Způsoby nabývání vlastnictví

Bankovní institut vysoká škola Praha Katedra práva a veřejné správy

Způsoby nabývání vlastnictví Bakalářská práce

Autor:

Lucie Brabcová právní administrativa v podnikatelské sféře

Vedoucí práce:

Praha

JUDr. Jan Hrdlička

Duben, 2011

Prohlášení:

Prohlašuji, ţe jsem bakalářskou práci zpracovala samostatně a v seznamu uvedla veškerou pouţitou literaturu. Svým podpisem stvrzuji, ţe odevzdaná elektronická podoba práce je identická s její tištěnou verzí, a jsem seznámena se skutečností, ţe se práce bude archivovat v knihovně BIVŠ a dále bude zpřístupněna třetím osobám prostřednictvím interní databáze elektronických vysokoškolských prací.

V Jihlavě dne 11. 4. 2011

Lucie Brabcová

Poděkování: Děkuji svému vedoucímu práce JUDr. Janu Hrdličkovi za vstřícné jednání a za to, ţe mi ukázal jakým směrem se mám ve své práci ubírat.

Anotace Tato bakalářská práce se zabývá vlastnickým právem, konkrétně jeho počátkem tzn. nabýváním. Cílem bylo získání uceleného a podrobného přehledu způsobů nabývání vlastnictví, které připouští česká právní úprava platná v době vytvoření práce. Součástí práce jsou i příklady z praxe a řešení problematických situací dle judikatury a porovnání některých částí stávajícího znění občanského zákoníku s návrhem zákoníku nového. Klíčová slova: vlastnictví, vlastnické právo, předmět vlastnictví, vlastník, převod, přechod, derivativní způsob nabývání, nabývání smlouvou, převod movité věci, převod nemovité věci, dvojí převod téţe věci, dědění, nabývání rozhodnutím státního orgánu, nabývání ze zákona, originární způsob nabývání, nabývání dle jiných právních skutečností, přivlastnění, nález, přírůstek, specifikace, smísení, vydrţení, nabývání vlastnictví k nové věci, nabývání od nevlastníka, nabývání ve speciálním reţimu – nabývání střelných zbraní a střeliva, nabývání vlastnictví státem, nabývání vlastnictví k nemovitostem cizozemci.

Annotation This bachelor’s thesis deals with ownership rights, more specifically its commencement, i.e. its acquisition. The aim of this thesis is to compile a comprehensive overview of all methods of ownership acquisition that are allowed within the Czech legal system valid at the time of the thesis elaboration. At the same time the thesis comprises real-life examples and examples of dealing with ambiguous situations according to judicature as well as comparisons of some parts of the valid Civil Code with its new draft. Keywords: ownership, ownership rights, object of ownership, owner, transfer, transition, derivative acquisition of ownership, acquisition of property based on a contract, transfer of movable property, transfer of immovable property, double transfer of the same object, inheritance, property acquistition by state authority ruling, property acquistition by law, originar acquisition of ownership, other legal facts, appropriation, finding, accession, specification, confusion, usucaption, acquisition of ownership to a new object, acquisition of property from a non-owner, property acquisition within the special regime – acquisition of weapons and ammunition, property acquisition by the state, acquisition of immovable property ownership by foreign nationals.

OBSAH ÚVOD 1

2

7

VLASTNICTVÍ – ZÁKLADNÍ CHARAKTERISTIKA, VYMEZENÍ POJMŮ 1.1

Základní charakteristika

1.2

Vymezení pojmů

9 9 11

1.2.1

Formy vlastnictví dle subjektů vlastnických práv

12

1.2.2

Předmět vlastnictví

14

1.2.3

Vlastník

16

ZPŮSOBY NABÝVÁNÍ VLASTNICTVÍ 2.1

Derivativní způsob

18 19

2.1.1

Smlouvou

21

2.1.2

Děděním

26

2.1.3

Rozhodnutím státního orgánu a ze zákona

32

2.2

Originární způsob

33

2.2.1

Přivlastnění (occupatio)

33

2.2.2

Nález

34

2.2.3

Přírůstek (akcese, accessio)

36

2.2.4

Specifikace

36

2.2.5

Smísení (conmixtio) a slití (confusio)

38

2.2.6

Vydrţení (usucapio)

39

2.2.7

Rozhodnutím státního orgánu a ze zákona

41

2.3

Nabývání vlastnictví k nové věci, zejména ke zhotovované stavbě

44

2.4

Zvláštní způsob nabývání vlastnictví (zbraní a střeliva)

45

2.5

Nabývání vlastnictví od nevlastníka

46

2.6

Nabývání vlastnictví státem

47

2.7

Nabývání vlastnictví k nemovitostem cizozemci

49

2.8

Vybraná judikatura

51

2.8.1

K nabývání smlouvou (k dvojímu převodu téţe věci)

51

2.8.2

K nabývání vlastnictví děděním

53

2.8.3

K nabývání vyvlastněním (státem)

55

2.8.4

Ke zhotovení stavby

56

ZÁVĚR

59

BIBLIOGRAFIE

61

PŘÍLOHY

65

6

ÚVOD Pokud se zamyslíme nad vlastnictvím, vlastnickým právem jako takovým, nad jeho podstatou, bylo tady od počátků lidstva. Lidé si od pradávna vymezovali svá vlastnická práva vůči ostatním jedincům či skupinám, aby si zajistili a upevnili vlastní existenci. Ať to byl souboj o pazourky, mamuta či jeskyni v pravěké společnosti nebo právo vlastnit a nabývat pozemky, domy, auta apod. v novodobé historii, vţdy to byl jeden ze základů lidského bytí. Konkrétní názvosloví a pojmy zavedlo aţ římské právo, které se formovalo téměř 1200 let a znamenalo obrovský průlom v právní vědě a její prudký rozvoj. I kdyţ právní věda v římské říši byla zaměřena spíše na ochranu vlastnického práva, neţ na vlastnictví jako instituci, představuje základní kámen pro tuto problematiku. Právo starověkého Říma bylo právem otrokářské společnosti, ale díky své propracovanosti a zobecnění se stalo základem a součástí mnoha následných právních systémů. Římská říše zanikla s nástupem křesťanství, ale její právo mrtvé není. Prvky římského práva nalezneme dodnes i v českém právním systému a jeho výuka se stala nedílnou součástí právního vzdělání a základem právního myšlení.1 Svoboda vlastnictví je jednou z podmínek pro fungování trţního hospodářství a ukazatelem svobody té které společnosti. Její omezení znamená nastavení hranic tedy limitu rozvoje jedince i konkrétní společnosti jako celku. Češi a ostatní občané ze zemí bývalého východního bloku se sami v nedávné historii mohli přesvědčit jaké je to ţít v zemi, kde pojem soukromé vlastnictví v podstatě neexistuje a jaký to má zásadní vliv na ţivot kaţdého z nás. Aţ pád komunismu, u nás v roce 1989, nám umoţnil znovu nabýt tuto ztracenou svobodu a donutil opět se naučit disponovat s těmito moţnostmi, o které jsme na více jak 40 let přišli. Nechci říci, ţe něco vlastnit je synonymem pro bohatství a štěstí, to je filozofická otázka, jíţ se nechci ve své práci zabývat, ale je to nedílná součást našeho ţivota, a právě svoboda v této oblasti náš činí mnohem svobodnější obecně, jelikoţ nám nabízí příleţitosti, které by bez ní nebyly moţné. Vlastnictví má přímý dopad na ţivotní úroveň i vztahy k ostatním ve společnosti. Dokáţe lidi spojovat i rozdělovat. Právo vlastnit patří k základním právům a svobodám, které jsou zakotveny jiţ v Listině základních práv a svobod (čl. 11), jenţ je nedílnou součástí ústavního pořádku České republiky.

1

KADLECOVÁ, Marta; SCHELLE, Karel; VLČEK, Eduard. Několik kapitol z právních dějin. První vydání. Brno: Edice učebnic PrF MU v Brně č. 108, 1994. 129 s. ISBN 80-210-0980-2.

7

Své téma k bakalářské práci jsem si vybrala právě kvůli tomuto významnému vlivu na společnost. Problematika vlastnictví je velmi rozsáhlá. Tato práce se bude zabývat hlavně její jednou částí a to nabýváním, tedy nabývacími způsoby. Cílem je získání uceleného a podrobného přehledu způsobů nabývání vlastnictví s uvedením konkrétních příkladů z praxe a problematických situací. Rovněţ je zde zběţně nahlédnuto do návrhu nového občanského zákoníku. Další informace a detaily týkající se zde rozebírané tématiky i celé oblasti vlastnictví lze získat prostřednictvím zdrojů uvedených v bibliografii.

8

1 VLASTNICTVÍ – ZÁKLADNÍ CHARAKTERISTIKA, VYMEZENÍ POJMŮ 1.1 Základní charakteristika Vlastnické právo je nejvýznamnějším věcným právem. Jedná se o právo k věci vlastní (iura in re proprieta). Je právem absolutním tzn., působí proti všem. Absolutní právo náleží zásadně určitému individuálně určenému subjektu, zatímco ostatním konkrétně neurčeným subjektům vzniká obecně definovaná povinnost zdržet se všech zásahů, které by rušily nositele absolutních práv ve výkonu jeho oprávnění.2 Výrazy vlastnictví a vlastnické právo se ve velké většině případů pouţívají jako synonyma. Jedná se ale o dvě různé společenské kategorie. U pojmu vlastnictví záleţí, zda se na problém díváme z ekonomického nebo z právního hlediska. Z ekonomického pohledu je vlastnictví drţba, uţívání a dispozice s věcmi, tak jak se formovaly během celého vývoje lidstva. Oproti tomu v právním slova smyslu je vlastnictví, tedy právní vztah vlastnictví, společenský vztah regulovaný právními normami. 3 Rovněţ na pojem vlastnického práva se můţeme dívat ze dvou stran. A to z hlediska objektivního a subjektivního. V objektivním smyslu se jedná o souhrn právních norem regulujících vlastnické vztahy. V subjektivním významu se jedná o právem uznané moţnosti chování vlastníka ve vztahu k předmětu vlastnictví. Vlastník můţe věc drţet (ius possidendi), uţívat a poţívat její plody a uţitky (ius utendi et fruendi) a disponovat s ní ( ius disponendi) viz. § 123 občanského zákoníku. Souhrn těchto oprávnění bývá tradičně nazýván vlastnická triáda.4 Uceleně a nenapadnutelně definovat vlastnické právo je velmi obtíţné a záludné, a jelikoţ v našem právním řádu takový popis chybí, znamená to, ţe v různých zdrojích se můţeme dopátrat rozdílných tezí, nicméně ţádná není tak propracovaná a výstiţná, aby

2

HENDRYCH, Dušan, a kol. Právnický slovník. 1. vydání. Praha : S.H.Beck, 2001. Absolutní právo, 1189 s. ISBN 80-7179-360-4. 3 FIALA, Josef, a kol. Občanské právo hmotné. Třetí, opravené a doplněné vydání. Brno : MU v Brně a Jan Šabata, nakladatelství Doplněk, 2002. 433 s. ISBN 80-7239-111-9. 4 FIALA, Josef; HURDÍK, Jan ; JEŘÁBKOVÁ, Lenka; Ronovská, Kateřina. Občanské právo hmotné : Multimediální učební text. 1.vydání. Brno : PrF MU Brno, 2006. 97 s. ISBN 80-210-3510-2.

9

nemohlo dojít k jejímu vyvrácení. Například to, ţe vlastník je oprávněn s věcí disponovat, tzn. mimo jiné ji i zničit, je tvrzení velmi strohé a v mnohém i zavádějící. Moţnost legálně věc zničit ovlivňuje celá řada faktorů. Základní podmínkou je, aby při zničení nedošlo k narušení práv jiných osob a poškození ţivotního prostředí. Důleţitou roli hraje i fakt o jaký předmět vlastnictví se jedná. Praxe uvádí jasné případy, kdy právo zničit věc je podmíněno ještě nějakým dalším krokem resp. rozhodnutím státního či správního orgánu. Typickým příkladem je stavba, která je kulturní památkou a podléhá tedy zvláštní ochraně. Vlastník takovou věc nemůţe zničit, aniţ by mu nebylo uděleno povolení od stavebního úřadu. 5 Specifickým znakem vlastnického práva je právní panství nad věcí a nezávislost moci vlastníka nad věcí nad mocí kohokoliv jiného k téže věci v téže době. 6 S trochou nadsázky, můţeme prohlásit, ţe vlastník můţe s předmětem svého vlastnictví dělat, co ho napadne. Má-li ve vlastnictví knihu, může ji číst nebo nečíst, uložit do knihovny nebo odložit do sklepa, může však i knihou podložit stůl, nebo si do ní vpisovat poznámky, malovat obrázky, je-li ilustrovaná, může obrázky vystřihovat a lepit je do sešitu či dát na nástěnku, může z knihy trhat listy a použít je na podpal nebo na zabalení svačiny, může knihu nechat ležet na zahradě na dešti nebo ji hodit do popelnice, a nikomu po tom nic není a nikdo mu v tom nemůže bránit.7 Jak ale vyplývá z čl. 11 odst. 3 Listiny základních práv a svobod i z § 123 obč. z. panství nad věcí není neomezené. Zavazuje. Nesmí poškodit práva druhých, být v rozporu se zákonem chráněnými obecnými zájmy a nesmí poškodit lidské zdraví, přírodu ani ţivotní prostředí nad míru, kterou stanovuje zákon. Omezení (§ 127,128 obč. z.) jsou tedy dána jak jinými právními vztahy např. vlastnickými, nebo vyplývají přímo ze zákona či z úředního rozhodnutí. Dle Fialy8 je můţeme rozdělit na: 

pojmová omezení vyplývající z Listiny základních práv a svobod,



pouţití věci bez souhlasu vlastníka,



vyvlastnění,

5

ŠVESTKA, Jiří; SPÁČIL, Jiří; ŠKÁROVÁ, Marta; HULMÁK, Milan, a kol. Občanský zákoník I : Komentář §1-459. 1.vydání. Praha : C.H. Beck, 2008. 1221 s. ISBN 978-80-7400-004-1. 6 ŠVARC, Zbyněk, a kol. Základy soukromého práva : Právo v podnikání 1. 1.vydání. Praha : Prospektrum spol. s r. o., 1998. 513 s. ISBN 80-7175-061-1. 7 ELIÁŠ, Karel, a kol. Občanský zákoník - velký akademický komentář : 1.svazek § 1-487. První. Praha : Linde Praha, a. s.-Právnické a ekonomické nakladatelství a knihkupectví Bohumily Hořínkové a Jana Tuláčka, Pozitivní a negativní stránka vlastnického práva ,str. 517, 2008. 2640 s. ISBN 978-80-7201-687-7. 8 Myšleno doc. JUDr. Josef Fiala, CSc., významný český právník, hlavní autor knihy Občanské právo hmotné, dále v textu jen jako Fiala.

10



regulace sousedských vztahů.9 Většina evropských civilních kodexů pojmově nerozlišuje mezi vlastnickým právem a

vlastnictvím a setrvávají na pojmu vlastnictví. Německý občanský zákoník používá výrazu Eigentum, polský własnošć, italský proprietà, španělský propiedad atd., francouzský, nizozemský, belgický nebo québecký zákoník výslovně ztotožňují vlastnictví s právem. 10 Rovněţ náš právní řád pouţívá oba pojmy vesměs jako synonyma. K tomuto faktu je přihlédnuto i v této práci. Jak jsem jiţ zmínila v úvodní kapitole, vlastnické právo patří k základním právům a svobodám, které jsou obsaţeny v Listině základních práv a svobod, jenţ navazuje na Všeobecnou deklaraci lidských práv. Kromě ní patří k hlavním právním pramenům vlastnického práva zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen obč. z.), který tuto problematiku řeší v obecné rovině. Ze souvisejících zákonů je vhodné zmínit zákon č.513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále jen obch. z.) a některé zákony speciální jako je např. zákon č. 184/2006 Sb., o odnětí nebo omezení vlastnického práva k pozemku nebo ke stavbě, zákon č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů, zákon č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, zákon č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí České republiky, zákon č.219/1995 Sb., devizový zákon a další. V současné době se připravuje nový občanský zákoník, který by svým pojetím znamenal obrovský průlom v civilním právu. Do návrhu lze nahlédnout prostřednictvím internetových stránek ministerstva spravedlnosti. Pokud jsou v této práci citovány zákony a označeny číslem a názvem, rozumí se tím platné znění uvedeného zákona ke dni zpracování této práce.

1.2 Vymezení pojmů Před hlavním tématem práce je uţitečné uvést ještě několik základních údajů o formách vlastnictví, předmětu vlastnictví a vlastníkovi.

9

FIALA, Josef, a kol. Občanské právo hmotné. Třetí, opravené a doplněné vydání. Brno : MU v Brně a Jan Šabata, nakladatelství Doplněk, 2002. 433 s. ISBN 80-7239-111-9. 10 ELIÁŠ, Karel, a kol. Občanský zákoník - velký akademický komentář : 1.svazek § 1-487. První. Praha : Linde Praha, a. s.- Právnické a ekonomické nakladatelství a knihkupectví Bohumily Hořínkové a Jana Tuláčka, 2008. Vlastnické právo a vlastnictví, 2640 s. ISBN 978-80-7201-687-7.

11

1.2.1 Formy vlastnictví dle subjektů vlastnických práv Chceme-li hovořit o různých formách vlastnictví, nemyslíme různé formy, jak je zná zákon, jelikoţ ten v současnosti formy vlastnictví nerozlišuje. Je tedy vhodné zdůraznit, ţe pokud se setkáme s formami vlastnictví, myslí se tím vlastnictví různých subjektů vlastnického práva. Vlastníkem věci či souboru věcí, k němuţ existuje vlastnické právo, můţe být jeden subjekt, ať uţ fyzická či právnická osoba, to je případ individuálního vlastnictví, nebo více osob, potom se jedná o spoluvlastnictví. 

Individuální vlastnictví - je vlastnictvím výlučným. Jedná se o základní a nejjednodušší formu vlastnictví. Velkou výhodou ve srovnání se spoluvlastnictvím je mnohem menší riziko a snadné a efektivní vyuţívání vlastníkových oprávnění, jeţ má k předmětu vlastnictví. Neexistuje zde ţádné zákonem dané předkupní právo (s výjimkou § 101 zákona č. 183/2006 Sb., stavební zákon)11 a jedinému majiteli rovněţ odpadá povinnost jednat s ostatními spoluvlastníky o dalším nakládání s věcí jako je např. prodej, úprava apod.



Spoluvlastnictví - v případě druhé formy vlastnictví, nedochází k faktickému rozdělení věci a všichni spoluvlastníci mají stejná práva jako u individuálního vlastnictví jediná osoba. Tato forma je ale mnohem komplikovanější neţ u jediného vlastníka. Projevuje se to zvláště ve vztahu k vlastníkovým oprávněním. Dochází zde ke vzniku dvou společenských vztahů a to vnitřních a vnějších. Jak uţ napovídá název, vnitřní vztahy jsou mezi spoluvlastníky navzájem. Ty jsou mnohdy kolizní, jelikoţ názory kaţdého podílníka mohou být, a v praxi zpravidla bývají i absolutně rozdílné, coţ se sebou přináší celou škálu problémů. Vnější vztahy vznikají mezi spoluvlastníky a třetími osobami. Podle toho, zda jsou ve spoluvlastnickém vztahu vyjádřeny podíly či nikoli, dělíme spoluvlastnictví na podílové a bezpodílové. 12



Podílové spoluvlastnictví (§ 137 - 142 obč. z.) - dnes uţ rovněţ poměrně rozšířené. Hlavním znakem a ukazatelem je podíl. Není-li právním předpisem stanoveno nebo účastníky dohodnuto jinak, jsou podíly všech spoluvlastníků stejné. 13 Můţe se jednat o zlomek či procento a udává míru, jakou se konkrétní spoluvlastník podílí na právech a

11

K pozemku určenému územním nebo regulačním plánem pro veřejně prospěšnou stavbu nebo pro veřejně prospěšné opatření náleţí obci nebo státu v souladu se zvláštními právními předpisy předkupní právo. 12 Businessinfo.cz : Oficiální portál pro podnikání a export [online]. 30.6.2008 [cit. 2011-04-21]. Nabývání vlastnictví. Dostupné z WWW: . 13 § 137 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník.

12

povinnostech vyplývajících z vlastnictví k věci. Jejich oprávnění jsou ale omezena vlastní podstatou vztahu spoluvlastnictví, tedy spolu rozhodovat o věci. Základní omezující podmínkou je předkupní právo. To vzniká ostatním spoluvlastníkům v případě, ţe se jeden z nich rozhodne svůj podíl převést na jiné osoby neţ jsou osoby blízké (§ 140 obč. z.). V souvislosti se spoluvlastnictvím se setkáme s pojmy ideální, reálné a akcesorické (přídavné) spoluvlastnictví. Rozdíl spočívá ve druhu podílů. Zpravidla se jedná o spoluvlastnictví ideální, kdy spoluvlastníci mají např. kaţdý stejnou ideální polovinu dvojpatrového domu, reálně to ale neznamená, ţe kaţdý vlastní jedno konkrétní patro. Právní řád ČR nezná tzv. reálné spoluvlastnictví, určitou podobu s ním má vlastnictví k bytům a nebytovým prostorům, blíže však má toto spoluvlastnictví ke spoluvlastnictví akcesorickému, neboť s vlastnickým právem k jednotce je nerozlučně spojeno ideální spoluvlastnictví společných částí.

14

Akcesorické podílnictví tedy předpokládá spojení spoluvlastnictví s jiným vlastnickým právem. 

Bezpodílové spoluvlastnictví – v něm náleţí kaţdému spoluvlastníkovi vlastnické právo k celé věci, je ale omezeno vlastnickým právem druhého spoluvlastníka k té samé věci. V České republice mohlo vzniknout bezpodílové vlastnictví pouze mezi manţely. Novelou zákona 94/1963 Sb., o rodině, účinnou od 1. 8. 1998 byl zaveden institut společného jmění manželů a bezpodílové vlastnictví jiţ není od té doby výslovně zákonně upraveno. Společné jmění manţelů (dále jen SJM) je základním právním nástrojem, který reguluje majetkové vztahy mezi manţely. SJM vzniká uzavřením manţelství a je do něho zahrnut všechen majetek, který manţelé sami nebo společně nabyli za dobu trvání manţelského svazku, pokud není zákonem nebo dohodou stanoveno jinak. Zákonem je ze SJM vyjmut např. majetek získaný darem, dědictvím, z restitučních nároků po původním vlastníkovi, či věci, které slouţí k osobní potřebě jednomu z manţelů. Prostřednictvím notářského zápisu nebo rozhodnutím soudu lze zákonný rozsah společného jmění manţelů zúţit či rozšířit. SJM zaniká obvykle společně se zánikem manţelství. V případě prohlášení konkursu na majetek jednoho z manţelů nebo uloţením trestu propadnutí majetku můţe SJM

14

FIALA, Josef; HURDÍK, Jan ; JEŘÁBKOVÁ, Lenka; RONOVSKÁ, Kateřina. Občanské právo hmotné : Multimediální učební text. 1.vydání. Brno : PrF MU Brno, 2006. Spoluvlastnictví , 97 s. ISBN 80-210-3510-2.

13

zaniknout i během trvání manţelství. Po zániku následuje vypořádání. Podrobněji rozebírá problematiku společného jmění manţelů občanský zákoník v 143 - 151.15

ideální

FORMY VLASTNICTVÍ

JEDNOU OSOBOU = individuální

VÍCE OSOBAMI = spoluvlastnictví

Podílové

reálné

Společné jmění manţelů /bezpodílové/

akcesorické

Obrázek 1. Formy vlastnictví

1.2.2 Předmět vlastnictví Platný občanský zákoník přesně neuvádí, co je předmětem (či objektem) vlastnictví. Ve spojení s tím, ale nejčastěji pouţívá pojem věc a i kdyţ její přesná definice chybí, § 119 obč. z. striktně a taxativně říká, ţe věci jsou movité a nemovité, tzn. hmotné. Z toho tedy většina právní literatury i praxe vychází. Za nemovitost jsou zákonem povaţovány pozemky a stavby spojené se zemí pevným základem (§ 119 obč. z.). To znamená, ţe stavby jako např. různé přístřešky, altány apod., které nesplňují podmínku pevných základů, zařazujeme mezi věci movité. Důleţité je upozornit, ţe stavba není dle aktuálního platného českého práva součástí pozemku. Jedná se o samostatnou nemovitost, jenţ můţe patřit jinému majiteli neţ pozemek, na kterém stojí. Co se týká movité věci, přesné vyjádření neznáme, ale „šalamounsky“ se za ní povaţuje to, co nemůţe být nemovitostí. Charakteristické pro movitou věc je fakt, ţe je moţné ji přesunout na jiné místo, aniţ bychom narušili její podstatu.16

15

FIALA, Josef, a kol. Občanské právo hmotné. Třetí, opravené a doplněné vydání. Brno : MU v Brně a Jan Šabata, nakladatelství Doplněk, 2002. 433 s. ISBN 80-7239-111-9. 16 Businessinfo.cz : Oficiální portál pro podnikání a export [online]. 30.6.2008 [cit. 2011-04-21]. Nabývání vlastnictví. Dostupné z WWW: .

14

Pojmu vlastnictví se pouţívá ale i v jiných souvislostech neţ pouze s věcmi hmotnými. Nejčastěji se v současnosti setkáváme s výrazem duševní vlastnictví. Duševní vlastnictví je zákonné a jiné právní označení, které vyjadřuje panství nad ideálními (nehmotnými) majetkovými hodnotami, které nejsou věcmi v dnešním právním smyslu. Synonymním výrazem je výraz nehmotný majetek. Historicky se duševní vlastnictví dělí na literární a (jiné) umělecké vlastnictví a na průmyslové vlastnictví.17 Z toho lze vyvodit, ţe vlastnictví nehmotných statků není pod institut vlastnictví v našem nyní platném občanském zákoníku zařazeno a podléhá vlastnímu právnímu reţimu. Objevují se ale názory (K. Eliáš)18, ţe by do vlastnického práva, jak ho zná občanský zákoník, patřit mělo. Stejný stav platí i pro majetek ve formě pohledávek. Návrh nového občanského zákoníku jiţ s nehmotnými věcmi počítá. Jeho § 925 říká, ţe ustanovení o věcných právech se pouţijí jak na věci hmotné, tak i nehmotné. V případě práv ale jen do té míry, připustí-li to jejich povaha, a jestliţe ze zákona nevyplývá něco jiného. § 956 řešící vlastnictví doslova uvádí, ţe vše, co někomu patří, všechny jeho věci hmotné i nehmotné, je jeho vlastnictvím.19 Věc ničí (res nullius) Res nullius (věc ničí) je věc, která vlastníka nemá a mít nemůže. V té souvislosti je třeba rozlišit věci, které aktuálně nikomu nepatří, ale k nimž může vlastnické právo vzniknout, a věci, které si vůbec nelze přivlastnit. Od věcí ničích se odlišuje věc určená k obecnému užívání (res publicae in communi usu). Pro takové věci je podstatné, že jsou určeny k užívání za stejných podmínek pro všechny, nikoli zda mohou či nemohou-li být v něčím vlastnictví. Tak jsou podle našeho práva in communi usu lesy (§ 14 zák. č. 289/1999 Sb., lesní zákon), ačkoli lesní pozemky mají vlastníky, a stejně tak i povrchové vody (§ 6 zák. č. 254/2001 Sb., vodní zákon), které podle § 3 vodního zákona ve vlastnictví být nemohou. In comunni usu jsou zásadně i historicky volně přístupné zdroje minerálních vod, jakož i zdroje nově získané z již využívané zřídelní struktury (§ 12 odst. 5 zák. č. 164/2001 Sb., lázeňský zákon). Podle zdejšího práva nejsou ve vlastnictví povrchové a podzemní vody (§ 3 vodního zákona), ani

17

HENDRYCH, Dušan, a kol. Právnický slovník. 1. vydání. Praha : S.H.Beck, 2001. Duševní vlastnictví, 1189 s. ISBN 80-7179-360-4. 18 Myšleno prof. JUDr. Karel Eliáš (nar. 1955), český právník, právní vědec, hlavní autor Velkého akademického komentáře občanského zákoníku , dále v textu jen jako Eliáš. 19 Viz. návrh zákona odeslaný do připomínkového řízení (leden 2011), který je přístupný z internetových stránek Ministerstva spravedlnosti ČR: http://obcanskyzakonik.justice.cz/cz/navrh-zakona.html

15

přírodní léčivé zdroje (§ 4 lázeňského zákona). Nenáleží ani vlastníku příslušného pozemku, protože nejsou ani součástí, ani příslušenstvím pozemku.20 Důleţitými souvisejícími výrazy k pojmu věc jsou součást věci a příslušenství. Za součást věci je povaţováno vše, co od ní nemůţe být odděleno, aniţ by nedošlo k znehodnocení celé věci viz. judikatura NS sp. zn. 22 Cdo 1105/2003.21 Příslušenství věci slouţí k trvalému uţívání s věcí hlavní, ale nepatří k její podstatě. Typickým příkladem příslušenství můţe být sklep v přízemí k bytové jednotce v prvním patře.

pozemky

Věci nemovité Předmět vlastnictví

stavby spojené se zemí pevným základem

Věci movité

Obrázek 2. Předmět vlastnictví

1.2.3 Vlastník Definici vlastníka v občanském zákoníku nenajdeme, nicméně z výše uvedených faktů lze vyvodit jednoduchou myšlenku, ţe vlastník je fyzická či právnická osoba, jíţ náleţí vlastnická práva (vlastnická triáda) k předmětu vlastnictví. Je třeba si ale uvědomit, ţe jeho právní moc vlastníka nad věcí nemusí znamenat moc faktickou. Například nájemce či vypůjčitel věc skutečně, fakticky ovládají, mají ji ve svých rukou, ale nemohou s ní nakládat právně např. ji prodat.22 Kromě oprávnění má vlastník i určité povinnosti či omezení, které s výkonem vlastnickým práv souvisí (§ 127, 128 obč. z.). Jak nám ale ukazuje praxe i historie, výše zmíněná formulace neplatí vţdy a vlastníkem můţe být dokonce i ten, kdo ţádné z uvedených práv nemá (tzv. holé vlastnictví) a

20

ELIÁŠ, Karel, a kol. Občanský zákoník - velký akademický komentář : 1.svazek § 1-487. První. Praha : Linde Praha, a. s.-Právnické a ekonomické nakladatelství a knihkupectví Bohumily Hořínkové a Jana Tuláčka, 2008. Komentář § 123-str. 523,2640 s. ISBN 978-80-7201-687-7. 21 Tento rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 10. 2003 říká, ţe pod charakteristikou součástí věci, kterou je její neoddělitelnost, je třeba rozumět nejenom neoddělitelnost fyzickou, ale také neoddělitelnost funkční. 22 ELIÁŠ, Karel, a kol. Občanský zákoník - velký akademický komentář : 1.svazek § 1-487. První. Praha : Linde Praha, a. s.-Právnické a ekonomické nakladatelství a knihkupectví Bohumily Hořínkové a Jana Tuláčka, 2008. 2640 s. ISBN 978-80-7201-687-7.

16

přesto zůstává vlastníkem. Typickým příkladem bylo u nás v období budování socialismu uvalení národní správy nad věcí na základě právních předpisů z poloviny čtyřicátých let minulého století. V tom případě vlastníkovi zůstala moc nad věcí, ale samotný výkon práv byl přesunut na jinou osobu, v tomto případě na národního správce.23 Po skončení omezení, které způsobilo holé vlastnictví, došlo automaticky k vrácení práv v plném rozsahu vlastníkovi. V tom můţeme spatřit velkou pruţnost vlastnického práva.24 Listina (čl. 11) i občanský zákoník (§ 124) zaručuje všem vlastníkům stejná práva a povinnosti a rovněţ stejnou ochranu. Zákon stanoví, který majetek nezbytný k zabezpečování potřeb celé společnosti, rozvoje národního hospodářství a veřejného zájmu smí být jen ve vlastnictví státu, obce nebo určených právnických osob; zákon může také stanovit, že určité věci mohou být pouze ve vlastnictví občanů nebo právnických osob se sídlem v ČR. 25

23

ŠVESTKA, Jiří; SPÁČIL, Jiří; ŠKÁROVÁ, Marta; HULMÁK, Milan, a kol. Občanský zákoník I : Komentář §1-459. 1.vydání. Praha : C.H. Beck, 2008. 1221 s. ISBN 978-80-7400-004-1. 24 Businessinfo.cz : Oficiální portál pro podnikání a export [online]. 30.6.2008 [cit. 2011-04-21]. Nabývání vlastnictví. Dostupné z WWW: . 25 Listina základních práv a svobod čl. 11 odst.2.

17

2 ZPŮSOBY NABÝVÁNÍ VLASTNICTVÍ Nabývání vlastnického práva je zcela zásadní záleţitostí pro celou problematiku vlastnictví. Znamená počátek, zrod vlastnického vztahu. Můţeme ho přirovnat ke vstupní bráně, bez níţ bychom se k vytčenému cíly, tedy v tomto případě vlastnictví, nikdy nedostali. Nabytí vlastnictví představuje vznik právního vztahu vlastnictví, kdy se konkrétní osoba (či osoby) stane vlastníkem konkrétní věci (či souboru věcí), jejímţ vlastníkem do té doby nebyla. Znamená situaci, kdy nabyvatel získá vlastnická oprávnění a povinnosti k určité věci. Aby nabytí vlastnického práva nastalo, musí dojít k takové právní skutečnosti, se kterou zákon vznik takového práva spojuje. Tyto skutečnosti se nazývají právní důvod nebo právní titul. Občanský zákoník § 132 výslovně říká, ţe vlastnictví lze nabýt kupní, darovací nebo jinou smlouvou, děděním, rozhodnutím státního orgánu nebo na základě jiných skutečností stanovených zákonem. Jednotlivé nabývací způsoby můţeme dělit podle mnoha kritérií. Dle jednoho z nich se jedná o změnu vlastnického práva mezi ţivými (inter vivos) nebo v případě úmrtí (mortis causa), to je případ dědění. Z jiného pohledu lze rozlišovat převod a přechod vlastnického práva. Pro převod je zásadní projev vůle zúčastněných stran, kdeţto k přechodu dochází na základě jiných právních skutečností (zákon, rozhodnutí státního orgánu). Při převodu se uplatňuje zásada, že nikdo nemůže na jiného převést více práv, než sám má (nemo plus iuris ad alienum transferre potest, quam ipse habe). To znamená, že lze vlastnické právo nabýt pouze od vlastníka věci a že zároveň s převodem přecházejí na nabyvatele i „závady váznoucí na věci“, tj. věcná břemena, zástavní práva atd. Lze tedy nabývat vlastnické právo pouze v takovém rozsahu, v jakém příslušelo původnímu vlastníkovi. Uvedený princip je obč. zákoníkem prolomen v § 486 v případě nabytí věci od nepravého dědice (od toho, kterému bylo dědictví potvrzeno soudem); obchodní zákoník chrání nabyvatele movité věci od nevlastníka, pokud došlo k nabytí v dobré víře (§ 446 obch. zákoníku).26

26

FIALA, Josef, a kol. Občanské právo hmotné. Třetí, opravené a doplnění . Brno : MU v Brně a Jan Šabata, nakladatelství Doplněk, 2002. Nabývání vlastnického práva, s. 433. ISBN 80-7239-111-9.

18

Pelikánová 27 ale upozorňuje, ţe převod a přechod lze chápat ve dvojím smyslu. Za prvé jsou to, jak jiţ bylo uvedeno výše, dva rozdílné způsoby derivativního nabytí. V případě převodu se jedná o přesun vlastnického práva ke konkrétní věci na konkrétního nabyvatele na základě oboustranné dohody. U přechodu se nejedná o změnu subjektu vlastníka vyvolanou shodnou vůlí stran. Z tohoto hlediska je tedy přechod chápán jako obecný pojem, který předestírá, ţe ke změně vlastníka dochází důsledkem jiné právní skutečnosti, neţ je volní dispoziční projev. Výraz přechod ale lze vysvětlit i jinak. V druhém významu označuje jednu z fází nabývání vlastnického práva převodem. Přechodem se tu rozumí účinek, právní následek předcházející právní skutečnosti. Projev vůle může předcházet rozhodný okamžik, a právě proto je zvoleným výrazem uvolněna přímá závislost na lidské vůli. Převodce tedy právo převádí, ale toto právo přechází tím a tím momentem 28. Dle Pelikánové není tento rozdíl v praxi dostatečně aplikován a to vede k problémům např. u smlouvy o prodeji podniku. Z teoretického i praktického hlediska je dle Eliáše nejvýznamnější rozlišení na derivativní a originární způsob nabytí.

29

Těmito způsoby se tato práce bude zabývat jako

stěţejními. Podrobně se o nich pojednává v následujících částích. Na závěr této kapitoly je ještě důleţité poznamenat, ţe nelze získat vlastnické právo k věci na základě protiprávního jednání. Nelze si tedy přisvojit cizí věc, kterou pachatel získal trestným činem např. krádeţí. Odcizená věc nepřísluší pachateli, ani kdyţ bude odsouzen k náhradě škody.30

2.1 Derivativní způsob Pro derivativní (odvozený) způsob nabývání je základním specifikem i odlišovacím znakem od způsobu originárního fakt, ţe konkrétní nabyvatel získává vlastnické právo ke

27

Myšleno prof. JUDr. Irena Pelikánová, (nar. 1949) je česká právnička a univerzitní profesorka, dále v textu jen jako Pelikánová. 28 PELIKÁNOVÁ, Irena. Problém převodu a přechodu práv. Právní rozhledy, Praha, C. H. BECK. ISSN 1210 6410, 2001, no. 4, s. 141- 151. 29 ELIÁŠ, Karel, a kol. Občanský zákoník - velký akademický komentář : 1.svazek § 1-487. První. Praha : Linde Praha, a. s.-Právnické a ekonomické nakladatelství a knihkupectví Bohumily Hořínkové a Jana Tuláčka, 2008. 2640 s. ISBN 978-80-7201-687-7. 30 Businessinfo.cz : Oficiální portál pro podnikání a export [online]. 30.6.2008 [cit. 2011-04-21]. Nabývání vlastnictví. Dostupné z WWW: .

19

konkrétní věci od konkrétního právního předchůdce. Z toho vyplývá nutnost existence vlastnického práva k této věci jiţ předchozího vlastníka. Nový vlastník můţe nabýt vlastnické právo k určité věci výhradně ve stejném rozsahu jako původní vlastník, ocitá se v jeho právním postavení. Subjektivní právo k předmětu vlastnictví tedy zůstává nezměněno, dochází pouze k výměně osoby vlastníka. Na základě těchto skutečností mluvíme o tzv. sukcesi,

31

to znamená určitou právní posloupnost. Sukcesi dělíme na singulární a

univerzální.32 Singulární sukcese je jednou z forem právního nástupnictví, kdy právní nástupce vstupuje do určitého práva (povinnosti), resp. pouze do určitých, přesně vymezených práv (povinnosti) svého právního předchůdce. 33

Typickým příkladem singulární sukcese je

nabývání smlouvou. V případě univerzální sukcese účastník ztratí způsobilost být účastníkem řízení v průběhu tohoto řízení. Soud podle povahy věci posoudí, zda má řízení zastavit nebo přerušit, anebo zda má v řízení pokračovat. Vstup právního nástupce do řízení není vázán na návrh, dochází k němu ze zákona. Právním nástupcem fyzické osoby jsou její dědici. V případě právnické osoby, která je zrušena bez likvidace, dochází k zániku a přechodu k témuž dni, tj. výmazem zanikající a zápisem nové právnické osoby či zápisem změny. Soud zjišťuje okruh účastníků z vlastní iniciativy.34 Pokud mluvíme o derivativním způsobu nabývání vlastnického práva, myslíme tím vţdy převod či přechod. Důleţitější je ale podrobnější dělení a to na nabývání smlouvou, děděním, zákonem či v určitých případech rozhodnutím státního orgánu. 35 Celá hierarchie nabývacích způsobů je uvedena v příloze č. 1.

31

HENDRYCH, Dušan, a kol. Právnický slovník. 1. vydání. Praha : S.H.Beck, 2001. 1189 s. ISBN 80-7179360-4. 32 ELIÁŠ, Karel, a kol. Občanský zákoník - velký akademický komentář : 1.svazek § 1-487. První. Praha : Linde Praha, a. s.-Právnické a ekonomické nakladatelství a knihkupectví Bohumily Hořínkové a Jana Tuláčka, 2008. 2640 s. ISBN 978-80-7201-687-7. 33 HENDRYCH, Dušan, a kol. Právnický slovník. 1. vydání. Praha : S.H.Beck, 2001. Singulární sukcese, 1189 s. ISBN 80-7179-360-4. 34 HENDRYCH, Dušan, a kol. Právnický slovník. 1. vydání. Praha : S.H.Beck, 2001. Univerzální sukcese, 1189 s. ISBN 80-7179-360-4. 35 Viz. poznámka pod čarou č. 32.

20

2.1.1 Smlouvou Nabývání smlouvou je nejběţnější a nejčastější způsob nabytí vlastnického práva, který nás, ač si to mnozí neuvědomujeme, doprovází kaţdý den. Neznamená to jen významnější a sloţitější transakce našeho ţivota jako je prodej či koupě domu, auta, bytu apod., které nám obvykle utkví v paměti. Kaţdý z nás denně provede mnoţství právních úkonů v podobě kupních smluv, aniţ by se nad tím nějak zamýšlel. Stačí jen, abychom šli do obchodu a koupily pár rohlíků a jiţ uzavíráme kupní smlouvu, a po zaplacení získáváme vlastnické právo k nabyté věci, tedy k rohlíkům. Pokud nabývání smlouvou chceme popsat v právní mluvě, jedná se o převod vlastnických práv k věci, jehoţ základem a znakem je volní projev účastníků. Sama smlouva však nemusí znamenat automaticky převod vlastnických práv. Rozhodující je, zda náš právní řád přiznává té které smlouvě translační či obligační účinek. Jiţ samotnou smlouvou dochází k převodu vlastnického práva jen, pokud má tato smlouva účinek translační. V případě obligačního účinku pouhá smlouva nestačí. Kontrakt sám o sobě není dostačující, je jen právním důvodem (titulus), který zakládá závazek vlastnické právo převést aţ po splnění určitých podmínek. Tou podmínkou převodu je aţ existence další právní skutečnosti – způsobu nabytí (modus). Modem je zpravidla předání a převzetí věci (tradice).36 Náš právní řád rozlišuje převod věcí movitých a nemovitých. a) Převod věci movité Převádí-li se movitá věc na základě smlouvy, nabývá se vlastnictví převzetím věci, není-li právním předpisem stanoveno nebo účastníky dohodnuto jinak.37 Zákon tedy povoluje určitou autonomii vůle účastníků tj. domluvit se, jak přesně přejde vlastnictví k movité věci na nabyvatele. Pokud přechází vlastnictví k movité věci převzetím, tzn. dle první varianty, kterou nám zákon uvádí, vyplývá ze smlouvy jasný obligační účinek. Tato skutečnost se, ale při běţném nákupu či prodeji v obchodě, vytrácí. Je to tím, ţe uzavření smlouvy i předání věci probíhá v podstatě ve stejný okamţik a de facto tak splývá. Převzetí věci však jiţ samo o sobě dokonce zakládá předpoklad pro vznik darovací smlouvy v nepísemné formě.38

36

FIALA, Josef, a kol. Občanské právo hmotné. Třetí, opravené a doplněné vydání. Brno : MU v Brně a Jan Šabata, nakladatelství Doplněk, 2002. 433 s. ISBN 80-7239-111-9. 37 Odst.1 § 133 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník. 38 Viz. poznámka pod čarou č. 36.

21

A jak říká lidové rčení „výjimka, potvrzuje pravidlo“ nebudou vyloučeny ani případy, v právní nauce označované po vzoru římského práva jako traditio brevi manu, kdy nabyvatel má věc již před uzavřením smlouvy (např. z titulu nájemní smlouvy). Obdobě tomu bude i v opačném případě, u tzv. constitutum possessorium, kdy si převádějící nechá věc ve své moci i po uzavření smlouvy o převodu. Účastníci si mohou sjednat tzv. výhradu vlastnictví věci až do úplného zaplacení kupní ceny (§ 601 obč. z. ).39 Tato výhrada musí být sjednaná písemně, jinak je neplatná. S další odchylkou při převodu vlastnictví k movité věci, se setkáme u samoobsluţného prodeje, kdy vlastnická práva ke koupené věci přechází na kupujícího aţ okamţikem zaplacení kupní ceny, nikoliv převzetím věci. (§ 614 odst. 3 obč. z. ). Rovněţ v obchodním zákoníku se setkáme s podobnými paragrafy, které mají dopad na převod vlastnictví k movitým předmětům, např. § 483 odst. 3 obč. z. Obecně nejsou stanoveny ţádné přesné poţadavky na formu smlouvy o převodu věci movité. Ze zákona i z výše uvedeného navíc vyplývá, ţe kromě zákonných výjimek jsou pravidla pro převod vlastnictví k movité věci víceméně dispozitivní. b) Převod věci nemovité Reţim převodu vlastnických práv k věcem nemovitým je ve srovnání s převodem movitých věcí poněkud sloţitější a rozhodně kogentní. Důleţitým rozlišovacím faktorem pro to, čím se nabývá vlastnické právo k nemovitosti, je skutečnost, zda se jedná o nemovitou věc, která je dle zvláštního zákona předmětem evidence v katastru nemovitostí či nemovitost, která předmětem evidence v katastru nemovitostí není. Zvláštními předpisy jsou zde míněny zákon č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí České republiky (katastrální zákon), ve znění zákona č. 89/1996 Sb. a zákon č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, ve znění zákona č. 210/1993 Sb. Výčet nemovitostí, které se v katastru evidují, uvádí § 2 odst. 1 katastrálního zákona, souvisí s ním § 20 zák. č. 254/2001 Sb., vodní zákon. Převod vlastnictví k nemovité věci zapsané v katastru nemovitostí Převádí-li se nemovitá věc na základě smlouvy, nabývá se vlastnictví vkladem do katastru nemovitostí podle zvláštních předpisů, pokud zvláštní zákon nestanoví jinak. 40

39

FIALA, Josef, a kol. Občanské právo hmotné. Třetí, opravené a doplnění . Brno : MU v Brně a Jan Šabata, nakladatelství Doplněk, 2002. Nabývání vlastnického práva - nabývání smlouvou, s. 433. ISBN 80-7239-111-9. 40 Odst.2 § 133 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník.

22

Z toho, co nám uvádí zákon, vyvozujeme, ţe jestliţe převádíme vlastnické právo k nemovitosti, jenţ je předmětem evidence dle katastrálního zákona, přechází toto aţ vkladem do katastru, pokud není zvláštním právním předpisem stanoveno jinak. Vkladem se v tomto smyslu myslí zápis do katastrálních operátů. O povolení vkladu vydává Katastrální úřad, dále jen KÚ, rozhodnutí. Řízení vedoucí k pravomocnému rozhodnutí katastrálního úřadu podléhá zákonu č. 500/2004 Sb., správní řád, pokud zákon o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem nestanoví jinak a je zahájeno ke dni doručení písemného návrhu katastrálnímu úřadu. Návrh na vklad lze podat aţ okamţikem účinnosti převodní smlouvy. Není povinnost, aby byl podán pouze převodcem, a rovněţ není stanovena ţádná časová lhůta pro jeho podání od doby účinnosti smlouvy. Povinné náleţitosti návrhu dle § 4 odst. 3 zák. č.265/1992 Sb. jsou: 

označení katastrálního úřadu, kterému je návrh určen,



jméno a příjmení, trvalý pobyt a rodné číslo fyzických osob nebo název, sídlo a identifikační číslo právnických osob, které jsou účastníky řízení,



označení práv, která mají být zapsána do katastru. Přílohou návrhu musí být listina, na jejímţ základě má být vklad proveden. Pro případ

převodu vlastnického práva k nemovitostem zapsaným v katastru je míněna touto listinou převodní smlouva. Náleţitosti této smlouvy upravuje § 46 obč. z., který uvádí, ţe musí mít písemnou formu a musí obsahovat projevy účastníků. Kromě této listiny přílohou musí být i jiné dokumenty, pokud si to situace vyţaduje (§ 4 odst. 4 zák. č. 265/1992 Sb.) Před vydáním rozhodnutí o povolení vkladu katastrální úřad kontroluje, zda má listina a návrh poţadované náleţitosti a zkoumá další okolnosti viz. § 5 odst. 1. Právní účinky vkladu vznikají na základě pravomocného rozhodnutí o jeho povolení ke dni, kdy návrh na vklad byl doručen katastrálnímu úřadu. Každý má právo nahlédnout do evidence doručených návrhů. 41 V ČR se v současnosti tedy uplatňuje tzv. intabulační systém (vkladový) pro nabývání vlastnického práva k nemovitostem. Je postaven na faktu, ţe věcná práva vznikají aţ intabulací do veřejné knihy. V tom vidí Eliáš značné výhody ale i slabiny. Předností tohoto zřízení je zajisté veřejnoprávní a obecně přístupný seznam údajů, týkajících se věcných práv k nemovitostem, který má garantovanou správnost obsahu. Nedostatek podle něj ale spočívá v tom, ţe ne vţdy věcná práva k nemovitým věcem vznikají a zanikají zápisem do katastru

41

Odst. 3 § 2 zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem.

23

nemovitostí a odporují tak zásadě vkládání. Příkladem můţe být dědictví, vydrţení, rozhodnutí soudu o vyvlastnění atd. Ve všech těchto případech vznikají či zanikají věcná práva jinou skutečností, neţ je zápis. Jiný systém se uplatňuje např. v Polsku, Portugalsku či Itálii, kde vycházejí z čl. 711 Code Civil, který uvedl, ţe vlastnictví se nabývá jiţ účinkem obligace a postupoval shodně u věcí movitých a nemovitých. 42 Převod vlastnictví k nemovité věci nezapsané v katastru nemovitostí Převádí-li se na základě smlouvy nemovitá věc, která není předmětem evidence v katastru nemovitostí, nabývá se vlastnictví okamžikem účinnosti této smlouvy. 43 Znění tohoto paragrafu deklaruje jasnou kogentní povahu. Přesně uvádí postup nabytí vlastnictví k neevidované nemovitosti. Vyplývá z něj, ţe okamţik nabytí vlastnického práva k nemovitosti, jeţ není předmětem katastrální evidence, nastává účinností smlouvy. Ta je obvykle shodná s uzavřením smlouvy, pokud se smluvní strany nedohodnou jinak. Doporučuje se, zvláště pokud se jedná o společný převod evidovaných i neevidovaných nemovitostí, aby byla sjednána odkládací podmínka. 44 Ta znamená odklad účinnosti právního úkonu aţ do doby jejího splnění. V tomto případě lze sjednat odklad účinnosti příslušné části smlouvy do doby vkladu zapisovaných nemovitostí do katastru.45 Převodní smlouva k neevidovaným nemovitostem rovněţ podléhá § 46 obč. z. tzn., ţe musí být písemná a obsahovat vůli účastníků. K neevidovaným nemovitostem patří tzv. drobné stavby (§ 2 katastr. zákona). Drobnými stavbami jsou stavby s jedním nadzemním podlažím, pokud jejich zastavěná plocha nepřesahuje 16 m2 a výška 4,5 m, které plní doplňkovou funkci ke stavbě hlavní, a stavby na pozemcích určených k plnění funkcí lesa, sloužící k zajišťování provozu lesních školek nebo k provozování myslivosti, pokud jejich zastavěná plocha nepřesahuje 30 m2 a výška 5 m. Za drobné stavby se nepovažují stavby garáží, skladů hořlavin a výbušnin, stavby pro civilní ochranu, požární ochranu, stavby

42

ELIÁŠ, Karel, a kol. Občanský zákoník - velký akademický komentář : 1.svazek § 1-487. První. Praha : Linde Praha, a. s.- Právnické a ekonomické nakladatelství a knihkupectví Bohumily Hořínkové a Jana Tuláčka, 2008. 2640 s. ISBN 978-80-7201-687-7. 43 Odst. 3 § 133 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník. 44 HENDRYCH, Dušan, a kol. Právnický slovník. 1. vydání. Praha : S.H.Beck, 2001. Odkládací podmínka, 1189 s. ISBN 80-7179-360-4. 45 ŠVESTKA, Jiří; SPÁČIL, Jiří; ŠKÁROVÁ, Marta; HULMÁK, Milan, a kol. Občanský zákoník I : Komentář §1-459. 1.vydání. Praha : C.H. Beck, 2008. 1221 s. ISBN 978-80-7400-004-1.

24

uranového průmyslu a jaderných zařízení, sklady a skládky nebezpečných odpadů a stavby vodních děl.46

Převod nemovitých věcí Převod vlastnických práv dle druhu věci

zapsaných v katastru nemovitostí nezapsaných v katastru nemovitostí

Převod movitých věcí

Obrázek 3. Převod vlastnických práv dle druhu věci

Druhy převodních smluv V § 132 obč. z. se uvádí, ţe vlastnictví se nabývá kupní, darovací nebo jinou smlouvou. Mezi jiné smlouvy můţeme zařadit smlouvu směnnou, smlouvu o dílo (pokud se jedná o zhotovení nové věci), dohodu o zrušení podílového spoluvlastnictví atd.47 Smlouvu kupní, darovací, směnnou a o dílo řeší § 588 aţ § 656 obč. z. Dvojí převod téže věci Praxe přináší i takové situace, kdy vlastník uzavře různé smlouvy s různými osobami, ale s cílem převést vlastnická práva k jedné a téţe věci. V tom případě můţe být značně problematické označit správného a pravého vlastníka. Tyto situace se vţdy řeší s přihlédnutím ke konkrétnímu případu a řešení jsou někdy diskutabilní, protoţe na stejný případ se můţou najít i protichůdné názory.48 Švestka49 například říká, ţe uzavře-li převodce dvě obligační smlouvy o převodu věci, ve kterých nebude o přechodu vlastnictví nic sjednáno, stane se vlastníkem věci ten, kdo ji

46

§ 27m zákona č. 344/1992 Sb., katastrální zákon. FIALA, Josef, a kol. Občanské právo hmotné. Třetí, opravené a doplněné vydání. Brno : MU v Brně a Jan Šabata, nakladatelství Doplněk, 2002. 433 s. ISBN 80-7239-111-9. 48 ELIÁŠ, Karel, a kol. Občanský zákoník - velký akademický komentář : 1.svazek § 1-487. První. Praha : Linde Praha, a. s.-Právnické a ekonomické nakladatelství a knihkupectví Bohumily Hořínkové a Jana Tuláčka, 2008. 2640 s. ISBN 978-80-7201-687-7. 49 Myšleno prof. JUDr. Jiří Švestka, Dr.Sc. (nar. 1930), český právník a univerzitní profesor, jeden ze spoluautorů Velkého komentáře občanského zákoníku, dále v textu jen jako Švestka. 47

25

převezme jako první. Podle okolností, zejména pokud oba účastníci smlouvy o dvojím prodeji a případném zaplacení kupní ceny věděli, nelze vyloučit úvahu o neplatnosti smlouvy pro rozpor s dobrými mravy.50 Podle Eliáše můţe být klíčem k řešení problému dvojího převodu rozlišení, zda předmět převodu je věc individuálně určená nebo určená genericky. V případě genericky určené věci se převodce zavazuje převést vlastnické právo k určitému druhu a počtu věcí. Pokud se stane, ţe převodce potom převede vlastnictví k tomuto druhu a počtu věcí na jiného nabyvatele, je povinen obstarat stejný druh a počet věcí i pro nabyvatele původního. Toto platí, i kdyby se předmět převodu dostal z majetku převodce, opustil ho nebo na jeho straně podlehl zkáze. Smlouva účastníky zavazuje a převodce musí dodrţet své závazky i přesto, ţe by mu to způsobilo obtíţe. § 575 obč. z. uvádí, ţe povinnost plnit zanikne, stane-li se plnění nemoţným. To by platilo, pouze pokud by přišly nazmar všechny věci určitého druhu. Eliáš tedy vychází z § 559 obč. z., ze samotné podstaty závazku, tedy povinnost ho splnit řádně a včas. Obdobný reţim platí i u dvojího převodu jednotlivé věci, ale jen v případě, ţe je zastupitelná. Co se týká dvojího převodu individuálně určené věci, tedy nezastupitelné, postupuje se podle judikatury a doktríny, které říkají, ţe vlastnické právo náleţí tomu, komu modem připadlo jako prvnímu. 51 Vychází se hlavně z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. čj. 2 Cdon 848/97 ze dne 25. 2. 1999 viz. podkapitola Vybraná judikatura.

2.1.2 Děděním Dědění je velmi specifickým způsobem nabývání vlastnického práva. Je zaručeno Listinou základních práv a svobod (čl. 11 odst. 1). Podstatným rozdílem oproti nabývání vlastnictví smlouvou je, ţe u dědictví nedochází k převodu nýbrţ k přechodu vlastnického práva. Změna osoby vlastníka zde tedy nespočívá na vůli zúčastněných stran ale na jiné skutečnosti. Takovou právní skutečností je u dědění skon osoby, od níţ majetek, který je

50

ŠVESTKA, Jiří; SPÁČIL, Jiří; ŠKÁROVÁ, Marta; HULMÁK, Milan, a kol. Občanský zákoník I : Komentář §1-459. 1.vydání. Praha : C.H. Beck, 2008. 1221 s. ISBN 978-80-7400-004-1. 51 ELIÁŠ, Karel, a kol. Občanský zákoník - velký akademický komentář : 1.svazek § 1-487. První. Praha : Linde Praha, a. s.- Právnické a ekonomické nakladatelství a knihkupectví Bohumily Hořínkové a Jana Tuláčka, 2008. 2640 s. ISBN 978-80-7201-687-7.

26

předmětem dědictví přechází. Zákon ho označuje jako zůstavitele. Případní nabyvatelé se nazývají dědici. Občanský zákoník se problematice dědění věnuje poměrně podrobně v části sedmé § 460-487. K souvisejícím předpisům patří zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, zákon č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti, zákon č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí a další. Kaţdá osoba se během svého ţivota stává nositelem celé řady subjektivních práv a povinností a její smrt pro takovéto práva a povinnosti představuje značné právní následky. Záleţí na jejich povaze, jaké změny to s koncem ţivota nositele budou. Některá práva a povinnosti jsou natolik spojena s osobou zemřelého, ţe jeho smrtí zanikají. Jiné, většina majetkových práv a povinností, však přecházejí na jiné subjekty právě prostřednictvím právního reţimu dědění. § 460 obč. z. říká, ţe dědictví se nabývá jiţ okamţikem smrti zůstavitele.

Dědicem se tedy oprávněné osoby stávají jiţ touto skutečností, nicméně

skutečným dědicem tzn. skutečným právním nástupcem se všemi právními důsledky, se stávají tyto osoby aţ po skončení dědického řízení, a pokud nevyuţijí moţnost dědictví odmítnout. Odmítnout lze dědictví pouze jako celek, nikoliv jeho část. Více uvádí § 463-468 obč. z. Dědicem můţe být fyzická i právnická osoba. To ale neplatí za kaţdých okolností. Záleţí na základě jakého dědického titulu se dědictví nabývá. V § 461 je stanoveno, ţe lze dědit ze zákona, ze závěti nebo zároveň z obou důvodů. Právnická osoba však můţe dědit pouze ze závěti. Výjimku tvoří pouze stát, figurující v občanskoprávních vztazích jako právnická osoba (§ 21 obč.z.), který můţe nabýt dědictví ještě zvláštním, speciálním způsobem tzv. odúmrtím (hereditas caduca). 52 Dědictví, jehož nenabude žádný dědic, připadne státu.53 Jak jiţ bylo řečeno, úmrtí fyzické osoby má váţné právní následky, a proto musí být náleţitě prokázáno. Tím je odborný posudek lékaře, který prohlédl mrtvého. Pokud smrt člověka nelze potvrdit tímto způsobem, soud můţe fyzickou osobu prohlásit za mrtvou, jestliţe se její smrt zjistí jinak. Soud je rovněţ oprávněn prohlásit za mrtvou i osobu nezvěstnou, pokud ho všechny okolnosti vedou k domněnce, ţe tato osoba jiţ naţivu není (§ 2 odst. 2 obč. z, § 195 - 200, občanský soudní řád, dále jen o. s. ř.). Úmrtí kaţdé osoby popř.

52

FIALA, Josef, a kol. Občanské právo hmotné. Třetí, opravené a doplněné vydání. Brno : MU v Brně a Jan Šabata, nakladatelství Doplněk, 2002. 433 s. ISBN 80-7239-111-9. 53 § 462 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník.

27

prohlášení za mrtvého je poté zapsáno do knihy úmrtí (zákon č. 301/2000 Sb., o matrikách), které vedou příslušné obecní úřady. Ty mají povinnost následně výše uvedenou skutečnost oznámit soudu, jenţ je příslušný k projednávání dědictví (§ 175 o. s. ř.). Soud následně na základě tohoto zjištění a ze zásady oficiality zahájí dědické řízení (tzn. i bez návrhu). K provádění úkonů v řízení o dědictví soud pověřuje notáře jako tzv. soudní komisaře (§ 38 o. s. ř.).54 Během řízení se zjišťuje předmět a rozsah dědictví, okruh osob oprávněných dědit a zkoumá se, zda jsou dány předpoklady k dědění. Těmi jsou: 

Smrt zůstavitele (příp. prohlášení za mrtvého) – musí být náleţitě prokázána.



Existence dědictví – taková majetková práva a povinnosti, jejichţ byl zůstavitel subjektem a které mohou být předmětem dědění. Jestliže zůstavitel zanechal majetek jen nepatrné hodnoty, může soud tento majetek vydat tomu, kdo se postaral o zůstavitelův pohřeb a řízení zastavit (§ 175h odst. 2 , o. s. ř.). 55 Švestka uvádí, ţe obecně za nepatrný majetek můţeme povaţovat majetek, jehoţ hodnota výrazně nepřesáhne přiměřené náklady spojené s pohřbem.



Dědický titul – zákon, závěť, příp. obojí současně.



Způsobilý dědic – objektivně je k dědění způsobilá každá osoba, která v okamžiku smrti zůstavitele byla subjektem práva (§ 7, 8 obč. z.). Výjimku tvoří u fyzických osob počaté dítě, narodí-li se živé a u právnických osob nadace zřízená závětí, která vznikne po zůstavitelově smrti (§ 477 odst. 2 obč. z.).56 Výsledkem řízení o dědictví je soudem vydané rozhodnutí o potvrzení nabytí dědictví,

resp. o schválení dohody dědiců o vypořádání dědictví (§ 482 - 484 obč. z.), které jasně určuje, jaké osoby jsou právními nástupci zemřelého. Toto rozhodnutí, stejně jako případné odmítnutí dědictví, má právní účinky (ex tunc), tj. zpětně ke dni smrti zůstavitele a to jen podporuje fakt, ţe dědictví se nabývá jiţ ke dni zůstavitelova úmrtí.57 Jestliţe byly předmětem

54

MIKEŠ, Jiří; MUZIKÁŘ, Ladislav. Dědické právo : Praktická příručka. Praha : Linde Praha, a. s. - Právnické a ekonomické nakladatelství a knihkupectví Bohumily Hořínkové a Jana Tuláčka, 2003. 333 s. ISBN 80-7201422-6. 55 ŠVESTKA, Jiří; SPÁČIL, Jiří; ŠKÁROVÁ, Marta; HULMÁK, Milan, a kol. Občanský zákoník II : Komentář § 460-880. 1.vydání. Praha : C.H. Beck, 2008. Nabývání dědictví, 2293 s. ISBN 978-80-7400-004-1. 56 § 462 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník. 57 FIALA, Josef, a kol. Občanské právo hmotné. Třetí, opravené a doplněné vydání. Brno : MU v Brně a Jan Šabata, nakladatelství Doplněk, 2002. 433 s. ISBN 80-7239-111-9.

28

dědického řízení zapisované nemovitosti, na základě tohoto rozhodnutí se práva k nim zapíší do katastru nemovitostí záznamem.58 Jak je výše uvedeno, jiţ z občanského zákoníku vyplývá, ţe vlastnické právo přechází na dědice okamţikem smrti zůstavitele, nicméně nakládání s takovýmto majetkem aniţ by proběhlo dědické řízení a rozhodnutí soudu, můţe být v rozporu se zákonem. Mohlo by dojít k tomu, ţe s majetkem zůstavitele by disponovala osoba skutečně závětí či zákonem neoprávněná, i kdyţ za dědice původně povaţovaná. Stát si zde tedy prostřednictvím soudu zachovává určitou pozici koordinátora a kontrolora. Nicméně pokud se ještě před skončením dědického řízení, vyskytnou nějaké právní úkony týkající se majetku zahrnutého do dědictví a je více dědiců, vychází se z judikatury, která říká, že v období mezi nabytím dědictví (§ 460 obč. z.) a potvrzením nabytí dědictví (§ 482 a 483 obč. z.) jsou z právních úkonů týkajících se věcí nebo majetkových práv z dědictví povinni i oprávněni vůči jiným osobám všichni dědici zůstavitele, kteří dědictví dosud neodmítli, společně a nerozdílně. Jejich dědický podíl přitom vyjadřuje míru, jakou se dědici na těchto právech a povinnostech navzájem podílejí. 59 Jak jiţ bylo řečeno, dědickými tituly jsou závěť nebo dědická posloupnost vyplývající přímo ze zákona. Jiné právní tituly, které by umoţnily nabýt vlastnictví z dědictví, zákon nepřipouští. Nelze vyloučit ani případy, kdy jeden dědic dědí na základě obou dědických titulů současně. Můţe např. zdědit část dědictví ze závěti a další část, na kterou se závět nevztahovala, nabýt ze zákona. Přitom ale platí, ţe takový dědic musí dědictví přijmout či odmítnout jako celek, nelze odmítnout jen jednu část (§ 466 obč. z.). a) Dědění ze zákona (§ 473 - 475, obč. z.) Dle našeho práva jsou dědici ze zákona rozděleni do 4 skupin. Roztřiďovacím prvkem je příbuzenský resp. zákonem kvalifikovaný vztah k zůstaviteli. Přitom platí, ţe potomci (descendenti) jsou ve výhodnějším postavení neţ předci (ascendenti) a současně mají přednost bliţší příbuzní před vzdálenějšími. Určujícím faktorem je počet zrození, které tyto příbuzné dělí od osoby zůstavitele. 60 Tento okruh zákonných dědiců je striktně daný a uzavřený, ţádný další dědic nemůţe tedy dědit ze zákona, pouze ze závěti. Rovněţ pořadí je jasně určené.

58

KUBA, Bohumil; OLIVOVÁ, Květa. Katastr nemovitostí České republiky. 9. aktualizované vydání podle právního stavu k 1. 5.2005. Praha : Linde Praha, a. s. , 2005. 469 s. ISBN 80-7201-545-1. 59 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2006 sp. zn. 33 Odo 1277/2004 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2001 sp. zn. 20 Cdo 192/99. 60 ŠVESTKA, Jiří; SPÁČIL, Jiří; ŠKÁROVÁ, Marta; HULMÁK, Milan, a kol. Občanský zákoník II : Komentář § 460-880. 1.vydání. Praha : C.H. Beck, 2008. 2293 s. ISBN 978-80-7400-004-1.

29

Nejdříve jsou povoláni zákonní dědici z první skupiny, pokud nikdo z nich nedědí, tak nastupuje skupina druhá atd. V případě, ţe nedojde k dědění ani ze skupiny čtvrté, tedy poslední, a neexistuje závěť, dědictví připadne státu viz. § 462. Dědicové jako např. manţel či partner se objevují ve více skupinách současně. Velikost jejich nároků pak vyplývá z toho, na základě které dědické skupiny jsou k dědění povoláni.61 

1. dědická skupina – do první skupiny patří děti zůstavitele a manţel či partner (dle zákona č. 115/2006 Sb., o registrovaném partnerství), přičemţ kaţdému z nich náleţí stejný díl. Jestliţe nedědí dítě, jeho dědický podíl nabývají jeho děti. Pokud nedědí ani tyto děti, náleţí stejný díl jejich potomkům.



2. dědická skupina – nedědí-li potomci, dědí manţel či partner, zůstavitelovi rodiče a ti, kteří s ním ţili nejméně 1 rok před jeho smrtí ve společné domácnosti a kteří z tohoto důvodu pečovali o společnou domácnost nebo byli odkázáni výţivou na zůstavitele. Příslušníci k druhé dědické skupině dědí stejným dílem, přičemţ platí, ţe manţel či partner však nabývají nejméně polovinu dědictví.



3. dědická skupina – nedědí-li manţel či partner ani zůstavitelovi rodiče, dědí stejným dílem sourozenci zůstavitele a ti, kteří s ním ţili nejméně 1 rok před jeho smrtí ve společné domácnosti a kteří z tohoto důvodu pečovali o společnou domácnost nebo byli odkázáni výţivou na zůstavitele. Pokud nedojde k dědění některého ze sourozenců, jeho část připadne stejným dílem jeho dětem.



4. dědická skupina – nenabyde-li dědictví ţádný dědic ze třetí skupiny, dědí stejným dílem prarodiče zůstavitele. Nedědí-li ţádný z prarodičů, dědí stejným dílem jejich děti.62

b) Dědění na základě závěti (§ 476 – 480, obč. z.) Závěť představuje moţnost autonomie vůle zůstavitele, prostřednictvím níţ můţe ovlivnit, kdo po jeho smrti nabyde jeho majetek a v jakých podílech (vyjma neopomenutelných dědiců viz. § 479 obč. z., jestliţe se na ně nevztahuje vydědění viz. § 469a, obč. z.63). Závět znamená i jedinou volbu, jestliţe zůstavitel nemá zákonného dědice a nechce, aby majetek připadl v rámci odúmrti státu. Pokud bychom závět chtěli definovat,

61

FIALA, Josef, a kol. Občanské právo hmotné. Třetí, opravené a doplněné vydání. Brno : MU v Brně a Jan Šabata, nakladatelství Doplněk, 2002. 433 s. ISBN 80-7239-111-9. 62 § 473 – 475a zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník. 63 Jestliţe v závěti nejsou uvedeni neopomenutelní dědicové, je závěť neplatná zcela nebo zčásti. Tato neplatnost je ale relativní, protoţe nevychází přímo ze zákona, ale výhradně z námitky závětí opomenutého dědice.

30

můţeme říci, ţe se jedná o zůstavitelův jednostranný právní úkon, kterým upravuje vlastnické vztahy ke svému majetku pro případ smrti. Jestliţe je současná právní úprava odlišná od té, jenţ platila v době pořízení závěti, neznamená to, ţe je závěť neplatná (§ 859 a 873, obč. z.). Naopak o neplatnost by se jednalo, jestliţe by jedna závěť byla společná pro více zůstavitelů. (odst. 3 § 476, obč. z.). Současný občanský zákoník uznává tři formy závěti (§ 476, obč. z.): 

Závěť holografní - celá napsaná vlastní rukou zůstavitele, musí jím být rovněţ podepsaná a datovaná (§ 476a, obč. z.).



Závěť alografní - není psána vlastní rukou, ale jinou formou nebo jinou osobou neţ zůstavitelem. Obecnou alografní závět musí zůstavitel podepsat vlastní rukou a před dvěma přítomnými svědky výslovně projevit, ţe jde o jeho poslední vůli. Svědci k tomu musí připojit své podpisy (§ 476b, obč. z). Pro zůstavitele, který nemůţe číst či psát (zvláštní forma alografní závěti) platí přísnější podmínky (§ 476c, obč. z.).



Závět ve formě notářského zápis – tuto formu závěti upravuje kromě občanského zákoníku (§ 476d) rovněţ zákon č. 358/1992 Sb., notářský řád. Pokud se stane, ţe závětí oprávněný dědic nakonec nedědí např. z důvodu odmítnutí

dědictví, můţe ho na jeho místě nahradit tzv. náhradní dědic, pokud je závětí stanoven. V opačném případě nevzrostou podíly ostatních závětních dědiců, ale podíl odpadlého dědice připadne dědici zákonnému. V případě, ţe je zákonných dědiců více, je mezi ně rozdělen.64 Protože zákon v právní úpravě zákonné (tzn. intestátní) dědické posloupnosti pamatuje jen na osoby, které jsou se zůstavitelem v příbuzenském nebo obdobném vztahu, nemůže jako dědic ze zákona přicházet v úvahu právnická osoba. Naopak podle závěti může být za dědice povolána jak fyzická osoba, tak osoba právnická, a to již existující nebo teprve závětí zřizovaná 65(nadace či nadační fond zřízený závěti viz. § 477 odst. 2, obč. z.). Nasciturus Výraz označující dosud nenarozený lidský plod v těle matky. Hledí se na něj jako na osobu v právním smyslu. Má tedy určitou způsobilost k právům a povinnostem (§ 7 odst. 1, obč. z.). Z tohoto vyplývá, ţe jiţ nenarozené dítě má např. způsobilost dědit. Tento fakt je ale

64

FIALA, Josef, a kol. Občanské právo hmotné. Třetí, opravené a doplněné vydání. Brno : MU v Brně a Jan Šabata, nakladatelství Doplněk, 2002. 433 s. ISBN 80-7239-111-9. 65 ŠVESTKA, Jiří; SPÁČIL, Jiří; ŠKÁROVÁ, Marta; HULMÁK, Milan, a kol. Občanský zákoník II : Komentář § 460-880. 1.vydání. Praha : C.H. Beck, 2008. 2293 s. ISBN 978-80-7400-004-1.

31

podmíněn skutečností, ţe se dítě narodí ţivé.66 Význam nascituru je především v dědickém právu, neboť zemře-li zůstavitel před narozením svého dítěte, může se stát toto dítě jeho dědicem. Zemře-li dítě až po porodu, stává se samo zůstavitelem a jeho dědický podíl připadne jeho vlastním dědicům, kdežto narodí-li se mrtvé, má se za to, že se nikdy dědicem nestalo a na jeho místo nastupují ostatní dědicové.67

2.1.3 Rozhodnutím státního orgánu a ze zákona Často se v odborných textech setkáme s tím, ţe za derivativní způsoby nabývání jsou povaţovány pouze dědění a nabývání smlouvou, a nabývání rozhodnutím státního orgánu a ze zákona se buď vůbec nepodřazuje, nebo se spíše pokládá za originární nabývací způsob. Za předpokladu ale, ţe máme v rámci těchto způsobů na mysli převod či přechod práv, nelze nevidět fakt, ţe se v praxi setkáme i s případy, z tohoto hlediska minimálně spornými, kdy se vlastnické právo nabývá z rozhodnutí státního orgánu či ze zákona a přitom se zde jedná o přechod vlastnických práv (tzn. odvozuje se od práv předchozího majitele). Z toho vychází právě Eliáš a rozšiřuje výčet derivativních způsobů nabývání vlastnictví právě o tyto dva: a) Rozhodnutí státního orgánu Výše uvedený názor můţeme demonstrovat na přikázání věci do vlastnictví soudem v případě neoprávněné stavby na cizím pozemku (odst. 2 § 135c, obč. z.). Dalším ještě zřetelnějším příkladem je zrušení a vypořádání spoluvlastnictví přikázáním věci (odst. 1, věta druhá § 142, obč. z.). Při vypořádání spoluvlastnictví přikázáním věci některému z dosavadních spoluvlastníků je nepochybné, že vlastnické právo přechází na osobu, které soud věc přikázal.68 b) Ze zákona Rovněţ při nabývání vlastnického práva přímo ze zákona se můţeme setkat s přechodem takovéhoto práva. Jako příklad lze uvést zákonná ustanovení o přechodu jmění zaniklé právnické osoby na jejího právního nástupce (odst. 3 § 20a,j obč. z., odst. 2 § 68,

66

HENDRYCH, Dušan, a kol. Právnický slovník. 1. vydání. Praha : S.H.Beck, 2001. 1189 s. ISBN 80-7179360-4. 67 Iuridictum : Encyklopedie o právu [online]. 18.7.2010 [cit. 2011-04-21]. Nasciturus. Dostupné z WWW: . 68 ELIÁŠ, Karel, a kol. Občanský zákoník - velký akademický komentář : 1.svazek § 1-487. První. Praha : Linde Praha, a. s.- Právnické a ekonomické nakladatelství a knihkupectví Bohumily Hořínkové a Jana Tuláčka, 2008. Vznik vlastnického práva, 2640 s. ISBN 978-80-7201-687-7.

32

obchodní zákoník) a některé zvláštní zákony, zejména z počátku 90. let 20. stol. o přechodu vlastnictví státu na některé jiné osoby (obce, církve apod.) 69 Důleţité je uvést, ţe pokud se vlastnictví nabývá z rozhodnutí státního orgánu, nabývá se dnem, který je v rozhodnutí určen, případně, pokud není, dnem právní moci tohoto rozhodnutí (odst. 2 § 132, obč. z.).

2.2 Originární způsob Při originárním způsobu nabývání získává nabyvatel vlastnické právo nezávisle na předchozím vlastníkovi nebo vlastnické právo k určité věci vzniká poprvé.70 Není zde tedy vazba na předešlého vlastníka. Pokud vůbec nějaké předchozí vlastnické právo k této věci existovalo, tak zaniká a novému vlastníku vzniká takové právo zcela nové, které není na původním majiteli závislé. Eliáš jednotlivé originární způsoby rozděluje takto: 

přivlastnění,



nález,



přírůstek,



specifikace,



smísení,



uplynutí času,



rozhodnutí státního orgánu,



ze zákona71.

2.2.1 Přivlastnění (occupatio) V minulosti bylo přivlastnění (neboli přisvojení či okupace) častý jev. Dá se dokonce říci, ţe se jednalo o obvyklý postup jak získat vlastnictví k movité či nemovité věci. Zpravidla to ale byla otázka silnějšího či mocnějšího zájemce o vlastnictví té věci a s nějakými

69

ŠVESTKA, Jiří; SPÁČIL, Jiří; ŠKÁROVÁ, Marta; HULMÁK, Milan, a kol. Občanský zákoník II : Komentář § 460-880. 1.vydání. Praha : C.H. Beck, 2008. 2293 s. ISBN 978-80-7400-004-1. 70 HENDRYCH, Dušan, a kol. Právnický slovník. 1. vydání. Praha : S.H.Beck, 2001. 1189 s. ISBN 80-7179360-4. 71 ELIÁŠ, Karel, a kol. Občanský zákoník - velký akademický komentář : 1.svazek § 1-487. První. Praha : Linde Praha, a. s.- Právnické a ekonomické nakladatelství a knihkupectví Bohumily Hořínkové a Jana Tuláčka, 2008. 2640 s. ISBN 978-80-7201-687-7.

33

spravedlivými a rovnými principy to nemělo pranic společného. Nicméně i tak přisvojení poloţilo základní kámen k vlastnickému právu, jak ho známe dnes. Ačkoli institut vlastnictví je naštěstí v dnešním moderním demokratickém a právním státě zaloţen na zcela jiných zásadách a postupech, s přisvojováním se přesto setkáváme běţně dodnes, i kdyţ si to většina z nás ani neuvědomí. Nejčastějším a nejtradičnějším příkladem přivlastnění je sběr lesních plodů jako jsou houby, borůvky apod. či uschlého klestí (§ 19 zákona č. 289/1995 Sb., lesní zákon). Rovněţ v případě úlovků oprávněným rybářem či myslivcem, jde o okupaci (§ 42 a 43 zákona č. 449/2001 Sb. o myslivosti a zákon č. 99/2004 Sb., o rybářství). Další běţnou situací, která je zaloţena na stejném právu, je moţnost odebrat si pro svou potřebu vodu z řeky či jiného vodního toku (§ 6 zákona č. 254/2001 Sb., vodní zákon) atd. Platný občanský zákoník tento způsob nabývání vlastnického práva přímo neuvádí, ale zahrnuje ho do „zbytkové“ kategorie nabývacích způsobů pod jiné skutečnosti stanovené zákonem. Z výše uvedených příkladů vyplývá, ţe přisvojení se objevuje v celé řadě zákonů zvláštních.72 Návrh nového občanského zákoníku ale jiţ s přímými ustanoveními o přisvojení počítá ( § 989 - 994).73

2.2.2 Nález V případě nálezu ztracené věci, má nálezce povinnost odevzdat ji vlastníkovi. Pakliţe ten není znám, musí tuto věc nálezce následně odevzdat obci, v níţ svůj nález uskutečnil. Vlastník se můţe do 6 měsíců od odevzdání o věc přihlásit a obec mu ji vydá. Vlastník má ale povinnost obci uhradit náklady, které vyplynou z opatrování jeho věci. Pokud se vlastník do výše uvedené lhůty o věc nepřihlásí, připadne ta poté do vlastnictví té obce, které byla jako nález odevzdána (odst. 1 a 3 § 135 obč. z.). Nálezce má právo na náhradu nutných výdajů a na nálezné, které tvoří deset procent ceny nálezu. Zvláštní právní předpis může jinak upravit oprávnění toho, kdo věc našel nebo ohlásil.74 Tato ustanovení se pouţijí v přiměřené míře i na věci skryté, jestliţe není znám jejich vlastník a na věci opuštěné (odst. 4 § 135 obč. z.).

72

ELIÁŠ, Karel, a kol. Občanský zákoník - velký akademický komentář : 1.svazek § 1-487. První. Praha : Linde Praha, a. s.- Právnické a ekonomické nakladatelství a knihkupectví Bohumily Hořínkové a Jana Tuláčka, 2008. 2640 s. ISBN 978-80-7201-687-7. 73 Viz. návrh zákona odeslaný do připomínkového řízení (leden 2011), který je přístupný z internetových stránek Ministerstva spravedlnosti ČR: http://obcanskyzakonik.justice.cz/cz/navrh-zakona.html 74 Odst. 2 § 135 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník.

34

Odstavec 5 § 135 ještě uvádí výjimku z tohoto postupu, jestliţe stanoví zvláštní zákon něco jiného (např. zákon č. 119/2002 Sb., o střelných zbraních a střelivu). Jiţ z povahy těchto ustanovení se dá vyvodit, ţe nálezem resp. ztracenou věcí můţe být jen věc movitá. O ztrátu se jedná, jen kdyţ vlastník bez své vůle přijde o faktickou moc nad věcí, přičemţ se tato situace zdá jako neměnná, jelikoţ nález ztracené věci vlastníkem se jeví jako náhoda. Samotná ztráta se sice nijak nedotkne právního postavení vlastníka, ale můţe to být „spouštěcí mechanismus“ pro právní skutečnosti, které mohou vést aţ k zániku jeho vlastnického práva, jestliţe se o věc do 6 měsíců nepřihlásí a ta poté připadne do vlastnictví obce. Tato lhůta je tedy prekluzivního charakteru, jelikoţ nabytím věci do vlastnictví obce, původní vlastník své právo ztrácí.75 Současná právní úprava nálezu je velmi nedokonalá a v mnoha směrech „děravá“. Uţ jenom její samotný základ, který říká, ţe nálezce má povinnost vrátit věc vlastníkovi, je velmi nedomyšlený. Věc můţe přece ztratit nejen vlastník, ale i její oprávněný drţitel. Dalším velkým nedostatkem je nezakotvení povinnosti obce, nález nějakým způsobem zveřejnit. Oba tyto nedostatky, ale i další, návrh nového občanského zákoníku řeší.76 Pojetí řešení nálezu je v tomto návrhu zákona naprosto revoluční, jelikoţ naprosto vybočuje ze zajetých kolejí. Po třech letech 77 od vyhlášení nálezu obcí, totiţ umoţňuje nabytí věci do vlastnictví nálezce, nikoli obce, jak je tomu doposud. Aţ potom, pokud nálezce věc nabýt odmítne, nabývá tu do vlastnictví obec. V tom případě, ale obci vznikne povinnost zaplatit nálezci nálezné. Další novou myšlenkou je oprávnění nálezce věc uţívat jiţ po jednom roce od vyhlášení nálezu obcí, jestliţe se do této doby nikdo o tuto ztracenou věc nepřihlásí. Nálezci vznikne právo uţívat nalezenou věc a poté ji i nabýt do vlastnictví jen za předpokladu, ţe nález řádně oznámí. V případě, ţe tak neučiní a tuto věc si přisvojí, ţádné z těchto oprávnění mu nevznikne a rovněţ přijde o moţnost dostat nálezné. Nález je v návrhu občanského zákoníku upraven v § 995 – 1008.

75

ELIÁŠ, Karel, a kol. Občanský zákoník - velký akademický komentář : 1.svazek § 1-487. První. Praha : Linde Praha, a. s.- Právnické a ekonomické nakladatelství a knihkupectví Bohumily Hořínkové a Jana Tuláčka, 2008. 2640 s. ISBN 978-80-7201-687-7. 76 Viz. návrh zákona odeslaný do připomínkového řízení (leden 2011), který je přístupný z internetových stránek Ministerstva spravedlnosti ČR: http://obcanskyzakonik.justice.cz/cz/navrh-zakona.html 77 Po dvou měsících od vyhlášení, jestliţe předmětem nálezu je chovné zvíře.

35

2.2.3 Přírůstek (akcese, accessio) Občanský zákoník v § 135a stanovuje, ţe vlastníku věci náležejí i přírůstky věci, i když byly odděleny od věci hlavní. Pro objasnění tohoto strohého ustanovení je vhodné uvést, co se pod pojmem přírůstek skrývá. Přírůstek je poměrně široký pojem, který lze definovat jako něco, co přirostlo či se spojilo s vlastníkovou věcí a utvořilo tak její další část či součást, případně co se od věci oddělilo (např. mláďata). Není rozhodující zda, to co utvořilo přírůstek, bylo před tím samostatnou věcí (např. sazenice stromu před osazením pozemku) nebo ne. Vlastník věci hlavní nabývá tímto způsobem vlastnické právo jiţ pouhou událostí, tedy vznikem, objevením se přírůstku, to znamená bez jakéhokoli právního úkonu. Přírůstky se nejčastěji objevují u movitých věcí, ale je moţné se s nimi setkat i u věcí nemovitých (např. naplavenina k pozemku sousedícímu s vodním tokem). Ty přírůstky, jenţ se dají od věci hlavní oddělit (např. plody či uţitky – vlna, vejce), popř. se oddělí sami (mláďata), se poté mohou stát samostatným právním objektem. Dle svého charakteru se přírůstky dělí na: 

přirozené (např. ovčí vlna, plody),



umělé (např. vyšitá ozdoba na látce),



smíšené (např. osázení pozemku stromy, umělé oplodnění zvířete).78 Oproti současné úpravě přírůstku pouhou jednou větou, se návrh nového občanského

zákoníku věnuje tomuto tématu velmi podrobně v § 1010 aţ 1030. Stěţejní roli zde hraje právě rozdělení na výše uvedené skupiny, přičemţ do přírůstků je zařazeno i zpracování a smísení jako forma přírůstku umělého.79

2.2.4 Specifikace Specifikace neboli zpracování je originární způsob nabývání vlastnického práva, jenţ upravuje občanský zákoník v § 135b. Ten rozlišuje dvě moţné situace, ke kterým při zpracování cizí věci dochází. Jednak ţe je zpracovatel v dobré víře (odst. 1), anebo ţe v dobré

78

ELIÁŠ, Karel, a kol. Občanský zákoník - velký akademický komentář : 1.svazek § 1-487. První. Praha : Linde Praha, a. s.- Právnické a ekonomické nakladatelství a knihkupectví Bohumily Hořínkové a Jana Tuláčka, 2008. 2640 s. ISBN 978-80-7201-687-7. 79 Viz. návrh zákona odeslaný do připomínkového řízení (leden 2011), který je přístupný z internetových stránek Ministerstva spravedlnosti ČR: http://obcanskyzakonik.justice.cz/cz/navrh-zakona.html

36

víře není (odst. 2). Občanský zákoník v tomto § řeší výslovně pouze zpracování věci cizí, pokud se jedná o zpracování věcí vlastních, platí samozřejmě, ţe vlastník původních věcí se stává i vlastníkem věci nové. a) Zpracovatel cizí věci jednal v dobré víře Jestliţe dojde při zpracovatelově dobré víře ke zpracování cizí věci, přičemţ vznikne věc nová, vlastníkem takto nově vzniklé věci se stane ten, jehoţ podíl na ní je větší. Nabyvatel této nové věci má však povinnost uhradit druhému vlastníku (popř. více vlastníkům) to, o co kvůli zpracování přišel. V případě, ţe jsou podíly všech účastníků shodné a sami se mezi sebou o vzniklé situaci nedohodnou, na návrh kteréhokoliv z nich rozhodne soud (odst. 1 § 135b obč. z.) Hlavním a rozlišovacím znakem zpracování je skutečnost, ţe všechny věci zahrnuté do zpracování jako samostatné zanikají a vznikne věc úplně nová (např. ze dřeva je vyroben nábytek). V tom je základní rozdíl oproti přírůstku, kde hlavní věc zůstává. V případě opravy či úpravy, jejímţ následkem není nějaká zásadní změna na podstatě věci, se o zpracování nejedná (např. nový lak na automobilu). Zpracování cizí věci ve věc novou můţe v dobré víře provést nejen vlastník jedné z dotčených věcí, ale i osoba třetí (např. na základě smlouvy). Ani tento fakt však nemá na následný vznik vlastnického práva zpracováním ţádný dopad. Dobrá víra se předpokládá, ale posuzuje se objektivně s přihlédnutím k podmínkám kaţdého zpracování. Kdo tuto dobrou víru popírá, musí své tvrzení prokázat. Ustanovení § 135b obč. z., které přiznává vlastnické právo ke zpracované věci v dobré víře tomu, kdo má na ní větší podíl, nemyslí pro tento účel (pro stanovení hodnoty podílu) pouze hodnotu pouţité věci, ale dozajista i hodnotu práce vynaloţenou na vznik té nové věci. Jako příklad poslouţí pouţití cizího papíru, plátna či kamene, z kterého někdo vytvoří umělecké dílo, přičemţ vlastníkem se stane právě autor, nikoliv vlastník té pouţité věci v tomto případě kamene, papíru apod.80 b) Zpracovatel cizí věci nejednal v dobré víře Jestliţe někdo zpracuje cizí věc, i kdyţ si je vědom, ţe ta není jeho, můţe potom skutečný vlastník poţadovat její vydání a navrácení do stavu před zpracováním. V případě, ţe

80

ELIÁŠ, Karel, a kol. Občanský zákoník - velký akademický komentář : 1.svazek § 1-487. První. Praha : Linde Praha, a. s.- Právnické a ekonomické nakladatelství a knihkupectví Bohumily Hořínkové a Jana Tuláčka, 2008. 2640 s. ISBN 978-80-7201-687-7.

37

nelze tento poţadavek splnit, protoţe to není moţné či účelné, a zúčastněné strany se nedohodnou, rozhodne o tom, kdo je vlastník, soud. Soud při tom zvaţuje všechny objektivní okolnosti. Rovněţ určí náhradu pro vlastníka popř. zpracovatele (odst. 2 § 135b obč. z.) Konstrukce tohoto ustanovení, to znamená, kdyţ zpracovatel jedná ve „zlé víře“, tedy přiznává silnější ochranu práv vlastníka, jehoţ věci se zpracování dotklo. Pokud dotčený vlastník prokáţe, ţe zpracovatel pouţil jeho věc, ač věděl, ţe mu nepatří, náleţí vlastníkovi zpracované věci právo na její vydání a uvedení do předešlého stavu. 81 Předpokladem k domáhání se navrácení věci (dle odst. 1 § 126 obč. z.) je právě uvedení věci do stavu před zpracováním, jelikoţ zpracováním původní věc, tedy i vlastnické právo k ní, zaniklo a vznikla tím věc úplně nová. V případě, ţe návrat do předešlého stavu není moţný nebo účelný82, nemůţe dojít ani ke zpětnému vydání věci původnímu vlastníkovi, jelikoţ ten uţ vlastníkem není. Dohoda se zpracovatelem či výrok soudu pak určí, zda se vlastník původní věci stane vlastníkem nové věci, vzniklé zpracováním. Při rozhodování o vlastnictví, přiřkne soud druhé straně náhradu (té, jenţ nezískala vlastnictví k nové věci).83

2.2.5 Smísení (conmixtio) a slití (confusio) O smísení jde, spojí-li se dvě věci pevného skupenství, o slití jde u látek tekutých včetně kovů v tekutém skupenství.84 Jestliţe lze smíšené věci oddělit (např. pokud se pomíchají v jedné bedně jablka jednoho majitele a hrušky druhého), na původních vlastnických vztazích se nic nezmění. Nebude-li oddělení možné (buď fyzicky, anebo bude hospodářsky neúčelné z hlediska nákladů na dělení vynaložených, a to zejména u věcí určených druhově), vznikne nová věc jen v případě, že žádnou ze smíšených věcí nelze označit za hlavní (a tudíž nejde o

81

ELIÁŠ, Karel, a kol. Občanský zákoník - velký akademický komentář : 1.svazek § 1-487. První. Praha : Linde Praha, a. s.- Právnické a ekonomické nakladatelství a knihkupectví Bohumily Hořínkové a Jana Tuláčka, 2008, Komentář k § 135b – str.608. 2640 s. ISBN 978-80-7201-687-7. 82 Neúčelně, znamená s vynaloţením nepřiměřených nákladů či s rizikem zničení či poškození věci. 83 Viz. poznámka pod čarou č. 81. 84 ŠVESTKA, Jiří; SPÁČIL, Jiří; ŠKÁROVÁ, Marta; HULMÁK, Milan, a kol. Občanský zákoník II : Komentář § 460-880. 1.vydání. Praha : C.H. Beck, 2008. Komentř k § 135b – str. 716 Smísení a slití, 2293 s. ISBN 97880-7400-004-1.

38

její přírůstek) a že došlo ke zvýšení hodnoty.85 Jestliţe naopak dojde ke sníţení ceny, posuzuje se vzniklá situace jako poškození té věci, která měla před smíšením vyšší hodnotu. Smísil-li někdo svou věc s cizí v dobré víře, stává se vlastníkem nové věci ten, jehož podíl na ní je větší. Je však povinen uhradit druhému vlastníku cenu toho, o co se jeho majetek zmenšil. Jsou-li podíly stejné a účastníci se nedohodnou, rozhodne na návrh kteréhokoliv z nich soud. Nebyl-li ten, kdo věci smísil, v dobré víře, určí soud podle všech okolností, kdo je vlastníkem věci a jaká náhrada náleží vlastníkovi nebo zpracovateli, nedojde-li mezi nimi k dohodě.86 Podle Eliáše spočívá rozdíl mezi zpracováním a smísením ve faktu, ţe ke zpracování dochází z vůle zpracovatele, zatímco za smísením vţdy vůle člověka stát nemusí. Můţe k němu totiţ dojít i dílem náhody. Jestliţe naopak ke smísení dojde za souhlasu všech vlastníků směšovaných věcí (např. cínu a mědi), vznikne smísením spoluvlastnictví k nově vzniklé věci (v tomto případě slitině).87

2.2.6 Vydržení (usucapio) Vydrţení je originární nabývací způsob, kdy lze za určitých podmínek získat vlastnické právo uplynutím času. Přesněji řečeno, vydrţení představuje právní prostředek, na jehoţ základě je moţné nabýt vlastnické právo, pakliţe máme věc v drţení po dobu určenou zákonem (§ 134 odst. 1 obč. z.).88 Institut vydrţení byl zřízen ke dvěma účelům. Za prvé je to transformace dlouhodobého faktického stavu na stav právní. To znamená, ţe dlouhodobý faktický drţitel, který věc ovládá v dobré víře, ţe je jejím vlastníkem, se po určité době stane vlastníkem skutečným. V tom nelze nespatřit určitou sankci nebo trest pro původního vlastníka, který svou nečinností a nezájmem o svůj předmět vlastnictví, umoţnil jinému, aby ten získal dojem, ţe je vlastníkem tohoto předmětu a posléze ho po určité době, do vlastnictví legálně skutečně nabyl.

85

ŠVESTKA, Jiří; SPÁČIL, Jiří; ŠKÁROVÁ, Marta; HULMÁK, Milan, a kol. Občanský zákoník II : Komentář § 460-880. 1.vydání. Praha : C.H. Beck, 2008. Komentář k § 135b – str. 716 Smísení a slití, 2293 s. ISBN 97880-7400-004-1. 86 Viz. poznámka pod čarou č. 85. 87 ELIÁŠ, Karel, a kol. Občanský zákoník - velký akademický komentář : 1.svazek § 1-487. První. Praha : Linde Praha, a. s.- Právnické a ekonomické nakladatelství a knihkupectví Bohumily Hořínkové a Jana Tuláčka, 2008. 2640 s. ISBN 978-80-7201-687-7. 88 Viz. poznámka pod čarou č. 87.

39

Druhou funkci vydrţení můţeme definovat jako funkci ochranou. Znamená určitou zákonnou ochranu pro oprávněného vlastníka, jestliţe se ten dostane do situace, kdy musí prokázat pravost svého vlastnictví, ale nemá k tomu dostatečné důkazy. Tento stav můţe nastat typicky u nemovitostí, které někdo zdědil či koupil před mnoha lety, a poté mu můţe vyvstat problém s dokazováním, ţe i jeho právní předchůdce byl skutečným vlastníkem této nemovitosti. V nejhorším případě by pak mohl být o svůj předmět vlastnictví připraven. Moţnost vydrţení věci pak představuje korekci takovéhoto tvrdého právního důsledku, jestliţe vlastník neunese důkazní břemeno právě při prokazování vlastnictví svého předchůdce. Předpoklady vydrţení dle Švestky 89 : 

Věc způsobilá k vydržení - z odst. 1 § 134 obč. z. vyplývá, ţe vydrţením lze nabýt věci movité a nemovité. Následující odstavec tohoto paragrafu, ale uvádí, ţe vydrţet nelze věci, jenţ nemohou být předmětem vlastnictví nebo věci, které smí být ve vlastnictví pouze státu nebo právnických osob určených zákonem. Dle judikatury Nejvyššího soudu ze dne 17. 11. 1999 sp. zn. 22 Cdo 837/98 lze nabýt i část věci, je-li ta na části dělitelná (např. pozemek). Kromě movitých a nemovitých věcí lze vydrţet i právo a to právo odpovídající věcnému břemeni (§ 151o odst. 1 obč. z.).



Subjekty vydržení - při hodnocení způsobilosti subjektů k vydrţení se vychází z všeobecné způsobilosti nabývat práva, mezi nimi i právo vlastnické. (Listina základní práv a svobod čl. 5 a čl. 11). To znamená, ţe věci mohou vydrţet jak osoby fyzické tak i právnické (včetně státu).



Oprávněná držba - oprávněná drţba je základní podmínkou vydrţení. Zákon uvádí, ţe drţitelem je osoba, jeţ nakládá s věcí jako se svou vlastní nebo kdo vykonává právo pro sebe (§ 129 obč. z.). Je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným. V pochybnostech se má za to, že držba je oprávněná.90



Vydržecí doba (lhůta) - § 134 obč. z. stanovuje tříletou nepřetrţitou drţbu pro movité věci a desetiletou pro věci nemovité, přičemţ se případně do této doby započítává i doba, po níţ měl věc v oprávněné drţbě právní předchůdce. Při výpočtu vydrţecí

89

ŠVESTKA, Jiří; SPÁČIL, Jiří; ŠKÁROVÁ, Marta; HULMÁK, Milan, a kol. Občanský zákoník II : Komentář § 460-880. 1.vydání. Praha : C.H. Beck, 2008. 2293 s. ISBN 978-80-7400-004-1. 90 Odst.1 § 130 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník.

40

doby, tedy při posuzování jejího počátku a trvání se přiměřeně pouţijí ustanovení občanského zákoníku o promlčecí době (§ 101 - 114). Desetiletá doba drţby a stejné podmínky platí i pro vydrţení práva odpovídajícího věcnému břemeni.91 Jestliţe jsou naplněny všechny výše uvedené předpoklady, dojde ex lege k originárnímu nabytí vlastnického práva. Není vyloučeno ani nabytí věci vydržením do podílového spoluvlastnictví nebo společného jmění manželů. Protože nabytí práva nastává ex lege, není třeba žádného uplatnění či rozhodnutí. Případný výrok soudu má pouze deklaratorní povahu.92

2.2.7 Rozhodnutím státního orgánu a ze zákona a) Rozhodnutím státního orgánu Rozdíl mezi originárním a derivativním nabýváním vlastnického práva rozhodnutím státního orgánu spočívá v tom, ţe u originárního se nejedná o přechod práva, nýbrţ o vznik nového. O originární nabývání jde, jestliţe rozhodnutím státního orgánu vlastnické právo původního vlastníka zaniká, zatímco vlastnické právo vlastníka nového vzniká a není závislé na rozsahu oprávnění vlastníka původního. Na základě toho, která instituce rozhodnutí činí, můţeme tato rozhodnutí rozdělit na: 

Rozhodnutí soudu - od civilního soudu pochází výkon rozhodnutí prodejem věci, popř. zastavené věci (§ 329, 336 a § 338a o. s. ř.) a prodejem podniku ( 338z o. s. ř.)93ve veřejných draţbách. Stát se stává originárním nabyvatelem při uloţení trestu propadnutím majetku (§ 52d, 66 trestního zákoníku) nebo propadnutím věci (§ 52f, 70 trestního zákoníku), či rozhodnutím o zabrání věci (§ 42, 230 a 239 trestního řádu). To je výsledkem řízení trestního.



Rozhodnutí správního orgánu - zde se jedná o případy uloţení postihu propadnutím věci (§ 15 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích), či rozhodnutí o zabrání věci (§ 16 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích), ale nejznámějším rozhodnutím správního orgánu je vyvlastnění. V prvních dvou příkladech originárně nabývá vlastnické právo

91

BRADÁČ, Albert ; FIALA, Josef, a kol. Věcná břemena od A do Z. 3. aktualizované vydání. Praha : Linde Praha a. s., 2006. 331 s. ISBN 80-7201-565-6. 92 FIALA, Josef, a kol. Občanské právo hmotné. Třetí, opravené a doplněné vydání. Brno : MU v Brně a Jan Šabata, nakladatelství Doplněk, 2002. Nabývání vlastnického práva, 433 s. ISBN 80-7239-111-9. 93 ELIÁŠ, Karel, a kol. Občanský zákoník - velký akademický komentář : 1.svazek § 1-487. První. Praha : Linde Praha, a. s.- Právnické a ekonomické nakladatelství a knihkupectví Bohumily Hořínkové a Jana Tuláčka, 2008. Právní důvody originárního nabytí vlastnického práva, 2640 s. ISBN 978-80-7201-687-7.

41

stát. U vyvlastnění zákon taxativně nestanovuje, kdo můţe vyvlastněním nabýt vlastnické právo. Zpravidla se jedná o stát nebo územně samosprávný celek (obec, kraj). Teoreticky tímto způsobem můţe nabýt vlastnictví i jiná osoba. Vyvlastnění Ve veřejném zájmu lze věc vyvlastnit nebo vlastnické právo omezit, nelze-li dosáhnout účelu jinak a to jen na základě zákona, jen pro tento účel a za náhradu.94 Vyvlastnění můţeme definovat jako nucené odejmutí vlastnictví či omezení vlastnického práva (zřízení, zrušení nebo omezení věcného břemene). Za socialismu u nás bylo vyvlastnění častým jevem. V současnosti je tomu přesně naopak a vyvlastnění se stalo jevem zcela ojedinělým. Základní právní úpravou této problematiky je zákon č. 184/2006 Sb., o odnětí nebo omezení vlastnického práva k pozemku nebo ke stavbě (dále jen zákon o vyvlastnění). K souvisejícím právním úpravám patří např. zákon č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), zákon č. 500/2004 Sb., správní řád a další. Vyvlastnit lze pouze: 

Ve veřejném zájmu - veřejný zájem musí být prokázán ve vyvlastňovacím řízení (§ 4 zákona o vyvlastnění).



Na základě zákona - rovněţ účel vyvlastnění musí být uveden ve zvláštním zákoně (§ 170 zákona č. 183/2006 Sb., stavební zákon).



Za náhradu - ten, komu je právo omezeno či odejmuto, má nárok na přiměřenou a spravedlivou náhradu. Náhrada se poskytuje přímo za předmět vyvlastnění ale i za náklady vyplývající z důsledků vyvlastnění např. náklady na přestěhování. Náhrada můţe být vyjádřena v penězích ale i formou jiného plnění např. jiným, srovnatelným pozemkem či stavbou. Právo na náhradu má nejen vyvlastňovaný ale i jiné oprávněné osoby např. ty, jimţ vyvlastněním zanikl nájem nebo věcné břemeno.



Není-li možné dosáhnout účelu jinak - např. dohodou. Vţdy musí být splněny všechny výše uvedené podmínky zároveň. Aby mohlo

k vyvlastnění dojít, musí podat vyvlastnitel ţádost o zahájení vyvlastňovacího řízení. Náleţitosti ţádosti upravuje § 45 odst. 1 správního řádu a § 18 odst. 2, 3 zákona o vyvlastnění. Vyvlastňovací řízení představuje zvláštní druh správního řízení a provádí ho

94

Odst. 2 § 128 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník.

42

vyvlastňovací úřad viz. § 15 zákona o vyvlastnění. Hlavními účastníky vyvlastňovacího řízení jsou vyvlastnitel (ten, který chce odejmout nebo omezit práva) a vyvlastňovaný (ten, jemuţ je případně právo odejmuto či omezeno). Vyvlastnitelem nemusí být pouze stát, ale i jiný subjekt. Příslušný úřad vydá ve věci vyvlastnění rozhodnutí nebo ho, v případě nesplnění podmínek, zamítne. Cílem vyvlastnění je dosáhnout přechodu či omezení vlastnického práva k pozemkům (stavbám) a nabýt práva, která jsou nutná k uskutečnění účelu vyvlastnění.95 b) Ze zákona Originární nabytí vlastnického práva přímo ze zákona je poměrně mimořádný jev, se kterým se nejčastěji setkáme při výrazných společenskoekonomických změnách vyvolaných sociálními otřesy. 96 Jako příklad lze uvést konfiskace, zábory a znárodnění. V současném občanském zákoníku ale najdeme také jeden příklad. Jedná se o § 872 odst. 1.97 Ten řeší situaci ve vlastnictví, která u nás byla po roce 1948 a její změnu po pádu reţimu v roce 1989. Po roce 1948 byly snahy odstranit soukromé vlastnictví a nahradit ho vlastnictvím společným. Z tohoto důvodu byla socialistickým občanským právem vytvořena řada institutů, které řešily uţívání pozemků. Jedním z nich bylo právo osobního uţívání pozemku. Jelikoţ toto právo, přestoţe bylo uţívací, v podstatě kopírovalo právo vlastnické, po roce 1989 proběhla jeho přeměna na skutečné vlastnictví fyzické osoby. Tato transformace byla jedním z činitelů, které směřovaly k obnovení tradiční formy vlastnictví jako instituce. Stěţejní roli v této změně samozřejmě sehrála novela občanského zákoníku (zákon č. 509/1991 Sb.).98

95

JANDERKA, Karel. Zákon o vyvlastnění : Poznámkové vydání. 2.aktualizované vydání. Praha : Linde Praha, akciová společnost, 2010. 171 s. ISBN 978-80-7201-793-5. 96 ELIÁŠ, Karel, a kol. Občanský zákoník - velký akademický komentář : 1.svazek § 1-487. První. Praha : Linde Praha, a. s.- Právnické a ekonomické nakladatelství a knihkupectví Bohumily Hořínkové a Jana Tuláčka, 2008. Právní důvody originárního nabytí vlastnického práva , 2640 s. ISBN 978-80-7201-687-7. 97 ELIÁŠ, Karel, a kol. Občanský zákoník - velký akademický komentář : 1.svazek § 1-487. První. Praha : Linde Praha, a. s.- Právnické a ekonomické nakladatelství a knihkupectví Bohumily Hořínkové a Jana Tuláčka, 2008. 2640 s. ISBN 978-80-7201-687-7. 98 ŠVESTKA, Jiří; SPÁČIL, Jiří; ŠKÁROVÁ, Marta; HULMÁK, Milan, a kol. Občanský zákoník II : Komentář § 460-880. 1.vydání. Praha : C.H. Beck, 2008. 2293 s. ISBN 978-80-7400-004-1.

43

2.3 Nabývání vlastnictví k nové věci, zejména ke zhotovované stavbě a) Obecně k nové věci Jestliţe se nejedná o výjimky vyplývající z § 135b obč. z. (zpracování cizí věci), nabývá vlastnické právo k nově zhotovené věci zhotovitel (např. doma upletený svetr). Za situace, ţe je věc vytvořená z látky objednatele (na základě smlouvy o dílo resp. o zhotovení věci na zakázku), je ale otázka nabývání vlastnického práva diskutabilní. Jeden názor je, ţe se v tomto případě jedná o originární způsob nabytí vlastnictví k nové věci zhotovitelem, jenţ následně na základě smlouvy věc převede do vlastnictví objednatele. Zastánci druhého názoru ale tvrdí, ţe je zde absence „vlastnické vůle“ zhotovitele, a tím pádem je vlastníkem takto zhotovené věci od samého počátku objednatel. Tato teze vychází i z obecné zásady, ţe vlastnictví nenabývá ten, jenţ věc tvoří pro někoho jiného.99 b) Ke zhotovované stavbě a při přestavbě budovy Stavba se stává věcí v právním smyslu a předmětem právních vztahů aţ v okamţiku, kdy je v takové fázi výstavby, ţe kaţdé následné práce jiţ vedou k jejímu dokončení. U nadzemních staveb je tímto stadiem stav, kdy je moţné jednoznačně a nezaměnitelně rozpoznat alespoň řešení dispozic prvního nadzemního podlaţí (rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2534/2000).100 Vlastnické právo k nově zhotovované stavbě nabývá stavebník. To je osoba, jenţ stavbu realizovala s jasným úmyslem ji mít pro sebe. Jestliţe je stavba uskutečňována společnou činností více osob, právní vztahy k ní, včetně těch vlastnických, vyplývají z dohody, kterou si tyto osoby spolu sjednaly. Spoluvlastnictví taková dohoda zakládá jen tehdy, pokud to je jasné z jejího obsahu. V případě zhotovení stavby na zakázku je stavebníkem objednatel, tzn. od počátku je objednatel jejím vlastníkem, i kdyţ se staví se zhotovitelova materiálu (judikatura NS sp. zn. 29 Cdo 1532/1999). Ke stavbě není moţné nabýt vlastnictví přepracováním nebo zpracováním dle § 135b obč. z., jestliţe původní stavba nezanikla viz. podkapitola Vybrané judikatury (judikatura NS sp. zn. 28 Cdo 2794/2010.)

99

ŠVESTKA, Jiří; SPÁČIL, Jiří; ŠKÁROVÁ, Marta; HULMÁK, Milan, a kol. Občanský zákoník II : Komentář § 460-880. 1.vydání. Praha : C.H. Beck, 2008. 2293 s. ISBN 978-80-7400-004-1. 100 K tomuto pravidlu se přihlíţí i při posuzování okamţiku zániku stavby jako věci.

44

2.4 Zvláštní způsob nabývání vlastnictví (zbraní a střeliva) Kromě toho, ţe jsou věci, které smí být pouze ve vlastnictví státu nebo určených právnických osob (čl. 11 odst. 2 Listiny zákl. práv a svobod, § 125 obč. z.), existují i věci, jenţ sice mohou nabýt běţné a způsobilé fyzické či právnické osoby, ale podléhají při tom zpřísněnému reţimu vlastnictví. To znamená, ţe jsou zákonem určeny zvláštní podmínky, za kterých lze tuto věc nabývat, disponovat s ní i jí zničit. Takovou věcí jsou střelné zbraně a střelivo. Vzhledem ke své povaze a moţnému nebezpečí pro společnost, je v zájmu kaţdého státu uvedenou oblast moudře regulovat. K těmto účelům však nestačí pouze obecná úprava (jakou je pro institut vlastnictví občanský zákoník), ale je nezbytný speciální právní předpis, který řeší pouze tuto problematiku. Touto zvláštní právní normou je zákon č. 119/2002 Sb., o střelných zbraních a střelivu.101 § 8 tohoto právního předpisu říká, ţe nabývat do vlastnictví s výjimkou dědění, a držet nebo nosit zbraň nebo střelivo může pouze ten, kdo je držitelem zbrojního průkazu nebo zbrojní licence, pokud tento zákon nestanoví jinak. Důleţitou roli zde hraje přesná kategorizace těchto věcí. V § 3 - 7 jsou zbraně a střelivo rozděleny do skupin A aţ D, přičemţ A je nejvíce nebezpečná a regulovaná kategorie a D naopak nejméně. § 9 -15 rozebírá, kdy lze tyto jednotlivé druhy zbraní a střeliva nabývat. Věci příslušné do skupiny A nelze aţ na výjimky nabývat do vlastnictví vůbec, zbraně a střelivo „D“ naopak lze nabývat i bez zbrojního průkazu. Podmínky a postupy k získání zbrojního průkazu upravuje § 16 -30 zákona o střelných zbraních a střelivu, zbrojní licenci řeší § 31 – 40 stejného zákona. V případě, ţe fyzická či právnická osoba získá do vlastnictví zbraň kategorie A, B nebo C nebo střelivo k této zbrani děděním, a přitom nemá příslušné oprávnění k drţení těchto věcí, můţe do 2 měsíců od pravomocného rozhodnutí soudu o dědictví, požádat o vydání zbrojního průkazu, zbrojní licence, popřípadě o udělení výjimky, vydání povolení nebo zbrojního průvodního listu pro vývoz, dovoz nebo tranzit zbraní nebo střeliva. 102 Jestliţe takové oprávnění, ať uţ z nečinnosti nebo z důvodu zamítnutí, nezíská, je tato osoba povinna postupovat dle § 64 zákona o zbraních a střelivu. Ten mimo jiné uvádí např. povinnost poté převést tyto zděděné věci na jinou osobu, která je drţitelem takového oprávnění nebo požádat

101

§ 1 odst. 2 zákona o střelných zbraních a střelivu uvádí na jaké subjekty resp. jejich zbraně se tento zákon nevztahuje, pokud není uvedeno něco jiného. Jedná se hlavně o ozbrojené síly a bezpečnostní sbory České republiky i jiné. Ti podléhají jiné právní úpravě, např. zákonu č. 219/1999 Sb., o ozbrojených silách České republiky. 102 § 66 zákona č. 119/2002 Sb., o střelných zbraních a střelivu.

45

příslušný útvar policie o povolení ke znehodnocení, zničení nebo výrobě řezu zbraně kategorie A, B nebo C atd. § 64 platí stejně i pro situaci, kdy někdo příslušná oprávnění sice má, ale zanikne jejich platnost. Zvláštní podmínky resp. povinnosti klade zákon i na osoby ţijící ve společné domácnosti s drţitelem zbraně kategorie A, B nebo C a střelivem k této zbrani. Jestliţe drţitel této zbraně zemře nebo je prohlášen za mrtvého, je osoba ţijící ve společné domácnosti povinna tuto skutečnost, pokud o ní ví, oznámit policii. Ta poté informace o vlastníkovi zbraně i o zbrani samotné předá orgánu příslušnému v řízení o dědictví (§ 65 zákona o zbraních a střelivu.). Více informací týkající se této oblasti lze získat např. prostřednictvím knihy od autorů JUDr. Libora Kovárníka a Ing. Milana Martínka s názvem O střelných zbraních a střelivu – úplné znění zákona ke dni 1. února 2009. Ukázka zbrojního průkazu je v příloze č. 3.

2.5 Nabývání vlastnictví od nevlastníka Problém nabývání od nevlastníka musí řešit kaţdý právní systém (počátky jiţ v římském právu), jelikoţ neexistuje způsob jak zamezit, aby se v praxi stávalo, ţe vlastnické právo k věci převede na nabyvatele nevlastník.103 Otázkou je, jak se k takové situaci postavit. V podstatě můţeme říci, ţe uvedený problém lze řešit dvěma způsoby, přičemţ tyto dva přístupy stojí proti sobě. Buď něco takového právní řád vůbec nepřipustí, coţ vede v důsledku k důraznější ochraně vlastníka, anebo je při určitých podmínkách moţné za těchto okolností vlastnické právo k věci nabýt, coţ představuje důraz na ochranu dobré víry nabyvatele. Český právní řád v současnosti k této věci zaujímá poněkud „rozdvojený“ postoj. Občanský zákoník v zásadě tento způsob nabytí nepřipouští, nicméně uvádí výjimku z pravidla. Tu představuje § 486 obč. z., který umoţňuje nabytí vlastnictví z dědictví od nepravého dědice, jestliţe tomu bylo dědictví soudem potvrzeno. Naopak obchodní zákoník nabytí vlastnického práva k movité věci od nevlastníka umoţňuje. § 446 obch. z. říká ţe, kupující nabývá vlastnické právo i v případě, kdy prodávající není vlastníkem prodávaného zboží, ledaže v době, kdy kupující měl vlastnické právo nabýt, věděl nebo vědět měl a mohl, že prodávající není vlastníkem a že není ani oprávněn zbožím nakládat za účelem jeho prodeje.

103

Nevlastníkem se zde míní i osoba jinak neoprávněná.

46

Stěţejním faktorem je zde tedy dobrá víra nabyvatele, ţe převodce je oprávněn s převáděnou věcí takto nakládat.104 Rozpor mezi občanským a obchodním zákoníkem by mohl být chápán jako nestejnoměrná ochrana vlastnického práva a Kotásek dokonce uvádí, ţe by to teoreticky mohlo být posouzeno jako rozpor s čl. 11 odst.1 Listiny základních práv a svobod.105 Na tento nesourodý fakt příznivě reagovali tvůrci nového občanského zákoníku a nabytí vlastnictví od nevlastníka resp. neoprávněného za určitých podmínek umoţnili (Pododdíl 7, Nabytí vlastnického práva od neoprávněného § 1048 - 1050).106 Tím by se sjednotil právní postoj se zákoníkem obchodním a došlo by tak k odstranění do očí bijícího rozdílu. Nový občanský zákoník, pokud bude přijat, má být účinný od 1. 1. 2013. V současnosti má zásadní vliv na posuzování případů nabývání vlastnického práva od nevlastníka judikatura.

2.6 Nabývání vlastnictví státem Nabývání vlastnictví státem je samo o sobě velmi široké téma, které si určitě zaslouţí pozornost, ale vzhledem k tomu, ţe není pro tuto práci stěţejní a mnoho obecných údajů zaznělo jiţ v předchozích kapitolách, bude zde zmíněno jen velice stručně. Základní právní úpravou pro tuto problematiku je zákon č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích (dále jen zákon o majetku státu). Pokud chceme nějakou událost označit jako nabývání majetku státem, důleţité je se přesvědčit, zda o takový způsob nabývání skutečně jde. Zda se nejedná pouze o přesun majetku mezi organizačními sloţkami státu či státními organizacemi. 107 O nabývání ve vlastním (právním smyslu) jde totiž pouze tehdy, když subjektem, od kterého se majetek nabývá, je nestátní právnická osoba nebo osoba fyzická. Naproti tomu o nabývání majetku státem nejde tam, kde se majetek pohybuje mezi organizačními složkami státu navzájem, mezi organizačními složkami státu a státními organizacemi, jakož i mezi státními organizacemi

104

KOTÁSEK, Josef. K nabytí od nevlastníka. Časopis pro právní vědu a praxi, Brno, Masarykova univerzita. Právnická fakulta. ISSN 1210-9126, 2005, vol. XIII, no. 2, s. 132-136. 105 Myšleno JUDr. Josef Kotásek, Ph.D., autor výše uvedeného článku viz. poznámka pod čarou č. 100. 106 Viz. návrh zákona odeslaný do připomínkového řízení (leden 2011), který je přístupný z internetových stránek Ministerstva spravedlnosti ČR: http://obcanskyzakonik.justice.cz/cz/navrh-zakona.html 107 PLÍVA, Stanislav. Hospodaření s majetkem státu. 2., přepracované a doplněné vydání. Praha : C.H.Beck, 2004. 366 s. ISBN 80-7179-811-8.

47

navzájem.108 V tom případě nejde o změnu vlastníka (či majitele) majetku, ale pouze o změnu příslušnosti v hospodaření se státním majetkem. Jednotlivé způsoby nabývání majetku státem jsou uvedeny níţe. a) Smlouvou (§ 12 zákona o majetku státu) Tento způsob je nejčastější. Smlouva musí mít písemnou formu. Můţe se jednat o úplatný převod majetku, to hlavně prostřednictvím kupní smlouvy a smlouvy o dílo, nebo o bezúplatný, to v případě darování. Právní vztahy v těchto vztazích podléhají občanskému nebo obchodnímu zákoníku, případně zvláštnímu právnímu předpisu. Tím je zákon č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách. Důleţité je ještě uvést § 12 odst. 3 zákona č. 219/2000, ţe úplatně smí stát nabývat vlastnictví pouze k majetku, který potřebuje k plnění svých funkcí, či v této souvislosti nebo k zajišťování veřejně prospěšných činností nebo k podnikatelským účelům a příslušné organizační složce bude sloužit pro zabezpečení výkonu její působnosti anebo její činnosti, pokud nejde o nabytí ve veřejném zájmu. b) Ostatními způsoby (mimosmluvními) Ty jsou uvedeny v § 13 zákona o majetku státu a lze je rozdělit na nabývání: 

Přímo ze zákona – nabýváním přímo ze zákona se vţdy myslí, ţe zákon sám o sobě působí jako nabývací titul, to znamená, ţe sám o sobě je činitelem, který způsobí nabytí majetku. V minulosti tento způsob nabývání státem reprezentovaly četné konfiskační a znárodňovací předpisy. Historicky bliţším příkladem je zákon č. 541/1992 Sb. o dělení majetku České a Slovenské Federativní Republiky. V současnosti ale není obvyklé, aby stát tímto způsobem majetek nabýval.



Na základě zákona - zákon zde stanovuje situace a podmínky, díky nimţ stát můţe a mnohdy musí vlastnictví nabýt. Jedná se o nabytí

vydrţením (§ 134 obč. z.),

zpracováním cizí (movité) věci na věc novou (§ 135b obč. z.), nálezem (§ 135 obč. z.), vydáním předmětu bezdůvodného obohacení (pokud ten, komu měl být vydán, není znám), odúmrtím (§ 462, 472 obč. z.), při trestu propadnutí majetku, propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty (§ 66, 70 trestního zákoníku), propadnutí náhradní hodnoty (§ 71 trestního zákoníku), atd.

108

HAVLAN, Petr, a kol. Majetek státu v platné právní úpravě. 3.aktualizované a podstatně doplněné vydání. Praha : LINDE PRAHA, a. s., 2010. Nabývání majetku státem – str.97, 503 s. ISBN 978-80-7201-796-6.

48



Děděním ze závěti - vychází z občanského zákoníku § 476 - 480. Stát v případě dědění ze závěti vystupuje jako běţná právnická osoba, má stejná práva a povinnosti jako kterýkoliv jiný dědic. Z toho vyplývá, ţe můţe i dědictví odmítnout. Tato moţnost v případě odúmrti není. Více v kapitole 2.1.2.



Rozhodnutím příslušného orgánu - nejznámějším příkladem tohoto nabývacího způsobu je vyvlastnění (více v podkapitole č. 2. 2. 7) na základě rozhodnutí stavebního úřadu, ačkoli vzhledem k přísným podmínkám je tento postup v současnosti velmi ojedinělý. Dále uveďme např. rozhodnutí soudu, z kterého můţe stát nabýt vlastnictví ke stavbě, jestliţe ta byla zřízena neoprávněně na jeho pozemku a její odstranění by bylo neúčelné. Stát s tímto přikázáním do svého vlastnictví musí souhlasit a rovněţ poskytnout náhradu (§ 135c odst. 2 obč. z.) atd.



Na základě mezinárodní smlouvy, kterou je stát vázán. Jestliţe z nabývacího titulu jasně nevyplývá den, kdy k nabytí došlo, je jím den, kdy o

nabytí majetku státem bylo příslušným orgánem pravomocně rozhodnuto, anebo kdy bylo toto nabytí příslušných orgánem pravomocně potvrzeno, popřípadě den, kdy rozhodná skutečnost skutečně platně nastala. Nelze-li rozhodný den ani takto určit, je jím den, kdy se příslušná organizační složka (v pozici tzv. prozatímního hospodáře) ujala výkonu povinností podle tohoto zákona.109 Při mimosmluvním nabývání aţ na výjimky nepřecházejí na stát závazky předchozího majitele a okamţikem nabytí zanikají i případná zástavní práva k věcem či právům.110 Z výše uvedeného rozdělení nabývání státem lze vypozorovat, ţe v některých případech má stát rovnocenné postavení jako kterákoliv fyzická či právnická osoba, ale z některých jasně vyplývá postavení zvláštní, ojedinělé aţ nadřazené (nález, odúmrť, trest propadnutí věci atd.)

2.7 Nabývání vlastnictví k nemovitostem cizozemci V době kompletace této bakalářské práce (tj. únor 2011) byl stále ještě v platnosti zákon č. 219/1995 Sb., devizový zákon, ve znění, ve kterém je v § 17 uvedeno omezení resp. nemoţnost koupě zemědělské půdy i jiných nemovitostí cizozemci. Cizozemci se pro účely

109

§ 13 odst. 3 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku státu. HAVLAN, Petr, a kol. Majetek státu v platné právní úpravě. 3.aktualizované a podstatně doplněné vydání. Praha : LINDE PRAHA, a. s., 2010. 503 s. ISBN 978-80-7201-796-6. 110

49

tohoto zákona myslí fyzické osoby bez trvalého pobytu v ČR a právnické osoby se sídlem mimo tuzemsko111. Vstupem do Evropské unie (dále jen EU) je ale Česká republika vázána mezinárodními smlouvami, které jsou nadřazeny vnitrostátnímu právu a ty mají na tuto část devizového zákona zásadní dopad. Jiţ v samotné Smlouvě o zaloţení Evropského hospodářského společenství (podepsané v Římě 25. 3. 1957), která je jednou z hlavních zakládajících smluv, se v hlavě III. kapitole 4 čl. 67 odst. 1 píše o povinnosti odstranit všechna omezení týkající se pohybu kapitálu, mezi který patří i prodej nemovitostí. S tím souvisí i články 52 a 56 této smlouvy.112 Na ní navazuje Smlouva o EU (Maastrichtská smlouva ze 7. 2. 1992), která v čl. 73b pojednává o výslovném zákazu všech omezení pohybu kapitálu jak mezi členskými státy, tak i mezi členskými státy a třetími zeměmi. 113 Výjimku z tohoto pravidla umoţňují pouze případně vyjednaná přechodná období. Právě takováto přechodná období jsou pro Českou republiku uvedena v Příloze č. V (části Volný pohyb kapitálu) Aktu o podmínkách přistoupení České republiky k EU114: 

Odchylně od povinností vyplývajících ze smluv, na kterých je založena Evropská unie, může Česká republika po dobu sedmi let ode dne přistoupení ponechat v platnosti pravidla stanovená devizovým zákonem č. 219/1995 Sb. ve znění pozdějších předpisů, zákonem č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, a zákonem č. 95/1999 Sb., o podmínkách převodu zemědělských a lesních pozemků z vlastnictví státu na jiné osoby, týkající se nabývání zemědělské půdy a lesů státními příslušníky členských států a společnostmi zřízenými podle práva jiného členského státu, které nejsou ani usazeny, ani zapsány do rejstříku v České republice.115



Pro ostatní nemovitosti bylo sjednáno přechodné období pěti let ode dne přistoupení k EU.

111

§ 1b,c zákona č. 219/1995 Sb. ,devizový zákon. EUROSKOP.CZ : Věcně o Evropě [online]. 2011 [cit. 2011-04-21]. Smlouva o ES. Dostupné z WWW: . 113 EUROSKOP.CZ : Věcně o Evropě [online]. 2011 [cit. 2011-04-21]. Smlouva o EU - původní verze. Dostupné z WWW: . 114 Portal.gov.cz : Portál veřejné správy České republiky [online]. 2011 [cit. 2011-04-21]. Příloha V: Seznam uvedený v článku 24 aktu o přistoupení ČR . Dostupné z WWW: . 115 Viz. poznámka pod čarou č. 114. 112

50

Vzhledem k tomu ţe, Česká republika vstoupila do EU 1. 5. 2004, přechodné pětileté období týkající se omezení koupě ostatních nemovitostí cizozemci, vypršelo jiţ k 1. 5. 2009. Do té doby však nebyla přijata příslušná novela devizového zákona. Jelikoţ ale přijatá mezinárodní smlouva je ve vztahu k tuzemskému právu v nadřazené pozici (čl. 10 zákona č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky), platí i bez novelizace naší právní úpravy. Alespoň k částečnému narovnání tohoto rozdílného stavu byl vydán v dubnu 2009 pokyn pro katastrální úřady, aby od 1. 5. 2009 omezení vyplývající z devizového zákona ohledně těchto ostatních nemovitostí jiţ neuplatňovaly (viz. příloha č. 2). Druhé, sedmileté přechodné omezení pro nabývání zemědělských pozemků cizozemci skončí 1. 5. 2011. Vzhledem k tomu, ţe Česká republika nepoţádala o jeho prodlouţení, k tomuto datu zmizí veškerá omezení v pohybu kapitálu jak mezi členskými zeměmi, tak i vůči třetím zemím. Česká republika musí ale těmto faktům konečně přizpůsobit legislativu, jinak se vystavuje moţnému postihu ze strany EU z důvodu nekompatibility vnitrostátní úpravy s právem EU.116 Novela devizového zákona, která řeší právě tento rozpor, byla v únoru 2011 projednávána v Poslanecké sněmovně a měla by být účinná právě k 1. 5. 2011.117

2.8 Vybraná judikatura 2.8.1 K nabývání smlouvou (k dvojímu převodu téže věci) Rozhodnutí NS 2 Cdon 848/97 ze dne 25. 2. 1999 uveřejněné ve Sb. NS pod číslem 17/2000: Situace: Vlastník nemovitosti (1. ţalovaný) uzavřel dne 15. 6. 1993 kupní smlouvu na převod této nemovitosti se ţalobcem. Dne 30. 8. 1994 uzavřel 1. ţalovaný druhou kupní smlouvu s jinými osobami (2. a 3. ţalovaný) ke stejné nemovitosti. Zatímco na základě první kupní smlouvy nebyl podán návrh na vklad změny vlastníka na KÚ, tak u druhé smlouvy tomu bylo naopak. Ihned v den uzavření smlouvy tj. 30. 8. 1994 byl doručen návrh na vklad do katastru nemovitostí, jehoţ přílohou byla 2. kupní smlouva. KÚ vklad dne 5. 10. 1994 rozhodnutím povolil a druzí nabyvatelé se tak stali zpětně k 30. 8. 1994 vlastníky předmětné

116

ČTK [online]. 24.11.2010 [cit. 2011-04-21]. Ekonomické zpravodajství. Dostupné z WWW: . 117 CFOWorld.cz [online]. 7.2.2011 [cit. 2011-04-21]. Návrh novely devizového zákona. Dostupné z WWW: .

51

nemovitosti. Na základě toho podal původní nabyvatel ţalobu proti původnímu vlastníku a skutečným nabyvatelům. Řešení: Soud prvního stupně konstatoval, ţe 2. smlouva uzavřená mezi prvním ţalovaným a druhým a třetím ţalovaným je neplatná, neboť v době jejího uzavření byl 1. ţalovaný obligatorně vázán smlouvou první a nebyl tak oprávněn uzavírat další smlouvu, která by se týkala stejné nemovitosti. Bylo tedy ţalobě vyhověno. Ţalovaná strana podala odvolání ke krajskému soudu. Ten došel k naprosto opačnému závěru, změnil rozsudek okresního soudu a ţalobu zamítl. Řekl, ţe 2. kupní smlouva uzavřená 30. 8. 1994, je platná. Argumentoval tím, ţe z 1. smlouvy vyplývaly pouze obligační účinky, které zavazovaly účastníky této smlouvy podat návrh na vklad vlastnického práva k uvedené nemovitosti ve smyslu zákona č. 265/1992 Sb., k tomu ale ani z jedné strany nedošlo. Z těchto důvodů tedy nemohlo k převodu vlastnického práva z této smlouvy dojít. Původní vlastník tedy mohl uzavřít smlouvu další, a pokud se v ní zavázal převést vlastnické právo na 2. a 3. ţalovaného dříve neţ byl podán návrh na vklad vyplývající ze smlouvy první, tak je smlouva platná. 2. a 3. ţalovaný se následně na základě příslušného návrhu na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí a jeho následným povolením a zápisem, stali oprávněnými vlastníky. Zároveň odvolací soud přiznal nárok na náhradu vzniklé škody proti 1. ţalovanému. Proti tomuto podali ţalobci dovolání k Nejvyššímu soudu a znovu uvedli, ţe druhá kupní smlouva je neplatná, protoţe obchází zákon a je v rozporu s dobrými mravy. Dovolací soud ale souhlasil se soudem odvolacím a dovolání zamítl. Nejvyšší soud tedy rovněţ uznal 2. smlouvu za platnou a stejně jako soud 2. stupně, upozornil na důleţitý fakt, spočívající v odlišení závazkověprávních účinků smlouvy od účinků věcněprávních. Věcněprávní účinky má podle platného občanského zákoníku aţ samotná intabulace do evidence nemovitostí. Z celé kauzy vyplývá následující: byla-li jedna a tatáž nemovitost převáděna dvakrát, stává se jejím vlastníkem ten, kdo doručí návrh na vklad vlastnického práva do katastru příslušnému KÚ jako první. Zároveň zanikne, v důsledku nemoţnosti plnění (§ 575 obč. z.), závazek ze smlouvy, na základě které byl podán vklad později. Straně, která byla dvojím zcizením poškozena, náleţí náhrada za vzniklé škody podle § 420 obč. z. a následujících. Dále je v odůvodnění rozhodnutí uvedeno, ţe smlouva o převodu nemovitostí není neplatná jen proto, že převodce dříve převedl stejné nemovitosti na jinou osobu, jestliže ke vkladu vlastnického práva pro tuto osobu nedošlo. O neplatnosti smlouvy je možné uvažovat pouze, kdyby byl její účel, o který zúčastněným stranám jde (nikoliv nevyslovená pohnutka),v rozporu se zákonem

52

nebo ho obcházel či se příčil dobrým mravům. Soud v tomto případě nezjistil jiný účel smlouvy neţ je prodej a koupě nemovitosti. Názor autorky práce: Tento případ mě velmi zaujal a do jisté míry i znepokojil a určitě by mě zajímaly další detaily jako znění samotných smluv, zda byla uhrazena kupní cena apod., protoţe by to mělo na můj názor určitě vliv. Nicméně v podstatě s Nejvyšším soudem souhlasím, postupoval na základě současné legislativy správně, ale zamyslela bych se nad samotnými předpisy a systémem, které toto rozhodnutí ovlivnily. I kdyţ samozřejmě chápu důsledky dvoufázového postupu převodu vlastnického práva k nemovitostem a ţe vlastnické právo má přednost, ale nesouhlasím s tím, ţe závazky vyplývající ze smluv by měly být tímto způsobem sniţovány. To odporuje samotné podstatě, proč lidé smlouvy uzavírají, tedy smluvně, právně si něco zajistit, mít určitou jistotu. Velkým přínosem pro převody evidovaných nemovitostí, aby se předešlo podobným situacím, by mohlo být stanovení nějaké rozumné lhůty pro podání návrhu na vklad vlastnického práva od účinnosti smlouvy. Občanský zákoník ani zákon č. 265/1992 Sb. o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem lhůtu pro podání návrhu na vklad nezná, tudíţ se má za to, ţe ta je neomezená. Mnou navrhovaná lhůta by slouţila jako ochranná, během níţ by nesmělo dojít k uzavření dalších smluv na převod stejné nemovitosti. Zároveň bych upozornění na tuto lhůtu uvedla jako povinný údaj smluv, kterými jsou převáděny nemovitosti evidované v katastru nemovitostí. Takto by byli účastníci jasně upozorněni, ţe v případě nepodání návrhu na vklad v uvedené době, se vystavují riziku dvojího převodu, jak se stalo v tomto případě. Myslím si, ţe by toto bylo rozumné i “fair”, aby se kupující nemuseli obávat, ţe jejich vybraná nemovitost připadne někomu jinému, rychlejšímu, jestliţe ihned po uzavření kupní smlouvy na nemovitost nepodají návrh na vklad. Vţdyť v ţivotě se bohuţel vyskytují i nečekané a náhlé situace, které si vynutí větší pozornost neţ je “jen” koupě nemovitosti, a můţou nás “vyřadit z běţného provozu” a neohlídáme si pak, zda ke vkladu vlastnického práva došlo nebo ne. A kaţdý má přeci právo na právní jistotu.

2.8.2 K nabývání vlastnictví děděním Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30. 12. 1997 sp. zn. 24 Co 373/97 Situace: Manţelé uzavřeli s Bytovým druţstvem smlouvu o převodu bytu do osobního vlastnictví. Na základě tohoto titulu byl dne 9. 2. 1996 podán návrh na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí. Dne 22. 8. 1996 ale jeden z manţelů (muţ) zemřel. Ke dni

53

úmrtí dosud Katastrální úřad (dále jen KÚ) nevydal o vkladu rozhodnutí. Následně bylo zahájeno dědické řízení, to ale soud I. stupně přerušil z důvodů, ţe dosud probíhá správní řízení ve věci rozhodnutí o vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí a výsledek tohoto řízení můţe mít vliv na rozsah majetku, který je předmětem dědictví. Dcera zůstavitele se proti tomuto usnesení odvolala s odůvodněním, ţe zůstavitel výše uvedenou nemovitost za svého ţivota nevlastnil. Řešení: Odvolací soud uvedl, ţe odvolání není důvodné a původní usnesení potvrdil. Návrh na vklad, na základě smlouvy o převodu, byl podán ještě za ţivota zůstavitele a bude-li o něm kladně rozhodnuto, nastanou účinky vkladu ke dni podání návrhu tj. k 9. 2. 1996 a zůstavitel se tak stane právoplatným vlastníkem (resp. spoluvlastníkem) se zpětnými účinky k tomuto dni, tedy ještě za svého ţivota. V tom případě po jeho smrti (22. 8. 1996) bude nutné zahrnout tento majetek do dědictví. Za předpokladu, ţe Katastrální úřad návrh na vklad zamítne, nastane opačná situace a uvedená nemovitost do dědictví zahrnuta nebude. Soud I. stupně tedy rozhodl správně, kdyţ přerušil řízení o dědictví, protoţe u KÚ probíhá řízení, v němţ je řešena otázka, jejíţ výsledek můţe mít vliv i na řízení dědické. Z této kauzy tedy vyplývá: Uzavře-li zůstavitel ještě za svého života smlouvu, podle níž má nabýt či pozbýt vlastnické právo k nemovitostem a je ještě před jeho úmrtím podán návrh na vklad tohoto práva do katastru nemovitostí, je možné pokračovat v dědickém řízení až po pravomocném rozhodnutí KÚ o návrhu na vklad. Jelikož bude-li rozhodnutí KÚ o návrhu kladné, nastane přechod vlastnického práva na nabyvatele zpětně ke dni podání návrhu, tzn. ještě za života zůstavitele (§ 2 odst. 3 zákona č. 265/1992 Sb.) Při soupisu aktiv a pasiv dědictví bude pak soud vycházet z výsledků řízení o vkladu do katastru nemovitostí. Názor autorky práce: S výroky obou soudů zcela souhlasím. Jestliţe měla dcera zůstavitele na nemovitosti nějaký zájem a chtěla se vyhnout tomu, ţe se tento byt stane předmětem dědictví, měla situaci se zůstavitelem řešit včas ještě za jeho ţivota. Domnívám se, ţe současný postup v podstatě ctí „poslední přání“ či zájem zesnulého a to shledávám jako správné. Otázkou k přezkumu ale v takovýchto případech určitě je, zda tento úkon činil zůstavitel dobrovolně a bez nátlaku.

54

2.8.3 K nabývání vyvlastněním (státem) Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2001 sp. zn. 22 Cdo 3035/2000 Situace: Rozhodnutí se týkalo určení vlastnických vztahů k pozemku. Ten byl ve spoluvlastnictví 2 osob (muţe a ţeny). Ţena v polovině roku 1988 smluvně převedla svojí ideální polovinu pozemku na stát, zatímco druhá polovina byla vyvlastněna (dle zákona č. 50/1976, rozhodnutím z 3. 5. 1989) ve prospěch státu odborem výstavby bývalého Obvodního národního výboru. Muţ (J. Š.) se proti tomuto vyvlastňovacímu rozhodnutí odvolal, ale tomu nebylo k 1. 8. 1989 vyhověno. Poté byl 22. 12. 1989 pozemek přidělen do osobního uţívání manţelům V. D. a E. D. Dohoda, zakládající toto právo, byla 10. 1 1990 registrována příslušným státním notářstvím. Manţelé následně na pozemku postavili řadový rodinný dům s garáţí. Nemovitosti byly řádně zkolaudovány. Potom manţelé darovací smlouvou převedli část vlastnictví k nemovitostem na své tři děti. Všechny změny byly řádně provedeny i v katastru nemovitostí. Důleţitý je v celé věci fakt, ţe k 1. 1. 1992 (novelou zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník) bylo osobní uţívání zákonem transformováno ve vlastnictví. Dne 24. 6. 1992 ale bylo Ministerstvem ţivotního prostředí ČR rozhodnutí o vyvlastnění části pozemku J. Š. zrušeno (dle zákona č. 71/1967). Vzhledem ke své právní váze, se však toto zrušující rozhodnutí nemohlo dotknout vlastnického práva zaloţeného zákonem a vlastnické vztahy k pozemku tedy zůstaly tímto rozhodnutím nedotčeny. Proto se původní majitel J. Š. (jako ţalobce) obrátil na soud o určení vlastnictví k vyvlastněné části pozemku proti manţelům V. D. a E. D. a jejich dětem jako spoluvlastníkům uvedené části nemovitosti (ţalovaní 1 - 5). Řešení: Obvodní soud pro Prahu 1 (jako soud 1. stupně) dne 5. 2. 1998 návrh na určení, ţe ţalovaní 1 - 5 nejsou vlastníky popř., ţe ţalobce je vlastníkem inkriminované části pozemku, zamítl. Odvolací soud jeho rozsudek potvrdil, nicméně konstatoval, ţe ţalobcova práva byla v důsledku nezákonného a chybného úředního rozhodnutí poškozena a připustil dovolání k Nejvyššímu soudu. Právní nástupkyně původního ţalobce, jelikoţ ten během procesu zemřel, toto dovolání podala a poţadovala, aby zrušení vyvlastňovacího rozhodnutí vedlo k rehabilitaci původního vlastnického vztahu jejího otce (původního ţalobce). V opačném případě se prý jedná o nezákonný zásah do vlastnických práv zaručených Listinou základních práv a svobod. Nejvyšší soud toto dovolání sice označil za přípustné, ale 10. 4. 2001 ho zamítl. Své rozhodnutí odůvodnil tím, že judikatura i právní věda vychází z tzv. presumpce správnosti správního aktu, podle které i vadný správní akt, který není nicotný, je

55

platný a pokládá se za bezvadný, dokud není úředním postupem zrušen či změněn. I vadný správní akt, který nebyl zrušen vyvolává zamýšlené právní účinky (viz. nález ÚS z 2. 10. 1996 zp. zn. II. ÚS 275/95). Navíc v tomto případě nabyli ţalovaní vlastnické právo v době, kdy platilo jak rozhodnutí o vyvlastnění, tak i rozhodnutí o přidělení pozemku do osobního uţívání, stejně jako dohoda o zřízení takového práva. Nejvyšší soud posuzoval věc i z pohledu čl. 11 Listiny základních práv a svobod. K odnětí vlastnického práva, ale došlo v době, kdy Listina ještě nebyla součástí právního řádu, a proto by rozpor tehdy platných zákonů s hodnotami uvedenými v Listině, mohl být řešen jen v restitučním řízení. Kdyţ bylo řešené vyvlastňovací řízení zrušeno, byli jiţ vlastníkem sporné části pozemku ţalovaní, a jelikoţ to bylo v době, kdy Listina základních práv a svobod jiţ byla součástí právního řádu, byli rovněţ pod její ochranou. Z celé kauzy vyplývá: skutečnost, že správní rozhodnutí o vyvlastnění, které bylo právním titulem nabytí vlastnictví státem, bylo zrušeno poté, co vlastnictví k nemovitosti nabyla třetí osoba, nemůže mít za následek zánik vlastnického práva této třetí osoby. Názor autorky práce: S právními závěry soudů souhlasím, jelikoţ je nepřípustné, aby byla jedna křivda napravena křivdou druhou. Případná náprava chybného správního rozhodnutí, by totiţ vedla k nápravě pro původního majitele J.Š. respektive pro jeho právní nástupkyni, ale zároveň by vedla i k poškození manţelů V.D. a E.D., kteří nemovitost nabyli v dobré víře. Vhodnou „náplastí“ by ovšem byla přiměřená finanční či jiná kompenzace (např. v podobě srovnatelného pozemku), kterou by stát, dle mého názoru, měl poškozenému plnit.

2.8.4 Ke zhotovení stavby Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2794/2010 ze dne 1. 9. 2010 Situace: Hlavní město Praha (jako ţalobce) se dostalo do soudního sporu s A. K., J.M., J. S. , a K. M. (jako ţalovaný 1 aţ 4) o určení vlastnictví k nemovitostem bez čísla popisného, které jsou vyuţívány jako garáţe, a nacházejí se na pozemcích parcelní č. 663/5, 663/6, 663/7 a 663/8. S uvedenými nemovitostmi souvisí i bytový dům číslo popisné 676 na pozemku parc. č. 663/1. Ţalobce je výlučným vlastníkem, jak výše uvedených pozemků, tak i zmíněného bytového domu. Ke všem těmto nemovitostem získal ţalobce vlastnické právo přechodem vlastnictví od státu na základě zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve znění pozdějších předpisů (ke dni nabytí účinnosti tohoto zákona tj. k 24. 5. 1991). Sporné garáţe vznikly stavební úpravou původní

56

nemovitosti, konkrétně kočárového přístřešku, který se nacházel na označených pozemcích na dvoře domu č. p. 676. Při této úpravě byly vestavěny příčky, které oddělují jednotlivá garáţová stání a k nim osazeny vrata. Vše proběhlo při zachování nosných konstrukcí původní stavby (kočárového přístřešku). Tyto stavební práce provedli svépomocí ţalovaní (u 4. ţalované její právní předchůdkyně). K této stavbě bylo vydáno 26. 3. 1980 stavební povolení odborem výstavby Obvodního národního výboru Prahy 1 a rovněţ kolaudační rozhodnutí ze dnů 25. 9. 1981 a 5. 3. 1982. Tyto dokumenty prokazují rozsah prací, které ţalovaní provedli. Dne 20. 9. 1988 ţalovaní uzavřeli s bytovým podnikem dohodu o uţívání nebytových (garáţových) prostor za úplatu.

Z této dohody jim vzniklo právo osobního

uţívání místností neslouţících k bydlení, vyplývající z § 196 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 1991. S účinkem od 1. 1. 1992 byl tento vztah přeměněn na nájem (dle § 871 odst. 1 obč. z.). V roce 2001 byli ţalovaní, na základě oznámení příslušnému katastrálnímu úřadu zapsání jako vlastníci nemovitostí bez čísel popisných (garáţí) umístěných na uvedených pozemcích. Na základě této skutečnosti, poţádal ţalobce soud o určení, tedy deklarování vlastníka sporných nemovitostí. Řešení: Soud 1. stupně (Obvodní soud pro Prahu 1) vydal 20. 2. 2007 rozsudek, v kterém určil ţalobce jako výlučného vlastníka sporných garáţí. Ţalovaní podali proti tomu odvolání k Městskému soudu v Praze. Ten jako soud odvolací, dne 18. 12. 2007 původní rozsudek, tedy ţe ţalobce je výlučným vlastníkem, potvrdil. Odvolací soud souhlasil se soudem I. stupně, totiţ ţe garáţe vznikly přestavbou resp. vestavbou původní stavby, doplněním příček a vrat, při zachování nosné konstrukce této jiţ existující stavby. Nedošlo tedy k zániku stavby původní a tím ke vzniku staveb nových, ke kterým by ţalovaným jako stavebníkům vzniklo vlastnické právo zhotovením věci. Vycházel při tom ze stavebního povolení, kolaudačních rozhodnutí ale i z vyjádření Praţského střediska státní památkové péče a ochrany přírody ze dne 15. 10. 1979, který poukazuje na cenné prvky původní stavby, tedy přístřešku, a poţaduje jejich zachování. Vzhledem k tomu, ţe tyto dokumenty byly dostatečným zdrojem informací k posouzení skutkového stavu věci a k právnímu posouzení stavby, neshledal ani odvolací soud nutné provést ve věci znalecké dokazování. Odvolací soud se rovněţ ztotoţnil se závěrem obvodního soudu, který konstatoval, ţe ţalovaní nenabyli vlastnické právo ke garáţím vydrţením, jak tvrdili. Vzhledem k dohodě o uţívání nebytových prostor, jeţ ţalovaní vědomě uzavřeli, je vyloučena existence dobré víry, ţe jim věc patří, která by vedla k nabytí vlastnictví vydrţením. Proti rozsudku odvolacího soudu podali ţalovaní 1 a 2 dovolání k nejvyššímu soudu, v němţ mimo jiné uvedli, ţe se domnívají, ţe

57

rozhodnutí obou předchozích soudů spočívá na nesprávném posouzení věci, tedy ţe při zjišťování skutkového stavu věci neopatřily a neprovedly navrhovaný důkaz znaleckým posudkem. Nejvyšší soud neshledal k dovolání důvod a 1. 9. 2010 ho odmítl. V usnesení o odvolání uvedl, ţe sice zásadně platí, ţe ke zhotovované věci nabývá vlastnické právo její zhotovitel, v případě stavby aţ v okamţiku dostavění do určité fáze, ale zároveň také platí, že ke stavbě nelze nabýt vlastnictví jejím „přepracováním“, neboli zpracováním (§ 135b obč. z.), jak dovolatelé dovozují. Nabytí vlastnictví k „přepracované stavbě“ je možné jen tehdy, pokud původní stavba zcela zanikla. Jde-li o přestavbu původní stavby a nebylo-li mezi jejím vlastníkem a stavebníkem dohodnuto něco jiného, je třeba při posuzování vlastnického vztahu k takové nemovitosti zpravidla vycházet z toho, že to, co přirostlo k původní (neodstraněné) stavbě, náleží vlastníku této původní stavby. V důsledku zhodnocení původní stavby provedenou přestavbou lze vůči vlastníku původní stavby uplatňovat nárok na vydání takto získaného bezdůvodného obohacení. Dále uvedl, ţe pro posouzení zániku původní stavby, její přestavby, či vzniku stavby nové z hlediska občanského práva, není stavební povolení rozhodující, nicméně pokud je z něj a z dalších dokumentů (kolaudační rozhodnutí atd.) jasně znát rozsah provedených prací a v tomto případě byl, je potom toto dostačující. Názor autorky práce: S rozhodnutím soudu v této věci se zcela ztotoţňuji, případ byl pro mě velice zajímavý a v mnohém i překvapující, zvláště v tom, ţe je moţné dosáhnout zápisu vlastnického práva do katastru nemovitostí v jasném rozporu se stavem skutečným. Ke konečnému posouzení oprávněnosti tohoto zápisu by však bylo nutné znát obsah listiny na základě níţ k zápisu došlo, neboť není vyloučeno i případné pochybení příslušného katastrálního úřadu.

58

ZÁVĚR Jak je z předcházejících stránek patrné, cílem této práce bylo vytvořit ucelený a komplexní přehled způsobů nabývání vlastnictví. Při práci na tomto tématu, jsem ale jako „vedlejší produkt“ došla k závěru, ţe právní úpravu nabývání vlastnictví, jak ji prezentuje platný občanský zákoník, shledávám za zcela nedostačující, strohou a neúplnou. Aţ v průběhu dokončování práce jsem se tedy rozhodla, ţe se v některých částech budu krátce věnovat i porovnání platného stavu s návrhem nového občanského zákoníku, jak je dostupný z internetových stránek Ministerstva spravedlnosti České republiky. Vlastnické právo figuruje v kaţdodenním ţivotě kaţdého z nás, řadovým občanem počínaje a vrcholným představitelem státu konče. Je součástí našich běţných i mimořádných a zásadních kroků a rozhodnutí, jako je např. koupě nemovitosti. Z ekonomického pohledu je základním stavebním prvkem hospodářského rozvoje, nelze ho tedy vnímat jen jako pouhou kategorii věcného práva figurujícího v právní vědě, za kterou ho mnozí z důvodu neznalosti povaţují. Právě vzhledem k této vlastnosti mít velký vliv na společnost i jednotlivce, je nezbytné, aby byla právní úprava vlastnictví precizní, promyšlená, a pokud moţno jednoznačně řešila co nejvíce problematických situací, ke kterým v praxi můţe dojít. Nemyslím si, ţe by bylo nutné vtěsnat i všechny související zákony do jednoho kodexu, to určitě ne. Občanský zákoník je přece jenom předpisem obecným, ale povaţuji za zcela nepřijatelné, ţe úprava mnohých běţně se vyskytujících situací, zde zcela chybí nebo je řešena velmi stroze. Jako příklad lze uvést naprostou absenci přisvojení, nabytí od nevlastníka resp. neoprávněného (kromě výjimky v podobě soudem uznaného neoprávněného dědice), či pouze jednovětá úprava nabývání přírůstkem. Případné problémy týkající se těchto nabývacích způsobů jsou tedy řešeny hlavně s přihlédnutím k jiţ existující judikatuře. Náš právní systém však nepovaţuje judikaturu za právně závaznou a navíc není jednotná a odlišuje se, proto by neměla být tím pilířem, o který se soud, při rozhodování v těchto kauzách, opírá. Rovněţ neurčitost některých částí platného znění občanského zákoníku, můţe vést k právní nejistotě vlastníka jako nositele vlastnického práva. Současně je třeba uvést i to, ţe občanský zákoník sice přiznává převodu nemovitostí určitý vyšší stupeň právní ochrany v podobě dvoufázového postupu převodu, který je završen aţ zápisem vlastnického práva do katastru nemovitostí. Nicméně kdyţ je zároveň moţné, ţe zápis v operátu katastru nemovitostí není závazný, ztrácí tento systém na věrohodnosti.

59

Nedostatky v propracovanosti a chybějící ustanovení stávajícího občanského zákoníku vedou i k dalšímu důsledku. Tím je hledisko dostupnosti a dohledatelnosti. Vţdyť znakem moderního právního a demokratického státu je vzdělaný tzn. informovaný občan. A ke komplexnímu vzdělání bezesporu patří i dobré právní vědomí. Navíc občanské právo, potaţmo vlastnické právo je tím, kterému se ani v naprosto běţném ţivotě nelze vyhnout a měli bychom ho tedy znát, případně vědět, kde potřebné údaje bez obtíţí získat. Právě neznalost právního předpisu totiţ často vede k chybnému jednání. Vlastnictví tedy není oblastí práva, která se týká pouze vybrané skupiny osob, ale dotýká se nás všech. Neměl by tedy být problém přiřadit konkrétní situaci týkající se vlastnického práva ke konkrétnímu ustanovení a moci na základě toho vyvodit zřejmý postup, výsledek či dopad. Vezmeme-li ale v úvahu, ţe právní předpis není dostačující a je nutno hledat ve změti často protichůdných soudních rozhodnutí a dalších zákonů, občan je v nepřiměřené míře odkázán na pomoc odborné veřejnosti tedy právníků, kteří mají k uvedeným informacím blíţe. V neposlední řadě stojí za zmínku i limitovaný výčet předmětů vlastnictví, totiţ ţe se současný občanský zákoník taxativně věnuje pouze věcem hmotným. Vycházeje z předpokladu, ţe občanský zákoník je zákonem lex generalis, tzn. úpravou obecnou, jeho ustanovení by, dle mého názoru, měly zahrnovat všechny věci, které se mohou stát předmětem vlastnictví, tzn. včetně nehmotných statků. Na základě všech těchto zjištění tedy pokládám návrh úpravy vlastnických práv nového občanského zákoníku za krok správným směrem.

60

BIBLIOGRAFIE Knihy : 1.

BRADÁČ, Albert; FIALA, Josef, a kol. Věcná břemena od A do Z. 3. aktualizované vydání. Praha: Linde Praha a. s., 2006. 331 s. ISBN 80-7201-565-6.

2.

ELIÁŠ, Karel, a kol. Občanský zákoník - velký akademický komentář: 1. svazek § 1-487. První. Praha: Linde Praha, a. s. - Právnické a ekonomické nakladatelství a knihkupectví Bohumily Hořínkové a Jana Tuláčka, 2008. 2640 s. ISBN 978-80-7201-687-7.

3.

FIALA, Josef, a kol. Občanské právo hmotné. Třetí, opravené a doplněné vydání. Brno : MU v Brně a Jan Šabata, nakladatelství Doplněk, 2002. 433 s. ISBN 80-7239-111-9.

4.

FIALA, Josef; HURDÍK, Jan; JEŘÁBKOVÁ, Lenka; RONOVSKÁ, Kateřina. Občanské právo hmotné: Multimediální učební text. 1. vydání. Brno: PrF MU Brno, 2006. 97 s. ISBN 80-210-3510-2.

5.

HAVLAN, Petr, a kol. Majetek státu v platné právní úpravě. 3. aktualizované a podstatně doplněné vydání. Praha: LINDE PRAHA, a. s., 2010. 503 s. ISBN 978-807201-796-6.

6.

HENDRYCH, Dušan, a kol. Právnický slovník. 1. vydání. Praha: S.H.Beck, 2001. 1189 s. ISBN 80-7179-360-4.

7.

JANDERKA, Karel. Zákon o vyvlastnění: Poznámkové vydání. 2. aktualizované vydání. Praha: Linde Praha, akciová společnost, 2010. 171 s. ISBN 978-80-7201-7935.KADLECOVÁ, Marta; SCHELLE, Karel; VLČEK, Eduard. Několik kapitol z právních dějin. První vydání. Brno: Edice učebnic PrF MU v Brně č. 108, 1994. 129 s. ISBN 80210-0980-2.

9.

KOVÁRNÍK, Libor; MARTÍNEK, Milan. O střelných zbraních a střelivu: Zákon č. 119/2002 Sb. - úplné znění zákona ke dni 1. února 2009. První vydání. Praha : Naše vojsko, s. r .o., 2009. 239 s. ISBN 978-80-206-1012-6.

10. KUBA, Bohumil; OLIVOVÁ, Květa. Katastr nemovitostí České republiky. 9. aktualizované vydání podle právního stavu k 1. 5.2005. Praha: Linde Praha, a. s. , 2005. 469 s. ISBN 80-7201-545-1. 11. MIKEŠ, Jiří; MUZIKÁŘ, Ladislav. Dědické právo: Praktická příručka. Praha: Linde Praha, a. s. - Právnické a ekonomické nakladatelství a knihkupectví Bohumily Hořínkové a Jana Tuláčka, 2003. 333 s. ISBN 80-7201-422-6. 12. PLÍVA, Stanislav. Hospodaření s majetkem státu. 2., přepracované a doplněné vydání. Praha: C.H.Beck, 2004. 366 s. ISBN 80-7179-811-8. 13. ŠVARC, Zbyněk, a kol. Základy soukromého práva: Právo v podnikání 1. 1. vydání. Praha: Prospektrum spol. s r. o., 1998. 513 s. ISBN 80-7175-061-1.

61

14. ŠVESTKA, Jiří; SPÁČIL, Jiří; ŠKÁROVÁ, Marta; HULMÁK, Milan, a kol. Občanský zákoník I: Komentář § 1-459. 1. vydání. Praha: C.H. Beck, 2008. 1221 s. ISBN 978-807400-004-1. 15. ŠVESTKA, Jiří; SPÁČIL, Jiří; ŠKÁROVÁ, Marta; HULMÁK, Milan, a kol. Občanský zákoník II: Komentář § 460-880. 1. vydání. Praha : C.H. Beck, 2008. 2293 s. ISBN 97880-7400-004-1.

Články v odborném periodiku : 1. KOTÁSEK, Josef. K nabytí od nevlastníka. Časopis pro právní vědu a praxi, Brno, Masarykova univerzita. Právnická fakulta. ISSN 1210 - 9126, 2005, vol. XIII, no. 2, s. 132-136. 2. PELIKÁNOVÁ, Irena. Problém převodu a přechodu práv. Právní rozhledy, Praha, C. H. BECK. ISSN 1210 - 6410, 2001, no. 4, s. 141- 151.

Právní předpisy: 1.

Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v platném znění předpisu.

2.

Zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, v platném znění předpisu.

3.

Zákon č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí České republiky (katastrální zákon), v platném znění předpisu.

4.

Zákon č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných práv k nemovitostem, v platném znění předpisu.

5.

Zákon č. 500/2004 Sb., správní řád, v platném znění předpisu.

6.

Zákon č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), v platném znění předpisu.

7.

Zákon č. 184/2006 Sb., o odnětí nebo omezení vlastnického práva k pozemku nebo stavbě, v platném znění předpisu.

8.

Zákon č. 200/1990 Sb., o přestupcích, v platném znění předpisu.

9.

Zákon č. 219/1995 Sb., devizový zákon, v platném znění předpisu.

10. Zákon č. 289/1995 Sb., lesní zákon, v platném znění předpisu. 11. Zákon č. 254/2001 Sb., vodní zákon, v platném znění předpisu. 12. Zákon č. 164/2001 Sb., lázeňský zákon, v platném znění předpisu. 13. Zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, v platném znění předpisu.

62

14. Zákon č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti, v platném znění předpisu. 15. Zákon č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí, v platném znění předpisu. 16. Zákon č. 301/2000 Sb., o matrikách, v platném znění předpisu. 17. Zákon č. 115/2006 Sb., o registrovaném partnerství, v platném znění předpisu. 18. Zákon č. 449/2001 Sb. o myslivosti, v platném znění předpisu. 19. Zákon č. 99/2004 Sb., o rybářství, v platném znění předpisu. 20. Zákon č. 119/2002 Sb., o střelných zbraních a střelivu, v platném znění předpisu. 21. Zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, v platném znění předpisu. 22. Zákon č. 141/1961 Sb., trestní řád v platném znění předpisu. 23. Zákon č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, v platném znění předpisu. 24. Zákon č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách, v platném znění předpisu. 25. Zákon č. 541/1992 Sb. o dělení majetku České a Slovenské Federativní Republiky, v platném znění předpisu. 26. Zákon č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, v platném znění předpisu. 27. Zákon č. 95/1999 Sb., o podmínkách převodu zemědělských a lesních pozemků, v platném znění předpisu. 28. Zákon č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, v platném znění předpisu. 29. Usnesení České národní rady č. 2/1993 Sb., o vyhlášení Listiny základních práv a svobod.

Soudní judikatura : 1.

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 10. 2003 sp. zn. 22 Cdo 1105/2003.

2.

Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 1999 sp. zn. 2 Cdon 848/97.

3.

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2006 sp. zn. 33 Odo 1277/2004.

4.

Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2001 sp. zn. 20 Cdo 192/99.

5.

Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 11. 1999 sp. zn. 22 Cdo 837/98.

6.

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2002 sp. zn. 22 Cdo 2534/2000.

7.

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30. 12. 1997 sp. zn. 24 Co 373/97. 63

8.

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2001 sp. zn. 22 Cdo 3035/2000.

9.

Nález Ústavního soudu ze dne 2. 10. 1996 sp. zn. II. ÚS 275/95.

10. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2010 sp. zn. 28 Cdo 2794/2010.

Elektronické zdroje: 1.

Businessinfo.cz : Oficiální portál pro podnikání a export [online]. 30.6.2008 [cit. 201104-21]. Nabývání vlastnictví. Dostupné z WWW: .

2.

Businessinfo.cz : Oficiální portál pro podnikání a export [online]. 30.6.2008 [cit. 201104-21]. Nabývání vlastnictví-právní tituly. Dostupné z WWW: .

3.

Iuridictum : Encyklopedie o právu [online]. 18.7.2010 [cit. 2011-04-21]. Nasciturus. Dostupné z WWW: .

4.

EUROSKOP.CZ : Věcně o Evropě [online]. 2011 [cit. 2011-04-21]. Smlouva o ES. Dostupné z WWW: .

5.

EUROSKOP.CZ : Věcně o Evropě [online]. 2011 [cit. 2011-04-21]. Smlouva o EU původní verze. Dostupné z WWW: .

6.

Portal.gov.cz : Portál veřejné správy České republiky [online]. 2011 [cit. 2011-04-21]. Příloha V: Seznam uvedený v článku 24 aktu o přistoupení ČR . Dostupné z WWW: .

7.

ČTK [online]. 24.11.2010 [cit. 2011-04-21]. Ekonomické zpravodajství. Dostupné z WWW: .

8.

CFOWorld.cz [online]. 7.2.2011 [cit. 2011-04-21]. Návrh novely devizového zákona. Dostupné z WWW: .

9.

Občanský zákoník [online]. 2011 [cit. 2011-04-21]. Návrh zákona. Dostupné z WWW: .

64

Příloha č. 1

Způsoby nabývání vlastnictví dle K.Eliáše Způsoby nabývání vlastnictví

Derivativní

Převod

Smlouvou

kupní

Originární

Rozhodnutím státního orgánu

Přechod

Dle jiné právní skutečnosti

Dědictvím

Soud

Přivlastnění

Rozhodnutím státního orgánu

Správní úřad

Nález

darovací Zákonem

Přírůstek

jiná /směnná, o dílo../ Specifikace

Smísení

Vydržení

65

Příloha č. 2

Pokyn pro Katastrální úřady k nabývání nemovitostí cizozemci

66

Příloha č. 3

Ukázka zbrojního průkazu

67