Leden 2007
Základní škola Azize Nesine v Berlíně: bilingvní tureckoněmecká základní škola Björn Jungius Abstract in English: Aziz Nesin Elementary School is one of Berlin’s sixteen elementary “Public Europe Schools”. This special type of schools offers bilingual elementary education to children with two different native languages. Out of these sixteen schools Aziz Nesin School is the only TurkishGerman “Europe School”, targeting children with Turkish and German as a native language. The concept of the school is that of “linguistic equity in the classroom”. The body of teachers/students is 50 percent Turkish and 50 per cent German. Both languages are treated equally, subjects are taught in German and Turkish alike. *** Text: Základní škola Azize Nesina je jednou ze 16 berlínských základních škol, které jsou známé jako „Evropské školy“. Tento speciální typ školy nabízí bilingvní základní vzdělání dětem se dvěma různými mateřskými jazyky. Základní kola Azize Nesina se jako jediná turecko-německá škola ze 16 Evropských škol zaměřuje na děti s turečtinou a němčinou jako mateřským jazykem. Základní koncepcí školy je „rovnost jazyků ve třídě“. 50 procent učitelů a žáků pochází z tureckých rodin a zbývajících 50 procent z rodin německých. Oba jazyky mají shodné postavení a předměty se vyučují jak v němčině, tak v turečtině. V souladu s celkovou koncepcí berlínských Evropských škol jsou hlavní cíle Základní školy Azize Nesina následující: -
-
-
vybudovat základní školu nabízející možnost vzájemného interkulturního obohacování dětem se dvěma mateřskými jazyky (turečtinou a němčinou), pro turecké děti: dosáhnout, aby se turecky mluvící žáci naučili během sedmi let trvání programu mluvit, číst a psát turecky i německy, pro německé děti: rozvíjet určitou znalost turečtiny jako kontaktního jazyka, s ohledem na všechny děti: dosáhnout jazykové rovnosti ve třídě jako předpokladu pro interkulturní vzdělávání a pozitivní přístup k jiným jazykům i vícejazyčnosti ve společnosti.
1
Aktivity a výsledky: V září 1995 nastoupily na Základní školu Azize Nesina dvě třídy dětí předškolního věku o 16 žácích. V lednu 1996 tito žáci nastoupili do první třídy. Oficiální bilingvní výuka v němčině a turečtině byla zahájena dvěma tureckými a dvěma německými učiteli. V souladu s koncepcí ganztagsschule byli k dispozici dva další pedagogové, kteří se dětem věnovali po vyučování. Od roku 1996 škola otevírá nové třídy v každém školním roce, přičemž ve školním roce 2005/06 došlo k zásadnímu rozšíření výuky, takže nyní navštěvuje 400 dětí celkem 16 tříd. Škola má nyní celkem 32 učitelů, z nichž polovinu tvoří Němci a polovinu turečtí rodilí mluvčí. Vedle toho ve škole pracuje 24 pedagogických pracovníků, z nichž 18 má jako mateřský jazyk němčinu a 6 turečtinu. Škola je jednou ze 16 berlínských základních Evropských škol, jejichž cílem je poskytovat bilingvní vzdělání a šířit gramotnost mezi dětmi se dvěma různými mateřskými jazyky. Stejně jako všechny veřejné školy se i Evropské školy řídí oficiálními učebními osnovami platnými pro berlínské základní školy s tou výjimkou, že osnovy byly částečně upraveny tak, aby splňovaly specifické potřeby Evropských škol a umožnily bilingvní výuku a interkulturní vzdělávání. Ačkoliv Turci tvoří největší etnickou menšinu v Berlíně (více než 120 000 osob v roce 2003), Základní škola Azize Nesina je jediná základní škola zaměřená na turecko-německou bilingvní výuku, která se stala součástí koncepce Evropských škol. V Berlíně existují další čtyři základní školy nabízející výuku v turečtině i němčině, avšak tyto školy nespadají pod projekt Evropských škol. V Základní škole Azize Nesina se děti učí v turečtině a němčině od 1. do 6. třídy. Jazykové dovednosti dětí pocházejících z neněmeckých rodin jsou posuzovány hned po zahájení školní docházky. Pak se děti na základě jazykových dovedností dělí do dvou pokud možno stejně velkých skupin: první skupina má jako hlavní jazyk turečtinu, zatímco druhá skupina němčinu. Výuka základní gramotnosti probíhá v hlavním jazyce. Druhý jazyk, tzv. „kontaktní jazyk“, se v 1. třídě vyučuje 3 hodiny týdně a od 3. třídy pak 6 hodin týdně. Obecně platí, že děti na Základní škole Azize Nesina v 1. třídě navštěvují až 12 hodin jazykové výuky týdně, což je o 7 hodin více než na běžné základní škole. Všechny ostatní předměty mimo hodin jazyka navštěvují obě skupiny žáků společně. Matematika se vyučuje v němčině, hodiny všeobecných vědomostí v turečtině a výtvarná i hudební výchova v obou jazycích. K dispozici jsou adekvátní učební pomůcky. Jako Evropská škola se Základní škola Azize Nesina liší od jiných základních škol v Berlíně i v jiných ohledech. Zaprvé ve škole neplatí tradiční praxe spočívající v tom, že děti mohou navštěvovat pouze školy nacházející se ve čtvrti, kde jsou jejich rodiče či opatrovníci přihlášení. To znamená, že do školy se mohou zapsat turecky či německy hovořící děti z celého Berlína. Zadruhé se jedná o tzv. ganztagsschule, tedy školu nabízející aktivity od 8:00 2
až do 16:00. Po skončení normálního vyučování jsou dětem k dispozici volnočasové aktivity, během kterých se učí používat jazyky zábavným způsobem. „Běžné“ základní školy většinou zavírají své dveře s koncem vyučování, tedy nejpozději v 13:25. 50 procent žáků ukončí Základní školu Azize Nesina s doporučením ke studiu na gymnáziu (gymnasium). Dalších 20 procent získá doporučení ke studiu na reálce (realschule). Studenti, kteří získají doporučení ke studiu na gymnáziu, mají možnost navštěvovat blízkou školu Carla v. Ossietzkyho, kterou lze ukončit turecko-německou maturitní zkouškou (abitur). Kontinuita bilingvní výuky je tedy zajištěna i po ukončení základní školy. Tři cesty vzdělávacího systému V Berlíně děti obvykle nastupují do 1. třídy ve věku 6 let a základní školu opouštějí po absolvování 6. třídy, tedy ve věku 12 či 13 let. Německý vzdělávací systém se dělí do tří větví: po skončení základní školy všechny děti získají doporučení ke studiu na jednom ze tří typů středních škol: gymnasium, realschule či hauptschule. I když tato doporučení nejsou závazná, většina rodičů se drží toho, co jim škola poradí. Gymnasium žáci ukončují ve 13. třídě s tím, že jsou kvalifikováni ke studiu na vysoké škole. Realschule a hauptschule žáci ukončují po 10. třídě s tím, že pak podávají přihlášku na profesní vzdělávání v oborech, které nevyžadují vysokoškolské vzdělání. Úroveň vzdělání i profesní kvalifikace na realschule je vyšší než na hauptschule. Toto dělení vzdělávacího systému bylo podrobeno tvrdé kritice po zveřejnění výsledků mezinárodního hodnocení žáků PISA. Studie PISA ukázala, že v Německu více než v jiných západních zemích existuje významná souvislost mezi sociálním původem studentů a jejich nadějí na úspěšnou studijní kariéru. Zejména děti z dělnických nebo přistěhovaleckých rodin musí čelit překážkám. Protože jim například chybí kvalitní jazykové znalosti a nedostává se jim často ani specializované výuky, končí obvykle základní školu s doporučením ke studiu na realschule nebo hauptschule. Jejich budoucí úspěch ve studiu je tedy již od samého počátku omezen jen na možnosti nabízené v rámci těchto typů škol. Zvláště studenti berlínských hauptschule dnes trpí vysokou mírou sociální stigmatizace. V případě Ruetli Hauptschule ve čtvrti Neukölln, kde se učitelé obrátili na školní senát s návrhem na uzavření školy kvůli tomu, že se obávali studentů z důvodu slabé disciplíny a nevyhovujících podmínek, se výuka stala prakticky nemožnou. Případ Ruetli Hauptschule vyvolal emotivní debatu o situaci na školách typu hauptschule nejen v Berlíně, ale i v Německu obecně. V mnoha případech osazenstvu těchto škol téměř výhradně dominují studenti z řad migrantů. Jelikož jsou vyhlídky na zajímavou profesní kariéru pro absolventy hauptschule obecně omezené a absolventi s horšími známkami na pracovním trhu mohou uspět jen ztěží, studenti čelí nedostatečné motivaci spolu s vyloučením z většinové společnosti. Rozdíly ve studijní úspěšnosti mezi tureckými a německými studenty potvrzují i údaje z nedávné doby: v roce 2006 navštěvovalo gymnasium v Berlíně 9.4 procenta studentů z tureckých rodin. Naproti tomu se privilegia 3
studovat gymnasium dostalo 30 procentům německých studentů. V roce 2006 bylo z celkem 12 258 absolventů gymnázií v Berlíně pouze 165 Turků, tedy méně než 1.5 procenta. Je však třeba uvést, že tato čísla nezahrnují naturalizované Turky, tedy studenty tureckého původu s německým pasem. Údaje pro tuto skupinu nejsou zatím k dispozici. Situace na základních školách Obecně platí, že základy úspěchu v rámci vzdělávacího systému se pokládají na základní škole. V Berlíně je v současné době celkem 448 veřejných základních škol s přibližně 148 000 žáky. Asi 21 procent z nich jsou držiteli jiného než německého pasu. Pokud ale vezmeme v úvahu „naturalizované žáky“, tedy ty s německým pasem a jiným než německým mateřským jazykem, tak počet studentů základních škol jiného než německého původu přesahuje 30 procent. Tento údaj zohledňuje situaci v Berlíně jako celku. Je ale důležité zdůraznit, že děti z rodin migrantů nejsou ve školách rozdělené rovnoměrně. Namísto toho se soustředí na základních školách nacházejících se v centrálních částech bývalého Západního Berlína, tedy hlavně v Kreuzbergu, Neuköllnu, Weddingu a částech Tiergartenu a Schönebergu. V důsledku toho zde počet studentů s jiným mateřským jazykem než němčinou dosahuje průměrně 30 až 45 procent. Na některých základních školách v Kreuzbergu a Neuköllnu, tedy ve čtvrtích s nejvyšší koncentrací tureckých obyvatel, je podíl těchto studentů ještě vyšší. Vysoké procento studentů, jejichž mateřským jazykem není němčina, představuje zásadní výzvu pro integrační i vzdělávací koncepce. Nedostatečná znalost němčiny je závažným problémem. Mnoho dětí z rodin migrantů má obrovský jazykový deficit. Jazykový test provedený v roce 2003 Senátem města Berlína pod názvem „Bärenstark-Test“ s cílem posoudit znalost němčiny mezi 26 700 dětmi před vstupem do vzdělávacího systému ukázal, že 80 procent dětí z neněmecky hovořících rodin vykazuje na svůj věk nedostatečnou znalost němčiny, zatímco toto číslo pro děti pocházející z německých rodin bylo pouze 30 procent. Podle jiného průzkumu, který se v roce 2004 zaměřil na 21 000 prvňáčků, asi 10 procent tureckých dětí jen stěží hovoří německy a dalších 34 procent dělá výrazné chyby. Zatím poslední test jazykových schopností prvňáčků ze srpna 2006 ukázal, že nedostatečné jazykově vybaveno je 56,6 procent dětí migrantů. Z výše uvedeného vyplývá, že při nástupu do školy ve věku 6 let musí děti z neněmeckého prostředí (s často nedostatečnými jazykovými dovednostmi) čelit obrovským překážkám, protože jazykem výuky je němčina. Dalším problémem je, že mnoho dětí kromě toho trpí i nedostatečnou znalostí mateřského jazyka. Pokud není ve třídě dostatečný počet studentů s němčinou jako mateřským jazykem, je komunikačním jazykem mimo třídu rodný jazyk migrantů. Práce s takovými studenty představuje výzvu i pro učitelský sbor, a to především v případě, že ve škole nejsou k dispozici speciální pedagogické 4
programy. Jazykové a kulturní bariéry pak existují nejen mezi učiteli a studenty, ale také mezi učiteli a rodiči. Vysoká koncentrace dětí z neněmeckého prostředí ve školách nacházejících se v centru města je důsledkem předpisu vyžadujícího, aby děti navštěvovaly školu v blízkosti bydliště. Například dítě, jehož rodiče mají trvalý pobyt ve čtvrti Neukölln, musí navštěvovat základní školu v této čtvrti. Jak bylo uvedeno výše, turecká komunita v Berlíně se koncentruje především ve čtvrtích Neukölln, Wedding, Kreuzberg a v některých částech Schönebergu. Čtvrti v centru města musí většinou řešit sociální i ekonomické problémy a ještě se vypořádat s nadprůměrnou nezaměstnaností. Sociální složení tureckých studentů Turecká migrace do Berlína se historicky vzato týkala především dělníků, kteří po příchodu do města začali pracovat v průmyslových podnicích. První migranti z Turecka, kteří do Berlína přišli v rámci tzv. „programu hostujících pracovníků“ po stavbě berlínské zdi v roce 1961, často pocházeli z odlehlých venkovských oblastí Turecka jako je například Anatolie. Většinou měli jen minimální vzdělání a zastávali tradiční hodnoty. Původní turecká komunita v Berlíně tudíž postrádala výraznější množství vzdělaných jedinců či intelektuálů. Její kořeny je tedy spíše nutné hledat v tom, co němčina nazývá termínem bildungsfern, volně přeloženo tedy „distancování od vzdělání“. Dnes je na 70 procent tureckých dětí v Berlíně považováno za příslušníky tzv. „underclass“, tedy nejchudší vrstvy společnosti. Ani jejich rodiče často nemají žádné vyšší vzdělání, mluví jen málo německy, a nemají žádné povědomí o německém vzdělávacím systému. Nejenže jejich děti mají výše uvedené jazykové problémy, ale vedle toho musí čelit i dalšímu znevýhodňování v souvislosti s třídní příslušností včetně nadváhy (23 procent tureckých dětí v 1. třídě, avšak pouze 10 procent německých dětí), vyšší míry sledování televize (64 procent tureckých dětí stráví u televize více než jednu hodinu denně ve srovnání s 31 procenty německých dětí) a horšího zdravotního stavu (např. jen 72 procent tureckých dětí má k dispozici dobrou zubní péči ve srovnání s 87 procenty německých dětí). Zatímco 40 procent tureckých dětí vykazuje motorické potíže, které zpomalují proces učení, u německých dětí je to jen 25 procent. Z těchto údajů je patrné, že velká část dětí tureckého původu musí čelit závažným potížím již na samém počátku školní docházky. Bilingvní koncepce Důsledkem vysokého podílu žáků s jiným mateřským jazykem než němčinou na berlínských základních školách v centru města je i to, že němečtí rodiče se často snaží neposílat děti do škol v těchto čtvrtích. Toto tvrzení platí i pro vzdělané rodiče z řad migrantů, kteří nechtějí posílat děti do školy, kde většinovým jazykem dětí není němčina.
5
Obecně platí, že politici zodpovědní za oblast vzdělání v Berlíně i jinde v Německu přehlížejí zvláštní potřeby dětí neněmeckého původu navštěvující školy v Německu. Místo snahy o vytváření koncepcí na podporu potenciálního bilingvismu děti v mnoha případech trpí nedostatečnou gramotností buď v obou jazycích anebo v jednom z nich. Bilingvní vzdělání bylo až do nedávné doby kontroverzním tématem. V Berlíně je třeba hledat počátek koncepce turecko-německé výuky v roce 1980 na jedné základní škole v Kreuzbergu. Na počátku se jednalo o „kompenzační model“ zaměřený výhradně na turecké děti. Tyto děti ve speciálních jazykových hodinách (Ausländerregelklassen) získávaly po dobu dvou let základní znalosti v turečtině a němčině od tureckých a německých učitelů. Základní myšlenkou bylo, že turecké děti se naučí německy lépe tehdy, pokud si budou zároveň osvojovat základy gramotnosti v turečtině. V roce 1986 se této koncepci dostalo postavení oficiálního vzdělávacího experimentu s doprovodným vědeckým hodnocením, a v roce 1992 se koncepce rozšířila do 20 škol ve čtvrtích Kreuzberg, Schöneberg, Neukölln, Tiergarten a Wedding. S ohledem na sílící kritiku ausländerregelklassen byla v roce 1988 koncepce upravena a do středu pozornosti se dostala společná výuka německých a tureckých dětí v bilingvních třídách. Co toto snažení přineslo? V roce 2006 existovalo již jen pět základních škol nabízejících bilingvní turecko-německou výuku. Vědecké hodnocení projektu bohužel Správa škol Senátu města Berlína nikdy nezveřejnila. Můžeme se jen dohadovat, proč Senát závěry hodnocení nezveřejnil. Skutečnost, že tolik škol koncepci postupně opustilo, lze zřejmě připsat na vrub následujícím faktorům: zaprvé platí, že po léta existoval nedostatek německých dětí, které by navštěvovaly školy tohoto typu. Němečtí (ale i turečtí) rodiče se obávají, že výuka turečtiny bude probíhat na úkor němčiny, a že německé dovednosti dětí budou v důsledku toho podstatně horší než dovednosti dětí navštěvujících „běžné“ základní školy. Kvůli zdráhání ze strany rodičů již nebylo možné zachovat požadovanou strukturu tříd s polovinou tureckých a polovinou německých žáků. Němečtí rodiče měli obecně vzato vůči této struktuře časté námitky. V některých základních školách v centru města, například škole Karla Weise ve čtvrti Neukölln, které se na počátku do projektu zapojily, se podíl neněmeckých žáků v posledních letech zvýšil až na 65 procent. Zachování koncepce 50-50 se tedy v praxi ukázalo jako nemožné. Ředitel školy v Nürtingenu, která koncepci také opustila, zaznamenal nejen nedostatek německých žáků, ale také zhoršování znalosti turečtiny na straně tureckých žáků. Bilingvní vzdělání tudíž nemá žádné pevné základy a děti jsou přetěžované bilingvními nároky. Vedle toho bylo oficiální postavení vyučovacího předmětu „turečtina“ v učebních osnovách škol v mnoha případech nejasné. Bilingvní výuka se často omezovala na žáky 1. až 4. tříd. Řada škol tento předmět neznámkovala s tím, že se nejednalo o „oficiální“ předmět, takže jeho „váha“ byla nižší než váha jiných předmětů a motivace dětí byla tedy jen slabá. Ochotu rodičů posílat děti do bilingvních škol dále zřejmě oslabila negativní mediální kampaň.
6
Základní škola Azize Nesina má jako jediná z posledních pěti škol úspěšně vyučujících turečtinu a němčinu v bilingvních třídách statut Evropské školy. Jak bylo uvedeno výše, tato skutečnost dovoluje škole získávat studenty nejen z Kreuzbergu, kde se nachází, ale i ze všech ostatních částí města. Metodika V souladu s koncepcí Evropských škol se Základní škola Azize Nesina snaží o to, aby 50 procent jejích žáků mělo jako mateřský jazyk turečtinu a zbývajících 50 procent němčinu. Jak bylo uvedeno výše, cílem je dosáhnout „rovnosti jazyků“ ve třídách s tím, že oba jazyky jsou vnímány jako sobě rovné. V 1. a 2. třídě je bilingvní výuce realizované jedním tureckým a jedením německým učitelem věnováno sedm vyučovacích hodin týdně. Oproti běžným osnovám se tureckým rodilým mluvčím dostává pět a německým rodilým mluvčím dvě hodiny tureckého jazyka navíc. Prvotní výuka čtení a psaní v obou jazycích začíná v 1. třídě ve stejnou dobu. Zvláštní péče je věnována koordinaci obou jazyků a systémů psaní. Ve 3. a 4. třídě navštěvují turečtí rodilí mluvčí pět hodin turečtiny navíc a němečtí rodilí mluvčí dvě hodiny turečtiny navíc. Jeden turecký a jeden německý učitel spolupracují při bilingvní výuce společenských a přírodních věd (pět vyučovacích hodin). V 5. a 6. třídě probíhá bilingvní výuka zeměpisu, dějepisu a biologie (čtyři hodiny). Turečtí rodilí mluvčí mají čtyři hodiny výtvarné výchovy týdně v turečtině, zatímco němečtí rodilí mluvčí mají dvě hodiny. Pro všechny třídy byly vytvořeny bilingvní učební materiály včetně bilingvního slabikáře s tureckou a německou částí a materiálů pro bilingvní a interkulturní výuku společenských věd a dále dějepisu, zeměpisu a biologie. Zkušenosti V následující části nabízíme souhrn nejdůležitějších závěrů, které lze učinit na základě desetiletého fungování školy. Aktivity školy dosud nebyly předmětem vědeckého hodnocení. Silné stránky -
-
-
Ve srovnání s ostatními základními školami v Berlíně a zvláště pak s těmi, které navštěvuje stejný počet dětí z rodin migrantů, dosahují děti ze Základní školy Azize Nesina výborných výsledků: 50 procent z nich dostává doporučení ke studiu na gymnasium a 30 procent ke studiu na realschule. Pokud se na tyto výsledky podíváme s vědomím výše popsané studijní situace berlínských dětí tureckého původu, pak jsou tyto výsledky skutečně výjimečné. Německé i turecké děti si již od počátku školní docházky zvykají na rozmanitost. Koncepce interkulturního vzdělávání podporuje vzájemné porozumění, akceptování i povědomí o druhé kultuře. Jedná se o pozitivní krok na cestě ke zlepšení německo-tureckého porozumění. Škola úspěšně rozvíjí interkulturní dovednosti dětí. U dětí, jejichž mateřským jazykem je turečtina, je posilován a 7
podporován bilingvismus. Bilingvismus dětí je vnímán jako skvělá příležitost, nikoliv jako nevýhoda, a zároveň zohledňuje reálnou situaci mnoha dětí přistěhovaleckého původu. Turečtí rodiče kromě toho pozitivně vnímají příležitost více se zapojit do dění ve škole, jelikož jejich jazyk a kultura jsou rovnocenné německému jazyku a kultuře, a jelikož mají možnost obrátit se na turecké učitele a pedagogické pracovníky. Kritické faktory -
-
-
Obecně platí, že němečtí rodiče, kteří chtějí svým dětem dopřát bilingvní vzdělání, dávají před turečtinou přednost jiným jazykům (např. angličtině nebo francouzštině). Škola nyní čelí nedostatku dětí z německých rodin, což znesnadňuje naplnění kvóty 50-50, která je základním kamenem koncepce. Rodiče, jejichž děti navštěvují některou z Evropských škol, jsou obvykle velmi dobře informovaní, a tudíž také vzdělaní. Rodiče žáků Základní školy Azize Nesina jsou většinou příslušníky střední třídy, takže žáci jsou co se týče studijních příležitostí již na začátku „zvýhodnění“. To by mohlo do určité míry vysvětlit výborné výsledky dětí navštěvujících školu. Profesní vzdělávání nutné pro bilingvní výuku bylo většinou zajišťováno zkušenými učiteli v rámci celoživotního vzdělávání. Nedostatek vysokoškolských programů vychovávajících budoucí učitele pro bilingvní výuku je spolu s omezováním objemu profesního vzdělávání významnou překážkou pro další rozvoj tohoto modelu bilingvní výuky.
8
