Úvodník: Všechno je, jak má být… Co se doma napíše… *) Lukáš Marvan: Klášter v džungli Dušan Malíř: Slunce z Arles J. H. Kalif: Norkovna – Prsty Daniel Petr: Příběh z České mládeže Jeva Franko: Don Hamlet Jakub Čermák: Na dně mé první je jezero a jiné básně Tak dlouho se chodí s povídkou pro příběh… *) Jaroslav Balvín: Mikropovídka a její zdroje Radim Kopáč: Baže naivisté… Radek Fridrich: Současní „marginální“ básníci Patrik Linhart: Měsíční povídky [Příloha: Milan Žák: Silvestr pana Houby] František Řezníček: Panha Neopop 2003 Radek Fridrich: Žibřid J. V. Kaluž: Ta veselá šplouchnutí! Mnoháček Zgublačenko: Povídky z Autistánu Ivo Mikšovský: Poslední případ detektiva Franka D. Lux von Dux: Deník diluvianta Starého psa… *) Daniil Ivanovič Charms My o vlku… *) Milan Sochora: Z cyklu „Neuvěřitelné souvislosti“ Vstoupení – povídka Kateřina Kováčová: Milan Sochora – mistr neuvěřitelných souvislostí
…3 *) severočeská scéna …4 …6 …8 … 12 … 14 … 16 *) téma … 19 … 25 … 31 … 34 … I – IV … … … … … … …
36 38 39 42 44 46 48
*) osobnost čísla … 50 *) cizinec čísla … 51 … 52 … 53
Pan Dora zasahuje… Kdosi z Moravy: Utřel jsem pysk v Kerfuru Jarobal: Vážený pane/ vážená paní
… 54 … 55
Kulturní klepy Kapitán Exner: Aktuality z Aussigu Jarobal: Druhé město Ústí nad Labem V. I. Exner, J. V. Žitomir: Páralovy literární začátky
… 56 … 57 … 57
Kdo jinému jámu kopá… *) Ivo Harák: Sudamerická romance Michala Šandy Milan Hrabal: Bůh je… mlčenlivá ryba Jan Tlustý: Román nebo svědomí? Filipes: Noční orel Petr M. Koubek: Tak to vidíš, Kláro Ing. Rena: Oktobriana a ruský underground…
*) recenze …58 …59 …60 …61 … 63 …64
Medailony
… 66
Zadní strana Olyn Švarc: Sen, který se mi nezdál
… 68
Pandora Pandora •• 2 2
Iřánetč ýlim, všechno je, jak má být1, neděje se nic jiného než to, co právě probíhá. A proto teď odpovím na otázky, které se mi chystáš položit hned po zodpovězení dotazů, které jsem Ti položila: Jednou jeden spisovatel přecházel Moskevskou ulici a říkal si: „Do literatury přišel po čase uspořádaných vyprávění a smysluplných výkladů blábol; blábol není dezorganizace, ale organizace na jiný způsob.2“ Ale tuhle větu si nezapsal3, protože zakopl o obrubník a spadl na zem. Jeden muž právě vezl svou ženu do porodnice. Když projížděl Moskevskou ulicí, ženě upadlo na podlahu auta zrcátko s rámečkem ze slonové kosti ve tvaru malíčku4 pravé ruky. Chtěla se pro ně sehnout, ale porodní bolesti jí v tom zabránily. Proto jí ho musel podat manžel. A tak se stalo, že si ani jeden z nich nevšiml ležícího spisovatele. Projíždějící automobil mu rozdrtil ruce. Nikdy se nepodařilo vypátrat viníky. Všude bylo krve jako o zabijačce. Když řidič sanitky nakládal zraněného na nosítka, umazal si nové modré kalhoty. Celou situaci pozorovala z šestého patra rohového činžáku jedna bába. Ta bába byla k smrti zvědavá, vyvalila se z okna, vypadla a zabila se. Když se to dozvěděla její dcera, spráskla ruce: to není možné, to nemůže být nehoda! Večer přišel z práce manžel té dcery a ona se na něj obořila: tys zabil mou matku! Muž byl celý od krve a svou tchýni neměl rád, a tak řekl: Nikdo nechodí rád na pohřby. Muže zatkli a odsoudili ke dvaceti letům vězení, a žena se s ním rozvedla. Když se muž vrátil na svobodu, neměl kde bydlet, a tak sedával ve vrbičkách, kolem kterých chodil policajt. Opakovalo se to každou noc5: rozvedený muž chodil kolem vrbiček a ve vrbičkách seděl policajt. Ten rozvedený muž býval řidičem sanitky6, která před dvaceti lety odvezla přejetého spisovatele. A spisovatel, kterému zbyl jen malíček pravé ruky, se tenkrát v nemocnici seznámil s manželi a stal se kmotrem jejich syna. A policajt sedící ve vrbičkách, kolem nichž chodil rozvedený nevinný muž, byl synem těch manželů a kmotřencem jednoprstého muže. A tak se stalo, že jednoho dne seděl policajt za rozvedeným mužem a vrbičky chodily kolem. Dobrý člověk prostě ztrácí pevnou půdu pod nohama7. Tvá Pandora …a Ty se díváš do desátého čísla Pandory! Jejím hlavním tématem je „mikropovídka“. A tak hlasitě zavolej: Sláva blábolu! Ocitovanou větu si stihl zaznamenat Milan Suchomel. O teorii mikropovídky však neměl ani tušení – tento žánr se hojněji prosazuje až v posledních letech, a to především v díle severočeských autorů. A právě skutečnost, že fenomén mikropovídky v sobě spojuje rezidua snad všech ještě-nosných směrů a proudů (od postmoderny a surrealismu přes patafyziku, absurditu a dada až k různým formám mašíblu a naivismu) a zároveň je regionálně ukotven, nám byla inspirací k volbě tohoto tématu: teoretickým vymezením žánru mikropovídky se ve své stati zabývá Jaroslav Balvín, tvorbu naivistů a „marginálních“ autorů mapují články Radima Kopáče a Radka Fridricha. 3 Ano, existuje celá řada nepíšících spisovatelů. My jsme však oslovili autory, kteří si své věty zapisují. A tak si můžeš i Ty, milý čtenáři, vytvořit vlastní pohled na různorodost žánru mikropovídky: desátá Pandora Ti dá nahlédnout do díla Patrika Linharta, Františka Řezníčka, Radka Fridricha, J. V. Kaluže, Mnoháčka Zgublačenka ad. 4 Rubrika Co se doma napíše… tentokrát nabízí texty žánrově i tematicky různorodé: cyklus „Prsty“ J. H. Kalifa (sbírka Norkovna vychází v těchto dnech), meditativní verše buddhisty a tiskového mluvčí HZS Lukáše Marvana, poezii z čerstvě vydané sbírky Dušana Malíře, dosud nepublikované básně mladičkého autora Jakuba Čermáka, jeden z „Příběhů z České mládeže“ Daniela Petra a pozoruhodné drama Jevy Franko. 5 Událostmi, které se nebudou opakovat, se zabývá zcela nová rubrika Aktualit z Aussigu. 6 Mistrem v hledání neuvěřitelných souvislostí je Milan Sochora, vlk desáté Pandory. Další souvislosti pak objevíš v rubrice pana Dory a na Zadní straně. 7 Zkrátka: děje se jen to, co právě probíhá. A abys, ýlim iřánetč, neopouštěl tuto stránku později, opusť ji raději dříve, napij se octa a začti se do desáté Pandory. A poděkuj za mě D. I. Charmsovi, zaslouží si to! 1 2
Pandora 33 •• Pandora
Lukáš Marvan: Klášter v džungli … Rozbité hodiny v předsíni jdou několikrát za den dobře jak jsme vlastně přišli na to podívat se?
… Zdají se mi mrtvé sny noc co noc pitomé mrtvé sny v lese se vlhkem odlamují větve vždycky k tomu zavřeští páv mrtví nedokážou rozmlouvat jakoby nikdy nebyli duté rány listů velcí motýli prolétávají šerem jako ptáci jsou ponižující takové rozhovory mnich neví proč je vede
… V hlubokém lese kam se nedostane kde zvířata stromy za nic nemohou v hlubokém lese kam se les nedostane mráz pronásledovatelé ani nikdo z nás v kleče poslouchám svůj hlas
… Třetího prosince stále nesněží zelené stromy jako v záhrobí kvetoucí keře šero pod nimi slunce skrze komíny hlína mnich myslí na světelné bytosti ráno dej pozor ať nešlápneš do opičího hovna
… Pršelo tak jako zářilo nebe mnich se usmíval do svíčky hlavu těžkou jako koš plný kamenů celý den to k němu tiše mluvilo jako se probuzení neliší id usínání „vysyp to“
… To co jsem ti dal mě posílilo posílilo to celý vesmír stál jsem a koukal na to
Pandora • 4
… … Když Ariyavamsa ráno zametl zůstaly po něm v písku čáry stejné jako na nebi Mantakusala si toho všiml ale nic neřekl prostě to viděli
Dlaně jsou chodidla chodidla dlaně ve spaní se to plete prší dlouze jako dech když klečím vím co mám sepnout prohlédni si tvary slov a dech nepleť s deštěm podívej se
…
…
Viděl jsem bránu ve tvaru lidské postavy bytosti mohou být čímkoli čímkoli zpátky na zemi se v klášteře praly opice pak ztichly
Pršelo v noci zase padaly větve ze stromů vítr foukal do polosnu vyšel jsem ven opřel se do mě jakoby říkal vydej se na cestu takhle pozdě
… … Zapomněl jsem ručník sedím na záchodě voda z obličeje mi kape do klína poslouchám jestli venku neprší v noci možná přeběhne déšť po mém rouchu na šňůře
Za ctihodným Ariyavamsou šla opice jako pes až do kutti potom křik kdo ví co jí dlužil
… I hmyz který nemá křídla umí létat prostě se pustí
5 • Pandora
Dušan Malíř: Slunce v Arles Výlet na Klíč Řítit se jako o závod Ošlehán větrem Spálený Napínat svaly Nohy kamenné Hlad Dávat pozor na vratké balvany K vrcholku oči napínat „Ještě taková dálka před námi?“ K pařezu zasednout Sváču spořádat „Chceš rajče?“ „Vem si eště chleba.“ „No tak... Honzó... Neblbni...“ „Chci tě!“ „Ty moje rajčátko...“ „Krajíčku můj...“ „Takhle tam nikdy nedojdeme!“ Na Klíči krásný výhled zneuctít Rozkousat krajinu Vesnické domky posvačit Široký prostor vstřebat Alespoň sníst když už ne prožívat Alespoň pohltit!
Posezení s Monetem Malujte svět jako by nebyl skutečný Věci prchavé jsou Dojmy Z vodní hladiny se na ně dívejte Z řeky krajinu vyvolávejte Ať proudy promluví Lesy v odlescích jezera ukryté Baletky plné vln a nádraží Barvami rozprchnuté Cítím Zářící stíny katedrály vržené Světlo do kamene vtažené Lekníny nedozírné Maluji Z kopců průhledné plátky krájím A na slunci je opékám až Modrou Topoly s nebem spojuji Paprsky v kupkách sena hledám Do pláten bodám Vteřiny vstřeluji
Pandora • 6
Provazochodci Chodil po provaze Ale vzhůru k nebi napnutém Na zemi divný stín stále se zvětšoval Mezi zvířetem a bohem člověk balancoval Mraky svým tělem prorazil O krok blíž k výšce Světlo jsem Za zády lesy mám a pod sebou Moje cesta se tyčí oblohou Tajemství očím odkrylo se Vítám tě mezi lidmi na provaze Jdou sami sebou ve svých představách Hledají konec nebo aspoň uzel Cíl se jich dotýká Z marných snů lana si splétají Po krůčku k bohu stoupají Tahle cesta je příliš vratká Vede jen kupředu a nebo Pád Nemůžu celý život hledat Mlčivým andělům naslouchat Nemůžu stále jenom věřit Chci jednou spatřit slyšet Sáhnout si Otázky vychrlit a z odpovědí žasnout Chci! Chodím po provaze Tam a zase zpátky Váhavě
7 • Pandora 7 • Pandora
J. H. Kalif: Norkovna Prsty Motto: „...že směšnost a hrůznost jsou sestry, rub a líc jedné a téže věci: že kořeny vší hrůzy spočívají v mysteriu komičnosti a naopak...“ L. Klíma: Jak bude po smrti
I. Vykláněl se z okna. Dole v silnici v údolí plula rachotící světla. Z noční oblohy padaly hvězdy. Ze skříně v chodbě vydoloval koženou brašnu přes rameno. Ale hned o první si spálil prsty.
II. Bílý světlo zářivek problikávalo za slznatý krovky očí, metalízovej červenej lak se zažíral v živý maso. Přes chybějící prsteník a malík cedí svojí lítost: Nehty bylo to jediný, co na mně za něco stálo, dokola zaříkává minulost.
III. Do ubíhajících pangejtů za oknem auta přeskakujou nadávky z bezmocnýho těkavýho hrdla: Ty svině! Kurvo! Dobytku! Zrádce! Bába se vzpírá ústavní sestře. „No tak, musíte mi ten prsten dát.“ „Cizího zlata se vám zachtělo! Mizerové!“ „Babi, dej jí ten prstýnek. Nemůže ti ho nechat.“ Kdybys to viděl: servaný šaty záclon, vykloubený křídla kuchyňský linky, rozškrábaná kůže zdí. Zbědovanej prosebnej zjev pokoje. Když jí to popadlo, nevěděla, kde je. Se všim pak zápasila. Za všim viděla zákeřnosti démonů. Já musel... „Babi narovnej ten prst!“ „Dědečku! Oni mi tě berou!“
IV. S prsty se dá nejrůzněji nakládat: Dají se s nimi hrát kuličky, protírat unavené oči, hladit i drásat. Dají se s nimi dělat stínová zvířátka na zeď a dají se posílat v úhledných vypólstrovaných krabičkách rodinám. Pandora • 8
V. Chorobně známá scéna: Detail prstu na chladném kohoutku pistole. Protivníka odhalí okolnosti. Jednou je jím ten, jindy onen, a nakonec sám hrdina. Proč to nepřeskočit, neurychlit: Okolnosti beze zbytku v každé chvíli přítomné. Kulka je připravená vstoupit do dortu lidského těla. Prst mířící na sebe sama pociťuje větší odpovědnost k chystanému dílu, a tak se chvěje.
VI. Z masa ženy nic než modrohnědý prsteník. Na talířku s pietním věncem zlatého proužku po okraji. V bílé vyhaslé tmě ledničky. To, že právě tento prst zůstal nedotčený, zvrácenec odůvodnil tím, že si jako malá srpem víka konzervy šlachy a nervy přežehla a s pozbyvší pohyblivostí pozbyla v něm i citu. VII. Chvějí se samobytím. Odtržené od času. Vznášejí se v odtučněné realitě. Cíl hybnosti se mění v ohlodanou vyhaslou kost. Horkou, s vysráženým ledovým potem. Ve svědectví bez následků. Doteky necítí na povrchu, ale kdesi v hloubce polštářků. Ačkoli přítomné, šátrají v nekonečnu – prsty pod námelnatým tancem.
VIII. Panty. Západky. Futra. Křídla. Veřeje. Vřeštění unavených dveří. Patina jeho otisků obrůstá kliky. Opakuje ten úkon podvědomě. Nevnímá jej, nesoustředí se naň. Až jednou: skříplým zmodralým prstem líhne se tisícero klovanců bolesti. A nakřáplý nehet se po rukávu a nohavici přes špičku boty plazí pod postel, vyspat opici.
IX. Příslušníci kmene Maudů uřezávali mrtvým nepřátelům prsty, aby se jejich bludné duše nemohly chápat zbraní. A nemocným balili ruce do listů bodláčí, aby je omamně čarokrásná smrt nesvedla.
X. Bába vyprávěla, že zatímco oni, děti, musely spát, tety u stolu draly peří. A vyprávěly. A jedna vyprávěla, že jednou stračena ukousla nějaký Báře dva prsty. Museli je pohřbít do studny a až do nejbližšího úplňku každý ráno 9 • Pandora
vypít všichni z domu hrnek studniční vody, aby na dům nepřišlo zlo a trápení. Bába se potom bála jak do chlívku, tak ke studni pro vodu, aby na ní z vědra nešplouchly dva vylíhlý komáří pařáty.
XI. Když se jí v Labi utopil syn, rybina jí zesmrádla a zhořkla a již jí sousto nepozřela. Snad jen nechtěla dál píchat do mraveniště osudu. Jakoby rybí prsty stáhly Petra pod řasnatý víčka zkalených očí řeky.
XII. Po límci fotbalového hřiště navozili a rozhrnuli škváru a zasadili sloupy pro svodidla. I to hřiště bylo škvárové. Když pořadatelé doklusali k převrácenému autu, našli čtyřbodový pás, jak kázala pravidla, bezpečnostní rám, jak kázala pravidla, a bolestně zkřiveného závodníka, jak kázala skutečnost. Se zkrvavenou haluzí místo ukazováku. Do strouhy po taženém vraku přes noc napršelo. Udýchaní hráči obou mužstev netrpělivě čekají na pravého hostujícího beka. Až vhodí aut. Bek již drží míč, ale nemá se k tomu, aby se vztyčil z předklonu. Otáčí hlavu a s úžasem, jakoby pochyboval o tom, co vidí, volá: Tady leží prst!
XIII. V půli cesty už to nevydržel. Zastavil. Vklopýtal několik kroků do pole u silnice a pustil tu nestrávenou nafukující se žábu hrdlem. Bledá sousedka na sedadle pro spolujezdce ztěžka oddechovala. Zavázanou ruku v hadru, co zrovna byl po ruce. Na klíně pytlíček s ledem a prstem, od kterého jí pomohla hoblovka.
XIV. Že kovářským ohněm rozpaloval větrné mlýny, na znak ho přivázali ke křídlu toho Kremlerova. Za každé stavení jeden den o život v kole zápasil. Když povadlé tělo sňali, odporný děs je křižoval: prsty nelidsky vytahané. To jak se s větrem přetahoval o svou žhavou duši. Nikdy víc už koně neobul, Pandora • 10
i ti z nejkrotších se před ním plašili, jen co jim jeho kloubně ptačí drápy do očí zakořenily.
XV. Dědek: Že seš ale brepta? Brepta ubreptaná si! Dítě: Tó, a to je moje lopatka a já tu postavim hrad a my budem dělat buřty... Dědek: Di na stranu, překážíš! A breptáš! Dítě: A odpoledne pojedeme nakupovat a to, a koupíme buřty... Dědek: Hele, ty vobejdo, nech ty kameny kde sou, přijdou do šalunku. Ale nejdřív tam přijde malta. Aby to, než ji namíchám, nebylo plný kamenů. Slyšíš?! Co sem ti řek! Že tě vocaď vyženu! Šalunk na podezdívku plotu je zbitý z promaštěných vagónových fošen. K okraji plný neuhlazenýho hrudnýho betonu. Jak napleskal. Z betonu trčí k nebi dědkova brada a pootevřený nehybný ústa, z kterých přetéká nepolknutý úžas. Po očních důlkách rozetřená šeď. A předloktí namísto sloupku. Vychládající polosevřený prsty, vybělený zasychajícím betonem. Dítě do vyprahlých prstů vkládá kámen a snaží se je sevřít. Dítě: A až se vrátíme tak táta nařeže dřevo a budeme opejkat a to, chleba si opeču a jabko...
XVI. Mladou kravku pohladil nad vemenem ostřím slz. Staženou kůži na pruhy rozčesal: Sedm pruhů peřinám tam, kde sedm let spával syn. Čtyři pruhy peřinám tam, kde čtyři léta dcera oddychovala -Sbohem- snům. Osm pruhů peřinám tam, kde tupila hroty starostí žena. Od domu k mokřinám do sněhu vbořený šev kravích kopyt. Do boků hladového propadliště, do mrazivé střídy vbrázděné, vrásky ohromených prstů.
oddíl Prsty je součástí sbírky Norkovna, která vyjde v únoru 2005 v Městské knihovně Děčín, edice Nomisterion 11 • Pandora
Daniel Petr Příběh z České mládeže (ukázky) Ondrovy poznámky, uloženo v C:\Dokumenty\Ondra.doc: zkopírovaný chat z 8. 10. 200-. aned je můj nick, ostatní neznám. 01.12.44 MaM>Aned: hele anede, ty si eště nikdy neměl babu? 01.13.22 Aned>MaM: asi ne. 01.13.58 Daid: já se poseru. 01.14.22 MaM>Aned: jak asi ne? tak asi jo ne? 01.15.01 Aned>MaM: hele, já na vás mrdam. 01.15.22 MaM>Aned: promiň, jestli sem se tě dotknula. 01.16.00 Aned>MaM: byl sem akorát na prvním rande. byla to taková punkerka. 01.17.03 MaM>Aned: proč to teda neklaplo? ty nejseš punker? 01.18.22 Aned>MaM: tak napůl. seděli sme na hřbitovní zdi, líbali sme se a říkali sme si beruško a broučku. 01.19.15 Daid: tak to je klasika. 01.20.14 MaM>Aned: na hřbitovní zdi? tak to seš spíš než punker ňákej ten, jak si říkaj? 01.20.34 Aned>MaM: kdo jako? 01.21.05 MaM>Aned: ty, co maj počmáraný ksichty a choděj v černým. vypadaj jako vrány. 01.21.02 Aned>MaM: důchodci? 01.22.12 MaM>Aned: ty seš kokot. 01.23.11 Daid: gruftýs. 01.24.09MaM>Daid: to sou voni. a proč to teda neklaplo? 01.25.06 Aned>MaM: to se ptáš daida, nebo mě? 01.26.17 MaM>Aned: tebe. nevim, proč bych se měla ptát daida. 01.27.02 Aned>MaM: řek sem jí, jestli by nechtěla jít na koupák. 01.27.16 MaM>Aned: na koupák jako koupat se? 01.27. 48 Aned>MaM: koupák je tady dýza. 01.29.02 MaM>Aned: punkerové, a jít na dýzu? 01.30.13 Aned>MaM: tady se to tak normálně dělá, tady nic jinýho neni. 01.31.09 MaM>Aned: a co vona na to? 01.32.03 Aned>MaM: řekla klidně, ty můj diskobroučku. 01.33. 14 Daid: to ti fak řekla? 01.34.19 Aned>Daid: jo, tak sem se nasral a šel sem domu. 01.34.55 MaM>Aned: počkej, vona to třeba nemyslela špatně. 01.35. 11 Aned>MaM: takže já když ti řeknu filcko, tak sem to myslel dobře. 01.35.22 MaM>Aned: to je něco jinýho. 01.35.49 Daid: podle mě je to to samý. 01.36. 05 Aned: takže sem nevěděl, jestli se mnou chodila, nebo si ze mě akorát dělala kozy. Pandora • 12
Ondrovy poznámky, uloženo v C:\Dokumenty\Ondra.doc: zkopírovaný chat z 6. 4. 200-. ferry je podle mě alenin nick. 02.03.02 Aned>Ferry: co když sem ve skutečnosti tvůj brouček? 02.03. 27 Ferry>Aned: to těžko, brouku. můj brouček teď vedle vyspává vopici. 02.03. 59 Aned>Ferry: tvůj brouček vycpává vopice? a čim? pytlíkama s bílým práškem? 02.04. 30 Ferry>Aned: tentokrát sem si to po sobě přečetla. je tam vyspává. 02.04. 44 MaM>Aned: copak někdo vycpává vopice bílým práškem? 02.05. 07 Aned>MaM: jo, v afgánistánu je vycpou a pošlou je s tim přes hranice. 02.06. 00 MaM>Aned: a tam jim strkaj prst do krku, ne? 02.06. 20 Aned>MaM: kdo říkal, že je to nechaj spolknout? normálně jim to zašijou do břicha. 02.06. 44 Ferry>Aned: za prvý si vymejšlíš a za druhý si nechutnej. 02.07. 15 Aned>Ferry: tak podle tebe si teda vymejšlim. 02.07. 59 Ferry>Aned: za prvý v afgánistánu žádný vopice nejsou a za druhý, i kdyby tam byly, tak by byly hrozně nenápadný se stehama po císařským řezu na břichu. 02.09. 01 Aned>Ferry: je tam hafo amíckejch vopicí. 02.09. 42 MaM>Aned: správně má bejt vopic. 02.09. 58 Aned>MaM: když už, tak opic. 02.10. 11 Ferry: nevíte někdo, jestli je dobře želvy bez želv? 02.10. 21 Aned>Ferry: želev. 02.10 . 30 Ferry>Aned: cože? 02.10. 49 Aned>Ferry: bez želev, ne bez želv. nebo co si si myslela? 02.11. 22 Ferry>Aned: jestli nemá bejt bez želví. 02.01. 51 Aned>Ferry: bez želví! já se pochčiju smíchy. 02.12. 25 MaM>Aned: to tvoje bez želev neni vo nic lepší. proč myslíš, že sem tak dlouho nic nenapsala? 02.13. 10 Aned>MaM: byla si se vychcat smíchy? 02.13. 43 MaM>Aned: abysme to nezamluvili. podle tebe sou amíci vopice? 02.14. 02 Aned>MaM: to sem řek? 02.14. 41 MaM>Aned: jo. ale už se to posunulo pryč ze stránky. 02.15. 07 Aned>MaM: nejde to posunout nazpátek? 02.15. 27 MaM>Aned: ne. 02.15. 52 Aned>MaM: takže sem nic takovýho neřek. 02.16. 04 MaM>Aned: hele, anede, ty seš posranej, jako kdyby si měl sám něco zašitýho v břiše. 02.16. 51 Aned>MaM: nezměníme radši téma? 13 • Pandora
Jeva Franko: Minimalistická telenovela
„Don Hamlet“ aneb příběh šílenství, jihoamerockého temperamentu, služek v roztomilých růžových uniformách, pomsty a v neposlední řadě temné vášně… MINIMUM TEXTU – MAXIMUM EMOCÍ díl 365.
postavy: DON HAMLET – dědic haciendy DOŇA OFÉLIE – dcérečka správce haciendy DON CLAUDIO – zlý, zlý Hamletův strýc HORATIO – Hamletův boyfriend POLONIO – správce Haciendy RÓZA a GILDA – služtičky kde: Méchiko
Za zvuků podmanivě vášnivého flamenga vstupuje do haly haciendy Hamlet. Černé kalhoty, černá ležérně rozepjatá košile odhaluje snědou svalnatou jemně oholenou hruď. V očích oheň, ve vlasech pomáda. Sombrero. Mimoděk poplácá hihňající se služku v růžové mini uniformě a temnými kroky zamíří k doňe Ofélii v tristně průhledných bílých šatičkách… Dramatická pauza. Hamletovo rozhodné gesto. HAMLET: Drahá Ofélie! OFÉLIE (s pláčem): Nevěřím Ti! HAMLET (vášnivě): Ach ano! Dramatické tango. Střih. Dvůr haciendy. Don Claudio se prochází před stájemi. Gumový bičík nervózně pošvihává jeho proklatě vysoké kožené jezdecké botky… Přibíhá Polonio. POLONIO (vlezle šepotá): Pane?! CLAUDIO (řve): ?!!! POLONIO: Už vím co je s Hamletem… CLAUDIO (řve): Tak mluv! Pandora • 14
POLONIO (přilepí se Claudiovi na ucho a šeptá): …… ……… … …… … …… …… …………… … …… …………… … ……… … ………… … …!!! CLAUDIO (rozhodně povytáhne mohutné obočí): Ále… POLONIO: Ano! Mluví spolu v hale a don Hamlet… on… (rozrušeně)… on si sundal sombrero! CLAUDIO (pláče, rytmicky se mu třese brada): Ne!? Poprvé od bratrovy smrti?! POLONIO (pláče) střih Černé auto, Hamlet křečovitě svírá volant. Nemít černé brýle, vrhal by ohnivé pohledy. Přijíždí ke kavárně, vystupuje, usedá, sundává černé brýle. Pohlédne na Horatia… HAMLET: Horatio, já jsem ták nešťastný! (pláče) HORATIO (prudce se zvedne, židle se kutálí): Pomsti se! (obejme Hamleta a štká s ním) střih Dvůr Haciendy. CLAUDIO: Musíím to vědět jistě. Zavolej Rózu a Gildu! POLONIO: Róoózó, Gildó. (Róza s Gildou cupitají, jejich uniforma téměř není vidět..) CLAUDIO (řve): Vy jste si byly s Hamletem… hm, řekněme, blízké. Zkuste si s ním… hm, řekněme, promluvit a zjistit, o co mu vlastně jde. (Róza s Gildou odcupitají. Klapot podpatků osudově utichá.) střih Hamlet zasněně hledí do krajiny. střih Ofélie zasněně hledí do zdi. střih Don Hamlet vchází do pokoje. Dveře se zavírají. Napjaté ticho. Výkřik: Madre de Dios! Kamera odjíždí. Titulky. Jímavá píseň. Svlékající se Oféliee……
Autorská poznámka: V případě nutnosti zkrácení lze v podstatě kteroukoli část vyjmout a nenahradit. Děj tak myslím neztratí ani na spádu, ani na sdělnosti…
15 • Pandora
Jakub Čermák Na dně mé první je jezero Tu druhou cítím když jsou draci Záškuby umění na mě prskají její stín jako dálnice na smrad garáží nahá, hřejivá, v růžencích přichází dřív než Apokalypsa odchází rychleji než mužská touha nechává mrtvá slova a oční bulvu na obloze, koulivou jak Zem která je cítit potem z Ježíšova podpaží Chtěl bych v Něj věřit nebo v Ní ale překáží mi oči Té druhé, neživé, mohu psát jako bych olizoval hořící svíčku: PENDANT LA NUIT PENDANT LE NOIRE PENDANT TOI JE NEIGE Té první bych lhal Jako Jidáš Zpocenému Ta první sněží sama
Daleko po ledu přichází laponky jedna z nich od slunce bronzová jako Kleopatra se shýbla a nabrala trochu světla do úst sníh praská pod ledem tisíce šílených ryb vráží hlavou do oblohy v tom dunění světa jsem já jednou z nich
Pandora • 16
7. 8. 04 Albion Ridge boršč modrý kouř, káva, štípané dříví potem a kovem se probořit sekvojí až k vlastnímu srdci obejmout svět pevněji než Kálí znovu se rozmáchnout a překlopit se přes zábradlí půlnoci dřív než ručičky hodin k čemu čas houstnou víly hořícím prstem se vtát do ledu modrá mi kůže, jak mi chybí dotýkání dotknout se slovem a proměnit všecku pryskyřici v med počítám kruhy ve svém kmenu semínka vůní po nich krouží jako planety hledám kterou hvězdu bych pro ně vdechnul trochu světla aby vyklíčily
11.8.04 Mendocino slaný vzduch mě pomalu rozevírá širokým hrdlem se do mě sypou hvězdy a racci až mysl jančí jak pihatá holka myslím na pihaté holky divokou radost pomeranče padají na struny a zní to tak je napjato každou chvílí mě mlha stiskne a já si přestřihnu vodící šňůrky dřevěná loutka na pobřeží a budu svobodný až do odlivu slyšíš ? už teď ve mně prší na metronom
17 • Pandora
cizinec 25.8.04, Seattle ,Babičko!‘ volala Karkulka až se ze žlutých polí zvedali tetřívci a zem pod nima pukala jak opuštěná milenka ,Vlk se vrátil!‘ babička zpola zadušená stářím své jizby zvedla hlavu ,Jsi to ty, vlku? A co že máš tak modré oči?‘ myslí vlka se mihla vybledlá tetování námořníků ztracených v přístavech křížové cesty jeřábů, přístavy ,Viděl jsem cestou spoustu moře…‘ chvíli se po sobě dívali ,Náš vlk měl větší tlamu!‘ a vlk myslel na kapky měsíce jak padaly škvírami mezi prkny pokaždé když se loď zhoupla ,Ve světě ubylo slov, babičko…‘ ,Hm…‘ odfrkla si babička ,Hlavně, že jsi doma.‘ a posadila vlka s košíkem buchet na zápraží aby nedrobil vlk seděl celý den z nebe se vraceli tetřívci a vířili křídly cukr z buchet dokud těžké slunce nezapadlo za lesy tehdy přiběhl zelený myslivec a všecky je sněd
Pandora • 18
Jaroslav Balvín1: MIKROPOVÍDKA A JEJÍ ZDROJE „Můj mikro je kámoš, cigi caga cik…“ : Peneři strýčka houmboje I. P r o l o g Nové číslo Pandory je věnované specifickému žánru, pro který volíme název „mikropovídka“. Máme tím na mysli formu, kterou v posledních letech rámuje některá svá díla řada současných severočeských autorů: Josef Straka2, Radek Fridrich, Patrik Linhart, František Řezníček, J. H. Kalif a Mnoháček Zgublačenko; z pražského okruhu je zastoupen pseudonymní autor J. V. Kaluž. Zahrnutí vybraných děl výše zmíněných autorů pod jednotný pojem jistě implikuje celou řadu problémů. V tomto oddílu zmíníme pouze rozdíl patrný na primární (optické) úrovni čtení: J. V. Kaluž užívá k vyjádření členění charakteristické pro báseň. Jeho dílo chápeme jako mikropovídku proto, že přes image básně jde při pozornějším čtení o prózu, nebo alespoň báseň v próze. Vzhledem k tomu, že předpokládáme zásadní vliv od 90. let hojně vydávaných děl ruského autora Daniila Charmse na autory mikropovídky, následuje stručný úvod do specifické poetiky jeho díla. II. C h a r m s Krátké ukázky z díla petrohradského rodáka Daniila Charmse, vl. jménem Juvačova (1905-1942), u nás poprvé vyšly ve Světové literatuře 6/1968 v překladu Václava Daňka3. Po revoluci vydávala nakladatelství Volvox Globator a Argo jednotlivé výbory jeho povídek, básní, divadelních her a deníků a Charms se stal u českých čtenářů kultovním autorem. V. Šlajchrt4 vidí příčiny tohoto kultu v Charmsově výstřednosti pojící se s nevšedním talentem, v charismatu jeho osobnosti, v níž literární poetika splývá s poetikou životních gest, v nekomplikovanosti a přehlednosti díla, a také v tragickém osudu – chudobě, pronásledování za života a předčasné potupné nepřirozené smrti. První vzněty tvůrčího období, nepočítáme-li legendy o tom, co všechno vyváděl jako dítě a jinoch5, se u Charmse odbývají na prknech divadla. Zakládá s přáteli experimentální studio RADIKS, které však kvůli perzekuci ze strany moci nemělo dlouhého trvání. Představení RADIKSU anticipovala vznik happeningu a performance ve výtvarném umění, a podle popisu Ondřeje Mrázka6 to musela být náramná švanda. Vlastní Charmsova tvorba vycházela v tomto období z futurismu, zejména z díla Chlebnikova. Charms psal podle vlastního programu „zaumienie“; hlavními principy mu byly vyvazování slov z jejich ustálených významů a jejich skládání v dlouhé exaltované projevy bez zjevného smyslu. Roku 1927 zakládá Charms s Vvěděnským Sdružení reálného umění OBERIU, ve kterém se od konceptu „zaumienie“ odvrací: navrací slovům jejich význam a spolu s kolegy postuluje nový program, program „reálného umění“: OBERIUtům jde o konkrétní, nikoli symbolické, ani emocionální. Vzpouzejí se oddělovat umění od života, v jejich pojetí jím může být záznam rozhovorů, úryvky z dopisů a deníků, náhlé myšlenky atd. Současná ruská literatura Charmsovi a OBERIUtům připadá příliš sentimentální. Chtějí najít formu, která by vedle sebe stavila jak humor, tak skepsi. Místo s umě1
© Grafobal Pres; s občasnými poznámkami Kateřiny Toškové (© Pandora, v.o.s.) Srov. minulé číslo Pandory nebo Josef Straka: Hotel Bristol, Cherm a Medard, Praha 2004 3 Viktor Šlajchrt: Dandy v Stalinově stínu: Charmsův deník a vzpomínky jeho otce in: Respekt 8.9. 1997 4 in: ic 5 srov. předmluva in: Daniil Charms: Čtyřnohá vrána, Hynek, Praha 1998 6 ic 2
19 • Pandora
lými básnickými obrazy pracují s reálnými fakty a postřehy. Poetického efektu dosahují jejich posouváním do nečekaných souvislostí. Obdivují poezii nonsensu a vyšinutosti. Charms opouští poezii a hru se slovy také proto, aby vytvořil vlastní literární žánr: mikropovídku. V ní má možnost být – v souladu s OBERIUtským programem – realističtější, konvenčnější, blíže životu, a docílit tak jasnějšího a sevřenějšího obsahu. Nechává dokonce události probíhat v reálných – tehdy už leningradských – kulisách svého pobývání. Přesto se i v nové tvůrčí etapě objevují znaky jeho předchozího programu: v pracích chybí logický pořádek a pointa, naopak je přítomno destruování, které zničí i to, co samo vybudovalo. Zdrojem poetiky tohoto nového tvůrčího období je podle Šlajchrta7 kromě futurismu tradice ruských černých grotesek (Gogol, Dostojevskij ad.) a fantaskní linie ruské klasiky. Podle anonymního německého autora (dále jen ANN)8 znázorňují Charmsovy mikropovídky tzv. anti-vyprávění. Jde o iluze příběhů, kterým chybí ty nejdůležitější principy, na nichž je příběh běžně založen. Leitmotivem Charmsova díla je vzpoura proti literárním regulím a zvykům. Namísto prvků a jejich souvislostí zaškatulkovatelných do norem, jež jsou ve čtenáři uloženy z předchozí recepce literárních děl, nabízí Charms vždy nové, nečekané, vzájemně protikladné funkce a jejich rozuzlování. ANN9 dále upozorňuje na aspekty odosobněného projevu, totální absenci motivace, psychologizace a kauzality v Charmsových dílech. Zdá se, že jako jedno z mála reziduí běžné logiky je u Charmse přítomen princip opakování s invariantem a proměnnou. Řada mikropovídek má stejnou strukturu „co by bylo, kdyby“ – konsekventních vypracování nereálných předpokladů10. Rozvětvenost, formální jednoduchost a nekašírovanost stylu dávají Charmsovým povídkám image dětskosti, což může souviset s faktem, že se živil psaním knih pro děti (jež však zároveň nemohl snést, jak uvádějí někteří autoři11). Hlavními hrdiny Charmsových mikropovídek jsou většinou buďto alterega spisovatele, která se o hladu potulují venku nebo skomírají doma, anebo solipsistická individua, jejichž motivy nepromyšleného a brutálního jednání zůstávají pro čtenáře hádankou. Násilí je u Charmse servírováno podobně jako u de Sada v režimu automatičnosti, oproti němu v režimu grotesky. Mnozí interpreti – a jistě zcela oprávněně – referují v souvislosti s Charmsovým literárním dílem o ovzduší, které autora obklopovalo a čím dál více bezprostředně ohrožovalo. Samotný ruský polosvět byl často více chaotický, absurdní a brutální, než by Charms dokázal napsat. Přestože je Charms autorem využívajícím prvek absurdity, není podle ANN12 absurdita jeho krédem, jako je tomu např. u Camuse. S její pomocí poukazuje na různé formy reality a paroduje je. Pokud neposkytuje čtenáři ani základní orientaci mezi částmi své mikropovídky, chce kriticky ukázat na naši hluboce zakořeněnou potřebu racionálního zdůvodňování, která odsouvá do pozadí hlubší pravdu, jíž lze (lze-li vůbec) popsat jen nesystematicky a fragmentárně. ANN13 uvádí jako poslední aspekt – zvláště pozdních – Charmsových próz jev mystična, zázraku a věčnosti; transcendentno se u Charmse vyskytuje mezi triviální chaotickou banalitou. Nikoli po smrti, ale již za našeho života lze transcendovat, tvrdí ANN na základě četby Charmse. 7
Viktor Šlajchrt: Dandy v Stalinově stínu: Charmsův deník a vzpomínky jeho otce in: Respekt 8.9. 1997 8 www.umsu.de/charms; kromě tohoto textu lze na těchto stránkách nalézt Charmsova díla v němčině a linky na další stránky, které se jeho tvorbou zabývají 9 ic 10 ic 11 srov. ic 12 ic 13 ic
Pandora • 20
III. A b s u r d n í h u m o r Dalším inspirativním zdrojem mikropovídky je poetika absurdního humoru dadaistické tradice. Komikou obecně se u nás zabývá kulturolog Vladimír Borecký14 – rozděluje komiku na naivní, ironickou a absurdní. Zdroj absurdní komiky, která je příznačná právě pro mikropovídku, odhaluje u Váchala, Klímy, Haška, Jarryho a v dadaismu. Vliv Jarryho na české autory Borecký dokládá vznikem silné české větve patafyziky počátkem 60. let, kdy se u nás Jarry začal překládat – souběžně s uváděním her absurdního divadla autorů Becketta a Ionesca. Jako skupiny, které měly absurdní humor ve štítu svých kolektivních uměleckých strategií v absurdním normalizačním období, jmenuje Borecký zejména Křížovnickou školu čistého humoru, Řimsologickou společnost, Šmidry a Patafyzické kolegium. Výstižnou a shrnující odpověď na otázku po smyslu patafyziky dává Eduard Vacek, člen Patafyzického kolegia, v rozhovoru s Radimem Kopáčem15: „Realita zřejmě není schopná uspokojit mnoho lidí. Narodili jsme se do světa, který stvořil někdo jiný, v mnohém jsme se museli kvůli přežití přizpůsobit. Idiotská socializace programově likviduje zvláštnosti člověka a jeho schopnosti realizovat své sny. Jak dada, tak surrealismus jsou pokusem navrátit člověku jeho původní přirozenost, nejméně mu však umožňují získat zpět ztracenou vnitřní svobodu. Jsou prostředkem a nástrojem oproštění od závislosti na stádním způsobu myšlení. Průsečík mezi patafyzikou, surrealismem a dadaismem je podle mého názoru v oblasti poezie divna, který je současně prostorem ničím neomezené vnitřní imaginace.“ V současnosti jde v Boreckého šlépějích literární kritik Radim Kopáč, který od roku 2000 připravil k vydání tři básnické almanachy, v nichž vedle sebe stojí většinou surreálně-dadaistická, humorná a podivná díla autorů, kteří se do této polohy buďto stylizují, nebo jí podléhají více či méně nereflektovaně (psychicky nemocní autoři). IV. N á s t i n a n a l ý z y a i n t e r p r e t a c e m i k r o p o v í d k y Přímý vliv Daniila Charmse lze nejzřetelněji dokázat v mikropovídkách Linhartových, Řezníčkových a Kalužových. Tito autoři přejímají typickou charmsovskou stručnost. Půdorys jejich mikropovídky tvoří anekdota – po expozici základního tématu (Panha musel vstát a jít se podívat ke kalendáři.) se rozvíjí zápletka (Byl nadstandardní den.) s náznakem možného rozuzlení (Předpověď nelhala.). Ve chvíli, kdy napětí graduje (Panha dlouho mlčel, pak řekl:), je však logika řazení jednotlivých motivů nadobro opuštěna a rozvinutý děj je uzavřen sdělením, které jakoby pocházelo ze zcela odlišné, v samotném textu však nenaznačené, dějové roviny („Sláva.“16). Kauzalita absentuje, proto pozbývá smyslu i význam většiny motivů, neboť jejich výskyt v příběhu mikropovídky není pro pochopení jejího závěru (pointy?) vůbec důležitý. Ale právě přítomnost tolika konkrétních popisů a detailů různé informační hodnoty a především jejich nehierarchizované řazení v souřadná souvětí („Dlouho hovořili o psu,/ Burljukovi cukalo v koutcích,/ Majakovskij pokašlával/ Kručonych to všechno zapsal na modrý papír černou tužkou/ a strčil pod postel“17) je zdrojem absurdní komiky, která nejednou koketuje s nonsensem. 14
Vladimír Borecký: Zrcadlo obzvláštního, Hynek, Praha 1999; Teorie komiky, Hynek, Praha 2000 Je to nejdrahocennější hlava (Rozhovory od surrealismu k surrealismu), Concordia, Praha 2003; přetištěno in: HOVNAJS! (Antologie české patafyziky 1982-2004), Daniel Štverák–Clinamen, Praha 2004, s. 210 16 František Řezníček: Panha 17 J. V. Kaluž: Ta veselá šplouchnutí 15
21 • Pandora
Oproti Charmsovi přicházejí autoři mikropovídek s novým výrazným momentem: silným subjektem pojícím mikropovídky do celistvého cyklu, z jehož kontextu je snadnější jednotlivé mikropovídky analyzovat a interpretovat. Subjekt „severočeských mikropovídek“ je většinou autostylizací jejich autora: deníkového charakteru v transparentní ich-formě u Linharta nebo fiktivním alter-egem v erformě u Straky, Fridricha a Řezníčka. Více (Řezníček) či méně (Fridrich, Straka) rozbitá mozaika reality, jak se jeví Panhovi či Žibřidovi a Leonovi Zirktovi, může být interpretována psychologicky jako přesunutí deziluze ze světa a života na emocionální neutralitu či totální nezaujatost a chlad fiktivního (anti)hrdiny. Je s podivem, nakolik jsou v určitém úhlu pohledu mikropovídky některých autorů osobní a psychologické! V tomto smyslu k totálnímu odpsychologizování postav dochází v Kalužových formalistických hříčkách. Ti zacházejí s vybranou řadou umělců jen jako se jmény zaplňujícími prázdná místa ve fiktivních zápletkách, jež rozvíjejí charmsovské motivy a dovádějí je ad absurdum. Takováto multiplikovaná intertextualita (míní se tím vnášení několika jiných textů, resp. jejich částí – obsahových nebo strukturních – do textu vlastního) je na psychologizaci dobrou metlou. Ačkoli se to zdá nepravděpodobné, podobného odpsychologizování dosahuje i Pavel Hlušička, vulgo Mnoháček Zgublačenko. Nechává sice poetickým světem blázinců a okolí procházet své alter-ego, ale zvýšenou mírou sebereflexe a nadhledu ve vyprávění se od tohoto alter-ega zároveň distancuje. Formálně dochází k odpsychologizování i u J. H. Kalifa: tmelem jeho mikropovídek, které pojí jeden celek, je totiž nikoli subjekt jako u Řezníčka, Straky či Fridricha, nýbrž motiv prstů. Takto nastavená „objektivní“ poloha je však popírána v samotných textech subjektivními postřehy těch, kteří prsty mají nebo již nemají. Zásadněji než na optické úrovni, jak bylo tematizováno v oddíle I, se vybrané mikropovídky liší z hlediska diskurzivity, resp. toho, jakou měrou jsou v nich popírány normy vyprávění, jak moc je smysl nahrazován nesmyslem. Podle tohoto kritéria lze – samozřejmě bez nároku na totální a jedinou platnost – sestavit pomocnou řadu: Mnoháček Zgublačenko – Josef Straka – Radek Fridrich - Patrik Linhart – J. H. Kalif – J. V. Kaluž – František Řezníček. Z leva doprava stojí autoři zahrnutí v této řadě blíže či dále tradici, resp. jejímu rozvolnění. Od Zgublačenkových příběhů k ne-příběhům Řezníčkovým a Kalužovým je poměrně daleko a tato dálava je pravděpodobně nejvíce zpochybňujícím kritériem zahrnutí všech vybraných textů pod pojem „mikropovídka“. Pavel Hlušička, vulgo Mnoháček Zgublačenko, je naivní literát, nepříliš poučený vývojem literatury. K charakteru textů příbuznému mikropovídkám ostatních autorů se dostal nezáměrně, vnitřní intuicí a žitou realitou spíše než soustavným psaním. Absurdita a různé textové deviace jsou mu celkem přirozené, oproti „profesionálním“ autorům, kteří se – abychom nechodili kolem horké kaše – – zbláznili pouze uvnitř soustavného čtení, psaní a jejich popírání. Jedna z v současnosti vůdčích uměleckých strategií je obětovat racionalismus a nános „dusivé“ kultury ve prospěch stylizované naivity. Tímto odvržením se profesionálové záměrně dostávají do amatérské polohy. Dobově charakteristická rezignace na smysl je však většinou nesena příliš intelektuálními prostředky. I (ne)pointa mikropovídek zůstane laickému publiku zřejmě skryta. Obecenstvo totiž stále nepočítá s tím, že za nánosem slov se může skrývat nejradikálnější popření možností jazyka, které lze vůbec učinit – vyjmeme-li možnost opravdu nejzazší, tj. nejobyčejnější osvobozující gesto: být zticha. V tomto smyslu zachází mikropovídka svou anekdotičností opravdu daleko, téměř na samý okraj smyslu a nesmyslu, říkání a mlčení. Co bude potom? Haiku, nebo klid?
Pandora • 22
Formát mikropovídky souzní s převládajícím rysem současnosti, tedy s dobou rychlé spotřeby, a zároveň odkazuje k jiným pokusům jak literární dílo optimalizovat této společenské potřebě (např. ke zkráceným románům, filmovým adaptacím, komiksům, sms románům apod.). Posuzování kvality mikropovídky má jeden háček: její programové zacílení na vyšinutost a nonsens implikuje možnost, že se při hodnocení autorova díla dopustíme přecenění jeho (autorovy) kreativity. Na formování smyslu mikropovídky (i nesmysl musí při čtení dávat smysl!) se totiž čtenář podílí daleko více než u „klasického“ literárního díla. Nepřikláníme se však k závěrům škarohlídů, kteří se na současné umělecké strategie dívají svrchu, šermujíce prizmatem tradice a věčných hodnot. Souzníme s rozvolňováním kritérií estetické hodnoty, tolik patrné ve všech oborech soudobého umění, se strategiemi, které ničí po staletí budovanou hranici mezi autorem a čtenářem, resp. mezi uměním a neuměním. Mikropovídka je žánr, který umí bořit celkem dokonale. V. M i k r o p o v í d k a v n a r a t o l o g i c k é m d i s k u r z u V posledním oddíle našeho nástinu chceme načrtnout možný způsob analýzy a interpretace mikropovídky z hlediska naratologie. Čtení tohoto oddílu předpokládá základní orientaci v pojmech tohoto literárněvědného oboru. Mikropovídku považujeme – spolu s Genettem – za literární žánr křížící určité mody enunciace (způsoby vypovídání, realizace konkrétních výpovědí). Úsilí definovat a analyzovat tento žánr vyskytující se především po roce 2000 v tvorbě autorů severočeského literárního prostoru18 má úskalí, které již bylo částečně diskutováno: chybí dostatek materiálu, z kterého by se daly lépe posuzovat společné a rozdílné rysy mikropovídky u různých autorů; zkoumání může odkazovat jen na jakýsi abstrakt, který však nikdy nebude úplně ztotožnitelný s tím, jak individuální autoři k mikropovídce přistupují. Tomuto abstraktu se však nejvíce blíží díla Řezníčkova a Kalužova, z nichž také budou čerpány příklady k jednotlivým výkladovým pasážím. Způsob zkoumání mikropovídky bude napodobovat metodu analýzy strukturalistických naratologů, např. Barthese19 či Genetta: ti nejprve konstruovali dílčí teorii klasického románu, aby ji pak doplnili, upravili či vyvrátili na příkladě vybraného románu moderního. Tento postup se může jevit jako schizofrenický, negující sám sebe; jsme však toho názoru, že může být naopak velice užitečný, neboť je při něm vidět myšlení ve svém procesu, nikoli pouhá explikace faktů. Myšlení, které nedospívá k jednoznačným závěrům, ale vždy si nad nimi drží nadhled a ukazuje fakta a pohledy, které je mohou vyvracet, považujeme za namnoze účinnější a realističtější. My budeme zákonitosti narace románu podrobovat permanentní kritice z hlediska možné analýzy abstraktu mikropovídky. Ke srovnání narativity románu a mikropovídky jsme si vybrali studii „Úvod do strukturální analýzy vyprávění“ Rolanda Barthese20, přičemž nevylučujeme, že podnětnějším analytickým nástrojem by byly teze a postupy textuální analýzy z Barthesova pozdního díla S/Z nebo i studie jiných autorů (Propp, Genette, Todorov aj.). Barthes rozlišuje tři roviny popisu narace: 1. rovinu funkce, 2. rovinu konání a 3. rovinu narace. Tyto roviny vidí spojené vztahem postupné integrace: 18
srov. Jaroslav Balvín: Severočeský literární prostor in: Filé8, KSV, PF UJEP Ústí n. Labem 2005 má se říkat Barthese nebo Bartha? Pište na
[email protected] 20 Roland Barthes: Úvod do strukturální analýzy vyprávění in: Znak, struktura, vyprávění – výbor z prací francouzského strukturalismu, Host, Brno 2001; srov. také Peter Michalovič a Pavel Minár: Úvod do štrukturalizmu a postštrukturalismu, Iris, Bratislava 1997s. 94-154 a s.229-251 19
23 • Pandora
funkce produkuje smysl jen je-li vázána na konání postavy, konání může mít smysl jen je-li situované v naraci. V mikropovídce se jednotlivé roviny stírají, směšují nebo vzájemně popírají. Nelze přesně určit, co je funkční, konativní a diskurzivní, konstruktivní integrace je programově popírána. Na rovině funkce určuje Barthes minimální jednotky – zárodky toho, co později vykáže určitý smysl. V naraci je funkční všechno. Ve strukturální analýze je nutné charakterizovat i smysl nesmyslu, což je fakt, který má při analýze mikropovídky povětšinou na nesmyslu založené pozitivní roli. Funkční jednotky rozděluje Barthes do dvou tříd: 1. funkce ve vlastním smyslu slova – jde o prvky, které zpočátku nemají smysl a jejichž smysl se naplní (vyčerpá, zruší) další jednotkou (Panha si koupí luk / Panha zabije Žibřida šípem vystřeleným z luku); 2. indexy – např. informace o postavách; jejich smysl se nikdy nezruší, nenaplní, ale vyšší roviny popisu díky nim smysl získávají. Indexy jsou 1. indexy ve vlastním smyslu slova označující např. charakter postavy, atmosféru apod. a 2. informanty – prostorové a časové vztahy zakotvující fikci v reálné půdě. V mikropovídce zpravidla dochází k úplnému rozvolnění funkcionální syntaxe. Problémem je, že naznačená situace se vůbec nerozvíjí podle logiky a kauzality jako např. v Jamesu Bondovi; naznačený smysl určitého prvku se později většinou vůbec nevyčerpá (sledujme nezavršenost tučně vyznačené jednotky v mikropovídce: „Na pódiu se děly věci/ Jesenin měl závrať/ Tutéž závrať/ V noci se budil/ Neměl sliny/ Kde jsou mé sliny?/ sípal Jesenin/ Sliny nepřicházely“21), a pokud ano, pak úplně jinak, než bychom čekali („Ve dveřích lednice stála prázdná láhev. Byly na ní zřejmé Panhovy mastné otisky. Papír od špeku ale v lednici nebyl.“22). Dalším Barthesovým rozlišením funkcí je diferenciace na 1. jádra – osy narace důležitější pro logiku narace, a na 2. katalyzátory – narativní výplň (zvoní telefon, Panha ho zvedne, ovšem předtím se napije piva a odklepe popel z cigarety). Zatímco jádra mají svou logickou funkci a jsou v narativu nezbytná, katalyzátory nesou funkci diskurzivní: akcelerují, retardují, anticipují či resumují diskurz apod. Rozlišení na jádra a katalyzátory je v analýze mikropovídky bezpředmětné, neboť mikropovídka účelově převrací funkci jader a katalyzátorů. Programově zpochybňuje především otázku větší a menší důležitosti těch kterých funkčních prvků. Základní jednotkou osnovy narace je sekvence, tedy logický sled jader navzájem spojených vztahem solidarity. Sekvence je otevřena, když jeden z jejích členů nemá antecedent, a uzavírá se ve chvíli, kdy jinému členu chybí konsekvent. V ne-logickém a ne-kauzálním ne-řádu mikropovídky není antecedentů ani konsekventů. Proto je problematické chápat jako základní osnovu narace mikropovídky sekvenci. Krátká mikropovídka by ostatně těžko stihla obsáhnout více než jednu hypotetickou sekvenci; v jistém smyslu můžeme o mikropovídce uvažovat jako o sekvenci bez tradičních logických a kauzálních atributů. Narativní jazyk si vždy vybírá takovou alternativu postupu, která zajišťuje „přežití narativity“. Narativní jazyk mikropovídky na „ekonomickou vypočítavost“ narace nedbá, ta by měla vzhledem ke svému nedlouhému rozsahu přežít tak jako tak (extrémní příklad: „Kdo by rád chodil na pohřby.“23). Pokud by neekonomický charakter jazyka ovládl větší plochu, stal by se zřejmě nečitelným – tak, jako jsou pro většinu čtenářů nečitelná díla experimentální moderní a postmoderní literatury. 21 22 23
J. V. Kaluž: Ta veselá šplouchnutí František Řezníček: Panha ic
Pandora • 24
Smrt autora, o které mluví řada strukturalistů a poststrukturalistů, Barthese nevyjímaje, je v narativní fikci mikropovídky ještě více zřetelná. I zde je jazyk tím, co hovoří; ne autor, ne „já“, jedině jazyk performuje („Jste mi ukradení,“ hulákal Panha na dva chlapy s páskou přes ksicht. A pak dodal: „Všechny vás škrtám!“24). Rovina funkcí, kterou jsme doposud s ohledem k mikropovídce analyzovali, se v Barthesově naratologickém přístupu završuje rovinou vyšší – rovinou konání. Základními segmenty konání jsou děje (aktanty) a postavy (aktéři). Pro analýzu mikropovíky je velikým otazníkem, jak popisovat její (ne)děje a (ne)postavy: z mikropovídky samostatné, z cyklu mikropovídek, pozitivně, negativně…? Rovina konání se završuje ve třetí rovině popisu, rovině narace. V naraci se zkoumá pozice adresáta a adresanta, kódování začátku a konce, styl prezentace, points of view (fokalizace) apod. Pravděpodobně právě na rovině narace se mikropovídka odlišuje od románu nejvíce, a na této rovině je tedy největší prostor pro podrobnou analýzu. Jelikož je však třetí rovina popisu završením předchozích dvou, je třeba nejprve vypracovat teorii narace mikropovídky na těchto dvou bazálních rovinách, jež obsahují pravděpodobně více invariantních znaků zkoumaného žánru než rovina třetí – na ní již záleží na konkrétním díle daleko více než na abstraktu. VI. A
24 25
na závěr? Ono se řekne: Na závěr!25
František Řezníček: Panha J. V. Kaluž: Ta veselá šplouchnutí
Radim Kopáč: BAŽE NAIVISTÉ… „…umění nikdy nebylo není a nebude naivní umění – poesie je vrchol intelektu – vrchol tvorby” Jan Novák: Jestli ještě, rkp. 1969 I kdyby postmoderna skutečně znamenala éru individualizované prázdnoty, „bludnou a nepravdivou estetiku a filosofii opakování“1, jak o ní smýšlí esejista Jan Suk, i kdyby opravdu tento antiromantický čas smetl z piedestalu produkci a nahradil ji reprodukcí, umění vytlačil tvorbou atd., nelze postmodernímu myšlení na poli slovesnosti, a možná i na polích jiných uměleckých kategorií, upřít jedno: sblížení vysokého s nízkým, rozmytí hranic mezi parnasistní literaturou, hýčkanou knižními vydavateli a kritiky, a generálně pomíjeným a despektovaným písmáctvím, bezelstnými nestylizovanými rýmovánkami typu: „K večeři včera jsme prostřeli,/ měli jsme velkého zajíce./ Myslivec mu hlavu prostřelil,/ u nás pak měl možnost najíst se.“2 Autor citovaného čtyřverší, pseudonymní autista Mnoháček Zgublačenko (nar. 1969), je jedním z několika slovesných tvůrců, kterým se v posledních letech podařilo skoro nemožné: se svojí průzračnou komikou, dětsky hravými moralitami 1 2
In: Suk, J.: Krysy v Hadrianově vile, Concordia, Praha 2004 In: Antologie nové české literatury 1995–2004, eds. R. Kopáč, K. Jirkalová, Fra, Praha 2004
25 • Pandora
pronikl na stránky literárních časopisů i do antologií, a kouzelně tak okysličil soudobou českou poezii lapenou v sítích holanovsko-skácelovských nápodob, spoutanou metodou variací a výpůjček; rozpustile vyplázl jazyk na papírovou masku, kterou si český básník 90. let a současnosti s gustem opětovně nasazuje, aby si alibisticky odpočinul od světa, aby si oddechl od hrůzně nesrozumitelné existence. Zgublačenkovy verše v kontrastu s básněním například Petra Borkovce3, dnes už i v zahraničí bezmezně glorifikovaného autora, víc než kterýkoliv renomovaný kritik, případně filosof anebo sociolog ukazují, jak ona oficiální a ceněná poezie bezpečně zmizela sama sobě z dohledu, jak z ní vyprchal život, jak jí nezbývají jiné zbraně než cizí slova, ohlasovost, eklekticismus. A jak poetický pramen, který se po bílém papíře rozlije náhle a bezprostředně, z vnitřního přetlaku a bez jakéhokoliv úsilí o formální splavnost a důmyslně šifrovanou a mnohovýznamovou metatextovost, dokáže dokonale a jedinečně osvěžit. Skoro se chce říct, že budoucnost poezie snad ani nemůže patřit nikomu jinému než naivistům, literárnímu primitivismu a prostoduché upřímnosti. I. Termín naivita, který se prvně objevuje ve francouzštině ve 12. století, odkud se šíří do dalších evropských jazyků, pochází nejspíš z latinského nativus (tedy nativní, nezměněný, přirozený, v přírodním stavu) a byl až do konce 19. století podřazován humoru anebo ironii. Vymezení tohoto pojmu může znamenat jak hravou možnost pro samotné básníky, tak seriozní výzvu pro teoretiky komiky. Brněnský demiurg, poeta doctus Jan Novák (1925–1980), kterého mimo jiné monumentalizuje Pavel Řezníček v knize Hvězdy kvelbu4, v jedné ze svých poetických hyperbol usuzuje, že „naivní je ten, kdo není geniální“5. Pražský filosof a psycholog Vladimír Borecký (nar. 1941), snad jediná osobnost českého intelektuálního života 2. poloviny 20. století, která se problematice tak řečené kultury smíchu věnuje soustavně, diferencuje a ontogeneticky řadí čtyři komické konfigurace: naivitu, ironii, humor a absurditu. „Zjednodušený výklad by to mohl ukázat na postoji já k světu a k druhým,“ rozlišuje podrobněji Borecký v rozhovoru,6 „v případě naivity jsem to já, kdo je k smíchu, aniž bych si toho byl vědom. U ironie je mi k smíchu druhý, ale nepřipouštím si vlastní směšnost. Humor je sebeironie. Humorista je schopný vysmát se sám sobě. V absurdní komice ztrácí já poslední zbytky jistoty, které má ještě v humoru. Vše je komické, včetně toho, že se s tím nedá nic dělat. V absurditě se kruhem vracíme k naivní úrovni, ale zůstává nám reflexe komiky.“ Konkrétně o naivitě Borecký dále soudí, že její komická dimenze, „jak ji vytvořil již Theodor Lipps (1898), je doménou dětí, primitivů, simplexních osob a prosťáčků. Freud, který přejal Lippsovo členění komiky, uvádí jako příklady naivního vtipu právě bezděčné výroky dětí, které je nezamýšlely jako vtip, ale jsou směšné v kontextu srozumitelném dospělým.“7 A protože spontánní a samoúčelná naivita, eventuelně příbuzné termíny lidové nebo insitní umění mohou být a častokrát bývají směšovány s pojmem art brut, s oním poválečným dubuffetovsko-bretonovským a v českém kontextu teigovským označením pro imaginativní projevy tvůrců vnitřního modelu, 3 4 5 6 7
Mj. ve sbírce Needle-book, Paseka, Praha 2003 Řezníček, P.: Hvězdy kvelbu, Host, Brno 1991 Novák, J.: Genialita, rkp. 1970 In: Kopáč, R.: Je tu nejdrahocennější hlava, Concordia, Praha 2003 In: Borecký, V.: Teorie komiky, Hynek, Praha 2000
Pandora • 26
zalistujme publikací Umělci čistého srdce8 a připojme ještě jednu rozlišující citaci: „Je-li společným znakem všech… proudů vedle neškolenosti kvalita autenticity a v různém stupni bezprostřednosti a neambicióznosti, kvalita, která bývá opisována slovy z oblasti citové…, pak rysů distinktivních je víc,“ uvažuje teoretička výtvarného projevu Alena Nádvorníková (nar. 1942), „lidový projev je povýtce mnohem prostší, ukotvený v řemeslných dovednostech a podobně jako u naivistů nemá jeho bezprostřednost spodní nutkavé vibrace jako je tomu u vizionářů či psychotiků; zpravidla je narativní, vyprávěcí, vycházející z popisu jevové skutečnosti, většinou nekomplikované, často pohádkové. Jeho protagonisté se s láskyplně urputnou i pokornou péčí snaží podat co nejvěrnější obraz toho, co vidí kolem sebe… anebo o čem sní. Oddanost vnějšímu modelu přitom bývá ve šťastném souladu se zpravidla extrovertním ustrojením tvůrců, s jejich intenzivní touhou předložit světu co nejpodrobnější oslavu jeho krás, včetně adorace konkrétních osob…“ Abychom však sestoupili z výšin abstraktních formulací a půvabných epitet: co „číst“ ve verších, případně na plátnech, naivních umělců? Jednak radikální ústup od metafory a obraznosti, na jejichž místo se navrací bezprostřední skutečnost, reálné události, postavy a věci. Jednak – a v tom mají naivisté nezpochybnitelně blízko k revoltnímu dada přelomu druhé a třetí dekády minulého století, případně k filosofii konkrétní poezie 60. let – analogickou vůli vrátit se ke smyslu, oloupat z cibule slov uschlé a hnijící slupky frází a klišé, které plní pouze roli baudrillardovských simulaker, tedy znaků pro znaky, a které nenesou žádný význam. Slovesnost naivistů, jak ukazuje publikace Bosé nožky9, dodnes jediná antologie svého druhu, žánrově tíhne buď k vázanému verši, anebo k epistolární formě, přičemž precizní vnějšek básnické stavby, tedy především důrazný rým, mnohdy absolutní, bývá u naivních poetů zohledňován v prvé řadě – z jejich veršů nejdřív zaslechneme neučesanou hudbu v rytmu, který škobrtá a skřípe; až s odstupem k uchu dolehnou slova, leckdy vyšinutá z kanonizované podoby jazyka, mylná v pádu nebo ve skloňování, častokrát rozrušující lexikální, gramatické i syntaktické zákonitosti ve prospěch okamžiku: „Spadl kámen do voda/ napsal Václav Svoboda.“10 II. Z historie českého naivismu, tedy toho zachyceného do proustovských sítí slov, vystoupilo několik jmen výrazněji na světlo právě zásluhou antologie Bosé nožky, kterou sestavil historik umění a kurátor Arsén Pohribný (nar. 1928) a v roce 1969 vydalo nakladatelství Mladá fronta. Ojedinělost počinu ale snižuje jak absentující vymezení kritérií ediční práce, tak nezřetelné rozlišení mezi tvůrci vnitřního a vnějšího modelu, tedy směšování kategorií art brut a naivní, případně lidová tvorba. V Pohribného knize s podtitulem Próza a poezie českých naivistů, titulu představujícím ukázky ze slovesné tvorby dvaceti autorů, se tudíž vedle sebe objevují na jedné straně známá jména vysokoškolského „modelissima“ Josefa Mrázka Hořického (1906–1984) nebo kinooperátora Josefa Pánka (?–1954), jehož komický potenciál oceňovali už prvorepublikoví Recessisté11, a na druhé straně jména Josefa Chwaly (1906–1985), jehož dílo „často osciluje na pomezí art brut, především proto, že důležité místo v něm hraje představivost“12, případně Jarmily Kaplánkové 8
Kolektiv autorů: Umělci čistého srdce, Ottobre 12, Velehrad 2001 Bosé nožky, ed. A. Pohribný, Mladá fronta, Praha 1969 10 In: Svoboda Plumlovský, V.: Co složím, to mám, ed. V. Borecký, Torst, Praha 1996 11 Viz Bor, V.: Recesse, Paseka, Praha a Litomyšl 1993 12 Nádvorníková, A.: Na místě úvodu, in: kolektiv autorů: Umělci čistého srdce, Ottobre 12, Velehrad 2001 9
27 • Pandora
(nar. 1930), kterou podle vlastních slov „k tvorbě přinutila zprvu hlavně bolest, nutnost svěřit alespoň papíru své city a zážitky…“13; ostatně mezi ilustracemi k Bosým nožkám nalezneme i nedatovanou reprodukci díla Anny Zemánkové (1908–1986), dnes v zahraničí nejrespektovanější české surové malířky a kreslířky. Ve větší míře se pojem naivní básnictví začal usazovat v povědomí v 70. letech minulého století – i když v povědomí povýtce neoficiálním. Zásluhou tehdejšího intelektuálního undergroundu, sdruženého především v okruzích Křižovnické školy čistého humoru bez vtipu, Řimsologů, Skupiny surrealistů v Československu, Patafyzického kolegia Teplice aj., docházelo v duchu revolty proti absurdní dobové ideologii k mytizaci poezie i obecně mašíblovského přístupu k existenci Jakuba Hrona Metánovského (1840–1921), Stanislava Mráze (1864– 1918) nebo Václava Svobody Plumlovského (1872–1956). Ještě před touto kuriozní popularizací, která po roce 1989 vyústila v řadu oficiálních knižních edic14 a relativně velký zájem širší čtenářské obce, se začaly objevovat vědomé nápodoby básnického naivismu: cestou primitivní poetiky, dnes známé jako „trapná poezie“ a „totální realismus“, se na přelomu 40. a 50. let vydala dvojice autorů ze samizdatové edice Půlnoc, Ivo Vodseďálek (nar. 1931) a Egon Bondy (nar. 1930)15 – v rozmezí mezi koncem světové války a komunistickým převratem obdivovatelé bretonovsko-dalíovského surrealismu, v jehož duchu napsali řadu textů. „My jsme obdivovali absurdní rozměr komunistického režimu,“ vzpomíná Vodseďálek na zrod poetiky trapnosti, „pro tehdejší oficiální literaturu v Československu byla nejdůležitější srozumitelnost… Dnes, když se na ta léta zpětně dívám, zjišťuji, že jsme byli naprosto srozumitelní. Zrušili jsme metaforu a vyprávěli příběhy těmi nejprostšími slovy. Čímž jsme oficiální požadavek srozumitelnosti postavili na hlavu…“16 Vodseďálkovsko-bondyovský tvůrčí potenciál v normalizačních dekádách rozvinuli v jeho tematické i stylistické rovině mj. Petr „Peťák“ Lampl (1930– 1978), Karel „Charlie“ Soukup (nar. 1951) nebo Quido Machulka (nar. 1950)17. III. Výše uvedená možnost i skutečnost cílené tvůrčí nápodoby, vědomý vstup na pozice naivní poezie, vede k nutnosti diferencovat a rozdělit naivní básníky do dvou kategorií: na primární naivisty, tedy tvůrce, kteří si svůj komický potenciál neuvědomují a pracují s ním bezděčně, a na sekundární naivisty, respektive naivistické stylizace, čili ty autory, kteří si osvojili umění přecházet mezi komickými konfiguracemi, umění dobrat se k naivitě z postu výchozí ironie, humoru nebo nejčastěji absurdity; případně k ní dojít úplně odjinud, z oblastí mimo komiku. Vít Kremlička (nar. 1962) se jak ve verších z první poloviny 80. let18, tak ve svých novějších knížkách19 kromě lyrických meditací a metatextových hádanek, příznačných pro jeho slovesnou tvorbu, osvěžuje i průzračným kouzlem 13
Kaplánková, J. v medailonu A. Pohribného, in: Bosé nožky, ed. A. Pohribný, Mladá fronta, Praha 1969 14 Mj.: Hron Metánovský, J.: Nedorozumění s rozumem, ed. V. Borecký, Paseka, Praha 1995, Mráz, S.: Dramata, ed. A. Stankovič, Větrné mlýny, Brno 1997, Svoboda Plumlovský, V.: Co složím, to mám, ed. V. Borecký, Torst, Praha 1996 15 Podrobněji o tématu viz mj.: Pilař, M.: Underground, Host, Brno 1999, Zandová, G.: Totální realismus a trapná poezie, Host, Brno 2002 16 In: Kopáč, R.: Je tu nejdrahocennější hlava, Concordia, Praha 2003 17 Viz mj.: Lampl, P.: Cestou do blázince, Paseka, Praha 1992, Soukup, Ch.: Radio, Torst, Praha 1998, Machulka, Q.: Příživník, Inverze, Praha 1992 18 Kremlička, V.: Staré zpěvy, Revolver Revue, Praha 1997 19 Kremlička, V.: Prozatím, Petrov, Brno 2001, Amazonia, Klokočí a Knihovna Jana Drdy, Praha a Příbram 2003
Pandora • 28
naivismu. Podobně v sobě ukrývá několik rozličných faset – vedle naivisty také surrealistu, lidového vypravěče a dadaistu – Ivo Medek Kopaninský (nar. 1936). Záměrně naivní je také autor intelektuálních grotesek a expresivních, deziluzivních raportů Ivan Wernisch (nar. 1942), nejzřetelněji snad v minipříbězích o „jednom“ Bedřichovi20, ale předně v paralelně vznikajícím útlém díle heteronymního naivisty Václava Rozehnala.21 Jsou tu ale i další kultivované mystifikující naivismy a stylizace jako Jamkův Eberhart Hauptbahnhof22, Kerbrův Rudolf Kubran23 nebo Bohdan Vojtěch Šumavanský vulgo T. R. Field (1891–1969), autor sbírek Kosočtverce na ohradách, Kruhy pod očima a Lomikel na dlásnech24. Jsou tu tvůrci básnického nonsensu25, patafyziky26 a surrealistického „modrého humoru“27, je tu Pražská banalýza a jejich pojetí banalismu jako záměrně simplexní odpovědi na hermetičnost surrealismu, je tu nekonečně pestrá škála podivuhodných kouzelníků tancujících na ostří poválečného stalinismu28 i pozdější normalizace, je tu dosud nedostatečně zbádaná kategorie „zapomenutých, opomíjených a opovrhovaných“29, tedy šuplík, který tisíci nových jmen a ukázek z díla především v posledních letech vytrvale zaplňuje zmíněný Ivan Wernisch. Jsou tu duševně nemocní tvůrci30, psychotici a autisté – neboť také jejich slovesnou tvorbu mnohdy prozáří paprsek naivity. A je tu ještě mnoho jiných a dalších přesahů a přestupních stanic, souvislostí a rozmytých hranic, vratkostí a nezřetelností ve vymezování termínu naivita. Jestliže Wernisch v jedné své básni parafrázuje Eugena Brikciuse a tvrdí, že „onanisté/ ti mají své jisté“, neboť „nehoní se kdovíkudy/ za chimérou, za přeludy“31, naivisté, respektive jejich interpreti a analytici, jak naznačeno, nemají jistého skoro nic. Avšak přesto: Duchampův aforismus o velkých umělcích budoucnosti, kteří budou tvořit v podzemí, respektive daleko od spektakulárního středu, na periferii, platil nejen v časech stalinismu a normalizace, tedy v době, kdy byla naivním básníkům i naivistickým stylizacím přičítána neocenitelná katarzní funkce, ale platí i v posttotalitních devadesátých letech a v současné době: dnešní básnický naivismus znamená v rámci kanonizované literární estetiky ono „nečekané oživení v sále“ – pomyslnou přítomnost rošťáka Jarryho, střílejícího ze svého „koketně 20
Viz mj. Wernisch, I.: Lásku já nestojím, BB art, Praha 2001 Rozehnal, V.: Z letošního konce světa, Triáda, Praha 1999 22 Hauptbahnhof, E.: Nedokončený kalendář na tento rok a všechny roky příští, Torst, Praha 1994, Kniha básňů převeršovaná, Český spisovatel, Praha 1995 23 Kubran, R.: Liška k smrti dojatá, Cherm, Praha 2001 24 Field, T. R.: Kosočtverce na ohradách, Paseka, Praha a Litomyšl 1998 25 Viz např. Nonsens. Parafráze, paběrky, parodie, padělky, eds. J. Hiršal a B. Grögerová, Mladá fronta, Praha 1997 26 Viz Hovnajs! Antologie české patafyziky 1982–2004, ed. R. Kopáč, Clinamen, Praha 2004 27 Viz kolektivní autorskou publikaci Penězokazi (Větrné mlýny, Brno 1998), případně samostatné tituly B. Ingra (To byli jistě noční hlídači, Sdružení Analogonu a Ateliér Šupina, Praha 2001), T. Přidala (Všechno má barvu mýdla, Větrné mlýny, Brno 1996, Škytavka z hlediska literární teorie, Větrné mlýny, Brno 1998, Člověk v mé vaně, Větrné mlýny, Brno 2000, Úschovna rozhovorů, Větrné mlýny, Brno 2003, Kokosová opice, Petrov, Brno 2004) a B. Solaříka (Za sudy s petrolejem, Sdružení Analogonu a Ateliér Šupina, Praha 1997). 28 Viz mj. Podivuhodní kouzelníci. Čítanka českého stalinismu v řeči vázané, ed. A. Brousek, Rozmluvy, Surrey (Velká Británie) 1987 29 Zapadlo slunce za dnem, který nebyl, ed. I. Wernisch, Petrov, Brno 2000 30 To je případ mj. polyhistora Jana Lukeše (1912–1977), viz jeho knihy Můj život v hudbě (ed. V. Borecký, Petrov, Brno 2003), Z knižnice iškovské kultůry (ed. V. Borecký, Garamond, Praha 2000), Dekadentův lós (pod jménem Car Osten, ed. M. Pluháček a A. Stankovič, Petrov, Brno 1999). 31 In: Wernisch, I.: Doupě latinářů, Petrov, Brno 1992 21
29 • Pandora
učesaného revolveru“, jak v jiné souvislosti píše básník Jan Řezáč32. Vstupme tedy do sálu a rozhlédněme se kolem. Teď a tady vyčnívá několik známých tváří: písmák a kreslíř Jan Volf33 (nar. 1955), „ten co neumí hrát golf“, dále Vladimír Pavlovič34 (nar. 1963), sociolog vlakové dopravy mezi Prahou a Čelákovicemi, nebo František Pánek (nar. 1949), podzemní poutník na trase od piva k oltáři35. Nečekaně oživující je erbenovsky baladická Kamila Knotková (1921–1993), oživující je také Jiřina Marešová (nar. 1951) a její libertinské „skandované” pajány na „prdel“, která jednou „bude svítiti“, oživující jsou vitalita a pohádkový optimismus ve verších Kláry Stanislavy Trněné36 (nar. 1958) stejně jako milostné hymny Jaroslavy Alfredové (nar. 1974) – té, která „s babičkou bydlí dva roky v Polském Těšíně/ a ten Těšín mnoho těší mně!“37, anebo vlastenecky planoucí říkadla pražské Emilie Puldové38 (nar. 1932). Dále jsou tu popletené miniatury Milana Krupy (nar. 1967), temná zaříkání Mnislava Šťavnatého čili Dana Žikeše (nar. 1966) a dobrodružné fekálně-masturbační komedie Michala „Míši“ Salveta (nar. 1969). Je tu David „Kufald Indián“ Janžura (nar. 1966) a jeho „postřehy z léčení“, jsou tu v úvodu zmíněný Mnoháček Zgublačenko39 (vlastním jménem Pavel Hlušička), rýmující „Ve studené válce / byla tady rušička./ Teď jsou tady válce,/ jezdí s nimi Hlušička.“, a jeho přítel, „šumavský romantik“ Karel Škach40 (nar. 1952). Zmínku zaslouží také reinkarnace proletářského básníka Jiřího Wolkera – Jan Šustek41 (nar. 1954) z Jilemnice, dále veršující politruk Bohuslav Sýkora (nar. ?)42, anebo Radek Hásek z Teplic (nar. 1976), fixovaný podobně jako Marešová především ve sféře svobodomyslné sexuality, viz třeba jeho dvojverší: „Rukou boží posvětil otec tvoji duši / sundej si hábit, neb to mě vzruší…“43 IV. Naivní básníci připomínají pomyslný ledovec, tajemně mlčenlivou oázu ryzí poezie. Ukrývají se mezi nimi tvůrci s uhrančivě originální senzibilitou, jenže na světlo, do oficiality, do literárních periodik, případně knižních publikací, je musí vytáhnout čísi ruka. Přimlouvám se za afirmativní akci: vyvolejme jménem i některé z těch zbývajících devíti desetin, které čekají pod hladinou. Mottem může být dvojverší Mnoháčka Zgublačenka z básně adresované Karlu Škachovi: „Vydat své básně se neboj/ spolupracuji přec s Teboj.“44 32
In: Řezáč, J.: Deliria aneb Malá příprava pozůstalosti I, Concordia, Praha 2004 Z rozsáhlé Volfovy knižní a kalendářové produkce zmiňme alespoň svazek Propletence (Nakladatelství Mezi lidskými hovny z knihovny Honzy Volfa, Praha 1996). 34 Pavlovič, V.: 89 míst k sedění, Petrov, Brno 2004 35 Pánek, F.: Dnů římských se bez cíle plavíte, Sdružení na podporu vydávání časopisů, Praha 1993, A tak za polární noci, Inverze, Praha 1994, Vita nova, Vetus Via, Brno 2000 36 Více o autorkách a ukázky z jejich tvorby viz Kopáč, R.: Básníci, básníci, naivní básníci!, in: Tvar 3/2003 37 Viz Malá antologie české naivní poezie 20. století, ed. R. Kopáč, in: Tvar 14/2002 (edice Tvary) 38 Více o autorce a ukázky z její tvorby viz Nejedlý, J.: Jako dudek, in: Intelektuál 4/2003 a Nejedlý, J.: Slyšte umění mé malé…, in: Tvar 5/2003 39 Více o autorech a ukázky z jejich tvorby viz Jít pevně za svým imbecilem, ed. R. Kopáč, Clinamen, Praha 2003 40 Viz Škach, K.: Citlivá duše, Nakladatelství a vydavatelství Pampeliška – pomoc postiženým, Keblice 2001 41 Více o autorovi a ukázky z jeho tvorby viz Jít pevně za svým imbecilem, ed. R. Kopáč, Clinamen, Praha 2003 42 Sýkora, B.: Z politrukova deníčku, Jalna, Praha 1999 43 Hásek, R.: Desatero, in: Hásek, R.: …matce, nakladatel neuveden, Ústí nad Labem 2004 44 Zgublačenko, M.: Můj příteli, in: Škach, K.: Citlivá duše, Nakladatelství a vydavatelství Pampeliška – pomoc postiženým, Keblice 2001 33
Pandora • 30
Radek Fridrich: SOUČASNÍ „MARGINÁLNÍ“ BÁSNÍCI Mladá česká poezie prošla v 90. letech 20. století řadou změn, proto je třeba přehodnotit některé typologie, které naznačovaly její pohyb. Na tomto literárním poli zmiňme typologii Jiřího Trávníčka otištěnou v Literární revue Host 1/97 (dále in Na tvrdém loži z psího vína, Jota 1998), v níž literární vědec dělí mladé básníky do čtyř typů: vůle ke gestu – Jaromír F. Typlt, Martin Langer, Karel Jan Čapek, Jaroslav Pížl, Norbert Holub; reynkovská stopa – Pavel Kolmačka, Martin J. Stöhr a Miloš Doležal; zprůzračňování – Petr Borkovec, Ewald Murrer, Bohdan Chlíbec, Tomáš Reichel a Pavel Petr; a oslovení realitou – Petr Motýl, Božena Správcová, Petr Hruška a Vít Kremlička. O rok později, též na stránkách časopisu Host, vymezuje svou typologii Miroslav Balaštík, který sem zahrnuje básnickou generaci vstupující do literatury v první polovině 90. let (datace narození autorů je možné ohraničit od poloviny 60. let do poloviny 70. let). Stejně jako Trávníčkovi je i Balaštíkovi jasné, že „nelze na ně pohlížet jako na skupinu ve smyslu programu nebo cílů; je charakteristická právě množstvím inspiračních zdrojů a různorodostí básnického vidění.“ I šéfredaktor Hosta rozlišuje čtyři základní básnické typy: typ empirický – zde je kladen důraz především na životní zkušenost a faktický popis skutečnosti (sbírky Petra Motýla Šílený Fridrich a Černá pěna Ostravice, Obývací nepokoje Petra Hrušky, Obec Miloše Doležala); typ magický – „v pozadí tvorby u tohoto typu nestojí nějaká reálná skutečnost, jež by se do básně vlamovala předmětným viděním v časoprostorových souvislostech“ (sbírky Chilia Petra Čichoně, Ztracené peklo J. F. Typlta, Menuet s krejčovskou pannou a Karel je nemocný a předčítá Karla J. Čapka, zčásti i sbírky Pavla Ctibora, Poustevnu, věštírnu, loutkárnu Petra Borkovce a Křest za hluboké noci Pavla Petra); v opozici k předchozímu je typ realistický, „kde je skutečnost chápána jako faktická existence“ (sbírky Teď noci M. J. Stöhra, Sivý křik R. Fajkuse, Ochoz Petra Borkovce, Vlál za mnou směšný šos Pavla Kolmačky či Kašel mé milenky Milana Děžinského); posledním je typ reflexivní, „kde vztahy a kontakty se nezjevují reálně, ale v duši a mysli člověka (a jsou tedy kdykoliv zpochybnitelné)“ (tvorba Martina Langra a E. Murrera, Kremličkova Cizrna, Výmluva B. Správcové či Zasněžený popel Bohdana Chlíbce). Z těchto typologií je zřetelné, že není možné každého autora vtěsnat do zamýšlených škatulek, např. kdybychom chtěli takto hodnot knihy Michala Šandy, zjistili bychom, že je možno jeho tvorbu zařadit skoro do všech typů. Podobného úskalí si je vědom i Miroslav Balaštík, který v závěru své studie píše, že sbírka Trojlodí Jakuba Pavla Petra má tendenci směřovat od typu realistického k typu magickému. Je jasné, že v současné nepřehledné situaci není možno některé autory literárně kanonizovat a zároveň některé záměrně odsouvat do literárních periferií. Vymezíme-li současnost posledními pěti lety, zjistíme, že výraznou pomůckou k orientaci v poezii jsou různě pojaté almanachy a antologie, což je tendence, která na počátku 90. let 20. století tak silné zastoupení neměla. Zmiňme například regionálně zaměřené tzv. Kozelkovy sborníky: V srdci černého pavouka (Ostravsko, 2000), Od břehů k horám (severní Čechy, 2000) a Vertikální nostalgie (Olomoucko, 2002) nebo pokusy širšího rozsahu, kritikou s rozpaky přijaté Ryby katedrál (Petrov, 2001) básníka-editora Petra Odillo Stanczika ze Strdic, Pegasovo poučení (Paseka, 2002), pojaté jako antologie české poezie 1945 – 2000, a editory (P.A. Bílek, M.Huptych, J. Macháček, V. Pistorius) zařazený jen zlomek současné střední a mladší generace (pouze Svatava Antošová, Petr Borkovec, Luděk Marks, J.H.Krchovský či Jáchym Topol). Každá za poslední dobu 31 • Pandora
vydaná antologie (ve smyslu výbor z literárních děl) či almanach (ve smyslu ročenka; sborník prací) měla řadu kladných i záporných ohlasů – připomeňme např. sborník Lepě svihlí tlové (Petrov, 2002) zaměřený převážně na autory publikující v nakladatelství Petrov, dále antologii současné surrealistické poezie Letenka do noci (Petrov, 2003) či básnický almanach Cestou (2003, vydaný jako příloha časopisu Weles). A tak i přes všechny výtky k předchozím almanachům a antologiím můžeme konstatovat, že jejich editoři se snažili do nich zakomponovat básníky a básnířky reprezentující – region, úsek historického vývoje, nakladatelství nebo nějaké téma. Okrajovost zájmu veřejného publika možná přivedla na myšlenku sestavovat také přehledy, které jsou věnovány autorům v daném okamžiku marginálním. O tento pohled na současnou literaturu se pokouší mladý literární kritik Radim Kopáč almanachy poesie Břitvou do klavíru (2002), Jít pevně za svým imbecilem (2003) a antologií Hovnajs!. (2004). Jestliže v prvním almanachu se editor „vydává na literární periferii, aby břitvou nařízl kůru všednosti a nechal vytrysknout dnes leckým opomíjeným či snad i vysmívaným jiným tónům,“ v druhém představuje naivní básníky a literární šílence, aby do třetího zahrnul autory ovlivněné patafyzikou v letech 1982 až 2004, zde uváděné fundovanou předmluvou našeho předního glosátora „literárních mašíblů“ Vladimíra Boreckého. Otázkou však zůstává, zda ono zahrnování kdekoho není jen úhybným manévrem jak zakrýt, že někteří básníci, ať jsou na periferii či v centru, jsou pouhou odvozeninou, pro niž je typická básnická nemohoucnost a epigonství. Mohou se pak zaklínat vším tím zajímavým jako je dada, banalismus, surrealismus či patafyzika a výsledkem bude pouhé poetické prázdno. V Břitvou do klavíru sem můžeme přiřadit charmsovské anekdoty Vikiho Shocka stejně jako velice slabé básně Kateřiny Valentové. Naopak překvapením pro čtenáře může být michauxovský cyklus básní v próze Panha Františka Řezníčka. Není asi důležité, je-li Panha démonem či chimérou, esencí zla či bdělým snem: „Prostě Panha se smál. Vše plynulo, jak mělo“. Potvrzení Řezníčkova místa v literatuře je i vydaná stejnojmenná sbírka v Městské knihovně Děčín (2003) s doslovem Radima Kopáče. Za vrchol tohoto almanachu nepovažuji nic od Eduarda Vacka, Miroslava Vanka, ani samotného editora Kopáče, ale texty Iva Medka Kopaninského – to je absurdita, při které mrazí, to je radost ze hry se slovy o nekašírovou trapnost. I následující Kopáčův básnický almanach Jít pevně za svým imbecilem (Clinamen, Praha 2003) je sestaven v podobném duchu – cituji… „od patafyziky přes dada a surrealismus k banalismu, tentokrát obracíme pozornost především k literátům, kteří vědomě nejsou literáty: k naivním básníkům a literárním šílencům.“ Sborník zahrnuje tvorbu Davida „Kufalda Indiána“ Janžury, Josefa V. Kaluže, Milana Krupy, Kristiána Murného, dětské punkové skupiny Tři kastróly, Vladimíra Pospíšila, Míši Salveta, Jana Šustka, Mnoháčka Zgublačenka a Mnislava Šťavnatého. A tak z definované cesty editorem Kopáčem „docházíme na rozcestí, kde se potkávají lidové mudrosloví s bezelstnou pitomostí, existencionální tragigrotesknost s trapnou poezií, nesmysl se smyslem.“ Ocitujme některé z nich: „Strejda rajče loupá/strejda rajče loupá, strejček rajče loupá/jako brouk si brouká: rajče mí, rajče mí/ rajče mí, rajče mí!/rajče mí, rajče mí!// Rudý jak ret/ jedný z mejch tet/ který sem přelomil/ rejč/ vo hřbet,“ zpívají Kinderpunkové Tři kastróly. Jak úlevně pak mohou znít verše Milana Krupy „Pustím si gramec/ gramec – to je samec/ deska je samice/ odváží je pramice“ a opětné anekdoty Josefa V. Kaluže „Když Chlebnikov vyšel z laboratoře,/ pochopil, že otec je ornitolog./ale nikdo neví, kdy se Chlebnikov narodil.“ A co teprve humorně-vážné deníkovité záznamy Davida Pandora • 32
„Kufalda Indiána“ Janžury: „Den 91., středa: Ošetřující lékař mi slíbil, že když budu hodný a nepo/ koušu zase závozníka, dostanu se v neděli domů.// Den 92., čtvrtek – Pokousal jsem závozníka, ale lékař o ničem neví.// Den 93., pátek. Ví.“ Trojici těchto sborníků završuje Antologie české patafyziky 1982 – 2004, nazvaná Jarryovským pozdravem Hovnajs! Opět je zde zastoupen Ivo Medek Kopaninský, Viki Shock, František Řezníček a Kateřina Valentová, nově pak Zdeněk „Hmyzák“ Novák, Pavel Řezníček, Robert Stanislavovič Vronsky, Daniel Štverák, Mnislav Šťavnatý či Petr Martin Vašek. Výrazně jsou tu opětně a rozšířeně zastoupeni autoři spjatí s Teplicemi, kde v roce 1982 vznikala na zadních sedačkách linkových autobusů první čísla patafyzického časopisu Pako, pod šéfredaktorskou taktovkou Eduarda Vacka, za pomoci Svatavy Antošové, Miroslava Wanka a Pavla Rajčana. Tyto aktivity jsou v 90. letech rozšiřovány vydáváním časopisu Dekadent geniální pod patronací dnes již širší veřejnosti známého Patrika Linharta a pódiovou prezentací radikálního baletu Vyžvejklá bambule, jehož zakládající členové Radim von Neuwirt a Jiří Blackfoot Šerý opravdu patří k provokativním básníkům dneška. U prvního z nich je třeba zmínit sbírku Concorde mého smutku odlétá (2004), jež je editorem a šiřitelem těchto aktivit na stránkách časopisu Tvar Jaroslavem Balvínem vybrána ze tří cyklů básní (Touha stát se továrníkem z r. 1999, W+V+J+Z z r. 2000 a Lidovky z r. 2003). Ochutnejme tedy jeden text z Lidovek, jakési sudetské aplikace folklóru v písni Andulka Géringova: „Andulko Géringova, nacisty nemáš doma./ Nacisti jsou na cystě, Andulko, vyčisť je!/ Vytlač je ze střívek ven, dřív než bude bílej den!! Já bych je ven vyhnala, jen kdybych se nácků nebála./ Pantáta Hitler lehce spí, jak se hnu, všecko ví!/ Já nesmím s nacisty ven, dřív než bude bílej den.“ Je jasné, že se podobný návrat k vědomému primitivismu a naivismu už odehrál v rámci českého undergroundu, aktuálně připomínám Josefem Kroutvorem sestavenou Školu české grotesky z roku 1980 (BB Art, 2002). Na tuto situaci v poezii reaguje Jan Nejedlý v článku Kdo teď hýbe českou poezií? Děti, blázni, naivisté (MF Dnes, 28.8.2004). Cituji: „Takzvaná vysoká poezie, opečovávaná nakladateli, literárními časopisy a kritiky, má u nás tradičně podobu téměř hermeticky uzavřené tvrze. Na její brány buší – většinou marně – stovky adeptů básnického slova.“ Dle Nejedlého autoři undergroundu reagovali na ideologicky pokřivené umění, přičemž „dnešní vlna básnických trpaslíků takové ambice ani potřeby nemá. Svou invazí do literární estetiky nepřináší očištění, nýbrž jen osvěžení.“ S tímto postojem je možno souhlasit, právě bizarnost a tzv. bláznivost přitahuje pozornost médií, jak se to stalo při Hvězdné pěchotě soutěže Superstar, proto i další teplický básník Radek Hásek se se svými rýmovačkami typu: „Pipa, pupa, pípa pou/ dva vrabci si jdou./ Pipa, pupa, pípa pou/ cvrčka vrabci najdou…“ dostal před dvěma lety do nováckého pořadu Na vlastní oči. Možná že i toto je šance pro další, viděl jsem básníky na letošním slampoetry v Drážďanech, kde tři sta lidí čekalo na každé jejich slovo a odměňovalo je aplausem. A tak současní marginální básníci, kteří nevydávají v žádných renomovaných nakladatelstvích, se díky své pódiové prezentaci mohou stát literárními hvězdami. A jestliže Miroslav Balaštík ve zmiňované Typologii nové básnické generace definuje současnost jako „vertikálně protínaný přítomný okamžik na časové ose a otevírající se budoucímu“, možná teprve tito marginální básníci nalézají to, co Balaštík nachází u předchozích autorů, tj. „určují statut přítomnosti a obnovují novou autenticitu prožívání.“ (Tento příspěvek byl přednesen dne 19. 11. 2004 na konferenci Rozprava o současné české poezii v Plzni.)
33 • Pandora
Patrik Linhart: Měsíční povídky (od března do listopadu 04)
Uloupaná hranice Na Moldavě na vietnamsko-německé hranici leží hraniční do počtu kámen. Na Modlavě mraky rozedrány a hvězdy vidět. Na Mumlavě vítá žlutá holka se slovy pite pite šén. Am Moldau yellow gal říká pite pite pá. Stama mě štve parta přeshraničních saských pásků s vypasenýma prasečíma očima. Stama se stahuji do svahových bučin, kde mě fixují uhrančivé bučí oči, kde dobří lidé z Čech ke mně promlouvají kamenem, kde zoufalstvím bučí krávy s dřevěným vemenem.
Unser Brot gib uns heute Jsem prázdný jako kříž bez Ježíše, prázdný jako ideál Třetí říše a do třetice štěstí dám pěstí, za to všechno, co jsem kdy s holkama tohleto a támhleto – mlč, ať na sebe namatlám šminky a ožeru se u maminky, ať jsem jako prase, ať mě picnou hřebíkama, ať se jak pizza mění moje karma, ať ke mně přikluše z Hamé lanýž nebo jiný hamátma a naplní mi brejle. Žít tak v pohodě jako žiju je přece otřesné. Je to tak, jsem imrvére v poho, dobré ráno, dobrý den, na stromech jsem rozvěšen.
Nemilované promile Jak často se vzpomínky na dávné nálady vkrádají do mé aktuální náladičky. Myslel jsem na ing. Plíška, kterého jsem ne-potkal v roce 1996 a bylo mi, jako bych ho potkal. Nálada mi stoupla o dvě promile, které mě okradly o nejméně dvě promilované noci. Ne, nejsem milované dítě, když mám v sobě promile – ale jak to zařídit, abych měl obojí? Vždyť vždycky v sobě máme nějaké promile, leda bychom si nechali vypumpovat krev a nalít si novou od – od koho, to je otázka.
Info z vesmírný díry S Dádou to bylo hustý tak, že Houžvička se bojí usnout. Jak zavře oči, roztočí se mu hlava. A to není to nejhorší, říká si, ve snu zesnu a když ne za živa, tak potom mě Dáda dá pár facek. Dáda si ustala v kuchyni. Obrací se z boku na bok a přemýšlí, co by mu ještě řekla. V polospánku se jí zdá, jak ho posílá s provazem na Měsíc. Hned se zmátoří, posadí se na kanafasu a dá se do pláče. Ježíšmarjá, běduje, s dědkem je to zlý, asi se s ním budeme muset rozloučit. Černý pudlík Dudlík se na ní dívá a vrtě ocasem dává najevo, že rozumí. Měsíc se zatím pod tíhou oběšeného Houžvičky nezadržitelně řítí k Zemi. Cestou sejme pár ufonských létavic. Astronom Sam Horowitz to všechno pozoruje dalekohledem z balkónu a v duchu si připravuje dialogy pro Houston. Budou dost hjústý.
Pandora • 34
I.
II.
III.
IV.
Míša a Julka Jednou na ty svoje suchý prsty umřu, ale když si je přestanu slinit, budu nesmrtelný. Chtěl bych být tak pevný jako Míša Jackson a Julka Robertsová – pazoury mít zabalený v igelitce z teska a letecky si posílat pro vodu z U.S. hajzlu.
Irský film Napadlo mě dobré téma pro irský film. Láska mezi muži, jeden je člen IRA a druhý oranžista. Přitom se musí zdůraznit původ obou protagonistů: otcem prvního je zvrhlý britský peer, otcem druhého voják z hrabství Mayo, který si potrpí na knedlíky, a je potomkem Parnella. Třetího v pozadí by měl hrát ženský hlas muslimky ze čtvrti Mosside, do které se obává (bez přítomnosti BBC) vkročit i Princ z Walesu. Do milostných scén se zapojí píseň U pákistánků na levnou krásu.
Bobři se rádi polabí Dneska už jen pár holek má pořádnýho bobra, ale na Labi je zatím nikdo neviděl. Podél řeky jsou okousané stromy, ale přátelé přírody mají mezi zuby kusy dřeva. I tak chci pomoc, nenávidím Stavitele. Mezi Ústím a Děčínem křižuji Labe na matraci oděný v bobří kůži. Bojím se, že mě chytí a vyholí mi břicho, abych byl ticho.
Pánova bolístka Upřeli mi podporu v sociální otázce, co mi zbejvá než na zdi tvořit nemravný obrazce, vychcat se do koše a myslet to košer. Asi začnu tajně chodit na brigádu a makat tam na sto grádů a doufat, že stokačka pár piv vymačká.
Zacyklený cyklista V tom dusnu mě to popadlo. Hodil jsem se do gala a vyjel si na kole. Cestou na Milešovku jsem se trochu zapotil. Díky Bohu, že jsem se do šlapek mohl opírat naleštěnýma botama, které jsem si kvůli té tůře zavázal až na osmou díru. Byly to boty osmimílové. Bohužel ne mírové. V bořislavské hospodě se maník v zelených montérkách zajímal o mojí kravatu. Textilana Liberec, poctivá komoušská fabrika, povídám, žlutá ladí s černým sakem, a jestli vám vadí ty bílý kosočtverce, myslete si třeba, že to sou zdeformovaný matrice na hákový kříže. Šanovali mě na supermana, když naznačovali cosi o buzerantech z Prahy. Vážně, hoši, bránil jsem se, těch osmdesát kiláků na kole bych nezmák. Pochopili rychle. Teplice. Prej druhá největší líheň buzničů v Čechách. Jo, když nemáš montérky, tak si nachčij do lebky. 35 • Pandora
František Řezníček: Panha Vítr si hrál s listy. Vítr si rád hrával s listy. Vítr k smrti nenáviděl staré šedivé vlasy. Teď ale do nich nechtíc vlétl. Zuřil. Trvalo to alespoň půl hodiny, než se z nich vymotal. Panha ale o ničem nevěděl. 25.5.1999 Podzim je neplodné období. Panha se skrýval v domě stále častěji. 2.11.1999 „Jste mi ukradení,“ hulákal Panha na dva chlapy s páskou přes ksicht. A pak dodal: „Všechny vás škrtám!“ 17.5.2000 Panha nikdy nikde nebyl. Jen v Chebu a v Kořánech. Tvrdil to všude a všem. Podstata pro něj nespočívala v prostoru, ale v čase. Panha fyziku k smrti nenáviděl. Stejně tak nenáviděl chemii, přírodopis a cestu vlakem do Chebu. 17.4.2000 Panha si s léty zpřeházel i žebříček hodnot. „Já jsem první,“ vykřikoval na prázdný byt. 15.6.1999 Cestování do Chebu Panha nenáviděl. Byl rozzuřený jak žolík. Vlak byl plný samými hloupými lidmi. Panha se díval na krajinu. Byla nová a nová, hezká i ošklivá. Tu na něj: „Vy jste si usral.“ – „Já? Prosil bych, kdyby jste se nejprve dovolil,“ bránil se Panha. „Vy jste si usral,“ opakoval spolucestující znovu. – „Já? Prosím o dovolení, já přeci ne.“ – „Vy jste si usral!“ opakoval potřetí spolucestující, co seděl naproti. Panha byl v koncích. Podíval se na další obyvatelé kupé. Všichni mu hleděli na zadek a kývali hlavou. 23.6.1999 Panha musel vstát a jít se podívat ke kalendáři. Byl nadstandardní den. Předpověď nelhala. Panha dlouho mlčel, pak řekl: „Sláva.“ 3.8.1999 Panha se kdysi zamiloval až po vlasy. Když pak potkal paní Panhaovou, měl už solidní kolečko. Přesto mu pár šedých vlasů zbylo. Ty nenáviděl vítr. 30.4.2000 Panha byl starý, nemocný a chudý. Nic mu nepřipadalo vznešené. Ani ruský bohatý samovar. 14.12.1999
Pandora • 36
Panha si často představoval, že je paní Panhaová. Točil sukní dokola a tancoval po pokoji. Když se celý utrmácený posadil na novou židli, praskly mu slzy. 25.5.1999 „Jsem já Panha?“ zeptal jsi se. 30.4.2000 Panha se usmál. Vše plynulo, jak mělo. 9.7.1999 MILUJU TĚ ZE VŠECH SIL JAKO PEPA KINEDRIL …Panha 4.10.1989 „Uzavřený příběh,“ nechával se Panha unést pohřbem s rakví. Neotevíral oči. „Už jako čtrnáctiletý jsem si před spaním představoval, že mne na vozíku operují,“ jal se na druhou stranu. 3.3.2002 Byl to zlomek vteřiny, minuty. Zlomek období. Panha se ani nestihnul zamyslit, zda má být překvapen. Vlastně to čekal. 21.8.2002 Ve dveřích lednice stála prázdná láhev. Byly na ní zřejmé Panhovy mastné otisky. Papír od špeku ale v lednici nebyl. 19.6.2002 Zřízencům bylo podezřelé, že má Panha příliš nafouklé břicho. Když použili nejostřejší skalpel, vzhlédli v hloubi těla celé mrtvé nenarozeně. 19.6.2002 Kdo by rád chodil na pohřby. 19.6.2002 Sklenice podobná té od utopenců byla plna popele, na etiketě zněl chybně napsaný titul Pancha (+21.8.2002) [čti Panča]. 12.8.2002
37 • Pandora
František Řezníček: Neopop 2003 Kopretin (Zahrada v ZOO 1/3) Kopretin to myslel dobře jenže zle jednal prakticky neuvažoval Není divu, že dostal od Heleny košem plným alimentního okvítí má mě ráda – nemá mě ráda
Pan Kopřiva (Zahrada v ZOO 2/3) Hluchý pan Kopřiva byl vcelku milý člověk Nikdy by nikomu neublížil
Tulip (Zahrada v ZOO 3/3) Tulip býval krasobruslař piruletil v Řezně spolu s dvojitým Redbürgerem (byl skutečně příliš tlustý) Po trénincích lemtali v kiosku dvojnásobné teplé grogy z griotky
Poštovní Honza Jan si koupil knihu Náhle zašel do knihkupectví A pořídil si zcela novou publikaci o poštovních vozech Když si balíček pošty nesl domů – zachtělo se mu vlastnit s knihou i trumpetku (trumpetka byla vyobrazena na přebalu knihy) Takhle si po čtení naplno zatroubit Pustit si dobrou desku a zatroubit si s ní Rozjet to pořádně, jak se říká: vařit Skákat po válendě s vařečkou imitující sólovou kytaru Nakonec sen zavrhl, neumí sólovat Trumpeta je drahá a troubit na ní ještě těžší Snazší je napsat báseň o poštovních vozech
Pandora • 38
Radek Fridrich: Žibřid Žibřid je mőde „Na mě už neplatěj žádný koťátka v minisukýnkách. Chci takovou velkou, bílou ženskou, co se courá vodpoledne z práce. V ruce nákup. Sejdem se doma. Sednem ke stolu. Dáme kafe. Proberem problémy v práci. Usměrníme děti. Trochu se pošmajchlujem. Uděláme si ňákou mňamku. Čerstvej chleba, rybí vočka. Usmažíme syrečky. V zástěře bude nádherná. Ta moje bohyně kuchyně, z níž vobčas upadne vlas, lup, chloupek z podpaží. Umastí si zástěru, spadne jí pantofle na podlahu, přečte si něco ze společenských rubrik. Převalíme se k večeru. Zavoláme děti domu. Uvaříme guláš z hovězího srdce. Přihřejem knedlik. Děti se kopou. Úkoly a spát. Kam se ještě hnát? Kam ještě jezdit? Z okna pozorujem dění v ulicích. Ke komu jít? Po čem se plahočit? Komu ještě volat? Den jak noc. Noc jak kocovina. Pustíme rádio, pískneme na psa a je hej!“
Poznámky z baráčnické čtvrti I Pozoruji již dlouhou dobu baráčníky. Je to pěkná parta vykutálených obyvatel, ani městští ani vesničtí. Zdraví se u autobusových zastávek, pozorují, kdo kam jede, navzájem si vyprávějí o svých zdravotních problémech, nakupují na tržišti, významně se dívají z oken, v létě popíjejí kávu pod pergolou, budují si venkovní krby a předhánějí se, kdo bude mít lepší bazén. Baráčníci mají většinou domy po odsunutých Němcích a projevuje se u nich vybraný nevkus a neúcta k architektuře. Při tzv. zateplování mizí z domů secesní či funkcionalistické římsy kolem oken, nápisy původních paní domu jako Anna či Karin jsou často nemilosrdným majzlíkem odsekány, občas zbyde letopočet. Každý baráčník je také vášnivým zahrádkářem, a to je na nich obzvlášť odpudivé, to jejich předkloněné rochnění se v zemi. A výsledek? Ohně květů, popel okurek a salátů, lunární kdoule dýní, ostnaté dráty aster a zahradních kopretin, zabodnuté biče tújí. Žiji s baráčníky již docela dlouho, nejsem však zdejší. Nepíchal jsem jejich dcery, neházel hovna v dobách sousedské nenávisti na jejich zahrady. Hrdí to lidé plní čapkovského pragmatismu, k čepovskému rozměru modré a zlaté však nikdy nedojdou.
39 • Pandora
Nucený výsek Doktor se podíval Žibřidovi z příma do tváře, potom ohmatal jeho pravé varle a řekl takové to významné: „Nó, je to obrovský zánět, nasadíme antibiotika, budeme ledovat a kdyby to nešlo, začalo nám to hnít, tak budeme muset tu kouličku řezat nebo i uříznout.“ Rozpačitého Žibřida dovedli na pokoj, kde ležel mladý muž s kýlou a rumunský svářeč Šorš s rozbitým meniskem. Vždy ráno, v poledne a večer přicházely neskutečně blbé sestry, které říkaly strašně vtipné průpovídky. Žibřida měly obzvlášť rády. Exot, který leží na chirurgii se zánětem varlete a má ho celé zarudlé a velké jak pštrosí vejce, je doslova přitahoval. Otázky typu: „Tak co koulička, už se nám smrskává?“ nechávaly přesto Žibřida chladnými. Jeho pohlavní orgány tak během několika dnů shlédlo nejvíce žen v jeho životě. Nechával si s klidem vyměnit gumovou láhev s ledem, díval se z okna nemocnice na město, kde žil, přemýšlel o sobě a své ženě, která ho opustila a o synovi, kterého jen tak neuvidí. Představoval si, jak mu tu kouli fakt uříznou, bude rozvedený, bude se sám hledat v nějakých bludných městech, bude strašně pít a v opilosti brečet, potom podrží v sobě tu sněhobílou homoli času a začne na sobě pracovat, začne posilovat a dávat se do kupy, naučí se nějaký světový jazyk a snad i nějakou ženskou sbalí, ale když přijde na lámání chleba, když vejdou do té jeho garsoniéry, kápne božskou a řekne: „Hele, kotě, nevadí ti, že sem tak trochu jednokulčák?“ Představoval si tuny smíchu, které vyletí z jejích úst, jak se svíjí, zdravě prokrvená na posteli a vykuckává se do polštáře.
Lepší umělá než umrlá. (Pavlovi Š. za obraz Hřadující slepice na šípech sv. Šebestiána) Když jednou Žibřid popíjel s kumpány v hospodě, zjevil se tam černě oděný muž v buřince, vypadající jak z obrazů Reného Magritta, který z kufru vytáhl balík umělé hmoty a začal ho nafukovat. Žibřid a ostatní se nestačili divit, když se před nimi zjevila vysoká černovláska se třemi zázračnými otvory, učesaná na tajemné mikádo. Chvilku na ní všichni civěli, stála lehce opřena o nálevní pult a dala si bejlís. Chlapi pili dál, zrychlovali tempo panáky. Až se jeden z nich osmělil a řekl: „Smím prosit?“ A pak šla z ruky do ruky, tančili s ní všichni. Někdo si s přibývajícím alkoholem dovolil i víc než pouhé obejmutí; podrbal jí kozly, ucucnul imaginárního mléka, zajel nehtem do umělohmotného zadku. K ránu si ji přivlastnil Schlejhar. Když s ní tancoval, zdálo se mu, že nějak blbě čumí. „Umělá, umělá“, brblal si pod vousy, „hovno umělá“ a začal se jí vyptávat. Ona mu ale nějak blbě odsekávala, jak ženy s oblibou dělávají. Říkal jí: „Nech toho nebo ti dám do držky.“ Ona toho nenechala a tak jí dal do držky.
Pandora • 40
Poznámky z baráčnické čtvrti II Nedávno se z dvacetiletého vězení vrátil domů, do baráčnické čtvrti, vrah, který kdysi někoho zabil nožem a poté ho jak srnce rozporcoval ve vaně. Je zcela bezzubý. Když nepije pivo, dívá se z okna, pokuřuje a čučí na ulici. Hraje takovou hru s vajgly, cvrnká je sousedům mezi košťály a rajčata a čeká, jak zareagují. Vrah trpí samomluvou a často si pro sebe mumlá: „Šešno mě šeje, nejraši bych někoho podříš." Zvláštní je, že se tomu nikdo nesměje, ačkoliv takových vět slyšel každý z nás v životě už bezpočet.
Poznámky z baráčnické čtvrti III Baráčnické děti mají úzké zornice a jízlivý výraz. Hrají samozřejmě ty samé hry jako ostatní děti v jiných částech města: jezdí na kole, honí se po ulici, stavějí bunkry ve větvích křovisek, klacíky rýpou v zemi, zírají do slunce přes barevná sklíčka, šplhají po stromech, kopou do míčů, vytrácejí se na louku nebo mizí po sousedských zahradách. Často sedí na zemi, tiše čučí před sebe, čárají klacíkem do hlíny a tak divně se dívají. Ó, jak divně ony se dokáží na člověka dívat. Šelmovská očka však rychle uhnou a děti jako malé lasice uskočí. Kdo pak z nich bude jednou vrahem, říkám si pro sebe a potichu je rozpočítávám: Hla vi čky sle pi čí, pa ci čky krá li čí. Kdo vra hem? Ty či ty? Pa řá ty sle pi čí, u ši ska krá li čí, o cá sky ko či čí. Kdo vra hem? Ty? Ty!
41 • Pandora
J. V. Kaluž: Ta veselá šplouchnutí! (o ruském futurismu) … Konečně ticho, ulevil si Burljuk Majakovskij zachrápal Co vlastně víme? … Dlouho hovořili o psu, Burljukovi cukalo v koutcích, Majakovskij pokašlával Kručonych to všechno zapsal na modrý papír černou tužkou a strčil pod postel … Chlebnikov chodil na jedno místo a pozoroval psa Několik let pozoroval psa jak se chová Ale ve skutečnosti Chlebnikov neměl rád psy … Vidíš to, řekl Chlebnikov a ubzdil No vidíš to, řekl Chlebnikov To je svět, zapsal si Kručonych Dvakrát nasucho polkl
… Co my víme co Chlebnikov dělal za prasárny? S kým obcoval? Co my víme? Kde všude se Chlebnikov motal? Po Moskvě? Po Leningradě? Co my vlastně vůbec víme? Jsme úplně přirození (Kručonych, 1963)
… Nevíme vůbec nic a tady je naše zpověď: Chlebnikov Majakovskij Co vlastně věděli? První futuristický sborník nevyšel Nikdo nevěděl nic, říká Kručonych Nakonec se ztratil A jak to dopadlo!
… Chlebnikov dva dny nejedl Velmi se divil Žil v bídě, poznamenává Kručonych a rukou otírá ústa mastná od kaviáru To bylo ovšem v roce 1912 Dneska se píše 1959 A Jesenin? Co teprv Jesenin!
Pandora • 42
… Co teprv Jesenin? Většinu života o sobě vůbec nevěděl! zapsal si Majakovskij a odříhl … Jesenin už dělal jenom pod sebe, zapsal si Majakovskij po delší chvilce Chlebnikov byl ovšem mrtvý O ničem nevěděl
… Na pódiu se děly věci Jesenin měl závrať Tutéž závrať V noci se budil Neměl sliny Kde jsou mé sliny? sípal Jesenin Sliny nepřicházely
… A kde je jedna? Kde je šest, sedm, devět? ptal se Jesenin sám sebe Zkrátka záhada
… Ta veselá šplouchnutí, připomněl si Majkovskij Nebo Kručonych? Ten všechny přežil … Alkohol, člověk si říká cigarety a alkohol – to nemůže člověku nic udělat A když Majakovskij předevčírem přišel včera ráno v půl šesté, hodinu dávil Nic nejedl Nic nešlo Snědl oplatku a šel spát, zapsal si Burljuk V půl třetí snědl salám
… Její nohy na ramenou a je to pěkné Příjemná zátěž To je svět (Jesenin v New Yorku o vztahu k Isadoře Duncanové) … A na závěr? Ono se řekne: Na závěr! zapsal si Kručonych v roce 1959 (nebo 1960?) 43 • Pandora
Mnoháček Zgublačenko: Povídky z Autistánu Změna názvu Za léta působení psychiatrie zpychla a jedná se svými pacienty nekompromisně a panovačně. Pan Zgublačenko jí proto změnil název. Říká jí: Zpychiatrie.
Střelnice Nedaleko Horních Beřkovic je střelnice. Často je v parku sanatoria slyšet střelba z této střelnice. Jednou měl pan Zgublačenko návštěvu a jeho strýc se ho zeptal: Co je to za střelbu? Básník pohotově odpověděl, že se v sanatoriu přemnožili pacienti, a tak snižují jejich stav. Z tohoto příběhu je vidět, že o pacienty není nouze.
Dálnice Pan Zgublačenko chtěl v devadesátých letech 20. století vybudovat dálnici z Keblic do Horních Beřkovic, protože se tam často jezdíval léčit a cesta po obyčejných silnicích byla složitá. Problém byl ale v tom, že dálnice měla vést přímo, a proto Mnoháček požádal ctiněveského starostu, který se jmenoval Šjaleuáj Leujáský, aby mu dovolil udělat skrz horu Říp tunel. Ten to však nepovolil, neboť Říp je národní památka, a tak se jezdí z Keblic do Horních Beřkovic dodnes po starých silnicích.
Knoflík Jednou šel Mnoháček na nějakou přednášku a tam se mu utrhl knoflík u košile. Ten koflík si schoval a když přišel domů, tak byl nějaký nervózní. Když si vyndaval z kapes léky, byl tam i ten knoflík, a jak byl ve stresu, tak omylem zapil kromě léků i ten utržený knoflík.
Josef Jednou se Mnoháček snažil přesvědčit zdravotnici o tom, že Josef má svátek kromě 19. března také 7. srpna. Zdravotnice se zhrozila, že je snad konec světa, když Josef má svátek v srpnu. Mnoháček jí dal kalendář, aby si nalistovala 7. srpen. Našla tam jméno Lada. Mnoháček však dodal, že malíř Lada byl přece Josef, nebo snad o tom pochybujete?
Zaskočen Jednou ráno v Hajrenu přišel Mnoháček do šatny a viděl tam svěřence, který se jmenoval Čilimníček Zmičilinčmanči, jak má v ruce konývku vody. Proto se ho zeptal, co tam dělá. Čilimníček odpověděl, že zalévá květiny. Mnoháček však řekl, že v šatně žádné květiny nejsou. Čilimníček byl zaskočen a nevěděl, co má říct. Pandora • 44
Malý důchod Když Mnoháček nezískal na sportovních hrách medaili ve skoku dalekém, tak se ho hajrenský zdravoťák zeptal, proč se nesnažil skočit dál. Mnoháček jako vždy uměl pohotově odpovědět, a řekl: Nemůžu si moc vyskakovat, protože mám malý důchod.
Změna jména Mnoháček Zgublačenko se původně jmenoval Hekoslaw Zgubenowski. Toto jméno znamenalo, že hubne a přitom heká nebo-li vzdychá. Jinými slovy: že hubnutí je těžké. Když trochu zhubnul, tak si změnil jméno na Usilóweg Zgubenál, což znamenalo: že usiluje o hubenost nebo-li je neúnawným bojowníkem proti obezitě. Když však zhubnul na požadovanou hranici, kterou považoval za ideální, tak si opět změnil jméno na: Mnoháček Zgublačenko, které doslova znamená: mnoho zhubnul. Pak se Mnoháček neovládl v jídle a několik kilogramů na přechodnou dobu přibral. Dal si proto jméno: Opjetníček Tluštěnko, což znamená: opět tlustý. Naštěstí netrvalo dlouho a Mnoháček opět zhubnul.
Špagety Kusowjanka Makrejošci byla kuffnerská kuchařka, která vynalezla strojek na vyrábění špaget. V KSHB je dost injekčních stříkaček, protože mnoho pacientů bere injekce. Tyto stříkačky paní Makrejošci vydezinfikovala a zavolala na oddělení, aby poslali pacienty na pracovní terapii k ní do kuchyně. Mezitím zadělala na těsto a když pacienti přišli, tak dala každému stříkačku a kus těsta, a výroba špaget mohla začít. Od té doby si kuffnerská kuchyně vyrábí špagety svépomocí. KSHB tím ročně ušetří 47 Kč.
Rozklad rodiny Libochovický vodovodní kohoutek již léta nekokrhá, neboť mu vyschlo v krku. Voda z místní studny se totiž ztratila. Paní Lahazdma Púštkowá si už po ránu nemohla omývat své nemocné oči, a proto oslepla, takže se z ní stala slepice. Když přestala vidět, tak již nemohla uhlídat své dvě dospívající děti, které vychovávala sama, neboť byla vdova. Následkem toho obě děti začaly kouřit a stala se z nich tím pádem kuřátka.
Vyčerpanost Když pan Zgublačenko pobýval v KSHB, tak tam musel třikrát denně uklízet chodbu. Byl však velmi utlumený injekcemi, a nemohl se vzchopit, aby něco dělal. Když ho vždycky předseda oddělení Debžut Mintazníček nutil uklízet, tak Mnoháček vykřikl: Dej mi s tím úklidem pokoj, kuchyň i ložnici! Běžně se říká pouze: dejte mi pokoj! Když ale Mnoháček použil i kuchyň a ložnici, tak to znamenalo, že je to člověk velmi vysílený a je na pokraji psychického zhroucení. Mnoháček je velmi psychicky slabý. 45 • Pandora
Ivo Mikšovský Poslední případ detektiva Franka D. (výbor z novely)
Kapitola osmá Detektiv Frank D. věděl, že musí vyhledat svého nejspolehlivějšího informátora, co se Elvis jmenoval a co bydlel v dělnické čtvrti spolu se svou manželkou Dianou. „Do čerta!“ zaklel Frank D., když cestou do dělnické čtvrti spatřil ztělesnění antické bohyně krásy. Frank D. byl přesvědčen o své neodolatelnosti, žádná žena mu nebyla s to říci ne. Při pečlivém prozkoumání úhlu sklonu pohledu jejích očí probleskujících zpoza slunečních Raybenů zjistil, že výjimky neexistují. I když pospíchal, nemohl ji odmítnout. Nacvičeným pohybem zápěstí ji proto chytil za latexovou sukni a přitáhl k sobě. „Hned mě pusť, ty kreténe!“ zařvala dívka. „Tak slečinka se bude cukat?“ returnoval Frank D. a následně přesně mířeným pravým hákem poslal padesát kilogramů živé váhy k zemi. Když už se zdálo, že se dívka v této fázi milostné předehry poddá vůli největšího hrdiny planety, vytáhla zcela nečekaně ze sportovní tašky revolver. Detektiv Frank D. nenáviděl střelné zbraně. On sám dával přednost noži a žiletkám. V nastalé situaci byl pak nucen uplatnit svou rychlost a s lehkostí sobě vlastní vykopl dívce zbraň z ruky, přičemž jako závdavkem jí též uštědřil dva kopy levou nohou do žeber a jeden pravou do ledvin. Teprve nyní Frank D. seznal, že ho kaluž krve houstnoucí na chodníku u jeho nohou není hodna. Až se opět spojí s okolo ležící organickou hmotou a probudí se k životu, bude se muset s tím, že neměla pohlavní styk s nejlepším detektivem nejen zdejšího policejního okrsku, nějak vyrovnat. Dívky mu bylo upřímně líto. • Než se Frank D. dostal do ulice Osvoboditelů, v níž bydlel Elvis, zahalil město soumrak. „Zatraceně, to že už je tma jak v prdeli, mě nesere tolik jako přicházející krize,“ ulevil si Frank D. a nakopl poblíž stojícího bezdomovce do řiti, doufaje, že Elvis něco u sebe bude mít. • „Máš nějakej herák?“ zněla první slova detektiva Franka D. po vstupu do Elvisova bytu. „Franku, potřebuju ti něco důležitýho říct. Sme všichni v smrtelnym nebezpečí. Prvním z řetězce, koho unesli, je moje Diana,“ drmolil nesouvisle Elvis. „Kurvafix, tvoje Diana je mi úplně volná,“ vřeštěl Frank D., drže Elvise pod krkem. • Elvis byl převlečen do svého informátorského převleku číslo 7, jednalo se o model cvok. Oděv se sestával ze stínítka na lampu, jež Elvis užíval Pandora • 46
namísto čepice, klasické presleyovské bílé kombinézy se zvonovými nohavicemi a z modrostříbrných běžkařských bot značky Botas. Jako stahovadlo posloužila detektivu Frankovi D. trojlinková šňůra, která ústila právě do konstrukce Elvisovy pokrývky hlavy. Při aplikaci svého favorizovaného opiátu pak Frank D. použil úmyslně injekční stříkačku po Elvisovi. Absolvoval totiž dvousemestrální buddhistický kurz na Harvardu, a dokázal tudíž uvést své tělo do stavu absolutní imunity vůči veškerým infekčním nemocem. • Až v momentě, kdy Frank D. konečně přestal hulit na háčku, mohl mu Elvis sdělit ony důležité informace. „Franku, Společnost nám lže. Všem nám lže. Tunel Blaho je už dávno vykopanej. Jim se ale nehodí, abysme přestali hákovat. Nechtěj, abysme se stali prvníma, kdo se přiblíží naplnění hlavního cíle Společnosti. Naopak. Jim prostě vyhovuje, že makáme jak volové ve svý nevědomosti. A oni? Bůh ví, co dělaj s veškerou energií z tunelu Blaho?“ „Uklidni se, Elvisi. Já sám jsem zaměstnancem Společnosti a můžu tě teda ubezpečit, že tunel Blaho ještě zdaleka není hotovej.“ „Franku, proboha, uvědom si, že ty si jenom malá ryba. Spole…“ „Cože?“ zaburácel basový hlas detektiva Franka D. a jeho ruce chytily Elvise za vlašťovčí límce jeho presleyovského overalu. „Já ti dám malou rybu, ty impotentní parodie na mužství. Dej rychlý sbohem těm svejm němejm mořskejm příšerám, protože dneska je tvoje ruce krmily naposled,“ hulákal jako smyslu zbavený detektiv Frank D., zatímco s chirurgickým citem prořezával Elvisovu krční tepnu. „A tu tvoji Dianu jsem přefik rozhodně víckrát, než kolikrát tě nechala sledovat Ligu mistrů,“ ulevil si ještě Frank D., když opouštěl zátiší s akváriem, běžkařskými botami značky Botas, stínítkem na lampu, presleyovským oděvem a chladnoucí mrtvolou Elvise.
Kapitola devátá Detektiv Frank D. se houpal na své židli v kanceláři policejní stanice města DC. Nenáviděl papírování, dával vždy přednost tvrdé chlapské práci, a tou pro něj bylo zatýkání grázlů. Jediná věc, která mu tady dokázala zvednout náladu, byl automat na kolu. A výjimečně ještě seržantka Clarková. Seržantka Clarková byla dvaadvacetiletá pyrotechnička s pletí barvy mléčné čokolády, třímilimetrovou mezerou mezi předními zuby a s pětiletým heroinovým návykem. Teď vstala, opustila místnost. Detektiv Frank D. ji následoval. Když pomalinku otevřel dveře toalety, uviděl svou celoživotní lásku v plné své kráse. Křestním jménem se jmenovala Inzulka a byla plná hnědé tekutiny.
47 • Pandora
Lux von Dux: Deník diluviantna 20.8.03 Šárka Koukalová, pravil Koukal, napsala jako dítě detektivní román, který začínal slovy: Byl to zloděj, vrah a hodný člověk. 30.9.03 Engelein označil moje měsíční povídky jako kurzgeschichte – Kurz-kurzgeschichte. Jako mé blížence identifikoval Charmse, Klímu, Altenberga a Haška. Hašek by mě nikdy nenapadl, ale je to tak. Trochu jsme si blízcí, abych tak řekl, v konsumaci. Mmchd. doneslo se mi, že Ortelovu cenu jsem nevyhrál. Kahuda, který podle všeho jako člen komisse bránil pravé umění, tj. VAL čili Víru a Lásku, před zlem a nenávistí, neuspěl. Prokázalo se, že muž, jehož jméno se ošidnou shodou náhod téměř shoduje s chochmou, sefirou moudrosti, je chuj. Chuchma chtěl, aby vyhrála Hůlová. Hůlová – a její konjunkturní psaní. Nikdo z celé komisse nepochopil, že jediný, kdo měl právo na cenu a především na těch padesát tausnů, byla Natálka Kocábová. Copak Chuchma nemá voči? Natálka to je vopravdu nádherný body & soul, přirovnal bych jí k Magdeburgu, zatímco Hůlová (pokud to není Hůla) je docela obyčejná Gera. Pokud jde o mne, cítím se jako Budyšín. Chuchma to je celý Strelitz. Kahuda Rostock. 12.10.03 Ve Spící Hrůze chci vytvořit síť vzájemných stavů, které v několika povídkách vytvoří osobní příběhy různých postav v systému polopravd, náhodných odhalení a záměrných lží, ať už ze strany vypravěče či jednotlivých postav. Pořád, ale musím myslet na to, abych jednotlivé motivy (barvy a řeky, postavy) nepřehnal. Sestavil jsem grafy jednotlivých příběhů a tím jsem dosáhl dokonalé a okrouhle jednotné polymorfie. 12.11.03 Večer jsem se díval na Dalglieshe. Když jsem poslouchal ústřední melodii, mrazilo mě v zádech. Vždyť poprvé jsem ji slyšel před patnácti lety – a to je skoro půl života. A k tomu ta včerejší rozmluva s Krajícem. Tvrdil, že už by nikdy nešel do hospody. Lidi mu vadí. Tvrdil, že mu vadí lidi i v kavárně. A jinak ho prý nic nebaví. A jak, by také mohlo, řekl, když nic nemá smysl. Podle mě by měl začít aktivně fetovat. 6.12.03 V Praze, na Malé Straně, jsem podstoupil rozhovor a focení pro Cosmomolitan. Výsledný output mě nezklamal. Například se tam píše, že jsem puritán a rád se obnažuju, což je v podstatě pravda, ale není snad nutné to rozmazávat. Kdybych nebyl puritán, asi bych se neobnažoval. 24.1.04 Já a Stejsky jsme poprvé vystupovali jako členové Vyžvejklé bambule – na Podletné před necelou stovkou diváků. Bylo to – nevídané. Pocit odpovědnosti nám zabránil v přílišném pití před vystoupením. Zato o půlnoci jsme s hRvN vyžahli láhev patnáctileté becherovky. Když jsem Bambuli viděl v roce 94 poprvé, nenapadlo mě, že jednou k tomu budu patřit. Sháním vagínu proti vzteklině. Pandora • 48
10.3.04 To, co z tebe ráno lítá, je první střevní liga. 16.4.04 Z počítače mě bolely záda, tak jsem si lehl k televisi. Prima a Nova mezi sebou bojovaly tak nesmiřitelně, že jsem nevěděl, sleduji-li Majora Bonda nebo Jamese Zemana. V 1.50 jsem uzavřel základní část Dějin pindíků. Mezi póly/ samý fóry. 30.4.04 Vernisáž obrazů Martina Tomáška na Růžovém hrádku. Engelein držel úvodní řeč. Moc hezkou. Ani si to ten zkurvenej národ den před zánikem nezasloužil. Přišlo mi to všechno tak ňáko na piču a bohovsky jsem se zlil. Večer mi Eva řekla – Tebe zajímá jenom se ožrat a kdy to jede – a Fridrich na to – Tak v tom se tě musim zastat, kdy to jede, tě nikdy nezajímalo. 12.5.04 Punkové chrlení krátkých vět a sprosté výkřiky do auditoria, to o mně napsali. A to jsem chtěl žít jako des Esseintes a psát jako Machen. Místo toho žiju jako hovado a píšu jako prase. Popravdě řečeno, dnes ráno jsem si vyčistil zuby, učís se a dokonce si navoněl triko a otřel si botky. Ale některým lidem je v tomto směru všechno málo. Jsou i tací, kteří v tom vidí provokaci. Zaslechnuto v hornické hospodě: Sem zbouranej jak vesnice v SHR. Mám rád drsné výrazy z dob, kdy chlapi vládli hektarům. 7.7.04 Ty kundy z ryby zrušili linku na Dlouhou Louku. Abychom se dostali na erzgebirgské pláně, museli jsme pěšky do Oseka a motorákem na Moldavu. Moldava byla ještě v devadesátých letech příjemně upadajícím pohraničním městečkem. Teď je to vietnamsko-německá hranice. Z Moldavy jsme šli přes jakýsi kopec a pak jsem zjistil, že mám lyžařskou mapu. Vsadil jsem na dobrou hvězdu a na přesvědčení, že v horách nemůžeš zabloudit, jdeš-li dolu nebo nahoru. Od výletu do Dubí, kdy jsem si vrstevnice spletl s lesními pěšinkami, zásadně netraversuji, ale chodím šusem. Sešli jsme Domaslavickým údolím, rodným údolím paní Eduardy Benešové, do Křižanova. Pod horami, přesycen kyslíkem, jsem složil nádhernou píseň Máš asi rýmu: Máš asi rýmu/ máš asi chřipku/ máš asi krokodýla na botě/ máš asi těžkou vodu na mozku/ máš asi slovo/ máš asi dlouhý nohy pod peřinou. Zpíval jsem to na melodii, která připomínala píseň Marka Pražáka, a vydržel jsem s tím nejméně půl hodiny. Pak mě Boubelka zastavila klackem a slovy: „Vole, vole, kde máš káru?“ Prý je to z nějakého filmu o československé mládeži nebo co. začátek srpna 04 Večer jsme věštili z knih, říká se tomu rapsodomancie. Lepší je Teorie spolehlivosti než ta Magorova Summa. – řekla malá Evička. Jak to? To se přece nedá srovnávat! – já na to. Já myslim, lepší nato, jaký bude počasí. Tak to si musim zapsat! Nech toho Patri, ty už mě vážně sereš! Už ti nic neřeknu. Tomáš Řezníček se Fridrichovi přiznal, že železnice ho celý ty roky sraly. Přitom byl každý přesvědčen, že bez nich nemůže ani psát, ani žít. 49 • Pandora
Daniil Ivanovič Charms (1905-1942) vězeňská nemocnice, únor 1942 Drahá Natašo, prosila jste mne, abych Vám stručně napsal, jak jsem dosud žil a proč jsem takový, jakého si myslíte, že mě znáte. Píši Vám tedy příběh Charmsův, jak jsem jej vnímal já. Narodil jsem se v pátém roce nového století, a to, jak víte, nebyl dobrý rok pro naši zemi. Ten rok nebyl dobrý ani na rození dětí. Myslel jsem si to od počátku – vždyť já to říkal i té vrásčité zdravotní sestře, co už se začínala podobat kojencům! Cpal jsem se zpět, ale nepomohlo to – jak zahlédla mou modrou hlavu, zamilovala si mě a musela mě mít. A tak to se mnou jde celý život: jak mě nějaká dáma zahlédne, už mě musí mít. Není-li tomu tak, drahá Natašo? Od toho dne jsem takový, jaký se znám dnes, dospělost děti nemění, to byste mohla vědět, to děti mění dospělé. Ale bych se do toho nezamotal. Napijme se octa, pánové, pravil jednoho dne Charms. Psal se rok osmadvacet. Proč ne, jednou za život se musí vyzkoušet všechno, řekl si Šujev a octa se napil. Bába za oknem pochopila, že ne všechno je takové, jakým se zdá být, a na místě zemřela. Proč ne, řekl si Šujev, a umřel taky. Že by ten ocet? pomyslel si Charms a vrátil se k osvědčené vodce. K vodce sluší se chléb, ale jedině pravý moskevský, řekl si Charms a vydal se na krátkou cestu k dlouhé frontě. Ach, zlatý Leningrad, zaradoval se náš básník, kde jinde bych se tak pobavil životem! Škoda jen té báby. Kdybych se byl narodil dřív, nebylo by se to stalo. Nenarodil jsem se dobře (tady vidíte, drahá, jak dlouho mě trápil rok mého zrodu!) Hej, Vvědinský! Taky pro chleba? Á, kohoutek. Kape, co? Aha, k obědu. To není možné, snad jen jedna fronta v Leningradu je, hele, támhle jde Olejnikov. Pojďme někam zapít to naše šťastné setkání, zvolal Charms, fronta na nás jistě ráda posečká! Když už potom spolu sedíme, Natašo, ano děkuji, dám si vodku, tedy když už tam tak sedíme, ptám se: věříte ruské poesii? Nepřijde vám sentimentální, nereálná, nedostatečná, nevyjadřující svět, vzdálená nám i zemi? Zapili jsme naši shodu. Tak jsme založili OBERIU, tedy Společnost reálného umění. Ano, tak to bylo! A jestli mi nevěříte, Vvěděnského se neptejte, ten měl v hlavě jen ten kohoutek, a Olejnikov už Vám to taky neřekne. To nevíte? Zmizel už před lety, prý ho zastřelili. Musíte mi tedy věřit, a já vím, že to umíte. Ale kde jsme skončili: psali jsme tedy dle své volby. Někteří nás přirovnávali k dadaistům – ať je to kdo je to – a někteří v nás viděli obdivovatele anglického nonsensu. Budiž, já psal, co jsem viděl, co bylo kolem nás, co je kolem nás, a nacházejíc možné a především nemožné souvislosti jsem se neskutečně bavil. I to je možná důvod, proč nás i s Vvěděnským posílali pryč. A my se vraceli jako se kočky vracívají k misce po promrouskané noci. Pamatujete se ještě, jak jsem psal o dětech a dospělých a o dospělých dětech? Ano? Tak tedy: psal jsem dětem a pro děti, to se může, to se smí. Děti, předrahá přítelkyně, ač prý jsou naší budoucností, mohou číst to, co nesmějí číst dospělí, kteří tu budoucnost budují. Že jsem se oženil asi víte. Žena, chudák, má o mne starost, zdá se jí, že v poslední době duševně scházím. Ale blázni, jak je všeobecně známo, nejlépe vnímají skutečnost, a jsem tedy rád bláznem. Chtěla jste stručný příběh a já se o to pokusil. Jak je jednoduché vměstnat jeden život na list papíru! Ach, milá Natašo! Stýská se mi po Vás, je tu zima. Bába se mi posmívá, kroutí očima, protézou klepe o bradu a já se bojím, že už se nikdy nenapiji octa. Pijte ocet, Natašo. Pijme ocet, pánové… Váš Daniil I. Charms PS: Možná jsem ten dopis nikdy nenapsal a možná se za to ani trochu nestydím. připravila Eva Francová Pandora • 50
Milan Sochora Z cyklu „Neuvěřitelné souvislosti“ aneb „Každý/é má své“ *** Když na básničku, tak s motorovkou když na písničku tak se sekyrou záleží na každém z nás čím hledáme osobu nějak milou a proto je vždy nemusíme hledat s pilou nebo se sekyrou a místo toho jenom pijou, jenom pijou.
Meruňka Je jako plod nebo tekutina, Vše ze stejného pramene, Ze dřeva vykoupené A osypané listím a plody Pálené či pevné Chuti ostré či chuti jemné Lahvová či s peckou Jen pro lidi s měrkou. 29.1.2004
Lev Je spisovatel či velké zvíře Oba loví, avšak každý jinak Čtenáře či zebry Žijí však různě Lev byl v Rusku a lev je ve stepi bojí se ho hyeny i psi žil za dob cara, ale dnes již je na márách. 31.1.2004 15.45
Krtek s brýlemi kluk sametovým kabátkem je přírodním děťátkem je to vnuků vnuk
51 • Pandora
Špenát nebo záchranný kruh plný krajek a živí se malým vrtákem v zemi a je dobrá pro období zimní Zelená hmota plná vitamínů je pro konzum přímý. 11.53. 30.1.2004
Oči Lidské, na punčoše nebo zvířecí Každé je jiné, ale přitom skoro nerozeznatelné menší či větší textilní či přirozené dají se spravit taktéž, i když každé jinak vidí i nevidí někdo lépe někdo hůře nejlepší to má kuře.
Okno V hlavě, do světa či u chalupy Pohled různých možností Dřevěné či temné Protože každé má své Ale zavírají se jenom jedna zbylá zůstávají otevřena. Neboť jsou neidentifikovatelná.
Pšenice Životodárná píce je pro tetky i strýce Je přírodním bohatstvím a spadá na ní stín života s využitím pro lidi i zvěř a na počátku začínalo i toto stejně lidské plémě začalo žít a akorát lidé a zvěř mohou jeho život ukončit když budou hlad mít. 17.36.-17.49.27.1.2004
Vrána Mahagonový tvor, Který cestuje vzduchem, A kleptomanka přírody Sdílí lesy, louky, pole A ve společenství ptáků Je někde mezi, takže není úplně dole.
*** Přiletěl ptáček zpovzdálí a všichni na něho volali kampak letíš ptáčku nevím, ale až vyberu zatáčku tak poletím k a abyste tu byli v klidu staví se tu svatý Jan protože i on může býti někdy sám. 21.07 – 21.11. 23.1.2004
Vstoupení – povídka Den první – pondělí Bylo léto a lidé chodili pořád dokola do práce, do školy nebo k vodě. Byl jeden mladík, který se jmenoval Milan a ten byl pořád jen doma a každý mu říkal „Běž ven“, ale jemu se pořád nechtělo. Jen sedě u počítače, díval se na filmy, hrál hry a sem tam se učil. Ještě jsem ovšem opomenul televizi u které byl neustále a tak se bavily mezi sebou už i lidé, že by s ním chtělo něco udělat, protože mu bylo asi sedmnáct a už vážil sto padesát kilo. Každý v okolí mu říkal „pojď s námi ven“, ale tento pecivál jim pořád odpovídal „mně se nechce“, nebo jim říkal až po skončení toho či onoho seriálu, soutěže či filmu a jinak jenom jedl. A když jedl, tak snědl půl bochníku chleba, dvoje rybičky, kostku másla, hrnec mlíka a pět vajec. K večeru šel na záchod ven a říkal si „až já půjdu s nimi ven, tak vyroste v zimě na poli obilí a bude zase nanebevstoupení Ježíše Krista, takže si myslel, že asi nikdy. To už mu to ale povídali i doma a každý, že by ze sebou měl něco a on ne a ne. A ani holky ho nechtěli, protože byl strašně silný. Každý se mu jen smál a proto už nechtěl chodit ven. Den druhý – úterý Vstal kolem čtvrté hodiny ranní a šel se na deset minut projít. V tu dobu totiž ještě nikdo nechodí ven, akorát lidé chodí do práce. Vzal si sebou svého pejska a šel ven, vzal to kolem břízek, které tu již nějaký čas rostly a okolo rybníčku rovnou domů. Nikoho při tom nepotkal. Jen pár koček bylo u cesty a pár žab kuňkalo v rybníčku. Při tom jak šel, žáby skákaly do vody, takže když je spočítal, tak jich napočítal kolem patnácti. Taky začalo trochu mrholit a proto se už musel vrátit domů a hned se mu spalo lépe. Do školy vstával o půl sedmé, aby si stihl nachystat učení a najíst, protože mu jel autobus ve čtvrt na osm. Tak vstal a najedl se, umyl a vyrazil k autobusu. Ještě ale před tím se podíval v kuchyňce na kříž Ježíše Krista, protože co kdyby. I zázraky se přece někdy dějí. Tak odjel do školy a zase se mu každý smál, tak se začal modlit a říkal si ať už konečně přestanou, ale oni ne a ne. Tak po škole šel do kostela a tam se ptal faráře co má dělat, aby ho bůh vyslyšel a on mu řekl „víš chlapče, ono se nestačí jen modlit, ono se musí také něco dělat, vždyť jsi jak soudek střelného prachu, jen bouchnout“ a tak Pandora • 52
šel domů. Ještě než odešel domů, tak mu farář řekl věř čemu chceš a mysli si také co chceš, ale vždyť ty nechodíš vůbec do kostela, tak co chceš, víš kolik lidí chodí do kostela a čeká na zázraky a oni nepřichází a nepřichází a ty se ze dne na den začneš modlit a myslíš si, že se ti stane zázrak“ Zázraky se nestávají z ničeho nic, ten si musíš zasloužit.Přišel domů a byl brzy večer, shlédl své oblíbené seriály a soutěže, naučil se a šel spát. A přemýšlel nad tím co mu farář řekl. Třetí den Ve středu ráno se šel projít kolem půl šesté, protože jak nad tím přemýšlel, už mu bylo jedno jestli mu někdo něco poví a tak vyšel. Už bylo sluníčko na obloze a tak se šlo lépe než minulý den. Den předtím si do školy vše nachystal tak mohl jít domů až za hodinu. Když se vracel o půl sedmé domů, tak každý si na něho ukazoval, ale jemu to bylo jedno a už i ti lidé si říkali, že konečně dostal rozum, ale už i na těch lidech bylo vidět, že se trochu změnili, že jsou jacísi jiní. Podíval se doma křížek a uviděl u něho malinké světýlko, které se rozprostíralo po místnosti. Z toho křížku na něho promluvil hlas, který byl slyšet prvně tiše a pak čím víc chtěl tento hlas slyšet, tak tím víc tento hlas zesiloval a promluvil k němu Ježíš. A už ten den s nimi šel ven a zhubl. 12 – 8.30., 24.1.2004
Milan Sochora – mistr neuvěřitelných souvislostí Milan Sochora je čtyřiadvacetiletý básník, který udává, že píše od 21. 10. 2002, od 13:30 hodin. Jeho texty byly otištěny např. v almanachu „Vycházející Hvězdy“ a „Páté dny“ poezie Broumov, kde se také zúčastnil česko-polského setkání básníků. Každoročně jezdí na Festival poezie do Chotěboře, kde mu Pavel Lutner zhudebnil jeho básně. Jeho inspirací je již zesnulý Bohuslav Reynek, Jan Skácel, Jiří Wolker či Karel Kryl. Ze současných básníků jsou to např. Zorka Šimůnková, Ivo Harák, Petr Musílek a další. V poslední době se také zajímá o polskou poezii. Je členem hnutí Amnesty International a organizace Greenpeace. Zajímá se také o fotografování. Hlavním motivem jeho pokusů je především příroda, místa s vyzařující energií. Tento zdroj se také nejvíce odráží v jeho literární tvorbě. V současné době publikuje své texty v časopisech Lipské listy, Fokus Vysočina a Esprit. Z jeho textů dýchá opojení přírodou, které je detailně popsáno a zanalyzováno. Úvahy, které se týkají i té nejtitěrnější existence, jsou okořeněné překvapivými asociacemi zavádějícími čtenáře do úskalí rozumových limitů. Jeho tvorba je plná ZVRATů a náhodných představ, které se mísí a dokonale zaplňují další propasti v uchopení jedné reality. Pohled, který se nám tedy naskýtá při čtení těchto textů, je PŘEKVAPIVÝ a ORIGINÁLNÍ. Někdy je touto originalitou všednost a naprostá banálnost popisovaných jevů i styl, jakým jsou ztvárněny. Takzvaný „kýč“ totiž dostává NOVÝ ROZMĚR a stává se humorným a nepředpokládaným pojetím, stává se výrazem. připravila Kateřina Kováčová
53 • Pandora
Pan Dorův e-mail (výbor z došlé korespondence) ------------------------------------------ Přijatý e-mail ----------------------------------------Od:
[email protected] Komu:
[email protected] Datum: 06.01.2005 15:22:01 Předmět: Utřel jsem pysk v Kerfuru
Včeraj, jak sem jel rano lokalku na šichtu, sem ešče poloslepy kuknul z okna a co něvidim? řada aut jak cyp od Imperijalu až po Frydlanske mosty. Už sem se těšil, že uvidim jakesik rozflakane žďorby na štyrech kolach od hňupu, co jezďa jak prasata a nědodržuju vyhlašku, a nebo aji jakesik dojebane krvave zněuznane zavodniki formule jedna, ale nic! Řada až ku kulturaku a socijalce a ešče dal. U Hutnich montaži sem se na to vysral a zas sem zavřel oči, bo se mi chtělo spať a na šichtu eště daleko a zrovnaj nastupil jakysik nasrany pazgřyvec s berlu a už si to zamiřil ku mně. Vyser si oko! Maš jezdiť invalidnim vozykem a ni lokalku, cype. Jak sem přyšel do roboty, tuž tam mě ani stolek něpozdravil, bo všeci kecali o jakesik akcii storoča v Kerfuru. Chvilu sem posluchal, esli něvyšpijonuju jakesik detajly, ale guvno. Nakoněc mi to nědalo a zoptal sem se Jaruny. Ta na mě mrkla, asi si spomjela na naš taněc na Stodolni, a pry že v Kerfu dněskaj maju akci, kdy si možeš kupiť buty anebo košulu se slevu jak prase. Tuž buty už mam dojebane a košula už by tež zaslužila vyprať. Vrtalo mi to palu, až sem se rozhodnul: bulnu šichtu a něnapadně se vytratim na hodinu. Třebaj tam kupim hadry a kdovico ešče. Prošvenknul sem se vratnicu, ty ramba v černych uniformach zrovna čumjeli na televizu, kdě byl jakysik pořad o ucpanych cestach. Sednul sem na lokalku a valil směr Kerfur. Vystupil sem u Hutnich montaži a přyskokem vpřed sem se šinul ku hlavnimu vchodu. Už za zastavku mi bylo divne, že tam bylo ludi jak na prvomajovym pruvodě. Čim bliž sem byl Kerfu, tym to bylo horši. Ludě se tlačili jak sardinki v plechovce a čim dal vic mě srali. Jak už sem myslel, že se na to vyseru, tož mě dav vtlačil do hlavni brany a ja spolu s dalši partyju, kere se zachtělo zlevněnych košul a radiji, proletěl kolem Mekdonalda, byvaleho Elektrosyty a nakoněc kolem informaciji. Eletrycku branku, kera pušťa ludi do opchodu, sem přeskočil jak Sergej Bubka v dobach sve největši slavy a řynul sem si to do oděleni tekstylu. Ti hajzli! Košule za dvacet korun už němjali! Tuž smykem vybiram zatačku a valim do odděleni obuvi, kere je hneď vedle. Do štajgrove řytě! Posledni fajne buty za třycet korun ukořistil jakysik antek z Polskej. Tuž co robiť? Shybam se pro letak, co se tu vala na zemi. Po řbetě mi přeběhně deset duchodcu. Slyšim enem, jak si ščebetaju cosik o levnych pomerančach – po koruně za kilo! Jejich berle citim v každym obratlu. Vstavam s letakem v ruce a oko mi padně na předni stranku: domaci kino za patnast set. Kurnik šopa, tuž to je vjec! Nědavno nam zavřeli kino Vesmir, do Luny je daleko a jeden listek v Sinestaru stoji jak izdenka do Brna. Mjeť doma vlastni kino enem za par korun, tuž to by partyja z roboty čuměla jak Gross na lokomotivu! Dufam, že to platno k temu je dosť velke. Nerad bych na to čuměl moc zblizki. Valim do elektra. Tam už stoji banda rychlejšich koliku s robkami, kere se tvařa tajak by mě chtěly narvať do Pandora • 54
tej jejich vybrane lednički, na keru sem se enem kutkem oka podival. Čumim jak vrana na romadur: lednička za dva tisyce, tuž to sem něviděl ani u znameho v bazaru, a to je nějaky frajer, bo ma otevřene nonstop, aji v noci. Prodiram se davem ruzne narodnosti k televizam a videam: a zas guvno! Posledni domaci kino za tisíc pět set bere jakysik čobol, na kereho se vzapjeti vrhaju ostatni v řadě, keři tež chtěli ušetřiť za kino. Jeden se mu snaži vyrvať z ruk tu krabicu a druhy ho picha prstem do oka. No něvim něvim, esli mu k čemusik budě ta zmačkana bedna, keru mu vzteki poskakala ta tlustoprdka, co stala za nim. No nic, seru na to a pomaly se deru k vychodu. Cestu se ešče nachomytnu k bitce u vjecy pro male haranty. Chytnu jednu do gzychtu, keru hned tej babě vracam. Pada na zem a bere sebu dalši tři hňupy, keři drža stejnu krabicu lega jak ona. Lego se rozleti na všecky strany jak křeček, kery proleti ventilatorem, a je klid. Po dvuch hodinach se orvany jak oberva deru do lokalki a valim zpatki do roboty. Ramba na vratnici si mě ani něvšimnu, bo furt čumja na tu televizu. V robotě se mě všeci ptaju, co sem robil na tym hajzlu a esli sem spadnul do mušle, že sem tak oškubany. Chuji jak lampa, no ni? Večer na Nově potem ukazovali obrazki ze Slovenska, jak se tam ludě rvali do jakehosik supermarketu. Tuž take zufalce ja něchapu, tlačiť se jak herink gvuli zlevněnym kobzolam, bych se na to moh vysrať.
55 • Pandora
----------------- Přijatý e-mail ----------------Od:
[email protected] Komu:
[email protected] Datum: 12.01.2005 18:12:55 Předmět:
Vážený pane/ Vážená paní, prosím Vás, abyste se laskavě držel/držela mých instrukcí. V onom domě jsem včera nalezl skutečně mrtvolu. Vypadala jako já. Po kom zdědil pan Novák svou ženu? Když jste správně uhodla, že nejsem tím, za koho se vydávám, přešla mě chuť cokoli předstírat. Tak tedy ano, řekl jsem svůj názor nesměle, ale přeci. Za jiných okolností by mi nic nebránilo v tom, abych pokračoval stejným způsobem. Ale toto – Lukašnik vypovídal u soudu v náš neprospěch. Soudce vstal, jeho hlava se proměnila v krysí. Kdosi zakašlal a já šťastně uprchl. Na silnici mě zajelo auto. Slyším již Vaši dotěrnou otázku: Jakou barvu měl onen vůz? Napravo byly domy a lidé se samozřejmě, jak už to při podobných příležitostech bývá, seběhli. Kdyby viděli rvačku, drželi by se opodál a dělali, že nic nevidí. Ale takhle – oprášil jsem si kalhoty a odjel tramvají k Vám. Ztratil jsem tím pádem důvod pokračovat s psaním. Přijímáte mě vesele, ale nevidím na Vás onu vášeň, jindy pro Vás tak typickou. Znamená to, že jsem se po několika větách zmýlil v tom, že jste ženou! Měl jsem zůstat u neosobního tónu, přiznávám… Chtěl jsem prostě věřit tomu, že konečně naleznu vhodný protějšek. Nevypsal jsem si ho, přestože jsem se nechal dobrovolně přejet autem. Co mám ještě učinit, abych Vás byl hoden, vážený pane/vážená paní? S úctou Váš/Vaše atd.
Aktuality z Aussigu Místní kolo Slam Poetry proběhlo v Cirkuse. Vyhrál ji „nějaký mládenec z Činoheráku“. Martin Fibiger s Radkem Fridrichem četli v natřískaném Silenciu. V městském museu proběhla diskuse s Milanem Paumerem. Přítomen byl i komunistický senátor Doubrava. V museu zuřil Paumer a před museem volební kampaň ODS. Vladimír Páral debatoval se studenty UJEPu. Po třiceti minutách jej západní vítr (stejně jako oblaka chloru ze Spolchemie) odvál do Lidové knihovny, kde rozdal mnoho podpisů. V Circuse vystoupili obrození BOO. Znalci tvrdí, že jim to šlape. Filmové zpracování Milenců a vrahů: Ústí nad Labem nemá na filmy štěstí; čekáme na Kameňák IV. Křest Pandory a Filé v Cirkuse. Velmi rozporuplné – dokladem toho brzký odchod pánů Jiřího Kotena a Ivo Haráka. Hrálo se divadlo, proběhlo čtení. Radek Hásek s Járou Balvínem chtěli být vypískáni, ale otrávené publikum jejich hru nepřijalo. Renata Kovářová četla poesii za doprovodu saxofonu. Kateřina Tošková četla poesii. Dan Petr četl prastaré povídky s obsahem humoru. Stále protivnější Heinrich S. byl na pódiu zastřelen studentem I. ročníku jednooborové češtiny. Nakladatelství Petrov chystá překvapivou knihu z ústeckého prostředí. V obnoveném Činoheráku hráli Priessnitz: „Příště už na nás nekřičte: Na sever, Kotě, …svině, hajzle…“ Jiří Beneš představil svou novou sbírku v café Silencio, Petr Tomášek k tomu zahrál pár Janotových pecek. Xavier Baumaxa vystoupil v Circusu a zachránil Vánoce. Na zdech UJEPu se stále objevují sprosté nápisy a v literárních přílohách novin Aussiger. Vávrovu Rozinu sebrance shlédl v kině Silencio rekordní jeden divák. Levné knihy prodávají Lukešovu knihu o K. Peckovi „Hra doopravdy“ za 9,- Kč. Na Mírovém náměstí byl viděn dioxyny znetvořený Viktor Juščenko. Hudba Praha zahrála na Klíši ve stejný den, kdy se v Národním domě nadýmal „upřímný socpop“. text kpt. Exner, ilustrace Žito
Druhé město Ústí nad Labem Je tomu již několik týdnů, co jsem se uchýlil do ústraní. V tomto městě se toho začalo dít tolik, že to mé srdce neuneslo. Světské bouře mi nahradilo rozjímání a klidné chvilky s milou osobou či knihou. Při všech těch zprávách o výtečných událostech kulturního života mě však napadá, zda čtenáři Nových ústeckých přehledů vědí, co se děje tam, kam nesahají světla reflektorů, tam, kde necvakají spouště fotoreportérů jen proto, aby příští den mohli k ranní kávě přikusovat své zvěčnění na stránkách novin (např.Ústecký týdeník) či internetu (např. www.maudcaffe.net, popř. www.circus.cz)? Víte, že i Ústí nad Labem má své Druhé město, ve kterém ožívají busty z druhých pater bank a pouští se do divokého křepčení s ornamenty a jejich plastickými protějšky, štuky? Navštívili jste tajné noční koncerty bezdomovců na hlavním nádraží? Honzu Jódlováka znáte, míjíte ho takřka denně vždy Pandora • 56
v jiném obskurním svrchníku… Je však pouze ostrůvkem v moři bezprizorních zpěváků a muzikantů, kteří to noc co noc – přes svůj invalidní důchod – rozjíždějí ostošest. Někdy se k nim na bonga přidají i prudiči policisté… Kým jsou regionální celebrity ve skutečnosti a do jaké zednářské lóže patří? Kde konají orgie? Kde se o tom dozvíte? Proč to chcete vědět? Píší o tom Balvínoviny. Vycházejí však? Jste si jisti, že jste se během posledních vět nezbláznili? Nebo je blázen autor? Autor je však mrtev. V slabém smyslu slova v ústraní, čímž se vracíme opět na začátek. Začněte tedy číst znovu a udělejte si v tom jasno… Jarobal
Páralovy literární začátky aneb Vladimíre, je to pravda? Dovolte nám malý příspěvek k ústecké „Páraliádě“. Následující pohnutá historie byla vyslechnuta dvěma nevinnými studenty v hospodě U Beránka. Vypravěčem byl muž, jehož fysiognómie potvrzovala dlouholetou práci v Chemičce. Byl důvěryhodný. Ťukli jsme jedním oroseným dioxynovým Březnem a chlapík spustil: "Párala, kluci, dobře znam. Moc dobře. Šak sme spolu taky makali tady v Chemičce. Pěknejch víc jak třicet let to bude.Von byl štramák, moc s náma nekámošil. Ale! Jednou jsme při práci na /příslušný provoz si už těžko vybavíme/ provedli pěknej průser, ňák sme nedali majzla a uniklo spousta chloru a... /patrně nějakýho sajrajtu/. Divže to nebouchalo, že celá fabrika nešla do hajzlu. No průser byl pěknej. Vyšetřovalo se co, kdo a jak za to může... Párala pak rači uklidili na míň nebezpečnej úsek – do závodní knihovny... Tam ďál hovno, něco si čet a měl čas. No, a takle kluci začlo to jeho slavný psaní..." Tohle se, vážení čtenáři, může stát opravdu jen v Ústí nad Dioxynem. Nebo v Dioxynu nad Labem, chcete-li. Není však sebemenší důvod našemu vypravěči nevěřit. Máte-li v zásobě podobné histórie, kontaktujte redakci. V. I. Exner a J. V. Žitomir
57 • Pandora
Sudamerická romance Michala Šandy Dvojím způsobem, zdá se, reaguje literatura takzvaně postmoderní na krizi realistického způsobu zobrazení (literární realismus pro mnohé – a v českých zemích obzvlášť markantně – pozbývá důvěryhodnosti ve chvíli, kdy se ukáže, nakolik v něm ono skutečné vzniká co zpodobení tezí a tendencí). Na jedné straně nabízí prózu ego-dokumentární, která ovšem budí též zdání fikce. K autorům tohoto typu patří například Ludvík Vaculík. Na druhé straně se objevuje próza, jež zdůrazňuje momenty fiktivní: vytvořenost, umělost literárního textu, problematičnost a zprostředkovanost jeho vztahu ke skutečnosti takzvaně vnější; pro autora i jejího čtenáře je podstatnou „nezastíraná rozkoš z vyprávění, ona proslulá lust zu fabulieren.“ Pokud bychom rané práce Michala Šandy (a Dvacet deka ovaru zejména) zařadili k prvnímu z obou pólů, přibližují se texty jeho volné prozaické trilogie (Blues 1890 – 1940; Obecní radní ze Stoklasné Lhoty vydraživší za 37 Kč vycpaného jezevce pro potřeby školního kabinetu; a nově – s podtitulem Kronika osidlování Gran Chaca – vydaná Sudamerická romance) ke druhému z těchto pólů. Jak ve svém doslovu za posledním ze svazků praví Vladimír Novotný: „…to, co figuruje jako smyšlené, vytrysklé z umělcovy fantazie (…), může v takto strukturovaném textu působit ještě přesvědčivěji a hodnověrněji než konvenční, kdekteré „reálně“ komponované texty.“ Oproti dvěma předchozím knihám působí Sudamerická romance sevřeněji, jako jednolitý proud – ne snad příběhu, leč vyprávění (důležitějším než příběh bývá popis, líčení). Vypravěčem tu je „fotograf a kronikář“ Bartolomeo Doubrava z Řakomi u Chudenic. Záměrně archaizovaný jazyk knihy předchozí vystřídal nyní amalgám umíchaný z hispanoamerikanismů a současné hovorové češtiny s řadou prvků češtiny obecné. Už tím v textu vzniká značné napětí: mezi jeho situováním do minulosti (všechny důležité události se odehrávají „v dubnu 1913“) a do vzdálených jihoamerických končin a mezi jeho – jazykovým – ukotvením v současném Česku. Toto napětí je dále stupňováno: exaktní popisy (včetně užitého vědeckého názvosloví) a přesné zakotvení geografické vytvářejí rámec fiktivnímu, literárnímu světu. Ten je sice zrozený v autorově fantazii, přece se však v něm setkáme „s mnoha laškovnými aluzemi k Borgesovi stejně jako ke Brautiganovi“ (V. Novotný). Vše se odehrává mimo reálný čas („Maňana znamená permanentní bezčasí. Maňana je stav duše ve zdejším vedru, tlející jako mršina psa na obrubníku u kašny, jež nestojí nikomu za námahu ji odklidit.“), přece však je přesně časově určeno. Praví se: „Na budoucnost jsme v přítomné chvíli nemysleli;“ jenomže my už víme, že: „Hrůzostrašné na celé věci je, že surrealismus bude vynalezen teprve roku 1924.“ – a víme to díky člověku zdánlivě prostému, nicméně oplývajícímu znalostmi z různých vědních oborů a používajícímu řadu (nejen literárních – např. sestava dávného fotbalového mužstva Unión Santa Fé nese jména argentinských mistrů světa anno 1978) aluzí. Díky fotografu a kronikáři, u nějž většina fotografií zůstává nevyvolána a z vyprávění jsou okolnosti důležitější než příběh sám. A víme to díky vyprávění zdánlivě otevřenému (kronika zaznamenává sled událostí v časové posloupnosti), přece však umně vnitřně strukturovanému, kdyžtě jsou zde – vzhledem k tomu, co jsme zdůraznili výše – dějové souvislosti nahrazeny provázaností motivů (romance z podtitulu pak odkazuje nejen k záměrně násilnému šťastnému konci, ale také k onomu kompozičnímu uspořádání, které je typické pro lyrickoepický básnický text).
Pandora • 58
A když už jsme ochotni uvěřit v reálnost některých postav a situací, objeví se po boku lepé Sáry lenochod, jenž se ovšem nakonec prohlásí býti někým jiným: „Nejsem lenochod. Nalistujte si doma v Ottově slovníku mravenečníka.“ (Načež následuje citát z tohoto slovníku – heslo mravenečník.) „Ať zde totiž v závěru zabrousíme do roviny art brute, nebo častěji do mnohem úlevnějších poloh recesistického či dadaistického vyprávění, pokaždé setrváme v podivuhodném mikrosvětě, tj. v prostoru, pro jehož reflexi či zrcadlení de facto neexistuje adekvátní literární metoda“ (V. Novotný). Nicméně bych si ještě dovolil zdůraznit dva další podstatné rozměry současné Šandovy práce. Prvním z nich je bizarnost Sudamerické romance (již jsme dostatečně prokázali předchozím rozborem). Druhým pak – poněkud skrytý – rozměr satirický. Totiž parodie českého mýtu; proměněného zde v panoptikum figurek z loutkového divadélka. Tento satirický rozměr je však najmě věcí širšího kontextu, do nějž Šandovo dílo vstupuje (byť i s tím jistě zkušený autor počítá). Nezastírám, že ten, kdo od literatury očekává především zprávu o světě, může být Sudamerickou romancí Michala Šandy zklamán (pokud ji vůbec pochopí, a dočte). Já jsem ji přečetl se zaujetím, během jediného dne. Pokládám ji totiž zejména za svědectví literatury o ní samé. (Michal Šanda: Sudamerická romance. Kronika osidlování Gran Chaca. Petrov, Brno 2003, 1. vydání, náklad a cena neuvedeny, 122 stran.) Ivo Harák
Bůh je… mlčenlivá ryba Po „zaúpění“ sbírkou sonetů Úplně úzké úly vydal jihlavský básník Norbert Holub v nakladatelství Petrov vloni sbírku další (šestou) – tentokrát „syčící“ Suché sochy stínů. Samozřejmě (skoro) samé sonety… Formálně autorova nejnovější knížka navazuje na předchozí. Půl sta a čtyři sonety, s nimiž si Holub po formální stránce mistrně pohrává – a nejsou to jen proměny v počtu veršů ze 4,4,3,3 na 3,3,4,4, pak 3,4,3,4, ale také 5,1,6,2, 4,4,4,2… tu a tam se texty z už tak uvolněného rámce klasické formy vysmeknou zcela. Rýmy, případně asonance, jsou svěží, neotřelé. Rytmus ve verších žije jako na jam session dobrých muzikantů… Naštěstí pro čtenáře nezůstalo je u hrátek formálních. Holubovy básně obsahují mnoho dráždivých, provokujících pasáží. Tématické rozpětí je široké – od filosofujících textů přes momentky z míst a měst, politickou satiru, erotické úšklebky až po pijácké drtky. Je to právě démon alkohol, který – tu zmínkou, tu naplno – prosakuje více než pětinou textů. A pak téma zmaru – existenciální tónina v Holubových verších převažuje, ale je hořká a syrová. Nejkrutější je v textech z nemocničního prostředí – zvlášť v básni Interna (s. 35): „Stolicí znečištěný anděl slét na/ prošlapanou podlahu osmého pokoje,/ odkud ji odvezli pryč dvanáctého května,/ a její pahýl tak zůstal navždy nezhojen.// V pátek jsem potkal z ní jen muže,/ jak vrací lahve v samoobsluze,/ v očích zahnědlý postkremační úžeh./ Ještě tím jejím kouřem vyuzen// řekl „Měl jste pravdu, pane doktore…“ nebo Noční služba (s. 40), kde jistá dávka křehkosti ještě zesiluje syrovost sdělení: „V noci hebkým omývačkám mrtvol/ zase jednou plénky zvlhnou v ruce…“. Na Holubově poezii si zvlášť dobře můžeme uvědomit, jak daleko jsme se dostali od dob, kdy Vítězslav Nezval revolučně tvrdil, že poezie, které páchne slovo česnek, není poezií. Ostatně Holubovo „vyznání“ Nezvalovi a jeho poezii v básni Mezi městem a mostem (s. 60) je toho nejnázornějším dokladem: „Absolutní hrobař, 59 • Pandora
Stalin,/ dokud ryl srdcem do kund… Zvracel zpěv míru/ mrdaje/ šmíru/ do ráje.// Tam to všem šmidrům/ zahraje!“ Tvrdá, nemilosrdná syrovina se z textů zachycujících Gulag (b. Rosija, s. 15) nebo druhdy neveselou atmosféru politické současnosti (b. Státní svátek, Dušičkové volby, Fire in apod.) se vysemeňuje i do textů tam, kde by to jiné svádělo k něze: „Co jsem se nastýkal/ nejen se sliznicí/ A zbyl jen řídký kal/ v obou vaječnících…“ (s. 24). Tu a tam i na tu něhu by zbylo místo, leč: „Květy voní hlavně kvůli plodům/ a hroby jsou dobrý základ pro dům.“ (s. 52) „A dole je ta vráska,/ co se jen vzhůru laská.“ (s. 54). Nakonec se odváží chlapsky přiznat, že touha (mužů?) je „hladit svou kůži na ženě“ (s. 53). A drama přetrvává v těch, „pro něž ďábel je jen host“ (s.17). „Kus vzduchu upadl ze zídky“ (s. 25), jenže: „Bůh je – mlčenlivá ryba“ (s. 9). Nastupují básníci – sebevrazi a tehdy „od nohou jde vlhko a též zima,/ ani to mě už však nedojímá.“ (s. 20). Ale není v tom rezignace, i když Holubova poezie se nelaská s nikým a ničím. Nedojímá se sama sebou, zraňuje. A co už bylo zraněno – jitří. A přece (nebo právě proto?) je zážitkem. Koneckonců „nebe – rozečtený román“ je tu stále pro nás – pokud ovšem včas stáhneme „nohu/ málem nastavenou Bohu“ (s. 21). (Norbert Holub: Suché sochy stínů. Petrov, Brno 2004; 1. vydání, 66 stran) Milan Hrabal
Román nebo svědomí? Poslední román Jiřího Kratochvila čtenáře příliš nepřekvapí, spíše se utvrdí ve svém zklamání z románů předcházejících. Podobně jako právě postavený dům v satelitním městečku se i Lady Carneval tváří nově, s odstupem však vidíme, že její architekt pouze posunul okno blíže ke dveřím a obecné kontury budovy zůstaly stejné. Základní rovinou románu je příběh, v němž se novinářka Olga Abelová vyrovnává s faktem, že byla nespravedlivě uvedena na seznamu spolupracovníků Státní bezpečnosti pod krycím jménem Lady Carneval. Tak jako v Žertu Ludvíkova pohlednice odstartuje nepředvídatelný běh událostí, v Lady Carneval text seznamu (zveřejněný v novinách) změní od základů Olžin svět – od ztráty zaměstnání až po proměnu hrdinčiny identity. Souřadnice Kratochvilova světa se ani v posledním románě nemění: opět se ocitáme v Brně a jeho blízkém okolí, vypravěč nás doslova zahlcuje podrobnou kartografií prostoru, provází nás konkrétními brněnskými ulicemi a občas nám i sdělí nějakou tu historickou zajímavost. Nepřekvapí již ani hlasitý, autorský vypravěč, který neustále přerušuje vypravování svými reflexemi a oslovováním čtenáře – jako by si chtěl Kratochvil již od první stránky vytvořit důvěrný prostor, a zajistit si tak i kladné přijetí. Jenže snaha o vstřícnost může brzy začít vadit a má přesně opačný efekt, zvláště ve chvíli, kdy nemá vypravěč o svém čtenáři valné mínění. Neobešlo by se to bez vysvětlujících pasáží, v nichž nám autor sděluje, že Gottova Lady Carneval byla oblíbená píseň v době normalizace? Unese ještě román poučování čtenáře o moderním a postmoderním malířství? V Lady Carneval nacházíme i další, již několikrát vyzkoušené postupy: vypravěč příběhu se brzy v románě objeví jako skutečná postava (ano, je to opět spisovatel J. Kratochvil), a to přesně ve chvíli, kdy mu neznámý muž vypráví příběh Lady Carneval. Autenticita příběhu je tak narušena, vyprávění se štěpí a získává dalšího vypravěče, který o sobě v závěru prohlásí, že byl oblíbeným Olžiným kocourem Porthosem. A aby toho nebylo málo, brzy se tento vypravěč ukáže jako nedůvěryhodný (vypráví o věcech, o kterých jako kocour nemohl vědět).
Pandora • 60
Zcela v duchu Foucaultovy „smrti autora“ tak mizí původce příběhu, zůstává pouze vyprávění, po jehož originalitě nemá smysl se ptát. Příběh v příběhu, další roviny vyprávění, stejně jako žánrové míšení a intertextuální hříčky („A jak růženec z klokočí a jak knížky modlicí odhodí teď zbytek iluzí a bude zas skokem dvacet mil“) se v Lady Carneval staly vyprázdněnou hrou, která může oslovit snad jen už nejvěrnější členy Kratochvilova fan klubu. Vše je to dobře namícháno, pouze v jiných proporcích, a okořeněno společenskou „aktuálností“. Nechybí ani kouzelné, fantastické motivy (představení okultisty Silvestra Silvestra). V posledních Kratochvilových románech se ukazuje, jak obtížně Kratochvil hledá svá témata. Chce psát, fabulovat (podobně jako Olga), a již nemá „o čem“. A pokud Kratochvil téma najde, naroubuje na ně „techniku“ postmoderního psaní, tak, jak ji již rozvinul v předcházejících dílech. Psaní se postupně přeměnilo v terapeutickou léčbu „aktuálních společenských problémů“. V době, kdy se stále neumíme vyrovnat s komunistickou minulostí a zločiny totalitní minulosti zůstávají nepotrestány, přichází Kratochvil s fikcí Lehni bestie a účtuje s padesátými léty po svém. Nepřímo poukáže na naši minulost prostřednictvím příběhu, v němž se mají zfanatizované děti přiznávat k protistátním zločinům. Podobně Lady Carneval: v době vydání Kratochvilova románu se mediální svět zabývá případem herečky J. Bohdalové, kterou pošpinění jména dohnalo až před soud, ukazuje se, že i mnozí další lidé byli na seznamu spolupracovníků StB bez vlastního vědomí, a tedy neprávem. „Angažovanost“ a „aktuálnost“ literatury je problém složitý a nikterak nový, můžeme např. vzpomenout na diskusi, kterou rozvířil v šedesátých letech Jan Lopatka kontroverzním názorem, že romány M. Kundery (Žert), L. Vaculíka (Sekyra) a V. Párala (Katapult) jsou pouhým dokumentem problémů, o nichž se ve společnosti diskutuje (vyrovnání se s padesátými léty; zmechanizování života). Lopatkův soud byl jednostranný (nepřímo vycházel z preference literatury „na okraji“ – Hanč, Deml aj.), provokativní, týkal se však literatury, která byla všeobecně přijímána a uznávána. Její autoři byli také na počátku svého literárního vývoje. S Lady Carneval se ocitáme ve zcela jiné situaci, Lopatkova námitka (literární dílo přebírá „terapeutickou“, tedy neestetickou funkci) by však tentokrát byla relevantní. Poslední Kratochvilovy romány jako by se dovolávaly „svědomí společnosti“, odhalují to, co je v naší historii stále temné – musíme však dodat, že na úkor estetické působnosti. Možná si toho byl vědom i sám autor, když v nedávné době ohlásil konec jednoho tvůrčího období. Můžeme se údajně těšit na román, který by měl být „zcela jiný“ a neměl by mít se světem předcházejících románů nic společného. Uvidíme, nakolik se J. Kratochvilovi podaří ze slepé uličky vycouvat a zda dokáže čtenáře oslovit tak, jako kdysi knihami Medvědí román a Avion. (Jiří Kratochvil: Lady Carneval. Petrov, 2004; 1. vydání, 174 stran) Jan Tlustý
Noční orel 1. „V kterési skotské vesnici prodávají knihy S JEDNOU STRÁNKOU prázdnou, náhodně vloženou do výtisku. Dospěje-li čtenář na tuto stránku ve tři hodiny odpoledne, zemře.“ (Julio Cortázar, Příběhy o kronopech a fámech, Praha 2004, str. 12). 2. Noční Orel, román Alexandra Lomma, sice nebyl vytištěn ve Skotsku ani prodáván na vesnici, ale rovněž představuje jeden z návodů či příkladů, jak (ne)mít 61 • Pandora
strach. Vyšel v roce 1973 v Moskvě, v překladu Olgy Ptáčkové pak v roce 1981 v Praze. 3. Hlavním hrdinou PŘÍBĚHU je četař Ivan Kožin alias Noční orel. Jeho pomocníky jsou lékař Korinta, sestra Iveta, budoucí Ivanova žena, partyzán Horálek a hajný Vlach, protivníky pak wermacht, gestapo a mnozí jiní. 4. A kdo to je Noční orel? „Člověk… nebo… nebo, ne tady se nedá najít žádné rozumné vysvětlení. Kdyby to byl poštovní holub, ten by v žádném případě nedokázal přilepit papír na sklo, TO MOHL UDĚLAT JENOM ČLOVĚK, a člověk po hladké dvacetimetrové stěně vylézt nemůže. To je nějaká fantasmagorie!“ (Lomm, str. 170) 5. A SKUTEČNĚ, četba Nočního Orla je fantasmagorickým zážitkem. Také proto, že kniha přímo žádá, aby pod dojmem vyústění byla čtena stále znovu, lhostejno z kteréhokoliv místa. Naštěstí se její kvality zdaleka nevyčerpávají pouhým intelektuálním půdorysem, který je spolu s formou jeho zachycení jedním z mála pojmově uchopitelných rozměrů literárního díla. Byť není pochyb, že takový přístup činí z literárního díla často až jakýsi důkazní materiál pro obžalobu hegemonie určitého ideologického vzorce vůči jinému. 6. Alexandr Lomm napsal kyberpunkový román, který se odehrává za druhé světové války na Ostravsku. Avšak v nějakém paralelním vesmíru, který se s tím naším jen lehce míjí. V našem vesmíru totiž sovětští parašutisté neskákali bez padáků. 7. Příběh začíná v září roku 1944, když sovětský dopravní letoun svrhne do beskydských lesů výsadek. Úkolem výsadkářů je pomoci místním partyzánům a zkoordinovat jejich akce s plány Rudé armády. JEDNÍM Z NICH JE I četař Ivan Kožin, který u sebe objeví schopnost létat. A to více méně náhodně, když se mu při seskoku do nepřátelského území neotevře padák. 8. Ústřední scénu ličí ALEXANDR LOMM s černým, skoro až vianovským, humorem. „K zemi zbývalo čtyřicet vteřin prudkého pádu, čtyřicet vteřin života. Kožin, snaže se potlačit hrůzu, natáhl chvějící se ruku k uvolňovači rezervního padáku. Ale jeho prsty sklouzly naprázdno po noze. Vzpomněl si, že rezervní nemá, sám před odletem majora uprosil, aby mu dovolil nebrat si ho – vymluvil se na vysílačku…“ (Lomm, str. 9) 9. Kožinovi se podaří přeměnit pád v klouzavý let, a zachránit si tak život. Schopnosti létat posléze začne využívat v boji proti německé armádě a gestapu. Jednou se jako Noční orel oknem vloupe do velitelství gestapa. Jindy s batohem granátů skryt za mraky útočí na messerschnitty. 10. Rychlé tempo vyprávění Lomm občas zvolní. V pasážích, ve KTERÝch svého hrdinu nechá trápit pochybnostmi, trochu připomíná P. K. Dicka. „A co když doktora zajímá něco jiného?... Ale co? Kožinovi říkají, že spadl u K-ova, čtyřicet kilometrů od místa výsadku. Říkají… a co když to není pravda? Copak Kožín ví, kde se nalézá? Což může těmto lidem plně důvěřovat? Co je zač ten hajný? Kdo je ten doktor? Co v tom má co dělat nějaký německý důstojník?... Pozor, četaři, nezapomínej, čemu tě učili! Buď opatrný! Nepřítel je vychytralý a zákeřný! Ale to ještě nic neznamená. Možná, že s tebou hrají nějakou rafinovanou a nebezpečnou hru.“ (s. 25) 11. JEŠTĚ že Kožina sovětská armáda dobře vycvičila. Nakonec se sám postaví německé armádě, avšak mnohonásobné přesile nedokáže odolat. Je sestřelen a těžce raněn. Léčit se musí ještě ŘADU LET PO VÁLCE. Navíc ztrácí paměť i schopnost létat. 12. Vše ale naštěstí ztraceno není. Jednou, už dlouho po válce, jde Kožin k rybníku za synem. „,Mí-šó!!!´ ZAVOLAL… Z KŘOVÍ na druhém břehu vyběhl kluk Pandora • 62
v trenkách. Jakmile poznal otce, radostně mu zamával: ,ta-tí-í, už jdu!´ Kožin si myslel, že Míša poběží po břehu. Ale stalo se něco takového, že se bývalý Noční orel chytil za srdce. Klučina se rozběhl po břehu a skočil do vody. To Kožina vůbec nepřekvapilo. Věděl, že Miška umí výborně plavat a rybník nebyl nijak velký. Všecko bylo v tom, že Míša neplul, ale lehce běžel po hladině, zanechávaje za sebou plno širokých kruhů. Ano, ano, klučík běžel po vodě jako po zemi a to bylo tak omračující, že se Kožinovi zatočila hlava a bodlo ho u srdce, jako by se podíval z desátého patra dolů.“ (Lomm, str. 281-282) 13. Vyloučit samozřejmě nelze ani to, že se celý příběh opravdu uskutečnil. Možná, že se mezi nás infiltrovala armáda Nočních orlů. Ostatně „je znám případ JEDNOHO OBCHODNÍHO CESTUJÍCÍHO, kterého rozbolelo levé zápěstí zrovna pod náramkovými hodinkami. Když si hodinky strhl, vytryskla mu krev: v ráně byly patrné stopy jemných zoubků“. (Julio Cortázar, Příběhy o kronopech a fámech, str. 12). (Alexandr Lomm: Noční orel. Albatros, Praha 1981; přel. Olga Ptáčková; 1. vydání, 221 stran, náklad 60 000 výtisků) Filipes
Tak to vidíš, Kláro Jednou za dva roky se ve Varnsdorfu koná literární klání nazvané stroze Literární Varnsdorf. Soutěž zaštítěná městem je pořádána tamní městskou knihovnou a jejím dobrým duchem a andělem strážným je ředitelka knihovny Olga Domorázková, editorem a kustodem pak básník Milan Hrabal. Porotu soutěže tvořívají osobnosti naší literární scény, např. držitel ocenění Magnesia Litera prozaik Antonín Bajaja, básníci Vl. Křivánek, M. Huptych, K. Erbová, básník a literární kritik Ivo Harák a další. V soutěži se za dobu jejího trvání objevily výrazné osobnosti (třeba děčínský básník-oprašovatel Radek Fridrich, mladí básníci Milan Šedivý a Kateřina Rudčenková, z prozaiků v posledních letech velmi plodný Petr Kersch s týmž původem jako Fridrich), ale zná také chudší léta: nejlépe se takový planý rok pozná, když ve Varnsdorfu nevydají vítězi knihu. Chvála Kristu, takový rok letos nenastal a v soutěži zazářila a celkový primát si odvezla mladá paní Michaela Bartošová-Janečková, absolventka filologie z Olomouce, kterou nenapadlo nic lepšího… než se profesně ponořit do kalných vod českého c&k školství. A právě na její knihu bychom měli nyní zaměřit svou pozornost. Stejně jako zmíněný Kersch, také Janečková ve svém vyprávění sází na přesnost, autentičnost a značnou dávku sarkasmu – vše navíc bezprostředně oživeno tím, že s autorkou trpíme, jako bychom byli do mystického školního prostředí vrženi jaksi neprávem, neočekávaně; je zkrátka zjevenou pravdou o paní učitelce její vlastní výrok: „Klářin orientační smysl nebyl slabý – její schopnost se orientovat šla do mínusu.“ Otázka, kde se to nešťastné dítě v tom školním blátě vzalo, je nasnadě po přečtení jakékoliv z osmnácti mikropovídek, ze kterých je mozaika děje vystavěna. Nemíním v žádném případě tvrdit, že je kniha autobiografií – ačkoliv se Michaela explicité neomlouvá, jistě by mnoho kolegů ranilo, kdyby se na stránkách knihy našli… A nebo se jedná o knihu-pomstu; tak jako je tomu v případě Jandourkovy Bomby pod postelí: zde pouze z nezkušenosti anebo z „nepřiměřené skromnosti“ mladé filosofky nalézáme přeci jen malý rozmach, pohled ven ze školních škamen. Přesto je sarkasmus v knize použitý a reálie jím okořeněné dostatečně katarzívní: z kapitol typu „Učitel učiteli vlkem II“ jde nám, kolegům paní spisovatelky, mráz po zádech. Neznalým poměrů a vztahů v pokřiveném školství 63 • Pandora
pak asi nebude příliš jasné, proč starší kolegyně té, která začíná, „u věšáčků v malé šatničce“ říká: „Paní Marečková, potřebovala bych s vámi mluvit. Jako žena s ženou.“ (zde se Klára zalekne, že leze paní profesorce do zelí. Netřeba, je hůř, o mnoho…) „Jedná se o Artura. Váš syn se dneska počůral na vycházce. V pěti letech, paní Marečková! … Má velmi špatný úchop“ (psychologismus škole vládne, pozn. recenzenta), „kresbu na úrovni čtyř let a nevyvinutou jemnou motoriku… Mimochodem, má doma nějakou dětskou hru!? (…)“ Kniha je však naplněna také celou řadou příhod, které jsou zjevně příznačné pro mladé absolventky: jsou to nevinné průšvihy, pochybení a drobné něžné katastrofy, z nichž se obecná představa o mladých lidech skládá. Kniha tak potvrzuje určitý obraz společnosti o poměrech ve škole, jenž je spíš konzervativní. Nedomnívám se ale, že by si to autorka neuvědomovala. Její snaha o pseudoobjektivní zobrazení často přerušovaná naprostým sebeodevzdáním se čtenáři je mi návodem k zamyšlení: autorku můžeme nazvat spisovatelkou, protože používá realitu jako onu pověstnou osnovu, do níž vetkává varianty a posuny možného. Jako takovou možno pak knihu přijmout jako zajímavý experiment. Na závěr bych si proto dovolil doušku: v žádném případě se nebojte dát děti na osmileté gymnázium, není to zase až taková hrůza. Koupit jim ale knihu paní Janečkové by mohla být vhodná předškolní terapie. (Michaela Janečková, Tak to vidíš, Kláro. Městská knihovna Varnsdorf 2004; 1. vydání, 40 stran.) Petr M. Koubek
Octobriana a ruský underground – polit-porno Polonahá divoženka se slovanskými rysy a rudou hvězdou? Progresivní politická pornografie v SSSR? Neuvěřitelný příběh šíleného manipulátora Petra Sadeckého? Rej tajných služeb? Jaroslav Foglar, Otakar Batlička, Bohumil Konečný a Zdeněk Burian? Ano, toto vše nalezneme v knize Oktobriana a ruský underground Tomáše Pospizsyla, redaktora kulturní rubriky časopisu Týden. Kniha má podtitul Neuvěřitelný příběh Petra Sadeckého. A jeho příběh je skutečně neuvěřitelný. Petr Sadecký (1943-1991), absolvent FAMU, pronikl do blízkosti ilustrátorů dobrodružných knih Zdeňka Buriana a Bohumila Konečného. Oba důvěrně znal a jejich tvorbu ctil od dětství. Využil jejich existenčních potíží a navrhl stvoření komiksu pro Západ. Burian s Konečným kývli (především z nedostatku jiných pracovních příležitostí) a začali tvořit komiks nazvaný Amazona. Vše podle Sadeckhého podrobných instrukcí. Amazona měla být jako „ženský Tarzan nebo James Bond“. Sliboval obrovský úspěch na západ od hranic ČSSR a dušoval se objednávkou švédského nakladatelství. Celý podnik měl mít ryze komerční ambice. V lednu 1967 však Sadecký emigroval do NSR. Vzal s sebou veškerou jejich práci... Konečný byl nemile překvapen a chvíli se Sadeckým korespondoval. Brzy však poznal, že byl oklamán, a obrátil se na policii. V roce 1970 mu západoněmecká policie umožnila získání většiny kreseb zpět. Sadecký ovšem některé kresby ukryl. Jejich torzo vyšlo v Londýně jako Octobriana and the Russian Underground. Kniha přinesla šokující ukázky tvorby ruských disidentských autorů, sdružených do tajemné organizace PPP (Progresivní politická pornografie). Patronkou organizace byla Oktobriana (resp. překreslená Amazona s rudou hvězdou na čele).Tato polonahá divoška ze Sovětského svazu měla pomáhat utlačovaným a bojovat za nedeformovaný komunismus. Kniha se stala senzací – na důvěryhodnosti jí přidala i předmluva ruského emigrantského spisovatele Anatolije Kuzněcova Pandora • 64
o nezávislé kultuře v SSSR. Materiálu si všimly i naše sdělovací prostředky. Pozornost mu věnovalo Rudé právo, Svět socialismu a další. Čs. televize dokonce odvysílala pořad Skandál s Amazonou, kde se autoři původního seriálu o Amazoně distancovali od zpolitizované Oktobriany. Je otázkou, zda si Sadecký uvědomil, jaké potíže způsobil svým bývalým přátelům v normalizačním Československu. Octobriana začala žít svým vlastním životem. Stala se kultem. David Bowie plánoval v roce 1974 natočení filmu Octobriana a muž z hvězd (Oktobrianu měla ztvárnit Amanda Lear) a pop-punkový zpěvák Billy Idol si její podobiznu nechal vytetovat na paži. Protože postava Oktobriany nepodléhala žádnému autorskému právu, zmocnily se jí různé komiksové komunity. Stala se nejdřív vedlejší postavou zavedených komiksů, později i hlavní hrdinkou. Ve Finsku vznikl o Oktobrianě seriál a v roce 2002 dokonce film Octobriana a Leninův prst... Kromě téměř neznámého příběhu z naší nedávné minulosti je na knize zajímavá i netradiční grafická úprava od Petra Babáka (pochází z rodu Zdeňka Buriana a dnes má mj. na starost grafickou úpravu Sbírek zákonů České republiky). Do textu jsou kupř. formou koláže vloženy Sadeckého dopisy Konečnému. V jednom z nich Sadecký vyjasňuje zrod původní Amazony: „Já postavím děj, text, některé nápady, vám to bude pracovat ve směru sexuálních fórů dějových i textových a především kresebných. (...) Jak to ale udělat, aby to nebyla nevkusná pornografie? (...) Musím to prokonzultovat s Dr. Pondělíčkem.“ Pro ilustraci jsou důležité i Konečného dopisy Sadeckému po jeho emigraci: „... po patnáctiletém přátelství jsem Vám naprosto důvěřoval, a také jsem uvěřil Vašim plánům... (...) Odpustil bych Vám podvod, využití a zneužití mého přátelství /nevím, jaký máte ve svém slovníku název pro toho, kdo podvede přítele, který je v nouzi/...“ A co provedl šílený mystifikátor – před nímž bledne i Cimrmanovská legenda – Jaroslavu Foglarovi a Otakaru Batličkovi? Odpověď naleznete v Pospizsylově pozoruhodné knize o Oktobrianě, komiksové hrdince českého původu. (Tomáš Pospiszyl: Octobriana a ruský underground, Labyrint 2004; 1. vydání.) ing. Rena Inzerce Láďův styl – konec spolupráce bratří Sluničkových Heinrich a Bruno Sluničkovi, zakladatelé tajné rapové skupiny Láďův styl, se ocitli na scestí. Položili si otázku: je možné pokračovat v tvorbě dosavadním způsobem, anebo přitvrdit, případně zpopovat? Na výsledku se neshodli, jejich „umělecká“ spolupráce končí. Vydavatelství Kuchlo a Bodlo Records však získalo práva na nikdy nevydané nahrávky pozoruhodné kvality. První část LP LS obsáhne písně z posledního tvůrčího období. Druhá pak přinese raritní verze známých písní a třetí fragmenty a veselé historky z natáčení. Posluchači se konečně dočkají písní: Kujme pikle, „Tačůd“ a znamení štíra, Discoland Sylvia, Helena, Kocáb, Pohodičko/ štěstíčko/ zdravíčko/ pivíčko/ Sluničko, nadto raritní verze písně Sklep, nakonec jsou zařazeny remixy Kapitán Minařík a Anti-Chinasky. Z pokladnice fousatých historií tu je Monolog neznámého muže, který tvrdí, že znal člověka, který se znal s panem Werichem. Takto se původní LS loučí se svým posluchačstvem, mezi nimiž nalezneme vykradače ašských hrobů, příznivce hospodských lží, pozitivisty, řezníky, ale i kriminálníky, diskofily a studenty UJEPu. Poslední deska je pracovně nazvaná „Polibek smrti“. Hubert Pata, foto Heinrich S.
65 • Pandora
Medailony Jakub Čermák, student čtvrtého ročníku Gymnázia Teplice, je nejmladším autorem desáté Pandory: *1986. Publikoval na internetu (Divokevino.cz; Totem.cz), účastnil se autorských čtení v Teplicích a Praze (několik jich sám pořádal). Loni mu v nakladatelství Šimon Ryšavý vyšla sbírka textů „Resumé sedmnáct“. Lux von Dux, jedno z „alter-eg“ Patrika Linharta, se prezentuje jako kronikář kulturního života severu Čech: v jeho denících se mísí lakonické popisy reálných setkání s (literárními) přáteli se záznamy subjektivního prožívání nabubřelé současnosti, vše s ironií a nadhledem. Celek je pak výborným studijním materiálem: „Č. lit. 90. let v kostce“! Jeva Franko (*1982) je redaktorkou Pandory. Studuje KHR na PF UJEP. Ve volném čase si klade otázky o své existenci a o smyslu otázek o své existenci. Je jediným signatářem „manifestu okradené generace“, který se ke svému podpisu hlásí. Radek Fridrich (*1968) žije v Děčíně, učí na Katedře bohemistiky PF UJEP, píše (sbírky „Druhá strana“, 1994, s T. Řezníčkem; „PRA“, 1996; „Zimoviště“, 1998; „V zahradě Bredovských“, 1999; „Řeč mrtvejch“, 2000; „Erzherz“, 2002; „Molchloch“, 2004), podněcuje a podporuje umělecké snahy regionální omladiny, organizuje literární dění na severu Čech (např. Literární cena Vladimíra Vokolka, Zarafest…) a je zdrcen z toho, že jeho brilantní prózy o Žibřidovi odmítají všechna velká nakladatelství. Jarobal (*1981) je zřizovatelem, majitelem, generálním ředitelem, manažerem a jediným zaměstnancem agentury Grafobal Pres, která má v popisu práce produkci textů všeho druhu: od odborných statí o analýze mikropovídky z hlediska naratologie přes zpravodajské články a noticky až po původní povídkovou, esejistickou či poetickou tvorbu. Má spoustu dobrých přátel mezi zaměstnanci mamutího koncernu Pandora, v. o. s. J. H. Kalif (*1977 v Děčíně) absolvoval střední integrovanou školu elektrotechnickou; studia na ČVUT (Fakultu jadernou a fyzikálně inženýrskou) nedokončil, poté zaměstnán jako dělník, přidavač, prodavač a opět dělník – obsluha NC fréz. V roce 1998 založil spolu s Františkem Řezníčkem a Danielem Ruppem Literární spolek Houby s woctem; s F. Řezníčkem vydává soukromé tisky v nakladatelství Vesele mrtvý domeček. Samostatně publikoval časopisecky v Psím víně a almanaších „Pětlet“ (edice Nomisterion, Městská knihovna Děčín, 1999) a „Město D.“ (tamtéž, 2004). Právě vychází jeho sbírka „Norkovna“. Josef V. Kaluž se narodil r. 1979 v Brně. Je posledním obdivovatelem ruského futurismu, dalším schizofrenním umělcem a prvním básníkem, který v poezii užívá motivu šplouchnutí a dávení. Je zastoupen v almanachu „Jít pevně za svým imbecilem“ (Clinamen, Praha 2003). Patrik Linhart (*1973) – globální provokatér, lokální pankáč, inženýr ekonomie, vydavatel časopisu Dekadent Geniální, člen hudebně-všelijakých skupin Matadoors, Los Deutschlandos a Vyžvejklá bambule, vedoucí vědeckého studia Stará milenka, majitel mnoha pseudonymů (Patrik El Linhart, Pavel Jazyk, René Skalský, Patrik Vetrugin, Lux von Dux, Alexander Nihilovskij, Petr Tygr...), autor knih „Měsíční povídky. Opárno“, „Pro cizince na cestách“, „Čítanka Český Jazyk“, spolučlen (s R. Fridrichem) básnické jednotky das Fleisch-ich (sbírka textů „Picni si svou buznu“, edice Tvary 2001) a majitel největší sbírky pindíků na světě („Zrovna jsme měli volby. Těsně vyhrála strana Jönse Regise Asignace pro obnovu Essexu. Eva mě nachytala, když jsem mezi pindíky běhal s notesem a zapisoval volební výsledky. Dívala se na to dost divně, je mi přece jenom třicet, že jo.“ in: deník Právo 1. ledna 2004) – žije v Teplicích-Šanově a Duchcově-Duchcově. Dušan Malíř (občanským jménem Radek Sárközi) se narodil r. 1973 v Mostě. Vystudoval PF Univerzity J. E. Purkyně v Ústí nad Labem. Debutoval ve sborníku „Spirála II“ (katedra bohemistiky PF UJEP v Ústí nad Labem). Vydával literární časopis Okruh (s M. Děžinským a J. Ondříčkem) a s R. Fridrichem uspořádal sborník „Žleby ’97 – literární setkání“. Přispěl do antologie „Od břehů k horám. Severočeská literární a umělecká scéna 90. let“ (Votobia). Je šéfredaktorem vzdělávacích portálů Česká literatura na Internetu a Elektronické učebnice. Jeho první básnická sbírka „Slunce v Arles“ zahrnuje verše z let 1995 až 1999. Lukáš Marvan (*1962, Písek) se po absolvování Vysoké školy zemědělské živil jako laboratorní technik, programátor, novinář (mj. TV Nova, TV Prima) a dramaturg (ČT). V r. 2002 odjel na Srí Lanku a stal se buddhistickým mnichem. Dnes pracuje jako tiskový
Pandora • 66
mluvčí Hasičského záchranného sboru Ústí nad Labem. Vydal jeden román („Mnich“, 2004) a pět básnických sbírek („Levhart nebo leopard“, 1993; „Stíny a příběhy“, 1998; „Je to napsáno v čarách světa“, 2000; „Noční cesta denní krajinou“, 2003; „Klášter v džungli“, 2004). Publikoval ve Tvaru, Psím víně, Revolver Revue, Literárních novinách, Dobré adrese atd., jeho texty se objevily v řadě almanachů a antologií („Cestou“, „Almanach Labyrint 1992“, „Le poésie tchèque en fin de ciècle“, „L´Antologie de la poésie tchèque contenporaine 1945 – 2000“). Ivo Mikšovský (*1975, Městec Králové) je absolventem oborů ZHV a Č–ZSV na PF UJEP. Publikoval v antologii „Od břehů k horám“ a sborníku „Pandořina skříňka“. Po letech nepřetržitého uměleckého vypětí (autorská čtení, audiovizuální performace, vystoupení se svými hudebními skupinami…) přehodnotil svůj životní styl a stal se učitelem na ZŠ. Kdosi z Moravy nám poslal esej o svém transcendentním prožitku substanční reality konzumu. Díky! Daniel Petr (1975-2???), redaktor Pandory, člen sudetenpopové skupiny Mraky, student bohemistiky a historie v Ústí n. L. a slavistiky v Lipsku, autor prózy… – něco z toho už není pravda. Text je z připravované knížky „Příběh z České mládeže“, která by měla vyjít co nejdřív. František Řezníček od narození (*1978) žije v Děčíně. Studuje Dopravní fakultu ČVUT a pracuje jako programátor jednoho z informačních systémů. Je: a) spoluzakladatelem samizdatového vydavatelství Vesele mrtvý domeček, b) členem Literárního spolku Houby s woctem, c) členem hudební skupiny Jack si udělat hračku, d) autorem řady písňových textů a melodií, e) zastoupen v almanaších „Pětlet“, „Břitvou do klavíru“, „Hovnajs“ a „Město D.“. Knižně debutoval sbírkou básní v próze „Panha“ (Nomisterion, Děčín 2003). Milan Sochora objevuje nečekané souvislosti: „Meruňka – lahvová či s peckou/ jen pro lidi s měrkou“; „Lev – spisovatel či velké zvíře/ oba loví, avšak každý jinak/ čtenáře či zebry“. No věřili byste tomu?! Olyn Švarc (*1981, Praha) studuje dějepis a bohemistiku na PF UJEP, učí na ZŠ a už dávno nepíše. Na Zadní straně tiskneme to, co zbylo… Mnoháček Zgublačenko (vl. jménem Pavel Hlušička, *1969 v Litoměřicích) žije v Brozanech nad Ohří. Ve své tvorbě zpracovává především zážitky z pobytů v psychiatrických léčebnách (diagnostikován jako schizofrenik, v průběhu léčby se diagnóza změnila na autistu: odtud název cyklu otištěných povídek). Základním pojmem je mu slovo „kuffner“ a jeho modifikace: kuffnerský, kuffnerština atd. (odvozeno od Kuffnerova sanatoria v Horních Beřkovicích), „kuffnerštinou“ označuje řeč, která se měla v průběhu jeho četných pobytů v ústavech v Horních Beřkovicích a Bohnicích stát oficiální řečí všech psychiatrických léčeben, hlavní osou této řeči je přeskupování písmen v jednotlivých slovech a slovních spojení, především prosté převrácení sledu písmen; výsadní vliv na charakteristickou zvukomalebnost kuffnerštiny má silné ovlivnění polštinou. Ve vlastním samizdatovém nakladatelství Pampeliška vydává knížky svých veršů („Vyprávění člověka kuffnerského“, „Hlubší pohled na život“, „Kuffnerské nářečí“), ale také sbírky svých přátel (např. Karel Škach). Ve spolupráci se skladatelem a hudebníkem Miroslavem Ročkem a kamarádem Radkem natočil dvě CD svých zhudebněných básní. Jeho básně byly publikovány v časopisu Tvar, je zastoupen i v almanaších „Jít pevně za svým imbecilem“ (Clinamen 2003) a „Antologie nové české literatury 1995–2004“ (FRA, 2004). Zde otištěné povídky pocházejí ze sbírky „Tři léta ústawním činitelem a přesto nikdy nebyl politikem“ (Pampeliška, nedatováno).
67 • Pandora
Olyn Švarc SEN, KTERÝ SE MI NEZDÁL (námět na absurdní anekdotu) Stál jsem před domem. Domem o tisíci (a možná i více) patrech. Jenže já šel jen do přízemí. Zaklepal jsem na dveře, které byly přímo proti vchodu do domu. Otevřel Míra. „Á, to je dobře, že už seš tady. Začít můžem' hned, už jsme kompletní.“ Začít, a s čím, ptám se sám sebe, když si náhle uvědomím pocit své pravé dlaně. Něco svírá. To něco je poutko, na poutku visí jakýsi podlouhlý, vytvarovaný kufřík. Vytvarovaný. Vytvarovaný jako kytara. Náhle mi to dochází – jsem basák a nesu si nástroj k Danovi do bytu, kde máme mít spolu s Mírou zkoušku. Už za studií jsme chtěli mít kapelu, a teď se nám přání splnilo. Jenže, uvědomuju si, jsme jen tři – já (basa), Dan (kytara) a Míra (řev). Chybí nám bubeník! Přicházím s Mírou do pokoje, v němž je provizorně zařízená zkušebna. „Čau“, zdraví mě Dan. „Ahoj“, odpovídám, „koukám, že už seš připravenej, a že čekáte akorát na mě“, vcházím do pokoje, „ale nemáme…“ bubeníka, chtěl jsem dodat, jenže nedodal. V pokoji byly připraveny i bicí a za nimi seděl chlapík, který mi byl něčím povědomý – černé vlasy učesané na pěšinku, jež se nacházela na pravé půlce hlavy, a pod nosem krátký, pečlivě sestřižený knírek. „Jo“, povídá Dan, „asi ještě neznáš našeho novýho bubeníka. Potkal jsem ho v Lipsku, jmenuje se Adolf. A zatím neumí česky…“
Amy Literární časopis PANDORA vydávají studenti Pedagogické fakulty Univerzity J. E. Purkyně v Ústí nad Labem. Redakce: Kateřina Tošková Petr Karlíček Eva Francová Technicko-organizační pracovník: Jaroslava Klímová Ilustrace: Milan Žák (str. I – IV) Žito (str. 1, 2, 56, 57, 67) Editor, korektor, grafická úprava: Kateřina Tošková Adresa: Katedra bohemistiky PF UJEP České mládeže 8 400 96 Ústí nad Labem E-mail:
[email protected] Náklad: 150 výtisků Poděkování: autorům za poskytnuté příspěvky, R. Fridrichovi a J. Balvínovi za spolupráci, K. Kováčové za pomoc při porodu, M. Kolářovi za technickou podporu a D. I. Charmsovi za to, že byl. Speciální poděkování: Vojtěchu Pauchovi za reklamní kampaň a odkrytí tajů Wordu.
Pandora • 68
