Zdeněk Vašíček Podmínky volby
Triáda
Triáda Edice Delfín Svazek čtyřicátý sedmý
2
Zdeněk Vašíček Podmínky volby
3
Zdeněk Vašíček Podmínky volby
Triáda
© Zdeněk Vašíček, 2003 © Nakladatelství Triáda, 2003, 2016 ISBN 80-86138-50-X ISBN (pdf) 978-80-7474-182-1 ISBN (epub) 978-80-7474-183-8 ISBN (mobi) 978-80-7474-184-5 Příprava knihy je součástí projektu edice Paprsek (identifikační kód DA01P01OUK028), který nakladatelství řeší s podporou Ministerstva kultury ČR Vydání knihy bylo podpořeno Ministerstvem kultury ČR
6
Osud, dějiny a přítomnost (Člověk v pohledu vědy a literatury)
Jednoho dne na sklonku roku 1917 jal se poskakovat v jedné nevytopené vídeňské kavárně korektně oděný muž. To profesor Otto Neurath, budoucí hlava neopositivismu, radostně vítal bolševickou revoluci jako jedinečnou možnost vědeckých sociálních experimentů. Jistě, vždyť neopositivismus představuje hypertrofii přísně logického diskursivního myšlení, zpracovávajícího empirická data získaná především experimentem. Jako racionalista josefinského typu Neurath dokonce navrhl zavedení socialismu úřední cestou. Ač jistě ne sama revoluce, socialismus byl v Rusku zaveden vskutku „úředně“. Byla zde aplikována jedna z racionalistních západních hypotéz-snů, totiž marxismus. Rozjely se byrokratické experimenty na lidském materiálu. Bolševický režim lze proto brát i jako obrovskou psychologickou laboratoř zkoumající procesy myšlení v celé šíři – v tom smyslu, jak charakterisoval myšlení klasik psychologie Hermann Ebbinghaus, a sice jako cosi mezi fixní ideou a chaosem myšlenek. Jedním z výsledků této laboratoře měl být dokonce vznik jakéhosi homunkula, homo so vieticus. Na samém začátku sovětské moci Lenin tajně navštívil laboratoř fysiologa Ivana P. Pavlova, chtěl se u něho dozvědět, jak plánovitě měnit lidské chování. Snad legenda, ale proč ne skutečnost, vždyť Trockij prohlásil: „Vyrobit novou, ‚zlepšenou‘ versi člověka – to je budoucí úkol komunismu. A kvůli tomu musíme nejdříve o člověku všechno zjistit, o jeho anatomii, o jeho fysiologii a o té části jeho fysiologie, které se říká psychika.“ Na takovýchto pracích se podíleli nejen psychologové, ale také literáti, zvaní Stalinem „inženýři lidských duší“, a to jako subjekty i objekty pokusů, mnohdy volky nevolky obojí současně. Dějiny představují pro plánovače Neurathova typu jakési neracionalisovatelné zbytky racionální konstrukce světa, jinak řečeno třísky vzniklé při kácení lesa. O najaté dřevorubce samé se 7
ale nikdo dostatečně nezajímá. Ti les jen pro svou potěchu jistě nekácejí, mívají dokonce stromy rádi, musí se ale nějak obživit, co jiného jim zbývá, stejně jako porážečům na jatkách. Zkrátka, jak píše Vladimir Korolenko, „dobří lidé na hnusném místě“. Podobně jako kuřátkům chce se jim prostě žít. Žít chtěli i sovětští psychologové a literáti, a žili v jakési směsici přitakání, ba i ztotožnění, a současně odporu k jim dané společnosti. Běžná lidská situace – právě nám dobře známá –, jen vyhrocená. Díky této dvojakosti ale mnozí z nich měli zbystřené vnímání, nemohli sami sebe jen tak vylučovat ze zkoumání, byli proto nuce ni na spoustu věcí nahlížet jinak. Nebyli od skutečnosti odděleni bílým pláštěm vědce-patologa, zkoumajícího jen omyly operatérů (obvyklá posice západní vědy). Každodenní představa, že nejen já, ale také můj dohlížitel a vedoucí, a ten dokonce s větší pravděpodobností než já, se ocitneme, snad i pospolu, v táboru za polárním kruhem, a to za dohledu dřevorubců, dříve objektů mého výzkumu a tak trochu též mnou konstruovaných (vychovávaných, školených), a že já budu nejméně po dvacet let hovořit jejich řečí – to je skutečně příležitost myslet jinak nemyslitelné. Zde se bez introspekce ani pokusů se sebou samým, bez sebe jako součásti experimentu a bez interiorisace neobejdeme. Poslední vážný pokus o introspekci v odborné psychologii podnikl v roce 1907 Karl Bühler. Pak už zavládl exterioralismus, opice, krysy, psi a mašiny vystřídali člověka. Kantovy věty a priori, nezávislé na zkušenosti, struktury a umělá inteligence jistě vědomí nepotřebují. Introspekce byla ponechána literátům, duchovno zase filologům. O tom, že výraz pneumatika původně označoval vědu o duši, a ne nafouk- lou gumu, ví už málokdo. Význam psychologie pro jednotlivce je dnes proto obdobný významu filosofie vědy pro vědu. Co ve svobodné společnosti je sice nejasně tušeno, ale nere flektováno, bylo v sovětském Rusku prostě dáno. Budiž mi tedy dovoleno dnešní kognitivní vědce „uzávorkovat“, dát stranou a sledovat proces myšlení a vědomí ve vypjatých situacích jen na základě několika byvších sovětských autorů, podrobených naznačené, jakkoli ohavné, jinak tehdy běžné zkušenosti. 8
Pojednání neurologa Alexandra R. Luriji O historickém vývoji poznávacích procesů, založené na výsledcích expedice v sovětské Střední Asii v letech 1930 až 1931, bylo poprvé publikováno v roce 1974. Připočtěme práce psychologa Lva S. Vygotského (zemřel v roce 1934) a paleopsychologa Borise F. Poršněva (jeho hlavní dílo O počátcích lidských dějin, na kterém pracoval od dvacátých let, vyšlo posmrtně v roce 1974). Všechny je spojuje snaha postihnout proces myšlení a – jak tehdy jinak – změn myšlení v gigantické sovětské sociální laboratoři. Próza Andreje Platonova Čevengur byla psána v letech 1926 až 1929, v ruštině vyšla až v roce 1988. Jednu z jejích mnohých rovin lze interpretovat jako pokus o zachycení střetu primitivního, magického, synkretického myšlení světa bez dějin a myšlení diskursivního, myšlení dějinného, slovy Lévi-Strausse „horkého“. Tento střet v městečku Čevengur končí apokalypticky, ale současně jakýmsi spočinutím, vykoupením. Jistě, Hakeldama se s Apokalypsou váží, co by si chudinky bez sebe počaly? Pojme me-li Čevengur takto, najdeme více konkrétních modelů: revoluční Rusko, křeče dnešního třetího světa a nakonec nás samé. I když o tom posledním raději nemluvit. Vygotskiij sleduje obdobné střety myšlení u dětí, Lurija u asijských pastevců. Pro Poršněva jsou neadekvátní reakce opolidí předpokladem psychiky. Jako vědci se snaží o srovnávání, analýzu, zacházejí s obecnými a abstraktními pojmy. Navazují na předcházející znalosti a vyrovnávají se s nimi, jejich vědění je kumulativní. Konají experimenty. Testují hypotézy a tvoří soustavy, ty jsou kostrou jejich způsobu podání. Sledují evoluci a historii. Věda exteriorisuje. Literatura interiorisuje. Prostředkem literáta je v podstatě jen jazyk sám, zejména slova běžné řeči. Literatura tvoří nová spojení slov, jejich vztahy a rámce. Jazyk, kterým přechází od vystižení pocitů, třeba jen tušených, přes shluky volných představ k hledání odpovídajících slov. Může postihnout i střet pojmů rozdílného původu a povahy. Spojováním slov do vyšších jednotek dospívá k pocitu celku a k identitě, jakkoli neurčitým a temným. Literatura může dokonce zastávat funkci jakési teorie lid9
ského života – popisovat a vysvětlovat jej. Významotvorné je především její uspořádání, forma. V tomto ohledu Platonov vychází z velké části z mytických, folklorních a náboženských schémat, z bezpočtu starých motivů a topoi, stejně jako ze schémat triviální literatury – a ta všechna jsou svou přirozeností ahistorická. Konec dějin a odpor k nim jsou tak stále přítomny. Dnes už jen stěží zodpověditelná otázka – jaký jazyk, jaký rámec uvažování by vědci Vygotskij, Lurija a Poršněv zvolili, kdyby se z nich stali muklové? S kým se vlastně svými pracemi dorozumívali? Co vlastně jimi říkali a komu? „K čertu! Na první pohled jako byste byli Rusové… Mluvíte rusky. Ale člověk z toho nerozumí ani slovo. A jaký to máte výrazy!“ podivoval se strážný v Gu lagu, jak vzpomíná Jevgenija Ginzburgová.
Můžeme si proto položit otázku po vztahu skutečně obecných, vědeckých pojmů a pojmů běžné řeči. Ty první, zpravidla přesně definovány, zachycují především abstraktní a obecné vztahy, a to znamená, že postihují vždy jen jimi vymezený výsek skutečnosti. Zastřešuje je nějaká teorie, která je současně explikací. Ovšem, jak upozornil Werner Heisenberg, pro stejnou rovinu skutečnosti můžeme mít více systémů zákonů s odlišnými základními pojmy. Nemusí se přitom navzájem vylučovat, kladou si prostě jiné otázky. Slova běžné řeči se vztahují k jiné rovině skutečnosti, totiž ke zkušenosti každodenního života. Jsou názorná, jazykově se provazují, mívají i symbolickou funkci. Navazují na bezprostřední činnosti, spojována do výpovědí popisují konkrétní situace. Významové celky složené z těchto slov, nejedná-li se jen o rozhovory či samomluvu, jsou dány především způsoby jejich uspo řádání, ty předcházejí a současně hrají úlohu jakési obecnosti a vysvětlení. Podobně jako ve vědě i zde můžeme mít více vyjádření jednoho výseku skutečnosti – s jinými otázkami. Jazyk běžné komunikace – „přidrž“, „podej“, „uteč“ – nepřináší při vymezování slov v podstatě žádné větší problémy, zvláště je-li soustředěn na základní slovní fond. Výrazy převážně z kaž10
dodenního života běžně definice nepotřebují, spíše ukázání a příklady (Haškův plukovník, který vysvětloval vojínům, co je „cesta“ či „příkop“, představuje příjemnou výjimku). Na základní slovní zásobě závisejí také schémata běžných hovorů a s nimi i všeobecně sdílená, ale jen málo vědomá představa světa, z níž nelze vybočit. Proto po stadiu zvídavých dětských otázek následuje v běžné řeči nemožnost klást si otázky další. Není na co se ptát. Možnosti ideace (operování se stopami nepřítomných stimulů) a vnitřního života, stejně jako individualisace, jsou nepatrné. Běžná komunikace je vedena v jazyce povýtce mluveném, je dialogická, spoléhá na danou situaci, gesta, intonaci. V případě rozsáhlejších výpovědí si můžeme vypomáhat folk- lorními a náboženskými rámci – či zase dnes školou, která předá vá určitou ideologii, obvykle typu „rodina/vlast/stát“. Takovéto rámce už si vyžadují slova, která základní slovní zásobu překračují. Konstruují a zviditelňují celek světa, existenci a postavení člověka v něm, slouží jako vysvětlení. Jakmile jednoduchý, a přitom nenahlédnutelný svět každodenního jazyka díky nám předkládaným rámcům, schématům nazřeme, už tím se s ním loučíme. (Ve skutečnosti probíhá tento proces pozvolna a bez velkých potíží, pokud ovšem rodičům, školní výchově, kazatelům a tisku dostatečně věříme.) V čase osobnostní či společenské krise se leckdy tyto jednoduché tradiční rámce hroutí, jejich výrazy se oddělují a hledají si nová schémata, kam by zapadly. Schémata alespoň částečně odpovídající nové situaci. Osamocená slova bloudí světem a nabývají různých obsahů. Mohou se přitom střetávat s novými výrazy, které ale nemají za sebou schematismy každodennosti – folklorní, náboženské či školské –, ale rámce, které si osobují být obecné, teoretické, vědecké. Tyto rámce se navíc snaží pod sebe podřadit slova základní slovní zásoby. Jsou-li pak tato definována prostřednictvím výrazů odborných, i jejich vzájemné vztahy se redefinují, zařazují se do obecných abstraktních systémů-schémat. Jakmile komunikujeme pomocí takto upravených významů, přizpůsobujeme jim také své chování, redefinují tedy nás samé. Spojujeme-li pak slova vytržená ze souvislostí, starých 11
či nových, ztěžuje to možnosti dorozumění (též se sebou samým) a nutně to vede k donucování a násilným střetům, u jednotlivce zejména v pubertě. Oba druhy pojmů, vědecké a běžné řeči, jsou suverény svých držav, ale jen těch. Bůh filosofů a Bůh Mojžíšův se liší. Přesto se oba mohou zajímat o přibližně stejné záležitosti, a můžeme pak jejich výsledky porovnávat. Vědecké práce Vygotského, Luriji, Poršněva a literární dílo Platonova nám k tomu mohou sloužit jako srovnávací příklad.
Vygotskij, Lurija a Poršněv vycházejí především z předpokladu, že vyšší psychické funkce jsou interiorisované sociální vztahy. Poršněv považuje za základní tzv. neadekvátní reakce, ty sdílíme s vyššími živočichy. Při silných podnětech lze totiž zpravidla reagovat dvojím, a to protikladným způsobem, například útokem nebo útěkem. Jsou-li však tyto reakce vyrovnány, nastává útlum, neadekvátní reakce – přešlapujeme třebas, škrábeme se. Právě zde Poršněv shledává předpoklady psychiky a řeči. Takovéto reakce totiž nejenže rozšiřují paletu chování, ale navíc mohou sloužit ostatním jako signály a předlohy k imitaci. Dochází pak, na základě napodobování, k interdikci a sugesci, a tedy k reakcím, jež přesahují instinktivní chování, reagující jen na bezprostřední podněty okolí. Podle Poršněva představuje jádro lidské psychiky řeč a jád- rem tohoto jádra je sugesce prostřednictvím slov. Sugesce je pro psychiku konstitutivní (proto tento sovětský autor považoval duševně choré, antisociály a osoby práce se štítící za relikty nesugestibilních troglodytů). Postupně vznikající příkazový jazyk (typu „možno/nemožno/třeba“) se skládá ze slov-monolitů s převládající slovesnou, nikoli substantivní funkcí. Syntagmatic ké prvky, umožňující popis a oznamování, přicházejí až naposled. Souběžně s tím na základě halucinací vznikají i představy a obrazy. Prostřednictvím jazyka se vytváří společenská jednota – prvotní ekonomika spočívá spíše na darech, hostinách, slavnostech a promluvách při nich, které společnost stvrzují, než na 12
organisaci práce, založené na onom příkazovém jazyku. Rozvoj jazyka vede nakonec k rozpadu lidské populace na množství společenství, a tedy i k oposici „my/oni“ související s protikladem „dobré/zlé“. Původně extrapsychické procesy se v myslích jedinců interiorisují, postupně vzniká individuum. Nastupující mytologické myšlení má velmi rigidní struktury, ale současně jsou v něm možná jakákoli spojení, pravidly logiky se neřídí. Do dejme, že právě to jsou rovněž vlastnosti chování těch, kdo mýty sdílejí, kteří v nich žijí. „Rus je člověk, který dovede žít dvojím způsobem, dovede žít tak i onak, a přitom v obou případech zůstává sám sebou,“ píše Platonov (93).1 Stejně žili sovětští lidé, i vědci a psychologové. (Poršněvovy přístupy v mnohém upomínají na Georgese Bataille. Sovětský akademik k nim však bohužel nezanechal klíč srovnatelný s erotickými spisy francouzského učence.) Lurija, Poršněv a zvláště Vygotskij vycházejí při svých analýzách fylogenese a ontogenese psychiky z dodnes respektované koncepce Jeana Piageta. Piaget rozlišuje vedle stadia sensomotorického a předoperačního, jež obvykle trvají do sedmi let, stadium operací konkrétních a potom formálních. Stadium formálních operací začíná ve věku dvanácti let. V prvních dvou obdobích lze mluvit o vytváření neurčitých obrazů, které mohou splývat nebo si své příznaky vyměňovat. Postupně vznikají názorná a konkrétní synkreta, která na základě dojmů a afektů spojují jinak nespojitelné jevy. Jevy takto postižené mohou být brány bez zřejmých důvodů jako totožné, to je akt participace. Ze synkret postupně vyrůstají konkrétní a názorné komplexy, respektující už faktické a konkrétní spojitosti. Synkreta a komplexy jsou označovány slovy převzatými dítětem od dospělých a s nimi sdílenými, ale tato slova u obou skupin nemají zdaleka stejný význam. Dítě totiž netřídí, nehierarchisuje, leda funkčně, od případu k případu. Z hlediska dospělého pak Piaget označuje svět dítěte za realistický, animistický a artificialistický. 1 Čísla v závorkách označují příslušné strany románu Čevengur, který vyšel v roce 1995 v nakladatelství Argo v překladu Anny Novákové.
13
Skutečné obecné pojmy, jež vznikly zobecňováním a abstrakcí a tvoří trvalé soustavy nezávislé na bezprostřední situaci, jsou dětem předávány především prostřednictvím školní výuky. Navíc písemný záznam, psaní a čtení, činí myšlenkové procesy vědomými, podporuje je a rozvíjí. Není-li kdo podřízen takovéto dresuře, mohou mu obecné pojmy a diskursivní myšlení zůstat nepřístupny po celý život, jakkoli by byl jinak inteligentní, zkušený, ušlechtilý, moudrý – to jsou věci zcela různé a sem pro- stě nepatří. Už proto, že právě tyto vlastnosti, jak poznamenal Aristoteles, sdílíme se zvířaty. Ale ani úspěšné seznamování s obecnými pojmy nemusí vést nutně k abstraktnímu myšlení, „je všeobecně známo, že dítě lépe formuluje, co je to Archime dův zákon, než co to je bratr,“ píše Vygotskij. Ostatně lidstvo se bez diskursivního myšlení po valnou část své existence obešlo a není pochyby, že i v současnosti valné jeho části k ničemu není. Lurija zkoumal myšlenkové pochody negramotných a nedávno alfabetisovaných pastevců v horských kišlacích Uzbekistánu a Kirgizstánu. U negramotných sloužila slova jako prostředek rekonstrukce názorných situací, byla tříděna podle právě nastalé situace, a to jen z praktického a funkčního hlediska. Věty v sylogismu viděli isolovaně, nic z nich proto nevyplývalo. Nebyli si schopni ani sami pokládat otázky: „Na co se ptát, to nevím,“ říká negramotný pastevec-respondent. U gramotných, i když pouze s nepatrným vzděláním – byli to současně ti, kteří obsluhovali stroje, zastávali skromné vedoucí funkce –, bylo možno už pozorovat akceptaci obecných pojmů a prvky formálního myšlení. Navíc dospívali k hodnocení druhých i sebe a k počátkům jakéhosi vlastního mikrosvěta. Dobrá, ale právě tak nastoupil svou cestu i Pavlík Morozov, ubohá to oběť sovětské školy. V ideálním případě by obecné pojmy měla formovat a definovat věda a předávat je prostřednictvím vysokých škol učitelům škol středních a základních. O exaktních vědách to zhruba platí. Potíže však nastávají u věd společenských, v těch se setkáváme s větším počtem teorií, silně ovlivněných rozdílnými společenskými orientacemi. Pak dochází pravidelně k situacím, kdy jednotlivé výrazy mohou nabývat významů až protikladných. 14
Absolventi Institutu rudé profesury a stoupenci chicagské sociologické školy by si ve třicátých letech asi mnoho nerozuměli, jakkoli všichni uvažovali diskursivně. Je zde ještě další problém. U přírodních věd se převážně shledáváme s odbornými termíny, které jinak nepatří do běžného jazyka. Opačně je tomu u věd společenských. Všeobecně sdílené pojmy jako třebas „svoboda“, „rovnost“, „bratrství“, podle kterých upravujeme své každodenní jednání, mohou být sice přesně vymezeny nějakou teorií, ale pak nabývají významu jen v jejím rámci. Odpovídají proto pouze na některé otázky. V „otevřené“ společnosti jsou takové výrazy podrobovány diskusi, soupeří mezi sebou – jejich pojetí jsou otevřená. To jistě ale nebyl případ společnosti podřízené „vědeckému socialismu“. Vygotskému proto nezbylo než ostře rozeznávat pojmy běžného života (spočívající v prakticko-názorných spojeních) a pojmy vědecké (verbálně logické definice). Zejména ty druhé má škola (jako socialisující, a především socialistické zařízení) předávat. Mezi ně patří i společenskovědní pojmy (jako jím uváděný „buržuj“, „kulak“). Správně podotýká, že takovéto pojmy ( jež označuje za vědecké) se vyvíjejí shora dolů, tj. od vyšších vlastností k nižším, že jsou tedy vlastně jakýmisi důsledky teorie. Do dejme, že v tomto případě marxismu, leninismu, stalinismu. V procesu učení nezletilců a osob na jejich úroveň postavených je ovšem nutno využívat i názorné srovnávací metody jako „dříve/nyní“ a „u nich/u nás“. Podivný to monopol na obecnost ze strany učitelů, učenců a bolševiků. Zemi sovětů byl vnucen obrovský slovník tzv. vědeckých pojmů. Ty si podřizovaly a redefinovaly pojmy běžné řeči a vytvářely jakousi virtuální realitu. V poslední instanci za jejich „vědeckost“ ručila strana svou monopolní a globální ideologií, presentovanou jednotným, řízeným a kontrolovaným jazykem. V posledních letech sovětského impéria to byly neustále obměňované oficiální manuály historického materialismu, které vymezovaly termíny vědění o společnosti a tvořily závazný komentář i k dílům „klasiků“. (Případný pohyb myšlení bylo možno sledovat nanejvýš prostřednictvím měnící se frekvence termínů, 15
jak se o to pokusil například Peter Christian Ludz.) Kontrole podléhaly i technické a přírodovědné termíny, ty byly tolerovány, jen pokud je bylo možno interpretovat pomocí předepsaného jazyka. Teprve pak dostaly visačku „Nihil obstat“. Absolutisace evropského racionalismu tak vedla k jeho pervertování a likvidaci. Otázky neformulované v nově vytvořeném jazyku a položené mimo daný systém se nepřipouštěly. Nábo ženství zde nemělo místo, jeho funkce si totiž přisvojila „věda“. Umění podřízeno teorii odrazu. Marxův „Gattungsmensch“ byl na cestě, ostatně co byl Stalin (termín, nikoli osoba) jiného?
Vnějšně vzato představuje Čevengur příběh ruské venkovské komuny z dob revoluce. Těžko postihnutelný slovy, protože vědomí komunardů bylo jiné. Pastevec Věkovoj „měl smysly jakoby vysunuté před tělo, a ty ho předem zpravovaly o veškerých událostech…“ (284). Čepurnyj vlastnil „obrovskou, i když neuspořádanou paměť; přijímal do sebe život po kouskách – a v jeho hlavě jako v tichém jezeře plavaly útržky světa kdysi spatřeného a událostí kdysi prožitých, avšak tyto útržky se nikdy nespojily v jeden celek…“ (213) Byl si toho vědom, „mně se v tý mý hlavě pořád honějí nějaký myšlenky, nějaký obrazy a představy, až je mi z toho ouzko“ (222). Slova a jména mají v tomto prostředí především magickou a symbolickou hodnotu. Šoustalov se přejmenuje na Kolumba, Ceckin na Mehringa a jejich vlastnosti se tím mají změnit (obdobně v Čechách se nechal komunistický atentátník Josef Šoupal v roce 1945 přejmenovat na Josefa Dněp rostroje). Myslet potom zatěžko, Zachar Pavlovič „dumal bez jasné myšlenky, bez složitých slov – pouhým rozehřátím vlastní vnímavosti…“ (48–49) Kirej si stěžuje, „mně ze samýho přemejšlení leze z uší všelijaký svinstvo, ale myšlenka né a né“ (278). Kopjonkin „nedokázal souvisle mluvit déle jak dvě minuty, protože mu lezly do hlavy vedlejší myšlenky a mrzačily se navzájem do nevyslovitelna…“ (140) A na co se potom ptát? „Komu se člověk podobá víc – koni, nebo stromu?“ (227) Spíše se pocity, podobně jako ve snu, překládají do obrazů. „Musel 16
pořád myslet na to, že člověk pochází z červa a že červ je obyčejná strašná trubka, ve které není nic než samá páchnoucí tma.“ (18) Nadáni takovými předpoklady, rozhodli se komunardi pro život bez dějin. Ty jsou pro ně zlo vnucované zvenku. „S celejma světovejma dějinama jsme skoncovali – k čemu nám vlastně jsou?“ (191) Komunismus je „konec dějin, konec času…“ (355). Společnost – „společnost jsme navždycky rozpustili“ (216). Udá losti – „události tu žádný nejsou, to prej je záležitost vědy a dějin…“ (222). Písmo – „písmo je vymyšlený pro zkomplikování života“ (146). Dějiny se jim jeví především jako donucování a práce – obojího je proto nutno se zbavit. Práce byla zrušena, komunardi přešli od zemědělství ke sběračství. (Mimochodem, v poslední době archeologové pátrají po motivech vzniku zemědělství – ze začátku bylo totiž pracnější a dávalo menší výnosy než sběr.) Práci tolerovali jen v případě, kdy její výsledky byly darovány nebo sloužily při slavnostech (což je srovnatelné s indiánskými potlači). A není-li práce, není ani majetek, „práce byla jednou provždy prohlášena za přežívající hrabivost a vykořisťovatelsky živočišný požitek, protože práce napomáhá vzniku majetku a ten vede k vykořisťování…“ (225). Opakem donucování je neskonalá volnost. „A lidi nechat bez dozoru, bude to jen k dobrýmu“ (64). Podmínkou svobody je všeobecná rovnost, a proto i všeobecná negramotnost – „je jednodušší udělat z těch pár gramotnejch negramotný, než naučit všechny všemu od začátku. […] Něco je naučíš, a oni to hned zapomenou.“ (146) Jistě, „vědění je zrovna tak majetek jako dům“, a tedy „bude utlačovat lidi nevzdělané a slabší“ (225). Svazkem a současně i cílem takovéto komunity byly pak, stejně jako ve smečce, tlupě či rodinném klanu, kde jejich členové „si žijou tuze pěkně jeden pro druhýho“ (205), pocitové stavy sounáležitosti – „útěcha ve všeobecné vzájemnosti“ (290), těžko vystižitelné slovy (kohokoli jiného než Platonova). Nu, jsme-li si takto blízcí, civilisace ani netřeba – „nikdo sice není schopen zformulovat pevný a věčný smysl života, avšak člověk na něj za17
pomene, když žije v přátelství a v trvalé přítomnosti soudruhů“ (259). Připojme k tomu ironický komentář sovětských zeků: „Pokud je hrob společný, tak to není nejhorší.“ To všechno byly běžné ideály mužické obščiny, toho, co Os wald Spengler nazýval „felažstvím“, oné bezdějinné sociální vrstvy provázející odevždy dějiny. V Čevenguru byly ovšem tyto představy formulovány v termínech bolševické revoluční propagandy. Ta měla za sebou pečlivě rozpracovanou teorii, o které však, mimo marxisty, nikdo mnoho nevěděl, a mužici nejméně. „Já jsem to [Karla Marxe] taky jaktěživ nečet. Leda na schůzích jsem o tom něco zaslech, no a tak agituju. A ono se to ani číst nemusí.“ (215) „Co toho ten člověk naspisoval […], a my jsme všechno napřed udělali, a pak teprve jsme si to přečetli – radši kdyby to byl ani nepsal!“ (256) Obecné termíny, marxisty pečlivě definované a závislé na celé teorii, bolševici ve své agitaci používali jako synkreta, navíc synkreticky spojovaná. Stejně je užívali i mužici. Bědňak na otázku, co je socialismus, odpovídá: „Kdybys byl chudej, věděl bys to sám od sebe, ale protože jsi kulak, beztak to nepochopíš.“ (132) Pro F. M. Dostojevského (takto se přejmenoval mužik Ignatij Kulkin) asociovalo slovo socialismus „modrou navlhlou oblohu napájenou dechem pícnin. […] život je tak šťastný, až je docela tichý“ (128). Výsledkem byl souboj stejných termínů, ale se synkretickým obsahem, jen někdy se překrývajícím. Souboj rozhodnutý posléze novou versí bolševické řeči, jež se začala obracet i na soudruhy nikoli už jako na subjekty, ale objekty socialismu. Byla to řeč spojená s prací, příkazy, donucováním: „Vzhledem k tomu vypracovat plán a v něm soustředit veškerou předběžnou, koordinátorskou a regulačně uvědomělou činnost, aby z živelné kakofonie kapitalistického hospodářství vznikla harmonická symfonie jednotného vyššího principu a racionálního charakteru.“ (136) Takovéto myšlení, jakkoli jednoduché, ba právě proto, musí mít nějakou osnovu, jistěže opět jednoduchou. Pregnantně ji vyslovil Hegel: these, antithese, synthese – a vysvětlil s její pomocí vše. V našem případě je to základní představa světa založeného na bipolárním schématu, třebas na oposici dobro/zlo 18
nebo život/smrt. Protiklady řešitelné chiliastickým vyústěním, či amerikánským happy endem – rozlišovat netřeba. V tom se shodují všichni, jak oběti, tak kati – obě sorty jsou dokonce takovýmto schématem určeny a sobě souzeny. Přitom oposita, jednotlivé členy základní oposice, nemohou být z principu nijak definována, představují jen sumu pocitů, představ a postojů. Jsou posledními odkazy a současně prameny slov dalších. Spoje na s cílem, smyslem a významem, nabývají sakrální funkce. Jsou to jakési metafory, ale čeho? A jaké jsou ty naše? Pro čevengurskou „buržoasii“ je protiklad bůh/ďábel řešen očekávaným koncem světa a posledním soudem. Musí se rozsuzovat – „lidé budou rozděleni do dvou kategorií a proměněni v holé nemajetné duše“ (211). Čevengurští soudruzi vycházejí zase z oposice buržoasie/proletariát a z komunismu jako konce dějin. Aby komunismus mohl být nastolen, musíme „buržoasii“ postřílet, a poslat ji tak do jejího ráje. Poslední soud – „sami ho chtějí, ať ho teda mají – naše vina to nebude!“ (239). Takto před určený komunismus je sám jen neurčitou metaforou: „Když si proletariát žije jen tak sám, vyjde mu z toho komunismus…“ (291) To protože „kromě něho nic jinšího není“ – a pak nezbývá než „starat se o duši“ (339). Ostatně i Marxovo učení lze chápat jako projev jeho osobní židovsko-křesťanské eschatologické tužby. Vždyť víme, co mu v dopise napsal jeho druh Engels v časech mladosti, tehdy oba nebyli náboženských předsudků ještě zcela prosti: „Jedno však vím, Ježíši Kristu věren zůstanu!“ Skutečnost je ale jiná – z gubernie „tomu, co píšou, není rozumět; a navíc, představ si, že žádají víc kontrolovat a pevněj řídit“ (232). Čevengurští dokonce začínají tušit, že komunismus „bude až někde na samým konci, čili vlastně jen krátkej čas“ (346). Nebylo by pak lepší „přidělovat štěstí po troškách“ (349)? Tak komplikovaná situace si vyžaduje ovšem složitější schémata než ta bogomilská a čevengursko-bolševická – obě nutně vedoucí k návratu do říše mrtvých. „Čepurnyj nedokázal ponechat času jeho tajemství a přerušil zdlouhavý chod dějin ukvapeným zavedením komunismu v Čevenguru – tak jako rybář Dvanov nevydržel svůj život a proměnil jej ve smrt, aby co nejdřív poznal 19
krásu onoho světa.“ (336) Nutné důsledky bipolárních schémat u Platonova: soumrak, večer, měsíc, podzim, smrt. O překonání jednoduchých schémat se může snažit literatura – aniž je přitom zbavuje platnosti. Činí tak především svou formou, nikoli pouhými tématy a soudy. Právě tím, že schémata do sebe pojímá a vyjadřuje je, vytváří metarovinu svého druhu. Tou je i Platonovova nepostižitelná směs empatie, sympatie a ironie.
Platonov nestojí nad svým dílem, je v něm. Není typem spisovatele, který podobně jako vědec, s jistým odstupem, něco jemu vnějšího popisuje a vyjadřuje. Stejně jako jím popisovaní mužici, také on se pokouší uspořádat chaos svých pocitů, vyprávět to, co v životě samém se jinak nevypráví. Pokoušíme-li se totiž něco uspořádat, už tím hledáme smysl, a snad jej i postihujeme. V případě literatury je uspořádáním především její komposice, forma, styl. Není dokonce i smysl sám než určitým uspořádáním? Platonovův jazyk je při vší své bohatosti jednoduchý a čistý, protože se on a jeho hrdinové dávají vést slovy, tak jako v lyrice. Jeho postavy v každém svém vyjádření a sdělení zápasí doslova o každé jednotlivé slovo – stejně jako autor sám. Síle slov se podvolují, na ně spoléhají, jsou to ona, která je spojují s jejich osudem, osud vytvářejí. „Teprve slova proměňují plynoucí cit v myšlenku…“ (94) Základní komposice Čevenguru je jednoduchá, upomíná na strukturu mýtu. Hlavní hrdina Saša Dvanov vychází do světa od jezera Mutěvo, ve kterém jeho otec hledal smrt, smrt jako život, ale jiný než pozemský. Nakonec – po všech peripetiích – nachází v témže jezeře také on dobrovolný konec, z jiného sice, ale podobného důvodu. Příroda zde není jen pouhým prostředím, je i aktantem, a všechny její jevy jsou současně i symboly – stejně jako v pohádkách. „Slunce – pochodeň komunismu, tepla a soudružství.“ (343) Stejně vstupuje do děje i prostor. Struktura mýtu je sice rigidní, ale v zápletkách uvnitř ní „každý subjekt může mít jakýkoli predikát“, jak uvádí Claude Lévi-Strauss. Dva nov provází osudy jiných postav, a ty nejsou tak zcela jejich vlastní. Jsou to totiž osudy předurčené prastarými motivy. Mýty, byli20
nami, pohádkami, příslovími. Verši, úslovími, schématy běžných promluv. Paraliterárními schématy. Příběhy tohoto druhu, nutně osudové, neznají pokračování, jen věčné permutace. Řeše- ním je opakování, tedy neřešitelnost. Mýlili bychom se ovšem, kdybychom předpokládali, že jde o pouhou nápodobu daných vzorů, nikoli, v rámci omezené slovní zásoby, nedostatečné individuality a jednoduchých životních situací Platonovovy postavy ani jinak jednat nemohou (proto i autorovy tak četné parafráze a aluse nemusí být všechny zcela vědomé). Ocitáme se ve světě realistickém, animistickém a artificiálním, stejném, jako je podle Piageta svět dítěte – vše je v něm hyper- realistické, konkrétní, tělesné, důvěrně známé a současně hluboce symbolické. Svět uspořádaný především relacemi „nyní/ dříve“, „my/oni“, „dobré/zlé“. Nitro a osud člověka se promítají do podoby jeho světa a ten je pak s dějinami jen málo slučitelný. Každý okamžik zde je věčný. Věčná přítomnost, „konec času, ten však dál plyne jen v přírodě a v člověku dál trvá touha“ (355). Touha jako svár „chtíti/moci“, obdobná Poršněvově „neadekvátní reakci“. Svět jednoduchých literárních forem, svět lyriky. Platonovem podaný ale prózou, vyjádřený a souzený jejími uměleckými prostředky. Má-li být Saša Dvanov slučitelný se všemi situacemi, kterými prochází, musí být jistým způsobem nevýrazný. Toho využívá Platonov ke konstrukci jakési centrální situace: Dvanov „šel však kupředu se všemi ostatními, poněvadž oni tam šli a on se bál zůstat sám, chtěl být s lidmi…“ (336). Tím se ale celý obsah knihy, i jeho vnější téma – revoluce –, vlastně interiorizuje. Revoluce „sama odešla neznámo kam, jako by se ukryla ve vnitřní temnotě člověka, utrmácena svou dlouhou poutí. Ve světě bylo jako navečer a Dvanov cítil, že i v něm nadchází večer, doba zra losti…“ (336). Není jedné interpretace. Jednotlivé interpretace vykládají ty druhé. Jaké jsou vlastně vztahy nedějinnosti a dějin, individua a lidstva, osudu jednotlivce a chodu dějin? Lyriky a prózy? Co jsou to za schémata a čeho? 21
Mohli jsme sledovat překvapující zásadní shody, mnohdy bezmála doslovné, mezi výpověďmi neurologa Luriji, paleopsychologa Poršněva, psychologa Vygotského a literáta Platonova. Po ložme si nyní otázku: co je rozděluje? Vědní obory se omezují na přesně vymezené úseky skutečnosti, ty pro ně tvoří celek. Jedině tak mohou zpřesňovat a systemisovat své pojmy. Obecná tvrzení, dedukce, teorie jsou pak možné. Kdybychom chtěli poznat co možná dokonale nějaký jev, museli bychom jej proto zkoumat prostřednictvím co nejvíce oborů. V tom případě by byl onen jev nahrazen jakýmsi průsečíkem více oborových rovin. Jak však jejich jednotlivá tvrzení o něm uspořádat? Na základě jaké obecnosti? Vždyť vědy o jedinečném není. Literatura naopak celky nezná, zabývá se celkem jediným, celkem lidského života, nikoli lidstva, a ten je vždy přítomný, proměnlivý a jedinečný. Obecnost, zákony, teorie zde hrají spíše roli banalit. Přitom literatura není souborem nesouvislých výpovědí. Celkovost postihuje jinak – uspořádáním, stylem, formou. Vygotskij formuluje skvěle, Poršněv zase spíše neobratně – to na jejich tvrzeních nic nemění. Byly a jsou stále zpřesňována, systemisována… Proto asi Kafkův vesnický učitel váhal svěřit svůj nález – obrovitého krtka – vědě. V ní by se mu totiž rozpustil v množství malounko jen upravených tvrzení, v pouhých poznámkách pod čarou. Navíc čím více věda člověka popisuje, tím více se současně stává jeho předlohou. Násilný a odiosní vpád teorie do života zaznamenali jak Vygotskij a Lurija, tak Platonov. Dnešní pozvolný a nenápadný vliv zachycuje zase sociologická teorie reflexivity – předmět a jeho poznání si stále vzájemně střídají místa. Josif Brodskij považoval Platonova za nejvýznamnějšího ruského spisovatele 20. století – podobně jako Proust a Joyce objevil způsob jak psát jinak. Není patrně rozhodující to, o čem se p íše, ale jak se píše. Jak uvažovat, jak žít – žijeme-li jen jednou.
22
Se životem a existencí nelze hovořit, s katy ano (Poznámky k Pasternakovu Živagovi)
Shakespeara nečteme, abychom pochopili jeho dobu, ta je nám jen pouhou ilustrací. Dále: není to žádný novátor formy, a navíc takřka o všem pojednává vlastně formou jedinou. Proto to, co bylo před ním a po něm, nám k němu neřekne nic, téměř nic. Přitom ale – co v něm vlastně není? Tvoří své vlastní universum. Pasternakův Doktor Živago je případem opačným. Je to neuchytitelnost a nepochopitelnost doby a lidského chování v ní, co nás tu zajímá, stejně jako Pasternaka. Je jistou ilustrací, stejně jako třebas Goyovy Caprichos.
Máme autora – Pasternaka; máme toho, za koho se autor považuje či koho hledá – autora, abych tak řekl, „připsaného“. Exis tuje jím vytvořený vypravěč a osoba, o které se vypráví. Ta může splývat s autorem hledaným, ale jen v případě, kdy jeho vyprávěné osudy, a tedy vztahy k jiným, budou souvztažné, jistěže ne vnějšně. K tomu ještě přistupuje autor, připsaný autor a lyrický subjekt připojené sbírky Živagovy poesie, a navíc lyrické subjekty každé z básní. Typologie autora jistě uplatnitelná vždy, málokdy však hraje tak konstitutivní úlohu jako v této knize. Nepo chybuje se o tom, že Živago je vlastně Pasternak. Navíc se zdá, že Pasternak je jaksi všemi ostatními postavami románu. A to nejen v triviálním smyslu, že totiž jsme nejen našimi pohledy, ale i pohledy na nás, a že naši milovaní a nenávidění jsou našimi láskami a nenávistmi, neboť „člověk v druhých lidech – to je právě jeho duše“ (89).1 Klasické vyprávění popíše osoby, rozdělí jim motivy a charaktery, připíše psychologická vysvětlení, rozvrhne děj a schéma 1 Stránkové údaje odkazují k překladu Jana Zábrany, vydanému v Lidovém nakladatelství 1990.
23
komposice. Obvykle ovšem postavy „unášejí“ svého autora. Pas ternak se naopak vystavuje vymyšleným osudům Živaga a jeho komparsu, vymyšleným tak, aby autor mohl konečně porozumět své době a sobě. Živagovým osudem byla Lara, a ta podle D. S. Lichačova „je též Rusko, sám život“ (15) – „všechna témata doby, všechny její síly a křivdy, všechny její pohnutky […] byly vepsány v její tváři, v jejím držení těla“ (493). Vzájemné rozestavení postav je pak vlastním autorem, nejen v přeneseném slova smyslu – je tím, co jsem nazval autorem hledaným. Přitom postavy tohoto románu jsou neživé tak jako sochy, stejně jako ony s nárokem na pravdivost, a pravdivost je vztah, ne bytí. Skutečné osoby, stejně jako symboly a pojmy, nemají na pravdu nárok, jim stačí, že jsou. Pasternakovi hrdinové jsou pouhými aktéry doby, jsou to podoby doby a Pasternaka, a proto přebírají – pokorně, jako praví Rusové – svůj osud daný jim autorem. Řekli bychom – nejsou prostě dobře napsány. Živago, zcela v tradici ruských intelektuálů, je rozbředlý, zbavený vůle – ale jinak by ani nemohl být pojítkem děje tak rozsáhlého. Co je jeho bratr Jevgraf jiného než svá role, jakýsi deus ex machina? Děj drží pohromadě až příliš mnoho náhodných setkání a událostí. Zvraty chování pochopitelné snad jen Rusům. Román je plný kulis a klišé, někdy se blíží kýči – filmová verse toho využila. Převažující formou je klasické vyprávění, hrůzy jsou líčeny poklidně a s odstupem, milenci svou lásku deklamují, promluvy se blíží k úvahám a ty zase k eseji. Psychologie, mimo podávání nálad a pocitů, mnoho není. Popisy přírody nejsou daleko od bás- ní v próze a nakonec se shledáme se sbírkou lyriky. Epilog? Shakespeare mívá na konci gnómy hrobníků, šašků a bláznů. Pasternak ústy svého hrdiny obviňuje „beznadějně ordinérního“ Dudorova a Gordona z „neschopnosti svobodně myslet“, z toho, že se omezují na „průměrný vkus“. A právě t ihle dva jeho knihu uzavírají, aniž by přitom cokoli řekli. I to může být poselství, stejně jako formální nedostatky románu. Poklidní vypravěči se ztotožňují se svým odstupem, klasické formy vyprávění jim vyhovují. Ich-forma bývá zase až příliš subjektivní. Román-dialog, je-li ten pravý, vyznívá v nerozsouditel24
ném sporu. Klasické vyprávění předurčuje roli narátora; u Pas ternaka, včleněného do svých postav a jejich situace, tomu tak není, jeho vyprávění je tedy klasické jen vnějšně. Snad na ně lze vztáhnout to, co on sám napsal o Živagových básních, a sice že se vědomě vzdaloval od předobrazu skutečné Lary, „a tak se z veršů vytrácelo všechno ryzí a doutnající a dosud nevychladlé“, a místo toho se objevuje, díky zdrženlivému a ne náročnému slohu, „vyrovnaná všeobsáhlost, vyzvedávající jednot livý případ do obecnosti známé všem“ (485). Prostředky, kterými se navazuje souvztažnost obrazu a praobrazu, jsou vysvětlením praobrazu obrazem, jak jinak. Vyrovnaná všeobsáhlost pak „přicházela sama jako útěcha“ (485). Navíc k všeobsáhlosti patří i filosoficko-realistická, nikoli nominalistická naděje, že to, co se děje, se neodehrává pouze zde, ale i „ještě kdesi jinde, tam, co jedni nazývají královstvím božím, druzí dějinami a třetí ještě jinak“ (35), a z toho vyplývající pocit štěstí. Podobně pro Pertrar ku byl pravý obraz jeho Laury v ráji, místě všech praobrazů. Hned počáteční líčení ustáleného života carského Ruska narušují přesně umístěné odchylky, ty zprvu mají charakter pouhých zvláštností, až později poznáme jejich symbolický charakter, aby nakonec nabyly na realitě (sněhová bouře, zastavení vlaku atd.). Klasické vyprávění devatenáctého století se totiž vyprázdnilo. To, co se stále opakuje, není už napořád vnímáno jako bezprostřední zpráva, ale spíš jako potvrzení zprávy, a tedy i vyrovnání, útěcha – opět jakási obdoba zmíněné všeobecnosti, obecnosti známé všem. Pak ovšem můžeme nazírat na všechny formální nedostatky takového vyprávění rovněž jako na výpovědi: obsahu formy se nelze zbavit. Rozhodující jsou proto zlomy, doplňky, mísení – to, co se děje na pozadí jednotného stylu a co jej narušuje. Pozadí jednotného stylu navíc tyto ruptury vyžadují, tvoří s ním dokonce jakousi jednotu. Ale i zlomy, odchylky od jistého řádu musí mít svůj vlastní řád – jinak by byly jen osamělými výkřiky beze smyslu. Tento řád nalézá Pasternak v komposici ruské písně, která „všemi způsoby, opakováním, paralelismy zdržuje postup rozvíjejícího se obsahu. Na nějakém předělu ho pojednou odhalí a dočista jím 25
omráčí. Je to projev tesklivé síly, která zadržuje, ovládá sebe samu. Je to šílený pokus zastavit čas slovy.“ (392) Opakování, retardace a zlomy jsou u Pasternaka prostředky jak lyriky, tak prózy, stávají se „principy vstupujícími do struktury uměleckého díla“, tedy uměním (308). Prostředky, jimiž chtěl autor podat svou dobu, a jistě se přitom domníval, že její obraz bude současně jakýmsi jejím porozuměním. Porozuměním, které se nedá převést na obecná tvrzení, ale spíše je prožitkem obdobného rytmu, tempa, melodie tesklivé síly – tedy toho, co jej a jeho hrdiny neslo, kamsi unášelo a nakonec zničilo. Jsou to mimochodem tytéž prostředky, a tedy i prožitky-zprávy, jimiž jsou v románu podávány rozsáhlé historiosofické úvahy Živaga, Veděnpjapina, Tuncevové. Úvahy mající rovněž jak epic kou povahu, tak strukturu obdobnou ruské písni, přičemž tato struktura je neoddělitelná od jejich obsahu. I obecno je možno prožívat, zvláště na Rusi. Obdobné porozumění hledají i Pasternakovy postavy, v tom se nemohou lišit od svého autora. Ne náhodou Živagova rodina tráví sibiřskou zimu předčítáním především Puškina. Posedlost Rusů Puškinem má jistě hluboké důvody, jaksi je všechny předepsal, i s tou jejich revolucí, kterou jako „nesmyslnou a nelítostnou“ popsal v Kapitánské dcerce. Hledají tak v literární stavbě své vlastní jádro, duši, základ. Neboť Pasternakovi je umění „nějaká myšlenka, nějaké tvrzení o životě, pro svou všeobjímající universálnost nerozložitelné na jednotlivá slova, a když se zrnko této síly připojí ke složení nějaké složitější směsi, podíl umění převáží význam všeho ostatního a promění se v jádro, duši a základ zobrazeného“ (309). A to, co není rozložitelné na jednotlivá slova, je právě literární struktura. Nenavazuje tato Paster na ko va všeobjímající universálnost opět na onu vyrovnanou všeobsáhlost a obecnosti známé všem?
Živago sám nemůže vyprávět způsobem, který zvolil jeho autor – jen by referoval, a pozbyl by tak jako postava své autonomie. Aby se vyjádřil a vůbec něco pochopil v době, kdy vše končí, mu26
sí hledat jako její vysvětlení nejen pouhý popis této doby, ale především své jazykové prostředky, a to prostřednictvím poesie. Neboť téma, sujet, situace, stejně jako úvahy o událostech (dohromady Pasternakem uváděná „složitější směs“),2 jsou samy o sobě prostředky nanejvýš tak literatury faktu. Předmětem literární výpovědi, zejména poetické, nemůže být ani ona „složitější směs“, dokonce ani autorova postava, ta se musí nejprve přetvořit v (lyrický) subjekt jako doplněk jazyka – „na prvním m ístě není autor a stav jeho duše, pro který hledá vyjádření, ale jazyk, kterým jej chce vyjádřit“ (468). Duše sama slov nemá. Musí se nechat vést slovy, protože „plynoucí řeč sama silou svých zákonů bezděčně a mimochodem vytváří rozměr a rým a tisíce dalších forem a tvarů, ještě mnohem důležitějších a dosud nepoznaných, netušených a nepojmenovaných“ (468). Odtud „forma je přirozeným klíčem k existenci“ (486), a forma, stejně jako jazyk, je jaksi všeobsáhlá, universální. Pasternak to sám ilustruje na Puškinovi, který v mladických šestistopých verších dokázal imitovat učenost a vnější postoje, což mu poz dější čtyřstopé verše už nedovolily, a přiblížily jej tak bezprostřednímu životu. Krátká slova označující konkrétní myšlenky vytlačila abstraktní, tedy nebásnická vyjádření o životě a exis tenci. „S životem a existencí nelze hovořit,“ ale Lara, Lara je „ jejich jedinečný symbol“ (421). Symbol lásky bez naděje a východiska, tesklivé síly, ze které není úniku, lásky a stesku, jež tvo- ří své vlastní universum. Nu, jinak by Živago k toužené všeobecné universálnosti asi nepřišel. Dostalo se mu pak přesně toho, co chtěl. Podobně zase přechod od pětistopého k třístopému verši v básni „Pohádka“ umožnil Živagovi nedat se zahltit bylinou a jejím viděním světa. To vše souvisí s cítěnou všeobjímající universálností a jejími objasňujícími a prožitkovými hodnotami. Pro Pasternaka je vztah formy a obsahu navíc klíčem k jeho životu osobnímu a soukromému. Předpokládá, že jeho život, jím 2 Tedy to, čím vystihují obsah knihy klíčová slova amerického vydání Dok tora Živaga: Art of Medicine, Family Relationships, Love, Narrative as Met hod, Physicien Experience, Rebellion, Society, War and Medicine.
27
vyjádřen, bude záležitostí všech. S dvojdomím existence, před obrazu a obrazu, života zde a jinde, chtonického a sakrálního, viny a odpuštění se Pasternak vyrovnává v celém svém díle. To jej vede ke stále se opakujícím úvahám o přechodu od vnějšího k vnitřnímu a o mimikry. „Co je to subjekt? Co je to objekt?“ (375) Jistěže jej vedly i vnější důvody, poměry, ve kterých žil. Kvůli nim mu však byl tento konstitutivní problém umění ještě tíživější.
Výpověď, nedokáže-li se podvolit jen slovům samým, potřebuje jistou vnější osnovu, do které slova váže a jejímž prostřednictvím podává své zprávy. To platí zejména o orální kultuře. Touto osnovou byl pro tehdejší čtyři pětiny ruského obyvatelstva, pro mužiky, folklor. Po staletí žili v jakémsi samostatném, do sebe uzavřeném a neměnném patriarchálním a patrimoniálním světě, odlišujíce se od zbytku společnosti – vousy, oděvem, mluvou, zájmy, způsobem života. Nikdo je vlastně neznal, ani car, ani narodnici, ani národopisci, a Pasternak rovněž ne. Folklor – se slovníkem vybrušovaným po staletí a se souborem vzorových rolí, postojů a osudů – předpokládá celek, tedy spole čenství, ze kterého není úniku, kde postavy, jejich vztahy a osudy jsou jednou provždy rozvrženy. (Jen o trochu volnější jsou hrdinové ság, eposů a balad a třebas hrdinové Tolkienovi.) Ta kovým celkem byl pro mužiky mir, obščina, schod – prostředí vystavené tvrdým podmínkám, za kterých bylo možno jednat jen s jednomyslnou rozhodností, tak, nebo tak, všechno, nebo nic. V tom případě společná vůle i vina zavazuje a sjednocuje, je tedy vymáhána – podobně jako u teroristů „sváže je prolitou krví jako jediným uzlem“, píše Fjodor M. Dostojevskij. Nutnou formou prosazení společné vůle obščiny je přirozeně také bití a zabíjení – kde by se na vsi vzala tjurma a kdo by vězně živil? Není zde otázek, třebas: co je vlastně dobro a zlo, ani možností jejich jemných přechodů, ty jsou vlastní jen společnosti, subjektu a literatuře, nikoli společenství, pospolitosti, kolektivu, folkloru. V orální kultuře se formuluje a předává jen to, co je obecně sdíleno, teprve písemný záznam umožňuje diferencova28
nost, pochybnosti. Jen literát Dostojevskij mohl chtít z pokorného mnicha Aljoši Karamazova udělat pozvolna teroristu. S folklorem se ocitáme ve společenství, které zná jen zvykové a patrimoniální právo. Zákon je výrazem až společnosti. Samo děržaví v měřítku státu bez společnosti vlastně jen kopíruje pravidla velké rodiny, miru a obščiny, a proto jazyky carství a mužictví musely být obdobné, přinejmenším slučitelné, včetně onoho bití. Platí to i pro bolševismus jako jinou formu carismu, kde si ve stejném mytologicko-folklorním schématu božské a chto nické jen vystřídaly místa. Proto mužici, jinak přísloveční svou dobrotou a soucitem, nutně přijímali hesla a příkazy revoluce prismatem folkloru, do něho si je překládali. Jedním z takových možných překladů (reakcí) byly pak přirozeně formy té nejprimitivnější komunikace – násilnosti, napřed mužiků na pánech, později nových pánů na mužicích, loupeže, zabíjení. Ale ani v tomto případě nebyl bezprostředním vykonavatelem násilí nikdo jiný než oni sami, tentokrát ve vojenských šinělech. Zkrátka – revoluce byla foklorisována jak mužiky, tak revolucionáři. Stalin si broukal Suliku, do toho mísil jména příbuzných a přátel, které zavraždil – a přitom plakal. Nakonec zasípal: „Už nežijí! Žádný z nich už nežije! Všichni jste chtěli Kobu zabít! Ale nevyšlo vám to, Koba vás všechny, zkurvysyny, zabil sám!“ (podle svědectví S. Kavtaradzeho). Sentiment a racionalita s jedno duchými argumenty – vraždami – se mu doplňovaly, intelektuálem jako Raskolnikov zřejmě nebyl. Zlo je konstitutivní částí folkloru stejně jako dobro, už proto, že to jsou vlastně jen části jedné binární oposice, z jakých je folklorní svět postaven. To je to tajemství folkloru, jeho hloubky a nadčasovosti, nad kterým se mnozí unášejí cítíce jakousi rozkoš ze spojení lásky a smrti. Jeho „hloubka“ je ovšem pouhou duševní mělkostí, kdy reagujeme způsobem „všechno, nebo nic“, „život, nebo smrt“ – jakási ruská ruleta. „A ta dálka je Rus, jeho nesrovnatelná, za mořem známá, slavná matka, mučednice, svéhlavička, šílená, pomatená, zbožňovaná, s věčně majestátními a zhoubnými výmysly, které nikdy n elze 29
předvídat! Ó, jak je sladké existovat!“ volá Živago (421). Dobře. I ruští intelektuálové cítili částečně folklorně, přebírali lidovou dikci, slovník, dokonce i chování – tak Marina a Lara objímají kolena, pokládají se na rakev, hlasitě naříkají. Bere-li Živago přírodu, Rusko a revoluci jako osud, není dostatečně vydělen, individualisován. Ostatně také on se snažil vyhýbat introspekci, cítil, že „vědomí je jed, prostředek sebeotravy pro subjekt, který jej používá sám proti sobě“ (89). Až na konci svého života odmítne „pastýřskou prostotu“ jako „literární padělek, nepřirozený manýrismus, jev čistě knižní, importovaný nikoli z vesnice, ale z knihovnických regálů akademických biblioték“ (522). Před tím ovšem navštěvoval knihovnu v revolučním Jurjevu, aby studoval místní národopis. Folklor, současně láskyplný a brutální, by ovšem nemohl být takový, kdybychom nebyli sami takto ustrojeni, kdyby se v nás samých dobro a zlo, láska a agrese alespoň potenciálně nesnoubily. Spíš je otázkou, proč v jisté době masově převládne to či ono. Kausální vysvětlení, a takového se nám v románu výslovně dostává, totiž že přívaly násilí jsou důsledkem chudoby a útlaku, je naprosto nedostačující a navíc omluvné a zavádějící. Patří nicméně k charakteristice doby i Živaga samotného. Podobně syn pronásledované Achmatovové a zavražděného Gumiljova, historik akademik Lev N. Gumiljov, vytvořil hyperkausální hypotézu energetického impulsu, jejž nazval „pasionarita“ a který má vyvolávat masově neuropsychické resonance vedoucí k aktivitě a pak k prolévání krve. Tento jev má být podle něho způsobován zářením nebo chemickými procesy. Není ale spíše závislý na způsobech komunikace? Tak jako tak, zlo je, jak se zdá, přirozené – jen čeká. Kde je teď a kdy přijde?3 3 Nemluvme jen o excesech ruské revoluce. Za pouhých dvacet let, od roku 1938, z patnácti milionů příslušníků Československé republiky zemřelo ve válce na 250 000 občanů (k tomu připočtěme 200 000 těch, kteří padli jako němečtí vojáci), nejprve bylo vyhnáno ze Sudet, Slovenska a Podkar patské Rusi více než 600 000 Čechů, pak zase dva a půl milionu Němců a Maďarů vystěhováno a asi 30 000 zlikvidováno. Po válce proběhla repat-
30
Jinou základní osnovu vyjadřování, mnohem rozvinutější než folklor, tvoří soubor jazykových prostředků (příběhů, exempel, metafor) převzatých z Bible, vhodných už proto, že „Kristus mluví v podobenstvích ze všedního života“ (64). I pravoslaví dokázali mužici zfolklorisovat. Osnova dostatečně rozsáhlá a mocná k tomu, aby vyjádřila universum lidských osudů. Díky jí se můžeme dohovořovat a vysvětlovat se, zařazovat, tvořit společenství. Odtud obrovská úcta věřících ke Slovu. Je to cesta Simy Tuncevovy a Nikolaje Nikolajeviče Veděnpjapina, Živagova strýce, jednoho z těch, pro které pak splývá Slovo (duchovní nesmrtelnost) se Životem (a to i s fysickým kříšením mrtvých). Tento suspendovaný učený kněz byl ne náhodou blízký Kristu, bolševikům a Živagovi – spojení vskutku osudové, ale co měl Pasternak dělat? Lara zase, aby vůbec unesla život, potřebovala kráčet v doprovodu vnitřní hudby, kterou jí byl zpěv žalmů. Blokovi, aniž by to jakkoli tušil, objeví se na konci poémy Dva náct Kristus. Proto i v Živagových básních nalezneme tolik biblických motivů. Svobodná města skončila na Rusi s Novgorodem v 15. století. Církev a stát se zde nikdy nerozdělily, stejně jako jejich jazyky. Pravoslaví se soustřeďuje na prožitek, chybí mu období scholastiky a reformace. Bohužel, jak se vyjádřil filosof Nikolaj O. Loss kij, staletí neznalosti formální logiky nelze překonat skokem. Nejen to, ideje Západu, vykořeněny a zbaveny zejména genetických souvislostí, musely v Rusku působit jako nespojitá změť, z níž bylo možno si vybrat cokoli, libovolně to pospojovat a – absolutisovat. Chyběl společný základ. Jakékoli uvažování o člo věku, společnosti, o světě muselo proto nutně přejímat nejen dikci, metafory, figury a symboly pravoslaví, ale i jeho morální zaměření, mesianistický a eschatologický ráz, stejně jako jeho riace krajanů, ale po roce 1948 uteklo zase na 100 000 obyvatel. V padesátých letech bylo na 250 000 osob vězněno (včetně PTP), 2000 usmrceno. Statisíce ztratily tehdy majetek, práci, své postavení. Dnes je obyvatelstvo České republiky, zbaveno Němců, Maďarů, Židů a Slováků, konečně sedentarisováno.
31
theodiceu, a tedy prožívání viny, trestu a odpuštění. Emociona litu a současně provázanost víry a státu. Bez tradice a ve společnosti nikoli občanské musela literatura přebírat funkce vysoce podezřelé filosofie a společenských věd. Odtud v ruské kultuře obrovská převaha literatury nad filosofií. Na jedné straně celá plejáda hluboce ruských a současně světových spisovatelů, na druhé straně chudoba filosofie, nahrazované nejen jakýmisi bohohledači a bohotvůrci, ale i romanopisci. Sociologie žádná, zato mnoho historiosofie. Literatura, nikoli filosofie, vytvořila pak rámec jinak bezbřehého diskursu ruské inteligence, hledající úporně smysl, celek, jednotu (a zejména svou úlohu a postavení), a to vše bez zachovávání pravidel diskursivního myšlení. Étos nahrazoval nejen logiku, budiž, ale i etiku. Tvrzení, hesla a výzvy nebyly od sebe rozlišovány, osvobození lidstva zaujalo místo náboženské eschatologie, moralistní a emocionální postoje nahrazovaly nejen ideu dobra, ale dokonce i obecno. Viz zmíněný pocit štěstí z existence dějin, božího království či čeho. V takovém případě byly arciť všechny dosavadní společenské pořádky shledávány nepřirozenými a nespravedlivými. Pře bí raný marxismus se svou vzývanou exaktností, byť jen proklamovanou, byl vřazen do tohoto širšího diskursu, a proto byl také celkem bez odporu přijímán. A nejen marxismus, ale i komunismus. Hlavní bylo, že máme prožitek – vytržení, rupturu, revoluci, a navíc se rozpustíme, zbaveni odpovědnosti, v jakémsi obrovském kolektivním příběhu. Za jakoukoli cenu – jak dovozoval už v sedmdesátých letech 19. století narodnik Petr Tkačov, jen menšinu lidí ze staré společnosti bude možno ponechat naživu. Proč ne, sami mužici říkali: „Za bitého dva nebité, a stejně neprodáš.“ Termíny „pochodeň světa“, „zářivá budoucnost“, „budování nového světa“ ležely na ulici, bolševici je jen zvedli. Jistěže to nebyl jen diskurs ruský, vzpomeňme třebas na humanistu Romaina Rollanda, J.-P. Sartra a zástupy jim podobných individuí až do současnosti. Ideje možno vyvracet, pocity nikoli. Vyjadřovat se o sobě, snažit se pochopit svět pomocí vzdělanosti – historiografie, sociologie, filosofie –, znamená mít za se32
bou soubory jejich znalostí a prostředků. Obdobně jako náboženství, folklor nebo literatura tvoří takováto vzdělanost jakousi osnovu, dokonce v důsledcích i jakési společenství, république des lettres. To vše v dobách revoluce končí. Vzdělanosti je v čase dějinných kataklysmat pramálo, a navíc často selhává – stejně jako v případě osobních tragédií. I potom lze psát „odborně“: o definici zdraví a nemoci, o transformismu a evoluci, o osobnosti jakožto biologické základně organismu, úvahy o dějinách a náboženství – to vše byla Živagova témata obsahující „názory sporné, nepodložené a nedostatečně ověřené, ale vždy živé a originální“ (507). I strýc Veděnpjapin „přemýšlel o všech tématech“, a přitom s literáty, profesory a filosofy, kromě terminologie, neměl nic společného (29). To ovšem platí i pro všechny insitní myslitele, ti z vědy znají obvykle jen terminologii. Ostatně Živagovy, Veděnpjapinovy či Siminy úvahy lze od podobných výtvorů jen těžko rozlišit (64–65). Vrženi do kataklysmatu, Pasternak/Živago, oba dva vzdělanci, odborníci a literáti, v situaci, kdy v každou následující chvíli mohli být mrtvi, nemohli na nic čekat. Život na smrtelné posteli či na popravišti chce jistou upřímnost (ale pravidlo to zdaleka není). Času je málo, nelze se zdržovat. Kolik impulsů doslova vychrlili na Rusi intelektuálové a umělci ve dvacátých letech! Až po delší době a pak dlouho z nich žila západní akademická věda. Byli by toho bývali schopni i bez onoho nože na krku? Z valné části se ale v této době ruští vzdělanci „rozloučili s vlastním myšlením, které podle všeho nikdo z nich nikdy neměl“ (194). Situace zdaleka ne jen ruská.
To, co je nám v románu předvedeno, je folklorisace, religionisace a zliterárnění teoretického politologického konstruktu západní Evropy, totiž marxismu. Bývalý seminarista Džugašvili si zcela přirozeně objednává u režiséra Čiaureliho patetický film Přísaha, kde Lenin bude Janem Křtitelem a on sám Mesiášem. To, že se marxismus dík svému mesianistickému charakteru k něčemu takovému nadobyčej hodí, je vedlejší. Rozhodující je, 33
že se podobně jako nacismus dá velmi dobře vyprávět, je narativní. Stejně jako folklor dá na přísloví, pořekadla, slogany, zjednodušení, a ta nemají daleko k příkazům a povelům. Má komiksovou povahu, personáž lze dobře rozvrhovat, klasifikovat a zařazovat. Naopak pro literáta Živaga „příslušnost k typu znamená konec člověka, jeho odsouzení“ (324), jemu naopak „srdce nezná obecné případy“ (275). Komunismus je folklor marxismu a stejně jako folklor zná bolševismus jen vše, anebo nic. Na jedné straně „choču ljublju, choču ubju“, na druhé nový svět revoluce, „vržený do nejhustší spleti pokračující každodennosti, bez ohledu na její průběh. Nebylo začato od počátku, ale od prostředka.“ (215) Což na začátku Živago obdivoval. Až později zjistil, že to, co se do schémat revoluce nevejde, vlastně neexistuje a může být bez váhání likvidováno jako veteš. Všichni „byvšije ljudi“, a za takového je Živago považován, jsou jen sešrotovatelné figuríny. To vše pak tvoří zdroj blaha pro adepty a zasvěcence takových „učení“, kteří stále cosi aplikují, ale přitom jen imitují, imitují, imitují. Jako ideální typy úhony dojít nemohou. Cortésovou starostí ještě bylo, zda Aztékové jsou skutečně lidé – pakliže ano, byl by vinen. Těmto imitacím něco obdobného na mysl vstoupit nemůže.
Při rozboru nacistického holocaustu se mnoho mluví o intelektuálních pachatelích zločinů, o banalisaci zla, o úřednících a zřízencích. Bezprostřední kati se pokládají za jaksi pomýlené či defektní jedince. Ale bez katů a jejich holomků by vraždění nebylo. Banalisací je nelze ani vysvětlit, ani vyvinit. Všichni – revolucionář, úředník a kat – jsou spíše objekty a oběťmi různých druhů vyprávění. Trvá-li násilí delší dobu, celá léta, a to je případ sovětského Ruska, pak vina a trest, pokání a odpuštění se sem prostě nevejdou, jsou v jiných poměrech, jsou mimo. „GPU vykonala největší zázrak všech dob – dokázala změnit samu mentalitu ruského člověka“ (N. I. Bucharin v roce 1927). Toto proklamativní tvrzení dotyčný později zkonkrétnil a zvroucnil: „V duchu tě objí34
mám, sbohem navždy a nevzpomínej ve zlém na svého nešťastného Bucharina,“ píše v roce 1937 Stalinovi před svou popravou. Katů a obětí bylo až příliš mnoho, navíc si vyměňovali místa. V lágru mohla mít Lara za družku třebas Vorošilovovu či Molo tovovu ženu. Vina zavazuje k poslušnosti, proto byla doslova fabrikována. Z udání, mučení a zabíjení se staly prostředky běžné komunikace a nakonec pouhé iniciační rituály. Proslavená „metoda sebekritiky“ slučovala vinu, přiznání, udání, pokání a trest. Každý mučedník si hledá svého trýznitele, je mu ale vděčný? Po lituji-li tě, polituješ mě? „Nikdo neměl čisté svědomí. Každý mohl mít důvodný pocit viny za všechno, každý se mohl pokládat za stejného zločince…“ A navíc si lidé viny vymýšleli – „v oné vášni sebezatracování, které stačí jednou povolit uzdu, aby ji už člověk nezarazil“ (489). Jestliže se falešně obviním, kdo mi odpustí? Proč taky? Není-li trestu, pokání, jakápak potom vina? Proč křičet, když tě nikdo neslyší? Nakonec nezbyl nikdo, kdo by odpustil, s kým by bylo možno smířit se, s kým rozloučit. A přece – jeden kyjevský čekista si zapsal, že odsouzenci jdoucí na smrt žádali o možnost rozloučit se, a protože tam nebyl nikdo jiný než kati, objali je a políbili. Stockholmský syndrom šestiny světa. Zbylo jen cosi jako život Lary, „který nikoho za nic neobviňoval a téměř naříkal svou tichostí“ (180), jakási tesklivá s íla. Osamělé výkřiky nespojené řádem. Jazykové prostředky a formy, i literární, k vyjádření viny a smíření v takové době prostě chybějí – zůstal jen blekot, žvásty, výkřiky, lítost, pláč. Mlčení a současně šílený pokus zastavit čas slovy: Pasternak: „Rád bych se s vámi setkal, abychom si pohovořili.“ Stalin: „O čem?“ Pasternak: „O životě a smrti.“ Stalin pokládá telefon (rozhovor Pasternaka a Stalina v roce 1934).
Sledoval jsem v Pasternakově románu vlastnosti a poměry různých osnov vyjadřování. Jeho vlastního literárního, i osnov folk- loru, pravoslaví, komunismu. Jejich nepřevoditelnost – a součas35
ně jejich překlady, souboje, ale zároveň i prolínání – a výsledný amalgam, připomínající dynamit, který nemohl neexplodovat. Pasternak se jednotlivé diskursy snažil představit. Dokonce snad tušil i ten, který je možná postupně nahradí – „živý, živě se vytvořivší jazyk, přirozeně odpovídající duchu dneška, je jazyk urbanismu“ (522) – tedy ne už společenství, ale společnosti. K tomu si lze položit ještě řadu otázek. Folklor historii vlastně nezná. „Studené“ společnosti, „národy bez dějin“, život předdějinný a současné nedějinné vrstvy – jejich minulost není než „orální“, „audiální“, „visuální“. Do ní jsou dějiny překládány. Stále více je dnes zkoumána tzv. historická paměť, tj. jak je minulost přejímána, upravována a ukládána do paměti – většinou se tak děje podle bezmála folklorních vzorů. Jak působily v Rusku, známe. Nejsou dnešní tuctoví konsumenti se svými komiksovými figurami, akčními hrdiny, zpěváky a baviči obdobnou vrstvou, jako byli mužici se svým folklorem, ljubky, bohatýry a častuškami? Co s námi udělají? Kdo jim dějiny překládá, upravuje, kuchtí? Už ne oni sami, ale média – televise, film, rozhlas, tisk, ochočující si „jazyk urbanismu“. Co z Pasternakova románu učinil film? Podle jakých pravidel? Co Veděnpjapin? Není dnes produkčním v televisi? A dále – nevčleňují se „dějinné“ vrstvy dnes samy a rády stále více do mediálního prostoru? Jsou folklorisovány a samy se folk- lorisují, stejně jako car. Na obzoru se nám rýsuje jakýsi nový typ dějin s jednou obrovskou velkou rodinou diváků. Boris Leonidovič Pasternak je stále ceněn. Tak konvolut jeho milostné korespondence s Olgou Ivinskou byl v roce 1996 na aukci u Christie’s v Londýně vydražen za milion dolarů. Na internetu pod heslem Jivago, Zhivago, Schiwago najdeme jména koní, psů a koček, her, hudebních skupin, parfémů a elegantních butiků. Lara (Croft) je zase symbolem virtuálního sexu, je to jméno ženské hrdinky překonávající všechny překážky v kyberprostoru. Zlo vstřebáno, revoluce naplněna.
36
Slova bez jazyka
Joseph Conrad je skvělý vypravěč, a proto příběh, který je základem knihy Srdce temnoty, totiž životopis Kurtze, v jeho celistvosti zcela vynechal. To, co se o Kurtzovi dovídáme, víme jen z jednotlivých oznamovacích vět roztroušených po celé knize. Rozhozených navíc s krutou promyšleností. Fabuli tvoří příběh svědka, Kurtz sám je jen předmětem jeho výpovědí. Vypravěč Marlow líčí svou cestu za ním, cestu do jeho temného srdce. Nepřijal Kurtzovo řešení, a právě proto o něm může podat zprávu. Kurtzovi zato přísluší poslední soud – „ta hrůza, ta hrůza!“ Jak podávat to, co on sám popisovat ani nechce a ani nepotřebuje? Každý popis by byl lživý, zpravoval by ne o věci, ale o nadhledu, a ten ovšem nevidomý Kurtz ve své temnotě mít nemůže. Svědek se vždy jaksi ztotožňuje se svou výpovědí, kým či čím se potom stává? Přes všechnu svou výmluvnost a vzdělanost, přestože přichází do džungle jako představitel racionality, civilisace, Kurtz svědkem není. Naopak to, co odsud píše, jsou fráze, on to ví a ví také, že právě ony jej s civilisací spojují. Jsou mu prostředkem vnějšnosti, postavení, role. Už nechce zpět do schizoidního světa pozorovatelů, svědectví, komentářů – co je totiž n aše civilisace jiného? Přesto je tento svět stále jako pozadí přítomen, každý máme svého Watsona, Marlowa či jak se jmenují. Kurtzova cesta se odvíjí jiným směrem, do nitra. Tam je výmluvnost zbytečná, pro koho a k čemu by byla? Nanejvýš by posloužila jako projev spokojenosti sama se sebou, zase by to byla jen vnější výpověď. Neboť sestupujeme-li do nitra, které je nutně neznámé a temné, opouští nás nejen sdělování, ale i ti, kterým bychom mohli něco říci. Jazyk, obecno, to jsou ti druzí. Mluvením o mlčení se mlčení nepodává. A musíme-li pak promluvit, nepodáváme zprávy. Neosobní horizont slov pozbývá na 37
významu, slova se oddělují od jazyka, nejsou už rozlišitelná od věcí a stavů, nabývají přirozenou, magickou funkci. Zaříkávají. Conradovo Srdce temnoty, bílé místo v srdci Afriky, je něčím jako les v pohádce, která nezná cíl – zámek. Nepřátelský les pak není jen průchozí cestou, je cestou samou, i jejím koncem. Srd ce temnoty je nejen zeměpisné, je stejně tak minulostí lidského rodu, jako je středem jedince. Kurtz se vydává do Afriky, aby nebyl chudý, a objevuje přitom své nitro i svou minulost, které si ani nebyl vědom, a která přesto vedla jeho kroky. A teď, v srdci temnoty, hluboko v sobě, vidí, že je sám. Neboť to, o čem nám sen vypráví, jsme my, stejně jako všechny rekvisity snu jsou naše rekvisity. Ve snu, stejně jako v našem nitru, jsme si vším. Stejnou měrou se ale současně stáváme jinými, a tedy příběhem, obrazem. Kurtz se ocitá v bdělém snu, může ovládat černochy, zabíjet je, nechávat se uctívat, modlit se s nimi a také to dělá – protože je sám. Robinson nemůže nebýt normální. Prostřednictvím druhých může doslova vše, sám se v nich objevuje a sám jimi je. K nikomu jinému se pak nemůže odvolat ani podat svědectví – komu? Nic si neulehčil, k ničemu se neodvolal, k ničemu se nevztáhnul. Transcendentno jej nezajímá, obejde se bez něho. Nic jiného říci nemohl, ale mohl také mlčet. Jeho důstojnost je v tom, že se přesto vyslovil – „ta hrůza, ta hrůza“. Podívejme se na Fausta, hrdinu Západu. Studium. Napřed holka, potom ženská. Nějaká ta bitva, stavby, zavlažovací projekt. Čert po něm už už sahá. Zkrátka, nic zvláštního. A pak šup k Matkám – nic naplat, Fauste, ve srovnání s Kurtzem jsi směšná figurka.
38
Malá česká apokalypsa
S Ladou je snad spokojen každý. Malé děti jistě, dokonce i mladí, o starých nemluvě, venkované i lidé z měst, hosté a hostinští, děti a učitelé, dokonce i umělci svorně s uměnovědci – tedy skupiny, které se jinak neshodnou. Navíc nejen v Čechách, i ten Picasso se ve Francii na Ladu chytil. Lada nemá chybu. Dokonce ani obdobu, v Čechách, ve světě. Jeho reprodukce visí v čekárnách, hospodách, úřadech – to jsou ty nejveřejnější a nejpřirozenější výstavní síně. Občas a jen dočasně tam pronikne nějaký ten Gauguin, Renoir, van Gogh, Svo linský, Sedláček – úlitby obecnému vkusu, předávanému školou a žurnály. A samozřejmě midcult, od toho tady taky je. Jednu dobu v celé Evropě avansovalo Milletovo Klekání. Ve Francii se u lepších lékařů a u notářů setkáme s Daumierem, v Anglii s rytinami loveckých scén, obvykle žertovnými, v Itálii s vedutami měst. Dříve u nás vedli Aleš, Mánes, Kašpar, v Ně mecku zase Richter a Busch. Děti obcují obvykle s Myšákem Mickeym či Křemílkem, adolescenti zase třebas s Tintinem a spoustou jiných občasných partnerů; zde panuje promiskuita. Lada úspěšně konkuruje dokonce i plyšovým medvídkům. Rovněž dospělí se bez malovaných kamarádů neobejdou – Ladovi se podařilo pozdvihnout na úroveň komiksu i takové literární dílo, jako je Haškův Švejk, jen ty bubliny chybějí. Monografie o čekárenském a hospodském umění nebyla ještě napsána. Konstatujme jen, že v tomto prostředí se se závěsným obrazem zachází vskutku demokraticky. Hlasuje se s pomocí kladiva a hřebíku, audiometru či videometru není třeba, natož znalců a odborníků. Jednou zvolen, Lada se na českém čekárenském prestolu pevně usadil. Jiné země se na existenci takovéhoto stolce ani nezmohly. 39
Díky poutači na Ladovu výstavu se dostal jeho vodník z Hrusic do Prahy, k Vltavě, skoro až k předsednictvu vlády. Moc mu to tam sluší, měl by tam zůstat. Olbřímího skulpturálního českého Vaška bych postavil na Letnou, byl by tam jistě příhodnější než Stalin, Klaus, a možná dokonce i než to tikátko.
Jedno se Ladovi zvláště povedlo – dal českému lidu jednotný piktogram vlasti; takový má jen málo národů. Pochopitelně, vždyť třebas takové Německo zahrnuje moře i velehory, skloubit je nelze. Němci to pociťují trpce, mají sice německé národní krajinářství, jen tu národní krajinu nemají. Lada to dokázal – Chodové, Hanáci, Valaši i Pražáci pozapomenuli na posvátnou horu Říp a uvelebili se v ladovské hrusické kotlince. Jen Slováci jí pohrdli, ale dobře jim tak, tatranským orlům. Stal se z té kotliny jakýsi ideogram vypálený do české lbi, engram. Chaloupky s doškovou střechou převálcovaly zámky a katedrály, zbývá jim už jen jediný konkurent, Račana.
Lada, stejně jako děti, maluje především to, co ví, nikoli to, co vidí. Jednotlivé předměty jsou mu spjaty s dějem, s jistou událostí. V ní mají svou funkci a neodkazují už k ničemu dalšímu. Vše je dáno svým obrysem, a co jej nemá, se nejmenuje, a proto není. Není zde nic, co by nebylo bezprostředně pojmenovatelné. Nic se nemusí vysvětlovat. Stejně nikdo na žádné vysvětlení není zvědav. Odtud jasnost, výraznost a přesnost jeho kreseb. Proto jejich vyprávitelnost, i ve vnitřním monologu diváka, ten se sám stává jednou z Ladových figur, začíná žít v jeho světě. Ta možná vyprávění jsou dost jednoduchá a omezená na základní situace. Na vesnici tomu ostatně nebylo nikdy jinak, stejně jako ve velké rodině či zase v hospodě. Tam se člověku skutečně dostane výrazných obrysů. Ladovi se podařilo – podobně jako v pohádkách nebo zase v commedii dell’arte – zredukovat psychologii do několika typů. Správná loutka se musí chovat tak, jak byla vyřezána. 40
Náladu, rozplývavost, sentiment nezná (sentimentalitu, tu ano). Šerosvit, valéry, odstínění, přechody mu nic neříkají. To se jistě netýká akordů jeho barev, tam je přepečlivý. Navíc v jeho obrazech nenajdeme stíny. Jeho svět nemá stín, doslovně ani obrazně. Každý předmět je samostatný, spjaty jsou jen dějem, scénou a výtvarnou komposicí – nač by tu stíny byly? Na divadelní scéně stíny také nebývají, herci jsou totiž osvětleni ze všech stran, jejich stíny se ruší. A kulisy jsou postaveny ostatně tak, aby stín nevrhaly. Pozadí a popředí si Lada jasně rozděluje, stejně jako kulisy na jevišti. Horizont zná jen schematický, divadelní. Ten je ostatně jakási umělotina, dlouho trvalo, než jsme k němu přišli, až s literárním světem. Ladův svět je bez horizontů, vykroužen sám do sebe – jako mandala. Snad proto je v něm Čechům tak dobře. Svět bez horizontů a stínů – beze zla, bez viny, trestu, tragédie. A tedy i bez katarse. Spasit se nemůžeme, nemáme od čeho a ani kam.
Ladova vázanost na písničku, pohádku, anekdotu, skaz je zřejmá. Povídaní hrdinové jsou pevně určeni svou rolí v takovýchto vyprávěních, sami ani mluvit nemusí. Postavy, stejně jako jiné předměty nutné k ději, Lada přeměňuje na jakési kulisy, asi jako v nějakém betlémě – ten bych ostatně bral jako jistý pravzor jeho obrazů. Tahleta malá epika je vždy jednoaktová, zakroužena do sebe, vybírá si, nepokračuje. Jako fotky z dovolené. Nám, nám, narodil se – no dobře, a co hned následující vraždění neviňátek? Proto lidičkové a zvířátka jsou mu zaměnitelní. Sedlák může vypadat a jednat jako liška, a liška zase jako sedlák, na báchorce se nezmění pranic. Žena je mu děvčátko, panna, maminka, babička a dost. V anekdotách si k tomu přidá fiflenu, tchyni, zlou ženu a dost. Vývoj postav, zrání hrdinů? Nic takového u nás v betlémě neznáme. Jedině tak z mládence do pantáty. Proto se mu jeho kresby k epizodickému Švejkovi tak podařily. To ve splývavém světě stínů a sentimentů, v komplikovaném vyprávění nejde – jejich jednota je jiného druhu. 41
Některé postavy mu víceméně nebo docela chybějí. Zemi, stát upomíná nanejvýš ponocný a policajt, ale i ten je jen obecní. Král je spíše pohádková bytost. Z vrchnostenského hradu zbývají trosky. Cizáka nevidět. Feudálové už odešli, komunisté ještě nepřišli. Dobře se tu žije českému lidu! Postava poutníka je předělána na vandrovníka či vandráka. Chybí i poustevník. Oba dva jsou ostatně figury spíše literární, přinesl je k nám K. H. Mácha. Náš lid se bez nich ale docela dobře obešel a obejde – však to také Chmelenští Máchovi řádně vytmavili. Z ďábla se stává figurka na úrovni hastrmana, ale ne zase tak docela – žínky a vodníci jsou obdařeni rysy slovanskými, kdežto čert je znevážen snědou barvou, černýma očima, kudrnami, skobou místo nosu, není to zkrátka žádný Slovan, a snad dokonce ani árijec. S Taloši, co chodí za českýma holkama, dovedou n aši chasníci pěkně zamávat – to už známe z Babičky. Náboženský život je u Ladů omezen na stafáž kostelíčka na kopečku, zato ale vždy přítomnou. Pana faráře najdeme leda tak v hospodě. Nebe je tam, kde pivo teče proudem – a to už tady vlastně máme. Těžko mluvit o nebesích, když Ladova vesnice je vysněným rájem s láskou. Nejde jen o náměty, spiritualita a ladovský způsob kresby se prostě vylučují. Naštěstí; byl by to pěkný paškvil, asi jako „svaté obrázky“ nebo výzdoba našich kostelů. Psí bouda, rodina, domek, venkov – toť česká vlast, domov můj. Idylický život bez stínů a odvrácených stran. Domov bez sousedství jakékoli ciziny. Prostředky iniciace v tento vesmírek jsou pohádky, písně, škola a slabikář. Je to domovina před světem s horizonty, světem se stíny, světem literárním. Světem samostatnosti. Ladův svět, podobně jako svět Babičky Boženy Něm cové, může být brán za útočiště, sestup, asyl. Jakýsi to český sen, české „duchovno“. Svou iniciaci v dospěláka si prožil až v Praze a byla mu do Hru sic nepřenosnou. Ví to zcela přesně a odtud tu svou ves maluje tak, jak ji maluje.
42
Samozřejmě, občas leccos v tomto nejlepším z možných Lado vých světů nehraje. Uřknou se krávy, po vesnici chodí Pepek Vys koč, pantáta občas seřeže panímámu. Opilectví a rvačky jsou časté. Incesty a potraty se neschvalují, ale tolerují. Lada se to vše pokouší vyvést z venkova do města, ale zase jen v mírné formě. Figurky z jeho městských karikatur, jen nepatrně to pozměněné figury vesničanů, nejsou ani tak zlé, jako ve své přízemnosti spíš dokonale odporné. V jeho kresbě stačí pozměnit tak málo, a aniž by se kresebný styl jakkoli měnil – ze selského furianta se stane přiblblý městský frajer. Z figurky vesnického policajta – stačí změnit jen pár čárek uvnitř stejné formy obrysu – dostaneme Haškova štábního profouse ušlapávajícího vězně k smrti. Dostane-li policajt befél, bude podřezávat neviňátka se stejným zaujetím jako řezník pašíky. To by se Mánesovým kresleným postavám stát nemohlo, jejich autor také špatně skončil. Jak se zdá, má Lada všechno pojištěno, odřízl si od svého normativního světa všechny cesty. Odtud, stejně jako ze světa Pira nesiho či Escherova, nelze uniknout. Podobně jako Kafkovo zvíře vybudoval si Lada noru nor. Nitro, lůno, dělohu, brloh, pelech, pelíšek. Ale co, nakonec Matky dostaly i Goethova Fausta. Něco takového dokáže budovat jen ten, kdo si není jistý, kdo je schopen pociťovat úzkost. „Za křišťálovou průzračností Lado vých obrázků se rýsuje neobyčejně silná nadčasová výpověď člověka stojícího na pokraji šílenství. Jak naivní se jeví apokalypsy Hieronyma Bosche ve srovnání s napovrch klidnou, stejně senil ní jako infantilní Ladovou momentkou českého bytí,“ tak zní pregnantní diagnóza Petra Placáka. Někteří ilustrátoři, třebas Velíšek, se obdobné hrůzy Němcové Babičky pokoušejí zobrazit bezprostředně, to ale nebyla Ladova cesta. Ten místo introspek ce nasadil retrospekci. Je to projev jakéhosi českého malosvětského existencialismu, jistěže převelice konkrétního. Přidal bych k němu třebas metafysické vise Jana Weisse z jeho Meteoru strýce Žulijána, totiž zmenšování se do nekonečna a vesmírný kolotoč. A noetickou úzkost Heverochova sedláka, který šílí z toho, že nerozumí tomu, že rozumí kázání pana faráře. Po hospodách nejsou presokratikové 43
dodnes tak zcela vzácní. Nejsou to jistě jen česká specifika, vzpomeňme na Nestroyovy či Twainovy pokusy o něco, co bych nazval beletreontologií (beletristickou ontologií). Jde zde o projevy těch, kteří zásadní filosofémata sami vyciťují a snaží se je vlastní obraznou poetikou vyjádřit, aniž by se v ázali, jakkoli třebas poučeni, na intelektuálno a učenosti. (Příklad: před několika lety najal jeden britský venkovský hospodský učence Julia Tomina jako konsultanta filosofických problémů svých hostů.) Ladovo dílo patří právě sem. Nora nebezpečí předpokládá, je jím formována. A dokonalá nora je bez vstupu, a tedy i východu, a nese s sebou možnost jakýchkoli hrůz. Jsou v ní. Zde se lze nadít čehokoli, neviňátek narození i podřezání. Ladovi se podařilo vytvořit jakési všeobsáhlé doupě, a to s odkazy jen a jen na triviality každodenního života. Dobře mu ale nebylo. Zato jeho nora padne mnoha Čechům jako ulitá, v ní si mohou svá traumata užívat. Ještě před krásou je líbeznost, s něčím se začít musí, stejně tak jako se musíme někam zase navracet. Už jedny z nejstarších kamenných nástrojů sloužily k přípravě šminek. Řecký termín kosmos vznikl etymologicky z výrazu pro pěknou ozdobu, čepec žen, a uzavírá v sobě pořádek a harmonii. Nezapomeňme, že sochy na Parthenonu byly pomalovány jak paňáci na pouťové střelnici. Jednou i s horizonty je konec, a přijde Ladův zvonec. Ladův svět vznikl pečlivým vymýcením neustálých, na sebe navazujících obzorů, světa jako horizontu. Zrušením nejistoty, nezakotvenosti, nebezpečí, života mimo role. „Když jsem přišel na žaludské eso, kde je nakreslena medvědu podobná obluda, tu jsem honem kartu obrátil, abych tu šeredu ani nespatřil. A měl jsem před ní takový strach, že jsem se i skoro bál být sám doma, když ty karty ležely na stole,“ napsal. Do posledních dnů měl na pracovním stole paklík karet. Než začal kreslit, prohlížel si je, nebo je aspoň bral do ruky. Bylo tam i žaludské eso?
Že se v Bosně lidé vraždí, to už chápu. Jenom nevím, proč až teď. 44
Váchalovy deníky
I S tou knihou1 snad nemůže být spokojen nikdo. Už cíl zápisků je nejasný. Nejsou zřejmě určeny pro čtenáře. Ani pro Mášu či Mackovou ne, i když autor věděl, že mu do nich nahlížejí. Zato je asi četl pravidelně on sám, shledával se tak se svými psy a sumí roval to, o co jej národ připravil. Situace podobná té Klímově, v níž filosof psal a výsledky – nečtené – ihned pálil, to jistě nebyla. Automatické psaní – vyloučeno. Jakákoli analogie s deníkovými záznamy typu Rozanova je nepřípadná. Literární či mys- litelské ambice neexistují. O literárnosti, stylu raději nemluvit. To jsou kategorie zcela nepříslušné, ty si Váchal schovával pro své pronikavě stylisované „romány“ třebas. Ortografie, interpunkce, gramatika – nedodržovány. Jazyk je to však silný. Neplatí to ostatně také o jeho výtvarném díle? Informací je tam dost, ale jakých? Jen triviálních: co jsem jedl, jak jsem spal, kudy jsem chodil. Stejné je to i se sny, většinou se jedná o banality – pro psychoanalytiky a surrealisty rozhodně žádná pastva. Kuriosnosti nabývají až nyní – Masaryk mu nabízí pivo, on sám ukazuje cosi Hitlerovi, Stalin jej kárá… Intelektuálem zde náš Váchal není ani za groš. Je to zřejmé už jen ze záznamů jeho četby. Nic zvláštního, mnohdy jen to, co mu kdo přinesl. Knihy, s výjimkou krváků, jsou pro něj zřejmě jen – a postupně stále více – čtivo, nakonec přijdou k dobru i stará Rudá práva. S divadlem a filmem je to podobné. Tvůrčí deník umělce? Jen několik zmínek, velmi skromných zmínek. 1 Josef Váchal: Deníky. Výbor z let 1922–1964, k vydání připravil Jiří Olič, Praha/Litomyšl, Paseka 1998.
45
Současné moderní umění je pro něj zdánlivě zhoubou a prokletím, viz o tom četné poznámky. Ve skutečnosti je však bedlivě sleduje, upravuje a zkouší. Rozhodně není nepoučen. O tom zas ale nepíše. Spiritualita ano, ale taková ta medijní, mediumní, spiritistická. Víra v reinkarnaci. Dobové výrazivo: Tajemství, Neznámo, Pravda, Magie, Proroci, Ráj. Dnes by to bylo Bytí, Trancenden ce, Matka Země, či co. No dobře. S analýzou, jakoukoli, se u něho neshledáme. Místo ní má jinou metodu. Rozvrhne své sympatie a antipatie a stojí si na svém. Neuhýbá. Zde stojím a nechci jinak. Pořád lepší než oblíbené „zde stojím, ale mohu stát i jinde“. Je to vidět i v maličkostech: A. Slavíček je ksindl, „F. Bílek, toto prase pod nůž“, K. Čapek – „škvrně a plaz duchem“, „strašná blbost je Výrostek Do stojevského“, padoušské vedení duchů O. Březinou, blbé melodie Smetanovy hudby atd. Jistá metoda to je – nezdržovat se a soustředit se. Politika a život veřejný? Náš autor vítá okupaci, nacistické represálie schvaluje. „Večer se radoval, dočítaje se, kterak Němci praží do Londýna“ – abychom uvedli jen malou ukázku. Bolše viky nenávidí – stejně jako ty, kterým se tenkrát přezdívalo „plutokraté“. O jeho rasismu nelze pochybovat, židy a cikány nesnáší stejnou měrou, jakou miluje své psy. Důvod jeho nenávistí je prostý, ale o to silnější. Cítil se zneuznáván, a ostatně také byl. Ne že by se o to – také vnějšími způsoby – sám nepřičinil. Ale i ta odmítavost se mu stala jakýmsi návykem, předlohou k póze: „M. vyprala mi kabát a nutila mne – přespříliš! – abych svlékl i kalhoty k vyprání. Nervy mi selhaly, i udělal jsem výstup, při kterém odříkám se satansky lidstva vůbec.“ Skurilnost mu byla patrně potřebou, i poslední věty před smrtí byly ironické. Kde najít vysvětlení? Nabízejí se psychologie, literatura, uměnověda. Dal bych přednost estetice, ale respektuji Váchalovu indignaci nad De Quinceyho Vraždou jako krásným uměním. K vysvětlení postačí snad jen jeho obrazy. 46
Jestliže něco se železnou pravidelností a pořád stejně konáme celý život, proces se nám zautomatisuje. Váchal si právě tak psal své zápisky. Nějaký vývoj – mimo stálé zjednodušování – bychom v nich hledali jen těžko. Automatisace předpokládá stereotypy a malý stupeň vědomé činnosti. Jistý pořádek, který si pak vynucuje rozměry zapisovaného. Zaznamenám-li si totiž, že jsem špatně spal, může mít zápis a následující rozpomínka nějakou funkci – jakou úlohu ale hraje zvěčnění toho, že jsem spal dobře? Co se vlastně může skrývat pod záznamem „oběd: brambory“? Třebas situace, že nebylo než na ně. Ale to je rušeno pravidelností obdobných poznámek – střídají se poulardi, uzené, lívance… Pak však zase řada dní bez zmínky o jídlech. Stejně tak je tomu se záznamy o počasí. Jednou se zapíše, co dělala Macková, pak zase nic. V čem spočívá puzení zapisovat a zase nezapisovat si tyhlety věci? Je to přesně to, co odpovíme na otázku přítele „co jsi dělal včera?“. Bylo pěkně, šel jsem se projít tudy a tudy, jedl to a to. Zapíši-li si to do deníku, může to mít revokační funkci, rozpomenu se tak na svou náladu, pocity – a co dál? To samé v ústním sdělení či dopisu už takovou roli hrát nemůže. Děti večer, po rušném dni, pravidelně odpovídají na otázku, co dělaly – „nic“. Hrome, z čeho se vlastně skládá náš život? Car si v den revoluce napíše do deníku jenom pár banalit, Emanuel Tilsch píše zoufalé dopisy spojené se zprávami, co měl k obědu, poslední přání odsouzence je třebas hamburger. Pak přijde literát a je mu to látkou – k čemu? K životu v literatuře? K literatuře v jeho životě? Lev N. Tolstoj si v deníku zapsal, že si právě neuvědomuje, zda ráno utřel prach. Popadla jej hrůza z toho, co vše lze zapomenout, třebas celý život. Zapomínat ale musíme, náš vědomý a sdělovaný život je na zapomínce postaven. Co si vlastně máme pamatovat, pro koho, kdy a proč? Není člověk než vzpomínka na sebe sama? Co mám proboha komu a co sobě samému povídat? Z rozhovoru: „Jste šťasten?“ – „Kdy?“ 47
Po jistou dobu si Váchal psal deník tak, aby zápisy jednotlivých dní z různých let sousedily. Psal a současně četl, co dělal ve stejný den před lety. Minulost tak splývala s přítomností. Ocitl se v čase uspořádaném cyklicky, koloběhem roku – čeho se mu tím dostalo, co tím odmítl? Orální svět je bezpochyby ten základní, nejstarší, původní, společný všem. Stejně jako jeho předloha. Nakolik a jak na ně skriptura, typografie, literárno a umění navazují? Prostý deník jako ten Váchalův je bezmála oralita sama. Přímé sdělování. Sdě lování v jakési rozmluvě se sebou samým. Na konci života, opro- štěn od tvorby, se už jen ujišťuje: chodím, jím – jsem tady, ještě. Zápisy v deníku řídnou, zkracují se. Čtyři roky před smrtí končí. Ten deník by bylo snad k užitku číst i pozpátku! Rozhodně Váchalův deník není klíčem k jeho dílu. Je víc.
Váchalův Malíř na frontě není od jeho deníků příliš odlišný, vznikl ostatně na jejich základě. Stejně tak Paměti Josefa Váchala, dřevorytce a mnoho jeho „románů“. Jsou to knihy, které se v zásadě neliší od Haškova Švejka – časově řazený soubor historek s velmi konkrétními reáliemi. Jaké je to „literárno“, které odděluje jeho knihy od deníků? A co je zase jeho předlohou? Základem vší literárnosti je Váchalovi travestie, persifláž, s mysl pro groteskno. Jen ty jeho hrozné veršovánky! Taky se podle toho choval, pózoval. Předpokladem parodie je ale odstup, nejen ten vnitřní. Váchalovi být na distanc patrně nebylo nevhod – i k sobě. Vždyť být oceňovaným, váženým, milovaným a dobře placeným satanikem je nesmysl. Nejvíce paroduje ostatně sám sebe. „Může klidně spát Bohem zavržený, téhož a lidstvo, kulturu jeho proklínající pekelník? Může!!!“ (2. 6. 1936) – Opět souznačnost s Haškem, jímž Váchal tak opovrhoval.
Orální svět, píše Paul Zumthor, se vyznačuje kvalitativně pojatým prostorem a časem, je zaplněn bezprostředně a emotivně chápanými symboly, nezajímá jej přesnost visuálních represen48
tací. Je spojen s předváděním – tak orální poesie je nerozlučně spjata s hlasem, gesty, tělem. Svět rodiny, pole, dílny je orální – tak také popisuje, jedinečným způsobem, Váchal své mládí v Pís ku. Nenahrazuje mu vlastně deník rodinu, tento svět? Co vykládal svým psům? Poznamenejme ještě, že Marshall McLu han mezi svět orální a svět typografický včleňuje také svět p ísaře. Váchalovy texty na orální kulturu stále navazují. Jsou deklamativní, proklamativní, teatrální – třebas jako Mastičkář či zase kuplety a deklamovánky, v nichž si tak liboval. Jsou parodické až blasfemické v tradici lidové kultury, jak ji popisuje Bachtin. S typografickou umělou kulturou, s kulturou „vysokou“ a s jejím kodifikovaným jazykem je Váchal ve stálém střetu. Už jen tím, že si texty sám sází literami, které si vyřezal ze dřeva. Cítí se řemeslníkem, je pyšný na svou dovednost – k modernímu umění se staví asi jako švec k Baťovi. Jako bezmála každý písmák má odpor k „prostředníkům“ (nejvíce ke kněžím) a sklon k herezi. Přirozeně je pak ve sporu i s kodifikovanými způsoby výtvarného podání, ostatně s čímkoli, co za kodifikované pokládá. Cítí se proto jako demiurg, hádá se s Bohem i Ďáblem. Jak jinak než expresivně? Předvádí se gesty, pózou. Výtvarně se vyjadřuje už zmíněnými prostředky, jakoby způsobem vidění orálního světa – kvalitativně, emotivními symboly, a visuálně hrubě. Gesta a tyto zobrazovací způsoby mohou hrát obdobnou roli, vzájemně se zastupovat; co z čeho vychází, není rozhodující. Postoj, slovo a obraz mu tvoří jednotu. Orální kultura, stejně jako kultura písařů a písmáků, bude trvat stále. Literatura, umění, ani Baťa ji nepřeválcují, spíš se ji snaží ochočit, upravit, využít. Lid má stále sobě co říci, byť třeba jen nápisy a kresbami na záchodcích – symbolicky, kvalitativně a hrubě. Ti, kteří obdivují jako já středověkou orální poesii – a ta do literatury nepatří, Zumthor je o tom přesvědčen –, mohli by se mnou souhlasit.
49
II 9. července 1964 Váchalovy zápisky končí. Štěstí pro mne, poprvé jsem jej ve Studeňanech navštívil 26. července předcházejícího roku. Popsal by mne jistě jako blbce a měl by pravdu. Stručný zápis našeho setkání ve Váchalově deníku doplňuji jeho prvními slovy: „Jak se na vás dívám, stovka vám z kapsy nečouhá, tak jděte do…“ Jezdil jsem za ním pravidelně až do jeho smrti. Jeho život, Mackové také, byl přesně takový, jak je popsán v denících. Zrovna takhle odpovídal na mé otázky nebo mluvil samovolně. Považoval jsem to za jistý druh odmítnutí, oprávněný odstup. Ale asi tomu tak zcela nebylo. Jako literaturou zkažený člověk jsem se ho třebas dotazoval, jaký vliv na něho měl K. H. Mácha. – „Jó, mladej, to jsem jednou sral na Bezděze, a zrovna šel okolo takovej divnej chlap…“ No co, vždyť právě takhle by se mohl vyjádřit sám Mácha v tajném deníku, který Jakobson tak oceňoval jako literární dílo. Vá chalovo ústní podání této historky se liší i obsahově od jejího literárního zápisu v Pamětech Josefa Váchala, dřevorytce (Prostor 1995, s. 139). Která z těch dvou versí je víc stylisována? Na Máj ostatně napsal parodii. Jindy mi ukázal vysoce intelektuální a duchovní dopis jednoho z mých přátel s dotazem: „Je opravdu tak blbý ten váš kamarád?“ Dopisy psané jeho starým přátelům, které mi dával číst, nebyly než obdobou jeho deníku. A když mluvil o minulosti, nebylo to nic jiného, než jako by svůj deník četl. Teď vidím, že bezmála doslova. Jako pravý řemeslník si asi nejvíc cenil svého vynálezu t echniky barevného dřevorytu, alespoň to neustále zdůrazňoval. A triků s upravenou zubařskou vrtačkou. Triku, jak prodat a zachovat své dílo – knihu vydanou v nákladu deseti kusů a přepychově vybavenou nikdo nevyhodí, takže se opus jednou provždy zachová. A draze se prodává. Zas ten poměr: švec a Baťovy cvičky. Ale když mi své knihy půjčoval a já je vracel, divil se. Jednou, nedlouho před jeho smrtí, jsem vzal s sebou Bóďu Holomíčka, fotografa. Nasekal na sto políček. Měl svůj trik, prv50
ní čtvrt hodiny neměl v aparátu film a jen fotografování markýroval. Přesně po tu dobu, co dědek pózoval. Teď vidím, že to byla chyba. V těch pózách byl jistě pravdivější. Já peníze neměl a platit mu málo za jeho věci se mi nechtělo. Tak jsem se pokoušel, marně, aby od něho něco odkoupily n aše galerie. Uměnovědci Váchala znali, ale jeho dílo považovali za dokonale bezvýznamné, nic nekoupili. Jednou přijedu, Váchal vzrušen mává Literárkami. „Už jste to čet, mladej, ty lži a špinavosti, co o mně napsal ten hajzl izraelskej? Já ho budu žalovat! Sváděl křesťanský děvčátka na Vinohradech na bonbónky a teď píše o mně, že jsem nějakej ten abstrakcionista! Já ho budu žalovat!“ Jednalo se o vzpomínkový článek starého jeho přítele, národního umělce Františka Langera, prosycený sympatiemi a úctou. Jen tam nešťastně napsal, že Váchala považuje za jednoho z prvých prekursorů abstraktní malby u nás. Do rybníku – Váchalovými slovy – „psavců výtvarných“ tehdy jako by kámen vhodil. Zájem byl vzbuzen, mínění národního umělce má přece svou váhu. Při jiné návštěvě Váchal začal asi takhle: „Teď mě obtěžuje jakási blbá kráva bolševická, že prej za mnou přijede. Jak já tu kurvu ale uctím? Koupím já tý bolševičce sovětskou zmrzlinu, beztoho nic jinýho nežerou!“ Byla to Marcela Mrázová, žádná bolševička, a vůbec ne blbá. Naopak. Uspořádala Váchalovi výstavu v Praze, a co čert nechtěl, sleduji ústní podání, na výstavu zavítal náhodně Antonín Novotný. Zce- la konsternován zíral na psychedelicky vyvedené skřety a duchy, ale dal se poučit. Lstivá kurátorka mu nabulíkovala, že takto Váchal bojoval proti náboženství. President pak moudře r ozhodl, že něco takového si zaslouží uvidět i ostravští horníci. Bezmála jedním rázem se tak Váchal stal košer jak pro kunsthistoriky, tak pro bolševiky. Přirozeným důsledkem bylo potom jeho vyznamenání Řádem práce a vynesení na umělecký Olymp. Potěšilo mne, že jeden z významných učenců – ředitel galerie, který rázně odmítl můj návrh nákupu s tím, že něco takového zajímá už jen staré sběratele ex libris – jej poté v časopise Umění označil za génia české malby. Váchala spíše potěšily prachy, které byly spojeny 51
s vyznamenáním: koupil si prošívaný kabát, jézéďácké holinky, vařič a spoustu masových konserv, a ještě se za oknem povaloval balík peněz. Poprvé v jeho životě se mu dostalo dostatku. Díky, Tony!
„Jak je v biologii známo, speciace, tvoření nových druhů, p robíhá vždy v malých populacích isolovaných od oné velké až celosvětové, která vždy jen dále reprodukuje sebe sama bez podstatných změn. Naopak malé populace kdesi v odříznutých horských údolích, na ostrůvcích či podobně odlehlých místech mohou v relativně krátké době prodělat podstatné změny a dát vznik zcela novým druhům.“ Tolik Stanislav Komárek v 36. čísle revue Prostor. Svůj ostrůvek, nakonec bývalý kozí chlívek ve Studeňanech, si Váchal pečlivě vybudoval a zasloužil. Nyní je zase velkoplošně, řečeno biologickou terminologií, rozšiřován. Stal se umělcem vpravdě současným. V době, která s kořeny jeho tvorby a s jeho náměty nemá nic společného. Nejen u nás, i Francouzi o něm chystají konferenci. Nemyslím, že by ikonologický výklad byl v jeho případě příliš co platný. Schematismem vývoje českého umění zřejmě nehne, objeví se sice, ale jen jako solitér. Třebas budou v minulosti odkryti jemu podobní, ale dělat z nich nějakou orientaci? Nikdy se neznali a neovlivňovali, stejně jako celník Rousseau a listonoš Cheval. Jsou jen základní či věční. Současnost se skládá z nesoučasností, to tvrdil Wilhelm Pin der. A především z toho, co spolu nijak nesouvisí – to by už jednou mohlo být uznáno. Ke spojitostem bychom měli být nanejvýš nedůvěřiví. René Wellek, a nejen on, došel k závěru, že žádné dějiny literatury neexistují. A jak je to s dějinami umění? Dříve vedly k orientaci v umění, teď spíše umění orientují. Obrazy a řeči o nich postupně splývají. K čemu tenhleten artefakt, totiž kunsthistorie, potom vlastně slouží? Čeho je příznakem? Návrh: co takhle udělat společnou výstavu Váchalovu a těch českých umělců, které oceňoval? Bém-Hlava, raný Kalvoda, Pa 52
covský, Panuška, raný Preissig, Procházka, Růžička, něco málo ze Štyrského a Toyen, Vorel – cituji z deníků2. Neviděli bychom Váchala jinak? Nebo zase je? A sami sebe? Co vlastně Váchal o nás svědčí?
(Neděle 21. 6. 1998. Dopsal nahrubo Váchala. Peru. Pračka teče. Výprava s bráškou za kozími sýry do Klokočné – nebyly. Vedro tak třicet stupňů. Slepice na paprice za 36,– Kč. Večer četba Chomskyho, žehlím. Dohromady čtyři piva, dva fernety. Z. V.)
2 Nepochybně Vratislav Hlava, do roku 1918 se jmenoval Rudolf Bém (*1874), Alois Kalvoda (*1875), Emil Pacovský (*1879), Jaroslav Panuška (*1872), Jaro Procházka (*1886), Vojtěch Preissig (*1873), Jindřich Štyr- ský (*1899), Toyen (Marie Čermínová, *1902) a sochař Rudolf Vorel (*1897). V úvahu připadá Rudolf Růžička (*1883), Antonín R. Růžička (*1887) či Josef Růžička (*1883). (Údaje jsou čerpány z: Prokop Toman: Nový slovník československých výtvarných umělců. Ostrava, Výtvarné centrum Chagall 1994.)
53
Telina – do duše okno
Postava vězně, který se pokouší otevřít špehýrku, aby mohl být pozorován, nás děsí. Ne zcela právem. Díky oku dozorce necítí se totiž tak zcela sám. Chová se proto tak, jako by byl viděn. Televisní obrazovka není nic jiného než špehýrka, jakési virtuální oko. Naivně se domníváme, že dívajíce se, viděni nejsme. Omyl. Ve skutečnosti je divák neustále kontrolován, poměřován, jeho stav a reakce se průběžně vyhodnocují – stejně jako v lágru či lazaretu. Kdesi v hloubi naší divácké duše v to dokonce doufáme. To, co ve své určující části televise předvádí, není nic jiného než jistá verse té nejzákladnější lidské komunikace, totiž jak se lidé navzájem sdružují, a to hovory, povídáním. Já jsem řekl, on mi řekl, jedna paní povídala, příběhy, anekdoty, repliky, krátké dialogy, maličké komentáře, poznámky, rčení. Právě takto vystupuje člověk ze své samoty a připodobňuje se ostatním. Včle ňuje se do onoho malého světa, kde každý je tím, co se o něm povídá a o čem on vypráví. Lidé se připodobňují vyprávěním, vyprávějí se. Podávají si ruce a slova. Navíc si svěřují, uvolněni hormony nebo alkoholem, svá hlubinná fantasmata. Suše řečeno, nic jiného než velmi produktivní způsob nastolování společenské jednoty, a to na podkladě konsensu vskutku základního. Sociologové mluví o „socialisaci“ či „humanisaci“. Hovory lidí nejsou však zdaleka tak beztvaré a bezobsažné, jak by se mohlo zdát. Mají svou kostru, schémata, pravidla, stejně jako je mají například pohádky. Ty už jsou důkladně prozkoumány, uspokojivou teorii povídání však doposud nemáme. Bo hužel Carl G. Jung sedával ve své věži a do hospod nechodil. Psy- chologové leccos vědí, ale nepovědí – profesionální tajemství. Byli to oni, kdo pomáhali snovat Angeliku, a byli za to jistě dob- ře placeni. Na dialogy přirozeně nestačí, ty jsou v Hollywoodu často zadávány hovorným pensistkám. 54
Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její plné verze je možné v elektronickém obchodě společnosti eReading.