Závažná chemická havárie s yperitem v roce 1943 Případová studie Ing. Otakar J. Mika, CSc. Vysoké učení technické v Brně, Fakulta chemická, Purkyňova 118, 612 00 Brno E-mail:
[email protected];
[email protected] Úvod Chemické zbraně byly poprvé masově nasazeny v době 1. světové války. V té době se používala poměrně velká škála bojových chemických látek, dříve nazývaných otravných látek (nebo bojových otravných látek). Za počátek „chemické války“ je všeobecně považována událost ze dne 22. dubna 1915, kdy německé vojsko vypustilo na francouzské pozice kolem 180 tun plynného chloru. Tento vysoce toxický plyn zasáhl kolem 15 000 francouzských vojáků a z nichž do 3 dnů 5 000 zemřelo. Po chloru to byly další bojové chemické látky, většinou velmi jedovaté plyny jako fosgen, kyanovodík, difosgen, chlorkyan a mnohé další. Dne 12. července 1917 byl poprvé použit (opět německou stranou) sulfidický yperit a to v bojích u Ypres, odtud i název yperit . Celkem bylo v období 1. světové války zasaženo skoro 1 300 000 vojáků chemickými zbraněmi, z toho 92 000 zasažených vojáků zemřelo. K používání chemických zbraní v období 1. světové války sáhly všechny významné válčící strany: Německo, RakouskoUhersko, Rusko, Francie, Anglie a Spojené státy americké. Ve 2. světové válce, která byla nesrovnatelně ničivější než 1. světová válka, nebyly chemické zbraně prakticky použity na exponovaném evropském válčišti. V období po 2. světové válce byly chemické zbraně použity v několika lokálních konfliktech. Nasazení chemických zbraní bylo zvláště rozsáhlé v době Vietnamské války (1961-1973). Tehdy použily americké vojenské jednotky tuny jedovatých látek za různým účelem, především pak defolianty (látky určené k odstranění listů stromů), ale i dráždivé bojové chemické látky (například látku CS, CR a CN). Negativní následky působení chemických zbraní jsou patrné v dané oblasti do současné doby a jsou předmětem mnohých odborných vědeckých studií. V této souvislosti je možné připomenout, že Spojené státy americké ratifikovaly Ženevský protokol (zakazující používání chemických zbraní) z roku 1925 až po skončení vietnamské války v roce 1975, tedy až 50 let po sepsání této významné mezinárodní dohody. Dalším příkladem značného nasazení chemických zbraní může být Irácko-íránská válka (1980-1988), kde byly nasazeny chemické zbraně pravděpodobně pouze jednostranně ze strany Iráku. Použity byly tabun, sarin, cyklosarin, yperit, kyanovodík a další bojové chemické látky. Toto bojové použití bylo potvrzeno nezávislými experty OSN v průběhu války. Přesné údaje o ztrátách po použití chemických zbraní nejsou známy, ale odhaduje se, že zdravotnické ztráty činily 30 až 100 tisíc iránských vojáků. V březnu 1988 irácké letectvo napadlo chemickými zbraněmi kurdské město Halabža pravděpodobně sarinem a yperitem. Útok způsobil 5 tisíc lidských obětí, výhradně civilistů. Po dlouhých a těžkých mezinárodních jednáních se podařilo v roce 1993 připravit významnou mezinárodní smlouvu, která zakazuje nejen použití, ale i vývoj, výrobu,
skladování a přepravu chemických zbraní a navíc nařizuje zničení všech zásob chemických zbraní. Mezinárodní dohoda zkracována na „Úmluvu o chemických zbraních“ je všeobecně považována za nejlépe připravenou odzbrojovací dohodu z posledních desetiletí. Kromě toho má i svůj vlastní orgán OSN (Organisation for the Prohibition of Chemical Weapons), který plně dohlíží na její plnění a dodržování. Chemické zbraně ve druhé světové válce Jak již bylo výše uvedeno ve 2. světové válce nebyly chemické zbraně použity na exponovaném evropském válčišti. Chemické arsenály válčících stran byly však udržovány ve vysoké pohotovosti. Hlavní země válečného konfliktu měly po dobu celé 2. světové války značné kapacity chemických zbraní a o jejich bojovém nasazení se několikrát vážně uvažovalo. Bylo to dáno především snahou nenechat se překvapit protivníkem. Proto byly chemické zbraně připraveny k odvetnému úderu ve zvláštních skaldech v blízkosti frontové linie. Z pochopitelných důvodů pak bylo rozmístění těchto skladů chemické munice pečlivě utajováno. Nutno však vzpomenout významnou výjimku: Bylo to masového používání chemických zbraní Japonskem proti Číně (1937-1945). Japonci používali bojové chemické látky ve formě dělostřeleckých granátů, leteckých pum a jedovatých svíček. Jako bojové chemické látky používali yperit, lewisit, fosgen, difosgen, kyanovodík, chloracetofenon, difenylchlorarsin, difenylkyanarsin a chlorpikrin. O možnosti používání chemických zbraní a bojových chemických látek (otravných látek) v období 2. světové války také dobře vypovídá následující tabulka, která ukazuje produkci bojových chemických látek. Poslední sloupec ukazuje výrobu yperitu. Název státu Německo Japonsko Spojené státy americké Velká Británie
Bojové chemické látky celkem (tuny) 62 000 – 250 000 10 000 135 000 20 000 – 60 000
Yperit (tuny) 25 000 – 50 000 3 600 83 000 -
V Německu ještě před 2. světovou válkou pokračovala výroba jak chemických zbraní a bojových chemických látek, tak i dalších toxických látek, jako byl např. „cyklon B“, kterým Němci zavraždili milióny nevinných lidí v koncentračních táborech. K hromadné likvidaci vězňů v plynových komorách byl používán jak oxid uhelnatý, tak i cyklon B (jednalo se o kyanovodík vázaný na práškové bázi). Použití těchto látek fašistickým Německem však nelze považovat za použití chemických zbraní, ale spíše za zneužití toxických látek. Zajímavá a provokativní je otázka, proč nebyly chemické zbraně použity v době 2. světové války v Evropě. Tyto úvahy byly v České republice poprvé publikovány až v roce 1993 (viz Použitá literatura). Odpověď na tuto otázku není snadná a zdá se, že se jednalo o kombinaci řady různých následujících skutečností (některé však mají spekulativní charakter): Ženevský protokol (1925) v podstatě zakazoval použití chemických zbraní, chemické zbraně nebyly již novou zbraní (na rozdíl od 1. světové války),
2
v počátcích válečného konfliktu Německo nepotřebovalo používat chemické zbraně, jeho strategické cíle byly plněny s vysokou dynamikou a razancí, v době, kdy Německo ztratilo strategickou iniciativu již nemělo dostatek prostředků pro nasazení chemických zbraní (zvláště to byla ztráta letecké převahy), německé vedení bylo chybně informováno, že Spojenci znají a mají k dispozici bojové chemické nerovově paralytické látky, takže je mohou použít (to však nebyla pravda), v německém generálním štábu panovaly vážné obavy z možné odvety spojenců, zvláště Velké Británie a USA v případě rozpoutání chemické války Německem, civilní obyvatelstvo Německa bylo nedostatečně vybaveno prostředky protichemické ochrany osob (vybavenost jen kolem 35% populace), vyspělá protichemická ochrana všech zúčastněných stran válečného konfliktu, osobní negativní zkušenosti samotného Adolfa Hitlera, který byl vážně zasažen bojovými chemickými látkami v období 1. světové války. Základní údaje o bojové chemické látce yperit Sulfidický yperit (nebo také sirný yperit) je bis(2-chlorethyl) sulfid, za normálních podmínek a při 200 C je to bezbarvá olejovitá kapalina s výrazným zápachem po hořčici (odtud anglosaský název hořčičný plyn – mustard gas) nebo křenu, cibuli či spálené gumě. Se zvyšováním čistoty yperitu ustupují jeho pachové vlastnosti. Yperit používaný v chemické munici, nebo pouze yperit skladovaný ve speciálních kontejnerech je převážně yperit destilovaný. Značení pro destilovaný yperit je HD (převzato z americké armády, dnes běžně používaná zkratka). Relativní molekulová hmotnost yperitu je 159. Yperit byl poprvé připraven v roce 1882 Despretzem, ale nepodařilo se mu získat yperit jako chemické individuum. Lepších výsledků dosáhli o něco později A. Niemann a F. Guthrie. V čistém stavu byl yperit připraven v roce 1886 německým chemikem V. Meyerem reakcí thiodiglykolu s chloridem fosforitým. V následujících letech se další vědci zabývali syntézou sulfidického yperitu a byla objevena řada vhodných chemických reakcí k přípravě yperitu. Chemická struktura yperitu je následující:
S
CH2CH2 Cl CH2CH2 Cl
Destilovaný sulfidický yperit je jednou z nejznámějších bojových chemických látek. Poprvé byl použit na bojišti německou císařskou armádou za západní frontě v roce 1917. Do výzbroje byl postupně zaváděn již v období 1. světové války a to všemi významnými válčícími státy. Má poměrně vysokou bojovou účinnost, zejména při použití ve formě aerosolu. Destilovaný sulfidický yperit je možné považovat za trvalou bojovou chemickou látku, protože na zamořeném terénu zůstává po dobu mnoha hodin až několika dnů (především v závislosti na okolní teplotě). Ačkoliv jeho bod tuhnutí je 14,40 C, jsou známy různé „bojové receptury yperitu“, jejich bod tuhnutí může být účelově snížen až na - 300 C. Přidávání různých rozpouštědel však pochopitelně snižuje účinnost takto upraveného yperitu. Pro zimní podmínky byla také
3
zavedena směs sulfidického yperitu a lewisitu. V poměru 2:3 výše uvedená směs vykazuje bod tuhnutí až - 260 C. Ve vodě je málo rozpustný, dobře je rozpustný v organických rozpouštědlech. Yperit je považován za velmi stabilní látku, jeho odmořování probíhá pomalu a ne vždy dostatečně, meziprodukty i destrukčních razantních chemických reakcí jsou mnohdy toxické, některé mají také zpuchýřující účinky. Do organismu proniká všemi cestami vstupu – kůží, dýchacími orgány, očními spojivkami i zažívacím ústrojím. Střední smrtelná koncentrace sulfidického yperitu činí inhalačně LCt 50: 1,5 g x min/m3. První klinické příznaky otravy se projevují obvykle za 4-6 hodin po zasažení. Celková doba latence (skryté působení bojové chemické látky) značně závisí na obdržené dávce. Yperit vykazuje značný kumulativní účinek a má mnohostranný účinek na organismus. Projevuje se poškozením tkání, pokožky, očí, dýchacích orgánů a zažívacího ústrojí. Nejcitlivějším orgánem jsou oči, které poškozují yperitové páry již v koncentracích, které nejsou schopny vyvolat vážná zdravotní poškození dýchacích orgánů a kůže. Dochází k otoku očních víček, zánětu spojivek a zvýšené světloplachosti. Zasažení dýchacích orgánů parami destilovaného yperitu ve vyšších koncentracích se projevuje podrážděním v nose, v hrdle, dostavují se horečnaté stavy, ztížené dýchání, pocení, silné kašlání a celková ochablost organismu. Nejčastěji dochází k poškození nechráněného povrchu lidského těla účinkem par a aerosolů kapalného destilovaného yperitu. Zasažení kůže není zpočátku doprovázeno žádnými bolestivými příznaky, rozvoj klinických příznaků pokračuje velmi pomalu. Projevuje se zčervenáním zasažené pokožky, pocitem svědění a vytváření drobných puchýřků se sklonem k výpotku a k vytváření strupů. Tyto příznaky jsou doprovázeny celkovou ochablostí organismu, nechutenstvím, rychlým ubýváním tělesné hmotnosti. Častým projevem zasažení yperitem mohou být svalové křeče vrcholící paralýzou končetin. Poškození zažívacích orgánů se projevuje po požití vody nebo potravy zamořené yperitem. Příznaky otravy se objevují po krátké době prudkými bolestmi v břiše, zvracením, nevolností, průjmem, celkovou ochablostí a svalovými křečemi. Absorpce vlhkou kůží probíhá daleko rychleji než za sucha. Za vlhkého počasí lze poškození lidského organismu dosáhnout i při podstatně nižších koncentracích yperitu. Rychlost pronikání yperitu do organismu roste s teplotou. Poškozený organismus je velmi citlivý k sekundárním infekcím. Pro úplnost je možné dodat, že kromě sulfidického yperitu, byly postupně připraveny i dusíkové yperity (jsou známy a v odborné literatuře popsány 3 dusíkové yperity, NH-3, NH-2, NH-1). Kromě toho jsou známy a v odborné literatuře podrobně popsány oxolový yperit a seskviyperit (sesquiyperit). Závažná chemická havárie s yperitem v námořním přístavu Bari Italské město Bari leží na pobřeží Jaderského moře. Během 2. světové války byl námořní přístav ve městě Bari pod britskou správou. Počet obyvatelstva činil 200 000 osob. Byla to hlavní zásobovací základna 8. americké armády generála Montgomeryho, stejně jako 15. velitelství amerických vzdušných sil. Severně bylo ve městě Foggia letiště používané Američany.
4
Do námořního přístavu Bari se vozil válečný materiál na lodích, kromě jiného také velká množství leteckého paliva. Přístav Bari byl kritickým místem pro zásobování Spojenců. Bombardováním přístavu a jeho zničením si Němci slibovali značné oslabení Spojenců a to včetně ochromení jejích leteckých sil. Během 2. světové války existovala stálá možnost, že Němci použijí chemické zbraně. Mimo jiné je nutné zdůraznit, že měli připraven jak tabun, tak i sarin a na konci války byl vyvinut ještě soman – všechny tyto nervově paralytické bojové chemické látky jsou považovány do současné doby za „nejvíce nebezpečné bojové chemické látky“. Od konce roku 1943 přešla však strategické iniciativa z Německa na Spojence. Přes výše uvedené úvahy o nepoužití chemických zbraní ve 2. světové válce v Evropě se Spojenci obávali, že by mohl Hitler použít své chemické zbraně s cílem zvrátit strategickou rovnováhu ve svůj prospěch. Na základě výše uvedených obav bylo rozhodnuto, aby americká loď John Harvey převezla náklad yperitu (ve formě leteckých pum) ze Spojených států amerických do Itálie a to jako strategickou reservu právě pro případ vypuknutí „chemické války“. V listopadu 1943 dostal nadporučík Howard D. Beckstrom ze 701. chemické roty rozkaz, aby zabezpečil přepravu 2 000 kusů chemické munice na italské válčiště. Chemická munice byla přepravena z Eastern Chemical Warfare Depot v Marylandu do Baltimoru vlakem. V Baltimoru byla uvedená loď naložena 2 000 kusy chemické munice M47-A1, což byly 100 librové yperitové letecké bomby. Celkem se jednalo o 100 tun yperitových leteckých bomb. Velitelem lodi byl kapitán Elwin Knowles (válečný veterán). Doprovázel jej poručík Thomas H. Richardson, který měl za úkol zabezpečit utajení tohoto citlivého nákladu. Americká loď vezla výstroj, potraviny a velké množství munice včetně yperitových bomb. Loď John Harvey dorazila po několikerém zakotvení v jiných námořních přístavech do italského přístavu Bari 28. listopadu 1943. Na konci listopadu byl námořní přístav Bari přeplněn a bylo v něm velmi rušno. John Harvey čekal na vyložení nákladu lodi až do 2. prosince 1943. Protože náklad lodi byl vysoce utajen nebyla lodi John Harvey dána žádná přednost při vykládaní naloženého nákladu. I přesto, že se v námořním přístavu pracovalo dnem i nocí, kapitán Knowles se dozvěděl, že k vyložení nákladu by mělo dojít až za několik dní. Proto velitel lodi podniknul několik cest na velitelství přístavu v Bari, ale zcela zbytečně. Buď ani on nevěděl jaký náklad veze, nebo jeho obsah nechtěl vyzradit. Poručík T. H. Richardson kontaktoval všechny odpovědné důstojníky v námořním přístavu, ale byl omezen tím, co mohl odhalit a nebyl schopen vyjednat pro vyložení nákladu lodi žádnou přednost. Britský velitel námořního přístavu v Bari údajně znal obsah nákladu lodi John Harvey, ale měl přísné pokyny, nikomu nic neprozradit. Proto odmítl dát lodi jakoukoli přednost ve vykládce – zřejmě z důvodu utajení. Němci objevili vysoké soustředění a nahromadění mnoha lodí v námořním přístavu v Bari. Dobře věděli jak je přístav důležitý pro válečné operace Spojenců a jejich logistické zabezpečení v Itálii. Německý vzdušný útok na námořní přístav Bari byl velkým překvapením. Předpokládalo se, že britský radarový výstražný systém vyhlásí varovný poplach, ale v rozhodují chvíli nebylo důležité zařízení v provozu. Očití svědkové uváděli, že v činnost nebyly uvedeny žádné poplachové sirény. Německý vzdušný útok na přístav Bari provedla německá luftwaffe (bombardéry JU-88) a útok začal ráno v 7:20 dne 2. prosince 1943 za jasného počasí. V námořním přístavu bylo v té době celkem 30 námořních lodí a to jak válečných, tak i obchodních. Německá letadla přiletěla z východu, přístav byl brilantně vidět a celý letecký nálet trval jen asi 20 minut.
5
Ohrožené námořní lodě neměly žádné možnosti manévru a úniku z bombardovaného přístavu, přístavní hráz byla přeplněna loďmi. Americká loď John Harvey nedostala sice žádný přímý zásah, ale okolní lodě ano, což bylo mnohdy spojeno s několika výbuchy a následným rozsáhlým požárem. Situace byla vážná i když loď John Harvey nedostala přímý zásah, ale vlivem požárů okolních lodí vyletěla do povětří. Všichni, co byli na palubě byli okamžitě zabiti a její náklad byl vymrštěn do povětří. Yperit unikal ze zničených bomb a mísil se s olejem plovoucím na povrchu moře a s mrakem kouře z rozsáhlých požárů. Zatímco ve vodě se yperit málo a špatně rozpouští, v organických rozpouštědlech (tedy i oleji) se rozpouští dobře. Řada vojáků a námořníků při záchraně života plavala v této „yperitové břečce“, aniž by o tom věděli. Oběti byly postupně převáženy do nemocnic. Nemocniční personál ponechal chybně oběti v jejich „olejovém“ oblečení. Oběti trpěly spáleninami, puchýři, dočasnou slepotou, oteklými genitáliemi a podrážděním dýchacího systému. Zákeřnost yperitu byla také v tom, že projevy zasažení yperitem mají poměrně dlouhou dobu latence (skrytý průběh otravy), se zpožděním kolem 4 až 6 hodin a to se objeví jen podráždění kůže nebo očí. Jakmile začaly oběti umírat, doktoři začali předpokládat, že se může jednat o zasažení bojovými chemickými látkami. Některé literární prameny uvádí, že podplukovník Stewart F. Alexander nakonec potvrdil, že oběti byly zasaženy yperitem. Celkem 628 „yperitových obětí“ bylo léčeno (90% obětí byli Američané), z toho 69 osob umřelo během prvních 2 týdnů. První úmrtí se objevila 18 hodin po zasažení yperitem. Většinu obětí se podařilo zachránit a vyléčit. Nejsou ovšem k dispozici údaje o zasažených civilních osobách yperitem. Navíc po náletu mnoho lidí odešlo z města, někteří z nich mohli být obětí yperitu a později zemřeli pro nedostatek lékařské péče. Z celkového počtu 30 námořních lodí přítomných 2. prosince 1943 v přístavu bylo 17 lodí zničeno (potopeno) a dalších 7 lodí bylo vážně poškozeno. Američané utrpěli největší ztráty z německého vzdušného náletu a to 5 lodí, další ztráty by u Britů – 5 lodí, 3 lodě Norsko, po 2 lodích ztratili Italové a Poláci. Dalších 7 námořních lodí bylo vážně poškozeno. Německý nálet na Bari vyřadil námořní přístav na dobu 3 týdnů z provozu. Někdy je německý letecký nálet na italský přístav Bari přezdíván jako „druhý Pearl Harbor“. Není dodnes zcela jasné, zda-li Němci věděli o „yperitovém nákladu“ na americké lodi John Harvey. Především britský ministerský předseda Winston L. S. Churchill chtěl celou nepříjemnou záležitost utajit a to i po osudném bombardování přístavu Bari. Především se bál toho, že po vyzrazení „speciálního amerického nákladu“ by celá akce byla vykládána jako německé dílčí vítězství a byla využita nacistickou propagandou. Případ tak zůstal zahalen tajemstvím. Závěr Uvedená závažná chemická nehoda s yperitem jasně dokládá jeho vysokou nebezpečnost. Ačkoliv mezinárodní dohoda „Úmluva o chemických zbraních“ a také národní zákon a prováděcí vyhláška zakazuje vývoj, výrobu a použití yperitu, není úplná záruka, že tato významná bojová chemická látka nebude v budoucnu zneužita proti lidem, případně jiným cílům (otrava hospodářských zvířat, zamoření prostoru, apod.). Navíc jsou údaje o výrobě yperitu velmi snadno dostupné, Např. stará odborná publikace Viktora Ettela, „Chemická válka“ z roku 1932 (viz použitá literatura) uvádí hned několik způsobů možné přípravy yperitu. Uvedená kniha je běžně dostupná v mnoha veřejných knihovnách a navíc naznačené výrobní postupy yperitu představují v podstatě „kuchařku“,
6
čili literatura neuvádí jen výchozí reakční suroviny a následné chemické reakční mechanismy, ale také podrobné popisuje reakční podmínky, jako jsou teplota, tlak, apod. Na stranách 98 až 103 jsou detailně popsány tři způsoby výroby yperitu: německá výrobní metoda, metoda francouzská, metoda anglická (americká). Již v této staré literatuře jsou popsány velmi podrobně fyziologické účinky yperitu, použití yperitu, ochrana proti yperitu, první pomoc na dalších stránkách knihy. Ačkoliv se v odborných kruzích sulfidický yperit považuje už mnohé roky za „zastaralou bojovou chemickou látku“, z výše uvedeného je jasně vidět jeho vysoká toxická síla. Proto by se sulfidický yperit mohl stát zajímavou bojovou chemickou látkou pro teroristy. Nejen z tohoto důvodu zůstává rychlá a správná ochrana před yperitem, rozpoznávání otravy a léčení otrav yperitem v trvalém zájmu jak krizovým manažerů, tak i zdravotnického personálu jak v České republice, tak i v zahraničí. Použitá literatura: [1] Trtílek L.: Yperitová tragédie, Vojenský profesionál, č. 9/1995, str. 27-28. [2] Mika O.: Chemické zbraně v první a druhé světové válce, Historie a vojenství, č. 6/1993, str. 132-151. [3] Ettel V.: Chemická válka, Vědecký ústav vojenský, Praha 1932. [4] Mika O.: Ještě k 80. výročí vzniku chemických zbraní, Vojenský profesionál, č. 7/1995, str. 29-30. [5] Patočka J.: Vojenská toxikologie, GRADA Publishing, ISBN 80-247-0608-3, Praha 2004. [6] Matoušek J., Linhart P.: CBRN – Chemické zbraně, Edice SPBI Spektrum, ISBN 80 86634-71-X, Ostrava 2005. [7] Matoušek J., Mika O., Vičar D.: Nové hrozby terorismu: Chemický, biologický, radiologický a jaderný terorismus, Universita obrany v Brně, ISBN 80-7231-037-2, Brno 2005. [8] Mika O., Patočka J.: Ochrana před chemickým terorismem, Jihočeská universita v Českých Budějovicích, ISBN 978-80-7040-934, České Budějovice 2007. [9] Brzybohatý M., Mika O. J.: Ochrana před chemickým a biologickým terorismem, Policejní akademie České republiky v Praze, ISBN 978-80-7251-271-3, Praha 2007. [10] Mika O. J., Polívka L., Sabol J.: Zbraně hromadného ničení a ochrana proti jejich účinkům, Policejní akademie České republiky v Praze, ISBN 978-80-7251-302-4, Praha 2009. [11] Mika O.: Historie a současnost chemických zbraní, Výběr statí pro profesní přípravu a rekvalifikaci, Redakce Impuls, leden, Praha 1995. [12] Zahraniční webové stránky v angličtině, italštině a ruštině: http://www.metamorfosi-aliene.it/index.php?option=com_k2&view=item&id=182:%E http://fhp.osd.mil/CBexposures/ww2mustard.jsp http://it.wikipedia.org/wiki/Disastro_di_Bari http://www.biografiadiunabomba.it/Nafta%20e%20Yprite%20a%20mare.html http://pizeroblog.splinder.com/post/13576583
7
http://www.amazon.com/Poisonous-InfernoGeorgeSouthern/dp/184037389X/ref=pd_sim_b_2 http://www.waronline.org/write/world-military/attention-gases/ http://militera.lib.ru/memo/usa/eisenhower/12.html http://referat.ru/referats/view/18738 Zpracováno: 21. ledna 2011
8
