Základní škola a Mateřská škola G.A.Lindnera Rožďalovice
Lidé, kteří mě nejvíce ovlivnili Jméno a příjmení:
Petra Ondová
Třída:
9.A
Školní rok:
2009/2010
Garant / konzultant: Datum odevzdání:
Mgr. Josef Král 28. 5. 2010
ČESTNÉ PROHLÁŠENÍ
Prohlašuji, že jsem předkládanou absolventskou práci vypracoval/a sám/sama pod vedením garanta a za použití zdrojů a literatury v ní uvedených.
………………………………………….. podpis
2
OBSAH 1. Úvod……………………………………………………….
4
2. Stadia ve vývoji osobnosti…………………………..........
5
3. Co si já představuji pod pojmem osobnost………..........
6
4. Lidé, kterých si ve svém životě vážím…………………..
6
5. Lidé, od kterých jsem si do života vzala ponaučení……
6
6. Lidé, které pro něco odsuzuji……………………………
7
7. Lidé, kteří mě ovlivnili nesprávným způsobem…………
7
8. Jaké vlastnosti by měli mít moji přátelé…………………
7
9. Proč by se člověk neměl v životě řídit prvním dojmem…
8
10. Proč je v životě důležité být asertivní……………………
9
11. Závěr………………………………………………………
11
SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY………………………
13
3
1. Úvod Téma: „Lidé, kteří mě nejvíce ovlivnili“ jsem si vybrala proto, že hledám své vlastní já a zajímá mě nejenom moje vlastní osobnost, ale i osobnost druhých lidí. Během svého krátkého života jsem poznala i některé lidi, kteří mě v něčem výrazně ovlivnili, a na toto téma jsem napsala svoji práci. Zabývám se zde nejenom lidmi, kteří mě ovlivnili kladně, ale také lidmi, kteří mě ovlivnili záporně. V práci se také zamýšlím nad chybami, kterých jsem se kdysi dopouštěla, než jsem potkala někoho, kdo mi otevřel oči. Na tyto osobnosti ve svém životě nikdy nezapomenu. V běžné řeči se často užívá výrazu osobnost k označení jen některých lidí, kteří mají určité společenské postavení a jejichž vlastnosti jsou považovány za mimořádné. Naproti tomu psychologie označuje jako osobnost, kteréhokoliv člověka. Osobnost je velmi složitý soubor částí, vlastností a pojetí. Při charakterizování osobnosti se běžně uvádí, jaký je zdravotní stav člověka nyní i předtím, jaké má tělesné vlastnosti, v jaké rodině vyrůstal, jaké má vztahy s lidmi ve svém okolí, jaké má zájmy a podobně. Osobnost tedy chápeme jako jednotu biologických, psychologických a sociálních hledisek (Čáp, 1983, s. 57-59).
4
2. Stadia ve vývoji osobnosti V průběhu života se každý člověk mění podle toho, jak prochází různými věkovými obdobími. V psychologii se rozlišují především tato důležitá vývojová období:
1) prenatální období (období embryonálního vývoje) 2) rané dětství od narození do 3 let 3) předškolní věk od 3 do 6 let 4) mladší školní věk (1. stupeň ZŠ) 5) starší školní věk (2. stupeň ZŠ) 6) puberta (12-15 let) 7) adolescence (15-20 let) 8) dospělost 9) stáří V každém věku se člověk liší nejen tělesně, ale také psychicky. V každém věku má člověk ve společnosti jiné postavení a společnost na něj klade jiné požadavky a očekává od něj jiné chování. Na společnosti závisí úkoly, problémy a činnosti člověka v každém vývojovém období, a tím i formování jeho osobnosti. V prenatálním období jedinec pasivně přijímá živiny z těla své matky. V okamžiku svého narození se stává oddělenou bytostí, avšak z počátku je novorozenec zcela závislý na péči své matky. Dokáže s ní však komunikovat, v případě potřeby ji přivolá křikem. Postupně stále více začíná sledovat dění kolem sebe a začíná aktivně navazovat komunikaci se svým okolím. Začíná manipulovat s předměty ve své blízkosti, začíná s nimi experimentovat, postupně i jeho komunikace začíná být okolí srozumitelnější, začne vyslovovat první hlásky, slabiky, slova. I jeho pohybové schopnosti se rozvíjejí, dítě začne lézt, postupně si osvojí první krůčky a do tří let bývá schopno se samostatně pohybovat a dorozumět se s okolím. Ve školce si hraje s ostatními dětmi, učí se i některé pojmy, maluje, zpívá a tancuje. Ve škole se učí číst, psát a počítat a postupně si osvojuje složitější učivo. Zároveň poznává své vrstevníky a dospělé osoby a učí se s nimi vycházet. V období puberty a adolescence navazuje první intimní vztahy, postupně vstupuje do zaměstnání a zakládá si vlastní rodinu. Vydělává peníze a živí vlastní potomstvo. Ke stáru pak bilancuje celý svůj život a postupně se svěřuje do péče svých nejbližších (Čáp, 1983, s. 102 - 103).
5
3. Co si já představuji pod pojmem osobnost Když se řekne osobnost, představím si člověka, který něco umí, má ve společnosti nějaké postavení, ale také si představím člověka, kterého si vážím. Člověk, kterého si vážím, musí být trpělivý, upřímný a pravdomluvný. Naopak si nevážím člověka sebevědomého, který opovrhuje ostatními a lže.
4. Lidé, kterých si ve svém životě vážím V mé vlastní rodině si nejvíce vážím mé maminky. Vždycky si stojí za svým názorem, nebojí se nahlas říci, co si myslí a navíc je kamarádská. I když i ona má jednu špatnou vlastnost, která jí je na škodu, že je příliš výbušná, kladné vlastnosti u ní převažují. Mimo rodinu jsem si vážila nejvíce jedné kamarádky z Kralup nad Vltavou, kde jsem dříve bydlela, než jsem se v 8. třídě přestěhovala do Rožďalovic. Tehdy bylo mé kamarádce asi 20 let. Vážila jsem si jí hlavně proto, že dokázala druhému pomoci v nouzi, byla chytrá a říkala vždy pravdu. I ona měla jednu špatnou vlastnost. Myslela si, že má vždycky pravdu.
5. Lidé, od kterých jsem si vzala do života ponaučení Od mé maminky jsem si do života vzala upřímnost k lidem, abych se nebála říci, co si myslím. Od mé kamarádky z Kralup, o které jsem psala, jsem si vzala ponaučení, že nemám posuzovat lidi hned podle prvního dojmu. Od svých 10 let do 13 let jsem posuzovala lidi podle prvního dojmu. Dříve jsem často někoho poslala pryč a ten, kdo ho dobře znal, mi pak řekl o jeho dobrých vlastnostech. Ale dotyčný byl mým chováním tak zraněný, že už se pak se mnou nechtěl více bavit. Když jsem tyto své postoje odbourala, začala jsem mít více kamarádů, lidé kolem si mě více vážili a měli mě více rádi. Stejným způsobem mě ovlivnila i kamarádka a spolužačka Anna Dvořáková, která také neposuzuje lidi podle prvního dojmu a vzhledu. Mám dvacetiletého bratra. Když mu bylo 15 let, ukázal mi, že se nemám bát se skamarádit s cizími dětmi. Já jsem o 5 let mladší než můj bratr. Do 10 let jsem se bála si hrát s cizími dětmi. Bála jsem se s nimi hrát, protože jsem je neznala. Už od mateřské školky jsem se držela v kolektivu stranou. Bála jsem se s dětmi si hrát, protože jsem je neznala a nevěřila jsem si. V 10 letech mi bratr ukázal, že si s cizími dětmi mohu hrát. Bratr mi poradil, abych zkusila za dětmi sama přijít a sama si s nimi hrát. Oni sami prý za mnou nepřijdou. Po dvou týdnech, co mi to řekl, jsem se k tomuto kroku osmělila a přineslo to ovoce. V současné době již sama aktivně navazuji kontakty s druhými dětmi a nedbám na první dojem. První dojem byl kdysi asi hlavní příčinou, proč jsem se držela v kolektivu dětí stranou. Ostatní děti se mi na rozdíl ode mě zdály příliš sebejisté a bála jsem se, že mě odmítnou. Vloni jsem v lázních Bludov u Šumperka na Moravě potkala jistou Blanku, které bylo 16 let. Blanka byla veselá, měla smysl pro humor, ale uměla navíc dobře a poutavě vyprávět. Navíc uměla i hezky malovat. Díky jejímu vyprávění jsem si přečetla knížku Stmívání. Je to o upírech, kteří chodí za denního světla. Knížka mě nezaujala, ale zaujalo mě to, co mi o ní 6
vyprávěla moje Blanka. Od té chvíle jsem zatoužila se také více zajímat o knížky, našla jsem spoustu zajímavých knížek a od té doby jsem si vytvořila vztah k četbě.
6. Lidé, které pro něco odsuzuji Odsuzuji však jednu dívku, kterou jsem potkala v Kralupech nad Vltavou. Přišla tehdy do naší party. Byla sice hodná, ale měla dítě už v 17 letech. Do naší party přišla v 21 letech. Nyní už má dvě děti a každé s někým jiným. Myslím si, že je velmi nezodpovědná. Člověk by si měl nejprve někoho vzít a s ním mít děti. Na děti je čas až v určitém věku. Každé dítě této dívky navštěvovalo jiného otce. Podle mého názoru by věrnost měla hrát v partnerství důležitou úlohu. Já osobně bych se vdávala až ve 23 letech a vzala bych si muže, který by byl upřímný, hodný, který by měl smysl pro humor, který by byl věrný a který by se snažil rodinu co nejlépe zabezpečit. Dále odsuzuji jednoho spolužáka v Kralupech nad Vltavou. V 7. třídě šikanoval o rok mladšího kluka. Pořád ho mlátil. Byl také drzý na učitele a neučil se. Jedna spolužačka v Kralupech nad Vltavou zase byla v 6. třídě velmi namyšlená, posmívala se spolužačkám, které nebyly oblečeny podle jejího gusta, nadávala menším dětem a povyšovala se na ně.
7. Lidé, kteří mě ovlivnili nesprávným způsobem V 6. třídě, když jsem navštěvovala školu v Kralupech nad Vltavou, mě někteří moji spolužáci nesprávně ovlivnili tím, že jsem, jako oni, začala kašlat na učení a začala jsem být drzá na učitele. I když toto mé chování nevycházelo z mého nitra, chtěla jsem se svým spolužákům podobat, aby mě mezi sebe přijali a já mohla spolu s nimi zažívat legraci. V současné době jsem se již ponaučila a už se tak nechovám. Od 8. třídy jsem začala chodit sem do školy v Rožďalovicích a tady jsem se setkala s úplně jiným přístupem k učení ze strany svých spolužaček. Pouze většina kluků se dosud chová podobně jako mé spolužačky v Kralupech nad Vltavou.
8. Jaké vlastnosti by měli mít moji přátelé Ve svém životě bych si přála mít za své přátele lidi, kteří budou mít smysl pro humor, budou upřímní, budou si stát za svým názorem a nebudou dbát prvního dojmu. Vyhledávám lidi sobě podobné, kteří jako já mají smysl pro humor, jsou upřímní a neodsuzují druhé. I já se někdy dívám. Jak kdo vypadá. Líbí se mi kluci s hnědými vlasy, kteří jsou vysocí a jsou sportovního typu. Ale přesto si myslím, že to, jak kdo vypadá, není v životě to hlavní. Na společné zájmy nekladou příliš důraz. Jsem ochotna se skamarádit i s někým, kdo má poněkud odlišné zájmy než já a naopak si myslím, že společně můžeme své zájmy navzájem poznávat, učit se jeden od druhého a vzájemně se obohacovat. Já sama ráda čtu, hraju hry na počítači a ráda se procházím s přáteli.
7
9. Proč by se člověk neměl v životě řídit prvním dojmem V psychologii existuje termín „haló efekt“, což je efekt prvního dojmu, který v nás druzí vyvolávají na základě vzhledu a chování (Nakonečný, 1995, s. 291-292). Přestože se lidé mnohokrát na základě vlastních zkušeností přesvědčili o tom, že by se jím řídit neměli, stále bývá pro mnohé z nás velmi významný. Při komunikaci s druhým člověkem totiž nesledujeme jenom to, co nám říká, ale všímáme si především i jeho výrazu obličeje, přiblížení a oddálení v průběhu komunikace, doteků, postojů, pohybů, gest, pohledů, tónu řeči a rovněž i úpravy zevnějšku. Celá tato oblast spadá do tzv. nonverbální (mimoslovní) komunikace. Jejím studiem se zabýval například psycholog Jaro Křivohlavý. Mnozí psychologové se snažili vypátrat souvislost mimických výrazů s prožívanou emocí. Požádali proto profesionální herce, aby před kamerou zahráli co největší počet různých mimických výrazů. Diapozitivy s těmito výrazy byly následně promítány mnoha lidem. Ti měli vyjádřit svůj dojem, zda se jedná o odlišné mimické výrazy nebo jen o variantu téhož výrazu. Zároveň měli u každého výrazu obličeje uvést, jaký emocionální stav daný výraz vyjadřuje. K dispozici byl dán i slovník emocí. Touto prací byl zjištěn poměrně velký souhlas v identifikaci sedmi druhů emocí: štěstí-neštěstí, neočekávané překvapení-splněné očekávání, strach a bázeň-pocit jistoty, radost-smutek, klid-rozčilení, spokojenost-nespokojenost, zájem-nezájem. Tímto výčtem ale nejsou vyčerpány všechny druhy emocí, které lze v obličeji identifikovat. Jde jen o tzv. primární emoce a jejich výrazy. Vedle nich existují ještě tzv. sekundární odvozené emocionální výrazy obličeje. Nejen výrazy obličeje, ale i přiblížení se k druhé osobě nebo naopak odstoupení znamená určité sdělení. Vzdálenost mezi dvěma lidmi, kteří spolu přicházejí do styku, je možné měřit. Pokud je vzdálenost mezi dvěma lidmi menší než 30 cm, vstoupili v průběhu komunikace do tzv. intimní sféry. Jsou-li od sebe vzdáleni v rozmezí 30 cm až 1,20 m, vstoupili v průběhu komunikace do tzv. osobní sféry. Je-li jejich vzdálenost 1,20 m-2,10 m, komunikují v tzv. sociální sféře, a je-li jejich vzdálenost větší, ocitli se v tzv. veřejné sféře. Na základě řady zjištění o optimální vzdálenosti mezi dvěma lidmi vzniklo pojetí tzv. osobní zóny člověka. Rozumí se jím myšlená čára ohraničující prostor kolem člověka, do kterého člověk nerad pouští druhé lidi. Jestliže druhý člověk do této zóny vnikne, je to považováno za netaktnost nebo dokonce za vtíravost. Setkají-li se dva lidé s rozdílnými představami o svých osobních zónách, je možné pozorovat tzv. proxemický tanec, kdy oba za pohybu hledají vzdálenost, která jim oběma během komunikace bude vyhovovat. Jádrem mimoslovní sociální komunikace však je řeč očí. Ve styku člověka s člověkem patří řeč očí k nejdůležitějším způsobům sdělování. Při pozorování řeči očí se sleduje: zaměření pohledu, doba trvání zaměření pohledu, četnost pohledů, úhel pootevření očních víček, průměr zornice, mrkací pohyby, tvary a pohyby obočí a tvary vrásek kolem očí. Dlouhé pohledy jsou určeny lidem, které máme rádi. Nepříjemný je ale pohled, který trvá bez přestání delší dobu. Lidově se v této souvislosti hovoří o „civění“ nebo „zírání“. V lidové mluvě se hovoří též o uhrančivých očích a hypnotizujících pohledech (Křivohlavý, 1988, s. 32-86). Psychologický průzkum emocí nám ukázal, že ne vždy správně uhodneme emoci druhého člověka podle výrazu jeho obličeje. Psychologická teorie osobní zóny člověka nám zase ukázala, že vždy určitou dobu trvá, než se lidé sblíží a vytvoří si k sobě pouto, které jim
8
umožňuje si vzájemně vytvořit bližší sféru pro vzájemnou komunikaci. Proto je zapotřebí být v poznávání druhých lidí opatrnější, trpělivější a citlivější.
10. Proč je v životě důležité být asertivní V psychologii rovněž existuje termín „asertivita“, což znamená schopnost se prosadit. Asertivita požaduje, aby se člověk rozhodoval sám za sebe a za svoje rozhodnutí nesl zodpovědnost. Ten, kdo se chce jasně a jednoznačně projevit, jednat slušně, ale důrazně, odolávat manipulaci okolím, vyznat se v sobě i v druhých a umět stát na svém, měl by znát a respektovat zásady, jejichž základem je, že nikdo s námi nemůže úspěšně manipulovat, pokud mu to sami nedovolíme. Existuje celkem 10 asertivních lidských práv, která jsou odvozena od základního asertivního lidského práva být rozhodčím ve vlastních životních rozhodnutích a nést za ně odpovědnost. 1. Máte právo sám posuzovat své chování, myšlenky a emoce a nést za ně i za jejich důsledky sám zodpovědnost. 2. Máte právo nenabízet žádné výmluvy či omluvy ospravedlňující vaše chování. 3. Máte právo sám posoudit, zda a nakolik jste zodpovědný za problémy druhých lidí. 4. Máte právo změnit svůj názor. 5. Máte právo dělat chyby y být za ně zodpovědný. 6. Máte právo říct „já nevím“ 7. Máte právo být nezávislí na dobré vůli ostatních. 8. Máte právo dělat nelogická rozhodnutí. 9. Máte právo říci „já ti nerozumím“ 10. Máte právo říct „je mi to jedno“ (Capponi, Novák, 1994, s. 41-46). Někdy býváme kritizováni pro skutečnou chybu, které jsme se dopustili. Řada lidí v této situaci má tendenci se ospravedlňovat. Snaží se přesvědčovat sebe i své okolí, že se nic nestalo. Kritik pak začne pochybovat sám o sobě a zároveň i o serióznosti kritizovaného. Takové úvahy vzbuzují vztek a úzkost. Úzkost následně plodí agresi a o hádku je postaráno. Z pasti oprávněné kritiky je jediná cesta ven. Přijetí vlastního omylu a přiznání. Je třeba se ztotožnit s některými asertivními lidskými právy, například s právem člověka dělat chyby. Za svá selhání přece musíme nést zodpovědnost (Capponi, Novák, 1994, s. 95). Abychom se tedy dokázali v životě prosadit a obhájit si své zájmy, musíme umět jasně a srozumitelně dát lidem najevo, co vlastně chceme. Musíme ale také současně dokázat respektovat zájmy druhých lidí. Musíme umět rozpoznat manipulaci a rozhodnout se, zda 9
jsme ochotni se jí podřídit, zda se to v daný moment sluší a zda nám nehrozí nějaká újma. Stejně tak se musíme učit být ohleduplní vůči druhým lidem.
10
11. Závěr Jsem ráda, že jsem se ve svém životě setkala s lidmi, od kterých jsem si vzala nějaké poučení. Díky své kamarádce z Kralup nyní neposuzuji ostatní lidi podle prvního dojmu, ale snažím se je nejprve blíže poznat. Pak teprve si mohu o nich začít vytvářet svůj názor a podle něj k nim přistupuju. Díky této vlastnosti už druhé lidi zbytečně neodmítám a nezraňuju a nacházím přátele i mezi lidmi, kteří mi na první pohled moc sympatičtí nebyli. Díky svému bratrovi jsem překonala ostych se seznamovat s neznámými vrstevníky, snažím se být aktivní v navazování kontaktů, a díky tomu už nejsem stranou v kolektivu. Díky kamarádce Blance, kterou jsem poznala v lázních Bludov, se nyní zajímám o četbu a literaturu vůbec a snažím se jí porozumět. Díky mému novému třídnímu kolektivu tady v Rožďalovicích přistupuji k učivu mnohem svědomitěji a více si vážím všech vyučujících než předtím v Kralupech. Dosud se však vyhýbám lidem, kteří jsou namyšlení, lžou, jsou neupřímní a jsou schopni zavrhnout člověka, kterého dobře neznají. Myslím si, že takovýmto lidem se budu vyhýbat pořád.
11
Moje motto do dalšího života: „Chci zůstat sama sebou.“
12
SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY
CAPPONI, V. – NOVÁK, T. Asertivně do života. Praha: Grada, 1994. ISBN 80-7169-082-1. ČÁP, Jan. Psychologie pro učitele. Praha: SPN, 1983. KŘIVOHLAVÝ, Jaro. Jak si navzájem lépe porozumíme. Vydání první. Praha: Svoboda, 1988. NAKONEČNÝ, Milan. Lexikon psychologie. Vydání první. Praha: Vodnář, 1995. ISBN 80-85255-74-X.
13
