Základní obory a stomatologie

Název práce: Autoři:

Základní obory a stomatologie

Školitelé:

PPAR-γγ troglitazon – nové možnosti ovlivnění terapie nemalobuněčného karcinomu plic v budoucnosti Martin Bombic (e-mail: [email protected]) Lenka Doubravská (e-mail: [email protected]) Prof. MUDr. Zdeněk Kolář, CSc. MVDr. Jozef Škarda Ústav patologie, LF UP Olomouc

Úvod: Naše práce je pilotní studií, která zkoumá expresi PPAR-γ v klinických vzorcích pacientů s nemalobuněčným karcinomem plic (NSCLC) s ohledem na přítomnost či nepřítomnost neoadjuvantní chemoterapie. Dle předchozích studií je PPAR-γ primárně exprimován u 50 % nemalobuněčných karcinomů plic. Bylo zjištěno, že ligandy PPAR-γ (např. troglitazon) jsou in vitro schopny indukovat apoptózu a diferenciaci nádorových buněk, což by mohlo být v krátkém časovém intervalu využitelné terapeuticky. S nemalobuněčným karcinomem plic jsme pracovali z několika důvodů: Radikální chirurgická exstirpace nádoru zůstává zatím nejefektivnější metodou léčby nemalobuněčného karcinomu plic. Incidence bronchogenního karcinomu plic u nás i ve světě stále stoupá, tvoří 13 % všech zhoubných onemocnění. Je nejčastější neoplázií u mužů a druhou nejčastější u žen. U našich vzorků jsme zkoumali in vitro citlivost na běžná chemoterapeutika, markery diferenciace a apoptózy, MDR asociované proteiny a expresi PPAR-γ. Materiál a metodika: Tkáně 100 pacientů s NSCLC před i po chemoterapii byly fixovány ve formalínu, odvodněny a zality do parafínu. Průkaz proteinů byl proveden nepřímou imunohistochemickou metodou a semikvantitativně vyhodnocen. Byla stanovovaná viabilita buněčných linií NSCLC v přítomnosti různých koncentracích actinomycinu, daunorubicinu, karboplatiny, cisplatiny, gemcitabinu, navelbinu, taxolu, vinkristinu MTT testem. Statistická analýza zahrnovala Spearmannův korelační koeficient, Mann-Witneyův test a T-test. Výsledky: Zjistili jsme, že buňky NSCLC exprimovaly PPAR-γ nezávisle na skutečnosti, zda pacienti podstoupili chemoterapii či nikoli. Dále nebyly nalezeny žádné souvislosti mezi expresí PPAR-γ a ostatními MDR asociovanými proteiny. Zjistili jsme, že PPAR-γ je exprimován typicky u dobře diferencovaných spinocelulárních a adenokarcinomů. Závěry: Z výše uvedeného vyplývá, že je nutné prozkoumat možnost vyvolání a mechanismus apoptózy u NSCLC linií ligandy PPAR-γ. Průkaz terapeutické hodnoty ligandů PPAR-γ by v klinické praxi umožnil rozšířit léčebné spektrum chemoterapie u pacientů s MDR, u kterých dosavadní terapie selhává.

Název práce: Autor: Školitel:

Chirurgická léčba mandibulární progenie - indikace, možnosti, výsledky Jitka Dostálová ([email protected]) Prof. MUDr. Jindřich Pazdera, CSc.

Úvod: Mandibulární progenie patří mezi anomálie mezičelistních vztahů. Pravou progenii charakterizuje vysoké a prodloužené tělo mandibuly, zvětšení čelistního úhlu a čelistního oblouku. Na profilu obličeje je nápadné předsunutí dolního rtu a ventrálně prominující brada. Možnosti chirurgické léčby se opírají o dva typy operací, ostektomii těla čelisti podle Dingmana a sagitální osteotomii větve podle Obwegeser-Dal Ponta. Posun na dolní čelisti je limitován vzdáleností 12 mm, je-li nutný větší posun, lze provést bimaxilární operaci. Cíl: Cílem studie bylo porovnat léčbu, její průběh a výsledky před a po zavedení fixace kostních segmentů stabilní osteosyntézou. Materiál a metodika: V rámci retrospektivní studie jsme zpracovali soubor 80 pacientů léčených na Klinice ústní, čelistní a obličejové chirurgie FN a LF UP v Olomouci během 11-ti let (1990-2000). Z tohoto souboru bylo 51 žen a 29 mužů, 90 % pacientů bylo mezi 16. a 30. rokem života. 75 operací bylo provedeno na jedné čelisti a 5 bimaxilárně. Nejčastěji byla použita ostektomie těla mandibuly podle Dingmana, a to u 67 pacientů, u 11 pacientů byla provedena osteotomie větve čelisti podle Obwegeser-Dal Ponta a u 2 bylo použito kombinace obou metod. Výsledky: Průměrná délka intermaxilární fixace byla do roku 1995, čili do zavedení stabilní osteosyntézy, 54 dnů. Po roce 1995 se délka IMF zkrátila v průměru na 16 dnů. Průměrná délka hospitalizace před rokem 1995 byla 14 dní, po roce 1995 se zkrátila na 10 dní. Průměrná délka léčení byla před rokem 1995 9,5 týdne, po zavedení stabilní osteosyntézy se snížila na 5 týdnů. Nejčastější komplikací byla protrahovaná hypestezie v oblasti n. mentalis. U dvou pacientů došlo k částečnému pooperačním relapsu anomálie. Závěr: Využití stabilní osteosyntézy umožnilo zkrátit pro pacienta nepříjemnou dobu intermaxilární fixace, délku léčení i pracovní neschopnosti a zvýšit komfort ošetření a pooperační stabilitu výsledku.

Název práce: Autor: Školitel:

Strategie a možnosti předoperační přípravy nemocných s poruchami hemokoagulace ve stomatologické chirurgii Martin Feit Doc. MUDr. Pavel Majer, CSc. Klinika ústní, čelistní a obličejové chirurgie FN Olomouc

Úvod: Extrakce zubů a drobné chirurgické výkony v dutině ústní patří k nejčastějším chirurgickým zákrokům ve stomatologické klinické praxi. Krvácivé komplikace nejsou sice příliš časté, ale jejich výskyt není zase zanedbatelný. Nadměrné krvácení u pacientů může být způsobeno různými koagulopatiemi nebo i medikamentózní léčbou. V naší studii jsme se zaměřili na ošetřování pacientů s perorální antikoagulační léčbou (Pelentan, Warfarin), která se v posledních letech značně rozšířila ( u chlopenních vad, umělých chlopní, tromboflebitid, plicních embolií,atd.). Před chirurgickými zákroky u pacientů s antikoagulační léčbou je zapotřebí spolupráce s ošetřujícím všeobecným lékařem, který upraví koagulační poměry krve pacienta. Materiál a metodika: Pro naši studii jsme si vybrali soubor pacientů (r. 1996-2000), kterým byly po úpravě antikoagulační terapie provedeny extrakce, a kteří byli pro možné komplikace (trombembolická příhoda) hospitalizováni na Klinice ústní, čelistní a obličejové chirurgie FN Olomouc. Získali jsme soubor 113 pelentanizovaných pacientů (57 mužů a 56 žen), což odpovídá řádově 3 % z celkového počtu hospitalizovaných na klinice. U pacientů byly prováděny v lokální anestezii extrakce zubů většinou jednorázově, pod antibiotickou clonou preventivních dávek β-laktamových antibiotik (např. Augmentin). Před zákroky, po dohodě s internisty se pacientům na podkladě jejich základního onemocnění dávky perorálních antikoagulancií buď přerušily nebo snížily, a nebo se léčba převedla na nízkomolekulární hepariny (Fraxiparin, Fragmin). Při INR < 1,5 jsme mohli provést chirurgický výkon. Několik hodin po výkonu je možné původní antikoagulační léčbu opět zahájit. Všechny poextrakční rány byly lokálně ošetřeny zavedením traumacelových čepů a sbližovací suturou catgutovými stehy. Výsledky: Ze 113 pacientů bylo hospitalizováno 57 mužů (věkový ∅ 59,4 roků), 56 žen (věk ∅ 61,3 roků), což odpovídá většímu výskytu kardiovaskulárních onemocnění v pozdějším věku. Počet extrakcí na jednoho pacienta je ∅ 5,5 zubů, z čehož plyne, že u pacientů je snaha o jednorázové odstranění většího počtu potencionálních fokálních ložisek infekce. Nejvíce hospitalizovaných pacientů bylo s implantovanou srdeční chlopní – 38 pacientů, z nejvíce užívaných postupů úpravy antikoagulační léčby bylo buď přerušení dávek (55 pacinetů) nebo přechod na nízkomolekulární hepariny (44 pacientů). Závěr: Nezaznamenali jsme žádnou trombembolickou komplikaci ani nadměrné krvácení. Drobné komplikace u nemocných měly místní příčiny. Můžeme konstatovat, že zvolená metodika ošetřování nemocných s perorální antikoagulační léčbou je úspěšná a bezpečná.

Název práce: Autor: Školitel:

Hlasové rejstříky a pohyb hrtanu Michal Grepl ([email protected]) doc. RNDr. Josef Pešák, Csc. Ústav Lékařské biofyziky, LF UP Olomouc

Úvod: Hlasový rejstřík je řada tónů, které se vyznačují stejnými akustickými vlastnostmi. Při zpěvu stejného tónu (F0) dochází, při změně rejstříku, ke změnám v hrtanu, rezonančních dutinách a tím ke změně kvality zpívaného tónu. Základními zpěvními rejstříky jsou modál (příslušející spodním dvěma oktávám přirozeného rozsahu člověka) a falset (příslušející horní oktávě). Moje práce se zabývá pohyby hrtanu při intonaci. Také jsem se zajímal o vztah polohy hrtanu a svalových skupin, které jej umožňují. A to vzhledem k hlasovým rejstříkům. Materiál a metodika: V souboru 11 profesionálních zpěváků (mužů) jsme sledovali změny polohy hrtanových struktur pomocí RTG při současném záznamu akustického signálu a mechanického signálu zrychlení chrupavky štítné (cartilago thyroidea) pomocí akceleračního snímače fy B&K 4369. Poloha hrtanu z RTG snímků u modálu a u falzetu byla porovnávána s klidovou polohou hrtanu na konci výdechu. Měření bylo prováděno přímo u rentgenového přístroje Chiralux 2, rentgenová lampa byla v režimu malého ohniska (velikost 1,2×1,2 mm, výkon 30 kW) s následujícími parametry: napětí 44–48 kV, proud 240 mA, expozice 0,1 s. Expoziční hodnota 24 mAs byla stanovena s ohledem na zkoumaný orgán, larynx. Na sérii snímků (výdech – modál – falzet) jsme vyhledali viditelné body – např. místa osifikace, které jsme přenesli ze všech tří snímků na průhlednou fólii. Na vzniklé síti byly změřeny jednotlivé zkoumané vzdálenosti. Akustický signál a mechanický signál zrychlení chrupavky štítné jsme zaznamenali do počítače a zpracovali v programu Sound Forge a Mirocal Origin. Následně jsme provedli rychlou Fourierovu analýzu (FFT) každého zpívaného tónu. Podle výsledků FFT jsme porovnali akustické rozdíly mezi modálem a falzetem. Pořídili jsme 42 RTG snímků u kterých jsme mohli provést 16 srovnání poloh hrtanu. Výsledky: Srovnáním FFT zpívaného tónu, jsme rozdělili soubor na dvě skupiny: Skupině A (2 zpěváci) se nepodařilo falsetem zazpívat při nezměněné poloze hrtanu. Skupinu B (9 zpěváků), kteří podle FFT dokázali zazpívat modálem i falsetem jsme ještě rozdělili, podle pohybu hrtanu kraniálně nebo kaudálně, na další dvě podskupiny (2 a 7 zpěváků). V těchto podskupinách jsme dále pozorovali chování hrtanu a jeho dílčí pohyby. Závěr: Fonační projevy při intonaci v polohách různých hlasových rejstříků jsme studovali u školených a kultivovaných hlasů profesionálních zpěváků. Tato studie může posloužit objektivnímu zkoumání profesionálního hlasového projevu, které bylo doposud tradičně založeno jen na introspektivních vjemech. Kromě toho lze získaných poznatků využít například při studiu některých hlasových poruch a při odhalování odchylek patofyziologického hlasu obecně. připravováno s podporou Výzkumného záměru CEZ: J14/98:N30000018

Název práce: Autor: Školitel:

Úloha programované buněčné smrti a genů regulujících programovanou buněčnou smrt v diferenciaci myokardu lidských zárodků Pavel Havelka (email: [email protected]), Anna Marciniaková Prof. MUDr. Václav Lichnovský, DrSc. Ústav histologie a embryologie, LF UP Olomouc

Úvod: V posledních deseti se intenzivně pracuje na objasnění základních principů apoptózy, procesu, který je sice proliferaci komplementární, avšak ve své podstatě protichůdný. Důkazem enormního významu apoptózy pro vývoj zárodku je specifický termín programovaná buněčná smrt, kterým je v oboru biologie označován. Tento výraz označuje skutečnost, že genetická výbava každé buňky obsahuje informaci pro systém receptorů, přenašečů a efektorů, jejichž spoluprácí dojde k organizovanému odstranění nežádoucí buňky v patřičném stupni vývoje. Cíl: Srovnání citlivosti metod detekce apoptózy, exprese jejich regulačních proteinů a imunohistochemický průkaz výskytu makrofágů v diferencujícím se embryonálním myokardu. Materiál a metodika: Bylo použito srdce 9 lidských zárodků ve stáří od 6. do 22. týdne intrauterinního vývoje. Kvantitativním hodnocením byl zjištěn labelling (LI) a apoptotický (AI) index. K průkazu apoptotických buněk jsme použily metodu TUNEL, APOSTAIN a LAMIN a provedli jejich vzájemné srovnání. K průkazu proteinů Ki-67, PCNA. P-53 a BCL-2 byla použita standartní třístupňová imunohistochemická metoda. Makrofágy jsme detekovali rovněž nepřímou trojstupňovou imunohistochemickou metodou s použitím monoklonální protilátky NCL-CD68-KP1 proti antigenu CD68 lokalizovaného na membráně lyzosomů. Výsledky: V myokardu jsme prokázali expresi všech sledovaných proteinů. Exprese PCNA stoupala ve dvou vývojových obdobích (8.-11. týden a 18.-20. týden), zejména v kompaktní vrstvě (LI 0,2-0,3). Exprese Ki-67 se zvyšovala, hodnoty LI však byly nižší (LI 0,02-0,17).U proteinu p53 a proteinu BCL-2 byl LI velmi nízký ve všech sledovaných vývojových obdobích.Úroveň apoptózy (AI) v myokardu byla relativně vysoká, zejména ve spongiózní vrstvě komor u embrya ve stáří 9. týdnů (LI 0,55). U fétů ve 14. a 18. týdnu vývoje byl apoptotický index vyšší ve spongiózní než v kompaktní vrstvě myokardu (0,35-0,53). Vysoká úroveň apoptózy a proliferačních proteinů odráží zásadní přestavbu stěny lidského embryonálního srdce. Prokázali jsme přítomnost buněčných elementů exprimujících antigen CD68. Tyto buňky se mohou podílet na odtraňování buněk odumřelých procesem PCD. Závěr: Apoptóza a její regulace hraje v diferenciaci myokardu lidských zárodků důležitou roli a podílí se na formování základu srdce během embryogeneze.

Název práce: Autorka: Školitel:

Průkaz makrofágů fagocytujících apoptotické buňky u metanefros člověka Libuše Hlávková MUDr. Běla Erdösová Ústav histologie a embryologie, LF UP Olomouc

Úvod: Původně existovala domněnka, že buňkami odklízejícími apoptotická tělíska jsou deriváty fibroblastů, v poslední době se objevil názor, že právě makrofágy jsou během embryogeneze velmi důležitými elementy a že jsou schopny aktivní fagocytózy. Rozpoznávacím signálem pro makrofágy je zřejmě vystavení lipidu fosfatidylserinu na vnějším povrchu plazmatické membrány umírající buňky. Tato problematika byla zatím řešena hlavně na myším materiálu, prací zabývajících se lidským materiálem v časných stádiích fetálního vývoje je nedostatek. Materiál a metodika: Pracovali jsme se sedmi zárodky ve stáří od 8. do 18. týdne nitroděložního života. Makrofágy jsme detekovali nepřímou trojstupňovou imunohistochemickou metodou s použitím myší monoklonální protilátky NCL-CD68-KP1 proti antigenu CD68 lokalizovanému na membráně lyzosomů. Konečnou vizualizaci jsme provedli pomocí alkalické fosfatázy a jádra byla dobarvena jádrovou červení. Přítomnost makrofágů jsme hodnotili kvantitativně pomocí počítačového programu ACC40. Výsledky: Průkaz makrofágů jsme prováděli v intersticiu vyvíjející se fetální ledviny v tzv. neogenní zóně. Jejich přítomnost jsme prokázali v 8., 10., 11., 13., a 14. týdnu, v 18. týdnu nitroděložního života jsme nalezli pouze ojedinělé pozitivní buňky. Hodnoty LI dosahovaly maxima v 11. a 13. týdnu, se zvyšujícím se stářím zárodku klesaly. Při orientačním hodnocení ostatních částí vyvíjející se ledviny jsme nalezli pozitivní buňky i v některých tubulech. Domníváme se, že i buňky vyvíjejících se tubulů primitivních nefronů, které jsou mezenchymálního původu, mohou mít v těchto časných stádiích vývoje schopnost fagocytózy. Závěr: V základech ledvin lidských fétů jsme zaznamenali přítomnost makrofágů, které se pravděpodobně významnou měrou podílejí na odklízení buněk, které prodělaly apoptózu.

Název práce:

Výskyt multirezistentních bakterií v animální oblasti a jejich dopad na humánní populaci Autor: Petra Jenková (E-mail:[email protected]) Školitel: MUDr. Milan Kolář, Ph. D. Školitel specialista: Doc.MUDr. Dagmar Koukalová, CSc. Ústav mikrobiologie, LF UP Olomouc Úvod: V poslední době byl zaznamenán významný nárůst rezistence bakterií k antimikrobním preparátům, a to jak v humánní, tak i animální oblasti. Tento nárůst rezistence je podmíněn nadměrným používáním antibiotik. Cíl: Analýza výskytu bakteriální rezistence k antimikrobním preparátům ve slepičích chovech na střední Moravě. Metody: V období 1999-2000 byly ze vzorků odebraných od slepic ze slepičích farem na střední Moravě izolovány a určovány jednotlivé bakteriální kmeny. K určení citlivosti bakteriálních kmenů ke všem testovaným antibiotikům byla použita standardní diluční mikrometoda. Rezistence izolovaných enterokoků k vysokým koncentracím aminoglykosidů byla stanovena za použití diskové agarové metody s disky gentamicinu (Sanofi Pasteur 500ųg) a streptomycinu (Sanofi Pasteur 500ųg). Výsledky: Ve sledovaném období 1999-2000 bylo ze slepičích chovů celkem izolováno 1794 bakteriálních kmenů. Gram-negativní bakterie představovaly 67,7 %, gram-pozitivní pak 32,3%. S největší frekvencí se vyskytovaly druhy Escherichia coli (67,3%), Streptococcus sp. (14,8%) a Enterococcus sp. (12,7%). Vyšší četnost rezistentních kmenů byla prokázána v případě ofloxacinu a ciprofloxacinu u Escherichia coli (12%), erytromycinu (59%), nitrofurantoinu (34%) a streptomycinu (22%) u Enterococcus sp. a erytromycinu (39%) a klindamycinu (19%) u stafylokoků. Ve sledovaném období bylo z 228 kmenů Enterococcus sp. určeno 11 kmenů (2,2%) jako vankomycin-rezistentní enterokoky. Většina (6 kmenů, 54,5%) byla určena jako Enterococcus faecium Van A. Závěr: Problém zvyšování bakteriální rezistence k antimikrobním preparátům a stoupající frekvence kmenů s nebezpečným rozsahem rezistence je aktuální nejen v humánní, ale i veterinární medicíně. V souvislosti s výskytem některých multirezistentních bakteriálních kmenů u lidí je nutné zdůraznit, že mohou mít původ právě v oblasti veterinární.

Název práce: Autor: Školitel:

Dynamická registrace mezičelistních vztahů Petr Jindra, Lenka Kortová (4. roč. stomatologie) prof. MUDr. Miroslav Eber, CSc. II. stomatologická klinika, FN Olomouc

Úvod: Předmětem práce je určení závislosti výsledku registrace mezičelistních vztahů metodou gotického oblouku na poloze pacienta. Metodika: K dispozici bylo registrační zařízení č. 100 pro horní čelist (registrační hrot) a č. 110 pro dolní čelist (registrační destička) firmy Condylator-Service. Registrační zařízení bylo fixováno do individuelně zhotovených bazálních desek, fixovaných jednoduchými sponami. Byla sledována poloha vrcholu gotického oblouku (centrální opěrný bod) měřením vzdáleností ke dvěma předem definovaným bodům. Bylo provedeno 10 měření u probanda v poloze s hlavou v pokračování osy těla a 11 měření u probanda se zakloněnou hlavou. Anteroposteriorní posun vrcholu gotického oblouku byl určen matematicky pomocí Heronova vzorce. Výsledky: Byl naměřen posun vrcholu gotického oblouku na registrační destičce dolní čelisti vpřed (tj. mandibula se posouvá vzad) u polohy se zakloněnou hlavou o 0,44 mm. Tento posun je statisticky významný na 5% hladině významnosti (t – test). Závěr: Bylo prokázáno, že poloha pacienta má signifikantní vliv na výsledek registrace mezičelistních vztahů. Uvedené zjištění má jistý význam v souvislosti s novými typy stomatologických křesel, kdy poloha pacienta se významně změnila.

Literatura: [1] Gerber, A.: Registriertechnik fuer Prothetik, Okklusionsdiagnostik, Okklusionstherapie, Condylator – Service, Zurich, 1986. [2] Vacek, M., Bittner, J.: Gnatologie, Avicenum, Praha, 1986. [3] Nishigawa, K. et al.: Current and future technologies in jaw movement analysis, http://www.dent.tokushima-u.ac.jp/hotetu2/WCB/WCB01.html.

Název práce: Autorka: Školitel:

Vývoj metodiky k detekci sekrečních aspartátových proteináz Candida spp. Miroslava Krylová (e-mail: [email protected]) MUDr. Petr Hamal Ústav mikrobiologie, LF UP Olomouc

Úvod: Patogenní kvasinky Candida spp. způsobují oportunní infekce ohrožující zejména dlouhodobě hospitalizované pacienty s imunodeficity. Jako faktory virulence bývají uváděny adherence ke slizničním epiteliálním buňkám, přechod z kvasinkové do myceliální růstové fáze a produkce extracelulárních aspartátových proteinas (SAPs). SAPs se podílejí na adherenci a na invazi do tkání hostitele. Cíl: Vývoj spolehlivé metody detekující schopnost kandid různých druhů produkovat SAPs. Metody: Studovaný soubor tvořilo 36 kmenů kandid (z toho 15 C. albicans, 12 C. tropicalis, 6 C. krusei, a 3 C. parapsilosis). Testována byla metoda podle Oddse a Abbotta na půdě obsahující frakci V hovězího sérového albuminu (BSA) při pH 3,5 a metoda využívající 1,2 % Yeast Carbon Base (YCB) agar s 0,25 % hovězího hemoglobinu a 1,6 % bromfenolové modři. Plotny byly inkubovány při 30°C a proteolýza byla hodnocena po 56 dnech. Reprodukovatelnost výsledků a stabilita produkce SAPs byla ověřována opakovaným testování všech izolátů. Výsledky: Proteolytickou aktivitu kandid se nám podařilo detekovat pouze na půdě s YCB a hemoglobinem, na agaru s BSA nebyla produkce SAPs prokázána. V rámci našeho souboru byla proteolytická aktivita zjištěna u 13 z 15 kmenů C. albicans, u 11 z 12 kmenů C. tropicalis a u všech tří kmenů C. parapsilosis, ale u žádného testovaného kmene C. krusei. Při vývoji metodiky jsme jako substrát testovali hemoglobin od tří různých výrobců a zjistili signifikantní rozdíly v intezitě produkce SAPs. Jako optimální se nám jevil hemoglobin firmy Sigma. Dále jsme testovali vliv různých koncentrací inokula na intenzitu produkce SAPs, nezjistili jsme však přitom žádnou závislost. Závěr: Zjistili jsme, že většina patogenních kvasinek rodu Candida patří mezi producenty SAPs. Optimalizovali jsme metodiku pro jejich detekci a opakovaným testováním prokázali její spolehlivost. Vytvořili jsme si základ pro aplikaci metody na větší soubory všech patogenně významných druhů kandid a pro bližší charakterizaci jednotlivých SAPs.

Název práce: Autor: Školitel:

Úloha apoptózy a exprese proliferačních genů v diferenciaci CNS lidských zárodků Michaela Kubínyiová (e-mail: [email protected]) MUDr. Eva Pospíšilová, CSc. Ústav histologie a embryologie, LF UP Olomouc

Úvod: Apoptóza a proliferace jsou děje velmi významné pro diferenciaci orgánů během vývoje plodu. Porušení regulačních mechanismů obou těchto dějů souvisí se vznikem řady onemocnění, a proto je jim věnována značná pozornost. Cíl práce: Zhodnocení míry apoptózy, exprese proliferačních antigenů PCNA a Ki-67 a exprese genů bcl-2 a bax, které jsou považovány za apoptózu regulující geny, v jednotlivých strukturách sítnice, v regio respiratoria a olfactoria. Materiál a metodika: Sledovali jsme apoptózu a expresi výše uvedených antigenů na lidských zárodcích starých od 5. do 14. týdne intrauteriního života. Po fixaci materiálu v metacarnu byly pro výzkum použity parafinové řezy o tloušťce 7μm. Detekci proteinů PCNA, Ki-67, Bcl-2 a p-53 jsme prováděli standardní třístupňovou imunohistochemickou metodu s použitím monoklonálních protilátek (PC10, MIB1, anti-Bcl-2 a DO1), pro průkaz proteinu Bax jsme použili stejnou metodu s polyklonální protilátkou P-19. Apoptotické buňky jsme prokazovali metodou TUNEL, která je založena na průkazu DNA-fragmentů v jádrech těchto buněk. Vlastní hodnocení bylo semikvantitativní, odečítáno na mikroskopu Olympus BX 40. Výsledky: U 5-ti a 6-ti týdenních zárodků jsme proliferaci neprokázali. Její nástup je patrný teprve u embryí sedm týdnů starých, a to ve všech sledovaných oblastech. V 8. týdnu jsme už prokázali i proliferační antigen KI-67, což svědčí o dále se zvyšující proliferační aktivitě. Hladina apoptózy je v této fázi vývoje nízká, zvyšuje se teprve v 11. týdnu. Závěr: Míra apoptózy je v počátcích vývoje námi sledovaných oblastí nízká a exprese proliferačních antigenů se zvyšuje se stářím. Výsledky naší práce potvrzují, že apoptóza i proliferace se na diferenciaci sítnice a epitelů dutiny nosní podílejí.

Název práce: Autor: Školitel:

Vliv silymarinu na srdeční svalovinu potkanů – in vivo studie Petra Miketová (e-mail: [email protected]) Dr. Jitka Psotová Ústav biochemie, LF UP Olomouc

Úvod: Antracyklinová antibiotika (AA), do jejichž skupiny doxorubicin (DOX) patří, jsou používána při terapii hemoblastoz a solidních tumorů. Hlavním mechanismem účinku je interkalace mezi báze DNA a iniciace volných kyslíkových radikálů poškozujících myokard, který má ve srovnání s ostatními tkáněmi nižší antioxidační kapacitu. Kardiotoxicita vyvolaná AA je limitujícím faktorem jejich použití v klinické praxi. Preventivním opatřením je podpůrná léčba Cardioxanem® (CAR), který vytváří komplexy s tranzitními kovy a inhibuje tvorbu kyslíkových radikálů. Cíl: Záměrem bylo zjistit zda silymarin (SM), extrakt ze Silybum marianum, který je používán jako složka hepatoprotektivních preparátů vykazuje i účinky kardioprotektivní při terapeutickém podávání AA. Provedení: V experimentu bylo použito 35 potkanů (samci, kmen Wistar), rozdělených do 6 skupin po šesti. Kontrolní (I), CAR (II), DOX (III) skupině byla podávána standardní dieta. Skupině IV byla podávána dieta obohacená o surový extrakt SM (1 %, m/m), skupině V byla potrava obohacena o galenicky upravený SM (1 %, m/m), skupina VI měla dietu se směsí SM (1 %, m/m) a lecitinu (1 %, m/m). Tyto diety byly nasazeny týden před první aplikací DOX. Jednou týdně po dobu 8 týdnů byl i. v. podáván fyziologický roztok (I) a CAR (II) (30 mg/kg) 15 min před i. v. aplikací DOX (1,5 mg/kg). Výsledky: V anestezi bylo potkanům změřeno klidové EKG a odebrány jednotlivé orgány. Pro sledování poškození myokardu byly zvoleny tyto parametry: 1) srdeční frekvence, 2) změny EKG, 3) stanovení proteinových frakcí myokardu levé a pravé komory. U všech skupin, kterým byl aplikován DOX byl zaznamenán pokles srdeční frekvence vyjma skupiny s CAR. Na křivkách EKG nebyly zachyceny výraznější změny ve smyslu poškození srdečních funkcí. Při stanovení bílkovinných frakcí nebyl zaznamenán signifikantně významný protektivní vliv CAR, SM a jeho upravených extraktů na srdeční svalovinu. Byla snížena hladina nekolagenních proteinů (metabolických a kontraktilních) a zvýšen obsahu kolagenních proteinů (rozpustných i nerozpustných). Závěr: Silymarin, jako respektovaný antioxidant, v naší studii nevykázal signifikantně významný kardioprotektivní účinek. Nález na EKG křivkách potkanů chráněných CAR, SM a upravenými extrakty SM koreluje s výsledky měření proteinových frakcí.

Poděkování: Za pomoc a spolupráci děkuji prof. MUDr. Václavu Pelouchovi, CSc. a prof. MUDr. Jaroslavu Jezdinskému, Csc.

Název práce: Autor: Školitel:

Výuka prostřednictvím Internetu a WWW Kamil Navrátil (e-mail: [email protected]) Doc. Ing. Jan Hálek Csc. Ústav lékařské biofyziky, LF UP Olomouc

Úvod: S prudkým nárůstem objemu informací, které musí moderní univerzita předat při výukovém procesu vyvstává řada problémů s metodami jejich předávání. Internet a jeho oblíbená služba WWW je již řadu let velmi silným nástrojem k předávání informací všech modalit, tedy i multimediálních. Výuka prostřednictvím internetu spadá do širšího rámce metod, souhrnně označovaných jako E-learning (Electronic Learning) Mezi tyto metody patří dále např. CAL (computer assisted learning) a CAI (computer aided instruction). V naší práci se zabýváme technikou nazývanou souhrnně Internet Learning, konkrétně metodikou tzv. „Off-line learning“, tedy výukou bez přítomnosti přednášejícího, kdy student pracuje samostatně, jen prostřednictvím počítače připojeného k internetu. Cíl: Cílem práce bylo definování obsahu a formy internetové prezentace, nalezení vhodných a dostatečně standardních softwarových nástrojů a praktická realizace výukových lekcí „Biostatistika“ z předmětu „Základy lékařské přístrojové techniky a biostatistiky“ pro posluchače 2. ročníku LF a výukových lekcí „Lékařská informatika“ a „Základy výpočetní techniky“ pro 1. ročník LF. Metody: Předlohami pro realizaci lekce „Biostatistika“ se stala kniha Prof. RNDr. Stanislava Komendy, DrSc. Vypočitatelná náhoda (Vydavatelství Univerzity Palackého v Olomouci, Olomouc 2000), pro další dvě výše uvedené lekce to byly přednášky doc. Ing. Jana Hálka pro 1. ročník LF. K tvorbě textových a grafických součástí prezentace byl použit volně šířitelný software pro OS Linux (StarOffice, Netscape Composer, The Gimp, atd.). Pro interaktivní vstupy a datové manipulace byly použity kompilované programy napsané v jazyce C, datová komunikace byla realizována výhradně prostřednictvím standardní služby CGI. Projekt byl fyzicky umístněn na WWW serveru CVT Risc 6000 s OS AIX 4.0. Výsledky: Výsledkem bylo vytvoření prezentací přístupných prostřednictvím internetové stránky http://medinfo.upol.cz, které rámcově obsahují výukovou a testovací část. Závěr: Největším problémem výuky prostřednictvím internetu se nestala ani tak vlastní technická realizace, jako nalezení vhodné formy prezentování poznatků. Počítač je zcela jiné medium a je třeba k němu přistupovat jinak než k zažitým metodám výuky pomocí textů. Pomocí počítače můžeme pracovat s multimedii, vytvářet modely, strukturovat text, bleskově vyhledávat... Ukázalo se, že tvorba takových prvků výuky vyžaduje velmi hlubokou znalost výpočetní techniky a programování. Již teď je jasné, že realizace takovýchto projektů vyžaduje týmový přístup informatika a experta ve vyučovaném oboru. Na druhé straně dobře navržená a zrealizovaná internetová prezentace poskytuje velmi výrazné snížení nároků na výuku ve všech směrech. V prostředí naší univerzity může být výuka pomocí internetu velmi užitečná k řešení problémů s výukou nově zavedených výběrových předmětů kategorie C, které a priori mohou mít tak málo zapsaných posluchačů, že výuka standardními metodami není z časového a personálního hlediska realizovatelná.

Název práce: Autor: Školitel:

Srovnání účinnosti přenosu plasmidových vektorů in vivo za použití elektroporace, ultrazvuku a jejich kombinace Marie Pecůchová odb. as. MUDr. Roman Havlík I. chirurgická klinika FN Olomouc

Úvod: V době rozvoje genové terapie a jejího zavádění do každodenní praxe se ukazuje, že hlavním problémem je nízká úspěšnost transportu genů do buňek. Virové vektory vykazují oproti plasmidovým vyšší efektivitu přenosu DNA do cílové buňky, jsou však přílis složité. Studie z posledních let naznačují možnost zefektivnění transfekce buněk plasmidovým vektorem použitím elektrického pole (elektroporace) či ultrazvukových rázových vln. Tyto udělí plasmidovému vektoru kinetickou energii a současně přechodně destabilizují fosfolipidovou membránu. Cíl: Zhodnocení různých metod transportu plasmidových vektorů do buněk in vivo. Následně bude možné u vybranných postupů studovat dávkovou závislost, časovou stabilitu plazmidu či míru exprese proteinu – a to u zdravých i patologicky změněných buněk. Metoda: Užili jsme plazmidový vektor genu pro lidský trombopoetin, který jsme v solném roztoku injikovali intramuskulárně (m. quadriceps femori) imunodeficientním (CD-1 nude) myším v jednorázové dávce 50 mikrogramů, kosterní sval je totiž považován za ideální tkáň pro příjem vektoru pro genovou terapii systemových onemocnění. Transfekci svalových buněk vektorem jsme podpořili u skupiny č. 1 ultrazvukem (1 MHz, 60 s), u sk. č. 2 elektroporací (100 V, 50 ms, 6-10 pulzů, síla el. pole 100-200 V/cm) a u sk. č. 3 kombinací obou metod, u sk. č. 4 nebyla transfekce svalových buněk podpořena žádnou ze sledovaných metod. Kontrolní skupině bylo podáno i. m. stejné množství fyziologického roztoku. V týdenních intervalech jsme odebírali vzorek krve od myší ze všech skupin, v těchto vzorcích byla stanovena ELISA metodou pomocí specifických monoklonálních protilátek hladina produktu exprese genu (trombopoetinu) a také množství krevních destiček. Výsledky: Účinnost transfekce buněk plazmidovým vektorem klesá v tomto pořadí: I. nejefektivnějsí je kombinace UZ a elektroporace (sk. č. 3), II. UZ (sk. č. 1), III. elektroporace (sk. č. 2), IV. prostá injekce plazmidového vektoru (sk. č. 4), V. kontrola. Závěr: Genová terapie se začíná uplatňovat v mnoha odvětvích medicíny: dermatologie (např. léčba epidermolysis bullosa genem pro laminin 5 beta 3), onkologie (např. radiosenzitizace buněk maligního gliomu zavedením genu pro (DN) EGFR) atd. Zvýšení efektivity transfekce cílové buňky terapeuticky účinným genem zvýší efektivitu léčby samotné a sníží její nežádoucí účinky i její finanční nákladnost.

Název práce: Autor: Školitel:

Srovnání poškození ledvin po podání doxorubicinu samostatně či v kombinaci s protektivy Marie Pecůchová prof. MUDr. V. Lichnovský, DrSc., Dr. Jitka Psotová Ústav histologie a embryologie, LF UP Olomouc

Úvod: Doxorubicin, antracyklinové chemoterapeutikum s interkalačním účinkem na buněčnou DNA, je používán u hematologických i solidních malignit (a to i u dětí). Nejzávažnějším nežádoucím účinkem je jeho kardiotoxicita a hepatotoxicita. Tato práce je součástí rozsáhlejšího projektu, v němž je studován vliv přírodních fenolických látek na doxorubicinovou toxicitu na vybrané orgány (srdce, játra, ledviny). Zde bude pojednáno o účincích doxorubicinu na ledviny. Cíl: Cílem celého projektu je nalezení kombinace chemoterapeutika doxorubicinu a protektiva, které by minimalizovalo nežádoucí účinky. Metoda: Bylo sledováno šest skupin zdravých potkanů: kontrola (I), doxorubicin + cardioxan (II), doxorubicin (III), doxorubicin + silymarin (IV), doxorubicin + biodostupnější silymarin (V), doxorubicin + silymarin + lecitin (VI). Doxorubicin (1,5 mg/kg) a cardioxan (30 mg/kg) byly aplikovány intravenozně (1x týdně), silymariny a jejich modifikace byly podány (i. p.) v dietě s týdenním předstihem. Po 8 týdnech aplikace výše uvedených látek byla zvířata usmrcena a proveden odběr orgánů. Parafinové řezy ledvin o tloušťce 6 mikrometrů barvené hematoxylinem-eosinem byly nasnímány kamerou Camedia 2 000 do počítače při celkovém zvětšení 100x. V programu ACC 4.0 byla provedena korekce a digitální analýza obrazu. Finálním výsledkem je podíl plochy doxorubicinem poškozené tkáně (snížená barvitelnost, patologická morfologie tkáně) ku celkové ploše zorného pole (vždy pro 8 zorných polí z jednoho řezu). Výsledky: Práce potvrdila toxický vliv doxorubicinu na ledviny. Biochemické vyšetření moči prokázalo proteinurii, makroskopicky jsme pozorovali zvětšení a změnu zbarvení ledvin potkanů, kterým byl podáván doxorubicin. Mikroskopický obraz koreluje s makroskopickým nálezem, byla patrná hyalinizace glomerulů, dilatace proximálních tubulů, snížení barvitelnosti parenchymu až do úplného vymizení barvitelnosti jader. Kvantitativní hodnocení uvádějí tabulky a grafy. Závěr: Nalezení vhodné kombinace doxorubicinu a protektiva by mohlo předejít objevujícím se katastrofálním následkům léčby doxorubicinem, která může vést až k nutnosti transplantace dětských pacientů.

Název práce: Autorka : Školitel :

Proliferace a apoptóza ve spinálních gangliích lidských zárodků Kateřina Trnková ( cateri @tunv.upol.cz) MUDr. Eva Pospíšilová, CSc., MUDr. Dana Kylarová Ústav histologie a embryologie, LF UP Olomouc

Úvod: Apoptóza jako fyziologická plánovaná smrt buňky a proliferace jsou nezbytné pro normální vývoj lidského zárodku.Dosud není úplně znám způsob, jakým regulace apoptózy probíhá. Předpokládá se působení tkáňových specifických regulačních faktorů a množství řídících mechanizmů. Cíl práce: Cílem naší práce bylo srovnání výskytu proliferujících (PCNA) a apoptózou zanikajících buněk (APOSTAIN) s expresí apoptózu regulujících genů (bcl-2, bax) v buňkách spinálních ganglií. Materiál a metodika: Studovali jsme lidské zárodky ve stáří 8, 14 a 18 týdnů intrauterinního vývoje. K detekci apoptózou zanikajících buněk jsme použili metodu Apostain, která využívá časnější denaturace DNA apoptotických buněk. Apoptózu regulující protein BCL-2, BAX a endogenní proliferační marker PCNA jsme v embryonálních a fetálních tkáních prokázali pomocí standartní nepřímé imunohistochemické metody s použitím monoklonálních protilátek anti BCL-2, anti BAX (případně polyklonální P-19) a PC-10. Výsledky: U všech vývojových stádií jsme studovali výskyt PCNA, BAX a BCL-2 v buňkách spinálních ganglií a to jak v neuronech, tak v buňkách satelitních.Ve stejné lokalizaci jsme pak sledovali úroveň apoptózy (Apostain).Kvantitativní vyhodnocení jsme provedli pomocí programu používaného k digitální analýze obrazu ACC verze 4.0. Proliferační aktivita a apoptóza byly prokázány v satelitních buňkách spinálních ganglií, exprese proteinu BCL-2 a BAX pak spíše v neuronech.

Název práce: Autor: Školitel:

Příprava DNA-vakcín proti dermatofytu Trichophyton mentagrophytes a proti Candida albicans - zkušenosti s vybranými molekulárně biologickými metodami Jan Vrkoč (e-mail: [email protected]) odb.as. MUDr. Mgr. Milan Raška Ústav imunologie LF UP Olomouc

Úvod: Principem DNA-vakcinace je zavedení genu kódujícího daný antigen jako součásti molekuly DNA expresního vektoru (plazmidu) do buněk imunizovaného subjektu. Aplikace se provádí především intradermální a intramuskulární injekcí nebo tzv. „genovým dělem“. Antigen exprimovaný v buňkách je ve formě peptidových fragmentů prezentován na povrchu buňky ve spojení s molekulami hlavního histokompatibilního komplexu třídy I (MHCI). To vede k indukci cytotoxických CD8+ lymfocytů. Ve specializovaných buňkách prezentujících antigen (např. bb. dendritických) však dochází také k prezentaci antigenu v souvislosti s MHC II.třídy a následné indukci diferenciace Thelperů 0 na Th1 buňky, ale také někdy na Th2 buňky. To vede jednak ke zvýšení aktivity fagocytů a cytotoxických lymfocytů, jednak indukci paměťových B-buněk a k tvorbě neutralizačních protilátek třídy IgG. Cíl: Cílem naší práce je připravit DNA-vakcíny proti dermatofytu T. mentagrophytes a kvasince C. albicans, založené na genu pro Hsp60 (protein tepelného šoku) u prvního a Hsp90 u druhého patogena. Metody: Příprava DNA vakcíny spočívá v 1.izolaci genů na úrovni RNA, 3.přípravě cDNA knihovny (zjednodušeně jde o reverzní transkripci RNA do DNA a PCR amplifikaci), 3. identifikaci zvoleného genu, 4. úpravách v klonovacím vektoru (plazmidu), 5. převedení genu do expresního plazmidu Výsledky: Během tohoto školního roku jsme si ověřili, že geny, které jsme identifikovali pomocí specifických primerů skutečně kódují proteiny Hsp60 T. mentagrophytes a Hsp90 C. albicans. Tyto geny jsme izolovali a upravili jejich konce pro zaklonování do expresních vektorů. Provedli jsme série restrikčních analýz, kdy jsme plazmidové vektory s vloženými geny pro Hsp rozštípali vhodnými restrikčními endonukleázami. Nechali jsme také provést sekvenování těchto genů a výsledek odpovídal sekvencím uvedeným v databázi na internetu. V rámci ověřování jsme používali vysoce efektivní metodu firmy QIAGEN pro izolaci našich rekobinantních proteinů, kdy v expresním vektoru před místem ligace genu pro protein je vložena sekvence pro 6 histidinů. Tato 6*his značka se váže na nikl vázaný přes chelatační látku k agaróze či jinému nosiči v chromatografické koloně. Po rozdělení frakcí na SDS-PAG elektroforéze a imunodetekci jsme si ověřili, že k expresi rekombinantního proteinu skutečně dochází. Expresi jsme testovali v bakteriích E.coli. Osvědčila se nám rovněž metoda maxipreparace plazmidů také od fy QIAGEN. Závěr: DNA vakcíny mají mnoho výhod a stimulace specifické imunity (především buněčné) jejich pomocí může v léčbě a prevenci mykóz přinést pokrok.

Název práce: Autor: Školitel:

Klinické obory

Použití ketaminu v analgosedaci při bronchoskopických výkonech Matouš Hrubý (email: [email protected]) MUDr. Oldřich Marek Klinika anesteziologie a resuscitace FN Olomouc

Úvod: Ketamin je celkové anestetikum s disociativním účinkem. Patří mezi nekompetitivní NMDA agonisty, kteří tlumí uvolňování neurotransmiterů, a tím modulují vznik chronické bolesti. Používá se hlavně v medicíně katastrof, ale je použitelný i pro anestezii při výkonech na průduškovém stromu, neboť jako jediný z i.v. anestetik má i analgetický efekt při zachované dýchací frekvenci a polykacím reflexu. V námi užívaných dávkách nezpůsobuje ketamin nežádoucí účinky, pro něž je jinak při těchto výkonech kontraindikován, ani nemá vliv na délku probouzecí fáze. Cíl: Cílem práce bylo zjistit, zda se dá použitím ketaminu docílit snížení dávek ostatních léčiv – propofolu, sufentanilu a midazolamu. Tím by mohl být snížen výskyt jejich nežádoucích účinků a v neposlední řadě i finanční náklady. Soubor pacientů: Hodnotili jsme soubor 84 pacientů, kteří v letech 1998 až 2001 podstoupili bronchoskopický výkon. Ketamin byl podán 32 z nich. V této skupině č. 1 bylo 8 žen a 24 mužů s mediánem věku 63,5 let. Ve skupině bez ketaminu (č. 2) bylo 52 pacientů – 25 žen a 27 mužů, medián věku 55 let. Z hlediska klasifikace ASA (stupeň anesteziologického rizika) byli v obou skupinách zástupci kategorií I-IV. Metodika: Anestezie se řídila tímto protokolem: • příprava – lokální aplikace tetrakainu a lidokainu • úvod – midazolam, ketamin (pouze skupina č. 1), sufentanil a propofol (vše i.v.) • zavedení rigidního bronchoskopu • vedení anestezie – propofol a sufentanil kontinuálně i.v., ventilace 100% O2 • ukončení 10 min před plánovaným koncem výkonu. Vzhledem k specifičnosti výkonů nebyl protokol vždy dodržen a dávkování se pak řídilo vegetativní a motorickou odezvou pacienta. Prováděné výkony jsme rozdělili do 2 kategorií podle stupně invazivity: typ A zahrnuje diagnostickou bronchoskopii, laváž a odsátí hlenu, typ B pak manipulaci s bronchiálními stenty, punkce, terapii laserem a kryoterapii. Dávky léčiv byly přepočteny na kg tělesné hmotnosti a hodinu operačního času a takto získaná data byla zpracována metodou parciální korelační analýzy, která umožnila odstranit vliv věku, pohlaví, typu výkonu a kategorie ASA na množství podaných léčiv. Výsledky: Z hodnot korelačního koeficientu r vyplývá, že nenastává korelace mezi podáním ketaminu a snížením dávek ostatních léčiv. Vysoké hodnoty hladiny signifikance p nesvědčí pro signifikanci testu. Závěr: V práci se nepodařilo prokázat vliv podání ketaminu na snížení dávek ostatních léčiv, a tím potvrdit jeho nejvýznamnější přínos v této indikaci. Jeho podávání je však přesto odůvodněné příznivým ovlivněním vývoje chronické bolesti. Další výzkum by se mohl zaměřit na takové dávkování, při kterém by ketamin silněji ovlivňoval analgosedaci, a při tom by se ještě neprojevovaly jeho nežádoucí účinky.

Název práce: Autor: školitel:

Výskyt a klinický význam periferní neuropathie u ischemické nemoci dolních končetin Indráková Jarmila, Lattová Veronika odb. as. Mudr. Ščudlová Marie, CSc. odb. as. Mudr. Bartoušek Jan, I. interní klinika, Neurologická klinika FN Olomouc

Periferní neuropathie (PN) je častou komplikací diabetiků s ischemickou nemocí tepen dolních končetin (ICHDK), která se podílí na zhoršování klinických projevů cévního onemocnění. O jejím výskytu u nediabetiků není dosud dostatek informací. Proto jsme si dali za cíl zjistit výskyt a klinický význam PN u ICHDK nemocných bez diabetu. Celkem bylo vyšetřeno 27 nemocných ve stabilním stádiu II (a-b) dle Fontaina. Diagnosa PN byla stanovena EMG vyšetřením a výsledky porovnány s klinickými nálezy. Celkem byla PN zjištěna u 25 nemocných (92,5 %), z 54 končetin byly neuropatické léze nalezeny u 45 (83,8 %). Současné klinické projevy neuropathie udávalo 8 nemocných (32 %), zbývajících l9 pacientů bylo dosud klinicky asymptomatických (68 %). Nejčastějším typem PN byl kombinovaný nález axonálního a myelinového poškození - 3lx (58 %), který provázel l9 ze 27 kombinovaných cévních končetinových lézí (70,3 %), nikdy však nebyl nalezen u izolovaného distálního cévního poškození. Byl potvrzen signifikantní vztah PN k délce trvání ICHDK, kdy nemocní s trváním choroby nad 3 roky (prům. doba 9,6 let) měli PN významně častěji proti nemocným s trváním nemoci pod 3 roky (prům. l,9 let). Signifikantní vztah PN byl prokázán i k rozsahu cévního poškození, častěji provázel kombinované cévní léze nežli izolované stenozy (proximální nebo distální typ). Nebyl nalezen významný vztah PN k věku nemocných, k počtu rizikových faktorů aterosklerózy ani k hodnotám periferních tlakových indexů. Na základě našich výsledků uzavíráme, že PN je častou a dosud málo rozpoznávanou komplikací i u nediabetiků s ICHDK. Klinické projevy PN jsou jen málo výrazné, avšak těsná souvislost s pokročilejšími typy cévních lézí nasvědčuje ischemické etiologii a může být vysvětlením pro subjektivní potíže nemocných i bez současné objektivizace progrese cévního onemocnění.

Název práce: Autor: Školitelé:

Výsledky léčby kolorektálního karcinomu na II. chirurgické klinice za posledních 10 let Renáta Juklová Prof. MUDr. Michael Dlouhý, CSc., MUDr. Daniel Stehlík II. chirurgická klinika FN Olomouc

Výskyt kolorektálního karcinomu v populaci narůstá. ČR je na jednom z předních míst ve výskytu tohoto onemocnění. Snahou proto je, zachytit nádorové onemocnění, prostřednictvím moderních diagnostických metod, co nejdříve. Diagnostické metody zahrnují stanovení nádorových markerů, radiologické metody, rektoa kolonoskopii či molekulárně-biologické metody. Na II.chirurgické klinice FN Olomouc bylo za posledních 10 let diagnostikováno a operováno 253 nemocných, u nichž bylo provedeno 264 výkonů radikálních, paliativních a výkonů pro závažné komplikace. Tumor byl nejčastěji lokalizován v rektu (32,4%). Nejčastěji se histologicky jednalo o adenokarcinom (88%), v 9% o nediferencovaný ca, 3% z nich byla jiné povahy. Nejúčinnější léčbou je stále radikální chirurgická operace v kombinaci s chemo- a radioterapií, případně s imunoterapií. Sledovali jsme dlouhodobé přežívání pacientů operovaných na II.chirurgické klinice. Tématika je součástí většího výzkumného úkolu, který v prospektivní studii sleduje ve spolupráci s Laboratoří experimentální medicíny řadu farktorů buněčné aktivity nádorů, které by mohly v praxi ovlivnit léčbu a její výsledky.

Název práce: Autoři: Školitel:

Sérové hladiny angiotenzin-konvertujícího enzymu u dětí s hydronefrózou Jana Kotrčová ([email protected]) Marek Bilík ([email protected]) odb. as. MUDr. Pavel Geier Dětská klinika FN Olomouc

Úvod: Novorozenecká hydronefróza (HN) se vyskytuje u 0,8 až 1,4 % novorozenců. Obstrukce je definována jako porucha odtoku moče, která, zůstane-li neléčena, vede ke zhoršení ledvinných funkcí. Obstrukční uropatie jsou častou příčinou chronické renální insuficience u dospělých. Obstrukce není synonymem hydronefrózy, která je anatomickým pojmem. Konečným důsledkem obstrukce je intersticiální fibróza ledvin. V rozvoji fibrogeneze hraje důležitou roli systém renin-angiotenzin. Angiotenzin II, který vzniká pomocí angiotenzin-konvertujícího enzymu (ACE), indukuje syntézu profibrotických cytokinů, jako je TGF-β1 a PDGF, a proliferaci intersticiálních buněk. V současné době neexistuje spolehlivé vyšetření, které by jednoznačně prokázalo obstrukci. K jejímu spolehlivému určení je zatím nutné určité pozorovací období, dokud nedojde k rozvoji měřitelných známek ledvinného poškození. Cíl: Naším cílem je zhodnotit sérovou aktivitu ACE (SACE) ve 3 definovaných souborech. Předpokládali jsme, že obstrukce vede ke zvýšení sérové koncentrace ACE. Metodika: V prvním souboru (A1) bylo 20 dětí s prokázánou hydronefrózou III. nebo IV. stupně. Druhý soubor (A2) tvořily tyto děti 3-12 měsíců po pyeloplastice, která byla indikována na podkladě současných znalostí. Do třetí skupiny jsme zařadili 21 novorozenců bez urologického onemocnění (B). SACE byla stanovena radioimunoesejí. Statistické zhodnocení bylo prováděno párovým a nepárovým t-testem. Výsledky: Průměrná hodnota SACE v souboru A1 byla 66,8 IU. Průměrná hodnota v souboru A2 byla 57,06 IU. Po operaci došlo ke statisticky významnému snížení sérové hladiny ACE oproti vyšetření před operací (p = 0,018). Hodnoty hladin ACE jsme srovnávali se skupinou B, v níž byla průměrná SACE 51,17 IU. Bylo zjištěno statisticky významné zvýšení hladin ACE ve skupině A1 oproti skupině B (p = 0,002). Mezi skupinami A2 a B jsme nezjistili signifikantně významný rozdíl (p = 0,17). Závěr: U dětí s hydronefrózou III. a IV. stupně jsme předoperačně zjistili statisticky významné zvýšení hladiny ACE oproti kontrolní skupině. Lze říci, že aktivita ACE odráží obstrukci, neboť po jejím odstranění (korekční operaci) došlo ke snížení hladiny ACE, které bylo statisticky signifikantní. Aktivita ACE u dětí po operaci se neliší od sérové aktivity ACE u zdravých novorozenců.

Název práce: Autoři: Školitel:

Dlouhodobá prognóza nemocných po resekci jícnu pro karcinom Jiří Labounek ([email protected]) Michaela Aulehlová ([email protected]) MUDr. René Aujeský, Csc., I.chirurgická klinika FN Olomouc

Karcinom jícnu patří mezi maligní onemocnění s velmi špatnou prognózou. Na tomto faktu bohužel nic nezměnil ani vývoj vyšetřovacích metod ani nové léčebné postupy v posledních 10 letech. Přes veškerý rozvoj onkologické terapie zůstává nadále nejefektivnější léčbou karcinomu jícnu chirurgický výkon v podobě subtotální resekce jícnu s obnovou pasáže žaludečním tubusem případně tlustým střevem. Tento výkon patří i nadále mezi nejrizikovější operace na zažívacím traktu, byť se operační letalita i morbidita v poslední dekádě díky zavedení staplerů či nových šicích materiálů značně snížila. Přes výborné bezprostřední pooperační výsledky, ve smyslu progresivního snížení operační letality, dlouhodobé přežívání těchto nemocných není o moc povzbudivější než před 15 lety. Z tohoto důvodu jsme se v naší práci zaměřili na posouzení dlouhodobého přežívání nemocných po radikální exstirpaci jícnu pro karcinom. Jako výzkumný materiál nám posloužil soubor 140 nemocných s karcinomem jícnu, u kterých byla v letech 1991-2000 provedena na I. chirurgické klinice FN a LF UP v Olomouci exstirpace jícnu a ezofagogastroplastika. V naší práci hodnotíme jednak bezprostřední operační letalitu, jednak přežívání nemocných v závislosti na stádiu choroby. Vyplývají z ní tyto závěry. Operační letalita v posledních 10 letech na I. chirurgické klinice prudce klesala. Zatímco průměrná operační letalita za celé období byla 10,7% , v posledních 4 letech se snížila na 6,4%, a v posledních 3 letech představuje pouze 4,2%. Oproti těmto nadějným výsledkům, srovnatelných s nejvyspělejšími světovými pracovišti, zaměřenými na jícnovou chirurgii, zůstávají dlouhodobé výsledky přežívání těchto nemocných velmi špatné. Z uvedeného souboru 140 nemocných zemřelo v dalším průběhu 106 a k dnešnímu dni žije 32 nemocných, o 2 nemocných nemáme žádné zprávy. Z celkového počtu všech 140 nemocných zemřelo do 30 dnů od operace 15 nemocných (10,7%). Ze souboru 91 nemocných, kteří exitovali v různém odstupu od operace (vyjma bezprostředního úmrtí do 30 dnů od operace), zemřelo v průběhu prvního roku po operaci 61 nemocných (67%), do 2let dalších 20 nemocných (22,%), do 3let dalších 6 nemocných (6,5%), do 4 let další 3 nemocní (3,2%) a 5 let po operaci exitoval 1nemocný(1,%). Ze souboru 32 dosud žijících nemocných přežívají do 1 roku od operace 3 nemocní, 6 nemocných přežívá 1-2 roky , 12 nem. 2-3 roky, 5 nemocných 3-4 roky, 4-5 let let od operace se dožil 1 nemocný, 5-6 let 2 a mezi 6 až 10 lety přežívají pouze 3 nemocní. Z uvedené práce vyplývá, že přes radikální operační výkon s nízkou operační letalitou zůstává dlouhodobá prognóza nemocných s karcinomem velmi neuspokojivá.

Název práce: Autor: Školitel:

Endoskopická diagnostika a léčba krvácení z horní části zažívacího traktu Radim Líčeník (e-mail: [email protected]), Zuzana Chovancová Doc. MUDr. Vlastimil Procházka, PhD. II. interní klinika FN Olomouc

Úvod: Krvácení do horní části zažívacího traktu patří stále mezi závažné, často život ohrožující, akutní stavy. V posledních letech došlo k rozvoji komplexní péče o nemocné krvácející do gastrointestinálního traktu. S cílem zlepšit organizaci a kvalitu péče byla vypracována směrnice Fakultní nemocnice Olomouc platná od 1. června 2000. Zahrnuje jak neodkladnou přednemocniční péči, tak péči hospitalizační. Cílem naší retrospektivní studie bylo popsat diagnostiku a následnou endoskopickou terapii v okrese Olomouc. Metodika: Retrospektivní studie zahrnovala pacienty, kteří podstoupili endoskopii horní části zažívacího traktu na endoskopickém pracovišti II. interní kliniky FNOL v období od 1. ledna 2000 do 31. prosince 2000. Výsledky: Ve sledovaném období bylo provedeno celkem 2 306 gastroskopií, 372 akutně. Z toho bylo 310 (83,3 %) akutních gastroskopií pro známky krvácení z horní části zažívacího traktu. V našem souboru bylo 186 (60,0 %) mužů a 124 (40,0 %) žen. Průměrný věk 61,8 let (18 – 95 let, standardní odchylka 16,86). Známkami krvácení byla hematemesa ve 101 případu (39,3 %), meléna ve 161 (62,6 %), hematochézie 18 (7,0 %), šok ve 4 (1,6 %) a kolapsový stav ve 4 (1,6 %). Aktivně krvácející léze byla zjištěna u 122 (39,3 %) pacientů. Stigmata recentního krvácení byla nalezena u 65 (21,0 %) vyšetřených. U 123 (39,7 %) pacientů nebylo prokázáno ani aktivní krvácení ani známky krvácení recentního z různých lézí. Zdroj krvácení byl lokalizován ve 27,1 % v jícnu, ve 37,8 % v žaludku a ve 35,1 % v duodenu. Příčinou aktivního krvácení (klasifikace dle Forresta Ia, Ib) byly nejčastěji peptické léze 53,6 % (duodenální vředy 30,4 %, žaludeční vředy 20,8 %, vředy jícnu 2,4 %). Jako další zdroje aktivního krvácení byly specifikovány jícnové varixy 12,8 %, Malloryho-Weissův syndrom 10,4 %, hemoragická gastropatie 7,2 %, esofagitida 5,6 %, tumory žaludku 2,4 %, kongestivní gastropatie 1,6 %, hiátová hernie 0,8 % a jiné léze 5,6 %. Bylo provedeno 162 endoskopických ošetření (opich 1,5 % Aetoxysklerolem 88,3 %, 96 % alkoholem 5,6 %, nanesení klipu 4,9 %, elektrokoagulace 1,2 %). Primární hemostázy bylo dosaženo u 155 ošetření (95,7 %). Endoskopická hemostáza nebyla úspěšná v 7 (4,3 %) případech. Závěr: Nejčastější známkou krvácení do horní části zažívacího traktu byla melena a hematemeza. Nejčastější lokalizací aktivního krvácení či stigmat recentního krvácení bylo duodenum. Nejčastějším zdrojem krvácení byly peptické léze. Primární hemostáza byla úspěšná při většině ošetření.

Název práce: Autor: Školitel:

Výsledky testu rezistence u pacientek s karcinomem prsu léčených na onkologické klinice LF a FNO Kateřina Lípová, Michaela Paličková MUDr. Karel Cwiertka Klinika onkologie FN Olomouc

Cíl práce: Analýza výsledků testu rezistence u pacientek s karcinomem prsu ve vztahu k běžné klinické praxi (standardně používaným cytostatikům). Zhodnocení doby do progrese s ohledem na výsledek testu rezistence a použitá cytostatika. Metody: Byl hodnocen retrospektivně soubor 36 pacientů (35 žen, 1 muž) s karcinomem prsu, ve věku 32 – 79 let (medián 61 let), u kterých bylo provedeno vyšetření testu rezistence v období od 3/1999 do 12/2000. U 24 nemocných se jednalo o invazivní vývodový karcinom, u 2 o invazivní lobularní karcinom a u 10 o smíšené nebo jiné formy. Test rezistence byl proveden v laboratoři experimentální medicíny FN Olomouc, metodou MTT assay. Výsledek testu je uváděn jako TCS50, tj. koncentraci cytostatika, kterou přežívá 50 % nádorových buněk. 22 pacientů z celého souboru bylo léčeno chemoterapií (adjuvantní nebo pro metastatický nádor). Výsledky: Celkem bylo provedeno 36 testů. Hodnota TCS50 byla stanovena pro 0 – 15 cytostatik (medián 5). Žádné cytostatikum nebylo testováno v 8 případech pro nedostatečné množství nádorových buněk. Dauno/doxorubicin byl označen jako rezistentní v 61% (17/28), vinkristin v 90% (20/22), paklitaxel v 65% (13/20), docetaxel v 75% (9/12), cis-platina v 52% (12/23), karboplatina ve 100% (14/14) a topotecan v 56% (5/9). 6krát byl nádor rezistentní na karboplatinu a nejevil rezistenci na cis-platinu. Závěr: Analýza výsledků ukázala překvapivě vysoký podíl nádorů rezistentních na vinkristin a docetaxel a možnou citlivost na cis-platinu a topotecan. Výsledky jsou zajímavé, vyžadují však ještě další analýzy při větším počtu vyšetření.

Název práce: Autorka: Školitelé:

Hodnocení markerů kostní resorpce u mnohočetného myelomu u nemocných léčených konvenční chemoterapií a autologní transplantací periferních kmenových buněk (APSCT) Marie Mikolášková MUDr. Jaroslav Bačovský, CSc., Prof. MUDr. Vlastimil Ščudla, CSc. III. interní klinika FN Olomouc

Úvod: Mnohočetný myelom (MM) je nádorové onemocnění, k jehož základním charakteristikám patří tvorba osteolytických ložisek a patologických fraktur, které významnou měrou ovlivňují morbiditu a mortalitu nemocných. Intenzitu kostní resorpce můžeme posuzovat podle sérových hladin ICTP (C-terminální telopeptid kolagenu I). Kostní novotvorbu je možné hodnotit dle sérové hladiny PICP (C-terminální extensní propeptid kolagenu I). Metoda: Retrospektivně jsme sledovali soubor 73 nemocných s MM, z nichž 47 bylo léčeno konvenční chemoterapií a 26 APSCT. Zjišťovali jsme korelaci hladiny ICTP a PICP (stanoveny metodou RIA) se známými biochemickými ukazateli rozsahu onemocnění MM, t.j. β2M, paraproteinem, Hb a Ca v séru., dále s faktory majícími vztah ke stupni malignity MM, t.j. LDH, CRP, TK a albuminem séra. Rozsah kostních změn byl hodnocen dle rtg, u některých nemocných byla rovněž provedena NMR. Sestrojili jsme křivky přežití v závislosti na výchozí hladině ICTP, PICP, β2M, CRP, s-Ca, s-TK za použití Kaplan-Meierovy analýzy. Výsledky: Marker osteoresorpce ICTP byl v době diagnozy zvýšen u 70 % nemocných, marker kostní novotvorby PICP u 10 % nemocných. Křivky přežívání dokazují prognostický význam stanovení hladiny ICTP při diagnóze. Nemocní s vyšší hladinou ICTP nad 8 µg/l měli zřetelně kratší dobu přežití. Hodnota ICTP korelovala s hodnotou β2M (R = 0,241, P = 0,041), s hladinou LDH (R = 0,369, P = 0,002) a také s mírou kostního postižení dle rtg (P = 0,035). Hladina PICP korelovala s LDH (R = 0,432, P = 0,0002). Ve skupině 47 nemocných léčených konvenční chemoterapií byl patrný zřetelný pokles ICTP v séru u těch, kteří na terapii příznivě odpověděli, a u nichž bylo dosaženo úplné nebo alespoň částečné remise onemocnění. U 26 pacientů léčených APSCT, kteří v 73 % na léčbu odpověděli kompletní remisí, se hladina ICTP snižovala méně výrazně. Závěr: Marker ICTP odráží míru osteolytické aktivity a jeho zvýšená hladina je zároveň nepříznivým prognostickým znakem přežití nemocných s MM. U pacientů se zvýšenou hladinou ICTP nacházíme též výraznější kostní postižení hodnocené dle rtg .

Název práce: Autor: Školitel:

Ultrazvuková diagnostika endokrinní orbitopatie Jana Poláchová, Marta Vidlářová Odb. as. MUDr. Klára Marešová Klinika chorob očních FN Olomouc

Úvod: Endokrinní orbitopatie, nejčastější příčina jednostranného i oboustranného exoftalmu, je autoimunitní onemocnění vznikající v souvislosti s onemocněním štítné žlázy. Její včasná diagnosa výrazně přispívá k zhodnocení závažnosti stavu pacienta a zahájení odpovídající komplexní terapie. Jednou z vyšetřovacích metod je ultrazvuk, kde hodnotíme šířku okohybných svalů, jejich vnitřní strukturu a echogenitu orbitálního tuku. Cíl: Cílem naší práce bylo zhodnotit přínos ultrazvukového vyšetření orbity pro stanovení dg. endokrinní orbitopatie. Metody: Vyšetřily jsme celkem 38 pacientů (76 očí) s podezřením na endokrinní orbitopatii ve věkovém rozmezí 19-69 let, z toho 10 mužů a 28 žen. Jednalo se jak o pacienty s nově zjištěnou dysfunkcí štítné žlázy, tak o pacienty pro toto onemocnění dispenzarizované. Pomocí Hertlova exoftalmometru jsme hodnotily tíži exoftalmu (axiální protruze bulbu), ultrasonograficky šířku okohybných svalů (musculus rectus internus MRI). Hodnotu exoftalmu nad 20 mm a šíři MRI nad 55 mm jsme považovaly za patognomické pro endokrinní orbitopatii. Výsledky: 39% pacientů mělo exoftalmus, 58% rozšířený MRI. Exoftalmus i rozšířený MRI jsme zjistily u 32% pacientů, u 25% jsme naměřily hodnoty nepřesahující stanovené hranice. Z výše uvedeného vyplývá, že bez použití ultrazvukového vyšetření by u 26% pacientů endokrinní orbitopatie diagnostikována nebyla. Závěr: Ultrazvuk je v současné době nezastupitelným vyšetřením pro diagnostiku a sledování patologických změn vznikajících při endokrinní orbitopatii.

Poděkování: Děkujeme MUDr. Kláře Marešové za pomoc při shromažďování dat, za pochopení a trpělivost.

Název práce: Autor: Školitel:

Hlavní rizikové faktory podílející se na vzniku ischemické cévní mozkové příhody Jana Poledníková. MUDr. Bohdan Křupka, MUDr. Roman Herzig Iktové centrum Neurologické kliniky FN Olomouc

Úvod: Cévní mozkové cévní příhody (CMP) patří mezi nejzávažnější zdravotní, ekonomické a společenské problémy, jsou vyústěním mozkových cévních onemocnění, které jsou po srdečních nemocech a nádorech nejčastější příčinou úmrtí v ČR. Existují dva základní typy CMP - ischemický a hemoragický. Ischemické cévní mozkové příhody (iCMP) jsou způsobeny nejčastěji trombózou, embolií, hypoperfúzí. Cílem naší studie bylo zjistit hlavní rizikové faktory (RF), podílející se na vzniku iCMP a jejich pohlavní a věkovou distribuci. Pacienti a metodika: Soubor obsahuje 60 náhodně vybraných pacientů, hospitalizovaných na JIP Iktového centra Neurologické kliniky FN Olomouc od 1.11.2000 do 31.1.2001 s diagnózou iCMP. Tento soubor jsme rozdělili podle pohlaví 30 mužů (ve věku od 45 do 81, průměrný věk 54 let) a 30 žen (ve věku od 45 do 81, průměrný věk 45 let). U všech jsme se při získávání anamnézy zaměřili na přítomnost následujících RF: arteriální hypertenze, DM, dyslipidémie, anémie, ICHS (se stavem po infarktu myokardu nebo se syndromem nestabilní anginy pectoris), konzumace alkoholu, kouření. Výsledky: Ve skupině 30 mužů / 30 žen byl zjištěn nejčastější výskyt sledovaného rizikového faktoru: arteriální hypertenze 77% / 37% , ICHS 43% / 20% , DM 33% / 30%, dyslipidémie 10% / 3%, anémie 7% / 3%, alkohol 27% / 3 %, kouření 43% / 23%. Závěr: V souboru 60 pacientů s iCMP jsme zjistili, a to nezávisle na pohlaví, že nejvýznamnějším rizikovým faktorem, majícím vliv na cévní strukturu a vedoucím v horším případě až k cévní mozkové příhodě, je arteriální hypertenze, ale nikoli jako RF samostatný, ale v koincidenci s ostatními, taktéž významnými rizikovými faktory, jako jsou ICHS, DM a abúzus nikotinu.

Název práce: Autor: Školitel:

Diagnostické problémy lymfomu z plášťových buněk Vít Procházka MUDr. Tomáš Papajík, Ph. D. Hemato-onkologická klinika FN Olomouc

Úvod: Lymfom z plášťových buněk (Mantle cell lymfom, MCL) tvoří 8% nonhodgkinských lymfomů. Je charakterizován translokací t(11;14)(q13;q32), která vede k přestavbě genu bcl-1 a k nadprodukci cyklinu D1, zasahujícího do kontroly buněčného cyklu. Klinicky je charakterizován agresivním průběhem a rezistencí na standardní chemoterapii. Celosvětovým problémem zůstává diagnostika MCL, která se nedaří na základě klasických histologických metod. Cílem práce bylo zhodnotit přínos moderních imunocytochemických, cytogenetických a molekulárně-genetických metod pro přesnou diagnostiku MCL a jeho diferenciaci oproti ostatním B-neoplásiím. Soubor: Vyhodnocovali jsme data 56 pacientů, diagnostikovaných na HOK od ledna 1995 do června 2000. V souboru převažovali muži (61%), věkový medián byl 63 let. 96% pacientů mělo pokročilé stádium nemoci (Ann Arbor), B-symptomy (61%), postižení >1 extralymfatického orgánu (73%) a postižením kostní dřeně (96%). Anémie (Hb<120g/l) byla přítomna v 46%, periferní lymfocytóza (>4.0∗109) v 61% případů. Nádorové markery (LDH, β2-mikroblobulin, s-TK) byly elevovány v 62%, 84% a 86%. Metody: Soubor vyšetření zahrnoval anamnézu, fyzikální vyšetření, krevní obraz s diferenciálním rozpočtem, biochemický panel, tumor markery (LDH, β2-mikroblobulin, sTK), vyšetření zobrazovacími metodami (RTG hrudníku, CT hrudníku, břicha, pánve), punkci/trepanobiopsii kostní dřeně (KD) a vyšetření uzliny nebo biopsii suspektní extranodální lokality. Nátěry periferní krve a KD byly barveny metodou May-Grünwald Giemsa. Imunofenotyp byl vyšetřen z periferní krve a KD panelem monoklonálních protilátek na průtokovém cytometru Coulter Epics XL. Histologie uzliny (35 pacientů) byla vyšetřena regionálním i expertním patologem.Vzorky byly barveny hematoxylinemeosinem a imunohistochemicky. Cytogenetické metody zahrnovaly konvenční stanovení karyotypu, FISH k průkazu t(11;14)(q13;q32), komparativní genomickou hybridizaci (CGH) k průkazu nebalancovaných chromosomálních změn a polymerázovou řetězovou reakci (PCR) k detekci přestavby genu bcl-1. Závěr: Histologie uzliny byla odečtena u 35 pacientů. 14 z nich (40%) mělo chybnou iniciální diagnózu: nejčastěji folikulární nebo jiný indolentní lymfom (v 79%) Flowcytometrické vyšetření detekovalo typický fenotyp (sIg+/CD5+/CD19+/CD23-) u všech nemocných s prokázanou přítomností nádorové populace ve vyšetřované tkáni. FISH prokázala typickou translokaci t(11;14)(q13;q32) v 88% (14/16) případů. CGH identifikovala přídavné nebalancované chromosomální změny v 75%. PCR prokazuje přestavbu bcl-1 v MTC regionu ve 24%. Nové laboratorní metody zlepšují u MCL diagnostickou úspěšnost, která je rozhodující pro plánování strategie léčby. Zvláště mladší pacienti by mohli v budoucnu profitovat z včasně indikovaných intensivních způsobů terapie: transplantace periferních kmenových buněk, cytostatických režimů vyšší generace a imunoterapie (rituximab).

Název práce: Autor: Školitel:

Retrospektivní studie výsledků miniinvazivních postupů při léčbě funkčních poruch ezofagu a kardie Pavel Skalický ([email protected]) odb. as. MUDr. Adolf Gryga, CSc. II. chirurgická klinika FN Olomouc

Úvod: Základní myšlenkou miniinvazivní chirurgie je minimální zatížení nemocného operačním výkonem a omezení traumatizace tkání. Velkou výhodou této metody je především zkrácení doby hospitalizace a celkové doby rekonvalescence pacienta s jeho brzkým návratem k běžné i pracovní aktivitě. Cíl: Hlavním úkolem naší práce bylo statisticky vyhodnotit význam miniinvazivní metody v léčbě achálázií a refluxní nemoci jícnu. Metody: Retrospektivní studie zahrnovala pacienty, kteří v období od 1. ledna 1991 do 31. prosince 2000 podstoupili operaci pro diagnózu achalázie nebo refluxní nemoci jícnu na II. chirurgické klinice. Podle toho, zda se jednalo o klasickou operaci nebo laparoskopický výkon, jsme pacienty rozdělili do dvou skupin, ve kterých jsme sledovali délku pooperační hospitalizace, dobu trvání operačního zákroku a výskyt komplikací souvisejících s operačním výkonem. Tyto parametry jsme statisticky zpracovali a provedli srovnání mezi oběma skupinami pacientů. Výsledky: Ve sledovaném období bylo provedeno celkem 37 kardiomyotomií pro achalázii jícnu, ze kterých bylo 22 operací provedeno klasickým přístupem a 15 laparoskopicky. Ve skupině pacientů operovaných laparoskopicky byla signifikantně kratší doba pooperační hospitalizace, a to 7 dní oproti 12,7 dne ve skupině klasických operací. Současně došlo ke zkrácení doby operace na 121 min oproti 141 min ve skupině srovnávací. Při porovnání výskytu komplikací jsme dále zjistili, že použitím laparoskopického přístupu klesl jejich výskyt z 36,4 % na 6,7 %. Pro refluxní nemoc jícnu a hiátovou hernii bylo operováno celkem 123 pacientů. Klasických výkonů bylo 66, laparoskopických 57. I při srovnání těchto skupin pacientů jsme pozorovali zkrácení doby pooperační hospitalizace (8 dní oproti 11,7) a snížení výskytu komplikací (10,5 % oproti 42,4 %) u laparoskopických operací. Celková doba operačního výkonu je shodná v obou srovnávaných skupinách (122 min u laparoskopických operací a 124 min u klasických). Závěr: Provedená studie potvrzuje oprávněnost současného trendu směřujícího k nahrazování klasických operačních výkonů miniinvazivními metodami. Laparoskopický postup je proto v dnešní době metodou volby při chirurgické léčbě achalázie a refluxní nemoci jícnu.

Název práce: Autor: Školitel:

Studium farmakokinetiky metotrexátu u dětí s akutní lymfoblastickou leukémií (ALL) Lucie Stojaspalová Doc. MUDr. Vladimír Mihál, CSc. Dětská klinika FN Olomouc

Úvod: Jednou z nejzávažnějších komplikací stávající protinádorové léčby je její nadměrná kumulativní toxicita a možný vývoj sekundární malignity. Individualizace léčebného protokolu na základě prognosticky významných znaků by ji mohla výrazně ovlivnit. Nutným předpokladem je i sledování farmakokinetiky a farmakodynamiky cytostatik. Ve své práci jsme se zaměřili na studium farmakokinetiky metotrexátu (MTX) v různých fázích léčebného protokolu ALL BFM 95, který se používá k léčbě dětí v České republice. Soubor a metody: Resorpční MTX test: u 34 pacientů (16 chlapců a 18 dívek), ve věku 117 let (medián 9 let pro chlapce a 5 let pro dívky), jsme po p.o. podání MTX v dávce 20 mg/m2 měřili jeho hladinu v séru v čase 0-2-4-6 hodin. Ke stanovení sérového MTX (MTXs) byla použita originální ELISA metoda. Farmakokinetika MTX po i.th. podání: u 5 pacientů (2 chlapci a 3 dívky), ve věku 0-15 let (medián 6 let), byl stanoven MTXs po jeho i. th. podání 6-12 mg v čase 0-24-48-72 hodin. Farmakokinetika MTX a jeho interindividuální rozdíly jsou v obou souborech pacientů vyjádřeny v hodnotách průměru, směrodatné odchylky (SD), mediánu, rozpětí a koeficientu variace. Výsledky: Před aplikací MTX v čase 0 hodin jsme u všech pacientů obou souborů potvrdili jeho nulovou hladinu v séru.

Průměr±SD Medián Rozpětí Koeficient variace (%)

MTXs po p.o. podání (nmol/l) 2 hod 4 hod 6 hod 689±245 365±148 199±99 719 390 200 160-1300 70-934 20-566 356 405 495

MTXs po i.th. podání (nmol/l) 24 hod 48 hod 72 hod 55±24 22,5±12,5 15±5 60 25 15 0-120 0-40 10,5-20 432 556 333

Při analýze resorpce MTX po p. o. podání jsme potvrdili velké interindividuální rozdíly sérové hladiny ve všech sledovaných obdobích, což je nejlépe patrné z rozpětí a koeficientu variace. Stejnou variabilitu MTXs jsme potvrdili i po jeho i.th. aplikaci. Závěr: Značné rozdíly hladin MTXs u jednotlivých pacientů po jeho perorálním podání podporují nutnost určité individualizace léčby. U dětí s vysokou resorpční schopností lze snížením dávky snížit toxicitu, naopak u pacientů s nízkou resorpcí, zvýšením dávky, léčbu zefektivnit. Potvrdili jsme, že farmakokinetické rozdíly MTX jsou výrazně ovlivněny nejen jeho resorpcí, ale i vylučováním. Detekce relativně vysokých hladin MTXs ještě 72 hodin po jeho i. th. aplikaci potvrzuje nemalý podíl MTX na časné odpovědi na indukční léčbu ( tzv. good/poor responderství), které se dříve připisovalo pouze prednisonu.

Název práce: Autor: Školitel:

Význam selektivní koronarografie u pacientů s prodělanou hemodynamicky závažnou komorovou tachyarytmií Dalibor Stoszek ([email protected]) MUDr. Marcela Škvařilová I. interní klinika FN Olomouc

Úvod: Podle evropské statistiky umírá denně náhlou srdeční smrtí (NSS) 2500 osob v průměrném věku 55 – 65 let. Maligní komorové dysrytmie jsou jednou z nejčastějších příčin těchto úmrtí a nejvíce právě u nemocných s ischemickou chorobou srdeční (ICHS). Je známo, že až 43 % nemocných s ICHS po infarktu myokardu (IM), prodělanou komorovou tychyarytmií a dysfunkcí levé komory (EF < 35 %) je ohroženo během dvou let rizikem NSS. Cíl: Sledovali jsme závažnost sklerotického postižení věnčitých tepen v souvislosti s výskytem výše uvedených dysrytmií, ejekční frakci, možnost následné revaskularizace a další osud postižených. Metodika a soubor pacientů: Retrospektivně jsme analyzovali koronarografické nálezy 114 nemocných (tj. 5,4 všech selektivních koronarografií - SKG), kteří byli přijati na I. interní kliniku FN v Olomouci v období 1.1.1997 – 1.4.2001 a jejichž hlavní indikací k provedení SKG byl výskyt komorové tachydysrytmie nebo prodělali KPR v terénu. Hodnotili jsme závažnost stenozy (nad 50 % lumina tepny), výskyt úplného uzávěru věnčité tepny, počet postižených tepen, ejekční frakci (EF) a další léčbu pacientů. Muži tvořili 78,9 % souboru, průměrný věk činil 65 let. ICHS trpělo 77,2 % pacientů, KMP 9,6 %, ICHS + KMP 2,6 %, ARVD 1,8 %, mitrální insuficienci mělo 4,38 % pacientů, náhradu mitrální chlopně 1,8 % a náhradu aortální chlopně 0,9 % sledovaných. Přítomnost základního onemocnění nebyla prokázána u 8,8 % postižených. Fibrilaci komor prodělalo 36 pacientů (31,6 %), komorovou tachykardii 54 (47,4 %), KPR bez možnosti ověření typu arytmie 21 % postižených. Akutní infarkt myokardu anamnesticky prodělalo 62 nemocných (54,4 %). ICD byl implantován v 58 případech (50,9 %), 14 pacientům (12,3 %) byla provedena radiofrekvenční ablace. Výsledky: Hemodynamicky závažné postižení (nad 50 % lumen) jedné koronární tepny (1 vd - vessel disease) mělo 21,6 % , 2 vd 23,7 %, 3 vd 20,2 % a bez postižení koronárních tepen 34,5 % pacientů. Uzávěr koronární tepny byl nalezen ve 42,3 % SKG. Průměrná EF všech pacientů byla 37,7 %, EF < 35 % byla naměřena u 42,3 % pacientů. Revaskularizováno bylo 33 pacientů (28,9 %, PTCA 15, CABG 18 nemocných). Medián sledování od postižení do poslední kontroly v ambulanci byl 12 měsíců. Závěr: Většinu postižených s prodělanou hemodynamicky závažnou maligní arytmií tvoří pacienti s ICHS, těžkým postižením koronárních arterií a významnou dysfunkcí LK. Při možnostech současné léčby (ICD, ablace, antiarytmika) je však prognóza těchto nemocných vcelku příznivá.

Název práce: Autorka: Školitel:

Význam hodnocení vybraných parametrů apoptózy ve skupině nemocných se systémovým lupus erytematodes Renáta Šimková (e-mail: [email protected]) MUDr. Pavel Horák, CSc. III. interní klinika FN Olomouc

Úvod: Systémový lupus erytematodes (SLE) je prototypem orgánově nespecifického autoimunitního onemocnění. Vyznačuje se velkou rozmanitostí klinických i laboratorních projevů a v čase značně diferencovaným průběhem. V jeho komplexní etiopatogenezi hraje zřejmě jednu z klíčových úloh porucha apoptózy. Cílem práce bylo hodnocení úrovně apoptózy neutrofilů ve vztahu k aktivitě nemoci. Metody: Vyšetřovaný soubor tvořilo 24 pacientek sledovaných pro SLE v revmatol. poradně III. interní kliniky FN Olomouc, věkový průměr 40 let (22–61, medián 37,5). Jako kontrolní soubor posloužilo 15 dárců krve. Index apoptózy neutrofilů byl stanoven pomocí průtokové cytometrie s využitím annexinu V metodou dvou- a tříbarevného značení. Sérové ukazatele apoptózy (sFas ligand, antiAnnexin V, sCD30, sCD40L), byly hodnoceny komerčními sety, metodou ELISA. Dále byly měřeny sérové ukazatele poškození a aktivity choroby, C3 a C4 nefelometricky a protilátky anti-dsDNA a antinukleozomální protilátky (anti-DNP) metodou ELISA. K vyhodnocení klinické aktivity nemoci byl použit index ECLAM. Samostatně bylo hodnoceno postižení ledvin. Ke statistickému zpracování byly použity deskriptivní statistická analýza a Pearsonův korelační koeficient. Výsledky: Bylo provedeno vyhodnocení vztahu vybraných ukazatelů apoptózy k indexu aktivity ECLAM, dále byly posouzeny vztahy apoptotických indexů k hladinám C3, C4, anti-dsDNA a anti-DNP. Rovněž byly porovnány apoptotické indexy navzájem. Diskuse: SLE je onemocnění charakterizované hyperaktivitou B lymfocytů s nadprodukcí orgánově nespecifických protilátek a tvorbou a orgánovou depozicí imunokomplexů. V recentních studiích se pozornost obrací k objasnění role apoptózy ve vzniku této imunitní poruchy. Současné názory podpořené teoretickými i klinickými výzkumy naznačují, že defekt leží s velkou pravděpodobností na úrovni poruchy clearance apoptotického materiálu, související snad s poruchou fagocytózy a s u lupusu často přítomnou deficiencí komplementu. Nedostatečně odstraňované produkty apoptózy jsou zdrojem zahlcení geneticky predisponovaného organismu nukleozomálním materiálem, což vede k autofokuzaci imunitního systému se vznikem autoreaktivních buněčných populací a produkcí autoprotilátek. Tato práce se pokouší zjistit eventuální praktický přínos hodnocení stupně apoptózy neutrofilů ve vztahu ke klinické aktivitě a závažnosti SLE v konkrétní skupině nemocných.

Název práce: Autor: Školitel:

Selhání plastiky LCA: Srovnání techniky patelárním autoštěpem B-T-B a šlachou m.semitendinosus (1996-2000) Rudolf Uhlář (e-mail: [email protected]) MUDr. Daniel Ditmar, CSc. Ortopedická klinika FN Olomouc

Úvod: Kolenní kloub je nejsložitějším kloubem lidského těla. Odpovídá tomu jeho skladba, která má oproti ostatním velkým kloubům řadu zvláštností. Stabilita kolenního kloubu je zajištěna vazivovým a svalovým aparátem. Tvar kloubních ploch se přitom, na rozdíl od jiných velkých kloubů dolní končetiny, na stabilitě kloubu podílí v menší míře, a proto je vazivový aparát tak mohutný. Stabilizátory kolenního kloubu dělíme na statické (vazy a menisky) a dynamické (svaly). Pro normální funkci kloubu je rozhodující ligamentum cruciatum anterior (LCA). K ruptuře LCA dochází nejčastěji při rotačních mechanismech. Cíl: Naším cílem bylo zjistit rozdíl mezi selháním při použítí techniky patelárního štěpu bone-tendon-bone (B-T-B) a šlachou m.semitendinosus, co bylo příčinou selhání a po jaké době tyto náhrady selhaly. Soubor pacientů a metodika: V období od 8.5.1996 do 31.12.2000 bylo na ortopedické klinice FN Olomouc provedeno 889 náhrad LCA. Z toho bylo provedeno 543 šlachou m.semitendinosus a 330 pomocí patelárního štěpu B-T-B. Z těchto provedených náhrad do 31.12.2000 selhalo 66 náhrad u 63 pacientů. U 3 pacientů selhala náhrada 2x. V tomto souboru bylo 21 žen a 45 mužů. Průměrný věk pacientů byl 24,3 roku. Nejmladšímu bylo 16 a nejstaršímu 35 let. Častěji docházelo k postižení na pravém koleni a to ve 36 případech, na levém koleni ve 30 případech. K ověření jsme použili chí-kvadtát test Výsledky: Rozdělili jsme pacienty do 3 skupin podle doby ve které došlo k selhání náhrady LCA. V první skupině byli pacienti kterým náhrada selhala do 90 dnů po operaci. Toto selhání bylo způsobeno nevhodným zatížením končetiny pacientem. Zde bylo 11 pacientů. Ve druhé skupině byli pacienti, kterým selhala plastika mezi 90-365 dnem po operaci. V této skupině bylo 35 pacientů. Toto období je pro selhání nejkritičtější a v úvahu přichází i chyba operatéra. V tomto období uvažujeme nedošlo-li k chybě operatéra. Ve třetí skupině byli pacienti, kterým plastika selhala za více než rok po operaci. V tomto období je náhrada již zcela přihojena a má vlastnosti zcela zdravé LCA. Zde bylo 20 pacientů. Statistickým srovnáním těchto dvou metod jsme zjistili, že při náhradě pomocí šlachy m.semitendinosus selhalo 5.5 % a technikou B-T-B selhalo 10.4 % plastik (p=0.0068). Dohromady ze všech provedených plastik došlo k selhání v 7.24 % případů, což se shoduje s uváděnými zahraničními výsledky. Závěr: Jednoznačně lépe vychází náhrada LCA pomocí techniky šlachy m. semitendinosus, i když se tato technika provádí kratší dobu než náhrady pomocí patelárního štěpu. Další vývoj budeme sledovat.

Název práce: Autor Školitel:

Psychosociální terapie nemocných schizofrenií v rámci psychosociálního centra na Klinice lékařské psychiatrie a psychologie v Olomouci Iveta Zedková ([email protected]) MUDr. Ludmila Tirayová Klinika lékařské psychiatrie a psychologie FN Olomouci

Úvod: Vzhledem k multifaktoriální genezi schizofrenních psychóz a pestré paletě příznaků, které toto onemocnění charakterizují, ať už se jedná o pozitivní nebo negativní symptomy, je třeba při jejich léčbě postupovat vícedimenzionálně. Zatímco během akutní fáze onemocnění s výraznou produktivní symptomatikou stojí medikamentózní terapie zcela v popředí, nabývají po odeznění produktivní symptomatiky na významu postupy psycho- a socioterapeutické. Hlavní cíl socioterapeutických opatření spočívá v zamezení socialnímu postižení, případně udržení tohoto na minimalní úrovni. Psychosocioterapeutické metody přitom musejí být nasazeny co nejdříve po odeznění akutní fáze. Metody: 1. 3. 1995 byl na naší klinice otevřen Denní stacionář o kapacitě 12-15 klientů. Zde je pro pacienty připraven po celý týden program, který je sestaven dle Integrovaného psychoterapeutického programu (IPTP) dle Rodera. Tento terapeutický program je sestaven z pěti podprogramů (kognitivní diferencovaní, sociální vnímání, verbální komunikace, sociální dovednosti, interpersonální řešení problémů) a je zaměřen především na terapii atencionálně perceptivních a kognitivních poruch, typických pro schizofrenní onemocnění a dále na specifické deficity v celkovém sociálním chování. Do Denního stacionáře přicházejí jak pacienti z oddělení, tak z psychiatrických a psycho-logických ambulancí z Olomouce a okolí. Na činnost Denního stacionáře nyní navazuje Psychosociální centrum (PSC), otevřené 7. 3. 2001, taktéž o kapacitě 12-15 klientů. PSC poskytuje v současné době program po 3 dny v týdnu. Po ranním setkání se koná literární klub, trénink sociálních dovedností nebo výuka angličtiny. Tento bude postupně rozšířen o muzikoterapii, relaxační techniky, nácvik kognitivních funkcí pomocí počítačového programu, kurz PC, jógu, divadelní kroužek, návštěvy kulturních akcí a sportovní aktivity. Program tak podporuje zlepšení paměti, zvyšuje schopnost koncentrace, podporuje emoční prožívání a v neposlední řadě umožňuje navázání sociálních kontaktů. Podstatnou součástí terapie v PSC je spoluúčast pacientů na organizaci centra. Skupina funguje jako uzavřená, přičemž jeden z pacientů má funkci garanta, tedy zajišťuje, aby bylo na daný den vše připraveno, oznámí všem, pokud program odpadá a ostatní se u něj omluví, pokud se nemohou dostavit. Odborný personál má v PSC spíše roli konzultanta či supervizora a spolupracuje úzce se studenty a dalšími dobrovolníky, kteří se aktivně podílejí na vedení jednotlivých aktivit a práci s klienty. Závěr: Program klade velký důraz na účast dobrovolníku, kteří vnášejí do terapie novou invenci, právě pro neprofesionální charakter této interakce. Na druhou stranu socialní reintegrace schizofrenních pacientů napomáhá destigmatizaci schizofrenního onemocnení v povědomí společnosti.