb. - novela obecního zřízení. 84) Zákon č. 329/1921 Sb., o přechodné úpravě finančního hospodářství obcí a měst, zákon č. 80/1920 Sb., o pamětních knihách obecních. Viz též J. Musil, O finančních komisích obecních, Čáslav 1924. 85) Obdobným způsobem mohl okresní výbor jmenovat zástupce obce v případě jejího sporu s některou skupinou občanů nebo okresní úřad sekvestrátora obecních lesů, pokud bylo hospodaření v nich obcí zanedbáváno, či jinou osobu k zajištění výkonu přenesené působnosti. 86) Odvolací a dozorčí pravomoci orgánů zemské, resp. v Čechách též okresní samosprávy vycházely z ustanovení obecních řádů z let 1863 - 1864, na Moravě rovněž ze zákona č. 55/1914 z. z. m. V období po vydání obecního zřízení č. 170/1849 ř. z. konaly dohlížecí pravomoci v některých oblastech dočasně krajské vlády a zemská místodržitelství, viz nařízení ministra vnitra č.
496/1850 a č. 214/1852, případně okresní úřady (výklad ustanovení obecního zákona č. 116/1850 ř. z.). Okruh dohledu státních orgánů nad obcemi byl nově vymezen v článku 16 zákona č. 18/1862 ř. z. Dále viz zákon č. 125/1927 Sb., o organizaci politické správy a jejích kompetencích. 87) Dohlédací působnost státních úřadů politické správy nad obcemi byla rámcově vymezena již v roce 1850 nařízením ministra vnitra z 24. dubna 1850, č. 2 132, §§ 72 - 82 (publikována v Čechách vyhláškou místodržitele č. 92/1850 z. z. č.); později byla upravena především nařízením ministrů vnitra, spravedlnosti a financí č. 10/1853 ř. z. Viz též např. nařízení vlády č. 187/1929 Sb. o přesunu dohlížecích kompetencí z ministerstev na zemské úřady. 88) Zákon č. 122/1933 Sb. 89) Zákon č. 122/1933 Sb. 90) Zákon č. 201/1933 Sb. 91) Oběžník ministerstva vnitra ze dne 21. prosince 1939, č. 3/1940 Věstníku ministerstva vnitra. 92) Oběžník ministerstva vnitra ze dne 19. prosince 1940, č. 4/1941 Věstníku ministerstva vnitra, oběžník ministerstva vnitra ze dne 16. července 1942, č. 69/1940 téhož věstníku, vládní nařízení č. 51/1944 Sb., které se ovšem týkalo především měst (obcí o velikosti nad 15 000, výjimečně nad 3 000 obyvatel). 93) Nařízení ministra vnitra č. 27/1945 Sb. V předcházejícím roce bylo obcím rovněž uloženo postupovat ve věcech správního řízení podle předpisů pro úřady politické správy (nařízení ministra vnitra č. 150/1944 Sb.). 94) Vládní nařízení č. 17/1939 II Sb. Viz též V. Urbánek, J. Fusek, Obecní tajemníci. Vládní nařízení č. 17/1939 a sbírka souvislých předpisů, Praha 1939. 95) Vládní nařízení č. 265/1941 Sb. 96) Působnost přenesená byla většinou stanovena říšskými (státními) zákony, zatímco k působnosti samostatné se vztahovalo množství zákonů zemských, vydávaných samostatně pro Čechy, Moravu a Slezsko. 97) Zákon č. 87/1874 z. z. č., zákon č. 59/1893 z.z.č., zákon č. 40/1897 z. z. č., zákon č. 6/1867 z. z. m., místodržitelské nařízení č. 7/1869 z. z. m., instrukce pro předávání obecního jmění, vydaná místodržitelským nařízením č. 21/1867 z. z. m. V Čechách se až do roku 1897 vyžadoval též souhlas kvalifikované většiny voličů. O správě obcí, o jejichž sloučení nebo rozloučení se jednalo, viz zákon č. 295/1919 Sb., který předpokládal v těchto obcích jmenování správní komise ministrem vnitra, a zákon č. 117/1921 Sb., který vládu zmocňoval k provádění slučování a rozlučování obcí a k dalším úkonům. 98) Určení hranic bylo důležité zejména ve vztahu k platné zásadě, že každá nemovitost musí náležet do obvodu některé obce. Spory o hranice rozhodovaly úřady politické správy, viz nařízení ministrů vnitra, spravedlnosti a financí č. 10/1853 ř. z., a zákon č. 44/1868 ř. z., dále zákon č. 59/1893 z. z. č. 99) Viz vyhláška místodržitelství ze dne 23. července 1884, č. 52 302 z. z. č., nařízení ministerstva vnitra ze dne 13. května 1885, č. 21 078, a č. 2/1901 úředního listu ministerstva vnitra, zákon č. 266/1920 Sb., nařízení vlády č. 324/1921 Sb. 100) K těmto dobám patřilo nejenom období protektorátu, ale ustanovení proti označování ulic jmény lidí projevujících nepřátelství proti československému národu nebo názvy událostí protistátního charakteru obsahoval rovněž zákon č. 266/1920 Sb. 101) Silný zájem státu v této oblasti byl dán především vazbou obecní a domovní evidence na sčítání lidu. Viz dále císařské nařízení č. 67/1857 ř. z., zákon č. 67/1869 ř. z., zákon č. 266/1920 Sb. 102) Po publikování obecního zákona č. 170/1849 ř. z. bylo vydávání domovských listů upraveno výnosem ministerstva vnitra ze dne 23. dubna 1850, č. 8 143 (nařízení českého místodržitelství č. 84/1850 z. z. č. a moravského místodržitelství č. 120/1850 z. z. m.). Později viz zákon č. 105/1863 ř. z., zákon č. 222/1896 ř. z., ústavní zákon č. 236/1920 Sb., o státním občanství a domovském právu.
103) Vedení občanských matrik bylo obcím v Čechách uloženo již guberniálním dekretem č. 86/1849 z. z. č. Viz též obecní zákon ze 17. března 1849, § 20. Plně se však prosadily až po vydání zákona č. 105/1863 ř. z. 104) Zákon č. 105/1863 Sb. 105) Výnos ministra vnitra ze dne 17. září 1850, č. 19 777 (publikován v Čechách vyhláškou místodržitele č. 164/1850 z. z. č.), císařské nařízení č. 67/1857 ř. z., zákon č. 67/1869 ř. z., zákon č. 266/1920 Sb., zákon č. 47/1927 Sb., vládní nařízení č. 86/1930 Sb. 106) Zákon č. 320/1919 Sb. 107) Tyto normy byly později změněny ustanoveními zákona č. 75/1919 Sb., zákona č. 253/1922 Sb., a zákona č. 122/1933 Sb. 108) Zákon č. 75/1919 Sb., zákon č. 163/1920 Sb., zákon č. 253/1922 Sb., zákon č. 122/1933 Sb., zákon č. 58/1935 Sb., zákon č. 111/1937 Sb. O zavedení stálých voličských seznamů viz oběžník ministerstva vnitra č. 260/1919 Sb., zákon č. 663/1919 Sb., nařízení vlády č. 664/1919 Sb., zákon č. 44/1920 Sb. 109) O modifikacích způsobu voleb do říšské rady, který původně vycházel z tzv. únorové ústavy a ze zákona č. 141/1867 ř. z., viz zákony č. 41/1873 a 169/1896 ř. z. Systém voleb do zemských sněmů byl stanoven ve volebních řádech pro jednotlivé země, publikovaných v příloze císařského patentu č. 20/1861 ř. z. a později dílčím způsobem upravovaných. 110) O volbách do okresních zastupitelstev viz zákon č. 27/1864 z. z. č. 111) O strážních orgánech obcí viz zákon č. 84/1872 ř. z. a nařízení č. 51/1936 Sb. 112) Zaměstnanecké poměry obecních zaměstnanců byly upraveny zákonem č. 35/1908 z. z. č., a zákonem č. 443/1919 Sb., poměry obecních zřízenců zákonem č. 16/1920 Sb. a zákonem č. 478/1921 Sb. 113) O ustanovení lesních hospodářů v Čechách viz císařský patent č. 250/1852 ř. z., který ustanovení lesních hospodářů přikazoval majitelům lesů o větší výměře, a zákon č. 11/1893 z. z. č., na Moravě místodržitelské nařízení č. 69/1873 z. z. m., ve Slezsku vládní nařízení č. 8/1907 z. z. s. 114) Císařské nařízení č. 473/1850 ř. z., císařský patent č. 260/1852 ř. z., zemský zákon pro Slezsko č. 2/1873 z. z. s. O povinnosti informovat obyvatelstvo o důležitých usneseních obecních orgánů viz nařízení ministra vnitra č. 276/1943 Sb. 115) V případě, že z určitého období nejsou samotné zápisy dochovány, je možné tyto pozvánky ve fondu ponechat za předpokladu, že obsahují program jednání. 116) Guberniální nařízení ze dne 31. srpna 1835, č. 5 952. 117) Zákon č. 80/1920 Sb. a nařízení vlády č. 169/1932 Sb., jímž bylo obcím uloženo pořízení pamětních knih do poloviny roku 1933. Viz též nařízení vlády č. 211/1921 Sb. a výnos ministerstva školství a č. 16/1927 Věstníku ministerstva školství. 118) Prvními samostatnými normami o správě obecního majetku publikovanými po vydání obecního zřízení z roku 1849 byly výnosy ministra vnitra ze dne 5. září 1850, č. 17 304, a ze dne 18. listopadu 1850, č. 21 781, které řešily otázku správy majetku spojených obcí (viz vyhláška českého místodržitele č. 199/1850 z. z. č.), a dále příslušné části poučení o obecním zákoně vydaném nařízením ministra vnitra ze dne 12. února 1850, č. 25 712 (viz prohlášení českého místodržitele č. 51/1850 z. z. č.). Rovněž o správě majetku a obecních financích byla vydáno postupně množství titulů dobové odborné literatury, zejména v období po roce 1918. Viz např. A. Hrubý, Finanční hospodářství obcí, Brno s. d. (1922), O. Kypr, Nové finanční hospodářství samosprávy, Praha 1935, A. Netolický, Samosprávné finance, Praha 1935, J. Šafář, E. Zeis, Finanční hospodaření obcí, Praha 1936, K. Drdacký, Finanční hospodaření svazků územní samosprávy, zejména obcí, Praha 1941. O způsobu vedení účetní agendy v druhé polovině 19. století viz např. J. Březnovský, Instrukce k úřadování pro obce městské, vesnické, kontribučenské fondy, záložny a spolky vůbec, Praha 1868. 119) Zákon č. 421/1919 Sb., o přeměně obecního statku v kmenové jmění obce.
120) O prodeji obecních nemovitostí viz nařízení ministerstva vnitra č. 214/1852 ř. z. 121) Císařský patent č. 250/1852 ř. z. 122) Rostoucí problémy finančního hospodářství samosprávných korporací vedly v období meziválečné republiky k opakovanému vydávání dodatečných zákonných norem k jeho regulaci, viz zákon č. 76/1919 Sb., zákon č. 329/1921 Sb., kterým bylo nařízeno zahrnutí všech příjmů a vydání do obecního rozpočtu, jeho přísné dodržování a zakázáno starostům vést současně správu obecní pokladny i účetnictví., dále zákon č. 77/1927 Sb., zákon č. 169/1930 Sb., zákon č. 69/1935 Sb., nařízení vlády č. 202/1943 Sb., nařízení vlády č. 203/1943 Sb. 123) Praxe obecních dávek a poplatků vycházela z ustanovení obecních zákonů z let 1862 - 1864 a řady dalších dílčích zákonů, vybírání dávek obecními starosty bylo upraveno nařízením ministerstva vnitra ze dne 18. dubna 1869, č. 3 154. Nově bylo upraveno zákonem č. 329/1921 a nařízeními vlády č. 143/1922 Sb., č. 15/1928 Sb., č. 159/1941 Sb. a č. 421/1941 Sb. 124) O přirážkách viz čl. 15 obecního zákona č. 18/1862 ř. z. a příslušná ustanovení zemských obecních zákonů z let 1863 - 1864 a jejich pozdější úpravy. Z administrativně technických předpisů viz zejména nařízení ministerstva vnitra ze dne 17. srpna 1878, č. 10 297, nařízení ministerstva financí ze dne 26. června 1885, č. 8 164, o povinnostech obcí stran rozvrhování přirážek, nařízení ministerstva vnitra ze dne 12. března 1906, č. 982, o vybírání přirážek samotnými obcemi, nařízení moravského zemského výboru č. 82/1906 z. z. m. , zákon č. 1/1872 z. z. s., nařízení slezského zemského výboru č. 35/1899 z. z. s. Později bylo vybírání přirážek upraveno zákonem č. 329/1921, a dalšími normami, které v důsledku zadlužení samosprávy povolovaly další zvyšování přirážkoých sazeb: v roce 1927 na 200 % (zákon č. 77/1927 Sb.), v roce 1930 na 250 % (zákon č. 169/1930 Sb.), a v roce 1935 na 350 % na běžné výdaje a dalších 50 % na umořování obecních dluhů (zákon , č. 69/1935 Sb). 125) Nejvhodnějším způsobem zpracování písemností rozpočtové povahy je nesporně pořádání podle jednotlivých rozpočtových období, přičemž základní celek tvoří rozpočet, závěrka a příslušné přílohy za jeden kalendářní rok. Tento způsob je zřejmě vhodnější než pořádání rozpočtů a závěrek do dvou samostatných chronologických řad, neboť mezi oběma typy písemností existuje pochopitelně úzká vnitřní obsahová vazba. 126) Zákon č. 329/1921 Sb. V Čechách byly vydány vzory obecních účetních knih, pomůcek a výkazů pro obecní pokladní a účetní službu a pro vedení obecních inventářů vyhláškami prezidenta zemské správy politické č. 22/1922 a č. 36/1924 zemského věstníku pro Čechy, na Moravě (včetně vzorů účetních písemností obecních podniků) vyhláškami č. 60/1922, č. 25/1932 a č. 1/1936 zemského věstníku pro Moravu a Slezsko. 127) Nařízení ministerstva vnitra a nejvyššího policejního úřadu č. 33/1857 ř. z. , nařízení ministerstva vnitra a policie č. 20/1860 ř. z. O vedení knih cizinců v Čechách viz též vyhlášku místodržitele č. 9/1854 z. v. č. II. 158) Zákon č. 51/1935 Sb., nařízení vlády č. 233/1941 Sb. 129) Zákon č. 108/1873 ř. z., zákon č. 89/1885 ř. z., zákon č. 117/1927 Sb. 130) Nařízení ze dne 5. března 1853, č. 1 243. 131) Zákon č. 88/1871 ř. z. a navazující zemské zákony č. 3/1873 z. z. č., č. 1/1873 z. z. m., č. 3/1873 z. z. s. 132) Zákony o ochraně zemědělského majetku č. 76/1875 z. z. č., č. 12/1874 z. z. m. a č. 21/1875 z. z. s. Další ustanovení obsahovaly rovněž zákony honební a o rybolovu (viz níže). 133) Zákon č. 46/1864 z. z. č., zákon č. 41/1866 z. z. č., zákon č. 47/1866 z. z. č., zákon č. 38/1877 z. z. m., zákon č. 33/1898 z. z. s. 134) Zákon č. 33/1877 ř. z. 135) Nařízení vlády č. 242/1939 Sb. 136) Zákon č. 32/1867 z. z. č., zákon č. 38/1877 z. z. m., zákon č. 20/1883 z. z. m., zákon č. 33/1898 z. z. s.
137) Zákon č. 16/1871 ř. z. 138) Zákon č. 85/1866 ř. z. 139) Zákon č. 89/1897 ř. z., zákon č. 332/1920 Sb. 140) Zásahy obecních orgánů v této oblasti umožňoval zejména živnostenský zákon, vydaný císařským patentem č. 227/1859, a zákon proti dohodám živnostníků o cenách č. 43/1870 ř. z. 141) Viz např. vyhláška předsedy vlády č. 215/1939 Sb. o zavedení lístkového hospodářství. Ve 40. letech byla působnost obcí rozšířena rovněž v oblasti dohledu nad hospodařením s bytovými a nebytovými prostory, tato ustanovení se však vztahovala především na města. 142) Vyhláška ministra zemědělství č. 298/1940 Sb. 143) Zákon č. 68/1870 ř. z., zákon č. 9/1888 z. z. č., zákon č. 58/1882 z.z.m., zákon č. 27/1881 z. z. s., zákon č. 39/1889 z. z. s. a četné další předpisy. 144) Zákon č. 332/1920 Sb., zákon č. 236/1922 Sb., nařízení vlády č. 279/1942 Sb. 145) Do plné správy obce náležely hřbitovy pouze tehdy, pokud se nejednalo o hřbitovy konfesijní. 146) Zákon č. 68/1870 ř. z., zákon č. 67/1913 ř. z., zákon č. 236/1922 Sb. Podle nařízení vlády č. 254/1941 Sb. a nařízení vlády č. 367/1942 Sb., byli v některých obcích ustanoveni obecní dezinfektoři. 147) O opatřeních proti dobytčím nákazám viz zejména zákon č. 35/1880 ř.z., zákon č. 37/1880 ř. z. Veřejná veterinární péče byla později upravena nařízením vlády č. 194/1943 Sb. 148) Vyhláška českého místodržitelství č. 10/1857 z. v. č. (II), zákon č. 11/1866 z. z. č., zákon č. 53/1886 z. z. m., zákon č. 36/1893 z. z. m., zákon č. 12/1867 z. z. s., zákon č. 14/1874 z. z. s., zákon č. 36/1882 z. z. s., zákon č. 59/1899 z. z. s., zákon č. 43/1908 z. z. s. Vydávání pracovních knížek bylo upraveno živnostenským řádem č. 227/1859 ř. z. a zákonem č. 22/1885 ř. z. bylo převedeno z okresních úřadů do pravomoci obcí. 149) Zákon č. 571/1919 Sb. 150) Divadelní řád vydaný nařízením ministerstva vnitra č. 454/1850 ř. z., vyhláška českého místodržitelství č. 103/1850 z. z. č., císařské nařízení č. 96/1854 ř. z., výnos ministerstva vnitra z dne 24. listopadu 1923, č. 53 325/15. O policejní hodině viz nařízení ministerstev vnitra a spravedlnosti č. 62/1855 ř. z. 151) Zákon č. 62/1881 ř. z., podle něhož se obce vyjadřovaly k udělování koncesí k prodeji lihovin. 152) Zákon č. 49/1868 ř. z., o interkonfesijních vztazích mezi občany, zákon č. 21/1895 ř. z., o nedělním a svátečním klidu v živnostech, o týrání zvířat nařízení ministerstva vnitra č. 31/1855 ř. z. a nařízení ze dne 21. března 1865, č. 2 272. 153) Vydávání vysvědčení mravů a majetku příslušelo v Čechách původně okresním úřadům, viz nařízení místodržitele č. 69/1850 z. z. č. 154) Stavební záležitosti byly upraveny především stavebními řády pro jednotlivé země a navazujícími předpisy. Viz zejména zákon č. 20/1919 Sb., zákon č. 45/1930 Sb., nařízení vlády č. 185/1939 Sb., nařízení vlády č. 5/1941 Sb., zákon č. 5/1889 z. z. č., zákon č. 26/1897 z. z. č., zákon č. 58/1907 z. z. č., zákon č. 64/1894 z. z. m., zákon č. 44/1914 z. z. m., zákon č. 26/1883 z. z. s. Dále viz zákon č. 45/1930 Sb., o stavebním ruchu. 155) Jako stavební úřad 1. instance fungovala v Čechách s výjimkou některých případů veřejných staveb rada, na Moravě a ve Slezsku obecní starostové. Zastupitelstva schvalovala polohopisné plány, rozhodovala o parcelaci stavebních pozemků a určovala stavební čáru a rovinnou výšku budov. Písemnosti stavební agendy patří často k nejcennějším částem archivů obcí, protože v řadě případů zachycují v instruktivní podobě stavební dokumentace doklady o charakteru původní vesnické zástavby a jeho proměnách a tvoří jeden ze základních pramenů pro studium lidové architektury. 156) Nařízení vlády č. 109/1942 Sb. Obcím nadále příslušela zejména péče o polohopisné plány a povolování drobnějších úkonů spojených s prováděním staveb. Viz též nařízení vlády č. 305/1940
Sb., jímž byla podstatná část stavební agendy obcí prohlášena za agendu konanou v přenesené působnosti. 157) Požární záležitosti byly upraveny především zemskými požárními řády a předpisy, viz zejména zákon č.45/1876 z. z. č., zákon č. 35/1876 z. z. m., zákon č. 20/1873 z. z. s., zákon č. 21/1898 z. z. s., zákon č. 50/1916 z. z. s. 158) Nařízení vlády č. 30/1942 Sb. 159) Zákon č. 82/1935 Sb., zákon č. 75/1938 Sb., nařízení vlády č. 199/1935 Sb., nařízení vlády č. 127/1938 Sb. 160) Právní rámec financování elektrifikace představoval zákon č. 139/1926 Sb. Kromě obcí se na elektrifikaci venkova podílela často i samostatná elektrárenská družstva, v nichž obce mohly mít své podíly, a formou podpory rovněž stát. 161) Formulář trestních rejstříků vycházel zpravidla z ustanovení nařízení ministerstva vnitra č. 34/1858 ř. z. pro vedení této evidence u úřadů politické správy. 162) Zákon č. 150/1869 ř. z., zákon č. 59/1907 ř. z. V Čechách upravoval tuto činnost zákon č. 12/1873 z. z. č., ve Slezsku zákon č. 21/1873 z. z. s. 163) Dražby probíhaly podle ustanovení dražebního řádu, publikovaného dvorským dekretem ze dne 15. července 1786 a dvorského dekretu ze dne 14. září 1815. Z prodeje dražených věcí obce vybíraly jednoprocentní přirážku k chudinským účelům. 164) Péče o chudé v obcích souvisela úzce s institutem domovského práva, zdravotní policie atd. a přikázal ji obcím již obecní zákon z roku 1849. Později byla upravena dalšími normami, viz zejména zákon č. 105/1863 ř. z., pro Čechy dále zákon č. 59/1868 z. z. č., zákon č. 46/1896 z. z. č., pro Slezsko zákon č. 5/1870 z. z. s., zákon č. 27/1896 z. z. s. 165) Zákon č. 76/1919 Sb., zákon č. 43/1929 Sb., o státních starobních podporách. Oddělení povinnosti chudinské péče od souvislosti s domovskými obcemi proklamovalo rovněž nařízení vlády č. 22/1941 Sb. 166) Postup při účtování příjmů chudinského fondu a vzory formulářů byly pro Čechy stanoveny výnosem místodržícího ze dne 14. prosince 1853, č. 29 990. 167) Zákon č. 267/1921 Sb., zákon č. 74/1930 Sb., nařízení vlády č. 79/1930 Sb. 168) Zákon č. 62/1869 ř. z., zákon č. 22/1870 z. z. č., zákon č. 16/1873 z. z. č., zákon č. 45/1873 z. z. č., zákon č. 3/1870 z. z. m., zákon č. 17/1870 z. z. m., zákon č. 39/1873 z. z. m., zákon č. 4/1906 z. z. m., zákon č. 18/1870 z. z. s., zákon č. 292/1920 Sb., nařízení vlády č. 605/1920 Sb. Pojem školní obec byl blíže vymezen pouze ve Slezsku zákonem č. 41/1901 z. z. s. O újezdních školních radách viz zákon č. 233/1935 Sb. Dohled obcí nad školami prostřednictvím školdozorců byl po vzniku obecního zřízení v Čechách upraven vyhláškou zemského školního výboru č. 2/1853 z. v. č., která platila až do konce 60. let. Viz též výnos ministra vyučování č. 261/1850 ř. z. o účasti obecních zastupitelů při školních vizitacích. 169) Nařízení ministra školství č. 302/1943 Sb. Již v roce 1940 bylo zavedeno jmenování zástupců školy, obce a předsedy místní školní rady přednostou okresního úřadu, viz nařízení vlády č. 115/1940 Sb. 170) Císařské nařízení č. 96/1854 ř. z., zákon č. 62/1869 ř. z., zákon č. 53/1883 ř. z., zákon č. 292/1920 Sb., nařízení vlády č. 605/1920 Sb. K této oblasti se vztahovala dále řada zákonů zemských. 171) Nařízení ministerstva kultu a vyučování ze dne 24. února 1883, č. 3674 (Věstník vládní pro školy obecné v Čechách č. 16/1883). 172) Zákon č. 75/1920 Sb. 173) Císařské nařízení č. 96/1854 ř. z. Viz též nařízení ministerstva vnitra o povinnostech při stavbě školních a církevních budov č. 382/1849 ř. z. a další zemské zákony a předpisy, např. č. 94/1849 z. z. č., 11/1864 z. z. m., 2/1864 z. z. s., 5/1867 z. z. s., 19/1868 z. z. s.
174) Výkon prezentačního práva při kostelích obcemi byl upraven ministerským nařízením ze dne 17. dubna 1850, viz č. 77/1850 z. z. č. a č. 172/1850 z. z. m. O zastupování korporací katolické církve obcemi viz dále nařízení ministrů vyučování a vnitra č. 5/1878 ř. z. 175) Zákon č. 430/1919 Sb., nařízení vlády č. 607/1919 Sb., nařízení vlády č. 212/1921 Sb. 176) Zákon č. 67/1919 Sb. 177) Výnos ministerstva vnitra ze dne 18. prosince 1851, č. 28 616 (viz vyhláška českého místodržitelství č. 348/1851 z. z. č.), císařský patent č. 153/1852 ř. z., císařský patent č. 167/1858 ř. z., nařízení ministerstva války č. 77/1867 ř. z., zákon č. 151/1868 ř. z., zákon č. 41/1889 ř. z., nařízení ministerstva zemské obrany č. 193/1889 ř. z., zákon č. 83/1894 ř. z., nařízení ministerstva zemské obrany č. 182/1894 ř. z., nařízení ministerstva zemské obrany č. 127/1902 ř. z., zákon č. 193/1920 Sb. 178) Císařské nařízení č. 361/1850 ř. z., zákon č. 93/1879 ř. z., zákon č. 100/1895 ř. z., zákon č. 248/1920 Sb. 179) Zákon č. 88/1849 ř. z., zákon č. 38/1873 ř. z., zákon č. 117/1924 Sb. 180) Nařízení ministerstev zemské obrany, zemědělství a vnitra č. 35/1891 ř. z., zákon č. 117/1924 Sb. 181) Zákon č. 70/1880 ř. z., nařízení ministerstev zemské obrany a financí č. 26/1881 ř. z., nařízení ministerstev zemské obrany a financí č. 211/1907 ř. z. 182) O vybírání berní představenými obcí viz císařská rozhodnutí ze dne 19. června 1849 a 9. ledna 1850 (nařízení místodržitelství č. 24/1850 z. z. č.), přípis ministerstva financí ze dne 29. prosince 1849, č. 11 373 (nařízení místodržitele č. 4/1850 z. z. č.) a instrukce českého zemského finančního ředitelství ze dne 10. srpna 1855, č. 33 550. Tato činnost však byla obcemi vykonávána pouze na základě dobrovolnosti, jak to potvrdil i nález nejvyššího správního soudu ze dne 31. října 1884, č. 2 369. 183) Nařízení ministrů vnitra a spravedlnosti č. 52/1855 ř. z., zákon č. 658/1919 Sb., zákon č. 76/1927 Sb., zákon č. 167/1930 Sb. 184) O nápojových daních viz zákon č. 533/1919 Sb., zákon č. 572/1919 Sb., zákon č. 677/1920 Sb., zákon č. 168/1930 Sb. 185) Zákon č. 264/1920 Sb. 186) Zákon č. 262/1920 Sb. 187) Zákon č. 658/1919 Sb., zákon č. 268/1923 Sb. 188) Zákon č. 83/1883 ř. z., zákon č. 177/1927 Sb. 189) Zákon č. 256/1850 ř. z., obsahující naučení představeným obcí v záležitostech pozůstalostních, poručenských a při dodávání úředních spisů. 190) Zákon č. 121/1873 ř. z., zákon č. 278/1919 Sb. 191) Zákon č. 124/1924 Sb. 192) Císařský patent č. 22/1859 ř. z. a jeho novelizace, zákon č. 62/1881 ř. z., zákon č. 26/1907 ř. z. 193) Zákon č. 87/1926 Sb. 194) Zákon č. 45/1863 z. v. č., zákon č. 28/1864 z. z. č., zákon č. 49/1866 z. z. č., zákon č. 26/1882 z. z. č., zákon č. 32/1900 z. z. č., instrukce pro kontribuční obilní fondy ve Slezsku č. 21/1871 z. z. s., zákon č. 128/1924 Sb. Pro moravské poměry zejména zákon č. 30/31/1873 z. z. m. a následné předpisy. 195) Zákon č. 165/1924 a řada dalších předpisů. 196) Nařízení vlády č. 204/1928 Sb. 197) Zákon č. 32/1887 z. z. č., zákon č. 61/1909 z. z. m., zákon č. 47/1901 z. z. s., zákon č. 169/1924 Sb., zákon č. 211/1925 Sb., nařízení vlády č. 83/1928 Sb., nařízení vlády č. 204/1928 Sb.
198) Vyhláška ministerstva zemědělství a lesnictví č. 156/1943 Sb. Obdobně byly v obcích zřízeny již v roce 1940 komise pro zkoušení zemědělské půdy (nařízení vlády č. 376/1940). Obcím bylo rovněž svěřeno provádění preventivních opatření na zajištění domácích zařízení na výrobu oleje a másla (vyhlášky ministra zemědělství a lesnictví č. 104/1944 Sb. a č. 136/1944 Sb.). 199) Císařský patent č. 250/1852 ř. z. 200) Zákon č. 49/1866 z. z. č., zákon č. 4/1914 z. z. m., zákon č. 1/1851 z. z. s. 201) Zákon č. 58/1885 ř. z., zákon č. 22/1883 z. z. č., zákon č. 79/1881 z. z. m., zákon č. 62/1895 z. z. m., zákon č. 28/1882 z. z. s. 202) Jeden z nejpropracovanějších systému ukládání písemností podal ve své příručce již v roce 1863 Maximilian von Obentraut, který doporučoval dělení agendy do čtyř skupin: 1. Sbírka zákonů, 2. Obecní listovna (t.j. asi totéž co archiv) pro ukládání listin, výsad, inventářů majetku, popisních knih, berních knih atd., 3. Účetní spisy, 4. Úřední spisy. Viz Samospráva obce v Království českém, Praha 1863, s. 212 - 213. Podobně i známá příručka zpracovaná pod vedením Jaroslava Flögela doporučovala věnovat pozornost především spisům právního významu. Viz Praktická příručka pro obecní a okresní funkcionáře, Praha 1933, s. 695 - 706. V souvislosti s městskými spisovnami doporučoval M. von Obentraut provádění skartací nepotřebných spisů po 5 letech (c. d., sv. III, s. 186 - 189). M. Vrána (Obecní spisovna, Praha 1935) naopak nedoporučoval provádět skartaci v obecních spisovnách vůbec. Všeobecně o skartacích spisů u samosprávných institucí v Čechách pojednával oběžník zemského výboru ze dne 31. října 1897, č. 67 512, který předpokládal, že veškeré skartace budou oznamovány Zemskému archivu v Praze. 203) Die moderne Gemeinde-Registratur. Einheits-Registratur und Aktenplan für die Gemeindeverwaltungen. Sachregister zum Einheits-Registratur und Aktenplan, Teplitz - Schönau s. d. Viz též R. Zuber, Spisová manipulace u městských a obecních úřadů na Jesenicku v letech 1930 - 1945, AČ 1963, č. 1, s. 15 - 23. 204) Zřejmě nejrozsáhlejší prací tohoto typu je kniha F. Schlée Sbírka vzorců pro správu obce a obecní úřadování, Praha 1937. 205) I. Štarha, Obecní archívy na Břeclavsku v polovině 19. století, Jižní Morava 10, 1974, II, s. 153 157. 206) Podrobněji viz M. Volf, Český zemský výbor a samosprávné archivy, Zprávy Českého zemského archivu, sv. IX, 1946, s. 135 - 194. 207) Především na listinné materiály v městských archivech byla zaměřena opatření vydaná v Čechách zemským výborem, viz oběžník ze dne 13. července 1897, č. 18 209, oběžník ze dne 24. března 1900, č. 23 665. Péče o obecní archiválie byla všeobecně zahrnuta i v pokynech pro ochranu památek, viz např. oběžníky zemského výboru ze dne 12. června 1868, č. 10 460, a ze dne 23. prosince 1893, č. 36 141. 208) O obou edicích viz poznámka č. 20. Na Moravě patřily k prvním ohlasům články F. Kameníčka (Místní archivy, Naše obec 1, 1907, s. 473 n.) a zemského archiváře B. Bretholze (Stadt- und Gemeindearchive in Mähren, Mitteilungen der III. (Archiv) Sektion der k.k. Zentralkommission zur Erforschung der Baudenkmale ...roč. 8, Wien 1911, s. 95 n.). V Čechách se otázkou obecních archivů zaobíral J. Borovička (Obecní archivy, Hospodářský a samosprávný věstník, roč. 4, č. 10, roč. 5, č. 1, Samospráva a archivnictví v Čechách, zvláštní otisk z Věstníku České akademie věd a umění 23, 1914) a v roce 1915 přinesl časopis Agrární archiv článek Archivy našich vesnic (roč, 2, 1915, s. 34), doprovozený instruktivní statí Vojtěcha Sokola o mimořádně dochovaném archivu obce Kozlova (tamtéž, s. 35-44). Viz též I. Štarha, Časopis Selský archiv a počátky místních archivů na Moravě, v: XXIV. Mikulovské sympozium, Mikulov - Brno 1996, s. 141 - 147. 209) Nejvýznamnější místo tu náleží pracím V. Vojtíška, viz např. O spisovnách obecních , Věstník Svazu českých měst 11, 1923, s. 6 - 8, 53 - 57, 95 - 98, O archivech městských a obecních a jejich správě, Praha 1924, Archivy městské a obecní, v: J. Flögel a kol.,Praktická příručka pro obecní a okresní funkcionáře, Praha 1931, s. 11 n., a Vojtíškem redigovaný sborník přednášek O našich městech a patrimoniích a o správě obecních archivů. S poučením o hlavních archivech pražských, Praha 1934, kde byl pořádání obecních archivů věnován zvláštní příspěvek F.
Roubíka. O vzdělávání obecních archivářů viz též např. Archivářský kurs pro obecní knihovníky, archiváře a kronikáře, Časopis československých knihovníků 3, 1924, s. 126, Theoretischer und praktischer Archivschulungskurs für Verwalter von Gemeindearchiven in Eger 1928, MVGDB 65, 1927, s. 143 n. Z dalších prací viz. F. Macháček, Vesnické a jiné malé archivy, Věstník Československého zemědělského muzea 7, 1934, s. 155 - 159, K. Slavík, Historický archiv na vesnici, Časopis Vlasteneckého spolku musejního v Olomouci 48, 1935, s. 82 - 84, Obecní musea a archivy, Věstník Českého zemského ústředí obcí, měst a okresů v Čechách 31, 1942, s. 342, Obecní archiv, Věstník územní samosprávy v Čechách a na Moravě 32, 1943, s. 78. Evidence množství drobných příspěvků o jednotlivých místních archivech viz O. Bauer, L. Mrázková, R. Nový, Soupis archivní literatury v českých zemích 1895 - 1956, Praha 1959, zvláště s. 67 - 169. 210) J. Prokeš, Návrh zákona o organisaci obecních archivů, ČAŠ 13 - 14, 1938, s. 385 - 388 .Viz též Pro záchranu materiálu příštím historikům (Návrh na zákonnou úpravu obecního archivářství), Národní osvobození 26. ledna 1926, Venkovské archivy (Usnesení krajinských a vlastivědných pracovníků ze západní Moravy o péči o obecní archivy), Podyjí 12, 1935 - 1936, obálka. 211) Instrukce zn. I/1055-21/12-1951 z 27. prosince 1951, otištěna ve Sbírce oběžníků pro KNV , roč. 4, 1952, č. 1, a též v AČ, 1952, s. 31 - 32. K vývoji péče o registratury a archivy obecních úřadů viz též Ukládání obecních archivů a registratur, Věstník Jihlavského kraje 1, 1949, č. 5, s. 46, Spisovny obecní a okresní, opatření na jejich ochranu. Návrh archivního inspektora při ministerstvu školství, věd a umění, tamtéž, č. 15, s. 129.
