Zpravodaj RUDOLFINEA - sdružení pro umělecká řemesla
Číslo 9
RUCE
Listopad 2005
Vážení čtenáři, v minulém květnovém čísle jsme vám sdělili, že se pokusíme vydávat náš občasník nikoli po roce, či dokonce i ve lhůtě ještě delší, jak tomu bylo v minulosti, ale alespoň dvakrát ročně. K tomu nás přivedla skutečnost, že se členská základna sdružení Rudolfinea rozrostla, začala fungovat Mistrovská škola uměleckých řemesel již plně podle našich záměrů, i když ne tak zcela podle našich představ. Pro nedostatečný počet zájemců jsme letos nemohli otevřít předpokládaný první ročník sklářských oborů. Poprvé „na zkoušku“ byl však zahájen její druhý ročník podle nového studijního plánu. Jak jsme slíbili, informujeme vás o první zahraniční studijní cestě našeho sdružení do dvou muzeí se sbírkami uměleckého řemesla ve Vídni. A do zahraničí směřuje i další téma, účast českých odborníků na mezinárodním veletrhu památkové péče Denkmal v Lipsku, který se koná každý druhý rok pod patronací světové organizace pro kulturu UNESCO. Začínáme však poněkud netradičně. Číslo otevírá rozhovor o situaci zvonařství u nás i ve světě s člověkem nejpovolanějším, zvonařem a restaurátorem Petrem Rudolfem Manouškem. Redakce GALERIE MISTRŮ UMĚLECKÉHO ŘEMESLA Petr Rudof Manoušek narozen 5. 5. 1957 v Praze, vyučen zvonařem v dílně svého otce Rudolfa Manouška ml. na Zbraslavi. Po ukončení studia na Střední uměleckoprůmyslové škole v Praze pracuje od r. 1976 se svými rodiči ve třetí generaci zvonařů ve zvonárně na Zbraslavi, založené roku 1967 (matka akad. sochařka Květoslava Manoušková navrhovala výtvarnou výzdobu zvonů). Pomáhá zde nejen odlévat nové, ale také restaurovat historické zvony (např. zvon Maria z chrámu P. Marie před Týnem v Praze, soubor zvonů pro Klokoty u Tábora, aj.). V letech 1981 – 1982 byl jmenován soudním znalcem pro obor kampanologie a státním kolaudátorem zvonů. Roku 1989 skončila patronace SČVU a ustavuje se samostatná firma ZVONAŘSTVÍ – MANOUŠEK. Firma se zúčastnila roku 1991 Všeobecné výstavy československé a od prosince téhož roku do března 1992 uspořádala samostatnou retrospektivní výstavu ve Středočeském muzeu v Roztokách. V témže roce se stává firma ZVONAŘSTVÍMANOUŠEK jako jediná v republice držitelem licence MK ČR na restaurování zvonů. Podílí se na vzrůstající produkci firmy, která nahrazuje jednotlivé zvony i jejich soubory, zrekvírované za druhé světové války (např. z kostela Nejsvětějšího Srdce Páně v Praze-Vinohradech) a začíná spolupracovat s belgickoui firmou CAMPA.
V letech 1993 – 1994 měl hlavní podíl na restaurování zvonohry pražské Lorety. Po otci, který zemřel po dlouhé nemoci, přejímá vedení firmy. V létě roku 1997 se zúčastnil jako jediný zástupce zvonařů z celé Evropy festivalu profesilnálních hráčů na zvonohry organizace EUROCARILLON. Rozhodnutí uspořádat festival carilloneurů v Praze roku 2001 jej vede ke stavbě mobilní zvonohry, jediné svého druhu ve východní Evropě. K její realizaci přispěla spolupráce nejen s firmou CAMPA, ale i se zvonárnou ROYAL EIJSBOUTS v nizozemském Astenu. V roce 2000 předsedal evropskému kongresu zvonařů, který se konal poprvé v Praze, v roce, kdy byla jmenována evropským městem kultury a u příležitosti 100. výročí založení zvonařské firmy rodu Manoušků. Dosud největší mobilní zvonohru s padesátisedmi zvony jako symbol hlavního města Prahy dokončil v roce 2001 a na kongresu profesionálních hráčů na zvonohru byl jmenován čestným členem organizace EUROCARILLON. Vedle restaurátorských prací provádí znalecké posudky, narůstající se zvýšeným počtem krádeží zvonů. V srpnu 2002, po pětatřiceti letech činnosti, zničila povodeň zařízení zvonárny, která již nemůže být na původním místě obnovena.
• Můžete stručně přiblížit náročnost práce zvonaře?
Stručně jen velmi těžko. Práce je tradičně již po deset staletí velmi náročná a zahrnuje celou řadu oborů. Začíná již výběrem místa, kde má být zvon odlit. S tím souvisí velikost zvonu, jeho ladění, protože zvon je hudební nástroj. Zvonař musí mít proto nejen teoretické znalosti, ale i hudební sluch, musí znát akustické vlastnosti budoucího zvonu. Musí však také ovládat matematiku, aby mohl vypočítat specifický profil, tedy sílu stěny, která určuje zvuk zvonu. Podle výpočtu je potřeba udělat výkres, podle výkresu provést šablonu a podle ní postavit formu. Dále s tím souvisejí znalosti z oboru metalurgie, tavení kovů, vlastnosti slitin, protože složení zvonoviny může ovlivnit kvalitu výsledku. Dále je třeba ovládat povrchovou úpravu odlitku, jeho cizelování. Aby se mohl hotový zvon rozeznít, navazuje na vlastní odlití celá řada řemesel. Ve spolupráci s kovářem je třeba zhotovit jako výkovek srdce zvonu, na zavěšení je potřeba truhláře, aby provedl z kvalitního dřeva hlavici, s použitím řady dalších kovářských prvků, které umožňují jeho zavěšení. K tomu jsou nutné znalosti ze strojírenství, protože při pohybu zvonu působí dynamické síly a dochází k zatížení stolic ve věži, je proto třeba zabránit tomu, aby došlo ke statickému narušení zdiva, nebo dokonce zboření věže. V současnosti k tomu patří i konstrukce a stavba zvonících strojů, které nahrazují člověka a uvádějí zvon do pohybu. Zaváděné zvonící stroje jsou však řízeny mikroprocesory, což je zcela nová oblast, která dříve u zvonů nebyla. Práce zvonaře vlastně končí, až když se zvon z věže ozve.
• Jaká je současná situace zvonařství ve světě?
Měli bychom si specifikovat, co pro zvonařství znamená svět. V Severní Americe skončila výroba ve dvacátých letech 20. století. V Mexiku je sice dílna, ale nevyrábějí se zde klasické houpající se zvony. V Austrálii je zvonař, který však vyrábí jen menší kusy do 50 kg. V Japonsku a Číně se vyrábějí zcela odlišné orientální zvony a v případě potřeby se dovážejí z Evropy. V Africe zhotovují rituální nebo signální předměty, nikoli klasické zvony. V současné době zvony ve světě reprezentuje Evropa a svým exportem naplňuje světový trh. Ne všude mají však zvony potřebnou úroveň. V současném Rusku je velká produkce, ale akustické kvality zvonů jsou nevalné, protože se výrobci nezajímají o jejich ladění. Pokud je zapotřebí akusticky kvalitních zvonů, vyvážejí se ze západní a střední Evropy. I my jsme vyráběli zvony do Japonska a jižní Koreje. Nejvýznamnějšími zeměmi pro uplatnění zvonů v Evropě jsou dnes Belgie a Holandsko. Je tomu tak proto, že zde mají velkou tradici řemeslně velmi náročné zvonohry, kde se nejlépe uplatní zvon jako hudební nástroj. V těchto zemích a sousední Francii je proto trh pro zvonařství nejpříznivější. Přestože je v západní části Německa sedm zvonáren, je zde situace na trhu, také zřejmě díky recesi, nepříznivá. Není zde tradice zvonoher a potřeba klasických vyzvánějících zvonů je v současné době malá. Výrobu ve východním Německu se již nepodařilo obnovit.Také ve východní Evropě není situace příznivá. Ojedinělé dílny jsou jenom v Polsku, Maďarsku a na území bývalé Jugoslávie s velmi malou produkcí. Přestože v Itálii působí tři zvonárny, byl jsem kvalitou jejich výrobků rozčarován, protože nejsou na špici ani kovolijecky, ani akusticky. Ve Španělsku jsou dvě zvonárny, díky výstavbě nových kostelů je poptávka po zvonech velmi silná, mohu říci, že to je ráj pro zvonaře. Ve Francii jsou tři kvalitní zvonárny se značnou produkcí, z nichž jedna vyrábí zvonohry. V Rakousku je jedna zvonárna v Innsbrucku, ve Švýcarsku již od počátku 16. století v centru města Aarau. Po jedné prosperující dílně mají také ve Skandinávii, v Norsku a Švédsku s poměrně nízkou produkcí 20 – 30 zvonů ročně, která je však uživí. Přes starou tradici není nyní ve vlastní Belgii aktivní zvonař, zato v Holandsku jsou činné dvě zvonárny, z nichž v Astenu je největší firma produkující zvonohry, které dodává do Japonska a na americký kontinent. A to je dílna, kde nyní já již tři roky pracuji, protože tady nemám šanci ve výrobě pokračovat. • Chtěl bych se zeptat, pro srovnání, kolik jste dělali před rokem 2002 na Zbraslavi zvonů za rok? Produkci zvonů ročně lze velmi těžko určit na počet, protože zvony byly v nejrůznějších velikostech. Proto ji uvádíme v hmotnosti a lze uvést v ročním objemu asi 8 – 10 tun. • Jak vidíte budoucnost zvonařství u nás?
Měl-li bych to říci lapidárně, budoucnost zvonařství v naší zemi vidím v nejbližším desetiletí velmi temně. Jsou to také podmínky dalších souvisejících řemeslných oborů. Jak to vidím při výrobě zvonoher v holandské dílně, kde pracuji, je to např. v tom, že se zvony, kterých je ve zvonohře velký počet, 50 – 60, při zachování všech akustických kvalit, nezdobí a tím je možné použít levnější způsoby a nasadit strojní technologii. Výrobu tím chtějí pro množství zakázek zlevnit a urychlit. S tímto ústupkem se já nehodlám smiřovat, i když chápu jejich důvody. Zvony nelze, podle mého přesvědčení, vyrábět strojově. Každý klasický zvon je jedinečný a je třeba dodržet rukodělnou výrobu. Oni to u nás obdivují, ale netají se tím, že u nich to už nikdo neumí. Upozorňují však také na to, že by tak náročnou práci u nich těžko někdo zaplatil. Pro všechna řemesla platí, když zaniknou, je obtížné je znovu obnovit. To je problém třeba slévárenství, které nahrazuje strojová výroba. Když však potřebujete odlít, co
nelze udělat strojně, nastává problém – není kde. Zmizely dílny, kde byly klasickou technikou odlévány plastiky, výroba se zrušila. Vezměte např. ZUKOV, býv. firmu Anýž v Holešovicích. Lidé tu odešli nuceně do důchodu a něměli komu předat své zkušenosti, nářadí, které už nikdo nevyrobí, bylo rozkradeno a v současné době tak příbuzný obor – umělecké slévačství - vpodstatě u nás již téměř zaniklo. Přestože Holanďané ustupují od náročného provedení zvonů, uchovali si uměleckou slévárnu, kde se odlévají sochy klasickým způsovem do pískové formy, což dává možnost v případě potřeby odlévat části, které nelze vyrobit jiným způsobem. • Jaké jsou největší současné potíže v restaurování zvonů?
Vše souvisí se vším. Je to otázka vzájemného prolínání oborů a ztížená dostupnost ostatních souvisejících oborů, které jsou v podobně tristním postavení. Obtížně se shánějí odborníci, kteří by byli zárukou potřebné nejvyšší kvality práce, provedení a spolehlivosti. Cena materiálů, zejména kvalitního dřeva a surového železa se dostává do horentních výšin. Nikdo není ochoten či schopen práci zaplatit, ačkoliv zisk pro toho, kdo ji provádí, je minimální. Jsou tam však obrovské materiální položky. Investor, který není schopen práci zaplatit, si vybere toho, kdo nabídne nejnižší částku, je však nebezpečí, že se předmět neodborným zásahem nenávratně zničí. Ve hře jsou dále nedokonalé zákony, které napomáhají krádežím a ničení zvonů. Nikdy nezmizelo a nebylo zničeno tolik zvonů ve sběrných surovinách, jako od roku 1990 do dneška. Ztrátám napomáhají také sami vlastníci, kteří odmítají na sebe brát povinnost starat se o kulturní památku, chtějí, aby byla použita jako surovina a zvon prostě zmizel. • Co by podle Vašeho názoru bylo třeba udělat pro záchranu zvonařství v Čechách? V žádném případě to není jen otázka peněz. Bylo by potřeba změnit filozofii přístupů počínaje ministerstvem kultury. Rozhovor připravil PhDr. Miloslav Vlk, Foto: Martin Frouz
NÁVŠTĚVA DVOU MÉNĚ ZNÁMÝCH MUZEÍ VE VÍDNI
V sobotu 14. května žila Vídeň mistrovstvím světa v ledním hokeji. Pro naše sdružení to však byl den významný ze zcela jiného důvodu. Skupina osmnácti nadšenců, většinou uměleckých truhlářů a restaurátorů se vydala na studijní zájezd do dvou méně známých, profesně však velmi významných vídeňských muzeí, Císařského dvorního depozitáře a Muzea užitého umění. Další výprava za stejným cílem se uskutečnila o půl roku později, 24. září. Exkurze studentů Střední uměleckoprůmyslové školy v Praze-Žižkově se zúčastnili také posluchači 2. ročníku Mistrovské školy uměleckých řemesel.
Das Kaiserliches Hofmobiliendäpot
Marie Terezie, manželka rakouského císaře Františka Lotrinského, založila ve Vídni roku 1747 podle francouzského vzoru Dvorský mobiliární inspektorát pro zajištění a péči o mobiliář císařského dvora. Obsahoval nábytek, osvětolovací tělesa, textilie, nádobí aj. Mobiliář nejrůznějšího druhu, především nábytek, sloužil různým dvorským slavnostem a také vybavení reprezentačních prostor císařských sídel rakouských Habsburků a to nejen Hofburgu, ale i dalších zámků. V 19. století měl provoz dvora vliv i na výrobu mistních dílen. Z počátečního odkládacího skladiště (Rumpelkammer) postupně vznikla významná sbírka mobiliáře 18.-20. století. Pro přibývající deponáty dal císař František Josef I. postavit ve Vídni při hlavní dopravní tepně, Mariahilferstrasse v roce 1901 novou budovu. Po vzniku Rakouské republiky se zařízení císařských dvorských provozoven i vybavení všech zámků a vyslanectví dostaly do služeb nového státu a jeho reprezentace. V roce 1924 byly zpřístupněny místnosti, kde nebyl prezentován jen nově objevený biedermeier jako inspirace pro výrobu nového nábytku. Došlo k vystavení dalšího mobiliáře, včetně ukázek jeho údržby, uměleckých technik a restaurátorských postupů. Myšlenku vybudovat specializované muzeum posílila snaha zachovat a rozvíjet tradiční umělecké techniky, které byly ve vystavených sbírkách názorně předvedeny. Na rozdíl od uměleckoprůmyslových muzeí, kde byla zdůrazněna estetická hodnota předmětu, umožňuje tato sbírka dokumentovat různé technické postupy a finesy uměleckých truhlářů a jiných uměleckých řemeslníků srovnáním řady nábytkových kusů, postavených vedle sebe. Po oproštění od císařské minulosti ve změněné době, hledající obecně platné hodnoty, začala mít kdysi ceremoniální císařská kolekce jiný, mnohem širší smysl. Původní poslání sbírky jako účelově vzniklého, prakticky využívaného fondu
nalezlo svou historickou originalitu, která ji odlišuje od jiných muzejních sbírek. Forma depozitáře je jiná, než muzejní expozice, připomíná objevování starého harampádí na půdě, pro návštěvníka nabízí moment překvapení a tím se stává velmi atraktivní. V roce 1998 došlo k rekonstrukci a dostavbě budovy a její přeměně na moderní muzeum. Na rozdíl od interiérů bývalých císařských sídel zde měly být zdůrazněny osobnosti Habsburků a historické předměty, které konkrétně užívali. Architekt Alessandro Alverá chtěl všechny nesourodé objekty provázat. Mezi jednotlivé budovy vložil centrální vstupní halu. Spojil tak všechny funkce muzea: přízemí se správou a zázemím pro návštěvníky, vlastní depozitář a bidedremeierské kóje v 1. patře, ve 2. patře pak císařské interiéry. Dbal přitom na uchování historické povahy sbírky, která jí vtiskla jedinečnost. Do budoucna by však neměla zůstat tato ojedinělá funkční historická sbírka mrtvá. Začala se doplňovat nejprve o ukázky vídeňského nábytku sklonku monarchie (secese, Wiener Weerkstätte), postupně přibývala i produkce vídeňského nábytku až do současnosti. Museum für angewandte Kunst
Dnešní vídeňské Uměleckoprůmyslové muzeum bylo založeno podle zásad hnutí na obnovu uměleckých řemesel (arts and crafts) již roku 1863 jako první na kontinentě pod názvem Österrichisches Museum für Kunst und Industrie (Rakouské muzeum pro umění a průmysl). O deset let později se podílelo také na založení Uměleckoprůmyslového muzea v Brně, které zakoupilo první předměty do sbírek z jeho výstavy. Nelze se proto divit, že jsou v něm zastoupeny bohaté sbírky ze všech oborů uměleckých řemesel, které se ve staré novorenesanční budově v centru na bulváru Stubenring představují v jejím podzemí ve studijních sbírkách. Najdeme v nich soubory textilí, skla a keramiky i prací z kovů. Velká kolekce nábytku je obměňována a letos předvádí rozsáhlou kolekci soudobé tvorby, Citlivý výběr materiálu z různých specializací od středověku po soudobou produkci předvádí ve dvou podlažích budovy stálá expozice. Velkým překvapením pro návštěvníka je přenesený interiér porcelánového kabinetu Dubských z jejich brněnského paláce. Jde o jedinečný interiér, zachovaný i s původními detaily, jakými jsou kryty závěsů lustrů. Jídelní soubory, porcelánové figurky, hodiny, ale také lustry a dekorativní vložky ve výplních dveří dodala vídeňská porcelánová manufaktura v prvním desetiletí své existence za Du Paquiérova vedení. Návštěvníci obdivují v přízemním sále také vybrané exempláře evropského nábytku 17. a 18. století. Velmi nápaditá je také instalace proslulého nábytku z ohýbaného bukového dřeva Michaela Thoneta. Jeho židle jsou přistaveny zády k bílým plátěným stěnám, které vytvářejí spojovací chodbu. Návštěvníka, jenž tudy jen prochází, upoutají rozmanité siluety lenochů, které však byly zároveň nejnápadnějším dekorativním motivem funkčně nadčasových výrobků. Vyvrcholením je citlivý výběr exponátů z období místní secese a stylu art-deco, jehož evropskou jedinečnost a souvislosti s naším kulturním prostředím připomněla letos pozoruhodná výstava Moravské galerie v Brně, reprízovaná v pražském Obecním domě.
NÁZORY A PODNĚTY Do této rubriky jsme zařadili nejprve příspěvek ředitele SOU-uměleckořemeslného v Praze p. ing. Jana Lipského, který zazněl na poslední valné hromadě dne 26. května i s odpovědí prezidenta sdružení p. Roberta Ritschela.
Naše škola stála u kolébky sdružení RUDOLFINEA. Skupina nadšenců ve složení PhDr. Vlk, Mgr. Červená a já jako ředitel školy jsme v roce 1996 prošli nesnadnou cestu legalizace myšlenky vytvořit skupinu profesně kvalifikovaných uměleckých řemeslníků a dalších příznivců tradičních rukodělných oborů a snažit se zabránit zanikání všech těchto oborů. Tato aktivita měla přirozenou logiku proto, že naše škola všechny tyto obory vyučuje a je každoročně citelně postavena před tvrdou realitu tržního hospodářství, kdy tyto obory ztrácejí uplatnění a mají pouze snad historický význam. Proto jsme mezi základní body programového prohlášení postavili spolupráci RUDOLFINEI se školou při získávání nových žáků ke studiu a kvalifikovaných instruktorů i pracovišť odborného výcviku žáků, pomáhat při zdokonalování odborných dovedností žáků a v neposlední řadě se aktivně podílet na prověřování výsledků práce žáků třeba účastí při závěrečných i maturitních zkouškách. Měli jsme představu, že se profesní sdružení zapojí do tvorby a vyhodnocování vzdělávacích programů uměleckořemeslných učebních oborů. Dalším dílčím cílem bylo obnovit tiul Mistr uměleckého řemesla ve smyslu vyznamenat tak nejlepší řemesloníky daného oboru a zhodnotit vyzrálost a poctivost jejich kumštu. Aktivně i v době soukromého volna jsme tvořili a vydávali občasník RUCE Do těchto všech aktivit jsme se s nadšením zapojili. Jak šel čas, přicházeli noví lidé a nové zaměření činnosti RUDOLFINEI. Do popředí se dostávalo zabezpečování výuky v Mistrovské škole, kde se v té době připravovali ti nejlepší z nejlepších a v této oblasti jsme měli k věci co říci, vždyť tradice naší školy je víc než padesátiletá a máme schopné učitele – odborníky v různých profesích. Mistrovská škola již není výběrová, nepřipravuje jen mistry, ale zájemce, kteří splňují požadavek délky praxe. Je tedy převážně už komerční záležitostí. Změnou sídla RUDOLFINEI jsme postupně ztráceli metodické a lektorské uplatnění, původní program v nedohlednu a v současné době již není naše účast aktuální. Nastal nám čas k zamyšlení, jak dál. Nemělo by profesní sdružení „žít a pracovat“ blíž škole, která vychovává budoucí odborníky? Je členství ve sdružení ještě přínosné? … Co udělat, aby bylo? … Zpracováno dne 26.5.2005
Mgr. Červená Milena, Ing. Lipský Jan
Vznik a status RUDOLFINEI nebudu komentovat, protože za dobu trvání je dostatečně znám a je k dispozici na webových stránkách. Musím ale konstatovat, že na moje výslovné přání o zprostředkování schůzky s představiteli školy, které měl zorganizovat ing. Lipský i po několika urgencích nedošlo. Spolupráce s SOU-uměleckořemeslným v Podkovářské se nezříkáme a jsme tak jako po celou dobu připraveni všechny podněty se zástupci školy konzultovat a pomáhat uvádět do života. Škola však musí podněty iniciovat. Před realitu tržního hospodářství jsme postaveni všichni a musíme se učit se v tomto prostředí pohybovat a to platí i pro školu, zejména soukromou. Rádi se zapojíme do tvorby a vyhodnocování programů uměleckořemeslných oborů. Hlavně nám musí tyto programy nebo jejich návrhy někdo předložit a projevit tak aktívní zájem o spolupráci. Obnovení titulu “ mistr uměleckého řemesla“ nepovažujeme za dílčí cíl, ale za prioritu našeho sdružení, protože ti nejlepší z nás si tento titul zaslouží a jsem hrdý na to, že se nám podařilo tuto myšlenku i přes všechny problémy dotáhnout do úspěšného konce. Věřím, že až bude schválen zákon o ověřování a uznávání výsledků dalšího vzdělávání a tím se potvrdí, že naše úsilí nebylo zbytečné, budou muset státní orgány uznat titul „mistr uměleckého řemesla“ bez diskusí. Každý člen sdružení má možnost se aktívně zapojit do jakékoli činnosti Rudolfinei, ať už v občasníku Ruce nebo v jiných aktivitách. Zabezpečení výuky se muselo nutně dostat do popředí zájmu, protože škola nebyla schopna provést realizaci mistrovské zkoušky. Proto prezídium za podpory firmy UNO Praha, s.r.o. - certifikačního orgánu Hospodářské komory ČR - zkoušku realizovalo, včetně agendy s tím související. Bohužel jsme postrádali při realizaci zkoušek zkušenost našich kolegů z Podkovářské. Dále musím konstatovat, že Mistrovská škola uměleckých řemesel je a bude výběrová, připravuje budoucí mistry a v žádném případě není jen komerční záležitostí. Důvod pro změnu sídla sdružení Rudolfinea byl prostý. K živnostenskému oprávnění jsme potřebovali sídlo organizace, ale to nebylo možné v Podkovářské, protože škola je sama v nájmu a nemůže své prostory dále pronajímat. Dalším důvodem přesunu bylo zviditelnění Rudolfinei, protože veřejností byla vnímána jako zařízení SOU-uměleckořemeslného v Podkovářské a ne jako subjekt, se kterým by mohla škola spolupracovat. Tato změna však není podstatná pro toho, kdo chce aktivně a dobrovolně spolupracovat na společné věci. Otázky, které si kladou autoři v závěru příspěvku, si musí vyhodnotit sami. Členství a práce v našem sdružení je dobrovolná, přináší sice pozvolna, ale přece výsledky a ostatní záleží jen na aktivitě našich členů. Praha, 15. 6. 2005
Robert Ritschel
MLADÍ O SVÉM ŘEMESLE: David Čermák • Proč jste se chtěl stát kovářem? Myslím, že prvním impulzem pro mne bylo již dětství. Tehdy jsem jako malý kluk chodil do kovárny svého dědečka a nevěřícně pozoroval, jaké zázraky dokáže udělat s kouskem rozžhaveného kovu. Před vstupem na Střední uměleckoprůmyslovou školu v Turnově jsem se ještě rozhodoval mezi zlatničinou a kovářstvím, jelikož můj děda z otcovy strany byl zlatník a dědeček z matčiny strany byl kovář. Nakonec jsem se rozhodl pro kovářství, které mi bylo bližší a připadalo mi mnohem zajímavější. • Co Vám dala střední škola? V prvé řadě mi dala velké zkušenosti a to nejvíce po výtvarné stránce pod vedením profesora akademického sochaře Jana Mastníka, dále volnost v navrhování a vlastním řemesle. • Jaký by měl být podle Vašeho názoru mladý kovář? Z vlastní zkušenosti vím, že začátky nejsou vždy jednoduché, proto by měl být hlavně trpělivý a věřit své práci. Musí počítat s tím, že úspěchy nepřijdou hned, ale že se k nim musí dopracovat. Samozřejmě by měl být ctižádostivý a snažit se získávat nové a nové zkušenosti a tím zdokonalovat svou práci. • Čeho byste chtěl ve Vaší práci především dosáhnout?
Především jsem rád, že mi bylo a je umožněno věnovat se profesi, která mě baví a je zároveň i mým koníčkem. Samozřejmě, že bych si přál dosáhnout toho, abych se stal známým, zákazníky vyhledávaným uměleckým kovářem, ale to nechám na tom, až co přinese čas.
POSELSTVÍ PAVLA ŠPELDY
Rozhovor připravil Robert Ritschel
Večer 16. září byla u příležitosti třicátého výročí přesunu kostela Nanebevzetí P. Marie v Mostě uspořádána Národním památkovým ústavem v Ústí nad Labem v kapli bývalého mosteckého špitálu sv. Ducha výstava „Poselství“ z prací uměleckého řezbáře a restaurátora - nyní i posluchače 2. ročníku Mistrovské školy uměleckých řemesel - Pavla Špeldy.
Jsou mezi námi umělci, jejichž invence je nepokojná, a kreativita silnější, než samotné provedení díla. Snaha o originalitu za každou cenu nevede vždy k cíli. Doba si však žádá show, někdy i za každou cenu, tedy i za cenu umělecké hodnoty. Méně už je takových umělců, kteří ani dnes nepohrdají tradicí, ctí přírodní materiál a jeho přirozenou krásu, chápou, že antický pojem techné je založen na rukodělné práci, která se nedá ani ošidit, ani odbýt. K těm druhým nesporně patří Pavel Špelda. Takřka naráz se v něm probudil nejen velký výtvarný talent, nadání suverénní kresbou, která byla v minulosti základem výtvarné tvorby, ale i mimořádná zručnost, smysl pro anatomické proporce a plastický detail. Mladý umělecký řezbář pochází z Náchoda, tedy z východních Čech, které byly líhní českého
sochařství i řezbářství. Vzešel z regionu, v němž sochařství zapustilo silné kořeny již před třemi staletími. Stačí zmínit, jak hlubokou stopu tu v éře baroka zanechalo působení Matyáše Bernarda Brauna, z jehož dílny vyšla celá řada dalších sochařských osobností. Širokou základnu kamenického řemesla podchytila hořická kamenosochařská škola, Červený Kostelec, kde žije, je řezbářské centrum se staletou tradicí, na kterou hojně navazuje betlémářství. Poznáváním památek barokního řezbářství se postupně zdokonalovalo i Špeldovo „řemeslo“. Ve svých devatenácti letech vyřezal monumentálního Ukřižovaného pro památník obětem 2. světové války v Mostě. Cílevědomé studium barokního sochařství a řezbářství však nesměřovalo ke kopírování a napodobování, ale bylo vedeno snahou dobrat se podstaty každého díla. Proto také jeho „Zahražanská madona“ je viděna
novýma očima, proníká k jádru a přetváří na tehdejší dobu velmi smělou kompozici gotického řezbáře, interpretuje podstatu ve středověku zcela mimořádného graciézního pohybu známé sochy. Kompoziční křivka, tak charakteristická pro barokní umění, přivedla bez zbytečné popisnosti řezbáře k postižení hluboké duchovní síly, emotivního náboje, který je doveden k expresi. Umělecký výraz dosahuje někdy až ke znakovému symbolu, jak je tomu např. v „Kalvárii“. „Nakročení“ je zhomotnělým pohybem, jehož vyznění umocňuje kresebná struktura dřeva. Umělec počítá s kresbou letokruhů, neubírá materiálu nic z jeho charakteru, vzdává se všeho, co by mohlo zakrýt jeho přirozenost. Hluboké pochopení středověkého a barokního umění, vytříbený smysl pro dřevo a individuální rukopis historické řezby jej předurčuje na dráhu restaurátora. Naproti tomu skutečnost, že dřevo chápe nejen jako ušlechtilý materiál, ale i jako tvárnou organickou hmotu, které svým dílem vdechne nový život, je přístup vlastní soudobému umělci. Díla, která bylo možné shlédnout na mostecké výstavě, jsou nejen autorovým poselstvím z vlastní vůle, ale pro nás i nadějným příslibem do budoucna. Obě cesty Pavel Špelda, vzdor svému mládí, a řekněme si, že po právu a s velkou, sobě vlastní odpovědností, již doopravdy nastoupil. Miloslav Vlk MISTROVSKÁ ŠKOLA UMĚLECKÝCH ŘEMESEL POKRAČUJE
Po dvou měsících školních prázdnin se také do lavic znovu vrátili posluchači druhého ročníku Mistrovské školy uměleckých řemesel, Je jediná, která v předpokládaném systému vzdělávání Akademi řemesel a služeb Hospodářské komory ČR po počáteční vzdělávací eufórii drobných podnikatelů nejen vydržela, ale ve svém nově navrženém studijním programu dále pokračuje.
Jaký charakter bude mít 2. ročník a co na studující čeká? Struktura druhého ročníku je podobná, jako v předchozím, to znamená, že se budou střídat předměty potřebné pro podníkání, tedy jakýsi „společný základ“ s předměty odbornými. Na ty budou navazovat některé specializované přednášky, problematika specializací se bude probírat především v již zavedeném Mistrovském semináři. V předmětu Psychologie a pedagogika probere za pomoci názorné nejmodernější techniky PhDr. Kateřina Vaněčková otázky chování a vztahy mládeže, problematiku jejich vzdělávání a různá úskalí při výchově učňů na pracovišti. Ještě v prvním pololetí se otázkami ochrany a bezpečnosti při práci a problematikou odpadů ve vztahu k životnímu prostředí bude v předmětu Speciální ekologie a bezpečnost práce zabývat několik specialistů, Ing. Dr. Daniel Battaglia z Pedagogické fakulty UK, Ing. Lidmila Kleinová a Ing. Eugenie Hanzlíčková ze specializované firmy CIVOP, s.r.o. Koncem listopadu proběhne také kontrolní písemný test, především z látky, probrané v odborných předmětech v 1. ročníku. Ve druhém pololetí se budou studenti věnovat už jen odborným předmětům, a to i ve vztahu ke své specializaci. Doplňkem lekcí z Dějin umění bude jeden studijní den věnován ikonografii, zejména charakteristice zobrazení některých symbolů, alegorií, výjevů odvozených z antické i křesťanské mytologie i způsobu zobrazení nejdůležitějších světců. Těchto témat se ujmou Mgr. Jitka Matějů a Doc. PhDr. Jiří Dvorský, CSc., který posluchače dále seznámí v Dějinách kultury se vztahem kultury a společnosti i s organizací umělecké tvorby a řemeslné výroby v minulosti. Stěžejním odborným předmětem je v této části studia Užité umění, ve kterém se bude PhDr. Miloslav Vlk zabývat zvláštnostmi postavení této umělecké sféry a její historií s přihlédnutím ke specializacím studentů. S tím souvisejí speciální přednášky, v nichž se seznámí studující s dějinami vlastní specializace a bezprostředně souvisejícími a kooperujícími specializacemi v minulosti (truhláři např. s kováním nábytku, čalouněním a druhy potahů, kováři s užitím děl svých předchůdců v architektuře, s dějinami dalších příbuzných specializací v oboru kovů). Na přednášce o lití a restaurování zvonů se setkají s Petrem R. Manouškem. Do předmětu Znalectví a zbožíznalství nebude patřit jen poznání různých fází uměleckého díla, jeho replik, kopií či falz, ale také speciální otázky zbožiznalství, tzn. problematiky cenové hladiny materiálů, nářadí, nástrojů a potřeb, ale také ocenění vlastní práce, jejíž hodnotu si je třeba nejen uvědomit, ale také stanovit i obhájit. Je naléhavé společně hledat cesty, jak čelit přeplácení práce tzv. restaurátorů bez dostatečného vzdělání a znalostí, na druhé straně se bránit proti jejich nabídce levné práce pochybné kvality. V předmětu Restaurování se budou posluchači zabývat nejen obecnými zásadami této discipliny, ale specifickými problémy restaurování ve své specializaci. Tak jako v 1. ročníku bude mít zvláštní postavení Mistrovský seminář, který dále prohloubí profesní znalosti formou výměny zkušeností mezi posluchači a specialistou-mistrem uměleckého řemesla. Do semináře jsou zahrnuty i další lekce, které přispějí ke
zdokonalení přípravy ve specializaci, např. pod vedením Mgr. Liběny Havlíkové ze SUPŠ v Praze-Žižkově zdokonalení v modelování a kresbě prostorových objektů a ornamentu. Lze konstatovat, že v letošním roce se začíná celý nový projekt mistrovské školy realizovat ve svých základních rysech. Jeho modifikace budou v příštích letech dány především specifikou jednotlivých specializací. Neznamená to však, že zůstane tento systém zcela neměnný, bude se jistě zdokonalovat. Na druhé straně je třeba již nyní říci, že vedle něho vzniknou další, možná specializované kursy a workshopy, které rozšíří a prohloubí znalosti nejen studentů Mistrovské školy uměleckých řemesel, ale i dalších zájemců, zejména z řad profesionálních specialistů jednotlivých uměleckých řemesel. PhDr. Miloslav Vlk
O DENKMALU MINULÉM A BUDOUCÍM
Ve dnech 27. – 29. října 2004 se konal v Lipsku evropský veletrh památkové péče, restaurátorství a obnovy měst pod patronací UNESCO. Zahrnuĺ poměrně široké spektrum oborů, souvisejících s péči o památky od nejrůznějších metod jejich údržby a obnovy, jejího zajištění a realizace až po komplexní obnovu měst a obcí. S tím souvisela i prezentace nástrojů, nářadí, technických zařízení a vybavení restaurátorů. S obnovou interiérů, sbírek a mobiliáře byly sledovány uměleckořemeslné obory a restaurování památek uměleckého řemesla. Zastoupeny byly také dokumentace za pomoci výpočetní techniky, literatura a vzdělávání. Představili se tu také vlastníci i odborní správci, jako úřady, instituce, nadace a církve. V neposlední řadě se bylo možné setkat i s využitím památek v turistickém ruchu. Veletrh navštěvovali zájemci zainteresovaní různým způsobem na památkové péči v širokých společenských souvislostech. Přicházeli sem proto nejen zástupci komunálních úřadů, investoři a vlastníci památkových objektů, památkoví architekti, projektanti a stavební firmy, ale i výrobci stavebních, sanačních a konzervačních a restaurátorských materiálů. Velké procento návštěvníků tvořili ti, kteří se na údržbě a obnově podílejí přímo
svou prací, řemeslníci nejrůznějších profesí, umělečtí řemeslníci a restaurátoři, ale i historikové umění a památkáři. Nejen v jednotlivých stáncích, ale také v přednáškách a praktických ukázkách (workshopech) předváděly mezinárodní instituce i specializované společnosti současnou úroveň a výsledky památkové péče některých zemí. Jak se dalo očekávat, největší slovo měly instituce pořadatelské země. Představily se zde jednotlivé německé regiony, památkářské instituce, restaurátorské firmy i subjekty, zabývající se konzervací a výrobou konzervačních prostředků k nejrůznějším účelům, od barev na fasády, laků, až po nářadí pro jednotlivé restaurátorské obory. Velmi výrazně bylo na veletrhu zastoupeno Rusko. Byly připomenuty rozsáhlé akce pokračující obnovy Sankt-Petěrburgu a Moskvy. Vedle dokumentace výsledků obnovy jednotlivých památek se prezentovala komplexní rehabilitace historického jádra Jaroslavli, která se stává součástí „zlatého prstenu“ historických měst v okolí Moskvy. Z dalších zemí bylo velkou expozicí připomenuto Polsko, Maďarsko a Lotyšsko. Obor uměleckých řemesel se na veletrhu představil v nejrůznějších modifikacích v souvislosti s obnovou architektonických památek a jejích interiérů. Na rozdíl od jarního 56. mezinárodního veletrhu řemesel v Mnichově (I. H. M. 2004), silně poznamenaného komercí, byla úroveň tohoto veletrhu z našeho hlediska nejen celkově, ale i v oboru uměleckých řemesel nesrovnatelně lepší. Zcela zarážející v této souvislosti je však skutečnost, že Česká republika, která vstoupila v květnu 2004 do EU, byla zastoupena jen jediným stánkem, kde společně vystavovalo umělecké sklenářství Jiřička s restaurátorskou agenturou Brandl. S českým uměním jsme se mohli setkat dále jen ve velmi zvláštní souvislosti. Desky proslulého Třeboňského mistra oživila a vystavovala v technice limožského emailu půvabná petrohradská specialistka Larissa Solomnikovová, jejíž jedinečné práce jsou ve sbírkách ve Francii, Holandsku, Dánsku, Itálii, Mexiku, USA, Japonsku a Rusku. V rozhovoru se vyznala z lásky k českému gotickému umění a věnovala mi tento snímek detailu z Adorace z Hluboké. Proto se ptám: kde zůstalo naše ministerstvo kultury, kde zůstal Národní památkový ústav? Jak je možné, že státní orgány a odborné instituce země s tak bohatou minulostí a kulturou mohly opominout tak závažnou příležitost reprezentovat se na tomto kolbišti spolu s dalšími evropskými státy? Lipský Denkmal se koná jako bienále, tedy každé dva roky. Další proto proběhne již v příštím roce. Bylo by dobré chopit se této příležitosti a představit naše výjimečné umělecké řemeslníky a restaurátory uměleckého řemesla pod patronací sdružení Rudolfinea ve spolupráci s Hospodářskou komorou ČR. Naše členství v ní je unikátní. Projekt vzdělávání prohlásil prezident p. Jaromír Drábek jejím pilotním programem. V současnosti budou probíhat jednání mezi prezídiem sdružení a komorou o možné spolupráci a účasti na tomto prestižním veletrhu. Zastoupení Leipziger Messe (Lipských veletrhů) zajišťuje firma SEPP International s.r.o., Přemyslovská 32, 130 00 Praha 3, kde budeme spolu s HK ČR zjišťovat podmínky účasti. Cena místa (stánku) není nijak levná, bylo by však možné, aby ti, kteří se zúčastní, se na ceně podíleli a přispěli k předpokládané dotaci, o kterou požádáme svého partnera. Hodláme využít i dalších sponzorů, ke kterým patří zejména Česko-německý fond budoucnosti. Pro zúčastněné a sdružení Rudolfinea by to byla první významná možnost, jak vejít do povědomí v zahraničí. O podmínkách budeme zájemce včas informovat. PhDr. Miloslav Vlk
