Zdeňčiny kořeny

Dcera národa 299 •:Dcera národa

9/30/13

2:36 PM

Stránka 42

Kapitola první / Zdeňčiny kořeny Statek číslo 24 ve Velkých Losenicích u Přibyslavi byl prokazatelně od konce 17. století v držení rodu Havlíčků.1 První je doložen Bartoloměj Havlíček, jenž zemřel roku 1720, dále jeho bratr Matěj Havlíček, zesnulý roku 1746. Matěj byl prapraděd Karla Havlíčka a otec jeho děda Václava, který na gruntě hospodařil až do roku 1795, kdy ho ranila mrtvice. S manželkou Kateřinou měl Václav šest dětí, z nichž se čtyři dožily dospělosti. Statek převzal nejstarší syn Martin, který, ještě než se ujal hospodářství, vystavěl v roce 1787 „kvelb a handloval ve všelikém zboží.“2 Manželka Terezie Marie, rozená Zachová, mu porodila sedm dětí — jen tři se dožily dospělosti. Martin Havlíček zemřel roku 1804. Jeho syn Václav, narozený roku 1784, se stal učitelem a regentem chori v Ledči nad Sázavou; Matěj, narozený 3. února 1792, otec Karla Havlíčka, se roku 1817 přestěhoval jako kramář do nedalekého městečka Borová Rudná (nyní Havlíčkova Borová). Za otcovský podíl tam koupil část gruntu a zahradu. Rok nato vystavěl dům a oženil se. Zdeňčin slavný otec přišel na svět jako druhé dítě (prvorozený syn Filip zemřel dva týdny po narození) 31. října 1821 v Borové Rudné. Jeho matkou byla Josefa, dívčím jménem Dvořáková, dcera sládka z Horní Cerekve u Počátek, narozená roku 1791; za Matěje Havlíčka se provdala jako sedmadvacetiletá. Porodila sedm dětí, dospěly čtyři: Karel, František, Josef a Johana Nepomucena. Stará paní přežila manžela, syna Karla i vnučku Zdeňku — zemřela roku 1884. Narození Karla komentoval Matěj Havlíček v rodinných záznamech: „Dne 31. října 1821 porodila moje žena šťastně chlapce, tj. o 8. hodině dopolední, a odpoledne byl hoch veledůstojným panem farářem Janem Brůžkem pokřtěn na jméno Karel Boromejský Oldřich.“ Kmotrovství se ujali borovský sládek Václav Kerauš a jeho manželka Markéta.3 / 42


9/30/13

2:36 PM

Stránka 43

Malý Karel navštěvoval v letech 1826—1830 triviální školu v Borové, domek s malou věžičkou se zvonkem; místnímu učiteli Antonínu Línkovi se zdál sice samostatný, ale poněkud tupý.4 Patří ke koloritu předbřeznových časů, že lokální mravní i intelektuální autoritou býval kněz bolzanovského ražení. Tak tomu bylo i v Borové: nebývalému respektu se v obci, jakož i u malého Havlíčka, těšili místní farář, později biskupský vikář a konzistorní rada Josef Brůžek, a kaplan Serbousek, později farář v Ječovicích. Rodina Havlíčkových byla česká, nicméně oba rodiče ovládali dobře němčinu, jejíž znalost zjevně považovali za nezbytný předpoklad obchodního zdaru i uspokojivého sociálního postavení. Aby se Karel naučil německy, dal ho roku 1830 otec do hlavní školy do Jihlavy a hned rok nato, koncem září 1831, do hlavní školy v Německém Brodě. Do tohoto města, jež bude roku 1945 přejmenováno na „Havlíčkův Brod“, se rodina, aby synům usnadnila vzdělání, v roce 1833 také přestěhuje. Za živnost i domek v Borové dostal 5. ledna 1833 Matěj Havlíček 1 600 zlatých; od Ferdinanda Lamprechta pak koupil arkýřový dům č. 19 na brodském náměstí. To už malý Karel chodil do zdejšího gymnázia, na němž vyučovali premonstráti z nedalekého Želiva. Německý Brod byl tehdy málo významným, v hradbách stěsnaným městem s necelými čtyřmi tisícovkami obyvatel. Podomácku se zde provozovalo soukenictví a plátenictví, průmysl ve městě nevznikal, i obchod byl zanedbatelný. Většina měšťanů se proto věnovala také polnímu hospodářství. Nicméně poloha města na hlavní císařské silnici vedoucí z Prahy do Vídně a dále do Terstu město oživovala. Matěj Havlíček si ve svém strategicky umístěném krámě rozhodně na bídu nemohl stěžovat. Syn Karel navštěvoval gymnázium do roku 1838; pak odešel do Prahy, aby studoval dvouletou filozofii.5 Během pražských studií se — vedle jiných — seznámil s Františkem Jirglem a Vilémem Gablerem; oba se stali jeho přáteli. Havlíček, tehdy sedmnáctiletý, se už někdy počátkem roku 1840 rozhodl stát knězem, jak sdělil matce,6 a spisovatelem, jak tvrdili jeho přátelé.7 Jirgla s Gablerem si vybral za své spolupracovníky. Podle Gablerových vzpomínek měl jeho přítel / 43


9/30/13

2:36 PM

Stránka 44

za to, že spisovatel „v činnosti své obmezen a poután jest censurou; kněz na kazatelně volně může vyslovovati své náhledy. Havlíček bude spisovatelem, ale co mu censura škrtne, to poví jako kněz lidu na kazatelně…“8 Přátelé chtěli při práci pro národ využít zkušeností ostatních evropských národů — Gabler hodlal odcestovat za poučením do Francie, Jirgl do Španělska a Itálie, Havlíček se měl obeznámit se slovanským světem. Při studiu i smělých plánech se stále zdokonaloval v češtině: nejenže přečetl celý Jungmannův Slovník česko-německý, dokonce si ho rozepisoval na lístky.9 Počátkem října 1840 vstoupil Havlíček do arcibiskupského semináře. Praxe, která v semináři panovala, ho brzy od plánů stát se knězem odradila; přemýšlivý mladík se nadto seznámil s myšlenkami Bernarda Bolzana a jeho stoupence Františka Schneidera, k němuž se chodil zpovídat,10 a pod jejich vlivem hledal rozumové odůvodnění víry. Navíc psal na své profesory břitké epigramy, takže byl brzy zralý na vyloučení. A to skutečně také 7. září 1841 přišlo. Cílevědomý dvacetiletý Havlíček se ale nedal zlomit: dál se sám vzdělával, cestoval a hledal si zaměstnání. Jeho snaha stát se Jungmannovým auskultantem na staroměstském gymnáziu vyšla ale naprázdno. Pavel Josef Šafařík mu opatřil místo vychovatele u moskevského univerzitního profesora Michaila Petroviče Pogodina; Havlíčkovi se tak splnil plán poznat jeden ze slovanských národů. Paradoxně tak učinil první a rozhodující krok k vymanění se z dobového omezujícího rusofilství. Dne 1. listopadu 1842 odjel společně s Pogodinem z Vídně do Haliče; vláda mu ale včas nevydala průvodní list, proto čekal ve Lvově. Seznámil se tam s úředníkem a pozdějším středoškolským profesorem Karlem Františkem Zapem. Ze Lvova odcestoval Havlíček 8. ledna 1843 přes Kyjev do Moskvy; dojel tam 5. února. Nestal se však vychovatelem v rodině Pogodinově, jak bylo plánováno, ale v rodině profesora Stěpana Petroviče Ševyrjova — staral se o sedmiletého chlapce. Profesorův dům byl významným společenským a kulturním centrem s bohatou knihovnou. Navíc měl Havlíček, provázející / 44


9/30/13

2:36 PM

Stránka 45

rodinu svého zaměstnavatele na cestách, možnost poznat život i na ruském venkově, včetně světského i církevního despotismu. V době ruského pobytu se ukázal jako mimořádně bystrý pozorovatel a diagnostik ruské reality. Napsal zde řadu epigramů a překládal, hlavně Gogolovy práce. V Moskvě zůstal rok a půl, pak se vracel přes Vilnius, Varšavu a Vratislav; ve Vratislavi se setkal s Františkem Ladislavem Čelakovským a Janem Evangelistou Purkyněm. Doma ho zastihla zpráva o skonu otce: zemřel v Brodě 7. července 1844. Obchodu se ujala matka Josefa, od roku 1849 ho řídil Karlův mladší bratr František. Období od 28. července 1844 do začátku dubna 1845 strávil Havlíček v Brodě s ovdovělou matkou; napsal zde Obrazy z Rus, založil ve městě, kde se mluvilo převážně německy, českou knihovnu a české ochotnické divadlo. I když sám v korespondenci s rodiči užíval němčiny, přiměl matku, aby na obchod vyvěsila český štít. Ve vlastenecké agitaci byl podporován starým přítelem Václavem Žákem, který se do rodného města vrátil ze slovenské Štiavnice, kde studoval na báňské akademii. Snažili se mezi brodskou honorací zavést vykání a odvyknout ji onikání či používání nicneříkající floskule „služebník“. Nejvíc se ale věnovali divadlu, jež oba považovali za velmi účinný prostředek národní agitace a šíření češtiny. Havlíček se prohlásil ředitelem ochotnického spolku, našel pro divadelní činnost prostory ve studentské hospodě „V Holubníku“ čili „Na Pekhause“, později pak v budově brodské hlavní školy. Žák namaloval kulisy a Havlíčkův bratr František pomáhal se získáváním ochotníků a ochotnic. Úspěch se nedostavil hned, podstatné ale je, že se Havlíček na divadelních prknech seznámil s Františkou Weidenhofferovou, nadšenou ochotnicí, a zahleděl se do ní. Až dosud se k ženám choval spíše přezíravě, jak dokládá už dopis z 28. července 1840, adresovaný — ještě ze studií v semináři — rodičům, v němž se zmiňuje o přímluvě jakési baronky Kučerové a dodává: „Novinka o přímluvě baronky Kučerové by byla docela v pořádku, ale mně se takové doporučení nehodí. Kam by dospěl svět, / 45


9/30/13

2:36 PM

Stránka 46

kdyby ženské, jež asi ničemu nerozumějí, měly navrhovati a doporučovati mužské na kněžství [podtrhla ML].“ 11 Ani později však, jak ještě uvidíme, svůj názor příliš nezměnil. Fany byla první Havlíčkovou známostí, kterou byl ochoten odvést k oltáři. Předtím, coby kvintán premonstrátského gymnázia, byl mladicky zamilován do Josefy Fetterové, dcery brodského koželuha, později provdané Menšíkové. Zůstala v Německém Brodě i po svém sňatku a o mnoho let později bude v Brodě iniciátorkou sbírky na loterii ve prospěch Havlíčkovy dcery.12 Něžné city choval Havlíček prokazatelně také k Elise Rennerové13 a k výjimečně nadané a vzdělané sestře svého přítele Jirgla Terezii.14 Z Moskvy Terezii požádal o zaslání podobizny,15 ta ale jeho prosbě nevyhověla. Karlovi se nepochybně líbila i mladičká Honorata Zapová; do domácnosti manželů Zapových docházel během svého pobytu ve Lvově. Šlo ale o vdanou paní, a tak zůstalo jen u obdivu, jehož svérázná verbalizace dostatečně vypovídá o jeho představě partnerské komunikace: „Polka se prachnic nebojí, co si o ní mužští pomyslí, ona nevydělává a nevyprošuje si dobré mínění, vážnost u mužských, ale vynutí, abych řekl, poručí si, že ji musíš ctít, anebo milovat. Polka všem mužským poroučí a jen jediného poslouchá, a tak to asi láká státi se pánem takového pyšného panského stvoření!“16 Před svým odjezdem se paní Zapové alespoň zapsal do památníku: „I v polských sadech ujmulo se kvítí, jemuž neznámé české slunce svítí. Ve Lvově, prvního ledna 1843 Karel Havlíček Borovský“17 Jeho představy o vlastní partnerce byly přece jen jiné — rozhodně to neměla být bytost, která „všem mužským poroučí“… Františka, narozená 13. prosince 1821 jako osmé dítě Matěje Weidenhoffera, váženého německobrodského měšťana, majitele obchodu se střižním zbožím a statku, „partie“ skýtající naději na slušné věno,18 vystupovala s Havlíčkem v Kotzebu/ 46


9/30/13

2:36 PM

Stránka 47

ově veselohře Epigram. Brodští ochotníci ji uváděli v překladu Jana Nepomuka Vávry Lomnického; Havlíček se ujal role Chládka, Fany hrála paní Chládkovou. U „paní Chládkové“, jak napsal Havlíček v dopise jednomu ze svých přátel 7. listopadu 1844, pak trávil večery.19 O brodské divadlo neztratil zájem ani po svém odjezdu do Prahy v dubnu 1845; chtěl se poohlédnout po zaměstnání, jež by mu zajistilo existenci a umožnilo uzavřít sňatek. Bydlel v Růžové ulici č. 946 na Novém Městě pražském. S Fany si pilně dopisovali: známost byla obecně respektovaná, několika Havlíčkovými verši potvrzená.20 Ve vlastenecky aktivní české společnosti, k níž se Havlíček počítal a k níž nepochybně patřil, se rozumělo samo sebou, že partnerka či manželka českého vlastence má mít český jazyk a slavnou národní minulost ve stejné úctě jako její druh. Muž, jemuž byla obecně přiznávána role vůdce a učitele, ji k tomu měl vést. Havlíček nebyl výjimkou, k svému „učitelství“ se rád přiznával.21 Posílal Fany české knihy, psal jí zásadně česky a ona mu česky odpovídala, byť se její dopisy někdy neobešly bez pravopisných chyb: to nebyla v uvedené době zvláštnost, stávalo se to i Havlíčkovi. Což mu ovšem nebránilo, aby Fany „nemistroval“. Například v dopise z 3. července 1845: „Ale při tom, milá slečinko, si beru smělost, upamatovat Vás, že se Češi ani v čtení ani v psaní zvíčit, nýbrž cvičit musejí, chtějí-li dobře čísti a psáti; co bych také ve vši poníženosti Vašnosti radil, jakož i že píšou v Něm. Brodě, ne pak Něm. Brod 30ho Června 1845, kromě mnoho jiných…“22 Také z dalších dopisů adresovaných Františce je zřejmá Havlíčkova rozhodnost, až útočnost, a neochvějné přesvědčení o inferioritě ženského pohlaví. Navzdory tomu k němu Fany zbožně vzhlížela, plnila všechny jeho pokyny a požadavky, hodlala s ním „snášet všechny radosti a též nepříjemnosti, nebo růže vždy nekvetou“.23 Radila se s ním o praktických záležitostech vyplývajících z plánovaného společného života. A on, aspoň zpočátku, plnil ochotně její prosby týkající se koupě různých oděvních doplňků. Především jsou ale jeho dopisy adresované Fany dokladem odhodlání stát se spisovatelem, / 47


9/30/13

2:36 PM

Stránka 48

a ovšem — s ohledem na úmysl vstoupit v manželství — také snahy najít si stálé zaměstnáni, „službu“, jak říkal, která by zajistila budoucí rodině slušnou existenci. Výdělečnou práci považoval za záležitost ryze mužskou: „Člověk se musí na všechny strany otáčet, sic pečený holub do huby nevletí. Neměl bych jí arci takové věci psát, neboť se mužské věci pro ženské nehodí,“24 píše Fany 14. května 1845; přesto tyto existenční starosti se svou milou sdílel. Ještě předtím, 27. dubna, jí sebevědomě vysvětluje: „A nyní ještě hlavní věc, o které jsem Vám chtěl psát, ale jen Vám. Ačkoli myslím, že Vaši p. rodiče proti tomu nebudou, abychom, až dostanu nějakou službu, byli svoji, předce jsem se Vás nikdy doposud nezeptal, jak by vlastně musela být velká, abych svolení Vašich p. rodičů se naděti mohl. To víte, že vlastně můj hlavní plán a obmysl je vždy být jenom hlavně spisovatelem a vyhledati si jen vedle toho nějakou malou službu, abych aspoň něco jistého měl jako na základ. Kdyby to jen na peníze přišlo, to já, když si jen všechno zařídím (asi za půl leta) vždy mohu 600 zl. stř. ročně spisováním vydělat. Jenom že je při tom to, že se dříve neplatí, až je věc vytištěna, a že jsou v tom rozličné pletky a překážky, takže člověk nikdy s ouplnou jistotou nemůže určit, jak brzy za svou práci k penězům přijde. Proto také musím mít mimo to jinou, třeba jen malou, ale jistou službu. Pro svou osobu, kdyby nebylo Vás, nikdy bych takovou službu nehledal a nepotřeboval.“25 Uvažoval o místě vychovatele u knížete Kamila Rohana26 (místo zastával Vilém Gabler, ten se ale chystal do Paříže), snad i o místě knihovníka na lobkovické Roudnici, chtěl vydávat vlastním nákladem časopis Vlastimil, 27 přemítal o vydávání jakéhosi kritického časopisu, o místě učitele slovanských jazyků na pražské univerzitě. Žádný z těchto jeho záměrů se ale neuskutečnil,28 v hledání „služby“ nebyl až do konce roku 1845 příliš úspěšný. V Praze zato navázal spoustu nových přátelství — pobyt v Rusku mu dodal na přitažlivosti: přátelil se s Vojtěchem, synem Pavla Josefa Šafaříka, s Václavem Vladivojem Tomkem, Antonínem Jaroslavem Vrťátkem, Františkem Ladislavem / 48


9/30/13

2:36 PM

Stránka 49

Riegrem. Vstoupil do Jednoty pro povzbuzení průmyslu v Čechách, kde se stal spojencem prakticky uvažující části členstva usilujícího o zřízení české průmyslové školy,29 a především, jak poznamenal literát Jakub Malý, „s bujarostí, někdy až nezbednou, jal se vystupovati na poli literárním“, choval se „co pravá štika v rybníce“ a „vtipu jeho nebylo nic svatého“. 30 V roce 1845 vzbudila všeobecnou pozornost Havlíčkova zdrcující kritika Tylova románu Poslední Čech. Ta, stejně jako úspěch Obrazů z Rusi či satirických článků otištěných v České včele, přitáhla k Havlíčkovi (někdy negativní) pozornost veřejnosti; povšiml si jich i Palacký, jemuž byly postoje mladého muže blízké. Na podzim 1845 ho jako redaktora doporučil pražskému nakladateli Karlu Vilému Medauovi, který právě v dražbě koupil Pražské noviny 31 a Českou včelu.32 Tak se 1. ledna 1846 čtyřiadvacetiletý Karel Havlíček stal redaktorem polovládního politického listu, jímž Pražské noviny nepochybně byly, a nepolitického, leč hojně čteného časopisu Česká včela. Začátek jeho novinářské — a zároveň politické — kariéry byl skutečně strmý. Tuto skutečnost lze považovat za výsledek Havlíčkovy silné vůle, talentu a veliké ctižádosti. Především v Pražských novinách se zformovaly jeho mimořádné dovednosti novináře: umění fejetonu, smysl pro satiru, jadrná čeština. Právě na jejich stránkách precizoval emancipační cíle českého národního hnutí; jeho programová stať Slovan a Čech, vycházející v únoru a březnu 1846 na pokračování, se stane kultovním textem českého austroslavismu.33 Šťastnou zprávu o profesním zakotvení sdělil Fany. Měl dostávat 604 zlatých ročně; s dalšími honoráři doufal v celkem 800 zlatých. Přes tento nesporný úspěch se zdá, že se už tehdy mezi začínajícím novinářem a jeho vyvolenou objevily první rozepře. Pokud se jeho listy Františce od počátku vymykaly biedermeierovskému korespondenčnímu úzu, neboť zůstávaly bez titěrných ozdob a bez zdrobnělin, pak od počátku roku 1846 se z nich vytrácí veškerá láskyplná vlídnost. Když si Fany postěžovala Karlově matce, kterou pravidelně navštěvovala, že její vyvolený není už takový, jako býval, byla / 49


9/30/13

2:36 PM

Stránka 50

Havlíčkova odpověď z 24. června 1846 nedůtklivá a sebestředná: „Ovšem se rozumí, že jsem se změnil a musel jsem se změnit; snad přece nechceš, abych teď, kdy tolik starostí mám, vždy byl tak jako ve Brodě, kde jsem co pták beze všeho jiného pomýšlení jenom s Tebou se zabývati mohl. Jen si považ, když tak ty Noviny a Včelu vidíš, co se tu psáti, rozmýšleti, čísti, nač si mysliti musí, aby se to dohromady svedlo, a k tomu vždy ještě se s tolika protivníky oustně a písemně hašteřiti se musím, než si pevnou a jistou půdu pod sebou vydobudu. Milá Fany! Tobě arciť takové věci na mysl nepřijdou; jen si ale považ, že já v tom věku, kde jiní sotva vystudují a mizernými praktikanty a opisovači jsou a ani krok sami dle své vůle bez poručení učiniti nemohou, že já v tom věku takovou moc v rukou mám (o které Ty ani vlastně nemůžeš vědět jako důležitá a veliká jest), v celé zemi jiné mínění vzbuzovati a zase k lepšímu někdejšímu stavu poznenáhla celou zem přiváděti a probuzovati [podtrhla ML]. Jak se tedy můžeš divit, zdám-li se Ti přejinačen, snad zamyšlenější a starostlivější.“34 Havlíček, prudký a nešetrný žurnalista a stejně založený milovník, ale nemínil Fany opustit — chápal, že jako žena má nárok být nedokonalá. V dopisech se nadále domlouvali o záležitostech kolem svatby; její datum plánoval, aby udělal konec „klepům a řečím“, na „vakace“ 1846.35 Psali si o zařízení bytu — Havlíček najal větší byt ve třetím patře v Královských lázních, v domě čp. 195 u Karlova mostu; bude tam později mít redakci Národních novin. Koncem července ho vylíčil v dopise Fany: byt „bude velmi příležitý a velký zvlášť pro Tebe“, bude mít „zvláštní záchod, což je v Praze tuze řídká a chvalitebná věc“.36 Ve stejném dopise oznamuje Fany datum trojích ohlášek — v neděli 6. září, v úterý 8. září (svátek Narození Panny Marie) a v neděli 13. září; večer pak přijede do Brodu „z Prahy s Tomkem a Gablerem, bude-li již zde. Klejzar bude již tam ze Želiva.“ Současně žádá svou nevěstu, aby udržela chystaný sňatek v tajnosti před obyvateli města. Obřad se měl konat v pondělí 14. září časně ráno. Havlíček dodává: „Ten den, pondělek, zůstaneme pohromadě v Brodě a uděláme si, tj. / 50


9/30/13

2:36 PM

Stránka 51

Tomek, já, Čupr, Gabler, Klejzar a Žák a žádný jiný víc, nějakou švandu mezi sebou u nás doma. […] Já z Prahy přivezu nějaké víno a bude konec. V outerý odjedeme do Prahy — a chceš-li, můžeš jet s námi. Nebudu-li ale již do té doby přestěhovaný, musím Tě nechat v Brodě.“37 To přece není dopis typický pro ženicha (hlavně ona zmínka „a bude konec“ jistě nezněla Františce právě přívětivě), dokonce ani Havlíčkova mimořádná pragmatičnost nevysvětluje verbální strohost a malé ohledy k nevěstě. Ta jistě cítila jeho chlad, snad vzpomínala na první dopisy, v nichž Havlíček — byť svým stylem — vyjadřoval stesk a touhu po své Fany, sháněl pro ni „parasol“ a kupoval „11 hrnečků květoucích květin“.38 Skutečnost, že paní Weidenhofferová, matka Fany, chovala k novináři a spisovateli Havlíčkovi nedůvěru,39 zde patrně nehrála roli: vždyť rodiče už jednou souhlas vyslovili a neměli důvod ho brát zpět. Na vině asi nebyla ani poněkud cholerická povaha ženichova,40 vždyť na dominantní, ba hrubé partnery byly ženy 19. století zvyklé. Fany se jistě obávala kroku do neznáma, nepříliš jisté existence; to ostatně vyplývá z jejích dopisů. Ze sňatku skutečně sešlo, a to několik dní před svatbou.41 Fany se s Karlem zřejmě rozešla na nátlak své rodiny. Její poslední list adresovaný Havlíčkovi pochází z 24. prosince 1847; odmítá v něm jeho žádost z 2. listopadu t. r., aby mu vrátila jeho listy — v dopise mu opět vyká a oslovuje ho „mnohovážený pane“.42 Odmítnutí Havlíčka zjevně zlobilo, neboť matce 7. února 1848 píše : „Že se budou W. zlobit, myslím si obzvláště, až se dovědí, že mám ještě větší příjmy, a až se později za mnoho let, bůh dá! přesvědčejí, že ještě k všeličemu jinému se hodím…“43 Podle tvrzení příslušníků rodiny Weidenhofferových byl důvodem rozchodu skandál. Několik dní před plánovanou svatbou se totiž v Brodě objevila žena s dítětem na rukou, tvrdila, že otcem je Havlíček, a žádala od rodičů Fany odstupné.44 Snad Havlíček, třebaže už v této době znal svou budoucí manželku Julii Sýkorovou, ještě doufal, že se roztržku podaří urovnat. V každém případě na Fany nezapomněl: traduje se, že až do smrti nosil na krku křížek, který mu kdysi věnovala. / 51


9/30/13

2:36 PM

Stránka 52

Navenek se zdá, že se vlastenecký novinář, jehož obliba v Praze rostla, rozchodem valně netrápil. Byl zván na umělecké a vlastenecké dýchánky, například k paní Kašparové, vyhlášené pražské švadleně a modistce, s jejímž synem Karlem, lékařem, se přátelil. V jejím bytě, v domě,45 který tvořil průchod mezi ulicí Na Příkopě a Ovocným trhem, poznal počátkem roku 1847 vysokou štíhlou tmavovlásku Julii Sýkorovou,46 narozenou 16. dubna 1826 v panské myslivně ve Svojšicích u Přelouče, která se v módním závodě učila šít. Její otec byl lesníkem Jana hraběte �un-Hohensteina, matka Anna, rozená Sládečková, dcerou penzionovaného lesního úředníka z Choltic.47 Julie měla starší bratry Aloise a Václava, mladšího Vincence a sestru Adelheit, Adélu, která přišla na svět 19. ledna 1831. Sourozenci snad navštěvovali triviální školu ve Stojicích, hlubší vzdělání získali patrně v rodině. Juliin otec dostal počátkem roku 1836 místo lesního a hospodářského kontrolora v Proseči-Obořišti u Pelhřimova na panství Vincenta hraběte Waldstein-Wartenberga, rodina se tam téhož roku přestěhovala. Později sem bude Havlíček za Julií jezdit.48 Sýkorovi nežili v nouzi, ale dokud byly děti doma, prostředky na věno svých dcer neměli — jak napsal otec Sýkora Havlíčkovi v říjnu 1847, neblahý osud ho „připravil o všechny prostředky“, aby „vybavil své děti přiměřeně stavu … Má dcera přináší Vám jediné jmění: nevinnost a nezadané srdce…“49 Havlíček měl v době sňatku rovněž poněkud hluboko do kapsy: 11. listopadu 1847 žádal matku o zapůjčení 200 zlatých a sliboval je co nejdříve opět „uhospodařit“ a vrátit.50 Ani v tomto vztahu (podle neověřitelných vzpomínek Josefy Menšíkové „odloudil“ Karel Julinku svému „dobrému příteli Riegrovi“, přesto ale „dobrými přáteli ostali“51) neztratil Havlíček hlavu. Manželství pokládal takřka za občanskou povinnost a měl za to, že vstoupit do něj se prostě patří. Na konci roku 1847 píše matce, že se o masopustu ožení: „Jak sám vidím, mám k tomu již hodný čas. Teď si budu stát asi na 800 zl. stř. ročně… Tak jsem si všechno s rozumem rozmyslil. Holka, kterou si hodlám vzít, nemá ovšem peníze, ale zato je hodná, hospodářská, / 52


9/30/13

2:36 PM

Stránka 53

rozumná a má řádně zachovalé rodiče. Zaslepený a zamilovaný nejsem tak dalece, abych si všechno nedovedl rozvážit.“52 Zaslepený rozhodně nebyl, jak svědčí dopis, který Julii napsal měsíc před svatbou: „Ježto, jak z mnohonásobné zkušenosti pozoruji, se zdá, že se Vám jen o to jedná, nalézti příležitost, byste jen svou rozhněvanou tvář světu mohla ukázati, a ježto přes mnohé moje prosby v této utvrzené snaze stále setrváváte, dopřeji Vám milerád Vašeho koníčka, ale sám budu se chrániti, bych bez příčiny vkročil před Vaši přísně rozhněvanou tvář. […] jakkoli Vás miluji pro vlastnosti Vašeho srdce a ducha, přece mám dost chladného rozumu a pevnosti, že nikdy za žádnou cenu se nepoddám Vašim bezdůvodným a jednostranným předsudkům, i kdybych tím způsobil sobě i Vám ještě mnohem více trpkých hodin. Neboť zásady, na kterých založen je můj způsob mysliti, světový názor a přesvědčení, mají příliš pevný základ, jsou dostatečně rozváženy a zkušeností mou i jiných potvrzeny, aby bylo možno je obětovat dětinskému předsudku a vrtochům děvčete. Vaše rozmary však jsem nucen vždy, zvláště chcete-li je vystavovati na odiv před jinými a ve společnosti — úplně ignorovati.“53 Co mu Julie provedla, těžko říct. Byla to jen její „rozhněvaná tvář“, co jej podnítilo k této deklaraci? Nicméně se zdá, že snoubenci neodporovala; dokonce slibovala, že se polepší.54 Ten jí na druhou stranu věnoval verše, které rozhodně neukazují na břitkého a nemilosrdného satirika, jímž už tehdy byl: „Když jsem býval malinký, věděl jsem jen málo, každého jsem míval rád, vše se na mne smálo. Poslouchal jsem maminku a tatínka taky, čítali jsme s sestřičkou hvězdy nad oblaky.

/ 53


9/30/13

A tu jednu zářící znala máti moje: ,podívej se, Karlíčku, tamhle ta je tvoje!‘ Znal jsem svoji hvězdičku hráli jsme si spolu: hvězdo, hvězdo, hvězdičko pojď sem ke mně dolů. Když jsem školy proběhl, byl jsem ateista, nevěřil jsem na Boha, na Ježíše Krista. Zapomněl jsem na hvězdu, na maminku taky: nebe mne opustilo, zakryly ho mraky. Schovala se hvězdička za oblaky husté, a já bloudil po světě, srdce bylo pusté. Co jsem poznal srdce Tvé, Julianko moje, zase vidím hvězdičku ale ta je — Tvoje! Moje hvězda bývalá na věky již zašla, s dítěcí mou důvěrou také hvězda zhasla.“55

/ 54

2:36 PM

Stránka 54


9/30/13

2:36 PM

Stránka 55

Racionální pragmatik skutečně směřoval do manželského přístavu; sňatek hodlal uzavřít mezi 28. únorem a 4. březnem. Julie jako nezletilá musela získat povolení otce — souhlas od něj získala 30. ledna 1848; kromě svolení otce Sýkory potřebovali ještě arcibiskupský dispens, neboť svatba se měla konat v postním čase. Trojí ohlášky pak proběhly v průběhu února v křižovnickém kostele sv. Františka a v kostele sv. Havla. A 4. března 1848 předstoupila Julie s Karlem před oltář u sv. Havla; oddal je Havlíčkův přítel, bolzanovec páter František Řezáč. Svědky byli Václav Vladivoj Tomek (jemuž před krátkou dobou svědčil při svatbě s Ludmilou Dáňovou v Polici nad Metují Havlíček) a Vilém Gabler. Paní Kašparová, která měla Julii údajně ze všech svých svěřenek nejraději, připravila po této tiché svatbě pro zúčastněné (Havlíčkova matka na svatbě nebyla, bratr Josef a sestra Johana Nepomucena přihlíželi v kostele zpovzdáli,56 ze Sýkorovy rodiny se účastnila matka a Juliin bratr Alois) večeři.57 Julie už zřejmě v době sňatku trpěla nemocí, která ji měla za několika let zahubit: svědčí o tom nejen trvalé mužovy obavy o její zdraví, ale i nepotvrzený výrok Karla Kašpara, pronesený během svatebních radovánek: „Mně se zdá, že bude Havlíček brzy vdovcem.“58 S tuberkulózou si soudobá medicína nevěděla rady, navíc u Julie nebyla správně diagnostikovaná: mluvilo se o „nemoci krve“ a jedna lékařská zpráva údajně konstatovala, že Havlíčkova choť má, navzdory chorobnému zjevu, ta „nejzdravější játra a srdce“.59 Pražské předjaří nepřálo klidným líbánkám: Havlíčkovi byli manželi přesně týden, když se z iniciativy tajného spolku Repeal sešlo ve velkém sále hostince ve Svatováclavských lázních na Novém Městě pražském shromáždění pražského lidu. V Repealu byl pravděpodobně připraven původní návrh petičních požadavků určených císaři. Když Repeal navázal styk se společností scházející se v hostinci U Zlaté husy na dnešním Václavském náměstí, jejíž duší byl kromě hostinského Petra Fastra právník František August Brauner, bylo vypracováno konečné znění petice. Text obsahoval požadavky na vytvoření / 55


9/30/13

2:36 PM

Stránka 56

státoprávního celku ze zemí Koruny české, rovnoprávnost Čechů a Němců ve veřejném životě, výkup z roboty a zrušení poddanství, zavedení obecní samosprávy, svobodu tisku, shromažďování, vyznání… Shromáždění ve Svatováclavských lázních 11. března se ale Havlíček neúčastnil, nedostavil se ani Brauner, ani Palacký.60 Pro konečnou redakci petice byl zde zvolen petiční výbor (později se pro něj vžil název Svatováclavský výbor, 10. dubna byl rozšířen na 125 členů, spojen s guberniální komisí hraběte Stadiona a přejmenován na Národní výbor; tehdy se Havlíček stane jeho členem). O den později, 12. března, byl jeho předsedou zvolen Vojtěch hrabě Deym, tajemníky se stali Alois Pravoslav Trojan a Havlíčkův druh ze studií Vilém Gabler. A 14. března Svatováclavský výbor projednal a schválil konečné znění petice: vypracoval je a původní znění zmírnil další z pražských advokátů, Adolf Maria Pinkas. Události v Praze předstihla vzbouřená Vídeň: povstání jeho obyvatelstva si vynutilo 15. března vyhlášení ústavnosti. Přesto se vláda nemínila ukvapit — první kabinetní list, odpověď na pražskou petici ze 14. března, zněl neurčitě, druhý, jímž císař odpověděl 8. dubna na druhou petici z 29. března, na jejímž znění už Havlíček aktivně participoval, uznával sice zásadu jazykové rovnoprávnosti a sliboval rozšíření českého zemského sněmu, jenž měl mít ústavodárnou pravomoc (už předtím císař odpověděl kladně na požadavek zrušení robotních povinností za náhradu); o požadavku spojení zemí Koruny české (který se ostatně nelíbil moravské politické reprezentaci) však měl rozhodnout až budoucí říšský sněm. To, co se dělo, nemohlo nemít vliv na osudy angažovaného Havlíčka, jemuž bylo zdůrazněno, že Pražské noviny, které na počátku roku 1848 rozšířil a v nichž informoval obsáhle o revoluční vlně, jež zachvátila Evropu, jsou vládou ustanoveny k tomu, aby psaly v jejím tónu a jejím zájmu. Tomuto oznámení předcházela řada konfiskací, a tak se Havlíček rozhodl svou redaktorskou činnost v periodiku, pro které dokázal získat 1 500 abonentů,61 dnem 5. dubna 1848 ukončit. Hned / 56


9/30/13

2:36 PM

Stránka 57

den nato začal v Královských lázních, kde Havlíčkovi bydleli, vydávat vlastní list, Národní noviny. V Královských lázních byla jejich administrace a expedice (expeditorem byl aktivní člen Repealu, Havlíčkův jmenovec František); vydavatelem novin byl Vojtěch hrabě Deym (ten také celý počin zpočátku, než se noviny uchytily, financoval), tiskl je Jaroslav Pospíšil v Havířské ulici č. 329. V redakci pracoval Vilém Gabler, Vilém Lambl, Josef a Hermenegild Jirečkové, Filip Stanislav Kodym a další; noviny se rychle rozšířily. Svůj list uvedl Havlíček novým českým národním programem, který dokázal stručně a jasně formulovat. Shrnovalo je moto v záhlaví novin: „Skutečná rovnost národnostní. Spojení zemí Koruny naší. Zrušení práv feudálních. Rovnost všech stavů před zákonem. Soudy přísežných. Odpovědné ministerstvo pro Korunu naši. Všeobecný sněm českého národu. Národní gardy všude. Úplná reforma škol a úřadů. Místokrál v Praze.“62 Národní noviny, nejčtenější český politický deník, který dosáhne největšího nákladu přes 2 500 výtisků koncem června 1849,63 netvořily v Havlíčkově životě jen významný profesní předěl, měly pro něj i význam materiální. Vynášely tolik, že uživily nejen redaktorovu rodinu, ale umožnily, aby z výdělku podporoval ty, kdo podporu potřebovali.64 A nejen Havlíčkův politický list byl výsledkem aktivizace společenského a politického života. Ve stejné době vzniklo i několik občanských institucí. Už v březnu byla v Praze založena Svornost-Concordia, jejíž základnu o 400 členech tvořilo hodně příslušníků svobodných povolání, výtvarníků, literátů, redaktorů, lékařů, a především politicky aktivních řemeslníků a živnostníků. Vedle Riegra, Braunera, Trojana, Fastra a dalších sem vstoupil i Havlíček.65 Součástí vyhlášení ústavnosti, k němuž se 15. března vláda uchýlila vyděšena vídeňským povstáním, bylo povolení zřizovat národní gardy — Národní garda vznikla i v Praze a dalších českých a moravských městech. A koncem dubna 1848 se z iniciativy radikálních demokratů zrodil spolek Lípa slovanská; po krátkodobé vládě liberálů zde získali převahu radikálové. / 57


9/30/13

2:36 PM

Stránka 58

Začátkem května, v době sílícího nacionálního napětí způsobeného Palackého odmítavou odpovědí na pozvání do frankfurtského parlamentu, do nějž se Havlíček vložil jak sérií novinových článků, tak svou satirickou Novou písní o tom německém parlamentě (jeho Národní noviny měly velký podíl na odmítavém postoji vůči „Frankfurtu“ a na vytváření protiněmeckých nálad v široké veřejnosti), odjel na tři týdny do Haliče a Chorvatska, aby zde agitoval pro obeslání Slovanského sjezdu, jenž byl vyhlášen 1. května. Sotva odjel, rozšířily se po Praze zvěsti, že byl zajat a uvězněn. Julie psala tchyni: „Co byl Karel pryč, byla jsem jako bez ducha. Nikdy nezapomenu na ten strach, co jsem zvláštně první dvě neděle o něj pokusila.“66 Atmosféru, v níž se konal ve dnech 2.—12. června 1848 všeslovanský sjezd, zahájený plenárním jednáním na Žofínském ostrově, ovlivnila mimo jiné skutečnost, že od 20. května byl vojenským velitelem Čech jmenován opět Alfred kníže Windischgrätz,67 rozhodný zastánce vojenského potlačení revolučních nepokojů. Ten také 7. června uspořádal na Invalidovně vojenskou přehlídku; byla, stejně jako povolání vojenských posil z Kutné Hory a Hradce Králové, výhružným poselstvím adresovaným revoluční veřejnosti. Ledva sjezd 12. června přijal Manifest k evropským národům, zkoncipovaný Palackým na základě podkladů dodaných dalšími osobnostmi, začalo v Praze svatodušní povstání, s jehož radikální formou Havlíček, podobně jako ostatní liberálové, nesouhlasil. Povstání bylo poraženo, následovalo vyhlášení stavu obležení, jenž trval více než měsíc, a 26. června rozpustil prezident českého gubernia Leopold �un Národní výbor. Během svatodušních bouří opustili Havlíčkovi svůj byt, nacházející se v exponovaném místě — Staroměstské mlýny, které 17. června hořely po Windischgrätzově ostřelování Prahy, byly jen kousek od Královských lázní. Manželé našli azyl u doktora Kašpara, Julii brzy nato odvezl Havlíček do Brodu. Sám pokračoval ve vydávání Národních novin, a byť byl list po vyhlášení stavu obležení postaven pod výjimečné právo / 58


9/30/13

2:36 PM

Stránka 59

vojenského soudu, psal jako dřív — odvážně a pravdivě. Byl zvolen poslancem zemského sněmu na Čáslavsku; třebaže nedosáhl ještě zákonitého věku třiceti let, volbu přijal a rozhodl se obrátit na sněm se žádostí, aby se jako řádně zvolený poslanec mohl jeho jednání účastnit. Deset dní po rozpuštění Národního výboru, v noci na 8. července, byl ale Havlíček za svou novinářskou činnost zatčen a uvězněn ve vojenské věznici na Pražském hradě. Julie se to dozvěděla v Německém Brodě. Ve vězení však nezůstal dlouho: v den svého zatčení byl manifestačně zvolen současně v několika okresech — novobenátském, říčanském, jindřichohradeckém, novoknínském, humpoleckém a náchodském — poslancem říšského sněmu. Zásluhou Palackého, Trojana a Riegra a na nátlak veřejného mínění (angažovali se hlavně obyvatelé Humpolce, kteří se písemnou žádostí obrátili přímo na zemské prezidium) byl 12. července na zákrok ministra spravedlnosti Alexandra Bacha propuštěn. Přijal zvolení za humpolecký okres, redakci Národních novin předal Václavu Nebeskému a odjel spolu s Julií z Prahy přes Humpolec a Německý Brod do Vídně. O jeho zastávce v Humpolci se v humpolecké kronice dochoval zápis svědčící o mimořádné oblibě Havlíčka-novináře: „Dne 15. července přijel do Humpolce náš vyvolený Poslanec P. Kar. Havlíček i se svoji nejmilejší manželkou. Jeho přivítání k nám s jakou slávou ani mé péro v stavu není vypsat, neb ten den hned z rána byl lid, Národní stráž rozestaven po silnici k Německýmu Brodu až na Věž68 a to trvalo od rána až do hodiny s poledne, a když na Věži 2 gardistové viděli kočár přijíždět k nim a viděli, že v něm sedí Pán a Paní, tak jeden gardista přistoupí ke kočáru (poněvadž neznal K. Havlíčka) a zdvořile praví: Račte odpustit; neračte být P. Kar. Havlíček? a on řekl ,sem‘ a tu hned druhý gardista vystřelil z pušky a následovalo to od jedné k druhé postavené stráži až do Humpolce, tak že hned vše pohromadě, jak domácí, tak i všichni okolní až na dvě míle vzdálení, tak že mnoho tisíc lidu v ten den u nás bylo a on P. Kar. Hav. hned s kočáru slezl, jen jeho manželka ostala sedět, on pěšky šel, / 59


9/30/13

2:36 PM

Stránka 60

tak že pořáde lidu přibývalo, tak než k městu přišel, nepřehledný zástup lidstva byl a od mejta postavený zástup ve dvou řadách až do radního domu, a on skrze tu řadu lidu s odkrytou hlavou kráčel s představenými města Humpolce a s duchovenstvem zdejším a uveden byl nejprve do radního domu, kdež bylo vše vyzdobeno a nad vraty radního domu vynikl nápis z národních barev v tomto smyslu: ,Vítán nám buď náš milený poslanec.‘“69 Havlíčkovi nocovali v domě měšťana Jakuba Smrčky, před kterým vyhrávala hudba Národní gardy. Večer se Havlíček poveselil s voliči v měšťanské besedě U Bílého beránka a druhý den po mši manželé Humpolec opustili. Julie zůstala v Brodě u Havlíčkovy matky a Karel pokračoval do Vídně. Na zasedání říšského sněmu nijak zvlášť nevynikl. Zatímco v pražském Národním výboru vystupoval jako dobrý řečník, ve Vídni promluvil jen jednou, 11. září 1848; tehdy vystoupil ve prospěch rovnoprávnosti všech národních jazyků v říši a žádal, aby nejen každý poslanec mohl užívat svého jazyka, ale aby všechny návrhy, předlohy vlády, zprávy, protokoly a jiné byly úředně tlumočeny do všech jazyků. Z Vídně dopisoval denně do svých novin, posílal obsáhlé zprávy o jednání sněmu i úvodníky, v nichž vysvětloval postupy českých poslanců na sněmu. Jeho liberálnímu smýšlení se příčila politika Maďarů i k revoltě připravená Vídeň. A když poslancům, kteří 6. října 1848 uprchli z Vídně před revolučními davy, vytýkali radikálové zbabělost, jíž údajně prospěli reakci, bránil Havlíček sebe i své kolegy: upozorňoval, že vídeňská říjnová revoluce zdaleka nesledovala prospěch slovanských národů, naopak … Nepříliš úspěšná byla jeho obrana vídeňské vlády, o jejíchž dobrých úmyslech ve své přímočarosti nepochyboval. Vyneslo mu to nařčení, že se vládě zaprodal. Julie se jednou za Havlíčkem do Vídně vypravila. Podle vzpomínek Václava Vladivoje Tomka to bylo 9. září, kdy sněm nezasedal a hlouček českých poslanců podnikl výlet do okolí Vídně: „Tam bylo velmi dobré sedlské víno, kterého jsme v hojné míře užili, zvláště Havlíček, s nímž byla i jeho paní; / 60


9/30/13

2:36 PM

Stránka 61

společnost byla velice rozveselena,“70 psal tento zatím ještě Havlíčkův přítel. Většinu času Julie dlela u tchyně v Německém Brodě. Jak na ni asi působilo, když po potlačení svatodušních bouří provolával německobrodský dav na náměstí před domem Havlíčkovy matky nepřítomnému novináři „hanbu“ pro jeho politickou činnost? Jednou chtěl zfanatizovaný „lid“ dokonce dům Havlíčkových zapálit; naštěstí se údajně našli „někteří rozumní lidé, kteří dav přesvědčili, že Havlíček sám doma není a ženské že za nic nemohou“.71 Věru příkrý kontrast k červencovým humpoleckým ovacím… Jak je vidět, Havlíčkova cesta k uctívanému národnímu mučedníku nebyla jednoznačná ani přímočará. Po říjnovém vídeňském povstání pokračovalo jednání sněmu v Kroměříži, ale Havlíček měl za to, že je ho více třeba coby novináře v Praze. Bratři Jirečkové, Kodym, Gabler, Nebeský i Tomíček se sice v Národních novinách snažili, seč mohli, ale bez Havlíčka to nebylo ono. Ten se 14. prosince vzdal poslaneckého mandátu a den před Štědrým dnem se vrátil, spolu s Palackým, Tylem a rytířem Neubergem, do Prahy. Vrátil se ke „svým“ novinám (které zprávu o jeho příjezdu oznámily)72 a ke své ženě. To už rodina bydlela v domě čp. 339 zvaném Poustka, na rohu ulice V Alejích (dnešní Národní třída) a Poštovské (ulice Karoliny Světlé), ve velkém pětipokojovém bytě.73 A zde se jim také narodila dcera.

/ 61


9/30/13

2:36 PM

Karel Havlíček Borovský v roce 1849, anonymní kresba

Stránka 62


Fotografie Julie Havlíčkové

9/30/13

2:36 PM

Stránka 63

Zdeňčiny kořeny

Recommend Documents