Ve dnech 3. - 5. října 2011 se třídy 6. A a 6. B zúčastnily adaptačního kurzu, který byl realizován v rámci projektu Rozvojem osobnosti k výuce v pozitivním prostředí a spolufinancován Evropským sociální fondem a státním rozpočtem České republiky. Po celé tři dny bylo nádherné slunné podzimní počasí, proto jsme mohli spoustu aktivit absolvovat venku. Ubytováni jsme byli v Hotelu Javor v Řece, obec Smilovice. Hotel je umístěn v příjemném lesnatém prostředí. Přínosem byla druhý den práce lektorů s žáky jednotlivých tříd. Žáci se učili naslouchat, vzájemně si pomáhat a respektovat se. Samozřejmě že tomu je nutno věnovat se i nadále ve školním prostředí po celý školní rok. Adaptační kurz splnil svůj účel. Díky pedagogům a lektorům se žáci nenudili a aktivně se zapojovali do všech denních i večerních činností. Z názorů žáků: … blíží se odjezd domů, škoda, že to nebylo delší, škoda, že se čas nedá vrátit zpátky … … celkem dobře vařili, celkem se mi tu líbilo … … děkuji moc paní učitelce za pěkný adaptační kurz … … moc se mi líbily procházky a výšlap … … nelíbila se mi procházka do kopce … … večer byla super diskoška … … všichni jsme smutní, protože se jede domů, adapťák byl super!!! … tento kurz se mi strašně líbil, chtěl bych ho zažít znovu … Závěrem pár veršů z básnických pokusů žáků 6. ročníku: Přijeli jsme, bylo krásně, svítilo nám sluníčko. Vyšli jsme si do přírody a prošli se maličko... Za zúčastněné pedagogy a žáky Mgr. Eva Brudíková
V posledním čísle školního časopisu Podsovák jsme Vás informovali o tom, že naši školu budou reprezentovat čtyři žáci v semifinále pěvecké soutěže Talent 2011. Tato soutěž se uskutečnila dne 6. října 2011 v dopoledních hodinách v sále Kina Petra Bezruče ve Frýdku-Místku. Atmosféra byla vynikající, zúčastněné třídy 7. A, 7. B a 9. C naše semifinalisty povzbuzovaly, a tak Jakub Bystroň, Kristýna Goluchová (7.B), Nela Machovská (9.C) a Tereza Trávníčková podali velmi pěkný pěvecký výkon. V semifinále se představilo celkem 32 soutěžících a 16 z nich mohlo postoupit do večerního finále. Do finále postoupili Jakub Bystroň a Tereza Trávníčková, oba ze 7. A třídy. I když první tři místa neobsadili, zapsali se svým působivým výkonem do dějin pěvecké soutěže Talent. „Rychlé špunty“ v 7. A třídě byly pěknou tečkou za úspěchem spolužáků. Také vedení školy naše zpěváky ocenilo a předalo jim DVD s nahrávkou celovečerního finále. Mgr. Eva Brudíková
A co na to naši finalisté? Jakub Bystroň: Největší nervozita nastala v semifinálovém kole, kdy jsem zpíval jako osmý. Nakonec se stalo to, čeho jsem se nejvíc obával, zkazil jsem to. Při vystoupení mi dvakrát vypadl kabel mikrofonu. Naštěstí jsem se ale dostal do finále, které už proběhlo bez komplikací. Atmosféra byla úžasná, lidé tleskali, světla svítila a měl jsem celé pódium pro sebe. I když jsem se neumístil na prvních třech místech, byl to velký zážitek. Tereza Trávníčková: Moc se mi tam líbilo, kolektiv byl moc fajn a díky nim jsem nebyla nervózní. Fandili jsme si navzájem a skamarádili se. Porota byla spravedlivá, nemám nic, co bych vytkla. Snad jen to, že finále se konalo moc pozdě a už jsme všichni byli unavení a ochraptělí. Ale určitě to zkusím i příště!
Kdyby nebylo Slunce Ondřej Kutiš, 7. A
Kdyby nebylo Slunce, byla by tma, všichni by se báli a strachovali. Nebylo by vidět moře dna, ani ptáky, mývaly. Uschly by nám rostliny, vidět na krok by nebylo, shnily by nám byliny. Kdyby se nějaké dítě narodilo, slunce by nevidělo.
Nikdo by nic neříkal, každý by v duchu naříkal. Měsíc by neustále na nebi byl, nikdo by se již nedivil.
Stromy by spadly, deště by vládly, večer by nekončil, nikdy by se neloučil. Všichni by zapomněli, že kdysi slunce viděli! Slunce zmizelo, čas se zastavil, nikdo již neví, kdy koho pozdravil. Kdyby Slunce ještě zhlédnouti mohli, zlatem zaplatit by se zmohli. Nikdo by k moři nejezdil, bylo by studené jak led. Kdyby slunce zmizelo, nebyl by pyl, nebyl by med! Vše by vyhynulo, lidstvo zmizelo, Nic by nebylo, vše vyhynulo. Proto slunce je nutné si chránit, je nutné jej bránit!
Režiséři, herci, dramaturgové, scénáristé, maskéři… Díky těmto a mnoha dalším lidem vznikají telenovely, seriály, celovečerní filmy mnoha žánrů. Kupříkladu filmy romantické, rodinné, sci-fi, komedie, ale také horory, thrillery, při kterých tuhne krev v žilách. Lidé si na tyto filmy mohou zajít do kina nebo je stahovat či koupit na internetu. Většina z nás si pak udělá popcorn, sedne si na pohovku, zabalí se do deky a tzv. „čučí na bednu“. Je to pak jakési odreagování od světa, ponoření se do problémů jiných, způsob, jak přijít na jiné myšlenky. Když film skončí a my máme jít spát, odnášíme si z něj zážitek, o kterém budeme další den vyprávět svým přátelům. Marie Kopidolová, 9. A
Tato socha známá po celém světě stojí na Ostrově svobody v New Yorku. V 18. století ji vytvořil francouzský architekt Gustav Eiffel společně se sochařem F. A. Bartholdim. Kolik může měřit? Celých 46 metrů. A kdyby si stoupla na váhu, vážila by 205 tun. Socha Svobody má připomínat přátelství a pomoc, kterou poskytla Francie americkým osadníkům v jejich boji za nezávislost na Velké Británii. Dnes představuje jednu z nejdůležitějších turistických atrakcí v New Yorku. Můžete na sochu vystoupat po schodišti až na vyhlídku v její čelence. Madam socha je také zapsána do seznamu památek UNESCO. Aneta Jadomková, 9. A
Jana Šodková ze 7. A se pokouší psát zajímavé texty, jeden z nich byla ochotná zveřejnit v našem časopise. Pokud Vás zaujme a budete mít nápad, jak by tento příběh mohl pokračovat, dejte nám nebo Janě vědět. Ticho. Tma. Byla noc. Měsíc překrývaly mraky. Celá vesnička Timedied poklidně spala. Náhle se na okraji lesa vynořila postava velikosti pětiletého dítěte. Dítě to však nebylo. Postava za chvilku zmizela. V domě, který stál kousek dál od ostatních a byl nejblíže lesu, se začaly dít divné věci. Po chodbě se ozývaly zvuky, jako by dřevo klapalo o studenou podlahu. Něco dřevěného po chodbě mířilo k dětskému pokoji. Měsíc v úplňku vystoupil z mraků a prosklenou částí dveří osvítil chodbu. Silueta velikosti pětiletého dítěte se na chvíli zastavila. Nyní už by každý poznal, co je zač. Měsíc opět zmizel a kroky se opět rozezněly. Pak vrzly dveře. Zvuky se ztlumily díky koberci, který pokrýval dětský pokoj. Nikoho nic neprobudilo. Záhadný návštěvník se dal do práce. ...Každý večer se vynoří z lesa......... ...........................V ruce sekáček..... ..................................a na tváři ďábelský úsměv... ..........................................................Není živá... .............................................................................Ne tak jako my........ „Timedied? Tak to sedí.“ pronesl otráveně dvanáctiletý hnědovlásek. „No, to je fakt, brácho. Tady neznaj slovo pokrok,“ odpověděla mu se stejným nadšením asi o čtyři roky starší dívka s dlouhými karamelovými vlasy. „Ale no tak, konečně tady budeme mít klid. Žádná televize, notebook,“ zahlaholila jejich máma. Dívka zalovila v tašce. „A jak vidím žádný signál...“ zamrmlala. „Ale Jill [Džill], je tady knihovna.“ „Tak to mě nebudete vídat,“ snažila se o úsměv Jill. Kluk vedle ní si povzdychl. „A co mám dělat já?“ zeptal se beznadějně. „Ty nám Thomasi pomůžeš se stěhováním,“ ozval se z místa řidiče čtyřicetiletý muž. „No to se dalo čekat. Ségra si bude válet šunky a já budu dřít,“ nesouhlasil Tom. „Já si to svoje odedřela, když ty jsi byl malé tintítko,“ usmála se škádlivě Jill. Pak se zahleděla z okna, aby nemusela sledovat bratrův uražený obličej. Hmmm, knihovna... Snad tady budou mít nějakou fantasy. Projížděli po zamrzlé cestě. Na začátku března tady bylo chladno. Jill zpozorovala, jak si je všichni prohlíží a šeptají si. Ucítila dloubnutí. Otočila se, její bratr tiše kývl k okýnku. Přikývla. I on to zpozoroval. Proč se po nich tak dívají? Co to má znamenat? „Mezi stránkama skrývá se pravda,“ zašeptala šifrovaně. Znamenalo to, že se pokusí něco zjistit v knihovně. „Dělám to nerad, ale musím,“ řekl. V překladu: spoléhám na tebe. Jill se pousmála …
Tato pohádková postava je kreslená, hubená a modrá. Dlouhé blond vlasy, sedí na kulaté hlavě. Čelo jí zakrývá mohutná ofina. Velké černé oči jí podtrhují celý vzhled. V každé pohádce nosí bílé šaty s volánkem, bílou velkou čepici a bílé botičky na podpatku. Vždy pomáhá. Děti si ji oblíbily díky tomu, protože se ráda usmívá a vždy se zamiluje do nesprávného ctitele. Nikdy se s nikým nehádá a drží si svůj vlastní názor. Vůbec po nikom nekřičí, má klidnou povahu. Když přemýšlí, musí se dívat do zrcadla. Záleží jí na vzhledu, a proto je vždy upravená. Jednou by chtěla být zpěvačka, a tak si pořád pobrukuje písničky. Dokáže se sama od sebe rozbrečet, aniž by to mělo důvod. Kamarádi se na ni mohou spolehnout. Její nejoblíbenější jídlo jsou houby, protože bydlí a pracuje na louce u lesa. Každá její věta vždy začíná otázkou: Jsem krásná? Dáša Hrušťáková, 7.C
Je to kocour středního vzrůstu s velmi silnou postavou. I když má už 33let, téměř nestárne. Na první pohled vás zaujmou oranžové chlupy s černými pruhy, které občas (k velké nelibosti jeho pána Jona) pelichají. Pod velkýma očima ční z obličeje malý růžový nos. Hlava oválného tvaru s malými žlutými tvářičkami sedí na tlustším krku. Pod baculatým břichem se schovávají tenké nohy s velkými chodidly. Delší ocas je zakončen černým pruhem. Na pohled působí roztomile. Nerad se obléká. Nápadnými rysy jeho povahy jsou nenasytnost, lenost, arogance, sarkasmus a sobectví. Na rozdíl od ostatních koček se kamarádí s myšmi, a když nějakou chytí, což se nestává moc často, chce jako výkupné kus sýra. Stále hladoví, i když před pár minutami jedl. K jeho nejoblíbenějším jídlům patří pizza, lasaně a špagety, naopak k jeho nejméně oblíbeným patří rozinky, špenát a „obyčejné“ kočičí žrádlo. Nesnáší psy, hlavně Odieho, který žije u nich doma. Rád se dlouho vyspí (někdy i celý den) se svým plyšovým medvídkem Pookym a nenávidí pondělky, přinášejí mu smůlu. Občas se popere s pošťákem, nebo s jeho pánem Jonem. Často se dívá na televizi a nesnáší cvičení. Má velmi bujnou fantazii a občas v noci, pokud nespí, má noční show, nebo pozoruje měsíc na střeše se svou přítelkyní Arlenou.
Myslí si, že jeho pán Jon mu je dobrý jen na krmení a drbání na břiše (pokud se nesnaží sbalit nějakou holku, nebo nerandí s veterinářkou). Každý den začíná několika šálky kávy, rozškrábe křeslo a roztrhá záclony (pod záminkou, že si musí obrousit drápky). Chová se velmi násilnicky, a pokud se jedná o jídlo je schopný udělat cokoliv. Cyril Novotný, 7.C
Jedná se o roční batole, je mimořádně inteligentní, což dokazuje i to, že umí z dětských kostek sestavit vzorec E=mc2, i když ji vyhodili z jeslí pro mimořádně nadané děti. Je obvykle oblečená do modrých dupaček, ale v zimě nosívá oranžovou kombinézu, ve které vypadá jako mořská hvězdice. Většinu času ráda žužlá dudlík. I když je nejmladší z rodiny, dokázala zajímavé věci. Například postřelila pana Burnse, když se jí pokoušel vzít lízátko nebo proměnila celé město v obří dudlíky, samozřejmě jen ve speciálním dílu. Je to velmi zajímavé dítě, které skoro nikdy nepromluví, ale držme jí palce, aby mohla s ostatními brzy povídat. Tereza Korbášová, 7.C
Réva nám ve škole zahrála ve čtvrtek 24. 11. Její vystoupení si užili žáci 1. i 2. stupně. Chvíli po skončení koncertu jsme se zeptali na dojmy žáků 7. B.
Názory žáků 7. B
Vystupovat není lehké, takže když to tak vezmu, hudebníci se snažili, dávám 4 body z 10. Nejlépe hráli Beatles. Líbila se mi maska Jožina z bažin, ale tu písničku moc dobře nezahráli. Výchovný koncert by měl podle mě vypadat podobně. Bylo by fajn, kdybychom si mohli vybírat písničky na přání. Nic víc jsem od toho nečekal, ale abych řekl pravdu, trochu jsem se pobavil. I ty písničky se mi líbily. Kdybych měl známkovat …a když k tomu přidám ještě to rozdávání žvýkaček, tak za 2. Dojem na mě udělali dobrý, mám ale raději jiné hudební skupiny. Výkon hudebníků byl dobrý a vím, že to není jednoduché před takovým davem vystupovat.
