0
MUDr. Josef Šváb
ZAPOMENUTÉ DĚJINY MORAVY
1. část „Dějiny národu českého v Čechách a na Moravě“ – František Palacký roku 1848 „Morava je název řeky a název země. Národ vyhynul“ – T. A. Rakan roku 1998
1
Předmluva Dějiny Moravy nezačínají příchodem Slovanů na Moravu. Ani příchodem Keltů, Germánů či Avarů. Řeka Morava protéká krajinou již tisíce let a vytváří všechny potřebné podmínky pro obživu člověka. Dějiny této země začínají řekou, lužními lesy s bohatou zvěří, a naplavením úrodné prsti pro pěstování plodin schopných uživit člověka. Ještě v 18. století se na Moravě přednášely dějiny Moravy. Poslední, kdo „Dějiny Moravy“ přednášel, byl modrý abbé Josef Dobrovský. Přednášel je v Olomouci, pravidelně každý týden po dvě hodiny, seminaristům nově založeného Generálního semináře pro výchovu kněží. Zrušením Generálního semináře v roce 1790 se dějiny Moravy přestaly přednášet. Ve všech školských zařízeních na Moravě začaly být přednášeny dějiny Čech. Tím došlo k vymazání povědomí Moravanů o jejich existenci jako svébytného národa a k jejich účelové převýchově na příslušníky národa českého. Neměli bychom zapomínat, že národ Moravanů skutečně existoval; a tedy, že Moravané mají své vlastní dějiny odlišující se od dějin českého národa. Počátek křesťanství na Moravě a v Čechách je rozdílný. Už nejstarší česká Kristiánova legenda „Život a umučení svatého Václava a jeho báby svaté Ludmily“1 v prologu říká, že „Bulgri vel Bulgarii attamen longe ante eadem potiti fore referuntur gratia“. Po prologu v první kapitole se vypravuje o pokřtění Moravy Řekem Cyrilem, a o jeho obraně slovanské bohoslužby před papežem v Římě. Avšak, podle tradice zaznamenané Kristiánem, Morava přijala víru Kristovu za časů sv. Augustina (zemřel roku 430). Tedy Kristián mluví o dvojím pokřtění Moravy, starém, v době sv. Augustina, a druhém, Cyrilově. Morava, země v povodí řeky Moravy, byla Římany nazývána Markomanie. Od té doby bylo pojmenování Markomanie a Morava bráno jako synonymum. Většina moravských historiků ještě v 18. století považovala slova Markomanie a Morava za totožné. Proto nejstarší historicky známá křesťanská vládkyně Moravy královna Fritigil byla nazývána královnou markomanskou, ačkoli ve skutečnosti šlo o příslušnici kmene Gótů. Protože se dějiny Moravy nevyučují, tak z dnešních obyvatel Moravy nikdo neví vůbec nic o královně Fritigil a nezná ani její jméno, ačkoli dnešní moravští dějepisci své děti zatěžují vybájenými a nikdy neexistujícími vládci, jako je např. uváděný praotec Čech, Krok a jeho tři dcery a další. Přičemž o historicky skutečné existenci královny
1
Praha, 1978, k vydání připravil a poznámkami opatřil Jaroslav Ludvíkovský.
2
Fritigil nelze pochybovat. Dokazuje to i zpráva sv. Paulina2, tajemníka svatého Ambrože, která hovoří o tom, jak královna Fritigil přijala křesťanství v roce 3963 prostřednictvím svatého Ambrože ještě před jeho úmrtím (v roce 397). Připomínám, že v polovině 4. století po Kr. Vizigót Vulfila (311 – 383)4 byl konstantinopolským patriarchou Eusebiem získán pro ariánství a roku 341 vysvěcen za misijního biskupa Gótů. Jeho biskupské sídlo bylo v Sirmiu (Srěm, Mitrovica), hlavním městě Dolní Panonie. Jeho překlad bible do gótštiny dal roku 376 základ pro hromadné obrácení Gótů na křesťanství. Jeho překlad bible byl pro katolické Góty schválen sv. Janem Zlatoústým. Královna Fritigil měla obsáhlý písemný styk i se sv. Jeronýmem. Velice obsáhlý list sv. Jeronýma z roku 403 začínající slovy „Dilectissimis fratribus Sunniae et Fretelae“ je adresován markomanskému biskupovi a královně Fritigil. Sunnia je totiž zapsán na prvním místě seznamu nitranských biskupů. Vědomí obyvatel Moravy o dávné existenci královny Fritigil se odrazilo v některých lokalitách Moravy v předávaných pověstech. Traduje se, že po přijetí katolické víry v roce 396 a po zaslání katechismu a sošky Panny Marie nazývané „Starou Matkou Boží“ milánským biskupem Ambrožem královna Fritigil neochvějně šířila křesťanství na celé Moravě. Podporovala církevní zřízení a stavěla kostely v různých místech země, mezi nimi i v Olomouci. Jak vypráví olomoucká pověst 2
Paulinus Pontius Meropius Anicius Nolanus, narozen v Bordeaux roku 353, byl římský básník, řečník, a církevní učitel. Roku 378 byl ustanoven konsulem, roku 390 přestoupil na křesťanství, od roku 394 žil v Nole v Kampanii, kde byl od roku 409 biskupem. Psal hymny, třicet je jich zachováno. Složil panergyk na Theodosia po jeho vítězství nad Eugeniem. Paulinus zemřel v Nole roku 431. 3 Sancti Ambrosii mediolanensis episcopi opera omnia. Ex Recognitione Romana. Sumptibus Antonii Hierat, Bibliopolae sub signo Gryphi. Anno MDCXVI. „Vita Sancti Ambrosii mediolanensis episcopi. A Paulino Presbytero ad Beatum Augustinum conscripta.“ „Vita Sancti Ambrosii mediolanensis episcopi. A Caesare Baronio Sorano presbyterio Congreationis Oratorii collecta.“ Na str. 33, F-G: „Per idem tempus (subdit Paulinus) Fritigil quaedam regina Marcomanorum, cum à quodam Christiano viro qui ad illam forte de italie partibus aduenerat, referente sibi audiret famam viri, cuius illum seruulum recognouerat, missis muniebr. ad Ecclesiam per legatos postulauit, vt scriptis suis qualiter credere deberet informaretur, ad quam ille epistolam fecit praeclaram in modu catechismi, in qua etiam admonet, vt suaderet viro Romanis pacem feruare: qua accepta epistola mulier suasit viro, & cum populo suo se Romanis tradidit. Quae cum Mediolanum venisset, plurimum doluit quo sanctu sacerdotem, ad quem festinarat, minime reperisset, iam enim ex hac luce migrant. Haec Paulinus.“ „Vita Sancti Ambrosii Mediolanensis episcopi. A Paulino Presbytero ad beatum Augustinum conscripta.“ Na str. 4, C-D: „Quo dicto, statim is qui alienu lapsum ritrat, suum doluit. Per idem tempus Fritigil quaedam regina Marcomanorum, cum à quodam Christiano viro qui ad illam forte de Italie partibus aduenerat, referete sibi audiret famam viri, Christo credidit, cuius illum seruulum recognouerat, missique Mediolanum muneribus ad Ecclesiam per legatos, postulauit vt scriptis isius qualiter credere deberet informaretur. Ad quam ille epistolam fecit praeclaram in modum catechismi in qua etiam admonuit vt suaderet viro Romanis pacem feruare. Qua accepta epistola mulier suasit viro, & cum populo suo se Romanis tradidit. Quae cum venisset Mediolanum, plurimum doluit quod sanctum sacerdotem, ad quem festinarat, minime reperisset, iam enim de hac luce migrauerat.” 4 Jeho křesťanští rodiče – otec Gót, matka odvlečená z Kappadokie. Zemřel roku 383 v Konstantinopoli.
3
zapsaná Müllerem5, královna Fritigil postavila v Olomouci křesťanský kostel a založila u něho biskupství. Obdobně jako v Olomouci se pověsti o královně Fritigil udržují v oblasti Buchlova (tam je po Fritigil pojmenovaná jeskyně), Žarošic a Uhřic. Olomoučtí Moravané hovořící německy pořádali ještě za první republiky pravidelné každoroční zájezdy k hrobu sv. Ambrože do Milána, pravděpodobně na paměť jeho zásluh o pokřesťanštění Moravy. Vědomí Moravanů o existenci královny Fritigil bylo ještě před dvě stě padesáti léty na docela solidní úrovni. Dokazuje to i nejobsáhlejší zpráva podaná v roce 1751 kardinálem Ferdinandem Juliem Troyerem, olomouckým biskupem, v úvodu „Relationes ad limina“, kterou složil biskupský assessor Stiawa a kterou v Římě odevzdal kanovník brněnské kapituly u sv. Petra, infulovaný probošt Hermann baron z Blümegen. „Podle této zprávy olomoucké biskupství přijalo základy katolické víry od milánského biskupa sv. Ambrože, od něhož si královna Moravanů alias Markomanů Fritigil vyžádala několik kněží a dogmatické knihy. Ale po smrti sv. Ambrože nakrátko víra upadla pro nedostatek kněží a byla vzkříšena až na konci 8. století biskupy Cyrilem a Metodějem. Když pak bylo založeno v královském městě Velehradě biskupství, vzrostl počet kněží i věřících tak, že víra byla z Moravy rozšířena i do Čech. Sídlo biskupa bylo potom přeloženo do Polešovic a odtud roku 1128 do Olomouce. Údaje byly zřejmě čerpány z Pešinova Mars Moravicus,6 kde se tradice datuje od životopisu sv. Ambrože, jehož autorem byl sv. Paulinus. V úvodu je rovněž zmínka o nálezu z roku 1749, který popsal ve svém rukopisu kanovník Pavel Celestin Kylhufek. 7 Píše, že skvělý památník prvních křesťanů byl nalezen roku 1749 v základech nejstaršího kostela existujícího dlouho před nynější katedrálou, a tudíž založeného před dobou sv. Cyrila a Metoděje za Fritigil. Nálezem myslí základní kámen označený křížem, na kterém byly položeny čtyři menší kameny, v jejichž prohlubeninách se našla tři zrna kadidla, tři kulaté křemeny a v každém jeden obraz čtyř evangelistů vyrytý v olovu. To svědčí nejen o starobylosti katolické církve, nýbrž potvrzuje i prastarý církevní zvyk klást a světit základní kameny. Relace posouvá nalezení kamenů do minulosti, aby v Římě nebylo pochybnosti o starém původu diecéze.“8 Morava na konci 4. století byla osídlena různorodým obyvatelstvem, převážně germánským, avšak nelze vyloučit i začínající usazování Slovanů. Během několika následujících století se lokality usedlých obyvatel jazykově vyhranily, buď slovansky, nebo německy. Avšak všichni se považovali za Moravany bez ohledu na to, zda hovořili nějakým slovanským dialektem, nebo německy. Dosud Němci, potomci roku 1945 odsunutých německých občanů, každoročně pořádají zájezdy na rodná místa svých odsunutých rodičů a považují se za Moravany.
5
Müller, Willibald: Sagen und Geschichten der Stadt Olmütz. Olomütz, 1892. Tomáš Pešina z Čechorodu: Mars Moravicus, 1677, s. 38. 7 ZAO–O, rukopis olomouckého kapitulního archivu č. 251. 8 Válová, Kateřina: „Relationes ad limina“ olomouckého biskupství po ukončení třicetileté války. In: Historická Olomouc XIII. Olomouc, 2002, s. 119 – 128. 6
4
Tedy tvrzení Kristiána, že svatí Cyril a Metoděj prováděli druhé pokřesťanštění Moravy, lze odsouhlasit, i když jen do určité míry. Protože Řekové Konstantin a Metoděj kromě velmi sporadických případů nikoho na Moravě ani nepokřtili, neboť Moravané při jejich příchodu již pokřtění byli. Také kolem jejich podílu na zavedení vlastního slovanského písma jsou odůvodněné odborné výhrady. Avšak stále se zapomíná na jejich splněný hlavní úkol jejich mise. Na tu nejvýznamnější skutečnost, že podle zámyslu knížete Rostislava se jim podařilo vymanit Moravu ze závislosti na Franské říši a Moravu jako první zemi v tehdejším křesťanském světě zasvětit jako léno Bohu, nebeskému Otci, a Bohorodičce Panně Marii. To bylo hlavním účelem jejich cesty do Říma k Svatému Otci. Že tento úkol beze zbytku dobře splnili, svědčí i to, že následně papež vždy oslovoval vládce Velké Moravy „Můj synu“. Nepochybně to způsobilo velký odpor franských představitelů, kteří se snažili zasvěcení Moravy zvrátit všemi způsoby, i násilnými. Také se to odrazilo na dalších osudech knížete Rostislava a arcibiskupa Metoděje.
5
Pokračování předmluvy nahrazené vyprávěním o skutečnosti ZTRACENÝ NÁROD – ZTRACENÁ PAMĚŤ Pomenší stařeček v bílém plášti pomalounku a potichu otevíral dveře do Opatovy kaple, nacházející se v prvním patře jihovýchodní věže Klášterního Hradiska. Neslyšně proklouzl do širokého zádveří a dveře za sebou zavřel bez jediného zvuku. Teprve pak vzhlédl na strop kruhové místnosti. Celá tato místnost byla vyplněna lešením. To dosahovalo až do vrcholu kopulovité klenby stropu, takže plošiny desek lešení vytvářely dvě patra. Příchozí se nepatrně nahnul, aby průleznými otvory dohlédl až na nejhořejší plošinu. Ale nepomohlo to; stále viděl jen na spodní plochu desek prvního patra lešení. „Kastelánku, já vás slyším! Já vím, že jste to vy! Jen polezte nahoru, něco vám ukážu!“ Svěží hlas z nejvyššího vrcholu báně pocházel od pracujícího muže – restaurátora. Ten byl svým věkem na první pohled současníkem příchozího zvědavce. Restaurátor shlížel dolů přes obroučky svých brýlí, s lehce pootočenou hlavou, a s rozepjatýma rukama, v kterých držel štětec a špaletu. „Ale na vlastní triko, ty žebříky jsou stlučené na mou váhu. Ale snad unesou i vás, kastelánku. Nechtěl bych, abyste utrpěl újmu na svém zdraví, můj živiteli!“ A umělec, ležící na zádech a opravující fresku nad sebou nedaleko vrcholu kupole, se vesele zasmál. Příchozí se s radostí rozběhl k žebříku, zdolal většinu jeho příček a obtížně se prosoukával prvním otvorem na první plošinu lešení. „Pane profesore, to jsem rád, že mohu za vámi! Po včerejšku…“ Totiž předchozího dne, když „kastelánek“ po pamětihodnostech starobylého Hradiska provázel několik předních funkcionářů Českého parlamentu a v Opatově kapli bez dovolení zvládl několik prvních šprušlí žebříku, byl tímto restaurátorem hrubě zepsut a i se vzácnou delegací neomaleně vyhozen. „Tož,… tak už se nezlobte, kastelánku! Když mám problémy a když se mi práce nedaří, tak mi všichni musí jít z cesty! To nemluvím! No,… nejvýš jen sípu! A pak se neznám! Delegace nějakých darmojedů! – Ti ať jdou k čertu!“ „To nic, pane profesore! Panu ministrovi jsem všechno vysvětlil.“ Příchozí kastelánek se snažil ubrat na významu trapného konfliktu z předchozího dne. Neboť tento velevážený restaurátor, ctihodný a zasloužilý umělec, namáhavě pracující v nepřirozené poloze vysoko ve vrcholu věže, si zasluhoval úctu spíš než kdokoli jiný. Přesto si kastelánek ve své mysli znovu vybavil celou nepříjemnou situaci z včerejšího dne. Jak po rychlém opuštění Opatovy kaple, ještě za restaurátorova pokřiku slyšitelného i přes zavřené dubové dveře, musel vysvětlovat velmi pokorným způsobem, jak panu ministrovi, tak ostatním přítomným a provokativně se ušklebujícím
6
politikům, restaurátorovu nevraživost a jeho nečekaný a nezvykle hrubý pokyn k okamžitému opuštění restaurované místnosti. Jak začal omlouvat neočekávanou ataku restaurátora všemi možnými i nesmyslnými důvody, které ho v té chvíli napadly. „Pane ministře, promiňte! Velmi se omlouvám! Asi jsme pana profesora vyrušili v práci! Víte, pane ministře, fresky jsou značně poškozené a jejich obnova si vyžaduje mimořádné soustředění! …Tohle je má vlastní vina! …To jsme tady velmi netaktně vyrušili našeho nejlepšího českého restaurátora! Vlastně nestora našich restaurátorů. Pan profesor Ondráček je ve svém oboru legendou, všichni naši současní čeští restaurátoři jsou jeho odchovanci. On kdysi vedl katedru restaurátorství na vysoké škole v Praze…“ Pan ministr na kastelánkova slova pokyvoval hlavou a tvářil se, jakoby tomu restaurátorství rozuměl. Ale nerozuměl, jeho občanský pracovní obor byl restaurátorství vzdálen stejně, jako je vzdálen komodor9 od kominíka. „Víte, pane ministře, ono je panu profesorovi už dost přes pětaosmdesát! Představte si, že do vyhlášeného konkursního řízení na opravu této fresky předložil nabídku s nejnižšími finančními požadavky! Vzali jsme ho, ačkoliv jsme měli obavy. Víte, pane ministře, zarazil nás ten poněkud pokročilý důchodový věk pana profesora! Ale všichni, co pana profesora znají, i jeho konkurenti z konkursního řízení, nás ujistili, že máme být bez obav! Že prý pan profesor ještě několik desetiletí pracovně i fyzicky předčí i ty nejmladší restaurátory!“ Hlas profesora Ondráčka již ztichl. V tu chvíli „kastelánek“ také ztišil hlas a mrkl na poslouchající politiky. Aby mohl tiše vše vysvětlit podle přísloví starých Římanů: Mundus vult decipi. – Svět chce být klamán! „A před týdnem pan profesor nastoupil a od té chvíle se nezastavil, dělá ve dne v noci jako lev! Představte si, pane ministře, on nám večer co večer tady po nemocnici prohání sestřičky. V jeho věku!“ Takovou bohapustou smyšlenkou zahlazoval „kastelánek“ možný nepříznivý dojem, způsobený neurvalými a nevybíravými pokřiky restaurátora, vyrušeného z práce. Ale to bylo včera a dnes vypadá situace zcela jinak. Tentokrát profesor Ondráček už nepovažuje za ztrátu času předvedení svého umění. Naopak, – tento stařičký umělec přece vždycky rád ukáže svou dovednost tomu, kdo ji dovede alespoň trochu ocenit. Tak kastelánek vystoupil z plošiny prvního patra po dalším provizorně stlučeném žebříku a s tlumeným hekáním prolezl úzkým otvorem v druhém patře lešení. Pak po čtyřech, po vrzajících deskách, se opatrně připlazil k univerzitnímu profesoru, ležícímu uprostřed lešení, téměř při samém vrcholu klenby Opatovy kaple. „Jen opatrně, kastelánku, ty desky se mohou posunout a jste na to tata zase o poschodí zpátky…. Ten váš včerejší ministrant!?… Hm,… takových jsem za svůj život zažil! Kastelánku, když jsem opravoval fresky ve vrcholu klenby chrámu svatého Mikuláše v Praze, a to bylo pěkně vysoko, tu výšku si sotva dovedete představit,… tak se najednou za mnou octl prezident Zápotocký. Bez toho současného hejna 9
Komodor je vyšší vojenská hodnost v námořnictvu nebo v letectvu.
7
doprovázejících černých šerifů! Jen dole zůstala dvojice chlapů od tajných, viděli jsme je z té výšky jako pidimužíky. Tak jsem si tam nahoře s Tondou popovídal! Z očí do očí! Tak, jak mají mezi sebou mluvit zkušení chlapi! A od té doby jsem mohl za ním kdykoli na Hrad. Rovnou a bez ohlášení! Když tenkrát najednou došly peníze a nemohli jsme pokračovat v restaurování svatého Mikuláše, tak jsem se za Tondou rozběhl přímo z lešení. Nikdo mne nezastavil, dostal jsem se až k němu! Všichni se divili! Jak ti jeho poskokové, tak taky papaláši od památkářů! Ale hned jsme další penízky dostali! A pak, že tenkrát bylo všechno úplně špatné!“ A pan profesor si spokojeně brumlal při vzpomínce na dobu vlády bolševiků, konkrétně na epizodu vládnutí „druhého dělnického prezidenta Antonína Zápotockého“. Pak své vzpomínky přetrhl. Přestal s opatrným domalováváním části vypadlé malby Handkeho fresky a povídá: „Víte, kastelánku, já poprvé restauruji toho vašeho slavného Moraváka Handkeho. Nikdy za celý svůj život jsem se nedostal k práci na fresce nebo obrazu toho vašeho velkého olomouckého malíře. A to jsem restauroval zničené fresky po celém světě! No, abych řekl pravdu, něco na Cejlonu, něco v Albánii a v Makedonii, a jinde, ale nejvíc fresek jsem zachránil ve starých bulharských klášterech. Kdybych si ty medaile, ty řády a vyznamenání, co jsem za to dostal, pověsil na svou mocnou hruď, to bych zastínil i samého Žukova.“ Stařičký umělec se chtěl podělit o své momentální vnitřní pocity o této právě restaurované fresce. „Ale rád bych vám pověděl něco zajímavějšího! Já jsem obešel a prohlédl si všechny dostupné Handkeho fresky, než jsem u vás začal restaurovat toto jeho dílo. Ale to vám musím říct, že právě tahle freska je jeho vrcholná práce. A nejen to! Ten chlap musel být v té době, když tuhle fresku maloval, úplně udělaný… chci říct, zamilovaný!… Podívejte, já vám tady z těch andělíčků mohu ukázat dva!“ A profesor Ondráček se po zadku pošoupl o dva metry a obráceným koncem svého štětce ukazoval na nahatá pozadí dvou baculatých andílků. „Vidíte, tyhle dva andělíčky Handke určitě maloval podle svých dětí! A ty musel v té době Handke mít strašně rád! Jinak by to takhle ani nemohl namalovat! S takovou vroucností, s takovým porozuměním dětské duše! S takovým citem!… Kastelánku, podívejte se také na tu dívku! K té on musel také něco cítit! To já poznám! Ta je namalovaná tak, že z ní září její duše! A ona své city ani netají, ona je předává všem! Pane, ta její duše, ta ke mně mluví…!“ Profesor Ondráček se nechal unést opravovanou freskou, vzniklou v době před více jak čtvrt tisíciletím. Pohlédl zpět na andělíčky, začal je hladit, laskat a přitom tiše vrněl. Totiž každá lidská osobnost, která každodenně, po celý svůj život, vkládá všechnu svou dovednost a lásku do svého jediného povolání, tak po mnoha létech začne ve své odbornosti poznávat, který předmět, který spisek, nebo která skladba byla zkomponována, sepsána či zhotovena autorovým srdcem. Neboť i láska ke svému povolání patří mezi ty jedinečné a zvláštní člověčí vlastnosti, které odlišují lidi od zvířat. A to pak takové povolání přestane být povoláním a stane se posláním.
8
Příchozí muž v bílém plášti měl pochopení k takovému citu starého a zkušeného umělce. Pousmál se a pohlédl na vrnícího profesora. „Pane profesore, to mne překvapuje! Najednou je zde taková spousta andělíčků! Není to tak dlouho, co tahle freska byla tak špinavá a poškozená, že jsme od země, z podlahy, tady z tohoto celého roje andílků v oblacích neviděli ani jediného. To jsme, – to bylo asi před pěti léty, jako průvodci vykládali návštěvníkům, že zde tento muž uprostřed, který špínou sotva prosvítal, je Kristus, a tato postava že je Panna Marie a kolem nich že jsou svatí, – tedy patroni české země. A vymýšleli jsme si, kteří to jsou. Nyní je konečně vidět, že ten stařec není Kristus ale určitě Bůh Otec, ta postava po jeho pravici není Panna Marie, ale Ježíš, a že mají nad sebou holubici. Tedy Bůh Otec, Syn a Duch svatý, – Nejsvětější Trojice! Ta je vyobrazena na nebesích mezi obláčky a mezi spoustou nahatých a vykrmených andělíčků! Pane profesore, to jsme ani netušili, že tu bylo modré nebe!“ Stařičký restaurátor se zamračil. Takové ponuré vzezření stále optimistické tváře profesora Ondráčka nikdo z jeho živých současníků snad dosud ani neviděl. „Modré nebe zahalila kouřová clona! Kastelánku, přičichněte! – To hnědé, jak vy tomu říkáte špína, – to je nános dehtu z cigaret a z tabáku! To vám řeknu, to ti premonstráti museli kouřit a dýmat jako celá fabrika! Jako – jako spojené kladenské ocelárny!“ Kastelánek začal zeď očichávat. Když při tomto pokusu opakovaně narazil nosem na fresku, s čicháním přestal. „Máte pravdu, pane profesore! Smrdí to jako močka! – Ale to asi nemohli být premonstráti! Tohle přece byla opatova soukromá kaple! Nevím, jestli opat Václavík byl kuřák. Ale byl by schopen to takhle zakouřit jediný člověk, i kdyby byl náruživý a vykouřil alespoň sto cigaret denně?“ „To jsem nedomyslil, kastelánku! Tak to asi nebyl opat Václavík, ani premonstráti! Že by zde kouřil „modrý abbé“ Dobrovský? Ten pozůstatek jezuitů? Ten náš slavný jazykozpytec?“ „Ani ten to být nemohl! Ten sice si zde z kaple vytvořil knihovnu s pracovnou, ale byl na Hradisku nejvýše čtyři roky. Za tu dobu by ty stěny tak nezakouřil a nezničil! Ani nikde není uváděno, že by Dobrovský kouřil!“ „Kdo tedy, kastelánku?! Tak s barvou ven, to přece nebyl ani Duch svatý!“ „No, pane profesore, dvě stě let tuto kapli má v držení vnitřní oddělení nemocnice. Chci říct, – lékaři internisté! Za dvě stě let, při počtu dvou až deseti lékařů? – Je to možné?“ „Kastelánku, chcete říct, že lékaři, kteří zakazují svým pacientům kouřit a kteří jim vyhrožují těžkými, ba smrtelnými následky z kouření, ti že kouří tak, že Handkeho fresky byly pokryty takovouto vrstvou dehtu!?“ A profesor Ondráček znovu ukazoval na nesmírný nános špíny na dosud neočištěné části stěny. Kastelánek nevěřícně pozoroval téměř neúspěšnou snahu profesora o odstranění nánosů špíny a pokusil se omluvit neřestnou vlastnost svých podřízených.
9
„Říká se, že i shnilý a ztrouchnivělý ukazatel může ukazovat správný směr svým pacientům!“ „Takový blud si vymysleli pro svou omluvu ti vaši narkomani v lékařských pláštích! Uvažujte, kastelánku, – může být správným lékařem někdo, kdo nedodržuje základní požadavky na zdraví? – Takovému lékaři bych se nikdy nesvěřil!“ „Pane profesore, vždyť jsem již dvakrát podal trestní oznámení vojenské prokuratuře a vojenské policii na neznámého pachatele, který zavinil poškození velmi cenných fresek Klášterního Hradiska. Vždy po několika měsících jsem dostal výsledek šetření, aniž kdokoliv navštívil mne nebo si přišel prohlédnout poškozené fresky: že má stížnost je odložena a že pachatel nebyl nalezen. Víte, kdyby označili kuřáky za viníky, to by bylo první obvinění toxikomanů v dějinách české justice. Avšak měli alespoň obvinit dřívější správce budovy za špatnou péči. V každém případě mohli brát k zodpovědnosti osoby památkové péče povinné dohledem nad péčí o udržování fresek. Vždyť jsou placeni z peněz daňových poplatníků a svou povinnost nesplnili ani jednou.“ Povídání o vlivu cigaretového kouře na historické fresky ještě dlouho pokračovalo. Nakonec profesor Ondráček stejně měl poslední slovo. „Jen mne bude mrzet, až celou tuhle fresku opravím, jestli, kastelánku, tuto kapli zase předáte těm svým kuřákům! To by bylo neodpustitelné! To by bylo trestné! To raději takové vaše odborné oddělení zrušte! A bude to pro všechny nás ekonomicky mnohem výhodnější!“ Kastelánek se znovu pokusil vrátit předmět rozhovoru k restaurované fresce a jejímu námětu, jak byl pravděpodobně navržen k namalování v roce 1737 olomouckému malíři Janu Kryštofu Handkemu. Avšak rozhovor se opět z tohoto tématu vymkl a zabočil na všeobecné otázky stavu a způsobu restaurování, jak to vyžadují současní odborní pracovníci památkových úřadů. „Pane profesore, já na to mám stejný názor jako všichni ostatní normální lidé! Freska by se měla opravit tak, aby konečný výsledek odpovídal době a stavu, kdy ji malíř zhotovil.“ „No, vidíte, kastelánku, tady narazíte! My jsme všechny odborníky vychovali tak, aby co nejtvrději požadovali, aby se nic poškozeného neobnovovalo. Protože nikdo nedovede to udělat tak, jak to měl nebo chtěl mít ten barokní autor. Protože, když to chceme opravit do původního vzhledu, tak vlastně celé dílo měníme a tím ničíme a poškozujeme vlastního autora. A nám jsou ti naši předkové svatí!“ „Pane profesore, souhlasím s tím, že když vytáhnete torzo antické sochy ze dna moře, tak že by mělo zůstat v takovém stavu, jak bylo z moře vytaženo. Ale baroko? To je nedávná doba! A baroko bylo krásné a barevné! A nyní z toho děláme šedivé, nezřetelné obrazy rozpraskaných, starověkých světců! Přece takhle oni nikdy nevypadali! Kdyby jejich autor uviděl dnes to, co z jeho díla restaurátoři zakonzervovali, tak by svůj výtvor ani nepoznal!“ „Víte, kastelánku, ta stará patina na uměleckých památkách z doby baroka, právě ta se cení mezi znalci nejvíc!“
10
„Pane profesore, to je tak, jakoby k chirurgovi přinesli vaše tělo po havárii a ten by vám nepomohl, ale snažil by se vaše tělo jen zakonzervovat, tedy dát do formalínu! A tedy, kdyby se nepokusil vám vrátit vše, co je jen trochu možné, tedy zrak, barvu, pohyb, a třebas i tu odlomenou ruku! – Já si představuji restaurování baroka tak, aby výsledek odpovídal baroku, tedy tomu, co naši předkové chtěli tou sochou, malbou nebo i celou budovou nám všem neustále připomínat!“ „My už nejsme v baroku! My se díváme na baroko jako na historické období; a tak se k tomu musíme chovat! Nám, lidem z počátku třetího tisíciletí, nemohou tyhle fresky a sochy hovořit jazykem tehdejší doby, nám musí také připomenout tu vzdálenost baroka od našeho současného života!“ „Pane profesore, ale proč si potom říkáte restaurátoři? Vždyť poškozenou památku neuvádíte do původního stavu, vždyť pouze se snažíte o zajištění, zakonzervování dosavadního poškozeného stavu památky. Měli by vás nazývat konzervátory. Pokud se z restaurátorů nevyklube ještě další skupina, která bude hlásat, že i to konzervování je chybné a že je lépe nechat památku svému osudu! Aby dalším generacím neopomenula ukázat, že dostala potřebnou patinu i za tuto a následující dobu!“ Kastelánek se nechtěl nechat přesvědčit ve svých laických názorech erudovaným vysokoškolským pracovníkem. Houževnatě a neúprosně obhajoval názory neodborné veřejnosti. „Jen se, pane profesore, podívejte na sochy na balustrádě na průčelí Hradiska. Sochy byly špinavé, šedé a postupně se rozpadaly. Když restaurátor doplnil vypadlá místa, tak ty sochy dostaly skvrnitý vzhled. Tak jsem na veřejnosti poznamenal, že svatý Norbert a zakladatelé Hradiska zřejmě právě dostali skvrnitý tyfus, nemáme-li tedy dát ty zrestaurované sochy do karantény. Načež naštvaný restaurátor, asi ze vzteku, sochy natřel tmavě. Tak teď mají sice tu vaši patinu mnoha století, ale, pane profesore, naši Přemyslovci i se svatým Norbertem přece neměli pleť tmavou, to nebyli černoši! A oni nyní vypadají, jakoby to byli domorodci odkudsi z rovníkové Afriky!“ „Inu, kastelánku, váš laický názor nemůže odpovídat poznatkům odborného znalce – památkového pracovníka! Přesto vás docela chápu! Ale vyhovím vám právě v případě této Handkeovy fresky. Dlouho jsem se rozmýšlel, ale nakonec, po zralé úvaze,… přece zde nenechám Metoděje bez hlavy! Ačkoli jsem původně chtěl…!“ Totiž Handkeho freska v této Opatově kapli, kromě vyobrazení Nejsvětější Trojice na vrcholu kupole, měla ještě čtyři velké fresky ve svažující se klenbě. Kromě dalších obrazů, dalších zobrazení a dalších symbolik, a ornamentů kolem dveří, a kolem čtyřech oken. Ale i stěny Opatovy kaple byly zhotoveny z mimořádně nádherných umělých mramorů s pozlacenými ornamenty. Freska nad vchodovými dveřmi zobrazovala dva křtící biskupy, svatého Cyrila a Metoděje, jak křtí klečícího mladíčka v hermelínové pláštěnce. A hned v sousedství jednoho z věrozvěstů spanilá dívka v nejplnějším rozkvětu své krásy drží v jedné ruce kotvu jako symbol naděje a druhou rukou podává křtícímu biskupu kropenku. Další freska na protilehlé stěně kupole, přímo naproti fresce věrozvěstů, zobrazuje svatého Štěpána prvomučedníka. Právě jemu byl tento klášter zasvěcen již při
11
svém založení Otou Sličným, moravským údělným knížetem, synem českého knížete Břetislava I. Freska znázorňuje svatého Štěpána, klečícího na mraku, jak gesty a zrakem komunikuje s Kristem zobrazeným ve vrcholu kupole ve smyslu slov: ‘Ejhle, vidím nebe otevřené a Syna člověka stojícího na pravici Boha!’ Dva andělé, zobrazení u nohou svatého Štěpána, nesou atributy jeho mučednictví: první zvedá kameny, kterými byl svatý Štěpán ukamenován, a druhý anděl drží mučednickou palmu jako znak Štěpánova vítězství. Podle názoru některých historiků Handke namaloval svatého Štěpána podle tehdejšího převora, Pavla Ferdinanda Václavíka, pozdějšího opata hradiské premonstrátské kanonie. Vpravo, mezi freskami sv. Štěpána a svatých Cyrila a Metoděje, Handke namaloval svatého Norberta, zakladatele řádu premonstrátů. Tento světec prý byl zde vyobrazen podle podoby Norberta Umlaufa, předposledního opata na Klášterním Hradisku. Svatý Norbert pozvedá oběma rukama monstranci. Dívka při tomto svatém má na levém rameni kříž jako symbol víry a andílek nese arcibiskupskou mitru a kříž svatého Norberta. Naproti sv. Norbertu, tedy vlevo od věrozvěstů, je obraz řádového světce v premonstrátském bílém rouchu, svatého Bohumíra z Kappenbergu. V levici drží opatskou berlu a pravicí podává chléb chuďasovi, sedícímu mimo oblak. Žena při svatém Bohumírovi, matka s dvěma dětmi, je vlastně alegorií lásky. Andílek při tomto svatém přidržuje ošatku s chleby. Svatý Bohumír byl prý namalován podle premonstrátského kanovníka P. Winklera, který později, jako převor na Hradisku, byl zajat pruskými vojsky a jako rukojmí vězněn v Nise, dokud Hradisko nezaplatilo výpalné nařízené pruskými vojsky. Stařeček v bílém plášti si prohlížel postavy slovanských věrozvěstů Cyrila a Metoděje, poprvé lépe patrné po odstranění nánosů dehtu a špíny. „Kolem této fresky bylo už mnoho diskusí. A dosud jim není konec! Pane profesore, já si myslím, že rozpory kolem této fresky snad ani nikdy neustanou!“ „Kastelánku, jaképak diskuse! To je přece křest Bořivoje! Vzpomeňte si, jak nás to učili ve škole! Jak někdy po roce 874, ale spíš až po roce 880, český kníže Bořivoj navštívil krále Svatopluka. Ten při hostině posadil Bořivoje na zem, neboť prý pohané nemohou sedět u stolu s křesťany. Tenkrát arcibiskup Metoděj poradil Bořivojovi, ať se nechá pokřtít. Bořivoj souhlasil. Metoděj Bořivoje i jeho družinu narychlo seznámil s katechismem a všechny je ještě na Velehradě pokřtil. Ale pak také svatý Metoděj pověřil své žáky, kněze Kaicha a další dva kleriky, a ti potom šli s Bořivojem hlásat křesťanství do Čech. Kníže Bořivoj pak s jejich pomocí postavil na Levém Hradci rotundu zasvěcenou svatému Klimentu.“ „Pane profesore, to nebylo v učebnicích dějepisu, to máte z legend! Ale tahle malba se zřejmě vůbec netýká té vaší historky. Protože zde na fresce křtí oba věrozvěstové. Při křtu Bořivoje byl přítomen přece jen Metoděj, svatý Cyril zemřel 14. 2. 869 v Římě v klášteře; a tedy v době křtu českého knížete Bořivoje byl dávno po smrti a pohřben.“ Čilý stařičký restaurátor se zřetelně naduřil. Přece se nebude nikdo bez potřebného vzdělání vynášet znalostí historických dat! Obzvláště z doby a života
12
slovanských věrozvěstů! Těch slovanských apoštolů, jejichž životní osudy po tolik let sledoval při restaurování mnoha velmi starých fresek v bulharských klášterech! „Dobře! Dobře! Avšak pokud by šlo o křest krále Svatopluka, pak by zde muselo být namalováno páže držící královskou korunu. A také, – vždyť ten Svatoplukův křest není ani v legendách uváděn!“ „Máte pravdu, ale jen částečnou. Přece Svatopluk nemohl mít královskou korunu, v době svého křtu byl nitranským knížetem. Tedy v insigniích není rozdíl mezi Bořivojem a Svatoplukem. Křest Svatopluka se skutečně objevil až v později psaných legendách. Avšak v olomoucké diecézi bylo přijato, že Svatopluk byl pokřtěn oběma soluňskými bratry. A také, pane profesore, proč by tady, na Moravě, natolik ctili cizího českého knížete Bořivoje, aby si ho nechávali malovat do svých kostelů? Když mohou svým věřícím Moravanům připomínat pokřtění vlastního, největšího krále?“ „Tak to přesně nevím. Ale téměř celý život žiji v Praze a tyhle moravské odlišnosti už dost dobře nechápu!“ „Já si stále nejsem jist, pane profesore, který z věrozvěstů je křtící. Podle názoru téměř všech historiků křtícím je Metoděj. Já si však myslím, že Svatopluka křtil Cyril! A mám pro to důvody! Především v době pobytu obou věrozvěstů na Moravě měl kněžské svěcení pouze Cyril, – správně bych měl říkat Konstantin nebo Filozof. Metoděj měl pouze jáhenské svěcení; tedy při křtu musel dát přednost svému mladšímu bratru! Také orientální zdobení pluviálu křtícího biskupa ukazuje, že křtil Cyril. Ten přece měl zásluhy za svou misi na východ do Bagdádu a dokonce prý později na Krymu v Chersonu pokřtil mnoho pohanů! Metoděj tenkrát šel mezi Chazary jen jako sluha svého bratra Konstantina. Podobně i na Moravu šel Metoděj s bratrem ve stejné, podřízené funkci sluhy. Zde na fresce ten druhý biskup, podle mne právě Metoděj, svému bratru přisluhuje, má v rukou agendu.“ „Snad by se to mělo porovnat s jinými zobrazeními!“ „To je ono! Ale pokud vím, tak právě na Svatém kopečku je od Handkeho jak křest Bořivoje, tak křest Svatopluka. Tato naše freska plně odpovídá tomu tamějšímu vyobrazení pokřtění Svatopluka. Stejně dopadnete, pane profesore, se srovnáním z Velehradu! Tam jsou také oba křty!“ „No, kastelánku, ponechme tuto disputaci teologům a historikům. Možná, že hlavně znalcům barokního umění. Mají na takové záležitosti mnohem víc času! Konečně, musí se také něčím živit! A právě toto je jejich chlebíček!“ Tak byla diskuse o neznámých postavách Handkeho fresek ponechána jako podklad pro mnohé další vědecké články a vědecké spory. Neboť i skupina historiků umění neustále uveřejňuje nová, protikladná, avšak vždy nesporná a přesvědčivá fakta. A následně je jiná skupina vědátorů opět vyvrací. Neboť i odborníci se něčím musí živit, a také musí o něčem pořádat svá nezbytná vědecká symposia a konference. Jak to správně poznamenal profesor Ondráček! Jen k té soukromé Opatově kapli ještě dodejme, že v medailóncích na horních římsách nad okny byly rozpoznány v pořadí od severu svatý Jeroným, jako prostovlasý muž s plnovousem, v dalším medailónku na severovýchodě svatý Řehoř, jako muž s knihou a patriarším křížem, a v dalším svatý Augustin, coby muž s mitrou, berlou
13
a knihou. Konečně, v medailónku na jihozápadě, muž s knihou, mitrou a pérem, byl poznán jako svatý Ambrož. Jde tedy o zobrazení čtyř církevních Otců. Nejde ani o hradiské opaty, ani o čtyři evangelisty, jak tato poprsí popisovali mnozí historikové v místních průvodcích! Olejomalba nad vchodem, podobizna velmi starého muže s papežskou pokrývkou camorou, dokazuje už svým nápisem nad hlavou, že jde o portrét papeže Benedikta XIII. Kastelánek byl skálopevně přesvědčen, že téma každé malby, kterou nechali premonstráti na Hradisku zhotovit, mělo a má své opodstatnění a vážný důvod, proč byl vybrán právě ten dotyčný namalovaný námět. Jenom u zobrazení papeže Benedikta XIII. stále nenacházel odůvodnění, proč právě jeho si zde nechali premonstráti vyobrazit. Nevyjasněnost příčiny vyobrazení papeže Benedikta XIII. způsobila u kastelánka až patologické duševní pochody, které vyústily v utkvělou představu, že tento papež musel pro hradiskou kanonii učinit nějaký utajený, velmi důležitý, avšak dosud široké veřejnosti neznámý čin. Tak kastelánek všem, samozřejmě i profesoru Ondráčkovi, pokládal otázku v naději, že někdy od někoho zjistí třebas jen náznak možné motivace zobrazení jmenovaného papeže. „Pane profesore, máte nějakou představu, proč zde Jan Kryštof Handke namaloval právě tohoto papeže?“ „Inu, protože mu to nařídil opat. Jinak by ho nemaloval!“ Ale to nebyla ta správná odpověď! Po delší diskusi profesor Ondráček zamával rukama, až mu z štětce odstříkla barva. „Víte co, kastelánku? Podívejte se do historické literatury, tam nějaký důvod určitě najdete!… Třeba, že ten papež poslal opatovi srdečné a vřelé bratrské pozdravy, jako si posílají všichni potentáti!“ Kastelánek pohlédl na profesora Ondráčka s výrazem rozhořčení a odporu. Takovou ironii od tohoto jinak dobrosrdečného staříka nečekal! A tak prozatím diskuse o Benediktu XIII. nepokračovala. Ale kastelánek nelenil a ptal se všech možných historiků na důvody vyobrazení papeže Benedikta XIII. na Hradisku. Nikdo z nich mu ten důvod nebyl schopen věrohodně a doložitelně vysvětlit. Tak se nakonec spokojil odůvodněním, které si vykonstruoval sám ve své hlavě na podkladě svých osobních, velmi omezených historických znalostí. Totiž, že zde byl vyobrazen Benedikt XIII. proto, že právě tento papež svatořečil českého mučedníka Jana Nepomuckého, kterého hradiská kanonie premonstrátů velmi ctila, a kterému postavila před Klášterním Hradiskem jedno z nejkrásnějších sousoší. Restaurování Handkeho fresek v Opatově kapli zdárně pokračovalo. Všichni znalci hodnotili výsledek umělecké dovednosti profesora Ondráčka jako nejzdařilejší ve srovnání se všemi ostatními již zrestaurovanými freskami tohoto Klášterního Hradiska, na památky baroka bohatého a zanedbaného. Jednoho dne přiběhl profesor Ondráček do kastelánkova rondelu v přízemí jihozápadní Matoušovy věže, a už mezi dveřmi volal:
14
„Kastelánku, zítra přijede můj přítel, můj spolužák z dětských let, rodák ze stejné vesnice od Brna, akademik Poulík. Já ho neviděl několik desetiletí! Popovídejme si s ním o tom působení Konstantina a Metoděje tady v Olomouci, vždyť Josífek Poulík je náš největší znalec Velké Moravy!“ Načež Ondráčkův výčet všech zásluh, znalostí a schopností akademika Poulíka pokračoval po neuvěřitelně dlouhou dobu. Ale samozřejmě, že oba, profesor Ondráček s kastelánkem z Klášterního Hradiska se dohodli, že si na rozmluvu s akademikem Poulíkem ponechají celé odpoledne. Neboť objasnění mnoha otázek kolem toho dnes nám již neznámého života předků z doby před více jak tisíciletím je věcí složitou pro naprosto odlišné a protichůdné názory různých skupin historiků. Profesor Ondráček jako vždy svérázně komentoval naše soustavně opakované smyšlenky a historické neznalosti: „Nejen zpívat: ‘Dědictví otců, zachovej nám Pane!’, ale také pro to něco udělat! Když už nic jiného, tak alespoň rozšířit své vlastní vědomosti! Abychom nehlásali bludy, nebo abychom při hovoru o Velké Moravě se netvářili stupidně jako blbci!“ Dodatečně lze konstatovat, že i ten kastelánek v té krátké době před příjezdem akademika Poulíka se snažil rozšířit si své chabé vědomosti o Velké Moravě. Ale krátkost času způsobila, že jako konečný výsledek jeho usilovného snažení vznikl v jeho stařeckém mozku neuvěřitelný nepořádek a chaos. A tak se proto stal kastelánek výjimečným dokladem přece jenom možné existence neexistujících zákonů „Velkého kormidelníka Maa“ o chaosu. Akademik, universitní profesor Josef Poulík, DrSc., také více jak osmdesátiletý, avšak zadýchávající se, muž s profialovělými rty, byl již málo pohyblivý, a proto také tělnatější. Avšak s plnou duševní svěžestí, rychlým myšlením, stále dobrou pamětí a s okamžitým vybavením všech možných údajů a dat. Především svou duševní čilost dokazoval uváděním mnoha podrobností ze své obsáhlé celoživotní archeologické činnosti; a také vzpomínkami na uspořádání četných výstav o Velké Moravě. Přivítání s profesorem Ondráčkem bylo bezprostřední. Rozpovídali se o svém dětství jako dva vesničtí kluci. Ale to netrvalo dlouho, zakrátko už hovořili o společné oblasti svého zájmu. Profesor Ondráček se rozpomínal na své mnohaleté restaurátorské působení v bulharských klášterech a na jejich cyrilometodějskou tradici. Akademik Poulík popisoval zase své obtíže s propagací výsledků výzkumů o Velké Moravě v době totality. Pak se profesor Ondráček rozhlédl, pohlédl na nic neříkajícího třetího stařešinu, dolil si správnou míru slivovičky a poznamenal: „Tož, kastelánku, tak jsme se připravovali, a teď mlčíme! Aby se ta kastelánská moudrost nakonec nezhmotnila v nějaký trusovitý odpad!“ Kastelánek se zavrtěl. Pohoršen pohlédl na Ondráčka, ale otázal se akademika Poulíka. Snad aby napravil nepříznivý dojem vyvolaný profesorovou výzvou. „Pane akademiku, když člověk pročítá různé články českých a moravských badatelů o Velké Moravě, tak nakonec výsledkem toho všeho je celá záplava různých a mnohdy až protichůdných názorů. Právě to mne mate, a proto bych velmi rád slyšel
15
váš osobní názor. Tak například lze pochopit to její současné pojmenovávání. Protože Velká Morava ve skutečnosti nebyla velká, ale spíš vzdálená.“ „Ano, byla skutečně vzdálenější pro byzantského císaře a historika Konstantina Porfyrogennéta, od kterého jsme to pojmenování Velké Moravy převzali. Protože pro něho byla bližší srbská řeka Morava. Ale s tou velikostí to vůbec není tak jednoznačné!“ „Ale vždyť někteří naši historici tvrdí, že ta Velká Morava byla ve skutečnosti jen nepatrné území, rozprostírající se v trojúhelníku měst Brno – Uherské Hradiště – Břeclav. Tak to alespoň tvrdí Fiala a Graus, a proto se oni přiklání k návrhu Dobnera a Dobrovského: – místo Velké Moravy používat název „Stará Morava“. Prý jen dvacet let existovala Velká Morava na území větším!“ „No, ono se to nedá tak přesně říct! Těch dvacet let… to asi myslí dobu Svatoplukovu, tedy roky 880 až 894, když tento velkomoravský král vládl i Čechám, Povislí, lužickému Srbsku, ale určitě i dolní Panonii a části Zátisí. Myslím, že se dá jen velmi těžko říkat, že se najednou, z toho malého trojúhelníku, říše rozšířila na celou střední Evropu!“ „Jak jsem se dočetl, pane akademiku, tak v té době jen Římská říše měla určitou stabilní hranici vybudovanou na Dunaji. Pokud v době do konce prvního tisíciletí po Kristu historikové hovoří o jiných říších, královstvích, kmenových spolcích nebo jiných evropských státních útvarech té doby, tak žádný z nich neměl svou přesnou a stabilní hranici. Hranici, vymezenou označenými pohraničními kameny a hlídanou pohraničními posádkami a ozbrojenci. Vždyť se uváděl jako hranice např. Hercynský les, nebo jméno nějaké řeky. Ale ten les měl šíři až několik stovek kilometrů! A koryto řeky se často posunovalo! Avšak to se v úvahu tenkrát nebralo! Tehdy mnohé kočovnické, nebo lépe řečeno pastevecké kmeny stále měnily místo svého pobytu podle toho, kde byla lepší pastva pro jejich stáda. Vlastně ani žádnou hranici neměly. Takže také jakýpak trojúhelník mezi jihomoravskými městy. Ten nesmysl stejně jenom uměle vykonstruovali někteří historikové!“ Kastelánek se snažil přesvědčit akademika o chybné interpretaci historiků lokalizujících Velkou Moravu na malé území jižní Moravy za vlády Mojmíra a Rostislava. Kastelánkova představa se naprosto rozcházela s učebnicovými údaji! Poulík skoro nevěřícně koukal na toho popleteného amatéra – historika. Snad to ten člověk nikde veřejně neříká! Zatím, co takto akademik Poulík uvažoval, kastelánek pokračoval v dalším popisu svých utkvělých představ: „Kromě toho my si stále představujeme hranice dřívějších území podle našich dnešních, současných poměrů. Tedy například za odvěké české území považujeme celou současnou českou kotlinu. Podobně dnešní tak zvané historické hranice Moravy považujeme za stejné a neměnné od samého vzniku Moravské země. – Ale, vážení, přece k tomuto dnešnímu zemskému uspořádání došlo až v průběhu jedenáctého století, ne-li později! Až do konce prvního tisíciletí území Čech, ale měl bych přesněji říkat „území Bohemie“, mělo za své centrum dnešní Šumavu. Tehdy území Čech přímo navazovalo na hranici Římského impéria na Dunaji. A severní hranice byla nejistá a v každém období jiná. Někdy dosahovala sotva k Labi. – Podobně to bylo s Moravou! Morava – to vlastně bylo Pomoraví. Tedy od Jeseníků až po Děvín před Bratislavou, ale
16
bez Brněnska a Znojemska. K této Moravě jen někdy také patřilo Vislansko, navazující na Moravskou bránu. A také jen někdy Brněnsko a Podyjí! Ale když do Moravy patřilo Brněnsko a Znojemsko, tedy Podyjí, tak v tom případě šlo o území dosahující vždy až k Dunaji, tedy až k hranicím Římského impéria! Avšak jinak toto Podyjí, včetně Brněnska, bylo území české a patřilo Bojům.“ Nyní začal nevěřícně koukat i profesor Ondráček. Chvíli trvalo, než mu došly všechny skutečnosti těchto pochybných a vyfantazírovaných kastelánkových představ. „Takže hlavní město Moravy, Brno, je vlastně starou, odvěkou částí Čech! A Pasov a ostatní části Podunají také!“ Profesor Ondráček začal odmítavě kroutit hlavou. Avšak kastelánek byl plně zaujat svým vlastním vyprávěním; a tak Ondráčkův negativní postoj ani nepostřehl a pokračoval ve svém monologu. „Je skutečností, že toto původní Pomoraví, tedy vlastně jde o pozdější olomoucký úděl, vytrvalo celé tisíciletí jako důležitá, samostatná oblast ve vojenských obranných plánech. Existenci této vojenské samostatné správní oblasti lze vystopovat téměř až do dnešních dnů. Ještě za první světové války olomoucká vojenská nemocnice buď přímo, nebo nepřímo, spravovala všechna vojenská zdravotnická zařízení na celém tomto území Pomoraví. Na severu od Hlubčic, na východě s celým pohořím Beskyd včetně přiléhající části Horních Uher i s Rožmberkem, a na jihu až po Hodonín. Tedy oblast historického olomouckého údělu! Je to bezesporu právě to území, které se v historii považovalo za vlastní Moravu. Brněnsko někdy k této Moravě patřilo, jindy bylo samostatné. Podyjí, tedy Znojemsko, – to bývalo naprosto samostatné území, patřící někdy Čechám, jindy panovníkům, ovládajícím rakouské severodunajské břehy.“ „Tak si myslím, že v tom děláte velký chaos! Čechy podle vás jsou za hranicemi Čech! A Moravu jste obral o hlavní město!“ Znovu se ke slovu dostal profesor Ondráček. Ale mýlil se, když předpokládal, že se mu podaří přerušit hejtmánkův monolog. „Ale tenkrát tehdejší státní útvary nejen že neměly přesné hranice, ale neměly ani svá hlavní města. Proto máme zmatek i v místech, odkud vládl Samo a odkud panovali knížata vládnoucí Velké Moravě. Proto také nevíme, kam vlastně přišel Konstantin s Metodějem. Říkáme: na Velkou Moravu k Rostislavovi. Ale nevíme, kde přesně všude se Velká Morava rozkládala a kde král Rostislav sídlil.“ Avšak ani profesor Ondráček se nechtěl dát stále přerušovat tím pochybným amatérem. „Když tvrdíte, že za Moravu se považovalo Pomoraví, tak proč v tom prvním období Velké Moravy, v době vlády Mojmíra a vlastně i Rostislava, je z území, které tato velkomoravská knížata spravovala, vyloučena Haná, tedy Olomoucko?“ Tak to tedy byla námitka, s kterou kastelánek nepočítal. Zakuckal se a vykulil oči. Pak pohlédl na akademika Poulíka. Ten pozorně po celou dobu sledoval nevšední kastelánkovu zaujatost pro historii s dobromyslným pousmáním. Snad právě pro tu kastelánkovu zanícenost akademik Poulík se přece jenom rozhodl mu pomoct v nerovné diskusi s dobrým znalcem historie Ondráčkem.
17
„To nejde říct, že v prvním období Velkomoravské říše je Olomoucko spravováno někým jiným. My pouze nemáme důkazy, že by Olomoucko patřilo pod přímou vládu velkomoravských knížat Mojmíra a Rostislava. Zkrátka, dosud jsme to archeologicky nepotvrdili! Já jsem však přesvědčen, že jednou se to podaří dokázat!“ „Pepíku, koukám a vyvaluji bulvy jak sova! Tak ty jsi své přesvědčení stále nezměnil? Nebo můžeš své domněnky konečně podložit nějakými objektivními důkazy?“ Debata sklouzla od kastelánka k akademiku Poulíkovi a profesoru Ondráčkovi. Kastelánek zneklidněl. Té poslední reakci profesora Ondráčka naprosto nerozuměl a tak jen nechápavě hleděl na akademika Poulíka. Avšak tomu zase vůbec nedošlo, že by někdo ze smrtelníků, obzvláště člověk působící na Hradisku, nemohl nevědět o jeho hanáckých teoriích týkajících se právě tohoto Klášterního Hradiska. „Raimunde, můj dlouholetý kamaráde, ty přece víš, že mám nos na archeologické lokality! Já jsem od prvních mých archeologických šlépějí přesvědčen, ty hlasy v mém nitru se nedají přeslechnout, že jedno z velkých velkomoravských sídlišť bylo právě tady na Hradisku. Já to stále cítím v hloubi morku svých kostí! Dosud jsem to nemohl dokázat, ta práce čeká na další generaci archeologů! Avšak já jsem přesvědčen a stále opakuji, že Hanáci jsou jeden z původních slovanských kmenů, který osídlil tuto část moravské země. A že tento kmen měl své původní ústřední sídlo právě zde na Hradisku! Ale když jsem to před několika desetiletími poprvé veřejně prohlásil, tak si tady na Hradisku zakopali archeologové Novotný a Dohnal. Ale jejich sondy neprokázaly vůbec nic z Velké Moravy! Já teď jsem už jednou nohou v hrobě, ale rád bych někomu řekl, že právě tady na Hradisku musí něco být! Aby se při dalších průzkumech na Hradisko nezapomnělo! Také proto jsem za vámi přijel!“ Nyní ten dočasný zástupce instituce spravující areál Klášterního Hradiska, pokřtěný přítomným restaurátorem na „kastelánka“, okamžitě reagoval na uvedené zdůvodnění nynější osobní návštěvy nejznámějšího moravského archeologa. „Pane akademiku, k těm výsledkům archeologických průzkumů na Hradisku mám připomínku. Objekt Klášterního Hradiska je více jak dvě století spravován vojenským erárem, a vojenská správa dosud nikdy archeology na Hradisko ani nevpustila. Takže je vůbec možné dělat nějaké závěry ze dvou archeologických sond uskutečněných kdesi za Hradiskem? Vždyť ve skutečnosti tady žádný archeologický průzkum nikdy nebyl!“ Akademik Poulík jakoby vůbec nevnímal kastelánkovu informaci. Na jeho připomínku nereagoval. A tak kastelánek po krátké odmlce pokračoval. „Také je nutné vzít v úvahu, že klášterní budovy Hradiska byly v posledním tisíciletí sedmkrát zničeny a rozbořeny. Pak se vždy postavily budovy nové. Ten původní rozbouraný materiál byl odvezen bůhví kam. Asi s ním zavážely okolní močály. Pane akademiku, celá tato budova je postavena na solidní skále. Avšak opět: ta skála podle historických informací byla velmi vysoká, prý i ty první budovy kláštera značně převyšovala. Teprve ve čtrnáctém století skálu srovnali do úrovně okolního terénu. V kompaktní skále přece se nemohou hledat nějaké archeologické pozůstatky minulých dob. Nebo ano?“
18
Akademik Poulík byl stále znatelně duševně nepřítomen. K vysloveným názorům jen pokyvoval hlavou, a stále si otíral zpocené čelo. Ale otázku, kterou mu kastelánek položil, naprosto nevnímal. Teprve po chvíli se rozzářil. „Tak já vám také budu říkat „kastelánku“! Stejně, jako tuhle můj kamarád!“ Teprve nyní se ukázalo, co stále odvádělo akademikovu pozornost od připomínek jediného zastupitele Hradiska mezi těmi třemi diskutujícími. Ale nyní musel profesor Ondráček zareagovat na Poulíkův kamarádský postoj! „Josífku, to jsi mne potěšil! Já také dlouho uvažoval, jakým titulem bych měl oslovovat našeho přítele. Aby to oslovení bylo víc, než dnešní vojenské tituly, hodnosti, nebo označení funkcí veřejných činitelů. Protože dnes je kdekdo nejen ředitelem, ale už i prezidentem, poslancem, plukovníkem, generálem, hejtmanem a kdoví čím ještě. Vzpomněl jsem si na naši starou rakouskouherskou armádu, že tam tenkrát setníkům říkali „hejtman“. Nevím, co to ten setník a hejtman je, ale myslím, že to asi bylo oslovení nějakého šéfa. Jenže nedávno pojmenovali představitele krajů založených komunisty hejtmany. Tak jsem nemohl náčelníka této vojenské nemocnice pojmenovat hejtmanem. Protože tento náš přítel funguje také jako průvodce po Klášterním Hradisku, tak jsem ho nakonec pojmenoval kastelánem. A aby to nebylo tak strohé a studené, tak jsem začal říkat našemu příteli v té malinké zdrobnělině. Je to vřelejší a už to nezní tak vojensky!“ Ani oslovený kastelánek do této chvíle nevěděl, z jakého důvodu profesor Ondráček ho stále tak nezvykle tituluje. Rozpačitě poznamenal: „Vážení, přece tohle titulování v dnešní době je už úplný nesmysl! Snad jen proto, že se oba zabýváte tou historií,…!“ A tak univerzitní profesor, akademik a kastelánek zůstali u svého oslovování a titulování. Akademik Poulík teprve nyní pokračoval v objasnění svého vnitřního dojmu, že právě tady někde na Hradisku bylo jedno z hlavních center Velkomoravské říše. „Já jsem přesvědčen, že právě tady na Hradisku existovalo olomoucké velkomoravské centrum v době vrcholu vlády krále Svatopluka. Zde někde muselo být staroslovanské hradiště! Proto ten název z té doby tomuto místu zůstal.“ „Poslyš Josífku, ale historici a hlavně etymologové uvádějí, že ten název „Hradiště“ se dá dokázat až teprve někdy hodně pozdě. Předtím, – kdoví jak se tohle místo jmenovalo!“ Otázka pojmenování této olomoucké lokality „Hradiskem“ už dlouho zajímala i kastelánka. „Hm! Dokonce někteří historikové tvrdí, že Hradisko dostalo jméno podle toho, že ten tady postavený klášter byl opevněn hradbami. Tedy, tak to tvrdí Novotný, pojmenování Hradiska je podle něho prý od fortifikace původního benediktýnského opatství. Ale to je úplný nesmysl! Benediktýnský klášter žádné opevnění neměl! Opevnění vzniklo až za premonstrátů! Náš olomoucký Bláha zase tvrdí, že pojmenování Hradiska vzniklo podle nevalného opevnění celní komory, nejpozději v břetislavské době. Já jsem se snažil nalézt odůvodnění tohoto našeho pojmenování v celé naší české a moravské historii. Skutečně, v jedenáctém až třináctém století byly kláštery na našem
19
území zakládány v místech, které dohromady spolu vytvářely jakousi příhraniční obrannou linii, ochraňující centrum, odkud panovník vládl. Proto tyto kláštery byly postupně opevňovány hradbami. Ale absolutně nikde jsem nenašel, že by lidé pojmenovali klášter podle tohoto opevnění. Ale naopak, jen na území Čech jsem našel více jak padesát míst nazývaných hradisko, hradiště nebo hradíštko. Ve všech případech, pokud tam proběhl archeologický výzkum, tak ve všech těch místech skutečně nějaké hradiště existovalo. Ať v době předkeltské, nebo později.“ „Ano. Skutečně všechny archeologické průzkumy ověřily, že dnes používané pojmenování těchto lokalit odpovídá historické skutečnosti. Ano, v takových místech vždy kdysi bylo vybudováno nějaké hradisko.“ Akademik Poulík potvrdil kastelánkovy vývody. Avšak kastelánek si neodpustil kritiku slavného českého historika. „Takže si myslím, že i ten slovutný historik Novotný nedomýšlel to, co říkal a psal. V případě jeho vyjádření o původu pojmenování našeho Hradiska uvažoval velmi zjednodušeně a povrchně. To by historik s takovou pověstí dělat neměl!“ Kastelánek znovu vedl diskusi do krajnosti. To se profesoru Ondráčkovi nelíbilo! Přece je povinností všech poctivých Čechů ctít a vážit si všech svých zasloužilých pracovníků, a nejvíce těch, co celý svůj život věnovali dosud neprozkoumané minulosti našeho národa! „Přesto zůstane objektivní skutečností, že to pojmenování Hradiska lze nalézt až v pozdních písemnostech. Co bylo předtím, to nikdo neví!“ „Pane profesore, mluvíte o záznamech v písemnostech. Ale v tom případě, aby to, co říkáte, byl vůbec nějaký objektivní vědecký důkaz, pak musíte předložit, že v tolika a tolika prozkoumaných písemnostech o této lokalitě nelze nalézt jediný záznam, v němž by toto místo bylo nazváno Hradiskem. Tedy například, že v patnácti stech nebo tisících písemností o Olomouci a jejím blízkém okolí z doby dvou nebo tří prvních historických století nelze nalézt naše současně používané pojmenování tohoto místa! – Ale s písemnými záznamy v našem regionu máme problém. Pane profesore, v naší krajině se začalo zaznamenávat písemně až po desátém a jedenáctém století. Do té doby se spoléhalo na ústní sdělení; a dokonce v prvních stoletích druhého tisíciletí tato ústní sdělení a prohlášení byla považována mezi místními občany za důvěryhodnější a spolehlivější. Písemnosti byly druhotné, klamaly, nebyly spolehlivé. Jaký názor na to máte vy, pane akademiku?“ Oslovený akademik Poulík se rozhodl přivést kastelánka k rozumnému uvažování. Přece právě písemný záznam je tím nejdůležitějším a nezvratitelným dokladem o historii každého minulého období! Ale na každého laika, vždy přesvědčeného o své neochvějné pravdě, se musí jít pomalu a s klidem! „Inu, písemné materiály jsou zničitelné ohněm. Ale i vodou. A rozpadají se věkem. Ale díky jim, díky těm civilizacím z Egypta, Mezopotámie, díky Hebrejcům, Řekům, Římanům se i k nám rozšířilo písmo a způsob zaznamenávání smluv a dojednání v listinách.“ „Avšak přesto nelze říkat, že před písemnými záznamy nic nebylo. Pane akademiku, podívejte se kolem! Všechny obce, města, datují a oslavují datum svého
20
vzniku. Vždy svůj vznik datují od první písemné zmínky, ověřitelné v existujících, tedy zachovaných písemnostech. Ale to je přece úplný nesmysl!“ „Lidé chtějí oslavy. Proto je nutno odněkud vyjít! To přece už za starého Říma se dával lidem chléb a hry, aby se lid nebouřil a nedělal revoluce! Tak v současnosti je to zhruba stejné, jen ty hry v cirku naši zastupitelé se snaží nahradit jiným zdůvodněním oslav! To víte, kastelánku, i zastupitelé se chtějí udržet na svých postech!“ „Ale to je přece podvod! Vždyť ty vesnice, ale i některá města, existovaly dávno před tím datem, nalezeným v náhodně zachované písemnosti! Páni představitelé svému obyvatelstvu říkají, že jejich sídliště existuje pouze několik set let! Avšak ta staletí, a někdy možná i tisíciletí, po která většina těchto sídlišť prokazatelně před tím oslavovaným datem trvala, ta svým obyvatelům zamlčují!“ „Protože nemají k disposici žádné jiné datum! Avšak, kastelánku, znovu připomínám, to sami občané si vyžadují oslavy! Proto oslavovat je nutné! Stejně jako je nutné volit! Na nějakém přesném datu vůbec nezáleží! Hlavně, že je co slavit!“ Akademik Poulík zřejmě měl s daty založení vesnic a měst také své zkušenosti. „Teď si představte, že nám dnes zůstal z těch prvních písemných materiálů naprosto nepatrný pozůstatek. Z těch nejstarších písemností dnes už nemáme ani celé jediné promile z toho, co bylo napsáno. To se týká i relativně tak málo vzdáleného času, jako bylo období Velkomoravské říše, nebo období prvních Přemyslovců. Z té doby nemáme vlastně skoro vůbec nic. Teprve z pozdějších období máme zachován jen sem tam nějaký ten rukopis.“ Kastelánek stále vedl diskusi; a jak pokračoval čas, tak vypadal stále neúnavněji. Akademik Poulík nenápadně pomrkával na profesora Ondráčka a ten pochopil. Zkrátka, ten kastelánek se musí nechat vypovídat. „Ano, i tady na Hradisku, krátce po době založení benediktýnského kláštera, vzniklo skriptorium, dnes bychom řekli dílna nebo kancelář zabývající se psaním a hlavně opisováním. Víme, že v té kanceláři bylo zaměstnáno mnoho mnichů. Vždyť takové skriptorium potřebovalo celou skupinu velmi zručných odborníků, skutečných specialistů, vyškolených nejméně v desíti odbornostech. Za více jak dvacetileté období trvání této písařské dílny na Hradisku muselo vzniknout mnoho písemností! Ale z těch všech písemností u nás nezbyl jediný rukopis! Pokud něco zůstalo, tak jen mimo Moravu!“ „Písemnosti jsou bohužel velmi snadno zničitelným způsobem uchování paměti. Ale zatím do tohoto našeho století to byl ten nejlepší a nejpřesnější způsob!“ Tato zklidňující poznámka profesora Ondráčka nyní dovolila akademiku Poulíkovi, aby právě v této chvíli připomněl těm dvěma rozpovídaným stařečkům skutečnost, že on si za své životní povolání vybral vědecký obor, který jako jediný se o minulosti vyjadřuje bez písemných podkladů. „Neopomíjejte archeologii! Právě ta nám ukazuje celá staletí a tisíciletí života našich předků, kdy nebylo nic písemně zaznamenáno. Díky archeologii alespoň něco víme o svých prehistorických dějinách! Kdyby nebylo vykopávek, tak bychom skoro nic nevěděli o Keltech, a ani o Germánech kdysi obývajících naše území. Ba ani o našich slovanských předcích! A ani o Velké Moravě!“
21
Je nevyvratitelnou skutečností, že písemnými památkami doložitelné dějiny našich předků jsou jen nepatrným zrnkem v historii lidského pokolení. Avšak k tomuto závěru už dávno došli i staří Rusové, jak to potvrdili svým celonárodním příslovím ‘Přemílat minulou dobu – přebírat kosti v hrobu.’ Právě proto, že z naší minulosti zůstalo jen minimálně písemných památek, tak naše staré dějiny spočívají na odbornosti vědců, kteří se po celý život přehrabují v kostech našich předků. A jedním z hlavních představitelů těchto badatelů byl bezesporu akademik Poulík. „Mohu se zeptat, pane akademiku? Jsou poznatky archeologů a jejich zařazování nálezů přesné a spolehlivé? Přece jsou známé velmi četné spory mezi celými skupinami archeologů! Nedávno jsem kdesi četl, že skupina amerických vědců a také část evropských archeologů, především německých, považuje archeologické vykopávky na naší Moravě nikoli za důkazy existence Velké Moravy, ale za pozůstatky Avarů.“ „Obvykle zařazujeme vykopávky podle našich vědomostí a srovnávacích znaků. Pak se ostatní archeologové k tomuto odhadu vyslovují, přinášejí důvody pro i proti. Ale nakonec to definitivní zařazení je spolehlivé. Je to potom skutečný důkaz o poměrech v dané krajině v předpokládané době, který je dokonce spolehlivější než mnohé písemné doklady. Neboť zapisovat lživě je mnohem jednodušší, než kamuflovat po dlouhé věky pohřební rituál v celé krajině, – to přece nejde!“ Staří Římané sice říkali „Litera scripta manet! – Co je psáno, trvá!“, ale tím nikdy nekonstatovali, že to, co je psáno, je také pravda. Zkušenosti lidí žijících na počátku třetího tisíciletí jsou bohužel takové, že naprostá většina z každodenní snůšky fakt od politiků a z médií jsou polopravdy a mnohdy naprosté lži. Může tedy současný člověk věřit předkládaným výsledkům našich vědců? Nekamuflují dějiny podle svého osobního vztahu k určité dějinné epizodě, nebo přímo podle požadavků některých skupin politických představitelů národa? „A co tedy ti Avaři?“ Kastelánek se nechtěl dát. Tito Avaři byli dokázanou skutečností v dějinách střední Evropy, ale stále historií neúplnou a neprobádanou. Avaři, kmenový svaz nomádů turkotatarského původu z kmenů War a Chun, v 4. – 6. století vytvořili kmenový svaz Juan-Juans (= lidé nosící copy), byli poraženi Turky; a proto odešli z Asie na západ. Roku 557 překročili Volhu a podmanili si tamější kmeny Slovanů včetně slovanských kmenů sídlících u dolního Dunaje. V roce 568 se ocitli na pozvání langobardského krále Alboina v Karpatské kotlině a začali ohrožovat Římské impérium. Avšak římský císař, namísto vojenského zásahu proti Avarům, se s nimi domluvil na soužití v míru, ale za určitý pravidelný poplatek placený Avarům Římem. Avšak další římský císař Justin II. odmítl poplatek platit. Langobardi, spojenci Avarů, předali Avarům celou Panonii, krajinu, kde sídlili; a sami přesídlili do Itálie. Načež Avaři v Panonii kolem Potisí a Balatonu vytvořili jakési království, kaganát, a mezi sebe přibrali kmeny zde už dlouho usídlených bulharských Utrigurů, Kurtigurů, Onogurů a také zbytky Langobardů a Gepidů z celé karpatské kotliny, a ještě navíc nedávno přišlé Slovany. Místní, dávno usedlé obyvatelstvo v Panonii, bylo již křesťanské. V avarském kaganátu vládl kagan Bajan, který vedl časté kořistnické výpady především proti
22
Byzancii. Až roku 626 byli Avaři poraženi u Cařihradu. Od nich se odtrhla část Urtigurů a Kurtigurů, kteří vytvořili na západní Ukrajině nový kaganát pod vedením již pokřesťanštěného kagana Kuvrata. Při boji Avaři od svého překročení Volhy používali bojovníky z řad Slovanů jako tak zvané „befulky“. Šlo o to, že Slované vytvářeli v bojové sestavě Avarů v první linii dvojitý bojový šik, a postupovali před Avary. Ti zatím bokem vyčkávali na výsledek boje. Když Slované v boji vítězili, tak Avaři na koních vyrazili, aby se zmocnili kořisti. Když Slované prohrávali, tak Avaři jim pomohli, aby se neúspěch obrátil ve vítězství. Avaři žili jako kočovníci. Tento způsob obživy jim nestačil, proto se navíc živili loupením. Každoročně v době zimy přicházeli přezimovat ke Slovanům do jejich vsí, kde se chovali jako neomezení vládci. Do svých loží si brali manželky a dcery Slovanů. Avaři vybírali od Slovanů nemalé poplatky; a Slované je platili bez odporu a bez námitek. Ale nakonec synové avarských otců a slovanských matek se proti nadvládě Avarů vzbouřili. Je známo, jak Avaři sužovali slovanský kmen Dúdlebů a jaké násilí používali vůči dúdlebským ženám. Když měl Avar někam vyjeti, nedal do vozu zapřáhnout koně nebo vola, ti byli potřební pro boj a jako tažná síla, ale Avar nechal do vozu zapřáhnout tři až pět slovanských žen a ty táhly Avara. Jen menší část slovanských kmenů zůstala samostatná a nepodlehla Avarům. Avaři a Slované žili mezi sebou v jakési podivné dobrovolné symbióze. Slované byli s nadvládou Avarů spokojeni po značně dlouhou dobu. Proto Slované nakonec tvořili víc jako polovinu příslušníků avarských kmenů, které přišly do střední Evropy. Zde Avary porazil Samo, ale teprve roku 623. Archeologie nachází společné pozůstatky avarských jurt a slovanských podzemnic. Také nalézá společná birituální pohřebiště Avarů a Slovanů, – žárové slovanské hroby a kostrové avarské hroby. I v Mikulčicích archeologové nalezli pozůstatky avarského osídlení, na které prokazatelně, ale teprve později, nasedalo velkomoravské osídlení. „A co tedy ti Avaři?“ Kastelánek opakoval otázku. Tentokrát ji doplnil málo známými údaji, stále opakovanými západními historiky. „Američan maďarského původu Imre Boba tvrdí, jak jsem se dočetl, že Svatopluk byl synem bosenského knížete Svetimíra; a na krále byl pomazán papežským legátem na poli Dalma; a centrem jeho království prý bylo Sirmium. Prý vykopávky na Moravě patří Avarům. Podobně to prohlašuje i salcburský Kronsteiner.“ „Tento omyl se mezi historiky táhne už dvě století. I náš, – vlastně slovenský, bratislavský Sklenár roku 1784 tvrdil, že Velká Morava bylo území kolem srbské jižní a západní řeky Moravy. Pak totéž říkali de Goff, Bornecque, Larouss a mnozí jiní, a naposled i ten zemřelý Boba. Ale nikdo z nich nemohl vysvětlit, proč ta jejich řeka Morava neleží severně od Dunaje, jak to území kolem řeky Moravy popisovali geografové žijící v době Velkomoravské říše. Také ta moje celoživotní práce, její výsledek, je naprosto objektivní. Avarské pozůstatky jsou naprosto odlišné od
23
velkomoravských! To všechno Boba asi nevěděl! I když ho podezřívám, že ani vědět nechtěl. Vždyť byl Maďar, vysloveně maďarský nacionalista, a to hraje podstatnou roli v interpretaci vědeckých výsledků!“ Akademik Poulík se snažil svým spolustolovníkům krátce popsat historické údobí, které bylo jeho celoživotní vědeckou náplní. „Imre Boba má jako Maďar blízko k Avarům. Ale ani my toto období vždy nepopisujeme objektivně. Pro nás Avaři jsou nepolepšitelní barbaři, pod kterými Slované jenom trpěli. Nebýt Sama, ... !“ „Děti učíme, že Samo porazil Avary jako první. Že Slované nebyli schopni si sami vládnout, nebyli schopni se sjednotit, nebo alespoň se spojit k boji s utiskovatelem! Kdo ví, jak to tenkrát bylo!“ Původní kastelánkův monolog nyní definitivně vystřídal rozhovor mezi akademikem Poulíkem a profesorem Ondráčkem. Avšak o Avarech nejvíc věděl právě akademik, který na odborných zasedáních obhajoval zařazení svých archeologických vykopávek do doby Velké Moravy. „Proč stejně často nemluvíme o tom, jak během nemnoha let se Avaři zkulturnili. Jak přijali usedlý způsob života a jak později trpěli dokonce od Slovanů!“ „O tom nevím. Přece Avaři postupem času splynuli s místními kmeny, většinou se slovanskými. V Panonii asi velmi rychle splynuli s dalšími přicházejícími kočovníky, tedy s Maďary.“ „To poevropštění Avarů trvalo asi přece jenom několik století. Žádnou krátkou dobu, jak tvrdíš! Když roku 796 zvítězil nad Avary syn Karla Velikého Pipin, tak zjistil, že Avaři sídlící v Panonii jsou křesťané, a proto u Dunaje uspořádal synodu, kde byl s nimi dohodnut mír podle křesťanských zásad. Je také známo, že roku 805 císař Karel Veliký podle metských análů přidělil křesťanským Avarům pro trvalý pobyt území mezi Sabarií a Karnutem. Toto darování území byla vlastně vyplněná žádost samých Avarů, ti svou žádost odůvodňovali tím, že jsou utiskováni Slovany. A je také skutečností, že roku 822 na říšském sněmu ve Frankfurtu předávali své dary Avaři jako leníci franského krále Ludvíka Pobožného vedle slovanských kmenů Čechů, Moravanů, Bodrců, Luticů, Srbů a Braničevů.“ „Ale dnes skutečně není po kmeni Avarů nikde ani známky. Jak to, že se tak propadli do neznáma?“ To se konečně vzmohl na otázku kastelánek. Jeho historické znalosti byly chatrné. Proto akademik Poulík začal školsky vysvětlovat. „Avaři sídlili na území dnešního Maďarska a byli krátce nato, počátkem 10. století okupováni dalším tatarsko-tureckým etnikem přišlým z východu. Tito noví kočovníci, Maďaři, podobně jako nejdříve Hunové, a po nich Avaři, vstřebali místní usedlíky. Protože při příchodu Maďarů tito starousedlíci byli hlavně Avaři, ale také Slované, a další zbytky již nesourodých potomků dávno předtím zde sídlících germánských a keltských kmenů, tak nakonec došlo ke vzniku dnešního maďarského národa, v jehož řeči jazykozpytci nalézají mnohé pozůstatky jazyků původních kmenů.“ „Jenže pokud historie mluví pravdu, tak v té době mnoho germánských kmenů, hlavně těch východogermánských, bylo již dávno pokřtěno. Dávno předtím, než se
24
nechal pokřtít císař Karel Veliký! Pane akademiku, sám jste říkal, že celá oblast Panonie byla také dávno křesťanská! Vždyť tamější sídla biskupství a arcibiskupství svůj vznik datují z třetího nebo čtvrtého století! A v šestém a v sedmém století se na tom křesťanském území usídlovali barbaři, pohané?“ Kastelánek si chtěl u odborníka ověřit, zda rozpory v datování počátků křesťanství v celém středním a dolním Podunají jsou vysvětlitelné. Protože odborná literatura o počátcích křesťanství je naprosto zmatečná. „Barbaři vždy, ale pohané jen někdy! Protože pojem barbara a pohana není totožný! Většina těch, které Římané nazývali barbary, byli již křesťany. Jak jsem říkal, tak dokonce ten avarský kmen, poplatný králi Ludvíku Pobožnému, byl podle záznamů křesťanský! Vážení, vždyť už v druhém století byla u Komárna křesťanská osada Leányvár! Tak co se divíte, když o křesťanech v Podunají hovoříme po dalším půl tisíciletí! Ano, bylo to období stěhování národů! Jedni přicházeli a druzí odcházeli. A jako poslední přišli právě Avaři, Slované a Maďaři! Bohužel si musíme přiznat, že v té době v Evropě měli nejhorší pověst právě některé slovanské kmeny. Tedy hlavně někteří předchůdci jižní slovanské větve, nepokořené Avary! Ti používali takový způsob boje, že vzbuzovali hrůzu po celé Evropě. Stačilo jen zaslechnout o jejich příchodu a všichni slavní a udatní franští bojovníci raději utekli, než aby čekali na výsledek poměření svých bojových schopností.“ „A proč vzbuzovaly ty slovanské kmeny takovou hrůzu?“ „Důvodem byla krutost dosud nikde nepozorovaná! Příchozí Slované nejen vše pokradli, spálili a zničili, ale nikoho nebrali do zajetí, ba ani ženy a děti. Všechny živé usedlíky usmrcovali! A navíc hrůzným způsobem! Staří Kelti nepřátelům setli hlavu a vystavili ji nad veřejemi svých příbytků. Germáni zase všechny muže, kteří byli vyšší než délka jejich meče, popravovali mečem. Římané nejraději své nepřátele ukřižovávali, Židé zase své odsouzené ukamenovali. A tehdejší bojovníci z řad některých jihoslovanských kmenů své nepřátele a zajatce naráželi řití na kůl a tak je nechávali zemřít. To asi byla strašná smrt! Proto ta nevýslovná hrůza ze Slovanů; a proto tolik slovanských vítězství!“ „Tedy žádná slovanská holubičí povaha?“ „Ani ve snu! Slovanská holubičí povaha – to je vybájená smyšlenka, kterou do nás proti všem historickým pravdám vlévali po mnoho let naši buditelé, obrozenci a vlastenci, naši slovanofilové!“ Nyní ve své řeči akademik Poulík došel k poněkud odlišnému hodnocení slovanských dějin od dosud navyklých a používaných tvrzení, jaká jsou vtloukána do hlav žáků i těch prvních ročníků základních škol. „O žádném národě, kmeni nebo rase nelze tvrdit, že by byla vysloveně holubičí povahy na rozdíl od všech ostatních. Vždy a všude, ve všech národech, byla období hrůzného násilí! Období, kdy představitelé národa bez ostychu používali nelidské způsoby ve snaze si udržet vládu a moc. To samozřejmě platí i o Moravanech, i o Češích, stejně jako o Němcích, Francouzích, Římanech a kterýchkoliv dalších národech. My, Češi a Moravané, nemůžeme vyžadovat pro sebe rovnocenné místo mezi ostatními evropskými národy, pokud budeme říkat nepravdu a budeme tvrdit, že náš
25
národ, naši předkové vždy jen a jen trpěli pod germánským útiskem. Je skutečností, že někdy trpěli naši předkové od Němců, jindy zase Němci trpěli od Čechů. Taková je pravdivá historie!“ Akademik Poulík se rozohnil. Zvýšil hlas a od úst mu začaly odlétat sliny. Profesor Ondráček zřejmě svého přítele dobře znal; a tak mu toto Poulíkovo řečnické rozohnění nepřipadalo ani trochu mimořádné. Zato na kastelánkovi bylo patrné nejen překvapení, ale i strach. Aby toho profialovělého a dýchavičného staříka nakonec „neklepla pepka“! Kastelánek zpozorněl, ve své sedící poloze vypjal i to své zapadlé poprsí, a mnohem bystřeji začal sledovat akademika. Avšak ten ve svých úlevách pokračoval. „Často v dějepisu učíme naše potomky: do Čech přišli Markomané a keltské Bóje násilím vytlačili. Pak se Germáni odstěhovali; a do pusté, neobydlené krajiny přivedl svůj kmen praotec Čech. Vystoupil na Říp, rozhlédl se, a nechal svůj lid hlasovat, aby se rozhodl, zda chce zůstat. Takový nesmysl! Takovými pitomostmi, takovými výmysly oblbujeme naše děti! Jako kdybychom neměli v našich dějinách důležitější, pravdivé a navíc poučné skutečné příběhy!“ Nyní se pousmál profesor Ondráček. Zamával pravicí před Poulíkovým obličejem, pak ho zatahal za klopu kabátu, čímž akademika vylekal. Ten přestal mluvit a vytřeštil oči na Ondráčka. Toho profesor Ondráček využil a sám pokračoval v Poulíkově řečnění. „Tak to ti, Josífku, odcituji doslova, jak jsme se to spolu učili na gymnáziu: „Vojvoda Čech z Velké Charvácie přes tři řeky… v čele lidu svého bohy na plecích nesa… spatřil před sebou horu… pluh pak slovanský jsa v panenskou zemi položen, první brázdu učinil…“ Také jsem si jako dítě myslel, že na té pověsti je alespoň něco pravdy. Ale kdepak! To není ani pověst, jak se říká! Ba, není to ani původní pohádka! Z největší části je to opsáno z pověstí jiných národů, ale mnoho si vymyslil sám první český kronikář Kosmas, nebo někdo kolem něho.“ „Ano, je to tak! Vždyť naši čeští archeologové, ať na Řípu, nebo kolem něho, ať kopali, jak chtěli, tak tam nenašli nic slovanského, nic z doby příchodu Slovanů. Ani jediný, byť nepatrný pozůstatek! Jen samé zbytky po přítomnosti Keltů, to ano!“ „Takže kdysi na Říp nevystoupili Slované vedení praotcem Čechem, ale Keltové v době dávno před příchodem Slovanů?“ „Nelze říct, zda na Říp nějaký Kelt vystoupil, aby prorokoval nebo rozhodl o osídlení Řípu a Řipska. Ale název Říp je keltského původu, „rimes“ je hora, tedy i to pojmenování Řípu není slovanské. To jméno Slované zřejmě převzali od karavanních obchodníků, pro ně byl Říp orientačním bodem. No, – a na vrcholu Řípu mohli mít Keltové svatyni, to bývalo u nich zvykem. Konečně, i ta osoba praotce Čecha je výmysl!“ „To snad ne! Přece Češi, Česko, Čechy – ten název odněkud pochází!“ „Ano. Avšak nepochází od praotce českých Slovanů. Protože bratři Čech a Lech nepřivedli svůj kmen odněkud od jihovýchodu a neosídlili liduprázdnou žírnou českou kotlinu, ale Slované postupně a velmi pomalu tuto kotlinu osídlili během jednoho až dvou století ze severovýchodu, z Vislanska. Nejdříve přes Moravskou bránu osídlili
26
Moravu, Hanou, a pak mnohem později a postupně krajinu českého Polabí. Tam se dostali přes dnešní Českomoravskou vysočinu, tedy tehdejšími hlubokými hvozdy Hercynského lesa, zřejmě po stezce, které dnes říkáme Trstenická. Tak to dokazují archeologické vykopávky!“ „Tak to je zajímavé! Tedy příchod Slovanů do Čech se udal jinak, než nás učili! Slované si tedy své území nevybojovali?“ „To přesně nevíme! Avšak dosud nikde nebyly nalezeny pozůstatky takových bojů. Nešlo o náhlé osídlení, ale o velmi pomalé a postupné osidlování! Nalézáme pozůstatky soužití příchozích Slovanů s dávno usedlými Germány, stejně jako předtím Germáni přicházeli ke Keltům a usídlovali se mezi ně. Postupně, během několika generací usedlí Keltové převzali germánský jazyk a Germáni zase převzali mnohé kulturnější způsoby Keltů. Stejně to bylo po příchodu Slovanů.“ „A proč nás tedy soustavně učí, že odešel kmen Bójů, Volků, Tektoságů a přišly germánské kmeny? Že odešli Markomané, Kvádi, Herulové, Langobardi a přišly kmeny slovanské?“ „Ten příchod a odchod se týká jen kmenových bojovníků a jejich stařešinů. Samozřejmě s pomocníky, sluhy, nutnými řemeslníky, a případně i s jednotlivými potřebnými ženami. Také se zajatci a otroky. Samozřejmě, že v té tak zvané opuštěné krajině vždycky zůstali neposlušní, nemocní a hlavně ti osudově srostlí s půdou. Příchozí se nesnažili je vyvraždit, ale raději se snažili je využít. Vždyť měli společné zájmy! A nakonec mezi sebou uzavírali smíšená manželství. Usedlí místní obyvatelé, obdělávající půdu, ti zůstávali!“ Nyní akademik Poulík vysvětloval závěry vyplývající z jeho celoživotních archeologických vykopávek. „Když těmto usedlíkům, spřaženým víc se svou půdou než se svými kmenovými bojovníky, hrozilo, že budou donuceni k vystěhování se ze své půdy, tak utíkali a schovávali se po lesích, v horách, nebo v nepřístupných bahništích a mokřinách kolem rozvodněných řek. Tedy v hvozdech Šumavy, v neprostupném pralese Českomoravské vrchoviny a v Beskydách. A na Moravě obzvláště takovou výhodnou skrýší bylo celé Pomoraví, stále rozvodněné; Morava s mnoha slepými a bočními rameny, neprostupným, stále zamokřeným lesem, kde v bahniskách každý neznalý zahynul, a navíc obvykle byl místními usedlíky na vhodných místech napaden, zabit a okraden. Tento usedlý zemědělský lid se povětšinou nestěhoval.“ Zaujatý výklad akademika Poulíka nikdo nepřerušoval. Poulík, stařecky polichocený, že může předvést své mimořádné znalosti, rozvíjel své poznatky o osídlení českých a moravských krajin podle objektivních, prokazatelných archeologických nálezů. „Tento stav trval nesmírně dlouhou dobu, snad několik tisíciletí. Tato taktika, ‘Pokud to jde, tak před nepřítelem utéct a schovat se!’, byla praktikována nejen Kelty a Germány, ale také Slovany.“ „Snad právě proto starým Čechům zůstalo to přísloví ‘Kdo uteče, ten vyhraje!’ Už od těch dávných dob, nejen na Bílé Hoře, ale předtím, i potom, Češi, jak to jde, tak
27
se boji vyhnou a utíkají, až se jim práší od nohou! Viď, můj milý moravský příteli, Pepíku!“ Na takovou připomínku svého spolužáka Ondráčka Poulík přece nebude odpovídat! Tak se akademik Poulík se jen napůl pousmál, napůl zamračil, jak se na správného vědeckého pracovníka patří, a bez slovního komentáře Ondráčkovy ironické poznámky pokračoval, aby své tvrzení obhájil. „Je přece známo, že císař Karel Veliký vyhlásil „Českou marku“ a do jejího čela postavil svého příbuzného Gerolda. Avšak Čechů se tenkrát císař Karel Veliký na souhlas neptal a tak Češi neplatili císařem určené dávky. To byl důvod pro velmi četné trestné válečné výpravy Franků do Čech. Jenom podle dochované literatury se větší válečné výpravy Franků uskutečnily v létech 805 a 806. Jak tehdy Češi bojovali? Inu, utekli do lesů! Tak Frankové nemohli české bojovníky porazit a odtáhli z Čech s nepořízenou! Naprosto stejnou taktiku někdy použili i velkomoravští králové! Také se nejraději poschovávali v nepřístupných močálech nebo v nedobytných hradech!“ Nyní akademik Poulík pohlédl na kastelánka. Dostal se k historickým dobovým otázkám válčení; a to by snad mohlo tohoto staříka také zajímat. A taky zajímalo! Okamžitě vzal slovo Poulíkovi a spustil, jakoby se to předem naučil právě pro tuto chvíli. „Ale proč tedy stále hovoříme o tehdejších bojích a válkách jako o válčení mezi celými národy? Přece v celé prehistorii, ale i v historickém období, válčili mezi sebou jen vybraní kmenoví bojovníci, tenkrát nikdy neválčili mezi sebou všichni příslušníci kmene! Zemědělci a pastevci byli zásadně ponecháváni při polních a pasteveckých činnostech, protože výsledky jejich práce zajišťovaly přežití celého kmene. Snad si to dnes ani všichni dost dobře neuvědomujeme, ale právě ta poslední století prvního tisíciletí byla významná pro snahu západokřesťanské církve na omezení válek podle křesťanských morálních představ. Tehdy synody církevních představitelů se snažily prosadit, aby například zajatci nebyli zabíjeni, ale ponecháni na živu, aby mohli být vykoupeni; a to ještě pokud možno křesťany. Vždyť tehdy byl dokonce vydán církevní zákaz bojů od čtvrtka do neděle! Vojsko bylo jen placené, žoldnéřské, přičemž kněží měli povinnost tyto žoldnéře poučovat, že nebudou po smrti spaseni. Církev také zavrhla používání zákeřných zbraní, jako oštěpů, šípů. Je pochopitelné, že mnoho těchto církevních požadavků nebylo splněno.“ Na kastelánkovy znalosti z historie vojenství Poulík reagoval souhlasným pokýváním. To přimělo kastelánka, aby pokračoval. „Vlastně, tenkrát válku vedl jen šlechtický stav. Vrstvy obyvatel vyrábějící potraviny, nástroje, potřebné předměty pro život, – ty stály mimo vojenskou službu. Tedy nikdy v té době se vlastní válka, vlastní boj, netýkal veškerého obyvatelstva celého kmene. To až poprvé husité zmobilizovali pro válku veškeré obyvatelstvo, ale i tenkrát představitelé husitů se snažili udržet produkční vrstvy obyvatelstva mimo žoldnéřské vojsko. Teprve poprvé Velká francouzská revoluce vyhlásila všeobecnou brannou povinnost! Od té doby ten protilidský způsob války trvá dodnes! Nebylo by lépe, kdyby i dnes bylo jen žoldnéřské vojsko? A nebylo by ještě lépe, kdyby místo posledních válek došlo jen k pěstním soubojům státních představitelů?“
28
Kastelánek ve svém stařecky sklerotickém povídání zaběhl až do nesmyslností. Ti dva starší, ale podstatně méně sklerotičtí staříci se snažili okamžitě kastelánkovo vojenské vybočení vrátit k původnímu tématu, do oblasti historie Velké Moravy. Slova se ujal profesor Ondráček: „Kastelánku, říkáte, že ty dřívější války byly méně brutální než dnes. To se dá pochopit! Ale myslíte, že šíření křesťanství probíhalo bez meče? Dějiny hovoří o opaku! Snad o nepoužívání násilí při šíření křesťanství lze hovořit v prvních stoletích. Avšak čím později, tím se stále více používalo meče! Konečně, vždyť i Cyril a Metoděj k nám přišli proto, že zde bylo křesťanství šířeno neznámým a nesrozumitelným germánským jazykem a brutální formou! Tito soluňští bratři podle prosby krále Rostislava měli vyučovat a přesvědčovat o základech křesťanské víry mírumilovně, srozumitelným slovanským jazykem. Nebo, Josífku, je i toto snad zpochybňováno?“ „Mnoho toho, v čem jsme před několika desetiletími viděli přínos Cyrila a Metoděje pro náš lid, pro křesťanství, se ukázalo jako nepravda a nepochopení cyrilometodějské misie. Ale zase na významnosti nabyla jiná stránka jejich přínosu; a to nové je možná důležitější než to, co jsme dříve tvrdili a o čem jsme byli kdysi přesvědčováni.“ „? ? ?“ Jak profesor Ondráček, tak kastelánek s otázkou v očích pohlíželi na akademika a očekávali na jeho podrobnější objasnění důvodu příchodu slovanských věrozvěstů na Velkou Moravu. „Tak především, svatí Cyril a Metoděj k nám nepřinesli křesťanství! To zde již dávno bylo! Podle hodnověrných pramenů Morava byla kompletně křesťanská nejméně osmdesát let před příchodem těchto slovanských věrozvěstů!“ „Důkazy!“ „Těch je mnoho! Tak například roku 831, tedy skoro čtvrt století před příchodem Cyrila a Metoda na Moravu, pasovský biskup oznamuje pokřtění všech Moravanů. Tedy ještě před vznikem Velkomoravské říše!“ „Proč biskup z Pasova?“ „Morava tehdy patřila do pasovské diecéze. Ale to není jediný a první písemný doklad o křesťanech na Moravě. Už předtím biskup Reginar z Pasova považoval všechny Moravany za pokřtěné. Morava byla totiž roku 796 územím v péči salcburského arcibiskupa, ale později byla přidělena pasovskému sufragánovi.“ „A předtím? V předchozích stoletích?“ „Jestliže půjdeme hluboko do minulosti, tak Panonie, tedy oblast dnešního Maďarska, ale i veškeré krajiny kolem, byly křesťanské již ve čtvrtém století. Ale to tehdejší křesťanství bylo rozbito a zničeno. Kočovníky z východu. Nejdříve Huny, pak Avary a nakonec Slovany.“ „Takže žádné známky po křesťanech? Ani písemné a ani archeologické?“ „Najít cokoli písemného z té doby, tedy myslím písemnost v lokalitě severně od Dunaje, je obtížné. Musíme hledat v nepřímých poznámkách, hlavně v dopisech, uložených v církevních archivech. Ale archeologické nálezy, – to je jiná věc. V hrobech z druhého až čtvrtého století po Kristu z míst u Rusovců, Iže a Děvína byly nalezeny
29
předměty dosvědčující, že pohřbení byli křesťané. Od sedmého století nacházíme na Moravě kostrové pohřby, kde zesnulí měli po křesťanském způsobu zkřížené ruce. Mnohdy se tvrdí, že to nebyla známka křesťanství, ale asi byla. Také z té doby nalézáme na mnohých špercích, nebo osobních předmětech pohřbených s mrtvolou, mnoho křesťanských symbolů. Kříže, obrysy beránka, obrys ryb. Tedy, jak je patrné, tak pokřesťanštění Moravy probíhalo po více století, nejen v průběhu jedné misie.“ „Pane akademiku, také jsem se dočetl, že jeden z našich historiků obhajuje přítomnost iroskotské misie na Moravě.“ „Ano. Cibulka. Já osobně v tuto misii nevěřím. Myslím si, že tato misie je jen naše současné toužebné přání.“ „O co šlo?“ „Koncem šestého a v sedmém století se na pokřesťanštění západních Germánů podílel syn irského opata Kolumbána staršího Kolumbán mladší, spolu se svatým Havlem a svatým Fridolínem. Touto iroskotskou misií byli pokřesťanštěni i Bavoři, od té doby mají svaté, – Ruprechta v Salcburku, Emmerama neboli Jimrama v Řezně, a tak dále. Podle některých historiků v této době i po našem území chodili tak zvaní putovní biskupové. Ale pak anglosaským misionářem svatým Bonifácem bylo zřízeno biskupství v Řezně, Frízinkách, Pasově a Salcburku. Biskup Vergil, irský opat, postavil v Salcburku chrám. Odtud iroskotští mniši misijně působili i v Panonii, kterou tenkrát obývali Avaři. Salcburský arcibiskup Arn šířil křesťanství po dobrém, jak říkal, aby bylo „oroseno sladkostí“. Putující misionáři měli biskupská svěcení, křtili, zakládali a světili kostely, ale ponechávali pohanské bludy. Tenkrát nebyl dodržován žádný církevní řád! Tyto putující biskupy zrušil papež v roce 739. Právě v té době severně od Dunaje působil Kilián a jedenáct dalších putujících biskupů. Ti všichni šířili křesťanství nenásilným způsobem. Místnímu obyvatelstvu se snažili přiblížit křesťanství tak, že sami šli příkladem, – pokorou, opravdovou zbožností, odpouštěním křivd svým nepřátelům, pomáháním těm nejchudším a nejvíce potřebným. Navíc také přinášeli nové, úspěšnější postupy v obdělávání půdy. Tím vším si získávali především místní, usedlé, chudé obyvatelstvo, tedy prosté lidi, nikoli aristokraty z knížecích dvorů.“ „Šíření křesťanství, – ale jak mohli šířit náboženství, když se s obyvatelstvem nedorozuměli?“ „Ale dorozuměli! Každý misionář musel umět řeč obyvatel místa, mezi které odcházel! A také tu řeč uměl a dorozuměl se! Dokonce od roku 803 platilo církevní usnesení, že každý odesílaný misionář musí ovládat jazyk misijního území, že musí zpovídat a křtít v jazyku místního obyvatelstva. Vždyť je dokázáno, že slovansky hovořili všichni členové misií, kteří byli pravidelně vysíláni do Čech už od roku 803 z kláštera svatého Jimrama v Řezně. Konečně z písemných dokladů je známo, že i arcibiskup Adalram, působící v Salcburku v době vlády knížat Mojmíra a Rostislava, uměl slovansky. Na Moravu už od roku 791 byly vysílány z Pasova misie hovořící slovanským jazykem! Tedy o několik let dříve, než obdobné, slovansky hovořící misie do Čech!“
30
„Když tedy Morava byla křesťanská a kněží přicházející z německých zemí hovořili místním, slovanským jazykem, jaký účel měla žádost velkomoravského krále Rostislava o poslání slovanských věrozvěstů?“ „Víme, že Rostislav se nejdřív obrátil s tou samou žádostí na papeže. Když se nedočkal odpovědi, obrátil se tentýž rok se stejnou žádostí na byzantského císaře Michala III. do Konstantinopole. Text Rostislavovy žádosti je znám. Všichni historikové vysvětlují, že ta žádost hovoří otevřeně a pravdivě, a že uvádí prosté a jasné důvody pro vyslání misie. Vážení, Slované té doby nebyli žádní blbci a prosťáčci, kteří by otevřeně hovořili a oznamovali, co si myslí, a co je hlavní příčinou takové jejich žádosti! Proč historikové nechápou, že i tenkrát osoby postavené do čela svých knížectví, svých kmenů, se museli chovat podobně jako dnešní politikové. Tedy především museli jednat a psát diplomaticky! Nemohli otevřeně uvádět, co vlastně chtějí dosáhnout tou svou žádostí!“ „A co tedy bylo tou hlavní podstatou Rostislavovy žádosti?“ „Inu, to se musíme vžít do postavení a do uvažování panovníků té doby! Musíme si uvědomit, že všechny vládce, kteří byli podřízeni císaři Římské říše, nejvíce tížila jejich lenní povinnost. To, že museli císaři přispívat pravidelným počtem schopných bojovníků s jejich kompletním zabezpečením! A ještě různými poplatky, ať ve formě zlata, nebo peněz, nebo kontingenty dobytka a naturálií! Vládci takových podřízených zemí byli chtě nechtě degradováni na výběrčí daní a poplatků a jejich pravidelné předávání do císařské pokladny. To se nikomu nemohlo líbit!“ „Ale ty poplatky a dávky byly od Čechů a Moravanů vymáhány přece mnohem později? Copak se nehovoří o tom, že k nim přistoupil až kníže Václav?“ V té otázce se opět projevila kastelánkova neznalost historických skutečností, obvykle stejně chybně vnímaná u většiny české populace po celé generace. „Kdepak! Češi byli Východofranské říši poplatní od roku 806, a Moravané někdy před rokem 820! Češi byli sice poplatní, ale poplatky odváděli jen zřídka, stejně tak i ostatní slovanské kmeny. Proto král Ludvík Němec roku 844 vyhlásil přípravu na vojenské tažení proti Slovanům na obnovení lenní závislosti slovanských kmenů.“ „Zkrátka: Římské impérium, tenkrát pojmenované jako „Východofranská říše“, chtělo od svých poddaných platit daně! A nic za to! Kromě té problematické ochrany, už tenkrát tedy jakéhosi „evropského deštníku“! To Češi na to nic neříkali?“ To profesor Ondráček si neodpustil vzdálenou historickou situaci přirovnat k politickým aspektům současnosti. „Samozřejmě, že české kmeny, ale i Moravané, jejich vládci, hledali způsob, jak se poplatkům vyhnout. V podstatě, jak být samostatní a nezávislí. Nejdříve se o to pokusili Češi. Ale vyšli z chybného předpokladu. Domnívali se, že tím, když se stanou dobrovolně a veřejně křesťany, tak nepřijde vojsko Franků do Čech zavádět křesťanství. Tak nebudou Češi poraženi a následně potom nuceni k poplatkům Říši za prohranou válku. Proto se Češi dohodli na svém obvyklém pravidelném sněmu kmenových stařešinů, že se nechají pokřtít. Protože právě v té době se v Řezně odbývala jakási synoda za účasti samotného východofranského krále Ludvíka Němce, což bylo pro veřejné pokřtění tou nejvhodnější příležitostí, tak se do Řezna vypravilo čtrnáct těchto
31
stařešinů – lechů z oblasti Čech. Na chodbě, před zasedací síní, zastavili krále Ludvíka a překvapili ho prosbou o pokřtění. Král to sice nechápal, ale nařídil splnit jejich neobvyklé přání, pokřtít je i jejich družiny! Mniši to zapsali a tak dnes víme, že roku 845 dne 6. ledna v Řezně bylo pokřtěno čtrnáct českých knížat. Ale nešlo o knížata, v Čechách tehdy ani nebylo tolik slovanských kmenů. Byli to stařešinové rodů. Samozřejmě, jejich úvaha, jejich předpoklad, že přijetím křesťanství se vyhnou vojenským střetům s Franky a lenní podřízenosti, byl naprosto mylný. Už po tom zasedání v Řezně král Ludvík Němec sebral vojsko a vypravil se umravnit křesťanského vládce Moravy Mojmíra, který se zřejmě také vzpíral platit nařízené poplatky. Král Ludvík Mojmíra porazil – a na moravském trůně vyměnil neposlušného knížete Mojmíra za jeho synovce Rostislava. Když se král Ludvík vracel z Moravy zpět do Řezna, a to musel přes Čechy, tak jeho vojsko bylo napadeno a rozprášeno vojskem Čechů. Stalo se to šestnáct měsíců po pokřtění českých lechů v Řezně. Ale to Češi už prohlédli a pochopili, že přijetím křesťanství se střetům s Franky nevyhnou. Proto v té době už ani Frankové mezi českými bojovníky nenalezli žádného křesťana.“ „Tedy těm poplatkům se bránil už i Mojmír. Avšak když východofranský král dosadil na moravský trůn Rostislava, tak asi předpokládal, že Rostislav bude platit bez skrupulí!“ „Asi ano! Ale Rostislav krále Ludvíka zklamal! Rostislav se po celou dobu své vlády snažil vymanit se ze svých lenních závazků. Nakonec Rostislav přišel na to, že by bylo nejlépe vyměnit východofranského krále za jiného nadřízeného a ochránce, který by nebyl tolik náročný a při neplacení shovívavější. Jako prvního si vybral římského papeže. Ale ten byl v té době víc představitelem církve než představitelem nějaké nezávislé mocnosti a byl naprosto závislý na franských panovnících. Tak se Rostislav téhož roku 862 obrátil na východořímského císaře, který byl vlastně v rovnocenném postavení s východofranským králem Ludvíkem Němcem.“ „Ale o takové Rostislavově iniciativě musel král Ludvík vědět! To přece nemohl Rostislav na dlouho utajit!“ „Ano, samozřejmě že věděl. Aby nevěděl! Vztahy Rostislava s Franky byly napjaté! Vždyť Rostislav v té době také z Moravy vyhnal všechny franské kněze! Víme, že o žádosti Rostislava, jak k papeži Mikulášovi I., tak k caru Michalovi, věděl i anglický král Alfréd Veliký. Tak aby to nevěděl král Ludvík! Však také hned chystal protiopatření. Začal sbírat vojsko a již roku 864 se Ludvík vypravil proti Moravanům! Oblehl Rostislava v jeho velké pevnosti v Dowině. Rostislav se nakonec vzdal, znovu přijal všechny lenní závazky a Ludvíkovi dal v zástavu rukojmí.“ „Ale ta Rostislavova žádost k caru Michalu III., to byla přece prosba o poslání Cyrila a Metoda!?“ „Ne! To byla žádost o biskupa! Protože Rostislav chtěl na svém území založit biskupství a mít vlastní diecézi, nezávislou na Pasovu a na Solnohradu. Vlastní, nezávislá diecéze byl první a hlavní předpoklad pro nezávislost Rostislavova království! Jenže na to nenaletěli ani konstantinopolští vládci! Na Moravu neposlali biskupa, ale bratry Konstantina Filozofa a Metoděje, tedy jen vysvěceného kněze a jáhna, což nebyla ani nejmenší náhrada za požadovaného biskupa. Ale i pro Cařihrad byla Morava velmi
32
zajímavé území; obzvláště, když si sama požádala o své uvedení do závislosti k byzantské říši. Proto tato říše tenkrát okamžitě posílila své vojenské jednotky na hranicích s Panonií a také své námořní jednotky v dunajské deltě. Car Michal, vlastně tenkrát cařihradský patriarcha Fotios, ačkoli neposlal na Moravu biskupa, poslal s Konstantinem a Metodějem nesmírně velikou výpravu. V ní bylo navíc ještě přes deset kleriků a především nadměrný počet doprovázejících ozbrojenců, sluhů a pomocníků. Ve výpravě byl i velký počet obchodníků, stavebních řemeslníků, a také celé skriptorium, tedy celá písařská kancelář, včetně všech možných specialistů, vazačů knih, malířů iniciál, grafiků, výrobců inkoustů a pisátek, a tak dále. Počet účastníků této výpravy dosahoval několika stovek osob! Tedy vůbec nešlo o nějakou malou akci dvou misionářů, šířících pravou křesťanskou víru na Moravě!“ Na taková tvrzení se profesor Ondráček díval jako nevěřící Tomáš. Avšak nejen on, ale také kastelánek. A ten se rozhodl obhájit své dosavadní znalosti. „Pokud vím už ze školních lavic, tak Cyril a Metoděj na Moravě křtili. Právě proto jsme je pojmenovali „slovanskými věrozvěsty“! Přišli a náš slovanský lid na Moravě srozumitelnou řečí obeznámili se základy křesťanství!“ „To všechno je pohádka! Dosud je ověřeno, že jediné pokřtění, které soluňští bratři na Moravě uskutečnili, bylo pokřtění českého knížete Bořivoje a jeho družiny. Snad také pokřtili nějakého polského vislanského knížete, jehož jméno neznáme. Oba křty učinil až Metoděj, po smrti svého bratra Cyrila. Mnozí historikové, například Dvorník, ale i slovenský Ferko, tvrdí, že Konstantin a Metoděj ani křtít nemohli, protože tehdy na ten výkon bylo nutné mít biskupské svěcení. Avšak i to je naprostý nesmysl! Vždyť jako výsledek předchozí misie Konstantina a Metoděje mezi Chazary se uvádí ohromný počet pokřtěných pohanů Konstantinem. To asi pánům kolegům nedošlo!“ „Nekřtili, křesťanství nepřinesli. Tedy alespoň přiznáš, Josífku, že na Moravu přinesli jimi vytvořené písmo a překlad bible! To se snad vyvrátit nedá!“ „To je velká zásluha! A myslím, že jak písmo, tak překlady, a také sepsání dalších důležitých spisů, – to vše byla nejspíš jejich vlastní iniciativa. Nikoliv příkaz konstantinopolského císaře, jak se často píše!“ Poulík souhlasil s poznámkou profesora Ondráčka. Ale přesto hodnotil jako hlavní účel misie soluňských bratří něco zcela jiného. „Ale hlavní důvod, proč přišli, nebo lépe, proč byli vysláni na Moravu, bylo zřejmě něco, o čem se tehdy psát nemohlo! Konstantin a Metoděj měli vytvořit základy pro vznik moravského arcibiskupství, aby pak, jak arcibiskup, tak moravský vladař, se mohli zbavit své lenní závislosti na Východofranské říši. To, že jejich snažení dopadlo tak, že nakonec darovali moravskou zemi stolci svatého Petra, to byl skutečně nečekaný výsledek této byzantské misie! Dar Velké Moravy papeži a tím vlastně její svěření do vlastnictví Boha, – to byl ten původní cíl snažení Rostislava a pak i Svatopluka.“ „Ti to vymyslili dobře a mazaně. Přece nikdo nemůže být vyšší než Bůh! Prostřednictvím papeže jak moravský arcibiskup, tak moravský panovník, podléhali jedině Bohu! Tedy žádnému císaři Západořímské říše, nebo Východofranskému králi, a dokonce ani byzantskému caru! Nádherně vymyšlená cesta, jak se osvobodit od
33
poplatků Frankům! A také by tím pádem žádný světský hodnostář už neuváděl do funkce ani moravského krále, ani moravského arcibiskupa! Tedy už žádné tažení Franků na Moravu, zajetí moravského panovníka a dosazení nového, poslušnějšího, jak to právě tehdy provedl Ludvík Němec Mojmírovi a Rostislavovi!“ „Ale kdyby se Velká Morava stala vazalem cařihradského císaře, to by pak byla přece jen výměna jednoho světského pána za druhého!?“ „Zřejmě i ta možná závislost na Konstantinopoli byla pro Velkou Moravu o mnoho snesitelnější! Konečně, Konstantinopol byla mnohem dál než Řezno a vymáhání poplatků by způsobovalo byzantskému caru nesmírně mnoho obtíží. Oni ti tehdejší velkomoravští vládcové byli mazaní, oni si dopředu spočítali, na čem se dá něco vyzískat!“ „Říkejte si, co chcete! Taková vychytralost! To snad ani nemohlo vzejít od nějakého prostého a nezkušeného panovníka! Pokud je známo, nebo alespoň, pokud se předpokládá, tak velkomoravští panovníci nevybočovali z průměru tehdejších slovanských vládců! Ale přesto jsem se kdesi dočetl, že měli nějaký vztah k Avarům. Ale přece avarští panovníci měli svou vazalskou podřízenost stejnou jako Slované, či snad ne?“ Kastelánek se znovu snažil předvést své znalosti. To už ani profesor Ondráček nevydržel a začal kastelánkovi opravovat chybné závěry a doplňovat jeho chabé historické znalosti, útržkovitě převzaté z mnohých problematických, jakoby vědeckých publikací. „Ale, ale, – že by už byly pochybnosti o Mojmírovi, Rostislavovi, Svatoplukovi? Panovníci s takovými slovanskými jmény nemohou pocházet z jiných kmenů než ze slovanských! To bychom za chvíli dopadli u nich jako u toho legendárního knížete Sama. Také byl nejdříve Frank, pak naši národovci dokazovali, že šlo o Slovana z kmene Veletů a že založil Vyšehrad. Dokonce jsem četl publikaci, v které její autor Zástěra dokazoval, že Samo sídlil v Suchohrdlech u Znojma, že jeho příjmení bylo Přemysl a že měl za manželku Libuši. A my přece už dávno víme, že Samo je jen zkomolené jméno Samuela, doložené v syrštině a v babylonském Talmudu. Víme, že jeho označení za Franka neznamená, že by byl příslušníkem kmene franků, ale že byl poddaným krále Franků. A tak dnes nejblíže historické skutečnosti odpovídá to, že ten náš slavný Samo byl nejspíš španělský Žid, obchodník z Córdoby. A že provozoval karavanový obchod s otroky a se zbraněmi mezi Španělskem a nejméně s avarským kaganátem, ale možná až s Čínou a Indií. Tenkrát takový obchod neprovozoval nikdo jiný než Židé nebo Syřané, nikdo jiný na to ani neměl! Teď slyším, že jsou pochybnosti o slovanském původu velkomoravských panovníků! Takový nesmysl!“ Ale pan profesor ten podezřelý původ velkomoravských vládců nevysvětlil. Tak byl akademik Poulík donucen, aby on sám vysvětlil ten neslovanský původ velkomoravských králů. Se svým vysvětlováním začal ze široka. „Zatím jenom výjimečně jsou rozpaky se sporným, možná částečně neslovanským původem našich moravských vládců! Tak především kníže Pribina, kterého Mojmír roku 833 vojensky vypudil z Nitry, byl Mojmírův blízký příbuzný. Ale
34
jeho pojmenování „Pribina“ pochází z latinského slova „privignus“, což znamená levoboček, pastorek, tedy nemanželský syn. Tento kníže Pribina měl za manželku Němku z urozeného rodu, samozřejmě křesťanku, ačkoli sám pokřtěn nebyl. Je velmi zajímavé, že nepokřtěný Pribina postavil v Nitře z kamene a vápna kostel, který prokazatelně solnohradský arcibiskup Adalram roku 828 zasvětil svatému Jimramu. Nabízí se otázka! Proč nebyl kníže Pribina, ačkoli asi pravověrný křesťan, pokřtěn? Nebylo to z důvodu, že měl nemanželský původ? Nebylo tehdy nemanželské lože zábranou pro řádné pokřtění nemanželského dítěte, bastarda? To přesně nevíme! Avšak po Mojmírově vypuzení knížete Pribiny z Nitry osobně král Ludvík Němec, tenkrát představený všech biskupů Východofranské říše, přikázal Pribinu pokřtít! Což se stalo v Traismauern v kostele svatého Martina. Potom, po neshodách s Franky, Pribina několikrát změnil své působiště, avšak nakonec se znovu vrátil na dvůr východofranského panovníka. Načež král Ludvík Němec bez váhání přidělil Pribinovi jako léno Blatensko s hradem Moosburgem. A kníže Pribina během dalších dvaceti let svého panování postavil na Blatensku přes třicet kostelů! Proto bylo Pribinovo osobní blatenské léno změněno na dědičné a Pribina dostal od východofranského krále honosný titul: „Vládce barbarů“. Avšak v této souvislosti je ještě zajímavá další okolnost. Kníže Pribina měl se svou německou manželkou syna, kterého pojmenoval „Kocel“. To je jméno alamanské! Nepobíhá těch Alamanů kolem velkomoravských knížat nějak mnoho? Manželka knížete Pribiny, její syn Kocel, solnohradští arcibiskupové Adalram, jeho nástupce Luitpram, a pak i první nitranský biskup, ten proradný Wiching! Ale, kastelánku, to se týká možné germánské příměsi krve do vládnoucího slovanského rodu velkomoravských panovníků, nikoli krve avarské!“ Avšak kastelánek si zřejmě kdesi cosi přečetl o častém avarském původu potomků slovanských matek. A tak se nyní snažil dokázat své kdesi vyčtené poznatky. „Je známo, že manželky Slovanů musely v zimním období spát s bojovníky Avarů. Ví se i to, že Slované bez odporu předávali své dcery i ženy Avarům jako tribut. Avšak to všechno přestalo dávno před vznikem Velké Moravy. To vyvolává otázku, odkud se vzaly ty podivné neslovanské zvyky a způsoby Svatopluka, nejmocnějšího velkomoravského krále, které mají všechny znaky výchovy v avarském prostředí: Svatopluk měl v oblibě a každé ráno vyžadoval kumys, zkvašený nápoj z kobylího mléka. Neuměl ani číst, ani psát. A nikdy se to nenaučil, i když měl na svém dvoře tak vynikající učitele Konstantina a Metoděje! Duchovní rozměr křesťanství nebyl schopen pochopit po celou dobu svého života. Zákeřnost, úlisnost, nespolehlivost, nečestnost, lstivost, mnohoženství, – to přece nejsou typické morální rysy našich slovanských předků!“ „Já bych to raději nazval podivnostmi než typickými morálními rysy. Stačí si přečíst Kosmovu kroniku a setkáme se s naprosto stejnými rysy u převážné většiny našich Přemyslovců! To bádání o původu může být zajímavé, ale vlastně to nemá, milý příteli kastelánku, žádný podstatný význam.“ Profesora Ondráčka už omrzelo to neustálé odbíhání od vlastního předmětu rozhovoru.
35
„Vraťme se k misii Cyrila a Metoda. Tedy jako hlavní její význam dnes považujeme to, že to byla spíš mise než misie, a že přinesla Velké Moravě samostatnost. Tedy nezávislost na Východofranské říši. Lze to tak říct?“ „Ano. Tedy kromě písma, kromě založení slovanské křesťanské školy, a kromě výchovy kněží. Díky působení Konstantina a Metoděje vzniklo první moravské arcibiskupství, které, jako první v Evropě, podléhalo pouze přímo římskému papeži. Jak to také bulou „Industriae tuae“ dne 25. 6. 880 potvrdil sám papež přítomným činitelům církve i království, – arcibiskupu Metodějovi, zástupci krále Svatopluka Zemižizňovi a snad také přítomnému salcburskému arcibiskupu. Proto pak nadále papež oslovoval krále Svatopluka jako svého duchovního a jediného syna. Pak i všichni další papežové trvali na Moravě jako na duchovním lénu Svaté stolice. Nebýt Maďarů, kteří Velkomoravskou říši rozvrátili…!“ „Co nám z té doby zbylo? Nemyslím vaše vykopávky, ale ty skutečné a dokazatelné pozůstatky slovanského křesťanství! Totiž Dobrovský tvrdí, že nezbylo vůbec nic!“ „Modrý abbé“ Josef Dobrovský strávil část svého produktivního života právě na Klášterním Hradisku. Proto kastelánek byl obeznámen s jeho kritickými názory z polemik o moravských a českých dějinách. „Vím! Dobrovský má pravdu v tom, že vlastně všechno bylo našimi předky převzato od misionářů, posílaných z Bavorska a z Rakouska. Ale já si osobně myslím, že zde zůstalo mnohem víc po Velké Moravě a po slovanském působení Konstantina a Metoděje. Třebas i ta šňůra kostelů zasvěcených svatému Klimentu, táhnoucí se z Moravy z Osvětiman a Olomouce přes Litomyšl, Hradec Králové, Sadskou, Vyšehrad, až na Levý Hradec. To vše se jednou prokáže a doplní dalšími vykopávkami.“ „Ale to není mnoho! - A co slovanská liturgie v Čechách? Sázavský klášter? Svatý Prokop? Emauzy?“ „To skutečně nevím! O vlivu Konstantina a Metoda na tuto následnou českou část slovanské liturgie dnes mnozí pochybují. Ani prokopské legendy nehovoří zhola nic o Cyrilu a Metodějovi. Na sázavském klášteře byl zaveden kult Jimrama a Víta, nikoli kult svatého Cyrila a Metoděje. I opat tohoto kláštera svatý Prokop pojmenoval svého syna Jimram.“ „Nebylo to tak proto, že na Cyrila a Metoděje zapomněla sama římskokatolická církev? V bulharských klášterech kult svatého Cyrila a Metoděje nikdy nepřestal, to dokazuje spousta zachovaných legend. Jen těch fresek, co jsem tam restauroval! Ale svatořečení Cyrila a Metoda v našich zemích trvalo velmi, velmi dlouho!“ Profesor Ondráček prožil v bulharských a makedonských klášterech kus svého plodného života. Mezi freskami svatého Cyrila a Metoděje! Mezi mnichy, kteří mu dokonce ukazovali mnohé zachované a neznámé legendy z dávných dob o těchto učitelích a o jejich žácích. Poulík tentokrát souhlasil se svým kamarádem z dětství do nejmenších podrobností. „Pravdu mají naši obrozenci také v tom, že ten velkomoravský kult Cyrila a Metoděje začal být obnovován vždy teprve tehdy, když naši panovníci chtěli po vzoru Velkomoravské říše dosáhnout osamostatnění a nezávislosti Českého království. Poprvé
36
to bylo za krále Přemysla Otakara II.! Tomu s nezměrným úsilím pomáhal olomoucký biskup Bruno ze Schauenburku. Vlastně to byl on, kdo vymyslel náš současný Velehrad. Avšak tam původně přišli němečtí cisterciáci; a ti také první velehradský kostel zasvětili svatému Vítu, nikoliv Cyrilu a Metodu. Další podobná, ale úspěšnější iniciativa vzešla od samého císaře Karla IV.! Tomu zase pomáhal biskup Jan IV. z Dražic. Tak se podařilo, že poprvé na Moravě zavedl svátek Cyrila a Metoda olomoucký biskup Jan VII. Volek před rokem 1341 na den devátého března. Ale v Čechách se svátek Cyrila a Metoda držel až od roku 1360.“ „Přesto, že máme málo památek po Cyrilu a Metodějovi, si myslím, že budoucnost přinese a ukáže nám všem ještě mnoho dodnes nevysvětlených souvislostí s působením těchto dvou svatých slovanských apoštolů na Moravě. Nedávno jsem viděl denár, ražený tady v Olomouci knížetem Břetislavem I. ještě za života knížete Oldřicha, někdy v letech 1028 – 1034. Ten náš tehdejší moravský kníže na jednu stranu mince nechal zpodobnit sebe s moravskou královskou korunou s nitkovitým křížem a se jménem Břetislav. A na druhé straně této mince je vyobrazena, – považte, – svatoklimentská kotva s péřovou korunou a s nápisem: +SSPVTRVS“! Není to zajímavé spojení: svatý Kliment, moravská královská koruna a svatý Petr?!“ Toto kastelánkovo svérázné hlasité zamyšlení doplnil akademik Poulík, následován svým přítelem profesorem Ondráčkem. Jejich nahlas vyslovené zamyšlení dostalo ráz připomínek starodávných stařešinů z minulých století. „Nebýt těchto našich moravských zapomenutých dějin, tak by náplň celého mého života byla jistě zcela jiná. Ale v žádném případě by pak můj život nebyl tak zajímavý jako byl! Ačkoliv je mi líto, že zůstává neobjasněného ještě mnohem víc než toho, co jsme vykopali a snažili se objasnit! Přesto jsem se svým životem spokojen! Doufám, že alespoň některé výsledky mé práce budou impulsem mým následovníkům a přivedou je na nové, dosud neprobádané cesty. Aby Velká Morava našla své zasloužené a dosud upírané místo v dějinách Evropy.“ „Aby první velká evropská říše darovaná Bohu se stala vzorem pro nás a naše děti. Aby alespoň naši potomci si našli cestu do společného lůna křesťanských náboženství východu a západu, jak to na Velké Moravě dokázali tehdejšímu světu svatí Cyril a Metoděj.“ Rozhovor těchto tří staříků ještě dlouho pokračoval do pozdních nočních hodin. Avšak ten další rozhovor již nepřinesl žádný nový významný poznatek ani jednomu z těch tří. Přesto každý z nich po mnoho dalších týdnů na tento rozhovor vzpomínal a uvažoval nad současným rozporuplným stavem našich historických věd a nad nedokonalou, kvapnou činností naší archeologie, stále jen zabezpečující záchranný archeologický průzkum. Mnohým bude připadat předchozí úsek nezáživného rozhovoru o nejstarší době našich dějin jako nesrozumitelný, nepatrně pochopitelný, nečtitelný a zbytečný. S fádností a nezáživností této části lze naprosto souhlasit. Jen o zbytečnosti tohoto úseku se dá pochybovat! Proč?
37
Inu proto, že psané příběhy z dávné historie, včetně sporých legend, velmi málo odpovídají pravdě a skutečnosti. Poznatky uváděné v této nezáživné části mohou připomenout čtenáři současný, skutečný stav našich vědomostí. Dosavadní rozhovor dvou erudovaných znalců a jednoho laika s povrchními historickými znalostmi přesvědčí každého z čtenářů, že každému údobí naší historie se věnuje několik úzce specializovaných odborníků, kteří posuzují a vysvětlují životní osudy našich předků naprosto rozdílně. Každý tuto skutečnost chápající čtenář se snad již nebude podivovat nad tím, že v současné době právě dorůstá další pokolení historiků, kteří budou vysvětlovat naši historickou minulost svým potomkům opět zcela odlišně. Doufejme, že na podkladě nových získaných poznatků i pravdivěji! Neboť i historie je živá věda, která v českých poměrech vyrůstá z plenek a z batolecího věku, a po projití školním věkem často jednostranně podaných a zčásti dokonce vybájených Palackého dějin, teprve nyní dospívá do období kritiky a pravdivých poznatků. Zajisté lze souhlasit s tím, že mnohým bude připadat celá tato kapitola jako naprosto zbytečný dodatek. Avšak bez této nezáživné kapitoly by nebylo možno porovnat naprosto rozdílný názor na období prvních křesťanů na Moravě. Protože ve skutečnosti prvními křesťany na Moravě se nestali Moravané po příchodu svatých Cyrila a Metoděje, ani po příchodu prvních misionářů bavorských nebo dokonce iroskotských, ale dokonce první křesťané na Moravě byli již o několik století dřív! Proto prosím čtenáře, aby porovnali historická fakta uvedená v následujícím příběhu „Záhadná zeď“ s údaji v této kapitole! Pak čtenářům neujde, že v obou statích se k těmto, na první pohled rozdílným historickým údajům, vyjadřují vždy tři osobnosti. V popisu historického děje, který se skutečně odehrál, nazvaném „Záhadná zeď“, jednak vystupuje olomoucký kapitulní děkan Kašpar Florentin, baron z Glandorffu. Jednak se tam často ukazuje premonstrát podpřevor Marian Karel Ulmann, profesor dějin staré Moravy. Jako třetí tam je olomoucký patriot, emeritní konšel Ludewig, zastupující názory olomouckých občanů té doby. První dva znalci historie, především doby svatých Cyrila a Metoděje. Přičemž všichni tři jsou patrioti a typičtí reprezentanti Olomouce z doby před dvěma sty padesáti léty. V tomto popisu také skutečně se odehraného děje skupina tří rozmlouvajících je tvořena především archeologem akademikem Josefem Poulíkem, celoživotně se zabývajícím historií Velké Moravy. Jako druhý zde vystupuje člen korespondent pařížské akademie věd, přední český restaurátor, profesor Raimund Ondráček, nositel bulharského Řádu Cyrila a Metoděje. A stejně jako v první historce je třetí do počtu kastelánek, zastupující olomoucké patrioty se zájmem o historii regionu. Ačkoli paměť národa je pochabá, a ačkoliv po několika generacích nikdo ze současníků vůbec nic neví o proběhlých příhodách svého národa v minulosti, o vítězstvích, porážkách, katastrofách, nebo ani o případných krátkých dobách výjimečného blahobytu za života našich pradědů a prabab, tak neustále, s nezměrnou nadutostí, připomínáme a ukazujeme našim sousedům i našim potomkům vylhané a nepravdivé smyšlenky o těchto zapomenutých dobách. Naše národní sebevědomí, naše hrdost, že jsem Čech, Moravan, Hanák, stojí z největší části na nepravdě, na neprokazatelných a často ani nikdy neproběhlých historických dějích, nebo na dějích
38
proběhlých zcela jinak, než jak je interpretujeme. Účelově se předvádíme před ostatními jen proto, abychom i pochybnými odkazy na svou minulost převýšili všechny ostatní a tak získali jakési odpovídající místo pro náš malý národ mezi těmi velikými. Přitom zapomínáme na skutečné a někdy pozitivní děje z doby našich dávných a někdy i nedávných předků! Bohužel po několika generacích se na vše minulé zapomene úplně! Snažíme se vzbuzovat své hrdinství a odvahu Žižkovým palcátem a přitom zapomínáme, že tímto palcátem naši předkové zabíjeli nejen nepřátele, ale také nevinné spoluobčany včetně dětí. K hrdinství a odvaze bychom měli být dovedeni spíš příkladem obětování životů našich národních mučedníků než symboly násilí a symboly zbraní! Naše národní sebevědomí by mělo vycházet z postav našich nejvýznačnějších vědců, spisovatelů, umělců, filozofů! Z obdělaných lánů, z udržovaných lesů a cest, ze světově kvalitních výrobků českého dělníka, z úrovně kultury, školství, zdravotnictví, průmyslu, architektury, a také z úrovně péče o naše historické památky. Avšak na nic z toho hrdí nejsme! Ani být nemůžeme! Jen se chlubíme, že svět od nás převzal pojmenování zbraní z doby husitů, ale i název krakatitu, robotů, semtexu a vytunelování! Náš národ nemůže odpovědně předpokládat svou budoucí existenci, dokud se poctivě nevyrovná se svou minulostí. Národu vůbec nepomůže, že mu selhala paměť na svou minulost, nebo že účelově za svými postoji a zločiny udělal „tlustou čáru“. Neboť vše špatné nelze zapomenout, ale lze to vše odpustit, ale jen po přiznání viny, lítosti a při snaze to pochybení napravit. Jen tak můžeme být rovnocennými partnery ostatních národů! To všechno bylo odedávna smyslem a podstatou šíření křesťanství. Ačkoli za ty dva tisíce let se nic z toho nenaplnilo a došlo k mnohonásobně vyššímu počtu pochybení i s nekřesťanskými následky. Ale to neznamená, že by křesťanství bylo chybné! Pro soudné a uvažující lidi je rozporná historie šíření křesťanství dokladem nedokonalosti člověka a měla by být pobídkou po nápravě lidských chyb. Ale napravit minulost nemůžeme, když ji neznáme! Proto v minulosti je i naše budoucnost! Znalost dějin dává předpoklad naší dobré budoucnosti! Celé toto povídání o minulosti bylo sepsáno hlavně proto, že z povědomí našich občanů mizí i legendy zapsané teprve nedávno, před sto léty. Není spočítáno, jaké promile z našich středoškoláků nebo vysokoškoláků zná některou ze zde uvedených olomouckých legend. Přičemž legendy nikdy nezaručují svou pravdivost, ale nutí čtenáře, aby si pravdu ověřil podle ověřených a doložitelných historických faktů. Právě proto vznikla tato předmluva popisované historické skutečnosti o „Záhadné zdi“ před svatováclavskou katedrálou v Olomouci. Avšak i tento dovětek nevznikl jenom proto, aby čtenář měl možnost porovnat stav historických vědomostí před dvě stě padesáti léty a dnes. Umožnění tohoto porovnání je jen náhodný a nepředpokládaný důsledek rozhovorů dvou trojic diskutujících o historických podkladech skutečně existujících a zapomenutých olomouckých legend. Neboť tento dovětek zdaleka není jenom neuměle sepsanou diskusí. Ale byl sepsán proto, aby legenda pokračovala, a to nejen do dnešních dnů, ale ponechala
39
mnoho otazníků našim potomkům v blízké i daleké budoucnosti. A to říkám při plném vědomí Kristova pokynu: ‘Nepečujte o zítřek. Dosti má dnešní den na svém trápení.’ Neboť jsem přesvědčen, že přes ten nadměrný a s žádnou dobou nesrovnatelný náklad trápení, naložený na naši generaci, musí být našimi potomky jednou zodpovězeny všechny naše dnešní nezodpovězené otazníky. Proto musíme našim potomkům tyto otazníky předat! A právě proto tento dovětek ještě krátce pokračuje. Profesor Ondráček pracoval při obnově Handkeho fresek v Opatově kapli s nevídaným vypětím, od rána do pozdního večera, bez ohledu na pracovní dobu. Uplynulo jen několik měsíců a fresky na celé konkavitě kopule byly dokonale zrestaurovány. Dokonce i nenávratně poškozené a vypadlé části byly doplněny tak, že ani odborník už nepoznal, kterou část nevytvořil Handke, ale doplnil profesor Ondráček. Už i oba věrozvěstové měli své chybějící tváře a jejich oči soustředěně pohlížely buď na křtěnce, nebo do knihy. Zbývalo dokončit zrestaurování podobizny papeže Benedikta XIII., umístěné na stěně nad vchodovými dveřmi do kaple. Jednoho rána, při cestě do Opatovy kaple, se profesor Ondráček na chodbě Hradiska potkal s pospíchajícím kastelánkem. „Dnes vás nezvu nahoru, na lešení, kastelánku! Tentokrát bych vás rád navštívil zase já! V té vaší věži! Budete mít chvilku volna?“ „Na vás vždycky, pane profesore! Dnešek je právě ten nejvhodnější den! Přinesl jsem čerstvě vypálený koncentrát z mých vlastních slív. Tak přijďte co nejdřív, oba spolu posoudíme kvalitu toho domácího moku!“ Profesor Ondráček domácí slivovici neskonale miloval. Dával jí přednost před všemi ostatními, i těmi drahými a značkovými alkoholickými nápoji. Tak neuplynula ani celá půlhodina a už se pan profesor přišoural do kastelánkovy pracovny. S potutelným, až potměšilým úsměvem. A nezvykle se neustále prohraboval na temeni hlavy ve svých prořídlých a šedivých vlasech. Kastelánek toto neobvyklé chování profesora Ondráčka vztáhl k té ponouknuté slivovici. Proto bez váhání nalil ten nápoj do dvou malinkatých kalíšků. Profesor Ondráček přivoněl, ochutnal a pak přikývl. „Kastelánku, máte kvalitní zdroje! Tak na to se přece posadíme! Od takového moku se nesmí odcházet! Z jednoho takovéhoto malinkatého náprstku přece kvalitu nepoznáme! To jich musíme ochutnat mnohem víc a ochutnávat delší dobu! Zatím mi vyprávějte, kastelánku, co jste zjistil o tom papeži Benediktovi!“ „Pane profesore, skoro nic! O Benediktu XIII. se píše v našich knihách jen okrajově. To málo, co jsem našel, se dá říct v pouhých pěti minutách! Papežem byl jen šest let, – na konci dvacátých let v osmnáctém století. V té době byl zde na Hradisku opatem Norbert Sancius. Ale ten náš Handkeho obraz je posmrtné zpodobení zemřelého papeže, a byl namalován až za dalšího opata, za Norberta Umlaufa.“ „Tedy jste nenašel žádný vztah toho papeže k Hradisku?“ „Prakticky ne! Sice z těch pročtených knih a zápisů mám dojem, že papež Benedikt XIII. mimořádně privilegoval premonstrátský řád! Dokonce jedině premonstrátským kostelům udělil právo dávat plnomocné odpustky! Ačkoli na druhé
40
straně Benedikt poskytováním těch plnomocných odpustků nešetřil a uděloval je ke všem možným výročím!“ „Nebyl ten papež náhodou původně v premonstrátském řádu?“ „Ne! Benedikt XIII. byl sice řádový kněz, mnich, ale dominikán. Pocházel ze známého italského rodu Orsinů a dotáhl to na arcibiskupa v Beneventu. Papežem být nechtěl, nakonec prý byl přemluven, – no, spíš donucen! Papežem se stal až v sedmdesáti pěti létech, proto ta jeho krátká, šestiletá doba papežství! Ale jinak to byl výjimečně příkladný člověk! I jako papež žil stále jako mnich, – asketicky! A také byl na papeže až nezvykle skromný. Přes svůj pokročilý věk vyjížděl inkognito z Říma, aby navštívil nemocné a umírající. A trvale pečoval o římské chudé! Avšak kardinály držel zkrátka! Zakázal jim nosit paruky a také jim zakázal ostatní módní výstřelky, v té době časté i u kardinálů!“ „Ale pak ho nemohli ti kardinálové milovat! To asi mezi kardinály přátele neměl!? – No, ale ti z mnišských řádů, ti museli toho papeže ctít!“ „Asi ano! Ale Benedikt XIII. stejně nalítl! Měl jakéhosi svého velkého kamaráda, jistého Nicolu Cosciu, a toho jmenoval biskupem a kardinálem! Benedikt mu důvěřoval po celý svůj život, avšak ten jeho kamarád ho po stejnou dobu podváděl! Obohacoval se prodáváním oficií a bral úplatky! Všichni ostatní si o těch podvodech kardinála Coscii šeptali, jen papež Benedikt XIII. o tom nevěděl. To vše způsobilo, že papež ztratil důvěru ostatních poctivých kardinálů! Nakonec ten podvodník kardinál Coscia vykradl i vatikánskou pokladnu, vlastně okradl papeže. Prý šlo o dva miliony dukátů!“ „Víte, kastelánku, velmi zhusta takhle dopadají skoro všichni poctivci! Naletí na nějakého lumpa! Já si myslím, že dnes je těch lumpů ještě mnohem víc než před těmi dvěma staletími!“ „Ale nic z toho, co jsem dodatečně o papeži Benediktovi zjistil, nemohlo mít vztah k premonstrátům na Hradisku! Já si stále myslím, že za tím, proč opat Norbert Umlauf požádal Handkeho o vyobrazení papeže Benedikta XIII., je to, že ten papež svatořečil Jana Nepomuckého. Protože tentýž opat Umlauf také nechal zhotovit sousoší svatého Jana Nepomuckého; to, které stojí před Hradiskem.“ „Takže, kastelánku, skutečně jste nenašel nic jiného? Ani co by se za nehet vešlo?“ „No, Benedikt XIII. také rozšířil svátek a uctívání svatého Václava na celou katolickou církev. Do té doby byl svatý Václav jen českým národním světcem. Ale to určitě nebyl důvod, proč zde na Hradisku máme obraz papeže Benedikta XIII.!“ Celou dobu rozhovoru o papeži Benediktu XIII. se profesor Ondráček stále potutelně usmíval. A stále častěji si prohraboval vlasy. Toto profesorovo nezvyklé chování kastelánek nyní přičítal rychle vypitým skleničkám moravské slivovice. Profesor Ondráček si nikdy neodřekl nabídnutou pravou domácí slivovici, tento nápoj mu připomínal dětská léta, a proto ho miloval po celý svůj život. Tak ani neprotestoval, když kastelánek stále doplňoval jeho často vyprazdňovanou skleničku.
41
„Ještě jsem zjistil, že premonstráti uložili do základu prelatury, tedy do základního kamene budovy opatství, kromě mincí s vyobrazením císaře Karla VI. a španělského krále, pečeť papeže Benedikta XIII. Také si schovávali a měli v obzvláštní úctě kázání papeže Benedikta o zakladateli řádu premonstrátů, svatém Norbertovi, a o jeho uctívání v českých zemích po přenesení jeho ostatků na Strahov. Papež zřejmě premonstráty chválil za to, že přestěhovali tělo svatého Norberta z evangelického Magdeburgu do katolické Prahy, do Strahovského kláštera. A samozřejmě také za to, že se přičinili o zařazení svatého Norberta mezi české patrony.“ „Tedy, kastelánku, můžeme shrnout, že pro vyobrazení papeže Benedikta XIII. v Opatově kapli tady u vás na Klášterním Hradisku nebyl žádný podstatný důvod. Ale kdyby se někdo ptal, proč právě tento papež je tady na Hradisku zpodoben, tak premonstráti byli schopni okamžitě snést mnoho důvodů. O jeho velké přízni premonstrátskému řádu, o jeho přiznání práva udělování odpustků jen pro premonstrátské kostely. O jeho zásluhách na rozšíření kultu svatého Václava a svatořečení Jana Nepomuckého. A mohli příznivý postoj papeže Benedikta XIII. k českým premonstrátům doložit i písemnostmi, především tím opisem papežova kázání o přenesení těla svatého Norberta. Ale mohlo být i mnoho dalších podobných důvodů, o kterých už dnes ani nevíme! – Kastelánku, máte na to stejný názor?“ A profesor Ondráček se znovu pod vousy usmál. Kastelánek přikývl. Stále nechápal, kam profesor shrnutím těch bezvýznamných příčin míří. Jen měl stále větší a větší pocit, že ten nositel medailí a mezinárodních vyznamenání má dnes něco nekalého za lubem! Ale všeobecně v lidské společnosti se dnes dosti často setkáváme s velmi starými a kupodivu nesklerotickými osobnostmi, které přes své stáří mají stále plně zachovanou inteligenci, nezapomínají na své mnohaleté životní zkušenosti a umí je vždy dokonale využít! A na ostatní společnost působí svým bohorovným klidem, dobrosrdečností, tolerancí a hlavně přemírou životního optimismu. Právě takový byl profesor Ondráček! „Tak, kastelánku, dopijeme tyto vaše náprstkovité kalíšky! Stejně, jak koukám na tu vaši láhev, tak z ní skoro nic neubylo! A to už jsem vypil těch vašich kalíšků aspoň deset!“ Skutečně, kastelánkovy skleničky na slivovici byly ty nejmenší, jaké mohl kdokoli shlédnout po celém dědičném území Českého království. K tomu ještě při nalévání kastelánek mnohem víc slivovice rozbryndal, než se mu podařilo tak malinkatou skleničku naplnit. „Kastelánku, dopijeme a zajdeme se podívat na tu papežskou podobiznu zblízka! Musím vám tam něco velmi zajímavého ukázat! Už několik dnů mi svrbí jazyk z toho nálezu!“ Profesor Ondráček nikdy neměl daleko od slov k činům. Svou skleničku vypil naráz, ale pak se sám znovu obsloužil a skleničku naplnil. A znovu vypil celý obsah skleničky na jedno polknutí. Tak to učinil několikrát. Pak vzal kastelánka pod paži a rozběhl se s ním o poschodí výš, do Opatovy kaple. Běžel tak rychle, že kastelánek stále profesora dobíhal. Ale ve skutečnosti profesor Ondráček za sebou kastelánka táhl.
42
V Opatově kapli Ondráček potichounku za sebou zavřel masivní dveře a zamkl. Udýchaný, uhnaný a cyanotický kastelánek se snažil chytit dech a nebyl schopen slova. Na to dosud nikdy nevídané zamknutí dveří jen koukal s pohledem a výrazem člověka, který právě spatřil mimozemšťana. Restaurátor začal stoupat po rozviklaném a rozpadajícím se žebříku a pravou rukou vlekl za sebou po šprušlích na lešení kastelánka za cíp jeho pláště. „Tak! A jsme tady! Pojďte se podívat, co jsem zde objevil!“ Přitáhl kastelánka k ještě neúplně zrestaurovanému vypodobnění Benedikta XIII. „Vidíte! Vidíte? Kastelánku, to je objev!“ Kastelánek si nasadil brýle a ze vzdálenosti dvaceti centimetrů prohlížel kousek po kousku celé to Handkeho dílo. Ať koukal zblízka, nebo i když trochu poodstoupil, tak stále nic neviděl. Avšak od rána očekával od profesora Ondráčka nějakou „kulišárnu“. Teď už věděl, že ta doba odhalení nějakého profesorova vtípku právě nastala! „Tak, co tomu, kastelánku, říkáte?“ „… hm,… ehe,… no,… co?… pane profesore, myslíte tady ty praskliny?“ Kastelánek ukazoval na dosud neopravené trhlinky v malbě camory, pokrývky hlavy zemřelého papeže. „To snad ne, kastelánku! Že byste neviděl takovou mimořádnou věc, která tu nemá co dělat?! Jen se pokuste zapojit tu svou mozkovou šeď, snad přece ji ještě nemáte tak úplně zlikvidovanou!… Ale prosím,… ono to na první pohled skutečně není vidět!“ Ondráček přistoupil do bezprostřední blízkosti obrazu a tím pádem vytlačil hejtmánka z posice nejbližšího pozorovatele. Pak opačným koncem štětce obkroužil hlavu papeže Benedikta XIII., včetně jeho pokrývky hlavy. „Podívejte se ještě víc zblízka! Tady, kolem hlavy, je souvislá jemná rýha! Ta sem nepatří! Ta tu nemá co dělat! Je skutečně velmi dobře zamaskovaná! Ale to zamaskování rýhy bylo dřív určitě ještě lepší! Protože teď ta rýha je viditelná z toho důvodu, že časem ty barvy seschly. Zrovna tam, kde teď ta rýha je vidět nejlíp, tak tam bylo té barvy víc. Proto se rýha objevila po mnoha létech!“ Kastelánek uvažoval. Tak je tady jakási rýha! To ten dědula chce mi ukázat jakousi neviditelnou rýhu, a to už od božího rána! A prý je ta rýha kolem celé hlavy!… Avšak, je tu vůbec nějaká rýha? Nešije na mě nějakou boudu? Ale tváří se, jakoby tu rýhu viděl! Tak to tu ta rýha asi skutečně bude! Tak to někdo asi chtěl tu hlavu vyříznout! Co jiného!? Buď nějaký nepřítel papeže, aby tu hlavu zničil. Anebo přítel papeže Benedikta, aby si tu jeho papežskou hlavu vzal domů, aby se mohl na papeže stále koukat. Jak kastelánek uvažoval, tak nahlas pronesl: „No, a k čemu!… Takže zase tu neviditelnou rýhu teď při restaurování zamažete, a bude po rýze!“ Ale poněkud hlasitěji a srozumitelněji se kastelánek zeptal: „Pane profesore, myslíte, že si Handke tu hlavu nejdříve vyryl nějakým kružítkem, aby ji neudělal šišatou!? Možná tehdy na tom hodně záleželo, víte, takový papež musel mít hlavu kulatou jak kopací míč! Handke přece nemohl takovému
43
velkému potentátovi namalovat hlavu šišatou jako topinambura! Nemám pravdu, pane profesore?“ Profesor Ondráček v tu chvíli pochopil jednoduchost kastelánkových mozkových pochodů. Vzdychl, pokýval hlavou a bylo mu jasné, že musí kastelánkovi vše podat naprosto lapidárně. „Kastelánku,… no,… přece ta rýha,… ta je tu proto, že právě v místě papežovy hlavy je vchod do dobře utajené skrýše! Ta tajná skrýš je až za tou hlavou, ve stěně! Chápete? Víte, stačí jen trochu a podaří se nám celou hlavu papeže z obrazu vyjmout. Právě za tou hlavou je dutina! Jen poslouchejte!“ A profesor začal ukazovákem poťukávat na obraz. Konečně kastelánek pochopil, že restaurátor mu chce dokázat, že nad dutým prostorem v oblasti papežovy hlavy je při poklepu jiný zvuk, než v místech, kde žádná dutina není. Kastelánek přiskočil a začal poťukávat zobrazení Benedikta jiným způsobem. Ukazovákem levé ruky na natažený a na obraz přiložený prostředník pravé ruky, jak byl na tuto metodu poklepu zvyklý při poklepu hrudníku u pacientů. Zvuk nad částí, kde byla papežova hlava, nyní byl výrazně hlubší, zvučnější a dutější. Mimo tuto oblast hlavy byl poklepový zvuk tichý a nezvučný. Kastelánek hned začal vyťukávat přesnou hranici skrýše a ta se přesně shodovala s tou nepatrnou a sotva viditelnou rýhou na obraze. „Máte pravdu! Je tu dutina! Tedy nejspíš asi nějaká skrýš! Co jiného!?“ „Proto je tu ten obraz papeže! Aby ta skrýš byla dokonale utajena! To je ten pravý důvod, který jste pořád nemohl najít! – Tak co, kastelánku, otevřeme tu skrýš?“ Kastelánek se zarazil. To profesor Ondráček navrhuje zničení obrazu? A co, když v té skrýši vůbec nic není! Pohlédl zkoumavě na profesora a pomalounku odpověděl. „To bychom měli nejdřív rozvážit ze všech stran! – Víte, pane profesore, ono to rozhodnutí nebude jednoduché! Protože když to otevřeme, tak se budeme muset zodpovídat.“ A tak oba dědkové se posadili na okraj lešení, nechali nohy volně plandat pod lešení a snažili se uspořádat všechna „pro a proti“ navrhovanému otevření skrýše při všech možných variantách postupu při odstranění namalované papežovy hlavy. Hlavně začali rozebírat všechny možné eventuality a uvažovat o všech aspektech při nějakém nálezu v té tajné skrýši. Profesor Ondráček již několik dnů věděl o skrýši; a samozřejmě proto již uvažoval, jak s tím zajímavým objevem naložit. A tak měl předem připravené mnohé otázky. „Kastelánku, myslíte, že toto zde byla ta nejvhodnější skrýš pro nějaké drahocenné skvosty, zlato, drahokamy, zlaté památeční předměty, kalichy, kříže, odznaky nebo podobné věci? Vždyť v případě nebezpečí by to odtud ani nikdo nevynesl!“ „To je to nejmenší, pane profesore! Před půl rokem, při opravě sklepních prostor právě pod námi, jsme dole ve sklepě objevili část zazděné tajné chodby z opatovy ložnice. Ta chodba, či vlastně to bylo kruhové schodiště, to bylo umístěné právě ve
44
vedlejší stěně. Totiž Hradisko má stěny silné až několik metrů, takže se v nich skryje i celé schodiště! Ale o tom kruhovém schodišti se tradovala pověst, takže jeho objev nás nepřekvapil. Prý bylo vybudováno, aby měl opat zajištěnou bezpečnou cestu při vynuceném útěku z Hradiska v případě nějaké hrozby! Ale o tajné skrýši v Opatově kapli? O tom jsem žádnou pověst nezaslechl!“ „Dobře! Dobře! Ale kdo všechno o téhle skrýši mohl vědět? Ten, kdo ji dělal, ale ten byl určitě zavázán mlčením a pravděpodobně to byl někdo zdaleka, z opačného konce Rakouskouherska. Pak o skrýši věděl opat, to je samozřejmé! A ještě někdo?“ Kastelánek nad profesorovou otázkou zauvažoval. Ano, odpověď na ni byla velmi důležitá. Protože otevřít skrýš a vybrat ji, to mohl jen ten, kdo o její existenci věděl! „To dnes už nezjistíme! Ale když o tom přemýšlím, tak mi ze všeho vyplývá, že o skrýši věděl jen samotný opat a nikdo jiný! Skrýš je v Opatově kapli a kromě opata sem nikdo neměl přístup! Vždyť i místnosti kolem byly soukromé opatovo obydlí. – Takže s největší pravděpodobností o skrýši a o tom, co je v ní schováno, věděl jen opat Václavík.“ „No, a ten určitě před zrušením kláštera tím slavným císařem Josefem II. tu skrýš vybral! Přece by tu nic neponechal, aby to císařští úředníci zabavili pro válečné potřeby trůnu!“ „O tom pochybuji! Vlastně taková Václavíkova akce se dá s určitostí vyloučit! Tenkrát opat Václavík byl smrtelně nemocen a byl připoután k nemocničnímu lůžku na Svatém Kopečku. Císařská komise přišla znenadání a Václavíkovi na smrtelné posteli přečetla dekret o zrušení Klášterního Hradiska. A hned Václavíka prohledala a sebrala mu všechny cennosti, co měl u sebe, i ty osobní. Osazenstvo Hradiska i Svatého Kopečka bylo okamžitě isolováno, aby nemohlo cokoli uschovat a zatajit před komisionálním zabavením. – Takže považujme za jisté, že pokud tenkrát něco bylo v této skrýši uschováno, tak to tady zůstalo! Opat Václavík zemřel už za několik dní po tom oznámení na Svatém Kopečku! Ten určitě nic neodnesl! Ani na Kopeček, ani sebou do hrobu!“ Takto rozvažoval nahlas kastelánek, zatímco Ondráček poslouchal a v duchu si porovnával kastelánkovy úvahy s vlastními. „Pane profesore, kdo jiný by tomu rozuměl, když už ne vy! Byla, podle vás, tahle skrýš někdy otvírána?“ Teď položil otázku kastelánek. Protože oběma uvažujícím staříkům bylo jasné, že tato tajná skrýš nebyla vybudována jen tak zbůhdarma, aby jenom existovala a nesloužila svému účelu. Tedy, když už tu skrýš byla, tak určitě v ní bylo něco uschováno! Pokud to tedy někdo neukradl, tak to tam musí být! Proto bylo velmi důležité zjistit, jestli někdo do skrýše vnikl. Proto ta kastelánkova žádost o odborný posudek znalce – profesora Ondráčka! „To se vůbec nedá odpovědně posoudit! Určitě nikdo neotvíral skrýš v poslední době! Tedy to myslím v posledních dvě stě létech! Ale určitě kdysi dávno skrýš byla otvíraná, to lze také prohlásit jednoznačně!“
45
„Takže můžeme říct, že do skrýše nebylo nahlédnuto v době, kdy zde působí naše nemocnice! Vlastně o skrýši ani nikdo nevěděl, o tom bych musel vědět především já! Avšak já o ní slyším teprve teď od vás! – Za premonstrátů asi otevřená byla! Ale po zrušení kláštera, v době, kdy tady byl kněžský seminář? To asi také o ní nikdo nevěděl! Právě tady v kapli v té době pracoval abbé Dobrovský, a ten by o skrýši psal a vykládal! Ten nebyl schopen něco zatajovat!“ „Kastelánku, oba tedy docházíme k tomu, že ta skrýš byla funkční za premonstrátů a po jejich vynuceném odchodu z Hradiska ji už asi nikdo neotevřel! No, – a co to znamená teď pro nás!?“ Profesor Ondráček předpokládal, že kastelánek, jako osoba odpovědná ze zákona, určí celý další postup. Tedy, jestli tu tajnou skrýš teď otevřou a podívají se, zda obsahuje ty předpokládané cennosti, nebo zda vymyslí nějaký jiný postup. Jenže kastelánek mlčel. Díval se do neznáma, jeho tvář byla plná nerozhodnosti a rozpačitosti. Tak profesor pokračoval v přednesení svých logických závěrů. „Takže kastelánku, souhlasíte se mnou, když řeknu, že pokud v té skrýši nic nebylo, tak v ní ani teď nic není! A tak – na co ji v takovém případě otevírat!? – Ale když ve skrýši bylo uschováno něco cenného, tak její otevření v době vlády císaře Josefa II. by znamenalo všechno předat do císařské pokladny! Tak tenkrát po tom nenadálém vyhlášení císařské komise o zrušení premonstrátů na Hradisku bylo pro premonstráty nejlépe vyčkat s vyjmutím pokladu z této tajné skrýše, až se časy obrátí!“ „Jenže, pane profesore, ty časy se neobrátily do dnešního dne! Možná jen částečně a jen něco málo se změnilo, premonstráti se vrátili na Svatý Kopeček!“ Profesor Ondráček začínal být nevrlý. Ten kastelánek mu nepomáhá! Stále ho musí nutit, aby i on dospěl k logickým závěrům! Jenže kastelánek se tváří jako kdyby seděl u pracovní linky. Jen opakuje jeho názory a závěry! Ani trošku vlastní iniciativy nemá ten výpěstek z padesátých let! Co zbývá než pokračovat! „Uvažujme dál, kastelánku! Jak jsme si řekli, pokud ve skrýši nic není, tak na co ji otevírat!“ Profesor zopakoval svůj předchozí závěr v domněnce, že kastelánek není duševně schopen si zapamatovat ani ta jednoduchá fakta. Ale tentokrát se profesor přepočítal! Kastelánek přímo vybuchl. „To jste už říkal! Pane profesore, nemusíte opakovat každou pitominku, tady nejste ve škole! Nevím, proč bychom měli někam lézt, když předem víme, že tam nic není! To je přece jasné! Souhlasím všemi desíti! Víte, co by to bylo protokolů, komisí! Všichni by pak začali proťukávat a prohlížet všechno možné, nebo spíš ničit ostatní zdi Hradiska!… Ne, to ne,… to nesmíme připustit!“ „Dobře! Avšak, co když je v té skrýši přece jenom něco uschováno!? Kastelánku, ale ten vyťukaný prostor, ten je velký jako hlava, tam se toho mnoho nevejde!“ „Tím naším vyťukáním jsme, pane profesore, jenom vymezili velikost vchodu do té skrýše! Samotná skrýš může být až nepředstavitelně velká! Přece jsem vám říkal, že ve stejné zdi bylo umístěno celé schodiště! – Jenže! My můžeme nalézt malou skrýš a za ní může být další zazděná komora, – důležitější a hlavní část skrýše! Tak při
46
otevření této první skrýše nebude postačovat jen do ní nahlédnout! Musí se prozkoumat celé její okolí!“ Konečně se kastelánek začal podílet na rozvaze o postupu při otevření skrýše. Jeho účast na celé té akci byla důležitá, vždyť on nejlépe znal současný stavební stav budovy Klášterního Hradiska. Teprve nyní byl profesor Ondráček spokojen a znovu se začal usmívat. Jen musí toho kastelánka udržet v žádoucí aktivitě! „No, to by byla komplikace! – Ale pak by se tam vešlo těch cenností nepředstavitelně mnoho. Ba, mohly by tam být i mnohé, velmi důležité dokumenty!“ „To máte naprostou pravdu! A dokumentům by to prostředí vyhovovalo! Takže můžeme předpokládat, že pokud tam budou nějaké písemnosti, že nejspíš budou zachovány! – Jenže, pane profesore, co by tam jinak mohlo být uschováno? Myslíte na zlato a drahokamy? O zabavení cenných předmětů premonstrátům na Klášterním Hradisku existuje záznam. Stříbra a skvostů prý bylo zabaveno třináct centů!“ „Avšak ty nejcennější věci měli premonstráti určitě uschovány na bezpečném místě! Přece ty drahé a vzácné předměty nenechávali ležet tak, aby je mohl kdokoliv ukrást! Cožpak i při dřívějších nesnázích neukrývali cenný klášterní poklad? Vždyť premonstráti vždy, když nebezpečí pominulo, tak měli potřebný základ pro zahájení nové výstavby Hradiska! Pokud je mi známo!“ „Pane profesore, v tom se nemýlíte!“ „Takže asi v této skrýši budou dosud uschovány mnohem cennější věci než ty, které jim byly tenkrát zabaveny! Tedy zlato, nejhodnotnější šperky, památeční zlaté předměty a tak podobně!“ Jenže nyní kastelánek pohlédl na profesora Ondráčka zcela nedůvěřivě. Tak on, ten poctivý stařík nad hrobem, nyní asi zvažuje možnost osobního obohacení! Jak se charakter člověka dovede změnit, jakmile se jen nepatrně nabídne možnost nějakého bezpracného získání majetku! „Pane profesore, jen aby to nebylo úplně jinak! Díváte se na to pohledem hamižného Čecháčka! Pohledem člověka současné doby! Ale my se musíme vžít do myšlení premonstráta z doby před dvě stě padesáti léty! Jaké on tehdy měl pořadí hodnot! Co asi řádoví kněží považovali v té době za nejcennější? Bylo to zlato?“ „Zlato, určitě zlato! Kastelánku, zlato je v každé době to nejcennější!“ „Pane profesore, pokud si představím, že jsem tím premonstrátem ze sedmdesátých let osmnáctého století, tak bych za nejcennější asi považoval ostatky svatých. Tedy relikvie! Ve všech písemnostech té doby se píše nejvíc o relikviích, to vaše zlato tenkrát nebylo to nejdražší!“ Tak, kastelánek si myslí, že v té skrýši budou ostatky svatých! Tedy jakési kousky lidských těl nebo bezcenné předměty, kterých se svatí dotýkali. Takový nesmysl! Avšak než se stačil profesor Ondráček vyjádřit k té nesmyslné úvaze kastelánka, tak ten ve svém blouznění o relikviích pokračoval. „A relikvií měli premonstráti mnoho, snad je všechny ani nikdo dosud nesepsal! Já například vím, že na Hradisku byla uctívána jakási částečka ze svatého Kříže, pak samozřejmě ostatky svatého Norberta, ale i ostatky u nás málo známých světců: jako
47
svatého Liberáta, svatého Šebestiána, Donáta, svaté Kandidy, a kdoví ještě kolika jiných! Avšak když došlo ke zrušení kláštera, tak nikde není ani poznámka, že by tyto relikvie byly někomu předány!“ „Relikvií si cenili jako ničeho jiného! To máte absolutní pravdu! Ale, kastelánku, relikvie by premonstráti přece neschovávali do skrýší! To v žádném případě! Relikvie byly vystaveny nebo uloženy ve schránkách, ale vždycky na oltářích! A jen výjimečně se dávaly do škapulířů na krk nebo do prstenů.“ „Také si nedovedu představit, že by ostatky svatých někdo uschoval do podobných skrýší jako je tato! Ačkoli jsem zjistil, že i tato Handkeho freska svatého Bohumíra zde v kupoli Opatovy kaple má určitý závažný důvod svého namalování! Pane profesore, tělo toho svatého Bohumíra leží v Ilbenstadském kostele a v roce 1731 získali místní premonstráti jako ostatek kousek kosti tohoto světce. Darovací listinu podepsal opat tamního premonstrátského kláštera a dalších osmnáct kanovníků. Od té doby asi nikdo neví, kde se ta částečka kosti svatého Bohumíra nachází! Ani se neví, kam se ztratila ta darovací listina! Pane profesore, nemůže to všechno být nakonec v této skrýši?“ Profesor Ondráček ani nevěřil svým uším. To kastelánek myslí vážně, že by se relikvie schovávaly do skrýší? Snad, možná, když hrozilo nebezpečí obsazení kostelů vojsky jiného náboženského vyznání! Ale v době míru? „To můžeme vyloučit! V té době se v celém Rakouskouhersku ostatky svatých neukrývaly! Naopak, byly vystavovány! Kastelánku, v téhle skrýši může být jen zlato a drahé kamení!“ „Nebo také nic!“ Kastelánek podlehl pesimismu. Nebo se alespoň snažil přibrzdit nebezpečnou aktivitu profesora Ondráčka. Ale to se mu nepovedlo! Naopak, profesor přešel do přímého útoku! „Tak co, kastelánku, podíváme se tam? Už mně svrbí ruce! Podívejte, tady bych kousek opatrně poodtáhl a můžeme do té pokladnice hned nakouknout!“ Profesor Ondráček teď vystupoval jako provokatér! Avšak kastelánek tento momentálně podivný a naprosto rozporuplný postoj restaurátora nemohl pochopit! Profesor Ondráček jinak mluvil a jinak se choval! Od podobizny papeže Benedikta odstoupil a své ruce strčil do kapes pracovního pláště. Kastelánek zcela udiven hleděl na profesora a nemohl si v hlavě srovnat rozdíl mezi vyřčeným návrhem a naprosto opačným, pasivním postojem, jak to jasně vyjadřovala profesorova posice. Za tím musí být něco, o čem kastelánek dosud neví! A tak se kastelánek rozhodl provokovat taky! „Pane profesore, dobře! A ten zlatý poklad si hned tady mezi sebe rozdělíme! Jenže, – jsme schopni neznámé skvosty a zlaté předměty rozdělit spravedlivě? Alespoň já takovým věcem nerozumím!“ „Takže, kastelánku, vy navrhujete nikomu nic neříct a ten uschovaný poklad vybrat! A pak si to všechno mezi nás dva rozdělit! Souhlasíte tedy s tím, že musíme obejít zákon! Víte, podle zákona jsme povinni vše odevzdat státu! Na porušení právě toho zákona naši zákonodárci vypsali velmi vysoké tresty, to všechno musíte zvážit!“
48
„Přece to nenecháme státu! Ten nás už tak okrádá, kde může! Platíme vysoké daně! Pane profesore, to nejsou desátky, pro které se kdysi lidé bouřili! Stát nám strhává přes padesát procent toho, co si vyděláváme svou prací! – Já bych takovému vydřiduchu absolutně nic nedal! I když se tím dopustím podle zákona zločinu!“ Profesor Ondráček se zamyslel nad nečekaným postojem kastelánka. Takovou hamižnost u něho nepředpokládal! Ačkoliv jinak… „Pravdu máte v tom, že když to, co tady najdeme, odevzdáme státu, tak se to nakonec stejně ztratí! A jako vždy do kapes těch, kteří to potřebují nejméně! – Ale, kastelánku, ať si to vezmeme a rozdělíme my, nebo ať to předáme komukoliv jinému, tak i tak se zachováme jako zloději! Vždyť z toho pokladu nepatří nic ani nám, a ani tomu našemu státu! Vlastníkem toho pokladu byl přece někdo jiný!“ „Hm.... asi Václavík jako opat zdejšího kláštera, kdo jiný! Ale ten je mrtvý a potomky neměl!“ „Zapomínáte na premonstráty! Ti stále existují! On ten poklad, kastelánku, určitě patřil celému řádu, i když se o něj staral osobně opat! – Tak co, nakoukneme do skrýše a to co najdeme, předáme premonstrátům na Svatý Kopeček?“ „Říkal jste, že se nález musí odevzdat státu! Když to dáme premonstrátům, i když správně je jejich vlastnictvím, tak podle zákona…“ „Podle našeho českého zákona! V jiných státech je to jiné! Tam mají jiné, poctivější a spravedlivější zákony! – Ale když poklad odevzdáme těm, kterým by měl správně patřit, tak se taky dopustíme trestného činu! To máte naprostou pravdu, kastelánku!“ „To nemusíte říkat, to je mi jasné! Ale dát to státu, to jsem zásadně proti!“ Tahle debata pokračovala velmi dlouho. Nakonec profesor Ondráček přesvědčil kastelánka, že by se oba stali zloději ve všech uvažovaných možnostech. Bez jakékoli pochybnosti, když si nalezený poklad rozdělí mezi sebe, ale i tehdy, když nález podle zákona odevzdají státu, a také budou zloději ve smyslu zákona i tehdy, když poklad ze skrýše vyjmou a potajmu ho vrátí premonstrátům. „Pane profesore, vy mi chcete dokázat, že už ve chvíli, jak tu skrýš otevřeme, tak se musíme cítit před svým svědomím jako zloději? Tak to vám tedy řeknu, že já tak citlivé svědomí nemám a to prosté otevření a nahlédnutí do skrýše u mne nevyvolá pocit zlodějství v žádném případě!“ „Možná jste konečně něco pochopil! Ale stále tu situaci nedomýšlíte! Přece nemůžeme být zloději v tom případě, když ve skrýši nic nebude! - Hm! – Avšak to zase poškodíme tuto Handkeho malbu! Za takovou nepovolenou a zbytečnou devastaci tohoto významného barokního malíře určitě dostaneme pokutu!“ Jakmile kastelánek zaslechl slovo „pokuta“, tak na to slovo okamžitě reagoval neadekvátním způsobem. Ze sedu vyskočil, přičemž sbitá prkna lešení se posunula a kastelánek, stojící na jejich okraji, se začal i s prkny propadat do volného prostoru pod lešením. V poslední chvíli se zachytil za okrajovou železnou trubku konstrukce. Chvíli se držel a zčervenal jak nedodělaný biftek. Teprve po delší době přehodil jednu nohu přes trubku a vyšplhal zpátky na první plošinu lešení.
49
Vystrašený profesor Ondráček pozoroval tu velmi rychle probíhající situaci, ale nebyl schopen tak rychle zareagovat, aby kastelánkovi pomohl. Když kastelánek znovu stál v bezpečí na plošině lešení, tak si Ondráček hlasitě oddechl. „To jste mne, člověče, vylekal! Musíte dávat pozor, prkna drží ještě méně než žebřík! To by byla žucha při vaší váze! To by se zachvělo celé Hradisko!“ Kastelánek mávl rukou. Ještě dosud byl vystrašen víc než profesor! Tak se pokusil celou nepříjemnost nějak zamluvit. Kastelánek byl schopen kdykoliv, už nejméně dva roky, s velkým zanícením se rozhovořit na téma problému neprávem a nespravedlivě udělovaných pokut v oblasti památkové péče! Neboť v celé tisícileté historii Hradiska nikdy nikdo nedostal pokutu za jakoukoli velkou devastaci, a že těch devastací bylo nespočítaně! Avšak jediný kastelánek dostal pokutu za to, že nechal odborníky část zdevastované fresky opravit! Nedostal pokutu za to, že by nebylo při opravě dodrženo kterékoli, i to nepsané pravidlo, dané památkáři, ale za to, že na právoplatném povolení k zrestaurování poškozené fresky chybělo jedno z mnoha četných úředních razítek! „S pokutou mám zkušenosti! Museli jsme zaplatit pět tisíc korun jen za to, že jsme si nevšimli, že při drobné opravě nám na správním úřadě opomněli to jejich povolení oštemplovat! To pak za poškození tohoto Handkeho vyobrazení papeže by byla pokuta nejméně stotisícová! A možná by to šlo do miliónů! Pane profesore, na takovou pokutu nemám! – Víte co, profesore? Ponechme skrýš skrýší a tvařme se, že tu nic není! Nebudeme zloději a třeba někdy v budoucnosti bude vhodnější doba pro otevření skrýše!“ Profesor Ondráček se pousmál. Konečně dostal kastelánka tam, kam chtěl! V tváři se mu objevil výraz naprosté spokojenosti. Zaculil se na kastelánka a povídá: „Stejně si myslím, že v té skrýši nic moc nebude! Jak bych to odhadl, tak jen nějaké drobnosti. Dvě záušnice, dvě náušnice, takový podivný náramek, masivní hrubý škapulíř ve tvaru kříže, s řetízkem, aby se dal pověsit na krk. Samozřejmě vše ze zlata a s drahokamy! Ale takový nález stejně nestojí za poškození tohoto Handkeho díla! A víte co, kastelánku? Máte naprosto správný názor! O té skrýši víme jen my dva, tak si vše ještě rozmysleme! Nemáme kam spěchat!“ Profesor Ondráček povstal a protáhl se. Přimhouřil oči a obrátil se na kastelánka. „Z toho povídání mi nějak vyschlo v krku! - Přece vám tam, můj milý příteli, zbyla ještě ta moravská slivovička!“ Tak v ten den se znovu vrátili do Matoušovy věže. Jejich dlouhý, stařecký rozhovor se již netýkal toho nevyřešeného problému tajné opatovy skrýše a ukrytého pokladu. Jen kastelánkovi se po celý zbývající život soustavně vracela na mysl podivná, nezodpovězená otázka. Jak tento zasloužilý umělec ví, že ve skrýši je náramek, záušnice, náušnice a řetízek se škapulířem? Ten slavný nestor českých restaurátorů přece jenom musel do skrýše nahlédnout! Ale jak? Přece nebylo a není nic porušeno! A tak v následujících měsících a létech kastelánek vždy, když byl ve společnosti profesora Ondráčka, se zamýšlel nad svým společníkem. Neboť ten výjimečný člověk,
50
který věnoval celý svůj život uchování krásných starých památek, se ukázal jako naprostý poctivec! Kastelánek nakonec také pochopil, že celý ten výjimečný den, věnovaný skrýši a rozhovoru o pokladu premonstrátů, byl dopředu Ondráčkem vymyšlen. Tak, aby kastelánkovi o té tajné skrýši řekl, a také, aby ho informoval o tom, co je v té skrýši uschováno. A hlavně, aby kastelánka přesvědčil, že nejlépe je vše ponechat tak, jak to je, a jak to vydrželo po uplynulých více jak dvě stě let! V těch rozhovorech mezi profesorem Ondráčkem a kastelánkem, ani v jejich pozdějších úvahách, žádný z těch dvou nedospěl k možné souvislosti ukrytého pokladu s památnými předměty první moravské křesťanské královny Fritigil, tedy k jejím záušnicím, náramku a škapulíři ve tvaru kříže. Neboť od doby jejího života i od doby vyjmutí jejích ostatků ze základů bývalého kostelíka na Václavském náměstí u olomoucké katedrály už mnoho generací Moravanů prožilo šťastná i katastrofická údobí, která z paměti jejich potomků úplně vymazala jméno královny Fritigil i s celým jejím, ve srovnání s ostatními vládci, absolutně nedoceněným podílem na zkulturnění naší země. Jak je známo, lidé do budoucnosti jen hledí, avšak pro přítomnost žijí a za ni se rvou a bijí, ale minulost je zajímá až v té nejposlednější řadě! Proto vše minulé z paměti lidí se ztrácí a mizí v propadlišti času! Národ paměť nemá! Ale má legendy! A má je?
51
ZÁHADNÁ ZEĎ V polovině osmnáctého století bylo Olomoucko považováno za vysloveně neduživou krajinu. Kolem města sevřeného v hradbách bylo plno malých i velkých rybníků, jezer, močálů a mokřad. Samotné město bylo obtékáno četnými rameny řeky Moravy neustále měnícími svůj tok a rozsah. To vše téměř po celý rok způsobovalo stálý, držící se opar, mlhy a nepřirozeně velkou vlhkost. V důsledku toho se objevoval na Olomoucku nadměrný výskyt hmyzu, hlavně komárů, jejichž hejna v náletech obtěžovaly každou lidskou osobu a co nejhoršího, přenášely na lidi kdejakou chorobu. Typického podzimního sychravého dne kráčel po bohoslužbě kanovník Kašpar ze svatováclavské katedrály – tak jako vždycky – pomalým, šouravým krokem do své milované světničky v budově kapitulního děkanství. Zádumčivost přírody i katedrály v tomto kraji stálých a vytrvalých mlh vždy vyvolávala u Kašpara spíše příjemný pocit. Byl totiž ze své podstaty vždy příznivěji naladěn na prostředí a na podnebí vyvolávající přemýšlivost a tichost. Jeho duše byla v takovou chvíli více než kdy jindy plně otevřena přírodě i Bohu. A hlavně více vnímala, více chápala, a více přijímala vše skryté. Bylo takové vlhko, že drobné kapičky z mžení se mu začaly usazovat na jeho vysokém čele. Zastavil se, nadzvedl biret a čistým kapesníkem si otřel čelo. Jeho pohled se zastavil na staré, nevzhledné zídce, stojící téměř proti vchodu do budovy děkanství olomoucké kapituly. Po těch mnoho let, po kterých denně kolem té starodávné zídky procházel, snad nebyl ani jediný den, kdy by se mu pohled nezastavil na tom pomníku ošklivosti a nesourodosti. Tato nevzhledná pozůstalost z kdo ví které doby, ale dnes již jen hyzdící tohle malé útulné náměstíčko u velké katedrály, vždy nápadně přitahovala pronikavý zrak církevního hodnostáře. Tentokrát Otec Kašpar malinko změnil pravidelný směr své cesty a zamířil k provokujícímu zbytku zdi. Usedl na ni a rukou ohmatával její povrch. Už dříve si všiml, že pouze kameny na vrcholu zídky jsou zpevněny ztvrdlou vápennou maltou. Avšak že spodek zdi je bez malty, jen z dobře vybraných a do sebe zapadajících kamenů, kde není mezi jednotlivými kameny patrná ani sebemenší škvíra, která by dovolila zakořenit se všude přítomnému plevelu. Nobilis Rm. D. Casparus Florentinus de Glandorff, Canonicus Cathedralis Ecclesiae Olomucensis, – jak znělo Kašparovo úřední oslovení již od doby jeho příchodu na olomouckou svatováclavskou kapitulu, – v této chvíli usazený na starých kamenech, téměř nahlas uvažoval: „Ten dědek jeden mě nenechá na pokoji, dokud tahle zídka tady bude stát…. Nakonec, proč ji nezbourat!? – Stejně ten prostor před katedrálou potřebuje zušlechtit. – Ale,… zase,… kdyby to skutečně byla památka po našich svatých věrozvěstech,…
52
kdyby to byl zbytek jejich kazatelny, jak si to staré báby mezi sebou povídají, pak by to zbourání bylo neodpustitelným hříchem!“ Proplešatělý stařík začal ty navlhlé kameny zídky milenecky hladit. „Ten dědek Ludewig tvrdil, že z téhle zídky vyzařují jakési svaté proudy. Ať sáhnu kamkoli, tak nic necítím. Žádné proudy! Natož svaté! Kdo kdy slyšel o něčem takovém! Ještě že jsem Ludewigovi nepřisvědčil. Už by ta jeho roznášela po celém okolí, že máme na rynku zázrak.“ Jak děkan tak polohlasně uvažoval, tak od nedalekého vchodu do budovy děkanství se odlepila shrbená postava, oblečená celá v černém. Stařeček v zimáku! Zdálky vypadal jako nějaký svatý se svatozáří. Ale to byl jen první dojem! Svatozář vyvolávaly jeho řídké, úplně bílé, zježené a krátce ostříhané vlasy. Tento svátečně vystrojený muž velmi pokročilého věku si to svižnou chůzí namířil k přemítajícímu služebníkovi Boha. A už zdálky volal: „Otče děkane! Čekám tu na vás v té mizérii jak na boží smilování! To jsem rád, že jsem to nevzdal! Jak vidím, tak to mé předvčerejší dlouhé povídání nezapadlo a uvažujete o mém návrhu!“ Než se děkan Kašpar probral ze svého přemítání, už Ludewig, s výrazem plného uspokojení, stál vedle zídky. Děkan, uvelebený na kamenech, nepovstal, jen vzhlédl na známého, shrbeného staříka. „Pane Ludewigu, právě na vás myslím. - To je zajímavé, jak jsem na vás pomyslel, už vás cosi ke mně přivedlo! Nějak se tomu říká!… aha! Už vím!… Telepatie! - Ale spíš to bude řízení Boží! Jakápak ta… telepatie!“ „Jako vědec raději bych se přiklonil k vlivu zemských magnetických proudů vycházejících z tohoto místa, Otče Kašpare. Je tu taková spodní síla, jakou jsem nikde jinde neviděl! Podívejte…“ Načež Ludewig vytáhl z hlubokého kapsáře zdvojený vrbový proutek. Uchopil ho způsobem, jak to dělají proutkaři, vstoupil na vnitřní stranu zídky a dokola kroužil rukama držícíma proutek. „Vidíte, tady,… právě v tomhle místě je to nejsilnější! Tady by mi to zlámalo i ruce,… to je síla! Kdyby tu stála ta nejpohodlnější postel, tak by stejně na ní nikdo neusnul… To je energie!… Za celou půlku století, co hledám vodu, prameny dobré vody, za celý svůj život jsem nikde jinde tak velikou sílu nenašel!“ A Ludewig rudl v obličeji, – jako při nesmírně těžké námaze. Každé jeho další slovo bylo udýchanější a prsty obou rukou sevřených v pěst kolem ramen vrbového proutku byly stále bledší, méně prokrvené, ba, až smrtelně bílé. Z námahy, jak se snažil udržet v prstech vrbovou vidlici. A spojený kmínek vidlice se točil a táhl proutek i s Ludewigovýma rukama kolmo dolů, jakoby ukazoval cestu do hlubin země právě v tomto jediném místě. Udýchaný a vyčerpaný děda poposkočil z místa, kde byl, jak říkal, silný magnetický tok. Proutek se napřímil. Ludewig si oddechl, – a proutek vrátil do kapsáře. „Pane Ludewigu, a co když je tady pod námi silný pramen? Přece prameny vody mohou být i na kopci. A tenhle kopec, – vždyť je to vlastně jenom malý kopeček!“
53
„Ne! Ne! Takhle voda nereaguje! Pane děkane, každý pramen přece odněkud a někam běží. Tady je to pouze na tomhle malém místečku! A za zídkou nic! Podívejte!“ Ludewig znovu vytáhl vrbovou vidlici, překročil zídku a začal se procházet před torzem zdi. A skutečně, spojnice ramen vrbového proutku se jen nepatrně zachvívala, žádná větší exkurze se neobjevila. Ale jak Ludewig vztáhl paže s proutkem za zídku, najednou se proutek tak zkroutil, že mu z pravé ruky vypadl. „Tak vidíte, pane děkane! Nakonec, zkuste to sám! Tady je to tak silné, že proutek musí zareagovat i tomu, kdo ho jakživ v prstech nedržel!“ A pan Ludewig vnutil vrbovou vidlici děkanovi. Ten si ji prohlédl, vzal do rukou, jak to viděl u Ludewiga a obešel zídku na její vnitřní stranu. A hle: proutek reagoval stejně jako tomu známému a vyhledávanému olomouckému proutkaři Ludewigovi. „Máte pravdu. Inu, boží cesty jsou nevyzpytatelné!“ Vrátil proutek Ludewigovi a znovu se posadil na zídku. Toho využil Ludewig. „Víte, pane děkane, těch místních starších lidí už tady v Olomouci zbývá sotva deset. Já jsem je všechny obešel. A všichni slyšeli za mlada tu pověst, že tato zídka je zbytek kazatelny, odkud prý kázali svatý Cyril a Metoděj. A tak bych se rád dověděl, – ještě než umřu, – je-li to památka z těch věků. Proto vás prosím, podívejme se na její základy! Jedině tak se pozná, kdy byla založena.“ „Ptal jsem se bratří na univerzitě, ti mají vědomosti na Moravě největší. A bratři z učeného společenství Ježíšova nad tím vším kroutí nevěřícně hlavou. Pane Ludewigu, vždyť v době svatých Cyrila a Metoda Moravané žádné kamenné zdi ještě nestavěli, i kostely tenkrát byly jen ze dřeva. A toto je celé z kamene! Podívejte, tady i s maltou! Tu prý tenkrát vůbec neznali!“ „Otče Kašpare, to, co říkáte, to je omyl! Ta malta tady nahoře, ta je z vápna, ten vršek opravoval a zajišťoval právě můj děda. To bylo asi tak před pětasedmdesáti léty, jak mi říkal, dej mu Pán Bůh věčné nebe! Proto musíme dolů, pod zem, abychom si prohlédli základy!“ „No, ať tak, či tak! Stejně tahle stará troska tady to náměstí jen hyzdí. Promluvím o tom ještě jednou s bratry. I s Otcem kardinálem!… Myslíte, pane Ludewigu, že se dá poznat, z jaké doby jsou ty základy?… Co, když dojdeme k tomu, že by ty základy mohly být i tak dávné, tedy z doby našich svatých moravských věrozvěstů?“ „Pak by to byl skutečně první vědecký důkaz, že naši svatí Cyril s Metodějem žili také tady u nás, v Olomouci. Nebylo by to něco úžasného, kdybychom mohli říkat a měli to také potvrzeno, že patroni naší země, kteří nám, Moravanům, přinesli křesťanství, kázali a křtili – tady v Olomouci? A to právě naproti vchodu do katedrály svatého Václava?… To by bylo úžasné! Nic víc bych si už v životě nepřál!“ Děkan Kašpar z Glandorffu překvapeně vzhlédl na Ludewiga. Když uviděl bezelstný, prosebný, ba až žadonivý výraz v jeho tváři, tak pomalu povstal. Pokýval hlavou, zamyslel se, a přece jenom před rozloučením přikázal stařečkovi:
54
„Pane Ludewigu, ale napřed mi dejte seznam těch pamětníků, kteří, jak říkáte, něco ví o té pověsti. Já to musím předem zodpovědně prověřit: - pro případné potřeby matky církve. Aby to všechno bylo zaznamenáno přesně podle pokynů Svaté stolice. Člověk je tvor smrtelný, zapomíná! Proto se musí všechno zapsat, kdyby to náhodou bylo potřeba pro naše následovníky!“ Načež děkan Kašpar, neustále pokyvuje hlavou, se rozloučil s tím neodbytným a vytrvalým Moravanem, – a důstojně, – svým obvyklým, pomalým krokem, ale s hlavou vztyčenou a s pohledem, směřujícím kamsi do nebeských dálav, – se došoural na děkanství. Ve své světničce se tento náměstek olomouckého kardinála posadil na svou starou, rozvrzanou židli. Hlavu si podepřel rukou a nebývale dlouho bručel: „Nevím, nevím, kudy z toho ven! Ani v Římě jsem nenašel ani sebemenší zmínku o Cyrilovi nebo Metodějovi a Olomouci. No, ale zde prý kdosi kdysi viděl zápis, že prý svatý Cyril tady zasvětil kostel prvnímu Kristovu apoštolu svatému Petru. Ale když jsem tu zprávu hledal, tak jsem nic nenašel, ani zmínku o takovém rukopisu! Snad ty pověsti?… No, uvidíme!“ Zatím bývalý radní města Olomouce Ludewig si radostně promnul ruce a naopak proti kapitulnímu děkanu až příliš svižným krokem si to zamířil uličkou na Předhradí. Vesel, jak už dlouho, dlouho nebyl. Minulo několik sychravých podzimních dní onoho poznamenaného roku 1748. Poznamenaného proto, že po prohraných válkách Rakouska s Pruskem a po následné ztrátě Slezska a Kladska, odsouhlasené tak zvaným „Drážďanským mírem“, byl konečně tohoto roku zajištěn všeobecný mír i s ostatními evropskými národy dohodou v Cáchách. Čímž byl definitivně ukončen i tzv. „spor o dědictví rakouské“. Rok 1748 byl významný i pro město Olomouc. Na červnovou návštěvu císařovny Marie Terezie a jejího manžela císaře Františka Lotrinského v Olomouci se nemohlo a nemohlo zapomenout. Objevovaly se stále nové legendy a vzpomínky na tento třídenní olomoucký pobyt císařské rodiny. Už koncem podzimu roku 1748 šeptané historky o olomouckých příhodách císařského páru dosáhly neskutečných, až obludných rozměrů. Za stále nejisté a trvale vypjaté situace v prusko-rakouských vztazích docházelo k urychlené přestavbě provinčního města Olomouce, bývalého hlavního města Moravy, na fortifikační a bastionovou pevnost, která by ochránila hlavní město císařství Vídeň před stále více se rozpínajícím Pruskem. Proto bylo obtížné i pro kapitulního děkana svatováclavské katedrály najít si volný čas pro zkoumání existence a pokud možno i pravdivosti dávných pověstí o jakémsi zbytku zídky na Václavském náměstí. Avšak stařeček Ludewig, nezvykle činorodý na svůj věk, již po několika dnech od setkání a rozmluvy před budovou olomouckého kapitulního děkanství přinesl Otci Kašparovi usmolený papír se seznamem jedenácti velmi starých Olomoučanů, kteří snad měli něco vědět o pověstech, podle kterých na katedrálním kopečku v Olomouci kázali slovanští věrozvěstové Cyril a Metoděj. Otec Kašpar z Glandorffu seznam prohlédl ihned po odchodu Ludewiga. Mnohé olomoucké občany, uvedené v seznamu, velmi dobře znal, ač nebyl rodným
55
Olomoučanem. Avšak jeho pobyt v Olomouci učinil z tohoto významného církevního hodnostáře typického olomouckého patriota. Ze seznamu vybral čtyři osoby podtržené Ludewigem jako nejvýznamnější pro svědectví o existenci pověsti souvisící se zbytkem zdi na katedrálním náměstí. Jako první z označených v Ludewigově záznamu navštívil více jak devadesátiletou babku, nuzně bydlící v rozpadajícím se domku na Předhradí, jen několik domů za špitálem sv. Ducha. Děkan Kašpar Glandorff stařenku Fröhlichovou znal už dlouhá léta. Byla mnohaletou pravidelnou návštěvnicí četných děkanových dobročinných akcí, při kterých Otec Glandorff pomáhal chudým z Olomouce. Kapitulní děkan byl po celý svůj život přesvědčen, že Olomoučané v něm vidí příslušníka starobylého šlechtického stavu, barona z Glandorffu, a proto že je jeho křesťanskou povinností po vzoru velkých křesťanských světců postupně rozdat veškerý svůj majetek chudým. Proto děkan po každé nedělní zpívané mši přímo v katedrále poděloval čekající žebráky několika hrstmi grošů z připraveného pytlíku a navíc vždy několik těch nejnuznějších pozval k obědu na děkanství. Právě mezi těmi byla velmi často stařenka Fröhlichová. Děkan Kašpar byl přesvědčen již několik let, že ta vychytralá stařenka svůj nuzný stav zvýrazňuje právě před děkanem a na slavné sváteční a nedělní mše se obléká do svých nejroztrhanějších a jindy nepoužívaných šatů jen proto, aby právě ona byla co nejčastěji vybrána k nedělnímu obědu do budovy kapitulního děkanství. Ale nakonec kapitulní děkan se pousmál a celou záležitost odbyl slovy: „Budiž ji přáno! Nevypadá, že by trpěla blahobytem!“ Stařenka Fröhlichová byla skutečně vychrtlá, vrásčitá, a kdekoliv ji potrhané šaty odkryly kus těla, vždy bylo vidět visící laloky přebytečné kůže. Na rozmluvu s děkanem Glandorffem byla paní Fröhlichová předem připravena panem Ludewigem. Děkana Kašpara ani nepozvala do své obývací světničky, ale usadila ho v malé, tmavé předsíňce a hned se omluvila, že mu nic nenabídne. Otec Kašpar poděkoval a paní Fröhlichové vysvětlil účel své návštěvy. Rozhovor kapitulního děkana se stařenkou trval téměř dvě hodiny. Němka „Frau Anna Fröhlich“ byla duševně i tělesně čilejší než mnohem mladší děkan Kašpar. Na každou otázku odpovídala lavinou slov, a jak bylo jejím zvykem, do němčiny míchala hanácký dialekt, okořeněný židovskými zkomoleninami v Olomouci velmi často používanými. Teprve doma, ve své světničce, děkan Kašpar učinil z drobných poznámek jakýsi podrobný úřední zápis. Z té nezvykle široké, rozsáhlé a mnohoslovné literární zprávy děkana Kašpara je nutno zde uvést jen ten nejpodstatnější souhrn. „Frau Anna Fröhlich“ od svých prarodičů, a také od otce svého zemřelého manžela, pocházejícího ze starého zchudlého rodu olomouckých knihvazačů, opakovaně slyšela vyprávět velmi starou pověst. Především její tchán Wolfgang byl přesvědčen, že tradovaný popis dávného děje se uskutečnil do všech svých vyprávěných podrobností, a že nikdy nebyly žádné pochybnosti o pravdivosti tohoto příběhu. Podle této vyprávěné historie na nejvyšším kopečku bývalého strážiště při řece Moravě stála kamenná kazatelna. Z té mnohokrát promlouval biskup Crha, nyní
56
nazývaný „svatý Cyril“, ke všem přicházejícím pohanům. Ale na kázání svatého Cyrila se také dostavovala i většina již pokřtěných olomouckých občanů. Do Olomouce prý svatý Cyril přicházel z Velehradu. Počet pohanů, kteří přicházeli poslouchat kázání, byl stále větší a větší. Po každém kázání svatý Cyril sestupoval pod zříceninu staré severní pohanské bašty k rameni řeky Moravy a tam ty obrácené pohany křtil. Prý vždy uchopil křtěného pohana za kštici a ponořil mu hlavu hluboko do tekoucí řeky a povolil teprve, až ten obrácený pohan trochu zmodral. Prý, aby si zapamatoval chvíli, kdy z něj Bůh sňal dědičný hřích. Tenkrát se také u Crhovy kazatelny přihodily dva velké zázraky. O těch dnes už ví jen málokdo, na ně se už skoro zapomnělo. Jednou, když svatý Cyril mluvil o oběti Krista a lámal chléb, ozářilo ho na kazatelně nepřirozené světlo. Takové, jako mají na obrázcích svatí, ale prý mnohem, mnohem větší. Mohutná a vše pronikající záře, která obklopovala celé jeho tělo, ozařovala celý kopeček. To nebeské světlo trvalo po celou dobu, co svatý Cyril rozlamoval chléb. Když rozlámal tři chlebové placky asi na sto kousků a když je pak vkládal do rukou přistupujícím křesťanům, tak ta nebeská záře začala blednout. Ale úplně nezmizela! Svatý Cyril vyzval všechny, aby poklekli a začal je žehnat znamením kříže. Všichni lidé, věřící i nevěřící, klečeli kolem kazatelny. Všichni v tu chvíli byli strašně šťastni. A všem tekly z očí slzy z té velké radosti, že mohli být přítomni při tom zázraku! Teprve v této chvíli pocitu nebeského štěstí to zázračné světlo vymizelo. Avšak přece jenom tenkrát v té velké spoustě přítomných úplně všichni neuposlechli pokyn svatého Cyrila k pokleknutí. Skupinka pěti cizích ozbrojených mužů stála v popředí, chráněna kmenem více jak stoletého dubu, a jako jediná nepoklekla. Od čtyř ozbrojenců se svým zjevem nápadně odlišoval pátý. Mladíček, nezvykle vyšňořený, s blýskajícím se zdobeným mečíkem u pasu, s lukem přes rameno a s toulcem šípů na zádech. Na hlavě měl jakousi blýskavou čelenku, která držela nad hlavou mladíka hrůzyplného, ohromného až nestvůrného černého krkavce s rozpaženými křídly a pařáty, jakoby právě se chystal ulovit hlavu toho mladíka. Ten mladistvý potomek neznámého, zřejmě urozeného rodu pohlížel s úšklebkem na klečící a slzící lidi. Jeho čtyři společníci zase se zájmem pozorovali svého pána. Svatý Cyril, jako kdyby byl něčím nucen, se náhle celým svým tělem otočil k této skupince stojících ozbrojenců. S upřenými zraky hleděl do očí toho stojícího mladíka. A pak, – jakoby mimochodem, jakoby ani nevěděl, co činí, – překročil zídku, sestoupil z kazatelny a pomalými kroky šel k této skupince neznámých lidí. Jak svatý Cyril kráčel, tak před ním, – mezi hustě namačkanými klečícími, – bez sebemenšího znatelného pohybu klečících křesťanů, se vytvářela ulička. Biskup došel před těch pět stojících a zastavil se těsně před mladíkem. Přitom stále upíral své oči do mladíkových zraků. A pak najednou se svatému Cyrilovi samy od sebe začaly zvedat obě ruce, až jeho dlaně, obrácené k nebi, se zastavily nad mladíkovou hlavou, právě nad tím krkavcem. Nevelký Cyril se napřímil, pozvedl hlavu a najednou celý povyrostl. Všichni ostatní pak tvrdili, že to neviditelní svatí andělé drželi svatého Cyrila nejméně dva lokty nad mladíkem! Světcovy oči vzhlédly k nebi a celé náměstí uslyšelo nezvykle silný hlas svého milovaného Otce, jakoby promlouval až z výše samého nebe:
57
„Otče náš, jenž přebýváš na nebesích, pomoz tvému nehodnému synu! - Pro slávu tvého jména! - Pro dobro a lásku mezi námi všemi! - Otče, přijď království tvé do duše tohoto syna, aby unesl svou oběť a aby byla tvá vůle vyplněna!“ V tu chvíli svatý Cyril obrátil svůj pohled znovu do očí mladíka. Světcovy dlaně nad hlavou, vlastně nad krkavcem na jeho čelence, se pomalu stáčely a stále se snižovaly, až se dotýkaly vlasů toho neznámého. Jakoby biskup vkládal ruce na nového kněze. Mladík, již nikoliv s úšklebkem, ale s výrazem náhlé zbožnosti a nejvyšší pokory, pomalu sklonil svou hlavu a poklekl. Po něm padli na kolena i ti čtyři jeho společníci. Biskup položil ruce mladíkovi na hlavu a šeptal nějakou modlitbu s pohledem i hlavou zvednutou k nebi. Po chvíli učinil nad hlavou mladíka svou pravou rukou znamení kříže, a hned přidal další tři křížky svým palcem na jeho čelo, rty a hruď. Potom pohlédnuv na shromáždění, zvolal: „Ó, děti Boha živého, modlete se za spásu našeho počínání! Neboť Bůh je k nám v této chvíli nejvýše milostivý! – Otče náš, jenž jsi na nebesích, přijď….“ A celé společenství, klečící na Václavském náměstí, se přidalo k modlitbě svatého Cyrila a opakovalo slova modlitby, kterou přikázal lidem Kristus. Než „Otčenáš“ skončil, mladík ležel před biskupem v prachu na zemi a líbal Cyrilovi nohy. Ten jemně hladil jinocha po vlasech a tiše pravil: „Synu, ty jsi ten, kterému je dáno, aby se zalíbil Bohu. Pojď, pokřtím tě ve jménu našeho trojjediného Boha. Staneš se horou, staneš se skálou mnohých Slovanů, tak, jako se stal svatý Petr skálou pro všechny křesťany a pro celou církev. Hlas tohoto krkavce zazní ve jménu velkého křesťanského města Slovanů a ty budeš to město a ten národ po věky chránit. Neboť z toho města, z toho lidu vzejde mučedník na Petrově stolci. Ten, jenž zachrání duše nespočetných tisíců našich bratří a sester a uvede je na cestu Boží před příchodem Páně.“ Pak se biskup otočil k vzdáleným kopcům a horám na severovýchodě a pomalým krokem sestoupil pěšinkou k řece. Jinoch ho následoval jako beránek. A za ním, v těsné řadě, i jeho čtyři společníci, – pokorní a poslušní, – jako by byli bez vlastní vůle. Všech těch pět kdysi pohanských bojovníků pak provázelo po mnoho měsíců a let věrozvěsty Cyrila i Metoděje, pokud oni žili. A ten první, ten vznešený jinoch, co byl tenkrát právě svatým Cyrilem pokřtěn na jméno Gorazd podle Karpatských hor tam na severovýchodě, ten dosáhl mučednické smrti a svatosti. To byl ten druhý zázrak, jak ho vyprávěla nejstarší olomoucká občanka „Frau Anna Fröhlich.“ Děkan Kašpar učinil na závěr své písemné zprávy poznámku tužkou, že paní Fröhlich je křesťankou pevnou ve víře, že pravdivost svého vyprávění odpřísáhla, včetně toho, že si do legendy sama nic nepřidala. Tedy, že vše, co řekla, je doslovně tak, jak to mnohokrát slyšela od svých předků. Ačkoliv spolehlivé křesťanské ženy v okolních domech tvrdí, jak si děkan Kašpar na okraji písemnosti také poznamenal, že paní Fröhlichová má pověst mnohomluvné osoby, kterou mnozí okolní poctiví sousedé nepěkně nazývají „drbnou“. Avšak zpovědník paní Fröhlichové, farář P. Stiava z chrámu Panny Marie na Předhradí, považuje paní Fröhlichovou za důvěryhodnou a spolehlivou členku naší církve.
58
Dva stařečkové, které v následujících dnech Otec Kašpar navštívil, byli další dva podtržení z Ludewigova seznamu. Avšak oba nevěděli ani to, co bylo řečeno paní Fröhlichovou. Pan Ignác Pescha, kdysi konšel města Olomouce a dlouholetý mistr kamenického cechu, byl čtyřiadevadesátiletý stařeček, na svůj věk nesmírně čilý. A jeho duševní schopnosti se nezdály být věkem ani trochu postižené! O „Frau Fröhlich“ hned uvedl, že je to „královna olomouckých a možná všech moravských drben“ a že jejím řečem se dá věřit jen tenkrát, když má předem strach z následků jejích výmyslů. Doporučil Otci Kašparovi, aby si s ní znovu popovídal, ale předem aby ji připomněl, že za lži jí kat vyrve jazyk a navíc se po smrti dostane do horoucího pekla, kde jí pekelníci při nejmenším jenom zašijí tu její „nevymáchanou hubu“. A pak, ať pan děkan porovná předchozí vyprávění s tím, co ta Fröhlichová řekne, když bude vystrašená! Jinak pan Ignác Pescha potvrdil, že pověsti o opakovaných pobytech věrozvěstů Cyrila a Metoda v Olomouci byly všemi předky považovány za naprostou skutečnost a nelze o pravdivosti pověsti pochybovat, i když se jí posmívají mnozí nynější „vědátoři“. Že to, co teď říkají ti pochybovači, že návštěva věrozvěstů v Olomouci není jistá, je jen první krok k tomu, aby později říkali, že v Olomouci nikdy nebyli. Že je to vlastně protikatolické spiknutí Židů a bezvěrců. A že ten zbytek zdi na Václavském náměstí je skutečně troska kazatelny věrozvěstů, to prý sám Pescha na vlastní uši a opakovaně slyšel od samého biskupa. Ale to je už hodně dlouho, co o tom kázal pan biskup Karel Lichtenštein, ten, co si také říkal Kastelkorn. Pan Pescha tvrdí, že na vlastní oči viděl, jak pan biskup u té zídky klečel a modlil se s opřenou hlavou. Druhý pamětník starých časů, pan Donner, pocházející ze starobylé olomoucké sladovnické rodiny, byl proti Peschovi o více jak dvacet let mladší, ale jeho tělesná schránka byla natolik poznamenaná životem, že byl trvale připoután k lůžku a z lůžka již nevstával. Co však bylo ještě horší, že jeho tělesné zchátralosti odpovídaly i jeho myšlenkové procesy a naprosto nepřiměřené odpovědi. Děkan Kašpar, když se téměř celé dvě hodiny snažil z dědka vypáčit, zda někdy neslyšel cokoliv o pověsti o zídce coby zbytku Cyrilovy kazatelny, tak děda Donner se po těch dvou hodinách rozmlouvání zeptal, kterého Cyrilka či Sýrilka Jeho Velebnost myslí. Že on pracoval pro kdejakého krále i císaře a dokonce i pro olomouckého purkmistra, jelikož všichni tito panovníci spotřebují mnoho sladu. Ale že tyto vládce neoslovoval „Csyril“. Avšak jestli prý velebnému pánu také nechybí zuby, že to asi nějak špatně vyslovuje, že asi chce říct „car“ a ne jak říká „syril“ či „syral“. Nakonec děkan Kašpar pohladil starého Donnera po tváři, požehnal jeho mizející duši a v seznamu jméno Gotfried Donner vyškrtl. Po těchto prvních zkušenostech považoval děkan Kašpar za téměř jisté, že existovala nějaká pověst týkající se zborcené zídky na náměstí naproti bazilice sv. Václava. Proto bez váhání se rozhodl vyslechnout všechny další osoby ze seznamu předloženého panem Ludewigem. Bohužel i tři další ze seznamu nemohl považovat natolik za soudné a jejich výpovědi za spolehlivé, aby je uvedl ve svých zápisech. Buď měli omezenou duševní
59
schopnost od narození, nebo, a to nejspíš, projevovala se už u nich stařecká demence. Tedy, jak si děkan Kašpar poznamenal, trpěli měknutím mozku. Také další dvě osoby, uvedené v seznamu, již nebyly mezi živými. Další tři osoby, – šlo o stařenky kupodivu shodně odložené svými nejbližšími do špitálů, vlastně do jakýchsi olomouckých starobinců, – vypovídaly téměř shodně. Vždy šlo o jakousi verzi, pravděpodobně kompilát převzatý od paní Fröhlichové a od pana Peschy. Ačkoli všechny tři tvrdily, že tu pověst slyšely vypravovat za svého dětství, nejen od svých prarodičů, ale i od některých kněží v hodinách katechismu. Nakonec si děkan Kašpar nechal k vyslechnutí tu nejstarší osobu, shodou nejstaršího občana města Olomouce. Po zkušenostech se stařeckým postižením mozku a duše, ale i s obvykle těžkým dorozumíváním s olomouckými starousedlíky, používajícími jakousi řeč vytvořenou z pramoravštiny, hanáčtiny a z různých německých nářečí, ale i prokládanou slovy z hebrejštiny a z jazyku jakéhosi neznámého etnika, – po těchto zkušenostech považoval děkan Kašpar za nutné si vyčlenit na výslech posledního svědka pověsti celý půlden. Laurencius Augustin, stařešina starobylého rodu olomouckých Múticů, byl vyučen jako kolář a později několik desetiletí zastával funkci cechmistra tohoto starodávného olomouckého řemesla. V den děkanovy návštěvy byl osobou sice scvrklou a věkem se tratící, ale stále s podivuhodnou duševní svěžestí a navíc velmi dobře zachovávající si vzpomínky na všechny životní příběhy nejen své osoby, ale i všech ostatních olomouckých spoluobčanů. Avšak to neznamenalo, že děkan Kašpar při sepisování Laurenciovy výpovědi neměl nesnáze. První problém nastal hned po prvním formálním děkanově dotazu na datum narození pana Laurencia. Dědovi zasvítily oči, zachechtal se, a povídá: „Otče podbiskupe, to ví jen Pánbů! Doma mi to neřekli. A když to teď páni ouřadové chtějí vědět, a já to nevím, tak si zapíšou nějaké to numero, ale to hausnumero není ode mne. Já nevím, kdy jsem se na tento hříšný svět ráčil dostavit. A na stará kolena lhát nebudu!“ Děkan Kašpar zrozpačitěl a po chvilce přemýšlení přece jenom dostal nápad. „Snad si, pane cechmistře, alespoň vzpomenete na nějakou událost, která se odehrála za vašich dětských let.“ Děda Laurencius s překvapením pohlédl na děkana. „Vidíte, Ctihodnosti, na takovou jednoduchost zatím žádný z ouředníků nepřišel. Důstojnosti, to datum najdete nejlépe ve vašich kostelních knihách. Protože, jak mi má dobrotivá máti řekla, poprvé jsem spustil křik právě v ten moment, když tady, kolem těchhle oken, šlapal ten švédský neznaboh a ničitel, co mu říkali Torstenson. Tenkrát prý ho vedl tudy po ulici ten náš olomoucký velitel, co nebojoval a co se raději vzdal, ten plukovník Miniati. Ten, kterému potom ve Vídni dali domácí vězení. Ale i já si dobře vzpomínám ještě na jednu velkou událost. Jako malý kluk jsem to zažil. Byla to mimořádná věc! To tenkrát se všichni Olomoučané objímali,… tančili,… pili a výskali! To se mi pořád vybavuje, jaká to byla sláva, jak zvonili ve všech kostelech, když ten den z Olomouce odešel poslední švédský voják!“
60
Děkan Kašpar nevěřícně pohlédl na pana Laurencia. Pak přece jenom, avšak s nápadným otazníkem, si do notesu zapsal jako datum jeho narození l4. červen 1642. „To by vám bylo dost přes sto let, pane cechmistře! Je to možné?“ „Ba, ba. To víte, důstojný Otče, když člověk ještě neudělal to, co měl, tak to ho Bůh dlouho ponechává na světě! A já ne a ne si vzpomenout, co to mám ještě udělat, aby se Nejvyšší nad mou tělesnou „schránou“ slitoval…. Když si představím, že mne čeká krásný funus s muzikou a tolik dojemných řečí, – už jen proto je mi to líto.“ Dlouhá rozmluva o otázkách smrti a cestě tělesných pozůstatků trvala přes hodinu. Potom se konečně podařilo děkanu Kašparovi přejít k důvodu, proč navštívil pana Laurencia. Děda pokýval hlavou a bez jakéhokoli dalšího naléhání vyprávěl nám již známou legendu o kazatelně svatého Cyrila a o křtu svatého Gorazda. Jen mnohem častěji než předchozí vypravěči ke každé informaci přidával slovo „prý," nebo, „jak se povídá." „Ale, velebný pane, já jsem to už takhle dvakrát vyprávěl panu Ludewigovi. A mohu svatosvatě prohlásit, že to tak vykládali naši stařečkové a těm že to stejně říkali i jejich předci.“ „Dobře, dobře, pane Laurencie! Avšak přece jenom pociťuji z vašeho vyprávění jakousi nedůvěru v pravdivost této pověsti.“ „To se nedivte, pane děkane! Od mala o tom všem uvažuji a přemýšlím. A nejde mi na rozum, proč by svatý Cyril mluvil z nějakého kopce nebo ze zdi, to přece je nesmysl, když si nechal tady v Olomouci postavit kostel svatého Klimenta. A také si myslím, že ten Krakov nemohl pojmenovat svatý Gorazd podle nějakého krkavce. Přece jako křesťan by to město pojmenoval podle jiného ptáka. Třeba podle orla,… pelikána, nebo kohouta! Nejlépe podle holubičky. Nemám pravdu?“ „To se musím zeptat, odkud Krakov vzal své jméno! Já jsem si dosud myslel, že to město, vlastně nejdřív hrad, založil kníže Krok, bratr našeho českého knížete Kroka, a že to velké křesťanské město je pojmenováno podle svého pohanského zakladatele. – Ale, pane cechmistře, o kostelu svatého Klimenta, zde, v Olomouci? O tom jsem ani neslyšel!“ „Na to můžete vzít jed, ten kostel tady v Olomouci kdysi dávno byl! No, jak mi děda vyprávěl, on to nebyl kostel, spíš jenom taková kaplanka. On to byl vlastně jenom přístavek! Ke kostelu svatého Petra na Velkém Hradě.“ Kašpar z Glandorffu vykulil oči. „Podívejte, pane Laurencie, kostel svatého Petra znám jako své boty! Tam žádná kaple svatého Klimenta není, ani nebyla! To by muselo být znát! Nebo by o tom zůstala zpráva alespoň v zápisech!“ „Ale kdež, Otče podbiskupe! Ten váš dnešní svatý Petr je novější! Ten původní kostel svatého Petra stál o několik desítek kroků výš na kopci a ten prý byl postaven mnoho let předtím, než na Moravu přišli svatí Cyril a Metoděj! Ten původní kostel prý měl základy a spodek z kamene, ale zdi prý byly z dřevěných kůlů, vepřovic a mazanice. Střechu prý měl jen z roští. Ale ten kostel nebyl veřejný, jako jsou ty dnešní. Ten první kostel svatého Petra si postavila pro sebe olomoucká vrchnost, co vládla na našem Velkém Hradě. A panstvo si později nechalo ke kostelu přistavět i tu
61
kapli svatého Klimenta. Ale prý jenom proto, že pro tu kapli věnoval svatý Cyril ostatky svatého Klimenta…. No, jaképak ostatky, Otče podbiskupe?! - Prý to byl podhlavník, který svatému mučedníku Klimentovi dali pod hlavu svatí andělé, když ho pohřbívali kdesi v té tramtárii. Ale, jak mi děda říkal, právě proto, že ta kaple patřila vrchnosti, našemu olomouckému županu, právě proto kázal svatý Cyril lidem raději z té jeho kazatelny nad Moravou. Vždyť i Metúd, jak tenkrát utíkal a jak mu pak začali říkat „Strachota,“…“ Děkanovi Kašparovi náhle ztuhly rysy v obličeji. Tak, on, ten chlap stará, ví ještě něco víc, než dosud říkal! A děkan okamžitě zahájil tažení, aby ze staříka vymámil všechny staré pověsti, které zaslechl. „Vy máte úžasnou paměť, pane cechmistře! Ten váš dědeček, to musela být zajímavá a chytrá osoba! O tom svatém Metodějovi jste mi dosud nic neříkal!“ „Protože jste se ptal na Cyrila! A Metúd? To je jiná řeč! Na toho jste se neptal. Ani pan Ludewig! Víte, Otče Kašpare, ta historka o Metúdovi, to je takové malé skoro tajemství našeho rodu. No, tajemství vlastně ani ne, jen taková vzpomínka, jak mí předkové pomohli našemu moravskému věrozvěstovi Metúdovi. Jak mně to vyprávěl můj dědeček, tak tomu to říkal jeho otec a tomu zase jeho pra-praotec. A pak už jen asi pět generací a jsme u nejstaršího praotce a zakladatele našeho rodu.“ Církevní hodnostář se zarazil. Ústní předávání zprávy přes tolik generací? Z toho může být až neskutečný výsledek. A samozřejmě zkomolený! Tedy nejspíš báje, či nakonec jen smyšlenka. „Je to pěkně dlouho, pane cechmistr! To z toho prvního vyprávění vašich dávných předků asi vznikla pohádka. Myslíte, že je alespoň trošku možné, že se někdo z vašich pradědů setkal s někým, kdo zahlédl některého z našich dvou slovanských věrozvěstů?“ „O tom vůbec nepochybujte!“ „Svatý Metúd tenkrát přijel do Olomouce s velkým zbrojným doprovodem. Všichni byli na koních, jen samotného Metúda přivezli na voze, na starém, rozlámaném čtyřkoláku. Tak tak, že vydržel cestu do Olomouce! Ta shnilotina se nedala rychle opravit a tak můj slavný prapředek půjčil Metúdovi náš dvojkolák. Ten byl udělaný z tvrdého dřeva, aby vydržel po Moravě i ty nejhorší cesty! A ten dvojkolák utáhla bez námahy jediná stará kobyla. To víte, svatý Metúd byl už stařeček, chatrný, jak ho po celý život pronásledovali….“ „Velebnosti, on ten svatý Metúd byl vlastně proti mně tenkrát ještě kluk! Kdyby to bylo teď, tak by mi musel chodit pro svačiny!“ A stařík Laurencius se rozzářil a hlasitě a spokojeně se rozesmál. „Svatý Metúd odjel z Olomouce na tom našem dvojkoláku a všichni ostatní, kněží a ozbrojenci jeho doprovodu, odjeli na koních.“ „ To víte, Otče děkane, na takovou věc se nezapomíná! - …Ale pohádka? …Proč? - …Kdepak! - Od té doby každý nejstarší syn z našeho rodu podědil jméno Laurencius a s ním také zdědil kolářské řemeslo. Jen se podívejte do matrik, jestli se tady v Olomouci někdo někdy jmenoval Laurencius Augustin, – …tedy myslím, …kromě nás prvorozených z našeho rodu Múticů! No, vlastně, říkám …Múticů, …ale
62
to jméno nám dali teprve před nedávnem, kterémusi našemu pra-pradědečkovi. Dříve měl každý jedno jméno. Jen v našem rodě se dávala ta jména dvě. Proto i já se jmenuji Laurencius Augustin. Bohužel já jsem poslední dědic tohoto jména. Mou osobou náš rod vymírá, – jak se říká, – …po meči. Stejně, jako ti slavní Přemyslovci, co zrovna tak vymřeli po meči a také tady v Olomouci! Jenže ti vymřeli zabitím toho jejich zhýralého prostopášníka, co ještě ani z dětských kalhot neodrostl, toho posledního Přemyslovce Václava třetího. – …Ba, ba, Otče děkane, …já jsem poslední mužský v našem rodu a také poslední kolář a cechmistr jména Múticů. Víte, Otče, oni ani ti cechmistři dříve nebývali. To je taky taková novost! Ale i když nebyli, moji předci byli vždycky ti nejlepší koláři na olomouckém předhradí. A to kolářské řemeslo se v našem rodě předávalo snad od nepaměti. Určitě ještě mnohem dřív, než naše staroslavné město Olomouc navštívili ti dva svatí bratři z východu!“ Děkan Kašpar vytáhl ohmataný sešit a pisátko, naslinil prst a nalistoval novou stránku. Pohlédl na stařečka, očima ho zaprosil o pochopení a vytrvalost. „ Nemáte nic proti tomu, já si raději udělám poznámky, aby mi z vašeho vyprávění nic neuniklo. To víte, i já mám paměť děravou! Bylo by škoda vynechat cokoli z vašeho vyprávění. Obzvláště, když jste si tak dobře zapamatoval vyprávění vašich předků. - Do těch našich matrik se podívám. Ale, pane Laurencie, ani ty se tak dlouho nevedou, ty byly také zavedeny teprve před několika desetiletími! A ani dnes nejsou natolik přesné, aby v nich byli všichni noví pokřtěnci. Část nově pokřtěných se v záznamech vůbec neobjeví! Olomouc je křižovatka obchodních cest. Olomouc je průchozím místem při stěhování kočovných lidí. A pokud těm kočovníkům jejich děti křtí naši mladší spolubratři, tak jistě z toho nic nezaznamenávají! My ty seznamy vedeme vlastně jen pro rody svobodných lidí, – křesťanů, aby byla zajištěna zpráva o následnictví a právech dětí z významných rodů.“ Zatím co děkan si zapisoval do notesu, děda Laurencius se odmlčel a zamyslel. Po chvíli děkanovi povídá: „Skoro mohu odpřísáhnout, určitě za sebe a věřím, že i za své předky, že to, co vám vyprávím, je věrná pravda! V našem rodu si nikdo nedělal nějaké písemné poznámky. Od pradávna to naši předci zařídili jinak, aby pravdivost a věrohodnost zajistili bez papíru. Otče děkane, papír nevydrží! Shoří, shnije, rozpadne se! Nebo přijde povodeň a inkoust odteče s vodou. Anebo znenadání obsadí a vyrabují váš příbytek nějací bojovníci. A někdy papír sežerou myši! A pak, papír nemá svědomí, unese jakoukoli lež! Ale poctivý člověk, ten má svědomí, které nedovolí lhát a vymýšlet si nepravdivé historky! A předává-li děd nebo otec nějakou závažnou věc svému potomku, tak úzkostlivě dbá na pravdu svých slov! Aby ti, co ještě přijdou, nehovořili a nepřipomínali svého předka jako lháře! Proto v našem rodu to bylo tak, že každý z mých předků tu příhodu vypravoval svému potomku, který ji musel potom přesně zopakovat. Ihned, načež druhý den znovu, a pak znovu a znovu v mnohé další dny a měsíce, ale nakonec i po létech. Tak nám náš první Laurencius Augustin zajistil, že si předáváme to povídání tak, jak nám ho předal on na začátku. I já jsem byl zaujat tím vyprávěním, že jsem si slova toho
63
příběhu opakoval v každé volné chvíli. I teď si to opakuji každý večer, než usnu, a někdy to stihnu i třikrát. A když vám to všechno povyprávím tak, jak to mi vyprávěl můj stařeček, tak vám to zítra zopakuji doslova. Uvidíte, že ta historie bude každým slovíčkem úplně stejná! Avšak, velebnosti, já budu chtít po vás také takové opakování té mé vyprávěné historky, jako to chtěli po mně! Vaše Ctihodnosti, Otče Kašpare, i vy tu historku přeříkáte zase mně, slovo od slova! Nemám syna, ale vy jste za mnou přišel kvůli té pověsti. Tak to povídání předám vám! Však vy byste mohl být i mým synem, neřku-li vnukem či pravnukem.“ Děda Laurencius Augustin Múticů pokýval hlavou. Povstal, přinesl dva staré hrnečky, zprohýbané, takové, jaké se ručně vyráběly a vypalovaly před staletími. Zpod podzemní skrýše uzavřené dřevěnými vrátky vytáhl džbán a nalil do obou hrnečků domácí pivo. A pak oba pozvedli starodávné hrnky a děda Laurencius pravil: „Abychom si promazali hrdlo, naše mluva má být zřetelná a bez skřípotu, Bůh nám pomáhej!“ A několika doušky vypil polovinu piva z hrnečku. Otec Kašpar se zachoval stejně. Vždy zastával názor, že svého bližního nesmí urazit nižádným způsobem. Obzvláště, když jde o křesťana a k tomu ještě o starší osobu! Děda Laurencius pohlédl do děkanových očí a začal vyprávět. „Jak děda říkal, stalo se to na svátek svatého Petra. Právě tomuto prvnímu následníku ukřižovaného Ježíše svatý Cyril zasvětil náš biskupský chrám, postavený tady v Olomouci na Velkém Hradě. Ten olomoucký chrám měl pro Moravskou říši tu největší důležitost. Protože král Rostislav a král Svatopluk se předtím dohodli se samotným římským papežem, že Velkomoravská říše a moravské arcibiskupství bude navěky patřit pod Petrův stolec, tedy, že už nebudeme poddanými římských a německých císařů a že poplatky budeme odvádět jen a jen papeži. A také jen a jen papež bude potvrzovat a světit krále Velké Moravy a moravského arcibiskupa. Právě proto to zasvěcení olomouckého chrámu svatému Petru domluvili v Římě Cyril a Metúd s papežem, aby němečtí vládci měli před sebou trvalou připomínku toho, že Moravu vzal pod ochranu Bůh prostřednictvím Petrova stolce. Ale ještě předtím, před zasvěcením našeho olomouckého chrámu svatému Petru, svatý Cyril se svým bratrem svatým Metudem zasvětili svůj největší chrám na Velehradě svaté Panně Marii, Bohorodičce. A proto také na Velehradě v chrámu Bohorodičky i na ten den svatého Petra byla velká sláva, aby si všichni připomněli, že už nad sebou nemají německého císaře, ale jen nebeského Boha a římského papeže. Arcibiskup Metúd obzvláště dbal, aby tento den všichni křesťané neznesvěcovali prací a hlavně, – aby se nedopouštěli hříchů. Aby ten svátek svatého Petra světili modlitbou a účastí na svaté mši, sloužené ve vlastní, slovanské řeči. Aby ten slavný svátek byl všem Moravanům připomínkou svobody, samostatnosti a vlastního slovanského písma. Je samozřejmé, že svatý Metúd obzvláště dbal na to, aby na bohoslužbě na svátek svatého Petra byl přítomen osobně král Svatopluk. Protože k věnování Velké Moravy svatému Petru, jak království, tak arcidiecéze, došlo na podnět právě krále
64
Rostislava a krále Svatopluka. Proto arcibiskup Metúd ani tentokrát neopomenul předem zajistit královu osobní účast na slavnostní svaté mši. Avšak toho roku byla na spadnutí válka kdesi v Panonii, a král Svatopluk právě na ten sváteční den svolal na časnou ranní hodinu všechny své velkomoravské velmože, župany, vojvody a vladyky. Sešli se už večer před svátkem. Po bouřlivé, prohýřené noci, jak tenkráte bylo na Svatoplukově dvoře zvykem, král Svatopluk, ještě omámený vínem a pivem, nařídil všem svým velmožům kratochvilnou zábavu, – lov v Křečínském lese. Ten, kdo nejvíc uloví, ten vyhraje a dostane deset nejhezčích zajatých panonských panen jako své další konkubíny. A pod obraz opilý král Svatopluk po svém královském milci Malokovi vzkázal arcibiskupu Metúdovi: „Řekni tomu přestárlému, zarostlému paňácovi, – a nezapomeň na něj řvát jak na lesy, – dědek už nedoslýchá: – že Jeho královské Veličenstvo odjíždí lovit zvěř a panny! Nechť se neodváží začít s tou svou bohoslužbou, pokud se nedostaví má Milost! – Aj, páni vojvodi! Pokud si usmyslí ten ukuňkaný dědek zase kňourat, nebo jinak odporovat svému pánu, tedy mně, pak toho ufuněného sluhu společně svlékneme z jeho ušpiněného taláru!… Ha!… Řekni mu,… že Jeho Milost král Svatopluk ho zmrská důtkami důkladněji, než byl v Řezně vymrskán tím pasovským nedochůdčetem, biskupem Hermanarichem! Mí župani! My toho kozla vystavíme větru, dešti! Nahatého, jak ho Pánbů stvořil!… Nebo ne!… To bude něco!… Nahatého biskupa navlékneme do starých kožešin a pošleme ho na vypelichaném kozlovi zpět mezi pohanské Bulhary, od kterých k nám na Moravu přijel!… Aby si zopakoval tu svou nepovedenou, křesťanskou převýchovu těch zatracených, šikmookých divochů! Těm by aspoň nesmrděl!“ A milec Malok, neobvykle hlasitě, ochotně a doslova, vyřídil svatému Metúdovi vzkaz opilého, nepříčetně se chechtajícího krále Svatopluka. Tedy, před mnoha lidmi v chrámu Bohorodičky, arcibiskupu Metúdovi zopakoval i to, co král povídal jenom těm svým velmožům.“ Děkan Kašpar z Glandorffu nesouhlasně namítl. „To snad ne, pane Laurencie! Náš největší moravský král Svatopluk by přece nepoužíval takové neslušné výrazy, takový otřesný slovník. Král nemohl být tak sprostý! Tak nekřesťansky se zajisté král Svatopluk nechoval! To si asi vaši předkové přidali, že?!“ „Ani v tom nejmenším, Otče děkane! Král Svatopluk prý byl velmi špatná povaha. Prý to měl po svých avarských předcích. Slovo nedržel, přísahu porušoval, ženské znásilňoval! Držel si harém jako by byl machometán! A toho, kdo mu odporoval, toho jednoduše zabil! Takový byl ten náš největší moravský král! Však v dalším mém povídání se ještě dozvíte o tom našem Svatoplukovi mnoho, co jste dosud neslyšel.“ „Co to říkáte!? Svatopluk byl Slovan a Moravan, pane Laurencie! Avaři byli divocí kočovníci odněkud až z Mongolska!… To asi nevíte!“ „Ale vím, Otče, to se ví, že vím! Jenže otec není nikdy jistý. A otec Svatopluka prý byl Avar. Vždyť víte, že Avaři znásilnili kde kterou, ani nemusela být nejmladší! Také tomu avarskému početí Svatopluka odpovídá jeho vzhled,… přece ty jeho šikmé
65
oči! Ale hlavně ta jeho povaha, ty jeho vlastnosti!… Kdyby neměl ty tátovy zvyky v krvi, tak by král Svatopluk stále nepil kumys, to zkvašené koňské mléko! A to on musel mít každé ráno, ještě než slezl z postele!… Přesně, jak to měli ve zvyku všichni Avaři! A pak také, proč jen on jediný se nebyl schopen naučit číst a psát, ač se ho to donekonečna pokoušeli naučit i naši svatí věrozvěsti? No, co vy na to, Otče podbiskupe!?“ A stařeček Laurencius si bokem odplivl na podlahu. Utřel ústa rukávem, potáhl nosem a pokračoval. „Svatý Otec Metúd se prý rozplakal, ještě ani neskončil milec Malok všechno to své povídání. A místo aby zpovídal hříšníky, jak měl Metúd ve zvyku před každou svatou mší, poklekl před hlavní oltář s Kristem na kříži a s Bohorodičkou, dal hlavu do dlaní, plakal, a modlil se za krále Svatopluka. Ani nevěděl, že uběhlo mnoho času. Když z těch modliteb procitl, slunko již stálo na nejvyšším nebi. Arcibiskup se ohlédl po chrámu svaté Bohorodičky a spatřil, že celý chrám je přeplněný prostými lidmi a že tito obyčejní lidé na něho shlíží v úplné tichosti, bez protestu z tak nebývalého opoždění svaté bohoslužby, a v jakémsi soucitném očekávání neblahých věcí příštích. A tak utrápený svatý Metúd povstal, požehnal křížem sebe a všechny ostatní, rozpažil ruce a takovým silným hlasem začal kázat. O cestě do nebe, která je otevřená těm nejnižším, hladovým, trpícím, nemocným a ubohým, a která je uzavřena hříšníkům, a zvláště těm, kteří svých činů nelitují a doufají, že se mohou vykoupit svým bohatstvím nebo svou mocí. Kázal o Kristově utrpení, o jeho posledních slovech na kříži, a pak o tom, že Bůh Krista neopustil, a že naopak ho vzal do nebe. A tak že Bůh svým utrpením na kříži ukázal cestu všem ostatním lidem, kteří budou trpět a budou si zoufat tolik, že ztratí víru a budou volat, proč je Bůh opustil.“ Děkan Kašpar přerušil Laurencia. „Tak toto přesně nevím, jestli Bůh odpustí ztrátu víry, pane cechmistře! To by se dalo odpustit už mnoho! Zde bych byl opatrný!“ Avšak i přes svou námitku děkan Kašpar si zapisoval vyprávění pana Laurencia doslova. Snad nevynechal jediné slovíčko. „Otče děkane, to ponechme Jeho vůli! On tomu rozumí nejlépe!“ „Náš arcibiskup Metúd kázal více jak hodinu, prý to byly možná i dvě hodiny. Avšak o návratu krále Svatopluka a jeho velké družiny nebylo ani slechu. To už byli netrpěliví i ostatní biskupové a kněží, co přišli na ten svátek do chrámu svaté Bohorodičky. Ba i klerikové, co se učili Písmu, obřadům a všem těm dalším učenostem při Metudově škole. A tak, když slunce se počalo sklánět k západu, arcibiskup Metúd se rozhodl už déle nečekat a začít slavnostní svatou mši. Začal neobvykle, modlitbou za krále Svatopluka a za moravské velmože. Proběhla svatá mše, proměněn byl chléb a víno v tělo a krev. Stovky přítomných přijaly obětiny z rukou svého arcibiskupa. Ještě nebyl ukončen celý obřad mše svaté, ozval se stále stupňující hluk, řev a ryk. Jak to bývá u velké podnapilé společnosti přijíždějící z lovu. Lov konaný ve svatý den, tedy zabíjení živých tvorů v den Páně, je od nepaměti činem hříšným a nedobrým! A co více! Nestřídmé přijímání opojných nápojů
66
s následnými neřestnými hrami se zkaženými nevěstkami je těžkým hříchem a velkým proviněním nejen na svátek připomínající ukřižování apoštola Petra, ale v každý všední boží den!“ Jak se Otec Kašpar snažil rychle zapsat slyšené, tak stále více a hlasitěji vzdychal a funěl. Začínal se potit. Na jeho vysokém čele se objevily první krupičky potu. Pan Laurencius to postřehl a zvolnil proud svých slov. „Král Svatopluk v čele toho hulákajícího houfu vběhl do chrámu. I se smečkou štěkajících a vyskakujících psů. V tváři byl z přemíry požitých opojných nápojů rudý jak kohoutí hřeben. Oči krvavé, zrak vytřeštěný. S celým svým doprovodem, v kterém nechyběly ani vždy Svatopluka doprovázející hanbaté, polosvlečené ženštiny! Znesvěcující chování, dupot, hlomoz a hlasitý křik, – to vše způsobilo takový hluk, že slova arcibiskupa, přeříkávajícího modlitbu a přání míru a pokoje, už nikdo v chrámu neslyšel. Opilý král Svatopluk přiskočil ke svatému arcibiskupovi, který právě v tu chvíli s rozpaženýma rukama odříkával slova požehnání. Svatopluk pravou rukou uchopil Metúda za jeho šedivý plnovous, zatímco králova levá ruka bušila do hrudníku světce. Král Svatopluk začal nepříčetně řvát! Jenže jeho křik byl vlivem toho velkého opojení nesouvislý, nezřetelný a naprosto nesrozumitelný. Avšak přitom ze vzteklého Svatoplukova obličeje, z jeho rozšklebených rtů odlétalo množství slin a prskanců na obličej našeho moravského světce. Jak král Svatopluk na Metúda řval, – jakoby mávnutím kouzelného proutku vše kolem ztichlo, i ten králův hlučící doprovod, ba i ti psi. A tak všichni Moravané nakonec uslyšeli nevznešenou mluvu svého největšího krále: „Ty opelichaný dobytku,… ty bulharský zrádče,… jak to, že jsi mne neposlechl! V téhle zemi jsem králem já a ty jsi můj sluha!… V kostele se začne, až když řeknu já!… Tohle tě bude stát krk, ty zlotřilý mučedníku!… Jenže o hlavu tě nepřipraví pohané!… Ale já, největší křesťan… z celé této mé veliké křesťanské říše!… Ty zpocený karateli nepravostí!… Ty neposlucho!… Ty zatvrzelý mluvko!… Ty nepůjdeš do nebe,… ty půjdeš do pekel! Já ti ještě ukážu, zrazovat mne těm přivandrovalým Bulharům,… těm rozpláclým ksichtům!… ty soluňský smraďochu!…“ A zatím, co na světci Metúdovi bylo vidět, jak se mu neslyšně pohybují rty, tak král Svatopluk stále držel Metúda za vousy, vyvracel mu hlavu dozadu, a bušil mu pěstí do břicha. Přitom za ten dlouhý, šedivý plnovous zvedal Metúda do výše, ale tak, že to všem přítomným připadalo, že netrpí arcibiskup, ale že zestárlý a umučený Kristus je právě snímán z kříže.“ „To je snad příliš! Pane Laurencie! Taková slova se nehodí opakovat, ani kdyby byla pravdivá. Nevím, nevím, zda bych takovouto pověstí vychovával naše potomky k dobrému!“ „Inu velebnosti, pravda je pravda! Lhaním nás nezlepšíte! Ale stejně těch sprostých výkřiků krále Svatopluka je už konec.“ „Neboť král se v tu chvíli zahleděl na Metudovy rty. Avšak neslyšel nic, ani slyšet nemohl. Všude bylo nezvyklé úplné ticho! Z té hrůzy, že zřejmě byl potrestán a že z vůle nebes přišel o sluch, král vytřeštil své krvavé oči a na jeho obličeji se objevil
67
nepříčetný výraz plný hrozného strachu. Král Svatopluk pak široce otevřel ústa a zařval jako poraněné zvíře. Klesl před Metúda a začal zvracet. Několik schopnějších lidí ze Svatoplukova doprovodu přiskočilo a odneslo bezvědomé tělo krále do paláce. Jak Svatopluka nesli, tak kněží a klerikové, stojící po stranách svatého Metúda, včetně Gorazda, Klimenta, Nauma, Vavřince, Angelára a mnoha dalších, začali zpívat chvalozpěv Boha. Lidé se přidávali k tomuto krásnému, ač tehdy ještě málo známému chorálu svatého Ambrože. Do širého okolí znělo „Bože, chválíme Tebe…“ Zatím král Svatopluk ve svém paláci dospával. Dospávala i celá jeho skupina. K plnému vědomí přišli až následující den.“ Otec Kašpar pohlédl na Laurencia: „Pane cechmistře, ono to vyprávění asi nebude zcela původní. Pokud si vzpomínám, něco podobného je v Kronice Přibíkově, ale nikolivěk tak podrobně.“ „To, co povídám, je od mých dědů! O kronice nevím zhola nic. Ale ta historie pokračuje.“ „Zatím, co král a velmožové vyspávali opici, tak svatý Metúd, povzbuzován svými kněžími, ujel z Velehradu. Naši předkové říkali, že Svatopluk byl spolehlivý jen na všechno špatné. Vše špatné, co slíbil, – byť v opilosti, – to splnil! A svatý Metúd povahu svého krále znal dobře. Se svými nejbližšími žáky, s přáteli a s ozbrojeným doprovodem odjel rychle po staré cestě na půlnoc, sem, do Olomouce. Zde se rozloučil s biskupem Gorazdem, který s částí skupiny odjel z Olomouce Moravskou bránou do Krakova, aby zmátl Metudovy pronásledovatele. Tady v Olomouci zůstala jen malá skupinka kleriků vedená knězem Janem, který se později stal olomouckým biskupem. Otec Jan sloužil jako kněz v našem olomouckém hradním kostele svatého Petra. Avšak v době Metudova útěku vládl na olomouckém hradě vévoda Alpgiess, kterého král Svatopluk ustanovil olomouckým županem. To nebyl Moravan, to byl jakýsi přivandrovalý velmož z Východofranské říše a měl pohnutou minulost. Vévoda Alpgiess totiž před mnoha léty, ještě v době krále Rostislava, svedl manželku jistého Patrika, přítele franského krále, a unesl ji na Moravu. Jenže prý o tom Alpgiessově únosu jednalo v Mohuči velké zasedání biskupů, opatů a velmožů, svolané z celé Východofranské říše, a ti vynesli nad Alpgiessem trest. A za vykonavatele mohučského příkazu a za dohlížitele nad výkonem trestu určili krále Rostislava. Vévodovi Alpgiessovi bylo přikázáno doživotní vyhnanství a trvalé místo jeho pobytu měl určit náš král Rostislav. Alpgiess měl zakázáno uzavřít sňatek do konce života. A jako další tresty mu nařídili na mnoho let rozmanité půsty.“ Děkan se překvapeně podíval na stařečka: „Ale jděte, to snad ne! Takové potrestání? To jsem dosud neslyšel, že by se za prohřešek proti pátému přikázání udělovaly půsty! Říkal jste, pane Laurencie, za jedinou manželskou nevěru? Copak k takovým pokleskům nedáváme rozhřešení skoro denně? A bez vyhnanství!“ „Inu, tehdy to sněm v Mohuči rozhodl přísně! Ten povedený mladíček měl nařízený půst na celé tři roky, mohl dostávat jen chléb, vodu, zeleninu, hrách a čočku. Pak další čtyři roky ten stejný půst měl držet jenom tři dny v každém týdnu. Jen o svátcích se mohl dosyta najíst masa, mléka a medu. A taky měl zákaz nosit meč. Ale
68
ten Alpgiess stejně nic z toho nedodržel. Král Rostislav mu za trvalé místo vyhnanství určil Nitru. Také, když viděl, co je to za nečestného chlapíka. Ale pak, když se stal v Nitře knížetem Svatopluk, tak tomu začal ten Alpgiess podlézat, stal se Svatoplukovi rádcem a nakonec jeho nejlepším přítelem. Jenže pak svedla Svatopluka ta Alpgiessem unesená Patrikova manželka. A potom, když kníže Svatopluk zradil krále Rostislava a sám se stal králem, tak si na královský dvůr na Velehrad vzal sebou i tu Alpgiessovu unesenou souložnici. A aby mu Alpgiess nezavazel, tak ho jmenoval županem v Olomouci. Jenže i ta franská děvka zestárla a po pár létech se přestala Svatoplukovi líbit. Ale ona to prý se Svatoplukem uměla a tak u něho zůstala jako jeho důvěrnice, a nakonec se stala na královském Svatoplukově hradě správkyní palácového křídla královských souložnic. Ale to jsem, Otče Kašpare, odbočil. Musíme se vrátit do Olomouce na Velký Hrad. Tedy zde na Hradě sídlil ten franský velmož Alpgiess. Olomoučané mu říkali „Alpský Tvarůžek“! Protože byl křivák, vztekloun, ochlasta, násilník, a také jako ten tvarůžek nesmírně zapáchal. Prý kamkoli vstoupil, tak ho každý ihned ucítil! Otče, to prý bylo z dvojího důvodu. Alpgiess jednak místo toho, aby držel ten nařízený půst, tak natruc nejedl nic jiného než samé maso a nejvíc zvěřinu. A jak pořád jedl zvěřinu, tak nakonec dostal podagru. A pak také měl další, ještě horší nemoc! Ta jeho franská milenka Alpgiesse nakazila pohlavními chorobami ještě v době, než se spustila se Svatoplukem a než nakazila našeho velkomoravského krále. Ale mnohem horší, než zápach vycházející z vředů na Alpgiessových nohách a z jeho přirození, a než zápach vycházející z jeho úst a ze střev, byla jeho nesnášenlivá povaha! Hlavně, když se u něho dostavil záchvat podagry. A v době Metudova útěku z Velehradu se vévodovi Alpgiessovi ta podagra znovu ohlásila. Byl stále na lůžku, nemohl chodit a měl stálé záchvaty bolestí. Nespal, byl vzteklý jako pes a nechal po okolních vesnicích vyhledávat zaříkávače a zázračné léčitele. Ale ani ti mu nepomohli! Stejně jim nerozuměl, byl Frank a jinou řeč se za celý život nenaučil. A protože to byl hrozně mstivý člověk, který se chtěl za své vyhnání z Východofranské říše pomstít hlavně všem kněžím, tak pořád vzkazoval Svatoplukovi, aby svatého Metúda potrestal a natrvalo zavřel. Právě proto arcibiskup Metúd olomoucký hrad obešel, jen tajně se zastavil u hradní brány v kostele svatého Petra, kde se pomodlil v kaplance svatého Klimenta. A pak svatý Metúd se rozloučil s našimi olomouckými křesťany a s Moravou právě tady na té vaší kazatelně u Ostrožny, jak z ní kázal svatý Cyril. Arcibiskup Metúd, aby před svými pronásledovateli unikl, se vydal přes Olomouc do Čech ke knížeti Bořivojovi. To, Otče děkane, jistě víte, jak předtím, před rokem, král Svatopluk zesměšnil knížete Bořivoje, který přišel k němu s prosbou o pomoc. Náš velký král Svatopluk nedovolil knížeti Bořivojovi posadit se ke stolu. Že prý je to jeho královský stůl a takové prosící, polokřesťanské kníže ať si sbírá ze země to, co spadne z jeho královského stolu! Jako by byl pes! Tenkrát kníže Bořivoj se domluvil s Metrem, ten knížete a jeho třicet bojovníků, co českého knížete doprovázeli, narychlo řádně pokřtil. A navíc se dohodli, že Metúd navštíví české knížectví, jak jen to půjde. S knížetem Bořivojem tenkrát odešli do Čech taky tři kněží z Metudovy školy,
69
aby ty narychlo pokřtěné naučili evangeliu, a aby na Bořivojově českém hradě pomohli postavit kostel. Vedl je Otec Kaich, jeden z nejlepších žáků našeho arcibiskupa Metúda. To tenkrát ani svatý Metúd netušil, že bude pospíchat do těch Čech ke knížeti Bořivojovi a k těm svým třem žákům i on, ani ne za rok, zato narychlo!“ „Ano, něco o tom si pamatuji ze starých letopisů. Ten kněz, co tenkrát šel do Čech, se skutečně jmenoval Kaich a postavil s pomocí poddaných knížete Bořivoje kostel svatému Klimentu na Levém Hradci u Prahy.“ „A vidíte, Otče, právě ten kostel tenkrát světil svatý Metúd, jak utekl před králem Svatoplukem z Moravy!“ „Nu, podle našich církevních historiků bylo zakládání a vysvěcení kostelů v Čechách našimi slovanskými věrozvěsty dosti početné. Z dějepravy si vzpomínám na kostel v Hradci Králové, Na Hradčanech a snad i mnoho jiných. Nejčastěji to byly kostely zasvěcené svatému Klimentu, moravští věrozvěstové zřejmě tam všude rozdali světcovy ostatky. Moravští věrozvěsti asi nejvíce křtili a rozšířili křesťanství v pohanských Čechách, do té doby misiemi opomíjených. Prý z té doby také vzniklo lidové pojmenování věrozvěstů, – Cyrilovi říkali „Crha“ a Metodějovi „Strachota“. Pane cechmistře, slyšel jsem dobře, že jste říkal, že to pojmenování vzniklo snad proto, že Metoděj dostal strach z krále Svatopluka a tak narychlo utíkal do Čech?“ V baculaté tváři děkana Kašpara jeho malá očka zářila šibalstvím. Ale stařeček Laurencius zůstal vážný, nepatrně záporně zakroutil hlavou a své odmítavé stanovisko hned vyjádřil a naprosto rezolutně. „Tady v Olomouci, Otče děkane, prostí lidé nikdy neříkali „Crha“ a „Strachota“. To se říká až teď, to přišlo z Čech! – Konečně, kdo by se takového Svatopluka nebál? Našel-li se takový nebojsa, tak takového Svatopluk, nebo i Alpgiess, nebo další jim podobní kumpáni vždy stačili rychle připravit o hlavu. A pak zbyli na Velké Moravě jen samí takoví „Strachotové“. Ale, Otče Kašpare, pravdu máte v tom, že Čechy byly v té době stále pohanské. Vždyť Metúd tehdy pokřtil českou kněžnu Ludmilu, manželku knížete Bořivoje.“ „Ano, ano! Avšak Češi se prý dost proti tomu pokřtění bouřili a dokonce prý král Svatopluk musel později knížeti Bořivojovi pomoci, aby ho Češi nesesadili.“ „Děda mi to říkal trochu jinak!“ „Metúd, jak se dostal do Čech, tak potrestal krále Svatopluka: vyloučil ho z církve a zakázal po celé Moravě konat bohoslužby, dokud se král Svatopluk nenapraví a nezanechá hříšného života! Arcibiskup Metúd to poslal písemně papeži do Říma a samozřejmě také do rukou králi Svatoplukovi. Ale ten právě bojoval s Franky někde pod Dunajem a na svého arcibiskupa už zase zapomněl. A když se Svatopluk po měsíci vrátil z vyhrané bitvy s velkou kořistí na Velehrad, tak si hned nechal ten arcibiskupův dopis přečíst. A taky hned dostal vztek a s těmi samými vojáky, co mu zbyli po té vyhrané bitvě, vytáhl do Čech na Metúda a na knížete Bořivoje. No, vlastně chtěl na Bořivojovi, aby mu vydal Metúda a potvrdil souhlas trvalé podřízenosti Čech pod velkomoravského krále. Jenže kníže Bořivoj měl všude zvědy a o tažení Svatopluka do Čech věděl předem! Domluvili se s manželkou Ludmilou a ta rychle vyjela naproti králi Svatoplukovi a dojednala usmíření mezi svatým Metudem a králem Svatoplukem.
70
Svatoplukovi se to hodilo, protože stejně neměl na nějaké pohanské Čechy už ani čas. Totiž během té cesty se Svatopluk dověděl, že se proti němu připravuje velká vojna. Tak někde na českomoravském pomezí král Svatopluk se dohodl s Ludmilou, že za Bořivojův souhlas připojení Čech k Velké Moravě bude on, král Svatopluk, respektovat arcibiskupa Metoděje. Svatopluk se tenkrát rychle vrátil na Moravu, posháněl nové bojovníky a znovu se vypravil bojovat s Franky!“ „Asi máte pravdu. Protože zanedlouho potom se na Moravu vrátil i svatý Metoděj. Víme, že už v dubnu roku 885 zemřel ve svém sídle na Moravě, při svém katedrálním chrámu svaté Bohorodičky, kde byl také pochován. Nalevo za oltářem Bohorodičky, jak se vypravuje.“ Stařeček Laurencius Augustin pohlédl na děkana. To časté přerušování jeho vyprávění se tomu nejstaršímu olomouckému pamětníku vůbec nelíbilo. Ale Otec Kašpar byl duchovní osoba a Laurencius byl vychován, aby takové osoby vždy ctil. Laurencius raději pohlédl na své starodávné hrnečky. V tom povídání ani nepostřehl, že byly dopity. A tak je naplnil znovu. Opět si s děkanem přiťukli a pan Laurencius, znovu osvěžen domácím pivem, pokračoval ve svém vyprávění: „Děda mi říkal, že Metúd se nakonec nebál! Hned po té další a znovu vyhrané bitvě, jakmile se král Svatopluk vrátil na Velehrad, zašel náš moravský patron za králem do jeho hradu a předpověděl, co všechno Moravu čeká. Pak prý také králi Svatoplukovi řekl, že jedině velká lítost a pokání může spasit Svatoplukovu duši. Král se svatému Metúdovi vysmál. Ale brzo potom se proroctví svatého Metúda začala plnit! To první bylo z Květné neděle, že on, svatý Metúd, zemře za tři dny. A pak, když v dalších létech se jedna po druhé splnily i další Metudovy předpovědi, tak to už našeho velkého moravského krále nějak vzalo. Ale nejvíc zapůsobily na Svatoplukovo svědomí následky jeho příkazu k vyhnání všech Metudových žáků z Moravy. Když se král dověděl, jak byli týrání, biti, jak mnozí byli prodání do otroctví mohamedánům, tak král Svatopluk nakonec po mnoha letech se rozhodl vzdát se svého trůnu, a dát se na cestu pokání. Tenkrát prý nechtěl, aby si z jeho pokání dělali smích Němci. A tak se na konci jedné bitvy ztratil. Lidé si mysleli, že král Svatopluk byl zabit. Ale jeho tělo nenašli! Ani nemohli najít! Král Svatopluk v přestrojení odešel do hor k poustevníkům. U nich žil ještě mnoho let v těch nejhorších podmínkách, jako nejposlednější otrok říše, v které byl kdysi velkým králem. Tak, jak mu to přikázal svatý Metúd! Avšak děda mi také říkal, že Svatoplukovi synové věděli o pokání a o poustevnickém pobytu svého otce.“ Děkan Kašpar rychle zapisoval, ale nestačil stařečkovu zrychlujícímu se vyprávění. A tak pokynem své ruky poprosil Laurencia o posečkání. „Ale stejně dnes už nevíme, kde byl pohřben kterýkoli z moravských králů. Vlastně ani nevíme, kde byl chrám svaté Bohorodičky. Proto také dosud nevíme, kde je hrob svatého Metoděje.“ Děkan Kašpar se zamyslel. A jakoby se jeho myšlenky přenesly, zamyslel se i stařeček Laurencius. Pak pohlédl na duchovního a povídá: „Jak si právě teď vzpomínám, ani my tady v Olomouci nevíme, kde byl kostel svatého Laurentia. A ten tu přece v době těsně před koncem Svatoplukovy říše taky někde v Olomouci stál!“
71
„Ono se toho mnoho povídá! - Avšak při chrámu Panny Marie na Předhradí je kaple svatého Vavřince! Možná, že právě ona je pozůstatkem té vaší původní kaple svatého Laurentia! Ale jen Bůh na nebesích ví, je-li to pravda! Vždyť to nemůžeme dokázat!“ „Něco nemůžeme, něco můžeme! Otče děkane, skočil jste mi do řeči. Chtěl jsem vám ještě říct, že mi děda svěřil něco, co vás překvapí! Děda mi říkal, že ta zeď před katedrálou, že to nebyla žádná kazatelna, o které pořád mluvíte a na kterou se ptáte!“ „Ta zeď je zbytek, vlastně jen troska zdi prvního olomouckého křesťanského chrámu, který zde stál ještě v té době, když přišli do Olomouce naši předkové, tedy ti zakladatelé našeho rodu Múticů. A že byla v tom chrámu pohřbena jakási první křesťanská královna Moravanů. Víte, Otče, to prý ona postavila na Moravě první kostel. To prý také její zásluhou byl postaven první olomoucký biskupský chrám svatého Petra! A při tomto chrámu byl ustaven prvním olomouckým biskupem Otec Fratella, žák svatého Ambrože. Ten chrám svatého Petra byl mnohokrát poškozen, ale vždy opraven a znovu vysvěcen. Avšak ten nejprvnější křesťanský kostelík před katedrálou, kde byla pochována naše první moravská křesťanská královna, tak ten byl zničen při společném nájezdu Avarů a našich pohanských předků. Ten už nebyl nikdy postaven a z toho zůstal ten kousek zdi, z které kázal svatý Cyril. Ten kousek zídky byl tak pevný, že se nedal zbořit! Ale kostel byl zničen dávno! Dávno před příchodem našich věrozvěstů! Ba, snad ještě před příchodem Slovanů!“ Děkan Kašpar z Glandorffu se rozesmál. „Tak, pane cechmistře, vy jste pěkný vtipálek! Kdo by to do vás řekl, takový poctivý stařeček a takové pohádky si vymýšlíte. Před našimi nejslavnějšími velkomoravskými vládci jsme na Moravě žádného krále neměli. Dějiny olomouckého biskupství jsou dokonale zaznamenány a mohu vám potvrdit, že na Moravě před svatými Cyrilem a Metodějem žádné biskupství nebylo.“ Ale ten stařičký „vtipálek“ trval na tom, že mluví pravdu a nic než pravdu, že právě tak mu to řekli jeho otcové a dědové. A tak se po té půldenní, kupodivu zajímavé řeči rozloučili. Děkan Kašpar musel slíbit, že se znovu dostaví během několika dnů a že pan cechmistr ještě jednou zopakuje své povídání. A po dalších několika dnech bude sám děkan olomoucké kapituly zpaměti a přesně opakovat vyprávění dědy Laurencia. Ale oboje se splnilo až po dvou týdnech. Kupodivu v memorování církevní osobnost obstála velmi dobře. Děkan Kašpar opakoval všechny podrobnosti z Laurenciova vyprávění, včetně těch neuvěřitelných historek z doby před příchodem Slovanů. Děda Laurencius Augustin se děkanově paměti poklonil a vzdal mu květnatými slovy velkou chválu. Avšak v myšlenkách mnohem větší chválu paměti přisoudil děkan dědovi Laurenciovi, protože takovou paměť v tak vysokém věku dosud nepoznal. Uplynulo jen několik dalších týdnů a děkan Kašpar z Glandorffu pohřbil náhle zesnuvšího pana Laurencia Augustina Múticů, bývalého cechmistra kolářského cechu v Olomouci. Děda Laurencius zemřel bez jakýchkoli předzvěstí v noci ve spánku. A tak při slavném a nebývale navštíveném pohřbu, i při momentálně nepříjemném
72
olomouckém větrném a studeném počasí, přítomní olomoučtí občané slyšeli nad rovem zesnulého velmi zajímavá slova kapitulního děkana Kašpara: „Bůh dal panu cechmistru Laurenciu Augustinovi paměť a k ní tak dlouhý věk, že ho málem nedovede spočítat nikdo z nás. Zřejmě proto, jak mne pan Laurencius přesvědčil, aby mohl mi vyprávět o poslání svých předků. A Bůh ho povolal, až když svůj úkol splnil. Bože, dáváme popel k popelu, zem k zemi. Předáváme ti tělo našeho bratra Laurencia, protože jeho duše žije, nejen v nebi, ale i mezi námi! V nezapomenutelných vzpomínkách tak, jak sis to i ty, můj Bože, přál!“ Během sychravé a velmi mrazivé zimy toho roku děkan Kašpar s velkým úsilím se snažil zjistit všechny možné dostupné informace o původu toho zbytku zdi na katedrálním náměstí. Jednak ze starých písemností, jednak od znalců církevní historie. V knihovně kapituly našel opisy starých legend, ale datování jejich vzniku nebylo možné. Kupodivu děkan Kašpar nenašel nic, co by údaje pověstí vyvrátilo. V biskupské knihovně nalezl dataci některých údajů, ale již první pohled mu dokazoval chyby v mnohých datech. Nutno uvést, že děkan Kašpar Glandorff měl hluboké vzdělání, měl dokonce dvojí doktorát, byl doktorem teologie a doktorem filosofie. Jeho knihovna měla několik tisíc svazků knih, jednak hudebního žánru, velké Kašparovy obliby, ale přesto v jeho knihovně naprosto převažovaly knihy historické. Tuto zálibu v historii a genealogii zdědil zřejmě od svých předků. Kašpar z Glandorffu byl totiž šlechticem podle své krve, nikoli podle titulu barona! Svůj titul zásadně nepoužíval a snažil se ho utajit. Historické vědomosti děkana Kašpara byly velmi rozsáhlé, ale jednostranné. Kašpar věděl mnoho o předkřesťanské Evropě, ale o slovanských věrozvěstech Cyrilovi a Metodějovi znal jen tolik, co obyčejný katecheta učil žáky v hodinách náboženství. A tak považoval za nutné a přirozené získat ke spolupráci nějakého dobrého znalce z oboru historie života svatých Cyrila a Metoda. V této souvislosti zavedl dlouhý rozhovor i se svým představeným, – olomouckým biskupem, hrabětem kardinálem Ferdinandem Juliem Troyerem, radou obou veličenstev a protektorem Germánie. Byl rád z okamžité podpory svého církevního představitele a z jeho kladného souhlasu s rozbouráním zbytku zdi. Domluvil se s Otcem kardinálem na svých pravidelných informacích a vyslovil své pochopení s omluvou jeho předpokládané nepřítomnosti při rozbourání zdi. Jako nejbližší podřízený kardinála Troyera znal dobře rozsah jeho aktivit v Římě a hlavně na půdě císařského dvora ve Vídni, neboť tím pádem vlastní řízení olomoucké diecéze bylo ponecháno právě na děkanu olomoucké kapituly Kašparovi. Děkan Kašpar si byl jist s odbornou spoluprací pracovníků olomoucké univerzity. Byl však zklamán. Nikdo z vědeckých pracovníků tohoto nejvyššího moravského vysokoškolského zařízení se nespecializoval na staré moravské církevní dějiny. Avšak dostal radu. Aby se obrátil na kanonii premonstrátů na Klášterním Hradisku, kde působí kanovník profesor Marian Karel Ulmann, O. P. Jezuité Kašparovi připomenuli, že celoživotním Ulmannovým koníčkem je stará německá, česká a obzvláště moravská křesťanská historie a především životopisy světců. A na Hradisku
73
by také mohli mít i nějaké staré zápisy o těch časech prvních moravských křesťanů. Vždyť Klášterní Hradisko je nejstarší moravský klášter! Děkan Kašpar dlouho neváhal. Znal většinu premonstrátů z Hradiska a samozřejmě velmi dobře i kanovníka Ulmanna! Také opata premonstrátské kanonie na Klášterním Hradisku, Pavla Ferdinanda Václavíka, děkan Kašpar už po mnoho let považoval za svého nejbližšího a důvěrného přítele. Vždyť nebylo slavnosti na Hradisku, na kterou by nebyl děkan Glandorff pozván. A také se nestalo, aby Otec Kašpar tohoto pozvání nevyužil. A tak hned první nedělní odpoledne zašel na Hradisko, aby tam nejdříve vyhledal toho svého spolubratra kanovníka Mariana. Kanovník Ulmann v době příchodu děkana Kašpara na Hradisko se modlil v plném soustředění v konventním kostele Nanebevzetí P. Marie, aby po nešporách i v neděli splnil svou povinnou denní hodinku modliteb. Když představitel olomoucké církevní vrchnosti dopodrobna vysvětlil příčinu své návštěvy, Ulmann ožil, zanechal modlení, a bez skrupulí a bez vyžádání návštěvníkova souhlasu zavedl kapitulního děkana k opatovi Václavíkovi. Tento současný opat premonstrátské kanonie, muž středních let, překvapivě veliké až hromotlucké postavy, stále přísného vzhledu ve své bezvousé tváři, s hustou, černou, neprořídlou kadeří, sčesanou dozadu, měl s děkanem Kašparem shodné nebo velmi blízké názory na mnohé teologické otázky a na problémy olomoucké církevní diecéze. Vždyť vzájemná spolupráce mezi hradišťským opatstvím a olomouckou diecézí, ač někdy, – a to jen díky nepříjemným osobním vlastnostem olomouckého biskupa kardinála Troyera, – hlasitě zaskřípala až do uší vídeňského císařského dvora, byla základem působení římskokatolické církve na celé Moravě. Naštěstí při časté nepřítomnosti kardinála Troyera opat Václavík jednal s děkanem Kašparem. A to znamenalo vždycky lepší výsledek a tedy i prospěch projednávané záležitosti. Avšak opat Václavík na rozdíl od děkana Kašpara byl široko daleko známější nikoli mezi chudinou, ale právě ve vídeňských kruzích. A proto byl mezi olomouckými církevními hodnostáři považován za jednu z nejvlivnějších a nejvzdělanějších osobností v celém mocnářství, i přes svou občas předváděnou pokrokovost. Václavíkova obliba, jeho přímost, znalosti, pokora, čestnost, a především jeho úspěchy, – to vše vzbuzovalo nelibost, závist a skrývané nepřátelství u kardinála Troyera. Ale tyto vady lidského charakteru děkan Kašpar neměl. Takže vzájemné přivítání Václavíka a Glandorffa bylo srdečné a bezprostřední, jak vždy má být mezi přáteli! „Aj, hele, koho to u nás vidím! Bratře Kašpare, co tě donutilo v tom zimním nečase a ještě v nedělní odpoledne vážit tak namáhavou cestu až za hradby naší krásné Olomouce? Takovou nečekanou návštěvu musíme oslavit!“ Opat Václavík považoval případnou výpomoc profesora Ulmanna za samozřejmou. Jen nad nějakými očekávanými historickými písemnostmi v hradiské knihovně zakroutil hlavou. Všechny ty staré písemnosti nechali Švédové před sto léty odvést do Švédska jako válečnou kořist! Ač Kašpar odporoval, byl donucen s oběma premonstráty vypít šálek horkého bylinného čaje, ochucený zvláštním hradiským likérem, – vše z místních, dobře
74
vedených klášterních sklepů a zahrad. A pak, při hovoru o starých pověstech kolem zbytku zídky u katedrály, označované za „Crhovu kazatelnu“, opat Václavík povídá: „Bratře Kašpare, vždyť já mám ve své opatské kapli obraz svatých Cyrila a Metoděje. V té kapli jsi ještě nebyl, ten obraz musíš vidět, vždyť ho ani ne před deseti léty nám namaloval náš nejlepší moravský malíř, náš olomoucký Jan Kryštof Handke!“ A tak ihned všichni tři zašli se podívat do soukromé kaple opata, umístěné v jihovýchodním rondelu Hradiska. Avšak nebyl to obraz Cyrila a Metoděje, byla to freska! V kruhové kapli věže Handke vymaloval celou její kopuli. Nejlépe namalována byla část zobrazující oba moravské věrozvěsty. Byla umístěna nad vchodem, přímo proti malému oltáři. Pod ní navíc byla další Handkeho práce, – olejomalba, podobizna před několika desetiletími zemřelého Svatého Otce, která jakoby zdůrazňovala právě nad ní umístěnou fresku svatých Cyrila a Metoděje. Děkan Kašpar si nejdříve se zájmem prohlédl celkovou výzdobu kaple. Překvapen nečekanou uměleckou úrovní pochválil vkus premonstrátů, a především zde předvedené Handkeho malířské umění. Svá slova chvály nakonec skončil u fresky věrozvěstů. „Bratře opate, tyhle fresky jsou nejkrásnější, co jsem kdy z Handkeho dílny viděl! Obzvláště tento křest knížete Bořivoje.“ Opat Václavík přímo šibalsky pohlédl na svého bratra Kašpara. „Hele, Mariane, tak jsme nachytali zase jednoho potentáta, který nepoznal, že to není křest českého knížete Bořivoje, ale moravského krále Svatopluka! To se mi líbí! Bratře Kašpare! Přece zde, na Moravě, si nebudeme dávat malovat křest českého knížete! Přece tady, uprostřed Moravy, dáme přednost připomínce pokřtění našeho nejvýznamnějšího moravského krále! – Tedy,… hm,… tedy, když nám to naši obojí představení povolí.“ Opat Václavík nenápadně připomněl, že hradišťští premonstráti nepodléhají olomouckému biskupu, ale svému generálnímu opatu. Přesto, že se musí opat z hradiské premonstrátské kanonie o všelicos pokorně doprošovat olomouckého biskupa. Václavík hned pokračoval: „Když panovníka křtí oba věrozvěsti, tak by to měl být vždy křest Svatopluka. Protože Bořivoje křtil pouze svatý Metoděj. V době Bořivojova pokřtění byl svatý Cyril dávno mrtev! On to byl problém už před těmi deseti léty, když jsme uvažovali o námětu malby. Zda můžeme nechat namalovat pokřtění krále Svatopluka a také, – jak to vyjádřit. Pamatuješ si, Mariane, jak jsme o tom jednali, – můj předchůdce opat Norbert Umlauf, Handke, nás několik, pak jsme pozvali i rytce Schindlera. Nakonec nám v rozhodnutí pomohla vaše olomoucká biskupská knihovna. Tam u vás právě náš Marian našel starý rukopis, moravskou legendu o blahoslaveném Cyrilovi, podle které svatí Cyril a Metoděj skutečně pokřtili našeho největšího moravského krále Svatopluka.“ Kašpar si prohlížel podrobnosti zachycené na fresce. Pak se otočil na Václavíka. „Ten křtěnec, to je hošík. A vypadá skromně, pokorně, jako příkladný nový člen naší církve. To není ten zbojník, jak to o něm vykládají mnohé olomoucké pověsti!“ Nyní přispěl se svými vědomostmi kanovník Ulmann.
75
„O stáří krále Svatopluka jsme tenkrát také uvažovali. Avšak Soluňané přece nekřtili krále na trůnu, ale křtili dosud nepokřtěné členy Rostislavovy královské rodiny, mezi nimi nitranského knížete Svatopluka a my jsme odhadli jeho tehdejší věk. Také jsme se nemohli s Handkem shodnout, který z bratří věrozvěstů má Svatopluka křtít. Handke i Schindler dokazovali, že křtít má svatý Cyril. Ale já zjistil, že v olomoucké diecézi je jako křtící kněz svatý Cyril odmítnut, že zde je přijat názor, že Svatopluka křtil svatý Metoděj. A tak to Handke namaloval takto, jak vidíš. Ať si každý rozhodne, který z věrozvěstů toho Svatopluka křtí. Jsou zde oba! Jeden křtí, v zobrazené chvíli čte předepsanou křtící formuli. Druhý z věrozvěstů mu pomáhá, vlastně jen mu před očima přidržuje kanonická pravidla. Později Handke tento Svatoplukův křest namaloval i jinde, také u nás na Svatém Kopečku. Tam nám namaloval i pokřtění knížete Bořivoje, avšak tam už namaloval při křtu jen svatého Metoděje.“ V tuto chvíli se děkan Kašpar rozhodl. Tohoto premonstrátského kanovníka musí získat a využít stůj co stůj. Nejenže o těch zapomenutých časech ví mnohem víc než kdokoli jiný, ale o starou historii má výjimečný zájem. Když o těch historických souvislostech mluví, tak to s ním jen hraje. Získat kanovníka Ulmanna ke spolupráci nebyla žádná námaha. Ten příslušník premonstrátů vždy dával přednost moravské historii před povinnostmi svého řádu. Však také později děkan Kašpar vzdychal, když ho pozvaný Ulmann donucoval k stále vyššímu výkonu, takže Kašpar si musel na půl roku odříct všechny oddechové chvilky, i tu pravidelnou odpolední hodinku dřímoty. Než odešel z Hradiska, zapůjčil Kašpar Ulmannovi své zápisky o těch získaných a v církevních kruzích dosud neznámých starých pověstech. Jak poznamenal, zapůjčuje ty písemnosti nejvýše na nějaký ten jeden měsíc. Avšak uplynuly necelé dva týdny a děkan Kašpar byl nenadále osloven hradiským podpřevorem. Profesor dějin Markomanů a Slovanů, kanovník Ulmann, si zamluvil u děkana Kašpara „nejméně celý půlden“, aby spolu prohovořili všechny zajímavé informace, které se dosud podařilo Ulmannovi získat. A když se děkan Kašpar nemohl uvolnit hned následující den na celý půlden, tak hradiský podpřevor zoufale projevoval zklamání a roztrpčenost. Sešli se tedy hned v nejbližší možný den. Na schůzku přišel i pan Ludewig, původce celé té zajímavé akce. A tak se všichni tři usadili kolem mohutného dubového stolu v budově kapitulního děkanství. Ulmann rozprostřel před sebe spoustu popsaných papírů různé velikosti, a aniž se dovolil, spustil vodopád slov, jako by byl jmenován vedením celé akce. „Takže, vážení, prošel jsem všechno možné a dostupné. Jak u nás, kde máme stále mnoho starých opisů, které mí předchůdci za to poslední století byli schopni sehnat. Zde v Olomouci to potom byly už jen nepatrné dodatky z archiválií, které na Hradisku nemáme. A při porovnání těch písemných podkladů s tím vyprávěním olomouckých občanů jsem došel k zajímavým závěrům.“ Pan Ludewig pookřál. Blaženě a vítězně pohlédl na děkana a vzdychl. Děkan Kašpar pozvedl hlavu a svůj typický pátravý pohled zamířil do krátkozrakých očí kanovníka Ulmanna.
76
„To je věru zajímavé! Pokud se dalo v tak krátké době to všechno spolehlivě ověřit. Já si totiž myslím, že jsme zaznamenali zbytky skutečně starých pověstí, v nichž tím ústním předáváním z generace na generaci se mnoho přetvořilo a ještě víc se přidávalo a přidávalo. Kdesi jsem četl, že vytvořit legendu je nejnamáhavější literární čin. To víme, že legenda není skutečnost, že to je představa odpovídající zámyslu Boha, jak by měla určitá osoba vypadat, nebo ideální popis příběhu, tak, jak by k němu mělo dojít podle představ evangelia.“ „Nejsem schopen říct, je-li to zbytek legendy, nebo ústně předávaný popis skutečných příhod, tedy to, co se nazývá pověst. Takový odborník nejsem. Ale mohu doložit, že něco z toho povídání se skutečně přihodilo. Avšak mnohem větší je ta část, která se mohla přihodit, ale nám se nepodařilo ji ověřit a prokázat nikde jinde, tedy nebyla popsána v žádných jiných legendách. V těch případech se musíme pokusit alespoň zjistit, zda se to neudálo naprosto jinak, než jak to ti staří Olomoučané vypráví. Tedy, že ta událost proběhla zcela jinak! Ale nakonec nám zůstane asi největší část z celého toho povídání, u které nebudeme moci říct ani tak, ani jinak. Samozřejmě bude podstatná také ta část legendy, která zřejmě není pravdivá, která je lidovým podáním zveličena, nebo i přimyšlena a přidána, ač třeba i z dobrých předsevzetí.“ Po celou dobu těchto hlasitě vyslovených Ulmannových závěrů pan Ludewig přestával rozumět, o čem se vůbec hovoří. Když jenom spočítal všechny ty větší a podstatné části, či spíše ty většiny z příběhů, tak dohromady to dávalo určitě víc než tu jednu pověst, kterou předal Otci Kašparovi. Dosud přítomný blažený výraz starého Ludewiga se najednou přetvořil na vzezření člověka nic nechápajícího. A tak s otázkou a prosbou v očích o vysvětlení pohlédl na děkana Kašpara. Ale ten si Ludewiga nevšímal, děkan kapituly se jen stále vpíjel do očí Ulmannovi. A náš premonstrátský kanovník po tom malém oddechu rychle pokračoval: „Tak především: o svatém Cyrilovi a svatém Metodějovi máme staré legendy. Jsou to vlastně jejich životopisy. Ty byly sepsány asi ihned po smrti našich věrozvěstů. Bez nich by nemohlo dojít ani k jejich blahořečení. Ale nenašel jsem nic, v žádné dostupné legendě o svatém Cyrilovi nebo Metodějovi není sebemenší zmínka ani náznak, že by byli v Olomouci a že by tu způsobili nějaký zázrak. Toho svatého Gorazda jsem v legendě nalezl jako pověřeného samým svatým Metodějem nástupnictvím po Metodějovi. Pak je dokazatelné povolání Gorazda do Říma k Svatému Otci, aby tam byla prověřena správnost jeho výkladu evangelia a aby byla uskutečněna jeho investitura do arcibiskupského úřadu při bezchybném výkladu Písma. Jinak nejsou o svatém Gorazdovi žádné zprávy. Zde, v kapitulní knihovně při dómu svatého Václava, je několik opisů latinské legendy „Život svatého Václava a jeho báby Ludmily“. Také aby tu ta nejlepší svatováclavská legenda nebyla, když svatý Václav je patronem naší baziliky, viď, bratře Kašpare! A v té, jako jediné, jsem našel něco, co by odpovídalo některým údajům pana Vavřince; vlastně pana Laurencia, jak jsi zapsal, bratře Kašpare. Já jsem si to z té svatováclavské legendy opsal doslova.“
77
A kanovník Ulmann se začal přehrabovat ve svých poznámkách rozložených po stole. Ale rychle našel potřebný list, přistrčil ho ke svým očím na třicet centimetrů a četl: „Moravia, regio Sclavorum, antiquis temporibus fama memorante creditur et noscitur Christi fidem percepise, Augustini, magnifici doctoris, ut aiunt, temporibus.“ Kanovník sebou náhle trhl. Pochopil soustavné poposedávání pana Ludewiga. Ten přece latině nerozumí! Tak Ulmann zaraženě, – jako by byl přistižen při zahřešení, – pohlédl na děkana Kašpara, a hned se omluvil. „To nic, pane Ludewigu, já to vždy hned řeknu naším jazykem. Toto čtu pro přesnost, aby tady pan děkan uslyšel stará historická vyjádření. Latina je přesná a nikdo v celé Olomouci není lepším znalcem latiny než tady náš Otec Kašpar! Tak tedy:“ Premonstrát kanovník Ulmann zapochleboval představiteli olomoucké kapituly, ač bylo všeobecně známo, že například četní olomoučtí jezuité v latině předstihnou děkana Kašpara. Avšak také bylo všeobecně známo, že Kašpar si cení své znalosti latiny a sám sebe považuje za nejlepšího znalce latinského jazyka v celé diecézi. Následně však Ulmannovo překládání z latiny způsobilo jeho zakoktávání a také časté poopravování některých výrazů. Ale to značné zpomalení zase vyhovovalo děkanu Kašparovi; alespoň si mohl bez problémů poznamenávat svým krasopisným švabachem všechny další potřebné údaje a fakta. „Tak tedy: „Morava, země Slovanů, před mnohými časy, jak tomu věří a jak to uznává tradovaná pověst, přijala Kristovu víru za věku Augustina, velkého učence.“ – A v dalším se v legendě píše, proč asi žádal moravský král Rostislav cařihradského císaře o poslání církevních učitelů. - „Sed cernens populum dure cervicis fore et omnino ydiotas et ignaros viarum Dei“. – Tedy: „Ale pozoruje, že ten lid,… tedy: ten lid moravský má… tvrdý krk,… tedy má… tvrdou hlavu a má… mnoho idiotů a ignorantů… pro pochopení cest Boha“. – Tedy asi, že mezi Moraváky je víc idiotů a ignorantů než kdekoli jinde. A že proto musí na Moravě mít navíc zvláštní učitele, aby Moravané pochopili církevní věrouku.“ Kanovník se podíval na Kašpara, jestli s jeho velmi volným překladem souhlasí. Ten se pousmál a ihned pronesl nenápadnou kritiku. „Snad to tak vypadá,… ale, bratře, v latině to tak přísně a znevažujícně pro Moravany nezní.“ Ulmann pominul Kašparovu kritiku, jakoby ji ani nezaslechl a pokračoval: „No, o kousek dál, když se píše o práci samého svatého Metoděje: „A když tento mnoho snopů do stodoly Krista Pána shromáždil, je ustanoven arcibiskupem se sedmi podřízenými biskupy stejné svatosti. Ustanoven je od samotného svého panovníka, jenž tehdy v té veškeré zemi panuje a vládne jako vznešený císař.“ - Tak, tohle už bylo k Svatoplukovi. A legenda pokračuje, že Svatopluk nedbal na přesvatá napomenutí biskupa Metoděje a dovolil svému národu zčásti ďáblu sloužit.“ Ulmann pozvedl oči ke Kašparovi. „A právě tato část svatováclavské legendy přesně odpovídá těm našim olomouckým lidovým pověstem. To, že sdělení latinské svatováclavské legendy o jakýchsi pochybeních a nepřístojnostech krále Svatopluka plně odpovídá tradovaným
78
ústním zprávám je právě to nejdůležitější pro výsledek našeho posouzení věrohodnosti olomouckých legend. Proto tento kousek té latinské legendy přečtu zase doslova: – „Quapropter a pontifice Metudii beate memorie supra notato pagus euis cum habitantibus incolis anathemate percussa cum sulcis suis et fructibus diversis cladibus attrita usque in hodiernum diem deflet.“ – Tak, pane Ludewigu, abyste rozuměl, ta latina přeložená do češtiny zní přibližně takto: „Proto byla jeho krajina a země… i s lidmi ji obývajícími… od svrchu uvedeného biskupa blahoslavené paměti dána do klatby a... zkrušena na svých polích a plodinách rozličnými pohromami, takže do dnešního dne úpí.“ – To je přece pěkně řečeno o Moravě a o našem dobrém moravském lidu!“ Děkan Kašpar znovu mírnil dopad slov překladu premonstrátského kanovníka: „Jenže, bratře, ten den, ke kterému je vztahováno na Moravu trvání Metodějovy klatby, to je datum, ke kterému byla ta legenda sepsána. Tedy ke konci desátého století, pokud mi vědomosti slouží.“ „To ano! To souhlasím! Ač se nikde o odvolání té klatby nemluví! Ačkoliv…“ A kanovník hrábl do rozložených papírů a hned, nahlížeje do nových svých poznámek, pokračoval: „Zde na biskupství jsem našel legendu nadepsanou „Beatus Cyrillus“, tedy „Blahoslavený Cyril“. Otče Kašpare, to je právě ta „Moravská legenda“, jak ji pojmenovali naši historikové. V té se praví, že Cyril s Metodějem, podle pokynů daných v Římě papežem, šli křtít bulharské pohany a pak z Bulharska zaměřili své spásonosné kroky do země Moravské, „… do země plné husté mlhy bludů“,… jak tu píše, „… zdejší lidé jako kůň a jako… mezek, kteří rozum nemají, byli sevřeni satanovou ohlávkou a uzdou,… podváděli Boží zákon,… byli poskvrněni smilstvy,… loupežemi,… křivými přísahami,… podvody,… vraždami,… zhoubnou zuřivostí, v které se navzájem pobíjeli,… jako divocí vzteklí psi, kteří se navzájem koušou,“ –… Vida! – „… jak oni byli ve svých skutcích vrcholně zlí,… každodenně Cyril s blahoslaveným Metodějem procházeli městy, městečky i vesnicemi a tak dlouho vlévali slova života do uší nevěřících, až získali křesťanské víře samého krále s veškerým množstvím jeho lidu…. Král vešel do brány s nejskvělejším lidem moravským. A proto se z toho lidu stal „národ svatý,... lid dobytý,... aby v něm byly zvěstovány ctnosti toho, kterýžto je povolal ze tmy v předivné světlo své.“ Kanovník zvedl oči od papírků, hlavu od stolu. A přesvědčen svou pravdou připomenul Kašparovi: „Vidíš, bratře, to špatné i to dobré platí i v dnešní době! Doslova! Nic z toho bych neodvolal! A v to dobré, v ten dobrý moravský lid, v ten musíme také věřit. A věříme! Část dobra i zla je stále mezi námi. Jak už to bývá. A ta špatná část? Tu musíme převychovat právě my! Proto sloužíme Bohu ve stopách těch dvou našich moravských světců…“ „S tím souhlasím. Avšak,… stále se mi z těch místních pověstí v hlavě vynořují ty sprosté nadávky krále Svatopluka svatému Metoději. Taková hanebná slova přece nemůžeme omluvit královým opojením! A proč se král v těch svých nadávkách vracel k misii věrozvěstů v Bulharsku?“
79
„I to lze vysvětlit! Jak jsem zjistil, právě v té době byl Svatopluk ohrožován Bulhary. Ten kmen se rozhodl přestěhovat do Panonie, tedy do dnešní rakouskomaďarské oblasti. Tato situace zřejmě činila Svatoplukovi starosti. Protože tehdy byla Panonie součástí Velkomoravské říše! Možná také Metoděj ještě stále udržoval s Bulhary styky. Vždyť asi jeden až dva roky před tou v olomouckých pověstech popisovanou příhodou v chrámu Bohorodičky Metoděj navštívil na pozvání východořímského císaře Cařihrad. Tak asi měl Svatopluk podezření, zda Metoděj během cesty neukul s Bulhary nějaké tajné pikle. A člověk v opilosti, bratře, nemá zábrany a řekne i to, co by ve střízlivém stavu nikdy nepověděl.“ Pan Ludewig mlčel. Jen nevěřícně zíral! Proti svému dosavadnímu dojmu tito oba důležití církevní představitelé začínají brát naprosto vážně ty skoro zapomenuté olomoucké pověsti. Než Ludewig domyslel svou úvahu, uslyšel další otázku děkana Kašpara. „A bratře Mariane, přece jenom v těch povídačkách bude mnoho nesmyslů. Například ta o tom olomouckém vladykovi s podagrou…“ „Na té asi také něco bude. Nějaký velmož z Franské země se jménem podobným jako Alpgiess existoval. A unesl na Moravu manželku svého bližního! Ale to se dá zjistit přesně. To ještě zjistím! Kvůli tomu únosu skutečně v Mohuči zasedala synoda. A z každého zasedání synody je učiněn zápis. Ten je určitě dosud uložen v archivech některých tehdejších arcidiecézí nebo opatství v německých zemích. Už jsem požádal o pomoc! Naši premonstrátští bratři z německých zemí mi slíbili, že zápis vyhledají a opis mi pošlou. – A ta druhá historka o Svatoplukově zmizení a jeho zbytku života jako poustevníka, tak ta je i v kronice našeho bratra Kosmy, její opis máme i na Hradisku.“ Děkan Kašpar nevěřícně kroutil hlavou. A jak v tom zimním odpoledni ti tři naši badatelé z poloviny osmnáctého století pokračovali ve výměně svých názorů, tak se nakonec přiblížil večer. Nezbývalo, než aby své vědecké zasedání přerušili. Ale ještě před svým rozchodem si rozdělili některé úkoly. Pan Ludewig zajistí tři důvěryhodné a znalé osoby na opatrné zbourání zdi na katedrálním náměstí. To bude započato hned v prvních jarních teplých dnech. Děkan Kašpar bude pravidelně informovat Otce kardinála Troyera. Kanovník Ulmann, jako znalec moravské historie, bude dál pokračovat ve shromažďování dostupných historických podkladů na období, jichž se týkají tradované olomoucké pověsti. Není třeba připomínat, že nejvíce byl zaměstnán právě Ulmann. Během spíše blátivé, než tuhé zimy se skupina tří badatelů sešla ještě několikrát. Při všech těchto setkáních pouze kanovník Ulmann doplňoval své předchozí údaje a děkan Kašpar vše zaznamenával. Neuplynulo mnoho týdnů, slunce začalo hřát. První projevy jarního vzkříšení přírody jakoby vlily všemu živému nový elán a činorodost. Před olomouckými domky na předměstích se slunce odráželo v sytě okrové barvě keřů zlatého deště, na oltářích se objevily kytice sněženek a bledulí, ba dokonce někde při špitálech postávaly zchudlé
80
babky a snažily se o prodej daleko vonících kytiček fialek. Při příchodu jara hanácká krajina dosud nikdy nezaváhala! A také s příchodem jara nezaváhal pan Ludewig! Zhluboka se nadechl, vypjal hruď a začal obíhat příbytky svých známých podobných stařečků, s nimiž měl domluvenou jejich pomoc při rozbourání zdi. A tak jedno březnové ráno Olomoučané, bydlící při katedrálním náměstí, zpozorovali partu tří postarších řemeslníků rozbourávajících tu starodávnou zídku pod dohledem nervózně pobíhajícího pana Ludewiga. A často se u této pracující skupiny zastavoval sám kapitulní děkan Kašpar z Glandorffu. A naopak, ten dosud nikdy na katedrálním náměstí neviděný „bílý mnich“, hradiský kanovník Ulmann, s pracující skupinkou trávil obvykle celou jejich pracovní dobu. Odbourané kameny byly ukládány opodál, – tak, aby byl zachován jejich původní sled. Před uložením byly kameny zhruba očištěny od vápenné malty, která kameny spojovala. Když byl odbourán ze zdi přibližně jeden loket, narazili řemeslníci na vrstvu, kde kameny již nebyly spojovány maltou, ale čímsi jiným. Zkušený zedník, starý pan Lebeda, opakovaně se snažil tento starý spojovací materiál pojmenovat. Prohlížel ho, mnul mezi prsty, ba i ochutnával. Pak přítomnému děkanovi Kašparovi svěřil svůj znalecký posudek. „Tak tohle neznám! Otče děkane, tohle jsem skutečně nikdy nikde neviděl. Barvu to má hnědou. No,… spíš červenou! To v tom určitě bude ten nejjemnější jíl. Ale podívejte, jak to dobře drží. A po těch létech!“ A ukazoval děkanovi pevně slepené kameny, které se nedařilo a nedařilo rozpojit. Kameny se raději odpojovaly v jakési sousední kamenné slupce mimo původní plochu spojenou tou „zvláštní jílovitou hlínou“. „To oni do té hlíny něco přidávali. Pokud jsem slyšel, tak se dřív často do malty přidávalo mléko, nebo… krev, nebo… vejce. Ale tady? To skutečně nevím! Po těch létech se to nedá říct. Ale drží to! A jak! Podívejte!“ A pan Lebeda znovu na jiných kamenech ukazoval děkanovi ten dobrý výsledek jakési dříve používané malty neznámého složení. Děkan Kašpar si všiml i toho, že kameny v této vrstvě byly k sobě přikládány tak, aby mezi nimi zůstávala co nejmenší plocha, takže ta stará malta byla použita nikoli jako malta, ale jako lepidlo. Odbourání zdi pokračovalo. Avšak i při pozorné a opatrné práci nebylo nalezeno nic mimořádného. Zeď pokračovala nejen do hloubky, ale nezvykle i do šířky, což se nevidělo u žádných soudobých základů, ba ani u nejstarších známých staveb v celém okolí. Základy zídky pod úrovní terénu se prodlužovaly asi o dvacet kroků na každou stranu původní venku patrné zídky. Takže odkryté základy nakonec ukázaly svůj skoro půlkruhový tvar. Ale i šíře základu se nápadně rozšiřovala, – mistr Lebeda tu šířku odhadl na tři až čtyři lokte. Naklonil se ke kanovníku Ulmannovi a povídá:
81
„Nemyslíte, Otče, že to vypadá, že tu stála nějaká věž. Podívejte, kdyby ty základy pokračovaly stejně, jak jdou v téhle odkryté části, tak se nakonec spojí do kruhu a byl by to asi základ pro velkou věž. Nemyslíte?“ Kanovník Ulmann pohlédl na pana Ludewiga a když ten tu připomínku zedníka Lebedy nekomentoval, tak Lebedovu domněnku podpořil, ale jenom trochu a nenápadně. „Podle pověsti toto měla být kazatelna. - Kazatelna Cyrila a Metoděje! –… Asi to ta kazatelna nebyla, že, pane Ludewigu, na kazatelnu je to ohromně veliké…. Ale i na tu baštu se mi to nezdá. Ač na Hradisku máme čtyři věže a podle odhadu… myslím,… že jejich základ bude ještě větší.“ A tak kromě té podivné spojovací malty a kromě mnohem větších a především širších základů nenacházeli žádnou jinou mimořádnost. Teprve čtvrtý den, právě v místě, kde byl střed dřívější zídky, jeden ze zedníků vykřikl: „Tady něco je! Hele, Lebedo, pojď se podívat!“ V hloubce asi jeden a půl lokte, kde již začínala skála, narazili na jiný druh kamene. Jak ten zcela odlišný kámen v základech zídky opatrně očišťovali, tak nakonec z prohloubení ve skále vytáhli načervenalý, bíle mramorovaný kámen, velmi dobře a přesně opracovaný do krychle, na které Lebeda ihned změřil délku hrany. „Přes dvanáct palců. Ale ten kámen je dobře opracován. To muselo trvat, takhle ho vyhladit! A ta barva?“ Pan Lebeda na zašpiněný kámen plivl. Plivanec otřel loktem. Barvy se prozářily. Plocha kamene se podivně zaleskla. „To jsem neviděl. Takovou barvu u kamení. To asi byl ten jejich základní kámen, co hledáme! Kdoví, kde to vzali. Podívejte, Otče děkane! Tuhle jedinou stranu nevyhladili!“ A Lebeda otíral nevyhlazenou stranu svým loktem. „Je tu vyryto nějaké znamení!… Ne! Je to jen kroužek! Ale musí se to očistit, tady může být i něco jiného.“ Kámen převzal děkan Kašpar a okamžitě se odebral na děkanství, kde kámen opatrně omýval. Při každém novém omytí se barvy zjasňovaly a plochy byly stále hladší a svítivější. Ještě omývání nedokončil a už přiběhl pan Ludewig. „Otče děkane, pojďte, máme tam další, asi stejný!“ Jen v nepatrné vzdálenosti od toho prvního vyjmutého kamene objevili další, při prvním pohledu naprosto stejný kámen, ale uložený mnohem hlouběji do jakési kolébky, vyhloubené ve skále. Jak opatrně pan Lebeda ten další kámen vytahoval, tak ze zašpiněného povrchu kamene spadl jakýsi předmět. Plíšek, přikrývající na kameni prohlubeň, v které byly uloženy na zpráchnivělé podložce jakési tři zašlé křemínky a ještě další beztvaré rozpadající se kuličky neznámého původu. Děkan Kašpar celou soupravu tohoto krychlového kamene vzal a odnesl na děkanství. Tam kámen položil na pracovní stůl. A znovu se vrátil ke skupince pracující u zídky. Tam během několika hodin objevili ještě další tři kameny, stejné, jako byl ten poslední, i s prohlubněmi a v každé vždy tři stejné křemínky a stejná beztvará hmota. Navíc, poněvadž byli tentokrát opatrnější a kryjící plíšek zůstal na kameni, tak po jeho
82
sejmutí pod ním nalezli ještě stopy po čemsi dalším v té prohlubni uloženém. Ale toto další již nebylo pojmenovatelné. To byl jen zbytek něčeho dávného a neznámého, nyní tvořeného jen obrysem jakoby zmizelé větévky, která uhnila. Tyto čtyři kameny byly do základů zdi uloženy mnohem hlouběji než ten první kámen. A v nepatrné vzdálenosti vždy navazovaly na jeden ze čtyř rohů prvně nalezeného kamene a všechny čtyři byly zahloubeny do podložní skály. Skupinka pokračovala a do večera byl odkryt a odstraněn celý umělý základ té staré zdi, – jak do délky, – tak do šíře. Základ zídky dosahoval do hloubky jeden a půl lokte. Pod ním, vlastně již pod těmi „základními kameny“, byla již souvislá, neporušená skála, která místy vybíhala i výše, téměř až do úrovně, kde počínala původní nadzemní část zdi. Následující den skupinka pokračovala v dočištění a prohlídce podložní skály pod základem zídky. Když již nic nenalezli, dal děkan pokyn k vyrovnání terénu a k odnesení zbytku kamenů ze zídky na rumiště. Ale neuplynulo ani deset minut a děkan Kašpar byl zavolán k rozebrané zídce znovu. Tentokrát pro něj přiběhl sám premonstrát kanovník Ulmann. „Kašpare, honem pojď! Byla tam ještě lidská lebka!“ Totiž, když si Lebeda stoupl do středu vykopaných základů s pokynem, aby mu ostatní podávali kameny ze zídky, aby do výkopu těch kamenů narovnal co nejvíc, aby na rumisko toho mnoho nezbylo, tak se mu noha nějak smekla. Pocítil křupnutí, jakoby se mu bezbolestně zlomila noha. Podíval se dolů, a když botou pohnul, zjistil, že se mu pata boty probořila do nějakého otvoru. Sehnul se a zahlédl kus odlomené lebky. Tedy to nebylo křupnutí jeho vlastních kostí! Avšak k tomuto zjištění došel až potom, co si ulevil svým příliš hlasitým zakletím, na které ihned zareagoval ten „bílý mnich“. A ten okamžitě přiskočil a prohlížel rozlomený vrchol lebky spolu s Lebedou. Ulmann sestoupil do výkopu a společně s Lebedou lebku nakonec vytáhli. Byl to zbytek mozkovny, a jak pohmatem rozlomených okrajů Ulmann zjistil, již velmi křehký a drolící se. S rozlámanými kousky lebky v obou rukou se Ulmann rozběhl pro děkana Kašpara. Když se s ním vrátil na místo nálezu, tak v tu chvíli Lebeda vytahoval z propadliny další část kostry, dolní čelist. Ostatní stáli kolem a s velkým zájmem, ale přece jenom v odstupu, přihlíželi nenadálému novému nálezu. Po krátké poradě se Kašpar s Ulmannem dohodli, že pravděpodobně jde o kostru nějakého důležitého člověka, pro něhož byla zvolena jako místo pohřbu konkávní strana té původní troskovité zídky. Kanovník Ulmann odkrokoval ve směru vzdalujícím se od svatováclavské katedrály přibližně tři lokty od vykopaného základu a pracovníci začali odstraňovat drn a zeminu ve vyměřeném rozsahu. Děkan Kašpar přemýšlel, kdo by s lidskými kostmi ze známých osobností měl nějaké zkušenosti. Nakonec, s pocitem marnosti, poslal alespoň pro svého známého, hrobníka Reichela ze hřbitova od sv. Mořice. Pan Reichel přišel, jakoby zavolání očekával. Ihned se přidal k ostatním odkrývajícím zeminu na určené ploše. Během tří hodin bylo odkryto celé přikázané
83
místo. Zdržení nastávalo jen v ose vykrokované plochy. Tam se postupně objevovaly další části lidské kostry, jedna po druhé. Odhalené kosti ukazovaly, že nebožtík byl pohřben na zádech, v natažené poloze. S překvapením všech nenalezli žádný zbytek po rakvi. Vypadalo to, jakoby tu mrtvolu položili přímo do lehce vydlabané skály. Příslušnost nebožtíka ke křesťanské víře dokazovaly jeho ruce zkřížené na prsou. Ozdob, které se někdy nalézají u pozůstatků pohřbených osob, nebylo nalezeno mnoho. Jakési dvě stříbrné náušnice elipsovitého tvaru. Nedaleko nad náušnicemi, v místě původně uložené lebky, byly nalezeny pokroucené drátky ze stejného materiálu. A při pravém zápěstí byl vyhrabán kroužek, široký a s jakýmisi zašlými vrypy, připomínajícími písmena staré řecké abecedy. Ozdoba na hrudníku kostry byla zavěšena na hrubém stříbrném řetízku a měla nepravidelný tvar, jen při velkém úsilí připomínající kříž. Ze středu této ozdoby vypadla malá kulička, která již nebyla nalezena. Všechny tyto značně zašpiněné ozdoby, včetně náramku a řetízku se zavěšenou těžkou, masivní ozdobou, si děkan Kašpar vzal s sebou na děkanství k očištění a k následné podrobné prohlídce. Hrobník odnesl jednotlivé kosti do budovy děkanství, kde je ještě tentýž den očistil. Děkan Kašpar totiž chtěl kostru ukázat svému známému ranhojiči chirurgovi Neunachperovi, neboť nikdo jiný v Olomouci neměl zkušenosti s lidskými kostmi. Po dohodě s kanovníkem Ulmannem a panem Ludewigem děkan Kašpar přistoupil k jejich návrhu a pozval ke konzultaci olomouckého kameníka pana Schattera a olomouckého sochaře pana Winterhaltera, aby tito odborníci se vyjádřili k druhu použitých kamenů, vyjmutých ze základů zdiva, a případně i k místu, odkud byly tyto kameny získány. A aby také nález doložili odborným posudkem o nalezených špercích a ozdobách, rozhodli se přivolat známého olomouckého zlatníka Františka Schwegerle. Děkan Kašpar obeslal kanovníka Ulmanna a pana Ludewiga až po čtrnácti dnech. Celý zajímavý kompletní nález od zídky byl uložen na stole ve volné místnosti děkanství a kolem stolu byly připraveny tři židle. „Nejdříve vám musím říct výsledek posouzení těch kamenů. Pan kameník Schatter se vyjádřil, že takový kámen nikdy neviděl a že určitě nepochází odtud z Olomoucka. A že si myslí, že není ani z Moravy. Také prohlásil, že opracování kamenů je zajímavé, že by takhle vyhladit kameny sám nikdy nedokázal. Tak jsme požádali o pomoc pana Winterhaltera, jistě ho znáte, kdo by ho v Olomouci neznal! Měli jsme štěstí, byl právě v Olomouci a měl volno. Ale ani on o původu těchto kamenů nám nic neřekl. Jen prý, jak si myslí, mohly by pocházet odněkud z Itálie, nebo ze Sicílie, tam že podobný mramor lámou. Ale že toto na mramor zase vůbec nevypadá, spíš že to je křemen, nebo ještě spíš něco zcela neznámého. A pokud nemáme o ty kameny zájem, ty že se mu líbí, že by si je rád vzal.“ Oba společníci mlčeli, je především zajímala otázka pověstí. Druh a původ těch kamenů snad může s pověstmi i souviset, ale je jako doklad pravdivosti olomouckých pověstí naprosto nepodstatný. Přesto pan Ludewig se otázal: „A co ty kulaté kamínky? Byly po třech ve vyhloubeních těch čtyřech kamenů!“
84
„No, výsledek posouzení pana Winterhaltera a pana Schwegerla je stejně neurčitý a nic nám neřekne. Je to s nimi stejné jako u těch velkých kamenů. Ale po jejich vyčištění jsou každý jiný, jen se podívejte!“ A děkan Kašpar dal po třech rozdílných kamíncích každému do ruky. Ulmann i Ludewig si tyto tři vyčištěné kamínky prohlíželi, zkoušeli jejich tvrdost a i průchod světla proti oknu. Zatím děkan Kašpar pokračoval v popisu kamínků. „Mnohem víc jsem se dověděl od pana Schwegerla. Tento průsvitný nazelenalý by prý mohl být nějakým druhem smaragdu, tedy drahokamu. Je broušený. Ten další, také broušený, ale neprůhledný a jakoby žilkovaný, je prý chalcedon. Podle evangelia sv. Jana je chalcedon první základní kámen nebeského Jeruzaléma.“ „A ten poslední? Vždyť je to cosi špinavého!“ Na Ludewigovu poznámku děkan Kašpar zamítavě zakroutil hlavou. „Nikoli! To je prý asi maličký, surový diamant. Je nebroušený a podle našich přivolaných pomocníků je vhodný nejvýš na řezání skelných tabulek. U starých křesťanů to byl symbol pevnosti a neochvějnosti víry. Jeden kamínek si mistr Winterhalter vzal k prozkoumání. Říkal, že to může být také nějaký typ křemene, který se u nás nenachází. Ale že o ničem podobném neslyšel ani od jiných sochařů z Itálie a z Rakouska.“ „A co to další, taková ta mazlavina, co byla u těch kamínků a co se drolila?“ „Pane Ludewigu, na to jsem přišel sám. Zkuste, jak to voní po pryskyřici, když trochu rozemnete na dlani. A když to zapálíte,… počkejte, to vám předvedu.“ Jakmile děkan Kašpar dal po kousku té hmoty svým spolubadatelům, tak vytáhl takovou malinkatou, miniaturní kaditelničku, dal do ní kus té podivné hmoty, který hned zapálil přiložením plamene hořící svíce. Kaditelnici zavřel, zamával s ní a ihned z kaditelnice dýmal kouř, hustý, bílý, pronikavě a přesto libě vonící. „Poněkud jiná vůně než z našeho kadidla!“ To konstatoval suše kanovník Ulmann. Děkan Kašpar přikývl. „Ano, tohle bude mít jiné složení. Avšak to my nezjistíme. Stejně jako nezjistíme ten zbytek toho dalšího, co bylo uloženo do těch prohlubní. Ostatně, když jsem dal kameny omýt našemu kostelníkovi, ten ty neznámé zbytky stejně umyl. Ale to byla jen jakási stopa, s tím by se nedalo nic udělat.“ „No, to nám stejně nic neřekne. Co ty kosti?“ Pan Ludewig byl netrpělivý. Pořád nevěděl, zda ta zídka byla z doby svatého Cyrila, to byla přece ta nejpodstatnější otázka. „Aha! Ty kosti dokonale prohlédl můj známý chirurg Neunachper. Musel jsem si to zapsat, z té jeho dlouhé prohlídky měl i mnoho povídání.“ A děkan Kašpar sáhl pro papír položený na stole při roušce, na které byly položeny vykopané kosti. „Tak nejdřív,… tak náš ranhojič nejdřív nevěděl, je-li to kostra muže nebo ženy. Pořád uvažoval, a pak řekl, že to může být obojí. Ale ten člověk prý zaživa trpěl nemocemi, které ty kosti poškodily a změnily jejich tvar. Nejdříve pan Neunachper myslel, že ten člověk měl zlomeniny holení, nosu a pravých žeber. Počkejte, tady vám to ukážu, hned to najdu, jsou to takové ztluštěniny na těch kostech.“
85
A Kašpar ukazoval jednotlivé kosti, na nichž měl brkem označená místa předpokládaných zlomenin. „Tak on asi po těch zlomeninách umřel. Tolik zlomenin najednou, to nikdo nemůže přežít!“ Konstatoval pan Ludewig. Ale děkan hned odporoval. „Nikoli, pane Ludewigu, ten ty zlomeniny přežil, protože ty jsou zhojené. Jak to říkal ranhojič. Ale pan Neunachper nakonec šel domů a podíval se do učených knih. A pak se ještě poradil s učenějšími muži. Pan Neunachper přiběhl po několika dnech a hned dokazoval, že ty kosti prý patřily nějaké postarší ženě. Ranhojič mi to ukazoval tady na této pánevní kosti, protože tento úhel není ostrý, ale je tupý, jak prý to mají ženské kostry. Zlomeninu ta osoba nakonec neměla prý žádnou, ale trpěla prý nějakou křivicí, protože ranhojič našel ještě navíc zkřivení prstů a cosi na páteři. Ale to bylo moc složité, to jsem si nepoznamenal.“ „Já jsem se ptal našeho hrobníka na Hradisku, zda se dá poznat doba, po jakou byly kosti pochované. Říkal, že lidské kosti mohou být zachovány ještě po stu létech, ale později že práchniví, až se rozpadnou na prach. Ale za kolik let, to nevěděl.“ „Bratře Mariane, stejně mi odpověděli ti naši. Přesto musím říct, že přece máme kosti z doby působení Krista, nebo i z dob daleko dřívějších, takže ten rozpad na prach, to bude asi delší!?“ Ale kanovník nesouhlasil. „Nebude to tím, kde ty kosti leží, nebyly li nabalzamovány? Nebo: - nejde-li o kosti mučedníků nebo světců? U těch prý kosti vydrží déle.“ „Možná, že ano. Avšak, co s těmito kostmi uděláme teď?“ Děkan Kašpar nad uzlíkem lidských kostí už několik dní uvažoval o jejich dalším osudu. Lidské kosti jsou posvátná věc pro každého křesťana a nelze s nimi pohazovat kdekoli po hřbitovech. Naštěstí kanovník Ulmann hned navrhl olomouckému kapitulnímu děkanu zajímavé řešení: „Myslím, že ty kosti by se měly uložit nějak pietně. Já jsem zkoumal, jestli na Moravě nebyla nějaká důležitá osoba v době před Cyrilem a Metodějem. Protože o těch dávných dobách toho moc nevíme. Bratr kanovník Purkyně právě odjížděl na expektace do Vídně, do Premontré a zastavil se i v Římě. Tak jsem mu dal za úkol, aby se poptal tamějších znalců historie. A kdosi mu v Římě řekl, že někde je psáno, že zde někde žila markomanská královna, která se jmenovala nějak jako Hildegarda. Víte, markomanská se někdy píše jako moravská, v době Cyrila a Metoda se to tak psalo. Proto i král Svatopluk se nejspíš asi psal tak, jak to vidíme i dnes na některých rytinách: „Swatoplugus Rex Marcomanorum“. „To je věru velmi zajímavé. To slyším poprvé! Pokud to nejsou výmysly.“ Na námitku děkana Kašpara ihned reagoval Ulmann. „To nebude výmysl! Každým dnem očekávám odpověď od bratrů z Milána, neboť prý ve zprávě o životě svatého Ambrože Paulinus píše, že markomanská královna Fritigil napsala Ambrožovi do Milána dopis, v kterém ho prosila o poučení. A Ambrož vyhověl a proto královna Fritigil se pak stala první křesťanskou královnou
86
v Markomanii. A ta odpověď svatého Ambrože, ten jeho dopis se neztratil, ten je zachován.“ Děkan Kašpar Ulmannově informaci nedůvěřoval a svůj názor dával na známost svým neustálým pokrčováním ramen. „Vždyť přece jenom bude pravdivější, že k nám křesťanství přinesli svatý Cyril a svatý Metoděj. Tak co s těmi kostmi?“ Otázku prvních křesťanů, obývajících Moravu, považoval Kašpar za vedlejší. Mnohem více ho tížily jiné praktické a neodbytné otázky, které bylo nutno co nejdříve dořešit. Přece nemůže v budově kapitulního děkanství trvale ponechávat staré lidské kosti! „Možná by bylo vhodné je uložit ke kostrám do naší kostnice. Máme tam nyní dost místa. V mauzoleu, v kapli svatého Kříže, máme uloženy kosti zakladatelů našeho kláštera, knížete Oty Sličného a jeho choti Žofie, i dalších olomouckých knížat a příslušníků jejich rodu. Jsou tam ostatky prvního olomouckého biskupa Jana a mnohých našich opatů, i předposledního opata Roberta Sancia. A pak v kryptě kostela svatého Štěpána jsou pietně uloženy pozůstatky dalších asi šedesáti osob, o kterých všech ani nevíme, jak se jmenovaly. Označení bylo během opakovaného zničení Hradiska ztraceno. Možná už ani nevíte, že náš klášter byl původně založen jako svaté místo odpočinku pro olomoucké panovníky a zajisté také pro věčné odpočinutí moravských církevních představitelů. Tak by se i tyto pozůstatky mohly uložit k těm našim. Stále si myslím, že na tak slavném místě musela být pohřbena význačná osoba. Stále mám silnější a silnější dojem, že toto jsou kosti některého z příslušníků moravského vládnoucího rodu.“ Návrh kanovníka Ulmanna byl odsouhlasen a bylo domluveno, že kosti přinese na Hradisko kostelník od svatého Mořice hned příští pondělí. Tím však rozbor památek neskončil. Ještě bylo nutno říci o názoru olomouckého zlatníka mistra Schwegerle na nalezené pozůstatky šperků. Takže děkan Kašpar ve své informaci pokračoval. „Náš zlatník říká, že tyto zbytky jsou většinou ze stříbra, ale ze špatného. A téhle pokroucenině že se kdysi říkalo záušnice. Ale co měl ten tvar náušnic představovat, to pan Schwegerle říct nedovede. Prý to ani vzdáleně nepřipomíná cokoli ze současně požadovaných ozdob.“ Kašpar odložil stříbrné náušnice a záušnici. Vzal do ruky náramek. A tento náramek z pravého předloktí, to prý bude nějaká slitina, něco podobného jako bronz. Ty ornamenty, ty už se nedají rozpoznat, asi to skutečně byla řecká písmena, asi zkratka nějakého hesla. Podívejte, jak po vyčištění vypadají.“ A děkan předal vyčištěný náramek svým dvěma posluchačům. Pak vzal do ruky poslední nalezenou ozdobu, řetízek s neforemným křížkem. „Tak tento křížek je jediný z ryzího zlata. A není to obyčejný křížek! Je to schránka na relikvii. Pan Schwegerle schránku otevřel, ale nebylo v ní nic, jen velký nános prachu a špíny.“ „No, jestli je to z doby té královny Fritigil, tak tam nemohlo toho mnoho zůstat!“
87
Děkan Kašpar neodpověděl na poznámku kanovníka Ulmanna. Zajímala ho spíše budoucnost těchto skvostů. „Pan Schwegerle říkal, že za tohle všechno ani mnoho nedostaneme. Ani to nezaplatí ty naše pomocníky.“ A tak společně odsouhlasili, aby si je převzal mistr zlatnický, pokud se za ně dostane alespoň malá část k zaplacení Lebedy a ostatních pomocníků. K tomuto odsouhlasenému prodeji skvostů nikdy nedošlo. Totiž kanovník Ulmann po odsouhlasení prodeje znenadání vyskočil. Jakoby ho probudilo ze spánku zvonění na poplach! Vyskočil a nezvykle hlasitě protestoval proti odsouhlasenému prodeji. „Bratře Kašpare! Pane Lebedo! Nebylo by to okradení té neznámé nebožky!? Není naší povinností, jako dobrých křesťanů, ty nalezené drobné skvosty ponechat u kostry nebožky? Vždyť jsou to drobnosti a patřily té osobě za živa! A ona k nim měla jistě svůj zvláštní, osobní vztah! Určitě je ctila, jinak by jí je nedali do hrobu! A ti křesťané, kteří nebožku pohřbívali, tak určitě předpokládali, že ta nebožka bude mít tyto skvosty u sebe i ve dni vzkříšení! Nebyl by ten prodej skvostů hříchem, bratře Kašpare?“ Děkan Kašpar zpozorněl a malinko zaváhal. Ale jeho odpověď zazněla téměř okamžitě. „Máš pravdu, Mariane! To jsem nedomyslel, odpusť!… Nakonec ten náramek i ten křížek mohou být důležité, pokud by chtěl někdo v budoucnosti se pokusit identifikovat kosti zemřelé…. Tak tedy ty skvosty ponechme při té nalezené kostře! Stejně hodnota skvostů je nepatrná a to, co bychom za ně dostali při prodeji, nezaplatí ani jednodenní mzdu některého pomocníka.“ Děkan Kašpar nyní ani trochu nezaváhal a hned předal všechny tyto drobné skvosty Ulmannovi. Ten je zabalil do hadříku, který několika uzly svázal. A uzlíček se skvosty vložil do svého kapsáře. Ale ještě před ukončením porady se děkan Kašpar ťukl do čela: „Abych nezapomněl. Přece ty čtyři plíšky, co přikrývaly ty prohlubně na kamenech, v kterých ležely vždy tři křemínky a kadidlo. Já jsem je osobně vyčistil a podívejte, co jsem na nich našel.“ A předal všechny čtyři plíšky k prohlídce Ulmannovi a Ludewigovi. Jak to prohlíželi, tak děkan pokračoval: „Jsou na nich vyryté symboly. A sice orel, anděl, býk a lev. Plíšky jsou také z jakési slitiny. Ale ty symboly, ty my známe, viď bratře Mariane!… Inu, ano! Jsou to symboly našich evangelistů. Tedy Marka, Matouše, Lukáše a Jana. Asi naši předkové považovali evangelia za nejpevnější základ naší lidské společnosti. Jinak by tu ty symboly čtyř evangelistů nebyly.“ A nyní opět děkan Kašpar, tentokrát bez zaváhání, ale i bez diskuse, předal všechny čtyři kovové destičky Ulmannovi, aby i tyto uložil na Hradisku s ostatními nalezenými pozůstatky kostí a ozdob. Když se skupina tří „badatelů“ rozcházela, byl děkan Kašpar pln pýchy z dosavadního výsledku celé akce. Své uspokojení dával znát všemi způsoby, s oběma
88
společníky se loučil nezvykle přátelsky, poklepával je po hřbetu ruky a neodpustil si poznámku: „ Hned příští týden se do Olomouce vrací Jeho Eminence náš kardinál. Ten se bude divit, až ho seznámím s našimi nálezy. Nevěřil a teď se stane svatým Tomášem! Ale hned potom se zase všichni my společně setkáme a dáme dohromady závěrečnou zprávu o výsledku našeho šetření o olomouckých pověstech a o nálezu v základech zídky nazývané Crhovou kazatelnou! Taková zpráva přece je důležitá! Musí být sepsána a my tři ji musíme potvrdit a svými podpisy ověřit jako naprosto pravdivou!“ Když se kardinál Troyer vrátil z dlouhých cest, tak jeho seznámení s výsledkem rozbourání zídky proběhlo úplně jinak, než jak děkan Kašpar předpokládal. V první hodiny a dny návratu olomouckého církevního pastýře byl kardinál Troyer velmi přetížen a zaměstnán. Proto děkan Kašpar považoval za taktické to seznámení kardinála Troyera s výsledky nálezu v základech rozbourané zídky odložit až na dobu, kdy nebude přetěžován jinými záležitostmi a bude mít na tyto neočekávané a překvapivé nálezy z dějin počátků olomouckého křesťanství alespoň chvíli klidného času. Zvrat v Kašparem předpokládaném taktickém postupu způsobila mimořádná příhoda. Přihodila se již třetího dne po návratu kardinála Troyera do Olomouce. Kardinál po mši svaté vycházel ze svatováclavské katedrály. Zrychloval chůzi, aby byl co nejdříve ve své rezidenci. Neboť už od nejranějších hodin toho dne měl stále větší pocit hladu a navíc po celou dobu mše pozoroval nepříjemně se stupňující bolestivý, svíravý tlak v krajině žaludku. Tato vtíravá a vše ostatní přehlušující bolest se objevila poprvé znovu po mnoha měsících klidu, když již byl kardinál přesvědčen, že to „ujímání žaludečních šťáv“, jak jeho obtíže diagnostikoval sám vídeňský císařský dvorní lékař Gerhard van Swieten, bylo definitivně vyléčeno. Kardinál byl přesvědčen, že mu od této úporné žaludeční bolesti pomohou, jako vždycky dřív, moravské svatební koláčky se smetanou, které na něj čekají v jeho biskupském paláci. Představa této čekající labužnické pochoutky, právě v souvislosti s tou nepříjemnou svíravou bolestí, popoháněla kardinála k nezvyklému spěchu, takže v té chvíli Jeho Eminence neviděla napravo ani nalevo. Kardinál nabral dech a seskakoval po vchodových schodech svatováclavské katedrály. Náhle a nenadále, na nejspodnějším schodu, zjistil s překvapením, že má své nohy jakoby sevřené v okovech, že nemůže s nimi ani trochu pohnout. Jen taktak se mu podařilo udržet rovnováhu, aby nepřepadl! Už viděl svůj obličej špinavý od prachu a odřený o nerovnou dlažbu náměstíčka. Kardinál se vzpamatoval ze svých vtíravých a přebujelých představ o svém možném poranění. Kupodivu, ty představy najednou příliš rychle nahradily jeho touhu po moravských svatebních koláčích! Do široka rozevřel oči; a co nevidí! Nějaká rozjívená a neučesaná žebračka mu objímá nohy kolem jeho kardinálské sukně a snaží se mu líbat jeho zaprášené střevíce. Než si kardinál uvědomil svou situaci zadržené osoby, a než stačil vhodně zareagovat, tak zaslechl od té stařeny jakýsi téměř nelidský a zlověstný skřek a naprosto nesrozumitelné výkřiky, široko daleko se rozléhající a přehlušující celé okolí. Hlas stařeně přeskakoval! Kardinál jejím výkřikům vůbec nerozuměl. Pouze u některých jejích slov pochopil jejich obsah. Avšak i z toho
89
nesouvislého projevu pravděpodobně bláznivé stařeny bylo kardinálovi zřejmé, že ten její křik jsou nadávky a výhrůžky adresované nejspíš právě jemu – jako nejvyššímu představiteli olomoucké církve. Trvalo to neuvěřitelně dlouho, než kardinálu Troyerovi definitivně odezněly mžitky před očima. Kardinál najednou zpozoroval, že před katedrálou zevluje ohromný shluk lidí, kteří jen stojí, vše pozorují a posměšně koukají na nenadálou situaci svého olomouckého církevního představitele. A tu kardinál postřehl v očích toho zevlujícího přítomného davu, že všichni přihlížející občané mají pochopení a souhlasí s tou vykřikující stařenou. Navíc kardinál u mnohých z těchto přihlížejících nabyl dojmu, že tito lidé právě jemu přejí ty stařeniny nadávky a kletby. Mezi tou obrovskou spoustou přítomných občanů kardinál nezahlédl nikoho, kdo by alespoň nepatrně projevoval pochopení a soucit s jeho současným nepatřičným postavením vysoké církevní osobnosti a šlechtice. Kardinálu Troyerovi neustále v uších zněla nesrozumitelná, avšak zajisté hrubá a sprostá slova této pomatené stařenky, ležící na zemi u jeho bot. Kardinál si ty nesrozumitelné nadávky vryl do hloubi své paměti, zároveň s tím stařeniným choromyslným vzezřením, s tím tak hrůzně a až ďábelsky vypadajícím obličejem, s tou rozšklebenou, vrásčitou tváří. Kardinál pochopil, že ta ležící a velmi stará žena, oblečená v potrhaných a špinavých šatech, je asi postižená bláznovstvím. Kardinál Troyer se rozhlížel po tvářích nejbližších přihlížejících občanů, zda snad mezi nimi přece jenom nezahlédne někoho známého, který by mu přišel na pomoc. Tolik zevlujících občanů a nikdo se nemá k tomu, aby přiskočil a tu bláznivou stařenu odvedl do ústraní! Troyerovi připadalo, že doba jeho nechtěného zadržení tou bláznivou osobou trvá již celou věčnost. Tak nějak asi vypadá ten mnohým slibovaný očistec! Kardinál ve svém pocitu bezvýchodnosti z této své podivné situace znovu opakoval pokus o uvolnění svých nohou. Ale opět začal ztrácet stabilitu a zavrávoral. Když již padal na dlažbu, tak teprve v této poslední chvíli přiskočilo několik okolních věřících, aby svému kardinálovi pomohli. Uchopili napůl ležící stařenu, nazvedli ji a tak osvobodili kardinálovy spoutané nohy. Zatím, co olomoučtí občané odváděli rozrušenou stařenu, tak se pojednou objevil i kardinálův osobní sekretář. - Vzal stále nic nechápajícího kardinála Troyera pod paži a vedl ho k připravenému kočáru, stojícímu jen několik metrů od katedrálního schodiště. Spolu nastoupili do kočáru a jako vždy se nechali odvézt do biskupského paláce. Ještě na vnitřním schodišti biskupského paláce kardinál Troyer uchopil svého sekretáře za rukáv pravého předloktí. Proto, aby snad kaplan neodbočil jako obvykle do své pracovny a aby kardinál mohl zjistit příčinu toho nečekaného divadla před svatováclavskou katedrálou. „Petře, ty zajisté jsi velmi dobře obeznámen s místní situací. Pojď mi vysvětlit, kdo je ta bláznivá osoba a proč vyvolala to divadlo před katedrálou! Já jsem v Olomouci jen několik dnů, vždyť víš!“ „Vaše Eminence, to je paní Fröhlichová z Předhradí. Ona v několika posledních týdnech baví celou Olomouc. Snad každý den vyvolá nějakou podobnou scénu na
90
veřejnosti. Ale zatím nikdo ani neví, zda je normální a zdravá, nebo jestli ty vyvolávané scény jsou příznakem bláznovství. Sami lékaři nemají na chování paní Fröhlichové jednotný názor. Náš olomoucký městský fysikus tvrdí, že paní Fröhlichová je na tom duševně se svým zdravím lépe než polovina obyvatel zdejšího města!“ „To může být od toho doktora naprosto účelné, aby nemusel pro ni obstarávat její přijetí do blázince. Petře, viděl jsi její oči? Jak ta osoba ztřeštěně koukala!? Jak nepřítomně! Jak se ty její oči leskly! A když vykřikovala ta nesrozumitelná slova, jak jí od úst létaly sliny? Což to není příznak choromyslnosti?“ „Otče kardinále, ona ta paní Fröhlichová jedná a mluví po většinu dne naprosto normálně a klidně. Je soudná a rozumná. To ona dostane amok, jen když zaslechne jméno našeho děkana Kašpara, nebo, nedej Bože, když ho zahlédne. To okamžitě začne poskakovat, křičet a sprostě nadávat, celá se změní! Ale stačí s ní pohovořit o něčem jiném, to se okamžitě zklidní a je z ní úplná ovečka.“ „To jsi mi připomněl, Petře, že jsem mezi těmi mnoha nesrozumitelnými skřeky té Fröhlichové zaslechl několikrát jméno právě našeho děkana Kašpara. Náš milý kapitulní děkan něco způsobil té ubohé stařence? - A také, pokud si vzpomínám, tak ta Fröhlichová vždycky před jménem označovala našeho milého Otce Kašpara za příslušníka valašského národa. Ale, Petře, to se paní Fröhlichová plete! Otec Kašpar přece není žádný Vlach, ani rodem! Otec Kašpar přece je rytířem z Glandorffu!“ „Vaše Eminence, to oslovení děkana Kašpara paní Fröhlichovou je poněkud jiné, to jste špatně pochopil. Paní Fröhlichová našeho děkana neoznačuje jako příslušníka vlašského národa! Ona našemu děkanovi nadává, že je valach! Tuhle nehoráznou nadávku paní Fröhlichová přidává vždycky před jméno Otce Kašpara. Ona, ta ubohá opuštěná stařenka, žije s utkvělou představou, že Otec Kašpar je sám belzebub. Před týdnem se dokonce obrátila na olomoucké konšely s žádostí, aby z úřední moci našeho děkana svlékli. Že se určitě prokáže, že náš děkan nemá lidské nohy, ale že má koňská kopyta! A že prý se pod sutanou najdou i další znaky pekelníka! Zkrátka, paní Fröhlichová všem tvrdí, že Otec Kašpar je sám ďábel v převleku za děkana naší olomoucké kapituly!“ Kardinál Troyer se zamyslel. Ať je ta Fröhlichová blázen nebo ať má jen nějakou utkvělou představu, tak v každém případě poškozuje důstojnost představitelů církve. Takovou nepříjemnou situaci je nutné co nejdříve vyřešit! Ještě, že se nyní vrátil do Olomouce! Už jen těch několik týdnů tohoto nepřístojného chování paní Fröhlichové jistě způsobilo vážnou újmu pro církev! Náhle si kardinál připomenul, že vlastně se jménem děkana Kašpara ta Fröhlichová vykřikovala mnohá jemu nesrozumitelná slova, jen to při nich v tu chvíli na celém katedrálním náměstí zadrnčelo. A všichni ostatní přihlížející škodolibě hleděli na něho, na kardinála, jak asi bude reagovat. „Poslyš, Petře, co to volala za ta další slova? Já jsem tomu nerozuměl, vypadalo to jako zvířecí skřeky! Ale mohlo jít o nějaké hanácké nadávky! Já té řeči nerozumím, vždyť víš!“ „Otče kardinále, to ani nechtějte vědět! To byly ty nejsprostější a nejhrubší výrazy místních rodáků! Vždyť víte, že hanáčtina těmito hrubostmi oplývá více než
91
kterýkoli jiný jazyk! Já ani nemohu takové sprosťárny opakovat! Ani mezi čtyřma očima! V tom mi brání vaše výchova a mé čisté svědomí! Já nejsem zvyklý používat takové výrazy, vždyť je to, Vaše Eminence, hřích!“ A kaplan Petr se nenechal přesvědčit, aby opakoval výrazy paní Fröhlichové. A to ani v odlehlém a pokud možno slušném slovním opisu některých jednotlivých stařeniných nadávek. Tak alespoň kardinál Troyer si poslechl kaplanovo podrobné vylíčení příčiny té obrovské nenávisti paní Fröhlichové vůči kapitulnímu děkanu. Tak, jak to zaslechl kaplan Petr podle šeptandy, šířené mezi olomouckými obyvateli. Že prý paní Fröhlichová, jak ona sama vypráví, sdělila kapitulnímu děkanu Kašparovi jakousi prastarou pověst o Crhově kazatelně, z které zbyl zborcený zbytek zdi na katedrálním náměstí před dómem svatého Václava. Po tom vyprávění paní Fröhlichové se děkan Kašpar rozhodl ten poslední památeční zbytek zdi zbořit. Prý proto, aby vzal zdejším lidem poslední památku na svatého Cyrila. Takovou věc, podle paní Fröhlichové, nemohl učinit nikdo jiný než samotný vyslanec Lucifera, vládce pekel. Prý Crhova kazatelna bránila Luciferovi získávat pro peklo další neposkvrněné duše olomouckých křesťanů! Tak proto prý Lucifer poslal do boje proti věřícím a bohabojným Olomoučanům jednoho svého pekelníka v převleku za kapitulního děkana Kašpara. A ten, jakožto čert zaprodaný svému pekelnému pánu, nechal zbourat tu velkou a svatou překážku, kterou uctívali všichni Olomoučané, tu Crhovu kazatelnu! Avšak naštěstí má Olomouc na živu svou nejstarší a nejvíc pamatující osobu, paní Fröhlichovou! Ta počestná osoba, uctívající svatého Cyrila, nahradí zbouranou Crhovu kazatelnu a bude překážet samému satanovi, a přinutí vládce pekel Lucifera, aby si odnesl zpátky do pekla svého sluhu Kašpara, toho převléknutého pekelníka a antikrista! Jak ta paní Fröhlichová tvrdí, k tomu účelu si prý mnoha kouzly zajistila pomoc důležitých a kouzla znajících posvěcených osob! Svatého Jana Kapistrána, který v Olomouci způsobil zázrak a uzdravil všechny olomoucké hluchoněmé, že tito, když spatřili přicházet Jana Kapistrána, sborem volali: „Jene, Jene!“ A také paní Fröhlichové proti Kašparovi pomůže duch bývalého olomouckého biskupa Konráda, který ovládal všechno čarodějnictví a naučil tomuto řemeslu olomoucké předky paní Fröhlichové. Nad podrobným vyprávěním svého osobního sekretáře kardinál Troyer stále kroutil hlavou. Takovou snůšku blbostí už dlouho neslyšel! „Ale, Petře, to všechno jsou jen jakési fantasmagorie! To přece nemůže brát olomoucká veřejnost vážně!“ „Inu, Otče kardinále, i já vím, že by to mezi normálně uvažujícími lidmi měla být pitomost, s kterou není potřeba se nějak vážně zabývat. Jenže: kolem Otce Kašpara se začaly šířit další řeči; pak se začalo vykládat, že na zbourání té zdi pracovali nějací staří, vlastně přestárlí a tělesně už málo zdatní starci, a že děkan Kašpar si ty dědky zavázal naprostou mlčenlivostí o všem, co uvidí. Těm neschopným dědkům prý děkan Kašpar proplácel dvojnásobnou výši mzdy, než by se platilo všem jiným a schopnějším dělníkům. A přitom na ten jejich vysoký plat si děkan Kašpar musel peníze vypůjčit! Platil a peníze neměl! A nyní se prý topí v dluzích!“
92
„Děkan Kašpar neumí hospodařit! To musím přiznat! Avšak stále rozdává, ačkoli už nemá z čeho! Pokud je mi známo, tak přes svůj obrovský majetek má po celý svůj život ještě větší dluhy. A ty rok od roku rostou! Náš slovutný rytíř z Glandorffu hotově nezaplatí ani jednomu ze svých dodavatelů. Nedivím se, že nezaplatí svým půjčovatelům! Vždyť na to nemá! Ale divím se, že hotově zaplatil těm svým námezdným dělníkům!“ „Víte, Vaše Eminence, děkan Kašpar považuje všechny své dluhy za dluhy boží! Vždyť on sám všem říká, že Bůh je stejně náš největší věřitel! A proto se jeho, děkanovy dluhy, v tom obrovském nekonečném dluhu našemu jedinému Bohu úplně ztratí!“ „Ale dluhy se musí splácet! Osoba vykonávající pověření tak vysokého církevního představitele, úřadu generálního vikáře a kapitulního děkana, musí být naprosto důvěryhodná a spolehlivá. Takový kněz nesmí svými dluhy poskvrnit pověst a jméno ostatních duchovních; a hlavně nesmí zanedbáváním splácení svých dluhů znevažovat společenské postavení svých církevních představených! Bůh nebude splácet Kašparovy dluhy! To tedy ne!“ „Otče kardinále, děkan Kašpar plně důvěřuje a spoléhá na vaši pomoc! Říká, že pokud se najdou věřitelé, kteří nemají důvěru ani k samotnému Bohu, že zajisté budou důvěřovat ve vaši všem známou schopnost všechny dlužné pohledávky spravedlivě vyřešit a vyrovnat! Prý váš majetek u žádného věřitele nevzbudí pochybnosti a je poctivou zárukou za dluhy všech vašich podřízených duchovních, jak říká děkan Kašpar!“ Když kaplan Petr svému Otci kardinálu dovykládal všechny tyto pravdivé i polopravdivé historky, šířené v době kardinálovy nepřítomnosti mezi olomouckou veřejností, tak kardinál se rozhodl okamžitě povolat děkana Kašpara k osobnímu slyšení. Neboť kardinál se utvrdil ve svém původním přesvědčení, že za jeho nepřítomnosti v Olomouci došlo k znevážení církve a hlavně k znevážení osobnosti kapitulního děkana. A to bylo nutno bezodkladně řešit! Kašpar se dostavil teprve po dvou hodinách, až dokončil všechny své povinnosti v dómu svatého Václava. Zatím kardinál Troyer byl stále netrpělivější a v jeho mysli připravované příkazy Kašparovi nabývaly na stále větší přísnosti. Navíc, jak kardinál stále rychleji pobíhal v biskupském audienčním sálu z rohu do rohu, tak se začal potit ve svém kardinálském neprodyšném obleku. Nepříjemně se lepící zpocené biskupovo prádlo ještě zvyšovalo všechny ostatní kardinálovy nepříjemné pocity. Měl dojem, že je uzavřen a svírán v těsném a nepoddajném krunýři, že je stále víc a víc dušen nějakým doléhajícím pekelným zařízením. Tu se znovu objevil nejdříve tlak a hned nato stupňující se svíravá až dloubavá bolest v žaludeční krajině! Právě v tu chvíli, kdy kardinál Troyer byl ve stavu největšího rozčilení a navíc znervózněn žaludečními obtížemi, vstoupil netrpělivě očekávaný generální vikář olomoucké diecéze, kapitulní děkan Kašpar z Glandorffu. „Vaše Eminence, Otče kardinále,…“ Víc už kapitulní děkan ani nevyslovil. Kardinál nevraživě pohlédl na Kašpara, jeho tvář se zkřivila; částečně z té zvětšující se bolesti břicha, částečně z té ještě čerstvé
93
vzpomínky na příhodu před katedrálou. Jak se úporně snažil navodit něco jako přátelský úsměv, tak se nechtěně jeho rty sešpulily do šklebu zločince a křiváka. „Bratře Kašpare, když jsem vycházel z katedrály, byl jsem obtěžován jakousi stařenou. Jak mi dodatečně zjistili, ta osoba se jmenuje Fröhlichová. Ačkoli vypadala nepříčetně a ač jsem jí rozuměl sotva každé třetí slovo, přece jenom jsem nabyl dojmu, že stále opakuje tvé jméno. A navíc vždy v souvislosti s nadávkou, že jsi valach! A to prý nejde o to, že by tě paní Fröhlichová považovala za rodáka z valašského kraje, což by bylo chybné, jak víš dobře ty sám! Ale tou nadávkou ta osoba míní valacha, to jest hřebce doživotně zbaveného moudí, jak prý toto způsobovat koňům má ve svém odedávném zvyku zdejší hanácký zemědělský lid. Prý, aby tím podivným barbarským postupem získali zvíře s větším klidem a větší výkonností. - Mohl bys mi, bratře Kašpare, vysvětlit, o co běží?“ Děkan Kašpar si s první větou kardinála okamžitě připomenul stařenku Fröhlichovou. Ale z dalších kardinálových vět usoudil, že kardinál si pravděpodobně přeje, aby mu vysvětlil postup kastrace u koní. Ale o podrobnostech tohoto postupu děkan Kašpar nevěděl zhola nic. Vzdychl, zrudl a začal koktat. „Vaše Eminence, tento postup… vedoucí… ve svém konečném důsledku k absenci koňských… toho,… jak se říká,… nevím… u jejich plemeníků… tak zvaných hřebců… jest mi zcela neznám. Avšak mohu vám získat o objasnění celého toho… výkonu patřičného znalce a odborníka…. Pokud se chcete takového… hm… výkonu sám osobně účastnit, ani to by… možná,… nebylo nemožné!“ Ani kardinál zprvu nepochopil duševní proces svého kapitulního děkana, který vedl k jeho nepatřičné odpovědi. Avšak nakonec kardinálu Troyerovi došlo, že děkan Kašpar nepochopil jeho otázku. Tak svou otázku znovu zopakoval. Po tomto opakování se děkan Kašpar rozzářil. „Ano, Otče kardinále, omlouvám se! Já jsem vaši otázku pochopil jako váš eminentní zájem seznámit se s postupem, jak připravit koně o jejich moudí. To mi promiňte! Ta nadávka, kterou jste slyšel z úst té milé a ubohé stařenky, paní Fröhlichové, ta není ojedinělá! Ačkoli mne paní Fröhlichová na veřejnosti nazývá nejčastěji valachem, tak, Otče Ferdinande Julie, mne také nazývá všemi jmény kastrátů ostatních zvířat. Namátkou si vzpomínám: kromě té nejčastější nadávky, kterou paní Fröhlichová mne označuje za valacha, na její další nadávky, jako kapouna, vola, kance, – pardon, to už asi není kastrát.“ Děkan Kašpar si po své složité a zamotané odpovědi hlasitě oddychl. Vždyť jeho představený vlastně požadoval jen jednoduché vysvětlení některých lidových výrazů používaných v místním hanáckém nářečí. Avšak po děkanově odpovědi kardinál Troyer celý zrudl vztekem. Barva jeho obličeje dostala ještě mrtvičnatější vzhled, než měl děkan Kašpar. Kardinál se skoro neurvale obořil na svého podřízeného. „Bratře, co to slyším z tvých úst!… Od kněze, kterého pověřuji zastoupením mé osoby v celé diecézi! Taková slova by neměl používat žádný pravověrný křesťan!… Natož zástupce kardinála!… Nerad slyším, když někdo podobnými neslušnými výrazy pojmenovává církevní činitele! To hrubě uráží celou naši církev! Já však nyní chci
94
slyšet, čím jsi způsobil to nepříjemné chování té ženy Fröhlichové! Tak nezabíhej a vše mi podrobně vysvětli!“ Nadmíru zkřivený obličej kardinála Troyera donutil děkana Kašpara k jeho nezvyklé pokoře a dodržení příkazu představeného vysvětlit pravděpodobnou příčinu psychického selhání paní Fröhlichové. Děkan Kašpar nezabíhal a podle všech svých vědomostí vypravoval vše: – jak o účasti paní Fröhlichové na zapsané olomoucké pověsti, tak také o jejím odporu ke zbourání zbytku zídky na katedrálním náměstí. Tento Kašparův příběh byl poněkud jiný, než ten vypravovaný kaplanem Petrem. Kašpar vyprávěl, jak získal text staré olomoucké pověsti od paní Fröhlichové. Jak tuto pověst o Crhově kazatelně opakovali i ostatní olomoučtí pamětníci. Děkan Kašpar připomenul svému představenému, že ho opakovaně informoval o existenci těchto pověstí, a proto že také získal i jeho podporu k rozbourání toho zbytku zdi. Jako osobnost školená v rétorice si Kašpar sdělení o nálezu v základech zídky ponechal až na konec svého vyprávění, aby dovršení toho příběhu mělo své dobře umístěné vyvrcholení. A tak nejdříve se děkan rozhovořil o té podivné a nevhodné aktivitě paní Fröhlichové. Nejdříve popsal pokusy paní Fröhlichové o navázání rozhovoru, které sám děkan Kašpar pozoroval v průběhu posledních tří týdnů. Rozpovídal se o tom, jak byl předem informován svým okolím, že paní Fröhlichová se pomátla a že podobným způsobem obtěžuje mnoho dalších olomouckých činitelů. Že paní Fröhlichová má chvíle, kdy hovoří naprosto nesouvisle, hovoří o neexistujících lidech a příhodách, a cítí se být pronásledována celým svým okolím. V těchto chvílích prý paní Fröhlichová také jedná neadekvátně. Děkan Kašpar hned uvedl příklad takového scestného jednání paní Fröhlichové. Totiž nedávno paní Fröhlichová zapálila ohýnek na Michalském vrchu. Prý pálila jakési byliny, žábu a netopýra, přitom poskakovala kolem ohýnku; hlasitě vyvolávala ducha kazatele Kapistrána a ducha olomouckého biskupa Konráda z Vechty. Vojenská hlídka, procházející okolím Michalského vrchu, musela zmatenou paní Fröhlichovou nejdříve svázat a pak s použitím násilí ji odnesla do špitálu svatého Ducha. Avšak ta ubohá paní Fröhlichová nakonec se navečer toho samého dne sama oprostila od pout a ze špitálu utekla. Ale pak se doma už zase chovala zcela rozumně, takže městský fysikus považoval za zbytečnou další případnou léčbu ve špitále. A také děkan Kašpar již o paní Fröhlichové v dalších dnech ani nezaslechl. Nezaslechl, ačkoliv ta stařenka ve svých scestných a ztřeštěných akcích pokračovala. Nezaslechl, protože nejstarší občanka Olomouce, paní Fröhlichová, všechna tato svá další bláznivá vystoupení zaměřila proti děkanu Kašparovi. Celá Olomouc si o akcích a projevech stařenky Fröhlichové vyprávěla, jen sám kapitulní děkan, jehož se to všechno týkalo, se nic nedoslechl. Paní Fröhlichová nemohla kapitulnímu děkanu Kašparovi odpustit zboření toho památného zbytku zdi na katedrálním náměstí. Navíc, když pan Ludewig sdělil paní Fröhlichové, že k zboření tak zvané Crhovy kazatelny došlo proto, aby se ověřila pravdivost pověsti, kterou ona sama vyprávěla. Právě v důsledku této informace tato všemi opuštěná stařenka začala nenávidět děkana Kašpara. Pomlouvala ho u všech
95
svých známých, ale i mezi lidmi, s kterými se potkala jen náhodně. Ale to už každý rozumný a chápající občan pochopil, že u paní Fröhlichové se objevují první příznaky stařecké demence a že v popředí jejího duševního obrazu jsou i známky paranoického pronásledování. Jenže tato duševně chorá nejstarší olomoucká občanka měla svou stále nadmíru dobrou a zdravou tělesnou konstrukci. Tak v jinak plném tělesném zdraví paní Fröhlichové se u ní jen občas objevovaly příznaky porušené činnosti jejího mozku. Avšak v těchto projevech, způsobených stařeckým měknutím mozku, se stále častěji objevovala soustředěná snaha té choromyslné stařeny o zničení děkana Kašpara. Nic z toho děkan Kašpar nevěděl. Olomoučané si však mezi sebou předávali všechny informace o slovních projevech a o případných činech paní Fröhlichové, samozřejmě změněné až do nesmyslnosti během typicky šířené šeptandy. Ačkoliv i olomoucká veřejnost ve své většině ihned pochopila, že paní Fröhlichová je duševně chorá, tak každý občan tohoto města se škodolibostí rozšiřoval nesmysly, pomluvy a hanobil děkana Kašpara. Olomouc se bavila jako nikdy! Neboť nemoc bližního, ať je jakkoliv vážná, avšak pokud postihuje někoho jiného, tak u ostatních zdravých spoluobčanů bývá důvodem k sebeuspokojení, že to onemocnění postihlo někoho jiného. A při neadekvátních duševních projevech postiženého nemocného člověka jsou takové projevy choroby u všech ostatních momentálně zdravých důvodem k veselosti a k vtipům o příhodách doprovázejících psychickou poruchu. A pokud stojí v centru bláznových pomluv důležitá veřejná osoba, tak závistivost občanů, vyvolaná případnými úspěchy toho pomlouvaného, přivede všechny ostatní spoluobčany k tomu, že se účastní všech pomluv, i těch na první pohled nepravdivých; tito pomlouvači pak jako jeden muž začnou prohlašovat, že na té pomluvě musí něco být. Neboť i tato nepěkná vlastnost, sice mnohé obveselující, patří mezi podstatné rysy našeho národa. Když děkan Kašpar začal klidně a téměř přátelsky svého představeného informovat o názorech předních olomouckých lékařů i teologů na nemoc paní Fröhlichové a na předpoklady jejího dalšího průběhu, tak se zklidnil i kardinál Troyer a jeho úvahy se posunuly do patřičných mezí. „Avšak, bratře Kašpare, toto jednání ubohé stařenky paní Fröhlichové znevažuje naši církev a nejvíce tebe! A tomu musíme zamezit! Nejlépe bude, když navštívíš paní Fröhlichovou v některé té její zdravé chvilce a vše ji rozumně vysvětlíš. Ona snad všechno pochopí a tak zabráníme dalším nepříjemnostem!“ Děkan Kašpar svému představenému slíbil, že jeho doporučení a příkaz splní do nejmenší podrobnosti. Tohoto vzniklého uklidnění kardinála Troyera děkan Kašpar ihned využil a rozpovídal se o té pověstné Crhově kazatelně; o tom, že tuto pověst, vyprávěnou paní Fröhlichovou, pak potvrdili i ostatní nejstarší občané Olomouce. Jak nakonec zjistili společně s panem Ludewigem a s kanovníkem Ulmannem, že některé části pověsti plně odpovídají starým písemným dokladům. Jak teprve potom přikročili k zbourání zdi a prohlídce základů, jak to Jeho Eminence dovolila již před několika měsíci na podkladě Kašparovy informace. Že v základu té zídky bylo nalezeno pět podivných základních
96
kamenů; a jak v zahloubeních některých kamenů byly uloženy vzácné kamínky a další neznámé předměty. Kašpar se rozhovořil o podrobnostech odborných posudků olomouckých odborníků na některé nalezené věci. Ale v polovině toto Kašparova sdělení o nálezu v základech zídky na katedrálním náměstí, kardinál, místo aby děkana Kašpara poslouchal, tak se ve svých úvahách vrátil k scéně vyvolané před katedrálou paní Fröhlichovou. Nyní, v odstupu, si srovnal kaplanovo vyprávění s tím, co řekl děkan Kašpar. A ten rozpor, ten nesouhlas těch dvou podaných informací, kardinála v ten moment přímo udeřil. Přece se musí zachovat spravedlivě a nemůže dělat závěry z vyprávění jedné strany, v tomto případě z vyprávění děkana Kašpara! Ano, tato celá záležitost zůstává nedořešena! Jak kardinál Troyer začal znovu uvažovat o paní Fröhlichové, tak přestal vnímat Kašparovo vyprávění. Nakonec kardinál Troyer celou tuto Kašparem podávanou obsáhlou zprávu vůbec neposlouchal. A už ani nechtěl poslouchat! U kardinála Troyera se znovu dostavilo nepříjemné psychické rozpoložení nad celou nevyřešenou situací. Najednou mu došlo, že by měl obvinit sám sebe, že pár Kašparových vět stačilo k tomu, aby se jeho církevní představený uklidnil a aby odstoupil od potřebné okamžité nápravy. To přece nejde! Nyní jeho vztek, vystupňovaný opomenutím předchozí dvouhodinové přípravy na pokárání Kašpara, dosáhl takového stupně, že kardinálův psychický stav už v té chvíli ani nedovoloval nějaké soustředění na podávanou zprávu. Avšak také ta nepříjemná, kroutivá a stále se zvyšující bolest v žaludeční krajině, která čím dál více přehlušovala všechny ostatní důležité myšlenky a naplánované úkony, – to vše nakonec způsobilo, že kardinál Troyer nenechal Kašpara celou jeho zprávu ani dokončit. Přerušil ho ve chvíli, kdy ten právě chtěl kardinála informovat, že spolu se svými spolupracovníky chce vypracovat podrobnou písemnou zprávu o celé této akci ve vztahu k zapsaným starým olomouckým pověstem. Kardinál při své autoritativní a někdy až sobecké povaze se nemohl smířit s tím, že v představiteli olomoucké církve Kašparovi byla znevažována nejen církev, ale vlastně i on, – jako její nejvyšší představitel na Moravě. Toto vědomí způsobilo, že kardinálovo stupňující se rozčilení a jeho vztek, vyvolávající imperativní příkaz rychlé, bezodkladné nápravy celé této situace, se stal v té chvíli vedoucím motivem pro slova určená děkanu Kašparovi. „Ne, ne, Kašpare, to mi nepovídej! To vše je zbytečné! Celým tvým neuváženým chováním byla znevážena celá naše olomoucká diecéze! Ať ta stařenka je blázen či není, celá Olomouc si vykládá o nesmyslnosti tvého přístupu k lidové tradici toho zbytku zdi a o tvém pochybném příkazu k jejímu rozbourání. Uvědom si, že sis předem vymyslel důkazy z minulých dob a ty jsi pak hledal a nalezl. Tímto tvým činem je znevážena celá naše římskokatolická církev! Ještě že jsem se vrátil do Olomouce! Snad není pozdě! Nyní musíme učinit mnohé kroky, které napraví tvá závažná pochybení!“ Děkan Kašpar nevěřícně hleděl na kardinála. To tedy takovou podivnou reakci svého představeného nečekal ani ve svých nejhlubších a nejčernějších představách! Tak
97
za to všechno zřejmě může ta „bába Fröhlichová“, jak ve svých myšlenkách děkan tu bláznivou stařenku pojmenoval. Ale stále nevěděl, co vlastně ta duševně chorá stařena vykonala, aby reakce kardinála se stala tak nepříznivou. Děkan Kašpar jen pootevřel ústa a s nevěřící tváří pohlédl na kardinála s otazníky v očích. Avšak kardinál tento momentální postoj svého podřízeného nevzal na vědomí a pokračoval. „Ať tě ani nenapadne pokračovat v těch tvých dalších krocích! Nyní je nezbytné uklidnit celou zjitřenou atmosféru v olomoucké veřejnosti! Musíme vyčkat! Musíme naše věrné křesťany ubezpečit v našich kázáních o nezviklatelnosti poslání našich věrozvěstů, svatých Cyrila a Metoděje. Teprve, až se nám podaří vrátit klid do duší a srdcí našich spoluobčanů, teprve potom spolu prohovoříme a velmi opatrně zvážíme naše další kroky!“ Děkan Kašpar si stále neuvědomoval, že by došlo byť k sebemenšímu znevážení katolické církve v očích olomoucké veřejnosti. Zatím vše viděl jen v těch projevech stařecké demence té velmi staré olomoucké rodačky Fröhlichové. „Snad, Vaše Eminence, až ta bába… pardon, až ta paní Fröhlichová,… až ji k sobě povolá Bůh. Otče kardinále, vždyť je to osoba téměř stoletá a v posledních týdnech se její duševní stav tak změnil a stále se mění k horšímu. Ona, Otče kardinále, už dlouho nemůže být mezi námi!… Promiňte, Vaše Eminence, chtěl jsem říct,… že nás zřejmě náš nebeský Otec informuje, že dny paní Fröhlichové jsou sečteny….“ „Ano, v tom se shodneme! Ta bláznivá stařena by měla být někde isolována, aby dále nepobuřovala veřejnost. Aby nezavdávala příčinu k šíření těch podezřelých výtvorů její nemocné mysli, které jsou namířeny právě proti tobě, Kašpare! Ale ve svém důsledku znevažují celou naši církev! Tohle si musíš uvědomit právě ty nejvíc!… Snad opravdu si ji brzo k sobě povolá Bůh!… Tak počkáme! Ale nějak musíme zarazit ta její veřejná vystoupení, i když jsou to projevy blázna!“ Načež nezbývalo děkanu Kašparovi nic jiného, než aby znovu slíbil svému představenému, že zajde za paní Fröhlichovou, aby ulomil hroty jejím případným dalším projevům mezi olomouckými spoluobčany. Kardinál Troyer pohlédl na Kašpara a připomněl: „Bratře Kašpare, nevím, jak se s tou osobou domluvíš! Nehovoří srozumitelným jazykem a používá slova té nejnižší olomoucké spodiny. Je to osoba nadmíru sprostá! Její duši zřejmě v některých chvílích ovládá ďábel! Také se ho v těch momentech dovolává a přikazuje mu, aby poznamenal právě tvou osobu, bratře Kašpare! Připrav se, že tvá rozmluva s tou stařenou nebude lehká! Nevím, nevím, zda se ti povede vykoupit její duši ze spárů satana! Ale s dořešením celé té tvé akce kolem toho zbytku zdi na katedrálním náměstí, – s tím počkejme! Přece k povolání té přestárlé olomoucké stařenky z řad živých olomouckých křesťanů může dojít každou chvíli! Tak buďme trpěliví, cesty našeho nebeského Otce jsou nevyzpytatelné! Vyčkejme a důvěřujme Bohu!“ Kardinál zauvažoval, jak poučit svého zástupce, aby už konečně přestal dělat dluhy. Tato soukromá až důvěrná záležitost potřebovala jemný a spíš otcovský přístup. „Ještě mne tíží jedna drobnost. Bratře Kašpare, olomoučtí občané si povídají, že jsi přeplácel dělníky, najaté na zbourání té zídky. A prý sis vybral jakési starce nad
98
hrobem! Možná jsou to jenom takové ty babské řeči a lidská závist. Nebudeš se zlobit, když tě poprosím o nějakou informaci?“ Nyní se děkan Kašpar pousmál. Taková prkotina! Jak se může kardinál snížit k vyšetřování takových soukromých záležitostí! „Otče Ferdinande, samozřejmě vám povím všechno, co si přejete! Ti dědkové byli skutečně jedni z nejstarších olomouckých občanů. Ale všichni byli v minulosti důležitými představenými svých řemesel v Olomouci. Avšak jejich osud byl velmi poznamenán v jejich stáří chudobou a životem v osamocenosti. Většinou v pastouškách na olomouckých předměstích. Všichni tito staří olomoučtí řemeslníci za svého života vždycky pracovali pro náš velechrám svatého Václava naprosto nezištně, zadarmo! Tak, když se naskytla ta možnost, tak jsem je vzal do práce a platil jim dvojnásob obvyklé mzdy.“ „Víš, Otče Kašpare, chudých je mnoho, a my nestačíme všem pomáhat! Nebylo by lépe takovým bohabojným, poctivým lidem, kteří ve své starobě ztratili své přátele a své rodiny, poskytovat almužny? A odpovídající plat ponechat řádným pracovníkům?“ „Otče Ferdinande, váš návrh je naprosto přirozený. Ale tito zchudlí olomoučtí občané, žijící jako žebráci, by žádnou almužnu nepřijali, bylo by to pod jejich čest! Tak právě proto jsem zvolil jiný způsob, jak jim pomoci! Způsob, který by tyto naše spoluobčany neurazil!“ A děkan Kašpar hleděl na kardinála Troyera s výrazem naprosté poctivosti, s výrazem dědečkovské dobrotivosti a s výrazem svého, téměř božského pochopení všech potřeb stařeckého období života. Když kardinál uviděl tu dobromyslnou tvář, ten důvěřivý a bezelstný pohled svého podřízeného, tak v tu chvíli nebyl schopen se rozhodnout, zda děkan se tak primitivně jen tváří, nebo skutečně z něho vyzařuje božská prostomyslnost. Nakonec se rozhodl, že tvář děkana Kašpara vyjadřuje pravdivou podobu celé jeho duše. A právě proto kardinál Troyer ustoupil od pokárání Kašpara za jeho prohlubující se zadlužení. Přece nemůže kárat a plísnit takového andělského člověka, takového nehamižného a rozdávajícího dělníka na vinici Páně! Vždyť by mohl být i jemu příkladem! A děkan Kašpar po té chvíli ticha a přemýšlení kardinála Troyera přece jenom poznamenal: „Vždyť i Ježíš dával přednost chudým a bohaté varoval, že jejich bohatství se stane příčinou toho, že se nedostanou do nebeského království! Proto naši mnozí světci rozdali svůj majetek chudým. Jenže, Otče kardinále, já nyní neustále přemýšlím a stále nemohu nalézt způsob Kristova řešení ve složitějších případech. Řekněte, co On udělá s těmi svými věřícími, kteří vlastní nesmírné statky, tedy polnosti, lesy a budovy, ale zároveň mají mnohem větší dluhy, než činí hodnota celého jejich majetku? Ať se vyslovíte, Otče kardinále, pro to, či pro zcela opačné Kristovo řešení, vždy lze nalézt důležitou námitku takového rozhodnutí. Tak nevím!“ Nyní se i kardinál Troyer usmál a tento jeho úsměv byl srdečný a kněžsky milosrdný. Snad děkan Kašpar odpověděl na jeho nevyřčenou úvahu, snad ta odpověď je náznakem úmyslu samého Boha!
99
S touto myšlenkou o nevyzpytatelnosti takových tichých a nevyřčených rozhodnutí nebeského Otce kardinál Troyer ukončil tu dlouhou rozmluvu s děkanem Kašparem. Jakmile děkan Kašpar opustil audienční síň biskupského paláce, kardinál Troyer zjistil s překvapením, že kupodivu najednou a úplně odezněla jeho úporná bolest žaludku. Oddechl si a posadil se znovu k talíři s moravskými buchtičkami a k šálku naplněnému až po okraj sladkou hanáckou smetanou. Děkan Kašpar sice návštěvu u paní Fröhlichové slíbil, ale nikdy ji neuskutečnil. Když uvažoval v odstupu po rozhovoru s kardinálem Troyerem o celé své situaci, způsobené stařenkou Fröhlichovou, tak se rozhodl, že se raději bude této bláznivé osobě vyhýbat. Lze říct, že tentokrát měl děkan Kašpar ten nejsprávnější úsudek. Neboť blázna nikdy o pravdě nepřesvědčíš žádnými rozumnými argumenty, blázen si vede stále tu svou, bláznovskou! Vždyť nikdo na světě nezná postup, kterým by šlo nahradit tu stařecky zničenou část mozku! Děkan Kašpar od rozmluvy s kardinálem se vyhýbal všem postavám, které již z dálky byly podobné paní Fröhlichové. Naštěstí měl lepší zrak než ta neustále ho pronásledující, bláznivá ženská! Děkan Kašpar totiž, na rozdíl od paní Fröhlichové, netrpěl ani nepatrným šedým zákalem! Uplynulo několik týdnů a děkanovi spolupracovníci, kanovník Ulmann a pan Ludewig, naléhali na slíbené dořešení vztahu starých olomouckých pověstí se základy té pověstné Crhovy kazatelny. Nakonec děkan Kašpar podlehl. Nenápadně a v tichosti svolal své spolupracovníky do budovy děkanství olomoucké kapituly. Nejrozzářenější přišel premonstrát kanovník Marian. „Bratři, kamarádi, mám pro vás překvapení! Dostal jsem zprávu od německých bratří. Hned vám ji přečtu!“ A Ulmann vytáhl z kapsáře kus pomačkaného, opakovaně překládaného papíru a bez čekání na souhlas začal svým spolupracovníkům předčítat dopis. Po chvíli se zarazil a prohlásil: „Ono by to bylo příliš dlouhé. Tak alespoň řeknu to nejdůležitější! Ale opis usnesení mám doslovný! Představte si, usnesení mohučské synody má dokonce přesné datum. Bylo vydáno dne 3. 10. 852. Ale ten viník se nejmenuje Alpgiess, ale Albgis! To asi došlo tím ústním podáním ke zkomolení jeho jména. Tak tedy: ta mohučská synoda přikázala východofranskému králi Ludvíku Němci poslat toho Albgise do vyhnanství, jak se v usnesení říká „in rudem adhuc christianitatem gentis Maraensium!“ Děkan Kašpar okamžitě přerušil Ulmanna. „Poslyš, příteli, už zase užíváš citátů z latiny. Přece víš, že tady Ludewig tomu nerozumí!“ Děkanovo pokárání přinutilo kanovníka Ulmanna omluvně pohlédnout na Ludewiga. Tento znenadání rychle hubnoucí stařeček začínal mít vzhled chátrající lidské trosky, naprostého protikladu toho ještě nedávno tak nadmíru čilého stařečka, bez oddechu pobíhajícího kolem rozebírané zídky. Kanovník Ulmann ve svém nitru pocítil
100
lítost nad ztrácejícím se Ludewigem a ihned, v nejvyšší skromnosti, pronesl svá omluvná slova. „Promiňte, pane Ludewig. Už vám to řeknu v našem jazyku. Tedy ten Albgis byl poslán doslovně „do hrubého ještě křesťanství kmene Moravanů“. Vážení, připomínám, že šlo o rok 852 po Kristu! Tedy o dobu více jak jedno desetiletí před příchodem našich slovanských věrozvěstů!“ A premonstrát Ulmann pohlédl na děkana, co ten tomu říká. Ale ten mlčel. Byl zticha jako nikdy dříve! Protože se mu neustále vtírala na mysl ta dosud nevyslovená povinnost, přikázaná kardinálem Troyerem: zastavit na neurčitou dobu veškerou činnost kolem sebraných pověstí a kolem objevených základových kamenů, nalezených ve zbytku té rozbourané zdi. Ulmann, když nezpozoroval očekávanou reakci děkana Kašpara, znovu obrátil svůj zrak do přineseného papíru a přiblížil ho téměř úplně k svým očím. Zašvidral a nahlas oznámil: „Přátelé, poslyšte, ten Albgis dostal pokání. Tak neuvěřitelné a tak dokonalé! A skutečně byl potrestán za únos ženy Patrika na Moravu! Přesně tak, jak to říkal pan Laurencius, dej mu Bože lehké odpočinutí! Jen si představte, Albgis musel držet přísný půst po celé tři roky, jen o svátcích mu byla povolena výjimka. Bylo mu dovoleno pojídat jen chléb, zeleninu a luštěniny, a pít jen čistou, pramenitou vodu. Pane, to musel vydržet celé ty tři roky! A pak na další čtyři roky byl Albgisovi přikázán stejně krutý půst, ale v každém týdnu jen na tři dny! Ale navíc musel v každém tom roce držet tři čtyřicetidenní půsty stejného rázu! Jedině po dobu nemoci byl od půstu osvobozen! Takové pokání pro velmože z Franské říše! A to ho ještě zbavili vojenské hodnosti a do konce života mu zakázali vstup do manželství!“ „Ale, bratře Mariane, tobě se nějak moc líbí ty příkazy a zákazy. Nezdá se ti takové pokání, takový způsob trestu, že je to nekřesťanský způsob odpouštění hříchů? Že ti naši křesťanští bratři opomenuli boží přikázání k milosrdenství!?“ Děkan Kašpar vyjadřoval své přesvědčení světských kněží, premonstrát Ulmann jako řádový kněz naopak vždy zdůrazňoval nutnost udílet za hříchy větší tresty, tvrdší a neopomenutelné příkazy a zákazy. „Jen neomlouvej prohřešky mnoha našich hříšníků! Podívej se na desatero, je v něm devět zákazů, devět přikázání, které jsou vlastně zákazem! Proti jedinému jednoznačnému příkazu Boha, „ctít otce a matku“! Vždyť i to přikázání „ctít jediného Boha“ zároveň přikazuje neuctívat pohanské bůžky! Nekrást, nelhat, nesmilnit, křivě nepřísahat, nepožádat majetek a manželky bližního, nepracovat o nedělích a tak dále!“ „Kamaráde, ale ten Starý Zákon s desaterem přece změnil Kristus svou obětí. Pro nás, pro křesťany, mnohem víc, než všechny ty zákazy desatera, musí platit Kristův příkaz „Miluj bližního svého jako sebe samého!“ Toto přikázání, Mariane, není zákaz, ale to je příkaz, to je pravidlo, kterým se máme řídit po celý svůj život!“ Diskuse dvou kanovníků zabíhala do teologických oblastí a pan Ludewig začal být netrpělivý s oddalováním toho očekávaného a závažného porovnání olomouckých pověstí s nálezy v základech zbourané zídky. A tak přerušil tuto diskusi dvou vážených církevních pracovníků:
101
„Vážení, dovolil jsem si přinést vrbový proutek, abych zkusil, zda ty proudy, ta síla v té Crhově kazatelně, nevycházela přímo z těchto nalezených základních kamenů. Protože jsem po tom našem rozbourání zdi opakovaně proměřoval zemské proudy v místech, v kterých původně vyzařovaly takovou silou, že mi zlomily proutek! Vzpomínáte si, Otče Kašpare, že ano!… Ale už jsem v těch místech nenalezl ani sebemenší stopu po tom soustředěném magnetismu!“ A pan Ludewig vytáhl proutek, postavil se, uchopil proutek obvyklým způsobem hledače podzemních pramenů a předklonil svá předloktí nad pět kamenů položených ve středu stolu. Avšak vrbový proutek se pohnul jen nepatrně, skoro vůbec ne. Ludewig nevěřícně zakroutil hlavou. Obešel stůl a svůj pokus opakoval z opačné strany. A zase nic! V té chvíli hovor mezi oběma kanovníky ustal. Oba se zájmem sledovali Ludewigovo počínání. Ale pan Ludewig, ať se sebevíc snažil, nenaměřil žádné proudy! Vrbový proutek se nepohnul, ačkoli Ludewig stále přecházel z místa na místo. „Tak mi řekněte, co se stalo! Vždyť před rozbouráním zdi to byla tak neuvěřitelná síla! Nakonec bude mít ta Fröhlichová pravdu, že jsme zničili svatý a posvěcený základ zdi s magickou silou, chránící naši Olomouc!“ A pan Ludewig znovu nevěřícně zakroutil hlavou, schoval proutek do kapsy a posadil se. „Dovolíš-li, Otče děkane, já bych si ty kameny vypůjčil. Položím je na jiná posvěcená místa, abych zjistil, jestli se ta magnetická síla znovu neobjeví!“ Pan Ludewig skutečně potom v následujících dvou měsících s kameny obešel všechny olomoucké kostely. V nich položil kameny nejčastěji kolem oltářů a pak vrbovým proutkem měřil „spodní proudy“. Ale nikde nezjistil, že by ty kameny posílily nebo jinak změnily ten zkoumaný energetický tok z hlubin země. Pan Ludewig dokonce s kameny zajel na Svatý Kopeček, kde těmi kameny ze základu Crhovy kazatelny obložil zázračný milostný obraz Panny Marie, ale ani zde nic nezaznamenal. Nakonec ve farním chrámu P. Marie na Předhradí, v kapli svatého Vavřince, položil kameny kolem hrobu olomouckého mučedníka blahoslaveného Jana Sarkandra, považovaného Olomoučany za svatého. Vždyť k hrobu Jana Sarkandra pravidelně docházel se pomodlit sám kardinál Troyer! Dokonce sama císařovna Marie Terezie při návštěvě Olomouce neopomněla pokleknout u hrobu tohoto světce a poprosit ho o přímluvu! Ale ani ty zvláštní růžové kameny ve společnosti s pozůstatky Jana Sarkandra neměly vliv na pohyb vrbového proutku! Tak po dvou měsících bezvýsledných měření pan Ludewig ty kameny vrátil na kapitulní děkanství Otci Kašparovi a negativní výsledek svých pokusů ani nevyjádřil slovy, jen mnoha zkroušenými povzdechy. Děkan Kašpar a podpřevor Ulmann, po přerušení svého rozhovoru a po Ludewigově měření vrbovým proutkem, si vzájemně po několik hodin sdělovali své výsledky, získané z historické a teologické literatury o životě a moravském působení svatých Cyrila a Metoděje, a tyto skutečnosti porovnávali s údaji o těchto věrozvěstech z olomouckých legend. Najednou nalezli tolik rozporných údajů, že oba byli překvapeni.
102
„Už jsem z toho celý tumpachový, Kašpare! Vždyť v každém spisu o Cyrilovi a Metodějovi je něco jiného! Jen se podívej, vždyť se neshodují ani údaje ze starých legend zapsaných před mnoha věky. Ale ani v letopočtech!“ „Na to jsem také přišel. Snad můžeme s určitostí říct jen to, že ti naši moravští svatí skutečně žili a že na Moravě šířili křesťanství. Ano, ani za pravdivost udávaných letopočtů bych svou hlavu nepoložil!“ „Víš, možná bude příčina v tom, že všechny písemné záznamy legend vznikly až za několik století po smrti našich věrozvěstů. Proto údaje v nich jsou nepřesné! A také, když tyto, jak říkáme, starobylé legendy položíme vedle sebe, tak to nedá mnoho práce, abychom zjistili, kdo a od koho co opsal!“ „A teď se v tom nepořádku vyznej, bratře Mariane!“ „A když k těm starobylým záznamům přidáme naše zápisy olomouckých legend, neuděláme toho nepořádku ještě víc?“ „Mariane, na tom nám přece nemusí záležet! Naše svědomí nebude zatíženo tím, že jsme zaznamenali pověsti, které si po generace předávali olomoučtí křesťané! Já osobně bych považoval za chybu, ba přímo za těžký hřích, kdybychom to nezapsali nebo ten náš zápis zahodili. Pak by mé svědomí čisté nebylo!“ „Já také tak uvažuji! Víš, bratře Kašpare, cosi mi v hloubi mé duše říká, že ty slovně předávané údaje nakonec budou přesnější než ty staré zápisy z legend. Nakonec, proč by ne!? Jen si vzpomeň, jak to stále a doslovně opakoval pan Laurencius!“ „Nemusím ani vzpomínat! Mariane, člověče, já někdy večer nemohu usnout. A pak přemítám! Představ si, že jsem se už nesčíslněkrát přistihl, že si v té chvíli potichu přeříkávám to Laurenciovo povídání! Tak mi to všechno ten děda vryl do mozku, že začnu tu jeho pověst opakovat, aniž si to své povídání uvědomím!“ „Snad i to je důkaz, že pan Laurencius mluvil čistou pravdu! Bratře, není to všechno nakonec vnuknutí svatého Ducha? Co myslíš, neměli bychom to všechno nakonec předložit naší moravské kněžské konferenci?“ Návrh hradiského historika děkan Kašpar očekával. Sám osobně by považoval takový návrh za ten nejpřirozenější postup při přemýšlení o dalších osudech olomouckých pověstí. Jenže… „To by byl obvyklý postup. Ale, Mariane, jsem v poněkud prekérní situaci! O tom oba dva nevíte, musel jsem našemu kardinálu Troyerovi slíbit, že posečkáme se všemi akcemi kolem těchto pověstí. Víte, ten rozruch způsobený tou bábou Fröhlichovou způsobil, že náš biskup radí k opatrnosti a k odložení naší další akce na vhodnější dobu. Otec kardinál má strach ze znevážení naší katolické církve na Moravě.“ V tu chvíli své pasivní poslouchání přerušil pan Ludewig. „Ta Fröhlichová! To není obyčejná stará bába, to je čarodějnice! Ta ženská je posedlá… a celým hejnem ďáblů! Představte si, že začala navštěvovat mou manželku! Přesvědčuje ji, aby mne má manželka donutila tu rozbouranou zeď znovu postavit! A nejen to! Fröhlichová v posledních týdnech objíždí i mé příbuzné, onehdy byla až ve Freudenthalu! Nakonec Freudenthalské donutila, aby k nám do Olomouce přijeli. Ti mí zmatení příbuzní mne začali přesvědčovat, – a to prý všichni tamější moji příbuzní mají stejný názor, – že mám tu zeď znovu postavit! Víte, manželka je už z toho všeho tak
103
vedle, že říká, jestli bych neměl přece jenom tu zeď nechat postavit, prý alespoň kousek toho základu, abych měl už konečně pokoj!“ Po celou dobu, po kterou sděloval pan Ludewig trampoty s paní Fröhlichovou, se děkan Kašpar libě usmíval. A jak Ludewig dohovořil, kapitulní děkan ihned navázal na Ludewigovo tragikomické povídání. „Už jsem o tom vašem trápení, pane Ludewigu, také zaslechl! Jak jsem se začal vyhýbat té potrhlé osobě a jak ona mne už nemohla na veřejnosti napadnout, tak zřejmě si vybrala za další cíl svého bláznovství právě vás, pane Ludewigu. Inu, zde vidíte, že předpoklady našeho kardinála jsou správné! Že musíme počkat, až se situace v Olomouci zklidní. Tedy, až Fröhlichová přestane se svými bláznivými nápady.“ „To abychom počkali třebas, až umře? Tak to myslíš? A kardinál Troyer také? Je to tak?“ Ulmann z Klášterního Hradiska nepovažoval stále rozjitřovanou situaci ve vlastní Olomouci za nějaký podstatný důvod k odkládání celé záležitosti. Avšak děkan Kašpar se svému představenému zavázal a nyní byl rezolutní. „Ano! I Otec kardinál má stejný názor. Vždyť té nepříčetné osobě je již přes devadesát let a Bůh jen výjimečně ponechává mezi námi žít naše spoluobčany v tak vysokém věku. Tak vyčkejme, až se naplní úmysl Páně, jak řekl náš kardinál.“ V tu chvíli si pan Ludewig cosi šeptal jenom pro sebe a ten jeho šepot zněl jako: „Ať ji už čerti odnesou!“ Děkan Kašpar pohyb Ludewigových rtů zahlédl, pokřižoval se a ukazovákem Ludewigovi zahrozil. „Nevzývejme peklo, spoléhejme na našeho jediného Boha na nebesích! Jeho cesty jsou nevyzpytatelné, ale jeho zámysl je čistý a spravedlivý!“ A tak nakonec tito tři stařešinové Olomouce se dohodli a ještě tentýž den sepsali „na nečisto“ předběžný hrubý náčrt zprávy o podivném a nečekaném nálezu v základech zbourané zídky na katedrálním náměstí. A sepsali své závěry o zřejmě odpovídajícím vztahu tohoto nálezu k ústně tradovaným olomouckým pověstem. Tyto poznámky uložil děkan Kašpar spolu se zaznamenanými starými olomouckými pověstmi mezi ostatní své písemné poznámky v knihovně kapitulního děkanství. Nakonec se děkan Kašpar, kanovník Ulmann a pan Ludewig dohodli, že se k poslednímu a definitivnímu dopracování své zprávy ještě jednou sejdou po zklidnění olomouckého veřejného mínění, nejpozději po úmrtí paní Fröhlichové. Ale neuplynul ani celý týden a k děkanovi Kašparovi na kapitulní děkanství přiběhl hradiský opat Václavík. „Bratře Kašpare, kamaráde, jsem na cestě na olomoucké vysoké učení. Musím ti povědět neodkladnou zprávu. Možná to je důkaz, že svatí Cyril a Metoděj skutečně na Olomoucku působili. Marian mi vyprávěl o vašich nesnázích s tou bláznivou stařenou.“ „Příteli, Pavle, paní Fröhlichová nadělala nespočetně nepříjemností jak přímo mně, tak i panu Ludewigovi. Jen Marian je od ní uchráněn! Asi proto, že Hradisko je za Olomoucí! Co zajímavého jsi nalezl?“ „Před několika dny, v neděli po svátku našich věrozvěstů Cyrila a Metoda jsem sloužil svatou mši v Křelově. Víš, Kašpare, že v té obci máme už padesát let patronát nad kostelem a nad duchovní správou, ačkoliv většina usedlostí z Křelova, ale i všichni
104
z přidružených obcí, Břuchotína a Horky, jsou poddanými tvého kapitulního děkanství. Nyní, když jsme dostavěli křelovský kostel svatého Jiljí a už jenom postupně doplňujeme výzdobu vnitřku kostela, byl jsem v Křelově požádán věřícími ze sousední Horky, zda bych si neprohlédl jejich kapličku.“ „Znám obě dědiny. Jsou od sebe, že by to člověk kamenem dohodil.“ „No a právě mi lidé z Horky ukázali tu svou kapličku, která se řítí a padá! Aby se člověk bál do ní vejít! No a ti lidé chtějí, aby jim Hradisko pomohlo postavit nový kostelík. Ale to není to hlavní! Kašpare, tamější lidé tvrdí, že tu jejich bortící se kapličku jim postavili svatí Cyril a Metoděj! Proto jsem za tebou přiběhl! To by byl další důkaz působení věrozvěstů na Olomoucku! Vlastně hned vedle Olomouce! Co tomu říkáš?“ Děkan Kašpar povzdechl a s tváří zkřivenou starostmi pohlédl na svého nejbližšího a nejlepšího přítele, na opata Václavíka. „Víš, kamaráde, teď musíme počkat, až ta bláznivá stařena Fröhlichová přestane proti nám podněcovat olomouckou veřejnost! Já asi ani do Horky nepůjdu! Jak by se to dověděla ta bába, tak by spustila, že jsem tam přišel jen proto, abych zničil další památku po svatých Cyrilovi a Metodějovi. A jak říkáš, ona ta kaplička stejně spadne, tak by to její zřícení bylo přisouzeno té mé návštěvě!“ „Víš, Kašpare, já těm věřícím slíbil, že jim pomůžeme se stavbou nového kostela. Ale když o tom přemýšlím, tak ten nový kostelík raději postavíme o deset metrů dál od té kapličky. Abychom se vyhnuli právě tomu obviňování, že jsme zničili cosi starého a posvátného!“ A tak ani případná další existence pověsti o postavení kapličky svatými Cyrilem a Metodějem v Horce nepřiměla děkana Kašpara, aby i této pověsti věnoval zasloužený čas a věrohodný zápis. Děkan Kašpar všechnu svou aktivitu odložil až po předpokládaném velmi brzkém úmrtí paní Fröhlichové. Ale člověk míní a Pánbůh mění! A cesty Boží jsou skutečně nevyzpytatelné! Tak se také stalo, že průběh příštích dnů byl zcela jiný, než všichni tři, – děkan Kašpar, kanovník Ulmann a pan Ludewig, – předpokládali. Nikoho z těch tří ani nenapadlo, že souhra mnohých nepředpokládaných příhod znemožní veškeré jejich snahy a v skrytu duše naplánované akce. A jak to v takových případech bývá, jedna smůla následovala za druhou! Hubnutí pana Ludewiga, postřehnutelné již na poslední schůzce, se v následujících týdnech zrychlilo. Pan Ludewig dostal podivnou šedivou barvu a přestal vycházet mezi své spoluobčany. Pak definitivně ulehl na lůžko. Netrvalo dlouho a na kostele svatého Mořice zazněl umíráček oznamující odchod známého olomouckého občana Ludewiga ze společnosti živých. Paní Ludewigová věděla a před nikým netajila, že její manžel zemřel, protože byl již dlouho zachvácen nevyléčitelným onemocněním, rakovinou. Přesto olomoučtí občané spíš uvěřili nesmyslům roznášeným paní Fröhlichovou. Že pan Ludewig byl postižen kletbou samých svatých věrozvěstů za rozbourání Crhovy kazatelny. A že, přes výzvu paní Fröhlichové, svého činu nelitoval, a tak že si ďábel odnesl jeho duši do pekla. A tam že se nyní pan Ludewig na věčné časy smaží v pekelných plamenech. A
105
toto prý čeká všechny další viníky, kteří mají na svědomí zničení Crhovy kazatelny. Tak vždy svou informaci o smrti pana Ludewiga doplňovala ta přestará, pohublá, olomoucká Němka. Avšak i tyto další předpovědi té blouznivé stařenky Fröhlichové se zanedlouho znovu naplnily. A nepomohlo ani to, že děkan Kašpar nepřestal být oblíben mezi těmi olomouckými nejubožejšími občany. Mezi žebráky, mezi hladovými, nemocnými a mezi chudinou odkázanou na milost a pomoc druhých. Neboť právě tito nejponíženější svého děkana Kašpara nazývali „Otcem chudých“. Předpovědím bláznivé stařeny Fröhlichové uvěřili pouze majetní a bohatí! Ani ještě nepřešly všechny zimní měsíce a ani ještě prodlužující se den nezpůsobil oživení paprsků slunce, aby se Olomouc konečně mohla nadechnout prvními příznaky očekávaného jara, když Olomouc a celá Morava byla překvapena z náhlého rozhodnutí olomouckého kapitulního děkana, svobodného pána z Glandorffu, Kašpara Florentina, člena řádu minoritů a kanovníka katedrály olomoucké diecéze. Děkan Kašpar se vzdal v polovině května své nejvýznamnější církevní funkce – generálního vikáře olomoucké diecéze. A všichni občané Olomouce věděli, ačkoliv jako důvod rezignace byly uvedeny zdravotní důvody, že vlastní podstatou rezignace bylo rozbourání Crhovy kazatelny. Také premonstráti z Hradiska nečekali v budoucnosti nic příjemného, neboť následovníkem v Kašparově úřadu generálního vikáře byl pověřen arcijáhen Leopold Bedřich hrabě Egck, jezuita, který vždy a všude podporoval všechny kroky kardinála Troyera proti premonstrátům. Přes stálou nepřízeň osudu děkan Kašpar na nikoho nezanevřel. Byl stále činorodý, kde mohl, tak podporoval chudé a stále častěji navštěvoval na Hradisku opata Václavíka a kanovníka Ulmanna. Po parném létě toho roku přišly do Olomouce typické podzimní plískanice. A od počátku listopadu nastaly a po celý prosinec trvaly každodenní ranní mrazíky, takže cestou na ranní bohoslužbu to děkanovi pod nohama jen skřípalo. Oslavy výročí Kristova narození toho roku byly v olomoucké katedrále nebývale slavnostní. Přičinil se o to Kašparem zařízený hudební doprovod bohoslužeb a také mimořádná účast věřících, především olomoucké chudiny. Proto po vánocích toho roku byla celá olomoucká veřejnost překvapena nečekanou zprávou o náhlém úmrtí kapitulního děkana Kašpara z Glandorffu. Děkan Kašpar náhle a bez předzvěsti spadl mrtev uprostřed své pravidelné cesty ze svatováclavské katedrály po ranní mši. Svou smrt zřejmě nečekal, zemřel bez závěti. Jeho pohřbu dne 3. ledna roku 1752, kromě nikdy nevídaného počtu církevních představitelů, se také účastnilo tolik žebráků, Cikánů, poloslepých a polochromých lidí, že to vypadalo, jakoby celá Olomouc měla jen samé postižené a podezřelé obyvatele. Po děkanu Kašparovi zůstala velmi rozsáhlá, krásná knihovna. Ale jeho sbírka zbraní, ojedinělá v celé monarchii a odhadovaná svou hodnotou na třicet tisíc zlatých, se záhadně někam ztratila. Ačkoli veřejným licitacím z Glandorffových cenností, uspořádaným po půlroce v Hejčíně, předsedal sám nově jmenovaný kapitulní děkan Egck, hrabě z Hungersbachu.
106
Samozřejmě, že toto úmrtí významné olomoucké osobnosti byla voda na mlýn pochybných předpovědí paní Fröhlichové. Teď už celá vysoká olomoucká veřejnost začala věřit, že se skutečně projevuje kletba svatých Cyrila a Metoděje za zbourání toho pozůstatku po jejich působení v Olomouci. I kanovník Marian Ulmann z premonstrátské kanonie na Klášterním Hradisku byl z celé té nečekané situace rozpačitý a nesvůj. Nakonec se rozhodl, zašel za kardinálem Troyerem a při rozmluvě mu zdůraznil jako význačný moravský historik důležitost písemné zprávy uložené v poznámkách v pozůstalosti děkana Kašpara. Ulmann byl překvapen kardinálovým neobyčejně příznivým postojem k těm sepsaným pověstem a k významu nálezu v základech zbourané zídky. Kardinál Troyer nejen souhlasil se všemi Ulmannovými závěry, ale sám spontánně podpřevorovi slíbil svou osobní, aktivní podporu na nejbližší biskupské konferenci k přijetí Ulmannových a Glandorffových výsledků z pátrání po souvislosti starých olomouckých legend s nálezem v základech staré zídky na katedrálním náměstí. Jen se spolu dohodli ještě nějakou dobu vyčkat, aby právě ta nejvhodnější doba k zveřejnění výsledků olomouckých nálezů nebyla napadena některými možnými odpůrci. V následujícím několikaletém období byla projednávána celá nesourodá a zadlužená pozůstalost děkana Kašpara. Celá tato nakonec velmi nepříjemná otázka byla komplikována stále nově se objevujícími Kašparovými dlužníky, kteří neúprosně žádali olomoucké biskupství a kapitulní děkanství o splacení neuvěřitelně velkých Kašparových dluhů. To nesmírné zadlužení, které daleko překračovalo dřívější hodně vysoké odhady, nakonec donutilo olomouckého biskupa, že k vyřešení celé této pozůstalosti děkana Kašpara z Glandorffu jmenoval komisi a do jejího čela postavil kanovníka Jana Křtitele Auersberga. Tohoto olomouckého kanovníka nakonec ten soupis a přikázané vyřízení pozůstalosti děkana Kašpara z Glandorffu zaměstnalo na celý jeho zbývající život. Jenom korespondence s Kašparovými věřiteli se táhla až do roku 1822. Písemné doklady o sporech kolem Kašparových dluhů, o úpadku a malém pozůstalostním jmění po svobodném pánu z Glandorffu, vytvořily několik naprosto nepřehledných objemných svazků. V prvních měsících po svém jmenování kanovník Auersberg se věnoval soupisu a ocenění nesmírného počtu knih z knihoven několika Kašparových rezidencí. Neustálý a neodbytný tlak Kašparových věřitelů způsobil, že kanovník Auersberg, s povolením svých představených, začal s prodejem oceněných Kašparových knih. A mezi prvními byl prodán olomouckým kupcům na kornouty a na zabalování prodaných potravin, – pro svou předpokládanou bezcennost, – také svazek rozličných Kašparových poznámek. V těchto vlastnoručních Kašparových písemných poznámkách byla i sepsaná předběžná zpráva o nálezu v základech zídky na katedrálním náměstí a také jím zapsané olomoucké pověsti o Crhově kazatelně a o královně Fritigil. Když se kanovník Ulmann, už jako nově jmenovaný podpřevor, po určité době začal shánět po těch důležitých písemných materiálech, bylo už pozdě. Tyto písemné poznámky byly už dávno spotřebovány olomouckými kupci a řezníky.
107
Avšak ty drahokamy, nalezené v prohlubních základních kamenů Crhovy kazatelny, děkan Kašpar neprodal, jak předběžně informoval pana Ludewiga a podpřevora Ulmanna. Chtěl tyto věci ukázat kardinálu Troyerovi a tu ukázku po svém rozhovoru a komplikaci způsobené akcemi paní Fröhlichové odložil na vhodnější dobu. Proto se tyto pozůstatky ze základů zdi objevily v Kašparově pozůstalosti v soupisu nemalého počtu drahých i bezcenných šperků, uloženém v seznamu Kašparových movitostí a různých hospodářských usedlostí, mezi nábytkem, kuchyňským nářadím a dalšími předměty z Kašparovy olomoucké rezidence a z jeho dalších četných prebend. Ale to už ani podpřevor Ulmann netušil a tak správce Kašparovy pozůstalosti i nález ze základů rozbourané zídky se všemi ostatními věcmi prodal k splacení Kašparových dluhů. Auersbergův konečný přehled aktiv i pasiv Glandorffova pozůstalostního jmění zabral dva neuvěřitelně silné svazky v archivu metropolitní kapituly. A ještě neuvěřitelnější byly ponechané účty z vedení Glandorffovy domácnosti a kuchyně, taktéž shromážděné v celých dvou obsáhlých svazcích. Je naprosto zřejmé, že Kašparovy dluhy mnohonásobně přesahovaly jeho nemalý majetek a proto tyto dluhy nemohly být věřitelům splaceny. Jak to dopředu věděl děkan Kašpar, když své věřitele odkazoval na nejbohatší osobu, na samého Boha. Ačkoli i tito okradení věřitelé přiznávali, že děkan Kašpar je při svém odkazu na Nejvyššího vždy poučoval, že Jeho bohatství není z tohoto světa a že nespočívá ve zlatu, drahokamech a hmotném majetku, ale v bohatství ducha. Během tohoto složitého, desetiletí se táhnoucího projednávání pozůstalosti děkana Kašpara z Glandorffu najednou zemřel v Brně v únoru roku 1758 olomoucký biskup kardinál Ferdinand Julius hrabě Troyer z Troyersteinu, aniž se mu podařilo splnit jeho celoživotní snažení. Především to bylo dosáhnout svatořečení olomouckého mučedníka Jana Sarkandra, a hned potom zajistit církevní ověření a následný souhlas vatikánské komise s označením místa po zbourané zídce na Václavském náměstí před olomouckou katedrálou za historickou lokalitu, spojenou s působením svatých věrozvěstů Cyrila a Metoděje. Tak mezi živými nakonec zůstal jen hradiský podpřevor Ulmann a – stařenka Fröhlichová. Tato stále tělesně zdatná osoba, vypadající jak vysušená treska, neustále navštěvovala známé i neznámé olomoucké občany. Těm všem začalo být patrné, že tato už více jak stoletá stařena je navštěvuje hlavně kvůli pohoštění. Neboť mimořádný apetit paní Fröhlichové stářím nepřestal, ale naopak se zvýšil. A všechno ostatní, co ta stoletá paní Fröhlichová povídá a co si vymýšlí, je jen účelný doprovod, aby pohoštění bylo bohaté, aby stařena měla dost času na rozžvýkání podaného jídla svými bezzubými dásněmi. Avšak i přes to neuvěřitelně dobré tělesné zdraví mozková činnost paní Fröhlichové stále progresivně ochabovala. I ty ataky nenormálního jednání při spatření aktérů účastnících se zbourání Crhovy kazatelny pomalu ustávaly a postupně se u paní Fröhlichové prohlubovala demence. Konečně z těch všech hlavních aktérů, pronásledovaných paní Fröhlichovou, zůstával na živu už jen ten „bílý mnich“ z Klášterního Hradiska. Ale Hradisko od
108
Olomouce oddělovala řeka Morava. A tak paní Fröhlichová své záchvaty nahradila jen nenávistnými pohledy na budovu hradiských premonstrátů a v olomoucké veřejnosti začala pomlouvat nejen premonstráty, ale i řád jezuitů, protože tento učený řád vedl olomouckou univerzitu a její učení příslušníci a především jezuitští profesoři veřejně odsuzovali čarodějnické postupy a scestné názory paní Fröhlichové. Přestože paní Fröhlichová stále předpovídala v nejbližším termínu smrt podpřevora Ulmanna pro jeho udánlivé prokletí svatými věrozvěsty za jeho účast na zboření katedrální zídky, tak přece jenom ona sama zemřela o několik let dříve. Její pohřeb byl pohřeb žebračky, který nakonec v Olomouci téměř nikdo nezaznamenal. Ačkoli paní Fröhlichová byla po nesmírně dlouhou dobu nejstarší olomouckou občankou! Jen lidé si říkali, že ta „pomatená bába“, vyvolávající duchy, byla posedlá ďáblem, a jako taková nejen uřkla a přivodila smrt děkanovi Kašparovi, ale i panu Ludewigovi. A možná, že i samotnému kardinálu Troyerovi. Avšak že její pekelné čáry už nemohly překročit řeku Moravu a postihnout hradiského podpřevora Ulmanna, protože moc ďábla je přece jenom menší a nepřekoná neustálé modlitby premonstrátských kanovníků.
109
MORAVSKÁ KRÁLOVNA FRITIGIL PODLE HISTORICKÝCH SKUTEČNOSTÍ A PODLE POVĚSTÍ Mikah Mediolanus byl považován za nejvýznamnějšího představitele poslední generace bohatých italských obchodníků. Tato usedlá milánská rodina se po celé generace živila obchodem, avšak nikoliv drobným obchodováním. Ale obchodem, přesahujícím milánskou lokalitu a dokonce přesahujícím hranice Římského impéria. Šlo o obdivuhodnou činnost, uvážíme-li, že tento starobylý rod se živil, – spíše se nepředstavitelně obohacoval –, obchodničením podle zásady, že „nezáleží na jakékoli vzdálenosti a jakýchkoli překážkách, hlavně, když výnos každého takového obchodního podnikání bude přiměřeně vysoký“. Tak se Mikah, podobně jako jeho rodoví předchůdci, stal jedním ze základních článků světového společenství, zajišťujícího obchod na mezistátních a mezikontinentálních obchodních trasách. Ještě nutno uvést, že naprostá většina tehdejších společností zabývajících se mezinárodním obchodem byla do určité míry spřízněna. Téměř všichni byli židovského nebo alespoň syrského původu, jen nepatrná část měla řecké předky. Ale všichni svorně udávali svou státní, náboženskou i národní příslušnost tak, aby byla do podrobností shodná s názory, činy a stavem jejich momentálního vládce a panovníka. Avšak při tom všem zůstávala nedotčena podstata jejich staré rodové víry, i dodržování náboženských svátků i příkazů. Proto také všichni tito představitelé tehdejšího světového obchodu se vždy mezi sebou dohovořili nejlépe jazykem židovského národa, jakousi starověkou hebrejskou obdobou jidiš. Mikahův děd, Amos Mediolanus, jako první ze starobylého židovského milánského rodu, byl veřejně pokřtěn, neboť tak učinil před několika málo desetiletími na svém smrtelném lůžku i velký římský císař Konstantin. Amosův syn Ješujah, přes své vlažné křesťanství, se nenechal příbuznými oblomit, a za manželku si nevzal Židovku; ale Římanku, jménem Mirijam, naprosto oddanou zásadám prvotního křesťanství. A tak jejich prvorozený syn Mikah, ač podle staletého rodového zvyku dostal jméno po starozákonním prorokovi, byl vychován jako pravověrný křesťan. Z židovství mu zbylo jen jméno, příbuzenské vztahy a dorozumívací jazyk jidiš. Mikahovou přepečlivou křesťanskou výchovou poněkud utrpěly i vrozené rodové schopnosti: – dosáhnout pozitivního výsledku jakéhokoli obchodu a při tom se neštítit jakéhokoli podrazu. Mikah, podobně jako jeho děd a otec, udržoval předané tradiční obchodní styky po starých staletých obchodních cestách a stezkách pomocí velkých dopravních karavan, zabezpečovaných doprovodem spolehlivých ozbrojenců. V posledních létech věkovitá obchodní suchozemská cesta, jdoucí ze Sicílie přes Neapol, Řím, Milán, Sirmium a Konstantinopol na Damašek a odtud do arabských zemí, začala být jeho obchodními soukmenovci přeplněna. Ale severojižní magistrála, Římany nazývaná „via Norica“, odpojující se v Miláně do Akvileje, a pak přes Karnutum na Balt, nebo z Akvileje na Virunum
110
v Noriku, a odtud na Lentium10, nebo na Lauriacum11, Pasov, a pak do Mohuče a odtud do Hamburku, byla ovládaná stále skupinou obchodníků vedenou Mikahem. Navíc tato obchodní cesta byla napojena na obchodně nejvýnosnější trasu, probíhající napříč celým kontinentem, dnes bychom řekli Eurasií, tedy od atlantického pobřeží Španělska, přes Francii, Mohuč, Prahu, Krakov, Kyjev a Itil na dolní Volze, buď do Střední Asie, nebo až do Indie a Číny. Právě tato obchodní cesta se zdála namáhavá, nejistá a riskantní i většině Mikahových soukmenovců. Ale Mikah ji vždycky absolvoval bez problémů a samozřejmě s velkým výnosem. Po všech těchto trasách měl Mikah domluvenou, – spíš podplacenou, – ochranu místních kmenových náčelníků, knížat, králů, chánů a dalších vládců, majících často pro nás nevyslovitelné tituly svého vladařského postavení. Když se cestování jevilo jako naprosto bezpečné, a když Mikah po vzoru svých předků chtěl svým potomkům ukázat způsob získávání ochrany obchodních karavan u místních vládců, tak nikdy neopomněl vzít s sebou některého ze svých potomků. Ale tentokrát se Mikah rozhodl pro nebývalý postup. Nechal se přemluvit a na cestu do dalekých zemí vzal s sebou celou svou rodinu. Mikah došel k závěru, že je nejvyšší čas, aby svým dvěma potomkům vštípil v jejich mladičkou paměť všechna ta nepsaná pravidla a zkušenosti těžce nabyté za několik generací, zato vedoucí bezpečně k zbohatnutí. Tak se tentokrát této daleké, téměř roční cesty, přes několik pouští, až ke břehům Indického oceánu, účastnila Mikahova dcera Makrina, jedenáctiletý synek Nahuma, ale navíc i Mikahova manželka Brigita. První část cesty proběhla naprosto úspěšně; ba lépe, než Mikah předpokládal. Dvouměsíční pobyt na indickém subkontinentu se vryl do paměti jeho potomků jako vybájená pohádka. Avšak během zpáteční cesty, když karavana procházela průsmyky Hindúkuše, tak nečekaně zhoršené počasí způsobilo dvoutýdenní zdržení. Ale pak přes Mávaránnahru, přes poušť Kyzylkum, od oázy k oáze, cesta karavany probíhala bez jakýchkoli nepříjemností. Mikaha pouze znepokojovaly zvěsti o nečekaných nájezdech divokých kočovníků, pocházejících odněkud ze severovýchodní Asie. Po překročení Syrdarji a po dalším čtyřdenním pochodu, chvíli pouštní, chvíli stepní krajinou, byla karavana obklíčena náhle se objevivší hordou divokých, šikmookých bojovníků, kteří patřili k obávanému kočovnickému kmeni Hunů. Mikahovi se nepodařilo jejich vůdce podplatit obvyklými dary; teprve po zdlouhavém jednání byl Mikah propuštěn, ale jen s malou částí jeho milánských ozbrojenců. A to teprve po slibu, že ze svého domova přinese jako výpalné přikázané velké množství zlata. Mikah musel v dočasném zajetí Hunů zanechat nejen větší část své karavany s celým drahocenným nákladem, ale i všechny příslušníky své rodiny. V Miláně pak Mikah naložil na nosné koně téměř neznatelnou část svého majetku, kterou proměnil v surové zlato, – avšak s nářkem, že ho osud připravil o celoživotní úspory a o dědictví 10 11
Linec Lorch
111
po všech jeho předcích. A vydal se s tím zlatým pokladem, hlídaným vybranými ozbrojenci, zpět do Střední Asie. Pro tentokrát se chtěl vyhnout oblasti kolem dolního toku Dunaje, kde v posledních měsících a létech se stále častěji vyskytovaly ozbrojené střety germánských Gótů, Alanů a dalších – a to právě s těmi divokými příslušníky asijských kmenů Hunů. Mikah se rozhodl pro severní cestu Markomanským královstvím. Tedy „jantarovou cestou“ od Dunaje proti proudu řeky Moravy přes Moravskou bránu; zde se z jantarové stezky odpojit, a vydat se po severním úpatí Karpat starou obchodní magistrálou přes Krakov, Kyjev a Itil do stepi při Oxijském jezeru, kde, podle domluvy, bude jeho návrat očekávat vojevůdce Hunů. Mikah zvolil pro tentokrát tu nejbezpečnější cestu. Z Milána k Dunaji, k bývalé největší římské pevnosti na Dunaji, ke Karnutu. Tato pevnost, toto kdysi nebývale opevněné sídlo celé římské legie, byla častým východiskem Mikahových obchodních cest za hranice Římského impéria. Mikah znal všechny stavby, ulice a zákoutí této bývalé nejmohutnější římské pevnosti na Dunaji jako své boty. Jenže roku 374 Kvádové, Markomané a Sarmati rozbořili tuto římskou pevnost do základů, takže vlastně už nikdy nikdo nepoznal, že právě v těchto místech ležela výstavná metropole Horní Panonie a severního Norika. Proto při přesunu karavany rozvalinami Karnuta Mikah zpomalil pochod karavany, každou chvíli postával a svému doprovodu ukazoval místa ještě před necelými devatenácti léty zde stojících paláců, kasáren, lázní a amfiteátru. Nakonec Mikah zavedl svou výpravu i na neúplně zničenou hradbu stále deset metrů vysokého zbytku obranné hráze při řece Dunaji. „Tak, Helmerichu, právě tady stál palác místodržícího! Na žádném jiném našem kastru po celém Dunaji nebyla přepychovější hodovní síň, sám jsem ji vybavoval. Vše z pravého stříbra, i stoly byly vykládány drahými kameny. To vše si ti barbaři odnesli.“ Při slově „barbaři“ se Mikah zarazil. Pohlédl na svého průvodce, kterého nazval Helmerichem. Neboť ten velitel doprovodné skupinky římských ozbrojenců byl Germán, rodilý Markoman. Ačkoliv byl od dětství vychován v Římě a v legiích, jako pravý Germán, vždy byl hrdý na svůj původ. Mikah své přeřeknutí omluvil, i když na Helmerichově tváři nezpozoroval žádný citový projev na to použité, nevhodné označení příslušníků germánského kmene. „Promiň, Helmerichu, to slovo mi vyklouzlo! Stále mám v sobě ten zlozvyk Římanů označovat barbary všechny neřímské příslušníky. Omluv ten můj nevkus, vždyť sám dobře vím, že to tak není! Chtěl jsem říct, že si tuto kořist rozdělili tenkrát podle pověsti Alani a Kvádové…. No, měli na to plné právo. Vždyť právě v té samé hodovní síni necelé dva roky předtím římský místodržící Marcellianus nechal otrávit krále Kvádů Gabinia. A to ten kvádský král přišel na Marcellianovo pozvání dobrovolně, v dobrém úmyslu, že zde bude jednáno o podmínkách mírové smlouvy mezi Římany a Kvády.“ „Mikahu, tu historii dobře znám. Vždyť po celá léta se mezi námi, římskými Germány, o ničem tolik nehovořilo, jako o právě zde předvedené proradnosti Římanů! Cožpak Marcellianus měl právo porušit dohodu císaře Konstantina s Kvády a Markomany!? To jeho nečestné jednání popudilo všechny svobodné Kvády a Markomany. Nikdo z nás se pak nedivil, že se potom spojili se Sarmaty a Jazygy
112
a vyplenili velkou část Panonie až k Sirmiu. Stejně po těch zkušenostech už málokdo mohl uvěřit Římanům. Vždyť víš, Mikahu, že potom, když se mělo znovu jednat o míru, a když císař Valentinián navrhl mírové dojednání tady v tomhle rozbořeném Karnutu, tak většina našich soukmenovců, místo nabízeného jednání raději utekla do hor, do Tater a Karpat. I s rodinami a se vším služebnictvem, a také s majetkem, pokud se dal vzít s sebou. Nevím, ale z našich už Římanům skoro nikdo nevěří!“ Mikah pokyvoval hlavou. Zatím během řeči celý průvod vystoupil na jeden ze zbytků opevnění. Z této pozice Helmerich zahlédl pohyb mezi keři v poněkud odlehlém údolíčku. „Mikahu, pohleď! Tam v té zeleni je skupina lidí! Ba ne, to jsou asi ozbrojenci…, hele, to je skupina našich! Hm…, to jsou mí soukmenovci.“ Načež Helmerich protáhl své mohutné germánské tělo ještě do větší výšky a začal mávat na vzdálenou ozbrojenou skupinku. Neuplynula ani minuta a přímo při Mikahově koni se objevil dosud nepostřehnutý člen té samé skupinky Germánů. A ihned navázal přátelský hovor s Helmerichem. Nyní se příslušníci Mikahovy karavany dověděli, že tato odpočívající skupina ozbrojených Germánů zde očekává jejich příchod, že byla vyslána markomanským králem, aby doprovodila a ochránila Mikahovu karavanu po cestě do králova sídla. Zde je nutné informovat čtenáře o mnohých dnes všeobecně neznámých poměrech v krajinách severně od dunajské hranice Římského impéria. O situaci, která v té době ovlivňovala bezpečnost obchodních karavan. Celý dlouhý úsek předpokládané Mikahovy cesty od Dunaje až po konec oblasti Karpat v té době ovládali Markomané, Kvádové, Sarmati, nebo jejich klienti – poplatníci. Avšak vztah těchto kmenů a „barbarských“ království k Římanům byl velmi neurčitý. Dohody mezi římskými císaři a králem Markomanů byly nespolehlivé. Markomanské a gótské nájezdy na území Římského impéria byly častější a častější. Obchodník Mikah na každém takovém vojenském střetu nebo i na případné válce vždy dobře vydělával. Současný napjatý stav na hranicích mu zajišťoval nezvykle vysoký odbyt různého materiálu, žádaného vzhledem k hrozícímu válečnému střetnutí. Mikah obchodoval s oběma stranami a díky svému obchodu měl se všemi panovníky velmi dobré, až přátelské osobní styky. Proto jeho vícedenní odpočinek v sídle markomanských králů v povodí řeky Moravy byl nutný – jak pro jeho obchod, – tak i pro jeho další bezpečnou cestu pro zajaté příslušníky jeho rodiny. Ten státní útvar, který Římané nazývali „Markomanským královstvím“, byl jen velmi volný svazek svébských kmenů, které bychom dnes označili jako kmeny germánské. Do této kmenové pospolitosti v osmdesátých a devadesátých létech čtvrtého století patřily kmeny Markomanů, Kvádů, Lugiů, Vandalů, Naristů, Herulů, Alanů, ale i některých Gótů, negermánských Sarmatů a ještě mnohých jiných, jejichž jména dnes již neznáme. Ani Římané nedovedli vhodně pojmenovat rozličné příslušníky těchto kmenů a tak jim říkali „Transdubiáni.“ Zvoleným vládcem této kmenové pospolitosti Svébů v době cesty milánského obchodníka Mikaha byl vůdce kmene Kvádů Rosemund. Na rozdíl od římských vládců a po vzoru svého tchána a předchůdce, před několika léty zemřelého markomanského
113
a vizigótského krále Fridegilda, král Rosemund neměl stálé sídelní místo. Z vojenských strategických důvodů měl vybudováno více jak deset přechodných sídelních pevností po celém svém rozsáhlém území a místo svého pobytu neustále měnil. Takže i při prohrané bitvě kvádský král nikdy nepřišel o své královské sídelní město a tak vlastně ani nikdy nebyl poražen. Při vítězství nepřítele a ztrátě jednoho dočasného králova sídla se král včas přesunul do dalšího, dopředu připraveného, dokonaleji opevněného a především mnohem vzdálenějšího. A z toho sídla král zorganizoval nové, mnohem silnější vojsko, aby další bitvu již vyhrál. Proto Římané nikdy neoblehli a nedobyli hlavní sídlo krále Markomanů a proto Markomané a Kvádové Římu nikdy definitivně nepodlehli. Markomanský král Rosemund v té době právě s celým svým dvorem pobýval v staré římské pohraniční pevnosti, opuštěné 10. římskou legií. Tento kastel si Germáni přizpůsobili na jedno takové dočasné sídlo svébského krále. Původně tuto vojenskou pevnost na řece Dyji založil římský císař Marcus Aurelius jako předsunuté postavení legie sídlící ve Vindoboně, aby střežila příchod k Dunaji z Hercynského lesa. Ale za následujícího císaře Commoda římské vojsko pevnost opustilo a kastel obsadila markomanská vojska. Pak až císař Diocletianus se znovu pokusil tuto bývalou římskou pevnost využít pro rozšíření nadvlády Římanů. Avšak další římští panovníci se snažili spíš než budováním kastelů zajistit mír smlouvami, a tak tento vzdálený severní římský kastel i s celou širokou okolní krajinou nakonec znovu obsadili Markomané. Markomanští ozbrojenci organizovaně zabezpečovali průchod všech obchodních karavan územím svého království. Samozřejmě také zabezpečili další cestu Mikahovy karavany. Ale tentokrát zajistili bezpečnou cestu naprosto nenápadným způsobem. Pohybovali se zcela neviditelně v celém okolí Mikahovy karavany. Tak se Mikah se svým doprovodem pohyboval po germánských cestách s pocitem, že není hlídán, není doprovázen, a že celý průběh jeho cesty přes Markomanské království je bezpečnější než kterákoli jiná cesta. Několikadenní pochod po pravém břehu Moravy, a později po levém břehu Dyje po neudržované cestě, která se vzdálila toku řeky a běžela kudysi přes kopce a lesy, byl obtížný, a způsobil únavu celé skupinky. „Chlapi, nezpomalujte, za hodinku jsme v táboře!“ Proplešatělý a také lehce prošedivělý muž s plnovousem, jedoucí v čele skupiny asi dvaceti římských ozbrojenců, hlasitě pobídl své souputníky, jedoucí na koních v dvojstupu. Přitom každého jezdce sledoval další přivázaný kůň, obtížený různorodým nákladem. Vousatý muž vedoucí skupinu s nelibostí pohlížel na rozblácenou cestu a na slunce pokračující k západu rychleji, než bylo zvykem v jižních krajinách. Obrátil hlavu k svému spolujezdci. „Helmerichu, příteli, s tou bouří jsem nepočítal. Právě ta hodina nám bude scházet. Také ta cesta! Ještě před dvaceti, třiceti léty byla udržovaná. Teď rozjeté koleje, bláto a kamení, tráva přerůstá a nikdo se nepostará, aby ji vypásli pastevci. To nebývalo!“
114
Společník, doprovázející hovořícího Mikaha, právě oslovený Helmerich, byl vůdcem celé ozbrojené bezvousé skupiny dobře vycvičených a zdatných žoldnéřů. Pohlédl na svého vousatého spolujezdce, nápadně se odlišujícího od všech ostatních. „Touto cestou jsem jel jen jedenkrát, ale už si nevzpomínám. Je to mnoho let! Ale, Mikahu, pohleď! Ty kopce klesají, jsme pomalu v rovině! Měsíční Hory jsou za námi.!“ Helmerich měl snad vrozený smysl k odhadu vzdáleností v jeho rodném kraji. Neuplynula ani půlhodina, znenadání se objevily obrysy hradeb, zákopů a opevněných budov bývalého ležení desáté římské legie. Mikah a Helmerich zastavili v bráně pevnosti. Mikah, aniž by z koně sesedl, jen se naklonil k veliteli ozbrojené stráže v bráně. „Jsem Mikah, obchodník z Milána. Je přítomen král Rosemund, můj přítel?“ „Důstojnosti, jste ohlášen, král vás očekává! Jeďte přímo do jeho paláce! Chcete doprovod? - Čekáme vás již téměř týden. Víme, že váš dnešní příjezd pozdržela bouře.“ „Cha! Před týdnem jsme ještě objížděli Julijské Alpy! To vaši zvědové posílají své zprávy z Římské říše pomocí duchů nebo nějakých jiných ďábelských intrik? Mikahova sarkastická poznámka byla jednoznačně míněna kladně, i jeho úsměv na tváři hovořil o jeho souhlasu s pokračujícím vylepšením činnosti markomanských vyzvědačů na území Římského impéria. Mikah se často setkával právě v tomto Mušově i se zemřelým králem Fridegildem. Znal zde budovy, znal místní způsoby a zvyky. Tak nejdříve zavedl Helmericha a celou skupinu k budově, kde předpokládal ubytování celého svého doprovodu včetně ostatní pohostinské péče. Avšak tam Mikah ponechal celou svou milánskou výpravu v rukou místních germánských služebníků a bez meškání se rozběhl do sousedního králova paláce. Na prvním odpočívadle královského paláce Mikah potkal neznámou ženu, podle obleku zřejmě patřící do královské čeledi. Sympatickou, ale na první pohled rozjívenou, odhadem asi dvacetiletou krasavici, mající všechny znaky germánského původu. Její vysokou, ztepilou postavu, mající v obličeji na mladičkou dívenku až příliš ostré rysy, zdobily světlé kaštanové vlasy. Připomínala hravé kotě, ale s hřívou lva. Tato mladičká, svižná osůbka bez ostychu oslovila neznámého vousáče. „Jistě se nemýlím, ty zajisté jsi milánský obchodník Mikah, přítel mého ubohého otce. Mé jméno je Fritigil, jsem…“ Ale nedořekla. Ze schodů seběhl muž více jak středního věku, domácky oblečený, a hlasitě přerušil nezvyklé seznamování mladičké dívenky. „Mikahu, dlouholetý příteli tohoto královského dvora, dovol, toto je má manželka Fritigil, dosud jsi ji neviděl. Pokud jsi ji nezahlédl jako malou holčičku na Fridegildově dvoře! Je mou rádkyní a vlastně mou spoluvládkyní, jak si to vždy přál její otec král Fridegild. Vlastně rozhoduje se mnou všechny mé kroky. Ale po nějakém svém markomanském předku, co skákal přes ohně a okusoval nedopečené kančí kýty, po takovém předchůdci jejího slovutného panovnického rodu asi podědila všechny rysy a způsoby barbarské divošky. Vidíš, Mikahu, má choť nemá žádné zábrany, neuznává dvorní etiketu! Fritigil odmítá dodržovat panovnické móresy, ať dělám, co dělám!
115
Vždyť vidíš! To mi život připravil takový úděl, převychovat takovouhle divoženku! To mám na svá stará kolena povinnosti!“ Mikah ihned pochopil, že stesky krále Markomanů jsou pronášeny jen pro sluch jeho milované manželky, že je král nemíní doopravdy. A především, že král je celou svou osobností plně oddán a zamilován do této půvabné dívčiny. A tak se Mikah jen shovívavě pousmál. „Vaše Veličenstvo, králi, to zajisté ospravedlňuje věk vaší ctěné choti. Jen jak dospěje, tak vše se dostane do zvyklých kolejí. Za několik roků vaše milovaná choť vyroste z tohoto pubertálního… pardon, chtěl jsem říct dospívajícího věku…, a pochopí, že společenský styk vyžaduje určitá společenská pravidla…“ Složitá, frázovitá řeč Mikaha byla přerušena hlasitým smíchem manželského panovnického páru. Mikah příčinu smíchu nepochopil. Přestal hovořit, a jen udiveně a rozpačitě pohlížel na krále a na královnu. Král Rosemund ihned začal Mikahovi vysvětlovat příčinu tohoto malého nedorozumění. „Víš, Mikahu, má Fritigil není holčička v pubertálním věku. To jen tak mladě vypadá! Ty nejsi první, koho vzezření mé choti přivedlo do rozpaků. Fritigil tento rok již oslavila své dvaatřicáté narozeniny a o jejím věku také svědčí naše dvě dcerky…“ Rosemund vysvětloval a porovnával obdobné situace, vzniklé při jiných návštěvách. Ale pak se zarazil, nezvykle na krále se omluvil, že Mikah a jeho družina jsou zajisté velmi unaveni a potřebují odpočinek. Ale pak nakonec se stejně domluvil na neformálním přátelském posezení ještě na ten samý večer. Avšak i toto předpokládané neformální posezení dopadlo naprosto jinak. Jak bylo pradávným zvykem u těchto kmenů obývajících území sousedící s pohraničím Římského impéria, i toto první přátelské pohoštění, – tentokrát večeře, – nakonec probíhalo v širokém obsazení všemi důležitými hodnostáři královského dvora; a to nejen s Mikahem, ale se všemi ozbrojenci jeho doprovodu. Podávaná jídla byla prostší, než bylo zvyklé u Římanů. Zato předkládaná jídla byla chutnější. V nápojích Markomané dávali přednost domácímu pivu, které bylo pro Milánské neznámou novotou. Mikah okamžitě varoval své milánské spoluobčany. „Kamarádi, já ten nápoj dobře znám! Chutná trochu jako to naše pivo, které my, svobodní Římané, považujeme za nápoj otroků. Avšak pozor! Toto svébské pivo je lahodnější a opojnější! Ale i víno je zde jiné! My víno ředíme, zde pijí víno neředěné. Takže v této krajině, ať pijete cokoli, aniž si to uvědomíte, jste opojeni dříve a mnohem více, než u nás doma v Miláně.“ Rozhovor mezi královským dvorem, tedy markomanským králem Rosemundem na jedné straně a na straně druhé Mikahem a Helmerichem, byl od počátku naprosto otevřený. Rosemund chtěl vědět, jak Římané posuzují budování dalších královských sídelních míst v jeho království. „Zdali je u císařského dvora známo, že jsem dal pokyny ke stavbě dalších královských sídelních tvrzí. Ještě tohoto roku, milý Mikahu, bude hotova tvrz přímo za Dunajem, v těsném sousedství římského kastra Brigetie. Pojmenovali jsme ho „Hitze“. Protože z celého širokého okolí je v tom místě po celý rok největší horko! Bude to místo
116
zajišťující bezpečný styk mezi námi a Římany. Protože cesta sem, na Hradisko u Mušova, je zbytečnou zajížďkou na západ od hlavních cest.“ Král pohlédl na Mikaha. Reakce římského císařského dvora na přibližování se „barbarského“ kmene do těsného sousedství hranic Římské říše byla pro Markomany důležitá. Před několika desetiletími by taková akce způsobila vpád římských legií a zpustošení nejméně poloviny území Markomanů. Ale v této době se stále stupňovaly vnitřní spory u římského císařského dvora, kde postupně nabýval vliv mnohých pořímštěných příslušníků germánských kmenů. Také zprávy o přiblížení se asijských barbarských hord k severovýchodní hranici Východořímského impéria vyvolávaly u blahobytných starousedlíků pocity strachu a nejistoty. Než Mikah odpověděl na králův dotaz, tak na jeho otázku reagoval Helmerich. „To, Jasnosti, slyším poprvé! Nikdo u dvora o vašem novém sídelním městě nic neví. To jméno „Hitze“ jsem dosud nezaslechl! A to mám své nejlepší přátele právě mezi nejbližšími císaři Theodosiovi! – Ne, nikdo tam o vašem novém sídle nehovořil!“ „Ale, můj královský příteli, dnes i římský císař často přesunuje své sídlo. Také sídlí jednak v Konstantinopoli, ale západní části svého impéria vládne jednou z Říma, jednou z Milána, jednou z Galie. – Ale já jsem cosi zaslechl, ale nikoli v dvorských kruzích, ale mezi přáteli – kupci. Nikoliv o sídle v Zadunají, ale o budování sídla kdesi na severu, jen několik hodin cesty od bývalého velkého oppida na Starém Hradišti.“ Mikah pohlédl na krále. Vědomost o všech důležitých pevnostech v průběhu obchodních tras byla nesmírně důležitá i pro Mikahovu obchodní činnost. Král Rosemund se potutelně pousmál. Avšak ihned bez zábran své spolustolovníky informoval. „Ano, to jsi asi něco zaslechl o Kostelci. To místo na Hané je stvořeno pro obchodní zastávky. Opevňujeme ho právě pro potřebu obchodních karavan. Ale zde nestavíme další královskou opevněnou tvrz! Avšak nové královské sídlo vybudujeme kromě Hitze ještě nedaleko od římského kastela Kelemancie. A pak jsme začali se stavbou ještě dalších tří tvrzí. Ale tyto jsou už ve vzdálených krajinách od Římského impéria. Máme v úmyslu je dokončit i s podzemními chodbami do dvou let, viď, Gildo.“ Král oslovil svou choť dětským jménem podle starého germánského zvyku, podle kterého se příslušník rodiny oslovuje zkomoleninou svého jména, kterou pro své pojmenování použil poprvé jako žvatlající batole. Také Fritigil pak zůstalo to její dětské pojmenování „Gilda“, a bylo používáno celou rodinou při neformálním styku. Mikah pohlédl na své spolucestující a hned vysvětlil královu informaci. „Milánští přátelé, nevím, zda to všichni víte. Naši císařové měli v minulosti po staletí své stálé sídlo v hlavním městě Římě. Jenže město Řím bylo opakovaně dobyto anebo ohroženo nepřítelem. Tito naši severní sousedé, které naši vládci tak nepatřičně nazývají „barbary“, mají více královských sídel. Takže, když naše vojska dobudou některé z nich, tak zjistí, že tam král Markomanů není, neboť při ohrožení se král vždy přesune do svého jiného sídla. A když naše legie obsadí to další královské sídlo, je král zase v jiném. To se opakuje stále dokola, takže sídlo tohoto krále Markomanů vlastně nebylo nikdy Římany dobyto. Také právě proto nemůže náš císař vyhlásit, že
117
definitivně Germány porazil a obsadil hlavní sídlo markomanského krále. Kolik to máš, králi, těch svých sídel připraveno? Já vím o devíti.“ „No, vlastně budeme mít sídel jedenáct. Avšak některá sídla budeme udržovat jen jako návnady, ta přestanou být udržovaná pro obranu mého dvora.“ Helmerich byl dokonale obeznámen se způsobem vojenské taktiky Markomanů. Ale poprvé se dovídal podrobnosti z nejinformovanějšího zdroje. Jako příslušník římské legie germánského původu s pocitem hrdosti vzhlédl ke svým podřízeným. Ale pak pohleděl do očí markomanského krále. Snad ten ví něco víc o nebezpečích v zemích, kam mají namířeno. „Králi, Jasnosti, zaslechli jsme mnoho zpráv o nebezpečích z barbarských hord, které se do našich kulturních zemí hrnou z nějakých velmi dalekých zemí. Jde prý o lidi jiného vzhledu a jiných způsobů. Jsou prý krutí, bezohlední a krvežízniví, s jakými se dosud nikdo z nás nesetkal.“ „Milý setníku, hrůzné pověsti o barbarech? Ty od nepaměti šíří Římané o všech silnějších! Ale taková pověst a hlavně následný strach, který takové šíření nepravd vyvolá, to samozřejmě vyhovuje i těm divokým šikmookým kočovníkům. Mám o nich více zpráv než Římané! Říkají si Hunové, mají dobré koně a rozumí si s nimi, jak to nikdo z nás nedovede. Mají jiné zvyky, jiné způsoby! Ohrožují mé spojence na východě na konci Karpatských hor. Ale že by byli surovější, a že by nebylo možné se s nimi domluvit? Setníku, Římané jsou mnohem nebezpečnější!“ Mikah souhlasně přikyvoval. Celou dobu přesvědčoval svůj ozbrojený doprovod, že se nemá čehokoli bát. Naopak, že vše bude bezpečnější než kdykoli dříve. „Mám stejný dojem! Kdyby s nimi nebyla možná dohoda, tak bych zde ani nebyl! Jen s tou naší karavanou jsme měli smůlu. Narazili jsme na jejich zálohu, která přijížděla odněkud z dalekých mongolských stepí posílit jejich ozbrojené houfy. Mám dojem, že mají v úmyslu se posunout až k římským hranicím. Nechtějí otroky, nechtějí města a vesnice, za nejvyšší hodnotu považují zlato. To je jejich jediný zájem! Za ten kov obětují vše! Ba, za zlato ani nezabijí! Obzvláště, když se někdo může vykoupit třebas i malým množstvím zlata. Snad proto, že za zlato dostanou koupit látky a obilí, – právě na nákup těchto věcí Hunové shromažďují zlato.“ „I u nás jsme zaslechli podobné zvěsti. Hunové neumí obdělávat zemi a rolnické práce jsou pro ně novinkou, kterou ještě nechápou. Ba i pastevectví je pro ně nepřirozený způsob činnosti. Tak prý jsou rádi, když ostatní pracují, obdělávají zemi a jim zajistí vše potřebné pro obživu. Takové usedlíky podporují a uzavírají s nimi dohody. Že je budou chránit před jinými ozbrojenci za podíl na jejich výnosu.“ Králova informace se s Mikahovými dosavadními závěry o vlastnostech Hunů shodovala do nejmenších podrobností. „Ano, králi, jejich ovce a koně prý jim v jejich stepích pasou děti a ženy, takovou činnost považuje hunský bojovník za potupu. Ale na druhé straně lze se na ně spolehnout. Co slíbí, to vždy dodrží! Vyslovené slovo je pro ně závazné, naopak písemný dokument považují za ďáblovu smyšlenku. Co jsem u nich viděl jako nepochopitelné: tito barbarští Hunové ctí víru a náboženství, ať je jakákoliv. A také dbají, aby nebyl u nich nikdo pronásledován pro uctívání jiných bohů.“
118
Mikah se rozpomínal na své zkušenosti v kočovných táborech Hunů, kdy byl nucen s celou svou rodinou pobývat v jejich stále přemisťovaných jurtách po dobu několika měsíců. Král zřejmě dostával informace podrobné a oproštěné od všech dalších účelových smyšlenek. Obzvláště to bylo patrné z jeho dalšího projevu. „Hunové nejsou silní. Do svého vojska vzali bojovníky ze všech území, kudy procházeli. Jen si ve vojsku udržují své vedoucí postavení. Z těch ostatních kmenů jdou s nimi všichni zdatní bojovníci, dobrovolně, – k tomu by přece nemohlo dojít, kdyby bojovníci byli přesvědčeni o nevěrohodnosti těch barbarů, nebo kdyby jim hrozilo od nich větší nebezpečí než od Římanů. Ale ono je to právě naopak! Když Hunové procházeli zemí Turků, přidaly se k nim celé turecké kmeny. Nyní v oblastech při Kaspiku a Černém moři se Hunové postavili do čela řady uherských, alanských a germánských kmenů. K Hunům utíkají i mnozí Římané! Ba už i v našich krajích na východě Kvádie se můžete setkat s mnohými příslušníky těchto východních kmenů. Na pohled vzbuzují hrůzu. Jsou malí, tmaví, s černými, havraními vlasy, tváře mají široké, nosy rozpláclé a zešikměné velké oči. A uvažují velmi zjednodušeně! Ale myslím, že to nejsou ti praví, ti skuteční Hunové. V tom mám zmatek! Protože ti Hunové, které jsem doposud viděl, tedy ti, co k nám přicházejí i s našimi germánskými bratry, s Góty, tak ti hledají volnou neobdělanou půdu, kde by se mohli natrvalo usadit a pracovat. To právě nedovedu pochopit! Hunové a obdělávat půdu!? – Příteli Mikahu, jak jsem byl zpraven, ty jsi byl jejich zajatcem a ty se k nim vracíš. Ty máš určitě z nás ty nejlepší informace! Jak tě znám, nevracel by ses, kdyby ti hrozilo nebezpečí!“ „Má situace je jiná! Jak jsem vám psal, Vaše Veličenstvo, králi, Hunové mají v držení mou manželku a mé dvě děti. Avšak i další členy mé karavany. Ač ani osud celého nákladu karavany mi není lhostejný, neboť je v něm výsledek mé téměř dvouroční práce. Jak sem poznal, oni ti Hunové nemají žádné, ani ty nepatrné vědomosti o hodnotách zboží, o hedvábí, koření a léčivých bylinách! Obchod, ten pojem je pro ně věcí naprosto neznámou a vzdálenou. Proto mám obavu, aby z nevědomosti nebyl zničen můj obchodní náklad!“ Mikah měl zřetelně větší zájem o své zboží než o životy příslušníků své rodiny. První to postřehla královna Fritigil a hned reagovala. „Mikahu, řekni, prý ti Hunové živé svazují a zakopávají, jen jejich nos a ústa nechávají nad zemí, dokud neumřou žízní a hladem! Zajaté muže o mužství připravují, jejich ženy prý znásilňují, panny do svých harémů na celý život zavírají. Zralé ženy po smilstvu jako voly zapřahají do vozů! Krev pijí přímo ze zabitých zvířat! A s libostí požívají syrové maso hadů! Aj vítr a bouři mají za své bohy! Těm se klaní a jim křepčí v kteroukoliv dobu, jak bouře nebo vítr přijde!“ „Královno, jiná země, jiný zvyk! I nám Miláňanům připadají pohanské oběti markomanským bohům jako barbarské. To vaše germánské objímání stromů v posvátných hájích, či klanění se horským pramenům a potokům! Toto všechno nám připadá jako směšné konání! Pití zvířecí krve u Hunů, to jsem viděl, ale Hunové činí tak jen při velkém hladu nebo žízni, když jim hrozí smrt. Ale krev berou jen svému
119
vlastnímu koni a jen tak málo, aby ten jejich kůň nezeslábl. Oni mají své koně za víc než jiná zvířata, ba i za víc než své přátele!“ „Řekni, Mikahu, nemáš obavy, že jedeš pro dceru, která již bude znásilněna a tvá choť že bude již služkou v harému?“ Na tak upřímně a veřejně vyslovený královnin názor se jako první rozesmál král Rosemund. Pohlédl na ostatní, pak pohladil svou mladou královničku láskyplně po hlavě a okamžitě reagoval na tu podivnou otázku své drahé choti. „Má drahá a líbezná choť ještě nepoznala hrubosti života a neumí si představit radost a sílu bojovníků, kteří právě zvítězili. Což nám naši otcové stále neopakovali, abychom nikdy nezapomněli, jak za císaře Diokleciána byly zajaté ženy našich germánských reků vedeny v potupném průvodu v Římě, jak si je kupovali Římané, a ty, které nikdo nechtěl, jak byly prodány jako otrokyně, nebo obětovány římským bohům. Taková práva mají všichni vítězové, Fritigilo!“ Královna odmítavě zavrtěla hlavou. „To snad už ne! Řekni, Mikahu, Římané přece již před věky opustili staré barbarské zvyky! Můj milý choti, cožpak neposloucháš poutníky, co k nám přicházejí z poledních krajin? Všichni vypravují, že Římu vládne nový Bůh, který římskému císaři přikázal, aby vždy, než prolije krev člověka, byť i nepřítele, aby prý dříve prolil krev svého Boha!“ Nad takovým projevem neznalostí královny na současný stav řešení vztahů mezi panovníky se pousmál nejen král, ale i Mikah. Také celá Mikahova družina se snažila nad nesmyslností představ mladé královny zastřít své rozveselení pokašláváním a podupáváním. Královna situaci ihned pochopila a nevraživě oslovila zbrojnoše. „Pánové, zajisté jste placeni za násilí! Zajisté vás netíží svědomí připravit někoho o krk! Zajisté ani neznáte toho jejich nového římského Boha! Jinak by vám to nezpůsobovalo takové veselí! – Mikahu, ty však ses jistě něco o tom novém římském Bohu doslechl?“ „Královno, ten nový římský Bůh, jak ho jmenuješ, je Bohem nás všech, co jsme nyní u vás jako hosté. Ten Bůh je bez podoby, bez stáří, bez sídla a není to římský bůh, ten Bůh je Bohem všech lidí! Dnes v Římské říši, na západě, ale ještě více na východě, toho Boha uctívají všichni. Pokud vím, ty sama, královno, i tvůj královský manžel, jste byli pokřtěni biskupem Vulfilou a byli také od něj poučeni o křesťanské víře. A jak ty a tvůj manžel a mnoho dalších příslušníků tvého kmene vyznává, že je jen jeden Bůh, stejný Bůh všech nás křesťanů, tak ten samý Bůh je Bohem křesťanů na západě v Římě, Miláně, nebo kdekoli jinde. Ten rozdíl, o kterém mluvíš, je v něčem jiném. Část z nás, co toho jediného a stejného Boha uctíváme, věří, že ten Bůh mezi nás, mezi lidi, poslal svého syna. A aby lidé lépe úmysl a příkazy svého Boha pochopili, tak ten syn Boha a tedy vlastně také Bůh, vzal na sebe lidskou podobu. Jenže druhá část věřících, ke kterým patříš ty a tvoji lidé, říká podle učení alexandrijského kněze Areia, že ten jediný, veliký a neznámý Bůh se nemohl rozdělit. A proto, že ten jeho syn z lidské matky nemohl být Bohem, a proto byl vlastně jen člověkem, kterého právě ten jediný a nejvyšší Bůh poslal mezi nás, aby nám lépe vysvětlil vše, co Bůh od nás chce a žádá. A tyto dvě skupiny křesťanů, nebo přesněji řečeno, jenom jejich někteří představitelé,
120
místo, aby přesvědčili ty druhé o správnosti svých názorů, tak se jenom hádají, vyhrožují si, dávají se do klatby, a dokonce se snaží ty druhé zbavit života. Takže nyní v tom Římě, kde, jak říkáš, nemá být lidská krev prolévána, tak právě tam se začíná prolévat krev nás, křesťanů. Protože každá skupina chce zvítězit a donutit ty druhé, třebas i násilím, aby měli stejný názor.“ Královna se snažila pochopit dlouhý Mikahův proslov. Po krátké odmlce pokrčila rameny. „Tomu nerozumím. Mikahu, to mi musíš lépe vysvětlit! Snad za těch sedm dní vašeho odpočinku v tomto našem sídle najdeme volnou chvilku.“ Mikah se usmál. Kývl na souhlas a obrátil se na krále. „Jistě bude dost času! Jasnosti, zde můj Helmerich a jeho přátelé touží vyzkoušet si své luky a kopí na lovu. Jistě jim neodmítneš své povolení. Já však na takovou kratochvíli nemám vlohy. Tak raději povykládám Její Jasnosti vše, co vím o sporech kolem našeho křesťanského Boha.“ Král nejenže povolil Mikahovým zbrojnošům lov v okolních hvozdech. Ale hned nabídl svůj osobní doprovod do míst, kde bude největší možnost úlovku. Další rozhovor se otočil na podrobnosti a okolnosti účelu dlouhé a nezvyklé Mikahovy výpravy. Milánský obchodník podrobně popsal, jak kdesi v dalekých stepích při Oxijském jezeru byl s celou svou obchodní karavanou zaskočen ohromnou tlupou divokých kočovných ozbrojenců, kteří přišli z dalekých stepních oblastí. Jak tito hunští bojovníci zadrželi s celou karavanou i jeho manželku, syna i dceru a nabídli jejich propuštění za zlato. – Že tuto dohodu odsouhlasil jejich král nebo císař, kterému říkají chán, kagan, nebo tak nějak. O tom, že se Mikah dostaví se zlatem do té Oxijské stepi. Na místo, kde odstupuje obchodní cesta od Karpatských hor a rozdvojuje se, kde hlavní cesta směřuje na Kyjev a dále do Chazarské stepi a druhá k Černému moři, nazývanému Pontus Euxinus. Tam že bude Mikaha očekávat ozbrojený doprovod chaganových bojovníků, který ho se všemi poctami doprovodí do stanu velkého císaře všech Hunů. Král se o tyto nové nájezdníky velmi zajímal. Od spřátelených východních kmenů stále častěji docházely zvěsti o stále a stále se zvyšujícím příchodu jakýchsi divokých kočovníků, kteří všechno potřebné k životu získávají lupem; a ostatní, co je pro ně zbytečné a čemu nerozumí, zplení, zapálí, či jinak zničí. A pokud někdo svůj majetek brání, toho nemilosrdně zabijí. Král se přiznal ke svým obavám. Neboť lidé z příbuzných kmenů, hovořících stejnou řečí a žijících od dávných časů kolem Černého moře, nyní opouští svá rodná území ze strachu o svůj život a o životy svých dětí, a přichází do jeho království, kde se cítí bezpečněji. Avšak jeho markomanská země není ani úrodná, ani bohatá a utíkající bojovnější bratři z východních germánských kmenů určitě začnou osidlovat vhodnější území na jih od Dunaje. Z toho však hrozí nebezpečí ozbrojených konfliktů s římskými legiemi. Římský císař zajisté nebude rozlišovat, zda do Římské říše přichází Markoman nebo Kvád, Alan nebo Vizigót, – vždyť všichni mluví stejným jazykem. Tak král Svébského, nebo, jak Římané říkají Markomanského kmenového svazu, zřejmě bude donucen připravit se na ozbrojené střety s Římany, bude muset zvýšit nákup zbraní.
121
Proto také nyní buduje několik dalších opevněných královských sídel, aby si zajistil možnost ústupu při napadení Římany. Ale zároveň král Rosemund přesvědčoval Mikaha, že nevěří ve vítězství Římanů. Nevěří proto, že velmi dobře zná, jak v posledních létech je římská hranice na Dunaji oslabená, jak cesty přestaly být udržovány, jak římští zbrojnoši stále více utíkají a přidávají se k jeho vojsku. A také, jak zbývající římské posádky více pijí a podléhají obžerství, než aby cvičili. Mikah souhlasil. Byl překvapen, jak král Markomanů je dobře informován o stavu římského vojska a o situaci v obou částech Římské říše. Uběhl večer a noc se rychle krátila. Tak to při plném žaludku a pocitu lehkého opojení bývá. To měsíc byl již uprostřed svého nočního běhu, když Miláňan Mikah a ostatní členové jeho doprovodu teprve zalehli k nočnímu odpočinku. Je nabíledni, že všichni okamžitě usnuli tvrdým spánkem. Další dny uběhly v dočasném královském sídle Markomanů na Hradisku u Mušova velmi rychle. Ozbrojená skupina včele s Helmerichem trávila volné chvíle lovem všeho živého, co tamější příroda poskytovala. A že toho nebylo málo! Většinou je doprovázel sám král se svou družinou, nebo některý z královských knížat. Také nelze opomenout, že Římané si začali zvykat na kmenový nápoj, na jakési svébské pivo, které začínalo stále více chutnat. V té době Mikah se věnoval rozhovorům s královnou Fritigil. S velkým zájmem si do své paměti zapisoval nejnovější zprávy, týkající se všech aspektů života markomanského královského dvora. Snažil se pochopit nezvyklý způsob ustanovování markomanského krále volbou. Zde je nutné připomenout, že král Markomanů byl volen na shromáždění kmenových stařešinů a bojovníků z nejstarších potomků rodu, kteří odvozovali svůj původ od germánského boha Tudora. To se ale královna Fritigil pousmála, naklonila se k Mikahovu uchu a škodolibě tiše poznamenala: „Víš, Mikahu, žádný takový bůh nikdy nebyl. Ten Tudor byl nejspíš jen králem Kvádů v době těsně před narozením našeho křesťanského Krista. Ač při volbě musí zvolení dokazovat svůj původ od Tudora, a ačkoli jsou vlastně všichni představitelé kmenů spřízněni, tak to dokazování je podvod. To ten nově zvolený král vlastně jen všem ostatním dokazuje, že má bezbřehou fantasii a umí nestydatě lhát. Víš, Mikahu, to proto, aby obstál v jednání s vámi, Římany!“ Nakonec Mikah pochopil i nesmyslnost snah o jmenování germánských králů rozhodnutím římského císaře, jak se o to tito dosavadní římští císařové opakovaně pokoušeli. Proto v posledních dvou staletích byla tato svobodná volba vládce Markomanů alespoň potvrzována římským císařem. Což dosud byla vždy pouhá formalita, ale členové starobylého Tudorova královského rodu i tuto formalitu považovali za ponížení a za jho celého germánského národa. Tak za těch několik staletí, kdy zvyk byl alespoň někdy dodržován, se zároveň vžil i zvyk, že žádný svébský král by nemohl být považován za dobrého krále, kdyby se nepokusil vymanit se z tohoto potupení.
122
Nejslavnější předek z bájného božského Tudorova rodu byl neustále připomínaný markomanský král, nebo spíš císař Svébů, který vládl před několika staletími, a kterého se obával celý Řím. Tento král Boiohema, Marobud, vládl říši, která sahala od severních břehů Dunaje až ke Germánskému a ke Svébskému moři, jak na starých mapách označovali moře Severní a moře Baltické. Ten bájný, slavný král Marobud prý vládl mnoha germánským, ale i jiným kmenům, obývajícím oblasti od břehů řeky Rýna až někam velmi daleko na východ do neznámých stepí, dnes ovládaných divokými kočovníky. Historické vědomí královských rodů bylo udržováno ústně předávanými pověstmi o slavných předcích. Byly to báje o příchodu praotce Tudra na území Svébů a o jeho předpovědi slavné budoucnosti kmene, báje o hrdinských činech krále Vannia, o vládě krále Ariogaise, ustanoveného proti vůli Římanů, o zavraždění krále Gaiobomara Římany, o chytrosti krále Attala a jeho dcery Pipary, a báje o potupě krále Viduaria. K těmto stále opakovaným pověstem nyní přibylo bohatě podávané líčení o úkladném zabití krále Gabinia Římany a následném potrestání římského císaře Valenciniána. Všemi těmito neustále opakovanými historkami bylo povzbuzováno kmenové a národní uvědomění představitelů královského rodu Markomanů; jimi byla také udržována a zvyšována touha Markomanů po odplatě za všechna dosavadní příkoří, které museli Markomané i Kvádové vytrpět od Římanů. Tedy i za to, že si římští císařové osobovali právo potvrzovat jmenování každého nového krále Markomanů. Přitom současný král Rosemund, ač vládl již deset let, a ačkoliv s Římany vycházel v dobrém a bez konfliktů, dosud nepožádal římského císaře o potvrzení své královské hodnosti. A protože byl stále nepotvrzen, tak tedy vlastně podle Římanů ani králem nebyl. Proto všechny informace o stále se měnící situaci na dvoře římského císaře, sídlícího často v Miláně, byly i pro vládce Markomanů velmi důležité. Obzvláště v těchto posledních několika létech, kdy den ze dne narůstal počet vysídlenců od bratrských germánských kmenů, kteří utíkali ze svých domovů od Černého moře před hordami divokých asijských kočovníků. Po mnoho let neudržovaná dunajská hranice Římského impéria byla zcela bezvýznamnou překážkou jak pro utíkající, tak pro ty, kteří tyto utíkající pronásledovali. Také pro milánského obchodníka Mikaha byly nesmírně důležité dobré vztahy k markomanskému královskému dvoru, k nástupci krále Fridegilda. Na stupni přátelských styků závisel další zdárný vývoj obchodních vztahů nejen v této oblasti, ale i v celém tehdejším světě. Proto Mikah využil momentální zastávky na Mušově, aby si plně získal a rozšířil přátelství současného krále a královny Markomanského kmenového svazu. Zájem královny Fritigil o podrobnosti a odlišnosti katolického křesťanství, hlavně její touha poznat situaci a pozici katolíků v Římské říši, umožnila Mikahovi navázání velmi blízkých přátelských až důvěrných vztahů se samotnou královnou. A Mikah měl velmi podrobné osobní znalosti o chodu milánského císařského paláce; samozřejmě měl i velmi dobré styky s nejvyššími kruhy u římského císařského dvora.
123
Avšak tentokrát si Mikah jako zkušený židovský obchodník uvědomoval, že se mu nabízí nová, výjimečná situace. Pochopil, že v současné, velmi nestálé době je přednější položit základy pokud možno dlouhodobých mírových vztahů mezi Markomany a Římem, než uvažovat o významných obchodních ziscích z dalších válečných střetů. Neboť markomanské války, jak dlouhodobě neuspořádanou situaci na dunajské hranici pojmenovali římští historikové, dosud nebyly ukončeny, a vzrůstající ozbrojená síla všech severních „barbarů“, v jejichž čele stáli Kvádi a Markomané, rok od roku více a více ohrožovala základy Římského impéria. Ačkoli Mikah byl křesťanem velmi dobře znalým katolické věrouky a tudíž se snažil podat podstatu a odlišnosti tohoto křesťanského náboženství královně prostě a co nejlogičtěji, tak ta nadmíru vědychtivá panovnice se stále více dožadovala dalších a dalších podrobností. Takže na konci každého rozhovoru, když do dna vyčerpaný Mikah odcházel, tak si polohlasně bručel: „Copak jsem nějaký misionář? Či co? Takové věci, – na takové pitomé otázky jsem ani já sám za celý svůj život nepřišel! Na co to ona potřebuje vědět! Na takové pitomosti by asi neodpověděl ani sám milánský biskup, a že ho dobře znám! Dobře vím, že je to nejchytřejší a nejmazanější z těch božích služebníků! Ať se ta neutahatelná ženská stará raději o to, co ji čeká! Ona pořád jen, – co ten Ježíš, – co který apoštol, – ale co Rosemund, – co děti, – na to se nezeptá, to nestojí ani za povšimnutí!“ Přesto hned další volnou chvíli byl Mikah zase u Fritigil a nezmeškal ani vteřinu k dalšímu hovoru. „Vaše Jasnosti, u nás v Miláně máme biskupa. To je svatý člověk! Co ten všechno zná! Ten umí všechno vysvětlit tak, že to pochopí i nejmenší dítě. A zná odpověď na každou otázku. A jaká má kázání! To lidé přicházejí z daleka, i pohané, aby si našeho biskůpka poslechli. Navíc, má jasná zřítelnice Markomanů, on ten náš biskůpek krásně zpívá, že to za srdce bere!“ Jen to dořekl, už musel Mikah královně vysvětlovat, proč vůbec křesťané zpívají, a obzvláště, proč právě milánský biskup zpívá víc než ostatní. A tak došlo i k tomu, aby Mikah opakovaně vysvětloval rozdíl mezi křesťanstvím, kterému se říká ariánství a křesťanstvím, kterému se říká katolictví. Princezna něco z toho složitě vysvětlovaného chápala, něco nikoli. Nakonec to Mikah vyřešil: „Gerdo, ten rozdíl pro nás, pro obyčejné lidi, je spíš nepochopitelný než pochopitelný. Já si zkrátka myslím, že pravý křesťan, ať arián, nebo katolík, je ten, který dodržuje boží přikázání a věří v Ježíše, že přišel na svět, aby vykoupil lidi a pomohl jim. Ty všechny další otázky, o které se přou ti naši funkcionáři nad námi, nejsou již natolik podstatné, aby se pro ně muselo zabíjet. Takže ani já ty všechny rozdíly do podrobností nechápu. – Vlastně, já ty rozdíly nechápu vůbec! – Ba, – upřímně říkám, jsou mi úplně lhostejné! Jako většině všech prostých lidí! Protože podstata křesťanství spočívá v něčem jiném! Ale, to už jsem vám říkal, to by vám nejlépe a srozumitelně vysvětlil jedině náš dobrý biskup.“ Během těch několika odpoledních a večerních rozhovorů dostal Mikah od královny pokyn, aby ji oslovoval stejně jako její nejbližší přátelé. Proto Mikah stále
124
více, hlavně ve chvílích, kdy nedovedl dát přesvědčivou odpověď, oslovoval královnu stejně jako král: „Gerdo!“ To byla právě ta historická chvíle, o níž se potom dlouho a také široko a daleko povídalo, kdy se mladičká markomanská královna Fritigil dozvídala nesmírně zajímavé věci o jakémsi úžasném, nebojácném a mocném milánském biskupu Ambrožovi. Ty zprávy o jakýchsi neuvěřitelných činech milánského biskupa byly tak zajímavé, a navíc pro Markomany i jejich přátelské kmeny tolik důležité, že Fritigil hned následující den přinutila Mikaha, aby všechny ty historky o milánském biskupu Ambrožovi znovu zopakoval i před jejím královským manželem, aby i ten si vše poslechl přímo od Mikaha, než ten odejde bůhví kam do neznámých krajů. Následující den, hned po příchodu Mikaha do královy přijímací síně, ho oslovil sám král Rosemund. „Příteli Mikahu, musíš mi znovu a co nejpodrobněji vyprávět ty historky z císařského dvora. Nemusím ti vysvětlovat, jak je pro nás důležitá každá, i ta nepatrná podrobnost. Vždyť sám dobře víš, za jakých podmínek a v jaké nejistotě zde žijeme! Já a celý můj kmen, i všechny naše spřátelené kmeny! Nikdy nevíme, kdy nám může být prospěšná i ta sebemenší informace od císařského dvora.“ „Pověz, jak váš císař vypadá. Včera jsi říkal, že je jiný než jeho předchůdci, že je neústupným příznivcem těch katolíků.“ Fritigil, usazená na zvýšeném sedátku a zachumlaná do kožešin, hlavou a ramenem opřená o svého manžela, vypadala nevyspale. Ale nad nedospalostí a ranní zimomřivostí převládl zájem o povídačky z toho neznámého velkého panovnického dvora, odkud bylo vládnuto „celému světu“. Tak Mikah začal vyprávět. A vyprávět uměl! Věty byly souvislé, dobře srozumitelné a bez zbytečného zabíhání. Jako kdyby to vyprávěl nějaký starý pamětník. Sám král pozorně poslouchal, a jen výjimečně přerušoval Mikahovo vyprávění. „Abych začal od prvopočátku. Naši císařové, alespoň ti, co vládnou Římu posledních sto let, trestá spravedlivý Bůh trestem nejhorším. Mají podivnou nemoc, která se u jiných lidí nevyskytuje. Trpí náhlými záchvaty zuřivosti. Císařové, ať jsou z jakéhokoliv rodu, dostávají takové příšerné záchvaty vzteku a zuřivosti, že na ně umírají. Jasnosti, pokud mám správné informace, prý i vy jste byl u toho, když prodělal takový záchvat před několika léty jeden z našich císařů, Jeho imperátorská Vznešenost, Flavius Valentinianus?“ Král se bavil při nápadně projevené nevědomosti Mikaha. Tvář se Rosemundovi roztáhla do všechápajícího úsměvu staršího bratra, pozorujícího nepovedený pokus svého sourozence přelstít celé své okolí naprosto průhlednou smyšlenkou. „Ano, ale to je už stará věc, to se přihodilo před více jak patnácti lety! Vlastně původcem všeho, myslím, všech nepříjemností té doby, byl on sám, císař Valentinián. Abych objasnil situaci. Váš velký císař Konstantin se snažil mírovými smlouvami uspořádat vztahy s námi, Germány. V roce 322 podepsal mírovou smlouvu s Góty, ale nás, Kvády a Markomany, považoval za své podřízené leníky, které není nutno smlouvou zavazovat. Takový postup, takové nerovnoprávné postavení našich kmenů, vyvolalo mezi našimi lidmi nespokojenost. Navíc Gótové smlouvu nedodržovali. A tak
125
nejen Gótové, ale hlavně někteří z našich nespokojených Kvádů vyprovokovali Sarmaty a Jazygy, a tito pak všichni dohromady opakovaně překročili Dunaj. Vyloupili vše, co mohli, ale i pálili a plenili. Císař Konstantin odpověděl velkým vojenským tažením proti nám všem, i proti Kvádům a Markomanům. Jeho římské legie překročily Dunaj, vyplenily Sarmatsko a vpadly do Kvádie. Naši dědové za to nemohli. Ale vzpamatovali se a rychle se s císařem Konstantinem dohodli a podepsali mírovou smlouvu. Naši museli tehdy přistoupit na to, že zruší tento náš kmenový svaz, a že zde budou pouze jednotlivá kmenová knížectví poplatná Římu. Proto tu mírovou smlouvu nepodepsal můj děda, kvádský král Viduarius, ale kníže Araharius jako vojvoda Záhorských Kvádů, princ Vitrodurus jako kníže podunajských Kvádů, a také místokrál Agilimundus jako kníže Markomanů, ale i mnohá další kvádská a markomanská knížata. Pak ten mír trval a byl dodržován, takže od roku 358 nedošlo k žádným sporům mezi Markomany a Římany. Jenže za pár let převzal v Římě vládu císař Valentinianus, ten, co ho nazýváte prvním. Ten bez jakékoliv domluvy s námi překročil Dunaj a začal zde, v naší zemi, stavět římská opevnění. Smlouvu jednoznačně porušil! Náš tehdejší kvádský král Gabinius se stále snažil o dohovor s císařem, aby toto jeho dosavadní bezohledné jednání bylo napraveno. Nakonec byl pozván císařovým místodržícím ve Valeriině Horní Panonii, Ammianem Marcellianem, k rozhovorům do jeho sídla v Karnutu….“ Mikah přerušil krále Rosemunda: „Jak jsme na cestě sem do Mušova šli přes Karnutum, tak jsem svému doprovodu ukazoval, kde stál palác místodržícího. A samozřejmě jsem připomněl celou tu historii, ale tak, jak se vypravuje u nás. Velmi rád si ji teď poslechnu podle vašeho podání! Protože naši ty skutečnosti určitě zkreslují. Tak, aby Římané jako vždy vypadali jako ti nejhodnější, nejčestnější, nejhrdinnější! Zatím, co ti druzí jsou vždy líčeni jako barbaři, nečestní lháři a podvodníci, lapkové a nevychovatelné lidské zrůdy! Proto jsem rád, že se dovím pravdu!“ Král Rosemund se pousmál. „Také, Mikahu, abys tu pravdu podával dál, aby konečně dostihla uši Římanů. Víš, ty římské způsoby pomalu nalézají půdu i mezi Germány. Naučit se a převzít špatnosti, – ó, jak je to jednoduché! Zato dodržovat přísná pravidla, nekrást, nelhat, nepomlouvat, nevraždit, jak to hlásá od pradávna i náš jediný Bůh, společný vám Židům a nám křesťanům, – to je asi nesplnitelný požadavek! Ale kdo ví!“ Fritigil zatahala svého manžela za rukáv a krátce mu cosi zašeptala do ucha. Rosemund přikývl a pokračoval: „Ano, abychom neodbočovali. Skončili jsme v římském kastru, vlastně v přidruženém městském kanabi Karnutu. Tam našeho krále Gabinia bez patřičného, řádného uvítání, jen s posměšky, posadili za stůl a přinutili ho vypít otrávené víno. To sám místodržící Marcellianus zorganizoval takové neuvěřitelné zesměšnění našeho krále! K přivítání krále poslal Marcellianus kuchtíka! To byl takový znetvořený, pajdavý, bosý černoch z dvořanské kuchyně, ten, co se stará o odpadky. A k uvítání místo čestné jednotky legionářů nechal legát Marcellianus nastoupit žebráky, sehnané z celého okolí. Pak násilím Gabinia posadili za stůl a každý z těch žebráků předkládal
126
našemu králi na podnosu psí, kravské a prý i lidské lejno. A nakonec našeho krále přidrželi a do hrdla mu nalili víno s rulíkem!“ „O tomto Marcellianově uvítání u nás nikdo neví. Ale Marcellianus byl tenkrát už velmi starým velitelem legie, a prý byl zapšklý, sarkastický a škodolibý! To by takovému způsobu přivítání vašeho krále odpovídalo!“ „Jakmile jsme se dověděli tyto podrobnosti o vraždě našeho krále Gabinia, svolali jsme poradu všech stařešinů kmene a všichni společně jsme se dohodli, že si nenecháme líbit takové potupení. Bylo rozhodnuto svolat všechny bojeschopné muže ze všech kmenů. Jen na novém králi se naši dlouho dohadovali. Ale pak bylo odesláno poselství ke křesťanským Vizigótům s prosbou, aby vedení odplaty převzal Fridigern, tedy Fridegild, jak mého předchůdce pojmenovali Markomané.“ Na poslední větu zareagovala královna Fritigil. Povyskočila a přerušila Rosemundovo vyprávění. „Na to si matně vzpomínám. To jsme tenkrát byli s tátou a chůvou u biskupa Vulfily. To mně bylo – no kolik? – asi tak deset let, – něco málo přes. – Poslyš, Rosemunde, vždyť v té delegaci kvádských knížat jsi byl i ty sám! Vzpomínám si, jak ses mezi těmi stařešiny vyjímal jako jediný mladík. Jen ty jsi měl černé vlasy, ti ostatní byli vrásčití a scvrklí a – úplně bílí, – hm, pokud ještě nějaké vlasy měli. No, mně jsi tenkrát připadal jako už nesmírně starý a zkušený bojovník na konci života!…“ „Ano! I já jsem tam byl! Cožpak o to, dojednat vše s tátou, s Fridegildem, to nebyl žádný problém! Ale s biskupem Vulfilou, to bylo nepředstavitelné! Toho jsme přesvědčovali déle jak čtrnáct dní! Ve dne přesvědčovali a v noci se radili mezi sebou, jak získat podporu toho biskupa, aby přestal nutit Fridegilda, aby změnil své rozhodnutí. Ten Vulfila jen stále opakoval dokola a dokola: – že Fridegild je také křesťan, že pomstu musí ponechat Bohu! A že nesmí oplácet stejné stejným, jinak že se lidstvo nikam nedostane. Že Fridegild má povinnost přinášet oběti po vzoru Ježíše a ne prolévat krev nevědomých lidí a připravovat děti o jejich otce. No, to vám řeknu, to bylo řečí! On by i nás ten biskup nakonec přesvědčil, ale na štěstí, – nebo vlastně na neštěstí, – přišly zprávy z chazarských stepí, že před krutostí Hunů utíkají statisíce Gótů k Dunaji. Přišli i stařešinové křesťanských Vizigótů a nakonec se dostavilo poselstvo pohanského císaře Ostrogótů Ermanaricha s jeho úpěnlivou prosbou o pomoc biskupa Vulfily, že jsou zabíjeny desetitisíce Gótů a že císař Ermanarich, ač pohan, prosí Vulfilu, aby pomohl zachránit životy alespoň těch dětí a žen, které biskup Vulfila sám pokřtil ve jménu křesťanského Boha. Avšak i Vulfilovy prosby o intervenci a o pomoc Římanů byly bezvýsledné. A tak bezradný a osamocený biskup Vulfila vyhlásil půst a prosebné modlitby. My, poselstvo Markomanů a Kvádů, jsme využili Vulfilovo zaneprázdnění a jeho odloučení od veřejného života v době jeho postu. I Fridegild se dal snadněji přesvědčit a než se situace uklidnila, překročili jsme s ním Dunaj do Kvádie.“ „Na podrobnosti cesty si nepamatuji. Jen vím, že jsme s chůvou stále, ve dne i v noci, jely vozem po nerovných cestách. Vzpomínám si, že chůva neustále nekřesťansky klela a i jinak nadávala, ale už si nevzpomínám, že bych po cestě zahlédla tebe nebo svého otce.“
127
„My jeli koňmo napřed. Bylo nutno zorganizovat vojsko a Fridegild musel dát pokyny pro zorganizování vojska Gótů, i ti žádali o pomoc.“ S otázkou přispěchal Mikah. „Jen se divím, že vaše přípravy na odplatu Římanům byly našimi vládci tak podceněny. Vždyť to nejde jenom sebrat muže a dát se na pochod na Konstantinopol! To přece se musí ti povolaní muži vycvičit!“ „To se ví! Vždyť příprava vojska k tažení za Dunaj trvala celé dva roky! Ale i Římané se připravovali!“ „Asi to podcenili. Vždyť jste se lehce dostali až k Jadranu.“ „Vůbec ne! Dunaj byl v té době dokonale bráněn a hlavně všichni považovali Karnutum za nedobytnou pevnost. A také nedobytná byla. Ono se o tom mnoho nemluví, vy Římané neradi hovoříte i o tom, že jsme museli zničit dvě římské legie, ty nejlépe vycvičené! Mikahu, vždyť to bylo dvanáct tisíc dobře vyzbrojených a vycvičených bojovníků!“ „Králi, máš pravdu, o těch dvou zničených legiích se skutečně nehovoří.“ „Pak jsme měli v úmyslu srovnat tu nedobytnou římskou pevnost, Karnutum, se zemí. Aby i podmínky pro postavení nové takové pevnosti byly složité a neúnosné!“ „I to se vám dokonale povedlo! Když jsme přecházeli přes ty rozvaliny Karnuta, tak nikdo z mého doprovodu zbrojnošů neměl představu, jak ta pevnost před několika léty vypadala. Dnes v těch místech není ani strážní věž!“ „Naši bojovníci pak vyplenili celou přilehlou část Panonie. To víš, Mikahu, voják nenasazuje svůj život jenom pro ideály! Má také rodinu a musí ji živit! A potom také ta nevybitá touha Kvádů a Sarmatů, ale i Jazygů, – oplatit Římanům to stálé ponižování. To nedodržování závazně daných slibů! To zabíjení počestných, ale nepohodlných našich soukmenovců! To vynucené odevzdávání našich dětí za otroky Římanům! Proto se, Mikahu, nediv, když se naši bojovníci za tyto křivdy mstili! Vždyť to byla první příležitost po dlouhých létech nějak tu nespravedlivost vyrovnat!“ „Jasnosti, vyplenili jste velkou a klidně žijící krajinu! Její obyvatelé nebyli vinni za hříchy Římanů! A pak jste oblehli Sirmium, sídlo našeho katolického arcibiskupa. Ale nejvíc podráždilo našeho římského císaře, že jste tak přerušili všechny cesty mezi západní a východní částí Římské říše.“ „Hm – jen málo chybělo, aby město Sirmium padlo. To byla jediná překážka k cestě našich bojovníků na Milán a na Řím, nebo na Konstantinopol. Jenže císař Valentinián se vzpamatoval a každého schopného muže z celého území císařství odvedl do vojska. S takovou přesilou jsme nepočítali! A tak mnozí naši stařešinové dostali strach a rozhodli se poslat k císaři poselstvo s pokornou prosbou o odpuštění a o mír.“ „A náš císař Valentinianus to vaše poselstvo ani nepřijal. Jen kterýsi z rádců císaře tajně poradil vašemu poselstvu, že o odpuštění se musí prosit na místě, na kterém jste se nejvíc provinili. Tedy, ať prosíte v Karnutu, neboť tam se císař Valentinianus právě chystá.“ „No a naši poslové to pochopili tak, že v Karnutu bude vyšetřena prapříčina této naší války, tedy zabití našeho krále Gabinia. Naši poslové se tenkrát přesunuli do Karnuta, ale my ostatní, a nás byla většina, my jsme Římanům tak docela nevěřili
128
a očekávali na výsledek jednání na druhém břehu Dunaje. A správně jsme tenkrát naše protivníky ohodnotili! Váš císař Valentinián v Karnutu s našim poselstvem ani nepromluvil. Nechal naše zástupce pochytat a potupně popravit! Mrtvoly našich poslů byly vystaveny na křížích na obranné zdi proti Dunaji, prý na výstrahu všem Transdubiánům, kteří si usmyslí loupit v Římské říši.“ Tentokrát do rozhovoru vstoupila královna. „Já se na tuto dobu nepamatuji. Jen se mi zapsalo do paměti, jak všichni jásali, – to jsme byli v našem sídelním městě až za Karpatskými horami, daleko na severu za Lučními vrchy, kterým vy, Římané, říkáte Měsíční pohoří, jak celý náš hrad a celé město jásalo, když se můj otec vrátil z Panonie i se všemi svými bojovníky a vyhnul se římským legiím.“ „U nás se říká, že jste tenkrát uprchli a schovali se do hor. I s rodinami a se vším, co se dalo pobrat.“ Na Mikahovu informaci nyní odpověděl král. „A dobře učinili všichni, co utekli. Císař Valentinián nechal všechny, co zůstali, pobít. Celé léto vaše legie ničili a plenili Kvádii a Sarmatii, jen do hor jste se báli. Když přicházela zima, tak se císař stáhl zpět za Dunaj a v naší zpustošené zemi zanechal jen své posádky. A tehdy naši stařešinové se rozhodli znovu vyslat k císaři poselstvo. V tom poselstvu jsem byl i já. Zastihli jsme císaře Valenciniána v římské tvrzi v Brigetiu, tam, kde se spojují rozdvojené toky Dunaje.“ „Králi, měl jsi odvahu vstoupit do císařova ležení? Po zkušenostech, že císař dal každého Markomana a Kváda popravit!?“ „Riziko to bylo! I přes nám dané záruky naší bezpečnosti! Ale svým životem se zaručil i biskup Vulfila; a díky jemu se zaručila za naši bezpečnost i sama císařovna. Na to jednání s císařem nikdy nezapomenu. Císař nás přijal v podobné místnosti jako je tato přijímací síň. Seděl na vyvýšeném místě v císařském křesle, se všemi hodnostmi římského konsula a císaře, obstoupen legáty a bojovníky v plné zbroji, ale i dvěma kněžími a biskupem. My, beze zbraní, v prostém oděvu, jsme poklekli a prosili o milost. A slibovali placení všech poplatků ve výši, kterou určí císař. A slíbili i opětné, každoroční dodávání mladých příslušníků našich kmenů do římských legií. Císař Valentinianus blahosklonně náš projev pokory odkýval. Pak ale řekl, že musíme navíc zaplatit za vše, co bylo našimi bojovníky zničeno v Panonii. To nedalo nereagovat jednomu z nás. Kníže Araharius byl ve svém stáří stále horkokrevnější! Nikdy se nechtěl smířit s naším područenstvím Římanům! Tenkrát ale zcela slušně a bez prudkosti vznesl na císaře otázku: ‘A císaři, můžeme doufat i my v proplacení škod způsobených v době okupace naší vlasti vašimi vojsky?’ Císař Valentinianus v tu chvíli zbrunátněl, jeho vykulené oči ještě víc vylezly z očních důlků. Malou chvíli nevěřícně koukal na našeho stařičkého, shrbeného vojvodu. Pak z ničeho nic vyskočil z křesla a začal řvát. Dodnes nevím, co chtěl tenkrát císař říct. Jeho naprosto nesrozumitelný řev se rozléhal po celé tvrzi! Jak císař řval, tak začal před císařským křeslem poskakovat, v jednu chvíli uchopil opěradlo křesla, to povolilo a zůstalo mu v ruce. A císař to opěradlo hned hodil po knížeti Arahariovi. A tak prudce, že zasáhlo našeho klečícího knížete do hlavy! Náš kníže upadl a začal krvácet z čela. Císař Valentinianus si toho ani
129
nevšiml, začal kolem nás pobíhat, neustále cosi křičel a v tom svém zuření ze sebe strhával všechny odznaky císařské hodnosti a házel je po nás. Ale my jsme se těm císařem házeným věcem vždy uhnuli a tak císař už nezasáhl nikoho z našich. Když už byl římský imperátor polonahý, tak začal svým zbrojnošům z rukou vytrhávat zbraně a házel je pak už nejen po nás, ale i po svých hodnostářích. Začal svým rádcům nadávat a pak začal po nich i plivat. A v té nepříčetné zuřivosti najednou spadl na zem. Nevěděl o sobě, z úst mu vycházela pěna jako ze zkvašeného piva. Nikdo mu nepomohl, všichni si mysleli, že je to jen jeden z dalších jeho nepříčetných záchvatů. Ale nebyl. A ten biskup, co ho doprovázel, ten poklekl, přičichl k císařovým ústům, pak pokýval hlavou a pravil: „Tak už jeho duši odnesl čert! A pekelníci hned pod ním založili pekelný oheň a vaří si z jeho vnitřností satanskou polévku. Vidíte ty pěny a cítíte ten pekelný puch!?“ Tak v ten den nedošlo k uzavření míru. Nejdříve bylo jednání odloženo na dobu po císařově pohřbu. A pak později se to stále odsouvalo, až do jednání osobně vstoupil náš otec, král Fridegild.“ Mikah pokyvoval, ta příhoda byla po mnoho let vykládána po všech místech v Říši i daleko za jejími hranicemi. „Všichni říkali, že ho vzal ďas! On, tedy císař Valentinianus, po jednom takovém záchvatu poslal do vyhnanství do Španělska svého nejlepšího vojevůdce Theodosia. Ale stejně všichni dodnes si myslí, že to bylo spíš proto, že Theodosius byl v legiích mnohem více oblíben než samotný císař! A pak také Theodosius byl největší krasavec na celém císařském dvoře; a Galla, dcera císaře Valenciniána, neodolala, a Theodosiovi podlehla; a pak z domova k němu utekla a odmítla se vrátit do císařského paláce. A provokativně žila s Theodosiem jako jeho konkubína proti vůli svého císařského otce. To víte, ty děti, když jejich výchova není taková, jaká má být!“ Mikah nenápadně mrkl na královnu Fritigil, aby jí takto nenápadně připomenul, že i ona vychovává dvě dcery. Po nepatrné odmlce Mikah pokračoval s informacemi o Valenciniánovi a situaci na císařském dvoře. „Císař Valentinián vládl z Milána naší západní části Římské říše, a pro východní část Římského impéria se sídlem v Konstantinopoli roku 364 jmenoval svým spoluvládcem a císařem svého bratra Valense. Avšak ani Valens svého bratra Valenciniána dlouho nepřežil.“ „Ale vraťme se ještě k době smrti císaře Valenciniána, k roku 375! V té době náš otec Fridegild narychlo odešel ke křesťanským Vizigótům, tehdy jich více jak dvě stě tisíc utíkalo před Huny k Dunaji. Snažili se překročit Dunaj a usadit se na východořímském území. To právě tehdy mocná gótská říše Amalungů při severních březích Černého moře padla v boji s Huny! Zemřel i její vládce, stařičký ostrogótský císař Ermanarich, a jeho říše byla do základů zničena. A Hunové pokračovali ve svém nájezdu k Dunaji! Fridegild se snažil neutěšenou situaci svých poddaných vyřešit. Připomínám, Mikahu, že Fridegild byl již před více léty zvolen králem všech křesťanských Vizigótů a že byl korunován biskupem Vulfilou. Náš otec byl dobrý panovník! Podařilo se mu domluvit se s východořímským císařem Valensem. Ten císař byl horlivým ariánem, a proto také se snažil vyvarovat se zbytečné války. Ve snaze
130
pomoci svým ariánským spoluvěřícím, utíkajícím křesťanským Vizigótům, vykázal jim místo v Moesii a Thrácii k jejich trvalému usídlení. Avšak i tentokrát zůstal slib císaře jen slibem! Římští místodržící Lupicinus a Maximus, a také ostatní římští úředníci, se domluvili a stanovili pro přicházející Vizigóty nesplnitelné podmínky: – vysoké poplatky, daně a mnoho jiného. A další jednání s císařem nic nepřineslo, ten jen vše odkládal a před otcem utíkal. Tak našemu otci nezbylo nic jiného než bojovat! Tenkrát Vizigóti porazili východořímské legie u Tomi, jak se říká „U Vrb“. Po této porážce císař Valens proti nám sebral ohromné vojsko. Ale to už všichni víte! To naše velké vítězství 9. srpna 378 u Hadrianopole se zapsalo do dějin! Ale to na naší straně bojovala navíc spojená vojska utíkajících Ostrogótů a také vojska svobodných a nezávislých Kvádů, Sarmatů a Jazygů, vedená knížaty Alatheem a Safrakem, kterého vy, Římané, nazýváte Segfridem.“ „Ano, tam přece zemřel císař Valens rukou vašeho otce krále Fridegilda, jak říkají naši dějepisci!“ „Římané přehání a nemluví pravdu! Císař Valens byl skutečně v osobním souboji Fridegildem poraněn, ale to poranění nebylo nijak vážné. Valens z prohrané bitvy utíkal, na útěku si chtěl odpočinout v jakési chatrči. Ale usnul a zatím chatrč někdo z jeho doprovodu podpálil a císař uhořel! Naše vojska císaře nepronásledovala! Naše vojska rychle obsadila Konstantinopol, aby si zajistila konečné vítězství nad Východořímskou říší!“ Mikah dosud nezaslechl o těchto podrobnostech tragického úmrtí císaře Valense. Avšak byl velmi dobře seznámen se situací na milánském západořímském císařském dvoře, kam byl často zván, a na kterém byly nesmírně ceněny Mikahovy znalosti o zemích sousedících s Římem, obzvláště o stavu, počtu, výcviku a o případných zvláštních schopnostech bojovníků těchto sousedů. Avšak nyní Mikah zase naopak informoval Rosemunda a Fritigil o velmi často podivných příčinách změn na trůnech římských císařů. „Tak v té těžké době po pádu Konstantinopole náš západořímský císař Flavius Gratianus, syn právě toho zběsilého císaře Valenciniána, povolal ze Španělska z vyhnanství vojevůdce Theodosia, a pověřil ho vládou na východě. Vojevůdce Theodosius měl stálou přímluvkyni, císařovu sestru Gallu, ta pořád nemohla na toho svého prvního milovníka zapomenout! A Theodosius? Ten se zachoval tak čestně, že to dosud nedovede pochopit žádný Říman. Gallu si hned vzal za manželku, a nyní oba společně chrání vladařská práva všech potomků Fabiova rodu jako nikdo z Fabiů! Také proto potom Theodosiovi důvěřovala i císařovna Justina.“ Král Rosemund zpozorněl! Císař Theodosius v těchto létech byl tou nejdůležitější osobností Římského impéria. Všechno, co se týká Theodosia, to se týká i Markomanského království! „Mikahu, říká se, že císař Theodosius je především chytrý voják! Ale já jsem přesvědčen, že Theodosius je víc než nějaký voják! On je mazaný a úspěšný politik, který velmi často dovede vše dopředu odhadnout a navíc je schopen požadovaný výsledek zajistit jednáním. Jaký máš názor na císaře?“
131
„Králi, sice máš pravdu, ale Theodosius je především čestný a spravedlivý muž! Každým svým činem to dokazuje! Když jel z vyhnanství ze Španělska, zastavil se samozřejmě u císaře Gratiána a spolu se domluvili na společné taktice, jak jednat s vítěznými Góty. Theodosius přesvědčil Gratiána a tak nakonec oba dali přednost před válkou vyjednávání! I za cenu nebývalých ústupků! Císař Gratianus se domluvil s Ostrogóty a již roku 380 s nimi uzavřel mír za cenu předání části Panonie. Theodosiovi to trvalo déle, ten s Vizigóty uzavřel mírovou smlouvu až roku 382, ale získal zpět vlastně celou říši, jen část Moesie a Thrákie byla předána Vizigótům. Ale to šlo jenom o potvrzení dřívějšího příkazu císaře Valense o předání těchto krajin Vizigótům!“ Královna Fritigil se začala nudit. Takovéto obchody panovníků s usídlováním bojovníků a jejich rodin, to ji nijak nezajímalo. A tak se rozhodla téma konverzace poněkud změnit. „Jak, Mikahu, ten Theodosius vlastně vypadá? Je to ztepilý bojovník nebo je to chytrý a učený muž?“ Mikah se lehce pousmál. – Ó ti barbaři! Představují si, že je člověk buď hezký, ale s malou inteligencí, nebo chytrý, avšak škaredý jak noc! – Ale Mikah se nahlas vyjádřil úplně jinak. „On ten náš Theodosius, to je krasavec! Ten má postavu k pohledání! Jakoby ani do Milána nepatřil. Vysoký, urostlý, chodí zpříma a hledí rovně, jako bohové na starých řeckých sochách. Takový muž se dnes nevidí! Každá žena se za ním ohlédne a hned se do něj zamiluje! A navíc Theodosius je chytrý, výřečný, přemluví kde koho! Hovoří mnoha jazyky. A umí jednat tak, aby vždy dosáhl svého!“ Mikah se zamyslil. Zřejmě chvilku porovnával svou neforemnou, shrbenou postavu s tím novým idolem Římanek. Pak, jako by se probudil z náhlého spánku, rychle pokračoval ve svém vyprávění. „Císař Theodosius a jeho manželka Galla jsou přesvědčenými zastánci římského biskupa, tedy našeho katolického křesťanství. O tom, jak se Theodosius stal katolíkem, se po Miláně šeptají samé vybájené a neskutečné historie. Já jsem to nevydržel a jednou jsem se na pravdivost těch historek zeptal samého Theodosia.“ Oba královští manželé zpozorněli. Tentokrát královna předběhla svého chotě. Předklonila se celým trupem dopředu, upřela své jiskrné oči na Mikaha a zeptala se: „Tak, ty se znáš s císařem Theodosiem tak důvěrně, že se ho můžeš zeptat na pravdivost pověstí, klepů a drbů, které o každém může šířit kterákoli upovídaná a vymýšlející si stařena?“ „Císař často potřebuje radu obchodníka. Obzvláště Theodosius, když staví nebývale velké chrámy. A tak při takové příležitosti, během jednání, jsem se ptal císaře!“ „A co se po Miláně tak zajímavého šeptalo?“ „Jedni říkali, že císař měl zjevení, jiní zase tvrdili, že se domluvil s císařem Gratiánem proti císařovně Justině. Ale skutečnost byla přece jenom trochu jiná! Císař Theodosius mi vše vysvětlil. Na mou otázku se usmál, vůbec neztratil svůj obvyklý klid a povídá mi:
132
„Mikahu, já o všech těch pověstech vím! A ani je nechci vyvracet! Ty pověsti jsou neškodné; a kdyby si lidé nepovídali o svém císaři tyto smyšlenky, asi by si vykládali něco jiného! A možná by ty další smyšlenky byly daleko horší a mohly by mít i nepříjemné důsledky. To víš, že na těch povídačkách je malá část pravdivá. Přece každá smyšlenka musí mít alespoň část svého základu skutečnou a ověřitelnou, jinak by té povídačce lidé neuvěřili! Tak je tomu i s těmi pověstmi o mé osobě a o mé podpoře římského biskupa. Nepopíratelnou skutečností je, že jak římský biskup, tak hlavně také zdejší milánský biskup Ambrož vždy poctivě stáli za mou osobou i v době mého nespravedlivého vyhnanství. A svůj názor se nebáli říkat veřejně bez ohledu na to, že byli za tu pravdu pronásledováni, a že jim hrozila z vládnoucích míst i likvidace. Další skutečností je, že již při svém nástupu jsem se rozhodl pro bezvýhradnou podporu římského katolictví! Mikahu, já tenkrát při cestě od císaře Gratiána do Východořímské říše neměl ani své sídelní město! Tenkrát přece Konstantinopol, hlavní město římského impéria, byla v rukou nepřátel, byla obsazena Góty. Tak jsem se dočasně usídlil v druhém největším řeckém městě, v Thessaloniké, odkud jsem chtěl vyjednávat s Góty o vydání Konstantinopole. Avšak ještě ani tito vyjednavači, – zástupci Gótů, – do Thessaloniké nedojeli a já těžce onemocněl. Dodnes nevím, co jsem měl za nemoc. Nejdřív jsem si myslel, že jsem byl otráven. Nejschopnější řečtí lékaři jen rokovali a kroutili hlavami. A nakonec, – jaký byl jejich závěr? Prý jsem chytil „horkou nemoc“! Ale ani na tu nic nepomáhalo. Balili mne do mokrých prostěradel, nalévali mne odvary ze stromové kůry, obkládali mou hlavu a mé tělo tvarohem smíchaným se vzácnými silicemi. – Ale horkost se stále stupňovala, přestal jsem vidět, slyšet a upadl jsem do bezvědomí. Kolik dní ten můj těžký stav trval, nevím, když jsem se probral, říkali, že celý týden. Já však vím, že jsem se probral mnohem dřív. Jasně si pamatuji, jak mne jakási vznešená osoba vedla hájem plným neznámých květů, vydávajících velmi příjemnou, omamnou vůni, až jsem byl doveden k záři, z které vystoupil usměvavý dobrotivý muž a ten povídá: „Boží muži, Theodosie, čekám na tebe! Náš Pán mi to přikázal! Prý tě trápí mnoho otázek, na které nemůžeš najít odpověď. Pán mi řekl: „Petře, odpovídej a nic před ním neukrývej! Ukaž mu cestu, aby i on ji mohl ukazovat všem dalším. Neboť oni všichni jsou mé děti a ty všechny si zaslouží mou pomoc a radu.“ Proto tady, Theodosie, na tebe čekám! Staň se vůle našeho Pána!“ Posadili jsme se spolu do měkké trávy, mezi ty nádherné, tak opojně vonící květy. A já se ptal a Mistr mi odpovídal. Někdy odpověděl, aniž jsem svou otázku vyslovil nahlas. Někdy místo odpovědi pokýval, ale já slyšel odpověď a vše mi bylo srozumitelné, jasné a čisté. Ani nevím, jak dlouhý čas jsme spolu proseděli. Ptal jsem se, dokud jsem měl nějaké nejasnosti. Čas ubíhal, mohla to být jediná hodina, ale mohla to být nekonečná doba, měsíce, i roky.
133
Pak vstal, zavolal mého průvodce a ten mne odvedl tou lučinou plnou květů zpět. V ten okamžik jsem se na lůžku probral z bezvědomí, jak mi později řekli. Já však vím, že to bezvědomí bylo jen zdánlivé, já jsem ve skutečnosti byl v zahradě našeho Pána. Proto, abych byl poučen, a abych mohl pomáhat učedníkům našeho Pána v jejich těžkém poslání na tomto světě. Vím, že od té doby jsem měl hlavu jasnou a čistou, plnou dobroty a lásky, plnou vznešených cílů. Zavolal jsem ihned biskupa, sídlícího v Thessaloniké. Povídám: „Boží muži, mluvil jsem u Pána s Mistrem. Přikázal mi, že tě mám zavolat a poprosit o křest ve jménu Páně.“ Usmívající biskup mne poklepal po zádech a odpověděl: „Vím o tom, náš císaři! Proto jsem přišel, abych tě v této chvíli posvětil svátostí křtu. Ve jménu Otce, Syna i Ducha svatého tě křtím, Theodosie! Zachovávej přikázání našeho Boha! Nezraď nikdy našeho Pána na nebesích! Neboť On je stále živý a neumírá! A služ věrně jeho prvnímu zástupci na této zemi, našemu biskupu v Římě a pomáhej mu udržet čistotu a pravost Jeho učení. A taky nedopusť, aby bylo zrazeno toto mé biskupské město, Thessaloniké, i kdyby tě k zradě vyzýval křikem a lomozem ten nejprostší a nevědomý lid. Neboť právě tomuto našemu městu bylo určeno, aby z něho vyšli boží muži a osvítili mnoho zemí, jako když ráno slunce vychází a probudí svými prvními paprsky ze tmy celou širokou a dalekou krajinu.“ Tak jsem byl, milý Mikahu, pokřtěn. Věř slovům svého císaře! V té vysoké horečce jsem neblouznil! Byl jsem pro všechny v tichém bezvědomí, do kterého mne povolal Pán, aby mi ukázal správnou cestu v mém údělu panovníka Římského impéria. Proto jsem po mém křtu také prohovořil s mým křtícím biskupem, jak zajistit vliv římského biskupa ve Východořímské říši. Proto jsem okamžitě všem kacířům zakázal veřejné hlásání bludů v Thessaloniké a v celé diecézi. Proto v několika následujících týdnech byly předány ariánské kostely katolíkům! Proto jsem také svolal poradu biskupů mé země do Sirmia, aby mi pomohla v mém úsilí o podporu katolického křesťanství! A pověřil jsem Otce Ambrože, aby vykonal všechny potřebné kroky mezi ostatními biskupy, aby v mé zemi nebylo znevažováno následnictví římského biskupa na Petrově apoštolském stolci jako zástupce samotného Krista mezi všemi křesťany. Proto jsem také ustanovil pro Thessaloniké a pro celou oblast nového velitele a místodržícího, svého nejvěrnějšího, nejspolehlivějšího a nejudatnějšího přítele, Botericha, abych měl záruku, že v Thessaloniké bude zachovávána čistota víry. A také proto jsem mu dal příkaz nedopustit v Thessaloniké šíření bludů, pověr a scestných myšlenek, které pomáhají nepřátelům Krista a tím i nepřátelům naší Východořímské říše.“ Toto dlouhé vyznání našeho císaře působilo tak věrohodně, že jsem po mnoho měsíců neměl o jeho poctivosti a upřímnosti sebemenší pochyby. Teprve v poslední době mám občas takové neurčité pochybnosti. Protože to rychlé a tvrdé zajištění vlivu římského biskupa a to rychlé vymýcení ariánů, – to přece bylo tou nejnutnější cestou před jednáním s vyslanci Gótů, kteří všichni jednoznačně vyznávali křesťanství modifikované podle kněze Areia. Zajistit si pevná záda, tedy jak říkají vojáci, pevný týl,
134
to nemohli učinit ariáni, ti by přece spolupracovali s bratrskými Góty. Tak v této chvíli nevím, zda mi císař říkal jen pravdu a nic nezamlčel, nebo jestli to odstranění vlivu ariánů nebylo potřebné pro jeho další naplánované jednání s vítěznými Góty.“ Král Rosemund pochybovačně zavrtěl hlavou. „Já velmi pochybuji, že by na průběh tehdejšího rokování mělo vliv ariánství nebo katolictví. Pokud vím a to je mi známo velmi dobře, tak tehdy císař Theodosius jednal jako podšitá liška. Mnoho zástupců jednotlivých germánských kmenů docházelo za ním a k mnohým zase císař posílal své důvěrníky. Ta jednání probíhala na všech možných místech, až nakonec jsme neměli už žádný přehled, o čem se jedná a co všechno už bylo dojednáno. A to císař asi chtěl! On také všem posílal velmi drahé věci, obdarovával všechny své návštěvy; a to víte, kdo by takové často dosud nevídané věci odmítl! – Ne Mikahu, to nebylo náboženství, co zajistilo Theodosiovi ten dobrý výsledek jednání. To byla jeho chytrost a hlavně jeho nezvyklá taktika nám to všechno znepřehlednit a v nastalém zmatku dosáhnout přijatelnější výsledky jednání.“ „Chceš říct, že jste naletěli?!“ Tak si ulevila královna Fritigil. Ale král její příliš lapidární zhodnocení výsledku jednání odbyl mávnutím ruky. Ani Mikahovi se výrok královny příliš nezamlouval. Dával to znát celým svým postojem a i výrazem své tváře. „Královno, to se mýlíte! Jednání dopadla příznivě i pro vás, nejen pro Theodosia. Jestli někdo při těch jednání vyhrál, tak to byly křesťanské zásady! Snad nikdy tak jako tenkrát nevyhrála touha po míru a snaha zabránit dalším válkám! Já vidím do mnohých jednání víc než kdokoli jiný. A tak jen děkuji našemu Bohu, že toho Theodosia máme. Kéž nám ho Bůh zachová!“ Fritigil se dívala na Mikaha a v očích se jí zračilo pobavení. „Mikahu, zde nemusíš plýtvat tolika chvalořečmi na svého pána. Jsi na dvoře krále Markomanů a ten neplatí za poklonkování římským vládcům. Zde bys měl velebit spíše nás!“ Ale Mikah na Fritigilinu výzvu nereagoval. V jeho mysli setrvávala stálá vidina jeho výjimečného císaře. „Císař Theodosius je jiný, než byl dosud kterýkoliv císař! Je přístupný, spolehlivý, ale také rozhodný a pevný ve svých rozhodnutích. Snaží se být co nejspravedlivější, ale umí odpouštět! A také umí potrestat ty, kteří se nechtějí napravit. Na rozdíl od všech svých předchůdců se snaží vládnout podle křesťanských zásad.“ „Mikahu, co to říkáš! Znám křesťanské zásady, alespoň si myslím, že je znám. Alespoň tak, jak se to učení předává mezi námi, ariány. Vládce přece musí zabíjet, ať chce nebo nechce! A musí donutit k tomu zabíjení i své poddané! Tedy žádné „Nezabiješ!“ z desatera! Anebo: copak, Mikahu, může vládce nastavovat druhou tvář, když dostane přes tu prvou? Kdybych já tak činil, to bych za pár let byl ufackován, zde by vládli ti fackující a naši potomci by pak za několik desetiletí ani nevěděli, že jejich předkové byli Markomané a Kvádi! Mikahu, kdyby mělo takové křesťanství zvítězit, pak Bůh s námi! To bychom už v budoucnu nemohli počítat s naší existencí, s Markomanií, Kvádií, Sarmatií, ba ani s Moesií a s Panonií!“
135
Král Rosemund se rozohnil, jeho hlas přešel do vyšší tóniny. Začal kroutit hlavou a koulet očima, jak měl ve zvyku vždy, když byl na vrcholu rozčilení. Královna Fritigil to pozorovala jako první. S všechápajícím úsměvem pohladila svého chotě po zátylku. „Nerozčiluj se, Rostíku, on nám to Mikah vysvětlí. My přece víme, že Theodosius ty křesťanské zásady bere vážně, jen když se mu to hodí! Vždyť po celou dobu své vlády bojuje na všech stranách své říše. Vždyť ani není schopen se sám osobně všech těch svých válek účastnit a musí tam všude za sebe posílat nějakého náhradníka. Tak, Mikahu, řekni, jak je to podle pravdy!“ „Jasnosti, pravdu máte vy i já. Dodržovat křesťanské zásady a zůstat císařem, – obojí nejde tak úplně dohromady, to máte pravdu! Ale to neznamená, že vše musí zůstat stejné jako dřív! To znamená, že ty nové zásady, vyhlášené Kristem, se musí uskutečňovat postupně, v procesu, ve vývoji. Jako když dítě přechází na stravu dospělého člověka, také nepřestaneme kojit a nedáme kojenci kýtu ze starého vola, a na zapití pivo, ale postupně kojence učíme na mléko a kaši, na kvasné polévky, na morek z kostí a tak dál, vždyť to znáte. Proto císař Theodosius sice válčí tam, kde je to nevyhnutelné, ale pokud to jde, hledá cestu k domluvě a válce se vyhne!“ Mikahovi na jeho hodnocení císařské politiky nikdo neodpovídal. Proto se Mikah rozhodl doložit své tvrzení. „Cožpak se císař Theodosius nedohodl s Góty a nedohovořil s nimi jejich trvalé přesidlování do Thrákie a Moesie?“ Král Rosemund váhavě odpověděl. „Možná to tak bylo. Těch dohovorů se účastnil i náš otec Fridegild. Byl hlavním vyjednavačem na straně všech germánských kmenů, tedy Gótů, ale i nás, Kvádů a Markomanů.“ Fritigil zesmutněla a vyčítavě poznamenala. „Theodosius a Gratianus potom dali mému tátovi titul „Perpetuus Amicus Romani imperii“. Jmenovali ho soustavným přítelem Římského impéria a věnovali mu město v Horní Panonii. Právě pro tuhle tak zvanou poctu začala mého otce pomlouvat kvádská knížata, – Alathei a Segfrid. Ta knížata nakonec vyvolali vzpouru a otec bez ohledu na své křesťanské zásady musel tvrdě zakročit. Avšak nedalo se dělat nic jiného! Kdyby všichni vzbouřenci nepřišli o hlavu, nikdy by u nás nenastal mír a klid!“ „Ano, od té chvíle, díky té smlouvě uzavřené mezi Fridegildem a Theodosiem, máme v Markomanii trvalý mír. Což se nedá říct o vztahu mezi Góty a Římany! Bohužel, náš otec se toho nedožil, zemřel ještě v době ujednávání smlouvy.“ Mikah nechtěl jitřit vzpomínky na královského otce, který byl mezi všemi germánskými kmeny uctíván jako jeho nezapomenutelný a výjimečný představitel, kterému dosud nebyl nikdo roven. A tak se Mikah rozhodl vrátit rozhovor k problémům víry. „Je pravda, že u křesťanů jsou zásady stejné, ať jde o ariána nebo katolíka. Váš otec byl vyznavač ariánství a biskup Vulfila byl jeho důvěrný přítel a rádce, to víme i u nás v Miláně. Theodosius vyznává přísné zásady římského katolictví a za svého
136
nejlepšího rádce považuje milánského arcibiskupa Ambrože. Avšak přesto, že zásady jsou stejné, tak jejich uskutečňování se výrazně liší právě v těch nejvyšších kruzích.“ Tak právě tohle nemohla královna Fritigil pochopit. Copak je něco jiného víru vyznávat a něco jiného je se řídit podle zásad víry? Proč o intrikách a bojích mezi nejvyššími biskupy a mezi nejvyššími římskými panovníky často kolují až příšerné zkazky? „Copak víra není u Římanů soukromá věc každého, po které druhému vůbec nic není? Tohle my, příslušníci svébských kmenů, stále nemůžeme pochopit! Víru nám přece předávají naši otcové, naše matky. Nové, pravé náboženství nám mohou zprostředkovat pouze ti nejučenější a nejváženější mužové kmene, nikdo jiný! Tak proč bych měla měnit víru a přidávat se k někomu jinému jenom proto, že je to výhodnější!?“ Mikah zpozorněl. Teď by měl obhájit své přesvědčení, učení v podání milánského biskupa Ambrože. Zde, mezi samými ariány! „Královno, když se na to všechno podíváš v klidu a poctivě, pak najdeš mnoho věcí, které tě udiví i jako obyčejného člověka. Podívej: Proč mezi vládci je tolik rozšířeno ariánství, když učení kněží i představitelé církve jako zástupci Boha se na koncilech po dlouhých rozhovorech opakovaně dohodli, že pravé křesťanské vyznání správně hlásá římský biskup a nikoli chybná kázání alexandrijského kněze Areia. Na druhé straně, proč právě vládcům vyhovuje ariánství, je proto, že právě ariánství může být vzorem pro neomezenou moc jediného vládce! Tři v jedné osobě – to přece už není absolutní vládce, i když to ještě není triumvirát! Ariánství je upřednostňováno nejenom ve vládnoucích kruzích u Germánů, ale i u jiných panovníků. Vždyť i naše celá římská císařská rodina jak vždy v minulosti, tak vlastně dosud dává přednost ariánství. Kromě jediného, kromě císaře Gratiána! Avšak ten nedodržoval žádné rodinné tradice! Císař Gratián byl jedinou oporou římského biskupa mezi těmi všemi ariány. I císařovna Justina, i její nezletilý syn Valentinián mladší, nebo jak se říká druhý, který je nyní spoluvladařem v Západořímské říši, ti oba jsou bezohlednými a neústupnými ariány.“ Král si neodpustil Mikaha napomenout. „Počkej, Mikahu! Jakýpak je Gratián jediný přívrženec katolíků!? Copak jsi před chvílí dlouho nevykládal, jak se Theodosius stal neústupným zastáncem katolické odrůdy křesťanské víry?“ „Králi, Theodosius není neústupný, to v žádném případě! Náboženské vyznání není pro císaře Theodosia důvodem k tomu, aby dával přednost Gratiánovi. Hned po svém jmenování císařem se domluvil s císařem Gratiánem, že ten si ponechá vládu v Galii, Španělsku a Británii a že bude vládnout z Galie. A že mladičkému Valenciniánovi II. bude ponechána vláda v Itálii, Ilýrii a Africe. Ten mladíček samozřejmě v těch provinciích samostatně nevládl. Za něho, nebo lépe jeho jménem, vládla z Říma jeho matka císařovna Justina. Ale nyní je to už zase úplně jinak!“ Král Rosemund samozřejmě věděl, že Mikah naráží na další změny na římském císařském trůnu. Proto neodolal a výsměšně poznamenal: „To je hrůza s těmi vašimi císaři! Ani se na trůně neohřejí a už je někdo zapíchne, otráví nebo zaškrtí! Ti vaši panovníci mají skutečně rizikové povolání! Není
137
to tím, že vládnou pomocí samých podvodů a lumpáren? Není to tím, že kdejaký vysoko postavený ochránce císaře dá přednost i malému dárku před životem svého pána?“ „Králi Rosemunde, hovoříš mi ze srdce! Avšak není pravidlem, že by tito likvidátoři našich císařů a uzurpátoři císařského trůnu byli svým původem vždycky Římané! I když třeba před deseti léty vyvolal vzpouru v Galii Říman, vojevůdce Maximus, jenž se pak nechal vojskem provolat za římského císaře, tak si zajistil, aby císaře Gratiána u Lugdsuna zabil příslušník barbarského kmene, kníže Andragathio. Avšak Maximus byl ten skutečný uzurpátor! Prohlásil se vládcem nejen Galie, Británie a Španělska, ale i Afriky, a později chtěl vládnout i celé Itálii. Ale to naštěstí Theodosius sebral vojsko a Maxima porazil.“ Rosemund chvíli krčil rameny, chvíli nedůvěřivě pokyvoval hlavou. Pak přece jen štiplavě poznamenal. „Mikahu, kdyby to byla jediná nehoda na císařském trůně, tak bych se ani tomu tvému vyprávění tolik nepodivoval! Ale těch podivných nehod, vražd a náhlých úmrtí římských panovníků je tolik, že ani žádný Říman tomu neuvěří, kdyby náhodou některý váš císař zemřel věkem!“ „Ani já bych tomu neuvěřil, Rosemunde! Ale oni ti naši římští panovníci si mnoho způsobují sami! Vždyť i ten náš nezletilý císař Valentinianus II.! S matkou císařovnou Justinou se snažili zlikvidovat přívržence římského biskupa, a proto bezostyšně upřednostňovali ariány. A když už se nedaly snést důsledky takové jednostranné vlády, tak se obyvatelé Říma vzbouřili. Povstali proti císařovně a proti zmanipulovanému císaři. Tak nakonec Justina s Valentiniánem museli z Říma uprchnout! – Ale zase jim pomohl východořímský císař Theodosius! Jeho vojsko obnovilo v Římě klid a tak Theodosius mohl znovu dosadit na trůn Valentiniána.“ „Nebylo to tak asi před pěti léty?“ Mikah jen přikývl hlavou. „Ano. To tenkráte byl v Římě císaři Theodosiovi uspořádán triumf! Jenže od té doby se zase mnoho změnilo! Před rokem zemřela císařovna Justina a nyní mladičký Valentinián II. vládne Západořímské říši z Galie. Ale má tam velmi svízelnou situaci! Nejen pro soustavné útoky germánských kmenů ze severu, ale hlavně pro pletichy, podvody a pro nespolehlivost podřízených vojevůdců a rádců.“ Ten poněkud zmatený výčet posloupnosti římských císařů, jednou západních, podruhé východních, sledovala královna Fritigil s pootevřenými ústy. Pak pokrčila rameny stejně, jako chvíli předtím její královský manžel, a při posledním Mikahově výroku začala i ona pochybovačně kroutit hlavou. „Včera jsem to slyšela poprvé a vůbec nic jsem nepochopila. Po dnešku už tuším, kde který císař asi vládl. Tak ještě jednou zítra a snad mi to bude konečně jasné!“ Celá poslouchající skupina, včetně krále, se rozesmála. Jen Mikah se zatvářil uraženě. „Královno, mám-li to říct v málo větách, jinak to říct nemohu! No, – snad jedině lépe by to řekl náš milánský biskup!“ „Milý Mikahu, ty stále opakuješ: „…náš milánský biskup,“ „…náš úžasný biskoupek“. Tak co kdybys konečně nám něco o něm řekl! Já se s tebou vsadím, že ten
138
tvůj proslavený služebník bohů není vůbec chytřejší, než tady můj manžel. Vsaď se, Mikahu!“ Mikah se pousmál. Přece se nemůže vsázet, že hostitel, při vší povinné i nepovinné úctě, je duševně omezenější než milánský biskup, kterého tady neznají ani jménem. A tak začal odvádět pozornost od královnina návrhu na sázku. „Vaše Jasnosti, náš milánský biskup by se vám zalíbil ihned, jak byste ho spatřila. Je sice již starší, ale léta na něm nejsou vidět. Je urostlý, oči mu září! Jeho ústa se stále usmívají! A jak ho zahlédne kdejaké dítě na ulici, už běží k němu a chce pohlazení. Královno, náš biskup se postavou podobá našemu císaři Theodosiovi, ale náš biskup navíc všechny kolem ovládá svým úsměvem, svými pohyby, a nejvíc, když promluví. To pak by všichni za něho položili i svůj život. Takový je náš milánský biskup Ambrož!“ Král Rosemund už přece jenom něco o tom člověku slyšel. Bylo to něco neurčitého, nemohl si vzpomenout, zda ta zpráva byla dobrá nebo špatná. Přerušil Mikaha neurčitou otázkou. „Mikahu, kdesi se říkalo, že ten biskup není ani Říman. Že je prý Španěl!? – nebo Gal?!“ „Králi, ani já nevím, zda náš Ambrož má za své předky poctivé Římany. Ale dnes u nás na předcích nezáleží. Avšak říká se, že jeho otec byl v Galii prefektem, tedy by Ambrož měl pocházet ze starořímského rodu. Podle řeči se to nepozná. Ambrož mluví plynně latinsky i řecky, ale s Římany mluví římským dialektem a s Miláňany milánským. Ale on vystudoval práva a řečnictví v Římě. Když jako mladík vystupoval u soudu v Miláně, tak na doporučení prefekta Proba si ho zašel poslechnout císař Valentinianus, ten, o němž jsme si před chvíli vyprávěli, jak zemřel v Brigetiu po záchvatu vzteku. Tak tenkrát císař Valentinianus, když uviděl a uslyšel Ambrožovu obhajobu, jmenoval ho místodržitelem tří provincií. O něco později, – hm, vlastně to je už přes patnáct let, co v Miláně zemřel náš bývalý biskup Auxentius.“ Mikah se rozvyprávěl. Po tom dosavadním zdlouhavém uvádění do složitých situací se konečně jeho řeč stala souvislou a plynulou. „Jak je zvykem, nového biskupa volí kněží a věřící lid z celé diecéze. Císař Valentinianus I. svolal věřící k volbě do milánského biskupského chrámu svatého Laurentia. Jenže v chrámu se sešli hlavně přívrženci zemřelého biskupa Auxentia, který byl zanícený arián a přesvědčil mnoho Miláňanů, že ariánství je jediná správná křesťanská víra. Ta druhá polovina křesťanů, co se dostavila k volbě nového biskupa, byli katolíci, přívrženci římského biskupa. A jako když se dá do jednoho pytle kočka a pes, tak v chrámu Páně začal nejdříve řev, pak provolávání hesel a nakonec došlo i na obhroublé nadávky. Pak ty dvě skupiny křesťanů začali po sobě házet vše, co se jim dostalo do ruky. Císař se snažil oba tábory uklidnit. Jenže zase dostal ten svůj záchvat vzteku a rozkřičel se. Ale nikdo mu nerozuměl. A tak císař začal svýma rukama mlátit a bít ty nejblíže stojící lidi, tedy vlastně milánské kněze, – bez ohledu na to, jestli mlátí katolíka nebo ariána. Naštěstí byla přítomná jeho manželka císařovna Justina. Ta rychle poslala pro milánského místodržícího Ambrože, aby pomohl jako velitel císařské vojenské
139
posádky. Prefekt Ambrož byl v chrámu co by dup. Vystoupil na místo, z kterého promlouvají kněží. A tím svým mohutným hlasem zařval: „Klid! Klid!“ „Jestli okamžitě neztichnete, tak tento chrám vymetu vašimi těly! Zametu s vámi všechno to, co jste sem naházeli! Vymetu tady to všechno vámi rozházené vašimi těly, vašimi hlavami! Tak, že od toho okamžiku budete prosit svého Boha o slitování! A donutím vás, abyste svými jazyky, slinami a slzami omyli tuto poskvrněnou a zaneřáděnou podlahu tohoto svatého chrámu, že se potom dlažba zaleskne jako slunce v poledne o letnicích!“ Na ten ohlušující řev prefekta Ambrože, – a ten má hlas jako když burácí hrom, – tak jakoby zázrakem všichni přítomní ztichli. První ztichl sám císař Valentinianus! – Ten sotva dýchal, stále si znovu a znovu otíral ústa a svůj poprskaný obličej, a třásl se jako osika. V tom náhlém tichu bylo slyšet jen řinčení zbraní prefektových stráží, které přikvačili na pomoc a zaujímali útočnou sestavu přede dveřmi chrámu svatého Laurentia. Prefekt Ambrož se rozhlédl po ztichlém shromáždění. Pak začal tiše, velmi tiše mluvit ke všem přítomným. V tom tichu však všichni rozuměli každému slovu toho vysokého a svalnatého vojenského hodnostáře, promlouvajícího z kazatelny. Ale Ambrož ani v tom nejmenším přítomným nepohrozil! Ani silou, ani strážemi! On tenkrát vemlouvavě hovořil o pokoře, o Bohu na nebesích, který právě zhlédl všechno to nekřesťanské počínání přítomných členů svaté církve, a který se právě teď stydí za své děti. Ambrož se zeptal kněží, zda nechtějí, aby Ježíš ještě jednou přišel trpět, aby se znovu nechal zbičovat a znovu ukřižovat za jejich hříšné chování v chrámu Páně. Kněží, kteří mají být zástupci Krista na zemi a kteří se také tak mají chovat! A Ambrož hned vše, co řekl, dokládal výroky Ježíše z evangelií. Ze všech přítomných se nejvíc styděl za své nedůstojné chování a za znesvěcení chrámu sám císař Valentinián. Snad se proto chtěl před věřícími a před svou manželkou císařovnou Justinou omluvit, avšak promluvil jen velmi tiše a k tomu ještě takovým přeskakujícím a zadrhujícím hlasem: „Nesuď nás tak příkře, Ambroži, to zde byla jen taková obvyklá výměna názorů, jak se často děje u Římanů při volbách, když se nemůžeme shodnout, zda má být dalším biskupem arián nebo katolík.“ Císařovu kuňkavému hlasu rozuměli jen lidé stojící v prvních řadách. Zaslechla ho i malá, asi čtyřletá holčička, kterou v té vřavě její zahalená matka protáhla za ruku do první řady ze strachu, aby její dcerce nebylo ublíženo. V tom tichu, když Ambrož pozorně hleděl, aby ze rtů císaře postřehl, co vůbec císař říká, tak v tom tichu ta holčička jasným hláskem vykřikla na celý kostel: „Ambrož budiž biskupem!“ „Ambrož budiž biskupem!“ „Ambrož budiž biskupem!“ Trojité zvolání tohoto přání tak maličkého dítěte snad všichni považovali za pokyn z nebes. I já si dodnes myslím, že k tomu ani jinak dojít nemohlo! Stejně tak to
140
chápali i ostatní. Po nepatrné chvilce, po tom třetím dětském zvolání, po nepatrné chvilce nedostačující ani k odkašlání, začaly první řady opakovat po holčičce: „Ambrož budiž biskupem!“ To volání se stále opakovalo, znovu a znovu a každým dalším voláním nabývalo na síle! Po několika minutách volal již celý kostel, ariáni i katolíci, stále dokola: „Ambrož budiž biskupem!“ To už císař Valentinián vystoupil na kazatelnu a postavil se vedle Ambrože. Bez ohledu na to, že Ambrož rukama i pohybem hlavy nabízenou hodnost milánského biskupa odmítal, císař pravil: „Já souhlasím. Ambrož bude vaším biskupem!“ Hned nato císař z kazatelny sestoupil a důstojně, i s celým svým doprovodem, se vrátil do nedalekého císařského paláce. Prefekt Ambrož se hned rozběhl za císařem. Ale po cestě byl zdržován ostatními věřícími, ti ho chtěli na místě přesvědčit, aby své zvolení biskupem neodmítal. Tak Ambrož teprve po chvíli, bez formalit a bez ohlášení, vběhl do císařského paláce za císařem Valentiniánem. Císař v té chvíli již seděl v křesle a jenom hlasitě oddychoval a otíral si zpocené čelo. Pohlédl na přibíhajícího Ambrože; a jakoby se chtěl omluvit, pravil: „To víš, drahý Ambroži, hlavně že se nám povedlo zastavit ten rozvášněný dav! To bych nikdy nečekal, že se začnou bít jen pro to, že se někteří dali k ariánům, někteří ke katolíkům. – Víš, to je asi důsledek té výchovy z cirků! Tam se také často mezi sebou napadají, mlátí, rvou, a někdy se doslova i pobíjí nepřátelské tábory diváků, když každá strana vsadila na jiného vítěze. – Jak jsem opakovaně viděl, umíš dobře mluvit, umíš vládnout rozvášněným davem, ty budeš v Miláně dobrým zástupcem našeho Krista.“ Ambrož jakoby ani neposlouchal to hlasité rozvažování svého císaře. Se zarputilostí, s rozhodností a bez jakéhokoliv diplomatického úvodu se rozhovořil jasně a stroze. „Veličenstvo, já biskupem být nemohu! Ani kdybyste mne nechal k biskupskému stolci přivázat silou. Ta volba je neplatná!“ Císař tentokrát kupodivu zachoval klid. Ač všichni později konstatovali, že to bylo poprvé, kdy jeho podřízený odmítl uposlechnout, a kdy císař Valentinián nedostal svůj příslovečný záchvat vzteku. Tentokrát jen přezíravě pohlédl na Ambrože a pravil: „Milý synu, jak jsem rozhodl, tak bude! Své císařské rozhodnutí jsem už oznámil i těm nejvznešenějším Římanům při tomto mém sídelním císařském dvoře. To jsi zajisté postřehl, že i ti všichni byli přítomni při mém rozhodnutí v chrámu svatého Laurentia! A mé císařské slovo platí! Ten, kdo by chtěl mému rozhodnutí odpírat, ten by dlouho neodpíral! Jinak bych již nemohl být císařem, milý synu.“ Valentinianus pod vlivem svého vlastního úsudku, že dostatečně vysvětlil Ambrožovi platnost císařského rozhodnutí, vyzařoval spokojeností a pocitem duševní nadřazenosti nad svým úředníkem. Bylo patrné, že císař považuje rozmluvu s Ambrožem za ukončenou. Avšak Ambrož, stále s tváří vyzařující odpor, dvěma kroky přistoupil do těsné blízkosti tváře císaře a tentokrát méně hlasitě císaři oponoval.
141
„Veličenstvo, já nemohu být biskupem. Jsem pohan, nepatřím mezi křesťany!“ Císař Valentinianus sebou trhl. Jeho obličej postupně rudl a objevily se záškuby v obličejovém svalstvu. Císař dostával nepříčetný výraz, jak to bývalo obvyklé na začátku každého jeho nepříčetného záchvatu zuřivosti. Pak se ale zahleděl kamsi do stropu. Počátky záchvatu okamžitě pominuly! Po chvíli odmlky, a po tom zdánlivě dlouhém intervalu ticha císař znovu pohlédl Ambrožovi do očí a s nečekaným klidem pravil: „Tož, milý biskupe Ambroži, abys mohl být vysvěcen, budeme tě muset pokřtít. Po křtu dostaneš nejvyšší kněžské svěcení. A v ten samý den budeš vysvěcen na milánského biskupa. Neboť mé císařské slovo platí na celém světě! Vždyť všichni biskupové jsou mými poddanými.“ Samozřejmě, že císař dosáhl svého, avšak nestalo se tak během několika následujících dnů, ale vše proběhlo během několika týdnů. Nebyl to problém ani pro představitele křesťanské církve, vždyť Ambrož i jako pohan ovládal Písmo nejlépe z celého císařského dvora, a vlastně všechny příkazy evangelií dodržoval již jako pohan. A tak byl pokřtěn 30. listopadu toho roku. Týden nato, 7. prosince roku 374 byl slavnostně vysvěcen a jmenován milánským biskupem za přítomnosti těch nejvyšších představitelů křesťanských obcí západní i východní Římské říše. Ambrožovi žehnali ariáni i katolíci. To byl slavný den, jaký jsem nikdy v životě neviděl. I podnebí Ambrožovi přálo. Teprve druhý den jsem se dověděl, že biskup Ambrož, ihned po svém vysvěcení, rozdal všechen svůj majetek a jmění milánským chudým, aby vlastním příkladem dokázal všem křesťanům i pohanům, že nové učení je jiné, a že je povinností všech následovníků apoštolů Krista jít v Jeho šlépějích.“ Mikahovo vyprávění bylo sledováno všemi přítomnými s neobvyklou pozorností. Královna Fritigil byla po celé toto Mikahovo vyprávění tou nejpozornější posluchačkou. Neodpočívala již na rameni svého chotě, ale seděla napřímená a soustředěně pozorovala každý pohyb Mikahových rtů. I král Rosemund to zajímavé povídání nepřerušil sebemenší poznámkou nebo alespoň zakašláním, jak bývalo jeho typickým zvykem. Teprve nyní se odhodlal k nepatrné připomínce. „To císař Valentinianus zřejmě zemřel zanedlouho potom. Pokud si vzpomínám, tak ta událost v Brigetiu se udála již za několik měsíců po Ambrožově zvolení biskupem.“ Mikah souhlasně přikyvoval. Avšak okamžitě následující dotaz královny Fritigil byl dokladem toho, že její mysl se zaobírá jinou stránkou toho podivuhodného příběhu. „Mikahu, ten váš biskup Ambrož, jak říkáš, rozdal majetek, ale jinak on nezměnil povahu a chování toho svého vzteklého císaře? On poslechl a nevzepřel se! – Neměl být pevnějším a nepodlehnout hned napoprvé rozhodnutí císaře?“ Mikah se opět pousmál. Názory královny jsou skutečně známkou její neznalosti poměrů na císařském dvoře. „To byly první kroky našeho biskupa, Jasnosti. Biskup Ambrož dosud nikdy neustoupil a příkazy křesťanského Boha jsou mu nejvyšším zákonem, vyšším než všechna nařízení císaře. – Biskup Ambrož denně ukazuje správnou cestu v životě svým
142
vlastním příkladem. Nerozdal jen svůj osobní majetek, ale po smrti svého bratra rozdal i dědictví po něm. Jeho šat je z látek stejných jako šat prostých lidí! Jeho stůl je stolem chudých obyvatel Milána, navíc při častých půstech o vodě a chlebu. Ve stejném duchu vychovává mnoho svých následníků! Jeho učení, jeho kněžská škola při milánském biskupství je ta nejučenější a nejpříkladnější v celé západní Římské říši.“ Následoval vodopád otázek. Královna Fritigil chtěla znát podrobnosti o učení biskupa Ambrože, o jeho žácích, ale i o jeho denním životě. Naopak král se spíše zajímal o vztahy mezi biskupem Ambrožem a císařským dvorem. Mikah upřednostňoval odpovědi na královy otázky. „Arcibiskup Ambrož to nemá lehké v žádném směru. Otevřeně hlásá, že ariánství je bludné. Přitom, – jak bývalý císař Valentinianus, tak jeho bratr, východořímský císař Valens, – byli zapřisáhlí přívrženci ariánství. Ale nejvíce ariánství podporovala vdova po císaři Valentiniánovi I. císařovna Justina a jejich mladičký syn, císař Valentinianus II. Avšak biskup Ambrož přesvědčil o správnosti katolického učení Gratiána, nejstaršího syna císaře Valentiniána I. Císař Gratianus se za svého panování trvale zdržoval v Galii, ačkoli oficiálně měl sídelní palác v Miláně. Gratianus, jako první římský císař, po domluvě s římským papežem, se zřekl titulu nejvyššího velekněze, který římští císařové měli z dob vlády pohanských císařů. Biskup Ambrož přesvědčil Gratiána a ten nechal z římského senátu odstranit sochu bohyně vítězství a její oltář. To odstranění pohanských symbolů Říma znamená úplný konec pohanství v naší říši. Nakonec tento správný směr a také zcestnost a omylnost ariánství Ambrožovi i Gratiánovi potvrdil koncil v Konstantinopoli. Avšak já musím říct, že největší problémy měl biskup Ambrož hned po svém posvěcení, když odebral ariánům milánský chrám svatého Laurentia. A učinil to i přes odpor a výhrůžky císařovny Justiny a malého následníka trůnu Valentiniána II.“ „Avšak Mikahu, příteli, říkáš, že po zvolení Ambrože biskupem nyní vládne v Itálii a tedy také v Miláně Valentinianus II. se svou matkou Justinou, tedy vlastně nepříznivci toho vašeho biskupa. Jak znám poměry na všech královských dvorech a jak to tyto dvory odkoukaly právě z císařského Říma, tak ten váš biskoupek, pokud ještě žije, tak dlouho nevydrží. Císařovna ho odstraní! Jedem, najatým vrahem, nebo obviněním ze zrady a následným odsouzením a umučením, – to podle libosti, chuti a nálady vaší císařovny a jejích rádců.“ „Králi, k tomu nemůže dojít! Císařovna Justina v tomto roce zemřela a v Miláně za teprve dospívajícího Valentiniána II. vládne východořímský císař Theodosius. Ten má otěže vlády pevně ve svých rukou! A také císař Theodosius jmenoval rádcem a vychovatelem nedospělého císaře Valentiniána II. biskupa Ambrože. Při poctivosti těch dvou, Theodosia a Ambrože, nemůže již nikdo ohrozit trůn císaře Valentiniána II.! Avšak i přízeň lidu, jak pro císaře Theodosia, tak hlavně pro biskupa Ambrože, je taková, že mnoho našich by za ně položilo život. Obzvláště po tom, jak Ambrož před několika málo léty potrestal samého císaře Theodosia za jeho prohřešek.“ Poslední věta křesťansko-židovského obchodníka Mikaha pozvedla posluchače z židlí. O tom, že by nějaký kněz nebo velekněz potrestal svého vládce, nikdy neslyšeli.
143
Kdyby k takové situaci došlo, to by ten trestající se nedožil ani konce vyslovení svého trestu. První samozřejmě reagoval král. „To ses uřekl, Mikahu, jistě jsi chtěl říci, že císař potrestal biskupa. Omluvou ti je tvé římské občanství, neboť i při tvé dobré znalosti naší mluvy můžeš někdy učinit ve svých slovech pochybení. Kdyby bylo pravdou tak, jak ses vyslovil, musel bych dát pokyn svým katům.“ Náhlý, tvrdý a ostrý projev krále Markomanů nikterak nevyvedl Mikaha z jeho poklidného vyprávění. Reagoval bezstarostným pousmáním a odpovědí. „Králi, příteli, nestůj tolik na straně Římanů! Byl bys římštější, než je v dnešní Římské říši zvykem. Je to tak, jak jsem pravil a znovu opakuji. Římský císař byl potrestán naším biskupem Ambrožem. A císař ten trest přijal! Ale, vážení, to stojí za vyprávění!“ A Mikah začal vyprávět novou historku z Milána, která byla tak svěží, že o ní dosud na královském dvoře Markomanů neslyšeli. Historka byla tak nevšední, že v následných dnech ji musel Mikah ještě dvakrát opakovat. Ta událost se zapsala do dějin Římského císařství, vlastně i do dějin celého člověčenstva. Ale v průběhu staletí byla zapomenuta, ačkoliv její příkladnost by mohla a měla být vodítkem pro mnoho dnešních vládců i jejich utajených rádců a našeptávačů. Proto si poslechněme, co Mikah vyprávěl. „Římané od nepaměti pořádají pro své občany hry a zápasy. Jistě je vám o tom mnoho známo, vždyť i z vašich bojovníků si Římané vybírali ty nejlepší a nejschopnější do arén k zápasům pro pobavení lidu. Ty hry pořádal vždy nějaký bohatý šlechtic, vládce, který si chtěl získat přízeň lidu, aby byl zvolen do nějakého výnosného úřadu. Římané za staletí své vlády světu dospěli k tomu, že je nutné se vyvarovat bouřím a nepokojům lidu, a že nejlepší způsob, jak to učinit, je zaměstnat lid něčím, kde by si vybil své krvelačné choutky, a kde by jeho zájem byl odveden od nepřístojného počínání vládců někam jinam. Proto je od založení Říma známo heslo „Panem et circenses“, „Chléb a hry“. Tedy, lid dá vládcům klid, když se nají, a když jeho zájem a agresivita se vyčerpá na hrách při soutěžích a zápasech. Proto Římané uspořádávali hry pro potěšení lidu, proto po celém světě Římané postavili amfiteátry pro mnoho tisíc diváků. Tak to běží od doby vlády prvních Římanů! Tak to běží od nepaměti až do dnešních dnů!“ „Ty hry se konají po celé Římské říši, v Římě, Miláně a mnohých dalších městech. Na východě v Konstantinopoli; a v posledních létech hlavně v druhém velkém řeckém městě, v Thessaloniké. Tam před třemi léty, při pětidenních hrách pořádaných koncem roku, místodržitel Boterich jmenoval rozhodčí, aby při zápasech sledovali dodržování pravidel. Ale ti rozhodčí byli podplaceni a rozhodovali ve prospěch těch, kteří jim zaplatili. Ale ti nakonec stejně zápas prohráli! Avšak rozhodčí přesto se rozhodli vyhlásit za vítěze ty poražené! Když k tomu došlo, tak to už se zvěst o podplacených rozhodčích roznesla jako bleskem mezi diváky v amfiteátru. A diváci se vzbouřili! Nezůstalo jen při vykřikování hesel o korupci, o podplácení vysokých vládních činitelů, a o protilidovém vedení města. Rozzuření diváci se vrhli na rozhodčí a na přítomného místodržitele, i na jeho pochopy a všechny je ubili. Prý to byl hrozný
144
masakr. Kolik bylo těch ubitých, to se dodnes neví. Ale Boterichův posel s žádostí o rychlou pomoc ještě během toho masakru dorazil k císaři Theodosiovi, který nedaleko Thessaloniké přihlížel výcviku svého vojska. Císař samozřejmě vyhověl Boterichově žádosti. Rychle se svým vojskem obsadil amfiteátr. Když zjistil, že místodržitel a také všichni rozhodčí a organizátoři jsou rozcupováni davem, vydal svému vojsku pokyn k zabití všech diváků v amfiteátru. Vojsko bylo spolehlivé a rozkaz vykonalo v několika hodinách. Říká se, že nikdo z diváků ten den nepřežil. Ani nešlo spočítat počet povražděných! Někteří říkají, že jich bylo sedm tisíc, jiní tvrdí, že jich bylo víc než dvojnásobek. Ale skutečný počet dnes již nikdo nezjistí.“ To již princezna nevydržela a to hrůzné vyprávění komentovala: „Snad se to může zdát hrozné, ale z minulosti našich kmenů známe horší zacházení a větší vraždění. Vaši pisatelé, Mikahu, někdy velmi široce popisují, jak naši germánští bojovníci velmi krutě Římany zabíjí a vraždí. Avšak vaši pisatelé mlčí o tom, že hlavně Římané nikdy nezaváhali a vyvraždili i celé národy! Mikahu, copak i naši předkové nebyli podobně vražděni? Copak se děti Římanů neučí, jak se římským legiím podařilo zničit celý kmen Markomanů a jak náš předek, král Marobud, shromáždil zbytek poschovávaných a zbabělých Markomanů a jak ten pozůstatek nečestných lidí našeho kmene odvedl z hlubokých lesů od řeky Mohanu daleko na východ do středu Hercynského lesa, kam nezasahovala moc Římanů?“ Mikah se zavrtěl. To stálé přerušování a odvádění pozornosti poslouchajících narušovalo celkový dojem jeho historky. Právě v následující chvíli by mělo jeho vyprávění zapůsobit svým nejzajímavějším dojmem. Už proto, že on osobně byl těmto všem následně vyprávěným událostem bezprostředně přítomen, vše viděl, a byl svědkem i příkrého rozhovoru mezi císařem a milánským biskupem. Kolikrát již o této příhodě vyprávěl nejen známým Miláňanům, ale i naprosto neznámým příslušníkům neřímských barbarských kmenů, a jeho vyprávění vždycky vyvolalo nezapomenutelný dojem. Vždyť Mikah se stal hlavním šiřitelem zprávy o té neuvěřitelné příhodě. Právě díky jemu se stal císař Theodosius a biskup Ambrož známým i v krajinách, které doposud nezasáhla zpráva o existenci velkého Římského impéria. Proto také Mikah odpověděl královně zvýšeným hlasem a volil slova poněkud nezvyklá v prostředí markomanského královského dvora. „Královno, vyprávím o světě křesťanů velké Římské říše. A ten svět je jiný než ten svět váš, svět barbarů. To bezohledné zabíjení lidí, popravy bez soudu, uřezávání hlav nepřátel a pověšení těch uříznutých hlav nad vchody kmenových náčelníků, to bylo zvykem pohanů. A pohané byli jak předky Římanů, tak předky vašeho kmene. Dnes je v Římském císařství křesťanství hlavním přesvědčením všech lidí, otroků, chudých lidí, ale i vládců! Všichni u nás musí být poslušní stejných příkazů svého jediného Boha. Královno, ve vaší zemi, v Markomanském království, se mnoho vašich poddaných klaní a věří vybájeným bohům a dokonce jim přináší i lidské oběti. Naše víra je jiná! Náš Bůh nejen trestá, ale i odpouští tomu, kdo si to zasluhuje! Předpokládám, že o těchto zásadách křesťanství jste i vy byla poučena! Ale také vím, že křesťanská lítost, odpuštění hříchů a náprava zlých skutků, se ve vaší zemi dosud neujala; a že příkaz k zabití nevinných lidí je obvyklou cestou v řešení sporů ve vašem království. Avšak
145
pravé křesťanství znamená nejen uctívání jediného Boha! Pravé křesťanství, – to je také přijetí a uskutečňování jeho příkazů v každodenním životě! Královno, v posledních létech při svých cestách územím Markomanů, Kvádů, ale i Gótů, Alamanů, Gepidů a dokonce Sarmatů jsem byl překvapen, jak velký počet prostých lidí těchto kmenů již uctívá křesťanského Boha. Avšak uctívá ho současně i se svými pohanskými bůžky, kterým stále přináší oběti podle zakořeněných zvyků. Takový způsob víry vylučuje přijetí a dodržení těch zásad, které nám předal Kristus! Právě proto se snažím vám, královno, ukázat rozdíl mezi křesťanstvím zprostředkovávaným ariány a pravým křesťanstvím našeho milánského biskupa Ambrože. – Právě ta příhoda mezi císařem a naším biskupem vám poodhalí, proč všichni a v takovém počtu přijímají toho našeho skutečného Boha. Naději na lepší budoucí život dává především naše příkladné dodržování Kristových příkazů, nejen pravá víra v jediného Boha!“ Svým vlastním proslovem unesený a v obličeji rudý Mikah vyvolal neobyčejný zájem o další vyprávění. Královna sklopila oči, více se schoulila do kožešin a její obvyklý dětský výraz jejího obličeje nabyl ještě více pokory a poslušnosti. Jakoby královna svým výrazem chtěla ujistit Mikaha, že bude pozorná a že nebude přerušovat další vyprávění. Také král, když s úsměvným pochopením pozoroval Mikahův herecký výkon a současně prostý a pokorný výraz spanilé tváře své milované královské manželky, jen souhlasně přikývl. Jenom jednou rukou přivinul rameno své choti k sobě. Po krátké odmlce Mikah pokračoval ve svém vyprávění sice ztichlým hlasem, avšak podle popisovaných situací měnil výrazy, intonaci, i slovní spád. Po několika Mikahových větách všichni poslouchající si připadali, že oni sami jsou osobními účastníky celé té vyprávěné příhody. „Nedávno císařem dobudovaný milánský chrám svatého Laurentia je chloubou celého Západořímského císařství. Rozložitá, osmistěnná budova s polokruhovým oltářním výběžkem má vchod z hlavního náměstí přes krytou vstupní halu, která je ještě větší než samotný chrám. Vznosné sloupořadí, – šestnáct rozestupujících se bílých, mramorových korintských sloupů, – nese střechu té ohromné vstupní haly. Takový nádherný chrámový vchod neexistuje nikde jinde na celém světě! Vždyť ani papež v Římě podobný chrám nemá a jen se závistí hledí na sever do Lombardie. Široké schodiště, stoupající jen několika málo stupni k chrámovým vratům, donutí každého příchozího zpomalit krok. Ohromující dojem z mohutné a vysoké stavby je umocněn dalšími dvěma kyklopskými sloupy, které jakoby nalepeny ohraničují vlastní vchod do chrámu. Právě u těchto sloupů před každou bohoslužbou postává biskup Ambrož, aby osobně přivítal všechny příchozí. Stalo se to jeho zvykem ode dne jeho zvolení milánským biskupem. Ambrož většinu příchozích osobně zná. Zná jejich osudy a také jejich hříchy. A jménem Boha tyto členy své náboženské obce vede k nápravě. Takže to podání ruky je vlastně pro každého důkazem, že Bůh odpouští, a že Bůh pozoruje každou prožitou chvíli životů svých oveček. Ambrož přicházejícím nepodává jen jednu jedinou ruku. K podané pravici vždy přiskočí jeho druhá ruka, připojí se Ambrožův nepatrný úklon hlavy jako připomenutí
146
skromnosti a pokory jejich biskupa. Během osobního slovního přivítaní, které je jiné pro každého příchozího, právě to biskupovo tisknutí pravice příchozího oběma Ambrožovými dlaněmi vyvolává u všech přicházejících změnu jejich vnitřního duševního stavu. Takže všichni do chrámu vstupují dojati, naplněni skromností, pokorou, a připraveni vnímat a vše si uchovat v srdci nejen pro sebe, ale pro celou svou rodinu a pro všechny další bez rozdílu. Ambrož, jako biskup, má zvláštní, odlišný přístup i k svému nejvyššímu představiteli, k Otci na nebesích, jak říká. Je jediný ze všech ostatních katolických biskupů a kněží, který prostudoval odlišné bohoslužebné postupy řeckých kněží a který vše to, co se mu zalíbilo, převzal i do svých způsobů a zvyklostí. Ovšem, to je dovoleno jedině Ambrožovi, papež a římská kurie by jiným takové odchylky netrpěla. Proto jedině z tohoto božího stánku, řízeného biskupem Ambrožem, se ještě před bohoslužbou ozývá zpěv řeckých chorálů. Tento tichý a melodický zpěv mužských sborů, zaznívající z té chrámové svatyně, vyvolává u všech cizinců dojem, že slyší zpívat nebeské, andělské chóry. Navíc sám biskup je autorem nových překrásných chorálů a také skládá hudební doprovod k litaniím. Ambrož založil při milánském biskupství kněžskou školu, pro kterou sestavil novou, vlastní náplň. Žáci této kněžské školy Ambrožovi pomáhají a nacvičují, a pak celé milánské veřejnosti předvádějí nejen řecké, ale i nově složené chorály. Z Ambrožovy kněžské školy tak vychází jako jeho žáci kněží oddaní Bohu, ale také oddaní a věrní Ambrožovi a katolické církvi. A také nejlepší znalci literatury, hudby a ostatních oborů krásného umění. Ještě je nutno se zmínit o jedné vrozené vlastnosti biskupa Ambrože. Ambrož je výjimečný kazatel, který své vrozené řečnické schopnosti si vytříbil několikaletým studiem rétoriky v Římě. Jeho působení u soudu, jak v Římě, tak v Miláně, kde se jeho projev stal rozhodující právě pro výsledek každé soudní pře, se ukázalo být mimořádným vkladem pro jeho následné působení jako milánského biskupa. Proto jeho kázání jsou bezesporu ta nejlepší v celém křesťanském světě. Ambrož chvíli hřímá, chvíli mluví tiše, téměř neslyšitelně. Volí krátké věty a používá jedině výrazy, srozumitelné všem bez rozdílu vzdělání. Při kázání jeho tvář, obličej, celé jeho tělo vyjadřuje to, co říkají jeho ústa. Jeho grimasy vyvolávají smích, ale i pláč a slzy posluchačů. Vždy, v každém kázání, je něco nového. Ambrož se nikdy neopakuje! Ambrožova kázání připadají všem jako příliš krátká, ačkoli vždy trvají více jak hodinu, a není tak velkou výjimkou, že přesáhnou i hodiny dvě. Proto celý Milán, celé jeho okolí, ale i pro všechny, co kolem Milána jenom prochází, pro ty všechny je přítomnost na Ambrožových kázáních i na bohoslužbě celoživotním zážitkem. Každý považuje za neodpustitelné nechat si ujít Ambrožovo kázání a bohoslužbu u svatého Laurentia. Chrám, přes svou velikost, už dlouho tomu návalu lidí nedostačuje. Přeplněný chrám a před chrámem přeplněná hala, a dokonce před korintskými sloupy celé náměstí zaplněné nesmírným davem lidí, – to se stalo Miláňanům něčím zcela obvyklým. I východořímský císař Theodosius, když navštíví Milán, vždy pospíchá na Ambrožovo kázání. Přítomnost císaře Theodosia v Miláně je stále častější, obzvláště po smrti císaře Gratiána, když se stal novým císařem v Západořímském císařství Gratiánův
147
nevlastní bratr Valentinianus II. Jak jeho matka císařovna Justina, vládnoucí za nezletilého Valentiniána, tak také její syn císař Valentinianus po celou dobu své dosavadní vlády podporovali ariánství. Jak jsem vám už naznačil, právě pro jejich jednostranné upřednostňování ariánů vzniklo v Římě povstání a císařovna Justina i její synek císař Valentinianus museli z Říma uprchnout. Ale zasáhl východořímský císař Theodosius. S pomocí svého vojska znovu dosadil v Římě na trůn Valentiniána II. Pak i v dalších létech císař Theodosius pomáhal Justině a Valentiniánovi udržet mír a klid mezi římskými občany. Proto byla nezbytná Theodosiova stále častější přítomnost v Itálii, především v Miláně. Císař Theodosius ze všech představitelů katolické církve si nejvíce váží právě našeho milánského arcibiskupa Ambrože. Ctí si ho více než kohokoliv jiného! Každou chvíli se s ním radí. Vlastně mnoho Theodosiových počinů vychází z Ambrožovy hlavy, nebo je alespoň důsledkem jejich vzájemné důvěrné porady. Theodosius jako první z římských císařů vyhlásil křesťanství státním náboženstvím a přikázal bořit pohanské svatyně. Proto teprve doba vlády císaře Theodosia znamená definitivní konec pohanství v Římské říši. Nová, nezvyklá, ale úspěšná Theodosiova politika vznikla z jeho křesťanských názorů, z jeho víry a přesvědčení. Nikomu jinému než vám nemůže být lépe známo, jaký tlak na Římskou říši v těchto létech způsobují kmeny Ostrogótů, Vizigótů a Gepidů, které utíkají před nájezdy asijských kočovných Hunů a překračují římskou hranici na Dunaji. Po obtížných a dlouhých jednáních, místo obvyklých válečných trestných výprav proti nájezdným barbarským kmenům, císař Theodosius se rozhodl pro mírové řešení vzniklé situace ohrožující Římské impérium. Vizigótům vykázal krajinu pro jejich trvalé usídlení na území Římské říše, v Thrákii a v Moesii. Theodosius pochopil, že křesťanství dává nové možnosti pro uspořádání lepších vzájemných vztahů mezi jednotlivými kmeny a národy. A nevyužít této nové, nabízené možnosti by považoval za svůj životní neúspěch! Avšak Theodosius potřeboval pro splnění takového nebývalého předsevzetí pomocníky! K tomu v celé Římské říši nebyl schopnější nikdo jiný, než právě biskup Ambrož. Když Jeho Majestátnost Imperátor Caesar Flavius Theodosius Augustus, jak zní oslovení našeho velkého císaře, přicházel jednoho letního dne před třemi roky na bohoslužbu do chrámu svatého Laurentia, jak měl ve zvyku, alespoň deset minut před začátkem vlastní bohoslužby, stala se neuvěřitelná věc. Císař za dobu své vlády si navykl přicházet do chrámu Páně s velkou pompézností. Theodosius, ověšen všemi znaky svého titulu císaře, vyšel z císařského paláce v čele průvodu svých dvořanů. Pak pomalým, důstojným krokem polokruhem prošel velké milánské náměstí uličkou, vytvořenou v přihlížejícím davu zbrojnoši. Načež středem korintského sloupořadí přicházel k biskupu Ambrožovi, stojícímu při vchodových vratech chrámu svatého Laurentia. Dav Miláňanů vždy přihlížel tomuto průvodu, a vždy srdečně pozdravoval svého císaře voláním hesel a provoláváním slávy. Císař odpovídal blahosklonnou poklonou své hlavy ozdobené císařskou korunou. Pod sloupořadím u vchodu do chrámu císař Theodosius srdečně pozdravil vítajícího biskupa Ambrože, prošel přeplněným chrámem a usedl do připravených křesel na boku hlavního
148
oltáře. Ta chvíle před zahájením mše vždy byla využita pro jednohlasý mužský sborový zpěv chorálů, které nacvičili žáci Ambrožovy kněžské školy. V ten kritický den, v to pozdní nedělní dopoledne, jako vždy biskup Ambrož osobně vítal všechny přicházející. Jako jindy i tentokrát stál na schodech před vchodem do chrámu svatého Laurentia a celý zářil dobrotou a láskou k bližním. Ale každodenní návštěvníci biskupského chrámu svatého Laurentia přece jenom postřehli nenápadnou změnu. Tentokrát biskup Ambrož postával v těsné blízkosti jednoho ze dvou kyklopských sloupů podepírajících vchod, jeho postava byla nezvykle stařecky nahrbená a také v jeho tváři obvyklý výraz nekonečné dobroty a laskavosti byl setřen starostlivým stínem s nádechem smutku. Důvodem změny výrazu Ambrožovy tváře byla zvěst z makedonského města Thessaloniké o drastickém masakru, – vyvraždění všech diváků přítomných v amfiteátru na hrách. Během tří hodin bylo vojáky povolanými z nedalekého ležení římské legie zabito sedm až patnáct tisíc diváků! A k tomuto vyvraždění dal příkaz osobně sám císař Theodosius! Tuto neblahou zprávu se biskup Ambrož dověděl již před několika týdny. Nevěřil jí a dal si ji ověřit. Když zjistil, že je pravdivá a dokonce ještě hrůznější, než jak mu ji popsali první císařští poslové, tak následkem popisů příšerností tohoto zmasakrování nevinných lidí nemohl ani spát. Přemýšlení za dlouhých nocí a následné vtíravé pochybnosti o smysluplnosti poslání následníků Ježíšových apoštolů vyvolaly jeho stále se zvyšující smutek a způsobily také to, že Ambrož začal zanedbávat i svou každodenní péči o své drahé přátele, o ty zajímavé boží tvorečky, o včeličky. Právě předešlého večera se Ambrož doslechl, že do Milána, do císařského paláce, přijel původce toho masakru – císař Theodosius. V ten den byla Ambrožova duševní trýzeň nejvyšší, také ona následně způsobila výrazné zhoršení Ambrožova celkového tělesného vzezření. Ba mnozí služebníci z blízkého biskupova okolí tvrdili, že to dosud nikdy nepřítomné zarudnutí Ambrožových očí způsobuje jeho pláč v době, kdy je sám. A samotu Ambrož v posledních dnech více a více vyhledával. Nastala neděle a tedy i doba velké zpívané mše svaté, jako vždy spojené s očekávaným kázáním biskupa Ambrože. Avšak tentokrát ten mohutný, všechny Miláňany o hlavu převyšující muž, byl přikrčený a stařecky schoulený a jen svýma přivřenýma očima pohlížel na přibližující se honosný průvod císaře Theodosia. Předvoj zbrojnošů, určený jednak k zabezpečení volného průchodu shromážděním lidu, a také připravený zasáhnout při sebemenším projevu nepřátelství vůči císaři, postupoval slavnostním krokem před Theodosiem. Pak jako první z početné skupiny vznešených Římanů pomalým krokem vznešeně kráčel sám císař, oděn do slavnostního roucha, se všemi odznaky své císařské hodnosti. Za ním kráčela ve velkém rozestupu početná skupina nejbližších císařových dvořanů, taktéž slavnostně oblečena, navíc s tvářemi vyjadřujícími jejich důležitost a vznešenost. Jak se přibližovala nezvykle vysoká a mohutná postava císaře Theodosia, tak biskup Ambrož přestal s podáváním rukou a vítáním ostatních příchozích. Ambrož se najednou ještě více zhroutil, scvrkl, jeho tvář nabyla u něho dosud nevídané vážnosti až tragiky.
149
V tu chvíli každý z toho několikatisícového srocení Miláňanů hleděl na císaře a nikdo z nich si nevšiml kněze stojícího obdobně jako biskup Ambrož, ale u toho druhého kyklopského sloupu při chrámovém vchodu. To kněz Simplicissimus, nejbližší Ambrožův spolupracovník, jeho zástupce a také „stěžeň“ Ambrožovy milánské biskupské školy, už dlouho upřeně pozoroval svého představeného Otce biskupa a postřehl v jeho chování dosud nevídanou změnu, – jakousi rozhodnost, odvahu a zarputilost. Simplicissimus nápadně znejistěl. Načež se pokřižoval a sepjal dlaně svých rukou jako při prosebné modlitbě. A v tu chvíli tvář kněze Simplicissima zestarostlivěla taky. Císař Theodosius s vypnutou hrudí a blahosklonným úsměvem stoupal po krátkém schodišti. Jak se přibližoval k biskupu Ambrožovi, začal nepatrně zvedat pravici, aby, jako obvykle, se srdečně pozdravil s přítelem Ambrožem. Tvář biskupa dosáhla vrcholu vážnosti. Jeho pravice neprojevila ani náznak pohybu, aby přátelský pozdrav a naznačení císařovy pokory před biskupem bylo opětováno. Zato Ambrož velmi rychle zvedl druhou ruku, levici, a to přímo před hruď již – již do chrámu vstupujícího císaře. Theodosius na napřaženou biskupovu paži lehce narazil. Zastavil se a udiveně pohlédl na biskupa. Ambrož, který po celou tu dobu upřeně hleděl do císařových očí, v tu chvíli se snažil svou postavou vyrovnat mohutné postavě císaře, aby i jeho taktéž neřímská mohutná postava dosáhla potřebného konkurenčního vzhledu. Avšak to se tentokrát milánskému biskupu nepovedlo! Ani se to nemohlo povést, císař byl mohutnější a v tu chvíli neporovnatelně sebevědomější! Uplynulo jen několik vteřin, co císař dolehl na biskupovu paži, a co všichni v okolí uslyšeli známý, zvučný a hluboký hlas svého biskupa. „Císaři! Půda božího chrámu je posvátná! Tuto zem nesmí znesvětit noha hříšníka, který se dopustil těžkého zločinu a který se ze svého pochybení nekál!“ Císař Theodosius stál a hleděl na biskupa Ambrože jako by měl nějaké vidění. Nemohl pochopit, o čem biskup mluví. Před všemi těmito přítomnými lidmi, a když on, císař, vstupuje na svůj majetek? Císař stál a nevěřícně hleděl na biskupa. „O čem, Ambroži, mluvíš? Snad ti do chrámu vstoupil nějaký zločinec a tvé chrámové službě se nepodařilo tomu zabránit? Nermuť se, takovému odvážlivci bez prodlení pomůžeme, aby to byly poslední kroky jeho hříšného pobytu na tomto světě!“ Císař jen nepatrně poobrátil hlavu k mužům své osobní stráže. „Hola, stráži! Setníku Buvisto! Okamžitě zařiď potřebné!“ Avšak Ambrožovi jeho levá paže nepoklesla. Naopak, více se přitlačila na hrudník císaře. Ambrož ještě více a ještě zarputileji hleděl císaři do očí. „Císaři, ten zločinec, ten můj bratr s břemenem těžkého smrtelného hříchu, to jsi ty sám! Tvému sluchu a tvému svědomí je určeno toto mé volání! Tato slova Kristova následovníka, biskupa tohoto Hospodinova stánku! Nemáš právo vstoupit na posvátnou půdu chrámu svatého Laurentia! Neboť jsi to ty, kdo nedodržel Kristovy závazné příkazy! Jsi to ty, kdo zatížil svou duši těžkým smrtelným hříchem a chce vstoupit před stůl Páně bez lítosti a bez pokání.“
150
Císař během Ambrožovy vzrušené řeči pozvedl pravici a zadržel svůj předchozí pokyn daný setníku Buvistovi k zajištění předpokládaného zločince. Avšak stále nechápal. Údiv a rozpaky císaře se zvyšovaly víc a víc. „Bratře Ambroži, důvod tvého počínání je mi věru naprosto utajen. Zřejmě tvého sluchu dosáhly nějaké klevety. Věz, že nejsem si vědom ani stínem nějakého svého počínání, které by mohlo zavinit ten předchozí nedůstojný příval tvých slov!“ Zástupy Miláňanů nevěřícně pohlíželi na rozpaky svého císaře a na tvrdý a neohrožený postoj svého milánského biskupa. Dosud nikdo z přihlížejících ani nezaslechl o pokusu takového odporu k císaři Římské říše. Všem bylo naprosto zřejmé, že každý takový císařův odpůrce by okamžitě a bez sebemenších rozpaků přišel o svou hlavu. I Mikah, stojící v první řadě při knězi Simplicissimovi, postřehl, že mnozí jeho známí se začali pozvolna přesouvat z předních řad do míst, kde by nebyli hned tak na ráně při najisto předpokládaném zákroku císařských ozbrojenců. Mikah pohlédl na biskupa Ambrože. Ten stále s levou rukou jako zábranou vstupu samého císaře do chrámu jakoby nabyl nové síly, celý se napřímil a jeho hlas pozbyl i toho nepatrného předchozího rozechvění. Ambrož odpovídal císaři zvučně a hlasitě. Jeho hluboký hlas v nastalém tichu byl srozumitelný nejen těm nejbližším, ale i celému seskupení věřících, kteří se do chrámu nedostali, a také i všem v chrámové lodi. „Jsem zde jako tvůj zpovědník! A jako ten, jehož Kristus vyvolil, aby šířil světlo. Proto ti přikazuji! Tobě, který jsi poznal světlo Otce i Jeho syna! A přesto jsi svého Boha zapřel a zhřešil! Tys to byl, kdo přikázal zabíjet nevinné! Krev těch tisíců povražděných v Thessaloniké volá k nebeskému Otci o spravedlnost! Ty, císaři, který jsi tu nevinnou krev svých bližních prolil, bez zábran a bez uzardění, se zakrvavenýma rukama, chceš vstoupit na posvěcenou půdu našeho Pána. Císaři, do pekla budeš svržen, když pohrdáš přikázáními našeho Boha! Krev nespravedlivě zabitých volá do nebe a od tebe, císaři, žádá lítost a pokání. Jinak nevejdeš do chrámu Páně!“ Teprve v tuto chvíli císaři došlo, že Ambrožovi jde o jeho bezprostřední příkaz v Thessaloniké, kdy nařídil pobít všechny diváky v amfiteátru. Neboť ta chátra, ten rozvášněný dav, podnícený zřejmě skupinou neznámých, protiřímsky smýšlejících diváků, pod dojmem, že rozhodčí jsou podplaceni, se snažil vyvolat nepokoje. Rozvášněný dav nemilosrdně pozabíjel všechny rozhodčí. V amfiteátru byli jistě přítomni i ti hlavní osnovatelé tohoto nepokoje! Podle neurčitých zpráv právě po tomto lidovém vzbouření v amfiteátru měly následovat další nepokoje v celé Thessaloniké. Aby byl tak zahájen rozklad Římské říše, a aby čekající nepřátelské kmeny barbarů na severních a východních hranicích Východořímské říše ji pak mohly rozvrátit do základů! A on, jako zodpovědný císař, nečekal, a rychlým rozhodnutím znemožnil jakékoliv další, určitě předem naplánované akce nepřátel! I za cenu, že s těmi podvratnými živly zahynou i nevinní. Přesto císaře tížilo svědomí. Od doby té nedávné nebývale tvrdé akce neustále přemýšlel, zda přece jen tenkrát nebyl možný jiný postup. Avšak vždy nakonec dospěl k tomu, že to, co přikázal, byl pro vládce největší světové říše ten nejvhodnější a jedině
151
možný způsob likvidace nepřátel a našeptávačů, podněcujících prostý, nevědomý lid k povstání proti svým vládcům. Po takové rozvaze císař, s výrazem pochopení ve své vznešené tváři, pohlédl na zřejmě špatně zpraveného představitele církve, a oponoval stále klidným hlasem. „Bratře Ambroži, asi neznáš mnohé z toho, co vyvolalo můj tvrdý příkaz v Thessaloniké. Kdybych volil jinak, možná že bychom již nyní v této chvíli spolu nehovořili! Zajisté ti nemusím připomínat, že jako císař mám pravomoc nejvyššího soudce a že mé rozhodnutí je spravedlivé a konečné!“ Císař se na nepatrnou chvíli odmlčel, v jeho očích se zalesklo, pozvedl hlavu a hned pokračoval: „Což nepřikázal náš Bůh Mojžíšovi, že má být potrestán smrtí každý, kdo úmyslně zabije někoho ať železem, kamenem nebo kusem dřeva?12 Což jsi i ty nás všechny opakovaně v kázáních nepoučoval příklady nelítostných rozhodnutí krále Davida? Toho nejvíce bohumilého panovníka Izraelitů, který opakovaně byl donucen přistoupit k povraždění svých nejbližších, a přesto Bůh neustoupil od svého slibu, že Davidův rod dá světu Krista?“ Po těchto slovech se císař sebevědomě rozhlédl po okolním naslouchajícím davu lidí. A pokračoval ve své řeči bez větší přestávky: „Konečně, milý příteli, jest i tobě dobře povědomé, více než komukoli jinému, že všichni občané Římské říše jsou mými poddanými a jsou povinni naprostou poslušností. To vše zajisté dobře víš, neboť i ty jsi můj poddaný a jedině z mé vůle sloužíš Kristu v tomto velechrámu svatého Laurentia, který je vlastnictvím mým a nikoho jiného!“ Ambrož pozorně naslouchal slovům svého císaře. Snažil se v jeho odpovědi zachytit i intonaci, která by mohla hovořit o něčem, co slovy nebylo vypovězeno. Avšak nacházel jen projev císařské hrdosti, neomylnosti, ješitnosti a domýšlivosti! Nepostřehl sebemenší pokoru! V té kritické chvíli snad biskupa Ambrože osvítil Duch svatý. Klidně a neohroženě Ambrož odříkával svým hlubokým zvučným hlasem slova, plynoucí z jeho úst bez sebemenšího zaváhání, nebo zatrhnutí v řeči. Lidé na náměstí, lidé stojící kolem korintských sloupů, ale i ti v kostele, ti se obrátili od oltáře a všichni společně hleděli na Ambrože, – jako by v tu chvíli jeho ústy hovořil sám Bůh. Nastalo nebývalé ticho. Snad ani pták nezašveholil, aby i příroda slyšela slova milánského biskupa. Jen císař stále jakoby nevěřil svému zraku. Hleděl na Ambrože, chvílemi mrkl na ostatní. V tu chvíli si uvědomil, že zde stojí uprostřed nebývale velkého shluku Miláňanů. A že všichni vidí a slyší, že jemu, největšímu císaři celého světa, je odporováno ve vlastním sídle, ve vlastním kostele a k tomu ještě jeho nejlepším přítelem! Císař Theodosius jen pootevřel ústa, a udiveně zíral na tu podivnou a nečekanou situaci. Cítil, že všichni přítomní souhlasí s biskupem Ambrožem, a že jsou svému biskupu oddáni snad i svým životem. Jak císař pozoroval ten dav svých
12
Num 35, 16 – 21
152
poddaných, a vnímal jeho pocity a náladu, tak si také současně do své paměti vrýval všechna biskupova slova. „Císaři Theodosie, marně se odvoláváš na boží přikázání Mojžíšovi. Sám velmi dobře víš, že Bůh tehdy své přikázání trestu smrti pro takového vraha, který zavraždil z úmyslu, podmínil svědectvím nejméně dvou svědků13. Tedy soudem, kde pod přísahou svědkové vystoupí. Nikoli pouhým rozhodnutím z úst soudce, byť jím byl sám císař. Marně se, císaři, odvoláváš na prohřešky krále Davida! Z mých kázání sis měl odnést nejen historky o pokynech krále Davida k zavraždění nevinných lidí, ale i o jeho lítosti, pokání, trestech a nápravě. Jestliže jsi krále Davida následoval v zabíjení nevinných lidí, tak jsi měl krále Davida následovat i v cestě z takového hnoje! Císaři Theodosie, následuj příkladu krále Davida i v pokání!“ „…Jenže, císaři, my, křesťané, se již neřídíme jenom podle příkladů ze Starého Zákona. Ani příkaz Boha Mojžíšovi pro nás již doslova neplatí! Tohle všechno zajisté dobře víš! Ježíš podstoupil smrt na kříži, aby nás vykoupil, a aby místo starého židovského zákona jsme dodržovali přikázání nového zákona, zákona vysloveného pro nás Kristem, apoštoly a jejich následovníky ze svatého Ducha. Kristus ten starý zákon desatera, který zní „Nezabiješ!“, nezrušil, ale naplnil! Aby smysl božího přikázání lépe pochopili všichni, od prostých neučených lidí až po císaře! Neboť Ježíš nám řekl, že ten, kdo zabije, propadne soudu14. Císaři Theodosie, Ježíš řekl soudu! Neřekl, že propadne smrti!“ „Císaři, pro každého křesťana je každý jiný, i neznámý křesťan jeho bratrem nebo sestrou. Kristus pravil, že ke stolu Páně, tedy k oltáři, nemá přistoupit ten, který byť jenom v mysli není plně smířen se svým bratrem!“ „Císaři, voláš bez rozmyslu, – jako bys byl barbar a pohan: „Vraždu za vraždu, život za život!“ – Avšak Ježíš vzkázal nám všem a dnes jmenovitě tobě, císaři Theodosie: „Slyšeli jste, že bylo řečeno: Oko za oko, zub za zub! Já však pravím vám, abyste neodpírali zlému, naopak, udeří-li tě někdo v tvé líce pravé, nastav mu i levé; a kdo se chce s tebou soudit a vzít si tvou sukni, tomu zanechej i plášť; a přinutí-li tě někdo jít na jednu míli, jdi s ním i další dvě! Kdo tě prosí, tomu dej; a kdo si chce od tebe vypůjčit, od toho se neodvracej!“15 „Theodosie, císaři! Nestačí vyznávat jenom tu část evangelia, která nám právě vyhovuje! Nestačí jenom bořit svatyně pohanů! – Důležitější je zachovávat přikázání Páně: „Miluj bližního svého jako sebe samého!“ – Pokud bys miloval, nemohl bys dát příkaz k vraždění nevinných! I když tvrdíš, že mezi diváky v amfiteátru bylo mnoho lidí, kteří se provinili vraždou svých bližních! Kdyby mezi těmi tisíci zabitých byl jediný nevinný, pak ses tím svým příkazem k jeho zabití právě ty dopustil těžkého smrtelného hříchu! Proto nevstoupíš do království nebeského, dokud neprojevíš dokonalou lítost a nepřijmeš na svá bedra odplatu a pokání!“ 13
Num 35, 30 – 34 Mat 5, 21 – 24 15 Mat 5, 38 – 42 14
153
„Ty však, císaři, stejně jako já, dobře víš, že mezi těmi, které jsi v Thessaloniké nechal povraždit, bylo nevinných mnoho; a jenom několik, kteří se provinili zabíjením sudích. A tvou vinu nikterak neomluví a tvůj trest nikterak nesníží ani to, že tvůj přítel Boterich byl první mezi zavražděnými, a že tvé konání a rozhodnutí bylo pod vlivem ztráty tohoto tvého blízkého přítele!“ „Voláš, císaři, že jsme všichni Tvoji poddaní. Já Ti však říkám: Poddanými nás učinila vůle Boha Otce, bez jeho souhlasu by se to nestalo. Avšak to, že Bůh učinil tebe naším vládcem, to tě ani tím nejmenším neopravňuje k přehlížení a zanedbávání božích příkazů. Právě naopak! Bůh ti dal moc dohlížet nad dodržováním Jeho přikázání! Bůh ti dal moc pomáhat při uskutečňování Jeho zámyslů. Tvé činy bude Bůh posuzovat mnohem pozorněji než kteréhokoliv tvého poddaného! Bůh položil na tvá bedra mnohem těžší náklad než na bedra kteréhokoliv z nás, a přitom ti vzkázal, že každé tvé provinění bude soudit přísněji než provinění kteréhokoliv tvého poddaného. Běda ti, císaři Theodosie, ve svých činech selháváš, váha tvých provinění převážila hříchy všech tvých poddaných!“ „Voláš, císaři, že tento chrám a tato zem je tvým vlastnictvím. Kolikrát jsem ti opakoval, že spíš velbloud projde uchem jehly, než se bohatý dostane do království nebeského! Kolikrát ti mám znovu a znovu opakovat tato Kristova slova? Cožpak ani ve chvíli svého těžkého hříchu nepřestaneš myslet na bohatství tohoto světa? Věz, že tento chrám je majetkem našeho Boha; a nic neznamená to, že ty jsi v tuto chvíli císařem a majetníkem tolika zemí, staveb a chrámů!“ „Tento Kristův stánek byl tvým přispěním zasvěcen svatému Laurentiu, mučedníku. Vždy, když na tento svůj chrám pohlédneš, tak si připomeň, jak byl Laurentius mučen! Vždy si připomeň, že tvůj rodák Laurentius odmítl vydat chrámový poklad císařskému prefektovi Říma, aby ten ho použil na plat zbrojnošům, na války, ale, – že před prefekta přivedl římské chudé, nemocné, bezdomovce a vdovy se slovy: „Zde, toto je poklad církve!“ – Že proto byl z rozkazu rozzuřeného prefekta na roštu opékán a když mu ani vařící olej neublížil, tak byl mučen a seťat. Dnes svatému Laurenciovi křesťané postavili mnoho chrámů, avšak o tom římském prefektovi lidé již nic neví. Ten jen pyká za své hříšné činy, zatím co svatý Laurentius při tomto chrámu činí četné zázraky!“ „Císaři, pamatuj v každou chvíli svého života na slova Ježíše Krista: „Neskládejte si poklady na zemi, kde je rez a mol kazí, a kde je zloději vykopávají a kradou; skládejte si však poklady v nebi, kde je ani rez ani mol nekazí, a kde je zloději nevykopávají a nekradou. Neboť kde je tvůj poklad, tam bude i tvé srdce.“16 „Císaři Theodosie, byl jsem vyvolen úmyslem našeho trojjediného Boha na tuto stolici Jeho vyvoleného zástupce, – biskupa Milána! Byl jsem vyvolen Bohem za tvého poddaného! Pokud mi Bůh Otec zamýšlí vložit na hlavu mučednickou korunu, jsem připraven ji nést; a budu s radostí a vděčností trpět jakkoli dlouhou dobu, kterou Bůh určí, až do konce mých pozemských dnů! Věz, že předem odpouštím tvé duši za všechna příkoří, která nyní ve své mysli pro mne chystáš! I Ježíš na kříži odpustil svým 16
Mat 6, 19–21
154
mučitelům! A já nesmím zradit Krista! Já jsem se dobrovolně rozhodl nést Jeho kříž! Neboť mi Bůh přikázal: být světlem našeho Krista a plnit Jeho příkazy! Hlásám Jeho učení na světle a na veřejných prostranstvích! Nebojím se těch, kteří zabíjejí tělo, neboť mou duši zabít nemohou! Já vyznávám svého Otce, jenž je na nebesích, před všemi těmito lidmi, a vezmu na sebe kříž, který je pro mne připraven! Duch mého nebeského Otce dal v této chvíli smysl i mým slovům! Tento dům je dům modlitby a nebude lotrovskou peleší! Císaři, tvé šlépěje nesmí znesvětit půdu tohoto božího stánku!“ „Císaři, pamatuj, že ani jako císař nestojíš nad církví, ale že stojíš uprostřed církve, mezi všemi ostatními křesťany! Theodosie, před Bohem jsi jeden z nás a nemáš žádná privilegia!!“ „Císaři Theodosie, zpytuj své svědomí a kaj se! Lituj svých špatných činů a pros Boha za odpuštění! Mnoho ses provinil, ale pokud se za tebe budou modlit všichni tito tvoji poddaní, dostaneš rozhřešení a tvá duše dojde spásy!“ Ambrož domluvil. Císař jen chvílemi a se zřejmým odporem pohlédl na řečnícího biskupa. V tváři nejvyššího vládce Římské říše se střídaly rozličné pocity; dokazující jak pochopení, tak naprosté odmítání všeho toho, o čem právě hovořil Ambrož. Císař Theodosius je všeobecně známý svou rychlou, až bleskovou akcí na jakoukoliv, byť neobvyklou a nečekanou situaci. Avšak tehdy jako kdyby byl ve svých reakcích ochromen z nějaké nadpřirozené vůle. Najednou nebyl schopen rychle a vhodně reagovat! Při posledních Ambrožových větách se císař zahleděl do očí přítomných lidí. Připadalo mu, jakoby se zde sešel celý Milán, který pozoruje jeho pokoření, a který vidí jeho neschopnost ukázat milánskému biskupu vůli vladaře. Přece musí on, císař, právě teď všem ukázat, jak dopadne každý, kdo se pokusí byť jenom slovy kritizovat svého císaře! Císař se tedy rozhodl k okamžité akci. Ale stále nevěděl, co by měl říct nebo učinit, aby jeho projev a vystoupení bylo na potřebné úrovni schopného římského vladaře. Vtom zpozoroval v očích přítomných, že by u nich všech vyvolal odpor i sebemenším projevem nepřátelství vůči Ambrožovi. Náhle pochopil, že dokonce i jeho ozbrojený doprovod souhlasí se slovy biskupa Ambrože, že i tito jeho vybraní a spolehliví osobní strážci jsou v této chvíli na straně biskupa, a že nejsou pro tuto chvíli spolehliví. Císař si uvědomil, že by mohl nějakou nepředloženou reakcí vyvolat i povstání. Důsledkem této císařovy neobvyklé úvahy nastalo něco nikdy nevídaného: císař se rozhodl k ústupu. Beze slova se obrátil a odkráčel zpět do císařského paláce. Důstojně, s hlavou hrdě vztyčenou; a v celém průběhu své cesty před veřejností s vojenským vypětím celého svého těla! Aby si přítomní uvědomili, že císař sice odchází, ale že nesouhlasí, a že není konec všem dnům! Teprve nyní nechal biskup Ambrož klesnout svou levici. Ještě chvíli zamyšlen hleděl za odcházející postavou císaře. Pak pokynul Simplicissimovi a oba společně beze slov prošli chrámovými dveřmi a středem chrámu mezi téměř nedýchajícími věřícími a vstoupili do sakristie.
155
Neuplynula snad ani minuta a milánský biskup stál, jako vždy před začátkem svaté mše, na vyvýšeném místě presbytáře. Jeho tehdejší kázání trvalo déle a bylo vyslechnuto všemi přítomnými v nezvyklém tichu. Biskup Ambrož hovořil o tom, že před Hospodinem jsou si všichni lidé rovni, a že nezáleží na tom, je-li někdo z nich císař. Každý musí za své hříchy nést svůj kříž, své pokání, a pro nikoho Bůh neurčil nějaké úlevy. Ač božím přikázáním je poslušnost císaři, tak božím přikázáním je také láska mezi bližními. Proto křesťanský císař musí projevovat lásku ke všem svým poddaným, a musí jim odpouštět jejich provinění a chyby, aby i jemu mohl Otec na nebesích odpustit. A obdobně i poddaní musí odpustit císaři, když jeho rozhodnutí se ukážou jako chybná, a když císař chce svá pochybení napravit. Ta nečekaná událost, to Ambrožovo veřejné odsouzení císařova postupu v Thessaloniké, probudilo veřejné mínění v Miláně, v Římě, pak i ve všech městech a sídlištích celé Římské říše. Všichni očekávali tvrdé a nelítostné následky. Ale císařský palác mlčel. A mlčel neustále! Nejdřív se to komentovalo jako ticho před bouří, později jako potřebný čas pro upevnění posice císaře. Císař Theodosius přestal vycházet z paláce, nikoho nepřijímal, jeho veškeré aktivity se odkládaly na neurčito. Po několika dnech se Miláňané dozvídali od sloužících z císařského paláce, že se císař zavřel do své ložnice, a že po celé dva týdny vše odmítal. Prý i z přineseného jídla a nápojů si vybíral jen chléb a vodu. Po těch dvou týdnech k chlebu postupně přibývala jiná strava, i jiné nápoje, přesto prý ta císařova „samovazba“ trvala více jak dva měsíce. Jen velmi pomalu se situace na císařském dvoře vracela do normálních poměrů. Teprve po čtvrt roce císař Theodosius začal vydávat potřebné příkazy a nařízení, a rozmlouvat se svými rádci. Jen ti nejbližší věděli, že již od prvního týdne se rozběhla písemná konverzace mezi biskupem Ambrožem a císařem Theodosiem. Že císař byl i písemně seznámen se skutečností, že za svůj pokyn k vraždění v Thessaloniké byl dán biskupem Ambrožem do klatby. Císař po více dnů dlouho do noci studoval velmi dlouhý Ambrožův dopis, a poté pozval svého biskupa k rozhovoru, který trval celý půlden. Poté začal biskup Ambrož téměř každý večer navštěvovat císaře a navracel se do svého sídla ve velmi pozdní noční době. Po několika týdnech se po Miláně šeptalo, že císař projevil lítost, že byl biskupem Ambrožem vyzpovídán, že dostal i velké pokání, avšak nikdo nevěděl, jaké! Po Miláně se jen nesly nepodložené zvěsti, které vždy nakonec neodpovídaly dané skutečnosti. Avšak to se již císař vrátil k výkonu všech svých povinností. Přijímal poselstva, obnovil i své pravidelné vycházky k vojenské posádce, ale vše s nezvyklou pokorou a porozuměním pro potřeby bližních. Také císařova rodina se projevovala nebývalou spokojeností, klidem a pohodou. Po celých osm měsíců se císař Theodosius neúčastnil svaté mše. Byl stále v klatbě, tedy exkomunikován z církevního života. Milánská veřejnost byla zpravena, že císař koná pokání za svůj nekřesťanský čin. Blížily se vánoční svátky. Z císařského paláce se rychle roznesla zpráva, že se těchto slavnostních vánočních bohoslužeb zúčastní osobně císař Theodosius, neboť se
156
za své nelidské rozhodnutí v Thessaloniké kál, své pokání vzal opravdově a ke konečnému odpuštění a návratu císaře zpět mezi katolické křesťany dojde právě v den Kristova narození. Všichni obyvatelé toho velkého města Milána byli nesmírně zvědaví na návrat svého císaře do lůna církve. Avšak ještě v poslední neděli adventní došlo k překvapení. Ve všech kostelech byl čten list císaře Theodosia. Podle něj císař s okamžitou platností zakázal okamžitý výkon všech trestů smrti, byť by šlo o právoplatně odsouzené; s tím, že každý rozsudek trestu smrti může být vykonán nejdříve až za měsíc po vynesení rozsudku. Svátek narození Krista byl každoročně v Miláně jeden z největších. Avšak tentokrát všichni věděli, že chrámový chór nacvičuje repertoár nových překrásných hymnů, že biskup Ambrož si již po několik týdnů připravuje naprosto výjimečné kázání, a že počet chrámových míst pro císařský dvůr byl zdvojnásoben. A tak tento rok už několik hodin před počátkem bohoslužby byl chrám svatého Laurentia přeplněn. V době začátku bohoslužby i náměstí před katedrálou bylo lidmi zcela napěchováno. I tentokrát Ambrož a Simplicissimus postávali při vchodových kyklopských sloupech chrámu svatého Laurentia a vítali příchozí. Biskup se tentokrát tvářil mimořádně vážně, ale oči mu jiskřily štěstím a radostí. Opět, tentokrát téměř po osmi měsících, přicházel průvod císaře s celým dvorem, a opět v plném lesku slavnostních oděvů, ozdob, šperků a odznaků. Císař i tentokrát samozřejmě se všemi odznaky své císařské moci. Císař prošel korintským sloupořadím a vystoupil po několika schodech k chrámovým veřejím. S pokorou a úklonem pozdravil svého biskupa. Ambrož odpověděl tichými slovy pozdravu; a s úsměvem vzal císaře pod paži a vedl ho středem chrámu směrem ke kněžišti. Císař si to zamířil jako obvykle směrem ke svému připravenému křeslu v první řadě na boku presbyteria, kněžiště. V tu chvíli císaře zadržel biskup Ambrož. Císař se zastavil a s podivem pohlédl na Ambrože. A ten hned to své zadržení císaře vysvětlil. „Císaři Theodosie, dnes vstupuješ do chrámu jako kajícník. Dnes je tvé místo mezi ostatními kajícníky. Neboť v chrámu jsi jeden z nás křesťanů, a nestojíš nad námi. Všichni kajícní mají v našem chrámu svatého Laurentia vyhrazené veřejné místo. Vždyť víš, že to je u nás zvykem! Na své místo si usedneš až při zítřejší bohoslužbě, až se plně očistíš přijetím těla Páně.“ A Ambrož zavedl císaře doleva na to vyhrazené místo, kde hříšníci po celou dobu svaté mše jen stáli nebo klečeli bez jakýchkoliv úlev. Císař se nebránil. Sklonil hlavu a nechal se postavit mezi ostatní kajícníky. Tentokrát tam stála povětšinou hlavně milánská chudina, samí milánští žebráci. Neboť právě pro tuto skupinu bylo nejsnadnější pro získání toho nejvhodnějšího místa v chrámové lodi nechat se zařadit mezi kajícníky. A u této skupiny milánských chudých nikdy nebyla nouze o nějaký těžký prohřešek, nebo alespoň o spoluúčast na něm. Císař svou postavou nápadně přesahoval všechny ostatní kajícníky. Navíc ve svém nádherném šatu, v purpuru, se zářícími odznaky své moci, s císařskou korunou na
157
hlavě a prsteny na rukou, se až neskutečně vyjímal mezi těmi zuboženými lidmi v roztrhaných a často ani nezáplatovaných šatech. Slavnostní svatá mše probíhala podle obvyklého rituálu. Jen kázání biskupa Ambrože bylo tentokrát velmi dlouhé. Avšak biskup byl vždy mimořádným kazatelem a byl považován za nejlepšího řečníka v celé říši. Úroveň tohoto vánočního kázání potvrzovala jeho pověst nejlepšího kazatele celé Říše. I tentokrát biskup hovořil srozumitelně pro všechny skupiny přítomných občanů. A také všem přítomným připomenul, že každoroční připomínka narození Ježíše je v tomto roce mimořádná. Neboť svátek narození Páně je tentokrát významný pokorným návratem kajícího se panovníka, který už nadále bude vládnout svým poddaným spravedlivě a bohabojně. Na tato Ambrožova slova císař Theodosius klekl na podlahu chrámu a sepjal ruce. Biskup Ambrož se odmlčel; a když císař sklonil hlavu, tak Ambrož pravil: „Šťasten, jemuž byl odpuštěn hřích i vina. Šťasten, jemuž Bůh nepřičítá viny a v jehož duši není pražádného klamu. Zde, hříšník, veřejně ti, Bože, vyznává svou vinu i hřích. Ničemného tvora postihnou velmi mnohé strasti. Avšak toho, jenž doufá v odpuštění u Boha, toho zahrne milost. Spravedliví, radujte se z Boha! Těšte se a radujte se všichni, kteří jste upřímného srdce! Bože, celým srdcem tě chválím, slyšel jsi mé slovo! Když jsem zavolal, slyšel jsi mne, a dal mi novou sílu! Láska tvá, Bože, trvá věčně, neodmítej své milosrdenství!“ Na poslední Ambrožovo zvolání císař opřel své čelo do prachu chrámové podlahy a tiše se modlil jeden z žalmů Starého Zákona: „Adhaesit pavimento anima mea, vivifica me secundum verbum tuum. – Má duše je pokořena do prachu země a může být zachráněna Tvým slovem. Na tomto místě a s důvěrou v Tvé milosrdenství pokládám své čelo do prachu země, rvu si své vlasy a smáčím podlahu chrámu slzami svého pokání.“ Když císař tento žalm několikrát opakoval, tak zašeptal další modlitbu: „Bože, smiluj se nade mnou pro svoje milosrdenství, zahlaď moje hříchy pro své velké slitování! Smyj ze mne moji nepravost a očisti mne od mého provinění! Jsem si předobře vědom svých přestupků a svůj hřích mám stále před sebou na očích. Hřešil jsem proti tobě samému a učinil jsem ničemnost. Buď ve svém rozřešení spravedlivý! Bože, odvrať svou tvář od mých hříchů a pomoz mi vše napravit! Bože, dej, ať mám zase čisté srdce, ať spravedlivě myslím a rozhoduji! Neboť chci učit pohany tvé cestě, chci učit hříšníky, aby se k tobě navrátili! Bože, vysvoboď mne od trestu, abych neproléval krev za nespravedlivé zabití svých bližních! Bože, budu jásat za svou spásu, budu tě svými ústy chválit! Vidíš, Bože, že ti přináším jako oběť svou zkroušenou duši a své zlomené a zdeptané srdce!“ Poprvé v dějinách Římské říše viděli poddaní svého vládce klečet a ležet v prachu a prosit za odpuštění! A poprvé nepochybovali o upřímnosti slov svého panovníka! I tentokrát uběhla doba bohoslužby velmi rychle; jak císaři, tak všem ostatním. K svatému přijímání Theodosius šel mezi ostatními kajícníky, proti kterým se vyjímal nejen svým oděvem, ale také svou pokorou a zkroušeností.
158
Po mši biskup Ambrož požehnal všem přítomným. To slavnost skončila a biskup se rozběhl k císaři. Znova požehnal ještě klečícího císaře, poté ho vzal pod paži, aby mu pomohl vstát. Císař s úsměvem pokorně a přátelsky poklepal Ambrožovi po rameni. Pak sáhl ke svému břišnímu pásu a najednou celý ustrnul. Jeho rysy ztuhly, tvář opět ztemněla vztekem. „Tady jsem měl váček se zlatem a penězi! Otče Ambroži! Pro chrám Páně, jako poděkování za odpuštění! Ambroži, on mi to tady nějaký ničema ukradl! Tady, v chrámu Páně! Na posvěceném místě! Ti zloději! Ti ničemové! Ani Boha se nebojí! A to jsem stál mezi těmi, kteří se za svá provinění káli! Hned bych dal toho zloděje připoutat na rošt po vzoru našeho patrona!“ Snad by císař Theodosius ještě pokračoval ve svých hlasitých, zlostných úvahách a představách o potrestání toho neznámého zloděje. Ale to již biskup Ambrož zadržel císaře v dalším zlostném výlevu. Připomněl, že ten zloděj bude už kdoví kde daleko, že se císař rozčiluje zbytečně; a prý kdoví, zda i to okradení císaře nebyl boží úmysl. Duchovní vliv biskupa na císaře byl i tentokrát uklidňující. Za několik okamžiků se císař již bavil o jiných problémech a vedl svého biskupa do císařského paláce. Aby vánoce, ten významný svátek všech křesťanů, strávili společně ve vší spokojenosti, míru a klidu, a ve společných úvahách a plánech na zajištění dalšího postupu Kristovy víry v celé zemi i mimo ni. Mikah dovyprávěl příhodu o císaři Theodosiovi, nazývaném Velikém, a o milánském biskupu Ambrožovi. Přítomní ani nedutali. I pozornost krále Rosemunda byla stále na tom nejvyšším stupni po celou dobu Mikahova vyprávění. Vždyť, jak už bylo řečeno, poměry na císařském dvoře, reakce samotného císaře a hlavně vliv určitých osob na císařovo rozhodování, – to bylo pro toto Markomanské království nesmírně důležité pro celou jeho další budoucnost. Během Mikahova dlouhého vyprávění se králi vtírala na mysl otázka, zda by nebylo pro jeho království vhodné navázat styk s milánským biskupem a získat si ho jako přítele. Královna Fritigil na konci Mikahova vyprávění jen vydechla, – její zornice byly rozšířené, – jako mívají kočky při hrozbě nebezpečí. Pak se protáhla, pousmála se, a kývla na Mikaha. „Mikahu, k tvému dlouhému povídání mám mnoho dotazů! Zítra mi odpovíš!“ Zbývalo jen několik málo z dnů plánované zastávky Mikahovy skupiny v přechodném královském sídle markomanského krále Rosemunda. Ale i těch několik dnů Mikahovi plně postačilo, aby zvědavou královnu seznámil s odlišnostmi katolické křesťanské nauky a hlavně s osobností milánského biskupa. Mikah vypravoval ještě mnoho historek z milánské křesťanské komunity a všechny se točily kolem toho pověstného, charakterního a hlavně moudrého biskupa Ambrože. Královně Fritigil všechny ty zajímavé příhody připadaly zcela neobvyklé; a ukazovali ji na možnost jiného křesťanského způsobu dalšího života. Vryla si vše, i naprosto nepatrné podrobnosti, hluboko do své paměti.
159
Královnu nesmírně zaujala pozice císaře Theodosia při tom popisovaném novém stylu chápání funkce náboženství; avšak zaujalo ji také postavení jejich hlasatelů, – kněží a biskupů katolické církve. „Poslyš, příteli Mikahu, v noci jsem uvažovala, zda se císař Theodosius později nezměnil; zda je schopen plnit svůj přístup k církvi i nyní, když už uplynuly více jak dva roky od chvíle, kdy se v Miláně kál za svůj příkaz k zabití diváků v amfiteátru v Thessaloniké? Za ty dva roky si mohl upevnit svou pozici a mohl se s biskupem Ambrožem vypořádat!“ „Královno, stále se díváš na vztah těch dvou, císaře a biskupa, jako vzájemný vztah velmožů soupeřících o vyšší moc. Zapomínáš, že oba jsou křesťané a mezi sebou žádný spor nevedou. Oba dva jsou stále těmi největšími přáteli, a žádný z nich se nesnaží provádět proti tomu druhému nějaké pletichy. Císař vládne v Římském impériu a biskup ve svém milánském chrámu. – ačkoli, –“ „No, vidíš! Přece se asi něco ukázalo!“ „Ne! Jen jsem chtěl říct, že císař Theodosius ty názory biskupa Ambrože a vlastně tedy názory katolické církve i nadále prosazuje a dokonce je upevňuje. S biskupy v Konstantinopoli a v Miláně prohovořil otázku, zda císař má vůbec nadále právo se usazovat v kněžišti, když ostatní věřící jsou až za zábradlím před kněžištěm. Na tento problém biskup Ambrož pokrčil rameny a pravil: „Kněžiště je místo pro samotného kněze. A purpur nečiní císaře knězem.“ Císař Theodosius s názorem svého biskupa souhlasil a pak vydal příkaz, aby se nikdo z panovníků již nadále neusazoval v kněžišti. To ti mohu, královno, potvrdit, že tento svůj příkaz císař sám dodržuje příkladně.“ Když královna neodpovídala, tak Mikah pokračoval: „Právě, než jsme nastoupili tuto naši cestu, byl vydán císařem Theodosiem další příkaz pro Východořímskou říši. Ten jeho nový příkaz je dokladem, že Theodosius chce pokračovat ve změnách podle pokynů představitelů římského katolického křesťanství. Císař svým novým nařízením zakázal oběti bohům na celém svém území.“ „Mhm… Mikahu, to dlouho nevydrží. Tady u nás obětují bůžkům a bohům i naši křesťané. I můj manžel Rosemund, než odejde do války, tak jde a obětuje všem bohům, i těm pohanským. Pak se mi ospravedlňuje, že to přece dělá jen tak, jenom pro jistotu, co kdyby prý opomenutím způsobil nepříznivý výsledek. – A obyčejní lidé? – Ti ty jejich malé obětiny budou odevzdávat třebas i tajně, do lesů, k studním a potokům.“ „Císař jde příkladem. Právě proto zrušil všechny veřejné slavnosti, jejichž náplní byly oběti bohům. Proto od tohoto roku, královno, u nás již nebudou pořádána mystéria v Eleuzíně k oslavě bohyně Démétér a Persefony, a zasvěcenci těchto bohyní se nebudou moci zdarma opíjet, a nadále vést zahálčivý a neřestný život. Tím novým císařovým nařízením přestala věštit i slavná věštírna v Delfách. Protože její věštkyně už nedostaly pro své bohy obětiny, tak samy neměly co jíst a pít. Tak nakonec ty podvodkyně zanechali své pochybné činnosti a samy Delfy opustily! – Tímto Theodosiovým nařízením přestaly i olympijské hry pořádané k poctě nejvyššího řeckého boha Dia! Pravidelné oslavy boha Dia jsou nenávratně pryč a jejich olympijští funkcionáři se již nadále nebudou živit, týt a opíjet z přinášených obětin.“
160
„Mikahu, o těch hrách jsem se doslechla. Tam přece ti nejlepší muži závodili v běhu a dalších pěti soutěžích, – v zápasu, jízdě na koních a pětiboji.“ „Ano, ale to se dělo jen na okraji náboženských obřadů a přinášených velkých darů a obětí Diovi. Konečně, královno, já se císaři Theodosiovi po jeho zkušenostech z Thessaloniké ani nedivím! Vždyť i potom, při dalších hrách a sportovních soutěžích v jiných místech římského impéria došlo k mnoha násilnostem mezi diváky – příznivci jednotlivých soupeřících stran závodníků. Házeli po sobě kamení, rvali se a bili, někteří až do bezvědomí. Nakonec na sebe vytáhli i nože a dýky! Ani lidský život pro ně nebyl svatý! Někteří z filosofů říkali císaři, že se to tak vybíjí špatná lidská vlastnost, agresivita a že je lépe, když se vybíjí v amfiteátrech a na stadiónech, než ve válkách. Císař se zamyslel a odpověděl: „Za dobu, co jsou olympijské hry, co pořádáme pro lid hry a zápasy na stadiónech, v arénách a v amfiteátrech, za celou tuto dobu několika staletí válek neubylo. Naopak je válek a lidské agresivity stále víc a víc! Násilí v člověku nemůžeme zlikvidovat tím, že mu umožníme vykřikovat, házet kameny, případně bít a zabíjet se ve sportovních arénách. Násilí můžeme z lidí vykořenit tím, že budeme každého člověka křesťansky vychovávat k lásce ke svému bližnímu!“ Veličenstvo, Fritigil, takovou změnu myšlení u našeho panovníka mohl způsobit jen svatý muž, jen náš milánský biskup Ambrož! Kéž by takový směr myšlení a takový přístup v řešení sporů pronikl ke všem ostatním panovníkům našeho světa. Nikdo jiný si to nepřeje víc než sám Ambrož!“ V podobných debatách pokračovaly schůzky a rozhovory mezi královnou Fritigil a milánským obchodníkem Mikahem. Avšak přece jenom v jedné věci se i Mikah poučil od královny. Mikah doposud blíže neznal situaci mezi křesťany, – příznivci a vyznavači alexandrijského kněze Areia. V Miláně se o nich nemluvilo a tak Mikah zhola nic nevěděl ani o počtu jejich vyznavačů a o jejich organizaci. Proto ani nic nevěděl o stavu a počtu ariánských kněží a jejich vzdělanosti. „Mikahu, ten náš biskup Vulfila, kéž by ho nyní po jeho smrti Bůh zařadil mezi své apoštoly, ten byl dlouholetým přítelem celé mé rodiny. Velmi často jsem u něho pobývala. Můj otec dohodl s biskupem Vulfilou, že bude dohlížet nad mou náboženskou výchovou. Byl to právě on, Otec Vulfila, kdo mne naučil věřit v našeho jediného Boha a v sebeobětování Ježíše za naše hříchy. Biskup Vulfila znal také vašeho milánského arcibiskupa a velmi si ho vážil. Dokonce spolu několikrát osobně hovořili.“ „Královno, to se mi nezdá! Že by se Ambrož stýkal s ariánským biskupem?“ „Vulfila říkal, že biskup Ambrož má pravdu. Avšak že sám je už příliš stár a své názory měnit nebude! Zvláště, když k ariánství přesvědčil a k němu vychoval desetitisíce nových křesťanů. Víš, Mikahu, Vulfila byl velmi učený muž a měl srdce plné dobroty a snášenlivosti. Jeho povaha byla kupodivu velmi podobná povaze vašeho Ambrože!“ Tak se Mikah dověděl mnoho nových a v Miláně všeobecně neznámých podrobností o životě biskupa Vulfily, o jeho působení mezi gótskými kmeny, a hlavně mnoho o jeho vlivu na výchovu křesťanské královny Markomanů Fritigil.
161
Ten týden odpočinku římské ozbrojené skupiny, doprovázející Miláňana Mikaha, velmi rychle utekl. Nebyl to jen odpočinek, ale byla to i velmi důležitá příprava na další, nebezpečný úsek cesty. Skupina byla posílena mnohem větším počtem ozbrojenců z královské vojenské posádky z Mušova. Také královi poslové byli vysláni po naplánované trase s dvoudenním předstihem, aby trvalé svébské a pomocné posádky, ponechané na strážních místech vybudovaných v odstupech po jednodenním pochodu, zajistily celé skupině bezpečný průjezd a ubytování pro přespání. Trasa pochodu vedla z Mušova na Rajhrad, kde překročili řeku Svratku, k Vyškovu. Poté probíhala podél západního okraje hlubokých a neprůchodných hvozdů středního Pomoraví proti toku řeky Moravy na sever. Cesta Pomoravím měla naprosto své zvláštnosti, které byly následkem výjimečných specifických přírodních podmínek, vzniklých za několik minulých tisíciletí vývoje této krajiny. Od chvíle, kdy řeka Morava sestoupila z Jeseníků a pozvolna plynula v rovině, až do svého vústění do Dunaje, vznikl v průběhu milionů let kolem Moravy široký pás nebezpečných a neprostupných močálovitých lesů. Jeho šíře byla nepřehledná a nestálá, místní usedlíci ji odhadovali jednou na nejméně deset kilometrů, jindy na více než padesát kilometrů. Nebezpečnost a zrádnost tohoto úseku Pomoraví byla v tom, že řeka Morava zde jen neznatelně plynula, rozdělena do mnoha vedlejších toků a ramen. V některých částech toku Moravy se nalézaly stovky těchto vedlejších ramen a ani zkušený místní usedlík nebyl schopen určit, kde je hlavní tok, a která ramena jsou slepá. A co bylo nejhorší, tato ramena téměř každým dnem měnila svou lokalizaci a svůj průběh! Zde se po věky v celém průběhu řeky vytvářely rozsáhlé močály, bahniska, rašeliniště. Takže nikdy nikdo nebyl schopen předem popsat přesný stav těchto míst a zaručit bezpečnost průchodu tohoto úseku Pomoraví. Této situace využívali místní starousedlíci, kterým ty denní nebo týdenní změny charakteru poříčí Moravy vrostly do krve, do mysli, ba i do povahy, a kteří těchto, pro ostatní zrádných a nebezpečných podmínek přírody, uměli využít pro sebe již po dlouhé generace. Připomeňme si, že Pomoravím a na severu Moravskou bránou od nepaměti směřovala ta nejvhodnější a vlastně také jediná severojižní trasa, spojující severní a jižní Evropu právě v jejím středu. Tedy důležitá obchodní cesta od Baltu k Jadranu, přinášející kulturnímu světu jantar. Ale nejen to! Také velmi důležitá trasa pro přesun keltských, germánských, slovanských, nebo jiných kmenů ze severu Evropy na jih a naopak. Když místním starousedlíkům v tom širokém a zrádném povodí řeky Moravy hrozilo nebezpečí při průchodu cizích bojovníků, vždy dobře věděli, kam se ukrýt a kde přežít. Kde v močálech je bezpečno, a kam se ani ta nejzdatnější vojska nedostanou. Také při průchodu obchodních karavan, obtížených drahým zbožím, starousedlíci dobře věděli, kde karavanu oloupit, nebo kde ji donutit alespoň k zaplacení vysokého cla. Avšak tato podivuhodná přírodní lokalita dovolovala i jiný způsob svého využití. Když se po této severojižní trase přesunoval nějaký kmen nebo armáda válečníků, vždy se z ní odloučila skupina zběhů, kteří navázali styk se starousedlíky a pak většinou mezi nimi zůstali a sžili se s nimi. A tak Pomoraví se stalo v celé Evropě tou zajímavou, ale nikoliv výjimečnou lokalitou, kam nakonec ustoupily a s pomocí obvykle dobře
162
podplacených místních občanů se skryly mnohé poražené kmeny, nebo alespoň jejich části, které najednou a nevysvětlitelně zmizely historikům z dějin. Tak se během generací v Pomoraví vytvářela etnická skupina usedlíků, pro genealogy původu vždy velmi rozporuplného a obtížně zařaditelného a mnohdy skoro nezjistitelného. Jednou tito usedlíci hovořili jakousi hatmatilkou, kterou filologové nedovedli nikam zařadit a tak ji připodobnili praindoevropštině. Za několik století zase se hovořilo prakeltštinou, nebo i zkomolenou keltštinou. Pak zase jakýmsi nářečím, vzdáleně připomínajícím germánštinu. A v posledním tisíciletí prý slovansky, ačkoli tomu slovanskému nářečí Slované rozuměli sotva z poloviny. Ale znalý jazykozpytec byl překvapen, kolik podivných slov v tomto nářečí nacházel, snad prý nejen ze starokeltštiny a němčiny, ale i z hebrejštiny, tatarštiny a prý i berberštiny, a kdoví, z čeho ještě jiného. Tato směsice etnik, která konečně se v určitých obdobích vyskytovala skoro po celé Evropě, zde, hlavně v oblasti severní části Pomoraví, zkřížením jejich nositelů, vytvořila povahový a charakterový lidský typ, přece jenom podstatně odlišný od okolních usedlíků. Již sám papež Pius II., ještě jako Aeneas Silvio Piccolomini, coby dobrý znalec území Rakouska a celé střední Evropy, tento lid popsal takto: „Lid celého království je oddán opilství a obžerství, je náchylný k pověrám a dychtivý novot… Ti, kteří trochu vynikají…, jsou odvážní, vychytralí, nestálé povahy, zbrklí v řeči, chtiví lupu a nikdy nemají dost… Lid je zvyklý loupit a umožní bezpečně cestovat pouze ozbrojenému a silnějšímu…“ Avšak je nutné uvést, že Aeneas Silvio Piccolomini neměl pravdu. Ačkoli jeho neomylnost se bude těžko vylučovat! Nelze nám uspět při polemice o náchylnosti těchto obyvatel k alkoholu! Je přece široko daleko známa nejen slivovice, ale i žitná, meruňkovice a jak se všechny ty jejich domácí nelegální produkty nazývají! Ale skutečnost, že starousedlíci z této části Moravy, obývající a ukrývající se před nepřítelem v hlubokých lesích a močálech, se vždy snažili okrást procházející cizí bojovníky, to přece nelze brát jako negativní povahový rys. Ba právě naopak! Vždyť tito Moravané ty nepřátele a ozbrojence během jejich průchodu Pomoravím poničili často tak, že tito už ani neměli potřebné síly a prostředky na další boj. Na druhé straně je skutečností, ten fakt nelze vyvrátit, že tito „Moraváci“ okrádali, jen když si byli jisti ziskem a malou bojeschopností nepřítele. Skutečnému boji se vždy vyhýbali a vždy považovali za nejlepší, když průchod kmene nebo ozbrojené skupiny touto částí Pomoraví byl předem sjednán. Samozřejmě, že dohoda o průchodu Pomoravím byla možná jen při zaplacení pokud možno toho nejvyššího poplatku, kterému teprve v posledním tisíciletí se říká mýtné nebo clo. Hodně brát bez rizika, tedy, jak se dnes říká, hodně peněz za málo muziky, to se stalo jedním ze základních povahových rysů této početné skupiny předchůdců části dnešních dobrosrdečných Moravanů. Je historicky ověřenou skutečností, že v každé třetí dědině tohoto Pomoraví byl postaven hrad nebo tvrz, jejímž majitelem byl sice tak zvaný šlechtic, ale ve skutečnosti to byl lapka. A že teprve počátkem druhého tisíciletí
163
se českým králům podařilo tyto lapky zlikvidovat, většinou násilím, v nepatrné míře převýchovou. V době vlády Markomanů a Kvádů, konkrétně za panování markomanských králů Fridegilda a Rosemunda, zdaleka ještě nebyl plně vytvořen tento jednotný typ nového kmene. Pomoravské starousedlíky čekal ještě několikerý další příval částí nových kmenů, přicházejících především ze stepí od Aralského, Kaspického a Černého moře. Avšak i tento přísun nových obyvatel probíhal obdobně jako ty předchozí. Původní obyvatelstvo ve svých sídlech zůstávalo, a nově příchozím byla za protislužbu určena nějaká malá, pro starousedlíky nejméně vhodná oblast pro založení nové obce. Anebo, a to častěji, se tito příchozí usadili mezi starousedlíky a podle své profese přispívali svou prací na blahobyt starousedlíků. Otázka jazyka a mluvy nebyla podstatná, – to si stejně za pár století nějakým způsobem vyřešila příroda sama. Za nejlepší znalce tohoto území i těchto usedlíků byli považováni všichni členové markomanského i kvádského královského rodu. Králové Fridegild i Rosemund byli ostatně mezi těmito starousedlíky vychováni. Markomanský král Fridegild byl dokonce zvolen jako „král králů“ germánského kmenového svazu Svébů a dalších spřátelených kmenů a tak ovlivňoval život kmenů, – nelze říct, že jim vládl, – v území nesmírně rozlehlém a sahajícím až za oblast dnešního Kyjeva k Černému moři, k ústí Dněpru. Před Fridegildovou smrtí se kmenový svaz Gótů rozpadl a Fridegildův nástupce Rosemund ovládal jen území po východní konec Karpat. Pro markomanského krále Rosemunda bylo zajištění bezpečného průchodu Mikahově karavaně jen naprosto nepatrnou záležitostí. Ač záležitostí nesmírně důležitou jak pro obchodní, tak pro další dobré politické vztahy s Římskou říší. Všechny tyto okolnosti přispěly k tomu, že po několika týdnech Mikahova skupina prošla bez jakýchkoli konfliktů a problémů jak povodím Moravy a Moravskou bránou, tak po severním úbočí Karpat. Několik dnů po odchodu Mikahovy skupiny z dočasného markomanského královského sídla přinesli zvědové na Hradisko u Mušova zprávu o zavraždění západořímského císaře Valentiniána II. Včetně podrobností o tom, jak se tento chlapec po dlouhém přesvědčování rozhodl konečně se nechat pokřtít. A právě, když si vybral za křtícího biskupa Ambrože, když ten se vydal na cestu do císařova sídla, tak jak Valentinián II. byl uškrcen franským hrabětem Arbogastem. Celou tragedii doplňovaly zprávy o Valentiniánovu dvořanu Eugeniovi, který se nechal provolat císařem. Avšak císař Theodosius neuznal Eugenia za západořímského vládce, odvolal ho a jmenoval za svého spoluvládce pro Západořímskou říši svého druhorozeného syna, nezletilého Honoria. Takže, jak informovali zvědové, v této době hrozí válka mezi Theodosiem a Eugeniem a oba vládcové se na válku horlivě připravují. Zatím královna Fritigil pod vlivem Mikahova vyprávění se rozhodla navštívit území kmene Kvádů na jihovýchodě Markomanského království, kde snad měly být vesnice, které již velmi dávno přijaly křesťanství ariánského zaměření. Královna si chtěla ověřit, do jaké míry Mikah hovořil pravdu, když říkal, že ariáni v naprosté většině i nadále vyznávají pohanské bohy a přináší jim oběti. S překvapením královna
164
Fritigil nalezla na území svého království těchto již dlouho pokřesťanštěných vesnic mnohem víc, než původně předpokládala. Avšak ještě větším překvapením pro královnu bylo, že na tomto území nalézala mnoho nových přistěhovalců, kteří utekli z dalekých východních oblastí před lavinou divokých asiatských nájezdníků. Tito noví přistěhovalci byli také vesměs všichni křesťané – ariáni. Královna Fritigil se mezi Kvády setkávala s usazenými zběhy z rozkládajících se římských legií. Počet těchto utíkajících z pravého břehu Dunaje na území Markomanského království se neustále zvyšoval. Avšak u nikoho z těchto přistěhovalých královna nenalezla Mikahem popisované pokračování uctívání pohanských bůžků. Kupodivu však pozůstatky pohanství Fritigil téměř vždy nalezla ve skupině svobodných příslušníků kmene, tedy mezi vrstvou bojovníků a pokřesťanštěných stařešinů a představitelů rodu. Při své cestě se královna setkala i s kněžími a jejich učedníky, kteří jako pocestní chodili od jedné vesnice k druhé, vyhledávali pohanské obyvatele a přesvědčovali je, aby přestali ctít dosavadní božstva a uvěřili v Boha nového. Tito pocestní kněží ty získané novověrce jménem toho nového Boha okamžitě křtili a snažili se je naučit základním křesťanským modlitbám a některým obřadům. Královna pochopila, že ti pocestní misionáři jsou asi právě ti, které Mikah tak kritizoval jako zmatené odpadlíky. Také, když královna navázala s nimi rozhovor, tak se dověděla, že vlastně utekli z Východořímské říše, kde začali být jako ariáni pronásledováni. Za hranicemi Římského impéria se křesťanství právě v té době se stalo náboženstvím těch nejchudších lidových vrstev především v řadách východních germánských kmenů. Právě křesťanství jako jediné náboženství ukazovalo chudým smysl života a přinášelo vidinu spravedlivé odměny za jejich pozemské utrpení. Proto rozsah pokřesťanštění prostých lidí mezi germánskými kmeny byl mnohem vyšší než mezi malou vládnoucí skupinou a mezi skupinou bojovníků. Také právě proto se o těchto skutečnostech pokřesťanštění velkého množství příslušníků kmenů mimo hranice Římského impéria zachovalo jen málo zpráv, navíc nepřímých. A při tom všem těmto chudým lidem v té době vůbec nezáleželo na tom, zda to jejich přijímané křesťanství je tou pravou vírou římských biskupů a cařihradských patriarchů odsouhlasenou na koncilech, nebo křesťanstvím deformovaným bludy. Ty úchylky, které hlásali a tehdy mezi novokřtěnci obzvláště na východ a na sever od řeky Dunaje lavinovitě šířili žáci a následovníci populárního alexandrijského kazatele Areia, stejně byly pro většinu prostého a nevzdělaného lidu nepochopitelné. Nové formy zbožnosti, jak to ariánství hlásalo, byly přitažlivé pro širokou vrstvu prostých lidí. Tak se stalo, že tuto odchylku křesťanské víry, nazývanou „ariánství“, v té době vyznávala většina křesťanů kontinentální Evropy. Král Kvádů a Markomanů Rosemund se k výpravě své choti královny Fritigil připojil až v poslední dny její cesty. Ale i zážitky z těchto dní jakoby potvrzovaly poznatek královny, že dochází k rozšíření křesťanství neobvyklou mírou právě mezi jejich poddanými. Fritigil i ke konci své cesty po jihovýchodní části svého království potkávala stále více vyznavačů nového náboženství. Ve vzdálenosti dvoudenního pěšího pochodu severně od Dunaje na pravém břehu řeky Naytry poprvé narazili na nepatrnou skupinku hunských ozbrojenců. Asijské
165
kmeny Hunů nejen že pronikaly do východních spřátelených zemí gótských kmenů, ale v jednotlivých malých skupinkách i do hloubi Markomanského království. Hunové, jak při své cestě ze svých původních sídlišť procházeli územím různých kmenů, tak tato území vyplenili a vhodné zajaté mladé bojovníky poražených kmenů zařazovali mezi své vojáky a používali je jako prosté, podřízené bojovníky. Vytvořili tak nesmírně početnou armádu divokých, všehoschopných nájezdníků, která během dvou posledních let donutila poražené i neporažené germánské kmeny Gótů k útěku z jejich dávných sídlišť, z rozsáhlých území severně od Černého moře. Ostrogóti i Vizigóti před těmito divokými hordami vedenými Huny utíkali na západ. Avšak Hunové, nejenže získaná území obsazovali svými vazaly, ale pokračovali v nájezdech stále víc a víc na západ. Co bylo naprosto nové a nezvyklé: Hunové vytvářeli drobné skupinky bojovníků, které nezávisle na centrálních hordách pronikali ještě mnohem víc daleko na západ, hluboko do vnitrozemí středoevropských království, avšak i do podunajských provincií Římského impéria. Pět hunských mužů malého vzrůstu, zarostlých, divokého vzhledu, na malých konících bez sedel, pokřikovalo na několikanásobně větší skupinu osob naprosto odlišného vzhledu, převážně žen, obtížených nákladem cestovních vaků. Ozbrojenci tyto své nosiče popoháněli jakýmisi důtkami, šlehali je přes nohy i přes hlavu, že všechna místa, kterých se biče vyrobené z kůží dotkly, se okamžitě zbarvily krví. Těsně před tím, než se objevil ozbrojený doprovod královny Fritigil a krále Rosemunda, při jakémsi vzdoru jedné z ženských otrokyň, hunští ozbrojenci ubili její dítě, synka asi čtyřletého. Donucovací způsoby a prostředky Hunů byly tvrdé a nesmlouvavé! Avšak nyní, jen po svém krátkém a nepatrném pokusu o odpor, se hunští ozbrojenci vzdali značné přesile ozbrojeného doprovodu krále a královny. Okamžitě byli předvedeni před Rosemunda. Ten zjistil, že tato skupinka divošských barbarských ozbrojenců se již po několik měsíců pohybuje mírumilovným územím Kvádů, živí se lupem, plení kvádské usedlosti a jakýkoliv odpor řeší výstražným zabitím všech odporujících. Přičemž tito hunští ozbrojenci za nosiče získaného lupu a ostatních hunských břemen použili ženy z gótských kmenů, zajaté kdesi daleko na východě. Král Rosemund ihned rozhodl, že jako odveta za zabití toho čtyřletého dítěte bude zabit jeden z barbarů a zbývající čtyři budou dáni do otroctví. Když král svůj soud vyřkl, vrhla se mu k nohám matka zabitého dítěte a s pláčem prosila krále, aby tomu odsouzenému ušetřil život. A začala králi vysvětlovat, že život je posvátný, že se musí odpouštět i vrahům a že jsou jiné cesty k potrestání a nápravě zločinců. V tu chvíli se královna Fritigil neočekávaně opět setkala s podivuhodným vlivem křesťanství. Od těchto zajatých příslušníků kteréhosi příbuzného germánského kmene se dověděla, že téměř celý ten vzdálený kmen přijal a vyznává nové náboženství, křesťanství. A že jedním z hlavních požadavků, jak uskutečňovat a vyjádřit svou novou víru, je za všech okolností dokazovat lásku k bližnímu svým vlastním příkladem. Neboť právě svým příkladem křesťané vlastně přesvědčují své přátele, ale hlavně své nepřátele, že vztah mezi lidmi se nesmí řídit odvetou, ale odpuštěním křivd, a právě tímto postupem křesťané nejlépe dosáhnou lítosti a nápravy chybujících.
166
Ještě ani Fritigil, ani Rosemund, plně nepochopili smysl prosby matky, ale jako první ho pochopil ten asijský odsouzenec k ztrátě hrdla. Vytrhl se Rosemundovým ozbrojencům a padl na zem, nikoli před krále, ale před tu prosící matku a začal ji objímat nohy a kolena. Rosemund zavrtěl nechápavě hlavou a po domluvě s Fritigil nakonec rozhodl, že konečné řešení odloží až do královského paláce na nedaleké tvrzi Naytře. Tam, po rozhovoru se svou manželkou a na její prosbu, král Rosemund změnil svůj původní odsuzující rozsudek provinilého Huna. Daroval mu život za podmínek, že ten Hun bude do konce života sloužit té gótské ženě jako otrok a že jí svou úctou a ochranou odčiní vraždu jejího synka. Osvobozená skupinka křesťanských otroků gótského původu velmi podivným způsobem spustila vodopád díků králi Rosemundovi. V gótštině zaznělo jakési společné děkování Bohu a nezvyklý zpěv ke chvále Boha. Ani král, ani Fritigil nikdy neslyšeli podobné modlitby a takové vzývání Boha. „Rosemunde, ten jejich křesťanský Bůh mi připadá jiný než je ten náš. Stále nemohu pochopit, co přikazuje a co zase nepřikazuje. To mne ani náš biskup Otec Vulfila nenaučil! Vím, že křesťanský Bůh vyžaduje odpouštět i svým nepřátelům. Ale poprvé vidím na vlastních očích skutečný důsledek takového činu! Rosemunde, myslíš, že ten jejich křesťanský Bůh donutí i toho Huna, aby splnil tvůj rozsudek? Myslíš, že po několika týdnech nebo měsících, až zjistí, že může utéct a znovu loupit a zabíjet, že se nevrátí ke svému dosavadnímu způsobu života?“ Král s rozpaky pokrčil rameny. Ale ta gótská žena, stojící poblíž Fritigil, se pousmála. Rozhovořila se, ačkoli v tu chvíli její oči pohlížely kamsi do neznáma. „Královno, nebo princezno, tohoto provinilého hunského vraha naučíme modlitbám. Vždyť jsi viděla, že se v něm projevila lítost! Snad ještě mnoho z jeho lítosti způsobil jeho strach o vlastní život. Ale o tom sobeckém vlivu my všichni víme! Ten provinilý bude mezi námi, bude od rána do spánku pracovat a my jeho mysl zaplníme bolestí, křivdami a utrpením našeho Krista. Jeho lítost se stane upřímnou, jeho svědomí se stane nám všem otevřeným. Pevně věřím, že se stane křesťanem, náš Bůh nám pomůže! My se vrátíme do naší otčiny a náš biskup vše těžko pochopitelné vysvětlí i těmto Hunům. Dá Bůh, že je pokřtí a oni pak se stanou posly našeho Boha mezi jejich krajany, kteří loupí, zabíjí naše muže a naše děti.“ Královna Fritigil stále nedovedla pochopit tuto odlišnou formu praktické aplikace křesťanství. To vše bylo naprosto odchylné proti jejím dosavadním zvyklostem, způsobům a pokynům, předávaným po staletí jejich královskými předky! A bylo to zcela odlišné i od toho, jak byla ona sama v křesťanství vychovávána. Cesta po části území kvádského království skončila. Po této cestě byla královna v otázkách náboženství ještě více zmatená. Její příslušnost k ariánskému křesťanství se stala po úmrtí biskupa Vulfily jen formální, – stejně, jako pokřesťanštění té četné a velké skupiny poddaných. Křesťanství v kulturních zemích mělo pro své vyznavače a příslušníky jedno nové, zcela nezvyklé zařízení: – instituci kněží, kteří byli nositeli nesmírně vysoké vzdělanosti. Tuto vzdělanost si kněží neponechávali jen pro sebe, ale snažili se ji
167
předávat všem ostatním. A také tito křesťanští kněží udržovali mezi sebou trvalý styk. Což jim pomáhalo cíleně zamezovat válkám a loupežným nájezdům do sousedních území, protože kněží obvykle ovlivňovali jako rádci své vládce. Avšak mezi ariány instituce kněží byla ponechána vlastnímu náhodnému vývoji, který nikdo neusměrňoval. Po smrti biskupa Vulfily se už na celém území, obývaném germánskými kmeny, nevyskytla žádná jiná podobná osobnost, která by alespoň svým postavením biskupa Vulfilu nahradila. Tak v celém Markomanském království již nebyl nejen stálý biskup, ale ani kněz, ba ani jediný křesťanský kostel. Vše bylo ponecháno živelnému vývoji! Po několika týdnech pobytu v Naytře královna spolu se svým manželem se odebrali do dalšího přechodného královského sídla při řece Moravě, pro které se později ujalo krkolomné pojmenování „Olomouc“. Právě v té době se v Olomouci zastavil také milánský obchodník Mikah s celou svou rodinou při svém návratu ze zajetí mezi Huny. Mikah se rozvyprávěl o svém pobytu a o zkušenostech své manželky a dětí v sídle vládce Hunů, kterého nazýval neznámým jménem, takže Rosemund nepochopil, zda jde o titul vladaře nebo jeho jméno. Mikah popisoval Huny jako nesmírně primitivní a vystrašené bojovníky, kteří všechny své zlořády a nepravosti činí jen ze strachu. A kteří to, že neumějí ani pást dobytek, natož obdělávat půdu, se snaží své životní potřeby vynutit násilím a předváděním své bojovnosti. Mikah během své zastávky v Olomouci začal být více vyhledáván a dotazován královnou Fritigil. U ní narostly rozporné úvahy o křesťanství, avšak postupem času stále méně a méně chápala odlišnosti římského katolického křesťanství. Dávala Mikahovi stále nové a složitější otázky. Chtěla znát příčiny rozporů; a nejvíce ji zajímaly důsledky tohoto odlišného postoje představitelů římské církve. Mikah nedovedl odpovědět na všechny otázky královny Fritigil. A tak již znechucen stálým až dotěrným dotazováním Fritigil povídá: „Královno, vám aby odpovídal sám Kristus. Víte co, napište našemu biskupu do Milána, ten má k tomu celou školu, tak ať vám všechno vysvětlí, anebo ať vám pošle nějakého svého učedníka. Stejně jich tam má jako vší v kožichu!“ „Mikahu, mluvíš, jako bys znal mé nejtajnější myšlenky a přání. Já bych se nejraději sama vypravila za biskupem Ambrožem! Ale copak teď mohu? Teď by mne manžel nikam nepustil! Ty říkáš, napsat dopis! Ale má řečtina a latina není tak dobrá, abych si dovolila napsat Ambrožovi!“ „Ale, královno, našemu biskupu Ambrožovi vůbec nezáleží na tvých znalostech latiny nebo řečtiny! Ten pochopí smysl tvých otázek, ani je nemusíš tak přesně a dobře položit. Avšak, – nakonec, budeš-li chtít, já ti s tou latinou pomohu a navíc i ten dopis předám v Miláně Ambrožovi!“ Tak bylo dohodnuto a během dvou, tří dnů i vykonáno. Královna napsala s nepatrnou pomocí Mikaha mnohastránkový dopis milánskému biskupovi. Obsahem byla typická ženská zvědavost, nakonec soustředěná v několika z mnohých otázek. Jako: Kolik manželek může mít vladař a kolik mužů vládkyně? Proč má být manželství posvátné i pro krále, který nemá následníka trůnu?
168
Když zplodí dítě muž a žena, jak může být jeho stvořitelem někdo jiný, třeba Bůh? Proč se při použití násilí nemá bránit zlu stejně násilnými prostředky? Proč zloději a vrazi, kteří dosáhli odpuštění, jsou na tom u Boha lépe, než ti, co vedou trvale bohabojný a poctivý život, ale jsou bohatí? Proč křesťanům vadí uctívání sil v přírodě, stromů, pramenů vod, posvátných míst a hrobů předků? Tyto všechny a ještě mnoho dalších otázek adresovaných Ambrožovi mělo jediný cíl, který byl vyjádřen v závěru dopisu. Královna Fritigil pokorně prosila biskupa Ambrože nejen o vysvětlení mnoha položených otázek, ale hlavně o jeho soupis základních pravidel pro křesťany. Prosila o poučení, o výchovu, prosila milánského církevního představitele, aby ji poradil způsob, kterým může své znalosti základů křesťanství rozšířit. Ve skutečnosti tato prosba byla nápadem Mikaha. Proto také Mikah naznačil královně i králi, že poslání vhodných dárků Ambrožovi a jeho kostelu, nebo ještě lépe jeho škole, může mít vliv na budoucí vzájemné vztahy Markomanského království s Římským císařstvím. Protože biskup Ambrož je nejvlivnějším rádcem císaře Theodosia a právě on usměrňuje všechna důležitá rozhodnutí římského císaře. Král Rosemund při návrhu, aby byly zaslány i dary biskupovi Ambrožovi, jen zamrkal. Pak se mu na ústech objevil šibalský úsměv, obhlédl královnu, pak i Mikaha a povídá: „Ani mi neříkejte, kdo přišel na ten nápad! Mikahu, tu tvou vrozenou vychytralost, která je konec konců vlastní všem příslušníkům židovského kmene, tu neskryješ, ať se přetvařuješ, jak chceš, a ať se snažíš ukazovat, že tvá tvář je tváří pravého Římana. Díky tobě a také všem tvým soukmenovcům, my, Markomané a Kvádové, jako vaši stále ještě nedoškolení žáčci, tyto vámi vyzkoušené způsoby přebíráme a začínáme je uplatňovat i vůči římskému císařskému dvoru. Uvidíš, že nakonec díky této od vás převzaté vychytralosti bez boje ovládneme Řím.“ Rosemund i Mikah se rozesmáli, a pak plni vidin o vzrůstu římskomarkomanské spolupráce vybrali ten nejvhodnější dar pro Ambrože a jeho školu. Mikah doporučoval, Rosemund vždy souhlasil, a navíc k vybranému přidával ještě lepší skvosty z tajného královského pokladu. A tak nakonec ten „dopis“ arcibiskupu Ambrožovi nesli dva mezci, doprovázení čtyřmi spolehlivými královskými ozbrojenci. Když Mikah celou tu soupravu, – dopis, vaky s dary, a dva mezky s čtyřmi markomanskými ozbrojenci, – předával biskupovi Ambrožovi, ten doslova „ztuhnul“. Neboť za celý svůj složitý a bohatý život dosud nedostal takový dar. Když si biskup Ambrož poprvé a jen zběžně přečetl dopis královny Fritigil, tak to bohatství ducha, vyvěrající z dopisu markomanské královny, úplně biskupovi vzalo řeč. Najednou ten věhlasný milánský řečník, ten nejlepší žák římské rétorské školy, ten neochvějný oponent samého císaře Theodosia, nebyl schopen vhodné reakce, odpovídající úřadu milánského arcibiskupa.
169
Proto byla smluvena schůzka biskupa Ambrože s obchodníkem Mikahem, avšak až za tři dny, prý až po odpočinku členů Mikahovy výpravy. Ale ty tři dny uběhly rychleji než milánské bouřkové mraky. Biskup Ambrož nepostoupil ani o krok v problému, jak odpovědět markomanské královně na její dopis a na její dary. Tentokrát biskup Ambrož nedostal potřebné vnuknutí a nápad, i když strávil mnoho času přemítáním při svých prodloužených pochůzkách v lesích za Milánem, což se v minulosti vždy osvědčilo jako Ambrožův nevyčerpatelný zdroj nových nápadů a návrhů na způsob řešení obtížných situací. A tak Ambrož se přestal spoléhat na lesní samotu a vzduch provoněný pryskyřicí. Ba, již podruhé začal zanedbávat pravidelnou denní chvilku oddechu u svých včel. Kdo pomůže bezradnému služebníku Krista? Biskup Ambrož poklekl před svatostánek ve svém biskupském chrámu, ale nesepjal ruce k modlitbě, ale dal hlavu do dlaní, pozvedl oči ke Kristu ukřižovanému na kříži a tiše šeptal: „Bože, pomoz mi! Dej mi nápad! Abych splnil všechna přání a touhy té markomanské královny! Vždyť ten dopis, ta její slova, to jsou myšlenky a tužby božího dítěte, které žízní po Tobě, ó můj Bože! Svatý Duchu, který nás vedeš a který nám denně vštěpuješ slova a přání Boha Otce, ty, svatý Duchu, právě nyní tě nejvíc potřebuji! Vnukni svému pokornému a ubohému učedníku všechno to, co mám učinit, aby nebyla promarněna tato naskytující se převeliká cesta k rozšíření tvé církve mezi ty zapřisáhlé pohany! Bože, vždyť víš, že s nimi válčíme již po několik století! Spravedlivý a milosrdný Bože, pomoz mi!“ Ač biskup klečel nejméně tři hodiny, ač se modlil procítěně jako nikdy, ač prosil co nejpokorněji Boha o nápady, nevymyslel zhola nic! Žádný nápad se nedostavil. Snad jen to, že jím a jeho milánskou školou sestavený základní soupis křesťanské mravouky a přikázání nechá urychleně přeložit a přepsat do markomanského jazyka, tedy do germánštiny, a několik opisů tohoto překladu že pošle královně Fritigil. Po třech dnech horečného přemýšlení Ambrož začal podléhat nesmírnému duševnímu i tělesnému vyčerpání. Avšak to již přicházeli pozvaní z Mikahovy výpravy na schůzku s milánským arcibiskupem. Jako první se dostavil do disputační síně milánského biskupství sám Mikah. Hned po něm přišli pozvaní představitelé biskupovy milánské školy včele se Simplicissimem a dalšími profesory. Ty následoval arcibiskup Ambrož. Avšak okamžitě vzbudil pozornost ostatních svým neurčitým, roztěkaným, ba až tupým výrazem ve své neoholené tváři. Potahoval se za chloupky u nosu, luskal prsty, a každou chvíli jeho pohled se stával zcela nepřítomným. Pro všechny účastníky schůzky to byl naprosto nezvyklý pohled, – dosud nikdy nebylo pozorováno, že by se Ambrož někdy dříve projevoval takovými příznaky stáří, senility. Ambrož dosud nikdy nevypadal tak zanedbaně! Po chvilce mlčení, pln rozpaků, se na Ambrože obrátil Simplicissimus: „Otče Ambroži, tak jsme tady všichni, podle tvého přání. Vzal jsem s sebou navíc také některé naše žáky a učitele, kteří pracují podle tvého pokynu na překladu základů naší věrouky do markomanského jazyka. Těchto sedm členů naší školy pochází
170
z Markomanů, Kvádů, Gótů, nebo z jiných příbuzných germánských kmenů. Takže ten překlad naší věrouky bude srozumitelný všem těmto kmenům. A při překladu také dbáme i na to, abychom nikde nepřipustili možnost nějakého dalšího výkladu. S Boží pomocí celý ten překlad, i s těmi tebou požadovanými opisy, bude zhotoven do týdne. Víš, Otče Ambroži, za to patří dík hlavně tady Otci Fretellovi. Vždyť nejen že z Markomanů pochází, ale teprve teď jsme zjistili, že náš Fretella je i nevlastním bratrancem královny Fritigil. A nesmím také opominout poděkovat všem dalším! Například tady Otec Sunnia pečlivě dohlíží na správnost překladu, aby výklad naší věrouky byl jednoznačný a aby ho mohly použít všechny germánské kmeny.“ Po slovech Otce Simplicissima se biskup Ambrož probral ze své otupělosti a konečně začal vnímat současnou situaci. Ano, vždyť ten Fretella je nejlepší žák jeho školy! Ambrož vždy, když uvažoval o žácích milánské biskupské školy, tak Fretellu považoval za jednoho z jeho schopných a spolehlivých následovníků. Avšak nikdy si ani plně neuvědomil, že je svým původem Germán, Markoman. A Sunnia? Ten pokřesťanštěný příslušník Ježíšova národa má s nikým nesrovnatelné schopnosti. Ovládá více jak patnáct jazyků, je to rétor – kazatel největší v celé škole, a jeho znalosti, včetně Starého i Nového zákona, nemá ani žádný z biskupů, ba ani hipponský Augustin a betlémský Jeroným. Ambrož se celý rozzářil. Takže bude alespoň něco poctivě uděláno, díky Bohu! Pohlédl sebevědomě na Mikaha. „Bratře Mikahu, ta učebnice naší věrouky, ty základy křesťanské mravouky, jak jsi slyšel, budou pro královnu připraveny do týdne. Já již mám sepsány odpovědi na královniny otázky, tak jen je přeložíme do jejího jazyka. To nám určitě pomůže přeložit také náš Fretella, viď bratře! Když tě pokorně poprosím jménem našeho Boha, že pomůžeš, viď, bratře! Já ještě napíši odpověď na královnin dopis. Bratře Mikahu, buď té dobroty, a i ty prohlédni vše sepsané. I ty znáš záludnosti markomanského jazyka, tak i tvé pročtení všech překladů je důležité. Nejen, aby to bylo správné, ale aby také bylo vše pochopitelné i pro prostého a neučeného člověka, i pro bratry, co ještě žijí divoce a nespatřili žádnou civilizaci.“ Mikah souhlasil. Vždyť Ambrožova prosba byla vlastně pro něho poctou. Ač se v duchu pousmál Ambrožově představě divokých a nekulturních Markomanů. Po celou dosavadní dobu, po kterou probíhala tato schůzka, se jmenovaný Otec Fretella doslova vpíjel svýma očima do zraků Ambrožovi. Fretella byl typický Germán, robustní až zápasnické postavy, podlouhlého, asketického obličeje; S jednou naprosto atypickou zvláštností: jeho přísnému vzhledu, zdůrazněnému hustými černými kadeřemi a vysokým čelem s vráskami, kontrastovaly nebesky zářící, světle modré oči. Právě tato nesourodá kombinace způsobovala, že Fretella na každého působil dojmem dobrotivého a velmi přátelského člověka. Otec Sunnia byl kontrastem mohutného Fretelly. Drobný, oplešatělý, trochu přihrbený, spíš starší muž jemných rysů, měl na svůj původ z židovské rasy připomínající jen prořídlý, neupravený, rozcuchaný plnovous, a oblibu v černém sukně, navíc značně obnošeném. Už pro jeho vzhled Sunniu pozdější generace vždy
171
považovaly za příslušníka a představitele nějakého mnišského církevního řádu, ačkoliv tyto instituce se v Ambrožově době teprve vytvářely. Fretellův pokus o zhypnotizování biskupa Ambrože pomocí upřených Fretellových zraků neuspěl! Biskup pouze občas, a spíše udiveně s otázkou v očích, pohlédl na Fretellu, poněvadž si nemohl vysvětlit, proč ten nadaný žák tak najednou z ničeho nic na něj kouká. Ale zatím Fretella od svého neúspěšného pokusu zhypnotizovat biskupa Ambrože přešel k pokusu přenést na milánského biskupa své nevyslovené myšlenky a přání. Tak, jak ho to v jeho dětství učili jeho pohanští předci. Avšak, ať se snažil, jak chtěl, žádný přenos jeho myšlenek se mu nepovedl. Fretella, vida tuto naprostou zbytečnost svého počínání, si polohlasně zašeptal: „Takové nesmysly, – jsou to krávoviny, – blbnu, jak svatá Maří, když chtěla omýt nohy několika slzami.“ Kupodivu, biskup Ambrož zaslechl přece jenom některá slova z tohoto tichého Fretellova zašeptání. Samozřejmě, ta zaslechnutá slova vzal do naprosto jiných, nepatřičných souvislostí. A pochopení této chybné souvislosti najednou velmi rychle proměnilo biskupovu dosavadní, několik dnů trvající, zpomalenou a omezenou duševní činnost. Biskup Ambrož konečně dostal tu potřebnou a vyprošovanou ránu shůry, jakoby z nebes udeřil blesk. Ambrož se v ten moment rozpýřil jako kohout, vztekle pohlédl na Fretellu, a pravil: „Aj, hele, tady Otec Fretella má připomínky! Zajisté to bude nápad vhodný tak významného našeho učedníka! – Chvílemi kouká a oči vykuluje! – Jako by byl potomek těch ubohých domorodců z hor, jejichž vrozenou slaboduchost Bůh poznamenal voletem na krku. A pak náš milý Fretella šeptem pronáší nevhodná slova, která by kněz snad ani neměl používat! Aj, bratře Fretello, tož nás všechny seznam se svými jistě zajímavými myšlenkovými pochody!“ Biskup Ambrož se zatvářil v duchu svého obvyklého pocitu, že zase uslyší nějaké nesmysly, obvykle složitě vykonstruované v hlavách žáků jeho biskupské školy. Ale v tom nepatřičném pocitu o Fretellově reakci zůstal biskup Ambrož naprosto sám. Všichni ostatní zpozorněli a pohlédli na Fretellu s přesvědčením, že jim poví něco nového a důležitého o markomanské královské rodině. I tvář Otce Simplicissima vyjadřovala obdiv a uznání, ač vlastně předem nevěděl, čeho se bude týkat projev, k němuž byl Fretella vyzván. „Otče biskupe, bratři, – já dobře znám celou markomanskou zemi, znám i všechny z královského dvora, i královnu Fritigil, vždyť je to moje sestřenka. Za pravdivost jejích slov, za její obětavost, vstřícnost, za poctivost jejích snah o dosažení toho nejvyššího poznání a pochopení Krista, za to všechno ručím a jsem ochoten se sám obětovat. Bratři, na rozsáhlých územích markomanského království je křesťanství již rozšířeno a má pevné základy. Hlavně na územích v Podunají, v Panonii, mezi přistěhovanými Góty, ale také mezi Kvády, a dokonce i na západě mezi Markomany. A nejvíc mezi prostými lidmi, hlavně mezi otroky. Neboť právě ti chudí, ten dělný lid z těch námi zapomínaných krajin vidí v křesťanství svou spásu a svou záchranu! Jenže
172
to křesťanství, které naši bratři z germánských kmenů vyznávají, je zatíženo bludem kněze Areia. Avšak tamní křesťané nemohou za to, že přijali křesťanství zkažené bludy. Naši křesťanští bratři a sestry jistě ani neví, že je ještě jiné křesťanské učení. Otče biskupe, oni neví, že naši římští a konstantinopolští biskupové ten blud Areia odmítli, a že naše víra ctí Ježíše jako božího syna a nejen jako člověka pověřeného Bohem k seznámení všech lidí s úmysly Nejvyššího.“ Biskup Ambrož nyní už se sympatiemi pozoroval svého nejlepšího žáka Fretellu, který Ambrožův protiariánský postoj a Ambrožův životní boj za pravost Ježíše jako Boha, převzal do své krve, a nyní to vše hlásal jako svou nezlomnou víru. A tak pokýval hlavou a doplnil Fretellou uvedené pravdy. „Ano, přátelé, to co se stále dovídáme o těch krajích za hranicemi naší velké říše jsou zprávy, které by nás všechny neměly nechávat v klidu! Tam v těch východních a severních barbarských zemích vyznávají křesťanství obtížené bludem kněze Areia již statisíce lidí. Dokonce tam již mají mnoho svých kněží i biskupů, kteří dokonce byli řádně vysvěceni našimi katolickými patriarchy. Já kdysi jsem osobně poznal stařičkého biskupa Vulfilu z germánského kmene Gótů. Ten věnoval celý svůj život překladu Písma do svého mateřského jazyka, což se mu, s pomocí Boží, povedlo docela dobře. Díky tomu Vulfilovu překladu nyní tam chápe podstatu naší víry i většina prostých lidí. Avšak, jak je to s jejich vládci, – to ani nevím, – v tom asi bude potíž.“ Přesně na protilehlé straně stolu Otec Simplicissimus, ten nejbližší Ambrožův spolupracovník a vlastně jeho rádce, a také v Miláně největší znalec teologické historie, a také neúprosný kritik všech odchylek a chybných křesťanských odnoží, stále upřeně pozoroval svého přítele Ambrože. Nikoli, že by byl znepokojen občasným, pro jiné zneklidňujícím výrazem biskupa, způsobeném důsledky jeho únavy, ale spíše bylo pro Simplicissima zábavné pozorovat, že i velký Ambrož v celé té nové nezvyklé situaci tápe a neví kudy kam. Simplicissimus se rozhodl zopakovat dosavadní informace. Proto, aby Ambrož získal čas, a aby si mohl uspořádat všechny své myšlenky. „Ambroži, jen bych zopakoval našim mladým. První synoda biskupů svolaná císařem Konstantinem do Niceje roku 325 odsoudila tvrzení přítomného alexandrijského kněze Areia a vydala pravidla vyznání křesťanské víry. Po druhém koncilu v Konstantinopoli, to už je to víc jak deset let, – Bože, jak ten čas utíká, jako by to bylo včera, – když tam byla biskupy a patriarchy potvrzena božská Trojice. Tím bylo učení Areia definitivně odsouzeno. Avšak potom došlo ve Východořímské říši k lidovým bouřím proti zastáncům toho bludného učení kazatele Areia. Při těchto bouřích zarputilí přívrženci Areia utekli z Východořímské říše na sever a severovýchod ke svým příznivcům do germánských zemí, ke kmenům Gótů, ale i Herulů, Karpů, Bastarnů, a mnoha jiných. Od té doby v těchto zemích působilo mnoho kněží, vysvěcených ariánskými patriarchy, především biskupem Eusebiem. Tak dnes mnoho kmenů za hranicemi Římské říše, nejen prostí lidé, ale i vládcové těchto kmenů, vyznávají našeho křesťanského Boha Otce, avšak jako svého jediného Boha. Ježíše považují za Bohem vyvoleného člověka k oběti za hříchy a pro spásu všech lidí. Avšak, Ambroži, všichni by měli vědět, že tihle přívrženci ariánství, i současní ariánští kněží a zbývající ariánští biskupové, se odloučili od základů naší církve, od našeho římského
173
biskupa, i od ostatních patriarchů, – konstantinopolského, alexandrijského, i od antiochijského, a že dnes již nejsou nikým vedeni. To všechno způsobuje, že tito křesťané nebyli a nejsou seznámeni s výsledky koncilů. Jejich kněží i zbývající biskupové působí živelně, křesťanskou nauku přizpůsobují místním podmínkám, a často souhlasí se zařazením pohanských zvyků do křesťanské víry. Mezi nimi není nikoho, kdo by na pochybení upozornil, a kdo by takové zásadní chyby napravil.“ Simplicissimus se odmlčel, rozhlédl se po všech přítomných. A po této krátké odmlce pokračoval. „Často o tom všem přemýšlím! V mém věku mám již krátký spánek. V noci se často vzbudím a má první myšlenka je právě na tyto naše bratry žijící v barbarských krajinách na půlnoci a na východě. Vždyť jsou to křesťané; a vlastně za své pomýlení ani nemohou! Ani si ho neuvědomují! Jak tak v noci přemýšlím, stále častěji mi Bůh vnukává otázku: Nejsme právě my povinni toto pochybení napravit? A co jsme pro nápravu dosud učinili? Nic! Právě to „nic“ tíží mé svědomí stále víc a víc! Cítím před Bohem svou odpovědnost za naše zanedbávání péče o duše našich bratří a sester! Cítím své provinění, protože jsme nepomohli těmto našim bratřím žijícím v nevědomém bludu! Nejen že jim nepomáháme, ale ponecháváme jejich duši v hříchu! Cítím svou těžkou vinu, za kterou budu, vlastně budeme, souzeni. Ve svých myšlenkách jsem stále nemohl najít cestu, jak to naše pochybení a zanedbání péče o naše bratry a sestry napravit! Otče Ambroži, není ta prosba královny Fritigil, ten její dopis, není to boží vnuknutí? Neukazuje nám Bůh cestu k pomoci bratrům nevědomě žijícím v bludu?“ Jak Simplicissimus mluvil a jak se postupně rozohňoval, tak začal gestikulovat oběma rukama a povstávat z židle. Celé seskupení milánských kněží hledělo na řečníka se zájmem a s nebývalou pozorností. Jak Simplicissimus domluvil a jak se znovu zhroutil do své polohy přihrblého sedícího stařečka, tak se oči všech upřely na biskupa Ambrože. Neboť Simplicissimovo vystoupení dalo celému zasedání pocit vlivu něčeho vyššího, nadpřirozeného, a to si vynucovalo biskupovu odpověď. Ambrož během vystoupení Simplicissima ztratil svůj dosavadní výraz velké únavy. Dosud po celou dobu tohoto setkání měl biskup Ambrož stále pocit vlastní neskonalé otupělosti, kterou zajisté zpozorovali všichni ostatní. Nyní, po vystoupení toho stařičkého kněze Simplicissima, té duchovní opory milánské katolické církve, biskup Ambrož ztratil všechny nepatřičné pocity. Na Ambrožově tváři se objevil jeho vždy přítomný typický úsměvný a vševědoucí vzhled dobrotivého otce milánských křesťanů, který už pro svůj všechápavý nadlidský vzhled, vyjadřující nekonečné milosrdenství a dobrotu, musí být určitě v přímém spojení s Bohem. „Milý Simplicissime, vše, cos nám nyní řekl, to bylo právě to, co jsme my všichni potřebovali slyšet! Ano, zanedbáváme péči o duše našich bratrů v těch neznámých zemích. A nejen to, zanedbáváme péči o duše těch, kteří se s Kristem dosud nesetkali a žijí ve svých pohanských představách. Máš pravdu, Simplicissime, my je ponecháváme peklu! Ty, Simplicissime, na naše zanedbání myslíš ve svých bezesných nocích. Já o tom přemýšlím, když se uchyluji do ticha lesů tady za Milán. Také nevím, jak tu naši chybu napravit! Bude to správná náprava našich chyb, když královně Fritigil
174
pošleme jenom tyto naše překlady, náš katechismus? Bratři v Kristu, myslíte, že to bude plně dostačovat k nápravě a k tomu, abychom měli naše svědomí čisté?“ Na Ambrožovu otázku rychle zareagoval muž středního věku sedící těsně vedle Simplicissima. Ten kněz přísného vzhledu si občas šeptem cosi povídal se Simplicissimem a nyní byl právě jím postrčením Simplicissimovou rukou vyzván k projevu. „Otče Ambroži, včera jsem přišel do Milána a dosud jsem ti nepředal list mého otce. Vím, co ti můj otec píše! Můj otec nyní již po několik let je zástupcem biskupa v Hippo Reginis. Neustále vzpomíná na vás všechny, hlavně na tebe, Otče Ambroži a také na tebe, Otče Simplicissime a Otče Theodore! Ty, Ambroži, jsi byl naším křtícím knězem, proto se otec, vlastně my oba, jak ten můj táta Augustin, tak taky já, Adeodatus, obracíme na tebe s prosbou o tvé názory. Rádi bychom znali tvůj názor na to, jaký máme zaujmout postoj k mnoha různým bludům, které se stále víc a víc rozmáhají v naší církvi. A také, jaký má být náš postoj k pohanům?“ Načež kněz Adeodatus stručně vysvětlil, že podle názoru jeho otce Augustina mají být kněží bojovnější. Že bludy jsou hříchem, a proto že máme povinnost donutit věřící podléhající bludům k správné cestě při nejhorším i trpným právem, když přesvědčování a vysvětlování nezabere. Protože Augustin s nesmírnou obavou sleduje pasivní postoj církve k šíření mnoha bludů, proto prosí biskupa Ambrože a celou jeho školu o jejich názory na nové ukazující se povinnosti hlasatelů Kristova učení. Neboť kněz Augustin podle učení a po příkladu biskupa Ambrože hlásá, že každý kněz musí jít ve šlépějích Ježíše, musí být příkladem pro své svěřené ovečky a jeho srdce a duše musí obsáhnout i spásu těch, kteří dosud nepřišli do styku s existencí Krista. Všichni přítomní dobře znali Augustina i jeho syna Adeodata z jejich několikaletého pobytu v Miláně. Právě velmi vysoká Augustinova myslitelská úroveň způsobila, že všichni co nejpozorněji vyslechli Adeodatovo sdělení obsahu Augustinova dopisu. Tak vlastně úvahy, aniž to tenkrát kdokoliv předpokládal, pronesené na tomto milánském zasedání, se staly nepsanou směrnicí pro činnost církve, a pro šíření křesťanství na mnoho následujících století. Staly se základem pro šíření dobra křesťanské evropské kultury, ale i svou přehnanou aplikací daly vznik mnohým válkám, i mnoha nespravedlivě zničeným lidským životům – ve jménu správné a neposkvrněné ideologie. „Můj otec Augustin po svých osobních mnohaletých zkušenostech zastává názor, že spásu lidských duší nelze ponechávat jen na tom, že sami lidé, bez naší pomoci, dojdou k poznání smyslu oběti Ježíše Krista. Ale že musíme my všichni, aktivně, slovem, přesvědčováním, těmto duším pomoci na jejich zbloudilé cestě. A nejde-li to slovem a přesvědčováním, že jsme povinni použít i sílu, ba nutit tyto zbloudilé i tělesným utrpením a příkořím, aby se jejich zbloudilé duše zachránily a došly k svému spasení. Bratři v Kristu, copak vám nevadí, že pokoření přívrženci kněze Areia šíří bludy mezi početnými barbarskými kmeny na širých pláních mezi Černým a Svébským mořem? Naše pravé křesťanství je ohroženo naší vlastní nečinností! Musíme s pomocí Ducha svatého najít cestu, jak šířit tu správnou cestu křesťanství, jak oponovat bludům a kacířům! To je názor mého otce Augustina i názor
175
můj! Proto mne otec poslal, abych vás povzbudil ve víře a v činnosti v zájmu trojjediného Boha! Jak je patrné, Bůh vyvolil tu nejvhodnější dobu k mému poselství!“ Adeodatus se rozhlédl po zmlklém shromáždění milánských teologů. Všichni ti nejučenější muži velké Římské říše z konce čtvrtého století, kteří se sešli v disputační síni milánského biskupství kolem dřevěného stolu, poslouchali s plným zaujetím tohoto vyslance z afrického kontinentu. Kněz Adeodatus, pravý syn učeného Augustina, se znovu rozhlédl. Po krátké odmlce zvýšeným hlasem oslovil všechny přítomné, ačkoli se jmenovitě obracel na milánského biskupa. „Copak, Otče biskupe, copak nějaká slova, byť v dobrém překladu a zapsaná na papír, mohou postačovat, aby naše úsilí o spásu lidských duší bylo Bohem oceněno? Jednejme po příkladu Krista! Ten neseděl jako písmák za stolem a nešpinil si prsty inkoustem! Ten šel mezi lid, kázal, přesvědčoval vlastním životem; nepochopitelné věci vysvětloval podobenstvím, a také neváhal znesvětitele božího chrámu vyhnat pomocí důtek! Ježíš je příkladem pro naše skutky i po těch staletích! Otče Ambroži, ten katechismus je dobrá myšlenka, ale je to málo na kněze tvého ducha!“ Jak se Adeodatus rozkřikl, tak to vypadalo, jakoby ten mladík bez zábran káral samotného Ambrože, duchovního vůdce katolíků, uznávaného v západní i východní části Římské říše. Najednou celý učený sbor hleděl na slavného Ambrože s napětím, jak ten stárnoucí představitel milánské větve křesťanství odpoví. Ambrož se pousmál svým typickým všechápajícím úsměvem. Naprostá většina přítomných dobře znala tento typický Ambrožův úsměv, neboť vždy předcházel každému důležitému projevu milánského biskupa. Proto hned všichni přítomní učenci ještě více zbystřili svou pozornost. S očekáváním pohlíželi na svého biskupa, a čekali na jeho odpověď, která zajisté bude promyšleným návrhem něčeho nového, a zároveň také kazatelským projevem nejvyšší úrovně. Ambrož ke zvýšení efektu každé takové své nové pronesené teze ve svých kázáních využíval řečnické pauzy, aby dopad a výsledek jeho projevu byl co největší. Takže, když již chtěl Ambrož přerušit to cílené ticho předcházející jeho projevu, když již otevřel ústa, ale ještě nevydal hlas, tak najednou se znovu ozvala tvrdá latina cizozemce Fretelly. „Promiň, Otče biskupe, ale hned teď musím ještě něco říct! Dokud tvé kázání neotupí právě pronesené myšlenky Otců Augustina a Adeodata! Víš, že se to často stává dík tvému velkému kazatelskému umění! Myšlenka, – jít po způsobu Krista mezi náš lid, do země mých rodičů, – to je přece výzva přímo pro mne! Otče biskupe, nedovol, aby ten návrh byl odsunut, nebo dokonce, aby zapadl v zapomnění! Dáš-li té myšlence své požehnání, pak, Otče biskupe, dovol, abych pro uskutečnění té myšlenky byl vybrán a tím úkolem pověřen právě já. S boží pomocí mám právě já k misionářskému pověření ty největší předpoklady!“ Otec Fretella prosebně vzhlédl ke svému představenému; sklopil hlavu a sepjal ruce, aby své prosbě dodal patřičný důraz. Teprve nyní Ambrožova pootevřená ústa sklapla. V tu chvíli si biskup Ambrož nebyl jist dalším vývojem tohoto sezení ani pro nejbližší vteřiny. Ten jeho nebeský
176
Otec, ta nejmoudřejší a vše znající bytost, která vede Ambrožovo myšlení i skutky, – není to navíc i nevyzpytatelný šibal? Když Ambrož po dlouhé hodiny a po mnoho dní prosil Boha o vnuknutí, tak výsledkem tohoto Ambrožova modlení bylo jen nečekané a všem patrné otupění jeho mozku, a naprostá neschopnost uvažovat. A nyní, v poslední chvíli, kdy už to Ambrož vůbec nečekal, tak Nejvyšší jeho prosbu vyslyšel! Ačkoli nikoli ústy Ambrože, ale ústy Adeodata a Fretelly. Biskup Ambrož najednou pochopil úmysl svého Boha. Pochopil, že jeho vševědoucí Bůh dává příležitost všem lidem, nejen jemu jedinému! Najednou byl hrdý, že ten jediný Bůh je Bohem všech křesťanů, že je Bohem celého lidstva. On, Ambrož, že je pouhým článkem, stupínkem na cestě všech lidí k poznání tohoto trojjediného Boha. – Ambrož se znovu pousmál svým typickým, nesmírně dobrotivým a všeobjímajícím způsobem. „Bratře Fretello, tvá slova jsou vnuknuta samým Bohem! Nebudu kázat! Tvé myšlenky a touhy, tvůj záměr, příteli Fretello, a případně podobná rozhodnutí dalších našich spolubratří, jsou mnohem, mnohem víc, než by bylo mé kázání. Proto bratři v Kristu, uvažujme, jak tento náš bohulibý zámysl uskutečnit. Znamenalo by to vypravit se pokud možno co nejdříve do sídla královny Fritigil!“ Biskup Ambrož s nepřítomným výrazem ve své tváři z ničeho nic začal najednou vyslovovat myšlenky, které ho v souvislosti s poselstvím ke královně Fritigil nikdy nenapadly. V duchu se pak po několik následujících dnů sám sebe ptal, jak bez rozvahy a tak systematicky mohl předložit mnohé návrhy, o kterých předtím ani nevěděl. To bylo zřejmě vskutku dáno vnuknutím svatého Ducha, z vůle samého Boha. Nikdo ten krátký projev biskupa Ambrože tehdy nezapsal. Avšak jeho žáci a následovníci uváděli, že Ambrož řekl zhruba toto: „Když rozdám své jídlo hladovým dětem, a když poté, abych zahnal hlad, se procházím po lese hned zde kousek za naším chrámem, tak Bůh vnucuje mému myšlení neustálé úvahy, jak pomoci těm našim bližním, kteří jsou za hranicemi naší Říše, a které my neprávem označujeme za barbary. Nyní nám Bůh ukazuje cestu k takové pomoci. Avšak ty kraje jsou rozlehlé a to je na jediného našeho Otce Fretellu příliš nadlidský úkol. Kristus vyvolil dvanáct apoštolů. Pro celou tu půlnoční a východní zemi by bylo potřeba desetinásobného počtu našich vyslanců, jen pro Markomanské království podle mého odhadu je potřeba nejméně sedmi apoštolů evangelia. Přitom tito apoštolé musí mít pravomoc křtít ve jménu Trojice, musí mít pravomoc udělovat svátosti, odpouštět hříchy a dávat rozřešení. Avšak pro toto všechno naši vyslanci musí mluvit řečí tamějšího lidu, aby jim ten lid dokonale rozuměl, aby ho mohli zpovídat a tamní křesťany naučit v jeho mateřštině modlitbu Páně. Naši apoštolé musí za ten tamější lid přinášet Bohu oběti a proměňovat chléb a víno na Kristovo tělo a krev. Musí dobře znát Starý i Nový zákon. Tito naši apoštolé musí mít nejvyšší kněžské svěcení, aby měli pravomoc světit nové chrámy pro našeho Boha. Proto také musí mít znalosti o stavění chrámů, neboť mezi barbary takové znalosti dosud nikdo nemá. A nezapomeňme, že všichni tito vyslanci našeho Krista musí jít do těch neznámých zemí jedině na podkladě vlastního svobodného rozhodnutí! Protože přijmout takové poslání, to znamená i souhlas s obětováním vlastního života za svého
177
Boha! Neboť naši apoštolští vyslanci do pohanských zemí musí být také připraveni na mučednický konec svého života na tomto světě!“ Během následujících několika dnů se Ambrožovi a Simplicissimovi přihlásilo několik desítek milánských kněží. Po všemožných úvahách, rozhovorech a rozjímáních bylo vybráno sedm kněží – apoštolů pro Markomanii. Všech sedm milánský patriarcha Ambrož z pověření římského biskupa a papeže vysvětil na biskupy, a každého pověřil vybudováním biskupského stolce v předem určeném sídle Markomanie, s právem vyučovat a také udělovat kněžská svěcení nižšího stupně. Toto celé konání biskup Ambrož konsultoval s císařem Theodosiem a získal jeho podporu. Navíc, po této domluvě s císařem, do dopisu královně Fritigil uvedl i svou osobní prosbu, aby královna pomohla přesvědčit k přijetí katolického křesťanství i jejího manžela Rosemunda a celý markomanský královský dvůr. A také prosbu, aby toto přijetí katolického křesťanství se stalo základem pro trvalé mírové vztahy s Římským císařstvím, a aby takové vzájemné vztahy byly zajištěny písemnou smlouvou, jak je mezi kulturními lidmi zvykem. Všech příprav, i domluv s císařem Theodosiem, se účastnil také Mikah. Přínos jeho rad byl mimořádný, protože jedině Mikah znal podrobně nejposlednější situaci v Markomanském království. „Vaše císařská Jasnosti, dovol, abych opravil tvé názory. Markomanské království není ovládáno nekulturními barbary, jak to popisují naši dějepisci a vojevůdci ve svých knihách. Mezi Markomany a Kvády se setkáš často s velmi vysokou kulturní úrovní a s názory odpovídajícím našim na císařském dvoře. Dovol, ať uvedu pro své tvrzení jeden příklad z mé poslední cesty.“ Císař Mikahovu prosbu odsouhlasil přikývnutím. „Při vyplacení své rodiny ze zajetí Hunů jsem se zastavil v sídle markomanského krále. Právě tehdy vládl z Olomouce. Tak nazývají Markomané svůj velký hrad, postavený při horním toku řeky Moravy, kousek od místa, kde jedině lze přebrodit řeku ze západu na východ a pokračovat po cestě buď k Baltu, nebo dát se východním směrem po cestě na severním úbočí Karpat, směřující až do Asie. Markomané hlídají brod přes řeku Moravu ze dvou strážišť, vybudovaných na obou březích řeky, ale pouze při západním strážišti je velké tržiště a sídliště typu našeho římského kanabe. Uprostřed nádvoří té mohutné hradní tvrze Markomané si postavili římskou sochu z bílého parského mramoru z řeckých ostrovů. Při prvním pohledu jsem tu alabastrově zářící sochu považoval za starý ztracený originál sochy řeckého pohanského boha Apollóna z Teney v nadživotní velikosti. Ale pak mne vyvedl z omylu sám král Rosemund. Ta socha je bezvousé zpodobení našeho zavrženého císaře Commoda. Sochu Markomané nalezli při obsazení a boření naší velké pevnosti na Dunaji, Karnuta. Pokud je mi známo, tak římský senát dal příkaz císaře Commoda vymazat z dějin, zničit všechny jeho podobizny a vymazat všechny nápisy s jeho jménem. Jeho socha byla ukryta před zraky veřejnosti a zapomenuta ve skladu v Karnutu; jen nápis na soše byl zničen. Markomané si sochu převezli na sever na svůj hrad. Veličenstvo, ti barbaři sochu nezničili, ale volili obtížnou cestu až na svůj nedostupný hrad, kde sochu císaře Commoda postavili.“
178
„A uctívají ji jako pohanského boha, což?“ „Nikoli císaři! Na rozdíl od nás Markomané si velmi váží vlády císaře Commoda. Protože ten císař po dlouhých válkách přinesl Markomanům mír, zrušil římské posádky na jejich území a zabezpečil definitivní hranici mezi Římskou říší a Markomanským královstvím. Takže veřejným umístěním sochy našeho císaře Commoda na jejich sídelním velkém hradě v Olomouci Markomané vzdávají poctu úsilí tohoto římského císaře o zajištění trvalého míru mezi Římem a jejich královstvím!“ Biskup Ambrož potutelně pohlédl na Mikaha a vyzval ho: „Příteli Mikahu, vypravuj císaři i tu historku o otci císaře Commoda, o císaři Marku Aureliovi a o tom, jak v Kvádii v neštěstí použil křesťany. To, co jsi mi nedávno vyprávěl, co se povídá na markomanském královském hradě!“ „Ano. Tu historku znám podle vyprávění krále Rosemunda a královny Fritigil. Císaři, jejich popis první markomanské války je jiný než to, co o ní říkají naši pisatelé! Dovol, ať ti řeknu, jak se dnes na první markomanskou válku dívají sami Markomané.“ Císař opět přikývl a odsouhlasil další Mikahovo vyprávění. „Markomané vyprávějí, že jejich bojovníci tehdy ustupovali před krutými kočovnými kmeny hovořícími neznámým a naprosto nesrozumitelným jazykem, které je znenadání napadly. Tito nájezdníci se z čista jasna vynořili z močálových pustin severně od pohoří Karpat. Tehdy téměř třicet východogermánských, převážně svébských kmenů dostalo strach a hledalo nové, bezpečnější území pro svůj lid. Markomanům v té době vládl král Ballomar a u nás byl císařem Marcus Aurelius a jeho spoluvládcem jeho zeť Lucius Verus. Král Ballomar tehdy za Markomany a za dalších jedenáct svébských kmenů dojednal s císařem Markem Aureliem usídlení těchto utíkajících kmenů na území Římského impéria, v Noriku a v Panonii. A tak se tyto kmeny začaly přesídlovat na pravý břeh Dunaje: Hermundurové a Naristi z Bavorska, Markomané z Čech a z Moravy, Kvádové z Moravy a Nitranska. Ale s nimi se přesídlovaly i negermánské kmeny, – keltští Kotini, Osové, sarmatští Jazygové. Římští správci Norika a Panonie chtěli zabránit tomu přesídlování barbarů. Tak vznikl rozpor a nakonec král Ballomar použil své bojovníky a spolu s Kvády, Langobardy a Obiny zničil město Opitergum a oblehl Akvileiu. Zde došlo k mírovému jednání s císařem Markem Aureliem, ale dopadlo neúspěšně, a náš císař vojsko Markomanů u Akvileie porazil. Naše římské legie vytlačili všechny nepřátelské kmeny znovu za Dunaj.“ „To popisuješ, Mikahu, začátek první markomanské války.“ Císařova poznámka připomenula situaci Římského impéria před více než sto léty. Mikah přikývl a v popisu vojenské situace z pohledu Markomanů pokračoval. „Tlak kočovných barbarů na germánské kmeny se ze severu stupňoval. A tak po dvou létech germánští bojovníci znovu překročili Dunaj. Nejen že zabrali Norikum a Panonii, ale dobyli Akvileiu, obsadili i celou tuto pádskou nížinu a zamířili na Řím. V těžkých bojích se císaři Markovi Aureliovi podařilo opět zvítězit a vytlačit svébské bojovníky znovu za Dunaj. Tentokrát císař Marcus Aurelius překročil Dunaj a z Karnuta postupoval proti proudu řeky Moravy a porazil kvádské vojsko. A na území Kvádie, hlavně mezi řekami Moravou a Hronem, začal stavět kastely, předsunuté
179
pevnosti římských legií. Podle vyprávění krále Rosemunda tenkrát Markomané a Kvádové drželi v zajetí přes padesát tisíc římských bojovníků.“ Biskup Ambrož přerušil Mikahovo souvislé povídání: „Ano. Zajatých bylo mnoho; a již tenkrát mezi zajatými římskými bojovníky bylo mnoho křesťanů nebo jejich příznivců. Gótský biskup Vulfila mi říkal, že právě tito zajatí křesťané zůstávali mezi Markomany a Kvády a získávali je pro Kristovu víru.“ Na biskupovo přerušení Mikah nereagoval. Pokračoval ve svém popisu situace za průběhu první markomanské války. „Císař Marcus Aurelius se prý za opakované napadení území Římského impéria mstil alespoň poraženým Kvádům, celé jejich obsazené území nechal zničit a obyvatele pozabíjet nebo prodat do otroctví. Ale Markomané tlaku císaře nepodlehli. Proto císař Marcus Aurelius přesvědčil některé sousedy Markomanů a uzavřel s nimi smlouvu o jejich pomoci Římanům v dalším boji s Markomany. Takovou smlouvu podepsali Silingové, svébský kmen sídlící na území Slezska. Ale podepsat smlouvu byl přinucen i keltský kmen Kotinů, žijící východně od řeky Moravy v beskydských horách. Nakonec smlouvu podepsali také poražení Kvádové, kterým císař dosadil nového, Římu oddaného krále Furtia. Načež císař se svými legiemi táhl proti proudu řeky Moravy a Dyje a pak tam někde překročil hranici Čech a porazil bojovníky Markomanů.“ „Ano, od té doby bylo budováno naše velké opevnění na Hradisku u Mušova. Tam, kde dnes je jedno ze sídel markomanských králů.“ To císař Theodosius upřesnil vojenskou situaci již na území Markomanů po vítězství Markových legií. Mikah pokračoval: „Avšak tenkrát těch bojů proti Markomanům se odmítli účastnit Kotini přes svou předchozí dohodu s Římany. Naopak Římany zesměšnili způsobem dosud nevídaným. Císař Marcus Aurelius poslal k upřesnění dohodnuté vojenské pomoci ke Kotinům svého vyslance Tarutenia Paterna. Kotini, po odmítnutí své dříve dohodnuté pomoci Římanům, zajali vyslance a celý jeho doprovod, všechny svlékli do naha, kůži jim modře pomalovali napodobeninami podoby císaře Marka Aurelia, a takto je vodili po území Kotinů a Kvádů od dvorce ke dvorci. Všude tito ctnostní římští otcové byli donuceni sborově volat: „My jsme vládci Říma a celého světa!“ „Svého pravého otce jsme nikdy nepoznali, a proto všichni jsme děti císaře Marka Aurelia!“ „Odkojila nás vlčí fena, a proto koušeme jako vzteklí vlci!“ „Vivat Tarutenius Paternus, milenec našeho císaře!“ Každého, kdo volal nejméně nebo nejliknavěji, tomu na záda na celý den pověsili daleko páchnoucí kůži z kozla. Sám vyslanec Tarutenius Paternus musel navíc všude zazpívat kotinský lidový popěvek o debilitě a proradnosti zbožštělých římských císařů a jmenovitě o slabomyslném Marku Aureliu a jeho milostném vztahu k zpívajícímu vyslanci Paternovi. Takto po dvou měsících bojovníci Kotinů přivedli naprosto vyčerpané a všude zesměšněné císařovo poselstvo k prvním strážním jednotkám římského kastela.“
180
„To slyším poprvé. Pochybuji o pravdivosti této historky. Kdyby Kotini jednali takovým znevažujícím způsobem, tak by to naši historikové zaznamenali do těch nejmenších podrobností!“ Vyslovený názor císaře Theodosia vyvolal u Mikaha jen neurčité pokrčení rameny. „Když se císař Marcus Aurelius dověděl o tom hrozném potupení svého poselstva, tak prý okamžitě vyhlásil trestnou výpravu proti Kotinům. Ta trestná výprava prý trvala celé dva roky; Římané vyplenili a vypálili celou krajinu osídlenou Kotiny, celé Beskydy. Všichni obyvatelé tohoto území, Kotini, byli pochytáni a dáni do otroctví. Král Rosemund mi říkal, že z Kotinů se zachránila jen malá část dobře ukrytá v nepřístupných lesích v horách daleko na východ od Olomouce, avšak tito pozůstalí Kotinové prý dnes již nemluví keltsky a převzali jazyk okolního obyvatelstva.“ Jak císař, tak biskup o kmeni Kotinů dosud mnoho nezaslechli. Dějiny Římského impéria nikde nezaznamenaly rozpory Říma s tímto keltským kmenem. Proto ani nikdo z přítomných se nemohl vyjádřit k informacím sdělovaným ústy Mikaha. Mikah tedy pokračoval: „Léto roku 174 zastihlo císaře Marka Aurelia s jeho vojskem v kritické situaci na okupovaném kvádském území východně od řeky Moravy. Neustálé ataky vojsk Markomanů a Kvádů donutily římské vojsko vybudovat si přechodný pochodový vojenský tábor na kopci Šarkan. Kopec byl pro tábor vybrán jako velmi příhodný pro obranu, ale císař Marcus Aurelius dost dobře neuvážil velmi složité místní podmínky. Kopec byl v suché stepní krajině. Vegetace toho roku byla již seschlá a hnědá, protože po více jak šest měsíců tam nespadla ani jediná dešťová kapka. Kvádové využili znalosti domácího terénu, kompletně ležení císaře Marka Aurelia obklíčili a Římanům zabránili k přístupu ke všem vodním zřídlům. V táboře Římanů nastala krize. Římané začali trpět nedostatkem vody! Legionáři se nemyli, narůstala infekce, koně začali chcípat. Nakonec byl nedostatek pitné vody i pro bojovníky. Takovou krizi římské vojsko nezažilo ani při putování pouštěmi! Tahle kritická situace římského tábora v neprodyšném obležení Kvádů při nedostatku vody trvala jeden, druhý týden, a prodlužovala se již na čtvrtý týden. To došly již veškeré zásoby všech tekutin a nebyla ani zvířata, která by poskytla osvěžení svou krví. Lidé v římském ležení začali umírat. A vojsko Kvádů vytvořilo naprosto neprostupný val, který nedovoloval proniknutí jediného vojáka. V této situaci prý pomohl Římanům k záchraně jejich životů zázrak.“ Theodosius se pousmál. Pohlédl na milánského biskupa a povídá přímo jemu: „To je zajímavé, jak se všude už po generace vypráví pověst o zázračné záchraně Aureliova vojska v první markomanské válce. Pokud vím, tak se nejčastěji u nás říká, že můj dávný předchůdce císař Aurelius našel ve své legii egyptského mága jménem Arnuphis a ten pak svými nadpřirozenými schopnostmi ovládl živly a donutil je k dešti. Zázračný déšť přišel a zachránil celé římské vojsko! – Tak co, Mikahu, jak tuto událost popisují Markomané?“ „Podle Markomanů to bylo zcela jinak! V římském vojsku již tehdy byli první křesťané. Tito vyznavači Krista udržovali mezi sebou tajný styk. V kritickém období, když bylo lidem nejhůř, tak se domluvili, a všichni veřejně, uprostřed vojska, na vrcholu
181
toho kopce Šarkanu, poklekli, a začali prosit Boha o spásu. Se sepjatýma rukama se modlili po celý den ve slunečním žáru. Pozdě odpoledne se znenadání přihnala bouře. Takové řádění živlů prý nezažili ani Římané, ani Kvádové. Blesky střídaly jeden druhý, spustil se prudký déšť. Křesťané se nepřestali modlit, i v bouři stále klečeli, jen změnili slova, a děkovali svému Bohu, že vyslyšel jejich modlitbu. Prý bylo zajímavé, že tenkrát mnoho blesků zasáhlo a zabilo obléhající Kvády, ale ani jediný blesk neuhodil do Římanů, přesto že byli na kopci. Je zajímavé i to, že Římany postihl jen hustý déšť, ale na Kvády se snesla nevídaná průtrž mračen i s kroupami, které poranily a zabily nejednoho kvádského bojovníka. Bojovníky Kvádů, obléhající celé římské ležení kolem dokola, postihl takový příval vody, že prý z kvádského ležení odnesl většinu jejich zvířat a také mnoho jejich bojovníků. V této kruté hře přírody Kvádové tuto bitvu prohráli zásahem Boha křesťanů. Král Rosemund mně tvrdil, že vlastně tehdy Kvádové byli poraženi bez boje působením modliteb křesťanů. Od té doby Kvádové, ale i Markomané, mají odlišný pohled na křesťany, dívají se na ně s úctou a snaží se pochopit Kristovo poselství. Proto dnes mezi Kvády, ale i mezi Markomany se šíří křesťanství více a rychleji, než u jiných pohanských kmenů!“ Biskup Ambrož zamával rukou a protestoval. „To jsem vám už říkal, že tenkrát ve vojsku Římanů bylo dost křesťanů. Ale zde musím poopravit mínění, že ten Arnuphis byl pohanský čaroděj. Naše křesťanská tradice si předává, že Arnuphis, původně otrok, byl egyptský křesťan s kněžským svěcením, a že on byl právě ten apoštol Páně, který svolal všechny věřící z římských legií k modlitbám za odpuštění hříchů a za záchranu lidských životů!“ „Říkám jen to, co si povídají Markomané. – V té samé době, po tom zázraku s deštěm, Kvádové sesadili Římany dosazeného krále Furtia a zvolili ze svého středu za krále Kvádů Ariogaise. Císař Marcus Aurelius vypsal na dopadení krále Ariogaise odměnu: tisíc zlatých za zajetí živého, a pět set zlatých za jeho zabití. Ale kvádského krále nikdo nezradil. Marcus Aurelius porazil a zabil kvádského krále Ariogaise v bitvě u Mušova. Jenže pak císař Marcus Aurelius musel se narychlo přesunout do Sýrie, kde se jmenoval samovládcem legát Kassius. A to dovolilo Kvádům a Markomanům se z porážek vzpamatovat a připravit se na další pokračování markomanských válek.“ Biskup Ambrož se během posledních slov císaře a Mikaha nezvykle podrbal v pravém uchu. „Nějak mi tam šumí; už druhý rok slyším, jak mi v hlavě bzučí včeličky.“ Omlouval své nespolečenské chování přítomným dvěma společníkům a pokračoval: „Tak lze zhruba odhadnout, že do království pohanských Markomanů a Kvádů pronikli první křesťané na konci druhého století. Ale to byli jen osamělí jednotlivci. Nicméně vznikl určitý základ, který připravil podmínky pro pokřesťanštění těchto kmenů.“ Císař se postavil a přátelsky poklepal biskupa po rameni: „Avšak tou hlavní fází pokřesťanštění bude tvá bohulibá akce, milý příteli Ambroži! Skoro ti závidím, protože s tím posláním kněží a jejich pověřením biskupskou pravomocí vejdeš do dějin těchto kmenů. Dej Bůh, aby se to povedlo podle našich
182
představ! Pro Řím je tvůj čin velkým přínosem! Proto počítej v celé šíři s mou podporou! Po celé mé panování se snažím, abychom války nahradili dohodami. I za cenu našich velikých ústupků, i za cenu vzdání se naší pravomoci nad mnohými krajinami Římského impéria. Ale, řekni, můj biskupe, proč mne Bůh nutí do tolika dalších válek?“ Takto císař Theodosius zakončil povídání o dosud neskončených markomanských válkách. Zatím, co byla připravována v Miláně misie do Markomanie, tak v té samé době císař Theodosius shromáždil nebývale silnou armádu, a o několik měsíců později se vydal v čele svých připravených bojovníků zničit svého odpůrce, – samozvaného císaře Západořímské říše Eugenia. Došlo k bitvě s císařem Eugeniem, kterou císař Theodosius katastrofálně prohrál. Navíc při této první bitvě ztratil většinu svých bojovníků. Výsledek druhé, závěrečné bitvy se tak dal předvídat předem. Císař Theodosius probděl a proklečel celou noc před bitvou, a prosil o pomoc Boha a o přímluvu svatého Jana, evangelistu a miláčka Páně, a svatého Filipa, apoštola. A hle, císař Theodosius tuto další bitvu vyhrál i se svým zničeným zbytkem bojovníků. Vzdorocísař Eugenius, vida prohru, se vzdal císařství a spáchal sebevraždu. Ale byl to franský hrabě Arbogastes, který tuto válku zavinil zardoušením císaře Valentiniána II., a který donutil Eugenia, aby se vyhlásil za vzdorocísaře. Proto hrabě Arbogastes hned po Eugeniovi také spáchal sebevraždu. Načež císař Theodosius se vrátil do Milána, kde jmenoval Stilichona za pomocníka svého nezletilého syna Honoria, kterého již dlouho předtím jmenoval císařem Západořímské říše. Avšak ještě než došlo k uvedenému zásadnímu vyřešení vlády v Římské říši, tak biskup Ambrož se svými žáky horečně připravoval milánskou misii ke královně Fritigil do Markomanského království. Biskup považoval za ústřední osobu této misie Otce Fretellu, a za jeho duchovního pomocníka Otce Sunniu. Biskup Ambrož před odchodem misie dlouho a mezi čtyřma očima hovořil a celou situaci rozebral s každým jednotlivým členem svého milánského poselstva. Milánský biskup považoval za potřebné, aby každému vštípil svou představu, jak mají působit mezi Markomany a Kvády. Otec Fretella, ten nejučenlivější žák milánské školy, vysvěcený na biskupa, si vybral za sídlo svého biskupství nikoliv to markomanské královské sídlo, považované Římany za hlavní; ale rozhodl se pro to poslední, sedmé, nejméně známé, a nejvíce odlehlé královské sídlo. Avšak byla to zároveň nesmírně významná křižovatka obchodních cest na úplném severu Markomanského království, na horním pravém břehu řeky Moravy. Jméno tohoto královského sídla bylo pro Miláňany těžko vyslovitelné, a tak někdy místo jejího moravského názvu „Olomouc“ používali vlastní přetvořené pojmenování „Mogatisburg“. Avšak právě tato rušná křižovatka několika obchodních cest dávala Fretellovi možnost získat pro víru mnohé procházející pohanské obchodníky, a tak rozšířit Kristovo náboženství do dalekých, neznámých krajů. Biskup Ambrož nad takovým rozhodnutím Fretelly nedůvěřivě pokyvoval hlavou. Pak se rozhodl Fretellovi promluvit do duše. Zavolal si ho ještě jednou k rozmluvě před odjezdem do té neznámé studené krajiny. Nikým nerušeni, v sakristii
183
starobylého kostela svatého Laurentia, rozmlouvali mezi čtyřma očima: učitel, biskup Ambrož – a jeho žák, misijní biskup Fretella. „Fretello, milý příteli, čeká tě těžký, i když bohulibý úkol. Připraven jsi dobře; a já jsem si jist, že nikdo jiný není k splnění takového úkolu lépe vybaven. Navíc se vrátíš mezi příslušníky svého kmene, ke svým příbuzným, ač tito zřejmě již dávno tebe samého oplakali a jsou přesvědčeni o tvé smrti. Jen mi nepřipadá správné, že ses rozhodl pro své působiště až tam někde daleko na půlnoční straně Markomanského království. V té podhorské krajině bez slunka, prý neustále ponořené do mlh, v zimě sněhem zaváté, v létě plné komárů, much a ovádů. Vždyť prý se tam lidé ani nedožívají rozumného věku a povětšinou umírají, aniž by se dožili Kristových let.“ Otce Fretellu to ponuré líčení horního Pomoraví rozesmálo. „Otče biskupe, ten kraj dobře znám! Vždyť jsem tam prožil část svého dětství. Sice tam lidé mají proti zdejším nesrovnatelně těžší podmínky pro život, ale ta krajina má také mnoho svých předností. A lid tam žije sice chudě a nenáročně, ale zato je dobrosrdečný a družný! On olupuje jenom cizince a nepřátele, sám sebe neokrádá! Vyhýbá se pánům, vyhýbá se válkám; a hrozí-li nějaké nebezpečí, tak se ani nebrání a raději uteče do bahnisek a močálů! A do svých obydlí se vrátí, až když přestalo hrozit nebezpečí.“ „Víš, Fretello, tys z těch sedmi posvěcených biskupů pro Markomanii ten nejzdatnější. Také umíš si svou mluvou získat kdekoho. S tebou jsem počítal pro vybudování toho nejdůležitějšího biskupského stolce při sídle markomanského královského dvora. Nikoli někde na periferii, kde lišky dávají dobrou noc.“ „Ambroži, od krále Marobuda, tedy již tři století, markomanští králové nemají stálé sídlo, ani to hlavní, jak si představuješ. Pod hrozbou stálého nebezpečí z vpádu římských legií všichni svébští králové neustále mění svá sídla, aby nemohli být Římany polapeni. Mikah mi vyprávěl, že Rosemund má nyní už těch královských sídel víc jak deset, a že neustále i s celým dvorem se přesouvá z jednoho do druhého. Ale biskupský kostel, postavený z kamene, přesouvat nelze! Tak, prosím tě, ponech Otci Sunniovi Naytru za jeho biskupské sídelní místo. Náš drahý Sunnia je již postarší a zdraví nemá pevné. Avšak lid v Naytře je dobrosrdečnější, přívětivější, krajina a podnebí je tam zdravější, a také v tom kraji je nejvíce křesťanů, ač jsou to všichni ariáni.“ „Inu, proto jsem chtěl s tebou mluvit mezi čtyřma očima. Aby sis své rozhodnutí ještě zvážil, než se kroky vás sedmi rozběhnou do vašich nových trvalých sídel. Avšak, ať se rozhodneš jakkoli, můj milý synu Fretello, mám pro tebe zvláštní poslání.“ Načež biskup Ambrož velmi podrobně vysvětlil Fretellovi potřebu dosažení osobního vlivu u markomanského krále a královny, aby mohlo dojít k dosažení trvalého míru mezi Římskou říší a Markomany, a následovně pak i dalšími královstvími a knížectvími Germánů, nebo i jiných kmenů, hovořících jiným než latinským nebo řeckým jazykem. Neboť biskup Ambrož byl svým přesvědčením vášnivě oddán starozákonnímu přikázání „Nezabiješ!“ – a v hloubi svého dobrotivého srdce doufal, že mezi křesťany přestanou války, že přestane to nesmyslné zabíjení lidí, vyvolané často jen špatnou náladou vládce, nebo účelovými pletichami jeho dvořanů.
184
Avšak nynější náhle vzniklá a neočekávaná situace donutila Ambrože k novým postupům. Neboť musel své misijní biskupy velmi rychle připravit na nezvyklé poměry, a na plnění mnohem složitějších kněžských povinností, než měli v Miláně. Nyní Ambrož odesílal své nejlepší žáky do neznámých krajin mezi povětšinou ještě nevzdělaný a divoký lid, který často každého neznámého raději zákeřně zabil, než aby připustil možnost vlastního ohrožení, nebo ohrožení své rodiny. Nyní nikoli biskup, ale starostlivý Otec Ambrož posílal své nejmilejší dítky, na které si během dlouhých let jejich výchovy zvykl, a které si skutečně otcovsky zamiloval, k vladařům s násilnickými zvyky. K panovníkům, kteří se nikdy nerozpakovali utratit život každému apoštolu křesťanství, jen aby dokázali svou neomezenou moc a panovnickou vůli. Ambrož přímo otcovsky hladil hřbet ruky tomuto svému žákovi Fretellovi. Pozvedl svá vrásčitá víčka a svěřil se svému nejmilejšímu žákovi tichým, vemlouvavým hlasem: „Víš, chlapče, před lety jsem chtěl zde, v Miláně, postavit našemu Bohu biskupský velechrám k poctě našich svatých evangelistů. V té době jsem hledal něco do základů takového velechrámu. Něco, co by bylo milé našemu Bohu a co by přimělo naše milánské křesťany k přesvědčení a k víře, že chrám našeho Boha v Miláně je nezdolný, neposkvrnitelný a svatý! – Podobně, jako byl Šalamounův velechrám v Jeruzalémě. Avšak potom byly nalezeny v Lodi pozůstatky našich milánských mučedníků, svatého Gerváse a svatého Protáse. Tak proto ten nový velechrám byl dán do ochrany jim. Ale od té doby mám stále ten poklad, který jsem tak těžce sbíral, shromáždil a určil do základů chrámu čtyř evangelistů. Snad to již tenkrát byla vůle boží, aby ten můj poklad byl určen pro nový boží chrám v těch dalekých půlnočních barbarských zemích. Ty, můj synu, ty budeš mým prostředníkem; tak se staneš i prostředníkem našeho Boha.“ Ambrož uchopil Fretellu za ruku, přitáhl ho k staré bedně, uložené v zapadlém koutě sakristie. Sejmul zaprášený kobereček přikrývající tu starou dřevěnou bednu, zmáčkl jakési péro a zvedl víko truhličky. „Zde, synku, je pět zvláštních kamenů do základu chrámu. Ty kameny, i přes prach svítí jak červánky o pozdním letním večeru! Ty kameny jsem získal pomocí mého milého přítele Jeronýma; ty byly vytesány ze skály z hory Proměnění. Možná, že na některém z nich spočinula noha Páně. Ale vůbec nebude vadit, když noha Páně tyto kameny minula!“ Biskup Ambrož z truhlice přenesl na mramorovou desku stolu čtyři menší kameny a v truhlici zůstal pátý největší kámen. Na ten pátý kámen Ambrož ukázal. „Pohleď, toto je ten základní kámen určený pro základ chrámu, pod oltář Páně. Zde je na něm vyrytý kruh. Kruh, jako symbol věčnosti, trvání Boha, který nemá začátek a konec. Toto je jediný symbol, který tyto kameny měly vyryty už ze Svaté země, proto také ta strana s kruhem byla ponechána nevyhlazená, hrubá.“ Biskup ukazovákem objížděl vyrytý kruh na kameni. Odmlčel se a přitom se nad kruhem zamyslel. Fretella si se zájmem prohlížel růžově svítící kameny s bílým žilkováním. Pak se snažil pravou rukou uchopit ten největší z kamenů, dosud ponechaný v truhlici, ale kámen byl příliš těžký.
185
„Ty jsou z něčeho velmi těžkého. Avšak jejich barva, – ta je nezvyklá.“ „Ano, ale jejich vyhlazení a také toto zahloubení kamenů, – to učinili na můj pokyn naši milánští kameníci.“ Biskup zaměřil Fretellovu pozornost na kameny uložené na mramorové desce. Ty čtyři kameny byly ze stejného materiálu jako ten základní kámen ponechaný v truhlici, avšak vypadaly zajímavěji a drahocenněji. Ambrož ukázal na stejná zahloubení v každém z těch čtyř kamenů. „Toto zahloubení mají jen tyto čtyři kameny. To zahloubení je určeno pro uložení posvěcených věcí, jako připomínek našich čtyř svatých evangelistů. Podívej, do prohlubní se uloží posvěcené předměty, a každá prohlubeň se pak uzavře tímto krytem se znakem každého evangelisty.“ Ambrož rozbalil a vytáhl z plátna odděleného balíčku čtyři kovové mušle, přesně uzpůsobené jako kryt každé prohlubně základního kamene. Fretella si se zájmem prohlížel známé vyryté symboly evangelistů. Otec Ambrož si neodpustil, a znovu tyto symboly vysvětloval Fretellovi jako ve škole. „Svatý Matouš je, – jako jeho evangelium, označen vyrytou postavou anděla. Vždyť víš, že jeho evangelium začíná Kristovým rodokmenem.“ „Svatý Marek má znak lva, neboť jeho evangelium začíná líčením kázání svatého Jana Křtitele na poušti.“ „Svatý Lukáš má za své znamení obrys býka, a jeho evangelium začíná vypravováním o Zachariášově kadidlové oběti v chrámě.“ „A konečně svatý Jan je i zde znázorněn siluetou orla, neboť Janovo evangelium začíná počátkem všeho, Slovem Boha, a toto Slovo přišlo z nebes jako světlo pro prostý lid.“ „Každé toto vypouklé víčko přikryje jednu prohlubeň kamene. Do vydlabaných prohlubní se uloží tyto svaté a posvěcené předměty.“ Načež Ambrož začal rozbalovat další malinkaté balíčky, odděleně uložené v truhličce. Při jejich rozbalování seznamoval Fretellu s uschovanými posvěcenými předměty a s jejich původem. „Tyto kulaté polštářky, ušité z císařského brokátu, jsou naplněny silicemi, vzácným kořením a vonnými bylinami. Ty rostlinky byly přivezeny naším přítelem, obchodníkem Mikahem, až z Indie, prý pocházejí z nejvyšších hor. Prý se v tamních klášterech používají k navození zdánlivé smrti. Také se prý přidávají do mastí k balzamování zemřelých. Fretello, polštářky jsou čtyři a tedy po jednom do každé prohlubně těchto čtyř základních kamenů.“ Fretella opatrně vzal jeden z polštářků a přivoněl k němu. „Skutečně, voní pronikavě! Je to příjemné, – taková neznámá vůně, – Otče biskupe, ještě chvíli a možná bych usnul.“ Ambrož vzal polštářek z Fretellových rukou a uložil ho zpět k ostatním. Znovu všechny čtyři polštářky zabalil do původního obalu. Pak zespoda truhličky vytáhl ten nejmenší balíček. Nejdříve odstranil svrchní látkový obal, pod kterým se objevil nepatrný váček z jemné kůže, stažený a neprodyšně zavázaný. Biskup Ambrož uvolnil
186
utažený uzel, opatrně otvor váčku roztáhl. Na jeho dně se objevily další tři nepatrné balíčky. „Tři balíčky drahých kamenů! Neboť tři mudrci, vedeni hvězdou, přivítali v betlémském chlévě narození Spasitele. Neboť byli zachráněni tři mládenci z ohnivé pece. Neboť i náš první římský biskup, apoštol Petr, třikrát zapřel Krista. Neboť tři jsou největší Božské ctnosti: víra, naděje a láska! Neboť právě po třech dnech Ježíš vstal z mrtvých. A konečně, – neboť se třikrát žehnáme s vzýváním Nejsvětější Trojice: Ve jménu Otce, Syna a Ducha svatého.“ Ambrož vytáhl z váčku všechny tři balíčky. „To, co je uschováno v těchto třech balíčcích, bych nazval drahým kamením. Ty malé kamínky byly skutečně drahé, i když všechny nejsou dokonale vybroušené!“ Ambrož rozbalil první balíček a na světlo se vyhrnuly čtyři nazelenalé průhledné kamínky, každý velikosti většího hrachu. Kamínky byly nečisté, zašpiněné a upatlané, jen místy matně zasvítily a teprve při pozorném pohledu měly přesné hrany. „Tak, toto jsou čtyři prasiny. – Tak se těm kamínkům říká. Dlouho trvalo, než jsem sehnal tyto nazelenalé. Protože zelená je symbol víry; a pro křesťany je to symbol budoucího posmrtného života. Tahle průhlednost kamene, jeho čistota a jasnost nejsou jen znamením čistoty Panny Marie, ale jsou také symbolem Ducha svatého.“ „No, Otče Ambroži, tu jasnost, chci říct, tedy tu čistotu, Otče Ambroži, tak tu tedy na těchto kamíncích nevidím, ať koukám sebe víc, tak ji nevykoukám!“ Otec Fretella zapochyboval. Ambrož, přistižen při předvádění neviditelných vlastností kamínků se lehce začervenal, jako by byl přistižen při lži! Pohlédl zpříma Fretellovi do očí a oponoval. „Průhledné jsou dosti! Kdyby byly ještě průhlednější, tak by už nebyly zelené. – No, samozřejmě, musí se vyčistit! Tu špínu přiznávám. Za to mohu jen já! Jak jsem je brával často do ruky, tak jsem je ušpinil. Víš, bratře v Kristu, ty mé ruce často byly od včelího vosku; a ten vosk zůstal na kamíncích a nachytal špínu!“ Načež Ambrož znovu zabalil ty čtyři prasiny, jak kamínky nazval. Rozbalil další balíček. Objevily se čtyři stejně upatlané kamínky, ale neprůhledné a žilkovitě barevné. „Čtyři jaspisy. Znamení božího Syna. Jak píše svatý Jan, je to první základní kámen budoucího Jeruzaléma. Tedy ten první, ten prasinus, ten byl znamením svatého Ducha. Tento jaspis je znamením božího Syna. Kamínky v tom dalším váčku se považují za znamení Boha Otce.“ Ambrož opět nejdřív rozbalené kamínky zabalil, a teprve pak rozbalil poslední balíček. Vyhrnuly se opět čtyři kamínky, velikosti sotva poloviční než ty předchozí, ale naprosto nebroušené a již na první pohled zcela nevzhledné. „Tak tyto čtyři byly nejdražší! Ty jsem je koupil a ani jsem nevěděl, co to je za drahocenný kamínek, když mi to prodával jeden Afričan. Prý, že úplně zapomněl jméno těchto drahokamů, ale že jejich pojmenování bylo pro toho Afričana nevyslovitelné. Protože ty kamínky byly velmi drahé a bez jména, tak jsem je považoval za symbol Boha Otce. – Teprve pak mi ten černoch ukázal, jak jsou tyto kamínky tvrdé. Podívej, s tímhle kamínkem rozřízneš všechno; a ani ho nepoškodíš.“
187
Ambrož ukázal na vryp učiněný kamínkem na mramoru stolní desky, na které balíčky rozbaloval. Fretella pak převzal kamínek mezi ukazovák a palec pravé ruky a po vzoru svého učitele učinil svůj, ale mnohem hlubší vryp do mramoru. Pak prohlédl jak mramorovou desku, tak samotný kamínek. „Skutečně, Otče, to jsem udělal tady hodně hluboký škrábanec!“ A předal kamínek zpět do rukou biskupa Ambrože. Ten se svým žákem souhlasil. „Ani já neznám nic tvrdšího. Té vlastnosti si nejvíce cením, protože kamínky svou tvrdostí budou příkladem pro pevnost kostela, který postavíš. Také ta tvrdost a pevnost se stane symbolem pro pevnost naší křesťanské víry, na kterou budeš obracet své rodáky, příteli Fretello!“ „Těchto drahých kamínků je celkem dvanáct, jako bylo dvanáct apoštolů našeho Pána. Do prohlubní kamenů na každý polštářek položíš po třech různých kamenech z těchto tří balíčků, protože jsou znameními ve jménu Boha Otce, jeho Syna Krista Ježíše a Ducha svatého. Ty kamínky ti budou ve tvém poslání mezi pohany připomínat vítězství krále Davida, neboť tomu z pěti oblázků vložených do mošny postačil v jeho praku také jediný kamínek, jediný oblázek, aby zvítězil nad obrem Goliášem. Proto vždycky, když se budeš cítit nepatrný a osamocený, vzpomeň na tyto kamínky a na krále Davida, vždyť právě z rodu Davidova se v Betlémě narodil Ježíš.“ Fretella v tu chvíli zbožně hleděl na svého učitele. Věděl, že i kdyby přišla ta nejtěžší zkouška v jeho poslání mezi pohany a ariány, že v té chvíli si na tyto drobné kamínky vždycky vzpomene. A že se nezpronevěří svému poslání, ať se děje cokoliv. Biskup Ambrož balíčky s kamínky vrátil do váčku, který utáhl a zavázal a znovu zabalil. Pak rozbalil dva zbývající balíčky. Oba obsahovaly jakési kousky tmavé, místy průsvitné, indiferentní neforemné hmoty. Biskup pohlédl na Fretellu: „Tak tohle si musíš zapamatovat, obsah těchto dvou balíčků se sobě podobá. No, obojí je vlastně pryskyřice. Tenhle, tmavší, to je kadidlo. Není to stejné jako to, co používáme v našem chrámu. Není to ani jantar, který se nyní často přináší do našeho města od Svébského moře kdesi na půlnoci, a který je lepší než naše italská kadidla. Toto kadidlo, co ti předávám, pochází zdaleka, ze středu Asie. Je to pryskyřice z kadidlovníků. Stejnou přivezli do Betléma jako drahocenný dar narozenému Ježíškovi naši tři pohanští mudrci z dalekého východu, jak jsem ti před chvílí povídal.“ „Tato druhá, světlejší pryskyřice, tu jsi asi také nikdy neviděl. Ta se jmenuje myrha; a tu také přinesli jako dar oni mudrci z východu. Je to usušená vonná pryskyřice z myrhovníku, z balzámového keře. I toto je drahocenná věc, vždyť byla hlavní součástí olejů a mastí, kterými balzamovali tělo našeho mrtvého, ukřižovaného Krista.“ Zatím, co Ambrož vysvětloval podrobnosti obsahu těch dvou balíčků, po celé sakristii se vinula libá a pronikající vůně. Nikoliv nepříjemná, ale jaksi osvěžující a způsobující jasnější a rychlejší myšlení, a vyvolávající zbystřenou pozornost. Fretella neodolal! Sklonil se a tu vůni obou pryskyřic opakovaně nosem vtahoval do plic. Pak, jako malý kluk přistižený při nekalém počínání, se podíval na biskupa, a jen vzdechl. „No, to je něco! Otče Ambroži! To by měli vyzkoušet všichni mí kamarádi!“ Biskup se opět pousmál svým typickým dobrotivým způsobem.
188
„Ale, hochu, kdyby se všichni zachovali jako nyní ty, to by pak všichni naši kněží považovali za hlavní poznávací smyslový orgán svůj nos. Bůh ví, jak by jim pak narostl! Mnohem víc, než nebeská vůně těchto pryskyřic, je rozhodnutí vás sedmi! Získat mnoho nových křesťanských duší! A také zamezit zabíjení lidí! Tedy: především odvrátit ty nesmyslné války! Bože, dej, ať se vše povede! Ať se lidé stanou konečně už lepšími!“ Biskup Ambrož si při vyslovení svého přání skutečně hlasitě odhekl. Kdyby v tuto chvíli zahlédli Ambrožovu blaženost všichni ti severští pohané, na které Ambrož vypravoval tu bojovnou milánskou misi, tak by všichni tito divoši bez odporu a bez rozpaků okamžitě splnili všechna Ambrožova přání. I ariané by v ten moment zanechali svých bludů! „Drahý Fretello, jsem rád a děkuji Bohu, že jsme vás všechny v naší škole učili vše potřebné pro postavení chrámů. Barbarské kmeny takové křesťanské stavby dosud nikde neviděly. Naučili jsme vás postupovat tak, aby ty vámi postavené kostely vytrvaly věky! Aby nehrozilo nikdy žádné nebezpečí z jejich sesutí! Proto ty jejich základy jsou nesmírně důležité; a proto i základní kameny, jejich požehnání, – to vše hraje nenahraditelnou roli! Job řekl, že Bůh položil základní kámen při založení země. Ty, Fretello, položíš základní kámen při postavení nového božího chrámu. Já nyní žehnám takovému tvému počinu; a žehnám všem těmto kamenům a předmětům, které s těmito kameny budou v základech božího chrámu spojeny!“ Biskup Ambrož požehnal sebe a pak i kameny položené na mramorové desce stolu. Vztáhl ruce k nebi, a prosil Boha o pomoc při postavení chrámů a při budování nové části Jeho církve v Markomanském království. Nakonec, společně s Fretellou, šeptali slova Otčenáše. Po posvěcení kamenů se biskup Ambrož znovu zamyslel. Neboť on znal všechny hlubiny duší svých žáků a z nich nejvíce právě skrytá zákoutí myšlenek svého Fretelly. „Vím, že máš touhu postavit při svém budoucím biskupském sídle chrám zasvěcený našemu prvnímu římskému biskupu svatému Petru! Vím, že chceš být ve své rodné zemi následovníkem apoštola Petra, kterému Kristus řekl, že Petr je skála a na té skále se staví naše církev. Avšak, můj milý Fretello, ty jsi pod ochranou Boha, náš Bůh je tvým nejvyšším příznivcem. Proto ty nejenom můžeš při svém sídle postavit biskupský chrám zasvěcený svatému Petru. Ty navíc můžeš postavit další chrám a zasvětit ho našim čtyřem svatým evangelistům! – Snad právě bude mít svůj největší význam tam na té křižovatce cest, nad tou rozbahněnou řekou, při tržišti a noclehárně pocestných lidí, mezi které ses rozhodl jít, a kterým ses rozhodl kázat. Snad právě tam pro ty pocestné bude mít chrám čtyř evangelistů své pravé poslání.“ Biskup Ambrož se opět zasnil. Při tom svém zasnění se jeho zrak zahleděl do nekonečných dálav, ale přesto ten dobrotivý stařeček nepřestal mluvit. Tak povídal a povídal. Jeho představy, jeho již pomalu stařecké úvahy a sny, se rozvíjely v tiché a pokorné mluvě tohoto apoštola západořímských křesťanů. Protože Fretella znal svého učitele mimořádně dobře, tak se hned vcítil do Ambrožova myšlení, začal přitakávat a ukončovat Ambrožem načaté myšlenky, věty a slova.
189
Toto polohlasité rozjímání dvou spřízněných duší bylo poslední poklidnou chvílí v životě obou svatých mužů, biskupů Ambrože i Fretelly. Poté přešlo již jen málo dnů. Skupina sedmi kněží pověřených založením biskupských sídel a vysvěcených milánským patriarchou Ambrožem k právu udílení nejvyšších církevních svátostí, doprovázena jednak skupinou římských ozbrojenců, vedenou setníkem Helmerichem, a také několika milánskými kupci, opustila Milán, aby se přes Akvileiu, kolem podhůří Juliových Alp, dostala do rovin Podunají. Při příchodu do bývalého ležení římských legií Karnuta zjistili, že markomanský královský dvůr se právě nachází na bývalém římském kastelu, dnes pojmenovaném Stupavou. Milánské poselstvo se na člunech přeplavilo přes široký Dunaj. Pak po dvou dnech usilovného pochodu, s přibývajícím podvečerem, se všichni zastavili na malém vršku před Stupavou. S překvapením pohlíželi na obnovené hradby kastela nad řekou, v pozadí s věncem mohutných hor, osvícených zapadajícím sluncem. Přesto tento provizorní pobyt krále Markomanů v tak těsné blízkosti římské hranice připomenul Miláňanům trvající nebezpečí ze strany Markomanů a Kvádů pro Římské impérium. Bez pokusu o kontrolu a doprovázeni jen úsměvnými pozdravy stráží při vchodu byli Miláňané vpuštěni do kastela. Fretella a další členové milánské skupiny germánského původu zdravili místní občany svým rodným jazykem; a tito náhodní chodci jim povětšinou odpovídali stejnou řečí. Nejvíce byli Miláňané překvapeni neočekávaným pořádkem a čistotou. Jako ve všech římských městech, i v starobylém Miláně, byl všude nepořádek, samá špína, poházené odpadky po ulicích, ba i nesnesitelný zápach z moče a fekálií. Dodržování čistoty a pravidel pořádku těmto přicházejícím příslušníkům Římského impéria najednou připadalo jako něco neuvěřitelného a nedostižitelného. Totéž se týkalo i snahy o zachovávání společenských pravidel. Jednotliví příslušníci milánské výpravy s podivem zjistili, že královský dvůr je o jejich příjezdu předem dokonale informován, a že jsou pro ně připraveny místnosti pro odpočinek a přespání. Ani jim všechny tyto dočasné pohostinské prostory příslušníci královské stráže ještě nepředali, přiběhla mladá žena neurčitého věku, rozhlédla se po přítomných, a jak zahlédla Otce Fretellu, rozběhla se k němu. „Flutíku, jsi to skutečně ty? Stále tomu nevěřím, že jsi zůstal na živu! Ještě před několika dny jsme ani netušili, že žiješ! A že se k nám vracíš!“ Neznámá žena, kterou byla sama královna Fritigil, přiskočila k Fretellovi, bez rozpaků ho objala, a začala jeho obličej zasypávat polibky a hladit jeho hustou kadeř. Biskup Fretella se ani nepokusil tomu nenadálému objetí zabránit. Když královna dokončila svůj citový výlev, a když se i Fretellovi povedlo vymanit se z tohoto náhlého a překvapivého objetí, mohl konečně odpovědět své královské sestřence. „Fritigil, jsem živ a zdráv, díky Bohu! Ale jak vidím, ani ty ses za tu dlouhou dobu od našeho dětství mnoho nezměnila. Vypadáš jak mladice! Ačkoli, – stěží bych tě
190
poznal, kdybych předem nevěděl, že se s tebou setkám právě tady! Ta léta odloučení, nu, o tom všem si povíme! Dokonce si pamatuješ mé dětské jméno!“ Načež jeden přes druhého si svěřovali ty nejpodstatnější historky o nedávných tragédiích i slavných činech živých i mrtvých příslušníků jejich rodin. Fritigil chtěla vědět co nejvíc z životních příběhů Fretelly; když se jako chlapec během jedné bitvy s Římany ztratil, a všichni ho oplakali jako mrtvého. Fretella zase vykládal svou nepříliš zajímavou cestu opuštěného zajatého markomanského chlapce k milánskému biskupu Ambrožovi. Včetně Fretellova životního rozhodnutí: stát se šiřitelem křesťanské víry mezi svými soukmenovci. Nakonec Fretella královně oznámil, že nesou pro krále Rosemunda písemné poselství od císaře Theodosia. A že také ji, královně, mají předat osobní list milánského biskupa Ambrože jako jeho odpověď na dopis přinesený do Milána obchodníkem Mikahem. Ale na oplátku od královny Fritigil potom vzali všichni s uspokojením na vědomí zprávu, že hned zítra ráno budou přijati králem Rosemundem; a v rámci tohoto přijetí že budou všichni také oficiálně představeni celému královskému dvoru. „Flutíku, vzpomínáš, jak jsme jako děti se rozhodli přinést od půlnočního moře vzácné kameny, jantar? Abychom ho pak u kupců vyměnili za naše tajná přání. Ty sis přál nákrčník ze zlata a já jsem zase chtěla královskou čelenku. Jak jsme tenkrát spolu utekli z Velkého Hradu v Olomouci, přebrodili řeku Moravu, – však jsem se tam málem utopila, a ty jsi mne zachránil…!“ Ten mohutný kněz, nyní tak nepodobný křehounké Fritigil, si dosud nikdy nevzpomněl na tuto historku ze společně prožitého dětství s Fritigil. Nyní jakoby v mlze si jen uvědomoval, že k něčemu takovému skutečně došlo. Ano, ale nejvíc si nyní vzpomíná na ty ozbrojence, kteří je pochytali ve skalách za řekou. Jak potom, po jejich hrubém zacházení, byli přivedeni zpět na ten Velký Hrad před své pěstouny a vychovatele. „Fritigil, jen jakoby v málo jasných vzpomínkách si připomínám nějaké surové ozbrojence, zarostlé muže…!“ „Ano, to vlastně nebyli naši vlastní ozbrojenci! Ti ozbrojenci, – vlastně asi jejich potomci, – stále sídlí v těch skaliskách za řekou a hlídají brod přes řeku. Od nepaměti vybírají od pocestných poplatky. Vlastně dříve to byla dávka za zachování při životě po přebrodění Moravy! Každý z cestujících obchodníků rád dal tu vyžadovanou dávku těm lapkům. Avšak nyní jsou ti strážci brodu pod naší kontrolou; a část vybraných poplatků odevzdávají na Velkém Hradu.“ V dalším královna Fritigil vysvětlila svému příbuznému a kamarádu z dětských let četné změny v uspořádání strážních hlídek a při zajištění bezpečnosti obchodních stezek, vedoucích územím Markomanů na sever k Svébskému moři, na západ do krajin Germánů a Keltů, a na východ přes území divokých kočovnických kmenů do dalekých neznámých říší, odkud obchodníci přiváží vzácné tkaniny, léky a koření. Již při tomto prvním setkání královna Fritigil projevovala nezměrnou úctu spojenou s pokorou k nečekaně se objevivšímu bratranci Fretellovi. Tato úcta postupně nabývala až neskutečných rozměrů, obzvláště, když se Fritigil dověděla, že tento její
191
blízký dětský kamarád se stal jedním z předních Ambrožových žáků, a že byl samotným biskupem Ambrožem vysvěcen na biskupa. Královně Fritigil to nedalo a ihned si ověřila pravdivost dosavadních zvěstí o milánském biskupu. Fretella samozřejmě velmi rád potvrdil, že vše, co královna slyšela, je naprosto pravdivé, že nebylo nic z toho pohádkově nadneseno, ale naopak, že vlastní skutečnost daleko přesahuje všechny historky, vyprávěné o milánském biskupu. To vyprávění způsobilo, že nikdo z těch dvou ani nepostřehl, že je již pozdní noční čas. Přesto jejich rozrušená mysl zkrátila i následnou dobu spánku jen na několik málo hodin. Oba, královna Fritigil a biskup Fretella, následující ráno hned po prvním rozbřesku, – v očekávání snad toho nejlepšího v nadcházejících hodinách mnoha příštích dnů, – se usadili v přijímací místnosti krále Rosemunda mnohem dřív, než byla doba určená k oficiálnímu přijetí. Zde si oba znovu připomínali nejen společně prožité dny svého dětství, ale stále víc a víc se do jejich povídání mísila očekávaná a nadějná budoucnost. Zcela neformálně rozmlouvající skupinka se postupně rozrostla o ostatní kněze milánské skupiny a některé další, ještě plně nedoučené učedníky z Ambrožovy milánské školy, kteří se k výpravě připojili z vlastního, svobodného rozhodnutí. V neposlední řadě se k rozhovoru přidali také další členové této výpravy, obchodníci a velitelé ozbrojeného doprovodu. Během tohoto zajímavého a překotného povídání zcela nenápadně ke skupině přisedl král Rosemund, a hned po něm i několik dalších členů královského dvora z řad markomanských a kvádských knížat, kteří pro krále vykonávali roli jakýchsi odborných rádců. Když Fretella rozbalil do markomanského nářečí přeložený Ambrožův katechismus, a hned po něm i překlad listu hypponského kněze a filozofa Otce Augustina o poslání křesťanských kněží mezi pohany, král Rosemund s nevšedním zájmem prolistoval oba předané spisy. Pak vzal do ruky katechismus, ještě chvíli v něm listoval, a pak ho předal Fritigil. „Tak toto bude právě to, oč jsi, Fritigil, prosila biskupa Ambrože! Pokud to mohu tak rychle posoudit, výsledek tvé prosby nemohl ani lépe dopadnout. – No, to je úžasné! To jsme potřebovali! – Tady jsou odpovědi na otázky, na které jsme nedovedli odpovědět! Podívej se, Fritigil!“ Fretella pozoroval, že tyto přinesené zásady Kristova učení, katechismus, jsou králem a celým jeho dvorem považovány za nejvíce chybějící část křesťanské nauky. To neočekával! To bylo pro Fretellu prvním velkým překvapením! A tak začal pomalu a opatrně vysvětlovat, že pravé křesťanství potřebuje přesný a přísný řád, a že nositelkou tohoto potřebného pořádku je všeobecná apoštolská církev. Že jejím uznávaným mluvčím a otcem je biskup Ambrož, který právě z Milána zorganizoval a poslal ke králi Rosemundovi celou přítomnou skupinu kněží a učedníků, aby v království Markomanů a Kvádů položili základy církevní organizace. Protože jen pevný řád může splnit to, k čemu je křesťanství určeno! Proto biskup Ambrož posílá králi Rosemundovi svůj osobní list, v kterém krále prosí, aby umožnil činnost a službu těmto sedmi pověřeným zástupcům Ježíše Krista, které vysílá do jeho království. Aby
192
také v tomto slavném Markomanském království mohly být položeny trvalé základy biskupství, základy škol a základy výuky písmu a Kristova zákona mezi všemi příslušníky kmenů Markomanů, Kvádů a ostatních kmenů.“ Král Rosemund nedůvěřivě pohlédl na přesvědčujícího Fretellu, stále více se rozohňujícího, a záporně zavrtěl hlavou: „Ale, milý bratránku, proč ten přeložený dopis Otce Augustina pohanům? My jsme již dávno křesťany! Už jimi byli i naši otcové! Pohanů mezi námi najdeš jistě mnoho, ale ne tolik, jak mezi Římany!“ Okamžitě po těch několika králových slovech se na jeho stranu přidala Fritigil. „Flutíku, já vím, proč tomu tak je – a hned ti to řeknu! Tak mi to vždy vysvětloval i náš biskup Vulfila – a já s ním souhlasím. Ježíšovo učení je největším přínosem pro ty nejchudší, pro otroky, pro nemocné, pro hladové a pro pronásledované. Těm křesťanství dává naději na jejich lepší život a na spravedlivé ocenění jejich celého života! Proto toto náboženství bez zábran přijímají právě ti nejchudší a nejpotřebnější. Prostí lidé z našich kmenů, co se od rána do večera namáhají, aby si zajistili obživu pro sebe a pro své děti! Naopak, v Římě, kde se křesťanství stalo náboženstvím těch vládnoucích, a hlavně těch, co ty chudé okrádají a je pronásledují, tak v tomto císařství ten ohromný počet chudých šiřitelům křesťanství příliš nevěří a tajně se přidržuje starých pohanských bohů. Proto je dnes u nás mezi prostými lidmi více křesťanů než u vás!“ Nyní musel Fretella dlouze vysvětlovat králi i královně, že na císařském dvoře, ale i v okruhu milánského biskupa Ambrože, jsou všichni přesvědčeni, že za hranicemi Římského impéria jsou křesťané jen nepatrnou skupinou mezi ostatní populací. Také proto si nejsou jisti, zda sám markomanský král a jeho choť se dosud drží pohanského náboženství, nebo zda převzali něco z křesťanství. Tak došlo znova i na podrobné vysvětlování, co je ariánství, jak byla tato úchylka Kristova odkazu odsouzena církevními koncily. Na konec debaty o chybách a omylech mnohých kněží při seznamování veřejnosti s křesťanskou věroukou se Fretella snažil markomanským královským manželům zdůvodnit, proč arcibiskup Ambrož považuje za potřebné přivést právě svébské kmeny, kterým vládne král Rosemund, na cestu pravé katolické víry. Biskup Fretella se rozpovídal. Nikdo v té chvíli neomezoval jeho řečnický výkon. Navíc díky duchu a výchově v mateřské milánské škole, velmi často dokazující praxí ověřená pochybení ariánů, Fretella dokázal přesvědčit všechny přítomné zástupce Markomanů a Kvádů o správnosti svých myšlenek. Tak Fretella si s podivem uvědomoval, že nebude muset v tomto markomanském a Římanům nepřátelském prostředí dokazovat, že nejsou vyslanci římského císaře, že nejsou špióny římských legií, ale že jediným cílem a smyslem jejich působení je šíření pravého Kristova poselství. I král Rosemund jen pokyvoval hlavou, ve své tváři s výrazem naprostého souhlasu. Snad i on byl v tu chvíli ovlivněn poselstvím z nebes, samým svatým Duchem.
193
„Flutíku, to právě teď vyslovuješ to, co mne v křesťanství stále víc a víc tíží. Vždyť mezi námi je už víc pokřtěných než pohanů. Občas k nám zavítá neznámý kněz či kazatel a možná naše krajiny prochází i nějaký toulavý biskup. Ale žádný z nich nemá své stálé sídlo. Neustále pobíhají, přejíždí z jednoho dvorce na jiný, a neustále jenom vyhledávají zbylé pohany, aby je pokřtili, ale pak se již o ně mnoho nestarají! Jakoby jim Bůh platil za každý pokřtěný kus člověka! Snad si oni za každého pokřtěného dělají čárky; a mezi sebou považují za nejvyššího toho, kdo těch čárek má nejvíc. Jenže mnozí naši lidé se nechávají pokřtít jen proto, aby pak měli klid od řečí těchto cestujících apoštolů Krista; a aby je už příště nemuseli hostit. Pak tito noví pokřtění křesťané uctívají nejen křesťanského Boha, ale stále objímají kmeny stromů, prý aby od nich nabrali pro sebe novou sílu. Nebo, což se také stále udržuje ze starých pohanských zvyků, odevzdávají obětiny vodám, studánkám, jezerům, řekám. Jak jsem znechucen, když, – jako právě předevčírem, – jsem nalezl jako obětinu utopeného asi tak dvouletého chlapce! – Zde, v jedné podhorské studni! – Ano, tvůj biskup má pravdu! Potřebujeme své stálé biskupy a kněze, potřebujeme pro ně stálá sídla, potřebujeme lépe a křesťansky vychovávat naše děti! Nejen v písmu, ale hlavně v novém způsobu života! Musíme naše děti, ale nejen děti, ale všechny poddané, naučit jinému jednání mezi nimi samými! Flutíku, návrh tvého biskupa je jediný způsob, jak docílit nějakou kladnou změnu pro můj lid a pro naše kmeny. To je právě to, co potřebujeme!“ Tak biskup Fretella předal dopisy biskupa Ambrože, nyní pln jistoty, že jim bude na markomanském královském dvoře správně porozuměno. Předal Ambrožovu odpověď na prosebný dopis královny Fritigil; a pak, jako další, Ambrožův osobní dopis králi Rosemundovi. Současně, k překvapení celého markomanského královského dvora, předal i latinský list císaře Theodosia s návrhem uzavřít smlouvu o míru a o nepoužívání plenění a pustošení svých území ve vzájemném styku. Smlouvu, která by byla zajištěna vzájemnými bezpečnostními zárukami. Král Rosemund a jeho rádci byli překvapeni nečekaným, rozsáhlým návrhem římského císaře. Tento návrh byl totiž podstatně více výhodný pro Markomanské království než pro Římské impérium. Rosemund v tu chvíli nevěděl, jak odpovědět co nejvhodněji. Pohlédl na členy milánské výpravy, načež reagoval rozpačitě a nezvykle pomalu. „To jsem věru nečekal! Vážení, já jsem připraven učinit cokoli, co přinese mír a dobro mým kmenům. Dovolte, abychom vše důkladně rozvážili; a abychom naši odpověď s vámi ještě jednou důkladně prodiskutovali. Ale to nejdříve tak za dva dny. Musíme se poradit, musíme vše rozvážit! Takovou smlouvu bude nutné založit na nezpochybnitelných a jistých zárukách! Aby to nebyla jen slova a papír, aby to byl čin správného přístupu panovníků obou zemí, který zajistí trvalejší klid a mír našim poddaným. Vždyť taková smlouva by nebyla přínosem jen našemu Markomanskému království, ale mohla by přinést mír a bezpečnost našim sousedům. Jak nám poplatným a podřízeným kmenům, tak sousedním spřáteleným královstvím.“ Neočekávaný obsah dopisu císaře Theodosia změnil průběh královské audience. Namísto předpokládaného dlouhého rozhovoru s jednotlivými členy milánské výpravy
194
se král se svými dvořany odebral k poradě, jak odpovědět císaři Theodosiovi. V přijímacím sále zůstala jen královna Fritigil s Fretellou a některými dalšími členy milánské výpravy. Fretella rozpačitě pohlédl na královnu. „To naše přijetí mělo ještě pokračovat! Vždyť jsme s poselstvím Otce Ambrože zdaleka neskončili. – Fritigil, zde posílá náš biskup osobně pro tebe tento řetízek se zavěšeným zlatým křížem. Ale jako těžký, masivní kříž to vypadá jen na první pohled. Ve skutečnosti je to schránka, pouzdro, – Ta schránka se takto otevírá a uvnitř –“ Fretella opatrně, ale se značnými potížemi, překonal složitý a jemný mechanismus ovládající uzávěr zlaté schránky. Hrubě vypadající křížek se otevřel a uvnitř jemného vypracování vnitřní skrýše křížku uviděla královna Fritigil jakousi neforemnou hnědou hmotu, která mohla být cokoli. S nevyslovenou otázkou v očích vzhlédla na biskupa Fretellu. Ten, aniž na královnu pohlédl, pokračoval. „Toto uvnitř je vzácná věc. Je to jedna z nejvzácnějších památek na svatého Petra, prvního z Kristových apoštolů a také našeho prvního římského biskupa. Podle ústního svědectví, jak si ho křesťané předávají, tak svatý Petr, když byl vězněn v císařských vězeňských kobkách před svým ukřižováním, tak se modlil, hovořil s Bohem a přitom jeho ruce, – asi nevědomky, – vzaly tenhle nepatrný pohozený kousíček dřeva. Apoštol Petr kamínkem z podlahy vyryl na dřívko tvar ryby. Víš, Fritigil, Petr byl původně rybářem; a Kristus ho povolal, aby místo ryb lovil pro Krista nové věřící. Proto se také takováto silueta ryby stala znamením prvních křesťanů. Znamením, které jako označení Kristovy víry první křesťané užívali před znamením kříže. Toto Petrovo dřívko si naši předkové předávali jako vzácnou relikvii; a věřili, že poctivému vyznavači našeho Boha může pomoci k zázraku. Nyní toto svaté dřívko, uschované do této zlaté schránky ve tvaru kříže, ti posílá biskup Ambrož. Aby tě chránilo před vším zlým, aby tě vedlo ve šlépějích svatého Petra tak, aby ses právě ty stala šiřitelkou pravého katolického křesťanství vycházejícího z Říma od prvního Kristova náměstka svatého Petra. Abys právě ty pomohla šířit pravou apoštolskou víru za hranice Římské říše, – mezi pohany a také mezi vyznavače křesťanství, pomýlené bludy kněze Areia. Fritigil, tento kousek dřívka je vlastně odkazem samotného svatého Petra. Jak jsem ti již řekl, tento Petrův odkaz učinil v předchozích stoletích mnohé zázraky. Ale o těchto příbězích ti ještě budu vyprávět. Fritigil, tento křížek, tuto vzácnou relikvii, ti zavěsím na krk v den obnovy tvého křtu, v den tvého biřmování, v den tvého vstoupení do svaté všeobecné apoštolské Církve Kristovy, jak si to přál Otec Ambrož!“ Fretella uzavřel schránku s předvedenou relikvií, znovu ji zabalil a uschoval do svého kapsáře. Královna v této chvíli zvážněla. Její prsty mechanicky obracely listy v převzatém Ambrožově katechismu, její pohled směřoval kamsi do neznáma a její tvář vyjadřovala neobyčejné zatížení starostmi. Po chvíle ticha a odmlky Fretella pohlédl na královnu a pousmál se, jako by vše pochopil. „Neboj se, Fritigil, Bůh je s námi! Pokud se setkáme s nepříjemnostmi, – a to se určitě setkáme, – tak si jimi vykoupíme posmrtný život v blízkosti Ježíše Krista. Neboť Bůh je milosrdný a nejvýš spravedlivý.“
195
Fretella změnil dosavadní vážnost rozhovoru v diskusi o plánech, nadějích a snahách celého milánského poselstva. Jako kamarád, přítel z dětských let, sděloval královně, že jeho dalších šest spolucestujících by rádo založilo v zemi Markomanů, Kvádů a dalších jim podřízených kmenů nová biskupství římského obřadu. S pevným systémem organizace, s přesnými pravomocemi. Biskupství, řízených a odpovědných arcibiskupu Ambrožovi; a jeho prostřednictvím římskému papeži. Fretella také okamžitě vysvětlil královně Fritigil potřebu postavení prvních křesťanských kostelů v Markomanském království. Především chrámů, které budou při jednotlivých biskupstvích, ale pak následně mnoha dalších kostelů a kaplí při dvorcích, tvrzích a hradech, při leženích vojáků, a v místech pravidelného setkávání se lidí, jako při velkých křižovatkách obchodních cest, a na důležitých místech připravených pro oddech a odpočinek obchodních karavan. Vyprávěl Fritigil, že všichni členové milánského poselstva mají základy a zkušenosti ve stavbě takových kamenných budov, že k tomu účelu do svého milánského poselstva zařadili i několik zkušených odborníků z Milána. Proto všichni doufají, že budou moci začít se stavbou prvních božích stánků v co nejkratší době. Avšak hlavní činnost přicházejících milánských kněží nespočívá ve stavění chrámů! Nejdůležitější náplň jejich práce je v jejich duchovní činnosti a v seznamování všech lidí bez rozdílu se základy Kristova učení. V tom budou milánským kněžím nápomocny přinesené knihy a učebnice. Díky mnoha spolupracovníkům se Ambrožově biskupské škole podařilo v krátké době přeložit do germánského jazyka to podstatné, – základy křesťanské nauky, výchovy a morálky, sestavené biskupem Ambrožem. Zde královna Fritigil svého bratrance překvapila. To dosud ani její bratránek Fretella nevěděl, že Fritigil strávila jistý čas u slavného biskupa Gótů Vulfily; a že právě na toho se obrátil její otec král Fridegild s prosbou o pomoc při správné náboženské výchově Fritigil. „Víš, Fritigil, náš biskup Ambrož se několikrát setkal s biskupem Vulfilou. Dokonce si dopisovali. Také jeden z Vulfilových překladů bible, který biskup Vulfila věnoval našemu Ambrožovi, nám umožnil přeložit Ambrožův katechismus v tak krátkém čase. Bez Vulfilova písma by to bylo pro nás mnohem těžší.“ „O Vulfilovi ti musím vyprávět. To byl svatý muž! Také jsem jeho smrt dlouho oplakávala!“ „To tedy i naše misie bude snazší, když zde jsou lidé, kteří se již podrobně seznámili s učením o jednom Bohu a o oběti, kterou za nás podstoupil Ježíš Nazaretský. Ale budeme muset se vyrovnat a přesvědčit o správnosti našeho učení ty cestující kněze a posly, co hlásají učení poskvrněné chybnými myšlenkami kněze Areia. Říkáš, že zde, v Markomanském království, jsou i putující biskupové hlásající toto chybné ariánské učení. Tož musíme navázat styk i s nimi, – ale to nevím jak, o zdejší přítomnosti ariánských biskupů jsme v Miláně neslyšeli. To je pro nás něco zcela nového; a s tím se budeme muset sami vyrovnat! Snad nám pomůže i ta skutečnost, že sám Areios, ten alexandrijský kněz, svá pochybení uznal a že je odvolal. Tohle asi ti místní šiřitelé ariánských bludů ani neví, to se zřejmě k jejich uším nedoneslo!“
196
„Nejen to, Flutíku! Prostí lidé, kteří přijali křest, neví vůbec nic o tom, že jsou vyznavači ariánství a že je na světě jiná křesťanská víra. Avšak zde, mezi křesťany, je ještě něco, co se mi nelíbí. Skoro všichni naši noví křesťané, tak, jak jsem to poznala, sice toho nového křesťanského Boha přijali, ale stále uctívají i ty své dřívější pohanské bohy. Všichni v neštěstí se nejen modlí k Bohu – Stvořiteli, ale pro jistotu přinášejí oběti i starým bohům, – aby si vše pojistili! Také, Fritíku, zatím zůstaly nedotčeny všechny zvyky a způsoby života z minulých dob. Víš, ti kněží, jak je jmenuješ, ariánští, ti ponechávají pokřtěným lidem ty jejich staré zažité zvyky, ty dobré, ale i ty špatné.“ Rozhovor o rozdílu a rozporech v odnožích víry křesťanů pokračoval již jen nepatrnou chvíli. Krásný, bezmračný den donutil královnu Fritigil, aby přerušila náboženské rozhovory. Vzala svého bratránka Fretellu a ostatní volné členy jeho doprovodu, aby jim ukázala současný stav výstavby Stupavy a její další předpokládaný vývoj, tohoto nového počínajícího královského sídla Markomanů. Fretella pohlédl na královnu. „Fritigil, toto budované královské sídlo je na hranici Markomanského království. Vždyť od Dunaje je to jen několik hodin chůze. Toto přece není bezpečné sídelní místo pro markomanského krále!“ „Při budování tohoto sídla nám nejde o bezpečnost. Rozhodli jsme se pro blízkost s římskou hranicí, protože chceme být v nejblíže možném kontaktu s římskými centry, odkud římští císaři vládnou své říši. A také chceme být co nejblíže místům, z kterých se šíří vzdělanost a kultura.“ Královna Fritigil si uvědomila, že pro Fretellu, ovlivněného poměry Římské říše, je realita velikosti a vlivu markomanského krále velmi vzdálená. „Bratránku, naše jediná hranice s Římským impériem na Dunaji, – to je naše jediná stálá hranice! Uvědom si, že Markomanské království je volný svazek mnoha kmenů. V základu našeho království jsou Markomané a Kvádové, tedy ve skutečnosti velmi malá území. Ostatní kmeny se považují za naši součást jen v případě, když to považují za výhodné pro ně samotné. Jinak si o všem rozhodují jejich stařešinové na svých zasedáních naprosto sami.“ „Přesto ale Markomanie a Kvádie, – to jsou území, která ještě před stoletím chtěli římští císařové vyhlásit římskými provinciemi.“ „Jenže, bratránku, dnes ani všichni Markomané a už vůbec ne všichni Kvádové se nepovažují za podřízené našemu královskému dvoru. Mnohá kvádská knížata vládnou zcela samostatně; a spíše spolupracují s kočovníky z východu než s Římany. Podívej, i do naší země se kultura a křesťanství dosud šíří spíš z východu než z Říma!“ Fretella se zamyslel. Pak pohlédl na sestřenku Fritigil. „Právě proto jsem tady! Právě proto přišla do Markomanského království naše milánská misie! Ačkoliv musím přiznat, že naše dosavadní představy o rozšíření křesťanství mezi Markomany, Kvády a Góty jsou naprosto zkreslené. Naši biskupové ze Západořímské říše a hlavně z Říma všude vykládají, že toto jsou země plné pohanů a barbarů. Snad něco jsme zaslechli o biskupu Vulfilovi, ale nevíme, co z toho zaslechnutého je legenda a co je skutečnost.“
197
„Flutíku, po té naší společné době, kterou jsme jako malé děti prožily v Olomouci, tys pak odešel mezi panoše do družiny mého otce. I já jsem byla poslána do Moesie na výchovu na dvůr biskupa Vulfily. Tam jsem strávila několik nádherných let. Víš, Flutíku, na tu dobu nikdy nezapomenu! To byla nejkrásnější léta mého života!“ Fretella překvapeně pohlédl na královnu. „Tak o tom vlastně vůbec nic nevím. Prosím tě, řekni nám něco o tom biskupu Vulfilovi. Tys ho přece musela poznat lépe než svého vlastního otce a matku. Pro mne je biskup Vulfila pro svou až chorobnou zarytost trvat na ariánských bludech nevěrohodnou osobou a proto nemám k němu důvěru.“ „Vulfila, to byl ten nejmilejší a nejdobrotivější stařeček, jakého jsem kdy potkala! Víš, Flutíku, on mi nahradil mého otce a vlastně i matku. Vždy se vedle mne posadil, hladil mne po vlasech, a vykládal zajímavé příběhy z života našich předků. Ty pověsti a zkazky nikdo neznal lépe než on. Pohlédni, také on to byl, kdo mi dal tento náramek. Ten stále nosím jako památku na něj a na jeho připomínku, že nemám nikdy zapomínat na to nejdůležitější přikázání našeho Pána.“ Královna pozvedla svou pravou ruku a přistrčila ji k očím Fretelly. Ten uchopil nabízenou královninu ruku a zblízka si náramek prohlížel. „To jsou řecká písmena?“ „Ne, to jsou naše, gótská písmena z abecedy biskupa Vulfily. Jsou to první písmena Kristova přikázání ‘Miluj bližního svého jako sebe samého!’ To mně, jako princezně a královně, kladl Vulfila stále a stále na srdce!“ „Ale jak by Vulfila mohl znát historii Markomanů? Vždyť byl Gót!“ „To by ses podivil! Vulfila sice byl Gót, to máš pravdu, ale jeho děda pocházel z Kappadocie, z římské provincie mezi Galacií a Arménií na východě Malé Asie. Avšak Vulfilovi předci byli právě Galatové. To určitě víš, že Galatové vlastně byli Keltové pocházející z několika keltských kmenů. A právě ta východní třetina Galatů pocházela z kmene Bójů, tedy z kmene kdysi dávno usídleného na území Markomanie. Proto Vulfila měl vztah ke všemu, co pocházelo z Hercynského lesa nebo jeho okolí.“ „Ale to snad je tak dávno, že si to nikdo nemůže pamatovat!“ „Víš, Vulfila mi vyprávěl, že ti Bójové měli také kněze, ale že tito jejich pohanští kněží měli přísný zákaz cokoliv zapisovat a že si vše předávali vyprávěním. Proto prý jejich výuka trvala přes dvacet let. Víš, Flutíku, i my, Markomané a Kvádové, považujeme za důležitější a spolehlivější to, co si předáváme ústně, vyprávěním. Psát na papír, zaznamenávat písmem, to je římský zvyk; a tomu my příliš nevěříme! Galatům a Kappadokům, stejně jako Gótům, ten navyklý způsob předávání zpráv o předcích vyprávěním přetrval i v době, kdy se stali křesťany. Tak i Vulfila byl zvyklý stejným způsobem předávat vše, co zase vyprávěli jeho předkové jemu. Právě tenhle můj stařeček Vulfila mi neustále opakoval, že já jsem poslední pokrevní princezna, jejímž předkem byl slavný markomanský král Marobud. Prý, abych nikdy na to nezapomínala, to připomínal až do omrzení!“ „To asi byl jen tvůj předek. V naší větvi jsme považovali za praotce našeho rodu krále Tudra. O tom tvém Marobudovi toho mnoho nevím.“
198
„Vulfila říkal, že vládl Markomanům v době života Ježíše. Že povaha a myšlení krále Marobuda bylo křesťanské, ačkoli tenkrát žádní křesťané ještě nebyli. Vulfila mi stále říkal, že proto mám ve své krvi zděděný boží příkaz: vládnout podle božích přikázání! Prý je mi od narození Bohem dáno myslet a uvažovat křesťansky! Proto prý musím za všech okolností jít v šlépějích Krista!“ „Prosím tě, Fritigil, cožpak on, biskup Vulfila, se považoval za potomka těch pohanských keltských kněží?“ „Ale ne! Právě ten Vulfilův děd z Kappadocie pocházel z jedné z prvních křesťanských rodin. Dcera Vulfilova děda, křesťanka, byla odvlečená Góty z Kappadocie. Tenkrát celá Malá Asie byla převážně křesťanská. To se stalo před více jak sto léty! Tehdy pohanští Gótové, sídlící na severním pobřeží Černého moře, napadli Východořímskou říši jednak po souši přes Dunaj, ale hlavně po moři. Jak Vulfila říkal, tenkrát Gótové obsadili celé černomořské a středomořské pobřeží Malé Asie, až daleko za Efes. Obsadili také většinu ostrovů v Egejském moři, celý Peloponés, a větší část Řecka. Tam všude tenkrát žili křesťané už od dob apoštolů Petra, Pavla, Jana, Barnabáše a dalších, jak říkal Vulfila. Gótové své zajatce brali s sebou jako otroky. Ale tito zajatí křesťané – otroci pak své nové pány seznámili s křesťanstvím; a tak se nakonec stalo, že mnoho Gótů přijalo Kristovo poselství.“ „Pokud vím z římských pramenů, tak prý Gótové po roce 150 skutečně v Efesu vypálili pohanský Artemidin chrám. Prý si také kolem roku 269 postavili nebývale velké loďstvo. Prý pak na dvou tisících korábech, s vojskem, které mělo přes tři sta dvacet tisíc bojovníků, Gótové obsadili Krétu, Kypr, Konstantinopolis, Řecko. Až teprve u Niše je porazil římský císař Claudius II. Ale nebezpečí od Gótů pro Řím tím jedním vítězstvím nebylo zažehnáno! Proto další římský císař Aurelián Gótům postoupil Dácii za příslib míru a neútočení proti Římskému impériu. Takže za těch dvacet let vítězných výbojů Gótů zajisté mohlo být zajato mnoho křesťanů a dáno do otroctví ke gótským rodům. Toto Vulfilovo vyprávění bylo naprosto věrohodné!“ „Tak to dopadlo i s matkou biskupa Vulfily. Ta přivedla ke křesťanství své gótské pány a z jejího manželství s pokřesťanštěným Gótem se roku 311 narodil Vulfila. A nejen to! Také mnozí Gótové s přijetím křesťanství byli učeni v písmu a ve znalosti cizích jazyků, aby si mohli prohlubovat své náboženské vědomosti z Bible. Tak i Vulfila, jako potomek gótských křesťanů v třetí generaci, už jako dítě plně ovládal řečtinu a latinu. Proto pro své jazykové znalosti byl vzat s delegací Gótů k jednání o mír s Římany do Konstantinopole.“ „Pak se nedivím, že Vulfila byl tak zarytý arián! Tenkrát, přes dohody na církevních koncilech, celý východořímský císařský dvůr, ba i četní východní patriarchové, byli stále zarytými zastánci učení kněze Areia.“ „Asi to tak bylo! Zřejmě proto byl Vulfila vychován v následujících létech v Konstantinopoli podle ariánské věrouky. V Konstantinopoli potom také Vulfilu vysvětili na kněze. Tehdejší konstantinopolský patriarcha Eusebios, biskup z Nikomedie, stál v čele ariánů, a také to byl on, který nejlépe znal situaci mezi křesťany v těch málo známých krajinách za hranicemi Římského impéria! To již bylo založeno i biskupství ve Střední Asii, až kdesi v Mervu. Eusebios roku 341 na dvoře
199
císaře Konstantina vysvětil Vulfilu na misijního biskupa a vyslal ho za Dunaj šířit křesťanství mezi Góty.“ „Takže biskup Vulfila je vlastně příčinou toho, že dnes vidíme to největší rozšíření Areiových bludů právě mezi východogermánskými kmeny?“ „Částečně. K rozšíření ariánství u Germánů došlo ještě před misí biskupa Vulfily! Konečně, biskup Vulfila byl pak těmi samými ariánskými Góty vyhnán z jejich zadunajského království! Po sedmi létech jeho působení! Pak byla našemu biskupu Vulfilovi konstantinopolským patriarchou určena Moesie pro jeho další kněžské a biskupské působení. A tam se právě přestěhovávali všichni ariánští Góti od Černého moře. To Otci Vulfilovi vyhovovalo jako nic jiného. Mohl se plně věnovat překládání bible!“ „Pokud vím od arcibiskupa Ambrože, tak právě Vulfila jako první pochopil nutnost přiblížit svému kmeni Písmo ve srozumitelné řeči. Proto prý se rozhodl přeložit bibli do gótštiny.“ „Ano. Nejdřív vytvořil pro gótštinu písmo, aby některé zvuky, které latina a řečtina nemá, mohly být zapsány. Pak, s pomocí těch svých nových písmen, přeložil do gótského jazyka vlastně celou bibli.“ „Právě v naší milánské škole máme opis celého zanechaného Vulfilova překladu. Ještě za svého života ho Otec Vulfila věnoval Otci Ambrožovi. Toto Vulfilovo dílo nám také pomohlo v našem překladu Ambrožovy věrouky. Ony ty naše jazyky, gótština a jazyk Markomanů i Kvádů, jsou vlastně skoro totožné.“ „Flutíku, to, jak neustále říkáš a opakuješ, to ariánství biskupa Vulfily, to není tak důležité! Víš, on to nechápal jako něco příliš závažného. Podle mého názoru byl starý a zvyklý hovořit a kázat jako arián. Ve svém stáří už nechtěl na sobě nic měnit; obzvláště, když to nepovažoval za nic důležitého.“ „Prosím tě, to je velmi důležitá věc! Jak by takový biskup mohl považovat ariánská pochybení, o nichž jednal dosud každý koncil, za cosi nepodstatného?“ „Víš, Flutíku, biskup Vulfila považoval za mnohem důležitější dokončit překlad bible do gótštiny! On si dal pro svůj jediný krátký život neúměrně velký, nadlidský úkol! Pak, ke konci života, se mu už nedostával čas, aby své dílo dokončil. Proto náš biskup všechny ostatní problémy považoval za malichernosti! Jejich řešení odsunul na pozdější čas a snažil se rychle dokončit to, co tak zdárně započal!“ „Ale přesto měl pochopit, že rozhodnutí koncilů jsou platná i pro něj! Přece po osobních rozhovorech s biskupem Ambrožem už vůbec neměl setrvávat na ariánských bludech!“ „Flutíku, biskup Vulfila byl svou povahou člověk nesmírně zásadový. Proto také změnu svých názorů, které hlásal celý svůj život, jako pravdu sdělenou samým Bohem, by považoval za zradu všech těch, které získal pro křesťanskou víru. Víš, já si pamatuji, bylo to rok před jeho smrtí, jak hořce plakal, když se dověděl o cestě naší gótské kněžny Gaathy přes Dunaj do Malé Asie do Kyziku. Naše kněžna se svou dcerkou Dulcillou vzala s sebou do Kyziku z Gótského království ostatky dvou gótských křesťanských mučedníků, umučených pohanskými Góty. To přenesení ostatků bylo důležité, aby se tito mučedníci stali svatými. To se kněžně povedlo! Ale na zpáteční cestě pohanští
200
Gótové poselstvo kněžny Gaathy přepadli a ukamenovali její společníky. Víš, Flutíku, já si dnes už nevzpomenu ani na jména těch svatých mučedníků přenesených do Kyziku, ba ani na jména ukamenovaných křesťanů z kněžnina doprovodu. Jen vím, že biskup Vulfila plakal, protože ti všichni byli ariánští křesťané; a jak říkal, kdyby je opustil on, jako jejich biskup pověřený k jejich ochraně Bohem, tak by na jejich svaté a mučedníky se zapomnělo úplně!“ „No vidíš, Fritigil! Ani ty si dnes už nepamatuješ jejich jména! Takže ti svatí asi stejně budou lidmi zapomenuti! Ale kdyby Vulfila je zapsal, jako vyznavač pravé křesťanské víry, mezi svaté a blahoslavené, to by jejich jména trvale zůstala v seznamu mučedníků Páně při Petrově stolci a lidé by na ně nikdy nezapomněli.“ V podobných rozhovorech mezi královnou Fritigil a biskupem Fretellou plynuly první chvíle setkání. Oba dva se stále vraceli k polozapomenutým dětským létům, avšak také podrobně si sdělovali své vzpomínky z odděleně strávených chvil svých životů. Fretella obzvláště rád naslouchal všemu, co se týkalo osobnosti a práce biskupa Vulfily. Fritigil naopak zase se neustále dotazovala na všechny příběhy ze života biskupa Ambrože. Všichni ostatní Miláňané s překvapením zjišťovali, jak nečekaně daleko a široko mezi těmito germánskými kmeny během posledních dvou generací se zakořenilo křesťanské náboženství ve své ariánské verzi. Nejen u Germánů, ale i u některých dalších kmenů, hovořících naprosto odlišnou řečí, jako například u Sarmatů. Podle královny Fritigil už nebylo nějakou překvapivou zvláštností setkat se s křesťanskými vyznavači i mezi příslušníky některého ze sedmi hunských kmenů. Zatím, co velmi rychle plynuly dny, ba i týdny v rozhovorech a v získávání nových a nových informací, tak se z východních oblastí Kvádie donesly ke králi Rosemundovi nové, čerstvé zprávy o hrozícím nebezpečí na východní hranici jeho království. Král Rosemund byl informován o mohutném vpádu Hunů do poříčí Tisy, kde již po generace sídlilo smíšené obyvatelstvo, pozůstalé z mnohých, touto úrodnou krajinou procházejících kmenů, hlavně Kvádů, Gepidů, Sarmatů, Jazygů, ale i četných Gótů a mnohých jiných. Nové nebezpečí vzniklé z přicházejících obrovských hord asijských kočovných kmenů donutilo Rosemunda k urychlení všech akcí k trvalému zabezpečení jižní hranice Markomanského království. Bez váhání začal jednat o navržené mírové smlouvě s císařem Theodosiem. Když svým slovem pojistil právoplatnost smlouvy i milánský biskup Ambrož, Rosemund neváhal a smlouvu podepsal. V této době překotných domluv mezi Markomanským královstvím a Římskou říší se ze Stupavy vydali do svých předem určených a markomanským králem odsouhlasených trvalých působišť někteří pověření biskupové. Jako první byla obsazena ta nejdůležitější místa v těsné blízkosti dunajské římské hranice, ve Stockerau, ve Weitře a Szobu. V té samé době se vydal i Otec Sunnia s největší částí milánské výpravy do tehdejšího centra Rosemundovy Kvádie, do Naitry. S touto skupinou odejel Sunniovi pomáhat v prvních krocích při zakládání hlavního kvádského biskupství také Otec Fretella. Totiž tito dva biskupové, pověření budováním církevních organizací
201
v Markomanii a Kvádii, dvou základních částech Markomanského království, se dohodli, že první měsíce stráví společně v Naytře, aby položení základů biskupství v centru království bylo urychleno; a zároveň, aby v té době byly vybudovány a zabezpečeny komunikace s jejich církevním centrem, tedy především s milánským arcibiskupstvím. Avšak tyto dva měsíce společné misionářské práce dvou biskupů, Otce Sunnii a Otce Fretelly, měly zásadní význam pro celou jejich další kněžskou činnost. Během těchto dvou měsíců si Fretella a Sunnia vypracovali a zajistili svůj společný způsob styku nejen s nejvyšším představitelem církve, s papežem, sídlícím v Římě, ale i s dalšími centry křesťanské víry, biskupstvím v Sirmiu, v Thessaloniké, patriarchátem v Konstantinopoli a Antiochii. A samozřejmě také s Otcem Augustinem v Hippo. Avšak jako nejdůležitější výsledek těchto prvních kontaktů obou markomanských biskupů se v budoucnosti ukázal jejich písemný styk s představeným betlémského kláštera Jeronýmem, přítelem biskupa Ambrože z doby působení Jeronýma jako sekretáře římského papeže. Na Jeronýma se oba biskupové obraceli při všech svých nejistotách, s kterými se setkali při překládání biblických textů do germánského jazyka. Neboť Jeroným byl největším znalcem nejen hebrejského a řeckého jazyka, ale také nejlépe ze všech žijících osobností do podrobností prostudoval všechny, i ty nejstarší texty Svatého Písma. Fretellova pomoc v Naytře byla oboustranně velmi přínosná. Otec Sunnia díky svým povahovým vlastnostem se během tohoto období stal důvěrníkem a spolehlivým pomocníkem všech křesťanů v Naytře a širokém okolí. Také tato církevní oblast vykázala již po prvních dvou létech Sunniova působení největší přírůstek počtu věřících křesťanského vyznání katolického směru. Ambrožova misie dokázala pro pravou církev křesťanů získat, díky Otci Sunniovi, nejen všechny bývalé přívržence ariánství včetně ariánských kněží, ale i většinu zbývajících pohanů. To byl největší a dosud nikde nepřekonaný výsledek kněžského a apoštolského působení! Přitom je nutné připomenout, že tento výsledek Sunniovy misionářské činnosti nebyl jen v tom ohromném počtu nových členů katolické církve, ale hlavně v účelném zformování jejich nového pohledu a přístupu ke svým životům podle křesťanských zásad. Po dvou měsících, jak bylo předem domluveno, se vydal do svého místa trvalého působiště Otec Fretella i s celou svou skupinou připravenou už v Miláně. V Olomouci biskupa očekávala královna Fritigil, která se s částí Fretellovy milánské výpravy dostavila na olomoucký Velký Hrad již několik týdnů před biskupem Fretellou. Při příjezdu do této špatně přístupné oblasti severního Pomoraví se Fretella snažil, aby si přímo na místě obnovil své málo zafixované vzpomínky na tu krátkou část svého dětství, prožitého v tomto zapomenutém kraji. Ale s překvapením zjišťoval, že jeho vzpomínky se po těch několika málo desetiletích staly spíš pohádkami, a že skutečnost musela být naprosto jiná. Když biskup Fretella vstoupil na plochu prvního nádvoří Velkého Hradu, tak nečekaně udiven nemohl dlouho pochopit, proč od doby jeho dětství se nejen hrad, ale i nádvoří tak neuvěřitelně zmenšilo. Ten ohromný vchod do hladomorny, ta zející černá
202
díra přímo proti vchodovým vratům, která v něm vždy vzbuzovala hrůzu a úděs, nyní Fretellovi připadala jako skulina po vypadlých dveřích do sklepa. První své kroky Fretella zamířil k soše císaře Commoda, která za jeho dětských let zde na prvním nádvoří ještě nestála. Právě o této soše zaslechl vyprávění z úst milánského obchodníka Mikaha; a právě neurčitost Mikahova vyprávění a jeho nápadně nevypovězená otázka, zda právě zde, v Olomouci, Markomané neuctívají sochu pohanského boha Dia, způsobila ten nenaplánovaný Fretellův záskok k soše. Fretella s úžasem hleděl na dokonalý sochařský výtvor z alabastrového mramoru, sochu nedospělého jinocha v nadlidské velikosti, s kudrnatými kadeřemi, holobrádka, s náznakem chlapeckého úsměvu, s modrýma, zářícíma očima, s výrazem šťastného vítězství v naprosto spokojené tváři. Jedna pozvednutá ruka, jakoby bránila paprskům slunce, aby mladík neoslepen slunečními paprsky dohlédl až někam daleko, odkud očekával nějakou příjemnou zprávu. Druhá ruka pokrčená v lokti spočívala v ustrnutí ve výši pasu. Téměř spatný a vypjatý postoj obou nohou jinocha způsoboval mladické napětí svalů nejen dolních končetin, ale všech svalů na celém těle. Takový jinošský postoj musel vzrušit každého znalce umění! Neboť tento, v dosavadní sochařské práci dosud nikdy nepoužitý lidský postoj, snad poprvé světu ukazoval umělecký výtvor absolutně nepřipomínající cokoliv bojového, ba ani božského. Zkrátka, toto bylo nejvýše umělecké zpodobení člověka v jeho nejčistším, ještě nezkaženém životním údobí, jaké kdy bylo vytvořeno v sochařské dílně pravého řeckého umělce. „Víte, přátelé, císař Commodus sám sebe nazýval „Hercules Romanus“. Ale toto jeho zpodobení? Toto není typ Herkulovy postavy, toto asi bude pravá podoba mladého císaře! Ale z doby, kdy ještě císařem nebyl!“ Fretella přikročil blíž k podstavci, a snažil se rozluštit zbytky nápisu, – latinských slov na podstavci sochy. Obrátil se ke svému průvodu. „Podívejte, skutečně to je socha římského císaře Commoda! Zde, jak se legionáři pokoušeli vyškrábat nápis a jméno císaře Commoda, protože mělo být navždy vymazáno z dějin Říma! Tak to rozhodl římský senát v roce 192 po Kristu, po zavraždění císaře Commoda! Totiž tomuto římskému císaři byl nejdříve jeho konkubínou Marcií podán v jídle jed. Ale když se ukázalo, že jed neúčinkuje, tak ta císařova souložnice Marcia se domluvila s náčelníkem pretoriánů Laetem a s císařským komořím Edectem a tato spiklenecká trojice okamžitě vybrala jiný způsob k zabití císaře. Nakonec, podle jejich příkazu, římský atlet Narcissus zardousil nenáviděného císaře Commoda svýma vlastníma rukama. Senát, uspokojen touto vraždou, nejdříve přikázal vymazat jméno císaře, aby dějiny velkého Říma se tvářily, že Commodus nikdy neexistoval. A pak senát svůj výnos doplnil o zničení všech Commodových soch! Tak asi tato jediná socha nějakým nedopatřením nebyla zničena!“ Při tomto Fretellově vysvětlování historie panování císaře Commoda příslušníkům své milánské výpravy přiběhl z první budovy Velkého Hradu sám král Rosemund. S úsměvem a s napřaženou pravicí uvítal a objal Fretellu, nejen již jako nadějného vyslance milánského biskupa Ambrože, ale také jako svého opomenutého příbuzného.
203
Avšak Fretella i po svém přivítání pokračoval v prohlídce zničeného nápisu na podstavci sochy a přítomným četl a doplňoval vyškrábaná písmena jednotlivých slov nápisu. „Caesar Lucius Aellius Aurelius Marcus Antonius Commodus Germanicus, Imperator Romanus“ Král Rosemund souhlasil s Fretellovým přečtením a doplňováním nápisu na podstavci. „To už jsem ti, Flutíku, říkal, že Commoda my považujeme za výjimečného přítele všech svébských kmenů. Za jediného císaře, který mírem ukončil neustálé a zbytečné spory a který potvrdil platnost dunajské hranice Římského impéria. A který také zrušil pokračování výstavby stále nových římských kastelů na našem markomanském území. Člověče, vždyť každý kastel měl velikou, až tisícovou posádku římských legionářů! To už Commodův otec, Marcus Aurelius, začal stavět na našem území ta římská kastela ve vzdálenosti tří denních pochodů od římské dunajské hranice. Taková rozpínavost Říma, takové ničení obdělávané země, takové řádění okupantů…!“ „Vím, to mi nemusíš vysvětlovat! Jak v milánské císařské knihovně, tak v archivu Ambrožovy biskupské školy, je spis historika Kassia Dia, kde se o tom hovoří! Já, jako Markoman, jsem si ten Kassiův citát zapamatoval skoro doslova.“ Fretella, jako by byl ve škole, zarecitoval zprávu toho římského historika, nejdříve v latině, a pak v překladu v mateřštině, i když v tomto rodném jazyku byl Fretellův přednes méně souvislý. „Kvády i Markomany nenechávalo v klidu dohromady čtyřicet tisíc vojáků, sedících v pevnostech, v kastelech; nenechávalo je ani pást dobytek, ani obdělávat půdu, ani cokoliv jiného dělat. Přičemž se tito římští vojáci neměli po žádné stránce zle. Měli dokonce lázně a koupelny, a nadbytek všemožných potřeb. Proto Kvádové, nehodlajíce snášet to pevnostní obsazení, se pokusili všichni hromadně přesídlit někam jinam.“ Král Rosemund nesouhlasil se zprávou římského historika. „Bylo to trochu jinak! Ten váš Kassius zapsal své osobní výmysly! Nikdo se hromadně nestěhoval. Po Commodově míru všichni Kvádové i Markomané zůstali na svém území; a svou rodnou zemi obdělávali jako předtím!“ „Ale, můj bratránku, ten císař Commodus, kterého jste si tady postavili a kterého zřejmě uctíváte, to v žádném případě nebyl takový slušný, spravedlivý, po míru toužící člověk, jak si asi představujete. Ten císař, to byl ten největší pletichář mezi císaři, který prohýřil veškerý císařský majetek, který stále vraždil, smilnil, a z císařského paláce v Římě učinil největší nevěstinec na celém světě! Za tohoto císaře si nebyl jist životem ani jeho nejbližší přítel! Jeho hlavní povahové vlastnosti, to bylo především nezměrné velikášství, soustavná podezřívavost vůči všem lidem, včetně vůči svým nejlepším přátelům; a brutalita přímo zvířecká, srovnatelná nejvýš s jejími nejhroznějšími nositeli v dějinách typu císaře Neróna.“ „To přeháníš, Fretello!“ „Ne! Ve čtvrtém roce svého vládnutí nechal zavraždit svou manželku císařovnu Crispinu a na trůn za ni posadil římskou nevěstku Marciu! Tu, která se ho pak snažila otrávit! Commodus nechal zabít svého nejdůvěrnějšího přítele Perennise. Konečně,
204
vždyť Commodus vládl jen dvanáct let a za tu dobu dovedl trůn římských císařů k naprostému krachu! Po celou dobu své vlády považoval za svého úhlavního nepřítele římský senát a libovolně popravoval jednoho senátora po druhém. Ale o tom ti budu dlouze vyprávět, až bude čas!“ „Dobře, o tom si povíme! Ale, Flutíku, počítej s tím, že náš lid toho císaře ctí! _ No, – když už pro nic jiného, tak proto, že naši lidé díky jeho míru ty římské kastely rozebrali do poslední cihly. I s těmi krásnými kachlíky a se vším ostatním! A tak naši měli laciný materiál pro budování svých vlastních příbytků!“ Je zajímavé, jak se dějiny opakují a jak se z nich ta další pokolení nepoučí. Vládcové typu židovského Heroda, římského Neróna a Commoda, se znovu a znovu vyskytují v dějinách všech národů, v dějinách Evropy i světa. Přitom tyto panující lidské zrůdy jsou jedině svými podlézavými podřízenými navedeny k použití násilných a brutálních mocenských prostředků proti svým poddaným. Avšak tito brutální vládci nakonec jako první zlikvidují těmito brutálními metodami právě ty, co je naváděli! A také je zajímavé, jak bez ohledu na rasu, náboženství a výchovu, všichni lidé bez zábran začnou krást, jen jak k tomu dostanou příležitost! Jak, i díky postoji vládců, taková hříšná zlodějna se těmto lidem promíjí, a jak následující vládci, skoro stoprocentně podplatitelní, kteří údajně přicházejí napravit chyby předchozích, napraví jen minimum nezbytného, a naprostou většinu ukradeného ponechávají bez potrestání zlodějům. Načež začnou krást a okrádat také! Od počátku lidských dějin se na těchto opakujících se obdobných situacích zatím nic nezměnilo! Dokáže něco z toho změnit křesťanství? Tak přemýšlel Fretella, pod paží veden králem Rosemundem po tmavé chodbě převážně dřevěného Velkého Hradu. Jen co se ubytoval, tak se Fretella nedočkavě rozběhl do komnat královských manželů. Dověděl se o připravované veřejné bohoslužbě, kterou má sloužit on, první olomoucký biskup, na prvním nádvoří Velkého Hradu, během následujícího dopoledne. Král Rosemund s královnou Fritigil se snažili pro bohoslužbu připravit vše potřebné, ale neměli v Olomouci na pomoc žádného, ani ariánského kněze, ani jiného člověka, znalého všech bohoslužebných potřeb. Domluva s Fretellou byla velmi jednoduchá. Neboť Fretella takovou situaci předpokládal, a proto ve svém doprovodu měl klerika z Ambrožovy milánské školy. Ale také všechny potřebné bohoslužebné předměty si biskup Fretella přinášel s sebou z Milána. Tak, po domluvě o některých drobných potřebách a požadavcích biskupa Fretelly, si pověřený olomoucký biskup zároveň dohovořil osobní rozhovor jak s nejvýznačnějšími křesťanskými dvořany, tak i s křesťanskými služebníky a s otroky olomouckého královského dvora. Pak se ctihodný biskup Fretella přes přibližující se večer naprosto nedočkavě, ač s doprovodem krále i královny, jako mladíček rozběhl po tom nejbližším okolí olomouckého hradu. První kroky celé této skupiny zamířily za hradby na severovýchod. Do jakési kopcovité a skalnaté výspy v zákrutu ramene řeky Moravy, kde, na ostrohu výspy, byla vybudována malá, avšak dokonale opevněná vojenská pevnůstka! Jakási ostrožna
205
s trvalou, střídající se vojenskou posádkou. „Ostrožna“ měla za úkol sledovat povodí řeky Moravy a být v kontaktu s dalšími dohlédnutelnými pevnůstkami. Nedaleko, proti proudu Moravy, v místě trvalého brodu přes řeku, na protějším břehu řeky, se rýsovalo další strážní postavení, které mělo, mimo předávání hlášení, navíc za úkol vybírání poplatků z přechodu řeky od všech pocestných. Z tohoto mohutného protilehlého skaliska, obklopeného močály a bahnisky, byla zajištěna bezpečnost přechodu přes řeku Moravu. Zároveň tamější posádka při ohrožení nějakým nepřítelem měla povinnost zajistit pomocí umělého místního rozvodnění řeky nepoužitelnost tohoto jediného brodu přes řeku Moravu, a tím také svou vlastní nedobytnost. Vlastní Ostrožnu tvořila kamenná hráz s malou dřevěnou přístavbou sloužící pouze pro potřeby strážících vojáků a jejich zálohu. Hráz byla kolmá a byla postavena z volně položených velkých kamenů do výšky tří bojovníků. Před hrází byl hluboký příkop, který byl při hrozícím nebezpečí zaplněn vodou jako další skryté rameno řeky Moravy. Toto opevněné stanoviště bylo starousedlíky podle svého vzhledu někdy nazýváno „Malým Hradem“, na rozdíl od „Velkého Hradu“, kde bylo sídlo vrchnosti. Vlastní Velký Hrad byl skryt za vysokými duby a neznalá osoba z protilehlého břehu Moravy ze všech možných přístupných míst Velký Hrad ani nezahlédla. Velký Hrad byl od Ostrožny na malém kopci vzdálen jen několik stovek kroků. Přitom byly vzájemně spojeny utajenými podzemními chodbami, procházejícími pod místy, kde pozemní cestu křižovaly cesty a stezky. V polovině cesty mezi Velkým Hradem a Ostrožnou, tedy mezi větším a menším kopcem, v nejnižší části údolíčka, bylo rozcestí, od kterého začínala klikatá cesta, probíhající olomouckým podhradím, a pak dále severním směrem zamířila k brodu přes řeku Moravu. Tento jediný brod přes řeku Moravu byl použitelný v každém ročním období a byl trvale hlídán královskou posádkou, aby cestujícím obchodníkům nehrozilo přepadení a bezživotí, jako na všech ostatních přechodech přes řeku Moravu. Při brodu se křižovaly obchodní trasy, které na levém břehu Moravy vedly přes Moravskou bránu do Povislí a Poodří a odtud buď na sever k moři, nebo na východ do stepních oblastí, a na pravém břehu Moravy jednak přes Hercynský prales k Labi nebo do Kladska, jednak na jih. Na jižní, olomoucké odbočce těchto cest, směřující po úbočí kopcovité krajiny ve značném odstupu od pravého břehu řeky Moravy až k Dunaji a odtud do všech římských provincií, byly postaveny dvorce pro ubytování a odpočinek kupeckých karavan a pro ustájení jejich dopravních zvířat. Při této cestě byly také postaveny sklady a pohostinská zájezdní místa, uzpůsobená pro odlehčení kapes obchodníků. A v dalším zákrutu jednoho z ramen řeky Moravy byla vesnice s velkým tržištěm, kde bylo možno denně uskutečňovat výměnné obchody mezi cizími a místními kupci. V podstatě tedy to byl dokonalý základ pro pozdější vznik města. Když Fretella s královskými manžely opustil Velký Hrad, zvolnil krok, a rozhlížel se po okolní krajině. Do Fretellových myšlenek se stále vracel slib daný biskupu Ambrožovi o postavení kostela zasvěceného čtyřem evangelistům. Avšak
206
původní Fretellovy úvahy o postavení tohoto kostela na křižovatce v údolíčku se nyní ukázaly jako neuskutečnitelná iluse. Fretellovy dětské představy o olomoucké krajině se v současné realitě pohledu dospělého člověka dostaly do rozepře se slíbeným cílem. Vše kolem bylo menší, vzdálenosti kratší a předpokládaná plošina pro postavení kostela vlastně neexistovala. Ani ne po půlhodině procházkové chůze skupinka tří potomků královského rodu došla ke skalisku před ostrožnou. A tady najednou zase Fretella s překvapením zjistil, že toto skalisko je mnohem větší, než byly jeho dosavadní dětské představy. I ty trčící, ohlazené skály byly vyšší, a dokonce zaujímaly plochu, která byla větší než polovina plochy potřebné pro postavení kostela. Vulfila mrkl na královnu a hlasitě si oddechl. „Tak toto je to místo, které by asi bylo nejvhodnější pro postavení prvního olomouckého kostela. Kostela zasvěceného čtyřem svatým evangelistům, a sloužícího jako stánek Páně všem procházejícím křesťanům! Jak mi to kladl na srdce náš milánský biskup Otec Ambrož.“ Fritigil, která už při minulých setkáních s Fretellou byla o jeho plánech podrobně informována, znenadání po Fretellovi opakovala: „Prvního v Olomouci a zasvěceného čtyřem evangelistům a také památce a vzpomínce na prvního biskupa, pocházejícího z našeho kmene! Také Otci Vulfilovi za jeho překlad bible do našeho jazyka.“ Fretella s překvapením hleděl na královnu Fritigil. A jak hleděl, tak ve svých myšlenkách uvažoval. ‘Tak pohleďme na úvahy mé sestřenice! Ona si najednou ke čtyřem evangelistům přidává Vulfilu! No, ten ariánský biskup má určitě velké zásluhy, ale jmenovat ho na úrovni samých evangelistů?’ Ale nahlas biskup Fretella řekl něco jiného. „Ano, přátelé, kostel zasvěcený čtyřem evangelistům, kteří sepsali pro nás všechny Nový Zákon. Výčet patronů pro zasvěcení kostela ponechme až té době, která nás k takovému rozhodnutí donutí. Nyní máme podstatnější úkol! Ten pozemek musíme získat do vlastnictví naší církve a musíme najít i prostředky na postavení kostela. Z podobných staveb v Miláně vím, že tyto práce jsou velmi nákladné a že jsou problémy se sháněním veškerých potřebných věcí během každé takové nákladné stavby.“ Ale nyní do rozpravy zasáhl Rosemund. „Fretello, poměry u nás se v době tvé nepřítomnosti nezměnily! Stále platí u všech svébských a vlastně u všech germánských kmenů, že vlastníkem pozemků v každém sídle velmože je sám velmož, nikdo jiný. Tedy zde jsem vlastníkem této krajiny a všech staveb, kam až dohlédneš, jen já sám, nikdo jiný. Tak k určení místa pro postavení chrámu je platné jedině mé slovo! A to ti zde, Fretello, dávám! Totéž u nás platí i o nákladech na stavbu. Kostel na mém pozemku zůstává v mém vlastnictví! Proto jsem povinen nést všechny náklady jen já sám! Jak při jeho stavbě, tak i potom při jeho ochraně, údržbě a opravách!“
207
„Neboj se, Flutíku, kdyby Rosemund na postavení kostela neměl, tak by tu s tebou nebyl. Spolu s Rosemundem jsme už prohovořili i tvůj návrh na postavení jako prvního kostela právě tohoto, určeného nejen všem křesťanům procházejícím Olomoucí, ale taky všem křesťanům sídlícím v podhradí. Avšak postavení dalšího kostela, který bude tvým biskupským chrámem, ponecháme do doby, až uvidíme, že už nic nepřekáží dokončení tohoto prvního kostela. Zatím si pro svůj biskupský chrám vybereš to nejvhodnější místo. Vždyť víš, že ten kostel se do opevněných prostorů Velkého Hradu nevejde.“ Po první večerní vycházce spal Fretella velmi neklidně. Opakovaně se v noci budil a těžko pak usínal. Před usnutím, jako vždy, si své myšlení navodil na nejbližší důležitý úkol. V tomto konkrétním případě na své první kázání v Olomouci. První Fretellova mše svatá se konala pod širým nebem na prvním nádvoří Velkého Hradu. Provizorní stůl Páně, přikrytý bílou látkou, byl prostě ozdoben: křížem sbitým ze dvou ještě bílých mladých kmínků bříz. Kalich pro proměnu vína a talíř na chléb si Fretella přinesl s sebou z Milána jako dar Otce Ambrože. Poněkud nepřirozeně se za křížem vypínala socha císaře Commoda, a také poněkud nezvykle působila křesla před stolem Páně, určená pro krále, královnu a dvě princezny. Vzhledem k Fretellově vysoké postavě ani nebylo nutné pro jeho lepší viditelnost zhotovit vyvýšený stupínek. Ale i tak si Fretella vynutil položení několika plochých kamenů, které vytvářeli stupínky na způsob schodů při stolu Páně. Jak uvedl, aby ho přítomní posluchači viděli ze všech míst. Jako téma pro své první kázání si Fretella zvolil první věty evangelia sv. Jana o stvoření světa a jeho Stvořiteli. Toto evangelium doplnil citací Starého Zákona z knihy Genesis o stvoření Země Bohem v prvních šesti dnech. A o božím příkazu zasvětit sedmý den odpočinku; také, že těchto volných chvil se má využít pro vzdání díků člověka svému božskému Stvořiteli. Neboť právě tak si pro celý rok naplánoval náplň svých jednotlivých kázání; a také právě v takovém sledu byl sepsán i přeložený Ambrožův katechismus. Všechna Fretellova kázání byla typická pro některé jeho osobní, specifické vlastnosti. Jeho markomanský jazyk měl sice nepřirozený nádech tvrdé, ostré mluvy gótského nářečí. Avšak Fretellův řečnický projev vždy dokonale odpovídal výuce rétoriky z Ambrožovy milánské školy. Fretella se podobně jako jeho učitel milánský biskup Ambrož přizpůsoboval momentálním náladám svých posluchačů. Chvílemi hřímal, že jeho hlas v úplném tichu byl slyšet daleko za hradby Velkého Hradu! Jindy zvolil tichou, vemlouvavou mluvu, skoro šepot, takže mu přítomní rozuměli jen při zbystřené pozornosti! Jindy zapůsobil Fretella na city přítomných; ale tak, že těm citům podlehl i sám, a pak i z jeho očí se řinuly slzy stejně jako z očí jeho posluchačů! Avšak nejspecifičtější pro Fretellu bylo, že smyslu jeho kázání porozuměli vždy všichni přítomní. Nejen ti již poučení a znalí křesťanské věrouky, ale i ti nejprostší a nejjednodušší lidé z olomouckého podhradí. Při kázání Fretella svá slova a věty doplňoval gestikulací a grimasami tak, aby to nejpotřebnější se v hlavách posluchačů usadilo navždy. Nebál se při kázání stůl Páně opustit, sejít ze svého vyvýšeného místa mezi věřící, a tam své myšlenky přijatelněji
208
vysvětlit vybrané určité skupině přítomných. A jaký byl výsledek takového kázání? Stejný, jako u jeho učitele Ambrože! O kázáních biskupa Fretelly se začalo vykládat široko daleko, a to způsobilo, že na všech dalších, následujících bohoslužbách byl počet jeho posluchačů stále vyšší a vyšší! Poprvé v Olomouci a vlastně poprvé na Moravě tehdy zaznělo „Vyznání víry“. Tak, jak bylo všem křesťanům doporučeno církevními koncily. Toto „Vyznání víry“ také poprvé uslyšeli křesťané pokřtění následovníky alexandrijského kněze Areia. Ač tentokrát tuto modlitbu odříkával jen biskup Fretella se skupinou svých stejnověrců z Milána. Avšak i toto společné a všem nezvyklé, hlasité odříkávání „Vyznání“ působilo na ostatní přítomné dojmem čehosi nadpřirozeného. Královna Fritigil z tohoto úspěchu svého bratránka přímo zářila. „Vidíš, Rosemunde, co jsem ti říkala! S naším Flutíkem jsme to v Olomouci vyhráli! To mu musíme pro postavení kostela zajistit takovou pomoc, s jakou ve svých představách náš milý bratránek vůbec nepočítá! Abychom i my ukázali, že jsme z jednoho rodu! Aby náš olomoucký kostelík stál jako první na Moravě! Jako první v celém našem království! Aby…“ Zatím ostatní v této době po mši se rozcházeli jen pomaloučku, neustále se opakovaně zastavovali, aby si vzájemně sdělili svůj příznivý dojem o svém prvním biskupu. Samotný biskup Fretella, v této době ještě celý myšlenkově rozrušený, přistoupil k Fritigil a Rosemundovi, a vpadl do jejich rozhovoru. „Nebojte se! Nechci se ptát, co se vám v mém kázání líbilo a co nikoliv! To všechno se ještě musí uležet a vykrystalizovat. Ale jde mi o něco jiného! Víš, bratránku, to prostředí…!“ „Hm! Kamaráde, to hned tak nezměníme! Zde na Velkém Hradě není sál, do kterého by se vešel ten velký počet lidí, co tě přišli poslouchat! Uvidíš, že po tomto tvém kázání bude příště počet posluchačů ještě vyšší. No, a pak začnou přibývat i zvědavci! Nejen křesťané a nábožně založení lidé. Takový sál na Hradě není! Musíme si pospíšit s postavením kostela!“ „Bratránku, králi, mně nejde o sál. Zatím, pokud bude jen trochu příznivé olomoucké počasí, budeme kázat venku. Cožpak Kristus po celé tři roky svého působení nekázal na horských úbočích, na březích jezera, před hradbami jeruzalémskými, a před božím chrámem? Ač budu rád, bude-li náš kostel postaven co nejdřív! Za to se ti odvděčí sám Bůh!“ „Tak vidíš! Už tím, že postavím kostel, mám u Boha přednost před všemi ostatními! Jen proto, že mne Bůh postavil na místo krále Markomanů! Přitom všichni ostatní jsou bez zásluh! Pak nevím, jak obhájíš to Kristovo pravidlo, že nejblíže Bohu a nebesům jsou ti nejchudší.“ „Oho! – nic nemusím obhajovat! Slova by byla zde zbytečná! Stačí, když ti povím to, co jsem chtěl říct při tomto mém příchodu vám oběma. Víš, králi, – ta socha Commoda, – ta se k mým kázáním nehodí! – Připadám si, že kážu v nevhodném prostředí! To je, – jakoby si Izraelité v jeruzalémském chrámu ponechali zlaté tele, – a přicházeli se klanět a děkovat neviditelnému Bohu! Nezdá se ti to podivné, že mám
209
kázat se svou tváří obrácenou k nahatému Commodovi?! Nebo, postavím-li se opačně, s nahatým Commodem za svými zády?!“ V tu chvíli se Fritigil rozesmála svým dávno zapomenutým dětským smíchem. Opět čtverácky pohlédla na oba své společníky. „Rosemunde, to má Flutík pravdu! Ono to skutečně vypadá velmi směšně! To jsme nedomysleli! Nahatý Commodus, jeho nezakryté přirození! To se nehodí! A náš biskup se určitě zanedlouho dostane ve svých kázáních k tomu, že se křesťané mají zahalovat, a že nemají ukazovat své ohanbí na veřejnosti!“ Tak i král Rosemund nakonec souhlasil s tím, že se musí najít vhodnější řešení této situace. Dohodli se, že svolají poradu rádců a dvořanů, a pak prodiskutují s Fretellou výsledné navrhované řešení. Lze říct, že ještě několik dalších kázání biskupa Fretelly se uskutečnilo u sochy císaře Commoda. Ale pak si velký a stále se zvyšující počet návštěvníků křesťanské bohoslužby vynutil urychlené a zcela jiné řešení. Pro ten nebývale velký počet shromážděných lidí ani první nádvoří Velkého Hradu nedostačovalo. A tak se s přemístěním sochy císaře Commoda přestali zabývat a biskup Fretella kázal buď na prostranství před hradbami, při vchodové bráně do Velkého Hradu, nebo na protějším kopečku při Ostrožně, v místě skalisek, kde se postupně začínaly uskutečňovat všechny předběžné akce nutné pro postavení kostela. Je nutno uvést, že biskup Fretella na návrší u Ostrožny kázal stále častěji. Neboť v této situaci kázal navíc přítomným dělníkům, pracujícím na stavbě chrámu. Jako v Miláně vyškolený a znalý odborník hned na místě dohlížel a ověřoval správnost postupu celé stavby. Pro odbornou stavební techniku a pro kamenické práce si Fretella z Milána přivedl spolehlivého a zkušeného mistra. Pocházel odněkud z lombardského venkova, jeho italské jméno bylo nezapamatovatelné a navíc pro Markomana nevyslovitelné. Tak ho Fretella nazýval jakousi zkomoleninou a staženinou jeho jména, která nakonec vyzněla tak nějak jako „Onzonus“. Onzonus byl sice venkovan, ale po desetiletí pracoval na stavbách milánských chrámů. Sám sebe nepovažoval za příslušníka a potomka latinských římských kmenů, ale vždy uváděl svou rodovou tradici mající prý kořeny v prastarých obyvatelích, v Etruscích. Podle Onzona jeho předkové založili Milán, který prý tehdy pojmenovali „Melpy“. Jinak byl Onzonus více jak čtyřicetiletý, středního vzrůstu, zavalité postavy, s nápadně se vyklenujícím břichem. Na rozdíl od starých maleb Etrusků nebyl vousatý, zato měl pleš, dosahující přes celou hlavu dozadu až na krk. Jeho lesknoucí se lebka byla úžasných rozměrů a vzbuzovala u všech olomouckých domorodců pocit Onzonovy nadřazenosti nad místními Markomany. Také pozoruhodný tvar Onzonovy lebky, která svůj vrchol neměla zaoblený, ale střechovitý, připomínající biskupskou mitru, způsobil, že Olomoučané mu později dali přízvisko „biskoupek“. Onzonus se stal v tomto cizím prostředí neuvěřitelně rychle velmi oblíbeným. Nejen pro svou příslovečnou dobrotu, ale také proto, že mnohému rozuměl, dovedl poradit, a pomáhal i bez nějaké protislužby. Avšak také pro Onzonův zvyk, – večer co
210
večer vysedávat po hospodách a šencích, a více rukama, než svou zkomolenou germánštinou, vyprávět ty nejneuvěřitelnější příběhy ze života Miláňanů, Římanů a samozřejmě i Etrusků. Onzonova obliba způsobila, že jeho organizace stavby kostela nikdy nenarazila na vážnější potíže. Olomoučtí „řemeslníci“, kteří se vyznali a měli zkušenosti jen v práci se dřevem, a s využitím koní a dobytčat při přenášení a převážení těžkého materiálu, se docela rychle přiučili, a za vedení Onzona a dalších milánských pomocníků ovládli během několika týdnů i nezvyklou a složitou práci s kamenem. Biskup Fretella měl již z Milána s Onzonem vypracovaný hrubý nárys prvního olomouckého kostela. Dohodli se, že tento kostelík bude malou a jednodušší kopií milánského chrámu svatého Laurentia. Tedy osm stran, ale z apsid bude pro Olomouc použit jen jeden výklenek pro oltář a kněžiště, přičemž větší ponechaná prostora za oltářem bude sloužit jako sakristie. Ale už první kontakty Onzona s místními obyvateli vyvolaly změny prvního plánu. Onzonus už při prohlídce předpokládaného stavebního místa předložil biskupu Fretellovi své nové návrhy a hned je také odůvodnil. „Otče biskupe, tato naše stavba musí být pevná, pevnější než všechny hradby izraelské! Náš kostel se nesmí zřítit, i kdyby zazněly stejné boží trouby jako v Jerichu! A kdyby spadly i zdi kostela, tak musí vydržet ta část s oltářem! Proto právě tu část postavíme přímo na skálu a zbytek kostela od této skály k západu, no, spíš tak trochu k severozápadu. Jak mi říkali zdejší rodáci, co tvrdí, že v tomto kraji se může stavět jen ze dřeva, že prý stavby z kamene ve zdejším počasí nevydrží, tak pro ty zdejší mrazy a deště musíme založit základy šířeji a pevněji, než jsme si spolu domluvili! Raději, ať stavíme o měsíc déle, než abychom měli obavy, že naše první stavba nevydrží!“ Biskup Fretella nedal Onzonovi jednoznačnou odpověď. Jen souhlasil, aby se začalo se stavbou základů co nejdříve. Onzonus nezaváhal. Během několika málo dnů při skále před Ostrožnou pracovaly tři velké skupiny dělníků odklízející zeminu z míst předpokládaných základů kostela. Čtvrtá skupina těch nejzdatnějších olomouckých mladíků začala rozbíjet skalisko na jednotlivé kusy, které Onzonus nechal přenášet a pokládat kolem předpokládaných základů kostela. Zde je Onzonus za pomoci vybraných dělníků tvaroval a skládal na sebe na sucho bez malty; pro každý kámen vybíral v dočasné zdi jeho nejvýhodnější a nejstabilnější položení. V kamenické odbornosti získal Onzonus díky králi Rosemundovi mnoho zdatných a kupodivu znalých kameníků z hor a kopců na východních hranicích Moravy, z Beskyd, kde dosud přežívali potomci Kotinů, toho keltského kmene, živícího se kutáním hornin a tavením železných rud. Tito starousedlíci měli zmapovánu celou moravskou oblast, věděli, kde a jaká hlína se nachází, kde je možno získat právě tu nejvhodnější horninu, pevný a tvarovatelný kámen! A také měli s tavením a pálením těchto přírodních surovin dokonce větší zkušenosti než odborníci z Milána. Tak se Onzonovi během půl roku podařilo získat vhodnou hlínu a vhodný kámen k pálení a drcení pro přípravu malty. Tak se nakonec ta část odbornosti, která původně způsobovala Fretellovi ty největší starosti a vrásky, ukázala ve středomoravské oblasti
211
docela snadno řešitelnou. Další oblast odborné stavební činnosti, dřevorubecká, ta nečinila již žádné podstatné problémy. Vždyť jesenický prales s mohutnými, zdravými, stoletými stromy byl tou nejpřirozenější a nejbližší základnou k získání potřebné kulatiny na postavení chrámu. Okolní lesy se staly zdrojem potřebné pryskyřice i včelího vosku, podobně jako nejbližší roviny Pomoraví s obdělávanou půdou a loukami byly dostačujícím zdrojem mouky pro kvásek, a mléka, vajec a krve pro jemnou maltu, pevně slepující jednotlivé kameny. Takže sotva uběhly necelé tři měsíce, byla patrná spodina pro položení základu obvodových zdí chrámu. Biskup Fretella opakovaně postával nad vykonaným dílem, a nedůvěřivě se znovu ptal Onzona. „Poslyš, příteli, nepřeháníš šíři a hloubku základů tohoto kostelíka? Když to porovnám se základy biskupského chrámu v Miláně, – vždyť tam na tu mnohem větší a celokamennou stavbu stačili základy určitě ani ne poloviční!“ „Otče biskupe! Od těch nejstarších místních dědů jsem si ověřil, proč, podle nich, zde nelze stavět z kamene. Při deštích nebo jen mlhách se vždy dostane do nepatrných skulin základů voda, ať se základy před vodou ochrání vším možným způsobem. Pak přijdou mrazy, a ty tyto kamenné základy postupně roztrhají. Tak, abych dokázal, že to jde i v Olomouci, a že tady kamenné stavby vydrží a nespadnou, tak ty základy musíme založit alespoň ve dvojnásobné šířce i hloubce, než je budoucí šířka zdi kostela! Takovou zkušenost ze staveb v italských horách mi předali mí etruští předkové! Já se touto odvěkou zkušeností budu řídit i v této Bohem zapomenuté zemi!“ Biskup Fretella, ani trochu nepřesvědčen, jen kroutil hlavou nad tou nikdy nevídanou šíří základů. „To nebude boží chrám, to bude nedobytná pevnost!“ Ale přes biskupovy námitky, které ostatně stejně nebyly brány Onzonem v úvahu, byla dohovořena slavnost k položení základních kamenů do základů kostela. Když Onzonus shlédl obsah v prohloubeních čtyř kamenů věnovaných biskupem Ambrožem i jejich velikost, tak se rozhodl pro tyto kameny vydlabat do skály jakési kolébky pro jejich bezpečné položení. „Víš, Otče biskupe, základ chrámu navíc proti dosavadním postupům ještě jednou na místě vypálíme a trhliny pak znovu doplníme zvláštní směsí pálené hlíny a drcených kamínků, aby nikde nezůstala skulinka, do které by mohla zatéct voda. Také to je zkušenost mých etruských předků, kterými ty tak často pohrdáš!“ A skutečně: Onzonus se nenechal přesvědčit o jiném a jednodušším postupu stavby. Nakonec vše dopadlo tak, jak on si to naplánoval ve svých představách. Nic nepomohly ani stálé a častěji se opakující návštěvy biskupa Fretelly na staveništi, zhusta doprovázené králem Rosemundem, a především královnou Fritigil. Nakonec na tu počínající zeď, vklíněnou do skály, byla naskládána hranice dřeva a zapálený oheň byl udržován téměř týden, aby vypálení malty mezi kameny způsobilo zatvrzení a následně se vytvořily skuliny. A po zaplnění těchto skulin pokračovala stavba spodní části zdi celého obvodu chrámu. Ale to šlo kupodivu velmi rychle, neboť tato zeď byla na své definitivní místo pouze přenášena z vedlejšího, provizorního místa.
212
Ovšem, tyto již definitivně pokládané kameny byly mezi sebou spojovány tou speciální Onzonovou maltou, nebo spíše lepidlem. Po postavení zdi do výše Onzonovy postavy došlo k opětnému vypalování stavby pomocí dřev naskládaných do hranice kolem zdí. V další stavbě se pokračovalo v kombinaci dřeva a kamene. Do zdí byly vkládány zdravé kmeny stromů a ty pak obezděny kameny. V této době stavby vlastního chrámu přišla z Milána další skupina odborníků, po písemné prosbě Fretelly, poslaná samotným biskupem Ambrožem. Avšak navíc mezi tesaři, dřevořezbáři a starověkými pokrývači byl i jeden malíř, spíš freskař. Pak navíc, bez Fretellova vyžádání, se dostavil ještě jeden odborník. Milánský biskup s požadovanou skupinou poslal do Olomouce nejzdatnějšího člena Ambrožova milánského pěveckého sboru. Prý, aby Otec Fretella naučil nové katolíky ctít Boha zpěvem chorálů! Biskup Fretella si jen povzdychl. „To Ambrož asi neví, co tu mezi Olomoučany mám za materiál! Vždyť jen jak to trvalo, než jsem ty tvrdé hlavy donutil, aby při mši během přijímání poklekly! To Ambrož neví, jaký nadlidský problém je donutit takového zarputilého Germána, aby se naučil ohnout nohy v kolenou! A teď ještě chce, aby rodilý Germán zpíval! Olomoučané jen řvou, hulákají, ženské navíc piští, jako by je na nože bral, ale to se stává jen po nadměrném požití piva v pozdních nočních hodinách! Avšak to nemá se zpěvem nic společného!“ Královna Fritigil s biskupem nesouhlasila. „Jen to zkus, Flutíku! Když sám Otec Ambrož se domnívá, že i Markomané mohou zpívat, tak na tom něco bude. Jen to zkus a uvidíš!“ Tak s pomocí toho milánského zpěváka, v Olomouci pasovaného na učitele hudební výchovy věřících, nakonec, po těžkých začátcích, se dostavily první úspěchy. Byl vytvořen olomoucký kostelní sbor; a biskup Fretella změnil svůj názor o hudebním sluchu svých soukmenovců. Naopak, tito získaní noví zpěváci se oddali svému zpěvu s náruživostí a i s výkonností nevídanou! Jako dříve olomoučtí opilci vyřvávali, když byli v pozdních nočních hodinách vyhazováni z šenků, tak nyní celý pěvecký sbor s ještě větším zanícením, s nadutými tvářemi, a z plna hrdla svých neopotřebovaných germánských hlasivek vyřvával na celý svět ty bohulibé Ambrožovy skladby. Tak v době, kdy byl kostel čtyř svatých evangelistů téměř dostaven, a kdy byl slavnostně vysvěcen biskupem Fretellou za přítomnosti biskupa z Naitry Sunnii a některých dalších biskupů – z Rajhradu, Weitry a ze Stockerau, – zaznělo v Olomouci slavné milánské „Te Deum“. Ačkoli se nemohl dostavit osobně sám biskup Ambrož, tak toto svěcení prvního kostela v Markomanském království se stalo událostí, o které se v rodinách hovořilo daleko široko. Po společné poradě olomouckého biskupa, Onzona a dalších mistrů řemesla kamenického, zednického a tesařského s velmoži markomanského královského dvora bylo rozhodnuto ponechat kostel čtyř svatých evangelistů v částečně nedostavěném stavu až do doby, kdy bude postaven biskupský chrám svatého Petra. Z jediné příčiny: velikost tohoto kostelíka před Ostrožnou už teď naprosto nedostačovala stále se zvětšujícímu počtu přicházejících věřících. Každou neděli, ale nebylo výjimkou ani ve
213
všední den, před kostelíkem se ještě neupravená plocha plnila věřícími, kteří se do kostela nedostali. Proto byl kostel vysvěcen ve stavu, kdy nebyla postavena osmá, severní strana té osmiúhlé budovy kostela. Té zdi, do které měly být umístěny vchodová kostelní vrata. Místo stěny zde byly postaveny dva kamenné sloupy jako nosná konstrukce severní části zastřešení. Také obě části bočních stěn, přiléhající z obou stran k nepostavené osmé straně, zůstaly z poloviny nedostavěné. Takže z prostranství před kostelíkem bylo dobře vidět na oltář i na kněze, sloužícího svatou mši. V této době biskup Fretella měl život vyplněn do poslední chvilky. Samozřejmě, jako každý kněz byl nejvíc zaměstnán v době přikázaného nedělního odpočinku, bez ohledu na boží přikázání. V nedělních kázáních i nadále postupoval podle Ambrožova katechismu. Křesťanskou věrouku podával podle zásad svého učitele, takže všichni, kteří Fretellova kázání pravidelně navštěvovali, i když třeba byli neznalí písma, tak nakonec svými vědomostmi dosahovali znalostí mnohých ariánských kněží. Fretella také neopomíjel navštěvovat olomoucké starousedlíky. Také k sobě zval početné obchodníky, stále procházející Olomoucí včele svých obchodních karavan. Přitom u všech si získával oblibu a přátelství. Od příchodu biskupa Fretelly do Olomouce neuplynulo v Moravě mnoho vody a Otec Fretella se vydal v doprovodu královny Fritigil na návštěvu mnoha starobylých sídlišť v Pomoraví. Ale nejen těch známých, ale také těch nepřístupných, často zapadlých v bahništích a mokřinách mezi slepými rameny řeky Moravy. Právě mezi těmito odloučenými skupinkami lidí nacházel ještě mnoho těch, co věřili a uctívali pohanské bůžky, posvátné stromy, tůně, a vykládali o existenci pohádkových bytostí a duchů. I doprovázející královna se podivila, když nalezli mezi těmito zapadlými a odloučenými lidskými skupinami usídlence zde isolovaně žijící již po dlouhé věky a hovořící naprosto neznámým dialektem. Kupodivu se mezi nimi setkali i s lidmi, kteří si předávali jakési trosky židovského náboženství s vírou v jednoho Boha, dokonce se znalostí božského desatera, předávaného od pradávna jejich předky po celé generace. Takovéto biskupovy návštěvy vesnic, a také jeho návštěvy skromných příbytků odloučených jedinců i rodin, vyvolaly nečekanou odezvu v celém osídleném Pomoraví. Biskup začal být zván do neznámých míst; a jeho navštívení dalších opomenutých vesnic bylo stále častěji vyžadováno samotnými starousedlíky. Jak by mohl takovým prosbám Fretella nepodlehnout? Ale i biskupovy návštěvy začaly být opětovány a jeho dvě místnosti na olomouckém Velkém Hradě byly neustále plné osob čekajících na biskupovo přijetí. To vše způsobilo biskupovu přetíženost a nakonec byl po zralé úvaze nucen si vyžádat pomocníky. Zvláště, když svého přítele klerika, mladistvého kvádského Terta, který měl již z Milána nižší kněžské svěcení, poslal zpět do Milána, aby po získání vyššího kněžského svěcení se do Olomouce vrátil jako Fretellův zástupce. Nastaly chvíle, kdy biskup Fretella na všechny své povinnosti nestačil. A tak, po domluvě s královnou, biskup Fretella založil při Velkém Hradě kněžskou školu. Jako první své žáky si vybral čtyři nikoli nejmladší, ale ve víře již poučené křesťany: dva byli
214
Gótové, jeden Markoman, a jeden pocházel ze zbytku horského kmene Kotinů. Přitom ti dva Góti byli ještě biskupem Vulfilou vysvěcení jako ariánští kněží, které biskup Fretella přesvědčil o správnosti víry církve všeobecné, apoštolské. Právě tito dva kněží se později stali těmi nejpřínosnějšími pomocníky v celém dalším působení biskupa Fretelly. V této době mnohých událostí a zvratů i v Markomanském království došlo k mnohým změnám. Král Rosemund o mnohá svá východní území přišel. Vlivem stálých nájezdů Hunů nakonec vládcové tam usídlených kmenů uznali nadvládu kočovníků z východu. Na druhé straně byl k Markomanskému království připojen i zbytek země ležící kolem řek Vltavy a Labe, který dosud plně králi Rosemundovi nepodléhal. Také v této době k uším Rosemunda a Fretelly došla zpráva o nečekané smrti císaře Theodosia Velikého. Král Rosemund znejistěl. Mírová smlouva byla přece zajištěna jedině vlastním podpisem a hlavně autoritou císaře Theodosia. Ale díky okamžitému zásahu biskupa Ambrože západořímský císař Honorius a vlastně spíš vykonavatel jeho císařských pravomocí, určený ještě císařem Theodosiem, Stilicho, potvrdili svým dopisem další trvání platnosti všech dosavadních vzájemných ujednání císaře Theodosia Velikého s Markomanským královstvím. Král Rosemund si oddechl. Neboť právě v této době se mnohé kmeny svébských bojovníků dávaly na pochod z východu na západ, aby pro svůj kmen našly novou, vhodnější krajinu, kde by byl klid na obdělávání půdy, kde by dvorce stařešinů kmene nebyly přepadány a okrádány, zkrátka, kde by bylo méně nebezpečí ze soustavných nájezdů asijských kočovníků. Proto trvání, pevnost a neochvějnost klidných, mírových vztahů na dlouhé hranici Markomanského království se Západořímským císařstvím již znatelně způsobovalo vyšší blahobyt občanů jeho království. Však také následně tato doba klidu na dunajské hranici byla potomkům popisována jako legendární, a neuvěřitelně šťastné dvacetileté období míru, spořádanosti a dobrého, pohádkového života. Ještě ani nebyl dostavěn kostel čtyř svatých evangelistů a už biskup Fretella se svým „biskoupkem“ Onzonem začali připravovat mnohem větší plochu pro monumentální biskupský chrám, který měl být zasvěcen svatému Petru, a jehož stavbu s královskými manželi a s ostatními markomanskými velmoži naplánovali na celé desetiletí. Pro tento chrám byla vybrána plocha při východní bráně Velkého Hradu, uprostřed úbočí kopce, svažujícího se k nedalekému soutoku Moravy s Bystřičkou. Lze říct, že nejvíce zanícenou křesťankou se stala samotná královna Fritigil. Nejen že nevynechala jedinou Fretellovu bohoslužbu, ale osobně mu začala pomáhat. Nejdříve začala s Fretellou navštěvovat jak jednotlivé dvorce a rodiny, tak i vzdálené vesnice. Později navštěvovala mnohé rodiny sama, a to především ty, kde někteří její příslušníci trpěli buď nemocí, nebo opuštěností a žili v osamocení a v odloučenosti. Královna Fritigil se během času stala osobou, která se předem dozvídala mnohé nové nápady a myšlenky stavebníků, a pak postupně zpracovávala svého bratránka – biskupa, aby ten ty požadované změny přijal. A zase naopak, když biskup došel k nějakému novému poznatku a změna si vyžádala daleko větší náklady, tak královna
215
připravovala pro jejich odsouhlasení svého manžela a ostatní velmože královského dvora. Avšak stále nejvíce v královniných myšlenkách, ale i v jejích argumentech převládala osobnost milánského biskupa Ambrože. Ambrož se stal vzorem pro všechny velmože markomanského královského dvora a dokonce tím posledním argumentem při královnině případně málo účinném přesvědčování samotného biskupa Fretelly. Až jednou se Fretella ušklíbl a královně povídá: „Poslyš, sestřenko, jestliže si Otec Ambrož vždy jen jednou škytne, když si ty na něj vzpomeneš a ve své řeči uvedeš jeho jméno, tak to potom náš milý Ambrož už nežije. Protože pro to samé škytání by nemohl už ani dýchat! Taková škytavka by zahubila i toho nejzdatnějšího Římana! Víš, Fritigil, do Milána to není z Olomouce tak daleko, měla bys toho našeho ctihodného a nesmírně hodného stařečka navštívit. Sice potom bude to tvé odkazování na biskupa Ambrože ještě častější, ale tvá pomoc a tvé úsilí o pravé křesťanství Markomanů by nemohlo být ničím jiným tak odměněno, jak požehnáním od samého našeho Ambrože.“ Královna se vůbec nepozastavila nad Fretellovým návrhem. „Flutíku, já už dlouho přemýšlím a v hloubi duše uvažuji o takové cestě. Dokonce jsem již o tom mluvila s Rosemundem. Chtěla jsem, aby za Ambrožem jel se mnou. Ale prý se to nehodí, prý markomanský král musí být pozván samotným císařem a západořímský císař Honorius je ještě nedospělé dítě. A Stilicho? To prý se nehodí! Je to jen dvořan! Navíc on je jen Germán neurozeného původu. Rosemund není proti tomu, abych jela sama. A což ty? Nejel bys se mnou?“ Fretellovi to následovně dalo mnoho práce a výmluvnosti přesvědčit královnu, že jeho přítomnost v Olomouci je nezbytná, a že se nemůže vzdálit ani na jediný den. Avšak tato nenápadně začínající rozmluva přece jenom měla za důsledek rozhodnutí královského dvora o uskutečnění cesty královny Fritigil do Milána za biskupem Ambrožem, aby mu poděkovala za jeho zaslaný katechismus a za veškerou pomoc v pokřesťanštění Markomanského království. A také za jeho nesmírně důležitý podíl na zajištění a udržení spojenectví Říma s Markomany. U příslušníků markomanských králů nebylo nikdy dlouho od rozhodnutí k činům! A již vůbec ne u královny Fritigil. Organizace celé skupiny pro cestu do Milána ji nezabrala mnoho času. Otázka ozbrojeného doprovodu a patřičných darů pro milánského biskupa a pro jeho školu se nejevila nijak složitou. Navíc s biskupem Fretellou se dohodla, že její výpravy se účastní někteří současní Fretellovi žáci. Biskup Fretella využil královniny cesty do Milána a poslal s ní i své dva nejzdatnější žáky, Góty, tyto původně ariánské kněze, aby v Miláně, nebo podle názoru a doporučení Ambrože třeba až v Římě, převzali pravé vyšší kněžské svěcení, a osvědčili své vyznání a svou víru ve smyslu výroků koncilů. Přesto olomoucká nepřízeň počasí značně zdržela odchod této výpravy z Olomouce. Místo původního královnina návrhu, aby se výprava, vzhledem k teplejšímu milánskému podnebí, uskutečnila již koncem února roku 397, tak nakonec celá skupina v čele s královnou Fritigil se vydala na pochod až v prvních dnech dubna. Biskup Fretella doprovodil výpravu až na dolní konec toku řeky Moravy. Král
216
Rosemund se rozloučil s královnou Fritigil dokonce až na druhém, římském břehu Dunaje. Tam, kde kdysi stálo římské kastrum nazývané Karnutum. Pak výprava markomanské královny, po několika dnech cesty rovinou a malými pohořími kolem Julijských Alp, se dostala až na dohled k velkému městu a křižovatce cest, k Akvileji. Avšak vyhnula se tomuto městu zkratkou. Potom ještě několik dní procházela výprava podalpskou krajinou, a pak už zamířila přes pádskou rovinu přímo k císařskému sídelnímu městu Milánu. Počasí bylo výpravě markomanské královny tak nakloněné, že během cesty se nedostavily ani předpovídané deště. Ba, nezažili ani jedinou jarní bouři téměř vždy jistou v této podalpské oblasti! A tak nedošlo k žádnému předpokládanému a předpovídanému zdržení. Ani plán zastávek a odpočinku během cesty nebyl dodržován, a proto královnin průvod přišel do Milána o několik dnů dřív proti původnímu předpokladu. Velitelem ozbrojeného doprovodu byl určen ten nejzdatnější a nejznalejší a nejzodpovědnější člen markomanského královského dvora, bývalý římský setník, Hermanarich. Hermanarich totiž byl po příchodu biskupa Fretelly do Olomouce jmenován pobočníkem a rádcem markomanského krále Rosemunda. Proto i popis celé okolní krajiny, kterou průvod projížděl z Karnuta až k Milánu, byl podáván dobrým znalcem celé této trasy. Takže i příchod výpravy do Milána byl Hermanarichem vybrán, a lépe řečeno, byl jím naplánován a následně uspíšen jen proto, aby královna uviděla Milán z nadhledu z kopce při zapadajícím slunci. „Veličenstvo, toto je konečně to město, ten cíl naší cesty! Vidíte Milán v celé jeho nejkrásnější podobě! Ta budova zářící v podvečerním oparu, – to je Maximianův císařský palác! Vedle ta jakoby jeho věž, – to je věž chrámu svatého Laurentia, který je k císařskému paláci přilepen. Ten temný černý pás vpravo, co je už v mlze, – to jsou lesy, kam chodí biskup Ambrož! Tam má ty své včeličky! Teď, jak to sluníčko zapadá, tak ozařuje Pád; a ta řeka září! Mezi stromy se leskne a vyniká, jako by byla ze zlata! Tento nádherný pohled na Milán s jeho řekou odnikud odjinud neuvidíte, jen z tohoto místa!“ Načež začal Hermanarich ukazovat další milánské kostely podle jejich věží, počínaje bazilikou, kterou jako nový milánský biskupský dóm postavil císař Theodosius podle návrhu samotného Ambrože. Pak ukazoval další významné budovy, i místo, kde sídlí Ambrožova biskupská škola. Hermanarich královně ukázal i vojenská cvičiště, kasárna pretoriánské stráže, náměstí, tržnice a místa správních úřadů. Fritigil, i její gótští kněžští společníci, byli užaslí nad velikostí Milána. Pak, jak sestoupili z té malé výšiny a začali procházet kolem jednotlivých dvorců a pak kolem stavení a kolem domů s rázem již městským, tak byli překvapeni ještě víc. A své rozpaky nezakrývaly! Dosud nikdy nespatřili takový ráz městského osídlení. Dosud se nikdy nesetkali s takovou nakupeností domů a lidí. Nakonec, už ani neschopni jakéhokoliv dalšího veřejného projevu úžasu, jen pohlíželi do tváří míjejících lidí, hleděli na jejich nezvyklé oblečení, i na velmi hlasitou řeč, vzbuzující dojem, že všichni Miláňané se právě mezi sebou do krve hádají a přou.
217
Fritigil se na setkání s biskupem Ambrožem těšila jako by šlo o vyvrcholení celého jejího života. Očekávání tohoto již velmi blízkého setkání s Ambrožem při královnině průjezdu ulicemi Milána způsobilo, že se u královny dostavilo vzrušení a nebývalé napětí. Fritigil i celý její průvod přestal pociťovat všechny dosavadní příznaky únavy z mnohadenní jízdy na koních. Aniž to postřehli, octli se na náměstí při sloupořadí korintských sloupů, tvořících před vchodem do chrámu svatého Laurentia nádherný a nikde jinde na celém světě neviditelný vznosný portikus. Před uzavřenými vraty vchodu do biskupského paláce Hermanarich seskočil z koně a s pomocí svého doprovodu vrata otevřel. Celá skupina vjela na dvůr paláce. Koně i s nákladem byli ponecháni v rukou náhle se objevivších biskupských sluhů. Hermanarich, jak to vyžadoval královský ceremoniál, v malém odstupu vedl královnu Fritigil do vestibulu před přijímající síň biskupa. Ostatní členové výpravy markomanské královny následovali královnu a Hermanaricha v náležitém odstupu. Avšak hned na prvním a jediném odpočívadle širokého schodiště arcibiskupského paláce zastavil Hermanaricha stařeček, oděný v jednoduchém lněném rouchu. Jen jeho bílá, jakoby nečesaná kadeř vlasů stále povívala kolem jeho vysokého čela každým sebemenším vánkem. „Bratře Hermanarichu, vítám tě v Miláně! Kéž Bůh dá tobě i celému poselstvu mír v duši! – Tvá průvodkyně? Co to pletu! – Vlastně tys její průvodce! Předpokládám, že zde, – tato mile a královsky vzhlížející osůbka, – to je asi Její královské veličenstvo, Fritigil, královna Markomanů? – Přijmi mou omluvu, královno! V této těžké době ztráty našeho nejmilejšího božího služebníka Ambrože jsme všichni stále neschopni rozumně uvažovat a vše domýšlet, jak nedávno ještě bylo naším zvykem!“ Stařeček svou řeč stále pletl a nikdo nemohl pochopit, co asi důležitého jim má ten člověk sdělit. První se vzpamatoval Hermanarich. Otočil se ke královně a povídá: „Královno, Vaše Veličenstvo, toto je Otec Simplicissimus, zástupce a pravá ruka biskupa Ambrože!“ V tu chvíli královně došlo, že byla právě přivítána tímto Ambrožovým duchovním rádcem a největším soudobým znalcem teologie, Otcem Simplicissimem. A tak uprostřed schodiště, na odpočívadle, došlo k nezvyklému přivítání celé královniny markomanské skupiny tou důležitou osobností Milána. Otec Simplicissimus je ihned všechny vedl do přijímacího sálu milánského biskupství. „Promiň, královno, že tvé přijetí bylo méně důstojné, než by to asi učinil náš Ambrož. Ačkoli si myslím, že náš milánský apoštol by to učinil ještě méně obřadně. Ale buď tak laskavá a vezmi v úvahu náš hluboký a dosud nepřekonaný zármutek z nenadálé ztráty našeho blaženého biskupa Ambrože, s kterou se stále nemůžeme vyrovnat. Vždyť to, že Bůh tak nečekaně povolal k sobě do řad svých svatých apoštolů představeného naší milánské diecéze, našeho milovaného Otce Ambrože, je stále pro nás všechny hlubokou, otevřenou a krvácející ránou, z které se nemůžeme a nemůžeme vzpamatovat!“
218
Tak poprvé v této chvíli, kdy překročili práh milánského biskupství, se členové markomanského poselstva dověděli, že biskup Ambrož již není mezi živými, že Bůh uzavřel počet hodin jeho života. Tak toto poselstvo, vyslané až z Markomanského království, teprve v tuto pozdní podvečerní chvíli uslyšelo, že velmi slavného biskupova pohřbu se účastnil i sám nezletilý císař Honorius, kromě mnoha nejvyšších zástupců církve. Neboť ne ke všem se zpráva o úmrtí Ambrože dostala tak brzo, aby stačili přijet do Milána, a účastnit se pohřbu. Teprve nyní pochopili, proč je nevítá onen slovutný milánský biskup Ambrož. Jen pomalu si uvědomovali, že byli přivítáni Ambrožovým následovníkem. Neboť za nového milánského biskupa na Ambrožově stolci byl již zvolen a vysvěcen Otec Simplicissimus, tento mnohaletý Ambrožův zástupce a spolupracovník, a zároveň nejučenější znalec Starého i Nového Zákona z proslulé Ambrožovy milánské kněžské školy. Proto v přivítání a i v dalších potřebných sděleních pokračoval ten drobný, milý stařeček s bílými vlasy. „Královno, budeš se muset spokojit s mou osobou. Vím, že našeho Ambrože nemohu nahradit, na takovou náhradu má nepatrná osobnost nestačí. Ale slibuji ti, že učiním vše, co jsem schopen, abych co nejlépe zastoupil Otce Ambrože. Vždyť na tvou návštěvu tady u nás jsme se připravovali s Otcem Ambrožem oba společně! Spolu s Ambrožem jsme strávili mnoho večerů rozvažováním o tvém bohulibém rozhodnutí. Proto také vím, co vše ti chtěl Otec Ambrož říct, a co všechno chtěl s tebou domluvit. Vždyť náš Ambrož v posledních měsících stále hovořil o tobě, o tvém podílu na rozšíření Kristova učení! Věř mi, že nebylo jediného večera, kdy by Ambrož v děkovné modlitbě nevzpomínal na tebe. Myslím, že se Ambrož už po mnoho let z ničeho tak netěšil jako ze zprávy v posledních dnech svého pozemského života, když se dověděl o tvém rozhodnutí k návštěvě Milána a našeho biskupství!“ V tuto chvíli královně Fritigil vyhrkly slzy. Nečekaná slova Otce Simplicissima o očekávání královny Fritigil zesnulým Ambrožem královnu tak dojala, že přes přemáhání to nevydržela a začala plakat. Sice potichu, ale její slzy se hrnuly ne po jedné, ale potokem! To se dosud Fritigil nestalo! Najednou nevěděla, jak by se měla jako královna správně zachovat v takové nezvyklé a nečekané situaci. Ne kapesníkem, ale rukávem, a stále znovu a znovu si utírala své slzami zmokřené tváře. Otec Simplicissimus jen rozpačitě pozoroval ten nezvyklý výron slz, ale v duchu vše chápal. „Neplač, královno, náš Ambrož je mezi vyvolenými u našeho Boha! Ačkoli nás jeho ztráta zarmucuje, tak raději roň své slzy a plač nad proviněními tohoto světa. Raději zaplač nad mými chabými silami a nad mými velkými nedostatky, neboť jsem jen velmi pochybný následník našeho nedostižitelného milánského apoštola Ambrože! Vím a znám své povinnosti vůči tvé Jasnosti! Ačkoliv nenahradím mého velkého přítele a učitele, věz, že učiním vše, abych splnil všechny cíle tvé návštěvy! Neboť i toto patřilo mezi poslední přání našeho milánského biskupa! A to musíme splnit! Navíc to docela rádi splnit chceme!“ Po tomto krátkém a smutném přijetí v předvečeru jednoho z posledních dubnových dní se členové markomanské výpravy ve vší tichosti ubytovali jako vzácní, smuteční hosté nově povolaného biskupa milánské diecéze, Otce Simplicissima.
219
Následující den měla královna Fritigil vyplněné celé dopoledne rozmluvou s Otcem Simplicissimem. Předala mu přinesené dary; a také poděkovala za Ambrožovu odpověď na její prosebný dopis, a za zaslání přeloženého Ambrožova katechismu. Avšak její díky byly nejvřelejší za neočekávané poslání biskupů do Markomanského království, a za zřízení stálých biskupství v Markomanském království. Avšak samozřejmě také za mnoho splněných následných přání a proseb při výstavbě prvních křesťanských chrámů na území Markomanie a Kvádie. I za vysvěcení dalších kněží, a za pomoc při výuce a jmenování dalších následníků apoštolů Kristova učení. V odpoledních hodinách s arcibiskupem Simplicissimem a ostatními členy markomanského poselstva navštívila královna čerstvý Ambrožův hrob. Poté byl Otec Simplicissimus průvodcem královny po celém Miláně. Navštívili místnosti Ambrožovy kněžské školy, včetně skriptoria, místa, kde byl překládán a opisován Ambrožův katechismus. A v těchto místnostech královně Fritigil s úctou ukázali i uložený a biskupem Vulfilou věnovaný Ambrožovi překlad Bible do gótštiny, a také uschované vlastnoruční dopisy biskupa Vulfily Ambrožovi i s Ambrožovými poznámkami o obsahu jeho odpovědí. Jak zbylo trochu volného času, tak královna Fritigil navštívila v doprovodu biskupa také další milánské kaple a kostely. Zde Otec Simplicissimus neopomněl královně ukázat všechny stavební nedostatky těchto kamenných staveb; a přitom připomenout také způsob a možnosti nápravy těchto nedostatků. V dalších dnech byla královna přijata se všemi panovnickými poctami u milánského prefekta, zastupujícího samotného císaře. U markomanské královny se ohlásil i Mikah v čele delegace milánských obchodníků. Fritigil přijala jejich pozvání na slavnostní oběd uspořádaný k poctě královny, při kterém milánští obchodníci, a také představitelé milánské obce, ocenili vzájemné přátelské vztahy a dlouholetou pomoc markomanských králů v zajištění bezpečnosti obchodních karavan. Toto ocenění pomoci markomanského krále bylo vyjádřeno nečekaně velkými dary, věnovanými nejen králi a královně, ale také nově postaveným markomanským a kvádským kostelům. Avšak mnohem více na královnu Fritigil zapůsobila návštěva míst, které si Ambrož vybral k svému rozjímání a úvahám před každým svým rozhodnutím. Navštívila i les za Milánem s osiřelými úly Ambrožových „včeliček“. Prohlédla si soudní palác, kde Ambrož vynášel své spravedlivé tresty nad vrahy, žháři a zloději. Nakonec Fritigil, s pomocí Mikaha, proměnila svůj osobní dar připravený pro biskupa Ambrože, a získané peníze rozdala milánským nejchudším, – žebrákům, opuštěným a nemohoucím lidem, žijícím jen z lidského milosrdenství. V tomto každodenním shonu plném královniných aktivit velmi rychle uplynulo sedm dní plánovaných na pobyt královny Fritigil v Miláně. Po celou tuto dobu se královna nedovedla zbavit smutku z Ambrožova úmrtí a občas zcela znenadání se jí z očí vyhrnuly slzy. Fritigil se pak vždy musela donutit, aby se její mysl přenesla do naprosto jiného problému, který by alespoň na tu chvíli vymazal připomínku Ambrožovy smrti. Ale i tak celý Fritigilin pobyt v Miláně proběhl jako ve snu. To
220
všechno mělo za následek, že královna si později na všechny podrobnosti tohoto týdenního pobytu vzpomínala jen mlhavě. Avšak i tak Fritigil si pro sebe vymínila na poslední odpoledne před dnem svého odjezdu z Milána osobní volno. Tuto chvíli se rozhodla věnovat své poslední a pouze soukromé návštěvě Ambrožova hrobu. Královna Fritigil tentokrát šla samotná k nové, vznosné Ambrožově katedrále. Ta milánská novostavba byla v té době snad největší a nejkrásnější v celém známém světě, i když dosud ještě stále někde dostavovaná a doplňovaná. Fritigil už od Hermanaricha věděla, že tuto velkou baziliku postavil císař Theodosius podle návodu, určení a pokynů biskupa Ambrože. Ale nikdo z Miláňanů o účasti císaře na výstavbě baziliky nemluvil, ta bazilika byla od samého počátku veškerým lidem připsána Ambrožovi. Biskup Ambrož od počátku svého působení v biskupském úřadě chtěl pro Milán postavit veliký chrám, který by zasvětil patronům Lombardie. Tak jako patřičné mučedníky původně vybral svatého Felixe a Nabora, kteří pro svou křesťanskou víru zahynuli roku 304 v Lodi jižně od Milána. Ačkoliv tito mučedníci vlastně ani z Lombardie nepocházeli, ale byli to vojáci přišlí z římské provincie Afriky. Ale pak přímo v chrámu svatých Felixe a Nabora byly skoro zázrakem nalezeny ostatky skutečných křesťanských milánských rodáků a mučedníků, kteří dokonce přímo v Miláně obětovali svůj život za svou víru kolem roku 300 po Kristu. Tak na bývalém ranně křesťanském hřbitově, díky biskupu Ambrožovi, byl postaven nový biskupský velechrám, bazilika milánských mučedníků, svatého Gerváse a svatého Protáse. Tato stavba zhruba postavená za sedm let byla vysvěcena biskupem Ambrožem už roku 386 a později se stala tou hlavní milánskou bazilikou. Nejstarší milánský kostel svatého Laurentia stejně již dlouho svou kapacitou nedostačoval. Jenže biskup Ambrož měl k tomuto kostelu svůj velmi blízký, citový vztah. Byl v tomto starobylém kostele svatého Laurentia zvolen biskupem, pak pokřtěn a vysvěcen. Ambrož právě v tomto kostele vybojoval ty své největší zásluhy pro římskou všeobecnou apoštolskou církev. A také právě v tomto kostele poprvé zazněly Ambrožem složené hymny a chorály. Jedině v tomto nejstarším milánském kostele svatého Laurentia denně zněl zpěv dnes pojmenovaný „ambrosiánským“. Avšak bazilika svatých Gerváse a Protáse byla tou nejnovější a nejmohutnější milánskou katedrálou, postavenou přímo pro samého milánského biskupa. Když zemřel Ambrož, tak bylo jeho žáky vyprošeno, a pak i schváleno církevní kurií a císařskými úřady, aby milánský biskup Ambrož byl pohřben uprostřed těch dvou milánských mučedníků, Gerváse a Protáse. Takže v době, kdy přišla do Milána královna Fritigil, bylo mezi těmi svatými mučedníky uloženo mrtvé tělo biskupa Ambrože. Jeho prozatímní, nehluboká krypta byla přikryta pouze plochými mramorovými deskami. Tak tehdy vypadal dočasný hrob milánského arcibiskupa, církevního Otce, svatého Ambrože. Na místě těchto desek měl později stát právě zhotovovaný sarkofág s Ambrožovými ostatky.
221
Je dlužno uvést, že už v této době všichni prostí Miláňané považovali Ambrože za svatého, a tak ho také nazývali. To jen kněží byli opatrní a vyčkávali, a tak Ambrože prozatímně nazývali jen „blahořečeným“. Už při první návštěvě královny Fritigil u tohoto dočasného Ambrožova hrobu ji Otec Simplicissimus seznámil se všemi proběhlými náležitostmi a i dalšími opatřeními kolem balzamování Ambrožova těla a kolem zhotovování jeho sarkofágu. Zároveň ji poučil, že sarkofág bude velmi složitý, neboť všichni chtějí, aby Ambrožova postava na sarkofágu měla všechny potřebné atributy. A těch bylo mnoho, neboť také mnoho bylo Ambrožových zásluh a činností. Neboť svatý Ambrož, jako jediný apoštol, by měl mít jako atribut včelí úl a klobouk včelaře, neboť nikdo z apoštolů neměl takovou lásku ke včelám jako právě on! Avšak svatý Ambrož nemiloval jen včely, miloval všechna zvířata! Svou stravu dával nejen chudým, ale dělil se i se zvířátky! Kolik jen krmil ptáků! A tak ten budoucí patron včelařů, voskařů a ochránce domácích zvířat měl ještě další atributy: knihu, pero, holuba, důtky, dítě v kolébce a model kostela. Pero a knihu pro svůj přínos celé církvi v sepsání dvaceti devíti základních věroučných knih, mezi nimi i prvního katechismu! Ale i za knihy básní, za skladby chorálů a církevních zpěvů! Důtky pro jeho soudcovskou činnost, kdy spravedlivě trestal; ale kdy hlavně odpouštěl, a hříšníky napravoval! Královna Fritigil poklekla mezi mramorové, bohatě zdobené sarkofágy svatého Gerváse a svatého Protáse, na dlaždici, přikrývající kryptu s Ambrožovým tělem. Sepjala ruce a sklonila své oči do míst, kde předpokládala Ambrožovy pozůstatky. A začala svou tichounkou modlitbu a své dlouhé poděkování, které původně chtěla říct přímo Ambrožovi. „Svatý Ambroži, můj ochránce a můj přímluvce! Ty, který jsi byl zde na zemi mým otcem, mým učitelem a který jsi byl pro mne nedostižitelným příkladem! Ty, jenž si se nezalekl císařů, ty, který ses nebál jít mezi tvé nepřátele usilující o tvé bezžití! Ty, který jsi vše své, i zděděný majetek po svém bratru, rozdal chudým, a který jsi potom oblékal nejhrubší košili žebráků! Ty, který jsi držel půst, a svůj chléb rozdával hladovým a nemocným! – Svatý Ambroži, neopouštěj svou osiřelou Fritigil! Smiluj se nade mnou! Prosím, zůstaň i nadále při mně a při mé rodině, i při mém kmeni! Hlavně v příštích dnech a létech, v kterých s hrůzou očekáváme násilí, boje a války! Vždyť právě ty jsi nám přinášel mír! Díky tobě přestalo plenění a vybíjení našich poddaných! Díky tobě naši muži nebyli odváděni do otroctví a naše ženy přestaly být znásilňovány! – To vše jedině díky tobě! – Svatý Ambroži, zůstaň i pro nás Markomany a Kvády stále tím naším dokonalým prostředníkem k našemu Otci na nebesích, k našemu jedinému velkému Bohu! Pomoz nám upevnit mezi naším lidem tvou pravou víru; a pomáhej všem našim biskupům a kněžím v jejich těžkém poslání! Obzvláště nezapomeň na svého nejlepšího žáka, na mého bratránka, olomouckého biskupa Fretellu, aby výsledky jeho práce, ti pokřtění příslušníci tvé pravé církve, ve své víře po všechny generace vytrvali! A také, aby jejich právě postavené kostely zůstaly stát po věky věků. – Také se rozpomeň na zapomenuté mučedníky Kristovy církve! Ve svých prosbách u Boha Otce nezapomínej neustále připomínat, můj příteli, poněvadž jsi vždy byl ochráncem
222
východní řecké bohoslužby, i toho mého prvního učitele svaté Bible, dobrotivého božího člověka, dnes už pomalu zapomenutého biskupa Vulfilu, kterého jsi i ty poznal a kterého i ty sis vážil! Ty víš, svatý Ambroži, a ty také, můj Bože, že ten můj přítel Vulfila zůstal do konce života ariánem a nevzdal se ariánských bludů! Ale také víš, že jeho duše byla čistá, upřímná a že se nikdy nezpronevěřil tvým božským přikázáním! Svatý Ambroži, to už jistě víš, že jsem přijela za tebou do Milána, abych tě poprosila o tvou pomoc, aby náš olomoucký kostel čtyř evangelistů byl zasvěcen také našemu prvnímu velkému biskupu Vulfilovi! Tomu, jenž přeložil Svatá Písma do nám srozumitelné řeči, a tak se stal pro naše kmeny pokračovatelem svatých evangelistů! Snad tvá smrt právě před mým příjezdem do Milána, Otče Ambroži, byla zásahem samého Boha, aby má prosba za našeho Vulfilu nemohla být vznesena a vyplněna. Já, bídná hříšnice, neznám cesty našeho Boha! Proto buď vyplněna vůle boží! Ty, svatý Ambroži, teď už tu boží vůli znáš! Já však, jako ubohá pokračovatelka tvých snah, tě snažně prosím, pros za mne našeho Boha o jeho smilování nad Vulfilou! Neboť jeho zásluhy o šíření křesťanství mezi příslušníky našich kmenů jsou nemalé a stále rostou! Víš, Otče Ambroži, já mám nyní strach, aby se v budoucnosti na našeho dobrého biskupa Vulfilu nezapomnělo v seznamu věrných Bohu. Protože lidé velmi rychle zapomínají! Vždyť já jsem si také už ani nevzpomněla na jména našich mučedníků pro Kristovu víru, jejichž ostatky přenášela naše gótská kněžna Gaatha do Kyziku. I ty, svatý Ambroži, víš, jak je nedokonalá lidská paměť! Tak právě proto prosím nejvíc tebe, aby Bůh, ale také naši křesťané pravé víry, nezapomněli na své první křesťanské předky, a hlavně na jejich první učitele! Vždyť mezi ně patříš i ty, svatý Ambroži!…“ Dlouho, dlouho klečela markomanská královna u pohřbeného těla svatého Ambrože. Klečela, občas dlaně přikládala ke své hlavě, pak znovu své ruce sepjala. A její rty neustále šeptaly její vyznání, její myšlenky a její modlitby, její opakované vyjádření díků a proseb k tomuto svatému, jako by jenom on byl jejím důvěrníkem, zpovědníkem a rádcem. Přitom Fritigil v přibývající temnotě chrámu svatých Gerváse a Protáse bez zábran ronila slzy, které po celou dlouhou dobu její modlitby zkrápěly bílou mramorovou desku přikrývající kryptu. To nezvyklé množství slz způsobilo, že ten kámen, kryjící Ambrožův hrob, zůstal vlhký po nesmírně dlouhou dobu. Místní lidé tvrdili, že ta stále mokrá skvrna na kameni přetrvávala po mnoho dalších let, než se začala pomalinku zmenšovat a vysýchat. Teprve s posledními slunečními paprsky královna Fritigil opustila Ambrožův hrob a vrátila se do biskupského paláce. Následující den, hned s prvním rozbřeskem, se rozloučila s palácem, s kostelem svatého Laurencia a s Milánem. Celý průvod královny Fritigil, zmenšený pouze o dva gótské kněze ponechané v Ambrožově biskupské škole, daleko za Milán doprovázel sám milánský patriarcha Otec Simplicissimus. Přesto návrat královny Fritigil do Markomanského království byl zasmušilý. Smrt svatého Ambrože trvale poznamenala všechny členy tohoto královnina poselstva; a ten smutek se přenesl i do míst, kterými toto tiché markomanské poselstvo procházelo. Bohužel tuto tísnivou náladu nezmenšily ani věrohodné přísliby Otce Simplicissima o trvání a prohlubování odkazu zemřelého milánského biskupa svatého
223
Ambrože. Neboť i touha markomanské královny Fritigil po trvalém zajištění pocty biskupu Vulfilovi zůstala po všechny další roky ukryta v hlubinách její duše. Nepomohlo ani soustavné připomínání této nenaplněné prosby v jejích každodenních modlitbách. Protože zásluhy biskupa Vulfily nebyly v žádných písemnostech zaznamenány, tak již v dalších generacích nikdo o nich ani nevěděl. Neboť i toto vše bylo pohřbeno i s královnou Fritigil při oltáři olomouckého chrámu čtyř svatých evangelistů, Matouše, Marka, Lukáše a Jana. Ve všech těch širých krajích kolem řeky Dunaje a kolem řeky Moravy, mezi starousedlíky i novými přistěhovalci, byla navždy zapomenuta i tato doba prvních křesťanů. A tak po těch, co v těchto zemích byli první velcí šiřitelé Kristova učení, co poctivě kráčeli ve stopách prvních apoštolů mezi našimi pohanskými praotci, zbyla jen zkomolená a nejistá jména: – Vulfila, Fritigil a Fretella.
224
OLOMOUCKO NEJVĚTŠÍ SVĚTOVÁ
LÍHEŇ UPÍRŮ V 18. století davová psychóza na Moravě kolem neustále se objevujících a početně narůstajících upírů vyvolala zásah tak významných osobností, jako byl olomoucký biskup kardinál von Schrattenbach, císařovna Marie Terezie a papež Benedikt XIV. O „moravských upírech“ se začalo psát v odborné i románové literatuře. V této informativní práci chceme uvést četné chybně tradované postoje zúčastněných osob do pravdivého obrazu. Především je nesprávně tlumočen postoj církevních činitelů. A také byla přeceněna odbornost tehdejších olomouckých „chirurgů“. Výskyt upírů v 18. století byl na Moravě největší v porovnání s ostatní Evropou. Neúplné záznamy v archiváliích hovoří o 573 upírech na severní Moravě. Skutečný počet nebožtíků označených za upíry byl mnohonásobně vyšší. Totiž vystrašení venkované nečekali na výsledek liknavého rozhodování církevních a správních orgánů a zfanatizovaný dav vzal výkon spravedlnosti nad domnělými upíry do vlastních rukou. Vesničané bez povolení úřadů vykopali každou mrtvolu podezřelou z upírství, a pak nebožtíkovi buď probodli hrudník kůlem, nebo mu odsekli hlavu, ale nejčastěji mrtvolu spálili, aby si tak zajistili definitivní bezpečnou likvidaci upíra. Proto dochované sporé záznamy z 18. století neuvádějí skutečný počet upírů na Moravě. Podle historických údajů pochybil olomoucký biskup kníže kardinál von Schrattenbach, když se zaručil svou osobou za pravdivost existence upírů. Naopak císařovna Marie Terezie sice k pověrám o upírech zaujala správný postoj, ale neměla pravdu v jí uváděných příčinách vzniku davové psychózy. Císařovna toto chybné odůvodnění převzala od svého osobního lékaře barona Gerharda van Swietena. Správné stanovisko k existenci upírů projevili nejvyšší církevní činitelé. Mezi nimi je nutné jmenovat papeže Benedikta XIV., arcibiskupa z Trani Davanzatiho, a senonského opata Augustina Calmeta. Vyloučili reálnou existenci upírů. Bezprostředně následující léta to potvrdila. Přesto nutno vysoce ohodnotit opatrný postoj olomouckého asesora konzistoře Stiawy za jeho odvážnou obhajobu prostých, vystrašených moravských vesničanů. V současné době se rozrůstají všechny formy magie a jejich praktiky. Geometrickou řadou se rozmnožují všelijaké okultní spolky a společnosti. Se znepokojujícím podivem hledíme na tento lavinovitě vzrůstající zájem o magii, psychotroniku a okultní vědy. Odsuzujeme konkrétní provozování veškerých
225
magických praktik, včetně té posmrtné. S údivem a odporem pozorujeme, že na Karlově univerzitě a některých jejích pobočkách je tolerována a podporována tzv. vědecká činnost novodobých astrologů, mágů a psychotroniků. A už vůbec nechápeme mlčení našich odpovědných činitelů k takové scestné činnosti. Podtržením některých části následujících citátů jsem chtěl upozornit na problematiku, kterou se zabývá následující sdělení. Kompletně všechny citáty jsou vytrženy z kontextu velmi širokých sdělení, a proto někdy neprávem vzbudí dojem pochybeného a nesprávného postoje autora citátu. „Démoni v podobě upírů se nikdy nezjevili učeným osobám, nýbrž vždy jen ‚nevzdělaným a sprostým lidem’ na Moravě a v Horních Uhrách, kteří jsou často v zajetí vína, spánku a strachu.“ (Arcibiskup z Trani Giuseppe Davanzati roku 1744 v Dissertazione sopra i Vampiri.) „Vampyrismus je běžný v Uhrách, Řecku, v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Zejména na Moravě je prý možno vidět při stole sedět živé s mrtvými. Na koho mrtvý kývne, zemře do několika dní.“ „Upíři neboli vampýři nebo revenanti Moravy, Maďarska, Polska atd., o nichž se vypravují takové mimořádné věci, tak podrobné, tak obšírné a prozkoumané, se všemi nezbytnými formalitami, že se jim věří a jsou dokazovány i soudně před soudci, a nejpřísnějšími a nejnáročnějšími soudními dvory, že všichni, kteří vyprávějí o jejich návratu k životu a o jejich zjevení jen působí zmatek, který se projevuje ve městě i na venkově, protože údajně zabíjejí lidi sáním jejich krve, nebo dělají znamení, které je nutí je následovat, ačkoli toto všechno jsou jen pouhé iluze a následek nadměrné a přílišné představivosti.“ (Roku 1746 senonský opat Augustin Calmet v knize O zjevování duchů, neboli o moravských vampýrech. Str. 174.) „Představy o strašidlech a čarodějnicích jsou podvodné. V našem moravském kraji se situace v poslední době vyhrotila tak, že dochází na některých hřbitovech k exhumacím. Jako ospravedlnění jim slouží tvrzení, že jsou zasaženi tak zvanou ‚posmrtnou magií‘, některá těla byla dokonce spálena. Je to vinou duchovenstva, které v těchto krajinách trpí velkou neznalostí, opomíjí hlásat zdravý rozum a opodstatněné náboženství. Duchovenstvo spoléhá na posudky nezkušených lazebníků a osobuje si právo, které podle josefínského trestního řádu náleží světskému soudu.“ (Císařovna Marie Terezie v ‚Dekretu o upírech‘ z 1. 3. 1755.) „Čarodějnictví nebo magie se objevuje tam, kde vládne nevědomost. – Dva chirurgové, kteří nikdy neviděli vysušenou mrtvolu, kteří nevěděli zbla o ustrojení lidského těla, jsouce svědky, dosáhli vydání rozsudku o upírství. – Olomoucká konsistoř neponechala mrtvolám dostatek času, aby se mohly rozložit, a tudíž popsaná znamení posmrtné magie jsou falešná.“(Baron Gerhard van Swieten, osobní lékař a poradce Marie Terezie, zakladatel první vídeňské lékařské školy – v rukopisu zprávy ‚Remarques sur le vampyrisme de Silesie de ľan 1755‘). „Není možno uvěřit, že v oblasti Svobodných Heřmanic jsou všichni lidé přiblblí, že si všichni vsugerovávají chorobné příznaky a že kompletně jsou pod vlivem zvýšeného krevního tlaku a proto se projevují utkvělými představami.“ (Asesor Mathias
226
J. Stiawa, farář v chrámu P. Marie na Předhradí, v písemné informaci hraběti kardinálu Troyerovi ze dne 7. února 1755.)
VYBÁJENÉ POJMY V OBLASTI VYBÁJENÉ MAGIE Nejdříve několik drobných poznámek k uvedení do problematiky „vampyrismu“. Hlavně z toho důvodu, že v historické i v současné odborné literatuře je požívána rozličná, matoucí terminologie. Do 18. století se zjevování nočních duchů a přízraků obvykle nazývalo „magia posthuma“, posmrtná magie. Místo tohoto dříve rozšířeného termínu se začal během 18. století používat termín „vampyrismus“17 a nositelé, aktéři tohoto zjevování duchů, se nazývali vampýři nebo také upíři. K používání nového názvosloví podstatně přispěl neobvykle velký výskyt upírů na severní Moravě. Teprve mnohem později, koncem 19. století, Stokerův románový bestseller o Draculovi18 způsobil častější používání termínu „vampýr“ k označení nočních přízraků zemřelých škodících živé populaci. Slova upír a vampýr jsou synonyma. Označení „vampýr“ se užívá především v srbštině a v bulharštině, „upír“ se užívá v češtině, polštině, ruštině, ukrajinštině. V ostatních jazycích se označení upír a vampýr užívá promiskue, ačkoli převažuje označení „vampýr“.19 Slovo upír či vampýr je známé mezi obyvatelstvem jihovýchodní a východní Evropy. Jedna skupina filologů a etnografů tvrdí, že slovo upír je slovanského původu, především z oblasti Bulharska, Makedonie a Srbska; jiní jsou přesvědčeni, že pochází z turečtiny.20 Kreuter ve své rozsáhlé monografii o víře v upíry v jihovýchodní Evropě definuje upíra takto: „Upír je mrtvý, který se vrací, opouští hrob, aby vysával živým krev, likvidoval dobytek nebo působil jiné škody. Není to tedy žádná démonická bytost nebo duch, avšak ani člověk, nýbrž měnící se mrtvola.“21 Přibližně před jedním stoletím se Česká akademie věd rozhodla pro zpracování obsáhlé studie o vampyrismu; a pověřila tím Franka Wollmana, literárního vědce a historika. Jeho práce byla zveřejněna pod názvem „Vampýrské pověsti v oblasti středoevropské“.22 Frank Wollman ve své práci definoval upíra jako „mrtvého, jenž opouští hrob a ohrožuje živé“. Toto označení je i dnes všeobecně platné a používá se při interpretaci vampyrismu. Poněvadž v současnosti máme na Karlově univerzitě, na její Filozofické a Teologické fakultě odborníka na magii všeho druhu, univ. profesora PhDr. Milana 17
Maiello, Giuseppe: Vampyrismus v kulturních dějinách Evropy. Praha, 2005, s. 23, 89. Stoker, Bram: Dracula. Praha, 1991. 19 Maiello, Giuseppe: Vampyrismus v kulturních dějinách Evropy. Praha, 2005, s. 14 – 18. 20 Bandini, Ditte a Giovanni: Kniha upírů. Praha, 2009, s. 55. 21 Kreuter, Peter, Maria: Der Vampirglaube in Südosteevropa. Studien zur Genese, Bedeutung und Function. Rumänien und der Balkanraum. Berlin, 2001. 22 Wollman, Frank: Vampyrické pověsti v oblasti středoevropské. Národopisný věstník českoslovanský. Praha, 1920 – 1922, aXIV/1, s. 1 – 16, bXIV/1, s. 1 – 57, XV/1, s. 1 – 58. 18
227
Nakonečného, nesmíme opomenout ani jeho popis upírství: „Nejhrůznější obraz černé magie tvoří tzv. vampyrismus, upírství, který patří k fenomenologii démonického. Víra v upíry je rozšířena po celém světě a obraz upíra podává již babylonská démonologie. Byly nalezeny celé hřbitovy lidí podezřelých z upírství, kteří byli v hrobech uloženi tak, aby jim byl znemožněn výstup, případně ve stavu, který jim měl upírství znemožňovat, s uťatými hlavami. Věřilo se, že upíři, kterými se stávají lidé určitým způsobem k tomu předurčení a jejich oběti, vstávají v noci z hrobů a navštěvují živé osoby, kterým sají z hrdla krev, aby si prodloužili svou záhrobní existenci, jež je něčím mezi životem a smrtí.“23 V literatuře se setkáváme s názvy různých druhů nočních přízraků. Za základní druh se považuje mora, revenant, upír čili vampýr, a vlkodlak. Charakteristika jednotlivých druhů nočních přízraků se liší: Mora je noční můra, ve spánku dusí a moří lidi a zvířata. Revenant je mrtvý, vycházející z hrobu, navracející se mezi živé; má neztuhlé tělo, uchovávající si barvu, pokožku má růžovou. Nemusí škodit. Vampýr neboli upír je mrtvý člověk, živící se krví živých lidí nebo zvířat. Upíři nekonzumují jídlo, nemají ani srdeční ozvy, jsou to vlastně „živé“ mrtvoly. Neodrážejí se v zrcadle a nevrhají stín.24 Avšak potřebují pít krev, aby obnovili svou podstatu. Na rozdíl od ostatních nočních přízraků jsou nuceni do neustálé činnosti. Trpí žízní po krvi a stále vyhledávají nové oběti.25 Většinou upíři bývají krásní, nikdy nejsou malí a tlustí. Jsou démoničtí a tajůplní, mají hluboko posazené, podivně zářící oči, plné tajemného ohně. Jsou sexuálně velmi přitažliví, neodolatelní, obzvláště upírky. Jsou nápadní velkou bledostí a odlišným chováním. Nikdy nejsou dětinští. Nosí tmavý plášť, klobouk a kord. Mají nadměrně vyvinuté špičáky, kterými svou oběť poznamenávají na krku, a tak promění svou oběť v dalšího upíra. Sluneční paprsky upíry zabíjí.26 Upíři povstávají ze svých hrobů v noci, napadají lidi spící na lůžku, vysávají jim životní sílu, a tak je zahubí.27 Podezření, že jde o hrob upíra, potvrzují četnější myší díry na hrobě, nebo v okolí. Mrtvý upír se nejdříve zjevuje rodinným příslušníkům, kteří potom jeden po druhém umírají. V druhém pořadí se upír zjevuje příbuzným a sousedům. Upír především vysává svým obětem sílu, postižená osoba je stále slabší a slabší, bledší a bledší, až jednoho dne zemře. Nejčastější upírovou metodou mučení je noční rdoušení a škrcení, které později také končí smrtí.28 Původně upíři jen rdousili lidi, a tak je připravovali o životní sílu; avšak nikoli tím, že by jim doslova vysávali krev.29 Dříve nebyla obvyklá představa, že se upír zakousne do krční tepny a vysaje 23
Nakonečný, Milan: Magie v historii, teorii a praxi. Praha, 2009, s. 457. Bandini, Ditte a Giovanni: Kniha upírů. Praha, 2009, s. 50. 25 Bandini, Ditte a Giovanni: Kniha upírů, Praha, 2009, s. 134 – 137. 26 Bandini, Ditte a Giovanni: Kniha upírů. Praha, 2009, S. 145 – 150. 27 Zophius, Johan, Heinrich: Dissertatio de vampiris serviensibus. Halle, 1733. 28 Bandini, Ditte a Giovanni: Kniha upírů. Praha, 2009, s. 55 – 58. 29 Bandini, Ditte a Giovanni: Kniha upírů. Praha, 2009, s. 78. 24
228
krev. Vysávání krve z krční tepny se stalo signifikantním znakem pro upíry v důsledku rozšíření románu Brama Stokera „Dracula“. Při exhumaci mrtvoly podezřelé z upírství svědčí pro upírství nebožtíka určitý nález na mrtvole. Např.: když za více týdnů po pohřbu je tělo nalezeno s růžovým obličejem, nebo i jinou částí těla s kůží růžově zbarvenou a velmi napjatou. Nebo když byla mrtvola nalezena ve změněné poloze v porovnání k poloze těla při pohřbívání. U některých exhumovaných mrtvol upírů byla popisována krvavá ústa.30 Na rozdíl od upíra vlkodlak je živý člověk, schopný se proměňovat ve vlka nebo jiné zvíře, a vykazující spřízněnost se šamanem. Víra ve vlkodlaky vychází z víry v upíry, nikoli naopak.31 Podle Summerse po víře v oživlé mrtvoly – upíry, přišla i víra v lidi měnící se ve zvířata – v psy, lvy, levharty, medvědy a samozřejmě vlkodlaky.32 Slovo vlkodlak znamená „člověk – vlk.“ Proměna člověka na zvíře se stává za života člověka. V 18. století byli lidé často přesvědčeni, že jsou proměněni ve vlkodlaka nebo jiné divoké zvíře. Tento patologický psychický stav byl prohlášen za nemoc nazývanou lykantropie. Toto onemocnění někteří odborníci považují za poruchu látkové přeměny, porfyrii. Avšak ta se spíš projevuje světloplachostí, záchvaty křečí a zuřivosti, motorickým neklidem a anémií.33 Upír i vlkodlak jsou aktivní hlavně v noci, oba škodí lidem a oba pijí krev. V některých oblastech (Balkán) je v lidových představách upír s vlkodlakem spojen, takže se o vlkodlakovi přestává hovořit.34 Zde je na místě připomenout, že klasifikace nočních přízraků na mory, revenanty, vampýry a vlkodlaky všeobecně neplatí. Každý autor používá vlastní schéma nočních přízraků; a tak v literatuře jsou všechny výše uvedené druhy nočních přízraků i jejich charakteristiky naprosto chaoticky zaměňovány.
NOČNÍ PŘÍZRAKY Jednotlivé sporadické případy vampyrismu se datují už od prehistorických dob a vyskytují se u všech lidských ras, kmenů a národů. Důkazem jsou překvapivé archeologické nálezy, jako pohřbívání mrtvého obličejem dolů (aby nenalezl cestu z hrobu), přibíjení mrtvoly k rakvi, oddělení hlavy od těla a její uložení mezi dolní končetiny; a mnoho dalších způsobů, které měly zabránit oživlým mrtvolám vycházet z hrobu. Celou situaci komplikovala skutečnost, že lidé první poloviny 18. století neměli ani potuchy o průběhu rozkladu mrtvol a jeho zákonitostech. Změny, objevené při exhumaci, vysvětlovali po svém, neboli „po upířím“. Jak jinak si měli vysvětlit fakt, že osoby, které během svého krátkého života byly hubené, vypadaly při exhumaci jako dobře živené. Ani ve snu je nenapadlo, že zde mohly sehrát roli plyny vznikající během 30
Maiello, Giuseppe: Vampyrismus v kulturních dějinách Evropy. Praha, 2005, s. 120. Bandini, Ditte a Giovanni: Kniha upírů. Praha, 2009, s. 108. 32 Summers, Montague: The Vampire in Europe. New York, 1968 – The Werewolf. New York, 1966. 33 Bandini, Ditte a Giovanni: Kniha upírů. Praha, 2009, s. 103 – 105. 34 Kreuter, P., M.: Der Vampirglaube in Südosteuropa. Berlin, 2001. 31
229
procesu rozkladu. Stejně tak netušili, že to, co mrtvolám, probodnutým dodatečně kůlem, vytékalo z uší a nosu, nebyla krev, ale do červena zbarvené tekuté produkty onoho hnilobného procesu.35 Pozdější poznatky o posmrtných změnách lidských tkání přinesly vysvětlení těchto „záhadných“ jevů. Bakteriální hnilobě nepodlehne každá mrtvola, téměř u každého osmého dochází k mumifikaci i bez nějakého balzamování. O rychlosti rozpadu mrtvol, vlivu balzamování, okolní půdy, materiálu rakve dokonale informují Zacchia a Garmann v druhém dílu „Dějin smrti“ v 8. kapitole, pojednávající o změnách mrtvého těla v průběhu času.36 Rychlost rozpadu mrtvého lidského těla ovlivňuje teplota prostředí, procento vlhkosti, a také stav těla před smrtí, jeho imunitní úroveň, prodělané chorobné procesy, apod. Už v prehistorických dobách se lidé obávali oživlých mrtvol. Proto archeologové nalézají kostry některých mrtvol v nezvyklé poloze. Aby mrtvola upíra ztratila pro vyjití z hrobu směr, pohřbívali ji obličejem dolů vleže na břiše. Nebo zatěžovali hrudník mrtvého kamenem. Někdy zaráželi hřeb do hlavy. Podrobný a vyčerpávající popis případných akcí na zneškodnění upírů je uveden v pojednání barona van Swietena o vampýrech, datovaném rokem 1755. Je převzat z Tournefortovy knihy „Voyage du Levant“ ze závěru popisu události v uherské župě Opidum Hiedonnum. V kraji mezi řekou Tisou a Transylvánií v roce 1732 vládla posmrtná magie. Věřilo se tam, že vampýři sají krev nejen lidem, ale i dobytku. Pozřelli kdo maso z těchto „nakažených zvířat“, sám se stal vampýrem, za svého života skrytým, po smrti činným. Zabránit tomuto procesu se dalo pozřením hlíny z hrobu vampýra a pomazáním svého těla vampýří krví. Obřad k zneškodnění činného vampýra spočíval v probodnutí hrudi vykopané mrtvoly přiostřeným kolíkem skrz naskrz, nebo odtětím hlavy, a nejlépe spálením celé mrtvoly na popel. Vampýrství se považovalo za nakažlivé. Mrtvola vampýra byla schopna v krátkosti nakazit veškerá těla pohřbená na stejném hřbitově.37 V posledním tisíciletí se proti upírům také používal kříž a svěcená voda. Dokonce i česnek se považoval za velmi účinný prostředek. Rumuni si zvykli zneškodňovat upíry probodnutím mrtvoly vidlemi. Ve střední Evropě je všeobecně známo zneškodňování upírů zatlučením špičatého topolového kůlu do srdce. Kůl musel projít celým hrudníkem. Protože kůl se někdy minul účinkem, bylo dosti často přikročeno k oddělení hlavy od těla, nejlépe rýčem. Avšak nejistější bylo tělo rozsekat, spálit na prach, a popel rozfoukat do všech světových stran, nebo ho nasypat do řeky.38
35
Barber, Paul: Vampires, burial and death, 1988, New Haven-London, Yale University Press. (Popis chování mrtvých těl). 36 Aries, Philippe: Dějiny smrti. I. /II. Praha, 2000, (II. díl, kap. 8.), s. 76. 37 van Swieten, Gerhard: Remarques sur le vampyrisme de Silesie de l´an 1755. 38 Bandini, Ditte a Giovanni: Kniha upírů. Praha, 2009, s. 125 – 133.
230
Z HISTORIE UPÍRŮ Vašíček uvádí, že „v Čelákovicích, v Olomouci, v Žatci a na dalších místech České republiky byly odkryty téměř tisíc let staré hroby se zjevnými protivampýrskými zásahy. Podezřelí nebožtíci byli přibíjeni k deskám, často měli hlavu oddělenou od těla nebo useknutou nohu, aby při případném vstávání z hrobu chodili jen do kruhu. …“39 Pokud se týká Žatce, tak tam archeologové v roce 1999 zkoumali část hřbitova u dnešního chrámu P. Marie v Žatci. Našli v nejstarší spodní vrstvě čtyři zvláštní hroby, nebožtíci nebyli pohřbeni v obvyklém rubáši, ale byli pohřbeni v šatech, které byly přibity k rakvi. Také Petr Čech z pražského Archeologického ústavu nedávno popsal nové nálezy upířích hrobů ve Starém Městě a datuje pohřbení předpokládaných upírů do poloviny 9. století. Jsou uváděny sporadické případy pohřbených upírů ze Slovenska z 16. století. Z Čech byl popsán jeden případ upíra pohřbeného v roce 1569. Na severní Moravě prý probíhaly vampýrské procesy, poslední dokonce roku 1801 v obci Uchilsko na Bohumínsku.40 Klaniczay dokazuje, že zájem o vampyrismus v 17. století nahradil předchozí čarodějnictví a proces upalování čarodějnic, a že tento vzestup vampyrismu je důsledkem nového vzedmutí zájmu o magii. 41 Vlivem románu Brama Stokera (1847–1912) o hraběti Draculovi42 bylo za „původní domov upírů“ považováno Rumunsko. Stoker pojmenování „Dracula“ použil z označení „Draconarius“, což znamenalo rytíře řádu draka. Stokerův Dracula byla ve skutečnosti historická postava – valašský kníže Vlad III. Narodil se v městě Sighisoara roku 1431. V šestnácti létech utekl z tureckého zajetí. V roce 1448 byl korunován vládcem Valašska a Transylvánie. Založil Bukurešť, a také tajný hrad Poenar. Prohrál bitvu s Turky, načež utekl k Matyášovi Korvínovi, který ho uvěznil. Po propuštění z vězení již bitvy s Turky vyhrával. Byl to vysloveně krutovládce. Asi 100.000 lidí nechal narazit na kůl. Prý je pohřben na ostrově Snagov. Stokerův Dracula způsobil rozšíření pověsti, že oživlé mrtvoly, neboli nemrtví, tedy upíři, ke své činnosti nezbytně potřebují vysávat krev. Počínaje Bramem Stokerem se stalo pití krve upíry základní součástí jejich existence.43
39
Vašíček, Arnošt: Sedm záhad strážce duší. Jak to bylo doopravdy. Ostrava 2005, s. 198. Svobodová, Kamila: Dva případy vampyrismu v Neplachově kronice. „Ad vita et honorum“ prof. Jaroslavu Mezníkovi k 75. narozeninám. Brno, 2003, s. 571 – 577. 41 Klaniczay, Gabor: Heilige, Hexen, Vampire. Vom Nutzen des Übernatürlichen. Berlin, 1991. Buchembled a spol.: Magie a čarodějnictví v Evropě. Praha, 1997, s. 187. 42 Stoker, Bram: Dracula. Bratislava, 1990, str. 255. 43 Bandini, Ditte a Giovanni: Kniha upírů. Praha, 2009, s. 86. 40
231
UPÍŘI NA MORAVĚ – NA OLOMOUCKU Zrození termínu „moravští vampýři“ se nekonalo v naší Moravě, ale na řece Moravě v Srbsku. První zpráva o existenci moravských upírů je z roku 1725, kdy v srbské vesnici Kisiljevo, okres Rahm, zemřel Peter Plogojowitz. Po jeho pohřbení v Kisiljevu v odstupu deseti týdnů zemřelo během jediného týdne devět osob po nemoci trvající dvacet čtyři hodiny. Tyto osoby před svou smrtí prohlásily, že je ve spánku v noci navštívil Plogojowitz, zalehl je a dusil. Poblouzněný dav z vesnice požadoval exhumaci pohřbeného Plogojowitze. Exhumované tělo prohlédl přivolaný císařský provizor Frombald spolu s popem z Gradisca. Oba pak popsali stav vykopané mrtvoly; a v popisu poprvé použili slovo „vampýr“. Podle jejich popisu bylo při exhumaci nalezeno tělo Plogojowitze svěží, byla na něm patrna nově rostoucí kůže, ale i vlasy a nehty. Na rtech měl něco čerstvé krve. V sepsané zprávě provizorem Frombaldem bylo poprvé použito slovo „vampýr“. – Přítomní lidé zabodli připravený kůl do srdce, z něhož vyteklo mnoho čerstvé krve. Současně vytékala krev z úst a z uší. Načež poblouzněný a zuřivý dav spálil vykopanou mrtvolu na popel.44 Milníkem ve studiu vampyrismu se stala další událost v Srbsku, a sice v Medvedje v roce 1726. Voják Arnold Paole se na vojenských cestách kdesi v Turecku setkal s upírem, ale následky neměl, protože prý pojídal hlínu z hrobu upíra a jeho krví si třel tělo. Ale v roce 1726, kdy už pobýval v Medvedje, si Paole zlomil vaz pádem ze žebřiňáku a zabil se. Za 20 – 30 dnů po jeho pohřbu začal Paole v noci navštěvovat vesničany. Při těchto návštěvách Paole napadal lidi a čtyřem osobám přivodil smrt. Paoleho mrtvola byla exhumována v odstupu čtyřiceti dní po jeho pohřbu. Tělo bylo nalezeno zcela zachovalé; z očí, nosu a uší mu vytékala čerstvá krev. Měl nově narostlé dlouhé nehty. Paolemu byl do srdce zaražen kolík. Mrtvola vykřikla a z těla se vyřinulo velké množství krve. Poté bylo tělo spáleno. S ním byly spáleny i další čtyři osoby, které byly s Paolem ve styku, a které Paole nakazil. Arnold Paole byl prohlášen za arciupíra. Po pěti létech klidu, v roce 1731, se v Medvedje objevili další případy upírství. Proto byl dne 12. prosince 1731 vyslán z Vídně do Medvedje lékař Glaser. Nalezl 13 upírů. Vídeň okamžitě vyslala do Medvedje tříčlennou vojenskou komisi s předsedou Johannesem Flückingerem, úředním lékařem. Odborná zpráva o událostech v Medvedje, nazvaná „Visum et Repertum“, byla sepsána právě tímto vojenským lékařem Johannesem Flückingerem dne 26. ledna 1732. Od té doby se celosvětově dostává do jazykových slovníků slovo „vampýr“.45 Tyto popsané události v Kisiljevu a v Medvedje se vztahují k vesnicím při srbské řece Moravě v oblasti Balkánu; a označení upírů či vampýrů jako „moravských“ se původně týkalo Srbska. 44
Kirchner, Gottfried: Terra-X. Výpravy do neznáma. Praha, 2000, s. 130 – 164. Maiello, Giuseppe: Calmetova interpretace událostí v Kisiljevu a Medvedje a následující teologický spor. V „Studia balcanica bohemo-slovaca“, V., Brno, 2002, s. 37 – 46. 45
232
Ze střední Evropy jsou uváděny ještě mnohem dřívější popisy upírů z Polska.46 Avšak i na naší Moravě se vyskytují mnohem časnější zprávy o výskytu upírů, než jsou uvedené poměrně pozdní případy ze Srbska. V Moravském Berouně řádili vampýři celých sedmdesát šest let, od roku 1662 do roku 1738. V matrice zemřelých stojí, že vampýrka Anna Heintzinová po vlastním pohřbu bloudila po celé vsi několik dní a neuvěřitelně řádila. Z hrobu také vstal Friedrich Helfert, který byl po smrti čilejší než za života. Spojil se s dalším vampýrem Christianem Filipem a oba plivali sliny z úst, načež jim oběma kat uťal hlavy na špalku.47 Výjimečně docházelo k četnějšímu výskytu upírů v určité oblasti Moravy. Vampyrismus se někdy rozšířil jako nákaza, až to vzbuzovalo dojem, že jde o epidemii. Příčina vzniku takové davové psychózy, tedy snových představ o setkávání se živých s upíry, má své kořeny hluboko v minulosti lidské společnosti. Případy vampyrismu mezi německým obyvatelstvem na severní Moravě jsou známy již z doby před třicetiletou válkou.48 Vampyrismus jako davová psychóza se objevoval jen v určitém primitivním prostředí, když společnost prodělávala duchovní úpadek a ekonomický rozvrat. Vyskytoval se nejčastěji u prostých a neškolených obyvatel, trpících nedostatkem potravin, strádajících a žijících na té nejnižší životní úrovni. Počátkem 18. století olomoucký pomocný biskup Carl Ferdinand, svobodný pán ze Schertzu, právník a ředitel biskupských statků v Kroměříži, napsal traktát, který nazval „Magia Posthuma“. Byl vytištěn roku 1704 v Olomouci a věnován knížeti Karlu Lotrinskému, biskupovi olomouckému a osnabrückému. Schertz49 uvádí jako dva nejstarší případy výskytu upírů v Čechách ty, které byly popsány v Neplachově kronice ze 14. století. V prvním případě mrtvý muž z okolí Kadaně, pastýř Myslata z Blov, poté, co byl pohřben, se po smrti začal toulat krajem a začal jménem volat své sousedy. Ti do osmi dnů zemřeli. Nepomohlo propíchnutí vykopané mrtvoly kůlem, mrtvý se i nadále zjevoval, děsil, škrtil a zabíjel další lidi – až do dne, kdy byla vykopaná mrtvola Myslaty spálena. V druhém případě50 v roce 1344 v Levíně zemřela žena hrnčíře Ducháče, jménem Brodka. Hned po pohřbu vstávala z hrobu, mnohé lidi dávila, a po každém skákala. Byla probita třemi olšovými kůly, a jak uvádí zápis, „krev z ní tak velmi tekla jako z hovada nějakého“. Předtím spolkla svůj šlojíř až do polovice, a když se z úst vytáhl, byl všecek krvavý. Byvši probita kůly stále z hrobu vstávala a hubila lidi. Lidé požadovali spálení mrtvoly. Ale hranici nemohli nikterak zanítit, až jim staré ženy poradily, aby užili k zážehu šindele ze střechy kostelní. Jakmile Brodka shořela, přestala lidi trápit.51 46
Wollmann, Frank: Vampýrské pověsti v oblasti středoevropské. Národopisný věstník českoslovanský, XV/1, 1922, s. 1 – 58. 47 Kirchner, Gottfried: Terra-X. Výpravy do neznáma. Praha, 2000, s. 130 – 164. 48 Berger, K.: Zum Hexen-und Vampyrglauben in Nordmähren. 1904, ZVGMS VIII., s. 201 – 224. 49 Schertz, Karl, Ferdinand: Magia posthuma. Olomouc, 1704. 50 Hájek z Libočan, Václav: Kronika česká. Praha, 1981. 51 Horáček, Aleš: Krátká kronika římská i česká z roku 1360. Uvedeno v časopise „Koktejl“, duben 2007, roč. XIV., s. 49.
233
Schertz uvádí, že biskupové a kněží země hledali radu v Římě, ale nedostalo se jim žádné odpovědi, neb tam se domnívali, že to vše jsou jen pouhé vidiny, nic než fantazie lidu. Když nedostali odpověď, rozhodli se vyzvednout ze země těla těch, co se jim takto zjevovali. Vykopaná těla spálili; a tím se konečně zbavili nečistých přízraků.52 Karel Ferdinand Schertz v citované knížce „Magia posthuma“53 píše, že nejčastější výskyt upírů lze pozorovat právě na Moravě. (Podobně to popisuje o 150 let později Jireček.54) Schertz dokonce uvedl, že v Olomouci byl spatřen přízrak, který házel kameny a působil obyvatelům velké problémy. Vesničané ze severních horských oblastí Moravy a Slezska, kterým se začali upíři zjevovat, se samozřejmě obraceli na svou vrchnost a na církev, a žádali své představené o pomoc. Na olomoucké biskupské konzistoři požadovali povolení exhumace podezřelých mrtvol; a případně souhlas k jejich spálení. Totiž „Constitutio criminalis“, právní řád vydaný roku 1656 Ferdinandem III., pověřoval konzistoř pravomocí vydávat povolení k exhumaci mrtvol.55 V 17. století se na Moravě vyskytovali upíři zcela ojediněle. Proto spálení vykopané mrtvoly, podezřelé z upírství, nevyvolalo u vrchnostenských a církevních úřadů prakticky žádnou reakci. Je však zajímavé, že už v 17. století vzniklo podezření z upírství u šesti pohřbených právě v oblasti Bruntálska (Břidličná, Světlá Hora, Andělská Hora). Od prvních let 18. století došlo na Moravě k neuvěřitelnému navýšení počtu vyskytujících se údajných upírů. Kromě již uvedené širší oblasti kolem Bruntálska (znovu Andělská Hora, navíc Brantice, Rýžoviště, Václavov, Velké Heraltice, Václavov, Roudno, Horní Benešov, Moravský Kočov, Moravský Beroun, Svobodné Heřmanice – asi 164 upírů) se ještě mnohem vyšší počet upírů objevil v oblasti Libavé (Velká Střelná, Čermná, Heroltovice, Smilov, Potštát, Libavá, Stará Voda, Norberčany, Trhavice, Údolné, Vojnovice, Nová Ves /dnešní Nové Oldřůvky/, Guntramovice, Podlesí, Potštát, Mastník, Zigartice – asi 412 upírů). U upírů z těchto uvedených lokalit nebylo nikdy popsáno, že by upír ohrozil život sáním krve, nikdo neuváděl ranky na krku po zubech upíra. Venkované z těchto míst udávali psychické obtíže, stěžovali si na noční zjevování strašidel vycházejících z hrobu a vyvolávajících noční můry, často v podobě pohřbeného nebožtíka. Atakovaní vesničané tvrdili, že je něco „tlačilo“, chytalo za vlasy, za ruce, za krk. Slyšeli jakési zvuky, hřmot, hukot, tlučení do stromu, škrabání na zeď, skřípání, šramot na půdě, otvírání dveří, kroky po světnici, hlasy zvířat. V noci jim něco tlačilo na břicho, na nohy, na hrudník, nemohli dýchat. Probouzeli se zpoceni a s horkostí. Také nacházeli odvázaný dobytek, nebo přicházející jiná zvířata, jako ovce, psy a kočky. Tyto noční tlaky způsobovaly u postižených úbytek životní síly a nakonec úmrtí atakované osoby. Proto si vesničané vynucovali exhumaci podezřelých nebožtíků 52
Faivre, Antonie: Father of contemporary vampire studies. Leuven, 2001, s. 595 – 610. Schertz, Karl, Ferdinand: Magia postuma, Olomouc, Rosenburg, 1704. 54 Jireček, Josef: Studia v oboru mytologie české I. O duši a těle. Časopis Musea Království českého, 1863, XXXVII/1, s. 3–18. 55 Zuber, Rudolf: Osudy moravské církve v 18. století. Olomouc, 2003, s. 324. 53
234
a jejich spálení jako jediný spolehlivý způsob k zabránění nočního řádění mrtvoly nakažené upírstvím. Prosté probití hrudníku a srdce vykopané mrtvoly zašpičatělým kůlem vždy nepomohlo, a nepomáhalo ani odříznutí hlavy a končetin. Vesničané podlehli davové psychóze; v primitivním prostředí se strach nezadržitelně šířil. Občas celý proces spalování mrtvol podezřelých z upírství podporovali místní správní orgány. Místní církevní představitelé, kněží z farností, se v naprosté většině nepřipojili k hnutí veřejnosti. Mnozí kněží se veřejně tvrdě postavili proti požadavkům veřejnosti na exhumaci a spálení mrtvol podezřelých z upírství. Např. jsou písemné důkazy o takovém postoji děkana z Budišova, faráře z Břidličné, faráře z Velkých Heraltic a z Horního Benešova. Prostí vystrašení venkované často rozhodli bez ohledu na pokyn svého faráře. Nechtěli připustit pohřbení podezřelé osoby na hřbitov. Mnoho osob podezřelých z upírství bylo zakopáno v lese, nebo mimo hřbitov za hřbitovní zeď. A pokud nebylo tělo podezřelého nebožtíka spáleno, tak alespoň bylo zasypáno nehašeným vápnem a hrob byl zavalen velkými kameny.
LIBAVÁ – LÍHEŇ UPÍRŮ Avšak i olomoucká konzistoř se od samého začátku 18. století stavěla k údajným upírům velmi zdrženlivě. Postupně, jak se četnost výskytu upírů zvětšovala, konzistoř váhala povolovat exhumace, vehementně se stavěla proti spalování mrtvol a vyžadovala jejich pohřbení na hřbitovech. Stanovisko konzistoře je dostatečně zachyceno v protokolárních zápisech konzistoře a jednoznačně hovoří proti nařčení duchovenstva císařovnou z velké neznalosti. V květnu 1727 olomoucké konzistoři předložil P. Josef Pfafenzeller, farář z Budišova a přísedící olomoucké konzistoře, písemnou zprávu, v které tyto noční vampyrické zjevy vysvětloval jako přirozené úkazy. Zpochybnil přísežné výpovědi vesničanů jako nejasné, nevěrohodné a neúplné. Když se v září 1727 objevil údaj o výskytu upíra v Nových Oldřůvkách (dřívější Nové Vsi), rozhodla se konzistoř na doporučení biskupa Schrattenbacha vyslat do Oldřůvek komisi k ověření skutečného stavu. Komisi tvořili: přísežný krajský fyzik Med. et Phd. Doct. Joannes Franciscus Corvinus, přísežný olomoucký chirurg Frantz Ant. Neünachbahr, budišovický děkan P. Karel Sebastian ze Zenova a starosta z Nových Oldřůvek.56 Komise nejdříve vyslechla tamní obyvatele. Ti vypovídali, že v nočních hodinách měli nebezpečná a život ohrožující vidění. Poté dne 23. září 1727 bylo přikročeno k exhumaci Marty Kleinové, mrtvoly označené místními občany za upíra. Kromě komise byli přítomni radní a konšelé z Budišova, a přísežný soudce ze správní oblasti Nových Oldřůvek. Exhumované tělo bylo napůl shnilé, zapáchající, v přirozeném rozkladu; nebylo nalezeno nic, co by svědčilo pro mimopozemskou existenci. Za přítomnosti komise byly učiněny incize svalové tkáně, otevřen hrudník a břišní dutina, ale tam byly nalezeny jen rozpadající se vnitřnosti bez známek krve. – Závěr komise byl jednoznačný: exhumovaná mrtvola Marty Kleinové se nenalézá mimo svou přirozenou posmrtnou 56
Bombera, J.: O posmrtné magii na libavském panství v 18. století. Sborník OAO, 1984, s. 86, 87.
235
existenci.57 Přesto i v tomto případě nakonec občané Nové Vsi si vynutili souhlas představených k radikálnímu postupu. Duchovní vrchnost ustoupila hlasu lidu a exhumovanou mrtvolu Marty Kleinové předala katovi k spálení „pro zachování veřejného pořádku“. Stejná komise však prohlédla ve stejném čase ještě další odloženou a nepohřbenou mrtvolu muže z Nových Oldřůvek, který zemřel devět dní před provedenou prohlídkou. Šlo o manžela Jany Schwantzerové, který měl večer po svém uložení k spánku během usínání jakési vidiny, a navíc pak ve spánku měl pocit stísněnosti. Od svých tvrzení neustoupil ani po útrpném právu, kterému byl podroben po osm dní, načež zemřel. Při komisionální prohlídce jeho nepohřbené mrtvoly v odstupu devíti dnů od úmrtí byly nalezeny na zádech červené krevní podlitiny, kolem nich modré skvrny, ale při incizích nebylo zjištěno žádné krvácení. Následující den při kontrolní prohlídce mrtvoly byly popsány okraje ran v místě incisí mírně zakrvácené. Tento nález u přítomných lékařů vzbudil podezření z přispění magie.58 O měsíc později se obdobná komise zúčastnila prohlídky těla Kateřiny Sendlerinové ze Smilova u Libavé. Došlo k tomu po sdělení části místních občanů, že jsou v noci trápeni přízrakem Kateřiny Sendlerinové a tak vystaveni nebezpečenství. Komisi tvořili: přísežný krajský fyzik Med. et Phd. Doct. Joannes Franciscus Corvinus, první přísežný městský fyzik Med. Doctor Joseph Benedikt Kuhn, přísežný chirurg Naünachbahr, dále děkan z Budišova a prozatímní administrátor z Libavé, a ještě další osobnosti. Zachoval se podrobný zápis pořízený 29. října 1727 dr. Kuhnem.59 V zápise je popsán obličej Kateřiny Sendlerinové jako živoucí, barvy téměř síry, rty jakoby potřené skořicí. Při incizích většinou sice nebyla nalezena krev, ale dobře patrná červená tkáň. Ve svém velmi podrobném protokolu se dr. Kuhn uchyluje k pokusu vysvětlit tato tzv. podezřelá znamení zcela nesmyslným průběhem procesů kvašení a hnití. Ale jeho „odborný“ popis hnití a kvašení plně odpovídal tehdejším znalostem. Dr. Kuhn v protokolu také vysvětluje možnou příčinu vzniku nočních přízraků. Uvádí, že při spánku v poloze na zádech dolehne mozek a mozeček na oba bloudivé nervy, a také se stlačují mezižeberní nervy, což způsobuje, že je omezen a zpomalen tok vzruchů do svalů a bránice. Tím vzniká respirační nedostatečnost, pocit tísně a srdeční palpitace. Podle dr. Kuhna utlačení horní části trávicího traktu s následnou nevolností je také způsobováno obžerstvím plebejců obvyklým v těchto krajích. Proto prý mezi plebejci ohrožovanými nočními přízraky převažují žravé děti, štědře si dopřávající dospělci, hypochondři a pijácí vinné sedliny. Podle dr. Kuhna obyvatelé oněch míst trpí nadbytkem kurdějových solí, poklesem krevního objemu a nedostatkem jakýchsi prchavých částic a poklesem mravů. Následkem jsou noční vidiny. Pronásledování živých vesničanů nočními přízraky zemřelých se začalo šířit lavinovitě. Vesničané byli přesvědčeni o nakažlivosti60 a o přenosu upírství při pouhém 57
ACO C 13, kart. 2278, fol. 484. ACO C 13, kart. 2278, fol. 484 – 485. 59 ACO C 13, kart. 2278, fol. 518 – 523. 60 Bombera nakažlivost nazývá chybně „insuflací.“ Insuflace je vhánění vzduchu do tělních dutin. 58
236
i nevědomém styku s upírem. Naprosto reálně popsal tehdejší situaci Rudolf Zuber: „Události kolem Libavé vzbudily velké vzrušení, protože o nich referovali ve svých domovech i poutníci, kteří navštěvovali Starou Vodu. Olomoucké církevní kruhy se oprávněně obávaly, že pověsti o vampyrické epidemii se dostanou až do Říma, kde se jimi údajně už zabývala inkvizice. Konzistoři byly nemilé i zvěsti, které o té věci pronikly do Vídně. Konzistoř se bezradně zaplétala do protikladů, protože na jedné straně měla v rukou posudky olomouckých lékařů a na druhé straně si vyžádala svědectví libavských obyvatel, líčících řádění upírů jako hrozbu jejich životům.“61 Občanům, kteří byli přesvědčeni o skutečné existenci upírů a o jejich nebezpečném působení, nebyl schopen nikdo vysvětlit, že jde pouze o šalebnou představivost. Přes odpor naprosté většiny farářů došlo v těchto létech ke spálení mrtvoly Roziny Langrové a jejích dvou dětí ve Svobodných Heřmanicích v roce 172962, Marie Neütatzinové 16. 1. 1730 v Bruntálu, Ondřeje Schrobera 31 5. 1731 v Horním Benešově, Jiřího Tyringera 2. 5. 1732 ve Velkých Heralticích.63 Když se občané nedočkali rychlého povolení konzistoře k exhumaci a spálení mrtvoly podezřelé s upírství, tak nakonec se rozhodli sami, a podezřelé z upírství spalovali bez povolení olomoucké konzistoře. Od samého počátku hromadného výskytu upírů tak církevní úřady ztratily přehled o aktech lidové justice. Proto v těchto a i v dalších létech už nedošlo v archivech k zachycení většiny případů označených za upíry. Tehdejší olomoucký biskup hrabě kardinál von Schrattenbach, 64 který byl od roku 1711 také mimořádným velvyslancem Rakouska ve Vatikánu, a který byl dokonce v létech 1719 až 1722 místokrálem Neapolského království, považoval sám sebe za „očitého svědka“ existence upírů na Moravě; nepochyboval o pravdivosti jejich řádění.65 Připomínám, že prakticky v téže době veřejné mínění v celé Evropě ovládla zpráva o srbských upírech ve vsi Kisiljevo a v Medvedje. Avšak během čtyřicátých let převzala prvenství ve výskytu upírů Morava a Libavá se stala vyhlášenou čarodějnickou vesnicí po celé Evropě.66 Na rozbouřenou situaci ve veřejnosti v té době reagoval papež Benedikt XIV. Papežská kurie objednala dvě vědecké studie, které se měly vyjádřit k existenci upírů.
DAVANZATI, CALMET A PAPEŽ BENEDIKT XIV. První studie „Dissertazione sopra i Vampiri“ byla roku 1740 67 sepsána arcibiskupem z Trani v Apulii, Giuseppem Davanzatim. Druhá, obsáhlejší studie byla 61
Zuber, Rudolf: Osudy moravské církve v 18. století. Olomouc, 2003, s. 326 – 327. ACO kart. 2279 63 ACO kart. 2279 – zpráva faráře H. Vrtílka. 64 Hrabě ThDr. kardinál Wolfgang Hanibal von Schrattenbach byl olomouckým biskupem v létech 1711 – 1738. Byl také místokrálem v Neapolském království a vyslancem Rakouska ve Vatikánu. 65 Maiello, Giuseppe: Vampyrismus v kulturních dějinách Evropy. Praha, 2005, s. 34. 66 Wollman, F.: Vampyrické pověsti v oblasti středoevropské. Národopisný věstník českoslovanský, roč. 14,15,16, 18. 67 Davanzati, Giuseppe: Dissertazione sopra i Vampiri, 1774, Napoli. 62
237
sepsána roku 1746 senonským benediktýnským opatem Augustinem Calmetem pod názvem „Dissertations sur les apparitions des angel, des démon set des espirits, et sur le revenant et vampire de Hongrie, de Boheme, de Moravie et de Silésie“ 68. Na podkladě těchto dvou studií papež Benedikt XIV. v roce 1749 vydal traktát „De servorum Dei beatificatione et Beatorum canonizatione“, kde prohlásil, že „dodnes nejsou doloženy projevy vampyrismu přesvědčivými důkazy, takže uvážlivější lidé je považují za šalebné představy fantazie“. A v druhém vydání díla o blahořečení a svatořečení papež Benedikt XIV. upřesnil své stanovisko a jednoznačně prohlásil o upírech, že víra v tyto bytosti dosud postrádá jasné důkazy a tudíž je všemi rozumnějšími osobami považována za šalebné přeludy fantazie.69 V čtyřicátých létech 18. století se tak velmi obsáhlá práce opata Augustina Calmeta o upírech na Moravě stala základem, podle kterého se v následujících létech řídil vztah Svaté stolice ke zprávám o nočních zjeveních upírů. Celá kulturní Evropa se o Calmetův spis o upírech na Moravě velmi zajímala; proto jeho spis musel být vydán opakovaně. Tak se Morava se svými upíry dostala do vědomí a zájmu celého tehdejšího světa. Považuji za vhodné připomenout celou vzácnou osobnost opata Augustina Calmeta. Augustin Calmet se narodil 26. února 1672 v Mesnil-la-Horgne ve východní Francii. Roku 1696 byl vysvěcen na kněze. V benediktýnském řádu dosáhl hodnosti profesora filozofie a teologie. Roku 1718 se stal opatem v Nancy, a od roku 1728 představeným kláštera v Senones, kde zemřel 25. 12. 1757. Calmet udržoval trvalý písemný styk s papežem Benediktem XIV. a s císařovnou Marií Terezií. Calmet je považován za předního vědeckého teologa 18. století. Kromě „Světových dějin“, „Církevních a světských dějin Lotrinska“, napsal v 26 svazcích literární komentář ke všem knihám Starého i Nového zákona. Na tento literární komentář navazovaly dvě jeho rozpravy, věnované andělům, démonům, duším zemřelých, upírům a vlkodlakům, které vzbudily polemiky a staly se hlavním pramenem ke studiu vampyrismu u národů střední a východní Evropy.70 Calmet 7. kapitolu svého spisu nazval „O zjeveních, neboli o moravských vampýrech“. Hned v úvodu kapitoly Calmet uvádí zprávu kancléře soudní komory, podle které je na Moravě dosti obvyklé vidět lidi, kteří zemřeli před nějakou dobou, ale účastní se slavností a sedí u stolu s osobami, které je znaly. Když tito zemřelí kývají na některou osobu ze shromážděných, tak ta nepochybně po několika dnech zemře. Calmet píše doslova: „Biskupové a kněží v té zemi se radili s Římem o této neobyčejné skutečnosti, ale nedostali žádnou odpověď, protože to všichni považovali za vize nebo za lidové báchorky. Pak se nakonec rozhodli, že se zmocní těl těch, kteří se vraceli, aby je spálili nebo jinak zničili. Tak se zbavili dotěrnosti těchto přízraků, …“71 Dále se Calmet 68
Calmet, Augustin: Dissertations sur les apparitions des angel, des démon et des esprits, et sur les revenans et vampires de Hongrie, de Boheme, de Moravie et de Silésie, Paris, 1746, De Bure. 69 Lambertini, Prospero (Benedikt XIV.): De Servorum Dei beatificatione et Beatorum canonizatione. Roma, 1749. 70 Maiello, Giuseppe: Vampyrismus v kulturních dějinách Evropy. Praha, 2005, s. 21. 71 Kozák, Jaromír: Dom Calmet a jeho pojednání o upírech. Olomouc, 2006, s. 40 – 47.
238
věnuje spisu Ferdinanda de Schertze „Magia posthuma“, a z tohoto spisu uvádí několik příhod z působení moravských vampýrů. Mezi zprávami o působení vampýrů na Moravě je popsán i příběh z Čech, lépe řečeno ze Sudet, z Blova u města Kadaně, z roku 1337. V dalších kapitolách píše Calmet o vampýrech z Maďarska, ale opět uvádí národnost chybně, správně mělo být o vampýrech ze Slovenska a ze Srbska. Moravy se týká 137. případ zjevení vampýra popsaný Calmetem podle sdělení nezúčastněných osob. Jeanin, kanovník katedrály v Olomouci, byl ustanoven zmocněncem konzistoře diecéze a byl poslán do Liebavy, aby vyšetřil tamější působení jistého slavného upíra. Kanovník zjistil, že zemřelý významný obyvatel Liebavy před třemi nebo čtyřmi roky v noci vycházel ze hřbitova, zjevoval se v několika domech, a rušil živé v jejich postelích. Konec obtížným návštěvám učinil teprve Maďar procházející vesnicí. Vylezl na kostelní věž, a jakmile odtud zpozoroval upíra vycházejícího ze svého hrobu, tak sestoupil z věže; sebral odložené upírovy šaty či rubáš a vrátil se s rubášem na věž. Když se upír pokusil pro své šaty vylézt na věž, Maďar ho shodil ze žebříku, a rýčem mu uřízl hlavu. Tak učinil konec řádění upíra podle zpráv od „mimořádně nevědomých, pověrčivých, důvěřivých a zaujatých vesničanů“.72 Tedy Calmet ve spisu vydaném roku 1746 uvedl sdělenou informaci, že po šedesát let se na území Uher, Moravy, Slezska a Polska pozorují upíři neboli vampýři. Podle těchto sdělení jsou to osoby zemřelé před mnoha roky nebo alespoň před mnoha měsíci, které se vracejí do světa živých, mluví, chodí, vzbuzují děs, napadají lidi i zvířata, sají krev jako pijavice, a tak přenášejí krevní cestou nákazu upírství. Na obranu proti nim je prý nutno exhumovat jejich těla, narazit je na kůl, hlavu od těla odříznout, vyrvat srdce z těla, nebo celé tělo spálit. K uváděným sdělením Calmet vypočítal všechny zprávy z bible o andělech, zjeveních, ďáblech, ale upíry popřel, popřel i „vědecké důkazy“ potvrzující existenci vampýrů. Calmet doslova píše: „Ještě méně vědecká byla teze těch, kteří věřili, že v Srbsku, na Moravě a ve Slezsku mohou mrtví oživnout kvůli špatné kvalitě potravy, kterou národy zde žijící konzumují.“ Tedy Calmet upíry považuje za zcela jasnou báchorku a chiméru, založenou toliko na směšných předsudcích. 73 Je příznačné, že někteří naši soudobí univerzitní učitelé citují dílo Calmeta, vlastně Calmetův extrakt z Schertzova spisu „Magia posthuma“ jako názory samotného Calmeta. Považují ho za „experta na upíry“, který doporučuje podezřelým mrtvolám utnout hlavu, spálit ji, avšak na základě soudního usnesení. Takový postup Calmet vůbec nedoporučil, byl to návrh autora dílka „Magia posthuma“ Karla Ferdinanda Schertze. Pan univerzitní profesor PhDr. Milan Nakonečný, vedoucí katedry andragogiky a personálního řízení na Filosofické fakultě KU a vyučující psychologii tamtéž, ale i na Teologické fakultě JčU v Českých Budějovicích, zřejmě Calmetovu
72
Calmet, Augustin: Dissertations sur les apparitions des angel, des démon set des esprits, et sur les revenans et vampires de Hongrie, de Boheme, de Moravie et de Silésie. Paris, 1746, s. 154. 73 Maiello, Giuseppe: Calmetova interpretace událostí v Kisiljevu a Medvedje a následující teologický spor. V Studia balcanica bohemo-slovaca, Brno, 2002, str. 37–46.
239
práci nečetl a předkládá čtenářům nepravdivý spletenec.74 Konečně vždyť Nakonečného opakovaně vydávaná obsáhlá veledíla o magii jsou neuvěřitelný spletenec polopravd.75 Jen díky badatelům 18. století, zejména právě Augustinu Calmetovi, může komplexní rozbor případů vampyrismu doložených na Moravě, ve Slezsku, na Slovensku a v Srbsku překročit rámec vymezený etnografy.76
ZNOVU OLOMOUCKO Po výrazném útlumu nově se vyskytujících upírů ve čtyřicátých létech 18. století došlo na Olomoucku v polovině padesátých let 18. století k druhé explozi výskytu upírů. Množství poprav vampýrů na území olomouckého biskupství dosáhlo vrcholu na konci první z tzv. slezských válek a vyvolalo politický skandál. Koncem roku 1754 a v lednu roku 1755 bylo ve Svobodných Heřmanicích vykopáno 29 mrtvol, z nichž bylo 19 označeno za vampýry.77 Poplašné zprávy o nočních strašidlech vyslýchala vrchnost pánů z Vrbna, a ač výpovědi postižených byly pošetilé, uznala je za pravdivé. Podle konzistorních protokolů se duchovní instance exhumaci zprvu bránila, ale nakonec přijala návrh asesora Holomčíka, aby obyvatelé před exhumací stvrdili přísahou, že se přízraky vskutku udály. V literatuře se udává, že v přítomnosti vojenského chirurga Websta bylo vykopáno 10 mrtvol a spáleno. 78 Ale dnes není k doložení odborný posudek chirurga Websta. Olomoucká konzistoř vyslala k ověření skutečnosti existence nalezených upírů lékařskou komisi, která měla na vykopaných mrtvolách prokázat přítomnost známek svědčících pro upírství. Nás zajímal odborný posudek „lékařské“ komise. Je uveden pod názvem „Attestat“ a podepsán dne 19. ledna 1755 zkoušeným chirurgem Josephem Tobišem (?) a zkoušeným okulistou a chirurgem Johanem Petrem (nečit.).79 (K tzv. „odborným posudkům chirurgů“ je nutné uvědomit si jejich znalosti a jejich skutečnou odbornost – což níže uvedu podrobněji.) V uvedeném posudku „o podrobné prohlídce vykopaných podezřelých strašáků“ je jmenovitě uvedeno 29 osob, avšak není uvedeno datum jejich úmrtí a ani datum pohřbu. U jediné vykopané mrtvoly Rosiny Polakinové je uvedeno datum pohřbení 22. prosince 1754 (-za tehdejší kruté zimy byla pohřbená hned druhý den po jejím úmrtí), přičemž dne 19. ledna 1755 vykopaná mrtvola byla popsána jako „mající vzhled živého těla a krvácející“. Z těchto 29 vykopaných mrtvol na hřbitově ve Svobodných Heřmanicích bylo 11 žen, 11 mužů a 7 dětí, z dětí je jen u tří uvedeno, že šlo o dívky. Kompletně rozložených (zetlených) mrtvol bylo deset, v tom počtu byly čtyři děti. Popis nalezených „neobvyklostí“ u zbývajících mrtvol není odborný. Obvykle je velmi nepřesně uvedena jen určitá tělesná oblast, a ona „nezvyklost či neobvyklost“ je 74
Nakonečný, Milan: Magie v historii, teorii a praxi. Praha, 2009, s. 458 – 459. Nakonečný, Milan: Lexikon magie. Rozšířené a přepracované 4. vydání. Praha, 2009, s. 599. 76 Kozák, Jaromír: Dom Calmet a jeho Pojednání o upírech. Olomouc, 2006, s. 220. 77 Rojčíková, Kamila: Čarodějnické procesy na Moravě do roku 1648. Časopis Matice moravské, roč. CXX/ 2001, čís. 1., s. 215. tr. 187 – 207 78 Zuber, Rudolf: Osudy moravské církve v 18. století. Olomouc, 2003, s. 328. 79 ACO – kart. 2280, fol. 386 – 387. 75
240
vyjádřena termínem „růžové, živoucí maso“, často s doplňující poznámkou, že nebyla spatřena krev. Jakési „ bezkrevné živoucí maso“ na některé části mrtvoly bylo nalezeno ve 14 případech. U dalších čtyř případů byl tento lokální nález doplněn popsáním přítomnosti tekoucí, svěží, snad prý „čerstvé“ krve. Tento „Attestat“ sepsaný olomouckými „chirurgy“ se dostal na vídeňský císařský dvůr. Načež císařovna Marie Terezie nařídila vyšetřování a celou záležitostí pověřila svého osobního lékaře Gerharda van Swietena.80 Jako k první upírce ve Svobodných Heřmanicích se van Swieten ve své písemné zprávě konkrétně vyjádřil k Rosině Polakinové, která byla prohlášena za vampýra a spálena. Van Swieten uvedl, že nemohla být poznamenána rozkladem, protože tehdejší zima byla nadmíru krutá, k pohřbení došlo hned další den po úmrtí, a k exhumaci došlo již 29. den po pohřbení. Jako další mrtvolu označenou za upíra uvádí van Swieten Marinu Salingerovou, řečenou Wenzel Richlerovou, první vykopanou mrtvolu na hřbitově ve Svobodných Heřmanicích, která byla v hrobě celých osmnáct měsíců. Podle výpovědi vesničanů byla čarodějnicí, a byla to prý ona, která upírstvím nakazila další mrtvoly na hřbitově. Ve skutečnosti byla Marina Salingerová jakousi lidovou léčitelkou, rozdávala léky, byliny, kořeny, oči z raka rozmíchané ve vodě, ale nic čarodějného.81 Při exhumaci její mrtvoly chirurgové popsali na jejím levém boku nad přirozením a vpravo nad ňadrem „syrové živoucí maso bez krve“. To se stalo důvodem ke spálení její mrtvoly. U dalších sedmnácti vykopaných mrtvol byl popsán mnohem menší nález „syrového živoucího masa“, ale právě to bylo důvodem, že byli označeni za upíry a spáleni. Olomoucký biskup hrabě kardinál Troyer si vyžádal přesnější informaci od olomoucké konzistoře, kterou sepsal a podepsal s datem 8. února 1755 (jmenovaný asesorem 26. 6. 175482) asesor olomoucké konzistoře Matthias Jos. Stiawa.83 Stiawa hned na prvních řádcích své zprávy informoval, že v dříve zaslaných protokolech chirurgů nebylo ani uvedeno, za jak dlouho po úmrtí bylo přikročeno k exhumaci. Konstatoval, že se nikdy nenašla krev, tkáňový mok nebo částečka nerozpadlé tkáně u mrtvoly, která zemřela před jedním, dvěma či třemi roky. Obvykle byly komisi předloženy jen četné kosti. Znamení považovaná za magická nebyla jako taková za magická odsouhlasena. Stiawa připomíná, že olomoucký biskupský úřad nikdy nenařizoval spalování mrtvol, a že vlastně k takovému úkonu neměl ani dřevo a ani kata. Exhumované mrtvoly duchovní správa předávala k dalšímu řízení světské moci. Nesmírně je zajímavá Stiawova připomínka dokazující, že Stiawa pravděpodobně při koncipování tohoto dopisu znal názory a doporučení císařovny, které oficiálně následovalo až 1. března 1755. Tuto Stiawovu poznámku cituji doslova: „Není možno uvěřit, že v oblasti Svobodných Heřmanic jsou všichni lidé přiblblí, že si všichni
80
van Swieten, Gerhard: Remarques sur le vampyrisme de Silesie de l’an 1755. Par Mr. le Baron van Swieten. Vídeň, Nationalbibliothek. 81 Maiello, Giuseppe: Vampyrismus v kulturních dějinách Evropy. Praha, 2005, s. 161 – 163. 82 Zuber, Rudolf: Osudy moravské církve v 18. století. Olomouc, 2003, s. 361. 83 ACO, kart. 2280, fol. 403 – 404.
241
vsugerovávají chorobné příznaky, a že kompletně jsou pod vlivem zvýšeného krevního tlaku, a proto se projevují utkvělými představami.“ Předtím, když 30. ledna 1755 dorazila na vídeňský císařský dvůr zpráva o exhumaci a spálení mrtvoly „vampýrky“ Rosiny Polakinové, tak teprve tehdy vyšlo najevo, že olomoučtí církevní hodnostáři bez vědomí vídeňského císařského dvora nechali 23. dubna 1723 spálit devět mrtvol, mezi nimi sedm těl malých dětí, aby prý v samém zárodku zabránili šíření vampýrství, protože dětská tělíčka byla nakažena od upíra, který byl před časem pohřben na témže hřbitově.84 Je to uvedeno v císařovnou vyžádané písemné zprávě jejího osobního lékaře Gerharda van Swietena. V této zprávě Swieten zároveň uvedl několik dalších případů, kdy olomoucká konzistoř se sama svévolně rozhodla exhumovat a spálit mrtvoly dalších osob.85 Van Swieten obviňuje olomoucké duchovní komisaře, že roku 1723 nechali spálit mrtvolu muže 13 dní po smrti jen proto, že se jeho babička netěšila dobré pověsti; a roku 1724 mrtvolu muže, který byl 18 dní po smrti – jen proto, že byl příbuzný s předešlým. Holanďan Gerhard van Swieten, jehož odbornému posudku císařovna zcela důvěřovala, byl od roku 1745 osobním lékařem a poradcem Marie Terezie. Založil první vídeňskou lékařskou školu a reformoval rakouské zdravotnictví a výuku na lékařských fakultách ve Vídni a v Praze zavedením klinického vyučování podle Leidenu. Ve své zprávě van Swieten správně ohodnotil naprosto nedostatečnou odbornou úroveň „zkoušených olomouckých chirurgů“, kteří vypracovali závěrečný posudek dokazující existenci upírů ve Svobodných Heřmanicích. Van Swieten napsal: „Dva chirurgové, kteří nikdy neviděli vysušenou mrtvolu, kteří nevěděli zbla o ustrojení lidského těla, ježto oni sami vypověděli komisařům, jsouce svědky, vydání rozsudku k ohni dosáhli.“86 Gerhard van Swieten se silně rozhořčil nad provozovanými praktikami na Moravě. Na informaci o novém výskytu vysokého počtu upírů na Moravě a jejich spalování zareagoval i senonský benediktýnský opat Augustin Calmet. Znovu upozornil, že přes zřetelný skepticismus Říma vůči existenci upírů olomoucká konzistoř nechává i nadále „upíry“ vyndávat z hrobu a spalovat.87 Císařovna Marie Terezie na uvedené kritické zprávy o „výskytu upírů na Moravě“ nezvykle rychle zareagovala; a již dne 1. března 1755 vydala „Dekret o upírech“, v kterém zakázala exhumace a kremace mrtvol údajných upírů. Marie Terezie odebrala církevním autoritám jurisdikci nad případy předpokládaného upírství. Konstatovala, že „v našem moravském kraji se situace v poslední době vyhrotila tak, že dochází na některých hřbitovech k exhumacím. Jako ospravedlnění jim slouží tvrzení, že jsou zasaženi tak zvanou ‚posmrtnou magií‘, některá těla byla dokonce spálena.“88 84
Maiello, Giuseppe: Vampyrismus v kulturních dějinách Evropy. Praha, 2005, s. 24. Maiello, Giuseppe: Remarques sur le vampyrisme de Silesie de l’an 1755 od barona van Swieten. Vampyrismus v kulturních dějinách Evropy. Praha, 2005, s. 159 – 163. 86 Maiello, Giuseppe: Vampyrismus v kulturních dějinách Evropy. Praha, 2005, s. 163. 87 Maiello, Giuseppe: Vampyrismus v kulturních dějinách Evropy. Praha, 2005, s. 21 – 24. 88 Dekret Marie Terezie v českém překladu v knize Giuseppa Maiello „Vampyrismus v kulturních dějinách Evropy“, Praha, 2005, s. 165 – 166. 85
242
Císařovna Marie Terezie v tomtéž čase roku 1755 zaslala zvláštní reskript k zemským komorám, kde uvedla, že „mnozí z poddaných stále věří na čarodějnictví, v posedlost zlým duchem. Pověry a předsudky pomáhají udržovat příslušníci katolického duchovenstva. Neexistují žádné čarodějnice, a proto nemohou být ani ‚pekelná stigmata‘, čarodějnice možno nalézt pouze tam, kde vládne nevědomost.“89 Císařovna zamítla představy o strašidlech a čarodějnicích, protože jsou podvodné. Císařovna Marie Terezie pokárala i biskupy a zakázala jim exekuce mrtvol. Ještě příkřeji v dopise kardinálu Troyerovi odsoudila postup církevních úřadů a obvinila duchovenstvo z veliké neznalosti.90 Od doby vydání van Swietenova posudku císařovna Marie Terezie opakovaně ve svých výnosech opakovala Swietenův citát, že čarodějnictví nebo posmrtná magie se objevuje jen tam, kde vládne nevědomost. Avšak tento názor neuvedl van Swieten jako první. Byl to arcibiskup Giuseppe Davanzati, který již roku 1740 ve své „Dissertazione“ uvedl, že údajní démoni v podobě upírů se nikdy nezjevili učeným osobám, nýbrž jen „nevzdělaným a sprostým lidem“ na Moravě a v Horních Uhrách, kteří jsou často „v zajetí vína, spánku a strachu“. Podle Davanzatiho jsou upíři pouhé fantastické představy té části obyvatelstva Moravy a Uher, která se „hojně oddává vínu“, tj. vrstvy „hloupých, nevzdělaných, prostých a hrubých lidí nízkého původu“.91 Jak patrno, ani arcibiskup Davanzati nevěděl, že na Moravě a na Slovensku v místech, kde docházelo k výskytu upírů, se réva nepěstuje a víno nepije. Davanzati všechny nalézané zvláštnosti na exhumovaných mrtvolách, potvrzující existenci upírství, – jako ruměná barva, otevřené oči zalité krví, vydávání zvuků, nález nesražené krve, růst vlasů a nehtů, – ponechal k vysvětlení lékařské vědě. Pověrečná magie, postupně se šířící mezi prostým, nevzdělaným a pověrám přístupným lidem, která už ve středověku způsobila davové šílenství, když si dav vynucoval upalování tisíců „čarodějnic“, se v 17. a 18. století zaměřila na infiltraci prostých vesničanů domnělými upíry. Na Moravě, v horských oblastech Jeseníků a Oderských vrchů, se během 17. století vyskytlo šest případů mrtvol označených za upíry. V první polovině 18. století podle literárních záznamů a archivních písemností je zaznamenáno 521 vampýrů a v poslední vlně výskytu upírů v padesátých létech 18. století bylo za upíry podezíráno dalších 50 mrtvol. Tedy celkem v této oblasti, v malé lokalitě Moravy, podle písemných záznamů, bylo 579 nebožtíků označeno za upíry.
89
Rojčíková, Kamila: Čarodějnické procesy na Moravě do roku 1648. Časopis Matice moravské, roč. CXX/2001, čís. 1, str. 187 – 207 a 215. 90 Zuber, Rudolf: Osudy moravské církve v 18. století. Olomouc, 2003, s. 329. 91 Maiello, Giuseppe: Vampyrismus v kulturních dějinách Evropy. Praha, 2005, s. 38 – 39.
243
Výskyt upírů na Moravě v 17. a 18. století Poř. číslo
DĚKANSTVÍ
FARNOST MÍSTO
DATUM
POČET
1
Rýmařov
Břidličná
1610
1 žena
škodila zvířatům, vykopána a spálena
2
Bruntál
Světlá
1679
1 žena
srocený lid vyžádal její spálení
3
Bruntál
Andělská Hora
1679
1 žena
Eva Zautzigová
4
Rýmařov
Břidličná
28.1.1698
1 žena
Anna Allraunová, farář proti; spálena
5
Rýmařov
Břidličná
?
2
Weltzerová + Marinna Wolfová
6
Budišov
Heroltovice, Velká Střelná, Čermná
18.4.1701
2 děti 3 staré ženy
znepokojovaly lidi a dobytek
7
Budišov
Velká Střelná
13.2.1703
3
žena „tlačila lidi a trápila dobytek“, služka a čtrnáctidenní dítě
8
Bruntál
Andělská Hora
1703
18
9
Krnov
Brantice
Duben 1703
18
10
Budišov
Smilov, Libavá
Říjen 1705 +duben l705
39
po pohřbu manželka Michla Kratschmera působila neklid lidem i zvířatům, tlačila je jako kus dřeva, jako těžký pytel
11
Odry
Potštát
Leden 1706
1
Eva Borthe Jarin
12
Budišov
Libavá
7.1.1706
1
pastýř Jakub Abeske
13
Budišov
Guntramovice
25.5.1707
2
Anna Klementová + mlynářovo dítě (házelo kamení)
14
Budišov
Heroltovice
22.2.1708
2
Rozina Jahnová + dítě
15
Budišov
Libavá
14.3.27.3.1708
18
16
Budišov
Stará Voda
14.4.1708
2
žena a dítě
17
Budišov
Libavá, Smilov
30.4.1708
33
z hřbitova vyváželi i hlínu
18
Budišov
Libavá
10.5.1708
4
děti
19
Budišov
Libavá
25.5.1708
6
20
Budišov
Stará Voda
15.4.1714
2
Ondřej Berger
21
Budišov
Stará Voda
30.4.1716
1
jakýsi tulák
22
Budišov
Libavá
1717
1
POZNÁMKA
244
Budišov
Guntramovice
27.5.7.7.1717
1
znovu Anna Klementová, spálena
24
Budišov
Smilov, Vojnovice, Heroltovice, Stará Voda, Norberčany, Trhavice, Údolné
1717
73
60 dětí, 11 žen, 2 muži
25
Rýmařov
Rýžoviště
1717
více mrtvol více mrtvol
Při pohřbu Kryštofa Kimmla se mnoha lidem přitížilo, 24. a 25.4.1719 cítili vesničané „velký tlak“ žena kožešníka
23
26
Bruntál
Václavov, Velkruby
24.25.4.1719
27
Bruntál
Bruntál
24.-31.7. 1719
1
28
Jakartovice
Velké Heraltice
14.10.1723
15
29
Budišov
Libavá
18.8.1726
74
30
Budišov
Smilov
23.12.1726
1
vdova
31
Budišov
Libavá
19.1.1727
4
Marina Jahnová, Hanslová, Alžběta Wantzlová, Eva Dörrigová
32
Budišov
Smilov, Libavá
14.3.1727
80
výslech 25 osob
33
Budišov
Smilov
28.4.1727
3
1 muž, 1 dítě, 1 stará žena
34
Budišov
Nová Ves
23.7.1727
1
komisionálně prohlédnuta Marta Kleinin z Nové Vsi Dr. Corvinem, upír nebyla, přesto spálena.
35
Budišov
Nová Ves, Smilov, Libavá
září – prosinec 1727
27
ohrožován i dobytek
36
Budišov
Smilov
29.10.27 (Kuhn)
1
Kateřina Sendlerinová ze Smilova prohlédnuta komisí a Dr. Kuhnem
37
Budišov
Smilov, Libavá
1727
10
38
Dvorce
Mor. Beroun
1727
1
Anna Bergerin
39
Budišov
Podlesí
14.8.1727
1
Christian Siegmund, cikán ze Šternberka, 24.3.1727 nalezen mrtvý
12
Viz závěr: Seznam A/
jmenováni Joannes + Martin Pflegerovi Georg Poltzer nakazil 11 žen, 2 muže a 60 dětí, zemřeli srpen 1726 – únor 1727
40
Rýmařov
Moravský Kočov
listopad 1727leden 1728, 26. 1. 1728
41
Budišov
Zigartice, Mastník
14. 6. 1728 21. 6. 1728
1
Jindřich Clement, po pohřbu za 4 měsíce z jeho těla noční strach
42
Budišov
Budišov, Schöffensis
17. 11. 1728
1
Joannis Augustini Nebursky
43
Bruntál
Gürsiens Stichornensis osada Eichhorn
6. 12. 1728 10. 1. 1729 18. 1. 1729
3stařeny
Dorothea Englischin, Anna Helfertin, Regina Zinensis
245
44
Jakartovice
Velké Heraltice, Svobodné Heřmanice
26. 10. 1729
3
Rozina Langrová + 2 děti
45
Jakartovice
Velké Heraltice
16. 1. 1730 22. 10. 1730
1
Marie Neütatzin, farář proti; (protest Roziny Langerin + dvou)
46
Bruntál
Horní Benešov
31. 5. 1731
1
Ondřej Schober, proti farář
47
Jakartovice
Velké Heraltice
2.5.1732
1
Jiří Tyringer, protože matka, sestra a synovec spáleni
48
Bruntál
Horní Benešov
12.5.1732 až 13.6.1734
2
49
Bruntál
Stará Rudná
18. 5. 1732
2 4
Anna Margarita Begin pohřbena mimo hřbitov, její sestra Andrea König spálena. Jan Wildtner, přízraky z Anny Fritschin strach z nočních příšer, Catharine Schmidin + Leopold Benüscher
50
Bruntál
Horní Benešov, Roudno
1733, 13.6.1734, 1737
51
Dvorce
Lomnice
1733
1
52
Bruntál
Wiligruben
14. 5. 1736
1
Marina Forstin, pohřbená 2. 5. + Elisabeth Hitschigin
53
Jakartovice
Jakartovice
1736
1
Joanis Jacob Custler
54
Rýmařov
Rýžoviště
1736
1
Marie Niekischin
55
Jakartovice
Habartice, Životice
1736
1
Rosina Riedlin
56
Jakartovice
Velké Heráltice, Sádky
16.1.1937
1
Martina Rádlová
57
Bruntál
Horní Benešov
16.3.1737
1
Ondřej König
58
Jakartovice
Heřmanice
1737
1
59
Jakartovice
Velké Heraltice
25.6.1736 – 28.5.1739
11
60
Opava
Opava
12. 4. 1738
1
61
Rýmařov
Rýžoviště
28. 5. 1739
1
Marina Flegelin
62
Dvorce
Mor. Beroun, Dětřichov
Duben 1750
1
Joann Bernert
63
Bruntál
Bruntál
1751
6
Viz závěr: Seznam C/ (popisovány posmrtné skvrny)
64
Budišov
Gentschenensis
Prosinec 1754
14
noční jevy, ataky, lidové rezoluce
65
Jakartice
Svobodné Heřmanice
1753 - 1755
29
Attestat chirurgů 19.1.1755 zpráva Stiawy: 8.2.1755 Saligerová - pověst čarodějky, kořenářky + Rosina Poláková - Viz seznam D/
66
Osoblaha
Slezská Rudoltice
31.1.1780
1
Marina Stulnekin
Viz závěr: Seznam B/
246
67
Kelč
Hustopeče nad Bečvou Velké Šternovice
25.8.1777 14.12.1777
1
Praskulevič – Joanes Adamus Lolitsch
Celkem v 17. a 18. století z upírství označeno 579 mrtvol, z toho v 17. století 6, v první polovině 18. století 521 a v druhé polovině 18. století 52 mrtvol.
Poznámky: 1. Seznam výskytu upírů zpracován podle archivních dokladů SOA Olomouc, fond Arcibiskupství, Análů piaristické koleje, publikací F. Wollmana (Vampýrské pověsti v oblasti středoevropské), B. Šindeláře (Konec honu na čarodějnice), J. Kočího (Čarodějné procesy), J. Bombery (O posmrtné magii na libavském panství v 18. století) a Giuseppa Maiello (Vampyrismus v kulturních dějinách Evropy). 2. Rozdělení na děkanství a farnosti podle „Seznamu farních úřadů roku 1949“. 3. seznam A/: 10. 11. 1727 – Dorothea Herfertin, 17. 11. 1727 – Marina Englischin, 18. 11. 1727 – Christophorus Ludwig, 20. 11. 1727 – Catharina Wankin, 25. 11. 1727 – Dorothea Ridelin, 13. 12.1727 – Marina Berkin, 16. 12. 1727 – Martinus Beitl, 26. 12. 1727 – Elisabeth Ridelin, 27. 12. 1727 – Martinus Haške z Krigesdorfu, 19. 1. 1728 – Matheus Martin, 21. 1. 1728 – Margaretha Gegerin z Ktigsdorfu, 25. 1. 1728 – Rosina Zanzigin. 4. seznam B/: 25. 6. 1736 – Magdalena Brichcin, Marina Radlin, Anna Franklin, Anna Hübnerin, Barbara Königin (Scillendorf), Georgius Nikel, Michael Schreiber, Rosina Nischin, Catharina Thiringerin. 28. 5. 1739 – Marina Flegelin (Braunscifen), Anna Fritschin. 5. seznam C/: Marina Pavlin, Mathia Schöbel, Johanni Schwob, Laurentii Ehresit, Francisi Schwob, Joan Clement. 6. seznam D/: Marianna Saligerin, Suzana Henrich, Rozina Zipsin, Rozina Zwirnerin, Jacob Schebesta, Elisabeth Luxin, Johann Hiulss, Joann Schelde, Marinna Steinerin, Maria Theresia Schelders, Joannis Gebauer, Frantz Matzner, Joseph Gebauer, Joannis Georg, Rosina Polakin, Johann Plintners, Jacob Nowak, Anna Schnerchin, Mathes Launer, Marianna Launerin, Wenzel Schelder, Anna Weisin, Georg Schelder, Dorothea Leschakin, Joseph Launer, Magdalena Kreisslin, Joann Zop, Mathes Kobelowski. 7. Vojenský prostor Libava (Liebau, Libau): Zbořené vesnice po roce 1945: Olejovice, Vojnovice, Bělá, Čermná, Jestřabí, Mastník, Milovany, Nepřívoz, Nová Ves nad Odrou, Nové Oldřůvky, Olověná (Barnov), Rudoltovice, Smilov, Stará Voda, Údolné (Keprtovice), Varhošť, Velká Střelná, Heřmánky, Ranošov. Přetrvaly: Dřemovice, Heroltovice, Kozlov, Luboměř pod Strážnou, Slavkov.
247
PROČ PRÁVĚ NA SEVERNÍ MORAVĚ? Totiž v chudých a izolovaných vesnicích, většinou osídlených v 13. století německými přistěhovalci, v hornatých krajinách Jeseníků a Oderských vrchů, hlavně v prostoru Libavé a Bruntálska, se předním aktérem v podezírání z upírství stal prostý lid. Podlehl masové démonologii se sklonem lhát a vymýšlet si fantastické příhody.92 Tomuto masovému jevu pronásledování nebožtíky podléhali nejvíce duševně zaostalé osoby, ale také děti a mladí lidé.93 Největší počet výskytu upírů na Moravě byl vždy v období, které bylo pro vesničany velmi nepříznivé. Obživa vesničanů závisela především od povětrnostních, ale i ostatních přírodních podmínek. Období výskytu upírů koreluje s obdobím nezvyklé zimy. Někteří autoři právě tato období považují za malou dobu ledovou. V severních horských oblastech vesničané nejvíc strádali nedostatkem potravin. Nezapomínejme, že od počátku dějin české a moravské existence až do konce 18. století se na našem území několikrát ročně objevoval hladomor. Byla období, kdy hladem vymřela třetina obyvatel našich národů. V těchto krutých obdobích lidé hledali příčinu momentálního neutěšeného stavu. Nejdříve za nepřízeň počasí a neúrodu obviňovali čarodějnice. Když se ukázalo, že jsou upalováni nevinní lidé, tak hledali příčinu ve vybájených nočních přízracích a začali upalovat mrtvé. Výskyt většího počtu upírů byl zaznamenán jen ve vesnicích obvykle hodně odloučených od ostatní lidské společnosti; a jen zcela ojediněle se vyskytl v městech s pokročilejším kulturním prostředím. Nevzdělanost lidu, víra v kouzla a čáry, se stala živnou půdou psychózy, která se rozšířila do neuvěřitelných rozměrů. Strašidelné davové psychózy se samozřejmě nejdříve objevovaly v oblastech, osídlených obyvateli, kteří byli dlouhodobě zatíženi nadměrným počtem všech možných a často i nesmyslných pověr, jimž také plně věřili. Na Moravě takovým místem byla chudá, hornatá oblast Jeseníků a Oderských vrchů. Oblast s převahou lesů, se špatnými podmínkami pro zemědělskou činnost. Oblast, kolonizovaná německým obyvatelstvem teprve v době vlády posledních Přemyslovců. V ostatních místech Moravy, na Hané, na jižní Moravě, na Slovácku, na Valašsku se upíři vyskytovali zřídka a naprosto ojediněle. Nadměrná pověrčivost obyvatel z oblasti Jeseníků a Oderských hor výrazně přesahovala rozsah pověr u ostatních občanů Moravy, což odjakživa vzbuzovalo pozornost sběratelů regionálních zvyklostí. V chudé, hornaté oblasti severní Moravy a Slezska byly přísně dodržovány zakázané, „nešťastné“ dny, kdy se nesmělo soudit, nesměl se zadělávat chléb a vyhánět dobytek na pastvu. Pravidelně se zaříkávalo proti vlkům. Ženy se v sobotu nečesaly, v pátek a sobotu se předkládaly démonům misky s jídlem na usmíření. Byly stanoveny termíny pro koupání, pro pouštění žilou, pro střihání vlasů a nehtů. Proti bolení zubů se děti po křtu vynášeli oknem, proti pláči dětí se házely řeřavé uhlíky do vody. Nářadí muselo být potaženo kozlí kůží. Nelze se divit našim prostým moravským vesničanům, 92
Dupré, E.: Pathologie de ľimagination. Paris, 1925. Bombera, Jan: O posmrtné magii na libavském panství v 18. století. Olomouc, 1984, Sborník OAO, s. 38 – 55. 93
248
když v té době dokonce opat Trithemius a premonstrát Caspar z Prahy potvrzovali existenci meluzín, nymfů, vulkánů, salamandrů, skřítků, permoníků, lety čarodějnic, oživování mrtvol a omlazování stařen.94 K šíření pověr a k přesvědčování obecného lidu o jejich pravdivosti podstatně přispívaly v té době nesmírně milované kalendáře, snáře a tištěné popěvky. Zvlášť nebezpečné byly tzv. selské kalendáře, dovážené z ciziny. Podobnou roli hrály i snáře, i když byly vesměs považované za pověrečnou literaturu.95 Přes značný duchovní rozvoj a všeobecný pokrok naší lidské společnosti v posledních třech stoletích nelze jednoznačně odpovědět ani dnes, proč pověra o upírech se v 18. století tak mohutně rozšířila na Moravě, ale tam právě jen v lokalitách Bruntálska a Libavé. Nakonec jsou bez písemných důkazů v celé historii lidstva i archeologické nálezy koster podezřelých z upírství.96 Seriózní etnografické srbské práce, zveřejněné v 19. století, se odvolávaly na vampyrismus v „Slovanských zemích“; a to způsobilo, že až do dnešní doby značná část autorů píšících o vampyrismu ho považuje za fenomén typicky slovanský. 97 Skutečnost, že nejvíce upírů se v 18. století objevilo na Moravě a v Srbsku, vyvolala v evropské odborné veřejnosti dojem, že upíři jsou fenomén „typicky slovanský“, vznikající v zaostalých oblastech slovanské kultury.98 Dosud se nepodařilo vymýtit představu často přijímanou i ve vědeckých kruzích, totiž, že „původ bledých a vyzáblých upírů s nápadně vystupujícími špičáky je ve slovanské kultuře“, anebo dokonce, že „pochází z Rumunska a ze slovanských zemí“. V žádném případě nelze prokázat, že vampyrismus je spjat se Sedmihradskem, s Rumunskem, nebo s celou balkánskou zónou, anebo s tak zvanou „oblastí slovanské kultury“.99 Italský slavista Gasparini jednoznačně uvádí „upíra jako pojem i věc slovanskou“, a pokouší se omezit upírství jen na slovanskou etnickou skupinu.100 I současné slovníky a encyklopedie nehorázně zkreslují etnografický původ vampyrismu. Např. současný francouzský encyklopedický slovník uvádí: „Upíři jsou druh bytostí na hranici mezi životem a smrtí, žijící v Maďarsku, na Moravě, v Čechách i jinde.“101 Tyto scestné názory dosud opakuje i značná část současně píšících autorů. Např. známý autor bestsellerů Simon Cox a historik Mark Foster bezostyšně tvrdí, že příběhy o upírech vznikly ve východní Evropě a staly se součástí slovanských středověkých legend.102
94
Zuber, Rudolf: Osudy moravské církve v 18. století. Olomouc, 2003, s. 313. Zuber, Rudolf: Osudy moravské církve v 18. století. Olomouc, 2003, s. 311 – 312. 96 Maiello, Giuseppe: Nejnovější poznatky o vampyrismu. Český lid, č. 4, 2004, s. 341 – 350. 97 Gasparini, Evel: Il rito protoslavo della seconda sepoltura. Firenze, 1958, Ricerche slavistiche VI., s. 3 – 42. 98 Maiello, Giuseppe: Vampyriskus v kulturních dějinách Evropy. Praha, 2005, s. 116 – 117. 99 Maiello, Giuseppe: Vampyrismus v kulturních dějinách Evropy. Praha, 2005, s. 148 – 150. 100 Gasparini, Evel: Il matriarcato slavo. Firenze, Sansoni, 1975. 101 Dictionnaire du Diable, Paris, 1989. 102 Cox, Simon, Foster Mark: Okultismus od A do Z. Praha, 2009, s. 197 – 200. 95
249
Sama Morava je důkazem opaku. Oblasti masového výskytu upírů na Moravě byly na Bruntálsku a Libavé, tedy v místech prakticky stoprocentně osídlených německými přistěhovalci. Upíři se nevyskytovali mezi slovanskými osídlenci Moravy, ani v hornatém kraji Valašska, ale ani mezi německými osídlenci na jihu Moravy. Důvod pro výskyt upírů tedy nespočívá v etniku obyvatel. Pravlastí upírů nejsou jenom krajiny osídlené Slovany, při podrobném historickém průzkumu najdeme, že fenomén vampyrismu je zaznamenáván po celém světě, u všech národů.103 V 16., 17. a 18. století splynuly tradiční bájné postavy z minulosti s čarodějnickou mytologií. Mezi tyto bájné postavy lze zařadit noční můry, čarodějnice a vlkodlaky. Muchembled o těchto přízracích říká: „Mezi tyto bytosti se nesporně řadí upír, přízrak, který se po smrti chodí živit krví žijících lidí. V Čechách a na Moravě se objevuje už ve 14. století, pak opět najdeme jeho stopy v 16. a 17. století, a současně v Polsku a na Balkáně mezi Srby, Rumuny a Řeky. Upírské aféry, které v 18. století propukly v hraničních oblastech mezi severními a jižními Uhrami, měly ohlas v celé Evropě.“ 104 Tedy nejen Calmet, ale i současný odborník Muchenbled předkládá chybné etnografické hledisko. Výskyt upírů na Moravě byl pozorován jen v části Moravy osídlené německým etnikem; a naopak upíři v Uherském království se objevovali mezi slovanským obyvatelstvem v Srbsku a na Slovensku. Podle Perkowskiho vznik vampyrismu u Slovanů lze spatřovat v íránském vlivu pozůstatků kmenů Skythů a Sarmatů a je výsledkem střetnutí slovanského pohanství, bogomilství a pravoslavného křesťanství.105 V průběhu 19. století zaznamenali folkloristé víru ve skutečnou existenci upírů ve střední a východní Evropě, především u obyvatel Sedmihradska a Rumunska. Na Balkáně trvalo přesvědčení o skutečné existenci upírů ještě celé 20. století.
PŘÍČINA VZNIKU NOČNÍCH PŘÍZRAKŮ Od samého počátku výskytu upírů se hledala příčina, proč tato noční zjevení vznikají. V roce 1760 tvrdil plukovní chirurg Georg Tallar, rumunský ranhojič, že upíři v rumunském Sedmihradsku vznikají po nesprávné stravě. Tamější obyvatelé se prý převážně stravují nadbytkem cibule, česneku, ředkve, tykve a zelí; a také jsou jim vlastní bezuzdné pijatiky střídající se s posty.106 Vašíček tvrdí, že výskyt upírů byl dán vznikem a rozvojem určité choroby. Vycházel z popisu jakési epidemie, která v roce 1732 zuřila na Moravě, a která si během šesti týdnů vyžádala třináct obětí. Do napadené oblasti byl tehdy vyslán lékař, který měl vysvětlit příčinu oněch hromadných úmrtí. Tento lékař konstatoval, že všechny oběti před smrtí křičely, třásly se, měly očividně z něčeho strach, v prsou cítily strašné píchání a měly pocit, že je někdo škrtí; trpěly neuhasitelnou žízní, pak jim náhle 103
Maiello, Giuseppe: Vampyrismus v kulturních dějinách Evropy. Praha, 2005, s. 7. Muchembled a spol.: Magie a čarodějnictví v Evropě. Praha 1997, s. 198. 105 Petrowski, Jan, Louis: The Vampire as Revenant. New York, Dracula Press, 1992. 106 Bandini, Ditte a Giovanni: Kniha upírů. Praha, 2009, s. 77. 104
250
slábl pulz, a nakonec se jim na hrudi a na břiše objevily modrošedé skvrny. V deliriu dávaly najevo hrůzu z toho, že se stanou upíry.107 Podle Ch. Ritera jsou tyto příznaky zase důkazem, že všichni tito lidé onemocněli a zemřeli na slezinnou sněť. Jedná se sice o chorobu dobytka, ovšem přenosnou na člověka. Prý není divu, že dřívější lékaři na tuto souvislost nepřišli, protože jednak netušili nic o existenci bacilů a virů, a jednak proto, že tato choroba a způsob jejího šíření byl objeven teprve v roce 1876. Avšak k Riterovu tvrzení Vašíček říká: „Naprosto stejné příznaky, které Riter považuje za projevy sněti slezinné, se totiž vyskytují při otravě lidskou krví. …“108 Někteří autoři vidí příčinu vzniku upírství v tom, že se prostí lidé snažili nalézt důvody tehdejší vysoké úmrtnosti obyvatel, projevující se především v signifikantním zvýšení úmrtnosti dětí. Ta tehdy dosahovala v průměru až padesáti procent; ale právě v obdobích masového výskytu upírů byla dětská úmrtnost podstatně vyšší, překročovala osmdesáti procentní hranici.109 Jiní autoři viděli příčinu zvýšeného výskytu upírů v tzv. hypnagogismu, to je ve stavu vědomí mezi bděním a spánkem.110 Při usínání se mísí fantazie se skutečností, což někdy způsobí pocity velké úzkosti.111 Soudím, že vliv hypnagogismu nelze vyloučit. Představme si v podstatě izolované, velmi chudé rodiny osídlenců, rozptýlené v těžko přístupných horách a donucené pobývat v zimním období převážnou část denní doby v nuzných chatrčích bez elektřiny, bez zábavy, rozhlasu či televize. U těchto obyvatel horských vesnic bylo tehdy zvykem při smrákajícím se dni držet „černou hodinku“. Aby se ušetřilo na svíčkách, petroleji a oleji do lamp. Nebylo světlo, podvečer byl doprovázen strašidelnými stíny a někdy nečekanými zvuky. Toto všechno probíhalo u ustrašených, pověrčivých, unavených, klimbajících a hladových horalů, při jejich velmi zvýšené představivosti. V chladném a sychravém počasí a navíc při prázdném žaludku se nedalo spát, jen se dřímalo a usínalo. To byla živná půda pro snové a strašidelné představy; připomínání si blízkých zemřelých v tehdejší venkovanům nepříznivé životní situaci nakonec vedlo ke vzniku reálných představ upírů. Na Bruntálsku a v prostoru Libavé je zajímavý další rys těchto masově se vyskytujících upírů. Zatím co jednotlivě se vyskytující upíři se nejčastěji živili krví žijících osob, tak moravští upíři na Bruntálsku a Libavé krev nevyžadovali. Moravští upíři živé lidi, nejčastěji nejbližší příbuzné nebo i sousedy, rdousili, svírali je v pevném objetí, nebo i škrtili. Upír se obvykle objevil v noci u lůžka spícího vesničana a škrcením nebo stlačováním hrudníku mu omezoval dýchání. To způsobovalo strašidelné sny. Napadení lidé tímto způsobem přicházeli o životní sílu, bledli, byli stále
107
Vašíček, Arnošt: Sedm záhad strážce duší. Jak to bylo doopravdy. Ostrava 2005, str. 198. Vašíček, Arnošt: Sedm záhad strážce duší. Jak to bylo doopravdy. Ostrava 2005, str. 198. 109 Bombera, Jan: O posmrtné magii na libavském panství v 18. století. Olomouc, 1984, Sborník OAO. 110 Zuber, R., Bezděčka, J., Bombera J.: Z doby prvních letů na koštěti. Moravská expedice 2000, edice „Do nitra Askiburgionu“, s. 10–55. 111 Zuber, Rudolf: Osudy moravské církve v 18. století. Olomouc, 2003, s. 331. 108
251
malátnější, až zemřeli. Moravští vesničané popisovali působení upíra jako „pocit velkého tlaku“ i u lidí přítomných pohřbu upíra. Při hledání příčiny vzniku masového rozšíření upírství musíme vzít v úvahu také zhoršující se sociální poměry v uvedených lokalitách. Chudoba většiny obyvatel se stále zvětšovala. Naši dějepisci považují „osvícenskou dobu“ Marie Terezie a Josefa II. za období výrazného zlepšení životních poměrů obyvatel. Naprostý opak je pravdou. Vždyť výdaje Rakouska za válku o španělské dědictví činily 1050 milionů zlatých,(stály Čechy 100 miliónů, Moravu 40 miliónů zlatých, při ročním odvádění přímých vojenských daní ve výši 3 milióny zlatých ročně) a sedmiletá válka 873 milióny. 112 Bramborová válka, při které nepadl jediný výstřel, spolykala 143 milióny zlatých. (Přitom plat krajského chirurga v roce 1784 byl 116 zlatých ročně, výdělek dělníka 60 zlatých ročně). Hladem (v letech 1771 – 1772 byl u nás poslední hladomor) v této „osvícenské“ době zemřel každý osmý Čech nebo Moravan. Dosud bezplatná nemocniční péči byla nahrazena vysokými poplatky s povinností zaplatit je předem. Navíc Josef II. nahradil bezplatné studium povinným školným 18 – 30 zlatých ročně, dostupným jen bohatým vrstvám.113 Pro prostý lid našich národů bylo osvícenství dobou nejhorších životních útrap, skutečnou dobou temna. Jen díky pozdějším „osvíceným“ řečníkům byl Josef II. vyhlašován spasitelem selského lidu; a po celém českém prostoru kolovaly báje, méně založené na tom, co skutečně udělal, ale více na domněnkách, co by byl býval udělal, kdyby nebyl předčasně zemřel. Vždyť usilovně ničil vše, co mohlo našemu národu připomínat lepší minulost. Jedinečné stavby lucemburské gotiky, poklady starých knihoven, český jazyk, po staletí trvající národní zvyky. Po „osvícencích“ zůstala jen klamná hesla. Nelze se divit, že v takovém pochybeném nazírání na věci vyrostli i oni početní čeští státníci nové a nejnovější doby, kteří se neustále oháněli statistikou a tak zvanými sociologickými zákony, ale nedovedli přitom vytknout svým politickým snahám jasný cíl. 114 V tomto tíživém životním období postoj lidových vrstev vyvolal masový výskyt posmrtné magie. Živnou půdou byla zakořeněná pověrčivost prostého lidu, jeho nedostatečné vzdělání a rostoucí chudoba. Dokazují to nedůvěřivé hlasy většiny farářů, kteří si denním stykem s pověrčivými farníky ověřovali bezpodstatnost jejich mánie. Dav byl nezkrotitelný; a nedalo se s ním vůbec jednat. Jen se domáhal, aby podezřelé mrtvoly byly ze hřbitovů odstraněny, protože jinak zfanatizovaný dav použije nezákonných prostředků. Tvrdohlaví, nepoddajní vesničané jednali často vedeni svými rychtáři proti rozhodnutí farářů, kteří marně vyzvedávali ctnostný život zemřelých osob nařčených od vesničanů z magie. Této masové psychóze rozlícených vesničanů nakonec podlehla i olomoucká konzistoř a začala povolovat exhumace a spalování podezřelých osob v domnění, že to povede ke zklidnění rozbouřené vesnice. Ale ústupky lidovému volání nepřinesly očekávané zklidnění vzrušeného davu.115 Prohlubující se nepokojná situace nakonec vedla k tomu, že vesničané vzali rozhodování o upírech do vlastních 112
Kolektiv: Počátky českého národního obrození. Praha, 1990, s. 112. Kolektiv: Počátky českého národního obrození. Praha, 1990, s. 14. 114 Chudoba, Bohdan: Jindy a nyní. Dějiny českého národa. Praha, 1946, s. 261. 115 Zuber, Rudolf: Osudy moravské církve v 18. století. Olomouc, 2003, s. 333. 113
252
rukou. To je příčinou toho, že v hlášeních farářů olomoucké konzistoři je uvedena jen malá část osob označených za upíry. Zdánlivě velmi vysoký počet upírů uvedených v archivních záznamech olomouckého biskupství byl ve skutečnosti mnohonásobně vyšší. Přes tuto objektivní skutečnost císařovna Marie Terezie hlavní vinu za exhumaci a spalování tzv. upírů viděla ve špatném působení zástupců katolické církve. Tuto nepravdu šíří dodnes naši mnozí historikové. Při řešení otázky vampyrismu císařský dvůr sehrál nejdříve pasivní, a později aktivní roli. Až do roku 1755, kdy byl vydán „Dekret o upírech“, tedy v celém úseku první poloviny 18. století byla Vídeň o hrůzostrašných výjevech na severním pomezí Moravy a Slezska jistě dobře informována od vrchnostenských úřadů, vždyť o vampyrismu na Moravě se psalo v celé Evropě a vyjadřoval se k němu i papež. Ze zavinění upírské aféry císařovna Marie Terezie obvinila nejen duchovenstvo, ale i „nezkušené lazebníky“. Což Gerhard van Swieten upřesnil, když olomoucké lazebníky nazval „dvěma chirurgy“. Tato obvinění duchovenstva a olomouckých chirurgů jsou zcela nepatřičná. Jak lékařský poradce, tak i sama císařovna, se snažili obviněním těch nejnížeji postavených osob odvést pozornost a zastřít podíl vídeňského císařského dvora; a také lékařských odborníků zúčastněných při rozhodování v komisích. Postoj Gerharda van Swietena i císařovny Marie Terezie, zastírající skutečnost, musíme považovat za nečestný.
BRADÝŘ, LAZEBNÍK, HOLIČ A „ZKOUŠENÝ CHIRURG“ Zde považuji za nutné odbočit a seznámit čtenáře s odlišnostmi v postavení, ve znalostech a vědomostech zdravotnických pracovníků v 18. století. Především: Chirurg neboli ranhojič, v té době zdaleka nebyl chirurgem v dnešním významu toho slova, i když si tak říkal a používal razítko s označením „chyrurgus“. V 18. století chirurg nebyl lékař, ale byl jen řemeslník. Musel se vyučit u některého uznaného mistra a po čtyřech létech mohl složit tovaryšskou zkoušku. Následoval vandr v délce dvou až třech roků, aby získal zkušenosti od jiných mistrů. Když předložil potvrzení z vandru, mohl požádat o povolení se usadit. Po složení zkoušky a po zaplacení příslušné taxe mohl začít provozovat živnost. Směl mít učně a tovaryše. Jako každý jiný řemeslník musel mít potvrzený živnostenský list a povinně být řádným členem řemeslnického cechu. Pokud neprovozoval řemeslo jako potulný léčitel, tak pro provozování svého bradýřského a lazebnického řemesla v jednom místě byl povinen mít pouliční budku zvanou holičská oficína. Císař Karel VI. vydal pro olomoucké lazebníky dne 29. 12. 1721 privilegium, které mělo 23 artikulí. V nich bylo stanoveno, že učňové mají umět „alespoň číst a psát“, že holičský krám může vlastnit jen katolík, že lazebník se musí každoročně účastnit procesí o Božím těle, a nejméně jednou za čtvrt roku mše svaté v chrámu sv. Mořice, že je povinen mít ve své pečeti cechovní znak, a přicházet na cechovní schůze střízlivý a beze zbraně. Členy grémia lazebníků byli povinně vojenští chirurgové, léčitelé z řádu Milosrdných bratrů a absolventi mediko-chirurgických lyceí.
253
Tato mediko-chirurgická lycea za panování Marie Terezie byly v Olomouci, Štýrském Hradci, Salcburku, Lvově, Linci, Celovci a Lublani.116 Ranhojiči z cechu lazebnického a bradýřského nesměli provádět interní vyšetření, ale poskytovali lázeň, mytí, oholení, ostříhání, stavěli krvácení, přikládali obvazy, masti a náplasti, pouštěli žilou, nasazovali pijavky a baňky, napravovali a léčili zlomeniny a vymknutí, vyprazdňovali hlízy, podávali klysmata a léčili pohlavní nemocí.117 Také trhali zuby a vyplachovali maz ze zvukovodů. Měli právo rozpoznávat chorobu pohledem do moči. Samozřejmě vůbec nic nevěděli o lidském těle, natož o posmrtných projevech rozkladu lidského těla. Ranhojič v 18. století mohl být buď ranhojič nižšího stupně, nebo ranhojič vyššího stupně. Olomoucké „Mediko-chirurgické učení pro vzdělávání měšťanských a venkovských ranhojičů“118, které bylo založeno roku 1782, bylo jen dvouleté lékařsko-chirurgické studium pro ranhojiče nižšího stupně. V Olomouci studium pro ranhojiče vyššího stupně nebylo. Pro přijetí k studiu na ranhojiče nižšího stupně se vyžadovalo absolvování normální základní školy a pak po tři roky být v učebním poměru u ranlékaře 1. stupně.119 Absolventi olomouckého mediko-chirurgického učení dostávali diplom „zkoušeného a zkušeného ranhojiče“, nikoliv magistra nebo doktora. Císař Josef II. sice dvorním dekretem z 11. 2. 1784 stanovil náplň vzdělání ranhojičů, odloučil je od lazebnického cechu, a povolil jim nemít holičský krám.120 Avšak ranlékaři v Olomouci holičské řemeslo v pouličních budkách prováděli až do r. 1787.121 Ranhojič prvního neboli vyššího stupně musel mít maturitní zkoušku na gymnáziu, pak prošel dvou až tříletým studiem chirurgie se závěrečnou zkouškou. Studium chirurgie bylo umožněno jen na chirurgických klinikách při univerzitách, a později také na vídeňském Josefinu. Tento ranlékař 1. stupně mohl od roku 1784 po absolvování dalšího studia získat od chirurgické kliniky nebo Josefina titul „doktor chirurgie“, nikoli doktor medicíny. V roce 1872 byly zrušeny tituly chirurgů, porodníků a oftalmologů a byla zavedena jednotná aprobace lékařů – a teprve od té doby byl jim udělován titul doktora všeobecného lékařství – MUDr. 122 Teprve tehdy byli postaveni na stejný stupeň odborné úrovně jako ostatní lékaři. 116
Wondrák, Eduard, Sajner, Josef: Z historie moravských chirurgů, ranhojičů a lazebníků. Brno, 1989, Vlastivědný věstník moravský XLI., s. 342 – 351. 117 Sinkulová, L.: Dějiny československého lékařství, II. díl od roku 1740 do roku 1848. Učební texty vysokých škol, FVL, KU Praha, 1965, s. 209. 118 Slavětínský, Milan: O lékařsko-chirurgickém studiu v Olomouci. O historii lékařství, Olomouc, 1973, 7., s. 709 – 710. 119 Sinkulová, L.: Dějiny československého lékařství, II. díl od roku 1740 do roku 1848. Učební texty vysokých škol, FVL, KU Praha. 1965, s. 209. 120 Wondrák, Eduard: Vídeňské „Josefinum“ a podíl lékařů z Čech a Moravy na jeho činnosti a historii. Olomouc, 1968, Práce spol. věd VSMO č. 19, s. 25. 121 Zapletal, Vladimír: Počátky lékařského studia na Moravě (1753 – 1800). Olomouc, 1957, Scripta medica t. 30, f. 6 – 8. 122 Sinkulová, L.: Dějiny československého lékařství, II. díl od roku 1740 do roku 1848. Učební texty
254
V rakouské armádě byla medicína v rukou vojenských felčarů, tedy ranhojičů 1. stupně, kteří podléhali štábním důstojníkům. Teprve, když v sedmileté válce byla prokázána neschopnost rakouské vojenské zdravotnické služby, byli od roku 1756 přiděleni pod odborný dohled Gerharda van Swietena, osobního lékaře a poradce Marie Terezie,123 který byl iniciátorem všech zdravotnických reforem za panování Marie Terezie. Císař Josef II. měl jiného osobního lékaře, a sice vojenského chirurga Giovanniho A. Brambillu.124 Brambilla byl navíc osobním důvěrným přítelem císaře, ale také jedním z hlavních našeptavačů panovníka, jakási šedá eminence, a rakouská společnost o tom věděla. Brambillova odborná lékařská úroveň byla všeobecně velmi kritizována. I Gerhard van Swieten odmítl udělit Brambillovi doktorát pro jeho neznalost a nezručnost. Brambillova minimální odborná úroveň se projevila i ve zprávě o zdravotním stavu císaře Josefa II. před jeho úmrtím. Ve zprávě Brambilla uvedl, že císařova vykašlávaná krev pochází z jeho hemoroidů. Olomoucká konzistoř jistě byla velmi dobře seznámena s odbornou úrovní tzv. chirurgů, ve skutečnosti jen lazebníků, holičů. Je nepochopitelné, že konzistoř do komisí pro ověření existence upírů jmenovala tyto naprosto nevzdělané řemeslníky; a ještě větší podiv vyvolává skutečnost, že konzistoř uvěřila jejich výslednému, naprosto neodbornému hodnocení. Je zarážející, že kritika van Swietena a císařovny Marie Terezie se po zdravotní stránce týkala jen „dvou olomouckých lazebníků“ – tzv. zkoušených chirurgů. Přičemž oba byli jen lazebníci nižšího stupně. Vyšetřování exhumovaných mrtvol podezřelých z upírství na Libavsku se však také zúčastnili lékaři s vysokoškolskou odborností. V ACO jsou vlastnoruční zápisy dvou lékařů: krajského přísežného fyzika Joannese Francisca Corvina, Med. et Phed. Doct. a olomouckého prvního přísežného fyzika Josepha Benedicta Kuhna, Med. Doctora et p. b. Nabízí se otázka, proč císařovna i její vysoce ceněný rádce kritizují pouze nezkušené a nevzdělané holiče, avšak ani slovem se nezmiňují o taktéž podivných dalekosáhlých zprávách tehdejších odborných lékařů!
MAGIE V NOVÉM HÁVU Tvrdý zásah císařovny Marie Terezie – její jednoznačně hovořící dekret o upírech – způsobil, že od toho okamžiku v celém císařství ustalo vyfantazírované objevování se upírů; a tím i pronásledování živých spoluobčanů těch tak zvaných upírů. Sice v bezprostředním období po zákazu upalování čarodějnic a spalování upírů čarodějnické a ostatní magické praktiky úplně nevymizely, ale objevovaly se jen sporadicky. Je tedy nutno objektivně přiznat, že tvrdý postoj císařovny nezpůsobil
vysokých škol, FVL, KU Praha, 1965, s. 209. 123 Wondrák, Eduard: Vídeňské „Josefinum“ a podíl lékařů z Čech a Moravy na jeho činnosti a historii. Olomouc, 1968, Práce spol. věd VSMO č. 19, s. 25. 124 Wondrák, Eduard: Vídeňské „Josefinum“ a podíl lékařů z Čech a Moravy ne jeho činnosti a historii. Olomouc, 1968, Práce spol. věd VSMO č. 19, s. 25.
255
definitivní odsun upírů, čarodějnic a vlkodlaků do říše pohádek a pověstí. Bestiální zneužívání a zabíjení mrtvol upírů ojediněle pokračovalo i přes hrozbu vysokých trestů. V dokumentech ACO je uvedeno zjevování se Mariny Stulnekin v lednu 1780, pohřbené před 120 léty ve Slezských Rudolticích.125 I v dalších desetiletích po panování Marie Terezie docházelo k hlášením věřících o existenci a působení upírů, i když již velmi ojedinělým. Víra ve skutečnou existenci upírů je živena vyfantazírovanými pověstmi a přetrvává dodnes. Během dalších let namísto vybájených upírů docházelo k stále častějšímu používání okultních a magických praktik. Čarodějnictví se usídlilo v myslích prostých lidí a postupně přerostlo v lidové hnutí, a začalo být široce praktikováno hlavně mezi našimi nejprimitivnějšími spoluobčany. Jsou o tom doklady, které jsou zaznamenány v dobovém tisku. 126 Např. roku 1920 Františka Kulíšková v Olomouci připravila pro zedníka Julia Přikryla „nápoj a pokrm lásky“. V roce 1938 selka z Kostelan u Uherského Hradiště zašla do Žitkové v Bílých Karpatech, kde „bohyně“ Káča Pagáčová jí poskytla radu, jak odvrátit zcepenění krav. Hospodářský a kulturní rozvoj naší společnosti, který nastal v 17. století, se odrazil ve vyšších společenských kruzích tzv. „osvícenstvím“, které upřednostňovalo lidský rozum. Z rosekruciánského osvícenství vzešlo „svobodné zednářství“ s formálním programem nastolení všesvětového lidského bratrství a politického liberalismu. Pod zástěrkou svobodného zednářství vznikaly nejen spolky, ale především tajné lóže s dokonale stupňovitě vyčleněnou a přísně utajenou hierarchií, používající magické operace. Svobodní zednáři pěstovali „tajné vědy“ všeho druhu. Být zasvěceným členem zednářské lóže bylo poctou. Zprávy věřících a farářů o svobodných zednářích archivované v ACO zahrnují relativně dlouhé období od roku 1738 do roku 1935. Včetně „Dekretu o svobodných zednářích“ ze dne 23. srpna 1743, vydaného konzistoří olomouckého biskupství a podepsaného kapitulním kanovníkem baronem de Glandorf – s příkazem exkomunikace členů lóží svobodných zednářů.127 Přes tento neměnící se postoj církve svobodní zednáři během dalších let plně ovládli oblast politické činnosti, v níž se dodnes snaží ovlivnit běh dějin. Jistě nás bude zajímat, že i lékařský poradce Marie Terezie Gerhard van Swieten byl členem vídeňské lóže svobodných zednářů. A také Bram Stoker, autor „Draculy“, byl řádným členem tajné organizace okultistů nazvané Golden Dawn („Zlatý úsvit“), která vznikla roku 1887 v Anglii z Rosekruciánů. Jejím samovládcem byl Samuel Mathers, který pro liturgické obřady řádu zavedl „Knihu svaté magie Abra Melina“ z roku 1387.128 Od panování císařovny Marie Terezie uplynulo téměř dvě a půl století. Ve všech složkách naší společnosti vzrostl a stále vzrůstá zájem o okultní vědy a mystiku. 125
ACO C 13 kart. 2278. Rojčíková, Kamila: Čarodějnické procesy na Moravě do roku 1648. Brno, 2001, Časopis Matice moravské, roč. CXX/ 2001, čís. 1, s. 187 – 207. 127 ACO C 12, kart. 2277. 128 Nakonečný, Milan: Magie v historii, teorii a praxi. Praha, 2009, s. 199 – 206. 126
256
Neuplynulo mnoho let od zákazu exhumací a spalování mrtvol, a posmrtná magie („magia posthuma“) přerostla ve vyvolávání duchů zemřelých osob prostřednictvím medií. Tato forma podvodné magie se označuje jako „spiritismus“. Spiritismus ovládl celé 19. a začátek 20. století. Spiritistické projevy jsou z psychiatrického pohledu jen konfabulace a halucinace. Jak uvádí Nakonečný, dnes se odhaduje, že na celém světě působí kolem sta miliónů spiritistů.129 Čarodějnictví, vampyrismus, i spiritismus jsou jevy společensky nebezpečné. U všech těchto jevů je předním aktérem mentálně zaostalý lid podlehnuvší masové démonologii, se sklonem lhát a vymýšlet si fantastické příhody. Magie je obvykle našimi praktikujícími znalci považována za jakousi moderní formu náboženství, a je rozdělována na magii bílou, která prý neškodí, a na magii černou, ďábelskou, která končí v satanismu. Mezi náboženstvím a magií jsou podstatné rozdíly. Neboť magie, ať černá tak i bílá, hledá pro člověka jen pozemský užitek během jeho lidského života. Na druhé straně náboženství se zajímá o naprosto jinou oblast, o posmrtný život – přislibuje po vzkříšení věčné štěstí při zachovávání morálních norem na zemi.130 „V tomto ohledu nesmíme rovněž zapomenout, že do téže kategorie zavrženíhodných osob patří každý léčitel, zbavovač kouzel, každý psychotronik. O to víc jsou ideálními terči obvinění, že nepopírají svou magickou moc, ba se s ní často chlubí.“131 Jak konstatuje James Sharpe: „Ještě ve 20. století se setkáváme s případy, kdy dav domnělé čarodějnice ztýral či přímo zabil. – Čarodějnice a zejména věštci získali značnou proslulost. Věštci nabízeli své služby mnohem levněji než lékaři či advokáti.“132 Wales k tomu připomíná: „I zde si venkované o sobě mysleli, že jsou dobrými křesťany a to jim nebránilo pronášet magické formulky, rozmlouvat s duchy a démony, věřit v předzvěsti a zjevení a pěstovat magii, astrologii a čarodějnictví.“133 Bylo by opravdu příliš zjednodušující mluvit o magii, čarodějnictví a upírství jako o ryze venkovských záležitostech, jak se nám to jeví v 17. a 18. století. Celé 20. století dokazuje, jak ony „magické“ způsoby přerostly do nejvyšší společnosti. Rašla popisuje masovou psychózu, proces s Ottou Šlingem, moderní vyšetřovací metody – od fyzického donucování, ‚torturu bitím‘ a působením tělesných bolestí, ale hlavně psychickým nátlakem, vyvoláním strachu. Popisuje ‚metodu preparace‘, mající za účel donutit obviněného k přiznání na veřejném procesu. Důležitým předpokladem k tomu byla časově neomezená vazba obviněného. (Samovazba, temná komora, narušení všech cyklů, např. dne a noci, atd.). Obdobná je metoda ‚praní mozku‘. „Na uvolnění zábran
129
Nakonečný, Milan: Magie v historii, teorii a praxi. Praha, 2009, s. 351. Zuber, Rudolf: Osudy moravské církve v 18. století. Olomouc, 2003, s. 335. 131 Muchembled, Robert, a spol.: Magie a čarodějnictví v Evropě. Praha, 1997, s. 197. 132 Muchembled, Robert, a spol.: Magie a čarodějnictví v Evropě. Praha, 1997, s. 135. 133 Muchembled, Robert, a spol.: Magie a čarodějnictví v Evropě. Praha, 1997, s. 136. 130
257
lidské vůle se používaly i drogy, které přivedly obviněného do poloomámení. Z nich byl nejbrutálnější skopolamin.“134
NAŠI DNEŠNÍ MÁGOVÉ – UČENCI Všechny výše citované osobnosti, které se v 18. století vyjadřovaly k existenci upírů, (papež Benedikt XIV., arcibiskup Davanzati, opat Augustin Calmet, císařovna Marie Terezie, lékař Gerhard van Swieten, a mnoho dalších) by se podivily, kdyby zaslechly, že v 21. století jsou na našich univerzitách katedry, zabývající se čarodějnictvím, vampýrstvím, spiritismem a všemi dalšími magickými praktikami. Nejznámější z pražských velkých alchymistů a mágů byl Kelley. Tehdejší velký evropský alchymista, mág a podvodník Edward Kelley – Talbot „vědecky“ pracoval na dvoře Rudolfa II. podporován císařem. Takže nemohu prohlásit, že současní pražští vědci – mágové jsou našimi prvními vysokoškolskými pracovníky tohoto druhu. V naší době působí na Karlově univerzitě PhDr. Giuseppe Maiello, Ital, narozený roku 1962. Historik a filolog, zabývající se slovanskými národy východní Evropy. Je vědeckým pracovníkem Ústavu slavistických a východoevropských studií Katedry teorie kultury pražské Filosofické fakulty. Napsal obsáhlou knihu „Vampyrismus v kulturních dějinách Evropy“ (v roce 2005 vydalo v Praze nakladatelství Lidové noviny) a několika odborných článků rozebírajících problematiku vampyrismu. (Např. „Nejnovější poznatky o vampyrismu“, Český lid, roč. 91/2004, čís. 4., str. 341 – 350, „Calmetova interpretace událostí v Kisiljevu a Medvedje a následující teologický spor“, Studia bohemo-slovaca, Brno, 202b, str. 37 – 46.) V rámci Fakulty sociálních věd KU vedl v letech 1999 – 2000 seminář věnovaný problematice upírů. Při identifikaci upírů z náhodně vykopávaných pozůstatků koster spolupracuje s mnoha význačnými českými archeology a antropology. Ještě je v povědomosti Maiellovo vystoupení v České televizi v dubnu 2010 týkající se nálezu koster českých upírů (v Hrádku nad Nisou a v Mikulovicích). Zřejmě v důsledku svého vědeckého zaujetí PhDr. Maiello vidí upíry v Čechách a na Moravě všude a je schopen o existenci upírů z neobvyklých poloh koster přesvědčit i archeology. To uvádím k případu Čelákovic, kde v roce 1996 byl nalezen vyšší počet pohřbených těl bez hlavy. Bohužel celá česká historie je od svého počátku velmi krvavá a tak je nesrovnatelně vyšší počet našich předků oběšených nebo setnutých a tak pohřbených bez hlavy. Upíři se v našich dějinách vyskytovali jen ojediněle. Pravděpodobně náš současný nejvýznamnější znalec magie a všech jejích odvětví je univ. prof. PhDr. Milan Nakonečný se specializací v oboru klinické psychologie. Je vedoucí katedry andragogiky a personálního řízení na Filosofické fakultě Karlovy university, kde přednáší psychologii a navíc ji přednáší na Pedagogické fakultě a na Teologické fakultě JčU v Českých Budějovicích. Napsal mnoho článků, recenzí, i knih, z nichž je nejznámější „Magie v historii, teorii a praxi“ (Praha, 2009). Na 546 stránkách prof. Nakonečný se snaží dokázat, že magie je vysoká absolutní věda, 134
Rašla, Anton: Inkvizícia nezomiera. Bratislava, 1991, s. 170, 216.
258
která studuje využívání astrálních sil.135 Nakonečný v kapitole o démonologii pod zástěrkou Egona von Petersdorfa ztotožňuje pojem „křesťanství“ s „katolicismem“.136 V kapitole „Magie a náboženství“ píše, že „nelze určit, zda náboženství se vyvinulo z magie či naopak. Historický počátek magie je v nedohlednu, historický počátek křesťanství až s vystoupením Ježíše Krista.“137 A o jednotlivostech katolického náboženství Nakonečný postupně sděluje: „Vysloveně magickým aktem je exorcismus.“ „Církev v katolicismu legitimuje kněze jako mága.“ „Magie má v sobě více evidence než náboženská víra.“ „Zjevené náboženství takového druhu jako je katolicismus se vědeckému přístupu zcela vymyká.“ „Podle svědectví evangelií konal Ježíš zázraky a byl tedy mág,“ „Křesťanství tím, že vytvořilo právní pojem „crimen magiae“, připustilo existenci magie a potvrdilo ji pěstováním démonologie a exorcismů.“138 „Takovým typickým nábožensko-magickým aktem je mše svatá.“139 K odsouzení spiritismu antropologem E. Lawrencem, že spiritismus není nic jiného než „přežitek nejdávnějších časů lidských dějin“, „pouhý odpadek staré pověry“, Nakonečný říká: „To je typicky ‚vědecké‘ arogantní odsouzení, které je navíc sporné, protože spiritismus se udržuje hlavně pro svůj psychologický náboj, který spočívá v naději, že se lidé mohou setkávat a jednou trvale setkají se svými milovanými mrtvými. Je to však naděje pochybná, neboť individuální duše jako taková posmrtný život nemá.“140 A to pan profesor Nakonečný přednáší psychologii teologům! Nakonečný jako obhájce magie kritizuje našeho vrcholného psychiatra prof. Vladimíra Vondráčka, který dokazoval, že magie není žádná věda, protože magicky vyvolané nebo spontánní zjevy uváděné magií jsou jednoznačně lživá tvrzení nebo halucinace.141 Počet odborných pracovníků zabývajících se magií a jejími praktikami je na našich vysokých školách zajisté četnější.
SOUČASNÁ UPÍŘÍ PANDEMIE Nedávno byla na zrušeném proseckém hřbitově v Praze vykopána dvojice mrtvol, které byly zcela zachovalé a pohřbené ve starodávném oděvu. Pražští okultisté tvrdili, že jde o dvojici upírů. Počátkem sedmdesátých let 20. století se po Londýně rozšířila pověst, že na jednom jeho hřbitově „Highgate cementery“ v nočních hodinách řádí upír. Začalo ho honit kolem stovky Londýňanů; a během tohoto honu na upíra někteří vykopali z hrobů mrtvoly. Policie se dostavila až ráno a zatkla pouze posledního přítomného Davida
135
Nakonečný, Milan: Magie v historii, teorii a praxi. Praha, 2009, s. 9 – 14. Nakonečný, Milan: Magie v historii, teorii a praxi. Praha, 2009, s. 317. 137 Nakonečný, Milan: Magie v historii, teorii a praxi. Praha, 20009, s. 22. 138 Nakonečný, Milan: Magie v historii, teorii a praxi. Praha, 2009, s. 21 – 23. 139 Nakonečný, Milan: Magie v historii, teorii a praxi. Praha, 20009, s. 21. 140 Nakonečný, Milan: Magie v historii, teorii a praxi. Praha, 2009, s. 365. 141 Vondráček, Vladimír: Fantastické a magické z hlediska psychiatra. Praha, 1972, s. 475. 136
259
Farranta, předsedu okultní společnosti, která se aktivně podílela na honu za upírem. Farrant byl odsouzen za hanobení hrobu. V roce 1998 byl v USA odsouzen k trestu smrti devatenáctiletý Rod Ferell, který ve státě Kentucky založil třicetičlenný spolek upírů. Scházeli se v lese, kde pili krev, pořádali kolem ohně tance, a namlouvali si, že létají. Ferell tvrdil, že je pět set let starý nesmrtelný upír Vesago. Příslušníci tohoto upírského klanu se nezastavili ani před vražděním lidí.142 Ve skupině upírů byla i milenka Roda Ferella, nezletilá Heather Wendorfová. Ferell byl odsouzen za ubití jejích rodičů. Po odsouzení Ferella a rozpuštění jeho spolku vznikl nový spolek upírů, který se nazývá „Rodovi synové“, s cílem pomstít Roda. Je veden jakýmsi Chamerem, jenž tvrdí, že je Vesagovým bratrem. V současné době ovlivňují celosvětovou populaci fantastické filmy, televize s vybájenými programy, internet. Stále četněji vznikají organizace, v nichž se soustřeďují lidé, kteří se považují za upíry. Statistiky udávají, že na světě je přinejmenším patnáct tisíc lidí, kteří se považují a vydávají za aktivní upíry. Kolem deseti tisíc jich žije v USA.143 Na internetu144 kolují seznamy údajných upírů z celého světa.145 Velmi oblíbené, ale krajně nebezpečné jsou „interaktivní upírské hry“, které způsobují stav, kdy lidé nedokážou vždycky rozlišit fikci od skutečnosti. Tzv. interaktivní upíří hry146 se hrají na papíru, s kostkami, nebo na počítači a internetu, anebo se hrají živě. (Názvy některých interaktivních her: Vampire: The Masquerade, Dracula Resurrection, Dracula 2 Poslední útočiště, Vampire: Dark Ages, Vampire: Victorian Age, atd.) Ve hrách se bojuje o moc intrikami, kličkováním, zastíráním, vyvoláním konfliktů a spiknutí, mystikou, ale také politikou. Uspěje pouze hráč s velkou pamětí a s velkou fantazií. Tito novodobí upíři vytvářejí sekty jako Camarilla, Sabbat, Malkavianer, klany jako Brujah, Gangrel, Toreador, Tzimosce, Giovanni, Ravnos, Salubri, Baali, Sitechité. Pravidelně pijí krev. Některé z těchto klanů mají kompletně u všech svých členů prokázané psychiatrické postižení.147 Členové ostatních upírských klanů jsou v naprosté většině také duševně nemocní lidé. Internetový vyhledavač Google razí pojem „energetických upírů“, které považuje za parazity žijící na účet svých bližních. Jsou urážliví, chtějí být neustále utěšováni, snaží se být v centru dění, nepřetržitě mluví, nechávají se litovat a ze svých obětí vysávají energii.148 Energetickým upírům jsou podobni psychičtí upíři zvaní „psionisté“, kteří mají schopnost získávat energii nejen od svých bližních, ale odebírat ji i ze země, rostlin, zvířat.149
142
Banditi, Divte a Giovanni: Kniha upírů. 2009, Praha, s. 47 – 51. Radkowsky, B.: Moderne Vampyre. Mythos als Ausdruck von Persönlichkeit. Neusäss, 2005. 144 www.vampyrjournal. de. – www.vampir-club.de. 145 Bandini, Ditte a Giovanni: Kniha upírů, 2009, s. 77. 146 www.vampir-club.de , www.vampyrjournal. de 147 Bandini, Ditte a Giovanni: Kniha upírů, Praha, 2009, s. 47 – 53. 148 Ramsland, K.: Vampire unter uns. Ein Undercoverbericht. Köln, 1999. 149 Bandini, Ditte a Giovanni: Kniha upírů. Praha, 2009, s. 154 – 166. 143
260
Frank Wollmann, který v roce 1922 sepsal pro Československou akademii věd seznam literatury o upírech ve střední Evropě150, by se dnes zděsil po nahlédnutí do olomoucké vědecké knihovny do seznamu literatury o upírech, vydané v posledních dvaceti létech. Tento seznam je totiž nesčetněkrát větší oproti seznamům vydávaných knih ostatními odbornými společnostmi. Do seznamu upírských knih je zahrnuta i „Kniha Nosferatu“ s podtitulem „Vampýrská bible“.151 Autor se odvolává na evangelium a popisuje vznik upírů po vzpouře andělů. Nejstarší rasa upírů, živící se krví živých, je v pohotovosti a čeká na astrální válku. Protože prý upíři existují od počátku světa, tak autor popisuje jejich celé, velmi obšírné a nesmírně rozsáhlé dějiny – taktéž od počátků světa. Počínaje Atlantidou, přes Egypt, Balkán a Transylvánii, – až po moravské upíry. Ztotožňuje upíra se Satanem. Tato bible vampýrů každému prostému čtenáři dokáže, že fantazie autora je sice obdivuhodná a bezbřehá, ale že základní všeobecné znalosti mu škola nedala. Dnes mnohé vycházející tiskoviny uveřejňují scestné a lživé příspěvky některých svých přispěvatelů, které tito píší jen pro honorář a pro svou obživu. Tak padesátiletá Marcela Košanová, žijící v Chomutově, o sobě tvrdí, že je amatérskou čarodějnicí jako její předkové, a dokonce má živnostenský list na výklad karet a čtení z ruky. Vystupuje v rozhlase, v televizi a přispívá do astrologických časopisů. Tvrdí, že prý od pradávna čarodějnice byly léčitelky, porodní báby, bylinářky, šamanky, kněžky a bohyně. Křesťané prý nahradili „Bohyni Velkou Matku“ křesťanským Bohem, a vše z pohanských tradic ukradli. Košanová ze všech možných knih a časopisů vybrala všechno neskutečné, podvodné a vylhané, a učinila z toho jakousi nepřehlednou a nezáživnou všehochuť: do astrologie zapletla magické rituální předměty, k čarodějnickým praktikám přiřadila předkládání obětí bohům, a vše doplnila numerologií, runami, zednářským zasvěcením, horoskopy a nakonec i vybájenou keltskou mytologií. Ze všeho něco!152 Současné primitivní čarodějky sice mohou ovlivnit část lidské společnosti žijící na stejné duševní úrovni, ale v žádném případě neovlivní intelektuály. Přesto v naší vzdělané části obyvatel se lavinovitě šíří zájem o psychotroniku a další okultní vědy. Přes čtyřicetiletý pobyt naší společnosti v „táboře míru a socializmu“, který Ronald Reagan tak případně nazval „říši ďábla“, kdy jsme žili pod nemilosrdnou knutou „vědeckého materialismu“ a marx-leninismu, značná část našich předních intelektuálů se nyní přiklonila k víře v existenci tzv. paranormálních jevů. Inu, jsou věci mezi nebem a zemí, které si ani při současné úrovni vědy vysvětlit nedovedeme. A tak mnozí z nás jsou přesvědčeni o existenci a vyzařování jakýchsi neměřitelných energií v některých lokalitách Země, v našich obydlích. Jsme přesvědčováni o reálné schopnosti dnešního člověka pohybovat se v časoprostoru, o objektivní existenci nadpřirozených nevysvětlitelných jevů, apod. Ke všem těmto otázkám stále častěji jsou vydávány odborné i pseudoodborné publikace. Např. v knize „Přízraky a zjevení“, jejímž autorem 150
Wollman, Frank: Vampýrské pověsti v oblasti středoevropské. Praha, Národopisný věstník českoslovanský, XV/1, s. 1 – 58. 151 Štěpán, Petr: Kniha Nosferatu. Vampýrská bible. Praha, 2003, s. 157. 152 Košanová Marcela: Čarodějnický slabikář. Praha 2002, str. 145.
261
je Aniel Jaffé153 je podán psychologický výklad paranormálních jevů v příznačných kapitolách s názvem: Duchové, varovné přízraky, prorocké sny, zjevení, fenomén zdvojení, předtuchy, jasnovidectví u zvířat, strašidelné historky. Přitom všechny naše sdělovací prostředky tento pavědecký skluz naší společnosti aktivně podporují. Dokonce i prof. PhDr. Milan Nakonečný tento současně probíhající trend naší společnosti považuje za definitivní konec naší kultury, přes to, že se sám také přiklonil k praktikám magie. Píše: „Ve druhé polovině 20. století vrcholí krize, či přesněji řečeno, úpadek západní kultury. Závěrečné dějství zániku Západu, jak je předpověděl ve svém stejnojmenném a tolik diskutovaném díle O. Spengler (1922), je již zde. Řecko-římské a křesťanské kořeny této kultury shnily v bahně schizoidního životního stylu, infikovány úpadkovostí všeho druhu: dehumanizující technokratická civilizace, zběsilý boj o status, bankovní konto jako největší hodnota ve světě beznadějně zdeformovaném tlaky trhu, prestiže a peněz, ale také extrémním liberalismem a pseudohumanismem, provázeným nezřídka omlouváním zločinnosti a zločinců“.154
PERSPEKTIVY LIDSKÉ POMATENOSTI „Ideologická dominanta, která je už po tři století nositelkou ideálního lidského modelu, vyjadřuje vítězství náboženství nad magií, poté vítězství vědy nad náboženstvím. Od toho se však mnozí nejvýznamnější a nejslavnější současní vědci odtahují. Ve skutečnosti je prostor pro posvátno nezměrný v každém věku. Vliv náboženství i vědy totiž značně ochabl, a to umožňuje, aby se dralo na povrch ono stálé mocné pokušení útěšného magického myšlení…. Po zralé úvaze dospějeme k přesvědčení, že mocný návrat magie a nadpřirozena na evropskou scénu konce 20. století není ani tak známkou myšlenkové ochablosti, ale vytváří se nějaká jiná rovnováha…. Při nejmenším náznak nové proměny posvátna na prahu třetího tisíciletí, proměny, jejíž rozsah ani přesné zaměření nelze zatím odhadnout!“ 155 „Magické představy a čarodějnické praktiky neustále provázely myslitele i drobný lid a to i před vítězstvím karteziánského rozumu a osvícenství v 18. století. Přes oslnivý pokrok současné vědy ani na prahu 21. století zcela nevymizely. Naopak: astrologie, léčitelství, rituály, jejichž cílem je uhranout či uhranutí zažehnat, působení různých sekt, černé mše, satanismus tajně pěstovaný uprostřed velkoměst, atd., opět nabývají na síle. Jako kdyby konec 20. století v tomto směru ohlašoval překvapivý, mohutný návrat toho, co bylo potlačeno….“156 „Čarodějnictví nebylo jen jedovatým květem středověku, dusně rozkvétajícím za noci sabbatu, má v sobě jakousi emoční antropologickou konstantu, neboť přetrvává dodnes. Čarodějové a čarodějnice dnes? Právě dnes! Neboť v době postupující 153
Jaffé, Aniel: Přízraky a zjevení. Předmluva C. G. Junga. Praha, 2000, s. 183. Nakonečný, Milan: Magie v historii, teorii a praxi. Praha, 2009, s. 241 – 242. 155 Muchembled, Robert: Magie a čarodějnictví včera a dnes. Proměny posvátného. Praha, 2007, s. 276. 156 Muchembled, Robert: Magie a čarodějnictví včera a dnes. Úvod. Praha, 2007, s. 7. 154
262
ekologické zkázy, tohoto moru současného technokratického světa, vyprodukovaného orgiemi industrialismu a slizkým novodobým trhovectvím, člověk unikající ze svých betonových doupat a z pout, které mu navlékla civilizace novodobých otrokářů, objevuje pod maskou svého abstraktního člověčenství pohanskou touhu po komunikaci s přírodou. Novodobé čarodějnické hnutí, zachvátivší celý svět a známé pod názvem ‚Wicca‘, … jeho ctitelé se scházejí v horách, na lesních mýtinách, u pramenů a jezer, aby uctili božskou tajemnou podstatu přírody …“157 Čarodějnictví se dnes rozrůstá.158 Roku 1976 po shromáždění v unitářském kostele v Arlingtonu pod iniciativou „nejvyšší kněžky“ Morgan McFarlandové vznikla nová čarodějnická organizace pod rouškou neopohanství. Často je známá pod staroanglickým názvem pro čaroděje „wicca”. Jenom v USA je do této organizace zapojeno přes 100.000 lidí. Narůstající počet těchto organizovaných pohanů si vyžádal dokonce zavedení armádních kaplanů jako představitelů wiccy do duchovní služby armády USA. „Významným paradoxem je, že ačkoliv žijeme v nejvědečtějším historickém období, je tu dnes více pověr než kdykoliv jindy. Miliony lidí zkoušejí astrologii, okultní víry, indický mysticismus a všechny druhy zvláštních a na pohled mystických sil. Vlastně je tu celá armáda věštců, jasnovidců, hadačů z rukou, astrologů a gurů.“159 Astrologie pronikla i do organizací ryze vědeckých. Dokonce ve Vlastivědné společnosti muzejní v Olomouci celá jedna sekce se po mnoho let zabývá astrologií. Přičemž nesmyslnost tohoto nevědeckého zkoumání vlivu hvězd na člověka, předpovídání budoucnosti z postavení hvězd a vytváření horoskopů byla historicky dokázána. Podle tiskové zprávy ze dne 12. 5. 1953 došlo v Manile k opakovanému pokousání ženy démony. Na podkladě toho je v literatuře dokazována realita tělesné existence démonů.160 Přece pro každého soudného člověka je samozřejmé, že neexistuje žádný čert, ďábel, či satan jako chlupatá bytost s rohy, s ocasem, s pařáty a s koňskými kopyty, stejně jako neexistuje bůh jako dobrosrdečný stařeček s modrýma očima, hovějící si na obláčku. To všechno jsou vyfantazírované pohádkové bytosti. Ale nikdo z nás nepopře existenci zla a existenci dobra, ačkoliv jejich konkrétní fyzické představy budou u každého z nás různé. Zcela správně se k těmto otázkám, k současnému stavu lidské společnosti, vyjadřuje americký psychiatr a psycholog Scott Peck: „Lidské zlo věda nikdy neřešila, zůstalo doménou náboženství.“ Autor považuje za faktickou existenci Satana a ďáblů. Lež považuje za typickou stránku lidského zla. Popisuje dva exorcismy, kterých se účastnil. Pro nás, Evropany, je Scottovo hodnocení jednotlivých případů zla zajímavé proto, že to ukazuje na současnou otřesnou patologii amerického prostředí: každý slabší školní prospěch je důvodem sezení u psychologa. Sezení jsou jednou až pětkrát týdně 157
Nakonečný, Milan: Magie v historii, teorii a praxi. Praha, 2009, s. 105. Kelly, Red., Susan, V.: Čarodějky a čarodějnictví. Praha, 1993, s. 142. 159 Sumrall, Lester: Démoni. Kniha odpovědí. Praha 1994, s. 129. 160 Sumrall, Lester: Démoni. Kniha odpovědí. Praha, 1994, s. 103. 158
263
po dobu několika let, jedno sezení trvá hodinu a stojí 5 – 25 dolarů. Psycholog obvykle nalezne příčinu v okolí, tedy u rodičů, kteří se tím pádem také musí podrobit psychologické terapii. Proto většina Američanů má své osobní psychology, u nichž tráví značnou část dne.161 Tento rozdíl stavu psychologie v USA proti stavu v zemích dřívějšího „tábora socializmu“, tedy té „říše zla“ prezidenta Reagana, byl uměle zastírán a skutečná situace proti oficiálním údajům byla katastrofálně horší. Proto následující citace Bedřicha Šindeláře nasměrovaná na stav na Západě platí ve zvýšené míře i pro nás. „Je až neuvěřitelné, jak je na dnešním Západě rozšířena víra v magii, okultismus, vampyrismus a podobné pošetilosti. V době, kdy již vyspělá technika umožňuje lidem pronikání do vesmíru, jsme na druhé straně v předních kapitalistických státech svědky toho, jak nevídané vysoké částky peněz jsou lidé ochotni vydávat za různé amulety, astrologické horoskopy, dále za věštby, rozličné magické úkony atp.“162 Literatura uvádí následující zajímavosti: V Německu bylo roku 1977 vydáno za uvedené magické věci (amulety, horoskopy, věštby, člení z karet, atd.) 30 – 50 miliónů marek. Přitom jenom každý desátý Němec věří v živého ďábla. Ve Velké Britanii londýnský král čarodějníků Alexandr Sanders založil novou organizaci „bílých čarodějnic“, která za krátkou dobu má 6.000 registrovaných členek – čarodějnic. Ve Francii bylo roku 1977 evidováno 23.000 věštců a věštkyň, kteří za tento jeden rok měli jeden a půl miliónu klientů – přičemž jednotlivý honorář činil 30 – 1.000 franků.163 Podle článků etnologů či sociologů je prý ve Francii třicet až čtyřicet tisíc jasnovidců a stejný počet „kouzelníků-léčitelů“, z nichž 500 až 2.000 provozuje svou živnost v hlavním městě. Během jednoho roku prý jasnovidce či léčitele navštívilo deset milionů Francouzů s žádostí o radu. Obrat z tohoto obchodu se odhaduje na 5 až 6 miliard franků v roce 1984. (V porovnání s tím je ve Francii počet lékařů 49.000, kněží 38.000 a psychoanalytiků 4.300.) – Ve Velké Británii v roce 1987 napočítali 30.000 čarodějů spolupracujících se satanistickou sektou Wicca.“ „… magie nikdy nebránila uplatnění vědeckého a technického pokroku. Pragmaticky lze říci, že nikdy nikoho neodvrátila od návštěvy lékařské ordinace, ani se kvůli ní nesnížila navštěvovanost kostelů. A těch několik sociologických studií… potvrzuje, že sociální „klientelu“ těchto paranormálních praktik (čarodějnictví, magnetismu, spiritismu, telepatie, atd.) tvoří střední a vyšší společenské, převážně intelektuální vrstvy.“164 Podle ankety uskutečněné roku 1985 Pierrem Ferrandem na základě 200 inzerátů jasnovidců byly kladné výsledky magických praktik tyto: úspěchy v lásce jsou v 59%, v práci v 38%, ve vyloučení škodlivých vlivů v 35%, léčitelské v 13%. 39%
161
Peck, Scott, M.: Lidé lži. Psychologie lidského zla. Svět, který čeká na zrození. Olomouc, 1996, s. 294. 162 Šindelář, Bedřich: Hon na čarodějnice. Praha, 1986, s. 228. 163 Le Fanu, James: Vzestup a pád moderní medicíny. Praha, 2001, s. 310. 164 Julliard, André: Čarování příčinou neštěstí. (R. Muchembled: Magie a čarodějnictví.), Praha, 1997, s. 232 – 233.
264
respondentů se vyslovilo, že byli zbaveni kouzel, 64% mělo peněžní zisk, 52% mělo úspěch v práci, 20% mělo úspěch v lásce a 5% znovu nabylo zdraví.165 Právě medicína, zdravotnictví, lékařství, celý tento široký obor lidské činnosti je v současné době katastrofálně postižen magickými tendencemi. Ve třicátých letech 19. století nastal v léčení nemocných ústup od tehdejších obvyklých medicínských procedur: pouštění žilou, podávání projímadel, předepisování diet. Postupně se prosadilo stanovení přesné diagnózy, prognózy, tedy objektivního vyšetření každého pacienta s pomocí provádění základních laboratorních rozborů. Pak v období čtyřicátých až sedmdesátých let minulého století nastal nepředvídatelný mohutný vzestup všeobecných objevů moderní medicíny. Avšak po tomto období došlo k zřetelnému poklesu nových medicínských objevů.166 V knize napsané „vědeckými autory“ (historičkou umění, etnofarmakologem, kulturním antropologem a etnobotanikem), sděluje Storl, že „dědictví z doby kamenné – čarodějná medicína – byla pro ubohé školomety samozvané éry osvícenství obtížnou pověrou, chybným myšlením, jež muselo být z hlav prostého lidu vymýceno. Pro vůdce současných ideologií je něčím, o čem se nediskutuje, něčím, co je dobré leda pro schizofreniky, duševně nemocné…“167 Stále roste podíl lékařů zklamaných svým zaměstnáním. V populaci je zase opačná tendence: stále více lidí se obává chorob a má strach z předčasné smrti. Současný stav zdravotní péče není dobrý: Lékaři jsou rozčarovaní, obvykle se věnují postupům starším než dvacet let. Opakovaně se pacienti i zdraví lidé vyšetřují všemi možnými způsoby. Roste podíl lidí, kteří se bojí o své zdraví a kteří se častěji nechávají vyšetřovat. Přitom během roku celá jedna třetina naší populace vyhledává šarlatány a věří alternativní medicíně. Ceny zdravotní péče na celém světě stále rostou. V Anglii se za 10 let ceny léků zdvojnásobily při jejich totožném složení. Čím je společnost zdravější, tím více si vyžaduje zdravotní péči. Na vědecký výzkum chybí peníze, ale farmaceutický průmysl neuvěřitelně bohatne. Naprosto nevědecké, možná lépe řečeno „magické“ postupy v medicíně se nebývale rozšířily. Uvádí se, že v USA je na 388 milionů návštěv u lékaře 425 milionů návštěv u léčitelů. Stále narůstá homeopatie a alternativní medicína. Výsledný účinek veškerých magických praktik včetně léčení homeopatiky je problematický. Homeopatika jsou nadměrně zředěná léčiva, kde v podané dávce homeopatického léku může být jen jedna nebo i žádná molekula účinného léku. Tedy jde o objektivně zcela neúčinný lék. Podle vědecky ověřených a přísně srovnatelných postupů homeopatika účinkují u lidí stejně jako placebo. I po podání placeba v 50 % případů nemocný zareaguje, jako kdyby byl podán vhodný účinný lék. Tedy choroba se u 50 % nemocných po podání placeba může někdy i vyléčit. Jak praví bible „víra tvá tě 165
Julliard, André: Čarování příčinou neštěstí. Tamtéž, Praha, 1997, s. 235. Le Fanu, James: Vzestup a pád moderní medicíny. Praha, 2001, s. 310. 167 Müller-Ebelingová, Claudia, Rätsch, Christian, Wolf-Dieter Storl: Čarodějná medicína. Znovuobjevení zakázaného umění – šamanské tradice v Evropě. Praha, 2000, s. 248. 166
265
uzdravila!“ Takovou zkušenost má každý lékař. Přesto léčení homeopatiky má přednost proti podání účinných léčiv: po podání homeopatik nejsou žádné nebezpečné vedlejší účinky. Homeopatika nikoho nepoškodí, ale také nikoho nevyléčí. Avšak nejméně 50 % nemocných léčených homeopatiky může své nemoci podlehnout. Obdobné jsou výsledky i u ostatních magických a psychotronických praktik. Např. bylo opakovaně kontrolovaně prokázáno, že hledání pramene vody virgulí nebo proutkem se setkává s úspěchem v 50 % případů. V současnosti narůstá nejen počet léčitelů, jasnovidců, kouzelníků, ale i astrologů, čarodějníků a čarodějnic. Proto se nedivme, že od doby honů na čarodějnice, od doby tisícovek nevinně upálených žen jejich počty daleko převyšují nedávné počty osob nevinně prošlých novodobými inkvizičními zařízeními, torturou, někdy končící justiční vraždou: Honům na čarodějnice a jejich upalování lze jen stěží přirovnat oběti komunistických režimů, jak uvádí Petr Radosta:168 Podle statistiky ministerstva spravedlnosti z roku 1968 bylo u nás v letech 1948 – 1967 z politických důvodů pronásledováno a odsouzeno 451.000 občanů ČSR. V letech 1952 – 1967 bylo za politické delikty odsouzeno 38.000, v letech 1948 – 1952 trestními komisemi národních výborů prošlo dalších 32.000, při kolektivizaci zemědělství bylo odsouzeno nebo internováno 35.000 rolníků. Z politických důvodů bylo odsouzeno dalších 15.000 živnostníků. Do táborů nucených prací na převýchovu bylo posláno 186.000 osob, do PTP bylo zařazeno 118.000 mužů. V letech 1948 – 1967 popraveno, nebo „zastřeleno na útěku“, či umláceno při výsleších, nebo „zemřelo ve výkonu trestu“ celkem 15.726 mužů a žen.169
RETROSPEKTIVA Od výskytu upírů na Moravě na začátku a v polovině 18. století uplynulo dvě a půl století. Rozdílný postoj představitelů správy, římskokatolické církve a zdravotnictví v tehdejší době se ukazuje při dnešním hodnocení z hlediska současné úrovně poznatků jako chybný a odporující skutečnosti. Podle císařovny Marie Terezie a hlavně podle jejího osobního lékaře Gerharda van Swietena vzniklo na Moravě vampýrsví v důsledku nevědomosti. Citát poradce a osobního lékaře Marie Terezie Gerharda van Swietena, že „čarodějnictví nebo magie se objevuje tam, kde vládne nevědomost“, se stal opakovaným argumentem v četných dvorních příkazech. Jako působením kouzelného proutku, po kategorickém zásahu císařovny a zákazu exhumací a spalování mrtvol, se upíři přestali objevovat. Téměř epidemický výskyt upírů na Bruntálsku a v Libavé se tehdy skutečně objevil mezi nejméně vzdělaným a pověrčivým vesnickým obyvatelstvem. Avšak stalo se tak mezi nejchudšími německými osídlenci Jeseníků a Oderských vrchů, kteří pro nedostatek životních prostředků balancovali na hranici života a smrti. Zjevování nočních přízraků na Moravě nikdy nebylo zaznamenáno v místech osídlených Slovany. 168 169
Radosta, Petr: Protikomunistický odboj. Reportér (příloha). Praha, 1992, č. 6, s. 1. Němeček, Jan: Mašínové. Zpráva o dvou generacích. Praha 1998, str. 254.
266
Tato skutečnost vyvrací opakovaná tvrzení většiny minulých i současných autorů, že upíři byli výsledkem projevů slovanské kultury. Od té doby uplynulo mnoho let a celková úroveň vědomostí a znalostí všech složek obyvatelstva Evropy dosáhla nepředvídaně vysoké úrovně. Jenže i při tak vysoké vzdělanosti v současné době dochází k stále častějším projevům upírství. Podle ověřených informací je jen v USA deset až patnáct tisíc upírů organizovaných v různých sektách a klanech, kteří se živí krví zvířat, ale i lidí. Na rozdíl od dřívější charakteristiky upírů, podle které byli upíři „oživlé mrtvoly“, tito dnešní američtí upíři se rodí z žijících lidí, i když zřejmě psychiatricky postižených. Tedy podle současného stavu vznikajících upírských společností musíme konstatovat, že císařovna Marie Terezie a baron Gerhard van Swieten neměli pravdu. Výskyt upírů nesouvisí s úrovní vzdělanosti. Císařovnu a jejího poradce omlouvá, že v polovině 18. století nemohli předvídat tak pochybný vývoj naší společnosti. Totéž platí o konstatování arcibiskupa Davanzatiho, že démoni v podobě upírů se zjevují jen nevzdělaným a sprostým lidem na Moravě. Je naprosto správná a odůvodnitelná námitka asesora Stiawy, že přece v oblasti Svobodných Heřmanic nejsou všichni lidé přiblblí. Avšak obvinění moravského a hlavně olomouckého duchovenstva císařovnou Marií Terezií z velké neznalosti je účelově scestné. Velmi opožděná reakce vídeňského císařského dvora na opakovaný masový výskyt upírů na Moravě byla hlavní příčinou vzniku davové psychózy na Bruntálsku a v Libavé. Dokazuje to naprosté vymizení popisovaných nočních přízraků jen po vydaném dekretu Marie Terezie o upírech, po zákazu exhumací a spalování vykopaných mrtvol. Obvinění poradce císařovny Gerharda van Swietena, že chybný postoj duchovenstva byl způsoben spolehnutím na „odborné“ posudky dvou olomouckých chirurgů (což upřesnila císařovna konstatováním, že to byly posudky nezkušených lazebníků) naprosto zkreslilo postoj představitelů zdravotnictví k upírům. Van Swieten se rozhořčil neprávem; a navíc některá fakta zkomolil a některá zatajil. Skutečnost, že se nerozhořčil na tehdejší odborníky, lékaře ve funkcích krajských a městských fyziků, kteří byli taktéž členy ustanovených komisí a sepsali odborné posudky, ukazuje, že van Swieten účelově obviňoval z chyb olomoucké holiče, ale lékaře neobvinil. Nechtěl tím van Swieten odvést pozornost od vlastního podcenění a zanedbání tohoto stavu? Naopak, na druhé straně musíme kladně ohodnotit názor opata Calmeta, papeže Benedikta XIV. a také arcibiskupa Davanzatiho, kteří popřeli existenci upírů. Calmetova definice, že upíři neboli vampýři nebo revenanti Moravy jsou jen pouhé iluze a následek nadměrné a přílišné představivosti dokonale odpovídá současnému stavu našich vědomostí. To konstatujeme i přes opačný názor prof. PhDr. Nakonečného.
267
ZTRACENÉ MRTVOLY Z ČERNOVÍRSKÉHO VOJENSKÉHO HŘBITOVA
VOJENSKÝ HŘBITOV V OLOMOUCI – ČERNOVÍŘE, KULTURNÍ PAMÁTKA Č. 459 Úvodem je nutno uvést, že podobný vojenský hřbitov pravděpodobně u nás nikde jinde neexistuje. Jednak pro svou velikost 1 ha, 50 m2. Také pro počet pohřbených. Na tomto hřbitově je pohřbeno přes 5000 vojáků zemřelých v Olomouci v období od října 1869 až do devadesátých let dvacátého století: příslušníků císařskokrálovské rakousko-uherské armády, carské ruské armády, ale také i pozdější armády československé. Avšak převažují hroby vojáků, jejichž smrt následovala po válečných zraněních v průběhu první světové války. Tento hřbitov je mimořádný především způsobem pohřbívání. Během první světové války byli zemřelí vojáci nejčastěji pohřbíváni po dvou do jednoho hrobu, a to bez ohledu na národnost, vojenskou hodnost a státní příslušnost, tedy bez ohledu na to, na které straně ve válce museli bojovat a položit život. Jedině byl ctěn rozdíl náboženského vyznání. Proto na tomtéž hřbitově, avšak jen na jeho jiném úseku byli pohřbeni vojáci vyznávající islám, v jiné lokalitě hřbitova Hebrejci, a odděleně také příslušníci pravoslavné církve. Největší část hřbitova byla vymezena pro zemřelé příslušníky zbývajících náboženských vyznání, tedy pro katolíky, evangelíky, atd. Takže na tomto hřbitově zde leží vedle sebe mrtví všech náboženských vyznání při dodržení zvláštností každé víry, avšak bez ohledu na hodnost, národnost, barvu pleti nebo politický postoj zemřelého vojáka, – neboť „po smrti si jsou všichni rovni“. Nemohl by právě tento vojenský hřbitov připomenout naší současné společnosti tolik potřebnou toleranci, snášenlivost mezi vyznavači Mohameda a Krista? Černovírský vojenský hřbitov má ještě třetí zvláštnost naprosto nesouměřitelnou s kterýmkoliv jiným vojenským hřbitovem: je tak zdevastován, že v současné době lze poznat a určit ze všech hrobů sotva necelé jedno procento. Do konce první republiky o všechny hroby vzorně pečovala Československá armáda. Po zrušení Československé armády po 15. březnu 1939 vojenský hřbitov převzala „Správa hřbitovů a krematoria města Olomouce“. Načež byl Vojenský hřbitov v Černovíře ponechán svému osudu. Kříže, pomníky, obrubníky byly rozkradeny, hroby zapleveleny, cestičky zarostly.
HISTORIE OLOMOUCKÉHO VOJENSKÉHO HŘBITOVA Podle údajů historiků je v Olomouci stálá vojenská posádka od roku 1650. Se vznikem stálé posádky vznikla městu povinnost pohřbívat zemřelé vojáky. Protože
268
vojenská správa pro své mrtvé neměla vojenský hřbitov, byli zemřelí vojáci římskokatolického vyznání pohřbíváni na příslušných farních hřbitovech. Teprve od roku 1744 byli pohřbíváni výhradně na hřbitově u kostela P. Marie na Předhradí, ale po roce 1749 též na hřbitově špitálu sv. Ondřeje. Pro pohřbívání vojáků – nekatolíků (především luteránů) byl dne 14. 2. 1741 Magistrátem města Olomouce určen oplocený pozemek u tzv. kapucínského pole při Terezské bráně za civilním hřbitovem. Ale pozemek byl nepatrný (7x14 sáhů) a brzo nedostačoval. Proto byl tento vojenský hřbitov roku 1760 přesunut o kousek dál, přes císařskou silnici, k hostinci U Dřevěného zvonu. Místo pro pohřbívání bylo rozsáhlejší, a tak tam pohřbívali vojáky všech vyznání. Vojenská správa hřbitov roku 1834 zrušila a odprodala ho ve veřejné dražbě dne 22. 4. 1844. Roku 1832 vojenská správa zakoupila pro nový vojenský hřbitov pozemek na Tabulovém vrchu v blízkosti střelnice. První vojenský pohřeb se tam konal v roce 1834. I když bylo císařským nařízením z 21. 11. 1866 přikázáno pohřbívat zemřelé vojáky na civilních hřbitovech, tak se pokračovalo v pohřbívání vojáků na společném vojenském hřbitově na Tabulovém vrchu. Poslední vojenský pohřeb se tam konal 3. 9. 1869. Kolem roku 1840 farnost Klášterního Hradiska při bývalém prelátském kostele sv. Štěpána si zřídila vlastní farní hřbitov v Černovíře při polní trati Na Vlčinci. Této skutečnosti využilo velení olomoucké vojenské posádky, které právě hledalo náhradu za rušený hřbitov na Tabulovém vrchu, a zakoupilo pozemek za malým civilním černovírským hřbitovem. Místo bylo vybráno pro bezprostřední blízkost olomoucké Vojenské nemocnice, odkud vojenská správa vypravovala největší počet vojenských pohřbů. První vojenský pohřeb na nový vojenský hřbitov v Černovíře se konal 4. 11. 1869. V tomtéž roce byly z Tabulového vrchu na černovírský vojenský hřbitov přeneseny pomník a ostatky čtyř pruských a dvou saských spojeneckých vojáků, kteří padli při srážce v červenci 1866 u Dubu a u Tovačova.170 Jak z uvedeného vyplývá, vojenský hřbitov navazoval na hřbitov občanský (římskokatolický) na jeho severní straně, byl a dosud je oddělen prostým dřevěným laťkovým plotem. Zde je nutné připomenout, že mnohé zprávy, hlavně internetové, hovoří chybně o černovírském hřbitovu jako by šlo o jediný hřbitov. I obrázky uveřejněné na internetu směšují oba hřbitovy, tj. mezi obrázky zdevastovaného vojenského hřbitova zařadí fotografii udržované hrobky z civilního hřbitova. Každému návštěvníku tohoto místa je na první pohled patrný rozdíl mezi oběma hřbitovy: občanský hřbitov má udržované hroby s květinovou výzdobou. Ten druhý hřbitov – vojenský – je viditelně jen s velmi těžko identifikovatelnými zbytky po hrobech, a to i dnes po několikanásobně provedené „rekonstrukci“ za několik milionů korun. Jako důkaz chybných sdělení uvedených v našem denním tisku připomínám zprávu, že příslušníci policie museli z černovírského hřbitova dvakrát vyprošťovat srnce, kteří se tam zaběhli (i přes opravený plot), ale nemohli najít cestu zpět; avšak třetí zpráva dokumentovaná fotografiemi o zásahu olomouckých hasičů a jejich vyprošťování srnky
170 Tichák, M.: Příběh starého hřbitova. (Vojenský hřbitov v Černovíře.) In: Rok na Hané, kalendář Hanáckých novin pro zábavu a poučení v roce 1992. Olomouc, 1991, s. 171 – 173.
269
propadlé do hrobky se týkala občanského černovírského hřbitova. Na vojenském hřbitově totiž žádné hrobky nejsou. Do první světové války (do srpna 1914) bylo na vojenský hřbitov v Černovíře do jednotlivých hrobů pohřbeno 777 zemřelých vojáků. Důstojníci byli pohřbíváni v západní části a prostí vojíni ve východní části hřbitova. Do dalšího hrobu byly přeneseny ostatky šesti vojáků padlých v prusko – rakouské válce roku 1866.171 Avšak navíc (-a to všechny zprávy o počtu pohřbených pomíjí –) podle zápisu v Kronice olomoucké Vojenské nemocnice172 bylo na černovírském hřbitově pohřbeno do společné jámy asi 60 rakví s lidskými pozůstatky a dále hromada lidských kostí a lebek. Totiž dne 3. března 1896 nechal farář na Hradisku otevřít zatarasený vchod do krypty pod farním kostelem sv. Štěpána. V pěkné, suché místnosti byla nalezena hromada lebek a kostí a 60 rakví s kostrami a popelem. Podle ústního podání byly tyto pozůstatky uloženy do krypty v roce 1866, když bylo likvidováno mauzoleum v bývalém hlavním konventním premonstrátském kostele Nanebevzetí P. Marie. Ve dnech 8. - 13. října 1896 byly všechny lidské pozůstatky nalezené v kryptě farního kostela sv. Štěpána přeneseny a pietně pohřbeny do společné jámy, vykopané v tehdejším severovýchodním rohu černovírského vojenského hřbitova, za oficiální účasti velitele posádkové nemocnice vrchního štábního lékaře MUDr. Josefa Dubského, římsko-katolického faráře z Klášterního Hradiska, vojenského kuráta a všech důstojníků posádkové nemocnice. Připomínám, že benediktýnské a navazující premonstrátské opatství bylo na Hradisku při Olomouci založeno jako pohřebiště moravských Přemyslovců. Byli tam pohřbeni někteří z olomouckých údělných knížat, členové jejich rodin, a také někteří olomoučtí biskupové, opati z Hradiska a mnohé jiné významné osobnosti. Tabulka v kostele sv. Štěpána oznamuje, že jsou tam ve schránce ve zdi uloženy pozůstatky olomouckého údělného knížete Oty I. Sličného, jeho manželky Eufémie (vnučky uherského krále Štěpána Svatého), jejich vnuka olomouckého údělného knížete Oty III. Dětleba, jeho manželky Durancie, jejich synů Vladimíra a Břetislava, dcery Marie, biskupa Jana IV. Lysého, a Roberta, opata z doby zničení Hradiska Tatary. Tento údaj lze považovat za velmi problematický. Totiž hroby uvedených osobností byly opakovaně vykradeny. Za vpádu Tatarů roku 1241, dvakrát od Olomoučanů při rozboření Hradiska v roce 1432 a v roce 1469, a naposled od Švédů roku 1642. O prvních třech případech zničení a vykradení hrobů nemáme žádné písemné doklady. O devastaci hrobů zakladatelů a o rozházení kostí z hrobů vojskem Švédů jsou zaznamenány podrobnosti, včetně zcizení prstenů, křížků a oděvů svlékaných z mrtvol. Teprve až za dva roky po odchodu Švédů nechal opat Bedřich Schinal sesbírat lidské kosti rozházené po celém širokém okolí. Je proto možné, že kosti, ponechané ve skříňce, nejsou kosti Přemyslovců, ale že jejich kosti byly pohřbeny do společné jámy na černovírském vojenském hřbitově.
171
Burian, Václav: Prusko-saský válečný náhrobní pomník z roku 1866 v Olomouci-Černovíře. Zprávy Krajského vlastivědného muzea v Olomouci, č. 210, 1981, s. 13 – 18. 172 Durych, Jaroslav: Kronika divizní nemocnice č. 7. 1925, rukopis, uloženo na ředitelství VN Olomouc.
270
Pravděpodobně v této jámě jsou uloženy i pozůstatky dalších významných osobností: hradiských opatů a historiků, jmenovitě Siebenaichera a Ulmanna, a také biskupa arménské církve, který zemřel na Hradisku v 18. století při cestě do Říma k papeži. Předchozí informace se týká pohřbených osob na vojenském černovírském hřbitovu v době do začátku první světové války. (Tedy celkem nejméně 843 pohřbených.) První světová válka způsobila masivní přísun raněných a nemocných vojáků do Olomouce z oblasti lvovského a haličského frontu. Již v prvních týdnech a měsících války Vojenská nemocnice v Olomouci ošetřovala desetitisíce raněných a nemocných frontových vojáků. Vlastní mírová kapacita nemocničních lůžek na Hradisku byla rozšířena ze 470 na 1000, byly vytvořeny záložní a nouzové vojenské nemocnice v Olomouci s kapacitou asi 4000 lůžek. Ale ani tato všechna lůžka nestačila. Proto byly postaveny desítky dřevěných baráků a stany s kapacitou dalších 4000 lůžek. V prvních týdnech a měsících války bylo do Olomouce přisunuto např. 15000 nemocných úplavicí, 1000 zachvácených tyfem a 600 vojáků s cholerou. Za celé období první světové války bylo v olomoucké vojenské nemocnici hospitalizováno 55.952 vojáků s infekčním onemocněním, z nich zemřelo 1.665. Ve všech olomouckých vojenských zařízeních bylo během 1. světové války hospitalizováno 447.589 raněných a nemocných vojáků. I když úmrtnost nebyla velká, přibližně do 3%, tak plocha černovírského vojenského hřbitova pro pohřbívání zemřelých nedostačovala. Proto byl hřbitov v letech 1916 – 1917 rozšířen a upraven podle návrhu architekta Gustava Rossmanna.173 Podle vojenské ústřední evidence (vyhotovené roku 1928) bylo v době od vyhlášení první světové války v roce 1914 do konce roku 1919, kdy byl válečný stav oficiálně ukončen, pohřbeno na černovírském vojenském hřbitově 3 065 vojáků minimálně třinácti národností: československé, polské, ruské, rumunské, rakouské, maďarské, italské, turecké, německé, francouzské, lotyšské, litevské a jugoslávské. Do jednotlivých hrobů bylo pohřbeno 555 jednotlivých mrtvých, avšak do dalších 1089 hrobů bylo pohřbeno po dvou mrtvých vojácích a v 83 hrobech bylo pohřbeno po třech až pěti zemřelých. Tedy za období I. světové války na černovírském vojenském hřbitovu přibylo 1727 hrobů, v kterých bylo pohřbeno 3 065 vojáků. Při vynuceném rozšíření hřbitova byly většinou z dobrovolných peněžních příspěvků olomouckých občanů v nové části hřbitova postaveny dvě otevřené kaple, větší s kopulí – pro vyznavače křesťanských konfesí, menší – jako úcta padlým islámského vyznání. Otevřený polní muslimský památník má uprostřed osmiboký kamenný obelisk jako náznak islámské mešity. Na části hřbitova kolem muslimského památníku byli pohřbeni vojáci islámského vyznání. Současný počet islámských pomníčků je 59, ale při započítání míst, na kterých byly pomníky vykradeny, jejich počet činí 65, což odpovídá evidenčnímu záznamu.
173
Fifková, Renáta: Vojenský hřbitov v Olomouci-Černovíře. Acta Universitatis Palackianae olomucensis, Facultas philosophica, Historica 30 – 2001, str. 219 – 224. (Podrobná a fundovaná zpráva).
271
Na islámskou část navazuje oddělení hřbitova určené pro pohřbívání padlých pravoslavného vyznání. Uprostřed téměř 200 dvojhrobů pravoslavných vojáků z Bukoviny, Srbů, Rusů a Rumunů kdysi stál velký dřevěný patriarchální kříž. Nedaleko muslimského památníku je větší kaple křesťanská, také otevřená, a také s kupolí. Největší část hřbitova navazující na tuto křesťanskou kapli sloužila k pohřbení ostatních padlých vojáků. Tedy katolíků, evangelíků, osob bez vyznání a všech dalších. Nová část rozšířeného hřbitova byla vysvěcena dne 18. 12. 1917 za osobní přítomnosti posledního rakouského císaře Karla I. Zároveň polní biskup Emerich Bjelík vysvětil křesťanskou kapli a polní imám požehnal muslimskému památníku. Tehdy na hřbitově císař Karel I. řekl:174 „Bolestivě dojat a s hlubokým smutkem vzpomínám reků mé armády a loďstva a i statečných bojovníků Mých věrných spojenců, kteří s nadšeným konáním povinností v boji za vlast položili život ještě dříve, než spatřili přicházející den míru. Bolestně také vzpomínám padlých nepřátel. Rovy těchto hrdinů, kteří zpečetili přísahu svou krví, jsou vznešeným a svatým odkazem této vážné a veliké doby, odkazem, jehož trvalé uchování jest svatou povinností vděčné vlasti, která stejným způsobem jest uložena nynějšímu pokolení, jako příštím pokolením. Jest mým přáním, aby rovy všech ve válce padlých a zemřelých vojínů – přátel i nepřátel – na věčně čestnou jejich památku a na útěchu jejich příslušníků, kteří ztratili své nejdražší, byly důstojně vybudovány a trvale udrženy. Ušlechtilé smýšlení Mých národů osvědčené v bolestech a radostech neodepře prostředků tomuto velikému dílu lásky a vděčnosti. Rád tudíž slyším podané mně hlášení o pokroku těchto pietních prací na věčně památných bojištích západohaličských a v mé věrné korunní zemi Moravě a rozkazuji, aby byla zahájena dnešní zasvěcovací slavnost, k níž mne táhne Mé srdce.“ V době od 1. 1. 1920 do 15. března 1938, tedy během první Československé republiky, bylo na vojenský hřbitov do jednotlivých hrobů pohřbeno dalších 388 zemřelých vojáků. V létech 2. světové války bylo od 24. 10. 1939 do 7. 1. 1945 na černovírský vojenský hřbitov pohřbeno dalších 45 mrtvých. Podle literárních údajů bylo navíc koncem války (v prosinci 1944 a v únoru 1945) na černovírský vojenský hřbitov pohřbeno dvanáct sestřelených amerických letců a později také čtrnáct sovětských vojáků, kteří padli u Olomouce. Avšak všichni tito zahraniční vojáci byli v roce 1946 exhumováni a převezeni: Američané na pohřebiště ve Francii, sovětští vojáci na Ústřední hřbitov v Neředíně. Na vojenský hřbitov v Černovíře se pohřbívalo ještě po roce 1945, pravděpodobně i ve všech dalších letech až do počátku devadesátých let dvacátého století. Ale počet pohřbů z této doby nebyl nikde evidován a tedy nám není znám. Poslední urnový pohřeb byl na pomníku označen rokem 1994.
174
Našinec, 18. 12. 1917.
272
EVIDENTNÍ ROZPORY MEZI UDÁVANÝMI POČTY HROBŮ A POHŘBENÝCH Nejen vlastní hřbitov, ale také pozůstatky evidence pohřbených jsou v katastrofálním stavu. Pokud se v literatuře nalezne nějaký číselný údaj o pohřbených, je tento udávaný počet vždy zcela odlišný. Na olomoucké radnici a na Správě olomouckých hřbitovů jsem nenašel vůbec žádné doklady. Údaje městské Správy hřbitovů o počtu hrobů na vojenském hřbitově nesouhlasí ani s jejich předchozími údaji. Z toho vyplývá jejich naprostá nevěrohodnost i současně sdělovaných počtů osob pohřbených na černovírském vojenském hřbitově. Zřejmě nynější instituce spravující vojenský hřbitov má své podklady buď neúplné, nebo v nepořádku. Její představitelé však pravdivě přiznávají, že nevlastní žádný seznam pohřbených. Václav Burian175 roku 1993 uvádí počet 3681 hrobů podle počtu položek v seznamu hrobů, který tvořil přílohu Státního seznamu nemovitých kulturních památek po 1. světové válce. Podle Renáty Fifkové176, která převzala údaj z centrální vojenské evidence hrobů pořízené roku 1928, bylo během první světové války na černovírský vojenský hřbitov pohřbeno 3218 padlých vojáků (do konce roku 1919). Z tohoto počtu bylo 1021 Poláků, 992 Čechoslováků, 288 Rusů, 229 Rumunů, 197 Rakušanů, 174 Jugoslávců, 106 Maďarů, 106 Italů, 40 Turků, 7 Němců, 2 Litevci, 1 Francouz, 1 Lotyš a 54 vojáků neznámé národnosti. Na internetu177 se ke dni 11. listopadu 2013 uvádí: „Od vyhlášení první světové války v r. 1914 do konce roku 1919, kdy byl válečný stav oficiálně ukončen, bylo na tomto hřbitově pohřbeno 3 218 vojáků minimálně třinácti národností. Po exhumacích 172 jihoslovanských vojáků, kteří odtud byli převezení do nově vybudovaného Jihoslovanského mauzolea v olomouckých Schillerových (dnes Bezručových) sadech, jež se mělo stát společnou hrobkou jihoslovanských vojáků zemřelých v době první světové války na území Moravy a Slezska, se zde v roce 1928 nacházelo celkem 1 727 válečných hrobů (s jedním pohřbeným 555, se dvěma pohřbenými 1 089, se třemi-pěti pohřbenými 83). Po dalších, i když ojedinělých exhumacích československých vojáků, provedených v době první republiky, a exhumaci 39 tureckých vojáků v lednu roku 1959, kteří byli převezeni do Hodonína, se počet válečných hrobů z doby 1. světové války ještě snížil“. Také přehled uveřejněný na internetu178, udávající, ve kterých nemocnicích vojáci pohřbení v Černovíře zemřeli, má svůj souhrn číslo 3 222, tedy opět jiný. Informace o počtu hrobů, uvedená v účelové publikaci vydané roku 2000 k „750. výročí Černovíra“, uvádí celkový počet 1771 hrobů.179 175
Burian, Václav: Seznam hrobů dle skupin od roku 1914, založený dne 1. 1. 1919. Rejstřík k seznamu hrobů podle skupin od roku 1914 na vojenském hřbitově Olomouc-Černovír, Olomouc 1981–1982, strojopis. 176 Fifková, Renáta: Vojenský hřbitov v Olomouci-Černovíře. Acta Universitatis Palackianae olomucensis, Facultas philosophica, Historica 30 – 2001, str. 219 – 224. (Podrobná a fundovaná zpráva). 177 http://1914.valka.cz/Cernovir/pages/historie-hrbitova.php 178 http://1914.valka.cz/Cernovir/pages/pochovaní-ww1-nemocnice.php
273
Za nejvěrohodnější a naprosto spolehlivé lze považovat údaje uvedené v Kronice olomoucké Vojenské nemocnice.180 Jejím vedením byl pověřen spisovatel Jaroslav Durych. Každoročně zapisoval jak počet zemřelých v olomoucké vojenské nemocnici, tak i počet hrobů na černovírském vojenském hřbitově. Podle Durychova zápisu v „Kronice divisní nemocnice 7“ vojenská správa hřbitova pečovala v roce 1921 o 3475 hrobů, v roce 1922 o 3516 hrobů, v roce 1923 o 3548 hrobů a v roce 1924 o 3573 hroby. Tedy počet hrobů v péči duchovní správy se za rok 1921 zvýšil o 41 hrobů, za rok 1922 o 32 hrobů a za rok 1923 o 25 hrobů. Přitom počet zemřelých ve vojenské nemocnici v roce 1921 činil 17 vojáků, v roce 1922 28 vojáků, a v roce 1923 20 vojáků. Uvážíme-li, že se na vojenský hřbitov pohřbívaly i rodinní příslušníci vojáků, tak ten počet narůstajících hrobů odpovídá. Podle J. Durycha tedy v roce 1924 bylo k 1. listopadu pro každoroční smuteční tryznu očištěno, ozdobeno a osvíceno 3573 hrobů. V uvedených hrobech bylo pohřbeno navíc 1338 mrtvých. Tedy celkem 4 911 pohřbených. K uvedeným pohřbeným je nutno přičíst hroby vojáků z dalších let, tedy 335 hrobů vojáků, kteří zemřeli v době od roku 1924 do ledna 1945. Součet všech uvedených pohřbených je 5246. Avšak na vojenský hřbitov se pohřbívalo i následující léta. Takže počet 5246 je počet minimální a pohřbených bylo jistě mnohem víc. Nejmenší počet hrobů tedy byl 3 928 a nejmenší počet pohřbených 5 246!
OTÁZKA VLASTNÍKA A SPRÁVCE HŘBITOVA Pravdivé sdělení by mělo být výsledkem práce každého historika. Je potřeba psát pravdivě i o takové okrajové záležitosti, jako je vojenský hřbitov v Olomouci – Černovíře. Totiž neustále v knihách, článcích a odborných sděleních našich historiků a následně na internetových stránkách jsou uváděny polopravdy nebo dokonce úplné nepravdy. V současné době je to spíš důsledek nedokonalého ověřování skutečných historických údajů než úmyslného zámyslu každého jednotlivého autora. Např. v závěru článku mimořádně odborně fundovaného181 Fifková píše: „Do roku 1951, kdy hřbitov spravovala Posádková nemocnice na Klášterním Hradisku, byl tento objekt dobře udržován, ovšem za nového správce, jímž se tehdy stal JNV v Olomouci, začal hřbitov rychle chátrat, náhrobky byly ničeny a prostor hřbitova zanáletován.“ Toto všechno je úplný nesmysl, naprostá lež. I kdyby Renáta Fifková k tomuto svému údaji předložila písemné doklady z Vojenského ústředního archivu ze sbírky Evidence válečných hrobů, tak jde o lež a podvod, protože skutečnost je zcela jiná. Je možné, že autorka tento chybný údaj převzala od V. Buriana. V. Burian píše: „Jisté je tolik, že o areál hřbitova pečovala správa budov Vojenské nemocnice až do předání vojenskou správou 24. října 1951 Jednotnému národnímu výboru v Olomouci podle výnosu ministerstva vnitra z 29. března 1951.“ Údaje R. Fifkové i V. Buriána jsou 179
Hovadík, J. – Hradečný, R.: 750. výročí Černovíra, účelová publikace, Olomouc, 2000, s. 35. Durych, J.: Kronika divizní nemocnice 7. Rukopis. Uloženo ve VN Olomouc. 1925. 181 Fifková, Renáta: Vojenský hřbitov v Olomouci-Černovíře. Acta universitatis Palackianae Olomucensis, Facultas philosophica, Historica 30 – 2001, s. 219 – 224. 180
274
zavádějící a neodpovídají skutečnosti. Bez ohledu na výnos ministerstva vnitra správa budov Vojenské nemocnice neměla v péči vojenský hřbitov již od přelomu dvacátých a třicátých let dvacátého století. Totiž záznamy o stavu vojenského hřbitova v Kronice vojenské nemocnice nejsou uváděny již od přelomu dvacátých a třicátých let první ČSR. Proto, že vojenská duchovní správa byla v těchto letech přiřazena k posádkové správě Olomouce. Olomoucký vojenský kurát P. Vymětal byl přeložen z Vojenské nemocnice do olomoucké posádky již v polovině dvacátých let, a poté byla z Klášterního Hradiska do olomoucké posádky přestěhována i správa vojenského hřbitova. Je sice nesporné, že už od doby založení vojenského hřbitova v Černovíře pečovala o hřbitov vojenská správa hřbitova v čele se správcem hřbitova. Správa hřbitova byla součástí duchovní služby při olomoucké Vojenské nemocnici. V celé této době byl vojenský hřbitov udržován na odpovídající úrovni. Hroby byly označeny podle náboženské konfese: buď prostým litinovým křížem, nebo pravoslavným křížem, u muslimů pomníčkem s půlměsícem, a u Židů pomníčkem s šesticípou hvězdou. Na každém pomníčku nebo kříži byla připevněna tabulka se jménem a přesnými daty každého zemřelého. Hroby byly vzorně udržovány, spadané listí shrabáno, cesty odvodněny a vysypány. Od 29. června 1921 byl stanoven Ministerstvem obrany paušál pro udržování hrobů ve vojenské správě. V roce 1926 byly na vojenském hřbitově zlikvidovány listnaté stromy, protože každoročně způsobovaly značný nepořádek opadem listí. Na jejich místo, podél chodníků, bylo vysázeno 100 kusů ušlechtilých zeravů. (Avšak v posledních létech olomoucká Správa hřbitovů opět na černovírský hřbitov vysazuje desítky přerostlých listnáčů, zřejmě už neprodejných, avšak o shrabování listí v budoucích létech se nestará.) Každoročně na den l. listopadu se na černovírském vojenském hřbitově odehrával pietní akt, tryzna za zemřelé k uctění památky padlých. Hřbitov byl slavnostně osvětlen lihovými kahany a pochodněmi, všechny hroby byly pietně upraveny a ozdobeny. Vzpomínkový projev pronesl nejčastěji velitel olomoucké posádky. Na závěr vojenská hudba zahrála chorál a hymny. Pietní akt organizoval správce vojenského hřbitova. Z nemocnice se účastnili důstojníci, gážisté a mužstvo. 1. listopadu roku 1920 a roku 1921 měl vzpomínkový projev velitel 7. pěší divize armádní generál Josef Kroupa. Kromě těchto pravidelných tryzen se na Černovírském vojenském hřbitově konaly větší vzpomínkové slavnosti při návštěvě zahraničních vládních delegací. Dne 1. srpna 1923 navštívila hřbitov delegace Království Srbska, Chorvatska a Slovinska v čele s vojenským atašé plukovníkem generálního štábu Michailem Neuradovičem. Dne 8. a 9. listopadu 1923, kdy v Olomouci vystupovala jihoslovanská pěvecká skupina „Stankovič“, se na vojenském hřbitově v oddělení Jihoslovanů konala tryzna za účasti vojenské hudby a deputace útvarů. Po souhlasu Ministerstva národní obrany si dne 29. října 1930 prohlédl válečné hroby ministerský rada Rudolf von Prasek z Budapešti, šéf maďarské péče o válečné hroby V celé této době byla jak vlastní péče o hroby padlých, tak evidence hrobů a pohřbených, vedená vojenskou duchovní správou, vždy dokonalá a na úrovni odpovídající
275
závazku z Ženevských dohod. Tedy: pokud o vojenský hřbitov pečovala armáda a její duchovní správa, tak jak vlastní péče o hroby tak i evidence hrobů a pohřbených byla bez ohledu na vládnoucí politický režim na úrovni ostatních kulturních národů. Jenže olomoučtí historikové musí vzít na vědomí skutečnost, že Československá armáda přestala existovat dnem 15. března 1939. Když nebyla žádná armáda, nemohla mít duchovní službu a ani její součást – vojenskou správu hřbitova. Proto již od 15. března 1939 nemohla armáda mít v péči vojenský hřbitov v Černovíře. V roce 1945 v nové Československé lidové armádě duchovní služba obnovena nebyla, ale po vzoru Rudé armády byli ustanoveni osvětoví důstojníci, později nazývaní politruci, kterým byla vymezena zcela jiná oblast jejich činnosti. Proto také po roce 1945 se nemohlo uskutečnit převzetí vojenského hřbitova Správou budov Vojenské nemocnice v Olomouci. Když dnem 15. března 1939 s okupací naší vlasti Velkoněmeckou říší byla československá armáda zrušena včetně její duchovní služby a správy vojenského hřbitova, tak vojenský hřbitov přešel do majetku a péče města Olomouce. Dokazuje to zachovaný spis uložený ve Vojenském ústředním archivu v Praze – Karlínu, podle kterého na konci Protektorátu říšská branná moc koncem roku 1944 vznesla dotaz adresovaný správci vojenského hřbitova – olomoucké radnici – na stav vojenského hřbitova v Černovíře. Úředníci z protektorátní radnice města Olomouce písemně odpověděli, že na hřbitově, rozkládajícím se na ploše 1 ha a 50 m2, bylo pohřbeno do začátku 2. světové války celkem 3261 vojáků do 2889 hrobů. Z toho bylo 777 hrobů z doby před 1. světovou válkou, 1724 hrobů z 1. světové války a 388 hrobů z období existence Československé republiky. Podle tohoto hlášení vzniklo během 1. světové války (do 1. 1. 1920) na černovírském hřbitově celkem 1724 nových vojenských hrobů. V hlášení olomoucké radnice je uvedeno, že ještě na konci Protektorátu bylo v 197 hrobech 325 pravoslavných Rusů, v 51 hrobech 51 mrtvých mohamedánů a v 12 hrobech 12 Židů. Ve zbývajících hrobech z celkového počtu 1724 hrobů byly osoby různých národností, v převážně většině hrobů vždy po dvou v jednom hrobě. Tedy dle těchto písemných údajů bylo koncem 2. světové války na vojenském hřbitově 2501 hrobů z doby od založení hřbitova do konce první světové války. Podle stejného protektorátního hlášení města Olomouce bylo během trvání Československé republiky (od 1. 1. 1920 do 24. 10. 1939) pohřbeno na černovírský hřbitov 388 příslušníků československé armády. Tedy k 24. říjnu 1939 bylo na Černovírském vojenském hřbitově celkem 2889 hrobů s 3261 pohřbenými. Stejné hlášení uvádí, že během 2. světové války, tedy od 24. 10. 1939 do 17. 12. 1944 (7. 1. 1945), bylo na tento hřbitov pohřbeno dalších 44 (45) zemřelých.
MÍSTO POHŘBÍVÁNÍ NĚMECKÝCH A SOVĚTSKÝCH VOJÁKŮ ZA 2. SVĚTOVÉ VÁLKY Avšak pamětníci z doby Protektorátu Čech a Moravy popisují, že za 2. světové války byli v severní části černovírského vojenského hřbitova pohřbíváni příslušníci Wehrmachtu. Jejich prý „dlouhé řady“ hrobů byly označeny březovými kříži ukončenými německou ocelovou přílbou. Hroby i kříže prý zničili v květnových dnech
276
roku 1945 příslušníci vítězné Rudé armády. To také naprosto chybně uvádí i M. Tichák: „…za II. světové války… vojenská nemocnice na Hradisku také neztratila svou funkci, tentokrát však byla ve službě raněným příslušníkům Wehrmachtu. Hroby těch nevyléčených pak postupně zaplňovaly plochu v severovýchodním sektoru hřbitova. …“182 Skutečnost je jiná. Olomoucká Vojenská nemocnice po zrušení československé armády také přestala existovat, formálně dnem 15. 3. 1939, a administrativně dnem 15. 9. 1939. Dne 4. 4. 1939 převzalo německé vojsko budovu chirurgie a dne 27. 5. 1939 budovu Hradiska. Na Hradisku německá armáda v roce 1939 zřídila „Reserve Lazaret Olmütz“, který měl samozřejmě také své mrtvé. Avšak tyto mrtvé německé vojáky německá armáda zásadně pohřbívala na vyčleněném místě olomouckého ústředního komunálního hřbitova v Neředíně. Zemřelí vojáci katolického vyznání měli pohřeb vypravený farou od sv. Mořice, zemřelé evangelíky ukládal na čestném pohřebišti ústředního hřbitova města Olomouce olomoucký evangelický pastor. Němci měli na Hradisku také svého vojenského kuráta, podepisoval se Daniel. Díky jemu jsou ve vojenském archivu v Praze zachovány přesné zápisy o každém zemřelém, včetně data a hodiny pohřbu a označení hrobu každého jednotlivce. Tyto kurátovy velmi přesné a podrobné záznamy dokazují, že němečtí vojáci byli pohřbíváni na čestném pohřebišti v Neředíně do jednotlivých označených hrobů. Teprve od posledního týdne měsíce dubna 1945, kdy se počet mrtvých enormně zvýšil, byli pohřbeni do dvou společných hrobů. Za celé období 2. světové války zemřelo na Hradisku celkem 566 německých vojáků (v roce 1940 tři, v letech 1941 a 1942 po jednom mrtvém, v roce 1943 čtyři mrtví, v roce 1944 již 44 mrtvých, v lednu 1945 46 mrtvých, v únoru 1946 90 mrtvých, v březnu 1945 153 mrtvých, v dubnu 1945 184 mrtvých a v prvních dnech května 1945 41 mrtvých). V naprosté většině byli všichni tito mrtví pohřbeni na hřbitově v Neředíně. (Výjimku tvoří několik málo vysokých důstojníků, jejichž mrtvoly byly převezeny k pitvě a pohřbení do Velkoněmecké říše.) Protektorátní vedení města Olomouce vyčlenilo na Ústředním hřbitově v Neředíně pro pohřbívání padlých německých vojáků čestné místo. Tam bylo s vojenskými poctami pohřbeno během 2. světové války 381 mrtvých německých vojáků do jednotlivých označených hrobů. Když došlo k nezvladatelnému nárůstu počtu padlých v dubnu a květnu 1945, tak bylo několik dalších stovek padlých pohřbeno do dvou hromadných hrobů, avšak také na Ústřední hřbitov v Neředíně. Tehdy o vojenský hřbitov v Olomouci – Černovíře pečovala za Protektorátu „Správa městských domů a hřbitova“ v Olomouci, od roku 1945 „Národní výbor města Olomouce“. Později správa olomouckých hřbitovů vystupovala pod hlavičkou „Ústřední národní výbor hlavního města Olomouce, oddělení 11a, oddělení hřbitovů a krematoria“ a od 1. ledna 1949 „Služby veřejnosti Jednotného národního výboru v Olomouci, komunální podnik, oddělení Pohřebnictví“. Po několika dalších nepatrně pozměněných názvech je v současnosti černovírský vojenský hřbitov v péči „Správy 182
Tichák, M.: Příběh starého hřbitova. (Vojenský hřbitov v Černovíře.) In: Rok na Hané, kalendář Hanáckých novin pro zábavu a poučení v roce 1992, Olomouc, 1991, s. 171 – 173.
277
hřbitovů a krematoria města Olomouce, příspěvkové organizace Magistrátu Statutárního města Olomouce“. V této instituci stejně jako ve všech našich ostatních organizacích významně vzrostl počet úředníků. Současně narostly přikázané poplatky za hrob. Přitom je nutno považovat za naprosto iluzorní představu, že by se někdy tato uvedená odpovědná spravující organizace města Olomouce projevila byť jen sebenepatrnější skutečnou snahou o účinnou nápravu vzniklé situace. Od padesátých let minulého století nezadržitelně až do těchto dnů pokračuje devastace vojenského hřbitova v Černovíře. Svou nečinností a nezájmem a jen ojedinělými – spíše katastrofickými – zásahy se podílí na postupu devastace. A to i v těchto posledních létech 3. tisíciletí, když pod hlavičkou rekonstrukce probíhá de facto další devastace celého hřbitova. Tento podíl specifikují zprávy V. Buriana, M. Ticháka a R. Fifkové. Avšak právně za vzniklý stav jsou plně odpovědny především statutární orgány města Olomouce. Opakuji: proces devastace černovírského vojenského hřbitova lze sice podle sdělení historiků datovat od roku 1951, avšak od té doby se nezastavil, neustále pokračuje, a to i v současné době. Soustavné ničení hřbitova neustalo ani po změně režimu v roce 1989, a ani později při povolebních změnách ve vedení Magistrátu města Olomouce. Za neustále pokračující devastaci černovírského vojenského hřbitova jsou plně odpovědni radní a zastupitelé Statutárního města Olomouce.
ODDĚLENÉ POHŘBÍVÁNÍ MRTVÝCH VOJÁKŮ PODLE NÁBOŽENSKÉHO VYZNÁNÍ Ještě je nutno připomenout některé nevěrohodné údaje stále opakovaně zveřejňované v literatuře: Vojáci židovského vyznání byli pohřbíváni mimo černovírský vojenský hřbitov na olomouckém židovském hřbitovu péčí židovského pohřebního spolku „Cewrah kaddischah“. Na olomouckém židovském hřbitově je 35 hrobů židovských vojáků z rakouské a ruské armády. Přesto nelze vyloučit, že na černovírský hřbitov bylo pohřbeno 12 padlých vojáků židovského vyznání. Existence těchto dvanácti židovských hrobů je ověřena zápisem z konce roku 1944.183 Dnes na zpustošeném hřbitově nelze nalézt ani stopy po těchto hrobech. Podobně považuji za problematickou informaci o exhumaci 39 tureckých vojáků, která měla být provedena v lednu roku 1959. Opakovaně a do detailu jsem hledal stopy po exhumaci na islámské části hřbitova, které by tam musel takový zásah zanechat. Avšak nenašel jsem ani ty nejnepatrnější stopy provedené exhumace. 59 islámských pomníčků má zachovanou, stále stejnou polohu od doby jejich instalace; i přes provedenou „rekonstrukci“ islámského pohřebiště v minulém roce. Tedy jde spíše o to, co ve skutečnosti bylo Správou olomouckých hřbitovů na společný hřbitov do Hodonína posláno místo pozůstatků tureckých vojáků. Zajisté o provedené exhumaci má úřední písemný protokol Správa hřbitovů v Olomouci! Další národnostní skupinou, která se od ostatních mrtvých později (ale jen teoreticky) oddělila, byli Jihoslované, tedy příslušníci Království Srbska, Chorvatska 183
Vojenský archiv Praha. Odpověď olomouckého Magistrátu Říšské branné moci z konce roku 1944.
278
a Slovinska. V Československé republice vznikl po první světové válce bratrský vztah k jihoslovanským národům. V Olomouci byla ustavena „Českoslovanská liga“ v čele s dr. Bohušem Vybíralem, která se přičinila o postavení Jihoslovanského mausolea v dnešních Bezručových sadech proti Michalskému výpadu. V kryptě tohoto honosného mausolea s nápisem „Věrnost za věrnost – Ljubav za ljubav“ bylo během let 1926 – 1936 prý uloženo celkem 1188 padlých jihoslovanských vojáků z 1. světové války, kteří byli exhumováni z hrobů na území Moravy a Slezska. Některé zápisy udávají, že mezi 1188 přenesenými pozůstatky je prý i 173 Jihoslovanů, exhumovaných na vojenském hřbitově v Černovíře. Zatím co A. Skoupý184 píše, že na vojenském hřbitově v Černovíře byly v roce 1926 exhumovány pozůstatky 173 jihoslovanských vojáků a za velké slavnosti rakvičky s jejich pozůstatky uloženy v kryptě nově postaveného jihoslovanského mausolea, tak v Kronice olomoucké Vojenské nemocnice se uvádí: „Na poukaz generálního inspektora hrobů království S. H. S. byly na zdejším vojenském hřbitově exhumovány mrtvoly vojínů Alexeje Ďurděviče a Božidara Zlatiče a uloženy v nově postaveném Mausoleu v Michalském výpadu. Okázalé slavnosti odhalení Mausolea se konaly od 10. - 12. července 1926. Z nemocnice se účastnila větší deputace.“185 Tedy písemný doklad hovoří o exhumaci dvou konkrétních vojáků, nikoliv 173 Jihoslovanů. Je možné s naprostou jistotou vyloučit uváděnou exhumaci 173 Jihoslovanů, protože byli pohřbíváni v hrobech po dvou a více mrtvolách podle náboženské příslušnosti, ale bez ohledu na národnost; nelze si představit, podle čeho by byly vykopané pozůstatky identifikovány. Na vykopaných kostech není národnost viditelná! Přece exhumace má svá pevná pravidla! Národnost a státní příslušnost nelze na pozůstatcích poznat. V roce 1936 převzalo mausoleum i s pozemkem do své péče a do svého vlastnictví Království Srbů, Chorvatů a Slovinců (SHS), a pravděpodobně po něm následnický stát – Federativní socialistická republika Jugoslávie. V současné době po rozpadu Jugoslávie jsou vlastnické vztahy tohoto výsostného jugoslávského území nevyjasněny. Z toho důvodu o mausoleum nikdo nepečuje, okna jsou rozbita, stavba je zdevastována a pokreslena sprejery. Do mausolea není možno vstoupit, vchod je zabetonován. Nikdo neví, do jaké míry jsou zachovány uložené pozůstatky padlých Jihoslovanů, a nikdo nemůže ověřit jejich skutečný počet. Olomoucká Správa hřbitovů a zastupitelstvo Statutárního města Olomouce ponechávají volný průběh dalšímu ničení, a zdůvodňují to nemožností zásahu na výsostném území cizího státu. Jak píše Tomáš Vachutka:186 „Pochybilo taktéž vedení města, které nevyvíjí dostatečnou aktivitu, nedokáže se v problematice pohnout z místa (stále se zaměřuje pouze na vlastnickou otázku) a další orgány státní správy, jež v zájmu „nevyřešených vlastnických vztahů“ dopouštějí porušování zákona. Zcela bylo narušeno právo na tělesnou integritu pohřbených, docházelo k protizákonným zásahům do ostatků a k manipulaci s nimi. 184
Skoupý, A.: Vznik jihoslovanského mauzolea v Olomouci. Časopis Vlastivědné společnosti muzejní v Olomouci. Řada společenskovědná 60(1), 1970, č. 2–3, s. 39 – 44. 185 Durych, Jaroslav: Kronika divizní nemocnice č. 7. Rukopis. 1925, uložen na ředitelství VN Olomouc. 186 Vachutka, Tomáš:Zákon o pohřebnictví v aplikaci na případ Mauzolea padlých Jihoslovanů v Olomouci, Seminární práce, právnická fakulta PU, Olomouc, 13. 2. 2012, 20 str.
279
Mauzoleum rozhodně nepřipomíná pietní místo, které je vhodné pro uchování lidských ostatků. Současný stav mauzolea je v rozporu se zákonem, dobrými mravy, veřejným pořádkem, obecným zájmem i základy humanity. Přístup vedení města k mauzoleu považuji za laxní a bezohledný. Domnívám se, že vzhledem ke svým dispozicím, může projevit více iniciativy a účasti na tomto problému. Pro porovnání zmíním obec Jindřichovice na Sokolovsku, kde se nachází rovněž jugoslávské mauzoleum, dokonce s ostatky 6000 vojáků a jehož vlastníkem je podle katastru nemovitostí také Království Jugoslávie. Jindřichovské mauzoleum je navzdory nevyjasněným vlastnickým vztahům a na rozdíl od toho olomouckého ve vynikajícím stavu, má svého správce, který jej hlídá, pečuje o něj a dokonce v něm provádí prohlídky pro veřejnost. Nutno ještě poukázat na skutečnost, že v Jindřichovicích žije 200krát méně lidí než v Olomouci, rozpočet mají o poznání nižší a přesto se dokážou o mauzoleum postarat. Takže více než problémem právním je olomoucké mauzoleum problémem lidského přístupu. Svým rozměrem a citlivou povahou se olomoucké mauzoleum stává kolosální mezinárodní ostudou,…“ Protože na vojenský černovírský hřbitov byli zemřelí pochováváni podle své náboženské příslušnosti, lze jen velmi těžko určit, do kterého z náboženství byl zemřelý zařazen. U Srbů, Chorvatů a Slovinců existují všechna možná křesťanská náboženství. Ještě na počátku devadesátých let zde na pravoslavné části hřbitova bylo na jednotlivých dvojhrobech několik desítek dvojitých pravoslavných křížů. V polovině března 2003 jsem na okraji pravoslavného pohřebiště nalezl poslední tři kříže, zřejmě opět připravené k odvozu do Sběrných surovin. V současné době už není na hřbitově po těchto třech křížích ani stopy. Mám ještě jednu námitku proti případnému uskladňování ostatků Jihoslovanů v mauzoleu v Bezručových sadech. Velikost mauzolea by pro uskladnění 1188 ostatků vojáků nemohla dostačovat. Pokud by měly být ostatky dávány do „rakviček“, pak by každá rakvička musela mít velikost poloviny normální rakve. Protože do menší schránky by se kosti zemřelého nevešly. Jednak pro délku dlouhých lidských kostí, jako je např. stehenní kost. A také pro objem, který je neměnitelný u lidské lebky, pánve a hrudníku. Při pohledu na mauzoleum zvenku je velikost plochy pro uskladnění nedostatečná, ale mohou tam být další možnosti v podzemí. Přes všechny námitky Mgr. Miroslav Papoušek z Památkového ústavu v Olomouci neustále opakuje lživou informaci o exhumovaných 172187 Jihoslovanech na černovírském vojenském hřbitově.188 Má snad písemné doklady komisionálně ověřené o této prý provedené exhumaci? Měl by svá tvrzení doložit! Uváděnou exhumaci 173 vojáků Srbska, Chorvatska a Slovinska zpochybňuji, nejsou pro ni žádné doklady! Exhumace musí probíhat podle přísných závazných pravidel! Také sovětské vojáky, padlé v květnu 1945 či zemřelé na Hradisku, pohřbili v pravoslavné části černovírského hřbitova při hrobech padlých Rusů z 1. světové války. Počet čtrnácti padlých sovětských vojáků při bojích na Olomoucku doplňuje M. Tichák 187
http://1914.valka.cz/Cernovir/pages/historie-hrbitova.php. http://olomoucky.denik.cz/zpravy_region/ani-zajem-srbu-rekonstukce - z 29. 12. 2008. http://olomoucky.denik.cz/zpravy_region/vojensky-hrbitov-v-cernovire z 3. 1. 2009. 188
280
o „…13 mužů, kteří zemřeli ve vojenské nemocnici na Hradisku mezi 15. 5. a 31. 5. 1945.“189 Avšak již v únoru 1946 byli všichni tito pohřbení sovětští vojáci exhumováni a převezeni na komunální Ústřední hřbitov. Na tomto hřbitově bylo v roce 1946 vyčleněno „Čestné pohřebiště padlých za II. světové války“. Na tomto čestném pohřebišti jsou soustředěny ostatky sovětských vojáků z celé střední a severní Moravy: 22 vyšších a 40 nižších sovětských důstojníků bylo pohřbeno jednotlivě pod náhrobky s rudou hvězdou. Dalších 1435 prostých sovětských vojáků, z nichž jen třetina je známa svým jménem, bylo uloženo do společného hrobu.190 18. 12. 1944 a 11. 2. 1945 bylo na černovírském vojenském hřbitově pochováno 12 amerických letců, sestřelených nad Olomoucí. Američany v září převezli do Francie na společné pohřebiště.191
POHŘBENÉ VÝZNAMNÉ OSOBNOSTI Na černovírském vojenském hřbitově jsou pohřbeni někteří naši hrdinové, generálové, asi i biskupové, opati a možná i někdo z moravské větve přemyslovského rodu. Zde je nutné připomenout výše popsaný nález šedesáti rakví a dalších lidských pozůstatků v kryptě kostela sv. Štěpána na Klášterním Hradisku. Pravděpodobně šlo o pozůstatky opatů a dalších významných osobností, pohřbívaných v minulých staletích s velkou okázalostí do hlavního konventního kostela Nanebevzetí P. Marie. Tyto pozůstatky byly v říjnu 1896 pohřbeny do společné jámy v tehdejším severovýchodním rohu vojenského hřbitova. Toto místo v současnosti nelze nalézt, protože hřbitov byl rozšířen, a v posledních dvou letech, kdy olomoucká správa hřbitovů tato místa srovnala se zemí na jednu úroveň („zplanýrovala“), dnes nikdo neví, kde se nalézá původní severovýchodní roh hřbitova. Jediný Čech, který v 20. století dosáhl vojenské hodnosti polního podmaršálka, armádní generál Josef Kroupa (1861 – 1924), rodák z Žatce, byl mezi řady hrobů důstojníků a rotmistrů pohřben v červnu 1924. Přes pokročilou kompletní devastaci celého vojenského hřbitova lze ještě nyní mezi několika málo identifikovatelnými pomníky nalézt náhrobek označující jeho hrob. Nápis na pomníku je jeden z posledních dosud čitelných. Životní dráha armádního generála Josefa Kroupy byla obdivuhodná. Vystřídal několik divizí jako jejich velitel a 1. světovou válku skončil jako velitel 14. sboru na italské frontě. V únoru 1918 byl za vojenské zásluhy povýšen do šlechtického stavu. Po skončení války přijal službu v Československé armádě, byl zařazen do armády v hodnosti polního podmaršálka. Když byl jmenován velitelem pěší divize v Uherském Hradišti tak již jen jako armádní generál. Účastnil se válečného tažení proti Maďarům od 8. 6. 1919 jako velitel divize. Od 13. 10. 1919 byl velitelem 189
Tichák, M.: Příběh starého hřbitova. Rok na Hané, kalendář 1992. Olomouc, 1991, s. 171 – 173. Burian, V. - Jochman, V.: Seznam sovětských vojáků padlých na území Olomouckého kraje. Zprávy Krajského vlastivědného muzea v Olomouci č. 85. 1960, s. 71 – 83. 191 Bláha, J., Kolář, B., Spáčil, Vl., Tichák, M.: Olomoucké hřbitovy a kolumbária, Olomouc, 2001. 190
281
7. pěší divize v Olomouci. Po opakovaném a neodůvodněném nařčení z „rakušáctví“ odešel na vlastní žádost do penze. Generál Kroupa byl člověk s mimořádně širokým kulturním rozhledem. Byl vynikající tenorista. Nesmírně se zasloužil o vznik a rozvoj českého divadla v Olomouci a také o výrazný rozvoj olomouckého sportu. Zemřel jako tajemník Městského divadla v Olomouci dne 2. června 1924. Dnes o jeho mimořádných zásluhách neví, ani divadelní pracovníci, ani sportovci a ani olomoučtí veřejní činitelé. Jeho osobnost je stále nedoceněná! Avšak o jeho hrob v posledních létech pečuje se svou třídou paní učitelka Kroupová, která sice není příbuznou pana podmaršálka, ale, jak říká, zavazuje ji stejné příjmení. Generál zdrav. MUDr. Karel von Elbogen, nositel řádu Železné koruny, velel posádkové nemocnici č. 6 v Olomouci v letech 1913 – 1915. Do jeho pravomoci patřilo vybudování dalších vojenských pomocných a nouzových nemocnic ve veřejných budovách v Olomouci a jejich vedení v prvních letech 1. světové války. Do jeho podřízenosti patřily také veškeré spádové vojenské nemocnice na celé severní a střední Moravě, od Svitav a Krnova až po Hodonín včetně. Při vzniku ČSR byl gen. MUDr. Elbogen již ve výslužbě, ale nadále pracoval jako smluvní lékař ve Šternberku, v tamní pobočce olomoucké Vojenské nemocnice. Po nenadálém úmrtí velitele vojenského léčebného ústavu ve Šternberku plk. Stavěla, byl gen. MUDr. von Elbogen jmenován velitelem tohoto vojenského léčebného zařízení. Tragicky zahynul dne 24. dubna 1928, kdy uklouzl na nádraží ve Šternberku a spadl pod vlak. Jak uvedl spisovatel Jaroslav Durych doslova: „V poslední vůli si přál tento znamenitý vojenský lékař a člověk vysokého charakteru a zlatého srdce být pohřben na vojenském hřbitově v Černovíře. Katafalk s rakví byl postaven v nemocniční kapli, pocta to, která předtím jen jednou byla prokázána jinému zemřelému veliteli nemocnice. Generál MUDr. v. Elbogen byl pohřben s mimořádnými poctami dne 27. dubna 1928 za ohromné účasti občanstva.“ V současnosti na zdevastovaném černovírském vojenském hřbitovu již nelze jeho hrob nalézt. Ani není jeho jméno uvedeno v seznamu pochovaných na tomto hřbitově. Když Václav Burian v roce 1994 publikoval údaj o významných osobnostech prokazatelně pohřbených na černovírský vojenský hřbitov, napsal, že v evidenci není uveden velitel vojenské nemocnice generál dr. Karl von Elbogen, ačkoliv pomník s jeho jménem stál nad jeho hrobem ještě v padesátých letech. Burian postrádal v zápisech také jméno vojína Martina Leciána, popraveného a pohřbeného na černovírský hřbitov v říjnu roku 1927. Tedy už v roce 1994 Václav Burian upozornil na nepořádek v evidenci, jehož viníka neznáme. Od dvacátých do padesátých let 20. století bylo na černovírském hřbitově pohřbeno mnoho dalších význačných vojenských osobností – např. plukovník Karel Lenk, plukovník Severín Schöbel, plukovník Teofil Ryuziak a plukovník Josef Demel. Jeden z posledních úředně povolených pohřbů na černovírský vojenský hřbitov byl pohřeb kapitána letce Vratislava Lišky, který havaroval při cvičném letu na školním letounu dne 14. října 1948. Jeho pomník na černovírském hřbitovu dosud zdobí patrný nápis: „Kdo žije v srdcích, jež opustil, ten nezemřel.“
282
Kapitán letec, polní pilot, Vratislav Liška byl jeden z nejvýznamnějších československých pilotů v RAF, kteří se za druhé světové války zasloužili v leteckých bojích o Velkou Britanii, je uveden v seznamu příslušníků československého letectva v RAF jako stíhač 312.192 Nejdřív F/Sgt (rotný), pak Sqdn ppor. Wireless Operator (radista). Vratislav Liška byl ze čtyř Lišků – pilotů v RAF nejmladší (narozen 14. 10. 1921 v Kojetíně) a jediný nebyl u nás povyšován a zůstal na hodnosti kapitána, zatím co ostatní Liškové se stali plukovníky a generálem. O hrdinství kpt. Lišky se píše: „Jako nováček PO Liška spolu se Šedivým, Čapkou, Svátkem, Babáčkem a Cupákem s letadlem „KX-A“ (T2561) dne 9. 1. 1941 v rámci čs. perutě zaútočili na holandský Vlaardingen, závody vyrábějící PHM a svrhli 2500 liber výbušných pum. V únoru 1941 v průběhu 7 operačních dnů uskutečnili 37 vzletů a 36 útoků na 11 cílů za velmi nepříznivých letových podmínek.“193 V hlášení z třetího únorového dne je popsán osud „KX-K“ (R 1022), kde osádku tvořili Šedivý, Čapka, Svátek, Liška, Babáček a Cupák, je ručně připsán dovětek „… kromě jednoho, který byl při přistání poškozen …“ Osud uvedené posádky ukončila 12. 2. 1941 těžká havárie nedaleko letiště ve Swinderby. Totiž dne 11. února vzlétlo pět strojů k útoku na Brémy, i posádka Sgt Šedivého, cíle dosáhla kolem dvacáté hodiny. Pár vteřin po odhozu pum zasáhla letoun přesná palba německého flaku. Z trupu odlétly konstrukce a v levé polovině křídla se objevila veliká díra. P/O Liška odvysílal na základnu: „Bomby svrženy!“ Nekódovaná odpověď česky: „Rychle domů!“, to znamenalo, že nad Anglií nečekaně zhoustla mlha. Letoun i přes poškození s mohutným burácením si razil cestu vpřed a rudě rozžhavené výfuky svítily. Nad holandským pobřežím již ležela souvislá pokrývka mračen, která je rázem pohltila. Wellington začal klesat. Piloti chtěli oblačnost překonat nízkým letem nad hladinou moře. Avšak v 180 metrech byla viditelnost nulová, tak vystoupali zpět na výšku 500 metrů a pokračovali podle přístrojů. Nečekaně se objevila bezmračnost, ale vysadil radiopřijímač. Krabice s náhradními díly vypadla radiotelegrafistovi z rukou, součástky se rozsypaly po podlaze. Potřebný díl pro opravu nebyl nalezen. Neznali svou přesnou polohu, ale zpozorovali jiný Wellington T2518, na který se zavěsili v domnění, že se vrací na své letiště. Ale i ten ztratil orientaci a bloudil. Byl od 301. polské perutě ze Swinderby. Když se objevil pás pobřeží, odpoutali se od Poláků, ale měli palivo na necelých třicet minut letu. Na vystřelené signální rakety nikdo nereagoval. Když se dohadovali, kdo vyskočí z letounu jako první, objevil se zážeh ze světlometu. Podle zážehu se domnívali, že jsou nad letištěm. Sgt Čapka přistával, ale proti nim se objevil kopec porostlý vzrostlými stromy, které tak tak přeletěli. Přistávání za kopcem bylo ještě při veliké rychlosti. Wellington s ohlušujícím nárazem zachytil o zem a odrazil se do vzduchu, a nově dopadl do živého plotu, který stroj zabrzdil. Přistáli v 01.05 hodin na nevelké ploše u Wheatly Farm, poblíž Brogh Fosse-Way v hrabství Lincoln, nedaleko polské základny Swinderby. Jeden z farmářů letce odvezl na polskou základnu.“ 192
Váňa, Josef, Sigmund, John, Padior, Emil: Příslušníci československého letectva v RAF. Praha, 1999, s. 78 – 79. 193 Pajer, Miloslav: Křídla míří na Německo. 311. československá bombardovací peruť v období svého působení u Velitelství bombardovacího letectva RAF. Most, 1994, str. 102, 133 – 135, 177, 142, 146.
283
V noci z 1. na 2. 3. 41 provedla 311. peruť sedmi letouny nálet na vojenské objekty v Kolíně nad Rýnem. V W/Op je uvedena posádka: Kostohryz, Doubrava, Plzák, O/O Liška, Hacring, Procházka, Mikulenka a Doležal. V noci ze 17. na 18. dubna 1941 provedla 311. peruť sedmi letouny nálet, svrhli bomby v Berlíně. Posádka „KXF“: Šedivý, Hájek, Svátek, P/O Liška, Babáček a Cupák. V noci z 8. na 9. května posádka letounu Sgt Šedivého pro poruchu motorů napadla náhradní cíl – vojenské objekty na fríském ostrově Langeoog. Hrob kapitána letce Vratislava Lišky stojí za zhlédnutí všem olomouckým historikům, aby si konečně uvědomili, jak Olomouc odplácí svým výjimečným hrdinům. Všechny tyto výše uvedené mimořádně významné osobnosti odpočívají docela v blízkosti některých našich největších darebáků, vrahů, zlodějů a násilníků, odsouzených k trestu smrti, a pak zastřelených nebo oběšených. Těchto delikventů pohřbených na černovírský vojenský hřbitov bylo víc než osob, které lze označit za hrdiny. Z mnoha pohřbených delikventů připomeňme dva, které pro jejich nekonvenční životní postup jsou uváděni v české literatuře. Šikovatel polské národnosti Lopatinski byl odsouzen k trestu smrti za pokus o vraždu svého tyranského velitele a byl popraven dne 16. 4. 1885 na prvním nádvoří Klášterního Hradiska. Stal se hrdinou jedné z jinotajných povídek Karla Matěje Čapka – Choda pod pozměněným jménem jako „Šikovatel Lemaninský“. Nejvíce vzruchu nejen po Olomouci, ale i po celé Moravě přinesl tajný pohřeb Martina Leciána, vojenského zběha, nejznámějšího moravského lupiče a vraha z doby první republiky. Už zadržení Leciána po jeho opakované dezerci bylo pro Olomoučany důvodem většího vzrušení než tehdejší hospodářská krize. Olomoučtí komunisté tenkrát na ulicích provolávali „slávu Sovětskému svazu, Rudé armádě a Leciánovi“. Lecián byl popraven pražským katem Leopoldem Wohlschlägerem v olomoucké garnizónní věznici dne 6. října 1927 v 6 hodin 6 minut. Lecián byl odsouzen k trestu smrti provazem za 74 prokázaných krádeží, opakované dezerce ze základní vojenské služby a jednu prokázanou vraždu. Za druhou vraždu vojína Františka Kisse, strážného z olomoucké vojenské nemocnice, Lecián už ani souzen nebyl. Obhájce ex offo dr. Šrot založil obhajobu Leciána na nepravdě, že Lecián „bohatým bral a chudým dával“. Z toho mezi prostým lidem následně vznikla pověst o Leciánově spravedlnosti. Této rozšířené legendě neodpovídala skutečnost ani v tom nejmenším. Lecián patřil mezi sedm osob, kterým prezident Masaryk za 1. republiky neudělil milost. V záznamu o pohřbení Leciána se píše, že jeho „tělo bylo nenápadně dopraveno do márnice a potom v noci nenápadně pochováno na vojenském hřbitově v Černovíře“. Na „neznámém“ hrobě tohoto proslaveného zbojníka se objevovaly položené kytice ještě počátkem devadesátých let minulého století. Legendy a popěvky o Leciánovi jsou známé dosud. Jak ještě nedávno si na Leciána vzpomínala devadesátiletá občanka z Černovíra, paní Žofie Pastrnková, tak prý s popraveným mrtvým Leciánem vyšel z Olomouce pohřební průvod olomouckých prostitutek, zpívajících Leciánovy oblíbené hospodské a hlavně pohoršlivé písničky. Slušné černovírské ženy na zpívající prostitutky hanlivě pokřikovaly. Nakonec se mezi ženami strhla rvačka, na kterou prý
284
muselo být povoláno vojsko. Tato pověst je vymyšlena. Lecián není uveden ani v seznamu pohřbených na vojenském hřbitově v Černovíře. Přesto na Leciána jeho nejbližší nikdy nezapomněli. Když jsem přišel do Olomouce, tak jsem v roce 1991 a pak po všechna následující léta vždy zašel na černovírský vojenský hřbitov. Ještě v první polovině devadesátých let 20. století jsem na hřbitově dost často potkával shrbenou, hodně starou stařenku, která prostou kytku většinou polních květů pokládala na neoznačené hrobové místo. Bylo jednoduché navázat s ní hovor, protože na hřbitově kromě nás nikdo jiný nebyl. Od ní jsem se dověděl, že ten neoznačený hrob je místo, kde byl pohřben Lecián. Neodvážil jsem se stařenky zeptat, jaký měla k Leciánovi vztah. Avšak vzhledem k jejímu věku nemohla to být žádná z četných Leciánových milenek. Ale mohlo jít o dceru některé Leciánovy milenky. Tak na Leciánově hrobě tenkrát vždy byly nějaké prosté květy, ale na hrobech významných osobností nebylo nikdy nic. Taková je Olomouc!
ZKRESLENÉ INFORMACE O VOJENSKÉM ČERNOVÍRSKÉM HŘBITOVU. Některé údaje o černovírském vojenském hřbitovu, uváděné v příslušné odborné literatuře, jsou zkreslené. Některá sdělení jsou neprokazatelná. Navíc se neustále opakují některé nepravdivé informace. Pravidelně se objevují rozdílné údaje o některých skupinách pohřbených vojáků. V období, v kterém správa a péče o vojenský hřbitov v Černovíře přešla na orgány Statutárního města Olomouce, byly jako první zlikvidovány vzpomínkové tryzny za padlé, konané pravidelně každý rok 1. listopadu. Postupně hroby zarostly plevelem, spadané listí a odhozený odpad nikdo neuklidil. Co nebylo k hrobům natrvalo připevněno, to bylo rozkradeno. Ale nakonec začaly být uřezávány z hrobů litinové kříže, které pravděpodobně pro svou finanční hodnotu posloužily jako sběrový materiál do Sběrných surovin. Taktéž se postupně poztrácely veškeré opracované kameny použitelné do novostaveb. Oplocení ani nestačilo ztrouchnivět a už bylo rozkradeno, nejspíš jako palivové dříví. R. Fifková uvádí, že „dílo zkázy bylo dovršeno v letech 1981–1984, kdy služba veřejnosti Olomouc zahájila bez vhodné projektové dokumentace „obnovu“ vojenského hřbitova. Dodavatel, jímž byl zahradnický podnik LOTOS, uvažoval o možném udržování travnatých ploch hřbitova strojovou mechanizací, a proto byla většina křížů v křesťanských i pravoslavných oddílech vyjmuta a terén byl srovnán buldozerem. Likvidace původních hrobových navršení tak navždy znemožnila identifikaci jednotlivých hrobů. …“194 V. Burian poznamenává, že „O současném stavu konstatuje reálná novinářská zpráva za situace roku 1992, že úpravy posledních let dovršily devastaci hřbitova, která byla začata a nedokončena před téměř deseti lety.“195 194
Fifková, Renáta: Vojenský hřbitov v Olomouci-Černovíře. Acta Universitatis Palackianae Olomucensis, Facultas Philosophica, Historica 30, Olomouc 2001, s. 219 – 224. 195 Burian, V.: Přehled literatury o Klášteru Hradisko. Dodatky. In: Památkový ústav v Olomouci – výroční zpráva. Olomouc 1994, s. 61–89.
285
M. Tichák píše v roce 2001, že „… část válečných náhrobních křížů byla odstraněna z důvodů rozšíření cesty k objektům JZD, o většinu zbývajících se postarali „amatérští sběratelé“ železného šrotu a jiní vandalové, zbytek už dokonala příroda bujnou vegetací na hrobech a mezi nimi. …Přiznejme, že několik pokusů z posledních let jakési zlepšení přineslo. Byl postaven nový plot, náletová vegetace zmizela (už nejméně dvakrát!), vysadily se nové dřeviny atd. …“196 Ale v roce 1991 M. Tichák popsal situaci jinak a pravdivěji: „Před 5–6 lety památkový úřad se pokusil o nápravu, železné kříže měly být nahrazeny novými, obnoveny i nápisy. Postavil se nový plot, vysekala se divoká vegetace a kříže byly vytrhány a odvezeny do šrotu, byla položena příšerná betonová komunikace …“197 Přes námitky ředitele Správy olomouckých hřbitovů, že rozšíření cesty vedoucí k objektům JZD nebylo provedeno přes hroby pohřbených vojáků, tak konstatování M. Ticháka je pravdivé. Dokazuje to i Správa hřbitovů, protože nechala v roce 2012 posunout oplocení hřbitova asi o jeden metr k uvedené komunikaci. Avšak, pane doktore Ticháku a paní doktorko Fifková, litinové kříže jako sběr železného šrotu neodnášeli žádní „amatérští sběratelé“ a jiní vandalové, ba ani Cikáni, jak se často uvádí. Když jsem hřbitov navštívil v roce 1991 a také v léta následující, dosti často jsem našel naskládané kříže v počtu několika desítek při okraji příjezdové cesty, zřejmě takto připravené k odvozu do Sběrných surovin. (Uveřejněné fotografie č. 22 a č. 23198 ukazují připravené hromady odřezaných nebo vytrhaných křížů, jak jsem to viděl na vlastní oči ještě v prvních devadesátých létech 20. století). Vždy bylo patrné, že byly odřezány strojní mechanikou, nikoli ručně. A také často se v okolí pohyboval buldozer likvidující navýšené hroby. Tedy žádný jednotlivec, ale nejspíš nějaká organizace. Já jsem celou tuto akci považoval za akci organizovanou Správou hřbitovů města Olomouce. Kdyby šlo o jakoukoli jinou akci, pak by Správa hřbitovů zajisté učinila trestní oznámení na policii ČR kvůli krádeži křížů. Ale neučinila! Bylo by zajímavé vědět, kam se poděly finanční částky proplacené za prodaný „železný odpad“. V roce 1991 byla na jinak zpustlém hřbitově ještě většina náhrobních křížů. Pak se postupně po desítkách ztrácely, poslední tři pravoslavné kříže jsem našel připravené k odvozu na okraji chodníku v roce 2003.
DEVASTACE HŘBITOVA. S problémem enormně zdevastovaného vojenského hřbitova v Černovíře jsem se setkal v době svého působení ředitele Vojenské nemocnice v Olomouci. Opakovaně se na mne obrátila telefonicky, písemně a nakonec i osobně rakouská organizace „Černý kříž“, jejíž hlavní náplní je péče o válečné hroby rakouských občanů. Rakouský „Černý kříž“ opakovaně nabízel pomoc při odstranění devastace hřbitova a proto jsem vždy 196
Bláha, J., Kolář, B., Spáčil, Vl., Tichák, M.: Olomoucké hřbitovy a kolumbária, Olomouc, 2001. Tichák, M.:Příběh starého hřbitova. Rok na Hané, kalendář Hanáckých novin pro zábavu a poučení v roce 1992, vydalo Hanácké noviny, Olomouc, 1991. 198 http://1914.valka.cz/Cernovir/pages/historie-hrbitova.php. 197
286
zástupce této organizace odkázal na Magistrát města Olomouce, který zodpovídá za péči a udržování vojenského hřbitova. Bohužel během devadesátých let devastace vojenského hřbitova nadále pokročila a stále pokračuje. Prý obdobně vypadají hřbitovy našich padlých legionářů podél sibiřské magistrály v Rusku. Pokud někdo navštívil některý vojenský hřbitov v zahraničí, anebo nakonec měl možnost spatřit kterýkoliv jiný vojenský hřbitov na území našeho státu, musí souhlasit, že černovírský vojenský hřbitov je neporovnatelně nejvíce poškozen. V devadesátých létech se olomoucká vojenská posádková správa snažila občas a dokonce opakovaně o likvidaci náletové vegetace, hnijícího listí a černých skládek na hřbitově. Jenže jednorázové zásahy nestačí. Také je nutné si uvědomit, že dnešní Česká armáda nemá vojenské hřbitovy ve své vlastní péči. ČSR již v roce 1929 podepsala Ženevskou úmluvu, kterou ratifikovala roku 1938 zákonem č. 23/Sb. ČSR a ČR jako následnický stát se tak zavázal, že „… bude pečovati o to, aby mrtví byli čestně pohřbeni, aby jejich hrobů bylo šetřeno a aby mohly být vždy nalezeny …“ Ženevskou konvenci vědomě porušuje olomoucká Správa hřbitovů! Naši volení představitelé Statutárního města Olomouce při plném vědomí porušují platné zákony a mezinárodní dohody! Jak ale potom mohou dnes naši novináři a političtí představitelé vytýkat jiným státům nedodržování Ženevských úmluv? Ačkoliv považujeme za příčinu zdevastování morálky našeho národa dlouhodobý zrůdný vliv totalitních režimů minulého století, tak současná stále pokračující a zhoršující se devastace černovírského hřbitova ukazuje na katastrofální absenci základních morálních hodnot celé naší olomoucké občanské společnosti včetně jejich volených zastupitelů. Je překvapující, že na této devastaci se svým nezájmem podílí i zastupitelé patřící do politických stran s křesťanským programem. Naši političtí představitelé si občas stěžují, že jedině ČR nemá hrob nezvěstného vojína, na který by mohli při slavnostních příležitostech pokládat věnce. Těch nezvěstných padlých vojínů je nyní v Olomouci pohřbeno více jak pět tisíc! Ale z těch politiků lkajících nad chyběním hrobu neznámého vojína v ČR nikdo nikdy černovírský hřbitov ani nenavštívil. Zdevastovaný vojenský hřbitov v Černovíře je pro zastupitele Statutárního města Olomouce tou největší a nesouměřitelnou ostudou. Nevšímavost olomouckých občanů a jejich volených zastupitelů k neustále pokračující devastaci historické památky velmi nepříjemně ukazuje na jejich výpadek morálních hodnot. Každá česká i moravská vesnice si na svou náves postavila pomník s vytesanými jmény svých rodáků, kteří padli ve světových válkách. Představitelé i těch nejmenších obcí každoročně kladou k těmto pomníkům věnce jako připomínku, že na své padlé nezapomínají. Naši zvolení olomoučtí zastupitelé pravděpodobně ani neví, že na území Olomouce existuje hřbitov, kde bylo pohřbeno několik tisíc vojáků padlých v první světové válce! Přitom naši olomoučtí zastupitelé každoročně kladou věnce k hrobům pohřbených příslušníků armád, které naši vlast okupovaly. Ale na naše vojáky, kteří padli za naši svobodu, si nikdo ze zastupitelů ani nevzpomene! Česká vláda v roce 1999 uvolnila 3 miliony korun pro Ministerstvo obrany, které mělo z těchto peněz uhradit údržbu 6.733 hrobů našich vojáků na území osmadvaceti
287
zemí světa, a v druhém pořadí případně zabezpečit údržbu 72.240 vojenských hrobů na našem území. Výsledek této investice zveřejněn nebyl. Konečně, co se za tři miliony českých korun dalo udělat při tak velkém počtu neudržovaných a většinou zdevastovaných hrobů? Z uvedených tří miliónů město Olomouc těsně před koncem roku 1999 obdrželo snad relativně dosti vysokou částku půl miliónu, ke které (podle novinových informací) prý přidalo 80.000 Kč z vlastního rozpočtu. (Jde o směšnou částku v porovnání k platům volených funkcionářů Magistrátu města Olomouce!) Objem přidělených peněz bylo nutno proinvestovat nejpozději do konce roku 1999. Byl postaven (spíše jen opraven) laťkový plot. Byly dosázeny dřeviny podle původního architektonického plánu z roku 1916. Avšak tentokrát šlo o vysázení nevhodných listnáčů, většinou přerostlých lip, o které již nebyl mezi kupci zájem. Znovu opakuji, že vojenská správa hřbitova v roce 1926 obdobné listnáče zlikvidovala, poněvadž jejich každoroční spad listí způsoboval značný nepořádek a nedovoloval údržbu hrobů. Tehdy namísto listnáčů vojenská správa vysázela 100 kusů ušlechtilých zeravů. Jak patrno, v současné době se znovu vysazují listnaté stromy – bez ohledu na zkušenosti – aniž je zajištěna pravidelná údržba hřbitova. Akce z roku 1999 nezabránila dalšímu rozkrádání toho, co na hřbitově dosud zbylo. Na péči o vlastní hroby padlých vojáků už finanční prostředky nezbyly. Ředitel Správy hřbitovů omlouvá enormně zdevastovaný stav vojenského hřbitova poukazem jednak na obdobnou počínající devastaci hřbitovů na olomouckých předměstích, a jednak na přibližně tisíc zarostlých a neudržovaných hrobů na Ústředním hřbitově v Neředíně. Jenže takové srovnávání je zcela neadekvátní. Protože všechny hroby na ostatních olomouckých hřbitovech jsou v péči nejen Správy hřbitovů města Olomouce, ale také navíc v péči jednotlivců, kteří si hroby pronajímají. Přitom ředitel Správy hřbitovů si vůbec neuvědomuje, že jedině vojenský hřbitov v Černovíře je podle mezinárodních závazků z roku 1921 státem chráněná kulturní památka č. 459 (v rejstříku památek 2685) a že na tento hřbitov se vztahuje podle zákona č. 23/1938 Sb. povinná péče státu. V posledních desetiletích sice byly z černovírského vojenského hřbitova odstraněny černé skládky odloženého domácího materiálu, avšak kříže byly uřezány, pomníky byly vyvráceny a rozprodány nebo rozkradeny i s obrubníky z hrobů. Hroby, pokud ještě některé zcela ojediněle existují, jsou zapleveleny. Ale z převážné většiny byly rozorány, zřejmě s opakovaným pokusem Správy hřbitova na využití těžké silniční mechanizace na zplanýrování hrobů. Všechny tyto akce stav hřbitova zhoršily a způsobily urychlení procesu devastace. Jednorázové i opakované pokusné využití buldozeru k likvidaci hrobů nemůže zlepšit vzhled hřbitova, k tomu je nutná trvalá, prakticky každodenní drobná péče. Proto konečným výsledkem všech dosavadních akcí olomoucké Správy hřbitovů je nejen promrhání přidělených finančních prostředků, ale především následné a po několika létech vždy velmi podstatné zhoršení vzhledu hřbitova. Po padesátileté péči olomoucké Správy hřbitovů o černovírský vojenský hřbitov dnes již nikdo nepozná, kde a kdo byl pohřben. Z řad v zákrytu vyrovnaných hrobů se stala jakási neudržovaná zatravněná plocha, o jejíž udržování nikdo nepečuje. Slávu
288
hřbitova připomínají dvě otevřené kaple, sice před dvěma roky opravené, ale už zase postupem času chátrající a rozpadající se. Přes to všechno na ojedinělých neudržovaných a neoznačených hrobech se každoročně k 1. listopadu naleznou věnce, kytice a zapálené svíčky. A v posledních několika létech především díky „Signum belli 1914“ se vždy v Mezinárodní den veteránů 11. listopadu na hřbitově sejde malá skupinka spíše starších spoluobčanů a připomíná si pohřbené tisíce vojáků z první světové války. Kdysi jako ředitel vojenské nemocnice v Olomouci jsem opakovaně upozorňoval na zdevastovaný černovírský hřbitov, jednak na sjezdu zástupců historických měst, a hlavně pak později, v době mého odchodu do důchodu. Opakovaně jsem k tomuto problému vystoupil v rámci Vlastivědné společnosti muzejní v Olomouc, dvakrát v regionálním vysílání olomouckého rozhlasu a také jsem o tomto problému přednášel na 19. Zapletalově – Wondrákově medicínsko – historickém dni v Brně dne 7. října 2003. A dne 15. března 2003 jsem napsal primátorovi města Olomouce Ing. Martinu Tesaříkovi a zastupitelům Statutárního města Olomouce obsáhlou informaci o stavu černovírského vojenského hřbitova, načež byl celý ten problém předán v dubnu 2003 náměstkovi primátora panu Ing. Vladimíru Pokornému. Toho jsem dvakrát navštívil a předal mu diapositivy ukazující hřbitov, aby mohl seznámit zastupitele se stavem devastace hřbitova. (Diapozitivy jsem už zpět nedostal.) Přes všechny mé aktivity k žádnému zlepšení nedošlo. Olomoucká radnice reagovala až na akce sdružení „Signum belli 1914“. V roce 2010 začala malá rekonstrukce černovírského hřbitova, byla opravena křesťanská i muslimská kaple, brána na hřbitov a částečně chodníky na hřbitově. Město Olomouc získalo pro rok 2012 dotaci od Ministerstva obrany na rekonstrukci černovírského hřbitova ve výši 2 787 000 Kč, k nimž přidalo 700 000 Kč jako spoluúčast. Samotné práce začaly až v červenci 2012, konkrétně rekonstrukcí plotu kolem celého areálu hřbitova, během které byl plot po dlouhých létech, kdy řada hrobů trčela mimo oplocení, posunut na správné místo. Začala také rekonstrukce hrobů na pravé straně od hlavního vchodu a chodníčků. Na základě jednání s Ministerstvem obrany ČR a rakouskými zástupci, kteří se také rozhodli finančně přispět na obnovu hřbitova, město Olomouc přislíbilo, že černovírský vojenský hřbitov celkově zrekonstruuje do stého výročí vypuknutí první světové války. V současnosti je téměř většina plochy pohřebiště z 1. světové války srovnána se zemí a oseta trávou. Jsou vytýčeny i chodníky mezi jednotlivými pohřebišti. Tráva sice dobře vzešla, ale už nikdo se nestará o její další udržování. Tak znovu v trávě bují plevel a zatravněná místa ohrožují nálety keřovitých porostů. Takže přes současný dojem zlepšeného stavu předpokládám, že devastace vojenského hřbitova bude stále nezadržitelně pokračovat. Protože jednorázový zákrok k zachování takové památky nestačí. K udržení památky musí být postaráno o trvalou každodenní péči. V současnosti černovírský hřbitov dokazuje, jak katastrofálně v několika málo posledních generacích poklesly morální hodnoty české populace. Vztah žijících k hrobům padlých už není ukázkou vděčnosti. Našim olomouckým obyvatelům a jejich
289
voleným představitelům se stalo zbytečným vzdávat poctu těm, kteří za nás kdysi položili své životy. Úředníci Magistrátu města Olomouce, kteří jsou ze zákona odpovědni za péči o hroby, zatím v tomto směru neprojevili sebemenší snahu o nápravu katastrofální situace. Ačkoliv považujeme za příčinu zdevastování morálky našeho národa dlouhodobý zrůdný vliv totalitních režimů minulého století, tak současná tendence stále pokračující a zhoršující se devastace černovírského hřbitova ukazuje na katastrofální absenci základních morálních hodnot celé naší olomoucké občanské společnosti včetně jejich volených zastupitelů. Je překvapující, že na této devastaci se svým nezájmem podílí i zastupitelé patřící do politických stran s křesťanským programem. Naši političtí představitelé si občas stěžují, že jedině ČR nemá hrob nezvěstného vojína, na který by mohli při slavnostních příležitostech pokládat věnce. Těch nezvěstných padlých vojínů je v Olomouci pohřbeno více jak pět tisíc! Ale z těch politiků lkajících nad chyběním hrobu neznámého vojína v ČR nikdo nikdy černovírský hřbitov ani nenavštívil. Hřbitov spíše ukazuje na velmi špatný vztah naší současné populace k hrobům padlých, než aby byl ukázkou vděčnosti a pocty našim mrtvým, kteří za nás kdysi položili své životy. Je tento nekulturní rys charakteru současných olomouckých občanů důsledkem převzatých způsobů sovětské společnosti z doby minulé totalitní podřízenosti Moskvě? V posledních dvaceti létech nedošlo ani k náznaku obnovení původních morálních hodnot. Vztah olomouckých občanů k hrobům svých padlých předků ukazuje, do jaké míry je dnes zdevastována morálka příslušníků našeho národa. Kulturní úroveň národa se pozná i podle toho, jak se národ chová ke svým mrtvým! Má národ, který si neváží svých padlých, vůbec právo na svou existenci?
290
OBSAH NÁZEV KAPITOLY………………………………………………………………………………………………………..STRÁNKA Předmluva……………………………………………………………………………………………………………………..1 Ztracený národ – ztracená paměť ………………………………………………………………………………….5 Záhadná zeď …………………………………………………………………………………………………………………51 Moravská královna Fritigil ……………………………………………………………………………………………109 Olomoucko – největší světová líheň upírů …………………………………………………………………..224 Ztracené mrtvoly z černovírského vojenského hřbitova ……………………………………………….267
