Základy občanského práva Díl první - Obecná část Historický vývoj občanského práva: Římské právo -právo dovedeno k dokonalosti -dělení práva na soukromé a veřejné -důkladně zpracováno právo hmotné, rodinné, procesní , vlastnické -důmyslně vybudován soudní systém -vrcholem římského práva je kodifikace východořímského císaře Justiniána ze 6. stol. n. l. - byly zde položeny základy práva, které přetrvaly věky a dodnes je z nich čerpáno Středověk -pracuje se s římským právem -východní země užívají spíše obyčejové právo -obrat nastává po Velké francouzské revoluci – rovnost před zákonem, vrozená nezcizitelná práva -počátkem 19. století nastává doba velkých právních kodifikací -na území našeho státu vznikl rakouský obecný občanský zákoník ABGB z roku 1811 Novověk -přijetím ABGB došlo k ukončení římského práva v českých zemích -vycházel důsledně z rovnosti stran - v revolučním roce 1848 byly z ABGB odstraněny pozemkové vrchnostenské pravomoci, a tím vyvázány selské půdy -rozsáhlejší novelizací prošel ABGB v 1. světové válce Československá republika -se vznikem Československa došlo k recepci ABGB -právní dualismus – na území Čech, Moravy a Slezska platil ABGB, na území Slovenska pak obyčejové právo – bylo plánováno do 20 let tento právní stav změnit novou jednotnou kodifikací, z důvodů okupace neuskutečněno -v době okupace bylo říšské zákonodárství nadřazeno národnímu -po skončení 2. světové války byly německé právní akty prohlášeny za nulitní a obnovila se kontinuita právního řádu z doby první rep. -v roce 1948 začíná vládnout KSČ a dochází k masivnímu znárodňování – přímý vliv na právo soukromé - v roce 1950 přijetí nového občanského zákoníku, ten nahrazuje ABGB a současně se vyděluje právo rodinné, které je upraveno samostatným zákonem o právu rodinném -tento občanský zákoník platil do roku 1964, kdy byl okleštěn o klasické soukromoprávní instituty jako úplné vypuštění nájmu a jeho nahrazení osobním užíváním, vyloučení věcných břemen, vydržení, zavedení osobního vlastnictví atd. -v roce 1982 prodělal občanský zákoník novelizaci, objevují se např. znovu věcná břemena
Situace po roce 1989 -při přípravě novelizace občanského zákoníku dochází ke kratším důležitým novelizacím, jako ústavní zákon č.100/1990 Sb., kterým došlo k opětovnému jednotnému pojetí vlastnictví -zlomem bylo přijetí zákona č. 509/1991 Sb., tzv. velké novely občanského zákoníku. Tato novelizace vrátila občanský zákoník k jeho klasickému soukromoprávnímu pojetí -obdobnou razantní novelizaci prodělal zákon o rodině Česká republika -1. 1. 1993 vzniká nový stát – Česká republika – podle čl. 1 ústavního zákona č. 4/1993 Sb. se federální občanský zákoník, v plném znění, stává občanským zákoníkem České republiky – vytváří základ soukromého práva -v posledních letech se novelizace soustředily primárně na aproximaci evropského práva. Řada směrnic Evropské unie byla včleněna do našeho právního řádu -v současné době je náš právní řád plně kompatibilní s právem EU
Pojem, předmět a základní zásady občanského práva Občanské právo je výrazem společenskoekonomických vztahů, které napomáhá v praxi realizovat, regulovat. Je odrazem zejména vlastnických vztahů, které upravuje, chrání a rozvíjí. Občanské právo je právo psané a kodifikované. Jeho hlavním pramenem je občanský zákoník, tj. zákon č. 40/1964 sb., v platném znění. Ten má devět částí přičemž třetí až pátá byly zrušeny: První část – obecná ustanovení Druhá část – věcná práva (vlastnické právo,práva k cizím věcem) Šestá část - odpovědnost za škodu a za bezdůvodné obohacení Sedmá část – dědění (dědické právo) Osmá část – závazkové právo (obecná ustanovení o závazcích, jednotlivé druhy smluv – kupní, darovací, o dílo, nájemní atd.) Devátá část – závěrečná, přechodná a zrušovací ustanovení. Základní metodou regulace občanského práva je rovnost subjektů. Toto rovné postavení se projevuje ve dvou směrech: a) žádný z účastníků občanskoprávního vztahu nemůže druhému účastníku jednostranně ukládat povinnosti b) žádný z účastníků občanskoprávních vztahů nemůže sám mocensky – autoritativně vynutit na druhém občanské právo. Nedohodnou-li se účastníci občanskoprávního vztahu, musí se za tím účelem obrátit se žalobou na soud. Shrnutí – Občanské právo je souhrn právních norem, které upravují osobní a majetkové poměry subjektů na principu vzájemně rovného postavení, jakož i právní prostředky vzniku, zajištění, změny a zániku práv a povinností z těchto vztahů, včetně sankcí za porušení subjektivních práv a povinností. Zobecnění několika zásad : Zásada „vše je dovoleno, co není výslovně zakázáno“ vychází z Listiny základních práv a svobod. Vyjadřuje to, že účastníci občanskoprávních vztahů mohou vzájemná práva a povinnosti upravit
dohodou odchylně od zákona, jestliže to zákon výslovně nezakazuje a jestliže z povahy ustanovení zákona nevyplývá, že se od něj nelze odchýlit. S touto zásadou úzce souvisí zásada autonomie vůle subjektu, která je v závazkovém právu vyjádřena jako zásada smluvní svobody, představující volnost uzavírání smluv, volnost výběru jejich typů, volnost utváření jejich obsahu, volnost určení formy apod. Zásada právní jistoty neboli „smlouvy mají být dodržovány“. Porušení smlouvy je chápáno jako porušení práva a zakládá odpovědnost toho, kdo porušil smlouvu. Zásada právní jistoty se projevuje také v tom, že v občanském právu platí: zákon nepůsobí zpětně; smlouva zavazuje pouze své adresáty, přičemž postavení třetích osob by se nemělo zhoršit; v občanském právu je chráněna také dobrá víra. Zásada ochrany dobré víry znamená, že nemůže být poškozen ten, kdo sám jedná v oprávněné dobré víře, že jedná po právu, resp. ten, kdo oprávněně důvěřuje v to, že po právu jedná někdo jiný. Zásada zákazu zneužití práv- výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy. Zásada prevence – je obecné uloženo fyzickým a právnickým osobám, státním orgánům i orgánům místní samosprávy dbát o to, aby nedocházelo k ohrožování a porušování práv z občanskoprávních vztahů a aby případné rozpory mezi účastníky byly odstraněny především jejich dohodou. Zásada „nikdo nemůže na jiného převést více práv, než má sám“ – se uplatňuje především v oblasti nabývání vlastnického práva.
Systém občanského práva Po roce 1992 můžeme považovat za systém občanského práva takovéto uspořádání jeho prvků: a) obecná část – upravuje základní obecné otázky celého odvětví; jedná se především o teorii občanskoprávního vztahu, tj. vymezení a charakteristiku občanskoprávního vztahu, jeho odlišení od ostatních občanskoprávních vztahů – subjekty, obsah, předmět, výklad občanskoprávních skutečností s důrazem na právní úkony v občanském právu, otázky platnosti a neplatnosti právních úkonů atd. b) základní část – upravuje konkrétní občanskoprávní vztahy jednotlivé instituty občanského práva za využití předpokládané znalosti obecné části; tuto část můžeme dále vnitřně rozdělit: - věcná práva – název odvozují od toho, že se vztahují k předmětu občanskoprávního vztahu – k věcem, patří sem vlastnické právo, právo držby, věcná práva k věci cizí, např. věcná břemena, právo zástavní a také právo zadržovací - závazková (obligační) práva – představují vlastní systém právních norem, upravujících vzájemná práva a povinnosti subjektů občanskoprávních vztahů při různých formách směny hodnot; i tento systém můžeme rozdělit na část obecnou a zvláštní
- dědické právo – jak sám název napovídá, upravuje přechod práv a povinností zemřelého na dědice, tj. jeho právní nástupce - práva k nehmotným statkům – tuto součást občanského práva můžeme rozdělit na nehmotné statky týkající se práv osobních a osobnostních a nehmotné statky pocházející z tvůrčí dušení činnosti
Občanskoprávní skutečnosti Pojem a druhy Občanskoprávní vztahy vznikají, mění se nebo zanikají na základě právních skutečností. Sama právní norma, představující obecné pravidlo chování, zpravidla ještě nevytváří právní vztahy. Právní vztah vzniká teprve, nastane-li určitá skutečnost nebo několik skutečností předvídaných právní normu, které podle této normy způsobují vznik právního vztahu. Právní skutečnosti jsou takové skutečnosti, s nimiž právo spojuje jako jejich právní následek vznik, změnu nebo zánik právních vztahů. Subjektivní právní skutečnosti – půjde o projevy vůle fyzických a právnických osob, které budou v souladu s právem nebo v rozporu s právem Patří mezi ně: právní úkony-tj. projevy vůle směřující zejména ke vzniku, změně nebo zániku těch práv a povinností, které právní předpisy s takovým projevem spojují protiprávní úkony – tj. projevy vůle, které jsou v rozporu s objektivním právem, na jejich základě vznikají např. odpovědnostní vztahy konstitutivní soudní nebo jiná úřední rozhodnutí – tj. taková rozhodnutí státních orgánů, která mají za následek vznik, změnu nebo zánik občanskoprávních vztahů chování lidí, které nepochází z právem uznané vůle subjektů – tj. např. projevy tvůrčí duševní činnosti člověka. Tento projev tvůrčí duševní činnosti člověka není právním úkonem, ale přesto zakládá právní vztahy k vytvořenému dílu Objektivní právní skutečnost – existují mimo vůli lidí. Objektivními právními skutečnostmi jsou události, s nimiž objektivní právo spojuje právní následky. Na tyto události nemůže mít člověk bezprostřední vliv, může je však předvídat a činit opatření, aby právní následky s nimi spojené nenastaly Podle dokazování rozeznáváme a) právní skutečnosti, které se dokazují b) právní skutečnosti, které není třeba dokazovat Podle toho, zda právní skutečnosti vyvolávají následky samy o sobě, nebo až ve spojitosti s jinými právními skutečnostmi, rozlišujeme právní skutečnosti na a)jednoduché např. smrt či narození b) složené např. vznik společného nájmu manžely c) jednorázové - působí krátce, jednorázově d) trvající – dlouhodobější stav vyvolaný právní skutečností může být v souladu s právem nebo i protiprávní
Právní úkony Občanský zákoník považuje za právní úkon projev vůle směřující zejména ke vzniku, změně nebo zániku těch práv nebo povinností, které právní předpisy s takovým projevem spojují. Pojmovými znaky právního úkonu jsou: Vůle - je psychická kategorie Její projev – pro existenci právního úkonu musí být vůle projevena Zaměření vůle na právní následky, které právní předpisy s jejím projevem spojují Druhy právních úkonů 1) podle počtu stran - jednostranné, dvoustranné, vícestranné 2) podle požadavku na existenci určité formy 3)podle obsahu podstaty právního úkonu 4) podle vyjádření kauzy 5) podle působení účinků právního úkonu 6) podle vzniku následků ve vztahu k jednajícímu 7) podle majetkového naplnění 8) podle úpravy v občanském zákoníku Vznik právních úkonů U jednostranných neadresných úkonů vzniká právní úkon okamžikem projevu vůle, kterou se mají vyvolat právní následky U jednostranného adresného právního úkonu je kromě projevu vůle třeba, aby se projev vůle dostal adresátovi do jeho sféry dispozice. Do té doby ho může navrhovatel odvolat. Po obdržení adresátem je navrhovatel svým projevem vázán. Splnění všech podstatných znaků, potřebných pro vznik právního úkonu, označujeme jako tzv. perfekci. Naproti tomu platnost právního úkonu je jeho vlastnost, která závisí na splnění všech náležitostí požadovaných pro právní úkon. Vznik dvoustranného právního úkonu vyžaduje splnění podmínek pro vznik jednostranných adresovaných právních úkonů u obou stran. Mezi návrhem na uzavření smlouvy a přijetím návrhu musí být vzájemná shoda. Nabídka nemůže být odvolána v době, která je jako lhůta pro přijetí stanovena v nabídce nebo jestliže je v nabídce vyjádřena její neodvolatelnost. Nabídka zaniká, nebyla-li přijata v určené lhůtě nebo uplynutím přiměřené doby nebo odmítnutím nabídky. Mlčení nebo nečinnost samy o sobě neznamenají přijetí návrhu. Smlouva je uzavřena okamžikem, kdy přijetí návrhu na uzavření smlouvy nabývá účinnosti. Náležitosti právních úkonů Občanské právo požaduje pro právní úkon splnění těchto náležitostí: 1. náležitosti osoby 2. náležitosti vůle 3. náležitosti projevu 4. náležitosti poměru vůle a projevu 5. náležitosti předmětu
Obsah právních úkonů Podstatné složky právního úkonu jsou takové složky, bez kterých právní úkon nemůže vzniknout ani nemůže být platný. Tyto složky mohou být stanoveny právním předpisem nebo dohodou účastníků. Pravidelné složky právního úkonu jsou také složky, které se v právním úkonu zpravidla vyskytují, ale když chybí, nečiní proto právní úkon neplatný. Nahodilé složky právního úkonu jsou také části právního úkonu, které jsou do něho pojaty jen nahodile. Jsou to jednak podmínky, jednak jiná vedlejší ustanovení. Podmínka odkládací – o takovou podmínku půjde tehdy, je-li účinnost právního úkonu vázána na podmínku tak, že splněním podmínky tato účinnost teprve nastane. Pokud nebude rozhodnuto o podmínce odkládací, bude právní úkon sice platný, ale nebude účinný a není tu ani jistoty, zda této účinnosti nabude. Záměrným zmařením splnění tím, pro koho to je výhodné, se stává právní úkon nepodmíněným. Podmínka rozvazovací – splněním rozvazovací podmínky ztrácí úkon účinnost. To znamená, že dokud nebude jisto, za je podmínka splněna či nikoli, však jistoty, zda svou účinnost neztratí. V důsledku toho jsou zatím účastníci právním úkonem vázáni. Opět záměrné zmaření tím, komu je nesplnění na prospěch, způsobuje, že podmínka platí za splněnou. Následky právních úkonů Zvláštní význam mají následky vadných právních úkonů. Dělí se na: a) nicotnost – za nicotný právní úkon považujeme takový úkon, kterému chybí některá z jeho podstatných náležitostí. b) neplatnost – neplatný právní úkon je vadný právní úkon, který zákon nebo dohoda stran pro nedostatek některé z náležitostí sankcionuje neplatnosti. Rozeznáváme absolutní a relativní neplatnost. Absolutní neplatností rozumíme takovou neplatnost, které se může dovolat každý a které si soud všímá z úřední povinnosti. Relativní neplatnost je právní úkon, na který hledíme jako platný do té doby, než je jeho neplatnost námitkou uplatněna u soudu nebo je soudem za neplatný prohlášen. c) odstoupení od vadného právního úkonu – odstoupení je jednostranný adresný právní úkol toho, kdo chce zmařit účinky právního úkonu. Nastává okamžikem, kdy projev o odstoupení dojde druhému účastníkovi. Následky: právní úkon se ruší od samého počátku; účastníci právního úkonu mají povinnost se vzájemně majetkově vypořádat; odstoupením není dotčen případný nárok na náhradu škody d) odporovatelnost – přestavuje ochranu věřitele proti právním úkonům dlužníka, kterými se dlužník zbavuje svého majetku proto, aby proti němu nemohla být veden exekuce a uspokojena pohledávka věřitele. Věřitel se proto může u soudu domáhat rozhodnutí, že dlužníkovy právní úkony, pokud se jimi zkracují uspokojení jeho vymahatelné pohledávky, jsou vůči němu prohlášeny za právně neúčinné. Vysloví-li soud, že právní úkon je vůči věřiteli právně neúčinný, může věřitel vést exekuci na takto převedený majetek, a to bez ohledu na to, zda je vlastníkem někdo jiný než původní dlužník.
Jiné právní skutečnosti - události – jakožto objektivní právní skutečnosti, s nimiž občanské právo spojuje určité právní následky, např. narození a smrt člověka, živelní události, např. povodeň. Zvláštní právní událostí je běh času - stavy – právní i protiprávní, jako trvající právní události, např. náledí, prasklé potrubí apod. - rozhodnutí státních orgánů – může mít dvojí podobu. Deklaratorní rozhodnutí pouze deklaruje, konstatuje, zda tu určité právo nebo povinnost je či není , a konstitutivní rozhodnutí zakládá, mění nebo ruší občanskoprávní vztahy - vytvoření věci nebo díla – s vytvořením věci jsou spojeny právní následky nezávisle na tom, zda chování tvůrce směřovalo k jejich založení. Vznikají tak zvláštní osobně majetková práva - protiprávní úkony – jednání v rozporu s objektivním právem, které zakládá, mění nebo ruší občanskoprávní vztahy. Takové jednání pak zpravidla zakládá odpovědnostní vztahy Význam času jako právní skutečnosti Zásady pro počítání času: a) lhůta určená podle dní začíná dnem, který následuje po události, jež je rozhodující pro její počátek b) lhůta určená podle týdnů končí vždy dnem, který se pojmenováním shoduje se dne, na nějž připadla událost, od které lhůta začíná c) lhůta určená podle měsíců a let končí dnem, jež se číslem shoduje se dnem, na který připadla událost, od které lhůta počíná. Připadne-li konec lhůty na dne, který není v kalendáři, končí lhůta poslední den příslušného měsíce. Připadne-li poslední dne lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty následující pracovní den. Význam z hlediska právní má plynutí času v případech: zániku práva uplynutím lhůty omezující jeho trvání; prekluze; promlčení; vydržení Lhůty jsou stanoveny zákonem, dělíme je na hmotně-právní a procesní. Prekluze je neuplatnění práva ve stanovené době. Promlčení znamená, že právo nebylo vykonáno v zákonem stanovené promlčecí době. Vydržení je jeden ze způsobů původního nabytí vlastnického práva na základě oprávněné držby po stanovenou dobu.
Občanskoprávní vztahy Charakteristika občanskoprávního vztahu a jeho druhy Občanskoprávní vztah je podle obecné teorie práva společenský vztah upravovaný normami občanského práva, jehož účastníci mají rovné postavení a vystupují jako nositelé vzájemně spjatých oprávnění a povinností. Znaky které určují společenské vztahy jako občanskoprávní jsou: a) společenské majetkové vztahy uplatňované při směně zboží, jakož i společenské vztahy spojené správním statusem občanů a s jejich uplatňováním ve společnosti b) účastníci těchto společenských majetkový a osobních vztahů mají vůči sobě navzájem rovné právní postavení
Druhy občanskoprávních vztahů: a) absolutní a relativní b) majetkové, osobní a osobně majetkové c) kauzální a abstraktní d) věcné a závazkové Prvky občanskoprávního vztahu a) subjekty – fyzické osoby, právnické osoby, stát Fyzické osoby - právní subjektivitou rozumíme mít práva a povinnosti. Tato způsobilost vzniká narozením, zaniká smrtí. Dále je nutná způsobilost k právním úkonům pro vystupování v občanskoprávních vztazích. Ta se nabývá zletilostí. Právnické osoby – sdružení osob nebo majetku, vytvořené za určitým cílem a mající právní subjektivitu. Rozlišujeme osobní a kapitálové. Pro zřízení právnické osoby je nutno určit: název, sídlo, předmět činnost, statutární orgány. Ke vzniku je třeba písemné smlouvy nebo zakládací listiny o jejím zřízení, právnická osoba vzniká dnem účinnosti zápisu do obchodního nebo jiného zákonem určeného rejstříku. Zánik je možný dohodou, uplynutím doby nebo splněním účelu, pro který byla zřízena, zaniká výmazem z rejstříku. Dalšími právnickými osobami jsou nadace a nadační fondy, obecně prospěšné společnosti, zájmová sdružení právnických osob. Statutárním orgánem nadace nebo nadačního fondu je správní rada. Dozorčí rada je kontrolním orgánem, není-li zřízena, vykonává její působnost revizor. V obecně prospěšné společnosti je navíc orgánem ředitel. U zájmových sdružení se musí ke smlouvě či zápisu přiložit stanovy a seznam osob oprávněných jednat jménem sdružení. Účastníkem může být i stát. b) objekt – lidské chování (vžil se výraz přímý předmět) – uskutečňuje se jako aktivní chování subjektu a pasivní chování subjektu. Dále věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty, nově se za předmět považují byty nebo nebytové prostory. Nakonec součást věci a příslušenství věci. Věci lze třídit na: movité a nemovité, zastupitelné a nezastupitelné, určené druhově a individuálně, reálně dělitelné a nedělitelné c) obsah – subjektivní práva a povinnosti účastníků. Ty jsou absolutní (např. věcná práva) nebo relativní (např. závazek). Součástí každého práva je nárok, jde o vlastnost subjektivního práva, která je charakterizována jeho vynutitelností státní mocí. Vymezení některých pojmů: osoby blízké=příbuzné v řadě přímé, sourozence, manžela, partnera podle zákona o registrovaného partnerství domácnost=tvoří ji osoby, které spolu trvale žijí a společně uhrazují náklady na své potřeby Ochrana občanskoprávních vztahů K ochraně občanskoprávních vztahů je ze zákona oprávněn soud, není-li v zákoně uveden jiný orgán. V řízení se postupuje v souladu se správním řádem. Správní orgán se má vždy v řízení pokusit o smírné vyřešení . Schválený smír je vykonatelný. Je možnost jednat svépomocí a to jen tehdy, hrozí-li neoprávněný zásah do práva bezprostředně. Potom může ten, kdo je takto ohrožen, svépomoci použít, ale musí jednat přiměřeným způsobem, aby zásah odvrátil.
Zvláštní případy svépomoci je krajní nouze a nutná obrana. Tato ustanovení jsou upravena jako prevenční, v souvislosti s předcházením hrozícím škodám. Upravují také případy, kdy někdo způsobil škodu buď jednáním, jímž odvracel přímo hrozící nebezpečí, které sám nevyvolal – krajní nouze, nebo jednáním v nutné obraně. K ochraně lze také použít různé žaloby, zejména žaloby na ochranu vlastnického práva. Hovoříme o ochraně soudní-petitorní, kde na prvním místě je třeba jmenovat žalobu na vydání věci a žalobu negatorní. Dále je možné použít na ochranu vlastnického práva žalobu určovací, Vznikne-li spor o vlastnictví k určité věci. Vyloučena není ani žaloba na vydání dědictví proti nepravému dědici.
Ochrana osobnosti Občanskoprávní ochrana ryze osobních práv, resp. též všeobecných osobních práv. Má základ v Listině základních práv a svobod. Subjekt všeobecného osobnostního práva Je to vždy jen fyzická osoba bez ohledu na věk nebo způsobilost k právním úkonům. Náleží proto jak nezletilcům (dokonce i nasciturovi), tak i osobám omezeným nebo zbaveným způsobilosti k právním úkonům. Ochrana osobnosti je poskytována i po smrti, právo pak přísluší manželu nebo partnerovi. Předmět všeobecného osobnostního práva Právo na čest a lidskou důstojnost – snížena důstojnost a vážnost subjektu, nejčastěji jde o nepravdivé výroky, skutková tvrzení nebo hodnotící úsudky Právo na jméno – ochrana se poskytuje části i celému jménu, rodnému, pseudonym Právo na tělesnou integritu – předmětem je život a zdraví člověka; chráněn je nasciturus, živý člověk i mrtvé tělo Právo na soukromí – soukromí chápeme jako: a) sféru života člověka, do které bez výslovného dovolení zákona nebo toho, koho se to týká, nikdo nesmí nijak zasahovat a kterou člověk může před kýmkoli (i před státem), s výjimkou případů výslovně v zákoně uvedených, utajit. b) určitý prostor, do kterého za výše uvedených podmínek nikdo bez dovolení oprávněného nesmí vstupovat ani nahlížet, ani si pořizovat obrazové snímky, odposlouchávat tam apod. Omezení všeobecného osobnostního práva K zásahu nebo omezení právu může dojít: a) na základě svolení fyzické osoby (pouze práva o nichž je fyzická osoba oprávněna rozodovat) b) v případech výslovně stanovených zákonem (zachycení projevů osobní povahy k účelům úředním) c) v případech výkonu práva nebo plnění povinnosti v souladu se zákonem (nutná obrana)
Odpovědnost za porušení všeobecných osobnostních práv Při neoprávněném zásahu do všeobecného osobnostního práva dochází ke vzniku odpovědnosti, která má charakter odpovědnosti objektivní, tj. bez zřetele na zavinění. Obecné prostředky: ochrana soudní, ochrana prostřednictvím právního orgánu (obecního úřadu), ochranu všeobecnou obrannou svépomocí Specifická soudní ochrana: právo domáhat se toho, aby bylo upuštěno od neoprávněných zásahů, právo domáhat se odstranění následků protiprávních zásahů, právo domáhat se přiměřeného zadostiučinění, právo domáhat se náhrady nemajetkové újmy v penězích
Díl druhý - Práva věcná Pojem a charakteristika věcných práv Věcná práva představují důležitou a poměrně rozsáhlou skupinu majetkových práv, která se spojují s panstvím, a tedy ovládáním konkrétní věci. Osoba, která je subjektem věcného práva, se vždy prosadí vůči všem ostatním osobám, které by ji chtěly ve výkonu jejího věcného práva rušit. Věcné práv v subjektivním smyslu znamená přímé právní ovládání věci. To znamená, že toto ovládání věci není zprostředkováno jiným subjektem.
Vlastnické právo Pojem vlastnického práva Vlastník je v mezích zákona oprávněn předmět svého vlastnictví drže, užívat, požívat jeho plody a užitky a nakládat s ním. Vlastnictví je vždy jako určitá forma přisvojování spjata s lidskou společností ve všech stadiích jejího vývoje. Z tohoto pohledu hovoříme o vlastnictví v ekonomickém smyslu. Vlastnictví v právnickém smyslu je právními normami upravovaný vlastnický vztah v ekonomickém smyslu. Obsah vlastnického práva Právo věc užívat a požívat její plody a užitky umožňuje vlastníkovi realizovat její užitnou hodnotu. Právo s věcí disponovat umožňuje vlastníkovi realizovat tak její směnnou hodnotu. Právo věc držet je důležitým předpokladem k realizaci předcházejících vlastnických oprávnění. Mezi oprávnění vlastníka patří i právo na ochranu proti všem třetím osobám, které do jeho vlastnického práva neoprávněně zasahují. Obsah dále tvoří povinnosti. Mezi povinnosti vlastníka spadá povinnost nezneužívat svého vlastnického práva vůči ostatním, vykonávat vlastnické právo tak, aby nedocházelo k poškozování lidského zdraví, přírody a životního prostředí nad míru stanovenou zákonem. Omezením vlastnického práva jsou také některé povinnosti, které zákon ukládá dvěma sousedícím vlastníkům. Úprava sousedských vztahů Vlastník věci se musí zdržet všeho, čím by nad míru přiměřenou poměrům obtěžoval jiného nebo čím by vážně ohrožoval výkon jeho práv. Zákon zakazuje zejména: -ohrozit sousedovu stavbu nebo pozemek -obtěžovat sousedy hlukem, prachem, popílkem, kouřem, plyny, parami, pachy, pevnými a tekutými odpady, stíněním a vibracemi -nechat chovaná zvířata vnikat na sousedící pozemek -nešetrně, popř. v nevhodné roční době odstraňovat ze své půdy kořeny stromů nebo větve stromů přesahující na jeho pozemek
Nabývání vlastnického práva Vlastnické právo k věci převáděno – nabytí odvozené=derivativní nabytí původní=originální Dále rozlišujeme tzv. převod vlastnického práva (smlouva) nebo přechod vlastnického práva (rozhodnutí státního orgánu) Nabývání smlouvou Při smluvním převodu se ten, kdo převádí vlastnické právo, nazývá převodce, a ten, kdo získává věc do vlastnictví, se nazývá nabyvatel. Nejčastějším titulem převodu věcí je koupě a dar. Okamžikem nabytí vlastnického práva je u věcí movitých okamžik převzetí věci. U nemovitostí je to vkladem do katastru nemovitostí. Významnou změnou v nabývání vlastnického práva k nemovitostem je přijetí zákona č.265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem. Na základě tohoto zákona jsou vyznačovány vkladem změny v právních vztazích k nemovitostem, k nimž dochází na základě smluv. Významný je okamžik podání návrhu na zápis do katastru. Tento okamžik vyznačí katastrální před v katastru. Účastníci smlouvy si mohou také dohodnout tzv. výhradu vlastnického práva, např. až do úplného zaplacení kupní ceny kupujícímu. Výhrada vlastnictví, jako vedlejší ujednání při kupní smlouvě, je však možná pouze u věcí movitých. Nabývání děděním Jedná se o nabytí vlastnického práva přechodem na dědice okamžikem smrti zůstavitele. Nabývání rozhodnutím státního orgánu Zpravidla se jedná o rozhodnutí soudu. V takových případech se nabývá vlastnické právo dnem určeným v rozhodnutí a není-li den stanoven, potom dnem právní moci rozhodnutí. Nabývání na základě jiných skutečností stanovených zákonem Vydržení – jde o způsob původního nabytí vlastnického práva. Podmínkami jsou: oprávněná držba, uplynutí stanového čas vydržecí doby (3 roky u držby movité, 10 let u držby nemovité věci), způsobilý předmět vydržení Nabytí vlastnického práva k nálezu, věci skryté, jejíž vlastník není znám, a k věci opuštěné – ztracenou věc je nálezce povinen vrátit jejímu vlastníkovi. Jestliže nálezce nezná vlastníka věci, je povinen věc odevzdat obci, na jejímž území k nálezu došlo. Nepřihlásí-li se o ni vlastník do šesti měsíců od jejího odevzdání, případně věc obci. Nálezce má právo na náhradu nutných výdajů a na nálezné, které činí 10% ceny nálezu. Stejný režim dopadá na věci skryté, jejichž vlastník není znám, a věci opuštěné. U věcí opuštěných se jedná o derelikci – projev vůle vlastníka věci nebýt již dále vlastníkem.
Nabytí vlastnického práva k přírůstkům věci Samostatné vlastnické právo k přírůstkům vzniká až jejich oddělením od věci hlavní. Pokud nejsou přírůstky odděleny, jsou součástí věci hlavní. Nabytí vlastnického práva zpracováním Zákon rozlišuje 2 případy: Zpracovatel je v dobré víře, podíl zpracovatele na nové věci je větší – vlastníkem nové věci se stává zpracovatel. Zpracovatel musí uhradit druhému vlastníkovi cenu toho, o co se jeho majetek zmenšil. V případě rovnosti podílu na nové věci, nedohodnou-li se, určí vlastníka soud. Zpracovatel ví, že mu věc nepatří – vlastník věci může žádat její vydání a navrácení do původního stavu. Není-li to možné nebo účelné, rozhodne o vlastnictví soud, jestliže nedojde mezi nimi k dohodě. Stejně tak rozhodne soud o náhradě. Nabývání vlastnictví k neoprávněné stavbě Soud může na návrh vlastníka pozemku rozhodnout o odstranění stavby na náklady toho, kdo stavbu zřídil. Pokud by to nebylo účelné, přikáže soud vlastnictví stavby vlastníkovi pozemku za náhradu (pokud s tím vlastník pozemku souhlasí). Soud může uspořádat poměry mezi vlastníkem pozemku a vlastníkem stavy i jinak – např. zřídit za náhradu věcné břemeno nezbytné k výkonu práva ke stavbě. Ochrana vlastnického práva Ochrana vlastnického práva je poskytována celým právním řádem. Dělíme na: obecné – ochrana státními orgány, především soudy, ochrana orgánem státní správy, svépomoc zvláštní – žaloba na vydání věci, žaloba na zdržení se neoprávněných zásahů do vlastnického práva, jiné žaloby např. žaloba na určení apod. Ochrany vlastnického práva se lze dovolat také u soudu prostřednictvím žalob. Žaloba na vydání věci – předpoklády podání reivindikace: Existence vlastnického práva žalobce k věci. Musí prokázat vlastnictví věci, na základě jakého titulu nabyl vlastnické právo (kupní, darovací smlouva, vydržení, dědění atd.) Věc musí být individualizována pomocí individualizujících znaků, které ji bezpečně odliší od všech ostatních věcí stejného druhu. Reivindikací se lze domáhat vydání věci jen v případě, že žalovaný zadržuje věc neoprávněně. Oprávnění k podání reivindikační žaloby má vlastník neoprávněně zadržované věci. Reivindikační žaloba obsahuje návrh na vydání věci. Zápůrčí žaloba – vlastník věci se domáhá ochrany svého vlastnického práva proti tomu, kdo ho neoprávněnými zásahy ruší ve výkonu vlastnického práva jinak než neoprávněným zadržováním věci. Oprávněný podat žalobu je vlastník věci, žalovaný je ten, kdo neoprávněně ruší, přičemž činnost
rušitele se posuzuje bez zřetele na zavinění. I zde je možno použít žaloby jak u věci movité, tak nemovité. Obdobná práva na ochranu jako vlastník má i oprávněný držitel. Zánik vlastnického práva Vlastnické právo jedné osoby zpravidla zaniká současně se vznikem vlastnického práva osoby jiné. Absolutním zánikem nazýváme, pokud dalšího vlastnictví nikdo nenabyl. Vlastnické právo zaniká: Z vůle vlastníka – je výrazem jeho dispozičního oprávnění. Vlastník může předmět vlastnického práva zcizit, tj. převést vlastnické právo na jiného smlouvou. Může se také vzdát vlastnictví, tzn. že zánik vlastnického práva nastává již samotným vědomým opuštěním věci s úmyslem vzdát se vlastnictví k ní. Vlastník může také v rámci svých vlastnických oprávnění předmět vlastnictví spotřebovat nebo zničit. Nezávisle na vůli vlastníka – k zániku vlastnického práva může dojít i proti vůli vlastníka. Sem je možno zařadit zánik vlastnického práva rozhodnutím státního orgánu (např. vyvlastněním). Zvláštním případem zániku vlastnického práva bez vůle vlastníka je ztráta věci. Ztráta sama však zánik vlastnického práva nepůsobí. Vlastnické právo ke ztracené věci zaniká teprve tehdy, když ztracená věc bude nalezen někým jiným a marně uplyne roční lhůta. Vlastnické právo může zaniknout také vydržením při dodržení zákonem stanovených podmínek. Nakonec pak zánik věci smrtí vlastníka věci. Katastr nemovitostí Katastr nemovitostí České republiky je informační systém o nemovitostech v České republice, který: -zahrnuje jejich soupis, popis a jejich polohové a geometrické určení -eviduje vlastnická a jiná věcná práva k nemovitostem na základě zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem a vede evidenci dalších práv k nemovitostem Předmět katastru nemovitostí: - katastrální území - pozemky – evidují se jako parcely a člení se podle druhů (např. orná půda, chmelnice, vinice apod.) - stavby spojené se zemí pevným základem – tj. stavby, kterým bylo přiděleno popisné čísli nebo evidenční číslo nebo nebylo přiděleno žádné z těchto čísel, ale jejich obvod tvoří vlastnickou hranici nebo hranici druhu pozemku (s výjimkou drobných staveb) - byty a nebytové prostory – údaje o vlastníku bytu nebo nebytového prostoru, číslo bytu, popř. popis jejich umístění v budově, nejsou-li očíslovány - právní vztahy k nemovitostem – evidují se na listech vlastnictví a zapisuje se vlastnické právo, zástavní právo, právo odpovídající věcnému břemeni, předkupní právo, pokud má mít účinky věcného práva, a jiná práva, pokud byla zřízena jako věcná práva k nemovitostem - nájmy a výpůjčky zemědělských a lesních pozemků – podmínkou je, že trvají nebo budou trvat alespoň pět let
Druhy zápisu do katastru nemovitostí - vklad = rozhodnutí katastr. úřadu, které má za následek vznik, změnu nebo zánik práv a povinností k nemovitosti. Nejčastěji jsou předmětem vkladu smlouvy o převodu nemovitostí (kupní, darovací, směnná, postupní a další) - záznam = úkon katastr. úřadu, který se provádí z úřední povinnosti na základě dodání listiny osvědčující právní skutečnosti, která je předmětem zápisu do katastru nemovitostí. - poznámku = úkon katastr. úřadu, který nezakládá, nemění ani neruší práva a povinnosti k nemovitosti. Jejím účelem je pouze upozornit, že právní stav vyznačený v katastru může doznat změn, neboť o nemovitosti bylo zahájeno řízení. Zásady, uplatňované při zápisech do katastru nemovitostí -zásada formální publicity neboli zásada veřejnosti (každý je oprávněn nahlédnout do katastru a učinit si o právních vztazích opisy a výpisy) -zásada materiální publicity neboli zásada veřejné víry (ten, kdo je přesvědčen o tom, že stav katastru odpovídá skutečnému stavu, je chráněn, i kdyby uvedený zápis nebyl v souladu se skutečným stavem) -zásada priority (pořadí zápisů do katastru se řídí, pokud zákon nestanoví jinak, dobou, kdy návrh na zápis do katastru byl doručen) -zásada intabulační neboli konstitutivní (všechny smluvní převody nemovitostí, smluvní zástavní a podzástavní práva, smluvně zřízená věcná břemena, jakož i jiná práva mající charakter věcného práva k nemovitosti, se zakládají, mění nebo ruší dnem provedení vkladu práva či výmazu vkladu práva v katastru nemovitostí na základě pravomocného rozhodnutí příslušného katastrální úřadu) -zásada dispoziční (řízení o povelní vkladu práva je řízení návrhové. To znamená, že nemůže být zahájeno z úřední povinnosti, ale vždy na návrh některého z účastníků smlouvy) -zásada legality (katastr. úřad přezkoumá listinu z hlediska oprávnění účastníků nakládat s předmětem smlouvy, zda je úkon učiněn v předepsané formě, zda smluvní projevy účastníků jsou dostatečně určité a srozumitelné a zda smluvní volnost není omezena) Spoluvlastnictví Náleží-li vlastnické právo k téže nerozdělené věci společně několika osobám, mluvíme o spoluvlastnictví. S ohledem na mnohost subjektů vyznačuje se spoluvlastnický vztah jednak: vlastním „vnitřním“ vztahem mezi spoluvlastníky - jeho podstatou je řešení, který ze spoluvlastníků a v jakém rozsahu může vykonávat oprávnění spojená s vlastnickým právem a který ze spoluvlastníků a v jakém rozsahu nese povinnosti spojené s vlastnictvím „vnějším“ vztahem – jeho podstatou je realizace vztahů spoluvlastníků k ostatním subjektům, např. kdo ze spoluvlastníků je oprávněn vůči jiným osobám jednat, v jakých záležitostech, s jakými právními účinky apod.
Podílové spoluvlastnictví Spoluvlastnický podíl je míra, jakou se spoluvlastníci podílejí na právech a povinnostech vyplývajících ze spoluvlastnictví ke společné věci. Podíl může být vyjádřen např. procentem nebo zlomkem. V žádném případě však nelze podíl chápat jako vyjádření vlastnictví k reálné části věci, k níž by spoluvlastník byl oprávněn vykonávat vlastnické právo. Velikost podílu je dána především dohodou spoluvlastníků zpravidla při vzniku spoluvlastnictví. Není-li výše podílu stanovena, platí, že podíly jsou stejné. Spoluvlastnictví lze nabýt jak originálním způsobem např. zhotovením věci, zpracováním, tak způsobem derivativním např. smlouvou o převodu vlastnického práva, děděním. Obsah Práva a povinnosti. Ty dělíme do tří skupin: a)práva a povinnosti vyplývající ze vzájemného vztahu mezi spoluvlastníky b) práva a povinnosti vyplývající ze vztahu všech spoluvlastníků ke třetím osobám ohledně společné věci c) práva a povinnosti vyplývající ze vztahu jednoho spoluvlastníka k ostatním spoluvlastníkům ohledně jeho spoluvlastnického podílu v případě převodu spoluvlastnického podílu na osoby cizí mají ostatní spoluvlastníci předkupní právo ke spoluvlastnickému podílu. Spoluvlastnický podíl může být předmětem dědění, může být dán do zástavy apod. Zánik podílového spoluvlastnictví a jeho vypořádání Nikoho ze spoluvlastníků nelze nutit k tomu, aby proti své vůli setrvával v majetkovém společenství, které představuje podílové spoluvlastnictví. Občanský zákoník umožňuje jeho zrušení na základě: dohod rozhodnutí soudu na návrh některého spoluvlastníka – soud nejprve zkoumá, zda je možné reálné rozdělení věci, není-li to možné zkoumá možnost přikázání věci za přiměřenou náhradu jednomu nebo více spoluvlastníkům. Nechce-li věc žádný ze spoluvlastníků, nařídí soud její prodej a výtěžek (po odečtení nákladů na její prodej) rozdělí podle výše podílu. Ochrana podílového spoluvlastnictví K ochraně se použijí stejné právní prostředky jako k ochraně vlastnického práva obecně.
Společné jmění manželů Pojem a rozsah společného jmění manželů Jde o spoluvlastnictví, které není podílové, tzn., že zde nejsou určeny podíly. K určení podílu, který je potom zásadně stejný, dochází až v případě zániku SJM a jeho vypořádání. Toto spoluvlastnictví může vzniknout jen mezi manželi a je tedy vyloučen v jiných obdobných svazcích.
SJM tvoří majetek nabytý některým z manželů nebo jimi oběma společně za trvání manželství a závazky, které některému z manželů nebo oběma manželům společně vzniky za trvání manželství, s výjimkou: - majetku získaného dědictvím - majetku získaného darem - majetku nabytého jedním z manželů za majetek náležející do výlučného vlastnictví tohoto manžela - věcí, které podle své povahy složí osobní potřebě jen jednoho z manželů -věcí vydaných v rámci předpisů o restituci majetku jednoho z manželů, který měl vydanou věc ve vlastnictví před uzavřením manželství a nebo jemuž věc byla vydána jako právnímu nástupci původního vlastníka -závazků týkajících se majetku, který náleží výhradně jednomu z manželů - závazků, jejichž rozsah přesahuje míru přiměřenou majetkovým poměrům manželů, které převzal jeden z nich bez souhlasu druhého Vznik SJM Nejčastěji je vznik formálně platného manželství. Manželé si také mohou smlouvou uzavřenou formou notářského zápisu vyhradit zcela nebo zčásti vznik SJM ke dni zániku manželství, pokud nejde o věci tvořící obvyklé vybavení společné domácnosti. Tato druhá možnost vzniku SJM může být praktická např. u manželů podnikajících každý v jiném předmětu činnosti. Rozšíření nebo zúžení SJM Zákonem stanovený rozsah mohou manželé smluvně rozšířit nebo zúžit. Smlouva však musí být uzavřena formou notářského zápisu. Předmětem smlouvy mohou být i jednotlivé majetkové hodnoty a závazky. Zúžit SJM až na věci tvořící obvyklé vybavení společné domácnosti může soud ze závažných důvodů na návrh některého z manželů. Všechny smlouvy, které manželé ohledně svého společného jmění uzavřou mají účinky vůči třetím osobám za předpokladu, že jim je obsah těchto smluv znám. Užívání a společná správa majetku v SJM – obsah SJM Ohledně práv a povinností, které manželé vykonávají vůči třetím osobám a které se týkají jejich společného majetku, může obvyklou správu tohoto majetku vykonávat každý z manželů. V ostatních záležitostech, které jdou nad rámec obvyklé správy majetku, je třeba souhlasu obou manželů, jinak je právní úkon neplatný. Závazky, které tvoří SJM, plní oba manželé společně a nerozdílně. Tato solidarita se ale netýká závazků vztahujících se k majetku patřícímu výhradně jednomu z manželů a dále závazků, jejichž rozsah přesahuje míru přiměřenou majetkovým poměrům manželů, které převzal jeden z nich bez souhlasu druhého manžela. Vztah SJM a podnikání Možnost použití majetku ve společném jmění manželů k podnikání se souhlasem druhého manžela. Souhlas je třeba udělit při prvním použití majetku ve SJM.
Ochrana nepodnikajícího manžela v podobě možnosti, aby soud na návrh některého z manželů zúžil společné jmění manželů až na věci tvořící obvyklé vybavení společné domácnosti v případě, že jeden z manželů získal oprávnění k podnikatelské činnosti nebo se stal neomezeně ručícím společníkem obchodní společnosti. Zánik SJM a vypořádání SJM zaniká nejčastěji zánikem manželství. Po zániku SJM se provede vypořádání. Zákon opět dává přednost dohodě manželů o vypořádání. Tato dohoda musí mít písemnou formu. Je-li ve SJM také nemovitost, je třeba provést vklad do katastru nemovitostí. Při vypořádání dohodou jsou manželé povinni postupovat podle zásad: - zásada stejného podílu obou manželů- kvantitativní hledisko; nevylučuje se určení podílu v jiném poměru - zásada vzájemného započítání vynaložených nákladů – každý z manželů je oprávněn požadovat, aby mu bylo uhrazeno, co ze svého vynaložil na spolčený majetek, a je povinen nahradit, co ze společného majetku bylo vynaloženo na jeho ostatní majetek. Toto právo a současně povinnost platí automaticky, aniž by to druhý manžel požadoval - zásada, že při vypořádání se přihlédne především k potřebám nezletilých dětí – spíše kvalitativní hledisko, s ohledem na využití věcí sloužících pro potřeby nezletilých dětí a toho manžela, kterému byly děti svěřeny do výchovy a péče. - zásada péče o rodinu a zásluhy o nabytí a udržení společného jmění. Zde se může přihlédnout např. k neodpovědnému jednání jednoho z manželů, který společné jmění spíše utrácel, výkon trestu odnětí svobody nebo výkonu majetkového trestu apod. Nedojde-li do tří let od zániku SJM k jeho vypořádání dohodou, nebo nebyl-li do tří let od jeho zániku podán návrh na jeho vypořádání rozhodnutím soudu, platí ohledně movitých věcí, že se manželé vypořádali podle stavu, v jakém každý z nich věci ze společného jmění manželů pro potřebu svou, své rodiny a domácnosti výlučně jako vlastník užívá. O ostatních movitých věcech a o nemovitých věcech platí, že jsou v podílovém spoluvlastnictví a že podíly obou spoluvlastníků jsou stejné. Totéž platí přiměřeně o ostatních majetkových právech, pohledávkách, závazcích manželům společných. V případě smrti jednoho z manželů je SJM vypořádáno v rámci dědického řízení.
Právo držby Je právním vztahem držitele k věci. Aby se jednalo o držbu, je třeba splnit tyto znaky: a) faktické ovládání věci určitou osobou b) tato osoba, kterou nazýváme držitelem,musí nakládat s věcí jako s vlastní nebo vykonávat právo pro sebe c) osoba je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že jí věc nebo právo patří V případech, kdy je držitelem věci někdo jiný než vlastník a je-li takový držitelem se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc patří, je držitelem oprávněným. Opakem je neoprávněný držitel, což je osoba, která věc také fakticky ovládá, má i vůli s ní nakládat jako se svou, ale vzhledem ke všem okolnostem není v dobré víře, že ji věc patří.
Od držby je také třeba odlišit detenci. Tím rozumíme stav, kdy někdo sice věc fakticky ovládá, ale nemá vůli mít věc pro sebe. Chová se tedy k této věci jako k věci cizí. Oprávněný držitel má: - právo na ochranu stejné jako vlastník - právo na plody a užitky po dobu oprávněné držby - vůči vlastníkovi nárok na náhradu nákladů, které účelně vynaložil na věc po dobu oprávněné držby, a to v rozsahu odpovídajícím zhodnocení věci ke dni jejího vrácení Neoprávněný držitel má: - povinnost vždy vydat věc vlastníkovi spolu s jejími plody a užitky - povinnost nahradit škodu, která neoprávněnou držbou vznikla vlastníkovi -má právo si odpočítat náklady nutné na údržbu a provoz věci - má právo oddělit to, čím věc svým nákladem zhodnotil, pokud je to možné bez zhoršení podstaty věci Předmětem držby může být: jakákoliv věc (movitá či nemovitá) právo, pokud připouští trvalý nebo opětovaný výkon
Věcná práva k věci cizí Soubor právních institutů. Patří sem: věcná břemena, zástavní právo, podzástavní právo, zadržovací právo Věcná břemena Věcná břemena omezují vlastníka nemovité věci ve prospěch někoho jiné tak, že je povinen něco trpět, něčeho se zdržet nebo něco konat. Práva odpovídající věcným břemenům jsou spojena buď s vlastnictvím určité nemovitosti, nebo patří určité osobě. Druhy věcných břemen: a) věcná břemena působící in rem (spojena s vlastnictvím určité nemovitosti) b) věcná břemena působící in personam (nebo patříc určité osobě) Jiné třídění: a) věcná břemena s povinností něco konat b) věcná břemena s povinností něco strpět c) věcná břemena s povinností něčeho se zdržet Předmětem právního vztahu věcného břemene je lidské chování, které může spočívat v činnostikonat něco nebo v nečinnosti – strpět něco Vznik věcných břemen a) písemnou smlouvou b) na základě závěti ve spojení s výsledky řízení o dědictví c) schválenou dohodou dědiců
d) rozhodnutím příslušného orgánu e) ze zákona f) výkonem práva Obsah věcných břemen Obsah věcných břemen tvoří subjektivní práva a povinnosti náležící oprávněnému a povinnému. Konkrétní obsah každého věcného břemene je určen právní skutečností, která věcné břemeno založila. Také sem patří zákonem uložená povinnost nést přiměřeně náklady na zachování věci a její opravy.
Zánik věcných břemen K zániku může dojít: a) ze zákona b) rozhodnutím příslušného orgánu c) smrtí oprávněného nebo zánikem oprávněné právnické osoby d) uplynutím doby Zástavní právo Charakteristika zástavního práva Zástavní právo je vymezeno svým účelem tak, že slouží k zajištění pohledávky při případ, že dluh,který jí odpovídá, nebude včas splněn. Potom lze dosáhnout uspokojení z výtěžku zpeněžením zástavy. Je jedním ze zajišťovacích prostředků, který posiluje věřitelovo postavení a možnost, že jeho pohledávka bude uspokojena, neučiní-li dobrovolně dlužník. Subjekty právního vztahu a) zástavní věřitel - zástavním věřitelem je osoba, jejíž pohledávka je zajištěna na zástavním právem b) zástavce – zástavcem je osoba, která na základě zástavní smlouvy se zástavním věřitelem zřizuje zástavní právo k věci, jíž je vlastníkem nebo je ke zřízení zástavního práva jinak oprávněn. z c) obligační (solidní) dlužník – je to osoba povinná ze zástavním právem zajišťovaného závazku d) zástavní dlužník – je zpravidla totožný s osobou zástavce nebo s osobou obligačního dlužníka Objekt právního vztahu Předmětem zástavního práva je zástava. Zástavou je věc movitá, nemovitosti, pohledávky. Vznik zástavního práva Předpoklady vzniku zástavního práva: a) zajišťovaná pohledávka existující nebo i budoucí b) způsobilý předmět zástavní práva – k movitým věcem, k nemovitostem, k cenným papírům, ke směnce, k předmětu průmyslového vlastnictví, k pohledávce, ke spoluvlastnickému podílu, k podniku, k bytům a nebytovým prostorům c) právní důvod – smlouva, rozhodnutí soudu nebo správního orgánu, zákon, smlouva ve spojení s rozhodnutím soudu
Práva a povinnosti ze zástavního práva Dělíme na: před splatností pohledávky – především povinnost zástavního věřitele starat se o movitou věc s péčí řádného hospodáře. Užívat zástavu a čerpat z ní užitky, přisvojovat si plody může zástavní věřitel jen na základě výslovného souhlasu zástavce. Zástavní věřitel odpovídá zástavci za ztrátu, poškození nebo zničení zástavy. Po splatnosti pohledávky - má zástavní věřitel právo na zpeněžení zástavy a uspokojení z výtěžku. Tím dochází realizaci zástavního práva a splnění jeho účelu, ke kterému bylo zřízeno. Zástavní věřitel má pro zpeněžení tři možnosti. V případě, že dlužník je sám vlastníkem zástavy, může podat žalobu proti dlužníkovi na splnění závazku, nebo podat návrh na výkon rozhodnutí zpeněžením zástavy na základě vykonatelného rozsudku soudu v nalézajícím řízení. Není-li dlužník vlastníkem zástavy, může zástavní věřitel dosáhnout zpeněžení zástavy ve veřejné dražbě anebo soudním prodejem zástavy podle OSŘ. Zánik zástavního práva 1) zánik zástavního práva při současném zániku zajištěné pohledávky (splněním, započtením, dohodou stran atd.) 2) zánik zástavního práva při současném trvání zajištěné pohledávky (zánik zástavy, vzdá-li se zástavní věřitel zástavního práva, uplynutím doby na niž bylo zřízeno, složí-li zástavní dlužník nebo zástavce zástavnímu věřiteli obvyklou cenu zástavy, zpeněžením zástavy soudní dražbou, prohlášením konkurzu na majetek zástavce, odnětím zástavy) Podzástavní právo Vzniká zastavením pohledávky, která je sama zajištěna zástavním právem, jestliže zástavou je věc. Zadržovací právo Právo věřitele zadržet movitou věc dlužníka jako zajištění své splatné pohledávky. Jde o jednostranný právní úkon oprávněné osoby, kterým vyjadřuje svou vůli zadržet věc. Tuto věc však nelze dlužníkovi násilím nebo lstivě odejmout. V takových případech by zadržovací právo nevzniklo. Zaniká zánikem zajištěné pohledávky, zánikem zadržené věci, vydáním zadržené věci dlužníkovi.
