Zlín 2011 PRÁVNÍ ŘÁD I VLADISLAV ŠTEFKA

Zlín 2011

PRÁVNÍ ŘÁD I

VLADISLAV ŠTEFKA

2 UTB ve Zlíně, Fakulta aplikované informatiky Základy teorie práva _________________________________________________________________

UNIVERZITA TOMÁŠE BATI VE ZLÍNĚ


© JUDr.Vladislav Štefka ISBN : 978 - 80 – 7454 – 123 – 0

4 UTB ve Zlíně, Fakulta aplikované informatiky Základy teorie práva _________________________________________________________________ Předmluva …………… Učební text je zaměřen na základní otázky historie, právní teorie a stručný přehled jednotlivých právních odvětví pro potřebu zejména posluchačům mezioborového studia Bezpečnostní technologie, systémy a management ke zvládnutí základních pojmů. Rozsah těchto textů si klade za cíl poskytnout základní přehled vybraných teoretických problémů pro ujasnění vztahu mezi státem a právem, neboť význam práva a regulace společenských vztahů prostřednictvím právních norem se neustále zvyšuje. Přesto, ţe je právo speciální vědní disciplinou, dotýká se kaţdého z nás v běţném ţivotě, aniţ si to mnohdy uvědomujeme. Všichni se stáváme takřka denně účastníky mnoha vztahů, z nichţ mnohé jsou regulovány právem, tedy jedná se o právními vztahy. Vzhledem ke skutečnosti, ţe Česká republika se stala plnoprávným členem Evropské unie dochází k rozsáhlým změnám českého právního řádu,coţ je zcela zákonitým důsledkem významu práva v činnosti tohoto společenství. Seznámení se základními principy a zásadami, které jsou obsaţeny v těchto textech, přiměje, doufám, posluchače k dalšímu studiu především samotných původních předpisů, obsaţených ve Sbírce zákonů České republiky a umoţní jim seznámit se s právní problematikou potřebnou jak pro praktický výkon jejich budoucí činnosti, tak i pro běţnou osobní potřebu. Z praktických důvodů lze ovšem studentům doporučit, aby při úvaze při nákupu právních předpisů, které budou při svém studiu i v praxi potřebovat, dali přednost nákupu takových publikací, které kromě aktuálních komentářů přinášejí i odkazy na současnou judikaturu. Absolventi všech vysokých škol budou nuceni ve své praxi uplatňovat v různém rozsahu znalost právních norem, jednak jako součást samotného řízení, jednak jako chování, kterým budou předcházet moţným problémům. Autor je si vědom, ţe i další vydání těchto textů můţe obsahovat dílčí nedostatky, především s ohledem na moţný rozsah poskytovaných informací či částečné podřízení se potřebám výuky v tomto studijním programu. Přesto však uvítá jakékoliv připomínky a náměty, které by mohl uplatnit při přípravě dalších vydání tohoto učebního textu.

Autor


OBSAH: 1

STRUČNÁ PERIODIZACE DĚJIN PRÁVA NA ÚZEMÍ ČESKÉ REPUBLIKY9 1.1 FEUDÁLNÍ STÁT A PRÁVO - ZÁKLADNÍ ETAPY ................................................. 9 1.1.1 Právo v období raně feudálním, feudální rozdrobenosti a stavovské monarchie…………………………………………………………...……12 1.1.2 Proces ............................................................................................. 14 1.2 DĚJINY STÁTU A PRÁVA V OBDOBÍ POBĚLOHORSKÉM .................................. 15 1.2.1 Období absolutismu 1620 - 1848 .................................................... 15 1.2.2 Vývoj v období 1848 - 1867 ........................................................... 19 1.2.3 Rakousko – uherské vyrovnání (konstituční monarchie 1867-1918)20 1.2.4 První světová válka a situace v českých zemích ............................ 22 1.3 OBDOBÍ PRVNÍ ČESKOSLOVENSKÉ REPUBLIKY (1918 – 1939) ..................... 24 1.4 VÝVOJ V OBDOBÍ II. SVĚTOVÉ VÁLKY (1939 - KVĚTEN 1945)………….…….26

2

ZÁKLADNÍ KAPITOLY Z TEORIE PRÁVA .................................................. 29 2.1 TEORETICKÝ ÚVOD ................................................................................... 29 2.1.1 Právo a stát ..................................................................................... 29 2.1.2 Právní stát a postavení občanů....................................................... 30 2.2 OBJEKTIVNÍ A SUBJEKTIVNÍ PRÁVO ............................................................ 31 2.3 PRAMENY PRÁVA...................................................................................... 33 2.3.1 Druhy pramenů práva ..................................................................... 33 2.3.2 Interní normativní instrukce ............................................................. 36 2.4 PRAMENY PRÁVA V ČESKÉ REPUBLICE....................................................... 37 2.4.1 Normativní právní akty v České republice ....................................... 37 2.4.2 Legislativní proces .......................................................................... 38 2.4.3 Sbírka zákonů ................................................................................. 38 2.5 PRÁVNÍ NORMA ........................................................................................ 38 2.5.1 Pojem právní norma ........................................................................ 38 2.5.2 Struktura právní normy ................................................................... 38 2.5.3 Druhy právních norem .................................................................... 39 2.6 PLATNOST, PŮSOBNOST A ÚČINNOST PRÁVNÍ NORMY .................................. 39 2.7 SYSTÉM PRÁVA ........................................................................................ 40 2.7.1 Právo mezinárodní a vnitrostátní .................................................... 41 2.7.2 Právo soukromé a veřejné .............................................................. 41 2.7.3 Právo hmotné a procesní ........................................................................ 41 2.8 ODVĚTVÍ PRÁVA ....................................................................................... 41 2.8.1 Ústavní právo .................................................................................. 42 2.8.2 Správní právo.................................................................................. 42 2.8.3 Finanční právo ................................................................................ 42 2.8.4 Občanské právo hmotné ................................................................. 43 2.8.5 Občanské právo procesní ............................................................... 43 2.8.6 Rodinné právo................................................................................. 43

6 UTB ve Zlíně, Fakulta aplikované informatiky Základy teorie práva _________________________________________________________________ 2.8.7 Obchodní právo............................................................................... 43 2.8.8 Pracovní právo ................................................................................ 44 2.8.9 Trestní právo ................................................................................... 44 2.8.10 Mezinárodní právo soukromé .......................................................... 44 2.9 PRÁVNÍ VZTAHY ........................................................................................ 45 2.9.1 Předpoklady právního vztahu .......................................................... 45 2.9.2 Právní skutečnosti ........................................................................... 45 2.9.3 Právní jednání ................................................................................. 46 2.9.4 Právní úkony ................................................................................... 46 2.9.5 Protiprávní jednání .......................................................................... 46 2.9.6 Právní události ................................................................................ 47 2.9.7 Protiprávní stavy ............................................................................. 47 2.9.8 Účastníci právních vztahů ............................................................... 47 2.9.9 Předmět právního vztahu ................................................................ 48 2.9.10 Obsah právního vztahu ................................................................... 48 2.10 APLIKACE A INTERPRETACE PRÁVA ............................................................ 49 2.10.1 Aplikace práva................................................................................. 49 2.10.2 Aplikační proces .............................................................................. 50 2.10.3 Interpretace práva ........................................................................... 50 2.11 PRÁVNÍ ODPOVĚDNOST ............................................................................. 51 2.11.1 Druhy právních následků porušení povinnosti................................. 52 2.11.2 Funkce právní odpovědnosti ........................................................... 52 2.11.3 Klasifikace deliktů a právní odpovědnost ........................................ 52 2.11.4 Základy právní odpovědnosti .......................................................... 53 2.11.5 Druhy právní odpovědnosti ............................................................. 54 2.11.6 Sjednocování a problémy systému práva........................................ 55 3

ÚSTAVNÍ PRÁVO ......................................................................................... 56 3.1 ÚSTAVA ČESKÉ REPUBLIKY. ...................................................................... 57 3.1.1 Preambule ústavy ........................................................................... 57 3.1.2 Základní ustanovení ........................................................................ 58 3.1.3 Zákonodárná moc a legislativní proces ........................................... 58 3.1.4 Moc výkonná ................................................................................... 60 3.1.5 Moc soudní...................................................................................... 62 3.1.6 Nejvyšší kontrolní úřad .................................................................... 63 3.1.7 Česká národní banka ...................................................................... 63 3.1.8 Územní samospráva ....................................................................... 63

4

OCHRANA LIDSKÝCH PRÁV .................................................................... 64

5

LISTINA ZÁKLADNÍCH PRÁV A SVOBOD ............................................. 66

ÚSTAVA ČESKÉ REPUBLIKY………………………………………………………..69 LISTINA ZÁKLADNÍCH PRÁV A SVOBOD..………………………………………..93 SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY………………………………………………….103


1 STRUČNÁ PERIODIZACE DĚJIN PRÁVA NA ÚZEMÍ ČESKÉ REPUBLIKY STEJNĚ JAKO VE SVĚTOVÝCH DĚJINÁCH NALÉZÁME I V DĚJINÁCH PRÁVA NA ÚZEMÍ DNEŠNÍ ČESKÉ REPUBLIKY ZÁKLADNÍ TYPY SPOLEČENSKOEKONOMICKÝCH FORMACÍ, VE KTERÝCH SE SPOLEČNOST ROZVÍJELA, VČETNĚ VZTAHŮ EKONOMICKÝCH, PRÁVNÍCH A STÁTNÍCH.

Prvobytně pospolná společnost přetrvávala na našem území zhruba aţ do 7. - 8. století, kdy se začíná rozkládat a postupně se vytvářejí předpoklady pro vznik prvních státních útvarů. V této společenské formaci není moţno ještě hovořit o státní či právní regulaci, nicméně se jiţ vytváří předpoklady pro jejich vznik. Právě tady vznikaly základy v podobě předstátních obyčejů pravidla, která se v pozdější době, po vzniku státu, přizpůsobená potřebám tehdejší společnosti, stala základem feudálního práva. Řada obyčejů a pravidel pak ovlivňovala charakter institucí rodinného práva, majetkového práva a zvláště pak práva trestního zhruba aţ do 17. století. Jistou zvláštností vývoje, která se na území dnešní republiky projevovala byla skutečnost, ţe zde nedošlo k rozvinutí klasického tzv. otrokářského řádu, jako např. ve starém Římě, Řecku či Egyptě. Podmínky v období okolo 8. - 9. století jiţ rozvoji této společenské formace nepřály. Na území osídlených tehdejším slovanským obyvatelstvem se otroctví sice vyskytovalo především v podobě válečných otroků, nikdy však nedosáhlo masovějších rozměrů. Přesto, ţe společenský řád, historický typ státu a právní řád nikdy nezačínají ani nekončí jediným dnem či rokem, ale uplatňuje se kontinuita se starými institucemi, je snahou na základě alespoň společných či obdobných rysů provést základní periodizaci vývoje práva, jako uznávanou a v praxi ověřenou skutečnost.

1.1 Feudální stát a právo - základní etapy a) raně feudální stát a právo (předchozí období - do 9. století - Říše Velkomoravská, pak přemyslovský stát v Čechách od 9. století do poloviny 11. století), b) stát a právo v období do rozvinutého feudalizmu - feudální rozdrobenosti (od poloviny 11. století do konce 14. století), c) husitské hnutí (od počátku 15. století do r. 1434),

8 UTB ve Zlíně, Fakulta aplikované informatiky Základy teorie práva _________________________________________________________________ d) stavovský stát a právo (1434 -1620).

ad a)

Raně feudální stát je představován především Velkomoravskou říší a státem přemyslovským, přičemţ jako forma státu je převaţující raně feudální kníţectví. Je to období vytváření základních právních obyčejů, počátek dělení společnosti především na otroky, svobodné obyvatelstvo a bohaté velmoţe. Jednoduchá místní správa je zaloţena na soustavě hradů, struktura státu a jeho správy je vytvářena kníţetem, který se opírá o svou druţinu. Všechny staré zvyky a obyčeje nemohly jiţ stejným způsobem usměrňovat jednání všech lidí. Kromě rozlišování pojetí dobra a zla, uţitečnosti a škodlivosti, práva a křivdy, je to především snaha chránit vedle státních zájmů a církve, především ochrana soukromého vlastnictví. Zvyky a obyčeje byly v některých případech zobecňovány, čímţ dochází k vytváření souborů práva, převáţně však obyčejového. Dochází však jiţ i k vydávání zákonů a to v těch případech, kdy bylo třeba určité zvyky či obyčeje změnit.

ad b)

Období vývoje státu a práva v etapě rozvinutého feudalizmu můţeme rozdělit na dva základní úseky : Období feudální rozdrobenosti – do roku 1222 Období je charakterizováno slabou ústřední mocí, existencí údělů a celkového ohroţení existence státu. Spory o nástupnictví na praţském kníţecím stolci byly průvodním znakem celého tohoto období. Organizace ústřední moci se rozpadá, v údělech vládla kníţata takřka nezávisle na ústřední moci. Za rozhodující přelom je povaţován rok 1222, kdy došlo k dohodě mezi státem a církví, tzv. praţský konkordát, kterým byly upraveny mimo jiné i majetkové výsady církve. Období překonávání feudální rozdrobenosti – do konce 14. století V průběhu zmíněného období panovník za podpory duchovenstva vyvedl zemi z chaosu a nejistoty, země Koruny české se staly rovnoprávnými ostatním evropským zemím, papeţ uznal českou královskou hodnost, poměry v Českém království potvrdila Zlatá bula sicilská. Důleţitým právním institutem z tohoto období jsou tzv. regály, čímţ jsou míněna práva panovníka z titulu jeho funkce pro zajištění příjmů slouţících nejen k jeho osobní potřebě, ale i k financování státního aparátu. Panovník se stává nositelem regálu horního (výsadní právo na nerostné bohatství), mincovního (výsadní právo razit mince), celního

9 UTB ve Zlíně, Fakulta aplikované informatiky Základy teorie práva _________________________________________________________________ (výběr celních a mýtních poplatků), dále pak povolování trhů, stavby hradů, přechází na něj tzv. odúmrť. Tato etapa jiţ sebou nese poměrně rozvinutý systém správy, kodifikaci jednotlivých výsad především pro panovníka, vznikají nové orgány – zemský sněm, zemský soud a královská rada, jsou vydávána statuta, privilegia a buly upravující převáţně nová nařízení, která neměla základ v právu obyčejovém. Postupně pak, aţ na výjimky, klesá moc úředníků královského dvora, postupně dochází k upevňování moci šlechty, jako politické representace státu. Vnitřní uspořádání státu bylo postupně měněno na tzv. lenní zřízení, Statuta Konrádova pak upravují dědičnou drţbu. Překonávání feudální rozdrobenosti, rozvoj vnitřního trhu, posilování ústřední moci vede k vytváření krajských správ, správy vrchnostenské, městské a vesnické. Vytváří se soustava soudů, vznikají první zápisy do tzv. zemských desek, které se stávají veřejnými právními knihami, které v pozdější době slouţily i pro zápisy majetkové. Právní systém však nebyl jednotný, vedle celostátního zemského šlechtického práva existuje i řada partikulárních práv jednotlivých stavů a skupin jako například právo městské, horní, lenní, církevní a cechovní. ad c ) Husitské období Ve druhé polovině 14. století končí konjunktura hospodářství, prohlubuje se majetková diferenciace, v oblasti ideové pak katolická církev prochází hlubokým úpadkem. Kritika církve vyvrcholila papeţským schizmatem, coţ otevřelo cestu ke kritice ţivota vyšších církevních hodnostářů. Podoba lidového odporu byla označena za kacířství, které katolická církev stíhala prostřednictvím tzv. inkvizičních soudů. Smrtí Jana Husa a vznikem hnutí odporu se projevují nové představy o u pořádání společnosti , o právu a spravedlnosti , vlastnictví a náboţenství. Projevují se například konfiskačními dekrety městských rad, nejvýznamnějšími jsou pak tzv. Čtyři praţské artikule. Souhrn smluv a dohod, které uznaly částečně pozměněnou závaznost artikulů byla tzv. kompaktáta, později prohlášená za základní zákon české zemské ústavy. Výsledkem je zavedení legální koexistence dvou církví, etnickým základem státu se stává česká národnost.

ad d)

Stavovský stát a právo

10 UTB ve Zlíně, Fakulta aplikované informatiky Základy teorie práva _________________________________________________________________ Stavovská forma státu zákonitě vedla ke střetu stavů s panovníkem. Privilegia a výsady, které stavy získávaly se staly důleţitým obsahem stavovského práva. Po sjednání kompaktát byly uznány zábory a zástavy majetku, k nimţ došlo za husitských válek, klér ztratil zastoupení na českých zemských sněmech. Postupně dochází k dalšímu drobení moci aţ k období bezvládí. Tento stav byl zlikvidován po ustavení nejdříve správcem a později volbou za krále Jiřího z Poděbrad. Do evropských dějin se zapsal velkorysým návrhem jeho mírový projekt, který navrhoval vytvoření evropské unie křesťanských panovníků, přičemţ spory mezi účastníky smlouvy měly být řešeny mírovou cestou,v případě napadení účastníka smlouvy mu měla být poskytnuta kolektivní vojenská pomoc. K hlavní myšlenkám mírového projektu s v roce 1964 přihlásilo UNESCO. V tomto období prodělává rozvoj výroby podstatný vývoj. Naturální výroba přechází k výrobě zboţní, dochází k intenzifikaci nejen zemědělství, ale i rozvoji řemesel a trhu. Tyto změněné poměry vyvolávají střet šlechtou a městy,vyhrocují se pak především při kodifikaci šlechtického práva v roce 1500, tzv. Zemským zřízením Vladislavským, později upraveným Smlouvou Svatováclavskou. Posledním obdobím stavovské monarchie byl krátký časový úsek stavovského povstání, které bylo zároveň první etapou třicetileté války. Došlo k prvnímu váţnému střetnutí dvou základních evropských táborů a to katolické ligy a protestantské unie. Po povstání českých stavů byla vyhlášena nová organizace státu v ústavě označované jako Česká konfederace, kde ve 100 článcích byly upraveny vztahy mezi zeměmi České koruny. Všechny tyto změny, stejně jako úmluvy o protestantské víře zanikly poráţkou povstání na Bílé hoře. 1.1.1 PRÁVO V OBDOBÍ RANĚ FEUDÁLNÍM, FEUDÁLNÍ ROZDROBENOSTI A STAVOVSKÉ MONARCHIE Formy a systém práva Základním systémem feudálního práva bylo dělení na právo šlechtické (obecné či zemské) a práva zvláštní, která byla zemskému podřízena a nesměla mu odporovat. Jen právo šlechtické upravovalo základní ústavněprávní vztahy a to mezi šlechtou a panovníkem, mezi státem a králem, počet a práva zemských úředníků a podobně. Mezi nejdůleţitější práva zvláštní pak řadíme například právo městské, církevní, horní, viničné.

11 UTB ve Zlíně, Fakulta aplikované informatiky Základy teorie práva _________________________________________________________________ Základní formy feudálního práva, ve kterých se postupně vyvíjelo, pak byly tyto:

a) Právní obyčej Jedná se o nejstarší formu feudálního práva, navazuje na předstátní obyčeje a mnohé z nich pozměněné potřebám společnosti přebírá. Od obyčejů předstátních se liší především tím, ţe jeho dodrţování je zajištěno jiţ donucovací mocí státu. Obyčejové právo je nepsané, teprve zhruba ve 13. století dochází k písemnému zachycení ve formě soukromých sbírek. Ţivotnost právního obyčeje dokazuje skutečnost, ţe se uplatňoval i v době stavovské vedle zákoníků a sněmovních usnesení, které mnohdy zdůvodňují své normy odkazem na právní obyčej. b) Nařízení panovníka Poměrně často se vyskytující forma v podobě privilegií, dekretů a výsad obecné povahy, jakoţ i privilegia pro jednotlivé velmoţe, města či kláštery. Mezi nejstarší nařízení panovníka patří tzv. Výsady Boleslavovy, týkající se manţelství, dále pak Dekretu Břetislavova, upevňující postavení církve. Značný význam měla Statuta Konrádova, která jsou výmluvným dokladem upevnění ústřední královské moci. Nejvýznamnějším dokladem zákonodárné činnosti panovníka je vydání horního zákoníku králem Václavem II. upravující sloţité právní otázky spojené s vyuţitím nerostného bohatství. Poprvé se v tomto zákoníku projevila recepce římského a kanonického práva. c) Soudní nález Ten nabyl významu jako forma vzniku práva v souvislosti s rozvojem činnosti soudů a písemným zachycováním jeho nálezů. V případech, kdy neměl soud podklad pro rozhodnutí v platném právu, bylo soudci právo nalézáno, čímţ byla vytvořena nová norma tzv. obecný nález, který byl v analogických případech závazný pro další rozhodnutí soudu. d) Právní knihy Jako soukromá sepsání práva jsou prvním písemným zachycením právních obyčejů. Přestoţe neměly platnost zákona, byly pouţívány na soudech, které se na ně odvolávaly ve svých nálezech. Jsou zároveň dokladem vzestupu právního myšlení a obecně i české kultury. Dokládají rozvoj českého jazyka, který úspěšně nahrazuje i oblasti literární

12 UTB ve Zlíně, Fakulta aplikované informatiky Základy teorie práva _________________________________________________________________ latinu a je schopen vyjadřovat značně abstraktní právní pojmy s obdivuhodnou přesností. e) Sněmovní usnesení Jedná se o převládající formu práva v průběhu 15. – 16. století, která byla na sklonku tohoto období jako sněmovní artikuly vydávána tiskem. Značného významu nabývá rovněţ instituce zemských desek,do kterých byla sněmovní usnesení zapisována – „kladena“. Původně byly desky knihami protokolárními, později do nich začaly být zapisovány převody vlastnictví. Zápis v zemských deskách se stává dokladem vlastnictví, současně se předpokládalo, ţe vše, co je do zemských desek zapsáno, je obecně známo a taková skutečnost nemusí být zvlášť sdělována. Byly přístupné veřejnosti, která do nich mohla nahlíţet a vyţadovat za patřičnou úplatu z knih výpisy. f ) Kodifikace práva Představuje pro toto období vyvrcholení předcházejícího vývoje. I přes odpor šlechty v počátečním období (Codex Carolinus) dochází k dalším snahám o kodifikaci, coţ vedlo k sepsání Zemského zřízení Vladislavského v roce 1500. Toto bylo později měněno a doplňováno například Smlouvou Svatováclavskou z roku 1517, Smlouvou o ručnicích, Smlouvou o hory a kovy a traktátem z roku 1600 O mezích, hranicích, soudu a rozepři mezní. Zemské zřízení na Moravě bylo nejdříve upraveno tzv. Zřízením markrabství moravského o soudu zemském z roku 1535, dokonalejší redakcí se pak stávají Práva a zřízení markrabství Moravského z roku 1545. V tomto období dochází i k tzv. recepci římského práva, čímţ rozumíme proces ovlivňování i pronikání římského práva do domácího právního řádu. Tento proud se projevuje především v oblasti městského práva, které upravuje vztahy v procesu rozvíjející se zboţní výroby. Značným podnětem pro posílení vlivu římskoprávní učenosti v našem prostředí bylo zaloţení univerzity Karlem IV. v roce 1348. Jejím vzorem se stala univerzita paříţská boloňská, podle níţ se také roku 1372 ustavila právnická fakulta jako samostatná právnická univerzita.

1.1.2 PROCES Pravidla o řízení na soudech se vyvíjela na základě obyčejového práva, soudní praxe a byla ovlivňována i zákonodárnými zásahy českých panovníků. Charakteristickými rysy českého procesu byly veřejnost, ústnost, zásada projednací, soukromá iniciativa, důkazní řízení ordálové a celá řada dalších ustanovení projevujících se jak v důkazním řízení, tak i v chápání účelu a výkonu trestu. Převládajícím rysem raně feudálního řízení bylo velmi sloţité ordálové řízení (boţí soudy).

13 UTB ve Zlíně, Fakulta aplikované informatiky Základy teorie práva _________________________________________________________________ Pozdější stavovský proces navázal na starší právní obyčeje: přípravného řízení, líčení pře a exekuce. Naopak městský proces rozlišoval mezi procesem majetkovým a trestním, ve kterém nachází postupně úlohu tortura. Jiţ tehdejší procesní ustanovení vyţadují právní způsobilost účastníků, která byla odlišná u různých sociálních skupin rovněţ tak i mezi muţi a ţenami. Systém trestů v dnešním slova smyslu naše právo neznalo. Tresty byly ukládány dle uváţení soudců, v poslání trestu stále převaţuje odstrašující účel, jeho smyslem je pomsta na pachateli.

1.2 Dějiny státu a práva v období pobělohorském 1.2.1 OBDOBÍ ABSOLUTISMU 1620 - 1848 Pobělohorská poráţka rozhodla o definitivním konci stavovské koncepce šlechtické volební monarchie, zaloţené na myšlence konfederace zemí České koruny. Tato poráţka naopak otevřela cestu k restauraci moci habsburské dynastie, opírající se o síly katolicismu. Nová správa byla postavena na absolutistických základech, vycházejících z představy o neomezené absolutní moci panovníka. Jednalo se o důsledek vojenské poráţky a nástup reţimu, který se opíral o národnostně cizí dynastii. Ve svých důsledcích přinášel absolutismus těţké ztráty české kultuře a vzdělanosti. Podle teorie o propadlých právech se nové zákonodárství nemuselo ohlíţet na ţádné tradice a výsady českého státu a stavů. Nový zákoník pod názvem Obnovené zřízení zemské dědičného našeho království českého byl prohlášen uvozovacím patentem Ferdinanda II. 10. května 1627 za zákon. Změny, které Obnovené zřízení zemské přineslo, byly zásadního rázu a dotýkaly se všech oblastí státního práva, soudnictví, správy, práva majetkového i trestního. Došlo především ke změně v postavení a pravomocích panovníka. Český trůn byl „prostě“ prohlášen dědičným v habsburském rodě, bylo zrušeno právo stavů volit krále, jakýkoliv pokus o zásah do panovníkových práv byl povaţován za uráţku majestátu a trestán smrtí. Změnilo se i sloţení a kompetence zemského sněmu. Nejdůleţitějším stavem se stává i co do důleţitosti stav prelátský. Jezuitům byl svěřen dozor na celým školstvím, byla zrušena náboţenská privilegia všech nekatolických církví. Nekatolickým stavům byla umoţněna emigrace, poddaní byli ke katolictví násilně nuceni.

14 UTB ve Zlíně, Fakulta aplikované informatiky Základy teorie práva _________________________________________________________________ Dosavadní svrchovanost zemského soudu byla zrušena, jeho rozsudky musel potvrzovat panovník, podpůrným pramenem práva se stal zákoník městského práva, popřípadě právo římské, všechny rozsudky se vydávaly jen jménem krále. Dosavadní ústní a veřejné řízení bylo nahrazeno zásadou písemnosti a tajnosti. Proces centralizace státní moci se projevuje i tím, ţe ústřední správa a řízení státu bylo přeneseno natrvalo do Vídně. Stejný osud postihl později i českou dvorskou kancelář. Jako orgán, původně stavovský, ztrácí svou podobu. Po přiznání soudní kompetence tak vzniklo skutečně ministerstvo pro země České koruny, jako nejvyšší soudní a revizní orgán, kterému byly podřízeny zemské orgány v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Díky snaze o centralizaci moci byla tato kancelář v roce 1749 zrušena a nahrazena pro věci správní a finanční Ředitelstvím vnitřních věcí, jako nejvyšší soudní instance pak byl zřízen Nejvyšší soudní úřad. Správa jednotlivých zemí byla svěřena králi oddaným místodrţícím, především z řad kléru, později dochází k ustavení sboru místodrţících. Jednotlivé orgány, jejichţ kompetence byly postupně měněny, jako tzv. tribunál pro Moravu, královská deputace, společný úřad pro obě země atp., respektive zanikaly. Stejně krátkodobý byl i osud krajské správy, z níţ jediným stavovským orgánem byl úřad krajských hejtmanů. Tito však nemohli zakročovat proti šlechtickým majitelům panství, v tomto období většinou jiţ neslovanského původu. Zásadní převrat pak přinesla reforma této správy z roku 1751, jejímţ cílem byla postupná likvidace posledních opor stavovství. Do orgánů státní správy byli najímáni placení úředníci, kteří vytvářeli základ centralizace státu. V roce 1871 byl vydán patent o zrušení nevolnictví, coţ lze povaţovat za počátek procesu, označovaného jako české národní obrození. Jako nový zárodek obecní samosprávy lze označit vypracování berního katastru, na jehoţ základě byla postupně obecní samospráva budována. Další vývoj je pak ovlivněn střídáním jednotlivých období a to osvícenským absolutismem a naopak tzv. policejním absolutismem aţ do roku 1848. Přes nesporný rozvoj směřující k postupným změnám především v oblasti ekonomické, dochází v tomto období k postupnému poněmčování, ke ztrátě zbytků suverenity a postupnému pohlcování jednotlivých státností. František II. se roku 1804 prohlásil za rakouského císaře, nový státní útvar dostal do znaku dvouhlavého orla a od té doby začalo být uţíváno označení c. k. císařský a královský. Právní vývoj v tomto období

15 UTB ve Zlíně, Fakulta aplikované informatiky Základy teorie práva _________________________________________________________________ Právo v tomto období jiţ současně zrcadlí i společensko ekonomické změny ve společnosti. Dosavadní české feudální právo je postupně nahrazována novým právem česko-rakouským. Jeho podobu určuje Obnovené zřízení zemské pro šlechtu a zákoník Práva městská království českého pro města a později i poddané. Do právního řádu začínají v zesílené míře pronikat vlivy římského práva. Podstatně se začíná měnit i forma práva. Staré obyčejové právo ustupuje právu psanému, soudní nálezy jako pramen práva jsou definitivně odstraněny, roste úloha panovníka, jako výlučného tvůrce práva, coţ se projevuje vydáváním patentů, řádů, mandátů a instrukcí. Zvláště osvícenský absolutismus představuje mimořádné období, vítězí přirozeno – právní teorie, právu je připisována rozhodující úloha, staví se tak základy právního systému, které přeţívají hluboko do 20. století. A) Prameny práva Komplikovanost právního řádu si postupně vynucuje vytváření soukromých a později úředních sbírek právních norem, které se dělí na: a) soukromé sbírky královských nařízení, b) soukromé sbírky císařsko-královských rakouskou, c) úřední sbírky zákonů.

nařízení

s platností

česko-

Od roku 1848 byly tyto sbírky nahrazeny Říšským zákoníkem s celostátní platností a jednak Zemským zákoníkem s platností pro jednotlivé země. B) Soudnictví Princip stavovské personality je i nadále v tomto systému uplatňován. Pro šlechtu je prvoinstančním soudem soud zemský, pro měšťany soudy městské a pro poddané pak soudy vrchnostenské. Od konce 18. století pak začíná být omezována soudní pravomoc měst a vrchnostenských soudů ve prospěch soudů s vyškoleným aparátem. Rozhodující význam pro vytvoření kompaktní soudní organizace mělo zavedení nové soudní organizace z roku 1783, kterou bylo soudnictví odděleno od správy, strany ve druhé instanci si jiţ byly formálně rovny. C) Procesní právo civilní a trestní Mezi nejdůleţitější změny patří vítězství zásady oficiality a převládnutí zásad řízení procesu římsko-kanonického, včetně důsledného zavedení písemného procesu, postupné vytlačení principu obţalovacího a uplatnění inkvizičního (vyhledávacího) procesu. Obdobně se změnily i zásady civilního procesu.

16 UTB ve Zlíně, Fakulta aplikované informatiky Základy teorie práva _________________________________________________________________ Podstatné změny, které přinesl trestní zákoník Josefa I. z roku 1707, který sjednotil postup řízení u všech soudů v zemích Koruny české. Naopak po vydání trestního zákoníku tereziánského dochází k podstatné změně, neboť převáţila formální důkazní teorie a presumpce viny. Pro řízení civilní se pak stává základem na příští století obecný soudní řád z roku 1781, který platil aţ do roku 1895, kdy byl nahrazen jurisdikční normou, soudním a exekučním řádem. Trestní řád z roku 1803 upravuje i řízení přestupkové. D) Kodifikace trestního práva Trestní právo bylo zaloţeno zpočátku především na stavovské právní úpravě. Především platilo právo obsaţené v zákoníku Koldínově. Trestní zákoník Josefa I. měl platnost podpůrnou. Teprve tereziánský zákoník přerušil tradici starého českého práva a v plném rozsahu je nahradil. Souhrn trestných činů v tereziánském zákoníku dává váhu především delikvenci namířenou proti Bohu, církvi, státu a pak teprve deliktům, které jsou namířeny proti soukromým zájmům. Nový směr, ovlivněný osvícenskou filosofií, nastoupil ve vývoji trestního práva Všeobecným zákoníkem o zločinech a trestech na ně Josefa II. z roku 1787. Mezi jeho přednosti patří technická dokonalost, stručnost a úplnost. Tresty měly jiţ směřovat k převýchově pachatele, tresty smrti byly zrušeny v řádném řízení vůbec, byly ponechány jen pro řízení podle stanného práva. Zákoník vylučuje trestání podle volné úvahy soudců či analogie, přináší úplný výčet kriminálních deliktů a správních přestupků. Poprvé zde dochází k uplatnění zásad nullum crimen sine lege (ţádný zločin bez zákona) a nulla poena sine lege (ţádný trest bez zákona). Významné postavení pak zaujal Zákoník o zločinech a těţkých policejních přestupcích, v českém překladu, který byl vydán v roce 1804 ve Vídni je nazýván Kniha práv nad přečiněními hrdelními a těţkými řádu městského přestupky. Tento zákoník ovlivnil vývoj trestního práva v našich zemích prakticky aţ do roku 1949. E) Kodifikace občanského práva V důsledku nových potřeb úpravy v této oblasti v souvislosti s postupnými ekonomickými změnami dochází i k tlaku na liberálnější úpravu těchto vztahů. Několikaleté kodifikační úsilí bylo završeno vydáním prvního dílu Všeobecného občanského zákoníku v roce 1781. Po dalších úpravách byl pak vyhlášen v roce 1812 nový Všeobecný občanský zákoník. Jeho předností byla všeobecnost a výlučnost, rovněţ velká část jeho obsahu byla základem práva aţ do roku 1949.


F) Ostatní úpravy Pokračující industrializace a rozvoj výrobních a obchodních vztahů si vynutily i vydání směnečného řádu, úpravu obchodních podmínek, různé předpisy manufakturní, cechovní a čelední. 1.2.2 VÝVOJ V OBDOBÍ 1848 - 1867 Z hlediska vývoje státu a práva se začínají rozvíjet a uplatňovat některé instituce státu a práva, které vznikaly jiţ v hloubi feudalizmu. V tomto období padl feudální absolutizmus, otevírá se prostor pro vnik nové správy i pro rozvoj samosprávy. I přes sloţitý politický vývoj však dochází k posilování vlivu kapitálu nastupující vrstvy podnikatelů, snaha o likvidaci výsad šlechty, poţadavky na ústavní vládu, svobodu tisku, odstranění cenzury a privilegovaného postavení katolické církve. Snahou české burţoazie byly i poţadavky národní, které sledují obnovení historického státu České koruny. Součástí těchto postojů jsou poţadavky jazykové rovnoprávnosti, obnovení ústavní jednoty zemí, zavedení obecní samosprávy, volebního práva, zdokonalení školství a svobody universitního vyučování. V českých zemích dochází k rozporům mezi národní a německou burţoazií, na Moravě je vývoj poněkud odlišný, neboť byly nastoleny poţadavky proti obnovení státu České koruny. Dubnová ústav v roce 1848 byla nepřijatelná, neboť nerespektovala původní sliby a došlo opět k posílení pozic panovníka. Po všeobecném tlaku byl svolán říšský sněm v Kroměříţí, který byl však záhy rozehnán a poté vláda vyhlásila v roce l849 tzv. Ústavu březnovou. Tato ústava vychází z koncepce jednotného státního území, jednotného území celního i obchodního. Zakotvuje v Rakousku dědičnou monarchii v čele s císařem, který má rozsáhlé pravomoci, přísluší mu rovněţ moc výkonná, kterou vykonává prostřednictvím ministrů. Moc soudcovská je svěřena soudům, přičemţ soudcům byla dána záruka nezávislosti, jsou prohlášeni za nesesaditelné a neodvolatelné. Dosavadní český stát fakticky zanikl, v rámci říše fungovaly země jako provincie. Avšak jiţ v roce 1851 a v roce následujícím byly výkonnou mocí podstatně zúţeny ústavou zaručená práva, čímţ se opět vývoj vrací k posílení absolutizmu. Vývoj k obnovení ústavnosti byl pak znovu nastolen císařským manifestem a říjnovým diplomem z roku 1860. V ústavě vyhlášené roku 1861 bylo pak jiţ zakotveno zřízení parlamentu a zřízení zemské pro země neuherské. Důleţitou součástí této únorové ústavy byla zemská zřízení a volební řády do 15 zemských sněmů. Tím se podstatně rozšířily pravomoci zemských sněmů, tyto se staly i orgány zemské samosprávy.

18 UTB ve Zlíně, Fakulta aplikované informatiky Základy teorie práva _________________________________________________________________ Rozhodující změny pro další ústavní vývoj však přinesl aţ rok 1867, kdy byl završen vývoj směřující k dualizaci, tedy rozdělení na Rakousko-Uhersko.

Právní vývoj v tomto období Od roku 1848 platí na celém území Říšský zákoník, pro jednotlivé země jsou pak vydány Zemské zákoníky. Nadále se uplatňuje princip stavovské personality práva, na zemských soudech však poměrně rychle dochází k uplatnění dvojjazyčnosti. Je určena příslušnost pro jednotlivé druhy soudů, které jsou odděleny od správy, je odstraněn proces inkviziční, který je nahrazen procesem obţalovacím. Zásadní změnou je zavedení tří soudních instancí a to vrchní zemské soudy, zemské soudy a okresní soudy. Správa soudnictví byla svěřena ministerstvu spravedlnosti a nejvyšší soudní úřad byl změněn na nejvyšší soudní a kasační dvůr. Bylo zřízeno státní zastupitelství, které stíhalo trestné činy z úřední povinnosti, podávalo ţalobu a zastupovalo ji před soudem. 1.2.3 RAKOUSKO – UHERSKÉ VYROVNÁNÍ (KONSTITUČNÍ MONARCHIE 1867 – 1918) Důleţitým mezníkem v historii císařství se stal rok 1867, kdy po nátlaku Maďarů bylo provedeno tzv. vyrovnání, čímţ se říše rozpadla na dva státní celky. Tento vztah je označován za soustátí s kombinací dvou principů tj. personální a reálné unie. Po rozdělení Rakouska byly české země začleněny do státního celku, který nesl název Celek království a zemí v říšské radě zastoupený. Běţně se pro tyto země pouţívalo názvu Předlitavsko. Tento celek byl tvořen 17 královstvími a zeměmi. Pro tyto země byla v prosinci 1867 vydána řada základních zákonů, které jsou označovány jako ústava prosincová, která platila aţ do pádu monarchie v roce 1918. Tvořilo ji několik zákonů pojednávajících o říšském zastupitelstvu, všeobecných právech státních občanů, říšském soudu, moci soudcovské a moci vládní a výkonné. Ze společných věcí pak nedělitelnou jednotu činily otázky zahraniční politiky, národní obrany a na jejich krytí společné finance. Poslanecká sněmovna v předlitavských zemích byla volena, tzv. panská byla převáţně jmenována, v podstatě však poměrně vysoce oklešťovala pravomoc zemských sněmů.

19 UTB ve Zlíně, Fakulta aplikované informatiky Základy teorie práva _________________________________________________________________ Velmi rozsáhlé pravomoci říšské rady mohly být omezeny pouze nařízeními panovníka, které však musely být dodatečně schváleny, jinak pozbývaly platnosti. I přes ústavní reformy zůstával v rakouském právním ţivotě zachován skutečný vliv císaře mnohem vyšší, neţ jak by se zdálo podle jeho právního vymezení. Dlouhé období jeho vlády povýšilo císaře na autoritu, proti které se neodváţili útočit ani opoziční politikové. Podpisem konkordátu z roku 1885 byly poloţeny základy k obnově moci katolické církve. Katolické náboţenství bylo prohlášeno za nedotknutelné se všemi právy a výsadami, mezi něţ patřila plná majetková svoboda a nedotknutelnost majetku církve, ale hlavně pak rozsáhlá oprávnění v oblasti školství včetně cenzury. Přes odpor českých zástupců, nedošlo k rakousko-českému vyrovnání, ve svém důsledku to přineslo prohloubení národnostních rozporů. Konec 19. století sebou přináší i zakládání moderních politických stran, z nejvýznamnějších moţno uvést rakousko sociálně demokratickou stranu. Právní vývoj v tomto období Po překonání období absolutismu se dařilo postupně revidovat dosavadní negativní rysy trestního řízení. Výsledkem těchto snah bylo vydání nového trestního řádu v roce 1873, který se vrací k zásadám obţalovací, ústnosti, veřejnosti a volného hodnocení důkazů. Trestní řízení vycházelo z principu trojinstančnosti, celé řízení však bylo sloţité a nákladné. Trestní právo, jehoţ základem byl trestní zákon z roku 1852, rozlišuje nejen zločiny a přestupky, ale i přečiny. Tělesné tresty byla zrušeny v roce 1867, přesto však zvýšenými tresty postihuje delikty jako například proti rouhání, pozdviţení ba i verbální uráţku majestátu. Základem civilního procesu se pak staly od roku 1895 úpravy nazvané jurisdikční norma, soudní řád a exekuční řád. Původní záměr k dosaţení rychlejšího a levnějšího procesu však těmito normami splněn nebyl. Řízení bylo trojinstanční, ryze formalistické, nákladné a v řízení opravném se vyţadovalo zastoupení advokátem. Základem občanského práva zůstává i v tomto období Všeobecný občanský zákoník z roku 1811. Rozvíjející se trţní vztahy ve společnosti byly postupně regulovány úpravami jako například splátkový obchod, odpovědnost za způsobené škody atp. Úpravu rodinného práva pak provedly dílčí novely ve druhém desetiletí 19. století. Významné jsou však novely z roku 1914 a 1916, které nově formují vztahy mezi rodiči a dětmi.

20 UTB ve Zlíně, Fakulta aplikované informatiky Základy teorie práva _________________________________________________________________ Ve správním řízení byl upraven postup bez ohledu na to, zda šlo o správu či samosprávu. Odvolání mělo odkladný účinek, nicméně správní řízení trestní bylo rozšiřováno i na jednání v zákonu neuvedená. Významnou úlohu měl ve správním řízení nejvyšší správní soud, který se zabýval stíţnostmi proti nezákonným opatřením nebo rozhodnutím správních orgánů.Také v tomto řízení převládal formalizmus, stíţnost musel podepsat advokát. Základním východiskem pro podnikání se stal ţivnostenský řád z roku 1859, který zajistil volný přístup ke všem ţivnostem pro kaţdého svéprávného občana. Postupně bylo ţivnostenské podnikání novelizováno a přizpůsobeno především úpravě řemeslnického podnikání, předpokladem podnikání se stal průkaz způsobilosti. Postupně jsou zaváděny úpravy spojené s všeobecným nemocenským pojištěním, úrazovým pojištěním a invalidním a starobním pojištěním. Ke zhoršení sociálních práv zaměstnanců však dochází v průběhu války, neboť zaměstnanci podléhají vojenské pravomoci a trestní disciplině. Rozvoj obchodního a směnečného práva nastává po roce 1850 vyhlášením směnečného řádu a zvláště pak na základě Všeobecného obchodního zákoníku z roku 1863. Nezbytnou součástí podnikání a obchodování se stávají kapitálové společnosti, jako akciové společnosti komanditní společnosti na akcie, společnosti s ručením omezeným, veřejné obchodní společnosti, pojišťovny a spolky pojišťovací. Upraveno je i právo spolčovací, shromaţďovací a koaliční (úprava stávek). Po zrušení cenzury bylo upraveno i právo tiskové, zásilky časopisů z ciziny mohly být kontrolovány. V roce 1907 je pak v Českých zemích uzákoněno všeobecné volební právo. Jednalo se pouze o některé dílčí úpravy, které souvisely se snahou monarchie za kaţdou cenu udrţet nadvládu nad mnoţstvím menších národů, především však průmyslových oblastí v Českých zemích. 1.2.4 PRVNÍ SVĚTOVÁ VÁLKA A SITUACE V ČESKÝCH ZEMÍCH První světová válka, která postupně zachvátila značnou část světa předznamenala mnoţství zněm na politické mapě světa. Střet dvou mocenských bloků, na jedné straně tzv. ústřední mocnosti tj. Německo, Rakousko-Uhersko, po jejichţ boku bojovaly dále Turecko a Bulharsko a na straně druhé tzv. dohodové mocnosti, tj. Rusko, Francie a Anglie zastihl zcela nepřipravenou politickou representaci v Českých zemích. Část politického spektra se hlásila k doktríně českého státního historického práva, jehoţ jádrem bylo tvrzení, ţe český stát nepřestal nikdy právně existovat. Z těchto základních předpokladů však byly

21 UTB ve Zlíně, Fakulta aplikované informatiky Základy teorie práva _________________________________________________________________ vyvozovány různé závěry a to jak snaha o osamostatnění, tak i pokračování v některé z forem existence v rámci stávající habsburské monarchie. V důsledku válečných opatření přestává fungovat Vídeňský parlament, nastává perzekuce významných přestavitelů, fakticky začíná vládnout vojenská diktatura, dochází ke germanizačnímu procesu a je zahájena perzekuce českého školství. Zatímco domácí politická česká politika byla značně roztříštěná, zahraniční aktivity se projevovaly zaloţením organizace pod názvem Maffie pod vedením T. G. Masaryka a jeho spolupracovníků, kterými byli zejména dr. Edward Beneš, Antonín Švehla a další, s cílem sbírat důleţité informace a předávat je do zahraničí. Hlavní centra odporu se soustřeďují jednak v Rusku a to vytvořením Svazu československých spolků na Rusi, které předpokládalo těsnější spojení zemí Koruny české s Ruskem a dále ve Francii, kde vedoucí roli sehrává Slovenská liga a České národní sdruţení. Dalším významným krokem spolupracovníků okolo T. G. Masaryka bylo vytvoření Českého zahraničního komitétu v Paříţi, později přeměněného v Československou národní radu, která jiţ jednoznačně sledovala cíl vytvoření samostatného československého státu. Prvního většího úspěchu dosáhla aţ v roce 1917, kdy do formulace vojenských cílů Dohody byl zahrnut i poţadavek na osvobození československého národa. Na domácí scéně dochází aţ ve druhé polovině roku 1916 k vytvoření Národního výboru, který sjednocuje většinu českých politických stran. Vzhledem k prorakouské politice si však nezískává podporu národa. K rozhodujícímu zvratu v politickém ţivotě dochází aţ koncem roku 1917 a počátkem roku následujícího. Představitelé Českého svazu svolávají na 6.ledna 1918 do Obecního domu v Praze generální sněm všech českých poslanců jehoţ výsledkem bylo schválení tzv. Tříkrálové deklarace. Její obsah byl jiţ programovým potvrzením vítězství radikalismu v české politice, neboť zde jiţ není ţádná zmínka o zájmech říše, o dynastii, naopak je vysloven poţadavek na spojení se Slovenskem. Současně Československá národní rada v Paříţi začíná nabývat váţnosti u dohodových států. Počátkem dubna 1918 se sešel v Římě kongres potlačovaných rakousko-uherských národů, které ţádaly ustanovení samostatných národních států. K výsledkům kongresu postupně zaujímají kladná stanoviska vlády Francie, Anglie a Itálie, prohlášení Spojených států amerických pak jiţ jednoznačně deklaruje snahu po osvobození od rakouského útlaku. Postupně je uznána Národní rada spolu s československými legiemi za oficiální součást dohodového válečného úsilí. Pokračující vlna odporu vyústila ve vyhlášení generální stávky na den 14. října 1918, jako protest proti rabování země ze strany vídeňských úřadů. Dne 17. října doručil T. G. Masaryk presidentu W. Wilsonovi tzv. Washingtonskou

22 UTB ve Zlíně, Fakulta aplikované informatiky Základy teorie práva _________________________________________________________________ deklaraci obsahující slavnostní vyhlášení o československé nezávislosti. Po jednáních zástupců Národního výboru v Ţenevě pak dochází k ustavení první vlády československého státu, kterou tvořili Masaryk, Beneš a Štefánik. Rozhodujícím dnem pro další osudy českého a slovenského národa se stal 28. říjen 1918, kdy došlo v Praze k vyhlášení samostatného československého státu.

1.3 Období první Československé republiky (1918 – 1939) Jako výsledek úspěšné národní a demokratické revoluce vniká pak 28. října 1918 Československá republika. První období je charakterizována snahami o upevnění nové státní organizace. Jsou prozatímně přejímány rakouské a uherské právní předpisy a správa. Hlavním důvodem přijetí tzv. recepční normy bylo zabránění vzniku právního vakua. Současně je uzákoněna i první pozemková reforma, která podstatnou měrou zasáhla do stávající pozemkové drţby. V prvních letech své existence musela vláda zasahovat zvýšenou měrou do hospodářské a finanční oblasti. Hlavními důvody byla reakce na vyčerpanou ekonomiku v důsledku války, druhou důleţitou okolností bylo, ţe republika představovala nový celek, který si vytvářel vlastní měnu, budoval celní území, stanovoval daně, zaváděl novou organizaci ve všech oblastech správy, soudnictví včetně řešení rozdílného vývoje v nově vytvořeném územním celku. Důsledek válečných potíţí rovněţ vedl k tomu, ţe byl zaveden přídělový systém, jak na suroviny, tak i na spotřební předměty. V zájmu stabilizace hospodářství byla učiněna opatření k přenesení sídel důleţitých kapitálových společností z Vídně a Budapešti na území republiky. Váţným problémem zůstalo vypořádání s německým ţivlem v pohraničních oblastech, kde došlo k pokusům o odtrţení nově vzniklých provincií s převáţně německým osídlením. Vznikly celkem čtyři a to v okrajových částech českých zemí, neměly však dlouhého trvání, problém s německým obyvatelstvem však vyřešen nebyl. Postupně je vývoj ovlivněn stabilizací kapitálu a vnitřním i zahraničně politickým upevňováním státu. Následně však sílí tendence k tzv. silné demokracii, kdy v oblasti správy dochází k tendencím přesouvání pravomocí z volených orgánů na orgány správní. Poměrně rychlá stabilizace umoţnila odstranění všech regulativních opatření a republika se vrátila k liberálnímu hospodářskému systému. Sloţitá situace po vypuknutí krize v 30. letech je poznamenána především nutností řešit hospodářské obtíţe, nezaměstnanost a koncem třicátých let i konflikty národnostní.

23 UTB ve Zlíně, Fakulta aplikované informatiky Základy teorie práva _________________________________________________________________ Účast státu je provázena mnoţstvím opatření jako je omezování dosavadní volnosti hospodářské soutěţe, kontrola monopolů, exportu a omezování při zřizování ţivností. Pro zajištění stability nově vznikajícího hospodářství bylo zapotřebí vytvořit samostatnou měnu,coţ bylo provedeno zákonem z roku 1919. Nově vytvořená měnová jednotka se označovala jako koruna československá (Kč). Původní rakousko-uherská měna byla okolkována a pouţívala se jako platné oběţivo. Došlo k podstatnému sníţení platidel, upevnění kurzu, čímţ bylo zabráněno inflaci. V zahraniční politice dosahuje nově vniklá republika pozitivních výsledků a to především v důsledku spolupráce s Francií. Vznik tzv. Malé dohody je počátkem snah naší diplomacie o zabezpečení výsledků předchozích mírových jednání v letech 1919 – 1920, která zajistila stanovení hranic republiky podle hranic bývalé Koruny české. K nově vzniklé republice byla v roce 1919 připojena i Podkarpatská Rus. Celkové změny, které byly postupně v nové republice prováděny postupně vytvořily relativně harmonický systém s mnoţstvím vyváţených prvků parlamentní demokracie. Pro republiku byla v té době příznačná minimální intervence do ekonomiky, částečně byl regulován zahraniční obchod. Byl zaznamenán významný posun v oblasti sociální péče, provedeny změny v oblasti sociálního pojištění, zprostředkování práce, péče o nezaměstnané a podpora výstavby domů s malými byty. V souvislosti s nástupem fašismu se začínají prohlubovat i národnostní rozpory a to především s národnostními menšinami německými, polskými, na Slovensku pak s maďarskou komunitou. Tento vývoj postupně narušoval stabilitu vývoje relativně velmi demokratického uspořádání společnosti. Zvláště silné odstředivé tendence byly patrné u německé části obyvatelstva v sudetských oblastech. Na sjezdu sudetoněmecké strany v roce 1938 byly jako tzv. Karlovarské poţadavky vypracovány návrhy, jeţ předpokládaly uznání národů za právnické osoby, které měly mít své zastupitelské orgány a to s konečným cílem, kterým mělo být dosaţeno suverenity a nezávislosti. V důsledku ústupků světových velmocí vůči rozpínavosti německého fašismu je pak 30. 9. 1938 podepsána Mnichovská dohoda, která byla předzvěstí likvidace Československého státu.

Právní vývoj v tomto období Jiţ v den vyhlášení nové republiky byl schválen zákon, nazývaný recepční norma, jako první přijatý zákon nového československého státu. Důvodem bylo

24 UTB ve Zlíně, Fakulta aplikované informatiky Základy teorie práva _________________________________________________________________ zabránění moţného vzniku právního vakua po rozpadu monarchie. Recepční norma přejímala jak rakouský, tak i uherský právní řád a veřejnou správu. Jednalo se o poměrně sloţitý systém, označovaný jako právní dualismus, neboť v právním systému uherském se setkáváme ještě s výraznými prvky práva obyčejového. V roce 1918 byla přijata Prozatímní ústava, která zakotvovala následující ústřední orgány: Národní shromáţdění, vládu a presidenta. Ústava z roku 1920 pak zakotvovala tyto ústřední orgány: ústavní soud, Národní shromáţdění, vládu a presidenta. Národní shromáţdění se skládala ze dvou komor, a to z poslanecké sněmovny (300 členů) a senátu (150 členů). Volby do obou komor byly všeobecné, přímé, rovné a tajné. Aktivní a pasivní volební právo se odlišovalo věkovou hranicí, nikdo nesměl být členem obou komor parlamentu zároveň. Prvorepublikové volební právo bylo všeobecné, rovné a přímé, volební právo aktivní a pasivní mělo hranice 21 a 26 let, podmínkou byla určitá délky pobytu v obci. Volební právo bylo odepřeno pouze vojákům a četníkům. Z hlediska členění státu byl tento administrativně rozdělen na země a okresy, nejniţšími jednotkami se stávají obce. Zemský úřad vykonával dozorčí sluţbu nad okresními úřady a byl spojovacím článkem mezi nimi a ministerstvy. Niţšími správními jednotkami byla okresní hejtmanství v čele okresním hejtmanem, který měl bdít nad veřejným pořádkem, bezpečností a veřejnou mravností. Samosprávu v okresech zajišťovala okresní zastupitelstva. Nejniţší sloţkou veřejné správy byla obecní zastupitelstva a dalšími orgány pak byly obecní rada, starosta a komise. Organizace soudnictví, podobně jako oblast státní správy, navazovala na soudnictví rakouské a uherské. Základní organizační jednotkou byly okresní soudy, krajské soudy jako soudy druhé instance byly specializované jako např. soudy civilní, trestní, obchodní či exekuční. Soudy druhé instance byly soudy vrchní a jako třetí instance pro věci civilní a trestní byl zřízen Nejvyšší soud. Samostatně pak byly zřízeny soudy pro mládeţ a soudy vojenské.

1.4 Vývoj v období II. světové války (1939 - květen 1945) Mnichovským diktátem v září 1938 začíná tragické období našich dějin, které v podstatě znamená rozbití československé republiky. Plány na obsazení československých pohraničních území však existovaly jiţ v polovině 30. let, konkrétní podoby nabyly pak v roce 1937. Ochota k ústupkům spočívající především v proněmeckých náladách ve vlivných kruzích západních

25 UTB ve Zlíně, Fakulta aplikované informatiky Základy teorie práva _________________________________________________________________ vlád a anšlus Rakouska proti němuţ ţádná z mocností nezakročila, vedla ke zvyšování rozpínavosti německého nacionalizmu. V polovině května 1938 dochází k soustřeďování německých vojsk na hranicích, na coţ vláda reagovala částečnou mobilizací čímţ došlo k částečnému odsunutí moţné agrese. Přesto však postupně dochází k územním poţadavkům vůči republice, kterou západní státy postupně akceptují. Na základě výzvy Anglie a Francie měly být Německu postoupeny území s více jak 50% německého obyvatelstva a v případě, ţe tak Praha neučiní ,zřekly se tyto případné pomoci. I přes abdikaci vlády po dalším vystupňování poţadavků ze strany Německa byla provedena mobilizace československé armády. Mnichovská dohoda, podepsaná zástupci Německa, Itálie, Francie a Anglie však stanovila, ţe odstoupená území mají být vyklizena v období od 1. do 10. října, aniţ by bylo zničeno jakékoliv zařízení na tomto území se nacházející. Měl být sestaven mezinárodní výbor za účasti Československa, který by určil podmínky pro vyklizování a rozsah území, na kterém se mělo konat referendum, v dodatku dohody byl slib garance nových hranic. Tato dohodnutá ustanovení však nebyla nikdy realizována. Jako druhá Československá republika bývá označováno torzo, které zbylo z původní Československé republiky a to v období od 30. 9. 1938 do 15. 3. 1939, kdy ze strany Německa dochází k okupaci zbývající českých zemí. Situace, v níţ se Československo ocitlo po mnichovské zradě vyvolalo mnoho mimořádných opatření, jimiţ se vláda snaţila zvládnout úpadek a hrozící chaos. Republika ztratila 41 tis. km2 území, takřka 5 mil. obyvatel a 2/5 průmyslu. Rovněţ velkou ztrátu utrpělo zemědělství a to ztrátou mnoha osevních ploch. Od počátku roku 1939 se však stále výrazněji projevovaly signály z nichţ zcela zřetelně vyplývaly záměry na úplnou likvidaci Československa.Po podpisu prohlášení, kterým se odevzdává osud českého národa do rukou Německa, čímţ byla formálně zastřena brutální agrese, začíná 15. března okupace okleštěné republiky. Došlo nejprve k tzv. dualizaci republiky, neboť Slovensko vyhlásilo jiţ 14. 3. 1939 tzv. Slovenský štát a vzápětí pak i k trializaci, neboť obdobný autonomní zákon byl vyhlášen i pro Podkarpatskou Rus. Jiţ dne 16. března byl vydán výnos o zřízení Protektorátu Čechy a Morava, coţ fakticky znamenalo likvidaci českého státu, jeho mezinárodní suverenity, mezinárodně právní způsobilosti k právním jednáním, likvidaci vlastní obrany, vojenské moci a měnové politiky. Dochází k podřízení českého průmyslu a zemědělství válečným potřebám Říše a k rozsáhlé nacionální, politické a rasové diskriminaci. V tomto období fungovaly dva druhy orgánů a to říšské a autonomní. Z říšských orgánů to byl především říšský protektor, který byl oprávněn vydávat nařízení nutné ve společném zájmu. Pokud jde o právní kontinuitu, byla tato

26 UTB ve Zlíně, Fakulta aplikované informatiky Základy teorie práva _________________________________________________________________ upravena výnosem, který stanovil, ţe dosavadní předpisy platí jen potud, pokud neodporují smyslu převzetí ochrany Německou říší. Stávající právní řád byl nahrazován německými předpisy, od roku 1943 směla protektorátní vláda vydávat vlastní právní normy pouze se svolením říšského protektora. Ten měl rovněţ oprávnění měnit zákony formou vlastních dekretů. Především trestní právo se svým charakterem mnohdy vrátilo do středověku, občané tzv. Protektorátu se stávají nerovnoprávnými občany vůči tzv. říšským Němcům. Třetí skupinu tvořila část obyvatelstva především ţidovského původu, jeţ byli postaveni mimo jakoukoliv právní ochranu a byli zbaveni základních lidských práv. Po okupaci byla zavedena říšská správa na celém území a to vytvořením vrchních zemských rad, zavedením několika druhů policejních orgánů z nichţ nejobávanějším se stává gestapo. Pro posílení persekuce byly zřízeny zvláštní lidové soudy, proti jejich rozhodnutí fakticky neexistovalo odvolání. Přechod k válečné ekonomice byl charakterizován orientací na produkci válečného materiálu pro německou armádu. Podvodnými machinacemi dochází k pronikání německého kapitálu do hospodářství, zřizují se velké kartely ve prospěch německých velkopodnikatelů, dochází k nuceným správám podniků, kontrole zásob a cen, v zemědělství jsou ukládány podmínky pro výkup výrobků za nízké ceny. Nacistické drancování zasáhlo všechny sféry našeho národního hospodářství s cílem slouţit pouze dobyvačné politice hitlerovců. Značných zásahů doznalo i pracovní a sociální zákonodárství, výrazně se zhoršily pracovní poměry, došlo k prodlouţení pracovní doby, byl zaveden systém nucené práce, jehoţ součástí bylo i tzv. totální nasazení umoţňující zavlečení statisíců občanů na práci do Německa. Existence československého státu i přes výše uvedené skutečnosti právně neskončila, neboť výše zmiňovaný státní útvar Protektorát Čechy a Morava byl vytvořen násilným obsazením suverénního státu vojenskou silou. Českoslovenští exiloví politici vytvořili nejdříve ve Francii a poté ve Velké Británii systém státních orgánů označovaných jako prozatímní státní zřízení, coţ vycházelo z koncepce neplatnosti mnichovských dohod od samého počátku. Toto prozatímní československé státní zřízení bylo tvořeno Československou emigrační vládou, Státní radou a presidentem. Svého mezinárodního uznání se mu dostalo v roce 1941. Československá republika se tak zařadila koncem roku 1941 jako plnoprávný mezinárodně uznávaný stát do protihitlerovské koalice spojenců. V roce 1942 pak vlády Anglie, Francie a Sovětského svazu prohlašují neplatnost mnichovských dohod, coţ je dovršením mezinárodního obnovení Československé republiky. Jednání představitelů rozhodujících politických sil konané v březnu 1945 završila dohoda o sloţení československé vlády a jejím programu po osvobození republiky. Londýnská vláda v čele dr. Benešem formálně odstoupila, dne 4. dubna 1945 byla ustavena v Košicích nová vláda národní jednoty. Program vlády

27 UTB ve Zlíně, Fakulta aplikované informatiky Základy teorie práva _________________________________________________________________ vyhlášený dne 5. dubna 1945 vyjadřoval hlavní cíle národní a demokratické revoluce. Konec druhé světové války, která skončila dne 8. května 1945, znamená zásadní zvrat v dalším vývoji Československé republiky. Obnova válkou zničeného hospodářství byla prováděna formou dekretů presidenta republiky, které se stávají součástí právního řádu Československé republiky, bez jejichţ platnosti by nebylo moţno navázat na právní kontinuitu státu. Další vývoj je předmětem zkoumání novodobé historie státu a práva po změnách v naší společnosti v roce 1989 a tento není dosud dokončen.

2 ZÁKLADNÍ KAPITOLY Z TEORIE PRÁVA 2.1 Teoretický úvod

VE VÝKLADU POČÁTKŮ HISTORIE STÁTU A PRÁVA SE MUSÍME ZAMĚŘIT PŘEDEVŠÍM NA VYŘEŠENÍ PROBLEMATIKY JEJICH VZÁJEMNÉ SOUVISLOSTI. PŘEVLÁDAJÍCÍ JSOU NÁZORY, ŽE EXISTENCE PRÁVA JE ZÁVISLÁ NA EXISTENCI STÁTU, NEBOŤ PŘEDSTÁTNÍ FORMACE A SPOLEČENSKÉ KONVENCE NELZE POVAŽOVAT ZA MATERII VE SMYSLU PRÁVNÍCH NOREM. Obyčeje prvobytně pospolné společnosti se konstituovaly jako výraz společné vůle všech členů této společnosti a povětšinou nevyţadují aby jejich dodrţování bylo vynucováno zvláštním mocenským aparátem. Tato komunita reaguje na nedodrţování obyčejů povětšinou celá, zatímco porušením právních předpisů jiţ k takovéto reakci nedochází, neboť donucovací aparát je jiţ zvláštní sloţkou k tomu účelu vytvořenou. Můţeme tedy dovodit, ţe vznik práva ve své nejprimitivnější podobě vzniká současně se vznikem státu, jedná se o postupná pravidla regulace jednotlivých sociálních skupin, přičemţ vládnoucí vrstva má zájem na jejich dodrţování, snaţí se tato pravidla vnutit všem ostatním členům společnosti, k čemuţ nutně musí pouţívat i svého donucovacího aparátu zvláště pro tento účel zřízeným. 2.1.1 PRÁVO A STÁT Stát právními normami reguluje nejen chování jednotlivých příslušníků společnosti, ale vymezuje i objem a obsah vlastních právních moţností, vystupuje

28 UTB ve Zlíně, Fakulta aplikované informatiky Základy teorie práva _________________________________________________________________ jako subjekt práva zvláštního druhu, neboť je nejen jeho tvůrcem, ale i jeho realizátorem. Při realizaci mocenských, výkonných, organizačních a jiných činností se musí řídit normami, které sám vydal. Tvorba právních norem, jako závazných pravidel chování, vyplývá z nutnosti řešit společenské vztahy a chování jedinců a skupin. Evropský systém navazuje na koncepci, podle níţ je stát vázán právem. Právní řád obsahuje garance proti porušování subjektivních práv, rozsah a limity s přesně vymezenými pravomocemi, tj. můţe jen to, co je mu právem dovoleno. Dominujícím pramenem ve formálním smyslu je zákon, jako normativní právní akt orgánu státní moci. Vázanost státu s právem je spojena s dalšími principy jako například princip suverenity lidu, omezené vlády, dělby moci, politického pluralismu a jiných. Základním předpokladem pro vybudování právního státu je demokratický politický systém. Soudobé pojetí právního státu lze charakterizovat následujícími znaky: -

dominující panství zákona (práva) zavazující všechny státní orgány včetně zákonodárného sboru,

-

zákonnost realizace veškeré státní moci,

-

určujícím faktorem pro tvorbu práva jsou nejen politické, ideologické či ekonomické zájmy, ale především osobnost člověka, jako základní společenská hodnota,

-

výhradní postavení v systému státních orgánů zaujímají nezávislé soudy s výlučnou pravomocí rozhodovat o sporných otázkách právních vtahů,

-

občané uznávají prioritu práva a své osobní cíle realizují legálním chováním,aniţ by poškozovali zájmy jiných.

2.1.2 PRÁVNÍ STÁT A POSTAVENÍ OBČANŮ Právní stát plní v soustavě občanských práv a svobod dvojjedinou úlohu. Jednak representuje obecný

a veřejný zájem, integruje skupinové a individuální zájmy,

jednak je garantem výkonu a ochrany demokratických práv a svobod.


PRO SPLNĚNÍ POŽADAVKŮ PRÁVNÍ JISTOTY, ROVNOPRÁVNOSTI, A OBČANSKÉHO POCITU SVOBODY JSOU NEZBYTNÉ TYTO PŘEDPOKLADY: -

normativní zakotvení práv a svobod občanů a potřebná právní informovanost,

-

vytvoření a fungování reálných záruk občanských práv a svobod.

Základní občanská práva, svobody a povinnosti jsou zpravidla součástí ústavy. Zvláštní význam ústavních práv, svobod a povinností spočívá v tom, že jsou vymezeny v normativním aktu nejvyššího stupně právní síly a nelze je rušit běžným zákonodárstvím

Realizace a podrobnější úpravy podmínek výkonu občanských práv a svobod se děje prostřednictvím zákonů či odvozených normativních právních aktů. Prováděcí předpisy mohou vymezovat občanská práva a povinnosti, nebo podmínky jejich výkonu buď negativně tj. vymezením rámce chování zakázaného, nebo pozitivně, tj. vymezením rámce chování dovoleného, eventuálně přiznaného. Sloţitý obsah vztahů mezi jednotlivcem a státem někdy nevylučuje i nezbytné omezení občanských práv a svobod. Základní podmínkou však je, aby šlo o zásah zákonem předvídaný a dovolený. Postavení občana, jako nositele právních povinností je chápáno tak, ţe je povinen strpět zákrok státního orgánu, který je oprávněn legálními prostředky splnění povinnosti vynutit, respektive uloţit sankci. Uplatňují se však nejen poţadavky veřejného zájmu, ale je zohledňována i individuální zvláštnost právního vtahu a občana jako subjektu. Ţádoucím doplněním je neformální doplnění formou veřejné kontroly například prostřednictvím hromadných sdělovacích prostředků.

2.2 Objektivní a subjektivní právo Právo tvořené státními orgány vystupuje ve dvojí podobě: - jako objektivní právo (tj. souhrn norem), - jako subjektivní právo (tj. souhrn moţností chování normou vymezeným způsobem).

30 UTB ve Zlíně, Fakulta aplikované informatiky Základy teorie práva _________________________________________________________________ Objektivní právo je souhrn norem vydaných státními orgány ve zvláštní formě, v případě potřeby vynucovaných mocenskými prostředky. Tento systém má tři specifické znaky: zvláštní formu, obecnou závaznost a moţnost státního vynucení. Objektivní právo je právem platným, časově a prostorově působícím vůči vymezeným subjektům. Zvláštní forma vyjadřuje zásadu dodrţení a uplatnění normotvorné procedury, je zpravidla psaná, vyţaduje publikaci. Státní donucení vytváří předpoklady pro to, aby povinnost mohla vynucována nebo sankcionována, čímţ se právní povinnosti odlišují například od morálky. Subjektivní právo označuje právní normou stanovenou a státem zaručenou moţnost jednání danou subjektu práva. Lze to pak současně chápat jako souhrn těchto moţností, jako adekvátní systém objektivnímu právu. Základním obsahovým prvkem subjektivního práva je moţnost vztahující se k realizaci konkrétního jednání subjektu práva. Tento obsah se projevuje: - ve formě existence (dispozice právní normy), - ve formě realizace (konkrétní jednání subjektu). Mezi oběma formami je funkční i časový rozdíl, umoţňující rozlišení reálné existence a moţné realizace subjektivního práva. Struktura subjektivního práva zahrnuje tyto prvky : a) moţnost být subjektem (nositelem) práva Míra moţného jednání stanovená právní normou neznamená moţnost pro všechny a kaţdého, nýbrţ jen pro ty, jímţ je současně vymezena i moţnost být subjektem (nositelem) práva, jako nezbytný základ pro vyuţití (realizaci) subjektivního práva b) moţnost chovat se dovoleným (nezakázaným) způsobem Nositel práva (subjekt) se můţe v pozitivně či negativně vymezeném rámci právně chovat, tj. volit prostředky k uskutečnění svých zájmů a cílů. Zatímco předcházející moţnost (být subjektem), je spjata s formou existence, moţnost chování subjektu se projevuje ve formě realizace subjektivního práva. c) moţnost vyţadovat odpovídající chování jiných subjektů Do rámce této strukturální úrovně lze zahrnou nejen moţnost oprávněného subjektu poţadovat splnění odpovídající právní povinnosti jiným subjektem, ale i moţnost zainteresovat státní orgány k ochraně subjektivního práva. d) moţnost státně mocenského zásahu Moţnost donucení je dána sepětím subjektivního práva s objektivním a mnohdy překračuje rámec vůle nositele subjektivního práva. Jeho zájmy jsou totiţ chráněny i v těch případech, kdy on sám tuto moţnost nemůţe, nebo nechce vyuţít. Pojmovým znakem subjektivního práva je vtah k subjektu. Přeměna moţnosti ve skutečnost, nebo-li v reálné chování, můţe být provedena pouze

31 UTB ve Zlíně, Fakulta aplikované informatiky Základy teorie práva _________________________________________________________________ určitým konkrétním subjektem, jako je státní orgán, organizovaná skupina nebo jedinec. Moţnost chování subjektu lze stanovit přímo a to vymezením míry dovoleného chování, nebo nepřímo,prostřednictvím právní povinnosti. V tomto případě jak pak právem vše, co není zakázáno nebo přikázáno. Z toho vyplývá bezprostřední vztah mezi subjektivním právem a právní povinností. Výrazem vztahu k právní povinnosti je - absolutní nebo - relativní povaha práva odvozená z charakteru vztahu oprávněného subjektu k subjektu povinnému. Absolutní subjektivní právo podmiňuje neurčitý počet právních vztahů s obecně určenými nositeli právních povinností, jako je tomu u občanských práv (svoboda projevu, právo na vzdělání) nebo občanských práv (právo vlastnické, autorské, dědické). Relativní subjektivní právo je spojeno s existencí konkrétního právního vztahu, v němţ právo jednoho subjektu odpovídá povinnosti druhého subjektu. V této souvislosti hovoříme o oprávnění. Mimo moţno určitým způsobem se chovat vyjadřuje oprávnění i nárok tj. moţnost vyţadovat určité chování od jiných, respektive dovolávat se ochrany ve prospěch oprávněného. Oprávnění a nárok jsou důleţitými sloţkami formy realizace práva při procesu jejich uskutečňování v konkrétních právních vztazích.

2.3 Prameny práva POJEM A DRUHY PRAMENŮ PRÁVA Hovoříme-li v právní vědě o pramenech práva, máme tím na mysli zpravidla jen pravidla ve formálním smyslu, tj. právě ve formě ve které jsou tato pravidla vyjádřena. Charakteristickým rysem právní normy je forma, která je vyjádřena a zakotvena v takové podobě, která je státem uznána za právní normu. Pravidla, která nemají státem uznanou formu právních pramenů, nejsou právními normami. Státní orgány nevydávají jen normy právní, ale i různá doporučení, rady, výzvy, prohlášení, upozornění, které mohou mít povahu politických, mravních nebo ekonomických norem, které však nemají zvláštní formu, které je předepsaná pro právně závazná pravidla .

32 UTB ve Zlíně, Fakulta aplikované informatiky Základy teorie práva _________________________________________________________________ 2.3.1 DRUHY PRAMENŮ PRÁVA Ve vývoji právní kultury rozeznáváme tyto čtyři hlavní druhy pramenů práva: a) normativní právní akty, b) soudní nebo správní precedenty, c) právní obyčeje, d) normativní smlouvy. ad a) Normativní právní akty jsou výsledkem činnosti orgánů veřejné moci. Normativní právní akt je formou obsahující především právní normy a regulativy. Někdy se mohou v normativních právních aktech vedle právních norem vyskytovat omezení pozitivně právních pojmů v aktu pouţívaných, závazná výkladová ustanovení, nebo zmocňující určitý státní orgán k právní úpravě vymezených vztahů. Normativní právní akty se vyznačují těmito znaky: -

prostřednictvím právních aktů se dostává právním normám všeobecné právní síly, prostřednictvím nich se stanoví, mění nebo ruší právní normy, nachází se v nich a objasňuje obsah platných právních norem.

Se začleňováním našeho státu sice pomalu vzrůstá význam mezinárodních smluv jako pramene práva, nicméně normativní právní akty zaujímají v v systému práva neustále významné místo.

Hlediska dělení normativních právních aktů: A ) podle postavení orgánu, který normativní právní akt vydal, B ) podle stupně právní síly. ad A) Původní a odvozené právní normativní akty Původními právními normativními akty jsou normativní právní akty zastupitelských sborů. Jedná se o následující akty: Listina základních práv a svobod, Ústava , ústavní zákony a běţné zákony, obecně závazné vyhlášky obcí a krajů. Zákonná opatření předsednictev Poslanecké sněmovny nebo Senátu podléhají dodatečnému schválení těchto orgánů. Pokud nebyl souhlas udělen, pozbývají platnosti.

33 UTB ve Zlíně, Fakulta aplikované informatiky Základy teorie práva _________________________________________________________________ Odvozenými právními normativními akty jsou normativní akty orgánů výkonných a orgánů státní správy. Jsou jimi: a) vládní nařízení, b) obecně závazné předpisy např. vyhlášky ministerstev a ostatních úředních orgánů, c) obecně závazné vyhlášky krajských úřadů v přenesené působnosti, d) obecně závazné vyhlášky obcích ve věcech patřících do přenesené působnosti obcí. Vláda má ústavní generální zmocnění vydávat k zákonům vládní nařízení, pokud to ústava nebo zákon výslovně nevylučuje. Ministerstva a ostatní ústřední orgány státní správy mohou vydávat odvozené právní normativní akty pouze na základě výslovného zmocnění zákonem. Zmocnění má být konkrétní, obsahově a rozsahově vymezené, ve smyslu odkazu na příslušné normy zákona. Tyto odvozené právní normativní akty nesmějí odporovat Listině základních práv a svobod, ústavě a zákonům, od nichţ jsou odvozeny. ad B ) Podle stupně právní síly Stupeň právní síly vyjadřuje vztah závislosti mezi různými druhy právních normativních aktů a určuje jejich místo v soustavě právních aktů. Uplatnění principu stupně právní síly předpokládá, ţe právní normativní akt niţší právní síly nesmí být v rozporu s normativním právním aktem vyšší právní síly. Normativní právní akt určité právní síly můţe být změněn nebo zrušen normativním právním aktem stejné, nebo vyšší právní síly. Smyslem principu právní síly je prosadit poţadavek zákonnosti a jednotu právního řádu. Podmínkou platnosti normativních právních aktů je jejich publikace ve Sbírce zákonů České republiky. V některých případech není účelné vyhlásit znění výše uvedeným způsobem a postačí, jestliţe je vydání takového předpisu ve Sbírce zákonů oznámeno. Tato registrace postačí pro splnění podmínky platnosti, znění takovýchto předpisů musí být přístupné u orgánu, který je vydal a u dalších orgánů, které jsou v oznámení uvedeny. U obecně závazných vyhlášek krajských úřadů a obcí je platnost vázána na jejich vyhlášení, které se provede vyvěšením na úřední desce po dobu patnácti dnů.

ad b) Precedens jako pramen práva je individuální právní akt, je prvním rozhodnutím orgánu oprávněného vydat takovéto rozhodnutí v právně relevantní věci. Toto individuální soudní, zřídka i správní rozhodnutí, nabývá normativního významu, jestliţe se jím řeší případ právními normami dosud neregulovaný. Takové rozhodnutí má pro budoucnost obecnou závaznost a normativní charakter. Zároveň se stává precedentem, nebo-li pramenem práva. Další rozhodovací činnost soudů v případech stejného druhu je tímto rozhodnutím vázána. Tímto

34 UTB ve Zlíně, Fakulta aplikované informatiky Základy teorie práva _________________________________________________________________ postupem se uznává soudní praxe za pramen práva, tento postup je rozšířen v tzv. anglosaské oblasti. ad c) Právní obyčeje povaţujeme za nejstarší pramen práva, která se postupně vyvíjel z obyčejů mnohdy vznikajících jiţ v počátcích formování státních útvarů. Obyčej se stává pramenem práva při splnění následujících předpokladů: -

jde fakticky dlouhodobé a homogenní dodrţování určitého chování na určitém území, obyčej jako pravidlo chování musí být určitý, podmínkou je moţnost stanovení jeho obsahu, hlavní a nejdůleţitější podmínkou je, aby státní orgány nejen obyčejová pravidla aplikovaly, nýbrţ aby uplatňovaly i státní donucení při jejich porušení.

Formální vyjádření právní povahy obyčeje tkví především v jeho vynutitelnosti, nebo sankcionování. I zde se povětšině jednalo o právo psané například ve formě soukromých sbírek právních historiků. Svůj význam má právní obyčej dnes jiţ v právu mezinárodním vedle mezinárodní smlouvy, aplikace má však význam pouze u jednotlivých individuálně dohodnutých případů. Uplatnění obyčejového práva můţeme najít především v méně vývojově rozvinutých společnostech, v kontinentálním systému práva není za pramen práva povaţován. ad d) Normativní smlouva O normativní smlouvě hovoříme tehdy, pokud alespoň některá smluvní ustanovení jsou obecná a závazně regulují skupinu společenských vztahů stejného druhu a neurčitého počtu případů, které se musejí utvářet v souladu s normativní smlouvou. V našem právním řádu se v současné době uplatňují jako pramen práva kolektivní smlouvy, které jsou uzavírány mezi zaměstnanci a zaměstnavateli. Tyto kolektivní smlouvy upravují především oblast pracovních vztahů, zásady odměn za práci, sociální pojištění, bezpečnost práce apod. Podstatně většího rozšíření nabývá v mezinárodním právu, kde je nejfrekventovanějším pramenem práva. Mezinárodní smlouvy jsou hojně uţívány k úpravě vztahů mezi dvěma nebo i více státy, nebo mezinárodními organizacemi v oblasti hospodářské, politické, sociálně právní, kulturní apod.

35 UTB ve Zlíně, Fakulta aplikované informatiky Základy teorie práva _________________________________________________________________ 2.3.2 INTERNÍ NORMATIVNÍ INSTRUKCE Pro všechny typy pramenů práva, kromě obyčejů, platí, ţe formálním vyjádřením právní povahy pravidel chování je forma právního aktu. V souvislosti s výkladem pramenů práva je nutno se zmínit i o interních normativních instrukcí, označující se mnohdy jako interní normativní akty, nebo směrnice. Jedná se o nástroje řízení ve vztazích nadřízenosti a podřízenosti a to jak u státních orgánů, tak i organizací. Interní normativní směrnice mohou vydávat orgány státní správy bez zvláštního výslovného zmocnění v zákoně, nebo vládním nařízení. Tyto směrnice zavazují jen příslušné orgány nebo pracovníky, funkčně podřízené orgánu, který směrnici vydal. Interní normativní směrnice působí zpravidla jen ve vztahu nadřízenosti a podřízenosti, nejsou obecně, ale pouze interně závazné. Pokud by jejich dopad vyvolal negativní právně závazné důsledky pro jiné občany, nebo organizace, posuzují se důsledky na základě zákona a příslušného obecně závazného právního předpisu a na základě normativní směrnice. Závaznost normativních aktů se odvozuje od právních norem, z čehoţ plyne, ţe obsah interních normativních směrnic nesmí být v rozporu s obsahem obecně závazných normativně právních aktů.

2.4 Prameny práva v České republice Prameny práva v České republice jsou zásadně jen právní normativní akty, vydané příslušnými státními orgány, jedná se o právo psané. Uplatnění právních obyčejů a normativních smluv je pouze v omezené míře. Platnost právního obyčeje je odvozena od normativního aktu, který na obyčej odkazuje (např. obchodní zvyklosti s odkazem na obchodní zákoník). Princip uplatnění mezinárodních smluv je v našem právním řádě řešen v Ústavě. Obecně platí, ţe pro jejich závaznost je nutná ratifikace zákonodárným orgánem a vyhlášení ve Sbírce zákonů.

36 UTB ve Zlíně, Fakulta aplikované informatiky Základy teorie práva _________________________________________________________________ Do budoucna lze předpokládat, ţe v rámci participace na procesu evropské integrace budou u nás jako prameny práva nabývat na významu akty nadnárodních integračních orgánů EU. 2.4.1 NORMATIVNÍ PRÁVNÍ AKTY V ČESKÉ REPUBLICE Nejvýznamnějším druhem normativních právních aktů je zákon, který je výsledkem legislativní činnosti orgánu státní moci. Při této legislativní činnosti není státní moc vázána jiným pramenem práva. Zákon je také nazýván normativním aktem nejvyšší právní síly. Z toho plyne, ţe normativní akt niţšího stupně právní síly nesmí být s tímto v rozporu. Prostřednictvím zákona lze stanovit pravidla chování, právní normy, závazná pro všechny právní subjekty. Zvláštním druhem zákonů jsou ústavní zákony. Jedná se o zákony nejvyšší právní síly, které upravují základy společenského zřízení a vytvářejí právní základ, od něhoţ se odvíjí celé zákonodárství. Obvykle bývají základní pravidla souhrnně zakotvena v nejvyšší zákonné normě, která se nazývá ústava. Ústava zpravidla definuje státní zřízení, strukturu, pravomoci a vzájemné vztahy státních orgánů a postavení občana. Význam ústavy je podtrţen i tím, ţe pro její přijetí je vyţadován jiný postup, neţ je tomu u běţných zákonů. Jedná se o poţadavek přijetí kvalifikovanou většinou hlasů členů zákonodárného sboru. Základní zákon republiky, jak je někdy ústava nazývána, doplňuje Ústavu v naší republice Listina základních práv a svobod, která byla přijata dne 9. 2. 1991 a recipovaná Ústavou z předchozího právního systému. Na základě a v rámci zmocnění v jednotlivých zákonech mohou podrobnější právní úpravu obsahovat odvozené podzákonné normativní akty. Jsou jimi nařízení vlády, a vyhlášky ústředních orgánů státní správy, jako například ministerstev. Určitou legislativní pravomoc mají i orgány územní samosprávy, například obce. Ty mohou pro svoje území vydávat tzv. obecně závazné vyhlášky, které spadají do jejich kompetence. 2.4.2 LEGISLATIVNÍ PROCES Tímto procesem rozumíme tvorbu právních předpisů, především zákonů. Jde o proces, který je upraven přísnými procedurálními pravidly, obsaţenými v ústavě, zákonech a jednacích řádech. Proces tvorby zákonů začíná podáním návrhu zákona oprávněnými subjekty, které mají zákonodárnou iniciativu. Jedná se o vládu, Senát poslance, nebo skupiny poslanců, kteří je předkládají do příslušných výborů sněmovny. Závěrečné stadium probíhá na schůzích parlamentu, tj. sněmovny a Senátu, které je schvalují. Samotným schválením se však zákon nestává platným. K tomu je zapotřebí, aby byl zveřejněn ve Sbírce zákonů. Dnem zveřejnění, tj. rozesláním se stává platným. Od

37 UTB ve Zlíně, Fakulta aplikované informatiky Základy teorie práva _________________________________________________________________ platnosti odlišujeme účinnost, tj. dobu, od kdy je závazný pro subjekty právních vztahů, které upravuje. Není-li tento termín výslovně v zákoně uveden, platí, ţe zákon nabývá účinnosti patnáctým dnem po vyhlášení. 2.4.3 SBÍRKA ZÁKONŮ Sbírky zákonů obsahuje oficiální znění normativních právních aktů a to jak zákonů, tak i vyhlášek a rovněţ nálezy ústavního soudu. Sbírka sestává z jednotlivých částek, které jsou neperiodicky vydávány. Jednotlivé právní předpisy jsou chronologicky číslovány zvlášť za kaţdý kalendářní rok podle pořadí v jakém jsou ve Sbírce publikovány, coţ umoţňuje snadnou orientaci.

2.5 Právní norma 2.5.1 POJEM PRÁVNÍ NORMA Právní norma je objektivně existující závazné pravidlo chování, jehoţ dodrţování je vynutitelné státní mocí. Na rozdíl od ostatních společenských vztahů, které mohou být regulovány jinými, například teologickými normami, morálkou apod. říkáme, ţe právo je minimum morálky. 2.5.2 STRUKTURA PRÁVNÍ NORMY Strukturou právní normy nazýváme sloţení právní normy z jednotlivých částí a vtahy mezi nimi. Strukturu norem práva tvoří: - hypotéza, která označuje podmínky na jejichţ existenci (naplnění, splnění) je vázána, - dispozice, tj. vlastní pravidlo chování (konkrétní subjektivní práva a povinnosti), - sankce, nepříznivé následky (újma) v případě porušení dispozice, je-li naplněna hypotéza. Hypotézy, dispozice a sankce mohou být formulovány : -

taxativně či demonstrativně, jednoznačně či alternativně, obecně či kazuisticky.

2.5.3 DRUHY PRÁVNÍCH NOREM Klasifikovat právní normy lze podle různých kritérií. Důleţité je rozdělení na normy hmotně právní (upravující práva a povinnosti subjektů) a procesní (upravující postup státních orgánů při aplikaci a práva a povinnosti občanů jako účastníků řízení).

38 UTB ve Zlíně, Fakulta aplikované informatiky Základy teorie práva _________________________________________________________________ Dále se zpravidla rozlišují normy upravující instituty práva soukromého a práva veřejného. Podle povahy pravidel stanovených právní normou rozlišujeme: a) Právní normy kogentní a dispozitivní Kogentní normy jsou taková ustanovení, jejichţ uţití nemůţe být vyloučeno ani omezeno projevem vůle subjektů právního vztahu, ani jiných subjektů. Především normy práva ústavního, správního trestního a procesního mají vesměs kogentní povahu. Z povahy dispozitivních norem vyplývá, ţe účastníci právního vztahu rozhodují, jak upraví svá oprávnění a povinnosti. Při rozhodování o nárocích se pak musí přihlíţet k vzájemným projevům vůle účastníků při vzniku právního vztahu. Dispozitivní normy nalézáme především v právu občanském, obchodním a pracovním. b) Právní normy opravňující a zavazující Členění z hlediska znění textu, kdy je zmíněna pouze povinnost, normy opravňující naopak formulují oprávnění. Z textu je ovšem zapotřebí výkladem dovodit vţdy jak oprávnění, tak i odpovídající povinnost subjektů právního vztahu. Podle obsahu se normy třídí do jednotlivých právních odvětví a to normy práva obchodního, občanského, trestního, pracovního, rodinného apod. Klasifikace právních norem má poznávací i praktický význam, bez ní nelze právo ani hodnověrně poznat, ani správně realizovat a aplikovat.

2.6 Platnost, působnost a účinnost právní normy Platností právní normy nebo příslušného normativního aktu se rozumí, ţe při její tvorbě byly splněny všechny poţadavky kladené právním řádem na její tvorbu tj. kompetence, pravomoc. Další důleţitou podmínkou je, aby tyto byly vyhlášeny a to ve Sbírce zákonů, nebo jiným zákonem stanoveným způsobem. Při splnění těchto podmínek je norma platná. Působností právní normy rozumíme vlastnost právní normy, na základě které získáme u právní normy představu o rozsahu v jakém se norma pouţije pro konkrétní případ, a od kdy do kdy mají být podle ní společenské vtahy upravovány. Podle vztahu k subjektu rozlišujeme osobní působnost, se zřetelem k místu působnost místní a se zřetelem k době působnost časovou. Osobní působnost lze vymezit jako zásadu, působení právní normy na všechny osoby nacházející se na území státu, či na československé občany. Výjimečně můţe norma upravovat i vtahy mimo území, například členové různých misí. S osobní působností souvisí i problematika imunit, např. poslanecká a diplomatická.

39 UTB ve Zlíně, Fakulta aplikované informatiky Základy teorie práva _________________________________________________________________ Vazbu právní normy k příslušnému území vyjadřuje místní působnost s tím, ţe příslušná norma platí na celém teritoriu, nebo jen na určitém území, které je v ní výslovně uvedeno. Účinnost právní normy je třeba odlišit od její platnosti. Platnost právní normy je výrazem toho, ţe právní norma je součástí platného právního řádu. Účinnost je pak výrazem právní závaznosti normy, účinná právní norma je způsobilá vyvolávat účinky sledované normotvůrcem, tj. regulovat společenské vtahy v normě upravené. Vzájemná časová relace mezi platností a účinností bývá uváděna vztahem: platnost je předpokladem účinnosti právní normy.

ČAS, VE KTERÉM NORMA NABYLA PLATNOSTI NEMUSÍ SPADAT V JEDNO S ČASEM, VE KTERÉM NORMA NABÝVÁ ÚČINNOSTI. ROZEZNÁVÁME PŘÍPADY KDY PLATNOST SE S ÚČINNOSTÍ KRYJÍ NEBO JE ÚČINNOST STANOVENA ODLIŠNĚ A TO TAK, ŽE JE TATO BUĎ VYJÁDŘENA STANOVENÍM KONKRÉTNÍHO DATA V NORMĚ NEBO PATNÁCTÝM DNEM PO PUBLIKACI, RESP. ROZESLÁNÍM VE SBÍRCE ZÁKONŮ. VÝJIMEČNĚ SE SETKÁVÁME SE ZPĚTNÝM PŮSOBENÍM PRÁVNÍ NORMY TZV. RETROAKTIVITOU, KDY NORMA UPRAVUJE VZTAHY VZNIKLÉ PŘED DATEM JEJÍ ÚČINNOSTI. PRÁVNÍ NORMA ZANIKÁ UPLYNUTÍM DOBY, NA NÍŽ BYLA STANOVENA, NEBO VÝSLOVNÝM USTANOVENÍM V JINÉ NORMĚ ZRUŠUJÍCÍM USTANOVENÍM TZV. DEROGAČNÍ KLAUSULÍ. 2.7 Systém práva Právo, jako sloţitý společenský jev je ve své podstatě velmi dynamický, diferencovaný avšak současně i vnitřně jednotný, splňuje však oba základní znaky systému, tj. diferencovanost vnitřních prvků a existenci jednotících prvků. Uplatněním jednotících prvků, kterými jsou zejména universálnost, právní svoboda a rovnoprávnost a přístup k individualitě umoţňuje zformovat právní řád jako vnitřně nerozporný celek. Jednou z moţností z hlediska systematického třídění práva v širším slova smyslu je jeho členění na: -

právo mezinárodní a vnitrostátní, právo soukromé a veřejné, právo hmotné a procesní.

40 UTB ve Zlíně, Fakulta aplikované informatiky Základy teorie práva _________________________________________________________________ 2.7.1 PRÁVO MEZINÁRODNÍ A VNITROSTÁTNÍ Z hlediska regulace vztahů, které jsou předmětem právní regulace členíme právo na mezinárodní a vnitrostátní. Podle tradičního pojetí právo mezinárodní upravuje vtahy mezi státy, kdeţto právo vnitrostátní (národní) upravuje vztahy mezi subjekty v mezích jurisdikce určitého státu. K tomu aby některé normy mezinárodního práva zavazovaly i subjekty uvnitř určitého státu je zapotřebí jejich transformace prostřednictvím některého z pramenů práva daného státu. Vývoj posledního období naznačuje, ţe role mezinárodního práva se bude zvětšovat, zvláště pak v souvislosti se vstupem do Evropské unie. 2.7.2 SOUKROMÉ PRÁVO A VEŘEJNÉ Podle principu přístupu k subjektu je i základním kriteriem rozdělení na právo soukromé a veřejné. Právo veřejné vyjadřuje nadřazenost veřejné moci v zákonem stanovených případech vůči ostatním subjektům práva. Neuplatňuje se rovnost stran, orgány státu mají nadřazenou pozici, jsou povinny nalézt či aplikovat právo a uplatnit sankci. Naproti tomu soukromoprávní vztahy se vyznačují právy a svobodami vymezujících chování jedince, v nichţ se můţe chovat v rámci svého uváţení. Tyto vztahy se vyznačují smluvní autonomií, subjektům je ponechána dispoziční volnost. Vznik, změna nebo zánik příslušných vztahů se váţe na soukromoprávní úkon. 2.7.3 PRÁVO HMOTNÉ A PROCESNÍ Z hlediska funkcí právních norem rozlišujeme tyto na právo hmotné a právo procesní. Hmotné právo vyjadřuje obecně právní vztahy tj. subjektivní práva a povinnosti, kdeţto právo procesní formuluje vtahy potřebné pro tvorbu a aplikaci práva. Procesní právo upravuje postupy, jejichţ výsledkem je vydání normativního aktu, či aktu aplikace práva, jakoţ i organizaci veřejné moci, pravomoc a příslušnost orgánů vydávání aktů určitého druhu.

2.8 Odvětví práva Jedním z rozšířených třídících kriterií je i rozlišování odvětví práva. I kdyţ nelze vyloučit nepřesnosti v takovémto způsobu třídění, neboť během legislativního procesu dochází ke kombinaci různorodých norem, vyčlenila se postupně následující kriteria rozlišování právních odvětví: a) druhem společenských vztahů, čímţ se rozumí určitá stejnorodá skupina společenských vztahů, která se odlišuje svým objektem (např. výkon státní správy, legislativní proces, obchodní vtahy), b) metodou právní regulace, čímţ se rozumí podmínek a způsobu vzniku právních vztahů, postavení účastníků v tomto vztahu,

41 UTB ve Zlíně, Fakulta aplikované informatiky Základy teorie práva _________________________________________________________________ způsoby vzniku, zániku a změn tohoto vztahu, úprava odpovědnosti, způsob uplatnění státního donucení a sankcí. Podle výše uvedených kritérií lze právo třídit z pedagogického hlediska na právo ústavní, správní, finanční, obchodní, pracovní, občanské hmotné a procesní, rodinné, trestní hmotné a procesní a mezinárodní právo soukromé. Typické znaky jednotlivých právních odvětví podle výše uvedeného členění: 2.8.1 ÚSTAVNÍ PRÁVO Ústavní právo definujeme jako souhrn právních norem upravujících politický systém, základy organizační výstavby, formy a metody činnosti státních orgánů a jejich vzájemné vztahy, formy řešení národnostních otázek a úpravu sociálně ekonomické struktury společnosti. Jedná se o právní normy, kterými jsou upravena základní práva a svobody a povinnosti občanů, společenských organizací a dále volební soustavu, ústavní soudnictví apod. Většinou však tyto právní normy zakotvují pouze základní regulaci, na kterou navazují další odvětví. Prameny práva jsou Ústava, Listina základních práv a svobod a ústavní zákony. 2.8.2 SPRÁVNÍ PRÁVO Toto odvětví tvoří souhrn právních norem, které upravují oblast společenských vztahů souvisejících se státní správou. Tato oblast je poměrně široká a rozmanitá, přesto není pro toto odvětví charakteristická souhrnná kodifikace. Tento stav je dán především rozsáhlou oblastí regulace jako například veřejný pořádek, vodní a lesní hospodářství, evidence nemovitostí, ochrana půdního fondu, stavebnictví, územní plánování, kultury zdravotnictví a jiné. Toto odvětví reguluje ty vztahy, ve kterých státní orgány vystupují jako výkonné a nařizovací subjekty. K významným právní předpisům patří stavební řád, ţivnostenský zákon, správní řád a mnoţství další zákonů a prováděcích vyhlášek. 2.8.3 FINANČNÍ PRÁVO Finanční právo definujeme jako úpravu vztahů, které vznikají při tvorbě, rozdělování a uţití finančních fondů ve společnosti. Jeho prostřednictvím dochází k realizaci ekonomických funkcí státu, především formou přerozdělování se stabilizačními prvky. Z nejdůleţitější součást je povaţováno právo daňové

42 UTB ve Zlíně, Fakulta aplikované informatiky Základy teorie práva _________________________________________________________________ a úprava fiskální činnosti státu. Mezi právem finančním a správním existuje úzká souvislost. K významným normám řadíme zákon o soustavě daní, zákon o správě daní a poplatků, zákon o dani z přidané hodnoty, zákon o daních z příjmů, rozpočtová pravidla apod. 2.8.4 OBČANSKÉ PRÁVO HMOTNÉ Občanské právo sleduje především úpravu majetkových vztahů fysických a právnických osob, majetkové vztahy mezi těmito subjekty a státem, okruh vztahů vyplývajících z práva na ochranu osob, jakoţ i úpravu osobních nemajetkových práv. Typickými jsou vztahy z oblasti práv vlastnických a závazkových, kde je rovné postavení subjektů. Z pohledu kodifikace je nejdůleţitější občanský zákoník. 2.8.5 OBČANSKÉ PRÁVO PROCESNÍ Toto odvětví práva si klade za cíl úpravu procesních vztahů, které vznikají v souvislosti s činností soudů, jakoţ i subjektů a dalších účastníků řízení. Toto odvětví zajišťuje úpravu zásad soudního řízení, práva a povinnosti účastníků řízení ve všech stupních soudního rozhodování, jakoţ i postup při výkonu rozhodnutí. Nejdůleţitější normou je občanský soudní řád. 2.8.6 RODINNÉ PRÁVO Rodinné právo upravuje především vzájemné vztahy mezi manţely, rodiči a dětmi, vztahy mezi nezletilými dětmi a jejich opatrovníky, otázky související s osvojením. Kromě těchto osobních vztahů upravuje i některá majetková práva jako např. vyţivovací povinnost. Základním pramenem práva je zákon o rodině. 2.8.7 OBCHODNÍ PRÁVO Obchodní právo reguluje vztahy vznikající při podnikatelské činnosti subjektů, která je v souladu se svým postavením charakterizována jako činnost prováděná podnikatelem vlastním jménem, na vlastní odpovědnost s cílem dosaţení zisku. Jedná se o speciální úpravu některých institutů souvisejících s podnikáním. Část vztahů souvisejících s podnikáním se řídí ustanoveními

43 UTB ve Zlíně, Fakulta aplikované informatiky Základy teorie práva _________________________________________________________________ občanského zákona, lze tedy postavení obchodního zákoníku k zákoníku občanskému nazvat jako úpravu zvláštní k předpisu obecnému. Hlavním pramenem práva je obchodní zákoník. 2.8.8 PRACOVNÍ PRÁVO Pracovní právo představuje souhrn norem, které upravují vztahy související s pracovním poměrem. Jedná se především o úpravu pracovního poměru, práv a povinností zaměstnavatelů a zaměstnanců, ochrana a záruky pro pracující. Do této kategorie řadíme i předpisy související s otázkami sociálního zabezpečení v případě pracovní neschopnosti, invalidity a otázky upravující důchodové zabezpečení. Hlavním pramenem práva je zákoník práce. 2.8.9 TRESTNÍ PRÁVO Trestní právo má za účel chránit politický a ekonomický systém společnosti, práva a oprávněné zájmy občanů a organizací před zvláště nebezpečnými jednáními, označovanými jako trestné činy. Procesní normy trestního práva upravují postup orgánů činných v trestním řízení a práva a povinnosti jednotlivých osob zúčastněných na řízení. Cílem tohoto postupu je zjistit, zda byl spáchán trestný čin a v případě, ţe ano, stanovit kdo je pachatelem a uloţit mu odpovídající trest. Trestní právo hmotné pak vymezuje jednání, které je třeba povaţovat za trestné činy a stanoví tresty za ně ukládané. 2.8.10 MEZINÁRODNÍ PRÁVO SOUKROMÉ Mezinárodní právo soukromé upravuje právní vztahy, které přesahují hranice státu a dostávají se do sféry právního řádu jiného státu. Jedná se tedy o normy, které výlučně upravují vztahy občanskoprávní povahy, tj. za předpokladu, ţe účastníkem vztahu je zahraniční fyzická nebo právnická osoba, předmět vztahu je v zahraničí a nebo v cizině nastala právní skutečnost, se kterou jsou spojovány právní účinky. Takovéto vtahy jsou regulovány jednak normami přímými, které přímo stanovují práva a povinnosti účastníků ve vztazích s mezinárodním prvkem a nebo tzv. normami kolizními, které určují, podle kterého právního řádu se bude konkrétní daný vztah řídit.


2.9 Právní vztahy Společenské vztahy, které jsou upraveny právními normami nazýváme právními vztahy. Jedná se o takový typ vztahů mezi subjekty, v nichţ vystupují jako nositelé subjektivních práv a povinností. Právní norma předvídá vznik určitých společenských vztahů a pokud v konkrétním případě skutečně vzniknou, upravuje je s obecnou závazností. Právní vztahy jsou vztahy existující na základě a v souladu s normami práva, v nichţ jejich účastníci vystupují jako nositelé navzájem spjatých oprávnění a povinností, jejichţ realizace je zaručována téţ činností orgánů státu. Naopak společenské vztahy, které nejsou regulovány právními předpisy, nemohou být vynucovány uplatněním donucovací moci státu. Absolutní a relativní právní vztah Absolutní právní vztah je charakteristický svou všeobecností, kde absolutní práva a povinnosti subjektů se stanovují a garantují všem, neboť práva subjektů ani povinnost zdrţet se jakéhokoliv zásahu vůči tomuto subjektivnímu právu nejsou individualizovány. Většina právních vztahů se realizuje mezi konkrétními a určitými subjekty, jehoţ obsahem jsou určitá práva a povinnosti. Jedná se tedy o relativní právní vztahy, o konkretizaci ţádoucího rámce chování na konkrétní realitu. Za charakteristické znaky právního vztahu můţeme povaţovat existenci právní normy, individuální charakter a strukturovanost. U kaţdého právního vztahu rozlišujeme subjekt, obsah, předmět (hovoříme o struktuře právního vztahu) a právní skutečnosti, se kterými je spojen vznik, změna, nebo zánik právního vztahu. 2.9.1 PŘEDPOKLADY PRÁVNÍHO VZTAHU a) právní norma, b) právní skutečnosti, c) subjekty a objekty. 2.9.2 PRÁVNÍ SKUTEČNOSTI Jsou jimi v hypotéze normy předvídané podmínky či okolnosti za nichţ dochází ke vniku, změně či zániku právního vztahu. Třídí se podle toho, zda jsou závislé na vůli subjektu na: A) Volní jednání a) právní jednání - s úmyslem způsobit právní následky, - bez úmyslu způsobit následky, b) protiprávní jednání, tzv. delikty. B) Nezávislé na vůli a) právní události, b) protiprávní stavy

45 UTB ve Zlíně, Fakulta aplikované informatiky Základy teorie práva _________________________________________________________________ 2.9.3 PRÁVNÍ JEDNÁNÍ Za právní jednání můţeme označovat chování v souladu s právními normami. Chování v souladu s právní normou je zpravidla projevem vůle jednajícího, ať jiţ se projeví činností či nečinností. Právní jednání s úmyslem způsobit právní následky lze vyvozovat formou individuálního právního aktu konstitutivního charakteru, nebo právního úkonu. 2.9.4 PRÁVNÍ ÚKONY Právní úkon je takovým právním jednáním subjektu, s nímţ právní norma spojuje právní následek proto, ţe jednající svou vůlí o tento následek usiloval. Mohou se zakládat na činnosti i nečinnosti, projevují se v nich rozumové a volní prvky psychické činnosti lidí. Právní úkon je tedy projev vůle, směřující ke vzniku, změně nebo zániku práv a povinností, které právní předpisy s takovýmto projevem spojují. Náleţitosti právních úkonů Rozumí se jimi poţadavky, které právo váţe na právní úkony. Rozeznáváme pak zejména následující: - náleţitosti subjektu (kdo můţe úkony činit tj. způsobilost k právním úkonům), - náleţitost vůle (zejména svoboda a váţnost), - náleţitost projevu vůle (určitost a srozumitelnost), - náleţitost formy úkonů (předepsaná písemná forma), - náleţitost předmětu právního úkonu (plnění moţné a dovolené), - náleţitosti obsahu (kaţdý úkon má zpravidla své podstatné a nezbytné sloţky). 2.9.5 PROTIPRÁVNÍ JEDNÁNÍ Toto spočívá v činnosti nebo nečinnosti pravděpodobného subjektu, který porušil povinnost stanovenou v dispozici normy. Má obvykle za následek vznik odpovědnostního vztahu, nebo-li právní odpovědnosti toho, kdo se takového jednání dopustil. Rozlišujeme tyto typy protiprávních jednání (deliktů): a) veřejno-právní delikty - trestné činy, - správní přestupky, b) soukromo-právní delikty - ostatní soukromo-právní delikty, - kárné (disciplinární) přestupky.

46 UTB ve Zlíně, Fakulta aplikované informatiky Základy teorie práva _________________________________________________________________ 2.9.6 PRÁVNÍ UDÁLOSTI Právní událostí se rozumí taková právní skutečnost, která není závislá na projevu lidské vůle. Jedná se typicky o narození, dosaţení určitého věku, uplynutí doby apod. 2.9.7 PROTIPRÁVNÍ STAVY Jsou výsledky nezaviněné události, které jsou v rozporu s právem. Právní norma přitom ukládá někomu povinnost tento stav napravit, přestoţe výsledek vznikl nezávisle na jeho vůli. Od právní události se liší tím, ţe zde jde o výsledek v rozporu s normou. 2.9.8 ÚČASTNÍCI PRÁVNÍCH VZTAHŮ Účastníky a moţnými účastníky právních vztahů mohou být fysické osoby (jednotliví lidé), právnické osoby (organizace nebo organizační jednotky s právní subjektivitou), stát a státní orgány. Právní systém upravuje, kdo a za jakých podmínek můţe být subjektem právního vztahu. Hovoříme o právní způsobilosti, která je v jednotlivých odvětvích práva upravena odlišně i mezi fyzickými a právnickými osobami. Obecně právo rozeznává tři druhy právní způsobilosti: a) způsobilost k právům a povinnostem Je právními normami přiznaná způsobilost být subjektem určitého druhu právních vztahů, v určitém rozsahu mít práva a povinnosti. U fyzických osob vzniká narozením a končí smrtí, právnické osoby mají způsobilost vystupovat v právních vztazích vlastním jménem a mít práva a povinnosti. Právnické osoby vznikají zásadně dnem zápisu do některého zákonem určeného rejstříku, nebo dnem, kdy tak stanoví zvláštní zákon. b) způsobilost k právním úkonům Způsobilost vlastními úkony realizovat svá práva a povinnosti je moţnost svým vlastním jednáním, které je v souladu s právními normami, zakládat, měnit, nebo rušit právní vztahy. Jednotlivá právní odvětví vznik této způsobilosti řeší různě, u fyzických osob se jí dosahuje povětšině zletilostí, můţe být však soudním rozhodnutím omezena nebo dokonce odebrána. Právnické osoby mají vlastní způsobilost, kterou činí prostřednictvím statutárních orgánů popřípadě i jiných osob s ohledem na jejich pracovní zařazení. c) způsobilost k protiprávnímu jednání Rozumíme jí způsobilost být právně odpovědný za vlastní protiprávní chování a snášet následky vlastního protiprávního jednání. U fyzických

47 UTB ve Zlíně, Fakulta aplikované informatiky Základy teorie práva _________________________________________________________________ osob je dána dosaţením určitého věku, u právních osob je dána například odpovědností za závazky. 2.9.9 PŘEDMĚT PRÁVNÍHO VZTAHU Předmět (objekt) právního vtahu lze v jistém smyslu povaţovat za předpoklad a prvek právního vztahu, neboť při relativně abstraktním vymezení v hypotéze po vzniku konkrétního právního vztahu nabývají jedinečnou povahu. Jsou příčinou či důvodem vstupu subjektu do právního vztahu, neboť subjekty usilují o uspokojení určitých zájmů a potřeb, které realizují v rámci oprávnění a povinností. Předmět (objekt) právního vztahu je tedy to, k čemu směřují vzájemná práva a povinnosti subjektů. Předmětem právního vztahu bývají zejména: - věci (rozumíme jimi hmotné předměty a ovladatelné přírodní síly, např. zvířata, budovy, elektřina, teplo), - sluţby (doprava, zprostředkování, činnost lékařů, učitelů), - nehmotné statky (výsledky duševní činnosti - jako díla umělecká a a hodnoty nemajetkové podoby - ţivot, zdraví čest),

vědecká

- práva (např. právo volební a tzv. práva osobnostní). 2.9.10 OBSAH PRÁVNÍHO VZTAHU Obsahem právního vztahu je souhrn oprávnění právních povinností subjektů daného právního vztahu. Oprávnění znamená právem upravenou moţnost subjektu se určitým způsobem chovat a poţadovat k tomu odpovídající chování druhého subjektu, zároveň je moţno je označit jako normou přiznanou míru moţnosti chování subjektů. Oprávnění (subjektivní práva) lze dělit na: -

-

absolutní, kdy oprávnění určitého subjektu odpovídá povinnosti neurčitého počtu subjektů směřujících k tomu aby tyto něco nekonaly nebo se něčeho zdrţely, relativnímu oprávnění naopak koresponduje konkrétní povinnost určitého subjektu.

Právní povinnost je naopak nutnost subjektu právního vztahu chovat se tak, jak ho k tomu právní norma zavazuje. Nesplní-li své povinnosti dobrovolně, stát ho k tomu donutí.

48 UTB ve Zlíně, Fakulta aplikované informatiky Základy teorie práva _________________________________________________________________ Druhy právních povinností : - dare (něco dát), - facere (něco konat), - omittere (něčeho se zdrţet), - pati (něco strpět).

2.10

Aplikace a interpretace práva

2.10.1 APLIKACE PRÁVA představuje přiblíţení se práva ţivotu a konkrétním společenským vztahům jedinečného charakteru. Samotnou aplikaci práva můţe provádět kaţdý a to v podstatě jakýkoliv subjekt právního vztahu. Takovéto jednání je zcela pochopitelní, neboť snaha kaţdého subjektu je omezit rizika při vlastním chování. Jedná se o aplikaci v širším slova smyslu. Aplikací v uţším slova smyslu rozumíme činnost státních orgánů na základě a v souladu s právními normami, jako proces regulace společnosti a zajištění jejich hodnot. Vlastní aplikační činnost je velmi významná, neboť se při ní rozhoduje o právním postavení subjektů, jejich právech a povinnostech a proto jsou její metody, obsah i formy podrobně a velmi přesně regulovány normami procesními. Výsledky činnosti státního orgánu v aplikační praxi je individuální právní akt. Jedná se o formu uskutečňování práva, kterou se zakládají, mění, ruší popřípadě autoritativně zjišťují oprávnění a povinnosti subjektů právních vztahů. Tím se individuální právní akty odlišují od normativních právních aktů, které představují závazná pravidla chování, abstraktně formulované, které se týká neurčitého počtu případů stejného druhu. Dle účinků rozeznáváme individuální právní akty na: a) konstitutivní právní akty, které zakládají, mění nebo ruší právní vztah. Z toho plyne, ţe působí od okamţiku své vlastní účinnosti do budoucna, tedy od nynějška (ex nunc) do budoucnosti. b) deklaratorní akty, které stanovují, autoritativně ověřují, ţe nějaká situace nastala a existuje. Deklaruje práva a povinnosti, které zde existují bez ohledu na to, zda je takovýto akt vydán. Zdánlivě tedy působí, jakoby nepřinášel nic nového, ve skutečnosti má však zásadní význam ve vyjasnění právního vztahu a sjednání jistoty subjektů.

49 UTB ve Zlíně, Fakulta aplikované informatiky Základy teorie práva _________________________________________________________________ Za druh deklaratorního aktu povaţujeme i různá osvědčení, zpravidla se vyskytující formě veřejné listiny (řidičský průkaz, diplom, rodný list, pas). 2.10.2 APLIKAČNÍ PROCES Proces aplikace právní normy zahrnuje sloţitý poznávací, hodnotící logický a rozhodovací postup při němţ se vyţaduje následující postup. 1. Zjištění skutkového stavu konkrétního případu, kde je zapotřebí zkoumat do jaké míry je orgán aplikující právo povinen a oprávněn poznat okolnosti daného případu a jaké prostředky se při tom pouţívají (rozsah a způsob dokazování). 2. Zjištění právní normy, která se dané věci týká a její výklad. Z formálního hlediska je nezbytné, aby norma byla účinná, byl ověřen její autentický text a nebyla v rozporu s jinou normou, dále je nutno provést její výklad nebo-li interpretaci. 3. Cílem celého procesu aplikace je vydání aktu aplikace práva a to individuálního právního aktu. 2.10.3 INTERPRETACE PRÁVA Zásadní roli plní interpretace práva pro praktické poţití právních norem. Jedná se o duševní činnost, která směřuje ke zjištění obsahu právních norem vyjádřených v pramenech práva při jejich realizaci. Výklad práva je nezbytný a významný prvek procesu právní regulace. V tomto směru zkoumáme 1. kdo je oprávněn interpretaci podávat a v jaké míře závaznosti, 2. metody interpretace, 3. moţnosti pouţití výkladu rozšiřujícího a zuţujícího. ad 1. Podle toho, kdo podává výklad a v souladu s tím, jaký význam má jeho interpretační činnost, rozeznáváme tyto druhy výkladu : výklad autentický - nebo-li pravý, původní, který podává ten, kdo normu vydal. výklad legální - je obecně závazný výklad, k němuţ je někdo zmocněn, např. Ústavní soud. výklad oficiální - je druhem výkladu, který podává nadřízený podřízenému. Tento však nezavazuje subjekty stojící mimo tento vztah. výklad orgánu aplikujícího právo - je individuálně závazný pro jednotlivý případ, bývá obsaţen v odůvodnění aktu aplikace práva.

50 UTB ve Zlíně, Fakulta aplikované informatiky Základy teorie práva _________________________________________________________________ zvláštní výklad soudní - jedná se o sjednocující výklad Nejvyššího soudu, není mu však přiznána právní závaznost. Rozhodnutí zvané judikáty však poţívají vysoký stupeň věcné i funkční autority. doktrinální výklad - je obsaţen v publikacích, komentářích k zákonům, není právně závazný, uplatňuje se však v právní výchově i praxi.

ad 2. Metody interpretace Metodou výkladu právních norem rozumíme způsob postupu, jímţ se snaţíme pravdivých poznatků o obsahu právní normy. Rozeznáváme výklady jazykový, logický, systematický a historický. ad 3. Výklad doslovný, zuţující a rozšiřující Při doslovném výkladu právní normy se stanoví rozsah právní normy adekvátně textu, v němţ je slovně vyjádřen. Z hlediska poţadavku zákonnosti je doslovný výklad zásadní a je nutno ho pouţít v naprosté většině případů. Při zuţujícím výkladu se stanoví rozsah právní normy úţeji, neţ by vyplývalo z doslovného znění textu. Při rozšiřujícím výkladu se naopak stanoví tento rozsah úţeji. Zuţující či rozšiřující výklad přichází do úvahy nejčastěji tehdy, kdy existují jiná právní normy stejné nebo vyšší právní síly, na které interpretovaný text výslovně neodkazuje, ale které zuţují, nebo rozšiřují jeho rozsah.

2.11

Právní odpovědnost

Právní odpovědnost rozumíme moţnost uplatnění nepříznivých právních následků, stanovených právní normou vůči tomu, kdo porušil právní povinnost. K porušení povinnosti dojde tehdy, jestliţe ten, kdo byl k něčemu povinen se choval jinak, neţ se chovat měl. Porušení povinnosti přitom můţe být komisivní (subjekt povinnosti se choval tak jak neměl), nebo omisivní (subjekt povinnosti se nezachoval tak, jak měl). Porušení povinnosti je objektivní stav, který je v právu posuzován odděleně od otázky deliktní způsobilosti toho, kdo povinnost porušil. Mimo jiných metod právě plněním právních povinností jsou uplatňovány a zajišťovány hodnoty společnosti, zahrnující především ochranu osobnosti člověka, jeho důstojnost, svobody a objektivní práva.

51 UTB ve Zlíně, Fakulta aplikované informatiky Základy teorie práva _________________________________________________________________ Neplnění povinností ohroţuje různou intenzitou práva a potřeby jednotlivých občanů i zájmy společnosti. Právo spojuje s neplněním i porušením povinnosti určité právní následky, které mohou být různé povahy, avšak vţdy směřují k tomu, aby k porušování povinnosti nedocházelo a aby pokud moţno následky porušení povinnosti byly napraveny. 2.11.1 DRUHY PRÁVNÍCH NÁSLEDKŮ PORUŠENÍ POVINNOSTI -

-

u nichţ trvá primární povinnost s existující moţností vynutit splnění po splnění právem předepsaných náleţitostí státním donucením (exekuce), vznik nové sekundární povinnosti, jako důsledek zaviněného porušení právní povinnosti (například povinnost nahradit způsobenou škodu), jiné právní následky (neplatnost právního úkonu).

2.11.2 FUNKCE PRÁVNÍ ODPOVĚDNOSTI Rozlišujeme zejména tyto základní funkce právní odpovědnosti: -

reparační, kdy účelem právní odpovědnosti je odčinit škodlivý následek. Uplatňuje se především u majetkové právní odpovědnosti jako naturální restituce, mající za účel obnovit předešlý stav.

-

funkce satisfakční je zvláštním druhem funkce kompenzační, kdy například fyzická osoba má právo aby bylo upuštěno od neoprávněných zásahů, ale zároveň byly odstraněny následky těchto zásahů a bylo jí dáno přiměřené zadostiučinění.

-

represivní funkce jako postih porušitele právní povinnosti, má pouze podpůrný charakter ve vztahu k jiným funkcím.

-

funkce preventivní je bezprostředně spjata s kaţdou výše uvedenou funkcí a směřuje k přecházení porušování práva a k jeho dodrţování.

2.11.3 KLASIFIKACE DELIKTŮ A PRÁVNÍ ODPOVĚDNOST Deliktem se rozumí zaviněné porušení práva (právní povinnosti), jehoţ znaky jsou uvedeny v zákoně. Z hlediska chráněných objektů je moţno právní delikty charakterizovat podle intenzity chráněných zájmů, coţ má vliv na charakter újmy, kterou je povinen rušitel nést a projevuje se i ve způsobu, jakým je povinnost nést újmu ukládána, které státní orgány ji ukládají a v jakém řízení.

52 UTB ve Zlíně, Fakulta aplikované informatiky Základy teorie práva _________________________________________________________________ Právní delikty dělíme na: a) trestné činy - jsou to činy pro společnost nebezpečné, jejichţ znaky jsou uvedeny v trestním zákoně, přičemţ stupeň nebezpečnosti musí být vyšší neţ nepatrný.Trestným činem je pouze takové jednání dosahující určitého stupně společenské nebezpečnosti a je výslovně zakázáno v trestním zákoně. Nestanoví-li trestní zákon výslovně, ţe postačí zavinění z nedbalosti, je třeba k trestnosti činu úmyslné zavinění. Za spáchaný trestný čin ukládá trest po provedeném trestním řízení soud. Účelem trestu je chránit společnost před pachateli trestných činů a tím působit výchovně i na ostatní členy společnosti. b) správní delikt - je protiprávní jednání společensky škodlivé, jehoţ znaky jsou stanoveny zákonem, za které ukládá správní orgán na základě zákona a způsobem stanoveným zákonem sankci. Základním druhem správního deliktu je přestupek, čímţ rozumíme zaviněné jednání, které porušuje nebo ohroţuje zájem společnosti a je za přestupek výslovně v příslušném zákoně označeno. K odpovědnosti za přestupek postačí i zavinění z nedbalosti, čemuţ jdou odpovídající i sankce, typicky, pokuta, zákaz činnosti apod. c) soukromoprávní delikty - se od ostatních liší zejména způsobem ochrany objektu, který delikvent ohroţuje nebo vůči němu působí škodlivě. U těchto deliktů vzniká zpravidla odpovědnostní vtah mezi delikventem na straně jedné a tou fyzickou nebo právnickou osobou, jíţ vznikla újma na jejích právem chráněných zájmech, například nekalá soutěţ apod. 2.11.4 ZÁKLADY PRÁVNÍ ODPOVĚDNOSTI Realizace právní odpovědnosti svými nepříznivými následky závaţným způsobem zasahuje do subjektivních práv a povinností rušitele. Právní odpovědnost však můţe nastat pouze při splnění podmínek stanovených právními normami a způsobem, jenţ právní řád upravuje. Základními prvky zaviněného porušení právní povinnosti jsou: a) b) c) d)

objekt deliktu (porušení povinnosti), subjekt deliktu, objektivní stránka deliktu, subjektivní stránka deliktu.

ad a) Objektem deliktu je právem chráněný zájem, jev nebo společenský vztah, proti němuţ směřuje protiprávní jednání. Takovým chráněným zájmem můţe být ţivot, zdraví, čest, ale i bezpečnost státu, majetek či ústavní zřízení. ad b) Subjektem deliktu je ten, kdo se dopustil porušení právní povinnosti,

53 UTB ve Zlíně, Fakulta aplikované informatiky Základy teorie práva _________________________________________________________________ a kterému právo přiznává a stanoví způsobilost k právní odpovědnosti. Právně odpovědný je zpravidla ten, kdo dovrší určitý věk a je příčetný. ad c) Objektivní stránka deliktu zahrnuje tři znaky: -

protiprávní jednání jako akt volního a to protiprávního chování. V jednání musí být nerozlučně spjata jeho vnější, fyzická a vnitřní, psychická stránka. Nelze tedy například někoho stíhat za pouhou myšlenku, neprojevenou vnějším činem.

-

škodlivý následek takového protiprávního jednání jenţ spočívá v porušení nebo ohroţení právem chráněného zájmu. Takto vzniklý škodlivý následek nelze ztotoţňovat pouze se škodou, neboť újma můţe být majetkové i nemajetkové povahy.

-

příčinná souvislost, nebo-li kauzální nexus je objektivní vztah mezi protiprávním jednáním a vyvolaným škodlivým následkem. Příčinou je takové protiprávní jednání, bez něhoţ by škodlivý následek nenastal.

ad d) Subjektivní stránka deliktu spočívá ve vnitřním, psychickém vztahu subjektu k jeho protiprávnímu jednání a následku tohoto jednání. Kromě sloţky emotivní je nejvýznamnějším znakem zavinění. Zavinění jako psychický stav je zaloţeno na spojení prvků vědění a prvků vůle. Volní sloţkou se rozumí nejen chtění, ale i srozumění s rozhodnými skutečnostmi. Z hlediska různého promítnutí těchto sloţek rozlišujeme následující druhy zavinění: úmysl - přímý nebo nepřímý, nedbalost - vědomá či nevědomá. Úmysl přímý spočívá v tom, ţe rušitel chtěl škodlivý následek způsobit, úmysl nepřímý pak v tom, ţe rušitel věděl, ţe následek můţe způsobit a pro případ, ţe ho způsobí s tím byl srozuměn. Nedbalost vědomá spočívá v tom, ţe rušitel sice nechtěl škodlivý následek způsobit, věděl však, ţe ho způsobit můţe a bez přiměřených důvodů spoléhal, ţe ho nezpůsobí. Naopak nedbalostí nevědomou rušitel nevěděl, ţe svým jednáním takový škodlivý následek můţe způsobit, ačkoliv vhledem k okolnostem a osobním poměrům o tom vědět měl a mohl. 2.11.5 DRUHY PRÁVNÍ ODPOVĚDNOSTI Právní odpovědnost zásadně předpokládá zaviněné porušení právní odpovědnosti, kterou nazýváme objektivní odpovědnost (je výlučným druhem např. v trestním právu). Objektivní odpovědnost se pouţívá zpravidla tam, kde třeba zajistit vyšší stupeň ochrany za protiprávní stav. To ţe objektivní odpovědnost vzniká

54 UTB ve Zlíně, Fakulta aplikované informatiky Základy teorie práva _________________________________________________________________ i subjektu, který škodu nezavinil, neznamená, ţe se nemůţe odpovědnosti zprostit, neboť některé právní normy přiznávají tzv. liberační důvody, které umoţňují zproštění se odpovědnosti. 2.11.6 SJEDNOCOVÁNÍ A PROBLÉMY SYSTÉMU PRÁVA. V současné době jsme svědky rozsáhlých změn v dosavadním systému práva v naší společnosti. Snaha o přechod k trţnímu mechanismu, pluralitnímu politickému systému a parlamentní demokracii mění i dosavadní právní systém a přiklání se ke klasickému modelu kontinentálně-evropského typu. Postupně dochází a v souvislosti se vstupem do Evropské unie nesporně ve větší míře bude docházet k pronikání prvků evropského práva do práva vnitrostátního.Dosavadní mezinárodní právo neukládá státům, jak mají zajistit plnění svých závazků ve vnitrostátní sféře. Dosavadní průběh bývá prováděn buď adaptací, kterou obsahový přenos mezinárodně právních závazků a oprávnění do vnitrostátního práva. Recepce je zásadně prováděna buď transformací nebo inkorporací. Transformací rozumíme zachování doslovného znění mezinárodní smlouvy a její vyhlášení určitou normou vnitrostátního práva, například zákonem. Zde potom pramenem práva zůstává tato transformační norma. Inkorporací lze povaţovat vtaţení mezinárodní smlouvy do vnitrostátního práva, aniţ by smlouva ztrácela formu pramene mezinárodního práva. K současnému období dluţno poznamenat, ţe lze obecně pozorovat, jak křehký a vnitřně velmi závislý systém právní normy vytvářejí, neboť se hodnotově utváří nové vztahy propojenosti veřejnoprávní a soukromoprávní sféry. Především pak v právní praxi vznikají problémy, neboť změny systému se uskutečňují postupně a často avizují i nutnost alespoň dílčí novelizace některých ústavních článků. Lze předpokládat, ţe probíhající procesy budou završeny vydáním nové ústavy naší republiky.


3 ÚSTAVNÍ PRÁVO Demokratický státní reţim je charakterizován a můţe existovat jen na základě respektování občanské a politické společnosti, garantuje fungování trţní ekonomiky, je prostoupen ústavními a soudními garancemi při ochraně občanských práv a svobod. Jde především o to, aby právní stát zásadně upřednostňoval lidská práva ve střetu se státní mocí, aby se jednání státních orgánů odehrávalo v hranicích platného práva, tj. v rámci všeobecně závazných pravidel, které nikoho nezvýhodňují, ani neprivilegují. Takovýto postup dává především občanům právní jistotu, ţe za daných okolností bude státní moc postupovat tak, jak se v Ústavě zavázala a nebude vyuţívat svévolných, náhodných a nevypočitatelných zásahů. Tím dává rovněţ občanům jistotu, ţe můţe dělat vše, co mu zákony nezakazují a v případném sporu respektuje lidská a občanská práva a svobody a v případě sporu upřednostní mezinárodní dokumenty tato práva obsahující. Jedná se o ty poţadavky či výhody člověka, které jsou chráněny a zabezpečeny zákonem. Je věcí konkrétního státu jaký rozsah těchto práv a svobod občanů uznává a chrání. Některá práva, označovaná jako lidská práva jsou natolik všeobecná a podstatná pro přeţití a vývoj kaţdého jedince, ţe je všeobecně uznávají všechny civilizované země. OSN je definovala jako podmínky ţivota, které člověku umoţňují vývoj a plné vyuţívání své inteligence a znalostí na uspokojování duchovních potřeb. Valné shromáţdění OSN přijalo v roce 1948 Všeobecnou deklaraci lidských práv, která se stala východiskem pro další dokumenty o občanských a politických právech. U nás je dokumentem, zakotvujícím lidská práva a svobody Listina základních práv a svobod, její text je obsahem přílohy na konci těchto učebních textů, která byla přijata jako ústavní zákon a stala se základem ústavního vývoje našeho státu. Ústavní právo je charakterizováno jako soubor právních předpisů, jeţ upravuje nejdůleţitější právní vztahy ve státě, zejména základní lidská práva a svobody občanů, vnitřní uspořádání státu, rozdělení státní moci a její výkon. Pramenem ústavního práva je Ústava České republiky a ústavní zákony, které mají nejvyšší právní sílu. Tyto ústavní zákony se odličují od ostatních tím, ţe se jednak nazývají ústavními, jednak i způsobem jakým jsou projednávány a přijímány, neboť při hlasování o nich se v parlamentu vyţaduje kvalifikovaná většina.

56 UTB ve Zlíně, Fakulta aplikované informatiky Základy teorie práva _________________________________________________________________ Legislativní proces, nebo-li procedura přijímání, provádění změn či doplňování ústavy a ústavních zákonů můţe být - rigidní (tuhá), přičemţ je stanoven zvláštní postup a je zapotřebí k takovému schválení kvalifikované většiny, nebo - flexibilní (pruţná), u níţ se takovýto postup nevyţaduje, je pouze jako ústava či ústavní zákon označena, aby alespoň svou formou a označením bylo zřejmé, ţe se jedná o zákon nejvyšší právní síly.

3.1 Ústava České republiky Ústava České republiky je ústavou rigidní, proces jejího přijímání, změn a doplňování je stanoven tak, ţe k její změně nebo doplnění můţe dojít jen ústavním zákonem. Odlišnost od ostatních zákonů se projevuje v tom, ţe její změny nebo doplnění musí být schváleny 3/5 většinou všech poslanců Poslanecké sněmovny a 3/5 většinou přítomných senátorů Senátu. Všechny ostatní právní normy niţší právní síly, tzn. zákony, zákonná opatření, vládní nařízení, vyhlášky ministerstev a orgánů samosprávy nesmějí být s ústavou v rozporu. Změny po listopadu 1989 se týkaly především těch ustanovení ústavy z roku 1960, které zahrnovaly vedoucí úlohu KSČ, coţ bylo vypuštěno a naopak zde byly promítnuty úpravy umoţňující vznik pluralistického systému zaloţeného na fungování politických stran a zájmových organizací. Ústava České republiky byla schválena Parlamentem dne 16. 12. 1992, vyhlášena ve Sbírce zákonů pod č. 1/1993 Sb. s účinností od 1. ledna 1993. Součástí ústavního pořádku České republiky je i práv a svobod vyhlášená ve Sbírce zákonů č. 2/1993 Sb.

Listina

základních

Ústava České republiky je uvozena preambulí, její obsah je rozdělen do osmi hlav, které se dále člení na sto třináct článků. 3.1.1 PREAMBULE ÚSTAVY Preambule obsahuje prohlášení o věrnosti občanů Čech, Moravy a Slezska tradicím státnosti zemí České koruny i státnosti československé s odhodláním chránit, rozvíjet a budovat Českou republiku v duchu nedotknutelných hodnot lidské důstojnosti a svobody, jako vlast rovnoprávných a svobodných občanů, kteří jsou si vědomi svých povinností, jako stát svobodný a demokratický, zaloţený na úctě k lidským právům a zásadách občanské společnosti.

57 UTB ve Zlíně, Fakulta aplikované informatiky Základy teorie práva _________________________________________________________________ Obsahuje rovněţ prohlášení společně střeţit a rozvíjet zděděné přírodní, kulturní, hmotné a duchovní bohatství, řídit se všemi osvědčenými principy právního státu, jako součást rodiny evropských a světových demokracií. 3.1.2 ZÁKLADNÍ USTANOVENÍ Česká republika je charakterizována především jako svrchovaný, jednotný a demokratický právní stát, zaloţený na ústě k právům a povinnostem člověka a občana. Veškerá státní moc je svěřena lidu prostřednictvím moci zákonodárné, výkonné a soudní, které poţívají vysokou míru samostatnosti a nezávislosti mezi sebou navzájem. Ústava upravuje výkon státní moci prostřednictvím těchto orgánů, nicméně připouští rovněţ přímý výkon státní moci a to formou referenda. Případy, kdy se můţe referendum konat, musí však stanovit ústavní zákon. Další ze základních ustanovení je úprava zásady, ţe kaţdý občan můţe činit to, co není zákonem zakázáno a naopak nikdo nesmí být nucen k tomu, co zákon neukládá. K ochraně svých vlastních občanů je pak ústavně zakotvena zásada, ţe nikdo nemůţe být proti své vůli zbaven státního občanství. Nabývání a pozbývání státního občanství je stanoveno zákonem. Ve svých základních ustanoveních ústava stanoví, ţe území republiky tvoří nedílný celek, hranice státu mohou být měněny rovněţ pouze ústavním zákonem. Za hlavní město České republiky pak Ústava stanoví Prahu. Ústava dále vymezuje státní symboly, kterými jsou velký a malý státní znak, státní barvy, státní vlajku, státní pečeť, státní hymnu a vlajku presidenta republiky. Podle ústavy se Česká republika člení na obce, jenţ jsou základními územně samosprávními celky. Obce jsou vţdy součástí vyššího územně samosprávního celku a to kraje. Obce jsou spravovány veleným zastupitelstvem, jehoţ funkční období je čtyřleté.Zastupitelstva jsou oprávněna vydávat v mezích své působnosti obecně závazné vyhlášky. 3.1.3 ZÁKONODÁRNÁ MOC A LEGISLATIVNÍ PROCES Nejvyšším orgánem zákonodárné moci je Parlament České republiky, který je tvořen dvěma komorami a to Poslaneckou sněmovnou a Senátem. Poslanecká sněmovna má 200 poslanců, kteří jsou voleni na období čtyř let tajným hlasováním na základě všeobecného, rovného a přímého volebního práva a to systémem poměrného zastoupení. Voliči odevzdávají své hlasy pro politické strana, nikoliv pro jednotlivé kandidáty. Poměrem získaných

58 UTB ve Zlíně, Fakulta aplikované informatiky Základy teorie práva _________________________________________________________________ hlasů mezi jednotlivými stranami se určuje počet zvolených kandidátů z kandidátních listin předloţených předem jednotlivými politickými stranami. Aktivní volební právo (právo volit) do Poslanecké sněmovny má kaţdý občan České republiky, která dosáhl nejpozději v den voleb věku 18 let. Pasivní volební právo (být zvolen) do Poslanecké sněmovny má kaţdý občan republiky, který dosáhl věku 21 let. Zvolený poslanec skládá Ústavou předepsaný slib věrnosti České republice, jehoţ odmítnutím nebo jeho sloţením s výhradou mandát poslance zaniká. Poslanecká sněmovna můţe bát rozpuštěna z důvodů taxativně uvedených v Ústavě, přičemţ toto právo přísluší presidentu republiky. Senát má 81 senátorů, kteří jsou volení na období šesti let. Volby do senátu se však konají kaţdé dva roky, kdy se volí jedna třetina senátorů. Volby jsou tajné, na základě všeobecného, rovného a přímého volebního práva avšak probíhají na základě tzv. většinového systému, při němţ voliči volí jednotlivé kandidáty. Zvolen je ten kandidát, který v příslušném volebním obvodě získal nejvíce hlasů. Aktivní volební právo do Senátu je stanoveno rovněţ na 18 let, pasivní volební právo je pak omezeno věkem 40 let. Zvolení senátoři skládají rovněţ Ústavou předepsaný slib. Na rozdíl od Poslanecké sněmovny Senát nemůţe být rozpuštěn, neboť mu mimo jiné přísluší důleţité oprávnění spočívající v tom, ţe můţe na návrh vlády přijmout v neodkladné věci zákonné opatření, které však musí být schváleno na nejbliţší schůzi Poslanecké sněmovny, jinak pozbývá platnosti. Poslanci a senátoři vykonávají svůj mandát osobně, nemohou se dát zastupovat a to ani jiným poslancem nebo senátorem, v souvislosti s výkonem svého mandátu nejsou vázáni ţádnými příkazy a to ani stranickými pokyny v souvislosti s jejich členstvím v těchto stranách. Ústava zaručuje poslancům i senátorům imunitu, coţ mimo jiné znamená, ţe nemohou být trestně stíháni, pokud k tomu příslušná komora Parlamentu nedá souhlas. Na rozdíl od senátorů mají poslanci vůči vládě nebo jejím členům právo interpelace ve věcech jejich působnosti. Příslušný člen vlády je povinen odpovědět na jejich otázky ve lhůtě třiceti dnů. Parlament, jako nejvyšší zákonodárný orgán projednává a přijímá zákony. Legislativní iniciativu tj. podávání návrhů zákonů mají jednotliví poslanci, skupiny poslanců, Senát, vláda a zastupitelstvo vyššího územního celku. Jednotliví občané tuto legislativní iniciativu nemají, své návrhy jsou však oprávnění podávat prostřednictví výše uvedených subjektů, nejčastěji poslanců. Návrhy zákonů jsou předkládány Poslanecké sněmovně, která je předkládá vládě, resp. legislativní radě vlády k vyjádření. V případě, ţe zákon Poslanecká sněmovna schválí návrh zákona, postoupí ho k projednání

59 UTB ve Zlíně, Fakulta aplikované informatiky Základy teorie práva _________________________________________________________________ Senátu. Senát buď zákon schválí nebo zamítne, nebo vyjádří vůli se jím nezabývat. V případě, ţe Senát návrh zákona zamítne, vrátí ho do Poslanecké sněmovny s pozměňovacími návrhy. Poslanecká sněmovna hlasuje o návrhu zákona, který byl Senátem zamítnut znovu a pokud ho schválí nadpoloviční většina všech zvolených poslanců je zákon přijat. Přijatý zákon je předloţen presidentu republiky, který má právo vrátit přijatý zákon s odůvodněním do 15 dnů ode dne, kdy mu byl zákon postoupen. Toto právo mu nepřísluší u ústavních zákonů. Jestliţe vrácený zákon schválí nadpoloviční většina všech poslanců, je zákon přijat. Přijaté zákony podepisuje předseda Poslanecké sněmovny, předseda vlády a president republiky. Pro platnost zákona musí být splněna další podmínka a to vyhlášení ve Sbírce zákonů České republiky. Stejný postup platí i pro mezinárodní smlouvy schválené Parlamentem. K tomu, aby se mezinárodní smlouva stala součástí platného právního řádu, musí být schválena stejným postupem jako při přijímání zákonů. O návrzích zákonů se hlasuje v obou komorách Parlamentu. Obě komory jsou způsobilé usnášení v případě, ţe je přítomna alespoň jedna třetina jejích členů.K přijetí usnesení komory je zapotřebí souhlasu nadpoloviční většiny přítomných poslanců nebo senátorů (tzv. prostá většina). Pro přijetí ústavního zákona a ke schválení mezinárodní smlouvy se vyţaduje schválení třípětinovou většinou všech zvolených poslanců a třípětinovou většinou přítomných senátorů (tzv. kvalifikovaná většina) . Pouze Parlamentu je vyhrazeno rozhodnutí o vyhlášení válečného stavu v případě napadení republiky, v případě plnění mezinárodních závazků vyplývajících ze smluv o společné obraně proti napadení, nebo k přijetí usnesení o vyhlášení válečného stavu či souhlasu s pobytem cizích vojsk na našem území. K přijetí výše uvedených rozhodnutí je zapotřebí souhlas nadpoloviční většiny všech zvolených poslanců i senátorů. 3.1.4 MOC VÝKONNÁ Podle platné Ústavy patří mezi výkonné orgány president republiky, vláda a státní zastupitelství. President republiky , jako hlava státu není nikomu odpovědný z výkonu své funkce, nesmí být zadrţen ani stíhán pro přestupek nebo trestný čin. Pouze v případě velezrady můţe být na základě ţaloby Senátu stíhán před Ústavním soudem, přičemţ trest, který mu lze uloţit je pouze ztráta presidentského úřadu a moţnost jej znovu nabýt. Návrh na volbu presidenta můţe podat nejméně deset poslanců nebo deset senátorů. Presidenta volí Parlament na společné schůzi obou komor na pětileté funkční období, přičemţ úřad presidenta je moţno zastávat pouze po dvě po sobě jdoucí funkční období.Pasivní volební právo v případě hlavy státu je 40 let.

60 UTB ve Zlíně, Fakulta aplikované informatiky Základy teorie práva _________________________________________________________________ President se můţe svého úřadu vzdát, nemůţe však být odvolán. V případě uvolnění úřadu presidenta, tj. vzdáním se funkce, úmrtím, nebo pokud se obě komory Parlamentu usnesou na tom, ţe z váţných důvodů, především zdravotních, nemůţe president nadále svou funkci vykonávat, vykonávají tuto funkci společně předseda vlády a předseda Poslanecké sněmovny, popřípadě předseda Senátu, je-li v té době Poslanecká sněmovna rozpuštěna. President především : - zastupuje stát navenek, - svolává zasedání Poslanecké sněmovny, - jmenuje předsedu a další členy vlády, - rozpouští Poslaneckou sněmovnu, - sjednává mezinárodní smlouvy, pokud tuto pravomoc nepřenesl na vládu, - je vrchním velitelem ozbrojených sil, jmenuje a povyšuje generály, - pověřuje a odvolává vedoucí zastupitelských misí v zahraničí, - přijímá vedoucí zahraničních zastupitelských misí, - jmenuje soudce, - jmenuje představitele Bankovní rady České národní banky a Nejvyššího kontrolního úřadu, - propůjčuje a uděluje státní vyznamenání, - vyhlašuje volby do Poslanecké sněmovny a do Senátu. President má právo udělovat amnestii, je oprávněn účastnit se jednání schůzí obou komor Parlamentu, jejich výborů a komisí jakoţ i jednání vlády. Kdykoliv o to poţádá musí mu být uděleno slovo. Vláda je nejvyšším kolektivním orgánem státní moci, který řídí a kontroluje státní aparát. Vláda sestává z předsedy (premiéra), místopředsedů a ministrů. Jednotlivé členy vlády jmenuje do funkcí president republiky, ti pak skládají do jeho rukou Ústavou předepsaný slib. Do rukou presidenta také podává předseda vlády demisi a ti i za ostatní členy vlády v případě vyslovení nedůvěry vládě ze strany Poslanecké sněmovny, které je ze své činnosti odpovědna a dále po parlamentních volbách a to po ustavující schůzi nově zvolené Poslanecké sněmovny. V případě, ţe by vláda odmítla demisi podat, president ji odvolá. Vláda rozhoduje jako kolektivní orgán, k přijetí usnesení se zapotřebí souhlasu nadpoloviční většiny všech členů vlády. Vláda je rovněţ oprávněna vydávat vládní nařízení, jako prováděcí předpisy k jednotlivým zákonům. K jejich platnosti je třeba jejich zveřejnění ve Sbírce zákonů ČR. Jednotliví ministři jako členové vlády řídí resorty v jejichţ čele stojí. Ministerstva jsou zřizována zákonem, který stanoví rozsah řídící působnosti v jednotlivých odvětvích národního hospodářství a správy. Ministerstva vydávají vyhlášky, jako obecně závazné předpisy k jednotlivým zákonům, přičemţ k jejich platnosti je zapotřebí zvěřejnění ve Sbírce zákonů ČR.

61 UTB ve Zlíně, Fakulta aplikované informatiky Základy teorie práva _________________________________________________________________ Státní zastupitelství jako součást výkonné moci je pověřeno především zastupováním ţalob v trestním řízení. Vedle toho můţe být pověřeno vykonávat i další úkoly, stanoví-li tak zákon. Zákon o státním zastupitelství stanoví, ţe se zřizuje státní zastupitelství jako soustava úřadů státu určených k zastupování státu v případech určených zákonem. Tuto soustavu tvoří: Nejvyšší státní zastupitelství, vrchní státní zastupitelství, krajské a okresní státní zastupitelství. Státní zastupitelství tak představuje decentralizovanou strukturu zastupitelství u jednotlivých soudů. 3.1.5 MOC SOUDNÍ Moc soudní vedle moci zákonodárné a výkonné je další mocí ve státě. Soudnictví je svěřeno zvláštní soustavě orgánů, oddělené od ostatních, přičemţ ústava zdůrazňuje jejich nezávislost. Soudní moc není ve své činnosti odpovědna ţádné jiné moci, ať jiţ zákonodárné nebo výkonné. Ústavou je rovněţ akceptována nezávislost výkonu soudcovské funkce, nestrannost soudců nesmí nikdo ohroţovat a do jejich činnosti zasahovat. Soudce z tohoto důvodu nesmí být senátorem nebo poslancem, nesmí mít ţádnou funkci ve veřejné správě ani vykonávat řadu činností. Soudcem z povolání se můţe stát bezúhonný občan, který má ukončeno vysokoškolské právnické vzdělání, vykonal praxi justičního čekatele a sloţil odbornou justiční zkoušku. Soudci jsou jmenování presidentem republiky bez časového omezení doby výkonu své funkce. Soudci rozhodují buď samostatně jako samosoudci, nebo v senátech, přičemţ přísedící u okresních soudů mohou být i laikové a to při projednávání pracovně právních a některých trestných činů. Soustavu soudů tvoří Nejvyšší soud, Nejvyšší správní soud, Vrchní soudy, krajské a okresní soudy. Nejvyšší soud má sídlo v Brně, vrchní soudy pak v Praze a Olomouci. Ústavní soud České republiky je zcela samostatnou sloţkou soudní organizace, který dohlíţí na dodrţování ústavnosti. Nejzávaţnější pravomocí je rozhodování o zrušení zákonů nebo jiných právních předpisů, jsou-li v rozporu s Ústavou, ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou. Soudy jsou povolány k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům a rozhodovaly o vině a trestu za trestné činy. Všichni účastníci mají před soudem rovná práva, jednání před soudem je ústní, aţ na stanovené výjimky veřejné, rozsudky se vyhlašují veřejně, jménem republiky. V civilním i trestním řízení platí zásady dvojinstančnosti, coţ znamená, ţe pokud je věc rozhodnuta u soudu první instance, odvolání proti tomuto rozhodnutí přísluší soudu druhé instance. Obecně platí, ţe soudem prvního stupně je soud okresní a odvolacím soudem pak soud krajský. V zákonem stanovených případech rozhoduje

62 UTB ve Zlíně, Fakulta aplikované informatiky Základy teorie práva _________________________________________________________________ jako soud první instance soud krajský, odvolacím soudem je pak vrchní soud. Nejvyšší soud pak rozhoduje především v řízeních o mimořádných opravných prostředcích. 3.1.6 NEJVYŠŠÍ KONTROLNÍ ÚŘAD Nejvyšší kontrolní úřad je nezávislým orgánem vykonávajícím kontrolu hospodaření se státním majetkem a finančními prostředky, kontrolu závěrečného účtu České republiky a plnění státního rozpočtu, hospodaření s prostředky poskytnutými ze zahraničí, vydávání a umořování státních cenných papírů a zadávání státních zakázek. Výsledky své kontrolní činnosti předkládá Poslanecké sněmovně. 3.1.7 ČESKÁ NÁRODNÍ BANKA Česká národní banka je ústřední bankou státu. Zabezpečuje především stabilitu měny, určuje měnovou politiku, vydává bankovky a mince, řídí peněţní oběh, platební styk a zúčtování bank, vykonává bankovní dohled nad bankovní činností, vede účty ostatních komerčních bank a přijímá jejich vklady, provádí operace v devizovém hospodářství, určuje kurz české měny k cizím měnám a pečuje o bezpečné fungování a účelný rozvoj bankovního systému státu. 3.1.8 ÚZEMNÍ SAMOSPRÁVA Ústava vymezuje Českou republiku jako jednotný stát. Území republiky se člení na samosprávné územní celky, kterými jsou : a) obce, jako základní územní samosprávné celky, které spravují své záleţitosti jednak samostatně v rámci samosprávné působnosti, jednak vykonávají státní správu v rozsahu stanoveném zvláštními zákony v tzv. přenesené působnosti. Obce jsou samostatně spravovány zastupitelstvy, jejíţ členové jsou voleni tajným hlasováním na základě všeobecného, rovného a přímého volebního práva. V mezích své působnosti mohou zastupitelstva vydávat obecně závazné vyhlášky. Formou samosprávy je také místní referendum, které je zakotveno v zákoně o volbách do zastupitelstev v obcích a místním referendu. b)kraje, jako vyšší územně správní celky. Jako vyšší územněsprávní celky byly ústavném zákonem vytvořeny kraje, kterých je celkem čtrnáct.V souladu s ústavou jsou samostatně spravovány krajskými zastupitelstvy.

4 OCHRANA LIDSKÝCH PRÁV

63 UTB ve Zlíně, Fakulta aplikované informatiky Základy teorie práva _________________________________________________________________ Začleňováním České republiky do soustavy evropských států a v souvislosti s tím i sbliţováním českého a evropského právního řádu se stále větší pozornost věnuje problematice lidských práv a její ochraně. Lidská práva jsou právy jednotlivců, tedy fysických osob, přičemţ rovněţ práva národnostních menšin jsou povaţována za práva individuální a ne kolektivní.Mezi základní práva a svobody jsou také řazena některá práva právnických osob jako jsou církve, náboţenské společnosti, politické strany a hnutí a odborové organizace. Dodrţování základních práv a svobod zajišťují jednotlivé státy soustavou právních, ekonomických a sociálních opatření a prostředků. Jejich ústavní a mezinárodní ochrana je poskytována tehdy, kdyţ stát rozhodnutím prostřednictvím svých orgánů porušil základní právo nebo svobodu fysické osoby. Přehled základních lidských práv a svobod je uveden v Ústavě České republiky č. 1/1993 Sb., v Listině základních práv a svobod vyhlášené pod č. 2/1993 Sb. a v ratifikovaných a vyhlášených mezinárodních smlouvách o lidských právech a základních svobodách, kterými je Česká republika vázána, přičemţ tyto mají přednost před zákonem. Ochrana lidských práv je také jedním z hlavních cílů Organizace spojených národů, přičemţ jako počátek internacionalizace lidských práv je moţno spatřovat jiţ jejich uvedení v Atlantické chartě. Lidská práva a jejich ochrana pak nacházejí své vyjádření i v dalších dokumentech jako jsou Závěrečný akt Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě z Helsinek, tyto zásady byly potvrzeny a konkretizovány na konferencích KBSE ve Vídni a v Kodani. Dodrţování základních principů z těchto dokumentů sleduje nevládní organizace Mezinárodní helsinská federace pro lidská práva. v Naší republice se problematikou lidských práv zabývají např. Český helsinský výbor, Dokumentační středisko pro lidská práva a Sdruţení Amnesty International v České republice. Česká republika převzala při svém vzniku všechna práva a povinnosti z předchozích uzavřených mezinárodních smluv s tím, ţe tyto budou promítnuty do vnitrostátního zákonodárství. Byla-li totiţ mezinárodní smlouva obsahující závazky k ochraně práv svobod vyhlášena ve Sbírce zákonů, je obecně závazná. Kontrolu dodrţování těchto smluv provádí například Výbor pro lidská práva, Výbor pro hospodářská, sociální a kulturní práva, Výbor pro odstranění diskriminace ţen, Výbor pro práva dítěte, generální tajemník Rady Evropy, UNESCO, Mezinárodní organizace práce, Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě (OBSE), Vysoký komisař Spojených národů pro uprchlíky a Vysoký komisař Spojených národů pro lidská práva se sídlem v Ţenevě. Tyto organizace dohlíţí i na střety mezinárodních závazků s právními normami jednotlivých států, přičemţ je vţdy aplikován výklad pro jednotlivce příznivější. Při sporném výkladu přísluší tento Mezinárodnímu soudnímu dvoru v Haagu a Evropskému soudu pro lidská práva. Práva obsaţená v mezinárodních smlouvách o lidských právech lze rozdělit do tří skupin:

64 UTB ve Zlíně, Fakulta aplikované informatiky Základy teorie práva _________________________________________________________________ -

-

absolutní lidská práva, která nesmějí být porušována ani za války nebo jiné mimořádné situace (právo na ţivot, nebýt mučen či drţen v otroctví), minimální práva (týkající se postavení a práv v trestním řízení), podmíněná práva (jejich výkon můţe být omezen zákonem, například z důvodu veřejného zájmu).

V České republice je ochrana lidských práv zajišťována nezávislými soudy, navíc jsou pod ochranou ústavního soudu. K Ústavnímu soudu se můţe obrátit se stíţností fysická či právnická osoba, nebo politická strana či hnutí a to v zákonem stanovené lhůtě, zpravidla šedesát dnů od zákonem stanovené skutečnosti. Podmínkou je, ţe při jednání u Ústavního soudu musí být účastník povinně zastoupen advokátem nebo notářem. Rozhodovací činnost tohoto soudu končí většinou tzv. ústavním nálezem, které jsou publikovány. Dalším velmi výrazným způsobem se demokratické prvky v našem státě posílily zřízením institutu Veřejného ochránce práv. Do jeho pravomocí patří ochrana osob předjednáním úřadů, pokud jsou v rozporu s právem a neodpovídají demokratickým principům právního státu. Jeho působnost se vztahuje na orgány státní správy, policii, armádu, okresní úřady, a obce při výkonu státní správa. Do jeho působnosti však nespadá kontrola Parlamentu, presidenta republiky, vlády, soudů, státních zastupitelství, Nejvyššího kontrolního úřadu, zpravodajských sluţeb a vyšetřovatelů policie. Přesto, ţe nemá zákonodárnou iniciativu, můţe doporučovat, především na základě své kontrolní činnosti, změnu nebo zrušení právních předpisů. Za svou činnost odpovídá Poslanecké sněmovně, která předkládá zprávu o své činnosti za uplynulý rok a kterou rovněţ vhodným způsobem zveřejňuje.

5 LISTINA ZÁKLADNÍCH PRÁV A SVOBOD Důleţitou problematikou ústavního práva je zakotvení základních práv a svobod občanů. Úprava základních práv a svobod občanů vymezuje jak moţnosti jednotlivce chráněné před zásahy státní moci, tak i moţnosti jednotlivce podílet se na správě věcí veřejných. Ústavní úprava vztahu veřejné moci a jednotlivce tvoří jádro naprosté většiny ústav. Ústava naší republiky v tomto směru není výjimkou, i kdyţ sama přitom přímo tuto problematiku neřeší. Listina základních práv a svobod není součástí ústavy, nýbrţ součástí ústavního pořádku České republiky. Tento stav nic nemění na právní povaze úpravy základních práv a svobod, sloţitější zůstává pouze problém při jejich interpretaci. Listina základních práv a svobod především zaručuje, ţe základní práva

65 UTB ve Zlíně, Fakulta aplikované informatiky Základy teorie práva _________________________________________________________________ a svobody jsou nezadatelné, nezcizitelné, nepromlčitelné a nezrušitelné a to pro všechny osoby pohlaví, barvy pleti, rasy, jazyka, náboţenství či víry, politického přesvědčení, majetku či národnostního nebo sociálního původu. Mezi základními lidskými právy je především deklarováno právo na ţivot s tím, ţe nikdo nesmí být zbaven ţivota a ţe trest smrti je nepřípustný. Dále zaručuje nedotknutelnost osoby a jejího soukromí a osobní svobodu, která můţe omezena jen z důvodů stanovených zákonem a způsobem, který zákon stanoví (zadrţením, zatčením, vzetím do vazby nebo drţením v ústavní péči), dále ochranu lidské důstojnosti, osobní cti, dobré pověsti, jména, soukromého a rodinného ţivota, obydlí a listovního tajemství. Státní moc můţe do základních práv s svobod zasáhnout jen: -

zákonem )např. podle trestního řádu), v případech, které zákon stanoví (při důvodném podezření, ţe se někde nachází věc důleţitá pro trestní řízení), v mezích, které zákon stanoví (např. písemný příkaz soudce), způsobem, který zákon stanoví (např. příkaz k prohlídce).

Listina zakotvuje právo vlastnit majetek, neboť vlastnictví je chápáno jako předpoklad svobody a rozvoje jednotlivce a základ jeho soukromé iniciativy, přičemţ všem druhům vlastnictví je poskytována stejná zákonná ochrana. Chráněna je rovněţ svoboda pohybu a pobytu, která je občanům přiznána bez omezení. Jedná se o základní svobodu úzce související s právem na svobodnou volbu povolání, podnikání, právem na vzdělání, vlastnictví a svobodou vyznání. Svoboda myšlení, svědomí náboţenského vyznání, vědeckého bádání a umělecké tvorby zahrnují libovolné formy světového názoru včetně atheismu. Pokud je to v rozporu s jeho svědomím nebo náboţenským vyznáním nesmí být občan nucen vykonávat vojenskou sluţbu (viz zákon o náhradní civilní sluţbě). Listina se pak dále zaměřuje na práva politická, hospodářská, sociální a kulturní, práva národnostních a etnických menšin a na soudní a jinou právní ochranu. Mezi politickými právy se především jedná o svobodu projevu a právo na informace, cenzuru výslovně prohlašuje za nepřípustnou. Zaručuje i petiční právo, tedy právo obracet se se stíţnostmi a návrhy na státní orgány a orgány územní samosprávy. Adresáti této povinnosti jsou povinni upravit způsob přijímání, projednávání a vyřizování petic. Shromaţďovací právo umoţňuje projevit svůj názor nebo stanovisko prostřednictvím shromáţdění přičemţ pouze zákon o právu shromaţďovacím můţe toto právo omezit, přičemţ stanoví pravidla pro konání shromáţdění,stejně jako podmínky pro jejich zákaz či rozpuštění.

66 UTB ve Zlíně, Fakulta aplikované informatiky Základy teorie práva _________________________________________________________________ Občané se také mohou sdruţovat ve spolcích, společnostech, nebo v politických stranách. Právo sdruţovat se v politických stranách můţe být omezeno soudcům a prokurátorům, nebo určitým skupinám zaměstnanců veřejné správy. Mezi důleţitá politická práva patří také právo podílet se na správě věcí veřejných a to buď přímo, nebo prostřednictvím svých volených zástupců. Toto právo je vyjádřeno moţnostmi: - hlasovat v celostátním nebo místním referendu, - volit v parlamentních a komunálních volbách, - rovného přístupu k voleným a jiným veřejným funkcím. Volební právo je všeobecné a rovné a vykonává se tajným hlasováním. Mezi hospodářská, sociální a kulturní práva patří především právo na svobodnou volbu povolání, právo na sdruţování se v odborech, právo na stávku a spravedlivou odměnu za práci. Zahrnuje i úpravu zvláštních pracovních podmínek ţen, mladistvých, zdravotně postiţených včetně zabezpečení občanů ve stáří a nemoci. Listina rovněţ zmiňuje práva na soudní a jinou právní ochranu, jeţ spočívá především v tom, ţe je zaručena moţnost domáhat s stanoveným postupem svého práva u soudu, nebo jiného orgánu. Listina základních práv a svobod vyjadřuje základ, na kterém mají být základní zásady budovány. Vychází z myšlenky, ţe tato práva a svobody nepochází z vůle státu, který je můţe pouze zakotvit. Jejich základ vychází ze skutečnosti, ţe lidská bytost, sama o sobě, faktem své existence je nadána souborem určitých práv. Východiska úpravy základních práv a svobod se mohou v jednotlivých státech odlišovat, neboť neexistuje obecně uznaný výčet lidských práv, který by mohl být označen jako vyčerpávající podstatu existence lidské bytosti v lidské společnosti. Jako součást právního řádu České republiky jsou příslušná ustanovení mezinárodních smluv o lidských právech a základních svobodách platná jak pro jednotlivce, tak i pro soudní orgány.Odlišnou povahu má úprava postavení orgánů zřízených těmito smlouvami pro ochranu těchto práv. Tato ustanovení jsou součástí mezinárodního práva a jednotlivci se jich mohou dovolávat proti našemu státu jako subjektu mezinárodního práva, který porušuje závazky. To je dáno především tím, ţe příslušná mezinárodní smlouva předvídá existenci orgánu, který na realizaci jejích ustanovení dohlíţí a kontroluje jejich dodrţování např. Evropský soud . Tyto orgány posuzují nejen stíţnosti jednotlivců, ale i oznámení států a často působí jako smírčí orgány v těchto sporech. Tyto orgány jsou tvořeny jednotlivými

67 UTB ve Zlíně, Fakulta aplikované informatiky Základy teorie práva _________________________________________________________________ komisemi, výbory, jeţ vydávají stanoviska, názory a upozornění, které sice nejsou pro jednotlivé státy závazné, v praxi jsou však většinou respektovány. K nejvýznamnějším pak patří orgány zřízené Evropskou úmluvou, jedná se o Evropskou komisi pro lidská práva a Evropský soud pro lidská práva. Naše republika uznala oba tyto orgány a jejich rozhodnutí jsou respektována.

6 ÚSTAVA ČESKÉ REPUBLIKY Zákon č. 1/1993 Sb. ÚSTAVA ČESKÉ REPUBLIKY ze dne 16. prosince 1992 Změna: 347/1997 Sb. Změna: 300/2000 Sb. Změna: 448/2001 Sb. Změna: 395/2001 Sb. Česká národní rada se usnesla na tomto ústavním zákoně: PREAMBULE My, občané České republiky v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, v čase obnovy samostatného českého státu, věrni všem dobrým tradicím dávné státnosti zemí Koruny české i státnosti československé, odhodláni budovat, chránit a rozvíjet Českou republiku v duchu nedotknutelných hodnot lidské důstojnosti a svobody jako vlast rovnoprávných, svobodných občanů, kteří jsou si vědomi svých povinností vůči druhým a zodpovědnosti vůči celku, jako svobodný a demokratický stát, zaloţený na úctě k lidským právům a na zásadách občanské společnosti, jako součást rodiny evropských a světových demokracií, odhodláni společně střeţit a a duchovní bohatství,

rozvíjet

zděděné přírodní a kulturní, hmotné

68 UTB ve Zlíně, Fakulta aplikované informatiky Základy teorie práva _________________________________________________________________ odhodláni řídit se všemi osvědčenými principy právního státu, prostřednictvím svých svobodně České republiky

zvolených zástupců přijímáme tuto Ústavu

HLAVA PRVNÍ Základní ustanovení Čl. 1 (1) Česká republika je svrchovaný, jednotný a demokratický právní stát zaloţený na úctě k právům a svobodám člověka a občana. (2) Česká republika dodrţuje závazky, které pro ni vyplývají z mezinárodního práva. Čl. 2 (1) Lid je zdrojem veškeré státní moci; vykonává ji prostřednictvím orgánů moci zákonodárné, výkonné a soudní. (2) Ústavní zákon můţe stanovit, kdy lid vykonává státní moc přímo. (3) Státní moc slouţí všem občanům a lze ji uplatňovat jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon. (4) Kaţdý občan můţe činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá. Čl. 3 Součástí ústavního pořádku České republiky je a svobod.

Listina základních práv

Čl. 4 Základní práva a svobody jsou pod ochranou soudní moci. Čl. 5 Politický systém je zaloţen na svobodném a dobrovolném vzniku a volné soutěţi politických stran respektujících základní demokratické principy a odmítajících násilí jako prostředek k prosazování svých zájmů. Čl. 6 Politická rozhodnutí vycházejí z vůle většiny hlasováním. Rozhodování většiny dbá ochrany menšin.

vyjádřené svobodným

69 UTB ve Zlíně, Fakulta aplikované informatiky Základy teorie práva _________________________________________________________________ Čl. 7 Stát dbá bohatství.

o

šetrné

vyuţívání

přírodních

zdrojů a ochranu přírodního

Čl. 8 Zaručuje se samospráva územních samosprávných celků. Čl. 9 (1) Ústava můţe být doplňována či měněna pouze ústavními zákony. (2) Změna nepřípustná.

podstatných

náleţitostí

(3) Výkladem právních norem základů demokratického státu.

demokratického

nelze oprávnit

právního státu je

odstranění nebo ohroţení

Čl. 10 Vyhlášené mezinárodní smlouvy, k jejichţ ratifikaci dal Parlament souhlas a jimiţ je Česká republika vázána, jsou součástí právního řádu; stanoví-li mezinárodní smlouva něco jiného neţ zákon, pouţije se mezinárodní smlouva. Čl. 10 a (1) Mezinárodní smlouvou mohou být některé pravomoci orgánů České republiky přeneseny na mezinárodní organizaci nebo instituci. (2) K ratifikaci mezinárodní smlouvy uvedené v odstavci 1 je třeba souhlasu Parlamentu, nestanoví-li ústavní zákon, ţe k ratifikaci je třeba souhlasu daného v referendu. Čl. 10 b (1) Vláda pravidelně a předem informuje Parlament o otázkách souvisejících se závazky vyplývajícími z členství České republiky v mezinárodní organizaci nebo instituci uvedené v čl. 10 a. (2) Komory Parlamentu se vyjadřují k připravovaným rozhodnutím takové mezinárodní organizace nebo instituce způsobem, který stanoví jejich jednací řády. (3) Zákon o zásadách jednání a styku obou komor mezi sebou, jakoţ i navenek, můţe svěřit výkon působnosti komor podle odstavce 2 společnému orgánu komor. Čl. 11

70 UTB ve Zlíně, Fakulta aplikované informatiky Základy teorie práva _________________________________________________________________ Území České republiky tvoří nedílný celek, jehoţ státní hranice mohou být měněny jen ústavním zákonem. Čl. 12 (1) Nabývání a pozbývání státního občanství České republiky stanoví zákon. (2) Nikdo nemůţe být proti své vůli zbaven státního občanství. Čl. 13 Hlavním městem České republiky je Praha.

Čl. 14 (1) Státními symboly České republiky jsou velký a malý státní znak, státní barvy, státní vlajka, vlajka prezidenta republiky, státní pečeť a státní hymna. (2) Státní symboly a jejich pouţívání upraví zákon. HLAVA DRUHÁ Moc zákonodárná Čl. 15 (1) Zákonodárná moc v České republice náleţí Parlamentu. (2) Parlament je tvořen dvěma komorami, a to Poslaneckou sněmovnou a Senátem. Čl. 16 (1) Poslanecká sněmovna má 200 poslanců, kteří jsou voleni na dobu čtyř let. (2) Senát má 81 senátorů, kteří jsou voleni na dobu šesti let. Kaţdé dva roky se volí třetina senátorů. Čl. 17 (1) Volby do obou komor se konají ve lhůtě počínající třicátým dnem před uplynutím volebního období a končící dnem jeho uplynutí. (2) Byla-li Poslanecká sněmovna rozpuštěna, konají se volby do šedesáti dnů po jejím rozpuštění. Čl. 18

71 UTB ve Zlíně, Fakulta aplikované informatiky Základy teorie práva _________________________________________________________________ (1) Volby do Poslanecké sněmovny se konají tajným hlasováním na základě všeobecného, rovného a přímého volebního práva, podle zásad poměrného zastoupení. (2) Volby do Senátu se konají tajným hlasováním na základě všeobecného, rovného a přímého volebního práva, podle zásad většinového systému. (3) Právo volit má kaţdý občan České republiky, který dosáhl věku 18 let. Čl. 19 (1) Do Poslanecké sněmovny můţe být zvolen kaţdý občan České republiky, který má právo volit a dosáhl věku 21 let. (2) Do Senátu můţe být zvolen kaţdý občan České republiky, který má právo volit a dosáhl věku 40 let. (3) Mandát poslance nebo senátora vzniká zvolením. Čl. 20 Další podmínky výkonu volebního práva, organizaci voleb a rozsah soudního přezkumu stanoví zákon. Čl. 21 Nikdo nemůţe být současně členem obou komor Parlamentu. Čl. 22 (1) S funkcí poslance nebo senátora je neslučitelný výkon úřadu prezidenta republiky, funkce soudce a další funkce, které stanoví zákon. (2) Dnem, kdy se poslanec nebo senátor ujal úřadu prezidenta republiky, nebo dnem, kdy se ujal funkce soudce nebo jiné funkce neslučitelné s funkcí poslance nebo senátora, zaniká jeho mandát poslance nebo senátora. Čl. 23 (1) Poslanec sloţí slib na zúčastní.

první schůzi Poslanecké sněmovny, které se

(2) Senátor sloţí slib na první schůzi Senátu, které se zúčastní. (3) Slib poslance a senátora zní: "Slibuji věrnost České republice. Slibuji, ţe budu zachovávat její Ústavu a zákony. Slibuji na svou čest, ţe svůj mandát budu vykonávat v zájmu všeho lidu a podle svého nejlepšího vědomí a svědomí.". Čl. 24

72 UTB ve Zlíně, Fakulta aplikované informatiky Základy teorie práva _________________________________________________________________ Poslanec nebo senátor se můţe svého mandátu vzdát prohlášením učiněným osobně na schůzi komory, jejímţ je členem. Brání-li mu v tom závaţné okolnosti, učiní tak způsobem stanoveným zákonem. Čl. 25 Mandát poslance nebo senátora zaniká a) odepřením slibu nebo sloţením slibu s výhradou, b) uplynutím volebního období, c) vzdáním se mandátu, d) ztrátou volitelnosti, e) u poslanců rozpuštěním Poslanecké sněmovny, f) vznikem neslučitelnosti funkcí podle čl. 22.

Čl. 26 Poslanci a senátoři vykonávají svůj mandát osobně v souladu se svým slibem a nejsou přitom vázáni ţádnými příkazy. Čl. 27 (1) Poslance ani senátora nelze postihnout sněmovně nebo Senátu nebo jejich orgánech.

pro hlasování v Poslanecké

(2) Za projevy učiněné v Poslanecké sněmovně nebo Senátu nebo v jejich orgánech nelze poslance nebo senátora trestně stíhat. Poslanec nebo senátor podléhá jen disciplinární pravomoci komory, jejímţ je členem. (3) Za přestupky poslanec nebo senátor podléhá jen disciplinární pravomoci komory, jejímţ je členem, pokud zákon nestanoví jinak. (4) Poslance ani senátora nelze trestně stíhat bez souhlasu komory, jejímţ je členem. Odepře-li komora souhlas, je trestní stíhání navţdy vyloučeno. (5) Poslance nebo senátora lze zadrţet, jen byl-li dopaden při spáchání trestného činu nebo bezprostředně poté. Příslušný orgán je povinen zadrţení ihned oznámit předsedovi komory, jejímţ je zadrţený členem; nedá-li předseda komory do 24 hodin od zadrţení souhlas k odevzdání zadrţeného soudu, je příslušný orgán povinen ho propustit. Na své první následující schůzi komora rozhodne o přípustnosti stíhání s konečnou platností. Čl. 28 Poslanec i senátor má právo odepřít svědectví o skutečnostech, které se dozvěděl v souvislosti s výkonem svého mandátu, a to i poté, kdy přestal být poslancem nebo senátorem. Čl. 29

73 UTB ve Zlíně, Fakulta aplikované informatiky Základy teorie práva _________________________________________________________________ (1) Poslanecká sněmovna Poslanecké sněmovny.

volí

a

odvolává

předsedu a místopředsedy

(2) Senát volí a odvolává předsedu a místopředsedy Senátu. Čl. 30 (1) Pro vyšetření věci veřejného zájmu můţe Poslanecká sněmovna zřídit vyšetřovací komisi, navrhne-li to nejméně pětina poslanců. (2) Řízení před komisí upraví zákon. Čl. 31 (1) Komory zřizují jako své orgány výbory a komise. (2) Činnost výborů a komisí upraví zákon. Čl. 32 Poslanec nebo senátor, který je členem vlády, nemůţe být předsedou či místopředsedou Poslanecké sněmovny nebo Senátu ani členem parlamentních výborů, vyšetřovací komise nebo komisí. Čl. 33 (1) Dojde-li k rozpuštění Poslanecké sněmovny, přísluší Senátu přijímat zákonná opatření ve věcech, které nesnesou odkladu a vyţadovaly by jinak přijetí zákona. (2) Senátu však nepřísluší přijímat zákonné opatření ve věcech Ústavy, státního rozpočtu , státního závěrečného účtu , volebního zákona a mezinárodních smluv podle čl. 10. (3) Zákonné opatření můţe Senátu navrhnout jen vláda. (4) Zákonné opatření Senátu podepisuje předseda republiky a předseda vlády; vyhlašuje se stejně jako zákony.

Senátu,¨prezident

(5) Zákonné opatření Senátu musí být schváleno Poslaneckou sněmovnou na její první schůzi. Neschválí-li je Poslanecká sněmovna, pozbývá další platnosti. Čl. 34 (1) Zasedání komor jsou stálá. Zasedání Poslanecké sněmovny svolává prezident republiky tak, aby bylo zahájeno nejpozději třicátý den po dni voleb; neučiní-li tak, sejde se Poslanecká sněmovna třicátý den po dni voleb.

74 UTB ve Zlíně, Fakulta aplikované informatiky Základy teorie práva _________________________________________________________________ (2) Zasedání komory můţe být usnesením přerušeno. Celková doba, po kterou můţe být zasedání přerušeno, nesmí překročit sto dvacet dnů v roce. (3) V době přerušení zasedání můţe předseda Poslanecké sněmovny nebo Senátu svolat komoru ke schůzi před stanoveným termínem. Učiní tak vţdy, poţádá-li jej o to prezident republiky, vláda nebo nejméně pětina členů komory. (4) Zasedání Poslanecké sněmovny období nebo jejím rozpuštěním.

končí

uplynutím

jejího volebního

Čl. 35 (1) Poslaneckou sněmovnu můţe rozpustit prezident republiky, jestliţe a) Poslanecká sněmovna nevyslovila důvěru nově jmenované vládě, jejíţ předseda byl prezidentem republiky jmenován na návrh předsedy Poslanecké sněmovny, b) Poslanecká sněmovna se neusnese do tří měsíců o vládním návrhu zákona, s jehoţ projednáním spojila vláda otázku důvěry, c) zasedání Poslanecké sněmovny bylo přerušeno po dobu delší, neţ je přípustné, d) Poslanecká sněmovna nebyla po dobu delší tří měsíců způsobilá se usnášet, ačkoliv nebylo její zasedání přerušeno a ačkoliv byla v té době opakovaně svolána ke schůzi. (2) Poslaneckou sněmovnu nelze rozpustit tři měsíce před skončením jejího volebního období. Čl. 36 Schůze komor jsou veřejné. Veřejnost můţe být vyloučena jen za podmínek stanovených zákonem. Čl. 37 (1) Společnou schůzi komor svolává předseda Poslanecké sněmovny. (2) Pro jednání společné sněmovny.

schůze

komor platí jednací řád Poslanecké

Čl. 38 (1) Člen vlády má právo účastnit se schůzí obou komor, jejich výborů a komisí. Udělí se mu slovo, kdykoliv o to poţádá. (2) Člen vlády je povinen osobně se dostavit do schůze Poslanecké sněmovny na základě jejího usnesení. To platí i o schůzi výboru, komise nebo vyšetřovací komise, kde však se člen vlády můţe dát zastupovat svým náměstkem nebo jiným členem vlády, není-li výslovně poţadována jeho osobní účast.

75 UTB ve Zlíně, Fakulta aplikované informatiky Základy teorie práva _________________________________________________________________ Čl. 39 (1) Komory jsou způsobilé se usnášet za přítomnosti alespoň jedné třetiny svých členů. (2) K přijetí usnesení komory je třeba souhlasu nadpoloviční většiny přítomných poslanců nebo senátorů, nestanoví-li Ústava jinak. (3) K přijetí usnesení o vyhlášení válečného stavu a k přijetí usnesení o souhlasu s vysláním ozbrojených sil České republiky mimo území České republiky nebo s pobytem ozbrojených sil jiných států na území České republiky, jakoţ i k přijetí usnesení o účasti České republiky v obranných systémech mezinárodní organizace, jíţ je Česká republika členem, je třeba souhlasu nadpoloviční většiny všech poslanců a nadpoloviční většiny všech senátorů. (4) K přijetí ústavního zákona a souhlasu k ratifikaci mezinárodní smlouvy uvedené v čl. 10a odst. 1 je třeba souhlasu třípětinové většiny všech poslanců a třípětinové většiny přítomných senátorů. Čl. 40 K přijetí volebního zákona a zákona o zásadách jednání a styku obou komor mezi sebou, jakoţ i navenek a zákona o jednacím řádu Senátu je třeba, aby byl schválen Poslaneckou sněmovnou a Senátem. Čl. 41 (1) Návrhy zákonů se podávají Poslanecké sněmovně. (2) Návrh zákona můţe podat poslanec, skupina poslanců, Senát, vláda nebo zastupitelstvo vyššího územního samosprávného celku. Čl. 42 (1) Návrh zákona o státním rozpočtu a návrh státního závěrečného účtu podává vláda. (2) Tyto návrhy projednává na veřejné Poslanecká sněmovna.

schůzi a usnáší

se o nich jen

Čl. 43 (1) Parlament rozhoduje o vyhlášení válečného stavu, je-li Česká republika napadena, nebo je-li třeba plnit mezinárodní smluvní závazky o společné obraně proti napadení. (2) Parlament rozhoduje o účasti České republiky v obranných systémech mezinárodní organizace, jíţ je Česká republika členem.


(3) Parlament vyslovuje souhlas a) s vysláním ozbrojených sil České republiky mimo území České republiky, b) s pobytem ozbrojených sil jiných států na území České republiky, nejsou-li taková rozhodnutí vyhrazena vládě. (4) Vláda rozhoduje o vyslání ozbrojených sil České republiky mimo území České republiky a o pobytu ozbrojených sil jiných států na území České republiky, a to nejdéle na dobu 60 dnů, jde-li o a) plnění závazků z mezinárodních smluv o společné obraně proti napadení, b) účast na mírových operacích podle rozhodnutí mezinárodní organizace, jíţ je Česká republika členem, a to se souhlasem přijímajícího státu, c) účast na záchranných pracích při ţivelních pohromách, průmyslových nebo ekologických haváriích. (5) Vláda dále rozhoduje a) o průjezdu ozbrojených sil jiných států přes území České republiky nebo o jejich přeletu nad územím České republiky, b) o účasti ozbrojených sil České republiky na vojenských cvičeních mimo území České republiky a o účasti ozbrojených sil jiných států na vojenských cvičeních na území České republiky. (6) O rozhodnutích podle odstavců 4 a 5 informuje vláda neprodleně obě komory Parlamentu. Parlament můţe rozhodnutí vlády zrušit; ke zrušení rozhodnutí vlády postačuje nesouhlasné usnesení jedné z komor přijaté nadpoloviční většinou všech členů komory. Čl. 44 (1) Vláda má právo vyjádřit se ke všem návrhům zákonů. (2) Nevyjádří-li se vláda do třiceti doručen, platí, ţe se vyjádřila kladně.

dnů od doby, kdy jí byl návrh zákona

(3) Vláda je oprávněna ţádat, aby Poslanecká sněmovna skončila projednávání vládního návrhu zákona do tří měsíců od jeho předloţení, pokud s tím vláda spojí ţádost o vyslovení důvěry. Čl. 45 Návrh zákona, se kterým Poslanecká sněmovna vyslovila souhlas, postoupí Poslanecká sněmovna Senátu bez zbytečného odkladu. Čl. 46 (1) Senát projedná návrh zákona a usnese se k němu do třiceti dnů od jeho postoupení.

77 UTB ve Zlíně, Fakulta aplikované informatiky Základy teorie práva _________________________________________________________________ (2) Senát svým usnesením návrh zákona schválí nebo zamítne nebo vrátí Poslanecké sněmovně s pozměňovacími návrhy anebo vyjádří vůli nezabývat se jím. (3) Jestliţe se Senát nevyjádří ve lhůtě podle odstavce 1, platí, ţe je návrh zákona přijat. Čl. 47 (1) Jestliţe Senát návrh zákona zamítne, hlasuje o něm Poslanecká sněmovna znovu. Návrh zákona je přijat, jestliţe je schválen nadpoloviční většinou všech poslanců. (2) Jestliţe Senát návrh zákona vrátí Poslanecké sněmovně s pozměňovacími návrhy, hlasuje o něm Poslanecká sněmovna ve znění schváleném Senátem. Jejím usnesením je návrh zákona přijat. (3) Jestliţe Poslanecká sněmovna neschválí návrh zákona ve znění schváleném Senátem, hlasuje znovu o návrhu zákona ve znění, ve kterém byl postoupen Senátu. Návrh zákona je přijat, jestliţe je schválen nadpoloviční většinou všech poslanců. (4) Pozměňovací návrhy nejsou při projednávání zamítnutého nebo vráceného návrhu zákona v Poslanecké sněmovně přípustné. Čl. 48 Jestliţe Senát vyjádří vůli nezabývat se návrhem zákona, je tímto usnesením návrh zákona přijat. Čl. 49 K ratifikaci mezinárodních smluv a) upravujících práva a povinnosti osob, b) spojeneckých, mírových a jiných politických, c) z nichţ vzniká členství České republiky v mezinárodní organizaci, d) hospodářských, jeţ jsou všeobecné povahy, e) o dalších věcech, jejichţ úprava je vyhrazena zákonu, je třeba souhlasu obou komor Parlamentu. Čl. 50 (1) Prezident republiky má právo vrátit přijatý zákon s výjimkou zákona ústavního, s odůvodněním do patnácti dnů ode dne, kdy mu byl postoupen. (2) O vráceném zákonu hlasuje Poslanecká sněmovna znovu. Pozměňovací návrhy nejsou přípustné. Jestliţe Poslanecká sněmovna setrvá na vráceném zákonu nadpoloviční většinou všech poslanců, zákon se vyhlásí. Jinak platí, ţe zákon nebyl přijat.

78 UTB ve Zlíně, Fakulta aplikované informatiky Základy teorie práva _________________________________________________________________ Čl. 51 Přijaté zákony podepisuje republiky a předseda vlády.

předseda

Poslanecké

sněmovny, prezident

Čl. 52 (1) K platnosti zákona je třeba, aby byl vyhlášen. (2) Způsob vyhlášení zákona a mezinárodní smlouvy stanoví zákon.

Čl. 53 (1) Kaţdý poslanec má právo interpelovat vládu nebo její členy ve věcech jejich působnosti. (2) Interpelovaní členové vlády odpovědí na interpelaci do třiceti dnů ode dne jejího podání. HLAVA TŘETÍ Moc výkonná Prezident republiky Čl. 54 (1) Prezident republiky je hlavou státu. (2) Prezidenta republiky volí Parlament na společné schůzi obou komor. (3) Prezident republiky není z výkonu své funkce odpovědný. Čl. 55 Prezident republiky se ujímá úřadu sloţením slibu. Volební období prezidenta republiky trvá pět let a začíná dnem sloţení slibu. Čl. 56 Volba se koná v posledních třiceti dnech volebního období úřadujícího prezidenta republiky. Uvolní-li se úřad prezidenta republiky, koná se volba do třiceti dnů. Čl. 57 (1) Prezidentem Senátu.

republiky můţe

být zvolen

občan, který je volitelný do

79 UTB ve Zlíně, Fakulta aplikované informatiky Základy teorie práva _________________________________________________________________ (2) Nikdo nemůţe být zvolen více neţ dvakrát za sebou. Čl. 58 (1) Navrhovat kandidáta je oprávněno nejméně deset poslanců nebo deset senátorů. (2) Prezidentem republiky je zvolen kandidát, který získal nadpoloviční většinu hlasů všech poslanců i nadpoloviční většinu hlasů všech senátorů. (3) Nezíská-li ţádný z kandidátů nadpoloviční většinu hlasů všech a všech senátorů, koná se do čtrnácti dnů druhé kolo volby.

poslanců

(4) Do druhého kola postupuje kandidát, který získal nejvyšší počet hlasů v Poslanecké sněmovně, a kandidát, který získal nejvyšší počet hlasů v Senátu. (5) Je-li více kandidátů, kteří získali stejný nejvyšší počet hlasů v Poslanecké sněmovně, nebo více kandidátů, kteří získali stejný nejvyšší počet hlasů v Senátu, sečtou se hlasy odevzdané pro ně v obou komorách. Do druhého kola postupuje kandidát, který takto získal nejvyšší počet hlasů. (6) Zvolen je kandidát, který získal nadpoloviční většinu hlasů přítomných poslanců i nadpoloviční většinu hlasů přítomných senátorů. (7) Nebyl-li prezident republiky zvolen ani ve druhém kole, koná se do čtrnácti dnů třetí kolo volby, v němţ je zvolen ten z kandidátů druhého kola, který získal nadpoloviční většinu hlasů přítomných poslanců a senátorů. (8) Nebyl-li prezident republiky zvolen ani ve třetím kole, konají se nové volby. Čl. 59 (1) Prezident republiky sloţí slib sněmovny na společné schůzi obou komor.

do

rukou

předsedy Poslanecké

(2) Slib prezidenta republiky zní: "Slibuji věrnost České republice. Slibuji, ţe budu zachovávat její Ústavu a zákony. Slibuji na svou čest, ţe svůj úřad budu zastávat v zájmu všeho lidu a podle svého nejlepšího vědomí a svědomí.". Čl. 60 Odmítne-li prezident republiky sloţit slib nebo sloţí-li slib s výhradou, hledí se na něho, jako by nebyl zvolen. Čl. 61 Prezident republiky Poslanecké sněmovny.

se

můţe

vzdát

svého

úřadu

do rukou předsedy

80 UTB ve Zlíně, Fakulta aplikované informatiky Základy teorie práva _________________________________________________________________ Čl. 62 Prezident republiky a) jmenuje a odvolává předsedu a další členy vlády a přijímá jejich demisi, odvolává vládu a přijímá její demisi, b) svolává zasedání Poslanecké sněmovny, c) rozpouští Poslaneckou sněmovnu, d) pověřuje vládu, jejíţ demisi přijal nebo kterou odvolal, vykonáváním jejích funkcí prozatímně aţ do jmenování nové vlády, e) jmenuje soudce Ústavního soudu, jeho předsedu a místopředsedy, f) jmenuje ze soudců předsedu a místopředsedy Nejvyššího soudu, g) odpouští a zmírňuje tresty uloţené soudem, nařizuje, aby se trestní řízení nezahajovalo, a bylo-li zahájeno, aby se v něm nepokračovalo, a zahlazuje odsouzení, h) má právo vrátit Parlamentu přijatý zákon s výjimkou zákona ústavního, i) podepisuje zákony, j) jmenuje prezidenta a viceprezidenta Nejvyššího kontrolního úřadu, (k) jmenuje členy Bankovní rady České národní banky. Čl. 63 (1) Prezident republiky dále a) zastupuje stát navenek, b) sjednává a ratifikuje mezinárodní smlouvy; sjednávání mezinárodních smluv můţe přenést na vládu nebo s jejím souhlasem na její jednotlivé členy, c) je vrchním velitelem ozbrojených sil, d) přijímá vedoucí zastupitelských misí, e) pověřuje a odvolává vedoucí zastupitelských misí, f) vyhlašuje volby do Poslanecké sněmovny a do Senátu, g) jmenuje a povyšuje generály, h) propůjčuje a uděluje státní vyznamenání, nezmocní-li k tomu jiný orgán, i) jmenuje soudce, j) má právo udělovat amnestii. (2) Prezidentovi republiky přísluší vykonávat i pravomoci, které nejsou výslovně v ústavním zákoně uvedeny, stanoví-li tak zákon. (3) Rozhodnutí prezidenta republiky vydané podle odstavců 1 a 2 vyţaduje ke své platnosti spolupodpis předsedy vlády nebo jím pověřeného člena vlády. (4) Za rozhodnutí prezidenta republiky, které vyţaduje spolupodpis předsedy vlády nebo jím pověřeného člena vlády, odpovídá vláda. Čl. 64 (1) Prezident republiky má právo účastnit se schůzí obou komor Parlamentu, jejich výborů a komisí. Udělí se mu slovo, kdykoliv o to poţádá.

81 UTB ve Zlíně, Fakulta aplikované informatiky Základy teorie práva _________________________________________________________________ (2) Prezident republiky má právo účastnit se schůzí vlády, vyţádat si od vlády a jejích členů zprávy a projednávat s vládou nebo s jejími členy otázky, které patří do jejich působnosti. Čl. 65 (1) Prezidenta republiky nelze zadrţet, trestně stíhat ani stíhat pro přestupek nebo jiný správní delikt. (2) Prezident republiky můţe být stíhán pro velezradu, a to před Ústavním soudem na základě ţaloby Senátu. Trestem můţe být ztráta prezidentského úřadu a způsobilosti jej znovu nabýt. (3) Trestní stíhání pro trestné činy spáchané po dobu výkonu funkce prezidenta republiky je navţdy vyloučeno. Čl. 66 Uvolní-li se úřad prezidenta republiky a nový prezident republiky ještě není zvolen nebo nesloţil slib, rovněţ nemůţe-li prezident republiky svůj úřad ze závaţných důvodů vykonávat a usnese-li se na tom Poslanecká sněmovna a Senát, přísluší výkon funkcí podle čl. 63 odst. 1 písm. a), b), c), d), e), h), i), j), čl. 63 odst. 2 předsedovi vlády. Předsedovi Poslanecké sněmovny přísluší v době, kdy předseda vlády vykonává vymezené funkce prezidenta republiky výkon funkcí prezidenta republiky podle čl. 62 písm. a), b), c), d), e), k); uvolní-li se úřad prezidenta republiky v době, kdy je Poslanecká sněmovna rozpuštěna, přísluší výkon těchto funkcí předsedovi Senátu. Vláda Čl. 67 (1) Vláda je vrcholným orgánem výkonné moci. (2) Vláda se skládá z předsedy vlády, místopředsedů vlády a ministrů. Čl. 68 (1) Vláda je odpovědna Poslanecké sněmovně. (2) Předsedu vlády jmenuje prezident republiky a na jeho návrh jmenuje ostatní členy vlády a pověřuje je řízením ministerstev nebo jiných úřadů. (3) Vláda předstoupí do třiceti dnů po svém jmenování před Poslaneckou sněmovnu a poţádá ji o vyslovení důvěry. (4) Pokud nově jmenovaná vláda nezíská v Poslanecké sněmovně důvěru, postupuje se podle odstavců 2 a 3. Jestliţe ani takto jmenovaná vláda nezíská důvěru Poslanecké sněmovny, jmenuje prezident republiky předsedu vlády na návrh předsedy Poslanecké sněmovny.

82 UTB ve Zlíně, Fakulta aplikované informatiky Základy teorie práva _________________________________________________________________ (5) V ostatních případech prezident republiky jmenuje a odvolává na návrh předsedy vlády ostatní členy vlády a pověřuje je řízením ministerstev nebo jiných úřadů. Čl. 69 (1) Člen vlády skládá slib do rukou prezidenta republiky. (2) Slib člena vlády zní: "Slibuji věrnost České republice. Slibuji, ţe budu zachovávat její Ústavu a zákony a uvádět je v ţivot. Slibuji na svou čest, ţe budu zastávat svůj úřad svědomitě a nezneuţiji svého postavení.". Čl. 70 Člen vlády nesmí vykonávat činnosti, jejichţ povaha odporuje výkonu jeho funkce. Podrobnosti stanoví zákon. Čl. 71 Vláda můţe předloţit Poslanecké sněmovně ţádost o vyslovení důvěry. Čl. 72 (1) Poslanecká sněmovna můţe vyslovit vládě nedůvěru. (2) Návrh na vyslovení nedůvěry vládě projedná Poslanecká sněmovna, jen je-li podán písemně nejméně padesáti poslanci. K přijetí návrhu je třeba souhlasu nadpoloviční většiny všech poslanců. Čl. 73 (1) Předseda vlády podává demisi do rukou prezidenta republiky. Ostatní členové vlády podávají demisi do rukou prezidenta republiky prostřednictvím předsedy vlády. (2) Vláda podá demisi, jestliţe Poslanecká sněmovna zamítla její ţádost o vyslovení důvěry nebo jestliţe jí vyslovila nedůvěru. Vláda podá demisi vţdy po ustavující schůzi nově zvolené Poslanecké sněmovny. (3) Podá-li přijme.

vláda

demisi

podle

odstavce 2, prezident republiky demisi

Čl. 74 Prezident republiky odvolá člena vlády, jestliţe to navrhne předseda vlády. Čl. 75

83 UTB ve Zlíně, Fakulta aplikované informatiky Základy teorie práva _________________________________________________________________ Prezident republiky odvolá vládu, která nepodala demisi, ačkoliv ji byla povinna podat. Čl. 76 (1) Vláda rozhoduje ve sboru. (2) K přijetí usnesení vlády je třeba souhlasu nadpoloviční většiny všech jejích členů.

Čl. 77 (1) Předseda vlády organizuje činnost vlády, řídí její schůze, vystupuje jejím jménem a vykonává další činnosti, které jsou mu svěřeny Ústavou nebo jinými zákony. (2) Předsedu vlády zastupuje místopředseda vlády nebo jiný pověřený člen vlády. Čl. 78 K provedení zákona a v jeho mezích je vláda oprávněna vydávat nařízení. Nařízení podepisuje předseda vlády a příslušný člen vlády. Čl. 79 (1) Ministerstva a jiné správní úřady lze zřídit a jejich působnost stanovit pouze zákonem. (2) Právní poměry státních zaměstnanců v ministerstvech a jiných správních úřadech upravuje zákon. (3) Ministerstva, jiné správní úřady a orgány územní samosprávy mohou na základě a v mezích zákona vydávat právní předpisy, jsou-li k tomu zákonem zmocněny. Čl. 80 (1) Státní zastupitelství zastupuje veřejnou ţalobu vykonává i další úkoly, stanoví-li tak zákon.

v trestním řízení;

(2) Postavení a působnost státního zastupitelství stanoví zákon. HLAVA ČTVRTÁ Moc soudní Čl. 81

84 UTB ve Zlíně, Fakulta aplikované informatiky Základy teorie práva _________________________________________________________________ Soudní moc vykonávají jménem republiky nezávislé soudy. Čl. 82 (1) Soudci jsou při výkonu své funkce nezávislí. Jejich nestrannost nesmí nikdo ohroţovat. (2) Soudce nelze proti jeho vůli odvolat nebo přeloţit k jinému soudu; výjimky vyplývající zejména z kárné odpovědnosti stanoví zákon. (3) Funkce soudce není slučitelná s funkcí prezidenta republiky, člena Parlamentu ani s jakoukoli funkcí ve veřejné správě; zákon stanoví, se kterými dalšími činnostmi je výkon soudcovské funkce neslučitelný. Ústavní soud Čl. 83 Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Čl. 84 (1) Ústavní soud se skládá z 15 soudců, kteří jsou jmenováni na dobu deseti let. (2) Soudce Ústavního soudu jmenuje prezident republiky se souhlasem Senátu. (3) Soudcem Ústavního soudu můţe být jmenován bezúhonný občan, který je volitelný do Senátu, má vysokoškolské právnické vzdělání a byl nejméně deset let činný v právnickém povolání. Čl. 85 (1) Sloţením slibu do rukou prezidenta republiky se soudce Ústavního soudu ujímá své funkce. (2) Slib soudce Ústavního soudu zní: "Slibuji na svou čest a svědomí, ţe budu chránit neporušitelnost přirozených práv člověka a práv občana, řídit se ústavními zákony a rozhodovat podle svého nejlepšího přesvědčení nezávisle a nestranně.". (3) Odmítne-li soudce sloţit slib nebo sloţí-li slib s výhradou, hledí se na něho, jako by nebyl jmenován. Čl. 86 (1) Soudce Ústavního soudu nelze trestně stíhat bez souhlasu Senátu. Odepře-li Senát souhlas, je trestní stíhání navţdy vyloučeno.

85 UTB ve Zlíně, Fakulta aplikované informatiky Základy teorie práva _________________________________________________________________ (2) Soudce Ústavního soudu lze zadrţet jen, byl-li dopaden při spáchání trestného činu, anebo bezprostředně poté. Příslušný orgán je povinen zadrţení ihned oznámit předsedovi Senátu. Nedá-li předseda Senátu do 24 hodin od zadrţení souhlas k odevzdání zadrţeného soudu, je příslušný orgán povinen ho propustit. Na své první následující schůzi Senát rozhodne o přípustnosti trestního stíhání s konečnou platností. (3) Soudce Ústavního soudu má právo odepřít svědectví o skutečnostech, které se dozvěděl v souvislosti s výkonem své funkce, a to i poté, kdy přestal být soudcem Ústavního soudu. Čl. 87 (1) Ústavní soud rozhoduje a) o zrušení zákonů nebo jejich jednotlivých ustanovení , jsou-li v rozporu s ústavním pořádkem, b) o zrušení jiných právních předpisů nebo jejich jednotlivých ustanovení, jsouli v rozporu s ústavním pořádkem nebo zákonem, c) o ústavní stíţnosti orgánů územní samosprávy proti nezákonnému zásahu státu, d) o ústavní stíţnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod, e) o opravném prostředku proti rozhodnutí ve věci ověření volby poslance nebo senátora, f) v pochybnostech o ztrátě volitelnosti a o neslučitelnosti výkonu funkcí poslance nebo senátora podle čl. 25, g) o ústavní ţalobě Senátu proti prezidentu republiky podle čl. 65 odst. 2, h) o návrhu prezidenta republiky na zrušení usnesení Poslanecké sněmovny a Senátu podle čl. 66, i) o opatřeních nezbytných k provedení rozhodnutí mezinárodního soudu, které je pro Českou republiku závazné, pokud je nelze provést jinak, j) o tom, zda rozhodnutí o rozpuštění politické strany nebo jiné rozhodnutí týkající se činnosti politické strany je ve shodě s ústavními nebo jinými zákony, k) spory o rozsah kompetencí státních orgánů a orgánů územní samosprávy, nepřísluší-li podle zákona jinému orgánu. (2) Ústavní soud dále rozhoduje o souladu mezinárodní smlouvy podle čl. 10a a čl. 49 s ústavním pořádkem, a to před její ratifikací. Do rozhodnutí Ústavního soudu nemůţe být smlouva ratifikována. (3) Zákon můţe stanovit, ţe namísto Ústavního soudu rozhoduje Nejvyšší správní soud a) o zrušení právních předpisů nebo jejich jednotlivých ustanovení, jsou-li v rozporu se zákonem, b) spory o rozsah kompetencí státních orgánů a orgánů územní samosprávy, nepřísluší-li podle zákona jinému orgánu. Čl. 88

86 UTB ve Zlíně, Fakulta aplikované informatiky Základy teorie práva _________________________________________________________________ (1) Zákon stanoví, kdo a za jakých podmínek je oprávněn podat návrh na zahájení řízení a další pravidla o řízení před Ústavním soudem. (2) Soudci Ústavního soudu jsou při svém rozhodování vázáni pouze ústavním pořádkem a zákonem podle odstavce 1. Čl. 89 (1) Rozhodnutí Ústavního soudu je vykonatelné, jakmile bylo vyhlášeno způsobem stanoveným zákonem, pokud Ústavní soud o jeho vykonatelnosti nerozhodl jinak. (2) Vykonatelná rozhodnutí orgány i osoby.

Ústavního soudu jsou

závazná pro všechny

(3) Rozhodnutí Ústavního soudu, kterým byl podle čl. 87 odst. 2 vysloven nesoulad mezinárodní smlouvy s ústavním pořádkem, brání ratifikaci smlouvy do doby, neţ bude nesoulad odstraněn. Soudy Čl. 90 Soudy jsou povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům. Jen soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy. Čl. 91 (1) Soustavu soudů tvoří Nejvyšší soud, Nejvyšší správní soud, vrchní, krajské a okresní soudy. Zákon můţe stanovit jejich jiné označení. (2) Působnost a organizaci soudů stanoví zákon. Čl. 92 Nejvyšší soud je vrcholným soudním orgánem ve věcech patřících do pravomoci soudů s výjimkou záleţitostí, o nichţ rozhoduje Ústavní soud nebo Nejvyšší správní soud. Čl. 93 (1) Soudce je jmenován do funkce prezidentem republiky bez časového omezení. Své funkce se ujímá sloţením slibu. (2) Soudcem můţe být jmenován bezúhonný občan, který má vysokoškolské právnické vzdělání. Další předpoklady a postup stanoví zákon. Čl. 94

87 UTB ve Zlíně, Fakulta aplikované informatiky Základy teorie práva _________________________________________________________________ (1) Zákon stanoví případy, kdy soudci rozhodují v senátu a jaké je jeho sloţení. V ostatních případech rozhodují jako samosoudci. (2) Zákon můţe stanovit, ve kterých věcech a jakým způsobem se na rozhodování soudů podílejí vedle soudců i další občané. Čl. 95 (1) Soudce je při rozhodování vázán zákonem a mezinárodní smlouvou, která je součástí právního řádu; je oprávněn posoudit soulad jiného právního předpisu se zákonem nebo s takovou mezinárodní smlouvou. (2) Dojde-li soud k závěru, ţe zákon, jehoţ má být při řešení věci pouţito, je v rozporu s ústavním pořádkem, předloţí věc Ústavnímu soudu. Čl. 96 (1) Všichni účastníci řízení mají před soudem rovná práva. (2) Jednání před soudem je ústní a veřejné; výjimky stanoví zákon. Rozsudek se vyhlašuje vţdy veřejně. HLAVA PÁTÁ Nejvyšší kontrolní úřad Čl. 97 (1) Nejvyšší kontrolní úřad je nezávislý orgán. Vykonává kontrolu hospodaření se státním majetkem a plnění státního rozpočtu. (2) Prezidenta a viceprezidenta Nejvyššího kontrolního úřadu jmenuje prezident republiky na návrh Poslanecké sněmovny. (3) Postavení, působnost, organizační strukturu a další podrobnosti stanoví zákon. HLAVA ŠESTÁ Česká národní banka Čl. 98 (1) Česká národní banka je ústřední bankou státu. Hlavním cílem její činnosti je péče o cenovou stabilitu; do její činnosti lze zasahovat pouze na základě zákona. (2) Postavení, působnost a další podrobnosti stanoví zákon. HLAVA SEDMÁ Územní samospráva

88 UTB ve Zlíně, Fakulta aplikované informatiky Základy teorie práva _________________________________________________________________ Čl. 99 Česká republika se člení na obce, které jsou základními územními samosprávnými celky, a kraje, které jsou vyššími územními samosprávnými celky. Čl. 100 (1) Územní samosprávné celky jsou územními společenstvími občanů, která mají právo na samosprávu. Zákon stanoví, kdy jsou správními obvody. (2) Obec je vţdy součástí vyššího územního samosprávného celku. (3) Vytvořit nebo zrušit vyšší územní samosprávný celek lze jen ústavním zákonem. Čl. 101 (1) Obec je samostatně spravována zastupitelstvem. (2) Vyšší územní samosprávný zastupitelstvem.

celek je

samostatně spravován

(3) Územní samosprávné celky jsou veřejnoprávními korporacemi, které mohou mít vlastní majetek a hospodaří podle vlastního rozpočtu. (4) Stát můţe zasahovat do činnosti územních samosprávných celků, jen vyţaduje-li to ochrana zákona, a jen způsobem stanoveným zákonem. Čl. 102 (1) Členové zastupitelstev jsou voleni tajným všeobecného, rovného a přímého volebního práva.

hlasováním na základě

(2) Funkční období zastupitelstva je čtyřleté. Zákon stanoví, za jakých podmínek se vyhlásí nové volby zastupitelstva před uplynutím jeho funkčního období. Čl. 103 zrušen Čl. 104 (1) Působnost zastupitelstev můţe být stanovena jen zákonem. (2) Zastupitelstvo obce rozhoduje ve věcech samosprávy, pokud nejsou zákonem svěřeny zastupitelstvu vyššího územního samosprávného celku. (3) Zastupitelstva mohou v mezích své působnosti vydávat obecně závazné vyhlášky.

89 UTB ve Zlíně, Fakulta aplikované informatiky Základy teorie práva _________________________________________________________________ Čl. 105 Výkon státní správy lze svěřit orgánům samosprávy jen tehdy, stanoví-li to zákon.

HLAVA OSMÁ Přechodná a závěrečná ustanovení Čl. 106 (1) Dnem účinnosti této Ústavy se Česká národní rada stává Poslaneckou sněmovnou, jejíţ volební období skončí dnem 6. června 1996. (2) Do doby zvolení Senátu podle Ústavy vykonává funkce Senátu Prozatímní Senát. Prozatímní Senát se ustaví způsobem, který stanoví ústavní zákon. Do nabytí účinnosti tohoto zákona vykonává funkce Senátu Poslanecká sněmovna. (3) Poslaneckou sněmovnu nelze rozpustit, dokud vykonává funkci Senátu podle odstavce 2. (4) Do přijetí zákonů o jednacím řádu komor se postupuje v jednotlivých komorách podle jednacího řádu České národní rady. Čl. 107 (1) Zákon o volbách do Senátu stanoví, jakým způsobem se při prvních volbách do Senátu určí třetina senátorů, jejichţ volební období bude dvouleté, a třetina senátorů, jejichţ volební období bude čtyřleté. (2) Zasedání Senátu svolá prezident republiky tak, aby bylo zahájeno nejpozději třicátý den po dni voleb; neučiní-li tak, sejde se Senát třicátý den po dni voleb. Čl. 108 Vláda České republiky jmenovaná po volbách v roce 1992 a vykonávající svou funkci ke dni účinnosti Ústavy se povaţuje za vládu jmenovanou podle této Ústavy. Čl. 109

90 UTB ve Zlíně, Fakulta aplikované informatiky Základy teorie práva _________________________________________________________________ Do doby zřízení státního České republiky.

zastupitelství vykonává jeho funkce prokuratura Čl. 110

Do 31. prosince 1993 tvoří soustavu soudů téţ vojenské soudy. Čl. 111 Soudci všech soudů České republiky vykonávající funkci soudce ke dni nabytí účinnosti této Ústavy se povaţují za soudce jmenované podle Ústavy České republiky. Čl. 112 (1) Ústavní pořádek České republiky tvoří tato Ústava, Listina základních práv a svobod, ústavní zákony přijaté podle této Ústavy a ústavní zákony Národního shromáţdění Československé republiky, Federálního shromáţdění Československé socialistické republiky a České národní rady upravující státní hranice České republiky a ústavní zákony České národní rady přijaté po 6. červnu 1992. (2) Zrušují se dosavadní Ústava, ústavní zákon o československé federaci, ústavní zákony, které je měnily a doplňovaly, a ústavní zákon České národní rady č. 67/1990 Sb., o státních symbolech České republiky. (3) Ostatní ústavní zákony platné na území České republiky ke dni účinnosti této Ústavy mají sílu zákona. Čl. 113 Tato Ústava nabývá účinnosti dnem 1. ledna 1993. Uhde v. r.

Klaus v. r.


7 SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY

Boguszak, J. a kol.: Obecná teorie státu a práva. Praha, 1986. Boguszak, J. a kol.: Teorie státu a práva. Praha: SPN,1968. Filip, J. : Ústavní právo. Masarykova univerzita v Brně, 1993. Malý, K. a kol. : Dějiny státu a práva v Československu. Panorama, 1988. Malý, I. : Základy práva. Masarykova univerzita v Brně, 1997. Vlček, E. a kol. : Dějiny Československého státu a práva-doplněk. Brno, 1992. Nedorost,L. a kol. : Základy práva. EUROLEX BOHEMIA, Praha, 2003. Štefka, V. Právní řád I , Univerzita Tomáše Bati ve Zlíně , 2008


Název

Právní řád I

Autor

JUDr. Vladislav Štefka

Vydavatel

Univerzita Tomáše Bati ve Zlíně Fakulta aplikované informatiky

Vydání

3.doplněné vydání

Vyšlo

2011

Publikace neprošla redakční ani jazykovou úpravou.

ISBN 978-80-7454-123-0

ISBN 978-80-7454-123-0 ISBN 978-80-7318-923-5

9 7 88074 54 1230 9 788073 189235

Zlín 2011 PRÁVNÍ ŘÁD I VLADISLAV ŠTEFKA

Recommend Documents