Základní informace Představte si, jak to vypadá ve městě, kde zavládl takový smutek, že místní obyvatelé ztratili vůli k životu. Ve městě, kde je nejlépe prosperujícím obchodem krámek, v němž si můžete koupit jed nebo provaz, abyste se měli jak sprovodit ze světa. Jenže jeho majitelka právě povila dalšího potomka – synka, který je ztělesněním radosti ze života… Obchodem pro sebevrahy se začíná šířit skutečná nákaza.
Základní distribucní údaje Název: Obchod pro sebevrahy
Formát: 1: 1.85
Scénář a režie: Patrice Leconte
Originální název: Le magasin des suicides
Žánr: animovaný muzikál
Anglický název: The Suicide Shop
Monopol: 8. 11. 2012 - 17. 4. 2022
Výtvarník: Regis Vidal a Florian Thouret
Země: Francie, Kanada, Belgie
Uvedení na festivalech: Cannes 2012 Toronto 2012
Rok výroby: 2012 Stopáž: 79 minut Distribuční formát: DCP a DVD
Knižní předloha: Jean Teulé
Hudba: Etienne Perruchon Mediální partneři: Respekt, Rádio 1, A2, Topzine.cz, Metropolis Propagace do kin: Plakáty (A1), fotosky (A4), PR článek k filmu
Programování: David Huspenina
[email protected] +420 724 339 341 Další informace: www.acfk.cz/obchodpro-sebevrahy.htm www.obchodprosebevrahy.cz Materiály ke stažení: www.acfk.capsa.cz (jméno a heslo: guest)
O filmu Zdá se vám někdy, že je váš život smutný, prázdný a bezútěšný? Tak si zkuste představit město, v němž jsou lidé z každodenního klopotění tak otrávení, že nejpříjemnějším řešením může být... otrávit se. Důkazem hloubky všudypřítomných depresí budiž fakt, že jediným skutečně prosperujícím obchodem v kraji věčné šedi je krámek, nabízející stovky a stovky zaručeně smrtících pomůcek pro aspirující sebevrahy - zručně uvázanými oprátkami počínaje, přes elegantně zabalené jedové karafičky pro dámy až po samurajské meče pro opravdové drsňáky. Jednoho dne se ale spokojeně pochmurný život majitelů obchůdku začne komplikovat, když do jejich rodiny přibude podvratný element v podobě synka, který je učiněným ztělesněním radosti ze života... Mezinárodně úspěšnou knihu Jeana Teulého chutě převedl do podoby svérázného animovaného muzikálu zkušený režisér Patrice Leconte.
Vyjádrení distributora V současné době zmítané krizí je umírat tak snadné a sladké – zvláště když existuje obchod, který se o vás s veškerou péčí postará… Francouzský šarm, černočerný humor, bláznivá hudební čísla, výjimečně povedená animace – Obchod pro sebevrahy je zkrátka ideálním předvánočním filmem zvěstujícím blížící se velmi pravděpodobný konec světa. Vítejte ve světě, kde jsou filmy Tima Burtona jen neškodnými dětskými hříčkami. Vítejte ve světě nejnebezpečnějšího animovaného filmu roku! Jan Jílek, dramaturg Asociace českých filmových klubů
Rozhovor s režisérem Patricem Lecontem Četl jste knihu Potřeby pro sebevrahy Jeana Teulého už v době, kdy vyšla? Já čtu všechno, co Teulé napíše, stejně jako čtu všechno od Jeana Echenoze, Douglase Kennedyho nebo Patricka Modiana …Takže ano, Potřeby pro sebevrahy jsem četl nedlouho poté, co se objevily v knihkupectvích. Říkal jsem si, že je to svérázné dílko plné kousavého humoru, a okouzlila mě jeho upřímnost a nápaditost. Nabídku na zfilmování jsem vlastně dostal už tehdy, ale odmítl jsem ji, protože jsem si filmovou adaptaci takové předlohy nedovedl představit. Jak převést Teulého bizarní, nekonvenční svět do podoby hraného filmu? Pokud nejste Tim Burton, a to
já bohužel nejsem, nemůžete na něco podobného ani pomyslet. Ale za pár let přišel telefonát, který všechno změnil. Telefon zazvonil asi před čtyřmi lety (jednou za čtyři roky mi obvykle někdo volá). A na druhém konci se ozval Gilles Podesta, s nímž jsem se tehdy vůbec neznal. Ale pozve-li mě na kávu někdo, kdo mi má co nabídnout, rozhodně neřeknu ne. Jakmile jsem ovšem uslyšel, že koupil práva na zfilmování Potřeb pro sebevrahy, okamžitě jsem ho přerušil a oznámil jsem mu, že tenhle projekt jsem už jednou odmítl. Jenže on povídá: „Nenechal jste mě domluvit. Já chci, aby to byl animovaný film.“ Najednou
se mi rozsvítilo. Takhle to někdy funguje – inspirace občas přichází zvenčí. Někdo vás vezme za ruku a dovede vás přesně k tomu, co jste potřebovali, abyste se vydali správným směrem. Gilles Podesta vyslovil kouzelné slůvko „animace“ a v tu chvíli jsem měl jasno! S animací se dostanete za hranice reálného života, můžete si vytvořit jiný, výstřední svět plný bláznivin a podivností. Kreslené filmy nejsou naturalistické – odehrávají se ve smyšleném světě. Gillesova nabídka navíc nemohla přijít v lepší čas. Krátce předtím jsem se totiž dozvěděl, že z filmu, který jsem měl točit, nakonec nic nebude, a zčistajasna jsem neměl do čeho píchnout. Vzal jsem si na rozmyšlenou asi 48 vteřin a potom jsem
s radostí prohlásil, že začnu třeba hned, když na to přijde. A jak se zrodil nápad dát vašemu filmu muzikálovou podobu? To mě napadlo okamžitě. Muzikál jsem chtěl točit už dlouho a tenhle projekt mi pro muzikálové zpracování připadal ideální. Díky písňovým číslům mohl vzniknout velmi temný film, který je zároveň plný radosti. Když se zoufalec loučí se životem s písní na rtech a vzápětí vypije ampulku s jedem, je to báječně děsuplné. Spojení hudby s animací vám dává velkou volnost: politická nekorektnost je v téhle formě mnohem přijatelnější. Představte si, že by v hraném filmu podrážděný otec nabádal svého sedmi-
letého syna, aby začal kouřit, protože kouření může vést k rakovině plic – to by zkrátka nešlo! Ale tady to jde, protože svět kresleného filmu není skutečný. A je to svět, který důvěrně znáte, protože jste se zabýval komiksy. V mládí jsem hltal jeden komiks za druhým. A kromě toho jsem vždycky rád kreslil. V tomto ohledu jsem samouk. Jako teenager jsem natočil krátký animovaný film s pomocí postaviček vystřižených z papíru. Protože jsem snil o režírování filmů, přestěhoval jsem se do Paříže. Vystudoval jsem filmovou školu a potom jsem pět let pracoval pro časopis Pilot. Kreslil jsem obrázky a psal k nim příběhy. Dnes je komiksů
tolik, že o nich ztrácím přehled. Ale animovaný film miluju pořád. Filmy s Wallacem a Gromitem jsou půvabné a scénář studia Pixar k Příšerkám s.r.o. by se měl vyučovat na filmových seminářích. Na Valčíku s Bašírem je zase obdivuhodná odvaha tvůrců použít animaci k zobrazení světa dospělých. A pak jsou tu samozřejmě Ukradené Vánoce, což je mistrovské dílo prodchnuté ohromující invencí, jehož odkaz může být až svazující. Ale přestože jsem byl pod vlivem všech těchhle předchozích snímků, chtěl jsem natočit animovaný film a muzikál v jednom, podvratný a rodinný zároveň, politicky nekorektní a přitom vhodný pro každého bez ohledu na věk.
Jean Teulé prý předpokládal, že filmový konec se bude od knižní předlohy lišit. Je to zvláštní, protože když jsem tu knihu četl, připadal mi její konec naprosto v pořádku. Ale když jsem se k ní vrátil a četl ji znovu očima režiséra, který pomýšlí na filmovou adaptaci, úplně jsem se zhrozil. Najednou se mi zdálo, že když tenhle kluk celou dobu bojuje proti sebevraždám, nemá logiku, aby se na samém konci rozhodl přidat k opačnému táboru. Říkal jsem si, že ani v animovaném filmu nemůžeme deprimovat obecenstvo pohledem na kluka, který si dobrovolně vezme život. A výsledkem byl obrat o sto osmdesát stupňů. Napadlo mě, že by konec mohl být paradoxní, až kýčovitě optimistický, a to do té míry, že by se celá scéna rozzářila
štěstím jako v nějakém veselém, přeslazeném kusu. Ve filmu hrají velmi pozoruhodnou roli krysy. Ano, krysy představují řecký chór, který komentuje dění a podtrhuje tragické okamžiky. Ukazuje nám, že v tomhle hrůzyplném městě je někdy lepší být krysou než člověkem. Jak jste nalezl filmovou podobu pro město a obchod? Na první pracovní schůzce mi umělečtí vedoucí Régis a Florian předestřeli své návrhy. Představovali si jakési futuristické pestrobarevné velkoměsto a oproti tomu šedivý, hrozivě vyhlížející krámek. Ale já je požádal, ať udělají pravý opak. Ať nakreslí město nezařaditelné do žádné konkrétní epochy, omšelé a hrůzyplné
– něco mezi 13. pařížským obvodem a Severní Koreou. Krátce řečeno zoufalý svět, v němž je jedinou oázou, jediným barevným oživením právě obchod pro sebevrahy. Ve městě jsou vysoké, hrůzu nahánějící domy, které do ulic nevpouští sluneční světlo. Přiznávám, že to není zrovna originální. Nechtěl jsem točit orwellovskou vizi, která by říkala: „Takhle bude vypadat svět za dvacet let. Pozor na to, přesně k tomu směřujeme!“ Trval jsem na tom, aby město působilo povědomě, aby se s ním diváci mohli snadno identifikovat. Obchod musel být atraktivní – jako krámek se suvenýry nebo galanterie v Bastile – se spoustou barev a lákavých předmětů. Venku děs, uvnitř pohoda! Ale protože davy lidí jsou noční můrou animátorů, obchod není
nikdy napěchovaný zákazníky. Jsou tu ovšem jiné postavy, například pán, který bydlí v patře pod střechou a vypadá jako kýbl s pomejemi. Není na něm nic vyloženě směšného (co může být směšného na kýblu s pomejemi, který chce spáchat sebevraždu?), ale celé je to natolik přehnané, že se přesto smějete. Režie je opravdu výrazná. Hned se pozná, že jste na tomhle filmu pracoval s chutí. Byla to radost. Stejně jako u hraného filmu jsme i tady rozhodovali o střihu a konečné podobě záběrů. Jenže v tomhle případě bylo všechno snazší, protože jsme si mohli dovolit věci, které jsou při běžném natáčení velmi nákladné, kdežto nás nestály nic. Například záběr na slepou uličku – za deště a z nadhledu
–, na jejímž konci se objeví obchod s rozsvícenými světly. Na to byste v hraném filmu potřebovali obrovský jeřáb, povolení od místní radnice a umělý déšť. A museli byste točit v noci. Bylo by to nákladné, náročné a složité. Ale my nikoho obtěžovat nemuseli, stačilo celou scénu nakreslit! Na druhou stranu si musíte dát pozor, abyste se nenechali unést a nepřehnali to. Jestliže chcete, aby příběh neztratil věrohodnost, nesmíte ho nikdy pustit ze zřetele a přehlušit něčím jiným. Ale Régisovi s Florianem se přesto podařilo dostat do každého ze záběrů množství detailů. Všechny ani nezaznamenáte, protože je jich tolik a obraz se rychle mění. Já sám vždycky objevím něco nového, kdykoli si zastavím nějaký konkrétní záběr. Film netrvá ani hodinu a půl. Animované filmy
bývají kratší než hrané. Snad je to proto, že byly původně určené dětskému publiku. Jsou kratší, aby se děti vydržely soustředit. A já jsem rád, protože tahle délka mi vždycky vyhovovala. Jakým způsobem probíhalo skládání písniček? Písňové texty jsem neskládal poprvé. S Etiennem Perruchonem jsme dokonce napsali celou operetu, takže jsem věděl, že je pro tenhle projekt tím pravým. Umí skládat nestárnoucí melodie, které se přesně hodí k tomu, co chce film vyjádřit. A kromě toho má smysl pro humor – smějeme se týmž věcem. Lepšího spolutvůrce bych nenašel! Když jsem psal scénář, nejdřív jsem si jen poznačil, kam písničky vložím a o čem každá z nich bude. Texty jsem vymýšlel teprve poté, co byl scénář
hotový a schválený. Tehdy jsem také začal spolupracovat s Etiennem. Vyměňovali jsme si nápady tak dlouho, dokud jsme oba nebyli spokojení s výsledkem. Zdá se, že jste vybíral herce především podle toho, jestli umějí zpívat. Vybral jsem herce, kteří možná nejsou příliš známí, ale jejichž práci dobře znám a vážím si jí. Herce, kteří jsou nápadití, temperamentní a při hraní přesní – a kteří také dovedou zpívat. Zdá se mi, že slavní herci by v tomhle filmu působili rušivě. Obraz by nešel dohromady s hlasem a dopadlo by to tak, že by se diváci nesoustředili. Herci navíc nemohli mluvit svými „normálními“ hlasy. Museli je maličko pozměnit, aby ladily s kreslenými postavičkami. Je-
diný herec, kterého jsem vybral pouze podle hlasu, je představitel Alana. Všiml jsem si ho, když hrál mladého Gainsbourga ve filmu Joanna Sfara. Kromě toho ztvárnil roli dítěte ve dvou skvělých filmech Ursuly Meierové (Domov a Sestra). Jeho hlas má zvláštní kadenci, díky níž zní velmi roztomile. Hlasy musíte mít vybrané už před animací, protože jazyk těla se musí přizpůsobit mluvenému slovu. Záleží na tom, jestli mluvíte rychle nebo pomalu, vesele nebo smutně, klidně nebo vyděšeně. Hlas udává rytmus a náladu celé scény. Nakonec zjistíte, že v animovaném filmu režírujete herce stejně, jako kdybyste točili rozhlasovou hru. Etienne Perruchon o vašem filmu řekl, že má grády, a Jean
Teulé prohlásil, že je to bomba, co vy na to? To je od nich pěkné. Já bych řekl, že je to film podvratný a politicky nekorektní, ale také nesmírně legrační. Doufám, že jsem se nenechal příliš ovlivnit Timem Burtonem. Někdy bych mu tenhle film rád ukázal.
Patrice Leconte: filmografie (výber) 1976 – Les vécés étaient fermés de l’intérieur
1996 – Nevinné krutosti
1978 – Dovolená po francouzsku
1996 – Velká cesta
1979 – Dovolená po francouzsku 2
1998 – Poloviční šance
1981 – Viens chez moi, j’habite chez une copine
1999 – Dívka na mostě
1982 – Ma femme s’appelle reviens
2000 – Prokletí ostrova Saint Pierre
1983 – Circulez ya rien à voir
2001 – Félix et Lola
1985 – Specialisté
2002 – Rue des plaisirs
1987 – Tandem
2002 – Muž z vlaku
1989 – Pan Hire
2004 – Příliš důvěrná tajemství
1990 – Manžel kadeřnice
2006 – Dovolená po francouzsku 3
1991 – Contre l‘oubli (více režisérů)
2006 – Můj nejlepší přítel
1993 – Tango
2008 – Válka krásek
1994 – Le Parfum d’Yvonne
2011 – Voir la mer
1995 – Lumière & spol. (více režisérů)
2012 – Obchod pro sebevrahy
Necekejte na konec sveta!
www.acfk.cz/obchod-pro-sebevrahy.htm www.obchodprosebevrahy.cz
