Zprávy Melicharova vlastivědného muzea v Unhošti. Rok 1958 – č. 1 (13).
[Čelo banderia okresu unhoštského, které se zúčastnilo průvodu při kladení základního kamene k Národnímu divadlu 16. května 1868. Podle kresby Viktora Barvitia kreslil Josef Příhoda.]
[s. 1]
Práce ve Vlastivědném kroužku Osvětové besedy v Unhošti. Šefčík – Šmíd. V letošním roce dovrší náš krouţek pátý rok své činnosti. Letos jsme první pololetí roku naplnili opět přednáškovou činností. Vysílali jsme 13 vlast. čtvrthodinek z místního studia rozhlasu po drátě. /Pro nedostatek místa neuveřejňujeme jejich názvy./ Na dvou besedách na Nouzově bylo celkem 156 osob. V Domově důchodců vyslechlo vyprávění o staré Unhošti 28 osob. Na vzpomínkových slavnostech pionýrů v I. a II. osmileté střední škole vyslechlo 356 ţáků čtení zápisu z kroniky o 9. květnu. Úspěšná byla i vlastivědná vycházka městem /26 účastníků/. Pod jejím dojmem se pionýři 1. osmiletky usnesli věnovat výtěţek sběru starých kovů na pořízení 3 informačních tabulek na památné objekty v městě. Dne 14. 1. přednášel kronikář 80 ţákům 5. A, 5. B na 2. osmiletce o roce 1848 v Unhošti a 27. 5. v museu vykládal 30 ţákům. Poskytl také novým kronikářům v Červ. Újezdě a Svárově informace o vedení kroniky. Na druhém aktivu kronikářů v Kladně informoval jak si počínat při zakládání fotodokumentace ke kronice. V soutěţi na okrese se umístil jako třetí. Básník F. A. Springer věnoval pro archiv krouţku některé dokumenty o své činnosti v Unhošti. B. Bauerová a manţ. Čedíkovi darovali zajímavé dokumenty pro archiv města. Kniţní pozůstalost po PhDr. B. Lukavském daroval Ing. Kaufmann. A. Dědková darovala museu jirchářské nástroje. Kronikář odevzdal archivu plakátovou dokumentaci za r. 1957. J. Šmíd st. pořídil některé snímky pro dokumentaci kroniky a J. Šmíd ml. dal základ ku geol. exposici naší sběrné oblasti v museu. Příhoda, Šefčík a Šmíd provedli průzkum náhodně objeveného sklepení býv. Čertova mlýna. Vlastiv. krouţek připojil své vyjádření k Akci měsíce čistoty vod pro kraj. aktiv 3. 6. /Příhoda, Šimek/. Časopis Osvětová práce v č. 10 přinesl krátkou informaci o naší činnosti s fotografií. Jinou zprávu o nás přinesla Naše vlast v č. 3 a 6. Souhrnnou zprávu o obsahu našeho časopisu od r. 1952–57 z pera St. Krajníka uveřejnil "Středočeský sborník historický 1957". Všem našim příznivcům děkujeme za zájem a pomoc v naší práci. --------------------Zprávu o činnosti archivu pro nedostatek místa uveřejníme v příštím čísle. Doporučujeme vám k návštěvě Celostátní výstavu archivních dokumentů v Praze. Je otevřena do konce srpna. oxoxoxoxoxoxoxo
Kdo byl F. J. Pelz?
Václav Šefčík.
Kdyţ jsem v r. 1942 pořádal hudební část archivu zpěv. spolku Lípa v Unhošti, přišel jsem na několik muţských sborů s poznámkou: scrips. auctore anni 1877 F. J. Pelz. Šlo tedy o původní skladby. O autorovi jsem tehdy nevěděl zhola nic a tak jsem pátral po jeho skladbách i ţivotním údělu. Výsledkem toho snaţení je následující ţivotopis a seznam skladeb učitele a hudeb. skladatele F. J. Pelze. [s. 2] Ţivotopis. Letos je tomu právě stodeset let kdy se manţelům Josefu a Marii Pelzovým v městysi Zbraslavi v čp. 76 narodil 23. září 1848 syn František. Bylo to třetí dítě vzešlé z jejich manţelství. První děcko syn Josef nar. 1844 a druhorozená dcera Anna nar. 1847 záhy zemřeli. Otec Josef byl tehdy truhlářským tovaryšem – modelářem v Ringhofferově továrně na Smíchově. Později měl svou
ţivnost na Zbraslavi. Matka Marie byla rozená Wildová, dcera nájemníka ze Zbraslavi. Jejich syn František byl bystrý a dobře se učil, jak svědčí mimo jiné také "Odměna pilnosti a dobrých mravů" ze 2. tř. zbraslavské školy s datem 22. 6. 1858. Po vychození domácí školy studoval se stejným úspěchem na malostranské Unter-Realschule. Tady se učilo jen německy, ale "Zeichen des Fleisses und des Wohlverhaltens" ze třetí třídy dosvědčují i zde píli a úspěch mladého studenta. Byl velmi dobrým kreslířem, jak dosvědčují jeho dochované práce. Po absolvování tohoto ústavu v r. 1866 získal vysvědčení podučitelské pro čtyřtřídní hlavní školy. Tím rokem začíná jeho učitelská pouť po obcích hejtmanství smíchovského. Ve škol. roce 1866–7 začínal jako výpomocný podučitel na jednotřídce ve Slivenci a dnešní učitelé stěţí uvěří, ţe tam učil jen za byt! A tehdy si musel na svůj chléb vydělávat hudbou. Hrál znamenitě na housle, harmonium a varhany. Ještě po létech vzpomínal jak chodíval, zvláště v masopustě, od muzik, často z daleka, s odřenými patami, hladový, nevyspalý a někdy mu nezbývalo času, aby se umyl a tak šel rovnou do klasy učit. Tak tvrdý býval učitelský chléb! Tehdy snad také vznikaly první Pelzovy skladby psané pro soubory, s nimiţ hrával. Ty se však nezachovaly. Nemohl jsem, bohuţel, zjistiti kde získal hudebního vzdělání, domnívám se však, ţe to byl zbraslavský učitel Karel Truhelka, který ho do tajů hudby zasvěcoval. Jeho památce věnoval Pelz po létech Zastaveníčko pro muţský sbor, které upravil podle Truhelkova originálu. V létech 1867–71 byl Pelz definitivním podučitelem v Úněticích. Tady učil zprvu za 160 zl., později za 180 zl. ročně. Zde se připravoval k další zkoušce a 1. května 1871 dosáhl vysvědčení způsobilosti učitelské. Jako prozatímní učitel v Horním Bezděkově, kde byl správcem školy, učil od 1. 9. 1871 do 4. 1. 1873. Tady uţ měl slušnější plat 400 zl. a ubytné 120 zl., ale tady nezaţil asi mnoho radostí, hlavně s tím bytem. To dosvědčuje pozdější přípis ředitele školy v Unhošti Fr. Spurného, který doporučuje c. k. okr. školní radě na Smíchově, aby Pelzovi přispěla na poškozený nábytek za jeho učitelování na Bezděkově. V podání píše: Dle udání p. Černého, předsedy míst. škol. rady v H. Bezděkově nemohl p. uč. Pelz svůj nábytek ochrániti před poroucháním, neboť se ví, ţe nádoby s pivem na jeho nábytek stavěny byly. Do jeho bytu měly i jiné osoby přístup a někdy i hospodský host byl do jeho pokoje odstraněn. Mimo to procházela pára jeho pokojem, takţe nábytek zkáze vystaven byl. Uzamčen nemohl tento pokoj zůstati, poněvadţ se jím vc[háze]lo do kuchyně. Toto úřední oznámení nám dává dobrou představu jak mnohý kantor tehdy bydlel. V Unhošti, kam pak nastoupil, učil od 11. 1. 1873 do 31. 7. 1874. Tady přišel do rušné činnosti různých spolků a je docela přirozené, ţe jej – muzikanta – [s. 3] přilákal zpěvácký spolek Lípa, který tehdy uţ devátý rok zdárně působil v místní kultuře. Zakrátko stanul za dirigentským pultem. Kronika spolku je však kusá a nevyzrazuje z tohoto období nic. Také do Občanské besedy docházel a byl i jejím sbormistrem. Mnohem později uţ za svého druhého působení v Hostivici věnoval Besedě muţský sbor "Kdybys Ty byl moje". Za svého působení v našem městě se seznámil s Annou Šafářovou /v hostivic. matrice je chybně napsáno Šafaříkovou/, dcerou Václava Šafáře, koláře na Výhybce a Josefy roz. Paterové z Lán. S ní byl oddán 25. srpna 1873 na Kladně. Novomanţelé bydleli v Unhošti v prvním patře lékárny v čp. 3. Z jejich manţelství se narodilo 7 dítek, z nichţ jen 2 dcery Amálie a Jaroslava dospěly. Ostatní dítky záhy zemřely. Amálie se provdala za F. Špringlera, úřed. st. statků, Jaroslava byla industriální učitelkou. Ta tráví svůj odpočinek v Praze-Dejvicích. V Unhošti zastával F. Pelz místo prozatímního učitele s roční renumerací 500 zl. Ve školním archivu, který je dnes začleněn do archivu města je několik kopií Pelzových ţádostí o přídavky k platu z té doby. Zajímavé je, ţe okr. škol. rada je vţdycky doporučila, ale hejtmanství je vţdycky zamítlo. A příčina? Pelz byl přímé povahy, dovedl svůj názor někdy nepříjemně říci kaţdému do očí! Proto ta nepřízeň shora! Unhoštské období Pelzova ţivota osvětlují aspoň částečně některé dochované výstřiţky z novin, které ve zkratce zachycují jeho účast na hudeb. produkcích Obč. besedy. Ţe hlavně
výchově školní mládeţe věnoval všechnu péči, svědčí výstřiţek /ve všech případech nelze zjistit, o který časopis [šlo]/, ve kterém mu sedm unhoštských občanů veřejně děkuje "za nevšední píli, jakouţ vychování mládeţe věnuje". Poděkování má datum 10. 1. 1874. A na závěr jeho unhoštského pobytu se s ním jeho přátelé loučí slovy: Podepsaní, jímţ těţko nésti ztráty výtečné Vaší síly, jak ve školství tak i v obč. ţivotě, Vám vřelé díky vzdávajíce volají Vám na rozloučenou věrné a upřímné Nazdar! Od 1. září 1874 nastupuje pak F. Pelz na obč. školu v Hostivicích, kde působí jeden školní rok do 31. 6. 1875. Ale měl se sem ještě vrátit. V tomto roce konal několik přednášek o nových metrických mírách a vahách, které se pak od nového roku 1876 zavedly. Od 1. září 1875 nalézáme Pelze opět na jiném působišti a to v Nenačovicích v okr. unhoštském. Z tohoto období se jiţ zachovaly některé jeho skladby /viz seznam/, ale mnoho jich zůstalo u různých kapelníků, kterým je zdarma půjčoval. Je docela moţné, ţe leckteré jeho skladby se dodnes hrají s poznámkou "od neznámého autora", snad některé dostaly jiný název a jsou vydávány za skladby cizí. Na zachované partituře polky francaise s názvem "Nezabudky" pro malý smyč. orchestr je autorova poznámka: hlasy mám u Rapické /Vrapické/ kapely p. kap. Vosyky /Vrapická kapela, která měla oficielní název Hornická kapela buštěhradských dolů, také se jí říkalo Ferdinandská/ byla velmi populární. Bylo to kvalitní těleso, sloţené většinou z vyslouţilých vojenských hudebníků. Kapelník Prokop Vosyka původem z Bělče, byl výborným houslistou a klarinetistou. Tato kapela zanikla po velké hornické stávce v r. 1900. Vosyka byl prvním hudebníkem, který přinesl do Kladna saxofon. Později obnovené kapele stál v čele Josef Hor[…]1 [s. 4] aţ do jejího zrušení v r. 1918. A zase jsou to výstřiţky z novin, které n[ám] dokazují kam Pelz své skladby půjčoval. Poděkování jsou podepsána hudebníky z Hoštic, Vlastibořic, Vřeškovic. Tam i jinde asi uţ Pelzovy skladby zůst[aly]. Jeho polky a valčíky zaznívaly také na praţských plesech na Ţofíně. Hrály se na Šibřinkách praţ. Sokola i Sokola v Libni a Břevnově, na plesích liter. a řečnic. spolku Slavia, akad. čtenář. spolku, na bálech mediků i Nár. Besedy. Tančilo se při nich v Ruzyni, Hostivicích, Unhošti i jinde. Také na výstavách, hasič. i sokol. slavnostech byly jeho skladby uváděny. Za mořem byl s nadšením přijat Pelzův "Pochod sokolek Cleveland". Frant. Pelz spravoval nenačovickou školu do 31. srpna r. 1877. V dalších dvou letech působil na jednotřídce v Horních Mokropsech a byl správcem jednotřídky v Trnové. Na začátku škol. r. 1879 přišel jako řídicí učitel na školu do Holubic v okrese Kralupy n./Vlt. Jeho současník, člen někdejšího Sokola v Kralupech o něm napsal: Pan Pelz býval řídícím učitelem v blízkých Holubicích. Stýkal se často s kralupskou jednotou. Kromě ní nebyla zde tehdy v okolí ţádná jiná neţ zase ve Velvarech. Chodíval po školním vyučování s houslemi po školní zahradě a často jsme ho vídali jak si – patrně skladbu, jak se mu v mysli rodila – na houslích prstem pobrnkával. Tady v Holubicích vznikla Pelzova nejznámější, dodnes ţivá skladba, populární pochod Lví silou. Tento pochod, k němuţ Pelz sám také napsal text, vznikl r. 1882 pod dojmem, kterým naň zapůsobil první sokolský slet v Praze v červnu toho roku. Pelz na partituru nadepsal: Slavnostní pochod Sokolů, sloţil a čacké tělocvičné jednotě Sokol v Kralupech n./Vlt. věnoval Fr. J. Pelz. Pochod má označení Opus 46a pro piano na 2 ruce, opus 46b pro malý orchestr. Prvními zpěváky Pelzovy skladby byly jeho děti. O dva roky později v r. 1884 byly obě verse vydány tiskem nákladem Lud. R. Pazdírka v Horní Moštěnici. Protoţe tehdy nebylo u nás tiskáren not byl vytištěn v litogr. úst. C. G. Rödera v Lipsku. Pochod byl poprvé veřejně hrán v červnu 1884 při sokolském výletu do Libně, v divadelním sále starého pivovaru. V r. 1886 pořídili hudebníci pěš. pluku č. 35 v Plzni jeho opis pro kteréhosi Generalmusikdirektora do Berlína. Za opis dostali na tehdejší dobu vysokou částku 20 Marek /platilo se obvykle 50 kr./ a v přiloţeném dopise byla poznámka, ţe pochod je sice příliš "slawisch", ale ţe se velmi líbí. Bohuţel, tato skladba nepřinesla skladateli jen radost, ale způsobila mnohou trpkou chvíli, protoţe je vydávána dodnes za skladbu Frant. Kmocha. Populární kolínský 1
Nečitelná je nejen část kapelníkova příjmení, ale pravděpodobně chybí také celý poslední řádek této strany. Příčinou je kopírování textu.
kapelník ji často hrával. Ku př. na Národopisné výstavě v r. 1895 byly všechny večerní koncerty Kmochovy kapely u fontány zahajovány tímto pochodem. Kmoch tedy roznesl tuto skladbu nejen u nás, ale i v zahraničí. Jejím skladatelem však nebyl!! Ve stínu jeho popularity zůstal původní tvůrce téměř zapomenut. V r. 1887 byla skladba vydána u Em. Starého v Praze a r. 1912 u M. Urbánka, obě v úpravě F. Kmocha. A od té doby byl pochod přiřčen Kmochovi, protoţe ten při vydání úpravy zamlčel jméno původního autora. Ten se sice víckrát hlásil k svému duševnímu vlastnictví, ale Kmochova popularita mu ho uzmula. F. Pelz protestoval hned po vyjití úpravy a to 16. 9. 1887 v Hlase národa, 18. 9. v Nár. politice a 19. 9. v Nár. listech i v pozdějších létech [s. 5] v různých časopisech. Jak mi sdělil p. Hakl z Hostivic, prý se celá věc dostala aţ k soudu a tady Fr. Pelz svou při vyhrál. A výsledek? Skladba je dodnes připisována F. Kmochovi! Pelz není uváděn ani jako autor textu. V čem záleţela Kmochova "úprava"? Přepsal první dvě části do F dur /Pelz je napsal v D dur/ a trio převedl do B dur /v Pelzově originálu je G dur/. V úvodu odstranil Pelzův osmitaktový Entrée a nahradil ho čtyřtaktovým názvukem na první dvě části. Ty zůstaly beze změny jak je Pelz napsal. V triu pak Kmoch zasáhl ve 4., 5. a 7. taktu malou úpravou. Tím ovšem nelze nic změnit na skutečnosti, ţe autorství patří F. J. Pelzovi. Je moţno říci, ţe Kmoch tuto skladbu jen nepatrně "přičísl", ale autorství mu spadlo do klína! Posuďte sami úpravu tria: TRIO:2
2
V notovém zápise je chybně zapsán první řádek Pelzovy melodie („Lví silou…“). Správně má být melodie o sekundu níţe, tedy stejně, jako je řádek následující („a drahé vlasti…“).
Zajímavé je, ţe v r. 1905 upravil Pelz tento pochod pro muţský sbor. V této podobě vyšel jako příloha k listu Sokol v Záhřebu s chorvat. textem. V r. 1912 byl text přeloţen také do němčiny. Kdyţ jsem shromaţďoval materiál k tomuto článku, často jsem si vzpomněl jakou úlohu hrál pochod Lví silou v praţském povstání v máji 1945. On byl revoluční znělkou rozhlasu, která v otřesných chvílích volala k hrdinnému boji proti okupantům. Tím vděčněji bychom měli vzpomínat pravého autora, zapomínaného venkovského kantora – muzikanta Františka Pelze! 1. září 1893 vrátil se Fr. Pelz na své dřívější působiště do Hostivice. [s. 6] Tady mu ztrpčovaly ţivot půtky s domácím /bydlel v čp. 4/ a schátralá škola také nebyla pro něj příznivým prostředím. A tak jako jsme zjistili, ţe uţ v Unhošti mu c. k. škol. inspektor nepřál /proto asi také byl často překládán z místa na místo/, bylo to ještě znatelnější v Hostivici. Nedivme se, ţe při své strohé povaze vyhodil jednou ze třídy jednoho obecního tatíka, který tam přišel ve funkci školdozorce a pletl se mu do vyučování. Přesto však působil často v kultuře. Přednášel o ošetření uţitkového ptactva, učitelům vykládal hudební teorii, sám si vyráběl různé školní pomůcky a sbíral téţ pochody na motivy nár. písní pro Hasičskou knihovnu a shromaţďoval vojenské historické bojové signály. Ale pamatoval také na tehdy ohroţené Slezsko a spolu s dcerami mu věnoval knihy. Hodlal téţ pokračovat ve vydávání doplňků ke spisu Vojt. Kryšpína "Obraz činnosti liter. učitelstva čsl." Později však sebraný materiál odevzdal Bř. Jedličkovi-Brodskému. Jinou jeho láskou byl hostivický Sokol, kterému psal do kroniky některé stati, příleţitostné proslovy prosou i veršem ap. Kolem r. 1910 však jeho veřejná činnost ustává a v r. 1911 odchází po 27leté sluţbě v Hostivické škole do pense. Ale ještě potom má zájem o hudbu a rozdává mnoho notovin ze svého majetku. 30. prosince 1922 umírá v čp. 4 a 2. ledna 1923 ho místní Sokolové spolu s občany provázejí na poslední cestě na hřbitov v Praze-Bubenči. Pan Ant. Hakl, který se s Pelzem seznámil v r. 1913 ho líčí jako muţe, který jednal vţdy korektně i kdyţ někdy stroze. Byl však vţdycky přímý, na sklonku ţivota uzavřený. Byl prostřední postavy, oválného obličeje zdobeného plnovousem, oči pod skly skřipce. Vţdy chodil pěkně oblečen, v rukavičkách. Oblíbeným místem jeho vycházek byla "ohrádka" na tehdejší hostivické návsi. Vţdycky mluvil spisovně a snaţil se stále něčemu naučit. Uměl německy, francouzsky a latinsky. Chodíval někdy večer do hostince k Neradovům na "malé pivo" a tady také se snaţil občany vzdělávat. To se mu však valně nedařilo. Nenalézal pochopení a byl povaţován za podivína. Byl však vlastencem poctivého raţení. Z hudebníků měl nade vše rád Beethovena a Mozarta a pak ovšem Smetanu. Kdyţ hostivický Sokol oslavil 1932 40. výročí svého trvání, vzpoměl také svého význačného člena F. J. Pelze. Na staré škole mu byla odhalena pamětní deska. Byla dílem hostivického učitele F. Pechláta. Odlila ji firma Zicha z Hostivic. Pod Pelzovým reliefem byl tento text: "Skladateli sokolské hymny Lví silou Fr. J. Pelzovi, učiteli a spisovateli Sokol v Hostivicích 193[2."] Bohuţel, deska uţ na domě není. V okupaci byla sňata a dodnes není znovu umístěna, je v úschově MNV. Zatím není rozhodnuto, zda bude znovu instalována, jak mi sdělil MNV v Hostivicích. Ale zaslouţilý učitel F. J. Pelz by si toho zaslouţil. Jenomţe doma nikdo není prorokem a pochybuji, ţe se zapomínanému pracovníku dostane uznání. Kdyţ jsem shromaţďoval materiál k Pelzovu ţivotopisu, tak jediným místem, odkud jsem nedostal ţádnou odpověď, byla hostivická škola. Ta škola, které věnoval 27 let svého plodného ţivota!! Pelzova skladatelská činnost se nejvíce rozvinula mezi léty 1875–1910. Psal skladby vokální i instrumentální. Muţské, ţenské i smíšené sbory, také pohřební, písně pro solové hlasy, pochody, polky a valčíky v úpravě pro de-
[s. 7] chový i smyčcový orchestr a trubačské soubory. Napsal také písně do dvou divadelních her. Některé skladby mají opusová čísla. Toto označení je však nespolehlivé a nepřispívá k souvislému vystopování jeho tvorby. Zpočátku [oz]načoval kaţdý druh skladby samostatnou řadou čísel /vokální, instrument./, později vůbec některé neoznačoval. Odhadem moţno říci, ţe sloţil přes jedno sto skladeb různého druhu. O šíři jeho tvorby poučí nejlépe seznam jeho prací, který z nedostatku místa uveřejníme v příštím čísle. Tam také poděkuji těm, kteří s pochopením pomáhali při shromaţďování dokladů pro toto pojednání. oxoxoxoxoxoxoxoxo
Víte, že… při kladení základního kamene k Národnímu divadlu před 90 lety jelo také "Banderium okresu unhoštského", které čítalo 60 jezdců? …na Unhoštsku činil výtěţek sbírek a z prodeje losů ve prospěch postavení Nár. divadla 4, 041 zl. 93 kr.? …je to přibliţně 1 polovina sumy, kterou stály všechny pokryvačské práce na Nár. divadle? …počet účastníků "divadelního" vlaku do Nár. div. z Unhoště byl 260 občanů? …tam jeli 16. února 1884 na Sen noci svatojanské? …21. září 1953 jsme zaloţili Vlastivědný krouţek? …za těch pět let od jeho zaloţení jsme měli 108 vlastivědných čtvrthodinek v Rozhlase po drátě, kromě besed ve školách, v Domově důchodců, na Nouzově, v agitač. středisku a v museu? …máme v našem krouţku 3 jubilanty? Dne 26. dubna oslavil osmdesátiny J. Wolff, správce musea a dne 15. srpna doţije se 85 let ředitel J. Hochmann. Oběma upřímně blahopřejeme, stejně jako Jar. Šmídovi, který dovrší v listopadu padesátku. Toto číslo vydal Vlastivědný krouţek OB při Melicharově městském museu v Unhošti v červenci 1958. Obálku kreslil Jos. Příhoda. Vytištěno na MNV v Unhošti.
