Karel Řepa
Zaměření hlubinně psychologických přístupů při analýze výtvarného díla - nevědomé motivace a puzení k tvorbě - vliv nevědomých procesů na formování a strukturaci díla - analýza a interpretace díla
Jackson Pollock při práci
Sigmund Freud „(Umělec) má dále záhadnou schopnost ztvárnit určitý materiál tak, že se stane věrným obrazem jeho fantazijních představ a je s to dosáhnout, aby s tímto zobrazením jeho nevědomé fantazie bylo pro něho spojeno tolik slastí, že jsou tím jeho vytěsnění alespoň přechodně převážena a zrušena. Dokáže-li toto všechno, umožní i ostatním, aby čerpali z vlastních uzavřených zdrojů slasti opět útěchu a úlevu, získává jejich vděčnost a obdiv, a dosáhne nyní díky své fantazii toho, čeho předtím dosáhl pouze ve své fantazii: cti, moci a lásky žen.“ (S. Freud, Básník a fantazie, 1908)
„Různá náhradní uspokojení, jak jej poskytuje umění, jsou v poměru k realitě iluzemi, avšak psychicky nikterak méně působivými díky úloze, kterou si v životě udržela fantazie.“ (S. Freud, Nespokojenost v kultuře, 1930)
Obranné mechanismy tvořivé povahy jsou například: sublimace, kompenzace, regrese, potlačení, projekce
Carl Gustav Jung „Invaze vnitřních obrazů, jimiž se nám dává skutečnost a v nichž tedy nutně a neustále žijeme, domyšleno do důsledků, mění realitu v jakousi souvislou metaforu našeho prožívání. Míra tohoto „múzického“ zážitku světa závisí na schopnosti jedince čerpat ze svých vnitřních, archetypálních předpokladů – mřížek vidění, na pohyblivém daru vnitřních obrazů, obraznosti.“ (Jiří Cieslar, Jungův příchod, RR 7, 1997) „Věci pouze neregistrujeme, ale už předem do nich něco ze sebe promítáme, něco od nich bezděky čekáme výhradně svou podobou očekávání, jen vlastní formou tušení – není na světě jedna a tatáž vnímavost.“ (Jiří Cieslar, Jungův příchod, RR 7, 1997)
Ernst Kris teorie jáské regulace regrese V rámci uměleckého prožitku je ego schopno obnovit kontrolu ohroženou zavrženými pudovými požadavky, hledajícími cestu k projevu. Umělec je schopen v průběhu tvorby využít pochodů pudové energie k dokonalejšímu sjednocení psychické osobnosti. Změny psychických úrovní, v nichž probíhá duševní aktivita se během tvůrčího procesu nevymykají jáské kontrole.
Anton Ehrenzweig - vzděláním právník, hlubinný psycholog a výtvarný pedagog Ve svém zkoumání vycházel především z poznatků britské psychoanalytické školy. Psychoanalytická terminologie tak tvořila přirozený základ jeho pojmového aparátu, s jehož pomocí popisoval uměleckou zkušenost a strukturální změny, které se odehrávají v egu v průběhu tvořivého prožitku. Ve svém díle se vymezoval se proti akademickým teoriím vnímání v podání Gestalt psychologie. - zabývá se rytmem ega v průběhu tvůrčího procesu - navrhuje třífázové pojetí kreativity - zavádí teorii skryté substruktury umění
Tradiční pojetí konfliktu ega a id v průběhu tvůrčího procesu
Ehrenzweigova revize
- kreativní rytmus ega osciluje mezi diferenciací obrazu (rozlišení a zaostření) a dediferenciací (rozkladem) podobně jako snový obraz pulzuje mezi rozlišeným a nerozlišeným prostorem - Tato oscilace mezi utvářením a rozkladem probíhá v relativní nezávislosti na id - u slabého ega mohou být v důsledku tohoto kolísání jeho povrchové a hluboké vrstvy zcela odděleny (například u schizofrenie)
Ehrenzweig dělí tvůrčí proces na tři fáze: 1. schizoidní 2. manicko-oceanickou 3. reintrojektivní (depresivní)
Schizoidní fáze Projekce útržkovitých obsahových fragmentů do procesu vznikání díla. (neuznané, nechtěné, náhodné obsahy nevědomí). „Fragmentace, v běžném rozsahu, je neodstranitelná součást prvního tvarování díla a zrcadlí umělcovu vlastní nezabranitelně fragmentovanou osobnost. Umělec musí tolerovat toto fragmentární stádium“ (Ehrenzweig, The Hidden Order of Art, s.112)
Manicko-oceanická fáze Zahajuje se nevědomé zkoumání které sceluje uměleckou substrukturu. Nevědomí váže dohromady jednotlivé tvarové fragmenty a nepřerušovaný obrazový prostor se začíná vynořovat v podobě vědomého signálu. Autor není v této fázi oddělen od svého díla. Freud hovoří o oceanickém stavu jako základním náboženském prožitku.V kleiniánské psychoanalýze je chápán v souvislosti s regresem do infantilního stadia vývoje. „Jakmile dosáhneme nejhlubší oceanické úrovně nerozlišenosti, hranice mezi vnitřním a vnějším světem se rozplynou a pociťujeme že jsme pohlceni a lapeni uvnitř díla.“ (Ehrenzweig, The Hidden Order of Art, s.119) „Nerozlišenost je nedílná součást procesu, při kterém ego vnáší do běžných obrazů nevědomé kvality.“ (Ehrenzweig, The Hidden Order of Art, s.123) „Mánie v patologickém smyslu ohrožuje normální racionální diferenciaci na vědomé úrovni a tak poškozuje nás smysl pro realitu. … Nicméně na hlubších, běžně nevědomých, úrovních ega rozklad realitu neničí, nýbrž jí transformuje na základě strukturálních principů platných v těchto hlubokých úrovních. Mystická skutečnost může být manicko-oceánická, ale nejedná se o patologické zničení reality.“ (Ehrenzweig, The Hidden Order of Art, s.294)
Reintrojektivní (depresivní) fáze Část skryté substruktury je umělcovým egem uchopena na vyšší vědomé úrovni. Nastává opětovné „znovuvcítění se“ do okolní reality. Ego v této fázi dotváří vědomu syntézu obrazových prvků. Tvůrce začíná pociťovat obraz jako oddělený vzdálený a nezávislý organismus.
Následkem této neúplné oscilace je vznik bizardních obrazů. Procesy tvarování (Gestalt mechanismy) jsou paralyzovány; přesto však umožňují schizofrenikovi držet se rozptýlených fragmentů, které připomínají normální realitu. Schizofrenik se pohybuje pouze v povrchové zkušenosti schizoidní fragmentace. Jeho ego je rigidní a bojí se (na rozdíl od zdravého, pružného ega) sestoupit do nižších úrovní nerozlišené imaginace, jež je tolik zásadní pro umění. Oceanicko-manická nerozlišená úroveň je schizofrenikem pociťována jako smrt. Psychotické bizarní obrazy formy náleží psychické fragmentaci a kompresi; na rozdíl od snových obrazů jsou tvrdé, ploché a křehké. Umělcova snová imaginace není bizarní – stále nese známky původní nerozlišené vize, která je stvořila.
