Závěrečné otázky Licence A. Catenaccio systém : systém. Systémy hry:

Závěrečné otázky – Licence „A“ 1.

Charakterizuj základní rozestavení a systém hry v jejích fázích. Uveď příklad cvičení jednoho zvoleného systému ve zvolených didaktických formách.

Základní rozestavení: 1-2-7: 2-2-6

1 - 2 - 3 - 5 (klasický systém) : WM systém

Catenaccio systém : 4 - 2 - 4 systém

4-4-2: 4-3–3 Michels 3 - 2 - 3 - 2 : Lobanovskij 1 - 4 - 4 - 1 Systémy hry:

Útočné systémy Postupný útok – mnoho přihrávek, do šířky, vyčkávání Rychlý protiútok – málo přihrávek, za co nejkratší dobu se dostat do zakončení Kombinovaný útok – kombinace obou předchozích Obranné systémy Osobní obrana – těsné bránění jednoho hráče druhým Zónová obrana Kombinovaná obrana – kombinace obou předchozích Obranná fáze hry začíná, když mužstvo ztratí kontrolu nad míčem a končí, když míč znovu získá. Základem úspěšné obranné hry je dobrá organizace obrany a cílevědomá spolupráce všech hráčů kvalitně připravených po technické, taktické, kondiční i psychické stránce. Při organizaci obranné hry se všichni hráči mužstva zapojují do obranné činnosti ihned po ztrátě míče. Cílem tohoto průpravného cvičení je vedle vštěpení základních pravidel rychlého protiútoku, samotného nácviku protiútoku i rozvoj rychlostní vytrvalosti specifickou formou. Trenéři musí klást důraz na správné technické provedení v nevyšší možné rychlosti. Popis průpravného cvičení: - pro toto cvičení je nutn mít k dispozici celou hrací plochu - hráče rozestavíme podle schématu, v obou brankách jsou brankáři - cvičení je určeno pro 3 až 15 hráčů do pole a 2 brankáře - cvičení zahajuje brankář přihrávkou na hráče A - A po krátkém vedení přihrává kolmo na útočníka B - B se uvolnil pomocí klamného pohybu od pomyslného obránce - A po přihrávce zabíhá do křídla - B si naráží na C a nabíha do pokutového území - C dává dlouhou, pokud možno co nejkolmější, přihrávku do křídla na A - A po vedení centruje na B, který zákončuje - ihned po zakončení se hráči A a B staví do nových pozic, stejně jako C - cvičení se opakuje až se všichni hráči protočí na všech postech - dbáme na rychlost provedení, součinnost hráčů a správnou změnu postů

2.

Uveď odlišnosti v tréninku dětí, mládeže a dospělých. Ve zvolených didaktických formách uveď příklad cvičení s odlišnostmi.

TRÉNINK DĚTÍ A MLÁDEŽE

TRÉNINK

DOSPĚLÝCH hlavní cíl

zkvalitňování herního výkonu

hlavní úkol

naučit hrát fotbal

převládající rysy

proces učební a výchovný perspektivnost přiměřenost zatížení

Výchova

hodnocení utkání

příprava na soutěž proces zdatnostní a pracovní aktuálnost opakovaná maximalizace zatížení

důsledně prvořadá úzká spolupráce s rodiči

priorita her. výkonu význam utkání

úspěch v soutěži

individuální herní výkon prostředek zkvalitňování HV kontrolní u nejmladších kategorií při, či bezprostředně po utkání

relativně časté kompromisy hráče osobnostní nezávislost týmový herní výkon cílová činnost s časovým odstupem 1-2 dnů

didaktická činnost trenéra odlišné nároky na vedení tréninkové jednotky a utkání pestřejší škála didaktických řídících stylů tréninkový obsah

jiné proporce složek i jednotlivých činností návaznost k mládež. kategoriím menší vliv roční periodizace menší vliv nejbližších utkání

tréninkové metody

nevhodnost některých v určitém věku

viditelnost výsledků trenérské práce

převážně až s víceletým odstupem

větší… větší… bez omezení téměř souběžně s tréninkovým procesem

3.

Rozděl a popiš herní kombinace a u libovolně zvolené uveď příklady cvičení v jednotlivých MOF.

Hráči mohou řešit herní kombinace dvěma způsoby: Kolektivně Individuálně Kombinací rozumíme záměrnou spolupráci dvou a více hráčů, např. narážečky Dělení kombinací Útočné - založené na přihrávce a výměně místa, přihraj a běž Na přihrávce – kombinace dvou spoluhráčů s míem Přihraj a běž – spojení dvou na sebe navazujících přihrávek mezi dvěma hráči Výměna místa – výměna herních prostorů formou křižování a přebíhání Při zakládání útoku Při vedení a zakončení útoku Při standardních situacích

Kombinace na přihrávce Příčné – kolmé

Kombinace na přihraj a běž

Kombinace na přihrávce zpětné - šikmé

Kombinace na přihraj a běž

Kombinace do šířky bez míče

Kombinace do šířky s míčem Obranné – založené na

Vzájemném zajišťovaní – je to kombinace mezi obráncem, který obsazuje útočníka s míčem a nejbližším obráncem, který ho zajišťuje Vzájemném křižování – hráč, který byl obehrán útočníkem zaujme místo po obránci, který místo něho brání útočníka Na přebírání hráčů – dva obránci si přebírají útočníka, který přebíhá z prostoru jednoho obránce do prostoru druhého obránce Při standardních situacích

4. Specifikuj determinanty IHV hráče. Uveď příklad cvičení jedné vybrané složky ve zvolených didaktických formách.

Individuální herní výkon – IHV Je to stupeň způsobilosti k účasti v utkání daný určitými předpoklady. Znamená to, že tato herní dovednost je postavena na výkonových předpokladech. Pomocí determinantů reaguje hráč na požadavky v utkání. Determinanty Biochemické Nauka o zákonech pohybu, objasňuje nám herní motoriku, podíl nervosvalového aparátu při realizaci herních dovedností, pohled na techniku pohybu. Např. různá manipulace s míčem – jak ovládá a kontroluje svoje tělo (stabilita) Biomechanické principy pohybu – načasování, síly, impulsu, rychlosti Způsob provedení herní činnosti – technika – stabilita, velikost síly, směr působení Znaky efektivní techniky hráče – dobrá svalová koordinace, rovnováha, rytmičnost Psychologické zabezpečení výkonu Psychika je dána osobností hráče, jeho genetickými vlastnostmi, které se promítají do herního výkonu. Poznávací procesy – umění vidět hřiště Procesy myšlení – vedou k rozhodnutí o volbě, požadujeme rozhodování v časové tísni Anticipace – reagování s časovým předstihem, předvídání, čtení hry Rozhodovací činnost – správně se rozhodnout např. měl jsem raději vystřelit Herní myšlení – flexibilita, originalita, herní inteligence Emoční procesy – úzkost, strach, zlost, radost, smutek, Motivační procesy – vnitřní , vnější Volní procesy – vůle, úsilí, cílevědomost, sebevědomí, sebekontrola, odolnost Bioenergetické Herní výkon hráče v utkání tvoří mnoho pohybových aktivit s míčem i bez míče. Tato pohybová činnost je převážně hrazena anaerobním a aerobním metabolismem. Anaerobní alaktátový metabolismus (ATP – CP) Anaerobně laktátový metabolismus (LA) Aerobní metabolismus Konstituční znaky Stavba a složení těla , hmotnost, výška IHV má vždy formu herních činností jednotlivce, projevujících se více či méně souvislým řetězcem herních činností v utkání, které jsou projevem herních dovedností. - herní dovednosti (faktory techniky a taktiky) - pohybové schopnosti (kondiční, koordinační) - somatické faktory (výška, hmotnost …) - psychické faktory (osobnostní, motivační …)

Co sledujeme u IHV:

5.

1)

Jak se hráč pohybuje po hřišti

2)

Spolupráce se spoluhráči

3)

Jak sleduje protihráče s míčem i bez míče

4)

Jak dovede přihrát a kam směřují přihrávky

5)

Jak zpracovává míč

6)

Jak vede míč, jak obejde soupeře

7)

Odkud a jakým způsobem střílí

8)

Co hráč dělá, když ztratí míč

9)

Originální způsob řešení situace

10)

Jaký má důraz, odvahu v osobních soubojích

11)

Úspěšnost řešení 1:1

12)

Psychickou odolnost

13)

Jak čte hru

14)

Orientace v čase a prostoru

15)

Rychlost reakce na změny hry

Specifikuj determinanty THV hráče. Uveď příklad cvičení jedné vybrané

složky ve zvolených didaktických formách.

Týmový herní výkon – THV Vyústění společné činnosti při překonávání soupeře. Je založen na IHV, vyžadující těsnou spolupráci při prosazování společných cílů. THV- je vysvětlován pomocí činnostních a sociálně psychologických determinant. Činnostní determinanty Projevují se v herních činnostech hráčů Činnostní koheze (soudržnost, organizace) Soudržnost, spolupráce, souhra hráčů, soulad vztahů při činnosti Dobrá herní koheze  Plnění úkolů v herním pojetí  Vyváženost útoku a obrany  Vyváženost mezi činnostmi s míčem a bez míče  Spolupráce hráčů bez míče  Hlasitá komunikace Špatná herní koheze  Neplnění úkolů  Neochota spolupracovat  Převažující individuální řešení  Špatná spolupráce  Špatná komunikace Činnostní participace

Míra účasti hráče na týmovém výkonu Somatické a osobnostní vlastnosti, funkce hráčů – hvězdy, dirigenti, vůdcové, bojovníci Komunikace – společný jazyk, signály Autonomie – odpovědnost hráče, svoboda při rozhodování Sociálně – psychologické determinanty Komponenty pro tvorbu a výstavbu týmu Týmová dynamika – neustálý vnitřní vývoj družstva Týmovou dynamiku nejvíce ovlivňuje – osobnost trenéra a jeho řídící činnost - Osobnost hráče - Mezilidské vztahy Trenér musí působit jako katalyzátor – urychluje, zpomaluje, aktivuje, zklidňuje reakce Zásady rozvíjející soudržnost mužstva  Vyžadovat zodpovědnost pro týmovou činnost  Stanovit cíle a prožívat jejich dosažení  Poznávat individualitu každého hráče  Dovolit hráčům mít odlišný názor Sociální kohezi prospívá  Jasně vymezené pozice  Konkurence  Důležitost utkání, vysoká výkonnostní úroveň, role outsidera  Optimální spojení starších a mladších hráčů Sociální kohezi neprospívá  Velký počet hráčů – chladná lavička  Starší hráči, kteří jsou výkonnostně horší než mladší  Hvězdy, které jednají na vlastní pěst  Nový trenér, který chce prosazovat jednu změnu za druhou Komunikace a motivace Kvalitní komunikace zkvalitňuje tréninkový proces Týmová motivace Efektivita, úspěšnost fotbalového týmu Základní předpoklady  Optimální koncepce hry  Variabilita v průběhu hry  Schopnost přizpůsobit strategii soupeři  Důraz na aktivní obranné strategie  Vyšší počet útoků končících v útočné zóně  Déletrvající kontrola nad míčem  Vyšší účinnost střelby  Využívat přímočarost  Efektivní řešení standardních situací Co sledujeme u THV:

6.

1)

V jakém rozestavení družstvo hraje

2)

Jaké používá systémy v útočné a obranné fázi

3)

Jak řeší standardní situace, signály

4)

Jak hráči využívají celou hrací plochu

5)

Plynulost souhry

6)

Jak dlouho drží mužstvo míč

7)

Kde a jak ztrácí mužstvo míče

8)

Zda se všichni hráči podílejí, jak na útoku, tak na obraně

9)

Jak se hráči chovají, když mužstvo míč získá nebo ztratí

10)

Zda a jak ohrozí branku soupeře

Popiš herní činnosti brankáře a uveď příklad nácviku součinnosti brankáře s hráči v poli ve zvolených didaktických formách.

Obranné činnosti brankáře Stavění Zaujetí výhodné pozice, zaujímat postavení na ose střeleckého úhlu Chytání míče Používat dvojité krytí míče Chytání přízemních, polovysokých, vysokých míčů Při chytání v pádu se nejdříve odrážíme vzdálenější nohou od míče, let těla, chycení míče Vyrážení míče V případě, že chycení je nebezpečné, prudká, umístěná střela Vyrážíme pěstí, pěstmi, dlaní, předloktím, reflexivně Odkopávání míče Při opuštění branky, popřípadě mimo pokutové území, kdy není možné míč chytit Většinou prvním dotykem a do stran Výhodou obounohost Řízení obrany Činnost, kde chybí pohyb Např. mám, pryč, domů, ven, sám Útočné činnosti brankáře Vyhazování Daleké přesné výhozy zrychlí akci Lepší zpracování Provádění kopů od branky Většinou z pokutového území Ne příliš přesné, dochází k hlavičkovým soubojům Vykopávání Do obraného pásma soupeře

Hlavičkové souboje Vedení míče Jestliže nemůže ihned rozehrát spoluhráčům může míč vést Je dobré, aby byla kvalita vedení podobná hráčům v poli Přihrávání Technika přihrávání Rukou – jednoruč, vrchním nebo spodním obloukem Nohou – kopem z ruky po odraze, kopem přímo z ruky, kopem do nehybného míče

7.

Zásady a možnosti tréninku při zdokonalování volných kopů a autového vhazování v žákovských kategoriích. Uveď příklad cvičení ve zvolených didaktických formách.

Volný kop Je dán na místo zahrávání Ve větší blízkosti soupeřovy branky se volí přímá střela – je lepší mít specialistu v mužstvu Výhoda je, že je míč v klidu Staví se zeď a tím útočící mužstvo získává početní výhodu, kterou lze signálem využít Nepřímý volný kop Nemůže být bezprostředně dosaženo gólu Používají se kombinace, nabíhání hráčů, přehození zdi Zásady volných kopů Nebezpečné jsou zvláště ze strany Brání se osobně nebo zónově Zahrát co nejrychleji – překvapení Kopat by měl ten s nejlepší kopací technikou Autové vhazování Při správném vhazování musíme stát oběma nohama na zemi /nesmí být jedna pozvednuta/ a také musíme vhazovat oběma rukama. Vhazuji samozřejmě míč svému spoluhráči, který není obsazen soupeřem. V případě, že jsou všichni spoluhráči dokola obsazeni, musí být zase nacvičen signál vhození míče do volného prostoru. Většinou směrem k soupeřově brance. Základem je neztratit vhazovanou přihrávku, proto přebírající hráč buď z první vrací nebo důkladně kryje tělem Dlouhým přesným hodem do středu hřiště, lze přenést těžiště hry na druhou stranu do volného prostoru Při autovém vhazování blízko brankové čáře volíme dlouhý aut před branku Vhazování musí být provedeno tam, kde míč opustil hrací plochu

8.

Charakteristika tréninku brankáře a způsob zapojení v tréninku týmu ve zvolených didaktických formách.

Funkce brankáře je nejvíce specializovaná Ovlivňuje výkonnost mužstva – dobrý podrží, špatný rozloží Objem tréninku by měl být nižší, ale intenzita vyšší Charakter tréninku vyžaduje kompenzační charakter Trénink brankáře musí být odlišný od ostatních hráčů – technika, taktika, stimulace pohybu Trénink brankáře by měl být individuální a skupinový Brankář by měl trénovat denně, někdy i dvoufázově Počítáme se 4 typy tréninků První typ – individuální (s druhým brankářem) Druhý typ – individuální (brankář + trenér) Třetí typ – skupinový (brankář doplňuje činnost spoluhráčů) Čtvrtý typ – skupinový (herní cvičení, nácviky) Předpoklady, schopnosti a vlastnosti brankáře Tělesné předpoklady Vzhledem k potřebám brankáře - tedy být dostatečně velký, aby mohl sbírat vysoké míče ze vzduchu a na druhou stranu mít dokonalou koordinaci, dostatečnou rychlost a obratnost je podle všeobecných zkušeností vhodná výška 180-185 cm a tělesná hmotnost by měla být o něco nižší, než je jeho poměr výšky a váhy. Z toho vyplývá, že váha brankáře by se měla pohybovat v rozmezí zhruba 70 až 80 kg. Pohybové schopnosti a vlastnosti Každý brankář měl být silný, pružný, rychlý, obratný, ohebný, měl by mít i dobrou reakční rychlost a vytrvalost. Dalšími důležitými rysy, které jsou typické pro brankáře, jsou odvaha, duševní vyrovnanost, pozornost, rychlé myšlení a vyrovnanost. Trénink brankáře Na brankáře jsou s přibývajícím věkem kladeny větší a větší nároky na kvalitu tréninkového procesu, koncentraci při jednotlivých cvičeních a správnost provedení. Měli bychom se věnovat hlavně tomu, co

svěřenec považuje v danou chvíli za důležité vylepšit, či procvičit. Počty opakování cviků volíme tak, aby brankář začínal každé nové cvičení pokud možno zotaven a nikdy ne vyčerpán. V tréninku bychom se měli zaměřit na tyto činnosti: Technika kopů: Dobrá kopací technika a ovládání míče oběma nohama se stává nutnou potřebou každého brankáře. Včasné a správné zpracování míče a následné přihrání na spoluhráče patří k jeho nejčastějším činnostem. Rychlost nohou: Možná nejdůležitější schopnost brankáře. Umožňuje v co nejkratším čase zaujmout správné postavení v brance, zmenšit střelecký úhel a minimalizovat nutnost používat skoků při samotném chytání. Technika chytání míče: Správná poloha prstů, ale i paží při chytání míčů je základem toho, že brankář dokáže i prudké střely udržet a dokonale ztlumit. Cílem je nedat soupeřovi šanci k dorážení vypadlých, nebo vyražených míčů.

Pády a chytání v pádu: Při nácviku padání sledujeme správnou techniku jeho provádění s míčem a rychlost návratu do základního brankářského postavení. Postupujeme od jednoduchých skoků k náročnějším, důraz klademe hlavně na trénink brankářského úkroku před samotným skokem (skok pak bude delší a vyšší).

Rychlost reakce a startovní rychlost: Reakční rychlost je možné zdokonalovat samostatně, často ji však spojujeme s dalšími činnostmi jako je již zmiňované chytání a vyrážení míče. Můžeme využívat jak vizuálních podnětů, tak i zvukových, či dotekových. Rychlé vyražení a sprint se využívá při vybíhání a odebírání míčů s následným pádem pod nohy soupeře a při ovládání prostoru před pokutovým územím. Chytání centrovaných míčů + založení protiútoku: Tato činnost je založena na správném odhadu a načasování, zároveň je to velká pomoc obráncům. Správná realizace je často spojována s psychikou a pohodou brankáře. Nácvik zařazujeme alespoň dvakrát týdně, rozhodně však v předzápasové tréninkové jednotce. Těchto 6 tématických úkolů považujeme za základní brankářské dovednosti, které můžeme rozvíjet v každé věkové kategorii. U žáků se musíme dále zaměřit na rozvoj obratnostních schopností. V dorosteneckém

věku nám přibývá i silová příprava, zaměřená hlavně na odraz a výskok. U mužů bychom se měli věnovat především taktice a psychologické přípravě.

9.

Koučování družstva v tréninku a v utkání. Styly koučinku a způsob jejich využití. Uveď příklad cvičení jednoho zvoleného stylu (ne direktivní).

Činnosti trenéra plánovací – realizační, ovlivňovací – hodnotící (kontrolní) Co je koučink ? = činnost trenéra v tréninkové jednotce nebo utkání STYL KOUČINKU SE TÝKÁ: 1.Rozhodnutí o různých stránkách tréninku (oblasti rozhodnutí ze strany hráčů a trenéra) 2. Užitého chování trenéra Východiska: Učební, výkonové cíle TJ (nebo její částí) (výkon-výkonnost) Záměry trenéra v sociálně psychologické oblasti (vymezení role trenéra a hráčů) Určují: různé podmínky pro učení/zdokonalování TE, TA, kondice rozvoj osobnosti hráčů (motivace, aktivita, mentální dovednosti) “nastavení” vztahu trenér – hráč - tým O která rozhodnutí trenéra jde, jejichž uspořádání určuje styl koučinku ? 1. Rozhodnutí učiněná před TJ (před danou činností) vymezení cílů, obsahu, role trenéra, hráčů rozhodnutí o kvantitě činností rozhodnutí o kvalitě rozhodnutí o organizaci rozhodnutí o zahájení a ukončení činností rozhodnutí o trvání činnosti rozhodnutí o rychlosti provádění rozhodnutí o míře zapojení trenéra rozhodnutí o míře zapojení hráčů způsob komunikace s hráči předběžná rozhodnutí o způsobu hodnocení 2. Rozhodnutí učiněná v průběhu činnosti hráčů realizace záměrů trenéra opravy, přizpůsobení a změny záměrů v případě neúspěchu a nežádoucího vývoje tréninkové situace 3. Rozhodnutí učiněná po skončení činnosti hráčů druhy zpětných informací, korekcí dominantní, integrační nebo neutrální ? s věcným nebo zamlženým obsahem ? volba okamžiku použití zpětných informací, korekcí volba vyjadřovacích způsobů – řečových, pohybových, taktilních, písemných PŘEVAŽUJÍCÍ SMĚR KOMUNIKACE Trenér → družstvo, skupina (hráčů), hráč (97 –99%) družstvo, skupina, hráč → trenér (1 – 3 %)

x

PŘÍKAZOVÝ STYL

•

Trenér všechny tři kategorie rozhodnutí činí trenér sám trenér řídí činnost z hlediska času (signály píšťalkou apod) určuje pevné organizační útvary, prostory činnosti výrazná pozornost na trenéra a činnosti (obsah TJ) trenér je jediný, kdo rozhoduje o činnostech, organizaci, časové a prostorové aspekty činností, a kdo určuje sociálně emoční klima – “trenér všechno ovládá” trenér sděluje informace, opravuje jednotlivce nebo všechny, pozoruje výkony

• •

Hráči hráči vykonávají činnost zcela podle modelu podaného trenérem hráči se přizpůsobují příkazům, omezením, které určuje a kontroluje trenér

• • • • • • •

Potenciální výhody, nevýhody; kdy vhodný styl se projevuje formální kázní napomáhá efektivně využít čas pro dodržení bezpečnost pro nácvik pevného modelu činnosti - techniky, zvláště v první fázi nácviku pro zajištění pohybové aktivity všech (např. rozcvičení) od trenéra vyžaduje dostatečné úsilí o motivaci, klima v týmu hráči jsou v pasivní roli

• • • • •

PRAKTICKÝ STYL HRÁČI Přesun některých rozhodnutí (z 2. kategorie) na hráče – volba: - prostoru, postavení - zahájení činnosti - individuálního rychlosti, tempa - intervalů mezi činnostmi - zakončení cvičení TRENÉR - předkládá úkol, přizpůsobuje organizaci hráčům, poskytuje jim indiv. ZpV a korekce - sděluje informace o činnosti, vysvětluje detaily, sám demonstruje - kvantitativní rozhodnutí činí jen všeobecně - má větší časový prostor povzbuzovat, opravovat, rozmlouvat s hráči - kvalitu činnosti neposuzuje podle jednoho standardu POTENCIÁLNÍ VÝHODY, NEVÝHODY; KDY VHODNÝ - respektují se již částečně individuální rozdíly mezi hráči, tedy i jejich potřeby - směřuje k výchově k zodpovědnému rozhodování; uvědomění si důsledků svých rozhodnutí; k poznání zlepšování může docházet bez donucování - výchova k přijímání zpětných informací a korekcí - organizace činností je méně strnulá - vytvářejí se první podmínky pro aktivnější přístup hráčů - hlavní rozdílnost od příkaz. stylu je ve využití času (hráči mají k dispozici určitý časový blok)

Příklady: úkoly na stanovištích (hřiště, posilovna, individuální plán)

RECIPROČNÍ STYL HRÁČI Přesun dalších rozhodnutí na hráče – poskytování zp. informací a korekcí od spoluhráčů Hráči se stávají méně závislí na trenérovi Hráči se učí pozorovat činnosti, rozumět jim a hodnotit je Hráč si učí přijímat a naopak poskytovat informace a korekce Hráči rozvíjejí sociální vztahy TRENÉR Rozhoduje o organizačním uspořádání a pomůckách Organizační formy: Nejvýhodnější situace – na 1 hráče – 1pozorovatel / poskytovatel informací a korekcí (organizace činností v párech 2H/2P Vysvětluje a demonstruje úkol (i série úkolů, činností) Rozhodnutí o časových aspektech činností je na hráčích Kontroluje a koriguje činnost pozorovatelů, činnost může zastavit a komentovat činnost pozorovatele(ů) POTENCIÁLNÍ VÝHODY, NEVÝHODY; KDY VHODNÝ Vhodný pro činnosti, pro které hráč nepotřebuje spoluhráče Zvýšení aktivní role hráčů Při záměru rozvíjet porozumění činnostem ze strany hráčů motivace a zodpovědnost  Umožňuje uplatnit zp. informace, korekce, vysvětlení individuálně  Didaktické situace (role hráčů, pozorovatelů, hodnotitelů) odkrývají vztahy mezi hráči  Rozvoj sebekontroly a komunikace uvnitř týmu

STYL SE SEBEHODNOCENÍM TRENÉR V 1. etapě předkládá pouze 1 úkol, v další etapě i sérii na sebe navazujících úkolů Stanovuje kritéria kvality provedení Otázkami vede hráče k sebehodnocení HRÁČI - učí se: samostatně vykonávat zadané úkoly sebekontrole, seberegulaci, sebereflexi srovnávat průběh a výsledek činnosti se stanoveným kritériem poznávat a uvědomovat si své silné a slabé stránky ve výkonu (mentální podmínky pro zvýšené prožívání úspěchů a neúspěchů POTENCIÁLNÍ VÝHODY, NEVÝHODY předpoklad - dostatečná úroveň dovedností podmínky pro rozvoj kinesteze hráčů

reprezentace pohybů, činnosti)

STYL S NABÍDKOU Předcházející čtyři styly – určení jednoho výkonového standardu nebo modelu činnosti – jeho učení a stabilizování Styl s nabídkou – zavádí více úrovní, modelů činnosti – nabídka alternativ POTENCIÁLNÍ VÝHODY A NEVÝHODY Možnost individualizace podmínek, náročnosti herních úkolů, způsobu řešení či provedení Hráči se rozhodují o vstupní náročnosti podmínek, úkolů. Hráči se po výkonu sebehodnotí a rozhodují, na jaké úrovni budou pokračovat významně přitahuje k činnosti hráči poznávají rozdíly mezi sebou a nepovažují je za chybu 1.skupina stylů – pohybové odpovědi na modely činnosti předepsané trenérem, hráči se snaží svými výkony k těmto modelům přiblížit 2. skupina stylů – trenér dává “pouze” podněty, aktivace kognitivních procesů u hráčů

STYL S ŘÍZENÝM OBJEVOVÁNÍM TRENÉR • určuje učivo a sekvence kroků skládajících se z otázek • požadavky na tvořivý přístup k tréninku, přípravu otázek • věří v kognitivní kapacity hráčů HRÁČI • objevují ta řešení, principy činností, které chce trenér NÁMĚTY • pro trénink techniky • pro trénink taktiky (ind. , skupin., týmová taktika) Taktický přístup k tréninku fotbalu, “učení pro porozumění”

STYL SE SAMOSTATNÝM OBJEVOVÁNÍM Má charakter řešení problému, problémového učení HRÁČI - snaží se sami nacházet odpovědi, objevit různá řešení, modely činností POTENCIÁLNÍ VÝHODY • prověřuje kognitivní kapacitu hráčů

• •

rozvíjí vhled do struktury hry (OF, ÚF, typologické situace) rozvíjí dovednost ověřovat řešení a prakticky je využívat

NÁMĚTY pro trénink techniky – objevování biomechanických aspektů činnosti • pro trénink taktiky – řešení přechodu z útoku do obrany; řešení HS 2:1, 2:2 , řešení RK • Pro obecný rozvoj celého komplexu dovedností i schopností

•

Styli řízení DEMOKRATICKÝ-založen na vzájemném respekt ování, vedoucí řeší pracovní záležitosti se členy skupiny, jejich názory aspektuje při svém rozhodování, je přístupný diskusi, poslední rozhodnutí je však na vedoucím.

•

LIBERÁLNÍ-vedoucí problémi neřeší, nejsou stavoveny žádná pravidla. Pracovníci mají poměrně dost svobody což vede díky nesistematickému řízení k chaosu. Pracovníci výsledky jsou věčinou nízké. Využití tohoto stylu je efektivní obvykle pouze v týmech vysoce kvalifiko- vaných a zodpovědných pracovníků.

•

AUTORITATIVNÍ(direktivní)-malé porozumění vedoucího pro skupinu, členové skupiny mají málo možností projevit svůj názor a iniciativu. Výhodou je značná výkonnost.(armáda-válka, kritická situace).Obvykle žádný pracovník nevyužívá pouze jeden styl řízení, ale jedná se o určitou směsku.

•

Nejčastěji Demokratický + Liberální, Demokratický + Direktivní, Velmi nevhodné Direktivní + Liberální

10. Charakterizuj přístupy a didaktické formy v tréninku dětí školního věku. Uveď příklady cvičení ve zvolené metodě.

Období školního věku dělíme na dvě části - Mladší školní věk – 6 – 11 let Starší školní věk – 11 – 15 let Mladší školní věk Z hlediska tělesného vývoje jsou tělesné přírůstky váhy i výšky pozvolné a rovnoměrné. Tím je i pravidelný růst výkonnosti organismu. Mění se tělesné proporce, největší prodloužení na dolních končetinách. Mezi vnímáním a chtěným pohybem nedochází vždy k souladu. Cvičením se dá dosáhnout značného zlepšení. V 11 letech je dítě již schopno osvojit si i velmi jemné pohyby. Děti projevují zájem o všechny přirozené pohybové činnosti (běhy, skoky, šplh). Ke všem pohybovým aktivitám přistupují spontánně a vesměs bezproblémově. Zaměřujeme se především na rozvoj rychlosti a obratnosti. Silovým a vytrvalostním cvičením se vyhýbáme. Dítě zažívá velkou změnu po vstupu do školy, kde se stává novým členem sociální skupiny. Při učení je pro ně důležitější chápání v celku, teprve na základě uvědomění pronikají k chápání jednotlivosti. Posuzování a hodnocení se většinou shoduje s posuzováním rodičů, učitelů, kamarádů. Silný sklon k hravosti projevují výraznou tendencí k soutěživosti. Na konci období se projevují rozdíly mezi chlapci a děvčaty. Chlapci uplatňují spíše konstruktivní hry a dívky činnosti, kde je více citu a ladnosti pohybu. Děti mladšího školního věku je vhodné vést od spontánně provozované aktivity přecházely k systematičtější pohybové činnosti. Je důležité, aby si osvojovali základní hygienické a režimové návyky, rozvíjeli koncentraci a nasazení. Zároveň aby si zvykali na kolektivní způsob soužití a pochopili dodržování morálních norem. Starší školní věk Bývá charakterizován jako přechod od dětství k počínající dospělosti. V organismu dochází k velkým biologickým změnám, odrážející se i v psychickém vývoji. Projevují se rozdíly mezi děvčaty a chlapci což s sebou přináší řadu obtíží. Pomalejší přírůstek váhy vzhledem k výškovým přírůstkům způsobuje v prepubertě (11 – 13 let) určitou pohybovou diskoordinovanost. Děti bývají často unavené. Teprve v pubertě (13 – 15) let dochází vyvažování tělesných proporcí. Zvýšená tělesná výkonnost se projevuje zesílením zájmu o sport. U chlapců jsme proto často svědky přeceňování. V tomto období začínáme se specializací. Děti mají snahu napodobovat dospělé mimikou, oblékáním, apod. kriticky posuzují sebe i dospělé, nejisté chování vzdorné pohazování hlavou, úšklebky, což dospělými bývá považováno za negativní postoj. Roste význam party, kamarádské vztahy mají často kritické fáze, zvláště u dívek. Prudké přechody v chování, stud, urážlivost, reakce na trest bývá dosti nepříznivá, vznikají konflikty. Nepříjemně snášejí přísnost a nespravedlnost. Jsou schopni řešit i velmi složité úkoly, rozšiřují se zájmy – sběratelství, hudba, sport. Zaměřujeme se na rozvoj všech funkcí organismu při středním zatížení, v konci období se zatížení zvyšuje. Objekt v 15 letech není již dítětem, ale dospívajícím člověkem. Proto všechny zásahy musí být vedeny taktně, diskrétně a spravedlivě. Nejčastějšími chybami bývá nevšímavost, ,malé porozumění, nepřiměřená tvrdost, veřejné vytýkání chyb.

11. Charakterizuj hlavní fáze motorického učení a způsob využití v tréninkovém procesu vzhledem k MOF. Na cvičeních uveď příklad postupu učení se jedné zvolené dovednosti.

1 . fáze Seznámení s pohybovou dovedností - generalizace První pokusy o praktické provedení jsou nekoordinované Dáváme instrukce Zapojení ostatních svalů, které přímo nesouvisí se zadaným pohybem Zdůrazňujeme význam motivování žáků při nácviku dovedností 2. fáze Nácvik a opakování, zpevňování Zlepšení kvality provedení Pochvala, povzbuzení, úspěch Zpětná vazba 3. fáze Zdokonalování Obměňovat podmínky učení Účinnější výběr reakcí Automatizace provedení (pozornost může věnovat něčemu jinému např. protihráčům) Ekonomický pohyb Retence – uchovávání naučené dovednosti v paměti 4. fáze Tvořivá koordinace Nové způsoby provedení Růst výkonnosti Musíme brát v úvahu vztah tréninku a utkání Kdy můžeme říci, že to provedl dostatečně rychle, efektivně a ekonomicky 12.

Didaktický postup tréninku hry hlavou u žáků, hlavní zásady, formy a kritická místa. Uveď příklad cvičení ve zvolených didaktických formách.

U nejmenších a začínajících svěřenců musíme být v začátcích tréninku hry hlavou velmi ostražití a opatrní, abychom u nich nevytvořili nějaký blok či strach ze hry hlavou, který by se nám v budoucnu velmi těžko odstraňoval. Při nácviku proto musíme začít tím, že musíme svěřence připravit na to, že při hře hlavou dochází ke kontaktu míče s hlavou a to můžeme nejlépe pomocí pěnových nebo gumových míčů. Nejdříve si svěřenci zkouší nahodit míč sami, nejprve z menší výšky, potom zkouší výšku zvyšovat. Poté můžeme přejít k cvičením s klasickým míčem a celou baterii zopakujeme. Jakmile svěřenci získají důvěru a zbaví se strachu ze hry hlavou, můžeme přejít k nácviku ve dvojicích, kdy si hráči nahazují míč na vzdálenost asi 4 m a snaží se vracet míč čelem ve stoji. Po zvládnutí této herní činnosti se hráči mohou pokusit hlavičkovat mezi sebou. Dalším stupněm metodické řady je hra hlavou stranou čela. Nácvik je totožný jako u předešlé činnosti. Můžeme použít i nácvik ve trojicích. Dalším krokem je nácvik hry hlavou ve výskoku. Zde je vejmi důležitý timing neboli načasování výskoku. Nácvik začínáme hrou čelem s odrazem z obou nohou, poté

z jedné nohy. To stejné zkouší svěřenci stranou čela. Velmi zábavné je pro žáky nácvik hry hlavou v pádu, která je ale pro trénink velmi složitá a někdy i nebezpečná, proto volíme nácvik nejprve s pomocí žíněnky nebo gymnastického koberce. Postupně můžeme zařazovat složitější cvičení. Při hlavičkování oči musejí neustále sledovat dráhu letu míče a i v okamžiku úderu musí být otevřené. Hráči by neměli pasivně čekat, až míč přiletí a trefí jej do hlavy, ale aktivně jít proti míči a snažit se míč horní částí čela odehrát. Metodická řada pro nácvik hry hlavou: 1. Hra hlavou čelem ve stoji 2. Hra hlavou stranou čela ve stoji 3. Hra hlavou čelem ve výskoku 4. Hra hlavou stranou čela ve výskoku 5. Hra hlavou čelem v pádu 6. Hra hlavou temenem Při nácviku hry hlavou u nejmenších svěřenců je velmi důležitá práce trenéra, který musí neustále dbát na správné technické provedení volit adekvátní cvičení s ohledem jak na věk, tak na technickou vyspělost svěřenců. Trenér musí hráče pořád opravovat a upozorňovat na správné postavení a úder hlavou do míče a tím vzniklé chyby okamžitě odstraňovat. Cvičení musí být volena motivačně a tak, aby svěřence zaujala a tím u nich vyvolala o tuto herní činnost jednotlivce větší zájem.

Hra čelem ve stoji

Hra čelem ve výskoku

Hra čelem ve stoji

Hra stranou čela ve stoje

Hra stranou čela ve výskoku

Hra temenem

Hra čelem v pádu

Hra hlavou u nejmenších a začínajících žáčků Při

nácviku

hry

hlavou

je

nutné

respektovat

přirozenou

obavu

nejmenších

a začínajících žáků, že úder míče do hlavy bolí. Mají obavu hrát hlavou, a tudíž mají ze hry hlavou strach. Je nutné tento jejich subjektivní názor odstranit. Nácvik proto začínáme s lehkými míči /míče molitanové či gumové/. Nejprve necháváme žáky si míč samy nadhodit a hlavičkovat. Trenér upozorňuje na správnou polohu těla, na zaklonění hlavy a odhlavičkování míče horní části čela. Žáci také zpočátku nácviku zavírají oči. Toto je velká chyba, kterou by měl trenér sledovat a upozornit na ně žáky. Při hlavičkování oči musejí neustále sledovat dráhu letu míče a i v okamžiku úderu musí být otevřené. Hráči by neměli pasivně čekat, až míč přiletí a trefí jej do hlavy, ale aktivně jít proti míči a snažit se míč horní části čela odehrát.

Po zvládnutí nácviku, kdy si hráč míč nadhazuje sám, můžeme přejít k cvičením ve dvojicích, kdy je hráčům míč nadhazován ze vzdálenosti cca 5 m obloučkem a hráč se ho snaží aktivně přihrát zpět. Postupně se žáci snaží hlavičkovat mezi sebou. Náročnějším cvičením je hra hlavou ve výskoku. Zde platí stejné zásady jako při hře ve stoji. Oči sledují dráhu letu míče, žák odhaduje sílu odrazu do výskoku, tělo se ve výskoku prohne jako luk a aktivním pohybem proti míči hráč míč odhlavičkuje. Výskok a správné načasování odrazu rozhoduje o úspěšnosti hry hlavou. Výška výskoku závisí na síle odrazu a švihu paží. Při nácviku postupně vystřídáme všechny druhy odrazu. Z místa s odrazem z jedné nohy, snožmo, po rozběhu s odrazem z jedné nohy i snožmo. Hru hlavou s odrazem nacvičujeme nejprve ve dvojicích, kdy jeden žák

drží míč ve vzpažení nad hlavou a druhý po výskoku hlavičkuje. Při nácviku hry hlavou ve výskoku se uplatní zařízení, na kterém je míč zavěšen. Nejprve začínáme s míčem v klidu a postupně můžeme míč rozhoupat. Postupně můžeme zařazovat složitější cvičení, ale neustále dbáme na správné technické provedení. Důležitá je též motivace žáků při těchto cvičeních. Proto se snažíme volit soutěže ve střelbě, v přesnosti v délce odhlavičkování atd. Do tréninkového procesu se snažíme zařadit také průpravné hry, ve kterých žák musí sledovat dráhu letu míče a odhadnout správné postavení pro chycení míče (přehazovaná, zaháněná, vybíjená, házená). Při těchto cvičeních si můžeme postupně upravovat pravidla a místo hry rukama zařadit hru hlavou. Důležité však je, aby cvičení byla volena s ohledem na věk a na technickou vyspělost hráčů. Případné zařazení cvičení, které hráči nezvládnou, se stává kontraproduktivní a výsledný efekt je nulový. Jednak to hráče odradí a také ztratí chuť do další činnosti. Schopnost naučit svěřence jak technickým, tak taktickým dovednostem zvýší váš respekt u sportovců. Z těchto důvodů se snažíme v této práci hledat další možné faktory, které by přispěly k zefektivnění hry hlavou, a to zejména při řešení střeleckých příležitostí v pokutovém území.

13. Způsoby tréninku přenášení těžiště hry, vyber příklady cvičení ve zvolených didaktických formách a uveď jeho možné kondiční parametry.

Cílem průpravné hry je naučit hráče přenášet rychle těžiště hry ze silné na slabou stranu pod tlakem soupeřova družstva, které se snaží o maximální tlak na míč (vzájemné zajišťování, zesílené obsazování hráče s míčem, agresivita a důraz). Je zde zdůrazněn také rychlý protiútok. Popis průpravné hry: - herním prostorem je území od jednoho pokutového území ke druhému - hra je určena pro 18 hráčů: (a) 16 hráčů do pole (b) 2 brankáře - družstvo je rozděleno na dva týmy 8:8 s brankáři - na čarách pokutových území jsou postaveny 4 velké branky v rozích - brankář chytá v obou brankách - útočící tým se snaží kombinací udržet míč - a ve vhodný okamžik otočit hru na druhou stranu - tak, aby se brankář nestačil přemístit z jedné branky do druhé - a této výhody využít ke vstřelení branky - tým, který je v obranné fázi se snaží o maximální tlak v prostoru těžiště hry - kvůli tomu, aby nenechal čas ani prostor protivníkovi k rychlému otočení na "slabou" stranu - a konstruktivně odebral míč - podaří-li se mu odebrat míč, tak se hráči okamžitě pokouší o rychlý protiútok Cílem tohoto herního cvičení je v útočné fázi zdokonalovat kombinace v situacích 3 na 3 s využíváním narážeček o hráče vně hřiště, otočení těžiště hry ze silné (zahuštěné) na slabou (volnou) stranu hřiště. V obranné fázi zdokonalujeme obsazování protihráčů, odebírání míče a rychlý presink na hráče soupeře.

Popis herního cvičení: - prostorem cvičení je obdélník o rozměrech 40x30 m - kužely vytvoříme středovou čáru - cvičení je určeno pro 10 hráčů do pole - za každou brankovou čárou jsou 2 narážeči (viz. obrázek) - cvičení začíná hrou 3:3 na jedné polovině - útočníci mají za cíl kombinovat mezi sebou i s využitím svých narážečů - minimálně po 4 přihrávkách mohou otočit hru na druhou polovinu hřiště - podaří-li se jim to, získávají 1 bod - obránci se snaží míč odebrat a přihrát svým narážečům na druhou stranu hřiště - pokud se jim to podaří, získávají 1 bod oni - celá hra 3:3 se po každém otočení těžiště hry přelévá na druhou polovinu hracího prostoru - narážeči hrají pouze se svým mužstvem: (a) červení s červenými (b) modří s modrými - narážeči mají pouze jeden dotyk

14. Uveď způsoby nácviku systému zónové obrany a obsazování prostoru. příklad cvičení ve zvolených didaktických formách.

Cíl herního cvičení: Cílem cvičení je nácvik organizace obranné řady s principy zónového systému bránění. Jedná se kombinace založené na vzájemném zajištění, přebírání hráčů a prvky jako jsou posuny obránců do těžiště hry a výstupy obránců na hráče s míčem. Nesmíme zapomenout ani na útočící hráče, protože při tomto cvičení zdokonalují udržení míče pomocí kombinačního řešení a hlavně rychlé otočení těžiště hry ze silné na slabou stranu, které je velice důležité při správném a rychlém posunování soupeře. Cíl cvičení: Cílem dnešního cvičení je nácvik (učení) a zdokonalení obranného herního systému – zónová obrana. Důraz je kladen na posuny obranného bloku a presink v útočné (varianta číslo 1) a střední zóně (varianta číslo 2). Popis cvičení: - prostorem nácviku je celá hrací plocha - zelené mety rozmístíme podle základního rozestavění mužstva - u každé mety je jeden hráč - při větším počtu hráčů můžeme některé posty tzv. zdvojit - na útočné polovině jsou: (a) oranžové kužely – presink v útočné zóně (b) žluté kužely – presink ve střední zóně

Uveď

- před obranným blokem stojí trenér - který zakřičí pokyn: Varianta č. 1 - útočný presink "levý/pravý oranžový!" - hráči se na tento pokyn přesouvají sprintem směrem k danému kuželu - v "presinkovém" postavení se zastaví - a trenér koriguje správné rozestavění hráčů - poté se vrací na svoji výchozí pozici k zelené metě - a cvičení se opakuje Varianta č. 2 - presink ve střední zóně - "levý/pravý žlutý!" - hráči se na tento pokyn přesouvají sprintem směrem k danému kuželu - v "presinkovém" postavení se zastaví - a trenér koriguje správné rozestavění hráčů - poté se vrací na svoji výchozí pozici k zelené metě - a cvičení se opakuje - obě varianty v průběhu cvičení variabilně střídáme

15.

Charakteristiky nácviku systému zónové obrany a obsazování prostoru. Uveď příklad cvičení ve zvolených didaktických formách.

Zónové obranné systémy se vyznačují společným znakem – prvořadou zodpovědností každého hráče za krytí určitého prostoru (zóny) a v něm především za krytí hráče s míčem. Hlavními dělítky mezi nimi jsou: způsob základního rozmístění hráčů, prostor, na němž se hraje a stupeň agresivity. Klasické zónové obranné systémy Kritická místa činnosti všech obránců : a) na začátku postupného útoku soupeře zaujmout postavení, které je určeno celkovým systémem; podle postavení všech hráčů na zadní polovině hřiště jsou tyto systémy rozlišeny a pojmenovány b) z tohoto základního postavení se při útočných akcích soupeře pohybovat na určených územích (zónách). Pohyb mimo těchto zón je možný za předpokladu, že je plánován a přesně určen pro některé situace (v některých situacích je přímo nutný) c) ve všech zónách měnit postavení s každým pohybem míče tak, aby každý obránce byl co nejblíže míči d) krýt agresivně každého hráče s míčem; má-li obránce vybrat mezi dvěma možnostmi – soustředit se na míč nebo na hráče – vždy dává přednost míči e) neustále se domlouvat; toto domlouvání se týká především koordinovaného pohybu celé obranné formace. Řídí jej zpravidla některý z obránců zadní obranné linie

Základním úkolem hráčů při zónovém bránění je po ztrátě míče se co nejrychleji přesunout do obranného postavení ve stanoveném území a obsadit soupeře, který se do této zóny dostane. Dalším důležitým prvkem je požadavek na kompaktnost mužstva. To znamená, že všichni musí být zapojeni do obranné fáze hry. Nezapojí-li se některý z hráčů do obrany, vznikají v obranné formaci mezery a zóna ztrácí na soudržnosti a celistvosti. Hráč také musí v těžišti hry, tj. kde se pohybuje míč, vyvinout nejvíce aktivity. Při aplikaci zónové obrany každý hráč zodpovídá za určitý prostor, umožňuje postupné přebírání a zajišťování hráčů soupeře. Vyžaduje od hráčů vysokou úroveň taktického myšlení a orientaci v prostoru Charakteristickými znaky zónové obrany jsou: - koncentrace pozornosti na míč a na útočícího hráče s míčem a neustálý pohyb hráčů za míčem, - agresivní hra, napadání hráče s míčem ve vlastním prostoru, - intenzivní herní činnost hráčů v těžišti hry a přebírání útočících hráčů, - maximální snaha o zabránění finální přihrávky a střelby, - zdvojování útočícího hráče v křídelních prostorech s cílem odebrání míče, - efektivně využívat signálů postavení mimo hru. Obecnou výhodou zónových obran je, že útok soupeře probíhá před zraky všech bránících hráčů, kteří vytláčejí soupeře do větší vzdálenosti od branky směrem k postraním čarám. Umožňuje lehčí přechod na presinkové způsoby bránění a je zde možnost lehčího napravení chyb vzájemným zajišťováním a přebíráním. Nevýhodou je, že je snížena kontrola hráčů pohybujících se mimo těžiště hry a mimo prostor herní situace. Dále klade větší nároky na orientační schopnosti při rychlých a opakovaných změnách těžiště hry. V neposlední řadě je to nedostatečné zajištění šířky hřiště a z toho vyplývající zhoršení obsazení prostorů podél pomezních čar. Taktické úkoly a zásady zónové obrany: Obranné úkoly bránicích hráčů v zónové obraně Posouvají se do šířky a hloubky, křižování, jednoduchá výměna míst v obraně, vzájemné zabezpečování, vyrážení z vlastního obranného prostoru, vytváření tlaku na soupeře s míčem ( zdvojování ) a plnění úkolů vyplývajících ze zásad obranného presinku Střední obránci – jsou v roli organizátora defenzivy s částečným zajišťováním ostatních v řadě, dostatečně rychlí a s vynikající hrou hlavou. Krajní obránci – vynikající kondice, rychlí, schopnost podporovat ofenzívu. Obranné úkoly středových hráčů v zónové obraně Posouvání se do šířky a hloubky, neustálé „ pendlování “ na velkém prostoru, častá výměna míst a funkcí s koncovými i bránícími hráči, obranný presink. Musí dále dobře komunikovat a spolupracovat.

Obranné úkoly útočníků v metodě zónového bránění „ Filtrování“ útoku na polovině soupeře v tzv. první obranné řadě, výběr místa všemi směry ústupem v hloubce pole, vracení se a pronásledování dopředu nabíhajícího bránícího hráče soupeře Obsazování prostoru Cílem je čelit útokům soupeře, který je v početní převaze. V této situaci nesmí obránce obsazovat osobně, nýbrž ustupováním zpomalovat soupeře, dokud se nevrátí spoluhráči. Obránce by měl hrát pozičně bezchybně. Při obsazování prostoru musí obránce zabránit tomu, aby se soupeř nedostal do výhodnějšího postavení. Pokud se rozhodne pro odebrání míče musí si situaci dobře načasovat. Obránce pořád zachovává vlastní postavení mezi soupeřem s míčem a vlastní brankou. Obsazování prostoru vyžaduje od bránícího hráče schopnost předvídat vývoj situace. Klíčové kroky k nácviku -

Neobsazovat žádného hráče z postupujících protihráčů

-

Bránit prostor

-

Nevyrážet proti míči, pokud není absolutní jistota

Dbáme na kvalitní provedení nahrávek, sladěné s pohyby hráčů. Včasné vyvíjení tlaku výstupem do bránícího prostoru pro zpomalení nebo zastavení ofenzívy. V útočné části herního cvičení na klamavé pohyby před přijmutím míče, v druhé části herního cvičení na vlastní invenci při účelových výměnách místa a zakončení. Snažíme se respektovat pravidlo o ofsajdovém postavení Cíl herního cvičení: Cílem tohoto herního cvičení je u hráčů osvojit si kombinaci pomocí všech druhů nahrávek, zlepšit výběr místa při přechodu do útočné fáze, včasného obsazování prostoru/bránění, a na konec i k nácviku vlastního zakončení. Popis herního cvičení: - cvičení je určeno minimálně pro 12 hráčů z pole a brankáře - vždy v poměru 3:3, půlka hřiště - hráči č.2 a č3 se po provedení klamavých pohybů (odpoutání od soupeře ), nabízí pohybem proti hráči č.1 - č.1 nahrává č. 3 a obíhá č.2 směrem do lajny - č.3 sráží č.2 a vyráží do vytýčeného prostoru na polovině hřiště k bránění - č.2 nahrává do lajny č.1 a vyráží obsadit prostor před vymezeným územím na polovině hřiště, k bránění - č.1 nahrává na prostředního hráče z druhé trojice - do vymezeného prostoru a také rychle obsazuje prostor před tímto územím - překonat bránícího č.3, který se snaží zpomalit útok - tak aby č.2 a č.1 mohli zaujmout bránící postavení před vytýčeným územím - následně vybíhá do prostoru lajny pro míč - po překonání č.3 pokračuje trojice v útočné činnosti přes bránící č.2 a č.1.

- po zakončení útoku, nebo odebrání míče bránícími hráči, pokračuje herní cvičení centrem míče na útočníky od č.3. na centr nabíháme z prostoru před pokutovým územím 16. Vysvětli taktické zásady při obsazování hráče (s míčem, bez míče) a na příkladu cvičení uveď možné odlišnosti způsobu tréninku u dětí a dospělých.

Obsazování hráče bez míče  Nastává při ztrátě míče tj. z přechodu z útoku do obrany  Povinností hráče při ztrátě míče je obsadit dle zvolené taktiky určeného hráče Cílem obsazování hráče bez míče  Zabránit protihráči spolupracovat se svými spoluhráči s míčem  Připravit si výhodnou situaci pro odebrání míče Způsob obsazování závisí na:  Postavení hráčů vzhledem k brance bránícího hráče (vzdálenost a směr)  Postavení hráčů vzhledem k centru hry (k míči – vzdálenost a směr)  Rychlost soupeře a bránícího hráče  Technické vyspělosti soupeře  Kvalitě terénu Principy obsazování vzhledem:  K obsazovanému hráči a jeho kvalitám  K vlastní brance  K protihráčům i spoluhráčům Klíčové kroky k nácviku • Obsazovat nepřetržitě • Včas zaujmout postavení • Předvídat a reagovat • Zabránit získání míče Obsazování hráče s míčem  Závisí na tom úspěch obranné fáze celého týmu  Hráče je nutné obsazovat těsně, protože je v přímým ohrožením  Optimální postavení, rychlá práce nohou, pozor na překřížení nohou, očima sledovat míč Cílem obsazování hráče s míčem  Donutit soupeře ke zpomalení pohybu a vytlačit ho do strany hřiště Základní požadavky  Zabránit soupeři projít obranou  Zabránit přihrávce, především kolmé  Zabránit střelbě  Připravit situaci pro odebrání míče Základní způsoby obsazování hráče s míčem  V čelním postavení  V bočním postavení Klíčové kroky nácviku • Výběr, volba a včasnost zaujmutí

• • • •

Nutnost těsného obsazení Předvídat, rychle, pružně Nepřetržitě obnovovat Být aktivní, připravovat situaci

Popis herního cvičení: - herním prostorem cvičení je čtverec 15x15 m - tento prostor vymezíme metami a 4 kužely na vrcholu - toto cvičení je určeno pro 8 hráčů do pole - vně tohoto prostoru jsou nahrávači ("N"), kteří hrají pouze svými spoluhráči - nahrávači se pohybují po celé straně čtverce - stejně jako na obrázku - nahrávači mají pouze jeden dotyk - uvnitř čtverce probíhá souboj 2/2 bez omezení - dvojice hráčů držící míč má za úkol: (a) individuální činností nebo kombinační spoluprácí přehrát dvojici soupeřů (b) každé naražení o svého nahrávače znamená bod (c) zpětná nahrávka od nahrávače musí být ovšem přesná a nesmí ji tečovat žádný z protihráčů - dvojice bránicích hráčů má za úkol: (a) atakovat soupeře s míčem (b) odebrat protihráčům míč (c) přejít do vlastní útočné fáze - při tomto cvičení je dovoleno útočícím hráčům naražení 2x za sebou se stejným nahrávačem - každé naražení = 1 bod! - cvičení je velice kondičně náročné - dbáme na interval zatížení i odpočinku Doporučuji: - IZ do 45 s - IZ:IO = min 1:2

17. Nácvik, kondiční charakteristika a užití presingového způsobu bránění u mužů. Uveď příklad cvičení ve zvolených didaktických formách.

Presing Obránci se budou snažit vyvinout tlak na soupeřovy záložníky, aby jim nedali prostor. Obrana orientovaná na míč (využívaná už od mládežnických kategorií – principy presinkového bránění) Cílem vysunuté zónové obrany je vyvíjet neustálý tlak na soupeře se snahou o vnucení rytmu a tempa i celkového pojetí hry, Při presinku na útočné polovině atakují hrotoví hráči nejbližší hráče obranné formace včetně brankáře Osobní i zónovou obranu s presingem: používá se v případě, když chceme zrychlit obrannou hru v zájmu získání míče.

Můžeme se setkat s individuálním presingem na hráče nebo presingem v zóně. Je dobré se k němu uchylovat, jestliže: -

máme početní převahu-přesilovka

-

máme ke konci střetnutí nepříznivé skóre – většinou osobní presing

-

chceme-li získat míč v situaci, kdy je pravděpodobné, že o něj může soupeř přijít

Cílem dnešního herního cvičení je vysunutý presink trojice hráčů až k pokutovému území soupeře. V tomto prostoru je potřeba agresivita a důraz v osobních soubojích s cílem odebrat soupeři konstruktivně míč a přejít do rychlého protiútoku a dát branku. Naopak mužstvo držící míč v obranném pásmu se snaží přes tuto presinkovou situaci dostat a vyvést míč do stř. pásma hřiště. při cvičení je potřeba dbát na dostatečný interval odpočinku - cvičení je velice kondičně náročné - pokud se provádí (a mělo by se!) v maximální intenzitě

18. Způsob tréninku překonání zónových obran a charakteristiky výběru místa.

V současném fotbale existuje více variant zónové obrany: - orientovaná na míč – princip presinku, - zónová obrana s tří- nebo čtyřčlennou obrannou řadou v linii se vzájemným zajišťováním, - vysunutá (až různé varianty nátlakové hry – presinku ) – vyžaduje aktivní pojetí hry, - stažená ( na vlastní polovině ) – může vést až k pasivnímu pojetí hry.

Základní rozestavení čtyřčlenné obranné řady .

Posun čtyřčlenné obranné řady při útoku soupeře vedeným po křídle

Cílem herního cvičení je nácvik překonání organizované, kompaktní čtyřčlenné zónově organizované obrany v čelním postavení ve středu hrací plochy. Od hráčů je vyžadována kombinace přihraj a běž s naražením za středové obránce. Současně cvičení slouží jako nácvik vystupování a zajišťování pro bránící hráče, kteří brání s různou intenzitou.

Posun čtyřčlenné obrané řady při útoku soupeře vedeným středem

Popis herního cvičení: - herním prostorem pro cvičení je polovina hřiště - cvičení je určeno minimálně pro 8 - 10 hráčů do pole: (a) bránící tým 4 hráči - 4-členná obranná řada (b) 2x trojice útočících hráčů (krajní, koncový, středový) - cvičení střídavě provádíme zleva i zprava - brankář chytá v brance - střídají se s druhým brankářem - akci zahajuje hráč (1) - hráč (1) přihrává vysokou přihrávku z křídelního prostoru na hráče (2) - středový hráč (2) zpracuje míč - po krátkém vedení kolmo přihrává na hrotového hráče (3) - hrotový hráč (3) naráží do prostoru středu hráči (2) - následuje rychlý obrat - a vhodný výběr místa na střelbu - útočící hráč vedle výběru msta musí bedlivě střežit svoje ofsajdové postavení - hráč akci zakončuje střelbou prvním dotykem - po vysunutí obranný do základního postavení akce pokračuje z druhé strany

19. Na příkladu cvičení ve zvolených didaktických formách uveď taktické a kondiční parametry tréninku střelby prvním dotykem a rozdíl mezi jeho prováděním u kategorie mladších žáků a dospělých.

- mladší žáci (6-10 let)……………….……….základy - starší žáci (10-14 let)……………….……….rozvoj - dorostenci/dospělí (14-18 let a starší) ……výkonnost Střelba prvním dotykem po zpětné přihrávce se zaměřuje na finální přihrávku a vlastní zakončení z prostoru pokutového území, odkud je statisticky dosahováno největšího počtu branek. Cílem tohoto průpravného cvičení je zlepšení spolupráce dvou hráčů v bezprostřední blízkosti branky (prostoru pokutového území), důraz klademe na časové a prostorové sladění činností obou hráčů, finální zpětnou přihrávku na nabíhajícího hráče a samotné zakončení. Kondiční střelba na dvě branky je vhodné pro věkové kategorie dorostu a dospělých. Cílem tohoto kondičního cvičení je rozvoj pohybových schopností s míčem. Jsou v něm zařazeny prvky herních činností jednotlivce - vedení míče se změnou směru, přihrávání (i prvním dotykem), převzetí míče do pohybu, střelba prvním dotykem. Cvičení stimuluje také odrazovou sílu, která je spíše orientována vytrvalostně-silovým zatížením, protože skoky jsou prováděny po určitém kondičním zatížením. 20. Na příkladu cvičení ve zvolených didaktických formách uveď taktické a kondiční parametry tréninku střelby po vedení a obcházení soupeře a rozdíl mezi jeho prováděním u kategorie mladších žáků a dospělých.

Střelba po vedení a obcházení soupeře VEDENÍ MÍČE Využití dvou hlavních způsobů. Přímým směrem, především v situacích při překonávání určité vzdálenosti velkou rychlostí a bez přímých překážek. Se změnou směru, v situacích při překonávání překážek, a reakcích na okolní vlivy. Tento způsob je zároveň využíván k obcházení soupeře, rychlou změnou směru a rychlostí vedení míče, zaseknutím a zašlápnutím míče. Při obou způsobech vedení míče dochází k atakování soupeřem, proto je potřeba klást důraz na dostatečné krytí míče, hlavně volbou správné techniky vedení míče, zapojováním a využíváním obou nohou a nakonec i prací paží při vedení. Způsoby vedení míče: - vnitřní stranou nohy Pomalejší, ale s dobrým krytím a kontrolou nad míčem v hustě obsazeném prostoru. S možností rychlé změny směru vedení míče a změny využití střídavě obou nohou. Základní způsob pro osvojování u mladých hráčů. - vnějším nártem Rychlé vedení s jednostranným krytím míče, využíváno i při rychlé změně směru, při obcházení hráče,

zaseknutím vzdálenější nohou od soupeře. - vnitřním nártem Vedení ve volném prostoru bez atakování, přímým směrem, nebo do oblouku. - přímím nártem Velmi rychlý způsob vedení míče při únicích volným prostorem. OBCHÁZENÍ HRÁČE Jedná se o schopnost řešení herních situací 1:1, překonání hráče, který se snaží ve vedení míče zabránit, nebo míč odebrat. O způsobu obejití a volbě techniky obejití rozhoduje postavení a pohyb soupeře. Důležitou součástí nejen při obcházení hráče je využívání klamavých pohybů pro zmatení soupeře a vyvedení soupeře z výchozího bránícího postavení. V tréninku posloupně zdokonalujeme jednodušší způsoby k náročnějším i vzhledem k věkové skupině hráčů. Postupně vyžadujeme vzájemné navazování jednotlivých způsobů obejití hráče i rychlost obejití hráče. Důležité i vzhledem k další, navazující činnosti po obejití, je rychlé odpoutání od hráče. Způsoby obejití hráče: - soupeř v bočním postavení - soupeř v čelním postavení - v postavení zády k soupeři STŘELBA Finální část předcházejících činností. Vzhledem ke své účinnosti náročná na správně zvolenou variantu techniky pro střelu s ohledem na postavení soupeře, soupeřova brankáře, vzdálenost od branky, kvalitu a druh povrchu hrací plochy, klimatické podmínky Tuto HČJ je potřeba co nejvíce zautomatizovat častým zařazováním do tréninkových jednotek s postupným ztěžováním výchozích pozic pro střelu. S postupným navazováním na ostatní HČJ a zařazováním atakování soupeřem. U této činnosti se více než u jiných projevuje taktické myšlení rychlost jeho využití (předvídání, čtení hry, orientace v čase a prostoru, rozhodnost, odvaha). Při volbě zdokonalování činnosti jednotlivých způsobů střelby bereme v úvahu věkovou kategorii a kvalitu hráčů. Začínáme s jednoduššími způsoby z kratších vzdáleností bez soupeře, případně bez brankáře. Způsoby střelby: - střelba nohou, vnitřní stranou nohy, vnitřním nártem, přímím nártem, vnějším nártem, patou, špičkou, vnější stranou nohy Tento způsob a jedna z technik navazuje na popisovanou činnost, střelba po vedení a obcházení soupeře. - střelba hlavou, středem čela, stranou čela, temenem, ve výskoku v pádu Tento způsob navazuje zpravidla na centrovanou přihrávku do prostoru před soupeřovu branku. Při zařazování cvičení pro osvojování a zdokonalování popisovaných činností je vhodné zařazovat postupně jednotlivé HČJ a to od jednodušších variant ke složitějším v PC/1 a PC/2. Následně je postupně spojovat v souvislé činnosti, znovu s postupným stěžováním, například přítomností soupeře v HC/1, a pod časoprostorovým tlakem s využitím několika variant řešení v HC/2. Pro jednotlivé činnosti platí zásada volby vhodného řešení, jeho správné načasování, rychlost a přesnost provedení. Cvičení je vhodné provádět z různých prostor a stran hrací plochy, pro co nejkomplexnější osvojení u hráčů. U nízkých věkových kategorií klademe důraz na techniku provedení ve spojení s dalšími motorickými

činnostmi. U starších zkušenějších, např. U17, na preciznost, rychlost a pestrost využívání jednotlivých variant. Cílem tohoto herního cvičení je nácvik převzetí míče do pohybu, řešení situace 1 na 1 a střelba po vedení míče. Rozvíjíme také koordinaci běhu při probíhání mezi praporky. Toto cvičení je určeno pro všechny věkové kategorie.

21. Uveď didaktický postup tréninku přihrávání a zpracování míče včetně didaktických forem a zásad. Uveď příklad cvičení ve zvolených didaktických formách a metodách.

Přihrávání Přihrávání je záměrné usměrnění míče nohou, hlavou nebo jinou částí těla spoluhráči tak, aby jej mohl zpracovat. Za úspěšnou přihrávku zodpovídá především hráč přihrávající. Dělení přihrávek: - Podle vzdálenosti

– na krátkou vzdálenost do 10-15 m - na střední vzdálenost do 15-30 m - na dlouhou vzdálenost přes 30 m

- Podle výšky letu míče – přízemní (do výšky kolen hráče) - polovysoké (do výšky hlavy hráče) - vysoké ( nad výši hlavy hráče) - Podle směru letu míče – kolmé vpřed - šikmé vpřed - stranou - vzad - Podle rotace míče – přímé - rotované stranou - Podle rychlost letu míče – pomalé (měkké) - rychlé (střílené) - Vzhledem k hráči, kterému je přihráváno – na hráče - před hráče - za hráče - Vzhledem k obsazení soupeřem – volný hráč volnému - volný hráč obsazenému

- obsazený hráč volnému - obsazený hráč obsazenému - Podle předcházející činnosti – prvním dotykem - z místa (standardní situace) - po vedení míče - po zpracování míče - po obejití soupeře - Z hlediska techniky provedení – vnitřní stranou nohy - vnitřním nártem - přímým nártem - vnějším nártem - hlavou

U nácviku techniky přihrávek je potřebné nejprve zdůraznit důležitost. Začínající fotbalisti nejprve obchází soupeře bez myšlenky míč někomu záměrně nahrát. Proto je nutné, aby se tohoto zlozvyku zbavili co nejrychleji. Je dobré ukázkově vysvětlit určitou herní situaci, kterou velice jednoduše vyřešíme nahrávkou, která bude přehnaně viditelná, tím zdůrazníme princip a hlavní úlohu kopané, která je právě díky nahrávkám kolektivní hrou. Technika se velice dobře nacvičuje ve dvou, stejně jako další technické prvky. Úkolem je tedy ukázkově vysvětlit princip jak myšlenkový, tak zejména technický postup a bezchybné provedení. Je mnoho variant a modifikací, jak přihrávky trénovat. Tou nejzákladnější variantou je přihrávka z místa ve stoje. Po zvládnutí techniky u tohoto úkolu je důležité, stejně jako u ostatních herních činností, přimět hráče ke sledování děje na hřišti, kolem sebe a nesledovat práci dolních končetin. Přihrávání vnitřní stranou nohy využíváme na střední a krátkou vzdálenost, kdy je nutná přesnost a není rozhodující rychlost a utajení přihrávky. Rozběh ve směru přihrávky. Stojná noha došlápne vedle míče asi na šířku stopy stranou od míče. Nápřah vychází z kyčle přes stehno a nakonec bérec, kdy vytočíme chodidlo ven a tím můžeme udeřit míč vnitřní stranou nohy, lépe řečeno vymezeným trojúhelníkem, kloub palce, vnitřní kotník a pata. Po úderu do míče následuje kopající noha doprovázející pohyb za míčem a po té se těžiště přenáší i na kopající nohu. Přihrávání vnitřním nártem používáme na střední a dlouhé vzdálenosti. Je důležitým prostředkem pro plnění pojetí hry (rychlé přenášení hry z obrany do útoku, z jedné strany na druhou apod.) Předností tohoto stylu je jeho široká škála uplatnění. Způsob je následující. Rozběh hráče a předpokládaný směr přihrávky svírají zpravidla 120 o Stojnou nohou, mírně pokrčenou, došlápneme vedle míče 30- 50cm. Pohyb začíná nápřahem, kdy nejprve zapojujeme do pohybu stehno a po té následuje bérec. V okamžiku přihrávky dochází

ke zpevnění nártu jako při jiných činnostech. Po úderu nohy vnitřním nártem dokončuje noha pohyb za míčem, potom se váha přenáší i na kopající nohu. Přihrávání přímým nártem se používá při dlouhých kolmých přihrávkách pro přenesení hry z obrany do útoku a to jak při standardních situacích, tak i v průběhu utkání (z místa, po vedení míče, prvním dotykem, po přízemní přihrávce, po dopadu i přímo ze vzduchu). Použití přihrávek přímým nártem po vedení míče prakticky nenarušuje rytmus běhu hráče a do posledního okamžiku umožňuje utajení vlastního provedení přihrávky, její výšky i směru. Zvládnutí tohoto druhu přihrávek je velice náročné a vyžaduje dlouholetý nácvik, nicméně je velice důležitý. Způsob provádíme rozběhem ve směru přihrávky, stojnou nohou došlápnout vedle míče 20-30 cm, pohyb opět vychází z kyčle následně stehna doprovázející bérec. Rovina pohybu kopající nohy je kolmá k zemi a její prodloužení souhlasí se směrem přihrávky. V okamžiku dotyku dochází ke zpevnění nártu a míč zasáhneme přímým nártem. Po skončení přihrávky kopající noha doprovází dráhu míče a poté můžeme přenést těžiště na kopající nohu. Přihrávání vnějším nártem se v kopané stále častěji používá, protože je to přihrávka dostatečně přesná, rychlá, překvapivá a poměrně snadno zvládnutelná. K jejím výhodám patří i to, že ji lze použít jako přízemní i vysoké přihrávky, pro přihrání vpřed, ale i do strany lze dát míči rotaci (faleš), která způsobuje změnu směru letu míče do strany atd. Použití přihrávky vnějším nártem je natolik časté a všestranné, že je obtížné stanovit typické situace pro její použití. Jedna z mála charakteristických situací je v případech, kdy se přihrává hráči, který je kryt soupeřem. Pomocí rotace udělené míči se míč blíží ke spoluhráči za soupeřem. Technika provedení vlastního kopu vnějším nártem je obdobná jako u techniky přihrávky vnitřním nártem jen s rozdílem, že chodidlo vytočíme dovnitř. Přihrávání hlavou - Přihrávání hlavou tvoří samostatnou kapitolu přihrávek. Hlavou přihráváme míče letící vzduchem mimo dosah dolních končetin. Dobrá hra hlavou patří mezi obrovské přednosti každého hráče. Základními předpoklady pro úspěšnou hru hlavou jsou: - zvládnutá technika provedení - rozvinutá odrazová schopnost - správný odhad letu míče - orientace v prostoru - odvaha jít do souboje - dobrá koordinace pohybů Zpracování míče Tato útočná činnost je pokládána za základní herní činnost jednotlivců, při níž získávají hráči míč pod kontrolu. Konkrétní způsob, jakým hráči míč zpracují, musí odpovídat herním situacím. Proto ovládání všech způsobů zpracování míče oběma nohama je základním předpokladem pro výběr nejúčelnějšího a nejvhodnějšího řešení. Zpracování míče dělíme na tři základní způsoby: - Převzetí míče ( pohybujícího se po zemi) – vnitřní stranou nohy

- vnější stranou nohy - nártem (špičkou nohy) - chodidlem - Stahování míče ( zpracování míče ze vzduchu) – vnější stranou nohy - vnitřní stranou nohy - nártem (špičkou nohy) - stehnem - hrudníkem - hlavou - Tlumení míče (zpracování míče při dopadu na zem) – vnější stranou nohy - vnitřní stranou nohy - nártem (špičkou nohy)

22. Rozděl a vysvětli útočné kombinace a na příkladech ukaž jejich využití při zakončování útoku z křídelního prostoru ve zvolených didaktických formách.

Útočné kombinace a) Založené na přihrávce b) Založené na přihrávce a nabíhání – „přihraj a běž“ - narážečka c) Založené na výměně místa Kombinace založené na přihrávce Tyto kombinace jsou charakterizovány přihrávkami a to jejich: - Směrem (kolmé, šikmé, příčné, zpětné) - Vzdáleností (krátké, střední, dlouhé) - Výškou (přízemní, polovysoké, vysoké) - Rychlostí (měkká, prudká, střílená) Cílem těchto kombinací může být: - Přečíslení na základě kolmé přihrávky - Příprava na střelbu po kolmé přihrávce - Příprava na střelbu po zpětné přihrávce - Přenesení těžiště po dlouhé přihrávce - Založení útoku přes krajního hráče šikmou přihrávkou Kombinace založené na přihrávce a nabíhání – „přihraj a běž“ – narážečka Podstata je založena na spojení dvou na sebe navazujících přihrávek mezi dvěma hráči. Narážečku můžeme znázornit trojúhelníkem. Cílem těchto kombinací je uvolnit se z osobní obrany soupeře, vytvořit si prostor a pozici pro střelbu nebo přihrávku. Používáme po celém hřišti, ale především ve zhuštěném prostoru nebo před pokutovým územím. Kombinace založené na výměně místa K výměně míst může dojít křižováním a přebíráním, kdy se jedná - O spolupráci hráčů bez míče (získat výhodné postavení) - O součinnosti hráčů, z nichž jeden vede míč Z hlediska prostoru rozlišujeme kombinace založené na výměně místa: - Do šířky - Do hloubky Snažíme se dosáhnout racionálního rozmístění hráčů po hřišti Vzájemně se prolínat Univerzálnost hráčů Narušování obranné rovnováhy soupeře Odpoutání se od soupeře Uvolňování z osobní obrany

Cíl průpravného cvičení: V tomto průpravném cvičení se zaměřujeme především na rychlou kombinační spolupráci v křídelních prostorech, založené na výměně místa tandemovými obíhačkami, centru z křídelních prostor a správně načasovaných náběhů, spolu s výběrem místa pro zakončení po finální přihrávce. (1)

útočná herní kombinace založená na přihrávce (viz. modří hráči)

(2)

útočná herní kombinace založená na přihraj a běž (viz. bílí hráči

(3)

útočná herní kombinace založená na dvojí narážečce (viz. červení hráči

Kombinace v křídelním - Cílem tohoto průpravného cvičení je proudovou metodou rozvíjet založení postupného útoku brankářem, následnou rychlou kombinaci po křídle s využitím přihrávek na jeden dotyk, centry a znovuzaložení útoku do křídelních prostor, následnou zpětnou kombinaci a zakončení.

Rychlá křídelní kombinace, centr a zakončení - Cílem tohoto průpravného cvičení je zlepšit kombinační hru v křídelním prostoru, výměnu místa, vedení míče, případně řešení situace jeden na jednoho s následnou finální přihrávkou na nabíhajícího hráče a samotné zakončení. Od hráčů je nutno vyžadovat preciznost provedení a úspěšnost zakončení.

23. Charakterizuj nácvik rohového kopu z hlediska OF a ÚF a uveď rozdíly v jeho tréninku u žáků a dospělých. Uveď příklad cvičení ve zvolených didaktických formách.

Rohový kop útočná fáze -

Lze ihned vytvořit střeleckou příležitost Většinou je řešen kombinačně, přihrávkami Podle přihrávky rozlišujeme varianty rohového kopu: Dlouhou přihrávkou – k vzdálenější tyči  S rotací k brance  S rotací od branky Dlouhou střílenou přihrávkou – k bližší tyči  Prudká  Polovysoká s nadzvednutím míče Krátkou přihrávkou – různé varianty  Posunout míč blíže k brance  Vytáhnout, rozhýbat obranu ze základního postavení  Přečíslení v určitém prostoru  Pro rychlou změnu těžiště hry Obranná fáze     

Klade se velký důraz na rovnoměrné obsazování prostoru Jeden hráč na přední tyči, na zadní tyči, na malém vápně na přední tyči Obranu organizujeme také podle dispozic soupeře Jsme připraveni při získání míče přejít do rychlého protiútoku Brankář před zadní tyčí

Rohový kop se dvěma hráči u míče Varianta rozehrání na zadního obránce - dva útočící hráči jsou u míče - jeden rozehrávající, druhý cca 5 metrů na autorvé čáře - soupeř proti těmto dvěma hráčům postavil dva obránce - před polovinou hrací plochy jsou dva obránci a jediný vysunutý hráč soupeře - akci zahajuje hráč z hranice pokutového území - který nabíhá do prostoru za dva stojící obránce - okamžitě po jeho náběhu se první z řady nabíhajících hráčů vrací na post hráče čekajícího na odražený míč - ve stejný okamžik se rozbíhá pravý obránce do prostoru odkud může centrovat - rozehrávající míč posune na druhého hráče u míče - ten se rozhoduje podle situace, podle toho jak zareagují obránci - cílem je míč posunout kvalitní přihrávkou na obránce - který se prvním, druhým dotykem snaží centrovat na zadní tyč branky soupeře - kde by útočící tým měl mít početní převahu

24. Charakterizuj rozvoj silových schopností specifickými a nespecifickými prostředky s praktickými příklady využití tréninku na hřišti.

Sílu můžeme definovat jako komplex pohybových schopností člověka překonávat, udržovat nebo brzdit vnější odpor prostřednictvím svalového úsilí. Sílu dělíme na statickou a dynamickou Odporem může být:  gravitace  reakce opory  odpor vnějšího prostředí  hmotnost břemene  odpor partnera  setrvačnost jiných těles atd. Principy rozvoje síly Velké svalové skupiny zatěžujeme těžšími tréninky, ale méně často, protože na dokonalé procvičení vyžadují více sérii i opakování a pomaleji se regenerují. U malých svalů je nejlepší volbou vyšší frekvence méně intenzivních tréninků. Existuje mnoho způsobů, jimiž lze docílit zvýšení účinnosti při tréninku síly:  zvětšení hmotnosti zátěže  zvýšení počtu opakování  zvýšení počtu sérií  zkrácení doby odpočinku mezi sériemi  zvýšení rychlosti cvičení

Rozhodující druhy síly, které ovlivňují výkon fotbalisty jsou: Explozivní (výbušná) síla - jde o co nejrychlejší vyvinutí úsilí, které má břemenu či vlastnímu tělu udělit co nejvyšší zrychlení - skoky, odrazy, hody atd. Rychlá síla - jedná se o maximální rychlost pohybu při středním a nízkém odporu. Používá se v pohybech s maximální rychlostí - běh, plavání, atd. Silová vytrvalost - je to schopnost relativně dlouho a opakovaně vyvíjet požadované svalové úsilí.  dynamickou silovou vytrvalost - schopnost dosáhnout určitého počtu opakování ve stanoveném čase.  statickou silovou vytrvalost - schopnost udržet požadovanou úroveň statické síly po potřebný čas bez poklesu svalového napětí (Bedřich 2008).

Maximální síla - chápe se jako nejvyšší hodnota síly, kterou jsme schopni vyvinout v izometrickém stahu (délka svalu zůstává stejná), nebo se kterou lze ještě provést pohyb při nejvyšším odporu bez ohledu na rychlost jejího vyvinutí. Cíle tréninku síly ve fotbalu  Rozvíjet nebo udržovat způsobilost nervosvalového systému rychle vyvíjet sílu ve specifických fotbalových činnostech.  Prevence před zraněním.  Zpevňovat kloubní spojení a udržovat způsobilost svalů ve specifických činnostech s funkcí ochrany kloubů a účelného přenosu sil při konání dynamických činností.  Udržovat v optimálním stavu svaly horních končetin a trupu, jenž se výrazně nepodílejí na výkonu většiny herních činností, ale současně vytvářejí biomechanické podmínky pro jejich provedení.  Optimalizovat úroveň základních silových předpokladů po výraznějším snížení trénovanosti. Didaktické zásady k rozvoji silových schopností: •

Přiměřeně posilujeme po celý rok

•

Využívat přirozená cvičená s váhou svého těla

•

Respektujeme individuální a věkové zvláštnosti

•

Preferujeme dynamickou – výbušnou sílu

•

Vyhýbáme se zatížení páteře

•

Posilujeme také svaly, které nemají ve fotbale hlavní roli

•

Součástí cvičení musí být kompenzační cvičení

Specifické prostředky - běh Nespecifické prostředky - plavání, běžky, trénink v posilovně, kondiční posilování vlastní vahou těla

25. Rozvoj rychlostně koordinačních schopností specifickými prostředky. Uveď příklady postupu v jednotlivých MOF.

Zaměříme-li se v tréninkové jednotce na rozvoj rychlostních schopností ve spojení s koordinační činností, klademe důraz na interval odpočinku mezi jednotlivými zatíženími a interval odpočinku mezi sériemi. Základní metodou rozvoje koordinačních schopností je metoda opakovaného vhodného cvičení. Didaktické podněty k rozvoji rychlostně-koordinačních schopností Důležité je dodržovat následující zásady – všestrannost, postupné zvyšování složitosti, kombinace pohybů a samostatnost řešení. Neméně důležité je uplatňování následujících didaktických podnětů: - trénink rychlostně-koordinačních schopností by měl probíhat celý rok - objem i obsah tréninku se musí měnit - trénink musí probíhat plynule, větší přestávky motorické učení snižují - nezařazovat na konec tréninkové jednotky, či po předchozím těžkém tréninku - nezanedbávat odpočinek potřebný k rychlé regeneraci - zařazovat nová koordinační cvičení pro získání nových pohybových vjemů - cviky provádět ve změněných vnějších podmínkách - provádět cvičení s dodatečnými informacemi, např. na zrakový signál - kombinovat zvládnuté koordinační schopnosti - dbát na kvalitu, přesnost provedení a složitost - zařazovat různá omezení, zvyšují se tak požadavky na přesnost - dodržovat pitný režim Rychlé nohy přes krátké tyčky položené na zemi – střídání čelních přeběhů s přeběhy stranou a pozadu, nebo hadovitě proběhnout (čelně, bočně, pozadu), zpět mírným poklusem nebo chůzí

Rychlé nohy se změnou směru přes krátké tyčky položené na zemi, zpět mírným poklusem nebo chůzí Přeběhy přes krátké tyčky položené na zemi – vzdálenost mezi nimi se postupně zvětšuje, zpět mírným poklusem nebo chůzí Rychlé nohy přes krátké

tyčky

položené na zemi s provedením obratnostního cviku mezi 4 a 5 tyčkou, které jsou od sebe ve vzdálenosti 2 m. Zpět mírným poklusem nebo chůzí

Pozn.: Obratnostní cvik je dán před zahájením cvičení, u vyspělých hráčů může trenér hlásit cvik těsně před jeho provedením.

Rychlé nohy s pomocí gymnastických kruhů položených na zemi, střídání čelních přeběhů s přeběhy stranou a pozadu, případně skoky na jedné noze, nebo sounož. Zpět mírným poklusem nebo chůzí

Průpravné cvičení Skákání přes švihadlo, střídání všech druhů skoku

–

snožmo, jednonož, střídnonož, „vajíčko“, dvojšvih. U vyspělých hráčů přidáme provádění skoků do stran, dopředu-dozadu a za běhu. Pozn.: Nejprve je důležité zvládnout správnou techniku, poté snaha o co nejrychlejší provedení (technicky správné). Průpravné cvičení s míčem Hráči se pohybují vedením míče ve vymezeném(zmenšeném) prostoru, na první znamení zrychlí práci s balonem a na druhé znamení vyvedou míč ven z vytyčeného prostoru. Důležité je střídat všechny druhy vedení míče, zařazovat klamavé pohyby a změny směru vedení míče. Průpravné cvičení s míčem Dvě družstva, každé stojí u jednoho kuželu. Hráč A přihrává mezi tyčkami na hráče B, přebíhá přes krátké tyčky položené na zemi (vpravo) a zařazuje se na konec protějšího zástupu Pozn.: Možnost přidat mezi přihrávku a přeběh obratnostní cvik. Průpravné cvičení - akrobacie Hráči provádí postupně celou akrobatickou řadu: kotoul vpřed a vzad s obměnami, stoj na rukou, stoj na rukou - kotoul vpřed, přemet stranou, přemet stranou s obratem (rondat), u vyspělejších hráčů můžeme zařadit přemet vpřed, přemet vzad, salto vpřed. Pozn.: Můžeme přidat přihrávku ve dvojici - hráč ihned po provedení akrobatického cvičení dostává přihrávku a na jeden dotyk přihrává zpět Průpravné cvičení dvojic s míčem

Hráč A přihrává polovysokou, časovanou přihrávkou nad hráčem B na vzdálenost cca 20 m. Hráč B se obrací, sprintuje k míči, zpracuje ho max. 2 dotyky a přihrává vzduchem zpět na hráče A, který jej zpracovává (stažením nebo tlumením). Po určené době si hráči úlohy vymění(viz obr. 8 ). Pozn.: cvičení je možné dělat i ve trojici, hráč B nevrací na A, ale přihrává vzduchem na C, ten po zpracování začíná přihrávkou nad A.

Průpravné cvičení dvojic s míčem Dva hráči stojí rozestavěni podle obrázku. Hráč A přihrává hráči B a startuje stranou(vybere si na kterou) k metám, kam mu přihrává hráč B na jeden dotyk míč zpět. Hráč A se vrací do výchozí pozice a cvičení se opakuje 4-6, poté si hráči vymění místa

26. Rozvoj vytrvalostních schopností specifickými prostředky. Uveď příklady postupu v jednotlivých MOF.

Vytrvalostní schopnosti jsou předpoklady člověka provádět déle trvající pohybovou činnost určitou intenzitou. Je možné je chápat jako odolnost vůči únavě Rozvoj vytrvalosti probíhá v jednotě s výchovou morálně volních vlastností. Vytrvalost se rozvíjí pouze v případě, kdy dochází během činnosti k překonání určitého stupně únavy. Organismus se adaptuje k funkčním změnám, což se projevuje zlepšením vytrvalosti. Dělení vytrvalostních schopností : I. Podle počtu zapojených svalů: a) Lokální vytrvalostní schopnost (1/3 svalové hmoty) b) Globální vytrvalostní schopnost (více jak 1/3 svalové hmoty) II. Podle doby trvání: a) Rychlostní: 0-20 s b) Krátkodobá: 20 s - 2 min c) Střednědobá: 2 - 10 min d) Dlouhodobá: 10 minut až nad 6 hodin III. Podle vnějšího projevu: a) Statická vytrvalostní schopnost (výdrž ve shybu)

b) Dynamická vytrvalostní schopnost (sedy-lehy, běh) IV. Podle podílu ostatních schopností a) Obecná vytrvalost (aerobní kapacita, aerobní výkon) b) Speciální vytrvalost (herní, plavecká, běžecká, atd.) Vytrvalostní výkony jsou vždy závislé na činitelích, jakými jsou: -

ekonomika techniky prováděné pohybové aktivity,

-

způsob krytí energetických potřeb,

-

schopnost příjmu O2,

-

optimální tělesná hmotnost,

-

úroveň volní koncentrace zaměřené na překonání příznaků únavy, druh vytrvalosti vzhledem k typu prováděné pohybové aktivity

Různé sportovní výkony vyžadují odlišné energetické krytí. Energie pro motorický výkon je získávána z ATP (adenosintrifosfátu), který je uložen ve svalových buňkách. Tento bezprostřední energetický zdroj zabezpečující svalový stah je uvolňován různým způsobem podle charakteru pohybové činnosti. V závislosti na době trvání a intenzitě pohybu probíhá uvolňování energie rozdílným způsobem. Rozhodující je skutečnost, zda při zatížení je dostačující přísun O2 (aerobní zóna energetického krytí), nebo zda již přísun O2 nedostačuje a uvolňování energie probíhá za nepřístupu O2 a vzniku laktátu (anaerobní zóna energetického krytí).

Trvání zatížení 1-4s 4 - 20 s 20 - 45 s 45 - 120 s 2 - 10 min nad 10 min

Charakteristika fáze anaerobně alaktátová anaerobně alaktátová anaerobně alaktátová a anaerobně laktátová anaerobně laktátová anaerobně laktátová a aerobně alaktátová aerobně alaktátová

Zdroj energie ATP ATP + CP ATP + CP + glykogen glykogen glukóza glukóza + tuky

Anaerobně alaktátová fáze získávání energie Základem svalové kontrakce je probíhající rozpad adenosintrifosfátu (ATP) na adenosindifosfát (ADP) a fosfát (P). Další část fosfátu ve svalové buňce - kreatinfosfát (CP) se krátkodobě podílí na reakci zaměřené na obnovení ATP. Tato reakce je označována jako resyntéza ATP. V průběhu této anaerobně-alaktátové fáze získávání energie není potřeba přítomnost kyslíku O2 a nevzniká žádná kyselina mléčná (laktát) jako produkt látkové přeměny

Anaerobně laktátová fáze získávání energie Energetický zisk tohoto způsobu energetického krytí je malý ( z 1 molekuly glukózy, 2 molekuly ATP), vzniká laktát, který rychle vyvolává únavu. Při maximální intenzitě zatížení je přibližně po 45 sekundách zásoba anaerobně laktátového energetického krytí vyčerpána (Měkota, 2005).

Aerobně alaktátová fáze získávání energie Aerobně alaktátový způsob uvolňování energie nastává, jestliže je k dispozici dostatek kyslíku, aby mohlo v plném rozsahu probíhat štěpení glukózy. Tento průběh štěpení je pozvolnější, ale zisk energie je výrazně vyšší (38 molekul ATP z 1 molekuly glukózy). Aerobním způsobem mohou být štěpeny také tuky. Tento způsob uvolňování energie pokrývá 70 – 90 % energetické spotřeby při dlouhodobé práci střední intenzity

Aerobní a anaerobní práh Aerobní výkon. Čím je větší maximální aerobní výkon (VO2max) sportovce, tím větší množství kyslíku má k dispozici pro získávání energie aerobně. Zvýšená schopnost příjmu O2 zvyšuje úroveň tepového objemu a transportní kapacity krve. Rozvoj vytrvalosti je tedy zaměřen na dosažení vysokého aerobního výkonu při vysoké aerobní kapacitě. Maximální aerobní výkon VO2max je nejvyšší možná individuální spotřeba O2 při práci velkých svalových skupin ve stanoveném časovém intervalu. Maximální aerobní výkon VO2max je ve vytrvalostním tréninku důležitým ukazatelem vytrvalostní výkonnosti. Jestliže chceme srovnat VO2max různých sportovců, je nezbytné vypočítat relativní VO2max. Tato hodnota vyjadřuje množství O2 v ml na kilogram tělesné váhy za 1 minutu (ml/kg/min). Typická hodnota VO2max u mužů činí asi 45 ml/kg/min, u žen 35 ml/kg/min. Úroveň VO2max je v dospělosti trénovatelná a je možné ji zvětšit v průměru o 20 % a ve víceletém tréninku až o 50 % Anaerobní práh je hranicí pohybující se okolo 4 mmol laktátu na 1 litr krve. Jeho přesná hodnota je závislá na trénovanosti sportovce. Při intenzitě zatížení na úrovni anaerobního prahu je rovnováha mezi tvorbou laktátu a štěpením laktátu. Tento stav je označován jako setrvalý stav (steady-state). Zvýšení intenzity zatížení vyvolá rychlý vzestup hladiny laktátu. Dodávka O2 již nestačí pokrýt celkovou potřebu, dochází k rychlému vyčerpání a nárůstu Ph

Vztah mezi množstvím LA a velikosti zatížení Po skončení zatížení pokračuje uvolňování aerobní energie dál a spotřeba O2 je větší než klidová hodnota. Tato zvýšená spotřeba je nezbytná vzhledem k zvýšené aktivitě oběhového systému a vzhledem k následujícím procesům látkové vměny: -

naplnění zásob ATP – CP )asi 2 minuty)

-

doplnění zásob kyslíku v krvi a svalových buňkách

-

odbourávání a přeměna kyseliny mléčné (přibližně 50 % za 15 minut)

-

zabezpečení energie pro vyšší činnost srdce a svalů dýchacího systému.

Aerobní práh je hodnota přibližně 2 mmol laktátu na 1 litr krve a odpovídá takové intenzitě zatížení, při které hladina laktátu dosáhne této hranice. Od dosažení této hranice je potřebná energie doplňována anaerobně laktátovým štěpením energetických rezerv a hladina laktátu se počíná zvyšovat. Při intenzitě zatížení pod hranicí aerobního prahu je energie získávána výlučně aerobně a hladina laktátu zůstává blízko klidových hodnot.

27. Specifika fotbalu žen a dívek. Hlavní rozdíly mezi chlapci a dívkami u žákovských kategorií a v dospělosti.

Obecně lze říci, že rozdíly ve fyzické výkonnosti mužské a ženské populace začínají od puberty. Specifické odchylky od sportovního tréninku mužů jsou dány především schopnostmi a možnostmi ženského organismu, které vyplývají z jeho anatomické stavby, fyziologických a psychologických odlišností ve srovnání s muži. U mužů se vlivem mužských pohlavních hormonů zvyšuje množství svalové hmoty a tím výrazně roste svalová síla u chlapců v porovnání s dívkami. … Výkonnost žen je zhruba o čtvrtinu menší než u mužů. V silových výkonech dosahuje 50-70% mužských hodnot, v rychlostních a vytrvalostních je asi na

60-

85% těchto hodnot. Ve výkonech obratnostního charakteru jsou ženy lepší než muži. Ženy mají širší pánev, nižší těžiště a větší % tukové tkáně a v dospělosti dosahují nižší tělesné výšky i hmotnosti. Vnitřní orgány ženy pracují méně efektivně, srdeční objem je menší a při zvýšené námaze musí být nahrazen vzestupem srdeční frekvence. Ženy mají menší transportní kapacitu pro kyslík (mají méně krve i červených krvinek).

Přestože bývají ženy psychicky labilnější, méně odvážné a samostatné, vynikají větší pečlivostí a svědomitostí. Za zajímavý považujeme postřeh z časopisu Tělesná výchova a sport mládeže (6/2005): Diference se objevují především v některých psychologických oblastech. Ženy jinak reagují na pozitivní zpětnou informaci; na rozdíl od mužů více oceňují vlastní zdokonalování než vítězství a soulad v týmu považují za silnější motivační faktor. Zvláštnosti v tréninku dívek a žen: −

menší trénovatelnost

−

pomalejší zvyšování výkonnosti

−

rychlejší únava

−

větší citlivost

−

nutnější respektovat individuální zvláštnosti

−

v absolutním hodnocení jsou sportovní výkony žen nižší Vliv menstruace na výkonnost V době menstruace vyžaduje trénink individuální přístup a v ženském fotbalu musíme s tímto přirozeným

jevem počítat. Obecně lze konstatovat, že sportující ženy trpí průvodními jevy jako je podrážděnost, deprese, větší únava, pocit napětí, bolesti břicha a hlavy méně, a zdá se, že méně také vnímají bolest než ženy netrénované. Účast na tréninku a v utkání při menstruaci je záležitostí ryze individuální, záleží na mentalitě, typu a stavu hráčky (v souvislosti s menstruací byla pozorována snížená i zvýšená výkonnost). Obvykle menstruace nevytváří ideální předpoklady k maximálnímu sportovnímu výkonu. Praxe ukazuje, že trenér musí počítat s menstruačním i premenstruačním obdobím hráček jako s faktorem působícím na úroveň herního výkonu. •

silové schopnosti (menší přírůstky než muži)

•

Rychlostní schopnosti (větší unavitelnost – delší interval odpočinku)

•

Vytrvalost (dobré předpoklady)

•

Koordinační schopnosti (výborné předpoklady, ekonomika pohybu)

28. Plánování a evidence v tréninkovém procesu z hlediska cyklů a etap sportovní přípravy na příkladu mladšího dorostu.

Trénink nesmí být živelný a nahodilý, nesmí být výsledkem improvizace trenéra. Plánování a evidence umožňuje po jejím vyhodnocení získat zpětnou informaci o efektivitě tréninků. Z hlediska času rozdělujeme plánování : a)

Dlouhodobé – makrocykly Nejčastěji jsou celoroční plány, ale mohou být i 2 – 4 leté (megacykly) Obsahuje cíle a úkoly jednotlivých mužstev – zaměření přípravy, personal, materiál Celoroční TC má dvě části: zhodnocení minulého ročníku a vlastní plán Rozdělení podle období:  Letní přípravné období (4-8 týdnů) – technika, pohyb, taktika, psychika  Podzimní hlavní (soutěžní) období – období mezi prvním a posledním mistrovským zápasem. Základem je udržet optimální formu po celou dobu. Malé výkyvy výkonu.  Zimní přechodné období – cílem je regenerace. Formou aktivního odpočinku udržujeme trénovanost.  Zimní přípravné období – soustředění, podle úrovně soutěže frekvence TJ 1. Předpřípravný blok : 3 – 10 dní Postupně připravit organismus na zatížení 2. První přípravný blok – kondiční : 2 – 4 týdny Všeobecně rozvíjející Rozvoj kondiční schopností (vytrvalost, síla, koordinace) 3. Druhý přípravný blok – smíšený : 4 – 6 týdnů Specializovaná příprava Herní trénink, rychlost, síla, koordinace Důraz kladen na TE – TA a psychologickou přípravu Součinnost mezi hráči, nácvik standardních situací 4. Třetí přípravný blok – vylaďovací : 1 týden Týden před prvním mistrovským zápasem Obsah tréninku stejný jako v soutěžním období, nabuzení týmu  Jarní hlavní (soutěžní) období – ohraničeno prvním a posledním jarním kolem, udržet optimální formu, zdokonalovat TE – TA, nároky na psychiku  Letní přechodné období – cílem regenerace

b)

Střednědobé – mezocykly Délka od 2 – 8 týdnů

c)

Krátkodobé – mikrocykly Nejčastěji 7 dní (týdenní), mohou být i 5 – 10 dnů Obsah závisí na období ve kterém probíhá, na úrovni soutěže, kategorii, pohlaví K dosažení cílů je důležité, aby na sebe cykly navazovaly Složitost tréninků plánovat podle času, obtížnosti víkendového utkání Rychlostní vytrvalost, obecná vytrvalost, síla – 3 dny před utkáním Rychlost, koordinace, výbušná síla – 2 dny před utkáním Rychlostně koordinační vlastnosti – 1 den před utkáním 2 - TJ-TÝDNĚ – nelze zajistit růst výkonnosti, ÚT (kondice), ČT (TE-TA), 3 – TJ – TÝDNĚ – ÚT, ST, ČT

d)

Plán na tréninkovou jednotku Úvodní, průpravná, hlavní, závěrečná část Evidence tréninkového procesu

1) 2) 3) 4) 5)

Cílem je shromáždit konkrétní údaje, které poskytnou zpětnovazební informaci Základem je tréninkový deník – jednotlivé TJ, použité formy, organizace Evidujeme docházku na tréninky a utkání Hodnocení utkání – sestava, taktika, střelci, hodnocení IHV a THV, postřehy Osobní karty hráče – zdravotní stav, výška, hmotnost,

29. Význam a dělení kompenzačních cvičení a jejích využití v tréninku. Ovlivňování velkých svalových skupin. Uveď příklady.

Před výběrem kompenzačních cvičení musíme nejprve zjistit, jaké svaly jsou při fotbale nejvíce zatěžovány. Při běhu jde hlavně o cyklické střídání flexorů a extenzorů dolních končetin– svaly přední strany stehen, ohybače kolenního kloubu), flexi v kyčli vykonávají hlavně flexory kyčlí a zapojují se svaly břišní. Při odrazu nohy se hlavně uplatňují lýtkové, extenzory kolen– svaly přední strany stehen a kyčlí. Při kopu do míče dochází k extenzi v kolenním kloubu a flexi v kyčelním kloubu spolu s břišními svaly. Kop je dále podporován stojnou dolní končetinou, kde jsou aktivovány zejména svaly kyčelního, kolenního kloubu a plantární a dorzální flexery . Při hře hlavou se zapojuje převážně sternocleodomastoideus a svaly kloněné (hluboké flexory šíje). Jak již bylo řečeno, při fotbale jsou zatěžovány také svaly v oblasti hlavy, krku a horní části trupu, ale ty nejsou tolik namáhány jako svaly v oblasti pánve, dolní části trupu a dolních končetin. Proto při testování a následném výběru vhodných kompenzačních cvičení se zaměříme na kritické oblasti. Kompenzační cvičení, někdy také vyrovnávací, se označují ta tělesná cvičení, jimiž lze cíleně působit na jednotlivé složky pohybového systému, zlepšit jejich funkční parametry – kloubní pohyblivost, nervosvalovou koordinaci, napětí, sílu a souhru svalů. Podle specifického zaměření a převládajícího účinku se rozdělují kompenzační cvičení na:  Uvolňovací, protahovací, posilovací 1.1.

Uvolňovací cvičení

Ztuhlost kloubů a zvýšený tonus kolem kloubních svalů jsou evidentní překážkou při protahování svalů a svým způsobem (protože omezují rozsah pohybů) i při jejich posilování. Proto by před cvičením protahovacím i posilovacím měla předcházet cvičení, která uvolňují klouby i svalové napětí. Tuto funkci zdárně plní především cvičení uvolňovací. Provádějí se tak, že se lehce, zvolna pohybuje v příslušném kloubu různými směry a vyvaruje se prudkých, násilných pohybů. Je třeba využívat momentální vůle v kloubu, ale nesnažit se dosáhnout okamžitě krajního rozsahu pohybu. Začíná se pohyby menšího rozsahu, během cvičení se kloub prohřeje a uvolní a rozsah pohybu se sám zvětší.

1.2.

Protahovací cvičení

Protahovací cvičení neboli strečink nám pomáhají rozvíjet nejen pohyblivost a ohebnost celého těla, ale v kombinaci s dynamickým cvičením podporují rozvoj ostatních pohybových schopností a dovedností. Vyznačují se vysokou účinností a šetrností vůči protahované tkání.



zvyšování výkonnosti



udržování pružnosti svalů a šlach,



předcházení svalové nerovnováhy



zlepšení kloubní pohyblivosti,



napomáhání správnému držení těla a dýchání, ale také účelnému a hospodárnému pohybu,



snížení svalového tonu a celkové uvolnění,



prevence proti svalovým a kloubním úrazům (především snižuje riziko tzv. tupých poranění typu natrhnutých svalů, šlach a svalových úponů),



zvyšování odolnosti proti únavě,



udržení dobré tělesné i duševní kondice.

Aby mělo protahování svalů ten správný účinek, je třeba jej aplikovat v rámci určitých zásad: 

Před zahájením strečinku musí být svaly dobře zahřáté a uvolněné. Zahřívacím cvičením komplexního charakteru, jako je lehká chůze, mírný poklus s připojením pohybů paží a nohou, atd., dojde k prokrvení svalové tkáně, která se stává elastičtější a je lépe připravena k protahovacím cvikům. Při aplikaci metody postizometrické relaxace vzniká ve tkáních dostatečné teplo na protahování. Před utkáním, případně před herním tréninkem, je doporučována 3-5 minutová příprava na protahování a 10-15 minutové vlastní cvičení. Po tréninku nebo utkání stačí kolem 10 minut strečinku.



Zásadně se v přípravě na protahování i při vlastním protahování vyhýbáme švihovým pohybům, hmitům, neboť tyto rychlé pohyby provokují tzv. stahovací (napínací) reflex, při kterém svalstvo reaguje náhlým, rychlým stažením a jeho stav napětí se naopak zvyšuje.



Zvýšenou ohebnost, optimální pohyblivost, svalovou rovnováhu nezískáme ze dne na den, ale jen pravidelnou aplikací strečinku. Můžeme tak snížit pravděpodobnost výskytu natažených a natržených svalů.



Žádoucího efektu dosáhneme jen v případě, že dodržíme přesné výchozí polohy (např. správné postavení chodidel, polohy končetin, atd.).



Z přesně vědomě zaujaté polohy se stupňuje velmi pomalým pohybem protažení a napětí svalů až do polohy, kdy začneme mít pocit tahu, mírného napětí a tepla, až k prahu pocitu mírné bolesti a v této pozici vydržíme. Při správné aplikaci pociťujeme postupně během protahování uvolnění. Nesmí se trvale objevit silná bolestivost, jinak je nutno zkorigovat polohu a snížit napětí svalu.



Cvičící hráč musí s vysokou pozorností přesně vykonat pohyb, uvědomovat si polohu částí těla a celý rozsah pohybu a soustřeďovat se na protahovanou svalovou skupinu.



Protahovatelnost svalstva je individuálně rozdílná, proto si musí každý pro své cviky vytvořit vlastní měřítka.



Při strečinku musíme být vnitřně uvolnění, dýchat klidně, pomalu, stejnoměrně a kontrolovaně. Při protahování se nesmí zadržovat dech.



Pro hráče fotbalu je důležité, aby protáhl systematicky všechny skupiny svalů, které jsou v utkání zatěžovány. Jsou-li některé svalové skupiny zvlášť náchylné k poškození, protahujeme je déle a důkladněji.



Pro potřeby fotbalu považujeme za dostatečnou výdrž v protažení od 10 do 30 sekund a každý speciální cvik opakovat 2-5krát

1.3.

Posilovací cvičení

Jejich cílem je u oslabených nebo k oslabení náchylných svalů zvýšit funkční zdatnost. V rámci kompenzačních cvičení používáme k posilování metody dynamického posilování. Zásady posilovacích cvičení :  Nejprve je nutné antagonisty protáhnout.  Zaujmout správnou výchozí polohu.  Provádíme nejprve pomalu v souhře s dechem, postupně zrychlujeme, ale ne švihově.  Nejprve posilujeme s vlastní váhou těla, postupně zvyšujeme zátěž a můžeme použít různé pomůcky. Kompenzační cvičení by tedy měla být určitou součástí přípravy sportovce, kdy se vhodným cvičením vyrovnává nadměrné jednostranné zatížení pohybového aparátu. Snažíme se jimi odstranit nejenom zkrácení a oslabení svalu, blokádu či zatuhnutí kloubu, ale i zafixovaný návyk vadného držení těla. Jsou nejúčinnějším prostředkem k vyrovnání svalových dysbalancí i posturálních vad, a také jednou z mála možností, jak se natrvalo zbavit bolesti zad.

30.Vymezení termínů schopnosti – dovednosti a jejich rozdělení. Příklad tréninku na rozvoj vybrané schopnosti a dovednosti.

Schopnost nejčastěji definují jako: ,,samostatné soubory vnitřních předpokladů lidského organismu k pohybové činnosti a v ní se projevující“. Zděděné dispozice, relativně stálé. Jsou obecným předpokladem efektivity jedince v učební činnosti. V průběhu motorického učení hrají významnou roli schopnosti: pohybové, senzomotorické, intelektové a sociální. Schopnosti rozdělujeme na:  Vjemové (zrakem, sluchem, hmatem)  Psychomotorické (síla, rychlost, obratnost, vytrvalost, kordinace)  Intelektové (poznávat, hodnotit, tvořit) Z hlediska pohybových schopností dělíme: Kondiční schopnosti   

Koordinační schopnosti

Rychlostní Vytrvalostní Silové

obratnostní

Kondiční schopnosti jsou dány těmito faktory:     

Morfologickými Fyziologickými Biochemickými Psychologickými

(tvar těla) (funkce pohybového, dýchacího, oběhového systému) (stav biochemických systémů) (motivace, emoce) Rychlostní schopnosti dělíme na:

o Reakční o akční Silové schopnosti dělíme na : Statickou sílu Dynamickou sílu Silová vytrvalost Maximální silová vytrvalost Maximální síla

rychlá silová vytrvalost explosivní síla

startovní síla

rychlá síla

Vytrvalostní schopnosti dělíme na: Rychlostní (sprinterská) vytrvalost Krátkodobá vytrvalost Střednědobá vytrvalost Dlouhodobá vytrvalost

20 s 20 s - 2 min 2 min - 10 min 10 min - několik hodin

Koordinační schopnosti dělíme na:       

orientační (hráč – spoluhráč – soupeř – míč) diferenciační (rozlišení velikosti síly, času) reakční (reakce hráče na odražený míč) spojování pohybových operací (sladění pohybů při kontaktu s protihráčem a míčem) přizpůsobování pohybového jednání (změna pohybu podle aktuálních podmínek) dynamické rovnováhy (schopnost udržet rovnováhu) rytmické (změna rytmu a tempa hry) Dovednost

Je to zvládnutá pohybová činnost (druh střelby). dovednosti jsou rovněž definovány jako učením získané předpoklady správně, rychle a účelně řešit určité pohybové úkoly. K základním znakům nacvičené pohybové dovednosti patří: 1. Kvalita výsledků senzomotorické činnosti (absence chyb, správnost provedení pohybů); 2. Rychlost jejího provedení (včasnost, hbitost); 3. Ekonomičnost provedení (nízký energetický výdej, volní úsilí); 4. Způsob provedení pohybu (sportovní styl, osobní styl). Podle složitosti dělíme: • • • •

jednoduchý pohyb – uhýbání před letícím míčem pohybový akt – navazující pohyby (odraz výskok) pohybová operace – navazující pohyby (odraz výskok + přesná přihrávka do prostoru) pohybová činnost – více pohybových operací (činnost útoku, obrany)

DOVEDNOSTI – naučené v tělovýchovné praxi, v životě Dělení dovedností: 1) základní – základní lokomoce, chůze, běh… 2) sportovní – atletické, gymnastické, herní… 3) herní 4) jiné

31. Základní periody vývoje hráče (charakteristické znaky), tělesný i psychický vývoj, pohybová výkonnost a motorická učenlivost

Mladší školní věk 6 – 10 let – prepubescence Tělesný vývoj:

Pohybová výkonnost: Motorika: Psychický vývoj:

růstové změny přírůstky s věkem jsou menší změny jsou rovnoměrné kosti a klouby jsou měkké a pružné možnost vzniku svalových dysbalancí adaptace na zátěž je vysoká Ve spontánních činnostech snesou poměrně velkou zátěž výborné učení se novým dovednostem Rozlišování rytmiky Využívat názornosti, imitační cvičení klíčové období Vstup do školy Přechod od hry k vážné činnosti Nová autorita – trenér Ke konci větší odpovědnost za svou práci Základy morálky a etiky Prohlubování zájmů Malá schopnost sebekritiky Optimismus, aktivita Střední školní věk 11 – 15 let – pubescence

Tělesný vývoj:

Pohybová výkonnost: Motorika:

Psychický vývoj:

progresivní růst Končetiny rostou rychleji než trup Růst do výšky je výraznější než do šířky Velké rozdíly mezi jednotlivci růst v aerobní vytrvalosti Růst rychlosti, dynamické síly Anaerobní laktátové zatížení používat z řídka nerovnoměrnost vývoje může vést k diskoordinaci (neohrabanost) Zhoršení osvojených dovedností Výkyvy ve výkonech Zvládat emoce rozvijí se paměť a myšlení Zvyšuje se rychlost učení Nejsou ochotni plnit bez výhrad své povinnosti Projevy neposlušnosti Drzost, negativismus Duševní dozrávání

32. Diagnostika ve fotbalu se zaměřením na zjišťování výkonnosti v pohybových schopnostech (terénní testy a jejich využití)

Hlavním cílem a náplní testování je zjistit úroveň pohybových schopností, které jsou pro hráče důležité pro jeho herní výkon při tréninku i při zápase. Počátek školní docházky je vhodným obdobím pro rozvíjení schopností koordinačních (obratnostních), ještě před nástupem puberty jsou na řadě schopnosti rychlostní. Ve druhé části pubertálního období a adolescenci je nejvýhodnější čas k rozvíjení schopností silových. Jako poslední jsou ve vývoji na řadě schopnosti vytrvalostní. Pohybové schopnosti mohou být výrazně ovlivněny aktivní pohybovou činností v dětství, pubertě i adolescenci. V dospělosti jsou pohybové schopnosti také ovlivnitelné, nicméně již těžko měnitelné. POHYBOVÉ SCHOPNOSTI - Síla - Pružnost - Rychlost - Rychlost reakce - Obratnost - Ohebnost - Vytrvalost Nejběžnější a také nejdostupnější způsob objektivní diagnostiky tělesné výkonnosti hráčů fotbalu je testování pomocí pohybově výkonových či zátěžových testů. Základním principem testování hráčů je jasná představa účelu testování a následný výběr vhodného testu či více testů. Pro posouzení aktuálního stavu trénovanosti hráče, adaptaci na zátěž v tréninkovém procesu nebo případně při výběru mladých talentovaných fotbalistů používáme zátěžovou diagnostiku. Sestavením určité testové baterie, která se skládá z jednotlivých testů, posuzujeme úroveň testovaných schopností. Hlavně u malých dětí musíme respektovat jak při tréninku tak i při testování vývojové zákonitosti organismu. Základním principem testování hráčů je jasná představa účelu testování a následný výběr vhodného testu či více testů Energetický základ pohybové činnosti hraje roli druhotnou, primární je funkce centrálního nervového systému a nižších řídících center. Pro provedení testu jsou podstatné následující podmínky: Standardizace podmínek. Jde o zachování pokud možno shodných vnějších podmínek testování – fyzikálních vlastností prostředí (zejména teplota) , povrchu, prostoru, užitých pomůcek a zařízení, případně jeho kalibrace. Standardizace testové procedury. Zajišťuje se zachováním stejného způsobu přípravy

testovaných osob, tj. rozcvičení, instrukce, motivace a povzbuzování v samotném průběhu testu. Stav hráčů před testováním. Hráči by měli být před testováním dostatečně zotaveni. Tréninkový program několik dní před testováním by neměl být příliš náročný, aby výsledky testování neovlivnila chronická nebo zbytková únava hráčů. Metody měření - motorické testy (testy pohybových schopností) Test je vlastně určitým typem zkoušky. Zabývá se pohybovou činností a měřením výkonů, v zadaném pohybovém úkolu, které vyjadřujeme konkrétními čísly. Pohybové úkoly mají rozdílný charakter, měřené osoby se snaží podat maximální výkon, dosáhnout co největší vzdálenosti, provést test nebo zvládnout dovednost v co nejkratším čase či udržet nejdéle rovnovážné postavení. Posuzujeme také stavbu a držení těla i rozsah pohybů v různých kloubních spojeních. Uvedené testy lze provádět na hřišti, v hale nebo v tělocvičně, vybrali jsme měření nenáročná na přístrojové vybavení a speciální přípravu testujících osob. Testy pohybových schopností Test 1: CHYTÁNÍ TYČE Tento test měří rychlost reakce a koordinace reflexního oblouku systému oči – ruce. Test 2: BĚH S KOTOULEM Tento test zjišťuje obratnost spojenou s rychlostí a hbitost. Test 3: VERTIKÁLNÍ SKOK DOSAŽNÝ Tento test měří výbušnou sílu dolních končetin a je vhodný pro děti i dospělé. Test 4: SKOK DALEKÝ Z MÍSTA ODRAZEM SNOŽMO Tento test měří výbušnou sílu dolních končetin a také obratnostní úroveň. Je vhodný pro děti i dospělé a je součástí EUROFIT A UNIFITTEST. Test 5: CELOSTNÍ MOTORICKÝ TEST Tento test je náročný na obratnost, ale i na sílu a vytrvalost. Nazývá se Jacíkův motorický test podle zesnulého ostravského pedagoga, který jej zavedl. Test 6: HOD JEDNORUČ NA VZDÁLENOST Je upravený test od NEUMANA (2003), kterým měříme dynamickou sílu svalů pletence ramenního kloubu. Test 7: KOP NA VZDÁLENOST Tento test je zaměřen na zjištění dovednosti, označované jako kopací technika, a výbušnou sílu ohybačů kyčelního kloubu a natahovačů kloubu kolenního.

Metodika vyhodnocení výsledků měření Je zřejmé, že výsledky v různých testech, zvláště jsou-li vyjádřeny v různých jednotkách (čas, metry, počet), lze mezi sebou srovnávat obtížně. Proto existuje několik možností, jak převést výsledky naměřené v různých jednotkách (hrubá data) na společného jmenovatele a získat výsledky odvozené. -

Často se přepočítávají výsledky na percentily (procentily). Percentily vyjadřují, kolik procent měřených osob podává horší výsledek než právě hodnocený jedinec. 50 percentilů je průměr. Hodnota 75 percentilů udává, že 75 % měřených osob podává horší výkon a 25 % lepší výkon něž naměřený výsledek. To je tedy velmi dobré až výborné hodnocení.

-

Výsledky se převádí na tzv. z - body (z - skóre), využívající srovnání dosaženého výkonu s průměrem (

) a směrodatnou odchylkou (s) celého souboru z = (x -

) / s. Rozsah

stupnice těchto z - bodů je od - 3 do +3. Aritmetický průměr má hodnotu 0 bodů, hodnota směrodatné odchylky se rovná 1 bodu. -

Dále se výsledky převádí na T - body, výsledky jsou pak v intervalu 0 - 100 a nepracuje se se zápornými čísly. Průměr má hodnotu 50 bodů. Vypočítá se z rovnice T = 50 + 2z.

-

Pro některé testy je vhodnější méně citlivější stupnice tzv. C - bodů. C = 5 + 2z, rozpětí je obvykle 1-9 C – bodů, proto se hovoří o devítkové stupnici (stanine scale).