Ze starých časů k moderně vstříc krok za krokem Těžký úděl být ve vlastní zemi prorokem
Když Jan Kotěra 17. dubna roku 1923 zemřel, nikdo nepochyboval o tom, že s jeho odchodem nejen česká architektura, ale i kultura jako taková, ztratila výraznou osobnost. Rozloučení se nesla, jak už to tak bývá, v patetickém duchu. „Byl jsi člověkem velké víry, vůle a citu,“ pronesl na pohřbu ve své smuteční řeči sochař Jan Štursa. Mladí architekti Otakar Novotný, Pavel Janák či Josef Gočár zavzpomínali na svého učitele. V nekrologu jeden z nejmladších a nejnadanějších Kotěrových žáků Jaromír Krejcar napsal, že „jméno Jana Kotěry zůstane navždy spjato s moderní architekturou první čtvrtiny dvacátého věku, s dobou, která pro příštího historika bude ranní dobou nové epochy v dějinách architektury.“ K Bohu se v tu chvíli ve svém smutku obracel Josip Plečnik a trpce litoval toho, že tentokrát mu jeho přítel odešel nejen do jiného města, ale rovnou na onen svět. Nejenom Kotěrovi přátelé, spolupracovníci a žáci si musili býti vědomi toho, že není okolo takové osobnosti, která by byla schopna náhle prázdné místo zastoupit. Láteřilo se nad tím, že odešel příliš brzy a mladý. Ti, kteří nebožtíkovi za jeho života nepřáli a házeli mu klacky pod nohy, se snad chytili za nos a připustili si konečně, že mu mohlo býti dáno více stavebních příležitostí, když už mu nebylo dopřáno více let. Ano, nejenom Kotěrovi vrstevníci a jeho mladší žáci, ale i příslušníci starší, konzervativně smýšlející generace Kotěru přežili. Zakladatel moderní české architektury, jak bývá Jan Kotěra titulován, se narodil 18. prosince roku 1871 v Brně. Otec Antonín byl Čech, matka Marie rozená Voglová, byla Němka. V Brně rodina po narození syna nepobývala dlouho. Antonín Kotěra v roce 1877
založil německou obchodní školu v Ústí nad Labem a poté v roce 1886 otevřel první českou obchodní školu v Plzni. Na těchto školách byl také ředitelem a rodina jej do Čech následovala. Jeho syn v té době neměl ambice býti profesorem po otci, zrovna tak netoužil po obchodní branži. Vystudoval tedy v Plzni stavební průmyslovou školu. Ta se sice netěšila takové pověsti jako obdobná škola v rodném městě na Moravě, ale i tak mu dala dobré vzdělání. V letech příštích Jan Kotěra již coby ve Vídni vyškolený architekt neučinil žádnou stavební realizaci v Brně, Ústí nad Labem, ani v Plzni. Do Plzně sice poslal návrh na budovu Divadla Josefa Kajetána Tyla, ale soutěž vyhrál návrh Kotěrova vídeňského spolužáka Josefa Hoffmanna. Oba návrhy mladých architektů však byly pro plzeňské radní příliš vídeňské, a proto v roce 1902 byla v Plzni slavnostně otevřena divadelní budova podle konzervativnějšího návrhu Antonína Balšánka i přesto, že ten v architektonické soutěži získal až čtvrté místo. Jan Kotěra si tak mohl ještě před svým působením v českých zemích učinit představu, jak se to u nás má s fair play při veřejných architektonických soutěžích. Po maturitě v roce 1890 odešel do Prahy, kde absolvoval praxi v projekční kanceláři u svého příbuzného inženýra Josefa Freyna a také se setkal s baronem Janem Mladotou ze Solopysk. Praha mladému Kotěrovi možná připadala jako veliký svět, jako kulturní centrum, kde se pozvolna, avšak velmi líně hlásila o slovo probouzející se moderna. V literatuře a ve výtvarném umění se zakládaly spolky (Spolek výtvarných umělců Mánes byl založen již v roce 1887), sepisovaly a podepisovaly se manifesty („Manifest české moderny“ měl být vydán v roce 1895), avšak architektura jakoby spala hlubokým spánkem bezesných historizujících stylů, ve kterých hledala pevné základy pro národní styl. Oba pánové – inženýr i baron - byli velmi prozíraví a nemohli si nevšimnout Kotěrova talentu, který by se v Praze nemohl dostatečně projevit a rozvinout. Praha stále ještě byla v porovnání s Vídní a dalšími evropskými metropolemi zpátečnickým městem, odkud
by si z hluboké české kotliny mladý člověk sotva mohl učinit tolik potřebný světový rozhled. V roce 1894 proto vyslali mladého a v jejich očích nadějného architekta na studia do Vídně s tím, že jej budou finančně podporovat. Kotěra se za to baronovi odvděčil, když mu ještě během svých vídeňských studií navrhnul přestavbu sídla Červený Hrádek a hrobku v Kosově Hoře. Jan Kotěra nemohl přijít do Vídně ve vhodnější dobu. To, co se v Praze pomalu, pozvolna rodilo s ostychem a v bolestech, tady, v hlavním městě Rakousko-uherské monarchie, šlo směle, velkolepě a jaksi šmahem. Když Kotěra nastoupil na zdejší Akademii výtvarného umění, usedl do vedení katedry architektury profesor Otto Wagner. Tento moderně smýšlející architekt měl na své žáky veliký vliv. Byl pokrokový, nejen co se architektury týče, ale i jeho pedagogické metody byly nové, a jak čas ukázal, účinné. Na Akademii se Kotěra seznámil s dalšími studenty. Vždy byl velmi společenský, a tak mezi ně rychle zapadnul a stal se u svých spolužáků velmi oblíbeným společníkem. O ročník výš studoval syn brtnického starosty Josef Hoffmann, o ročník níže pak nastoupil Josip Plečnik, talentovaný student ze slovinské Lublaně. Jan Kotěra byl přímo účasten vzniku sdružení Secese a znal se osobně se všemi, kteří stáli u jeho zrodu, nevyjímaje Josefa Maria Olbricha, který postavil Pavilon Secese a Kolomana Mosera, který pro Pavilon navrhnul krásný reliéf trojice sedících sov. Nepochybně musel zaznamenat příchod také v Brně takřka na den přesně, jen o rok dříve narozeného Adolfa Loose, který se po návratu ze Spojených států amerických usadil ve Vídni a pro nedostatek stavebních zakázek vehementně publikoval články o vídeňské společnosti a kultuře. Nezřídka byly sžíravé a pro mnohé měšťáky to nemohlo být příjemné čtení. Některé metafory jim musely ležet v žaludku jako vídeňský knedlík. Za svoje studijní úspěchy byl Jan Kotěra odměněn Římskou cenou, se kterou se pojila milá povinnost vycestovat na několik měsíců na studijní pobyt do Itálie. Rok před Kotěrou se této pocty dostalo
Josefu Hoffmanovi a rok poté i Josipu Plečnikovi. Svými kresbami z italské cesty se Jan Kotěra představil v Topičově galerii v Praze, čímž na sebe v pravý okamžik dobře upozornil. Však se, Praho, těš! Jan Kotěra nemá stání, a co nevidět se tě pokusí uchvátit! V roce 1898 byl z Prahy do Vídně povolán profesor Friedrich Ohmann, který vyučoval architekturu na v roce 1885 založené pražské Uměleckoprůmyslové škole. Nyní jeho služeb bylo potřeba na císařském dvoře. Architekt Friedrich Ohmann byl poněkud konzervativní a snad i právě jeho přičiněním česká architektura dřímala. Ačkoliv se ve svých stavbách pokoušel uplatňovat secesní prvky, tento nový moderní styl byl vždy přehlušen styly historizujícími. Ale abychom Ohmannovi jenom nekřivdili. Uvádí se, že v roce 1897 postavil první secesní stavbu v Praze, palác Corso, která ovšem byla později v roce 1936 zbourána. Další Ohmannova stavba, hotel Central z let 1898 – 1900 se dochovala a její průčelí bylo dokonce nedávno zrekonstruováno. Těmito stavbami si Friedrich Ohmann vysloužil přezdívku „Jan Křtitel české secese“. Ohmann také obligátní a všudypřítomný neorenesanční a neogotický styl obohatil o styl neobarokní, což bylo jistě inovativní a přispělo to k pestrosti historizujících stylů, avšak o moderním smýšlení a uvažování v jeho případě nemohla být dlouhá řeč. Císař František Josef byl nanejvýše konzervativním páprdou, a když najednou viděl, že ve Vídni není nikoho, kdo by se odpovědně ujal stavebních prací pro císařský palác, povolal staromilského Ohmanna do svých služeb. Císař, narozený v roce 1830, byl na konci devatenáctého století již starý pán s šedivými licousy a pro modernu zaváděnou Otto Wagnerem a jeho žáky neměl příliš pochopení. Ze slušnosti s ohledem na své společenské postavení navštěvoval výstavy v pavilonu Secese, ale nikdy si tam nekoupil nic, čím by rozšířil císařské sbírky. OttoWagner se sice narodil již v roce 1841, ale i ve svých více než padesáti letech dovedl proměnit svoji uměleckou orientaci a směřovat k modernímu pojetí staveb, což se i přestože mladšímu Friedrichu Ohmannovi narozenému v roce 1858, ne zcela dařilo. S blížícím se přelomem devatenáctého
a dvacátého století si však dějiny české architektury vyžadovaly otočit stránku a začít psát novou kapitolu. Příchod Jana Kotěry byl pro českou architekturu vysvobozením z pout historismu. Významný historik a kritik umění Karel Borromejský Mádl se při Kotěrově příchodu do Prahy nechal slyšet, že v Kotěrově talentu… „vzniká nová síla, jaké je české architektuře v té chvíli třeba jako soli, nemá-li tato nadále tonouti v uměleckém konzervativismu jinde již překonaném. Vrací se domů jako architekt, který s přesvědčením muže, ve spásu svoji věřícího, žije a tvoří v moderním proudění.“ Třeba říci, že ne všichni Kotěru v Praze vítali s otevřenou náručí. Již jen skutečnost, že v tak mladém věku dosáhnul profesury (dvacet osm let!) a usednul na uvolněné místo do vedení oboru architektury na Uměleckoprůmyslové škole, byla mnohým trnem v oku. Vždyť v Praze vedle Ohmanna působili i další zkušenější architekti, kteří si na tento významný post brousili drápky. Antonín Balšánek, Osvald Polívka či Josef Fanta. S ohledem na jejich dosavadní zásluhy by si takové vážené postavení zasloužili a mladý Vídní vyškolený frajírek mohl býti umlčen krásnou pozicí asistenta některého z nich. Samozřejmě došlo na zlé řeči, že si vše Jan Kotěra vyjednal u Wagnera ve Vídni, že je protekční hejsek, který teď coby prodloužená ruka mocnářské Vídně začne do historické a česky smýšlející Prahy zavádět ty vídeňské novoty, což samozřejmě nebylo zcela v souladu s českou emancipací Národního obrození. Kotěra se cítil být do Prahy povolán. Vídeň opustil z vlastního rozhodnutí a k lítosti mnohých tamějších přátel. Jeho spolužák a přítel Josip Plečnik jeho odchodu z Vídně velmi želel, když mu v dopise záhy napsal: „Už bohužel mezi námi netvoříš zlatý střed. Dříve jsi byl centrem Ty a dnes už žádné centrum není – sotva se nějaké ještě objeví“ a po celou dobu vzájemného odloučení oba architekti přátelé udržovali čilou korespondenci. Z dnešního pohledu, kdy už si můžeme dovolit vědoucí soudy, je také patrné, že pro svoji kariéru a duševní klid udělal by Kotěra lépe, kdyby
ve Vídni zůstal natrvalo, jako Josef Hoffmann či alespoň o něco déle, jak učinil Josip Plečnik, než jej Kotěra povolal k sobě do Prahy. Jan Kotěra opustil Vídeň v roce 1898, kdy se zde právě přičiněním Otto Wagnera a jeho žáků v následujícím desetiletí počaly dít velké věci. Sedmadvacetiletý Kotěra se navrátil do Prahy se značným sebevědomím a s ideály, které k mládí přirozeně patří. O pět let starší sochař Stanislav Sucharda Kotěru uvedl do Spolku výtvarných umělců Mánes. Architekt ihned začal přispívat do spolkového měsíčníku „Volné směry“ a v nejbližších letech zorganizoval a připravil několik podstatných a pro vývoj českého výtvarného umění nesmírně podnětných a iniciačních výstav. S Kotěrou přišel do Prahy nejen moderně smýšlející architekt a vynikající pedagog, ale také výjimečný organizátor. Vedle toho na sebe v roce 1899 vzal další roli, roli manžela, když se oženil s Bertou Trázníkovou. Zařídil si ihned byt v Jenštejnské ulici. Coby pedagog na Uměleckoprůmyslové škole si vzal za vzor svého vídeňského učitele Otto Wagnera a do roku 1910 si na škole vychoval mnoho žáků, přičemž také výrazně ovlivnil některé ze svých spolupracovníků. Již v roce 1900 vydal po vzoru svého učitele programovou stať „O novém umění“ a v roce 1902 sborník „Práce mé a mých žáků“, v jehož úvodu popsal svůj pedagogický přístup: „Umělecké vyškolení mělo by především sledovat tento cíl: probudit žákovu osobitost, ze všech sil podporovat rozvoj a šlechtění jeho individuality. Učitel na umělecké škole nevnutí tedy svým žákům mluvu svých vlastních děl, a jeho umělecko-výchovný vliv nevybočí z mezí daných základními principy určitého uměleckého nazírání a přesvědčení.“ I v tomto pokrokovém přístupu v sobě Kotěra nezapřel inspiraci profesorem Wagnerem. Kotěra tedy nebyl striktním učitelem ze staré školy, byl spíše mentorem a průvodcem, který se snažil vést každého svého žáka tak, aby ten sám v sobě našel to nejlepší, přitom to, co je mu vlastní. Nakonec snad jen možnost být v přítomnosti Jana Kotěry, sledovat jeho bystré myšlení, muselo býti pro mnohé budoucí talenty inspirativní a podnětné.
Jako architekt se Jan Kotěra v Praze poprvé představil v roce 1900 domem pro Lva Peterku na Václavském náměstí. Toto původně dlouhé tržiště založené již v roce 1348 císařem Karlem IV. se do roku 1848 jmenovalo Koňský trh. Koncem devatenáctého století začínalo toto takřka sedm set metrů dlouhé a šedesát metrů široké náměstí dnes připomínající spíše bulvár měnit svoji podobu. Při jeho horním konci byla v roce 1891 podle návrhu architekta Josefa Schulze dostavěna dodnes největší dominanta náměstí, Národní muzeum. Na celém dnešním Václavském náměstí je jen málo budov, které by pamatovaly dobu před rokem 1900. Jinou dominantou náměstí je pomník Svatého Václava, na který byla vypsána soutěž již v roce 1894, ale vítězný návrh Josefa Václava Myslbeka byl dokončen až v roce 1913. Do té doby stávala barokní, také jezdecká socha světce a českého patrona v centrální části náměstí. Tato socha od Jana Jiřího Bendla z roku 1680 pak byla různě přemísťována, dokud neskončila v lapidáriu Národního muzea a její kopie byla osazena na Vyšehradě. Záhy po odchodu Friedricha Ohmanna do Vídně byl na Václavském náměstí podle jeho návrhu z roku 1895 dostavěn Palác italské pojišťovny Assicurazioni Generali, jehož historizující průčelí je až cukrářsky přezdobené. Na to vše chtěl Kotěra při stavbě Peterkova domu reagovat svou vlastní řečí. Jeho úkolem byl však nakonec jen návrh průčelí, vestibulu a schodiště, kdy návrh půdorysu a vnitřního uspořádání byl svěřen „údajně“ zkušenějšímu Vilému Thierhierovi. Taková praxe, kdy architekt budovu jen dekoroval z pohledové strany, nebyla neobvyklá a Kotěra to nesl trpce. Přesto však na fasádě předvedl své pojetí moderní architektury. Zbavil ji do té doby obligátního historizujícího tvarosloví. „Odhodil všechny římsy jako neužitečné, protože doba v ně přestala věřit,“ komentoval po letech dům Kotěrův spolupracovník Pavel Janák. Rozměrná hladká plocha fasády, kterou narušovala jen figurální dekorace od Josefa Pekárka a Černá madona nad vstupem od Stanislava Suchardy nadzvedávala těžkopádné kritiky ze židlí. Ve stejné době právě jeden ze starších architektů z konzervativního křídla Alois Dlabač na sousední parcele
směrem k dolnímu konci náměstí postavil Administrativní a činžovní dům Občanské záložny. Již tehdy musel vedle Peterkova domu vypadat jako o dobrých deset let starší dům. Významný reprezentant historismu Josef Hlávka před dostavěným Peterkovým domem prohlásil: „No tak! To je ten spasitel z Vídně! Jako by to pes voblízal!“ a div že si u toho neuplivnul. Jistě tímto výrokem musel mnohé nejen pobavit, až se za panděra popadali, ale i potěšit, neboť jim dal v jejich nelichotivém smýšlení o Kotěrovi za pravdu. A Josef Hlávka, to byl pan někdo! Jan Kotěra se jal pera a v dopise svému příteli Richardu Gombrichovi do Vídně kontroval převzatou psí metaforou: „Pravou štvanici proti mně pořádají při mé první práci. Štěkají, protože se bojí, že bych se mohl dotknout jejich kostiček v míse. Nemám tu stejně smýšlejících, s nimiž bych se mohl vypovídat. I kdybych mohl tak Mádla a několik jiných nazvat, přece jen mezi nimi si připadám jako experimentační objekt. Zdá se přece jen, že přesvědčení o cíli a důvěra ve vítězství nejsou tak silné. A potřeboval bych vzpružení, ač jsem o správnosti cesty pevně přesvědčen.“ Brzy po svém příchodu do Prahy se Jan Kotěra takřka vzdával. Naštěstí se nehodlal vzdát bez boje. Ti stejně smýšlející byli se svým experimentem nadšeni, Kotěra je přesvědčil o svém talentu a se sochařem Stanislavem Suchardou navázal užší spolupráci, která měla trvání takřka až do sochařovi předčasné smrti v roce 1916. Již na začátku nového století společně vytvořili a do soutěže zaslali návrh pomníku Jana Husa pro Staroměstské náměstí. Zvítězil ovšem návrh sochaře Ladislava Šalouna, i přestože nedosahoval kvalit méně okázalého návrhu Kotěrova a Suchardova. Porotci to však viděli jinak a my se dnes na situaci také díváme jinýma očima. V roce 1902 jako člen Spolku výtvarných umělců Mánes navrhnul Kotěra dřevěný výstavní pavilon na úpatí Kinského zahrady pod Petřínem. Ihned po jeho dostavění pavilon hostil výstavu plastik francouzského sochaře Augusta Rodina a o tři roky později expozici norského malíře Edvarda Muncha. První je považován za zakladatele
moderního sochařství a druhý je všeobecně známý svým obrazem „Výkřik“, ačkoliv by bylo zavádějící vnímat Muncha jako autora jednoho obrazu. Nakonec portrétoval i Jana Kotěru, byť je to jen kresbička pro českého přítele. Obě výstavy měly pro obec umělců nesmírný význam. Vždyť na základě zhlédnutí Munchovy výstavy byla založena umělecká skupina Osma, v níž se malíři Emil Filla, Antonín Procházka či Bohumil Kubišta přiklonili k expresionismu a fauvismu. Nemělo pak mít dlouhého trvání, kdy umělci Osmy přijali za svůj i kubismus. Umělci i umění lačná veřejnost byli konfrontováni s tím, co ve světě za hranicemi nejen Prahy, ale i monarchie vzniká. Pavilon, který svému architektovi vynesl uznání a respekt, byl ovšem v roce 1917 zbourán. Jan Kotěra byl důležitý pro českou kulturu nejen jako architekt, ale i jako organizátor. „Kotěra nebyl jenom architektem, to byla veliká živá síla, která působila do všech sfér našeho života, vytvářela, měnila, ovlivňovala a organizovala v nejrůznějších sférách naší společnosti. Byl to hlavně Kotěra, který změnil celý ráz našeho uměleckého života, až do jeho příchodu z Vídně hodně sousedského a provinčního, na vědomé evropanství, které dovedlo pracovati už ve styku a souhlasem s ostatním světem. Přiváděl k nám soustavně nové lidi a nové směry a vozil naše umění do světa: Benátek, Říma, Mnichova i do Ameriky. Při tom změnil společenské postavení našich umělců, vyvedl je z temna zakouřených hospod a vymáhal jim honoráře úměrné jejich práci a významu. Hledal práci a zakázky pro umělce své generace, ale dovedl pracovati i s mladými a objevovati jejich schopnosti a prosazoval moderní umění v kruzích, ve kterých přesvědčovalo jenom osobní kouzlo a diskrétní elegance tohoto světoobčana,“ vyjádřil se při příležitosti první posmrtné Kotěrovy retrospektivní výstavy v roce 1926 významný historik umění a profesor na pražské Akademii výtvarných umění Václav Vilém Štech. Kotěrovi však nebylo nadále dopřáno realizovat v Praze větší zakázku, a tak se musel spokojit se stavbou rodinných domů a vil pro těch pár
podobně smýšlejících zákazníků. Naštěstí mezi nimi byli i takoví, kteří si mohli lepší bydlení dovolit. Jan Kotěra získal v průběhu svého vídeňského studia rozhled a i nadále sledoval nové trendy, co se v Evropě na poli vilové architektury aktuálně staví. Znal z první ruky práci Josefa Hoffmanna, který po roce 1900 ve Vídni započal výstavbu vil ve čtvrti Döbling. Stejně jako Hoffmann byl i Kotěra dobře seznámen s anglickým typem vily, jejímž hlavním prostorem byla ústřední schodišťová hala. Kotěra také sledoval a obhajoval práci o tři roky staršího slovenského architekta Dušana Jurkoviče, který si vysloužil přezdívku „Básník dřeva“. Líbilo se mu jeho zacházení s lidovými, folklórními motivy, které Jurkovič předvedl v Luhačovicích a na Pustevnách, a které citlivě kombinoval se secesním stylem. V průběhu výstavby prvních Kotěrových vil si Jurkovič v brněnských Žabovřeskách v roce 1906 postavil vlastní vilu, ve které Jurkovič jedinečným způsobem propojil slovanské lidové motivy, anglické vlivy i pro Brno nedaleké působení Vídně. Jurkovič si sliboval, že se k němu do sousedství nastěhují i další uměnímilovní sousedé, a že tak vytvoří vilovou kolonii na způsob vídeňské Hohe Warte. Tato architektova představa se ovšem nenaplnila. Nacházet většinu vil vídeňáků Josefa Hoffmanna a Adolfa Loose je do jisté míry snadné. Nacházejí se totiž ve Vídni a to ještě pěkně pohromadě, pospolu. Hoffmannovy vily na Hohe Warte spolu prakticky sousedí. Loosovy vily jsou roztroušeny ve čtvrti Hietzing, kde od jedné je to vždy nedaleko k další. Zrovna tak Jurkovičovy Pustevny na Radhošti, lázeňské Luhačovice a přestavba zámku v Novém městě nad Metují nebo křížová cesta na Hostýně tvoří větší celky. Cestovat za poznáním domů od Jana Kotěry je obtížnější. Většinu z nich nepostavil v Praze, ale v malých obcích převážně v Čechách, v blízkosti české metropole. A i ty pražské šťastlivkyně jsou od sebe značně vzdáleny. Návštěvník rodinných domů Jana Kotěry je však odměněn i domy jiných stylů od jiných architektů, neboť Kotěra své vily v Praze, když už se mu dostalo příležitosti
je postavit, stavěl v krásných vilových koloniích a zahradních městech, které na počátku dvacátého století právě vznikaly. Nejprve kolem roku 1902 postavil vilu pro spisovatele Jana Herbena v Hostišově u Votic a vilu pro Františka Fröhlicha v Černošicích u Prahy. Jan Herben byl významným novinářem, který v roce 1886 založil deník „Čas“, do kterého přispíval i Tomáš Garrigue Masaryk. Ten nakonec Jana Herbena v Hostišově několikrát navštívil v době, kdy už byl prezidentem Československé republiky. Černošice, kde si nechal postavit vilu František Fröhlich, byly nejoblíbenější vilovou lokalitou u Prahy. Na oblibě jistě přidávala skutečnost, že leží v údolí řeky Berounky a přitom nedaleko hlavního města. Kotěra se sem později pracovně ještě jednou vrátil. Obliba Černošic, kde se vedle Kotěrových sto let starých domů staví nové domy výborných architektů, přetrvala do dnes. Pražany stále vyhledávanou obec od roku 2010 korunuje Modlitebna Církve bratrské od architekta Zdeňka Fránka, která patří k nejzajímavějším současným sakrálním stavbám u nás. Dobové fotografie Černošic z počátku dvacátého století působí dnes nostalgicky úsměvně, neboť tehdy domy stály idylicky daleko od sebe, ve velikých zahradách a na rozsáhlých pozemcích. Dnes je zástavba Černošic nepoměrně hustší a i přes architektonické kvality některých domů se zde nachází četné variace porevolučního podnikatelského baroka a malebný charakter obce se vytratil. S těmito prvními realizacemi však Jan Kotěra nebyl ve výsledku příliš spokojený. Dobrý pocit měl až z provedení letní vily Vendelína Máchy v Bechyni, která v sobě nezapřela vliv anglických rodinných domů a z vily pro Františka Trmala v pražských Strašnicích, která pod Jurkovičovým vlivem nesla četné lidové prvky. V domě mecenáše umění a bibliofila Vendelína Máchy se scházela pražská intelektuální společnost. František Trmal pak byl ředitelem obchodní školy, a když Kotěra jeho dům v roce 1903 dostavěl, nestál v bezprostředním okolí žádný jiný dům. Architekt upravil i zahradu a navrhnul roubenou kůlnu. Dnes v Trmalově vile sídlí Kotěrovo
centrum, takže je možné zrekonstruovaný dům navštívit a prohlédnout si expozici věnovanou zakladateli moderní české architektury. Paní průvodkyně Trmalovou vilou je zapálená milovnice Jana Kotěry a obdivovatelka jeho díla. Toto rané Kotěrovo údobí vyvrcholilo stavbou vily s ateliérem pro přítele Stanislava Suchardu. Ten sice společně s Kotěrou neuspěl v soutěži na zhotovení pomníku Jana Husa, ale v roce 1901 vyhrál soutěž na pražský pomník Františka Palackého a potřeboval ke zhotovení tak rozměrného díla prostorný ateliér. A když už nový ateliér, tak i s domem pro manželku a dvě děti, Martu a Stanislava. Lidové motivy a ornamenty na Suchardově vile ustoupily zcela do pozadí, o to více se tady projevil vliv anglického bydlení. Mohutná mansardová střecha, arkýře, hrázděné zdivo a drsná omítka. Dům měl ve své době ještě stále spíše neobvyklý asymetrický půdorys, jehož součástí byl i sochařův ateliér. Nezbytná schodišťová hala sloužila i jako galerie Suchardových děl, která se nacházela i v zahradě. Jelikož si Kotěra se Suchardou byli velmi blízcí, dostalo se Janu Kotěrovi příležitosti navrhnout i vnitřní vybavení domu od nábytku po svítidla. Obzvláště s jídelnou si k radosti sochařovy manželky architekt vyhrál do nejmenších detailů. Podobně tvořil své domy Josef Hoffmann, který za tímto účelem s přáteli založil i uměleckořemeslné dílny Wiener Werkstätte. Konec konců pražská Suchardova vila by mezi Hoffmannovy vily ve vídeňské umělecké kolonii Hohe Warte krásně zapadla, zrovna tak jako Stanislav Sucharda by jistě nedělal ostudu svým potenciálním sousedům Kolomanu Moserovi a Carlu Mollovi. Ve vile se scházeli Suchardovi přátelé ze spolku Mánes. Pečení vaření tady byli sochař Josef Mařatka a malíř Antonín Slavíček. Po Slavíčkově smrti v roce 1910 byl Stanislav Sucharda jeho dětem určen za poručníka. Není proto překvapením, že dnes vila stojí na nároží dvou ulic, z nichž jedna se jmenuje Suchardova a druhá Slavíčkova.
Dnes ve vile žije vnučka Stanislava Suchardy se svým synovcem a jeho rodinou. Zřizují Nadaci Stanislava Suchardy a po předchozí domluvě s nimi je možné Suchardovu vilu navštívit. Oba jsou to neuvěřitelně milí vypravěči s obdivuhodnou pamětí. A že těch vzpomínek mají! Usadí návštěvníka do Kotěrou zařízené jídelny, vypravují o své rodině a o každém ze snad stovky uměleckých děl, které jsou všude kolem. Tohle dělal dědeček, tohle jeho bratr Vojta, tato kresba je od Augusta Rodina, to je Slavíček, tamto Mařatka a tamhle Švabinský. Tamty sošky jsou od Štursy a portrétní kresba Jana Kotěry, kterou jste mohli vidět v hale, to byl dárek od Edvarda Muncha. A ten veliký reliéf zasazený v mramoru, to je alegorie Prahy a Vltavy a ten byl v roce 1904 na výstavě v St. Louis, kterou připravoval Kotěra s dědečkem… Návštěvník sedí v židli zhotovené před více ne sto lety Kotěrou, naslouchá těm příběhům, kdy každý je učiněnou perličkou, nechává se unášet tím krásným pábením a ví. Ví, že tento dům je domem s duší. V době stavby Suchardovy vily v bezprostředním okolí již stály vily z přelomu devatenáctého a dvacátého století. Svoji vilu tady měl architekt Jan Koula nebo Karel Vítězslav Mašek. Chvíli po dostavbě Suchardovy vily si nechal ve stejné ulici postavit vilu i právník Jan Náhlovský. I ta měla šedou omítku, jen odstín byl světlejší a byla zdobena modrožlutými dřevěnými prvky v duchu lidových motivů. Jejím architektem nebyl nikdo jiný než Kotěrovi milý Dušan Jurkovič. V novém velkém ateliéru mohl Stanislav Sucharda vytvořit monumentální plastiku pro pomník Františka Palackého umístěný od roku 1912 na Palackého náměstí naproti Palackého mostu přes Vltavu. Tímto pomníkem Stanislav Sucharda o rok předešel odhalení pomníku svatého Václava od svého učitele Josefa Václava Myslbeka, ale také odhalení Šalounova pomníku Jana Husa na Staroměstském náměstí. Poslední vilu ze svého raného období Kotěra postavil v roce 1906 na břehu alpského jezera v rakouském St. Gilgenu pro pražského právníka a hudebníka Ferdinanda Tondera.
Pokud Jan Kotěra nenacházel veřejné zakázky v Praze, usmál se na něj osud v Hradci Králové. Starosta František Ulrich Kotěru poznal již jako studenta ve Vídni, kam z východních Čech dojížděl jako poslanec. Ač se věnoval politice, miloval umění a nemohl si nevšimnout talentu mladého Wagnerova žáka. O dvanáct let starší starosta architekta oslovil se zakázkou postavit Okresní dům. Toho se Kotěra zhostil s radostí. Vždyť postavit veřejnou budovu takového významu byla jedinečná příležitost, na niž čekal od svého příchodu do Čech. První skici nakreslil v roce 1902 a v roce 1904 mohl být dům slavnostně otevřen. Tentokrát se nejednalo jen o návrh fasády, ale celé novostavby na místě původních městských hradeb. Na konci devatenáctého století byly v řadě českých a moravských měst hradby zbořeny a po vzoru vídeňské Ringstrasse na jejich místě vznikala okružní třída s reprezentativními budovami. Podobně jako u pražského Peterkova domu Kotěra jen velmi střídmě narušil holou fasádu dekorací. Rostlinná dekorace zhotovená technikou fresky nese znak královského města. Z freskového nápisu vyhotoveného stylovým secesním písmem se dozvídáme, k jakému účelu měl dům sloužit a kdy byl zbudován. Jinak opět spíše jako by to pes voblízal. Kotěra si z předchozí pražské kritiky očividně nedělal těžkou hlavu a stál si pevně za svými zásadami ve smyslu méně je více. Kromě samotného domu Kotěra navrhnul i veškeré vybavení interiéru. Jedinečný Gesamtkunstwerk, na kterém spolupracoval se svými přáteli sochařem Stanislavem Suchardou a malířem Janem Preislerem. Noblesní kavárna s restaurací se brzy stala vyhlášenou. František Ulrich a snad všichni královéhradečtí byli nesmírně spokojeni a již při otevření Okresního domu svítala naděje na další spolupráci. Jan Kotěra jistě tušil, že pro něj František Ulrich chystá něco velkého. V mezidobí tohoto očekávání architekt oslovil Stanislava Suchardu a Jana Preislera i pro spolupráci na další zakázce. Tou se stal Národní dům v Prostějově, kterým vyvrcholilo první Kotěrovo tvůrčí období. Prostějov byl na počátku dvacátého století velice ambiciózním
městem a jeho představitelé chtěli světu (nebo alespoň jiným větším moravským a českým městům) ukázat, že rozhodně netrpí komplexem malosti. Město na Hané bylo největším moravským městem, na jehož radnici od roku 1892 tvořili většinu Češi před Němci, kdy prvním českým starostou se stal Karel Vojáček. Je třeba mít na paměti, že v Čechách a na Moravě tvořili toho času Němci sice národnostní menšinu, ale požívali veškeré výhody ve správě měst, v podnikání, a také ve většině divadel se hrálo v němčině. Národní divadlo bylo slavnostně napodruhé otevřeno v roce 1883. V tomto byl Prostějov výjimečným městem. Navíc tu panoval čilý průmyslový ruch, v jehož čele stály dvě strojírenské firmy. Jedna patřila bratrům Wichterlovým a druhá bratrům Kováříkovým. Obě firmy se v roce 1918 sloučily v po léta slavnou firmu Wikov. Bohatství města se zpravidla, je-li v dobrých rukou vedených kultivovanou myslí a čistými úmysly, projeví novou a kvalitní výstavbou. Tento zdánlivě logický a prostý fakt je ovšem i dnes v českém prostředí natolik výjimečným jevem, že pokud se tak zdařilo například v Litomyšli, hned se hovoří o fenoménu zvaném Litomyšlský zázrak. Samotný Karel Vojáček neměl to štěstí sledovat růst svého města dlouho. Zemřel v roce 1899 a záhy po něm i jeho žena Karla. Ve své závěti však darovali peníze městu na stavbu kulturního svatostánku, který měl obsahovat velký a malý divadelní sál, kavárnu, menší salonky a prostory pro pěvecké spolky. Všechny tyto požadavky Kotěra vtělil do jediné, monumentální stavby. Při slavnostním otevření v roce 1907 natěšené návštěvníky před vstupem do budovy vítaly dvě nosné sochy, v sochařské hantýrce takzvané karyatidy Hanáka a Hanačky od Stanislava Suchardy, ve vestibulu obrazový diptych Jana Preislera „Sen jinocha“ a „Sen dívky“. Čestná lóže v divadelním sále freskami vyzdobil František Kysela. V interiéru Kotěra opět navrhnul i vnitřní vybavení a Stanislav Sucharda se realizoval i na nárožní barevně glazované kašně s Hanačkou. Příležitosti dodatečně dotvořit prostor okolí Národního domu se dostalo i sochaři Bohumilu Kafkovi, který s Kotěrou vytvořil
před velkolepým vstupem do budovy pomník manželů Vojáčkových, k jehož odhalení došlo v roce 1912. Náměstí bylo pojmenováno po prvním českém starostovi města Prostějova a jmenuje se tak po občasných proměnách způsobených změnami politických režimů i dnes. Říká se, že není všechno zlato, co se třpytí. Tak i Kotěra se musel s Prostějovskými dohadovat o výši honoráře. Snad se již tehdy projevila pověstná lakota Hanáků. Když bratři František a Josef Kováříkové, spolumajitelé prosperující strojírenské firmy, požádali Jana Kotěru, zda by jim nenavrhnul rodinné domy, zdvořile je odmítnul pro svoji přílišnou zaneprázdněnost s doporučením brněnského architekta Emila Králíka. Když se ještě i dnes podíváme zejména na vilu Františka Kováříka, musíme před toho času třicetiletým Emilem Králíkem i doporučením Jana Kotěry smeknout. O poznání hůře dopadli Prostějovští s budovou nové radnice, kterou jim těsně před první světovou válkou postavil jiný brněnský architekt Karel Hugo Kepka. Ten jakoby se nemohl rozhodnout mezi již dávno neaktuálním slohem neorenesance a zrovna tak již odeznívající secesí. Tato nerozhodnost se musela zákonitě projevit v celkové nejednotě a nesouladu stavby. Slavnostní zahájení provozu nové radnice v červnu roku 1914 nakonec probíhalo v Kotěrově Národním domě. Na programu byla „Prodaná nevěsta“ od Bedřicha Smetany, evergreen českých buditelů. Nakonec podobně neslavně dopadla i stavba pražského Obecního domu. Ctihodní občané Hradce Králové a Prostějova mohli popíjet kávu a besedovat v kavárnách, jejichž interiér a vnitřní vybavení navrhl Jan Kotěra. Od roku 1907 se této příležitosti dostalo i Pražanům. Kavárnu Arco v Hybernské ulici si oblíbili především pražští němečtí spisovatelé židovského původu. U jednoho stolu se tady scházeli Max Brod, Franz Kafka, Franz Werfel a řada dalších, které vídeňský spisovatel a novinář Karl Kraus nazval jako skupinu Arconautů. Zavítali sem ale i Češi. Ferdinand Peroutka, Karel Poláček, Vladislav Vančura. Novinářka Milena Jesenská se tady seznámila nejen
se svým prvním manželem Ernstem Polakem, ale také s Franzem Kafkou, jehož dílo pak překládala do češtiny. Přitom udržovali čilou korespondenci, kdy knižně tyto dopisy byly vydány pod Kafkovým jménem jako „Dopisy Mileně“ a svazek dosáhl úctyhodných čtyř set stran. Jistě do nich prosákla i milostná vyznání a touhy obou pisatelů. Není pak jistě bez zajímavosti, že dalším mužem v životě Mileny Jesenské se stal Kotěrův žák, architekt Jaromír Krejcar. Stavbou prostějovského Národního domu Jan Kotěra uzavřel své první období. Z dnešního pohledu, kdy známe celý vývoj architektovy tvorby, se mu dostalo označení jako lyrické, jarní, zasněné či měkké. Nakonec jarní a zasněná byla secese jako taková. Vždyť Preislerovy obrazy „Sen jinocha“ a „Sen dívky“ Kotěra umístil do vestibulu Národního domu. Snad nejznámějším Preislerovým dílem je triptych „Jaro“ z roku 1900, který byl původně namalovaný do interiéru Peterkova domu. Tato první etapa Kotěrovy tvorby byla naplněna nejen navrhováním staveb a pečlivým dohledem nad jejich realizací, ale také pedagogickou činností na Uměleckoprůmyslové škole, navrhováním bytových interiérů, nábytku, náhrobků, kolejových vozidel pro Pražský dopravní podnik (pro toho času Elektrický podnik královského hlavního města Prahy Kotěra dokonce navrhnul salónní primátorský vůz), publikováním, skicováním kreseb, grafickou tvorbou, společenským životem a cestováním. Jan Kotěra navštívil opakovaně Rakousko a Německo. V roce 1904 zavítal do Spojených států amerických, kde byl pověřen návrhem expozice českých zemí v rámci pavilonu Rakouska – Uherska na světové výstavě v St. Louis. Tímto se konečně Kotěrovi dostalo velkého veřejného uznání. Světová výstava byla přímým předchůdcem dnešní mezinárodní výstavy EXPO, která má nesmírné renomé a účast na ní je pro každého umělce velikou ctí. Vždyť úspěch československého pavilonu na výstavě EXPO v Bruselu v roce 1958 se stal legendárním a dal podnět k výraznému oživení architektury a designu u nás, podle čehož se následujícímu období dostalo pojmenování Bruselský styl. Dokonce i v letošním roce bylo o české expozici na EXPO v Miláně velmi slyšet a jistě tento úspěch přispěl
k nezbytnému vylepšení obrazu České republiky ve světě. Při práci v St. Louis nejen že se Kotěra setkal se svým někdejším spolužákem Josefem Hoffmannem, který připravoval rakouskou expozici, ale seznámil se i s tvorbou amerického architekta Franka Lloyda Wrighta. O rok později zavítal se svými žáky z Uměleckoprůmyslové školy do Holandska, kde jej okouzlila odhalená režná cihla, jak ji uplatňoval Henrik Petrus Berlage například na budově Burzy v Amsterodamu Jan Kotěra byl těmto vlivům otevřený a jen přispěly k tomu, co se již do značné míry projevovalo ve stavbě Suchardovy vily i prostějovského Národního domu. Zbavil se secesního ornamentu a světlou vápennou omítku nahradil drsnou šedou omítkou, na většině plochy ponechal na odiv holé zdivo. Samozřejmě jeho pozornosti neunikl v roce 1908 publikovaný článek Adolfa Loose „Ornament a zločin“. Kotěrovo zamítnutí ornamentů však bylo zcela originální a nejspíše by k němu dospěl i bez četby Loosova pojednání. Byl to jakýsi duch doby, Zeitgeist, který Kotěrovi velel otočit kormidlem jiným směrem. Nový asketický styl si nejprve osahal na průmyslové architektuře při stavbě vodárenské věže v pražských Vršovicích. Na takovém typu stavby si Kotěra vyzkoušel působivost odhalené, neomítnuté cihly. Obdobnou vodárenskou věž pak postavil i v Třeboni. Kotěra si vyzkoušel, že si k dekorování vystačí pouze se zajímavými vazbami cihel, s jejich skladbou, což bylo patrné i na tehdy hojně stavěných kostelech německé církve evangelické, které můžeme v našich městech vidět ještě dnes (často se jim lidově říká „červený kostel“ podle barvy neomítnutých cihel). Tímto zřeknutím se nadbytečných dekorativních prvků Kotěra vetknul české architektuře do vínku pomyslnou přísnost a nezbytnou ukázněnost. Tyto vlastnosti jsou v kvalitních, naštěstí čím dál méně ojedinělých případech české architektuře vlastní i dnes. V Kotěrově případě nešlo o znouzectnost, kdy by snad nezbyly peníze na omítnutí fasády domu. Šlo mu o pravdivost. Nakonec není i dnes
trendem stavět veřejné budovy, vily a rodinné domy z pohledového betonu? Architekti dnes nemají potřebu zakrývat konstrukční materiály a nechávají je odhalené na odiv pohledu diváka. Poté, co se Kotěra přesvědčil o správnosti své nově vytýčené cesty, navrhnul a posléze v letech 1906 – 1908 realizoval několik vil. Na vile pro továrníka Krause v pražském Bubenči prostřídal pásy drsné omítky s šedými cihlami. Kotěra ještě svolil k umístění Suchardova reliéfu s rostlinnými motivy mezi okna. Markova vila v Holoubkově u Rokycan byla i přes nový Kotěrův přísný styl domem jako z pohádky. Snad samotný poetický název obce Holoubkov jej držel s přísností na uzdě a dovolil mu tak použít více barev. Červenou cihlu ve spodní části doplňovala vlídná bílá omítka a barevné dřevo. U ve stejné době postavené Götzovy vily v Chrustenicích u Berouna se patrně nejsilněji projevila inspirace anglickými rodinnými domy. Kotěra na ní uplatnil hrázděné štíty, arkýř a prostornou schodišťovou halu. Kombinoval přitom různé odstíny neomítnuté šedé a červené cihly. S novou estetikou se na konci prvního desetiletí vrátil i do Černošic u Prahy, kde ze světle šedých cihel postavil vilu pro ředitele železáren Emila Kratochvíla. Ten velkoryse podporoval malíře Jana Preislera, až to zavdávalo příčinu k podezření, že malíř je jeho nemanželským synem, což se časem potvrdilo. Emil Kratochvíl si však pohodlí své nové vily dlouho neužil, neboť brzy zemřel. Rodinnou hrobku pro něj na křivoklátském hřbitově zhotovil Kotěrův přítel Josip Plečnik. Inspiraci při navrhování těchto vil Kotěra čerpal nejen z holandského a anglického prostředí, ale i z Vídně, především z Josefem Hoffmannem navržené Hochstätterovy vily na vídeňské Hohe Warte, která se do dnešních dnů již nedochovala. Vyvrcholením tohoto typu zakázek se stala Kotěrova vlastní vila v Praze z roku 1909. Tady se architekt ve svých návrzích nemusel nikým omezovat. Jeho ideje nepodléhaly nikomu jinému, než jemu samotnému, a jelikož se mu již dostávalo váženého postavení, nemusel na domě pro sebe a svoji rodinu šetřit. V té době už měli
s manželkou Bertou tři děti, čtvrté přišlo na svět už do vinohradské vily. Sám mohl plně demonstrovat své architektonické myšlení, své pojetí rodinného domu jako vily. Součástí této vily byl zároveň i ateliér, ve kterém probíhala výuka, takže dům byl inspirací pro další generaci architektů, Kotěrových žáků. „Učil? Ne. Vychovával. Vychovával především moderního člověka. V tom tkví tajemství jeho školy a jeho životnosti, že byla spíše radostnou pracovnou několika mladých lidí, v níž Kotěra udával ton, ne jako professor, ale jako ideový vůdce mladé skupiny. Samo prostředí, v němž byla škola umístěna, odpovídalo její povaze. Villa položená na stráni svěžích zahrad jest jednou z oněch architektur Kotěrových, v nichž odráží se cele základní rys jeho povahy, jemný vkus distingovaného gentlemana spojený s mohutnou tvůrčí silou. Škola v této ville byla živým protikladem šedých akademických poslucháren, v nichž každý kout čiší úředním chladem a inventárním seznamem sádrového harampádí klasických odlitků, do omrzení vnucovaných vzorů pravé zaručené krásy, na níž jedině se zalíbením smí spočinouti oko mladého žáka,“ zavzpomínal v nekrologu po Kotěrově smrti na styl a prostředí výuky Jaromír Krejcar. Kotěra pro sebe v roce 1907 nejprve zakoupil pozemek na okraji Královských Vinohrad, které byly před vznikem „Velké Prahy“ v roce 1922 samostatným městem. Spodní část fasády ponechal cihlovou, horní pouze omítnul hrubou omítkou. Celý dům Kotěra pojal jako soustavu navenek jednoduchých geometrických těles, uvnitř však nechal jednotlivé místnosti prolínat. Jan Kotěra si navrhnul i veškeré vnitřní vybavení, které pak doplnil sbírkou uměleckých děl svých přátel: sochařů Stanislava Suchardy a Jana Štursy a malíře Jana Preislera. Nechyběly ani obrazy pána domu. Tuto svoji sbírku nechal Kotěra osvětlit přirozeným světlem, které do obytné haly pronikalo proskleným stropem.
Manželka Jana Kotěry, Berta Kotěrová, musela z existenčních důvodů po manželově smrti dům prodat. Dnes je tak v rukou majitelů, kteří o něj příkladně pečují, avšak o návštěvníky nestojí… Krátce po dostavění Kotěrova domu si v nedaleké ulici postavil vlastní dům s ateliérem sochař Ladislav Šaloun. Tento dům, který si své tajuplné kouzlo udržel do dnešní doby, byl místem ezoterických dýchánků, na které se k Šalounovi sjížděli Alfons Mucha, Josef Váchal či Ema Destinová. V ateliéru pak Šaloun tvořil sousoší pro staroměstský pomník Jana Husa podle vlastního návrhu, se kterým zvítězil nad návrhem Suchardovým a Kotěrovým. Jan Kotěra se pracovně přiblížil i do blízkosti Pražskému hradu. Na Hradčanech v roce 1910 postavil dvojdům pro Josefa Groha a Otakara Borůvku. Stojí sice na konci krátké řadové zástavby, přesto poutá pozornost. Oba domy zdobí reliéfy od Stanislava Suchardy, který byl švagrem Josefa Groha, jelikož se oženil se sochařovou sestrou. Josef Groh byl jedním ze zakladatelů spolku Mánes a jako vládní úředník byl blízkým přítelem Tomáše Garrigue Masaryka, který se ihned po dostavění domu stal prvním nájemníkem. Kvůli Masarykově knihovně musel Kotěra dodatečně zesílit podlahu největší místnosti bytu v prvním patře. Během první světové války v domě žila Masarykova manželka Charlotta s dcerou Alicí a syn Herbert Masaryk tady ve svých nedožitých pětatřiceti letech zemřel na infekční onemocnění. Herbert Masaryk byl velmi známou osobností, neboť vedle toho, že se věnoval malbě, reprezentoval Čechy v hokeji. V roce 1910, záhy po smrti malíře Antonína Slavíčka, se Herbert oženil s vdovou Bohumilou Slavíčkovou, avšak ani tohle manželství jí nepřineslo dlouhotrvající štěstí. Dvě ze čtyř jejich dětí záhy umřely a poslední dceru Herbertu již otec ani nepoznal. Po sotva pěti letech Bohumila Masaryková Slavíčková přezdívaná Míla opět ovdověla. Reliéf „Libuše věštící slávu Praze“ od Stanislava Suchardy byl ve dvacátých letech doplněn bustou Charlotty Masarykové od Vojtěcha Suchardy. Druhá polovina domu pro Otakara Borůvku byla až na drobné odchylky navržena velmi
podobně jako Grohova část. Její vchod dekoroval Suchardův reliéf „Setkání Vltavy s Prahou“.
Petřína a dnes bychom ho v chátrajícím areálu Výstaviště hledali marně.
Nedaleko tohoto dvojdomu, který byl vlastně domem nájemním, si ve stejnou dobu postavil svoji vilu s ateliérem grafik, sochař a architekt František Bílek. I ten při stavbě tohoto jedinečného uměleckého díla ve znamení symbolismu našel zalíbení v neomítané režné cihle. Bílkova vila toho času neměla nikde obdoby a snad ji nemá dodnes. A to nejen proto, že se jednalo o jeden z prvních domů s rovnou střechou u nás. Bílkova vila je dnes zpřístupněna veřejnosti a návštěvník tak vedle soch Františka Bílka může obdivovat i jeho umění architektonické.
Ve stejné době, kdy Kotěra na Vinohradech stavěl dům pro svoji rodinu, zabýval se nedaleko stavbou domu pro nakladatele Jana Laichtera. Ten si vybral parcelu v souvislé zástavbě činžovních domů naproti Riegrovým sadům, z nichž je i dnes nádherný výhled na panorama Hradčan a na Staré město pod nimi. V domě sídlilo Laichterovo knižní nakladatelství, které se specializovalo na filozofickou, sociologickou a uměleckou literaturu. Kotěrovým přičiněním Jan Laichter vydal do češtiny přeložený spis „Moderní architektura“ od Otto Wagnera, ale vydával také knihy budoucího prezidenta Tomáše Garrigue Masaryka. Nad prostory nakladatelství měl ve druhém patře vlastní byt pan nakladatel, v patrech nejvyšších pak byty pronajímal. Sám měl vlastní vchod do domu, kterým se do svého bytu dostal schodišťovou halou vyzdobenou malbami Františka Kysely. Od původního záměru vyzdobit průčelí domu dvojicí plastik Kotěra nakonec upustil. Jediným ornamentem z Chopinovy ulice je viditelná skladba samotných cihel. Dnes dům, který navíc zdobí ne právě nejzdařilejší příklady pouličního umění, slouží svému původnímu účelu. Sídlí v něm knižní nakladatelství Paseka a v bytě donedávna žil svůj sen zakladatel tohoto porevolučního nakladatelství, bibliofil a obdivovatel spisovatele a grafika Josefa Váchala Ladislav Horáček. 21. července 2015 ovšem zemřel. Snad tak dnes sedí u jednoho stolu nejen s Váchalem a Kotěrou, ale i s Masarykem a Václavem Havlem…
V letech 1911 – 1914 byl v blízkosti těchto domů postaven ještě jeden, patrně nejznámější z nich. Nechal si ho postavit tehdejší přední politik a první československý předseda vlády Karel Kramář. Oslovil pro stavbu své vily někdejšího Kotěrova předchůdce z Uměleckoprůmyslové školy, Friedricha Ohmanna. Není proto divu, že byla postavena v neobarokním stylu. Od roku 1998 se v Kramářově vile střídají obyvatelé podle politických preferencí českých občanů a premiérům se zde nepochybně nežije špatně. Jan Kotěra však v tomto svém vrcholném období v Praze nestavěl jen vily a rodinné domy. Dostalo se mu i možnosti realizovat větší zakázky. Podobně jako před pěti lety provedl stavbu výstavního pavilonu Spolku Mánes, tak v roce 1907 se svými mladšími spolupracovníky Josefem Gočárem a Pavlem Janákem navrhnul Pavilon obchodu a průmyslu na Jubilejní výstavě Obchodní a živnostenské komory v Praze. Poprvé při jeho výstavbě spolupracoval se sochařem Janem Štursou, jehož civilní styl byl nynější Kotěrově tvorbě bližší než lyrický styl Suchardův. Nakonec Jan Štursa se v budoucích letech stal i blízkým spolupracovníkem Janáka s Gočárem, kdy tito Kotěrovi spolupracovníci zůstali ideovými souputníky. Pavilon na Výstavišti na pomezí Bubenče a Holešovic však stihnul stejný osud jako Pavilon Mánesa na úpatí
Dalším dílem, kterým se Kotěra významně podepsal na tváři Prahy, byl opět dům pro nakladatelství. Tentokrát se jednalo o nakladatelství hudebnin Mojmíra Urbánka a od roku 1913 stojí v Jungmannově ulici dodnes. Architekt při stavbě využil nové stavební technologie železobetonu, což mu umožnilo odlehčit přízemí a vystavět prosklený, otevřený vchod do obchodu, který po stranách dekoroval dvojicí dívčích polopostav od Jana Štursy. Průčelí domu z režného zdiva se s každým patrem směrem
vzhůru zeslabuje, jakoby každé patro bylo odsunuto více do pozadí. Tyto postupné odskoky, které si Jan Kotěra mohl dovolit díky železobetonové konstrukci, jsou pouhých sedm a půl centimetru hluboké, přesto jasně patrné. Průčelí pak architekt korunoval klasicistním tympanonem, který dával tušit jeho pozvolný příklon k neoklasicismu. Podobně jako u Laichterova domu i tady přízemí a první dvě patra sloužila potřebám knihkupectví a nakladatelství. V zadním traktu směrem do Františkánské zahrady byl umístěn koncertní sál. Vystoupil v něm mimo jiné hudební skladatel Edvard Grieg a přednášky zde pronesli Karl Kraus či architekti Adolf Loos a Le Corbusier. Ve třetím patře se nacházel veliký a komfortní byt Mojmíra Urbánka, který mu umožňoval vstup na terasu na střeše koncertního sálu. Byty v horních patrech majitel domu pronajímal. Součástí domu, který je také známý pod názvem Mozarteum, byla i galerie, která krátce po otevření hostila výstavu avantgardní skupiny italských futuristů. Ve třicátých letech koncertní sál upravil pro potřeby divadla D režisér a hudební skladatel Emil František Burian. Janu Kotěrovi se i přes četné zakázky v Praze nedostalo příležitosti postavit v české metropoli monumentální stavbu, jak by si byl jistě zasloužil. Příležitost k takovému velkolepému počinu mu nakonec poskytnul František Ulrich, starosta Hradce Králové. Jan Kotěra díky tomu v Hradci Králové postavil nejen svoji nejvýznamnější stavbu, ale pravděpodobně nejvýznamnější stavbu první poloviny dvacátého století na našem území vůbec. První skici k návrhu muzejní budovy architekt kreslil už na přelomu let 1905 a 1906. Ty postupně upravoval s ohledem na své aktuální směřování k asketické racionální moderně, která v budově Muzea dosáhla svého vrcholu. Monumentální budovu, jejímž základem byla železobetonová konstrukce, vystavěl z režného zdiva a korunoval ji kupolí na vrcholu. Zvolil pro ni ve své době stále ještě neobvyklý asymetrický půdorys. Zrovna tak oproštěnost od vnějších dekorací a strohost nebyla pro muzejní a vůbec veřejné budovy běžným
zvykem. Podobně stroze postavil ve stejné době Kotěrův přítel Josip Plečnik vídeňský kostel svatého Ducha, za což si vysloužil kritiku z vyšších míst. Kotěrovi se dostalo příležitosti vytvořit ucelený Gesamtkunstwerk, kdy navrhnul vše od vstupních dveří po nábytek v kanceláři ředitele Muzea. Upravil také blízké okolí muzejní budovy stojící na Eliščině nábřeží řeky Labe, přes kterou překlenul ještě spíše secesní Pražský most. Na dekoraci spolupracoval s bratry Suchardovými, kteří vytvořily dvě sedící postavy v nadživotní velikosti umístěné po stranách nad portálem. Jan Preisler namaloval návrhy na mozaiky nad schodištěm a František Kysela navrhoval vitráže. V roce 1913 bylo Muzeum v Hradci Králové slavnostně otevřeno. Jan Kotěra si byl velmi dobře vědomý skutečnosti, že vytvořil své dosavadní životní dílo. Bylo mu čtyřicet dva let, byl stále ještě mladý, na vrcholu tvůrčích sil, tudíž jistě nepředpokládal, že to bude opravdu vrchol jeho celoživotní tvorby. Stále usiloval o podobné zakázky zejména v Praze, kde však takové příležitosti získávali jiní. Františku Ulrichovi pro další výstavbu Hradce Králové doporučil svého talentovaného žáka Josefa Gočára. Ten už v roce 1910 učinil ve východočeském městě svoji první realizaci spíše urbanistického, městotvorného rázu: schodiště vedoucí z ulice Komenského na Velké náměstí. Josef Gočár v následujících desetiletích nejen že vypracoval regulační plán města, ale postavil v Hradci Králové řadu svých významných staveb. V roce 1910 se Kotěrovi dostalo významného ocenění za jeho dosavadní stavební a zejména pedagogickou činnost z oficiálních míst. Byla pro něj vytvořena speciální škola architektury na Akademii výtvarných umění v Praze. Opustil tak Uměleckoprůmyslovou školu, kde dosud působil a na níž vychoval první generaci svých žáků. Jako svého nástupce si na této škole zvolil slovince Josipa Plečnika, svého blízkého přítele z dob vídeňských studií. Touto volbou slovinského architekta Jan Kotěra zahájil,
aniž by to v tu chvíli mohl tušit, velice významnou kapitolu v dějinách české architektury. Jan Kotěra, kterému se v době kolem roku 1910 velmi dařilo, se jistě toužil ještě jednou podepsat na podobě Václavského náměstí. To pokračovalo ve své proměně z někdejšího tržiště na moderní bulvár obklopený budovami hotelů, obchodních a bankovních domů. V roce 1911 byla První českou akciovou pojišťovnou vypsána užší soutěž na výstavbu paláce Koruna na místě, kde se stýká Václavské náměstí s třídou Na Příkopě. Kotěrův projekt nakonec nezvítězil, avšak stal se inspirací architektům ve dvacátých letech, což vypovídá o tom, jak pokrokový musel být. Kotěru, člověka skromného a přejícího, nakonec muselo těšit i vítězství jeho žáka, Antonína Pfeiffera. Tentokrát soutěž proběhla podle pravidel a Pfeifferův návrh se realizoval. Palác, jehož nárožní věž ve tvaru koruny ozdobil figurálními plastikami Vojtěch Sucharda, patří ke stavbám pozdní secese, které se v její poslední fázi dostalo přívlastku geometrická, kdy květinovou dekoraci nahradily často hrubé geometrické ornamenty. V tomto stylu byly na Václavském náměstí kromě paláce Koruna postaveny ještě dva domy od architekta Emila Králíčka, který s brněnským architektem Emil Králíkem neměl nic společného. Adamova lékárna takřka vedle Kotěrovy prvotiny, Peterkova domu a Šupichovy domy na nároží Václavského náměstí se Štěpánskou ulicí. Při pohledu na tyto tři domy překvapí skutečnost, že ve stejné době, v roce 1912, byl po několika letech dostavěn i Obecní dům na náměstí Republiky. Jeho architekti Antonín Balšánek a Osvald Polívka poněkud zaspali dobu, či spíše nestíhali jejímu překotnému tempu a proměnám. Během stavby se také pro četné neshody rozhádali a komunikovali spolu jen písemně. Ve své době Obecní dům působil jako přeslazený několikapatrový dort, na který umístili marcipánovou kytičku mnozí umělci. Ze starší generace nestoři malíři Mikoláš Aleš, František Ženíšek či sochař Josef Václav Myslbek. Z mladších pak malíři Max Švabinský, Jan Preisler či Alfons Mucha a sochař Ladislav Šaloun.
Autorem půlkruhové mozaiky v průčelí byl Karel Špillar. Co umělec, to zvučné jméno, avšak jak už to tak v takových případech mnohdy bývá, výsledek byl přinejmenším rozpačitý. „Kotěrovi stále jest bojovati nerovný boj: nepříliš rozlehlé jeho dosavadní dílo, uctívané inteligencí, stojí mlčky proti záplavě kreací, které hlučí a s úspěchem bijí na nevzdělanost,“ napsal v roce 1958 Kotěrův žák Otakar Novotný. Jednou z těch kreací měl nepochybně na mysli i Obecní dům. Uznání se této dnes národní kulturní památce dostalo až v posledních letech, protože dům byl k smíchu tehdejším představitelům moderny, později i meziválečným avantgardistům a nakonec komunisté Obecní dům považovali za měšťácký kýč. Na počátku sedmdesátých let vedle něho nechali postavit brutalistní obchodní dům Kotva od manželů Věry a Vladimíra Machoninových. Za komunismu se vůbec s oblibou stavěli dominanty brutalistické architektury vedle významných staveb. Tak třeba dvě stavby Karla Pragera. Budova někdejšího Federálního shromáždění v sousedství z jedné strany Národního muzea, z druhé strany Státní opery a Nová scéna Národního divadla vedle novorenesanční zlaté kapličky působily a dodnes pro někoho působí velmi kontroverzně. Je až s podivem, že se Obecní dům dočkal dnešních dnů, kdy byl v devadesátých letech velmi citlivě zrekonstruován. Dnešní doba se na okolí Obecního domu podepsala vznikem obchodního domu Palladium, který je některými památkáři a kritiky architektury považovaný za jednu z nejhorších porevolučních realizací. Jakoby pražské náměstí Republiky bylo zakleté. V roce 1912, kdy byl Obecní dům po letech dostavěn, se zkrátka stavělo docela jinak. Ovšem nutno přiznat, že ne všichni považovali Kotěrovu aktuální tvorbu za nejšťastnější. Příkladu stavět domy z neomítaných cihel bez ozdobné fasády vzorně následoval jeho žák Otakar Novotný zejména při stavbě krásného domu pro grafika Jana Štence v Salvátorské ulici v blízkosti Staroměstského náměstí a u Sequensovy vily pod Vyšehradem. V roce 1912 však Kotěrův spolupracovník Pavel Janák vyjádřil obavy, že architektura Jana Kotěry začíná ve své racionalitě postrádat emocionální náboj
a ve svém pojednání „Hranol a pyramida“ dal podnět k novému směru, ke kubismu v architektuře. Následovali jej Josef Gočár, Josef Chochol, Emil Králíček a opatrně o něco později i Otakar Novotný. Kubismus byl výtvarným směrem pocházejícím z Francie. Picassovu tvorbu pražští malíři bedlivě sledovali a znali ji velmi dobře. Sochař Otto Gutfreund kubistické tvarosloví vtělil i do svých soch. Stavby jako Kovařovicova vila pod Vyšehradem od Josefa Chochola, kubistická lucerna na Jungmannově náměstí od Emila Králíčka a především pak Gočárův Dům U Černé Matky Boží s kavárnou Grand café Orient však učinily z kubismu v architektuře jedinečný, vyloženě český unikát, který byl sice jen sezónní, ale o to více výraznou záležitostí. Sotva by se v Paříži našel kubistický dům. Kotěra kubismus prakticky nikdy nepřijal, pouze se odrazil v jeho návrhu na Žižkův památník na Vítkově, na kterém spolupracoval se sochařem Janem Štursou. Do nedávna Kotěrův spolupracovník Stanislav Sucharda na návrhu spojil tvůrčí nadání s Josipem Plečnikem, kterého přítel Kotěra v roce 1910 povolal do Prahy na Uměleckoprůmyslovou školu. Kotěrův a Štursův kubismem ovlivněný návrh v soutěži zvítězil, avšak jeho realizaci se postavila do cesty první světová válka. Po ní se ovšem realizoval jiný návrh. Kotěra neměl na památníky štěstí a z dnešního pohledu je veliká škoda, že se v případě památníku mistra Jana Husa i v případě vojevůdce hlásícího se k Husově odkazu realizovaly jiné varianty. První světová válka vyhlášená 28. července roku 1914 učinila přítrž mnoha smělým a jedinečným nápadům, kterými byla doba doslova nabitá. Válka také zabránila výstavbě Právnické a teologické fakulty Univerzity Karlovy podle Kotěrova návrhu. Touto stavbou se ve svých návrzích zabýval po celý svůj život od příchodu do Prahy a stala se mu doslova martýriem. Stála ho mnoho úsilí, energie i životních sil. Ještě před válkou Kotěra stihnul postavit několik rodinných domů a vil. Opouští přitom pojetí asketické moderny charakteristické pro vrcholné období jeho tvorby a přiklání se neoklasicismu. Nebyl
v té době jediným umělcem, který v klasickém řeckém a římském umění našel východisko pro svoji tvorbu. Umělci jako by se v průběhu dějin umění ke klasickým antickým formám vraceli vždy po období nových tvůrčích nápadů a poté potřebovali zakotvit v bezpečných vodách poklidného klasicismu. Nebyl to v této době jen Kotěra, ale i Josef Hoffmann. Ve výtvarném umění se Picasso po svém kubistickém období uchýlil ke klasicistní malbě. Stejného příkladu následoval malíř Henri Matisse poté, co se vybouřil na svých fauvistických plátnech. Zrovna tak hudební skladatel Igor Stravinskij po skandálním baletu „Svěcení jara“ z roku 1913 našel na dlouhá léta klidnou polohu v tvorbě inspirované klasicismem. Vždyť i modernista Adolf Loos se k odkazu klasické antiky hlásil a všem to doporučoval, když říkal, že „naše výchova spočívá na klasickém vzdělání. Architekt je zedník, který se vyučil latině. Moderní architekti se však zdají býti spíše esperantisty.“ První z takto pojatých vil Kotěra navrhnul pro podnikatele a budoucího starostu města Zlína Tomáše Baťu. Ten sice v roce 1909 začal stavět svoji vilu podle návrhu vizovického architekta Františka Nováka, ale během stavby si Baťa uvědomoval, že by jeho již známé jméno mělo býti spojováno se jménem někoho neméně významného. Oslovil proto Jana Kotěru, který obuvnickému průmyslníkovi vystavěl velkorysé reprezentativní sídlo, ve kterém Baťa mohl přijímat řadu oficiálních návštěv. Tomáš Baťa nebyl člověkem myslícím jen na sebe a své vlastní pohodlí, proto s Janem Kotěrou probíral možnosti výstavby dělnické kolonie pro své zaměstnance. Podobného úkolu se Kotěra již v minulosti zdařile zhostil v Lounech, kde navrhnul domy pro železniční zaměstnance. Po válce mohla podle Kotěrova projektu začít výstavba dělnických domů, na které se pak podíleli další architekti. Tomáš Baťa byl velmi prozřetelný. Jako uvědomělý podnikatel a budovatel průmyslového impéria věnoval architektuře a urbanismu rostoucího města značnou pozornost. Do Prahy proto ke Kotěrovi do učení poslal Františka Lýdie Gahuru, který se poté v budoucích letech stal hlavním projektantem Baťova impéria. Zlín ve třicátých let obdivoval i legendární Le Corbusier, který prohlásil,
že „Zlín jest zářivým fenoménem,“ načež se tady s prosíkem dožadoval zakázek.
architektova zdraví, kterému měl za pět let skutečně zazvonit umíráček.
Klasicistní prvky měla Kotěrova vila Bianca pro rodinu Bondyovu v pražském Bubenči z let 1910 – 1911. Jan Štrusa pro její vnější výzdobu zhotovil alegorické sochy „Den“ a „Noc“, které Kotěra umístil na jižní stranu směrem do zahrady. Dvojice Štursových alegorických soch, které tentokráte představovaly dva jiné protipóly „Hmotu“ a „Ducha“, byla v roce 1913 umístěna i u kupole vily rodiny Mandelíků v Ratboři u Kolína. Vile se dostalo pojmenování Nový zámek, což bylo vzhledem k velikosti a charakteru stavby výstižné. Kotěra pro rodinu majitelů místního cukrovaru navrhnul i veškeré vnitřní vybavení a výmalba byla provedena podle návrhů Františka Kysely.
Se vznikem samostatného Československého státu se hledal nový architektonický styl, který by výstižně vystihoval duši osvobozeného národa. Na začátku tohoto hledání byli opět Kotěrovi žáci Pavel Janák a Josef Gočár. Společně vytvořili národní dekorativismus, kterému se někdy říká české art deco, jindy rondokubismus. Někdy také styl Legiobanky podle nejvýznamnější stavby tohoto stylu, jejímž autorem byl Josef Gočár. Na mezinárodní styl art deco naroubovali domácí folklórní tradici, tak jako to před dvaceti lety dělal Jurkovič v kombinaci s mezinárodní secesí. Průčelí a interiéry budov zdobili jednoduchými, většinou kruhovými ornamenty v barvách národní trikolóry.
V roce 1913 Kotěra pracovně zavítal také do Vídně ke svým přátelům Paulu Lembergerovi a jeho zeťovi Richardu Gombrichovi, kterým ve vídeňské čtvrti Grinzing proslavené pěstováním a produkcí vína postavil vilu. V této rozměrově veliké stavbě Kotěra uskutečnil syntézu všech vlivů, které na něj tu více, tu méně působily. Strohá moderna, neoklasicismus a v nepatrné míře i kubismus, se kterým se však Kotěra nikdy úplně neztotožnil. Po válce v roce 1918 vznikla samostatná Československá republika a hlavou demokratického státu se stal Tomáš Garrigue Masaryk. Ten v minulosti s Janem Kotěrou několikrát přišel do užšího kontaktu a měl pro něj veliké pochopení. Jeho blízcí přátelé si Kotěrou nechali postavit domy a sám Masaryk v jednom z nich bydlel v podnájmu. Často musel uklidňovat třenice, spílání a až nechutné osočování, které se na hlavu Jana Kotěry po rozpadu Rakousko-uherské monarchie snášely. Kotěrovi bylo vyčítáno, že měl četné a důležité styky s vlivnými představiteli někdejší monarchie, díky kterým se mu podařilo dosáhnout dosavadních úspěchů. Jméno Jana Kotěry nyní někteří spojovali s nenáviděným mocnářským režimem, kterému náhle odzvonilo. V tuto chvíli by tedy mělo odzvonit i Kotěrovi. Nepochybně tyto řeči přispěly k podlomení
Tímto stylem se Janák s Gočárem na krátký čas již podruhé odklonili od idejí svého učitele. Z toho je patrné, že ačkoliv se po krátkém čase ukázal být národní dekorativismus (podobně jako oběma dříve propagovaný kubismus) slepou uličkou, byli Kotěrovi žáci vedeni k tomu hledat a nacházet nové cesty, byť mnohdy daleko nevedly. Když na počátku dvacátých let v Kotěrou postaveném Mozarteu přednášel Le Corbusier, byl Janákovou stavbou paláce Adria, který byl v tomto stylu postaven naproti, značně pohoršen. Celoživotním tématem se Kotěrovi stal projekt budovy Právnické fakulty České univerzity Karlo-Ferdinandovy na dnešním náměstí Curierových. Náměstí se tehdy jmenovalo Janské náměstí, neboť právě v těchto místech mělo být v roce 1393 z Vltavy vytaženo tělo mučedníka Jana Nepomuckého. Zakázku Kotěrovi zadal rektor univerzity Jaroslav Hlava již v roce 1907. Nejprve bylo uvažováno o dvou naproti sobě samostatně stojících budovách, kdy zrcadlově obrácenou budovu pro Německou univerzitu navrhoval Josef Zasche. Budovy měly tvořit piazzetu, odkud se Staré město opouští Pařížskou ulicí k novému přemostění mostem Svatopluka Čecha k letenským svahům. Most byl postaven v letech 1906 – 1908 v secesním stylu Janem Koulou a dodnes je krásnou a příkladnou ukázkou pražské
secese. Kotěra, snad v souladu se stavbou mostu, také navrhl budovy v secesním stylu. Rakouský arcivévoda a následník trůnu František Ferdinand d´Este, který uznával jen neobarokní styl, však návrh jedním šmahem odmítnul. Snad by vše vedlo ke zdaru po arcivévodově smrti, kdy 28. června 1914 padnul za oběť atentátu v Sarajevu, avšak záhy poté začala válka. Kotěra po válce hodlal dotáhnout projekt pro nyní českou Karlovu univerzitu do zdárného konce, pouze však s tím, že se bude jednat jen o jednu budovu Právnické fakulty. Pod sílícími tlaky těch, kteří Kotěrovi vyčítali provídeňskou minulost, byla vypsána nová soutěž. Architekti ji však z kolegiality až na tři výjimky bojkotovali a v málo obsazené soutěži opět uspěl Kotěra. Při stavbě Právnické fakulty s ním úzce spolupracoval jeho žák Ladislav Machoň, který po Kotěrově předčasném úmrtí stavbu fakulty dokončil. Mohutný neoklasicistní tympanon na budově ozdobil sochař Josef Kaplický, otec budoucího architekta Jana Kaplického. Z venkovního pohledu budova možná působí nejistě až rozpačitě. Její vlastní monumentalita zaniká vedle dalších budov na vltavském nábřeží. Když se chodec od 1. května roku 1955 před Právnickou fakultou zastavil a pohlédl přes Čechův most na Letenskou pláň, mohl se setkat pohledem s Josifem Vissarionovičovem Stalinem. Tehdejší pomník, kvůli kterému sochař Otakar Švec se svojí manželkou ještě před slavnostním odhalením raději spáchali sebevraždu, byl největším skupinovým sousoším v Evropě vůbec. Tento monument stál tehdejší vládu 140 milionů Korun československých a dalšího čtyři a půl milionu ji pak stála jeho likvidace v roce 1962. V sousedství Právnické fakulty, na místě, kde měl projektovat Německou univerzitu Josef Zasche, byl architektem Karlem Filsakem na přelomu šedesátých a sedmdesátých let postaven hotel InterContinental v brutalistickém stylu. Nutno Filsakovi přiznat, že se jedná o jednu z nejzdařilejších staveb obecně zatracovaného brutalismu u nás.
Velmi působivým zážitkem ovšem ještě i dnes je, když studenti práv z rušného náměstí vejdou dovnitř své alma mater a stanou v poklidné prostorné vnitřní dvoraně na výšku všech pater, do níž proniká přirozené světlo prosklenou střechou. Pohnutému dojmu se nelze ubránit; tady si jeden musí říci „Ano, tohle je architektura.“ Jinou poválečnou školní budovou podle návrhu Jana Kotěry se stala Škola architektury pro Akademii výtvarných umění. Jelikož Kotěra od roku 1910 působil ve vedení oboru architektury na této škole a tato pozice mu neměla být po přímluvě rektora malíře Maxe Švabinského se změnou společenských a politických poměrů odňata, byla volba architekta zcela přirozená. Pokud dříve probíhala výuka v ateliéru Kotěrovy vily, tak i nadále měla pro žáky býti inspirací samotná budova, ve které výuka probíhala. Bohužel, samotná přítomnost učitele za katedrou neměla mít dlouhého trvání. Na sklonku života se Kotěra vrátil k tématu vily; k tématu, kterým se zaobíral po celý svůj život. V roce 1922 postavil pro majitele grafického závodu Jana Štence vilu ve Všenorech. Jistě to byla práce radostná, i přestože možná s tušením toho, že jedna z posledních. Práce pro přítele ze Spolku Mánes, kterému již před deseti lety postavil dům s grafickým a tiskařským závodem Otakar Novotný. Pokud si nepřátelé uměli najít Jana Kotěru, tak Jan Kotěra si naopak uměl najít přátele. „Nepochybuji, že by Kotěra byl od počátku na pravém a vlivném místě, kdyby byl stavěl nové pražské domy. Mohu se však utěšiti tím, že mnohé vyrostly z prostředí jeho školy,“ pronesl po Kotěrově smrti Karel Borromejský Mádl, který Kotěru při příchodu do Prahy vítal a oslavoval jako spasitele české architektury. Kotěra si vychoval mnoho žáků. Někteří s ním spolupracovali v jeho ateliéru, jiní prošli formálně jeho školou. Z první generace to byli architekti narození kolem roku 1880, tedy žáci přibližně o deset let mladší než jejich učitel. Pavel Janák, Josef Gočár, Otakar
Novotný. Z další generace pak Ladislav Machoň, Bohuslav Fuchs, František Lýdie Gahura, Adolf Benš, Jaromír Krejcar a spousta dalších. Většina z nich si již vysloužila, stejně jako Jan Kotěra, samostatnou monografii. Všichni z výše jmenovaných žáků se pak ve třicátých letech stali významnými představiteli funkcionalismu, mezinárodního architektonického stylu, jehož český příspěvek patří v mezinárodním srovnání k těm nejvýznamnějším a nejvíce nepřehlédnutelným. „Kotěra umdlévá ve věku, ve kterém je jiný architekt na vrcholu své síly podporované zkušenostmi. Choré Kotěrovo tělo není nijak síleno zdravou duší a Kotěra umírá v padesátém prvém roce svého věku, opravdu příliš záhy, v Praze dne 17. dubna 1923. Umírá podoben stromu se skvělým pněm, na nějž bylo naroubováno několik druhů téhož ovoce,“ napsal Otakar Novotný v knize „Jan Kotěra a jeho doba“ v roce 1958, snad vůbec první větší biografii zakladatele moderní české architektury. Šťastnou volbou se ukázalo býti následnictví Josefa Gočára nejen ve vedení školy architektury na Akadamii výtvarných umění, ale i v navazování na rozvíjení odkazu Jana Kotěry, neboť Gočár „nehloubá, ale impulsivně a intuitivně tvoří, a tvoří šťastně. Osobnost Gočárova je z těch šťastných zjevů, kterým veliké nadání zaručuje lehkost a spolehlivost tvorby, a je štěstí, že se mu v této době i později dostalo dosti příležitosti toto nadání plně projevit,“ charakterizoval svého přítele a generačního druha Otakar Novotný. Po smrti Jana Kotěry se Pavel Janák s Josefem Gočárem po svém krátkém období národního dekorativismu přihlásili k odkazu Jana Kotěry. Oba postavili krásné ucelené soubory staveb z režného zdiva. Pavel Janák tak učinil ve vilové kolonii Ořechovka v pražských Střešovicích, kde v letech 1923 – 1924 navrhnul vily s ateliéry pro své přátele, přední české umělce – grafika Jaroslava Bendu, sochaře Bohumila Kafku a malíře Vincence Beneše a Emila Fillu. Josef Gočár po Janu Kotěrovi pokračoval ve výstavbě Hradce Králové. Jedním z jeho stěžejních děl v tomto východočeském městě se stal
komplex školních budov z konce dvacátých let, kterým dodnes dominuje Gymnázium Josefa Kajetána Tyla o půdorysu otevřené knihy s plastikou „Vítěz“ od sochaře Jana Štursy na obelisku před vstupem. Pavel Janák se pak o odkazu Jana Kotěry rozepsal, když přiznával, že „to byl právě Jan Kotěra, který u nás vpadl do staré domácnosti a starého bydlení novými zásadami. Byl skutečným reformátorem, který kázal a učil životu pohodlnému, zdravému a příjemnému. Byl k tomu zcela zvláštně nadán jako člověk. Miloval sám krásný život, život v dobrém zařízení, dovedl cenit hodnotu a radost pohodlnosti, dovedl život zpříjemňovat vším, co hygiena a moderní technika přináší.“ Dílo Jana Kotěry je živé a aktuální i dnes, takřka sto let po jeho smrti. V Trmalově vile, raném Kotěrově díle, se nachází Kotěrovo centrum s expozicí věnovanou zakladateli moderní české architektury. Každý první čtvrtek v měsíci je možné navštívit i vilu sochaře Stanislava Suchardy, kterou pro svého přítele Kotěra navrhnul. Fasáda Peterkova domu je jako nová a dům se na Václavském náměstí neztratí ani dnes, mezi domy pozdějšími. Václavské náměstí je velmi zajímavou galerií architektury celého dvacátého století, jejímž prvním exponátem by mohl být právě Peterkův dům. V zámečku v Ratboři, který Kotěra postavil pro rodinu Mandelíků, je dnes možné se ubytovat a prožít tady romantické chvíle. Vzhledem k tomu, že se jedná o dražší špás, bude pravděpodobně v hotelu Chateau Kotěra stačit jedna noc nebo se spokojit jen s prohlídkovým okruhem, který je k peněžence šetrný. Expozice architektury, stavitelství a designu v Národním technickém muzeu v Praze samozřejmě na Jana Kotěru také nezapomíná. Když architekt a průvodce po šumných městech David Vávra projížděl na historickém traktůrku značky Wikov Prostějovem, pronesl na adresu Národního domu: „Jan Kotěra, úcta veškerá.“ Kavárnu Národního domu však našel v zuboženém stavu. Zrovna tak se svého oblíbeného životabudiče nedočkal v kavárně Okresního domu
v Hradci Králové. Dnes již najdeme oba domy v citlivě zrekonstruovaném stavu a v jejich kavárnách se skutečně podává káva. Muzeum v Hradci Králové si v roce 2013 připomnělo sto let od svého otevření. Budova Muzea je fascinující i dnes a sama je nejvýznamnějším exponátem Muzea. O samotné budově královéhradeckého Muzea, zrovna tak jako o Národním domě v Prostějově byly vydány samostatné knihy. Hradec Králové se dnes díky práci Jana Kotěry a Josefa Gočára prezentuje jako Salon republiky a je možné projít si město po takto nazvaném procházkovém okruhu. Krásné knižní publikace se pak v roce 2001 dočkal i Jan Kotěra, zakladatel moderní české architektury.
