ZAJIŠŤOVACÍ PŘEVOD PRÁVA

Právnická fakulta Masarykovy univerzity obor právo a právní věda Katedra občanského práva

Diplomová práce

ZAJIŠŤOVACÍ PŘEVOD PRÁVA

Jan Parma 2009/2010

Čestné prohlášení:

„Prohlašuji, že jsem diplomovou práci na téma: „Zajišťovací převod práva“ zpracoval sám. Veškeré prameny a zdroje informací, které jsem použil k sepsání této práce, byly citovány v poznámkách pod čarou a jsou uvedeny v seznamu použitých pramenů a literatury.“

V Brně, dne 30. března 2010 ………………… Jan Parma 1

Poděkování: Na tomto místě bych rád poděkoval všem lidem, kteří mi byli oporou a poskytli mi pomoc během celého studia i při psaní této diplomové práce. Velký dík náleží zejména mým rodičům a přítelkyni Vlaďce. Dále děkuji prof. Hurdíkovi za vřelý přístup, ochotné vedení a rady, které mi pomohly při zpracování této diplomové práce a také Mgr. Vrbkovi, Mgr. Kezniklovi a dalším přidruženým advokátům za možnost získání praktického vhledu do práva. 2

Osnova: 1.

Úvod .................................................................................................................. 4

2.

Zajišťovací instituty .......................................................................................... 6

2.1.

Ostatní zajišťovací instituty .............................................................................. 6

3.

Zajišťovací převod práva................................................................................. 11

3.1.

Zákonná definice............................................................................................. 11

3.2.

Historie institutu ............................................................................................. 15

3.3.

Užití institutu .................................................................................................. 16

3.4.

Zajišťovací převod práva v judikatuře soudů ................................................. 18

3.5.

Vztah zajišťovacího převodu práva k jiným zákonům ................................... 29

4.

Propadná zástava ............................................................................................ 37

4.1.

Propadná zástava v judikatuře ........................................................................ 38

5.

Lichevní smlouva ............................................................................................ 43

5.1.

Lichevní smlouva v judikatuře ........................................................................ 45

6.

Slovenská úprava zajišťovacího převodu práva .............................................. 47

7.

Úprava de lege ferenda.................................................................................... 50

8.

Komparace ...................................................................................................... 52

8.1.

Srovnání zajišťovacího převodu práva a propadné zástavy ............................ 52

8.2.

Srovnání zajišťovacího převodu práva a lichevní smlouvy ............................. 53

8.3.

Srovnání slovenské úpravy s úpravou českou ................................................. 54

8.4.

Srovnání úpravy de lege ferenda s úpravou de lege lata ................................. 54

9.

Závěr ................................................................................................................ 56

10.

Resumé ............................................................................................................ 60

11.

Seznam použitých zdrojů ................................................................................ 62

11.1.

Seznam knih .................................................................................................... 62

11.2. Seznam časopiseckých článků ........................................................................ 62 11.3. Seznam kvalifikačních prací ........................................................................... 64 11.4. Seznam zákonů ............................................................................................... 64 11.5. Seznam soudních rozhodnutí ......................................................................... 65 11.6. Jiné zdroje........................................................................................................ 66

3

1. Úvod Subjekty práva mezi sebou uzavírají smlouvy zejména za účelem svého subjektivního prospěchu, kterého mohou dosáhnout mimo jiné právě realizací konkrétní smlouvy. Mají tedy společný záměr, tj. určitý vlastní prospěch z uzavření smlouvy, coţ ale neznamená, ţe jsou ve stejném postavení, či jsou nadány stejnými vlastnosti, schopnostmi a znalostmi. Také z důvodů těchto odlišností existují zajišťovací mechanismy, jejichţ úkolem je především posílit vzájemnou důvěru mezi smluvními stranami, posílit jistotu plnění povinností plynoucích ze smlouvy a tím přispět k uzavírání smluv i mezi subjekty vzájemně si neznámými. Dle Fialy1 „Je smyslem právních norem přispět specifickými právními prostředky k úspěšné realizaci státem garantovaných zájmů subjektů.“ Platné české právo zná následující zajišťovací mechanismy: smluvní pokuta, ručení, dohoda o sráţkách ze mzdy a jiných příjmů, zástavní smlouva, zajišťovací převod práva, zajištění postoupením pohledávky, jistota, uznání dluhu, zadrţovací právo, bankovní záruka, finanční zajištění, směnka. Jak vidno, tak zajišťovacích institutů je dostatek, coţ však můţe vytvářet problém rozlišení mezi nimi a to zejména pro práva neznalé subjekty. Cílem této práce není popis či komparace jednotlivých druhů zajišťovacích mechanismů, ale jak plyne z názvu, tak se soustředí toliko na zajišťovací převod práva. Těţiště práce spočívá v analýze zajišťovacího převodu práva, a to zejména ve světle nejnovější judikatury českých soudů. Zajišťovací převod práva je v platném českém právu definován v jednom paragrafu o dvou odstavcích, coţ by mohl být dobrý předpoklad pro jeho jednoduchost. Tato úvaha je však chybná, neboť právě strohé zákonné vymezení naskýtá subjektům práva mnohé moţnosti s tím, ţe je v praxi následně obtíţné rozpoznat, zda některé z nich neporušují jiná zákonná omezení či obecné zásady právní. Na zajišťovací převod práva nebyl v minulosti zcela jednotný pohled a právě nejnovější soudní judikatura se ujala snahy toto napravit a sjednotit jej. A zejména z tohoto důvodu je přínosná aktuální analýza tohoto institutu, která není zaloţena na pouhém popisu zajišťovacího převodu práva jako zajišťovacího prostředku, ale všímá si také jeho vazeb a vztahů k ostatním právním předpisům a poukazuje na aspekty jeho pouţití. Jak plyne z výše napsaného, tak v diplomové práci bude pouţita výhradně komparativní a deskriptivní metoda práce bez výraznějšího mezinárodního přesahu. Diplomová práce je zaloţena jak na práci s primárními zdroji, které jsou zastoupeny soudními rozhodnutími 1

FIALA, J. a kol. Občanské právo hmotné. Brno : Doplněk, 1993, 433 s., ISBN 8072391119, s. 219. 4

a právními předpisy, tak i na sekundárních zdrojích ve formě odborných kniţních publikací a odborných časopiseckých textů. Diplomová práce je rozdělena do jedenácti kapitol, přičemţ na začátku kaţdé z nich bude krátce představeno její zaměření a obsah. Po úvodní kapitole následuje obecná kapitola věnující se zajišťovacím institutům českého práva. Následují samostatné kapitoly týkající se zajišťovacího převodu práva, propadné zástavy, lichevní smlouvy, slovenské úpravy zajišťovacího převodu práva a zvaţované úpravy de lege ferenda. Osmá kapitola ve

svých

jednotlivých

podkapitolách

provádí

srovnání

institutů

představených

v předchozích kapitolách se zajišťovacím převodem práva2. V závěrečné deváté kapitole jsou shrnuty veškeré výstupy předchozích kapitol a vyjádřen názor autora na danou problematiku. Desátá kapitola je shrnutím práce v anglickém jazyce. A v poslední jedenácté kapitole je souhrn všech zdrojů pouţitých pro vypracování této diplomové práce. Srovnání současné zákonné úpravy zajišťovacího převodu práva s úpravou de fege ferenda a s úpravou slovenskou není nutno nikterak obšírně zdůvodňovat, neboť toto se jeví jako zcela přirozené. Naopak srovnání s propadnou zástavou a lichevní smlouvou můţe vyvolávat určité pochybnosti a to zejména z pohledu právní teorie, neboť nejde v ţádném případě o rovnocenné instituty a definice kaţdého z těchto pojmů je vcelku dosti odlišná od těch ostatních. Avšak magisterská diplomová práce nemá být teoretickoakademickým pojednáním, ale naopak má být více zaměřena na praktickou stránku věci. A právě při pohledu z praxe je nepochybná blízkost těchto tří institutů, které se mnohdy vzájemně prolínají tak, ţe subjekty práva nejsou schopny je od sebe rozlišit. Hlavním důvodem pro výběr daného tématu je strohost zákonné úpravy, která nabízí subjektům práva poměrně velkou volnost k interpretaci a lze tak oprávněně předpokládat i zajímavý vývoj zajišťovacího převodu práva. Z uvedené strohosti zákonné úpravy taktéţ vyplývá, ţe bliţší analýzu zajišťovacího převodu práva je nutno provést s pomocí odkazu na soudní praxi, neboť pouze ta můţe subjektům práva pomoci s řádným pouţitím zajišťovacího převodu práva a vyvarováním se např. zakázané propadné zástavě, kdyţ zákonodárce v této otázce mlčí, respektive nekoná.

Z formálního hlediska bylo na zváţenou, zda jednotlivé komparativní podkapitoly nezařazovat pod samostatnou kapitolu „Komparace“, ale včlenit je do kapitol předchozích. Dle názoru autora práce, je však pouţité rozdělení práce přehlednější. 5 2

2.

Zajišťovací instituty

V rámci této kapitoly jsou v krátkosti představeny jednotlivé základní zajišťovací instituty známé českému právu a uvedené v občanském zákoníku tak, aby si kaţdý čtenář práce mohl utvořit celistvou představu o různých zajištěních závazků a jejich vzájemných spojitostech a rozdílech. Jde o obecnou kapitolu, která by se mohla jevit nadbytečnou, avšak obecný úvod do problematiky zajišťovacích institutů se jeví být vhodným a i svým rozsahem je odpovídající. „Pod pojmem zajištění závazků se rozumí soubor právních prostředků, které posilují postavení věřitele vůči jeho dluţníkovi v závazkovém právním vztahu s cílem spolupůsobit k řádnému splnění závazku dluţníka a umoţnit věřiteli dosáhnout uspokojení své pohledávky.“3 Základními znaky zajišťovacích institutů je akcesorita a subsidiarita, coţ znamená, ţe zajišťovací závazek nemůţe platně vzniknout bez platně existujícího závazku hlavního a ţe zajišťovací dluţník, který můţe být odlišný od dluţníka hlavního, je povinen plnit aţ v okamţiku prodlení obligačního dluţníka, tj. hlavního dluţníka z hlavního závazku.

2.1.

Ostatní zajišťovací instituty

V následujících odstavcích jsou stručně představeny obecné a základní charakteristiky zajišťovacích institutů známých českému soukromému právu a uvedeny jejich základní odlišnosti od zajišťovacího převodu práva, a to se zaměřením na ty, které jsou uvedeny v zákoně č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen jako „občanský zákoník“ nebo „OZ“), přičemţ po jejich základní charakteristice jsou uvedeny základní odlišnosti od zajišťovacího převodu práva. V práci záměrně nejsou uvedeny zajišťovací instituty mající svůj základ v zákoně č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále jen jako „obchodní zákoník“ nebo „OBCHZ“), i kdyţ zajišťovací převod práva lze pouţít na obchodněprávní vztahy, jelikoţ obchodní zákoník jako zákon lex specialis k občanskému zákoníku neobsahuje ţádné ustanovení, které by se jej týkalo. Při popisu těchto zajišťovacích institutů, je vyuţito zejména nejnovějších komentářů občanského zákoníku od autorů Eliáš a kol. 4 a Švestka a kol5.

ŠVESTKA, J. – SPÁČIL, J. – ŠKÁROVÁ, M. – HULMÁK M. a kol. Občanský zákoník, I. II: komentář, 2. vydání. Praha: C.H.Beck, 2009, 2471 s., ISBN 9788074001086, s. 1604. 4 ELIÁŠ, K. a kolektiv autorů, Občanský zákoník: velký akademický komentář: úplný text zákona s komentářem, judikaturou a literaturou podle stavu k 1.4.2008, Praha : Linde, 2008, 2639 s., ISBN 9788072016877. 5 ŠVESTKA, J. – SPÁČIL, J. – ŠKÁROVÁ, M. – HULMÁK M. a kol. Občanský zákoník, I. II: komentář, 2. vydání. Praha: C.H.Beck, 2009, 2471 s., ISBN 9788074001086. 6 3

Pasáţ týkající se zajištění závazků se nalézá v části osmé oddílu druhém občanského zákoníku a obsahuje tyto instituty: smluvní pokuta, ručení, dohoda o sráţkách ze mzdy a jiných příjmů, zástavní smlouva, zajištění závazků převodem práva, zajištění postoupením pohledávky, uznání dluhu. „Smluvní pokuta je peněţitá částka, kterou je dluţník povinen zaplatit věřiteli, kdyţ nesplní svou smluvní povinnost, a to bez ohledu na to, zda porušením povinnosti vznikla věřiteli škoda. … Pokutu lze dohodnout jak pro případ nesplnění vůbec, tak pro případ porušení jakékoliv jiné smluvní povinnosti.“6 Jde o zvláštní zajišťovací institut, jelikoţ v zásadě ţádné zajištění závazku dluţníka neprovádí a neodstraňuje, respektive nesniţuje, riziko dluţníkova prodlení, ale pouze poskytuje věřiteli moţnost jakéhosi odškodnění v případě prodlení dluţníka. Nutno podotknout, ţe smluvní pokuta není tak jako např. úrok z prodlení příslušenstvím pohledávky, ale samostatným nárokem. „Samotnou smluvní pokutu zákon v § 544 odst. 1 a 2 pojímá jako sankční plnění, jehoţ uhrazení dluţníka nezbavuje povinnosti splnit zajištěný závazek. Nelze přehlédnout, ţe celkový charakter smluvní pokuty relativizuje její pojetí jako zajišťovacího institutu.“ 7 Smluvní pokuta, i kdyţ sjednaná, je odvislá od zavinění dluţníka, které je v ust. § 545 odst. 3 občanského zákoníku presumováno. Esenciální vlastností smluvní pokuty jako zajišťovacího institutu je, ţe do vztahu mezi obligačním věřitelem a obligačním dluţníkem není vtaţena třetí osoba a smluvní pokuta je sjednávána přímo mezi obligačním věřitelem a obligačním dluţníkem. Protoţe obchodní zákoník obsahuje vlastní ustanovení o smluvní pokutě, platí ustanovení z občanského zákoníku toliko subsidiárně. Oproti obchodnímu zákoníku neobsahuje občanský zákoník moderační právo soudu při posuzování vhodnosti výše smluvní pokuty i přesto, ţe se v odborné literatuře hovoří o této moţnosti i v občanskoprávních vztazích.8 Tento postoj však není zastáván většinově.9 Smluvní pokuta shodně jako zajišťovací převod práva byla v minulosti upravena v zákoně č. 101/1963 Sb., zákoník mezinárodního obchodu (dále jen jako „ZMO“) 10 a také jako

ŠVESTKA, J. – SPÁČIL, J. – ŠKÁROVÁ, M. – HULMÁK M. a kol. Občanský zákoník, I. II: komentář, 2. vydání. Praha: C.H.Beck, 2009, 2471 s., ISBN 9788074001086, s. 1607. 7 ELIÁŠ, K. a kolektiv autorů, Občanský zákoník: velký akademický komentář: úplný text zákona s komentářem, judikaturou a literaturou podle stavu k 1.4.2008, Praha : Linde, 2008, 2639 s., ISBN 9788072016877, s. 1566. 8 Soudní praxe doposud ve věci adekvátnosti smluvní pokuty v občanskoprávním vztahu vyslovovala závěry o platnosti či neplatnosti takového ustanovení. Coţ se však můţe dostat do rozporu s dobrými mravy v okamţiku, kdy je smluvní pokuta shledána jako neplatná a dluţník tudíţ není postiţen touto sankcí, i kdyţ věřitel na toto spoléhal. Proto např. ELIÁŠ, K. a kolektiv autorů, 2008: 1570, argumentuje moţností stanovení výše smluvní pokuty i v občanskoprávních vztazích s odkazem na soulad s dobrými mravy. 9 ŠVESTKA, J. – SPÁČIL, J. – ŠKÁROVÁ, M. – HULMÁK M. a kol. Občanský zákoník, I. II: komentář, 2. vydání. Praha: C.H.Beck, 2009, 2471 s., ISBN 9788074001086, s. 1609. 10 ZMO obsahoval smluvní pokutu v ustanoveních § 191 aţ § 194. Dle § 193 ZMO smluvní pokuta 7 6

zajišťovací převod práva i ona musí být sjednána v písemné podobě pod sankcí absolutní neplatnosti. Ručení předpokládá zapojení třetí osoby, tj. ručitele, k hlavnímu vztahu mezi obligačním věřitelem a obligačním dluţníkem a to formou ručitelského prohlášení obsahujícího závazek ručitele uspokojit pohledávku obligačního věřitele v případě prodlení obligačního dluţníka. Vedle sebe pak existuje závazek hlavní mezi obligačním věřitelem a obligačním dluţníkem a dále ručitelský závazek mezi ručitelem a obligačním věřitelem. Ručitel odpovídá obligačnímu věřiteli celou svou majetkovou podstatou, avšak maximálně v rozsahu, v jakém je zavázán obligační dluţník. Takto lze zajistit pouze platný závazek peněţitý, nikoliv naturální, respektive nepeněţitý pouze takový, jehoţ předmětem je zastupitelné plnění.11 V případě, ţe ručitel je povinen splnit svou povinnost z ručitelského závazku, vzniká mu nárok vůči obligačnímu dluţníkovi na náhradu za plnění poskytnuté obligačnímu věřiteli, tzv. zákonná cese. Úprava ručení v obchodním zákoníku je natolik důkladná a vystačující, ţe subsidiární pouţití ustanovení ručení z občanského zákoníku na obchodněprávní vztahy je vyloučeno. Ručení jako zajišťovací převod práva vzniká písemným závazkem. Dohoda o sráţkách ze mzdy a jiných příjmů je pro občanské právo netypickým institutem a to tím, ţe dává vzniknout povinnosti subjektu, který je povinen tuto povinnost plnit, aniţ měl moţnost se k ní jakkoliv vyjádřit. To je důsledek toho, ţe obligační dluţník uzavře s obligačním věřitelem dohodu, na jejímţ základě třetí subjekt (zejména zaměstnavatel) bude plnit, bez toho aby vyjádřil svůj souhlas, z prostředků obligačního dluţníka přímo obligačnímu věřiteli, přičemţ tato třetí osoba odpovídá za to, ţe k plnění bude řádně a včas docházet. Tímto způsobem je moţno zajistit výhradně peněţité závazky a to specificky pouze ty závazky, u kterých to občanský zákoník výslovně povoluje a to například pohledávky výţivného a další dle zákona č. 94/1963 Sb., o rodině (dále jen jako „zákon o rodině“). Oproti ostatním zajišťovacím institutům je u dohody o sráţkách zákonná limitace jejich jednotlivých výší a to v souladu s výkonem rozhodnutí dle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen jako „občanský soudní řád“ nebo „OSŘ“). Dohoda o sráţkách ze mzdy a jiných příjmů vyţaduje písemnou formu.

splňovala definici paušalizované náhrady škody, kdyţ bylo stanoveno, ţe „Je-li smluvena nebo jinak stanovena smluvní pokuta, nemá věřitel nárok na náhradu škody pro porušení povinností zajištěné smluvní pokutou.“ 11 ELIÁŠ, K. a kolektiv autorů, Občanský zákoník: velký akademický komentář: úplný text zákona s komentářem, judikaturou a literaturou podle stavu k 1.4.2008, Praha : Linde, 2008, 2639 s., ISBN 9788072016877, s. 1574. 8

Zástavní právo je sice zajišťovacím institutem, avšak protoţe se současně jedná také o právo k věci cizí a z tohoto důvodu je tato problematika v občanském zákoníku umístěna na dvou místech, přičemţ stěţejní se nachází v hlavě třetí oddílu prvém občanského zákoníku. Zástavním právem je moţno zajistit peněţitý i nepeněţitý závazek, přičemţ u peněţitého se zajištění vztahuje i na příslušenství. 12 Občanský zákoník striktně stanovuje náleţitosti zejména uhrazovací fáze zástavního práva, kde je mimo jiné uvedena také definice zakázané propadné zástavy, o které je v práci vzhledem k jejímu vztahu k zajišťovacímu převodu práva pojednáno později samostatně. V mnoha jiných zákonných předpisech je zástavní právo stavěno na roveň se zajišťovacím převodem práva. Zástavní právo a zejména to, jehoţ předmětem je nemovitost, je v praxi asi nejčastějším způsobem zajištění závazku a v současné době nevyvolává sporné otázky a problémy. Občanský zákoník stanoví pro platný vznik zástavního práva podmínku písemné smlouvy nebo schválení dohody o vypořádání dědictví a v určitých případech13 dokonce vyţaduje formu notářského zápisu. Zajištění postoupením pohledávky je tzv. fiduciární cesí14, kdy sice dochází k postoupení pohledávky, avšak účelem není změna věřitele, ale pouze zajištění jiného závazku. Fiduciární povaha tohoto zajištění je v tom, ţe v případě splnění hlavní pohledávky, vzniká postupníkovi nárok na převod převedené pohledávky zpět tak, aby se stal opět oprávněným z této pohledávky.15 Protoţe se jedná o fiduciární cesi, nemusí být toto patrno třetím osobám a postupník se jeví jako věřitel postoupené pohledávky bez jakéhokoliv omezení. Nesplní-li obligační dluţník zajištěný závazek, můţe obligační věřitel vymoci tuto převedenou pohledávku proti osobě, která je z ní povinná.16 Postupovaná pohledávka můţe být za obligačním dluţníkem nebo i za třetí osobou. Jelikoţ se ve své podstatě jedná o postoupení pohledávky, je nutno přiměřeně pouţít i zákonná ustanovení vztahující se na postoupení pohledávky, tj. ust. § 524 an. občanského zákoníku. Základní podmínkou tohoto zajištění je, aby pohledávka byla převoditelná, tedy nesmí jít o pohledávku vyloučenou z převodu dle ust. § 525 občanského zákoníku, tzn. musí jít o pohledávku na určité plnění, nesmí jít o pohledávku, která zaniká smrtí věřitele

ELIÁŠ, K. a kolektiv autorů, Občanský zákoník: velký akademický komentář: úplný text zákona s komentářem, judikaturou a literaturou podle stavu k 1.4.2008, Praha : Linde, 2008, 2639 s., ISBN 9788072016877, s. 1591. 13 Viz. ust. § 156 odst. 3 občanského zákoníku. 14 Bliţší vysvětlení pojmu fiduciární cese v tomto odstavci, nebo v následující kapitole. 15 Zpětný převod tudíţ nenastává automaticky ze zákona. Lze jej však sjednat v samotné smlouvě o zajišťovacím postoupení pohledávky. 16 ŠVESTKA, J. – SPÁČIL, J. – ŠKÁROVÁ, M. – HULMÁK M. a kol. Občanský zákoník, I. II: komentář, 2. vydání. Praha: C.H.Beck, 2009, 2471 s., ISBN 9788074001086, s. 1634. 9 12

nebo pohledávku, která nemůţe být postiţena výkonem rozhodnutí.17 Samotná smlouva o zajišťovacím postoupení pohledávky musí být uzavřena v písemné formě. V obchodním zákoníku neexistuje pro tento institut vlastní úprava. Uznání dluhu plní zajišťovací funkci tím, ţe zakládá právní domněnku existence dluhu v době uznání.18 Jedná se o jednostranný právní úkon obligačního dluţníka, který je obligačním věřitelem vyţadován buďto v případě hrozby promlčení, či jiţ nastalého promlčení, nebo v případě sporu mezi obligačním věřitelem a obligačním dluţníkem v otázce zejména konkretizace pohledávky. Podmínkou platnosti uznání dluhu je písemná forma a specifikace dluhu/pohledávky co do původu i výše. Výše uvedené zajišťovací instituty se shodují se zajišťovacím převodem práva zejména v podmínce písemné formy. V ostatních vlastnostech zde existují tu menší, tu větší odlišnosti a to zejména v uhrazovací fázi, jak bylo v obecných rysech uvedeno v této podkapitole.

ELIÁŠ, K. a kolektiv autorů, Občanský zákoník: velký akademický komentář: úplný text zákona s komentářem, judikaturou a literaturou podle stavu k 1.4.2008, Praha : Linde, 2008. 2639 s., ISBN 9788072016877, s. 1599-1600. 18 ŠVESTKA, J. – SPÁČIL, J. – ŠKÁROVÁ, M. – HULMÁK M. a kol. Občanský zákoník, I. II: komentář, 2. vydání. Praha: C.H.Beck, 2009, 2471 s., ISBN 9788074001086, s. 1636. 10 17

3. Zajišťovací převod práva V této kapitole je zajišťovací převod práva popsán v samostatných podkapitolách především na základě zákonné definice, judikaturního výkladu a vztahů s dalšími zákony. Z

důvodu

zásadního

významu

rozhodnutí

Velkého

senátu

občanskoprávního

a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15.10.2008 sp.zn. 31 Odo 495/2006 (dále také jako „rozhodnutí Velkého senátu“), jsou tyto podkapitoly v určitých fázích částečně propojené. Pouţitá posloupnost i nutná vzájemná provázanost podkapitol se jeví jako vhodná, neboť nejprve je analyzována zákonná úprava, poté je popsán a vyhodnocen judikaturní vývoj a aţ nakonec jsou zkoumány vztahy zajišťovacího převodu práva k jiným právním předpisům a to zejména s ohledem na předcházející podkapitoly.

3.1.

Zákonná definice

Zajišťovací převod práva je jedním z moţných a platnému českému právu známých zajišťovacích institutů, jejichţ hlavním znakem je zejména akcesorita k hlavnímu závazku, respektive k hlavní smlouvě a subsidiarita. Zajišťovací převod práva je v platné české zákonné úpravě definován v ustanovení § 553 občanského zákoníku, jenţ má dva odstavce:

(1) Splnění závazku můţe být zajištěno převodem práva dluţníka ve prospěch věřitele (zajišťovací převod práva). (2) Smlouva o zajišťovacím převodu práva musí být uzavřena písemně.

První odstavec povoluje tuto moţnost zajištění závazku a druhý odstavec stanoví podmínku písemnosti pro smlouvu o zajišťovacím převodu práva. Základním smyslem tohoto druhu zajišťovacího institutu je přispět dočasnou ztrátou převedeného práva ke stimulaci dluţníka ke splnění jeho závazku/povinnosti19. Toto konstatují i Drastíková s Osičkou, dle kterých „Zajišťovací funkce tohoto institutu spočívá v tom, ţe dochází k podmíněnému převodu práva dluţníka na věřitele.“ 20 Trefně a výstiţně vysvětlili podstatu zajišťovacího převodu práva také Lichnovský a Nováková tak, ţe

MIKEŠ, J., ŠVESTKA, J. Nad základními otázkami zajištění závazků převodem práva. Právní rozhledy, 2001, č. 6, s. 249 an., ISSN 1210-6410, s. 249. 20 DRASTÍKOVÁ, J., OSIČKA, T. Několik poznámek k zajištění převodem práva. Právní fórum, 2004, č. 2, s. 58 an., ISSN 1214-7966, s. 58. 11 19

„dočasná ztráta převedeného práva motivuje dluţníka ke splnění jeho závazku, v důsledku čehoţ dluţník získá zpět své vlastnické právo a obnoví tak své dřívější právní postavení.“ 21 Zajišťovací převod práva poskytuje věřiteli podstatnou výhodu oproti ostatním zajišťovacím institutům, neboť dluţníkovi jako osobě, které na základě zajišťovacího převodu práva nesvědčí právo, je tak absolutně zabráněno v dalším převodu tohoto práva nebo v jeho případném zatíţení. Jako osoba, jíţ svědčí převedené právo, je naopak pro věřitele teoreticky jednoduché uspokojení své pohledávky v případě nesplnění ze strany dluţníka. V minulosti byl dokonce zastáván názor, ţe věřitel měl moţnost v případě prodlení dluţníka k uspokojení své pohledávky i prodejem z volné ruky, tj. bez jakýchkoliv omezení22. Dle Zoufalého „Podstatou je převod na věřitele dluţníkova práva k zajištění jeho závazku, přičemţ dluţník rovněţ své právo (věc) nadále většinou uţívá, přestoţe ji k zajištění svého závazku převedl na věřitele.“ 23 Zajišťovací převod práva má v sobě zahrnutu rozvazovací podmínku, kdy při splnění povinnosti dluţníkem je právo automaticky převedeno24 zpět z věřitele na dluţníka. Toto převedení práva zpět však není vyjádřeno v zákonném ustanovení, coţ v minulosti činilo problémy a docházelo se k němu toliko na základě právní teorie a soudní praxe. Výhodnost pro věřitele je pochopitelně vykoupena velmi nevýhodným postavením dluţníka, který získá převedené právo zpět pouze, pokud řádně splní svou povinnost. Lichnovský a Nováková se dále vyslovují ve smyslu, ţe účelem zajišťovacího převodu práva je pouze zajištění závazku a nikoliv moţnost nabyvatele převedené věci, aby s ní mohl nakládat jako s věcí vlastní. Dle jejich názoru se mají na převedenou věc pouţít pravidla pro dispozici se zástavou. 25 S omezením práv nabyvatele však poměrně příkře nesouhlasí Holeyšovský kdyţ tvrdí, ţe „Formální, právní vlastnictví bez moţnosti

LICHNOVSKÝ, O., NOVÁKOVÁ, P. K zajišťovacímu převodu práva z pohledu daně z převodu nemovitostí. Právní fórum, 2007, č. 6, s. 211 an., ISSN 1214-7966, s. 211. 22 MIKEŠ, J., ŠVESTKA, J. Nad základními otázkami zajištění závazků převodem práva. Právní rozhledy, 2001, č. 6, s. 249 an., ISSN 1210-6410s. 251. 23 ZOUFALÝ, V., Zajišťovací převod práva. Právní rozhledy, 1997, č. 9, s. 448 an., ISSN 1210-6410, s. 448449. 24 Zde je nutno upozornit na jistou nejasnost v pouţívané terminologii. Neboť převod nastává jako následek volního jednání, kdeţto přechod jako následek mimovolního jednání. Je otázkou, zda zpětné nabytí práva v důsledku rozvazovací podmínky je převodem práva či přechodem práva. Na počátku je sice vůle stran sjednat smlouvu s rozvazovací podmínkou, avšak její účinky jiţ nastupují zcela samostatně bez účasti smluvních stran. Z důvodu uchování konzistentnosti a zavedeného slovního obratu i tato práce bude uţívat slovo převod i pro automaticky nabytí práva zpět dluţníkem. 25 LICHNOVSKÝ, O., NOVÁKOVÁ, P. K zajišťovacímu převodu práva z pohledu daně z převodu nemovitostí. Právní fórum, 2007, č. 6, s. 211 an., ISSN 1214-7966s. 212. 12 21

plného vyuţití obsahu tohoto práva, zejména jeho prodej a uspokojení se z výtěţku prodeje, by nesplnilo účel, který věřitel od zajišťovacího převodu očekává.“ 26 Právní teorie i praxe se obecně shodují, ţe tento institut se nejvíce blíţí zástavnímu právu, čemuţ odpovídá i jeho umístění v občanském zákoníku v části osmé, oddílu pátém věnujícím se zajištění závazků. Aţ do nejnovějšího přístupu soudů bylo moţno na zajišťovací převod práva nahlíţet dvěma přístupy. Jednak jako na převod s rozvazovací podmínkou27, nebo jako na fiduciární cesi. Římské právo znalo tzv. fiduciární právní úkon, pomocí kterého bylo moţno aţ do současnosti na zajišťovací převod práva nahlíţet. „Fiduciární pojetí vychází z jednoty dvou právních úkonů, kdy dluţník převádí své právo věřiteli a tento se zavazuje převést původně převedené právo zpět, jakmile bude účel převodu splněn.“28 Dle tohoto přístupu nepřecházelo převedené právo po splnění povinnosti dluţníkem automaticky zpět na dluţníka, ale pouze existoval závazek věřitele tak učinit. Při nesplnění této povinnosti ze strany věřitele byl pak dluţník oprávněn obrátit se na soud a domáhat se svého práva.29 Zoufalý30 v argumentaci proti fiduciárnímu pojetí poukazuje na to, ţe pokud by zajišťovací převod byl vystavěn na fiduciární cesi, tak by toto mělo „neúnosné dopady pro dluţníka“, který nemá ţádnou jistotu, ţe věřitel právo zpět převede a to zejména s ohledem na časovou prodlevu, která by pravděpodobně nastala, pokud by svůj nárok na zpětný převod byl nucen vymáhat soudně. Pro aktuální popis institutu zajišťovacího převodu práva je rozhodující rozsudek Velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15.10.2008 sp.zn. 31 Odo 495/2006 (dále také jako „rozhodnutí Velkého senátu“), který se k tomuto institutu vyjádřil velmi obšírně. I kdyţ je o tomto rozsudku pojednáno v samostatné kapitole věnující se judikatuře, tak by bylo chybou jej nereflektovat jiţ v této podkapitole. Přelom v nahlíţení na zajišťovací převod práva nastal rozhodnutím Velkého senátu, kdyţ soud jednoznačně dospěl k názoru, ţe zajišťovací převod je převodem

HOLEYŠOVSKÝ, M. Zajištění závazků převodem práva. Právní rádce, 1996, č. 2, s. 9 an., ISSN 1210-4817, s. 9. 27 Tomu odpovídá i fakt, ţe historická úprava tohoto institutu v ZMO (§ 208) přímo stanovovala převod práva s rozvazovací podmínkou, kterou bylo splnění povinnosti dluţníkem. 28 DRASTÍKOVÁ, J., OSIČKA, T. Několik poznámek k zajištění převodem práva. Právní fórum, 2004, č. 2, s. 58 an., ISSN 1214-7966, s. 59. 29 V případě zajišťovacího převodu práva s rezolutivní podmínkou zpětného převodu nabývá dluţník své právo zpět okamţikem splnění své povinnosti. V případě nutné ţaloby by pak soud rozhodl pouze deklaratorně. Naopak u fiduciárního převodu nenabývá právo dluţník okamţikem splnění své povinnosti, ale aţ dalším převodem práva. V případě nutné ţaloby by pak soud rozhodl konstitutivně. 30 ZOUFALÝ, V., Zajišťovací převod práva. Právní rozhledy, 1997, č. 9, s. 448 an., ISSN 1210-6410, s. 449. 13 26

s rozvazovací podmínkou, a ţe nabyvatel práva je pouze omezeným oprávněným z převedeného práva. Podstatnými náleţitostmi obsahu smlouvy o zajišťovacím převodu práva jsou dle Gieseho a Duška31 identifikace zajišťovaného závazku, identifikace převáděného práva, deklarace účelu převodu. Na zajišťovaný závazek klade zákon fakticky jediný poţadavek a to ten, aby závazek existoval mezi dluţníkem a věřitelem, kteří rovněţ uzavřou smlouvu o zajišťovacím převodu práva. Tzn. musí zde být identita subjektů hlavního i akcesorického závazku/vztahu32. Velký senát ve svém rozhodnutí dále stanovil, ţe smlouva o zajišťovacím převodu práva musí splňovat určité další podstatné náleţitosti pod sankcí absolutní neplatnosti. Tyto soudem určené podstatné náleţitosti však občanský zákoník ani jiné zákony ve svých ustanoveních explicitně nemají33. Zajišťovaný závazek je zajištěn včetně případného příslušenství. Vycházíme-li z úpravy ostatních zajišťovacích institutů, pak můţe jít i o závazek, který platně vznikne aţ v budoucnosti34. V tom případě je pak smlouva o zajišťovacím převodu práva uzavřena sice platně, ale z její povahy akcesority se zajišťovací převod stane účinným aţ v okamţiku účinnosti smlouvy hlavní a existence zajišťovaného závazku. Dnes je nepochybné, ţe věřitel, na kterého bylo právo převedeno, není neomezeným vlastníkem takového práva, coţ bude doloţeno v následujících kapitolách diplomové práce. Avšak tato omezení věřitele nejsou v ţádném případě jakousi výhodou dluţníka, tedy ţe dluţník nevstupuje do těchto práv, která nenáleţejí věřiteli, respektive není věřitel oprávněn k jejich výkonu. Tato práva jsou v období trvání zajišťovacího převodu suspendována a nikdo z nich není oprávněný, tj. nikdo je nemůţe vykonávat. Jaká konkrétní omezení pro nabyvatele zde existují, krom omezení plného vyuţití vlastnického práva, však není zcela jasné. Zásadním problémem také je, jak se o těchto omezeních dozví třetí osoby, z jejichţ pohledu nabyvatel jedná jako plnohodnotný oprávněný z převedeného práva.35

GIESE, E., DUŠEK, P. a kol. Zajištění závazku v ČR. 2. přepracované a doplněné vydání. Praha: C.H.Beck, 2003, 356 s., ISBN 8071796581, s. 148. 32 Toto je třeba si uvědomit u případného zajišťovacího převodu členského podílu v druţstvu, tedy práv a povinností plynoucích z členství v druţstvu. 33 Toto je blíţe rozebráno v kapitole pojednávající o judikatuře. 34 Srovnej GIESE, E., DUŠEK, P. a kol. Zajištění závazku v ČR. 2. přepracované a doplněné vydání. Praha: C.H.Beck, 2003, 356 s., ISBN 8071796581, s. 149. 35 Např. KALHOUSOVÁ, M. Zajišťovací převod práva. Ad Notam, 2000, č. 4, s. 78 an., ISSN 1211-0558, s. 80, upozorňuje na skutečnost, ţe tento fakt není u nemovitostí zapsaných v katastru nemovitostí zřejmý ani z příslušného listu vlastnictví. 14 31

3.2. Historie institutu O historii zajišťovacího převodu práva přehledně a poměrně široce pojednávají Giese s Duškem36 a také Velký senát Nejvyššího soudu ve svém rozhodnutí, a proto tato stručná kapitola vychází primárně z těchto zdrojů, přičemţ pro podrobnější seznámení se s historií je moţno vyuţít těchto zdrojů. Základy zajišťovacího převodu práva jsou, jak jiţ bylo uvedeno, ve starořímském fiduciárním převodu37, jehoţ podstata byla výše objasněna. Jak uvádí Střechová38 „existence zajišťovacího převodu jako právního institut byla ukončena Justiniánovou kodifikací roku 534.“ Tento institut byl do českého práva zpětně vrácen novelou občanského zákoníku zákonem č. 509/1991 Sb., kterým se mění, doplňuje a upravuje občanský zákoník, s účinností od 1. 1. 1992. Bohuţel však bez bliţšího odůvodnění jeho inkorporace v

důvodové

zprávě

k

danému

zákonu39.

Předtím

nebyl

dlouhou

dobu

českým/československým právem ve vnitrostátní úpravě podstatněji pouţíván. Toto shodně konstatují Giese s Duškem40 tak, ţe „Zajišťovací převod práva nemá v českém právním řádu hlubší tradici.“ Nejbliţším předchůdcem mu bylo obdobné ustanovení v ZMO, kdyţ předchozí rakouský ani český právní řád tento institut přímo neznaly.41 V minulosti byl zajišťovací převod práva obsaţen pouze v ZMO a to v ust. § 207 aţ § 209. Do platného občanského zákoníku bylo doslovně převzato pouze ust. § 207 jako ust. § 553 OZ. Ostatní ustanovení nebyla převzata, i kdyţ např. v ust. § 208 byl zajišťovací převod práva nad veškerou pochybnost označen jako převod s rozvazovací podmínkou, coţ bránilo jakékoliv polemice s jeho fiduciární povahou. Je však nutno také upozornit, ţe ZMO v ust. § 2 odst. 3 obsahoval vyloučení působnosti na nabývání nemovitostí 42, coţ také činí úpravu v ZMO s úpravou v OZ velmi obtíţně porovnatelnou.

GIESE, E., DUŠEK, P. a kol. Zajištění závazku v ČR. 2. přepracované a doplněné vydání. Praha: C.H.Beck, 2003, 356 s., ISBN 8071796581. 37 Lze pouţít také pojem věrná ruka. 38 STŘECHOVÁ, A., Zajištění závazku převodem práva, 2008, 41 s., Bakalářská práce. Masarykovy univerzita, Právnická fakulta. Vedoucí práce Jana Dudová. Dostupná z: http://is.muni.cz/th/9349/pravf_b/Zajistovaci_prevod_prava.pdf, s. 8. 39 Viz. Důvodová zpráva k zákonu č. 509/1991 Sb., zákonem č. 509/1991 Sb., kterým se mění, doplňuje a upravuje občanský zákoník, kde je pouze uvedena potřeba převzetí osvědčených zabezpečovacích prostředků ze starších úprav. 40 GIESE, E., DUŠEK, P. a kol. Zajištění závazku v ČR. 2. přepracované a doplněné vydání. Praha: C.H.Beck, 2003, 356 s., ISBN 8071796581, s. 141. 41 KALHOUSOVÁ, M. Zajišťovací převod práva. Ad Notam, 2000, č. 4, s. 78 an., ISSN 1211-0558, s. 78. 42 A právě moţnost dnešní platné úpravy převádět vlastnické právo i k nemovitostem činí tento institut poměrně diskutabilním ve vztahu k neveřejnosti takového převodu pro třetí osoby. 15 36

Zajišťovací převod práva sice nebyl před platností ZMO v českém, respektive československém, právním řádu řádně definován, avšak v praxi pouţíván byl, a proto jeho existenci právní řád určitým způsobem zohledňoval. Příkladem budiţ vládní nařízení č. 15/1937 Sb. z. a n., kterým se provádí zákon o přímých daních, v platném znění, které u ustanovení o odporu jiných osob proti berní exekuci stanovilo, ţe „Zástavnímu právu rovná se právo vzniklé z tzv. zajišťovacího převodu (vlastnictví k zajištění).“ Dalším příkladem je např. zákon č. 142/1950 Sb., občanský soudní řád, a jeho ustanovení v § 579 písm. d). Po výše uvedené novele občanského zákoníku je zajišťovací převod práva integrální součástí českého právního řádu v nezměněné podobě aţ do současné doby. Jak však ukazuje tato práce, tak i přes zachování stejného znění právního předpisu jeho význam a obsah se postupem času mění.

3.3.

Užití institutu

Praxe a odborná veřejnost a s přihlédnutí k judikatuře v této věci je třeba jí dát za pravdu rozeznává dvě základní moţnosti pouţití zajišťovacího převodu práva. Prvním je zajištění klasického závazku dluţníka a druhým je pouţití při tzv. repo operacích. První moţnost uţití předmětného institutu není vesměs nutno dále představovat, i kdyţ v praxi bývá často spíše zneuţívána a to zejména u spotřebitelských úvěrů 43, avšak u tzv. repo operací je vhodný menší exkurz44. Česká národní banka definovala repo operaci v úředním sdělení ve Věstníku ČNB č. 27/1994 a má se tím na mysli poskytnutí úvěru v souladu s OBCHZ se zajišťovacím převodem vlastnického práva k cenným papírům. Jednoduše řečeno jde o to, ţe vlastník cenných papírů získá od věřitele úvěr, pro jehoţ zajištění převede na věřitele cenné papíry s tím, ţe se zavazuje úvěr včetně úroku uhradit do určitého data za podmínky zpětného převodu ekvivalentních cenných papírů od věřitele 45. S převedenými cennými papíry je věřitel oprávněn volně nakládat, pokud není smlouvu stanoveno jinak, a to zejména s ohledem na skutečnost, ţe převedené cenné papíry jsou zastupitelnou věcí a věřitel je tzv. rozpustí v dalších cenných papírech a v budoucnu nebude dluţníkovi vracet identické cenné papíry. Dle výkladu Holeyšovského „Sdělení vychází z toho, ţe repo Více viz. PELIKÁN, R., Několik poznámek k problematice půjčování peněz spotřebitelům, Právní rozhledy, 2008, č. 3, s. 86 an., ISSN 1210-6410, s. 89-90. 44 Srovnej zde uvedený výklad k repo operacím s výkladem učiněným v GIESE, E., DUŠEK, P. a kol. Zajištění závazku v ČR. 2. přepracované a doplněné vydání. Praha: C.H.Beck, 2003, 356 s., ISBN 8071796581, s. 151. 45 Úřední sdělení uveřejněné ve Věstníku ČNB č. 27/1994. 16 43

operace není obchodováním s cennými papíry ve smyslu zákona č. 591/1992 Sb., protoţe nejde o koupi a prodej cenných papírů, ani o zástavní operaci.“46 Pouţití tohoto zajišťovacího institutu není všeobecně rozšířené zejména kvůli jeho velmi stručné zákonné úpravě, která ponechává mnoho otázek a problémů nevyřešených, coţ shodně konstatují i Giese s Duškem47. V minulosti tomu také tak bylo kvůli nejasným daňovým dopadům zajišťovacího převodu práva.48 Zvláštní problémy pak způsobuje zajišťovací převod vlastnického práva k nemovitostem zapisovaným do katastru nemovitostí, neboť změna vlastnického oprávnění se v něm sice projeví, ale nikoliv to, ţe jde o změnu po určitý časový úsek podmíněnou. Obdobné problémy lze identifikovat také u zajišťovacího převodu např. obchodního podílu, kdyţ dočasnost převodu rovněţ není třetím osobám zřejmá. Tyto a další otázky a problémy týkající se zajišťovacího převodu práva vyslovil jiţ v roce 1996 ve svém článku Holeyšovský a vyzval k jednoznačnější zákonné úpravě.49 V občanském zákoníku není uvedeno, která práva je moţno tímto institutem převést a jediným vodítkem jsou obecná pravidla občanského zákoníku vyjádřena v § 118 odst. 1 OZ, tedy ţe předmětem občanskoprávních vztahů mohou být taková práva, jejichţ povaha to připouští, tedy samostatná a nepodmíněná. Platí tedy, ţe předmětem zajišťovacího převodu práva můţe být pouze právo převoditelné50, které není vázané pouze na určitou osobu, představuje vyčíslitelnou hodnotu a je majetkové povahy51. Podmínkou pro platný zajišťovací převod práva je, aby dané právo v okamţiku převodu platně existovalo, přičemţ s odkazem na smluvní volnost, není podstatné, zda toto právo existuje v okamţiku sjednání smlouvy o zajišťovacím převodu práva. Je tedy teoreticky moţné sjednat zajišťovací převod i práva budoucího 52, coţ by bylo nejvhodnější v případě, ţe ani samotný zajišťovaný závazek dosud nevzniknul. Na druhou stranu, pro věřitele

HOLEYŠOVSKÝ, M. Zajištění závazků převodem práva. Právní rádce, 1996, č. 2, s. 9 an., ISSN 1210-4817, s. 9. Dále srovnej s MIKEŠ, J., ŠVESTKA, J. Nad základními otázkami zajištění závazků převodem práva. Právní rozhledy, 2001, č. 6, s. 249 an., ISSN 1210-6410, s. 250. 47 GIESE, E., DUŠEK, P. a kol. Zajištění závazku v ČR. 2. přepracované a doplněné vydání. Praha: C.H.Beck, 2003, 356 s., ISBN 8071796581, s. 141. 48 Dlouhou dobu soudy posuzovaly zajišťovací převod práva jako úplatný, z čehoţ plyne daňová povinnost. Aţ Nejvyšší správní soud v rozhodnutí sp. zn. 7 Afs 126/2005 se vyslovil o jeho neúplatnosti. Avšak novela zákona č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitosti, účinná od 1. 1. 2008 výslovně stanovila úplatnost tohoto převodu. 49 HOLEYŠOVSKÝ, M. Zajištění závazků převodem práva. Právní rádce, 1996, č. 2, s. 9 an., ISSN 1210-4817. 50 Tj. ţe převodu nebrání zákonný předpis, samotným převodem se nezmění povaha práva a převáděné právo představuje určitou majetkovou hodnotu. 51 GIESE, E., DUŠEK, P. a kol. Zajištění závazku v ČR. 2. přepracované a doplněné vydání. Praha: C.H.Beck, 2003, 356 s., ISBN 8071796581, s. 150. 52 Respektive jednalo by se o smlouvu o zajišťovacím převodu práva s odkládací podmínkou. 17 46

by nebylo přínosné zajištění jeho jiţ existující pohledávky převodem práva, které vznikne v budoucnu. Je vhodné upozornit, ţe dle platného právního řádu jsou samostatně převoditelná i některá práva spojená s cennými papíry za splnění dalších podmínek stanovených zákonem. V praxi však asi nejčastěji převáděným právem je právo vlastnické. Zvláštností tokového převodu práva je, ţe např. u převodu vlastnického práva zpravidla zůstává většinou dluţníkovi drţba věci, ke které bylo vlastnické právo převedeno, a to nejčastěji na základě smlouvy o výpůjčce53. ZMO se explicitně nevztahoval na vlastnické právo k nemovitostem a tedy vylučoval i pouţití tohoto institutu na převod vlastnického práva k nemovitostem. V občanském zákoníku však ţádné takové omezení není a i právní teorie a praxe se kloní k názoru, ţe je moţno tento institut pouţít pro převod vlastnického práva k nemovitostem54. Podstatné znaky smlouvy o zajišťovacím převodu práva byly sice prezentovány, je však nutno upozornit, ţe tato smlouva je, laicky řečeno, pouze jakýmsi obalem, ve kterém je ukryta smlouva jiná, jejímţ předmětem je převod konkrétního práva, přičemţ účelem smlouvy o zajišťovacím převodu práva, jak bylo uvedeno výše, není převod ale zajištění pomocí převodu. Z tohoto plyne, ţe smlouva o zajišťovacím převodu práva musí splňovat nikoliv pouze podstatné náleţitosti dle ust. § 553 OZ, ale také podstatné náleţitosti dle konkrétního práva, jeţ je převáděno. Tak např. při zajišťovacím převodu obchodního podílu je nutno splnit podmínky stanovené v ust. § 115 OBCHZ 55 nebo při zajišťovacím převodu vlastnického práva k nemovitostem je nutno splnit náleţitosti např. dle ust. § 46 odst. 2 OZ a § 133 odst. 2 OZ56, a obdobná pravidla je nutno vztáhnout i na převody ostatních převoditelných práv.

3.4.

Zajišťovací převod práva v judikatuře soudů

Pokud není v textu uvedeno jinak, pocházejí níţe uvedené informace a případně i citovaná vyjádření přímo z předmětných soudních rozhodnutí a vyjadřují tak názory příslušných soudů. Níţe uvedená soudní rozhodnutí jsou seřazena chronologicky. Nejvhodnější demonstrací je zajišťovací převod vlastnické práva k nemovitosti, která se zapisuje do katastru nemovitostí. Věřitel je sice zapsán v katastru nemovitostí jako vlastník, ale dluţník nemovitost stále uţívá a existuje zde tak fakticky nájemní vztah. V praxi toto často nastupuje také v situacích, kdy si dluţník půjčí na nákup automobilu a následně jej pomocí zajišťovacího převodu práva převede na svého věřitele, ale automobil vyuţívá na základě smlouvy o výpůjčce. 54 Problémem však je, ţe katastrální zákony neznají vklad či zápis zajišťovacího převodu vlastnického práva, a proto je nabyvatel tohoto práva v příslušném listu vlastnictví zobrazen jako vlastník neomezený. Pouze z nabývací listiny je pak zřejmé, ţe jde o vlastnictví s rezolutivní podmínkou. 55 Viz. rozsudek Nejvyšší soudu sp.zn. 29 Odo 28/2005. 56 KALHOUSOVÁ, M. Zajišťovací převod práva. Ad Notam, 2000, č. 4, s. 78 an., ISSN 1211-0558, s. 79. 18 53

Nejvyšší soud sp.zn. 25 Cdo 915/98 (21.7.2000) Smlouva o půjčce projednávaná v tomto případě mimo jiné stanovila, ţe v případě nesplnění povinnosti dluţníka v podobě včasného vrácení půjčky, převede dluţník na věřitele vlastnické právo k nemovitostem. Nejvyšší soud odmítnul toto ustanovení jako zajišťovací převod práva a podal definici tohoto institutu: „Tento způsob zajištění je zaloţen na tom, ţe dluţník převede své právo na věřitele s rozvazovací podmínkou, ţe zajištěný závazek bude splněn, případně můţe být zpětný převod práva dohodnut; splněním dluhu převedené právo přechází zpět na dluţníka.“ Tímto byla připuštěna fiduciární povaha tohoto institutu, kdyţ soud sice konstatoval převod s rozvazovací podmínkou, ale současně zmínil moţnost sjednání dohody o zpětném převodu. Předmětné ustanovení soud rovněţ posoudil z hlediska moţného naplnění podstatných znaků smlouvy o smlouvě budoucí, kdyţ sice připustil, ţe by takovéto ujednání moţné bylo, ale v předmětné smlouvě nenalezl podstatné znaky smlouvy o smlouvě budoucí. Nejvyšší soud sp.zn. 30 Cdo 1276/2005 (26.9.2005) Nejvyšší soud zde podal náhled na zajišťovací převod práva, který odpovídal i názoru odborné veřejnosti. „Tento způsob zajištění je zaloţen na tom, ţe dluţník převede své právo (vedle pohledávky za třetí osobou zákon nevylučuje ani převod práva věcného, včetně práva vlastnického) na věřitele s rozvazovací podmínkou, ţe zajištěný závazek bude splněn, popřípadě můţe být zpětný převod práva dohodnut (tzv. fiduciární převod); splněním dluhu převedené právo přechází zpět na dluţníka. Zajišťovací převod práva tedy spočívá v podmíněném převodu práva z dluţníka na věřitele.“ Nejvyšší soud tak dále setrvával na obou moţných náhledech na zajišťovací převod práva. Nejvyšší správní soud sp.zn. 7 Afs 126/2005 (27.7.2006) Nejvyšší správní soud se zde vyslovil proti názoru finančního úřadu o úplatnosti převodu vlastnického práva k nemovitosti na základě smlouvy o zajišťovacím převodu práva, kdyţ stanovil, ţe „Převod nemovitosti na základě smlouvy o zajišťovacím převodu práva podle § 553 občanského zákoníku však není vyvaţován ţádným hodnotovým ekvivalentem ze strany nabyvatele a ani na straně převodce není převod motivován úmyslem poskytnout nabyvateli majetkový prospěch, a proto není předmětem uvedené daně.“ Soud svůj názor odůvodnil mimo jiné tak, ţe „Nemovitost je po dobu trvání dluhu "deponována", aby mohla být v případě řádného splnění závazku vrácena dluţníkovi. 19

Pouze při nesplnění závazku můţe dojít ke kompenzaci závazku s hodnotou převedeného práva.“ Nejvyšší správní soud tak dal za pravdu Holeyšovskému, který jiţ v roce 1997 uvedl57, ţe úplatným by se převod stal aţ v okamţiku nesplnění závazku a realizace zajišťovacího převodu práva. S tímto souhlasí ve svém článku i Lichnovský a Nováková s dovětkem, ţe „Předmětem daně samozřejmě bude, avšak pouze za situace, kdyţ dluţník nesplní svůj závazek, a věřitel pak bude mít moţnost uspokojit svou pohledávku zajištěnou nemovitostí.“58 Nejvyšší soud sp.zn. 33 Odo 188/2005 (5.12.2006) Dluţník s věřitelem uzavřeli výslovně smlouvu dle § 553 občanského zákoníku s tím, ţe ve smlouvě pouţili termín trvalý převod práva, i kdyţ v ní bylo také ujednání, ţe si věřitel nemovitost ponechat nemůţe a je povinen ji zpeněţit. Z tohoto dluţník vyvozoval, ţe se jedná o zakázanou propadnou zástavu a tedy neplatnou smlouvu. Nejvyšší soud však dal za pravdu věřiteli, kdyţ označil toto ujednání o trvalém převodu práva pouze za stanovení okamţiku, kdy vzniká právo věřitele na uspokojení z předmětu převodu. V tomto případě tedy byla předmětná smlouva o zajišťovacím převodu práva posouzena jako platně uzavřená. Toto rozhodnutí se setkalo u odborné veřejnosti převáţně s kritikou59 a naopak pro praxi spotřebitelských smluv a jejich zajištění poslouţilo jako návod. Nejvyšší správní soud sp.zn. 9 Afs 52/2007 (4.10.2007) Nejvyšší správní soud se v tomto svém rozhodnutí opatrně přihlásil k definičnímu rozdílu mezi zajišťovacím převodem práva a propadnou zástavou, kdyţ vyslovil názor, ţe „Pokud by podle smlouvy uzavřené dle § 553 občanského zákoníku mělo k převodu vlastnického práva z dluţníka na věřitele dojít aţ poté, co se dluţník ocitne v prodlení, nejde jiţ o institut uvedený v tomto ustanovení, ale takové ujednání by podle svého obsahu mohlo být ujednáním o propadné zástavě, coţ je dle § 39 občanského zákoníku neplatné.“ Dále také konstatoval, ţe ochrana dluţníka je u zástavního práva mnohem výraznější, neţ u zajišťovacího převodu práva. V souladu s dřívějším rozhodnutím Nejvyššího správního soudu sp.zn. 7 Afs 126/2005 i zde byl vysloven názor o neúplatnosti podmíněného převodu vlastnického práva k nemovitostem a o vzniku úplatnosti aţ v okamţiku převodu nepodmíněného. HOLEYŠOVSKÝ, M. Zajištění závazků převodem práva. Právní rádce, 1996, č. 2, s. 9 an., ISSN 1210-4817, s. 450. 58 LICHNOVSKÝ, O., NOVÁKOVÁ, P. K zajišťovacímu převodu práva z pohledu daně z převodu nemovitostí. Právní fórum, 2007, č. 6, s. 211 an., ISSN 1214-7966, s. 212. 59 PELIKÁN, R., Několik poznámek k problematice půjčování peněz spotřebitelům, Právní rozhledy, 2008, č. 3, s. 86 an., ISSN 1210-6410, s. 90. 20 57

Zákonodárce dal následně najevo, ţe nesouhlasí s názorem na neúplatnost zajišťovacího převodu práva a v příslušném daňovém zákonu60 zavedl změnu k 1. 1. 2008 tak, ţe zákon od tohoto data výslovně stanoví, ţe jde o úplatný převod. 61 Nejvyšší soud sp.zn. 31 Odo 495/2006 (15.10.2008) V tomto rozhodnutí je podán Velkým senátem občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu obšírnější výklad tohoto zajišťovacího institutu neţ v předchozích rozhodnutích Nejvyššího soudu s vědomím, ţe „je nezbytné vyslovit se obšírněji o povaze tohoto institutu a vyhodnotit odlišnosti, jeţ se při jeho aplikaci projevily v dosavadní rozhodovací praxi Nejvyššího soudu.“ Nejvyšší soud tímto rozhodnutím, fakticky poupravil náhled na zajišťovací převod práva za účelem zajištění jednotného výkladu. Mimo jiné opustil dříve vyslovovaný názor o povaze tohoto institutu jako fiduciárního převodu práva a definitivně posoudil zajišťovací převod práva jako převod s rozvazovací podmínkou. Poměrně překvapivě pak Velký senát připustil, ţe smlouvu o zajišťovacím převodu práva lze sjednat i jako smlouvu kupní, „ve které bude splatnost dohodnuté kupní ceny vázána k okamţiku splatnosti zajišťované pohledávky, s tím, ţe bude-li zajištěná pohledávka včas a řádně splněna (čímţ se obnoví vlastnické právo dluţníka), zanikne věřiteli povinnost k úhradě kupní ceny, a s tím, ţe nedojde-li k řádné a včasné úhradě zajištěné pohledávky, započte se kupní cena se zajišťovanou pohledávkou.“ Nejpodstatnějšími částmi předmětného rozhodnutí se jeví ta, která se zabývá realizací zajišťovací funkce tohoto institutu po té, co dluţník řádně a včas nesplní svůj závazek. Velký senát zde vyslovil mimo jiné názor, ţe „smlouva o zajišťovacím převodu vlastnického práva, která neobsahuje ujednání o tom, jak se smluvní strany vypořádají v případě, ţe dluţník zajištěnou pohledávku věřiteli řádně a včas neuhradí, je absolutně neplatná pro neurčitost ve smyslu § 37 odst. 1 obč. zák.“ Dále také uvedl, ţe sankcí absolutní neplatnosti by byl postiţen takový zajišťovací převod práva, který by věřiteli umoţňoval

stát

se

trvalým

vlastníkem

převedeného

majetku,

poněvadţ

by se tak ve skutečnosti jednalo z obsahového hlediska o zakázanou propadnou zástavu. Velký senát předloţil pět základních otázek, na které by smlouva o zajišťovacím převodu práva ve chvíli nesplnění závazku dluţníkem měla dle názoru soudu dát odpovědi.

60 61

Zákon č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí. Zákonodárce tedy učinil kroky v tom smyslu, aby zamezil pro stát nevýhodnému výkladu zákona. 21

a)

Můţe dluţník splnit svůj závazek/uhradit dluh s účinky splnění rozvazovací

podmínky i kdykoliv v době svého prodlení? Tedy, jaký vliv má pozdní splnění závazku na realizaci zajišťovací funkce? b)

Má nějaký vliv na existenci zajištěné pohledávky to, ţe se věřitel stal nepodmíněným

vlastníkem převedeného majetku? Ovlivní tedy nepodmíněný převod práva ve chvíli prodlení dluţníka zajištěný závazek hlavní? c)

Můţe věřitel ve chvíli prodlení dluţníka na něj převedený majetek dále zpeněţit?

d)

Můţe si věřitel ve chvíli prodlení dluţníka na něj převedený majetek ponechat

ve svém vlastnictví? e)

Můţe věřitel majetek na něj převedený dále převést, aniţ by změna vlastnictví měla

za následek zánik zajištěné pohledávky? Velký senát si na poloţené otázky neodpovídá a ani nehledá správné odpovědi. Z toho lze pravděpodobně usoudit, ţe toliko vyţaduje, aby smlouva o zajišťovacím převodu práva tyto otázky řešila, a to v rámci moţností daných zákonem, nikoliv v rozporu s ním. Interpretací daňových zákonů v tomto rozhodnutí došel Velký senát k tomu, ţe se z jejich pohledu jedná u zajišťovacího převodu práva ve vztahu k vlastnickému právu k nemovitosti o převod úplatný, který podléhá dani z převodu nemovitostí62.

Toto

rozhodnutí je odlišné od dříve vyjádřených názorů Nejvyššího soudu a Nejvyššího správního soudu a koresponduje s vývojem příslušného zákonného ustanovení63. Rozhodnutí Velkého senátu se stalo rovněţ iniciátorem nejnovějších článků 64 na dané téma, které se však omezily zásadně na reflexi tohoto rozhodnutí, avšak nebyly zaměřeny na aktuálnější pojednání o samotném institutu a tudíţ nenahrazují ani nenavazují na články na dané téma z dřívější doby. Nejvyšší soud sp.zn. 29 Odo 4/2006 (29.10.2008) Tato kauza, respektive její skutkový stav, byla základem pro výše uvedené rozhodnutí Velkého senátu, kdyţ na jejím základě přednesl Velký senát své úvahy o zajišťovacím převodu práva. Dluţník, budoucí úpadce dle zákona o konkurzu a vyrovnání, a věřitel uzavřeli mimo jiné smlouvu o zajišťovacím převodu vlastnického práva k movitým věcem dle § 553

Odůvodněním pro úplatnost má být, ţe zajišťovací převod práva se vţdy zřizuje jako protihodnota za poskytnutí půjčky, úvěru apod. 63 Zákon č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí. 64 Např. LASÁK – HRABÁNEK, 2009; VRCHA, 2009; ALEXANDER, 2010. 22 62

občanského zákoníku. Tyto věci byly následně zahrnuty do soupisu konkurzní podstaty, proti čemuţ se věřitel bránil vylučovací ţalobou. Odvolací soud přisvědčil věřiteli, kdyţ shledal smlouvu o zajišťovacím převodu práva jako zákonu neodporující. Nejvyšší soud však rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a předmětnou smlouvu zkoumal i pomocí otázek přednesených v rozhodnutí sp.zn. 31 Odo 495/2006, které je nutno zodpovědět. Zde pak přisvědčil dovolateli, ţe předmětná smlouva neobsahovala „ujednání o tom, jak se smluvní strany vypořádají v případě, ţe dluţník zajištěnou pohledávku věřiteli neuhradí řádně a včas. Absence ujednání v dotčeném směru způsobuje podle přesvědčení Nejvyššího soudu absolutní neplatnost uzavřené smlouvy pro její neurčitost (ve smyslu § 37 odst. 1 obč. zák.).“ Nejvyšší soud sp.zn. 30 Cdo 3026/2006 (25.11.2008) Nejvyšší soud zde potvrdil názor o úplatnosti zajišťovacího převodu práva ve vztahu k vlastnickému právu k nemovitosti a i v dalších názorech a odůvodněních plně vycházel z o jeden měsíc staršího rozhodnutí Velkého senátu. Nejvyšší soud označil projednávanou smlouvu o zajišťovacím převodu práva za neplatnou z důvodu, ţe na jejím základě se věřitel ve chvíli prodlení dluţníka stal bez dalšího vlastníkem převedených nemovitostí. Nejvyšší soud sp.zn. 33 Cdo 1254/2007 (30.6.2009) Nejvyšší soud i zde opakovaně potvrdil závěry rozhodnutí Velkého senátu a to tak, ţe „Smlouva o zajišťovacím převodu práva, která neobsahuje ujednání o tom, jak se smluvní strany vypořádají v případě, ţe dluţník zajištěnou pohledávku věřiteli řádně a včas neuhradí, je absolutně neplatná.“ Nejvyšší soud sp.zn. 33 Cdo 318/2007 (8.10.2009) Skutkovou podstatou pro rozhodnutí v této věci byl stav, kdy dluţník uzavřel s věřitelem v týţ den smlouvu o půjčce, smlouvu o zástavě a smlouvu kupní. Smlouva kupní měla být toliko zajišťovacím prostředkem, a proto v ní bylo ujednáno, ţe návrh na vklad do katastru nemovitostí na jejím základě bude věřitel oprávněn podat aţ v případě prodlení dluţníka. Soud prvoinstanční i odvolací neshledal na tomto postupu nic nezákonného, avšak Nejvyšší soud s odkazem na rozhodnutí Velkého senátu posoudil kupní smlouvu jako smlouvu o zajišťovacím převodu práva a tedy absolutně neplatnou, „neboť postrádá základní předpoklad, a to ujednání o tom, jak se smluvní strany vypořádají v případě, ţe dluţník zajištěnou pohledávku věřiteli řádně a včas neuhradí.“

23

Nejvyšší soud sp.zn. 11 Tdo 1238/2009 (25.11.2009) Toto rozhodnutí je zde uvedeno jako příklad toho, ţe zajišťovací převod práva můţe mít dosahy i do trestněprávní roviny, a to např. ve vztahu k dluţníkovi, který sice své právo jako zajištění převede na věřitele, avšak věc mu zůstane v uţívání. V tomto případě se jednalo o osobní automobil, na jehoţ pořízení si dluţník sjednal půjčku, a pro zajištění půjčky převedl své vlastnické právo k automobilu na věřitele. Následně však jako nevlastník předmětný automobil prodal třetí osobě, čímţ se dopustil trestného činu zpronevěry. Toto soudní rozhodnutí tak demonstruje, ţe i kdyţ věřitel, na kterého bylo právo zajišťovacím způsobem převedeno, nemůţe s ním plně disponovat, tak ani dluţník nemá k tomuto oprávnění. Samotným zajišťovacím převodem práva se soud v této věci nezabýval a nehodnotil, zda byla smlouva uzavřena platně, či nikoliv. Ústavní soud sp.zn. II. ÚS 2686/09 (3.12.2009) Ústavnímu soudu byla předloţena stíţnost proti rozsudku Nejvyššího soud ze dne 30.6.2009 sp.zn. 33 Cdo 1254/2007, který se v plnosti odkazoval na výše uvedené rozhodnutí Velkého senátu a dovolání v této věci zamítnul. Stěţovatel ve své ústavní stíţnosti namítal překvapivost rozhodnutí Velkého senátu a nepřípustné dotváření právní normy a tím porušení dělby moci. Ústavní soud tyto námitky stěţovatele odmítl s odůvodněním, ţe „Nejvyšší soud právní názor dostatečně a srozumitelně rozvedl a odůvodnil. Ústavní soud v jeho rozhodnutí neshledal nahodilost, vnitřní rozpornost či iracionální úvahy a závěry; není přitom povolán k přezkumu pouhé správnosti.“ Ústavní soud se tak ztotoţnil se závěry rozhodnutí Velkého senátu a potvrdil tak jejich souladnost s ústavním pořádkem. Nejvyšší soud sp.zn. 30 Cdo 5388/2008 (15.12.2009) Zde Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí Krajského soudu v Praze sp.zn. 26 Co 220/2008 ze dne 17.9.2008, kterým byla shledána absolutní neplatnost právního úkonu pro neurčitost obsahu, neboť smluvní strany uzavřely kupní smlouvu a v jejím rámci také zajišťovací převod práva. Nejvyšší soud s odvoláním na rozhodnutí Velkého senátu uvedl, ţe tento názor Krajského soudu v Praze není správný, kdyţ „zajišťovací převod lze kromě ujednání o oprávnění věřitele ke zpeněţení majetku dluţníka - sjednat i formou kupní smlouvy, ve které bude splatnost dohodnuté kupní ceny vázána k okamţiku splatnosti zajišťované pohledávky s tím, ţe bude-li zajištěná pohledávka včas a řádně splněna.“ Nejvyšší soud sp.zn. 29 Cdo 3529/2007 (17.12.2009) 24

V tomto případě sice Nejvyšší soud dovolání z procesních důvodů odmítnul, avšak je vhodné upozornit na dovoláním napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Praze sp.zn. 8 Cmo 312/2006 ze dne 27.4.2007. Vrchní soud v Praze zde konstatoval, ţe v předmětné věci nebyla splněna rozvazovací podmínka a tudíţ zajišťovacím způsobem převedené vlastnické právo zůstalo v dispozici věřitele, a proto dluţník, v tomto případě úpadce, nebyl oprávněn předmětné vlastnické právo převést, neboť nebyl vlastníkem.

Výše uvedená soudní rozhodnutí podávají pohled na vývoj chápání zajišťovacího převodu práva z pohledu českých soudů, přičemţ rozhodnutí Velkého senátu ze dne 15.10.2008 sp.zn. 31 Odo 495/2006 je bezpochyby rozhodnutím natolik zásadním a ovlivňujícím další rozhodnutí soudů, ţe je nutné se k němu ještě vrátit. Z rozhodnutí Velkého senátu plyne, ţe soud vycítil nutnost postavit se k tomu problému mnohem šířeji, neţ jak to činily jednotlivé senáty Nejvyššího soudu v minulosti. Stanovení podmínky, ţe neuvedení způsobu realizace uhrazovací fáze ve chvíli prodlení dluţníka způsobuje absolutní neplatnost, je třeba vnímat v kaţdém případě pozitivně, i kdyţ tím dochází k extenzivnímu rozšiřování podstatných náleţitostí tohoto institutu soudem. Zároveň tak Nejvyšší soud došel k názoru, který jiţ dříve vyslovili např. Giese a Dušek.65 Nejednoznačné jsou však další specifičtější otázky, na které dle Velkého senátu musí dávat smlouva o zajišťovacím převodu práva odpovědi. Jejich zodpovězení se soud nechopil, ale současně dal jejich poloţením najevo, ţe tyto věci bude v budoucnu zkoumat. Je však problematické odhadnout, jak se mají zachovat smluvní strany, aby jimi uzavřená smlouva o zajišťovacím převodu práva byla shledána bezvadnou, kdyţ není jasné, jak si na poloţené otázky odpoví Nejvyšší soud a současně je evidentní, ţe jejich nezodpovězení bude mít za následek absolutní neplatnost takové smlouvy. Nejvyšší soud se např. ptá, zda můţe dluţník splnit svůj dluh i ve chvíli, kdy jiţ došlo k nepodmíněnému převodu práva. Obecně platí, ţe dluţník můţe splnit svůj závazek i později, coţ ale sebou nese negativní dopady např. v podobě úroku z prodlení či odpovědnosti za škodu. Je však moţné na toto splnění pohlíţet tak, ţe je stále platná rozvazovací podmínka a tedy převedené právo automaticky svědčí zpět dluţníkovi? Co však ve chvíli, kdy věřitel jako osoba, které jiţ nepodmíněně svědčí převedené právo, toto právo převedla na třetí osobu? Pokud připustíme moţnost pozdního splnění závazku, GIESE, E., DUŠEK, P. a kol. Zajištění závazku v ČR. 2. přepracované a doplněné vydání. Praha: C.H.Beck, 2003, 356 s., ISBN 8071796581, s. 157. 25 65

které má za následek automatické převedení práva zpět na dluţníka, vystavujeme tím věřitele a také třetí osoby značné nejistotě, kdo a na jak dlouho je fakticky oprávněným z tohoto práva. Pokud však tuto moţnost nepřipustíme, tak se nebezpečně blíţíme k zakázané propadné zástavě, jelikoţ okamţikem prodlení je převedené právo pro dluţníka definitivně ztraceno. Nejvyšší soud se v tomto rozhodnutí sice odvolal na zásadu, ţe při své činnosti není vázán toliko doslovným zněním zákona, ale také jeho smyslem a účelem. Současně ale nerespektoval v samotném rozhodnutí citovaný nález Ústavního soudu sp.zn. IV. ÚS 387/99, který stanoví, ţe „zákonný obsah zkoumaného institutu v občanském zákoníku by v situaci, kdy tato úprava postrádá projevenou představu zákonodárce o obsahu zajišťovacího převodu práva, měl být soudní praxí vykládán restriktivně a neměly by se mu přičítat důsledky, jeţ nejsou v právním řádu rozpoznatelné.“ 66 Nejvyšší soud dospěl k názoru, ţe ani za pomocí jazykového výkladu ani za pomocí studia důvodové zprávy za účelem odhalení intence zákonodárce, nelze smysl a účel předmětného ustanovení zjistit, a proto přistoupil k výkladu za pomocí jiných zákonů, které se daného ustanovení určitým způsobem dotýkají. Problematické však je, ţe za účelem výkladu soukromoprávní normy byly Nejvyšším soudem pouţity z valné části toliko normy veřejnoprávní. Odkud Nejvyšší soud z jediného paragrafu rozpoznal nutnost odpovědí na jím poloţené otázky? Jejich zodpovězení by sice bylo vhodné znát, ale z § 553 občanského zákoníku nijak nevyplývají. Je moţné a obhajitelné, aby soudy obecně svými rozhodnutími stanovovaly podmínky, které zákon nezná a ve dvou odstavcích věnovaných zajišťovacímu převodu práva ani výkladem nenabízí? Nejvyšší soud se zde pustil na šikmou plochu výkladu zajišťovacího převodu práva pomocí právních principů, daňových či konkurzních zákonů a předloţil adresátům svého rozhodnutí výklad § 553 občanského zákoníku, který je jen velmi stěţí obhajitelný jako účel daný § 553 občanského zákoníku vůlí zákonodárce.67 S obdobnými argumenty napadají rozhodnutí Velkého senátu i Lasák s Hrabánkem68. Je také podivuhodné, ţe se Nejvyšší soud nikterak nezabýval moţnou analogií zajišťovacího převodu práva se zástavním právem, i kdyţ je z rozhodnutí evidentní snaha odlišit zajišťovací převod práva od propadné zástavy. U zástavního práva jsou zákonem jasně stanovena pravidla pro zpeněţení, a proto i s odkazem na § 853 občanského zákoníku Ústavní soud, sp.zn. IV. ÚS 387/99. Nevyslovil naopak zákonodárce svou vůli tím, jak zařadil do občanského zákoníku jednotlivé zajišťovací instituty, kdy zástavní smlouva je pod § 552 a zajišťovací převod práva pod § 553? 68 LASÁK, J. – HRABÁNEK, D. K zajišťovacímu převodu práva. Právní fórum, 2009, č. 2, s. 75 an., ISSN 1214-7966, s. 77. 26 66 67

a evidentní blízkost obou institutů by se mohlo oprávněně vycházet při zpeněţování u zajišťovacího převodu práva ze zásad uvedených u práva zástavního.69 Tj. ţe by věřitel mohl převedené právo zpeněţit pouze veřejnou draţbou dle zvláštního zákona, soudním výkonem rozhodnutí nebo prodejem mimo draţbu. Přičemţ u prodeje mimo draţbu se v zákoně o konkurzu a vyrovnání vyţaduje souhlas soudu, coţ značí ztíţený prodej, a proto by analogicky u zpeněţování převedeného práva bylo potřeba výslovného souhlasu dluţníka s tímto způsobem zpeněţení. Co soudu bránilo ztotoţnit se s názorem vyznávaným např. jiţ Kopáčem a Švestkou70 o nutnosti postupovat při uhrazovací fázi zajišťovacího převodu práva stejně jako u zástavního práva?71 Pokud Velký senát neshledal tuto analogii příhodnou, tak se měl na druhou stranu proti ní zcela jasně vyslovit, bohuţel o ní zcela pomlčel. Rozhodnutí Velkého senátu nezpochybnilo ani názor Mikeše a Švestky72, ţe věřitel v případě prodlení dluţníka má právo na uspokojení své pohledávky prodejem převedených věcí tzv. z volné ruky. Nejvyšší soud se pouze vyslovil potud, ţe by bylo vhodné, aby tato otázka byla v příslušné smlouvě o zajišťovacím převodu práva vyřešena, nevyslovil se, ale, jak má být vyřešena. Alexander ve svém článku73 kritizuje výše uvedené skutečnosti a přidává k nim i kritické úvahy o retroaktivitě rozhodnutí Velkého senátu, kdyţ se obává, a při porovnání výše uvedené judikatury následující po rozhodnutí Velkého senátu oprávněně, ţe soudy budou tento výklad zajišťovacího převodu práva pouţívat i na právní úkony uskutečněné před rozhodnutím Velkého senátu. Coţ však vyvolává značnou právní nejistotu směrem do minulosti, neboť v okamţiku uzavírání smlouvy o zajišťovacím převodu práva, ani jedna ze smluvních stran nepředpokládala, ţe tato smlouva musí splňovat náleţitosti v zákoně neuvedené a ţe jejich nesplněním je smlouva absolutně neplatná. Kritiku je nutné také vyjádřit k vyslovené moţnosti, ţe zajišťovací převod práva můţe být realizován i pomocí kupní smlouvy, kdyţ se kupní cena stane splatnou okamţikem prodlení dluţníka se splněním zajišťovaného závazku a její výše bude O analogickém pouţití zástavního práva na zajišťovací převod práva jiţ v minulosti hovořili např. PLÍVA, 1997 a PELIKÁN, 2008. 70 KOPÁČ, L., ŠVESTKA, J. Lze k zástavní smlouvě platně ujednat propadnutí zástavy? Právní rozhledy, 1995, č. 5, s. 5 an., ISSN 1210-6410, s. 5. 71 O blízkosti obou zajišťovacích institutů hovoří i ZOUFALÝ, V., Zajišťovací převod práva. Právní rozhledy, 1997, č. 9, s. 448 an., ISSN 1210-6410, s. 451. A o současné blízkosti zástavního práva např. svědčí i občanský soudní řád či insolvenční zákon, kde je zajišťovací převod práva dán na roveň se zástavním právem ve vztahu k postavení věřitele. 72 MIKEŠ, J., ŠVESTKA, J. Nad základními otázkami zajištění závazků převodem práva. Právní rozhledy, 2001, č. 6, s. 249 an., ISSN 1210-6410, s. 251. 73 ALEXANDER. J. Trampoty zajišťovacího převodu a vynález vzducholodě. Právní rozhledy, 2010, č. 1, s. 29 an., ISSN 1210-6410., s. 30. 27 69

odpovídat výši zajištěné pohledávky dluţníka. Takovouto kupní smlouvu však Nejvyšší soud v dřívějším rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 2535/2001 označil jako zakázanou propadnou zástavu. Rozhodnutí Velkého senátu tak jde příkře proti předchozí rozhodovací praxi, ale neuvádí ţádné odůvodnění pro nový odlišný názor v této věci. Tento přístup zcela jistě vyvolává právní nejistotu u subjektů práva. Rozhodnutí Velkého senátu koresponduje s posledním vývojem daňových zákonů a definuje zajišťovací převod jako převod úplatný a to jiţ od samotného počátku. Respektive rozhodnutí Velkého senátu se v tomto nevyslovuje zcela precizně, kdyţ hovoří toliko obecně o úplatnosti, avšak pokud by soud měl na mysli úplatnost pouze určitého převodu v rámci zajišťovacího převodu práva, tak by toto bezpochyby vyslovil zcela jasně. Skutečnost, ţe k tomuto výkladu v minulosti přistoupili i zákonodárci74 je vcelku pochopitelná, neboť v tomto reprezentují stát, jehoţ zájmem je vyšší daňový odvod. Velký senát však měl svůj názor více odůvodnit, neboť je evidentní, a soud to nezpochybňuje, ţe účelem převodu je zajištění a nikoliv navýšení majetku či skutečný převod. Proč by tedy pak měli být smluvní strany takovéto smlouvy postiţeny daňovou povinností? Stejně jako Alexander tak i Lasák s Hrabánkem75 se pozastavují nad tím, zda daná záleţitost měla být vůbec předloţena Velkému senátu, kdyţ posouzení platnosti zajišťovacího převodu práva nebylo fakticky meritem projednávané věci.76 Titíţ autoři rovněţ kritizují závěr Velkého senátu o tom, ţe zajišťovací převod práva není zaloţen na fiduciární cesi, ale výhradně na převodu s rozvazovací podmínkou. Autoři ve svých článcích toto poměrně silně napadají a marně hledají, na základě čeho Velký senát k tomuto názoru dospěl. Na obranu Velkého senátu je však nutno připomenout, ţe rozhodnutí Velkého senátu jiţ bylo zkoumáno Ústavním soudem sp.zn. II. ÚS 2686/09, a proto, i bez podrobné znalosti ústavní stíţnosti lze předpokládat, ţe Ústavní soud podrobil rozhodnutí Velkého senátu standardní proceduře zkoumání a jelikoţ výsledek nevyzněl v neprospěch předmětného rozhodnutí, je s odkazem na tento nález Ústavního soudu moţno konstatovat ústavní souladnost rozhodnutí Velkého senátu.

Viz. výše uvedený text o úplatnosti zajišťovacího převodu práva. LASÁK, J. – HRABÁNEK, D. K zajišťovacímu převodu práva. Právní fórum, 2009, č. 2, s. 75 an., ISSN 1214-7966, s. 77. 76 Nejvyšší soud odůvodňuje skutečnost, ţe o věci rozhodoval Velký senát tím, ţe senát č. 29, který měl o věci dle rozvrhu práce rozhodnout, dospěl k názoru odlišnému od rozhodnutí Nejvyššího soud sp.zn. 33 Odo 188/2005, 30 Cdo 1276/2005, 30 Cdo 294/2005. 28 74 75

3.5.

Vztah zajišťovacího převodu práva k jiným zákonům

Zajišťovací převod práva znají i další české zákony, kdyţ např. zajišťovací převod vlastnického

práva

k nemovitosti

je

předmětem

daně

z převodu

nemovitostí77

a také občanský soudní řád či insolvenční zákon o něm pojednávají v ustanoveních o postavení věřitelů. Dále jsou uvedeny některé zákony a jejich vazba a vztah k zajišťovacímu převodu práva. V souvislosti s níţe uvedenými vztahy zkoumaného institutu k dalším zákonům je nutné si uvědomit, ţe uskutečněný zajišťovací převod práva není klasickým převodem práva, a ţe lze u něj rozlišovat několik fakticky samostatných převodů s odlišnými důsledky. První převod z dluţníka na věřitele je podmíněný, druhý nastává ve chvíli prodlení dluţníka se splněním zajištěného závazku a je jiţ nepodmíněný.78 Při splnění zajištěného závazku dluţníkem nastává automaticky převod práva zpět na dluţníka, který je tak třetím převodem. V jednotlivém případě vţdy nastanou alespoň dva z těchto tří převodů.79 Výklad vztahu zajišťovacího převodu práva k jednotlivým níţe uvedeným zákonům není doposud ustálený, a to zejména s ohledem na rozhodnutí Velkého senátu, a vyjadřuje tak primárně názor autora této práce a můţe být čtenářem shledán rozporným. Zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník Jak jiţ bylo konstatováno, tak OBCHZ neobsahuje vlastní ustanovení o zajišťovacím převodu práva, a proto i v obchodně-právních vztazích je nutno pouţít ustanovení z občanského zákoníku. „Z prostředků, jeţ jsou upraveny pouze v občanském zákoníku, lze pouţít k zajištění obchodních závazků zajišťovací převod práva, zajišťovací postoupení pohledávky, zástavní právo k věcem, zastavení pohledávky, podzástavní a zadrţovací právo a příp. dohodu o sráţkách ze mzdy.“ 80 Je však třeba mít na vědomí rozhodující roli hlavní smlouvy, tedy zajišťovaného závazku a tudíţ „zajišťuje-li vztah řídící se obchodním zákoníkem, pak podle § 261 odst. 4 ObchZ bude se řadit jeho částí třetí, avšak jen v rozsahu Hlavy I., tj. jen v rozsahu obecných ustanovení závazkových vztahů.“ 81 OBCHZ přímo odkazuje na ust. § 553 OZ ve svém ustanovení o převodu finančního kolaterálu v ust. § 323f OBCHZ. Do 29.2.2008 znal OBCHZ zajišťovací převod

Např. ustanovení § 9 odst. 2 zákona č. 357/1992 Sb., v platném znění. Jak je v práci uvedeno, tak i Nejvyšší soud rozlišuje u zajišťovacího převodu práva převod podmíněný a nepodmíněný. 79 Všechny tři převody mohou nastat pouze v případě, ţe dluţník svůj závazek splní teprve dodatečně ve chvíli, kdy je jiţ v prodlení. 80 ŠVESTKA, J. – SPÁČIL, J. – ŠKÁROVÁ, M. – HULMÁK M. a kol. Občanský zákoník, I. II: komentář, 2. vydání. Praha: C.H.Beck, 2009, 2471 s., ISBN 9788074001086, s. 1604. 81 ZOUFALÝ, V., Zajišťovací převod práva. Právní rozhledy, 1997, č. 9, s. 448 an., ISSN 1210-6410, s. 450. 29 77 78

finančního nástroje a peněţních prostředků, které byly postaveny na fiduciární cesi, neboť dle ust. § 323f OBCHZ, v rozhodném znění „V případě, kdy příjemce finančního zajištění nakládá s převedeným finančním nástrojem, je povinen nahradit poskytnutý finanční nástroj rovnocenným finančním kolaterálem nejpozději v den, kdy je splatná zajištěná pohledávka finančního charakteru,“ a obdobně znělo i ust. § 323h OBCHZ, v rozhodném znění. V souvislosti s OBCHZ je vhodné také zmínit obchodní rejstřík, vedený příslušnými rejstříkovými soudy, který mimo jiné obsahuje informace o společnících, akcionářích a dalších osobách zúčastněných na obchodních společnostech. Tyto osoby mohou svá práva spjatá s akciemi, obchodními podíly apod., převádět a s jejich pomocí i zajišťovat své závazky. Rovněţ tak mohou tato svá práva převést pomocí smlouvy o zajišťovacím převodu práva. Tento převod se zaznamená do obchodního rejstříku s tím, ţe z takového zápisu nebude patrné pro třetí osoby, ţe nový akcionář, společník apod. není nepodmíněným oprávněným a ţe je ve svých právech omezen. Vyvstává zde také otázka rozsahu omezení oprávněného z převedeného práva, kdyţ se toto omezení nepochybně vztahuje na nakládání s převedeným obchodním podílem či akciemi. Vztahuje se však také na práva s tímto obchodním podílem či akciemi spojenými, tj. např. právo zúčastnit se valné hromady, jmenovat členy statutárního orgánu apod.? Byl by absurdní výklad, pokud by věřitel těmito právy nemohl disponovat, zejména kdyţ mu náleţejí např. plody z takto převedeného práva. Je však třeba mít na paměti, ţe jde o podmíněný převod, takţe v případě, ţe by podmíněný společník či akcionář vykonával svá práva tak, ţe by to v důsledku vedlo k poškození zájmů dluţníka, měl by dluţník nárok, v okamţiku uplatnění rozvazovací podmínky, na náhradu škody po věřiteli. Ve vztahu k obchodnímu rejstříku a obchodním společnostem tak obchodní zákoník o zajišťovacím převodu práva zcela mlčí a je tak nutno vycházet z interpretace jiných právních předpisů či samotné smlouvy o zajišťovacím převodu práva. Obchodní rejstřík tedy obdobně jako katastr nemovitostí (viz. dále), neplní v tomto svou funkci, kdyţ nezajišťuje řádnou informovanost třetích osob a neposiluje právní jistotu a dobrou víru v informace v něm obsaţené. Zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád Občanský soudní řád obsahuje předmětný institut v části páté věnované výkonu rozhodnutí, kde určuje postup pro výkon rozhodnutí při uţití zajišťovacího převodu práva spolu se zástavním právem a dalšími zajišťovacími instituty. Konkrétně v ust. § 326 odst. 3 OSŘ je výslovně stanoveno, ţe při prodeji věci movitých je věřitel, na kterého přešlo 30

vlastnictví k věci pomocí zajišťovacího převodu práva, povinen věc vydat. Věřitel je pak dále v souladu s ust. § 328b odst. 4 písm. g) OSŘ oprávněn domáhat se uspokojení své pohledávky z výtěţku zpeněţení. V ust. § 332 odst. 2 OSŘ tak není činěn rozdíl mezi zástavním právem a zajišťovacím převodem práva. V této souvislosti je nutno také zmínit zákon č. 119/2001 Sb., kterým se stanoví pravidla pro případy souběţně probíhajících výkonů rozhodnutí, a jeho ustanovení § 12 odst. 2, které také klade rovnítko mezi zajišťovací převod práva a právo zástavní. Jak patrno, tak OSŘ nečiní rozdíl mezi zajišťovacím převodem práva a jiným zajišťovacími instituty a nebere v potaz, ţe právo bylo platně, i kdyţ s rozvazovací podmínkou, převedeno. Rovněţ předchozí občanský soudní řád, zákon č. 142/1950 Sb., stavěl na stejnou úroveň zajišťovací převod práva a zástavní právo, a to konkrétně v ust. § 579 písm. d). Tento přístup tak znevýhodňuje věřitele, který je sice platným vlastníkem věci, ale současně se uspokojení své pohledávky musí domáhat výkonem rozhodnutí stejně jako např. zástavní věřitel82. V této souvislosti nelze opominout absurditu případného návrhu na výkon rozhodnutí např. formou draţby, kde osobou oprávněnou bude věřitel a osobou povinnou rovněţ věřitel a to z titulu vlastníka dané věci a pro třetí osoby bude situace působit, ţe věřitel vymáhá pohledávku sám po sobě. Zákon č. 184/2006 Sb., o odnětí nebo omezení vlastnického práva k pozemku nebo ke stavbě Rovněţ tento zákon obdobně jako OSŘ staví na roveň zajišťovací převod práva a zástavní právo, přičemţ oprávněného ze zajišťovacího převodu práva nevnímá jako vlastníka věci, ale staví jej do úrovně zástavního věřitele, který má nárok na náhradu z důvodu zániku zajišťovacího převodu práva v důsledku vyvlastnění. Viz. ust. § 6 písm. b), § 14 odst. 1, § 24 odst. 2 písm. e) zákona č. 184/2006 Sb. Zákon č. 328/1991 Sb., o konkurzu a vyrovnání a zákon č. 182/2006 Sb., insolvenční zákon Zajišťovací převod práva byl do zákona o konkurzu a vyrovnání vloţen novelou s účinností od 1.6.1996, přičemţ do té doby nebyl výslovně zmíněn, i kdyţ výkladem bylo moţno dojít k totoţnému názoru. Ust. § 28 odst. 1 zákona č. 328/1991 Sb., o konkurzu a vyrovnání, v rozhodném znění, znělo takto: „zajištěný věřitel má pouze právo přihlásit Pro další nevýhody zajišťovacího převodu práva z pohledu OSŘ srovnej FRANTOVÁ, B., Několik poznámek ke konkurenci soudcovského zástavního práva a zajišťovacího převodu vlastnického práva, dostupné z: http://www.epravo.cz/top/clanky/nekolik-poznamek-ke-konkurenci-soudcovskeho-zastavnihoprava-a-zajistovaciho-prevodu-vlastnickeho-prava-60495.html, citováno dne 14.3.2010. 31 82

svou pohledávku do konkursu vedeného na majetek dluţníka jako zajištěnou; vyloučení zajištění ze soupisu majetku konkurzní podstaty se z titulu takového vlastnictví dovolávat nemůţe.“. V insolvenčním zákoně je pak o zajišťovacím převodu práva pojednáno toliko v ust. § 2 písm. g) při definici zajištěného věřitele. Insolvenční zákon tedy obdobně jako zákon o konkurzu a vyrovnání pracuje s tímto institutem jako institutem srovnatelným se zástavním právem a nevnímá nabyvatele z tohoto titulu jako neomezeného vlastníka věci, kterým pro účely insolvence a úpadku je dluţník, tj. převodce. Toto potvrdil i Nejvyšší soud v rozhodnutí sp.zn. 29 Cdo 4498/2007 kdyţ uvedl, ţe „I v případě, ţe se pohledávka zajištěná zajišťovacím převodem vlastnického práva stala splatnou před prohlášením konkursu na majetek dluţníka, ale zajištění ke dni prohlášení konkursu trvá (nebylo vypořádáno způsobem předvídaným ve smlouvě), sepíše správce konkursní podstaty předmět zajištění do konkursní podstaty jako vlastnictví úpadce; postup podle § 27 odst. 5 ZKV nepřichází v úvahu. Zajištěný věřitel má pouze právo přihlásit svou pohledávku do konkursu vedeného na majetek dluţníka jako zajištěnou (s právem na oddělené uspokojení z výtěţku zpeněţení zajištění); vyloučení zajištění ze soupisu majetku konkursní podstaty se z titulu takového vlastnictví úspěšně domoci nemůţe.“ Oprávněný ze zajišťovacím způsobem převedeného práva není tedy nikterak zvýhodněn např. oproti zástavnímu věřiteli, kdyţ oba jsou pouze zajištěnými věřiteli se stejnými právy. Naopak v důsledku dříve v práci zmíněné retroaktivní povahy rozhodnutí Velkého senátu, se můţe takovýto věřitel ocitnout v postavení nezajištěného věřitele, neboť jím v minulosti uzavřená smlouva o zajišťovacím převodu práva můţe být shledána absolutně neplatnou. Zákon č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem Tento zákon v ust. § 1 odst. 1 určuje, jaké právní vztahy se k nemovitostem zapsaným v katastru nemovitostí zapisují, přičemţ nezmiňuje zajišťovací převod práva. Jelikoţ však smlouva o zajišťovacím převodu práva sama o sobě právo nepřevádí, ale pouze zajišťuje 83, je nutné v této souvislosti postupovat dle toho, jaké právo je převáděno. V případě nemovitostí jde zejména o právo vlastnické a při splnění náleţitostí pro vklad vlastnického práva, i kdyţ pouze na základě zajišťovacího převodu, provede katastr nemovitostí vklad tak, jakoby se jednalo o klasický převod vlastnického práva.

Viz. dřívější výklad o tom, ţe v samotné smlouvě o zajišťovacím převodu práva musí být obsaţena smlouva jiná, která předmětné právo převádí, např. smlouva o převodu obchodního podílu nebo smlouva kupní. 32 83

Zákon tudíţ nikterak nezohledňuje moţnost nabytí nemovitosti zapisované do katastru nemovitostí pouze za účelem zajištění a nikoliv trvalého převodu. Jak jiţ bylo výše uvedeno, např. v pojednání o OBCHZ, toto způsobuje nejistotu třetích osob, které spoléhají na informace z veřejného registru, tj. katastru nemovitostí, avšak bez nahlédnutí do sbírky listin si nemohou být jisti, zda jde o převod nepodmíněný84. Lichnovský a Nováková vyloţili rozhodnutí Nejvyššího správního soudu sp.zn. 7 Afs 126/2005 mimo jiné tak, ţe splnění rozvazovací podmínky a následný zpětný převod vlastnického práva na původního vlastníka se pak vyznačí pouze záznamem.“ 85 Toto koresponduje s pozdějším rozhodnutím Velkého senátu o rozvazovací podmínce. Zákon č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí Věřitel je u zajišťovacího převodu práva poplatníkem daně z převodu nemovitosti86. Toto však platí aţ po novelizaci87 předmětného zákona od 1.1.2008, tj. od tohoto data je dle tohoto zákona zajišťovací převod práva definován jako převod úplatný. Zákonodárce touto novelizací reagoval na předcházející judikaturu, která zajišťovací převod práva hodnotila jako převod neúplatný. Předmětný daňový zákon stanovuje úplatnost zajišťovacího převodu práva, avšak poskytuje daňovým subjektům moţnost ţádat o prominutí této daně v souladu s ust. § 25 odst. 4 zákona č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí, pokud ke zpětnému převodu na dluţníka dojde do 3 let od převodu na věřitele. Toto prominutí daně v případě realizace rozvazovací podmínky je nutno hodnotit kladně, neboť tím zákonodárce vyšel vstříc účelu zajišťovacího převodu práva, kterým není samotný převod, ale pouze zajištění. Protoţe zákon hovoří obecně o převodech v rámci zajišťovacího převodu práva, je nutné zdůraznit, ţe i ostatní převody, o kterých byla zmínka dříve, jsou z hlediska předmětného zákona úplatné a vzniká i u nich daňová povinnost. S odkazem na ust. § 25 odst. 4 zákona č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí, lze usoudit, ţe úplatným převodem je i převod zpět z věřitele na dluţníka v rámci uplatnění rozvazovací podmínky, jelikoţ i zde existuje moţnost prominutí daně

Název smlouvy jako nabývacího titulu uvedený na listu vlastnictví je irelevantní, neboť smlouvu je třeba vykládat dle obsahu a nikoliv dle názvu. 85 LICHNOVSKÝ, O., NOVÁKOVÁ, P. K zajišťovacímu převodu práva z pohledu daně z převodu nemovitostí. Právní fórum, 2007, č. 6, s. 211 an., ISSN 1214-7966, s. 212. 86 Viz. § 8 odst. 1 písm. b) zákona č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí. 87 Jednalo se o zákon č. 261/2007 Sb., o stabilizaci veřejných rozpočtů. 33 84

z převodu nemovitosti88. I zde je však poplatníkem věřitel a to s odkazem na ust. § 8 odst. 1 písm. b) zákona č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí89. Obdobný postup lze pouţít i pro třetí převod v případě uhrazovací fáze, kdy věřitel nemovitost převede na třetí osobu, neboť se stále fakticky jedná o převod v rámci zajišťovacího převodu práva. A i zde je věřitel poplatníkem, avšak jiţ bez moţnosti ţádat o prominutí daně, neboť prominutí je moţné pouze pokud se realizuje zpětný převod na základě rozvazovací podmínky. Výše uvedené tak ve svém důsledku znamená, ţe věřitel je povinen uhradit daň z převodu nemovitosti nejméně ve dvou případech převodů v rámci zajišťovacího převodu a i kdyţ má moţnost ţádat o prominutí daně, tak na toto prominutí nemá nárok, coţ fakticky vede k jakési daňové překáţce pro uţití zajišťovacího převodu vlastnického práva k nemovitosti.90 Zákon č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů Zákon o daních z příjmů hovoří výslovně o zajišťovacím převodu práva v ust. § 26 odst. 7 písm. b) v souvislosti s odpisy hmotného movitého majetku, kdyţ umoţňuje nabyvateli, tj. věřiteli, pokračovat v těchto odpisech, pokud s odpisy začal ještě původní vlastník, tj. dluţník. Tento hmotný movitý majetek však v průběhu zajištění můţe odpisovat i původní vlastník, tj. dluţník, pokud má hmotný majetek movitý ve výpůjčce, coţ pochopitelně zabraňuje odpisům nabyvatele, viz. ust. § 27 písm. h) a ust. § 28 odst. 4, zákona o daních z příjmů. Čouková91 tato zákonná ustanovení komentuje tak, ţe „Ve skutečnosti však ten, který si zajistil svoji pohledávku (věřitel), nehodlá předmět zajištění pouţívat. Pouze v případě, ţe by dluţník neplatil, chce mít jistotu, ţe z pohledávky něco získá a uplatnil by zajišťovací právo, např. by věc prodal a tím by si uspokojil svoji pohledávku. … Většinou vůbec nedojde k přesunu místa určení movité věci, ta nadále zůstává u původního vlastníka, tj. vypůjčitele, příjemce úvěru, půjčky.“ Zákon také předpokládá znovunabytí vlastnického práva dluţníka po splnění zajišťovaného závazku, kdyţ mu dává moţnost pokračovat v odpisech dle ust. § 30 odst. 1092. Opačný výklad, tedy ţe daň z prvního převodu je prominutelná, ale z dalších nikoliv, by byl zcela absurdní. „Poplatníkem daně z převodu nemovitostí je nabyvatel, jde-li o nabytí nemovitosti při výkonu rozhodnutí nebo exekuci podle zvláštního právního předpisu, vyvlastnění, vydrţení, v insolvenčním řízení po rozhodnutí o úpadku nebo ve veřejné draţbě anebo o nabytí nemovitosti na základě smlouvy o zajišťovacím převodu práva, v souvislosti s postoupením pohledávky, při zrušení právnické osoby bez likvidace nebo při rozdělení likvidačního zůstatku při zrušení právnické osoby s likvidací.“ 90 Je však vcelku pravděpodobné, ţe v praxi je tato daňová povinnost, respektive její výše, smluvně přenášena na dluţníka. 91 ČOUKOVÁ, P., Zajišťovací převod práva a smlouva o výpůjčce. Účetnictví v praxi, 2009, č. 5, s. 18., ISSN 1211-7307, s. 19. 92 Pro odborněji vyloţené vztahy mezi odpisy dle zákona o daních z příjmů a zajišťovacím převodem práva lze doporučit článek DONNÉ, M., Daňové účinky zajišťovacího převodu práva. Daně a právo v praxi, 2009, č. 3, s. 28 an., ISSN 1211-7293. 34 88 89

Smlouvou o zajišťovacím převodu práva se věřitel stává oprávněným z převedeného práva, nejčastěji vlastníkem věci. V souladu s ust. § 10 odst. 1 zákona o daních z příjmů tedy dochází ke zvýšení jeho majetku a nabyvatel je povinen toto zohlednit ve svých příjmech. Tato úvaha však platí rovněţ v případě naplnění rozvazovací podmínky a tedy dluţník při znovunabytí svého v minulosti převedeného práva zvýší svůj majetek a je povinen toto zohlednit ve svém daňovém přiznání. Potud toto odpovídá situaci jako dle zákona č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí, avšak bez zákonem stanovené moţnosti ţádat o prominutí daně v případě realizace rozvazovací podmínky. Tato úvaha by byla správná, pokud by nabyvatel práva nebyl na svých právech nikterak omezen, avšak jak jiţ bylo dříve uvedeno, nabyvatel v tomto okamţiku je striktně omezen ve svých moţnostech nakládat s převedeným právem, kdyţ jej např. nemůţe dále převést a zpeněţit, jelikoţ jde o převod pouze dočasný a nikoliv trvalý. Proto je problematické hodnotit tento převod, který je podmíněným a předpokládá se zpětný převod na základě rozvazovací podmínky, jako navýšení majetku dle ust. § 10 odst. 1 zákona o daních z příjmů. Zoufalý v tomto poukazuje také na to, ţe majetek nabyvatele se nezvětšil, neboť je nutno přihlédnout k jeho pohledávce za dluţníkem, čímţ dochází k faktické kompenzaci.93 Převedené právo tudíţ podléhá dani příjmů aţ v okamţiku, kdy je dluţník v prodlení a nabyvatel se stává nepodmíněným oprávněným z práva s tím, ţe při výpočtu daně zohlední svou pohledávku za dluţníkem. Toto sice neodpovídá obecně vyţadovanému jednotnému přístupu daňových zákonů, avšak i s odvoláním na princip daňového práva in dubio mitius, tedy v případě nejasností/pochybností ve prospěch daňového poplatníka, je nutno mít tento názor za správný. Zákon č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty V souladu s rozhodnutím Velkého senátu a zákona č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí, dochází k úplatnému převodu jiţ při prvním převodu práva z dluţníka jako převodce na věřitele jako nabyvatele, tj. převodu podmíněnému. Je však problematické, zda se jedná o úplatný převod i z hlediska zákona o dani z přidané hodnoty, tedy zda na tento převod nahlíţet jako na uskutečnění zdanitelného plnění dle ust. § 13 odst. 1 a odst. 3 písm. a) zákona o dani z přidané hodnoty. Jelikoţ účelem zajišťovacího převodu práva není změna oprávněného z práva, ale pouze zajištění závazku, tak nelze tento převod podřadit pod definici zdanitelného plnění dle zákona o dani z přidané hodnoty. Avšak v okamţiku prodlení dluţníka, kdy 93

ZOUFALÝ, V., Zajišťovací převod práva. Právní rozhledy, 1997, č. 9, s. 448 an., ISSN 1210-6410, s. 452. 35

se nabyvatel stává nepodmíněným oprávněným, je nutno tento převod pod uskutečněné zdanitelné plnění podřadit. K obdobnému názoru dospívá i Čouková94 v případě, ţe po zajišťovacím převodu práva následuje smlouva o výpůjčce mezi věřitelem a dluţníkem, neboť oprávněný z převedeného práva s ním nenakládá jako vlastník a v důsledku výpůjčky jej vůbec neuţívá. Čouková se rovněţ odvolává na zápis z jednání Komise daňových poradců a Ministerstva financí v této věci dne 26.10.2005, jehoţ závěrem bylo, ţe při uzavření smlouvy o zajišťovacím převodu vlastnického práva nedochází k dodání zboţí ve smyslu zákona o dani z přidaného hodnoty. Zákon č. 338/1992 Sb., o dani z nemovitosti Poplatník daně z nemovitosti je v souladu s ust. § 3 odst. 1 a § 8 odst. 1 zákona č. 338/1992 Sb. zásadně vlastník nemovitosti nebo stavby. Zákon nikterak neuvádí, zda vlastník nemovitosti musí být vlastníkem neomezeným či nějaké výjimky pro vlastníky nemovitostí, kteří je nabyli na základě např. zajišťovacího převodu práva, a proto je nutno se soustředit pouze na skutečnost, kdo je vlastníkem nemovitosti. A jelikoţ došlo k převodu vlastnického práva na nabyvatele a ten je vlastníkem, který je v případě, ţe se jedná o nemovitost evidovanou v katastru nemovitostí, rovněţ zapsán jako vlastník na listu vlastnictví, je tento vlastník povinen uhradit daň z nemovitosti, pokud mu tento zákon tuto povinnosti ukládá95. Zákon v následujících ustanoveních o výjimkách zajišťovací převod práva neuvádí, a proto je vlastník, tedy věřitel, povinen splnit své povinnosti při zohlednění dalších ustanovení zákona.

Výše uvedené daňové zákony podávají názorný příklad nejasného výkladu zajišťovacího převodu práva z pohledu daňových povinností, kdyţ zejména jeden z nich klasifikuje veškeré převody v rámci zajišťovacího převodu práva jako úplatné a zatíţené daní, kdeţto další zákony nikoliv. Rozdíl je také v tom, zda daňové zákony zkoumají účel zajišťovacího převodu práva berou tak v potaz, ţe jde primárně toliko o zajištění a nikoliv o převod.

ČOUKOVÁ, P., Zajišťovací převod práva a smlouva o výpůjčce. Účetnictví v praxi, 2009, č. 5, s. 18., ISSN 1211-7307, s. 19. 95 Viz. ust. § 13 zákona č. 338/1992 Sb., o dani z nemovitosti. 36 94

4.

Propadná zástava

V této kapitole je představena propadná zástava na základě její zákonné definice a s pomocí soudního výkladu, který se v průběhu doby měnil, a proto je vhodné jej takto v tomto časovém kontextu vnímat. Propadná zástava není ţádným specifickým institutem soukromého práva, ale pouze způsobem pro realizaci uhrazovací fáze u zástavního práva. Avšak pro její faktickou a v praxi často se vyskytující blízkost se zajišťovacím převodem práva, je vhodné a uţitečné pojednat o ní v samostatné kapitole a následně provést její porovnání se zajišťovacím převodem práva. Soukromé právo je zaloţeno na dispozitivnosti subjektů práva, které mohou činit vše, co není zákonem zakázáno. Vyjádřením této smluvní volnosti je mimo jiné i ustanovení § 51 občanského zákoníku, které umoţňuje uzavřít i takovou smlouvu, která není zákonem zvláštně upravena. Taková smlouva však nesmí odporovat obsahu ani účelu zákona. Jedním z těchto omezení autonomie vůle je i institut propadné zástavy, který je zakázán zákonem v ustanovení § 169 písm. e) občanského zákoníku:

„Ujednání zástavních smluv, dohod o vypořádání dědictví a samostatně uzavřená ujednání jsou neplatná, jestliţe stanoví, ţe při prodlení s plněním zajištěné pohledávky zástava propadne zástavnímu věřiteli, nebo ţe si ji zástavní věřitel můţe ponechat za určenou cenu, pokud zvláštní zákon nestanoví jinak.“

Zákaz propadné zástavy vyjádřený v § 169 písm. e) občanského zákoníku má účinky absolutní neplatnosti, která nastává přímo ze zákona ex tunc a soudní rozhodnutí v této věci je tak pouze deklaratorní. Institut propadné zástavy se vztahuje tedy k zástavnímu právu, které má stejně jako zajišťovací převod práva akcesorickou povahu k závazku hlavnímu a představuje takovou moţnost realizace zástavního práva ve chvíli prodlení dluţníka, ţe zastavená věc přechází plně do vlastnictví věřitele bez dalšího a bez ohledu na hodnotu věci a poměr této hodnoty k zastavenému hlavnímu závazku. Předmětné ustanovení bylo do platného občanského zákoníku zaneseno zákonem č. 367/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, s účinností k 1. 1. 2001, který zrušil do té doby platná ustanovení upravující zástavní právo a stanovil ustanovení nová, která jsou více

37

konkrétní.96 Před touto novelizací nebyla propadná zástava v občanském zákoníku explicitně zmíněna a pro její zákaz musely soudy přistupovat k interpretačním a výkladovým pravidlům opírajíc se přitom o obecné zásady právní. 97 Aţ do novely č. 367/2000 Sb. bylo zpeněţení zástavy vcelku problematickou záleţitostí, která bránila vyššímu vyuţití zástavního práva. 98 Touto novelou byla provedena větší specifikace uhrazovací fáze zástavního práva v případě prodlení dluţníka, coţ posílilo důvěru smluvních stran v tento institut. K zákazu propadné zástavy se ještě dávno před výše zmíněnou novelou přikláněli Voršilka a Zoufalý.99 A jak se ve své práci vyjadřuje Poníţil, propadná zástava byla jiţ v minulosti zakázaným ujednáním, které obcházelo zákonné a církevní zákazy, z čehoţ lze při poměrně velkém zobecnění usoudit, ţe zákaz propadné zástavy náleţí k obecným zásadám soukromého práva.100 Institut propadné zástavy je pravděpodobně nejvíce vyuţíván u tzv. spotřebitelských půjček, kdy zejména v minulosti věřitelé uzavírali s dluţníky současně se smlouvou o půjčce i smlouvu kupní s odkládací podmínkou řádného nevrácení půjčky. Později věřitelé začali pouţívat zástavního práva s moţností převodu vlastnického práva k zástavě na věřitele v případě prodlení dluţníka. Jako třetí etapu je moţno vnímat pouţití zajišťovacího převodu práva z důvodu jeho strohé zákonné úpravy, která ponechávala a ponechává věřitelům značnou volnost pro sjednání takových ustanovení, která v důsledku vedla a vedou k propadné zástavě.101

4.1.

Propadná zástava v judikatuře

Pokud není v textu uvedeno jinak, pocházejí níţe uvedené informace a případně i citovaná vyjádření přímo z předmětných soudních rozhodnutí a vyjadřují tak názory příslušných soudů. Níţe uvedená soudní rozhodnutí jsou seřazena chronologicky.

Blíţe o účelu této novely občanského zákoníku pojednává ve svém článku KASAL, J. Právo zástavní, podzástavní a zadrţovací – změny právní úpravy. Právní rádce, 2001, č. 1, s. 5 an., ISSN 1210-4817. 97 Soudy zejména posuzovaly, zda konkrétní pouţité ujednání blízké propadné zástavě je v souladu s účelem zástavního práva a tedy v souladu § 39 občanského zákoníku. 98 KASAL, J. Právo zástavní, podzástavní a zadrţovací – změny právní úpravy. Právní rádce, 2001, č. 1, s. 5 an., ISSN 1210-4817, s. 5. 99 VORŠILKA, J., ZOUFALÝ, V. Některé aktuální otázky zajištění závazků formou zástavního práva. Právo a podnikání, 1993, č. 7, s. 7 an., ISSN 1211-1120, s. 8. 100 PONÍŢIL, J., Ochrana slabší smluvní strany v závazkových vztazích formou zákazu lichevní smlouvy, 2007, 111 s., Rigorózní práce. Masarykovy univerzita, Právnická fakulta. Dostupná z: 101 PELIKÁN, R., Několik poznámek k problematice půjčování peněz spotřebitelům, Právní rozhledy, 2008, č. 3, s. 89-90; MIKEŠ, J., ŠVESTKA, J. Nad základními otázkami zajištění závazků převodem práva. Právní rozhledy, 2001, č. 6, s. 249 an., ISSN 1210-6410, s. 250. 38 96

Nejvyšší soud sp.zn. 21 Cdo 2535/99 (18.1.2000) Soudy na základě objasňování skutkové podstaty došly v této věci k tomu, ţe účelem uzavření kupní smlouvy nebyl převod vlastnického práva, ale sjednání zakázané propadné zástavy, neboť výše kupní ceny odpovídala výši nároku věřitele ze smlouvy o půjčce včetně příslušenství, coţ neodpovídalo ceně obvyklé. Tímto rozhodnutím je demonstrován fakt, ţe i bez zákazu propadné zástavy explicitně uvedeného v občanském zákoníku bylo moţné tuto praxi postihovat s odkazem na ust. § 39 OZ. Nejvyšší soud sp.zn. 25 Cdo 915/98 (21.7.2000) V rozhodovaném případě se jednalo o to, ţe smluvní strany uzavřely smlouvu o půjčce, kde se dluţník mimo jiné zavázal pro případ nevrácení půjčky převést na věřitele vlastnické

právo

k nemovitostem.

Věřitel

v tomto

případě

také

argumentoval,

ţe ve skutečnosti šlo o uzavření smlouvy o smlouvě budoucí dle § 50a občanského zákoníku a poţadoval nahrazení projevu vůle dluţníka, který nechtěl vlastnického právo k nemovitostem dobrovolně převést. Soud první instance posoudil tuto smlouvu jako v souladu s právem, kdeţto odvolací i dovolací soud ji posoudily, jako snahu obejít zakázanou propadnou zástavu a tedy jako absolutně neplatnou, kdyţ nesplňovala zákonem vyţadované náleţitosti smlouvy o smlouvě budoucí, i kdyţ moţný výklad v tomto směru nezavrhly. Předmětná smlouva byla rovněţ odmítnuta jako zajišťovací převod práva dle § 553 občanského zákoníku. Nejvyšší soud sp.zn. 21 Cdo 2204/99 (5.9.2000) Mezi dluţníkem a věřitelem byla téhoţ dne uzavřena smlouva o půjčce, zástavní smlouva a kupní smlouva týkající se týchţ nemovitostí, přičemţ věřitel předmětné nemovitosti následně převedl dále na třetí osobu. Předmětná kupní smlouva mezi dluţníkem a věřitelem byla odvolacím soudem kvalifikována jako absolutně neplatná pro absenci váţnosti a pro obcházení zákona o realizaci zástavního práva, neboť jejím skutečným úmyslem bylo sjednání propadné zástavy. V dovolání k Nejvyššímu soudu se dovolatel, který nabyl nemovitosti od věřitele, dovolával mimo jiné dobré víry a také moţnosti posoudit sjednaná ujednání jako zajišťovací převod práva. Nejvyšší soud souhlasil s odvolacím soudem v názoru na absolutní neplatnost předmětné kupní smlouvy a dále dovodil, ţe „Mezi účastníky smlouvy se zrušení smlouvy "od počátku" projevuje zejména tím, ţe se "od počátku" obnovují jejich práva a povinnosti v té podobě, v jaké je měli k předmětu smlouvy před uzavřením smlouvy.“ 39

Nejvyšší soud sp.zn. 26 Cdo 1848/2004 (26.4.2005) Dluţník uzavřel s věřitelem smlouvu o půjčce, zástavní smlouvu a kupní smlouvu v tentýţ den. Jednalo se tak o obdobnou skutkovou podstatu jako u výše uvedeného případu 21 Cdo 2204/99. Na rozdíl od tohoto rozhodnutí však v tomto případě byla kupní smlouva posouzena jako v souladu s právem a námitky dluţníka o propadné zástavě nebyly uznány, kdyţ dle Nejvyššího soudu z předmětné kupní smlouvy „Nevyplývá vůle smluvních stran sjednat propadnou zástavu, ale toliko způsob vyrovnání/započtení vzájemných pohledávek.“ Ústavní soud IV. ÚS 383/05 (8.8.2006) Předmětem sporu byla smlouva o půjčce, k ní akcesorická zástavní smlouva a také kupní smlouva uzavřené mezi věřitelem a dluţníkem v tentýţ den. V kupní smlouvě bylo ustanovení, ţe její realizací se vyrovnává závazek ze smlouvy o půjčce. Soudy první a druhé instance posoudily kupní smlouvu jako souladnou s právem a Nejvyšší soud odmítnul odvolání jako nepřípustné. Ústavní soud vytknul obecným soudům, ţe neposoudily situaci i v kontextu ostatních smluvních ujednání souběţně uzavřených, ze kterých plyne, ţe kupní smlouva byla uzavřena za účelem zajištění smlouvy o půjčce. A i kdyţ v tomto případě ustanovení § 169 občanského zákoníku ještě nebylo platné, Ústavní soud zdůraznil kogentní úpravu moţnosti realizace zástavního práva a „v tomto případě sjednanou realizaci zástavního práva nebyla moţno aprobovat z ústavního hlediska.“ Ústavní soud zde podal bliţší definici institutu propadné zástavy, jejímţ primárním účelem je „zánik vlastnictví původního vlastníka věci k zastavené věci bez ohledu na výši zůstatku nesplaceného dluhu v době, kdy se propadná zástava realizuje.“ Nejvyšší soud sp.zn. 21 Cdo 2037/2006 (3.7.2007) Nejvyšší soud se zde zabýval moţností zástavního věřitele realizovat své právo v uhrazovací fázi zástavního práva ve chvíli, kdy dluţník nesplní řádně a včas svůj závazek. Věřitel v tomto případě uzavřel s dluţníkem smlouvu, jejímţ obsahem byl mimo jiné i způsob uspokojení věřitele uspokojením se ze zástavy přímým prodejem zástavy. K tomuto způsobu uspokojení věřitele udělil dluţník v předmětné smlouvě výslovný souhlas. Nejvyšší soud však na základě občanského zákoníku, který taxativně určuje moţnosti uspokojení zástavního věřitele v případě prodlení dluţníka, posoudil toto ujednání a s ním i celou smlouvu jako propadnou zástavu, neboť „Zástavní věřitel nemá moţnost realizovat zástavní právo způsobem odchylným od zákonné úpravy a ţe si tedy nemůţe sjednat, ţe k uspokojení zajištěné pohledávky dojde tím, ţe zástavu sám prodá nebo ţe na něj přejde vlastnické právo k zástavě.“ 40

Nejvyšší soud tak potvrdil kogentní povahu ustanovení § 165a občanského zákoníku a důleţitost ustanovení § 169 občanského zákoníku. Zástavnímu věřiteli nepomůţe ani výslovný souhlas dluţníka s takovýmto uspokojením ze zástavního práva, neboť „to má ve svých důsledcích stejné právní následky jako sjednání tzv. propadné zástavy“ a případná plná moc udělena věřiteli k přímému prodeji je zakázaným obcházením zákona. V tomto rozhodnutí byla rovněţ vyjádřena myšlenka, ţe „Protiprávní je nejen sjednání samotné tzv. propadné zástavy, ale kaţdá smlouva, která zástavnímu věřiteli umoţňuje, aby se zástavou nakládal jako s vlastní (jako kdyby mu připadla do vlastnictví) a aby zástavu "jako kdyby byla jeho vlastní" za účelem uspokojení zajištěné pohledávky prodal nebo jinak zpeněţil, ačkoliv zákon takové zpeněţení zástavy provedené (zorganizované) zástavním věřitelem nedovoluje (zakazuje).“ Nejvyšší soud sp.zn. 21 Cdo 2954/2007 (15.11.2007) Dluţník uzavřel s věřitelem zástavní smlouvu, dle níţ „v případě, ţe pohledávka a příslušenství nebudou řádně a včas zaplaceny, zmocňuje zástavce zástavního věřitele provést realizaci zástavy formou přímého prodeje a zároveň zmocňuje zástavního věřitele, aby se z výtěţku prodeje uspokojil, včetně nákladů s tímto prodejem spojených.“ Nejvyšší soud uznal, ţe toto ujednání by mohlo odpovídat institutu propadné zástavy, ale ţe by v tu chvíli bylo neplatné pouze toto ujednání a nikoliv celá smlouva, neboť se nejedná o podstatnou náleţitost zástavní smlouvy dle občanského zákoníku v platném znění. Předmětnou smlouvu tedy neshledal neplatnou. Názor vyslovený v tomto rozhodnutí zjevně odporuje předchozímu rozhodnutí téhoţ senátu ze dne 3.7.2007 21 Cdo 2037/2006 a také nálezu Ústavního soudu ze dne 8.8.2006 IV. ÚS 383/05.102 Nejvyšší soud sp.zn. 21 Cdo 3997/2007 (16.9.2008) V této kauze byl vedle dluţníka a věřitele i třetí subjekt, na který byly zastavené nemovitosti ve vlastnictví dluţníka převedeny kupní smlouvou, která slouţila k úhradě dluhu mezi dluţníkem a věřitelem. Nejvyšší soud zde potvrdil dřívější pohled, ţe „Protiprávní je nejen sjednání samotné tzv. propadné zástavy, při níţ zástava připadne na úhradu zajištěné pohledávky zástavnímu věřiteli, ale kaţdá smlouva, podle níţ převezme zástavu do vlastnictví po dohodě na úhradu Rozhodnutí sp.zn. 21 Cdo 2037/2006 stanoví neplatnost celé smlouvy, pokud je jedno z jejích ustanovení ve skutečností propadnou zástavou. IV. ÚS 383/05 poukazuje na omezení zástavního věřitele v moţnostech jeho uspokojení, i kdyţ to v době před rokem 2001 ještě výslovně občanský zákoník nestanovil. Z jakého důvodu rozhodnutí sp.zn. 21 Cdo 2954/2007 odporuje těmto stanoviskům je těţko vysvětlitelné, zejména proto, ţe v následujícím rozhodnutí Nejvyššího soudu bylo rozhodnuto v souladu s předchozími názory. 41 102

zajištěné pohledávky se zástavním věřitelem třetí osoba, a to za stejných podmínek, za nichţ by se jinak sjednala tzv. propadná zástava.“ Nejvyšší soud dále dovodil, ţe „skutečným smyslem kupní smlouvy bylo nastolení obdobného právního stavu, jaký by nastal při sjednání tzv. propadné zástavy ve prospěch zástavního věřitele.“103 Ve vztahu neplatnosti jednotlivého ujednání smlouvy, které je ujednáním o propadné zástavě, k neplatnosti smlouvy celé se tak Nejvyšší soud vrátil ke svému dřívějšímu postoji, jenţ byl narušen rozhodnutím ze dne 15.11.2007 sp.zn. 21 Cdo 2954/2007. Nejvyšší soud rovněţ odmítnul případnou dobrou víru další třetí osoby, která by od kupujícího nabyla vlastnické právo k předmětným nemovitostem, neboť v důsledku absolutní neplatnosti kupní smlouvy převádějící vlastnické právo z dluţníka, nemohl tímto právem disponovat. Bylo tak odkázáno na starou římskoprávní zásadu nemo plus iuris ad alium transfere potest quam ipse habet (nikdo nemůţe na druhého převést více práv neţ sám má). Nejvyšší soud sp.zn. 28 Cdo 5348/2007 (8.12.2009) V tomto případě uzavřel dluţník s věřitelem kupní smlouvu, na jejímţ základě přešlo vlastnické právo k nemovitostem. Následně mezi sebou uzavřeli dle občanského zákoníku nepojmenovanou smlouvu, jejímţ obsahem byl však tzv. zpětný leasing dříve převedených nemovitostí. Dluţník se u soudů bránil tím, ţe dle jeho názoru došlo k obejití zákonem zakázané propadné zástavy. Soudy však dluţníkovi nedaly za pravdu, neboť k převodu vlastnického práva došlo ihned na základě kupní smlouvy a smlouva o zpětném leasingu, jejíţ podstatou je, ţe leasingový nájemce má perspektivu při placení leasingových splátek nabýt své vlastnické právo zpět, nijak nezpochybňuje dřívější úmysl převodu vlastnického práva na základě kupní smlouvy.

Stejné důsledky uzavřené kupní smlouvy a tedy její absolutní neplatnost byly dovozeny např. i v rozhodnutí sp.zn. 30 Cdo 2804/2004, sp.zn. 30 Cdo 1276/2005, sp.zn. 30 Cdo 394/2005 a sp.zn. 30 Cdo 1814/2007. 42 103

5.

Lichevní smlouva

Následující kapitola podává definici lichevní smlouvy, která není zákonem explicitně stanovena, a proto je její součástí i prezentace příslušné judikatury. O lichevní smlouvě je v této diplomové práci pojednáno zejména s ohledem na její „pouţívání“ u spotřebitelských úvěrů104, které bývají v praxi mnohdy zajišťovány zajišťovacím převodem práva. Také je zde imanentní blízkost s propadnou zástavou, neboť jak lichevní smlouva tak i propadná zástava vedou k poškození dluţníka. České soukromé právo je sice zaloţeno na autonomii vůle, avšak i ta má své meze zejména dané zákonnými předpisy, ale také i neprávními normativními systémy a to především s odkazem na morální pravidla a zásady. Obecně platí názor, ţe omezení smluvní autonomie je nutné pro ochranu slabšího účastníka právního vztahu. Důsledkem autonomie vůle, která poškozuje slabší smluvní stranu, je nejenom neodůvodněné poškození dluţníka, ale také zkrácení i jeho případných dalších věřitelů, neboť se zmenšuje majetek dluţníka, který by mohl slouţit k uspokojení jejich pohledávek105. Ve své práci Poníţil106 rozlišuje dvě moţnosti chápání pojmu lichva. „Stricto sensu je to neúměrné obohacení věřitele na úkor dluţníka při půjčování peněz – v literatuře zmiňovaná jako úvěrní či úroková lichva – a takto, troufám si tvrdit, je lichva většinou chápána. V širším slova smyslu je lichva kaţdé smluvní ujednání, ve kterém jeden kontrahent těţí z nesnází, lehkomyslnosti či nezkušenosti druhého kontrahenta a obohacuje se ziskem, který není v ţádném poměru k materiálním výhodám mu poskytovaným druhým kontrahentem - zde se pak dá hovořit o nepřiměřeném zvýhodnění zaloţeném smlouvou.“ Dále Poníţil správně upozorňuje, ţe lichevní není samotná smlouva, ale zejména okolnosti, které vedly k jejímu vzniku.107

PELIKÁN, R., Několik poznámek k problematice půjčování peněz spotřebitelům, Právní rozhledy, 2008, č. 3, s. 86 an., ISSN 1210-6410, s. 91. 105 SPÁČIL, J., Prodej nemovitosti za nepřiměřeně nízkou cenu a lichevní smlouvy v českém občanském právu. Právní rozhledy, 2003, č. 7, s. 331 an., ISSN 1210-6410, s. 331. 106 PONÍŢIL, J., Ochrana slabší smluvní strany v závazkových vztazích formou zákazu lichevní smlouvy, 2007, 111 s., Rigorózní práce. Masarykovy univerzita, Právnická fakulta. Dostupná z : , s. 8. 107 Viz. PONÍŢIL, J., Ochrana slabší smluvní strany v závazkových vztazích formou zákazu lichevní smlouvy, 2007, 111 s., Rigorózní práce. Masarykovy univerzita, Právnická fakulta. Dostupná z : http://is.muni.cz/th/13535/pravf_r/rigorozni_prace-lichva_v_ObcZ.pdf, s. 9 „Příkladem typicky lichevní situace můţe být naléhavá potřeba jedné ze stran odvrátit ztrátu podstatné části svého majetku, můţe jít o nedostatek financí na léčbu těţké choroby či konkrétněji třeba hrozící realizace zástavního práva váznoucího na nemovitosti poskytující jedinci jedinou moţnost k bydlení, přičemţ druhá strana závazkového vztahu o těchto důvodech tísně strany druhé ví a rozhodne se jich vyuţít ve svůj prospěch na úkor strany nacházející se v tísni.“ 43 104

Od 1.1.2010 účinný zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, uvádí následující definici lichvy:

“Kdo zneuţívaje něčí rozumové slabosti, tísně, nezkušenosti, lehkomyslnosti nebo něčího rozrušení, dá sobě nebo jinému poskytnout nebo slíbit plnění, jehoţ hodnota je k hodnotě vzájemného plnění v hrubém nepoměru, nebo kdo takovou pohledávku uplatní nebo v úmyslu uplatnit ji na sebe převede, bude potrestán odnětím svobody aţ na dvě léta nebo zákazem činnosti.“

Do 31.12.2009 platný a účinný zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, uváděl definici lichvy jako trestného činu v ust. § 253 odst. 1, přičemţ její znění bylo velmi podobné tomu současnému108. V občanském zákoníku, či v jiném soukromoprávním předpisu ustanovení o lichvě chybí, coţ však neznamená, ţe by tato činnost byla zákonem povolena. Nejvyšší soud sp. zn. 22 Cdo 1993/2001 i za pouţití definice lichvy z trestního zákona označil lichevní smlouvu za absolutně neplatnou, přičemţ se současně odvolal na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 77/97, kde byl vysloven názor, ţe „Zásad, uznávaných aţ do zrušení obecného zákoníku občanského z roku 1811 (zákonem č. 141/1950 Sb.), tedy do doby, kdy po násilném zvratu v čsl. státě počalo docházet k rozrušování právního řádu, je třeba zásad zcela odpovídajících demokratickým hodnotám státu (čl. 1, čl. 2 odst. 4, čl. 4 úst. zák. č. 1/1993 Sb.) dbát i v současné době a z nich při aplikaci současného práva vycházet, a to zejména tam, kde současná právní úprava vykazuje mezery, které nezbývá neţ překlenout výkladem.“ A právě i s odkazem na právní řád dle obecného zákoníku občanského z roku 1811, ve které byla lichva definována a zakázána, a na zákon č. 47/1881 ř.z., o lichvě109, lze dokumentovat, ţe toto ujednání nebylo právem povoleno v minulosti a i s odkazem na trestní skutek lichvy není povoleno ani v současnosti.110

Rozdíl je ve slovosledu a ve kvalifikovaných skutkových podstatách. Viz. SPÁČIL, J., Prodej nemovitosti za nepřiměřeně nízkou cenu a lichevní smlouvy v českém občanském právu. Právní rozhledy, 2003, č. 7, s. 331 an., ISSN 1210-6410, s. 332. 110 Viz. SPÁČIL, J., Prodej nemovitosti za nepřiměřeně nízkou cenu a lichevní smlouvy v českém občanském právu. Právní rozhledy, 2003, č. 7, s. 331 an., ISSN 1210-6410, s. 333 „Výslovný nedostatek právní úpravy v občanském zákoníku tedy neznamenal a neznamená, ţe případy, tradičně označované jako lichva, jsou nadále právně bezvýznamné. Z ustanovení § 253 TrZ , které zjevně vychází z § 879 OZO, je třeba dovodit, ţe jednání v něm uvedené je nejen trestné, ale i to, ţe nemůţe být v souladu s dobrými mravy.“ 44 108 109

5.1.

Lichevní smlouva v judikatuře

Pokud není v textu uvedeno jinak, pocházejí níţe uvedené informace a případně i citovaná vyjádření přímo z předmětných soudních rozhodnutí a vyjadřují tak názory příslušných soudů. Níţe uvedená soudní rozhodnutí jsou seřazena chronologicky. Krajský soud v Českých Budějovicích sp.zn. 3 To 904/99 (28.2.2000) K naplnění znaků trestného činu lichvy dle trestního zákona je vhodné upozornit i na rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích. Dle soudu „Za tíseň ve smyslu ustanovení § 253 odst. 1 tr. zák. je třeba povaţovat tíţivou situaci poškozeného mimořádné povahy, která je vyvolána určitou naléhavou potřebou, jejíţ uspokojení není v momentálních moţnostech poškozeného. Je to např. situace, kdy v důsledku neschopnosti okamţitě splatit dříve vzniklý závazek můţe poškozený přijít o celý majetek. Z hlediska posouzení trestní odpovědnosti osoby, která jedná za podmínek ustanovení § 253 tr. zák. a zneuţívá tísně jiného, není vůbec podstatné, zda poškozený si takový stav tísně zapříčinil sám, nebo k němu došlo pod vlivem okolností na jeho vůli nezávislých.“ Nejvyšší soud sp.zn. 22 Cdo 1993/2001 (8.4.2003) Nejvyšší soud zde představil obšírnou definici zakázané lichevní smlouvy na skutkové podstatě, kdy byla uzavřena dle vyjádření ţalobce kupní smlouva za účelem zajištění půjčky a nikoliv s úmyslem převodu vlastnického práva a navíc na nepřiměřeně nízkou kupní cenu. Na tomto podkladě podal Nejvyšší soud tuto definici: „Lichevní smlouvy jsou takové smlouvy, které smluvní strana uzavře zneuţívaje něčí nezkušenosti, tísně nebo rozumové slabosti nebo něčího rozrušení, přičemţ dá sobě nebo jinému poskytnout nebo slíbit plnění, jehoţ hodnota je k hodnotě vzájemného plnění v hrubém nepoměru. O lichevní smlouvu podle občanského práva jde v případě, kdy jednající z okolností věci věděl anebo musel vědět, ţe druhá strana je postiţena okolnostmi uvedenými shora, a tuto okolnost vyuţil; nevyţaduje se, aby jeho jednání bylo současně v trestním řízení označeno za trestný čin. Lichevní smlouvy jsou absolutně neplatné.“ Nejvyšší soud však také upozornil, ţe „prodá-li však někdo věc v tísni za nápadně nevýhodných podmínek, a kupující o jeho tísni nevěděl a nezneuţil jí, je smlouva platná a prodávající má jen právo od ní odstoupit (§ 49 ObčZ).“ Nejvyšší soud sp.zn. 22 Cdo 5040/2007 (11.2.2008) Ţe jsou pro posouzení smlouvy jako smlouvy lichevní zejména podstatné okolnosti jejího uzavření a nikoliv obsah smlouvy potvrdil Nejvyšší soud v tomto rozhodnutí, kdy skutkovou podstatou byl prodej věci za cca desetinu obvyklé ceny. Nejvyšší soud 45

s odkazem na dokazování před soudy obecními konstatoval, ţe „Platné právo nemá ţádné ustanovení o sjednání příliš nízké kupní ceny (laesio enormis), pokud taková cena není v rozporu s cenovými předpisy. Nejsou-li pak dány či tvrzeny (skutkové) okolnosti, z nichţ by šlo usoudit na neplatnost smlouvy z důvodů uvedených v § 37 aţ 49a ObčZ, skutečnost prodeje věci značně pod cenou nečiní kupní smlouvu neplatnou.“ Nejvyšší soud sp.zn. 30 Cdo 3026/2006 (25.11.2008) Toto rozhodnutí je citováno jiţ v kapitole pojednávající o judikatuře k zajišťovacímu převodu práva, avšak týká se také lichevní smlouvy, neboť toto bylo ţalobcem namítáno jiţ od prvoinstančního soudu. Nejvyšší soud se tímto však nezabýval, neboť předmětnou smlouvu posoudil jako absolutně neplatnou s odkazem na rozhodnutí Velkého senátu. Nejvyšší soud sp.zn. 33 Cdo 1682/2007 (25.11.2009) Zde se soud zabýval vhodnou výší smluvní pokuty, která byla dluţníkem namítána jako lichevní, a mimo jiné naznal, ţe „Právní úkon se příčí dobrým mravům, jestliţe se jeho obsah ocitne v rozporu s obecně uznávaným míněním, které ve vzájemných vztazích mezi lidmi určuje, jaký má být obsah jejich jednání, aby bylo v souladu se základními zásadami mravního řádu demokratické společnosti.“ Ve vztahu smluvní pokuty k lichvě se však soud nevyjádřil, coţ je pochopitelné, neboť ve prospěch dluţníka se vyjádřily jiţ obecné soudy a Nejvyšší soud dovolání věřitele zamítl.

46

6.

Slovenská úprava zajišťovacího převodu práva

V této kapitole je českému čtenáři přiblíţena slovenská úprava zajišťovacího převodu práva, která je v kapitole přímo vypsána, neboť toto se jeví pro čtenáře jako nejvhodnější. Tato kapitola je základem jediného mezinárodního přesahu diplomové práce. Slovenská úprava zajišťovacího převodu práva vychází ze stejného znění jako úprava česká, coţ je pochopitelně dáno společnou historií obou státu a tedy společnými právními základy. Totoţná východiska předmětného institutu konstatuje ve svém článku i Solčanský111. Avšak na rozdíl od české úpravy zaznamenala ta slovenská výrazné změny112, coţ se projevilo v jejím celkovém pojetí, významu a pravděpodobně i v moţnostech uţití. Níţe je uvedeno aktuální znění úpravy zajišťovacího převodu práva v zákoně č. 40/1964 Z.z., občianský zákonník.

§ 553 (1) Splnenie záväzku moţno zabezpečiť dočasným prevodom práva dlţníka alebo tretej osoby v prospech veriteľa (ďalej len "zabezpečovací prevod práva"). Pri zabezpečovacom prevode vlastníckeho práva sa dočasne prevádza vlastníctvo k prevádzanej veci podľa všeobecných ustanovení o nadobudnutí vlastníctva zmluvou (§ 133). (2) Ak je prevádzané právo zapísané v katastri nehnuteľností alebo v inom verejnom registri, veriteľ je povinný oznámiť dočasnosť prevodu práva v katastri nehnuteľností alebo v inom verejnom registri. (3) Uspokojením zabezpečenej pohľadávky prechádza právo späť na toho, kto ho previedol. (4) Pri zabezpečovacom prevode práva spojeného s cenným papierom sa postupuje primerane podľa osobitného predpisu.3fa) § 553a (1) Zmluva o zabezpečovacom prevode práva sa musí uzatvoriť písomne. (2) Zmluva o zabezpečovacom prevode práva musí obsahovať vymedzenie zabezpečeného záväzku a označenie práva, ktoré sa prevádza v prospech veriteľa, práva a povinnosti účastníkov zmluvy k prevedenému právu počas trvania zabezpečovacieho prevodu práva, jeho ocenenie v peniazoch, spôsob výkonu zabezpečovacieho prevodu práva a najniţšie podanie v prípade dobrovoľnej draţby; ak sa prevádza právo inej osoby ako dlţníka, zmluva o zabezpečovacom prevode práva musí obsahovať aj označenie dlţníka. § 553b (1) Aţ do zániku zabezpečovacieho prevodu práva veriteľ nie je oprávnený prevedené právo previesť ďalej na inú osobu ani ho inak zaťaţiť v prospech inej osoby. Ak je predmetom zmluvy o zabezpečovacom prevode práva nehnuteľnosť, správa katastra túto skutočnosť vyznačí v katastri nehnuteľností.3g)

SOLČANSKÝ, D., Zabezpečovací prevod práva – aplikačná a rozhodovacia prax. Bulletin slovenskej advokácie, 2009, č. 5, s. 19 an., ISSN 1335-1079. , s. 19. 112 Novelizace byla provedena zákonem č. 568/2007 Z.z. s účinností od 1.1.2008. 47 111

(2) Ak zabezpečovací prevod práva spočíva v prevode vlastníckeho práva k veci a veriteľ je jej drţiteľom, je povinný prevedenú vec chrániť pred poškodením, stratou a zničením. Ak je drţiteľom veci dlţník, táto povinnosť platí pre neho obdobne. § 553c (1) Ak zabezpečený záväzok nie je riadne a včas splnený, veriteľ je oprávnený začať výkon zabezpečovacieho prevodu práva a prevedené právo speňaţiť spôsobom uvedeným v zmluve alebo draţbou podľa osobitného zákona. (2) Dohody, ktorých obsahom alebo účelom je uspokojenie veriteľa tým, ţe si natrvalo ponechá prevedené právo uzavreté pred splatnosťou zabezpečenej pohľadávky, sú neplatné. (3) Začatie výkonu zabezpečovacieho prevodu práva je veriteľ povinný písomne oznámiť osobe, ktorá zabezpečenie poskytla, a dlţníkovi aspoň 30 dní vopred. (4) Ak je dohodnutý iný spôsob výkonu zabezpečovacieho prevodu práva ako speňaţením na draţbe podľa osobitného predpisu, 3e) veriteľ je pri výkone svojho práva povinný postupovať s náleţitou starostlivosťou tak, aby právo previedol za cenu, za akú sa rovnaké alebo porovnateľné právo za porovnateľných podmienok zvyčajne prevádza, inak zodpovedá osobe, ktorá zabezpečenie poskytla, za škodu, ktorú tým spôsobí. (5) Ak výťaţok dosiahnutý vykonaním zabezpečovacieho práva prevyšuje zabezpečenú pohľadávku a jej príslušenstvo, veriteľ je bez zbytočného odkladu povinný vydať osobe, ktorá zabezpečenie poskytla, tú časť výťaţku, ktorá po odpočítaní nevyhnutne a účelne vynaloţených nákladov v súvislosti s výkonom zabezpečovacieho prevodu práva prevyšuje zabezpečenú pohľadávku a jej príslušenstvo. § 553d (1) Zánikom zabezpečovaného záväzku právo prechádza späť na osobu, ktorá zabezpečenie poskytla. Veriteľ je bez zbytočného odkladu povinný vec v jeho drţbe vydať, a ak niet odlišnej dohody, spolu s tým, čo k nej pribudlo. (2) Veriteľ má právo na náhradu nákladov účelne vynaloţených v súvislosti s výkonom zabezpečovacieho prevodu práva. § «553e» Na zabezpečovací prevod práva sa primerane pouţijú ustanovenia § 151j ods. 2, § 151l ods. 4, § 151m ods. 2, 3, 4, 7, 9, § 151mb ods. 1, § 151md ods. 1 aţ 3.

Z dalších ustanovení novelizujícího zákona č. 568/2007 Z.z. lze usoudit, ţe úmyslem slovenského zákonodárce bylo obecné posílení práv spotřebitele a dluţníka. Coţ vyplývá také z článku Solčanského113, ve kterém jsou uvedena soudní rozhodnutí slovenských soudů před účinností předmětné novely, a to spíše v neprospěch dluţníků. Slovenský zákonodárce tudíţ pocítil potřebu ochránit dluţníky, respektive spotřebitele, přímou změnou v zákonných ustanoveních. V případě zajišťovacího převodu práva k tomu přistoupil tím způsobem, ţe tento institut v téměř všech směrech postavil na roveň zástavnímu právu. Rovněţ i autoři návrhu nového občanského zákoníku pro Českou Republiku ve své důvodové zprávě konstatují, ţe slovenská úprava zajišťovacího převodu

SOLČANSKÝ, D., Zabezpečovací prevod práva – aplikačná a rozhodovacia prax. Bulletin slovenskej advokácie, 2009, č. 5, s. 19 an., ISSN 1335-1079., č. 5. 48 113

práva fakticky setřela rozdíly mezi tímto institutem a zástavním právem. 114 K tomuto ale slovenský zákonodárce nepouţil pouze odkaz uvedený v ust. § 553e občianského zákonníku, ale také i úpravu v předchozích ustanoveních. Vyjma kritiky, ţe zajišťovací převod práva dle slovenské úpravy je aţ příliš podobný zástavnímu právu, je nutno ocenit slovenského zákonodárce v tom, co na místo českého zákonodárce učinil Velký senát Nejvyššího soudu115. Jde především o nezpochybnitelné vymezení zajišťovacího převodu jako převodu s rozvazovací podmínkou116, připuštění zajištění právem náleţícím třetí osobě117 a také stanovení podstatných náleţitostí smlouvy o zajišťovacím převodu práva118. Slovenský zákonodárce si mohl dovolit stanovit i další náleţitosti, které Velký senát Nejvyššího soudu nemohl a to zejména zajištění veřejnosti a publikace zajišťovacího převodu ve veřejných rejstřících tak, aby třetí osoby nemohly být uvedeny v omyl119. Zde je však jistá „nedotaţenost“ slovenské právní úpravy, kdyţ ta předpokládá, ţe zajišťovací převod bude ve veřejných registrech rozeznatelným, avšak dle informací autora diplomové práce nebyly příslušné zákony nikterak změněny. Není tudíţ jasné, na základě čeho a jak by se tyto informace měly ve veřejných registrech objevit. Slovenská úprava zajišťovacího převodu práva, jak je z výše uvedeného a ze samotné úpravy patrné, opustila základní jednoduché definování obsaţené ve dvou odstavcích a pomocí podrobně v zákoně popsaného postupu a podstatných náleţitostí institutu dala subjektům práva větší právní jistotu, coţ od zajišťovacího převodu práva mohou oprávněně očekávat.

Důvodová zpráva k návrhu nového občanského zákoníku, s. 423. Je vhodné ovšem upozornit, ţe i slovenský Nejvyšší soud ještě před účinností nového zákonného znění zajišťovacího převodu práva rozhodl nad rámec tehdy platného znění zákona, blíţe viz. rozhodnutí NS SR 8 Sţo 17/2007. 116 Viz. ust. § 553 odst. 3 zákona č. 40/1964 Z.z. O rozvazovací podmínce hovoří také Bulletin ULC Čarnogurský PRO BONO, 2007, č. 11. s. 2. 117 Viz. ust. § 553 odst. 1 zákona č. 40/1964 Z.z 118 Viz. ust. § 553a odst. 2 zákona č. 40/1964 Z.z. 119 Viz. ust. § 553 odst. 2 a § 553b odst. 1 zákona č. 40/1964 Z.z. 49 114 115

7.

Úprava de lege ferenda

Návrh nového občanského zákoníku obsahuje zajišťovací převod práva v ust. § 1884 an. Autoři návrhu nového občanského zákoníku v důvodové zprávě argumentují, ţe účelem této úpravy „je vyhovět zájmu věřitele získat lepší jistotu a snazší uspokojení, neţ jaké poskytují jiné způsoby zajištění. “ Sami autoři pak přiznávají, ţe se v této věci nechali inspirovat zajišťovacím převodem práva upraveným na Slovenku.

§ 1884 (1) Smlouvou o zajišťovacím převodu práva zajišťuje dluţník nebo třetí osoba dluh tím, ţe věřiteli dočasně převede své právo s rozvazovací podmínkou, ţe dluh bude splněn. (2) Smlouva vyţaduje písemnou formu. § 1885 Týká-li se zajišťovací převod práva věci zapsané ve veřejném seznamu, vzniká zajištění zápisem do tohoto seznamu; do veřejného seznamu se zapíše i dočasná povaha zajišťovacího převodu práva. § 1886 (1) Je-li věřiteli převedeno právo k nezastupitelné věci, není věřitel oprávněn za trvání zajišťovacího převodu převedené právo dále převést nebo zatíţit; jedná-li se o věc zapsanou do veřejného seznamu, zapíše se do veřejného seznamu i tato skutečnost. K opačným ujednáním se nepřihlíţí. (2) Je-li k zajištění převedeno vlastnické právo a byla-li věc věřiteli předána, je věřitel oprávněn mít ji u sebe po celou dobu trvání zajišťovacího převodu práva a je povinen vykonávat prostou správu věci. Má-li věc ve své moci ten, kdo věřiteli převodem práva jistotu zřídil, vykonává on prostou správu věci. § 1887 Dojde-li k zániku zajišťovacího převodu práva, umoţní věřitel osobě, která zajištění poskytla, výkon práva v předešlém rozsahu. Zároveň jí vydá vše, co z převedeného práva získal nebo co k němu přibylo, proti náhradě nákladů, které v souvislosti s výkonem zajišťovacího převodu práva účelně vynaloţil. § 1888 (1) Není-li zajištěný dluh splněn, stane se převod práva nepodmíněným a dluţník předá věřiteli vše, co je nutné k plnému výkonu převedeného práva. (2) Převyšuje-li obvyklá cena jistoty zřejmě výši zajištěného dluhu, vyplatí věřitel osobě, která jistotu poskytla, částku odpovídající rozdílu; přitom si započte náklady, které v souvislosti s výkonem zajišťovacího převodu práva účelně vynaloţil. Neobsahuje-li smlouva o zajišťovacím převodu práva údaj o výši dluhu a hodnověrné ocenění práva převedeného k zajištění, je na věřiteli, aby dokázal, ţe obvyklá cena jistoty výši zajištěného dluhu zřejmě nepřevyšuje.

Jak je vidět na výše uvedeném, tak v návrhu nového občanského zákona je reagováno na mnohé problémy a výtky vůči v současné době platné zákonné úpravě, coţ je nutno vnímat pozitivně. V úvodním ustanovení je nade vší pochybnost stanoveno, ţe tento institut je zaloţen na rozvazovací podmínce a nikoliv na fiduciární cesi. Dále je v něm připuštěno zajištění převodem práva, které svědčí třetí osobě a nikoliv dluţníkovi. 50

Pro třetí strany je důleţité ust. § 1885, v jehoţ důsledku nejspíše také dojde ke změně katastrálních zákonů a obchodního zákoníku, neboť ze zápisu ve veřejném registru bude muset být rozeznatelný zajišťovací důvod převodu. V ust. § 1886 jsou pak vyjmenována omezení nabyvatele převedeného práva, pokud jde o právo k věcem nezastupitelným, coţ je dnes zcela nejasné. Z toho dále plyne rozlišování při zajišťovacím převodu práva k věcem zastupitelným a nezastupitelným, čímţ se vychází vstříc praxi při tzv. repo operacích.

51

8.

Komparace

V následujících kapitolách jsou porovnány základní rysy výše představených institutů s důrazem na jejich odlišnosti zejména ve světle rozhodnutí Velkého senátu.

8.1.

Srovnání zajišťovacího převodu práva a propadné zástavy

Základní rozdíl z pohledu právní teorie mezi zajišťovacím převodem práva a propadnou zástavou je v tom, ţe zatímco první institut je plnohodnotným zajišťovacím mechanismem, tak u druhého se jedná pouze o způsob uhrazovací fáze zástavního práva. Jak však přiblíţil zejména výše uvedený výběr soudních rozhodnutí, docházelo v minulosti v praxi k častému prolínání a zaměňování obou institutů, z čehoţ pramení problémy řádně je odlišit. Je otázkou do budoucna, zda toto zaměňování bude přetrvávat či nikoliv 120. Odlišení těchto institutů je nutné proto, ţe zajišťovací převod práva je zákonem dovolený, kdeţto propadná zástava je zákonem zakázaná. S přihlédnutím k poslednímu vývoji soudní judikatury, viz. rozhodnutí Velkého senátu se zdá, ţe se vracíme121 obloukem k tomu, ţe zásadním rozdílem mezi právem aprobovaným zajišťovacím převodem práva a právem zakázanou propadnou zástavou je okamţik převodu práva, tedy onen počáteční podmíněný převod. A fakticky pouze tento rozdíl oba instituty odlišuje. Pokud se převod uskuteční aţ při prodlení dluţníka, jedná se o propadnou zástavu. Není však jiţ jasné, jak nahlíţet na případ, kdy k převodu práva dojde sice při sjednání zajišťovacího převodu práva, ale následky v případě prodlení dluţníka se splnění zajištěného závazku sebou ponesou důsledky obdobné propadné zástavě. Věřitel bude například odkládat zpeněţení převedené věci a jako její vlastník ji bude dále uţívat a současně bude mít stále za dluţníkem pohledávku. Věřitel se tedy bude chovat jako neomezený vlastník převedené věci. Takovéto jednání by sice bylo proti dobrým mravům, ale mimo ţaloby dluţníka by věřitele nebylo moţno přinutit k realizaci uhrazovací fáze. Naproti tomu u zástavního práva věc vlastní dluţník a věřitel má zájem na co nejrychlejším zpeněţení. Jednalo by se tedy v takovém případě o zakázané obcházení zákona či nikoliv? Domnívám se, ţe ano, ale je to dluţník, od koho se pak vyţaduje aktivita, a který je tak v nepoměrně horším postavení neţ zástavní dluţník, který, i kdyţ je v prodlení, je vlastníkem práva, respektive zastavené věci.

Lze však asi spolehlivě předpokládat, ţe dluţníci, kteří pozbyli své právo např. v důsledku zajišťovacího převodu práva, budou při soudní při, mimo jiné, argumentovat propadnou zástavou. 121 Srovnej kapitolu o soudních rozhodnutích v těchto věcech. 52 120

Na představených soudních rozhodnutích a zejména pak na rozhodnutí Velkého senátu je názorné, ţe soudy cítí nebezpečnou blízkost obou institutů, a ţe je proto vhodné stanovit nepřekonatelné mantinely mezi nimi. Velký senát se tohoto úkolu chopil a domnívám se, ţe ve vztahu k rozlišení mezi těmito dvěma instituty je jeho rozhodnutí rozhodně krokem kupředu. Rozhodnutí Velkého senátu je kritizováno odbornou veřejností122, a mimo jiné také v této práci, za nedostatečné vysvětlení z čeho a proč vyvodil soud jím určené podstatné náleţitosti zajišťovacího převodu práva. Pokud však od toho odhlédneme, musíme konstatovat, ţe soud určené podstatné náleţitosti smlouvy o zajišťovacím převodu práva jdou vstříc slabším smluvním stranám, tedy dluţníkům a chrání je před eventuálními, nad rozumnou míru zatěţujícími, negativy z důsledku prodlení se splněním zajišťované povinnosti.

8.2.

Srovnání zajišťovacího převodu práva a lichevní smlouvy

Smlouva o zajišťovacím převodu práva můţe za určitých okolností naplnit definici lichevní smlouvy a to zejména při pouţití jako zajišťovacího instrumentu u spotřebitelského úvěru. Podstatné znaky smlouvy o zajišťovacím převodu práva tak, aby nebyl dluţník znevýhodněn nad rámec dobrých mravů, nebyly před rozhodnutím Velkého senátu zřetelné pro neexistenci jasné zákonné úpravy a nejasného či proměnlivého postoje soudů, v této věci. I kdyţ se o lichevní smlouvě hovoří především v kontextu uzavírání smlouvy, tj. při pohnutkách a okolnostech, které smluvní strany motivovaly k uzavření smlouvy, je vhodné poukázat, ţe zejména v minulosti byla v těchto smlouvách ujednání, kterými dluţník svolil k volnému převodu práv dále na třetí osobu či ponechání práva v dispozici věřitele. Lze mít oprávněné pochybnosti, zda byl dluţník k těmto smluvním ustanovením opravdu svolný či zda bylo vyuţito jeho tísně, neznalosti apod. A právě zde opět sehrálo pozitivní roli rozhodnutí Velkého senátu, které stanovilo podstatné podmínky smlouvy o zajišťovacím převodu práva pod sankcí absolutní neplatnosti, čímţ bylo postavení dluţníka při uzavírání takové smlouvy jednoznačně zlepšeno. Je však třeba mít na paměti, ţe právo obecně reaguje aţ na nastalou situaci, tedy ţe subjekty poskytující spotřebitelské úvěry zajišťované tímto institutem, jistě přijdou se způsobem jak obejít rozhodnutím Velkého senátu stanovená kritéria. V tomto kontextu se problematickou jeví např. ona pasáţ rozhodnutí Velkého senátu, která připouští uzavření smlouvy o zajišťovacím převodu práva ve formě smlouvy kupní se splatností kupní ceny

122

LASÁK – HRABÁNEK, 2009; VRCHA, 2009; ALEXANDER, 2010. 53

v okamţiku splatnosti hlavního závazku dluţníka. A přitom obdobné kupní smlouvy byly v minulosti sjednávány jako způsob pro obcházení zákonem zakázané propadné zástavy.

8.3.

Srovnání slovenské úpravy s úpravou českou

Jak jiţ bylo uvedeno výše, tak obě úpravy mají stejné historické základy, avšak v aktuálním zákonném znění se značně odlišují. Slovenský zákonodárce na rozdíl od českého převzal iniciativu a zajišťovací převod práva precizněji definoval. Pasivitu českého zákonodárce v tomto ohledu nahradil Velký senát Nejvyššího soudu. Esenciálním rozdílem mezi těmito dvěma úpravami je moţnost zajišťovacího převodu práva svědčícího třetí osobě ve slovenském případě. Tj. ţe do zajišťovacího vztahu můţe vstoupit třetí osoba odlišná od osoby hlavního dluţníka a hlavního věřitele z hlavního vztahu, který je převodem zajišťován. I tato vlastnost slovenské úpravy dává najevo, ţe zajišťovací převod je podobný právu zástavnímu. Slovenské úpravě lze mnohé vyčítat, avšak je nutno ocenit, ţe na rozdíl od české úpravy je nové vymezení zajišťovacího převodu práva obsaţeno v právním předpise a nikoliv pouze v judikatuře soudů. To totiţ sebou nese značné pozitivum z pohledu subjektů práva, které jsou povinny znát zákony, avšak nikoliv soudní rozhodnutí, která nejsou v českém právním prostředí postavena na roveň zákonů ani nejsou precedenty. Nová česká úprava předmětného institutu vycházející ze soudního rozhodnutí navíc inklinuje k retroaktivnímu výkladu, kdyţ podmínky stanovené rozhodnutím Velkého senátu musí splňovat i smlouvy o zajišťovacím převodu práva uzavřené před tímto rozhodnutím. Naopak slovenská zákonná úprava má jednoznačně stanovenou platnost a účinnost s tím, ţe retroaktivita je obecně v zákonných předpisech zakázána. Zjednodušujícím způsobem lze tedy říci, ţe česká úprava je sice modernější a více přísluší zajišťovacímu převodu právu, avšak nebyla přijata nejvhodnějším způsobem, coţ z ní činí úpravu nedokonalou. Naopak slovenská úprava nevystihuje podstatu zajišťovacího převodu práva a fakticky sniţuje důvody subjektů práva k jeho uţívání, avšak nepůsobí zmatení a právní nejistotu u svých adresátů.

8.4.

Srovnání úpravy de lege ferenda s úpravou de lege lata

Navrhovaná úprava zajišťovacího převodu práva de lege ferenda vychází zejména ze slovenské úpravy, jak jiţ bylo uvedeno dříve. To sebou nese obdobná negativa, která jsou zmíněná v předchozí podkapitole. Návrh nového občanského zákoníku v jistých rysech i jakoby vychází z rozhodnutí Velkého senátu, ale rozchází se s ním v podstatném znaku a to ve fázi uhrazovací, kdyţ 54

připouští, aby si věřitel v případě prodlení ponechal právo ve své dispozici s určitými podmínkami. Ani úprava de lege ferenda však neřeší omezení nabyvatele v obecném rozsahu a není tudíţ jasné, jak dalece se nový vlastník můţe chovat jako faktický vlastník 123. Ust. § 1887 dále zpřesňuje následky rozvazovací podmínky a naopak ust. § 1888 zpřesňuje následky prodlení dluţníka a to tak, ţe se převod stává trvalým, a dále také blíţe specifikuje způsob, jak se mají smluvní strany vzájemně vypořádat. V porovnání s úpravou zajišťovacího převodu práva de lege lata je úprava de lege ferenda bezpochyby krokem kupředu, neboť se snaţí vypořádat s problémy dnešní úpravy a přitom zachovat rozdíl mezi tímto zajišťovacím institutem a ostatními a to tak, ţe posiluje postavení věřitele v moţnosti ponechání si práva trvale. Ani úprava de lege ferenda tak nedává odpovědi na veškeré otázky a pochybnosti, jak bylo uvedeno výše, coţ je jistě chybou, kdyţ o nich víme dopředu a je moţno předmětné ustanovení předloţit v dokonalejší podobě. Na druhou stranu ale nelze rozumně předpokládat, aby jakákoliv zákonná úprava zohledňovala veškeré aspekty či pochybnosti, které jsou s ní spjaty.

Můţe např. nový nabyvatel obchodního podílu svolat valnou hromadu či jmenovat nového jednatele s.r.o.? 55 123

9.

Závěr

V závěrečné kapitole jsou shrnuty závěry učiněné výše včetně komentáře autora práce. Základní problém u zajišťovacího převodu práva spatřuji v jeho nedostatečné zákonné úpravě, coţ v minulosti mohlo zapříčinit i protichůdné názory soudů, a také v absolutní nedostatečnosti a nevhodnosti nahrazení zákonné úpravy rozhodnutím Velkého senátu. Bohuţel nikoliv bezproblematická úprava tohoto institutu je obsaţena i v navrhovaném novém občanském zákoníku. Rozhodnutí Velkého senátu sice stanovilo podstatné náleţitosti smlouvy o zajišťovacím převodu práva a určilo základní vlastnosti tohoto zajišťovacího institutu, ale jelikoţ se nejedná o pramen práva, ale pouze o jakýsi podpůrný prostředek pro výklad, nese sebou mnohá omezení a negativa. Tím, ţe si Velký senát přisvojil pravomoc rozšířit výklad dvou jednoduchých odstavců do poměrně extenzivních rozměrů a při pouţívání retroaktivního pojetí, překročil, dle názoru autora diplomové práce, výrazně svou pravomoc. Soudní moc má být primárně kontrolní mocí, která rozhoduje na základě platných pravidel, která můţe maximálně dále vykládat. Je však nepřijatelné, kdyţ výklad neurčitého zákonného institutu dovede do takové fáze, ţe fakticky nahrazuje zákonodárce. Dovolím si tvrdit, ţe Nejvyšší soud se v tomto snaţí vyrovnat Nejvyššímu správnímu soudu a Ústavnímu soudu, které v poslední době vyvíjejí činnost, jeţ aţ hraničí se svévolí a není jasné, zda tyto instituce právo pouze nalézají a vykládají či i přímo vytvářejí. Negativní důsledek, ţe se změna zajišťovacího převodu práva odehrála na půdě moci soudní, je také v tom, ţe zákonodárce má k dispozici široký úřednický aparát a legislativní aparát, jehoţ úkolem mimo jiné je, aby nová právní norma nebyla v kolizi s jinými právními normami. Tuto schopnost Nejvyšší soud nemá a důsledkem jím stanovených zcela nových pravidel je pak nejistota adresátů práva a chaos. Jde zejména o onu omezenost nabyvatele práva, který není neomezeným oprávněným z převedeného práva. Rozsah omezení nabyvatele je pro třetí osoby téměř nezjistitelný, neboť o něm ţádný zákon nehovoří a ani toto není zřetelné ze ţádného veřejného rejstříku či z jiného pramene. Paradoxem omezení nabyvatele je to, ţe dle jedněch zákonů je sice oprávněným z práva, avšak dle jiných je stále pouze věřitelem a skutečným oprávněným z práva je dluţník. To je příkladmo odvoditelné z příslušných ustanovení občanského soudního řádu či insolvenčního zákona, dle kterých nabyvatel fakticky není vlastníkem. Úprava de lege

56

ferenda toto řeší pouze rozlišením na věci zastupitelné a nezastupitelné, kdyţ u věcí nezastupitelných není věřitel oprávněn převedené právo dále převést nebo zatíţit. Je moţné, ţe Nejvyšší soud v současné době všeobecné elektronizace veřejných rejstříku a obecně celého ţivota, předpokládá i lehkou dostupnost právního titulu nabytí převedeného práva pro třetí osoby, např. ze sbírky listin obchodního rejstříku či katastru nemovitostí. Toto očekávání je odůvodnitelné s ohledem na starou římskou zásadu vigilantibus iura scripta sunt, avšak v případě zajišťovacího převodu práva, který byl a je v hojné míře vyuţíván zejména při spotřebitelských úvěrech a jiných obdobných typech smluv, je toto očekávání poněkud nevhodné a neodůvodnitelné. Nejistota je rovněţ v daňových otázkách zajišťovacího převodu práva, jejichţ nejednoznačnost byla představena v příslušné kapitole. Je pak otázkou na praxi příslušných správců daně, jak budou se zajišťovacím převodem práva pracovat a totéţ se týká např. katastrálních úřadů či soudů vedoucích obchodní rejstříky. Je zde také problematická otázka znalosti judikatury, neboť právní řád sice předpokládá znalost zákona, avšak nikoliv znalost judikatury. Lze od subjektů práva spravedlivě očekávat, ţe se budou seznamovat s aktuálním vývojem soudních rozhodnutí v určitých věcech? Toto lze očekávat od profesionálů typu advokátů či soudců. Lze pak dále toto očekávat od státních úřadů? S ohledem na skutečnost, ţe státní úřady primárně nejsou příslušné k posuzování platnosti takého převodu, ale pouze k posuzování následků, např. zápisu do katastru nemovitostí či povinnosti odvést daň. Jsou však případy, kde rozhodnutí správního úřadu je odvislé od vlastností konkrétního právního úkonu a ve vztahu k zajišťovacímu převodu práva jde např. o omezenost nového nabyvatele práva toto právo dále zcizit či zatíţit. Správní úřad, zde katastrální úřad, tedy bude muset posoudit, zda nabyvatel nemovitosti je oprávněn v konkrétním okamţiku nemovitost dále převést. Zákon na toto odpověď nedává a rozhodnutí Velkého senátu odkazuje na samotnou smlouvu o zajišťovacím převodu práva. Správní úřad, tedy katastrální úřad, má tak povinnost zkoumat takovou smlouvu z obsahového hlediska, i kdyţ mu to zákon neukládá. Od veřejnosti však povinnost seznamovat se soudní judikaturou očekávat v ţádném případě nelze. Vztah zajišťovacího převodu práva k vybraným právním předpisům byl prezentován v jedné z podkapitol této diplomové práce s tím, ţe nejde o v praxi zavedené přístupy, ale o názor autora této práce postavený zejména na rozhodnutí Velkého senátu. To však neznamená, ţe by zde prezentované přístupy měly být pochybné či špatné, spíše jde o důsledek obecné nejistoty, jak se zajišťovacím převodem práva zacházet bez vad, který 57

se promítá také v neustálenosti názorů odborné veřejnosti. Jak je dále z předmětné podkapitoly evidentní, tak různé zákony pracují se zajišťovacím převodem práva různě, coţ jenom potvrzuje nejistotu subjektů práva ve vztahu k jeho uţívání. Zajišťovací převod práva je v současné době v nejistém postavení. Velký senát sice určil nová a vymezující pravidla, je však otázkou, zda se dle nich budou řídit i obecné soudy. Nejvyšší soud jiţ následně sice vydal několik rozhodnutí navazujících a potvrzujících rozhodnutí Velkého senátu a stejně tak i Ústavní soud, avšak zda tato nová praxe pronikla i na základní úrovně soudní moci není známo124. Ţe si stát, potaţmo vláda, uvědomovala problematiku zajišťovacího převodu práva, dala najevo v Důvodové zprávě k zákonu č. 261/2007 Sb., o stabilizaci veřejných rozpočtů, kde je uveden poţadavek na zapracování úpravy „podle které převod vlastnického práva k nemovitostem na základě smlouvy uzavřené podle § 553 je předmětem daně z převodu nemovitostí s tím, ţe pokud dojde k úhradě dluhu dluţníkem, který převedl vlastnické právo k nemovitosti ve prospěch věřitele a nemovitost bude vrácena převodci (dluţníkovi).“ Důvod, proč toto zůstalo pouze v Důvodové zprávě a nebylo převedeno do právní normy, se mi nepodařilo zjistit. Dle mého názoru nedostatečná zákonná úprava, blízkost k propadné zástavě a nedostatečné odpovědi ze soudní praxe činí ze zajišťovacího převodu práva relativně nebezpečný institut proti jednak práva dokonale neznalým dluţníkům, kteří navíc ve chvíli stresu a nervového vypětí uzavřou pro ně nevýhodnou smlouvu bez znalosti následků 125. Takové smlouvy je moţno mnohdy označit za lichevní a to, i kdyţ ve své písemné formě naplňují podstatné znaky právem aprobovaných smluv, a jsou tedy absolutně neplatné126. Současně činí tento zajišťovací institut nebezpečným také pro věřitele, kteří smlouvu o zajišťovacím převodu práva uzavřeli před rozhodnutím Velkého senátu a nyní si nemohou být zcela jisti, zda smlouva není absolutně neplatná a jejich pohledávka tedy nezajištěná, ale rovněţ i pro věřitele s platnou smlouvou, kdyţ jejich postavení v uhrazovací fázi můţe být mnohdy shodné s postavením zástavních věřitelů. Bohuţel rozhodnutí Velkého senátu nemůţe plnohodnotně nahradit zákonný předpis, a proto tyto pochybnosti stále přetrvávají.

V rámci psaní této diplomové práce byla oslovena většina okresních soudů s dotazem, na jejich rozhodovací praxi po rozhodnutí Velkého senátu, avšak ţádná kvalifikovaná odpověď z jejich strany nepřišla. 125 Nadto je třeba poznamenat, ţe v důsledku stručné zákonné úpravy mohou učinit pochybení při sjednávání zajišťovacího převodu práva i práva znalé smluvní strany. 126 Blíţe o lichevních smlouvách viz. SALAČ, J., Dobré mravy v českém občanském zákoníku a v judikatuře. Právní rozhledy, 2004, s. 18 an., ISSN 1210-6410, s. 178 - 200 a také rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.zn. 22 Cdo 1993/2001. 58 124

Analogické uţití zástavního práva by dle mého názoru bylo nejvhodnějším řešením problémů souvisejících se zajišťovacím převodem práva. Je však nutno se vyhnout slovenské cestě, která mezi oběma instituty fakticky postavila rovnítko. Rozhodnutí Velkého senátu je sice materiálně správné, avšak v důsledku své povahy jako soudního rozhodnutí je nevhodné. Pro úpravu v připravovaném novém občanského zákoníku by dle mého názoru bylo vhodným a nejméně náročným způsobem vyřešení této problematiky zvláštní ustanovení, které by umoţňovalo uhrazovací fázi zajišťovacího převodu práva s odkazem na přiměřené uţití obdobných ustanovení u zástavního práva, čímţ by bylo automaticky zabráněno propadné zástavě. Toto vnímám jako nutné, i kdyţ uţ dnes je moţné takto postupovat s odkazem na ust. § 853 OZ, k čemuţ však soudní judikatura nepřikročila a není tak tento postup prakticky vyzkoušen. Tím by se sice ještě výrazněji smazal rozdíl mezi zástavním právem a zajišťovacím převodem práva, ale základní právní odlišení v podobě podmíněného převodu práva a tedy vyššího stupně jistoty pro věřitele by zůstalo, stejně jako zachování identity smluvních stran z hlavního i zajišťovacího vztahu. Zajišťovací převod práva má jistě své místo v českém právním řádu i kdyţ je mnohdy zneuţíván, avšak alespoň teoreticky poskytuje věřiteli zvýšenou ochranu a to zejména v dnešní době, kdy je téměř normou být v prodlení se splněním povinnosti. Je však nutno subjekty práva varovat, aby takovou smlouvu neuzavíraly ve spěchu, ale naopak obezřetně, a nejlépe za asistence právního odborníka znalého aktuální soudní praxe v této věci s důkladným vymezením vzájemných práv a povinností pro všechny časové úseky platnosti smlouvy. Domnívám se, ţe tato diplomová práce splnila svůj účel, kdyţ poměrně do hloubky zanalyzovala zajišťovací převod práva. Vhodným rozšířením a rozpracováním tohoto tématu by bylo mezinárodní porovnání.

59

10.

Resumé

This diploma thesis has focused on the topic of “The securement of performance by assignment of a right” which is sometimes translated into English also as “The securing the obligation by transfer of a right”. The main aim of this diploma thesis was to analyze the aforesaid security instrument in the light of breakthrough decision made by The Supreme Court of the Czech Republic number 31 Odo 495/2006 and its impact on the instrument itself. The partial aim of the thesis was to compare this security instrument with the following issues: the expired deposit, the usury, the Slovak regulation of this instrument and regulation de lege ferenda. The diploma thesis is based also on primary sources such as court decisions and laws and also on secondary sources such as articles and books. The securing function of this instrument consists of the fact that conditional transfer of a right from the debtor to the creditor takes place and the transferred right is given back automatically to the debtor when the debtor fulfils his secured obligation. The purpose and the aim of the securement of performance by assignment of a right is the motivation of the debtor to settle creditor’s receivables and at the same time to prevent him from any disposal of the right transferred to the creditor prior to meeting his obligations. The purpose and aim of this security instrument is definitely not the transfer of a right itself which is important for the interpretation and explanation of this instrument. This is also important for the rights and obligations of the creditor who is after the transfer of a right the owner of the right but with limited power to exercise his rights as the owner. Securement of performance by assignment of a right is incorporated into the Civil code since 1991 and is situated in part of securement, section 553. Even if the Czech law science and practice had certain knowledge about it also before, the lack of the exactness of its regulation and its shortness led to many problems in practice. Unfortunately the Czech legislator (lawmaker) stayed inactive and his role was taken by the Supreme Court of the Czech Republic which presented his view on this instrument and defined new fundamental requirements of this security instrument that are not mentioned in the laws. The new “discovered” fundamental requirements of the securement of performance by assignment of a right were unfortunately not justified in the decision adequately. Since this court decision was made, these new requirements are obligatory for the contract on securement of performance by assignment of a right and without them the contract is no valid. The

60

court decision is disputable because the Czech courts are not empowered to act as the legislator and the Czech law system is not based on judicial precedents. The lack of exactness of this securing instrument regulation has also impacts on other laws which somehow work with the securement of performance by assignment of a right. For example the tax obligation is not very clear except the real estate transfer tax. The conditional transfer of a right is not obvious for the others because no public register has the obligation to publish such information. These problems lead to uncertainty of the contracting parties because they cannot be sure of the results of their contract. Neither the decision made by the Supreme Court of Czech Republic nor the regulation de lege ferenda solve these problems. In the diploma thesis there were many problems of the securement of performance by assignment of a right presented with the result that only better law regulation and the precaution of the contracting parties may lead to sufficient usage of this instrument.

61

11.

Seznam použitých zdrojů

11.1. Seznam knih ELIÁŠ, K. a kolektiv autorů, Občanský zákoník: velký akademický komentář: úplný text zákona s komentářem, judikaturou a literaturou podle stavu k 1.4.2008, Praha : Linde, 2008, 2639 s., ISBN 9788072016877. FIALA, J. a kol. Občanské právo hmotné. Brno : Doplněk, 1993, 433 s., ISBN 8072391119. GIESE, E., DUŠEK, P. a kol. Zajištění závazku v ČR. 2. přepracované a doplněné vydání. Praha: C.H.Beck, 2003, 356 s., ISBN 8071796581. SALAČ, J., Rozpor s dobrými mravy a jeho důsledky v civilním právu: obsahové meze platnosti právních úkonů (smluv) z hlediska rozporu se zákonem, dobrými mravy a veřejným pořádkem, vydání 1., Praha : C. H. Beck, 2000, 240 s., ISBN 8071793493. ŠTENGLOVÁ, I., Přehled judikatury ve věcech zajištění závazků, Praha : ASPI, 2007, 235 s., ISBN 9788073572457. ŠVESTKA, J. – SPÁČIL, J. – ŠKÁROVÁ, M. – HULMÁK M. a kol. Občanský zákoník, I. II: komentář, 2. vydání. Praha: C.H.Beck, 2009, 2471 s., ISBN 9788074001086. ZOUFALÝ, V. – MUNKOVÁ, J., Velká kniha smluvních vzorů – pacta sunt servanda, 5. přepracované a doplněné vydání, Praha: C. H. Beck, 2007, 1311 s., ISBN 9788071796138.

11.2. Seznam časopiseckých článků ALEXANDER. J. Trampoty zajišťovacího převodu a vynález vzducholodě. Právní rozhledy, 2010, č. 1, s. 29 an., ISSN 1210-6410. ČERMÁK, K. Je zajišťovací převod práva fiduciárním převodem? Bulletin advokacie, 1997, č. 3, s. 11 an., ISSN 1210-6348. ČOUKOVÁ, P., Zajišťovací převod práva a smlouva o výpůjčce. Účetnictví v praxi, 2009, č. 5, s. 18., ISSN 1211-7307. DONNÉ, M., Daňové účinky zajišťovacího převodu práva. Daně a právo v praxi, 2009, č. 3, s. 28 an., ISSN 1211-7293. DRASTÍKOVÁ, J., OSIČKA, T. Několik poznámek k zajištění převodem práva. Právní fórum, 2004, č. 2, s. 58 an., ISSN 1214-7966. 62

ELIÁŠ, K., Výhrada vlastnického práva a §601 ObčZ, Ad Notam, 2005, č. 6, s. 186 an., ISSN 1211-0558. HOLEYŠOVSKÝ, M. Zajištění závazků převodem práva. Právní rádce, 1996, č. 2, s. 9 an., ISSN 1210-4817. KALHOUSOVÁ, M. Zajišťovací převod práva. Ad Notam, 2000, č. 4, s. 78 an., ISSN 1211-0558. KASAL, J. Právo zástavní, podzástavní a zadrţovací – změny právní úpravy. Právní rádce, 2001, č. 1, s. 5 an., ISSN 1210-4817. KOPÁČ, L., ŠVESTKA, J. Lze k zástavní smlouvě platně ujednat propadnutí zástavy? Právní rozhledy, 1995, č. 5, s. 5 an., ISSN 1210-6410. LASÁK, J. – HRABÁNEK, D. K zajišťovacímu převodu práva. Právní fórum, 2009, č. 2, s. 75 an., ISSN 1214-7966. LICHNOVSKÝ, O., NOVÁKOVÁ, P. K zajišťovacímu převodu práva z pohledu daně z převodu nemovitostí. Právní fórum, 2007, č. 6, s. 211 an., ISSN 1214-7966. MIKEŠ, J., ŠVESTKA, J. Nad základními otázkami zajištění závazků převodem práva. Právní rozhledy, 2001, č. 6, s. 249 an., ISSN 1210-6410. PELIKÁN, R., Několik poznámek k problematice půjčování peněz spotřebitelům, Právní rozhledy, 2008, č. 3, s. 86 an., ISSN 1210-6410. PLÍVA, S., Zajišťovací převod práva. Právní praxe v podnikání, 1997, č. 3, s. 6 an., ISSN 1210-2000. SALAČ, J., Dobré mravy v českém občanském zákoníku a v judikatuře. Právní rozhledy, 2004, s. 18 an., ISSN 1210-6410. SOLČANSKÝ, D., Zabezpečovací prevod práva – aplikačná a rozhodovacia prax. Bulletin slovenskej advokácie, 2009, č. 5, s. 19 an., ISSN 1335-1079. SPÁČIL, J., Prodej nemovitosti za nepřiměřeně nízkou cenu a lichevní smlouvy v českém občanském právu. Právní rozhledy, 2003, č. 7, s. 331 an., ISSN 1210-6410. VORŠILKA, J., ZOUFALÝ, V. Některé aktuální otázky zajištění závazků formou zástavního práva. Právo a podnikání, 1993, č. 7, s. 7 an., ISSN 1211-1120.

63

VRCHA, P., Zajišťovací převod vlastnického práva k nemovitosti. Právní fórum, 2009. č. 9. s. 384 an., ISSN 1214-7966. ZOUFALÝ, V., Zajišťovací převod práva. Právní rozhledy, 1997, č. 9, s. 448 an., ISSN 12106410.

11.3. Seznam kvalifikačních prací PONÍŢIL, J., Ochrana slabší smluvní strany v závazkových vztazích formou zákazu lichevní smlouvy, 2007, 111 s., Rigorózní práce. Masarykovy univerzita, Právnická fakulta. Dostupná z : STŘECHOVÁ, A., Zajištění závazku převodem práva, 2008, 41 s., Bakalářská práce. Masarykovy univerzita, Právnická fakulta. Vedoucí práce Jana Dudová. Dostupná z :

11.4. Seznam zákonů Vládní nařízení č. 15/1937 Sb. z. a n., kterým se provádí zákon o přímých daních, ve znění pozdějších předpisů. Zákon č. 142/1950 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů. Zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů. Zákon č. 101/1963 Sb., o právních vztazích v mezinárodním obchodním styku (zákoník mezinárodního obchodu), ve znění pozdějších předpisů. Zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Zákon č. 40/1964 Z.z., občianský zákonník, ve znění pozdějších předpisů. Zákon č. 328/1991 Sb., o konkurzu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů. Zákon č. 509/1991 Sb., kterým se mění, doplňuje a upravuje občanský zákoník. Zákon č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, ve znění pozdějších předpisů. Zákon č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí, ve znění pozdějších předpisů, ve znění pozdějších předpisů. 64

Zákon č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů. Zákon č. 367/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. Zákon č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů. Zákon č. 182/2006 Sb., insolvenční zákon, ve znění pozdějších předpisů. Zákon č. 184/2006 Sb., o odnětí nebo omezení vlastnického práva k pozemku nebo ke stavbě, ve znění pozdějších předpisů. Zákon č. 261/2007 Sb., o stabilizaci veřejných rozpočtů, ve znění pozdějších předpisů. Zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů.

11.5. Seznam soudních rozhodnutí Rozsudek Krajského soudu ze dne 28.2.200, sp. zn. 3 To 904/99 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21.6.2000, sp. zn. 25 Cdo 915/98 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5.9.2000, sp. zn. 21 Cdo 2204/99 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18.1.2001, sp. zn. 21 Cdo 2535/99 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8.4.2003, sp.zn. 22 Cdo 1993/2001 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26.4.2005, sp. zn. 26 Cdo 1848/2004 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30.8.2005, sp. zn. 30 Cdo 294/2005 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26.9.2005, sp. zn. 30 Cdo 1276/2005 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29.11.2005, sp. zn. 29 Odo 28/2005 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13.4.2006, sp. zn. 22 Cdo 1993/2001 Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27.7.2006, sp. zn. 7 Afs 126/2005 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5.12.2006, sp. zn. 33 Odo 188/2005 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3.7.2007, sp. zn. 21 Cdo 2037/2006 Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11.2.2008, sp. zn. 22 Cdo 5040/2007 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15.10.2008, sp. zn. 31 Odo 495/2006 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29.10.2008, sp. zn. 29 Odo 4/2006 65

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25.11.2008, sp. zn. 30 Cdo 3026/2006 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10.12.2008, sp. zn. 29 Cdo 4498/2007 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27.5.2009, sp. zn. 20 Cdo 2131/2007 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25.6.2009, sp. zn. 33 Cdo 1386/2007 Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29.9.2009, sp. zn. 33 Cdo 1683/2007 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8.10.2009, sp.zn. 33 Cdo 318/2007 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25.11.2009, sp. zn. 11 Tdo 1238/2009 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25.11.2009, sp.zn. 33 Cdo 1682/2007 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8.12.2009, sp.zn. 28 Cdo 5348/2007 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15.12.2009, sp. zn. 30 Cdo 5388/2008 Rozsudek Nejvyššího soud ze dne 17.12.2009, sp.zn. 29 Cdo 3529/2007 Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27.7.2006, sp. zn. 7 Afs 126/2005 Nález Ústavního soudu ze dne 8.7.1997, sp. zn. III. ÚS 77/97 Nález Ústavního soudu ze dne 1.8.2006, sp. zn. II. ÚS 349/03 Nález Ústavního soudu ze dne 8.8.2006, sp. zn. IV. ÚS 383/05 Nález Ústavního soudu ze dne 3.12.2009, sp. zn. II. ÚS 2686/2009 Rozsudek Najvyššího súdu SR ze dne 12.12.2007, sp. zn. 8 Sţo 17/2007

11.6. Jiné zdroje Bulletin

ULC

Čarnogurský

PRO

BONO,

2007,

č.

11,

dostupné

z

:

http://www.ulclegal.com/media/a542/file/item/sk/0000/xyM9ghxD.pdf, citováno dne 20.3.2010 Důvodová zpráva k zákonu č. 509/1991 Sb., tj. k novele občanského zákoníku, zdroj: ASPI, ASPI ID: LIT33241CZ Důvodová zpráva k zákonu č. 261/2007 Sb., o stabilizaci veřejných rozpočtů, zdroj: ASPI, ASPI ID: LIT28932CZ Důvodová

zpráva

k návrhu

nového

občanského

zákoníku,

dostupné

z:

http://obcanskyzakonik.justice.cz/cz/navrh-zakona.html 66

FRANTOVÁ, B., Několik poznámek ke konkurenci soudcovského zástavního práva a zajišťovacího

převodu

vlastnického

práva,

dostupné

z:

http://www.epravo.cz/top/clanky/nekolik-poznamek-ke-konkurenci-soudcovskehozastavniho-prava-a-zajistovaciho-prevodu-vlastnickeho-prava-60495.html,

citováno

dne

14.3.2010. Návrh

nového

občanského

zákoníku,

dostupné

z:

http://obcanskyzakonik.justice.cz/cz/navrh-zakona.html, citováno dne 14.3.2010. Úřední sdělení ve Věstníku ČNB 27/1994 Zápis z jednání Koordinačního výboru s Komorou daňových poradců ČR konaného dne 26.10.2005, dostupné z: http://cds2005.mfcr.cz/prispevky/pdf/zapis26_10_2005.pdf, citováno dne 14.3.2010

67