+ doplňková studie Chrastava a Velké Hamry u Tanvaldu doplňková studie Česká Lípa...37

Zpráva ze stacionárního výzkumu realizovaného společností Člověk v Tísni - spol. při ČT ve vybraných lokalitách zohledňující situaci Romů vzhledem k proběhlé nebo probíhající migraci z území Slovenska; zahrnující analýzu současných integračních opatření veřejné správy vůči obyvatelům vybraných sociálně vyloučených lokalit a identifikaci potřeb a možností otevření pracovního trhu pro současné a potenciální slovenské migranty ze sociálně znevýhodněných lokalit etnického charakteru.

Prosinec 2004

1/62

Obsah: Lokalita Liberec................................................................................................................3 + doplňková studie Chrastava a Velké Hamry u Tanvaldu.....................................16 Lokalita Bílina..................................................................................................................20 + doplňková studie Česká Lípa....................................................................................37 Lokalita Předlice – Ústí nad Labem.............................................................................39

2/62

Lokalita LIBEREC (+ doplňkové studie: Chrastava, Velké Hamry u Tanvaldu)

Vypracoval: Mgr. Štěpán Bolf

Úvodní poznámka zpracovatele: Svůj úkol jsem realizoval v lokalitě města Liberec v říjnu a listopadu 2004. Nedisponoval jsem zde kontakty z předchozí praxe, bylo nutno je vybudovat. V omezeném čase jsem měl nejprve ambici dopracovat se objektivního pohledu na dění ve městě. V následujícím textu jde ale nakonec spíš o kompilaci názorů, konstatování skutečností a dojmy z nich. Předkládaný text je surovina, určená nutně k dalšímu přepracování, pokud bude následovat dlouhodobý pobyt ve stejném terénu.

Fyzická deskripce Krajské statutární město Liberec patří s cca 98 000 obyvatel k největším aglomeracím severu Čech. Z tohoto počtu tvoří romskou menšinu kvalifikovaným odhadem cca 5.000 osob1. Počet Romů, žijících v současnosti v celém liberecké kraji, nelze přesně určit, údaje se pohybují mezi cca 10 -30000 osob s největším zastoupením ve frýdlantském výběžku (Frýdlant, Nové Město pod Smrkem). Z průmyslových odvětví je v Liberci a v celém kraji tradičně nejrozvinutější textilní průmysl. Novějším odvětvím je zde automobilový průmysl (hlavně interiéry aut) a samozřejmě stavebnictví. V Liberci se k dnešku z důvodů, které budou dále popsány, prakticky nenacházejí typické sociálně vyloučené lokality či romská ghetta ve smyslu celých městských čtvrtí. Skutečnost je taková, že lokality takového typu jsou rozesety po celém městě. Jediná tradiční romská čtvrť, která kdy v Liberci byla, vznikla postupným osidlováním od konce druhé světové války do osmdesátých let minulého století v centru města ve staré zástavbě v části Nové Město. Pomyslné hranice této lokality tvořilo z JZ směru Soukenné náměstí (dnes je zde obchodní centrum), z JV směru ulice Na rybníčku až po Jungmannovu a Chrastavskou ulici na SV a po Sokolskou ulici na S. Západní hranici „romské čtvrti“ tvořila Pražská ulice a náměstí dr. E.Beneše. Místní obyvatelé vzpomínají na doby, kdy tu bydleli prakticky pouze Romové. Dnes jsou domy v centru odprodávány soukromým zájemcům a 1

Tento údaj uvádějí coby reálný odhad jak oficiální místa (pobočky magistrátu, krajský úřad, TSP), tak jsem se s ním během výzkumu mnohokrát setkal při rozhovorech s informátory.

3/62

Romové, kteří mají často problémy s placením nájmu a služeb či novým majitelům podepisují smlouvy, které umožní jejich pozdější vystěhování, jsou odtud postupně vysídlováni. Jiné domy už buď byly demolovány nebo jsou určeny k demolici v blízké budoucnosti. Budovy v okolí Papírové ulice, kde žilo nejvíce libereckých Romů, jsou dnes téměř vybydleny. Toto místo (tzv. Papírák) má vůbec pověst nejdivočejší lokality Liberce: údajně se sem stahují narkomani, i za denního světla se tu obchoduje s drogami. Na několika libereckých panelových sídlištích jsou Romové zastoupeni více než v jiných částech města (městská část Rochlice s ulicemi Dobiášova a Burianova, městská část Perštýn s ulicemi Broumovská a Sametová, část Vesec), jinde ve starší zástavbě v bytech se soukromým majitelem (Františkov s ulicí Vojanovou a části čtvrti Hanychov). Atributy sociálně vyloučených lokalit/prostor má k dnešnímu datu v Liberci hlavně několik ubytoven. Sem se nejčastěji uchylují vystěhované rodiny, které nemají dostatečné finance na nájemní bydlení (viz dále). Většina ubytoven patří soukromým majitelům, často stejným, kterým město prodalo domy s nájemními byty (podnikatel A.K. vlastní údajně 1/3 města, podnikatel pan U. kromě ubytovny Kovák v Chrastavě vlastní několik obytných domů v Liberci, např. ve čtvrti Františkov). Ubytovna Sokolská v centru města je v majetku města, ale ve správě realitní kanceláře RealByt, dříve monopolní správcovské firmy města Liberce. Jediná ubytovna pak zůstala kompletně v majetku a ve správě města. Je to objekt s holobyty v periferní městské čtvrti Kateřinky. Ten je sociálně i prostorově izolován: dostupný je pouze jedním městským autobusem, v objektu vládne přísný domovní řád a sankce za jeho nedodržování je neprodloužení nájemní smlouvy. Samostatnou kapitolou je pak zmíněná ubytovna Kovák, tedy objekt bývalého internátu v městečku Chrastava poblíž Liberce. Protože se na jeho fungování dobře projevují problémy celého kraje, věnujeme i Kováku díl pozornosti.

Faktory sociálního vyloučení Faktorem, který nejvýznamněji ovlivňuje situaci sociálně slabých obyvatel Liberce nejsilněji, je bytová politika města, resp. kompletní privatizace bytového fondu, ke které se pravicové vedení Liberce rozhodlo v polovině devadesátých let minulého století. Z původního bytového fondu, který na počátku privatizace v roce 1994 tvořilo cca 15 000 bytových jednotek, v říjnu 2004 v majetku města zbývá posledních 1 650 bytů2. I z těch bude část privatizována. Jde vesměs již o hůře prodejné byty v objektech, které vyžadují velké investice do

2

Údaje týkající se bytové politiky města pocházejí převážně z konzultací s vedoucí oddělení bytů MML (říjen – listopad 2004).

4/62

oprav. Jsou tudíž nabízeny formou tzv. blokové privatizace, kdy zájemce musí odkoupit blok bytů i s nebytovými prostory, často ve více objektech. Navíc u některých objektů ve středu města dosud odbor územního plánování města nerozhodl o rekonstrukci či demolici. Finálním stavem, ke kterému bytová politika města směřuje, je úplné rozprodání obecních bytů a zůstatek pouze asi 900 bytů, vesměs bytových jednotek v domech s pečovatelskou službou a bezbariérových domech. S masivním úbytkem bytů se v polovině roku 2003 přestaly přijímat žádosti o byty do pořadníku. Stav je zastaven na počtu 960 žadatelů a nepočítá se s tím, že by v budoucnu město další žádosti přijímalo. Pravdou je, že ani nebude co přidělovat. Prvních 50 žadatelů je v pravidelných intervalech zveřejňováno (v zakódované podobě) na bytovém oddělení, jejich místo v pořadí není pevně dané a odvíjí se podle situace v rodinách (pravidla přidělování bytů se řídí směrnicí rady města – viz příloha). Žádost je nutno pravidelně obnovovat. Vždy jistá část žadatelů, která na tuto povinnost zapomene a není zastižena na poslední uvedené adrese, z pořadníku vypadává. Zaměstnanci oddělení bytů magistrátu města Liberce (dále MML) podle slov vedoucí odkazují nové mladé rodiny na soukromé vlastníky nemovitostí, resp. na správcovské firmy, které jsou majitelem pověřeny správou nemovitostí. Nájem v soukromých bytech stojí od 7 do 9 tisíc podle velikosti. Fakticky má bytová situace v Liberci takový reálný dopad, že nemajetná mladá rodina, která není schopna složit kauci majiteli (a liberečtí soukromníci ji vesměs – ve výši obvykle 1-3 měsíčních nájmů nekompromisně vyžadují) je takto donucena zůstat ve vícegenerační domácnosti s rodiči i s rodinami svých sourozenců. V akutním případě, kdy už soužití není možné, se taková rodina stěhuje na ubytovnu. Bydlení tam je velmi drahé: dospělá osoba platí měsíčně cca 3.000,- korun, dítě polovinu, navíc rodina ubytovaná dočasně na ubytovně nemá od sociálky nárok na příspěvek na bydlení. Většina ubytoven má nevyhovující sociální zařízení. V několika případech, které jsme během výzkumu zaznamenali, vedly problémy s byty v Liberci k migraci do jiných lokalit ČR se vstřícnější bytovou politikou (Vysočina, Praha, České Budějovice a Jižní Čechy, v jednom případě dokonce k odchodu za příbuznými na Slovensko). Vedoucí sociálního odboru města Liberce potvrzuje, že bytová politika města v nedávné minulosti absolutně nepočítala se sociálními dopady. Dnes vede k větším výdajům při hrazení nákladů na domácnost (s dražším nájmem, který je v soukromých bytech, více rodin žádá o příspěvek na bydlení). Zatím pouze ve fázi teoretických příprav je komunitní plán sociálních služeb v Liberci (viz přiložený dokument „Realizace Komunitního plánu“. Na jeho přípravě se podílí vícero subjektů, nicméně jeho záměr

5/62

byl teprve nedávno schválen zastupitelstvem. Z několika stran jsme slyšeli ujištění, že primárním cílem komunitního plánu bude výstavba sociálních bytů. Město Liberec totiž v současnosti žádné sociální byty nemá.

(Ne)zaměstnanost sociálně vyloučených v Liberci Oficiální nabídka práce pro skupinu lidí, která nás zajímá, je nejen v celém kraji, ale i v oblasti města Liberce značně limitována. Počet uchazečů na jedno pracovní místo v kraji je aktuálně 5,36. Míra nezaměstnanosti v samotném Liberci byla v letošním říjnu 8 %. Jiná je ale situace ve skupině sociálně slabých. Odhady se shodují na cca 80-90% nezaměstnanosti lidí z vyloučených lokalit. Faktem je, že většina sociálně slabších obyvatel Liberce nemá uzavřený oficiální pracovní poměr. Nabízené nekvalifikované práce jsou hodnoceny tak nízkou mzdou (cca 8000,- za plný úvazek), že se nezaměstnaným nevyplácí odejít ze systému sociální péče státu. Na tato místa naopak ochotně nastupují zaměstnanci z řad pracovních migrantů (Ukrajinci, Slováci), pro které je i tento nedostatečný plat po převodu na vlastní měnu lukrativní. Největším oficiálním zaměstnavatelem libereckých Romů jsou Technické služby, od roku 1997 akciová společnost (viz dále). Obyvatelé krizových lokalit se ale valnou většinou podílejí na trhu s černou prací. Úřad práce v Liberci deklaruje, že si je vědom zhoršeného postavení nekvalifikovaných pracovních sil na pracovním trhu. V rámci aktivní politiky zaměstnanosti, na kterou v roce 2004 MPSV pro liberecký kraj vyčlenilo 45.900.000,- korun, podniká ÚP některé kroky. Nejčastěji jsou uváděny rekvalifikační kurzy. Kromě těch klasických, které nalezneme v různých obdobách i v jiných krajích, se v době realizace našeho monitoringu dostalo i mediálního ohlasu rekvalifikačnímu kursu pro budoucí zdravotní asistenty, který liberecký ÚP organizoval spolu s kladenským občanským sdružením AISIS. Kurz je výjimečný tím, že je určen výhradně pro Romy. Z nákladů cca 1 milionu korun byl zajištěn rekvalifikační kurs pro 10 uchazečů z Liberecka a dalších 10 z Jablonecka, kteří kurzem zdárně prošli a nyní (prosinec 2004) absolvují tříměsíční stáže ve zdravotnicích zařízeních. ÚP hodnotí kurz bezvýhradně pozitivně, pochvaluje si spolupráci s AISIS i s místními romskými „předáky“, kteří na výběru uchazečů pracovali. Problémy ale vyplouvají na povrch až při hlubším proniknutí do celé záležitosti. Souvisí především s výběrem uchazečů a s komunikací s nimi: na výběru se podílelo zdejší Romské komunitní centrum (viz dále), na schůzkách před zahájením kurzů ale nebylo uchazečům dostatečně objasněno, že u tohoto kurzu není přímá návaznost v podobě pracovního místa. Organizátoři kurzu rovněž zanedbali komunikaci se zdravotnickými

6/62

zařízeními, pro které byly uchazeči školeni - údajně si začali zjišťovat kontaktní informace na tato zařízení až poté, co kurz odstartoval. Kraj jako zřizovatel těchto cílových zařízení navíc o kurz neprojevil dostatečný zájem. Přesto krajský romský poradce (viz dále) deklaruje podíl svůj a „svých lidí“ z Romského komunitního centra (dále RKC) na celém kurzu, v kontrastu k rezervovanému postoji samotného RKC, které se k akci staví odtažitě právě kvůli předchozím zkušenostem, kdy úspěšní absolventi kurzů marně sháněli uplatnění. Problém organizace kurzů, kdy pro realizátora akce končí vyškolením uchazečů a nepostará se o jejich uplatnění, je velkým limitem jinak pozitivního dopadu rekvalifikací. Druhým nástrojem aktivní politiky zaměstnanosti jsou veřejně prospěšné práce, ty však nejsou v současnosti ve městě Liberci realizovány vůbec. Přitom z celkového rozpočtu APZ tvoří finance na VPP výrazný podíl: 27 700.000,- korun. ÚP rozhoduje podle „stupně ohrožení“, tudíž většina prostředků (cca 60% z celkové částky) směřuje do nejproblematičtějšího regionu libereckého kraje, kterým je Frýdlantsko s 16% nezaměstnaností. V Liberci v současné době není jediný zaměstnavatel, který by měl zájem zaměstnávat sociálně slabé občany na VPP. Jinde obvyklý zaměstnavatel tohoto typu pracovníků – Technické služby – přešly v Liberci do rukou soukromého majitele, staly se akciovou spolčeností, která má především zájem na komerčním zisku, který jí zajišťují přímé platby z magistrátu. Na Technické služby ani na jiné zaměstnavatele není činěn tlak ve smyslu prosazování veřejného zájmu formou vypisování míst VPP. V Liberci pracuje řada menších romských podnikatelů vesměs v oblasti stavebních prací. Zaměstnávají přednostně členy svých rodin, někdy v pracovních partách lze najít i Neromy – usnadňuje to získání zakázky. Práci (s jednou čestnou výjimkou) nezískávají formou výběrových řízení, ale výhradně přes síť známých a jejich doporučení. V poslední době, kdy je stále složitější dostat se k práci, se rozmáhá metoda vyjednávání zakázek načerno: firma vykoná domluvenou práci, ale nefakturuje za ní – platba proběhne hotově třeba i v několika termínech, stejně tak jsou hned hotově vypláceni „zaměstnanci“ firmy. Zadavatel pak nechává vystavit falešné faktury. Romští podnikatelé necítí vůbec žádnou podporu města. Faktem je, že v roce 2002 proběhl pokus o navázání komunikace v tomto směru, iniciovaný RKC. Šlo o snahu, která měla vést k dohodě o přednostním přidělování některých typů zakázek místním romským podnikatelům. Jeden z romských podnikatelů však zpronevěřil městem svěřené finance. Od té doby se město k podobným akcím staví odmítavě.

7/62

Školy Většina dětí ze sociálně vyloučených lokalit Liberce (centrum, Kateřinky, Rochlice, Vesec, Františkov) dochází do zvláštní školy v Orlí ulici v centru města. Je to jedna ze dvou zvláštních škol ve městě (druhá ZvŠ v Gollově ulici na Perštýně téměř bez romských dětí). Letos byly se školou v Orlí sloučeny další dvě ZvŠ. Škola má nyní kapacitu 180 dětí, která je nyní téměř naplněna. Romské děti tvoří cca 50% žáků školy, zbytek dětí je pak většinou ze „sociálně znevýhodněného prostředí“ – sociálně slabé rodiny alkoholiků, gamblerů, neúplné rodiny. Dříve časté záškoláctví omezuje nové opatření, které umožňuje při určitém počtu neomluvených zameškaných hodin sáhnout rodičům na sociální dávky: „Tohle opatření funguje. Je to jediné, co může s některými lidmi pohnout: sáhnout jim na prachy,“ říká romský asistent na škole v Orlí. Reálné šance absolventů této školy jsou na učňovských oborech. U chlapců je to zedník, zámečník a kuchař, u dívek kuchařka, zahradnice nebo švadlena. Škola v loňském školním roce sledovala úspěšnost dětí, vycházejících 9.třídu a došla k tomu, že z celkového počtu 18 absolventů jich 15 studuje na učňovských oborech, 2 žákyně se dostaly na SOU textilní a dodnes tam studují, což je hodnoceno školou jako velký úspěch (obvyklý je nástup, ale po měsíci ukončení studia). Dětem z Orlí ani nejsou doporučovány jiné školy, praxe ukazuje, že jim dělá problém cizí jazyk – jeho přítomnost v osnovách absolventy ZvŠ z určitých oborů vždy „vytřídí“. Přesto škola nemá mezi zdejšími Romy nejlepší pověst: „Nechci aby moje dítě chodilo do Orlí,“ říká Romka z Františkova. „Moje děti se tam mezi ostatními zkazí. Ale co mám dělat? Tady ve škole ve Františkově mi řekli, že cikánský děti berou v Orlí.“ Jiná Romka, která se svými dětmi pobývala několik let v Anglii, než byla deportována zpět do ČR, říká: „Moje dcera chodila v Anglii do normální školy. Dařilo se jí tam dobře, všechno stíhala i angličtinu. Když nás vrátili, dali ji rovnou do Orlí. Vidím na ní, že se hodně zhoršila. V Anglii z ní mohlo něco být – a tady?“ Handicap dětí, které odešly s rodiči do Anglie a pak jsou deportovány zpět, se podle romského asistenta skutečně projevuje: „Ty děti jsou fyzicky na 7.třídu, myšlenkově ale na 3.třídu. Školu končí v 7.třídě. Jejich uplatnění je pak nulové.“ Podle odhadů školy tvoří tyto děti až 5% z celkového počtu dětí v Orlí. RKC se letos snažilo zřídit na některé ze zdejších škol přípravný ročník pro děti ze sociokulturně znevýhodněného prostředí. Uspělo až u osmé oslovené základní školy a i ta pouze poskytla prostor, od RKC vyžaduje nájem 7 000,- Kč a RKC musí poskytnout pedagoga. Vedení škol nechápou smysl přípravek, vidí 8/62

v nich nástroj pozitivní diskriminace. Lidé ze sousedství jedné z oslovených škol dokonce zorganizovali petici, která se vyslovovala proti zřízení přípravky.

Vnitřní členění sociálně vyloučené populace Co se týče vnitřního členění romského společenství ve městě Liberci, základním je pro ně důrazné vymezení vůči obyvatelům sousedního Jablonce. „To jsou jiní Romové než my – jsou od Humenného,“ říkají liberečtí Romové, přičemž většina ze starousedlických rodin (ty, které přišly hned v první migrační vlně hned po 2.světové válce) pochází z východoslovenských Michalovců a okolních osad (např. Vrbnica, Senné, Pavlovce) a považuje se Východňáre, druhá část pak z jihovýchodního Slovenska (Nové Zámky) o sobě hovoří jako o Maďarech. Jako další diferenciační znak vůči jabloneckým Romům uvádějí liberečtí Romové časté užívání romštiny v běžné řeči jabloneckých. Konečně v Liberci nežijí žádné olašské (Vlašiko Roma) rodiny, zatímco v Jablonci mají Olaši silné početní zastoupení, fungují zde olašské firmy (rodina M.). Pro vnitřní strukturu společenství libereckých Romů je pak klíčové právě dělení na početně silnější skupinu Východňárů, resp. Rumungrů a na méně zastoupené Maďare. Obě skupiny mezi sebou rozlišují. Rozdíl je jednak v řeči (jiný důraz v řeči na samohlásky) tak v celkovém vystupování: s rody Maďarů (rodiny A., B., C.) jsou více spojovány problémy, bývá jim častěji připisován nižší status tzv. degešů a o tom, zda nezaslouženě, by bylo možno s úspěchem polemizovat (početný klan bratrů C. prý terorizuje celý Liberec, rodina B.. údajně problematizuje život nájemníkům v sociálně krizové lokalitě Hamrštejn). Podle neověřených informací patří k rodům s jakousi autoritou v Liberci cca 6 - 8 starousedlických fajt3. Jsou to následující: Torákovi, Danišovi, Makuňovi, Kančiovi, Grajcarovi, dále Ondovi a Kotlárovi. Mezi těmito rody jsou i rody původně ze Západního Slovenska. Západňáre v Liberci tvoří sice nijak početnou, přesto ale vlivnou skupinu. Mezi lokality, kam jednoznačně vedou příbuzenské vztahy fajt Romů z Liberce, patří Praha, Ústí nad Labem, ale i Hradec Králové a Litomyšl (rodiny z centra města), stejně jako Teplice (rodiny z Hamrštejna) i v Hranicích na Moravě (Františkov). O lokalitách na Slovensku již byla řeč – jsou to lokality původu.

3

Výčet závisí na dotázaných, kterých v tomto případě byl omezený počet. Domnívám se, že jiný výzkumník s jinými kontakty v lokalitě by došel k seznamu, který by s tímto zde uvedeným protnul jen v některých případech.

9/62

V Liberci jsou více než v kterýchkoli jiných lokalitách ČR, kde jsme pracovali, obvyklé interetnické sňatky. Smíšených česko-romských párů tu lze potkat bezpočet. Starší generace to vysvětlují následovně: „Všichni sem přišli až po válce. Nejsou tu staré křivdy.“

Znaky rozpadu rodinných solidárních sítí Až do nedávné doby patřila „silná rodina“, která pomůže svým členům v nesnázích, typickým prvkem romského společenství, respektive rysem jeho sociální struktury. Poznatky výzkumu nasvědčují tomu, že postupně dochází k rozpadu těchto vazeb. „Nejhorší je, že jsem tady všichni v domě jedna rodina,“ konstatuje paní R., která spolu se svým mužem (vlastním vzdáleným příbuzným) a dvěma vnoučaty bydlí v bytě u soukromého vlastníka ve Františkově. „Na patře se mnou bydlí sestra, o patro níž sestřenice a tety.“ Hovoří o nenávisti a závisti, všichni si tu vidí až „do talíře“. Jeden ze členů rodiny, bratr paní R. se etabloval v gádžovské společnosti: vzal si „gádžovskou“ ženu a dnes má po Liberci tři obchody se zeleninou. Ostatní z rodiny mu nemůžou přijít na jméno. „Nezná se k nám. Když jdeme kolem jeho krámu, nedá našim dětem ani pomeranč. Už radši chodíme jinou cestou.“ Podle všeho jsou za tímto rozpadem především majetkové rozdíly. O ochablých rodinných vazbách svědčí ale i výpovědi Romů, kteří mají zkušenost z pobytu v cizině: „Od příbuzných se pomoci nedočkám. Spíš mi volají, ať nejezdím, že práce není. Nechtějí mě mít na krku. Pomůžou spíš cizí,“ vypráví muž (23) se zkušeností ročního pobytu v Anglii.

Migrace do lokality Pracovní migrace do libereckého kraje i do lokality města je zdaleka nejčetnější. Podle cizinecké policie je v této skupině migrantů nejvíce zastoupena ukrajinská menšina. V počtu větším než tisíc jedinců tito pracují v místních firmách, část jich je denně odvážena za prací do jiných měst, např. v Mladé Boleslavi pracují ve Škodovce. Většina Ukrajinců má oficiální kontrakt se zaměstnavatelem na dobu určitou. Přivydělávání si bokem prací načerno patří ke koloritu, závisí ale na schopnostech jedinců či pracovních part. Participace Ukrajinců na životě města je jinak minimální. Obývají část ubytoven (Sokolská, Košická) a lacinějších hotelů (např. Česká beseda), trend současnosti je ale jiný. Čeští zaměstnavatelé či zprostředkovatelé práce pro jejich ubytování pronajímají nemovitosti hlavně v periferních oblastech města. Ještě větší nárůst dnes vykazuje ubytování skupin dělníků v pronajatých soukromých bytech. Soužití s dělníků s nájemníky v panelových

10/62

domech často přináší problémy – město muselo řešit konflikty na Dělnické ulici. Někteří Ukrajinci spolupracují s místním podsvětím, většinou se jedná o drobnější kšefty s kradeným zbožím. Slováci tvoří druhou největší skupinu pracovních migrantů do Liberce. Pracují spíše už menších zaměstnavatelů, převážně v oboru stavebních prací. Podnikatelé se obvykle domlouvají přímo se stálými pracovními partami ze Slovenska. Pokud jde o Romy, kteří tvoří zhruba polovinu ze Slováků, kteří do Liberce přicházejí za prací, jedná se často o slovenskou příbuzenskou větev širší rodiny. I u gádžovských part jde ale vždy o prověřené pracovní party. Za finanční příspěvek na cestu ze Slovenska do Čech jsou tito schopni se během jediného dne, podle potřeby zaměstnavatele, přesunout např. z Východního Slovenska až na sever Čech. Jde o sezónní práce a v naprosté většině o práci načerno. Některé větší firmy po vzájemné dohodě zaměstnávaly v minulosti Slováky na časově omezené brigády, které nebyly trestně postižitelné. Po vypršení časového úseku, po který je brigáda u jednoho zaměstnavatele povolena, se brigádníci přesunovali k dalšímu zaměstnavateli a takto kolovaly po firmách ve městě a okolí. Počet pracovních migrantů ze Slovenska do Liberce, z nichž část tvoří Romové, odhadují zasvěcení informátoři na několik stovek. Rodinná migrace slovenských Romů do Liberce existuje, ale není nijak početná a má spíše krátkodobý charakter. Rodiny zde nejsou přijaty do systému sociálních dávek a po čase se vrací zpět na Slovensko. V letošním roce takhle do Liberce dorazilo cca 8 rodin (rodiče + děti), pobývaly u svých příbuzných na bytě a po čase, když hostitelské rodině došly prostředky a trpělivost, se vracely zpět na Slovensko. V obavách ze sankcí se tyto rodiny obvykle drží stranou, nekontaktují terénní pracovníky s žádostí o pomoc. Monitoring zaznamenal případ rodinné pracovní migrace z osady v okolí Michalovců, kdy bratr se syny přijel pomoci sestře, žijící od sedmdesátých let v Liberci, s rekonstrukcí bytu. Po 14 dnech se rodina vrátila zpět na Slovensko. Během pobytu zde stihli „fušku“ – udělali novou koupelnu jednomu zdejšímu podnikateli. Šlo víceméně o výjimečný případ: „Jsme všichni zedníci. Doma od obce dostáváme práci. Máme svůj zděný dům. V naší vesnici nepoznáte kde bydlí gádžo a kde Cigán,“ vyprávěl otec. Jistý podíl ve skupině migrantů mají i studenti Technické univerzity v Liberci. V této skupině patří k nejčetněji zastoupeným právě Slováci. Část se jich po ukončení studií usazuje v Liberci.

Migrace z lokality V posledních měsících (počínaje květnem 2004) přibylo v Liberci romských rodin, které odcházejí do Západní Evropy – téměř výhradně do Anglie – již nikoli do azylu, ale za prací. Migračními centry libereckých Romů v Anglii jsou Londýn, Leeds a především město Bradford v Severní Anglii, kde mají liberecké (a 11/62

jablonecké) rodiny dostatek živých kontaktů z předchozích migračních vln a tudíž i lepší možnost získat práci. Prvotním impulsem k odchodu z Liberce byly pro ty rodiny, s jejichž členy jsme se při práci setkali, neúnosné problémy s bydlením (dluhy a velmi reálná hrozba vystěhování) spolu s vidinou lepších zítřků, zprostředkovanou příbuznými či známými, kterým se v Anglii daří. Pokud to struktura rodiny dovoluje, první odjíždějí muži (rodina L. z ubytovny Sokolská), vydělají peníze, jejichž část posílají domů rodině na nájem a životní náklady. V ideálním případě, když to okolnosti v Anglii dovolí, následuje přesun celé rodiny. Rozpočet na cestu jednoho mužského člena rodiny je ale poměrně vysoký, našetřit si na cestu znamená půjčit si a pracovat na černo a ještě část výdělku dávat stranou. Jeden migrant potřebuje na cestu cca 1.000,- liber (60.000,- korun): akontace na byt v Anglii činí přibližně 300 liber (obvyklé je společné bydlení více mužů v jednom nájemním bytě), zbytek na životní náklady v prvních měsících při shánění práce, kdy je např. vlastní auto nutností. Vlnu odchodů libereckých Romů lze očekávat po novém roce: během monitoringu jsme hovořili s několika rodinami, které se k tomuto kroku chystají hned po vánočních svátcích v lednu 2005. Z řad navrátivších se migrantů, kteří v cizině neuspěli, ale po návratu doma zpětně vyinkasovali sociální dávky v desetitisícových částkách, se dříve rekrutovali úžerníci, kteří půjčovali ostatním na úrok. Dnes o takových praktikách nikdo z oslovených informátorů nevěděl.

Půjčky + lichva V rámci širších rodin se peníze běžně půjčují, nicméně naše poznatky nasvědčují tomu, že většinou bezúročně a po menších částkách. Navracení těchto drobných půjček se ne vždy vyžaduje. „Rozdíl mezi námi Cigány a vámi gádži je v tom, že když Cigán půjčí Cigánovi z rodiny, tak se počítá s tím, že peníze nedostane zpátky. Vy gádžové tohle nechápete,“ sdělil nám jeden z informátorů. Nenarazili jsme na konkrétní informace o lichvářích, kteří by svoji činnost provozovali v Liberci. Nicméně některé skutečnosti nasvědčují tomu, že lichvářským úrokem podmiňují půjčky peněz členům vlastní rodiny její statusově výše postavení členové (podnikatelé). Takový je případ rodiny s kořeny jižní části Slovenska, která se v rámci místního romského společenství netěší dobré pověsti. Důkazy v tomto směru však, vzhledem k nedostatku času, výzkum nepřinesl. Všichni romští informátoři, které jsme kontaktovali (s čestnou výjimkou aktivistů), měli osobní zkušenost s půjčkami od firmy Provident Financial, která má kancelář v centru města. Jde o jednorázové zkušenosti: problémy se splácením velkých úroků odrazují od dalšího využívání služeb firmy Provident Financial.

12/62

K půjčkám u firmy Provident Financial se rodiny odhodlávají většinou pod tlakem – po návratu z Anglie, při konfliktu v rodině, ale i před vánočními svátky.

Prostituce Liberec neleží na frekventované dopravní tepně spojující ČR s Německem. Česko-německo-polské pomezí je oblastí spíše zasvěcenou turistice a hlavně zimním sportům. I z toho důvodu je tu výskyt pouliční prostituce téměř nulový4. Podle informací z vícero zdrojů je prostituce organizována skrytě, v barech a hotelích po celém městě. Prostituování není doménou romských žen, věnují se jí stejně tak Ukrajinky i Češky. Přesto jsme během výzkumu narazili na případ romské ženy z Košic, která i s dítětem vyhledala pomoc charitativního azylového domu a která byla do Čech přivezena svými příbuznými za účelem prostituce. Od rodiny se ale po hádkách odloučila. V azylovém domě pobývala pouze několik dní. Pak odešla bez udání další adresy. Některé zdroje hovoří o výskytu prostituce mezi libereckými narkomany. Zdejší drogová scéna, do které je zapojena i vietnamská komunita, je rozsáhlá. Mezi ženami závislými hlavně na pervitinu je výrazné procento dívek. Ty, pokud se jim nedostává peněz, nabízejí sexuální služby svým dealerům a drogovým bossům, často z řad Vietnamců. Tyto akce se odehrávají v soukromých bytech. V současné době má zdejší K-centrum podezření, že Vietnamci v Liberci začínají s prodejem heroinu. Jako pikantní se nám jeví fenomén, který nazvěme „domácí prostituce“. Opakovaně jsem se setkali s informacemi o romských rodinách, jejichž ženské členky přivydělávají do rodinného rozpočtu nabízením velmi laciných sexuálních služeb libereckým mužům, a to i mužům důchodového věku. Rozšířené zvěsti o této praxi, které ale mohou mít povahu předávaného stereotypu, jsou spojovány především s lokalitou bývalého romského ghetta v centru města.

Terénní sociální práce v Liberci TSP je zajišťována dvěma sítěmi: sítí magistrátní (8 osob, respektive 6 aktivních terénních sociálních pracovníků/6 Romů) a sítí pracovníků Člověka v tísni (3 osoby/2 Romové + 1 Neromka). Do organizace terénní sociální práce nezasahuje romský krajský koordinátor při krajském úřadě ing. Jozef Holek. Bohužel těmto aktivitám ani nezajišťuje finanční podporu z kraje, i když by z titulu své funkce mohl. Magistrát města

4

Zástupce ředitele Městské policie, ředitel cizinecké policie, informátoři se v tomto shodují.

13/62

už 5 let finančně podporuje činnost RKC na třídě Milady Horákové. V roce 2004 na jeho provoz vyčlenil částku kolem 1,2 milionu korun. Centrum zároveň poskytuje prostory obč. sdružení Liberecké romské sdružení - personálně propojeno s RKC (jeho vedoucí Miroslav Kotlár) i odborem sociálních věcí MML, které získává peníze na projekty, realizované v rámci centra z různých zdrojů (krajský úřad, OSF atd.). V centru jsou provozovány zájmové kroužky hlavně pro děti (hudba, zpěv, tanec, doučování, fotbal, posilovna) i bezplatná právní poradna pro dospělé, zajišťovaná právníkem/externistou. Vzhledem k lokalizaci centra i personálnímu složení pracovníků centra patří cca 70% pravidelných klientů centra k obyvatelům blízkých čtvrtí Rochlice, Perštýn a Vesec5. Do samotného centra města, kde TSP vykonává jeden pracovník ČvT, RKC expandovalo až letos během prázdnin, zatím bez větších úspěchů. 6 terénních pracovníků RKC dochází pravidelně do klientských rodin a řeší především problémy spojené s bydlením a sociálními dávkami, k náročnějším konzultacím pak zvou klienty přímo do Centra. Ačkoli se nebrání pomáhat i Neromům, ti jeho služeb využívají minimálně. Vedení RKC deklaruje vlastní členění klientské základny. Protože nepostrádá zajímavost, uvádíme ho zde. Nejméně klientů pochází ze skupiny tzv. asimilovaných Romů. Jde o majoritním podmínkám přizpůsobené starousedlické rodiny, které žijí „jako gádžové“ a jejich „romství“ se projevuje jedině při společných setkáních, na svatbách, pohřbech a oslavách. Naopak nejpočetnější skupinu klientů tvoří schopné romské rodiny, které se dokáží zorientovat v podmínkách nastavených majoritou, jsou sto zajistit si souběžně s příjmem ze sociálních dávek i příjmy z práce načerno. Zároveň se tito nejhlasitěji domáhají pomoci od proromských organizací včetně RKC. Tato skupina má ale při konkrétním dotazu problém přesně formulovat svůj problém, určit oblast, ve které potřebuje pomoci. Třetí skupinu tvoří skutečně sociálně slabí Romové, kteří potřebují asistenci, bez které jsou naprosto bezradní. Část z nich stačí například v komunikaci s úřady nasměrovat a dále si pomohou sami. Větší část této skupiny ale zůstává stálými klienty, kteří nedokážou sami za sebe přijmout zodpovědnost. Klienti vnímají práci RKC různě, podle toho jestli jim jeho zaměstnanci pomohli nebo ne. Protože ale nejčastějším přáním, se kterým lidé do RKC přicházejí, je nereálný požadavek na lepší byt, převládá kritika. Vedoucí Centra nevychází do terénu, ale věnuje se koordinaci a administraci činnosti Centra a sdružení, což si řada klientů vykládá jako nečinnost a nezájem o jejich problémy. Extrémem je případ paní Š., která rozeslala stížnost na „nečinnost“ RKC a zejména jeho vedení na všechny důležitá místa magistrátu včetně primátora. Vedení RKC svoji činnost obhájilo, ale na autorku stížnosti podalo trestní oznámení pro pomluvu. Vedoucí 5

Údaj pochází od vedoucího RKC.

14/62

RKC vidí za stížností snahu po diskreditaci Centra a paní Š. mohla být pouze prostředníkem, který k tomu byl zneužit. Magistrát práci RKC bez výjimky chválí – bylo by s podivem kdyby tomu tak nebylo, protože je sám jeho zřizovatelem. Jen výjimečně se lze setkat s výhradami v tom smyslu, že se věnuje více péči o děti než poradenství pro dospělé, které má být jeho rovnocennou náplní. Zaměstnanci spol. Člověk v tísni se zaměstnanci RKC spolupracují. Romské komunitní centrum mělo až do nástupu společnosti Člověk v tísni do Liberce v roce 2002 prakticky monopol na proromské aktivity včetně terénní sociální práce. Navíc personální propojením s odborem sociální péče magistrátu, který schvaluje granty pro sociální oblast, pozici RKC jen upevňovalo. Během výzkumu jsme nenarazili na žádné další romské sdružení, které by ve městě aktivně pracovalo. Neziskové organizace v Liberci Zhruba 40 občanských sdružení zaštiťuje ANNOLK (Asociace nestátních neziskových organizací libereckého kraje). Ta má pomáhat v získávání prostředků z rozpočtu krajského úřadu. Centrum občanských iniciativ (COI), financované z rozpočtu magistrátu, pak poskytuje prostor jiným neziskovým organizacím včetně ANNOLK a pomáhá při zakládání dalších sdružení, školí zájemce. Žádné sdružení v rámci ANNOLK se nevěnuje terénní práci ve vyloučených lokalitách v Liberci. Významným zdrojem financí pro neziskový sektor na Liberecku jsou kromě příspěvků měst a kraje i nadační fondy velkých podniků a firem. Zatímco největší stavební firma ve městě SYNER přispívá ze svého nadačního fondu především na sportovní aktivity ve městě (které generují potřebu výstavby nových areálů), nadace jabloneckého podniku PRECIOSA (2 závody v Liberci) má celkem 7 fondů včetně fondu humanitárního a sociálního, ze kterého jsou financovány například zařízení na pomoc postiženým a lidem, vyžadujícím zvláštní péči. Nadace EURONISA, založená Sborem Jednoty bratrské v Liberci v roce 1995 a zaměřená na podporu kultury a vzdělávání v Euroregionu Nisa, přispěla v roce 2004 kromě mnoha jiných i částkou 10.000,- na činnost Libereckého romského sdružení.

15/62

Doplňkové studie 1. Chrastava Městečko Chrastava se nachází 5 kilometrů SZ směrem od Liberce. Má cca 6 000 obyvatel, z toho je přibližně 500 Romů. Jak vyprávějí pamětníci, soužití zdejších Romů a Neromů bylo do roku 1989 víceméně bezproblémové, starousedlické romské rodiny žily asimilovaným způsobem života. Zhruba v roce 1994 byla do soukromého vlastnictví prodána budova bývalého internátu, tzv. Kovák. Majitelé zde začaly ubytovávat rodiny z celého kraje. Současný majitel tu pak ubytovává sociálně slabé a problémové rodiny (neplatiče v obecních a soukromých bytech, rodiny vystěhované z jiných ubytoven pro neplacení nájmu) z měst libereckého kraje (Hrádek nad Nisou, Česká Lípa, Nový Bor, Nové Město pod Smrkem) i z celé ČR (jsou tu rodiny z Děčína, Ústí nad Labem), žije tu jen minimum rodin z Chrastavy a Liberce. Pověst Kováku jako skutečně posledního útočiště se rozšířila velmi rychle. K atraktivitě Kováku pro tuto skupinu lidí přispívá fakt, že podle smluv mezi městem a majitelem ubytovny dostávají nájemci ubytovny od státu příspěvek na bydlení, což je v jiných podobných objektech nemyslitelné. Protože majitel projevil opakovaně shovívavost ke splácení nájmu, následovala řetězová reakce: do ubytovny se nastěhovalo tolik nájemníků, že dvojnásobně překročili ubytovací kapacitu (ta je 92 lůžek) a začaly se kumulovat problémy s placením nájmu. Majitel nezvládá a zřejmě ani není ochoten zabezpečit nutné opravy objektu. Správou ubytovny pověřil jednoho ze zdejších nájemníků, který mu dlužil na nájmu a touto formou si dluh odpracovává. „Jsem spíš bachař než správce,“ říká a skutečně: jeho hlavním úkolem je hlídat, aby zbytky zařízení domu nebyly rozkradeny. Takto zmizel kotel na topení, ztrácejí se zařízení z bytů (jeden nově nastěhovaný nájemník hned první den přišel o televizi, později byla nalezena v bytě jeho souseda). Vládne tu naprostá anarchie. Dalšími „zaměstnanci“ majitele jsou dva chrastavští „vymahači“, kteří spolu se správcem vybírají nájemné. Problémem ubytovny je také elektřina: lidé tu topí přímotopy, což je nápor na spotřebu energie. Elektrický proud neustále vypadává nebo přinejlepším poblikává, což vytváří zajímavý psychedelický efekt v domácnostech. Kováku se dostalo nechtěné mediální pozornosti docela nedávno, kdy zde zemřelo malé dítě na meningokok.

16/62

Majitel se dostal do vleklého sporu s městem. To by nejraději ubytovnu nechalo zavřít. Podniká pro to všechny kroky (posílá hygienické a bezpečnostní kontroly, píše udání na živnostenský úřad kvůli nesrovnalostem), majitel se zatím úspěšně brání. Musí ale počet nájemníků přizpůsobit ubytovací kapacitě – tzn. vyhazuje z bytů na ulici přednostně neplatiče. Menší části nájemníků se dostává sociální péče od TP ČvT. Většina nájemníků je ale mimo síť sociální asistence. Na ubytovně dříve bydleli také dělníci ze Slovenska a s Ukrajiny, nyní si ale hledají lepší bydlení v alespoň spoře zařízených ubytovnách či soukromých bytech. Při současné situaci, která je krizová, se nám jeví jako rozumný krok ubytovnu zavřít. Město Chrastava nemá snahu a zřejmě ani kapacitu na to, aby zajistilo potřebnou sociální práci v lokalitě a pokud se o to nepokusí jiné humanitární organizace, hrozí zde neustálé kumulování problémů. Život lidí v některých domácnostech na Kováku hraničí s lidskou důstojností. Navíc existence Kováku umožňuje městům z blízkého i vzdáleného okolí alibisticky sem delegovat svůj problém v podobě „nepřizpůsobivé“ rodiny a nesnažit se o nápravu ve vlastní lokalitě.

2. Velké Hamry u Tanvaldu Ve skoro třítisícovém městečku cca 15 kilometrů jihovýchodně od Jablonce nad Nisou jsou podle názoru městského úřadu6 dvě lokality, které vyhovují kritériím sociálního vyloučení. První je komplex budov na kraji města v části zvané Bohdalovice. Celkem 4 budovy, které město odprodalo soukromému vlastníkovi, obývají z větší části rodiny závislé na sociálních dávkách, nejde ale pouze o Romy (zde během výzkumu navázán jen orientační kontakt). Druhou lokalitou jsou tzv. „kasárna“ na hlavní silnici na kraji obce směrem na Tanvald. Jedná se o patrovou budovu se čtyřmi vchody, kterou město rovněž odprodalo soukromému majiteli (paní. V.) a dnes ji obývají výhradně Romové. Dohromady zde žije 8 oddělených domácností. Objekt na první pohled zaujme tím, že vchody do domu, které vedly přímo na hlavní ulici, nechala současná majitelka s požehnáním městského úřadu zazdít. Nájemníci musí nyní dům obcházet a využívat pouze zadních vchodů ze dvora. Důvodem k zazdění byla podle majitelky a města bezpečnost dětí, které vbíhaly do ulice. Nájemníci se ale cítí poníženi: „Starosta se stydí za Cigány, tak se s paní V. domluvil. Takhle jsme míň vidět.“ Faktem je,

6

Konzultováno se zdejší vedoucí sociálního odboru.

17/62

že opatření zhoršilo hygienické podmínky v domě: špína z bahnitého dvora, ohraničeného kůlnami, se roznáší po domě. Většina nájemníků kasáren dluží za odvoz odpadu, který se zde hromadí. Nájemníky zde tvoří vesměs členové dvou rodů: rozvětvené příbuzenstvo rodu Bílých a Červeňákových. Tyto rody mají příbuzenské vazby na blízkou Desnou, sousední Tanvald, Jablonec nad Nisou, ale také stále udržují živé vazby na lokality původu – na Východní Slovensko na osady z okolí Sabinova (Miĺpoš, Lipany) a Prešova (Ostrovany). Informátorskou rodinou v lokalitě pro nás byla rodina pana X.. Ta se do Velkých Hamrů přistěhovala v roce 1987 z osady Miľpoš u Sabinova. Od svého příchodu ze Slovenska bydlí rodina v objektu „kasáren“. Vystřídala zde několik bytů, než se před třemi lety, po úmrtí gádžovské nájemnice, přestěhovala do současného bytu 3+1 (vznikl spojením dvou bytů a přebudováním spojovací chodby na kuchyň). Domácnost pana X. je trojgenerační: kromě pana a paní X. zde žijí jejich tři děti (13, 10 a 7) a jedna dcera paní X. (svobodná matka, 22 let) z prvního manželství se dvěma malými dětmi. Ta má v bytě pro sebe vyhrazen zvláštní pokoj a rodičům přispívá na nájem. Další děti pana X. i děti paní X. (dříve Z.) z předchozích vztahů žijí v dalších bytech ve stejném domě – mají své rodiny, tudíž hospodaří samostatně. I nájemníci dalších bytů jsou vesměs příbuzní pana X., jeho vlastní i nevlastní bratři a bratranci s rodinami. Jeden z bytů obývají rodiče pana X.. Čilý provoz, neustálé vzájemné navštěvování a půjčování věcí, zařízení domácností patří ke koloritu života zde. Všichni dospělí nájemníci domu jsou bez zaměstnání. Provoz jednotlivých domácností je hrazen primárně z podpor a dávek. Nájem bytu se pohybuje od 3.000,- do 5.000,- Kč (podle plochy bytu) včetně energií. Peníze na nájmy jsou posílány přímo na účet majitelky resp. elektrárny, proto zdejším nájemníkům nevznikají dluhy. Příjmy nepostačují na běžné náklady rodin. Většina práceschopných mužů vyhledává práci načerno. Příležitostí k ní je v Hamrech málo: podnikatelé z okolí sem sice čas od času zajíždějí hledat zájemce o „fušky“, ale protože jde stále o stejné firmy, které často za práci neplatí, zájem o práci u nich mezi místními opadl. K práci v jiných lokalitách se zdejší obyvatelé dostávají jen výjimečně. Dalším zdrojem financí jsou půjčky. Probíhají mezi jednotlivými domácnostmi, jde ale o bezúročnou výpomoc po menších částkách v rámci vzájemně příbuzných segmentů širší rodiny. V době naší návštěvy se několik rodin včetně hostitelů vlivem právě probíhající televizní kampaně vydalo žádat o půjčku do České spořitelny. Zájemci se vraceli rozezlení a zklamáni, protože jim půjčka coby nezaměstnaným pochopitelně nebyla přiznána. Do Velkých Hamrů přibyly zhruba před rokem dvě dívky z Lipan u Sabinova, které si tu během jedné z krátkodobých návštěv našly partnery. Žijí se synovci pana X. „na hromádce“. Nepobírají žádné dávky sociální podpory, jejich muži je zatím živí. Svatby se zatím nechystají. Příbuzní (otec + bratři) obou dívek

18/62

nepravidelně přijíždějí na návštěvy. V poslední době jsou návštěvy řidší, protože lipanští příbuzní si mohou stále méně dovolit finančně náročnou cestu. Do Hamrů přijíždějí také další příbuzní z osady v Miľpoši (bratr paní Z., jeho syn, bratr pana X.). Nepřijíždějí za prací, kterou hamerští nedokážou zařídit, ale jde o krátkodobou vždy zhruba týdenní návštěvu. Podle všeho se návštěvy vrací na Slovensko s bazarovou elektroniku, kterou za úplatu získávají od synovců pana X. a na Slovensku ji výhodněji prodávají.

19/62

Lokalita: BÍLINA (+ doplňková studie: Česká Lípa)

Vypracoval: Mgr. Bronislav Podlaha 1. Náčrt historie romského osídlení Před druhou světovou válkou obývalo toto severočeské důlní město z 80% obyvatelstvo německé národnosti, po jehož odsunu se do uvolněných domů organizovaně stěhují pracovní síly z českého vnitrozemí a slovenského východu. V prvním případě je poptávka především po hornických profesích a školených stavařích, v případě druhém po neškolených dělnících, potřebných při budování infrastruktury související s rozmáhající se těžbou hnědého uhlí a růstem tepelných elektráren. Příliv pracovních sil pak pokračuje prakticky do osmdesátých let. Pamětníci a městská kronika datují příchod prvních Romů do města do období druhé poloviny čtyřicátých let. V této souvislosti je opakovaně zmiňována rodina Karchňákových (1947? 1950?) z Humenného. Ta zde zřejmě, soudě dle jejího výlučného postavení v paměti informátorů, zůstává nějaký čas jedinou romskou rodinou, až následně přibývají rodiny další, a to tak, že postupně. Při vší snaze nelze rozlišit, a to ani v řádu desetiletí, nějaké migrační vlny východoslovenských Romů do Bíliny. Informace informátorů jsou značně rozporuplné, někteří hovoří o jedné vlně (poválečná, spíše v padesátých nežli ve čtyřicátých letech), jiní o vlnách dvou (poválečná a v letech sedmdesátých, kdy se konaly na Slovensku masivní pracovní nábory do českých a moravských uhelných revírů, kdy tato druhá vlna bývá označována za primárně pracovní a až sekundárně její část za sedentarizační), další o pozvolném nárůstu až do začátku let sedmdesátých, odkdy se počet romských rodin zvyšuje už jen buď z vlastních zdrojů nebo migrací v rámci regionu, a konečně jeden informátor datuje největší příliv Romů ze Slovenska do let osmdesátých, což koresponduje s údaji kronikáře. Zaměříme-li se na údaje v městské kronice, pak k největšímu přírůstku romských rodin v Bílině dochází v 60. letech a pak až v 80. letech. Z kroniky ale není zcela jasné, odkud se tu nové rodiny vzaly. Kronikář se na některých místech zmiňuje jak o migraci ze Slovenska, tak ale i o přesunech z okolních obcí ustupujících těžbě, ponejvíce však nechává udávaná čísla bez komentáře. V drtivé většině případů je výchozí domovskou lokalitou bílinských Romů (a to jak z první tak z jakýchkoli jiných „vln“) Poprad a jeho okolí (především Gánovce), z čehož plyne i vysoká míra pokrevní příbuznosti jednotlivých rodin, případně jejich hustá sňatková provázanost, ať už realizovaná před odchodem ze

20/62

Slovenska nebo po příchodu ke svým bílinským příbuzným. Mezi pěti hlavními rody, které lze ve městě rozlišit, nevedou v zásadě žádné ostré, natož neprostupné bariéry (jako kupř. endogamní chování), ačkoli příslušnost k té či oné fajtě je každou nukleární rodinou reflektována. Ani náznakem pak není kladen (zevnitř ani zvenčí) rozdíl mezi účastníky jednotlivých slovenských „migračních vln“, a to patrně ze dvou důvodů: 1. ti, co přišli později, jsou zase, jak už bylo řečeno, takřka vesměs příbuzní těch, co přišli dříve, a 2. jedná se ve skutečnosti o migraci postupnou, nikoli skokovou (proto zmatek při snaze vymezit míru migrace v jednotlivých dekádách), pročež není možné hovořit o starousedlících a přivandrovalcích. S takovýmto rozlišováním se v Bílině sice lze setkat, ale za „přivandrovalce“ jsou považovány rodiny, stěhující se do levných bytů z českého vnitrozemí (především Kladno a Žatec) v posledních několika letech v souvislosti s privatizací městského bytového fondu (viz.níže). Zdá se, že hranice skupinové identity nekopírují ani tak hranice jednotlivých fajt (byť policie se o to odjakživa snažila: „Měli jsme své informátory v každé rodině /ve smyslu rodu/. Stačilo, aby byli mezi sebou rozhádaní, a už na sebe žalovali-v rámci rodiny samozřejmě ne, ale na cizího bez okolků. Pak stačilo, abychom dotyčnému žalovanému prozradili, z jaké rodiny informace o něm máme, a měli jsme hned ochotného informátora z druhé strany. Navíc bylo výhodnější udržet cikány rozeštvané než je mít jednotné. Jak se říkalo V jednotě je síla, a cikánská síla je nebezpečná.“), jako spíš na jedné straně hranice jednotlivých domácností (moje rodina žije takhle, ale bráchova, s tou nechci mít nic společnýho) a na straně druhé hranice antropologického typu (my černí, vy bílí) až jakési národnostní příslušnosti (ve výpovědích se spíše setkáme s opozicí my c/Cikáni a vy Češi nežli my c/Cikáni /Češi/ a vy gádžové /Češi/; „Kdo tady opravil první baráky? Vietnamec a c/Cikán. A kde je Čech?“), ačkoli za Romy se při posledním sčítání lidu označilo 50 cikánů. Zatímco v Bílině (cca 16 000obyvatel celkem) jich je podle odhadů kolem dvou tisíc. Původně se romské rodiny usazují ve staré zástavbě, v domcích po odsunutých Němcích (část Újezd v bezprostředním sousedství středu města a za tratí lokalita Důlní), s růstem panelákových sídlišť, zchátralostí staré zástavby a zvyšujícím se počtem příslušníků jednotlivých domácností jsou jim (přibližně od 70. let) přidělovány byty na periferních sídlištích, byty ve starších bytovkách, opuštěné bílými nájemníky stěhujícími se na sídliště nejnovější. Úměrně přílivu romských rodin do sídlištních vchodů dochází k odlivu jejich neromských sousedů, vznikají tak převážně romská sídliště (viz.níže), kde z Neromů zůstávají jen ti, kdož buď nemají kam utéct (do jiné čtvrti, do jiného města za prací a bydlením) nebo do svého bytu investovali tolik peněz, že ho nelze jen tak opustit, přičemž takový, byť i nejkrásněji rekonstruovaný byt nelze pro špatnou adresu prodat za adekvátní cenu.

21/62

výňatky z kroniky: První a nadlouho jediná zmínka o Romech v bílinské městské kronice spadá do roku 1947: „K maďarské národnosti se hlásí většina cikánů. Ti již nežijí potulně v přírodě nebo ve stěhovacích vozech, nýbrž usedlým životem mezi ostatním obyvatelstvem.“ Další zápis je až o deset let později: „V naší republice už našlo domov 100 000 občanů cikánského původu. I v našem městě máme určitý počet těchto lidí.“ Z dalších informací vysvítá, že ve městě žije 68 dospělých Romů, a že bydlí většinou v nevyhovujících bytech, „i když o jejich nedobrý vzhled se často přičinili sami“, ačkoli lze nalézt i světlé výjimky jako rodinu Jana Karchňáka z Humenného (11 dětí). V roce 1961 bylo ve městě napočítáno 1499 domů, z toho 308 kamenných, 1167 cihlových, 20 panelových, 3 dřevěné a 1 z nepálených cihel. 6 bytů pak v provizorních stavbách. Převážná část bytů byla v této době dvoupokojových, ovšem 101 bytů sestávalo pouze z obytné kuchyně. V roce 1966 „žije v teplickém okrese 2 597 cikánů (1,8% z celkového počtu)“, rozdělených úřady do tří skupin: 1.civilizované rodiny (162), 2.snaží se, ale špatné bytové poměry či jiné okolnosti jim v tom brání (147), 3.necivilizované (155). V samotné Bílině pak napočítali tohoto roku 49 cikánských rodin (319 osob). Ze zápisu není bohužel jasné, co se myslí rodinou. Co bylo ale jasné už tehdy: „nejtěžší bývá naučit cikány pravidelně pracovat.“ Neboť „jakmile si vydělají, práci opouštějí.“ Podle plánu rozptylu mělo být z okresu na jiné okresy přesunuto 20 cikánských rodin a 94 rodin přesídleno v rámci okresu z měst na venkov. V roce 1966 byla zřízena Komise pro otázky cikánského obyvatelstva, která následujícího roku „uspořádala kurs pro negramotné, přednášku o hygieně a škodlivosti alkoholu, zajistila opravu domů v Tyršově ulici a mnoho drobných oprav v bytech obyvatel cikánského původu. Dále byl proveden přesný seznam a zatřídění do skupin.“ Kronikář má patrně na mysli tři skupiny výše zmiňované. V roce 1968 bylo zjištěno, že zhruba ˝ obyvatelstva Bíliny se v posledních deseti letech přistěhovala. Ve městě žijí „343 osoby cikánského původu, z toho 118 dospělých a 225 dětí, kdy dospělí se počítají od 15ti let. Přihlášených rodin je 58 a nepřihlášených asi 5.“ „Od roku 1961 do 1968 se zvýšil počet obyvatel slovenské národnosti o 360 000 osob (z toho 92 000 v českých zemích), kdežto českého obyvatelstva přibylo 214 000.....přirozený přírůstek obyvatelstva slovenské národnosti je téměř trojnásobný než u národnosti české.“ Koncem roku 1969 provedla Komise pro převýchovu osob cikánského původu /zde není zřejmé, zda

22/62

kronikář svévolně zaměnil název komise anebo se jedná o komisy jinou než Komise pro řešení otázek cikánského obyvatelstva/ prověrku, při níž bylo zjištěno, že „v Bílině žije 87 cikánských rodin s počtem osob 482. k tomu dojde příští rok k přesunu osob cikánského původu z obce Břežánky, která se v důsledku povrchového dolování likviduje. Do Bíliny přejde asi 26 rodin. Byty, které byly dány Cikánům v průběhu dvaceti let /rok 1969/ do užívání, patří většinou do IV.kategorie. Bohužel, jejich dočasní majitelé nedokázali, že si zaslouží lepší a naopak potvrdili, že dosud svěřený majetek dokázali jen z větší části znehodnotit, jak toho jsou dokladem zničené domy ve městě. Každá cikánská rodina má v průměru 4 děti. Nechybí však ani rodina s 15ti dětmi. V kraji mají Cikáni k dispozici 25 zvláštních tříd se speciální výchovou. Většina patnáctiletých chlapců a děvčat z cikánských rodin končí základní vzdělání v nižších ročnících. Vázanost dětských přídavků na školní docházku se nedodržuje. V cikánských rodinách je potíž v tom, že mají tolik dětí a žijí vlastně z dětských přídavků“, stýská si ke konci zápisu kronikář a hořce dodává, že „situace v převýchově Cikánů se spíše zhoršuje, a to stálým příchodem Cikánů ze Slovenska, kteří se u našich Cikánů ubytují bez příslušného hlášení k pobytu na MNV.“ V roce 1970 problém trvá: „V evidenci je 87 rodin s 482 rodinnými příslušníky. Neustálý pohyb cikánských občanů neumožňuje však správné zjištění....Největším problémem u cikánských rodin je neustálé stěhování a přeplňování příbytků již tak početných rodin“ V tomto roce založen Svaz Cikánů - Romů. Podle sčítání lidu (1970) žije v teplickém okrese 2242 osob cikánského původu, z celkového počtu rodin bydlí 53% v bytech o třech a více místnostech, ze 100 rodin má 28 koupelnu, 43 splachovací WC, 54 elektrickou pračku a 67 televizor. „Ani jedna cikánská rodina již nebydlí mimo byt“ a „stupeň ekonomické aktivity /romských/ mužů se přibližuje průměru místního obyvatelstva.“ Ovšem problémem zůstává „ubytování cikánských rodin. Likvidací okolních obcí přibylo do Bíliny dalších 20 rodin“, z nichž některé mají být nastěhovány do nového sídliště Za Chlumem, ačkoli tam chtějí bílí ze sídlišť starších („lidé chtějí ze starého sídliště na Teplickém předměstí /dokončeno 1962, tj. 8 let zpátky!!!/ do lepších bytů na sídlišti Za Chlumem.“). Sídliště Za Chlumem (dnes, v roce 2004, tam žije vyšší počet Romů, je však stále chápáno jako lepší adresa, jsou tam „maškar o Čechi“ /u Čechů/) bylo nakonec dostavěno až v roce 1974. Ale nejen na obyvatelstvo cikánského původu si kronikář stěžuje: „Při návštěvě jedné bílinské školy, když jsem si v jídelně chtěl sednout na židli, jsem zjistil, že tam leží neporušený smažený telecí řízek. I v koších na odpadky byl odhozený chléb s máslem. V mnoha zemích kapitalismu by mělo tisíce rodin tento chléb rádo.“ (1973, kap.Životní úroveň, odst.Větší skromnost)

23/62

V roce 1975 má Bílina 16 906 obyvatel (dnes něco přes 16 000), což je o 62,7% více nežli v roce 1961. Nejdelší zápis o bílinských Romech je z roku 1976 (heslo „Cikánská otázka v Bílině“); vybíráme: „Problémy cikánských rodin, usazených v našem městě, sleduje a ve spolupráci s dalšími komisemi a odbory MNV řeší komise rady pro otázku cikánských obyvatel /opět jiný název?/. Jedná se především o přidělování a užívání bytů, placení nájemného, o problémy dobrého soužití, o pomoc osobám sociálně slabým a v rodinách s dětmi i o jejich pravidelnou školní docházku. Obyvatelé cikánského původu bydlí rozptýleně ve všech částech města, aby tak byla vytvořena situace příznivá pro jejich asimilaci. V mnohých případech se toto opatření osvědčilo, cikánské rodiny se sžívají se svým okolím, udržují byty a prostory kolem v čistotě a pořádku. Tak je tomu v sídlišti U Nového nádraží, na Teplickém předměstí, Za Chlumem i na Pražské, kde některé cikánské rodiny bydlí v bytech I.kategorie. Až se tyto rodiny naučí žít méně hlučně, a to zejména v nočních hodinách, bude možno mluvit o zdařilém výsledku...Jsou tu bohužel naopak takové případy, že byty cikánských rodin jsou zanedbané i poškozené, že není řádně placeno nájemné. Proto musela být v několika případech podána žaloba o zrušení užívacího práva takových rodin v lepších bytech a ty musely být přestěhovány do bytů IV.kategorie. Plně je cikánskými rodinami osídleno několik domů v ulici Rudé armády /dnešní Důlní/, tzv. „pětidomí“, které jsou v současné době v dezolátním stavu, do něhož byly přivedeny tam bydlícími cikánskými obyvateli. Avšak i mezi těmito rodinami se najdou takové, které se o svůj byt a jeho okolí dobře starají a u nichž je předpoklad, že dokáží civilizovaně bydlet i v lepších bytech. Těmto rodinám pak MNV přiděluje podle možnosti byty sice ve staré zástavbě, ale slušné a s určitým komfortem....“ V roce 1977 bydlí v Bílině 91 romských rodin, z toho 12 v bytech I.kategorie, 24 v bytech II.kategorie, 7 v bytech III.kategorie a 48 v bytech IV.kategorie. „Nejvíce cikánských rodin bydlí v ulici Rudé armády /Důlní/ v tzv. „pětidomí“ v bytech IV.kategorie...Některé rodiny neplatí nájemné, i když je v této bytové kategorii nepatrné, na některé musely být podány žaloby.“ V roce 1978 se „cikánská mládež potuluje ve skupinách po městě, přespává na různých místech mimo domov, zatímco jejich rodiče popíjejí v pivnicích.“ Od osmdesátých let se ve městě rozmáhá squatterství: „Stálým problémem v cikánských rodinách je otázka bytů. Jejich cikánští uživatelé často k sobě do bytu přijímají své syny neb dcery i s jejich rodinami a tak např. V jednom bytě v ulici Zápotockého o velikosti 1+3 bydlelo celkem 19 osob. Pak se stává, že příslušníci takovýchto „kolonií“ násilím otvírají sousední neobsazené byty a usazují se v nich. Ve tř.Rudé armády

24/62

/Důlní/ dokonce cikáni zabrali místnost občanského výboru. Přeplněné byty jsou pak zdrojem nečistoty, plísně a zápachu a velmi brzy nabývají charakteru havarijního objektu.“ Kronikář končí odstavec z dnešního pohledu prorockým zvoláním „Kolik generací to ještě bude trvat?“, ale zřejmě aby pouze nekritizoval, přidává na samý závěr pochvalnou zprávu o tom, že „komise MNV pro cikánské otázky uspořádala dne 24.5.1980 celodenní autobusový zájezd cikánských dětí do Dvora Králové-safari.“ Mezi rokem 1983 a rokem 1985 se kronikář opakovaně domnívá, že „je nutné sledovat stálý nárůst cikánského obyvatelstva, které se do Bíliny dostává ze všech koutů naší vlasti a tento příliv ukončit. V rodinách /totiž/ žije mnohde až 30 lidí a minulé úspěchy se začínají obracet v neúspěchy a mnohde v rodinách je nutné začínat od začátku.“ O rok později „je v Bílině značný počet nově přistěhovaných cikánských rodin a dále se předpokládá jejich značný přísun z Chánova - proč, to není známo.“ A o ještě rok později „stále trvá velký příliv z jiných okresů a krajů, zejména ze Slovenska.“ Od roku 1985 se již z kroniky o romském osídlení města nedozvíme nic. 2. Deskripce jednotlivých lokalit 2.1. Lokalita Důlní Jedna z původních romských lokalit. Tratí prostorově odloučená od města. Hlavní ulice (dnes Důlní, dříve Rudé armády, srov. kronika) s několika málo uličkami přilehlými. Vyhlášená tzv. „cikánská“ čtvrť, ač dnes již ze 75% obývaná Neromy. Zbylí Romové zde žijí v domech v osobním vlastnictví či v podnájmech u svých příbuzných (až dvoupodlažní domy pro 4 domácnosti) v těsném sousedství Neromů. Středobodem lokality je hospoda „U Demetera“. V minulosti právě zde obsazovali přibylí Romové domy po odsunutých Němcích, domy, jejichž novým majitelem bylo město, zatímco oni jejich nájemci. Postupně se čtvrť stávala více obydlenou Romy, tak jak 1. rostl počet romských rodin, 2. Neromové se stěhovali do nově postavených sídlišť (od začátku šedesátých let: sídliště na Teplickém předměstí, sídliště U Nového nádraží, dále jen SUNN). Dnes již v ulici Důlní nestojí 2 bytovky, ještě v 80. letech obývané Romy, a to z toho důvodu, že musely být pro havarijní stav strženy. Obyvatelé těchto bytovek byli přesunuti na tou dobou již omšelá sídliště, na která 15-25 let předtím putovali z téže lokality Neromové, případně za odměnu i výjimečně některé rodiny romské. Dnes napočítáme v lokalitě 12 nukleárních romských rodin tvořících 9 domácností v šesti objektech. Tři rodiny z toho jsou čerstvými migranty z východního Slovenska (2: Trebišov, 1: maďarské hranice). Tyto

25/62

rodiny našly azyl u svých příbuzných. Podrobněji viz kapitola 8. 2.2.Teplické předměstí a sídliště U Nového nádraží - SUNN V roce 1962 bylo dostavěno sídliště na Teplickém předměstí a v témže roce započala výstavba SUNNu. Do nových sídlišť se přednostně stěhovali Neromové ze staré zástavby (viz.Důlní), tu a tam nějaká ta romská rodina. Postupem času se z těchto sídlišť Neromové stěhují do sídlišť nových, a uvolněné byty připadají Romům. Dnes je Teplické předměstí vnímáno jako romské sídliště, ač poměr mezi Romy a Neromy v něm bydlícími je půl na půl a stále v něm lze narazit na čistě neromské vchody. Ty jsou výjimkou, už jen díky bytové politice v minulosti, kdy byla snaha nově přistěhované romské rodiny rozptýlit mezi rodiny neromské. S úbytkem těch druhých a přírůstkem těch prvních nastal současný stav, kdy drtivá většina panelákových vchodů je smíšená či čistě romská, byť se současný majitel značné části bytů podle vlastních slov snaží vznikání čistě romských vchodů zabránit. Čistě neromské vchody jsou pak v inzerátech o prodeji bytu označovány jako „vchody slušné“. Neromové se snaží ze sídliště dostat pryč, ale dnes již nemají kam. Především by byt museli prodat pod cenou, neb špatná adresa nikoho neláká. A to ani romské rodiny z jiných sídlišť: čili výměny Nerom ze špatné adresy za Roma z dobré adresy neprobíhají. Neromové na sídlišti jsou údajně především dělníci a důchodci. Na celém sídlišti na Teplickém předměstí už není ani jeden byt městský. 220 bytů vlastní pražská realitní kancelář Regent Real East, 140 místní Sever plus (jednatelem je pan P.) a 200 jich je v rukou vlastních uživatelů, většinou Neromů, kteří tvoří společenství vlastníků a na správcování vchodu si najímají Sever plus. V třípatrových (plus 4 věžáky) bytovkách s opravenými střechami a novými okny a dveřmi, jsou byty 2+1 a 3+1 standardně vybavené. Nájemné v bytech Severu plus vychází zhruba na 4000 Kč měsíčně (25Kč/m2, dříve městský nájem: 16 Kč/m2), z romských rodin dluží 20%, převážně na ročním vyúčtování (průměrná spotřeba vody a tepla je u romských domácností až dvojnásobná oproti domácnostem neromským), z neromských 5-10%. Dlužníkům jsou nabízeny splátkové kalendáře. Ročně je soudně vystěhováno cca 10 rodin, jimž Sever plus po dalších patnáct dnů platí ubytovnu, a nadále se již o ně přestane zajímat. Jen málo rodin platí nájemné formou zvláštního příjemce (zaveden v roce 2000, takovýto způsob platby se uvaluje i bez souhlasu plátců!), sociální odbor toto nechce moc dělat. Sever plus koupil byty od města v druhé polovině 90. let (kdy cena za jeden byt byla cca 15 000 Kč, někdy i méně), městu ovšem zůstaly staré dluhy na nájemném, které nového vlastníka nezajímali, u něj platili všichni

26/62

od nuly. Z důvodu špatných zkušeností jsou už nyní byty novým nájemcům (bez rozdílu) přidělovány pouze po zaplacení kauce 20 000 (4 - 5 nájmů předem). Smlouvy se s novým majitelem změnily ze smluv na dobu neurčitou na smlouvy na dobu určitou. Pro ty rodiny, které neměly dluh u města a byly tudíž považované za spořádané, trvá doba určitá 1 rok, u ostatních je kratší. Vlastník bytů nemá rozhodně zájem na tom, aby nájemci odcházeli, a tak, je-li to možné, snaží se být k dlužníkům tolerantní. Na sídlišti jsou obchody, herny a restaurace Astra, kolem níž se obyvatelé ve volném čase scházejí. V blízkosti se nachází mateřská škola, kam chodí neromské děti. Jako tzv. „nejcikánštější“ ulice jsou zmiňovány ulice A. Sovy a M. Švabinského, ovšem i zde bydlí spousta Neromů. Oproti předpokladům působí sídliště upraveně a to i v útrobách domů. Podle terénního sociálního pracovníka Štefana Tomáše jsou romské domácnosti přeplněné vícegeneračními rodinami a jejich shluky, podle informací jednatele Severu plus pana P. tomu tak úplně není (ten udává průměrně 5 osob v bytě). Ani já jsem se při svých návštěvách s početnějšími domácnostmi očitě nesetkal. Terénní sociální pracovník operuje se seznamem šedesáti mladých romských rodin, které musejí sdílet domácnost spolu s rodiči a které má v plánu přestěhovat do lokality zvané na Vajmance (viz níže). V SUNNu je situace obdobná jako na Teplickém předměstí /TP/, s tím rozdílem, že tu dva plně romské paneláky vlastní město (jeden z nich se chystá nyní prodat). Nájmy jsou v takových bytech levnější než na TP, činí 15,20Kč/m2. Romské obyvatelstvo se do SUNNu dostávalo stejným způsobem jako na TP, plus do městských bytů přibývají Romové vystěhovaní z bytů privatizovaných. Do takových domů neromští žadatelé o byt jít nechtějí. Nové nájemní smlouvy jsou uzavírány na dobu určitou, staré zůstávají beze změny. Dlužníci dluží především za roční vyúčtování, na nájemném už nové dluhy příliš nevznikají, problémem jsou opožděné platby a dluhy staré. Za poslední 3 roky proběhla dvě soudní vystěhování. Starost města o jednotlivé byty koresponduje s tím jak platí jejich nájemci nájem. Domácnosti jsou vícegenerační, v bytech i společných prostorách přespávají krátkodobé i dlouhodobé příbuzenské návštěvy z okolí i ze Slovenska. 2.3.Papírák Daleko za lokalitou Důlní, v areálu dolů, vznikl v roce 1995 jako údajně v republice první svého druhu, tzv. azylový dům, ve skutečnosti městská ubytovna pro neplatiče z městských i jiných nájemních bytů, sociálně

27/62

slabé a v krizové situaci se nacházející rodiny se statutem domu s nájemními byty, o jejichž přidělení rozhoduje tak jako u jiných městských bytů bytová komise městského úřadu. Bytem se v tomto případě rozumí obytná místnost. V objektu jsou dva druhy takových místností: 1.větší, o rozloze 32 m2, kterých je 8, a menší (17 m2), těch je 13. Sociální zařízení je společné. Každá domácnost má svůj kuchyňský koutek s vařičem z NDR. K dispozici je prádelna, sušárna, uklízečka, pískoviště a houpačky. Topí se ústředním topením vedeným ze šachty, vodu ohřívají 2 bojlery. Ke každé místnosti přináleží vlastní elektroměr (pod dohledem vrátného), platby za vodu jsou rozpočítávané podle osob. Nájemné činí 1231 Kč pro 1 osobu v 1 místnosti, 1800 Kč pro 2 osoby v 1 malé místnosti a 2800 Kč pro 3 osoby v 1 velké místnosti. Nejpočetnější ubytovaná domácnost čítá 8 lidí (3 dospělé a 5 dětí), kteří měsíčně platí 4000 Kč. Nájemní smlouvy jsou sepisovány na dobu určitou, převážně na 1 rok. Jsou lidé, co zde žijí již od zřízení ubytovny, někteří se sem opakovaně vracejí. Bytová komise o přidělení dekretu rozhoduje ve spolupráci se sociálním odborem na základě takových kritérií jako je míra tísně, v níž se rodina ocitla a její příčiny, počet a věk dětí, trvalý pobyt v Bílině. Část rodin splácí dluh na starém bytě, ať už městském či patřícím Severu plus, zde nové dluhy nevznikají, neb městský úřad vystupuje jako zvláštní příjemce sociální dávky. Ne ale u všech. Se zbylými, jsouli potíže, pak jsou krátkodobějšího rázu (nezaplacený 1 měsíc), pokud se vyskytne problémovější rodina, je jí i za dluhy na nájemném odpojena elektřina (podružný elektroměr v majetku města). Od roku 1995 proběhlo odsud maximálně 5 soudních vystěhování. Přidělování velkých a malých místností se řídí vcelku očekávaně početností rodin. Kapacita Papíráku nestačí žádostem hromadícím se na městském úřadě. Nyní zde bydlí 63 osob (z toho 36 dětí), což představuje 17 převážně mladých rodin a 4 převážně staré jednotlivce. Jedná se vesměs o lidi pobírající sociální dávky a sběratele lesních plodů, ovoce a šrotu, z 85% Romy. Ze 17 rodin jsou 4 rodiny cizí (3 romské, 1 neromská), ostatní rodiny jsou si navzájem alespoň vzdáleně příbuzné. Podle správce jsou ony 4 rodiny vyloučeny ze solidární sítě, která jinak pokrývá zbylých 13 („cizího nechaj chcípnout“). Jinak ale co místnost, to domácnost. Pro většinu rodin je Papírák konečnou stanicí, ale jsou případy, že se odsud některé dostaly (buď získáním zaměstnání nebo výdělkem z prostituce nebo odškodněním babičky, jež prožila druhou světovou, se jim otevřely možnosti k sehnání si důstojnějšího bydlení). Rodiny nadále udržují kontakty se svými příbuznými žijícími ve městě. Jedná se o obousměrné návštěvy. Množství rodin je zadluženo u Provident Financial. Dodatek: značný počet Romů bydlí na sídlišti Za Chlumem, ovšem rozptýleně mezi „bílými“. Toto sídliště

28/62

není považováno za špatnou adresu. Kvalita bydlení se nijak radikálně neliší od kvality bydlení na Teplickém předměstí, ovšem toto sídliště není považováno za sídliště tzv. „cikánské“, a proto jsou tamní byty nesrovnatelně žádanější. 3. Bytová politika města a firmy Sever plus Od první poloviny devadesátých let se město odprodává byty, a to obvyklými kroky (přednost má stávající nájemník bez dluhu, po něm následuje soused, dále kdokoli další) plus obálkovou metodou. Ještě v den prodeje může přijít nájemník, který byt dosud odmítal koupit, a bude upřednostněn před jiným kupcem. Zájemci odjinud jsou městem prověřováni, vedou se s nimi dlouhé rozhovory, během nichž se město pokouší odhalit záměry kupce, především jedná-li se o zájemce o koupi celého vchodu například. Spekulanti se sice k bytům dostávají, ale spíše k již odkoupeným realitními kancelářemi. Kupují takto byty i s dlužníky, vyplatí dluhy, nájemce vystěhují a do uvolněného bytu přestěhovávají romské rodiny z vnitrozemí, jejichž byty jsou mnohem cennější. Za posledních několik let takto na Teplické předměstí přibyl značný počet Romů z Kladna a Žatce, což je Romům místním trnem v oku a komentují to slovy, že „jim tito přivandrovalci kazí pověst“. Z původních 4000 bytů jich městu zůstalo pouhých 300. Ročně se na nájemném a zálohách za služby vybere 12 000 000,- Kč. Nová výstavba se neplánuje. 1/3 městských bytů je obývaná Romy. Město byty prodalo sice s dlužníky, ale ne s dluhy. Ty mu zůstaly a snaží se je nyní marně soudně vymáhat. Od roku 1992 eviduje bytový odbor města 600 dlužníků, v drtivé většině už v městských bytech nebydlících a mnohdy už nebydlících ani v Bílině. Nejvyšší dluhy dosahují 200 -300 000 Kč včetně penále. Penále odpouští či neodpouští městská rada podle „lidských kritérií“ (šéf odboru nemovitostí a investic). Kromě bytů v lokalitách SUNN a Papírák vlastní město ještě byty na náměstí, tzv.zelený dům (normální byty, bydlení pro zdravotně handicapované; Neromové), 2 bytovky (4 vchody) z 50. let na ulici 5.května (1/4 romských nájemníků) a třívchodový objekt na sídlišti SHD (2 romské byty). Pak už jen „bunkoviště“ pro bezdomovce (9 buněk, ½ Romové, bez dětí), sloužící jen na přespání (60Kč/noc). Sever plus usiluje o koupi bývalých dělnických ubytoven nejdříve sklárny a pak ČEZ (chudeřické elektrárny) na odlehlém místě cca 3 km za Bílinou směrem na Teplice, z kterých chce za odpory romského poradce při MÚ, po rekonstrukci zbudovat byty pro sociálně slabé. Na pořadníku romského poradce už nyní figuruje 10 důchodců, 40 rodin a 15 svobodných matek. Představa Severu plus je následující: na Vajmanku by nešli dlužníci ze sídlištních bytů ani jejich rodinní příslušníci, nýbrž žadatelé o byt z nedlužných rodin, z Bíliny i z

29/62

okolí, a to jak Romové tak Neromové, kteří by společně utvořili takovou svoji vesničku se „vším všudy“ (vším všudy se zřejmě myslí obchod a hospoda, kde by pravděpodobně utratili sociální dávky). Okamžitě je v blocích k dispozici 150 lůžek (50 místností), výhledově by šlo zřídit dalších 150. Na tři místnosti (= domácnosti?) připadá jedna koupelna a WC. Objekt je plně elektrifikován, do některých bloků je zaveden i plyn. Rozvod tepla je dálkový. Bydlení by mělo statut bydlení hotelového (+/- 50 Kč/den), o to snazší by bylo zbavit se problémových rodin. Momentálně jsou ubytovny stále ještě majetkem ČEZ a prázdné. Starosta se k projektu staví s obavou. Celá věc je nyní v jednání, které již nějaký čas trvá. 4. Příbuzenství, solidární sítě, autority Informátoři se shodují na čtyřech nejpočetnějších rodech žijících v Bílině po generace: Baláž, Koky, Ščuka, Karchňnák, a různí v doplňování dalších silných rodů (Hlaváč, Čonka, Kroščen). Minimálně 3 prvně jmenované rody jsou sňatkově (úředně povětšinou druh/družka, v mladších generacích bez výjimky) bohatě provázané, a to jak sdílením společného prostoru zde v Bílině, tak již ze Slovenska (okolí Popradu). Pouze jeden informátor policista hovoří o po generace přetrvávající nevraživosti mezi rody, jinak o něčem takovém jako letitých bariérách mezi fajtami nikdo nic neví a Bílina tak působí jako jedna velká rodina. To se netýká nově přistěhovaných Romů z vnitrozemí ČR. Hranice jednotlivých rodů (sňatkovou provázaností značně rozvolněné) se nekryjí s hranicemi lokalit ani s hranicemi sociálních skupin (ať už třídění provedeme dle kritéria ekonomické, vzdělanostní či jiné úrovně) a od příslušnosti k tomu kterému rodu se neodvozuje ani prestiž či váženost té které rodiny. Tihle Balážovci bydlí tu, tihle Balážovci bydlí tam, tihle Balážovci jsou bohatí, tihle Balážovci jsou chudí, tihle Balážovci jsou vzdělaní, tihle Balážovci jsou nevzdělaní, tihle Balážovci jsou vážení, tihle Balážovci jsou opovrhovaní, atp. Romská společnost v Bílině je podobně jako společnost majoritní atomizovaná do jednotlivých domácností bez ohledu na rodovou příslušnost, a podobně jako ve společnosti majoritní se dostává té které domácnosti váženosti podle schopností a zásluh. Tak alespoň svorně tvrdí všichni tázaní. Autority se odvozují kromě věku především od ekonomické a fyzické síly, druhotně od dosaženého vzdělání coby prostředku k získání obživy a výrazu stupně inteligence a píle. Nejmladší generace ovšem na autority nehledí a veškeré hodnoty (jak „romské“: úcta k rodině a starším, tak „neromské“: úcta ke vzdělání a pracovitosti) jsou jim cizí. Solidární sítě jsou v slabší podobě (cukr, sůl) charakteru sousedského, v silnější (peníze) příbuzenského. Tyto

30/62

dvě podoby se mohou samozřejmě prolínat (viz Papírák). To, za kým půjdu žádat pomoc, je určeno kombinací takových aspektů jako prostorová blízkost, příbuzenská blízkost, momentální osobní vztahy, charakter a míra žádané pomoci Pokud mi kvůli dluhu odstřihnou elektřinu a na patře se mnou bydlí vedle mne bratr tety mé ženy a o dva byty dál bratr můj a s oběma vycházím stejně, natáhnu si raději elektřinu delším kabelem od bratra, než kratším kabelem od bratra tety mé ženy. Je-li můj vztah vřelejší s bratrem tety mé ženy, natáhnu si elektřinu od něj. Je-li bratr tety mé ženy můj bratr, je má žena mojí neteří a dluh zaplatím. Pokud potřebuji na zaplacení dluhu půjčit dejme tomu tisíc korun, pojedu za matkou do Litvínova. Nikým nebyla zaznamenána tendence příbuzných rodin sestěhovávat se do jednoho paneláku či patra, a tak sousedské vazby nejsou zpravidla vazbami blízce příbuzenskými. Sestěhují se dvě rodiny, pak do jednoho bytu a z důvodů ekonomických. 5. Subsistence Tradičními zaměstnavateli bílinských Romů byly za komunistů Severočeské hnědouhelné doly, sklárny v Hostomicích, Chudeřicích, a Teplicích, elektrárny v Ledvicích a Chudeřicích, ledvická úpravna uhlí, stavební podniky, dráha a Přidružené výroby, např. při JZD Potěhy. Od poloviny 90. let je kolem 80% místních Romů bez zaměstnání, dřívější „tradiční“ romské nekvalifikované profese nyní okupují kvalifikovaní bílí, kteří raději budou dělat podřadnou práci nežli nic. Dle romského poradce není vysoká nezaměstnanost Romů dána ani tak nedostatkem práce v regionu (který je ovšem faktem, celkově má Bílina 20% nezaměstnanost) či rasovou diskriminací na pracovním trhu (ač zkušenost s telefonem a osobním kontaktem je zkušeností každé romské domácnosti), jako tím, že Rom „po narození až dospělost není veden k hodnotám svého života (škola, vzdělání, hodnota peněz, práce) a své rodiny. V rodině poznává velkou svobodu, ale budoucnost je pro něj krutá. Nebýt komunistů, tak by někteří Romové nepoznali práci.“ Vedoucí sociálního odboru tvrdí, že téměř všichni nezaměstnaní muži pracují na černo, zřejmě v Mostě a Teplicích, zatímco nezaměstnaní z Mostu anebo Chomutova pracují na černo v Bílině. Shromaždištěm je vlakové nádraží, ulice Důlní a parčík poblíž gymnázia. Takové přivýdělky jsou příležitostné a získávají se od přátel, příbuzných a známých, jakož i prostě jen tím, že si zájemce o práci stoupne na některé z „nábořišť“ a čeká. Dlouhodobější práce na černo je ve vnitrozemí, kam údajně některé místní firmy přímo pracovní sílu dovážejí.

31/62

Příslušný úřad práce /v Teplicích/ evidenci romských uchazečů o zaměstnání nevede a není schopen provést ani kvalifikovaný odhad počtu těchto uchazečů. Stížnost na diskriminaci z důvodu barvy pleti při přístupu k zaměstnání nebo v zaměstnání v posledních letech neevidovali žádnou. Co se týče pracovní migrace ze Slovenska, k 23. 12. 2004 evidoval ÚP v Teplicích 62 uchazečů o zaměstnání se státním občanstvím Slovenské republiky. Z výše uvedeného počtu se přesně polovina, tj. 31 uchazečů, na ÚP zaevidovala po vstupu České republiky a Slovenské republiky do Evropské unie (po 1. 5. 2004). Ze 62 evidovaných občanů Slovenska má 58 základní vzdělání, 3 jsou vyučení a 1 má vyšší odborné vzdělání. Ze 62 evidovaných občanů Slovenska 9 nemá trvalý pobyt v okrese Teplice, až na jednu výjimku přišli z východního Slovenska - 3 z okresu Trebišov, 4 z okresu Vranov nad Topľou, 1 z okresu Michalovce a 1x z okresu Zvolen (rozčlenění jsem provedl podle starých okresů z doby ČSFR, ne podle nových slovenských okresů). Všech 9 uchazečů s trvalým pobytem na Slovensku má základní vzdělání7. Na Teplicku fungují dva konkurenční okruhy stavebních firem, které dostávají podle přátelských vazeb na jednotlivé radnice obecní zakázky, nejběžněji formou stínování se při výběrových řízeních. Romští podnikatelé ve stavebnictví nemají šanci, jedná se o lidi s živnostenským listem, kteří než aby najímali jiné, nechávají se spíše sami najímat. Pokud utvoří partu (ze svých příbuzných), tak na příležitostnou zakázku. Žádné velké romské firmy v Bílině nenalezneme. Romové zaměstnaní na smlouvu dojíždějí za prací do Mostu (Gramer-montáž opěrek do aut), Teplic (bývalý Sklo-Union), Ústí (Trmice: Black Decker) či do sousedních Chudeřic (Splintex-autoskla). Plus se nechávají najímat na kopáčské práce. Nabídkou kolínské automobilky pohrdli.

6. Vzdělání Romské děti navštěvují masivněji ZŠ na sídlišti Za Chlumem (včetně dětí z Teplického předměstí), ZŠ v ulici Lidické, kde fungují speciální třídy (detašované pracoviště: ul.Vrchlického), kam je nejblíže z lokality Důlní a tzv.Papíráku a ZŠ a ZvŠ na Pražském předměstí. Polovina romských žáků končících základní vzdělání v devátém ročníku si ani nepodává žádnou přihlášku na učební obor, odhadem 40% z těch, co se na něj

7

T.R., vedoucí oddělení analýz a prognóz ÚP v Teplicích

32/62

dostanou, odpadne během studia. Středoškolsky a vysokoškolsky vzdělané Romy lze spočítat na prstech jedné ruky. Specifickým problémem žáků zvláštní školy a speciálních tříd lidické základní školy je značně omezený výběr učebních oborů, na něž mají možnost po absolvování základní školní docházky nastoupit. Tyto obory jsou dvouleté, maximálně tříleté, a ve srovnání s představami a sny žáků podřadného charakteru, což mnohé odradí od toho vůbec si na takové obory podávat přihlášky. Při zařazování do zvláštní školy musí dítě projít vyšetřením pedagogicko-psychologické poradny či speciálního pedagogického centra, které funguje přímo při škole, přitom rodič má ovšem právo veta. Existují v podstatě tři scénáře řešení otázky zařazení dítěte do zvláštní školy: 1. poradna dítě do zvláštní školy doporučí, rodič toto přijme; 2. poradna dítě do zvláštní školy doporučí, rodič se vzpouzí, nějaký čas se dítě trápí na ZŠ, nakonec rodič svolí; 3. poradna dítě do zvláštní školy nedoporučí, rodič je tam však z nějakého důvodu (chodí tam starší sourozenec, je to blízko, bude tam vynikat, apod.) dát chce; v tomto okamžiku záleží na ředitelce ZvŠ, která říká, že bez doporučení poradny dítě nepřijme. Učitelka speciálních tříd ZŠ v Lidické ulici ovšem namítá, že děti se ze základní do zvláštních školy dostávají i jen kvůli kázeňským přestupkům. Diskutabilní je i samotná kompetentnost výroků poradny, resp. vhodného nastavení parametrů či zadání testů. Učitel speciálních tříd a doktorand oboru speciální pedagogiky na ústecké univerzitě upozorňuje na odlišné kulturně-jazykové prostředí, z něhož romské děti pocházejí, jinou kategorizaci světa (kupř. absence nadřazených pojmů,specifické relační vztahy atd.) či prostorovou orientaci, jíž se romským dětem výchovou dostává. Zatímco testy jsou nastavené pro děti z kulturně - jazykového prostředí majority. Kromě těchto faktorů pak svoji roli při neúspěšném zvládnutí testů hraje celková sociální zanedbanost dětí, především slabý všeobecný rozhled a pojmová výbava, a až v poslední řadě vrozené mentální deficity. Podle ředitelky ZvŠ je největším handicapem romských dětí to, že od tří let nenavštěvují mateřskou školu (alespoň jeden rodič je totiž v každé romské domácnosti doma), kde by se jim učitelky věnovaly patřičným směrem. Rodiče přípravu na školu zanedbávají či zcela ignorují, podle terénního sociálního pracovníka pak ignorují výchovu dítěte zcela.

Na zvláštní školu ponejvíce nastupují děti buď hned do první třídy nebo přecházejí během prvního stupně ze škol základních, ovšem jsou i případy, kdy dítě přestoupí v pozdějším věku. To má svůj klad v tom, že dítě na zvláštní škole vyjde z deváté třídy, zatímco na základní by vyšlo kvůli propadání ze třídy nižší, a má tak šanci nastoupit na učební obor.

33/62

Momentálně má zvláštní škola v Bílině zapsaných 160 dětí, z toho je podle stále vedené evidence 49% dětí romských (přitom 0% romské národnosti). Děti navštěvují 3 přípravné třídy a 11 tříd zvláštních, při počtu 1014 dětí ve třídě. Počet dětí na škole se rok od roku zvyšuje, tak jak se dle ředitelky zvyšuje procento lůzy v regionu. Procento romských žáků zůstává v průměru stejné (50%). Děti dostávají normálně úkoly domů, většina z nich má podle šetření sociální pracovnice dostatečné podmínky k jejich vypracování (stůl, světlo), výjimku představuje několik dětí z lokality Papírák. Na víkend a ve středu děti úkoly nedostávají. Problémy s docházkou nejsou nijak závažného charakteru, týkají se 3 - 4 jedinců (navzájem si nepříbuzných). Úroveň jednotlivých žáků školy se dle ředitelky odvíjí od domácností, z kterých tyto pocházejí, spíše než od lokalit, v kterých bydlí. Neplatí rovnice rodič absolvent zvláštní školy = dítě půjde na zvláštní školu, ani jeden sourozenec na zvláštní škole = všichni sourozenci na zvláštní škole. Neromské děti pocházejí z obdobných sociálních poměrů jako děti romské. Při škole funguje internát, kde přes týden bydlí jednak děti ze spádových obcí a dále děti z rodin, které podle sociální pracovnice neplní socializační funkci. Odmítne-li takto nahlížený rodič potomka do internátu umístit, je mu dítě odebráno do dětského domova. Internát tedy neplní pouze funkci ubytovací, nýbrž i výchovnou. Bydlí v něm děti od 6ti do 14ti let, rodiče platí za dítě 1180 -1520 Kč měsíčně. K dnešnímu datu činí dluhy na těchto platbách 20 000 Kč, a škola se rozhodla kvůli tomu nadále vystupovat jako zvláštní příjemce sociální dávky. Kapacita internátu je 39 míst, nyní je internovaných 32 dětí, z toho 2/3 romských. Většinu dětí v pubertálním věku rodiče z internátu stahují pryč. Na škole nikdy nepůsobil romský asistent, s romskými dětmi nebyly nikdy problémy větší než s dětmi bílými. Romští prvňáčci mluví česky, byť slovní zásobu mají omezenou, to ovšem platí i pro prvňáčky neromské. Pro děti ze zvláštní školy jsou otevřená tato učiliště: stavební (Louny), tesařské (Duchcov), kuchař-číšník, textilní (Teplice), uklízečka a jiné pomocné práce, zemědělské (Udlice) 7. Patologické jevy 7.1.krádeže Zejména na Teplickém předměstí se ve večerních hodinách objevují party mladíků a přepadávají počestné občany nebo občany opilé. Nejrozšířenější formou krádeže je podle údajů policie ovšem vykrádání

34/62

automobilů a trafik narkomany a v posledním roce Slováky na dlouhodobých návštěvách. 7.2. návykové látky Staří pijí alkohol, mladí fetují, a to dnes už ani tak ne toluen (jen děti), nýbrž pervitin. Jak „bílí“ tak Romové. Policie ví přibližně o třech romských dealerech. Drogy se do Bíliny dostávají z Mostu. Pervitin je na Teplickém předměstí záležitostí posledních zhruba 2 let. 7.3. herny Provozují je Vietnamci, hrají v nich Romové. 7.4. lichva Mluví se o části rodiny B. kteří žádali v 90. letech o azyl ve Velké Británii, po návratu jim byly zpětně vyplaceny sociální dávky, z kteréhož obnosu začali půjčovat. Informace o výši úroku je nepřesná, měl by se pohybovat mezi 50 a 100% měsíčně. Dále údajně dojíždějí do Bíliny lichváři z Duchcova (M.B. z Teplic a Mostu. Z místních ještě za lichváře označen J.G.). Na policii nikdo nikdy nic nehlásil. Romský poradce tvrdí, že po mediálním humbuku ohledně lichvářů na Slovensku se ti místní lekli a přestali. Půjčky od Provident Financial jsou běžné. 7.5. prostituce Dá se rozlišit trojí: 1. cizí ženy – prostitutky - na ulici ; 2.místní ženy – prostitutky, „pracující“ po bytech: stálá klientela, od začátku 90. let, Němci /věkově asi padesátníci/ s dárky (je o nich hovořeno stylem „německý přítel mé dcery“); s vědomím manželů a matek, ale i starší ženy; 3. rodina B. měla neromské prostitutky v Dubí, později je přesunula do Francie a Holandska (R.B., majitel dvou vináren, jedné cukrárny se soláriem a několika domů, které všechny za pomoci příbuzných i cizích Romů rekonstruoval /„tam by přespal i král i Havel“ říká paní Š./, čímž si získal sympatie radnice, se k tomu přiznává). Slovenské prostitutky se nevyskytují. 8. Současná romská migrace z východu Rodinné návštěvy příbuzných ze Slovenska jsou krátkodobé až střednědobé, maximálně čtrnáctidenní, hostitelská povinnost není bezmezná. „Slováci se nechytaj. Pohostíš je chvíli, když není z čeho žít, z čeho bys

35/62

je hostil? Oni to sami pochopěj. Za vzdálenější rodinou ani nejdeš, za blízkou si to dvakrát rozmyslíš. Máš v hlavě něco, ne, víš, že tohle jde a tohle nejde.“ Z rodinných návštěv se může vyklubat individuální migrace sedentarizační:za partnerem během návštěvy poznaným. Pracovní migrace do Bíliny neexistuje. Nika je obsazena místními. V posledním roce se ve městě usadily 4 rodiny ze Slovenska (alespoň o 4 víme), jedna z nich koupila v Bílině 2 byty, zbylé tři žijí v podnájmu u svých příbuzných, vlastnících rodinné domy v lokalitě Důlní, kde mají každá jednu místnost. 2 z těchto tří přišly těsně po sobě a jedná se vlastně o jeden migrační případ, o třetí nevíme nic víc. Případ 1: Pan N. (45) s rodinou (manželka, dcera 16, syni 24, 22) z Popradu, sídliště Juh; zde od května 2004, Teplické předměstí Migrant vyrůstal v Čechách, od 15 let v Popradě. Neměl tam práci, nemohl vydržet společenskou atmosféru, rozhodl se prodat svůj panelový byt a odstěhovat se do ČR. O pomoc se s manželkou obrátili na E.B. a R.B staršího (otec podnikatele RB), což jsou manželčini strýcové. Sice se nechtěl usadit v Bílině, ale nebylo zbytí. Zde sehnali levně bydlení: z peněz za prodej bytu v Popradu koupil dva byty tady (jeden pro starší dceru s dětmi, která přišla též, ale už se vrátila na Slovensko, neb by tu nevyžila), zařídil si živnost na zednické práce, ale sedí doma. Manželka a synové pracují v Trmicích v Black Decker, tuto práci sehnali přes inzerát. S místními se nestýká, byť se rozneslo, že nejsou cizí, že jsou z rodiny. Rád by koupil rodinný domek někde na vesnici. Mladší dcera momentálně nechodí nikam do školy, i když na Slovensku udělala přijímačky na obor číšnice. Shání krátkodobé práce přes příbuzné (zeť je momentálně v Praze) a kolegy manželky z práce. Případ 2+3: Pan X. s rodinou a jeho sestra (paní Z.) s rodinou (3 a 5 lidí), z Trebišova, ulica Jesenského, těsné sousedství trebišovského ghetta; zde 3-4 měsíce, Důlní Poté, co mu zemřel otec, zdědila rodinný dům - v němž obě rodiny bydlely - migrantova švagrová, která je z domu vyplatila. Neměli kam jít, 3 dny a 3 noci spali na ulici, nakonec zavolali bratrovi do Bíliny, přijeli bez

36/62

představy, co tu bude dál. Nyní žijí z peněz od trebišovské švagrové a příležitostných krátkodobých prací. Bydlí v domě, kde má bratrův syn hospodu „U Demetera“, prakticky mezi holými stěnami. Práci v Trebišově neměli. Chtějí zůstat zde. Trebišov: lichvářské krámky jsou už zase otevřeny, interesy se vybírají: pan K.D., paní A.D., pan L.B. Poslední dva jmenovaní byli v nedávné době prý z lichvy obviněni, nyní jsou už zase na svobodě, místo nich prý sedí jakýsi nevinný člověk. Plzeňského pana J.Š. také zná, údajně nyní nemá práci; jinak u něj dělá hodně trebišovských Romů, vydělávají si tak na dluhy u lichvářů; Lichváři prý dávají některým svým dlužníkům peníze na lístek do ČR, aby zmizeli a nesvědčili proti nim. Migrace do Anglie: v 90. letech rodina B. a rodina K. (azylová), část v Anglii zůstala, část se vrátila a koupila si byty na Chlumu a koupila a rekonstruovala baráky na Újezdě. Od 1.5. nikdo ven neodchází.

Doplňková studie ČESKÁ LÍPA: Městská ubytovna pro neplatiče Ubytovna pro neplatiče z městských a řídce družstevních bytů, tzv. N centrum, nabyla dnešní podoby roku 1998. Od tehdy sestává ze 73 obytných místností celkem a jednoho příslušenství (3 WC kabinky, umývárna) na téměř každém patře. Studená voda je přístupná kdykoli, teplá teče po vhození 5Kč, a to 15 minut. Erárním vybavením každé místnosti jsou elektrická kamna, plyn zaveden není. Co místnost to elektroměr, k dohadům dochází ohledně vyúčtování spotřeby vody a elektřiny ve společných prostorách. Další vybavení si každý musí sehnat sám. Je neuvěřitelné,že do 15-20 m2 se dá vměstnat prakticky celý byt: pračka, lednice, sporák (plotýnka), dřez (bez přívodu vody) s pultíkem, obývací stěna s televizí, stolek, manželská postel a ještě jedna. Časy, kdy býval zamřížovaný vchod do ubytovny střežen bezpečnostní agenturou, jsou ty tam, dnes je pohyb na ubytovnu a z ubytovny volný, jen nepravidelně dojíždějící správce si prověřuje cizí osoby. Ubytovnu městu spravuje správcovská firma Kouba.

37/62

Průměrně žije v 1 místnosti 4 až 5 osob, přitom polovina kapacity ubytovny zůstává nevyužita. Důvod: na ubytovnu lze podle aktuálně platné smlouvy umisťovat neplatiče pouze z městských bytů, ovšem ty už město takřka žádné nemá. Ze 4 místností je zřízena herna pro předškolní děti (rozuměj školka) a učebna pro děti školní, názvem Paramisa, do které docházejí neromské vychovatelky, neb romské místní rodiče údajně odmítli. 70% ubytovaných představují Romové, nejpočetněji asi rodina T., tvořící z několika nukleárních rodin solidární síť pokrývající 1/3 ubytovny. Zastání nacházejí u svého blízkého příbuzného pana L.T., jenž by měl být podle informátorů v čilém styku s úřady. Jeho bratr R.T. je na ubytovně jakýmsi mluvčím.

Ze svých bývalých městských bytů byli současní obyvatelé ubytovny vypovězeni soudně, a to, když správcovská firma, jež měla byty na starosti (ta samá, jako má na starosti ubytovnu) musela podle smlouvy s radnicí podávat na neplatiče žalobu okamžitě po třetím nezaplaceném nájmu, tak jak to umožňuje občanský zákoník. Vzhledem k tomu, že nájemné v českolipských městských bytech se pohybuje (pohybovalo) okolo 3 - 4 000 Kč, ztratili tito lidé byt kvůli deseti až dvanácti tisícovému dluhu. Přesun na ubytovnu ovšem neznamenal ekonomicky si polepšit, ale paradoxně v některých případech naopak, ve zbylých zůstat na tom samém: sedmičlenná rodina, jež v sídlištním bytě 3+1 platila měsíčně 3 800 Kč, nyní v ubytovně zaplatí za 2 místnosti měsíčně 4 380 Kč! A to se podle správcovské firmy neplatí ani nájemné (kromě 20Kč za kamna), ale pouze voda, elektřina, uklízečka a správce. Ubytovaní v N centru nemají smlouvy o nájmu bytu, nýbrž smlouvy o ubytování, a to jak na dobu určitou tak kupodivu někteří i na dobu neurčitou, podle rozhodnutí bytového odboru MÚ. Pro 13 domácností vystupuje správcovská firma jako zvláštní příjemce sociální dávky, ostatní platí či neplatí sami. Těm, kdo neplatí, prakticky nic nehrozí, protože město si je nedovolí dát i s dětmi na ulici, z čehož si berou příklad i ti, kdo doposud platili. Za celou dobu existence ubytovny z ní město vyhodilo exemplárně jen asi 3 muže bez rodin. Některé smlouvy na dobu určitou jsou již dva tři roky propadlé, ale dotyční na ubytovně stále zůstávají. Od roku 1998 narostl dluh na poplatcích za ubytování do výše 937 166 Kč. Drtivá většina osazenstva pobírá sociální dávky, asi 4 lidé pracují (3 muži, 1 žena), ostatní sbírají železo. V České Lípě je romský podnikatel pan G., ale údajně nevyplácí mzdy „tak jak se sluší“. Mnohé rodiny se zadlužily u Provident Financial (úrok prý 25%).

38/62

Starých lidí je zde málo, silně zastoupena je střední generace a mladé rodiny. Vztahy mezi romskými a neromskými rodinami jsou nekonfliktní. Z ubytovny je cesta jen na jinou ubytovnu, byt v České Lípě přijde na 80-150 000 Kč.

Lokalita ÚSTÍ NAD LABEM - Předlice

Vypracovali: Bc. Lenka Budilová, Mgr. Marek Jakoubek

Úvodní poznámka zpracovatele: Následující stránky nejsou výzkumnou zprávou o lokalitě (Nové) Předlice, neboť nebyl realizován výzkum (ve významu tohoto pojmu běžném v sociálněvědním diskurzu), z něhož by mohla být zpráva sepsána. Autoři v Ústí nad Labem strávili 30 dní v průběhu 2 měsíců. Níže jsou tedy prezentovány poznatky, které se jim během těchto 30 dnů podařilo nashromáždit. Tyto poznatky by přitom neměly být brány jako reliabilní. Autoři se nedomnívají, že předkládaný text je komplexním popisem dané

39/62

problematiky, ba ani úvodem k této; jedná se o soupis informací získaných za uvedenou dobu v dané lokalitě. Text by neměl být veřejně prezentován, resp. není k veřejné prezentaci určen. Ústí nad Labem a jeho romské obyvatelstvo Oficiální počty Romů žijících v Ústí nad Labem neexistují. Podle sčítání lidu (2001) zde žije 296 obyvatel hlásících se k romské národnosti8. Neoficiální odhady jsou různé: 10-12.000 (Jan Husák, asistent primátora pro národnostní menšiny), 13.-15.000 (Michal Polesný, koordinátor skupiny pro etnické menšiny při magistrátu města Ústí nad Labem), 12-15.000 (Eva Bajgerová, Informační a poradenské centrum Trmice/ Romano Jasnica/ Krajský úřad ústeckého kraje), až 19.000 (Vladimír Kaiser, ředitel státního archivu v Ústí nad Labem). Ústí nad Labem mělo při posledním sčítání lidu 94 105 obyvatel, Romové tedy pravděpodobně tvoří více než 10% obyvatel města. Podíváme-li se na romskou populaci v Ústí nad Labem v celku, můžeme použít dělení J. Husáka a vymezit zde zhruba 3 významné skupiny Romů, a to podle místa původu na Slovensku (toto kritérium v posledních generacích slábne, nicméně skupiny, které se na základě tohoto kritéria vyčlenily, trvají). První skupinu tvoří prešovští Romové (sem patří asi veškeré obyvatelstvo Nových Předlic), které J. Husák charakterizuje znalostí romštiny udržovanou ve třech generacích. Další skupinou jsou michalovští Romové, které označuje za skupinu nejlépe integrovanou (která si už ve třetí generaci bere gadže za manželské partnery), nicméně s nejslabší znalostí romštiny (a to i u nejstarší generace). Poslední skupinou jsou košičtí Romové, u kterých znalost romštiny směrem k současnosti klesá V Ústí nad Labem se dá najít několik „romských“ lokalit. V následujícím textu se budeme podrobněji zabývat lokalitou Nové Předlice, na tomto místě pouze stručně popíšeme další lokality, kde jsme však neprováděli hlubší výzkum. Trmice jsou od roku 1992 samostatným městem. Dnes je zde největší procentuální zastoupení Romů v celé České republice - podle odhadů Evy Bajgerové (Informační a poradenské centrum Trmice/ Romano Jasnica/ Krajský úřad ústeckého kraje), podložených vlastním výzkumem, zde žilo v roce 1992 zhruba 2700 obyvatel, z toho asi 700 Romů, což je více než 25% všech obyvatel.9 Do Trmic směřovalo několik migračních vln romského obyvatelstva, nejsilnější byla asi v 50.letech, kdy sem přišli Romové z okolí

8 9

Český statistický úřad, Sčítání lidu, domů a bytů 2001 Cichý, M. - Etapizace romské migrace do Ústí nad Labem, bakalářská práce (UJEP Ústí nad Labem)

40/62

Michalovců (obce Sobrance, Ruskovce a další). „Michalovští“ Romové se všichni znali už ze Slovenska, bydleli už tam všichni blízko sebe. Další vlny z téže skupiny přišly v 70. a v 80. letech minulého století. V této době kromě toho přišli také „cizí“ Romové, dnes označovaní jako novousedlíci. Mezi „starousedlíky“ a „novousedlíky“ je určité pnutí (přičemž to, do které kategorie člověk spadá, záleží spíše na jeho příslušnosti k rodině než na skutečné době příchodu ze Slovenska). Romské populace jsou zde již po několik generací, v 90. letech sem žádné masivnější migrační vlny nesměřovaly. V městských částech Krásné Březno, Neštěmice a Mojžíř žijí z velké části tzv. košičtí Romové. Mojžíř je nové sídliště, kde žijí většinou mladé rodiny pocházející z celého Ústí (nejedná se tedy o ucelenou skupinu, jako to bývalo v Trmicích a v Předlicích). Totéž platí o lokalitách Doubětice (nové sídliště) a Matiční/Nový svět - není tam jedna přesně definovaná skupina, ale rodiny pocházející z různých částí Slovenska, často jsou vzájemně nepříbuzné. Vzájemné vztahy Romů z jednotlivých lokalit jsou komplikované - obecně platí, že předličtí se vyvyšují nad neštěmické a naopak neštěmičtí nad předlickými, Romové z Mojžíře se vyvyšují nad trmické a naopak atd. Obecně negativně je hodnocena Matiční (jak ze strany úředníků, tak ze strany Romů samotných). Zde sehrála jistě klíčovou roli negativní medializace. Předlice získaly rovněž špatnou pověst (zejména tedy mezi „neromským“ obyvatelstvem), staly se místem, kam se nechodí, kde nefungují žádné služby (resp. například obchody a restaurace či herny zde fungují, ale „bílí“ do nich nechodí) a kam se běžný občan města pravděpodobně nikdy nedostane.

1. Aktivity neziskových organizací v Ústí nad Labem

Jekhetane/Informační poradenské centrum - Eva Bajgerová a Martin Cichý poskytují právní a sociální poradenství a terénní sociální práci. Údajně k nim chodí klienti z celého Ústí (Střekov, Předlice..), ale i z Mostu, Bíliny a Krupky. Zřizovatelem je Romano Jasnica, o.s. Jekhetane je partnerem organizace (tedy informačního a poradenského centra). Působí v Trmicích, Mojžíři (tam jsou informační a poradenská centra) a Krásném Březně (tam mají vzdělávací centrum a taneční soubory). Bajgerová i Cichý patří do skupiny michalovských Cigánů. Nedávno dělali přes NROS průzkum ústeckých romských populací, výsledky ještě nejsou, ale prý budou veřejně dostupné.

41/62

Budoucnost, o.s. - „rodinný podnik“ soustředěný kolem podnikatele Miroslava Cibrika (starousedlická rodina z Předlic). Pravidelně pořádají sportovní utkání (zejména fotbalové zápasy) v Předlicích. Jednou za rok obvykle udělají den dětí. SoRo, o.s. - pan Tokár, měl by působit v oblasti zaměstnávání Romů. Karika, o.s. - Ondřej Darvaš - volnočasové aktivity, údržba veřejných prostranství v Předlicích. Nevíme, jestli je ještě aktivní. Rami, o.s. - Matiční/Nový svět - Vítek Kučera - Člověk v tísni. Zajišťuje provoz Komunitního centra v Matiční. Spolupráce s UJEP (přes Petru Morvayovou - šéfku Centra intekulturního vzdělávání, dříve Centrum romistiky). ZŠ Školní náměstí - příspěvková organizace, samostatný právní subjekt. Přidružená v programu UNESCO a programu Liga komunitních škol. Jediná ZŠ v Předlicích, dnes 100% romská. Ředitel - Mgr. Oldřich Barták. Celá plejáda aktivit - Kheroro, o.s. - volnočasové aktivity (taneční kroužek, keramická dílna), projekt „Malá řemesla“. Realizovali: Hudební a taneční činnost žáků předlické školy 2000, Výtvarné činnosti žáků předlické školy, Terapie pomocí starých řemesel, Filmový a divadelní klub předlických dětí, Společné víkendy dětí s jinými subjekty (setkávání minority a majoritou). Projekt „Škola s celodenním režimem“ - nejrůznější kroužky (tanec, zpěv, keramika, šachy…). Malá řemesla - projekt financovaný NROS, několik dílen, spolupráce s ÚP, asi 20 frekventantů, chodili tam 1 rok. Podle zaměstnanců školy to bylo úplné fiasko („U holek jsem jen oddálili těhotenství o 1 rok, kluky jsme rok měli pod kontrolou, ale to je všechno“10), na budoucí zaměstnanost frekventantů to nemělo vůbec žádný vliv (zaměstnanci školy viní sociální systém dokud bude nastaven tak jak je, žádný takový projekt nemá smysl, protože chodit do práce se jednoduše nevyplatí). Při škole existuje také nízkoprahové centrum, které je otevřeno každý den do 18.00 hodin a může tam přijít každý (nejrůznější aktivity). Poměrně překvapivě dobře se ujal projekt třídění odpadu - funguje to už 2 roky (v Předlicích normálně fungují kontejnery na tříděný odpad). Black and White, o.s. - fotbalové zápasy (prostřednictvím sportu chtějí sbližovat menšinu a většinu). Oblastní charita Ústí nad Labem - komunitní centrum Světluška - působí na Střekově - vzdělávání a volnočasové aktivity dětí.

10

Honza Holub., ZŠ v Předlicích, 12.11. 2004

42/62

Při magistrátu funguje Koordinační skupina za oblast péče o etnické menšiny - schází se pravidelně každý měsíc (od r. 1999), nezabývá se pouze otázkou Romů, ale i dalších etnických a národnostních menšin žijících na území města Ústí nad Labem. Koordinátorem je Michal Polesný. Zastoupení zde mají romské i neromské organizace - podle p. Polesného sem chodí zástupci všech romských organizací, jedná se však většinou o občanská sdružení založená samotnými Romy a romské podnikatele z Předlic i jiných částí města (například sem dochází pan Tokár, který se považuje za „romského předáka“). Například „černoši“ (kterých je v Ústí překvapivě hodně) však nechtějí zmíněnou komisi navštěvovat právě kvůli přítomnosti Romů. Skupina vypracovala „Komunitní plán péče města Ústí nad Labem na období 2004-2006“11. V tomto dokumentu jsou jako hlavní cíle vytyčeny : Systematické vzdělávání odpovídající standardům sociální práce pro stávající i potenciální vedoucí neziskových organizací (zde jsou míněni zejména Romové; partner - ZvŠ Trmice), vybudování sítě poradenských center a zkvalitnění činnosti stávajících poradenských center (partneři Romano Jasnica, Jekhetane, Kheroro, Karika…), rozvoj terénní sociální práce (partneři - SORO, Jekhetane, Kheroro, Romano Jasnica, Romské sdružení pro integraci), rozvoj zaměstnanosti v oblasti etnických menšin - vytvoření a zajištění aktivit „Centra pro získávání zaměstnání“, založení veřejně prospěšné společnosti pro zaměstnávání příslušníků z etnických menšin, příprava a zavedení odborného poradenství v oblasti zaměstnanosti etnickým menšinám a cizincům (partneři - SORO, Poradna pro integraci, Jekhetane, Kheroro, Romano Jasnica, Romské sdružení pro integraci, Oberig, o.s.

a další), rozvoj komunitních

(nízkoprahových) center a začlenění každodenních příprav do školy do režimu KC a následná zpětná vazba ze školy a několik dalších cílů (partneři se stále opakují). Strategie magistrátu je v tomto ohledu jednoznačná - peníze ze strukturálních fondů, určené na řešení „romské problematiky“ by měli dostávat Romové, protože „oni si to mezi sebou nějak vyřešej“12. Nicméně podle koordinátora skupiny se těžko shánějí na romské projekty peníze, protože jednak chybějí jejich nositelé (Romové nemají vzdělání …) a jednak se spousta peněz z různých fondů v romských sdruženích rozkradla, a tak už dnes není „důvěra a ochota jim další peníze dávat“. Projekty se tedy často svěřují „neromům“, což vedoucí koordinační skupiny vnímá - vzhledem k jeho znalosti notorických krachů (rozkradení etc.) projektů, které dostali a řešili samotní Romové dosti nepochopitelně - jednoznačně negativně : vede to podle 11

2. Komunitní plán péče města Ústí nad Labem na období 2004-2006. Služby pro občany města. (zpracovali: KrbcováMašínová, L. - Polesný, M.). Ústí nad Labem 2004. Tomuto dokumentu předcházel 1. Komunitní plán péče ve městě a okrese Ústí nad Labem na rok 2001-2003. Služby pro občany města. (zpracovali: Krbcová-Mašínová, L. - Polesný, M. – Kadeřábková, D.). Ústí nad Labem 2001. 12Michal

43/62

Polesný, koordinátor skupiny pro etnické menšiny při magistrátu města Ústí nad Labem 1.11. 2004

něj k tomu, že „je to takovej bič nad těma Romákama, navíc jim dají plat podle jejich vzdělání, což se jim pochopitelně nelíbí, tak si radši sami založí občanský sdružení“13. Podle našich informátorů je Komise „Uzavřená společnost, chodí tam pořád ty samý lidi a zástupci neziskovek, který už dávno nevyvíjejí žádnou činnost. My jsme léta nevěděli, že vůbec něco takovýho existuje. Je to pouze papírová záležitost, lidi se tam scházejí, ale nikdy nikomu v ničem nepomohli“14; „Oni neví vůbec nic. Neví ani, kde jsou Předlice15“. 2. Migrace Migrace ze Slovenska do Předlic (historie)

Migraci ze Slovenské republiky do Předlic můžeme a posteriori rozdělit podle skupin, k jejichž ustavení vedla. Touto optikou, která je ve své podstatě mírně kultivovanou nativní kategorizací, se nám „romské“ obyvatelstvo Předlic rozčlení na dvě velké skupiny: starousedlíky a novousedlíky. Starousedlíci jsou přitom členové skupin, kteří do Ústí nad Labem dorazili v období od konce války do cca sedmdesátých let. V daném ohledu je zcela lhostejné, jednalo-li se o migraci spontánní či řízenou; stejně nevýznamný je i migrační vzorec (celá rodina x nejdřív otec a po jeho etablování zbytek rodiny x bratři, atd.). Novousedlíky jsou pak všichni „romští“ obyvatelé lokality Předlice, kteří nejsou členy starousedlických rodin: jedná se tedy o osoby, jejich potomky a členy rodin, které do Ústí dorazily ve všech ostatních migračních vlnách (80. léta, 90. léta). Dané schéma tedy vymezuje migraci 1) poválečnou až zhruba do70. let a 2) migraci 80. a 90. let. Pro pochopení významu této klasifikace je ovšem nutno uvědomit si, že referenčními body klasifikujících tezí vycházejících z tohoto rozčlenění nejsou jednotlivé osoby, ale odpovídající rodiny. Klasifikačně lze tedy být starousedlíkem - ve smyslu příslušnosti ke starousedlické rodině (přičemž je to právě tato příslušnost, která zakládá můj status, způsob, jakým se mnou budou jednat ostatní obyvatelé lokality, míru úcty, která mi bude prokazována etc.) - i když jsem se do Předlic přistěhoval předloni. Vdaném ohledu je dobře ilustrativní skutečnost, že až donedávna taky si starousedlíci jezdili - a někdy jezdí ještě i dnes - vybírat nevěsty na Slovensko. Nejméně polovina rodiny tedy - objektivně vzato - vůbec starousedlíkem není, ale v sociální sféře její (tedy například manželčin) status „starousedlíka“ nikdo nezpochybňuje. Aby se ovšem status

13Michal 14 15

Polesný, koordinátor skupiny pro etnické menšiny při magistrátu města Ústí nad Labem 1.11. 2004

Honza Holub, ZŠ Předlice, 12.11. 2004 Miroslav Vrabec, městská policie Předlice, 29.11. 2004

44/62

starousedlíka mohl vztahovat i na nově příchozí, je nutné, aby tyto osoby dokázaly performovat odpovídající role s tímto statusem spojené; objeví-li se mezi daným statusem a konkrétním jednáním diksrepance, osobní vlastnosti jedince (nukleární rodiny) převáží a apriorní statusová pozice je oslabena. Taková situace je ovšem neobvyklá, neboť statusově vysoko položené, respektované a etablované rodiny starousedlíků vyvíjejí na své členy znatelný nátlak ve smyslu akceptace jejich běžných norem a podřízení se jim (z podrobení se těmto normám ovšem jedinci či nukleární rodině plynou výhody, čímže je celý proces usnadněn). Jak podrobněji popisujeme jinde, je mezi kategorií starousedlíků a novousedlíků principielní rozdíl rodiny M.. Starousedlické rodiny se považují - a jsou považovány i majoritní populací - za „lepší“. Jejich členové znají normy majoritní společnosti a dokáží podle nich jednat. Úroveň jejich života je na sociálně-ekonomické rovině dobrá, „je s nimi domluva“ (policie), „umí si mezi sebou udělat pořádek“ (policie). Do nedávné doby se starousedlíky „nebyly problémy“, ovšem po navázání sňatkové aliance s rodinou M došlo v tomto ohledu u několika komplexních rodin - k výraznému posunu (převzetí výnosné kriminální praxe rodiny M.). Naproti tomu novousedlíci jsou považováni za problémové, špinavé, zavšivené, degeše, atp. Nutno dodat, že i když situace konkrétní rodiny této klasifikaci „objektivně“ neodpovídá (doma mají uklizeno, děti jsou dobře živené a chodí hezky oblékané atp.) status tuto skutečnost přebije. Být novousedlík tedy znamená (a priori) být póvl. Starousedlíci a novousedlíci jsou skupiny endogamní (až na rodinu M. - o tom viz v pasáži o příbuzenství). Mezi starousedlíky a novousedlíky je výrazný rozdíl též v tom, že zatímco naveskrz všichni starousedlíci jsou „jedna rodina“ a tvoří tak určitou kolektivitu, novousedlíci existují vlastně jen jako kategorie, jíž neodpovídá žádná skupina (ve smyslu např. Jenkinsovy dichotomie category vs. group), neboť se v podstatě jedná pouze o agregát vzájemně nepříbuzných rodin, neschopných společné akce či domluvy. Migrace ze Slovenska do Předlic (současnost)

Do Předlic vcelku často za svými příbuznými zavítají příbuzní ze Slovenska. Jedná se nejčastěji o příbuzné z „lokalit původu“ obyvatel Předlic. Kromě případů nejpozději příchozích novousedlíků a nejmladší generace starousedlíků se jedná o osoby, které s obyvateli Předlic společně nikdy nežily a vůči nimž obyvatelé Předlic pociťují vzájemnou sounáležitost ve slabší míře, než v případě příbuzných z Ústí či ČR obecně. Tento fakt je dále posílen tím, že příbuzní ze Slovenska jsou velice často v horší 45/62

ekonomické situaci, jakož i skutečností, že charakter jejich rezidencí (tzv. „romské osady“, okraje slovenských vesnic atd.) je v jiných souvislostech označován za „degešský“ (v těchto souvislostech má daný pojem konotace ponejvíce socioekonomické). Lze se ovšem setkat i s tím, že obyvatelé Předlic v „lokalitách původu“ odmítají jíst (v tomto případě lze uvažovat o důvodech „rituálních“) a spát (zde je příčina kontaminována motivy hygienickými: „Jsou tam vši“). Z návštěv příbuzných ze Slovenska nejsou „místní“ velice často zrovna nadšeni. Slovenští příbuzní často překračují hranice předlických standardů chování (nativně řečeno „Mají nižší úroveň“), svým zevnějškem, jazykem i aktivitami jsou „více vidět“ a - jak uvádí velitel místního oddělení městské policie „Jsou s nimi problémy“. Jako důvod pak uvádí, že tyto osoby „se musí o sebe postarat“ (tedy: hostitelé nekryjí jejich výlohy v plné výši a začasté musí návštěva přispívat i na chod domácnosti samotné). Nemaje jiných příjmů, uchylují se pak tito k trestné činnosti, nebo k ilegální práci „načerno“. Podtrženo sečteno: s návštěvami ze Slovenska je potíž, kterou pociťují jak orgány státní správy, tak okolní obyvatelé, jakož i hostitelé samotní (ti podle některých dokonce „Nechtějí, aby [jejich příbuzní ze Slovenska] jezdili“…).

Zcela jinou záležitostí je migrace se Slovenska typu legalizace pobytu partnera, tedy, když se do nějaké etablované rodiny přivdá (to častěji), nebo přižení ze Slovenska nevěsta (to častěji), nebo ženich. Taková osoba je většinou podrobena drezúře, jejímž výsledkem je resocializace do vzorců v Předlicích obvyklých. Tento typ migrace ze Slovenska tvoří dnes model převládající (nepočítáme-li krátkodobé návštěvy), nicméně nejedná se o záležitost masovou. Jednou z potíží, kterou tento typ migrace plodí, jsou problémy dětí, které vyrůstaly na Slovensku, ve škole. Jedná se zejména o problémy jazykové, ale děti jsou v daném ohledu vcelku tvárné a zejména jde li o děti dopubescentního věku, většina problémů se vyřeší a překoná. Migrace do zahraničí V roce 2001 se v Ústí vzedmula vlna migrace do Anglie. Odešlo tehdy asi 25 rodin, z nichž se většina po určité době (půl roku až rok) vrátila (a jak říká Honza Husák „Nevrátili se proto, že by se jim stýskalo, ale proto,

46/62

že je vystěhovali.“16). Někteří z nich se potom do Anglie znova vraceli. Migrace probíhala po příbuzenských liniích. Jako první odešla jedna ze starousedlických rodin z Předlic, která „obhlédla terén“, a později dodávala svým příbuzným v Čechách přesné informace a konkrétní pokyny k tomu, co je potřebné k emigraci. Odcházely výhradně rodiny s dětmi, neboť se proslýchalo, že svobodný člověk nemá šanci, a navíc, čím víc dětí, tím větší byt rodina dostane. O přijetí v Anglii existují zhruba 2 typy výpovědí: 1) „bylo to super - každý (včetně dětí) měl svůj pokoj“; „hrozně se o nás starali, hned nám dali tlumočníka“, atd. 2) „bylo to jak ve vězení - hned nás rozdělili, já [muž, otec - pozn. L. B. & M. J.] byl jinde, žena a děti taky“; „furt nás kontrolovali, jak jsme se nenahlásili, vyhrožovali, že nás budou deportovat“, etc. Ať tak či onak, v zásadě všecky rodiny, které odešly si přilepšili (některé si po návratu pořídily i byt). Některé z rodin byly schopny si v Anglii i něco našetřit, ale hlavní důvod zlepšení finanční situace spočíval ve zpětném vyplacení dávek. Tuto skutečnost - která je mediálně známá a v dané době byla hojně komentovaná s podtextem, „jaký že sou Cikáni příživníci vychcaný“ - většina majoritní společnosti hodnotí negativně. Nutno ovšem střízlivě přiznat, že dotyční zkrátka jen využili stávajícího systému dávek, což jim nelze mít za zlé (jak uvádí např. velitel místního oddělení p. Vrabec). V dané souvislosti nutno zmínit, že na rozdíl od jiných lokalit (např. Rokycany), žádná z rodin, která odmigrovala, „nepustila“ byt. To je velice významný fakt, neboť po návratu šli všichni bydlet „do svého“ a žádný problém s ubytováním nenastal. Jednalo se buď o starousedlické rodiny, které bydleli ve vlastním, nebo byli domluvení se sousedy (resp. s příbuznými), že za ně budou v době nepřítomnosti platit nájem. Skutečnost, že všechny dotyčné rodiny si byt podržely, podporuje hypotézu, že odchod byl již předem plánovaný jako dočasný a s návratem se počítalo. Jisté potíže však s odchody a návraty spjaty byly a to zejména co se dítek školou povinných týče. Těm totiž v době nepřítomnosti v českém školním systému takříkajíc uteklo učivo. Ačkoli většina dětí do školy v Anglii chodila, nabyté vědomosti jim v Čechách byly k ničemu. V době nepřítomnosti navíc mnohé z před odchodem nabytých vědomostí pozapomněly, takže po návratu na tom byly s učivem hůře než před odchodem. Co se celkového hodnocení (optikou zúčastněných) pobytu v Anglii týče, je třeba uvést, že migrantům zůstaly některé aspekty celého procesu skryty. Zejména v případě žen se lze setkat s jejich nadšením nad 16

Honza Husák, asistent primátora pro národnostní menšiny, 28.10. 2004

47/62

péčí, která jim a jejich dětem (každé mělo svůj pokoj…) byla v Anglii prokazována. Potud by bylo vše v pořádku, dotyčné si však z této péče odvodily, že Angličané je měli - když se o ně tak hezky starali - rádi. Zejména ve vztahu ke skutečnosti, že všem z nich bez výjimky byla žádost o azyl zamítnuta a leckteré z nich byly vyhoštěny, nabývá jejich pojetí komických parametrů. Migrace po ČR sem a tam Dá se říci, že obyvatelé Předlic rádi cestují. Ne však za krásami vlasti či pro požitek z jízdy, důvodem hojného cestování je skutečnost, že rádi navštěvují své příbuzné. Migrace tohoto druhu lze pak rozdělit na intracity a intercity. Rozdíl mezi těmito kategoriemi pak není povahový, ale kvantitativní. Jednouše řečeno: za příbuznými v rámci Ústí se jezdí častěji (měřeno optikou řadového příslušníka hegemonní populace až neuvěřitelně často), než za členy rodiny, kteří žijí v jiných městech. Oba druhy této vnitrostátní migrace působí v některých momentech potíže. Jeden okruh problémů vzniká ze skutečnosti, že více lidí - natož lidí, kteří když už se vidí, tak to i oslaví, nebo se alespoň dlouho, zvesela a nahlas pobaví - nadělá více hluku. To má pak fatální důsledky na sousedské soužití, najmě v situaci, kdy těmito sousedy jsou „bílí“ (nativní kategorie). Ano, časté (a hlučné) návštěvy jsou notorickým bodem sváru mezi romskou populací a nájemníky z řad majority. Další potíže plynou z toho, že byt a jeho vybavení není nastaveno na takovou míru užívání, kterou na nich „romští“ nájemníci a jejich početné a časté návštěvy vykonávají. Laicky řečeno: často nadstandardně početné rodiny nájemníků posílené o stejně nadstandardně četné návštěvy byt a jeho vybavení opotřebují rychleji, než je běžné v majoritní populaci. Tento fakt vede následně ke střetům s nájemcem (v případě, že je jím soukromý subjekt rychleji, než když je byt spravován městem). Jak jsme uvedli, důvodem hojného cestování jsou návštěvy příbuzných. Rodina je početná, návštěvy časté. Hosty je třeba uctít (tento rys je patrně reliktem „tradičního“ vzorce) a to i kdyby děti zbytek týdne nejedly, anebo kdybychom se měli zadlužit u lichvářů. Ano - návštěvy jsou pro hostitele ekonomickým břemenem, které ho a jeho rodinu značně finančně vyčerpávají (tuto skutečnost si přitom mnozí uvědomují a v soukromí ji i komentují: „Víš jak mě serou?“, „Mě to stojí hrozný peníze když sem jezděj“). Odmítnout je však těžké, tlak rodiny je obrovský (pomluvy, drby, klevety, zesměšňování) a odmítnout by také mohlo znamenat, že na vás zbytek rodiny (a to je celý váš svět, nikoho jiného nemáte) zanevře a zřekne se vás (to se týká najmě „bližší“ rodiny ať již ve městě, nebo v Čechách, o příbuzných ze Slovenska viz výše odpovídající kapitolka). 48/62

3. Nové Předlice Vznik ghetta v Předlicích Už před 1. světovou válkou žilo v Předlicích vysoké procento českého obyvatelstva (narozdíl od samotného Ústí), za první republiky to byla obec s převahou komunistů. V roce 1938 Hitler připojil Předlice k Ústí. Po roce 1945 bývaly Předlice výstavní čtvrtí v průmyslové části města (armaturka, sklárna, chemička…) s nově vybudovanými byty pro dělníky. Dnes mají Předlice asi 1800 obyvatel, z toho je 1100 1200 Romů (zde se jedná o Nové i Staré Předlice dohromady). Pokud jde o samotné Nové Předlice, zde se uvádí, že z 1700 obyvatel zde trvale žije zhruba 1550 Romů (a nevíme jaký počet migrujících), což je téměř 93% všech obyvatel Nových Předlic17. Pokud jde o „bílé“ obyvatelstvo Nových Předlic, jedná se řádově o jednotlivce („Jestli je jich tam 10, tak je to moc“18). Po skončení druhé světové války v rámci „etnické výměny“ obyvatelstva (nejen) v severních Čechách probíhal spontánní a neřízený příchod řady romských skupin, zejména z jižního a východního Slovenska, do Ústí nad Labem.19 V padesátých letech žili Romové koncentrovaně zejména v ulicích U České Besedy, U Chemičky, v Brněnské a v Panské ulici. Od roku 1965 byly prováděny pokusy o systematický rozptyl Romů v rámci Československa, kdy se úřady snažily zabránit živelné migraci a zamezovat koncentraci romského obyvatelstva v Ústí nad Labem. Stěhování do Ústí nad Labem bylo v té době zakázáno, tento zákaz však nebyl dodržován. Za tímto účelem vznikla v té době Krajská komise pro otázky cikánského obyvatelstva (měla uskutečňovat rozptyl a převýchovu osob romského původu; byly učiněny rovněž pokusy o „rozestěhování“ romských rodin z města do okolních vesnic). Podle údajů této komise žilo v roce 1964 v Ústí nad Labem 500 - 600 Romů, v roce 1967 uvádí počet 2137 Romů žijících v Ústí nad Labem. V 70. letech přicházela do města nová migrační vlna Romů ze Slovenska. Tato vlna byla motivována dostupností práce, problémem byl ovšem nedostatek bytů. Přesto do města přicházeli stále noví pracovníci a za nimi i jejich rodiny. Tato migrační vlna byla zapříčiněna také likvidací romských osad na Slovensku, která byla spojená často s „vyplácením“ odchozích Romů (jednalo se asi o 40.000 Kč.), kteří si své peníze mohli vybrat až v Čechách. V této době existovala dohoda mezi KNV Ústí nad Labem a východoslovenským

17

Cichý, M. - Etapizace romské migrace do Ústí nad Labem, bakalářská práce (UJEP Ústí nad Labem) Martin Cichý, Informační a poradenské centrum Trmice, 29. 10. 2004 19 Následující pasáže, věnované historii migračních procesů, čerpají z bakalářské práce M. Cichého (Cichý, M. - Etapizace romské migrace do Ústí nad Labem, bakalářská práce, UJEP Ústí nad Labem) 18

49/62

okresem Michalovce o rozptylu obyvatel romského původu. V této době už se hovoří o vytváření městských částí nebo ulic s vyšší koncentrací Romů, jako byly například Předlice, Trmice či Krásné Březno. První Romové, kteří přicházeli do Předlic20 v 70. letech minulého století, pocházeli z Prešovského kraje na východním Slovensku, z několika vesnic v okolí Hanušovců nad Topľou. Jednalo se o rodiny A, B a C. Tyto rodiny, protože pocházely lokalit ležících ve vzájemné blízkosti, se už v místě původu na Slovensku dobře znaly a existovaly mezi nimi příbuzenské vztahy (jednalo se vlastně o jednu velkorodinu či fajtu, která uvnitř svých hranic už po několik generací vyměňovala manželské partnery - byla tedy do určité míry endogamní). V tomto trendu pokračovali i v Předlicích, kam se tyto rodiny přestěhovaly, takže o hanušovských Romech, resp. o rodinách A, B a C, můžeme hovořit jako o jedné velkorodině. Tato velkorodina je také tím, co se často označuje jako předličtí starousedlíci. V době, kdy přicházeli členové této velkorodiny do Ústí, dostávali v Předlicích městské byty, nebo kupovali rodinné domky do osobního vlastnictví (tento fakt je důležitý ve vztahu k dále popsaným novousedlíkům). V době příchodu těchto starousedlíků bydleli v Předlicích převážně příslušníci majoritního etnika - Češi, „bílí“, „gadžové“ („o gadže“). Dnes bydlí starousedlické rodiny převážně v ulicích Dostojevského, Řeháčkova a Prostřední (tedy v té části Nových Předlic, která má nejblíže k hlavní ulici vedoucí do Trmic - Majakovského), novousedlíci bydlí převážně ve druhé polovině Nových Předlic. Další významná migrační vlna přicházela do Předlic v 80. a 90. letech minulého století. V této době sem přicházely jednak nové romské rodiny ze Slovenska (mezi nimi například mediálně známá rodina Červeňákova), jednak se sem z nejrůznějších důvodů a nejrůznějšími cestami dostávaly rodiny, které do té doby žily v jiných částech Ústí nad Labem. Vznikla tak další skupina, která se obecně nazývá novousedlíci. Ta byla průběžně doplňována ještě v letech 1991 - 1992 dalšími příchozími. Nejedná se však o skupinu v přísném slova smyslu (tím méně už o příbuzenský celek, velkorodinu, jako je tomu v případě starousedlíků), ale spíše o jakýsi agregát, náhodné seskupení nejrůznějších vzájemně nepříbuzných rodin. Starousedlíci se tedy ve vztahu k novousedlíkům jeví jako jedna skupina, zatímco obráceně to neplatí. Novousedlíci dostávali v Předlicích městské byty. V této městské části byly levné nájmy, a jak se postupně obracel poměr Romové/gadžové v lokalitě, gadžové přestali o byty zde jevit zájem, a postupně už se sem stěhovali pouze Romové, a to i z různých částí města.

20

V následujícím textu budeme „Předlicemi“ mínit tzv. Nové Předlice, tedy pouze část městské části Předlice, která je zhruba ohraničena ulicemi Majakovského, Hrbovická a Ždírnickým potokem (viz plánek).

50/62

Po usazení Hanušovských Romů - starousedlíků - v lokalitě byl etnický poměr (Romové /gadžové) zhruba 9:1 ve prospěch gadžů. Tento poměr se lety pomalu měnil, a to jak přičiněním přirozené reprodukce, tak příchodem dalších romských skupin. V 80. letech, po příchodu druhé romské vlny, tzv. novousedlíků, mohl být zhruba 7:3, stále ještě ve prospěch gadžů, dnes (2004) je asi 1: 9, v neprospěch gadžů. Uzavřeme-li tedy vznik lokality, lokalita vznikala jak spontánně (levné byty a špatná adresa, kam bílí nechtěli, zatímco Cigáni chtěli levné byty a adresa jim nevadila), tak vynuceně a vlastně programově (Cigáni jinde byty prostě nedostávali). Celému procesu byla „nasazena koruna“ v devadesátých letech, kdy se zdejší nemovitosti začaly odprodávat do vlastnictví rodiny M., kteří jsou dnes většinovými vlastníky bytů v lokalitě. Jednalo se pravděpodobně ze strany města o strategii záměrnou (to se obecně ví), tato skutečnost se nicméně špatně dokazuje a dnes je to vzhledem k situaci irelevantní (na bytové situaci v Předlicích už to nic nezmění). Město při odprodeji těchto domů v první fázi nabídlo byty ke koupi nájemníkům (nicméně za odhadní ceny, které byly vzhledem k sociální situovanosti nájemníků daleko za horizontem jejich možností) a posléze je (za mnohem nižší ceny) odprodalo již zmíněné rodině M.. Domy tak byly prodány za ceny pohybující se v rozmezí 10.000 - 200.000 Kč.21 Městské byty už jsou dnes téměř kompletně zprivatizované (a navíc Romové by je stejně nedostali), byty v Předlicích jsou v soukromých rukou, a městu tak odpadá starost o „nepřizpůsobivé“ nájemníky. Otázkou zůstává, co vlastně tento způsob odprodeje znamenal a co je jeho výsledkem. Obecný názor osob orientovaných „proromsky“ je jasný - celé to byl (dopředu domluvený) podfuk, jímž byli chudáci Romové připraveni o možnost „své“ byty si koupit ad. atd. Nutno ovšem dodat, že s problémem obeznámené osoby poukazují na skutečnost, že „pro ty baráky to byla záchrana“ - je totiž zřejmé, že současní nájemníci by se o „své“ byty resp. domy z mnoha důvodů nestarala, neinvestovala by do nich, a do několika let by vše mohlo skončit katastrofou. Viděno z této perspektivy a z odstupu se rozhodnutí prodat celé domy jednomu vlastníku jeví přinejmenším jako hodné úvahy (byl-li ovšem tento vlastník vybrán dobře, nebo stará-li se o domy rodina M., jsou otázky z jiné roviny dané problematiky: navrhované řešení odprodeje mohlo být dobré, jeho realizace špatná).

Sociální organizace uvnitř ghetta, jednotlivé skupiny a vztahy mezi nimi Obyvatelstvo Nových Předlic se dá rozdělit do několika skupin. První, dnes už mizející, skupinou, jsou

neromští obyvatelé lokality, kteří původně tvořili většinu, dnes zuboženou menšinu. Jedná se většinou o 21

Husák, J. - Největším problémem některých Romů jsou samotní Romové, nepublikovaná studie pro potřeby společnosti Člověk v tísni

51/62

staré lidi, kteří už se z nejrůznějších důvodů z místa svého bydliště (na rozdíl od naprosté většiny svých bývalých sousedů) neodstěhovali. Druhou skupinu tvoří již zmínění starousedlíci, tedy rodiny A, B a C (nebo také hanušovští Romové). Ti dnes většinou obývají jednu kompaktní část lokality (ulice Prostřední, Hrbovická a Dostojevského - viz plánek), bydlí většinou ve vlastních bytech (v bytech vlastněných rodinou M. bydlí pouze asi 1% lidí z této skupiny). Tato skupina udržovala po celé dvě generace endogamii - vyměňovala tedy manželské partnery pouze v rámci vlastní skupiny. Ve třetí generaci dochází k posunu a manželští partneři se začínají vyměňovat i s rodinou M. Další skupinu tvoří již popsaní novousedlíci. Jak už jsme naznačili, neexistují jako jediná, kompaktní skupina jako starousedlíci, ale jedná se o náhodný, různorodý agregát navzájem cizích skupin. Bariéra mezi starousedlíky a novousedlíky není až tak silná a nepropustná jako mezi rodinou M. novousedlíky. Jak říká náš informátor: „Starousedlík by si novousedlíka i vzal, a dokonce k několika takovým sňatkům i došlo. Tady se kouká spíš na to, jak žijou, jestli pracujou. Hodně se kouká na rodiče.“22 Pravděpodobně proto, že novousedlíci nejsou vnímáni jako kompaktní skupina, není tak s nimi ani zacházeno, a rozlišuje se mezi jednotlivými novousedlickými rodinami. Zvláštní (a zároveň největší) skupinou mezi novousedlíky je velkorodina tvořená 6-7 nukleárními rodinami, která je obecně známá jako rodina M. Rodina M. má mezi novousedlíky hegemonní postavení také z toho důvodu, že vlastní byty, ve kterých ostatní novousedlíci bydlí. Vztah rodiny M. a novousedlíků není rovnocenný - rodina M. novousedlickými rodinami pohrdá a považuje je za „špíny“. Manželské partnery by si od nich nikdy nevzali, protože novousedlíci jsou pro ně degeši. Novousedlíci jsou pro ně pouze ti, kteří jim platí. Členové rodiny M. přišli do Ústí asi v 80. letech a nejprve koupili a opravili dům na Luhách. Po roce 1989 využili příležitosti a začali kupovat domy v Předlicích. Dnes vlastní asi 70% domů v Předlicích, v současnosti jim byly odprodány další domy, na Střekově a v Trmicích23. Bydlení u rodiny M. je pro nájemníky značně nevýhodné (vysoké nájmy - například 7.-12.000 za byt 1+1; často se také zdůrazňuje, že majitelé domů za nájemníky neplatí popelnice - ačkoli z nájmu si tuto částku strhávají - a nájemníkům pak narůstá dluh), z bezvýchodnosti své situace však tuto situaci nemohou změnit (nemají možnost získat byt

22 23

Honza Husák, asistent primátora pro národnostní menšiny, 28.10. 2004 Miroslav Vrabec, městská policie Předlice,

52/62

jinde - městské byty už dnes nejsou k dispozici - a jako Romové by je stejně nedostali - ale rodina M. jim vždycky ochotně nabídnou byt). Řada rodin je součástí určitého koloběhu rodin v rámci Předlic - dostanou byt do pronájmu od rodiny M., kteří jim postupně zvyšují nájem24 - když už je situace neúnosná, rodina odejde jinam, určitý čas migruje po příbuzných apod., až nakonec zakotví v jiném bytě vlastněném rodinou M., protože jinou volbu nemá. Se jménem rodiny M. je spojována kriminální činnosti velmi širokého záběru - jedná se zejména o organizování prostituce, obchod s drogami a lichvu; jeden člen rodiny byl údajně odsouzen za vraždu (po Předlicích koluje historka o prostituce umlácené na dvorku jednoho domu, jejíž tělo bylo potom odvezeno „na trasu“).25 Novým typem lichvy je například praktika, kdy věřitel na jméno svého dlužníka nakoupí dejme tomu nábytek na splátky, ten si odveze domů, splátky však potom splácí jeho dlužník, který tímto způsobem umořuje dluh. Členové rodiny M. mají rovněž stavební firmy a dostávají od státu zakázky (jakožto Romové, aby nedocházelo k diskriminaci). Komplikovanější je vztah rodiny M. a starousedlíků. Ti obecně pohrdají mafiánskými praktikami členů této rodiny a odsuzují jejich chování (nebo to alespoň do nedávné doby platilo). Byli zvyklí živit se celý život manuální prací a obchodováním, kšeftařením, nemluvě už o kriminální činnosti, pohrdají. Mezi oběma skupinami však panuje vzájemný respekt. Hranice byly ustaveny. V posledních letech nastává zlom. Jedna z větví starousedlíků začala s rodinou M. kooperovat - a převzala některé jejich praktiky. Vztahy mezi skupinami byly navázány prostřednictvím sňatků, nicméně došlo k tomu až ve třetí generaci společného soužití. Navázáním příbuzenského pouta se z rodiny M. stali z cizinců členové vlastní skupiny, toto pouto bylo posléze posíleno dalšími opakovanými sňatky a část starousedlíků (neplatí to o všech) se začal podílet na kriminální činnosti rodiny M..

24

Naši informátoři nemluvili přímo o fyzickém násilí při jednání rodiny M. s nájemníky, nepochybně však dochází k zastrašování, kdy přijde například pět dospělých mužů „dohlédnout“ na to, aby nájemníci podepsali novou nájemní smlouvu. 25 Pro povahu materiálu (kriminální činnost) máme pochopitelně veškeré údaje týkající se tohoto problému pouze „z druhé ruky“. Nemůžeme tedy s jistotou říci, kde se zde potkává realita s mýtem, nicméně zjišťovat tyto údaje „přímo u zdroje“ jsme se neodvážili.

53/62

Vzdělávání a školství Naprostá většina lidí žijících v Nových Předlicích žádné vzdělání nemá („Když má někdo učňák, tak je tady král“26). Jak už jsme zmínili, přímo v lokalitě Nových Předlic funguje ZŠ Školní náměstí, kam chodí převážná většina dětí z lokality. Některé děti jezdí do ZvŠ v Chabařovicích, sousední obci (dnes samostatné město), do ZvŠ v Neštěmicích, výjimečně potom do ZŠ v Chabařovicích, což je standardní základní škola s velmi malým procentem romských dětí - rodiče, kteří tam své děti posílají, to dělají programově, protože v ZŠ Školní náměstí je podle jejich názoru „moc Cigánů“ (tedy se jedná ale opravdu o výjimky, víme asi o dvou takových dětech). Někteří rodiče ze stejného důvodu posílají své děti do ZŠ v Trmicích, kde je dnes stále ještě víc „bílých“ dětí (asi 2/3), nastává však situace, kdy „gadžové“ z Trmic (také dnes samostatné město) začínají své děti posílat jinam (můžeme tedy očekávat, že se z této ZŠ v dohledné době stane také „cigánská“ škola). V Trmicích funguje rovněž ZvŠ, kam dojíždí některé děti z Předlic. Ve všech těchto případech (Předlice, Trmice, Chabařovice) však děti dojíždějí do škol, kde je řada romských dětí, kde mají své známé a kde to dobře znají. Ve všech případech se tak dostávají dál od města, od centra a nemají možnost komunikovat s „většinovými“ obyvateli a setkávat se s běžnými situacemi v majoritním prostředí. ZŠ Školní náměstí má osnovy přizpůsobené schopnostem svých žáků, podle některých našich informátorů je kvalitou na úrovni ZvŠ (nejlepší děti z této školy by tedy pravděpodobně na jiných školách neobstáli). Dnes je školou čistě romskou, mívali několik neromských žáků ještě v posledních letech („To byli většinou zoufalci, které nikde jinde nevzali nebo je odevšad vyhodili“27), protože tady však „dostávali pěknou čočku“, většinou zde dlouho nevydrželi. Po roce 1989 začali „bílí“ rodiče posílat své děti jinam, počet žáků tehdy klesl ze 150 asi na 100 (1995), pak začali zase postupně přibývat (přirozený přírůstek + migrace). Dnes má škola 230 dětí a absolutně naplněnou kapacitu (tak, že začínají dokonce dělat nové třídy na půdě). Škola zaměstnává 5 romských asistentů (jsou to Romové, 2 jsou přímo z lokality, jedna se tady narodila, ale byla vychována v dětském domově, dnes žije v Krásném Březně), ti se podílejí na vyučování hlavně na 1. stupni. Rovněž zde funguje přípravný ročník (měli jej jako jedna z prvních škol v ČR, od roku 1994) - bez něj by podle zaměstnanců školy děti vůbec nebyly schopny absolvovat 1. třídu (nikdy nedrželi tužku v ruce, neznají barvy…).

26 27

Honza Holub, ZŠ Školní náměstí, 12.11. 2004 Honza Holub, ZŠ Školní náměstí, 12.11. 2004

54/62

Asi před 6 lety se škola pokoušela (ve spolupráci s MŠMT) do osnov zavádět prvky romské historie a kultury. Podle zaměstnanců školy to byla jejich vlastní iniciativa („Když jsme ta romská škola…“). Byly například založeny kroužky romštiny a v dějepise byly zakomponovány kapitoly o romské historii. Tyto snahy se však nesetkaly s pochopením rodičů žáků a nakonec byly zrušeny (děti se do kroužku romštiny přihlásily, rodiče však potom chodili do školy učitelům strašně nadávat, proč tohle dělají, když škola má přeci „z dětí udělat bílý“, že o to nestojí). Škola se snaží nabídnout dětem celkovou výchovu a vzdělání, ale i co nejlepší odpolední vyžití (což má působit preventivně proti kriminalitě apod.). Spolupracuje s MŠMT, nejrůznějšími organizacemi, MV ČR … Cílem školy je, aby děti odcházely s ukončeným základním vzděláním a nebyly znevýhodněné v možnosti dalšího vzdělávání. Pokud se však dítě dostane na „učňák“, poprvé v životě přijde do styku s „bílým“ okolím, což někdy děti nezvládají a přispívá to k tomu, že školu nedokončí („Tady oni si žijou mezi svýma, do města nejezdí, na diskotéku jezdí do Krásňáku28, kde jsou taky Cigáni.“29). Podle slov zaměstnanců školy se téměř všechny děti na „učňák“ dostanou, ale 75% z nich nedokončí ani první rok školy. V tomto ohledu hodně záleží na přístupu rodiny (škola má i jednoho absolventa - vysokoškoláka). Nicméně ti, kteří dokončí učební obor, jsou spíš výjimky. Výběr učebního oboru potom závisí na místní nabídce, jak říká učitel ze školy „nikdy nebudou nikam dojíždět“. Učební obory jsou například tříletý obor řezník v Trmicích nebo kuchařčíšník ve městě (mají pocit, že se dobře nají a vydělají dost peněz - oblíbený obor). Zaměstnanost/nezaměstnanost a pracovní příležitosti Naprostá většina obyvatel Nových Předlic je nezaměstnaná a žije ze sociálních dávek. Nicméně každé ráno odjíždějí z Předlic plné dodávky mužů - kopáčů do práce. Přestože jsou všichni nezaměstnaní, téměř všichni pracují načerno (nejčastěji ve stavebních a kopáčských firmách). Podle slov velitele městské policie „jsou to makáči, dělaj mnohem víc než bílí“. Policie nemá prostředky, jak zamezit nelegální práci (všichni tvrdí, že jsou na brigádě…), resp. není schopna ji ani zaznamenat, neboť nefunguje spolupráce mezi policií a pracákem, resp. sociálkou (o tuto spolupráci by policie stála, proč o ní nestojí dotyčné instituce je záhada), takže policie prostě neví, kdo je nezaměstnaný. Podle zaměstnanců ÚP není v jejich silách práci načerno monitorovat.

28 29

Krásné Březno, část Ústí nad Labem Honza Holub, ZŠ Školní náměstí, 12.11. 2004

55/62

V lokalitě jsou dvě podnikatelské rodiny, které vlastní firmy na stavební a pozemní práce - rodina A. a rodina B. (obě rodiny patří do skupiny hanušovských Romů, jsou to tedy starousedlíci). Tyto rodiny podnikají dlouhodobě. Vedle nich zde funguje řada příležitostných podnikatelů (zařídí si živnostenský list, pak si pozastaví činnost atd.). Všechny tyto firmy fungují na základě subdodávek - dělají zakázky pro velké firmy (například pro supermarkety). Firmy jsou organizovány tak, že vedle několika stálých zaměstnanců v nich pracuje velké množství příležitostných pracovníků načerno. Stálí zaměstnanci paradoxně nejsou členové rodiny, protože stálé zaměstnání se rodinným příslušníkům nevyplatí. Stálý zaměstnanec dostává plat jak v létě, tak v zimě, nicméně v zimě je plat nízký z důvodů nedostatku zakázek. Tato legální práce však znemožňuje evidenci na ÚP a zamezuje tak dalším příjmům pro rodinu ze sociálních dávek. Příležitostní zaměstnanci jsou potom většinou členové rodiny, kteří jsou vždy lépe placení než nečlenové, kteří jsou někdy také zaměstnáváni (například rodinný příslušník dostane 600 Kč za den, nepříslušník 500 Kč; někdy ovšem cizí člověk nedostane zaplaceno vůbec). V říjnu 2004 bylo na Úřadu práce celkově registrováno 8959 uchazečů o zaměstnání (kolik z toho je Romů není možné zjistit /evidence Romů se nevede/). Celkem za finanční účasti úřadu práce pracovalo podle stavu k 30.9. 2004 u různých zaměstnavatelů

v rámci aktivní politiky zaměstnanosti (veřejně

prospěšné práce - VPP, společensky účelná pracovní místa-SÚPM, chráněné dílny, odborná praxe absolventů vč. absolventů v rozpočtových organizacích -ROPO) 1273 osob. Ke stejnému datu se rekvalifikací účastnilo 250 lidí, z toho (podle odhadu) může být 9-10 Romů. Úřad práce v současné době spolupracuje se třemi subjekty, které jsou ochotné nějakým způsobem dál vzdělávat romské obyvatele Ústí (řada podniků a firem rovnou řekne, že „Cigány nechce“, velmi často to jsou potom zejména romské firmy). Prvním subjektem je již zmíněná ZŠ Školní náměstí (jednalo se právě o projekt „Malá řemesla“), druhým subjektem je Ro & Sa, s.s., vedené p. Fantou a posledním subjektem je SOU (obchodní provoz, provoz stravovacích zařízení; jedná se o soukromé učiliště s dvouletými učebními obory, pro ÚP dělají 12-ti měsíční rekvalifikační kurzy). Obecně lze říci, že se zaměřují na mladé lidi, absolventy ZŠ (tedy 18-ti až 20-tiletí). Podle zaměstnanců úřadu práce u starších romských klientů nemá další rekvalifikace smysl (mladí mají ještě návyky ze školy; ti, kteří jsou v evidenci více než 3-4 roky, už si zavedou určitý životní řád a jen těžko ho potom narušují30), starší uchazeče na rekvalifikace prostě neposílá.

30

Josef Turek, Úřad práce, 16.11. 2004

56/62

Speciální strategie zaměřená na Romy ze strany ÚP neexistuje (pouze na „ohrožené skupiny“ - mladé lidi, osoby s neukončeným vzděláním, ženy po mateřské dovolené a lidi nad 50 let). Pokud jde o nabídku práce, hraje zde důležitou roli žebříček hodnot u romských klientů - jakou práci považují za prestižní a jakou ne (totéž můžeme říci o vzdělání - v Předlicích vzdělání není potřeba, protože práce tady je a je možné jí získat i bez vzdělání. Vztah práce a vzdělání je přitom pro mladé lidi dokonce obrácený: kdo studuje, nevydělává, anebo alespoň nebere dávky /a studium ještě navíc něco stojí, takže znamená v daném čase vlastně dvojnásobnou finanční ztrátu/. Romové mají často představu, že Rom může dělat jen kopáčské práce, případně se stydí za to, že ho někdo viděl s vidlemi apod. Podle pana Fanty (rekvalifikační firma Ro&Sa, nespecifikované kurzy, od zpracování přírodních materiálů až po ekologické zemědělství) není problém absolventy rekvalifikačního kurzu umístit - například velké zahraniční firmy - Black & Decker či velké supermarkety (Carrefour, Globus…) berou bez rozdílu a nechají si toho, kdo dobře dělá, bez ohledu na barvu kůže. Romy zaměstnává také firma Adecco (spol. s.r.o.) v Trmicích, nicméně jen na dobu určitou (například na 3 měsíce, pak je zase propustí). Stejně tam Romy umísťují do truhlářských dílen, velkoobchodů, na farmy či do dílen automechaniků. Potíž je spíš s tím, že romští klienti nechtějí pracovat v létě apod.

Rodina, domácnost, rituální nečistota a další Motto: „Cílem všech lidí žijících v Předlicích je bejt bílej a jmenovat se Franta Novák.“31.

Výběr partnera je do značné míry určován rodinnou příslušností a často jej (dodnes) vybírají rodiče. V některých případech si rodiny z Předlic hledají manželské partnery stále v rámci velkorodiny (ať už v ČR nebo na Slovensku), ve třetí generaci (tedy u dnešních mladých) však dochází k navazování nových aliancí mezi rodinami, které žijí v Předlicích už celá desetiletí vedle sebe (například aliance mezi rodinou M. a do té doby endogamními starousedlíky). Tuto praxi názorně dokládá například vlastní zkušenost jednoho z 31

Honza Holub, ZŠ Školní náměstí, 12.11. 2004

57/62

informátorů, který neuposlechl rodinu a odmítl si vzít ženu, kterou mu rodiče vybrali (a která byla jeho druhou sestřenicí). Vzal si ženu ze skupiny tzv. michalovských Cigánů v Ústí nad Labem, s čímž se jeho rodina (a zejména otec) nikdy nevyrovnala.32 Pokud jde o domluvené sňatky, ty mají téměř nulovou rozvodovost, neboť sňatek je domlouván mezi dvěma rodinami, které se dobře znají a jsou vždy příbuzné v případě konfliktu potom tyto dvě rodiny snadnou dokáží problémy vyřešit. Domluvené sňatky jsou často realizovány prostřednictvím tzv. „manželských výměn“, kdy si dva či více sourozenců (bratranců…) z jedné rodiny vezme za manžele dva či více sourozenců (bratranců…) z rodiny druhé. Rodiny novousedlíků potom prostřednictvím sňatku se starousedlíkem získávají v rámci Předlic lepší renomé a silnější pozici (mezi rodinami už existuje vztah a například v případě bitky se rodiny navzájem brání). Pokud si muž z novousedlické rodiny vezme ženu z rodiny starousedlíků, získává její vyšší status, přistěhuje se obvykle k její rodině (obyčejně to bývá naopak!), její rodina ho zaměstná ve firmě a on se musí přizpůsobit jejich standardům. Pokud jde o rodinné zařazení člověka, většinou se při jeho zjišťování postupuje v linii - hanušovští/michalovští/košičtí Romové, dále například Novákovi/Benešovi… a nakonec jméno otce dotyčného. Co se týká sňatků s „neromem“, mnohem běžnější je situace, kdy si žena - Neromka vezme muže Roma (u ženy je větší šance, že se přizpůsobí rodině, že se začne chovat jako Cigánka - což podle našeho informátora spočívá například v tom, že nesmí mluvit moc spisovně, používat příliš odborná slova apod.). Panuje obecné přesvědčení, že když budete mít za manželku gadžovku, bude se vám žít lépe (vaše děti už nebudou tak tmavé …) - nicméně i velitel městské policie potvrzuje, že tyto „smíšené“ sňatky mají lepší socioekonomickou úroveň. V lokalitě stále přežívá princip rituální nečistoty. Některé rodiny jsou považovány za nečisté v rituálním smyslu („Jak říká můj táta, na některou špínu stačí mýdlo a kartáč, na některou špínu nestačí ani to“33) jsou označované za „degeše“ či „špíny“, zaujímají nejnižší sociální postavení, mezi nimi a ostatními existuje velmi silná bariéra, která zamezuje například společnému stolování či výměně manželských partnerů (tyto rodiny si manželské partnery vozí i nadále ze Slovenska, protože v Čechách by si jejich členové partnera nikdy nenašli). Jak říká učitel ze školy „Neexistuje páka, která by děti z těchhle rodin dokázala začlenit mezi ostatní“34.

32

Dnes žije, jak sám říká, s „gadžikou“, což je i pro jeho rodinu přijatelnější, protože „Lepší čerta než michalovskou Cigánku“. Honza Husák, asistent primátora pro národnostní menšiny, 13.11. 2004 34 Honza Holub, ZŠ Školní náměstí, 12.11. 2004 33

58/62

Rituálně čisté rodiny potom například odmítají jíst několik dní staré potraviny (a to třeba přesto, že jsou uchovány v mrazáku). Protěžovanými hodnotami zde nejsou poctivá práce, slušné vystupování apod., ale spíš vnější znaky jako je dobré auto, značkové oblečení, drahé šperky atd. Způsob, jakým je těchto věcí dosaženo, už potom nehraje žádnou roli (takže, když do Předlic přijede místním dávat rady vysokoškolák, který má 12 000 měsíčně, jde o věc tragikomickou, neboť v nativní perspektivě se jedná o osobu neúspěšnou, tak jakpak by mohla někomu radit…). Počet dětí hraje velmi významnou roli - od ženy se požaduje mít velký počet dětí, nicméně někdy se setkáme se vztahem k dětem, který je výrazně instrumentální („Snížili nám dávky, tak si pořídíme další dítě, aby sme měli zase víc peněz“). Kromě toho „Když bude mít ženská hodně dětí, tak je to pouto, který jí váže k tomu chlapovi, pak už ho tak snadno neopustí“35. Vztah k dětem je podle našich měřítek velmi zvláštní - děti se nikdy nenutí k ničemu, co je nepříjemné, nebo do čeho se jim nechce. Dopřává se jim, co je v silách rodiny (například se jim koupí hračka za 4000 Kč, i když druhý den není na jídlo), na druhou stranu si jich ale nikdo nevšímá a není jim věnována žádná zvláštní péče.

Kriminalita Předlice jsou navázány na prostituci v Dubí (na „kopeček“, jak říkají policisté). Prostituce je někdy spojena s okrádáním klientů (pošlou je osprchovat, okradou je, oni si většinou ani nestěžují - je pro ně trapné či /např. kvůli manželce / nepřijatelné, jít nahlásit, že je okradla kurva). Některé rodiny samy organizují prostituci svých členek (nebo o tom minimálně vědí - často přijdou ohlásit, že dcera nebyla už měsíc doma pouze proto, že dcera už vydělané peníze nenosí domů). Podle informací z městské policie se obecně ví o dvou domech v lokalitě, kde se provozuje prostituce (policie nemůže zasahovat, pokud zainteresované nejsou nezletilé, protože se jedná o soukromé objekty).

35

Honza Husák, asistent primátora pro národnostní menšiny, 13.11. 2004

59/62

V celé lokalitě je poměrně hojně rozšířeno užívání drog - a to jak těkavých látek (toluen, ředidla), tak tvrdých drog (pervitin, heroin). Tvrdé drogy se kupují v centru města, přímo do lokality je nikdo prodávat nechodí („Tady je každej cizí člověk hned vidět, tady by to nešlo“36). Stejně tak je v lokalitě rozšířena lichva. Dokazování je obtížné, protože všichni jsou závislí na rodině M. , která jim poskytují bydlení. Potíž tady spočívá hlavně v tom, že ti, co by šli svědčit by pak dál museli bydlet u těch, proti kterým svědčili, což pochopitelně neudělají. Podle policie by přitom spousta z nich svědčit šla, kdyby se pak mohla odstěhovat, jenže to není možné. Za stávajícího stavu je tedy věc na mrtvém bodě a svědkové v nedohlednu. Členové rodiny M. byli údajně odsouzeni i za padělání eur a dolarů, za loupeže. Drobné krádeže jsou potom nejrozšířenější trestnou činností, podle slov policistů se tato činnost dnes akumuluje do hypermarketů (rodiče například posílají děti krást do Globusu, který otevřeli nedaleko Předlic). Drobné krádeže nejvíce páchají mladiství a mladí do 35 let (pak se „uklidní“). V lokalitě je také několik „romských“ obchodů - ve starousedlické části má několik rodin „svůj“ obchod, nakupovat tam chodí zase jen Romové („bílí“ se štítí). Tyto obchody bývají pravidelně vykrádány, viník je obyčejně velmi dobře znám. Všechny obchody umožňují nákupy na dluh, což přináší další spory, neboť tyto dluhy často nejsou vraceny. Specifickou trestnou činností jsou krádeže kovů, které jsou potom odevzdávány ve sběrnách či bazarech (ty s policií nechtějí spolupracovat, proto je těžké viníky usvědčit. V daném ohledu policii svazuje ruce zákon, podle něhož nesmí do soukromých zón sběren, ale jen do prostoru pro zákazníky, čehož sběrny programově zneužívají ). Obyvatelé Předlic se často chodí navzájem udávat na policii za nejrůznější přestupky. Jejich vzájemná solidarita má potom zajímavé situační variace - když například někdo „zvenčí“ (gadžo) ublíží někomu z Předlic, může se stát, že se ho dalších několik lidí zastane - když si ovšem v rámci Předlic něco provedou navzájem, chodí se udávat a často dochází i k bitkám. Policie takové situace řeší často, ale jak sami policisté říkají „dovíme se tak o polovině z nich“37. Co se bitek týče, jakmile přikvačí policie, bitka (většinou) ustane není zájem, aby byla věc řešena policií, pokud to jen trochu jde, snaží se všichni zúčastnění, aby věc zůstala „mezi nimi“. V daném ohledu působí zhoubně alkohol, po jehož požití dochází k překračování mezí, které jsou jinak za střízlivého stavu respektovány (nedotknutelnost policisty atd.) Obyvatelé Předlic potom jednoznačně upřednostňují „své“ policisty, tedy lidi, které už léta znají (ti mají jasnou autoritu). 36 37

Miroslav Vrabec, městská policie v Předlicích, 29.11. 2004 Josef Vortel a jeho dva kolegové, Policie ČR, 29.11. 2004

60/62

Další trestná činnost se týká dopravních přestupků - tím největším je zejména to, že všichni obyvatelé - řidiči z Předlic řidičské průkazy buď nemají, nebo je získali „načerno“. Pokuty za dopravní přestupky jsou nevymahatelné, neboť obyvatelé Předlic nic nemají a sociální dávky se jim strhávat nesmí. Tyto pokuty se někdy hromadí a dosahují hodnoty až desítek tisíc (to je jeden z mnoha důvodů, proč se těmto lidem nevyplatí legálně pracovat - z legálního příjmu by jim okamžitě byly strhávány nejrůznější dluhy). Identická situace jako s pokutami je i s přirážkami za jízdu na černo (revizoři proto autobusem, který jezdí z centra do Předlic už ani nejezdí - žeň je zde sice hojná, ale přijde vniveč). Běžnou praxí je potom odebírání elektrického proudu načerno - téměř všechny domy zde fungují tak, že jeden člověk platí za elektřinu a ostatní jsou napojeni na něj. Za tuto službu mu platí (dlužno dodat, že tento jediný platič na své situaci značně vydělává). I rodiny, které by se mohly nechat opět „připojit“ legálně, nejsou ochotny investovat do revize, která stojí asi 800 Kč, a tak zůstává situace stále stejná. Pokud v domě neplatí už vůbec nikdo, napojují se jeho obyvatelé na veřejný rozvod na ulici („kotvičkama“ - když jde okolo policista, kotvičky stáhnou, po jeho odchodu se opět ve všech domech začne svítit). Tato ilegální napojení je ovšem velice obtížné stíhat, neb nelze prokázat, jak dlouho byl proud nelegálně odebírán a k jaké škodě došlo („oni vždycky řeknou, že se právě teď napíchli“). Několikrát ročně jsou potom za součinnosti policie a energetických závodů konány plošné „razie“. Obdobné potíže jako s „černými“ odběry elektrické energie existují i v otázce odběru vody, (u plynu je tomu jinak - „plynu se bojí a tak ho nelegálně většinou neodebírají).

Závěry

Obvyklou je situace, kdy doktor vidí největší potíže ve zdravotnictví, učitel ve vzdělání a odborník na Romy v diskriminaci a etnoemancipaci. Ne tak v Předlicích. Zde vidí všichni zúčastnění hlavní a primární potíž v bydlení. Ano, v Nových Předlic je klíčovou problematikou problematika bydlení. V tomto ohledu se ale dnes jedná o v zásadě už prohraný boj. Převaha bytů je v soukromém vlastnictví a asi v něm v nejbližší době i zůstane. Má-li tedy nějaká organizace v daném místě působit, bylo by lze jít cestou, která by na jedné straně vytvářela k praktikám vlastníků domů stabilní, každodenní a všudypřítomnou morálně-politickou alternativu (šla by, takříkajíc, příkladem, aby bylo vidět, že to jde i jinak) a zároveň by vyvíjela všemožný tlak na normalizaci problematiky bydlení (za využití všech dostupných prostředků). Potíž totiž samozřejmě není

61/62

v tom, že domy někdo vlastní, ale ve skutečnosti, že nájemníky - často za hranicí legality - odírá. Cílem by tedy měl být narovnaný vztah nájemců a nájemníků v mezích odpovídajících standardů (přičemž v této situaci by se asi vlastnění dotyčných domů patrně přestalo současným vlastníkům vyplácet). Předestřená optika může vyvolávat (mylný) dojem, že když se vyřeší otázka bydlení, je vyhráno. Tak tomu nicméně není. Když se v Předlicích vyřeší problematika bydlení, stane se pouze to, že začnou být aktuální (a/le řešitelné) všechny „standardní“ potíže obdobných lokalit (nezaměstnanost, absence vzdělání, drogy, lichva, diskriminace, atd., atd..). Vyřešit problematiku bydlení by znamenalo pouze uvolnit si ruce pro řešení všech ostatních potíží.

Literatura a dokumenty týkající se tématu 1. Komunitní plán péče ve městě a okrese Ústí nad Labem na rok 2001-2003. Služby pro občany města. (zpracovali: Krbcová-Mašínová, L. - Polesný, M. - Kadeřábková, D.). Ústí nad Labem 2001 2. Komunitní plán péče města Ústí nad Labem na období 2004-2006. Služby pro občany města. (zpracovali: KrbcováMašínová, L. - Polesný, M.). Ústí nad Labem 2004 Cichý, M. - Etapizace romské migrace do Ústí nad Labem, bakalářská práce (UJEP Ústí nad Labem) Husák, J. - Největším problémem některých Romů jsou samotní Romové, nepublikovaná studie pro potřeby společnosti Člověk v tísni

62/62