Zprávy Melicharova vlastivědného muzea v Unhošti. Rok 1959 – č. 1 (15). O činnosti Vlastivědného kroužku OB při Melicharově městském museu v Unhošti /leden–červen 1959/. Šefčík – Šmíd. Snaţili jsme se rozšiřovat poznání historie do nejširších vrstev, proto jsme pořídili další informační tabulku na budovu lékárny se stručnou historií této zajímavé renesanční stavby. /Šefčík, Příhoda, Exner/. F. J. Reţovi z Vinařic jsme odeslali výpisky o škole v Ţelezné, s. Janoušovi z Prahy jsme poskytli několik informací o našem městě pro chystanou turistickou publikaci a novému kronikáři na H. Bezděkově se od nás dostalo poučení o vedení kroniky. Městský kronikář byl za svoji zásluhu o rozvoj vlastiv. práce v praţském kraji vyznamenán čestným diplomem odboru školství a kultury MNV. Na závěr Mezinár. týdne museí 1959 přednášel v museu o jeho historii a provedl 30 přítomných sbírkami. V okresní soutěţi kronikářů získal za vzorné vedení kroniky temperový obraz originál. Člen krouţku R. Prošek rekonstruoval středov. nádobu ze 14. stol. /Zlomky byly nalezeny v r. 1956 na zahradě čp. 149/. Jar. Čermák zpracoval Slovníkový dotazník II. ČSAV /Spolupráce Šmíd a Šefčík/. Z pozůstalosti mistra J. Brouska jsme získali některé zajímavosti pro museum /m. j. unikátní fotografii ze začátků zpěv. spolku Lípa/. Karel Vyšín nám opatřil celou řadu cenných informací z městské historie. B. Bauerová věnovala museu některé písemnosti /na př. zajímavý osmistránkový dopis vystěhovalce do Ameriky z r. 1867 aj./ Vít Hofbauer daroval různé předměty. O naší činnosti psala "Kladenská záře" v č. 5 a Středočeský sborník historický 2. 1958 zaregistroval vydání 11. a 12. čísla našeho časopisu s jejich stručným obsahem.
Zpráva o činnosti archiváře města Unhoště.
Jos. Příhoda.
Hlavní činností kaţdého archivu má být spolupráce s kulturními sloţkami v místě a vyuţití archivního materiálu k témuţ účelu. V prvním pololetí r. 1959 měla tato činnost dobré výsledky: Archivář nalezl při třídění starého materiálu číslo Národních listů z r. 1897, v němţ byla zajímavá zpráva o otevření místní dráhy Rakovník– [s. 2] –Bochov. Noviny byly zaslány okres. archivu v Rakovníku k doplnění jeho materiálu. V témţe čísle byla i zpráva o tom, jak v té době byly prodány zlaté doly v Jílovém průmyslové společnosti z Německa za cenu velmi výhodnou – ovšem pro říšsko-něm. spol. Opis tohoto článku zaslal archivář okr. arch. v Jílovém u Prahy. Správám místních škol byl zapůjčen k účelům úředním třídní výkaz měšt. školy dívčí z r. 1927/28, k účelům vyučovacím tři listiny o činnosti J. K. Tyla. Spolupráce s kronikářem je trvalá a byly pro něho pořízeny výpisy o domech na nám. Rudé armády pro vypracování historie úprav tohoto náměstí. Podány byly informace a zapůjčen i pomocný materiál /broţury, naše tisky/ pracovnici z Ústředí lid. tvořivosti v Praze. Totéţ i posluchačce jedenáctiletky v Kladně.
Dne 11. února měli jsme v archivu návštěvu opravdu mimořádnou – skupina turistů z města Rostova na Donu v počtu 35 osob. Archivář vystavil pro tuto příleţitost výstavku archiv. dokumentů a podal stručný výklad, který byl tlumočen do ruštiny. Vzhledem k přesné časové náplni zájezdu bylo nutno se omeziti na stručný 15minutový projev. Přesto bylo znáti, ţe hosté jevili značný zájem o archivní hodnoty městečka zdánlivě nepatrného v porovnání s městem jakým je jejich Rostov na Donu. Archivní materiál je soustavně vyuţíván badatelem K. Dudou, jehoţ práce po dokončení bude zajisté cenným přínosem k dějinám našeho města. Periodická publikace "Archivy praţského kraje" vydávaná v Praze otiskla náš článek "Jak uţíváme archivního materiálu pro vlastivědnou práci". Tato kolektivní práce archiváře s kronikářem má slouţit jiným archivářům k usnadnění práce v oboru místní vlastivědy. Archivář pořídil opis seznamu archiv. materiálu býv. peněţních ústavů v Unhošti, který byl přemístěn ze zdejší státní spořitelny do archivu krajského. Dne 9. 6. pořídil v okr. arch. v Rakovníku některé opisy pro archiv Unhoště, za spolupráce K. Dudy a Dr. Exnera. Úkoly uloţené našemu archivu Arch. odd. kraj. správy min. vnitra byly vesměs splněny. Přírůstky archivu předané, byly zpracovány a jejich soupis bude zveřejněn po uplynutí roku 1959 v příštím našem časopise.
Pověst o Kocourku. /Ukázka vlastivědné čtvrthodinky. Pověst napsal kolem r. 1900 ing. Josef Hart v Kyšicích, zpracoval Václav Šefčík./ V několika našich vlast. čtvrthodinkách jsem vám vyprávěl o pomístních názvech v našem okolí a o tom jak tato pojmenování vznikla. Proč se říká Spálená ulice, nebo v Nekázance, U studánky, Na borech, na Vidouši a ještě o některých jiných jste uţ slyšeli. Dnes vám povím jak naši předkové nejen v Unhošti, ale hlavně v Kyšicích si vykládali vznik pojmenování na Kocourku. Je to pověst velmi stará, ještě z dob, kdy lidé věřili na hastrmany, bludičky, lesní panny, vlkodlaky a jinou strašidelnou havěť. [s. 3] Tak a teď se se mnou přeneste do oněch dávných dob,--- pověst se začíná… Na západ pod Unhoští, tam kde nyní stojí pivovar, při silnici k Bezděkovu, je po její pravé straně kamenný lom. Zakousl se uţ hluboko do svahu skály, porostlé akáty a sporou ţíňovitou travou. Tady té vyvýšenině se říká "Na Kocourku". Podle ní od severu protéká svěţí vţdy čistý potůček. Tady kousek od silnice bývaly dva rybníky, větší protáhlý, kterému kyšičtí říkali "Hlybokej" a menší, na jehoţ hrázi pod Kocourkem stával mlýn. Jednoduché stavení se střechou pod došky, s kouskem zahrady a stodůlkou na malém dvorku. V tom mlýně, kterému se říkalo Nový Kyšický hospodařil sám jediný mlynář. Nedivme se, ţe byl ustaraný a sedřený. Mlýn a kus pole s loukou k němu, to bylo věru na jedny ruce práce dost. A najednou mu přibyla nová starost. Jednou v noci se probudí hukotem vody, klapáním mlýna a s hrůzou si vzpomene, ţe přeci navečer mlýn zastavil. Vyskočil jen tak neoblečen z postele a bázlivě se šourá ke dveřím, které vedly do mlýnice. A teď, coţe to slyší? Výskání a dupot jakýsi, jako kdyby stádo koní pobíhalo. Co se to jen děje?, blekotá mezi cvakajícími zuby. Neotvírej! Říká mu cosi. Ale zvědavost a strach o majetek zvítězily nad bázní. Uţ stiská kliku, pootevírá dveře, ale hned je v kvapu přibouchl, odplivl si a pokřiţoval se. Mlýnice plná čertů. Kaţdý jako hora. Jedni mydlili karty, druzí hlučně podupávajíce tancovali v pekelném reji po mlýnici aţ se všechno třáslo. Výskotu, ječení a smradu po síře a smůle plno. Chval kaţdý duch Hospodina, vyhekl mlynář, skočil rovnýma nohama do postele a přetáhl si duchnu přes hlavu, aby nic neslyšel. --- Po dlouhé době se mu zdálo, ţe snad uţ bude ráno, ţe uţ asi svítá. Poodtáhne peřinu a skutečně: nový den se uţ ohlašoval, sluníčko vycházelo. Ale co to? Hlava
mu sice ještě třeštila z toho co viděl v noci, ale teď se přeci uţ nic kolem neděje! Opatrně nahlédne do mlýnice – tam nikdo, všecko na svém místě, po nočních hostech ani potuchy. – To jsi měl asi takový strašidelný sen, začne si povídat, nesmíš pít na noc slivovičku. V tom uţ ale přijíţděli mleči s obilím a mlynář pro práci brzo na všecko zapomněl. Ale sotvaţe ten večer usnul, uţ tu bylo to čertovské nadělení znova a to se opakovalo kaţdou noc. Mlynář nevyspalý, umţouraný, sotva se vlekl a najednou si povídá: "Copak já tady musím spát? Na noc půjdu do Kyšic a tady ať má třeba celé peklo bál!" Od toho dne chodíval noclehovat do Kyšic a ráno se vracíval k svému dílu do mlýna. Kdyţ o tom všem vyprávěl a dušoval se, ţe všecko je pravda, ţe opravdu tam ve mlýně čerti vyvádějí, mnoho lidí tomu uvěřilo a od té doby se tam uţ neříkalo v Novém Kyšickém, ale v Čertově mlýně. Jednou navečer, kdyţ uţ se mlynář chystal na cestu do Kyšic, zabušil kdosi na dveře. V zápětí se otevřely a v nich chlapík v ošumělém vojenském kabátě, s třírohým umaštěným kloboukem na hlavě. Za ním na řetěze, hnědý opelichaný medvěd. "Poslušně se melduju, pane otče! Pěkně vás prosím o nocleh." To všechno povídá ostře po vojensku, jak se na vyslouţilého vojáka patří. "Co vás to napadá, člověče?," povídá mlynář "já tady sám nespím, strachy nespím, chodím na noc pryč." A začal vyprávět o těch pekelných hostech. "To já se tady nebojím," povídá voják, "a pak uţ jsem dnešním puto[s. 4] váním tak utahán, ţe tu zůstanu, i kdyby tu sám Luciper měl veselku! Jen mně dovolte, abych tu směl přespat, uvidíte, ţe se mi nic nestane." A uţ vtáhl za sebou medvěda do šalandy. No, já vám tedy nebráním, o nocleh mi nejde, místa je tu dost, ale půjde vám tady o kůţi, povídá mlynář. Uţ byla velká tma, kdyţ vyrazil ke Kyšicům. Hlavou se mu honily obavy o vojáka a pospíchal, aby to všecko raději zaspal. Voják zatím povečeřel, medvědovi také kus sousta hodil a ulehl. Ani se nesvlékal, jen dlouhý plášť přes sebe přetáhl a zmoţen celodenní chůzí hned usnul. Medvěd se mu spokojeně stočil k nohám a za chvíli uţ spali oba. Nastal noc, tmavá, tajemná, bez hvězdiček, bez měsíčku. Sotva kukačka na zčernalých, dřevěných hodinách chrčivě odkukala půlnoc, strhla se mela. Čerti se vřítili do mlýnice, spustili mlýn, hulákali, mastili karty, jiní probíhali mlýnem od zdola aţ k půdě a tropili pekelný hluk. "Koho to tu všichni rohatí berou", vykřikl voják kdyţ ho rámus probudil. Dopálený, ţe nemohl dospat, popadl sukovici, strčil do medvěda, aby vstával a uţ vletěl jako hrom do mlýnice a tam to začal řezat hlava nehlava. Luciper nebo obyčejný čert, všecko jedno, všecko na jednu hromadu. Medvěd mu moc pomáhal, prackami je muchloval, škrabal je a zlostně přitom mručel. Randál to byl veliký. Překvapení čerti prchali zděšeně ven a zmateně se strkali mezi úzkými dveřmi. Všichni vyfoukli, jen jeden takový nějaký čertovský učedník uvízl medvědovi v drápech. Ten ho párkrát drápl po hřbetě a uţ ho chytil vyslouţilec a jak byl mlýn v chodu, přitiskl ho na mlýnský kámen a přibrousil mu zadek. Pak ho chytil za ocas a chlupy na hřbetě a prudkým rozmachem ho vyhodil přes vantroky aţ na protější skálu. ----- "Dobrou práci jsme, kamaráde, udělali," povídá medvědovi, "teď uţ jistě budem spát v pokoji aţ do rána." Zotvíral okna, aby pekelný smrad vyšel a uvelebil se znovu do kouta šalandy a za chvíli spal i s medvědem jako by se nechumelilo. Mlynář v Kyšicích měl neklidnou noc. Těţké sny ho probouzely. Sotva ţe se ráno rozbřesklo, pospíchal pln strachu ke mlýnu. Nad rybníkem stála ještě mlha – přes vodu skoro nevidět. Jak tak pospíchá po hrázi a kouká před stavidlo na stráňku za mlýnem, vidí tam v tom ranním šeru chlupatou nestvůru. Byl to ten opozdilý poškrabaný čert. Ten vrnivě bečel a halekal. "Mlynáři, nechoď domů, jsou tam kocouříííí…!" V té noční melenici myslel, ţe medvěd co ho poškrabal je velká kočka. A tak od těch dob, váţení přátelé, věřte nebo nevěřte, se té skalce proti nynějšímu pivovaru říká "Na kocourku" a tomu mlýnu, který tam skutečně stával aţ do r. 1842, kdy vyhořel, mlýn čertovský nebo také čertův.
Kdyţ jsem tohle vypravoval jednomu členu našeho krouţku, připojil ještě tento dovětek: "Ten mlynář byl vdovec, ale nebyl sám, měl několik dětí. Kdyţ jim otec umřel, měly po něm zdědit loučku u mlýna, Páni však při projednávání dědictví jim tu loučku upřeli a tak ubohé siroty nedostaly nic. Od té doby vţdycky, kdyţ jsou tam louky pokoseny – tak pršívá. Jsou prý to slzy těch ubohých oţebračených mlynářových sirotků." A jeden starý člověk, který tohle vyslechl řekl: "Je to tak, opravdu kaţdý rok v ten čas pršívá." Však si to můţete, váţení přátelé, o příští senoseči ověřit. Já tam půjdu také. o-o-o-o-o-o-o-o-o-o [s. 5] Tuto vlastivědnou čtvrthodinku jsme vysílali v květnu 1958. Proto, ţe krátce před tím 27. dubna se při úpravě půdy na poli proti bývalému pivovaru propadlo pod pásovým traktorem klenutí jakéhosi sklepení. Do té doby bylo ukryto ornicí a nikdo z ţijících neměl o něm ani tušení. Při bliţším průzkumu jsme zjistili toto: sklepení je vzdáleno 15 m od silnice Unhošť – H. Bezděkov severně od ní přímo proti vratům pivovaru. Pod 30 cm půdy je sklep rozměrů 4 x 2,80 m kratší stranou podle silnice. Jeho výška ve vrcholu klenby je 2 m. Stany jsou do 1,60 m z opuky, klenba z červených cihel. V místě, kde býval vchod na jiţní straně se klenutí pod tíhou traktoru sesulo. Na následujícím plánku je toto místo označeno "X". Ty dvě budovy tam to je objekt bývalého Čertova mlýna. Pod první z nich býval tento sklep. Plánek překreslili Šmíd a Příhoda podle situačního plánu z r. 1832 /v archivu města Unhoště/, pořízeného při projektu císařské silnice Praha – Karlovy Vary.
Přírodní rezervace na Unhoštsku.
Jar. Šmíd.
Před 25 aţ 30 lety se značně zvýšil turistický ruch na Unhoštsku. Kaţdou sobotu odpoledne vychrlil vlak na unhoštském nádraţí stovky Praţanů, kteří utíkali z rozpálených ulic na nedělní rekreaci do našich lesů. Někteří tu budovali chaty, jiní se spokojili s pobytem v restauracích a další putovali ještě dále aţ do lesů křivoklátských, jejichţ branou je naše město. Na otázku, proč Praţané opouštěli město zábav a kulturních podniků, koupání ve Vltavě, odpovíme snadno: přijeli se osvěţit do volné [s. 6] přírody a potěšit se jejími krásami. Přesto, ţe našemu městu plynul z jejich návštěv přínos peněz, dívali se naši lidé na tyto rekreanty zpočátku poněkud nepřátelsky. Chápeme tento poměr. Kdyţ si vzpomeneme na jejich návrat v neděli večer, kdy jsme potkávali stovky osvěţených Praţanů zejména ţen, doslova s náručemi orvaných květů /úpolínů, kopretin, větve střemchy aj./ bylo nám aţ k pláči nad tou krásou, která často skončila zvadlá vyhozením z okna vlaku ještě před Prahou. Trvalo dlouho neţ se tito lidé naučili dívat na přírodu, těšit se jejími krásami pouze očima, nikoliv rukama. Krásy přírodní patří přece všem a všichni mají býti jejich ochránci. Tato ničivá láska k přírodě se neprojevovala jen u nás na Unhoštsku, ale všude a proto jiţ v minulých létech bylo v našem státě přikročeno ke zřizování t. zv. rezervací, t. j. chráněných oblastí se vzácnou květenou a zvířenou. Největší takovou rezervací v ČSR je celé území Tater. Podobnou takovou lokalitou je na př. nevysoký kopec Medník v Posázaví, jako jediné místo v ČSR, kde roste vzácná jarní rostlina Kandík psí /Erythroniumdens canis/. Kaţdý kraj má taková chráněná místa, jejichţ úmyslné poškozování je trestné. U nás na Unhoštsku máme také takovou rezervaci. My, Unhošťáci, víme jiţ od dětství, ţe na stráni nad Markovým /Bočkovým/ mlýnem kvete na jaře poměrně vzácný koniklec luční. Kdo by neznal ony tmavé, fialovohnědé plstnaté zvonečky krčící se na suché stráni. Sice ani nevoní, ale mají zvláštní krásu snad právě proto, ţe jich je tak málo a doba jejich květu je značně krátká. V 9. čísle tohoto časopisu jsme se stručně zmínili, ţe u nás na Unhoštsku rostou některé chráněné rostliny jako: koniklec luční /Pulsatilla pratensis/ – /pravý koniklec luční s fialovými květy u nás neroste, pouze t. zv. odrůda nigricans, která má květy černo-nachové/, bělozářka liliovitá /Anthericum liliago/ a v povodí Kačáku růţový kyprej /Lythrum salycaria/ a nad Kyšicemi lakušník vodní /Batrachyum aquatile/. Tyto rostliny jsou sice chráněny, to znamená, ţe je nemá nikdo přesazovat nebo dokonce trhat, ale není-li ţalobce, není soudce a proto ruka lidská málo dbala této ochrany. Byli to i někteří zahrádkáři, kteří si chtěli obohatit svou skalku a pokoušeli se, často bez úspěchu, tyto rostliny přesazovat. Těţko jsme se na to dívali a proto v listopadu r. 1957 podal ředitel školy Dr. Josef Korelus radě MNV návrh na ochranu některých vzácných rostlin na Unhoštsku. Byly navrţeny celkem tři okrsky a sice: I. jiţní svah stráně nad Markovým mlýnem, kde právě se nejhojněji vyskytuje koniklec luční /tento se ovšem ojediněle nachází i na jiných místech, ale na zmíněném místě je nejhojnější/. II. skalnatá stráň proti skupině chat zvané Batalion /stráň proti Podkozí/, kde se vyskytuje stejně vzácná bělozářka a v menší míře i koniklec. /Bělozářka roste dokonce v těsné blízkosti Unhoště a sice v údolí potůčku za Kocourkem./ [s. 7] III. západní skalnatý svah stráně na Neumanově stezce před Suchým mlýnem, který má rovněţ svéráznou vegetaci. /Na př. tolita pospolitá – Vincetoxicum officinale, mochna bílá – Potentilla alba aj./
Rada MNV tento návrh schválila a tato místa byla prohlášena za ochranné pásmo dnem 11. listopadu 1957. Ochrana těchto okrsků spočívá v tom, ţe kromě zákazu trhání květin nebudou v těchto místech vysazovány stromy ani keře a nebudou zde zřizovány chaty. Proč píši o tomto zákroku. Chci totiţ, aby naši občané a zejména mládeţ znali tato místa i rostliny a pomáhali je chránit. Kaţdý z nás se jistě rád podívá na krásnou květinu, nebo kvetoucí strom, proto chraňme tuto krásu, neničme ji. Pamatujme, ţe člověk, který má rád přírodu, má rád i lidi, je to člověk dobrý a takových lidí potřebujeme.
Víte proč… … se říká lesu nad Dědkovým a Červeným mlýnem "v zabitém"? Protoţe 6. února 1870 tam byl stromem zabit čtrnáctiletý Klement Holub, syn nádeníka, který pomáhal při kácení stromů. … se říká potůčku, který pramení východně od města /u Vlčkova zahradnictví/ Černý potok? Prý podle toho, ţe ve středověku se v těchto místech, kde se dnes říká "V loučkách" a kde potůček vzniká píchala rašelina, od ní byla voda potůčku kalná-černá a odtud snad jeho jméno. Také se mu říkalo Švarcava. … se říká prostoře pod budovou nynější pošty, domu čp. 54/55 "pod masnými krámy"? Protoţe tam v těch místech byly soustředěny obchody unhoštských řezníků, které byly zbourány ve třetí čtvrtině minulého století, ale název pod místem kde stávaly se udrţel dodnes. … se říkalo rybníku, který aţ do r. 1942 se prostíral tam kde je nyní dětské hřiště u MNV "Koţeluţka"? Protoţe unhoštští koţeluhové ho pouţívali k namáčení svých koţí, které zpracovávali. Jeho starší název byl "Kustušovský", podle majitele Kustoše ze Zubřího a Lipky. Toto číslo vydal v červenci 1959 Vlastivědný krouţek OB při Melicharově městském museu v Unhošti. Záhlaví a plánek kreslil Josef Příhoda. Vytištěno na MNV v Unhošti.