ZMIZENÍ TORPÉDOBORCE ELDRIDGE

„ZMIZENÍ“ TORPÉDOBORCE ELDRIDGE

aneb elektromagnetické pole a vojenství

I. èást

Zdenìk HÁK

2002

Motto: Zcela pøesvìdèivý a naprosto dùvìryhodný nesmyl vznikne nikoliv zámìrnou lží, ale tím, že se øekne pouze èást skuteèné pravdy! autor

Poznámka: Na zaèátku naprosté vìtšiny dnešních knih jsou uvádìny všemožné hrozby a tresty, pokud se nìkdo pokusí informace v té které knize otištìné použít pøi další tvorbì. Pøijde mi to ponìkud zvrácené. Pokud si ev. autor chce nechat informace pro sebe, proè je tedy zveøejòuje a odkud on sám èerpal údaje do své knihy? Na základì této úvahy zastávám tedy pøesnì opaèný názor. Pokud bude chtít nìkdo èerpat data z této publikace má samozøejmì mùj souhlas. Jen bych prosil, aby informace mìly svùj pùvodní smysl, nebyly pøekrouceny a byl uveden jejich zdroj.

© Zdenìk HÁK, Hoøice v Podkrkonoší, 2002

ISBN 80-86011-16-X

OBSAH Zaèátek (?) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 4 Existoval vùbec topédoborec Eldridge? . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 10 Možné reálné vysvìtlující alternativy, které by mohly být základem údajného Filadelfského experimentu: 1. Odchýlení torpéd a min pomocí elektromagnetického pole . . . . . . . . 21 2. Svìtelná „neviditelnost“, proè ne? . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 29 3. Opticky „neviditelnᓠletadla . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 30 4. Radarová „neviditelnost“ . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 40 5. Jak se „schovat“ pøed radarem? . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 45 6. Radarovì „neviditelnᓠloï. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 61 7. Radiové spojení s ponoøenými ponorkami. . . . . . . . . . . . . . . . . 67 8. Magnetické bezkontaktní zapalovaèe torpéd a min . . . . . . . . . . . . 69 9. Odminování a likvidace tzv. magnetických min. . . . . . . . . . . . . . 81 10. Bezkontaktní zapalovaèe protiletadlových støel a raket . . . . . . . . . . 85 11. Magnetické miny s permanentním magnetem . . . . . . . . . . . . . . . 87 PØÍLOHY: Co je ionosféra a ionizace? . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 89 Aktivní ionizující hromosvody. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 90 Vznášení nemagnetických pøedmìtù v magnetickém poli. . . . . . . . . . . 91 Nukleární magnetická rezonance (NMR) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 92 Magnetické bouøe. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 93 Co je svìtlo? . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 96 Princip radiového a radarového vysílání.. . . . . . . . . . . . . . . . . . . 101 AWACS a TAMARA . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 103 Seznam použité literatury a jiných pramenù k jednotlivým kapitolám . . . . . 105

3

Zaèátek (?) Babí léto zaèalo pomalu pøedávat svou vládu podzimu ale dny byly ještì teplé, i když ráno již zaèínalo být chladno. Konèil mìsíc øíjen váleèného roku 1943. Zálivem Delaware Bay kolem Wilmingtonu pøiplouval z Atlantiku nový eskortní torpédoborec s identifikaèním oznaèením DE 173. Vracel se právì ze své zkušební plavby. Po doplutí do rejdy filadelfského pøístavu pøirazil k nábøežní stìnì v kotvišti vyhrazeném váleèným lodím. Vzápìtí loï obklopilo množství pøístavních dìlníkù a technikù, kteøí na nástavbách i palubì lodi zaèali montovat množství antén, takže torpédoborec brzy zaèal pøipomínat vánoèní stromeèek. Podstata a smysl tìchto úprav nebyly øadovým èlenùm posádky objasnìny. Údajným dùvodem byl projekt z roku 1939/40 pøedložený Americkému výboru národní obrany. I když Amerièané mìli za sebou v té dobì již nìkolik vítìzných bitev v Pacifiku a bylo zøejmé, že na obzoru se rýsuje jejich vítìzství, pøesto byly v roce 1943 stále ještì aktuální projekty všech možných útoèných i obranných prostøedkù, vèetnì projektu atomové bomby. Mezi tyto návrhy mìl údajnì patøit i pokus o „zneviditelòování“ lodí z dùvodù lepší ochrany pøed tehdy ještì relativnì silným nepøítelem v podobì Japonského loïstva na nekoneèných prostorách Tichého oceánu. Všeobecnì je znám tento pokus jako tzv. „Filadelfský experiment“, pojmenovaný podle místa, kde byl prý uskuteènìn. Oficielní název však zní jako „projekt Rainbow“. Jsou známy i další názvy, napø. „Program Invisibility“ (tj. neviditelnost.), atd1. V prvopoèátcích tohoto údajného návrhu byla snaha použít silné elektromagnetické pole, které mìlo vychýlit nepøátelská torpéda anebo miny ze svých drah a pozic tak, aby ochránilo vlastní loï. Zdrojem tohoto magnetického pole mìl být obøí elektromagnet o hmotnosti mnoha tun, instalovaný v podpalubí a napájený údajnì støídavým proudem, který mìl být vyrábìn mohutnými generátory. Nìkteré prameny uvádìjí, že k Filadelfskému experimentu bylo použito elektromagnetù s tzv. supravodivým buzením. Ty byly schopny svými indukèními výkony øádovì nìkolika desítek až stovek Tesla údajnì dosáhnout takové síly v patøièné vzdálenosti od lodì, že dokázaly odchýlit útoèící torpédo! Pozdìji, prý za vedení Nikolo Tesly, byly zvoleny ètyøi generátory, z nichž jeden byl silový. Napájel s nimi své ètyøi atypické cívky. (tj. Teslovy transformátory?). Další zdroje hovoøí o tom, že na palubì mìly být umístìny ètyøi masivní generátory (?), nebo mìlo jít o dva generátory o výkonu 0,068 MW (uvádí se i 0,075 MW) umístìné v prostorech støeleckých vìží (?) a ètyøi vysokofrekvenèní vysílaèe, každý o výkonu 2 MW. Tyto speciální synchronizující a modulaèní obvody mìly vytváøet silné elektromagnetické pole, které pøi správném nastavení mìly zpùsobit spojení (?) radiových a svìtelných vln a tím loï fakticky opticky zneviditelnit! Jiný pramen popisuje dieselový generátor o výkonu 8 MW, který v tandemu s pulsním oscilátorem vytváøel centrální rotující elektromagnetické pole na kritické frekvenci, kdy docházelo ke zmìnám rychlosti a pùsobení èasu, takže pro cílový objekt se zmìnil smìr toku èasu a tím se stal neviditelným...!!! Tato na první pohled ponìkud nezvyklá myšlenka byla jedním z mnoha návrhù, kterými bylo zahrnováno Americké ministerstvo obrany od rùzných vynálezcù po dobu války. Vývoj v oblasti zbraní probíhal samozøejmì i v normálních mírových dobách. Válka, která je jak známo, otcem naprosté vìtšiny vìcí, tento vývoj jenom podstatnì urychlila. Startovacím výstøelem pro USA to byl 7. prosinec 1941, kdy Japonsko napadlo americkou námoøní základnu v Pearl Har(1) Na tyto projekty a programy mìly údajnì navazovat další s názvy „Projekt Phoenix“ a dále „Projekt Phoenix II“. Ten má sahat údajnì až do dnešní doby a také se mu øíká „Projekt Montauk“. Pokud má nìkdo bližší zájem o tyto záležitosti, nech si pøeète knihu Pavla Toufara s názvem Setkání s tajemstvím I. Autor se zde na str. 66 až 93 podrobnì zabývá tìmito projekty, plus dalšími detaily a jmény.

4

bour. Že dojde k válce mezi USA a Japonskem však muselo být po roce 1940 zøejmé èím dál více všem lidem. Již nástup Japoncù na podzim 1941 byl vskutku impozantní. Dne 26.11. se vylodili v Hongkongu, dále pak na Filipínách a Malajsii. Nìkolik dní po zaèátku války s USA se Japonskému letectvu podaøilo dosáhnout dalšího vítìzství, když 10.12. potopili britskou bitevní loï Prince of Wales a bitevní køižník Repulse. Štìstí je neopouštìlo ani zaèátkem roku 1942, kdy 15.2. padl Singapùr. Obsazena byla také Barma, Borneo, Sumatra, Jáva a øada dalších ostrovù, vèetnì Šalamounových. A právì u bøehù jejich severní èásti padl zaèátkem srpna 1942 ten, podle kterého nesl jméno i torpédoborec, který se stal hlavním aktérem tohoto pøíbìhu - tj. poruèík J. Eldridge. Vrame se však zpìt. Pohnutá doba vìtšinou pøeje rùzným šarlatánùm. A je samozøejmì otázkou, na kolik je vynálezce skuteèný vìdec, nebo naopak podvodník. V pøípadì vojenského využití elektromagnetického pole se však prý jednalo o autory nad jiné uznávané. Jistý dr. Vannevar Bush mìl pro práci v armádì USA získat i vìhlasného Alberta Einsteina, který v té dobì pùsobil na universitì v Princetonu. V archívech americké armády v Saint Louis je evidován mj. dokument, který potvrzuje, že námoønictvo mìlo s tímto vìdcem aktivní kontakt od 31.5.1943 do 30.6.1944, kdy pro nìj pracoval jako vìdecký konzultant. Na èem, to se však neví !? A. Einstein mìl k pokusu využít i svou tzv. teorii všeho, které se také øíká unitární teorie pole. Poprvé s ní pøišel v polovinì dvacátých let a mìl jí publikovat v letech 1925 až 1927 v Nìmecku. V roce 1927 jí však oznaèil za neúplnou a nehotovou. Následnì jí mìl uzavøít (?) pøed svìtem. Prý však není vylouèeno, že ji nakonec pøece jen zaèátkem ètyøicátých let dokonèil?! Ta údajnì mìla být klíèem k Filadelfskému experimentu. Hovoøí se také o jistém dr. Johnu von Neumann, neboli Hansi von Neumann, který podobnì jako Einstein uprchl do Ameriky na zaèátku 2. svìtové války pøed Hitlerem. Dalším autorem mìl být i Einsteinùv spolupracovník a pøítel - vynikající fyzik Rudolf Landenburg, kterého považovali Amerièané za experta v oblasti zbrojení tøetí øíše a za znalce pøedpokládaných smìrù vývoje nìmecké vojenské techniky. Pracoval tehdy na možnostech využití elektromagnetického pole ke zneškodòování magnetických min a torpéd (myslí se zøejmì jejich zapalovaèe - pozn. autora). O svých nápadech èasto diskutoval s Einsteinem a tak mìlo pozdìji údajnì dojít (?) ke zmìnì projektu a veškeré úsilí bylo soustøedìno na myšlenku vytvoøit abnormálnì silné elektromagnetické pole sahající do vzdálenosti cca 35 m nikoliv ve vodì, nýbrž ve vzduchu. Výsledným efektem takto vzniklé ionizace vzduchu mìla být jakási jemná mlha zahalující loï. V tomto umìlém „oblaku“ ionizovaného vzduchu mìlo dojít k rozptýlení radarových paprskù protivníkových radiolokátorù tak, aby místo kontury chránìného objektu se na stínítku objevila nicneøíkající rozmazaná skvrna. Nìkteøí autoøi mluví i o jakési „elektromagnetické lahvi“, èi slupce, která by elektromagnetické vlny nepøátelského radaru pohltila, takže by se nemohly od lodi odrazit a oznaèit jí tak na stínítku nepøátelského radaru. Vyvrcholením celého experimentu pak mìl být pokus o vychýlení z dráhy nikoliv útoèícího torpéda èi radarových paprskù ale proudu fotonù, tj. svìtla! To mìlo loï jako by „obtékat“, èímž by se pro okolní svìt stala prakticky neviditelnou. Neviditelnost by zajistila americkému vojenskému námoønictvu v Tichomoøí obrovsku pøevahu, nebo by umožòovala pøiplout k japonským ostrovùm a z moøe ostøelovat pobøežní mìsta. Zájem amerického vojenského námoønictva o vytvoøení tohoto elektromagnetického pole na palubì lodi koncem tøicátých let potvrzuje i práce dr. Francise Bittera s názvem Magnets, uveøejnìná v roce 1956. Autor, jinak zakladatel laboratoøe magnetismu v Massachussettském technickém institutu, líèí magnetizéry (?) sestrojené za války, jako zaøízení vytváøející silné elektromagnetické pole za úèelem neutralizace magnetických min.

5

Konstatuje, že vidìl pomìrnì velikou loï, na jejíž palubì byl silný elektromagnet o váze mnoha tun. Jádro elektromagnetu bylo uloženo v podpalubí a bylo vinuto kabely, jimiž byl veden støídavý proud vyrábìný mohutnými generátory. V roce 1943 se vìdec, pozdìji identifikovaný pouze pod pseudonymem dr. Franklin Reno, pokusil vypracovat metodu, která by na základì zde již zmiòované teorie všeho, umožòovala vychylování svìtla až o 10%! Jinou variantou bylo vytvoøení jakési úmìlé faty morgány, èili vychýlení svìtelného záøení tak, aby se dosáhlo pøesunutí skuteèného obrazu lodi jinam. Nepøátelští dìlostøelci by tak støíleli na jakousi imaginární siluetu, zatímco skuteèný cíl by byl opìt perfektnì neviditelný. Loï by sama o sobì, vidìna svoji posádkou, zùstala ve tmì, øízená pouze podle navigaèních pøístrojù. Údajnì se mìlo jednat o rozšíøení úspìšného pokusu M. Faradaye z poloviny 19. století, kdy se mu pomocí silného elektromagnetického pole podaøilo vychýlit svìtlo! Pokraèovat v pokusech mìl další velikán elektrotechniky - Nikola Tesla. A to již v roce 1915! Jeho tým se pøesunul do Princetovnu na Institute for Advanced Study (tj. v èeštinì Institut pokrokových výzkumù). V roce 1936 se uskuteènila první zkouška. Tesla pokraèoval úspìšnì ve výzkumu, že už v roce 1940 provedl první zkoušku ochranného elektromagnetického pláštì na velké zásobovací lodi v brooklynském doku! Tesla však údajnì nesouhlasil s pokusy, kterých se bezprostøednì zúèastnili lidé, protože je považoval za pøíliš nebezpeèné. Proto nakonec v roce 1942 z projektu odešel. O deset mìsícù pozdìji, v lednu 1943, zemøel v hotelovém pokoji v New Yorku. Jeho osobu však dodnes zahaluje háv tajemství. Dùvodem jsou jeho pokusy, které se dodnes nepodaøilo nikomu rekonstruovat ani na moderních vìdeckých pracovištích. Napø. v roce 1977 se Robert Golka a Robert Bass pokusili opakovat Teslovy pokusy jež mu umožnili dosáhnout napìtí 100 milionù Voltù. Podaøilo se však vytvoøit napìtí jen 20 milionù Voltù. V žádné laboratoøi se nepodaøilo vyvolat kulový blesk, avšak Tesla ho vyvolával již v roce 1899 ve své laboratoøi v Colorado Springs s použitím pøístrojù, jejichž tajemství si vzal s sebou do hrobu! Experimenty však i bez tohoto génia a pøes jeho varování pokraèovaly dále a jejich vyvrcholením mìlo být právì zneviditelnìní torpédoborce Eldridge. První pokus byl snad proveden již 22. èervna 1943 v 9.00. Byly zapnuty generátory a silné elektromagnetické pole obklopilo loï. Objevila se zelená mlha, která obklopila trup a ukryla ho pøed zvídavými lidskými pohledy. Pak prý mlha zmizela a s ní i loï Eldridge. V místech, kde byla naposled spatøena chvilku pøedtím, zbylo jen klidné moøe. Všichni pøihlížející zkamenìli úžasem. Takový úspìch nikdo neèekal. Loï byla neviditelná nejen radarem, ale i lidským zrakem!. Vše údajnì probíhalo podle plánu a když asi po 15 minutách byly vypnuty generátory, zaèala zelenavá mlha pomalu mizet a Eldridge se zaèal „zhmotòovat“. Když však ale loï pøirazila ke bøehu a na palubu vstoupil personál lodìnice a další technici, bylo vidìt, že posádka lodi je dezorientovaná a ve špatném stavu. Došlo tedy k jejímu vystøídání a samotné námoønictvo rezignovalo na optickou neviditelnost a trvalo jen na radarové neviditelnosti. Technické zaøízení tedy bylo zmìnìno a pokusy pokraèovaly. Dalším datumem byl 12. øíjen 1943 v 9,00 místního èasu. Loï se na šedesát sekund zmìnila v obrysy zahalené zelenou mlhou. Jestliže mlha ponìkud zøídla, stávala se støední èást torpédoborce zcela neviditelná, zatímco pøíï a záï byly rozmazané. Námoøníci se pøi pøechodu do støedu lodi v prostoru jakoby „rozplynuli“. Pouze na vodì zùstala výrazná stopa trupu, jakoby uata vodorovnì s hladinou. Samotný Eldridge se pak zcela ztratil a vrátil se na své pùvodní místo až po dlouhých ètyøech hodinách. „Filadelfský experiment“ mìl vyvrcholit 28. øíjna 1943 v 17,15. Uvádí se však i další data, tj. 12. srpen 1943 v 9.00, dále pak 15. srpen 1943 - pro zmìnu na otevøeném moøi, ev. èervenec, nebo listopad 1943. Z útržkovitých a povrchních svìdectví vyplývá, že zdroje silové-

6

ho elektromagnetického pole, jež mìlo torpédoborec zneviditelnit nebyly na tomto plavidle, nýbrž i mimo nì, na jiných dvou lodích. Prý existuje i filmový dokument, který prùbìh záhadné zkoušky na hladinì vojenského pøístavu zachytil. Podle nìj, i údajných oèitých svìdkù, se po zapojení pøíslušných zdrojù na obou pomocných lodích, (jednou z nich mìla být SS Andrew Furuseth), zploštìlé silové pole sferoidálního tvaru vystupující z obou pólù rychle vyvíjelo (?) smìrem k torpédoborci. Ten se vzápìtí zaèal postupnì zahalovat hustou mlhou temné zelené barvy a poznenáhlu mizet! Tento jev byl doprovázen ostrým a kolísajícím zvukem, pøecházejícím chvílemi v ostré kvílení. Údajnì po minutì na hladinì zbyla jen kýlová stopa pomalu plující lodi ukonèena vlnami zpìnìnými toèícími se šrouby plavidla. Loï mìla zmizet ze stínítek radarù okolních lodí opìt na celé ètyøi hodiny! V této chvíli se podle názoru nìkterých lidí experiment vymkl kontrole svých tvùrcù.

Filmová pøedstava zmizení torpédoborce DE 173 „Eldridge“.

V oslepujícím modrém záblesku mìla loï úplnì zmizet! A aby toho nebylo málo, tak údajná další svìdectví tvrdí, že stejného dne se objevil v pøístavu Norfolk, asi 350 km jižnì od Filadelfie (nìkde se uvádí posun o 610 až o 650 km!) zelený mrak z kterého se vynoøila loï, prý velmi podobná eskortnímu torpédoborci tøídy „Cannon“, byla pozdìji idetifikována jako loï DE 173 Eldridge! Nìkolik minut se pohybovala asi dvì míle od pobøeží, ale pak jí znovu obestøel zelený mrak. Když se rozplynul, torpédoborec už tam nebyl. Teprve až kolem tøinácté hodiny místního èasu se ve Filadelfii zaèalo ze zeleného oblaku vynoøovat plavidlo, které je popisované na pøedešlých øádcích. A když byly zdroje silového pole vypnuty, Eldridge se ukázal na klidné hladinì øíèního pøístavu v celièké své ostøe øezané militantní kráse! Podle líèení èlenù posádky torpédoborce Eldridge z 28. øíjna 1943 se na palubì v prùbìhu pokusu odehrávaly následující vìci: „...na zaèátku pokusu se pomìrnì rychle a neèekanì námoøníci ocitli v témìø neprùhledném šeru zpùsobeném hustou mlhou, naèež muži pøestávali poznávat sami sebe a své okolí, mìli pocit odhmotmìmí, èi snad dokonce vznášení se neznámým prostorem a slyšeli zvuky, s jakými se na lodích a moøi nikdy nesetkali (?)“. Victor Silverman, který v té dobì sloužil na torpédoborci Eldridge ve funkci lodního inženýra prohlásil, že když se mlha rozptýlila, s úžasem a nedùvìrou se pøistihl, jak praví: „Co proboha dìlám, tady v Norfolku?“. Pøístav prý poznal bezpeènì, protože tam už nìkolikrát pøedtím byl. Vzápìtí se ale, jak dále prohlašoval Silverman, zelená mlha objevila nanovo a námoønící mìli stejné pocity, jako poprvé ve Filadelfii. A když mlha opìt opadla, byly s torpédoborcem zpìt v pøístavu!!! Další svìdectví tvrdí, že paluba lodi byla údajnì (!) pokryta ohoøelými tìly mrtvých námoøníkù. Nìkteøí zešíleli. Dva èlenové posádky byli polovinou tìla jakoby „zapuštìni“ do ocelové paluby (?). Další námoøník mìl ruce doslova „vrostlé“ do ocelových plátù a záchranáøi mu je musely amputovat a dodnes žije s protézami! Molekuly námoøníkù se smísily s molekulami konstrukce lodi! Podobnì postiženo mìlo být okolo pìti osob! To ovšem není zdaleka všechno. Muži, kteøí

7

pøežili, už nikdy nebyli takoví, jako pøedtím. Nesmírnì silné magnetické pole pùsobilo negativnì nejen na zrakové vjemy a další pocity námoøníkù, kteøí se v nìm nacházeli, ale nìkteøí z nich dokonce skonèili v psychyatrické léèebnì a nedokázali se vyrovnat s tìžkými psychickými dùsledky toho, co prožili. Ošetøujícím lékaøùm prý vyprávìli o svém putování do jiného èasoprostoru (?), v nìmž se setkali s cizími neznámými bytostmi. Byli oznaèeni jako mentálnì nezpùsobilí pro službu, a to bez ohledu na jejich skuteèný stav. Jedna z informací uvádí, že došlo dokonce ke zmìnì hmotnosti lodi. Torpédoborec byl po výše popisovaném experimentu údajnì lehèí o nìkolik stovek tun (?). Jiné prameny tvrdí, že celý experiment se dostal do oblastí, které ze strany svých autorù nikdo neèekal. To, co pùvodnì zaèalo jako experiment elektronické kamufláže, skonèilo jako náhodný pøenos lodi a posádky z jednoho místa na druhé, vzdálené stovky kilometrù a zpìt. A nejen to. Loï se (opìt údajnì) zaèala støídavì objevovat a mizet z jednoho èasového horizontu do druhého. Jak do minulosti, tak do budoucnosti! A dál. Jeden z èlenù posádky „prošel“ pøed oèima ženy a svých dìtí zdí svého domu a nikdy se více neobjevil. Nejznámnìjší a nejpopulárnìjší je náhlé a naprosto nevysvìtlitelné „zhmotnìní“ tøí námoøníkù torpédoborce Eldridge o prvním adventním veèeru roku 1943 v indonéské restauraci Medan, která údajnì stála na filadelfském námìstí Tarpaulin. Mìli si objednat drink, který však nestaèili vypít, a opìt zmizet jako duch, aniž by použili dveøí! O této neuvìøitelné události napsal i jeden z filadelfských listù, ale jeho první vydání bylo úøednì zabaveno a ve druhém se už nic takového neobjevilo. Ostatnì Pentagon další takové zprávy vehementnì popíral. Jistý George F. Langelaan, autor známého horroru Moucha údajnì dokonce objevil i nìkolik pozùstalých rodin, které dostaly nic neøíkající zprávu o smrti svého blízkého, který sloužil v americkém vojenském námoønictvu. Když však hledal konkrétní detaily osudu obìtí, nenalezl vùbec nic! Vìtšinou buï zemøeli, nebo prý dokonce zmizeli beze stopy!!! Koncem roku 1945 se údajnì ve Washingtonu konala vìdecká konference za úèasti pøedstavitelù vojenského námoønictva, fyzikù, psychiatrù a jiných odborníkù, na níž se hovoøilo i o „úspìšném provedení experimentu s lodí Eldridge“ ve Filadelfii v øíjnu 1943. A zde se údajnì konstatovalo, že pokus prý bohužel trval pøíliš dlouho, proto se jeho negativní dùsledky více èi ménì výraznì projevily na následném psychickém stavu èlenù posádky torpédoborce DE 173. Jedni se prý zbláznili, jiní prodìlali nìkolik infarktù, další trápil stihoman a mìli pocit, že je pronásledují mimozemšané, mnozí prý zaèali vidìt dvojmo. Postižení námoøníci byli snad hospitalizováni ve vojenské nemocnici v Bethsedì, aby je pak do jednoho propustili z váleèného námoønictva. Nìkteøí námoønící po experimentu podivnì zmizeli a to velice záhadnì, napø. na ulici uprostøed davu, v baru (viz výše) atd., aby se pak neoèekávanì zjevili tu nebo onde a zase zmizeli. Nejeden z námoøníkù torpédoborce Eldridge i brzo zemøel, atd., atd., atd. Proto byl také experiment tak utajován. Palubní deník torpédoborce DE 173 zmizel, údaje o pohybu a èinnosti této váleèné lodì jsou zfalšované. Palubní deník lodi Andrew Furuseth, která se také objevila ve Filadelfském experimentu, byl na „pøíkaz velení váleèného námoønictva“ znièen. Z archivovaných roèníkù regionálních èasopisù, které se objevily ve Filadelfii ve státì New Jersey (?) v té dobì se „ztratily“ nejen nìkteré stránky, ale i celá jednotlivá èísla! Jistý Patrick Carbone, který svého èasu pùsobil v ufologické spoleènosti MUFON, prý našel pøesvìdèující dùkazy, že pokusy s elektromagnetickým polem byly skuteènì provádìny a to dokonce na torpédoborci Eldridge, na jehož palubì byly skuteènì instalovány silné generátory. Projekt nesl krycí oznaèení „Operace Windows“ a jeho snahou bylo uèinit loï neviditelnou vùèi nepøátelským radarùm. Nejjednodušší metodou bylo rušení nìmeckých radarù spoustou staniolových páskù shazovaných ze spojeneckých bombardérù. Na moøi byly èinìny naopak pokusy rozptýlit radarové paprsky protivníkových radarù silným elektromagnetickým polem

8

tak, aby se místo chránìného objektu na stínítku objevila pouze nic neøíkající rozmazaná skvrna. Silné magnetické pole sice údajnì kolem lodi ionizovalo vzduch (?) ale zároveò zapùsobilo jako obøí mikrovlnná trouba. To se zhoubnì projevilo na posádce výše popsanými negativním úèinky, tj. šílenstvím, smrtí, atd. Zaèátkem 80. let sepsala polská novináøka M. Skolarczyková pro magazín Przekroj obsáhlou sta s názvem Otazníky kolem neviditelnosti, která je vìnovaná tzv. Filadelfskému experimentu. V èlánku je popisováno, že pùsobení elektromagnetického pole ovlivòuje èinnost lidského mozku, chování èlovìka i jeho duševní a tìlesný stav. Mùže vyvolat epileptické záchvaty a rùzné pøeludy. Èlovìk v takovém stavu nerozlišuje, co je realita a co výplodem fantazie. Psycholožka Susan Korbelová z Harper College ve státì Illinois zjistila rozklad enzymù vlivem silného elektromagnetického pole. Možná. že delší pùsobení elektromagnetického pole na lidský organizmus mùže dokonce zmìnit genetickou strukturu. Dr. Michael Persinger kanadské univerzity Laurentin se domnívá, že silné elektromagnetické pole nízké frekvence mùže vyvolat na pokožce místa pøipomínající spáleniny, dále pak ztrátu pamìti, stav šoku, pøedèasnou slepotu, poruchy spánku, dìsivé sny a hormonální poruchy, atd., atd., atd. Tolik tedy ve zkrácené verzi kompilát dvojice èlánkù. Jednoho s názvem: „Záhada torpédoborce Eldridge“ autora Petra Skály. A druhého, pocházejícího z knihy „Setkání s tajemnem I“, autora Pavla Toufara. Tyto jsou doplnìny dalšími tøemi, uvedených v seznamu použité literatury. To celé bylo ještì „zahuštìno“ øadou novinových zpráv a výstøižkù. Ve svých popisech všichni jejich autoøi v podstatì shrnuli událost, která bude zajímat v následujících letech až do souèasnosti øadu lidí milujících tajemství a záhady. O této události tak bylo díky tomu napsáno velké množství èlánkù i knih. Filadelfský experiment pronikl dokonce i na plátna kin 97 minutovým stejnojmenným sci-fi filmem. Ten natoèil americký režisér Stewart Raffill v roce 1984 podle literární pøedlohy Wallace Bennetta a Dona Jakobyho s Michaelem Parré a Nancy Allenovou v hlavních rolích. Hlubší zájemce má možnost tento film sehnat ve videopùjèovnách. Krom toho se èas od èasu objevuje i v nabídce rùzných televizních stanic, a to i našich. Napø. v sobotu 24.11.2001 byl uveden pozdì v noci i na ÈT1. Bohužel žádný z autorù, jejichž popisy této události se mi dostali do ruky, neuvedl z jakých pramenù své znalosti a názory èerpal (mimo Pavla Toufara, který je uvádí a konfrontuje pøímo v textu svého èlánku). Další vìcí, která mi vadí je, že nikdo z pisatelù se nesnažil zjistit na základì souèasné úrovnì fyziky 21. století, zda je nìco takového vùbec možné? Øeèi typu: „...vìdci vìdí, že v elektromagnetickém poli (napø. kolem lodi „Eldridge“) lze pùsobením jiného elektromagnetického pole dosáhnout zajímavých efektù.....????“, jak píše ve svém èlánku jeden z mnoha autorù, se sice hezky ètou a poslouchají, prakticky však mají bez seriózních argumentù asi tak cenu popsaného listu papíru. Vždy se tak jedná jen o nièím nepodložená tvrzení. Zajímal mne také názor i „druhé“ (tj. vìdecké) strany. A proto jsem pøed více jak deseti léty na toto téma písemnì oslovil i známého populátizora vìdy - RNDr. Jiøího Grygara CSc, èlovìka kterého nemusím asi blíže pøedstavovat. Na rozdíl od jiných vìdcù, které jsme kvùli nìkterým kapitolám této publikace kontaktoval, mi obratem odpovìdìl. Z jeho dopisu vyplýval jednoznaèný závìr, že vše je samozøejmì nesmysl. Opìt to ale bylo jen tvrzení. Sice renomovaného vìdce, ale? A na druhé stranì je množství údajù, èlánkù atd. potvrzujících Filadefský experiment. Je sice hezké vìøit, jenže bez dùkazù? Možná tak v mládí. Bylo zøejmé, že tímto zpùsobem se k cíli nedostanu. A protože stárnutí není nic jiného než ztráta ideálù, zkusil jsem si to ovìøit sám. Prostì jsem se podíval na výše popsanou a mnohokrát propranou historku oèima souèasné vìdy a za použití všech k tomu dostupných pramenù, fyzikálních vzorcù a po-

9

uèek, které se mi k danému problému vždy podaøilo sehnat. Naštìstí fyzikální zákony platí na této planetì bez ohledu na politické i náboženské hranice, i bez respektu k datumu v kalendáøi! Štìstím také je, že prakticky veškeré fyzikální zákony a pouèky jsou ve svém základu velice jednoduché. Teprve jejich praktické využití pøináší rùzné potíže a komplikace. Protože z vlastní zkušenosti však také vím, že øada lidí má k fyzikálním problémùm vrozený odpor, rozdìlil jsem tuto publikaci na dvì èásti. V prvé jsem se snažil popsat ètivì a srozumitelnì jednotlivé problémy a argumenty, které by nìjak mohly souviset s údajným Filadelfským experimentem. V pøílohách jsou pak jednotlivé principy zaøízení popisovaných v prvé èásti a jejich praktické využití vysvìtleny ponìkud podrobnìji, vèetnì rùzných navazujících souvislostí. Zároveò jsem se pro lepší pøehlednost zcela zámìrnì vyhnul napø. matematickým vzorcùm - není zde ani jediný. Nutno konstatovat, že i tak jsem se dobral docela zajímavých výsledkù. Ty jsou také uvedeny na následujících stránkách. Na rozdíl od novináøù a žurnalistù našich pøevážnì bulvárních novin, u kterých ètenáø nejpozdìji na druhém øádku okamžitì ví, za koho „kopou“, však nikomu svùj osobní názor nevnucuji. Poskládal jsem pouze za sebou jednotlivá, lehce ovìøitelná fakta s tím, a si každý svùj názor udìlá sám. Zda ano, èi ne v pøípadì Filadelfského experimentu. Hlubší zájemce a nevìøící „Tomáše“, kteøí si to chtìjí pøepoèítat, odkazuji na soupis použité literatury a dalších pramenù uvedených na konci této publikace, kde jsou ev. uvedena i èísla stránek rùzných knih s jednotlivými výpoèty. Myslím, že seznam je dosti „bohatý“, aby uspokojil každého ètenáøe. Ještì bych dodal, že výchozím bodem pro další stránky této publikace mi posloužila prvá kapitola, kterou jsem konfrontoval s realitou - pøevážnì fyzikální. Pokud budu citovat pøímo z ní, nebo jiných pramenù, budou se slova lišit pro lepší orientaci typem písma. A zaèneme samozøejmì tím, že se podíváme po lodi, která je hlavním aktérem celého pøíbìhu.

Existoval vùbec torpédoborec DE 173 Eldridge ? Nutno zcela otevøenì konstatovat, že ano. Vyrobily ho Federální lodìnice v Newarku a byl jedním ze série 66 postavených (ze 72 objednaných) eskortních torpédoborcù tøídy „Cannon“. Pøípravné a projektové práce byly ukonèeny 22.2.1943. Celková stavba lodi pak trvala kolem pìti mìsícù. Samotná výroba tohoto typu byla skonèena až v srpnu 1944. Námi sledovaná loï vstoupila do služby s poøadovým èíslem DE 173 a jménem Eldridge. Své jméno získala loï na poèest památky poruèíka Johna Eldridge juniora (*10.10.1903). Pøeskoème úvodní kapitoly jeho života a zastavme se až v roce 1927, kdy jmenovaný ukonèil námoøní akademii a pokraèoval v leteckém výcviku v Pensacole. Poté sloužil na rùzných leteckých „postech“. Od 11. záøí 1941 velel letecké prùzkumné eskadøe 71 na letadlové lodi Wasp (CV - 7). Bohužel ne na dlouho. Již za necelý rok, tj. mezi 7. a 8. srpnem 1942 poruèík J. Eldridge zahynul pøi hrdinském útoku na japonské pozice v rámci bojù o severní Šalamouny. Za svùj èin byl 2. listopadu 1942 posmrtnì dekorován Námoøním køížem (?). Tolik podklady, které se mi podaøilo získat. Jako zajímavost lze uvést, že na stavbu torpédoborce DE 173 pøispìla finanènì i vdova po poruèíkovi J. Eldridgem. Samotná loï byla spuštìna na vodu 25.7.1943, poté byla dostrojena a vybavena. Oficielnì jí 27.8.1943 pøevzalo vojenské námoønictvo. A nyní citujme z úvodní kapitoly: „....První pokus byl snad proveden již 22.èervna 1943 v 9.00....“. Na základì tìchto informací je ale zcela zøejmé, že datum prvního pokusu se „zneviditelnìním“ lodi je zcela nedùvìryhodný, protože loï v té dobì stála ještì na skluzu v lodìnici! Torpédoborec mìl standartní výtlak 1.240 tun, maximální pak 1.620 tun. Délku 93,3 m, šíøku 11,1 m a ponor 2,7 m. Max.

10

Slavnostní spuštìní torpédoborce DE 173 „Eldridge“ na vodu (25. èervence 1943).

Torpédoborec DE 173 „Eldridge“ (1944).

Torpédoborec DE 173 „Eldridge“ (1944).

11

12

13

rychlost mìla být 21 uzlù. Té však lodi této tøídy nikdy nedosáhly. Nejvyšší rychlost, které byly schopny plout, byla kolem 18 uzlù. Tu jim dodávala ètveøice spalovacích motorù fy. General Motors typu 16 - 278A, o celkovém výkonu 6.000 koní (dnes 4.416 kW). Pøenos výkonu byl dieselelektrický. Elektromotory v tandemu pohánìly pak dva lodní šrouby. Tento ponìkud komplikovaný zpùsob pohonu mìl jako hlavní výhodu malou hluènost, protože chybìla jakákoliv pøevodová ozubená kola. To v pøípadì pronásledování ponorek mìlo samozøejmì své klady. Množství neseného paliva èinilo 315 tun. Pøi rychlosti 12 uzlù doplula loï do vzdálenosti 10.800 nám. mil (tj. cca 20.000 km)! Pøi maximální rychlosti pak loï urazila „jen“ 6.700 nám. mil (tj. 12.408 km). Jako nouzový zdroj el. energie sloužily jeden nebo dva generátory o výkonu 100 kW. Výzbroj se skládala ze tøí protiletadlových dìl ráže 76,2 mm a šesti rychlopalných kanónù ráže 40 mm. Pro úplné vyèerpání tohoto tématu zde uvedu, že nìkteré prameny uvádìjí místo šesti pouze dva kanóny ráže 40 mm a navíc ještì osm až deset rychlopalných dìl ráže 20 mm. K boji proti ponorkám byla loï vybavena na zadní èásti paluby osmi hlubinnými pumami MK7, každá s obsahem 272 kg TNT, rozdìlených po ètyøech ve dvou stojanech. K protiponorkové výzbroji patøil ještì vrhaè 24 hlubinných náloží Hedgehog (tj. v èeštinì „ježek“), umísovaný vìtšinou na pøední palubì. Ten mìl tu výhodu, že dokázal vystøelovat své nálože do boku i pøed pøíï plující lodi na vzdálenost až 230 m. Pøesnìji øeèeno, ve smìru kursu ponorky, takže jí nemusel pøedjet. Jednotlivé nálože mìly malý obsah trhavin, tj. 15,5 kg (uvádí se i 14 kg) a nárazový zapalovaè, takže explodovaly pouze pøi dotyku s trupem podmoøské lodi. Pøi použití „ježka“ tak pronásledující loï neztrácela dotyk s ponoøenou ponorkou, na rozdíl od klasických hlubinných bomb, které byly svrhávány ze zádì lodi. Ta krom toho musela plout vysokou rychlostí, aby se vzdálila co nejrychleji z místa podmoøské exploze a nedošlo k poškození jejího lodního trupu. Tím pádem musel torpédoborec nad pomalu plující ponorkou klièkovat a riskovat ztrátu kontaktu. Jednak z dùvodu rozdílných rychlostí a jednak pro zvíøení vody podmoøskými výbuchy. Klasické hlubinné pumy mìly totiž tlakové (tj. hydrostatické) zapalovaèe a vybuchovaly v pøedem nastavené hloubce bez ohledu na to, zda byla ponorka v blízkosti, èi nikoliv. Však také výsledný efekt byl vskutku mizivý (v literatuøe se uvádí jeden zásah na tisíc svržených hlubinných pum)! Jinak výzbroj lodì ještì doplòovala trojice torpédometù ráže 533 mm (a nikoliv 355 mm, jak uvádìjí nìkteøí autoøi)! Prvé lodì této tøídy vstupující do služby byly vybaveny radary typu SL o dosahu 12 nám. mil (tj. cca 22 km) proti námoøním cílùm. Pozdìjší pak mìly radary typu SU o dosahu 20 nám. mil (tj. 37 km) a radar pro vyhledávání vzdušných cílù byl typu SA. Posádku tvoøilo 216 mužù, z toho bylo 15 dùstojníkù. Zbytek pak poddùstojníci a mužstvo (nìkteré prameny uvádìjí celkovì jen 186 osob). Pokud jde o torpédoborec Eldridge, tak jeho velitelem byl jmenován poruèík C. R. Hamilton. A jaké byly jeho další osudy? Po zprovoznìní zùstal torpédoborec Eldridge v New Yorku a na Long Islandu až do 16.9.1943, kdy odplul na Bermudy. Od 18.9.1943 až do 15.10.1943 byl testován poblíž Bermud, v Hampton Roads a u pobøeží Virginie. Zároveò se zaškolovala posádka. Poté loï odplula zpìt do New Yorku, kam dorazila 18.10.1943. To potvrzuje i kopie stránky lodního deníku, kterou se mi podaøilo získat a to pøímo ze dne 28.10.1943, kdy mìl probìhnout údajný Filadelfský experiment! Loï zde zùstala až do 1.11.1943, kdy se Eldridge stal souèástí eskorty konvoje UGS-23, který ještì téhož dne vyplul na cestu. Dne 2.11.1943 dorazil konvoj na námoøní operaèní základnu v Norfolku. Odtud 3.11.1943 konvoj UGS-23 vèetnì Eldridge odplul do Casablanky, kam dorazil 22.11.1943. Odtud dne 29.11.1943 se námi sledovaný torpédoborec vrátil jako jedna z eskortních lodí konvoje GUS-22 a dorazil 17.12.1943 do pøístavu v New Yorku. Zde se zúèastnil námoøního cvièení v prùlivu Block Island až do 31.12.1943, kdy odplul do Norfolku ještì s dalšími ètyømi lo-

14

Torpédoborec DE 173 „Eldridge“ v plné kráse 25. dubna 1944, pøed èíslem již nejsou písmena „DE“.

dìmi. Jak tedy z výše uvedených øádkù vyplývá, nebyl torpédoborec DE 173 Eldridge v roce 1943 nikdy (!) ve Filadelfii. To jinými slovy znamená, že údaje v úvodní kapitole o tom jak: „....Zálivem Delaware Bay kolem Wilmingtonu pøiplouval z Atlantiku nový eskorní tropédoborec s idetnifikaèním èíslem DE 174.... Po doplutí do rejdy filadelfského pøístavu pøirazil k nábøežní stìnì v kotvišti vyhrazeném váleèným lodím...“, atd. atd. atd. je vyložená lež a novináøská kachna první tøídy! A další existence této lodì? Zkrácenì øeèeno následující. Dne 4.1.1944 byl zaøazen jako doprovodná loï námoøních konvojù v rámci spojeneckých operací v jižní Evropì a severní Africe. Celkem provedl devìt cest do Casablanky, Bizerty, Oranu a dále se až do konce roku plavil ve Støedomoøí. Dne 4.1.1945 vyrazil jako doprovod podpùrného konvoje do Severní Ameriky. Poté mìl hlídkovou službu v oblasti Chesapeake Bay. Pak byl pøevelen do Pacifiku. Dne 28.5.1945 se rozlouèil s New Yorkem a vydal se na dalekou cestu. Pøi plavbì na Saipan v èervenci 1945 se støetl s podmoøským objektem (útes?), ale bez známek zjevného poškození plul dále. Na ostrov Okinawa dorazil 7.8.1945. Zhruba po týdením odpoèinku sloužil jako doprovodná loï na trase Saipan - Ulithi - Okinawa až do listopadu 1945. V první polovinì roku 1946 byla loï odstavena do zálohy. Z provozu jej vyøadili oficiálnì 17.6.1946 (jiné prameny uvádìjí 25.6.1946). V záloze stál prakticky pìt let až do 15.1.1951, kdy torpédoborec koupilo (údajnì za výhodných cenových

15

Pøedání torpédoborce DE 173 „Eldridge“ v roce 1951 Øecku, kde byl pøejmenován na „Leon“ s èíslem D-54. Na zadní èásti paluby je zøetelnì vidìt dvojice klecí pro hlubiné bomby.

podmínek) Øecko. Loï byla oficielnì vyškrtnuta ze stavu americké flotily 26.3.1951. V Øecku byla pøejmenována na Leon (tj. Lev) s èíslem D-54.2 Eldridge nakonec nebyl jedinou lodí, kterou Øekové koupili. Celkem si z USA pøivezli ètyøi lodì této tøídy. Pokud jde o další pøesné osudy bývalého DE 173 Eldridge, tak ty mi nejsou známy. Podle podkladù, které jsem získal, loï i nadále sloužila jako eskortní torpédoborec. Èili klasická služba váleèné lodi pro kterou byla postavena - pouze pod jinou vlajkou. Jediné, co se mi podaøilo zjistit byl rok jejího ukonèení služby. Podle odpovìdi na mùj dotaz v souvislosti s touto publikací, mi bylo z Øecka sdìleno, že torpédoborec byl v roce 1992 (v literatuøe se uvádí i rok 1991) vyškrtnut z øeckého vojenského námoønictva a nadále využíván pouze jako vyøazená cvièná loï. Další z pramenù, tentokrát z amerického muzea, tento údaj doplnil, že ještì v lednu 1998 byla loï spatøena v odstavném, èi spíše záložním kotvišti, v zálivu Souda Bay na severní stranì ostrova Kréta, u stejnojmenné námoøní základny, nedaleko mìsta Chania. Ostatní lodì tohoto typu také dosloužily v námoønictvech rùzných zemí. Nìkteré ještì za války, napø. v Brazilském loïstvu (8). Zbylých tøicetpìt z nich bylo prodáno v letech 1948 až 1952 do 12 ti zemí svìta (Francie 8, Holandsko 6, výše zmiòované Øecko 4, Tajwan 4, Itálie 3, Peru 3, Japonsko 2, Urug(2) Pro úplnou pøesnost bych chtìl dodat, že pøíruèka Námoøního institutu o svìtovém váleèném loïstvu z roku 1995, str. 248 uvádí, že pùvodní Eldridge se stal sice øeckou doprovodnou lodí ale se jménem Panthir, (D - 67)? Jedná se však o omyl pùvodních autorù této pøíruèky. Pokud se podíváte na pøiloženou tabulku, tak zjistíte, že název Panthir dostala sesterská loï. Jednalo se o DE 193 s pùvodním jménem Garfield Thomas a byl to další ze ètveøice torpédoborcù této øady prodaných do Øecka.

16

vay 2, Jižní Korea 2, Thajsko 1). Vìtšina z nich skonèila svou službu v letech 1965 až 1972. Pokud jde o neprodané torpedoborce tøídy Cannon, tak ty v US Navy vydržely až do roku 1972, kdy byly všechny poslány do šrotu. Jako perlièku lze uvést, že jedna z lodí této tøídy se pøes všechny peripetie osudu zachovala až do dneška! V roce 1992 zakoupila totiž skupina nadšencù zpìt od Øeckého námoønictva jeden ze ètveøice tìchto torpedoborcù, který pøed 41 lety zakoupilo Øecko. Byl to DE 766 „Slater“ (ex. „Aetos“ viz tabulka). Loï byla kompletnì zrestaurovaná a dnes je zakotvená jako plovoucí exponát námoøního muzea v New Yorku, vpravo od letadlové lodì Intrepid (tøída Essex). Zde je jí možné také navštívit (obr. na 2. stranì obálky). Pro pøípadného zájemce z øad ètenáøù této publikace je to sice ponìkud z ruky, ale i tak je to zajímavá „perlièka”. V každém pøípadì se tak jedna loï tøídy Cannon dochovala do dnešní doby a ještì k tomu je pøístupná veøejnosti! Vrame se však k Filadelfskému experimentu. Citujme znovu z úvodní kapitoly: „.....Podle nìj, i údajných oèitých svìdkù, se po zapojení pøísluèných zdrojù na obou pomocných lodích (jednou z nich mìla být SS Andrew Furuseth)...“. Podle tohoto tvrzení se zde tedy mìla v èase pokusù vyskytovat i další plavidla. Pokud jde loï Andrew Furuseth, která také figurovala v údajném Filadefském experimentu, tak její pohyby byly v inkriminované dobì následující. Z hlášení vyplývá, že civilní obchodní loï Andrew Furuseth odplula s konvojem UGS-15 z Norfolku dne 16.8.1943 do Casablanky, kam dorazila 2.9.1943. Odtud vyrazila na zpáteèní cestu dne 19.9.1943 a pøijela do Cape Henry 4.10.1943. Na další plavbu pøes Atlantik vyrazila loï z Norfolku dne 22.10.1943 v konvoji UGS-22 a do Oranu pøijela 12.11.1943. Loï zùstala ve Støedomoøí až do svého odjezdu s konvojem GUS-25 do Hampton Road dne 17.1.1944. Pozorný ètenáø si jistì všiml, že loï Andrew Furuseth nejenže nebyla v øíjnu 1943 ve Filadelfii, ale obì lodì nebyly dokonce ani ve stejnou dobu v Norfolku! Další osud této lodi nás už nemusí zajímat, protože je mimo námi sledované èasové období, tj. øíjen 1943. Doplòující informací je, že údajné tajemství Filadelfského experimentu vyzradil v roce 1950 jistý Carlos Miguel Allenda, který vystupoval pod poangliètìlým jménem Carl M. Allen. On sám byl prý na podzim 1943 èlenem posádky lodi Andrew Furuseth, což potvrzoval svým služebním prùkazem è. Z-41-6175, podepsaném velitelem United States Coast Guard Williamem D. Durhamem. Jeho tvrzení je však v pøíkrém rozporu s dopisem poruèíka W. S. Dodge, kapitána lodì Andrew Furuseth v roce 1943, který se v námoøním archívu také zachoval. Ten kategoricky odmítá, že by on i jeho posádka zpozorovali jakýkoliv nezvyklý jev, když byli v pøístavu Norfolk! Dalším rozporem je to, že podle vìtšiny pramenù, které se Filadelfským experimentem zabývají, se údajnì nepodaøilo v archívech amerického váleèného námoønictva najít palubní deník torpédoborce Eldridge ani lodní deník sousední lodi Andrew Furuseth. Cituji z úvodu: „...Palubní deník torpédoborce DE 173 zmizel,..... Palubní deník lodi Andrew Furuseth...byl na pøíkaz velení váleèného námoønictva znièen“. Údajnì zmizely i další spisy z nichž by se nechalo zjistit, co se kolem lodi dìlo v øíjnu 1943, jak tvrdí i další prameny. Tím pádem samozøejmì vznikla ideální živná pùda pro rùzné dohady, fantazie a mysteria! A jaká je skuteènost? Na základì mé korespondence s americkými námoøními muzei mi bylo sdìleno, že pùvodní váleèný deník a palubní deník torpédoborce DE 173 Eldridge a zprávy o pohybech lodì USS Andrew Furuseth jsou v držení Moderní vojenské vìtve Národního archívu a Registraèního úøadu v College Park, v USA. Jedná se o záznamy 10. flotily, je zde seznam kde loï kotvila, data pøiplutí do jednotlivých pøístavù, urèení konvoje, atd. Odtud také pochází vìtšina výše uvedených údajù. Pro úplnost nutno dodat, že veškerá tato data, samozøejmì i vèetnì roku

17

Vážený pane Háku, toto je odpovìï na Vᚠdotaz ve vìci informací týkajících se tak zvaného „Experimentu Philadelphia“. Dìkuji za knihu o vojenské výzbroji. Vìnovala jsem ji do knihovny ministerstva námoønictva. Pøikládám vyjádøení tohoto úøadu na èasto kladené otázky k této domnìlé události. Ministerstvo námoønictva a Úøad námoøního výzkumu nenalezly jakékoliv informace podporující tvrzení, že by se nìco stalo kolem lodì USS Eldridge. Pùvodní váleèný deník a palubní deník pro Eldridge a zprávu o pohybech pro USS Andrew Furuseth jsou v držení Moderní vojenské vìtve, Národního archivu a Registraèního úøadu, 8601 Adelphi road, Colelege Park, MD 20740. K získání dalších informací byste mìl vstoupit ve styk pøímo s tìmito institucemi. Pokud máte pøístup k internetu, mùžete si prohlédnout webovou stránku Námoøního historického centra www.history.navy.mil k získání více informací o námoøní historii. Oceòuji Vᚠzájem o námoøní historii a doufám, že Vám tyto informace budou užiteèné. S úctou Kathleen M. Lloyd, Ústøedí výkonné archivní vìtve

18

Kopie èásti stránky údajnì „neexistujícího“ lodního deníku torpédoborce DE 173 „Eldridge“ ze dne 28. øíjna 1943, kdy mìl probìhnout tzv. „Filadelfský experiment“. Pokud si vezmete mapu východního pobøeží USA, zjistíte, že udaná zemìpisná poloha odpovídá jižní èásti pøístavu New York.

19

1943, jsou uložena na mikrofilmu, è. NRS-1978-26. Kopii tohoto mikrofilmu je možné bez problémù získat za patøiènou dolarovou èástku urèenou ceníkem, zaslanou pøedem šekem na výše uvedenou adresu. Takže žádné tajemno a záhady okolo palubního deníku DE 173 Eldridge i lodì Andrew Furuseth! Nepasuje také i samotné pøesunutí torpedoborce Eldridge v rámci údajného Filadelfského experimentu o 610 až 650 km, jak je uvedeno v prvné kapitole. „.... údajná další svìdectví tvrdí, že stejného dne se objevil v pøístavu Norfolk, asi 350 km jižnì od Filadelfie (nìkde se uvádí posun o 610 až o 650 km!)..“ Ète se to pìknì, ale jen do té doby, než se podíváte na mapu východního pobøeží USA. Zde zjistíte, že vzdálenost po moøi mezi Filadelfií a Norfolkem je cca 360 km. Výše uvedenou vzdáleností pøes 600 km by se tedy loï dostala daleko na jih za Norfolk a je zjevné, že tento údaj je zcela nesmyslný!. Dalším rozporem je i samotný název celého experimentu a to sice projekt Rainbow, což v èeštinì znamená Duha. Tak je to také uvedeno v úvodní kapitole, cituji: „... Oficielní název však zní jako „projekt Rainbow“...“. Pod tímto názvem se tohoto slova, èi jména použilo však pro krycí operace vùèi paktu Øím - Berlín - Tokio. Plány Duhy mìly dokonce nìkolik dílù. Napø. „Duha V“ byl ve skuteènosti plán ze 7.12.1941, kdy Japonsko napadlo Pearl Harbour, vùèi silám „Osy“. Znovu se projekt Duha objevil po válce, na pøelomu padesátých a šedesátých let, kdy se jednalo o zmenšení radarového odrazu na amerických špionážních letounech U - 2 (viz dále). Tak a co dál? Na základì výše uvedených údajù by se nechal celý Filadelfský experiment smést ze stolu. Loï byla nìkde úplnì jinde, nesouhlasí datumy, krycí jména, atd. Ovšem, pokud jsou písemné dùkazy skuteènì pravé?! U nìkterých èlánkù popisujících Filadefský experiment se totiž sice nepopírá existence lodního deníku torpédoborce Eldridge, ale vzápìtí se jedním dechem tvrdí, že „....údaje o pohybu a èinnosti této váleèné lodì jsou zfalšované“. Pro lepší zmatení stop! Je to sice další rozpor, když nìco není (jak tvrdí jedni), jak to mùže být zfalšované (jak tvrdí druzí), ale budiž!3 Papír nemluví a o tom co se nechá udìlat s historií, napøíklad v knihách si nemusíme dìlat iluze. A nemusí jít jen o lodní deníky, knihy atd. Staèí se tøeba jen podívat na minulost dìjin naší zemì! Jako názorný pøíklad mùžeme uvést osvobození Èeskoslovenska v kvìtnu 1945. Zatímco dle tvrzení nìkterých zpráv platících do listopadu 1989, nás na konci 2. svìtové války osvobodila jen Rudá armáda (jež mìla v okolí Plznì své èernošské pøíslušníky obleèené do amerických uniforem), od roku 1990 je to pøesnì naopak! Èlovìk se s údivem dozvídá, že Americká armáda se zastavila prakticky až v Krkonoších! Usuzuji tak podle argumentù tìch, kteøí strhávali sovìtské tanky z rùzných pomníkù osvobození na východních místech naší republiky (napø. Hradec Králové, Vamberk, Trutnov, atd.)! Ev. je pøebarvují na rùžovo, že? Vrame se však zpìt k našemu tajemnému pøíbìhu. Abychom se dopátrali nìjakého konkrétního výsledku, budeme prostì pøedpokládat, že Filadelfský experiment skuteènì probìhl tak, jak je to popsáno v úvodní kapitole. A že v inkriminované dobì se s torpédoborcem Eldridge skuteènì „nìco stalo“. Nechme stranou fantasmagorie typu, že „...molekuly námoøníkù se smísily s molekulami konstrukce lodi...“, a pokusme se na celou vìc podívat ze strany rozumu (3) Naprosto ukázkovým pøíkladem falšování lodního deníku je potopení britské osobní lodi Athenia o výtlaku 13.851 tun veèer v 19.32, dne 3.9.1939 nìmeckou ponorkou U - 30 pod velením Fritze Juliusa Lempa. Zahynulo 128 osob, vèetnì mnoha dìtí. S ohledem na rozbouøené svìtové veøejné mínìní dostal F.J. Lemp po návratu do Wilhelmshavenu rozkaz odstranit z lodního deníku pùvodní stránku s údaji o akci proti Athenii a uvést na novou stránku polohu ponorky o cca 200 mil západnì od místa potopení Athenie. Posádka ponorky byla vázána pøísahou a musela o celém pøípadu mlèet. Jinak lze ještì dodat, že se jednalo o první loï druhé svìtové války, kterou potopily nacistické ponorky.

20

a na Zemi platných pøírodních a fyzikálních zákonù. Zkusme k èemu všemu se nechá elektromagnetické pole, pøevážnì pak ve vojenství, využít.

Možné vysvìtlující alternativy, které by mohly být základem údajného Filadelfského experimentu 1. Odchýlení torpéd a min pomocí elektromagnetického pole Tento nápad mìl být údajnì prvotním impulsem pro Filadelfský experiment. Viz úvodní èlánek: „...V provopoèátcích tohoto údajného návrhu byla snaha použít silné elektromagnetické pole, které mìlo vychýlit nepøátelská torpéda anebo miny ze svých drah a pozic tak, aby ochránilo vlastní loï “. Krom toho vypadá na první pohled velice elegantnì, že? Vzhledem k tomu, že torpédo èi mina se pohybuje vùèi lodi prakticky na „ploše“ oceánu jak na stolní desce (tj. pokud použijeme odborných pojmù, jedná se vlastnì o dvourozmìrný prostor), staèila by tedy prakticky síla pùsobící v jediném smìru, aby došlo k odchýlení jedoucího torpéda èi miny od lodi. Pøi pohledu na šíøení magnetických siloèar okolo magnetu (lhostejné zda permanentnímu, èi elektromagnetu) je vidìt, že v každém bodu tohoto magnetického pole pùsobí síla, která má urèitý smìr. Pokud budeme vkládat do rùzných míst magnetického pole magnetku (tj. zmagnetizovanou èást kovu pohyblivì upevnìnou v tìžišti na èepu, aby se mohla otáèet), bude se natáèet ve smìru síly (pro názorné pokusy staèí obyèejný kompas)4. Když se otáèí kompasová støelka proè nezkusit pootoèit plovoucí pøedmìt? Udìlat prostì z kovové lodi obøí magnet. Nakonec její tvar je pro tento pokus vyloženì ideální. Torpédo èi mina by se pøi vplutí èi pøiblížení do magnetického pole lodi, která by si jej vytvoøila umìle pomocí elektromagnetù, zaèalo chovat obdobnì jako støelka magnetického kompasu. Stoèilo by se po smìru magnetických siloèar a zaèalo by se pohybovat buï k severnímu, nebo jižnímu pólu obøího magnetu v podobì pøídì èi zádì lodi, kde by magnetické siloèáry vystupovaly a vstupovaly do trupu. V okamžiku, kdy by se torpédo stoèilo prakticky rovnobìžnì s lodním trupem by ovšem muselo dojít k okamžitému vypnutí zdroje magnetického pole jinak by došlo pøesnì k opaènému úèinku a torpédo by bylo nasmìrováno Jestliže se otáèí magnetka kompasu pøímo na zaèátek, èi konec lodi, kde by posléze po nárazu po smìru magnetických siloèar, ev. explodovalo. V pøípadì vypnutí zdroje magnetického pole železné piliny, proè nezkusit pootoèit tøeba plovoucí torpédo?

(4) Jen tak okrajovì bych chtìl podotknout, že si málokdo uvìdomuje, že v okamžiku kdy kompas ukazuje „na sever“, jde sice o severní zemìpisný pól, ale jižní (!) magnetický pól kompasové støelky. Pøitahují se totiž nestejnojmenné póly magnetù. Samotný název magnetu dal øecký uèenec Thales z Milétu, který hmotu tìchto vlastností získal z Magnesie v Malé Asii a nazval magnes. K nám se již dostala s názvem magnet.

21

v „pravou chvíli“ by však torpédo prakticky smìøovalo buï za záï lodi, kde by nemohlo již loï nijak ohrozit, nebo pøed její pøíï. Pak by staèilo lehce zmìnit kurs lodi aby byla zachránìna. Smìr otoèení torpéda, zda k pøídi nebo k zádi by záležel na tom, z kterého smìru by se objevilo. Pùsobením silného magnetického pole by došlo ke zmagnetizování kovových èástí torpéda, takže by se zaèalo chovat, jako již zde zmiòovaná „obøí“ magnetická støelka a orientovalo se podle siloèar. Samotný smìr magnetických siloèar, které by mìly dle dohodnuté konvence vystupovat ze severního a vstupovat do jižního magnetického pólu zde nehraje roli. Neurèujeme smìr jedoucího torpéda, pouze se ho snažíme libovolnì odklonit, jedno kam. Hlavnì pryè od lodi! Pokud jde o miny, které jsou zakotvené na lanì, zde by musel být postup podstatnì složitìjší. Mina by mìla v magnetickém poli lodi snahu naklonit se opìt buï k pøídi nebo zádi. Pøi plutí lodi by se naklánìla tak dlouho, co by jí umožòoval její kotevní øetìz, nebo lano. Zároveò by byl opìt zmagnetizován její pl᚝. Po pøiblížení druhého (souhlasného) pólu by tak naopak došlo k jejímu odpuzování a mina by na lanì udìlala kruh aby se stejnojmennému pólu vyhnula. Je to do jisté míry teoretická úvaha za ideálních vzdáleností. Taky by se totiž klidnì mohlo stát, že by se mina v prvních chvílích elegantnì naklonila na své kotvì k pøídi, nebo zádi pøibližující se lodi se zapnutým silným elektromagnetem na takovou vzdálenost, která by iniciovala její zapalovaè a došlo by k explozi. Dalším problémem by bylo optické pozorování. Zatímco torpédo je vidìt (záleží samozøejmì na druhu pohonu - pokud za sebou zanechává stopu v podobì bublinek ze svého pohonného ústrojí), èi slyšet na sonaru, pak u miny je její zjištìní veli1 - smìr plavby torpéda 2 - zapnutí el. magnetu, torpédo zaèíná být ovlivòováno mag. polem 3 - torpédo smìøuje k jednomu z mag. pólù, v tomto pøípadì k zádi lodì, el. magnet je vypnut 4 - Torpédo otoèené o 90° smìøuje za záï lodi. 5 - mag. siloèáry okolo kovového trupu lodi v okamžiku zapnutí el. magnetu umístìného uvnitø lodi.

Schéma odchýlení torpéda pomocí magnetického pole. Pozn.: Takto na papíøe to vypadá naprosto jednoduše a ideálnì. V praxi by to bylo mnohem složitìjší!

22

ce problematické, protože se nepohybuje. Osobnì si myslím, že odchylování pomocí magnetického pole by bylo spíše vhodné pro torpéda. Stejného principu by se samozøejmì nechalo použít pøi odchylování dìlostøeleckých granátù letící na loï vzduchem. Je tøeba si uvìdomit, že magnetická pole jsou trojrozmìrná, zatímco na obrázcích jsou obvykle znázoròována jak dvourozmìrná (tj. „placatá“). Tzn. že kolem svého zdroje skuteènì tvoøí jakýsi „obal“. Záleží samozøejmì na prostøedí, které elektromagnet obklopuje. Nìkteré látky zesilují, jiné zeslabují magnetické pole - viz pøíloha. Další otázkou je samozøejmì také, jakou sílu bychom potøebovali, abychom dosáhli úspìchu. Zkusme tedy teoretický pøíklad. Zaútoèíme tedy na stojící torpédoborec o délce cca 100 m. Torpédo bude míøit pøesnì na støed. Pokud vezmeme v prùmìrnou hmotnost torpéda cca 1.600 kg, pohybujícího se vpøed rychlostí okolo 30 uzlù (tj. cca 55,56 km/h), pak bychom potøebovali sílu cca 761 kp - tj. pøibližnì tøiètvrtì tuny - pùsobící po dobu 5 sekund z boku jedoucího torpéda, abychom ho odchýlili v zatáèce s polomìrem 50 m o 90° vlevo, nebo vpravo, tj soubìžnì s lodním trupem. Dalším otazníkem, který je tøeba øešit je, zda je možné vyvinout takovou sílu v takové vzdálenosti? Snažíme se tedy na vzdálenost 50 m od lodi vyvinout sílu tøiètvrtì tuny. Vzdálenost 50 m je však vyloženì mezní. V okamžiku otoèení torpéda, by se totiž prakticky dotýkalo boku lodi. Síla vyvinutá magnetem by tedy musela sahat do vzdálenosti nejménì 80 až 100 m od trupu lodì. Zásadním problémem, který nám hází klacky pod nohy je to, že voda (stejnì jako vzduch) je velice špatným vodièem magnetických siloèar. Pro výpoèty mùžeme vodu uvažovat jako vzduch, protože z hlediska magnetické vodivosti se její hodnota od vzduchu liší zhruba až na ètvrtém místì za desetinnou èárkou.5 Pokud bychom tedy, èistì teoreticky, využili èásti lodního trupu torpédoborce Eldridge pro 90 m dlouhý elektromagnet s 360 závity, výkonem 1.000 kW a magnetickou indukcí 1,8 Tesla (což je extrémní hodnota - viz dále), zmìnili bychom celou loï v obøí magnet, který by na svých koncích - pøídi a zádi - dosahoval pøitažlivosti témìø 700 tun! To se zdá na první pohled více jak dostateèné proto, abychom ve vzdálenosti cca 100 m vyvinuli sílu kolem tøiètvrtì tuny, že? O obøím elektromagnetu se nakonec mluví i v úvodu „...Zdrojem tohoto magnetického pole mìl být obøí elektromagnet o hmotnosti mnoha tun instalovaný v podpalubí...“. Otázkou samozøejmì také je,

Køivka závislosti pøitažlivé síly magnetu na vzdálenosti (ve vodì, ev. ve vzduchu).

(5) Pro pøedstavu. Vzduch má pøibližnì magnetický odpor 8.000 A/cm, zatímco tøeba železo pouze 1,5 A/cm. Pro výpoèet elektromotorù se tak železo úplnì zanedbává a uvažuje se pouze se vzduchovou mezerou mezi statorem a rotorem. Tím je také dána snaha udìlat vzduchovou mezeru mezi pevnými a rotujícími èástmi co možná nejmenší (øádovì nìkolik desetin mm) z výše uvedených dùvodù velikých ztrát magnetických siloèar.

23

jak by se tento magnetický tok pøenesl pøes rùzné pøíèky a konstrukce lodi na záï a pøíï. Urèitì by to neprospìlo funkènosti jednotlivých lodních mechanismù. Možná by nešly otevírat dveøe v jednotlivých trupových pøepážkách, možná by pøestaly pracovat rùzné vysílaèe, atd. V každém pøípadì by zcela urèitì pøestal fungovat klasický magnetický kompas. Vliv na posádku by asi také nebyl možná zcela zanedbatelný (viz dále). Také na výkon elektromagnetu umístìného v støedu lodi by asi nestaèila lodní strojovna, zvláštì pak u takové malé lodi jako byl tento torpédoborec. Ale i kdyby se všechny tyto problémy podaøilo vyøešit skonèilo by vše sice na jednom, ale zato kardinálním „háèku“. Intenzita elektromagnetického pole, vèetnì jeho pøitažlivé síly, je totiž ve vìtších vzdálenostech od svého zdroje zcela mizivá. Tento objev uèinili pánové Jean Baptiste Biot (* 1774, +1862) a Felix Savart (* 1791, + 1841) již v dubnu 1820! Byly to vskutku pionýrské doby, když po øadì experimentù s magnetkou umístìnou ve tøech kruhových závitech, teprve následoval z tìchto pokusù odvozený (tj. empirický) výpoèet. Výsledek jejich snažení vstoupil do uèebnic fyziky s názvem Biotùv - Savartùv zákon. A co tito pánové objevili? Následující vìc. Intenzita magnetického pole klesá postupnì od svého zdroje po hyperbole druhého stupnì do nekoneèna, stejnì tak jako pøitažlivá síla magnetu, která klesá po hyperbole tøetího stupnì. Tato zákonitost nám tak sice na jedné stranì umožòuje komunikovat s družicemi v hlubinách vesmíru, i když výkon jejich vysílaèe je malý a vzdálenosti ohromné. Na druhé stranì to ale znamená, že pøitažlivá síla elektromagnetu velice prudce klesá se vzrùstající vzduchovou (nebo „vodní“) mezerou. V praxi by to znamenalo, že ve vzdálenosti pouhých nìkolika desítek centimetrù od konce, èi zaèátku lodi by intenzita magnetického pole byla schopná pohnout maximálnì tak høebíkem. O nìjakém odchylování torpéda ve vzdálenosti nìkolika desítek metrù se nedá vùbec uvažovat!6 V úvodu této publikace popisující Filadelfský experiment je však napsáno, cituji: „...k Filadelfskému experimentu bylo použito elektromagnetù s tzv. supravodivým buzením. Ty byly schopny svými indukèními výkony øádovì nìkolika desítek až stovek Tesla údajnì dosáhnout (i pøes strašlivé ztráty magnetického pole ve vodì - pozn. autora) takové síly v patøièné vzdálenosti od lodì, že dokázaly odchýlit útoèící torpédo!...“. Podívejme se tedy na tento problém ponìkud podrobnìji. Každá látka má svùj vnitøní odpor, který staví do cesty prùchodu el. proudu. Ten je zpùsoben srážkami volných elektronù s kmitajícími ionty krystalové møížky dané hmoty. Zmiòované elektrony pøi srážkách pøedávají svojí energii kmitajícím møížkovým iontùm, což vede k zahøívání vodièe. V praxi to znamená, že díky tomuto jevu høeje elektrická plotýnka na sporáku, topné spirály el. „brojlerù“ (pro ménì chápající - to je vtip na „staré èasy“, pozn. autora) ohøívají vodu a svítí vlákna žárovek. Jestliže tedy vezmeme extrémy, tak pokud je vnitøní odpor hodnì vysoký, protože zde nejsou žádné volné elektrony, používáme tuto látku jako izolant. Pokud je naopak vnitøní odpor velmi nízký jelikož je k dispozici hodnì volných elektronù, používáme ji jako vodiè. A v tomto okamžiku je snaha uèinit tento vnitøní odpor pokud možno co nejmenší, aby ztráty el. energie byly malé (nebo je zbyteèné zahøívat vzduch okolo rozvodù el. energie, že?).7 Se snižující se teplotou el. odpor vodièù klesá. Podle teorie se totiž snižuje pohyb kladných iontù, které tvoøí pøevážnou èást kovu ze kterého je vodiè zhotoven. Tím klesá poèet srážek s pohybujícímí se elektrony. Pøi teplotì - 273° C el. odpor zcela mizí (této teplotì se také øíká (6) Jen pro pøibližnou pøedstavu uveïme, že napø. u prstencového jádra s prùmìrem 20 cm a se vzduchovou mezerou širokou pouze 3 mm se mùže magnetický tok zmenšit více jak padesátkrát! (7) Elektrický odpor nejznámnìjšího vodièe, tj. mìdi je cca 0,0178 ohmu na metr délky a pøi prùøezu jeden milimetr ètvereèný.

24

„absolutní nula“). V posledních letech byly objeveny materiály, u nichž jev supravodivosti nastává i pøi vyšších teplotách (cca -100° C). V praxi to znamená, že napø. vinutí supravodivého elektromagnetu by staèilo pøipojit na zdroj el. energie a po vzniku magnetického pole (odbornì se øíká po „nasycení“ magnetického jádra), by bylo možno zdroj odpojit zatímco by elektromagnet fungoval bez problémù dál. Jeho vodièi by el. proud tekl bez jakýchkoliv ztrát tak dlouho, dokud by trval jev supravodivosti. To v praxi znamená nepøedstavitelné úspory el. energie. Dalším momentem, který by nás mohl zajímat je, že množství uložené energie roste parabolicky s velikostí magnetické indukce. To také znamená, že velkých hustot energie lze dosáhnout pouze s využitím supravodivé technologie, která umožòuje získat hodnoty magnetické indukce nìkolikrát vyšší než dnes konvenènì dosažitelné.8 A pokud jde o samotný jev supravodivosti, i ten je zde vyložen ponìkud zjednodušenì. Ve skuteènosti se proud vedený supravodièem šíøí pouze po jeho povrchu tzv. plošný proud. I magnetické pole je uvnitø supravodièe nulové tzv. Meissnerùv jev, atd. atd. Pro hlubší zájemce doporuèuji soupis použité literatury. Ale vrame se zpìt. Použitím supravodivých magnetù by bylo možné dosáhnout v pøípadì elektromagnetu neskuteèné pøitažlivosti jiných kovových pøedmìtù. Jev supravodivosti byl objeven v roce 1911 u rtuti a pøinesl Nobelovu cenu švýcarskému fyzikovi Bednorzovi a jeho nìmeckému kolegovi. V souèasné dobì je již supravodivá technika aplikována u laboratorních a elektrických strojù, napø. u cívek urychlovaèù a el. strojù se supravodivým buzením. Všechno má však bohužel i své „ale“. V souèasné dobì jsme schopni se dostat zhruba na teplotu o 1,8 stupnì vyšší než je absolutní nula, tj. zhruba na - 271° Celsia. To v praxi znamená, že el. odpor supravodièù je sice malý ale pøece jenom nìjaký. Používají se nejèastìji slitiny niobu a titanu, ev. tantalu. Nejdále se tento výzkum dostal pøi výzkumném programu SDI (Strategic Defense Initiative), èesky øeèeno tzv. „Hvìzdných válek“. Obøí supravodivé cívky mìly sloužit jako zdroje mohutných proudových pulsù pro laserové zbranì a pravdìpodobnì i pro elektromagnetické odpalovací systémy (tj. elektromagnetické lineární urychlovaèe, viz dále). Výkon tìchto supravodivých akumulátorù magnetické energie mìl dosahovat až 1.000 MW! To je zhruba výkon jednoho bloku JE Temelín, která najíždí na výkon øádovì v hodinách! Zatímco v tomto pøípadì mìl být ten samý výkon dodán bìhem ètyø setin vteøiny! Odbornì se tìmto zaøízením øíká SMES (tj. Superconducting Magnetic energy Storage) a již desítky let se jimi zabývají špièkové vìdecké ústavy (napø. CERN v Ženevì), prestižní vìdecké èasopisy (napø. IEEE Transaction on Magnetics) i významé mezinárodní konference. Dnes, po odeznìní váleèného napìtí, se s tìmito zaøízeními poèítá pro zvýšení stability rozvodných sítí a pro prùmyslové úèely.

(8) (Odbornící mohou pøeskoèit) Pro laiky by bylo vhodné vysvìtlit výraz „magnetického nasycení“, ev. „magnetické indukce“. Není tøeba v tom hledat nìjaké zbyteèné záhady. Tím spíše, že i použitý název je dosti podobný normální, nejobyèejnìjší lidské èinnosti, tj. jídlu. Normální èlovìk sní urèitý poèet knedlíkù, než se nasytí. To samé se týká i magnetu s jádrem (napø. železným, tj. tøeba trupem lodi). Se stoupající velikostí proudu roste i jeho sycení až po urèitou hranici. Pak se tam prostì více silokøivek nevejde, stejnì jako knedlíky do žaludku èlovìka. Pokud se zaène pøesycovat, pak u elektromagnetu se jádro zaène zahøívat a èlovìku se udìlá špatnì. Další energie „nacpanᓠdo magnetu, nebo do èlovìka však již nemá pøímo umìrný efekt v podobì vìtšího množství silokøivek a tím i vìtší pøitažlivé síly napø. u el. magnetu (tj. magnetické indukce), nebo svalù u èlovìka. Jak je tedy zøejmì, magnetická indukce, nutná pro výpoèet napø. pøitažlivé síly elektromagnetu je pøímo podmínìna magnetickým sycením. Jednotkou pro magnetickou indukci je jedna Tesla, dìlitelná na døívìjší jednotky menší hodnoty tj. na 10.000 Gaussù (u èlovìka je to jednodušší, zde je jednotkou jeden knedlík, který se na menší jednotky nedìlí).

25

Supravodivé akumulátory magnetické energie.

Celkovì byly vypracovány ètyøi varianty (viz tabulka). U všech se poèítá s podzemním uložením v kruhovém tunelu nebo ve výkopu. Pùvodnì se pøedpokládalo, že tyto stavby budou muset mít žulové podloží. Novìjší studie prokázaly, že geologický charakter podloží nemá vìtší význam a umožòuje tak vìtší možnosti umístìní zaøízení.9

Jak je tedy zøejmé z výše uvedených øádkù, hlavním problémem elektromagnetu je schopnost magnetické indukce. U dnešních klasických velkých transformátorù v rozvodnách vysokého napìtí dosahuje úroveò sycení maximálnì hodnoty 1 Tesla pøi úèinosti pøemìny cca 98%! Dál to již klasickým zpùsobem prostì nejde. Zbývá jedinì supravodivost! U projektù SMES na poèátku 21. století a více jak 58 let po údajném Filadelfském experimentu se uvažuje s nejvyšší hodnotou 9 Tesla! Z toho co zde bylo uvedeno tedy více jak jasnì vyplývá, že supravodivé magnety s hodnotou „... nìkolika desítek až stovek Tesla..“ jsou pouze výplodem novináøské fantazie a i v dnešní praxi naprostým nesmyslem! Zároveò tím také definitivnì padá alternativa Filadelfského experimentu vychýlit torpédo jedoucí ke svému cíli z jeho smìru pomocí magnetického pole!!! Zatím prostì nemáme k dispozici zdroj tak ohromnì silného magnetického pole. Abychom však poøád nechøestili jenom zbranìmi, zmiòme se o nìkolika pøíkladech mírového využití silného magnetického pole. Prvním z nich jsou vìdecké experimenty v Laboratoøi vysokých magnetických polí na univerzitì v nizozemském Nijmegenu. Zde se ve druhé polovinì devadesátých let minulého století podaøilo výkonem 4 MW (!) v dutinì tzv. Bitterova magnetu dosáhnout magnetické indukce mezi 16 až 20 T! Je to zøejmì skuteèný vrchol, na který se lidstvu zatím podaøilo v tomto oboru „vystoupit“. Vzhledem k pøesycenosti magnetického jádra se vìtšina pøivedené energie mìní v teplo, takže celé zaøízení, které se nachází v rozlehlé hale, je tøeba intenzivnì chladit aby neshoøelo. Zbývající energie je ve dvou kruhových cívkách zmìnìná v magnetické pole o výše uvedené hodnotì. Je tøeba uvést, že vnitøní prùmìr cívek, kde se konají rùzné experimenty má pouhých 3,2 cm! Vìdecké experimenty vznášení i nekovových látek v silném magnetickém poli, jsou zamìøeny na simulaci mikrogravitace, což by dovolilo u nás na Zemi provádìt øadu experimentù, které je jinak možné realizovat pouze v kosmickém prostoru. V simulované mikrogarvitaci byly již vypìstovány rostliny, jež rostou bez ohledu na smìr gravitaèní pøitažlivosti. Ji(9) Zajímavì vychází také srovnání tìchto „superakumulátorù“ Pokud vezmeme klasickou pøeèerpávací elektrárnu jako jsou naše PVE Štìchovice, èi Dlouhé Stránì, tak zjistíme, že u pøeèerpávací elektrárny s rozdílem výšky 250 m vychází hodnota akumulované energie na 0,681 kWh/m3. Zatímco u projektù SMES pøi indukci 5 T na hodnotu 2,76 kWh/m3 a pøi indukci 10 T (!) dokonce na 11,06 kWh/m3! To je již znaèný rozdíl, že? V praktické realizaci jsou však hlavní pøekážkou (jako vždy) pøedevším peníze. Investièní náklady na 1 kWh jsou u SMES ve srovnání s pøeèerpávacími elektrárnami øádovì vyšší a ve srovnání s ev. chemickými akumulátory jsou více jak dvojnásobné.

26

nou variantou diamagnetického vznášení (neboli levitace) mùže být gyroskop, který díky vznášení se v mag. poli rotuje bez tøení. V souvislosti s tím bude možné pozorovat jemné efekty gravitaèního posunu (driftu) což zatím znemožòuje existence tøení v závìsech klasického gyroskopu. Pomocí rotujícího plastikového míèku vznášejícího se v magnetickém poli je možno pouhým okem pozorovat rotaci zemìkoule. Rotující míèek totiž udržuje (stejnì jako setrvaèník) osu své rotace. A protože magnety jsou umístìny na Zemi, která se otáèí na své pouti okolo slunce, mìní se vzájemné polohy osy míèku a osy obøího elektromagnetu. Díky skuteènì silnému magneKøivky magnetické indukce nìkterých kovù. tickému poli se ale v dutinì cívky Jak je zøejmé z obrázku i nejkvalitnìjší transformátorové plechy vznášejí pøedmìty u kterých by- se u hodnoty kolem 2 Tesla zaèínají z hlediska magnetické indukce „zakøivovat“. Další zvyšování magnetické indukce je chom to na první pohled vùbec ne- podmínìno naprosto neúmìrným rùstem protékajícího proudu èekali. Kdyby to byla tøeba kovová vinutím elektromagnetu. kulièka, asi by to nikoho nepøekvapilo. Zde se však bez jakýchkoliv problémù vznášejí kousky holandského sýra, lískový oøíšek, úlomky plastických hmot vèetnì umìlohmotného míèku, jak je výše uvedeno. Došlo dokonce i na živé tvory, jsou to malièké žáby o délce cca 1 cm! Ty se totiž díky své „velikosti“ vejdou do nitra magnetu. Pro úplnost je nutné dodat, že se jednalo o stabilní magnetické pole. Nikoliv o støídavé. Po skonèení experimentu, jak tvrdí pracovnící laboratoøe, se totiž žáby použité k experimentu bez újmy na zdraví pøidaly k ostatním žábám v biologickém oddìlení university. Pøi použití støídavého, nebo pulzujícího magnetického pole by se žába, èi jakýkoliv jiný pøedmìt ihned zmìnila na škvarek, protože dutina magnetu by se okamžitì stala mikrovlnou troubou, nebo indukèní pecí (vliv magnetických polí na živé organizmy je uveden ve druhém dílu této publikace). Dle vyjádøení vìdcù z Laboratoøe pro výzkum silných magnetických polí v Tallahassee na Floridì v USA je souèasná technika schopna zvládnout vznášení nemagnetických pøedmìtù maximálnì do prùmìru cca 15 cm. Pokud bychom chtìli nechat vznášet v dutinì magnetu o vnitøním prùmìru cca 0,5 až 0,7 m lidské tìlo, museli bychom ve støedu elektromagnetu dosáhnout hodnoty magnetické indukce kolem 40 Tesla!!! Vzhledem k prudkému klesání magnetického pole v podstatnì vìtší vzduchové mezeøe by magnetická indukce pøímo v cívce musela tedy dosahovat hodnoty kolem 70 až 90 Tesla! K tomu bychom potøebovali výkon zhruba jednoho tisíce Megawattù (MW) el. energie pro napájení takového obøího elektromagnetu (pro pøedstavu, výkon dnes tolik diskutovaného Temelína bude po jeho uvedení do provozu a odeètení tzv. „vlastní spotøeby“ pøesnì 912 MW). Na volné vznášení èlovìka v pozemských podmínkách, jako pøíjemné rozptýlení dlouhé chvíle, tak jak to pøedvádìl Miloš

27

Kopecký ve filmu Muž z prvního století (1961) si tedy budeme muset ještì chvíli poèkat. Nemluvì o tom, jaké dùsledky by mìlo na lidský organizmus tak ultrasilné magnetické pole (viz dále). Možná se Vám zdá na první pohled takový jev nemožný, že? Pøi podrobnìjším zkoumání to však logiku má (pro hlubší zájemce je vysvìtlení uvedeno v pøíloze této publikace). Možná by se nìkterému ètenáøi mohlo zdát, že experimenty se vznášením žab a jiných pøedmìtù jsou v praktickém životì naprosto k nièemu. Ne tak docela. Díky magnetickému vznášení fungují prototypy rychlovlakù vznášejících se pøi svém pohybu nad povrchem specielní kolejnice, takže zcela odpadá tøení klasického kola o normální kolejnici, ložisek, pøevodù atd. tak jak ji známe všichni dnes (nemluvì o nemožnosti vykolejení, nebo vlak je veden magneticky). Nejdále se v tomto smìru dostalo Nìmecko, kde se konají pokusy s magnetickýcm vlakem Transrapid a v Japonsku. Zde byla v roce 1990 uvedena v provincii Yamanaši nová zkušební dráha o délce 42,8 km. Experimentální rychlovlak MAGLEV (Magnetic Levitation) oznaèený ML X 01 o délce 80 m dosáhl v roce 1997 rychlosti 550 km/h. O zkušenosti s konstrukcí tìchto rychlovlakù má zájem i USAF. Technologie magnetické levitace by dovolila levnì provádìt aerodynamické testy bojových hlavic balistických raket. Na druhé stranì i ve vyloženì mírových oborech nalezlo silné magnetické pole své uplatnìní. viz následující pøíklad ze zdravotnictví. Mnozí z nás se již urèitì setkali a již jako pacienti, nebo v odborných publikacích s názvem „nukleární magnetická rezonance“ (zkratka NMR). Jedná se o nedestruktivní zobrazení lidských tkání. Èinnost tohoto zaøízení je dosti složitá, základem však je opìt silné stabilní magnetické pole jako v pøípadì vznášení nemagnetických pøedmìtù v dutinì magnetu (princip NMR je popsán v pøíloze). Nejrozmìrnìjší èástí souèástí nukleární magnetické rezonance jsou samozøejmì opìt magnety. Trvalé, neboli permanentní o indukci 0,3 T dosahují hmotnosti nìkolika tun. Napø. permanentní magnet na typu stroncium - ferit má efektivní délku vzduchové mezery 0,55 m, indukci 0,15 T, váhu magnetù 5 tun a celkovou hmotnost 12 tun. Jejich rozlišovací schopnost je však dosti malá. Nejlepších výsledkù se opìt dosahuje (jak také jinak) se supravodivou cívkou s indukcí 0,5 až 1,5 T i více. Rozlišovací schopnost takového pøístroje je vysoká, vyžaduje však energii a kryogenní chlazení. Cena celého zaøízení je zcela logicky „úmìrná“. Samotným problémem je pak volba a pøíprava pacienta. Samozøejmì, že pacient nesmí mít pøi vyšetøení u sebe (ani v sobì) kardiosimulátor, umìlé implantáty z magnetických materiálù (cévní svorky, protézy, projektily, støepiny, atd.), ale také napø. vlásenky nebo náušnice (tyto drobné kovové pøedmìty se mohou urychlit na rychlost støely). I u tak špièkového zaøízení se ale využívá hodnoty magnetické indukce v max. rozsahu pouze nìkolika Tesla. Efektu supravodivosti se kromì lékaøství, využívá i v našem prùmyslu. V plavírnì kaolínu v Božíèanech, nedaleko Karlových Varù, napø. funguje od roku 1996 tzv. „Cryofiltr“ americké firmy Carpo, Jacksonville. Jedná se o horizontální 45 tunový supravodivý magnet, který vytváøí magnetickou indukci 5 Tesla (!). Jde o unikátní zaøízení, jehož funkèní poèet ve svìtì se pohybuje okolo deseti kusù. Slouží k odstranìní prakticky nemagnetických oxidù (napø. titanu, aj.) z tìženého kaolínu. Jejich pøítomnost v surovinì totiž zpùsobuje pøi vypálení zešedivìní porcelánu a tím i jeho neprodejnost. A protože zásoby kvalitního kaolínu jsou prakticky vyèerpány, zbyly firmì Sedlecký kaolín a.s. dvì možnosti. Buï skonèit, nebo pomocí extrémnì silného magnetického pole odstranit nežádoucí „nemagnetické“ (tj. para a dia magnetické - viz. pøíloha) oxidy ze zneèištìného kaolínu, který nelze normálními zpùsoby vyèistit. Dvì matrice tak støídavì zasunují v 1,5 minutových intervalech suspenzi kaolinu do magnetického pole, zatímco druhá se èistí. I zde však platí to, co zde bylo již nìkolikrát zdùraznìno. Vše funguje pouze v tìsné blízkosti zdroje magnetického pole. Ve vzdálenosti 2 m od pólu supravodivého magnetu dosahuje intenzita magnetického pole již ne-

28

celých 0,5 Tesla. Co se týèe náplnì tekutého hélia o teplotì - 269 stupòù Celsia a objemu 2.500 litrù, tak ta staèí na roèní provoz. Díky tomu je magnetické pole naprosto stálé (tzv. „zaklíèované“). Elektrický pøíkon elektromagnetu je díky supravodivosti tedy nulový. Pouze 10 kW si „vezme“ kompresor hélia. V pøípadì použití klasického elektromagnetu, který by mìl v tom pøípadì hmotnost nìkolika set tun, by byl potøeba trvalý pøíkon 450 kW. Nemluvì o dalších odbìrech el. eneregie pro chlazení této obøí cívky, atd. Investice v hodnotì okolo 100 mil. Kè do supravodivého elektromagnetu se tedy zøejmì firmì vyplatila, protože i nadále umožòuje tìžbu kaolinu zneèištìného tzv. „barvícími“ oxidy. Na první pohled se zdá, že jsme se dostali ponìkud stranou od Filadelfského experimentu. Ne tak docela. Jak je z výše uvedených pøíkladù zøejmé, elektromagnetické pole supravodivých magnetù dokaže v milimetrových a centimetrových vzdálenostech rùzné zajímavé „kousky“. Staèí však mezera nìkolika metrù vyplnìná vzduchem (nebo vodou), aby okamžitì došlo k jeho zeslabení natolik, že pohyb jakýmkoliv vìtším železným pøedmìtem v této vzdálenosti je díky hyperbolickému snižování jeho pøitažlivé síly zhola nemožný! Jak je tedy zcela zøejmé, odchylování torpéd nebo min pomocí elektromagnetického pole i se supravodivými elektromagnety, nepøicházelo, ani v souèasné dobì nepøichází v úvahu a jde zcela evidentnì o nesmysl. Nezbývá tedy než se podívat po další možnosti oè by se vlastnì mohlo jednat v pøípadì tzv. Filadelfského experimentu.

2. Svìtelná „neviditelnost“ - proè ne?! Prakticky všichni autoøi popisující Filadelfský experiment uvádìjí jako vrchol pokus o odchýlení svìtla tak, aby torpédoborec Eldridge jakoby obtékalo, takže loï se ztratila lidským oèím! Citujme z úvodního èlánku: „...Vyvrcholením celého experimentu pak mìl být pokus o vychýlení z dráhy nikoliv útoèícího torpéda èi radarových paprskù ale proudu fotonù, tj. svìtla! To mìlo loï jako by „obtékat“, èímž by se pro okolní svìt stala prakticky neviditelnou...“. Je vùbec nìco takového možné? Odpovìï souvisí s podstatou, co je vlastnì svìtlo? Takže, svìtlo jsou opìt elektromagnetické vlny. Celá optika tak mùže být vyložena jako teorie elektromagnetických vln. Zatímco z hlediska celé fyziky se jedná v postatì o zcela zanedbatelnou èást, z pohledu èlovìka je to pøesnì naopak. Je to logický dùsledek toho jaké ohromné množství informací mùžeme tímto úzkým proužkem spektra pomocí našich oèí vnímat. A je to zase vývojová adaptace pozemských živoèichù na skuteènost, že právì v této úzké oblasti spektra je zemská atmosféra pro elektromagnetické vlnìní propustná. Existuje sice ještì jedna oblast spektra, kterou atmosféra Zemì nepohlcuje, totiž radiové vlny o vlnových délkách 1 cm až 1 m. Ale ty jsou pro pozorování naprosto nevhodné. Za prvé by naše oèi musely mít rozmìry mnohem vìtší než je vlnová délka (tedy zhruba takové jako antény radarù!). A za druhé. Ani s takovým „okem“ bychom nerozeznali pøedmìty menší, než je vlnová délka. Samotná délka svìtelných vln je øádu desetitisíciny milimetru. To pro pøedstavu znamená, že do jednoho milimetru se vejde velice zhruba øeèeno, tisíc až deset tisích vlnových délek svìtelného záøení podle barvy viditelného svìtla. Nejkratší vlnovou délku má fialová barva, nejdelší pak barva èervená. Jejich „délka“ je mezi 0,35 až 0,76 mikrometru, (tj. pro lepší pøedstavu 0,00035 až 0,00076 milimetru). Této vlnové délce jsou pøizpùsobeny i naše oèi a proto jsou takové, jaké jsou. Základem tìchto elektromagnetických vln jsou tzv. fotony (jejich vznik viz pøíloha). Ty mají vzhledem ke své rychlosti, kde se již projevuje Einsteinova teorie relativity, i svou hmotnost. Je to øádovì 5,52 x 10-36 kg. Pro lepší pøedstavu je možné øíci, že hmotnost jednoho foto-

29

nu je rovná 0,000 005 hmotnosti elektronu (že si to hned lépe pøedstavíte, co?). Díky této hmotnosti jsou schopny pohnout lopatkami malého mlýnku uzavøeného ve vakuované nádobì. Vypadá to sice legraènì ale i svìtlo, které dopadá na Zemi tak má svoji váhu! Slunce vysílá do prostoru každou sekundu zhruba 4 milióny tun elektromagnetického záøení vèetnì svìtla! A o tu samou hodnotu je také každou sekundu lehèí!10 Ale vrame se zpìt. Na principu pøímoèarého šíøení a odrazu svìtla funguje i naše vidìní. I když øada autorù vìdeckofantastických románù to pøíliš nerespektuje. viz následující pøíklad. Urèitì si mnozí z nás jistì vzpomenou na jeden z románù Julese Verna „Tajemství Wilhelma Storitze“. I zde je hlavní postavou románu èlovìk, který se díky jisté blíže nedefinované látce stal neviditelným. Pøi hlubším zamyšlení je ale jasné, že celý tento pøíbìh stojí a padá na jediném argumentu. Ten je následující. Všichni tvorové, vèetnì èlovìka, kteøí mají oèi, vidí díky tomu, že svìtelné paprsky dopadají pøes èoèku na sítnici oka, kde se pøevádìjí na el. impulsy, atd, atd. Pokud bude èlovìk vèetnì oèí neviditelný, pak svìtlo bude procházet skrze nìj. Na „neviditelné sítnici“ se nebude nic zachycovat a neviditelný èlovìk bude logicky slepý jako kotì. Bude tedy nutné, aby mìl slepeckou hùl, zda viditelnou, èi neviditelnou, to již nechám na úvaze ètenáøe. Na stejné chybì je i pøes výše uvedené dùvody postaven i dìj nedávno (2000) natoèeného amerického filmu režiséra Paula Verhoefena s názvem: „Muž bez stínu“. Co by filmoví tvùrci neudìlali pro diváky! A je to ve skuteènosti sebevìtší nesmysl, že? Myslím tedy, že na základì tìchto argumentù není tøeba tyto skuteènì pohádkové pøíbìhy dále rozebírat. Nebyly by však lidé lidmi, kdyby neustále nevymýšleli a nespekulovali, jak alespoò èásteènì udìlat nìjaký pøedmìt ménì viditelný. A protože válka je otcem naprosté vìtšiny vìcí, je zcela logické, že na prvním místì je vojenství. Na následujících øádcích jsou uvedeny nìkteré pokusy v tomto smìru.

3. Opticky „neviditelnᓠletadla. Princip zneviditelní letadel vùèi pozorovateli „vybaveném“ pouze svým zrakem je naprosto jednoduchý. Prostì letadlo postavit z materiálu, který propouští svìtlo. Tím pádem by letadlo splynulo s pozadím, které by skrze nìj bylo bez problémù vidìt. První pokusy o „prùhledné“ letadlo zaèaly již v dobì, kdy bylo letectví ještì ve svých poèátcích. V kvìtnu až èervnu 1912 dùstojník rakousko - uherské armády Hptm. Petrocz von Petroczy nechal látkový potah letadla Taube (tj. Holubice) vymìnit za prùhledný s názvem Emaillit. Nosné prvky, tj. žebra a konstrukce trupu zùstala pùvodní - tj. døevìná. Vzdušné testy Taube probìhly v kvìtnu a èervnu 1912. Podle tehdejšího leteckého magazínu Flight ze 17. ledna 1914 bylo letadlo od letové hladiny 274 až 366 m skuteènì neviditelné. Do výšky cca 213 m byl vidìt jen pilot a motor (což muselo vypadat dosti žertovnì). Z hlediska zamíøení pìchotních zbraní se jednalo o tak nezøetelný cíl, že pøesné zacílení nebylo prakticky na takovou vzdálenost možné. Emaillit byl derivát celuoidu, dosahoval síly 0,35 mm a byl patentem firmy Emaillit z Paøíže. Jeho znaènou nevýhodou byla hoølavost. I tak ale jeho pøedstavení na jednoplošníku Moreau v roce 1913 na Paøížském areosalónu vzbudilo senzaci. Další pokusy následovaly napø. v Rusku ve stejném roce pod vedením A. Lebedìva a i takový výrobce jako Henry Farman postavil svùj experimentalní „prùhledný“ dvouplošník. Zájem projevila i US (10) Ve skuteènosti je Slunce každou sekundu lehèí ještì o nìco více (zhruba o 200.000 tun). Dùvodem je to, že kromì záøení v el. mag. spektru vysílá protony, elektrony i jiné èástice. V pøepoètu na výkon tak vyzáøí Slunce každou sekundu 3,75 x 1026 W! To je hodnota na kterou by napøíklad nestaèily dosud známe zásoby uhlí na zemìkouli ani kdybychom je zapálili všechny najednou!

30

Knubelùv „prùhledný“ dvojplošník (8. 11. 1915).

Srovnání „bìžného“ a „prùhledného“ letounu Fokker E III.

Detaily „prùhledného“ letounu Fokker E III.

31

Air Force, která vypracovala projekt svého „neviditelného“ letounu. Nejdále se však v tomto smìru dostali Nìmci. Vyvinuli svùj vlastní prùhledný materiál s názvem Cellon, který na rozdíl od Emaillitu byl podstatnì ménì hoølavý. Vùdcem celého projektu byl inženýr Anton Knubel. V letech 1913 - 1914 sestrojil dva jednoplošníky s prùhlednými potahy. Navíc druhý letoun mìl drak natøený modrošedou barvou, aby jej proti obloze bylo ještì ménì vidìt. V roce 1915 Knubel postavil dvojplošník, aby vyzkoušel jeho vojenské využití. Bohužel 8. srpna 1915 padesátiosmiletý ing. Knubel zahynul pøi letu na tomto letadle. Myšlenka neviditelnosti pøesto vyhlížela slibnì. Dalšími „neviditelnými“ letouny se stala trojice Fokkerù E III, které potažené Cellonem vstoupily do služby v létì 1916. Na rozdíl od celuoidu Cellon nehoøel ani se netrhal. Nalezl napø. široké uplatnìní v automobilovém prùmyslu jako náhrada skla. Nejprve se máèel ve vodì, aby se roztáhl a poté se jím potáhl drak letadla. Nakonec se nechal vyschnout. Materiál se nazýval Durchsichtige Bespannung neboli prùhledný potah. Trojice stihaèek E II zøejmì zasáhla i do bojù. Dne 9. èervence 1916 ohlásila 16. eskadra britského Královského leteckého sboru (Royal Flyng Corps), že francouzské stroje stíhaly v oblasti Sommy prùhledný nìmecký letoun oznaèený èervenými køíži. Nìmci testovali i nìkolik dalších letadel. Jednalo se o jeden Albatros B II, jeden Aviatik B.508/15, jeden Aviatik C I 826/16 a Rumpler C I 1130/16. Došlo i na dva „tìžké“ bombardéry typu VGO I a Linke - Hofmann R I 8/15, které mìly ocasy a zadní èást trupu potaženy tímto materiálem. Velice brzy však vyšlo najevo, že první pokus o sestrojení neviditelného letadla nevyšel. V hodnocení letecké inspekce (Inspektion der Fliegertruppen) z 11. èervence 1916 bylo konstatováno, že Cellon je pøi síle 0,4 mm o nìco t잚í, než normální plátìný potah. Celková váha Cellonu pro potažení tehdejší klasické stíhaèky dosahovala 25 kg. Velice citlivì reagoval na vlhkost, kdy okamžitì ztrácel svùj hladký povrch a zaèínal se „krabatit“, takže s letadly je možno létat pouze za pìkného a suchého poèasí, kdy byl skuteènì problém letoun objevit. V oblacích se ale jevil stejnì tmavý jako ostatní letadla a nìkdy i spíše tmavší než ostatní stroje. Podstatnou nevýhodou bylo ale to, že pøi prùstøelu se poškozená èást trhala dál, což bylo pøi letu velmi nebezpeèné. Mimo to letouny potažené Cellonem se v jistých úhlech vùèi Slunci chovaly jako zrcadlo a vrhaly svìtelné odrazy znaènì daleko, èímž „neviditelnost“ letounu ztrácela na efektivitì. Také posádky si stìžovali na oslnìní zpùsobované potahem. Výsledkem tohoto posudku bylo, že Nìmecké váleèné letectvo si podrželo standartní plátno pro potah svých letadel. Jako maskování pak používalo od roku 1916 tzv. hexagonální kamufláž, což v praxi znamenalo, že letoun byl pokryt pravidelnými mnohoúhelníky v rùzných barvách. Letadlo se tím sice nestalo neviditelné, jak Nìmci pùvodnì zamýšleli, ale bylo alespoò ménì viditelné.11 Málo známou skuteèností je i to, že na myšlence optické „neviditelnosti“ letadel pracovali Amerièané také za 2. svìtové války. V roce 1940 jistý Samuel Cabot nabídl USAF svùj zajímavý vynález. Jednalo se o speciální bílou barvu s názvem „Háze“, která vzhledem ke svému složení pohlcovala nìkteré èásti spektra viditelného svìtla a jiné naopak odrážela. Letadlo letící ve velké výšce tak mìlo díky tomuto nátìru azurovì modrou barvu, stejnì jako okolní obloha. (11) Jako perlièku lze uvést, že i v naší republice bylo vyvinuto prakticky zcela prùhledné letadlo. Jeho nosná konstrukce, vèetnì žeber, byla totiž postavená celá ze skla! Jedná se o model o rozpìtí 105 cm, šíøce køídla 40 cm a délce trupu 100 cm. K pohonu je použito elektromotorku a prázdná hmotnost „stroje“ èiní zhruba 0,8 kg. Potah je z prùhledné fólie, stejnì jako mìla skuteèná letadla popsaná výše. Øízeno je dálkovì pomocí miniaturních servopohonù. Toto unikátní letadlo skuteènì létá. Dùvodem jeho stavby však nebyla žádná vzdušná špionáž, jak by se na první pohled mohlo zdát, ale pokus o rekord, pøi použití naprosto netradièního konstrukèního materiálu pro agenturu Dobrý den v Pelhøimovì. Ta se zabývá sbíráním a zaznamenáváním rùzných kuriozit v rámci Èeské republiky, jak asi vìtšina ètenáøù ví.

32

Praktické pokusy zaèaly v roce 1941, kdy bylo touto barvou natøeno nìkolik letounù Lighitning P 38, verze F-5A. K vìtšímu rozšíøení tohoto nátìru však nedošlo, protože obloha není vždy jen modrá a v ostatních odstínech již barva tak „úspìšnᓠnebyla. Zajímavostí také je, že tajemství tohoto vynálezu utajovali Amerièané témìø ètyøicet let a zveøejnìno bylo teprve v 80. letech minulého století. Dalo by se tedy øíci, že „prùhlednᓠletadla se tak stala na první pohled pouze slepou ulièkou pøi vývoji opticky „neviditelných“ letadel. Píši zcela zámìrnì na první pohled. Napø. americký Pentagon již v roce 1995 oficielnì potvrdil realizaci dvou tajných projektù vývoje letounù s pevným køídlem, které jsou již ve fázi letových zkoušek (ty jsou však provázeny znaènými problémy s øízením a stabilitou letu). Zdokonalená technologie sestavená na bázi nových konstrukèních kompozitních materiálù a materiálù potahu letonu nové generace „stealth“ má za cíl snížit demaskující pøíznaky alespoò ve dvou oblastech elektromagnetického spektra. Zkoušky jsou provádìny ve zkušebním støedisku Groom Lake, nedaleko letecké základny v Nellis (Nevada, USA). První úspìšné testy dokazují, že nové objekty by mohly být realizovány u nových bojových letounù a zejména na miniaturních bezpilotních letounech, které by tak mohly být skuteènì témìø nezjistitelné. Nejen radiolokaèními a infraèervennými prùzkumnými prostøedky protivníka, ale ani vizuálnì, tzn. lidským zrakem! Novinkou je totiž tzv. „chytrý“ potahový materiál na principu tekutých krystalù, který je napájen z elektrického zdroje o napìtí 24 V. Kromì radiolokaèního útlumu (viz dále) má mít schopnost rychle mìnit povrchovou barvu potahu tak, aby letoun pozorovateli splynul pøi jeho letu s mìnícím se pozadím. Pøi pohledu ze zemì má mít stejnou barvu jako obloha nad ním. Naopak pøi pohledu shora proti zemi má mít horní potah takovéhoto letounu stejnou barvu jako terén pod letadlem! Zajímavé by urèitì bylo i využití takového objevu v civilním sektoru. Pokud by se tento princip napø. podaøilo pøetransformovat - èistì teoreticky samozøejmì - do svìta odívání, pak by to znamenalo zvláštì v ženské módì skuteènou revoluci (pøedstavte si napøíklad takové plavky, které na „povel“ splynou se svým pozadím - no nic). Díky tomuto druhu potahu by pak letoun této kategorie mohl bez problémù pùsobit i ve dne, což zatím souèasné špièkové letouny technologie „stealth“ nemohou. Vzpomeòme si tøeba na válku v Perském zálivu. „Neviditelné“ letouny F 117 nebyly sice vidìt na obrazovkách radarù ale vzhledem ke své tmavé barvì byly ideálním cílem v prùzraèném pouštním vzduchu, protože opticky byly viditelné ze vzdálenosti 8 až 15 km. Proto také mohly létat jenom v noci. Tento samý argument se týká i nejdražšího letadla na Zemi, bombardéru B - 2 (jeden kus za 2,1 miliardy dolarù!) ale nakonec i perspektivního F - 22. Tím se ve dne zatím znaènì omezuje jejich využitelnost v reálných bojových podmínkách. I tak je ale znaèná snaha pomocí všech možných „fint“ zmenšit šanci, že takovýto letoun bude zpozorován, když už musí letìt ve dne. Napø. u bombardéru B-2 je do spalin z motorù vstøikována kyselina chlorofluorosulfirická, která zabraòuje vzniku kondenzaèních stop (ano, to jsou ty bílé èáry, které je vidìt na obloze po prùletu letadel ve vyšších výškách). Nedá mi, abych se ještì nezmínil o snížení hluku u výše uvedeného typu, pøestože to pøímo nesouvisí s elektromagnetickým vlnìním. Jako technickou perlièku to jistì ètenáøi ocení. Takže, aby se hluk z motorù nešíøil dopøedu pøed letoun, (a nevaroval tak protivníka), je podzvukové proudìní okolo letounu zrychleno ve vstupech k motorùm na nadzvukovou rychlost (zvuk se tak nemùže šíøit dopøedu). V sacích kanálech je pak opìt zbrzdìno na podzvukovou. Chytré, že? Kapitolou samou pro sebe je tzv. tepelné, neboli infraèervené záøení. Toto svìtlo (pokud se to tak nechá nazvat), má vlnovou délku 0,75 až 15 mikrometrù. Tzn. kmitoèet v prùmìru

33

1.000 krát vyšší, než jsou kmitoèty používané v radiolokátorech. I tak je pro naše oèi ale ještì neviditelné. Dokážeme ho však cítit kožními nervovými buòkami co by teplo. Lze ho také zachytit zaèernìnými teplomìry, termoelektrickými èlánky a fotografickými filmy. Èásteènì proniká mlhou a tmou. Opìt se tedy jedná o elektromagnetické vlnìní. Vyzaøuje ho každý pøedmìt teplejší než je tzv. absolutní nula (tj. - 273,15° Celsia). Záleží pak už jen na citlivosti infraèerveného èidla, jak dokáže ten který objekt zachytit (pro pøedstavu lze uvést, že výkon signálu na vstupu do èidla nepøesahuje hodnoty kolem milióntiny mikrowattu)! Nejèastìji se jedná o vlnové rozsahy 2 - 5,5 mikrometru, tj. støední infraèervená oblast a 8 - 14 mikrometru, tj. vzdálená infraèervená oblast. Samozøejmì èím vyšší teplota, tím lépe je objekt pro infraèervená èidla viditelný, napø. tank ze vzdálenosti až 6 km. Díky vysoké frekvenci má pak èidlo podstatnì vyšší rozlišovací schopnost. Napø. pøi použití reflektoru o prùmìru pouhých 7,8 cm dokáže rozlišit v pásmu infra na vzdálenost 8 km motory jednoho letounu. Naproti tomu radar pracující s délkou vlny 3 cm a prùmìrem reflektoru 30,5 cm, není schopen na tu samou vzdálenost rozpoznat dva letouny vzdálené od sebe 1,6 km! Vzhledem k tomu, že jsem nikde nenašel, že by infraèervené záøení nìjak souviselo s Filadelfským experimentem však nemá smysl se tímto problémem hloubìji zabývat. Pro hlubší zájemce doporuèuji seznam použité literatury. Vrame se však zpìt. Ani jeden z výše uvedených pokusù se ale nesnaží svìtelný paprsek „ohnout“, jak je to zmiòováno v údajném Filadelfském experimentu. Nabízí se tedy celkem logicky otázka, zda je možné námi viditelné svìtlo ovlivnit v jeho dráze nìjakou další silou? Pokud se budeme držet takøíkajíc pøi „zdi“ je zde jedna možnost, kterou zná lidstvo od nepamìti. Nechme pøitom stranou takové klasické záležitosti jako napø. zrcadla. Dost tìžko si dokáži pøedstavit množství a velikost zrcadel kryjících loï (a zvláštì pak ten rachot po jejich a již neúmyslném, nebo úmyslném rozbití)! V titulním èlánku je zmiòováno, že: „...jinou variantou bylo vytvoøení jakési úmìlé faty morgány, èili vychýlení svìtelného zaøení tak, aby se dosáhlo pøesunutí skuteèného obrazu lodi jinám. Nepøátelští dìlostøelci by tak støíleli na jakousi imaginární siluetu, zatímco skuteèný cíl by byl opìt perfektnì neviditelný...“. Úkaz známý jako tzv. fata morgána je obecnì øeèeno starý jako lidstvo samo. Její jméno vzniklo již v øeckém starovìku. Jednalo se o vílu Morgánu, která umìla létat a pøevtìlit se do libovolné podoby. Od ní také získala svùj název: „Fata morgána“. Fyzikální pøíèinou tohoto jevu je ohyb svìtla na rozhraní dvou vrstev vzduchu o nestejné hustotì, protože se mìní jeho rychlost. Nemusí se samozøejmì jednat pouze o vzduch, protože k lomu svìtla dochází vždy pøi prùchodu paprsku do jiného optického prostøedí. V pøípadì, že nelze pøesnì stanovit hranici mezi optickými prostøedími nedochází k lomu svìtla, ale postupnému ohybu (neboli tzv. refrakci svìtla). Paprsky rùzných barev (a tím pádem i rùzných vlnových délek) se lámou pod rùznými úhly. To vyvolává rùzné jevy, napøíklad rudý západ Slunce (èervené paprsky se rozptylují nejménì a proto jich ve zmínìné situaci vidíme nejvíce). Lom paprskù tedy závisí na hustotì prostøedí, ta opìt závisí na teplotì, vlhkosti, nadmoøské výšce a dalších podmínkách.12 Existuje jediná vyjímka z tohoto pravidla - tehdy, jestliže svìtlo dopadá na rozhraní mezi dvìma rozdílnými a prùhlednými prostøedími kolmo. V tomto pøípadì pokraèuje svìtelný paprsek dál ve své cestì zcela pøímo. Jinak se odchylka od pùvodního smìru paprsku zvìtšuje s velikostí úhlu dopadu. Nejzajímavìjší úkazy ovšem nastanou, pokud se ve vrstvì teplého vzduchu objeví vrstva vzduchu studenìjšího. Potom se paprsky rùznì odrážejí od jednotlivých vrstev a vznikají všelijak otoèené obrazy pøedmìtù. Tomuto fantastickému jevu se øíká fata (12) Podle názoru amerického vìdce A.B. Frasera se pomocí faty morgány nechá napø. vysvìtlit i útìk Mojžíše a jeho lidu z Egypta. Kdy se pøed nimi mìlo rozestoupit moøe a za nimi opìt uzavøít. Izraelité vycházeli z toho, že jejich nepøátelé se utopili v moøi, jež se za nimi zase pøirozenì uzavøelo.

34

Pøi pøechodu svìtelných paprskù z vody do vzduchu (a naopak) dojde k jejich vychýlení. Èím vìtší úhel dopadu na rozhraní vzduchu a vody, tím vìtší výchylka. Pøi úhlu vìtším jak 48,5° se svìtelné paprsky odrazí zpìt. Loï na obrázku se tak nachází v oblasti, kde neuvidí ponorku, i když ta popluje tìsnì pod hladinou. FATA MORGÁNA - jedna z možností jak „deformovat“, ev. pøemístit obraz nìjakého pøedmìtu

2a - Prùchod svìtla z prostøedí opticky øidšího do prostøedí opticky hustšího. 2b - Prùchod svìtla z prostøedí opticky hustšího do prostøedí opticky øidšího.

3a, b - Paprsky pøi prùchodu stabilní vrstvou teplého vzduchu.

5 - Obraz pøi prùchodu paprskù teplou vrstvou vzduchu pøi povrchu zemì.

4 - Vícenásobné nebo otoèené obrazy pøi prùchodu svìtla nìkolika vrstvami rùzných teplot.

6 - Obraz pøi prùchodu paprskù teplou vrstvou vzduchu v urèité výšce nad povrchem zemì.

35

Zakøivení svìtelných paprskù (šipky) pøi vzdušném zrcadlení pøevráceném dolù (a), pøípadnì nahoru (b).

morgána. Bojové flotily za druhé svìtové války nìkolikrát zahájily útok na domnìlého nepøítele, pozdìji se ale ukázalo, že jde o optický klam. Uvedené jevy se neomezují jen na oblast svìtla. Ve vzduchu se mohou odrážet i jiné než námi viditelné svìtelné vlny. Mùže jít tøeba o vlny radiové, mikrovlnné i zvukové. Napø. v dobì první svìtové války byla slyšet dìlostøelecká palba do vzdálenosti 50 až 60 km a potom opìt od vzdálenosti od 100 do 150 km. Ukázalo se, že to byl pøelud zpùsobený pøítomností teplé „vrstvy“ vzduchu ve výšce asi 5 km. Vzhledem k tomu, že i radiové vlny jsou elektromagnetické záøení jako svìtlo chovají se obdobnì. Tj. šíøí se jinak ve vakuu a jinak v atmosféøe. A protože s pøibývající výškou klesá tlak a hustota atmosféry dochází k tomu, elektromagnetická vlna vyzaøovaná šikmo od zemského povrchu se ponìkud ohýbá tak, že se od zemského povrchu vzdaluje pomaleji (bližší viz soupis použité

36

Vznik vzdušného zrcadlení pøevráceného smìrem vzhùru.

literatury). Nejznámnìjší a podstatnì èastìjší je však odraz radiových vln pomocí tzv. ionosféry. O tomto problému je pojednáno v dalších kapitolách. Pokud jde o souvislost s Filadelfským experimentem, pak by bylo asi dosti problematické kolem lodi Eldridge vytvoøit pásy teplého, ev. chladného vzduchu. I kdyby se to podaøilo, obraz torpédoborce by sice byl nejasný (asi jako když se v parném létì podívate na nìjaký pøedmìt tìsnì nad rozpálenou asfaltovou vozovkou), pøesto by však loï byla stále, by nejasnì, vidìt. Úkaz faty morgány také neumožòuje optické „zmizení“ daného pøedmìtu, pouze jeho zdvojení, otoèení, atd. Krom toho v tìchto pøípadech se jedná o rozhraní vrstev vzduchu na velké ploše a v rùzných výškách, takže èlovìk neumí nìco takového vytvoøit úmìle. Na to má zatím monopol „matka pøíroda“. Pøesto však existuje jedna možnost fungující na principu optického rozhraní. Èistì teoreticky by totiž za ideálních podmínek mohla opticky zmizet ponorka plující tìsnì pod hladinou. Pøi úhlu vìtším jak 48,5° se totiž paprsky svìtla odrážející se od ponorky díky rozhraní vodní hladiny odrazí zpìt do hlubin. V tom okamžiku pøestane být podmoøský èlun z hladiny v jistém sektoru viditelný. To samé by fungovalo i obrácenì. Tj. pohled z ponorky smìrem k plující lodi. Vzhledem k tomu, že v pøípadì Filadelfského experimentu však šlo o normálnì plující loï a údajní svìdkové potvrzující zmizení byli také ve stejném prostøedí (tj. na palubì sousední lodi) chybí zde jakéko-

37

liv optické rozhraní, kde by se mohly svìtelné paprsky lomit. Jak je tedy zøejmé, tudy cesta nevede a nemá smysl se po ní dále pouštìt. Nevadí, zkusme to jinudy. Ve všech pramenech, které o Filadelfském experimentu mluví se vždy uvádí silné elektromagnetické pole. „...Byly zapnuty generátory a silné elektromagnetické pole obklopilo loï. Objevila se zelená mlha, která obklopila trup a ukryla ho pøed zvídavými lidskými pohledy...“, jak je napsáno v úvodu. Nechme stranou jeho pøípadný zdroj a zamysleme se nad tím, zda se jedním elektromagnetickým polem (z lodi) nechá ovlivnit druhé elektromagnetické pole (svìtlo), které je, jak je již výše øeèeno, složeno z fotonù. Odpovìï je bohužel negativní a naprosto definitivní. Cituji ze Slovníku školské fyziky (SPN 1988):

„...foton není nositelem žádného náboje a nedá se proto ovlivnit jiným magnetickým ani elektrickým polem!“ To v praxi znamená, že na rozdíl tøeba od proudu elektronù emitovaných rozžhaveným vláknem v televizní obrazovce , jejichž dráhu lze z boku ovlivnit kusem obyèejného permanentního magnetu (doporuèuji zkusit, uvidíte sami), u fotonu není nic takového možné. I kdybychom se snažili sebevíc a pùsobili sebesilnìjším mag. polem, nic se nestane. Svìtlo se bude dál šíøit pøímoèaøe a ani ho nenapadne, aby se „ohnulo“. Omlouvám se všem, kterým jsem shodil „modlu z podstavce“, ale taková je pravda! Myslím, že v této souvislosti by bylo vhodné napravit ještì jeden z omylù, který je v úvodním èlánku, cituji: „...Údajnì se mìlo jednat o rozšíøení úspìšného pokusu M. Faradaye z poloviny 19. století, kdy se mu pomocí silného elektromagnetického pole podaøilo vychýlit svìtlo!...“ A jaká je skuteènost? Opìt se potvrzuje to, co je napsáno v záhlaví této publikace, tj. že èást pravdy je horší, než úmyslná lež! Tento jev totiž skuteènì existuje a jmenuje se i po svém objeviteli, tzv. Faradayùv efekt. (M. Faraday * 1791, + 1867) Jenže! Faraday „neohýbal“ svìtlo ve vzduchu ale v látce! A to je podstatný rozdíl. Vložil boroolovnaté sklo mezi póly elektromagnetu a nechal jím procházet polarizované svìtlo. Jeho paprsky byly rovnobìžné s magnetickými siloèárami. Prokázal tak, že magnetické pole vychyluje rovinu rovinnì (tj. lineárnì) polarizovaného svìtla. Tento efekt se projevuje v menší míøe i u jiných optických materiálù (napø. rùzné druhy skel, u kamenné soli, vody, atd.). Faraday si ale správnì uvìdomil, že nejde o pøímý úèinek magnetického pole na svìtlo (!), pouze o jev zprostøedkovaný, kdy magnetické pole pùsobí na optické prostøedí a to pak dále na prùchod svìtla!. A je po „záhadì“!13 Ovšem nadìje umírá poslední a je nutné zcela otevøenì øíci, že existuje síla, pøed kterou i svìtlo „ohne høbet“. A tou silou je gravitace, neboli pøitažlivost. Nejenom zemská, ale i jakéhokoliv jiného hmotného tìlesa. A protože i foton má svou energii, má i hmotnost jak zde bylo již také zmiòováno. A je proto ovlivòován gravitaèní pøitažlivostí jiných tìles. Vzhledem k jeho nepatrné hmotnosti to však není žádná sláva. Pokud vezmeme nejmohutnìjší hvìzdu naší sluneèní soustavy, tj. Slunce, pak svìtelný paprsek procházející tìsnì okolo ní se „ohne“ o pouhých 1,75“ (to je asi o dvoutisícinu stupnì). Pro lepší pøedstavu lze øíci, že je to ten samý úhel, jako kdyby jste se s tváøí u teoreticky ideálnì rovné zemì dívali ze vzdálenosti 3 km na pøedmìt velikosti pìtikoruny! Pokud bychom tedy chtìli vyosit svìtelné paprsky alespoò o 10 % (což je 9 stupòù) vùèi (13) Není tøeba hledat nic složitého v názvu polarizované svìtlo. Jedná se o svìtlo, které kmitá pouze v jedné rovinì, zatímco klasické napø. denní svìtlo, kmitá nahodile ve všech smìrech. Laicky øeèeno, je to jako když hodíte hrst kovových kulièek do betonového žlabu. Zaènou skákat všemi smìry, v rùzných køivkách a pod rùznými úhly, podle toho kam dopadnou. Pokud jim však do cesty postavíte svislou møížku (odbornì øeèeno polarizátor), projdou jí pouze kulièky, které skákají (kmitají) svisle. Ostatní se dále nedostanou. Naprosto pøesnì vzniká i polarizované svìtlo. Pro detailisty - viz soupis doporuèené literatury.

38

Zakøivení svìtelných paprskù v gravitaèním poli hvìzdy Zdánlivá poloha hvìzdy B’ pøi úplném zatmìní slunce bude jiná (vzhledem k hvìzdám A a C) než její skuteèná poloha B, kterou vidíme o pùl roku pozdìji (když je slunce na opaèné stranì).

Znázornìní rozmìrù Slunce vùèi Zemi a dráze Mìsíce.

Ohyb svìtelných paprskù gravitaèními poli galaxií - gravitaèní èoèka.

ukrývanému pøedmìtu, musely by procházet okolo objektu 16.000 x hmotnìjšího, než je naše Slunce!!! Nebo jinak øeèeno: 5,33 miliardkrát t잚ím než naše Zemì!14 Eventuelnì jiná tìlesa s malými rozmìry a extrémní hustotou, napø. neutronové hvìzdy. Reálnou variantou na toto téma jsou tzv. gravitaèní èoèky, kdy gravitaèní pole vzdálených galaxií o hmotì x násobnì vìtší než naše Slunce zakøivuje dráhu svìtla pøicházejícího k nám z dalekých hlubin vesmíru. Díky tomu vidíme nìkteré jasné a záøivé vesmírné útvary (napø. kvazary) dvakrát. Tyto úkazy jsou sice zajímavé z hlediska astronomie, k vysvìtlení ev. ohybu svìtla v pøípadì Filadelfského experimentu však mnoho nepøispìjí. Tuto kapitolu tak lze uzavøít konstatováním, že lidstvo ani na zaèátku 2l. století neovládá natolik gravitaci a její podstatu, aby mohlo odchylovat svìtelné paprsky a ohyb svìtla nepøipadá a ani nepøipadal z tìchto dùvodù v úvahu. Tím pádem jsou veškeré zprávy o vychylování paprskù svìtla za pomoci elektromagnetického a gravitaèního pole v souvislosti s Filadelfským experimentem na základì výše uvedených faktù vyložené novináøské kachny a nemá smysl se jimi dále zabývat. To snad musí každý rozumnì uvažující ètenáø uznat!

(14) Abychom si alespoò trochu udìlali obrázek o velikosti Slunce, pak pro pøedstavu uvádím, že jeho prùmìr je zhruba jeden milión ètyøistatisíc km (tj. 109 prùmìrù Zemì)! Jeho hmotnost je 1,98 x 10 na 27 tun! Což je èíslo s 27 nulami (tj. 333.432 hmotností Zemì). Nevím, zda má nìkdo takovou pøedstavivost?

39

4. Radarová „neviditelnost“ Další možností Filadelfského experimentu jsou, èi byly pokusy o tzv. radarovou neviditelnost. V úvodní kapitole bylo v této souvislosti napsáno: „...a jeho snahou bylo uèinit loï neviditelnou vùèi nepøátelským radarùm...“. Zastavme se tedy u využití a možnostech elektromagnetických vln v radiolokaci. Dùvodem pro ohromný technický skok tohoto technického oboru byla hranice možností lidského oka. Lidský zrak, aèkoliv zùstal dosud nepøekonaným prostøedkem pro rekognoskaci svého blízkého okolí, selhává totiž na vzdálenosti vìtší jak stovky metrù, o mlze, špatném poèasí, èi tmì ani nemluvì. To samé se týká i napø. lidského sluchu (piloti vícemotorových vojenských letounù za 1. i 2. svìtové války napø. snižovali úèinnost pozemních odposlechových stanic rozladìním motorù na rùzné otáèky). Zlom nastal právì až vývojem a zavedením radaru, jehož historie je zde v kostce shrnuta. Samotný a v èeštinì naprosto zdomácnìlý výraz „radar“ je zkratkou nìkolika anglických slov: „RAdio Detection And Ranging“ (což v èeštinì znamená: „radiová detekce a urèování vzdálenosti“). Zatímco u klasického rádia pøenášíme mezi vysílací a pøijímací stanici pomoci elektromagnetických vln nìjakou informaci, u radaru využíváme jejich odrazu (detailní popis viz pøíloha). Podle souèasných pøedstav vykonává libovolný radar, èi spíše odbornì øeèeno radiolokátor, dvì funkce. Zjištìní objektu a zmìøení parametrù jeho pohybu (vzdálenost, výška, rychlost, zrychlení atd). Objekty, který je radar schopen zachytit, mohou být letadla, rakety, družice, vozidla, plavidla. Mohou to být však i pøedmìty z nekovových materiálù, napø. kamenné domy, ledovce, bouøkové mraky, meteorologické jevy, meteorické stopy, planety a rùzná umìlá zaøízení. Dopadající el. mag. vlny vyvolávají totiž v povrchu tìchto objektù tzv. posuvné proudy, které opìt dávají vznik odražené vlnì, èemuž se odbornì øíká sekundární vyzaøování. Ta je pak zachycena pøijímaèem. Samozøejmì vodivé materiály tak odrážejí líp, než nevodivé (bližší zájemce o tento problém musím žel bohu pro nedostatek místa odkázat na seznam použité literatury). Rozlišovcí schopnost pro zde uvedené objekty a pøedmìty je však podmínìna vlnovou délkou. Tìžko uvidíte pøedmìt o délce nìkolika cm, napø. letící støelu, radiolokátorem s vlnovou délkou v metrech. Naopak pro vesmírná tìlesa metrová vlnová délka plnì dostaèuje. Vyšší délka vlny tak sice umožòuje vìtší dosah, ale za cenu snížené rozlišovací schopnosti. Naopak vysoký kmitoèet a tím krátké délky vln poskytují detailní obraz, ale energie špatnì proniká napø. skrze husté mraky, d隝, mlhu, atd. Výsledkem tedy musí být jistý kompromis, který zohledòuje použití radiolokátoru pro ten, který úèel. Délka radarové vlny tak bývá od metrových do milimetrových délek. Tj. s kmitoètem od milióny kmitù za sekundu (MHz) až do miliardy kmitù za sekundu (GHz). Pro radiolokaèní zjišování letadel tak nejlépe vyhovuje decimetrové pásmo. Na tanky, auta, letící granáty atd. je nejvýhodnìjší zase centimetrové pásmo. A na letadlové lodì a køižníky staèí rozhraní metrového a decimetrového pásma. Vedle klasického principu radiolokace je také využíváno tzv. Dopplerova jevu. Zde se cíl ozaøuje nikoliv impulsy ale trvale. Pokud se zamìøený cíl pohybuje vùèi radiolokátoru dochází pøi odrazu radarových vln ke zmìnì jejich frekvence. Z rozsahu této zmìny frekvence plyne rychlost cíle. Problém nastane, když se cíl nepohybuje ani k radaru, ani od nìj, ale napøíè, takže se nemìní vzdálenost. Další slabinou tohoto systému je, že neumožòuje mìøit jiné parametry cíle, než jeho rychlost. Proto je oblast použití radiolokátorù, využívajícíh pouze Dopplerova principu pomìrnì omezená. Slouží v rùzných typech radiolokaèních roznìtek, v zaøízeních navádìjících øízené støely na cíl atd. V civilním sektoru jich využívá napøíklad policie k mìøení rychlosti vozidel (principiální vysvìtlení viz pøíloha).

40

Magnetron - „srdce“ každého radaru. Jedná se o elektronku k buzení velmi krátkých vln v níž ovládá tok elektronù vnìjší magnetické pole. Elektrony mezi katodou a anodou opisují složité dráhy (tzv. dynatronové kmity). Tím vzniká v anodovém okruhu støídavý proud. Bližší - viz soupis použité literatury.

Praktické provedení magnetronu. 1 - fázové spojky, 2 - katoda, 3 - vývody žhavìní a katody, 4 - anoda, 5 - chladicí žebra, 6 - rezonátory, 7 - vazební smyèka, 8 - koaxiální vstup, 9 - magnetron, 10 - magnet

41

Údajnì první, kdo upozornil na možnost využití odrazu elektromagnetických vln byl vynálezce rádia A.S. Popov pøi svých pokusech na Baltickém moøi v roce 1897. Je zajímavé, že Popov ve své zprávì, kterou podal velitelství kronštatského pøístavu tento jev nejen správnì vysvìtlil, ale také navrhl øadu možností na jeho využití pro zjišování objektù.15 Další, kdo se vyjádøil o možnosti využití odrazu el. mag. vlny byl i Nikola Tesla (o kterém bude ještì øeè). Již v roce 1900 popsal v patentu è.787412 spirální cívky, jež mìly možnost vyzáøit z akumulátoru pøijatou energii. V srpnu 1917 v èasopise Electrical Experimenter popsal princip radaru. A podle jednoho z pramenù dokonce pomocí jakéhosi primitivního radaru dokázal v témže roce urèit na hladinì plovoucí ponorku (?). Rozdíl proti souèasným radiolokátorùmy byl pouze v tom, že dnes se vyrábìjí el. impulsy v magnetronu (viz plánek), zatímco Tesla je vyrábìl akumulováním el. energie v kondenzátorech a jejich následným vybitím pøes svùj tzv. Teslùv transformátor (viz 2. díl této publikace). První mìøení vzdálenosti pomocí radiových vln uskuteènili roku 1924 fyzikové Appelton a Barnett pøi mìøení výšky ionosféry na principu spoždìní. Tj. mìøil se èas mezi vysílaným a pøijímaným signálem. V roce 1928 byl zkonstruován první radiový letounový výškomìr, kdy se el. mag. vlny odrážely od zemského povrchu. Jako perlièku lze uvést, že až do roku 1930 nebylo známo, že i malé objekty mohou dát mìøitelné odrazy. Teprve v roce 1931 pozorovali poštovní inženýøi v Anglii radiové odrazy od letounù, považovali je však za rušení. Podobné výsledky o odrazu el. mag. vln byly publikovány v roce 1933 ve Spojených státech. Zjistilo se, že letouny dávají slabé odrazy, které lze detekovat citlivým pøíjímaèem. Pokud jde o ÈR, tak zde první práce v oblasti radiolokace zapoèaly v letech 1932 - 33. V této dobì se tak stává úloha zjištìní objektù pomocí el. mag. vln technologickým problémem - zaèíná rozvoj radiolokace. Další vývoj a zdokonalování radiolokátorù se ubíralo cestou zkracování vlnových délek. První radiolokátory pracovaly v pásmu metrových vln (tj. 15 m, 4 m a 1,5 m). Pozdìji byly konstruovány radiolokátory pracující v decimetrovém pásmu (50 a 60 cm) a posléze v centimetrovém pásmu (10 a 3 cm). V jednotlivých státech šel vývoj radiolokace nezávisle na sobì a mìl rùzné smìry. Nejrychleji probíhal v Anglii, nebo ta byla nejvíce ohrožena a použití radiolokátorù pro obranu zemì bylo vyvoláno akutní potøebou. Oficielnì teprve 13. bøezna 1938 poprvé zachytil v Anglii radar letící objekt na vzdálenost 123 km ve smìru (tj. azimutu) a výšce. Výsledkem bylo, že ještì v témže roce byl vybudován øetìz britských výstražných radiolokátorù sloužících pro obranu Londýna a ústí Temže. Tyto radiolokátory pracovaly na vlnì 15 m a s impulsovým výkonem 150 kW. Ten byl pozdìji zvýšen na 1 MW. Délka impulsu byla 12 mikrosekund a opakovací kmitoèet 25 Hz. Dosah byl 200 km. V roce 1940 byl systém doplnìn radiolokátory CHL s délkou vlny 1,5 m. V roce 1939 došlo k výrobì prvních britských radiolokátorù pro letouny, které pracovaly na stejné vlnové délce, jako pøedešlý typ. Je zajímavým paradoxem, že na Birmingamské univerzitì byl sestrojen výkonný generátor centimetrových vln, který byl nazván magnetronem. Tento objev nebyl využit v Anglii ale byl pøedán do Spojených státù, kde pùsobil jako revoluèní prvek, který dostal americkou radiolokaci v období druhé svìtové války na pøední místo na svìtì. V roce 1940 byly sjednoceny práce amerických a britských technikù v oboru radiolokace. Americký byl zamìøen na konstrukci centimetrových radarù pro stihací letouny, a støeleckého pro protiletadlové dìlostøelectvo. V roce 1941 byly provedeny první úspìšné zkoušky s centimetrovým palubním radiolokátorem. Tento systém se osvìdèil i pøi vyhledávání ponorek. Téhož roku byl uveden do provozu (15) A.S. Popov byl první podle knih, ze kterých jsem èerpal. Je možné, že po alegorické zmìnì režimu v listopadu 1989 bude prvním vynálezcem radaru v našich knihách urèen nìkdo jiný. Otázka je, který „nebojsa“ na ministerstvu školství po tomto datumu praštil pìstí do stolu a øekl: „Ten to byl!„

42

Rozdìlení radiolokaèních prostøedkù podle umístìní, operaènì-taktického urèení a podle bojového použití.

centimetrový støelecký radiolokátor dìlostøelectva oznaèený SCR - 583. Pøístroj již automaticky sledoval cíl v námìru i odmìru. Tento úspìšný systém byl pozdìji vyrábìn v licenci v SSSR pod oznaèením SON - 4. Rovnìž v Nìmecku byl na zaèátku války sestrojen výstražný radiolokátor typu Freya, který pracoval na vlnové délce 2,4 m a mìl dosah 120 km a støelecký radiolokátor Würzburg, pracující na vlnì 50 cm a s dosahem 30 km. V roce 1942 byl vyvinut palubní støelecký radiolokátor FUG s délkou vlny 2 m a dosahem 4 až 6 km. Technické potíže na centi-

43

metrovém pásmu vedly ve válèícím Nìmecku k závìru, že toto pásmo není vhodné pro radiolokaèní úèely. Pozdìji se ukázalo, že to byla osudová chyba, která zpùsobila zaostávání radiolokace v Nìmecku v pásmu centimetrových vln. Dùkazem toho je i znièení témìø celého nìmeckého ponorkového loïstva spojeneckými letadly, vybavenými centimetrovými radiolokátory. Zatímco na poèátku 2. svìtové války mìly armády a loïstvo všech velmocí pouze nìkolik typù radiolokátorù, na jejím konci poèet typù a jejich množství podstatnì vzrostlo. Použití radiolokaèních prostøedkù podstatnì zvýšilo úèinnost mnoha druhù zbraní a v jádru zmìnilo zpùsob vedení války. Po jejím skonèení pokraèoval další vývoj radiolokace po celém svìtì. Zvyšování letových rychlostí, výšky letu a doletu prostøedkù vzdušného napadení vyžadovalo konstrukci radiolokátorù s dosahem stovek a tisícù kilometrù, jejich sjednocení do jednotného systému radiolokaèního zjišování a zapojení tohoto systému do výpoèetní sítì pro rychlé zpracování údajù. Je už pak pouze na èlovìku, zda získané údaje použije pro váleèné úèely, nebo pro civilní letectví, èi pøedpovìï poèasí. Samostatnou kapitolou jsou pozemní radary pro zjišování pohyblivých pozemních cílù, napø. automobilù, tankù, dìl i lodí. Další použití našla radiolokace v astronomii. K nejmohutnìjším radioteleskopùm patøí napøíklad radioteleskop v Nìmecké spolkové republice, jehož parabola má prùmìr 100 m. Ještì vìtší je radioteleskop umístìný v kráteru vyhaslé sopky na Portoriku. Jeho nepohyblivé odrazné zrcadlo má prùmìr 310 m ! To soustøeïuje zachycené el. mag. vlny do pøijímací stanice zavìšené na lanech ve výšce 150 m nad jeho støedem. Zkracováním, èi prodlužováním jednotlivých závìsù držícím pøijímací èást je možné zamìøit radioteleskop i stranou od své osy. A tím rozšíøit pozorovací sektor do vesmíru.16 Pomocí tìchto „monster“ tak mùžeme zachycovat el. mag. vlny, které k nám letí z hlubin vesmíru více jak 10.000 miliónù let (ze Slunce „jen“ osm minut)! Díky nim byly objeveny takové vesmírné objekty, jako napø. pulsary, které vysílají radiové vlny v krátkých impulsech s pøesností milióntiny sekundy, nebo quasary, které se od nás vzdalují fantastickou rychlostí okolo 250.000 km/s!. Ale to je již jiná historie, pøesahující rámec této publikace. Vrame se zpìt na Zemi. Vzhledem k vysoké frekvenci se radarové vlny chovají jako svìtlo a šíøí se pouze v mezích optické viditelnosti. Všechny radiolokátory jsou tedy schopny pracovat pouze na pøímou viditelnost. Za „roh“, tj. za kopce, do údolí atd. to prostì nejde.17 Díky tomu mohou nízko letící létající prostøedky (vrtulníky, øízené støely s plochou dráhou letu, atd) využívající terénních pøekážek, podlétnout radarový štít možného protivníka. Proti tomu je elegantním øešením umístìní radaru na letadlo. Cíl je tak ozaøován elektromagnetickou energií zhora, kde je efektivní odrazná plocha nejvìtší. Nejznámnìjší je v tomto smìru americký letoun Létajícího støediska øízení a uvìdomování (LSØU) E - 3 SENTRY, známý též jako AWACS. Ten pùsobí proti vzdušným cílùm. Proti cílùm, èi objektùm umístìným na zemi byl postaven tzv. J-STARS, umístìný opìt na letounu Boeningu E-8A. Pùsobí jako informaèní a navádìcí støedisko pro vedení pozemní války (oba systémy jsou popsány podrobnìjí v pøíloze této publikace). V poslední dobì se také uvažuje o umístìní radarù na balony a vzducholodì. (16) Tento obøí radioteleskop si zahrál i v jednom filmovém dílu o superšpiónovi Jamesi Bondovi s názvem Zlaté Oko s Pierce Brosnanem v hlavní roli, který uvedla i naše televize. V roce 1995 jej natoèila filmová spoleènost United Artists Corp. (17) Pro detailisty musím uvést, že za jistých, zcela vyjímeèných podmínek, existuje tzv. anomální šíøení el. mag. vln. Pokud tyto podmínky nastanou, mùže klasický radar o vlnové délce 1,5 m a s dosahem okolo 35 km „dohlédnout„ pomocí tzv. atmosférického vlnovodu, obepínajícího zemský povrch, až do vzdálenosti 2.700 km! Naopak napø. mlha mùže dosah podstatnì snížit. Bližší viz soupis použité literatury - skripta Základy radiolokace.

44

Vzhledem k vyšší zranitelnosti i cenì je však snaha nechat celé zaøízení na zemi. Posledním hitem v tomto oboru jsou proto tzv. „zahorizontální radary“, neboli tzv. OTH (tj. Over The Horizont). Na rozdíl od vìtšiny normálních radarù nepracují v milimetrovém, èi centimetrovém pásmu ale mají délku vlny okolo 10 až 100 m. Název zahorizontální souvisí s jejich schopností snímat prostor za horizontem Zemì. Jejich schopnosti jsou skuteènì obdivuhodné. Tento typ radiolokátorù byl pøi zkouškách schopen objevit letící cíl ve výšce od 150 do 7.500 m o ploše pouhých 0,1 až 0,3 m2 na vzdálenost až 2.800 km!!! Na jakém principu pracují? Využívají totiž vtipnì ionosféry k odrazu vyzaøovaných vln (vznik ionosféry a její vlastnosti viz pøíloha). To že el. mag. vlny dopadají na cíl shora má opìt výhodu v tom, že plocha napø. letounu v pùdorysu je vždy podstatnì vìtší než zpøedu èi zezadu. To je podstatná výhoda zvlaštì proti cílùm vybavených prvky stealth. Na druhou stranu i zahorizontální radary mají své nevýhody. Jejich hlavním nedostatkem je malá rozlišovací schopnost na bližší vzdálenosti, tj. zhruba v rozmìzí 1,5 až 40 km od radaru. Nepøesnost pøi urèení cíle v tomto prostoru je úctyhodných 10 až 50 km. Navíc detekèní schopnosti tìchto radarù ovlivnòuje i inosféra, jejíž stav je promìnný. Bohaté a dlouholeté zkušenosti s vývojem OTH radiolokátorù metrového pásma má pøedevším Rusko. V posledních letech se tímto smìrem ubírá rovnìž Francie. Pro lepší detekci pøibližujících se cílù je tedy nutno kombinovat nasazení zahorizontálních radarù s jinými typy, aby došlo k vzájemnému potlaèení nevýhod rùzných zaøízení. A protože je snaha pøedbìhnout protivníka, soubìžnì s rozvojem radiolokace se intenzivnì pracovalo na prostøedcích, které by dokázaly radar oslepit, èi oklamat.

5. Jak se „schovat“ pøed radarem Použití radaru ve 2. svìt válce mìlo samozøejmì za následek snahu najít prostøedek, který by dokázal „oslepit“ tyto zvídavé „oèi“. Druhá svìtová válka je bohatá na pøíklady, kdy radiový prùzkum získal cenné údaje o nepøátelských radiotechnických prostøedcích a tak umožnil jejich úèinné rušení. Nejprve to byly pasivní prostøedky, které jsou schopny rušit takové navádìcí systémy, které pracují na principu pøíjmu energie odražené od cíle. Jsou to pøedevším radiolokaèní a nìkteré radionavigaèní systémy. Velkého rozšíøení v rámci tohoto boje v dobì 2. svìtové války došly tzv. dipólové odražeèe. V Anglii mìly název „window“ (tj. okno), v USA se jim øíkalo „chaff“ (tj. øezanka). Princip je velice jednoduchý. Jedná se v podstatì o pokovené pásky. Jejich délka se rovná polovinì vlnové délky, na které pracují radiolokaèní zaøízení, která chceme rušit. Jsou to obyèejnì tenké hliníkové pásky o síle asi 0,01 mm a šíøce 1 až 3 mm. Aby se tyto proužky nekroutily, musí být dostateènì tuhé, což je provedeno jejich podélným pøehnutím. Nìkdy se používá i pokoveného papíru, Síla pásku bývá 0,02 mm a samotný papír slouží jako výztuha. Modernìjším zpùsobem je sklenìné vlákno pokovené kovem s dobrou el. vodivostí. Vyrábìjí se tak, že nekoneèné sklenìné vlákno se protahuje vanou s roztaveným zinkem. Síla pokovené vrstvy je asi 2 až 7 mikronù. Shozené pásky vytváøejí celistvý oblak, od nìhož vzniká velké množství odrazù, které zcela zakrývají stínítko radiolokaèní stanice. Protilokaèní odrážeèe se balí do jednotlivých svazkù po 1.000 kusech. Váha jednotlivého svazku je nevelká, cca 60 g. Nechají se použít i vìtší svazky s 10.000 pásky. Snahou je, aby jeden svazek imitoval cíl rovný 40 až 60 m2 (což pøedstavuje odraznou plochu støedního až tìžkého bombardovacího letounu). Pro zvìtšení šíøky rušeného pásma se balí do svazku odražeèe rùzných délek. Balíèky jsou v letadle vkládány mezi dva papírové pásy, které se vyhazovacím mechanismem od sebe oddìlují a balíèky dipólových odražeèù vypadávají do volného prostoru pod letadlem. Svazky odražeèù se pøi shozu rozsypávají a jednotlivé odražeèe padají rychlostí 70 až 80 metrù za minutu. Oblak odražeèù, na jehož pozadí je cíl skryt, je schopen úèinnì

45

Možné zpùsoby radiolokaèního rušení.

odrážet el. mag. vlny v prùbìhu 10 až 30 minut (záleží samozøejmì na výšce). Pro skrytí tìžkého bombardovacího letounu je zapotøebí desítek a nìkdy i stovek kilogramù tìchto protilokaèních páskù. Je samozøejmé že již v dobì druhé svìtové války byla provádìna rychlá zmìna pracovních kmitoètù jednotlivých radarù, která tak eliminovala shazované pásky pevných délek. Byla používána rùzná pøídavná zaøízení, která dovolovala rozlišit signály cíle od signálù z protilokaèních páskù. Napø. jedno ze zaøízení fungovalo na principu pravidelného kmitání odraženého signálu, zpùsobovaného otáèením vrtulí. Toto kmitání vyvolávalo ve sluchátkách slyšitelný tón. Pokud nebyl v oblaku páskù žádný letoun, ozýval se ve sluchátkách jen šum a praskot. Samozøejmì záleželo na množství páskù. Byl - li signál odražený od páskù pøíliš silný, rozlišoval se signál zpùsobený cílem velmi nesnadno. Atd. atd. atd. Fantazii se meze nekladly. To, že by se v pøípadì Filadelfského experimentu mohlo jednat o pokusy s touto technologií potvrzují i slova z úvodního èlánku: „...Projekt nesl krycí oznaèení „Operace Windows“ a jeho snahou bylo uèinit loï neviditelnou. Nejjednodušší metodou bylo rušení nìmeckých radarù spoustou staniolových páskù shazovaných ze spojeneckých bombardérù“ ?! Zdálo by se, že v dnešní dobì rychlých nadzvukových letadel se tento zpùsob pasivního rušení ponìkud „pøežil“. Letoun pohybující se vysokou rychlostí se totiž ostøe liší od pomalu padajícího oblaku odražeèù. Bylo by však chybou je zatracovat. V pøípadì, že je potøeba zmást a dezorientovat protivníka, konají i nadále cenné služby. Vždy totiž zpùsobí na obrazovkách nepøátelských radiolokátorù zmatek, který mùže útoèníkovi pøinést nìkolik cenných sekund pøi pronikání obranou nepøítele. Záleží samozøejmì na technické úrovni radaru a logicky i na zkušenostech jeho obsluhy, jak se s takovým problémem dokáží co nejrychleji vyrovnat (napø. pøepnutím radaru na jinou vysílací frekvenci, atd.). Jsou také i poslední možností obrany proti støelám navádìným vlastním radarem (moc to však nepomáhá, nebo moderní støely si „pamatují“ místo posledního zdroje radiového záøení). Z tohoto dùvodu zùstaly tyto dipólové odrážeèe ve výzbroji i tìch nejmodernìjších armád svìta. A nejen tam. V dnešní dobì se úspìšnì po-

46

užívají jako napø. klamné cíle. Jejich vhodným rozmístìním v terénu je možné v dosáhnout charakteru odražených signálù imitace napø. opevnìní, budov, mostù, øek, silnic, atd. Nejedná se však o pásky, jako ve výše popisovaných pøípadech, ale o tzv. koutové odražeèe. Jde o velice jednoduché a vtipné zaøízení. Principem jsou tøi vzájemnì kolKoutové odražeèe - trojúhelníkový a ètvercový. mé protínající se kovové stìny, Je-li paprsek namíøen do kouta, vytvoøeného tøemi stìnami, nastábuï ètvercové, nebo trojúhelní- vá trojnásobný odraz, po kterém se paprsek vrací zpìt do smìru, ze kterého vyšel. kové (viz obr.). Díky tomuto tvaru dávají koutové odražeèe silný zrcadlový odraz pro všechny smìry záøení. Variantou na toto téma jsou koutové odražeèe tvoøené pouze tøemi kovovými tyèemi spojené pod vzájemným úhlem 90°, jejíž délka je volena vždy podle délky pracovní vlny radiolokátoru. Napø. øízená støela nevelkých rozmìrù vybavená koutovým odražeèem mùže imitovat velký letící klamný cíl pøed skuteèným bombardovacím letadlem. Aby se dezorientace nepøítele ještì zvýšila, je možné koutovým odražeèem ve støele otáèet.V civilním letectví se koutové odražeèe používají napø. u vìtroòù, kdy jejich laminátová konstrukce neodráží radarové paprsky. Proto se za kabinu montují koutové odražeèe pro lepší viditelnost tìchto typù letadel na obrazovkách radarù øízení letového provozu. Naprosto stejné koutové odražeèe se používají i pøi pøeletu „neviditelných“ letadel typu „stealth“ (napø. F 117A - viz dále) v blízkosti civilních leteckých koridorù, èi pøímo v nich. Dùvodem je zvýšení bezpeènosti ostatních letadel. Z toho se také odvíjejí rùzné „zaruèené“ novinové zprávy otiskované ze zahranièních zdrojù i v našich bulvárních plátcích. Ty uvádìjí, že pøi pøeletu tam a tam, dne toho a toho byl radarem zachycen „neviditelný“ letoun. Je to nesmysl. Letoun byl radiolokátorem zachycen proto, že letoun byl úmyslnì „zviditelnìn“ koutovým odražeèem z výše uvedených dùvodù! Koutovými odražeèi jsou vybaveny i záchranné èluny námoøních lodí. V pøípadì jejich hledání je záchranné letadlo vybavené radiolokátorem snadno najde i za nepøíznivých povìtrnostních podmínek. Jinak pokud by se chtìl nìkdo u nás podívat na klasický koutový odražeè, staèí si zajít k nìjaké splavné øece. Vìtšina bójí vyznaèující plavební dráhu na Labi, ev. na Vltavì má totiž na své horní èásti podivný „hranol“. Což je zde popisovaný koutový odražeè urèený pro radary plujících lodí, které absolvují trasu za zhoršené viditelnosti (mlha, tma, atd). Ještì úèinnìjší (avšak také mnohem dražší) je tzv. foTzv. fokuzaèní odražeè. kuzaèní odražeè v podobì polokoule Odražeè se konstruuje jako koule vrstveného provedení z plastického materiálu, pøièemž jedna polokoule je s vnitøním pokoveným povrchem. O úèinmetalizovaná, takže pøedstavuje reflektor. nosti tohoto odražeèe si mùžeme udìlat

47

stejnou pøedstavu ze zprávy, že jedna polokoule o prùmìru 30 cm dává stejný odraz jako cíl o ploše 65 m2! Jak z výše uvedených øádkù vyplývá, radarový odraz ovlivòuje nejen celkový tvar, ale pøedevším detaily. Napø. ostré kouty, rùzné pøechody v konstrukcích, ústí antén, štìrbiny poklopù, vstupní a odtokové otvory klimatizaEfektivní odrazová plocha pro radiolokátory u rùzných vojenských zaøízení. ce, vstupní otvory pøívodù vzduchu k motorùm, nedostateènì èistý potah, atd. (vždy jen napø. vysunutí podvozku u nejmodernìjšího bombardéru B - 2 postaveného v technologii stealth, znamená asi tisícinásobné zvìtšení efektivní radiolokaèní odrazné plochy!). Prakticky to funguje tak, že radarový signál dopadne na jednu plochu, odrazí se od ní ke druhé a od ní zase zpìt pøímo k radaru. Ani okrouhlé tvary nejsou samospasitelné. Radarové signály se ve skuteènosti mohou „plazit“ po obvodu zaobleného trupu a odrazit se nazpìt k radaru. To vše pak vede v souèasné dobì k takovým extrémùm, že napøíklad u vyvíjených miniaturních bezpilotních letounù (které zde již byly zmiòovány v souvislosti s mìnitelnou barvou potahu), se uvažuje s pøistávacím podvozkem na høbetì letounu, takže ten se pøed pøistáním musí otoèit o 180°. Dùvodem jsou by i nepatrné štìrbiny krytù podvozku, které zpùsobují radarové odrazy. Ze stejného dùvodu je zde umístìno i sání vzduchu pro tryskový motor! Svou roli má samozøejmì i frekvence radaru. Tvar, který má silnou radiolokaèní odezvu pøi jedné frekvenci, nemusí být zjistitelný pøi druhé. Na rozmìrech pøitom tolik nezáleží. Malý ventil, nebo møížka mùže tvoøit pøevážnou èást radiolokaèní odrazné plochy. Další možností pasivní ochrany je snaha zabránit odrazu energie radaru od cíle. Jedná se o materiály, které pohlcují, èi rozptylují dopadající elektromagnetické vlny ve své hmotì. Napø. v Nìmecku byla za druhé svìtové války vyvinuta látka tohoto typu o tloušce 63,5 mm. Skládala se ze tøí pruhù støídavì vodivých a nevodivých (tzv. dialektrických). Jako nevodivé èásti bylo použito pìnoplastu, která mìla stejnou vodivostní konstantu jako vzduch. Vrstva zabezpeèovala pohlcení radiových vln v rozsahu od 4 do 13 cm. Jednalo se v podstatì o prvopoèátek materiálu, který pozdìji dostane název RAM (Radar Absorbent Materiál èili látka pohlcující radiové vlny). Nìmecko této látky použilo napø. u ponorek. Byli jí potaženy tzv. „šnorchely“. Tj. trubice pøivádìjící vzduch do ponoøené po- „Šnorchel“ nìmecké ponorky potažený materiálem pohlcujícím radarové vlny. norky ale pohánìné vpøed pomocí dieselo-

48

vých motorù, které potøebují pro svou práci kyslík. Nìmci se tímto dosti zoufalým èinem snažili snížit možnost odhalení plujícící ponorky a nabíjející své akumulátory. A protože na hladinì to nešlo, musela pod ní. Pøi své mohutnosti však byla tato vertikální roura, vèetnì kulového uzávìru na konci, zachytitelná paprsky radarù spojeneckých letadel. Byla tedy snaha minimalizovat radarový odraz pomocí RAM. Materiál mìl sílu vrstvy 20 až 30 cm (!). Váha celého krytu byla 50 až 80 kg. Intenzita radarového odrazu se zmenšila zhruba na polovinu. Jeden z pramenù uvádí, že tímto materiálem bylo zkušebnì potaženo 12 ponorek (bohužel se mi nepodaøilo zjistit, zda to bylo skuteènì provedeno a jaké byly výsledky. Pozn. autora)! Pokud jde o letadla, tak prvním letadlem, které mìlo nízký radarový odraz bylo samokøídlo bratøí Hortenù. Konkrétnì pak stihací proudové samokøídlo Horten Ho - IX, s výrobním oznaèením Gotha - 229, které bylo zalétané na konci 2. svìtové války. Toto letadlo mìlo pouze døevìné køídlo, jakákoliv kormidla na konci trupu chybìla. Samotné køídlo bylo døevìné s pøekližkovým potahem, pouze centroplán tvoøila kovová trubková pøíhradovina. Podle nepotvrzených údajù pomýšleli jeho konstruktéøi na použití sendvièového pøekližkového potahu s vlastnostmi RAM. Tzn. pøekližka mìla být impregnována plastickými složkami a výplò mìla tvoøit sklíže-

Stihací proudové samokøídlo Horten Ho - IX, s výrobním oznaèením Gotha - 229 s minimálním radarovým odrazem.

49

Plánek stihacího proudového samokøídla Horten Ho - IX, s výrobním oznaèením Gotha - 229.

ná smìs døevìného uhlí a døevìných pilin18. V Nìmecku byly rovnìž provádìny experimenty s nátìrovými hmotami na bázi uhlíkového plniva. Další pokusy byly provádìny s materiály, které obsahovaly malé kovové èásteèky, na kterých se radarové záøení rozptylovalo, promíchané s nevodivým materiálem, který záøení dále rozptyloval. Ruští konstruktéøi zase zkoušeli absorbèní nátìry na bázi grafitu. Poèátkem 90. let byl ovìøován i specielní pryžový nátìr. Každý materiál RAM byl pøitom optimalizován pro nìjakou frekvenci èi rozsah frekvencí radarù protivníka. V dnešní dobì jde zhruba o kmitoètová pásma od 1 do 18 GHz, pøièemž „zeslabují“ radarový odraz o cca. 30 dB (to je, pøeloženo do normální mluvy, zeslabení pøibližnì o tøiètvrtiny - pozn. autora). A pracuje se na dalším rozšíøení tohoto pásma. V rámci naprosté objektivity je však nutné otevøenì pøiznat, že materiál RAM není samospasitelný. Staèí dešová pøeháòka a namoèený RAM materiál ztratí na povrchu požadované vlastnosti, dokud opìt neuschne. To potvrzuje i jeden z pramenù, který øíká, že nejmodernìjší a nejdražší letadlo svìta, americké B - 2 by mìlo být na zemi stále umístìno v hangáru s klimatizací. Dùvodem jsou výše uvedené øádky. Látka pohlcující na povrchu letadla radarové vlny je totiž neobyèejnì citlivá na zemské vlivy. Ztrácí vlastnosti radarové „neviditelnosti“ pøi vystavení dešti, vlhku a teplu! Vrame se ale zpìt do historie. Válka však skonèila døíve, než mohly být tyto technologie plnì realizovány. V kolébce radarové techniky - Anglii, probìhly pouze zkušební lety s døevìnými kluzáky nad prùlivem La Manche a sledovala se možnost jejich zahycení radary. Pováleèná technologická revoluce umožnila miniaturizovat radiolokaèní zaøízení. V praxi to znamenalo napøíklad pøesné nièení bodových cílù, noèní pøízemní let, nebo navádìní protile(18) Pro hlubší zájemce bych ještì dodal, že prototyp tohoto letounu - Go 229 V3 byl po 2. svìtové válce pøevezen do Spojených státù a nyní se nalézá ve státì Maryland ve sbírkách muzea Silver Hill.

50

tadlových raket a kanónù na letící cíl. V roce 1960 byl radarem navádìnou raketou sestøelen nad územím SSSR americký špionážní letoun U - 2. Tato událost v podstatì odstartovala vývoj radarovì obtížnì zjistitelných letounù, neboli tzv. „stealth“. Snahou konstruktérù bylo minimalizovat efektivní odrazovou plochu, odbornì øeèeno RCS (tj. Radar Cross Section). První, kdo se zabýval touto myšlenkou byl v polovinì tøicátých let konstruktér prvního britského radaru sir Robert Watson Watt. Pokraèovatelem byly Spojené státy, kde v polovinì 50. let probíhal základní výzkum radiolokaèní odrazné plochy letadla s cílem pochopit pøíèiny odezvy radaru. Byly zkoušeny rùzné metody, jak zmenšit radiolokaèní odraz letadel. Napø. u špionážního letounu U - 2, který v letech studené války létal pøes území dnes již bývalého Sovìtského Svazu a východního bloku, to bylo témìø životní nutností. Konstruktéøi f. Lockheed dostali všechny dostupné informace o ruské radarové technice a jejím vlivu na úèinnost systémù, které U - 2 sledovaly. Na letounu Article 341 bylo zkoušeno všelicos. V rámci projektu Rainbow (upozoròuji, že oficielní název údajného Filadelfského experimentu mìl být „projekt Rainbow“! Pozn. autora), tak napø. byly napínány dráty o rùzné dipólové délce od koncù vodorovné ocasní plochy ke koncùm køídel a od pøídì letadla k vrcholu kýlové plochy. Dále bylo letadlo pokryto Eccosorbem, který pohlcoval mikrovlny. Jednalo se o materiál z pìnové gumy v nìmž byla zalita kovová møížka známá jako Salisbury Screen. Žádný postup však nebyl úèinný na celém rozsahu ruských radarových kmitoètù. Na nìkterých naopak odraznou plochu ještì zvìtšovaly. Letadlo se kromì toho stalo hùøe ovladatelné, mìlo zvìtšený aerodynamický odpor a zhoršenou stabilitu. Nejlepší øešení, na které se v té dobì pøišlo, bylo natøít U-2 zlovìstnì vyhlížející tmavou barvou Iron Ball na feritovém základì. Radiolokaèní odrazná plocha se tím do jisté míry zredukovala a letadlo bylo hùøe zjistitelné. Stále to však nebylo ono a intenzivnì se proto pokraèovalo ve výzkumech. Jediné možné øešení spoèívalo v tom, že se zaøízení pro pohlcování a zeslabování radarových vln stane pøímou a nedílnou souèástí letadla, na což u U - 2 bylo ovšem pozdì. Nutno zcela otevøenì pøiznat, že v tomto smìru jsou pilíøem práce vìdcù bývalého SSSR. První výsledky byly publikovány v roce 1962. V sedmdesátých letech pak zahájili ameriètí odborníci ve Skunk Works vývoj prvního poèítaèového programu Echo I schopného spoèítat efektivní odrazovou plochu. Program øešil Maxwellovy elektromagnetické rovnice, jejichž výpoèet pøedpovídal odraz, èi rozptyl elektromagnetického záøení na daném geometrickém tvaru. Problém byl jasný. Radiolokaèní odrazná plocha letadla závisela na tøech faktorech - tj. tvaru letadla, frekvenci radaru a úhlu mezi letadlem a radarem. Poslední faktor, úhel pohledu byl ze všech nejsložitìjší. V nìkterých pøípadech mùže zmìna úhlu pohledu o velikosti pouhé tøetiny stupnì zpùsobit až 32 násobnou zmìnu této odrazné plochy. Když se

51

všechny tyto faktory spojí, radiolokaèní plocha mùže kolísat v øádu jednoho miliónu! Výsledkem je, že namísto povrchu zhotoveného z hladce zakøivevených ploch, mìl celé letadlo tvoøit soubor plochých plátù, které by radarové signály odrážely mimo pole radaru. Tento systém plochých trojúhelníkových panelù vešel ve známost jako „faceting“ (tj. fazetování), protože svým tvarem pøipomínal diamant. V roce 1975 zahájila firma Lockheed vývoj letounu Have Blue pro ovìøení tìchto výpoètù. Nejprve byl postaven tøetinový model, pozdìji pak model ve skuteèné velikosti. Zkoušky probíhaly v mìøícím støedisku letectva ve White Sand (stát Nové Mexiko - USA). Výsledky byly fantastické. Bìhem zkoušek jej radar nedokázal vùbec detekovat. Operátor si dokonce myslel, že maketa spadla z podstavce. Radarové odrazy od stojanu držícím model byly podstatnì silnìjší, než od modelu. Poté radar pøece jen zachytil odraz - od vrány, která si na model sedla...! Pøi té pøíležitosti bylo rovnìž zjištìno, že povrch takovéhoto letounu se bude muset udržovat v absolutní èistotì. Ptaèí trus napø. zvyšoval odezvu radaru o plných 50% ! V rámci letových zkoušek se skuteèným Have Blue bylo mj. zjištìno, že pøi jednom z letù zachytil radar letoun na vzdálenost 80 km! Po pøistání a peèlivé kontrole bylo zjištìno, že v potahu se uvolnily tøi špatnì utažené šrouby a vyènívaly pouhé 3 mm (!) nad pl᚝ letadla. Radiolokaèní odrazná plocha letounu tak výraznì vzrostla. V praxi to znamenalo velice peèlivou pøedletovou pøípravu a dotahování všech krytù a úchytù na rùzných místech pláštì letadla. Napø. pøed každým letem se kryty a odstranitelné panely musely

52

53

utìsnit kovovou páskou a podvozkové kryty bylo zapotøebí vyrovnat, aby správnì pøiléhaly. Po usazení pilota a uzavøení kabiny vyplnili pøíslušníci personálu spáry po obvodu speciálním antiradarovým nátìrem, který musel pøed startem letadla zaschnout ! Koneèné výsledky však každopádnì znamenaly prùlom v projektování letadel a na jejich konci je pak již zde zmiòovaný letoun typu F 117A. Místo ladného tvaru køídel a zaobleného trupu klasického letadla byl ale sestrojen vyloženì šeredný stroj, svým tvarem jakoby poskládaný z øady rùzných ploch. Protože to bylo první letadlo zkonstruované elektrotechniky, není divu, že se dopustili øady aerodynamických høíchù. Letoun trpí bez automatické kontroly stability všemi možnými druhy nestabilního chování. Nebýt vyspìlého elektroimpulzivního øízení (technický termín FBW) s automatickou kontrolou stability, stroj by se ani nedostal do vzduchu. Jakýkoliv mechanický záložní systém by byl jen pøítìží, protože bez elektronické kontroly stability je pilotហtohoto letounu naprosto nemožná. Díky svému neforemnému tvaru má také samozøejmì zvýšený aerodynamický odpor se všemi dopady na rychlost. Na druhou stranu ovšem nutno smeknout klobouk pøed jeho tvùrci. Èelní odrazová radarová plocha je neuvìøitelných 0,01 m2 !!! Dùslednost konstruktérù šla tak daleko, že napø. mezi vrstvenými skly kabiny letadla je zlatý film, který zachycuje elektromagnetické záøení odražené od vnitøku kabiny, vèetnì pilota! Základním principem je snaha, aby radarové záøení bylo odráženo jiným smìrem, než zpìt k radiolokátoru. A protože vìtšina záøení dopadá na letoun pod úhlem do 30° od jeho podélné osy, jsou panely potahu sklonìny tak, aby odraz míøil pryè od zdroje signálu. Rotující lopatky turbínového motoru, které jsou vynikající odrazovou plochou pro paprsky radiolokátoru, byly napø. ukryty za plastové møíže vsazené do pøívodu vzduchu. Je logické, že se vždy najde nìjaká èást, která je v tak nepøíhodném úhlu, že signál se vrátí k radiolokátoru. Tento obèasný odraz, který se neopakuje pøi dalších otáèkách radarové antény, se ale automaticky odfiltruje jako falešný (zvláštì u starších typù radarù). Ev. trvá pøíliš krátký okamžik, než aby se nechal sledovat. Mimoto je radiolokaèní signál i zeslaben, protože se odráží od materiálu RAM, kterým je pokryta pøevážná èást konstrukce letounu. Záleží samozøejmì i na typu použitého radaru. Napø. vìtšina radarù støel zemì - vzduch nedokáže

54

letoun detekovat, dokud se nedostane do jejich minimální vzdálenosti, za níž už letadlo nemohou stíhat. Nejlepší je let pøímo k radaru, kdy má stroj minimální èelní odraznou plochu. Letouny nejsou údajnì zjistitelné ani žádným palubním radarem a to vèetnì vlastního amerického radarového systému vèasné výstrahy na letounu E - 3 AWACS (viz pøíloha). Nakonec osádky íráckých radarù pøi válce v Perském zálivu by o tom mohli vyprávìt své. Radarové odrazy letounù F 117A nebyly buï vùbec zachyceny, nebo mìly jen neurèitý tvar. Pøestože tyto letouny podnikly bìhem konfliktu na 1.272 bojových vzletù v trvání 6.900 hodin a shodily na tìžce bránìné cíle v Iráku na 2.000 tun bomb, èímž znièily na 40% prioritních cílù, nezaznamenaly pøi tom jedinou ztrátu (na druhou stranu nutno objektivnì pøiznat, že z celkového poètu bojových vzletù mnohonárodnostních sil šlo o necelé 1% u letounù F 117A). Faktem ovšem je, že se jednalo o protivníka vybaveného klasickými radiolokaèními prostøedky. Zùstává otázkou bez odpovìdi, jak by si tyto letouny vedly v pøípadì použití tzv. bistatických radiolokátorù, oznaèované také TBIRS (tj. Tactical Bistatic Radar System). Principem tìchto zaøízení je vìtší poèet vysílaèù a vìtší poèet pøijímaèù v rámci jednoho radiolokátoru rozptýlených v terénu. Jedná se o cca 25 až 100 vysílaèù a pøijímaèù rozprostøených v urèitém prostoru a pracujících, dle zahranièních zdrojù, na metrovém vlnovém pásmu. Pøibližující se cíl je tak ozaøován z rùzných smìrù, èímž je podstatnì zvýšena možnost odrazu k jednomu z mnoha pøijímaèù i v pøípadì letounù (nebo i jiných cílù) typu stealth. Zkoušky bistatických radiolokátorù probíhají intenzivnì v nìkolika státech již od sedmdesátých let. Praktické využití však naráží na øadu problémù spojených zejména se synchronizací rozptýlených vysílaèù a pøijímaèù. Další možností, jak dosáhnout rozptýlení dopadajících radarových vln je použití køivkových ploch s velkým polomìrem køivosti. Toto køivkové tvarování bylo poprvé použito na nìkterých èástech vysoce nadzvukového prùzkumného letounu SR - 71 Blackbird (tj. Èerný pták). Zajímavostí u tohoto typu bylo použití keramických trojúhelníkù vložených do hran nosných ploch, které zpùsobovaly neurèitý okraj radarového odrazu. Komplexní použití køiv-

U letounu B-52 se na velikost èelního radarového obrazu nebral žádný ohled, u B-1A se na to již myslelo a u konstrukce pøední èásti motorových gondol B-1B to je hlavní zámìr.

55

kových ploch umožnil až pøíchod výkonnìjších poèítaèù v osmdesátých letech, schopných tyto komplikované matematické úkoly øešit. Koneèným dùsledkem je souèasný nejmodernìjší (a zároveò i nejdražší) americký bombardér f. Northop B - 2 Spirit (tj. Duch). Již sama o sobì konstrukce tohoto létajícího køídla bez svislých ocasních smìrových ploch má zákonitì i malou odraznou plochu. To je však jen pouhý základ pro nejmodernìjší technologie. V prùbìhu vývoje tohoto typu bylo analyzováno 100.000 snímkù radarových prùøezù modelù letounu B - 2 a jeho souèástí. Rozsáhlé testování v aerodynamickém tunelu zabralo 550.000 hodin! Pro jeho výrobu bylo navrženo 900 nových výrobních postupù a metod, vèetnì podzvukových øezacích nástrojù, automatického seøizování nástrojù pomocí trojrozmìrné databáze, laserovou kontrolou øezných ploch, atd. Radarový odraz je ve srovnání s bombardérem B - 52 zhruba setinový. Jeho demaskující pøíznaky jsou údajnì ještì nižší, než u podstatnì menšího (a staršího) stroje F 117, který je popsán výše. Z pùvodní flotily 133 tìchto „super“ letounù byla ale objednávka z finanèních dùvodù seškrtána na pouhých jedenadvacet letounù. I tak je cena za dvacítku letadel skuteènì úctyhodná - celkem 44,7 miliardy dolarù!!! Mezi „výkøiky techniky“ kterými je tento letoun vybaven patøí i tzv. aktivní snižování radarového odrazu (RCS). Principem je vysílaè umístìný v letadle, který pøíjme signál radaru dopadajícího na letoun, „otoèí“ ho o 180° a v reálném èase se stejnou intenzitou jej vyšle zpìt. Originální a upravený signál se tak navzájem vyruší a k radaru se tak nic nevrací. Tento na první pohled elegantní zpùsob má samozøejmì i své „ale“. V pøípadì ozáøení letounu radary z rùznou frekvencí a z více stran se z toho okamžitì stává komplikovaný problém pro výkonný poèítaè!19 (19) Pøi pohledu do historie se nejedná o žádnou novinku. Již v polovinì osmdesátých let se zkoušely v prùmyslu odhluènit na stejném principu nìkteré „hlasité“ provozy (nešlo tedy o radarové vlny ale o zvukové, což je u tohoto principu v podstatì jedno). Byly to napø. lisovny, kotlárny, atd. V praxi to asi dopracovali nejdál v blízkosti anglického univerzitního mìsta Cambridge. V tovární hale zde pracovala plynová spalovací trubína pro výrobu el. energie. O hluènosti spalovacích turbín není asi tøeba se hloubìji rozepisovat. V roce 1981 zde nad výfuk z turbíny o prùmìru 3 m umístili 4 mikrofony a po obvodu vytvoøili jakýsi „náhrdelník“ z nìkolika tuctù nejsilnìjších basových reproduktorù. A funk-

56

Proti hluku protihlukem. Obdobný zpùsob odstranìní nežádoucího hluku „protihlukem“ (viz. poznámka 19).

Je pravdìpodobné, že relativní „nedoknutelnost“ tìchto radarovì neviditelných letadel skonèí s nástupem nových radarù, pracujících s velmi širokým rozsahen frekvencí. Tento „antistealth radar“ je v podstatì pulzní radar s extrémnì krátkými pulsy, který tak mùže pracovat s gigawattovým výkonem v ultraširokopásmovém spektru s tisíci frekvencemi v jediném pulsu. Faktem je, že i sami Amerièané pøiznávají, že tento letoun mohou zjistit nìkteré souèasné vysoce výkonné pozemní radary vèasné výstrahy. Pøi pokusných náletech proti tìmto vysokofrekvenèním systémùm bylo zjištìno, že letoun dokáže zredukovat svùj radiolokaèní odraz zhruba na polovinu oproti bìžným letadlùm. A nijak se také oficielnì nevyjádøili k prohlášení Rusù, kteøí tvrdili, že protizbraní vùèi tomuto americkému letounu mohou být protiletadlové systémy nové generace vyvinuté v Rusku, jako napø. S - 300PMU (SA - 10A „Grumble“) a S - 300V - 9M83/82 (SA - 12A/B „Gladiátor /Giant“). Zdá se tedy, že technologie tvùrcù stealth zatím tedy nesplnila sny svých tvùrcù o naprosté nezjistitelnosti letadel. Dosud se tak nepodaøilo vytvoøit letoun absolutnì „neviditelný“ pro radiolokátory a proto je vìnována velká pozornost dalšímu zdokonalování technologie stealth aplikací nových objevù. Nejde jen o oblast konstrukce a speciálních materiálù. Jedná se hlavnì o rùzná elektronická opatøení. Dokonce? Zachycený signál se opìt „otoèil“ o 180°, výkonovì upravil na stejnou hodnotu jako u zdroje a pomocí reproduktorù v reálném èase „vyhrával“ zpìt do haly. Pokud byl systém správnì seøízen bylo výsledkem snížení hlubokých tónù, které nejen slyšíme ale i vnímáme jako vibrace, asi zhruba na jednu dvacetinu. Z hlediska klasického sluchového vnímání to odpovídá snížení hluku o dvì tøetiny. Nevýhodou byla a je samozøejmì cena zaøízení. V pøípadì vìtší plochy zdroje hluku (napø. válcovací stolice) záleželo také na tom, kde se jednotliví pracovníci nacházeli vùèi reproduktorùm, atd. Problém je totiž komplikován tím, že lidé mají uši po stranách hlavy a nikoliv vedle sebe, jako oèi. Intenzita signálu tak musela být rùzná v závislosti napø. na pootoèení hlavy, èi celé postavy. Závìr tìchto pokusù byl, že je to sice zajímavý nápad, ale špunty do uší proti hluku pro zde pracující proletáøe pøíjdou podstatnì levnìji!

57

58

59

ce se zkouší, zda by efektivní radiolokaèní odrazná plocha nemohla být napø. snížena pohlcováním energie radiolokaèních signálù vrstvou ionizovaného plynu, kterou bude vytváøet specielní zaøízení (že by pøece Filadelfský experiment? - viz dále)! V tomto pøípadì se však jedná o oprášený starý nápad, který tu již byl. V šedesátých letech totiž zkoušela CIA v rámci projektu Kempster ionizovat øídký vzduch pøed letadlem pomocí iontového dìla a redukovat tak jeho odraznou plochu. Kempster však neuspìl a musely se hledat jiné, ponìkud konvenènìjší systémy (pro úplnost lze dodat, že se jednalo o letoun A - 12, pøedchùdce letounu SR 71). Ani tato snad až fantasticky vypadající opatøení nebudou samozøejmì samospasitelná. Èesky øeèeno, na každou zbraò se vždy najde protizbraò. Reagovat na tato protiopatøení samozøejmì stojí nemalé finanèní prostøedky, které jen v USA v souèasnosti dosáhly èástky cca 70 miliard (!) USD. Je tedy snaha využít každé dostupné možnosti. Mezi nì napø. patøí minimalizovat elektromagnetické vyzaøování palubních systémù. Paradoxem je, že osádka letounu B-2 nakonec musí stejnì použít radiolokátor, který aè zapnut pøi letu na cíl pouze dvakrát krátkodobì, je pøesto znaènì demaskujícím prvkem. První zapnutí radaru je nutné asi 8 minut pøed pøíletem k cílovému prostoru pro urèení poloh, poètu a rozpoznání pozemních cílù. Cílem druhého krátkého intervalu na vysokých kmitoètových pásmech asi 60 až 90 sekund pøed odhozením pum je postupné ozaøování pozemních cílù, které slouží k pøepoètu relativní polohy tìchto cílù vùèi letounu. Tyto adresné údaje jsou pøedány jednotlivým pumám a ty jsou pak odhazovány pøibližnì 10 až 15 sekund pøed dosažením prostorù cílù. Díky vysoce výkonému palubnímu poèítaèi je dosaženo maximální pøesnosti. Pøi zkouškách v roce 1996 byl ovìøován shoz pum pøi vodorovném letu ve výšce 12.000 metrù, kdy bylo dosaženo pravdìpodobné kruhové úchylky dopadu bomb v cíli pouhých 6 až 8 metrù!!! Je samozøejmé, že se nejedná o obyèejné bomby padající z letounu volným pádem. Jsou zde použity pumy Mk 84, které mají v zadní èásti inerciální zaøízení, kombinované s vestavìným terminálem GPS, letovým øidicím poèítaèem, øiditelnými stabilizaèními køidélky a koncovým hnacím motorem. Vzhledem k tìmto konstrukèním „vymoženostem“ lze s tìmito pumami po odhození z pumovnice manévrovat v prostoru 10 km širokém a 16 km dlouhém! Jenže! V praxi neexistuje ideální dokonale smìrová anténa (jedinì snad v reklamách výrobcù smìrových antén). Každá smìrová anténa, vèetnì radarové, má tak totiž kromì svého hlavního vysílacího smìru, pro který je urèena, i boèní „laloky“ smìøující do stran, kam je vyslána èást vyzáøené el. mag. energie. A právì na toto demaskující záøení èekají rùzné snímaèe, vèetnì špièky v tomto oboru - pasivního systému TAMARA (viz pøíloha). Je tedy maximální snaha potlaèit jakékoliv boèní el. mag. záøení. Pro tyto úèely je vyvíjen radiolokátor nové generace s malou pravdìpodobností zachycení jeho vyzaøování. Technický název je LPI tj. Low Probability of Intercept (v èeštinì zhruba øeèeno: „malá pravdìpodobnost zachycení“). Radiolokátor typu LPI je charakteristický pøelaïováním kmitoètù, adaptivním øízením vyzaøovaného výkonu využitím vyšších kmitoètových pásem tj. 30 až 300 GHz(!) a extrémním potlaèením boèních smyèek vyzaøovací charakteristiky. Vzhledem k jeho nedostateènému dosahu asi 30 km však øeší tento problém pouze èásteènì. Proto je zdokonalování radiolokátorù vìnována velká pozornost. Pøi samotných bojových akcích létají letouny v utajeném režimu pøi nìmž pracuje jen nejnutnìjší zaøízení. Letoun je navigován vlastním inerciálním systémem, doplnìného popøípadì o satelitní navigaci (GPS). Nezbytnou komunikaci zajišuje radiové spojení pøes družici. Pro bližší orientaci se používá pasivní infraèervený systém noèního vidìní, který nemá žádné demaskující pøíznaky, atd., atd. Detailnìjší popis technického vybavení tìchto letadel by vydal na samostatnou knihu a proto musím bližšího zájemce bohužel odkázat na soupis použité literatury. Na závìr této kapitoly lze snad jen dodat, že technologie stealth nemá v civilní sféøe

60

prakticky žádné využití, takže jde v podstatì o vyhozené peníze! Na rozdíl od øady jiných, pùvodnì zcela vojenských technologií, které byly pøeneseny do normálního života (napø. radiolokace v civilním letectví, teflon z tepelného pláštì návratových pouzder družic na kuchyòské pánve, družicové sledování poèasí, atd., atd.). V souvislosti s Filadelfským experimentem se však podiívejme, jak by šlo znesnadnit radarovou detekci volnì plující námoøní lodì. Vždy dle úvodního èlánku mìlo jít o: „...pokusy rozptýlit radarové paprsky protivníkových radarù silným elektromagnetickým polem tak, aby se místo chránìného objektu na stínítku objevila pouze nic neøíkající rozmazaná skvrna...“?! 20

6. Radarovì „neviditelnᓠloï Nechme tedy stranou radarovì „neviditelnᓠletadla a podívejme se na to co je nosným tématem této publikace, tj. lodní konstrukce, èi spíše loï. A to v pøípadì, že Filadelfský experiment mìl být jedním z prvních pokusù o maskování vùèi radiolokátorùm. Nakonec, tyto pokusy se provádí až do dnešní doby, nebo je snaha pøedstihnout ev. protivníka. Co vlastnì víme? Cituji z úvodního èlánku: „...Po doplutí do rejdy filadelfského pøístavu.....obklopilo loï množství pøístavních dìlníkù a technikù, kteøí na nástavbách i na palubì lodi zaèaly montovat množství antén, takže torpédoborec brzy zaèal pøipomínat vánoèní stromeèek...“ ... a v jiné èásti úvodu se píše: „....že na palubì mìly být umístìny ètyøi masivní generátory (?), nebo mìlo jít o dva generátory o výkonu 0,068 MW (uvádí se i 0,075 MW) umístìné v prostorech støeleckých vìží (?) a ètyøi vysokofrekvenèní vysílaèe, každý o výkonu 2 MW...“. Na základì tìchto údajù lze témìø zcela jasnì identifikovat že jde o problematiku tzv. aktivního radarového rušení (viz tabulka). Jedná se o další možnost, jak „oslepit“ radar protivníka. U letadla B - 2 Spirit jsem se zmiòoval o principu, kdy se otáèí o 180° pøijímaný signál a vysílá zpìt. Nutná je však vyspìlá výpoèetní technika. Zde se však jedná o nìco jiného. K tomuto zpùsobu aktivního rušení nepotøebujeme žádný poèítaè, pouze silný vysílaè. Zaøízení využívá již zde øeèeného poznatku, že k radaru se díky hyperbolickému šíøení el. mag. pole vrací pouze zlomek vyzáøené energie. Vyzaøovaný výkon vysílaèe bývá 100 až 1.000 kW v impulsu, pøijaté signály mají „výkon“ v rozmezí 10-10 až 10-14 wattu (detailní pøíklad viz pøíloha). Proto musí být pøijímací èást radiolokátoru velice citlivá. Pokud do ní vyšleme signál, který x násobnì pøevyšuje normální pøíjem dojde okamžitì k jeho zahlcení.21 Tato zaøízení se dìlí na úzkopásmová, kdy rušící frekvence pøekrývá pouze vysílací pásmo jednoho radiolokaèního pøijímaèe. Obranou je pøeladìní radaru na jinou frekvenci. Proto je lepší použít širokopásmové rušení. Tzn. že široké kmitoètové spektrum rušícího vysílaèe pøekrývá øadu radarových frekvencí. To umožòuje zarušení nìkolika radiolokátorù najednou. Nutno však mít na pamìti, že dnešní typy radiolokátorù pracují v pásmech (tj. s délkou vlny) (20) Je zajímavé s odstupem èasu sledovat, jak se vyvíjely názory na rùzné problémy. V souvislostí se schopností radaru detekovat letadla na velkou vzdálenost zpùsobily, že optická kamuflហna letounech ztratila význam. Od druhé poloviny roku 1944 nelétaly bombardéry a stihaèky USAF s maskovacími nátìry, ale mìly pøevážnì holý kovový povrch. USAF u této praxe zùstala jak za korejské války, tak i na zaèátku války ve Vietnamu. Teprve ve druhé polovinì šedesátých let se maskování opìt stalo standartem. U námoøního letectva praxe nemaskovaných a bohatì pomalovaných letounù rùznými obrázky a symboly svých jednotek na bílém základì vydržela až do poèátku osmdesátých let minulého století, kdy i zde byla zavedena tzv. Tactical Paint Scheme a letouny tak dostaly jednotný šedomodrý „kabát“. (21) Opìt v tom není tøeba hledat nìjaký problém. Je to naprosto stejné, jako když Vám nìkdo v noci posvítí silnou svítilnou do oèí. Lidské oko, v tomto okamžiku maximálnì pøizpùsobené minimu svìtla, není na tak silný zdroj pøipraveno a èlovìk díky oslnìní okamžitì pøestane vidìt.

61

Jeden z mnoha projektù lodì se sníženým radarovým odrazem. Na obrázku je fregata postavená technologií „MEKO“ (tj. pomocí unifikovaných dílù - dìla, elektrocentrála, mùstek atd.).

Jedna z možných podob torpédoborce DD-21 v pøedstavách firmy Raytheon. Pozn. autora: zlaté radarovì „neviditelné“ a pøitom elegantní a krásné plachetnice!

od 5 mm do 5 m, èemuž odpovídá kmitoèet od 60 GHz do 60 MHz. Tj. pøeloženo do normálního jazyka kmitoèet od 60 miliard kmitù za jednu sekundu (!) do 60 milionù kmitù za jednu sekundu. Tento rozsah je tak obrovský, že nelze prakticky realizovat pokrytí ve všech pásmech souèasnì. Proto lze úèinnì zarušit jen nìkterá vysílací pásma. Z toho plyne další nevýhoda a to potøeba znaèného vysílacího rušícího výkonu a tím i patøièného zdroje na zaèátku. Výkon rušièe je tak dán parametry nepøátelského radiolokátoru, jeho vzdáleností a plochou cíle. Jeho hodnota je dána jednotkou W/MHz, èili èesky øeèeno výkon na urèitou frekvenci. Dalším problémem je, že zatímco klasický radiolokátor vysílá impulsivnì, tzn. po vyslání signálu èeká na odraz, rušiè musí pracovat nepøetržitì. A opìt se tak v pøípadì širokopásmových rušièù do-

62

Pohled do budoucnosti. Studie na kolmo startující a radarovì „neviditelný“ bezpilotní letoun fy. Lockheed Martin Tactical Aircraft Systems. Pøedpokládaná hmotnost stroje má být cca 500 kg, rychlost cca 900 km/h. Dolet asi 960 km. Dostup až 12.000 m. Nosit by mohl pumy o hmotnosti 50 až 120kg. Z dùvodù sníženého radarového odrazu je sání do motoru umístìno na høbetì trupu letounu. I letadlová loï v pozadí má tvar trupu zmenšující co nejvíce radarový odraz. Veškeré konstrukèní èásti, které nemají charakter stealth (napø. výtahy), jsou vyklápìcí a po použití se zaklopí zpìt do trupu.

stáváme do výkonových hodnot, které nelze prakticky realizovat. Další pøekážky napø. pùsobí, když je radiolokátor blízko k cíli, který chceme radarovì „zneviditelnit“. Je to logické. Signál odražený od bližšího pøedmìtu je silnìjší, než od pøedmìtu, který je daleko. Proto i výkon aktivního rušièe musí být úmìrnì vyšší. Naprosto stejná situace nastane, když bude zvýšen vyzaøovací výkon radiolokátoru. Tím pádem i energie odražená od cíle bude vìtší. A tím nesnadnìjší bude vytvoøení rušícího signálu nad signálem užiteèným. Atd. atd. atd. Na základì tìchto skuteèností je tak limitováno použití tohoto druhu rušení. Mùžeme si je dovolit pouze v pøípadech, kdy na nìjakém „kilogramu navíc“ nezáleží. Tzn. pozemní stanovištì a plavidla! V našem pøípadì tak mohlo jít napø. o torpédoborec Eldridge. Blízkost dalších dvou lodí, které sledovali torpédoborec na svých radarových obrazovkách, jak je uvedeno v úvodním èlánku, tomuto druhu pokusu nasvìdèuje. S nejvìtší pravdìpodobností bylo zkoumáno jak velký výkon je potøeba pro zarušení blízkých radarù. K èemu takový pokus? Napø. k jeho praktickému využití v akcích provádìných za bezmìsíèných nocí. Kdy by okolní prostor byl sledován pou-

63

ze za pomocí radiolokátorù. S tím souvisí i montហantén po nástavbách. Co je lepší? Jedna obøí anténa na stožáru, nebo øada menších, které jsou rozesety po nástavbách? Odpovìdìt nelze zcela jednoznaènì. Záleží, co od celého tohoto zaøízení oèekáváme. Zda smìrovost, nebo každá anténa vyzaøuje i do stran, èi úèinnost. Èi zda je lepší vyzaøovat velký výkon velkou anténou, èi menší vìtším množstvím, anebo obrácenì? Zda se za takovou loï opatøenou rušícím zaøízení dokáží „schovat“ i další plavidla a ev. kolik a jak velká? Další možností mohla být snaha (vzhledem k tomu, že pokus byl údajnì provádìn v pøístavu), zkusit i to, zda se nechá radarovì „zneviditelnit“ i èást pobøeží?! Ev. kde by taková rušící loï mìla být zakotvená, aby se tak stalo. Atd. Pøes všechny teoretické výpoèty je vždy nejlepší praktický pokus. A ten byl zøejmì také uskuteènìn. Nakonec pokusy v souvislosti s REB (tj. radioelektrický boj) pokraèují do až do dnešní doby. Ještì bych dodal, že zpùsob aktivního rušení zde byl popsán velice rámcovì. Další možností je tzv. polarizaèní výbìr, kmitoètový výbìr, prostorový výbìr, krátkodobé zapojování radiolokátorù, atd. Za nejvhodnìjší je považováno tzv. rušení beze stop, které obsluhy radiolokátorù identifikují jako poruchu pøístrojù. Pro hlubšího zájemce doporuèuji seznam použité literatury pro tuto kapitolu. Na každý pád to nemìní nic na tom, že Filadelfský experiment, pokud byl uskuteènìn, mìl s nejvìtší pravdìpodobností tento základ. Je zajímavé, že zpùsob aktivního rušení zùstal zachován do dnešní doby prakticky pouze u letectva. Vzhledem k tomu, že pùsobí v prostoru mezi letounem a PLØS (tj. protiletadlovou øízenou støelou), což jsou obvykle vzdálenosti od nìkolika desítek do stovek metrù, staèí relativnì malý výkon (1 až 10 W). Díky tomu mají radiolokaèní rušièe i malé rozmìry a vejdou se bez problému do rùzných podvìsných kontejnerù pod nosné letouny urèené pro tyto úkoly. Jde napø. o americké letouny EF - 111 RAVEN, èi EA - 6B PROWLER, ev. F - 4G WILD WASEL, které jsou vyloženì urèeny pro radioelektronický boj (zkrácenì REB). Posledním výkøikem techniky v tomto oboru jsou tzv. závìsné rušièe, které jsou vleèeny na lanì za letounem. Ty vysílají do smìru navádìné støely odpovìïový signál, shodný s radiolokaèním signálem odraženým od letounu a pøijímaný navádìcí soustavu støely. Rozdíl je v jeho nìkalikanásobném zesílení. Navádìcí soustava støely se zcela logicky zamìøí na cíl s nejsilnìjším odrazem a „jde po nìm“. Uvažuje se i o zavìšení této „návnady“ na optické vlákno pøenášející veškeré signály . Veškeré složité, objemné a tìžké prvky tak zùstanou na palubì letounu a v miniaturním rušièi zùstane pouze anténa. Pøípadné znièení takovéhoto rušièe PLØS pak vyjde samozøejmì podstatnì levnìji a na jeho místo se prostì vypustí další! Pøibližná cena takového kompletního rušièe se pohybuje okolo 10.000 USD. Vojskové zkoušky tohoto zaøízení mìly být údajnì zahájeny již poèátkem léta 2000. Pro statické, nebo pomalu se pohybující cíle je však zpùsob obrany založený na aktivním rušení velkým výkonem v souèasné dobì vyloženou sebevraždou a pùsobí jako vyloženì demaskující prvek. Dùvodem jsou vysoce citlivá pasivní sledovací zaøízení (zkratka PPS) typu naší Tamary, která zde již byla zmiòována.22 Zatímco tedy letadlo má výhodu v rychlosti a možnosti pohybu ve tøech smìrech, co taková loï pohybující se proti letadlu doslova hlemýždím tempem po hladinì oceánu? Systém aktivního rušení nepøátelských radiolokátorù byl tak možný jen ve své dobì, kdy protivník nemohl, èi spíše nemìl, èím patøiènì reagovat. V dnešní dobì je situace jiná, jak z výše uvedených øádkù vyplývá. Co tedy dál? Jediné øešení nabízí technologie stealth , tj. maximální (22) A nejen ta. Ve výzbroji moderních armád jsou øady protiradiolokaèních støel. Jmenujme napø. americkou leteckou øízenou støelu AGM-88B HARM - tj. High Speed Anti - Radiation Missile (což v èeštinì znamená: „Vysocerychlá protiradiolokaèní støela“). Ta má dosah 25 km, celkovou hmotnost 361 kg a navádìcí kmitoètové pásmo radaru na které je schopná se zamìøit v rozsahu od 100 MHz do 40 GHz. V cíli dokáže prorazit pancíø o síle až 15 cm.

64

zmenšení efektivní odrazné plochy. Její princip zde byl popisován o kapitolu výše v souvislosti s radarovì „neviditelnými“ letadly. Nejdále pokroèily v tomto smìru USA. Jedenáctého dubna 1993 zde byla èásteènì odtajnìna loï s pøíznaèným názvem Sea Shadow (tj. Moøský stín), která svým tvarem i barvou silnì pøipomíná plující víko od rakve (obr. na zadní stranì obálky). Protože se muselo použít sklonìných bokù lodního trupu, kvùli malému radarovému odrazu, je výsledkem této lodní konstrukce katamarán (tj. dvoutrupá loï). Byla postavena mezi lety 1983 až 1985 v kalifornském Redwood City opìt firmou Lockheed, která zde použila stejné technologie jako pøi výrobì letounu F 117, o kterém zde již byla také zmínka. Loï byla postavena na základì objednávky amerického námoønictva. V letech 1985 až 1986 byla po nocích zkoušena v blízkosti pobøeží Kalifornie. Je 49,2 m dlouhá, má dva dieselovy motory, každý o výkonu 588 kW (tj. 800 koní). Pøenos výkonu je dieselelektrický a dvojice elektromotorù pohání v každém trupu jeden tøílistý lodní šroub. Maximální rychlost je 15 uzlù (tj. cca. 26 km/h). Díky všemožné automatizaci je zde i minimální posádka. Bohužel se mi nepodaøilo zjistit kolik. Údaje o této lodi jsou totiž velice skoupé. Zajímavé také je, že tato loï nemá vzhledem ke své ponìkud atypické konstrukci kormidla. Øízení smìru plavby se tak urèuje pomocí rùzných otáèek pohonných jednotek. Vzhledem k rozmìrùm se nechá odhadnout i standartní výtlak na nìkolik stovek tun. Pro konstrukci trupu s nejvìtší pravdìpodobností nebylo možno použít materálu RAM pohlcujícího elektromagnetické vlny (a který je detailnì popsán v pøedešlé kapitole), protože ten ztrácí svou schopnost již pøi navlhnutí. Omývání moøskými vlnami a vodní tø횝í by mu tak na funkci zøejmì pøíliš nepøidalo! Hlavní obranou proti elektromagnetickým vlnám zùstalo tedy sklonìní plátù trupu. Stejný systém protiradarové ochrany, jako v pøípadì lodi Sea Shadow, do svých plánù budoucích váleèných lodí zahrnula i øada dalších firem. V praxi to znamená naprosto hladké boky i nástavby sklonìné od kolmice, bez jakýchkoliv výstupkù, zábradlí, kotevních úchytùm. Je zde minimum pravých úhlù. Ev. výklenky (pro záchranné èluny) jsou pøekryty posuvnými kovovými sítìmi. Jako pøíklad lze uvést fregatu tøídy LA FAYETTE francouzské provenience o výtlaku 3.600 tun, která již splòuje alespoò èásteènì výše uvedené podmínky. Dalším projektem je americký torpédoborec DD - 21 jehož obrázek je zde také otištìn. První loï tohoto typu by mìla být zakoupena v rozpoètovém roce 2004. Ètenáø mi asi dá za pravdu, že tyto lodì jsou možná ideální z hlediska minimalizace radarového odrazu. Z pohledu lodní architektury je to však úplná katastrofa! Vrame se však ještì k použití silného elektromagnetického pole k zarušení protivníkových radarù. V úvodní pasáži je totiž dále napsáno: „...veškeré úsilí bylo soustøedìno na myšlenku vytvoøit abnormálnì silné elektromagnetické pole sahající do vzdálenosti cca 35 m nikoliv ve vodì nýbrž ve vzduchu! Výsledným efektem takto vzniklé ionizace vzduchu mìla být jakási jemná mlha zahalující loï. V tomto umìlém „oblaku“ ionizovaného vzduchu mìlo dojít k rozptýlení radarových paprskù protivníkových radiolokátorù tak, aby místo kontury chránìného objektu se na stínítku radarù objevila nic neøíkající rozmazaná skvrna“. Ionizace a její dùsledky jsou popsány v pøíloze této publikace v souvislosti s ionosférou a odrazem radiových vln. Nabízí se otázka, zda by i radiové vlny vyzaøované silným vysílaèem byly schopny udìlat to samé, co sluneèní záøení, tj. ionizovat. Odpovìï je bohužel pro pøíznivce Filadelfského experimentu negativní. Cituji doslovnou odpovìï z Ústavu jaderné bezpeènosti v Hradci Králové Pileticích. „...Ionizovat vzduch mohou pouze záøení s velikou energií, která úzce souvisí s jejich vysokou frekvencí. Tj. nejvíce ionizuje gama záøení, dále ultrafialové záøení, ménì již viditelné záøení - tj. svìtlo. Radiové záøení, díky své relativnì nízké frekvenci a tím i malé energii vùèi výše uvedeným druhùm pak neionizuje prakticky vùbec!

65

Mohlo by však dojít k tzv. druhotné ionizaci. Tj. kdyby se díky náhodnému souètu, èi složení radiových vln (tj. odbornì øeèeno interferencí) vzniklých napø. odrazem dosáhlo takové frekvence a energie, která by dokázala vzduch ionizovat. Tato možnost je však v praxi mizivá a ev. množství takto ionizovaného vzduchu je minimální...“! Takže úmyslnì radiolokátorem ionizovat vzduch tak, aby ukryl napø. loï, èi jakýkoliv jiný pøedmìt, nelze! Že však tato myšlenka nezapadla, o tom svìdèí zmínka v pøedešlém èlánku o pokusech snížení radiolokaèního odrazu letadel pomocí vrstvy ionizovaného plynu vytváøeného speciálním zaøízením. Jak takové zaøízení funguje? Máme ještì nìkolik možností, jak ionizovat plyn, když radarovými, nebo jinak øeèeno radiovými vlnami to nejde. Je možné použit tzv. aktivní ionizátory, které se využívají i civilním sektoru (napø. pro odstraòování elektrostatických nábojù v prostorech s nebezpeèím výbuchu, atd.). 23 První možností aktivní ionizace jsou tzv. radioaktivní ionizátory, neb jak je známo (viz tabulka spektra), radioaktivní záøení má schopnost ionizace. Jako zdroj se nejèastìji používá polonium, nebo radium, které jsou zapouzdøeny do keramických kroužkù a pøipevnìny k neutralizaènímu zaøízení. Jejich dosah je však minimální, øádovì v centimetrech. Krom toho zdravotní nebezpeènost jakéhokoliv pøedmìtu posetého radioaktivními záøièi by zcela urèitì nevyvážila na druhé stranì zmenšení jeho radarového odrazu! Proto se v praxi v souèasné dobì témìø nepoužívají. Použití tìchto zaøízení v civilním sektoru je v nìkterých státech omezeno na pronájem a musí být každoroènì obnovováno. Jejich výhodou je, že nepotøebují zdroj el. energie pro svou práci. Dalším typem aktivního ionizátoru je využití doutnavého výboje vysokého napìtí mezi elektrodou a hrotem. Úèinnost tohoto zaøízení je ale také malá. Má dosah do vzdálenosti pouhých 10 až 30 cm. Problematické by asi bylo vojenské využití tohoto pricipu napø. na potahu letounu, nebo dokonce na lodi. Tìžko si lze pøedstavit toto vysokonapìové zaøízení fungující ve vlhkém vzduchu, èi za deštì, nebo dokonce omývané vlnami moøské vody u plavidla. Byla by však možnost použít vysoce výkonné ionizátory, které jsou již celkem bìžnì prùmyslovì nasazeny. Množství hrotù a elektrod mezi kterými „srší“ doutnavý výboj, vèetnì vysokonapìového zdroje, jsou umístìny v samostatném, patøiènì zakrytovaném zaøízení. Nechá se použít i jaderný materiál. Z jedné strany se do nìj vhání vzduch a z druhé strany vychází znaèné množství ionizovaného vzduchu, který se rozvádí podle potøeby. Jedná se o tzv. ionizaèní vzduchové ventilátory (Ionizing Air Blowes). Tyto jednotky jsou schopny pùsobit až do vzdálenosti 3 m !. Variantou na toto téma jsou ionizaèní pistole a trysky (Ionizing Air Guns and Nozzles), které pracují se stlaèeným vzduchem koncentrovaným do jednoho bodu. Otázkou je, zda by si letoun vezl s sebou i ionizovací zaøízení. Vzhledem k omezené nosnosti a prostoru zøejmì nikoliv. Mnohem pravdìpodobnìjší je, že ionizovaný plyn by byl stlaèen do tlakové láhve a udtud v pøípadì potøeby vypouštìn pomocí trysek umístìných napø. po obvodu letounu. U lodí, kde se na nìjaký kilogram váhy nehledí, by zøejmì ionizovací zaøízená bylo umístìno na palubì. A vzhledem k tomu, že pro snížení hluènosti se dnes bìžnì používá elektrický pøenos výkonu (stejný mìl i torpédoborec DE 173 Eldridge), nebyl by problém i (23) Chtìl bych ponìkud „zjednodušit“ výše uvedenou vìdeckou definici. Každý z Vás asi zažil pøi èesání suchých vlasù jejich neposlušnost a snahu pøichytit se ke høebenu. To vše díky statické elektøinì. Pokud by byl v tìsné blízkosti ionizátor, který zvýší množství záporných i kladných inontù, nic takového by se nedìlo, protože náboje by se vzájemnì na nabitém pøedmìtu vyrovnaly. Nejde však jen o vlasy. Naprosto stejnì to funguje i v prùmyslu, napø. u nanášení nátìrových hmot v elektrostatickém poli, atd. Další možností je využití u souèasného „hitu“ v ochranì proti blesku tzv. aktivního hromosvodu - viz pøíloha.

66

zdroj el. energie. Jako ionizaèního plynu se uvažuje použít napø. u letadel hélia. Pokud jde o samotnou schopnost tohoto zaøízení zachycovat radiové vlny, záleželo by na hustotì ionizovaného plynu okolo ukrývaného pøedmìtu. Jestliže by byla skuteènì vysoká, mìla by mít schopnost pohlcovat a odrážet elektromagnetické vlny o frekvenci až do 150 (?) MHz. Bohužel i tento zpùsob „maskování“ má své nedostatky související hlavnì s velikostí maskovaného pøedmìtu, jeho rychlostí, atd. Svoji roli bude hrát i hustota atmosféry. Èím hustší (a blíže zemskému povrchu), tím vìtší šance, že ionizovaný atom se srazí s elektronem a zmìní se (odbornì se øíká „rekombinuje“) opìt na neutrální atom, èi molekulu. Tìmi elektromagnetické záøení proniká relativnì normálnì. Použití takovéhoto systému ochrany bude tedy možné zøejmì jen u vysoko létajících letadel, kde je hustota atmosféry podstatnì nižší. Pro obranu napø. vìtších lodí pøed nepøátelskými radary by však spotøeba ionizovaného plynu musela být neúmìrnì vysoká, pøièemž výsledek by asi neodpovídal vynaloženému úsilí. I když válka má na finanèní a materiální potøeby ponìkud jiná mìøítka, že? Z pohledu samotného Filadelfského experimentu je však jasné, že použití radiolokátoru, èi jiného zdroje elektromagnetikých vln o frekvencích øádovì v MHz, ev. GHz k ionizaci je fyzikální nesmysl, protože tyto frekvence svou energií nìco takového prostì neumožòují! O nìco slibnìjší je použití samotných ionizovaných plynù k rozptýlení radarového odrazu. Vzhledem ale k tomu, že i po více jak 58 letech je tento princip ve stádiu zkoušek, je velmi nepravdìpodobné, že by byl použit v pøípadném Filadelfském experimentu k ukrytí tak velkého pøedmìtu, jako je torpédoborec. Jinak, pokud bychom chtìli nahradit ionizovaný plyn k pasivnímu radiolokaènímu maskování lodi, nebo jiného velkého pøedmìtu, èi stavby nìèím jiným, šlo by použít napø. rozstøikovaní jemné vodní mlhy okolo lodì. Pokud by podaøilo podstatnì zvýšit její vodivost (napø. pøidáním soli) chovaly by se kapièky obdobnì jako ionizované atomy inertního plynu. Dále by se tøeba nechaly rozprášit jemné kovové piliny okolo maskovaného pøedmìtu. Tím se ale dostaneme k dipólovým odražeèùm v podobì kovových páskù, které zde již byly podrobnì popisovány v pøedešlé kapitole. O nièem takovém se však v úvodním popisu Filadelfského experimentu nemluví a proto nemá smysl se tìmito ev. možnostmi dále zabývat. Zkusme tedy další možnost. A to sice, že radiových vln nebylo využito pro „ukrytí“, nýbrž pro spojení. Nejen mezi lodìmi, ale tøeba mezi lodí a ponoøenou ponorkou?!

7. Radiové spojení s ponoøenými ponorkami Další možností, která by mohla vysvìtlovat údajný Filadelfský experiment, by mohly být ev. pokusy o navázání radiového spojení s ponoøenými ponorkami. Pro tuto variantu by mohla svìdèit zmínka v úvodní kapitole, cituji: „...že na palubì mìly být umístìny ètyøi masivní generátory (?), nebo mìlo jít o dva generátory o výkonu 0,068 MW (uvádí se i 0,075 MW) umístìné v prostorech støeleckých vìží (?) a ètyøi vysokofrekvenèní vysílaèe, každý o výkonu 2 MW...“. Jiný pramen popisuje dieselový generátor o výkonu 8 MW ve spojení „...s pulsním oscilátorem“. Faktem je, že pro spojení pomocí radiových vln s ponoøenou ponorkou je skuteènì potøeba znaèného výkonu. A zde vzniká problém, jelikož bez spojení není velení. Ponorka, a zvláštì pak útoèná, je nebezpeèná svým nezjištìným pohybem pod hladinou oceánù. V okamžiku vynoøení a navázání radiového kontaktu je okamžitì odhalena. Jak z leteckého, námoøního a dnes i družicového prùzkumu. Pokud na to rezignuje, pak vynoøená ponorka mùže bez problémù pomocí radiových vln komunikovat s ostatními lodìmi, velitelstvím, atd. Všichni o ní však obratem vìdí. Problém nastává v okamžiku ponoøení. Voda, vzhledem ke své podstatnì vyšší vodivosti na rozdíl od vzduchu, silnì tlumí radiové vlny, zvláštì pak vyšších frekvencí. Je

67

to celkem logické. Radiové vlny se pøi prùchodu vodou chovají obdobnì jako svìtlo. Vždy se také jedná o el. mag. vlnìní, pouze s nižší frekvencí. A proto jsou jako svìtlo silnì pohlcovány.24 Díky tomu je nìkolik desítek metrù pod hladinou tma a naprosté radiové „ticho“. Útlum radiových vln je závislý na jejich frekvenci. Èím nižší, tím „hloubìji“ pod hladinu se dostanou. A proto pouze radiové vlny velice nízkých frekvencí a vyzaøované znaèným výkonem jsou schopny proniknout nìkolik metrù pod vodní hladinu. V dnešní dobì je tedy na základì výše uvedených skuteèností jedním ze systémù pro kontakt s ponoøenými ponorkami spojení pomocí velmi dlouhých vln (VLF - neboli Very low frequency radio). Jedná se o frekvence od 3 kHz do 30 kHz s vysílacím výkonem okolo 100 kW. Pro pøedstavu, frekvence dlouhých vln na našich radiopøijímaèích je od 160 do 280 kHz. Což je 10x až 50x více než v pøípadì velmi dlouhých vln pro spojení s ponorkami (VLF). Radiové vlny výše uvedené frekvence jsou schopny proniknout do maximální hloubky 15 m pod moøskou hladinu. Pokud v této úrovni pluje ponorka, která vysune drátovou anténu o délce cca 510 m je schopná pøijímat tento signál. Vysílat samozøejmì nemùže, protože nemá k dispozici tak silnou vysílaèku. Další nevýhodou je, že drátová anténa tažená plující ponorkou vibruje a vytváøí tak šum. Ten jsou schopny zachytit jak sonarové bóje shazované z letadel, tak spouštìné na lanech z vrtulníkù a obratem odhalit ponoøenou ponorku. Další nevýhodou je i to, že ponorku plující v této hloubce je možné vidìt z vìtší výšky z letadla, pokud není moc zneèištìná voda. Dalším problémem jsou vysílací antény. Pøi tak malých kmitoètech vychází délka vlny v km. Proto maji vysílací soustavy doslova obøí rozmìry a zabírají velkou plochu. Jsou tak absolutnì nezamaskovatelné a lehce napadnutelné. US NAVY má sedm velkých vysílacích stanic, které pøesahují svým výkonem 100 kW. Bývalý SSSR jich mìl deset velkých a k tomu šestnáct malých. Další ponorková velmoc - V. Británie má jednu u Rugby vysílající na frekvenci 15 kHz a samotné NATO má dva tyto VLF vysílaèe pro ponorky. Jejich místa urèení mi nejsou známa, ale myslím, že nebudu daleko od pravdy, když øeknu, že jedním z nich by možná mohl být Gibraltar. Po pøejezdu letištní plochy (jež køižuje v pravém úhlu jedinou pøíjezdní komunikaci a kterou pøi pohybu letadel uzavírají klasické „železnièní závory“) a vjezdu do mìsta staèí otoèit hlavu doleva. Celý vrch a bok severozápadní strany skalního ostrohu pokrývá složitý systém lanových antén zavìšených na vysokých stožárech. Podle rozmìrù celého zaøízení je evidentní, že slouží pro vysílaní velmi dlouhých vln. Pro snížení možnosti odhalení relativnì málo ponoøené ponorky byla snaha dosáhnout vìtšího prùniku radiových vln do moøské vody. Snížením vysílací frekvence na spodní hodnotu pouhých 300 Hz (!) až do maximálnì 3 kHz, bylo dosaženo možnosti zachycení v hloubkách od 400 do 100 m. Nejèastìji se používají ještì nižší frekvenèní rozsahy, tj. 180 Hz, 156 Hz, 125 Hz a 78 Hz (pro pøedstavu, kmitoèet energetické soustavy našeho státu je 50 Hz - pozn. autora). Vzdušný, èi spíše „nadhladinový“ dosah je okolo 1.200 km. Z hlediska vlnových délek se tedy jedná o extrémnì dlouhé vlny s oficielním názvem pro tento druh spojení ELF (tj. Extremely low frequency radio). Bohužel základní nevýhodou tohoto systému je díky použitým (24) Proè je voda ve vìtším množství neprùhledná? Odpovìï souvisí s její molekulovou stavbou. Dùležitou vlastností atomù a molekul jednotlivých látek z hlediska vodivosti je to, jaké jsou v nich možné stavy elektronù. Jinak øeèeno, vlastnost vodivých materiálù úzce souvisí s tzv. „vodivostními elektrony“, které jsou souèástí vodivostních pásù jednotlivých látek. Právì látky jež jsou vodivé, nemají tyto nìkteré pásy zaplnìny. A proto mají snahu si je vyrovnat. K tomu potøebují energii. Jednou z možností, jak nabýt energii je pohlcení fotonu. Jedno, zda svìtelného, èi radiového. Proto jsou tedy kovy i v dost tenkých vrstvách neprùhledné a stíní i rádiové vlny. Variantou na dané téma je i moøská voda, která je samozøejmì „zneèištìna“ rùznými látkami, vèetnì vodivých. A proto je voda prùhledná jen v relativnì slabé vrstvì, max. nìkolik desítek metrù. Pro hlubší zájemce doporuèuji Encyklopedii fyziky - viz soupis použité literatury.

68

frekvencím extrémnì nízká schopnost pøenosu informací. Pøi pokusech provádìných v roce 1970 byla dosažena pøenosová „rychlost“ 10 bitù za minutu. Pomocí zakodování slov do tøíznakových skupin a jejich kompresí se podaøilo zvýšit rychlost pøenosu na 17.500 tìchto skupin za patnáct minut. Další podstatnou nevýhodou jsou vysílací systémy. Jejich plošná výmìra, opìt v závislosti na frekvenci je od 8.000 do 17.000 km2!!! Tyto pokusy byly provádìny v šedesátých letech a bylo zøejmé, že tudy cesta nevede. Zranitelnost takových obøích anténních systémù je více jak zøejmá. V roce 1970 postavilo americké námoønictvo u Clam Lake ve Wisconsinu anténí soustavu ve tvaru písmene X o délce ramen 11,25 km. V roce 1976 se odsud podaøilo navázat jednosmìrné spojení s ponorkou plující Arktidou v hloubce 130 m a pod 10 m pøíkrovem ledu. Dalším stupnìm ve vývoji spojení s ponorkami byl tzv. systém TACAMO, což je zkratka vzniklá ze slov Take Charge and Move Out (tuto pøekladatelskou lahùdku do èeštiny nechám jako hádanku pro zaujaté lingvisty). Na palubì letounu typu Hercules EC 130/Q, ev. upraveného Boeningu 707, oznaèeného na E - 6A je umístìno nìkolik vysílacích stanic vysílajících s výkonem až 200 kW na nìkteré z výše uvedených frekvencí VLF, LH, HF, UHF a VLF. Pro extrémnì dlouhé frekvence se ze zádì letounu vypouští až 10 km dlouhá drátová anténa zakonèená malým padáèkem, který drží anténu relativnì napnutou. V pøípadì vysílání ponorce zaène letadlo kroužit v tìsném kruhu. Drátová anténa se díky malé rychlosti provìsí šikmo pod letoun a zaène se chovat jako klasická vertikální anténa. Letová výška je od 7.620 do 9.144 m, pøièemž pro vysílání na VLF má anténa délku 7,9 km. Jednotlivé mise nad oceány trvají až 11 hodin. Letadla startují z vojenských základen po celém svìtì a každých 15 minut navazují kontakt se svojí základnou, pøevážnì pomocí družic. Faktem je, že letadla jsou podstatnì ménì zranitelná, než pozemní základny, díky své pohyblivosti. Tím spíše pokud se pohybují nad zemí a moøi spøátelených státù. Nic ovšem není zadarmo. Dle údajù ze zaèátku devadesátých let byla cena jednoho tohoto letounu okolo 140 milionù dolarù! V budoucnu se poèítá se zabezpeèením spojení s ponoøenými ponorkami pomocí laserových spojovacích systémù, které ve svìtelném spektru zelené a modré mají umožnit optická spojení až do hloubek 700 m bez ohledu na rychlost jejich plavby! Tyto prostøedky umístìné na družicích, ev. lodích mají využívat vysoce citlivých optoelektronických prvkù. V tomto pøípadì bude ale nutné znát pøesnou polohu ponorky. Spojení mùže v souvislosti s družicemi ohrozit oblaènost a svoje zøejmì sehraje i èistota vody. Samostatnou kapitolou jsou hydroakustické spojovací prostøedky, které se využívají u vìdeckých plavidel. Tyto systémy pøesahují rámec této publikace, protože nepoužívají jako spojovací prvek elektromagnetických vln. Z hlediska Filadelfského experimentu jde však velice pravdìpodobnì o slepou ulièku. Žádný z pramenù se nezmiòuje na spoluúèasti jakékoliv ponorky. Tím spíše, že mìlká voda pøístavu by asi nebyla pro pokusy o spojení s ponorkami tím nejvhodnìjším místem. A to ani v pøípadì, že by se jednalo o pokusné „podvodní“ spojení mezi dvìma lodìmi - torpédoborcem Eldridge a lodí Andrew Furuseth. Co tedy dál? Zkusme další možnost. V úvodní kapitole je zmínka o jistém vynikajícím fyzikovi Rudolfu Landenburgovy: „...kterého považovali Amerièané za experta v oblasti zbrojení tøetí øíše a znalce pøedpokládaných smìrù vývoje nìmecké vojenské techniky. Pracoval tehdy na možnostech využití elektromagnetického pole ke zneškodòování magnetických min a torpéd“! Tak se na tento smìr podívejme blíže.

8. Magnetické bezkontaktní zapalovaèe Mezi možnosti ev. Filadelfského experimentu patøí i varianta pokusù s magnetickými zapalovaèi pro torpéda a miny. K jejich hromadnému nasazení došlo vlastnì teprve v prùbìhu 2. svìtové války. Tehdy byly v torpédech a minách, kromì nárazových zapalovaèù, poprvé na-

69

sazeny také bezkontaktní magnetické zapalovaèe. Dùvodem byla snaha zvìtšit úèinnost podmoøské exploze pøi výbuchu hlavice torpéda. V normální praxi to funguje tak, že torpédo, nebo mina vybavená nárazovým zapalovaèem vybuchne po nárazu do boku lodi. Pokud to však bude loï váleèná, bude mít zcela urèitì pancéøované boky. Tím bude i úèinek výbuchu a poškození trupu mnohem menší. Žádnou loï však nelze opancéøovat po celé podhladinové ploše trupu (o ponorce ani nemluvì), protože by neunesla ani sama sebe. Bezkontaktní zapalovaèe tohoto momentu využívají. Pøi dobrém nastavení dokáží vybuchnout pod kýlem lodi, kam se žádné pancéøování nedává. Tlak Srovnání úèinné zóny nárazového zapalovaèe (plocha S1) vody a nepancéøované dno znamenají a bezkontaktního (plocha S2). pøi podvodní explozi prakticky okamžitou likvidaci jakéhokoliv plavidla. A to bez ohledu na to, jak silné má pancéøování na palubì èi na bocích. K výbuchu bojové nálože dochází tehdy, když se torpédo, èi mina pøiblíží ke svému cíli na úèinnou vzdálenost bezkontaktního zapalovaèe. Náraz na stìnu lodi, èi poSložky magnetického pole lodì v bodu A: norky je tak nepotøebný. Díky tomu, je Hx - vodorovné podélné složky efektivní úèinná zóna bezkontaktního Hy - vodorovné pøíèné složky zapalovaèe podstatnì vìtší než podhlaHz - svilé složky dinová kontaktní plocha nepøátelského plavidla, která by mohla být využita pro klasický nárazový zapalovaè. S tím souvisí i další podstatný argument. Zatímco u klasického nárazového zapalovaèe je øada smìrù útoku vyloženì tabu, protože zapalovaè mùže sklouznout po povrchu plavidla (napø. ze pøedu, ostøe z boku, atd), u magnetického zapalovaèe je to jedno. Torpédo, ev. mina se tak mùže k lodi, èi trupu ponorky pøiblížit z jakéhokoliv úhlu, pøièemž dojde vždy k iniciaci. A vzhledem k tomu, že voda je nestlaèitelná, „udìlᓠsi podmoøská exploze na lodní konstrukci svoje. Na první pohled to tedy vypadá velice slibnì, že? V praxi se však vyskytly jisté pøekážky, jak ještì dále uvidíme. První magnetické bezkontaktní zapalovaèe prakticky použili Nìmci na zaèátku 2. svìtové války. Byly to pasivní zapalovaèe PI - 2, které fungovaly pøi porušení magnetického pole Zemì. Nutno konstatovat, že se moc nepovedly. Jejich selhání se projevilo napø. pøi akci nìmecké Krigsmarine pøi obsazení Norska. Byly namontovány do torpéd G7a. Zde jsou uvedeny jednotlivé neúspìšné pøípady:

– Ponorka U-25 zaútoèila 10. 5. 1940 na dva torpédoborce dvìmi torpédy. Ani jedno nevybuchlo.

70

– Ponorka U-51 zaútoèila 10.5.1940 ve 22,50 na dva torpédoborce. Jedno vybuchlo asi 300 m od ponorky. Druhé explodovalo po 30 sekundách, cca. 100 m od cíle. – Ponorka U-48 zaútoèila 15. 5. 1940 ve 14,04 na dopravní loï a dva doprovodné torpédoborce pomocí dvou (?) torpéd, která nevybuchla. – Ponorka U-48 zaútoèila 15.5.1940 ve 22,42 ètyømi torpédy na lodì ve vzdálenosti od 750 do 1500 m. Ani jedno nevybuchlo. Po pùlnoci byly pøi dalším útoku byly vystøelena další ètyøi torpéda. Opìt bezvýslednì. – Ponorka U-37 zaútoèila dvìma torpédy na lodì u Islandu. Obì vybuchla pøedèasnì. Jen podle vyjádøení samotného velitele ponorkového loïstva Tøetí øíše Dönitze, díky tìmto selhání magnetických zapalovaèù unikla v rozmezí dubna až kvìtna 1940 nìmeckým ponorkám koøist o celkovém výtlaku pøesahujícím 300.000 BRT! Dùvod je jednoduchý. Konstruktéøi tìchto zapalovaèù je totiž nastavili na støední hodnotu magnetického zemského pole. Nevzali však do úvahy rùzné magnetické anomálie i ev. magnetické bouøe, které jsou vysoko na severu podstatnì silnìjší než v Evropì. Svoje asi „udìlalo“ také složení hornin u pobøeží Norska, kde železité rudy nepøíznivì ovlivòovaly funkci magnetických zapalovaèù. I tak pøes tyto dìtské nemoci Nìmecko pøedbìhlo v tomto smìru své soupeøe o znaèný kus. Anglièané i Amerièané zavedli bezkontaktní zapalovaèe až mnohem pozdìji a v podstatì podle ukoøistìných nìmeckých vzorù. Bohužel podle starého pøísloví: „èiò èertu dobøe, peklem se Ti odmìní“, byli ètyøi nìmeètí konstruktéøi z výzkumného ústavu torpéd poblíže dnešní Gdynì postaveni 21.5.1941 pøed soud a obžalováni z nedbalosti a sabotáže. Dr. Ing. Paul Schreiber (47 let) byl odsouzen na 9 mìsícù, dr.ing. Max Rothemund (37 let) na 18 mìsícù, kontradm. Oskar Wehr (55 let) na 28 mìsícù. Víceadm. Friedrich Gotting (55 let) byl zproštìn obžaloby. Celý pøípad byl znaènì propagandisticky zpracován, aby si i jiní konstruktéøi dali pozor na podobná „nedopatøení“. Na obranu nìmeckých konstruktérù je nutno ale uvést, že ne vždy za neúspìšný zásah mohl magnetický zapalovaè. Nespolehlivou se ukázala i funkce torpédového hydrostatu, který udržuje plovoucí torpédo v pøedem nastavené hloubce. Když totiž torpédo plulo pøíliš hluboko, magnetické pole nebylo dostateènì silné, aby iniciovalo explozi. Naopak, když se torpédo pohybovalo tìsnì pod hladinou, magnetické pole pùsobilo pøíliš brzy a torpédo vybuchlo pøed cílem. K tomu ještì pøistupovala okolnost, že tlakový systém mìl udržovat torpédo ve stejné hloubce i v pøípadì vlnobití. Plovoucí torpédo mìlo vyrovnávat mohutný pohyb vln ve vztahu k hladinì, tzn. že se mìlo pohybovat podle vln nahoru a dolù, aby smìøovalo k cíli ve skuteèné propoètené hloubce. U nìmeckých torpéd G7a a G7e však bylo zjištìno, že oddíly pro hydrostat nejsou hermetické, se všemi nepøíznivými dùsledky. Torpéda tak mìla tendenci plout ve vìtší hloubce, než na kterou byla nastavena, a proto jich velká èást selhávala.

Torpédo s aktivním optickým zapalovaèem. 1 - zdroj svìtelného paprsku, 2 - pøijímaè, 3 - pojistné zaøízení, 4 - zesilovaè, 5 - zdroj energie, 6 - odblokovaè pojistky, 7 - roznìtka

71

Vrame se však zpìt k principu magnetických zapalovaèù min a torpéd. V podstatì se jedná o kombinaci dvou fyzikálních úkazù, pøièemž prvý z nich zde byl již okrajovì zmiòován v kapitole, která popisovala vychylování torpéd a min ze své dráhy pomocí magnetického pole. Pøipomeòme si, že moøská voda je velice špatný vodiè jakýchkoliv magnetických siloèar. V pøípadì zemského magnetického pole se tak magnetické silokøivky snaží najít pøi své cestì prostorem, tj. vzduchem, vodou, atd. cestu nejmenšího odporu (tento princip myslím platí i v životì pro øadu lidí. Pozn. autora). A to i za cenu svého vychýlení smìrem k podstatnì vodivìjšímu pøedmìtu, jakým je napø. železný trup lodi. Zde pak dojde k jejich zhuštìní. Díky tomu dochází u magneticky vodivých pøedmìtù k deformaci a zkreslování charakteristických vlastností magnetického pole Zemì, vèetnì zmìny jeho velikosti. V tom okamžiku v okolí takového pøedmìtu vzrùstá logicky intenzita magnetického pole. Jde sice o malé hodnoty v øádu milióntin Tesla (tj. mikroTesla), ale i to staèí. Že to funguje i v normálním životì si mùžete vyzkoušet sami s jakýmkoliv klasickým magnetickým kompasem. Pokud se s ním pøiblížíte napø. k železobetonovému bunkru, zaène se jeho støelka stáèet smìrem k místu, kde tento objekt leží, bez ohledu na magnetický sever. Jinak pod vodou se kromì magnetického pole Zemì nacházejí i jiná pøirozená fyzikální pole (optické, kosmické, radiaèní, atd.). Pøítomnost lodi pak tato pole mìní, jak již bylo výše øeèeno. Kromì toho každá loï vytváøí svá umìlá fyzikální pole. Kombinace tìchto dvou jevù se tak využívají pro pasivní bezkontaktní zapalovaèe. Pro úplnost zde uvádím nìkteré další smìry vývoje v této oblasti. Z pohledu našeho zájmu se musí tedy jednat o elektromagnetické vlny rùzných frekvencí. Zcela zámìrnì jsem tak vynechal zapalovaèe akustické, hydrostatické a jiné, které využívají jiného druhu vlnìní. Takže napø. na poèátku 2. svìtové války byly v USA vyvinuty pasivní optické zapalovaèe, jejichž zpùsob èinnosti byl založen na fotoelektrickém efektu. Bojová nálož vybuchovala v okamžiku, kdy torpédo vjelo do prostoru stínu pod nepøátelskou lodí. Logicky z toho vyplývá, že tento typ zapalovaèe se mohl používat pouze ve dne, nebo když byl mìsíc v úplòku a jasná noc (což sice vypadá legraènì, ale je to pravda). Podobnì pracuje aktivní optický zapalovaè, který si zdroj svìtla veze sebou. V okamžiku odrazu paprsku od cíle na hladinì do senzoru na špici torpéda dojde k iniciaci výbušné hlavice. V souèasné dobì vìdci i konstruktéøi pracují na vývoji pasivního kosmického zapalovaèe. Kosmické paprsky pronikají díky své vysoké energii atmosférou Zemì, dosahují jejího povrchu a vnikají do velkých hloubek vody. Plovoucí loï kosmické záøení ovlivòuje tak, že zapalovaè reaguje na rozdíl v intenzitì tìchto paprskù. Opatøení ke tlumení kosmického pole nejsou zatím známá. Jinou možností je naopak použití efektu rušení elektromagnetického pole Zemì. Je snaha na tomto pricipu zjišovat napø. i letouny typu stealth. Podle zpráv v odborném tisku mìly být v døívìjší dobì vyzkoušeny rovnìž zapalovaèe reagující na radioaktivní vyzaøování cíle. Pasivní radioaktivní zapalovaèe mají tak v souvislosti s vìtším nasazením klasických i podhladinových lodí s jaderným pohonem a jadernou výzbrojí na své palubì pøed sebou velkou budoucnost. Co se týèe klasických magnetických zapalovaèù, tak nejèastìji se pro torpéda a miny kromì deformace a „zesílení“ magnetického pole Zemì kovovým pøedmìtem, využívá i magnetického pole lodi. Oè jde? Pod vlivem magnetického pole Zemì vytváøí totiž každá loï postavená z ferromagnetického (tj. magneticky vodivého) materiálu své vlastní magnetické pole. Tento proces zapoèíná položením kýlu a pokraèuje až do úplného dokonèení lodi. Nýtovací práce, kování a svaøování jej dále ještì zlepšují. Lodnímu trupu je tak od zemského magnetického pole v místì lodìnice vtisknut pevný magnetismus. Když loï vypluje na svou pou, potom se stále pohybuje v zemském magnetickém poli, jehož velikost se stále mìní v závislosti na zemìpisné šíøce a kurzu. Dalšími zdroji magnetického pole lodi jsou víøivé proudy vznikající pøi kolébání, ky-

72

Deformace magnetického pole Zemì pøi prùjezdu plavidla zhotoveného z magnetických materiálù, vèetnì vlastního magnetického pole železného lodního trupu.

mácení a zatáèení. A také elektrické proudy, které protékají elektrickými zaøízeními, která jsou umístìna na lodi. I silné otøesy tìlesa lodi (blízké výbuchy, dìlostøelecká palba, práce na tìlese lodi) a rovnìž pøeložení lodi na dlouhý èas do oblasti, v níž se magnetické pole Zemì podstatnì odlišuje od místa stavby lodi, mohou rovnìž zmìnit charakter a stálé zmagnetizování lodi. Všechny tyto magnetické vlivy vyvolávají stálé zmìny magnetického pole lodi. Toto mag. pole je charakterizováno intenzitou (tj. sílou) pole, která mùže být v každém libovolném bodì magnetického pole lodi rozložena na vodorovné podélné èásti, vodorovné pøíèné èásti a svislé èásti. Aktuální magnetický stav lodi tak pøedstavuje souhrn permanentních i indukovaných podélných, pøíèných a svislých magnetizací. V okolí lodì se tím pádem vyskytují všechny smìry magnetických intenzit pole. Aby tomu odpovídaly bezkontaktní zapalovaèe, mohou být naøízeny jak na svislé, tak i na vodorovné smìry magnetického pole. Samotné bezkontaktní magnetické zapalovaèe se dìlí na pasivní, aktivní a kombinované. Pasivní magnetické zapalovaèe reagují buï na absolutní hodnotu komponentù magnetického pole lodi (statické zapalovaèe) nebo na jejich èasovou zmìnu (dynamické zapalovaèe). Princip statického magnetického zapalovaèe min je následujícící. Jedná se o permanentní tyèový magnet uložený pohyblivì tak, že má možnost otáèení okolo své støední pøíèné osy (naprosto laicky øeèeno - jde o magnetickou støelku klasického kompasu opatøenou na konci kontaktem). Na rozdíl od ní je zde ale navíc vratná pružina, která vyvažuje otáèecí moment okolního magnetického pole Zemì. To má prùmìrnou hodnotu cca. 0,000030 - 0,000040 Tes-

73

la, (tj. 30 až 40 mikroTesla) - na rovníku. Obì síly, tj. pružina i magnetické pole Zemì jsou tak v rovnováze. Tuto èinnost automaticky provádí mechanismus zabudovaný do zapalovaèe miny, který se jmenuje nulový stavìè. V okamžiku porušení této rovnováhy zmìnou magnetického pole dojde k pootoèení tyèového magnetu, sepnutí kontaktù a detonaci nálože. Hodnota zmìny intenzity magnetického pole, která zpùsobuje trvalé spojení dotykù se jmenuje parametr aktivace magnetické miny. Rozdìlení tìchto hodnot parametru aktivace magnetických min závisí na:

– úrovni vývoje technologie stavby aktivujících zaøízení – zmìnách intenzity magnetického pole v okolí magnetického zapalovaèe zpùsobených plavební jednotkou v užiteèné vzdálenosti od miny. – zmìnì intenzity magnetického pole v okolí magnetického zapalovaèe zpùsobené magnetickými variacemi a bouøemi. Hodnota zmìny intenzity magnetického pole zpùsobené plavební jednotkou, je závislá na stupni odmagnetování a od uèinné vzdálenosti lodi od miny v okamžiku aktivace. Aby magnetická mina se statickým zapalovaèem nevybuchla samovolnì v dùsledku zmìny intenzity magnetického pole Zemì, je potøebné aby byly nastaveny na vìtší hodnoty, než ke kterým dochází na Zemi v prùbìhu zmiòovaných magnetických variací a bouøí v místì uložení min. Je tedy potøebná dùkladná znalost zmìn geomagnetického pole v místech pravdìpodobného pokládání magnetických min. Jejich neznalost pak zpùsobuje samovolné detonace magnetických min, k èemuž docházelo napø. v dobì druhé svìtové války u nìmeckých min položených na Volze u Stalingradu. V dobì magnetických variací a bouøí, ke kterým dochází na zemìkouli se mùže výsledná zmìna intenzity geomagnetického pole pohybovat v hodnotách od 1 do 1,2 milióntiny Tesla (odbornì tzv. „mikroTesla“). Proto parametry nìmeckých magnetických min, které se vyrábìly v létech 1943 a 1944 neklesaly pod 1,5 mikroTesla. Pøièemž již v dobì 2. svìtové války mìli Nìmci vyvinuta magnetická èidla s parametrem aktivace do 0,3 mikroTesla. Pùvodní pasivní a moc nepovedené magnetické zapalovaèe Pi-1 a Pi-2 byly pozdìji pøepracovány a oznaèeny Pi -50, 51, 52 a 55. Používaly se v nìmeckých torpédech G7a a v pováleèných letech i v amerických torpédech Mk-14 a dalších. Horní hranice se u tìchto min pak pohybovala kolem hodnoty 6 až 8 mikroTesla. V souèasné dobì není již problémem stavba pasivního magnetického zapalovaèe pro námoøní minu s minimální aktivaèní hodnotou 0,1 mikroTesla. Princip pasivních magnetických zapalovaèù. pasivní statický zapalovaè

1, 2 - kontakty roznìtky, 3 - vyvažovací vratná pružina, 4 - síly pùsobící na magnet (magnetické pole Mo a síla pružiny Mz), 5 - tyèový permanentní magnet.

74

pasivní dynamický zapalovaè

1 - indukèní cívka 2 - vybavovací relé 3 - kontakt spínající roznìtku

Torpédo s pasivním indukèním zapalovaèem 1 - tìleso lodì 2 - indukèní cívka 3 - zesilovaè 4 - filtr 5 - relé 6 - zdroj el. napìtí 7 - zapalovaè

Z výše uvedených dùvodù se proto dnes radìji dává pøednost tzv. dynamickým zapalovaèùm, které lze jinak též oznaèit jako indukèní zapalovaèe. Zpravidla reagují na èasovou zmìnu vertikální (ev. horizontální - u min) složky magnetického pole lodi. Ta vzniká v dùsledku pøesouvání magnetického pole lodì pøi její plavbì. Díky tomu nejsou takto vybavené miny èi torpéda citlivé na rùzné magnetické anomálie, magnetické bouøe, atd. Magnetické pole lodì v pøíslušném èase a geografické poloze vzniká ze dvou zdrojù. Jedním je opìt urèitý trvalý permanentní - magnetismus železné hmoty lodì a druhým je induktivní magnetismus železné hmoty lodì, která se pohybuje v geomagnetickém poli Zemì. U torpéd jako mìøící èidlo indukèního zapalovaèe slouží indukèní cívka umístìná v podélné ose torpéda25. Tím je vylouèeno ovlivnìní zapalovaèe náklonem torpéda. Když torpédo vjede do magnetického pole lodi, zmìní se magnetický tok v indukèní cívce. Elektromotorická síla zmohutní a takto vzniklý elektrický impuls je pøiveden do filtru. Relé zareaguje a sepne napìový zdroj k zapalovaèi, který pøivede k výbuchu bojovou nálož. U min je to v podstatì obrácenì. Zde stojí mina a pohybuje se loï. Výsledná zmìna magnetického toku v indukèní cívce je opìt dána jejím pohybem. Zmìna intenzity magnetického pole projíždìjící lodi za urèitý èasový úsek se jmenuje parametr aktivace indukèní miny a vyjadøuje se v mikroTesla/sekundu. Pokud zpùsobí aktivaci indukèního zapalovaèe øíká se jí magnetický impuls. Indukèní miny, které vybuchnou po obdržení jednoho impulsu se nazývají jednoimpulsové. Indukèní miny jejichž výbušnina detonuje po obdržení n - impulsù jsou n - impulsové. Mnoha impulsové miny se pak ještì dìlí na miny, jejichž aktivace je podmínìna stanoveným poøadím impulsù, a miny u kterých aktivace není závislá na poøadí impulsù. První jsou miny mnoha impulsové kódované, druhé mnoha impulsové nekódované. Znaménko impulsù se považuje za kladné pøi narùstání magnetického toku v indukèní cívce a záporné pøi snižování (klesání) magnetického toku. Celá tato „legrace“ slouží pro co nejideálnìjší okamžik iniciace zapalovaèe miny. Minimální hodnoty pro aktivaci pasivní indukèní magnetické miny záleží na:

– úrovni a možnostech technologie výroby indukèního zapalovaèe. (25) Pozor! Nezamìòovat s indukèní cívkou u auta pøestože jde o shodné názvy. V pøípadì indukèní cívky u mag. zapalovaèe jde o klasickou cívku s co nejvìtším množstvím navinutého drátu. V pøípadì indukèní cívky u auta se jedná o transformátor s vysokým pomìrem závitù mezi primární a sekundární cívkou. Ta je v pøípadì automobilové ind. cívky spoleèná pro obì strany - tzv. autotransformátor. Pøi rozpojení obvodu na stranì s málo závity se indukuje vysoké napìtí na stranì druhé s hodnì závity. Výsledkem je jiskra na zapalovací svíèce.

75

Letecké torpédo vybavené aktivním elektromagnetickým zapalovaèem Pi-65. 1 - hlavice, 2 - vysílací cívka, 3 - vyhodnocovací èást, 4 - pøijímací cívka, 5 - držák cívky, 6 - jádro cívky, 7 - vinutí Funkce aktivního elektromagnetického zapalovaèe Pi-65.

Symetrické elektromagnetické støídavé pole torpéda pøi plavbì k cíli.

Deformace elektromagnetického støídavého pole torpéda u cíle.

Hz - pøijímací cívka

76

Takticko - technická data amerických magnetických min

– hodnoty zmìn intenzity magnetického pole v èase (tj. rychlosti proplouvající lodì a její velikosti). – hodnoty zmìn intenzity magnetického pole za jednotku èasu v okolí indukèního zapalovaèe zpùsobené magnetickými bouøemi. Indukèní miny používané za II. svìtové války mìly parametry aktivace v rozmezí 0,5 až 1,5 mikroTesla/sekundu. V dùsledku vývoje demagnetizaèní techniky lodí se tato hodnota ukázala jako velmi vysoká. Proto byla tato hodnota snížena na hodnotu limitovanou rychlostí zmìny magnetického pole v dobì magnetických bouøí, ke kterým dochází v pøedpokládaných oblastech kladení min. V souèasné dobì existuje reálný pøedpoklad vytvoøení indukèních zapalovaèù reagujicích na hodnotu 0,1 mikroTesla/sekundu. Podle umístìní osy indukèní cívky miny pøi jejím položení se indukèní mina aktivuje v závislosti na zmìnì vertikální èi horizontální intenzity magnetického pole. Indukèní miny, které se používaly ve II. svìtové válce reagovaly pøevážnì na horizontální magnetická pole projíždìjících lodí. Struktura indukèních zapalovaèù mùže být samozøejmì mimoøádnì složitá. Mohou být dimenzovány tak, že reagují pouze na zmìnu magnetického toku odpovídající lodi. Zpravidla jsou kompletovány s bezpeènostními zaøízeními (torpédo èi mina musí být od svého nosièe

77

Tabulka ukazující prùmìrný poèet zásahù torpéd s kontaktním a bezkontaktním zapalovaèem pro potopení jednotlivých druhù lodí

Pozn.: ponorky nejsou uvedeny, protože se u nich uvažuje pro potopení jeden zásah (bez ohledu na typ zapalovaèe).

vzdáleno o urèitou dráhu, než je zapalovaè aktivován) a ochrannými zaøízeními proti výbuchùm (na explodující nálože v blízkosti torpéda èi miny, nebo na výbuchy jiných torpéd a min nesmí zapalovaè reagovat). Dalšími poruchami, které na pasivní magnetický zapalovaè pùsobí napø. u torpéda, pocházejí od vibrací tìlesa torpéda v magnetickém poli Zemì, z èinnosti elektrické pohonné jednotky torpéda, z pøemagnetizování tìlesa torpéda èinností pohonu, ze zmìn smìru a hloubky dráhy torpéda, atd. Proti všem tìmto vlivùm by mìl být pasivní indukèní magnetický zapalovaè neteèný. Další kategorií jsou tzv. aktivní bezkontaktní zapalovaèe používané pøevážnì u torpéd. Ty mají v sobì zdroj, který vytváøí kolem sebe nìjaké fyzikální pole. Zapalovaèe pak reagují na zmìny tohoto pole zpùsobených nepøátelskou lodí. Nejvíce rozšíøeným zapalovaèem tohoto druhu je aktivní elektromagnetický zapalovaè. V zadní èásti torpéda je umístìna vysílací cívka, která kolem torpéda vytváøí støídavé elektromagnetické pole, které je snímáno dvìma citlivými pøijímacími cívkami v èele torpéda. Díky vystøedìní vysílací cívky vzhledem k tìlesu torpéda a dále díky homogenitì okolí je vysílané støídavé elektromagnetické pole symetricky rozloženo kolem osy torpéda a nemìní se. V øadì a v obráceném smìru seøazená vinutí pøijímacích cívek vytváøejí elektromotorické síly, jejíž výsledný souèet je roven nule. Jakmile se dostane torpédo do blízkosti cíle, který je magnetický, poruší se tato symetrie elektromagnetického pole. Deformace elektromagnetického støídavého pole vytvoøí rozdílné elektromotorické síly v pøijímacích cívkách. Jako výsledek vznikne koneèná elektromotorická síla (signál), který je pøiveden na vstup do zesilovaèe. Zesílený signál se pøevede na formu stejnosmìrného impulsu, který je nutný pro funkci zapalovaèe a iniciování výbuchu bojové nálože. I zde se samozøejmì exponovalo fašistické Nìmecko, takže se mu podaøilo vyrobit funkèní aktivní magnetické zapalovaèe Pi-60 a 65. Ty se po skonèení 2. svìtové války staly vzorem pro výrobu tìchto zapalovaèù i v jiných zemích. A jaká je obrana? Dosti komplikovaná. Aby byly lodì chránìny pøed torpédy (a minami) s magnetickými bezkontaktním zapalovaèi, pracuje mnoho zemí na zmenšení magnetického pole lodí. Za tímto úèelem byly již v prùbìhu 2. svìtové války vyvinuty tøi zpùsoby: 1) Magnetické „zpracování“ prostøednictvím zvláštních odmagnetovacích zaøízení (EMI - zaøízení). Magnetické detektory umístìné na dnì pod lodí zmìøí pøesnì její magnetické pole. Nìkdy se také detektory umísovaly pøímo u vjezdu do pøístavù (zkušební lodí se stal v pøípadì Britù za 2. svìtové války napø. køižník Manchester). Kolem lodi pak byl horizontálnì natažen kabel napájený stejnosmìrným nebo støídavým napìtím malé frekvence. Ev. byla kolem lodi obtoèena opìt vodorovná kabelová smyèka skládající se z nìkolika závitù. Poté se do ní vpus-

78

Princip odmagnetování trupù ponorek (v souèasné dobì) Trup je obklopen venkovními elektromagnetickými cívkami. Jejich rùzným zapínáním a pùsobením je „vynulováno“ magnetické pole lodní konstrukce. Senzory položené pod lodí zaznamenávají zbytkové magnetické pole lodi po vypnutí elektromagnetù.

til proud v hodnotách stovek Ampér, pøièemž kabelová smyèka byla postupnì vytahována smìrem k palubì. Vzhledem ke složité manipulaci se zavìšenou cívkou byla tato metoda vhodná spíše pro menší plavidla. Jinak tímto zpùsobem se nechaly výraznì odstranit permanentní magnetická pole malých lodí až na pìt mìsícù. Naopak nìkteré velké lodì (napø. zaoceánský parník Queen Elisabeth) mìly tato dodateènì umístìná vinutí jako pevnou souèást svého trupu. To však bylo ekonomicky dosti nároèné. Souèasnou variantou na toto téma je odmagnetování klasických železných ponorek. Jejich trup je zasunut do vnìjších obvodových cívek pøipojených na cizí zdroj el. energie. Zároveò jsou opìt na dnì pøístavního bazénu rozloženy snímaèe magnetického pole. Zapínaním a vypínáním jednotlivých cívek, ev. jejich kombinací spoleènì s regulací dodávaného výkonu a okamžitým mìøením pomocí podvodních senzorù lze zcela „vynulovat“ vlastní magnetické pole trupu ponorky (viz obr.). Je to samozøejmì doèasné. Magnetické pole Zemì si èasem opìt prosadí „svoje“. Další metodou, která je relativnì levná a rychlá: 2) Na dno moøe se v místech, kde budou trupy lodí tìsnì nade dnem, položí rovný kabel, kterým protéká stejnosmìrný proud. Loï pøiplouvá z libovolné strany soubìžnì s osou kabelu. Poté zaène odboèovat vlevo a vpravo od smìru kabelu. Tyto vlnovky (sinusovky) jsou èím dál vìtší. Zároveò se snižuje hodnota el. proudu protékajícího kabelem. Tímto zpùsobem byla klasická lod s kovovým trupem odmagnetizována. Bohužel tento zpùsob odmagnetizování vydržel opìt pouze od nìkolika týdnù po nìkolik mìsícù (tento èasový úsek samozøejmì souvisel s mohutností lodi). Magnetické pole Zemì døíve èi pozdìji znovu zmagnetizovalo trup lodi a výše popisovaná operace musela tedy být provádìna znovu. Výhodou proti pøedešlému principu è.1, je jeho menší ekonomická, èasová i pracovní nároènost. Nevýhodou naopak jeho èastìjší opakování a také to, že tímto zpùsobem se

79

magnetické pole lodi nechá odstranit pouze v urèitých mezích, podle pøedem spoèítaných hodnot, kde pøedevším dominuje velikost lodi. Dopadem je jistý „zbytkový“ magnetismus trupu lodi. To ve svém dùsledku vede k vìtšímu riziku a šanci, že magnetická mina s citlivìji nastaveným zapalovaèem pøeci jenom zareaguje. Je to celkem logické, protože chybí jemné „doladìní“ jako v pøedešlém pøípadì. Jinak k této metodì lze ještì dodat, že mezi únorem a bøeznem 1940 prošly touto demagnetizaèní smyèkou všechny britské lodì. Byla to odpovìï na použití min s magnetickými zapalovaèi ze strany nacistického Nìmecka. A do tøetice: 3) Magnetická sebeobrana (MES). Jedná se v podstatì o rozvinutí prvního principu. V trupu jsou uložena paralelnì ke tøem hlavním osám lodi stejnosmìrná vinutí. Tím se nechají kompenzovat indukovaná i permanentní magnetická pole lodi. Moderní MES - jednotky pracují automaticky a jejich pùsobení, na rozdíl od výše dvou uvedených, je vlastnì trvalé. Samozøejmì pokud je zaøízení funkèní (tato informace o uložení magnetických cívek do trupu lodi by pro nás mohla být zajímavá v souvislosti s experimentem Filadelfia a torpédoborcem Eldridge). Veškeré tyto zpùsoby mají tu zásadní nevýhodu, že fungují pouze proti pasivním magnetickým zapalovaèùm. V pøípadì aktivních magnetických zapalovaèù, které si vytváøejí vlastní magnetické pole jsou tyto zpùsoby neúèinné. Ani ty však samozøejmì nejsou samospasitelné a mají své „chyby“. Aktivní zapalovaèe jsou totiž nefunkèní v pøípadech, že magnetické pole lodì je redukováno zvýšeným použitím døeva, plastických hmot, nemagnetické oceli, hliníku a titanu pøi stavbì trupu. Jako pøíklad lze uvést britskou minolovkou HMS M 1116 Wilton. Jednalo se o první vìtší plavidlo z plastù, zpevnìných sklenìnými vlákny a zároveò byla první minolovkou zkonstruovanou z jiného materiálu než je døevo. Postavila ji firma VOSPER THORNYCROST v lodìnicích mìsta Woolston. Loï o výtlaku 450 tun, rozmìrech 46,3 x 8,8 a ponoru 2,5 m byla objednána 11.2.1970, založena 18.11.1970, spuštìna 18.1.1972 a zaøazena do služby 14.7.1973. Wilton mìl jednovrstvou obšívku o sílce cca 32 mm. Žebra trupu byla odlita z tuhého pìnového polyuretanu. Spoje kostry byly zpevnìny bronzovými svorníky, které zabezpeèovaly dostateènou odolnost proti ev. podvodnímu výbuchu. Pøepážky, palivové nádrže, vodní nádrže, pøíèky a pouzdro sonaru byly veskrze ze sklolaminátu, pevnì spojené s trupem. Polyesterová pryskyøice zpevnìná sklenìnou tkaninou, která byla použita na Wiltonu, mìla asi jednu pìtinu hmotnosti mìkké oceli a zhruba 64 % její pevnosti v tahu. Další, nezanedbatelnou výhodou, byla odolnost takového trupu vùèi korozi a tím pádem i podstatnì menší nároky na údržbu, atd., Pokud jde o další údaje, tak její výzbroj sestávala z jednoho 40 mm pl.dìla. Pohon zajišovala dvojice dieselù o výkonu 2 x 1.102 kW. Max. rychlost 16. uzlù (tj. cca 30 km/h). Posádku èinilo 37 mužù a 5 dùstojníkù. Píši úmyslnì v minulém èase. V roce 2001 byla totiž tato loï vyøazena ze služby a prodána civilnímu zájemci. Jinou možností, jak uniknout „pozornosti“ magnetických min, která je však použitelná jen v omezené míøe, je zmenšení tonáže lodi, ev. její „vysunutí“ nad vodní hladinu v podobì vznášedel. To však již pøesahuje rámec této publikace.

80

9. Odminovávání a likvidace magnetických a indukèních min První magnetické miny byly položeny v listopadu 1939 v ústí øeky Temže hitlerovským váleèným námoønictvem a letectvem (viz dále). To je také zaèátek pokusných a konstrukèních prací na konstrukci nekontaktních odpalù, urèených k likvidaci magnetických min a pozdìji také indukèních min. O obtížích likvidace minových polí na moøi složených z nekontaktních min pøi souèasných bojových operacích nejlépe svìdèí pøíklad z korejské války. Napøíklad vysazení disentu amerických intervenèních vojsk v poètu 50.000 vojákù v pøístavu Wosan bylo opoždìno o 8 dní v dùsledku nutnosti odminování a odstranìní 3.000 magnetických min, položených zde Korejskou lidovou armádou. Likvidaci minových polí provádìly odminovávaèe, letadla a potápìèi. Pøi souèasné úrovni techniky bude likvidace minových polí sestavených z indukèních a magnetických hlubinných min spoèívat v:

– odstraòování pomocí elektromagnetických odpalovaèù – odstraòování podvodními výbuchy – nièení skupinami potápìèù Odstraòování pomocí elektromagnetických odpalovaèù spoèívá ve vytvoøení impulsù budících nekontaktní roznìcovaè k aktivaci a v zásadì pracující na dvou podmínkách:

– roznìcovaè miny je znám – roznìcovaè miny není znám Pøi realizaci odminování podle prvního principu je potøeba vytváøet pøesné impulzy potøebné k aktivaci miny. V pøípadì, že parametry miny nejsou známy spoèívá odminování na co možná nejvìrnìjším napodobení všech impulsù lodi, proti které jsou miny nastraženy. Aby bylo odminování úèinné je samozøejmì potøebná znalost všech fyzikálních jevù, které vytváøí plovoucí loï. Podstatnou èást magnetických a indukèních min v dnešní dobì tvoøí hlubinné miny. Díky kloubovému zavìšení magnetické roznìtky reagují i na magnetická pole rùznì sklonìná od vertikály. Princip vybuzení magnetické miny spoèívá ve zvýšení intenzity magnetického pole za urèitý èasový úsek v její blízkosti, které spùsobí její aktivaci. Prahové hodnoty, které již zpùsobí reakci miny se zjišují laboratornì. Elektromagnetické odpalovaèe jsou schopny díky svému øidicímu zaøízení vytvoøit obdelníkové, trojúhelníkové a sinusové impulsy magnetického pole, ev. jej otáèet v závislosti na tom, zda odminovávání probíha na severní èi jižní polokouli. Pokud bychom tato uèená slova pøevedli do reality, pak by to znamenalo nìjakým zpùsobem vytvoøit ve vodì magnetické pole, které by spustilo mag. zapalovaè. Nejdále se v tomto problému dostali za 2. svìt. války Britové, protože na lodní dopravì závisel chod celé ostrovní zemì. Díky tomu také mìli v prvé polovinì 20. století nejvìtší obchodní flotilu na svìtì. Pro zásobování surovinami a potravinami udržovali v neustálé permanenci pøes 3.000 zaoceánských lodí a kolem 1.000 pobøežních plavidel. Najít zpùsob likvidace magnetických min znamenalo vyøešit otázku bytí èi nebytí Anglie, jelikož miny jim zaèátkem války potápìly více lodí než nepøátelské ponorky. Zvláštì hrozivé ztráty lodí byly v ústí øeky Temže. V listopadu 1939 byla tedy vytvoøená spoleèná výzkumná skupina britského námoønictva a armády postavena pøed nelehký úkol, jak vyøešit obranu proti magnetickým minám. Nutno konstatovat, že Britové nebyli v tomto smìru žádnými nováèky. Sami experimentovali s magnetickými minami už v posledních mìsících 1. svìtové války. Její konec v listopadu

81

1918 znamenal však i ukonèení výzkumù v tomto oboru. Zde však Anglièanùm pomohla náhoda. Nìmci totiž miny pøevážnì shazovali na padáku z letadel pøi noèních letech. To logicky vedlo k nepøesnosti pøi jejich vypouštìní. V noci 22. 11. 1939 tak dopadly dvì magnetické miny u mìsteèka Shoesburyness místo do Temže na její bahnitý bøeh. Po nalezení došlo ihned k jejich rozebrání a dùkladnému prùzkumu26. Bylo zjištìno, že jsou vybaveny pasivními statickými magnetickými zapalovaèi nastavenými na hodnotu cca. 5 mikroTesla. Vzhledem k této „velikosti“ Britové nejprve logicky vyzkoušely trvalé, tj. permanentní magnety, které svým magnetickým polem mìly být dostaèující k iniciaci magnetických min. Tyèové magnety tak byly zavìšovány na lano, které bylo taženo napøíè mezi dvìma lodìmi zhruba ve dvoumetrových rozestupech. Již samotné zavìšování se muselo dít ruènì, protože naskládané magnety ukryté v doutníkových obalech se k sobì díky svému magnetickému poli „pøilepily“ a museli se od sebe odtrhnout. A pak zavìsit na nosné lano. Magnety se vlekly tìsnì nade dnem, zhruba kolem 2 m, takže výbuch miny magnety vìtšinou utrhl. Mimoto se bedlivì musel sledovat pøíliv a odliv a podle toho napínat, nebo povolovat nosný kabel, aby magnety byly stále ve stejné vzdálenosti nade dnem. Jak vzpomínají námoøníci, kteøí u tohoto systému odminovávávní sloužili, byla to hrozná a fyzicky nároèná práce. Dalším vylepšením této metody bylo použití silných elektromagnetù. Minolovky, nebo jiné specielnì pro tuto práci urèené lodì, nesly na pøídi, nebo zádi obøí elektromagnet napájený dynamem. Podstatnì silnìjší magnetické pole, proti permanentním magnetùm, mìlo mag. miny pøivést k výbuchu v takové vzdálenosti pøed lodí, že nemìlo dojít k jejímu poškození. Ve skuteènosti se ukázalo, že miny jaksi nerespektovaly teorii a nìkdy explodovaly tak blízko, že poškodily, nebo i potopily loï nesoucí elektromagnet (zøejmì záleželo na nastavení citlivosti mag. zapalovaèe jednotlivých min - pozn. autora). Zde bych si dovolil pøipomenout nìkolik vìt z úvodní kapitoly: „...Zájem amerického vojenského námoønictva o vytvoøení tohoto elektromagnetického pole na palubì lodi koncem tøicátych let potvrzuje i práce dr. Francise Bittera s názvem Magnets, uveøejnìná v roce 1956 (tato kniha opravdu existuje. Mìl jsem jí

Obøí elektromagnetická cívka umístìná na pøídi odminovací lodì. Silné magnetické pole pøivádìlo k výbuchu miny opatøené pasivním magnetickým zapalovaèem (Anglie, 2. svìtová válka). (26) Anglièané byli uèenliví žáci. Již za necelý rok poté padaly do nìmeckých pobøežních vod a vnitorzemských kanálù dnové miny opatøené magnetickými zapalovaèi fungujícími na nìmeckém principu. Nebezpeèí se tak obrátilo proti Nìmcùm samým.

82

Obøí vertikální elektromagnetická cívka umístìná na katamaránu taženém za lodí. Silné magnetické pole staèilo k aktivaci námoøních min s pasivním magnetickým zapalovaèem (Anglie, 2. svìtová válka).

zapùjèenou z Vìdecké knihovny v H.K. Pozn. autora). Ten zde líèí magnetizéry (?) sestrojené za války, jako zaøízení vytváøející silné elektromagnetické pole za úèelem neutralizace magnetických min. Konstatuje, že vidìl pomìrnì velikou loï, na jejíž palubì byl silný elektromagnet o váze mnoha tun. Jádro elektromagnetu bylo uloženo v podpalubí a bylo ovinuto kabely, jiniž byl veden støídavý proud vyrábìný mohutnými generátory“. Myslím, že vìc je úplnì jasná. Zbývá snad jen dodat, že Amerièané zkoušeli v rámci platných fyzikálních zákonù to samé co Anglièané! Vzhledem k vojenskému spojenectví, i úzkým vazbám v oblasti vìdeckotechnického výzkumu, se nelze ani divit. Viz napø. výše uvedený èlánek o vývoji radaru. Snaha neriskovat nosnou loï znamenala uložení vertikálního elektromagnetu na lehký katamarán tažený za minolovkou. Výsledkem však bylo pouze pøesunutí problému jinám. Ev. blízká exploze opìt poškodila, nebo zcela znièila hlavní zaøízení celého systému - obøí elektromagnet. Ani tento zpùsob s krycím názvem „klín“, nebo také „skluz“ tedy nebyl pøíliš perspektivní. Anglièané pochopili, že musí vymyslet nìco, co exploze miny nepoškodí. Nìco pružného, co se poddá tlaku vody pøi jejím výbuchu. Uvìdomili si, že i moøská voda je vodièem el. proudu (i když mizerným). A zahrnuli ji do svého plánu. Z lodì plující malou rychlostí byla ze zádi spuštìna dvojice pružných kabelù, napájených stejnosmìrným proudem, volnì tažených a konèící ve vodì. Jeden o délce 457 m a napájený pólem „plus“. A druhý - kratší o délce 114 m a napájený pólem „mínus“. Velký el. proud procházející obìma vodièi a na konci vodou vytvoøil silné magnetické pole, které pøivedlo magnetické miny k výbuchu. Nutno konstatovat, že oba kabely nebyly, zvláštì ve váleèné dobì, nic laciného. Na výrobu jediného

83

Letoun JU 52 opatøený obøí kruhovou cívkou napájenou samostatným dynamem. Vytvoøené magnetické pole zpùsobilo pøi pøeletu nízko nad hladinou aktivaci min vybavených pasivními magnetickými zapalovaèi.

84

páru bylo potøeba 265 km mìdìného drátu, pùl tuny surové gumy a 11.000 normohodin na každý kabel. Kabely byly kruhové, uvnitø byl nosný prvek, obklopený vodièi a vše omotáno izolací a pokryto gumou. Od jara 1940 bylo toto zaøízení s názvem „dvojitá metla“ v provozu. Dalším vylepšením bylo použití dvojice lodí plujících s tímto zaøízením paralelnì vedle sebe. Obì lodi vysílaly 6ti sekundové proudové impulsy do kabelù a dokázaly pøi rychlosti 4 uzlù (tj.7,4 km/h) každým impulsem vyèistit 4 hektary dna a vytvoøit prùjezd o šíøi 270 m. Jak je výše uvedeno, magnetické zapalovaèe reagují na zmìnu mag. pole za urèitou jednotku èasu. Aby tedy došlo k jeho sepnutí mùžeme pomalu zvyšovat relativnì silné mag. pole. Tzn. plující klasická železná loï, nebo zaøízení „dvojitá metla“, atd. Druhou možností je slabé mag. pole, ale jeho rychlá zmìna - tzn. rychlý nárùst a pokles.27 Praktickou aplikací na tuto druhou možnost používanou Nìmeckem za 2. svìtové války byly letouny JU 52 opatøené obøí kruhovou cívkou napájenou samostatným dynamem. Vytvoøené magnetické pole zpùsobilo pøi pøeletu nízko nad hladinou aktivaci min vybavených pasivními magnetickými zapalovaèi. Zvláštì se pak urychlilo odminování pokud se jednalo o miny vybavené poèítadlem a nastavené na explozi až po proplutí urèitého množství lodí. Prakticky shodné zaøízení používali i Anglièané. Velkou kruhovou cívku však nesl dvoumotorový bombardér Wellington. Toto zaøízení ale mìlo zásadní nevýhodu v tom, že pokrývalo pouze úzký pruh daný rozmìry cívky nesené letadlem. Vzhledem k tomu, že letadla byla díky tomuto odminovávacímu zaøízení ponìkud neohrabaná pøi øízení, nemohly letìt tzv. „køídlo na køídlo“. Mezi letouny tak zùstávaly neodminované pásy moøe, kde klidnì mohla nìjaká mina zùstat. Z tohoto dùvodu se letecké odminování magnetických min používalo pouze ve speciálních pøípadech, kdy se jednalo pouze o pøesnì vymezené prostory, jako napø. prùplavy, pøístavy, kanály, atd. Nikoliv však volné plochy. Anglièané napø. velice úspìšnì použily odminovávání pomocí letadel pøi èištìní Suezského prùplavu, kam Nìmci naházeli z letadel na padácích magnetické miny. Na základì uvedených øádkù se tedy zdá, že nejlogiètìjším vysvìtlením a zøejmì i druhou nejpravdìpodobnìjší možností je, že v pøípadì údajného Filadelfského experimentu se jednalo o pokusy s odstraòováním a likvidací magnetických min. Pøièemž se použilo silného elektromagnetu, který byl umístìn pøímo v lodi a mìl svým mag. polem pøivést miny k výbuchu ještì v takové vzdálenosti od lodního trupu, aniž by hrozilo jeho poškození. V podstatì se tedy jednalo o obdobu pokusù Anglièanù. Výskyt dalších dvou pomocných lodí by napovídal o možnosti pokusù odminování typu „dvojité metly“. Pro naprosté vyèerpání kapitoly o magnetických zapalovaèích bych se ještì okrajovì zmínil o obdobné možnosti. Tentokrát však pro zmìnu u projektilù pohybujících se nikoliv ve vodì ale ve vzduchu.

10. Bezkontaktní zapalovaèe protiletadlových støel a raket Jako zpestøení bych zde tedy uvedl i další možnost využití bezkontaktních zapalovaèù, i když to snad pøímo nesouvisí s Filadelfským experimentem (alespoò jsem nenašel v jeho popisu nic, co by nìco takového naznaèovalo). I tak to ale nevyluèuje pokusy s pøibližovacími nekontaktními - zapalovaèi. Nezapomeòme, že obrana proti nepøátelským letounùm byla dosti aktuální. A zvláštì pak v souvislosti s protileteckou obranou námoøních svazù. Opìt se jedná o využití elektromagnetických a jiných silových polí. Vzhledem k nevelkým vzdálenostem, na které zapalovaèe pùsobí, je možné u nich využít vlastností statických polí. K roznìtu nekontaktního zapalovaèe se také mùže využít porušení homogenity pole. Jako perlièku lze uvést (27) Pro zjednodušené vyvìtlení. Je to jako v matematice, je jedno zda násobím 4 x 1, nebo 1 x 4, výsledek je stejný.

85

Radiolokaèní zapalovaè pro dìlostøelecké granáty. 1 - generátor, 2 - zapalovací kondenzátor, 3 - baterie, 4 - rtuová pojistka, 5 - mechanická pojistka, 6 - anténa zalisovaná v plastické hmotì, 8 - obvody zapalovaèe, 9 - nádobka s elektorlitem, 10 - zaøízení pro rozbití nádobky, 11 - elektrická rozbuška, 12 - prostor pro poèinovou náplò

elektrostatické pole, protože vzduch má podstatnì vyšší izolaèní schopnosti než voda (a ještì k tomu moøská)! V principu toto zaøízení vypadá tak, že pøed pøídí støely je umístìna cca 1,5 m dlouhá tyè, jejíž kapacita vùèi tìlu støely je v rovnováze. V okamžiku objevení cíle v elektrostatickém poli vytvoøeném „kondenzátorem“ tìla støely, vzniká zmìna elektrické kapacity obvodu. Dojde k porušení rovnováhy a tím i zážehu zapalovaèe. U jiných zapalovaèù je využíváno elektrického náboje letounu, který vzniká tøením o atmosféru pøi pohybu stroje. Obdobnì pracují nám již známé zapalovaèe využívající zmìny v indukènosti. Na rozdíl od zapalovaèù min a torpéd, se zde využívají místo jedné dvì cívky. Ty vytváøejí každá vlastní magnetické pole. Proudy tekoucí pøes obì tyto cívky jsou ve vzájemné rovnováze. Pøi porušení a zmìné magnetického pole jedné z nich pøi pøiblížení cíle dojde opìt ke zmìnì proudù, porušení elektrické rovnováhy a iniciaci zapalovaèe. V souvislosti s tímto typem zapalovaèe je si tøeba uvìdomit z jakého materiálu se konstruují lodì a z jakého letadla. Zatímco v prvém pøípadì se jedná v naprosté vìtšinì o ocel a železo, èili materiál vyloženì magnetický, ve druhém pøípadì se používá dural a hliník, tj materiál prakticky nemagnetický. (para a diamagnetický). Zapalovaè tedy musí být mnohem více citlivìjší než v pøípadì lodí. Na druhou stranu je doba jeho životnosti poèítána na vteøiny, zatímco u torpéd na minuty a u min na hodiny, týdny, ba i roky. Z toho samozøejmì plyne i nároènost na napájecí zdroje. Pro pár vteøin to nehraje roli. Pro zapalovaèe, které musí být v provozu podstatnì déle, tj. týdny i mìsíce, jde už samozøejmì o nìco jiného a proto se musí používat ménì energeticky nároèný typ. Dalším typem jsou aktivní zapalovaèe. Jejich princip je však odlišný od aktivních zapalovaèù min a torpéd. Zde je vysílaè umístìný ve støele, který ozaøuje cíl. Kmitoèet signálù odražených od cíle se mìní podle rychlosti pøiblížování støely a cíle (Dopplerùv efekt). Toho se využívá k roznìtu náplnì støely pøi dosažení nejmenší vzdálenosti od cíle. Tìmito zapalovaèi byly opatøovány ke konci druhé svìtové války protiletadlové a letecké støely. V praxi to fungovalo tak, že vysílaè jednoho z tìchto zapalovaèù vyzaøoval elektromagnetické radiové vlny na kmitoètu 600 MHz. Signál odražený od cíle byl zachycován v pøijímaèi a byl smìšován se signálem vysílaèe. Takto vznikal rozdílový kmitoèet, který se podle rychlosti sbližování støely a cíle mìnil. Jakmile se tato rychlost zmenšila na minimum, zapalovaè inicioval výbušnou hlavici. Okamžik pøiblížení støely k cíli je možno urèit i radiovým pøijímacím zaøízením, jehož smìrový diagram antény má tvar kotouèe, kolmého na smìr pohybu støely. V okamžiku prùletu støely blízko cíle vzniká maximum pøíjmu a zapalovaè pøivede bojovou náplò k explozi.

86

Dalšími nekontaktními zapalovaèi jsou zapalovaèe optické. Pasivní optický nekontaktní zapalovaè v principu pracuje pomocí èoèky, fotoèlánku a zesilovaèe. Dokud v zorném poli èoèky není žádný cíl, je povrch fotoèlánku rovnomìrnì osvìtlen. Jakmile se objeví stín cíle (napø. letadla) vznikne zmìna svìtelnosti. Na výstupu zesilovaèe se objeví napìtí, které postaèí k iniciaci roznìcovaèe náplnì. Závìrem k tomuto odstavci lze tedy konstatovat, že princip magnetických zapalovaèù protiletadlových støel a raket se neliší od podobných bezkontaktních zapalovaèù torpéd a min.

11. Magnetické miny s permanentním (tj. trvalým) magnetem Pro naprostou úplnost k tomuto tématu se zmíním ještì o jednom druhu „magnetických“ min. Ty jsou magnetické doopravdy. Jedná se miny vybavené permanentním magnetem, který slouží pouze k rychlému a bezproblémovému uchycení na kovový pancíø. Samotné odpálení výbušné nálože se provádí v pøevážné míøe èasovacím mechanismem. Nejvíce se používají proti tankùm jako zbraò pìšáka. Jako výzbroj diverzních jednotek pak proti mostním konstrukcím, atd. U námoønictva se používají u potápìèských jednotek jako víceménì diverzní zbraò. Lze uvést jeden pøíklad za všechny. Dne 31. èervence 1945 zaútoèila dvojice anglických trpaslièích ponorek (stejných jako ty, které napadly Tirpitze v Norsku) na japonskou námoøní základnu Sembawang v Džohorském prùlivu, oddìlujícícím ostrov Singapùr od pevniny. Ponorky XE - 1 (velitel kapitán - poruèík J.E. Smart) a XE - 3 (velitel kapitán - poruèík Ian E. Fraser) zaútoèily na dvojici tìžkých japonských køížníkù o výtlaku 13.400 tun Takao (r.spuš. 1931) a Mjóko (r.s. 1929). Z ponorky XE - 3 po pøiplutí pod køižník Takao vystoupil pøechodovou komorou potápìè a umístil na lodní kýl šest magnetických min. Právì na tìchto minách však celá akce málem ztroskotala. Obì lodì totiž v øíjnu 1944 v bitvì u Leyte utrpìly znaèná poškození, vèetnì strojoven a nebyly schopny plavby. Lodní trup z tohoto dùvodu nebyl èištìn

Nìmecká mina „Half-Hl-3“ s pøídržnými permanentními magnety a kumulativní náloží.

87

a v dobì popisované akce byl porostlý øasami a škeblemi, takže magnetické miny nechtìly na tomto povrchu držet. Každé místo musel tudíž potápìè holýma rukama nejprve oškrabat, riskujíce, že Japonci si všimnou podivných zvukù vycházejících ze dna lodi. Naštìstí se tak nestalo a všech šest min, vybavených hodinovým strojkem a nastavených na 21,30 místního èasu, se podaøilo na pancéøové pláty pøichytit. Pro jistotu byla na dno zátoky, pod trup køižníku ještì vypuštìna dvoutunová nálož, nastavená na stejný èas výbuchu, jako magnetické miny. Druhá miniponorka XE - 1 se zpozdila pøi pøekonávání protiponorkových sítí v prùlivu a nepodaøilo se jí dostat ke druhému køižníku Mjóko, který byl o dvì míle dál (tj. cca o 3,7 km), než Takao. Odhodila tedy svou dvoutunovou nálož na dno pod Takao, vèetnì šesti magnetických min. O pùl desáté veèer hromová exploze znièila dno lodì a køižník dosedl na dno. Obìma miniponorkám se podaøilo uniknout. Stejného principu, tj. oddálení pøíchytných magnetù pomocí úmìle vytvoøené mezery, bylo napø. využito i za 2. svìtové války pøi obranì vùèi protitankovým minám. Ty byly vybaveny pøídržným permanentním magnetem. Na pancéøové pláty nìmeckých tankù se ruènì nanášela tzv. „antimagnetickᓠpasta s názvem Zimmerit. Jednalo se o smìs cementu a pojiva v síle cca 5 - 10 mm. A právì toto umìle vytvoøené oddálení zpùsobilo, že se magnet miny nedokázal pøichytit a pøidržet minu do její exploze na plášti tanku. Z výše uvedeného popisu tedy jasnì vyplývá to, co zde bylo již nìkolikrát øeèeno. Pokud magnet (bez ohledu zda elektromagnet, èi permanentní magnet) dosedá pevnì na magneticky vodivou podložku, pak vyniká znaènou pøídržnou silou, a je problém ho odtrhnout. Staèí však malá vzduchová mezera zpùsobená napø. neèistotami, nebo zámìrnì a veškerá pøitažlivá síla pøichází vniveè.

Námoøní magnetická mina s permanentním magnetem z USA. a - dva èasové zapalovaèe, b - výbušná náplò o hmotnosti cca 4,5 kg (torpex), c - jeden ze šesti upevòovacích permanentních magnetù Pozn.: pouzdro miny je plastové

88

PØÍLOHY Co je to ionosféra a ionizace? Ultrafialové záøení Slunce v horních vrstvách atmosféry svou energií dokáže odtrhnout elektron z atomù, èi molekul zde se nacházejících plynù (odbornì se øíká „ionizovat“. Samotný název Iont je z øeètiny a vznikl od slova „ion“ - tzn. jdoucí). Dùsledkem této nerovnováhy je vznik kladných iontù a volných elektronù. Dopadne-li radiová vlna do ionosféry, rozkmitá zde volné elektrony, které se tak stávají zdrojem nové tj. „odražené“ radiové vlny. Kdyby se elektrony nesrážely s neutrálními molekulami, vyzáøily by celou energii obdrženou od dopadající vlny. Prakticky se však èást této energie spotøebovává právì pøi tìchto srážkách a tím nastává útlum radiových vln. Ionosféra odráží tím lépe krátké vlny, èím více elektrických èástí obsahuje. Jinak øeèeno - èím více je ionizována. Existence iontù je ovlivnìna atmosférickou výškou. Zatímco u zemì je jejich životnost prakticky nulová, ve výškách nad 60 km je už hustota vzduchu tak malá, že doba života iontu je tak dlouhá, že v kterýkoliv okamžik je pøibližnì jeden atom z miliónu ionizován. Tato vrstva slabì ionizovaného plynu se nazývá ionosféra. Sahá od zde uvedených cca 60 km až do vzdálenosti 450 km od zemského povrchu. Dìlí na ètyøi vrstvy: D - tj. 60 až 90 km, E - tj. 90 až 120 km, F1 - tj. 190 až 240 km a nakonec F2 - tj. 250 až 450 km. Díky nim (a odrazùm od zemì) mùžeme navázat pomocí krátkovlnných radiových vysílaèù s relativnì malým výkonem spojení i s místem na druhé stranì zemìkoule28. A protože vzduch je ionizován sluneèním záøením je možné radiové spojení ve dne na frekvenci 1 až 20 MHz. Obecnì vžitá zásada mezi radioamatéry øíká, že èím více sluneèních skvrn (a tím i „sluneèního vìtru“), tím lepší jsou podmínky pro dálková radiová spojení. Zatímco v noci, kdy je ionosféra slabší a hùø odráží je výhodnìjší použít nižší frekvence okolo 9 MHz. Samozøejmì si nelze ionosféru pøedstavovat jako dokonale hladkou odraznou plochu, èímž vzniká kolísání intenzity pøíjmu na vìtší vzdálenosti (únik, neboli fading), hlavnì díky nestálosti odrazových vrstev, které mìní svou výšku a tvar, díky nestálé sluneèní èinnosti. Za zcela mimoøádných podmínek, pøi zvláštì silné ionizaci, se mohou zcela vyjímeènì dálkovì šíøit radiové vlny až do kmitoètu 150 MHz. Záleží samozøejmì na stavu ionosféry i na tzv. kritickém úhlu, který je pro každý vysílací kmitoèet jiný. Obvykle se však již radiové vlny o kmitoètu cca 30 MHz (tj. s délkou vlny kratší jak 10 m) od ionosféry neodrážejí a pronikají do prostoru. Díky tomu se televizní vysílání pøenáší do svìta pomocí telekomunikaèních družic a nikoliv odrazem od ionosféry, protože

Šíøení elektromagnetických vln.

Odraz elektromagnetických vln od ionosféry.

(28) Názorný pøíklad tohoto jevu uvádí napø. Thor Heyerdahl, kdy krátkovlnnou vysílaèkou o výkonu pouhých 6 W (!), tj, asi jako kapesní svítilna, navázali spojení z voru Kon-Tiki na vzdálenost 20.000 km. Z prostøedku Tichého oceánu až do Oslo!

89

má pøíliš vysokou frekvenci a malou délku vlny! Takže to je v kostce k ionosféøe. Bohužel z prostorových dùvodù se nemohu tomuto velice zajímavému pøírodnímu úkazu vìnovat podrobnìji. Hlubšího zájemce musím odkázat na soupis použité literatuty k tomuto tématu. V souvislosti s Filadelfským experimentem nás však bude zajímat, èím se nechá vzduch, èi jakýkoliv jiný plyn ionizovat. V pøírodì je hlavním zdrojem Slunce. Ionizace nastává buï pùsobením ultrafialového záøení nebo nárazovou ionizací sluneèním vìtrem, v pomìru zhruba 1 : 1. Je zajímavé, že i hvìzdy mohou svým svìtlem ionizovat. Je to sice vùèi našemu Slunci asi jen 0,1 % ale pøece jenom se to projevuje za dlouhých zimních nocí na stavu ionosféry. Další možností je plamen. Svítící stopa za letícím meteoritem v ovzduší je vlastnì ionizovaný vzduch. Z hlediska vojenského využití však tyto zdroje pro nás nemají cenu. Musí se jednat o ionizátory, které je schopen ovládat èlovìk! Známe v podstatì dvì možnosti, buï radioaktivní, nebo vysokonapìové. Jejich popis je v kapitole vìnující se „radiolokaènì“ neviditelným lodím.

Aktivní ionizující hromosvody - ESE (tj. early streamer emission) Na principu ionizace (a tedy zvýšení vodivosti) vzduchu funguje i nejnovìjší „výkøik“ v oblasti ochrany proti blesku. Jedná se o tzv. aktivní hromosvody, které s pøedstihem reagují na pøítomnost sestupné vìtve bleskového výboje. Pro první pokusy v tomto smìru bylo použito radioaktivního izotopu vyzaøujícího alfa záøení. Jednalo se o jímací tyè, která mìla na svém vršku pøipevnìn radioaktivní zdroj. Ve tøicátých letech byl instalován po celém svìtì, aniž byla jeho úèinnost jakkoliv ovìøována. V šedeátých letech se svìt k této myšlence vrátil. Jako zdroj radioaktivních izotopù bylo použito americium 241. Tento aktivní hromosvod mìl zajišovat ochranu pøed bleskem do vzdálenosti 250 m. Když byl v roce 1962 tento typ hromosvodu zkoušen v Lutychu, bylo zjištìno, že ve vzdálenosti nìkolika cm byla ionizace nulová. Ústup ze slávy znamenaly pro radioaktivní hromosvody jednak prokazatelné pøípady selhání, zvláštì v oblastech s velkou bouøkovou èinností, jednak ztráta radioaktivních hrotù (to by bylo dnes nìco pro ekology!). V polovinì osmdesátých let se na trhu objevily nové rùzné varianty aktivních hromosvodù. Jejich konstrukce je až na jemné odlišnosti zhruba stejná a má mít podle výrobcù podstatnì lepší úèinek než klasické (tj. Franklinovy) jímaèe. Princip funkce tohoto zaøízení je následující. Špièky aktivních jímaèù sbírají energii zvýšeného elektrického pole bìhem bouøky. Ta napájí elektrický obvod v dolní èásti jímaèe. Elektronické zaøízení ukryté uvnitø hlavice aktivního hromosvodu pak vyvine na horních elektrodách tìsnì pøed samotným úderem blesku sérii pulsù v hodnotách okolo 20.000 Voltù, která ionizuje okolí hrotu støedové jímací tyèe. Tato ionizace (jinak øeèeno vytvoøení vodivé cesty) má zpùsobit vznik vstøícného trsového výboje a po jeho spojení se sestupnou vìtví i samotný úder blesku s pøedstihem oproti klasickému (tzv. Franklinovskému) hromosvodu o 25 až 60 milisekund. Koneèným efektem tak má být mnohonásobné zvýšení ochranného prostoru kolem tohoto aktivního hromosvodu a tak i snížení poètu svodù i jímaèù oproti klasické ochranné soustavì sestávájící z jímacích tyèí a „zemnících lan“. Taková je teorie. Vìdecký svìt se v souèasné dobì shoduje v tom, že aktivní hromosvody dokáží vyvolat vstøícný výboj døíve než jímaè klasického hromosvodu. Nepøijímá ale názor, že výboj z jímaèe se nutnì musí spojit s výbojem sestupujícímu z mraku. Problém úèinnosti aktivních hromosvodù je totiž mnohem komplikovanìjší než bylo v laboratoøích prokázáno, protože známe ještì pøíliš málo o chování vstøícných výbojù. Zkoušky provedené ve zkušebnách (viz. tabulka) dopadly pro aktivní hromosvod spíše špatnì, než dobøe. Uvidíme tedy, jak výsledky pøinesou další výzkumy.

90

Poznámka: hvìzdièkou jsou oznaèeny aktivní jímaèe rùzných firem. Jak je vidìt, jejich srovnání proti klasickému (Franklinovu) hromosvodu nevychází zrovna pøíznivì! Aktivní bleskosvod „Prevectron 2“ (hlavice vypadá dost futuristicky, že?).

Jako perlièku k tomuto problému lze uvést, že se kromì výše uvedených ionizujících hromosvodù zkouší i laserové hromosvody, kdy paprsek laseru opìt ionizuje vzduch a vytvoøí tak vodivou cestu k zemi. Paprsek je zamìøovaný a spouštìný pomocí poèítaèe. Další druhy nových typù ochrany proti blesku, jako napø. vodièe tažené raketami do bouøkového mraku, vícebodové jímaèe fungující na principu „odsávaèe“ atmosférické elektøiny (a vlastnì odpuzující blesky) známého vynálezce Prokopa Diviše, atd. již nemají s aktivní ionizací nic spoleèného a pøesahují rámec této publikace. Pro bližší zájemce - viz. seznam použité literatury.

pøílohy ke kapitole: „Odchýlení torpéda pomocí el. mag. pole“ Elektromagnetické vznášení nemagnetických pøedmìtù Skuteènost, že magnet k sobì pøitahuje železo nebo jeho slouèeniny, je všeobecnì známa. Ménì jejiž známo, že magnet pùsobí i na jiné kovy, a dokonce i na nekovové látky. Vysvìtlení je následující. Veškeré látky a prvky okolo nás je možné z hlediska magnetické vodivosti rozdìlit do tøí skupin z pohledu jejich reakce na silné magnetické pole. Jsou to:

– látky feromagnetické - napø. železo, kobalt, nikl, rùzné slitiny, atd. Tyto látky magnet silnì pøitahuje. – látky paramagnetické - napø. hliník,mìï, atd. Z nekovových látek tøeba kyslík. Ty jsou silným magnetickým polem pøitahovány pouze slabì. Tyto pøitažlivé síly jsou však nepatrné. Napø. mìï je pøitahována magnetem asi 10.000 x slabìji než železo.

91

Prùøez Bitterovým magnetem, vnitøní dutina má prùmìr pouhých 3,2 cm. V jejím støedu je magnetická indukce 16 Tesla, zatímco pøímo u elektromagnetù je 20 Tesla.

– látky diamagnetické - napø. mìï, zlato, voda. Ty naopak magnetické pole slabì odpuzují, jinak øeèeno, mají snahu se dostat z dosahu mag. pole I tato síla je však také témìø v hodnotì: „žádná celá nula nula nic“. Pøestože se u dia a paramagnetických látek jedná o velice malé síly, díky velice silnému magnetickému poli v hodnotách nìkolika Tesla uvnitø výše uvedeného Bitterova magnetu dojde k jejich viditelnému úèinku. Jak je tedy zøejmé, tìchto hodnot lze dosáhnout pouze použitím elektromagnetù, a nikoliv klasických trvalých (tj. permanentních) magnetù. Dle vyjádøení prof. A. K. Geima ze zmiòované laboratoøe je diamagnetické, èi paramagnetické vznášení dané rovnováhou mezi zemskou pøitažlivostí a magnetickou sílou pùsobící na daný objekt. Jedná se tedy o normální rovnováhu sil, nikoliv o nìjaké rušení gravitace, která samozøejmì existuje poøád. A protože se žabí tìlo skládá pøevážnì z vody a jiných para a diamagnetických látek, vznáší se malá žabièka klidnì uprostøed mag. pole o síle 16 T. Tyto fascinující zábìry promítala v dokumentu i naše televize. V polovinì prosince 2001 je pak zopakovala na 2. programu. V seriálu o nadpøirozených jevech ukázala, bohužel v nejmenované laboratoøi, elektromagnet o pøikonu 20 MW! V jeho dutinì o prùmìru 5 cm se vznášeli pavouci, jahody, sklenìné váleèky atd. A to je v kostce pragmatické vysvìtlení „zázraku“ za který by se nemusel stydìt ani kouzelník Èárifuk!

Nukleární magnetická rezonance (NMR) Velice zhruba øeèeno na stejném principu funguje i NMR (Nukleární magnetická rezonance). Jestliže do silného magnetického pole vložímì dia nebo paramagnetickou látku - v tomto pøípadì lidskou tkáò, která se v mormálních podmínkách absolutnì neprojevuje, uspoøádají se její atomy (pøesnìji øeèeno magnetiská pole jejich protonù) rovnobìžnì se smìrem magnetických siloèar. A pokud na takto uspoøádané protony zapùsobíme v pøíèném smìru støídavým elektromagnetickým polem (napø. radiovým impulsem s frekvencí øádovì MHz) vznikne tím pøíèná složka kolmá ke smìru hlavního mag. pole, která je již dobøe mìøitelná a zobrazitelná. Pro úplnost nutno dodat, že svou roli zde hraje i tzv. rezonanèní kmitoèet ozaøované látky. Na tomto principu je realizována tzv. „magnetorezonanèní spektrografie“, kdy se na obecný vzorek materiálu vysílají støídavé impulzy rùzné frekvence, takže lze urèovat zastoupení jednotlivých protonù ve vzorku. Poèátky NMR lze nalézt v roce 1946, kdy ji F. Bloch a E.M. Purcell experimentálnì prokázali u vzorkù pevných látek a kapalin. V roce 1952 jim byla v souvislosti

92

s tímto výzkumem udìlena Nobelova cena. V roce 1974 bylo touto technikou získáno zobrazení øezu tkánì u živé myši a v roce 1976 byla tato metoda použita na èlovìku. Výše uvedený popis NMR je skuteènì velice obecný. Hlubšímu zájemci bych doporuèil èlánek s názvem „Elektromagnetické zobrazovací systémy v medicínì“, autora Prof. Ing. V. Èerného CSc, èas. ELEKTRO è. 5/1985.

Magnetické bouøe V pasáži o magnetických minách je zmínka o tzv. magnetických bouøích, které jsou schopny ovlivnit magnetické zapalovaèe (a nejen je). Co je to vlastnì za pøírodní jev? Magnetické bouøe byly jako náhlé zmìny magnetického pole zjištìny v roce 1839 pomocí extrémnì citlivých magnetických støelek. Rušivý vliv tìchto bouøí na telegrafní sí byl zaznamenán v období od 27.8. do 6.9.1859. Souèasnì 1.9.1859 pozoroval anglický astronom Carrington silné výrony plynù (pertuberace) na povrchu Slunce. V roce 1859 bylo také zjištìno dlouhodobé maximum výskytu sluneèních skvrn. Ty objevil v roce 1610 G. Galilei. Do té doby byl jejich pùvod nejasný. Byly pokládány napø. za projasnìní ve sluneèní atmosféøe, za sluneèní mraky nebo za planety. Teprve v roce 1958 bylo zjištìno, že jde o magnetické jevy a že magnetické pole Slunce mìní s periodou 22 let svoji polaritu. V létech 1874 až 1954 bylo více jak sto silných magnetických bouøí. V té dobì se objevily poruchy nejen v telegrafních sítích, ale i v transatlantickém podmoøském kabelu a v radiové komunikaci. V roce 1958 bylo pomocí vesmírných družic zjištìno, že na rozdíl od kulovitì uspoøádané atmosféry a ionosféry je magnetické pole Zemì silnì asymetrické a pøipomíná spíše ohon komety. Astrofyzik T. Gold v roce 1959 zavedl vystižnìjší pojem a to „magnetosféra“. Zjistil, že magnetosféra pøedstavuje komplexní elektromagnetický systém, jehož výkon dosahuje nìkolika tisíc megawattù a kde se vyskytují proudy øádu milionù ampér! Magnetosféru tvoøí prostor vyplnìný žhavou plazmou a obtékaný slunèením vìtrem, což jsou protony, elektrony i jádra hélia emitovaná z povrchu Slunce. Hustota plazmy je však velice malá. V okolí Zemì je její hustota jen nìkolik èástic na krychlový centimetr. Samotná rychlost sluneèního vìtru je relativnì vysoká. Vùèi Zemi dosahuje hodnoty mezi 250 až 500 km/s! Vysvìtlení tak vysoké hodnoty rychlosti èástic sluneèního vìtru bylo dlouho nejasné. V souèasné dobì se vìdci pøiklánìjí k názoru, že nabité èástice vznikají ionizací ve sluneèní koronì ohøáté na teplotu 1 až 2 milióny (!) stupòù Celsia a jsou urychlovány magnetohydrodynamicky pomocí elektromagnetických vln na povrchu Slunce (viz. druhý díl této publikace - MHD motor. Pozn. autora) Jinak abych trochu zpestøil tuto ponìkud suchopárnou teorii, zmíním se zde v souvislosti se sluneèním vìtrem o tzv. slunenèních plachetnicích. Ne nejde o nic pohádkového, i když je tøeba dosti znaèné fantazie k pøedstavì nìèeho takového. I ty nejrychlejší z nejrychlejších pozemských sond neletìly dosud rychleji než kolem 30 km/s. Klasická sluneèní plachetnice by mohla být podstatnì rychlejší. Pøedpokladem je, že se podaøí v kosmickém prostoru rozprostøít skuteènou plachtu z tenké a lehké pohliníkované fólie. Sluneèní plachetnice se nechají rozdìlit na dvì kategorie. První je pohánìná tlakem dopadajícího sluneèního svìtla, tj. proudem fotonù vyzaøovaných ze Slunce a jsou popsány v kapitole o svìtle. Druhou kategorií je možnost využití tzv. sluneèního vìtru, tj. nabitých èástic vyletujících ze Slunce rychlost øádovì 450 km/s. „Tlak“ tohoto sluneèního vìtru je pøi poètu asi šesti èástic v 1 cm3 v okolí Zemì témìø zanedba-

93

Magnetosféra zemì. Sluneèní vítr obtéká zemskou atmosféru, která má protáhlý tvar pøupomínající ohon komety. Prstencové proudy okolo Zemì mají velikost nìkolika magnetosfér. Osa prstence je odchýlena od geologické osy.

Systém vazeb Slunce - Zemì.

94

telný, zhruba asi tisíckrát menší, než tlak klasického (svìtelného) sluneèního záøení, tj. 2 x 10-9 N/m2 což jsou 2 nPa. Pøesto, pøi znaèných rozmìrech „plachty“ o prùmìru 15 až 20 km, lze dosáhnout výsledné síly okolo 1,4 - 2,5 N. No, není to moc, ale zato je to nepøetržitì. V praxi by to fungovalo tak, že tlak sluneèního vìtru bude tuto plachtu unášet s sebou vèetnì kosmické lodì, která k ní bude pøidìlaná stejnì jako to na Zemi funguje u klasických plachetnic. Díky tomu by se mohlo dosáhnout rychlosti až nìkolik stovek km/s! Technickým problémem je však už bezchybné rozevøení tak velké konstrukce s kilometrovými rozmìry, o odrazné fólii ani nemluvì. Proto se dosud s realizací tohoto druhu pohonu váhá, jelikož je na hranici souèasných lidských možností (pokud není daleko za nimi). Variantou, která by tento konstrukèní problém mohla obejít je nápad, který vzešel z University of Washington v Seattlu. Jde o myšlenku nahradit mechanickou konstrukci sluneèní plachty plachtou z magnetického pole! Jeho øešení v praxi by znamenalo vytvoøit magnetického pole v okolí kosmické lodì. Elektricky nabité èástice sluneèního vìtru, které pøi svém pohybu vytváøejí vlastní magnetické pole, se budou od magnetického pole kosmické lodi odrážet a tím vznikne síla, která bude kosmickou loï urychlovat. Nápad je to na první pohled jednoduchý, ale i zde je problém týkající se intenzity magnetického pole ve vìtší vzdálenosti od zdroje. Pokud si vzpomenete na pøedešlé kapitoly o využití magnetického pole k rùzným úèelùm, pak víte,

že i velice silný magnet vytváøí magnetické pole, které svou „silou“ dosahuje jen do nìkolikacentimetrových vzdáleností od svého zdroje. V tomto pøípadì od kosmické lodi, èi družice. Proto autor projektu R. Winglee navrhuje „napumpovat“ do magnetického pole kolem kosmické lodi horký ionizovaný plyn (plazmu), napø. z hélia, argonu nebo xenonu (ionizovaný „stokrát jinak“, že? - Pozn. autora). Ionizovaný plyn díky své vodivosti roztáhne i slabé magnetické pole do vìtších vzdáleností od kosmické lodi. Podle optimistických výpoètù R. Wingleeho by se mohlo napø. magnetické pole o intenzitì pouhých 0,015 Tesla pomocí ionizovaného plynu rozepnout do vzdálenosti 15 až 20 km od svého zdroje a tak efektivnì pùsobit jako sluneèní plachta. Bìhem tøí mìsícù by bylo možné urychlit družici o hmotnosti 100 kg konstantnì pùsobící silou sluneèního vìtru o síle 1 N na rychlost až 80 km/s. Na roèní funkci tohoto ponìkud neobvyklého „motoru“ by mìlo staèit asi 40 kg ionizovaného plynu. První experimenty s rozepínáním ionizovaného plynu do prùmìru 1 m byly provádìny ve vakuové komoøe, ale zatím není zcela zøejmé, zda se magnetické pole rozepíná tak, jak pøedpokládá autor. Ve vìtší komoøe by bylo možné dosáhnout rozepnutí oblaku plazmy až do 10 m, ale rozhodující experiment o funkènosti tohoto øešení je proveditelný pouze v kosmickém prostoru. Uvidíme tedy, co pøinese budoucnost. Kromì možnosti pohánìt kosmické lodì by bylo možné tento princip „otoèit“ a využít jich napø. k výrobì elektøiny. Jak? Nápad je opìt velice jednoduchý a realizace složitá. V podstatì by se jednalo o opak toho, co se dìje na Slunci pøi vzniku sluneèního vìtru. Máme zde èástice sluneèního vìtru „vanoucího“ napøíè zemskému magnetickému poli. Jedná se tedy o zde již zmiòovaný MHD generátor, tentokrát ale pøírodní. A pokud by družice zastávaly funkci sbìrných elektrod, pak by nebyl problém získat elektøinu! Zatím se musíme spokojit pouze s pøírodními úkazy jako napø. polární záøe. Pøi jejím vzniku zde opìt hraje svou roli magnetické pole Zemì. Její magnetické indukèní èáry vedou èástice sluneèního vìtru v blízkosti zemských magnetických pólù blíže k jejímu povrchu. Rychlé èástice zde narážejí ve vysokých vrstvách atmosféry do molekul a atomù vzduchu, tím jim dodávají energii a atomy tuto energii vyzaøují v podobì viditelného svìtla.29 Vliv sluneèního vìtru na magnetické pole Zemì má však nejen optické projevy v podobì polární záøe. Samotná magnetosféra má pro život na Zemi znaèný význam. Zabraòuje totiž rychlým elektronùm a protonùm ze Slunce (jejichž úèinky jsou podobné jako úèinky radioaktivního záøení), aby dopadaly na zemský povrch. Magnetické pole sahá od 1.000 do 50.000 km vzdálenosti v nìkolika vrstvách nad sebou a nìkdy se také nazývá Van Allenovy radiaèní pásy na pamì svého objevitele v roce 1958. Samozøejmì nebyli by lidé lidmi, aby nepøemýšleli, jak tento pøírodní jev využít, èi spíše zneužít pro vojenské cíle. Nejdále se v tomto smìru - alespoò oficielnì - dostali Amerièané v tzv. projektu Argus uskuteènìném na zaèátku šedesátých let minulého století. Myšlenka byla jednoduchá. Nechat vybuchnout ve veliké výšce, øádovì stovek km jadernou bombu. Záøení gama uvolnìné pøi výbuchu se pøed dosažením atmosféry Zemì široce rozprostøe a vyrazí elektrony z molekul vzduchu (èemuž se odbornì øíká Comptonùv jev). Ty se urychlí a vznikne (29) Jak tedy z výše napsaného vyplývá, jakékoliv psaní nápisù ( PAX, aj.) do polární záøe pomocí rùzných paprskù smrti ing. Farina, tak jak to popisuje J.M. Troska ve svém prvním díle trilogie s názvem Kapitán Nemo, je zcela nesmyslné. Polární záøe není skalní stìna, aby se do ní nechalo nìco vyrýt. Se stejným „úspìchem“ by bylo možné napsat cokoliv do padající stìny vody napø. ve vodopádu. Podobnì jako polární záøe jde o neustále se mìnící pøírodní jev, závislý na øadì faktorù. Tedy nikoliv nic statického. I tak to však nemìní nic na tom, že v pøípadì literárních dìl J.M. Trosky se jedná o jeden ze základních literárních kamenù èeského vìdeckofantastického žánru (a øekl bych, že jeden z nejhezèích, ne?).

95

silný elektromagnetický puls vedený magnetickým polem Zemì. Vyvrcholením tohoto šíleného nápadu byl 9. èervenec 1962, kdy Amerièané uskuteènili atomový stratosférický výbuch ve výšce 320 km, asi 1.200 km od Havajských ostrovù, poblíže Johnstonova ostrova. Cílem bylo zjistit možnosti vyøazení americké radarové obrany, popøípadì likvidace hlavic ev. mezikontinentálních raket. Zatímco pøed explozí bylo v magnetickém poli Zemì 700 až 1.200 elektronù/cm3, za tøiètvrtì hodiny po výbuchu jich bylo již 11.000/cm3! Elektrony „dodané“ v poètu 1024 do geomagnetického pole Zemìkoule vytvoøily dvacet minut trvající pás aktivity zaøení okolo naší planety, který pulsoval v intervalech asi osmi minut. Záøení pokleslo k normálu teprve za tøi dny po pokusu. Výsledky vskutku pøedèily všechno oèekávání! Byly znièeny obì prùzkumné družice vyslané specielnì kvùli tomuto pokusu a patøiènì chránìné olovìnými kryty na svých pøístrojových sekcích. Jednalo se o americkou Injun I a britsko americký Ariel. Ariel se odmlèel ètyøi dny po explozi a Injun I byl tìžce poškozen a jeho vysílané údaje byly nesmyslné. Na výbuch doplatily i zcela nevinné navigaèní družice Transit 4b a Traac, jemuž olovìná schránka poèítaèe prodloužila funkènost o jeden mìsíc. Vážnì poškozeny byly i sluneèní èlánky tehdejší chlouby spojovací techniky - satelitu Telstar a zøejmì to odneslo ještì nìkolik dalších špionážnách družic. Nemluvì o poruchách rozhlasového pøíjmu, magnetického pole Zemì, umìlými polárními záøemi, atd. „Hraní si“ s magnetickým polem naší planety je tedy dost riskantní! A nemusí jít vždy o vojenské nukleární výbuchy v atmosféøe. Pøi náhlých zmìnách sluneèní aktivity vznikají rázové vlny, které mohou zpùsobit i neoèekávané zmìny zemské magnetosféry se všemi prùvodními jevy na techniku a lidstvo. Jedná se hlavnì o zemské komunikaèní a energetické rozvodné systémy zejména v severních oblastech Zemì. První velký výpadek rozvodné sítì byl napø. zaznamenán 24.3.1940 v Severní Americe. Dne 21.9.1977 došlo k nìkolika tìžkým poruchám v Kanadì a na Aljašce. Dne 4.1. 1979 byly zaznamenány v síti 400.000 V ve Finsku indukované parazitní proudy nad 100A. Vrcholem pak byl 13.3.1989, kdy se zhroutil celý rozvodný systém vysokonapìové sítì 735.000 V elektrárny Hydro - Quebeck v Kanadì. Šest milionù lidí zùstalo na nìkolik hodin bez proudu a vznikly obrovské hospodáøské škody. Tyto bouøe mají možná na svìdomí ještì více havárií, dokonce i leteckých. Jsou tedy proto pøedmìtem intenzivního prùzkumu ve kterém se exponovala i naše republika pomocí družic Magion. Zatím bylo prokázáno, že magnetické bouøe indukují v rozvodných systémech silné stejnosmìrné proudy, které zpùsobují nasycení magnetických obvodù transformátorù s následnými oscilacemi v oblasti vyšších harmonických proudových složek. Tím vznikají pøetížení a následné poruchy transformátorù, filtrù i silnoproudých kompenzaèních kondenzátorù.

Co je svìtlo? Existence lidstva je velice úzce spjata s existencí svìtla. Svìtlo je pro lidstvo nepostradatelnou nutností, a proto se lidé od pradávna nad podstatou svìtla zamýšleli. Ve vymýšlení teorií objasòujících podstatu tohoto pøírodního „jevu“ nezùstali pozadu nejpøednìjší myslitelé a fyzici jednotlivých staletí. Napø René Descartes, Isaac Newton, Thomas Young, James Cleark Maxwell. Z fyzikù, kteøí již žili v minulém století, jmenujme Josepha Johna Tompsona, Ernesta Rutherforda, Maxe Plancka, Nielse Bohra a Alberta Einsteina. Ten také za objev fotoelektrického jevu dostal Nobelovu cenu za fyziku, jak již bylo výše øeèeno (nikoliv tedy za teorii relativity!). A k jakému závìru dospìli? K následujícímu. Vznik svìtla lze vysvìtlit jednoduchým principem vybuzení a následujícího odbuzení atomù nebo molekul. Atom mùže být „vybuzen“ napøíklad srážkou s jinou èásticí, takže se jeho elektron pøesune na jinou dráhu s vìtší energií. Pozdìji se elektron vrátí na svou pùvodní dráhu

96

a pøebyteènou energii vyzáøí v podobì fotonu. Vznik svìtla je tedy vysvìtlen jako proud èástic - fotonù. Na druhé stranì víme, že svìtlo se šíøí jako elektromagnetické vlny o urèité frekvenci. Tomuto rozporu se øíká dualismus (neboli dvojjakost) svìtla. Jinak se svìtlo chová pøi svém šíøení prostorem a jinak se chová pøi svém vysílání, èi pohlcování. Pro hrubou orientaci si staèí pøedstavit foton jako kapièku vody, která má pøi dopadu svou energii. Z tìchto kapièek se skládají vlny na rybníce, èi moøi. Pro naše vidìní je dùležité pak to, že viditelné svìtlo je èást elektromagnetického spektra, která pùsobí na chemické látky sítnice našeho oka a dává nám schopnost vidìt. Jinak svìtlo je vìèným poutníkem, Vznik fotonu. který se nikdy nezastaví a nikdy nezpomalí. Jeho rychlost (i všech dalších elektromagnetických vln) ve vakuu je cca. 300.000 km/sec. Pro hlubší zájemce doporuèuji Encyklopedii fyziky a seznam použité literatury. Ještì bych se zmínil o fotonových raketách, které jsou zmiòovány v kapitole o optické neviditelnosti. Protože foton má svou hmotnost je celkem logické, že na základì zákona akce a reakce dojde v pøípadì vyzaøování fotonù, neboli svìtla k tlaku pùsobícímu v opaèném smìru na tento zdroj (naprosto pøesnì, jako když pustíte nafouknutý balónek. Jen místo vzduchu je tady svìtlo!). Teoreticky by tedy nemìl být problém dosáhnout s tímto druhem pohonu rychlosti blížící se rychlosti svìtla! S ideou tohoto pohonu pøišel již v roce 1953 raketový teoretik Eugen Sagner. Bohužel, jak jste si možná již všimli, èím jednodušší princip, tím t잚í realizace. Vzhledem k hmotnosti jednoho fotonu, by jich muselo být takové množství, které je zatím mimo naše možnosti.30 V praxi by to totiž znamenalo, že napø. pro start k blízké hvìzdì Alfa Centauri by množství energie tryskající z trysek motoru fotonové rakety pøevýšilo energii, kterou Zemì dostává od Slunce! Takové dávky by žádný živý tvor nepøežil. Mezihvìzdné fotonové rakety by proto musely startovat z podstatnì vìtší vzdálenosti od Zemì, aby jí neohrozily. Variantou na toto téma by mohl být svazek paprskù, který by mohl vycházet z nìjakého obøího laseru instalovaného na Zemi, nebo jiné planetì a pøes obrov- Energie i „hmotnost“ fotonu je taková, že dopadající skou èoèku o prùmìru øádovì tisíc (!) km svìtlo dokáže roztoèit mlýnek ve vzduchoprázdné baòce. (30) Pro lepší pøedstavu. Typická stowattová žárovka vyzáøí za jednu sekundu kolem sta miliard (tj. 1011) fotonù!

97

Sluneèní plachetnice.

by byly tyto paprsky koncentrovány do kruhové aluminiové plachty kosmické lodi. Progresivnì pohánìná neustálým proudìním tohoto fotonového „vìtru“ by kosmická loï podle výpoètù za jeden a pùl roku dosáhla 50% rychlosti svìtla. Mohla by tak napøíklad doletìt na hvìzdu Epsilon Eridanus vzdálenou 11 svìtelných let za 20 „pozemských“ let. Otázkou, na které všechno stojí i padá je, kde vzít tak dìsivì silný zdroj energie pro napájení takového mamutího laseru (nemluvì o obtížích technické realizace napø. èoèky). Z hlediska výkonu by totiž Slunce proti tomu byla neškodná termoláhev na zahøívání postele! I tak však tento zpùsob pohonu nepouští konstruktéøi ze zøetele. Napø. skromnìjší projekt pøedpokládá, že pomocí laseru o výkonu 46.000 MW31 (!) ozaøujícím pozlacenou plachtu o prùmìru 50 m, by bylo možné dopravit užiteèné zaøízení o hmotnosti 10 kg k Marsu za 10 dní! Jak je tedy zøejmé, fotonové rakety zatím zùstávají doménou spisovatelù vìdeckofantastických románù (i když by možná stálo za to, pøidìlat si silnou baterku na kolo a rozsvítit jí smìrem dozadu. Co to udìlá? Možná by jste jeli do kopce s menší námahou, ne?). Praktické realizaci se zatím spíše blíží tzv. sluneèní plachetnice, o kterých již byla zmínka v pøedešlé kapitole. Svìtelná energie dopadající ze Slunce na Zemi dosahuje hodnoty 1.328 W/m2. To vytváøí tlak o hodnotì 4,43 x 10-6 Pa, který lze již ev. prakticky využít. Už v souèasné dobì se u kosmických sond využívá tlaku sluneèního záøení k jejich stabilizaci. Mechanismy funkce sluneèní plachty: a) Sluneèní záøení je plachtou dokonale absorbováno - tlak záøení pùsobí jen ve smìru dopadu, natáèením plachty lze jen regulovat celkovou sílu pùsobení záøení. b) Sluneèní záøení je plachtou dokonale odráženo, síla pùsobí ve smìru kolmice k ploše plachty. Natáèením plachty lze regulovat jak velikost, tak smìr pùsobící síly tlaku záøení. c) Sluneèní záøení je plachtou odráženo do všech smìrù. Síla nepùsobí pøesnì ve smìru kolmice k plachtì, ale natáèením plachty lze opìt regulovat její smìr a velikost.

(31) Pro pøedstavu, celkový instalovaný výkon energetické soustavy naší zemì èiní zhruba 11.300 MW.

98

Dokonce se v roce 1992 pøipravoval závod sluneèních plachetnic. Pro nedostatek zájmu a financí z tohoto velice zajímavého nápadu však sešlo. Nikoliv však z mysli projektantù. Napø. na Carnegie Mellon University v Pittsburgu je pøipravován projekt malièké družice o váze asi 5 kg. Tato družice by mìla být pohánìna sluneèní plachtou se ètyømi lopatkami o délce 20 m a šíøce 1 m pokryta tenkou kapronovou pohliníkovanou fólií. Ve startovní konfiguraci má tvar válce o prùmìru 0,5 m a délce 1 m. Finanèní nároènost je okolo 2 mil. USD. Existují i návrhy na vyslání bezpilotní sondy o váze 150 t s plachtou o prùmìru 20 km! Témìø neskuteènì vypadá plán obøí vesmírné plachetnice s posádkou o váze 100.000 tun! Tu by pohánìlo 3.300 plachet, každá s prùmìrem 40 km! K blízké hvìzdì Alfa Centauri, která je 9.000 x dál od Zemì než poslední planeta naší sluneèní soustavy - Pluto, by tato loï letìla 1.000 až 1.500 let! Je vidìt, že z hlediska vesmíru je i tìch 500 km/s (tj. 1 milión 800 tisíc km/h!), kterých by sluneèní plachetnice mohly dosáhnout, vyloženì smìšných, že? Pro bl힚í zájemce o tento druh „dopravy“ doporuèuji seznam použitých pramenù na konci této publikace. Závìrem k této kapitole bych se chtìl ještì vyjádøit k možnostem pøekonání mýtické rychlosti svìtla, tj. cca 300.000 km/sec, což je dle A. Einsteina nièím nepøekroèitelná konstanta. V poslední dobì probleskly jak do našich novin, tak i na televizní obrazovky údajnì úspìšné pokusy s pøekonáním této nadsvìtelné rychlosti. První pokusy probìhly v Bellových laboratoøích spoleènosti ATT v New Jersey už pøed více jak deseti léty. Další experimenty pak mìly probíhat na univerzitì v Princetonu v roce 2000 (?). Kdy ve speciální komoøe naplnìné césiovým plynem došlo údajnì k 300 násobnému zrychlení svìtelných paprskù (tj. na rychlost 90 ti miliónù km/s!). Obdobné pokusy provádìli i nìmeètí a italští vìdci. Na rozdíl od Amerièanù však mìli použít mikrovlny. Jim se podaøilo pøekroèit rychlost svìtla o 25% Pøesné detaily pokusu nechtìjí vìdci dosud zveøejnit, protože experiment musí být podroben dùkladné revizi. Podobné úkazy se objevily pøi šíøení fotonù prùhlednými pevnými látkami, jako napø. na kalifornské univerzitì v Berkley. Zde procházelo svìtlo v prvním pøípadì vakuem a ve druhém pak dielektrickým zrcadlem sestaveným z mnoha více èi ménì prùsvitných vrstev. Proti oèekávání prošlo svìtlo zrcadlem podstatnì rychleji a to 1,7x vìtší než jeho dvojèe ve vakuu. Na výroèní konferenci Americké spoleènosti pro podporu výzkumu v roce 2000 celý pokus vysvìtlil Raymond Chia z výše jmenované univerzity. Pøíèinou údajnì byla skuteènost, že se pohyb fotonu v zrcadle neøídil zákony klasické, ale kvantové mechaniky, která umožòuje prùchod tzv. tunelovým efektem. Co by tento experiment v praxi znamenal? Vznik èástic pohybujících se nadsvìtelnou rychlostí! Nìkteøí fyzikové si takovou èástici dokonce vymysleli a nazvali jí tachyon, (tj. z øeètiny „tachys“ = „rychlý“). Toto vymýšlení není zcela nesmyslné, jak by se na první pohled mohlo zdát, nebo umožòuje ze známých fyzikálních zákonù odvodit, jak by se taková èástice chovala, kdyby existovala. A pøípadnì navrhnout experimenty, které by umožnily její objevení. Je však tøeba zdùraznit, že zatím žádné tachyony nebyly nikdy nalezeny. A nejsou zatím ani náznaky toho, že by mohly vùbec existovat! Jejich objevení by asi zpùsobilo zmatek v souèasné fyzice. V praktickém životì by to znamenalo naprosté rozvrácení tzv. pøíèinné souvislosti, kdy je v našem svìtì nejdøíve pøíèina a pak dùsledek. Pøedstavme si, že by se nadsvìtelnou rychlostí šíøily napøíklad informace. Pak by jste obdržel zprávu o nìjaké události døíve, než by se taková událost vùbec stala! Èlovìk by se tak tøeba stal otcem døíve, než by si vùbec staèil sundat „boty“. Pøi výstøelu z tachyonového dìly by byl nejdøíve zásah cíle a pak teprve výstøel! Atd. atd. atd. Fyzikové by proto tachyony rádi jednou provždy vylouèili ze hry. Zatím jim však chybí pøesvìdèivý dùkaz jejich neexistence. Dokud se jim nepodaøí získat alespoò jeden, nemùžeme si být jisti, že jednoho dne nedojde k náhlému objevení tachyonù.

99

100

K samotným - zde uvedeným - experimentùm je pak tøeba pøistupovat znaènì opatrnì! V šíleném svìtì kvantové fyziky totiž nelze využít klasického mìøení, kdy pomocí specificky uspoøádané experimentální aparatury odvozujeme, že „nìkde tam“ se nìco dìje. Museli bychom mít kontrolu nad okamžikem vyslání i pøíjmu pøíslušných èástic, což není tak jednoduché, protože mìøené èasové úseky jsou nepøedstavitelnì krátké, v hodnotách femtosekund! Tj. 10-15, což jsou jednotky, které nedokáží rozlišit ani atomové hodiny! Otázkou zùstavá i to, nakolik naše pozorování ovlivòuje mìøení? A jak by experiment dopadl, kdyby jej nikdo nepozoroval?! Bližší viz. soupis použité literatury. Pøi hlubším studiu kvantové fyziky pak doporuèuji i láhev dobrého vína, èi jiného alkoholického nápoje. Støízlivý rozum se totiž vzpírá tomuto zvrácenému svìtu podivných zákonitostí a na hlavu postavených závìrù uvìøit!

Jak funguje radiové ev. radiolokaèní vysílání? Princip radiového èi radarového vysílaní je velice jednoduchý. Kolem každého vodièe vzniká pøi prùchodu el. proudu elektromagnetické pole. To je pøípad vysílací strany. Na pøijímací stranì se ve vodièi vystaveném magnetickému poli naopak indukuje napìtí. Aby mohlo dojít k naindukování napìtí musí dojít ke zmìnì intenzity mag. pole (viz. kapitola o indukèních zapalovaèích mag. min). Máme dvì možnosti, jak toho dosáhnout. Buï anténu støídavì zakrývat a odkrývat materiálem stínícího mag. pole. To by však v praxi bylo ponìkud komplikované. Podstatnì jednodušší je nechat pøijímací anténu pevnou a nezakrytou. A naopak nechat kolísat (kmitat) mag. pole, pomocí støídavého proudu procházejícího vysílací cívkou! Díky tomu dochází ke „zhušování“ a „zøeïování“ mag. siloèar, které se šíøí do prostoru.32 Pro lepší pøedstavu lze øíci, že se jedná v podstatì o klasický transformátor. Na vysílací stranì je jedna cívka a na pøijímací druhá. A protože intenzita mag. pole klesá po hyperbole, jak zde již bylo nìkolikrát øeèeno, je ve vìtších vzdálenostech velice malá. Záleží pak na úrovni zesilovaèe, zda dokáže takový slabý signál zesílit! Na tomto principu pracuje veškerá radiová technika. Pokud jde o radarové vysílání, jde pouze o „specielní“ využití výše uvedeného principu, kdy vysílaè i pøijímaè jsou na stejném místì. Smìrová anténa radaru vyšle napø. 1.000 x za sekundu v úzkém paprsku vytvoøeném anténou pulsy, èi spíše „tepy“ elektromagnetických vln. Po skonèení každého pulsu se anténa pøepne na pøijímaè a po tisícinì sekundy se vše opakuje. Anténa radiolokátoru tím pádem tedy vysílá a zároveò pøijímá od vzdálených pøedmìtù odraženou el. mag. energii. Pøi známé rychlosti šíøení elektromagnetických vln, tj. 300.000 km/s to znamená, že napø. za miliontinu sekundy „ubìhne“ elektromagnetická vlna 300 m. Vrátí-li se tedy odražená vlna zpìt za 10 mikrosekund znamená to, že cíl je ve vzdálenosti 1.500 m (pìt mikrosekund k cíli a pìt zpátky). Jinak z hlediska úèinnosti radarového vysílání jde o vyloženì „ztrátový“ podnik. Viz. následující pøíklad. Pokud vyšleme impulsním výkonem 1,000.000 W (tj. po staru 1.358 koní!) na vzdálenost 100 km, na cíl o ploše zhruba 10 m2, bude mít odražený signál na vstupu do pøjímací èásti radaru výkon 1,5 x 10-11 W !. Tj. pro lepší pøedstavu 0,000 000 000 015W! Tedy žádný zázrak, že? Pro radiolokaèní pøijímaèe však není tato nepatrná velikost signálu pøekážkou. Bìžnì dokáží pøijímat a zesilovat signály ještì tisíckrát slabší. (32) Kmitoèet elektromagnetického pole udává, kolikrát za vteøinu dosáhne magnetické pole své maximální velikosti (nehraje roli, zda kladné nebo záporné). Èím mìnì zmìn (kmitù) za sekundu, tím hùøe se el. mag. vlny vyzaøují do prostoru. A tím je potøeba vìtší výkon. A na druhé stranì, èím vyšší je frekvence radiových vln šíøících se prostorem (které se vyzaøují podstatnì lépe) tím vyšší je jejich útlum v atmosféøe! Každá vìc má holt své klady a zápory.

101

Faktem je, že této vlastnost využívá tzv. radiolokaèní pátrací pøijímaè umístìný v cíli. Ten pøijímá silný signál vysílaný radiolokátorem, kdežto radiolokátor pøijímá velmi slabý signál odražený od cíle. Má-li pátrací pøijímaè stejnou citlivost, jako pøijímaè radiolokátoru, odkryje pracující radiolokátor ve vzdálenosti pøibližnì rovné dvojnásobnému dosahu radiolokátoru. Za druhé svìtové války využívaly pátracích pøijímaèù ve velkém rozsahu nìmecké ponorky. Posádka ponorky objevila tìmito pøijímaèi letadlo hledající ponorky pomocí radiolokátoru mnohem døíve, než letadlo objevilo ponorku. Jakmile zjistila pøítomnost letadla s radiolokátorem, ponorka se ihned ponoøila a celá akce selhala. Používání pátracích pøijímaèù na nìmeckých ponorkách bylo tak úèinné, že spojenci byli nuceni vystrojit vlastní letadla radiolokátory, které pracovaly na vlnové délce 3 cm. Nìmci, kteøí neznali techniku centimetrových vln (jak tady již bylo v jedné kapitole popsáno) tak byli proti tìmto radiolokátorùm bezbranní. A ztráty nìmeckých ponorek zase podstatnì vzrostly! Další možností radiolokace je využití tzv. Dopplerova principu. Ten funguje na následujícím poznatku. Blíží-li se k nám zdroj zvukových vln slyšíme vyšší tón, než když je zdroj v klidu. Dùvodem je „stlaèování“ zvukových vln a vzrùst jejich frekvence smìrem vzhùru. Naopak, pokud se tento zdroj bude od nás vzdalovat, budeme slyšet nižší tón, protože zvukové vlny pohybující se od nìj zpátky k Vám se roztahují smìrem dolù - tj. k nižším frekvencím. Krásnì je to vidìt, èi spíše slyšet u p횝aly pøi prùjezdu parní lokomotivy. Naprosto stejnì to funguje i u elektromagnetických vln33. Problém, kdy se cíl pohybuje napøíè k dopplerovu radaru, jak zde již bylo zmiòováno v pøedešlých kapitolách se øeší pomocí tzv. kmitoètové modulace, ev. také koherentnì impulsové metody. Díky tomu mùže dopplerùv radar urèit kromì rychlosti i smìr a vzdálenost. Možnosti tìchto typù radarù v souèasné dobì jsou vskutku impozantní. Napøíklad u „aktivního“ dopplerova radaru sledujícího pozemní cíle, typu Norden AN/APY - 3, umístìného v letounu E - 8 (pùvodnì Boening 707) J - STARS (což je zkratka slov Joint Surveillance Target Attack Radar Systém) lze dosáhnout neuvìøitelné pøesnosti detekce pozemních cílù, tøeba tankù. Vzhledem k rozdílnému charakteru pohybu pásu u pásových vozidel, kdy se horní èást pásu pohybuje rychle vpøed, zatímco dolní je nehybnì na zemi, je možné podrobnìjším zpracováním odraženého signálu rozlišit kolová a pásová vozidla! Bìhem nasazení v operaci Pouštní bouøe tento systém prokázal i schopnost sledování vrtulníkù, díky pohybu listù jejich nosné vrtule. Hlubšímu zájemci doporuèuji seznam použité litarury k této kapitole, protože zde byl posán pouze základní princip. Praktické využítí je ponìkud „složitìjší“. Dopplerova principu využívají na „druhé stranì“ i pasivní detekèní prostøedky (napø. zde již zmiòovaná TAMARA - viz. dále). A protože elektromagnetické vlny jsou složeny z fotonù je naprosto logické, že jsou i ve kmitoètovém spektru na kterém pracují rádia a radary. Díky odlišné odrazivosti pøedmìtù pro svìtlo a radarové záøení jsou však mezi nimy rozdíly. Od námi viditelného svìtla mají však mnohem nižší energii a podstatnì menší frekvenci (však také slovo „rádio“ je odvozeno od slova radius - tj. paprsek). I pøes tuto vlastnost jsou fotony radiových vln v okamžiku dopadu na anténní soustavu schopny v kovu „rozhýbat“ (tj. excitovat) vodivostní elektrony a indukovat tak elektrický proud. Ten se následnì zesiluje, atd., atd. Z hlediska radiových vln je tedy úplnì lhostejné, zda se jedná o pøenos rozhlasového vysílání s vyzaøovacím výkonem stovek Wattù, nebo o fónická spojení s malými pøenosnými radiostanicemi o výkonu nìkolika Wattù. Èi o radarové vysílání se širokým spektrem výkonù. Pokud jde o smìr vysílání, záleží na použité anténì. Buï na všechny strany, nebo pokud je smìrová, pak jen pøevážnì jedním požadovaným (33) V astronomii se napøíklad podle zmìny vlnové délky námi viditelného svìtla (lidovì øeèeno na základì zmìny barvy svìtla) nechá urèit rychlost a smìr pohybu hvìzd.

102

smìrem. To samé se týká i pøijímací stanice. Tolik v kostce k principu funkce rádia a radiolokace. K závìru této kapitoly bych se ještì zmínil o nejnovìjší technické vymoženosti v tomto oboru, tzv. „Ladaru“ , což je zkratka dvou slov Laser Radar. Jedná se o laserový radar, který opìt vyzaøuje elektromagnetickou energii ve formì fotonù, stejnì jako klasické mikrovlnné radary, pouze na podstatnì vyšších kmitoètech blížícím se viditelnému svìtlu. Tj. o délce vlny od 1,06 do 10,6 mikrometru. Díky tomu se i tak chová. Tzn. že je podstatnì pøesnìjší, ovšem má znaèný útlum v atmosféøe a tím i omezený dosah okolo 10 až 20 km. Hlubšího zájemce musím bohužel kvùli nedostatku místa odkázat na soupis použité literatury.

AWACS a TAMARA Prvopoèátky letounù vèasné výstrahy a øízení lze, podle mých podkladù, urèit do období 2. svìtové války na území Anglie. Dùvodem byla obrana proti nìmeckým dálkovým letounùm typu Condor Fw 200, které vyhledávaly životnì dùležité námoøní konvoje a hlásily jejich polohu ponorkám. Výsledkem této snahy byla rekonstrukce bombardéru Vickers Weilington sériového èísla R 1629. Kromì elektroniky byla na høbet letounu osazena rotující smìrová tzv. Yagiho anténa o délce 4,57 m. Ta se otáèela rychlostí 22 otáèek za minutu a zachycova-

Jediný známý snímek rotující antény nesené na pylonu nad høbetem Wellingtonu R 1629 (1942).

Jeden z prvních pokusù o umístìní rotujícího radaru na letadle. Kresba letounu Wellington R 1629 s dobøe viditelnou anténou nad trupem.

103

la cíle do vzdálenosti cca. 35 km (bližší viz. èas. L + K è. 19/97, str.48). Letové zkoušky byly provedeny v únoru 1942. Pozdìji byl použit proti nìmeckým torpédovým èlunùm v prùlivu La Mance a ještì pozdìji k vyhledávání nìmeckých letounù He 111H, které sloužily jako létající nosièe nechvalnì známých støel V 1. Pokud jde o souèasný stav, tak mezi další létající støediska øízení a uvìdomování (zkrácenì LSØU) patøí kromì amerického letounu E-3 SENTRY i další americký typ E-2C HAWKEYE, Japonský E - 767 AWACS a britský letoun NIMROD. Zatímco první tøi typy používají rotující anténu umístìnou v diskovitém krytu nad trupem, ètvrtý má dvì pevné antény, jednu v pøídi a jednu na zádi. Jejich pøepínáním lze dosáhnout stejného efektu, jako v pøípadì rotující antény. Výše uvedené systémy stojí i padají s úrovní poèítaèového programu, který je pro ten, který systém vytvoøen. Letoun typu AWACS (zkratka slov: „Airborne Warning And Command System“ - tj. vzdušný výstražný a kontrolní systém) má na svém høbetì v podstatì „obyèejný“ radar (pokud dáte na valník radar a budete ho tahat traktorem, je to vlastnì to samé). Jenže radar registruje vše co se vùèi nìmu hýbe. A v pøípadì jeho pohybu, lhostejno zda na valníku, èi na letadle, není schopen rozeznat, že se hýbe on. A vše co se vùèi nìmu bude pohybovat zobrazí na obrazovce jako cíl. Tím pádem dojde okamžitì k jeho zahlcení a obrazovka bude zelená, jako jarní louka. Vtip AWACSu je v tom, že dokáže odeèíst pohyb nosného letounu. V tom okamžiku „stojí“ nehybnì ve vzduchu a vše, co se vùèi nìmu hýbe je cíl. Záleží samozøejmì na vysílací frekvenci, která urèuje „citlivost“ radaru. Jiné bylo asi rozlišení cílù u radaru umístìného v bombardéru Wellington prakticky nad rovnou plochou moøe, která byla vùèi letounu díky své ploše jakoby nehybná a jiné je to u zde popisovaných letadel, která se pohybují nad oblastmi s terénními nerovnostmi. Zde se vysílací frekvence otoèného radaru pohybuje od 2 do 4 GHz. Obdobnì pracuje i poèítaèový program v TAMAØE. I když zde se jedná o nìco zcela jiného. Není tady klasický radar (nebo ten vyzaøuje el. mag. vlny). Zde jde o radiotechnický pasivní systém. Díky tomu je i energeticky nenároèný. Prvním zaøízením v armádì tehdy ještì ÈSSR byl PRP - 1 KOPÁÈ (zkratka dvou slov, korelaèní pátraè). Druhou generací tohoto systému byla RAMONA a tøetí pak již zde nìkolikrát zmiòovaná TAMARA. Ani zde se vývoj nezastavil a jeho výsledkem je ètvrtá generace tìchto zaøízení s názvem VÌRA. Zde však jde v podstatì o transformaci vojenského zaøízení do civilního sektoru, které umožòuje zachycovat až 200 letadel souèasnì. Jinak celé zaøízení funguje na využití èasomìrnì - hyperbolického principu pøi vyhodnocování èasových rozdílù ozáøení tøí navzájem vzdálených pozemních pøijímacích stanoviš signálem od hledaného zdroje. Prakticky jsou to tøi pasivní všesmìrové pøijímaèe, teleskopicky vysunované do výšky cca 10 m nad zem. V terénu se umisují do trojúhelníku ve vzdálenosti okolo 15 až 25 km od sebe34. Díky tomu je TAMARA schopná v okruhu 360 stupòù zachytit jakýkoliv zdroj elektromagnetického záøení v kmitoètech od 1 do 18 GHz do vzdálenosti 450 až 500 km, pøièemž mùže registrovat až 72 letících cílù s pøesností 20 - 30 m. Palubní rušièe, které klasickým radiolokátorùm znemožòují identifikaci letounù, jsou tak pro TAMARU naopak zdrojem velice kvalitního signálu. Ta mùže fungovat i v režimu 0/0 (tj. nulová výška, nulová rychlost). Že jde vskutku o zaøízení na úrovni svìdèí i to, že (34) Pro lepší pøiblížení principu TAMARY lze øící, že jde zhruba o nìco podobného, jako je lidské vidìní. Lidské oko je taky pouze pasivním pøijímaèem svìtla vyzaøovaného Sluncem (napø.). Díky posazení oèí do malé vzdálenosti od sebe mùžeme prostorovì vidìt a odhadovat vzdálenost. Ovšem relativnì na krátkou vzdálenost. Pokud jde o stovky a tisíce metrù jsme v koncích, protože vzájemná rozteè obou oèí je malá. A ještì k tomu musíme otáèet hlavou. Kdybychom mìli oèi tøi, umístìné po 120 stupních okolo hlavy na tykadlech, mohli bychom jí mít napevno a pøesnost prostorového vidìní by byla podstatnì vyšší (a všichni bychom byli TAMARA! - Pozn. autora).

104

možnost zachycení operaènì létajícího letounu stealth typu F - 117 tímto systémem, jeho výrobce, tj. firma Lockheed / Martin nevylouèila! Celkem bylo vyrobeno pøes 50 tìchto zaøízení, z nichž vìtšina se nachází na území státù bývalého SSSR, nìkteré jsou na Blízkém východì, ve slovenské armádì, dvì soupravy pøevzal z bývalé armády NDR Bundeswehr. Dvì TAMARY má naše armáda. Jednu si údajnì pro úèely výzkumu (?) odvezli z Ománu Amerièané (spíše se chtìli „podívat“ na poèítaèový program pozn. autora). Poslední dvì nové kompletní TAMARY, plus ètveøici rozebraných (na 37 nákladních Tatrách 138), jsme v rámci øitního alpinismu vùèi EU a NATO nechali zlikvidovat. Pøímo z bývalé Pardubické Tesly byly odvezeny do VOZ (tj. Vojenský opravárenský závod) Jièín, kde byly sešrotovány. A to i pøesto, že je tehdejší majitel Tesly Pardubice zdarma (!) nabízel naší armádì. Informovala o tom rozhlasová stanice Radiožurnál 8.3.2000 v odpoledních zprávách v 15.00. Jedna ze tøí výsuvných pasivních antén systému TAMARA.

Seznam použité literatury a jiných pramenù k jednotlivým kapitolám: (a zároveò doporuèené pro hlubší zájemce) Poznámka: Øadu nedatovaných a neautorizovaných údajù, fotografií a plánkù jsem v prùbìhu èasu získal na rùzných burzách, a již s vojenskou, nebo jinou tématikou. Ostatní, tj. definované zdroje jsou zde uvedeny. Ještì bych upozornil, že nìkteré knihy, èi jiné zdroje sloužily pro více kapitol a jsou zde proto uvedeny vícekrát. 1. Zaèátek (?) Domaòsky, Jerzy: Jak se stát neviditelným, pøeložil PhDr. Bøetislav Pleško, èas. Signál, èíslo ?, roèník ? Chmelaø, Dittmar: Filadelfský experiment, èas. VTM è. 11/1990 Rodinný atlas svìta - vyd. Kartografie Praha a.s. 1998 Skála, Petr: Záhada torpédoborce Eldridge, Námoøní sešity è. 1, vyd. SEA, 1995 Skolarezyková, Maria: Otazníky kolem neviditelnosti, èas. 100 + 1, è. 12/1981 Toufar, Pavel: Setkání s tajemnem,1. díl, vyd. Akcent s.r.o. Tøebíè, 1999 2. Existoval vùbec torpédoborec Eldridge? ? - Believers, skeptics ponder „The Philadelphia Experiment“ - The News & Observer, 28. listopad 1996, vyd. ? (xerokopie), èást je na první stranì obálky Èistín, J.; Wysocki, Adam W.: Poslední admirál, edice Magnet è.2, vyd. NV, Praha 1966. Freyer, Paul Herbert: Smrt na všech moøích, vyd. NV, Praha 1982.

105

Grégr, René Ing.: Vládcové oceánù - váleèné lodì 20. století, vyd. NV, Praha 1968 Holicki, Wojciech: Amerikanskie niszczyciele eskortowe 2, II wojny swiatowej, èasopis TW è.7 a 8, roèník 1998, Polsko mapa Kréty, mìøítko 1 : 250.000, vyd. Road Øecko, 2000 Odpovìï z HELLENIC MARITIME MUSEUM, YACHT PORT FREATTYS, GR - 18531 PIRAEUS, Øecko z 23. záøí 2000 Odpovìï z Department of the Navy, Naval Historical Center/AR, 805 Kidder Breese Street SE, Washington Navy Yard, Washington, D.C. 20374 - 5060, USA z 29. listopadu 2000 (http://www.history.navy.mil) Odpovìï z Naval History, Preble Hall, 118 Maryland Ave. ANNAPOLIS, MD 21402 - 5035, USA z 29. listopadu 2000 a z 10. ledna 2001 (http://www.usni.org) Odpovìï z The Modern Military Branch, National Archives and Records Administration, 8601 Adelphi Road, College Park, MD 20740 - 600, USA z 11. ledna 2001 (http://www.nara.gov). Prohlídka torpédoborce tøídy Cannon, DE 766 Slater, v Námoøním muzeu v New Yorku v kvìtnu 1997 Silverstone, Paul H.: US. WARSHIPS OF WORLD WAR II, nakl. IAN ALLAN, 1971, Londýn Hlubšímu zájemci o problematiku Filadelfského experimentu a majiteli internetu doporuèuji tyto internetové adresy: http://www.navsource.org/archives/06/173.htm http://www.softwareartist.com/philexp.html http://www.hazegray.org/danfs/escorts/de173.txt http://www.v-j-enterprises.com/geldrige.html http://www.ufomid.com/misc/1999/mar/d 27-001.shtml

Další ev. adresa: Mr. Wiliam Dobbs, Lodowick Adams, Bookseller, 2021 8th Street, Tuscaloosa, Alabama 35401, E-mail: [email protected] Velké podìkování k této kapitole patøí Jaroslavu Procházkovi a jeho známému Johnu Schmiedt (obèanovi jisté nejmenované mocnosti), kteøí mne zásobovali všem možnými údaji a informacemi související s Filadelfským experimentem. Další podìkování patøí pøekladatelce paní V. Penzešové, Dr. V. Kupkovi a ing. Mouèkovi, kteøí mi pomohli s technickými pøeklady anglických èlánkù souvisejících s Filadefským experimentem. 3. Odchýlení torpéd a min pomocí elektromagnetického pole. Èerný, V. Prof.: Supravodivé akumulátory magnetické energie, èas. Elektro è. 3/1994 Friš; Timoreva: Kurs fysiky I a II, vyd. ÈAV, Praha, 1953 Geim, Andrey: Everyone's Magnetism, Internet, šest stránek, èerven 2000 Heøman, Josef a kol.: Pøíruèka silnoproudé elektrotechniky, SNTL Praha, 1986 Klepl, Václav Ing.: Vstup do elektrotechnické theorie a praxe, díl II, vydal Elektrotechnický svaz Èeskoslovenský, 1948 Klepl, Václav Ing.: Elektrotechnika, SNTL, 1954 Klepl, Václav Ing.: Elektrotechnika III, vyd. Elektrotechnický svaz Èeskoslovenský, 1948 Klepl, Václav Ing.: Základy elektrotechniky v pøíkladech, vyd. ESÈ, 1948 Pozn.: pro výpoèet pøitažlivé síly elektromagnetu, umístìného ev. na palubì torpé-

106

doborce bylo použito vzorcù ze str. 31 až 36 této knihy - odstavec s názvem: Nosná síla magnetu. Zadané hodnoty: výkon el. mag.: 1.000 kW pøi napìtí 400V a proudu 2.500 A. Poèet závitù cívky 360, délka cívky 90 m (ano metrù). Mag. indukce 1,8 Tesla. Plocha pøídì a zádì lodi byla urèena na 5,7 m2. Kohlmann, Èenìk Dr.: Matematika sdìlovací techniky, vyd. SNTL Praha, 1951 Mayer, Daniel Prof. Ing. DrSc: Pohledy do minulosti elektrotechniky, nakl. KOPP, Èeské Budìjovice, 1999 Opava, Zdenìk: Elektøina kolem nás, vyd. Albatros, Praha, 1981 Propagaèní a nabídkové listy f. CARPO SMS Ltd ke kryogennímu supravodivému magnetu instalovanému v Božíèanech u f. Sedlecký kaolin a.s., r. 1996 Vìda na dlani, vyd. Príroda, s.r.o Bratislava, 2000 Vacek, Jaroslav: Fyzika - pøehled uèiva pro základní školy, vyd. SPN Praha 1973. Pozn.: pro výpoèet síly potøebné pro odchýlení jedoucího torpéda byl použit vzorec ze str. 56. Ostatní parametry jsou pøímo ve výše uvedené kapitole. (ek)? Levitace - cesta k pøekonání gravitaèní pøitažlivosti?, èas. L + K è.14/1998, str. 36 a 37 4. Svìtelná neviditelnost, proè ne? Macháèek, Martin: Svìt oèima moderní fyziky, vyd. Horizont Praha, 1981. Verne, Jules: Tajemství Wilhelma Storitze, nakl. Návrat Brno, 1999 5. Opticky „neviditelnᓠletadla. Curtis, Peebles - Temní orli, Historie tajných programù amerického letectva, vyd. nakl. Books, s.r.o, Brno, 1999 Greene, Brian: Elegantní vesmír (Superstruny, skryté rozmìry a hledání finální teorie), vyd. Mladá fronta, Edice Kolumbus, Praha 2001, str. 76 Honzík, M.: Století energie - Zaèal to pan Watt, vyd. Práce, Praha 1981 Kaucký, St. Ing.: STEALTH - neviditelný, èi viditelný, èas. ATM è.10/1996 Kaucký, Stanislav Ing.: Vzdušný prùzkum (7) Optoelektronické prostøedky, èas. ATM ?/98, xerokopie Lepil, Oldøich Doc. RNDr. CSc.; Kupka, Zdenìk RNDr. CSc: Fyzika pro gymnázia - optika, vyd. Státní pedagogické nakladatelství Praha, 1993 Mayer, Daniel Prof. Ing. DrSc: Pohledy do minulosti elektrotechniky, vyd. KOPP, Èeské Budìjovice, 1999 M. Zahradník - konstruktér létajícího (!) sklenìného letadla, Praha. Informace mi laskavì sdìlil 3/2001 Rybak, E. F.; Gruszczynski, J.: Samolot bombovy B-2A SPIRIT, vyd. Magnum X, Varšava 2001 So, What s New About Stealth, èas. AIR INTERNATIONAL, záøí 1986 Škorpil, Martin: Fata Morgána, èas. ABC, xerokopie, blíže neurèeno Tributsch, Helmut: Záhadná Fata Morgána, vyd. Praha, 1998 Tytlíèek, J. a kolektiv autorù: Slovník školské fyziky, vyd. Státní pedagogické nakldatelství, r.v.1998 Valouch, Miroslav Dr.: Valouchovy pìtimístné tabulky, vyd. Jednota èeskoslovenských matematikù a fyzikù, Praha 1949 Obrázek pravých a nefalšovaných novináøských kachen nakreslil Martin Lelek, [email protected]

107

6. Radarová „neviditelnost“. Bärwolf, Adalbert: Tajná fabrika, vyd. nakl. Mustang s.r.o., Plzeò, 1995 Gunston, Bill: Moderní bombardéry, nakl. Svojka & Co. Praha, 2000 Holmes, Tony: Palubní letectvo, nakl. Jan Vašut, Praha 1999 Chant, Chris: Nejslavnìjší bombardéry, nakl. Svojka & Co. Praha, 2000 Kaucký, St. Ing.: STEALTH - neviditelný, èi viditelný, èas. ATM è. 10/1996 Kaucký, Stanislav Ing.: Senzory proti stealth, èas. ATM ?/1997, xerokopie Kaucký, Stanislav Ing.: Taktika letounù STEALTH, èas. ATM ?/1997, xerokopie Kavec, Vladimír Ing. ZTS VVÚ Martin, a.s. - Snížení demaskujících efektù bojových vozidel a objektù pomocí speciálních kamuflážních systémù, èas. ATM ?/?, xerokopie Miller, Jay: Skunèí dílny firmy Lockheed, prvních padesát let, vyd. nakl. Laser - books s.r.o., Plzeò 1999 Murawski, Marek: Letadla Luftwafe 1933-1945, èást 1. vyd. Intermodel 1997 Neviditelný bombardér B - 2 musí mít „deštník“ - èas. Vesmír, øíjen 1997 Peebles, Curtis: Temní orli, Historie tajných programù amerického letectva, vyd. nakl. Books, s.r.o. Brno, 1999 Proti hluku protihlukem - èas. Technické noviny, è. 25/1986 Sluèevskij, B. F.: Radiolokace, vyd. NV, Praha 1964 Veèeøa, Kamil Ing.: Neviditelné letouny pøání a realita, èas. L + K è. 26/1997 Witkowski, Igor: Supertajne bronie hitlera - technologie przelomu, èást 7, vyd. WIS-2, Varšava 2001 Základy radiolokace, skripta ÈVÚT Praha, 1967 Zdobinský, Michal: Bombardéry USA dnes a zítra, èas. ATM è.11/1999 7. Radarovì „neviditelnᓠloï. Dotazy položené Ústavu jaderné bezpeènosti v Hradci Králové - Pileticích v létì roku 2000 v souvislosti s ionizací pomocí radarového záøení ÈSN 33 2030 - Ochrana pøed úèinky statické elektøiny Fotografie ze stavebnice f. Revell v mìøítku 1 : 144 lodi Sea Shadow (viz zadní strana obálky). Informujeme - èas. L + K è. 23/1997, str.6. Kaucký, Stanislav Ing.: Taktika letounù STEALTH, èas. ATM ?/1997 Kaucký, Stanislav Ing.: Nové prostøedky REB bojových letounù, èas. ATM ?/?, xerokopie Zdobinský, Michal: „Neviditelnᓠfregata, èas. ATM ?/1997, xerokopie. Zdobinský, Michal: Údery pøicházejí z moøe, èas. ATM è. 8/1999 Propagaèní materiály f. SIMCO (Nederland) B.V. - Worldwide in electrostatic, která se zabývá odstraòovámím elektrostatických nábojù ( i jejich vznikem) a podìkování ing. J. Lonskému, obchodnímu zástupci v ÈR, který mi je poskytl. 8. Radiové spojení s ponorkami. Augusta, František Ing.: Spojení s ponorkami, èas. ATM è.?, roèník ? - xerokopie Miller, David; Jordan, John: MODERN SUBMARINE WARFARE, vyd. Tiger Books Internationál PLC, Londýn, 1991 Osobní návštìva na Gibraltaru v dubnu 2000.

108

10. Magnetické bezkontaktní zapalovaèe torpéd a min. Drebota, J.: Døevìný meè, èas. AZ Magazín, è.1/1976, vyd. Magnet Praha Klatka, Narcyz Ing.: Morske miny niekontaktowe, èas. Przegiad Morski, xerokopie, blíže neurèeno kolektiv autorù - Zbranì - mezinárodní encyklopedie: Od roku 5.000 pø. n. l. do roku 2000, vyd. nakl. Svojka & Co., Praha 3, 1999 Komorowski, Antoni: Broò torpedowa, vyd. Bellona, Polsko, 1995 Schiffner, Manfred; Dohmen, Karl Heinz: Ronald Friedrich - Torpedobewaffnung, vyd. VEB, DDR, Berlín, 1987 11. Odminování a likvidace magnetických min. Grégr, René Ing.: Vládcové oceánù - váleèné lodì 20. století, vyd. NV, Praha 1968. Chant, Christopher: Jak fungují zbranì , vyd. nakl. Svojtka a Vašut, Praha 1997. Skibiòski, Wladyslaw: Tralowanie min magnetiznych i indukcyjnych, xerokopie, blíže neurèeno Tajemství 2. svìtové války - díl s názvem „Lovci min“, angl. seriál, r.v. 1998, vysílaný v televizi PRIMA v roce 2000 Podìkování našemu pøednímu odborníkovi pøes váleèné lodì V. B. Francevovi za zjištìní bližších údajù o nemagnetické minolovce HMS Wilton. 12. Bezkontaktní zapalovaèe protiletadlových raket a støel. Astašenkov, P.T.: Radioelektronika øízených støel, vyd. NV, Praha, 1962 13. Magnetické miny s permanentním magnetem. Hrbek, Ivan: Na moøích a oceánech, vyd. Panorama, Praha, 1989 kolektiv autorù - Weapons - vyd. Maxmillan London Ltd., 1980 PØÍLOHY: Co je ionosféra a ionizace? Macháèek, Martin RNDr. CSc: Fyzika - astrofyzika - pro gymnázia, nak. Prometheus Praha, 1998 Krejèí, Václav Svìt oèima moderní fyziky, vyd. Horizont Praha, 1981 Èerný, Tomáš: Antény pro pøíjem televize, vyd. SNTL Praha, 1978 Využívání ionosférických dat, èas. Amatérské rádio è. 3/2000 Hamáèek, Jiøí pplk.: Pøíruèka pro vojenské spojaøe, vyd. NV, 1978 Heyerdahl, Thor: Ve znamení Kon-Tiki, vyd. MF, edice Máj, Praha 1964 Peèek, Jiøí Ing.: Praktická elektronika, èas. A Radio è. 3 a 4/98 Ionizující (aktivní) hromosvody. Heøman, Josef Ing.: Z historie hromosvodu, èas. Elektro è.3/1998, vyd. FCC PUBLIC s.r.o. Praha 8 Novák, Tomáš: Aktivní hromosvody PREVECTRON 2, èas. Elektro è. 7 - 8/1998, vyd. FCC PUBLIC s.r.o. Praha 8 Rous, Zdenìk Ing. CSc: „Zázraèný“ hromosvod - skuteènost nebo pøání? Èas. Elektro è.10/1998, vyd. FCC PUBLIC s.r.o. Praha 8

109

Vznášení (levitace) nemagnetických pøedmìtù v el. mag. poli. (ek)? Levitace - cesta k pøekonání gravitaèní pøitažlivosti, èas. L + K è.14/98, str. 36 a 37 Geim, Andrey: Everyone's Magnetism, Internet, šest stránek, èerven 2000 Je možné modifikovat gravitaci? Èas. L + K è. 25/96, str. 30 televizní seriál „Nadpøirozené jevy ve svìtle vìdy - Tajemství levitace“; ÈT 2 18. 12. 2001 pro hlubší zájemce s internetem uvádím dále tyto int. adresy: http://www.sci.kun.nl/hfml/levitation-pubres.html http://www.sci.kun.nl/hfml/leviation-simp-expl.html http://www.sci.kun.nl/hfml/levitate.html http.//www.dot.gov/affairs/levmag.htm

Nukleární magnetická rezonance. Èerný, Václav Prof. ing. CSc - Elektromagnetické zobrazovací systémy v medicínì, èas. Elektro è. 5/1998, vyd. FCC PUBLIC s.r.o. Praha 8 Magnetické bouøe. Boschke, F.L.: ??????? - xerokopie èásti knihy zabývající se projektem Argus, 1965 Brázdil, Rudolf a kol.: Úvod do studie planety Zemì, vyd. APN Praha, 1988 Èerný, Václav Prof. ing.: Magnetické bouøe, èas. Elektro è.1/2000, vyd. FCC PUBLIC s.r.o. Praha 8 Kosmické aktuality - nepilotované lety (èervenec - záøí 1999), èas. L + K è. 23/1999 Lejèek, Lubor: Sluneèní plachetnice, èas. L + K è. 21/2000 PANORAMA Milán - Let na hvìzdu, èas. 100 + 1, xerokopie, blíže neurèeno Toufar, Pavel; Švehla, Milan: Až ke hvìzdám, èas. ABC ?/2000 - výstøižek http://www.geophys.washington.edu/Space/SpaceModel/M2P2

Co je svìtlo? Davies, Paul: O èase - Einsteinova nedokonèená revoluce, vyd. nakl. Motýl Bratislava, 1999 Lejèek, Lubor: Sluneèní plachetnice, èas. L + K è. 20/2000 Macháèek, Martin: Encyklopedie fyziky, Martin Macháèek, vyd. MF, 1994 Stehlík, Jiøí Ing.: Víme, co je svìtlo?, èas. Elektro è. 2/97, vyd. FCC PUBLIC s.r.o, Praha 8 Televizní informace k pøekonání rychlosti svìtla - Události na ÈT 1 v nedìli 11.2.2001 v 19,15 Vìdci pøekonali rychlost svìtla! - èas. Blesk, úterý 6.6.2000 ???? - Svìtlo rychlejší svìtla, NEW SCIENTIST, Londýn, pøevzato èas. 100 + 1, xerokopie, blíže neurèeno Pro majitele internetu internetové adresy pro zájemce o sluneèní plachtenice: http://www.lib.cas.cz/knav/space.40/index.html http://www.kp.dlr.de/solarsail http://www.staroftolerance.org http://www.jpl.nasa.gov/releases/2000/lasersail.html

110

Jak funguje radiové, ev. radarové vysílání? Kaucký, Stanislav Ing.: LOCAAS, èas. ATM è. 12/99 Mendygral, Zenon Mgr. ing.: Radar dnes a zítra, vyd. SNTL Praha, 1961 Novák, A.: Radiový konstruktér - kapitola antény, vyd. MNO Praha, 1969 Vìda na dlani, vyd. Príroda, s.r.o. Bratislava, 2000 Základy elektrotechniky, èas. A Rádio è. 1/98, str. 6 a 7 Základy radiolokace, skripta ÈVÚT Praha, 1967 AWACS a TAMARA. Èadil, Jan; Štecha, Richard ing.; Veèeøa, Kamil ing.: „Spoleèné oèi“, èas. L + K è. 15 - 16/2000 Kaucký, Stanislav Ing.: E 767 AWACS, èas. ATM ?/1997, xerokopie Ptali jste se (rubrika), èas. L + K, è. 19/97, str. 48 Øekli, napsali (rubrika), èas. L + K, è. 26/97, str. 122 až 123 Svoboda, Petr Ing. CSc; Kubeèek, Vladimír Ing. CSc: Èeský pasivní sledovací systém VÌRA, èas. ATM ?/1997, xerokopie

******

A samozøejmì dìkuji svému „dvornímu“ vydavatelství FORTprint, vedené ing. Škodou a synové, které dokázalo z materiálù rùzné technické úrovnì vytvoøit pøijatelné obrázky, vèetnì titulního obrázku na obálce této publikace a dodat mi k ní øadu dalších zajímavých informací. Závìrem bych ještì dodal, že pro obrázek „rozplývajícího“ se plavidla na obálce této publikace byla použita kolហobrázku z obalu plastikové stavebnice f. Tamiya, mìøítko 1:700, britského torpédoborce tøídy „O“, o výtlaku 1.450 tun, který se svým vzhledem nejblíže podobal torpédoborci DE 173 Eldridge (až na drobné detaily zakrytých dìl, atd).

VÝZVA: Ještì bych uvedl, že na témata v této publikaci rozebíraná si velice rád popovídám s nìjakými dalšími oponenty èi zájemci, nebo více hlav více ví. Prosím je tedy, aby kontaktovali vydavatelství FORTprint Dvùr Králové nad Labem. Zároveò ovšem musím dùraznì upozornit, že se zásadnì odmítám jakkoliv bavit s diletanty majícími komplex „brouka Pytlíka“, tj. ambiciózní neomylné tvory, kteøí rozumìjí absolutnì všemu, typu J. B. Uhlíøe. Ten otiskuje v souèasné dobì své nièím nepodložené pseudovìdecké kreativní žvásty a urážky ve sliznatých bulvárech typu MF DNES èi LN, k pobavení široké odborné veøejnosti. Zároveò jde i o èlovìka, jehož telefonní èíslo se objevilo v inzertním èasopise u nabídky na kladné recenze na cokoliv! Je to i autor výhružných dopisù bez zpáteèní adresy zasílaných tìm, kdo si dovolí s jeho bláboly nesouhlasit, jak jsem mìl možnost poznat i sám osobnì!

111

OBSAH II. èásti pokraèování rùzných alternativ vysvìtlujících ev. Filadelfský experiment: 12. Zjišování ponoøených ponorek na základì zmìn magnetického pole. 13. Pohon lodí, ponorek a torpéd pomocí elektromagnetického pole (MHD). 14. „Housenka“ aneb ruský magnetohydrodynamický torpédový pohon (MHK). 15. Magnetohydrodynamický generátor - nový typ lodního pohonu? 16. Elektromagnetické zbranì. Další záhady v souvislosti s Filadelfským experimentem: 17. Elektromagnetické pole a jeho vliv na èlovìka. 18. Albert Einstein, Filadelfský experiment a Teorie všeho. 19. Nikola Tesla a Filadelfský experiment. 20. Filadelfský experiment ano èi ne? 21. Nìkolik poznámek pro ty, kteøí chtìjí pokraèovat v pátrání po Filadelfském experimentu. 22. Je tajemství opravdu tajemné? 23. Závìr.

Zdenìk HÁK

„ZMIZENÍ“ TORPÉDOBORCE ELDRIDGE aneb elektromagnetické pole a vojenství

I. èást

Výkresy a fotografie: Zdenìk Hák a reprodukce z literatury Nákladem autora vydal: ing. Jan ŠKODA - FORTprint vydavatelství a nakladatelství fortifikaèní literatury Karlov 190, 544 01 Dvùr Králové nad Labem 1. vydání Neprošlo jazykovou úpravou! Vyšlo v roce 2002 Vytiskla: tiskárna ARPA, Dvùr Králové n. L. Tématická skupina: 02

ISBN 80-86011-16-X