ZÁVODNÍ KOLONIE JÁMY JIŘÍ V MORAVSKÉ OSTRAVĚ

ČESKÝ LID 98, 2011, 1

STATI / ARTICLES

ZÁVODNÍ KOLONIE JÁMY JIŘÍ V MORAVSKÉ OSTRAVĚ MARTIN JEMELKA

Factory colony of the mine „Jiří“ in Moravská Ostrava Abstract: The study focused on the factory colony of the mine „Jiří“ in Moravská Ostrava, by now only marginally reflected upon by the regional historians, does not aim to be a monograph dealing with the history of one of the rough number of 55 miners‘ colonies on the territory of contemporary Ostrava. The study of the colony of „Jiří“ that existed from the year 1872 or 1889 to the year 1970 was motivated, first, by the author’s interest in the proletarian colonies in Ostrava. But it also constitutes part of the research project begun in the year 2010. The research should culminate at producing a modern topography of miners‘ colonies of Ostrava that would replace the problematic topography of Jaroslav Bílek (1966). The study of the colony of „Jiří“ aims to refute the myth of its foundation before the year 1860, to describe in detail its constructional- architectonic development and the living standard, positively resolve the problem of the number of houses in the colony, and especially to remind the fact, unique in the region of Ostrava, of the double foundation of the colony in the years 1871 and 1888. Besides the general information concerning the setting and surroundings of the colony of „Jiří“ and its civic amenities, the study should provide the correction of the data on the population development of the colony in the years 1890–1910 presented in the thesis of Drahoslava Dušková (1976). Key words: social history, historical demography, ethnography of proletariat, proletariat, proletarian housing, proletarian colonies, Moravská Ostrava, mine „Jiří“, miners‘ colony of the mine „Jiří“.

1. Úvod Po desetiletí bylo etnologické periodikum Český lid publikační platformou, na níž etnologové, sociální a regionální historikové pravidelně artikulovali téma dělnických kolonií a obecně dělnického obydlí či bydlení, a to počínaje studiemi

1

ČESKÝ LID 98, 2011, 1

Karla Fojtíka (Fojtík 1953) a Olgy Skalníkové (Skalníková 1952) ze začátku 50. let 20. století a na delší dobu statěmi Miroslava Bělohlávka (Bělohlávek 1989) a Lubomíra Procházky (Procházka 1989) ze závěru 80. let konče. Prostřednictvím většinou případových studií bez výraznějších komparativních ambicí se tak v Českém lidu objevily statě o dělnických koloniích a dělnickém bydlení v Brně (vedle Fojtíka také Navrátilová 1988), Dvoře Králové nad Labem (Procházka 1989), Duchcovsku a Mostecku (Vařeka 1971; Vařeka 1974), Komárovsku (Chvátalová 1981), Plzeňsku (Bělohlávek 1989; Janusová 1980; Todorovová 1981), Sokolovsku a Chomutovsku (Štěpánek 1971; Štěpánek 1980), Trutnovsku (Procházka 1988), Třinecku (Procházka – Vařeka 1986) a dalších regionech. V několika studiích se dostalo i na Ostravsko, u nějž byla ovšem sledována hlavně problematika vymezení průmyslové oblasti (Myška 1966; Skalníková 1973), hornických slavností (Skalníková 1966) nebo rodinných tradic (Tůmová 1969), a jen v jediném případě populační vývoj Hlubinské kolonie v Moravské Ostravě (M. Myška publikující v roce 1973 pod jménem P. Bílkové – Bílková 1973). Možná překvapivě je tak přes všechnu tradičnost a dlouholetost výzkumu dělnických kolonií etnografy a historiky publikujícími na stránkách Českého lidu (blíže Jemelka 2007) předkládaná stať prvním příspěvkem k detailnímu zmapování konkrétní dělnické kolonie v Ostravě či užším Ostravsku, tedy v regionu, v němž ubytovávání dělnictva v závodních koloniích doznalo v českých zemích nebývalé míry. Ačkoliv by nemělo být volání po komparačně uchopeném studiu českých dělnických kolonií oslyšeno, fragmentárnost a mikroregionálnost dosavadních výzkumů dosud potřebné srovnání neumožňují. I tato studie je tak prostorovým, stavebně-architektonickým, historicko-demografickým a společenským zmapováním jedné z přibližně pětapadesáti ostravských hornických kolonií, současně je však dílem probíhajícího a časově náročného archivního výzkumu, jehož výstupem by měla být trojdílná topografie asi pětaosmdesáti ostravských dělnických kolonií, která by potřebnou komparaci teprve umožnila a která by měla být publikována v letech 2011–2013 pod redakčním vedením autora této studie. 2. Základní prostorové informace Čtyřicet let neexistující moravskoostravská Jiřská, mezi obyvateli Jirská kolonie (Kolonie / Osada jámy Jiří, resp. Jiřího, Závodní kolonie Jiří,1 Jirská osada, 1

2

Termín „závodní kolonie“ je v názvu i textu studie použit coby synonymum termínu „dělnická kolonie“, a to v souladu s dobovými prameny, v nichž jsou ostravské dělnické kolonie (hornické, hutnické, chemické ad.) označovány i adjektivem závodní (ve smyslu průmyslový závod – závodní kolonie).

Martin Jemelka: Závodní kolonie jámy Jiří v Moravské Ostravě

německy zprvu Colonie beim Montanbahnhof, poté Georg-Colonie, Georgskolonie, Georgschacht-Colonie), stála při dnešní katastrální hranici Moravské Ostravy a Přívozu ve vzdálenosti asi 1 750 m vzdušnou čarou od Rynku, dnes Masarykova náměstí v centru Moravské Ostravy, a 350 m od dnešního náměstí Svatopluka Čecha v centru Přívozu. Kolonie ležela 150 m SV od mateřského dolu Jiří a asi 900 m jižně od přívozského dolu František, k němuž byla jáma Jiří 1. 7. 1927 připojena.2 Kromě blízkých uhelných dolů společnosti Severní dráha Ferdinandova (SDF) Jiří a Jindřich v Moravské Ostravě a František v Přívoze mohli obyvatelé Osady jámy Jiří v době jejího vzniku najít zaměstnání v blízkých cihelnách firem Löwy a Jureček u Cihelní ulice, továrně na mýdlo Roth nebo chemičce Himmelbauer, mezi světovými válkami pak např. v cihelně Dutag (JZ), továrně na mýdlo, továrně na poživatiny Ossa, závodu na ústřední topení a městské plynárně (JV) nebo městské elektrárně a společnosti Armator (V). Podle map uložených ve Sbírce map a plánů v Archivu města Ostravy vymezovaly obdélný prostor kolonie na přibližné ploše 380 x 140 m ulice Lotrinská, za první republiky Jiřího nebo Jirská (JZ), Lhotská, resp. Dalimilova (SZ), Nádražní (SV) a Schrattenbachova, resp. Mánesova (JV). Do nepravidelného středu kolonie ústila ulice Pawlowského, resp. Bedřicha Engelse, za protektorátu Stockertova, po roce 1945 Engelmüllerova. Areál bývalé kolonie dnes vymezuje ulice Nádražní (SV), Mariánskohorská (SZ), Mánesova (JV) a Jirská (JZ), za níž se nachází bývalé posunovací a nákladní nádraží (dříve nádraží montánní dráhy na trati ostravsko-frýdlantské a montánní dráhy). Nejen proto, že Osada jámy Jiří ležela u Lhotské, resp. Dalimilovy (Mariánskohorské) ulice, spojující Novou Ves a Mariánské Hory s Moravskou Ostravou a Přívozem, a nejen proto, že se mezi světovými válkami nacházela nedaleko důležitého křížení ulic Dalimilova, Nádražní a Boženy Němcové u kina Odeon (Svoboda), vedoucích z Moravské 2

Čapek 1929: 60–63; Klát 2003: 216; Kroček 1987: 255; Matěj 2003: 498: Vyústění jámy Jiří se nacházelo u nádraží montánní dráhy a důlní pole se rozkládalo mezi řekami Odrou a Ostravicí. Těžní (387 m) a větrní (183 m) jáma byly založeny v roce 1871 a 500 m dlouhou vlečkou spojeny se stanicí báňské dráhy v Moravské Ostravě. V dole se dobývalo stěnováním a pilířováním se základkou, výjimečně na zával, a to v 11 slojích o 60–110 cm a směřujících od východu k západu ve sklonu 0–90 stupňů. Důl o rozloze 210 ha měl 6 pater. Těžba byla zahájena v roce 1876 a činila 35 632 tun v roce 1888 a 124 000 tun v roce 1924. Před první světovou válkou byla součástí důlního areálu i závodní cihelna. Již v letech 1912–1915 byly na jámě František provedeny adaptace za účelem převedení těžby z jámy Jiří, což se uskutečnilo po zřízení spojovacího překopu a sloučení obou jam v závod František v roce 1927. V souvislosti s poválečnou rekonstrukcí dolu František bylo v roce 1949 přistoupeno k zastavení dolu Jiří, předání jeho budov Báňským stavbám OKR a k zasypání obou jam odvalovým kamenem (1952). Pozůstatky důlního areálu se dnes nacházejí na ulici Cihelní: technické zařízení a těžní věže byly likvidovány během 60. let a v roce 1998 byla odstraněna i boční křídla jámové budovy s průčelím, což vážně narušilo statiku celého objektu.

3

ČESKÝ LID 98, 2011, 1

Ostravy do Přívozu, nebyla dopravní dostupnost osady komplikovaná: asi 500 m od kolonie se nacházelo nádraží Moravská Ostrava-Přívoz (dnes Ostrava-Hlavní nádraží) na trati Přerov – Bohumín a na Nádražní třídě byly umístěny tři stálé zastávky místní dráhy Přívoz – Moravská Ostrava – Mariánské Hory – Svinov.3 3. Stavební vývoj a bytový standard 3.1 Dvojí založení závodní kolonie jámy Jiří (1871 a 1889) Jaroslav Bílek (Bílek 1966: 133) a všichni autoři čerpající z Bílkovy problematické, dosud však jediné topografie ostravských hornických kolonií (Bilová 1977: 29–30; Dokoupil – Bilová 1980: 28; Dušková 1976: 16; Hudcovičová – Jemelka 2009; Jemelka 2008b: 46; Noušová 1966: 13) kladli vznik kolonie jámy Jiří již před rok 1860; J. Bílek uvádí, že kolonie byla zakreslena v katastrální mapě z roku 1868. Zběžný pohled do stavebních spisů nejstarších domů v kolonii mohl badatele již dávno upozornit, že se v případě datace zahájení výstavby kolonie kolem roku 1860 jednalo o omyl. Nejenže se jáma Jiří začala hloubit až v roce 1871 a těžba byla zahájena o pět let později, ale s výstavbou kolonie jámy Jiří se započalo až v srpnu 1871, kdy bylo vydáno stavební povolení ke stavbě dvanácti přízemních domů pro dělníky, dozorce a vedení závodu, a to na parcelách č. 948–951, které se však nenacházely v prostoru popsaném v úvodu studie, ale asi 100 m JV od jámy Jiří v místech mezi Cihelní ulicí a železniční tratí. Ze zamýšlených dvanácti domů bylo postaveno jen deset domů čp. 270–279, zkolaudovaných vždy po pěti v polovině června a v září 1872. Čtyřbytové domy na půdorysu 14,80 x 9,40 m se samostatnými vchody do každého bytu zahrnovaly předsíňku se světlíkem (3,2 m2), jedním oknem osvětlovanou obytnou kuchyň se sporákem (18,20 m2) a podsklepenou komoru se schody na půdu (9,1 m2). Ze sdruženého stavebního spisu čp. 270–279 nevyplývá, proč bylo již šestnáct let po zkolaudování Jiřské kolonie na Cihelní ulici přistoupeno k demolici osmi z deseti domů, z nichž byly zachovány jen domy čp. 270 a 275. Nejpravděpodobnější příčinou demolice většiny domů „první“ Jiřské kolonie bylo rozšíření 3

4

Archiv města Ostravy (AMO). Sbírka map a plánů: Stadt Mährisch Ostrau mit Darstellung des Terrains durch Niveauschichten Linien im Stadt-Rayon, resp. in dem bei der Überschwemmung im August 1880 überflutheteten Stadtgebiethe, 1880, 1 : 2880 (inv. č. 1303/V); Übersichtskarte von Mährisch Ostrau und Umgebung, 1880, 1 : 2880 (inv. č. 1304/V); Mährisch Ostrau, 1880, 1 : 7270 (inv. č. 1305/V); Situační plán města Moravské Ostravy, 1890, 1 : 7200 (inv. č. 1315/V); Situační plán města Moravské Ostravy, 1900, 1 : 10 000 (inv. č. 1327/V); Přehledný plán obcí ostravských, 1920, 1 : 10 000 (inv. č. 1341/V); Polohopisný plán obcí Moravské Ostravy, 1926, 1 : 2880 (inv. č. 1350/V); Stadt Mährisch Ostrau, 1940, 1 : 10 000 (inv. č. 1369/V); Statutární město Ostrava, 1946, 1 : 10 000 (inv. č. 1383/V); TM Ostrava, 1971–1979, 1 : 2000 (inv. č. 1423/V).


seřadiště montánní dráhy.4 Posledním majitelem domů na Cihelní ulici, využívaných podle sčítacích operátů z roku 1921 jako pracovní kasárny pro dělníky,5 byla společnost ČSD, Střední dráha, Traťová distance Ostrava, která je nechala „pro naprostou zchátralost objektů“ po řadě urgencí v roce 1964 zbourat. Demolice domů čp. 271–274 a 276–279 na Cihelní ulici byla povolena v červenci 1888, kdy se také na parcele č. 898 započalo s výstavbou „druhé“ Jiřské kolonie v prostoru popsaném v úvodu studie. Čtyřbytové domy čp. 271–274 a 276–279 na podobném, ovšem větším půdorysu než domy na Cihelní ulici stály na obdélných základech o rozměrech 15,10 x 9,40 m a zahrnovaly čtyři identické bytové jednotky o předsíni (1,00 x 1,80 m), kuchyni (4,50 x 4,10 m) a podsklepené komoře se schody na půdu (2,30 x 4,50 m). Světlá výška obytných místností byla 3 m, výška sklepního stropu 2 m. Střechy byly kryty břidlicí, záchody stály mimo budovu v hospodářském objektu. J. Bílek ve své studii uvádí pro skupinu osmi domů čp. 271–274 a 276–279 zcela jiné rozměry a tvrdí, že z kuchyně vedly schody do sklepní jámy (Bílek 1969: 51). K osmi domům, které byly zkolaudovány 6. 6. 1889 (čp. 273–274, 276–277) a 24. 7. 1889 (čp. 271–272, 278–279), záhy na stavební parcele č. 898 přibyla pekárna se třemi pecními komorami a dvojitým komínem (1889). Demolována byla již pět let poté, kdy ji nahradila novější budova s šesti pecními, resp. udicími komorami, přístavkem a dvěma samostatnými vchody z příčných front budovy. Nová pekárna byla zkolaudována v dubnu 18946 a podle T. Myslivce měla v roce 1929 čtyři pece a udírnu (Myslivec 1929: 406). 3.2 Stavební vývoj Jiřské kolonie (1889–1970) S další výstavbou přízemních dělnických domů se v Jiřské kolonii započalo v dubnu 1889 a již v srpnu téhož roku byly zkolaudovány domy čp. 796 a 797, jejichž projektantem bylo stavební oddělení dolů SDF (použilo identický projekt pro domy čp. 271–274 a 276–279) a stavitelem František Jureček. Nový typ obytných dělnických domů se v kolonii objevil až v roce 1893, kdy byla 4

5

6

Za tuto informaci a pomoc při studiu stavebního spisu čp. 270–279 vděčím Mgr. Radoslavu Daňkovi, odbornému archiváři AMO. Veškeré informace ze sčítacích operátů ze sčítání obyvatel pocházejí z AMO. Okresní úřad Moravská Ostrava: Sčítací operáty ze sčítání obyvatelstva obce Moravská Ostrava v roce 1900 (karton č. 4, 12, 14–18), 1910 (karton č. 94, 96–102) a 1921 (karton č. 136, XXIV. sčítací obvod). Veškeré informace o stavebně-architektonickém vývoji Jiřské kolonie a přilehlých domů v katastru Moravské Ostravy jsou čerpány z AMO. Sbírka stavebních spisů demolovaných domů: Moravská Ostrava, čp. 270–279, 796–797, 902–903, 915, 925–928, 963–965, 1001–1002, 1045–1049, 1092–1094, 1136–1137, 1185, 1205, 1457 a 1487, 1532–1533 (karton č. 59, 112, 126, 128, 129, 132, 135, 140–141, 146, 152, 156, 160, 195, 199, 203).

5

ČESKÝ LID 98, 2011, 1

v květnu povolena výstavba přízemních domů čp. 902 a 903, zkolaudovaných v září téhož roku. Podsklepené domy na půdorysu 16,30 x 9,80 m byly na rozdíl od předcházející výstavby o jeden metr vyvýšeny nad terén a osově rozděleny příčnými zdmi na čtyři identické bytové jednotky. Předsíněmi (2,90 x 1,40 m) s dřevěným schodištěm na půdu a sklípkem pod podlahou se vstupovalo nejprve do menší kuchyně (3,20 x 2,75 m) se zděným sporákem a poté do pokoje (4,20 x 4,30 m), vytápěného železnými kamny. Kuchyň a pokoj byly osvětlovány vždy jedním oknem. V roce 1953 byla na žádost ostravského obvodního ředitelství OKD k domu čp. 903 přistavěna zděná a nepodsklepená koupelna a prádelna pro zaměstnance dolu Vítězný únor. Lepenkou krytá přístavba zahrnovala dvě koupelny, dvě prádelny a mandlovnu. Ani Jiřské kolonii se podobně jako jiným ostravským koloniím nevyhnula výstavba tzv. hornické kasárny, noclehárny sloužící pro ubytování svobodných nebo ženatých přespolních dělníků. Kasárny sice nebyly u horníků oblíbené, hornickým koloniím však ulevily od domácnosti zatěžujícího podnájemnictví a nocležnictví (Jemelka 2008a: 70–72). Stavební povolení pro výstavbu přízemní dělnické kasárny čp. 915 bylo vydáno v květnu 1893 a již v listopadu byla budova podle projektu společnosti SDF zkolaudována. Noclehárna v kolonii jámy Jiří zahrnovala vlevo od protáhlého a centrálně situovaného koridoru dvoupokojový správcovský byt s kuchyní a spíží (57,1 m2) a dvě místnosti na čištění a sušení šatů (17,64 m2 a 24,66 m2), vpravo od koridoru bylo situováno sociální zařízení (17,88 m2), umývárna (30,52 m2) a denní místnost (52,18 m2). Čtyři identické průchozí ložnice (každá měla 59,16 m2) byly umístěny v zadní polovině budovy, přístupné byly z koridoru a kromě vytápění železnými kamny obsahovaly 2krát dvanáct, resp. v zadních ložnicích 2krát třináct postelí. V roce 1897 byla k zadní frontě domu přistavěna přibližně čtvercová přístavba (12,05 x 12,80 m) se dvěma místnostmi o světlé výšce 2,90 m, osvětlovanými vždy třemi okny. Dvě zadní místnosti pronajala společnost SDF v roce 1929 obci za účelem zřízení obecní mateřské školy. Poslední úpravy na budově kasárny byly v celkové hodnotě 15 800 Kčs provedeny v roce 1946 v rámci odstraňování válečných a důlních škod. V březnu 1894 bylo uděleno povolení k výstavbě dalších obytných domů čp. 925–928, zkolaudovaných v září téhož roku. Domy na půdorysu 16,30 x 9,80 m měly identické rozměry i rozvržení interiéru jako domy čp. 902 a 903. Mezi dubnem a říjnem 1895 vyrostla v kolonii trojice dalších domů, dozorecký dům čp. 963 při dnešní Mariánskohorské ulici a dva přízemní čtyřbytové dělnické domy čp. 964 a 965 se sociálním a hospodářským příslušenstvím ve dvoře, situované ve vnitřní zástavbě kolonie a typově identické s domy čp. 902–903 a 925–928. Stavební práce provedla firma Františka Jurečka. Vyvýšený přízemní dozorecký

6


dům čp. 963 na půdorysu 20,00 x 11,40 m byl rozdělen na dvě identické bytové jednotky o předsíni, představěném záchodu, kuchyni s komorou, průchozí a druhé světnici. Byty na ploše 82,25 m2 byly přístupné samostatným vchodem obráceným do dvora, půda byla dostupná po schodech z centrálně situovaného schodiště a každá místnost byla osvětlována jedním oknem či světlíkem (komora a záchod). O rok později vyrostly v kolonii další dva čtyřbytové dělnické domy čp. 1001 a 1002, typově identické s domy čp. 902–903, 925–928 a 964–965. Oživení stavebního ruchu v kolonii přinesl až rok 1897, kdy byly v dubnu zahájeny a v září, resp. listopadu zkolaudovány obytné domy čp. 1045 (dozorecký dům) a čp. 1046–1049 (čtyřbytové dělnické domy). Vyvýšený dozorecký dům pro dvě rodiny čp. 1045 stál na dnešní Mariánskohorské ulici, byl postaven na půdorysu 20,70 x 10,10 m a podobně jako dozorecký dům čp. 963 obsahoval dvě bytové jednotky o předsíni, kuchyni s komorou, třech průchozích světnicích, záchodu a pro obě bytové jednotky společném schodišti do sklepa a na půdu. Nájemníci těchto bytů měli k dispozici 82,79 m2 užitné plochy kromě společného schodiště na půdu a do sklepa, přičemž každá místnost byla osvětlována jedním oknem, resp. světlíkem. V kuchyni byl zděný sporák, tři světnice byly vytápěny železnými kamny. Přízemní dělnické domy čp. 1046–1049 na půdorysu 16,30 x 9,80 m byly postaveny podle již použitých projektů. U domu čp. 1046 byla ve druhé polovině roku 1958 povolena stavba garáže ze škvárobetonových tvárnic. Další tři přízemní dělnické čtyřbytové domy čp. 1092–1094 byly v kolonii postaveny podle osvědčeného projektu domu čp. 902 stavební společností Maxe Löwyho mezi dubnem a říjnem 1898. Kolem roku 1900 se stavební vývoj Jiřské kolonie završil. Nejprve byly mezi dubnem a říjnem 1899 postaveny jednopatrové domy čp. 1136 a 1137, demolované ve 2. polovině 60. let 20. století v souvislosti s výstavbou nového vodovodního řádu. Podsklepený dozorecký dům čp. 1136 se čtyřmi sklepními kójemi byl přístupný rizalitem v zadní frontě domu (přední, štukami zdobená fasáda byla orientována do ulice). V rizalitu byl umístěn záchod a vstupovalo se z něj do centrálně situovaného schodiště se schody do suterénu a prvního poschodí. V přízemí i v patře se ze společné předsíně vstupovalo do spíží oddělených od bytů a do dvou identických a jen osově odvrácených bytů o průchozí kuchyni, kabinetu a dvou světnicích se světlou výškou 3 m (sklepy byly vysoké 2 m). Kuchyň s jedním oknem byla vytápěna zděnými kamny, ostatní obytné místnosti vždy se dvěma okny železnými kamny. Celková užitná plocha bytů včetně samostatně přístupné spíže a záchodu byla 77,97 m2 v přízemí a 82,30 m2 v prvním patře. V letech 1936, 1939 a 1946 byly na domě provedeny nutné opravy a odstranění válečných škod v hodnotě 24 746 Kč. 7

ČESKÝ LID 98, 2011, 1

Ve stejnou dobu byl postaven i dvoupodlažní dělnický dům čp. 1137, dokončený 2. října 1899. Kromě osmi sklepních boxů v suterénu zahrnoval v přízemí a patře čtyři byty o předsíni (3,18 m2 v krajních bytech, 2,45 m2 ve středových bytech), z předsíně přístupné komoře (3,88 m2 v krajních bytech, 3,5 m2 ve středových bytech), průchozí kuchyni (12,1 m2 v přízemí a 12,38 m2 v patře) a pokoji (22,25 m2, resp. 23 m2). Byty ve zvýšeném přízemí na půdorysu 21,80 x 10,50 m byly přístupné po 16 m dlouhé verandě, z jejíhož středu vedlo schodiště do prvního patra, v němž byly byty přístupné po pavlači. Sociální zařízení bylo umístěno v přístavcích, přístupných verandou nebo po pavlači. Kromě splachovacích záchodů spočíval vyšší bytový standard bytů mj. v lepším osvětlení místností, zajišťovaném v kuchyni jedním a ve světnici hned dvěma okny. V letech 1932, 1936 a 1939 prošel dům nutnými opravami komínů, fasády a střechy. Další podsklepený dvoupodlažní dělnický dům čp. 1163 se čtyřmi byty v přízemí a patře vyrostl v Jiřské kolonii mezi dubnem a říjnem 1900 a pro jeho výstavbu byl použit projekt dělnického domu čp. 1137. I tento dům prošel v letech 1932, 1936 a 1939 nutnými opravami a v roce 1946 na něm byly odstraněny následky válečných událostí ve výši 24 746 Kčs. Poslední dvoupodlažní osmibytové dělnické domy vyrostly v kolonii mezi dubnem a červencem, resp. zářím 1901, kdy byly postaveny domy čp. 1205 a 1185. Domy na půdorysu 23,00 x 13,00 m zahrnovaly ze společné, centrálně situované předsíně přístupné čtyři bytové jednotky o průchozí kuchyni a světnici, samostatně přístupné spíži a sociálním zařízení ve společné podlouhlé předsíni, na jejímž konci bylo schodiště do sklepa a do prvního patra. V domě čp. 1185 byly přízemní i patrové byty s okny do ulice poněkud větší než byty situované v zadní části budovy s okny do dvora: dva byty s okny do ulice měly bez sociálního zařízení 46,56 m2 v přízemí a 50,89 m2 v patře, byty s okny do dvora 43,83, resp. 45,77 m2. Kuchyně byla v domech opatřena zděnými kamny, světnice železnými kamny s vyústěním do společného komína. V domě čp. 1185 došlo roku 1921 k adaptaci, která není podchycena ve stavebních spisech a jejímž výsledkem bylo proměnění osmi bytových jednotek v jeden byt a svobodárnu. Výstavbou domů čp. 1185 a 1205 se výstavba Jiřské kolonie v podstatě uzavřela. Zůstává otázkou, zda za součást Jiřské kolonie považovat i další dva domy společnosti SDF, které vyrostly v Mánesově ulici. Nejprve byl v roce 1911 postaven jednopatrový dělnický dům čp. 1457 pro zaměstnance jámy Jindřich, pro jehož dělníky byl v roce 1912 vybudován i dvoupatrový dům čp. 1487. Ačkoliv oba domy patřily stejnému vlastníku jako Jiřská kolonie a stály v podstatě na jejím území, obývány byly zaměstnanci jámy Jindřich, a proto je nepovažuji za integrální součást Jiřské kolonie a nezahrnuji do exkurzu do jejího populačního

8


vývoje. Tento názor ostatně podpírá i okolnost, že domy čp. 1457 a 1487 nebyly na rozdíl od všech výše popsaných domů součástí XXIV. sčítacího obvodu při sčítání obyvatel v roce 1921, který byl jinak označen jako Jirská osada. Podobně byly v bezprostřední blízkosti osady na ulici Jirské č. 3 a 5 v letech 1920–1921 a 1919–1920 postaveny dvoupatrové dělnické domy společnosti SDF čp. 1532 a 1533, jejichž stavitelem byl místní architekt Arthur Rozhon. Použité stavební technologie a materiály (starší domy měly základy z lomového kamene, mladší betonové, zdivo bylo cihlové, střechy starších domů byly kryty lepenkou, střechy novějších umělou břidlicí nebo břidlicovou krytinou), absence izolace budov, ekologické zatížení mikroregionu Jiřské kolonie a problematický sociokulturní původ značné části obyvatel zatěžovaly bytový fond osady a vedly jako v jiných ostravských hornických koloniích k jeho brzkému opotřebování. Tak musela být již v roce 1911 u domu čp. 1185 kvůli vytékajícím fekáliím opravována kanalizace. V roce 1932 prošly všechny domy v osadě požárně-policejní hlídkou, z jejíhož podnětu byly hlavně ve starších přízemních domech opravovány komíny a z půd odstraňováno seno. V létě 1936 byly opravovány střechy, během roku 1939 byly prováděny rozsáhlé práce spojené s opravami fasád a v letech 1946–1947 byly na domech odstraňovány následky válečných událostí. Dochované stavební spisy však nehovoří o zásadní změně, kterou patrně v letech kolem první světové války prošly interiéry nejstarších domů v kolonii (čp. 271–274, 276–279), v nichž se původně předsíňkou vstupovalo nejprve do větší průchozí kuchyně a přes kuchyň do menší komory. V Jiřské kolonii a v dalších ostravských hornických koloniích se uvedená bytová dispozice neosvědčila, a proto byly větší kuchyně přeměny ve světnice a menší komory v kuchyňky, jak to dokládá i vzpomínka Ludmily Kleinové (* 1935), jejíž matka a bratr se v Jiřské kolonii v domě čp. 279 narodili: „V malé kolonii na Jirské (za podjezdem na Mariánskohorské ulici) byla ta zvláštnost, že se přecházelo přes ložnici (větší světnice) do malé kuchyňky.“ (Kleinová 2009: 378) Jiřskou kolonii stihl osud moravskoostravských kolonií Hlubinské, Jindřišské a Šalomounské, odsouzených s nástupem socialistické industrializace k demolici, která měla vytvořit prostor nové panelové zástavbě výškových domů, anebo rozšiřujícím se průmyslovým areálům. S demoličními pracemi se v Jiřské kolonii započalo v polovině 60. let, kdy byly v roce 1964 neopatrnými výkopovými pracemi na Mariánskohorské ulici poškozeny domy čp. 1185 a 1205 tak, že musely být následujícího roku strženy. V polovině srpna 1966 podalo Krajské středisko pro vodovody a kanalizace v Ostravě 1 žádost o demolici domů čp. 1136 a 1137, v nichž se tou dobou nacházely čtyři svobodárny a čtyři dvoupokojové byty s neúplným příslušenstvím (čp. 1136), resp. osm bytů s neúplným příslušenstvím (čp.

9

ČESKÝ LID 98, 2011, 1

1137). Přestože se domy nacházely v solidním stavu a přestože dotčené úřady o nutnosti jejich demolice pochybovaly, musely do konce září 1967 ustoupit kanalizačnímu sběrači pro město Ostravu. Podle studie J. Bílka (1966) měla kolonie v polovině 60. let 27 domů (začátkem roku 1965 správně 35 domů), s jejichž další existencí se však nepočítalo a podle sdělení R. Rozhona z Útvaru hlavního architekta města Ostravy z 18. 2. 1965 mělo být do roku 1975 přikročeno k jejich likvidaci (Bílek 1966: 133, 156). Ve skutečnosti byla kolonie demolována již před koncem roku 1970: přinejmenším podle leteckého snímku města Ostravy z 26. 5. 1970 byly všechny budovy v prostoru bývalé Jiřské kolonie již demolovány7 a na jejím místě začalo vyrůstat sídliště panelových domů Jirská osada. 3.3 Standard bydlení Bytový standard Jiřské kolonie byl determinován kombinací několika faktorů, mezi nimiž dominovaly stavebně-architektonické dispozice osady a její populační profil. Přestože bydlení v koloniích poskytovalo před velkou válkou solidní bytové podmínky – rozhodně ve srovnání s bytovými poměry dělnictva ubytovaného v soukromých činžovních domech anebo v narychlo adaptovaných hospodářských budovách v okolních agrárních obcích – nelze je přeceňovat a už vůbec ne romantizovat. Pro hornické kolonie je kromě nízkých nákladů na bydlení8 příznačné brzké opotřebování bytového fondu a problematické sdílení společných a veřejných prostor, což dokládá řada stížností a policejních hlášení z let kolem první světové války. Již v květnu 1898 sdělovala správa závodu Jiří obci, že se pokusí dělníky v kolonii přinutit k šetrnému užívání kanalizace.9 Sdružený stavební spis čp. 270–279 zase obsahuje hlášení městského policejního úřadu ze začátku let 1913 a 1914, podle nichž byla kolonie kvůli nedostatku nádob na odpadky a vylévání močůvky na ulici znečištěna, obyvatelé ohrožováni na zdraví a domácím i návštěvníkům znemožněn průchod ulicemi. Ke zlepšení situace zjevně nedošlo, protože v letech 1915–1916 obec čile korespondovala se správou závodu a vyzývala ji, aby v kolonii dohlédla na čistotu ulic, na nichž se povalovaly nebo postávaly vozíky s odpadky, a zahrádek, znečištěných slámou, močůvkou a listím. Obyvatelé kolonie měli napříště používat nádoby na 7

8

9

10

AMO. Sbírka map a plánů: Ostrava. Centrální oblast. Letecké snímkování 26. 5. 1970. 1970, čb., bez měřítka, 1 list, 86 x 86 cm (inv. č. 2377/V). Podle sčítacích operátů z roku 1910 činilo nájemné za dělnický byt o světnici a kuchyni v přízemním domě 72 K, nájemné v bytech o obytné kuchyni, komoře a světnici 98 K (čp. 1137, 1163, 1185, 1205) a nájemné v dozoreckém bytě o kuchyni, komoře a třech obytných místnostech již 480 K ročně (čp. 1045). AMO. Archiv města Moravská Ostrava (AMMO), Střední registratura, Streckenvorsand der Montanbahn der k.k. Kaiser-Ferdinands-Nordbahn M.-Ostrau, 5. 5. 1898 (karton č. 188).


popel jen k ukládání popela a tuhých odpadů, nikoliv k ukládání biologického odpadu anebo hnoje. Protože se situace dlouhodobě nelepšila, přikročil komunál k razantním krokům, jejichž výsledkem bylo v létě 1916 umístění dostatečného množství „popeláků“, které byly po zazvonění zvoncem vždy v úterý, čtvrtek a sobotu správou závodu vyváženy.10 Pořádek na ulicích a chodnících alespoň kolem kolonie byl zjednán až po roce 1922 a 1925, kdy SDF městu nabídla převzetí chodníků v dnešní Mánesově a Mariánskohorské ulici do správy. Město nabídku akceptovalo s podmínkou, že majitel kolonie nejprve musel opravit vroubení a povrch chodníků, v nichž za deště stála voda. Klíčovým problémem bylo dlouho chybějící veřejné osvětlení, jehož absence zvyšovala úroveň násilné trestné činnosti v kolonii a okolí: jen v letech 1910 a 191211 zaznamenaly noviny Duch času dvě přepadení, k nimž došlo v nočních hodinách v kolonii a u jámy Jiří. Na konci 20. let už byl osvětlen nejen veřejný prostor kolonie, ale elektrické osvětlení měly i všechny byty (většina bytů byla zásobována elektrickým proudem z elektrárny jámy František v Přívoze, ostatní z městské elektrárny), které byly napojeny i na městskou vodovodní12 a kanalizační síť.13 „K účelu zásobování užitkovou vodou pro dvě vzájemně sousedící kolonie Jindřišskou a Jiřskou byl zřízen zvláštní závodní vodovod s užitkovou vodou.“ (Myslivec 1929: 412) Neodmyslitelnou součástí hornických kolonií i v centru Moravské Ostravy byly ještě krátce po druhé světové válce zeleninové zahrádky a domácí hospodářství, zvláště v krizových a válečných letech saturující nedostatečné zdroje potravin. V Jiřské kolonii měly podle T. Myslivce dělnické domácnosti k dispozici 10

AMO. AMMO, Nová registratura, Jáma Jiří, Georgschachtkolonie – Sanitäre Übelstände, Horní inspektorát SDF obecnímu zastupitelstvu 13. 7. 1916, 21. 10. 1916 ad. (karton č. 926).

11

Duch času, XIV, č. 54, 6. 7. 1912, s. 5: „Loupežné přepadení. Dne 15. května 1912 kolem 12 hodiny noční byl jeden železniční zřízenec v Kolonii Jirské jámy v Moravské Ostravě udanlivě nejméně dvěma muži k zemi povalen a byly mu přitom mimo černé peněženky s obnosem 42 K také stříbrné hodinky s dvojitým pláštěm (remontérky) s tenkým, stříbrným řetízkem odňaty. Vhodné údaje ohledně uloupených věcí nebo takové, které by k vypátrání pachatelů vedly, buďtež c. k. okresnímu soudu v Moravské Ostravě, oddělení XII, číslo dveří 6, zaslány.“ Myslivec 1929: 404: Voda byla v roce 1929 zavedena do 22 úřednických a 35 dělnických bytů v kolonii i mimo ni, 12 úřednických a 175 dělnických bytů bylo zásobováno vodou z prameníků na chodbách uvnitř domů a 89 bytů čerpalo vodu z vodovodních stojanů v ulicích osady. Průměrná denní spotřeba vody byla u dělnických rodin 47 a u úřednických 84 litrů vody. Myslivec 1929: 405: Splachovací záchody měly v roce 1929 všechny úřednické, ale jen 54 dělnických bytů z celého bytového fondu jámy Jiří.

12

13

11

ČESKÝ LID 98, 2011, 1

zahrádky s průměrnou plochou 35 m2, úřednické rodiny 100 m2, a ke všem bytovým jednotkám náležely vedlejší budovy pro chov vepřového dobytka, drůbeže a pro ukládání uhlí a dřeva na otop (Myslivec 1929: 405–406). Podle sčítacích operátů chovali obyvatelé kolonie v roce 1910 především drůbež (863 kusů), dále prasata (93 kusů), kozy (32 kusů) a dvě ovce. Ačkoliv se závod František (Vítězný únor) po druhé světové válce snažil drobnými úpravami zvyšovat bytový standard obyvatel Jiřské kolonie, po šedesáti letech používání byly byty ve špatném stavu, jak o tom svědčí hlášení zdravotních závad z doby kolem roku 1960: v domě čp. 1092 byly na podzim 1959 komisionálním šetřením zjištěny prohnilé podlahy, houbou napadené a vlhké zdi, chybějící dveře mezi předsíní a kuchyní a poničené vstupní dveře. Byt na ploše 17 m2 obývalo šest osob, přičemž jedna z nich trpěla TBC. O pět let později byl na jaře 1964 komisionálně prohlédnut byt v domě čp. 1093 a pro přeplněnost a zemní vlhkost do výše oken shledán zdravotně závadným. Z dnešní perspektivy nevalný bytový standard Jiřské kolonie dokládá i zápis o komisionálním šetření ze začátku prosince 1965, během něhož bylo zjištěno, že T. D., nájemník v domě čp. 925/9, využívá s pětičlennou rodinou k obývání nejen jednopokojový byt s kuchyní bez příslušenství, ale i místnost o rozměrech 3,5 x 3,5 m, přistavěnou k dřevěným kůlnám a WC ve dvoře. Nábytkem zařízenou nepovolenou přístavbu používala rodina D. v letních měsících k obývání a vaření, což se stalo předmětem stížnosti obyvatel Jiřské kolonie, kteří opakovaně upozorňovali na konfliktní soužití s rodinou, kouř z kuchyně a nebezpečí vzniku požáru v primitivní přístavbě, zevnitř i zvenčí kryté papírem. Odbor výstavby MNV v Ostravě pak nařídil používat přístavbu jen jako skladovací prostor. Samostatnou kapitolou byly bytové poměry v dělnické noclehárně čp. 915, která již před první světovou válkou poutala pozornost sociálnědemokratického tisku. V roce 1900 obývalo čtyři ložnice v kasárnách 57 mužů, o deset let později 65 mužů a v roce 1921 již 120 osob, které měly k dispozici přibližně 300 m2 obytné plochy v denní místnosti a čtyřech ložnicích. Pokud se k provozu, spaní na směny, dohledu správce kasárny, intergeneračním konfliktům a nedostatku soukromí připojila ještě špatná strava nebo opotřebované vybavení interiérů, stávalo se obývání kasáren nesnesitelné, což dokládá i úryvek z Ducha času, tiskového orgánu místní sociální demokracie: „Jirská jáma. (Závodní Pietsch.) Již nesčíslněkrát bylo si horníky na této jámě stěžováno přímo na nesnesitelné poměry, jež zavládají na kasárnách. Všechny žádosti a prosby za zjednání nápravy jsou stále bezvýsledné a spíše se ještě vše horší. Kasárna jsou ještě dle starého ‚stylu‘. Vše potřebuje opravy, jak dvéře, tak okna. Rozbitá okna, která visí jen na jednotlivých částech, dodávají kasárnám

12


ráz rozbité a rozstřílené barabizny. Sklo, pokud v oknech ještě je, je již neprůhledné, protože pan závodní Pietsch se domnívá, že pro havíře je všechno dobré. Anebo mu záleží na tom, aby nikdo zvenku neviděl dovnitř na ten ‚překrásný‘ pořádek. Na slamnících spáti, to je jedna radost. Přáli bychom panu závodnímu aspoň jedno vyspání na tom hnoji, jenž se ve slamnících nachází, neboť to, co tam je, slámou zváti nelze. Je to spíše řezanka několikaletá, znečištěná, plná prachu, v níž by ani myši hnízdit nechtěly. Záchod je moderní, je tam totiž sucho, pokud ovšem neprší. To je dobře, že již delší dobu neprší, neprší totiž na ty, kdo jsou odsouzeni do tohoto ‚moderního‘ klosetu chodit. Strava není také zrovna záviděníhodná. Někdy je to jakžtakž stravitelné, ale to je řídká výjimka. Doufáme, že v tom se, pokud je to možné, i zde náprava stane co množství, jakosti i čistoty. Touto cestou zároveň upozorňujeme slavný c. k. horní úřad, který na tuto jámu nemá daleko, a žádáme jej, aby jedenkrát snažil se zjednat nápravu v našich kasárnách. Či čeká, až v naší kasárně vypukne nějaká epidemie, popřípadě cholera, což by za nynějších parných a suchých dnů nebylo nic divného. Doufáme, že se také i v tomto zakročí a příslušná náprava bude zjednána.“14 4. Populační vývoj Stavebně architektonický a společenský vývoj Jiřské kolonie stály dosud stranou zájmu ostravských badatelů, populační vývoj kolonie však již v roce 1976 přilákal zájem Drahoslavy Duškové, která na katedře historie Pedagogické fakulty v Ostravě obhájila diplomovou práci o populačním vývoji Jiřské kolonie v letech 1890–1910. Přestože se diplomová práce D. Duškové neobešla bez nedostatků, přinesla na základě analýzy sčítacích operátů ze sčítání obyvatel v letech 1890 a 1910 důležitý pohled do rychle se měnící populační struktury Jiřské kolonie. Následující výklad se opírá o uvedenou diplomovou práci, je však třeba upozornit na dva diplomantčiny omyly: do excerpce sčítacích operátů zahrnula i domy čp. 586, 1213 a 1296, které určitě nestály v areálu Jiřské kolonie. Majitelem domů byla sice SDF a bydleli v nich zaměstnanci jámy Jiří, avšak úřednický dům čp. 586 stál v křížení dnešních ulic Mariánskohorské a Cihelní před podjezdem železniční trati Ostrava – Frýdlant a domy čp. 1213 a 1296 stály na Cihelní ulici.15 Druhým handicapem diplomové práce je skutečnost, že analýza sčítacích operátů z roku 1910 se obešla bez excerpce údajů pro domy čp. 271–274, 276–279 (nedochovaly se sčítací archy), 915, 1136 a 1185. 14

15

AMO. Sbírka map a plánů: Polohopisný plán obcí Moravské Ostravy, 1926, 1 : 2880 (inv. č. 1350/V); Sbírka stavebních spisů demolovaných domů: Moravská Ostrava, čp. 1296 (karton č. 174). Jemelka 2008a: 81: v roce 1890 byl index maskulinity pro Moravskou Ostravu 1 248 (pro Šalomounskou kolonii 1 724), v roce 1910 činil 1 225 (pro Šalomounskou kolonii 1 195).

13

ČESKÝ LID 98, 2011, 1

Podle D. Duškové žilo v Jiřské kolonii v roce 1890 v jedenácti domech s 42 byty 237 osob (127 mužů a 110 žen), odmyslíme-li si dům čp. 586, mělo by to být v deseti domech čp. 271–274, 276–279 a 796–797 s 40 byty 229 osob (122 mužů a 107 žen). O dvacet let později mělo ve 27 domech se 124 bytovými stranami bydlet 734 osob (382 mužů a 352 žen), autorka však do excerpce zahrnula i domy čp. 586, 1213 a 1296 mimo kolonii a nepoužila data pro domy čp. 270– 274, 276–279, 915, 1136 a 1185, čímž se její závěry stávají problematickými (Dušková 1976: 13, 113–115). Ve skutečnosti bylo v roce 1910 podle sčítacích operátů v kolonii 150 bytových stran s přinejmenším 764 osobami. (Pokud bych k této hodnotě připočetl pro domy čp. 271–274 a 276–279 s nedochovanými sčítacími operáty průměrný počet osob na dům, vypočítaný z hodnoty pro čtyřbytové domy s dochovanými sčítacími operáty, dostal bych se při průměrné hodnotě 26,6 osob na dům k přibližnému počtu 976 obyvatel.) V roce 1890 obývalo podle D. Duškové domy průměrně 21,5 osob v rozpětí 8–28 osob na dům, domácnosti měly průměrně 5,6 členů, rodiny 3,4 příslušníků v rozpětí 2–12 osob a průměrný počet dětí na rodinu byl 1,9 (nejčastěji byly v rodinách jedno a dvě děti). V roce 1910 připadalo na dům průměrně 27,2 osob (krajní hodnoty byly 14–46 osob), domácnost měla průměrně 5,9 a rodina 5,8 členů v rozpětí 2–11 osob a průměrný počet dětí v rodinách byl 3,8 (nejčastěji tři, pět a čtyři děti). Populační profil sídliště v jeho rané fázi, podobně jako v jiných ostravských koloniích, silně deformoval fenomén podnájemnictví a nocležnictví: v roce 1890 žilo před výstavbou kasáren 26,2 % všech obyvatel v domácnostech jako podnájemníci (v roce 1910 jen 2,6 %) a na domácnost průměrně připadalo 1,5 podnájemníka, což vedlo k vytváření regionálních a sociálních grup (podle identického geografického původu anebo příslušnosti ke stejné profesi), brzdících modernizační změny v populačním chování obyvatel. Co se teritoriálního původu obyvatel v interpretaci D. Duškové týče, domovskou příslušnost mělo v roce 1890 na území monarchie 92,8 % obyvatel kolonie (1910 již 99,0 %), kteří kromě domovské příslušnosti do pruského Slezska (7,2 a v roce 1910 1,0 %) měli v roce 1890 domovskou příslušnost převážně v Haliči (54,0 %), těšínském Slezsku (16,9 %) a na Moravě (13,1 %). Jen 2,1 % obyvatel měly v roce 1890 domovskou příslušnost v místě sčítání. V roce 1910 mělo domovskou příslušnost v obci sčítání již 44,3 % obyvatel, 35,6 % obyvatel mělo domovskou příslušnost v Haliči, 9,5 % v moravských obcích mimo Moravskou Ostravu a 8,5 % v opavském a těšínském Slezsku. O vlastním teritoriálním původu obyvatel nám však mnohem více řekne struktura populace podle místa narození (viz tabulka č. 1). Kromě analýzy teritoriálního původu obyvatel podle domovské příslušnosti a místa narození se D. Dušková rozhodla i pro analýzu teritoriálního původu obyvatel

14


podle vzdálenosti od rodiště: v roce 1890 mělo 44,3 % přítomných rodiště vzdáleno od místa sčítání více než 50 km (v roce 1910 jen 23,4 %) a 39,7 % obyvatel pocházelo ze vzdálenosti do 10 km od místa sčítání (v roce 1910 již 68,0 %). Jak je z výše uvedených dat patrné, i Jiřská kolonie prošla v letech 1890–1910 stabilizací populačních poměrů, podmíněnou nárůstem dětské složky v populaci a růstem počtu osob pocházejících z obce sčítání (Dušková 1976: 18–28, 33–37). V rekonstrukci populačního vývoje Jiřské kolonie se D. Dušková nevyhnula ani biologickým strukturám populace (struktura obyvatelstva podle pohlaví, věku a rodinného stavu), odrážejícím dynamickou proměnu populačních poměrů v éře prudké industrializace a jí vyvolané imigrace převážně mužských pracovních sil. O nerovnosti mezi pohlavími, prohlubované intenzivní imigrací, svědčí přinejmenším hodnoty indexu maskulinity: v roce 1890 činil index maskulinity v Jiřské kolonii 1 154,4 a o dvacet let později 1 085,2. Postupné vyrovnávání početní výchylky mezi pohlavími bylo před rokem 1910 způsobeno vyrovnáním počtu osob mužského a ženského pohlaví v preprodukční věkové kategorii a uspokojením poptávky po pracovních silách, které ukončilo příliv mužských pracovních sil produktivního věku. Kromě struktury populace podle věku (viz tabulka č. 2) diplomantka k dokreslení věkové struktury populace uvedla i věkový medián, který v roce 1890 činil 25 let (muži 25 a ženy 22 let), zatímco v roce 1910 jen 14 let (12 a 11 let). Co se struktury populace podle rodinného stavu týče, v obou cenzech v populaci dominovaly osoby svobodné (57,0 a 66,3 %). Ženaté nebo vdané osoby tvořily zhruba třetinu populace (39,2 a 32,5 %), zatímco podíl ovdovělých v populaci dokonce klesl z 3,8 % (1890) na 1,2 % (1910). V obou cenzech měly v Jiřské kolonii výraznou převahu svobodné osoby nad osobami ženatými (vdanými) a svobodní muži nad svobodnými ženami, které dominují jen ve skupině ovdovělých osob. S rozvedenými obyvateli se v Jiřské kolonii podobně jako v jiných ostravských koloniích před vznikem ČSR nesetkáváme (Dušková 1976: 38–61; Jemelka 2008a: 84–85). Vliv imigrace z agrárních a kulturně zaostávajících regionů monarchie s tradiční společností (Halič) je nejzřetelnější v kulturní struktuře populace (struktura obyvatelstva podle národnosti-obcovací řeči, náboženského vyznání a gramotnosti). V letech 1890–1910 se v kolonii vyskytovaly osoby hovořící českým (43,1 : 69,3 %), polským (46,4 : 28,9 %), německým (4,2 : 1,8 %) a slovenským jazykem (1890: 6,3 %). V roce 1890 v kolonii převažovali polsky hovořící muži, češtinu používaly v běžném styku hlavně ženy a kromě podílu polsky hovořících osob je ve srovnání s jinými ostravskými hornickými koloniemi nebývalé zastoupení Slováků. Údaje z roku 1910 hovoří o postupující jazykové asimilaci a v komparaci s jinými hornickými koloniemi překvapivé rezistenci vůči germanizačním

15

ČESKÝ LID 98, 2011, 1

tlakům. Co se náboženského vyznání týče, dominantní postavení si v obou censech zachovali římští katolíci (95,3 : 98,4 %) a druhou nejčastější konfesí bylo evangelické vyznání augšpurské konfese (3,4 : 1,5 %), k níž se hlásili imigranti z těšínského Slezska. Pominu-li jediného evangelíka helvítského vyznání v roce 1910 (0,1 %), překvapivá je přítomnost tříčlenné židovské rodiny z pruského Slezska v roce 1890 (1,3 %) – s židy se totiž až na výjimky v ostravských hornických koloniích nesetkáváme (Dušková 1976: 62–70; Jemelka 2008a: 85–87; Jemelka 2009: 187). Haličskou imigraci je třeba hledat i za extrémní negramotností přítomných obyvatel v roce 1890 (32,4 %), kdy jen 58,8 % obyvatel umělo číst a psát a 8,8 % jen číst. V roce 1910 bylo v Jiřské kolonii zcela negramotných jen 4,2 % obyvatel, 95,6 % bylo zcela gramotných a 0,2 % pologramotných. Odstranění extrémní negramotnosti (mezi analfabety v roce 1890 převažovali Haličané ve věku 20–39 let) bylo produktem stabilizace populačních poměrů a kvantitativního a kvalitativního rozvoje místního školství v letech před první světovou válkou (např. otevření soukromé polské školy v Přívoze ve školním roce 1908/1909). Posledním segmentem historickodemografické analýzy sčítacích operátů pro Jiřskou kolonii z let 1890 a 1910 se D. Duškové staly sociální struktury populace (obyvatelstvo podle ekonomické aktivity, příslušnosti k výrobnímu odvětví a třídní složení). V roce 1890 bylo v kolonii ekonomicky aktivních 41,4 % populace (37,6 % ekonomicky aktivních byli muži a jen 3,8 % ženy) a ekonomicky neaktivních bylo 58,6 % populace (jen 16,0 % ekonomicky neaktivních byli muži). Dvacet let poté bylo ekonomicky aktivních 27,5 % populace (muži a ženy v poměru 24,5 : 3,0 % všech obyvatel) a ekonomicky neaktivních 72,5 % populace (27,5 : 45,0 %). Vysoký podíl ekonomicky neaktivních osob v populaci způsobovala nízká ekonomická aktivita žen (1890 = 8,2 %, 1910 = 6,2 % všech žen) a početné zastoupení osob mladších čtrnácti let. Ekonomická aktivita tak v obou sledovaných censech zůstávala záležitostí mužské části populace (1890 = 70,1 %, 1910 = 47,1 % všech mužů). Co se příslušnosti k výrobnímu odvětví týče, ze statusu Jiřské kolonie coby hornického sídliště s přednosty domácností v pracovněprávním a nájemním vztahu k závodu Jiří vyplývalo, že většina ekonomicky aktivních osob pracovala v hornictví (1890 = 91,5 %, 1910 = 94,6 %). Kromě práce v hornictví našli v roce 1890 obyvatelé kolonie zaměstnání v železniční dopravě (5,1 %), chemickém průmyslu a osobních a domácích službách (1,3 %). Podle předválečného cenzu bylo socioprofesní složení sídliště pestřejší, protože kromě hornictví se obyvatelé živili prací v koksárenství (1,2 %), strojírenství a obchodě (0,6 %), železniční dopravě, typografii a veřejných službách (0,4 %), chemickém a papírenském průmyslu (0,3 %) a dále v průmyslu potravinářském a elektrotechnickém,

16


školství, řemesle a neuvedených profesích (0,1 %). Zaměstnáním žen byla v roce 1910 práce ve službách (služebné), obchodě (prodavačky), domácí malovýrobě (švadleny), typografii (sazečka v tiskárně) anebo fyzicky namáhává povrchová práce v hornictví či chemickém průmyslu (nádenice). D. Dušková podrobila hlubší analýze také skupinu zaměstnanců v hornictví, mezi nimiž v letech 1890 a 1910 dominovali horníci (80,5 : 73,1 %), méně byli zastoupeni nádeníci (14,3 : 2,5 %), dozorci (2,6 : 3,8 %) a v roce 1910 řemeslníci (15,0 %) či úředníci (4,4 %). Kromě jámy Jiří (69,45 %) pracovali zaměstnanci v kamenouhelném průmyslu v roce 1910 i na jámě Jindřich (28,75 %) a vzdálenějších dolech Hlubina (1,2 %) a Josef (0,6 %). Z uvedených dat je zřejmé, že kolonii jámy Jiří ve sledovaných cenzech obývalo dělnictvo (100,0 : 98,7 %) a jen ojediněle byli před první světovou válkou přítomni i zástupci řemeslných malovýrobců (0,1 %) a inteligence (1,2 %), tj. bánští úředníci a jeden učitel. Přestože je kvůli již uvedeným metodologickým výhradám nutné přistupovat k výsledkům diplomové práce D. Duškové s opatrností, je pravděpodobné, že by autorka i při bezchybné excerpci sčítacích operátů vzhledem ke skladbě a původu populace dospěla k podobným hodnotám. Nezpochybněn by zůstal razantní vzestup počtu obyvatel v letech 1890–1910, dominance mechanického pohybu (1890) a přirozeného přírůstku (1910) v absolutním přírůstku obyvatelstva, postupné odbourávání enormní maskulinity a dominance osob v produkčním věku (1890) ve prospěch preprodukční složky populace (1910) anebo odstraňování analfabetismu a zvyšování podílu česky hovořících osob přes retardující vliv tzv. regionálních grup. V letech 1890–1910 se pak populace Jiřské kolonie proměnila z populace otevřené v uzavřenou populaci, reprodukující se z vlastních zdrojů (Dušková 1976: 62–94). 5. Okolí kolonie a zařízení občanské vybavenosti Ačkoliv kolonie jámy Jiří vznikla nadvakrát v takřka nezastavěném území při katastrální hranici obcí Moravská Ostrava a Přívoz, začaly se brzy v jejím okolí budovat komunální, závodní nebo privátní budovy, až nakonec osadu obklopil souvislý pás zástavby. Již v roce 1882 byla na dnešní Mariánskohorské ulici v křížení s ulicí Nádražní postavena SDF budova čp. 700 s hřištěm a zahradou, patřící Německé obecné škole SDF (Nordbahnschule), později Německé obecné a měšťanské škole pro chlapce, nakonec základní devítileté škole. K patrové budově, kterou SDF předala v roce 1896 obci, byla v roce 1909 přistavěna tělocvična, další přístavby následovaly v letech 1929–1930. V roce 1941 byl ve škole zřízen veřejný protiletecký kryt a o rok později v ní přestala působit německá škola. V souvislosti s výstavbou panelového sídliště byla škola v roce 1969 demolována. Děti z Jiřské kolonie 17

ČESKÝ LID 98, 2011, 1

kromě obecné školy čp. 700 a německých obecných a měšťanských škol v Přívoze navštěvovaly přívozskou českou obecnou školu na rohu dnešní Zákrejsovy a Jungmannovy ulice a dále je vzpomínkami obyvatel doložena návštěva přívozské polské, původně soukromé obecné školy, kterou ve školním roce 1908/1909 otevřel spolek Towarzystwo szkoły ludowej (Barcuch – Rohlová 1991: 233–236). V letech 1928–1936, resp. 1940 měla Jiřská kolonie i svou českou mateřskou školu: ve Schrattenbachově ulici ji zřídila již v únoru 1910 Matice ostravská, která si pronajala dva byty v domě Františky Chaloupkové čp. 1372. V lednu 1919 převzala školku obec, která musela majitelce platit stále vyšší nájemné, až nakonec obec v roce 1928 místnosti v domě čp. 1372 opustila. Hledání vhodných prostor ukončila nabídka SDF, která v listopadu 1927 nabídla městu místnosti v noclehárně v Dalimilově ulici čp. 915. Nájemné bylo stanoveno ve výši 16 Kč měsíčně, podmínkou však bylo provedení potřebných adaptací na náklady města. Návrh byl přijat a v dubnu 1928 se začalo s úpravami. Dne 1. 9. 1928 se školka nastěhovala do dvou přízemních místností kasáren, ze zdravotních důvodů však ještě bylo nutné odstranit k budově přiléhající prasečí chlívky a zakrýt žumpu u chlévů. Školka si také na přilehlé parcele č. 1784 pronajala za roční nájem 10 Kč plochu 520 m2, kterou používala jako hřiště. Další opravy následovaly v roce 1931, kdy voda zaplavila místnosti do výšky 20 cm, takže bylo nutné odstranit podlahy, opravit promoklé zdi a střechu. Kalamita školku poškodila natolik, že zdravotní komise navrhla přestěhování školky do nových prostor, které byly nalezeny v sousední německé škole, v níž se pro pokles žáků uvolnily dvě učebny. Do nových místností se školka přestěhovala v létě 1936. Na začátku školního roku 1939/1940 se česká mateřská škola musela z budovy německé školy v Dalimilově ulici definitivně vystěhovat, a to do jediné místnosti v mateřské škole v Hlávkově třídě v Přívoze. Co se počtu dětí v mateřské škole v Jiřské kolonii týče, na konci školního roku 1928/1929 ji navštěvovalo 103 dětí, o pět let později 59 dětí.16 Zatímco stavebníkem činžovních domů pro železniční zaměstnance čp. 581– 584 za budovou německé školy byla SDF, několikapodlažní činžovní domy v dnešní Mánesově a Mariánskohorské ulici byly budovány kolem roku 1900 soukromými majiteli, často židovského původu. Takto byl např. v Mánesově ulici vedle domů s obchody čp. 998 a 1372 postaven patrový obytný dům s obchodem a hostincem čp. 1102, jehož původními majiteli byli židovští manželé Heinrich a Fanny Salomonowitzovi. Patrový dům s hostincem (ještě v roce 1961 byla v budově umístěna restaurace Na Havířské) byl zkolaudován v listopadu 1898 16

18

AMO. AMMO, Nová registratura: Mateřské školy v připojených obcích, Mateřské školy všeobecně (inv. č. 418, karton č. 444); Zrušené mateřské školy, Mateřská škola Mánesova, (inv. č. 779, karton č. 793), Mateřská škola kolonie jámy Jiří čp. 915 (inv. č. 779, karton č. 793); Pamětní kniha městských mateřských škol v Moravské Ostravě (přír. č. 229).


a po roce 1945 byla na něj uvalena jako na nacisty zabraný židovský majetek nucená správa. Obchod a hostinec manželů Salomonowitzových nebyl v okolí jedinou živností – na dnešní Mariánskohorské ulici si totiž v letech 1896–1897 postavili v katastru Přívozu činžovní dům s obchodem a hostincem čp. 454 manželé Simon a Ida Fröhlichovi,17 obchod a od roku 1925 provozovna spotřebního družstva Budoucnost se nacházely v domě Maxe Löwyho čp. 567, pekařskou dílnu ukrýval ve dvoře dům čp. 426, postavený v letech 1894–1895 pro Jakoba Reichenbauma a dvoupatrový činžovní dům s hostincem a obchodem čp. 734 si nechal v roce 1909 postavit Ferdinand Reichert.18 Potravinami kolonii nějakou dobu zásobovala i správa dolu Jiří, která v areálu dolu zřídila konzum, proměněný před koncem roku 1941 v garáž.19 Nelze zapírat, že kromě počestných živnostníků působily v blízkosti kolonie i pololegálně nebo dokonce ilegálně podnikající osoby: mezi živnosti na hraně zákona patřil např. kolem roku 1900 veřejný dům A. Büchlerové ve Schrattenbachově ulici čp. 1187 (Myška 2007: 212). Jako v jiných ostravských hornických koloniích působili v Jiřské kolonii nejpozději mezi světovými válkami i z kolonie pocházející drobní živnostníci, doplňující skromným podnikáním servis poskytovaný podnikateli a živnostníky v okolní zástavbě či městském centru. Podle obchodního adresáře z roku 1920 působily v kolonii porodní asistentka Františka Gierglová, hokynářky Amalie Dluhoschová, Jana Podziorská, Filipina Seredová a Františka Tvardková a obchodnice mlékem Emilie Gembiková. Obchod potravinami provozovala i Františka Podgorská.20 O pět let později v kolonii působily hokynářky Žofie Hrabcová, N. Krawczyková, Anna Kielarová a Anna Misiáčková, obchodnice mlékem Emilie Gembíková, Františka Podgorská a Růžena Pospíšilová, obchodnice ovocem či zeleninou Františka Tvardková, Filipina Seredová, Marie Davidná a Jana Podziorská. Porodní bábou Jiřské kolonie byla nadále Františka Gierglová.21 17

18

19 20

21

Mezi světovými válkami byla v budově čp. 454 hospoda U Bonky, na niž 5. 3. 2010 vzpomínala Ludmila Kleinová: „Naproti přes cestu na Dalimilově ulici byla na rohu hospoda U Bonky, v níž tatínek hrával na heligonku, když neměl práci, anebo si chtěl přivydělat. Teta vyprávěla, že U Bonky měli kovovou roletu, děda byl hodně na kvit a hned ráno posílal tetu s žejdlíkem pro kvit. Teta se postavila před roletu a jezdila žejdlíkem po kovové roletě, čímž dělala rámus a Bonku – myslím, že to byl žid – probudila. ‚Nezlobte se, že Vás budím, ale tata by mě zbil, kdybych mu nedonesla žejdlík,‘ vyprávěla teta. Těžký život měli…“ AMO. Sbírka stavebních spisů demolovaných domů: Přívoz, stavební spisy čp. 426, 454, 567, 734 (karton č. 254, 255, 260, 269). AMO. AMMO, Nová registratura, Jáma Jiří, KFNB, Garage-Georgschacht (karton č. 926). Obchodní adresář uhelného revíru ostravsko-karvínského s městem Bohumínem. Moravská Ostrava, 1920. s. 85, 93–95, 119, 128. Adresář Velké Ostravy a okolních obcí moravských a slezských. Moravská Ostrava, 1924. s. 79–80, 92, 95–96, 117, 121.

19

ČESKÝ LID 98, 2011, 1

6. Závěr Předkládaná studie o závodní kolonii jámy Jiří v Moravské Ostravě, která existovala v letech 1872, resp. 1889–1970 a kterou dnes připomíná jen pomístní název Jirská osada a matoucí pojmenování zastávky MHD u závodního sídliště společnosti Ostramo mezi ulicemi Mariánskohorskou a Spodní (dostavěno 1956), nemá být monografickým zpracováním dějin jedné z přibližně pětapadesáti hornických kolonií na území současné Ostravy, které se dosud badatelé až na výjimky věnovali jen okrajově. Stať o Jiřské kolonii je kromě autorova zájmu o ostravské dělnické kolonie součástí v roce 2010 zahájeného výzkumu, jehož výstupem by měla být moderní topografie ostravských hornických kolonií, která by nahradila problematickou topografii J. Bílka. Studií o Jiřské kolonii se snad podařilo vyvrátit mýtus o jejím vzniku před rokem 1860, dostatečně popsat její stavebně-architektonický vývoj, definitivně zodpovědět otázku počtu domů v kolonii a hlavně připomenout ojedinělé dvojí založení v letech 1871 a 1888; údaje publikované ve stati budou snad východiskem pro další výzkum či alespoň pro vzpomínky některého z bývalých obyvatel Jiřské kolonie. Leden 2011

Literatura: Barcuch, Antonín – Rohlová, Eva: 1991 – Místopis starého Přívozu. In: Ostrava: příspěvky k dějinám a výstavbě Ostravy a Ostravska, 16. Ostrava: 229–262. Bělohlávek, Miroslav: 1989 – Život v Litické hornické kolonii u Plzně v letech 1880–1910. Český lid 76: 80–87. Bílek, Jaroslav: 1966 – Staré hornické kolonie v ostravsko-karvinském revíru: topografie, stav a perspektivy. Acta facultatis paedagogicae ostraviensis 1. Seria C–1: 127–158. Bílek, Jaroslav: 1969 – Architektonický charakter starých hornických sídel v OKR. Acta facultatis paedagogicae ostraviensis 15. Series C–4: 35–81. Bílková, Pavla (Myška, Milan): 1973 – Město a předměstí: srovnávací studie struktur obyvatelstva dvou ostravských čtvrtí po ukončení procesu průmyslové revoluce. Český lid 60: 214–228. Bilová, Marcela: 1977 – Dělnické bydlení v Ostravě do roku 1918. Ostrava: Pedagogická fakulta v Ostravě. Rukopis diplomové práce. Čapek, František: 1929 – Popis důlních podniků ostravsko-karvinského kamenouhelného revíru a jejich organisace. In: Kamenouhelné doly ostravsko-karvinského revíru. Moravská Ostrava: Svazek I.: 7–138. Dokoupil, Lumír – Bilová, Marcela: 1980 – Obyvatelstvo dělnických kolonií na Ostravsku před první světovou válkou. Acta facultatis paedagogicae ostraviensis 71. Series C–15: 27–46.

20


Dušková, Drahoslava: 1976 – Populační vývoj Jiřské kolonie v letech 1890−1910: statistickodemografická studie na základě rozboru sčítacích operátů. Ostrava: Pedagogická fakulta v Ostravě. Rukopis diplomové práce. Fojtík, Karel: 1953 – Příspěvek k poznání způsobu života dělnické třídy v druhé polovině XVII. a první polovině XIX. století. Český lid 40: 59–60. Hudcovičová, Lucie – Jemelka, Martin: 2009 – Jiřská kolonie (Jirská kolonie). In: Dombrovský, Zdeněk (ed.): Hornické kolonie Ostravy. Sborník Hornického zpravodaje. Ostrava: Klub přátel hornického muzea v Ostravě. Hornictví včera, dnes a zítra, sv. 10: 46–48. Chvátalová, Blanka.: 1981 – Příspěvek ke studiu dělnického bydlení na Komárovsku (okres Beroun). Český lid 68: 93–102. Janusová, Jana: 1980 – Hornické kolonie v Nýřanech u Plzně. Český lid 67: 160–170. Jemelka, Martin: 2007 – Stav a perspektivy výzkumu bydlení a života v dělnických sídlištích v českých zemích a na Ostravsku. Slezský sborník 105: 45–60. Jemelka, Martin: 2008a – Na Šalomouně: společnost a každodenní život v největší moravskoostravské hornické kolonii (1870–1950). Ostrava: Centrum pro hospodářské a sociální dějiny, Ostravská univerzita v Ostravě. Jemelka, Martin: 2008b – Z havířských kolonií aneb jak se žilo havířským rodinám. Ostrava: Repronis. Jemelka, Martin: 2009 – Židé ze Šalomouny: obyvatelé největší moravskoostravské hornické kolonie a místní židé. In: Židé a Morava XV.: sborník z konference konané v Muzeu Kroměřížska dne 5. listopadu 2008. Kroměříž: Muzeum Kroměřížska: 187–213. Klát, Jaroslav: 2003 – Zaniklé doly. In: Černý, Ivo et all.: Uhelné hornictví v ostravsko-karvinském revíru. Ostrava: 204–242. Kleinová, Ludmila: 2009 – „Když jablko, tak rajské, když nevěstu, tak z Prajské.“ In: Jemelka, Martin (ed.): Lidé z kolonií vyprávějí své dějiny. Ostrava: Repronis: 374–380. Kroček, Miloslav: 1987 – Z místopisu staré Moravské Ostravy. In: Ostrava: sborník příspěvků k dějinám a výstavbě města 14. Ostrava: Profil: 237–257. Matěj, Miloš: 2003 – Památky hornické činnosti. In: Černý, Ivo et all.: Uhelné hornictví v ostravsko-karvinském revíru. Ostrava: 493–503. Myslivec, Theodor: 1929 – Bytová péče a jiná blahobytná zařízení ostravsko-karvinského revíru. In: Kamenouhelné doly ostravsko-karvinského revíru. Moravská Ostrava: Svazek IV.: 265– 516. Myška, Milan: 1966 – K vymezení ostravské průmyslové oblasti. Český lid 53: 121–133. Myška, Milan: 2007 – Prostitutka. In: Myška, Milan – Zářický, Aleš (eds.): Člověk v Ostravě v XIX. století. Ostrava: Universitas Ostraviensis: 209–220, 254–255. Navrátilová, Alexandra: 1988 – Etnografický výzkum Brna a předměstí: vymezení cílů a základního východiska. Český lid 75: 67–72. Noušová, Jitka: 1966 – Bydlení horníků na Ostravsku a OKR. Praha: nepublikovaný rukopis. Procházka, Lubomír – Vařeka, Josef: 1986 – Dělnické kolonie v Třinci. Český lid 73: 130–132. Procházka, Lubomír: 1988 – Přeměna zemědělské obce Malé Svatoňovice (o. Trutnov) v hornickou lokalitu: kolonie Mexiko a charakteristické rysy bydlení horníků v oblasti Malých Svatoňovic. Český lid 75: 138–141. Procházka, Lubomír: 1989 – K způsobu bydlení a bytovým poměrům textilního dělnictva v kolonii firmy M. Mandl a synové ve Dvoře Králové nad Labem (od 80. let 19. do 30. let 20. století). Český lid 76: 244–245. Skalníková, Olga: 1952 – K otázce národopisného výzkumu života dělnické třídy. Český lid 39: 148–150.

21

ČESKÝ LID 98, 2011, 1

Skalníková, Olga: 1966 – Hornické slavnosti na Ostravsku v 19. a na počátku 20. století. Český lid 53: 349–351. Skalníková, Olga: 1973 – Problém Ostravska jako etnografické oblasti: příspěvek ke studiu vytváření novodobé etnografické oblasti. Český lid 60: 358–364. Štěpánek, Ladislav: 1971 – Horníci a dělníci ve Svatavě na Sokolovsku. Český lid 58: 76–89. Štěpánek, Ladislav: 1980 – Jak příchod horníků měnil životní formy v některých částech Chomutovska. Český lid 67: 93–102. Todorovová, Jiřina: 1981 – Zpráva o výzkumu nouzové dělnické kolonie Orlík v Plzni. Český lid 68: 103–106. Tůmová, Vanda: 1969 – K rodinným tradicím na Ostravsku – děti v rodině. Český lid 56: 201– 210. Vařeka, Josef: 1971 – Vývoj dělnického interiéru a způsoby bydlení horníků v oblasti Mostu a Duchcova: třetí etnografická studie ze Severočeského hnědouhelného revíru se zvláštním zřetelem k dnes už zaniklé obci Souš a Ledvice. Český lid 58: 1–15. Vařeka, Josef: 1974 – Hornická kolonie v Oseku u Duchcova: čtvrtá etnografická studie ze Severočeského hnědouhelného revíru. Český lid 61: 197–203.

Contact: PhDr. Martin Jemelka, Ph.D., Katedra společenských věd VŠB-TU Ostrava, Czech Republic, tel.: 597 321 732, e-mail: [email protected].

22


Tabulka č. 1: Teritoriální původ obyvatel Jiřské kolonie v Moravské Ostravě v letech 1890 a 1910. Zdroj: Dušková 1976: 29–30. Místo narození

1890

1910

abs.př.

%

abs.př.

%

RU monarchie:

227

95,9

723

98,5

obec sčítání

72

30,5

398

54,3

Morava

12

5,1

82

11,2

Slezsko těšínské

40

17,0

67

9,2

Slezsko opavské

7

2,9

26

3,6

Čechy

2

0,8

2

0,2

Uhry

14

5,9

2

0,2

Halič

79

33,3

144

19,6

1

0,4

2

0,2

10

4,1

11

1,5

Hlučínsko

3

1,2

5

0,7

Pruské Slezsko

7

2,9

5

0,7

ostatní cizina

0

0

1

0,1

237

100

734

ostatní země cizina:

Celkem

100

Tabulka č. 2: Struktura populace Jiřské kolonie a českých zemí v letech 1890 a 1910 podle tzv. biologických věkových skupin (Sundbärgovo kritérium). Zdroj: Dušková 1976: 50. Rok 1890 1910

Lokalita

Věková kategorie 0–14

15–49

50+

Jiřská kolonie

37,7 %

56,7 %

5,6 %

české země

34,0 %

49,0 %

17,0 %

Jiřská kolonie

52,6 %

44,5 %

2,9 %

české země

33,9 %

48,8 %

17,3 %

23

Výstavba

1872 1872 1889 1872 1889 1872 1889 1872 1889 1872 1872 1889 1872

Dům čp.

270 271A 271B 272A 272B 273A 273B 274A 274B 275 276A 276B 277A

1964 1888 a1970 1888 a1970 1888 a1970 1888 a1970 1964 1888 a1970 1888

Demolice

24

14,80 x 9,40 14,80 x 9,40 15,10 x 9,40 14,80 x 9,40 15,10 x 9,40 14,80 x 9,40 15,10 x 9,40 14,80 x 9,40 15,10 x 9,40 14,80 x 9,40 14,80 x 9,40 15,10 x 9,40 14,80 x 9,40

Rozměry budovy 30,45 m² 30,45 m² 30,60 m² 30,45 m² 30,60 m² 30,45 m² 30,60 m² 30,45 m² 30,60 m² 30,45 m² 30,45 m² 30,60 m² 30,45 m²

Obytná plocha bytu bez půdy a sklepa 4 4 4 4 4 4 4 4 4 4 4 4 4

Počet bytových jednotek

22 20 23 26

19

24 25 27

19

1900

23

1890

?

?

?

?

?

1910

Počet obyvatel

26

18

29

24

17

1921

Zdroje: AMO. Sbírka stavebních spisů demolovaných domů: Moravská Ostrava, čp. 270–279, 796–797, 902–903, 915, 925–928, 963–965, 1001–1002, 1045–1049, 1092–1094, 1136–1137, 1185, 1205 (karton č. 59, 112, 126, 128, 129, 132, 135, 140–141, 146, 152, 156, 160); Okresní úřad Moravská Ostrava: Sčítací operáty ze sčítání obyvatelstva obce Moravská Ostrava v roce 1900 (karton č. 4, 12, 14–18), 1910 (karton č. 94, 96–102) a 1921 (karton č. 136, XXIV. sčítací obvod); Dušková 1976: 113.

Tabulka č. 3: Stavební a populační vývoj Jiřské kolonie v Moravské Ostravě v letech 1872–1970 (1890–1921). ČESKÝ LID 98, 2011, 1

Výstavba

1889 1872 1889 1872 1889 1889 1889 1893 1893 1893

1894 1894 1894 1894 1895 1895 1895

Dům čp.

277B 278A 278B 279A 279B 796 797 902 903 915

925 926 927 928 963 964 965

Demolice

a1970 a1970 a1970 a1970 a1970 a1970 a1970

a1970 1888 a1970 1888 a1970 a1970 a1970 a1970 a1970 a1970

Obytná plocha bytu bez půdy a sklepa

30,60 m² 30,45 m² 30,60 m² 30,45 m² 30,60 m² 30,60 m² 30,60 m² 30,92 m² 30,92 m² 57,1+379,5/ 512,7 m² 16,30 x 9,80 30,92 m² 16,30 x 9,80 30,92 m² 16,30 x 9,80 30,92 m² 16,30 x 9,80 30,92 m² 20,00 x 11,40 82,25 m² 16,30 x 9,80 30,92 m² 16,30 x 9,80 30,92 m²

15,10 x 9,40 14,80 x 9,40 15,10 x 9,40 14,80 x 9,40 15,10 x 9,40 15,10 x 9,40 15,10 x 9,40 16,30 x 9,80 16,30 x 9,80

Rozměry budovy

4 4 4 4 2 4 4

4 4 4 4 4 4 4 4 4 2


22 17 17 22 22 23 57

27 21 14 28

21 22 24 24 12 23 32

19

1900

21

1890

28 25 28 28 16 28 30

? 23 24 26 20 65

?

?

1910

Počet obyvatel

23 35 17 23 11 30 33

27 22 17 30 25 120

29

21

1921


25

26

1896 1896 1897 1897 1897 1897 1897 1898 1898 1898 1899 1899 1900 1901

1901

Dům čp.

1205

Celkem

Výstavba

1001 1002 1045 1046 1047 1048 1049 1092 1093 1094 1136 1137 1163 1185

Demolice

1965

a1970 a1970 a1970 a1970 a1970 a1970 a1970 a1970 a1970 a1970 1967 1967 a1970 1965

Obytná plocha bytu bez půdy a sklepa

30,92 m² 30,92 m² 82,79 m² 30,92 m² 30,92 m² 30,92 m² 30,92 m² 30,92 m² 30,92 m² 30,92 m² 77,965 / 82,30 m² 41,40 / 41,325 m² 41,40 / 41,325 m² průměrně 46,76 m² 23,00 x 13,00 průměrně 46,76 m²

16,30 x 9,80 16,30 x 9,80 20,70 x 10,10 16,30 x 9,80 16,30 x 9,80 16,30 x 9,80 16,30 x 9,80 16,30 x 9,80 16,30 x 9,80 16,30 x 9,80 21,80 x 10,50 21,80 x 10,50 21,80 x 10,50 23,00 x 13,00

Rozměry budovy

40/137/150/143

8

4 4 2 4 4 4 4/3 (1921) 4 4 4 7/4 (1910,1921) 8 8 8/2 (1921)


229

1890

746

17 20 11 14 20 24 19 21 27 23 25 29 29

1900

764

38

22 18 14 23 35 34 27 29 31 26 25 36 35 30

1910

Počet obyvatel

1049

60

26 32 11 21 32 24 18 22 21 25 20 41 44 75

1921

ČESKÝ LID 98, 2011, 1


Původní umístění závodní kolonie jámy Jiří (vlevo) a Jindřich (vpravo) na mapě Moravské Ostravy z roku 1880 (Archiv města Ostravy: Sbírka map a plánů, inv. č. 1303/V, Stadt Mährisch Ostrau mit Darstellung des Terrains durch Niveauschichten Linien im Stadt-Rayon, resp. in dem bei der Überschwemmung im August 1880 überflutheteten Stadtgebiethe, 1880, 1 : 2880).

Detail Jiřské kolonie na mapě Moravské Ostravy z roku 1900 (Archiv města Ostravy: Sbírka map a plánů, inv. č. 1327/V, Situační plán města Moravské Ostravy, 1900, 1 : 10000).

27

ČESKÝ LID 98, 2011, 1

Definitivní umístění závodní kolonie jámy Jiří a detail Jiřské kolonie na mapě Moravské Ostravy z roku 1900 (Archiv města Ostravy: Sbírka map a plánů, inv. č. 1327/V, Situační plán města Moravské Ostravy, 1900, 1 : 10000).

28


Půdorys hornického čtyřbytového domu čp. 964 o rozměrech 16,30 x 9,80 m ve stavebních plánech domu čp. 964 (Archiv města Ostravy: Sbírka stavebních spisů demolovaných domů, Moravská Ostrava, čp. 964).

Závodní kolonie jámy Jiří v Moravské Ostravě na nedatované fotografii. Patrně se jedná o domy čp. 271, 275, 797 a kasárna (zprava), fotografie pořízena zřejmě na rohu Lhotské, resp. Daliborovy (dnes Mariánskohorské) a Jiřské ulice (Archiv města Ostravy: Sbírka fotografií a pohlednic, Dělnické kolonie, LXXI-5-1/6).

29

ČESKÝ LID 98, 2011, 1

Uliční pohled na jednopatrový dům čp. 1137 (naposledy Mariánskohorská ulice č. 9), postavený roku 1899, na fotografii ze dne 15. 9. 1966 (Archiv města Ostravy: Sbírka stavebních spisů demolovaných domů, Moravská Ostrava, čp. 1137).

Pohled na současnou zástavbu v místě bývalé závodní kolonie jámy Jiří: foceno 7. 12. 2008 z místa nad křížením ulic Mariánskohorská a Jiřská (autor fotografie: Lucie Hudcovičová).

30

ČESKÝ LID 98, 2011, 1

STATI / ARTICLES

POLISH WOMEN WORKERS IN CZECHOSLOVAKIA: WHAT MADE THEM TO COME?1 ONDŘEJ KLÍPA

Abstract: Post-war Czechoslovakia needed foreign labour and the ineffective system of planned economy even increased the demand. Polish labour was preferred in a significant way by Czechoslovak companies during the whole period of the communist regime. Therefore, some companies from certain industrial sectors, such as glass and textiles, became almost dependent on Polish labour. Overwhelming majority of the workers were women. At the same time, governments and central planning bodies of both countries tried to control and sometimes even limit the foreign workforce both from economic and political reasons. After the arrival of Polish guest workers, rumours about their immoral behaviour, perceived as hunting for husbands in Czechoslovakia in order to stay in an economically better developed country, spread among their Czech neighbours. This stereotype is based on facts in some cases but do not necessarily evince a relationship between cause and effect. It is likely that negative opinion on the Polish workwomen was influenced by a stereotypical view of their country of origin (and of foreigners in general) and their gender. Other reasons for taking a job in the CSR, like a wish to escape from social control at home as well as to obtain scarce commodities, played an important role. Key words: foreign workers, guest labour, planned economy, Czechoslovakia, Poland, stereotypes.

Czechoslovak-Polish cooperation in terms of a shared workforce was one of the most extensive projects of its kind within the framework of the Soviet Bloc. As Polish historian Barbara Durka has stated, “this stream of people enabled not only curious observations and an exchange of information to take place, but also 1

This article is one of the outcomes of the international research “Schleichwege. Inoffizielle Begegnungen und Kontakte sozialistischer Staatsbürger 1956–1989”. I am much obliged to Prof. Włodzimierz Borodziej and Dr. Jan Claas Behrends for their comments to the text.

31

ČESKÝ LID 98, 2011, 1

comradely contacts to be struck and marriages to take place. The Poles were able to get to know Czechoslovaks in their private lives, to become acquainted with their pragmatism, their thriftiness, the way they managed their homes and their great amiability, manifested not only at work-related gatherings, but also in yards or corridors. Thus it was as though the fulfilment of economic goals provided an opportunity for a significant social experiment to take place.” (Durka 1986: 50–51). But how did the Czech environment respond to these “observers” from Poland? What did the Czechs think about the motivations of the Polish women workers for coming to Czechoslovakia? As for the Polish workers, I examine on what the actual reasons for their arrival in the Czech territory was. In this article I will also look at the circumstances and specific features of this guest labour migration to Czechoslovak Socialist Republic. Since the largest (up to the early 1980s) group among guest labourers in the CSR were low-qualified Polish women workers, this will be the group on which I will focus. Given that the phenomenon in question developed chiefly from the mid-1960s onwards, it is on the last twenty-five years of the Communist regime that this paper will primarily be focussed. Given the geographical deployment of the Polish workers within this focus – that is, about 90 % of the Czech Lands – I shall concentrate on the territory of what is today the Czech Republic. Research sources and methods The problem of worker migration was thoroughly studied in classic examples such as Hispanic migrants to the US as well as “gastarbeitern” in West Germany. The transnational migration of workers in the Soviet Bloc is apparently less wellcovered. Most attention in Czechoslovakia has been paid to culturally different workers from Cuba and Vietnam. The study closest to the focus of this article was written by Ritta Röhr, who made a detailed description of Polish workers in East Germany. Polish labour migrants were also studied in their home country. It was researched by Edward Marek at the turn of the 1980s. At present, all types of foreign engagement of workers in communist Poland are a topic of interest of Polish historian Dariusz Stola. One of the few attempts at research concerned with my topic in Czechoslovakia was a survey carried out during the mid-1970s (Kristen 1986, 1989). More research was done on the archives of the Texlen National Company in Trutnov (Eastern Bohemia); materials of this company, however, cover only the period up to 1970 (Jirásek 1989, 1994). Both of these studies supply valuable information; however, both are inherent in the political discourse of their time. Although they raise some important points, the overall description of the guest worker programme presents 32

Ondřej Klípa: Polish Women Workers in Czechoslovakia: What made them to come?

clichés of “flourishing international cooperation and friendship”. Intercultural problems as well as the exploitation (concerning the Vietnamese) of guest workers in Czechoslovakia were not, however, omitted by foreign observers of Czech origin in the West. Radio Free Europe programmes were among the most productive (Pehe 1989). These “defamation” broadcasts caused responses from even the Czechoslovak official media. A great deal of my research is based on data collected in Czech archives as well as in Poland (Archive of New Acts in Warsaw; hereinafter AAN) and Germany (Herder-Institute in Marburg). Another research method partly employed is oral history. Since my work concentrates on one particular set of problems, I do not use a methodology of “biographical narration” but rather targeted questions. Oral history methodology was mainly applied to a sample of mainly Polish women workers who married and settled in Czechoslovakia. The selection of this sample does not attempt to represent the sociological characteristics of the focus population – for I did not perform any proper quantitative sociological research – but only to reflect them. This is why I selected narrators from Prague and Central Bohemia (Lysá nad Labem and Mladá Boleslav) as well as from Northern Bohemia (Česká Lípa). The interviews were held in the period from 2002 to 2007. I spoke with 17 people. All of the Polish women were in their 50s or 60s. About half of them came to Czechoslovakia in the early 1970s and the others in the first half of 1980s. Except of former Polish female workers I interviewed also one former Polish male worker, one Czech female ex-colleague and two Czech spouses of the former Polish workers. National minority organization “Klub Polski” in Prague and in Lysá nad Labem helped me with searching for the appropriate interviewees. The former colleague of the Polish workers used to be a personal manager who received the Polish guest workers (company Avia Letňany in Prague). I found her after I asked for such contacts some of the companies where the Poles worked. It is difficult to estimate the proportion of women workers who married in Czechoslovakia from within the entire group. According to my estimates, by the end of the 1970s some 60,000 Polish workers could have entered as employees in Czechoslovakia.2 A few thousand more new workers might have appeared in the 1980s. Most of these were female (see diagram). The archival data (Not1, p. 5) show that about 5,000 mixed marriages of this kind took place during the peak period (1972–1978).3 Mixed marriages were no longer as common in the 2

3

Polish historian Dariusz Stola estimates the number of the same group around 50,000 persons within the whole 1970s (Stola 2010). From 1975 to 1978 about 800–900 Czechoslovak-Polish mixed marriages took place each year. The number of divorces was probably still exceeded by the number of marriages in other periods.

33

ČESKÝ LID 98, 2011, 1

1980s, since most of the women were already working in the border regions (most already having families and commuting back home)4 and there was a new wave, composed of rather older women, who came just for a short period. Hence, the women settled in Czechoslovakia made up at least one tenth (i.e. about 6,000 persons) of the whole group, by my estimates.5 The number was too small to form any kind of immigrant localities. Generalization of the data collected from oral historical research is possible to a certain degree, due to the relative uniformity of the sociological characteristics of the examined group. This is why some of the findings could also be linked to the group of workers who returned home. It is necessary to bear in mind that the period when the narrators actually arrived in Czechoslovakia may seem in retrospect rather modified and stereotyped. Elements of the idealization of one’s own attitudes may have prevailed, or the suppression of motives which would show the narrator in an unflattering light. The narrators could have also suppressed, for instance, the economic motives for coming to Czechoslovakia, which they now perceived under the influence of the stereotype of their environment, which overused and stigmatized this very motive. According to French historian Françoise Mayer, historical “memory […] is neither purely ‘strategic’ or ‘intentional’ nor determined entirely by veritable history” (Mayer 2009: 14). On the other hand, as Mayer puts it, “history varies according to intention to ‘present’ themselves” (Mayer 2009: 39). In my opinion, there is not enough interest in Polish women workers who settled in the CSR to create any kind of “public relations” mechanism of their memory. Demand for guest labour Although guest labour was not a new phenomenon in Czechoslovakia, the postwar situation caused an increased demand for it. Industrial structure was not as damaged as in other Central and Eastern European states. However, the industrial workforce was disrupted by the expulsion and expatriation of ethnic Germans, especially in the border regions. For historical reasons, a vast part of Czechoslovak industry was concentrated in these areas. The need for labour was solved by means of international help, overwhelmingly from the allied socialist states. Polish labour was preferred in a significant way by Czechoslovak companies during the whole period, lasting until the end of the communist regime. Other national groups could not offer the required number of workers (Hungarians 4

5

34

Mixed marriages were typical for non-commuting younger women workers in the internal Czechoslovak regions (Not1, p. 2). Kristen says that one in six Polish workwomen stayed in Czechoslovakia for a longer period (Kristen 1986: 188). However, this does not mean that they got married to Czechoslovak citizens.


and Bulgarians), demanded too high wages (Yugoslavians) or had difficulties overcoming language and cultural differences (Vietnamese and Cubans). Moreover, the Poles were also the nearest group to the dense coal and steel industrial network in the Czechoslovak part of Upper Silesia as well as many textile and glass factories in Northern and Eastern Bohemia. In addition, a huge number of new Polish settlers (originally from Eastern Poland) in the border regions could not find enough jobs.6 Until the number of Polish guest workers was surpassed by the Vietnamese in the early 1980s,7 the former made up the largest group of foreigners from the communist bloc living in close contact with Czech society (unlike the more isolated Russian Soviet Army troops, for example). Demand increased in the 1960s, when the last wave of citizens of German ethnicity emigrated and internal Slovak migration to the Czech lands was exhausted. Since the industrial branches in the above-mentioned border regions were also suitable for women, who made up the vast majority of the available labour force in Poland, most of the Polish workers were sent there. Other reasons leading to the demand for labour were inherent in the socialist economic system, especially economic plans and permanent shortages related to it (see e.g. Kornai 1992; Pittaway 2005: 130). As Katherine Verdery puts it, “Not only did the targets [in economic plans] increase annually but the materials required often did not arrive on time or in the right amounts. So they [the managements] would respond by bargaining their plan: demanding more investments and raw materials than the amounts actually necessary for their targets” (Verdery 1996: 21). One of the resources needed was labour. Verdery states that “[M]anagers hoarded labour, just like any other raw material, because they never knew how many workers they would need […] and since all other managers were doing the same, labour was scarce” (Verdery 1996: 22–23). Since all of the shortages and shortcomings of the factories were secured by the state,8 companies were not forced to modernize machinery or procedures, and thus they continued to require the same excessive number of employees. The need for labour continued growing due to the falling level of work productivity (Kornai 1982: 97), which was supported by the egalitarian (and for efficient employees highly unattractive) system of rewards and extensive social security. The problem of labour shortage occurred especially in the sectors in which hard industrial work was demanded. These sectors were often crucial for 6

7

8

Röhr also mentions the development of comparatively modern state farms in Polish Silesia which could not offer a sufficient amount of vacancies either (Röhr 2001: 213). Compare 9,500 Polish workers to 21,200 Vietnamese workers employed in Czechoslovak companies during 1982. Called by Kornai “soft budget constraints” (Kornai 1992: 140).

35

ČESKÝ LID 98, 2011, 1

the legitimacy of the communist regime (housing and road construction, coal and steel industry) and offered badly needed foreign currency (e.g. fashionable clothes and fabrics for export). At the same time, the principle of full employment failed to create any pressure on the workforce to make people take these jobs (see e.g. Kornai 1992: 223, 226). The labour market in communist countries was thus to some extent segmented. After geographical (from Slovakia) and sector9 transfer en masse at the beginning of the Communist regime, Czechoslovak authorities exploited easily controllable groups (such as students, soldiers and prisoners) and encouraged women (economically and politically) not to stay home. The last disposable group was foreign labour. Czechoslovak-Polish cooperation was enhanced and institutionalized by the inter-departmental agreement in the early 1960s after some years of early crossborder inter-regional cooperation. A specific covenant was agreed for the first time at inter-governmental level in 1972 (for five years).10 However, some companies from certain industrial sectors, such as glass and textiles, became almost dependent on Polish labour.11 Therefore, this form of cooperation was discouraged in the long-term economic plans.12 Additionally, Poland needed its workers for a growing local industrial sector and thus attempted to minimize cooperation or transform it on a more financially convenient legal basis. Although the number of Polish workers dropped significantly, cooperation was repeatedly prolonged until the end of the communist regime. A considerable incentive for Poles to come was also provided by the Polish economic and political crisis in the early 1980s. Main types of Polish guest workers The group of workers contracted by Czechoslovak companies on the same conditions as local workers also included male workers, although on a much smaller scale (see diagram), chiefly in the building, mine and steel industries (mostly in the Silesian region) and also in forestry. 9

10

11

12

36

Especially „Action 77 thousand“ at the beginning of 1950s which transferred many intellectual employees (mostly politically “troublesome”) to working-class jobs. Agreement between the Governments of the CSR and Poland on cooperation in the field of employment of Polish workers in Czechoslovak companies. The share of Polish workers employed in Czechoslovak companies in industrial sectors in 1974 was as follows: 10.43% in the cotton industry, 7.44% in the flax industry and 5.39% in the glass industry. Source: National Archive of the Czech Republic, Czechoslovak Federal Ministry for Social Affairs. Company managements - aimed at the fulfilment of short-term plans - carried on with this practice until the end of the communist regime, however. They sometimes did so even without the assistance of the central state bodies.


A far greater group of male workers, however, was constituted by the employees of Polish companies. These workers were most frequently sent as a “services export” to Czechoslovak companies, of which, nonetheless, they did not become employees, or as self-contained work units responsible for large and important construction commissions built “wholesale”. The exporting of the workforce was usually mediated by foreign trade companies such as Polservice (case one) and Budimex (case two). The legal conditions, including the principles for payment, were set by the COMECON trade agreement.13 The reward for guest labour based on this agreement was transferred to Poland as a whole, as part of the separate item of foreign trade, in rather high amounts. It was only afterwards that Poland would pay its individual workers, according to rules of their own making. This type of cooperation generated not only large profits for the Polish state, but also for the workers themselves. Thus there was great interest in this form of work abroad,14 so the representatives of Poland could afford to be very selective (also from a political point of view). Highly motivated workers (mostly men) would then show unobjectionable discipline and work productivity up to 30 % higher than that for similar jobs at home. From the point of view of work performance, they were the darlings of Czechoslovak politicians, who would publicly praise and reward them (in the media; see Peterová 1984). Despite the fact that some Czechoslovak administrative bodies strove to downsize this form of extremely expensive cooperation in the labour force, it continued and even grew dramatically in the late 1980s.15 Workers engaged on business contracts caused no fear of social upheaval, as they were not employed by Czechoslovak companies, and thus came into little contact with local workers (in the case of construction work this contact was virtually zero). The most stable group among the Polish women guest workers was made up of workers commuting on a daily or weekly basis from the Polish border regions to Czechoslovak ones using small border traffic routes (enabled in 1959). These women usually had their own families on the Polish side. Their work experience often exceeded ten years. Thus, their average age was already markedly higher than those of the others in the 1970s. The qualification level of the members of this group rose in accordance with their length of service. This positively influenced their income and consequently their motivation for working in the 13

14

15

General agreements for assemblage and rendition of other technical services related to mutual supply of machinery and equipment among the organizations of international trade of the member states of the COMECON (1962). E. Marek cites a saying popular at the time: “Załapać sie na eksport – to wygrać los!” [to work abroad is to win the lottery] (Marek 1991: 51). Around 30,000 in 1989 (Marek 1991: 39).

37

ČESKÝ LID 98, 2011, 1

CSR. The work productivity of these workers was respectable. They often established the core crews of factories (averaging around 50 per cent in some). The number of commuting workers dropped from around 10,000 (in 1970, probably the peak)16 to some 5,600 in the mid-1970s. After this time, the numbers of workers employed in border regions – i.e. mostly commuting17 – varied but remained at around 5,000 until the end of the communist era.18 The non-commuting group of workwomen grew from the early 1970s onwards thanks to the employment of Poles allowed just beyond the Czechoslovak border regions (from 1970 onwards). They often worked for distant inland companies19 and/or came from remote Polish regions. This group, separated from their homes and families, was naturally not particularly stable. As a low-qualified labour force (with no need to study or gain work experience), their approximate age was quite low, and remained so due to the high rate of job turnover. The increase in the number of Polish guest workers after 1972 was obviously brought about mostly by this group, for both the number of inland companies employing such workers and the number of women workers arriving from far-removed Polish regions grew. The group working outside the border regions – probably including most of the non-commuting workers – was greatly reduced after 1978 when they began to be termed “extraordinary cases”. Permits in such cases were given only for those positions in which the workers would increase their qualifications. Guest labour in Czechoslovakia within international context Although guest labour took place in the West to an incomparably larger degree, international collaboration such as that between Czechoslovakia and Poland was far from isolated within the Socialist camp. Guest labour from the socialist countries was also extensively used by the GDR and the Soviet Union. The GDR employed workers from Poland and Hungary and the USSR chiefly workers from Bulgaria (circa 15,000 individuals). It was the leading country in terms of the share of foreign workers (around 1 per cent) in the labour force within the COMECON countries (Bade 2004: 319–320). The employment of Polish workers by the GDR 16 17

18

19

38

More than half of these were commuting weekly, the rest daily. At the end of 1978, for instance, all of the workers employed in the border regions were commuting (3,000 daily, 1,200 weekly) (Not1, p. 1). At the turn of the decade this group made up almost the entirety of Polish guest labour in Czechoslovakia. From 1982 to 1984, the number of other Polish workers rose rapidly (reaching almost the same numbers as commuting workers). However, from the mid-1980s onwards the number of workers outside the border regions decreased to around 1,000. Internal companies were of broader industrial sector variability; for instance, forestry, wood processing, metal-working and food processing.


bore many similarities to the situation in Czechoslovakia (Röhr 2001), which in fact placed both countries in somewhat of a state of competition.20 On the other hand, Poland was traditionally a country of labour-related emigration. During the Communist era of state control, however, “nationalized” work migration became an important economic factor in the planned economy. For instance, the controlled export of work capacities to the West in the area of construction was one of the key sources of available hard currency (Marek 1991: 50). The destination for the largest number of Polish workers within state-organized employment was undoubtedly Czechoslovakia. To provide a basic idea of this situation, the number of Polish citizens officially recognized by the Polish state in 1989 (not counting the hundreds of thousands of uncontrolled individual workers)21 employed abroad (based on all kinds of agreements) totalled as follows: 43,600 in Czechoslovakia, 37,702 in the GDR, 25,880 in the USSR, 11,073 in Mongolia and 9,585 in West Germany. Groups of officially employed Polish citizens were active at that time in dozens of other countries (Marek 1991: 56).22 Guest labour in the Eastern Bloc differed from that in the West in many respects. Above all, this was “guest labour” in the most literal sense since, after the contractual period elapsed, the workers had to return home.23 Institutional barriers made it difficult for foreign workers to actually settle in the host country.24 Given the ideological interpretation of guest labour in Communist Czechoslovakia, the terms officially used to refer to it were, for example, “temporary labour aid” and “cooperation” (in the area of the workforce). In contrast to the variation in the West, they continued to emphasize the “wise” central planning and “altruistic” (educational, training etc.) intent. 20

21

22

23

24

An inter-departmental agreement about the employment of Polish workers was signed with Czechoslovakia in 1964, and with the GDR in 1966; inter-governmental agreements intensifying this cooperation were signed with the GDR in 1971, and in 1972 with Czechoslovakia. The employment of the Polish workers in the GDR, however, never reached such an extent as in Czechoslovakia. For the sake of comparison, in 1972, roughly 8,000 Poles workers were employed in the GDR (together with circa 20,000 foreign workers from other countries). Dariusz Stola estimates that only in 1980 the number of illegal (mainly short-term) Polish workers abroad (mainly in the West) was 100,000–150,000 (Stola 2010). In 1980, the number of Poles working legally (recognized or organized by the state) abroad totalled about 100,000 (Stola 2010). It is worth noting, however, that foreign labour in the West was originally “guest” labour up until the first oil crisis in 1973, after which the workers had to choose between either settling or going and never coming back (Bade 2004: 301). The CSR as well as the GDR, for instance, accepted only single foreign workers, not families. If Polish workwomen became pregnant during their employment in the GDR, they had to abort or return home (Bade 2004: 319–320; see also Röhr 2001).

39

ČESKÝ LID 98, 2011, 1

If compared to the labour migration to Western Europe, we can define the Polish women workers in the CSR as temporary migrants but only with respect to the non-commuting ones in inland factories. Both in the West and in the studied case we can find mechanisms of a segmented labour market. Contracts with the Poles as well as other nationalities took place (chiefly under pressure from the exporting country) within micro-programmes, the aim of which was to merely make up for specific and temporary gaps in the work market. At the same time in the West, up until the mid-1970s, macro-programmes were common – i.e., the whole sectors economy was opened up to a foreign workforce (Bade 2004). Among the main similarities are phenomena labelled by Philip Martin as distortion and dependence (Martin 2005: 12). Both in the West and in Czechoslovakia (apparently to a far greater extent), companies relying on foreign labour either established or continued operating uneconomical projects which would probably not have been possible without foreign labour (distortion). Hence, the demand for a labour force was further enhanced by the guest worker programme itself. In Western Europe, according to Klaus J. Bade, the foreign labour force was directed towards the sectors where structural improvement and modernization would be too expensive and fatal for factories (Bade 2004: 298). Similarly, in both contexts, some industries became almost dependent on the foreign workforce (dependence). Perception of the Polish guest labour by the Czechs The distrust and suspicion of the communist ruling class towards foreign influence in general affected the nation as well. The lack of information about foreign countries, caused, for instance, by restricted travelling and the receiving of foreign media broadcasts, was combined with implicit but strong nationalism. As CzechBritish sociologist Ladislav Holý states, nationalism was intensively developed during the communist period in Czechoslovakia. Thinking in nationalist terms was further developed by the “economy of shortage”. Foreign influence (“Russian” in the case of Czechoslovak society) was thus easily found guilty of the economic shortcomings and underdevelopment of the country (Holý 2001: 15). As far as attitudes towards the Poles are concerned, one finds a lot of evidence about such “popular” theories. They are mostly linked to the economic and political crisis in Poland at the beginning of 1980s.25 At the same time, many Czechoslovak citizens (predominantly in the border regions) faced an increasing 25

40

The Poles were often accused of exhausting the Czechoslovak economy through financial loans and material humanitarian aid granted by CSR authorities within the framework of the “international friendship” of the Communist Bloc (Sever).


number of Polish smugglers, traffickers and money exchangers, often coming as part of the official sight-seeing tours. This enhanced the stereotype of the poor Polish economy26 among Czechs that drew back to at least the end of the 19th century, when many impoverished Galician peasants migrated to the industrial (mainly coal and steel) regions in Upper Silesia. This stereotype was also supported from the Polish side. Thanks to the long tradition of the Czech machine industry, Czechoslovakia had quite a good reputation, especially in those rural and industrial environments from which the Polish women workers primarily came. A respondent from Česká Lípa, for instance, explained that her father in the village was proud of his threshing machine precisely because it was made in Czechoslovakia. According to the usual stereotypical schema in which the rich cause positive feelings and the poor negative ones (Cała 1996: 201–202), the attitude of the Czechs towards the Poles was thus rather negatively influenced. The Czech environment of the Polish guest workers was even shorter of sufficient information, because the general policy was not to draw too much attention to this kind of cooperation. As the earlier-cited Barbara Durka has suggested, it was agreed that the accumulated social capital of Polish guest workers be used for the benefit and cooperation of both countries; that is, the personal experience of the Poles and their knowledge of the language, culture and economy of Czechoslovakia (Durka 1986: 51). I fear, however, that this fine idea was a radical departure from the official views of the governments of both Poland and Czechoslovakia at the time. Not only the governments did not use the “accumulated social capital” of the workers but they even attempted to control and limit their contact with the locals. In spite of the pragmatic political declarations of the contractual parties, it was still impossible to conceal the bitter aftertaste of this open admission of unexpected discrepancies (the alignment of demand and supply of the labour force) in the planned economy. The government, which exported a workforce, on the other hand, was admitting failure in keeping to the principle of full employment. The inability to guarantee the much glorified “right to work”, i.e., to provide a living for the population of the country, was at the same time an extremely sensitive issue for communist regimes, oriented towards gross growth of the standards of living and disdainful of the unemployment characteristic of capitalist economies. The main reason for the control was an effort to regulate channels of information and put forth a constant stream of systematic propaganda. If we compare 26

It was also reflected by the Polish authorities, which complained about the widespread opinion in Czechoslovakia that Polish workers were “poor and unemployed” (who had no other chance than to come to the CSR) (see Info2).

41

ČESKÝ LID 98, 2011, 1

the studied case with tourism, which brought about unofficial contact in an even broader sense, guest labour produced this feature in a much deeper (work, housing, eating, entertainment, relationships, etc.) and longer-lasting way. Thus, supervision did not entail only observing the workers themselves and their contacts with the local population, but also control of information regarding the entire phenomenon of guest labour.27 Any contact of the citizens (not the high-ranking state and party leadership) of the communist countries with foreign individuals (as well as from “allied” countries) was perceived as suspicious, since personal experience could have been a dangerous competitor to propaganda. Yet, at the end of 1960s, accusation of “cosmopolitism” caused a serious threat (leading to dismissal from work, forced emigration etc.) in Poland. Therefore, most unofficial contacts were considered to be a sort of adverse side effect of the guest worker programme. Although the foreign labour was considered as stabilising (though destructive in the long term) from an economical point of view, it was “destabilizing” from a political one. The regulations of both the Polish and Czechoslovak authorities reacted gradually to the unofficial forms of contact. Well into the mid-1960s, measures characteristic of the previous Stalinist period were still in force, that is, measures restricting the movement of guest workers to limited zones. After the invasion of Czechoslovakia by the Warsaw pact in 1968 and the change of party leaders, media reports about Polish women workers were sharply reduced.28 Throughout the entire period of collaboration, but in proportion to the degree of perceived danger to the regime, the communist authorities of the two countries (each with varying intensity depending on the current circumstances) attempted to infiltrate the community of Polish workers and used the apparatus of the secret police to spy on them (most markedly in the course of the so-called Akce Sever in the early 1980s during the Solidarność crisis in Poland). Moreover, the Polish authorities were motivated in their restrictions of interethnic contact by the emigration of their workers due to mixed marriages. As Czech scientist Radka Dudová states, the socialist regime tried to control and 27

28

42

According to Sokolovsky, employment of foreign workers within the COMECON states was hampered by the presumption that it would have a negative political impact on these workers (Sokolovsky 1980). The last newspaper article about them – describing inter-ethnic relations as well as the shortcomings of the cooperation – was written a few days before the invasion (Hříšný 1968). The Polish authorities tried to reduce publicity in the media. In 1974 they asked for the shooting of a Czech documentary film about the Polish workwomen to be stopped. Among the reasons, as in the case of the GDR, was probably an attempt not to initiate a critical discussion about it in public (Röhr 2001).


strengthen both production and reproduction (Dudová 2009). The emigration of young women was therefore perceived not only as a loss of an economic resource but also as a threat to the future of the nation. Thus, while some western market economies at the time tried to motivate foreign guest workers to return to their countries of origin, the efforts of the sending socialist states were aimed at bringing their citizens back home. The most important step towards limiting contact between the two ethnic groups was taken in 1972. From then onwards, the Polish workwomen were allowed to work only (with a few exceptions) in groups of no fewer than 50 persons per factory. At almost the same time, a new department was established at the Polish embassy in Prague to control both the behaviour of the Polish workwomen and the appropriate level of conditions offered to them by Czech factories. The Polish authorities also tried to control the workwomen through politically trained “group leaders” from Poland (or even male workers from construction sites, often located nearby) or Czech colleagues (Jirásek 1994: 143). Another important fact is that the group of Polish workers entered Czech society mainly in those regions without any previous inter-ethnic Czech-Polish experience (unlike that of Teschen Silesia) because the Czechoslovak-Polish border itself was newly established after World War Two. The Poles lacked any previous contact with Czechs or social networks among them. In any case, the Polish women often came from very distant territories or as “new Silesians” with family roots in the East. The Czechs – also recently settled in the border regions after replacing the displaced German population – did not know a lot about the Poles either. Since the local inhabitants were not helped by the authorities and media to receive better information about newcomers, they had to make up their own theories to explain the motivations and behaviour of the Polish women workers.29 The Polish women workers were, in popular opinion, some sort of “immodest” women30 who made every effort to get married and stay in a “richer” country.31 As Kristen put it, rumours emerged about the Polish “tactic” of becoming 29

30

31

The occurrence of Polish guest labour in Czechoslovakia was somewhat overshadowed by the later (from the late 1970s onwards) arrival of Vietnamese and Cuban workers. These “exotic” nationals provoked higher interest in Czech society and challenged many prejudices and thus caused adaptability problems. Consequently, media, public, political and academic circles paid closer attention to these latter groups (see e.g. Kristen 1989: 190; Pehe 1989). Hříšný 1968: 13. Kristen also reports that the stereotype even spread back to Poland, so the women who returned home were at first under deep suspicion (Kristen 1986: 194). For instance, Kristen wrote about the “known hunger to marry in Czechoslovakia…” (Kristen 1986: 194).

43

ČESKÝ LID 98, 2011, 1

pregnant as soon as possible, in order to force marriage.32 These views were further strengthened by some examples of unfortunate mixed couples (Kristen 1986: 193–194). For example, Poles coming to Lysá nad Labem in the early 1980s met with statements by the locals such as “The Polish women are coming, there will be divorces again”. It might be explained, according to the popular “theory” mentioned above, that Polish women in the CSR demonstrated misbehaviour in order to become more easily involved in relationships leading to marriage (Not1, p. 5). Motivations of the Polish workers to come in Czechoslovakia I suppose, however, that purely economic motives, i.e. increased income, were very loose and not much of an important conception in the Polish women’s minds. By the mid-1970s, workers in Poland could achieve roughly the same level of wages as in Czechoslovakia (in jobs offered to Polish workers). Furthermore, local population (Kristen 1986, 1989; Not1, p. 6) as well as the management of the companies frequently remarked on a high rate of breaches of discipline (especially alcohol consumption and partying until the late hours), low work productivity, withdrawal from work (Jirásek 1989: 179, 185) and false sick leave (Zpr1, p. 2; Not1, p. 5–6)33. These problems often led to dismissal from work and thus the loss of permission to stay in the CSR.34 The consequences of this behaviour were well known to the Poles, so they must have been aware of what they were doing. In other words, they dared to engage in such risky activities because they planned neither to stay as long as possible nor to build deeper social networks. 32

33

34

44

Nevertheless, he argues that it is not based on truth because mixed couples usually got married after quite a long partnership. Divorces of Czech-Polish mixed couples were common only until the mid-1960s. He also quotes official data which states that the unwanted pregnancies of Polish women workers were usually solved by abortion (Kristen 1989: 193). In addition, abortion policy in the communist CSR was very liberal (Dudová 2009). Within the first half of 1983, for instance, the sum of days of sick leave absence as well as both the justified and unjustified absence of Polish workers in Czechoslovak factories made up the equivalent of 1,543 completely non-working but paid persons. Czechoslovak compensation payments for these “dead workers” paid directly to Polish budgets alone totalled 2,300,000 Czechoslovak Crowns (Zpr1, p. 2). 115 Polish workers were dismissed between 1977–1978 due to breaches of discipline, illicit trade and alcoholism (Not1, p. 3). However, some managements evidently tolerated the misconduct of the foreign workers because Polish authorities were often not able (or willing) to replace a fired worker in time for a new one, according to official agreements (Hříšný 1968). As Verdery puts it, “[a]n important result of labour’s scarcity was that managers of firms had relatively little leverage over their workers. That is, structurally speaking, workers under socialism had a somewhat more powerful position relative to management than do workers in capitalism.” (Verdery 1996: 23)


Emancipation from rural society and family control as well as a desire for scarce consumer products might have been the chief alternative motivations for coming to Czechoslovakia. Higher income would be seen as important only inasmuch as it was possible to spend it in Czechoslovakia. Broader choice and better quality of the products in the CSR attracted many of the women (see e.g. Info1, p. 3).35 Many consumer goods were in short supply in Poland and, as a result, the women took these back home with them. These were, for instance, items for babies (prams, clothes), kitchen suits and certain alcohol and food products. The possibility of buying scarce goods in Czechoslovakia was crucial, especially in the 1980s. A respondent from Lysá nad Labem in this period stated that her main motivation for coming was to escape from the long queues in Poland.36 Increased spending in Czechoslovakia became a strong pattern characterizing Polish women workers in Czechoslovakia in this period. One respondent stated that they tried to acquire so many clothes that they almost ran out of money for food. We find the same features as those described by Jonathan R. Zatlin regarding a case in the GDR, where one of the effects of the weakening of the role of the official currency was the increased role of selected products which even became an object of fetishism and a substitute for money (Zatlin 2007: 12). This desire (especially for fashionable goods) was undoubtedly satisfied faster than the standard employment agreement (2–3 years), which was demonstrated by an extremely high job turnover. Many of the girls came from very traditional rural areas, where their life prospects were to a great extent already pre-destined. Not only their standard of living but also their type of profession (probably also their concrete place of employment), their area of living, their circle of potential partners and other social issues were already outlined for them. Thus, the Polish women workers often wished to leave this milieu and enjoy a “freer” way of life. A respondent from Prague – married to and then divorced from a Czech man – summarizes several motives for coming to Czechoslovakia: “Chiefly, as far as I know, I would say the main motive was adventure; to go somewhere, get to know something, maybe even stay. (…) [To stay here] … I did not plan it at all. I had a contract for just two years and I even did not prolong it, so it came 35

36

One may also assume that the Polish authorities had taken this motivation into account and considered it as one of the ways of solving the problem of the shortcomings of the Polish consumption market (Röhr 2001). Darisz Stola adds that motivations for guest work in Czechoslovakia in the early 1980s also increased also due to the fact that goods obtained in Czechoslovakia could have been sold in Poland at a high profit (Stola 2010).

45

ČESKÝ LID 98, 2011, 1

all of a sudden, the wedding was arranged hurriedly, but I did not plan this at all…” In 1968, another woman responded to a Czech journalist as to whether she intended to stay longer: “I don´t know. Maybe yes maybe not. I will wait to see how it is going to turn out but I like it here so far. I have friends here. Why did I come? One can hardly find a job at home (note: she had arrived in 1963). After all, why not see the world a little bit?” (Hříšný 1968: 12) Thus, it could have been regarded as a kind of entertainment before returning to Poland or a journey with a loophole in order to escape from Poland. Marriage would actually have been contrary to the above-mentioned motivation. The wish to enjoy life without tough social controls and plan a lifestyle based on one’s own needs does not often fit well into family life. One should also be aware that the employment of Polish workers in Czechoslovakia took place roughly at the same time as the progressive urbanization in Poland. One may identify similar motives for moving in the case of Polish workers in Czechoslovakia as in that of Poles moving from villages to towns within Poland, for example lack of entertainment or low public opinion of villagers and agricultural work (Makarczyk 1964: 95–97, 101). According to Wacław Makarczyk, even such factors as the type of occupation of the migrants in their villages of origin, their material conditions, the attitude of their parents towards migration and “family patterns” concerning migrant strategies might also have played an important role (Makarczyk 1964: 109, 111, 115). Although the motivations for working in the CSR were rather complex (made up of at least two of the elements noted above), the group of Polish women workers probably also included those who were driven to marriage by predominantly “classical” economic pressures. Kristen writes about a group of young Polish women who came from poor villages in Eastern and South-Eastern Poland. They often came from numerous and impoverished rural families and were highly motivated to get out of their family homes. These women workers were mostly able to stay in Czechoslovakia for a longer period of time (Kristen 1986:188). It was especially the Polish workers in the Czechoslovak non-border regions who had few possibilities of prolonging their stay if they so wished. Increased stereotypes as a consequence of Polish workers’ vulnerability It is necessary to mention specific characteristics of this group which enhanced this stereotypical view. Generally speaking, the Polish women workers were foreign nationals (from a country which was perceived as less economically developed), young and female (and immature in many respects). Firstly, “moral delinquency” might therefore have been an ordinary symptom of the age group 46


(in the case of the non-commuting workers).37 Secondly, the Polish women – taken out of their protective society – were extremely vulnerable and constituted a suitable target for stereotypes. As foreigners without their own social networks, they interfered with a “public space” which was, in communist societies, highly politicised and depersonalised and, hence, unfriendly (Holý 2001: 24, 27). As Holý states, particularly in the non-intellectual professions (where the foreign workers were employed), the spheres of “friends” and “colleagues” were quite separate. Different ethical standards were applied to them. Any breakaway from norms was also condemned (Holý 2001: 24, 26, 27). The workwomen were also perceived according to gender stereotypes. The general treatment of women in communist societies bears some “patriarchal” features. The social “emancipation” of women in communist states led to the same duties for women as for men. One family could not live on a single salary, so the women had to go to work. On the other hand, their rights were not equal (less pay, less leisure time because of household duties, etc.) (Holý 2001: 153). Thus, women were perceived as both politically38 and economically inferior. According to Mark Pittaway, who studied social relations in industry in communist Hungary, especially in the textile industry (where a lot of the Polish workwomen were employed), workers were in the weakest bargaining position. This was due to the relatively high mechanisation of the factories (workers played a lesser role) and the gender of the labour force. Women workers could have been easily discriminated against by the management (Pittaway 2005: 129, 131). When it comes to their criticized behaviour, it could have been the result of other factors (Czech boyfriends, the staff of factories, etc.) but presented as the women’s own fault. Hence, the criticised behaviour (accumulated thanks to social characteristics) of the women was probably exaggerated due to the approach of the Czechs to them as foreigners and women at the same time. As one of the women described in an interview from 1968: “(Here in Czechoslovakia) we just don’t have much freedom. On weekdays we have to be home before nine p.m. in the dormitory. But we are grown-up people, so we know what we can and what we can’t do. And we also have a feeling – and not only 37

38

As the “moral delinquencies” are often reported in the context of youth and high job turnover, one may suppose that this was in regard mainly to non-commuting workers over all three decades (and probably some of the commuting ones at the beginning of such cooperation in the 1960s). Productivity increased when the cooperation was limited almost entirely to commuting workers at the end of the 1970s (Not1, p. 3). According to Eva Fodor, due to reproduction duties, which were not disputed by the communist authorities, women could never be considered to be as reliable and dedicated to the idea of communism as men (Fodor 2002: 241).

47

ČESKÝ LID 98, 2011, 1

a feeling – that some of the overseers judge us in a different way from the Czechs. When one of the girls comes back late, if she is a Pole, she will be told off and called a bitch (…) and the others are also judged in the same way.” (Hříšný 1968: 13) Transitional costs of the work in Czechoslovakia Those who returned home most likely did not come back simply because they were not able to find a husband. Many of them probably changed their minds during the time of their employment because of certain “transitional costs”. The Polish women workers had to face several small but sensitive problems. Apart from their broken social networks in Poland, the Polish workers were also limited in very specific spheres such as the different food and the reduction of religious life. To conclude with another quotation from the interview with Polish guest women workers in 1968: “I wonder that Basia could marry here. She must be homesick. One cannot stand it here for long. People will always look at you as ‘the Pole’, but their homes are nice. I won’t have such at our place in my home village…” (Hříšný 1968: 13) Conclusions In this study I have shown why Czechoslovakia needed foreign labour and why the communist regime even increased the demand. On the other hand, both countries tried to control and even limit the workforce. The research shows that the received notions from the Czech society of the immoral behaviour of the Polish women, perceived as hunting for husbands in Czechoslovakia in order to stay in an economically better developed country, while possibly based on reality in some cases, still do not evince a relationship between cause and effect such as stereotypes may imply. Although I would have preferred to have obtained more oral history data (particularly from the former Polish workwomen who returned to Poland), I analyzed enough to state that other reasons for taking a job in the CSR played an important role. It was most probably a wish to escape from social control at home as well as to obtain scarce commodities. Besides this particular opinion, Polish workwomen had to face attitudes influenced by a stereotypical view of their country of origin (and of foreigners in general) and their gender. The research may also complement other studies carried out on Polish guest workers in other socialist countries. To my knowledge, it is comparable to that of the case of Polish workers in the GDR (Röhr 2001). The situation of foreign workers from Poland in Hungary, which was studied by Eva Kovács, displays

48


a somewhat different data. Although the conditions of Polish workers in Hungary were roughly similar to these of male Polish workers based on business contracts in Czechoslovakia, there was still, for instance, a strong influence of language differences and a bigger distance from the mother country (Kovács 2008). January 2011

References: Bade, Klaus J.: 2004 – Evropa v pohybu. Evropské migrace dvou staletí. Praha: Nakladatelství LN. Cała, Alina: 1996 – Autostereotyp i stereotypy narodowe. In: Krzemiński, I. i kol.: Czy są Polacy antisemitami? Warszawa: Oficyna Naukowa. Dudová, Radka: 2009 – Interrupce v socialistickém Československu z foucoltovské perspektivy. In: Gender, rovné příležitosti, výzkum 10, č. 1. Available at: http://www.genderonline.cz/view. php?cisloclanku=2009091303 (15. 1. 2009). Durka, Barbara: 1986 – Sąsiedzka współpraca PRL – CSRS. Warszawa: Krajowa agencja wydawnicza. Fodor, Eva: 2002 – Smiling women and fighting men: the gender of the communist subject in state socialist Hungary. Gender and Society, Vol. 16, No. 2: 240–263. Holý, Ladislav: 2001 – Malý český člověk a skvělý český národ. Praha: Slon. Jirásek, Zdeněk: 1989 – Polští pracovníci v textilkách severovýchodních Čech po druhé světové válce. In: Etnické procesy v ČSSR. Polské etnikum. Ostrava: Krajské kulturní středisko Ostrava: 174–187 Jirásek, Zdeněk: 1994 – Polští pracovníci v textilním průmyslu Trutnovska a Náchodska po druhé světové válce. In: Pohledy do minulosti. Sborník příspěvků k šedesátinám doc. PhDr. Vladimíra Lesáka. Dissertationes historicae vol. 2, Hradec Králové: 139–148. Kornai, János: 1982 – Growth, Shortage and Efficiency. A Macrodynamic Model of the Socialist Economy. Berkeley. Kornai, János: 1992 – The socialist system: the political economy of communism. Princeton – New Jersey: Princeton University Press. Kovács, Éva: 2008 – „A beékelést kiküszöbölték.” Lengyel munkások Beremenden (1979–1981). REGIO. Kisebbség, Politika, Társadalom. 19. évfolyam, 2008. 3. szám: 73–109. Kristen, Vladimír: 1986 – K současné etnické situaci polských pracujících v ČSR (na základě sondáže v okresu Jablonec nad Nisou). In: Etnické procesy IV. Etnické procesy v pohraničí českých zemí po r. 1945 (společnost a kultura). Sborník referátů přednesených na konferenci s mezinárodní účastí konané ve dnech 5.–8. listopadu 1984 v Sobotíně, okr. Šumperk, část 3, Praha: ČSAV ÚEF: 181–200. Kristen, Vladimír: 1989 – Ke studiu polských zahraničních pracujících v ČSSR po druhé světové válce. In: Etnické procesy v ČSSR. Polské etnikum. Ostrava: Krajské kulturní středisko Ostrava: 188–197.

49

ČESKÝ LID 98, 2011, 1

Makarczyk, Wacław: 1964 – Czynniki stabilizacji w zawodzie rolnika i motywy migracji do miast. Wrocław – Warszawa – Kraków: PAN. Martin, Philip: 2005 – Managing Labour Migration: Professionals, Guest Workers and Recruiters. New York: UN/POP/MIG/2005/01. Marek, Edward: 1991 – Zatrudnienie pracowników polskich za granicą. Warszawa: Instytut pracy i spraw socjalnych. Mayer, Francoise: 2009 – Češi a jejich komunismus. Paměť a politická identita. Praha: Argo. Pittaway, Mark: 2005 – Workers, Management and the State in Socialist Hungary. Shaping and ReShaping the Socialist Factory Regime in Újpest and Tatabánya, 1950–1956. In: Brenner, Ch. – Heumos P. (eds.): Socialgeschichtliche Kommunismusforschung. Tschechoslowakei, Polen, Ungarn und DDR 1948–1968. München: R. Oldenburg Verlag: 105–132. Röhr, Rita: 2001 – Hoffnung – Hilfe – Heuchelei. Geschichte des Einsatzes polnischer Arbeitskräfte in Betrieben des GDR-Grenzbezirks Frankfurt/Oder 1966–1991. Berlin: Berliner Debatte Wissenschaftsverlag. Sokolovsky, Peter: 1980 – Der Arbeitsmarkt in der Tschechoslowakei. Dissertation. Frankfurt/M, J. W. Goethe Universität. Stola, Dariusz: 2010 – Kraj bez wyjścia? Migracje zagraniczne z Polski 1949–1989. Warszawa: IPN. Verdery, Katherine: 1996 – What Was Socialism and What Comes Next? Princeton – New Jersey: Princeton University Press. Zatlin, Jonathan: 2007 – Money and Political Culture in East Germany. Cambridge: Cambridge University Press. List of Quoted Archival Sources (with Abbreviations): Hříšný, Pavel: 1968 – Dívky z druhé strany hranice. Pochodeň č. 191, 10 – 11 August 1968: 12–13. Info1: Archiwum Akt Nowych, zespół KC PZPR/Wydział Zagraniczny, Inventory No. LXXVI/6, Informacja w sprawie zatrudnienia pracowników polskich w przedsiebiorstwach CSRS i NRD (1974). Info2: Archiwum Akt Nowych, zespół KC PZPR/Wydział Zagraniczny, Inventory No. LXXVI/6, Informacja w sprawie sytuacji pracowników polskich zatrudnionych w CSRS i NRD (1966). Not1: Archiwum Akt Nowych, zespół KC PZPR/Wydział Zagraniczny, Inventory No. 888 (837/12) (Ambasada PLR w Pradze, Wydzial Zatrudnienia), Notatka w sprawie zatrudnienia polskich pracowników w CSRS (1979). Pehe, Jiří: 1989 – Foreign Workers in Czechoslovakia. Radio Free Europe/ Radio Liberty, 26 January 1989, Czechoslovak SR/2: 29–34. Herder-Institut Marburg, Pressearchiv, Inventory No T6083, T43. Peterová, Zuzana: 1984 – Bylo na ně spolehnutí. Zemědělské noviny, No 169, 19 July 1984. Herder-Institut Marburg, Pressearchiv, Inventory No T43, T6083. Zpr1: Czech National Archive, Materials for session of the CSSR government presidium, File 201/91/6, March 1984, Zpráva k návrhu MPMSV PLR na změnu Ujednání mezi FMPSV ČSSR a MPMSV PLR o zaměstnávání polských pracovníků v čs. organizacích v pohraničních oblastech a v jiných výjimečných případech ze dne 16. 5. 1978 (1984).

50


Polish Workers Employed in Czechoslovak Companies: by gender

Source: National Archive of the Czech Republic, Czechoslovak Federal Ministry for Social Affairs. Diagram is reconstructed from different archival materials.

Polské dělnice v Československu. Co je sem přivedlo? Poválečné Československo potřebovalo zahraniční pracovníky z demografických důvodů, přičemž neefektivní systém plánované ekonomiky a záruky plné zaměstnanosti tuto potřebu ještě prohloubily. Během celého období komunistické vlády byla většinou československých podniků výrazně preferována polská pracovní síla. Převážná většina polských hostujících pracovníků byly ženy – nekvalifikované dělnice. Některé továrny v určitých odvětvích (zejm. sklářském a textilním) se na nich staly téměř závislé. Vlády a centrální plánovací orgány obou zemí se přitom snažily – často navzdory vedení podniků – z ekonomických i politických důvodů zahraniční pracovní sílu kontrolovat a její velikost omezovat. V období působení většího počtu polských dělnic v ČSSR (od poloviny 60. do konce 80. let) se v české společnosti rozšířily zvěsti o jejich nemorálním chování, které bylo mnohdy interpretováno jako snaha získat českého manžela (zejm. vynucení sňatku otěhotněním). To mělo dokazovat údajnou hlavní motivaci příchodu polských dělnic za prací do ČSSR, tedy emigrovat do ekonomicky lépe postavené země. Tento stereotyp je do určité míry odůvodněný, ale nelze z něj dokazovat kauzalitu mezi jeho jednotlivými částmi. Navíc je pravděpodobné, že některé negativní zkušenosti s polskými dělnicemi byly zveličovány stereotypním pohledem na jejich zemi původu (a na cizince jako takové) a genderovými stereotypy. Důležitou roli v rozhodování pro výjezd za prací do ČSSR hrály jiné motivace než záměr v hostitelské zemi zůstat. Především šlo o touhu mladých žen uniknout z domácího (obvykle venkovského) prostředí sociální kontroly a příležitost k získání zboží, jež bylo v Polsku nedostatkové. 51

ČESKÝ LID 98, 2011, 1

Contact: Mgr. Ondřej Klípa, Úřad vlády ČR, sekretariát Rady vlády pro národnostní menšiny, nábřeží Edvarda Beneše 4, 118 01 Praha 1, e-mail: [email protected].

Od Popelce do Provody Etnologický dokumentární film Nositelé tradic Námět: Luboš Kafka Odborná spolupráce: PhDr. Věra Thořová, CSc. Kamera: Tomáš Petráň, Milan Tomsa, Pavel Kolaja, Adam Oĺha Střih: Tomáš Petráň Scénář a režie: Luboš Kafka, Tomáš Petráň Hudba: Jan Mikušek, Jiří Hodina Zvuková postprodukce: Daniel Němec Komentář L. Kafky četli: Terezie Němcová a Zdeněk Skalický Tématem celovečerního etnologického dokumentárního filmu L. Kafky a T. Petráně Od Popelce do Provody je postní období a Velikonoce. (Popelec v názvu symbolizuje Popeleční středu, kterou začíná půst; výraz Provoda, označující druhou velikonoční neděli, tzv. neděli Provodní, pochází z jedné z nejčastějších koled o velikonočním pondělí.) Natáčení se uskutečnilo ve více než čtyřiceti lokalitách na celém území České republiky v letech 2008−2010. Dokument názorně přibližuje mnohovrstevnatý a nesmírně zajímavý komplex vzájemně propojených církevních obřadů, lidových obyčejů a zvyků, které společně vytvářejí nejvýznamnější křesťanské svátky roku i „svátky jara“ − oslavy počátků nového vegetačního období. Realizace filmu a jeho vydání na DVD nosiči byla uskutečněna v rámci projektu cíleného výzkumu GA AV ČR „Žijící lidské poklady – Nositelé tradic II“ (1QS900580551). Cena 100 Kč

Objednávky vyřizuje: Etnologický ústav AV ČR, v. v. i., Na Florenci 3, 110 00 Praha 1, tel. 234 612 611, e-mail: [email protected]

52

ČESKÝ LID 98, 2011, 1

STATI / ARTICLES

PAUSANIOVA „CESTA PO ŘECKU“ JAKO FOLKLORISTICKÝ PRAMEN1 JAROSLAV OTČENÁŠEK

Pausanias’ „Description of Greece“ as folklore resource Abstract: The present study aims to analyse one of the most complex Ancient sources that enable us to study not only history and geography, but – as will be explained – also the ethnology of the life in ancient Greece and Rome, not only in the second century A.D., but in the older periods as well. The great quantity of folklore data is compartmentalized according to the types of literary folklore forms. This system is introduced by the researcher, as the Antiquity did not use such categorizations. The source contains a great number of tales and legends, fewer small folklore forms and also many topics known from later fairy tales. The concluding part of the article focuses on the importance of Pausanias’ work for the culture of the Antiquity in general and to the parallels with similar works produced in the Czech milieu in the nineteenth century. Key words: Pausanias, ancient Greece, travels, folklore, legend, mythology.

1. Lidová slovesnost a antika Studium antického odkazu bylo dlouho doménou klasických filologů, literárních vědců, archeologů a teologů. Zájem etnografů a folkloristů o lidovou slovesnost (z moderního pohledu) v antických dílech se v našem prostředí dlouho omezoval na studium řecko-římské mytologie jako takové (což je oblast spíše mimo hranice slovesného folkloru, mytologie vlastně sdružovala náboženské i filozofické představy), mytologie a jejího vztahu k archeologickým nálezům a komparativního studia antické a slovanské a následně české mytologie (např. Máchal 1907). Detailnější 1

Text vznikl v rámci výzkumného záměru Etnologického ústavu AV ČR, v. v. i., Kulturní identita a kulturní regionalismus v procesu formování etnického obrazu Evropy č. AV0Z90580513. Jako odborný konzultant tohoto článku spolupracovala Pavlína N. Šípová z Kabinetu pro klasická studia FLÚ AV ČR, v. v. i.

53

ČESKÝ LID 98, 2011, 1

studie přinášejí především až Encyklopedie antiky a Slovník antické kultury, kde jsou uvedena jednotlivá hesla, která mají přímý vztah k antickému folkloru; Encyklopedie antiky, kterou vydalo nakladatelství Academia 1973 (jednotlivá hesla nejsou autorizována): Amor a Psýché, Aisópos, Apokryf, Bajka, Cestopisy, Epos, Hádanka, Humor, Legenda, Lidové vyprávění, Magie, Mýthos, Pohádka, Svatí, Věštění; Slovník antické kultury vyšel v nakladatelství Svoboda 1974 (v závorkách autoři hesel): Aisópos, Anekdota, Apokryf, Bajka, Cestovní průvodce, Epos, Exemplum, Hádanky, Humor, Mythografie (vše V. Bahník), Mythologie (P. Kucharský), Parodie, Písně lidové, Pohádka, Přísloví (vše V. Bahník), Psýché (V. Krejčí), Sny, Věštby u Řeků, Věštby u Římanů, Vtipkaři athénští (vše Č. Vránek). V obou encyklopedických dílech se jedná vždy o charakter a popis výskytu zmíněného útvaru v klasické literatuře. Pro lepší pochopení přenosu a proměn antického odkazu je významným pramenem katalog českých exempel a z něj vycházející sbírky nejstarších českých pohádek literárního vědce a folkloristy Karla Dvořáka (Dvořák 1976, 1978) a pro reflexi tohoto odkazu v pohádkách Tilleho Soupis českých pohádek (Tille 1929/1934/1937) a sbírky novověkých humorek. V rámci této nepřímé inspirace pak fungují i středověká díla, která se inspirovala některými tradičními antickými knihami a byla ve středověku a raném novověku velmi oblíbenou četbou a jsou jedním z významných inspiračních zdrojů řady lidových písní, pohádek a humorek, např. Příběhy římské – Gesta Romanorum (Šimek 1967), Kronika trojánská (Daňhelka 1951) a Alexandreida (Vážný 1949). V českém lidové prostředí se objevily i příběhy inspirované antikou, aniž by existovaly české překlady těchto knih. Příkladem může být syžet ATU č. 1501 Aristotelés a Phyllis.2 Inspirace v dalších žánrech slovesného folkloru vyjma pohádek a humorek je patrná ještě v některých anekdotách a výše zmíněných pověstech na pomezí mytologie (Kosmas, Václav Hájek z Libočan), dále v příslovích, přirovnáních, legendárních podáních a rámcově i v lidových baladách a písních. S přímou recepcí Pausaniovy tvorby se však nesetkáváme. 2. Pausaniás – tvorba Pausaniás, nazýván někdy též Pausaniás Periégétés (Cestovatel), žil ve 2. století našeho letopočtu, přesnější údaje lze vyvozovat jen z díla samého (žil tedy asi mezi léty 120–180 n. l.; Encyklopedie antiky 1973: 457–458; Bahník 1974; Borecký – Dostálová 2006: 414–415). Zda napsal kromě Cesty po Řecku (Pausaniae 2

54

Překlady názvů syžetů vycházejí z chystaného Katalogu českých lidových pohádek (jejž na základě ATU, viz Aarne – Thompson – Uther 2004, připravuje J. Otčenášek). Užíváme ustálené české názvy, které se někdy trochu liší od anglických, ale je možné dohledat je podle čísla.

Jaroslav Otčenášek: Pausaniova „Cesta po Řecku“ jako folkloristický pramen

Graeciae descriptio) také další knihy, není známo. Byl zeměpiscem, cestovatelem a náruživým zájemcem o historii, mytologii a kulturu vůbec. Pro svou tvorbu užíval kromě autopsie i starší literární prameny, často lokálního charakteru a nedochované do naší doby. Cesta po Řecku se skládá z deseti knih (pro český překlad byly sdruženy do 2 svazků, původní 1.–6. kniha je v české edici Antická knihovna (nakl. Svoboda) svazek č. 20 a původní 7.–10. kniha svazek č. 23), ve kterých Pausaniás popisuje devět krajů vlastního Řecka, které navštívil. Pocházel patrně z Lýdie (dnes Turecko) a během svého života procestoval velkou část tehdejší Římské říše, což se odráží v jeho schopnostech širší komparace i konkrétních zmínkách a poznámkách. Jeho Cesta po Řecku je jakýmsi průvodcem, ve kterém nás Pausaniás vede po jedné trase s řadou odboček po dnešním středním a jižním pevninském Řecku, přičemž se detailněji zmiňuje jen o některých ostrovech poblíž pevniny. Kromě zaznamenání polohy a popisu památek a údajů technického rázu si Pausaniás všímá především historických a mytologických údajů, které jsou se zmíněnými stavbami spjaty, nevynechává ani popis krajinného rázu a přírodních zajímavostí či nápisů. Začíná v Athénách a Attice, pokračuje do Megaridy (vše 1. kniha), pak Korintií do Argolidy (oboje 2. kniha), následně přes Lakónii (3. kniha) do Messénie (4. kniha) a do Élidy (5. a 6. kniha). Druhý polokruh vychází po delší odbočce k dějinám olympiád z Élidy do Achaie (7. kniha) a dále přes Arkádii (8. kniha) a Boiótii (9. kniha) do Fókidy (10. kniha). O ostatních řeckých oblastech a jiných krajinách nalézáme průběžné zmínky v textech zmíněných knih. Dílo je tedy základním pramenem pro archeologii a topografii antického Řecka (Canfora 2001: 613). Celá řada údajů uvedených v Cestě po Řecku a zpochybňovaných literárními vědci a historiky byla potvrzena nálezy archeologů. Definitivně byl spor o pravost Pausaniova díla rozřešen v 80. letech 19. století (Pausaniás 1973: 12–13). 3. Cesta po Řecku – analýza pohledem folkloristiky Pokusme se nyní podrobit Pausaniovo dílo rozboru a zaměřme se na vztah Cesty po Řecku a folkloristiky. Pausaniás se zajímal o věci v celém kontextu, následující tematické rozdělení je jen námi vnesenou pomůckou. Pověsti, legendy, syžety pozdějších pohádek V antice se pověsti nedělily do skupin, které používají folkloristé dnes, proto je členění do tohoto fixovaného materiálu vneseno naším zásahem.3 Řadu pověstí 3

Klasické uznávané mezinárodní dělení podle obsahu: pověsti historické, numinózní a etiologické.

55

ČESKÝ LID 98, 2011, 1

si Pausaniás vyslechl od průvodců či dalších zástupců místního obyvatelstva, některé pocházejí z řecké mytologie a v některých případech provádí konfrontaci varianty všeobecně známé s místním podáním (např. Pausaniás kniha č. V/ kapitola č. 14). Pro členění užíváme dva existující katalogy – pro pověsti etymologické a část etiologických jiného typu čerpáme z české systematizace Libuše Pourové.5 Dále připojujeme i zařazení podle jednoho z mezinárodně nejrozšířenějších katalogů Stitha Thompsona (Thompson 1955–1958).6 I. Etiologická podání tvoří většinu zachycených pověstí; nejvíce je zastoupena podskupina pověstí etymologických (pověsti o pojmenování jednotlivých lokálních objektů, názvy kmenů, krajů, měst, vesnic, ulic, hor, sklaních útvarů, pramenů, ostrovů apod.). 1. podskupinu tvoří názvy, které objekt dostal podle majitele či zakladatele (vesměs T A1617). Pausaniovo podání je obvykle poměrně schematické: „V této krajině žil nejprve muž jménem Arás; ten vybudoval město kolem pahorku, který se ještě dnes jmenuje Arantův... Tak tedy založil město a po něm bylo území i město pojmenováno Arantia,“ (P II/12) nebo je jen prostě řečeno: „Korinthská krajina je část argejského území a byla pojmenována po Korinthovi…“ (P II/1); stejně tak u obcí Abai, Alea, Aliféra, Ambrossos, Aptereoi, Asplédón, Asty Forónikon, Aulis, Boiai, Búlis, Delfy, Efesos, Elateia, Erýthrai, Fárai, Flegyás, Fliús, Falanthos, Figaleia, Héráia, Hyétos, Hyrmina, Chairóneia, Kromyón, Lebadeia, Lilaia, Lykóreia, Onchéstos, Orchomenos, Psófis, Schoinús, Sikyón, Sparta, Tarás, Tegea, Témenion, Teuthróné, Thespie, Thóknia, Tithorea a řady dalších. Polykáonova žena Messéné dala jméno Messénii, olympijský vítěz Epeios propůjčil starý název dnešní Élidě – Epeia apod. Pausaniás dokonce na základě místní pověsti tvrdí, že jméno římského Palatia pochází od řeckých kolonistů z arkadské obce Pallantion (P VIII/42). Helios, syn Perseův, založil městečko Helos a lidé se označují za Heilóty (P III/20). Podobně se rod pozdějšího korintského tyrana Kypsela přejmenoval na Kypselovce podle příhody, v níž matka ukryla budoucího tyrana před nebezpečím do truhlice (starořec. v Korintě údajně kypselai). V kraji Achaia je po jednom z dávných hrdinů – Iónovi – pojmenováno 4

5

6

56

V dalším textu budeme odkazy na Pausaniovu Cestu po Řecku kvůli zkrácení označovat jen písmenem P (Pausaniás) a římskou číslicí číslo knihy a arabskou za lomítkem číslo kapitoly. Užíváme jediný ucelený systém třídění tzv. místních pověstí Libuše Pourové, který byl dosud v ČR publikován, řada zahraničních badatelů užívá zcela jiných systémů, např. Simonsuuri, Jason, Kerbelytė apod. Český systém v textu označujeme zkratkou LP a číslem. V textu příslušnost jednotlivých pověstí podle Thompsonova Motif-Indexu folklorní literatury označujeme písmenem T a příslušnou skupinou (velké písmeno a arabská číslovka).


obyvatelstvo – Iónové (jeden z řeckých kmenů). Dotyčný také založil město Helika, které pojmenoval po své manželce (P VII/1). Staří obyvatelé Mílétu (dnešní turecké pobřeží Egejského moře) prý tvrdí, že se jejich krajina dříve jmenovala také Anaktorie podle krále Anakta (P VII/2).7 Taktéž jeskyně poblíž Parnássu nese jméno po nymfě Kórykii, která v ní žila (P X/32). Delfy měly ještě druhé jméno – Pýthó, údajně na památku Delfova syna Pýtha, který po usmrcení Apollónem zetlel (homérské pýthesthai; P X/6; směs 1. a 2. podskupiny). Hora poblíž Mantineie dostala jméno „Bloudění“ (starořec. Alésion) podle bloudění bohyně Rhey (P VIII/10). Pramen pitné vody Arné dostal své jméno na památku jehňat (starořec. arnes), která se pásla okolo, když tam bohyně Rhea ukryla malého Poseidóna před Kronem (P VIII/8). Řeka Herkyna u města Lebadeia má jméno podle dívky, s níž si hrála Koré. Jakmile Koré nadzvedla kámen při hledání husy, začala se řinout voda a vznikla řeka (P IX/39). Ostrov Ikaria získal jméno po Íkarovi, synovi proslulého stavitele Daidala. Podle této pověsti prchali oba z Kréty nikoli za pomoci křídel, ale na lodi. Protože byl Íkaros nezkušený námořník, převrátil člun, utopil se a moře ho vyneslo na břehu do té doby bezejmenného ostrova (P IX/11). Moře mezi Euboiou a ostrovem Helena se jmenuje Myrtójské buď podle Myrtila, vozataje Oinomáova, kterého Pelops srazil do moře, nebo podle ženy Myrtó (P VIII/14). V Troizéně se nalézala Héraklova studna, neboť ji podle pověsti vypátral právě tento mytický hrdina (P II/32). V okolí Platají existovala skála, která nesla jméno po lovci Aktaiónovi, jenž tam odpočíval po lovu a shodou okolností spatřil bohyni Artemis při koupeli. Ta ho za trest překryla jelení kůží a nechala roztrhat psy (P IX/2). Příběh o nenaplněné lásce a následné proměně Alfeia a Arethúsy dal v prvním případě jméno řece u Olympie, a ve druhém prameni v Syrakúsách na ostrově Ortygia (P V/7). Až zábavně působí přetahování se několika obcí o to, kde pobýval Orfeus, kde zemřel, kde jsou uloženy jeho kosti a co je po něm kde pojmenováno (P IX/30; viz též LP II a III). Zmíněné ukázky představují typ etymologické pověsti, kdy jistá osoba (bůh, mytická bytost, zvíře aj.) v době „hrdinské“ něco postaví, založí, vykoná, někde se zastaví a to, co vytvořila nebo s čím přišla do styku, nese pak po právu její jméno. Analogicky někdy přebírají po hrdinovi jméno i lidé, kteří od něj nějakým způsobem odvozují svůj původ nebo žijí v obci hrdinou založené. Jeden ostrov v Boiótii dostal jméno po olympijském vítězi Glaukovi, který získal několik výher v pěstním souboji (P VI/10). Při honu za srnou se v jednom zálivu utopil král Sarón a záliv dostal jméno Sarónský (P II/30), 7

Informace je nejasná, samo slovo „anax“ označovalo u starých Řeků v podstatě královskou hodnost (titul), především v nejstarších dobách. V případě Mílétu se obvykle uvádí, že zmíněný Anax byl obrem, synem boha Úrána a bohyně Gaie.

57

ČESKÝ LID 98, 2011, 1

ostrovy dostávaly jména po prvních známých lidech, kteří na ně vstoupili (ostrovy Patroklos, Helena a Salamína; P I/35). V dalších příbězích je jen prostě zmíněno, že krajina či hora dostala jméno např. po dcerách boha řeky Asteriónu – po Euboie, Prosymně a Akraie (P II/17; LP I/1). Jiný pramen nese jméno Dionýsovo, neboť právě tento bůh měl podle pověsti udeřit do země svým thyrsem (holí ovinutou břečťanem – znak a zbraň Dionýsa) takovou silou, že vytryskla voda (P IV/36; též LP I/1 a II/4; původ pramene: T A941.3.2). Podobně „Koňská studánka“ vznikla úderem kopyta koně hrdiny Bellerofonta (P IX/31; též LP II/1; T A941.1). Nedaleko horstva Helikón je Narkissův pramen, který je ztotožňován se studánkou, v níž se Narkissos obdivoval (P IX/31; též LP I/2).8 Dalším druhem těchto pověstí jsou příběhy, kdy po jisté osobě (bohu, mytické bytosti, zvířeti) je něco přejmenováno: „Město u Homéra jmenuje Hyperésia (Hom. Il. II, 273), nynější název upomíná na iónské obyvatelstvo... Tehdy Hyperésijští přeměnili jméno města po kozách (aiges)...“ (P VII/26), nebo případ tří dcer Asópových: „Po Korkýře a Aigíně byly přejmenovány ostrovy Scheria a Oinóné, po Thébě pak bylo nazváno město pod Kadmeí.“ (P II/5) Ostrov Théra (dnes možná známější pod jménem Santorini) se původně jmenoval Kallisté (česky „Nejkrásnější“), ale po kolonizaci ostrova Thérásem a jeho lidmi přijal jméno nové (P III/15). Jindy nechal krétský král Mínós svrhnout do moře Nísovu dceru Skyllu a mys, u kterého moře vyplavilo její mrtvolu, dostal její jméno (P II/34; též LP I/2). Řeka Búfaga dostala jméno na paměť zabitého héróa Búfaga, kterého zastřelila sama bohyně Artemis, když se pokoušel o nějaký bezbožný skutek (P VIII/26). Nedaleko Argyry teče Bolinský potok, který dostal jméno po dívce Bolině, jež se na útěku před Apollónem raději vrhla ze skály do moře (P VII/23). V jiném případě spáchala hrdinka sebevraždu a po její smrti dostala studánka, kde se čin odehrál, dívčino jméno (studánka Makaria; P I/32). Studánka u níž se u Théb zastavil Oidipús, aby smyl krev po otcovraždě, nese také jeho jméno (P IX/18). Nebo pramen vody dostal jméno podle člověka proměněného v boha, který se oním pramenem vrátil zpět na náš svět (pramen Amfiaráoův; P I/34; též LP II/4). U Efesu je jmenována Biblidina studánka, jeskyně Pyrrhovy matky, Oinopiónův hrob aj., které jsou spojené s pověstmi, které již Pausaniás neobjasňuje (P VII/5); 2. podskupinu tvoří objekty, které získaly název podle události, příčiny, činu, který se k objektu poutá (vesměs také T A1617). Hrdina Koroibos musel podle věštby nést trojnožku z Delf tak dlouho, dokud mu nevypadla. Tam založil Apollónův chrám a osadu se jménem trojnožky (Tripodiskos; P I/43; v duchu 8

58

Tento výklad se však Pausaniovi nezdá a nabízí několik vlastních teorií o smrti Narkisse.


T A530). Podobné jsou také dvě pověsti o vzniku Mykén – Perseovi na jistém místě vypadla příklopka mečové pochvy (starořec. myké), a tak zde založil město (P II/16), druhá zmiňuje Perseův nápad osvěžit se šťávou z hřibu (starořec. mykés), což se povedlo, tak založil obec (P II/16). Nejstarší Apollónův chrám v Delfách měl přídomek odvozen od křídel (starořec. ptera), což objasňovaly hned dvě pověsti. V první postavily chrám včely pomocí vosku a křidélek (ptera; v rámci T A992.1), ve druhé založil chrám muž jménem Pterás (P X/5, druhý příběh patří do 1. podskupiny; podobné legendy o včelách se také vztahují k řadě pozdějších křesťanských kostelů a kaplí: T A992.1). Město Amfikleia mělo druhé jméno Ofiteia (Hadí) na základě pověsti o hadu ochránci, jenž zabránil vlku zabít nemluvně místního velmože. Muž pak z nepochopení hada zabil, ale zároveň zemřel i jeho syn (P X/33; T B331.2.1). Jméno ostrova Chios prý pochází z doby, kdy nymfa oplodněná Poseidonem začala na pustém ostrově rodit. V té chvíli začal padat sníh (starořec. chión) a podle něj pak bezejmenný ostrov dostal své jméno (P VII/4). Jedny z thébských bran nesly jméno Néistské, což je objasňováno dvojím způsobem. Podle prvního podání u těchto bran hrdina Amfíón vynalezl poslední strunu (starořec. nété) kithary. Druhý příběh tvrdí, že brány dostaly jméno podle Amfíónova synovce Néida (P IX/8; druhá pověst patří do LP I/1). Další pověst o původu Ozolských Lokrů hovoří o zápachu (starořec. osmé), který prostoupil vzduch v tomto kraji po smrti převozníka, jehož smrtelně zranil Héraklés a on zůstal nepohřben (P IX/36; T A1614.4). Mezi objekty, které změnily jméno patří např. také Théseova skála: „...a skálu zvanou Théseovu, která také změnila jméno od té doby, kdy si pod ní Théseus vyzdvihl Aigeovy střevíce a meč. Dříve se skála jmenovala oltář Dia zvaného Posilňující.“ (P II/32) Obec Oreiatai v Lakónii získala nové jméno díky vyplavení truhly, do které nechal král Kadmos zavřít svou dceru Semelé s novorozeným synem, jehož otec byl sám Zeus. Jelikož sloveso označující vyplavení něčeho na břeh znělo „ekbebrasthai“, obec se přejmenovala na Brasiai (P II/24; též LP I/2). Město Hyperésia v Achaji dostalo nové jméno Aigeira (starořec. Kozí město) podle koz, které s přivázanými pochodněmi na rozích sehrály úlohu domnělého vojska při nočním střetu s útočníky ze Sikyónu (P VII/26). V Élidě poblíž města Pisa je řeka, která na základě poznané rozkoše z milování na jejích březích dostala jméno „Přesladká“ (starořec. Bady; P V/3). Město Aroé založené Eumélem na popud Triptolema, který přinesl do Achaie pěstování obilí za použití orání, dostalo od této činnosti jméno (starořec. aroé – oraniště; P VII/18). Obdobně pak vyznívá pověst o lásce mladíka Selemna a nymfy Argyry. Jakmile nymfu mladík omrzel, opustila ho. On zemřel žalem a proměnil se v řeku, která nese jeho jméno. Podle nymfy bylo pak pojmenováno blízké město. Dále se

59

ČESKÝ LID 98, 2011, 1

uvádí, že voda řeky Selemnos způsobuje vyléčení zamilovaného člověka z lásky po vykoupání (P VII/23; též LP I/2; též T F932). Nedaleký mys dostal pojmenování Srp (starořec. drepanon), neboť z něj prý Kronos hodil do moře srp, kterým vykastroval svého otce Úrana (P VII/23). Skály nedaleko Megary dostaly přízvisko „prokleté“ – tam žijící Skírón všechny kolemjdoucí shazoval do moře, kde je uchvacovala mořská želva (P I/44). V Argu se nalézá chrám bohyně Létó, poblíž kterého je místo nazvané Meliboia Chlóris (Meliboia Bledá), neboť zde povraždili Apollón a Artemis Niobiny děti jako odplatu za urážku své matky – bohyně Létó. Přežila prý jen jedna dcera – Meliboia, která ale z prožité hrůzy zcela pobledla (P II/21; též LP I/1). Blízko města Troizéna je Koňský pramen, který podle pověsti vznikl úderem kopyta okřídleného Pegase (T A941.1). Poblíž je i Héraklova oliva, jež vyrostla z hrdinova odloženého kyje (P II/31; též LP II/4; T A2624). Poblíž zřícenin města Glísantu je místo zvané Hadí hlava, neboť právě zde Teiresiás uťal hlavu hadovi, který na něj útočil (P IX/19). V Messénii poblíž vrchu Ithóma je pramen nazvaný „Klepsydra“ (starořec. složenina slov „krásti“ a „voda“) na paměť dvou nymf, které ukradly Dia, aby jej otec nepohltil. V tomto prameni ho pak vykoupaly (P IV/33). Názvy a přízviska některých objektů vznikaly někdy až na základě jiné výjimečné události, např. tzv. věštecký dům ve Fliúntu dostal svůj přídomek podle historky, v níž se dal jistý Amfiaráos na věštění poté, co se v onom domě vyspal (P II/13; též T D1133). Obec Koróné podle jedné pověsti získala své jméno podle nálezu zakopaného kovového havrana (starořec. koróné; P IV/34). Soutěž v jídle a následný zápas, v němž bojoval Héraklés s Lepreem, přičemž Lepreus byl zabit, daly jméno obci Lepreos v Élidě (P V/5; též LP I/1). Poblíž jedné z messénských bran se nalézal tok říčky Balyry, která dostala jméno podle lyry (starořec. ballein), již tam po oslepnutí odhodil Thamyris (P IV/33). Jiné spojení jména a události se objevuje v příběhu o hledání vhodného místa pro založení města Tarás. Věštírna zmínila déšť z jasného nebe (starořec. aithra), což se nakonec ukázalo být pláčem ženy zakladatele, která se navíc jmenovala Aithra (P X/10; též LP III). V některých případech přejmenování obcí či objektů se původní jméno nedochovalo, jako např. obec Zóstér, u níž porodila Létó a odložila si tu pás (zóstér), dostala tím nové jméno (P I/31), ale jak se jmenovala dříve, nevíme. Při vzniku jiných pojmenování se vycházelo rovněž z událostí spojených s křikem či voláním: „Město je obklopeno… pohořím Euou… Jméno prý dostalo pohoří podle bakchického výkřiku euoi, jehož zde ponejprv použil Dionýsos se svými ženami.“ (P IV/31) Skála poblíž Megar dostala jméno „Anakléthra“ (Skála volání), neboť z ní volala Démétér hledající svou dceru (P I/43). Zakladatel severoafrické Kyrény si vyléčil svůj poškozený hlas, když

60


v poušti spatřil lva a hrůzou mohutně vykřikl (P IV/7), což bylo důvodem pro zbudování sousoší; 3. podskupinu tvoří příběhy, v nichž je jméno objektu spjato s charakterem místa založení. Město Zeugma (Spojení) na Eufratu dostalo jméno podle provazu, který spojil oba břehy řeky, a stal se předchůdcem prvního mostu přes tuto řeku (P X/29). Jiné thébské brány – Homolské – dostaly jméno podle thébského vojska, které se do města vracelo od hory Homolé (P IX/8). Třetí a čtvrtý příběh o původu jména Ozolských Lokrů mluví opět o zápachu (starořec. osmein), který se šířil z říčního proudu či z květů asfodelu (P X/38; též T A1614.4). Pátá pověst viděla původ zápachu v nevydělaných kůžích, které si původní obyvatelé oblékali, protože neuměli ony kůže zpracovat (P X/38); 4. podskupina obsahuje pověsti, v nichž dostal objekt název podle zvolání či dialogu vedeném ve chvíli objevení či založení. Pausaniás sice neuvádí přímou řeč či zvolání, nicméně z popisu situace lze existenci jednoho či druhého při vzniku pojmenování odvodit. Např. obec Mykaléssos (starořec. Místo bučení) byla založena na místě, kde Kadmova kráva zabučela (P IX/19; T A991). II. Etiologické pověsti vysvětlující vznik a původ jednotlivých objektů. Řada těchto pověstí má též numinózní charakter; 1. podskupina sdružuje pověsti, ve kterých stavby apod. vykonal ďábel či nadpřirozená bytost. V předkřesťanském období se ale u Řeků ani Římanů postava ďábla nevyskytovala, bereme tedy v potaz obecnou nadpřirozenou bytost či postavu božského nebo polobožského původu. Hluboké strže poblíž Karyí v Arkádii prý vyhloubil kvůli odvodnění Fenejské roviny Héraklés (P VIII/14; T A983). Existence Kéfíjského jezera byla vysvětlována také činností Hérakla, který tok řeky zahradil (P IX/8; T A920.1). Otisk trojzubce na skále v Athénách způsobil Poseidón svým zásahem (P I/26; T A901). Přírodní úkaz – jílovité kameny, které vydávaly údajně pach jako lidská kůže, byl pověstí vysvětlen jako důkaz Prométheovy činnosti při stvoření lidí (P X/4; T A977). Mezi přírodní zajímavosti lze počítat megarský kámen, na nějž si Apollón odložil při stavbě zdí svou kitharu, a od té doby, když na něj hodíte kámen, zazní jako kithara, když udeříte do strun (P I/42; T A977). Nedaleko města Epidauros Liméra jsou zříceniny obce Kyfanta, kde se nalézá Atalantin pramen, který zřídila zmíněná lovkyně úderem kopí do skály (P III/24; T A941.3.2). Zápach, který vydává dolní tok řeky Anigros, způsobil Kentaur Pylénór, když si ve vodě omyl rány od Héraklových šípů namočených v dračí krvi (P V/5; T A989); 61

ČESKÝ LID 98, 2011, 1

3. podskupina (druhá zástupce nemá) představuje pověsti o místech propadnutí a zániku. Objasnění existence Agamédovy jámy a u ní stojícího sloupu dala pověst o dvou bratrech-architektech Trofóniovi a Agamédovi, kteří si při stavění pokladnice do ní vybudovali i tajný vchod, kterým pak kradli. Po odhalení Trofónios odřízl bratrovi hlavu, aby ho uvolnil z pasti. Za trest se propadli do země (P IX/37; též LP I/2; T A983). Vznik Stymfalského jezera byl objasňován zásahem bohyně, která nechala zřítit les do propasti, čímž znemožnila vodě z řeky odtékat (P VIII/21; T A920.1); 4. podskupinu tvoří pověsti o objektech vzniklých na památku nějaké události. Založení obce Gytheion způsobila trojnožka, o níž zápasil Héraklés s Apollónem (P III/21; T A991). Nedaleko Théb byl kámen, na němž sedávala dcera věštce Teiresia Mantó – Mantóino křeslo (též LP I/1; T A977). Ozolští Lokrové měli několik pověstí o původu svého přídomku. V první je původ spatřován ve větvičkách (starořec. ozoi), které vyrostly z polena vinné révy, jež porodila fena (P X/38; též LP I/2; T A1614.4). Veliká skupina balvanů poblíž studánky u Tilfúsijské hory byla označována jako hrob věštce Teiresia, který tu po požití vody z pramene zesnul (P IX/32; též LP I/2; T A977). Tímotheos z Míletu se dokonce dočkal ve Spartě památníku se zavěšenou kitharou, neboť on prý vymyslel nový typ kithary (P III/12; T A989). Přivezení sochy bohyně Héry z Fénície do Erýther doprovázely těžkosti při kotvení a také spory o to, kdo z obyvatel Erýther či Chiu sochu přepraví do chrámu. Až sen poloslepého rybáře napověděl, že je nutné splést z ženských vlasů provaz a jím člun ukotvit. Místní ženy odmítly vlasy poskytnout, takže byl upleten z vlasů thráckých žen a ty mají od té doby povolen vstup do chrámu. Rybáři se nakonec zrak vrátil (P VII/5; T Q161.1). U mysu Naupaktos jsou trosky chrámu, který nechal postavit Falysios za zázračné uzdravení očí. Básnířka Anyta mu na radu Asklépia přinesla rukou psanou tabulku, kterou si měl přečíst. Během čtení se mu zrak vrátil zcela a Anyta dostala odměnu (P X/38; T F952). Relativní božská „pomoc“ se projevila v pověsti o hledání vody ve vyschlé krajině kolem Haliartu. Pýthie poradila králi, aby zabil prvního, koho po návratu domů potká – onen první byl jeho syn (obecně rozšířený folklorní syžet v duchu zabij/prodej/vydej to, o čem nevíš/první, co spatříš apod.), král jej zabil a ze synovy krve povstala řeka (P IX/33; T F15.1). Původ kovové sochy osla v jednom delfském chrámu vysvětluje pověst o pokusu o noční přepad města Ambrakia Molosskými. Vyděšené hýkání osla útočníky vyděsilo a ti utekli (P X/18; T N455.2);

62


5. podskupina obsahuje pověsti o ostatních příčinách vzniku objektu, o lidské vůli či hospodářské nutnosti. Např. ve Fliúntu stála mramorová kaple v podobě chlapce – na památku zabitého mladíka, který špatně naléval Héraklovi víno (P II/13; T C921). III. Příběhy spojené s budováním jednotlivých objektů. Obec Sida tak byla založena v místě, kde se u myrtového keře zastavil zajíc, kterého měli osadníci podle věštby sledovat (P III/22, též LP II/4; T B147.3). Býk chodící každý den bučet na mořský břeh ukázal Delfským veliké hejno tuňáků, a proto mu byla postavena kovová socha (P X/9; též LP II/4; T B147.3). Jindy dal pokyn k založení obce Epidauros Liméra sen v kombinaci s uprchlým hadem, jehož útěk z lodi byl vyložen jako znamení k ukončení cesty a usazení se na blízkém pobřeží (P III/23; též LP II/4; T B147.3). Rovněž hrdinka Antinoé nechala obyvatelstvo vést hadem, který měl podle věštby ukázat místo založení nového města. Blízká řeka u nového sídliště pak dostala jméno Ofis (starořec. had), nicméně Pausaniás se domnívá, že se jednalo o draka, nikoliv o hada (P VIII/8; též LP II/4 a I/2; T B147.3). Substituce hada a draka byla nicméně v antice poměrně častá. Jindy sledoval Kadmos krávu, dokud se kvůli únavě nezastavila. Tam pak založil město Théby (P IX/12; též LP I/4; T B147.3). Odhalení Trofóniovy věštírny umožnilo avizované sledování včelího roje (P IX/40; též LP I/4; T B147.3). Sledování havrana vedlo Orchomenské k nalezení Hésiodových kostí, díky kterým zastavili morovou ránu ve svém městě (P IX/38; T B147.3). IV. Pověsti o osudech jednotlivých objektů či jejich vlastníků. Opodál Théb se dodnes nalézá studánka, která byla zasvěcena Areovi a hlídána drakem. Před studánkou je hrob héróa Kaantha, který se chtěl pomstít Apollónovi za uloupení sestry tím, že Apollónovi vypálil jeho posvátný okrsek, načež byl hrdina bohem zabit (P IX/10; T Q222.5). V. Pověsti o působnosti, významu či kouzelné moci jednotlivých objektů. Poblíž Théb je také Fókova mohyla, pojmenovaná podle praotce Fóků. Hlína z mohyly je za určitých podmínek magická (když je slunce ve znamení býka) a zvyšuje úrodnost půdy. Proto byla mohyla kvůli krádežím hlíny strážena (P IX/17; T D931.1.2). Jedna studánka s magickou schopností ukazovat obrazy přístavů a lodí tuto schopnost poté, co nějaká žena ve studánce vymáchala špinavé prádlo, ztratila (P III/25; T F711). Jiná studánka poblíž Mothóny má tzv. „rudou vodu“, protože se v ním kdysi omyl zkrvavený Perseus po zabití obludy ohrožující Kéfeovu dceru (P IV/35; T F713.6). Magické schopnosti měl i chrám

63

ČESKÝ LID 98, 2011, 1

Eumenid, kde člověk, poskvrněný krví nebo jinou vinou či bezbožník hrůzou zešílel (P VII/25; T C940). Pověsti numinózní (démonologické); řada z nich obsahuje i složku historickou či etiologickou. Výraznou skupinu tvoří pověsti na pomezí mýtů a legend, ve kterých se angažují božské či polobožské bytosti nebo héroové. Bohové obvykle vystupují jen prostřednictvím věštby, znamení či náznaků. Božstva či jiné nadpřirozené postavy působí často pozitivně, např. bohyně Démétér svým zásahem ukončila prokletí vládce obce Aigialeie Plémnaia, kterému umíraly všechny děti hned po narození. Démétér se zjevila v přestrojení a vychovala mu dalšího narozeného syna (P II/5; T T611.5). Když Amfíón jako první zbudoval oltář bohu Hermovi, dostal za odměnu lyru (P IX/5, legenda hovoří o odměně za uctívání boha, ale příběhů o původu lyry je více druhů; T Q10). V jiném případě Apollón pomáhal obyvatelům Sikyónu, kterým vlci napadali stáda. Prozradil jim, aby vlkům připravili maso promíchané s lýkem jistého uschlého stromu. Vlci se otrávili a dále neškodili. Obyvatelé pak Apollónovi postavili chrám (P II/9; T A992.1). Vlk se objevuje i v jiné pověsti, kde obyvatelé na základě boje vlka s býkem (vlk zvítězil) odvodili výsledek souboje dvou politických protivníků v Argu a vládu pak dali do rukou „vlka“ Danaa (P II/19, sympatetická magie; T M312.0.2). Porážku Keltů (Galatů) tak v jedné bitvě způsobily údery blesků do skal seslané shůry (P I/4; T N848). Za lásku ke svým rodičům byl dvěma bratrům z Katany (dnešní Catania) zachráněn život. Když totiž vybuchla Etna, vzali si bratři rodiče na ramena a snažili se je odnést (na rozdíl od sousedů). Láva je nakonec obtekla a všichni přežili (P IV/21; T Q10). Jiným typem božské pomoci je legenda na pomezí zápletek pozdějších pohádek o oboupohlavním démonu, který vzešel z Diova semene. Bohové démonu uťali penis, z něhož vyrostl mandlový keř. Dcera říčního boha utrhla jednu mandli, načež otěhotněla. Dítě však po porodu odložila, starala se o něj koza a nakonec z něj vyrostl statný junák jménem Attés, do kterého se zamiloval původní démon, kterému zůstalo jen ženské pohlaví. Jakmile během svatby mladík zjistil, koho si má brát, zešílel a uťal si úd. Démon však požádal bohy, aby mladíkovo tělo nikdy neshnilo, což bohové učinili (P I/13; viz též ATU č. 931 Oedipus; T Q253.1).9 Bohové samozřejmě také mnoha způsoby trestali – hovoříme o „závisti bohů“ a „bezbožnosti lidí“ (hybris a asébeia). Např. chlapec Linos zpíval krásněji než Apollón, tak ho bůh připravil o život, ale uchovaly se o něm alespoň žalozpěvy 9

64

Pausaniás uvádí, že se jedná o mýtus Galatů (=Keltů) z okolí Pessinúntu na maloasijském pobřeží, ale obsahuje řadu starořeckých prvků, proto lze předpokládat, že se jedná o příběh smíšeného původu.


(P IX/29, úzce související s mýtem o mrtvém Adonidovi; T C51.5). Do této skupiny pověstí spadá porušování náboženských i jiných tabu. Makedonci měli zakázáno stavění vítězných znamení, což vojáci v čele s králem Karanem porušili. Z Olympu se přiřítil lev a vztyčený sloup zničil (P IX/40; T Q222). Neúrodu a nemoci mohlo způsobit i neuvážené shození sochy do moře, jak se to stalo v Thasu. Socha olympijského vítěze Theagena svým pádem zabila člověka, který sochu z osobní nenávisti bičoval. Socha byla obviněna ze zabití a shozena z útesu. Následoval boží trest a další úroda byla získána až po nalezení sochy a jejím vrácení na původní místo (P VII/11; T Q222.5). Poměrně rozšířená byla i pověst o bohyni putující po světě a zkoušející, zda se lidé chovají, jak mají. Bohyně Demétér přišla do Argolidy a hledala nocleh, který jí muž Kolontás odepřel. Bohyně ho za to potrestala smrtí – zahynul současně se svým hořícím domem (P II/35; T Q292.1). Pověst je velmi blízká pozdějším legendárním pohádkám o putování Krista po zemi a odměňování či trestání lidí za jejich chování (ATU č. 750C Bůh trestá špatnou ženu či č. 752A Kristus a svatý Petr ve stodole), byť žádná přímá spojitost neexistuje. V podobně „pohádkovém“ duchu se nese také příběh o návštěvě Dioskúrů u Sparťana Formia, který jim dovolil pohybovat se po domě dle libovůle, s výjimkou komnaty jeho dcery. Hosté však zákaz porušili a všichni (s výjimkou Formia) zmizeli, v zakázané komnatě zůstala jen podobizna Dioskúrů a rostlina hladýš (II/16; T Q341). U městečka Aigiai se nalézalo jezero zasvěcené Poseidónovi s tradovaným zákazem lovu ryb. Případný rybář riskoval proměnu v dravou rybu (P III/21; T C92.1). Posmrtné zkamenění, které by bylo v evropské lidové slovesnosti jasně vykládáno jako boží trest, se v antice v případě Héraklovy matky Alkméné stalo odměnou. Po smrti ji Zeus proměnil v kámen a duši odvedl na ostrovy blažených (P II/2; LP II/2; T Q149). Zkamenění jako trest se mohl vztahovat i na zvířata. Dionýsos si vychoval lišku, kterou chtěl použít proti Thébám, ale Artemis zas poskytla Thébským psa, který měl lišku rozsápat. Na zásah z nejvyšších míst se obě zvířata proměnila v kámen (P IX/19; LP II/2; T A973). Jiné kameny byly položeny kolem Amfíonova hrobu. Jednalo se údajně o kameny, které se při hrdinově zpěvu hýbaly a chodily za pěvcem (P IX/17; LP II/4; T D1646.4). Velmi výrazný byl ve starověku vliv věštíren a jejich předpovědí na každodenní život, podobně tomu bylo i se sny. Varování obci Libéthra, že pokud slunce spatří Orfeovy kosti, tak město zničí vepř, nebral nikdo vážně až do doby, kdy po rozbití pohřební nádoby s údajnými kostmi známého pěvce zničila řeka „Vepř“ celou obec (P IX/30; T Q222). V jiném případě spáchal na základě věštby Menoikos z Théb sebevraždu. Na jeho hrobě vyrostla granátová jabloň, jejíž zralé plody, když jim puká slupka, mají dužninu s barvou Menoikovy krve

65

ČESKÝ LID 98, 2011, 1

(P IX/25; T A2731). V Messénii se jedné dívce zdál sen, v němž pomohla spoutanému lvu, kterého hlídali vlci. Děvče se druhý den setkalo se spoutaným hrdinou Aristomenem a pomohlo mu (P IV/19; T M302.7). Na základě snu jednoho muže kopali obyvatelé obce Akakésia a nalezli ohromný kus mramoru, z něhož pak vytesali monolitický oltář bohyni Despoině, včetně její sedící sochy (P VIII/36; podobně LP V; T V111.2). S násilnou či dobrovolnou smrtí souvisejí pověsti o výskytu prvních zástupců některých ptačích druhů: po sebevraždě Térea se poprvé zjevil dudek, dvě ženy se usoužily v slzách a proměnily se ve slavíka a ve vlaštovku (trest za vraždu, proto ptáci vydávají plačtivý hlas podobný nářku, P I/41, pověsti na pomezí mýtů; T A1715.2). Objasnění podoby mrože či tuleně, kterého Řekové označovali jako Trítóna (syn boha Poseidóna), je vysvětlena pověstí, v níž Trítón prý uchvacoval pasákům dobytčata, až jej opili vínem a usekli mu hlavu, čímž Trítón získal svou dnešní podobu (P IX/20; T A1790). Další motivy pověstí se týkají mezilidských vztahů. Snahu vyhnout se předpovězené smrti zachycuje pověst o Alkmaiónovi, který po vraždě matky uprchl do Psófidy (P VIII/23; T M343.0.2). Varianta antického Romea a Julie je obsažena v pověsti o nenaplněné lásce kněze Koresa k dívce Kallirrhoé, kterou o svých citech přesvědčil až sebevraždou (na jeho žádost zasáhl bůh Dionýsos), načež dívka spáchala sebevraždu také (P VII/21, specifická variace pozdějšího ATU č. 899A Pyramus a Thisbé; T T81.1). Pomluva byla podstatou příběhu o nevlastních sourozencích Filonomé a Tennovi. Dívka kvůli neopětované lásce obvinila bratra z pokusu o styk, což otec řešil vhozením obou v zavřené truhle do moře. Sourozenci se spasili na ostrově, který následně přejal Tennovo jméno (P X/14; LP I/1; T K2121.1). Zcela zvláštní charakter má pověst-legenda o odloženém dítěti polobožského původu – Asklépiovi, jehož krmily kozy a hlídal pes, a který byl po svém nalezení považován za božský zjev (doprovázen zářemi blesků), léčil všechny nemoci a dokonce křísil mrtvé (zajímavá analogie s působením Krista; P II/26; T A527.3 a E100). Osudy vyhnaných žen či dívek, které jsou těhotné s některým z bohů či polobohů, tvořily poměrně významnou část antické mytologie. Hrdina Alkimedón vyhnal svou dceru Fialu, se kterou obcoval Héraklés. Dívka v horách porodila a pláč dítěte slyšela sojka. Ta dětský pláč napodobovala, až ji slyšel Héraklés, Fialu našel a zachránil (P VII/12; T B319.1). Pověst o neustále šťastném člověku – Aglaovi, zcela zpochybnil sám Pausaniás (P VIII/23). Objasnění velikého básnického talentu, který měl poeta Pindaros, vysvětluje pověst, podle níž jednou usnul nedaleko Théb a kolem létající včely mu rty pokryly voskem (P IX/23, pověst legendárního charakteru, motivace včel není objasněna – zda náhodná, či z boží vůle; T B147.3.1.2). Legenda o původu některých lidí

66


z příkazu boha Dia, kdy tito doslova povstali ze země, je zachycena v rámci vyprávění o ostrově Aigína a králi Aiakovi (P II/29; T A1600). Zajímavou nadpřirozenou schopností disponoval Lynkeus z Messénie, který svým bystrým zrakem prohlédl i dubovým stromem (T D1820). V jedné z pověstí se také zmiňuje vyzrazené tajemství, které způsobilo porážku Messénských v jedné z bitev se Sparťany. Cizoložná manželka skryla svého milence v truhle a od manžela po jeho příchodu domů vyzvěděla plány Messénských na obranu (P IV/20; T K1521.2). Pokus mladíka Leukippa o získání lásky dívky Dafné tím, že se v přestrojení za dívku vetřel do její přízně, však skončil odhalením a mladíkovou smrtí (P VIII/19; T C920). Na pomezí legendy a pověsti je vyprávění o nadlidské síle a odvaze Púlydamanta, který holýma rukama přemáhal býky, lvy i lidské nepřátele (neboť byl podle tradice příslušníkem jednotky „Nesmrtelných“ v boji Peršanů s Řeky)10 a dokonce udržel strop hroutící se jeskyně, aby zachránil životy svých přátel; nakonec tam zemřel (P VI/5; T A527). Legendu o sebevraždě olympijského vítěze ve všeboji Tímanthea, který skočil do ohně poté, kdy již nemohl pořádně napnout svůj luk, hodnotí i Pausaniás spíše jako projev šílenství než hrdinství (P IV/8; T A565). Jiný silák a olympijský vítěz Milón, který svými siláckými kousky udivoval všechny Řeky, zemřel kvůli své pýše. Jednou vložil své ruce do rozklíněného suchého stromu, klíny se vysmekly a Milón byl ve stromě uvězněn. Vlci ho v noci roztrhali (P IV/14; T A565). Odrazy vlkodlaků a upírů se u Pausania neobjevují příliš často, přesto velmi zajímavě. V jedné pověsti se zabitý mládenec, který v opilosti znásilnil dívku, po své násilné smrti stále vracel a vraždil lidi v obci Temessa. Usmířen byl až postavením chrámu a každoročním obětováním jedné dívky, pro kterou si duch přicházel oděn ve vlčí kůži (P VI/6; T E232.1). Jiná zpráva o pouhé proměně člověka na vlka a zpět, tedy příběhy o vlkodlacích popř. upírech, pochází z Olympie a vztahuje se na pěstního zápasníka Démarcha (P VI/8; T D113.1.1). Král Lýkáón založil město Lykosúra a na oltáři Dia Lykaia (vlčího) obětoval děti, které se při oběti měnily ve vlky. Pokud se však lidé ve vlčí podobě deset let zdrželi konzumace masa, proměnili se opět do lidské podoby (P VIII/2; T D113.1.1). Jistý vztah k posmrtnému životu má i pověst o dítěti, kterému sice při porodu zemřela matka, ale ono přesto sálo matčino mléko a přežilo. Zde se tak stalo na základě vůle boha Area (P VIII/43; T E323.1.1). V řadě pověstí se objevují i draci, kteří byli běžnou součástí starořecké mytologie. Eumélúv syn Antheios si vypůjčil draky (ve „Slovníku antické kultury“ 10

Jednotka „Nesmrtelných“ byla skupina údajně 10 000 mužů, jejichž ztráty byly okamžitě doplňovány, proto se jejich počet nikdy neměnil. „Nesmrtelní“ tvořili jádro perské armády zhruba v období 6.–4. století př. n. l. Jednotka se účastnila i řecko-perských válek.

67

ČESKÝ LID 98, 2011, 1

hady) otcova přítele Triptolema a chtěl s nimi zkusit sít obilí. Neměl však dost zkušeností, z vozu vypadl a zemřel (též bylo na jeho počest založeno město Antheia, P VII/18; LP I/1; T N335). Ve městě Thespie se tradoval příběh o drakovi, který vyžadoval obětování jednoho chlapce každý rok. Otec poslední oběti navlékl synovi speciální brnění s háčky. Chlapec byl sice sežrán, ale drak následně pošel (P IX/26; viz ATU č. 300 Přemožitel draka, pouze závěr v jiném duchu; T G512.3.1). Jiného draka musel Apollón zabít, aby tím otevřel cestu k věštírně v Delfách (P X/6; LP II/1; T A531). Magicky pak působily kosti Aktaióna v boji proti vraždící příšeře v orchomenském kraji (P IX/38; T D1007). U Stymfalského jezera se podle pověstí vyskytovali masožraví ptáci, které jako šestý ze svých dvanácti úkolů zahnal nebo zabil (podání se rozcházejí) Héraklés (P VIII/21; T A531). Jinou démonickou postavou nejasného původu byla Sfinga žijící poblíž Théb a dávající hádanky. Pausaniás nabízí hned dvě varianty jejího života, přičemž v první ji označuje za jakéhosi potulného lupiče, ve druhé za nevlastní dceru krále Laia (P IX/26; T G302.1). Podle arabských bájí se při sběru balzámové šťávy plašili hadi, kteří byli v předislámských dobách vnímáni jako posvátní duchové těchto stromů (P IX/28; T B198.1). V Cestě po Řecku najdeme i stopy drobných folklorních útvarů, jako např. přísloví: Oheň je ohně palčivější, vlk vlka dravější a sokol sokola rychlejší (P VII/12), pranostika: Pije-li stádo býků z řeky Charados na jaře, přicházejí na svět většinou samci (P VII/22). Vzhledem k množství pověstí a legend však tvoří jen zanedbatelnou část folklorního bohatství celých knih. Mezi rčení můžeme počítat tzv. „kadmejské (=thébské) vítězství“, které má charakter „Pyrrhova vítězství“ (tedy vítězství za cenu ohromných ztrát), užívalo se v Thébách a okolí (P IX/9). Pausaniás také detailně objasňuje původ přirovnání „fócká rada“ (=bolestná a zoufalá rada), které vychází z porážky Fóků Thessalskými (P X/1). Přirovnání „odseknout něco tenedskou sekerou“ vychází z příběhu o pomluveném a vyhnaném Tennovi (P X/14), který odsekl lano lodě svého otce, neboť se s ním již nechtěl setkat. Užívalo se pro osoby, které něco tvrdošíjně odmítají. Iónové pak užívali přirovnání „plete Oknův provaz“, což znamenalo dělat něco zbytečně, neboť Oknova manželka vždy promrhala, co Oknos pracně nashromáždil (P X/29). Přísloví „kdo jinému jámu kopá, sám do ní padá“ bývalo nahrazováno též přirovnáním „Neoptolemův trest“, protože Neoptolemos zavraždil Priama v chrámu a sám byl následně zabit u chrámu jiného (P IV/17). Staří Řekové velmi rádi vytvářeli pověsti, zvláště etymologické, přičemž lze i s odstupem téměř dvou tisíc let vnímat hlubokou lásku obyvatel k zemi, ve které žili, k tradicím, které si předávali a smyslem pro komplexní vnímání světa

68


kolem nich. Zároveň je tento pokus o analýzu Pausaniovy tvorby důkazem jisté dlouhodobé ustálenosti folklorních schémat. 4. Pausaniás – předchůdce vlastivědného pracovníka? Název tohoto oddílu je realitě bližší, než by se mohlo zdát. Pokud bychom převedli charakterizaci Pausaniovy práce do dnešních termínů, lze konstatovat, že prováděl celý řetězec terénních výzkumů se širokým zaměřením. Podobně jako nadšenci a první odborníci v 19. století i Pausaniás si dobře uvědomoval hodnotu tradic a vědění, se kterými se při svých cestách setkával. Jako B. Němcová či K. J. Erben i on byl doslova ohromen bohatstvím tradiční kultury (termín lidová kultura by pro prostředí antických řeckých států po celou antiku asi nebyl přesný, byť řada aspektů by ukazovala na možnost vydělit tvorbu uměleckou a produkci lidovou, nicméně naše poznatky zatím nejsou takové, aby bylo možné toto dělení dostatečně podložit), náboženství a magie a také mnoha tzv. starožitnostmi (tj. starými budovami, sochami…), přesně v duchu 1. poloviny 19. století v Evropě. Jeden z hlavních důvodů, vedle snah o knihu dějepravnou (což byla vděčná práce, která byla i ve 2. stol. n. l. populární), bylo pro sepsání Cesty po Řecku také Pausaniovým hlavním zájmem zaznamenat toto dědictví a tím umožnit alespoň jeho částečné zachování dalším generacím. Pausaniovu práci lze tedy označit jako vlastivědnou. Kromě přímého pozorování prováděl „neřízené rozhovory“, přičemž lze předpokládat i na základě jeho poznámek, že řada otázek byla plánovaná a při návštěvě dalších lokalit se opakovala, byť se někdy i přes veškerou snahu nedozvěděl nic (P II/26). Své otázky směřoval na místní obyvatelstvo, především na starší muže, někdy je přímo označuje za „vykladače starožitností“ (P II/31). Vzhledem k oblibě turistiky ve starém Římě (návštěvy památek v dnešním Řecku a Egyptě byly nejčastější) lze předpokládat, že u významnějších objektů existovali i profesionální vykladači historie a zajímavostí, dnes bychom je patrně označili jako průvodce. Pausaniás sice údaje o respondentech uvádí jen útržkovitě: „Mluvil-li stařec, jehož jsem se tázal, pravdu, byl by to…“ (P VI/24), ale nepřijímal informace nekriticky a pokud to jen bylo možné, tak si „podezřelé“ zprávy verifikoval. V jiných případech k prezentované historce připojil vlastní zpochybňující úvahu (např. P I/41, VI/26) či odkaz na podobný příběh z jiné obce či země (P VI/3). Zajímavá je např. jeho analýza vývoje vzhledu podsvětního psa Kerbera (P III/25). Někdy dokonce historce odmítá uvěřit zcela (P I/30, II/38) a v dalším případě představuje obě varianty příběhu – s působením bohů i bez nich: Aristomenova zázračná záchrana z propasti (P IV/18). Jindy Pausaniás poznamenal, že tu kterou informaci již také četl nebo ji do knihy na základě své četby doplnil (např. P II/3). O četných záměnách osob se stejným 69

ČESKÝ LID 98, 2011, 1

jménem, ale jiného původu a významu, se zmiňuje např. v souvislosti s dvěma různými Teukry (P VIII/15). Pausaniás je obecně vnímán především jako dobrý a poměrně důvěryhodný zdroj (zvláště po rozvoji archeologie na území dnešního Řecka) historických informací a řady dalších zajímavostí a kuriozit. Až rozborem jeho textů z pohledu folkloristiky jsme mohli naše poznání rozšířit. Pausaniás a jeho Cesta po Řecku je mimořádně cenný etnologický a folkloristický pramen, kterému se zatím z tohoto úhlu pohledu věnoval víceméně jen J. G. Frazer před více než sto lety (Frazer 1898) ve zcela jiném kontextu evolucionistických představ a bez hlubší folkloristické průpravy (Cocchiara 1985: 173–192). Cesta po Řecku nám umožňuje díky velkému souboru zaznamenaných pověstí, přísloví, pověrečných praktik aj. daleko lépe pochopit starořeckou každodennost v Pausaniově době, pozici folkloru v běžném životě, řadu názorů obyčejných lidí aj. Je zcela evidentní, že antické dědictví je stále poměrně bohatý zdroj nevyčerpaných etnologických a folkloristických dat. Zahraniční folkloristé a etnologové jsou vůči antickým pramenům už dlouho daleko otevřenější (např. analýza antických pohádkových syžetů v klasické antické literatuře – Hansen 2001; dále Alcock – Cherry – Elsner 2001; Habicht 1985; Hutton 2005). Obecně se Pausaniovi jinak věnují především historikové a archeologové (např. Pretzler 2004 a 2007). Do poslední redakce The Types of International Folktales (Aarne – Thompson – Uther 2004; česky Soupis mezinárodních pohádkových syžetů – zkratka ATU) tak již mohla být část antických syžetů nebo bajek, pohádek a humorek zařazena (např. syžet ATU č. 325 Čarodějův učeň je rámcově zachycen už v Ovidiových Proměnách; ATU č. 425B Syn čarodějnice v mýtu Erós a Psýché; ATU č. 430 Osel (Asinarius) u Apuleia; ATU č. 513B Loď na sucho i na moře u Apóllonia Rhodia (Argonautika); ATU č. 571B Odhalený milenec je již u Homéra (Odyssea); ATU č. 612 Tři hadí lístky najdeme u Apollodóra z Athén; syžet č. 740** Bratr (chudák) se věší a najde poklad se objevuje už v Babriově bajce atd.).11 Ve vyprávění osudů héroa Thésea se také objevuje syžet ATU č. 756B Záhořovo lože (P II/1), když je zmíněn lupič Sinis, který lapené kolemjdoucí uváže na zkřížené borovice a jejich uvolněním oběť roztrhá. Théseus lupiče zabil stejným způsobem. Nicméně nejedná se o pohádku, ale o pověst, která je součástí cyklu mýtů o Théseovi. Jeví se tak čím dál pravděpodobnější, že pohádka v podobě, v jaké ji zná středověký a novověký svět, ještě ve starověku neexistovala (viz i BoškovićStulli 2006: 7–8). Syžety, které my dnes označujeme jako pohádkové, byly ve starověku integrální součástí mýtů nebo pověstí. Mýtus ve společnosti plnil, a někde ještě plní, trochu jinou úlohu než pohádka. Byť je např. mýtus o dvou 11

70

K tomu dále viz např. Svět ezopských bajek, Praha: Svoboda, 1976.


chudých starých lidech, které bůh Zeus (doprovázený Hermem) odměnil za jejich pohostinnost (tři přání) a jejich bohaté ale lakomé sousedy nechal utopit – příběh Filemon a Baukis – v podstatě stejný jako legendární pohádka či pověst o putování Ježíše Krista a svatého Petra po světě, kdy odmění chudého člověka a bohaté lakomce trestají (také často utopením, ATU č. 750A Tři přání), není ale možné mluvit v antickém případě o pohádce. Podstatou mýtu o Filemonovi a Baukidě je také kromě odměněné dobroty především hold manželské lásce a věrnosti (oba staří lidé se promění ve stromy, které se i po „smrti“ mohou dotýkat větvemi). V legendární pohádce nic z toho samozřejmě není (museli bychom mluvit spíše o legendární pověsti), neboť by to neodpovídalo ustálené pohádkové logice a pravidlům. Velmi podobné je to i u dalších antických a jiných starověkých „pohádek“. Syžet těchto příběhů se objevuje v pozdějších příbězích, které označujeme jako pohádka, ale ve své etnologické současnosti pohádkou nebyl, protože byl v drtivé většině případů mýtem (starořecký Eros a Psýché, staroegyptský Anup a Bata atd.). Také chybějící doklady existence útvarů, jež bychom označili jednoznačně jako pohádka, v Cestě po Řecku naznačují, že nelze ve starověku mluvit o pohádce v moderním slova smyslu, ale jen o příbězích, které přímo či nepřímo posloužily svým námětem (syžetem) pro vznik pohádky v době pozdější (středověk a novověk). Oproti tomu Pausaniovo dílo velmi dobrým způsobem dokládá živost a oblíbenost pověstí všech typů, které koneckonců dobře fungují dodnes. Další podobné analýzy antických děl by jistě přinesly řadu nových poznatků pro historický vývoj folklorních žánrů a útvarů. Leden 2011

Literatura: Aarne, Antti – Thompson, Stith – Uther, Hans–Jörg: 2004 – The types of International Folktales I, II, III. Helsinki: Academia Scientiarum Fenice (zkratka ATU). Alcock, S. E. – Cherry, J. F. – Elsner, J.: 2001 – Pausanias: Travel and Memory in Roman Greece. Oxford: Oxford University Press. Bahník, Václav: 1974 – Pausaniás Periégétés (heslo). In: Slovník antické kultury. Praha: Svoboda: 456–457. Borecký, Bořivoj – Dostálová, Růžena a kol: 2006 – Slovník řeckých spisovatelů. Praha: Leda. Bošković-Stulli, Maja: 2006 – Priče i pričanje. Zagreb: Matica hrvatska. Canfora, Luciano: 2001 – Dějiny řecké literatury. Praha: Koniasch Latin Press. Cocchiara, Giuseppe: 1985 – Istorija folklora u Evropi II. Beograd: Prosveta.

71

ČESKÝ LID 98, 2011, 1

Daňhelka, Jiří (ed.): 1951 – Trojánská kronika. Praha: Československý spisovatel. Dvořák, Karel: 1976 – Nejstarší české pohádky. Praha: Odeon. Dvořák, Karel: 1978 – Soupis staročeských exempel/Index exemplorum paleobohemicorum. Praha: Universita Karlova. Encyklopedie antiky. 1973 – Praha: Academia. Frazer, James George: 1898 – Descriptions of Greece, by Pausanias, translation and commentary. London – New York: Macmillan and Co. Habicht, Christian: 1985 – Pausanias’ Guide to Ancient Greece. Berkeley: University of California Press. Hansen, William: 2001 – Ariadne’s Thread (A Guide to International Tales Found in Classical Literature). Bloomington: Cornell University Press. Hutton, William: 2005 – Describing Greece: Landscape and Literature in the Periegesis of Pausanias. Cambridge: Cambridge University Press. Máchal, Jan: 1907 – Bájesloví slovanské. Praha: J. Otta. Menhart, Oldřich (ed.): 1952 – Kratochvilné rozprávky renesanční. Praha: Československý spisovatel. Pausaniás: 1973 – Cesta po Řecku I. Přel. H. Businská. Praha: Svoboda. Pausaniás: 1974 – Cesta po Řecku II. Přel. H. Businská. Praha: Svoboda. Pourová, Libuše: 1963 – K otázkám třídění pověstí. Český lid 50: 67–73. Pretzler, Maria: 2004 – „Turning Travel into Text: Pausanias at work“, Greece & Rome Vol. 51, Issue 2: 199–216. Pretzler, Maria: 2007 – Pausanias. Travel Writing in Ancient Greece. London: Duckworth. Slovník antické kultury. 1974 – Praha: Svoboda. Šimek, František (ed.): 1967 – Příběhy římské. Praha: Odeon. Thompson, Stith: 1955–1958 – Motif-Index of Folk-Literature. Copenhagen: Rosenkilde and Bagger. Tille, Václav: 1929/1934/1937. Soupis českých pohádek I, II/1, II/2. Praha: ČAVU. Vážný, Václav (ed.): 1949 – Staročeská Alexandreida. Praha: ELK.

Contact: PhDr. Jaroslav Otčenášek, PhD., Etnologický ústav AV ČR, v. v. i., Na Florenci 3, Praha 1, 110 00, Czech Republic, e-mail: [email protected].

72

ČESKÝ LID 98, 2011, 1

DISKUSE / DISCUSSION

DVĚ HYPOTÉZY O PŮVODU NEKATOLÍKŮ Z ŘAD BANÁTSKÝCH A BULHARSKÝCH ČECHŮ ZDENĚK R. NEŠPOR – MAREK JAKOUBEK

V posledním čísle Českého lidu publikoval brněnský kolega Michal Pavlásek novou studii o českých nekatolících v banátské Svaté Heleně a v bulharském Vojvodovu, v níž na základě „analýzy stávajících materiálů a nově nalezených pramenů“ polemizuje (především) s naší dřívější hypotézou o jejich sektářském původu, který determinoval velkou část dalšího vývoje těchto „krajanských“ komunit (srov. Pavlásek 2010). Vzhledem k tomu, že se v rámci novodobé české etnografie / sociální antropologie můžeme považovat za „objevitele“ religijní dimenze části tzv. „krajanství“ a za první proponenty nyní již mnohem širšího zájmu o náboženské otázky v migračních procesech, autorův zájem o danou problematiku i jeho vyzdvižení jejího významu v rámci studia zahraničních Čechů nás pochopitelně těší. Z níže uvedených důvodů vysoce pozitivně hodnotíme také jeho snahu o falzifikaci naší hypotézy, kterou však naneštěstí nemůžeme považovat za zcela relevantní. Zavádějící je totiž už samotná argumentační výstavba Pavláskovy studie: zatímco na jejím počátku brojí proti tomu, co pro jednoduchost nazývá „sektářskou hypotézou“ (ibid.: 365–366), a nabízí alternativní výklad (ibid.: 366–370), v závěru je již „opatrnější“, když soudí, že „část z nich [= obyvatel Svaté Heleny, resp. později Vojvodova] sice zřejmě lze považovat za potomky východočeských náboženských blouznivců, ale toto sektářství … není možné považovat za zdroj ojedinělého náboženského vývoje nekatolické části obyvatel Svaté Heleny“ (ibid.: 379). Kdyby totiž druhou část citace doplnil o jediné slůvko a napsal, že sektářství „není možné považovat za jediný zdroj“ tohoto vývoje, nebylo by vlastně vůbec o čem diskutovat a celá „(re)interpretace“ sledované problematiky by se smrskla do sice záslužného, avšak popravdě jen velice dílčího doplnění námi uváděných skutečností.

73

ČESKÝ LID 98, 2011, 1

Pokud jde o vlastní „sektářkou hypotézu“, soudili jsme a soudíme, že kořeny nekatolické části obyvatel Svaté Heleny je třeba hledat ve východočeském sektářství předtoleranční a raně toleranční doby, čímž se tato skupina odlišovala od zbývající části (většiny) českého, konfesijně římskokatolického osídlení Banátu. K formulaci této hypotézy nás vedly především místní narativy, že nekatolíci do nynějšího Rumunska (resp. část z nich později prostřednictvím sekundární migrace do Bulharska) z Čech odešli „pro víru“ (nejnověji Jakoubek 2010a: 530–532), což jsme argumentačně podepřeli řadou nepřímých důkazů. Kvůli absenci přímého pramenného podkladu, který je v dané situaci vpravdě nemožný, náš výklad ovšem zůstává v rovině hypotézy, jež může být v popperovském smyslu falzifikovatelná, nelze ji však plně verifikovat. Jakékoli snahy o falzifikaci „sektářské hypotézy“, které povedou k prohloubení našeho poznání, proto jednoznačně vítáme, naneštěstí však soudíme, že Pavláskův výklad k nim ve stávající podobě prakticky nepřispívá. Jeho kritika sektářské hypotézy vychází z následujících argumentů: (1.) Svatou Helenu nemohli založit transmigrovaní sektáři, neboť jich bylo příliš málo a vesměs se vrátili zpátky do Čech; (2.) obec nezaložili ani sektářští migranti v dalších generacích, protože šlo o řádné reformované evangelíky, ovlivněné nanejvýš „náboženským synkretismem lidového prostředí“; (3.) ke vzniku náboženského sektářství se všemi jeho vnějšími znaky došlo na Svaté Heleně až na konci 19. století působením probuzeneckých kazatelů z českých zemí. K tomu lze uvést následující: (Ad 1.) Transmigrace „náboženských blouznivců“ z Čech probíhaly v 1. polovině 80. let 18. století a Svatá Helena byla založena až o čtyři dekády později; co se dělo „mezi tím“ je naprosto nejasné, a proto jsme vlastní založení obce se sektáři nikdy nespojovali. Je ovšem možné, že vznik české, přinejmenším částečně nekatolické obce v Banátu uvítali a přimkli se k ní. Z výzkumů Justina Práška1 totiž vyplývá, že bylo transmigrováno nejméně 424 sektářů (Prášek 1903: 471), jichž se zpět do Čech vrátil jenom zlomek, zatímco z pozdější doby máme doklady toho, že uzavřené komunity transmigrovaných sektářů ve východní části monarchie přežívaly až hluboko do 19. století. Právě tato společenství (včetně Svaté Heleny), respektive jejich původ v českém náboženském sektářství toleranční doby podnítil v 1. polovině 20. století zájem nejen ze strany evangelických misionářů a svérázných amatérských historiků (Vladimír Míčan), kteří je považovali za své souvěrce, ale také zájem unitářů, kteří se naopak ztotožňovali 1

74

Náš oponent je „opomněl“ uvést, ač jsou v našich starších dílech citovány, aby tak mohl tvrdit, že šlo o jediný transport čítající 120 osob (Pavlásek 2010: 366). Podobně dobové Prešpurské noviny uvádějí, že „jinady jich ještě více vedeno bylo“ (Adamiš 1930: 85). Jiné takové „opominutí“ představuje třeba diskuse o termínu „víra beránková“ (Pavlásek 2010: 377), k níž srov. Nešpor 2002.


právě s jejich sektářstvím (srov. Šíma 1936).2 Náboženský charakter migrace části svatohelenských obyvatel z Čech, který nemohl pramenit z jejich pouhého evangelictví, a její časování („za Marie Terezie a Josefa II.“) ostatně není zaznamenáván pouze prostřednictvím nedávných výzkumů (které by šlo zpochybnit kvůli obrovskému časovému odstupu), ale byl zřejmý i starším pozorovatelům.3 Tuto hypotézu konečně nechtěně nepřímo potvrzuje sám Pavlásek, podařilo-li se mu na vrub starších výzkumů (včetně našich) prokázat, že banátská obec nesla od počátku označení „Svatá Helena“, nikoli jen „Helena“4 (Pavlásek 2010: 367) – „svatost“ totiž byla mnohem přijatelnější pro náboženské sektáře a jejich potomky, než pro řádné reformované evangelíky. (Ad 2.) Celé východočeské náboženské sektářství toleranční doby bylo projevem „zplanění“ protestantismu v lidovém prostředí, jak to kdysi pěkně vyjádřil Rudolf Medek, a výrazem jeho neochoty podřídit se náboženské autoritě evangelických duchovních přicházejících do Čech po vydání tolerančního patentu (Nešpor 2006: 414–458). V tomto smyslu je rozdíl mezi Pavláskovou a naší argumentací povýtce rétorický, spočívající v jeho nedostatečném pochopení charakteru „náboženského blouznilství“ a v mylné představě, že rychle odeznělo. K postupné disciplinaci heterodoxních věřících v Čechách samozřejmě docházelo, jak v případě evangelických sborů (Nešpor 2008), tak také v římskokatolické církvi, ale ještě dlouho nebyla úplná, což vysvětluje i vznik některých náboženských obcí Církve československé (husitské) ve 20. letech 20. století (Škramovská 1963; Kaňák 1964)! O tom, že právě sektáři kvůli svojí víře z Čech, respektive přímo z východočeských reformovaných sborů po celé 19. století odcházeli „do Slavonie“, víme ostatně z dobových pramenů (Dobiáš 1881: 10). Zdá se, že pomezní, slaběji kontrolované a tudíž svobodnější oblasti habsburské monarchie – Banát, Sedmihradsko, Slavonie ad. – přitahovaly nábožensky 2

3 4

Nepublikované prameny z unitářských „výzkumů“ – vlastním náboženským přesvědčením ovšem ovlivněné neméně než knihy Míčanovy – jsou zachovány v neuspořádaném archivu Náboženské společnosti českých unitářů Praha, kt. 25, složka Deisté a materiály k dějinám čs. unitářství. Za zpřístupnění autoři děkují vedení církve a pí M. Kmentové. Viz např. zprávu Večerního Českého slova 18, 1936, 13, 16. 1. 1936: 3. Navzdory diskutabilnosti pamětnických narativů coby pramenů stojí za zmínku, že Pavláskovu argumentaci o rané inkluzi přídomku „svatá“ do názvu Svaté Heleny nově získané narativy v principu podporují; na stranu druhou ovšem jednoznačně podporují také námi proklamovanou vypjatou zbožnost prvních osadníků. Š. Hrůza (nar. 1918) ve Vojvodově tak například na základě vzpomínek svých rodičů a dalších starých Svatohelenčanů vzpomíná, že Svatá Helena získala přídomek svatá, „protože když ještě neměli budovu, kde by scházeli, tak se scházeli venku k pobožnosti, a když to ty Rumuni viděli, tak to pořád hlásili, a když se to dozvěděli na okrese – ‚Jak se ta vesnice menuje?‘ – okres jí dal meno Helena, a oni jí pak přidali, kvůli té nábožnosti jí pak okres přidal ‚Svatá‘ Helena“ (Chodov u Karlových Varů, 17. 10. 2010).

75

ČESKÝ LID 98, 2011, 1

nekonformní rodiny stejně, jako další nonkonformisté (včetně prvních ateistů) relativně častěji emigrovali do Spojených států (Vlha 2010). Pravděpodobnost toho, že nekatolickými zakladateli Svaté Heleny nebyli řádní reformovaní, kteří neměli důvody (nebo přinejmenším náboženské důvody) z Čech odcházet, nýbrž sektáři, je proto více než značná. Naopak je třeba se ptát, nehrály-li tyto kořeny určitou roli také v případě dalších českých evangelických komunit v regionu? Bylo-li by tomu tak – což v tuto chvíli nemůžeme než nadnést jako pouhou otázku –, příklady ne-sektářských evangelických komunit, které se podle Pavláska samotnou svojí existencí zdají vyvracet „sektářskou hypotézu“ o původu svatohelenských (Pavlásek 2010: 370, 376), by najednou účinkovaly zcela opačně. (Ad 3.) Je-li celé první půlstoletí dějin Svaté Heleny kvůli neexistenci písemných pramenů skryto v neznámu, závěr 19. století již máme dostatečně podchycen dříve známými i M. Pavláskem nově objevenými prameny, nehledě k nedlouho později zaznamenané orální historii. Přitom je patrné, že náboženský rozkol v obci, který vedl i k sekundární migraci do Vojvodova, byl přinejmenším výrazně posílen (jak soudíme my) nebo dokonce cele vyvolán (jak soudí Pavlásek) z vnějšku, působením probuzeneckých misionářů. Rozpor obou výkladů je jen v tom, uznáváme-li platnost „sektářské hypotézy“ nebo nikoli. Naproti tomu nemůžeme souhlasit s Pavláskovou argumentací, že prvotní zájem českých evangelíků o tuto komunitu zahraničních souvěrců byl výlučně reformovaný a příslušný kazatel („čáslavský vikář“) Svoboda nepocházel ze svobodné reformované církve (Pavlásek 2010: 375) – alespoň do doby, než autor svoji argumentaci hodnověrně doloží. Inkriminovaný Antonín Svoboda totiž nebyl ani duchovním reformované církve (srov. Rychetský 1983), ani není uveden v relativně úplném lexikonu všech významných českých evangelíků 19. století (srov. Toul 1931), proto lze spíše předpokládat jeho členství ve svobodné církvi, zatímco hlavní argument, že jeho doporučení by v takovém případě nemohl podporovat jeden z čelných představitelů církve reformované, Heřman z Tardy, neobstojí již proto, že právě Tardy (a mnohé další vůdčí osobnosti českého kalvinismu) měl ke svobodné reformované církvi v určitém období až nebezpečně blízko (Nešpor 2010: 220–223). Co se týče dalších poloh Pavláskova textu, rádi bychom učinili ještě krátkou poznámku týkající se „pramenného přehlédnutí“ v případě autorem zmiňované „důležité gernické Památní knihy Historia Domus“5 (Pavlásek 2010: 372). Ačkoli Palásek uvedený pramen opakovaně cituje, opomíjí pro diskusi o počátcích Svaté Heleny, domníváme se, přinejmenším potenciálně klíčovou zmínku 5

76

Archivum Dioecesanum Timisoarensis, Temešvár, Unzeitig P. F. – Historie Domus (GedenkBuch der Pfaerre Weitzenried im K. K. Illirisch-Banater Grenz-regiments-Bezirke No. 14. Rkp. Waitzenried 1853).


obsaženou v tomto dokumentu (na niž jsme přitom již opakovaně upozornili v Hirt – Jakoubek 2005; Jakoubek 2010b). Na páté straně rukopisu pamětnice, kde se nalézá výčet českých osad, které v Banátu existovaly k roku 1853,6 nalezneme totiž při uvedení Svaté Heleny drobnou Unzeitigovu noticku o tom, že „tato osada má docela jiný původ než [osady] ostatní“. Ve zbytku textu se k tomuto tématu již Unzeitig, i přes nadějný dovětek „o čemž bude řečeno později“ (tamtéž), naneštěstí nevrací, vzhledem ke skrovnosti pramenů z uvedeného období a na dané téma by ovšem daná informace patrně neměla být přehlížena, neboť třebaže nepodporuje přímo „sektářskou hypotézu“ jako takovou, ukazuje na výjimečnost Svaté Heleny, respektive jejích zakladatelů a následně obyvatel mezi ostatními českými banátskými obcemi.7 Ačkoli si ceníme Pavláskovy snahy o falzifikaci „sektářské hypotézy“ o původu svatohelenských a vojvodovských nekatolíků a uznáváme řadu dílčích nových zjištění, která se autorovi podařilo přinést, jeho argumentaci jako celek naneštěstí nemůžeme přijmout. Máme za to, že „sektářská hypotéza“ nebyla nikterak vyvrácena. Naopak je až s podivem, pokoušel-li se náš oponent o toto, jak malou pozornost věnoval tvorbě a především pramenným dokladům vlastní – řekněme – „ekonomicko-sociální“ hypotézy. O víc než hypotézu nejde totiž ani v tomto případě, neboť scházejí jakékoli důkazy, které by podporovaly tvrzení, že evangelíky do Banátu lákala „až desetiletá daňová svoboda … [a] ekonomická výhodnost kontraktů“ (Pavlásek 2010: 369). Že tímto způsobem argumentovali badatelé v období vlády komunistického režimu, kterým nic jiného nezbývalo a již současně zcela přehlíželi rozdíly mezi katolickými a nekatolickými migranty, nehledě na jejich aktérsky zakoušený ohromný význam, příliš nepřekvapuje, v případě Pavláska zdůrazňujícího náboženské (třebaže nikoli sektářské) charakteristiky dané komunity (ibid.: 365, 380) je to však více než zarážející. Pomineme-li tuto argumentační nedůslednost, máme za to, že naši odpověď můžeme uzavřít po weberovském způsobu: „sektářská hypotéza“ o původu českého nekatolictva na Svaté Heleně a ve Vojvodovu je ideálnětypickým výkladem platným potud, dokud nebude dostupný nějaký výklad hajitelnější. 6

7

Farní archiv, Gernik, Compendium – Extractum. Historiae Domus. Weizenried – Gerník – Gîrník. Památní kniha gernické fary v císařsko-královském Illirsko-banátském pohraničním regimentu čls.14. Diecéze Csanád, v obvodu naděkanství Oravice (vybral a přeložil Václav Mašek). Rkp. 1853. Důvodem, proč jsme tuto informaci neuvedli již v našich Pavláskem citovaných pracích (kde se o daném pramenu též zmiňujeme), je skutečnost, že během výzkumu, na jehož základě jsme odpovídající texty vypracovali, jsme – jak na to sami upozorňujeme (Nešpor – Hornofová – Jakoubek 1999: 70) – text Historie domus neměli plně k dispozici a nemohli jsme jej tedy důkladně prostudovat.

77

ČESKÝ LID 98, 2011, 1

„Ekonomicko-sociální hypotéza“ Michala Pavláska takovým výkladem po našem soudu (alespoň prozatím) není.

Literatura: Adamiš, J.: 1930. K dejinám českého vysťahovalectva (Českí deisti). Viera a veda 1: 30–34, 83–85. Dobiáš, Josef: 1881 – Dějiny evangelicky reformované církve v Bukovce až do roku 1856. Časopis historický… 1: 1–48, 98–114. Hirt, Tomáš – Jakoubek, Marek: 2005 – Idea krajanského hnutí ve světle konstruktivistického pojetí národa: proměny kolektivní identity vojvodovské náboženské obce. Český lid 92: 337–366. Jakoubek, Marek: 2010a – Druhá půlka Pravdy. Opominutá dimenze víry vojvodovských Čechů. Lidé města 12: 527–567. Jakoubek, Marek: 2010b – From believers to compatriots. The case of Vojvodovo – “Czech” village in Bulgaria. Nations and Nationalism 16, 4: 675–695. Kaňák, Miloslav: 1964 – Od tajných nekatolíků a náboženských blouznivců k CČS. Blahoslav – Rodinný kalendář CČS: 28–36. Nešpor, Zdeněk R.: 2002 – Vnější označení a sebeoznačení českých nekatolíků v 18.–19. století. Religio, Revue pro religionistiku 10: 215–236. Nešpor, Zdeněk R. 2006: Náboženství na prahu nové doby. Česká lidová zbožnost 18. a 19. století. Ústí nad Labem: Albis international. Nešpor, Zdeněk R. 2008 – Disciplinace českých nekatolíků po vydání tolerančního patentu. In: Ondřej Macek (ed.): Po vzoru Berojských. Život a víra českých a moravských evangelíků v předtoleranční a toleranční době. Praha: Kalich: 398–411. Nešpor, Zdeněk R.: 2010 – Malé / svobodné protestantské církve In: Zdeněk R. Nešpor a kol.: Náboženství v 19. století. Nejcírkevnější století, nebo období zrodu českého ateismu? Praha: Scriptorium: 212–236. Nešpor, Zdeněk R. – Hornofová, Martina – Jakoubek, Marek: 1999 – Čeští nekatolíci v rumunském Banátu a v Bulharsku. Část první: Počátky Svaté Heleny. Lidé města 2: 66–88. Pavlásek, Michal: 2010 – Případ Svatá Helena. (Re)interpretace náboženských dějin české obce v Rumunsku. Český lid 97: 363–382. Prášek, Justin V.: 1903 – Panování císaře Josefa II. I. Změny v úřední správě a ve věcech náboženských. Praha: I. Kober. Rychetský, Čestmír: 1983 – Kazatelé a sbory české národnosti církví A. V. a H. V. v Čechách a na Moravě 1781–1918. Praha: SR ČCE. Šíma, Jaroslav: 1936 – „Deisti“, předchůdcové československého unitářství. Náboženská revue CČS 8: 177–179, 257–261, 403–404. Škramovská, Dagmar: 1963 – Náboženské blouznění ve východních Čechách. Náboženská revue CČS 34: 98–109. Toul, Jan: 1931 – Jubilejní kniha českobratrské evangelické rodiny. České Budějovice: vl. n. Vlha, Marek: 2010 – Česká komunita ve Spojených státech a náboženský konflikt. In: Zdeněk R. Nešpor – Kristina Kaiserová (eds.): Variety české religiozity v „dlouhém“ 19. století (1780– 1918). Ústí nad Labem: Albis international: 402–420.

78


Contact: Doc. PhDr. Zdeněk R. Nešpor, PhD., Sociologický ústav AV ČR, Jilská 1, 110 00 Praha 1 a Fakulta humanitních studií UK, U kříže 8, 158 00 Praha 5, e-mail: [email protected]. PhDr. Marek Jakoubek, PhD., Katedra antropologických a historických věd, Filozofická fakulta ZČU v Plzni, Tylova 18, 301 25 Plzeň, e-mail: [email protected].

Jiří Traxler: Písně krátké Jana Jeníka rytíře z Bratřic, II. díl. Vydal: Etnologický ústav AV ČR, v. v. i., a Nová tiskárna Pelhřimov, Praha 2010. 712 s., 80 ilustrací v textu a 155 barevných vyobrazení v příloze. Knižní publikace představuje druhý díl kritické edice písňových sbírek vlasteneckého šlechtice Jan Jeníka z Bratřic, vysloužilého vojáka, sběratele a glosátora českých starožitných památek. V úvodním pojednání autor vymezuje a charakterizuje Jeníkovy písňové sbírky, seznamuje zájemce s problematikou transkripce těchto svérázných rukopisů a ve stručnosti popisuje specifické vydavatelské zásady. Ediční část je věnována dokončení edice rukopisného svazku písní z r. 1832 (JB2), registraci nezvěstné písňové sbírky z r. 1836 (JB3) a edici písňového souboru z r. 1838 (JB4). Jednotlivé lidové, kramářské, společenské, kupletní a satirické písně jsou opatřeny bohatým doprovodným aparátem (vysvětlivky, konkordance, pasportizace, komparační odkazy, notové ukázky, komentář), významné místo tentokrát zaujímají Jeníkovy průvodní prózy k písním a slovesné útvary na pomezí lidovosti (humoresky, vzpomínková vyprávění, kronikářské záznamy, nápisy, pamflety ad.). Obrazové přílohy mají nejen ilustrativní, ale především dokumentační charakter: přibližují významnější jeníkovské publikace a srovnávací materiál, dokládají podobu a atmosféru Jeníkových rukopisů, věrně reprodukují jeho kresby a zachycují četné reálie týkající se Jeníkova života a doby. Závěrečná servisní část publikace přináší rejstříky písní, próz a nadpisů, přehled užívaných šifer, soupis primárních i sekundárních pramenů, dokumentaci obrazových příloh a podrobný orientační obsah svazku. ISBN 978–80–87112–41–0 Cena II. dílu 390 Kč; na skladě je ještě I. díl za 190 Kč. Oba díly lze zakoupit se slevou za 480 Kč.


79

ČESKÝ LID 98, 2011, 1

80

ČESKÝ LID 98, 2011, 1


MINULOST SVATOHELENSKÝCH NEKATOLÍKŮ V ZAJETÍ VÝKLADOVÝCH SCHÉMAT A POVAHY POROZUMĚNÍ MICHAL PAVLÁSEK

Polemickou reakci kolegů Zdeňka Nešpora a Marka Jakoubka k nadnesené možnosti jiného čtení a vidění minulých dějů spojených s nekatolickým obyvatelstvem banátské Svaté Heleny (Pavlásek 2010c), jež má bezprostřední dopad také pro chápání zbožnosti českých (ex)obyvatel bulharského Vojvodova, jednoznačně vítám, byť méně již nesmlouvavý tón, s jakým byla přednesena. Explicitně jsou tak výstupy z výzkumů vklíněny jen mezi dvě hypotézy, kterými se pokoušíme osvětlit minulost pomocí prezentovaných výkladových schémat. Takto ale dochází – v duchu chápání studia minulosti v intencích „wie es eigentlich gewesen“ – ke zbytečné redukci problému. Abychom diskusi porozuměli, musíme vymezit epistemologickou rovinu – v jaké perspektivě srozumitelnosti prezentujeme naše vysvětlení či jaké je povahy. K problému výkladu původu sektářství, jenž je jablkem sváru, jsem přistoupil na základě konkrétních materiálů získaných v terénu či archivním výzkumem – ty určily metodu historického přístupu analýzy a interpretace dat (včetně jejich kritiky – ibid.: 370–373). V této rovině poznatelnosti a vysvětlitelnosti sociálních jevů jsme se pohybovali a budeme i nyní (Winch 2004: 31). Dodejme, že apriorním cílem článku bylo poukázat na relevantnost jiného čtení pramenů (Pavlásek 2010c: 380), jejichž nazírání se opíralo o chybné předpoklady hypotézy. Nadnesl také otázku epistemologie získaných dat.1 Domnívám se, že spor je veden ve dvojí rovině – (1.) rámcem nahlíženým v událostní/místní perspektivě a (2.) perspektivou nazírání problému v širším kontextu (makroperspektivě), kdy získaná data událostní perspektivy jsou na něj indukcí aplikována. Oponenti chápou sektářství v intencích longue durée sociálních struktur či jevů – dle nich přetrvávalo v delší časové ose až do konce 1

Za některé zde uvedené poznámky vděčím prezentovaným názorům, které zazněly na konferenci AntropoWebu v Plzni.

81

ČESKÝ LID 98, 2011, 1

19. století, což je přístup mnohdy jistě relevantní (srov. Nešpor 2006). Pokus o takovéto nahlížení diskutovaných událostí ale vychází z pramenně nedoložitelných předpokladů propojujících nucenou transmigraci tolerančních sektářů se vznikem Svaté Heleny. Závěry studie se jednoznačně přiklánějí k odlišnému výkladu jeho původu: náboženská horlivost je pokládána za vnější import (probuzeneckých) misionářů, jak zevrubněji ukazujeme jinde (Pavlásek 2011). Postupně poukážu na neadekvátnost tvrzení typu „zavádějící argumentační výstavba“, které jsou spíše vyjádřením pozice nepřijímat některá „dílčí nová zjištění“. Ta mi jsou sice přiznávána, ale nebyla již důsledně aplikována formou antitezí na vlastní „sektářskou hypotézu“, jinak by polemika vzniknout nemohla. Je zde alespoň možnost naznačené závěry studie (ibid.) obhájit. Otázku, zda byla „sektářská hypotéza“ falzifikována ale ponechám na úsudku čtenáře.2 Vznik obce dle oponentů sektáři „uvítali a přimkli se k ní“. Onymické srovnání známých jmen nucených vysídlených sektářů z východních Čech jak tvrdím „v jediném doloženém transportu tolerančních blouznivců směřujících do Temešváru deportováno 120 osob“ (Pavlásek 2010: 366) to vylučuje.3 Mám za to, že jádrem problému souvisejícím minimálně s interpretací významu nucené transmigrace sektářů je skutečně ona „zavádějící argumentační výstavba“, ale rozhodně ne ta má. Sice mi je naznačováno „opomenutí“ citace údajně 424 transportovaných sektářů (Prášek 1903: 471),4 sami oponenti však pozapomněli v předchozí citaci uvést kurzivou zvýrazněnou část (směřujících do Temešváru), přičemž ta je pro pochopení přílišného zdůrazňování významu nuceně transportovaných sektářů do Banátu zásadní. Až ke generálnímu velitelství Banátské vojenské hranice v Temešváru se totiž (dle dostupných pramenů) dostal skutečně jen tento výše zmíněný.5 Transportů náboženských blouznivců sice bylo více (srov. oponenty citovaný údaj z Prešburských novin), jenže byly již v Budapešti rozděleny dle zařazení k příslušným plukům vojenské hranice, což se dělo dle snahy sektáře co možná nejvíce rozdělit početně i geograficky po Uhrách, Sedmihradsku, Bukovině či Slavonii (Rezek – Šimák 1927: 25). Mluvíme-li tak o transportech sektářů do Temešváru, pak tedy musíme korektně hovořit o „jediném“ (Helfert: 545–546). Tuto marginalizaci počtu do Banátu transportovaných sektářů lépe pochopíme ukázkou, z čeho byl vyšší počet autory diskuse vyvozován. Argument je založen na zmínce Justina 2

3 4

5

82

Stejně tak nechť čtenář posoudí adekvátnost oponenty formulovanému odsudku před závěrečným „weberovským“ zvoláním, ke kterému se vyjadřovat taktéž nechci. Viz: ibid.: 368, poznámka 15. Nebyl „opominut“, ale absolutně nic neříká o sektářích, kteří byli rozmístěni v Banátu, proto je údaj irelevantní, a jak ukážeme dále, i zavádějící. Viz: Pavlásek 2010: 366–367, pozn. 10, 11.


Práška (Prášek 1903: 471): „Do konce roku 1783 celkem bylo do zemí východních [kurz. M.P.] … vyhoštěno 424 osob a počtu mnohem vyššího týž osud ještě očekával.“ Prášek tedy nehovoří o Banátu, ale lokalizuje vyhoštění do východních zemí. Navíc, již 14. června 1783 byly tyto deportace nahrazeny tresty holí (Pavlásek 2010: 367). Podle všeho je transmigrace směřující „do Sedmihrad, Haliče6 a Bukoviny“ (Prášek 1903: 468) ztotožněna s migrací pouze do Banátu (k temešvárskému velení organizujícímu 2 pluky operující v tomto regionu). Propojení nucené transmigrace se založením Svaté Heleny je tak spíše vyjádřením přání autorů nalézt mezi těmito událostmi souvislost, ze které se pak dá odvodit motivace založení vesnice (údajně se jim pobyt u vojenských pluků natolik zalíbil, že pak zvali další). Na druhou stranu – vztáhneme-li na daný problém antitezi – víme, že i v Banátu „deisti“ byli. Svědčí o tom zmínka zachycená v textu opět Práška z února 1784, kdy „rozptýleni po Banátě mnozí pak z nich že přijali vyznání katolické.“ (Prášek 1903: 470) Ale z toho lze vlastně vyčíst pouze skutečnost dalšího osudu jednotlivých sektářů (srov. Helfert 1877: 546), jenž stojí v opozici vůči údajnému sektářství přežívajícímu u jeho transportovaných nositelů v Banátu, a vůči tvrzení, že „někteří naopak začali do Banátu zvát své dosud skryté souvěrce jako do ‚země zaslíbené‘ náboženské toleranci“ (Nešpor 2006: 424). Je-li Nešporem okrajové území habsburské říše vykládáno jako „země (nábožensky) zaslíbená“, nelze o Práškem zachycených konverzích ke katolicismu hovořit jako o pouze formálních („naoko“). I z těchto důvodů je význam zdůrazňovaných deportací v souvislosti se založením Svaté Heleny vysídlenými sektáři prakticky vyloučen. Periferní postavení jihovýchodního pohraničí, táhnoucí se v délce mnoha set kilometrů, bylo územím velmi různorodým, což k interpretacím inklinujícím ke zdůrazňování náboženské svobody sice může vést, ale příklad Slavonie je nepřesný, jelikož až do 60. let 19. století (stejně jako ve Sremu) byl umožněn příchod pouze katolíkům (Matušek 1994: 14). Tyto limity však možnost emigrace do této části Evropy „pro víru“ nechtějí popírat. Na možnost náboženské motivace pro odchod do jihovýchodních pohraničí jsem již totiž upozornil v případě jiné komunity (srov. Pavlásek 2010a), ale tyto důvody pro migraci do diskutovaného regionu nebyly (!) výzkumy ani v této, ani v žádné jiné evangelické enklávě dnešního Chorvatska, Srbska a Rumunska potvrzeny,7 proto pokládám jejich „ne-sektářský“ původ za potvrzený. 6 7

Zde ani vojenská hranice nebyla. „Tady byla ta granica, oni přišli jako graničáři, to bylo tady takové vojsko, vojanština tu, půdu dostali, levnější byla než v Čechách, a dobrá půda tu je, tak přišli sem.“ (A. K., Pereg Mare, 12. 4. 2009) Podobné narace viz Pavlásek 2010a.

83

ČESKÝ LID 98, 2011, 1

To, co mi svrchu autoři vyčítají jako „opatrnost“8 mých závěrečných soudů, sami prezentují, když tvrdí, že založení obce údajně „se sektáři nikdy nespojovali“. Např. výroky „Svatá Helena vznikla jako osada cele nekatolická“ či „původně nekatolické Sv. Heleny…“ (Nešpor – Hornofová – Jakoubek 1999: 75, 76) svědčí o opaku – jasně odkazují k jejímu nekatolickému původu (v jejich intencích k sektářství). Jádro „sektářské hypotézy“ se opírá především o (1.) tuto okolnost vzniku osady a (2.) o místní narativy. (Ad 1.) Již jinde bylo poukázáno na smíšený původ vesnice (Pavlásek 2010b: 253), stejně tak na chybný předpoklad odchodu nekatolíků do Velikého Srediště (Pavlásek 2010a: 8). Tyhle jednotlivé dílčí teze hypotézy již byly vyloučeny a ukazují na nevhodnost užití jednoho rámce výkladu, aniž by byly vzaty v potaz i jiné alternativy. Teze vzniku obce jako nekatolické je zcela bez pramenného krytí. Naopak např. gernický farář Unzeitig udává ve své farní kronice z roku 1853, která je pramenem prvního řádu, že vesnici Sv. Helenu a Elizabethfeld založilo dohromady 80 rodin, z nichž jen 29 bylo nekatolických (s. 5, 11). Navíc tamtéž zmiňuje, že „helvíti byli tu i tam“, což vylučuje údajný Magyarlyho záměr rozdělení dvou prvních osad dle konfesního klíče – jinak další předpoklad sektářské hypotézy (Nešpor – Hornofová – Jakoubek 1999: 78) –, byť hovoří o všech osadách v jeho farnosti. (Ad 2.) Jak zacházet s narativy popisujícími události založení obce před téměř 200 lety? Výklady motivu příchodu jsou pro časovou vzdálenost různé (srov. Jakoubek 2010: 531; Pavlásek 2010c: 369), proto je pro nás, pohybujeme-li se v naznačené epistemologické rovině, důležitá nejstarší písemná zpráva dokládající motiv nenáboženský (Pavlásek 2010c: 369). Mimo to autory citátu „výpovědní hodnota ústního podání dnešních potomků … Sv. Heleny o počátcích tamního osídlení … je minimální až nulová“(!) jsou Nešpor s Jakoubkem (Nešpor – Hornofová – Jakoubek 1999: 73). Stejného postupu jsem se v případě nejstarších událostí držel a orientoval se na prameny „jiné povahy“ (z hlediska zvoleného přístupu souměřitelnými), zatímco „sektářské hypotéze“ byla jimi samotnými upřena jakákoliv relevance a za ideálně-typickou by ji tak Weber považovat nemohl.9 Kromě vlastního zpochybnění jejími proponenty ji lze odmítnout 8

9

84

K „opatrnosti“ mne vedou zkušenosti nabyté s nepočetnými pramennými doklady vypovídajícími o minulosti Svatohelenských v 19. století. Zásadně nepřipouštím pouze jeden axiomatický rámec v přístupu k problému, neboť takovýto postup se nemusí, jak diskutovaná studie ukázala, cele osvědčit. Přitom s naracemi se dá užitečně pracovat v jiné epistemologické rovině (srov. Jakoubek 2010: 530–531). Právě zde ostatně pramení přetrvávající odpor historiků k orálním pramenům pokládaným za „největšího nepřítele historika“ (Ferencová – Nosková 2010: 19). Spor vyvěrá z nepochopení ze dvou kategorií srozumitelnosti skutečnosti – oral history pracuje (i) v jiném modu vědění, vedoucím spíš k indikátorům chápání okolností vzpomínání a zapomínání.


i ve světle dochovaných písemných pramenů k založení obce. O tříleté daňové svobodě píše například historik Banátské vojenské hranice Felix Milleker (Milleker 1926: 21). Ekonomicko-sociální důvody ve smyslu slibované daňové svobody dokládá V. Štěpánek (Štěpánek 2005: 83). Obyvatelstvu přicházejícímu na území pod správou vojenské hranice, od níž si podnikatel Magyarly pronajal půdu k vyklučení, 10 se zcela proměnil jejich dosavadní sociální status – již totiž nebyli poddaní (nemuseli robotovat jako v Čechách). Přitom jsem náboženskou motivaci a priori nevylučoval, ale problematizoval (Pavlásek 2010: 369), jelikož motivy jednání člověka jsou vždy komplexem jednání a rozhodování.11 Hledat ve faktu označení vesnice termínem „svatá“ potvrzení sektářské hypotézy, nelze považovat za šťastné už vzhledem k počtu variant vzniku tohoto označení, mezi něž kromě jiných (srov. Pavlásek 2010b: 254) jistě můžeme zařadit i zaznamenanou výpověď Š. Hrůzy. Hodnota narace je však v jiné rovině, než v jaké je předkládána – lze ji užít v případě tázání se po obsahu víry, ne tak již dokládáme-li (jako nyní) událostní perspektivu minulosti. Dostáváme se tak ke sporu dějiny vs. paměť (Le Goff 2007). K zásadnímu okamžiku v minulosti náboženské komunity pak dochází pozváním Antonína Svobody, jenž údajně „nebyl … duchovním reformované církve … proto lze spíše předpokládat jeho členství ve svobodné církvi“. Ve spisku Míčana nám člen helenského sboru Petr Kovářik sděluje, že „skutečně se nám přihlásil dp. Antonín Svoboda, t.č. vikář v Čáslavi u dp. Kozáka“ (Míčan 1931: 82). Tuto informaci musíme nazírat kritickým pohledem odkazem na jistou problematičnost Míčanových spisů, ale je potvrzena pamětnicí čáslavského sboru: „Dne 24. dubna 1890 zvolen vikářem kand. Antonín Svoboda.“12 Nicméně připomínky k inklinaci některých představitelů církve reformované v českých zemích k vzniknuvší svobodné reformované církvi pokládám za oprávněné (alespoň v rovině diskuse ji připusťme, neboť zásadně vyloučit ji nechceme už pro možné instrumentální využití formou „antiteze“), vliv na výklad církevního rozkolu uvnitř pojednávané náboženské obce v intencích zásadního významu z vnějšku importovaných duchovních zásad striktně biblické praxe by to nemělo, k čemuž mne vedou další indicie, které se v souvislosti se širší ověřovací perspektivou v souvislosti s pronikáním probuzenectví do této části Evropy, potvrzují (srov. Pavlásek 2011). Vzniká zde totiž hned několik spolků Modrého kříže a helenští věřící v roce 1904 přijímají záštitu svobodné reformované církve, jak o tom svědčí časopis Betanie, kde je svatohelenský sbor považován za jednu z jejich 10

11 12

Unzeitig ostatně odkazem na docela jiný původ vesnice připomíná její založení v souvislosti s nabídkou Magyarlyho. S Bourdieuem řečeno je skutečnost vztahová (Bourdieu 1998: 11). (http://caslav.evangnet.cz/historie/index_history.html – staženo 28. 1. 2011).

85

ČESKÝ LID 98, 2011, 1

zahraničních misijních stanic.13 Tito reprezentanti probuzenectví udržovali s dalšími jeho směry silné vazby podporované vzájemnými návštěvami bohoslovců a náboženskými konferencemi (Katuščák a kol 1994).14 Dokladem úspěchu misií byl vznik mnohých kroužků Modrého kříže ve slovenských obcích Pivnica, Ilok, Kysáč, Kovačica, Padina a Nyíregyháza, jež přetrvaly až do svého zákazu v roce 1949, kdy následně většina obrácených členů přestoupila k metodistům, ke kterým měli z hlediska praktikovaných zásad nejblíž (Pavlásek 2011). Vykročíme-li ke konstruktivním závěrům, potvrzuje se, že religijní aspekty v souvislosti se zahraničními komunitami před nás staví nové otázky, což jistě neupírá zásluhu Z. Nešpora a M. Jakoubka jakožto proponentů studia religijní dimenze krajanství. Jak ale ukazují i zde naznačené skutečnosti, prezentované poznatky souvisejí s daleko širším kontextem kulturně-historických procesů, za které můžeme transnacionální náboženskou obrodu přelomu 19. a 20. století vlivem probuzenectví jistě považovat. Diskuse jako taková je ideálním prostředkem ke komunikaci či polemice těch kterých výroků, jistě však může vyústit i ve shodu či vzájemné doplnění, jak to již dokládá prvotní nakročení k nadnesené širší perspektivě bádání spojené s českou (a také slovenskou) zahraniční emigrací (Pavlásek 2011). Jak totiž naznačují shora uvedené skutečnosti, je zřejmé, že dosud nepochopená síla a schopnost některých náboženských ideologií vyvolat výrazná pnutí uvnitř náboženských komunit nám potvrzuje, že mnohde byla identifikace náboženská upřednostňována před národní ideologií a představovala tak velmi silný aktivizační potenciál mobilizovaný zvenčí misionáři/biblisty/ kolportéry probuzeneckého učení/knih zdůrazňujících exkluzivitu vykoupení a jeho zajištění uplatňováním důsledné ortopraxe. V rovině historického přístupu (po pramenné kritice, analýze a interpretaci), jenž byl zvolen jako metoda/přístup k problému, jsme tak ve světle shora uvedených skutečností závěry Případu Svatá Helena potvrdili.

13 14

86

Např. Betanie 1906: 4/XXIV. Známé jsou například kontakty s vídeňským metodistickým sborem, který do prostoru jv Evropy také vysílal své misijní pracovníky (srov. Pavlásek 2011).


Literatura: Bourdieu, Pierre: 1998 – Teorie jednání. Praha: Karolinum. Ferencová, Michaela – Nosková, Jana: 2009 – K otázce studia tématu paměti a města. In: Paměť města. Brno: Etnologický ústav AV ČR. Jakoubek, Marek: 2010 – Druhá půlka Pravdy. Opominutá dimenze víry vojvodovských Čechů. Lidé města 3: 527–568. Katuščák, Ján a kol.: 1994 – Naše korene. Bratislava: Nádej. Le Goff, Jacques: 2007 – Paměť a dějiny. Praha: Argo. Matušek, Josef: 1996 – Češi v Chorvatsku. Daruvar: Jednota. Míčan, Vladimír:1931 – Za chlebem vezdejším. Brno: Knižnice biblické jednoty. Milleker, Felix: 1926 – Die Besiedelung der Banater Militärgrenze. Bela Crkva: Banater Bücherei. Nešpor, Zdeněk R. – Hornofová, Martina – Jakoubek, Marek: 1999 – Čeští nekatolíci v rumunském Banátu a v Bulharsku. Počátky Svaté Heleny. Lidé města 2: 66–88. Nešpor, Zdeněk R.: 2006 – Náboženství na prahu nové doby. Česká lidová zbožnost 18. a 19. století. Ústí nad Labem: Albis International. Pavlásek, Michal: 2010a – Česká menšina v jihobanátské obci Veliké Srediště. Její počátky a etnické procesy. Národopisná revue 20: 3–19. Pavlásek, Michal: 2010b –Exkurs do historie Banátské vojenské hranice s přihlédnutím k vzniku českých enkláv na jejím území. Slovanský přehled. 96, 3–4: 243–262. Pavlásek, Michal: 2010c –Případ Svatá Helena. (Re)interpretace náboženských dějin české obce v Rumunsku. Český lid 97: 363–382. Pavlásek, Michal: 2011 – Hledání vojvodovské Pravdy ve světle probuzeneckého hnutí. Lidé města 1, 13: v tisku. Prášek, Justin V.: 1903 – Panování císaře Josefa II. I. Změny v úřední správě a ve věcech náboženských. Praha: I. Kober. Rezek, Antonín – Šimák, J. V.: 1927 – Listář k dějinám náboženských blouznivců českých v století XVIII. – a XIX., část I. Praha: Akademie věd a umění. Štěpánek, Václav: 2005 – Česká kolonizace Banátské vojenské hranice na území srbsko-banátského hraničářského pluku. In: Hladký, L. – Štěpánek, V. (eds.): Od Moravy k Moravě. Z historie česko-srbských vztahů v 19. a 20. století. Brno: Matice moravská: 65–91. Winch, Peter: 2004 – Idea sociální vědy a její vztah k filosofii. Brno: CDK.

Contact: Mgr. Michal Pavlásek, Ústav evropské etnologie FF MU, Arna Nováka 1, 602 00 Brno, Czech Republic, e-mail: [email protected].

87

ČESKÝ LID 98, 2011, 1

Písně z Kopanic ze zápisů Josefa Černíka. Eds. Marta Toncrová – Lucie Uhlíková. Vydal Etnologický ústav AV ČR, v. v. i., Praha – pracoviště Brno, Brno 2010. 430 s., nářeční slovník, místní rejstřík, čb obrazové přílohy Sbírka písní ze zápisů pedagoga, hudebního skladatele, spisovatele a sběratele lidových písní Josefa Černíka (1880–1969). Sbírka obsahuje zápisy z let 1900–1954. ISBN 978-80-8712-38-0 CENA: 370 Kč

Kolektiv autorů: Prostředí tance. Hranice identity a jejich překračování. Připravili: Daniela Stavělová – Jiří Traxler – Zdeněk Vejvoda Vydavatel: Národní informační a poradenské středisko pro kulturu ve spolupráci s Etnologickým ústavem AV ČR, v. v. i. Praha 2008 Příloha DVD, anglické resumé Cílem kolektivní monografie je poznání, jak určité prostředí přispívá k vytvoření či proměně formální a obsahové podoby tance a naopak, a jak pochopení formy a obsahu určitých tanečních typů může přispět k rozluštění jejich významu v daném prostředí. Jde především o to, vystihnout momenty, kdy se tanec stává významným nositelem signálů o proměnách společnosti. Prostředím tance se rozumí komunikační prostor, který je určitým způsobem vymezen a ohraničen, jeho hranice jsou však pohyblivé podle toho, jakým způsobem je s tanečním symbolem manipulováno a jaké další kulturní a společenské, popřípadě ideologicko politické impulzy do tohoto prostředí vstupují a jsou jím anticipovány. Toto prostředí je zároveň zkoumáno jako místo pro utváření identity – lokální, skupinové, etnické, národní aj. ISBN 978-80-7068-227-2 (NIPOS) ISBN 978-80-87112-33-5 (EÚ AV ČR) Cena 150 Kč


88

ČESKÝ LID 98, 2011, 1

ZPRÁVY / NEWS

JUBILANTI V ROCE 2011 85 let (1926) PhDr. Dagmar KLÍMOVÁ, CSc. (2. 2.) Ing. Zdeněk TEMPÍR, CSc. (4. 6.) Prof. PhDr. Jan TROJAN, CSc. (31. 5.) 80 let (1931) PhDr. Josef JANČÁŘ, CSc. (16. 6.) PhDr. Jiří KOŘALKA, CSc. (7. 2.) PhDr. Mirjam MORAVCOVÁ, DrSc. (22. 3.) PhDr. Karel PAVLIŠTÍK, CSc. (12. 3.) PhDr. Jaroslav ŠTIKA, CSc. (1. 4.) PhDr. Jarmila ŠŤASTNÁ, CSc. (2. 3.) 75 let (1936) PhDr. Jiří LANGER, CSc. (27. 4.) PhDr. Vlasta SUKOVÁ, CSc. (27. 3.) PhDr. Helena ŠENFELDOVÁ (8. 4.) PhDr. Věra THOŘOVÁ, CSc. (14. 4.) PhDr. Jaroslava ZASTÁVKOVÁ (21. 3.) 70 let (1941) PhDr. Miloš MELZER, CSc. (2. 11.) PhDr. Stanislav NOVOTNÝ (24. 4.) PhDr. Lydia PETRÁŇOVÁ, CSc. (24. 3.) 65 let (1946) PhDr. Marie BAĎUŘÍKOVÁ (9. 7.) PhDr. Miloslava HOŠKOVÁ, CSc. (18. 5.) PhDr. Jana LOMOVÁ (7. 1.) PhDr. Miroslav MADAJ (6. 11.) PhDr. Marie MADEROVÁ (16. 2.) PhDr. Alexandra NAVRÁTILOVÁ, CSc. (17. 1.) Prof. Ing. arch. Jiří ŠKABRADA, CSc. (20. 2.) PhDr. Jan SOUČEK (16. 9.)

PhDr. Marie ŠTĚPÁNKOVÁ (14. 8.) PhDr. Ludmila TARCALOVÁ (24. 6.) PhDr. Jiří TRAXLER (30. 8.) Doc. PhDr. Lubomír TYLLNER, CSc. (18. 11.) 60 let (1951) PhDr. Alena CANEVOVÁ (1. 4.) PhDr. Tomáš GRULICH (14. 1.) PhDr. Tomáš HAIŠMAN, CSc. (18. 10.) PhDr. Vladimíra LINDNEROVÁ, CSc. (18. 11.) PhDr. Miloš TOMANDL (11. 2.) PhDr. Miroslav VÁLKA, Ph.D. (16. 10.) PhDr. Jana VOLFOVÁ (20. 2.) 55 let (1956) PhDr. Jana BERÁNKOVÁ (5. 10.) PhDr. Helena BERÁNKOVÁ (29. 5.) PhDr. Věra FROLCOVÁ, CSc. (30. 9.) PhDr. Vladimíra JAKOUBĚOVÁ (16. 5.) PhDr. Jaromír JERMÁŘ (2. 10.) PhDr. Eva KOVAŘÍKOVÁ (4. 12.) Doc. PhDr. Alena KŘÍŽOVÁ, Ph.D. (17. 6.) PhDr. Ivana KUBEČKOVÁ (5. 4.) Mgr. Zuzana POKORNÁ (28. 7.) PhDr. Lubomír PROCHÁZKA, CSc. (9. 2.) PhDr. František SYNEK (26. 1.) Roman TYKAL (19. 1.) PhDr. Hana VINCENCIOVÁ (17. 10.) PhDr. Jaroslav VOLNÝ (25. 2.) 50 let (1961) PhDr. Ivo FROLEC (17. 4.) Doc. PhDr. Zuzana JURKOVÁ, Ph.D. (1. 2.) Ing. arch. Karel KUČA (13. 4.) PhDr. Dana MOTYČKOVÁ, CSc. (12. 3.)

89

ČESKÝ LID 98, 2011, 1

NEJVYŠŠÍ OCENĚNÍ AKADEMIE VĚD ČR PRO LYDII PETRÁŇOVOU (PRAHA, 22. 2. 2011) Lydia Petráňová (nar. 24. 3. 1941 v Kolíně), která se letos dožívá významného životního jubilea, byla dne 22. 2. 2011 oceněna čestnou medailí Akademie věd ČR „De scientia et humanitate optime meritis“. Toto vyznamenání, udělované „... významným tuzemským a zahraničním osobnostem, které se zasloužily o rozvoj vědy, vzdělanosti a kultury. Je oceněním za zvláště záslužnou činnost v oblasti vědy a prosazování humanitních idejí“, je nejvyšší poctou, kterou AV ČR uděluje pouze zřídka a pouze výjimečným osobnostem napříč vědními obory. Jaké jsou tedy důvody, které motivovaly vedení AV ČR k tomuto kroku? Jak trefně na slavnostním předání medaile za přítomnosti našich předních vědců (mj. současného a bývalých předsedů AV ČR Jiřího Drahoše, Heleny Illnerové a Rudolfa Zahradníka) shrnul Vilém Herold, v České republice je jen málo vědkyň a vědců, kteří by dokázali propojit povinnosti a úkoly odborné, organizační, ale třeba i rodinné. A právě L. Petráňová umí být nesmlouvavou manažerkou, vynikající mezinárodně respektovanou vědkyní, obětavou manželkou a matkou a v neposlední řadě i skvělou rádkyní začínajících badatelů. L. Petráňová započala pracovní kariéru na malých středočeských venkovských školách a následně nastoupila jako archivářka do archivu Československé televize, zároveň vystudovala historii a bohemistiku na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy (1961–1967). K významnému zlomu v profesním směřování L. Petráňové došlo v polovině 80. let 20. století. V roce 1985

90

vyšly pod redakcí jejího manžela J. Petráně první dva svazky fenomenální syntézy Dějiny hmotné kultury, na kterých se L. Petráňová významně podílela. Zároveň se v roce 1986 završila její doposud externí spolupráce s Ústavem pro etnografii a folkloristiku ČSAV (dnes Etnologický ústav AV ČR, v. v. i.) jejím nástupem na pozici odborné pracovnice a právě od poloviny 80. let se počíná bohatá řada publikací L. Petráňové věnovaných lidové duchovní i hmotné kultuře, každodennosti i obecnějším kontextům kulturních dějin a historické antropologie i národopisné a kulturněhistorické teorii a metodologii. Po roce 1989 se již respektované badatelce otevřely možnosti dalšího profesního resp. akademického růstu. V roce 1991 získala L. Petráňová titul CSc., a to za v dané době unikátní teoretickou práci a současně se významně zapojila i do evropského výzkumu zejm. dějin stravy a výživy. V roce 1998 konečně následovala habilitace na Pedagogické fakultě Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem. Též na půdě akademického ústavu se vědecké a organizační schopnosti L. Petráňové projevovaly stále výrazněji. V roce 1993 se stala vedoucí Oddělení historické etnologie, ze kterého (dlouho spolu s J. Vařekou) se jí do opuštění této funkce na počátku roku 2011 podařilo vybudovat jedno z nejkvalitnějších etnologických pracovišť u nás. Avšak nedosti na tom. L. Petráňová byla dlouholetou členkou (1993–2006) Akademického sněmu AV ČR, členkou Akademické rady AV ČR (1997–2005) a v letech 2001–2005 působila jako místopředsedkyně AV ČR, odpovědná za koncepční a vědecko-organizační otázky sekce pro humanitní a společenské vědy. Veškeré tyto funkce však pro ni nebyly jen prázdnými poctami,

Zprávy / News

což se koneckonců týká také jejího minulého i současného působení v grantových agenturách, redakčních radách časopisů, vědeckých a dozorčích radách akademických ústavů a univerzit či ve Vědecké radě AV ČR (od 2005). L. Petráňová se vždy snažila a snaží především pomáhat – a to i v dobách pro Akademii věd nelehkých – rozvoji humanitních a společenských věd a obětovala manažerským aktivitám i část svého badatelského potenciálu. Udělená medaile, jejímiž nositeli jsou z českých vědců mj. Antonín Holý, Pavel Klener či František Šmahel (a mimochodem zatím jen dvě ženy, počítaje i L. Petráňovou), se tak ocitla v navýsost správných rukou. Je samozřejmě především oceněním samotné badatelky, ale nepochybně svědčí i o respektu Akademie věd ČR k historicky orientovanému výzkumu tradiční kultury, začleněnému do mezinárodních souvislostí. Český lid : Etnologický časopis, členkou jehož redakční rady je L. Petráňová od roku 1990, považuje udělení medaile za mimořádně významnou událost a redakce časopisu i redakční rada Lydii Petřáňové blahopřeje. Jiří Woitsch (EÚ AV ČR, v. v. i.)

SEMINÁŘ „FOLKLÓR A FOLKLORISTIKA V PROCESOCH KOMUNIKÁCIE“, KOKAVA NAD RIMAVICOU, 5.–6. 8. 2010 Národné osvetové centrum ve spolupráci s Národopisnou spoločnosťou Slovenska, obcí Kokava nad Rimavicou, Združením priaznivcov folklóru, Združením priateľov tradičnej a ľudovej kultúry Koliesko

a Národopisným odborom Matice slovenskej uspořádal ve dnech 5.–6. srpna 2010 v rámci folklorního festivalu Koliesko 2010 pracovní seminář s názvem Folklór a folkloristika v procesoch komunikácie. Seminář byl věnovaný nejen aktuální problematice bádání o folkloru, ale také otázkám a výzvám, které formuloval ve svém díle prof. PhDr. Milan Leščák, CSc. (narozen 12. 10. 1940 v Levoči), k jehož kulatému životnímu jubileu bylo diskusní fórum uspořádáno. Vedle referujících se ho zúčastnili také diskutující Alexandra Bitušíková, Magda Paríková, Ján Botík, Daniel Luther, Petra Klobušická a také jubilant. Přestože se někteří zahraniční a domácí pozvaní hosté nemohli z různých důvodů semináře zúčastnit, odeznělo v penzionu Močiar dostatečné množství referátů, které zaujaly svými tématy všechny posluchače a posléze vyvolaly v plénu bohatou a inspirativní diskusi. Úvodní vystoupení Janiny Hajduk-Nijakowske z univerzity v polském Opole (Instytut filologii polskiej, Uniwersitet Opolski) Mediálny kontext súčasného folklóru otevřelo téma, které se vinulo jako červená niť celým časem konání semináře. Autorka mimo jiné konstatovala, že folklor v kontextu internetu nehyne, dokonce se na internetu objevují staré i nové formy komunikace a vznikají nové koncepce, jako například mediální folklor, které zajímají dnešní polské etnology/folkloristy či lingvisty. Téma Folklorizmus včera a dnes sledovala vědecká pracovnice Ústavu etnológie SAV (Bratislava) Oľga Danglová na příkladu některých jevů výtvarné kultury. Kornélia Jakubíková z Katedry etnológie a kultúrnej antropológie Univerzity Komenského (Bratislava) se ve svém příspěvku zabývala otázkou Čo

91

ČESKÝ LID 98, 2011, 1

sú v súčasných obyčajoch životného cyklu prejavy folklorizmu a Helena Beránková (Etnografický ústav Moravského zemského muzea, Brno) představila dvě formy péče o hudební a taneční folklor v nepůvodním prostředí ve svém příspěvku Slovácký krúžek a Poľana jako dva protikladné přístupy k prezentaci a prožívání folklorních tradic v městském prostředí. Další referáty zabývající se problematikou autentického hudebního folkloru a folklorismu ve 20. století zazněly z úst slovenských badatelů Ivana Murína (Katedra životného prostredia Univerzity Mateja Bela, Banská Bystrica): Komunikácia folklóru a folklorizmu, Vladimíra Kyseľa (SĽUK, Bratislava): Úloha iniciátora a oponenta pri popularizovaní tradičnej ľudovej kultúry a Alžbety Lukáčové (Ústav hudobnej vedy SAV, Bratislava): Vývojové trendy produkcie ľudových hudieb na Slovensku po roku 1989. Jak připravené příspěvky, tak živá diskuse ukázaly, že toto výzkumné pole je stále živé a že pro kvalifikované uchopení rozmanitých jevů se nabízí spolupráce s dalšími obory, například s muzikologií, sociální a kognitivní psychologií nebo literární vědou. Literárněvědné a historické exkurzy byly obsahem dalších příspěvků, zabývajících se tentokrát slovesnými formami: Poznámky na margo metody Oral History přednesla Zuzana Profantová (Ústav etnológie SAV, Bratislava) a Rozprávačstvo na scéne rozebrala Hana Hlôškova (Katedra etnológie a kultúrnej antropológie Univerzity Komenského, Bratislava). Současnými živými formami dětské komunikace a folklorem dětí se zabývala Jana Pospíšilová (Etnologický ústav AV ČR, v. v. i., Brno) v příspěvku Formy dětské přímé komunikace. Exkurz do historiografie

92

oboru nabídl v referátu Biografický slovník evropské etnologie v kontextu české a slovenské oborové lexikografie Miroslav Válka (Ústav evropské etnologie MU, Brno). Odborná stránka semináře byla doplněna výborným kulturním programem s živou hudbou a školou tance málem až do rána. Diskuse nastolily otázky, které budou podrobně rozebrány v písemné formě referátů v rámci edice Etnologické rozpravy (2010). Jana Pospíšilová (EÚ AV ČR, v. v. i.)

SEMINÁŘ VESNICKÉ TECHNICKÉ STAVBY 2010, VYSOKÉ MÝTO, REGIONÁLNÍ MUZEUM VYSOKÉ MÝTO, 11.–14. 10. 2010 V pořadí již osmý vysokomýtský seminář věnovaný vesnickým technickým stavbám, s mimořádně nabitým třídenním programem, se tentokrát odehrával ve velké jednací místnosti radnice. Zahájil jej proslovem starosta Vysokého Mýta Martin Krejza a zástupce ředitele zdejšího regionálního muzea a organizátor semináře Radim Urbánek. Poté již následoval první přednáškový blok věnovaný pozemním komunikacím, který zajímavým způsobem uvedl Jan Doubek, předseda sekce Větrných mlýnů při Klubu přátel Technického muzea v Brně, který ve svém příspěvku zdůraznil především nutnost sepětí amatérských a profesionálních badatelů. A hned na tomto místě je nutné zdůraznit, že téměř jedna čtvrtina letošních přednášejících byla skutečně z řad amatérů. Druhý blok zasedání byl zaměřen na objekty na větrný pohon. Zahájil jej Jan Doubek přednáškou Záchrana větrného

Zprávy / News

mlýna ve Spálově, ve kterém popsal podrobně po ročních etapách rekonstrukci mlýna klubem Větrných mlýnů při Klubu přátel TMB. Roman Tykal přednesl diskusní příspěvek s názvem Kresebná dokumentace stavitele Vojtěcha Kraupnera, kterou charakterizoval jako cenný zdroj poznání lidové architektury v 1. třetině 20. století. Břetislav Koč mluvil o tématu Od větrných mlýnů k větrným elektrárnám a nastínil jejich vývoj v českém i světovém kontextu. Blok zakončil opět Jan Doubek zajímavou přednáškou s názvem Korňa (SK) – větrný mlýnek s turbínou, kde podrobně rozebral tuto stavbu a postup připravované rekonstrukce slovenskými kolegy. Třetí přednáškový blok byl zaměřen na „zajímavosti“ a „neobvyklá témata“. V něm byl podle mého názoru nejzajímavější příspěvek Jany Svobodové (NPÚ, ú. o. p. středních Čech, Praha) Klece u kováren. Za poněkud nezvyklým názvem se skrýval referát o kovářských klecích z trámků, do kterých se umístil kus hovězího dobytka, který byl určen k okování, v něm se pomocí závěsu nadzdvihl a zadní noha se umístila na válcovou opěrku. Podnětný byl i referát Františka Ledvinky (Muzeum lidové architektury Zubrnice) Stavební plán dílny na výrobu inkoustu. Ta se nacházela v obci Hřensko na Děčínsku a její součástí bylo unikátní zařízení na mísení barev, které se skládalo z vodního kola na horní vodu; v jeho věnci bylo rovnoměrně umístěno šest nádob na mísení barvy. Václav Medek mluvil o Zanikajícím unikátu v Železných horách, což je potrubí pro turbínu vodní nádrže Seč. Jeho unikátnost spočívala v tom, že bylo zhotoveno z modřínového dřeva, vnitřní průměr byl 2 000 mm a délka 854,3 m. Potrubí bylo budováno v letech 1942–1944, dokončovací práce se táhly

až do roku 1946. Potrubí bylo navazováno mezi jednotlivými sekcemi o délce 3,3 m zámkovým spojem doplněným přírodním kaučukovým těsněním a vše bylo jištěno každých 10 cm délky obručemi ze železné pásoviny. Potrubí sloužilo svému účelu bez netěsností až do letošního léta (2010), kdy se jej stávající provozovatel hydroelektrárny rozhodl vyměnit za potrubí ocelové. Druhý jednací den semináře otevíral čtvrtý blok referátů, jenž byl věnován objektům na vodní pohon. Z přednesených příspěvků je možné upozornit na přednášku autorské dvojice Miroslav Kolka – Petr Freiwillig (NPÚ Liberec) Využití vodních kol pro pohon zemědělských zařízení a drobných provozů na Frýdlantsku, ve které byly probírány funkce a uspořádání bělidel, valch a dalších vesnických technických staveb na Cvikovsku. Následoval další severočeský příspěvek: David Veverka promluvil o Brusírnách skla v Jizerských horách; popsal jednotlivé brusírny skla na Černostudničním hřebenu a zmínil mj. pozoruhodné kolo o průměru 11 metrů, které pohánělo brusírnu skla na Semmeringu. Blok uzavřela témata Malé mechanické tkalcovny v Orlických horách a Pily a dochované strojní zařízení v okrese Rychnov nad Kněžnou. Odpoledne následovaly „dílny“ s tematikou vesnických technických objektů: Plánová dokumentace k vybavení vesnických sídel a příslušné předpisy, Vyhledávání historické literatury v digitální podobě a Stavební podoba technických objektů a technologie výrob. Pátý blok zasedání nesl název „Opravy a rekonstrukce, experimenty historických technologií“. Zahájil jej Martin Bednář, který mluvil o Restaurování starých strojů s důrazem na sběr a rekonstrukci stacionárních motorů, parních strojů, silničních parních válců a mnohých dalších technických

93

ČESKÝ LID 98, 2011, 1

památek. Za připomenutí stojí též referát Ověření technologie valchování sukna v praxi od Barbory Jarošové (Valašské muzeum v přírodě v Rožnově p. Radhoštěm). Šestý blok semináře byl věnován technickým objektům a technologiím a zazněla v něm řada pozoruhodných příspěvků. Jako první promluvil Václav Michalička (Muzeum Novojičínska, p. o. – Muzeum a pamětní síň S. Freuda v Příboře) o Pilníkářství na Svratecku, jehož rozvoj nastal až v 18. století. Těžiště příspěvku bylo položeno na obec Křižánky, na postup výroby pilníků a na několik zdejších pilníkářských rodin. Cvočkářství na Rožmitálsku velmi fundovaně představil Rudolf Šimek (Městské muzeum Rožmitál pod Třemšínem), který „veřty“ (cvočkařské dílny) rozebral ze všech hledisek: od výroby, přes dobové reálie, k výrobním produktům, jejich terminologii a typologii. Karel Faltýnek (NPÚ Olomouc) přednesl diskusní příspěvek s názvem Lidové vápenictví v oblasti Javoříčského krasu, ve kterém prezentoval výsledky archeologického průzkumu na Javoříčsku s několika zajímavými dochovanými fragmenty těchto staveb a jednou

dochovanou vápenicí. Celý blok poté uzavřel Radim Urbánek pozoruhodným příspěvkem o Bělidlech a jejich stavební, plánové dokumentaci. Nedílnou součástí semináře byla tradiční – a výborně připravená – exkurze, zaměřená na technické stavby, počínaje historickou hasičskou zbrojnicí, přes vodárenskou věž a konče pivovarem. Celý seminář byl Radimem Urbánkem dobře zorganizován a veden a jednotlivé přednášky i diskusní příspěvky byly zúčastněným velmi užitečné k rozšíření znalostí v příslušných tématech. Opět se potvrdilo, že vysokomýtské semináře jsou svojí kvalitou a hojnou účastí referentů jedinečnou možností, jak sledovat aktuální badatelské trendy a rovněž navázat kontakty se zájemci o příslušnou problematiku a vyměnit si nově získané poznatky. V neposlední řadě, jak již bylo naznačeno v úvodu, seminář ukázal, že i amatéři jsou svými znalostmi zejména lokální a regionální problematiky přínosnými a důstojnými partnery profesionálním etnografům, památkářům či historikům, že jsou schopni nalézat a zajímavě prezentovat doposud neprobádaná témata. Jiří Chmelenský (FF ZČU Plzeň)

94

ČESKÝ LID 98, 2011, 1

Petr Druhák – Vít Skřítecký a kol., HLEDÁNÍ ČESKÝCH ZÁJMŮ. MEZINÁRODNÍ BEZPEČNOST. Ústav mezinárodních vztahů, Praha 2010, 202 s.– K napsání recenze na jednu knihu z řady Hledání českých zájmů s podtitulem Mezinárodní bezpečnost právě pro etnologický časopis je několik důvodů. S ohledem na dějiny oboru může být téma českých zájmů zajímavou třecí plochou také v české etnologii podobně jako české zájmy pro českou zahraniční politiku. V čem vězí podstata srovnání včetně odlišností? V obou případech je v jistém plánu zvažována míra obrany češství. V současné etnologii to jistě není prvořadé téma nebo pro někoho je to dokonce zcela nepřípustné téma na rozdíl od zahraniční politiky. Ovšem vstoupíme-li právě do dějin oboru, najdeme několik významných etap, v nichž etnologie (národopis, pokud přijmeme kontinuální vývoj těchto dvou poloh jedné disciplíny) stavěla své poslání také na efektu obrany českých zájmů. Na stole tak leží obecné otázky: kam až sahá potřeba či dokonce nutnost obrany češství a kde jsou na druhé straně uplatnitelné obecné principy, a to bez etnického, národního či státního favorizování? Dalším důvodem k pozastavení nad tímto dílem je, že se kolektiv spolupracovníků recenzované publikace zabývá také problémem integrace cizinců v České republice, a to dokonce z etnologického hlediska. A nejen to; Ústav mezinárodních vztahů uspořádal významné sympozium s názvem Česká zahraniční politika, kdy recenzovaná publikace spolu s dalšími texty tohoto ústavu

LITERATURA / REVIEWS

posloužily jako výchozí teze k mezioborovým diskusím. Nejprve proto několik poznámek o tomto sympoziu, které se konalo v Černínském paláci na Ministerstvu zahraničních věcí v Praze ve dnech 3. až 5. května 2010. Po prezentaci názorů českých politiků, kteří v té době byli odpovědni z pozice svých ústavních funkcí za českou zahraniční politiku, jako třeba Jan Kohout, Karel Schwarzenberg, Cyril Svoboda, Alexandr Vondra a další, následovala témata jednotlivých panelů. V jednom z nich s titulem Česká zahraniční politika v mezinárodním kontextu vystoupil autor této recenze s referátem (napsaným společně se senátorem Tomášem Grulichem), který se zabýval problematikou migrací ve vztahu k české zahraniční politice. Sympozium a zmíněná řada publikací jsou výstupy pětiletého projektu ústavu nazvaným Evropská integrace a zájmy ČR. Předmět recenze je však zúžen na dva vybrané problémy. Prvním je pokus širokého autorského kolektivu nově definovat pojem národního zájmu, který je v několika metodologických postupech aplikován při výzkumu různých oblastí české zahraniční politiky. Druhým vybraným problémem k recenzi je pohled na současnou integraci vietnamského etnika v ČR především pod úhlem organizovaného zločinu. Kniha a podle mé osobní zkušenosti také sympozium i další výsledky ústavu představují tři roviny, v nichž se zrcadlí úroveň vědecké reflexe nejen české zahraniční politiky, ale v obecných principech úroveň české politologie, sociologie, sociální antropologie nebo etnologie, 95

ČESKÝ LID 98, 2011, 1

když se zabývají současnou politikou. V první rovině je prezentována faktografie z praktické politiky, ve druhé rovině je to teorie, často autory velmi poučeně, ale také někdy nadměrně prezentované ve vztahu k analyzovanému detailu. Ve třetí rovině texty přecházejí kvapným únikem do verbalistní šarády většinou těžko srozumitelné (tento jev je patrný v poslední době třeba v některých etnologických pojednáních, která se zabývají romistikou). Nemíním se těmito rovinami nijak zvlášť zabývat, chci jen vyjádřit přesvědčení, že v řadě případů by bývalo bylo vhodnější vykládat často momentálně vzniklé individuálně laděné asociace pod přirozeným řádem common cense, než je nechat ovládat splašenou fantazií. Definovat národní zájem není snadná záležitost. Vezmeme-li příklady z denní praxe české politiky, zjistíme řadu protichůdností rozplizlých tendencí, které jsou nejen obrannými postoji, ale také naopak sjednocovacím aktem nebo procedurou přináležitosti k jiným nadnárodním celkům. Proto uchopit národní zájem jako odborný pojem je práce s velmi sypkým materiálem. Kolektivu autorů patří uznání v tom smyslu, že se pokusili stanovit kritéria legitimního národního zájmu, jimiž vyčleňují prostor pro srovnávací analýzu v různých tématech tohoto fenoménu. Určili tak tři základní kritéria: 1. kritérium relevance, 2. kritérium konsenzu a 3. kritérium vnější přijatelnosti. Zatímco první dvě kritéria (relevance a konsenzu) mají sloužit k posouzení domácí legitimity konkrétního postoje nebo politiky při akceptování teorie demokracie, druhé kritérium (vnější přijatelnosti) vychází z teorií mezinárodních vztahů. Naznačené principy mají určit průnik přijatelnosti jak 96

pro domácí prostředí, tak také pro partnery nadnárodního společenství. Ze stejných hledisek vychází také kapitola recenzované knihy od Miroslava Nožiny Potírání kriminality ve vietnamské diaspoře, která navazuje na jeho předchozí výzkumy a která je hlavním důvodem k recenzování. Nožina je dobře znám jako nekompromisní zastánce účinné imigrační politiky a propagátor bezpečnostních strategií vůči kriminalitě v moderních diasporách. Hledání nástrojů v těchto strategiích považuje za mimořádně důležitou součást národního zájmu. Při rozboru vietnamských kriminálních sítí vychází tento vystudovaný etnolog z antropologické literatury zabývající se kriminalitou jako sociálním a kulturním jevem (Finckenauer, James O. – Ko-Lin Chin: 2007 – Asia Transnational Organized Crime. New York: Nova Science Publichers). Přesvědčivě ukazuje, že i takový jev, jakým je kriminalita jinoetnické imigrace, možno nahlížet jako kulturní produkt nebo jako určitý „kreativní konstrukt“, který nelze ponechat jen v řádu legislativy a restriktivních opatření. Naráží tak na celou řadu navzájem souvisejících otázek, které nově vyvstávají před zeměmi EU v souvislosti s narůstajícím přílivem nové migrace do těchto zemí a s vyprázdněnými zásadami integračních strategií třeba ve Francii nebo Německu či Švédsku. Podstatou národní strategie boje s vietnamskou kriminalitou by měla být nejen nekompromisní a neúplatná administrativa, nýbrž také a možná především intenzivní komunikace mezi vietnamskou diasporou a většinovou společností. Nožina si také správně uvědomuje, že praxi i výzkum čeká posun od popisné polohy zdůrazňující dokola na jedné straně přirozenou potřebu nové imigrace

Literatura / Reviews

z ekonomických a také demografických účelů pro ČR a na straně druhé zvýšení prostředků k negaci kriminálních a sociálně patologických jevů. Vychází přitom z konceptu kriminálních sítí (Canter, David V. – Alison, Laurince: 2000 – The sosicial psychology of crime: groups, teams and network. Aldershot: Ashgate) aplikovaným dalšími badateli na vietnamské, respektive asijské prostředí a spočívající v tom, že existují dvě úrovně projevů asijské kriminality: tradiční organizovaný zločin s pevnou a omezenou členskou základnou a kriminální sítě působící daleko flexibilněji a reagující na ad hoc kriminální příležitosti, přičemž jsou hlouběji zapuštěny do civilní společnosti. Text se také věnuje úloze tzv. respektovaných osobností v lokálních komunitách a vůbec jinakosti interpersonálních vztahů u vietnamské diaspory. Na základě Nožinových konstatování lze shrnout: Jestliže opravdu platí (zatím to žádná studie spolehlivě neprokázala), že odhadem deset procent příslušníků vietnamské diaspory v ČR se nějakým způsobem podílelo na kriminálních činech a naopak stejné procento lidí se takovým aktivitám vyhýbá (přitom zbytek zůstává v zajetí svého provizória jako potenciální spojenec oněch ad hoc kriminálních aktivit), jeví se jako jedna z cest k otevřené integraci řešené prostřednictvím vlastních vietnamských projektů (financovaných státem). Vietnamské populaci v ČR však dosud chybí respektovaná reprezentace a české integrační instituce postrádají soustředěnější zájem samotných Vietnamců o integraci. Nožinovy postřehy a úvahy prezentované v celé publikaci představují pozoruhodnou sumu podnětů i pro etnologickou obec. Stanislav Brouček (EÚ AV ČR, v. v. i.)

Jarmila Filadelfiová – Martina Sekulová, MIGRANTKY MEDZI NAMI (RODINNÉ A RODOVÉ ASPEKTY INTEGRÁCIE). Inštitút pre verejné otázky, Bratislava 2009, 133 s.– Tato publikace byla vydána jako součást výzkumného projektu Rodinné a rodové aspekty integrácie migrantov z tretích krajín, který v roce 2009 realizoval Inštitút pre verejné otázky. Členky výzkumného týmu Jarmila Filadelfiová a Martina Sekulová si daly za cíl analyzovat migraci z tzv. třetích zemí na Slovensko z hlediska rodu (genderu). V existujících studiích zabývajících se zahraniční migrací ve slovenském kontextu totiž tento pohled téměř chybí. Dalším důvodem, jenž přivedl pozornost autorek k této problematice, je zvyšující se počet žen-migrantek na Slovensku. Autorky zdůrazňují, že ve své práci vycházejí z premisy, že na migrující ženy nelze pohlížet pouze jako na pasivní aktérky procesu migrace, které následují mužské příbuzné nebo za nimi přijíždějí za účelem sloučení rodin. Jejich záměrem je též ukázat, že stereotypní představy často spojované s migračními vzorci žen jsou mylné. Ženy, stejně jako muži, migrují na kratší i delší období, na kratší i delší vzdálenosti, migrují ženy svobodné i vdané, s dětmi i bez dětí. Stejnou optikou autorky nahlížejí na problematiku integrace migrantů a migrantek v hostitelské společnosti, neboť proces integrace je podobně jako proces migrace, kromě mnoha dalších faktorů, determinován i genderem či konkrétní rodinnou situací migrujících žen a mužů. Úvodní část publikace Migrantky medzi nami je zaměřena teoreticky. Autorky v prvních kapitolách představují základní teoretická a metodologická východiska 97

ČESKÝ LID 98, 2011, 1

výzkumu genderových a rodinných aspektů migrace. Na několika místech je zde upozorňováno na nutnost analyzovat migrační a integrační procesy v kontextu genderu. Autorky připomínají, že zohledňování odlišností migračních zkušeností mužů a žen má relativně krátkou historii. Studium vztahu genderu a migrace se začalo rozvíjet až v 70. letech 20. století, do té doby byla pro většinu výzkumných prací typická tzv. rodová slepota. Dále uvádějí, že v současné době je trendem genderově senzitivní přístup k migraci a integraci, tj. podmínkou pro celkové porozumění je zaměření pozornosti na ženskou i mužskou perspektivu. Jen takto lze porozumět migračním procesům a především nastavit efektivní integrační politiku. K tomu bych chtěla podotknout, že v českém i slovenském prostředí bývá termín gender (rod) často nesprávně používán, slovní spojení genderové hledisko je vnímáno spíše jako synonymum pro ženské hledisko. Ke zmíněnému posunutí významu pojmu gender (rod) do určité míry přispívají i studie jako je tato. Jarmila Filadelfiová a Martina Sekulová totiž na straně 15 píší: „Naše analýza se zaměřila na různé souvislosti migrace a integrace žen, protože tyto procesy se doposud z ženské perspektivy nezkoumaly (a sledovat obě perspektivy komplexně bylo nad rámec možností tohoto výzkumného projektu).“ Publikace v jedné z kapitol představuje Slovensko jako cílovou zemi zahraniční migrace. Autorky, které při zpracovávání této kapitoly vycházely ze statistických údajů dostupných v době realizace projektu (tj. z údajů z roku 2008), podávají informace o nejdůležitějších číslech týkajících se zahraničních migrantů s povoleným pobytem. Počet cizinců na Slovensku se do roku 2008 každoročně zvyšoval, 98

jejich podíl na celkovém počtu obyvatel však nedosahoval ani 1 %. Analýza kvantitativních dat také ukázala, že větší část legálních migrantů na Slovensku tvořili státní příslušníci zemí Evropské unie. Podrobněji jsou zde rozebrány údaje o počtu migrantek. Mezi migrantkami jsou dlouhodobě nejvíce zastoupeny státní příslušnice České republiky, Ukrajiny, Polska, Rumunska a Maďarska, tedy ženy pocházející převážně ze zemí sousedících se Slovenskem. Počet cizinek usazených na Slovensku sice v posledním období stoupá, ale i přesto se jejich podíl na celkové migraci snižuje. Klesající trend v poměru žen migrantek vůči mužům migrantům na Slovensku je tak v rozporu s vývojem migrace v jiných evropských zemích včetně České republiky. Podle autorek mohou být příčinou této situace nižší mzdy, méně příležitostí uplatnit se, jazyková bariéra či slabší sociální sítě. Autorky předpokládají, že nemalý vliv může mít i nedávný rozvoj automobilového průmyslu v řadě slovenských regionů, kde mezi zahraničními pracovníky nacházejí uplatnění spíše muži. Nejrozsáhlejší část publikace je věnována výsledkům kvalitativního výzkumu, jenž byl založen na strukturovaných rozhovorech s migrantkami ze třetích zemí, tedy ze zemí mimo Evropskou unii nebo Evropský hospodářský prostor. Autorky realizovaly celkem dvacet rozhovorů s migrantkami z Ukrajiny, Ruska, Srbska, Makedonie, Indie, Vietnamu a z blíže nespecifikovaných států Afriky. Ve zkoumaném souboru byly zastoupeny ženy všech věkových kategorií, nejvíce potom ženy mladšího a středního věku. Soubor respondentek byl různorodý jak z hlediska rodinného zázemí, ekonomického statusu, pracovní aktivity, tak i dle délky pobytu


v hostitelské zemi. Snahou autorek bylo zachytit individuální migrační příběhy migrantek. Zajímal je genderový a rodinný kontext země původu očima respondentek. Ptaly se žen na motivaci k migraci a na důvod jejich volby odejít právě na Slovensko. Následně se autorky zaměřily na téma integrace po příchodu do cílové země, zejména pak na integraci v ekonomické a sociální sféře. S úspěšností či neúspěšností integrace je spojeno zvládnutí jazyka hostitelské společnosti, proto se autorky zabývaly i otázkou jazykové bariéry a jejího zdolávání. Ve scénáři, podle kterého byly rozhovory prováděny, dostala svůj prostor i problematika rodinného života, genderových rolí a otázky interakcí migrantek s většinovou společností a institucemi. Respondentky byly rovněž vyzvány, aby samy vyslovily návrhy, jež by přispěly ke zlepšení situace migrantek a migrantů na Slovensku. Výše uvedené tematické okruhy autorky rozdělily do podkapitol, v nichž je analyzovaná problematika bohatě doplněna citacemi vyjádření respondentek k jednotlivým otázkám. Každá z podkapitol je zakončena stručným shrnutím a v některých případech též doporučením pro instituce a orgány státní správy, které jsou spojené s integrační politikou. Závěrečná kapitola vychází z rozhovorů s expertkami a experty zabývajícími se problematikou migrace a integrace v oblasti legislativy, sociálních služeb a výzkumu. Autorky zde opět zdůrazňují nutnost genderově citlivého přístupu při vytváření koncepcí integrační politiky i jejich aplikaci v praxi. Přínos publikace Migrantky medzi nami spatřuji hlavně v tom, že nabízí českým čtenářům zabývajícím se touto problematikou možnost srovnat nejen současnou

situaci zahraniční migrace a integrační politiky na Slovensku a v České republice, ale i současnou situaci v jejich výzkumu v obou zemích. Zuzana Korecká (EÚ AV ČR, v. v. i.)

Nigel Barley, ANTROPOLOGIE SE NEPOČÍTÁ MEZI NEBEZPEČNÉ SPORTY. Tichá Byzanc, Kutná Hora 2010, 240 s.– „Antropolog je snad nejhorší host na světě. U sebe na návštěvě bych ho nechtěl mít ani zanic. Přichází bez pozvání, vnutí se dál a dovádí hostitele k šílenství přihlouplými otázkami.“ (s. 148) Tak to alespoň vidí Nigel Barley, britský antropolog, jenž proslul svými kousavými cestopisy, které představují etnografickou praxi poněkud nezvyklým způsobem. Barley studoval v Cambridgi, doktorát z antropologie obdržel v Oxfordu. Nestal se však autorem vyčerpávajících etnografických monografií a rafinovaných antropologických teorií; stal se spisovatelem provázejícím čtenáře cizími společnostmi tak, jak je v konkrétních místech, časech, situacích a osobách zažil. Barley dal jednoduše přednost popisu jedinečné zkušenosti před popisem zobecněné kultury. Postavil se tak do řad kritiků klasické antropologie, kteří byli od 80. let slyšet stále silněji. Barley ale dokázal mnohem víc: svá osobitá setkání s jinými světy uměl literárně podat, pěkně po anglicku, jednoduše, průzračně, čtivě, humorně a ironicky. Jeho knihy jsou inteligentní a lidské. Barleyho prvotina The Innocent Anthropologist z roku 1983, která je situovaná do Kamerunu, zůstává dodnes zřejmě 99

ČESKÝ LID 98, 2011, 1

nejznámější autorovou knihou. Do rukou českého čtenáře se však dostává cestopis Not a Hazardous Sport z roku 1988, líčící cestu do Indonésie. Sledujeme zde Barleyho dobrodružství mezi Torajany, kteří jsou objektem zkoumání, kteří se ale stanou rovněž subjektem zkoumání v okamžiku, kdy se někteří z nich vypraví postavit svou tradiční sýpku do londýnského Muzea lidstva. Ačkoliv jedna solidní pojišťovací společnost Barleyho ujistila, že „antropologie se nepočítá mezi nebezpečné sporty“, lze se znovu a znovu utvrzovat v tom, že v jeho případě by měly být pojišťovny obezřetnější. Kniha je vlastně o tom, jak se dělá sport zvaný antropologie, jinak řečeno, Barley popisuje antropologický provoz. Každý antropolog, jenž je při své terénní práci světu otevřen, dobře zná mnohé z popisovaných okolností, nesnází a pocitů; zná ona bizarní dilemata, pamatuje si situace veselé, tristní a nejčastěji ty trapné; zná onen zvláštní stav, kdy ohmatává terén, nachází pevnou půdu pod nohama, kdy se jako dítě učí určitým způsobem chovat, myslet a žít. Barley předvádí, jak etnograf vplouvá do společnosti, jak navazuje s lidmi vztahy opravdu lidské; ukazuje, jak osud jedná za něho, jak důležité je nechat věci plynout, tak aby se vyjevily ve svém přirozeném kontextu a své skutečné podobě. Je zřejmé, že Barley není typickým antropologem. Je zvláštním živočišným druhem antropologa-cestovatele, který je v obou povoláních tak trochu heretikem: není jen teoretikem (pro něhož je často zkušenost s realitou ke škodě pečlivě vytříbené teorii, a není proto radno do terénu vůbec lézt), ani není jen praktikem (pro něhož je osobní zkušenost měřítkem všehomíra, pohrdajícím intelektuálním postupem). Barley navíc atakuje ještě 100

třetí povolání – povolání spisovatele; tam ovšem může se svou ironií a uměleckou licencí narazit u antropologa i cestovatele, jež přeci zajímá, jak to bylo doopravdy. Při četbě Barleyho cestopisů se lze stěží vyvarovat srovnání se slavnými Smutnými tropy Clauda Lévi-Strausse. Jistě, oba cestopisci cestují, myslí a píší naprosto odlišně; přesto jakoby některé momenty zaznívaly v celé antropologicko-cestopisné literatuře. Jak Barley píše, „badatele často vede do terénu spíš naděje, že tím vyřeší své vlastní, velmi osobní problémy, než snaha porozumět jiným kulturám. (…) Ale ať už za tím stojí cokoliv, rozpoznají etnografové volání divočiny tak bezpečně jako muslim náhlou a neodbytnou potřebu putovat do Mekky“ (s. 15). Je známou skutečností, že terénní praxe je pro antropologa svým způsobem přechodový rituál, a to jak na profesní, tak i osobní etáži. Netradiční prezentace antropologie spojená se specifickým literárním stylem si najde své příznivce i odpůrce. Je však dobrou zprávou, že český čtenář může do antropologické kuchyně nahlédnout nejen prostřednictvím ezoterického Castanedy a intelektuálského Lévi-Strausse, ale i lidského Barleyho. Jan Kapusta (Ústav etnologie FF UK)

Luis Vázquez León, MULTITUD Y DISTOPÍA. ENSAYOS SOBRE LA NUEVA CONDICIÓN ÉTNICA EN MICHOACÁN. Universidad Nacional Autónoma de México, México 2010, 317 s.– Jako antropologové zabývající se domorodými skupinami již delší dobu čelíme


velkému dilematu. Na jedné straně cítíme mravní povinnost angažovat se ve prospěch společností, které dlouhodobě studujeme. Tyto společnosti jsou často vystaveny těžkým ekologickým a ekonomickým tlakům, politické diskriminaci, sociální marginalizaci či dokonce genocidě. Nestranně přihlížet v duchu liberálního motta laissez faire, laissez passer s čistým svědomím nelze. Zároveň jsme však díky postmoderně, neomarxismu, feminismu a konstruktivistické teorii etnicity a nacionalismu velmi vnímaví vůči hluboké stratifikaci domorodých společností. Stále ostřeji si uvědomujeme, že uvnitř těchto společností jsou početné skupiny jedinců, kteří čelí vykořisťování, diskriminaci a marginalizaci nikoliv ze strany majoritní společnosti v té dané zemi, ale ze strany svých „soukmenovců“. Iluze vnitřně kompaktních harmonických domorodých společností je jednou provždy minulostí. Zájmy utlačovaných jedinců jsou mnohými domorodými aktivisty systematicky podřazovány domnělým zájmům skupin a od nás antropologů se očekává, že budeme bojovat za práva skupin a že přivřeme oči nad útlakem a vykořisťováním, které se uvnitř těchto společností s postupným uznáváním jejich kolektivních práv často prohlubuje. Respektovaný mexický antropolog Luis Vázquez León z prestižních mexických institucí Colegio de Michoacán a Centro de Investigaciones y Estudios Superiores en Antropología Social (CIESAS) má v tomto dilematu zcela jasno. Jeho nejnovější kniha Multitud y distopía: ensayos sobre la nueva condición étnica en Michoacán je pečlivě promyšlenou, empiricky podloženou a politicky zcela nekorektní kritikou současné mexické etnopolitiky, diskurzu multikulturalismu a programu indiánské autonomie založené na substanciálně

pojatých domorodých kulturních identitách. Knihu tvoří soubor šesti částečně se překrývajících a vzájemně se doplňujících esejů věnovaných politice michoacánské etnonymie, absurditě federální etnostatistiky, proměnám mexického a michoacánského indigenismu a dopadům multikulturalistické rétoriky na územně-agrární konflikty na michoacánském venkově. Na etnografickém materiálu shromážděném mnohaletým studiem etnopolitických procesů v Michoacánu poukazuje na záludnosti a nebezpečí spojená s uznáváním etnických skupin jako subjektů práva, přičemž michoacánská pozorování uvádí do souvislosti s děním v jiných částech Mexika a na federální úrovni. Byť je kniha založena především na etnografickém materiálu z Michoacánu, určitě zaujme všechny, kteří se zabývají domorodými obyvateli v Mexiku a jinde ve světě. Kniha obsahuje řadu velmi provokativních úvah a terénních poznámek, které nutí k zamyšlení. Např. v eseji věnované politice etnonymie v Michoacánu Vázquez poukazuje na problematičnost používání kteréhokoliv z dostupných termínů pro nejpočetnější domorodou populaci různě známou jako Taraskové, Purépečové či v historických pramenech rovněž jako Michoakové. Na příkladu námezdních zemědělských peónů ukazuje, jak je skupinová příslušnost kontraintuitivní, strategicky užívaná a polyfonická. Autor navrhuje, abychom proti vůli současné domorodé elity trvali na užívání termínu Taraskové pro lidi vykazující jisté kulturní znaky bez ohledu na jejich osobní identifikaci, a termín Purépečové si ponechali jen pro tu (malou) část Tarasků a ne-Tarasků (!), kteří se hlásí k příslušnosti k purépečskému etniku. 101

ČESKÝ LID 98, 2011, 1

Jinde, v části věnované politice sčítání domorodých obyvatel, se Vázquez pozastavuje nad skutečností, že se jednak při posledním sčítání lidu zjistil významný pokles počtu domorodých obyvatel a jednak se podle výsledků průzkumů provedených mexickým statistickým úřadem INEGI lidé v počtu téměř dvou milionů, kteří hovoří některým z domorodých jazyků, nepřihlásili k žádnému etniku, a naopak téměř stejné množství lidí, kteří domorodým jazykem nehovoří, deklarovalo skupinovou příslušnost. Výsledky tohoto výzkumu byly pro řadu institucí zainteresovaných na existenci domorodých obyvatel (Národní komise pro rozvoj domorodých obcí, aktivisté různých organizací atd.) natolik skandální, že upravili statistiky tak, aby bylo možno deklarovat podstatně vyšší počet domorodých obyvatel, než jaký byl skutečně zjištěn. Etnopolitika se zde tedy ukazuje také jako zdroj příjmů (a raison d‘être) pro početné organizace a instituce. Vázquez v této souvislosti proto hovoří o „gestión étnica empresarial“, tedy o jakémsi etnopodnikání. Nutí nás ptát se, kdo má zájem na konstrukci a reprodukci určitých skupinových kategorií. A do třetice, v poslední eseji věnované dopadům rétoriky multikulturalismu na mexický venkov, Vázquez ukazuje, jak místo deklarovaného cíle pacifikace mexického venkova esencialistický diskurz multikulturalismu naopak podnítil celou řadu nových konfliktů, přilil do ohně těm stávajícím a na několika místech Mexika dokonce vedl k etnickým čistkám, při kterých byli ze svých obcí vyhnáni či vysídleni za asistence vlády mestičtí rolníci. K legitimizaci těchto kroků posloužily tzv. títulos primordiales, tedy pestrá paleta kodexů, kupních smluv, koloniálních 102

dobrozdání a jiných dokumentů, z nichž je mnoho historicky problematických a často padělaných. Symbolické je slovo „primordiální“ v názvu těchto dokumentů – multikulturalismus místo otevřené, pluralitní a tolerantní společnosti vytváří soubor primordiálně (esenciálně, substanciálně) definovaných, uzavřených společností, které nežijí spolu, ale vedle sebe, a které nutí jedince pod hrozbou tvrdých sankcí zvolit si stranu a trvalou identitu. Nejzajímavější na celé knize ale dle mého názoru je ideové či ideologické ukotvení autora. Knihu totiž nenapsal pravicový politik, ale antropolog s více jak třicetiletou zkušeností z terénu. Kritika multikulturalismu není nic zcela nového a ostře proti ní dlouhodobě vystupují především konzervativní liberálové. Vázquez svou kritiku ovšem ukotvuje na levé straně politického spektra. A právě v této levicové interpretaci spatřuji hlavní přínos jeho knihy, ne proto, že bych s ní zcela souhlasil, ale zejména proto, že se s takovou interpretací běžně nesetkávám. Nosným argumentem Vázquezovy práce je, že dnešní multikulturalismus plní podobnou roli, jakou sehrál nacionalismus na přelomu 19. a 20. století. Tak jako vyhrocený nacionalismus 19. století odvedl pozornost od třídního vykořisťování dělníků a rozbil internacionalistické hnutí podél národních linií, tak dnešní multikulturalismus zastírá třídní vykořisťování a prohlubující se proletarizaci domorodých obyvatel. Kapitalismus využívá multikulturalismus k imobilizaci, hierarchické segregaci a disciplinaci levné pracovní síly, kterou v kontextu Mexika tvoří právě indiáni. V této souvislosti Vázquez hovoří o indiánských autonomiích jako o jakýchsi mexických „bantustánech“


– segregovaných a kontrolovaných rezervoárech levné pracovní síly po vzoru jihoafrického apartheidu. Multikulturalismus ovšem neslouží pouze bohatým investorům, nýbrž rovněž domorodým elitám, které si jeho prostřednictvím jako samozvaní představitelé domorodých „etnik“ zajišťují přístup k ekonomickým zdrojům a politickému vlivu. Ve jménu multikulturního soužití jsou obětovány základní principy sociální spravedlnosti a demokracie, za které bojovaly generace našich předků. Sociální politiku nahrazuje kulturní politika a demokratickou rovnost nahrazují diferencovaná skupinová privilegia (kolektivní práva). Ačkoliv to Vázquez přímo neuvádí, mohli bychom říci, že nás multikulturalismus vrací do středověku, přičemž v tom našem novém středověku už není společnost diferencovaná podle stavů, profesních cechů, farností či panství, ale podle kulturní příslušnosti. Je ironické, že Evropa, která objevila v 18. století člověka (tj. humanitu všech lidí), se dnes v podobě multikulturalismu tak intenzivně podílí na jeho likvidaci. Antropologové po větší část historie disciplíny poukazovali na odlišnost a exotičnost těch „druhých“. Zdá se, že hlavní povinností dnešního antropologa by však mělo být poukazovat na lidství těch „odlišných“ a „exotických“. Nikoliv indiáni, ale člověk se totiž stává v dnešním světě ohroženým druhem. Vázquezova kniha je výsledkem dlouholetých terénních výzkumů, je dobře promyšlená a je rovněž velmi provokativní. Kniha, jak má být. V Mexiku jistě vyvolá velmi bouřlivé reakce a bude zajímavé sledovat, jakým směrem se budou diskuse kolem témat nastolených Vázquezem vyvíjet. Mohu jen doufat, že do této diskuse

vstoupí i čeští a slovenští antropologové a že se její výsledky promítnou i v české a slovenské antropologii, etnopolitice a multikulturalismu. Přemysl Mácha (Ostravská univerzita)

Jiří Homoláč, INTERNETOVÉ DISKUSE O CIKÁNECH A ROMECH. Nakladatelství Karolinum, Praha 2009. Nakladatelství Karolinum vydalo další knihu badatele Jiřího Homoláče nazvanou Internetové diskuse o cikánech a Romech. Autor v ní shrnuje část svých dosavadních myšlenek z předchozích let (srov. Homoláč, Jiří: 1998 – A ta kronika česká. Brno: Doplněk; Homoláč, Jiří – Karhanová, Kamila – Nekvapil, Jiří: 2003 – Obraz Romů ve středoevropských masmédiích po roce 1989. Brno: Doplněk), přičemž jednu z kapitol můžeme v pozměněné podobě nalézt také již v Sociologickém časopisu (Diskurz o migraci Romů na příkladu internetových diskusí. Sociologický časopis 42, 2006: 329–351). Kniha se skládá ze šesti kapitol. V první z nich autor představuje teoretické přístupy zabývající se interetnickými vztahy, tj. sociokognitivní kritickou diskurzní analýzu, diskurzně-historickou metodu a diskurzní psychologii. V dalších vymezuje své konceptuální a metodologické nástroje, po kterých následují konkrétní výsledky analýzy. Tyto výsledky aplikuje na dvě případové studie (kapitoly „‚Slovenští‘ Romové míří na západ“ a „Vlasta Horváth SuperStar“). Kapitolou poslední pak shrnuje hlavní myšlenky knihy. V celé knize se můžeme setkat s opravdu precizním a komplexním uchopením 103

ČESKÝ LID 98, 2011, 1

jednotlivých témat. Kniha je vskutku systematická a veškeré autorovy teze jsou řádně podloženy empirickým materiálem. Autor deklaruje nepoužívání analytických kategorií, jako jsou: rasismus, stereotyp, předsudek apod. Argumentuje pak, že „[u]žíváním těchto pojmů jako analytických kategorií se totiž analytik diskurzu podle mého názoru dostává do závislostí na jiných sociálních vědách, které pro něj definují předmět bádání, resp. to, co bude považovat za reálné, stojící mimo analyzovaný diskurz“ (s. 10). V souladu s tímto pojetím analýzy se také zdráhá označit diskutující, jejich texty či celý diskurz za rasistu/rasistické/rasistický. V souladu s etnometodologií rozvíjí argumentaci, na základě které významy těchto pojmů diskutující vytvářejí účelově v interakci a nepoužívají je v podobě analytických kategorií s jasně daným významem. Analýzu diskurzu proto chápe jako svébytnou disciplínu mající jak svůj vlastní předmět analýzy (diskurz), tak i soubor prostředků (interpretační repertoáry). Toto rozlišení, tzn. rozlišení mezi diskurzem a interpretačním repertoárem, je pro knihu zásadní. Diskurzem autor rozumí „událostní dimenzi užívání jazyka, tj. vlastně parole, komunikaci realizovanou existujícími texty“ (s. 165). Interpretační repertoáry představují „soubor prostředků, které slouží produkování reality“ (tamtéž). Na základě této optiky kniha zkoumá tzv. „neoficiální majoritní diskurz o Romech“ a to právě na příkladu vybraných internetových diskusí. V rámci tohoto diskurzu pak identifikoval dva interpretační repertoáry nazvané: X a Y. V případě X repertoáru lze ale mluvit o „protiromském“, v případě Y lze mluvit o repertoáru „protiprotiromském“ (autor poznamenává, že se nejedná o repertoár „proromský“, jak 104

bychom mohli mylně předpokládat). Vedle toho identifikuje čtyři hlavní subjektové pozice: Romové, normální Češi, vyložení rasisti, zastánci Romů. V rámci analýzy repertoárů se věnuje typickým pojmenováním, kategoriálně vázaným predikátům, subjektům, vůči nimž se některé subjektové pozice vymezují, popřípadě typickým prostředkům. Uvedeme-li jeden příklad pro představu, tak v rámci interpretačního repertoáru X jsou ke konstruování kategorie „normální Češi“ použita pojmenování: bílí, slušní, normální, obyčejní lidé apod. K této kategorii se vážou predikáty jako: „jsou slušní lidé“, „jsou oběťmi Romů“, „se bojí Romů“, „nejsou rasisté“. Subjekty, vůči nimž se tato kategorie vymezuje, jsou: „domácí politici“, „cizina“, „zastánci Romů/obhájci lidských práv“, „domácí i zahraniční média“. Autor si je vědom, že ve vztahu k takto načrtnuté analýze je důležitá otázka formy kritiky, kterou lze uplatnit. Kritizuje proto kritické analytiky diskurzu, kteří podle něho „ztotožňují vlastní rozumění nějakému prostředku s tím, jak tomuto prostředku rozumějí sami sociální aktéři, a že na tomto základě činí závěry o sociálních důsledcích užívání daného prostředku“ (s. 169). Takové počínaní také vede v „odhalování manipulativní povahy nějaké diskurzivní praktiky nebo poukazování na rozpor mezi slovy a realitou“ (tamtéž). Místo toho upřednostňuje pojetí, podle kterého „je kritická každá analýza, která ukáže, jaké entity a jak jsou v analyzovaném diskurzu konstruovány“ (tamtéž). V celé knize je také kladen důraz na rozlišení diskusí (diskurzem) a reality (nediskurzivní sociální praxe). Patrné je to například v úvodní větě, ve které se píše: „Tato práce není o Romech. Zabývá se jen


tím, jak se o tomto etniku píše v internetových diskusích.“ (s. 9) Ačkoliv rozumím této snaze, domnívám se, že jde do značné míry o problematické rozlišení. Autor totiž na jedné straně vyjadřuje skepsi „vůči konstruktivistickým analýzám diskurzu jakožto užívání jazyka, ve kterých se vyvozují závěry o důsledcích užívání prostředků zkoumaného diskurzu pro sociální realitu“ (s. 162). Na druhé straně ale píše: „s Foucaultem a jeho následovníky sdílím názor, že diskurzy utvářejí sociální realitu.“ (s. 164) I přestože, jak zdůrazňuje, akcentuje spíše událostní dimenzi diskurzu, domnívám se, že i v případě jinde citovaného Fairclougha, pro něhož sice diskurz je sociální praktika v dialektickém vztahu s jinými sociálním praktikami, je také diskurz „aspektem“ sociální praxe, který je v dialektickém vztahu s aspekty ostatními a spolu-konstruuje sociální události a de facto sociální realitu. Otázkou je poté míra naturalizace takového diskurzu (s tou pak souvisí také autorem odmítnutá ideologie). Nelze proto tyto dvě sféry tak jasně rozlišovat a to i v případě „virtuálních“ diskusí. Problematický vztah diskurzu a reality se poté promítá i do zmíněného pojetí kritiky. Taková forma kritiky, jakou nastínil autor, je podle mého soudu kritikou pouze tehdy, přijme-li předpoklad, že diskurz není pouze úzce vymezená událostní dimenze jazyka, jak ji pojímá autor, ale především podstaty „síly utvářející sociální svět“ (s. 10). Jedině díky tomuto předpokladu totiž analýza může vrátit „danou entitu z oblasti objektivity, v níž se v důsledku převládajícího mluvení/psaní jeví jako daná, zpátky do oblasti politiky, kde je vždy znovu a na úkor jiných možností utvářena“ (s. 170). V opačném případě analýza skutečně zůstává pouze na rovině „deskripce“.

Kniha nicméně patří zcela jistě k následováníhodným v použití diskurzní/diskurzivní analýzy a její inspirativní potenciál je opravdu velký. Je proto vhodná zejména pro ty, kteří se domnívají, že formální analýza textu končí u obsahové analýzy a nejenom pro ně. Petr Vašát (FF ZČU Plzeň)

Josef Režný, PO STOPÁCH DUDÁKŮ NA PRÁCHEŇSKU. Muzeum Středního Pootaví, Strakonice 2004, 334 s. + CD; PÍSNĚ A ŘEČI VÁŽNÉ – NEVÁŽNÉ – DAREBNÉ. Muzeum Středního Pootaví, Strakonice 2008, 328 s.– Jednou z nejlépe zmapovaných českých oblastí z pohledu hudební folkloristiky je jihočeské Prácheňsko. Působila zde řada sběratelů, z nichž nejvýznamnější kolekce lidových písní publikovali Karel Jaromír Erben, Čeněk Holas, Karel Weis, Josef Janda, Anna Husová, Ludmila Danešová, Josef Žipka a Josef Formánek. Zásadní přínos zdejšímu bádání, svojí kvalitou a významem v každém ohledu překračující regionální rámec, přinesl Josef Režný (*1924). Strakonický rodák se vypracoval na jednoho z předních evropských odborníků v oboru etnoorganologie se zvláštním zaměřením na bordunové nástroje. Shrnující monografii publikoval v roce 2004 pod názvem 5000 let s dudami (recenze ČL 92, 2005: 444–446). Na Prácheňsku, v kraji s bohatou hudební tradicí, se v souvislosti s poválečným děním na poli českého folklorismu zrodilo Režného celoživotní téma lidových muzikantů, zvláště dudáků. Josef Režný 105

ČESKÝ LID 98, 2011, 1

je autorem rozsáhlé rukopisné sbírky hudebního a tanečního folkloru. Jeho první sběry lidových písní, pastýřských signálů a tanečních instrumentálních melodií byly po 2. světové válce motivovány praktickou potřebou tvorby repertoáru nově vznikajícího Prácheňského souboru písní a tanců ze Strakonic. Režný v té době absolvoval řadu kurzů a konzultací s odborníky i praktiky (J. Markl, F. Bonuš, A. Pek, J. Jindřich) a především pokračoval v systematické sběratelské práci. Po osobních peripetiích (perzekuci Režného rodiny v 50. letech a ztrátě učitelského místa) našel vhodné zázemí pro výzkumnou činnost jako pracovník Městského muzea ve Volyni. Ze svých sběrů v posledních letech s podporou Ministerstva kultury ČR vydal dvě pozoruhodné publikace: Po stopách dudáků na Prácheňsku (2004) a Písně a řeči vážné – nevážné – darebné. Kapitoly ze života lidu prácheňského (2008). Dokumentují autorův široký záběr, schopnost sledovat kulturní jevy v souvislostech a především přinášejí mnoho cenného pramenného materiálu. Vydavatelem obou publikací je Muzeum středního Pootaví ve Strakonicích. Monografie Po stopách dudáků na Prácheňsku se věnuje lidovým muzikantům na šumavském Podlesí, Strakonicku, Pošumaví, Vltavotýnsku, Vodňansku, Prachaticku a Písecku. Publikace je členěna geograficky a autor zde poutavým způsobem představuje lidovou kulturu Prácheňska a Pošumaví se všudypřítomnými připomínkami dudáků a dudácké muziky. S odstupem půl století od vlastních prvních zápisů shrnuje a s důkladnou znalostí terénu interpretuje dostupné historické prameny. Nepomíjí ani známou pověst o strakonickém dudáku Švandovi, vykládá kořeny mýtu a jeho umělecká zpracování. 106

Nejcennější jsou však Režného vlastní zápisy, glosy, vzpomínky pamětníků, v nichž je kromě faktů o dudácké muzice místo i pro autentické promluvy informátorů, drobné útvary lidové slovesnosti, písně a zmínky o lidové hudbě, tanci a tanečních příležitostech. Představuje mj. roli dudáků píseckého pěšího pluku přelomu 18. a 19. století. Formou medailonů jednotlivých lidových muzikantů a dudáckých rodů plasticky vykresluje jejich působení a kontakty s obrozeneckými i pozdějšími sběrateli. Zaznamenává jejich osvětové, školní i komerční produkce a nástup folklorismu. V mezích možností, které dává psaný text, Režný výstižně popisuje taneční kreace „staroušků“ vyprovokované zájmem či neústupností zvídavého badatele, např. tanec křižák v podání Jaroslava Beneše (*1900) z Novosedel či krajcipolku manželů Marie a Václava Škopkových (*1879 a 1875) ze Střelskohoštické Lhoty. Dokumentem svého druhu je zachycení atmosféry sběrů hudebního folkloru v době vrcholící kolektivizace venkova i absurdity „kulturního života“ let následujících. Důležitou součástí publikace je přiložené CD s výběrem terénních nahrávek z let 1953–1982. Kromě desítek historických fotografií a dalších unikátních obrazových reprodukcí text doplňuje 80 notových transkripcí dudácké hry, včetně nápěvů a textů lidových písní. Pro lepší orientaci v knize by snad čtenáři posloužil bohužel chybějící incipitový a nápěvný katalog písní a seznam popisovaných tanců. Naopak vynikající pomůckou je soupis dudáků z Prácheňska z různých pramenů od počátku 15. do poloviny 20. století, který vychází z obsáhlé a léta doplňované Režného kartotéky českých lidových muzikantů. Zajímavým doplňkem je i katalog tzv. příslopků, jak je na


Prácheňsku označováno pojmenování po chalupě. Zde je uveden výběr se vztahem k dudácké muzice. Novější publikace Písně a řeči vážné – nevážné – darebné. Kapitoly ze života lidu prácheňského je obsahově rozmanitější. Vedle hudebního folkloru Prácheňska se autor věnuje i jiným zábavám a každodennosti předků. Nechybějí stručná regionální historie, zmínka o středověkých a raně novověkých řemeslech, zemědělství, tradici vaření piva či kouření tabáku. Hlavní pozornost je opět věnována hudbě (zpěvácká bratrstva, muzikanti a hudební příležitosti) a obřadnímu zvykosloví, zejména májovým obchůzkám a tzv. konopické pošumavské zábavě. Prácheňsko Režný představuje jako kraj kočujících loutkářů, světáků a cirkusáků, přičemž nepomíjí ani působení strakonického rodáka Josefa Skupy. Kapitola je věnována strakonickým a píseckým hospodám. Velký prostor Josef Režný tentokrát poskytl svým informátorům, jejich vzpomínkám a neobyčejným životním příběhům; představuje např. osudy Marie Krejčové (*1881) z Předních Ptákovic na Strakonicku, tovární dělnice Ludmily Veselské (*1874) ze Strakonic a mnoha dalších. Režný uvádí: „K mým nezapomenutelným zážitkům patřívaly návštěvy pamětníků, dědečků a babiček, u nich doma, kde to vonívalo domácím chlebem, v domovech důchodců, ale i v nemocnicích, kam jsem za nimi chodíval a kde jim vzpomínání, povyprávění nebo i zazpívání přinášelo úlevu a mně radost z každého pořízeného záznamu. Dávali i potěšení tím, co se podařilo zapsat, ale i lítost nad tím, co se bohužel už nestihlo a co s nimi nenávratně zaniklo. Často se ke mně ve vzpomínkách vracejí – všem patří můj trvalý vděk.“ Vzorně vypravená

publikace vyniká velkým množstvím obrazových materiálů, historických fotografií, dobových pohlednic, nepostrádá faksimile rukopisů a notové transkripce 150 lidových, společenských a kramářských písní. Nechybí písňový incipitový katalog a připojen je také podrobný soupis dosavadní publikační činnosti, diskografie, filmografie, významných přednášek, výstav a ocenění autora Josefa Režného. U obou monografií stojí za zmínku také vynikající redakční práce etnografky Muzea Středního Pootaví ve Strakonicích Ireny Novotné a vzorná grafická úprava Petra Koláře a Martina Kutálka. Oba zdařilé publikační počiny jistě zaujmou odborné i laické zájemce o regionální historii Prácheňska a Pošumaví, hudební a taneční kulturu této oblasti a zhodnocují autorovu celoživotní práci v tomto oboru. Snad lze závěrem pouze dodat, že autorův široký záběr a pozoruhodný rozsah jeho soukromého archivu dávají čtenářům naději na další pokračování Režného úspěšné publikační činnosti. Zdeněk Vejvoda (EÚ AV ČR, v. v. i.)

Pavel Pečínka, ROMSKÉ STRANY A POLITICI V EVROPĚ. Nakladatelství Doplněk, Brno 2009, 193 s., bibliografie.– Jen málokdo se vyzná ve složitém labyrintu vztahů romských politických stran a hnutí u nás, natožpak v Evropě. Politolog Pavel Pečínka se stal jedním z prvních zasvěcených průvodců tímto členitým a málo známým terénem, ve kterém se občas potřebují zorientovat všichni, ať již méně či více zainteresovaní v romské tematice. V úvodní kapitole se autor zamýšlí nad více než 107

ČESKÝ LID 98, 2011, 1

dvěma existujícími tvářemi romské politiky a dospívá ke dvěma možným hypotézám o situaci romské politické reprezentace na místní, regionální, státní a evropské úrovni. Vyhodnocení a zodpovězení těchto dvou hlavních výzkumných hypotéz přináší až závěr publikace. V rozmezí 138 stran mezi úvodem a závěrem práce se čtenář dozví o pramenech, ze kterých autor čerpal, o teorii etnicko-regionální reprezentace i teoretických dilematech ve výzkumu romských elit a politické reprezentace. Aby se zájemci lépe vyznali v nepříliš známé struktuře romských subetnických skupin, jedna z kapitol je věnována také historii, společenské organizaci, jazykům a kultuře Romů v Evropě. Navazuje na ni stať specifikující politické aktivity Romů v jednotlivých evropských zemích s důrazem na situaci na Slovensku a v České republice, kterým autor vymezil větší prostor. V další části textu obrací Pavel Pečínka svoji pozornost od situace na Balkánu a ve střední Evropě ke třem politickým formacím, které v minulosti operovaly a některé nadále operují na evropské úrovni – jedná se o Mezinárodní romskou unii (IRU), Romský národní kongres (RNC) a Evropské fórum Romů a Travelerů (ERTF). Protože členům těchto uskupení se do reálné evropské politiky de facto nepodařilo zasáhnout, je další, a to již předposlední kapitola knihy věnována třem romským poslancům v Evropském parlamentu, kteří doposud dosáhli nejvyššího mocenského postu v rámci evropského politického spektra. Tolik rámcově z obsahu knihy. Při bližším pohledu na jednotlivé kapitoly je třeba ocenit řadu neotřelých přístupů k některým otázkám a tématům. Především nesporným přínosem práce je podrobné zmapování vývoje změn v postojích akademických i dalších pracovníků 108

ve výzkumu romských elit a politické reprezentace v posledních dvou dekádách. Zvláště podnětné jsou pasáže, ve kterých autor hodnotí polemiku, kterou zahájil maďarský akademik Martin Kovats a která se týká vytváření nové identity romských elit ve vztahu k sociální problematice chudých Romů. V českých podmínkách do této diskuse postupně vstoupili Marek Jakoubek, Tomáš Hirt, Štěpán Moravec, Karel Novák, Jan Černý, Roman Krištof, Pavel Barša, Karel Holomek, Jakub Krčík, Jan Jařab a Petr Uhl. Výměnu různorodých názorů těchto intelektuálů autor monitoruje v časové posloupnosti a pokouší se zužitkovat i v dalších částech publikace, kde zvláště sledoval Jakoubkova a Hirtova teoretická zjištění o údajné samozvanosti a prospěchářství romské politické elity na různých úrovních politiky v Evropě. K dalším zajímavým pasážím publikace patří rozkrytí politického pozadí, ze kterého povstala Deklarace Mezinárodní romské unie (IRU) vyhlašující Romy za první evropský národ bez vlastního státu – podle koncepce neromského italského politika, člena Transnacionální radikální strany Paola Pietrosantiho (s. 98). Shodou okolností byla tato deklarace vyhlášena na pražském kongresu IRU v roce 2000 v době prezidentování Emila Ščuky, romského právníka s česko-slovenskými kořeny. Na jaře 2001 společně podepsaným memorandem mezi IRU a Ministerstvem zahraničních věcí ČR uznala česká vláda existenci romského národa, ovšem na svém území Romy nadále vnímala a dodnes vnímá jako národnostní menšinu. Pozadí těchto rozporuplných událostí autor rozplétá v kapitole mapující činnost IRU od jejího vzniku až do roku 2005. Stejná pozornost jako IRU je v textu věnována historii vzniku, ideologii


a vývoji dalších nadnárodních romských organizací působících v Evropě – RNC, který se postavil IRU do opozice, a politické lidsko-právní organizaci ERTF působící ve Štrasburku, která je svým charakterem považována za první instituci svého druhu v Evropě a vznikla z iniciativy finské sociálnědemokratické prezidentky Tarji Halonenové. Pokud čtenáře zajímá, jakou cestou se odvíjel úspěšný vzestup tří romských poslanců s výrazně radikálními názory, kteří se dostali až do Evropského parlamentu, nechť nalistuje stranu 139 až 148, kde se dozví podrobnosti o politické kariéře a působnostech Juana de Dios Ramíreze Heredia ve frakci Evropské socialistické strany (PES), Lívie Járókaové v Evropské lidové straně – Evropských demokratech (EPP-ED) a Viktórii Mohácsi v Alianci liberálů a demokratů pro Evropu (ALDE). Závěrečná kapitola je zcela koherentní a patří k nejsilnějším částem publikace. Vychází z vyhodnocení dvou hypotéz, jejichž prověření si autor vytkl za cíl již v úvodu práce. První hypotéza tvrdí, že dosavadní politická reprezentace Romů při současném postavení romské menšiny prozatím nemůže vytvářet relevantní etnicko-regionální politické strany na lokální, státní i evropské úrovni. Tuto tezi autor krok za krokem podrobně dokládá věcnými argumenty. Opírá se o teoretický rozbor problematiky politického sdružování podobných nestátních etnických útvarů v Evropě a jako jeden z důvodů specifické marginality Romů v Evropě na rozdíl od ostatních zmiňovaných etnických útvarů uvádí podstatnou historickou skutečnost: Romové nebyli formováni anticko-židovskokřesťanskými tradicemi ani osvícenstvím jako ostatní etnické menšiny v Evropě. Hypotéza také naznačuje, že místo

vzniku romské eurostrany můžeme očekávat spíše politický vzestup jednotlivců. Druhá hypotéza se přiklání k názoru, že k postupnému vytvoření efektivní politické reprezentace blízké neromským relevantním etnicko-regionálním uskupením je prozatím nezbytný společný volební postup a kooperace mezi romskými politiky a stranami neromské většiny na lokální, regionální, státní i evropské úrovni. Tuto hypotézu autor v závěru potvrdil pouze částečně, neboť se domnívá, že Romové spíše jako jednotlivci než jako skupiny budou inklinovat k velkým a mocným neromským stranám, pro něž budou představovat zpestření kandidátek. Vzhledem k doposud nepřekonatelným klanovým a rodinným bariérám mezi představiteli romské politické elity je velmi málo pravděpodobné, že by se někteří romští politici rozhodli koordinovat svoje kroky, či se dokonce odhodlali stát se součástí EFA, federace etnicko-regionálních stran nestátních národů a menšin. Publikace přináší bohatý přehled bibliografie a dobře sestavený seznam zkratek. Dozvídáme se i mnoho doposud neznámých zákulisních detailů z nedávné historie politického života našich i evropských romských lídrů. Závěrem můžeme konstatovat, že práce je materiálově i teoreticky bohatá a podněcuje k dalším úvahám nad vývojem politické reprezentace romských-cikánských menšin v Evropě v blízké i vzdálenější budoucnosti. Recenzi uzavírám drobným faktografickým upřesněním. Hana Frištenská, Tomáš Haišman a Petr Víšek nejsou svými původními profesemi sociologové (s. 10), nýbrž se jedná o právničku, etnologa a ekonoma. Renata Weinerová (EÚ AV ČR, v. v. i.) 109

ČESKÝ LID 98, 2011, 1

Jaroslav Čukan (ed.), PIVNICA. KULTÚRNE TRADÍCIE SLOVÁKOV V BÁČKE. Slovenské vydavatelské centrum Báčsky Petrovac a Universita Konštantína Filosofa v Nitre 2010, 320 s.– Výzkumy krajanských komunit v zahraničí lze pokládat za tradiční badatelské téma jak národopisného bádání v minulosti, tak i současných etnologických či antropologických výzkumů. Současné etnologické bádání zaobírající se různými aspekty pestré mozaiky sociokulturních jevů provázaných s koexistencí krajanské komunity v jinoetnickém prostředí totiž přináší stále nové poznatky, vedoucí k reinterpretaci stávajících výkladů či postihnutí dosud opomíjených témat a terénů výzkumu. Načrtnutá perspektiva platí jak pro tuzemský badatelský „rybníček“, ale je (snad ještě s větším důrazem) uplatňována při etnohistorickém studiu u kolegů na Slovensku, zvláště pokud hovoříme o výzkumu Slováků na Dolné zemi (slovenské označení historicko-geografického prostoru teritoria jižní části Uherska). Důvodem není jen nesrovnatelně vyšší počet slovenských enkláv v zahraničí, z nichž některé čítají přes 10 000 (!) příslušníků slovenské národnosti (Bekešská Čaba a Báčský Petrovac nacházející se v dnešním Maďarsku, respektive Báčce v Srbsku). Recenzovaná monografie je dílem kolektivním, což na jednu stranu autorům usnadňuje pozici tím, že se věnují vždy pouze vybrané části výzkumu, jistým břemenem navíc však může být skutečnost snahy o vyváženost vznikající publikace jak v rovině tematické, tak jazykové či odborné. Pojďme si ji stručně představit. Publikace sledující kulturní tradice Slováků v báčské obci Pivnica vznikla 110

součinností centra menšinového života Slováků v Srbsku, Slovenského vydavatelského centra a University Konštantína Filosofa v Nitre. Kostru badatelského týmu tvoří pedagogové Katedry managementu a turismu, prof. Ján Botík a ediční práci měl na starost další člen týmu, prof. Jaroslav Čukan. Spolupráce badatelů a některého z krajanských center zahraničních Slováků není záležitostí novou, ale navazuje na předchozí zkušenosti takto pojaté spolupráce (například monografie J. Čukana a kol., 2008, o slovenské enklávě v rumunské obci Butín – Butín. Kultúrne tradície Slovákov v rumunskom Banáte). Již takovýto postup založený na spolupráci badatelského týmu s centrem krajanského kulturního života může být pro nás inspirací. Samotný úvod (nakonec i samotný závěr) knihy je publikován kromě slovenštiny také v srbštině, což lze symbolicky vnímat i jako určitý předpoklad a cíl autorů, komu je publikace určena. Monografie o Slovácích v báčské vesnici Pivnica není věnována pouze Slovákům na Slovensku, ale jistě ji se zájmem budou číst samotní Pivničané či Slováci z jiných srbských enkláv. Kniha s podtitulem Kultúrne tradície Slovákov v Báčke se pokouší identifikovat základní sociokulturní aspekty pivnických Slováků, přičemž prezentuje střípky každodenního života Pivnických v rozličných pespektivách, takže výsledný obraz lokální komunity je vcelku zdařile v detailní míře představen v deseti kapitolách. Čtenář se tak postupně seznamuje se základní komponentou etnické identity pivnických Slováků, reprezentovanou identifikací s kulturním dědictvím etnického společenství Slováků v Srbsku a podporovanou mezilokálními kontakty


obyvatelů Pivnice s jinými menšinovými společenstvími v chorvatské Slavonii, Vojvodině nebo na sousedních historických územích. Pivnica ležící nedaleko Nového Sadu v Srbsku je původně srbská vesnice s početným slovenským evangelickým (konfese augsburské, později se vyčlenila skupina, z níž vzešla skupina metodistů) obyvatelstvem, pro niž bylo stejně jako pro mnohé další lokality v tomto geografickém prostředí charakteristické multietnické/ multikonfesní zastoupení v obci (podobně jako jinde v Srbsku i zde až do konce 2. světové války žila početná německá enkláva). Právě příslušnost k luteránské církvi hrála důležitou úlohu při zakládání slovenských osad na Dolné zemi a byla také jedním z nejdůležitějších činitelů migrace a seskupování kolonistů v dolnozemských obcích, což ostatně ilustruje fakt výstavby modlitebny a školy „pre zošľachtenie ducha a osvietenia rozumu“ záhy po příchodu Slováků do Pivnice v roce 1790 (s. 15). Evangelická církev tvořila hlavní organizační princip menšiny v obci a její zásadní role pro kulturní život po další generace je v knize mnohokrát akcentována. Zde je na místě pronést menší výtky směřující k faktu nevyrovnanosti textů jak po stránce odborné, tak obsahové. Např. kapitola pojednávající o evangelické metodistické církvi obsahuje pouhou jednu stranu textu. Nabízí se otázka, proč nevznikla kapitola mnohem zevrubněji studující právě úlohu protestantských denominací (církve luterské a metodistické) a sekty Modrého kříže, jejíž misijní pracovníci zdejší slovenskou komunitu často navštěvovali a sehráli úlohu exportéra probuzeneckého hnutí v protestantismu na území Slovenska. Toto abstinenční hnutí se střediskem ve slovenské

Staré Turé bylo v prostoru jihovýchodní Evropy příchozími kolonisty na přelomu 19. a 20. století velmi výrazně akcentováno a mohlo tak mít pro další religiozní vývoj (hlavně evangelíků) nejen Pivnice (dále Kysáče, Padiny, Nyíredgyhazy, ale i české obce v rumunském Banátu Svaté Heleny) zásadní význam. Ostatně právě z jeho duchovní tradice vyrostla pivnická metodistická církev. Z řady koncepčních výhrad lze uvést zařazení kapitoly Historická a kultúrna geografia až téměř na samém konci publikace. Přitom ilustrační mapy, které obsahuje (byť i zde chybí zejména mapa slovenských lokalit v Báčce či na území celé Dolné zemi, např. s údaji o předchozích výzkumech, počtech osadníků apod.), mohly čtenáře hned v úvodu snadněji „vtáhnout“ do geografického kontextu problematiky a velmi by mu ulehčily orientaci v další části textu. Naopak za veskrze pozitivní je možné považovat bohatou obrazovou přílohu v textu, která jej ilustračně doplňuje. Za velmi zajímavou část kapitoly Z historickej a kultúrnej pamäti Pivničanov pokládám pasáže, ve kterých Ján Botík hovoří o „zapúšťani koreňov v novej domovině“, tedy aspektech formování komunity v nové lokalitě. Čtenáře jistě zaujme proces „zakořeňování“ nesoucí s sebou jiné konotace než sociální adaptace v nově osídleném prostoru. Tento proces je dle autora nesen v duchu snahy „zaplnit“ nově prožívaný sociální prostor lokality názvy a termíny svého mateřského jazyka (s. 19). Takovéto zaplňování se projevuje v názvech ulic i některých větších obecních částí. I přesto, že se v současnosti nazývají jinými oficiálními názvy, předchozí tradiční pojmenování zůstalo součástí historické paměti 111

ČESKÝ LID 98, 2011, 1

Pivnických až dosud, což ilustruje jejich stálé užívání v každodenním životě. Zajímavostí je užití některých jinolokálních geografických názvů jako Prijedor, Budín nebo Rácki kraj (etnonymum Rácki/Ráci je běžným pojmenováním většinového etnika Srbů a je možné jej doložit také v českých osadách srbského Banátu – pozn. recenzenta), Švábská ulice, Cigánská machala, jež v prvním případě zřejmě odkazují k jiným slovenským lokalitám v dnešní Bosně a Rumunsku, další příklady dokládají etnickou pestrost formou většinového etnika žijícího právě v oné části vesnice. Stejně jako v případě jiných českých/slovenských enkláv, i v Pivnici nalezneme Masarykovu ulici, což je plně v intencích nesmírné autority, jaké se první prezident Československa u Čechů a Slováků v zahraničí v době meziválečné těšil. Další vskutku originální teze téhož autora je spojená s písemnými doklady na hřbitovních kamenech slovenského hřbitova, kdy právě přibývající počet hrobů Slováků stmeloval Pivnické a zároveň legitimizoval jejich nárok na nový domov (s. 23). Takovéto „zapouštění kořenů“ formou náhrobků s doprovodnými texty, věnovanými zemřelému v duchu evangelické tradice v archaické biblické češtině (a nebo v západoslovenském/mateřském nářečí), se staly nejdůležitějšími „lieux de mémoire“ – místy paměti, komemorace, vzpomínek a jakousi symbolickou

ochranou minulých časů slovenského společenství před zapomněním. Díky tomuto symbolickému „vykolíkování“ nového životního prostoru došlo k ztotožnění společenství se zemřelým i s krajinou, jež se jim všem stala novým domovem. Doklady téhož jevu je možné sledovat i v písňovém repertoáru Pivnických: nositelé písňové tradice projevovali potřebu aktualizovat novou situaci adaptací textových složek písní, v nichž se např. začaly objevovat názvy nové vesnice/domova. Autoři publikace často dávají slovo svým informátorům, což celkovému kontextu výpovědi publikace přidává na autenticitě a latentně proklamuje „vyrovnanou“ pozici badatelů a informátorů (respektive režim pravdy, v níž se pohybují výzkumníci a pivnické obyvatelstvo). Recenzovanou publikaci je možné považovat za důležitý počin na poli výzkumu Slováků v zahraničí a v mnohém může inspirativně sloužit i českým badatelům zaobírajícím se česky hovořící komunitou v zahraničí. Knihu lze doporučit široké badatelské veřejnosti, neboť svou tematickou šíří (aniž by ztratila na ucelenosti a hloubce) jistě může oslovit nejednoho zájemce o poznání kulturních tradic lokálního společenství. Přestože se jedná o studii jedné lokální komunity, kontext, v jakém je téma prezentováno, může být pro mnohé inspirací v dalším bádání, třeba právě v oboru studia lokálních společenství. Michal Pavlásek (FF MU, Brno)

112

ZÁVODNÍ KOLONIE JÁMY JIŘÍ V MORAVSKÉ OSTRAVĚ

Recommend Documents