č. 75 říjen 2014 ročník XIX

is

škol

op s a č ní

č. 75

říjen 2014 ročník XIX.

SÁM DOMA Daniela Valná

Žena na týden odjela a já jsem zůstal doma hlídat psa. Bude to příjemný týden, kdy si užiju volno a žádné remcání.

Pondělí Dnes jsem si vytvořil plán, který rozvrhne všechen můj čas na povinnosti, které musím udělat, tak abych neztrácel ani chvilku. Vím přesně, kdy vstanu a kolik času strávím v koupelně a kolik přípravou snídaně. Odhadl jsem čas na vaření, úklid nádobí, na procházky se psem a na nakupování. Rozpočítal jsem si vše velmi pečlivě a proto jsem byl velmi mile překvapen, že díky mé úžasné schopnosti organizovat věci mi zbývá hodně volného času. Nechápu, proč si ženy neustále stěžují na těžkou dřinu v domácnosti, když je to vlastně jen o tom, zorganizovat si čas. Dnes večer je sváteční den, první den kdy jsme doma sami a musíme si nějak navodit příjemnou atmosféru, zapálil jsem svíčku, pustil film v televizi a já i pes jsme večeřeli steak. Pes měl piškoty jako předkrm, kousky steaku jako hlavní chod a další piškoty jako dezert. Já si piju víno a pokuřuji doutník, takovou pohodu jsem nezažil už pěkně dlouho.

tak slavnostní na to, aby měl pokaždé tři jídla, protože potom ty misky musím umývat a kde na to mám brát čas. Když jsem si na snídani chtěl udělat pomerančovou šťávu, tak jsem zjistil, že je poměrně nepraktické, jak pomeranč znečistí celý přístroj a umýt hodá pěknou práci.Takže si začnu dělat pomerančovou šťávu na dva dny dopředu,abych nemusel pořád mýt přístroj. A také jsem zjistil, že když si chci ohřát párky, tak je nemusím dávat do samostaného hrnce, ale mohu je ohřát v jednom hrnci společně s polévkou. A rozhodně nebudu každý den luxovat, jak manželka chtěla, úplně stačí obden. Jen se musím vždy přezout hned u dveří a psovi pořádně omýt packy. Jinak mi je stále skvěle.

Úterý Dnes se musím pečlivěji podívat na svůj časový harmonogram, mám pocit, že budu muset udělat nějaké změny. Musel jsem psovi vysvětlit, že každý den není

2|

školní časopis Vyšší odborné školy zdravotnické a Středí zdravotnické školy Trutnov č. 75 / říjen 2014 / ročník XIX.

Středa

Mám pocit, že mi uklízení a starání se o domáctnost zabírá mnohem víc času než jsem zamýšlel. Musel jsem tedy udělat patřičná opatření. První krok byl, že jsem koupil jídlo v sáčku, protože jídlo by se nemělo připravovat déle než se jí, to je přeci logické. Přišel jsem na to, že stlaní postele je taky poměrně náročné. Nejdřív naklepat polštáře, narovnat prostěradlo a složitě skládat peřinu. Rozhodně není nutné stlát každý den, když večer jdu zase spát, je to akorát ztráta času, který je drahý. Když jsem se s jídlem přizpůsobil já, tak přizpůsobí i pes. Koupil jsem mu tedy velkou zásobu konzerv se psím jídlem. Moc se mu to nelíbilo, ale co se dá dělat, zvykne si.

Čtvrtek Končím s pomerančovou šťávou! Jeden pomeranč a zaneřádí celý přístroj a celou pracovní plochu a kolik je z něj šlupek, to by člověk nevěřil. Začnu kupovat šťávu v lahvích. Ale mám radost z toho, že se mi dnes podařilo vstát z postele tak, že jsem vůbec nemusel stlát, jen jsem trochu upravil deku, aby se neřeklo. Sice jsem se v noci nesměl vůbec otočit a natož změnit polohu a docela mě bolí záda, ale nemusel jsem stlát a to je velká výhra. Navíc jsem už trochu starý, tak ty záda určitě nebudou z toho.Zjistil jsem, že čas, který denně plýtvám na holení mi potom přes den chybí. Ženy všechno stíhají, když se nemusí holit, mají velkou výhodu. Další věc na kterou jsem přišel je ta, že není úplně nutné jist pokaždé z jiného talíře, je to přece zbytečné a navíc další umývání navíc. Pes taky začal jíst jen z jedné misky, je to přece jen zvíře, na to si také zvykne. A rozhodl jsem se, že vzhledem k tomu, že se psem neděláme žádný nepořádek a řádně se zouváme, tak není vůbec potřeba luxovat. A k večeři jsem měl párky.

Pátek Definitivně končím se všemi šťávami. Lahve jsou moc těžké a mým zádům to nesvědčí, ještě když se ani pořádně nevyspím, protože bych rozházel deky a musel stlát. Další věc,

která mi otravuje život jsou párky. Párek je ráno dobrý, dopoledne už nic moc a večer mi je už špatně. Mám lehkou nevolnost, asi si začnu dělat instantní těstoviny. Pes také končí s konzervama, zbytečně špiní misku, otvírák a navíc ty konzervy zabírají moc místa v odpadkovém koši, tak dneska dostal sušené jídlo. Byl naštvaný, ale co se dá dělat, nejsem přece myčka na nádobí, abych celý den mylnádobí. Snad mi ty konzervy uvolní místo v koši, protože nemíním každý den vynášet odpadky. A ještě jsem vymyslel jednu vychytávku- polévka se dá jíst rovnou z hrnce, nepotřebuji žádnou naběračku a natož talíř a navíc ta polévka chutná stejně, tak co. Bolí mě záda z neustálého vynášení košů, nemůžu se ani pořádně vyspat, tak přestanu stírat podlahu v kuchyni, nezničím si zdraví kvůli podlaze. Mám depresi.

Sobota Napadlo mě, proč bych se měl vlastně ráno svlíkat z pyžama, když si ho večer stejně znovu vezmu, to si raději déle poležím. A navíc když jsem pořád oblečený, tak se nemusím přikrývat a postel je tak netknutá. Musím se pochválit za to, jak jsem vynalézavý. Pes mi dneska ale rozhodně radost neudělal. Všude v kuchyni byly drobečky, tak dostal vynadáno. Potom mi došlo, že takhle se mnou občas mluví žena, jsou věci, ve kterých ženu už začínám trochu chápat. Dnes bych se měl oholit, ale vůbec se mi nechce. Nejsem v dobré fyzické ani duševní kondici. K snídani bude to, co se nemusí rozbalovat, otvírat, krájet, mazat, vařit nebo míchat, všechny tyhle činnosti mě unavují. Oběd sním rovnou z pytlíku a nad dřezem, abych nenadělal drobečky a nemusel stírat podlahu. Trochu mě z toho bolí dásně, ale to už skoro ani nevnímám, bolí mě celé tělo. Nejspíš to bude z nedostatku vitamínů, ale ovoce je moc těžké a nezvládám si ho donést domů, tak počkám na ženu. Odpoledne mi ještě telefonovala, jestli jsem vypral prádlo a došel se psem k veterináři. Z posledních sil jsem se ironicky rozesmál. Kde mám vzít čas na prádlo a psa? Navíc musím vyřešit problém s vanou, odtok se ucpal těstovinami. Ale co, stejně se už nekoupu.


|3

Neděle V televizi dávají jen pořady o vaření a se psem se nám sbíhají sliny. Slintáme nad televizí a mně se chce brečet. Vůbec nejsem v dobrém stavu, potřeboval bych dovolenou. Pes je taky mrzutý, ani se už nenechá pohladit a přestává vrtět ocasem. Ráno jsme snídali něco z psí misky, ani jednomu to nechutnalo a akorát nás to nazlobilo. Při představě, že se musím vykoupat, oholit, vyřešit vanu, vyprat, umýt nádobí, umýt psa a vzít ho k veterináři, nakoupit a milion dalších věcí, tak se mi zamotá hlava. Nemám absolutně žádnou sílu, nemůžu už pomalu ani chodit. Dnes pes přestal vrtět ocasem. V závěru dne jsem dostal skvělý nápad, snad nejlepší za celý týden. Vzal jsem psa a z posledních sil jsme si došli na večeři. Dali jsme si každý čtyři chody, každý chod měl svůj talíř a dal jsme si i pomerančovou šťávu. Večeřeli jsme skoro hodinu a pořádně jsme si to užili. Nakonec jsme se odplížili do hotelu. Skočili jsme oba do postele, rozházeli všechny deky a těšil jsem se, že se konečně pořádně vyspím a načerpám nové síly. Ráno si rozmyslím, na co novou energii použiju.

Myšlenky Každý den se ptám sama sebe, kdo jsem. Vzpomínám na činy, které jsem učinila, a na skutky, které jsem udělala. Ptám se tedy, kdo jsem? Jediné, co mě napadá, je, že jsem Lenka Morávková, narozena 13.7.1997 své matce a svému otci. Kým tedy jsem? Jsem dobrým nebo špatným člověkem? Budu s vysokou školou nebo jen s maturitou? A nebo nebudu mít ani maturitu? Mám na to, abych žila normální život? Jeden chytrý člověk řekl? „Ten, co myslí, nedokáže žít. Utrápí se.“ Myslím, nebo nemyslím? Co je vlastně myšlenka? Je to jenom mlhavý odraz naší osobnosti? Nebo zkušenost a vědomost? Kdo mi odpoví na všechny mé otázky, a budu vědět, že mi říká pravdu? Přicházíme na svět proto, abychom žili. Jenže si neuvědomu jeme, že celý život umíráme. Jak tedy žít, aby ten život stál za to? Co je pro nás správné? A pokud žijeme špatně, jak najdeme ten správný začátek?Jak to poznáme? Co bude, až zemřeme? Budeme kouskem modré oblohy nebo hvězdou zářící na temném nebi? Nebo nebude nic? Tolik otázek, tolik obav. Co se stane, když překonáme svůj strach? Budeme nezastavitelní, neporazitelní nebo nebojácní? Dá se vůbec překonat náš strach? A je samota pro člověka přínosná nebo nebezpečná? Chtěla bych znát odpovědi, ale ty se dozvíme nejspíš až na konci života. Co je vlastně život? Je to kniha s nekonečno mnoho individuálními příběhy, kde rozhodují chyby a zkušenosti? … Těžko říct. Snad přijdu na to, kdo jsem, co jsem a hlavně kým jsem. Lenka Morávková Zl.3

4|


Den „blbec“ Zná to každý. Stává se to velmi často i mně. Většinou ho člověk pozná hned brzy z rána. Stačí se jen probudit, a hned Vám dojde, že není něco pořádku. Proč? Přes noc se mi vybil mobil a zjišťuji, že jsem zaspala. Vlak odjíždí za pár minut, tak není čas. Rychle se začnu převlékat, pyžamo odhodím na zem, o které mimochodem vzápětí zakopnu při cestě do koupelny. V koupelně, další malér: zjistím, že nám došla pasta. Jdu do skříňky, kde bývají pasty, ale není tam. No nic, není čas, vezmu si žvýkačku. Při odchodu zjistím, že jsem zapomněla vyvenčit pejska. Tak ještě rychle pustit pejska alespoň na zahradu a honem na vlak. Při mém štěstí se ten náš „blbec“ vyválel v něčem moc páchnoucím. No nic, rychle domů, osprchovat pejska:“Uf, a je to“. Pejsek je čistý, a teď sprintem na vlak. Vlak stihnu jen tak tak. Usedám do vlaku a zjišťuji, že jsem si zapomněla koupit jízdenku. Při mém štěstí tam

byl průvodčí, který mi dal ještě ke vší smůle pokutu. No jo, no prostě „den blbec“ Přijdu do školy o pět minut později, usedám do lavice a paní učitelka: Novotná, k tabuli. Jelikož jsem nic neuměla, měla jsem za pět. Přijdu domů ze školy, učím se, a když přijde mamka z práce, vypravuji jí, co se mi dnes stalo. Večer jdeme s mamkou připravovat večeři. Obložené chleby se zeleninou: no snad se mi nic už nepřihodí. Já však dostala chuť na květák, a jelikož ho mamka koupila, tak jsem si ho šla vzít. Byl strašně ohromný. No a jak jsem se potřebovala dostat k první hlavičce květáku, smekl se mě nůž a bylo to. Řízla jsem se tak, že jsme museli do nemocnice na pohotovost, kde mně to museli sešít šesti stehy. Takže radím dobře, když ráno zjistíte, že není něco pořádku, že máte „den blbec“, tak raději nic nedělejte.


|5

Neopakovatelné prázdniny Nastaly vytoužené prázdniny, sen každého školou povinného. Byla jsem plná pocitu smutku, z rozloučení se skvělými spolužáky, z obav, jaké to bude od září. Ale teď jsem vše hodila za hlavu a vyráželo se na Moravu! Jeli jsme k dlouho letým přátelům. Přivítala nás celá rodina- teta Eva, strejda Petr a všechny tři jejich dcery: nejmladší Štěpánka, starší těhotná Míša s manželem Petrem a nejstarší Magdalénka (taktéž těhotná, ale její miminko by mělo přijít na svět každou chvíli) s manželem, jak jinak než Petrem. Po bouřlivém uvítání a spoustě povídání jsme se v ranních hodinách dostali do postele. Druhý den dorazil strýc Miloš, „tož to byla teprve soda“. Hned se jelo na výlet do skanzenu „Modrá“. Byl to úžasný zážitek vidět

na vlastní oči kus naší historie. Moci si na vše sáhnout a přemýšlet, jak naši předci přišli na tu kterou vychytávku. Moc se mi líbilo procházet různé přístřešky vyzkoušet si náplň běžného dne, že nebylo opravdu snadné drcení pšeničných zrn na mouku, štěpení dřeva na dřevěné došky, které sloužily jako střešní krytina, draní peří, stáčení lnu a mohla bych pokračovat dál a dál. Prostě výlet super! Odjížděla jsem plná dojmů a ne jen já, každý si tam našel svůj skvělý zážitek, o kterém jsme dlouho debatovali. Třetí den nás čekala akce „Slovácké víno“. V tento den se otevřou všechny polešovické sklípky. Konečně jsme vyrazili. Rodáci samozřejmě v krojích. Jen příprava a strojení do krojů je zážitek tak silný, že jsem šla už patřičně

slavnostně naladěná. Sklípky byly neuvěřitelné! Tož to bylo nezapomenutelné. Tu cimbálovka, vedle dechovka, všichni v krajích, nestíhala jsem vše postřehnout a v tom nejlepším telefon: „Dobrý den tady porodnice Uherské Hradiště…“. Sklípky nesklípky jelo se za Majdou do porodnice. V ranních hodinách do našich řad přibyla malinkatá Sofinka! Je nádherná, krásná, roztomilá, no prostě nej. miminko. Takže shrnuto a podtrženo, naši předkové, ať už hodně vzdálení nebo ti méně vzdálení prominou, ale ten nejkrásnější zážitek z prázdnin je „pochování a přivítání na svět ani ne den staré Sofinky“. Lucie Meislová ZL. 1

Utrpení a bolesti v Auschwitzu V autobuse panuje pochmurná atmosféra.Počasí se nemíní umoudřit.Kapky stékají po zamlženém okně autobusu.Jsme u cíle. Jako by se na tomto místě zastavil čas ,panuje zde ticho s občasným šelestnutí listí v korunách stromů.Ostnaté dráty svírají areál do studeného objetí.Obrovský komplex s již chrátrajícími boudami, v nichž se mísí vlhkost s občasným zaskúčením trámů,,jakoby to snad byly ozvěny z minulosti - ztrhaných duší v pruhovaném stejnokroji.Dlouhé kolejnice zaryté do půdy se táhnou přes vyhlazovací tábor,který se dělí na mužský a ženský oddíl, dětmi se zde nikdo nezabavýval.Ale nacházel se zde jeden člověk, ,jehož zvěrstva na dětech nebyla nikdy potrestána

6|

,zrůda se jménem Mengele.Se smíšenými pocity opouštíme areál a míříme do tři kilometry vzdálené Březinky.Zde nás chladně vítá nápis nad bránou ARBEIT MACHT FREI .U této brány stál orchestr a hrál veselé rytmické písničky,aby ti unavení, hladoví lidé šli rychleji do rytmu, když šli do práce.Nejde si nevšimnout obrovských stromů,které vrhají mohutný stín na cihlové budovy. Sama sebe se ptám,co by nám asi lidem řekly,kdyby mohly mluvit? Nejspíš: „Proč jsi to udělal?“ Snad ještě chladnější Březinka nechává na tváři všech návštěvníku bledý nádech , který prostoupil každým z nás. Jednotlivé budovy ukrývají vzpomínky tisíců lidí, ať už to byly kufry se jmény ,nebo snad

boty i těch nejmenších velikosti. Vše mělo svůj příběh.Procházíme budovu po budově a každý musel pocíťit ,že se okolí nepatrně změnilo, budovy ubívají a my se blížíme k málé betonové kobce.Je nám jasné ,že vstupujeme do místnosti určené k usmrcení obyvatel tábora .Hluboké rýhy v betonové stěně komory naznačují ,,jaká nevyslovytelná hrůza a panika se zde musela odehrávat.Stovky lidí namačkaných jeden na druhého , řev , zima a pach cyklonu B .Odcházíme z plynové komory a i z celého tábora ,ale vzpomínky v nás zůstávají stále.Dalo se tomu zabránit ? Může být tento systém opět nastolen? Nezbývá jen doufat,že ne !


Rovnátka

Zdravotní pomůcka, nebo módní doplněk? Kdysi to býval nenáviděný kus železa v puse. Chudáci ti, kteří měli sdrátované čelisti. Určitě nebyli jejich vytoužené. „Dráteníku!“, „Železná tlamo!“ nebo „Zábradlí!“ - patřili mezi oblíbená oslovování spolužáků. Ale co ta náhlá změna? Jak to, že teď rovnátka patří spíše mezi módní doplňky, nežli mezi zdravotnické pomůcky? Když jsem před pěti lety zavítala na oddělení ortodoncie, neměla jsem v úmyslu to nijak dramatizovat. Prostě budu mít rovnátka a nijak jsem to neřešila, ale to jsem ještě netušila, jak to všechno bude. Rovnátka si vezmu ty „vyndávací“ prostě ty, co se berou na noc. Ale pan doktor mě vysvětlil, že rovnátka „nastálo“ pro mě budou efektivnější. V celkové ceně zhruba za 6000 Kč budou efektivnější než ty „vyndávací“ za 1500 Kč. To je přece jasné! Rovnátka budu mít stálá a zuby se mi budou krásně rovnat, protože ty „vyndávací“ bych určitě nenosila. Nakonec jsem po delší diskusi odešla s potvrzením, že se příští měsíc budu chlubit krásnými, lesklými plechy na svých zubech. Pravda, stejně jsem se nijak krásným úsměvem moct chlubit nemohla. Po týdnu stráveném na

jogurtech a přesnídávkách v bolestech ve dne i v noci a bolesti při každém skousnutí jsem si na železný úsměv zvykla a zapadla jsem mezi další kamarády, kteří mají krásné „zábradlí“ v puse. A je jich v mém okolí poměrně dost, a proto jsem se ani tolik nezdráhala je mít, protože vím, že pak budu mít krásné zuby. A to mě přivedlo právě k této myšlence. Poznala jsem několik lidí, kteří se na rovnátka opravdu těšila. Až si dají své vysněné barevné gumičky a zámečky atd. Člověk po několika letech už nebude mít zuby jako noty na buben, ale stejně. Co všechna ta bolest? Já za těch pět let, co rovnátka mám, se stále bojím kousnout do jakéhokoliv tvrdšího jídla. Při dotažení drátu, který je hlavní součást rovnátek cítím každý stisk čelistí. Je pro mě dost nepříjemný,

takže opět jogurty a přesnídávky. Proto nechápu, proč na sociálních sítích člověk může najít spoustu fotek mladých lidí, jak se chlubí se svými plechovými úsměvy ve velmi módním provedení. Je pravda, že časy se mění. Myslím si, že ještě před třiceti lety by to nebyla úplně ideální změna, spíše ostuda. V dnešní době jsou rovnátka považovaná za něco, co je „hit“ a kdokoli se s nimi rád pochlubí. Mě osobně rovnátka nevadí, neměla jsem na výběr a za těch pět let jsem si na ně už zvykla. Nejhorší je na tom vždy to utažení, které ale po pár dnech přejde. Chápu, že by se ty zuby jinak samy nesrovnaly, ale šíleně to bolí. Za několik let bude určitě zase v módě úplně něco jiného…


Michaela Bártová

|7

Karel Čapek a utopie (román Krakatit) V roce 1936 v článku „Duch poznání a duch ovládání“ Karel Čapek napsal: „Jsou dvě tvůrčí činnosti lidské. Jedna hledá poznání nebo v širším smyslu prožití světa, ve kterém žijeme; druhá usiluje o ovládnutí přírodních a hmotných sil tohoto světa.“(Čapek zde má na mysli kulturu duchovní a v druhém případě techniku)“Nejde o to, konstituovat rozpory mezi tou dvojí velikou činností, ani ptát se, která z nich je pro lidský svět důležitější./…/ Ale přesto -a dnes silněji než kdy jindy – si musíme uvědomit, že se ty dvě největší lidské činnosti hluboce rozcházejí ve svých základních tendencích …“ A právě v „utopii“ nalézá Čapek formu, která svým důrazem na epičnost, snahu o vzrušení, napětí a fantazii naplňuje požadavek uměleckosti a poutavosti literatury, která dokáže důvěrně, ale zároveň velmi naléhavě oslovit čtenáře. A čím jsou všechny utopie, včetně Krakatitu, charakteristické ? Všechny se soustřeďují k filozofickému zobecnění problémů. Čapek jako jeden z prvních umělců slova postřehl prohlubující se rozpor mezi materiálním a duchovním rozvojem společnosti a tento fakt postavil do centra svých děl. Zajímalo ho, jakým způsobem člověka formuje výroba, obchod, veškeré výplody průmyslové civilizace.

8|

Příznačná pro tyto texty je také velmi zřetelná souvislost se soudobou realitou, své „utopické“ příběhy autor nikdy neumísťuje do vzdálené budoucnosti; právě i Krakatit se odehrává ve žhavé současnosti. Sám Čapek označení „utopie“ pro svá díla varující lidstvo odmítal. Ve své přednášce pro rozhlas v r.1936, když mluvil o Válce s mloky, řekl toto : „Kritika ji (Válku s mloky) označila jako román utopistický. Bráním se proti tomu slovu. Není to utopie, nýbrž dnešek. Není to spekulace o čemsi budoucím, nýbrž zrcadlení toho, co jest a prostřed čeho žijeme. /…/ Nemohu si pomoci, ale literatura, která se nestará o skutečnost a o to, co se opravdu děje se světem, písemnictví, které na to nechce reagovat tak silně, jak je dáno slovu a myšlence, taková literatura není můj případ.“ Nedostatky i nemoci soudobého světa pociťoval Čapek velmi silně, a proto k nim obrací svoji pozornost, aby je důkladně poznal, umělecky zobrazil, aby varoval. Avšak zároveň platí, že všechny autorovy vize se svými závažnými otázkami zlidšťuje svým humorem a ironií, směřující až k satiře. Román „Krakatit“ vychází poprvé v roce 1924 v nakladatelství Aventinum. A jaké byly kromě

výše uvedených autorových starostí bezprostřední podněty ke vzniku knihy ? Samotné slovo „krakatit“ je odvozeno od názvu sopky Krakatoa (v indonéštině Krakatou), ležící na ostrově Anak Krakatou v Sundském průlivu mezi Jávou a Sumatrou. Dne 27. 8. 1883 došlo k jejímu obrovskému výbuchu, jenž vyvolal vlny tsunami vysoké až 30 metrů, a jejich sekundární vlnění bylo zaznamenáno až v Lamanšském průlivu. Zvuky sopečné exploze byly slyšitelné na vzdálenost několika tisíc kilometrů, sopečný popel pokryl oblast o poloměru 6O kilometrů, mrak popela a prachu vystoupal do výšky 27 kilometrů. V důsledku výbuchu a vln zahynulo tehdy přes 36 000 obyvatel, 165 měst a vesnic


bylo zcela zničeno a dalších 132 vážně poškozeno. Do ovzduší bylo vyvrženo přes 20 km krychlových popela a prachu, jenž se rozptýlil ve stratosféře a po několik let způsoboval rudě zabarvené západy slunce. Průměrná roční teplota na Zemi se snížila asi o 1,2 stupně Celsia, k normálu se teploty vrátily okolo r. 1888. Druhým impulsem k napsání byl Čapkův osobní zážitek, coby vychovatele v rodině Vladimíra hraběte Lažanského v Chýších nedaleko Plzně. Dne 25. května 1917, krátce před půldruhou odpoledne, došlo v šedesát kilometrů vzdálené továrně na výrobu munice v Boleticích ke katastrofě, která neměla u nás a ani v Evropě obdoby : Celá továrna, celkem 48 budov, vyletěla do povětří. Explodovalo zde na 48 tisíc ostrých dělostřeleckých nábojů, přes 60 000 kilogramů dynamonu, dva vagóny min, napěchovaná skladiště nábojů. Zahynulo přes 3 000 dělníků,včetně dětí, v okruhu deseti kilometrů popraskala skla. Detonace od Plzně byly slyšitelné i v Čapkově působišti, sloup černožlutého dýmu pokryl velkou část nebe. Toto vše se událo ve vrcholící první světové válce. Čapek musí znovu a znovu přemýšlet o člověku a jeho zabíjení, o technice a ničení. Jak dlouho ještě potrvá, než bude rozbit atom ? A co se stane, až ho člověk rozbije ? Zdrojem všeho epického napětí v Čapkově knize je krakatit, fantastická výbušnina s ohromnou silou, bílý prášek, vybuchující pod vlivem zvláštních radiových vln. Autorova hypotéza navazuje na teorie o štěpení atomu, byly

mu známy objevy E. Rutheforda (přeměny jednoho prvku v jiný). M. Plancka, N. Bohra a dalších vědců. (Připomeňme, že štěpení uranového jádra bude objeveno až r. 1939) Čapkův „krakatit“ má i hlubší, symbolický význam. Vyjadřuje představu o dynamických, mnohdy katastrofálních silách skrytých v člověku i celé společnosti, schopných při vhodných podmínkách pronikat na povrch. I zde Čapek uvažuje nad vztahem těchto sil, technického pokroku a morálního jednání; o problému aktivity a zodpovědnosti člověka, o jeho vztahu k celku, o různosti i jednotě lidských zájmů a tužeb. Dá se říci, že Krakatit je románem monografickým, v jehož středu stojí jediná postava -vynálezce ing. Prokop. Základem děje je jeho boj o tajemství výroby Krakatitu, jeho explozí a využití (zneužití). Kdo je tato postava ? Čapek ji vytváří jako příběh o střetu dvou principů v jejím nitru. Prokop je ovládán protikladnými silami : egoistickou ctižádostí vynálezce a vynalézání, dalo by se říci i pýchou vládce nad hmotou, avšak zároveň pocity člověka, který poznal, stejně jako později v Bílé nemoci dr. Galén, co je válka. Celým románem prolíná střet Prokopových výbušných vášní s lidskostí a citem pro krásu. „Vše, co jest, je tupá a vyčkávající třaskavina,“ říká hned v úvodu románu ing. Prokop. A pokračuje: „Vše, co se děje, oběhy hvězd a telurická práce, veškerá entropie, sám pilný a nenasytný život, to vše jen na povrchu,

nepatrně a neměřitelně ohlodává a váže výbušnou sílu, jež se jmenuje hmota.“ Prokop je jakýmsi moderním pohádkovým kouzelníkem, který umí proměnit v třaskavinu dokonce i krabičku pudru. Kromě úvodu a závěru má román tři části; jsou podobně jako v pohádce symbolem tří zkoušek a pokušení, jež na Prokopa čekají, třemi životními cestami. Ta první je obrazem tichého rodinného života, naplněného prací, jež se uzavírá návratem paměti po přestálém zápalu mozkových blan a návratem dvou hrdinových životních tužeb: co učinit s objevem Krakatitu a touhou po neznámé se závojem. V druhé části je Prokopovi nabídnut prodej výbušniny za pohádkovou cenu, aby se stal nakonec zajatcem válečného koncernu v Balttin-Dortumu, kde má vše, nač si jen vzpomene (laboratoř, pozornost společnosti, krásnou princeznu Wille).


|9

Konference „Absolventská práce-role pedagoga, potenciál studenta a vizitka školy Dne 14.–15.října jsme se zúčastnili ( studentka 3. ročníku oboru zdravotnické lyceum, a učitel českého jazyka Mgr. Jaroslav Lepš ) konference o odborných pracích , týkajících se zejména VOŠ, kterou pořádala pražská společnost Ingenio et Arti v prostorách pražské VOŠ sociálně pedagogické a teologické Jabok My jsme do Prahy vycestovali především také proto, abychom nasbírali nové zkušenosti o jiných školních časopisech. V ruce jsem jich měla nespočet ; vycházejí na školách několikrát do roka , někdy plánovaně, někdy zase ne. Určitě je možno konstatovat, že konference

10 |

byla pro nás velmi zajímavá a podnětná. Byla sestavena do dopoledního programu,jenž byl naplněn prezentacemi učitelů z mnoha VOŠ z celé republiky a následného workshopu, což se opakovalo i odpoledne. V rámci této prezentace jsme nahlédli i do prostor místní školní knihovny, která je umístěna v krásné secesní hale( dříve byl prostor využit jako kostel ). Je prostorná a útulná a jistě se stává častým útočištěm studentů JABOKU. Na konferenci jsme vyslechli řadu zajímavých vystoupení, která nás obohatli o řadu nových podnětů, které využijí nejen učitelé naší školy, ale

i my studenti. Pro mne to byly určitě nové poznatky nejen pro zpracování naší závěrečné práce v oboru zdravotnického lycea, ale též pro práci na našem časopise - Krvince. Musím zmínit především tvůrčí aspekt, který je určitě tím nejdůležitějším momentem jak při psaní odborné práce, tak i časopisu. Závěrem bych chtěla poděkovat ing. Janě Holíkové z výše zmíněné společnosti Ingenio et Arti za pozvání na toto zajímavé a inspirující setkání. Se všemi svými zkušenostmi se podělíme se všemi pedagogy i studenty naší školy, kteří o ně projeví zájem. Red.


Adaptační kurz

Na dvoudenní adaptační kurz naší třídy jsme se všichni moc těšili. V pondělí 8. září tohoto roku se všichni zúčastnění sešli ráno před školou a netrpělivě vyčkávali na příjezd autobusu, který nás odveze přímo na místo konání kurzu. A to na Boukouš. Po příjezdu jsme byli všichni po dvojicích ubytovaní do stanů s podsadou. V každém stanu byly dvě postele s matracemi a s dekou místo prostěradla. Někteří z nás si už vybalili spací pytel a nějaké své věci, které si vzali s sebou. Také nás hned seznámili s instruktory, kteří nás po dobu kurzu na Bokouši provázeli. Ti na první pohled vypadali sympaticky a pohodově. Po rychlém vybalení, které jsme provedli, nás zavolali do jídelny, aby nás seznámili s programem kurzu a s pravidly chování v táboře. Instruktoři nám vysvětlili, jak to vše v táboře bude probíhat, a prozradili nám něco málo k aktivitám, které zde budeme vykonávat. Aktivity byly rozděleny do tří kategorií. Když nám intruktor řekne, že se máme připravit na jedničkovou aktivitu, tak si na sebe můžeme vzít co chceme. To se moc nehýbeme a většinou to bývají aktivity, kde si jenom povídáme nebo jen sedíme. Řeknou-li nám, že proběhne dvojková aktivita, tak to už hrozí nebezpečí toho, že si oblečení, které budeme mít na sobě zašpiníme či popřípadě můžeme roztrhnout. No a nakonec trojková aktivita znamenala, že oblečení budeme mít špinavé, mokré a zničené. O tomto nás naše paní učitelka informovala, a proto si všichni vzali s sebou

náhradní oblečení na převlečení. Poté, co jsme byli se vším seznámeni a poučeni, následovala naše první aktivita. Ještě ten den jsme jich stihli spoustu. Určitě si z nich všichni odnesou řadu dobrých a vtipných zážitku na celý život. Například jsme si zkusili, jaké je to skočit volným pádem dolů z deseti metrů nebo sjet lanovkou dolů a sami se odjistit a slézt dolů či vyzkoušet si, jaké je střílet z painballové zbraně. Také to, jaké je to z ní dostat barevnou kuličkou do našeho těla. Při těchto činnostech mnozí z nás museli překonat svůj strach, který měli. Většina z nás měla strach z výšek. Nebylo jisté, jestli všichni skočí. Naštěstí jsme se všichni všeho zúčasnili a rozhodně toho nikdo nelitoval, ba naopak. Tímto zdaleka náš den ještě nekončil. Trojková aktivita, která následovala pak, byla určitě jedna z těch nejlepších. Tedy alespoň pro mě samotnou. Intruktoři ji přezdívali „eskymácký baseball“. Běhali jsme po lese ve dvouch týmech a snažili se nasbírat co nejvíce bodů pro celé družstvo. Byli jsme snad všichni od bahna, ale i tak to stálo za to, jelikož jsme si užili spoustu legrace. Večer, když se již stmívalo, nás intruktoři zavolali do středu tábora a připravili nás na další trojkovou aktivitu. Měli jsme na sobě oblečení, které už bylo promočené z předchozí hry. Zavázali nám oči a měli jsme za úkol přežít útočení Trifidů. Ani nevím, jak dlouho celá akce trvala, ale rozhodně se mi moc líbila. Myslím, že jsme všichni měli smíšené pocity a možná

i trochu strach či nadšení z toho, co se bude dít. Brodili jsme se bahnem, vodou, kapradím a i ostružinami. Přestože celý den bylo krásně, v noci nám začalo pršet. O to víc Noc Trifidů působila zajímavěji a stašidelněji. Byla to úžasná zkušenost a aktivita, která mě bavila i přesto, že jsem byla promočená až na kost, a poté jsem se minimálně dvě hodiny klepala zimou. Na zakončení dne jsme se sešli v klubovně, hráli společenské hry a zpívali. Byla tam úžasná atmosféra a mě samotnou překvapilo, jak se všichni do her zapojili. Tu noc jsem spala jako dudek. Také není divu po tak namáhavém dni. Druhý den ráno nás intruktoři vzbudili ranní rozcvičkou, při které jsme se pořádně protáhli a zahřáli. Ještě ten den jsme hráli řadu her. Například jsme se naučili základy baseballu, hráli jsme mnohonožky a popovídali si o celém kurzu a zhodnotili ho. Po obědě jsme si všichni sbalili a vydali se k autobusu na cestu domů. Určitě se náš adaptační kurz vydařil a myslím, že pro mnohé splnil svůj účel. Odnesli jsme si spoustu zážitků. Dobrodružství, které jsme tam zažili, si budeme pamatovat ještě hodně dlouho. Já osobně jsem si tam vyzkoušela věci, které bych v reálném světě neměla možnost nikdy dělat, a jsem tomu ráda. Už se těším na další podobnou akci s naší třídou.


| 11

ŠKOLA ZÁKLAD ŽIVOTA?

Už jako malé holčičce mi bylo vtloukáno do hlavy: „Uč se,studuj,vzdělávej se.“ Prý to bude potřeba.Ano,zajisté. Avšak tehdy jsem si postačila s tím,že když mi dá babička 10 korun na lízátko,které stojí 4, má mi paní za pokladnou vrátit 6 korun.Vždy jsem věděla,že nejnebezpečnějším tvorem je bubák.Nesmím šilhat,zůstalo by mi to a pokud nebudu v sedm večer v posteli,tak si pro mě přijde klekánice.Tehdy jsem si s tím vystačila,ale jak jsem rostla a stávala ze se mě bystřejší bytost,pochopila jsem,že mi pro život nestačí pouze tyto informace. Přišla základní škola-první stupeň.Tam jsem

12 |

se naučila počítat s tak velkými penězi, jako je tisícikoruna. Také jsem se dozvěděla že nejnebezpečnějším tvorem na planetě je hroch.Když budu šilhat,tak mi to nezůstane,a pokud nebudu v sedm večer v posteli,nenavštíví mě klekánice.Začala jsem si tak trochu myslet,že rodiče jsou lháři. Poté se na scéně objevil druhý stupeň základní školy. Vedle hrochů jsem se začala zabývat dalšími nebezpečnými tvory-učiteli.O víkendech jsem v obchodech utrácela vyšší sumy,než tisícikoruny a domů jsem se vracela okolo osmé.Do postele jsem se dostala okolo deváté večerní-a žiju! „Ahoj,-

maminko“ se začala měnit v „čau“ a odpoledne s tátou se kamsi vytratila. V září 2012 mě s otevřenou náručí přivítala střední zdravotnická škola.To bylo místo,kde jsem pochopila,že nejnebezpečnější tvorové jsou muži,že se dá počítat i s písmeny a takovými zvláštnímy znaky,jako α,β,γ,π,.. Co se zdraví týče,je dobré spát 8 hodin denně,tudíž si občas ráda lehnu s klekánicemi. Hlavní myšlenka,která probíhá mou hlavou stále dokola? „Uč se,studuj,vzdělávej se.“Určitě to budeš potřebovat. Eliška Vokřálová ZA.3


Proč se lidé tak rádi klaní „zlatému teleti“ a následně vždy někomu „sednou na lep“? Důvody jsou jistě různé, avšak zastavme se v daleké historii. To, co bylo odjakživa hodno uctívání, mělo vždy jakousi božskou podstatu, bylo něčím výjimečným a nenahraditelným. Židovský bůh Jahve se prezentoval Izraelitům tím, že je utvrzoval o své jedinečnosti : „Já, Jahve, jsem váš bůh.“ Toto Židům ustavičně opakoval a nabádal je, že musí poslouchat jen ty zákony, které vydal právě on. Jeho přikázání byla jasná, srozumitelná, avšak přísná a ukládala věřícím povinnosti, jež nebylo snadné, avšak ani příjemné plnit – např. nepokradeš, nesesmilníš, nezabiješ. Naproti tomu jiní bohové té doby dávali lidem daleko větší volnost, co se týče dodržování norem. Z tohoto a i z jiných důvodů se Židé bouřili. . . Když je Mojžíš vedl z Egypta do země zaslíbené přes poušť, na níž nemohli sehnat obživu, odešel na horu Sinaj, aby se právě s Jahvem poradil, co má počít. Lidé, podrážděni útrapami a hladem, začali za jeho nepřítomnosti reptat a obviňovat Mojžíše i Jahveho za všechna jejich utrpení. Nutili Árona, Mojžíšova bratra, aby jim opatřil jiného boha, ne tak přísného, který by je už nenechal strádat. Áron podlehl jejich tlaku a svolil: „Strhněte zlaté kruhy, které nosí vaše ženy, synové a dcery

na krku, a přineste je ke mně.“ Ze všeho zlata nechal ulít sochu telete a postavil před ni oltář. Židům se nový bůh zalíbil, začali se mu klanět a uctívat ho, zpívali a tančili kolem něho. Když byli na vrcholu extatického vzrušení, vrátil se Mojžíš a spatřil toto pohanské řádění. Strašlivě se rozzlobil, zlaté tele roztřískal a prach z něho naházel do vody. A ty, kteří řádili nejvíce, prý jich bylo na 23 000, nechal pobít za to, že se této modle klaněli a nedbali Jahvových příkazů. A co my dnes ? Také se necháváme zlákat všemožnými falešnými modlami – od věcí a peněz až po falešné autority veřejného života. Výsledek je ten, že se nám zcela zákonitě podaří někomu „sednout na lep či na vějičku“, že někomu „naletíme“ neboli někomu „skočíme na špek“. Kdysi každá domácnost bývala vyzdobena klecí s nějakým zpěvavým ptákem; někdy byl těch klecí i plný byt. Často lidé ptactvo chytali i jako potravu – ať již jako lahůdku nebo z holé nouze. Poptávka po opeřencích tedy byla značná, a tak

se objevilo řemeslo i umění v jednom – ptáčnictví / čižba /. Jako jediný nástroj sloužil těmto lovcům tenký proutek neboli vějička, která byla natřena lepkavou hmotou. Proutek byl zastrčen do pevné tyče přibité na stromě či na plotě. Sotva ptáček na vějičku usedl, přilepil se i s proutkem, spadl na zem a nemohl již vzlétnout. A jelikož bývala nejlevnějším lepidlem smůla, měl proto ptáček, který si sedl na vějičku, smůlu, stal se smolařem. Dal tak označení i pro nás, lidi, co se úspěchů v životě týká. Proto i nám se pomyslná smůla, příčina všech možných neúspěchů, lepí na tělo, lépe řečeno na paty... Zbývá nám jediné – „vzít rozum do hrsti“ a jednat. Ale o tom až někdy příště.


| 13

Rozhovor s novu tváří náší školy

s Mgr. Karolínou Smetanovou Chtěla jste být vždy učitelka? Ne, původně mám vystudovaný obor psychosociální studia na teologické fakultě Univerzity Karlovy a chtěla jsem zůstat v oboru. Jak vycházíte s novými kolegy a jak se vám u nás ve škole líbí? Na zdravotnické škole v Trutnově se mi líbí a místní prostředí, učitelů i žáků vnímám jako přátelské. Učila jste vždy latinu anebo ještě nějaké další předměty? Latinu jsem nikde neučila, ale zato jsem ji hodně studovala. Vyučovala jsem angličtinu ve volnočasových centrech Jak trávíte volný čas? Mám velkou rodinu, takže v současné době veškerý volný čas trávím s ní. Máte nějaké životní motto? Přežít. Co byste vzkázala svým studentům? Vystudovala jsem též střední a vyšší zdravotnickou školu a ve své praxi jsem výrazně vnímala aroganci a despekt vůči povolání zdravotní sestry. Myslím, že klíčem ke zlepšení je vzdělání, dovzdělávání se a přiměřené sebevědomí. Jak podle vás vypadá ideální třída? Ideální třída ? Ta, která má zájem. Vyzpovídala Tereza Kolářová

14 |

Díky za každý nový den! Vstávám každé ráno, když mi zazvoní budík, s napětím očekávám co mě dnes čeká. Ráno začínám tím, že se obléknu a jdu dolů po schodech do koupelny vykonat osobní hygienu. Pak se přesouvám do kuchyně, kde si udělám snídani. Obvykle snídám ovesnou kaši a zelený čaj ,ale někdy si dám ke snídani i něco jiného. Pak už se vydávám cestou na vlak do školy. Prší, jasně, že deštník nemám a už pomalu začínám tušit, že dnešní den nebude úplně obvyklý. Projíždějící auto mě o tom okamžitě přesvědčí. Řidič nehledí na chodce, vjíždí do kaluže a zlehka mi nahodí kalhoty. Já i procházející chodci nadáváme na bezohlednost řidiče, který bez omluvy odjel. V duchu si přeji , aby tento den se zlepšil. Ó, jak jsem se mýlila. Vlak, kterým jezdím do školy musím dobíhat. „Milý“ pan průvodčí mi ale zavře dveře před nosem a vlak odjíždí. A já musím čekat na další spoj do Trutnova. Ve škole je celkem všechno v pohodě a já jsem na dopolední bezohlednost našich spoluobčanů zapomněla. A už jsem konečně doma. Přečtu si lísteček od mamky, co je třeba udělat a vyrážím se psem do obchodu. Vezmu vrzající vozík, který sice jede jiným směrem než chci, ale statečně objíždím regál a nakupuji. Babička, která tlačí vozík za mnou je na tom podstatně hůř. Bojuje, ale nedaří se. Stojí na místě a nadává. Nakupující se usmívají, ale nikdo nepomůže. Proč taky, že? Stojím s nákupem u pokladny a poslouchám dost prudkou hádku mezi prodavačkou a nějakým mladíkem. Paní tvrdí, že kradl, chlapec, že ne. Opět stojí v řadě zřejmě všichni dospělí hluší muži a nechají klidně prodavačku mladíkem sprostě urážet. Najednou mladík skočí na odkládací pás, přeskočí pokladnu a je pryč. Úplně všem je to pochopitelně jedno. Vracím se se svým vyvenčeným psem domů a už vůbec mě nepřekvapuje, když odemykám, že se mi zlomí klíč v zámku. No není to ,,skvělý“ den


Česká pošta

Horko, dusno, nedýchatelno. Opakované otevírání dvěří. Stepující podrážky bot nervozních lidí, pípání světelných čísel na pořadníkové tabuli. To je aktuální situace na poště. Konečně! Číslo 425. Rychlým krokem mířím k poštovní přepážce. Úředník za sklem na mně vrhne otrávený a znuděný pohled. Neumím si představit, že bych jednou dělala stejnou práci jako on, ten stereotyp by mě zabil. Hlásím důvod své přítomnosti, následně své jméno a předkládám občanský průkaz. Klidným a zdvořilým hlasem odpovídám, že ten papírek (na jehož odborný název si nemohu vzpomenout), který mi ráno přistál ve schránce, s sebou nemám. Vlastně ho nikdy na poštu nenosím a nikdy s tím nebyl žádný problém. Úředník v hnědé kostkované košili projíždí data v počítači. Lehce ohne vrchní ret, podívá se na můj občanský průkaz, znovu do počítače a znovu projíždí počátačová data. Po pěti minutách pátrání po mém balíčku mi oznámí, že za poslední měsíc mi na poštu nepřišela jediná zásilka. Zůstanu překvapeně stát. Chvíli se vduchu chlácholím, že ta překrásná dokonalá a úžasná kabelka, na kterou čekám již 3 týdny, tu není. Zopakuji klidným hlasem ještě jednou, že jsem v ranních hodinách obdržela ten zatracený papírek, ohlašující přítomnost mé kabelky. Ani to s ním nehlo. Jediným jeho argumentem bylo, ať zkusím přijít s tím oznámením. Vezmu si zpět svou občanku, otočím se na dav unavených stepujích lidí a odcházím z pošty. Jsem schopna se ovládnout a neprásknout dveřmi. Za to jsem na sebe

velice hrdá. Vyjdu ven. Začíná se pomalu stmívat. Jak tak vztekle oddechuji, z úst mi vycházejí obláčky kouře z chladného počasí. Volám mamce, abych se ujistila, že jsem ze sebe právě neudělala úplného hlupáka. Ta mi oznamuje, že na lístku je napsáno, že se jedná o dopis větších parametrů. Vztekle zavěsím. Vydávám se uklidnit do obchodu s dárkovými předměty. Potěšující na tom bylo, že jsem koupila dárek k narozeninám pro svou sestru. Opět dobře naladěná se vydávám na poštu, tentokrát se přihlašuji k přepážce na listovní zásilky. Na dalších 20 minut se přidávám k davu stepujích lidí. Potkávám zde kamaráda z práce, který si jde vyzvednout balíček s novými botami. Opravdu povzbuzující zprávou bylo, když mi oznámil, že posledně tu čekal přes hodinu. Zhluboka dýchám. Na přepážce číslo 4 začne blikat číslo 489. Rázem stojím u přepážky. Opět vysvětluji důvod své přítomnosti s nadějí, že jsem konečně u správné přepážky. Milá úřednice převezme můj občanský průkaz, začne projíždět data na počítači a přijde se stejným závěrem, jako předešlý úředník. Nic na poště nemám. Zůstanu stát jak přikovaná. Paní úřednice je však v dobrém rozpoložení a vysvětluje mi, ať přijdu s tou výzvou o výdeji zásilky (ach, to je ten správný název), že je pro ni důležité číslo zásilky. Opouštím poštovní budovu. Pošta zůstane otevřená ještě hodinu. Domů mě žene jen má zvědavost, jestli je to nějaký tajuplný dopis nebo ta úžasná kabelka. Více doufám v to druhé. Cestou domů mě napadne ještě jedna možnost, že si mamka pře-

četla špatně jméno adresáta, je to možná oznámení pro mou sestru, to bych vzteky asi něco prohodila oknem a snědla všechno sladké, co bych doma našla. Naštěsí pro mě i pro okolí jsem adresátem já. Půl šesté. Již potřetí tentýž den na poště. Kašlu na zdvořilost a prostě si sednu na židli, i když jsem aktuálně nejmladším členem stepující skupinky na poště. Tři minuty sedím na židli a propaluji očima pořadník s čísly. Lístek s číslem jsem vzteky stihla v dlani zmačkat do kuličky. Slečno, pojďte sem. Já už na to asi přišel.'' Otočím hlavu k přepážce číslo 6. Úředník v hnědé kostkované košili se tváří potěšeně. Ladným pohybem se zvědám ze židle, na poštovní přepážce už leží balíček. Kabelka. ,,Já jsem si neuvědomil, že jde o obyčejný balík. Nebyl asi zaevidovaný v počítači.'' Beze slova pokládám to zatracené prokleté oznámení na přepážku, s co nejmilejším tónem hlasu, jakého jsem v tu chvíli schopna, pronesu ,,Děkuji, nashledanou.'' A s vírem nadávek, které mi kolují myslí, opouštím poštu. Na chladném večerním vzduchu roztrhnu bílý papírový obal. Ani bych se nedivila, kdyby byl jenom vycpaný molitanem. To se na štěší nestalo. Byla tam, opravdu po třech týdnech je doma. S klidným výrazem, vzteklou a velice neslušnou připomínkou na poštovního úředníka, s balíčkem v ruce a s velkou pýchou na to, že jsem celou situaci na poště ustála hrdinně a obešlo se to i bez vzteklého breku, se vydávám chladným večerem domů.


| 15

Achilles Proč je Achilles, tak významnýřecký hrdina? To opravdu nechápu. Jediné, čím se proslavil, byla jeho nezranitelnost, ke které mu pomohla jeho velice starostlivá matka, jeho tupost, kvůli které se nechal napálit od Odyssea, svými bojovými dovednostmi, co měl darem od bohů, tím že podlehl na tak banální zranění v slavné trojské válce, jako je prostřelená pata, po němž je v dnešní době známá jako Achillova pata. Tomu říkám vážně hrdinství, když v podstatě nic neudělal, jenom slízl všechnu slávu. Je pravda, že nikdy se už neobjevil nikdo, kdo by byl nezranitelný, ale jak říkám, pomohla mu v tom jeho božská matka a to doslova. Sláva této chytré ženě a její velké lásce. Úplně tupý asi taky možná nebyl, neboť se tvrdí, že král Odysseus byl jedním z nejchytřejších lidí tehdejší doby. Ale pokud vím, tak chytrost nijak zvlášť neprojevoval (pokud tam nějaká byla), spíše hrubou sílu.

16 |

Ale projevila se jeho ctižádost, když si měl vybrat mezi krátkým životem hrdiny, anebo dlouhým životem bez slávy, tak si samozřejmě vybral slávu. Co jiného by si taky v době hrdinů vybral, ještě k tomu chlap, takže velké ego v tom asi taky hrálo roli. No a v trojské válce byl významný, protože byl dobrý válečník, ale zas to nebyl jeho přirozený talent, jen bohové, nic víc. Hold, co se dá dělat, když si Paris znepřátelil Athénu, bohyni moudrosti a válečné strategie. A k tomu všemu byla Achillova matka bohyně Thetis, která mnohokrát pomáhala ostatním bohům, takže u ní měli tak trochu dluh. Vraťme se však k Achillovi,

který chod Trojské války měnil akorát tak svou přítomností v boji, nebo svou údajnou přítomnosti. Když si celé vojsko myslelo, že je vede neporazitelný Achilleus a přitom to byl jeho nejlepší přítel pouze v jeho zářivé zbroji, který padl místi něho v boji. Ještě že ho Achilleus pomstil, jinak bych ho nemohla ani vystát. Neříkám, že ho přímo nenávidím, ale úžasný nebyl a nijak zvlášť mě neoslovil. Nic významného také nevykonal, tak nechápu, proč je považován za hrdinu.


Vyprávění o Achillovi a Michallovi Dnes vám budu vyprávět nesmírně zajmavý a napínavý příběh, který se doopravdy stal. Je to příběh o dvou mladých mužích jménem Achilles a Michalles. Achilles a Michalles byli nerozluční přátelé, kam se hnul Michalles, tam byl i Achilles. A naopak. Dalo by se říct, že každý den byl téměř stejný. Achilles každé ráno zabouchal na obydlí Michallese a zbytek dne již strávili společně. Jednoho dne povídá Michalles Achillovi:,,Nenudí tě to už“? Achilles jen nechápavě pohlíží na Michalla a ptá se:,,Co jestli mne nenudí“? ,,No to, že je každý den stejný“. Michalles navrhl Achillovi, že by si mohli udělat výlet. Rozhodli se tedy pro výlet ke Krakenskému jezeru, kde údajně sídlí bájná příšera zvaná Kraken. To je něco pro ně! Sbalili si tedy opalovací krém z prasečího sádla, plavky z hovězí kůže a šnorchl z buvolího rohu. Mohli vyrazit. Nasedli na Pegase a už si to letěli, směr Krakenské jezero. Po dlouhém letu konečně dorazili k jezeru. Jezero bylo obrovské tak, že se ani z výšky nedalo dohlédnout na druhý břeh. Achilles a Michalles si vzpomněli na to, jak jim prabába Gertrúda vyprávěla různé příběhy o bajném Krakenském jezeře. Povídala, že kdo se k jezeru odváží, skončí ve spárech strašlivé příšery

Krakena. Ale to je vůbec nezajmalo, chtěli zažít dobrodružství. U jezera byla obrovská kamenná pláž. Na ni rozhodili deku z mamutí kůže, namazali se opalovacím krémem a opalovali se. Asi po hodině jim začalo být neskutečné horko. Rozhodli se, že si půjdou zaplavat. Michalles v dálce zahlédl malý ostrůvek. Navrhl, ať tam doplují. Achillovi se do toho moc nechtělo, ale po chvíli ,,hecování“ povolil. Asi po dvaceti minutách konečně doplavali na ostrov. Z velkého vyčerpání se svalili na zem a vydechovali. Rozhodli se, že by mohli ostrov trochu prozkoumat. Vydali se tedy na cestu. Ostrov byl kulatého půdorysu a nebyla tam téměř žádná rostlina. Jen uschlé keře a velké množství balvanů. Zašli za skálu… A tam viděli něco, co je přinutilo okamžitě odtud zmizet. Bylo tam nespočetné množství lidských kosterních soustav a lidského masa. Dali se na útěk. Běželi na místo, kam připravili a rozhodli se, co nejrychleji plavat zpět. Plavali, když vtom se Achillovi něco otřelo o nohu. Achilles se lekl a začal ječet, jak malá holka. Michalles se snažil Achilla všemi možnými způsoby uklidnit a přinutit k tomu, aby plaval dál… Povedlo se. Když už byli jen

kousíček před břehem, z vody se vynořilo obrovské stvoření. Kraken!!! Rychle vylezli z vody, ale Kraken k jejich smůle umí chodit i po souši. Achilles řekl: ,,Já ho přemohu, má matka mne jako malého máčela v kouzelné vodě, která zajišťuje moji nesmrtelnost“! Jenomže, jak udělal první krok praštil patou do kamene a hrdinný Achilles se rozbrečel, protože pata byla jeho jediné slabé místo. Michalles pochopil, že je to na něm. Popadl šnorchl z buvolího rohu a rozeběhnul se proti Krakenovi. Bodnul ho do břicha. A nic! Roh se zlomil. Michalles si uvědomil, že takhle to nepůjde. A proto zvolil strategii rychlého útěku. Hodil brečícího Achilla na Pegase a rychle odletěli pryč. Naštvaný Kraken zalezl zpět do vody a byl pokoj. Achilles se dal brzy dohromady a žili opět ten starý nudný život.


| 17

To je „barnumská reklama“ Chcete-li dnes prodat, musíte mít reklamu. Zdá se, že již dlouho neplatí pravda o dobrém zboží, které se chválí samo. Reklama může být dvojí – buď věcná, střízlivá, upozorňující na hlavní znaky nabízeného zboží, anebo taková, jak ji chápal již v 19. století Američan Phineas Taylor Barnum / 1810 – 1891 / : senzacechtivost, nabubřelost, skandálnost, humbuk. Dávno už ne pouze americká reklama, jak ji na každém kroku pozorujeme, kráčí důstojně ve stopách tohoto zajímavého muže. Již jako osmiletý osvědčil svého obchodního ducha, když o svátcích, s krabicí zavěšenou na pentli kolem krku, prodával po domech nakoupené bonbóny, pepřenky, kořalku a jiné zboží. Výnos z tohoto obchodování malého Phinease byl tak velký, že si ze svých příjmů kupoval sám oblečení. Jeho otec rozpoznal v synovi snaživost a spekulativního ducha, a proto otevřel malý krámek, kam ho jako třináctiletého dosadil. I zde se projevila jeho podivuhodná reklamní vynalézavost. Vtipy, které buď ústně či písemně o sousedních prodavačích-soupeřích šířil, se líbily svou originálností a plnily na úkor druhých obchodníků Barnumův krámek zvědavými zákazníky. Po otcově smrti pracoval jako obchodní příručí, hostinský, cukrář, majitel obchodu s ozdobami, jako prodavač losů, knihkupec či novinář.

18 |

Nastřádal tak větší jmění, jež se vydal rozmnožit do New Yorku, kde však po nezdařených spekulacích – uvidíme dále, že ne pouze tentokrát – přišel na mizinu. Tou dobou se šířila zpráva, že ještě žije kojná George Washingtona, zakladatele Spojených států. Barnum si vypůjčil jeden tisíc dolarů a vykoupil z otroctví tuto ženu, prý 161 let starou černošku, a cestoval s touto prostoduchou ženštinou po Státech, když ji předváděl za velmi značné vstupné. Přestože po roce zemřela, nebylo jí ve skutečnosti ani 80 roků, vydělala Barnumovi značné bohatství, Záhy se znovu vypravil po USA a předváděl společnost akrobatů a provazolezců. Z doby této jeho pouti se vypravovala následující historka. Stalo se to v jednom městečku v severní Karolině, kde již poněkolikáté za sebou byla na varietní produkci slabá návštěva. Barnuma tehdy napadl při nedělní návštěvě kostela následující reklamní triky. Když skončilo kázání, poprosil kazatele o svolení, aby směl také on promluvit k věřícím několik slov. Poté uvedl svou přednáškou obec věřících v pravé nadšení a svou řečí o „mravnosti a povinnostech člověka“ vzbudil touhu posluchačů poznat výmluvného a skvělého řečníka i v jeho cirkuse, v němž večer, natřený sazemi, bavil své diváky černošskými písněmi a obhroublými vtípky.

Avšak právě originalita jeho reklamních prostředků se mu málem stala osudnou. Když Barnum rozšířil svůj podnik, přibral si společníka, jenž mu byl ve vymýšlení reklamních taháků téměř rovný. Jednou stál před hotelem, kde s Barnumem bydleli, společně s několika farmáři, kteří majitele cirkusu ani jeho společníka ještě neznali. Barnum vyšel ze dveří a ubíral se v slavnostním černém obleku okolo skupinky ke kostelu. Jeho společník zapředl se statkáři následující hovor : „Divím se, pánové, že ve městě strpíte takového bídáka, jako je tamten muž. Nevíte snad ani, kdo je onen cizinec ?“ „Ne,“ zněla jednohlasá odpověď,“my vidíme onoho muže poprvé.“ „Povím vám o něm tedy něco. Tento podvodník, jenž se jmenuje Avery, pochází z Rhode-Islandu, kde úkladně zavraždil mladou ženu a pak uprchl. Poznal jsem jej, neboť jsem byl tehdy u soudního řízení,“ Bodří farmáři však rozuměli špatně tomuto žertu, sebrali se, dohonili milého Barnuma a hodlali ho seznámit s americkými pravidly, podle nichž bývá dopadený zločinec ihned bez dlouhých soudů pověšen. Ovšem, že společník nemeškal a vyděšeného Barnuma z ne příliš vřelého objetí rozzuřených farmářů vysvobodil ještě včas. Žertujícímu společníkovi neodpustil do té doby, než poznal veliký úspěch jeho divné, avšak pro cirkus výnosné reklamní politiky.


Záhy Barnum zřídil stálé „muzeum“ v New Yorku, kde předváděl obecenstvu všemožné věci akde se provozovala i divadelní představení, v nichž vystupovali břichomluvci, cvičené blechy,šašci, provazochodci, akrobati, polykači nožů a ohně, cikáni a Indiáni. Barnumovi neušlo nic, co se kde zvláštního objevilo, a když bylo zapotřebí polehtat zvědavost obecenstva, přišel sám se svou nevyčerpatelnou vynalézavostí. Tak zvěstovaly plakáty hrnoucím se davům zvědavců směrem k muzeu, že uvnitř lze spatřit : vycpanou mořskou pannu z ostrovů Fidži neboli náměsíčnici; jindy slepého skotského chlapce,který má dva obličeje; dále palici, jíž prý byl kapitán Cook zabit na Sandwichských ostrovech, a podobné trháky. Po dvou letech se tak stalo Barnumovo muzeum jedním z nejznámnějších míst nejen v New Yorku, nýbrž po celých Spojených státech. Barnum tak splatil z výtěžku nejen všechny dluhy, ale získal peníze pro svůj nový odvážný podnik. Odcestoval do Anglie s trpaslíkem, jehož nazval „generálem Tom Thumbem“. Obdiv, jaký tento tvor způsobil v Anglii, Francii a Belgii byl grandiózní. Vtipy, jimž Barnum svého „generála Palečka“ naučil, a jeho způsoby uváděly i nejvyšší kruhy v těchto zemích v opravdové nadšení. I zde se

mu podařilo získat pohádkové jmění. Nato získal ke koncertům ve Spojených státech slavnou švédskou pěvkyni Johannu Lindovou. Její vystoupení měla díky nevídané reklamní kampani obrovský úspěch, takže po vyplacení půl miliónu zlatých Lindové sám inkasoval zisk jeden milión zlatých.

I v dalších podnicích bohatl, stal se mnohonásobným milionářem, avšak hodlaje založit zvláštní město, přišel zcela na mizinu. Jiný by na jeho místě rezignoval, avšak ne tak Barnum. Zanechal muzeum i ostatní cirkusy jako zástavu věřitelům a odcestoval s Tom Thumbem zpět do Anglie, aby zde pořádal přednášky „o umě-

ní státi se bohatým“. I tato cesta mu přinesla značné honoráře a byl s Tom Thumbem nadšeně přivítán. Po svém návratu do Ameriky překvapil Barnum diváky ve svém muzeu novým „humbukem“ – vystavoval trpaslici Lavinii Varrenovou, již zasnoubil se svým generálem Tom Thumbem, o kteréžto události se opět mluvilo po celých Státech. Trpasličí svatba se odehrála v kostele Boží milosti v New Yorku a její průvod znázorňoval způsoby, jakými byly provázeny svatby evropských panovníků. Ještě dvakrát stihla Barnuma pohroma, neboť mu dvakrát vyhořelo jeho muzeum. On se však stále novými, ještě výnosnějšími podniky dokázal znovu postavit na nohy a zbohatnout. I jako osmdesátiletý dovedl vydělávat milióny. O své cestě za úspěchem píše ve svých knihách „Humbuk světa“, „Jak vydělávat peníze“ a ve vlastním životopise, kde otevřeně přiznává všechny své triky. Směsice krkolomné podnikavosti, chvastounství, drzosti, vtipu, originální vynalézavosti a bezohledného kořistnictví – to bylo podstatou všeho jeho konání – a řvavá, nafouknutá reklama, nazvaná po něm „barnumská“, stálým doprovodem a pramenem všech jeho úspěchů . . . JL


| 19

R

áno… Tohle jediné slovo dokáže vyvolat v lidech různé pocity. Pro někoho je to něco jako symbol znovuzrození, začátek dalšího pozitivně nabitého dne, nové energie, která jím proudí, jako by právě vytáhl prsty ze zásuvky, od okamžiku, kdy otevře oči. Abych řekla pravdu, tak já nenávidím brzké ranní vstávání a myslím, že nejsem jediná, kdo je podobného názoru, ale většina

jinak. Cítím se jako "přejetá kamionem" a nejraději bych ještě pár hodin pospala, ale co se dá dělat, když musím, tak musím. Zazvoní první budík, při kterém se sotva probudím, ale po deseti minutách následuje další a ten už je opravdu o dost otravnější. Vím, že musím vstávat, ale přece jenom si ještě na deset minut zdřímnu ve vyhřáté posteli se svým plyšovým kamarádem. Strávit pár minut navíc v pěkně vyhřáté posteli

ospale šlapu na autobusovou zastávku. Po ranním adrenalinu to však ještě nekončí. Aby toho nebylo málo, sedám do vymrzlého autobusu s několika lidmi a klepu se zimou, protože řidič ho ještě nestačil vytopit, a to je pak probuzeníčko. Usínám v autobuse a na chvíli si můžu ještě představit, jak ležím v posteli. To taky není špatné, je to jedna z té lepší části dne. Poslouchat písničky, pospávat a v těch nejlepších případech

lidí o tom raději moc nemluví a dělají, že jim to je jedno, ale sami mi dají jistě za pravdu, že to tak ve skutečnosti není. Já jsem spíše takové noční ptáče a k tomu rannímu mám zatím dost daleko. Je to taková nepříjemná věc a pomyšlení, že už je jedenáct hodin večer pryč, já ještě nespím a ráno vstávám, to dokáže opravdu povzbudit a dobře naladit. Nejhorší ještě je, když už ležím a ne a ne usnout. Moc dobře vím, že už bych měla spát, ale cítím se najednou plná energie a chuti o něčem přemýšlet a o spaní si můžu nechat jenom zdát. Na rozdíl od večera je tomu ráno

- neznám nikoho, komu by se nelíbilo trošku si přispat! Ale už stačilo, musím se vyhrabat z postele a začít něco dělat, nebo mi zase ujede autobus, jako tomu bylo minulý týden. Kouknu na hodiny, autobus jede za 20 minut a já si opět uvědomuji, že válet se 20 minut v posteli nebyl ten nejlepší nápad. Rychle si připravím do školy, obléknu se, učešu vlasy a tím to pro mě ráno v pokoji hasne. Běžím s taškou přes rameno do kuchyně, sbalím svačinu a už jen rychle do koupelny. Vyčistím si zuby, popadnu boty, bundu, a když vidím, že autobus ještě nepřijel, tak

i ve vytopeném autobuse. Probouzím se chvíli před plánovaným výstupem a tím se má nálada opět moc nezlepšila. Vystupuji z autobusu do veliké zimy, jen se rozkoukám a kráčím do školy. Otevřu dveře, vejdu, a až tam mi dojde, že vlastně to vstávání nebylo až tak špatné, ale pravé peklo začíná právě teď…

RÁNO 20 |


Leona Behrová Zl.1

Jsouc šest měsíců před maturitou – a co dál? Maturita, důležitá zkouška, může rozhodnout, a asi také rozhodne, co s námi bude dál. Šest měsíců, obvykle se to zdá být dlouhá doba, zvlášť pokud se na něco těšíme, pokud nás čeká něco příjemného. Ale když se řekne šest měsíců před maturitou, mám téměř husí kůži. Čas utíká jako zblázněný. Máte pocit, že nic neumíte a nevíte, že to nezvládáte a nezvládnete. V tu chvíli přichází optimismus, možná i flegmatismus, který vám pomůže nezbláznit se. Ale nesmí se to přehánět nebo se ze šesti měsíců stane šest týdnů a vy budete mít přípravy a vědomostí tolik co v září a budete v „pěkným loji“. Je tedy třeba nepodceňovat situaci, ale ani nezveličovat. Nedělat z obyčejného psiska

psa baskervillského. Člověk, křehký to tvor, by se z toho mohl úplně pomátnout. A to by bylo krajně nevhodné, že? Vhod teď každému přijde chladný rozum, realistický pohled na věc. Zatnout zuby a chvíli vydržet, rozšířit své vědomosti o pár důležitých informací. Stejně to v životě nebudeme potřebovat, jak tak často slýchávám. Ale to raději neříkat, tyhle moudra, moudra lidí, co místo touhy po vědění pro dobrý pocit, budou sedět a koukat do telefonu, jako blázni, jako pitomci, jako by byli v nějakém novodobém transu. A budou si ťukat do toho mobilu a my si budeme ťukat na čelo. Raději se držet svého, docílit jistoty, protože nevíme, co bude dál, jestli nám bude

dána nějaká další překážka ke zdolání, pro získání další jistoty, třeba o něco pevnější než je ta předešlá. Ale nic není jisté. Co bude dál, co bude za šest týdnů, měsíců za šest let? Nechat se unášet životem, jako se nechá unášet padající list větrem? V lepším světě možná. Ale dnes, v tom reálném světě, ve kterém žijeme? Ne. Raději se nechám unášet proudem na loďce s bílou plachtou a s kormidlem a v případě bouřky budu mít solidní, spolehlivé záchranné čluny, na které se budu moci spolehnout. Spolehnu se na ně, jelikož si je obstarám sama a budu vědět, že až přijde nepřízeň osudu, neskončím na dně oceánu. Magdalena Hejzlarová, 4.Z


| 21

Déšť(Haiku)

22 |

Co vždy kryl ti záda?

Déšť melodie kroku kapka s kapkou splynou v louži. Noha nezůstane sucha.

Chceš vystavit se nebezpečí, Žít tam, kde to více bzučí. Tam, kde láska s penězi se plete …ach ty velký světe!

Déšť melodie kroku kapka s kapkou splynou v louži. Noha nezůstane sucha.

Nezlob se na matku, motýlku můj. Ona se jen bojí, že poletíš rychle a vysoko, že žít si svůj život je lehké jen na oko.


č. 75 říjen 2014 ročník XIX

Recommend Documents