1
J
edeš!“ zakřičel Hylas. Bachyně mu věnovala nedůtklivý pohled a dál se vyvalovala v bahně. Společně se selaty si užívala u pramene a nehodlala to přenechat nějakému vyhublému klukovi, který se potřeboval napít. Přes úbočí hory zavál studený východní vítr, rozvlnil bodláčí a profoukl mu roztrhanou tuniku. Hylas byl unavený, nohy ho bolely a voda ve vaku mu včera večer došla. K tomu prameni se prostě musí dostat. Nabil prak kamenem a trefil bachyni do zadní nohy. Vůbec si toho nevšimla. Pomalu vydechl. Co teď? Náhle bachyně vyskočila, škubla ocasem a pádila pryč. Selata za ní. Hylas se skrčil za trnitým keřem. Co to ucítila? V tu chvíli se vítr utišil. Hylasovi naskočila husí kůže. Uvědomil si zvláštní těžké ticho. A zničehonic se objevil lev.
„
9
Velkými skoky se vyřítil ze svahu a zastavil se pouhé dva kroky od místa, kde se skrýval Hylas. Ten se neodvážil ani vydechnout. Lev byl tak blízko, až cítil pižmový pach jeho srsti, a slyšel, jak se kolem obrovských tlap usazuje zvířený prach. Medově plavá hříva se v nehybném vzduchu slabě vlnila. Hylas v duchu prosil lva, aby ho ušetřil. Lev otočil hlavu a podíval se na něho. Z pohledu jeho zlatých očí vyzařovala větší síla než ze Slunce. A lev Hylase znal. Díval se mu do duše, jako když člověk pozoruje kamínek na dně hlubokého průzračného jezírka. Lev po něm něco chtěl. Chtěl, aby něco udělal. Hylas nevěděl co, ale cítil, že to udělat musí. Lev opět otočil hlavu a nasál vzduch do nozder. Pak plavně pokračoval v cestě dolů. Hylas sledoval, jak přeskakuje hromadu balvanů a bezhlučně přistává pod nimi. Potom lev zmizel v houští. Zůstal po něm jen pižmový pach a otisky obrovských tlap. Zvedl se vítr a navál Hylasovi prach do očí. Chlapec se celý roztřesený postavil na nohy. Lví stopy u pramene se plnily vodou. Hylas si klekl u otisku tlapy velké jako jeho hlava. Voda z otisku lví tlapy dodá člověku sílu. Sklonil se a pil. Najednou ucítil tvrdý úder. Klesl k zemi. „Možná ti to dá sílu,“ řekl nějaký hlas za ním. „Ale štěstí ti to nepřineslo.“ „Kam nás to vezou?“ kvílel kluk vedle Hylase. Nikdo mu neodpověděl. Nikdo to nevěděl. 10
Loď byla přecpaná lidmi. Na každé straně lodi bylo deset otroků, připoutaných k veslům, na palubě se jich choulilo dalších dvacet a k tomu osm tlustých dozorců, vyzbrojených biči s měděným koncem. Hylas seděl v tlačenici u boku skřípající a zmítající se veslice. V zápěstích mu cukalo, obojek ze surové kůže mu rozdíral krk a kůže na temeni ho bolela. Před dvěma dny mu jeden z otrokářů uřezal vlasy. „Odkud jsi?“ vyštěkl na něho, když mu bral všechny jeho věci a hrubě a velmi zručně ho spoutával. „Je na útěku,“ zamumlal jeho kumpán a ohrnul Hylasovi rty, aby mu mohl prohlédnout zuby. „To se nespleteš.“ „Je to tak, kluku? A proč ti chybí kus ucha? Tohle dělají zlodějům tam, odkud jsi přišel, co?“ Hylas zasmušile mlčel. Zaplatil jednomu pastevci zbytkem zlata od Pirry za to, že mu uřízl část ušního lalůčku. Podle zářezu v uchu by v něm mohli poznat Cizáka. „Rozumí,“ řekl ten menší, „takže musí být z Akey. Z které části jsi, kluku? Z Arkádie? Z Messenie? Z Lykónie?“ „To je jedno,“ zavrčel druhý. „Silný je dost, na pavouka bude dobrý.“ Co to asi je? pomyslel si otupěle Hylas. A co jsou zač oni? Měli na sobě tuniky z hrubé vlny a zamaštěné pláště z ovčí kůže. Vypadali spíš jako rolníci než jako válečníci Krkavců. Možná ale pro Krkavce pracovali. Nesmějí zjistit, kdo ve skutečnosti je. Do tváře mu náhle cákla vlna a vrhla ho zpátky do přítomnosti. Chlapec vedle něho zasténal a pozvracel se Hylasovi do klína. 11
„No dík,“ zabručel Hylas. Chlapec něco slabě zachrčel. Hylas se snažil nevnímat zápach zvratků a vyhlédl na Moře. Loď seděla nízko na vlnách. Pátral po delfínech. Dosud žádné nespatřil. Myslel na Spirita, se kterým se sblížil minulé léto. Aspoň že delfín je se svým hejnem, šťastný a svobodný. Upnul se na tu myšlenku. Daleko na Keftiu se možná Piře podařilo utéct. Byla dcerou Velekněžky a nepředstavitelně bohatá, ale jednou Hylasovi řekla, že by udělala cokoli, aby byla svobodná. Tenkrát si myslel, že se zbláznila. Teď už jí lépe rozuměl. Vodní hladinu proťala hřbetní ploutev − nebezpečně blízko místa, kde seděl. Žralok ho chvíli upřeně pozoroval černým neproniknutelným okem a pak se potopil a zmizel. Proto tu nejsou delfíni, uvědomil si Hylas. Je tu spousta žraloků. „To je už sedmý žralok, co jsme vypluli,“ promluvil muž, který seděl po druhém boku chlapce s mořskou nemocí. Muž měl zlomený nos, křivě srostlý, a z malátného pohledu jeho hnědých očí bylo znát, že už viděl hodně ošklivých věcí. „Proč nás sledují?“ zamumlal nemocný chlapec. Muž pokrčil rameny. „Mrtvé otroky házejí přes palubu. Snadná kořist.“ Zasvištěl bič a zasáhl mu tvář. „Žádný řeči!“ zařval tlustý dozorce. Krev stékala muži do vousů. Tvářil se pořád stejně, ale něco v jeho pohledu Hylasovi řeklo, že si představuje, jak vrazí dozorci nůž do tlustého pupku. 12
Podle Slunce hádal Hylas, že od rozbřesku směřují na jihovýchod − což znamená daleko od Akey. Měl na sebe hrozný vztek. Veškeré jeho úsilí zmařila jediná chvilka nepozornosti. Promiň, Issi, řekl v duchu sestře. Útroby mu sevřel dobře známý pocit viny. Jeho jediná vzpomínka na matku byla, jak mu říká, aby se staral o svou sestřičku − a on to nedokázal. Ten večer, kdy jejich tábor napadli Krkavci, je sice odlákal pryč, ale pak nedokázal Issi najít. Věděla, že to udělal pro ni? Nebo si myslela, že ji opustil, aby si zachránil kůži? To se stalo před rokem. Od té doby se mu podařilo zjistit jen to, že Issi je snad v Messenii, což je nejzápadnější náčelnictví v Akee. Minulé léto si zaplatil místo na lodi, ale ta brázdila Moře od ostrova k ostrovu, až nakonec přistála v Makedonii. To bylo beznadějně daleko na severu. Celých osm měsíců se probíjel neznámou krajinou, plnou nepřátelských rolníků a divokých psů. Pořád se musel skrývat a protloukat úplně sám. Živá a upovídaná sestřička v jeho vzpomínkách bledla víc a víc, až si už téměř nevybavoval její tvář. To ho vyděsilo ze všeho nejvíc. Nejspíš si trochu zdříml, protože ho probral závan strachu a očekávání ve skupině otroků. Blížili se k pobřeží. Hylas uviděl v rudém přísvitu zapadajícího Slunce ohromnou, černou a mraky zahalenou horu vystupující z Moře. Vršek hory byl podivně plochý. Jako by jej v záchvatu vzteku uťal nějaký bůh. Pod horou rozeznal písečnou zátoku černou jako uhel, sevřenou mezi dvěma navlas stejnými výběžky, zahnutými 13
dovnitř jako doširoka otevřená tlama. Když loď proplouvala kolem, dolehl k němu křik racků a dusot kladiv. Zachytil podivný zápach jako ze zkažených vajec. Zaklonil hlavu a vysoko na hřebeni západního výběžku zahlédl dýmající ohně. Na protějším výběžku stála strmá skalnatá hora, korunovaná masivní kamennou zdí, na jejímž obvodu hořely pochodně. Vypadaly jako vševidoucí oči. To byla určitě náčelnická pevnost. Odsud měl člověk rozhled po celém ostrově jako letící orel. Odsud je všechno vidět. „Co je tohle za místo?“ otřásl se chlapec s mořskou nemocí. Muž se zlomeným nosem pod opálenou kůží viditelně zbledl. „To je Thalakrea. Pošlou nás do dolů.“ „Do dolů? Co jsou doly?“ řekl Hylas. Muž na něho upřeně pohlédl, ale v tu chvíli chytil dozorce Hylase za obojek a zvedl ho na nohy. „Místo, kde strávíš zbytek života.“
2
C
o je to ten důl?“ zeptal se Hylas polohlasem muže se zlomeným nosem. Právě se doplahočili k místu, kde se cesty rozdělovaly. Na každý výběžek vedla jedna stezka, další mířila do vnitrozemí a ta čtvrtá končila právě tady, u dolů − u obrovské rudé hory, hemžící se polonahými otroky. Muži rozbíjeli šedozelený kámen, ženy a dívky kámen promývaly ve žlabu a malí chlapci vybírali a třídili jednotlivé kousky. Na to všechno bedlivě dohlíželi dozorci. O něco výš se mnoho dalších otroků rojilo kolem děr na úbočí hory, vynořovali se a zase v nich mizeli jako mouchy na krvavé ráně. „Důl,“ řekl muž se zlomeným nosem, „je to, co dělají lidé, aby získali bronz. Kopeš, dokud nenarazíš na zelený kámen. Vykopeš ho, rozbiješ a zahříváš tak dlouho, až se z něho vyřine měď jako krev z rány. Pak se spojí s cínem.“ Pokynul hlavou směrem k dýmajícímu horskému hřebeni. „Pece. Tam je pánem kovář.“
„
15
Hylas polkl. V Lykónii, kde vyrostl, se rolníci omluvili půdě pokaždé, než zorali svá políčka s ječmenem − a to přesto, že orba vlastně Zemi nezraňuje a jizvy brzy vymizí. Tahle zmučená hora je pořezaná do takové hloubky, že se už nezhojí. Konečně jim rozvázali pouta. Kolem nich procházel dozorce a každého otroka ohodnotil. „Kladivo,“ zamručel a muže se zlomeným nosem odvedli pryč. „Tahač. Drtič.“ Pohlédl na Hylase. „Důlní pavouk.“ Starší chlapec kývl na Hylase, aby šel za ním. Přelézali hromady červené zeminy s úlomky blyštivého černého kamene. Hylas poznal obsidián. Krkavčí válečníci ho používali na výrobu šípových hrotů. Minulé léto si jeden takový vytáhl z paže. Dělal, že zakopl, a přitom hrábl po úlomku a schoval ho v pěsti. Došli k dolíku vyhrabanému v nízkém svahu a chlapec řekl Hylasovi, aby tu počkal na ostatní důlní pavouky. Pak odešel. Dolík vypadal jako nějaké doupě. Ve čtyřech zákoutích ležely na ušlapané půdě hromádky hadrů. Hylas byl příliš utahaný, než aby řešil, kam si sedne. Složil se prostě na zem. Nevzpomínal si, kdy naposledy něco jedl nebo pil, a z dunění kladiv mu třeštila hlava. V novém tetování mu škubalo. Když se přebrodili na břeh, nějaký muž ho chytil za předloktí a propichoval mu kůži kostěnou jehlou potřenou kaší, která byla cítit jako saze. Vznikla umouněná klikatá čára, něco jako hora s dvěma vrcholky − značka Hylasova majitele. Slunce zapadlo a dolík se pomalu plnil stíny. Kladiva 16
utichla až na jedno, které dál zvonilo z hřebene, kde stály pece. V ústí doupěte se objevili čtyři chlapci a zírali na Hylase, jako by byl něco, co zapomněli vyhodit na hnojiště. Byli pokrytí červeným prachem a vyhublé ruce a nohy měli plné zvláštních zelených jizev. Měli na sobě jen propocené hadry omotané kolem hlavy, boků a kolenou. Ten nejvyšší vypadal o pár let starší než Hylas. Měl zahnutý hákovitý nos a srostlé tlusté černé obočí. Na koženém řemínku na hrudi se mu houpal svrasklý proužek sušeného masa velký jako prst. Byl to zjevně jejich vůdce. Vyzývavě se zadíval na Hylase. Nejmladšímu chlapci bylo asi sedm let. Měl křivé nohy a ustrašený pohled. Pokukoval po tom starším, aby se ujistil, že se nemá čeho bát. Třetí kluk měl černé vlasy a ostře řezané rysy. Hylasovi připomínal toho Egypťana, se kterým se setkal minulé léto. Čtvrtý kluk vypadal jako kostra. Měl divoký pohled a klíční kosti mu trčely do stran jako tyčky. Pořád sebou cukal a bázlivě se ohlížel přes rameno. Egypťan postoupil o krok k Hylasovi: „Vypadni,“ ucedil. „To je moje místo.“ Hylas nehodlal ustoupit. „Teď je moje,“ řekl a ukázal chlapci ostrý úlomek obsidiánu, který stále držel v ruce. Chlapec si skousl spodní ret. Ostatní vyčkávali. Pak si sebral svoje hadry a se zlostným zasyčením si našel jiné místo. Malý kluk a ten bojácný se podívali po vůdci. Ten vysmrkal z nosu červený chrchel, dřepl si a začal si odvazovat pruh látky z hlavy. 17
Hylas zavřel oči. Protentokrát to bylo vyřízené. Předpokládal ale, že to na něho dřív nebo později zase někdo zkusí. „Kolik ti je?“ zeptal se ho vůdce příkře. Hylas otevřel jedno oko. „Třináct.“ „Odkud jsi?“ „Kousek odtud.“ „Jméno.“ Hylas zaváhal. „Blecha.“ Jeden námořník ze ztroskotané lodi mu dal loni v létě tuhle přezdívku − to by mohlo stačit. „A ty?“ „Zan.“ Kývl na nejmladšího chlapce. „Netopýrek.“ Pak na Egypťana. „Brouk.“ A na vyhublého kluka. „Plivník.“ Plivník se nervózně zachichotal a odkryl ústa plná slin a zlámaných zubů. „Čeho se tak bojí?“ zeptal se Hylas Zana. Zan pokrčil rameny. „Je to pár dnů, co ho málem dostal chňapač.“ „Co to je chňapač?“ zopakoval po něm Hylas nevzrušeně. „To jsou zlí duchové,“ řekl Netopýrek a pevně tiskl chlupatý amulet, ze kterého se vyklubala pomačkaná myš. „Žijou hluboko v dolech a sledujou tě ve tmě. Vypadají jako my, chápeš? Chňapač může klidně stát vedle tebe a ty o tom vůbec nevíš.“ „Když vypadá jako ty,“ řekl Hylas, „jak víš, že je to chňapač?“ „No…“ Netopýrek svraštil zmateně obočí. Brouk, ten Egypťan, si poklepal na žlábek mezi nosem 18
