Zajícové z Valdeka na Moravě

Masarykova univerzita v Brně Filozofická fakulta Historický ústav

Zajícové z Valdeka na Moravě bakalářská diplomová práce

Petr Zajíc

Vedoucí práce: Mgr. Tomáš Borovský, Ph.D.

Valašské Meziříčí 2007

1

Prohlášení Prohlašuji, že bakalářskou diplomovou práci na téma

„Zajícové z Valdeka na Moravě“

jsem vypracoval samostatně a uvedl v ní veškeré použité prameny a literaturu.

Ve Valašském Meziříčí dne 1. 11. 2007.

2

OBSAH Úvod

4

Osudy rodu do 14. století

5

STARŠÍ MORAVSKÁ VĚTEV

8

Vilém Zajíc z Valdeka a z Židlochovic

9

Původ

9

Mládí ve zbroji

10

Ve službách markrabího Jošta

11

Pánem na Židlochovicích

12

Hejtmanem Lucemburského vévodství

13

Krátce ve službách krále Václava IV.

16

Dvořanem krále Zikmunda

17

Koupě dílu Koválova

22

Koupě dílu Nosislavi

24

Zástava Blanska

25

Smrt na bojišti

25

Spory o dědictví

27

Vilémovy vazby na brněnského měsťana Václava Háze

31

Kateřina z Rabštejna

32

Jitka, sestra Viléma Zajíce z Valdeka

34

MLADŠÍ MORAVSKÁ VĚTEV

37

Jan Zajíc z Valdeka a z Bošovic

38

Přibík Zajíc z Valdeka a z Modřic

44

Hynek a Václav, synové Přibíka Zajíce z Valdeka

47

Eliška, dcera Přibíka Zajíce z Valdeka

48

Vilém Zajíc z Valdeka a z Hostěnic

51

Marta z Valdeka, manželka Heralta Semence z Kunštátu

53

N. z Valdeka, manželka rytíře ze Svojkova

54

Závěr

55

Seznam příloh

56

Seznam použitých zkratek

58

Seznam použitých pramenů

59

Seznam použité literatury

63

3

Úvod Příslušníci starého českého rodu Zajíců z Valdeka, kteří přišli v závěru 14. století a prvních desetiletích 15. století na Moravu, nestáli v popředí tehdejší společnosti a proto jim posud badatelé věnovali jen minimální pozornost. Okrajově jsou zmiňováni v regionální literatuře jako držitelé některých menších statků na brněnsku. V literatuře zpracovávající encyklopedicky moravskou i českou šlechtu je jim vždy věnován jen stručný odstavec.1 Samostatně se genealogií rodu zabýval pouze Jiří Hás ve svém článku „Několik poznámek k moravské větvi Zajíců z Valdeka,“ otištěném v Genealogických a heraldických informacích

1994-1995. Článek přináší dokonce rodokmen Zajíců z Valdeka. Informace, které podává jsou však velice zavádějící, vycházejí z nedostatečné pramenné základny a na jejím podkladě vyvozuje nespolehlivé a přímo nepravdivé závěry. Špatná úroveň článku tak byla bezprostředním impulzem pro sepsání této práce. Její přední snahou je pochopitelně oprava genealogických dat a údajů. Vedle nich však má shromáždit a utřídit prosopografické údaje o jednotlivých příslušnících rodu, poodkrýt jejich skutečné společenské postavení a hospodářské zázemí jimž disponovali. Tento, z genealogického hlediska nadbytečný záběr práce, ovšem umožňuje zpětně doplnit mnohé cenné údaje o příbuzenských vazbách. Snaha postihnout všestranně působení členů rodu pak přinesla poněkud nečekaný výsledek v rozkrytí cestovatelských a diplomatických aktivit nejvýznamějšího z moravských Zajíců – Viléma Zajíce z Valdeka a z Židlochovic. Třebaže nehodlám přeceňovat význam této osobnosti, přiznávám, že její působení by si zasloužilo zvláštní a rozhodně důkladnější pozornost, než jaká je jí v rámci této práce věnována. V neposlední řadě je zapotřebí hned v úvodu objasnit, proč jsem se v názvu vyhnul označení „moravská větev,“ které se v tomto případě přímo nabízí. Třebaže všichni badatelé, kteří se zběžně zabývali moravskými Zajíci z Valdeka je považovali za příslušníky jediné větve, jednalo se ve skutečnosti o příslušníky dvou větví, které spolu nebyly blízce příbuzné. V prvém případě, právě výše zmíněného Viléma ze Židlochovic nelze navíc hovořit v pravém slova smyslu o větvi, neboť se jednalo pouze o jediného mužského příslušníka rodu usedlého na Moravě. Teprve v druhém případě bratří Jana, Příbíka a Viléma můžeme hovořit o moravské větvi, ovšem i zde s tou výhradou, že Vilém vůbec na Moravu nepřesídlil a zůstal v Čechách.

1

H.von Kadich a C.Blažek, Der mahrische AdelPraha 1999, s.186 ; A.Sedláček, heslo Zajíc, OSN, s.392 a J.Pilnáček, Staromoravští rodové, Brno 1996, s.376-377. Tento pak o rodě podrobněji i s rodokmenem v J. Pilnáček, Paměti města Blanska a okolních hradů, Blansko 1927, s.39-45.

4

Osudy rodu do 14. století

Zajícové z Valdeka byli jednou z větví mohutného rozrodu Buziců, k němuž náležely také rody Lvů z Rožmitálu, pánů ze Šelmberka, Zajíců z Házmburka (ti byli vlastně vedlejší větví Zajíců z Valdeka) a mnoho dalších méně zámožných a známých rodů. Za jejich společného předka bývá považován Dětřišek, syn Buzův, významný a vlivný velmož, který zahynul roce 1110 v bitvě u Trutiny. Za nejstaršího předka Zajíců z Valdeka, od nějž můžeme sledovat přímou rodovou linii pak lze považovat Jiříka, maršálka českého knížete Vladislava, který zahynul na druhé křížové výpravě roku 1148.2 Pro osudy rodu má pak význam pražský purkrabí Oldřich,

řečený Zajíc (+1271). Ten vystavěl hrad Valdek u

Hořovic, dle něhož se pak jeho potomci nazývali, a poblíž založil klášter augistiniánů poustevníků na Ostrově, později pojmenovaný po sv. Benigně. Pro poznání osudů rodu mají velký význam anály, které tamní mniši vedli. Z Oldřichových synů měli potomstvo Oldřich a Zbislav. Badatelé se neshodují v tom, od kterého z nich lze ty či ony potomky odvozovat a vzhledem k nejednoznačnosti zpráv tuto záležitost nebude možno zřejmě nikdy s jistotou rozřešit. Lze však usuzovat, že Zbislav, zvaný z Třebouně či z Bobovic, byl předkem rodin z Litně, z Drahlína a ze Škarendorfu. Oldřicha z Valdeka (+1281), zřejmě strašího z bratří, pak lze nejspíše považovat za dědice hradu Valdeka a otce Oldřicha Zajíce ze Žebráka (+1304), Viléma Zajíce z Valdeka (+1319) a Zbyňka Zajíce ze Záluží (+1358). Posledně jmenovaný byl předkem chudé odnože Zajíců ze Záluží, která vymřela zřejmě počátkem 15. století. Vilém Zajíc z Valdeka byl nejvyšším maršálkem a podkomořím Království českého. Tyto tituly ovšem nevystihují, jak významnou roli hrál v událostech po vymření Přemyslovců. Vilém se také domohl značného majetku, když vedle Valdeku získal do zástavy královské hrady a města Křivoklát, Přimdu, Týřov, Domažlice, Beroun a jiné. Zanechal čtyři syny - Oldřicha, pražského kanovníka, Zbyňka, Viléma a Viléma.3 Synové v krátké době přišli prakticky o veškerý majetek. O jejich potomcích nejsou žádné zprávy, lze však za ně považovat část později žijících Zajíců z Valdeka. Oldřich Zajíc ze Žebráka (+1304) měl dva syny Oldřicha a Zbyňka. Mladší Zbyněk zdědil hrad Žebrák, který v roce.1336 vyměnil s králem Janem za hrad a město Budyni nad Ohří. Od krále také koupil roku 1335 hrad Klapý u Libochovic, který přestavěl a 2

A. Sedláček, Hrady, zámky a tvrze království Českého, díl VI., s.173-174. V literatuře uváděných šest synů Viléma (+1319), nemá oporu v pramenech, jediná zpráva o nich je v Codex iuris municipalis, Díl IV-1, č.28, s.42-43.

3

5

přejmenoval na Hasenburg - Házmburk. Zvláště díky přízni císaře Karla IV., jehož komoru řídil dlouhý čas jako nejvyšší mistr, dosáhl značné zámožnosti a pro své potomky obdržel dědičný úřad nejvyššího stolníka království Českého. Zajícové z Házmburka pak patřili až do počátku 17. století mezi přední české panské rodiny a vymřeli teprve v samém závěru tohoto století. Starší Zbyňkův bratr Oldřich získal, nejspíše jako královskou zástavu, hrad Zbiroh a začal se odtud psát. O tento hrad však přišel zřejmě nedlouho po roce 1334, když jej získal markrabí Karel.4 Namísto toho se usadil na hradě Valdeku, který zřejmě koupil od synů Viléma z Valdeka (+1319). Ovšem ani zde dlouho nesídlil a odstoupil jej spřízněné rodině pánů z Neumětel. Příčinou byl zajisté hospodářský úpadek Oldřichův. Úspěšnější bratr Zbyněk mu pak ještě zajistil úřad purkrabího na Mostě a když jej opustil, zajistil mu na dožití zástavu vsi Ledčic od Doksanského kláštera. Oldřich tak umřel v chudobě roku 1357. Vedle vdovy Alžběty (+1393), která pak držela doživotně ves Ledčice, zanechal Oldřich syny Zbyňka, Oldřicha, Hynka, Václava a Viléma řeč. Modrý Zajíc. Z nich pouze Hynek (+1363) dosáhl jakéhosi majetku, když získal malé panství Pihel u České Lípy. Jeho potomci se psali odtud Zajícové z Pihle, později Pihelští z Házmburka a vymřeli zřejmě počátkem 16. století. O dalších synech Oldřichových máme jen útržkovité zprávy. Lze se domnívat, že i od nich můžeme odvozovat původ některých později připomínaných Zajíců z Valdeka. Po majetkovém úpadku obou hlavních větví Zajíců z Valdeka, který nastal okolo poloviny 14. století máme již jen jednotlivé a náhodné zprávy o některých členech rodu. Ty neumožňují sestavit rodokmen ani udělat si jasnější představu o početnosti rodu. Jedinou vyjímku v Čechách představuje větev Zelených Zajíců, kterou můžeme sledovat ve třech generacích v rozmezí let 1380 až 1437. Z jejího nezvyklého přízviska, stejně jako z přízvisek jiných členů rodu, lze snad soudit, že rod byl natolik rozvětven, že museli pro rozlišení volit tyto přezdívky.5 Toto barevné odlišení mělo zřejmě svůj odraz i v modifikacích znaků těchto osob či větví, byť doklad pro to nemáme. Dvě „moravské“ větve, které jsou předmětem této práce se vymykají z tohoto obrazu obsáhlostí pramenné základny jíž máme k dispozici. Sluší se snad ještě poznamenat, že do styku s moravským prostředím nepřišli z rodu pánů z Valdeka jen členové těchto dvou větví. Kupříkladu jistý Mikeš Zajíc vstoupil snad v roce 1398 do služeb markrabího Prokopa. Ten mu zastavil dvůr Stradynice náležející 4

Prameny dějin českých - Fontes rerum Bohemicarum, Díl III., ed. Josef Emler, Praha 1882, s.349. V r. 1378 uváděn Zajíc šedý „Lepore milite griseo“. - Soudní akta konsistoře pražské, Část I., ed. F. Tadra, Historický archiv I, Praha 1893, s.302. Syn Oldřicha ze Zbiroha a Žebráka (+1357) se jmenoval Vilém Modrý Zajíc - B. Paprocký, Diadochus id est succesio, O stawu panském a rozmnožení jeho, Praha 2005, s.76; V. W. Tomek, Základy starého místopisu pražského, Oddíl IV, Praha 1872, s.133. 5

6

k hradu Potštejnu.6 Vazby na Moravu měl i Jan Zajíc z Třemšína, zvaný „Madyer“, jenž nejspíše nepocházel z rodu Zajíců z Valdeka, ale z jiné odnože rodu Buziců. Jan se oženil s moravskou šlechtičnou. Pocházela zřejmě z rodu erbu křídla, neboť jejím poručníkem byl Zikmund z Křižanova a přátelské vazby pojily Jana k Sezemovi z Tasova. V roce 1410 proto meškal na Moravě, aby u zemského soudu vymohl manželčino věno.7 Tak se i stalo, že 14. července 1410 v Brně přivěsil pečeť na listinu Pročka z Bouzova, jíž tento sliboval poslušnost markrabímu Joštovi za propuštění na svobodu.8

6

Zbytky register králův římských a českých z let 1361-1480, ed. A. Sedláček, Historický archiv, Číslo 39, Praha 1914, č.380, s.48. 7 LCS, Tom. II, s. 193, 223 a 233. 8 MZA Brno, fond: A1 Stavovské listiny, sign.342 ; CDM XIV, č.146, s.136-137.

7

STARŠÍ MORAVSKÁ VĚTEV Označení větev je v tomto případě poněkud nadnesené. Jejím jediným mužským představitelem byl Vilém Zajíc z Valdeka a z Židlochovic. Na Moravě pak žila již jen jeho sestra Jitka. Známe sice jména jejich rodičů, Zbyněk a Kateřina, to je však prakticky vše co o nich můžeme říci. Také označení této větve za starší má pouze pracovní účel. Odkazuje na skutečnost, že přišla na Moravu dříve nežli druhá větev. Kdyby se ovšem podařilo rozkrýt skutečné příbuzenské vazby mezi oběma větvemi, bylo by možná nutné přiznat toto označení větvi druhé.

8

Vilém Zajíc z Valdeka a z Židlochovic

Původ

Zodpovědět otázku z které rodové větve Vilém pocházel je zřejmě nemožné. Jen velice málo víme o jeho rodičích. Byli jimi Zbyněk Zajíc a jeho manželka Kačna (tedy Kateřina). Otec byl zřejmě zcela nezámožný pán, můžeme dokonce pochybovat, měl-li nějaký statek. Žil zřejmě v podbrdsku, kraji svých předků. Jediné co o něm lze s jistotou říci je, že umřel před rokem 1408. Tehdy totiž zřídil jeho syn Vilém záduší u kostelů v Cerhovicích a v Nové Plzni za spásu duší svých rodičů a sestry Jitky.9 Jen o trochu více lze říci o jeho matce Kačně. Vyjma toho, že v roce 1408 byla již také mrtva, víme, že měla pojištěné věno na vsi Libomyšli ležící 11 km jihozápadně od Berouna. Kdo jí věno pojistil nelze říci a neznáme ani jeho výši. Obvykle pojišťoval manželce věno na svém zboží manžel, ale nevíme zda Zbyněk Libomyšl vlastnil. Je možné, že věno zde měla pojištěné od svého otce, případně jiného příbuzného.10 Věnné právo přešlo po její smrti na syna Viléma a je zmiňováno dvakrát. Prvně v listině z 1. srpna roku 1420 v níž Stach z Doubka pojišťuje věno své manželce Markétě z Pacova (příbuzné Viléma Zajíce, nejspíše neteři) ve výši 500 kop gr. čes. na vsi a dvoře v Libomyšli. Stach při tom vymiňuje, že tím nemá být dotčeno na téže vsi pojištěné věno „po panie Zagieczowe“.11 Toto připomenutí si jistě vyhradil stávající majitel věna Vilém Zajíc, který vystupuje na listině jako svědek a zřejmě celý sňatek také dojednal. Podruhé je věno nepřímo zmíněno až v roce 1448 v Půhonných a nálezových knihách moravského zemského soudu, když bylo zahrnuto do dědictví po Vilémovi a pozůstalí o něj vedli spory.12 Zřejmě jediným sourozencem Vilémovým byla sestra Jitka. I pro spásu její duše zřizoval výše zmíněné záduší v roce 1408. Jitka byla s největší pravděpodobností provdána za rytíře z Pacova a z Batelova a bude o ní pojednáno zvlášť.

9

Soudní akta konsistoře pražské, část VI.(1407-1408), ed. F. Tadra, Praha 1900, s. 217-218. A. Sedláček, Hrady, zámky a tvrze království Českého, Díl VI., s.215. První zpráva o Libomyšli je z r.1370, kdy ji s jinými statky vlastnil Oldřich z Libomyšle. Když však v roce1404 zemřel, již ves nevlastnil a sídlil na Ohrazenici. Dalším doloženým majitelem je až od roku 1413 Stach z Doubka. 11 AČ, Díl XXXVI, s. 233-234. 12 LCS, Tom.III, s. 386.

10

9

Mládí ve zbroji

Skromné poměry z nichž Vilém vyšel jej zřejmě přinutily hledat si obživu jako žoldnéř. U prvních dvou zpráv pocházejících ještě ze závěru 14. století nemáme jistotu, jedná-li se skutečně o něj. Podle první z nich z roku 1393 se spolu s Hansem z Hoberku a svou čeledí nechal najmout do služeb moravského markrabího Jošta, jenž se právě dostal do konfliktu s bratrem Prokopem. Boje probíhaly od jara toho roku a skončily příměřím uzavřeným začátkem srpna. Jošt pak vydal 9.srpna 1393 v Brně pro Hanse a „Wilhelmen Hazen“ list, jímž jim slíbil odškodnit je za všechny škody a výlohy utrpěné v jeho službách.13 Vilémův společník Hans z Hobergu byl snad Jan z Homberka, nezámožný příslušník panské rodiny z Plzeňska. Homberkové, přilepšující si lapkovstvím, byli strýci Zajíců z Valdeka. Tato služba ještě neznamenala trvalé přesídlení Viléma na Moravu, vytvořil si zde však již zřejmě pevné vazby. Sestra Jitka se zde již v té době musela provdat za rytíře (Hynka ?) z Pacova. Proto i další zmínka o něm se váže k Moravě. Markrabí Prokop, který vykonával úřad zemského správce v Čechách, zahájil počátkem roku 1399 na Moravě další válku s bratrem Joštem. Vilém i Hans Hoberk se tentokrát nechali naverbovat, nejspíše přímo v Čechách, opačnou stranou. Prokop a jeho stoupenci pak na Moravě napadali zvláště statky olomouckého biskupa a kapituly. Tím si vysloužili hrozbu církevní klatbou, kterou vydal 4. března 1399 ve Vídni Jindřich, opat kláštera od Skotů. V listině je vyjmenováno 375 Prokopových straníků a služebníků, též „Wilhelmus Haze“ a „Huburg“.14 Prokop se počátkem června přesunul s vojskem do Horní Lužice, kde hodlal pomoci svým spojencům, ale záhy 15.června 1399 bylo uzavřeno příměří a on bezpochyby většinu vojska rozpustil. Je otázkou, lze-li s Vilémem spojovat zprávu z roku 1401. Tehdy se do prvního semestru, který trval od 20.prosince do 23.června následujícího roku, zapsal na univerzitě v Heidelbergu jistý „Wilhelmus de Waldeck“ pocházející z Čech. Zájem o vzdělání sice nekoresponduje s jeho válečnickou minulostí, ale mohl být dobrým předpokladem pro budocí kariéru diplomata.15

13

CDM, Tom. XII, č.167, s.162. RBMV,Tom. IV, č.377, s.165. 15 ČMKČ 79, 1905, s.295. 14

10

Ve službách markrabího Jošta K trvalému vstupu do Joštových služeb zřejmě došlo v době, kdy se Vilém oženil s Dorotou, vdovou po Jindřichu Pluhovi z Rabštejna, komorníku markrabího Jošta, a sestrou Oldřicha Stoše z Bránic, taktéž Joštova komorníka. Datum sňatku můžeme pouze vymezit léty 1398 až 1403, ale přesně jej neznáme. Jestli tento sňatek zajistil Vilémovi přístup do služeb markrabího Jošta, nebo byl teprve jeho potvrzením, se lze jen domýšlet.16 Dorota pocházela ze staré rodiny přišlé na Moravu z Opavska, její bratr Oldřich se stal předkem pozdějších knížat a hrabat Kouniců. Bratr ji nedlouho před rokem 1398 provdal za zřejmě o poznání staršího Jindřicha Pluha z Rabštejna (připomínán v letech 1383-1398), majitele vsí Slavkov a Suchá Loz u Uherského Brodu. Zřejmě v roce 1398 získal Jindřich Pluh také od markrabího Jošta do zástavy statek Židlochovice. Přímý doklad této transakce není, ale Pluh si záhy vyžádal od markraběte povolení pojistit na tomto zboží, čítajícím tvrz s městečkem a ves Unkovice, věno své manželce Dorotě k rukám jejího bratra Oldřicha Stoše. Markrabí Jošt listem daným 15.června 1398 v Praze poručil Heraltovi z Kuštátu, komorníkovi, Heraltovi ze Skal, sudímu a písaři, nejvyšším uředníkům brněnských zemských desk, aby do desk vložili zmíněné věno 400 kop gr.17 Jindřich Pluh ovšem záhy zemřel, zmíněné pojištění věna je poslední zprávou o něm, a z krátkého manželství vzešla jen jediná dcera Kateřina. Jejím poručníkem se stal Pluhův švagr Oldřich Stoš.18 Vdova Dorota se pak provdala za Viléma Zajíce a manželé se nedříve zřejmě usadili v Čechách na Vilémově tvrzi v Královicích u Slaného. Dorota si odtud také vzala svůj přídomek „z Královic“, který pak užívala po zbytek života. Kdy a jak Vilém tuto tvrz nabyl nelze zjistit. Patřil k ní poplužní dvůr, část vsi a 2 lány lesa v Milém. Ani manželství ovšem nemohlo zadržet Viléma doma. Toužil poznat slavná poutní místa a daleké kraje. V roce 1403 podniknul pouť do Říma. Zde si vyprosil od papeže Benedikta dispens vydaný 21. března 1403, kterým se jemu a jeho ženě dovoluje, aby před nimi byla sloužena mše v místě církevního interdiktu. Obdobný dispens obdržel týž den Hanušek z Kutné Hory, farář v Poděbradech, zřejmě Vilémův společník na cestě.19 Cestování se Vilémovi zalíbilo tak, že se již v roce 1405 vydal na další zbožnou pouť. Tentokráte do španěského Santiaga de Compostela. Společníka mu činil český šlechtic 16

Snad do té doby náleží zpráva, že byl markraběcím hejtmanem v Ivančicích. Tak bez uvedení data a bohužel i pramene uvádí Adolf Raab, Die Vergangenheit des Kirchspieles St.Laurenz in Rzeczkowitz, Zeitschrift des deutsches Vereins fur Geschichte Mahrens und Schlesien, IV., Brunn 1900, s. 319-320. 17 M. Švábenský, Stavovské listiny, Brno 1965, sign.312, s.87 ; ZDB VIII, č.66. 18 LCS, Tom. II, s. 404-405, 411 a 445; MVB,Tom.V/2, č.2067, s.1207. 19 MVB,Tom. V, Pars II, č.2067, s.1207.

11

Ctibor z Libiše, odjinud z Jenštejna. O celé cestě jsme zpraveni toliko jedinou listinou. Když dorazili do Bages v aragonském království (nyní v jižní Francii 10 km jižně od Perpignanu), vydal 25. listopadu 1405 pro jejich družinu o 12 koních král Martin I. průvodní list pro průjezd tam i zpět aragonským královstvím na cestě do Compostely.20

Pánem na Židlochovicích

Po návratu z druhé pouti Vilém natrvalo přesídlil na Moravu, kde se mu podařilo prosadit do okruhu nejbližších služebníků a rádců markrabího Jošta. V té době, roku 1406, se také pravděpodobný manžel jeho sestry Hynek z Pacova stal purkrabím na Špilberku. Nejlepším důkazem Vilémova vzestupu u markraběcího dvora však bylo získání židlochovického zboží. Na zasedání zemského soudu v Brně, které započalo 22. ledna 1407 nechal markrabí Jošt vložit Vilémovi z Valdeka dědičně do zemských desk tvrz Židlochovice s městečkem, ves Unkovice s podacím, podací kostela a kaple sv.Barbory v Židlochovicích, mýto na mostě v Židlochovicích s vyjímkou vinného desátku, který si markrabě vymínil pro sebe.21 Postoupení tak významného zboží ukazuje přízeň jíž se Vilém u markrabího těšil, nelze jej však v celém rozsahu chápat jako dar. Zboží bylo totiž zatíženo věnem 400 kop grošů, které na něm měla pojištěno Vilémova manželka Dorota z Královic. Tato částka mohla představovat přibližně čtvrtinu hodnoty zboží.22 Na uhrazení rozdílu Vilém zřejmě uplatnil nějaké své neuhrazené pohledávky u markraběte, ale hlavně odprodal v Čechách svou tvrz v Královicích s poplužním dvorem a poplužím, kmecími dvory a vším co tam má a dva lány lesa v Milém Hanuši Mešporovi z Bischofswerde. Datum prodeje Královic ani výši kupní sumy neznáme, proběhl však před rokem 1409 a cena musela převýšit 600 kop gr.23 Ihned po vkladu židlochovického zboží Vilémovi byly učiněny další vklady do zemských desk. Dorota z Královic přijala svého manžela na spolek na své věno pojištěné na Židlochovicích a Vilém Zajíc vzal zase manželku na spolek na své nové

20

B.Baďura, Styky mezi českým královstvím a Španělskem ve středověku, Táborský archiv 7, 1995-1996, s.72. 21 ZDB IX, č.124. - Poslem k deskám byl Jan z Lomnice. 22 Lze tak soudit z ceny 1500 hř. gr., kterou za něj v roce1353 zaplatil markrabí Jan Jindřich - ZDB II, č.111. Hodnota zboží při tom mezitím určitě stoupla. 23 Dne 12. května 1409 totiž Hanuš pojistil na tomto zboží své manželce Markétě věno 600 kop grošů. Pozůstatky desk zemských království Českého r.1541 pohořelých, ed. Josef Emler, Díl II., Praha 1872, s.57; A. Sedláček, Hrady, zámky a tvrze království Českého, Díl VIII., s.216 ; AČ, Díl XXXVII, s.1838.

12

židlochovické zboží.24 Druhý vklad měl přitom jistý nedostatek. Vilém opoměl jmenovat ves Unkovice příslušející k tomuto zboží. Toto opomenutí napravil teprve se zpožděním mnoha let v roce 1418 další vkladem spolku s manželkou i na tuto ves. 25 Získání Židlochovic bylo pro Viléma důležitou událostí. Namísto nepříliš reprezentativní tvrze v Královicích získal dosti výstavné sídlo na něž byl patřičně hrdý. Od té doby jej s oblibou užíval ve svém přídomku. Přesnější podobu židlochovické tvrze sice neznáme, víme však, že měla čtvercový půdorys o stranách 50 x 55 metrů vymezený kamennou hradbou, k níž přiléhaly budovy, a obklopený vodním příkopem. Objekt byl natolik výstavný, že byl při koupi zboží markrabětem v roce 1353, označován jako hrad. Při tom markrabě Jan Jindřich zřejmě tvrz ještě přestavěl, neboť zde rád pobýval. 26 I přes výdaje na získání Židlochovic zbylo Vilémovi dost peněz a tak si mohl již v únoru 1407 koupit od Viléma Rysa z Rohatce dům někdy Filipa ze Svojanova v panenské ulici v Brně. Tato investice byla pro jeho působení u markraběcího dvora nezbytná. 27 Jak rychle stoupala na Moravě vážnost Vilémova dokládá spor pánů Petra z Kravař a Jana Pušky z Kunštátu v přesněji neznámé záležitosti. Oba páni se zřejmě v roce 1407 dohodli, že přenechají věc k rozsouzení p. Albrechtovi (ze Šternberka?) nebo p. Zajícovi pod základem 500 hřiven grošů.Výrok byl vynesen, ale Jan Puška jej nerespektoval a tak Petr z Kravař žaloval 6. října 1408 Puškova ručitele Smila z Loučan.28

Hejtmanem Lucemburského vévodství

Vilém se na svém novém židlochovickém zboží nestihnul příliš zabydlet a již byl vyslán markrabím Joštem na svou první diplomatickou misi. Nebyla poslední v jeho životě, ale přestože se z počátku nezdála velmi důležitá, vynesla Viléma k nejvyššímu postu, jakého v životě dosáhl. Zřejmě někdy v srpnu roku 1407 se Vilém Zajíc a Dietrich Kraa, vydali na cestu do Francie k vévodovi Ludvíkovi Orleánskému. Vévoda měl od roku 1402 v zástavě od markrabího Jošta Lucemburské vévodství, hrabství Chiny a alsaské fojtství v celkové sumě 24

ZDB IX, č.125, 126. ZDB X, č.519. 26 ZDB II, č.111; V.Štěpán, Moravský markrabě Jošt (1354-1411), Brno 2002, s.127. 27 T. Baletka, Dvůr, rezidence a kancelář moravského markraběte Jošta (1375-1411), SAP 46, 1996, s.479. 28 LCS, Tom. I, s.287. 25

13

196.000 zl., kteroužto sumu měl odvádět ročními splátkami 14.000 zl.29 Splátky, jež měly být vypláceny v Benátkách nepřicházely tak pravidelně jak měly a tak úkolem obou poslů bylo vyjednat s vévodou vyplacení 3.000 zl. Jednání s vévodou proběhlo v Paříži 28. září 1407.30 Důležitější roli v něm hrál Dietřich Kraa, který již v roce 1402 dojednal zmíněnou zástavní smlouvu. Vilém zde zřejmě plnil zcela jiný úkol. Od roku 1398 měl Karel, syn Ludvíka Orleánského, přislíbenu ruku Elišky Zhořelecké, neteře krále Václava. Lucemburkové však zřejmě rozpoznali stoupající vliv burgundského vévody Jana u francouzského královského dvora a rozhodli se svatební smlouvu změnit a dojednat Elišce za manžela Antonína Brabanstkého, bratra burgundského vévody. Tato delikátní záležitost byla svěřena Vilémovi. K dojednání takto nastíněné změny pak vyslal koncem října roku 1407 francouzský královský dvůr do Čech poselstvo a Vilém jej nejspíše doprovázel. Události, které se udály nedlouho po té v Paříži, potvrdily správnost předchozího postupu. Dne 23. listopadu 1407 byl vévoda Ludvík Orleánský zavražděn na příkaz vévody Jana Burgundského. Zástava Lucemburského vévodství, formulovaná jako doživotní, tak přestala platit a Jošt se stal opět přímým vládcem v zemi. O události se markrabě dozvěděl záhy, neboť již od 7. prosince 1407 vydává listiny týkající se záležitostí Lucemburského vévodství. Jošt se zvláště potřeboval ujmout v zemi vlády a za tím účelem jmenoval prakticky ihned Viléma Zajíce hejtmanem lucemburského vévodství. Jmenování nebylo zamýšleno jako dlouhodobé, Vilémovým úkolem bylo převzít vládu v zemi a dořešit závazky markrabího Jošta vůči orleánské straně. Zpráva o jmenování hejtmanem zastihla Viléma zřejmě až v Čechách, kam dorazil s francouzským poselstvem. Již s tímto novým titulem v lednu 1408 dojednával za přítomnosti krále Václava IV. na hradě Žebráku nové svatební smlouvy mezi vévodou Antonínem a Eliškou Zhořeleckou.31 V rámci pobytu v rodném kraji Vilém také zřídil záduší za své rodiče a sestru při kostelech v Cerhovicích a Plzni.32 Ze Žebráku se možná opět v doprovodu francouzského poselstva vydal do Lucemburska. Zde pak 11.března 1408 v Settenay uzavřel dohodu s Janem, pánem de Fontaine a mistrem Mikulášem Le Durem,

29

V.Štěpán, Moravský markrabě Jošt (1354-1411), Brno 2002, s.538. V.Štěpán, Moravský markrabě Jošt (1354-1411), Brno 2002, s.479. 31 J.Spěváček,Václav IV. 1361-1419, Praha 1986, s.399. 32 Soudní akta konsistoře pražské, Část VI. (1407-1408), ed. F. Tadra, Historický archiv, Číslo 18, Praha 1900, s.247-248. Zápis o tomto aktu nechali učinit 28. dubna 1408 Sezema, farář v Cerhovicích, a fr.Václav z řádu německých rytířů, správce kostela sv. Bartoloměje v Plzni. Vilém na mše za rodiče Zbyňka a Kateřinu a sestru Jitku vykázal plat dvě kopy gr. ze svých nejmenovaných statků. 30

14

zástupci Valentiny, vdovy po vévodovi Ludvíkovi o výplatě zámků a měst Ivois (-Carignan), Orchimont, Montmédy a Damvillers, jež držela zástavou.33 Po vyřízení všech záležitostí se Vilém vypravil k markrabímu Joštovi do Dolní Lužice, při čemž měl 12. května zastávku ve Zhořelci.34 Markraběte zastihl při obléhání hradu Drebkau. Složil zde úřad lucemburského hejtmana a markrabě vzápětí 2.června 1408 jmenoval novým místodržícím v lucemburském vévodství hraběte Friedricha z Mörsu a Saarwerden.35 Vilém se pak ještě nějaký čas zdržoval v blízkosti markraběte v obléhacím táboře u Drebkau, ale v počátkem srpna zřejmě odejel společně s hornolužickým fojtem Ottou z Kittlitz do Budišína, kde dojednali se zástupci lužických měst další vojenskou podporu k obležení Drebkau. Nejspíše v téže záležitosti zajeli oba 18.srpna 1408 do Zhořelce.36 Pak markrabě Jošt užíval Viléma ke zprostředkování kontaktů s králem Václavem IV. a zajisté i jiným úkolům, takže jej v letech 1409 - 1410 zastihujeme střídavě v Praze, v Lužici i na Moravě. Z první mise neznámého místa a účelu se vrátil se k markaběti v květnu 1409, při čemž 4. května opět projížděl Zhořelcem. Markrabě tehdy pobýval v Tangermünde v Braniborsku. Nezdržel se však u něj dlouho a obratem zamířil do Prahy, kde již 1.června usedl v zemském soudě.37

Po několika týdnech se však ubíral opět do Braniborska

k markraběti se zastávkou 20.července ve Zhořelci.38 Markabí jej však nejspíše opět vyslal do Prahy, kde je 2. října 1409 znovu doložen mezi přísedícími zemského soudu, a dále na Moravu. Na Moravě je Vilémův pobyt doložen teprve 18. ledna 1410, kdy se účastnil zahájení zasedání zemského soudu v Olomouci.39 Pak se však opět vypravil k markrabímu Joštovi, který se mezitím přesunul do Prahy. Vilém byl odtud z pověření krále Václava IV., ovšem zajisté ve srozumění s Joštem, vyslán v čele poselstva do Prus. Účel této cesty není jasný, nesporně však souvisel s nedávnou porážkou řádu německých rytířů v bitvě u Grünwaldu dne 15. července. Poselství bylo vyřízeno dosti rychle, neboť 23. srpna projížděl Zhořelcem směrem tam a již 6. září se tudy vracel.40 Na podzim 1410 se Vilém vrátil na Moravu a 13. října prodal svůj dům v Panenské ulici v Brně Jitce, vdově po Erhardovi z Kunštátu, a na místo něj koupil 22. prosince od 33

M. Švábenský, Stavovské listiny, Brno 1965, s.93-94, č.306. CDLS, Tom. III, s.557. 35 V. Štěpán, Moravský markrabě Jošt (1354-1411), Brno 2002, s.628. 36 CDLS, Tom. III, s.567, 593. 37 Pozůstatky desk zemských království Českého r. 1541 pohořelých, ed. Josef Emler, Díl I., Praha 1870, s.58. 38 CDLS, Tom. III, s.601. 39 Pozůstaky desk zemských království Českého r. 1541 pohořelých, ed. Josef Emler, Díl I., Praha 1870, s.61; LCS, Tom. I, s.380. 40 CDLS,Tom. III, s.640-641. 34

15

Viléma z Pernštejna větší dům na Dolním trhu.41 V dalším období nejsou o Vilémovi zprávy, zdá se však, že byl stále zaměstnán službami pro markrabího Jošta a to až do jeho smrti 18. ledna 1411. Zmiňován je tak teprve začátkem roku 1412, kdy se zůčastnil zasedání zemského soudu v Olomouci a pak i v Brně.42 Na zasedání olomoucké cůdy započatém 9. ledna 1412 vložili Petr ze Strážnice a Vilém Zajíc z Valdeka, jako poslové někdy markrabího Jošta, do zemských desk spolek Aleše a Jana Kuželů z Žeravic na věno ve Věteřově, vklad však byl vymazán, neboť páni jej učinili omylem do jiných desk než náleželo. Svůj omyl napravili na zasedání brněnské cůdy započatém 23. ledna 1412, kde vklad zopakovali.43 Vedle tohoto vkladu učinil Vilém s jinými posly (Smilem z Loučan a Petrem ze Sovince) jménem markrabího Jošta další dva vklady a zřejmě v témže čase tlumočil spolu s Vilémem z Pernštejna jako posel od nebožtíka markarbího Jošta příkaz k vymazání vkladu.44 Konečně také 2. února 1412 v Brně s dalšími pány zpečetil moravský zemský landfríd platný na dalších pět let.45

Krátce ve službách krále Václava IV.

Moravské vnitropolitické záležitosti však nedávaly Vilémovi žádoucí prostor k uplatnění a tak se záhy vypravil k pražskému dvoru, aby nabídnul své služby novému vládci Moravy, králi Václavovi. Proto roku 1412 koupil od Jana z Bambergu, královského pronotáře, za 70 kop gr. dům v Kozí ulici na Starém městě Pražském (nyní čp.916).46 Král Václav sice uvítal Vilémovu přítomnost u svého dvora a jmenoval jej členem dvorského soudu, ale neposkytl mu uplatnění jaké očekával.47 A tak již roku 1413 prodal nedávno koupený dům v Praze za 90 kop gr. Jankovi z Chotěmic, hejtmanu vratislavskému, a Jarošovi z Rýzmburka, seděním na Opočně, a rozhodl se vrátit na Moravu.48 Král Václav jej sice ještě pověřil spolu s Heraltem z Kunštátu a z Bechyně a Oldřichem z Hlavatic, 41

T. Baletka, Dvůr, rezidence a kancelář moravského markraběte Jošta (1375-1411), SAP 46, 1996, s.317, 324, 479, 518 a 518. 42 LCS, Tom. I, s.386. - 10.ledna 1412 seděl v zemském soudě olomouckém. 43 ZDO VIII, č.20 ; ZDB IX, č.292. 44 ZDB IX, č.293 a 304 ; ZDB X, č.89. 45 M. Švábenský, Stavovské listiny, Brno 1965, sign.345, s.96-97. 46 W. W. Tomek, Základy starého místopisu pražského, Oddíl I., s.183. 47 AČ, Díl XXXVI, s.2 a 441.-V dvorském soudě doložen 18. a 20. března 1413. 48 W. W. Tomek, Základy starého místopisu pražského, Oddíl I., s.183.

16

moravským podkomořím, aby v jeho jméně rozřešili spor města Znojma s klášterem v Louce. Rozhodčí byli zřejmě králem instruováni tak, aby výrok vyhovoval spíše městu Znojmu, na němž mu záleželo pochopitelně více. Výrok ze 4. července 1413 vydaný v Brně svrchuřečenými třemi šlechtici vypadal podle toho a město Znojmo jej proto bez výhrad dne 30. července 1413 přijalo. Ne tak klášter v Louce, ten sice byl nucen se podřídit, ale 15.června 1414 nechal Jan, loucký opat, sepsat notářem Mikulášem prohlášení, že byl donucen strachem a ne dobrovolně přijmout výrok a vydat městu Znojmu klášterní privilegia.49

Dvořanem krále Zikmunda

Skutečnou příležitost k uplatnění našel Vilém nakonec nikoliv u svého vládce, krále Václava IV., ale u jeho bratra římského a uherského krále Zikmunda. Přesné okolnosti vstupu do jeho služeb nejsou jasné, ale zdá se, že koncem roku 1413 Vilém odejel ke králi, který se tou dobou pohyboval v alpských zemích a mířil do severní Itálie a zastihnul jej zřejmě v Cremoně. Zikmund dovedl docenit Vilémovy zkušenosti, znalost

italského,

aragonského i francouzského prostředí, zběhlost v záležitostech brabantského vévodství a jeho neteře Elišky Zhořelecké a tak ihned angažoval Viléma do svých služeb. V Cremoně mu také vystavil 16. ledna 1414 dvě listiny. V první se me zavázal uhradit do 16.října 1414 dluh 1000 zlatých, ve druhé mu přislíbil roční plat 600 zlatých po dobu co bude v jeho službách.50 Vilém při tom neobdžel žádný zvláštní dvorský úřad, později však je označován dvorským radou. Po dalšího dva a půl roku pak byl Vilém v Zikmundových službách a po většinu této doby se zřejmě zdržoval v jeho bezprostření blízkosti. Jeho roli v králově družině nelze přeceňovat. Máme o něm sice za tuto dobu několik zpráv, ty však vesměs neukazují na jeho významější úlohu v tehdejších událostech. Z Cremony se král Zikmund přesunul do oblasti severně od Janova a po nevalných výsledcích svého diplomatického úsilí pak zamířil přes Švýcarsko, Porýní a Norimberk do Cách, kde se nechal korunovat německým králem. Vilémova přítomnost není sice doložena, lze ji však předpokládat. Odtud se pak na samý závěr roku přesunul král do Kostnice, kde již 49 50

SČPLL, č.310 ; J. Šebánek, Archivy zrušených klášterů, Brno 1932, s.244, 245 a 247. RI, Tom. XI/1, č.885 a 886, s.52.

17

mezitím 3. listopadu 1414 započal proslulý církevní koncil. Zikmund zde zřejmě pověřil Viléma Zajíce, aby jako Čech domluvil již uvězněnému Mistru Janu Husovi a pokusil se ho přimět k ústupkům. Návštěvy u Husa ve vězení dokládají dva z jeho listů. V prvním z 20. března 1415 adresovaném Janovi z Chlumu Hus píše „Cognovi, quod dominus Wilhelmus est amicus meus. Rogo, regraciemini sibi.“ V druhém z 10. června 1415 adresovaném všem věrným Čechům píše opět: „Prosím všech spolu, aby panóm Václavu z Dubé, odjinud z Leštna, panu Janovi z Chlumu, panu Jindřichovi z Plumlova, panu Vilémovi Zajiecovi, panu Myškovi a jiným panóm z Čech i z Moravy i věrným panóm Polského královstvie děkovali i jich pilnosti vděčni byli, že oni jako boží stateční obránce a pomocníci pravdy postavili sú sě proti všemu sboru častokrát,…“51 Četní editoři těchto Husových listů omylem považují tohoto Viléma Zajíce za člena rodu pánů z Házmburka, bratra pražského arcibiskupa Zbyňka z Házmburka. Ten však ve zmíněné době na koncilu vůbec nemohl být, neboť 3.dubna a 20.dubna 1415 je doložen v Čechách. 52 Hlavním úkolem Vilémovým v této době však bylo jednání o brabantském vévodství s Petrem, opatem kláštera Sv.Bernarda supra Scaldem, Janem, opatem z Tongern, a Dr. Janem Bontem, kanovníkem bruselským, Anselmem z Bredy, děkanem antverpským, a Edmundem von Dynter, vyslanci brabantského vévody Antonína. Vilém byl pro tuto záležitost tím pravým mužem, neboť právě on před sedmi lety dojednal vévodův sňatek s Eliškou Zhořeleckou.53 V téže době také proběhla krátká, ale úspěšná válka krále Zikmunda proti Fridrichovi Habsburskému, při níž král se svými spojenci obsadil téměř celé Vorarlbersko, Aargau, Breisgau a další majetky Habsburků v Alsasku. Jestli se bojů zúčastnil Vilém nelze říci, každopádně se jich však účastnil Albrecht z Gurwitz, manžel jeho nevlatní dcery Kateřiny.54 Dokladem Vilémovy přítomnosti na Kostnickém koncilu je i kronika Ulricha z Richentalu v níž je i vymalován jeho znak s popisem „Wilhalm Hass von Waldegg“.55 Na konci července opustil král Zikmund kostnický koncil a vydal se se svou družinou, v níž nechyběl ani Vilém Zajíc přes Švýcarsko a Savojsko do Aragonska. Dorazil až do Perpignanu a setkal se zde s králem Ferdinandem a papežem Benediktem XIII. Odtud se pak přes Avignon vrátil do Lyonu, kde jej zastihli poslové francouzského krále a žádali jej o 51

M. Jana Husi korespondence a dokumenty,ed. Václav Novotný, Praha 1920, č.120, s.257 a č.129, s.271. J.Spěváček, Václav IV. 1361-1419, Praha 1986, s.679. ; AČ, Tom. II, s.485-486. 53 RI, Tom. XI/1, č.1554a, s.99. - Královo pověření pro Čecha „Hase“ a Herborta z Edelborchu z 4.dubna 1415 pro jednání s vyslanci. 54 RI, Tom. XI/1, č.1644 a 1645. 55 A. Sedláček, Atlasy erbů a pečetí, Svazek 3, ed. Vladimír Růžek, Praha 2002, s.312 ; Ulrich von Richental, Das Concilium so zu Constantz gehalten ist Worden, fol.168v, Chronik des Constanzer Concils, s.202. Viz i přílohu D/5. 52

18

zprostředkování ve válce s Anglií. Zde je také doložen v jeho doprovodu Vilém. Dne 28. ledna 1416 vydal král pověřovací listinu pro své posly k brabantským stavům Ludvíka, vévodu Břežského a Lehnického, Viléma Zajíce z Valdeka a písaře dvorského soudu Petra Wachera, kteří měli převzít zemi jménem říše.56 Šlo o snahu Zikmunda ovládnout zemi po smrti vévody Antonína, který padl 25. října 1415 v bitvě u Agincourtu. Vyslancům se záměr ovšem nezdařil a vlády v Brabantsku se po Antonínovi ujal jeho bratr Jan. Zikmund sám odejel do Paříže, kde je doložen od 1.března. Vilém a další vyslanci se zde k němu zřejmě opět připojili v následujícíh dnech. Vilém se tak připomíná v Paříži v Zikmundově blízkosti 25. března 1416 jako relator na králově listině jíž poukazuje svým vyslancům do Míšně na úhradu výloh příjmy z židů.57 Zikmund se po jednání na francouzském dvoře vypravil do Anglie a i zde jej doprovázel Vilém. Dne 30.června 1416 vystupuje opět jako relator na králově listině vydané na hradě Leeds řešící opět finanční zabezpečení vyslance Petra Wackera.58 Z Anglie se Zikmund vrátil přes Nizozemí na koncil do Kostnice, kam dorazil 27.ledna 1417. Zde je pak Vilém ještě několikrát doložen v králových službách. Dne 28.března 1417 vydal král v Kostnici zplnomocnění pro Fridricha von Mors, hraběte na Saarwerden, Viléma Zajíce z Valdeka, pána na Židlochovicích, a rytíře Jindřicha z Chlumu, řeč. Lacembok, aby v diecézi a městě Luttichu hájili práva říše a uzavírali dohody.59 Zikmund navštívil Luttich nedlouho před tím při své zpáteční cestě z Anglie a dohodl se s Janem Bavorským, zvoleným na tamní biskupský stolec, že v případě smrti Janova bratra Viléma Holandského udělí jemu bratrovy země v léno, aby se nedostaly do rukou Francouzů. V průběhu mise do Luttichu pak Vilém Holandský 30. května 1417 vskutku zemřel a Jan na hodnost biskupa rezignoval a ujal se vlády v Hainault, Hollandu a Seelandu.

Spojenectví s Lucemburky pak ještě upevnil roku 1418 sňatkem s Eliškou

Zhořeleckou, vdovou po Antonínovi, vévodovi Brabantském. Je velmi pravděpodobné, že dojednání tohoto sňatku bylo jedním z hlavních předmětů jednání Zikmundova poselstva. Vilém tak měl značný podíl i na druhém sňatku Elišky Zhořelecké. Nedlouho po návratu z této mise dostal Vilém další úkol.

Spolu s Albrechtem

Schenkem z Landsberku, pánem na Saidě, byl vyslán k saským vévodům Rudolfovi a Albrechtovi dořešit dluhy Lucemburků (Karla IV., Václava I. a Zikmunda) vůči nim. Kdy se na cestu vypravili není známo, bylo to však po 18. dubnu 1417, kdy Albrecht Schenk ještě 56

RI, Tom. XI/1, č.1921, s.129. RI, Tom. XI/1, č.1941, s.131. ; CDSR, Tom. 1/3, č.423, s.352-353. 58 RI, Tom. XI/1, č.1965, s.133. 59 RI, Tom. XI/1, č.2154, s.148. 57

19

svědčí na králově listině vydané v Kostnici60 Oba páni se s výsledky jednání vrátili k Zikmundovi do Kostnice a ten pak listinou ze dne 5. června 1417 potvrdil dohody, jež uzavřeli.61 Dne 2. července 1417 figuruje Vilém opět jako relator na králově listině, kterou král dává městu Duren, jež se dostalo do finančních potíží, ochranou lhůtu 12 let, kdy nemá být pro dluhy poháněno k říšskému soudu.62 Tou dobou byl však již Vilém v službách krále Zikmunda dva a půl roku a za tu dobu zřejmě neměl příležitost zajet domů na Moravu. Nejspíše proto požádal o uvolnění ze služeb a Zikmund mu 16. července 1417 vystavil v Kostnici poukázku na 4.000 zl., jež měly být vyplaceny ze sumy 13.000 zl., které se králi zavázalo vyplatit město Lübeck.63 Tato částka přesahuje služné, které si s králem před dvěma a půl roky dohodl. Výrazný rozdíl byl tedy buď prémií za dobré služby, nebo úhradou výloh, které byly se službou spojeny. Vilém se vracel na Moravu zřejmě přes Prahu, snad aby referoval králi Václavovi o některých záležitostech. Při té příležitosti si na něm nejspíše vyprosil list na svobodné kšaftování. Ten se sice nedochoval, ale B. Paprocký uvádí Viléma „…jemuž dopusstěno od krále Wáclawa léta páně 1417. propria dispensare podlé wůle, a ten se psal na Zidlowě“.64 Pro Viléma měla listina značnou důležitost, neboť neměl žádné přímé potomky. Neutěšená náboženská situace v Čechách a obavy z interdiktu přiměly Viléma také, aby společně s pražskými měšťany Janem z Bamberka (od něj koupil v roce 1412 dům v Praze), Janem, doktorem dekretů, a Reinhardem zaslali do Říma žádost o udělení dispensu. Papež pak vskutku 13. ledna 1418 pro Viléma Zajíce, pána českého královtví, jeho manželku a rodinu, jakož i pro další žadatele udělil povolení, aby před nimi mohla být sloužena mše.65 Mezitím se však již Vilém stihnul vrátit na Moravu a již 8. ledna 1418 zasedal v zemském soudě v Olomouci a po té 20. ledna i v Brně.66 V následujících měsících se pak zřejmě věnoval správě statků a dalším méně důležitým záležitostem. Tak 22. května 1418 v Brně spolu se svým přítelem Joštem Hechtem z Rosic ručili za Václava Husáka z Kokor, když prodal plat 1 hřivnu grošů vycházející z jeho 4 lánů v Jinošově za 10 hřiven kapitule

60

RI, Tom. XI/1, č.2201, s.152. RI, Tom.XI/1, č.2377, s.165. - Vilém vystupuje i jako relator této listiny. 62 RI, Tom. XI/1, č.2438, s.171. 63 RI, Tom. XI/1, č.2473, s.174. 64 B. Paprocký, Diadochus id est succesio, O stawu panském panském a rozmnožení jeho, s.76.- Zidlow jsou zřejmě Židlochovice, Paprocký jej mylně stotožňuje s Vilémem z Hazmburka, proboštem litoměřickým, který však v té době již nežil. Skutečnost, že mohl Paprocký tento list číst, zajisté v budyňském archivu Zajíců z Házmburka, zřejmě značí, že ji Vilém záhy po vystavení svěřil v opatrování svým českým příbuzným. 65 MVB, Tom. VII/2, ed. Kamil Krofta, Pragae 1905, č.165, s.74. 66 LCS, Tom. II, s.547 ; LCS, Tom. III, s.18. 61

20

sv. Petra v Brně.67 V létě pak opět usednul v moravském zemském soudě, 25. června 1418 v Olomouci a 11. července 1418 v Brně.68 Zde navíc figuruje jako králův posel k zemským deskám.69 Tehdy zřejmě také začal řešit otázku své pozůstalosti. Nejspíše sepsal závět, jejíž obsah sice neznáme, lze však předpokládat, že zněla dílem ve prospěch manželky Doroty a její dcery Kateřiny, dílem jeho sestřence Zikmunda z Pacova, který neměl žádný statek a tak nejspíše u něj i žil. Vilém byl také s největší pravděpodobností kmotrem Zikmundových synů, starší tak dostal jméno Vilém, mladší Zbyněk, podle otce Vilémova a děda Zikmundova. Hlavní Vilémův statek Židlochovice však měl přináležet jeho manželce Dorotě, kterou vzal krátce po jeho nabytí na spolek. Vilém na této věci nechtěl nic měnit, naopak když zjistil, že při vkladu řečeného spolku do desk opoměl uvést vedle Židlochovic i ves Unkovice, neváhal vklad spolku na tuto ves do zemských desk dne 11.července 1418 doplnit.70 Nedlouho poté 13. srpna 1418 v Brně Vilém ještě přistoupil na dohodu s městem Brnem o sporné záležitosti, kterou dojednali rozhodčí Hájek z Hodětína, podkomoří markrabství moravského, Jan Leskovec z Leskovce, purkrabí na Špilberku a Václav Ház, brněnský měšťan. Vilém se pro příště vzdal odvádění koše hroznů denně do jeho židlochovického „domu“ od brněnských měšťanů, kteří měli v Židlochovicích vinice, s podmínkou, že mu při vinobraní zaplatí ročně z celé vinice o čtyřech čtvrtích 2 groše, z poloviny vinice 1 groš a z čtvrtiny vinice půl groše. Purkmistr a rada města mu nad ustanovení rozhodčích osvobodili po čas jeho života ode všech lozunků a dávek jeho dům v Brně na Dolním náměstí po pravé ruce, když se jde ke kostelu sv. Jakuba. K příznivému a smířlivému tónu narovnání přispěla zajisté skutečnost, že Václav Ház, v té době jeden z nejvlivnějších měšťanů byl Vilémovým přítelem.71 Poté co Vilém urovnal domácí záležitosti, vrátil se v druhé polovině roku 1418 opět do služeb krále Zikmunda. Ten se v tu dobu pozvolna přesouval podunajím z ukončeného kostnického koncilu do Uher. Vilém mu jel tedy v ústrety. Kde přesně se ke králi připojil nelze říci, ale 15. prosince 1418 byl již po králově boku v Pasově. Král tam toho dne vydal listinu pro Franze von Heimgarten, jíž mu slíbil do konce května 1419 uhradit dluh 3.500 zl. Ručiteli byli Konrad von Weinsberg, Erkingen von Seinsheim, „Wilhem Has von Waldeck, 67

RBMV, Tom. IV, č.686, s.286-287. LCS, Tom. II, s.571 ; ZDO IX, č.210 ; DZB XI, č.485. 69 ZDB XI, č.496, 498, 524, 559. 70 ZDB IX, č.126, 519. 71 AMB, fond: A 1/1 Sbírka listin, mandátů a listů , č.241. 68

21

Herr zu Seletitz“ a Aleš z Ronova. Jiným listem z téhož dne pak král slíbil těmto ručitelům vyvadit je z ručitelství.72 Král Zikmund opustil Pasov 9. ledna a přesunul se do Linze. Odtud zaslal 16.ledna svému bratrovi králi Václavovi list, jímž ho vyzval, aby se dostavil k jednání v Uherské Skalici. Vilém je v listině uveden jako svědek.73 Odtud pokračoval Zikmund přes Ebelsberg a Wien do Bratislavy a v polovině února se přesunul do Uherské Skalice, aby zde jednal s pány, jež vyslal jeho bratr Václav. Po těchto jednáních Vilém zřejmě královu družinu opustil a vrátil se na Moravu, zatímco Zikmund zamířil do Uher. Vilém je na Moravě doložen teprve v samém závěru roku 1419, ale ze souvislostí vyplývá, že zde musel být již nějaký čas. Po svém návratu se totiž poohlížel po možnostech jak peníze získané službou využít ke zvětšení svého židlochovického panství. Naskytlo se mu hned několik možností.

Koupě dílu Koválova

Jednu z možností přikoupení statků dojednal Vilémovi jeho přítel Jošt Hecht z Rosic. Tchyně tohoto pána, paní Eliška z Nechvalína, vdova po Erhartovi z Kunštátu a ze Skal, byla majitelkou jednoho dílu vsi Koválova ležící přibližně 8 km jihozápadně od Židlochovic (ves v husitských válkách zanikla). K tomuto dílu náleželo 14 lánů a podací tamního kostela. Elišce jej v roce 1409 postoupil bratr Čeněk z Bučovic, který jej zdědil od jejich otce Ondřeje z Nechvalína.74 Jak veliká byla druhá část Koválova nelze přesněji určit, zřejmě k ní náležela tvrz doložená archeologickým výzkumem a zajisté i druhý hlas kostelního podacího práva. Tato část nebyla deskovním statkem a tak jsme o ní informováni jen velmi skoupě. Před rokem 1414 ji spolu s dílem Ledců držel Erazim z Polánky.75 Zřejmě se jednalo, stejně jako v případě Ledců, o léno nejvyššího maršálka pána z Lipé. Tomu nasvědčuje i odpor, který učinil v roce 1447 pan Pertold z Lipé proti vkladu druhé části Koválova do zemských desk. Skutečnost, že část vsi s tvrzí byla samostatným statkem dobře vysvětluje zdánlivý

72 73 74 75

RI, Tom. XI/1, č.3739 a 3740, s.262. RI, Tom. XI/1, č.3795 ; J. Spěváček, Václav IV. 1361-1419, Praha 1986, s.534. ZDB X, č.38,39. LCS, Tom. II, s.282.- Erazim toto zboží slíbil prodat Ješkovi ze Senice a jeho příteli, ale nakonec vše prodal někomu jinému a Ješek jej proto žaloval.

22

rozpor, který vyvolalo archeologickým výzkumem doložené osídlení tvrze trvající až do zániku vsi a absence pramenných dokladů pro ni.76 Koupě dílu vsi Vilémem byla dohodnuta zřejmě v roce 1419 a Jošt Hecht vystupoval ve smlouvě jako ručitel za svou tchyni. Ještě dříve nežli došlo ke vkladu do zemských desk se však dostaly obě strany do sporu. Eliška pohnala 22.prosince 1419 Viléma Zajíce ze 100 hřiven gr., že drží její dědictví v Koválově nemaje k tomu práva. Tato žaloba byla smírně urovnána.Vedle toho jej však žalovala, že jí slíbil nepřekážet na věně 50 hřiven a upadl ji v část toho věna v lesy a řeky. Zdá se tedy, že paní Eliška měla na tom zboží již od otce pojištěné věno a chápala věc tak, že jí zůstane i po prodeji zboží, které držela jako dědičný vlastník. Třetím půhonem, nesouvisejícím s koupí Koválova, pohnala ještě Viléma, že pobral po smrti Heralta Pušky z Kunštátu nadbyt, peníze, klenoty, stříbro aj. a opět pro škody jež jí učinil na věnném statku pálením a pobráním. Škodu vyčíslila na 500 hřiven grošů. Heralt Puška byl manželem Vilémovy nevlastní dcery Kateřiny. Vilém zřejmě po nedávné smrti Heraltově z jeho hradu Otaslavic odvezl Kateřininy a jiné věci, včetně těch, které tam měla uložena Eliška.77 Vilém se proti žalobám bránil také žalobou a pohnal 24. prosince 1419 svého přítele Jošta, jakožto ručitele paní Elišky, že mu nevystavili posud správný list na Koválov, který od ní koupil. Škodu stanovil na 100 kop grošů. Jošt ihned pohnal svou tchyni Elišku, že ho zastavila u pana Zajíce a prosila ho, aby za ni ručil při prodeji Koválova.78 Koupě Koválova byla těmito spory zřejmě zmařena. Zemský soud sice ještě v lednu 1420 vynesl rozsudek ve prospěch Viléma „že jest mohl dáti své svrchné věci, komu by chtěl a že nemá z toho odpovídati“, ale ten se týkal zajisté jen věcí po Heraltu Puškovi.79 Eliška pak zůstala formálně majitelkou části vsi po celou dobu husitských válek v nichž Koválov zanikl a teprve v roce 1447 ji postoupila vkladem do zemských desk Dětrovi z Kelčic.80

76

J.Unger, Koválov, Šlechtické sídlo z 13.století na jižní Moravě, Brno 1994, s.45; A.Turek, Manové nejvyššího maršálka, VVM 7, s.16. 77 LCS, Tom. III, s.45. 78 LCS, Tom. III, s.48. 79 LCS, Tom. III, s.55. 80 ZDB XII, č.622.

23

Koupě zboží v Nosislavi

S další příležitostí k rozšíření svého panství se Vilémovi dařilo podstatně lépe, byť ani v tomto případě neproběhlo vše bez problémů. Zřejmě opět v roce 1419 koupil od Mikuláše z Rohozova, zvaného Opat, jeho zboží v Nosislavi, velké vsi, později povýšené na městečko, ležící 4 km jihovýchodně od Židlochovic. Patřily k němu tvrz, dvůr, několik poddaných (pouze zahradníci), vinice Nivka, vinný desátek, kostelní podací a jiné příslušenství. Mikuláš Opat opět s vkladem do zemských desk nespěchal a tak se ho již Vilém nedočkal. Vystavil pouze správný list, čili doklad o prodeji se správci, ručiteli, z nichž známe jménem jen Jana Racka z Dambořic.81 Vklad v prospěch Vilémových dědiců byl proveden až o 18 let později.82 Větší část vsi Nosislavi patřila jinému majiteli a podobně jako u Koválova je o ní nepoměrně méně zpráv. Tato část náležela také pánům z Lipé. V té době ji však od nich držel doživotně spolu s jinými statky pan Mikeš Žampach z Potštejna.83 Mikuláš Opat z Rohozova ale ručil svým majetkem spolu s jinými šlechtici Bludovi z Králic za Arkleba z Říčan. Ten nedostál svým závazkům a proto 22. prosince 1419 Blud pohnal k zemskému soudu Viléma Zajíce z Židlochovic, že mu odkoupil základ v Nosislavi od Mikuláše Opata. Vedle toho pohnal Blud i další ručitele Bedřicha z Říčan, Buška z Bořitova, Viktorina z Žebětína, Janka z Heršpic a Arkleba menšího z Říčan. S touto žalobou Vilém neměl ovšem větší problémy, neboť Mikuláš byl povinen věc sám urovnat a jistě tak i učinil.84 V téže době Vilém odkoupil od Jana Hlavy z Libenic plat 4 hř.gr. a všechno jeho právo v Nosislavi.85 Plat byl vázán na lány ve vsi a vzniknul z titulu věna pojištěného v 40 hřivnách grošů roku 1381.86 Ostatními právy, jež Hlaváč postupoval bylo zřejmě míněno věnné právo jeho sestry ve výši 250 hř., které zde měla slíbeno.87 Vilém tak svůj díl Nosislavi zbavil všech břemen jež na něm vázly.

81

LCS, Tom. III, s.158,187. ZDB XII, č.408. 83 Z jeho dílu byla v letech 1415 a 1416 část (20 a 1/2 lánu a 1 zahradník) odhádána jeho věřitelům. - LCS, Tom. II, s.333, 334 a 336-338. Mikeš však zůstal v držení vsi až do 14. června 1421, kdy listinou vydanou v Čáslavi postoupil (vrátil) Jindřichovi z Lipé vsi Jaroslavice, Gnast, Nosislav a Vítonice. - AKČ, Díl V., s.180,č.293 . 84 LCS, Tom. III, s.46. 85 ZDB XII, č.26.- Vklad byl proveden roku 1420. 86 ZDB VI, č.894 ; ZDB VII, č.21 ; ZDB IX, č.105 a ZDB IX, č.149. 87 ZDB XI,č.261. 82

24

Zástava Blanska

Největším přírůstkem do Vilémových držav byl biskupský hrad Blansko, který obdržel v neznámém čase do zástavy. Josef Pilnáček na základě chybné interpretace pramenů dovozuje, že se tak muselo stát před rokem 1417.88 Vilém si totiž na uhrazení zástavní sumy půjčil od svého sestřence Zikmunda z Pacova 300 hřiven grošů. Pilnáček se přitom domníval, že Zikmund zemřel již v roce 1417, ten ovšem žil ještě v letech 1419 i 1420.89 Datum zástavy musíme spíše posunout za rok 1417, kdy Vilém obdržel větší sumu peněz od krále Zikmunda. Jak vysoká byla zástavní suma není známo, vodítkem by mohla být částka 200 kop grošů, v níž byl hrad s celým panstvím 1. března 1400 zastaven Aleši z Kunštátu a Lysic a jeho synům.90 Je také dobře možné, že šlo o 500 kop gr., neboť tolik posléze vymáhal Vilémův dědic, syn Zikmunda z Pacova.91 Jak veliké bylo panství příslušející k hradu není snadné určit. Sotva do něj byli zahrnuti biskupští manové nacházející se v jeho obvodu. Ovšem dle soupisu manů z roku 1389 byly v tomto obvodu už jen tři léna, která beztak ležela mimo hranice panství.92 Jediným manstvím ležícím v té době v mezích panství tak snad byl jen manský dvůr nacházející se v městečku Blansku.93

Smrt na bojišti

Mezitím události v zemi nabraly rychlý spád. Dne 16. srpna 1419 zemřel král Václav IV. a uherský král Zikmund, v jehož byl Vilém službách, se tak stal i jeho panovníkem. Na samém konci roku 1419 přijel Zikmund do Brna, přijal sliby věrnosti a zúčastnil se zemského sněmu. Vilém je v Brně doložen na zasedání zemského soudu v lednu 1420.94 Zde se také dočkal již vzpomenutého příznivého rozsudku ve sporu s Eliškou, vdovou po

88

J.Pilnáček, Paměti města Blanska a okolních hradů, Blansko 1927, s.39. LCS, Tom. III , s.47, 7 a 187. 90 CDM, Tom. XV, s.350-351, č.401. 91 LCS, Tom. III, s.293. 92 BLB, č.261. 93 J. Pilnáček, Paměti města Blanska a okolních hradů, Blansko 1927, s.37 a 50. 94 V zemském soudě dne 20.ledna (ZDB XII, č.1.) a 21.ledna (LCS, Tom.II, s.51.), zde dokonce omylem uveden v seznamu přísedících dvakrát, jako Vilém z Židlochovic a Vilém řeč.Zajíc z Židlochovic. 89

25

Erhatovi z Kunštátu95 a Jan Hlava z Libenic mu zde také vložil do zemských desk dříve vzpomenutý plat 4 hř. z Nosislavi.96 Jeho přítel Jošt Hecht z Rosic vložil zase do desk své poručení, aby v případě jeho smrti byli mocnými poručníky jeho statku Vilém Zajíc a Bernard z Kokor.97 Vilém také učinil Jošta poručníkem svého statku pro případ své smrti, byť tuto skutečnost nenechal intabulovat.98 Posledně uvedené právní kroky byly zřejmě přípravou na nadcházející boje. Vilémova nevlastní dcera Kateřina nechala krátce před tím na zasedání olomouckého zemského soudu 13. ledna 1420 zapsat do desk vklad, kterým přijala otčíma na spolek na své věno 1000 hřiven grošů.99 Po té se již Vilém začal připravovat na vojenské tažení do Čech proti Husitům. Chtěl zjevně králi Zikmundovi přispět víc, než byly jeho běžné možnosti a najímal další čeleď. Víme tak, že si od Oldřicha z Martinic půjčil koně. 100 Nepochybně se zúčastnil obklíčení Prahy před bitvou na Vítkově, neboť nedloho po té 1. srpna 1420 meškal na Pražském hradě. Tehdy zde svědčil Stachovi z Doubka a z Libomyšle, jenž pojistil 500 kop grošů věna na Libomyšli své manželce Marketě z Pacova. Marketa byla nejspíše Vilémovou neteří a protože Stach byl jeho „sousedem“ na Libomyšli a snad i příbuzným, lze vyvozovat, že Vilém výpravu do Čech spojil s dojednáním tohoto sňatku.101 Je otázkou zdali se pak ještě Vilém vracel na Moravu, nebo se k vojsku, které z Moravy k Praze přivedl zemský hejtman Jindřich z Kravař a z Plumlova, připojil až na místě. Každopádně dne 1. listopadu 1420 se spolu s ním zúčastnil nešťastné bitvy pod Vyšehradem a spolu s výkvětem moravské šlechty zde nalezl svou smrt.102

95

LCS, Tom. III, s.55. ZDB XI, č.26. 97 ZDB XII, č.101. 98 LCS, Tom. II, s.76. 99 ZDO IX, č.223, 273. 100 LCS, Tom. III, s.338. 101 AČ XXXVI, s.233-234. 102 Vavřince z Březové Husitská kronika, ed. Jaroslav Goll, Fontes rerum Bohemicarum, Tom. V, Praha 1893, s.440. 96

26

Spory o dědictví

Na svazích Vyšehradu sice skončil Vilémův život, ne tak osudy jeho rodiny a jeho zboží. Nezanechal sice potomky, zůstavil ale vdovu Dorotu z Královic a sestřence Zikmunda z Pacova. Poručníkem svého zboží, tedy vykonavatelem závěti, učinil přítele Jošta Hechta z Rosic.103 Text jeho závěti se sice nedochoval, ale o jejím obsahu jsme nepřímo informováni. Zdá se, že zboží v Nosislavi odkázal své manželce a její dceři Kateřině, sestřenci Zikmundovi pak poručil věno pojištěné na Libomyšli v Čechách. Židlochovicemi s Unkovicemi ve své závěti disponovat nemohl, neboť již dříve na ně vzal manželku na spolek a ta se tak okamžikem jeho smrti stala jejich jedinou majitelkou. Zástava Blanska byla zajisté stanovena doživotně a tak dědicové měli právo pouze na vyplacení zástavních peněz.104 Dědicové se záhy rozdělili do dvou táborů, které se začaly o pozůstalost přetahovat. Jeden představovala vdova Dorota s dcerou Kateřinou a jejím třetím manželem Heníkem z Valdštejna. Druhý představoval vykonavatel závěti Jošt Hecht a Vilémův sestřenec Zikmund z Pacova a po jeho brzké smrti jeho synové Vilém a Zbyněk. Jošt Hecht jednal tak, jako by závěť svědčila jen ve prospěch Zikmundův, a posléze se pokoušel i část dědictví si přisvojit. Nechal údajně proto vyhotovit nový správní list na Nosislav znějící ve prospěch Zikmundův i jeho namísto původního listu, který svědčil Vilému Zajícovi.105 Obě strany se tak hned po Vilémově smrti hleděly zmocnit co největšího dílu z jeho majetku. Tak Dorota vzala 9 a půl kopy grošů z mýta v Jihlavě, tenata zvěřince a jiné věci a Jošt ji proto 14. února 1421 pohnal k zemskému soudu, při čemž Zikmund z Pacova vystupoval jako jeho společník. Válečné události ovšem přerušily chod práva a tato záležitost tak zůstala nedořešena. Obdobně dopadl s půhonem z 14. března 1421 Oldřich

103

Jejich přátelství zřejmě nevycházelo z příbuzenských vazeb. Jošt byl sice dvojnásobně vzdáleně spřízněn s Vilémovými strýci - příslušníky rodu Buziců. Jeho nevlastní sestra, snad z matčiny strany, Anna z Roždalovic (1406-1416) byla vdána za Jaroslava z Šelmberka (+1406/7). Jeho bratr Vznata (+1409/16) měl první manželku Elišku Zajícovou z Házmburka. 104 Hrad Blansko přešel skutečně hned po Vilémově smrti do rukou biskupa a ten jej zastavil či svěřil Janovi ze Studnic, řečenému Strniště. (Jako držitel doložen v letech 1431-1435 - LCS, Tom. III, č.95 ; J. Pilnášek, Dějiny města Blanska a okolních hradů, Blansko 1927, s.50.) Když se pak hrad vrátil do rukou biskupa Pavla z Miličína, slíbil ho tento „zastaviti s tím právem jakož nebožtík p.Zajíc držal“ Vokovi z Holštejna, ale biskup dohodu nedoržel a Vok jej proto 13.prosince 1437 dvěma půhony pohnal k zemskému soudu. (LCS, Tom. III, s.195.197) 105 LCS, Tom. III, s.187.

27

z Martinic, kterému vdova Dorota z Královic slíbila zaplatit za koně, jehož si pan Zajíc půjčil, ale neučinila tak.106 Vedle toho Dorota snadno ovládla zboží v Nosislavi, které bylo již před tím přivtěleno k Židlochovicím a odtud spravováno. Jošt naopak dosáhnul toho, že biskup vyplatil peníze ze zástavy Blanska jemu.107 Kdo se ujal věnného práva na Libomyšli nejsme zpraveni. Během husitských válek zůstal každý v držení toho čeho dosáhl a přerušení zasedání zemského soudu znemožnilo dořešení sporů právní cestou. Zemřel ovšem Zikmund z Pacova, jenž zanechal syny Viléma a Zbyňka. V opačném táboře zemřela Dorota i její dcera Kateřina, ale zůstal tu Heník z Valdštejna, Kateřinin manžel. Tomu Dorota po smrti dcery přepsala židlochovické zboží.108 Heník si ponechal v přímém držení v Nosislavi jen vinice, zatímco tamní tvrz zastavil nebo propachtoval.109 Když bylo obnoveno zasedání zemského soudu, rozhořely se spory o dědictví nanovo. Pro přehlednost bude vhodné je rozdělit na dvě samostatné kauzy. V prvé méně závažné šlo o peníze, které Vilému Zajícovi půjčil jeho sestřenec Zikmund z Pacova a z Batelova na zástavu Blanska, ve druhé běželo o zboží v Nosislavi. Byla zde zajisté i třetí kauza, spor o věno v Libomyšli projenávaná v Čechách, ale o té jsme pro absenci pramenů zpraveni jen velmi spoře v rámci sporu o Nosislav. Jak bylo výše poznamenáno, peníze ze zástavy Blanska obdžel od biskupa Jošt Hecht z Rosic, ovšem Zikmundovi z Pacova je nevydal. Zikmundův syn Vilém z Batelova se proto rozhodl vymáhat peníze na stávajícím držiteli hradu Blanska Janovi Strništi ze Studnic a pohnal jej 2. prosince 1435 k zemskému soudu pro 330 hř.gr. S touto žalobou ovšem neuspěl, zajisté proto, že peníze měl vymáhat na Joštu Hechtovi.110 Učinil tak však teprve po mnoha letech, když v roce 1447 pohnal, již po Joštově smrti, jeho syna Václava Hechta z Rosic z 500 kop gr.111 Spor byl urovnán ale přátelsky bez projednání před soudem a tak Vilém zajisté své peníze dostal. Druhá kauza měla větší důležitost, neboť se týkala deskovního statku. Hned jakmile bylo 24. září 1434 obnoveno zasedání zemského soudu, pohnal Jošt Hecht z Rosic Jana Racka z Dambořic, jakožto ručitele za Mikuláše Opata z Rohozce „že mu neplní“, tj. že mu

106

LCS, Tom. III, s.76 a 77. LCS, Tom. III, s.293. 108 Vklad do zemských desk učiněn r.1437. (ZDB XII, č.248.) Dochoval se i správní list psaný v táž slova, bez data. - MZA Brno, fond: G2 Nová sbírka I, č.509/2. 109 V letech 1447-1448 ji takto držel Zich z Nosislavi. (LCS, Tom.III, s.236 a 264.) 110 LCS, Tom. III, s.95 a 133. 111 LCS, Tom. III, s.293. 107

28

nevložil do desk Nosislav.112 A o něco později 24. prosince 1434 pohnal Heníka z Valdštejna a z Židlochovic, že drží jeho zboží v Nosislavi s vinohradem Nivkou. Ve věci prvního půhonu soudci věc odložili, dokud nebudou výpisy z olomouckých i brněnských desk.113 Také druhou záležitost odložili, dokud nezasedne v soudě více pánů. Když se páni sešli v zemském soudě ve větším počtu vynesli rozsudek, aby „p.Heník učinil, co učinit měl, pokud to neučinil. Pokud pak p. Jošt nechtěl toho listu od něho přijíti, kterýž jest p. Heník učinil, ale aby jemu to zajistil a p. Jošt také aby učinil, což učiniti má, a Vilém s Zbyňkem z Batelova byli jsú při tom a k tomu nálezu panskému svolili, aby se to stalo“. 114 Výklad tohoto nálezu je nesnadný, ale porovnáním s pozdějšími půhony a nálezy se zdá, že pan Heník měl vložit Vilémovi a Zbyňkovi z Batelova do českých zemských desk věno v Libomyšli a Jošt měl u Jindřicha z Lipé na Templštejně položit pro Heníka správní list na Nosislav a vložit mu toto zboží do desk.115 Ale bezprostředně po výroku jednali někteří zúčastnění zcela jinak. Vilém z Batelova totiž pohnal 14. června 1437 Jana Racka z Dambořic, že mu nevložil v desky Nosislav, při tom škodu počítal na 400 hř.gr. Využil při tom zajisté nového správního listu, který nechal udělat Jošt Hecht. Soud vynesl dne 12.července 1437 výrok „ponvadž Racek žádné odpory protiv listu nemá, aby list plnil podle toho, jakož svědčí“.116 Racek vskutku téhož dne jakožto správce za nebožtíka Mikuláše z Rohozova učinil vklad zboží v Nosislavi do zemských desk, ale na jméno Jošta Hechta z Rosic. Heník z Valdštejna učinil hned proti vkladu odpor a pohnal Jošta Hechta k zemskému soudu z 500 kop grošů, že mu nevydal podle panského nálezu správní list na Nosislav, jak to poručil pan Zajíc, ale nechal list obnovit pro sebe a Zikmunda z Batelova a dle něj si nechal Nosislav vložit do desk.117 Rozsudek v této věci však už nepadnul. Na skutečnosti, že zboží zůstalo v rukách Heníkových se však nic nezměnilo. Proč Vilém souhlasil s tím, aby byla Nosislav vložena Joštu Hechtovi a nikoliv jemu není jasné, nejspíše však byli domluveni na nějakém vyrovnání. Jošt však později zemřel, aniž by se s Vilémem jakoliv vyrovnal. Navíc zasedání zemského soudu bylo opět přerušeno a obnoveno až po devíti letech v roce 1446. Tehdy se Vilém z Batelova pustil opět do boje o Nosislav. Tentokrát pohnal Václava Hechta z Rosic, že jeho otec Jošt mu dal list na Nosislav, jenž

112

LCS, Tom. III, s.81. Jan Racek proto 14.prosince 1436 pohnal Heníka z Valdštejna, že mu slíbil odvaditi jej bez škody a toho neučinil. Páni tuto záležitost odložili dokud nebudou výpisy ze zemských desk. - LCS, Tom. III, s.111, 131. 113 LCS, Tom. III, s.86 a 125. 114 LCS, Tom. III, s.132. 115 LCS, Tom. III, s.187 a 386. 116 LCS, Tom. III, s.158 a172. 117 ZDB XII, č.408 a 409 ; LCS, Tom. III, s.187.

29

svědčil Joštovi a jeho otci Zikmundovi (z Batelova), i s dobrou vůlí, dle níž mělo být zboží vloženo ve dsky zemské jemu, ale Jošt si nechal vložit sobě. Škodu počítal na 400 hř.gr. a 10 kop gr. Pohnal také Zicha z Nosislavi, že drží jeho zboží v Nosislavi o tutéž částku. Dalším půhonem pohnal opět z téže částky Jana Racka z Mrdic, že učinil vklad Nosislavi do desk Joštovi, když měl učinit jemu a nakonec pohnal i Heníka z Valdštejna, že drží jeho vinohrad Nivku, tentokrát o částku 200 hřiven grošů.118 Soud vynesl rozsudky asi v lednu 1447. Žalobu proti Rackovi prohlásil za neoprávněnou, neboť Vilém byl při vkladu Nosislavi Joštovi a neučinil odpor. Spor s Václavem Hechtem nejprve odložil, aby si strany opatřily výpis ze zemských desk a pak dle něj a jiných listin hodlali věc rozsoudit. V záležitosti vinice Nivky v Nosislavi se pan Heník z Valdštejna odvolával na starý nález z roku 1434, ale protože neučinil, co měl tehdy uloženo (tedy zřejmě že nevložil Vilémovi z Batelova do českých zemských desk Libomyšl), přisoudili Nosislav Vilémovi. Ve sporu se Zichem z Nosislavi zastupoval žalovaného Heník z Valdštejna, který mu Nosislav zástavou či jiným způsobem postoupil, a soud mu poručil statek vydat Vilémovi.119 Po několika dnech se soud opět vrátil k odložené žalobě na Václava Hechta a v souladu s předešlými rozsudky mu nařídil vložit zboží do zemských desk. Ten tak učinil 6. února 1447.120 Vilém z Batelova se tak po mnoha letech konečně ujal vlády nad svým dědictvím, ale celá záležitost tím nebyla ještě uzavřena. Dne 2.června 1447 opět pohnal Heníka z Valdštejna ze 400 hřiven a 10 kop gr., že bral platy a požitky z Nosislavi nemaje k tomu práva. Rozsudek v této věci nebyl vynesen, snad že se Heník s Vilémem porovnal.121 To však neznamenalo, že by se Heník se svými ztrátami hodlal smířit. Již 9. června pohnal Václava Hechta, jakožto syna nebožtíka Jošta Hechta ze 400 kop, stejně jako před desíti léty, že jeho otec mu měl dle závěti Viléma Zajíce a nálezu zemského soudu vydat správní list na Nosislav, ale toho neučinil. Soud ale nalezl, že Václav nemá svědčit za zemřelého otce a že vklad Nosislavi do desk se stal podle nálezu zemského soudu a je tedy v pořádku.122 Heník se nedokázal s tímto rozsudkem smířit a opět pohnal 1. prosince 1447 Václava Hechta pro tutéž věc. Pohnal však i Viléma z Batelova, neboť mu slíbil půjčit své listiny na Nosislav a neučinil tak, a Jana Racka z Mrdic, protože mu nechtěl dosvědčit, že Nosislav měla být vložena do desk jemu. Soud opět Heníkovy nároky odmítl, ale precizoval své odůvodnění. Heník měl dle prvního nálezu v této věci z roku 1436 vložit v Čechách do zemských desk 118

LCS, Tom. III, s.235 a 236. LCS, Tom. III, s.258, 261, 262 a 264. 120 LCS, Tom. III, s.266 ; ZDB XII, č.749. 121 LCS, Tom. III, s.293. 122 LCS, Tom. III, s.301 a 331. 119

30

Libomyšl Vilémovi z Batelova a Jošt Hecht z Rosic zase měl Heníkovi vložit do desk Nosislav. Heník tak však neučinil. Václav Hecht vložil Nosislav Vilémovi do desk podle panského nálezu a otcova poručení, což bylo v pořádku.123 Tímto výrokem skončily mnohaleté spory o Vilémovo děditví. Otázkou pouze zůstává, komu nakonec připadlo věno pojištěné na Libomyšli.

Vilémovy vazby na brněnského měšťana Václava Háze

K brněnskému měšťanovi Václavu Házovi měl Vilém Zajíc přátelské a snad i příbuzenské vazby. Václav Ház byl předním brněnským patricijem, pocházel zřejmě z rodu brněnských měšťanů Hezů, doložených ve 14. století, mohl však být i zakladatelem rodiny jiné.124 Jeho otcem byl Konrád z Černovic doložený v letech 1353-1408. Václav Ház se přátelil nejen s Vilémem, ale také s jeho pravděpodobným švagrem Hynkem z Pacova. Proto také v roce 1409 Václav Ház přijal vedle svých příbuzných, manželky Doroty, bratra Jana a sestřenice Markety, také Hynka z Pacova, brněnského hejtmana, Viléma řeč. „Haz“ z Valdeka a Přibíka z Krutěnic na spolek na tvrz a ves Řečkovice, jež mu předešlého léta daroval markrabí Jošt.125 Václav později ručil vedle Vilémova švagra Oldřicha Stoše za věno druhé manželce Hynka z Pacova Čeňce z Ronova, což mu přineslo nemalé potíže a soudy s Čeňkou.126 Hynek z Pacova také Václavovi a své ženě Čeňce v roce 1411 postoupil svůj dům v Brně.127 Za doklad Václavových vztahů s Vilémem lze považovat i roli rozhodčího ve sporu mezi městem Brnem a Vilémem Zajícem z Valdeka v roce 1418.128

123

LCS, Tom. III, s.356, 357 a 386. O rodině Házů blíže J. Mezník, Brněnský patriciát a boje o vládu města ve 14.a 15.století, Brno v minulosti a dnes 4, 1962, s.310. ; A. Raab, Die Vergangenheit des kirchspieles St. Lorenz in Rzeczkowitz, Zeitschrift des deutsches Vereins főr Geschichte Mãhrens und Schlesien IV., 1900, s. 319-321. a K. Müller, Nová zjištění k podobě znaků Olomouckých biskupů Jana Háze a Pavla z Miličína, Genealogické a heraldické informace 2002, s.68-71. 125 CDM, Tom. XIV, s. 8-9. ; ZDB X, č.61. 126 LCS, Tom. II, s.213, 214, 292, 295, 329 a 343. 127 T. Baletka, Dvůr, rezidence a kancelář moravského markrabí Jošta, s.327. 128 AMB, fond: A1/1 Sbírka listin, mandátů a listů, č.241. 124

31

Kateřina z Rabštejna

Kateřina nebyla příslušnicí rodu Zajíců z Valdeka, její uvedení zde je však nezbytné, neboť ve většině literatury bývá označována jako dcera Viléma Zajíce z Židlochovic. Teprve nedávno vydaná publikace M. Palčka a P. Futáka o pánech z Kunštátu uvádí správně její původ.129 Kateřininým otcem byl Jindřich Pluh z Rabštejna, komorník markrabího Jošta, který zemřel krátce po roce 1398, matkou Dorota z rodu Stošů z Bránic. Datum jejího narození neznáme, ale lze jej hledat nedlouho před rokem 1398.130 Její otec zemřel brzy po tomto roce a ona jako jediné dítě zdědila jeho zboží vsi Slavkov a Suchou Loz u Uherského Brodu. Poručníkem jejím a jejího dědictví se stal bratr matky Oldřich Stoš z Bránic. Nespíše on také dojednal její první sňatek s Albrechtem z Gurwitz, který byl uzavřen v roce 1413 nebo nedlouho před tím. Albrecht z Gurwitz (Krhovice, okr.Znojmo) byl původně nezámožný šlechtic. Prvně je doložen k roku 1390, kdy mu bratr jeho matky Heřman Greifstet, biskupský man z Modřic, postoupil biskupské léno půl mlýna v Újezdě.131 Pak však sestavil bojovou družinu a jako kondotiér zbohatl. V roce 1394 jej s dalšími pány a rytíři najal vévoda Jan Zhořelecký k boji s panskou jednotou za vysvobození krále Václava ze zajetí. Žold si však museli všichni na králi vymoci sporem, který ukončil teprve výrok markrabat Jošta Moravského a Viléma Míšeňského 10. dubna 1397. Albrecht při tom obdržel 150 kop grošů.132 Markrabí Jošt mu později zastavil v 4.000 zl. hrad Úsov. Jako manžel Kateřiny je prvně doložen 1. června 1413. Tehdy pohnala Kateřina svého poručníka z 350 hřiven gr., že jí nechce vydat vsi Slavkov a Suchou Loz, ze 2.000 hřiven gr., že jí nechce vydat otcovy listy a ze 200 hřiven gr. pro nevydání klenotů, šatů, koní a jiných věcí po otci. Své půhony pak musela ještě opakovat 25. listopadu 1413. Nález soudu jí přiznal otcovská zboží, ovšem ta jež byla manstvím měla vysoudit u manského soudu, záležitosti s listinami, penězi a jinými věcmi byly odloženy.133 Ještě tétož léta se manželům podařilo

129

M. Plaček - P. Futák, Páni z Kunštátu, Rod erbu vrchních pruhů na cestě k trůnu, Praha 2006, s. 411. ZDB VIII, č.66. 131 BLB I., s. 10 ; CDM XI, č. 624. 132 CDM XII, s. 355-356. 133 LCS, Tom. II, s. 404, 405, 411 a 445. 130

32

zvětšit své državy, když jim 22. srpna 1413 bratři Jindřich Plumlovský a Beneš Šternberský z Kravař postoupili v 500 hřivnách gr. zástavu zeměpanského hradu Rabštejna.134 Albrecht později, nejspíše z podnětu Viléma Zajíce, Kateřinina otčíma, vstoupil do služeb krále Zikmunda jako hejtman ve válce proti vévodovi Fridrichovi Habsburskému. Král mu za to 27.dubna 1415 v Kostnici vydal dvě listiny. Jednou mu udělil v léno české koruny hrad Rabštejn s lesem Mazancem a udělil jemu a jeho strýci Ottovi v léno hrad Úsov s příslušenstvím, jak mu to markrabí Jošt zastavil.135 Albrecht však brzy poté umřel a král Václav již 2. listopadu 1416 povolil Janovi z Vlašimi vyplatit od Otty z Gurwitz hrad Úsov zastavený v 4.000 zl.136 Kateřina nezůstala ve vdovském stavu dlouho a zřejmě již roku 1417 se provdala za Heralta Pušku z Kunštátu, pána na Otaslavicích. Sňatek tentokrát dojednal nejspíše její otčím Vilém Zajíc a jeho přítel Jošt Hecht z Rosic a tito dva páni se také stali příjemci věna platu 100 hřiven gr., který Heralt 8. ledna 1418 v sumě 1.000 hřiven gr. pojistil své ženě na svém zboží v Dobrochově, v Těšicích, ve Vranovicích a ve Vícově.137 Ani toto manželství ovšem nemělo dlouhé trvání a Heralt již v roce 1419 zemřel. Vzešla z něj dcera Dorota a možná i syn Jan (nebyl-li z prvního manželství Heraltova) a jejich poručníkem se nejspíše stal Heraltův bratr Jan Puška. Kateřina se po ovdovění obrátila o pomoc na svého otčíma Viléma Zajíce z Valdeka a požádala jej také, aby „pobral“ a uschoval peníze a další věci z Otaslavic.138 Dne 13. ledna 1420 jej pak také vzala na spolek na své věno.139 Svědčí to o jejím dobrém vztahu s ním a nelze se tedy divit, že Vilém jí a její matce Dorotě z Královic, své manželce, v závěti zřejmě odkázal své zboží v Nosislavi. Třetím a posledním manželem Kateřiny se stal Heník z Valdštejna. Datum sňatku neznáme. Kdybychom vzali doslova pozdější Heníkovo tvrzení, že Vilém Zajíc odkázal zboží v Nosislavi své ženě Dorotě, její dceři Kateřině a jemu, museli by jsme jej posunout před 1. listopad 1420.140 Když však nedlouho poté zpečeťuje zemský landfrid, neužívá ještě přídomek z Židlochovic.141 Jako pán na Židlochovicích a tedy i manžel Kateřinin je prvně doložen k 13.prosinci 1422.142 Jistota nepanuje ani ohledně osoby jeho otce. Obvykle bývá

134

SOA Třeboň, fond: Cizí statky I, č. 585. RI, Tom. 11/1, č. 1644 a 1645, s. 105. 136 AČ, Díl VII., s. 572. 137 ZDO IX, č. 223. 138 LCS, Tom. III, s. 46. 139 ZDO IX, č. 273. 140 LCS, Tom. III, s. 187. 141 M. Švábenský, Stavovské listiny, č. 350/32, s. 99. 142 Ludovít Novák, Najstaršia, doteraz neznáma česká listina zo Slovenska, Acta eruditae societatis Slovacae, I Linguistica Slovaca, III, Bratislava 1941, s.130-133. 135

33

za něj označován Hynek z Valdštejna, pán na Rukštejně a Sádku (+1409), ale pravděpodobnější je, že byl synem Heníka z Valdštejna a z Kolštejna (+ 6. září 1427), po němž dědil hrad Kolštejn.143 Z manželství vzešly tři dcery a Kateřina zemřela dávněji před rokem 1437, neboť tehdy již byl Heník podruhé ženat s Barborou z Reichenbachu.144 Po smrti Kateřiny přepsala tchýně Dorota z Královic Heníkovi Židlochovice a nejspíše zemřela dříve, než byl učiněn v roce 1437 vklad tohoto zápisu do zemských desk.145 Heník pak žil ještě dlouhý čas a zemřel před rokem 1459. Z četných potomků Kateřiny z Rabštejna je třeba upozornit na její vnučku Johanku z Kravař, dceru Doroty z Valdštejna a jejího muže Jiříka z Kravař a ze Strážnice. Johanka byla vdána za Jana Heralta z Kunštátu a na Plumlově (+1494). Zemřela v roce 1495 a byla pochována v kostele Povýšení sv. Kříže v Prostějově. Její figurální náhrobek s čtyřkoutním vývodem by měl ukazovat v levém dolním rohu znak její báby Kateřiny z Rabštejna. Je zde však vytesán zajíc ve skoku, důkaz, že již tehdy se vžil dlouho tradovaný omyl, že Kateřina z Rabštejna byla dcerou Viléma Zajíce z Valdeka. Je pozoruhodné, že příslušníci předních panských rodin nebyli schopni sestavit spolehlivě svůj vývod ani dvě generace nazpět.146

Jitka, sestra Viléma Zajíce z Valdeka

Jitka je doložena přímo pouze jednou již jako mrtvá v roce 1408.147 Z nepřímých zpráv lze ale zjistit mnohem více. Jitka je zajisté totožná se setrou Vilémovou, která byla vdána za rytíře z Pacova či z Batelova. Jméno tohoto rytíře neznáme, víme jen, že z tohoto manželství vzešli synové Zikmund a Jan.148 Se značnou mírou pravděpodobnosti lze však tvrdit, že jím byl Hynek z Pacova.

143

Roku 1437 vložil Kolštejn do desk bratřím Haškovi a Benešovi z Valdštejna. - ZDO X, č.11. LCS, Tom. III, s. 150. 145 ZDB XII, č 248 ; MZA Brno, fond: G2 Nová sbírka I, č. 509/2. 146 Podobně v téže době Jan ze Šelmberka, nejvyšší kancléř království českého (+1508) nechal vymalovat ve svém vývodu v tzv. Šelmberské bibli jako znak své báby z otcovy strany Anny z Rožďalovic znak Hechtů z Rosic, ač správně mělo být ve znaku palečné kolo. - J. Petráň, Český znak, Praha 1970, s.16. 147 Bratr Vilém tehdy zřídil záduší za rodiče a sestru Jitku.- Soudní akta konsistoře Pražské ,Díl VI., ed. Ferdinand Tadra, Historický archiv, Číslo 18, Praha 1900, s.247. 148 Zikmunda z Pacova odjinud z Batelova totiž označuje Vilém z Valdeka za svého sestřence a Zikmund naopak Viléma za svého ujce.- LCS, Tom. III, s.47, 95. 144

34

Se sňatkem je třeba počítat již rámcově kolem roku 1390, neboť synové Zikmund a Jan byli již v roce 1409 dospělí.149 Hynek nebyl zámožný, stal se však hejtmanem na Špilberku (doložen v letech 1406-1409) a

moravským zemským hejtmanem (od roku 1406).150

V tomto úřadě byl velice aktivní. Z jara roku 1407 dobyl tvrz Valeč a zabil při tom jejího majitele Jana Hovorku z Hartvíkovic. Markrabí mu pak Valeč s Radotínem nějakým způsobem postoupil.151 Zřejmě někdy v té době také zemřela Jitka z Valdeka, neboť Hynek se v prosinci 1408 ve Znojmě znovu oženil, tentokrát s Čeňkou z Ronova. Jí pak pojistil na Valči věno 250 hř.gr.152 V následujícím roce 1409 Hynek se zemskou hotovostí ještě dobýval hrady Kraví Horu a Rabštejn. Pak jej však stihlo nějaké neštěstí. Úřad zemského hejtmana převzal po něm Heralt z Kunštátu a na samém konci roku jej na zemském soudě museli zastupovat jeho synové.153 Co se Hynkovi stalo je těžké soudit. Možná byl při obléhání těžce zraněn či zmrzačen.154 Každopádně i když pak byl stále živ, nevystupuje již vlatně téměř vůbec sám na veřejnosti. V roce 1411 ještě sice přepsal svůj dům v Brně na Václava Háze a manželku Čeňku, pak je však už zmiňován jen nepřímo.155 Markrabí Jošt také daroval Valeč, opomenuv nároky Hynkovy, Valentinovi z Majetína a Mikuláši z Mochova.156 Hynkova manželka Čeňka se pak marně pokoušela v letech 1411 a 1414 několika půhony k zemskému soudu obhájit své věno tam zapsané, až si vymohla v roce 1415 náhradu za něj od Hynkových ručitelů Oldřicha Stoše a Václava Háze. Oldřich jí musel pojistit věno na vsích Němčičkách a Kruzích.157 Při tom se stále označuje za Hynkovu ženu. Je při tom nápadné, že Hynek nikde nevytupuje jako komisař těchto půhonů, jak by to bylo obvyklé. Teprve v půhonu z konce roku 1414 hovoří Čeňka o manželovi jako o nebožtíkovi. Smrt Hynkova je tak vymezena dny 27. dubnem a 7. prosincem 1414. Čeňka

149

LCS, Tom. II, s.185. V. Štěpán, Moravský markrabí Jošt, s. 601 a 606. 151 22. prosince 1409 jej pohnala Markéta,vdova po Janu Hovorkovi , že drží oba statky na nichž má pojištěné věno 100 hř.- LCS, Tom. II, s. 173 ; V.Štěpán, Moravský markrabě Jošt (1354-1411), Brno 2002, s. 612. 152 Ručiteli byli Oldřich Šiška z Bránic a Václav Ház, brněnský měštan, příbuzní a přátelé Viléma z Valdeka. - LCS, Tom. II, s.213,292. 153 27. prosince 1409 poháněl třemi půhony Zikmund z Pacova bratry Hynka, Hanuše a Čeňka, kroměřížského probošta, neboť jejich otec Hynce z Lipé se zaručil jeho otci za 450 kop gr., poručníkem půhonu byl jeho bratr Jan. - LCS, Tom. II, s. 185. 154 V. Štěpán (Moravský markrabě Jošt (1354-1411), Brno 2002, s. 651.) soudí, že Hynek se dostal do nepřízně markrabího Jošta a byl odvolán. 155 Tehdy je ještě označen jako brněnský purkrabí – T. Baletka, Dvůr, rezidence a kancelář moravského markraběte Jošta, SAP, 1996, s. 327. 156 ZDB IX, č. 247. - Vklad učiněn teprve 12. ledna 1412. 157 LCS, Tom. II, s. 213, 214, 292, 295, 329 a 343 ; ZDB XI, č.309. 150

35

se pak podruhé vdala za Racka z Vyškova, jehož vzala v 21. ledna 1416 na spolek na věno v Němčičkách a žila ještě roku 1420.158 Z prvního manželství Hynkova zřejmě pocházeli synové Zikmund a Jan a snad i dcera Markéta. Jan uváděný v roce 1409, jak již bylo uvedeno výše, odešel záhy do Čech, kde držel v letech 1413-1418 statek Šlapanov u Havlíčkova Brodu.159 Markéta z Pacova byla zřejmě z podnětu Viléma Zajíce z Valdeka provdána do Čech za Stacha z Doubka, seděním na Libomyšli.160

Stach zemřel již před rokem 1423 a král

Zikmund daroval toho roku odúmrť na Libomyšli Chvalovi z Chmelného.161 Markéta se pak znovu provdala za Habarta z Vraního a na Hlážovicích. Jejich syn Vilém z Vraního si vyprosil v roce 1454 všechny nápady na Libomyšl a toto zboží ujal. Markéta však přežila i svého syna a v roce 1457 si vyprosila odúmrť po něm a seděla tu ještě roku 1459.162 Zikmund z Pacova odjinud z Batelova, vzpomenutý výše k roku 1409 a častěji v kapitole o Vilémovi Zajícovi z Valdeka, nedržel zřejmě žádný statek. Po otci mu zůstaly zřejmě jen nějaké peníze. Z těch půjčil ujci Vilému Zajícovi 300 hř. gr. na uhrazení zástavní sumy za hrad Blansko.163 Doložen je ještě počátkem roku 1421. Zemřel v průběhu husitských válek a v roce 1435 se již uvádí jako nebožtík.164 Zanechal syny Viléma a Zbyňka, jejichž kmotrem byl s největší pravděpodobností Vilém Zajíc z Valdeka. Bratři již zcela vypustili ze svého jména přídomek z Pacova a psali se jen z Batelova. Zbyněk zemřel poměrně záhy mezi léty 1438-1447, ale zanechal zřejmě syna Havla. Kterak se Vilém domáhal dědictví po ujci Vilémovi a nakonec na místo věna na Libomyšli obdržel Nosislav, bylo vypověděno již dříve. Vilém zemřel mezi léty 1464-1466. Jeho potomci se udrželi na Nosislavi do roku 1485, kdy ji Havel z Batelova prodal, a vymřeli počátkem 16. století.

158

ZDB XI, č. 241 ; LCS, Tom. III, s. 70 a 78. Libri confirmationum ecclesiastica pragensem per archidioecesim, Liber VII., s. 90, 173, 259 a 263. 160 Dne 1. srpna 1408 jí pojistil na Libomyšli věno 500 kop gr.- AČ, Díl XXXVI., s. 223. 161 V. J. Nováček, Sigismundi reg. Boh. litterae donationum regalium (1421-1437), Věstník Královské české společnosti náuk, třída filosoficko-historicko-jazykozpytná, ročník 1903, I.část, Praha 1904, s.13. 162 ZDB XI, č. 241 ; LCS, Tom. III, s. 70, 78. 163 LCS, Tom. III, s. 47, 95, 133 a 293. 164 LCS, Tom. III, s .76 a 95.

159

36

MLADŠÍ MORAVSKÁ VĚTEV

Tuto mladší větev představují bratři Jan, Přibík a Vilém Zajícové z Valdeka, jejich sestry Marta, provdaná z Kunštátu, a sestra neznámého jména, provdaná ze Svojkova a Přibíkovy děti. Bratři Jan, Přibík a Vilém bývají v literatuře spojováni nejrůzněji s Vilémem Zajícem z Židlochovic. Badatelům přišlo nevyhnutelné, hledat tuto spojitost, ač v pramenech pro ni nemáme žádného dokladu. Nejčastěji ztotožňují nejmladšího z bratří s Vilémem ze Židlochovic, nebo považují řečené bratry za jeho syny.165 O původu bratří nemáme ani tolik zpráv, jako v případě Viléma ze Židlochovic. Nemusíme však pochybovat, že pocházeli z Čech. Na Moravu ostatně přesídlili jen první dva bratři Jan a Přibík. Vilém zůstal v Čechách a posléze tam získal i nevelké zboží, poplužní dvůr v Hostěnicích s díly vsí Řepnice a Zahořan.166 Předešlým majitelem tohoto zboží byl v letech 1412 až 1434 příbuzný Oldřich z Valdeka.167 Považovat jej za otce bratrů však nemůžeme. Oldřich nikdy neužíval příjmení Zajíc a ve znaku měl pouze sviní hlavu, takže pocházel spíše z jiné odnože rodu Buziců.168 Navíc po odstoupení Hostěnic Vilémovi Oldřich přesídlil na poplužní dvůr v Hrušovce, k němuž náležely díly vsí Kletečné a Dubkovic. Zde před rokem 1458 zemřel a spolu s ním i jeho syn Jan. Proto byl jeho statek provolán královskou odúmrtí a král jej daroval Janu Muchkovi ze Svojkova. Tento byl blízce spřízněn s mladší moravskou větví Zajíců, jak bude objasněno níže. Na tomto zboží měla tehdy pojištěné věno Lidmila z Valdeka, manželka Ludvíka z Dubu, s nímž měla syna Václava. Tuto Lidmilu lze považovat za dceru Oldřichovu.

165

J. Pilnáček, Dějiny města Blanska a okolních hradů, Blansko 1927, s. 40. ; J. Hás, Několik poznámek k moravské větvi rodu Zajíců z Valdeka, GHI XIV-XV, s. 6-10. 166 AČ, Díl XXXVII, s. 1631. 167 A. Sedláček, Hrady, zámky a tvrze království Českého XIV, s. 423. ; A. Janda, Dějiny Budyně nad Ohří, Roudnice 1892, s. 122. 168 B. Paprocký jej sice dvakrát označuje přízviskem Zajíc, jeho tvrzení však nelze brát vážně.- Diadochos id est succesio, O stavu panském a rozmnožení jeho, Praha 2005, s. 83.

37

Jan Zajíc z Valdeka a z Bošovic

Bratry Jana a Přibíka přivedla snad na Moravu naděje, že dosáhnou nějakého podílu na dědictví svého strýce Viléma Zajíce z Valdeka a z Židlochovic. Záhy však museli zjistit, že nemají šanci se svými nároky uspět. Našli si zde ovšem obživu pro šlechtice nejobvyklejší, vojenské řemeslo. Jan vstoupil do služeb Albrechta Habsburského. O okolnostech ani čase nejsme zpraveni, dovídáme se jen, že „král Albrecht slavné paměti“ zapsal Janovi plat z proboštství knínického náležejícího klášteru Hradisko u Olomouce, aby „tím byl lidí odbýval“.169 Bratři ani později nevynechávali příležitosti k tomuto způsobu přivýdělku a tak okolo 22. května 1437 vstoupili v Čechách do služeb pánů z Plavna a opověděli nepřátelství saským knížatům.170 Ještě v době husitských válek se oběma podařilo získat na Moravě statky. Přibík zřejmě vyženil biskupské léno v Modřicích a Jan koupil v rozmezí let 1423 až 1434 od Jimrama z Doubravice ves Bošovice s tvrzí a dvorem, podacím kostelním, vinicemi a vinným desátkem, ves Skřipov s dvorem, rybníky a dvůr Sádkov.171 Vklad prodeje do zemských desk byl proveden teprve po jejich otevření v roce 1437 bratry nebožtíka Jimrama Zbyňkem a Smilem z Doubravice. Proveden byl dvěma zápisy, při čemž první zněl ve prospěch Jana i jeho bratří Přibíka a Viléma, aby v případě jeho smrti přešlo zboží do jejich rukou.172 Prodej s sebou nesl drobné potíže. Barbora z Reichenpachu, manželka Heníka z Valdštejna, které nebožtík Jimram z Doubravice nevydal klenoty po matce žalovala Jana Zajíce, že odkoupil její základ. Jan byl v tomto případě mimo vší vinu a na soudě jej zastupoval Jimramův bratr Smil.173 Zboží pak držel bez větších problémů až do smrti. Jen v roce 1459 jej soused Mikuláš z Kobeřic pohnal z 50 grošů, že mu již delší dobu drží jeho kus lesa, jak mu to staří lidé ukázali. Hranice pak byly ohledávány určenými komisaři, z nichž známe jménem Fraňka z Rašovic.174 Bošovická tvrz musela být již v době, kdy ji Jan koupil vcelku výstavná, neboť pan Jimram patřil k docela významným šlechticům. Dominovala jí čtverhraná zděná věž. Jan Zajíc se však s její podobou zřejmě nespokojil, neboť jemu bývá připisováno rozšíření tvze, díky němuž zřejmě získala nynější rozsah a bývá někdy dokonce označována jako hrad. 169

LCS, Tom. III, s. 300. AČ, Díl V., s. 442. 171 K roku 1423 viz SČPLL, č. 511. Jimram se ještě roku 1423 tituluje z Bošovic a zemřel roku 1434 v Brně. - A. Kratochvíl, Epicedium minoritského klášterav Brně, ČMM 43-44, s. 30. 172 ZDB XII, s. 234,246. 173 LCS, Tom. III, s. 150, 151 a 169. 174 LCS, Tom. III, s. 9. ; LCS, Tom. IV, s. 238. 170

38

Janovi se podařilo již během válek dobře etablovat v moravské stavovské společnosti, při čemž byl respektován jeho panský stav. Nejlepší dokladem je skutečnost, že v lednu roku 1437 zasedal v zemském soudě v Olomouci, nebo že byl spolu s panem Kunou z Kunštátu a jedním zemanem určen v roku 1448 zemským soudem k ohledání sporných hranic mezi statky kláštera Zábrdovského a statky bratří z Doubravice.175 Kontakty s předními šlechtici dokládá i jeho ručitelství za bratry Václava a Jiříka z Kravař a ze Strážnice.176 Bratři Zajícové se však nejvíce spřátelili se svými strýci pány ze Šelmberka. Jan vystupuje v roce 1437 jako příjemce věna Anny, dcery po Přibíku Šípovi z Šelmberka a z Modřic, takže snad byl i jejím poručníkem.177 Jaroslav z Šelmberka svědčí roku 1444 na listině Přibíka Zajíce a Petr ze Šelmberka bere roku 1445 ještě nedospělého Vaňka, syna po nebožtíku Přibíkovi, spolu s Havlem z Pacova za společníky na doživotní držbu vsi Novošice.178 Zařadit se do společnosti však nejvíce pomohly Janovi sňatky. Poprvé se oženil s Eliškou z Fulštejna. Stalo se tak již dávněji před rokem 1437, neboť tehdy byla již delší dobu mrtvá. Jan Zajíc tehdy totiž pohnal z 200 hř.gr. Bočka z Otoslavic, že jeho nebožka žena Eliška si u něj uschovala klenoty a peníze a on jí je nechtěl vydat. Jan s žalobou neuspěl.179 Druhý sňatek s Magdalénou z Heraltic či z Hněvošic uzavřel ovšem také již před rokem 1437, neboť když mu byly toho roku Bošovice vloženy do zemských desk, pojistil jí na nich také hned věno ve výši 500 kop grošů.180 Magdaléna pocházela ze zámožné rytířské rodiny z Opavska. Její otec Zbyněk Hřivnáč z Hněvošic byl nejprve purkrabím na hradě Vikštejně, později však získal do zástavy hrad Velké Heraltice. Zakoupil se také na Moravě, kde v roce 1406 získal vsi Beňov a Běškovice (zanikla) u Přerova. Na Beňově také pojistil věno 350 hř.gr. své manželce Anně z Labutě. Anna byla sestrou Bočka z Labutě, pána na nedalekých Želátovicích a Podolí, které po něm později zdědila. Zbyněk měl s Annou vedle Magdalény další děti a skrze tyto švagry a švagrové byl Jan Zajíc spřízněn s mnoha význačnými šlechtici. Švagr Zbyněk Hřivnáč ze Štítiny jej, vedle dalších příbuzných, ustanovil roku 1443 za poručníka svých dětí pro případ smrti.181 Za jiného švagra Čeňka 175

LCS, Tom. III, s. 386, 402 a 425. Musel za ně platit a tak se pak v r. 1437 domáhal úhrady škod. - LCS, Tom. III, s. 106. 177 ZDO X, č.253. 178 MZA G124, fond: G124 Sbírka fotokopií listin z Lichtenštejnského archivu ve Vídni, č. 183. ; AČ, Díl IX., s. 375. 179 LCS, Tom. III, s. 501 a 578. 180 ZDB XII, č. 249. 181 Pozůstatky knih zem. práva kníž. Opavského, Díl 2., Desky zemské, Část I. (1431-1536),ed. Jan Kapras, Praha 1908, s. 49. 176

39

Papáka z Mošnova a jeho syna Jana ručil Mikuláši z Moravan a z Kurovic na 2.000 kop grošů a když tito neplatili byl o to pohnán.182 S dalším manželčiným příbuzným Janem Svojšem ze Zahrádky a z Napajedel měl Jan zase roku 1460 spory o ves Rozumice a dvůr v Držkovicích v krnovském knížectví, dědictví po jeho švagrovi Janu Hřivnáčovi z Hněvošic. Spor, který se dostal i před moravský zemský soud, rozřešil nakonec krnovský kníže Jan, když prohlásil statek za odúmrť a udělil jej Janu Svojšovi.183 Velice dobře musel vycházet se svou tchyní, která jej a Magdalénu zjevně upředňostňovala před ostatními dětmi. V roce 1437 postoupila Janovi věno 200 kop gr. a z něho plynoucí roční plat 20 kop gr. zděděné po své další dceři.184 Když pak téhož roku vymáhala peníze jež jí dlužil Albrecht ze Šternberka a z Holešova po jeho ručitelích Štěpánovi z Vartnova a z Cimburka, Janovi z Cimburka a z Tovačova a Jiříkovi z Kravař a z Plumlova, učinila poručníkem půhonů právě Jana. Anna se svých peněz domohla.185 Zastupoval ji také později roku 1447, když se Anna domáhala opravy v Tučíně a v Podolí a lesů u Želátovic, které držel Vok ze Sovince, a roku 1448, když poháněla Markvarta z Malenovic.186 Do osudů Janových významě zasáhla smrt jeho nedílného bratra Přibíka (+1444/5). Bratr zanechal vdovu Ofku a sirotky, jejichž poručníkem se Jan stal. Fakticky však na statkcích zůstala vládnout vdova Ofka, neboť Přibík byl pouze držitelem biskupského manského dvoru v Chrlicích, zatím co jeho sídlo dvůr v Modřicích s dílem vsi Želešic náleželo vdově Ofce. Když však i ta brzy zemřela (s jistotou před rokem 1448, ale nejspíše již v roce 1446), uvázal se Jan v sirotčí statky. Problém byl ovšem v tom, že šlo o léna biskupova, že uvázání proběhlo bez jeho souhlasu a že v Janově osobě držel léna člověk, který nebyl manem biskupovým. Ten se navíc domníval, že děti Přibíkovy nemají po Ofce dědit a že její statky mu náleží jako odúmrť. Biskup předložil záležitost manskému soudu a ten mu dal pochopitelně za pravdu. Jan však toho nedbal. Proto jej 3. prosince 1446 biskup pohnal k zemskému soudu. Zemský soud dal také biskupovi za právo a poručil Janovi vydat staky do rukou dvou k tomu určených biskupových manů a aby spor projednal opět manský soud.187 Biskup pak hned poručil svým manům, aby statek ujali, při čemž zbili Zajícova

182

LCS, Tom. V, s. 25. LCS, Tom. IV, s.848 ; V. Prasek, Historická topografie země Opavské, Opava 1889, s. 43; L.Hosák, Historický místopis země Moravskoslezské, Praha 1938, s. 141. 184 ZDO X, č. 195. 185 LCS, Tom. III, s. 472, 473 a 492. 186 LCS, Tom. III, s. 612, 629, 638, 641 a 710. 187 LCS, Tom. III, s. 213, 214 a 256. 183

40

úředníka. Jan proto již 17. prosince 1446 pohnal biskupa Pavla, že tím porušil landfrid.188 Zemský soud žalobu zamítl s odkazem, že Zajícova úředníka nezbil biskup, ale jeho úředník.189 Celá záležitost se nakonec ukončila smírně. Jan Zajíc a jeho synovci se museli odříci nároků na manství a uznat, že po smrti paní Ofky připadly jako odúmrť biskupovi. Biskup Pavel z Miličína zase vydal 1. května 1448 v Brně listinu, jíž udělil léno v Modřicích a v Želešicích, spadlé na biskupa po smrti Ofky, synům Přibíkovým Hynkovi a Václavovi. Dceři Elišce vymínil na části toho zboží věnem roční plat 10 kop gr. v sumě 100 kop grošů. Janu Zajícovi bylo umožněno za jistých podmínek, aby byl poručníkem tohoto statku dokud synovci nedospějí.190 Biskup si pak vedle zachování dekorum, když byla uznána formálně oprávněnost jeho předešlého postupu, vymínil další ústupek. Přibíkova dcera Eliška byla záhy provdána za Jana Mládence z Miličína. Jan Mládenec byl dosti vzdáleným příbuzným biskupovým a ten mu tak asi hodlal zajistit manželku z panské rodiny. Celá záležitost pak měla ještě menší dohru, když roku 1448 Eliška z Valdeka pohnala svého strýce Jana, že po smrti její matky Ofky pobral 40 uh. zl., peřiny a jiné věci.191 Janovi synovci Hynek a Václav nežili ovšem dlouho, v roce 1456 byli již oba mrtvi. Jejich manství po nich na základě nedílu ujal právě Jan. 24. září toho roku pak přijal tvrz v Modřicích, lidi v Želešicích a Chrlice v léno.192 To se zřejmě nelíbilo Elišce z Valdeka a její muž Oldřich z Miličína proto poháněl Jana k manskému soudu a když ten mu tam nechtěl práv býti, pohnal ho k soudu zemskému.193 K Janově držbě modřického léna se váže ještě jedna zpráva z 15. prosince 1460. Markvart z Lomnice, držitel druhé poloviny vsi Želešic, jej tehdy pohnal, že nařídil svému rychtáři v Želešicích, aby nestavěl před právo jeho poddaného z této vsi.194 To byla také poslední zpráva uvádějící Jana Zajíce z Valdeka mezi živými. Zemřel nedlouho potom v první polovině roku 1461. Nezanechal žádné potomky a tak se dědicem jeho statku stal nedílný bratr Vilém žijící v Čechách. Ujmout se bošovického zboží ovšem nemohl, neboť jej z titulu věnné zástavy ve výši 500 kop gr. držela vdova po Janovi Magdaléna z Heraltic. Biskupská léna Vilém zřejmě přenechal své neteři Elišce z Valdeka a jejímu muži Oldřichu Mládencovi z Miličína, neboť Eliška tu měla beztak pojištěné věno ve 188

LCS, Tom. III, s.5 63.- Půhon zněl na 700 hř.gr. a Jan chtěl tuto částku po vysouzení obdržet na Rájci a Petrovicích osobních statcích biskupových. 189 LCS, Tom. III, s.692. 190 ZA Opava, pob. Olomouc, fond: Arcibiskupství Olomouc-pergamenové listiny, sign. DI a6.- Biskup vydal i zvláštní listinu pojišťující věno Eliščino. 191 LCS, Tom. III, s. 406. 192 BLB I, s. 69. 193 LCS, Tom. IV, s. 19. 194 LCS, Tom. IV, s. 48-49.

41

výši 100 kop grošů. Oldřich Mládenec pak 27.srpna 1461 v Brně složil manský slib za manství půl vsi Želešic a dvůr v Modřicích. Otázka, zdali má Eliška také právo na manství (pustý dvůr) v Chrlicích, byla ponechána na rozhodnutí manskému soudu. Tento dvůr již pak Oldřich Mládenec nezískal a biskup jej 15. června 1463 dal Matyáši Raysnarovi, svému úředníkovi na Modřicích, s poněkud podivným odůvodněním, že na něj spadl po smrti Přibíka Zajíce z Valdeka.195 Magdaléna z Heraltic žila na Bošovicích jako vdova a zástavní držitelka ještě mnoho let. Zatím co dědic statku Vilém z Valdeka jí asi v držení nepřekážel, její neteř Eliška z Valdeka jí činila potíže. V roce 1464 Eliščin manžel Oldřich z Miličína pohnal Magdalénu z 20 hřiven gr., že po smrti manžela Jana Zajíce pobrala ve dvoře v Modřicích dobytek, obilí a jiné věci. Eliška sama ji zase pohnala, že drží tovařišstvo, postlání a 24 zl., její dědictví po matce. Magdaléna se přiznala před zemským soudem, že některé z těch věcí má, nebo se jich může doptat a slíbila je vrátit. Oldřich však neuspěl, neboť Jan (asi úředník v modřickém dvoře) vyznal, že byl vzat jen pluh, brány a oves, ale tento pan Oldřich odpustil.196 Posléze v roce 1466 se Eliška odvážila vymáhat soudně i vydání Bošovic „jakožto dědička nedílná“, při čemž ji podpořil strýc Vilém z Valdeka, kterého učinila poručníkem půhonu. S tímto půhonem však neuspěla.197 Magdaléna z Heraltic či z Hněvošic dokázala v posledních letech svého života zvětšovat svůj majetek. V roce 1466 jí Dorota z Mostečné postoupila svůj díl vsi Dolní Olešné (okr.Šumperk).198 Pokusila se také vysoudit dědictví po zemřelém nedílném bratrovi Janovi Hřivnáčovi z Hněvošic. V roce 1464 proto pohnala synovce Zbyňka, že drží ves Želatovice. Zemský soud uznal roku 1466, že nároky Magdaléniny jsou lepší a dal ji za právo.199 Magdaléna se pak v Želatovice uvázala, ale klid s nimi neměla. Ves Podolí k nim patřící musela vymáhat soudně na panu Vokovi ze Sovince, který ji držel k hradu Helfštejnu. Také Dorota z Landštejna, dcera její zemřelé sestry Kateřiny, vystoupila hned roku 1466 s nároky na Želatovice, přesněji jejich díl. Žalovala ji také pro nevydání části klenotů po matce.200 Magdaléna z Hněvošic doufala, že sestra Dorotina Markéta z Landštejna před soudem dosvědčí, jak to s klenoty bylo, ale ta odmítla vypovídat. Magdaléna ji proto rozhořčeně pohnala k soudu.201 Její rozhořčení lze snadno pochopit, když si uvědomíme, že 195

BLB I, s. 79, 114. LCS, Tom. IV, s.100, 101, 112 a 207. 197 LCS, Tom. IV, s.254. 198 ZDO XI, s. 280. 199 LCS, Tom. IV, s. 396 a 474. 200 LCS, Tom. IV, s. 495, 515 a 530. 201 LCS, Tom. IV, s. 515. 196

42

Magdaléna, sama nemajíc děti, si vybrala Markétu jako svou dědičku. V roce 1466 ji totiž vzala na spolek na své věno zapsané na Bošovicích a Markéta se také nastěhovala do jejího sousedství, když si koupila blízkou tvrz a ves Lovčičky.202 Magdaléna z Hněvošic však zřejmě nepodržela Želátovice až do smrti, ale vydala je zpět synovci Václavu Hřivnáčovi, bratrovi výše zmíněného Zbyňka. Vymínila si pouze vyplacení věna 300 zl.203 Po roce1466 již nemáme o Magdaléně zpráv a zemřela jistotně před rokem 1476. Tehdy se Eliška z Valdeka opět pokusila domoci soudně svého práva k Bošovicím.204 Věnnou zástavu po Magdaléně však na základě spolku převzala její neteř Machna (Markéta) z Landštejna, která ji nejpozději roku 1479 postoupila Jindřichovi z Doubravice a na Templštejně. Od toho vyplatil zboží konečně Jan ze Svojkova, synovec Jana Zajíce a hned v roce 1481 výměnou postoupil Ondřejovi z Polánky a z Okárce. Na něm se Markéta z Landštejna ještě pokusila vymoci věno po tetě Magdaléně, byť ho již dříve postoupila Jindřichovi z Doubravice. Spor však byl smírně urovnán.205 Jaké byly po Magdalenině smrti osudy jejího dílu vsi Dolní Olešné není jasné. Dostal se do rukou Magdaleny Hřivínky z Honbic, snad Magdaleniny příbuzné, která jej roku 1493 vložila do zemských desk Jiříkovi z Vlašimi a z Úsova.206

202

ZDB XV,č. 35. LCS, Tom.VI, s .195 a 17. 204 LCS, Tom.V, s. 30. 205 LCS, Tom.V, s. 299 a 306. 206 ZDO XIV, č. 148. 203

43

Přibík Zajíc z Valdeka a z Modřic

O Přibíkovi, mladším bratru Janovu, se obvykle v literatuře uvádí, že byl zástavním držitelem biskupského hradu Modřic u Brna. Olomoučtí biskupové sice skutečně hrad občas zastavovali. Dokonce nedlouho před husitskými válkami v roce 1415 jej správce biskupství Václav Králík, patriarcha antiochejský, zastavil v 200 kopách gr. svému maršálkovi Přibíkovi Šípovi z Šelmberka (+1420), strýci bratří Zajíců z Valdeka, poručníkem jehož dcery byl zřejmě Jan Zajíc z Bošovic.207 Pro dobu kdy žil Přibík v Modřicích však žádného zástavního držitele doloženého nemáme a hrad byl zřejmě přímo v rukách biskupových. Přibík Zajíc nesídlil na tamním hradě, ale na jednom z manských dvorů v městečku. Takových manství zde v té době bylo pět.208 Osudy manského statku na němž Přibík seděl můžeme dobře sledovat, neboť k dvorci vedle krčmy se sladovnou náležela také část blízké vsi Želešic. Koncem 14. století držel toto manství Ješek Šenk z Modřic. Po něm jej zdědila dcera Eliška provdaná za Bernarda Dachse z Frýdlantu, který je na manství v Modřicích doložen v letech 1406 až 1415. Dachs pocházel ze severních Čech a v letech 1407 až 1419 byl purkrabím na Litomyšli, tehdy sídle tamního biskupa Jana Železného. Jan Železný byl v roce 1418 po smrti olomouckého biskupa Václava Králíka z Buřenic (+ 12. listopadu 1416) zvolen kapitulou za jeho nástupce, ale král Václav IV. již dříve jmenoval na toto místo svého oblíbence vyšehradského kanovníka Aleše z Březí.209 Ten se pokusil zmocnit biskupství silou a tak pochopitelně sáhl i na statky Dachse, věrného stoupence Jana Železného. Aleš zřejmě udělil listem Dachsova manství Majnušovi z Mejlic a z Prus a ten se jich zřejmě zmocnil. O událostech jsme zpraveni jen nepřímo a s velkým časovým odstupem, takže neznáme všechny potřebné okolnosti. Bernard Dachs zřejmě v té době také zemřel a i když se biskup Jan nakonec prosadil, udržel se zřejmě Majnuš na modřickém manství ještě nějaký čas. Bernardovou dcerou byla nejspíše Ofka, která se později provdala za Přibíka Zajíce z Valdeka a ten tak vešel v držení modřického léna. Doložen je zde prvně 25. července 1435, kdy složil v Brně manský slib za dvůr v Modřicích se dvěma lány a dvorem v Želešicích.210 Držitelkou léna však po celý život zůstala jeho manželka. V roce 1437 se manželé rozhodli

207

ZA Opava, pob. Olomouc, fond : Arcibiskupství Olomouc-pergamenové listiny, sign. DI a 5. Tak v soupisech z let 1389 a 1465. - BLB I, s. 9-10, 132-133. 209 Josef Válka, Dějiny Moravy, díl 1.,Středověká Morava, vlastivěda mopravská, Země a lid, Brno 1991, s. 120. 210 BLB I, s. 38. 208

44

vysoudit u manského soudu odškodnění od Majnuše z Prus za škody a zřejmě i zadržené platy z jejich manství. Ofka Majnuše pohnala, ale ten se ohradil, že před manský soud nepatří, neboť není manem a nedrží žádné biskupské manství a soud tuto argumentaci přijal. Ofka po tomto nezdaru opustila soudní místnost a chystala se odejet. Majnuš se však rozhodl pro protitah. Protože sám nemohl u manského soudu pohánět, pohnal na místo něj paní Ofku jeho bratr Vznata z Prus, který byl manem. Paní Ofce doručili půhon zrovna když se chystala nasednout na vůz a odejet. Její manžel Přibík Zajíc chtěl asi získat čas a tak proti náhlému doručení půhonu odpíral. Soud jeho námitku zamítl, zároveň však rozhodl, že kdo žaluje musí první doložit své právní nároky. Majnuš si pak vyžádal, aby směl mluvit za svého bratra a manové mu to povolili. Pak ukázal list kněze Aleše (z Březí). Šlo zajisté o udělení manství v Modřicích a Želešicích a Majnuš na jeho podkladě hodlal vysoudit tato manství na Ofce. Přibík ovšem dokázal zpochybnit právní účinnost této listiny, když poukázal na to, že „kněz Aleš biskupem nebyl potvrzeným aniž se biskupem psal v listu“ a neměl tudíž moc manství udělit. Manové sedící v soudě nechtěli tak ožehavou při sami rozsoudit a odložili ji.211 O dalším průběhu sporu nejsou doklady, zdá se však, že Přibík při vyhrál, nebo se s ním bratři Majnuš a Vznata, nemajíce naději na úspěch, smírně dohodli. Jako náhradu za škody lze totiž nejspíše vyložit skutečnost, že listem z 30. dubna 1444 daným v Brně postoupili řečení bratři Majnuš a Vznata z Melic a z Prus Přibíkovi dvůr a půl vsi Vrban poblíž Drnholce.212 Přibík si toto zboží dlouho neponechal a nejspíše ani nepřevzal vládu nad ním a již 12.června téhož roku je postoupil Kryštoforovi z Lichtenštejna a z Mikulova, který jej připojil ke svému drnholeckému panství.213 Přibík se neprosadil v moravské stavovské společnosti v té míře jako jeho bratr Jan. Nikdy neseděl v zemském soudě a ani před ním téměř nikdy nestál. Připomíná-li se v půhonných knihách, tak jen jako poručník bratrových půhonů.214 Často ho ale zastihujeme u manského soudu olomouckého biskupství a 29. března 1439 jej biskup Pavel ustanovil dokonce jeho hofrychtéřem.215 Přednost mezi many zajišťovala Přibíkovi příslušnost

211

BLB II, s. 317-320. MZA Brno, fond: G124 Sbírka fotokopií listin z Liechtenštejnského archivu ve Vídni, č.183. 213 MZA Brno, fond: G124 Sbírka fotokopií listin z Liechtenštejnského archivu ve Vídni, č.184. Ves zanikla jihozápadně od Drnholce, blíže o ní - L. Hosák, Historický místopis země Moravskoslezské, Praha 1938, s. 246. ; Das Urbar der Liechtensteinischen Herrschaften Nikolsburg, Dürnholz, Lundenburg, Falkenstein, Feldsberg, Rabensburg, Mistelbach, Hagenberg und Gnadendorf aus den Jahre 1414, ed. Bertold Bretholz, Sudetendeutsche Geschichtesguellen, Band 3, Reichenberg und Komotau 1930, s .126 ; V. Nekuda, Zaniklé osady na Moravě, Brno 1961, s. 116. 214 LCS, Tom. III, s.106,501. 215 BLB I, s .47. 212

45

k panskému stavu, neboť páni kteří měli manství se zasedání manského soudu nezúčastňovali ve valném počtu. Četné zmínky v manských knihách a v knihách manského soudu o Přibíkovi mnoho nevypovídají.216 Za pozornost stojí skutenost, že se stal poručníkem Václava, sirotka po manovi Optalovi z Modřic. Poháněl proto v roce 1437 Jindřicha z Tikovic, že drží sirotkův dvůr v Tikovicích. Záležitost byla urovnána smírně a Přibík zřejmě obdržel od Jindřicha náhradu 12 hřiven.217 Později, roku 1437, Přibík odprodal i sirotkův dvůr v Modřicích se čtyřmi podsedky Fraňkovi z Modřic.218 Když Václav Optal z Modřic dospěl, nedostalo se mu od poručníka, který mezitím zřejmě zemřel, žádných peněz a tak se soudil s držiteli obou zmíněných manství.219 Peníze, které Přibík touto „zpronevěrou“ získal, zřejmě investoval do zvelebení modřického zboží. V roce 1441 koupil od Petra Syrovátky ze Lhoty manský dvůr v sousedních Chrlicích.220 Dvůr nechal zřejmě zpustnout a pozemky obhospodařoval ze dvora v Modřicích. Rozhodl se také vylepšit své sídlo a ve dvoře v Modřicích vybudoval opevněné stavení - tvrz. Ta je doložena sice až po jeho smrti v roce 1456, ale jejím stavitelem mohl být jedině on.221 Její přesnou polohu a podobu neznáme, ale lecos napoví i skutečnost, že objekt byl v roce 1566 označován jako dům.222 Zpráva o této tvrzi, vlastně druhém opevněném sídle v Modřicích, vedla mnohé badatele k již zmíněné domněnce, že Přibík byl zástavním držitelem hradu. Přibík zemřel dosti brzy v období mezi 16. červnem 1444 a 25. červencem 1445.223

216

BLB I, s. 43, 45, 46, 47, 48 a 96. ; BLB II, s.319, 320, 321 a 324. BLB II, s. 337. 218 BLB I, s. 45. 219 BLB II, s. 336-337. 220 BLB I, s. 51. 221 BLB I, s. 69.- Tvrz označena jako „propugnaculo“. 222 ZA Opava, pob. Olomouc, fond: Arcibiskupství olomouc- papírové listiny, sign. DII a3/3. 223 MZA Brno, fond: G124 Sbírka fotokopií listin z Liechtenštejnského archivu ve Vídni, č. 184 ; AČ, Díl IX., s. 375. 217

46

Hynek a Václav, synové Přibíka Zajíce z Valdeka

Přibík zanechal vedle vdovy Ofky nedospělé syny Hynka a Václava, či Vaňka, a dceru Elišku, která z nich byla zřejmě nejstarší. Vdova Ofka byla oprávněnou držitelkou lén v Modřicích a v Želešicích. Chrlice připadly dětem nad nimiž se poručnictví ujal Přibíkův bratr Jan. Ofka brzy zemřela, nejspíše již před rokem 1446, s jistotou před rokem 1448. Jaké měl pak Jan spory s biskupem o poručnictví bylo již vylíčeno výše. Výsledkem ovšem bylo, že v roce 1448 biskup Pavel udělil manství v Modřicích a Želešicích Přibíkovým synům v léno a povolil Janu Zajícovi, aby při splnění jistých podmínek byl jejich poručníkem. O synech Přibíkových, přesněji jen o Vaňkovi, máme vedle této zprávy již jen jedinou zmínku. Krátce po smrti Přibíkově 27. července 1445 se strýc Zajíců Petr ze Šelmberka dohodl se žďárským klášterem, že znovu osadí jeho pustou ves Novošice (východně od Židlochovic) s podmínkou, že ji s vyjímkou dvora bude držet do smrti své a svých společníků. Protože neměl potomky, zvolil si za společníky dva své vzdálené příbuzné Vaňka, syna nebožtíka Přibíka Zajíce z Valdeka a Havla z Pacova. Havel byl potomkem sestry Viléma Zajíce z Valdeka a Židlochovic.224 Že si Petr zvolil Vaňka a nikoliv jeho staršího bratra Hynka bylo zajisté dáno úvahou, že pokud se bratři v dospělosti ujmou svého dědictví, nezbude na mladšího mnoho, nejvýše manský dvůr v Chrlicích. Petr ze Šelmberka snad skutečně ves alespoň částečně osadil, ale zemřel zřejmě poměrně brzy mezi léty 14471460. Vaněk ovšem také brzy zemřel (v rozmezí let 1448-1456) a tak nejen Novošice ale i další statky Petrovy, zástavní ves Telnici a manskou ves Míšovice, zdědil Havel z Batelova. Ani ten nežil dlouho (umřel nejpíše před r.1460), a ves Novošice se tak vrátila ždárskému klášteru. Král Jiří ji v roce 1463 jako osazenou zastavil v 1.500 zl. uh. Čeňkovi Kunovi z Kunštátu.225 Přibíkovi synové Hynek i Václav zemřeli před rokem 1456 a jejich manská zboží v Modřicích, Želešicích a Chrlicích po nich zdědil strýc Jan Zajíc z Valdeka.

224 225

AČ, Díl IX., s. 375. AČ, Díl XVI., s. 149-150.

47

Eliška, dcera Přibíka Zajíce z Valdeka

Eliška byla zřejmě starší než její bratři. Výše bylo naznačeno, jak důležitou roli sehrála při urovnání sporů mezi Zajíci z Valdeka a biskupem po smrti jejího otce. Poručník Jan Zajíc z Valdeka ji tehdy provdal za biskupova příbuzného Oldřicha Mládence z Miličína. Biskup ji také vymínil na statcích jejích bratří věno plat 10 kop gr. v zástavní sumě 100 kop grošů. Plat byl pojištěn jen na části zboží, totiž na třech lánech, jednom podsedku a hostinci v Modřicích, dva a půl lánu, dvou podsedcích a jednom zahradníkovi v Želešicích.226 Věno nebylo veliké, ale pro ambiciózního Oldřicha hrála nejspíše hlavní roli skutečnost, že Eliška pocházela z panské rodiny. Oldřich Mládenec z Miličína pocházel z Čech, kde jeho otec držel nejprve statek Újezdec u Lnář a pak Kocelovice. Prvně se připomíná v roce 1433, když otec s ním a s bratrem Domaslavem prodal tvrz Kocelovice s příslušenstvím.227 Na Moravu přivedla Oldřicha naděje, že mu vzdálený strýc olomoucký biskup Pavel z Miličína (1436-1450) poskytne dobrou službu a s ní i naději na zbohatnutí. Biskup Pavel sice více preferoval potomky svého zemřelého bratra Oldřicha, ale i Oldřicha Mládence vzal pod svá ochranná křídla. Oldřich si tak již v roce 1441 mohl pořídit biskupská léna pod hradem Melicemi v Drysicích, Brňanech a Želči, na nichž také pojistil 12. března 1444 věno 200 hř. gr. své první manželce Anně z Doloplaz.228 Anna ale brzy zemřela a Oldřich se znovu oženil nedlouho po 1.květnu 1448 s Eliškou z Valdeka. Ta jej vzala záhy na spolek na své věno v Modřicích a Želešicích. Svatební smlouvy byly uzavřeny na tvrzi v Lysicích u jejího ujce Heralta Semence z Kunštátu a Oldřich Mládenec zde vystavil pro ni věnný list s rukojmími z nichž známe Soběslava z Miličína.229 Manželé měli pak v letech 1448 a 1459 spory s Eliščiným strýcem Janem Zajícem z Valdeka. Když však strýc Jan umřel, zdědili po něm manské statky, půl vsi Želešic a dvůr v Modřicích, a Oldřich je 27.srpna 1461 přijal v léno.230 V dalších letech se Eliška pokoušela vysoudit i další statky z dědictví strýce Jana, potažmo otce Přibíka. V letech 1461, 1464 a 1466 se tak pokoušela domoci manského dvoru v Chrlicích půhony na Petra Syrovátku ze Lhoty a z Chrudichrom, který jej v roce 1441 jejímu otci prodal. Svého však nedosáhla a biskup prohlásil statek za odúmrť po jejím otci a 226

LCS, Tom. III, s.4 06. A. Sedláček, Hrady, zámky a tvrze království Českého, díl XI., s. 262. 228 BLB I, s. 51, 102. 229 BLB I, s. 103. ; AČ, Díl XXXVI.I, s. 1630-1632. 230 LCS, Tom. III, s.406. ; LCS, Tom. IV, s. 19. ; BLB I, s. 79.

227

48

udělil jej v roce1463 v léno Matěji Reysnerovi, svému úředníkovi na Modřicích.231 Eliška se také pokoušela domoci alodního zboží Bošovic, které po jejím strýci Janovi držela z titulu věnné zástavy jeho vdova Magdaléna z Heraltic či z Hněvošic a dožadovala se i vydání různých movitých věcí. Svého nedosáhla ani po smrti Magdalénině, neboť věnnou zástavu zdědila Magdalenina neteř.232 Oldřich Mládenec neměl na manství v Modřicích zájem proto jej zřejmě postoupil strýci Václavovi z Miličína po jehož smrti (+1465) připadlo biskupovi Tasovi. Eliška se pak ještě pokusila obhájit své věnné právo zde pojištěné, ale biskupův příbuzný Vaněk z Boskovic jí nechtěl vydat věnný list. Po létech se také roku 1496 její syn Přibík Mládenec pokoušel domoci dvoru v Modřicích s příslušenstvím.233 Zlomovou událostí v životě Oldřicha Mládence bylo obléhání hradu Cornštejna královskou hotovostí v letech 1464 až 1465. Hrad náležel zavilému nepříteli krále Jiřího Hynkovi z Lichtenburka. Vojsku velel syn krále Jiřího Viktorin, ale samotné obléhání hradu, které se protáhlo na 10 měsíců, řídil hejtman Oldřich Mládenec z Miličína. Oldřich od krále obdržel 31.prosince 1466 odměnou majetky v Předíně, Heralticích, Zašovicích, Bransouzích, Chlístově a Hvězdonicích, ves celou Čížov, pusté vsi Vacenovice, Svojkovice, Jenišov, Petrůvky, Bezděkov, Březová a Regenholz nacházející se na Třebíčsku. Vlády ve většině z nich se však neujal, neboť byly v majetku jiných šlechticů. V té končině také zakoupil v roce 1464 od Přemka, knížete těšínského, tvrz, dvůr a ves Štěměchy s dílem vsi Předína. Mimořádnou královou odměnou však bylo povýšení Oldřicha a jeho potomků do panského stavu. 234 V době česko-uherských válek stál Oldřich věrně při králi Jiřím a proto mu páni z Hradce dobyli tvrz v Štěměchách. Zahynul při bojích v Třebíči roku 1468 a zanechal nedospělé syny Přibíka a Jana a vdovu Elišku z Valdeka.235 Eliška se jako vdova připomíná ještě několikrát. Po smrti svého strýce Viléma z Valdeka se pokoušela obhájit své právo na jeho statky v Čechách a opět i nároky na Bošovice.236 V roce 1477 pak vedla soudní spor o smluvený sňatek Ludmily, jediného dítěte Viléma z Miličína, vzdáleného strýce nebožtíka manžela. Vilém zemřel již roce 1465 a protože byl posledním z původní moravské rodové větve, stal se Oldřich Ludmiliným poručníkem. Po Oldřichově smrti roku 1468 převzal poručnictví Vilémův švagr Hynek ze 231

LCS IV, s. 111-112, 201. ; BLB I, s. 79, 82 a 114. LCS, Tom. IV, s.112, 207 a 254 ; LCS, Tom.V, s.30. 233 BLB I, s. 85 a 115 ; LCS, Tom. IV, s. 116. ; LCS, Tom. VII, s. 113. 234 ZDB XIII, č. 26. ; ZDB XV, č. 2. ; LCS, Tom. IV, s. 209., 235 AČ, Díl X., s. 293. 236 AČ, Díl XXXVII., s. 1630-1632. ; AČ VII, s. 507. , LCS, Tom.V, s. 30. 232

49

Zvole. Eliška se domáhala práva provdat Ludmilu za svého syna Přibíka a to se jí také povedlo. Přibík tak vyženil statky po druhé rodové větvi, zvláště Šumvald.237 Toto je také poslední zpráva o Elišce. Zemřela někdy poté, zajisté před rokem 1490, kdy se její syn Přibík Mládenec pokusil soudně vymoci věno jež měla údajně mít pojištěné na Bošovicích a uplatňoval i další nároky po ní.238

237 238

LCS, Tom. V, s. 39-40. LCS, Tom. VII, s. 15, 29, 113 a 468.

50

Vilém Zajíc z Valdeka a z Hostěnic

Zařazení osoby Vilémovy činilo badatelům vždy největší potíže. Nejčastěji bývá ztotožňován s Vilémem Zajícem z Valdeka a z Židlochovic. Na Moravě je totiž doložen jen dvěma zprávami, navíc se značným časovým rozestupem. Teprve spojíme-li tyto zprávy s těmi, které se nacházejí v pramenech české provenience, můžeme správně pochopit kým vlastně byl. První zmínku o Vilémovi máme již z roku 1429, tedy dříve než máme doloženy jeho starší bratry. Dne 18. května toho roku totiž Jan Košík z Lomnice pojistil své manželce Machně z Risenburka na svém zboží Lomnici nad Popelkou věno 1.500 kop grošů. Mezi početnými svědky byl i Vilém.239 Že jde o tohoto Viléma dokládá vzdálená příbuzenská vazba s Janem Košíkem. Dědičkou Lomnice po Košíkovi se totiž stala jeho neteř Škonka a její manžel Aleš Šanovec ze Šanova, při čemž Vilém Zajíc z Hostěnic byl ženat s Kateřinou ze Šanova.240 Kdy k Vilémovu sňatku s Kateřinou došlo nevíme, ale zmíněnou zprávu lze snad vykládat tak, že již před rokem 1429. Vilém pojistil Kateřině věno 100 kop gr. na dvoře v Hostěnicích s příslušenstvím, ale muselo se tak stát později, neboť tento statek získal až po roce 1434. Hostěnice před ním držel Oldřich z Valdeka a z Hostěnic, který se po té, co je postoupil Vilémovi, přestěhoval na nedaleký svob.dvůr v Hrušovce. K hostěnickému dvoru patřily dva podsedky a díly vsí Řepnice a Záhořany. Znovu je Vilém připomenut roku 1437, když bratři Zbyněk a Smil z Doubravice vložili bratřím Janovi, Přibíkovi a Vilémovi do moravských zemských desk statek Bošovice. Vilém je tu však jmenován jen formálně, neboť byl po celý život s bratry v nedílu. Bošovické zboží kupoval jen bratr Jan.241 Od tohoto data o Vilémovi nemáme dloho žádné zprávy. I když se po smrti svého posledního bratra Jana (+1461) měl stát dědicem jeho statků, neuvázal se ani v Bošovice ani v manský statek v Modřicích a Želešicích. Byl již v pokročilém věku, neměl potomky a tak zřejmě neměl zájem pouštět se do zdlouhavých sporů. Svá práva zřejmě přenechal neteři Elišce, provdané za Oldřicha Mládence z Miličína. Ten se tak uvázal v manství v Modřicích a v Želešicích. Bošovice však zůstaly v držení vdovy po jeho bratru

239

AČ, Díl XXXVI., s. 77. A. Sedláček, Hrady, zámky a tvrze království Českého, Díl V., s. 225. 241 ZDB XII, č. 224.

240

51

Janovi. Když se je Eliška pokoušela v roce 1466 soudně vymoci, přijel ji Vilém na Moravu pomoci a byl poručníkem jejího půhonu. Na věci však nedokázal nic změnit.242 Vilém z Valdeka zemřel v roce 1475 nebo nedlouho před tím jako poslední mužský člen této rodové větve a zanechal vdovu Kateřinu ze Šanova. Jeho zboží ves Řepnice a dvůr v Hostěnicích byly 14. října 1475 v Litoměřicích provolány královskou odúmrtí. Téhož dne si za své věrné služby vyprosil zboží od krále Jindřich ze Šanova, bratr vdovy po Vilémovi. Jindřich získal od setry Kateřiny i věno 100 kop gr., jež měla na zboží zapsáno. Se svými nároky se však přihlásili další nápadníci. Aleš z Kozojed, purkrabí na Budyni, ohlásil 23. prosince nárok svého pána Jana Zajíce z Házmburka, jakožto nejbližšího strýce vymřelé rodiny. Téhož dne se také přihlásila Eliška z Valdeka, prohlašujíce, že její otec Přibík byl nedílným bratrem Vilémovým a ona že nebyla odbyta. Eliška učinila poručníkem půhonu Jana Ilburka z Vřesovic a vložila mu svá práva do zemských desk. S Janem Zajícem z Házmburka se Jindřich smírně dohodl a ten se 21.února 1476 v jeho prospěch vzdal svých práv. S Eliškou a jejím zástupníkem Janem Ilburkem byla věc těžší. 21. června 1476 projednával záležitost komorní soud, ale rozhodli se věc přeložit k dvorskému soudu.243 Tam byla věc projednávána 15. července téhož roku a Jindřich předvedl svědka Jana Prase z Kopecze, který dosvědčil, že Eliška byla při svém sňatku odbyta. Pře se ještě táhla několik let, až se strany dohodly. Jan Ilburk 25. dubna 1480 postoupil Jindřichovi Šanovcovi své nároky a vložil mu do zemských desk zápis 500 kop gr pojištěných na řečeném zboží. Jindřich tak mohl být 4. května 1480 komorníkem dvorského soudu uveden v držení statku po Vilémovi z Valdeka. Tvořily jej svobodný dvůr v Hostěnicích se dvěma pustými podsedky, lukami, pastvinami, vinicí, sadem řečeným Ostrov, s polovicí řeky a rybářem jménem Vác, dvory kmecí v Řepnici a v Záhořanech. Statek byl odhádán na pouhých 50 kop gr., neboť byly odečteny částky 100 kop gr. věna vdovy Kateřiny z Šanova a 500 kop gr. práva, jež tu měl od Elišky z Valdeka Jan Ilburk a které již Jindřich dříve získal.244

242

LCS, Tom. IV, s. 254. AČ, Díl VII., s. 507. 244 AČ, Díl XXXVII., s. 1630-1632. 243

52

Marta z Valdeka, manželka Heralta Semence z Kunštátu

Marta byla sestrou Jana, Přibíka a Viléma Zajíců z Valdeka. Byla provdána za Heralta Semence z Kunštátu a z Lysic, který ji roku 1446 pojistil věno 250 hř. gr. na dvoře v Drnovicích a na vsi Rudici.245 Pokud vklad věna proběhl při příležitosti sňatku, musela být Marta mnohem mladší než její bratři. Její muž při tom byl v té době již vlastně stařec. Manželství proto také nemělo dlouhé trvání, Heralt je naposledy připomenut v roce 1448 a zemřel zajisté krátce poté. Z manželství nezvešly žádné děti a statky dědil Heraltův syn z prvního manželství Jan. Marta své věno odkázala synovci Janovi ze Svojkova a zemřela někdy před rokem 1481.246

245 246

ZDO X, č. 382. ZDO XII, č. 191.

53

N. z Valdeka, manželka rytíře ze Svojkova

I tato jménem neznámá paní byla nejspíše sestrou Jana, Přibíka a Viléma Zajíců z Valdeka. Neznáme ani jméno jejího manžela, ale jejich existenci dostatečně dokládá syn vzešlý z tohoto manželství Jan ze Svojkova. S určitou mírou opatrnosti lze snad za onoho manžela považovat Jana Muchka ze Svojkova, který si v roce 1457 vyprosil na králi odúmrť po Oldřichovi z Hostěnic (a z Valdeka) na zboží v Hrušovce, Kletečné a Dubkovicích.247 Syn Jan ze Svojkova se přestěhoval na Moravu, kde zdědil věno 250 hř. gr. po své tetce Martě z Valdeka a nárok na statek Bošovice, zřejmě po ujci Vilémovi z Valdeka. Protože Bošovice byly z titulu věnné zástavy ve výši 500 kop gr. v rukou Jindřicha z Doubravice a z Templštejna, musel obstarat tuto sumu a vyplatit jej. Odprodal proto věno 250 hř. gr. pojištěné na Drnovicích a Rudici a něco si zřejmě i vypůjčil.248 Pak vyzval Jindřicha z Doubravice, aby převzal peníze, namísto 500 kop gr. mu dával adekvátní ekvivalent 1071 uh. zl. a 12 gr.. Jindřich dělal obstrukce a než peníze převzal a vydal bošovické zboží, stihl ještě vykácet lesy a vylovit rybníky. Jan ze Svojkova jej proto roku 1481 poháněl k zemskému soudu. Věc byla smírně porovnána.249 Jakmile Bošovice vyvadil, postoupil je téhož léta výměnou za menší zboží, tvrz Jiříkovice s dvorem a dílem vsi (a pochopitelně i doplatek) Ondřeji z Polánky, odjinud z Okárce.250 Janovi potomci sídlili pak na Jiříkovicích až do 2. poloviny 16. století a zvali se odtud Jiříkovští ze Svojkova.

247

AČ, Díl XXXVII, s. 1574-1575. ZDO XII, č. 191. Věno zřejmě vyplatil Jan Heralt z Kunštátu. 249 LCS, Tom. V, s. 306. Poručníkem půhonu učinil Bedřicha z Drnovic, jenž měl manželku Martu ze Svojkova, zajisté sestru Janovu. 250 ZDB XV, č. 108 a 111. 248

54

ZÁVĚR

Na základě získaných poznatků lze zcela jednoznačně zavrhnout závěry v úvodu zmíněného článku Jiřího Háse.251 Celá práce se nese v duchu nekritických genealogických prací barokní doby. Autor spojuje nahodile sesbírané údaje veden snahou vytvořit ucelený, byť fiktivní, rodokmen bez bílých míst. (příloha B/1). Podstatně lépe dopadne posouzení výsledků badatelského úsilí nestora moravské genealogie Josefa Pilnáčka. Paradoxně jako věcně pravdivější se jeví jeho stručné heslo o Zajících z Valdeka v encyklopedické práci Staromoravští rodové.252 Když se však věnoval bádání o rodině hlouběji v rámci Dějin města Blanska, sestavil také rodokmen chybně, byť nesporně mnohem správněji253 (příloha B/2). Práce tak ukazuje, že naše znalosti o moravské genealogii a místopisu ještě rozhodně nejsou úplné a to ani pro tak důkladně probádané období, jakým je závěr čtrnáctého století a první polovina století patnáctého. Jistě nejpřínosnější částí této práce je oddíl věnovaný Vilému Zajícovi z Valdeka a z Židlochovic. Dosavadní odborná literatura zmiňuje tuto zajímavou osobnost vždy jen okrajově, i když někteří badatelé možná tušili, že se za jménem, které se nečekaně objeví na listině zahraniční provenience skrývá pozoruhodný životní příběh. Zde rekonstruované životní osudy Vilémovy nejsou úplné. Zahraniční archivy zajisté ještě skrývají mnoho zajímavých pramenů, jež by celý obraz doplnily. Již to, co nyní víme, nám však představuje pozoruhodného muže, cestovatele, který se několikrát vypravil do nejvzdálenějších koutů Evropy i zkušeného diplomata, jehož služby s povděkem přijímali tři poslední Lucemburkové - Jošt, Václav IV. a Zikmund. Lepší znalost jeho příbuzenských vazeb, stejně jako jeho diplomatických aktivit umožnuje lépe pochopit i jeho majetkové poměry a může tak napomoci badatelům zabývajícím se regionálními dějinami. Druhá větev Zajíců z Valdeka již nedala světu žádnou pozoruhodnou osobnost formátu Vilémova. Zpracované údaje ovšem mohou využít regionální badatelé k lepšímu pochopení majetkových poměrů v uváděných lokalitách, zvláště v Bošovicích a v Modřicích..

251

Jiří Hás, Několik poznámek k moravské větvi Zajíců z Valdeka, Genealogické a heraldické informace, 1994-1995, roč. XIV- XV, Brno 1995, s. 9. – Viz i přílohu B/1. 252 Josef Piláček, Staromoravští rodové, Brno 1996, s. 376. 253 Josef Piláček, Paměti města Blanska a okolních hradů, Blansko 1927, s. 40. - Viz i přílohu B/2.

55

SEZNAM PŘÍLOH

A. Edice listin 1. Albrecht z Gurvic přejímá zástavu hrad Rabštejn - 22. srpen 1413, Šternberk na Moravě 2. Bratři Majnuš a Vznata z Melic postupují Přibíkovi Zajícovi z Valdeka polovinu vsi Vrban - 30. duben 1444, Brno 3. Přibík

Zajíc

z Valdeka

postupuje

půl

vsi

Vrban

Kryštoforovi

z Lichtensteina – 12. červen 1444, bez místa 4. Olomoucký biskup Pavel uděluje léno v Modřicích a Želešicích bratřím Hynkovi a Václavovi z Valdeka – 1. květen 1448, Brno

B. Rodokmeny 1. Moravská větev Zajíců z Valdeka podle J.Háse 2. Moravská větev Zajíců z Valdeka podle J.Pilnáčka 3. Zajícové z Valdeka do 14.století 4. Starší moravská větev Zajíců z Valdeka 5. Mladší moravská větev Zajíců z Valdeka 6. Hřivnáčové z Heraltic a z Hněvošic 7. Jiříkovští ze Svojkova 8. z Kunštátu a z Lysic 9. z Miličína 10. z Pacova a z Batelova 11. Pluhové z Rabštejna 12. Stošové z Bránic a z Kounic

56

C. Mapy a plány 1. Statky obou moravských větví Zajíců z Valdeka v Čechách a na Moravě. 2. Statky Zajíců z Valdeka na brněnsku. 3. Statky Viléma Zajíce z Valdeka a z Hostěnic na litoměřicku. 4. Cesty Viléma Zajíce z Židlochovic v družině krále Zikmunda 1414-1417. 5. Půdorys zámku v Židlochovicích s vyznačením zdiva původní tvrze. 6. Půdorys hradu Blanska a pokus o jeho hmotovou rekonstrukci. 7. Půdorys tvrze v Bošovicích a pokus o její hmotovou rekonstrukci k pol. 15. století.

D. Obrazové přílohy 1. Listina Viléma Zajíce z Valdeka z 13. srpna 1418. 2. Pečet Viléma Zajíce z Valdeka z 13. srpna 1418. 3. Bitva pod Vyšehradem, nástropní malba v sále zámku v Horažďovicích. 4. Mrtvola Viléma z Valdeka, detail malby v sále zámku v Horažďovicích. 5. Vyobrazení znaku Viléma Zajíce z Valdeka v Kronice Ulricha z Richentalu

57

Seznam použitých zkratek

AČ AKČ AMB BLB CDB CDM CDSR ČČH ČMM ČMKČ FRB GHI LCS MVB MZA OSN RBMV RI SAP SOA SČLL SH VMO ZA ZDB I-XIV ZDB XV ZDO I-XI ZDO XII

Archiv český čili staré písemné památky české i morawské Archivum Coronae regni Bohemiae Archiv města Brna Die ältesten Belehnungs- und Lehengerichtsbücher des Bisthums Olmütz Codex diplomaticus et epistolaris regni Bohemiae Codex diplomaticus et epistolaris Moraviae Codex diplomaticus Saxoniae regiae Český časopis historický Časopis Matice moravské Časopis Musea království Českého Fontes rerum Bohemicarum Genealogické a heraldické informace Libri citationum et sententiarum seu Knihy půhonné a nálezové Monumenta Vaticana res gestas Bohemicas illustrantia Moravský zemský archiv Ottův slovník naučný Regesta Bohemiae et Moraviae aetatis Venceslai IV. (1378 dec. - 1419 aug.16.) Regesta imperii Sborník archivních prací Státní oblastní archiv Soupis česky psaných listů a listin Sborník historický Věstník Matice opavské Zemský archiv Die Landtafel des Markgrafthumes Mährens. Text der Brünner Cuda Moravské zemské desky 1480-1566, II. Kraj brněnský Die Landtafel des Markgrafthumes Mährens. Text der Olmützer Cuda Moravské zemské desky 1480-1566, II. Kraj olomoucký

čes. gr. hř. rýn. uh. zl.

český groš hřivna rýnský uherský zlatý, gulden

58

Seznam použitých pramenů Needitované • Archiv města Brna Sbírka listin, mandátů a listů (A 1/1) • Moravský zemský archiv v Brně Sbírka fotokopií listin z Liechtenštejnského archivu ve Vídni (G 124) Nová sbírka (G 2) Rodinný archiv Ditrichštejnů (G 140) Stavovské listiny(A 1)

•

Státní oblastní archiv Třeboň Cizí statky Třeboň Cizí rody, Z Rožmberka • Zemský archiv v Opavě, pobočka Olomouc Arcibiskupství Olomouc- pergamenové listiny Arcibiskupství Olomouc- papírové listiny

Editované Acta summorum pontificum res gestas Bohemicas aevi praehussitici et hussitici illustrantia, T. II., ed. Jaroslav ERŠIL, Pragae 1980. Archiv český čili staré písemné památky české i morawské, sv. II., ed. František PALACKÝ, Praha 1842. Archiv český čili staré písemné památky české i morawské, sv. VI., ed. František PALACKÝ, Praha 1872. Archiv český čili staré písemné památky české i morawské, sv. VII., red. Josef KALOUSEK , Praha 1887. Archiv český čili staré písemné památky české i morawské, sv. IX., ed. Josef KALOUSEK, Praha 1889. Archiv český čili staré písemné památky české i morawské, sv. X., ed. Josef KALOUSEK, Praha 1890. Archiv český čili staré písemné památky české i morawské, sv. XVI., ed. Josef KALOUSEK, Praha 1897. Archiv český čili staré písemné památky české i morawské, sv. XXXVI., Desky dvorské království Českého, Díl III. Druhá kniha provolací z let 1411-1448, ed. Gustav FRIEDRICH, Praha 1941.

59

Archiv český čili staré písemné památky české i morawské, sv. XXXVII., Čtvrtá kniha provolací dvorských desk z let 1453-1480, Částka 1.-3., ed. Gustav FRIEDRICH, Praha 1941-1944. Archiv český čili staré písemné památky české i morawské, sv. XXXVIII., Popravčí a psanecké zápisy jihlavské, ed. František HOFFMANN, Praha 2000. Archivum Coronae regni Bohemiae, T. V., Katalog listin z let 1378-1437, ed. Antonín HAAS, Praha 1947. Archivy zrušených klášterů moravských a slezských, sv. I., Inventář pergamenů z let 1078-1471, ed. Jindřich ŠEBÁNEK, Brno 1932. Codex diplomaticus et epistolaris regni Bohemiae, T. II. , ed. Gustav FRIDRICH, Pragae 1912. Codex diplomaticus et epistolaris regni Bohemiae, T. V/2., edd. Jindřich ŠEBÁNEK et Sáša DUŠKOVÁ, Prague 1981. Codex diplomaticus et epistolaris Moraviae, Tom. VI.-XIV., edd. Petr von CHLUMECKY, Josef CHYTIL, Vinzenz BRANDL et Bertold BRETHOLZ, Brünn 1854-1903. Codex diplomaticus Saxoniae Regiae, Tom. I/3., Urkunden der Markgrafen von Meissen und Landgrafen von Thüringen 1407-1418, ed. Hubert ERMISCH, Leipzig 1909. Codexiuris municipalis regni Bohemiae, Tom. IV-1., Privilegia non regalium civitatum provincialium annorum 1232-1452, ed. Antonín HAAS, Praha 1954. Desky dvorské království Českého, Díl VII., První kniha půhonná z let 1383-1407, ed.Gustav FRIEDRICH, Praha 1944. Desky dvorské království českého, Díl VII., Druhá kniha půhonná z let 1407-1530, ed.Gustav FRIEDRICH, Praha 1944. Die ältesten Belehnungs- und Lehengerichtsbücher des Bisthums Olmütz, ed.Karl LECHNER, Brünn 1902. Joannis Dlugossii Annales seu cronicae incliti regni Poloniae, Liber decimus et liber undecimus 1406-1412, ed. Christophoro BACZKOWSKI et alii, Varsaviae 1997. Die Landtafel des Markgrafthumes Mährens, Olmůtzer Cuda (1348-1466), edd. P.Ritter v.CHLUMECKY, Joseph CHYTIL, Carl DEMUTH, A.R. v.WOLFSKRON, Brunn 1856. Die Landtafel des Markgrafthumes Mährens, Brünner Cuda (1348-1480), edd. P.Ritter v.CHLUMECKY, Joseph CHYTIL, Carl DEMUTH, A.R. v.WOLFSKRON, Brunn 1856. Libri citationum et sententiarum seu Knihy půhonné a nálezové, Tom. I.-VII., ed. Vincentius 60

BRANDL et Bertold BRETHOLZ, Brunae 1872-1911. Libri confirmationumecclesiastica pragensem per archidioecesim, Liber septimus ab anno 1410 usgue ad annum 1419, ed. Jos. EMLER, Pragae 1886. M.Jana Husi korespondence a dokumenty, Spisův M.Jana Husi č.9, Sbírka pramenů českého hnutí náboženského ve XIV. a XV. Století, XIV., ed.Václav NOVOTNÝ, Praha 1920. Monumenta Vaticana res gestas Bohemicas illustrantia), Tom. V/2., ed. Kamil KROFTA, Pragae 1905. Monumenta Vaticana res gestas Bohemicas illustrantia, Tom. VII/2, Acta Martini V. (1423-1431), ed. Jaroslav ERŠIL, Praha 1998. Moravské zemské desky 1480-1566, II. Kraj brněnský, ed.Tomáš KALINA, Praha 1950. Moravské zemské desky 1480-1566, II. Kraj olomoucký, ed.František MATĚJEK, Praha 1950. Nejstarší městská kniha Olomoucká z let 1343-1420, ed. Vladimír SPÁČIL, Olomouc 1982. Pozůstaky knih zemského práva knížetství opavského, Díl druhý, Desky zemské, Část prvá (1431-1536), ed. Jan KAPRAS, Praha 1908. Pozůstatky desk zemských království Českého r.1541 pohořelých, Díl I. a II., ed. Josef EMLER, Praha 1870 a 1872. Prameny dějin českých-Fontes rerum Bohemicarum, Díl III., ed. Josef EMLER, Praha 1882. Regesta Bohemiae et Moraviae aetatis Venceslai IV. (1378 dec.-1419 aug. 16), Tom. IV., Fontes Archivi publici Olomucensis et Opaviensis, ed. Božena KOPIČKOVÁ, Pragae 1989. Regesta diplomatica nec non epistolaria Bohemiae et Moraviae, Tom. II.,ed. Josef EMLER, Pragae 1882. Regesta Bohemiae et Moraviae aetatis Venceslai IV. ( 1378 dec. - 1419 aug. 16.), Tom. III., Fontes Archivi publici Trebonensis, ed. Božena KOPIČKOVÁ, Praha 1977. Regesta Bohemiae et Moraviae aetatis Venceslai IV. ( 1378 dec. - 1419 aug. 16.), Tom. IV., Fontes Archivi publici Olomucensis et Opaviensis, ed. Božena KOPIČKOVÁ, Praha 1989. Regesta imperii, Tom. XI/1., Die Urkunden König Sigmund 1410-1437, ed. Wilhelm ALTMANN, Innsbruck 1896-18. Regesta imperii, Tom. XI/2. Die Urkunden König Sigmund 1410-1437, ed. Wilhelm ALTMANN, Innsbruck 1897-1900. Regesta listin z Lichtenštejnského archivu vew Vaduzu z let 1173 – 1526, ed. Metoděj ZEMEK a Adolf TUREK, SAP XXXIII, 1983, s.151-527. Soudní akta konsistoře pražské, Část I. (1373-1379), ed. Ferdinand TADRA, Historický 61

archiv, Číslo 1, Praha 1893. Soudní akta konsistoře pražské, Část VI. (1407-1408), ed. Ferdinand TADRA, Historický archiv, Číslo 18, Praha 1900. Ulrich von RICHENTHAL, Das Concilium so zu Constantz gehalten ist worden, Chronik des Constanzer Concils 1414 bis 1418,. Text der Aulendorfer Handschrift, ed. Richard Michael BUCK, Meersburg am Bodensee u. Leipzig 1936. Das Urbar der Liechtensteinischen Herrschaften Nikolsburg, Dürnholz, Lundenburg, Falkenstein, Feldsberg, Rabensburg, Mistelbach, Hagenberg und Gnadendorf aus den Jahre 1414, ed.Bertold BRETHOLZ, Sudetendeutsche Geschichtesguellen, Band 3, Reichenberg und Komotau 1930. Vavřince z Březové Kronika husitská, ed. Jaroslav GOLL, Fontes rerum Bohemicarum, Tom. V., Praha 1893. Zbytky register králův římských a českých z let 1361-1480, ed. August SEDLÁČEK, Historický archiv, Číslo 39, Praha 1914.

62

Seznam použité literatury

BAĎURA, Bohumil: Styky mezi českým královstvím a Španělskem ve středověku. Táborský archiv 7, 1995-1996, s. 5-87. BALETKA, Tomáš: Dvůr, rezidence a kancelář moravského markraběte Jošta (1375-1411). SAP 46, 1996, s. 259-536. BALETKA, Tomáš: Účast české a moravské šlechty na „pruských jízdách“ ve 14. století. In: Sto let od narození Jindřicha Šebánka, Brno 2000, s. 79-88. BALETKA, Tomáš: Páni z Kravař. Z Moravy až na konec světa, Praha 2004. BAUM, Wilhelm: Císař Zikmund. Kostnice, Hus a války proti Turkům, Praha 1996. BLAŽEK, Conrad: Der Abgestorbene Adel der Preussischen Provinz Schlesien. Erster Theil, J.Siebmacher‘s grosses und allgemeines Wappenbuch, Band VI/8, Brno 2000 (Reprodukce originálu vydání Nurnberg 1887). BOBKOVÁ, Lenka: Vedlejší země České koruny v politice Lucemburků a jejich následovníků (1310-1526). In: Korunní země v dějinách českého státu I. Integrační a partikulární rysy českého státu v pozdním středověku, vyd. Lenka BOBKOVÁ, Jana FANTYSOVÁ-MATĚJKOVÁ a Jan ZDICHYNEC, Praha 2003, s. 9-34. BOŘECKÝ, Jiří - POLICAR, Pavel: Dějiny Batelova. Díl I., Batelov 1998. ČAPSKÝ, Martin: Vévoda Přemek Opavský (1366-1433). Ve službách posledních Lucemburků. Brno- Opava 2005. ČAPSKÝ, Martin: Das Marienburger Tresslerbuch - nedoceněný pramen k českým dějinám počátku 15. století, in:, s. Historie’98 (Sborník prací z Celostátní studentské vědecké konference Historie 1998), Praha 2000, s. 39-71. ČECHURA, Jaroslav: České země v letech 1378-1437. Lucemburkové na českém trůně, sv. II. Praha 2000 DVORSKÝ, František: O starožitném panském rodě Benešoviců. Čásť II. O rodě panů z Kravař. Brno 1910. Encyklopedie českých tvrz, II. Díl K-R, Praha 2000. FALLE, Jacob: Geschjichte des furstliches Hauses Lichtenstein. Erster Band, Wien 1868. FRIEDRICH, Gustav: Rukověť křesťanské chronologie. Praha 1934. HÁS, Jiří: Několik poznámek k moravské větvi Zajíců z Valdeka. Genealogické a heraldické informace 1994-1995, roč.XIV-XV, Brno 1995, s. 6-10. HÁS, Jiří: Zajícové z Házmburka. Heraldika a genealogie, Roč.XXVI.,Praha 1993, s.79-92. HOFFMANN, František: Bojová družina Erharta Pušky z Kunštátu. (K dějinám předhusitské 63

a husitské moravy), VVM, roč.40,Brno 1988, s.56-63. HOSÁK, Ladislav: Historický místopis země Moravskoslezské. Praha 1938. HOSÁK, Ladislav: Dějiny Přerova v době předhusitské. In: Dějiny města Přerova, Přerov 1971, s. 127-146. HOUDEK, V.: Moravské vývody erbovní. Brno1917. Hrady, zámky a tvrze v Čechách na Moravě a ve Slezsku. I až VII, Praha 1981-1988. JANDA, Antonín: Dějiny města Budyně nad Ohří. Roudnice 1892. JUROK, Jiří: Moravský severovýchod v epoše husitské revoluce. Nový Jičín 1998. von KADICH, Heinrich– BLAŽEK, Conrad: Der mahriche Adel. J.Siebmachers grosses Wappenbuch, Band IV/10,Praha 1999 (Reprodukce originálu vydání Nurnberg 1899). KADLEC, Jaroslav: Das Augustinerkloster Sankt Thomas in Prag vom Gründungsjahr 1285 bis zu den Hussitenkriegen mit editions seines Urkundenbuches. Würzburg 1985. KAVKA, František: Poslední Lucemburk na českém trůně. Praha 2002. KAVKA, František: Dvorská komora Karla IV. a její nejvyšší mistr Zbyněk Zajíc z Házmburka. In: Pocta Josefu Petráňovi, Sborník prací z českých dějin k 60.narozeninám Prof.Dr.Josefa Petráně, Praha 1991, s.23-36. KOLÁŘ, Martin: Českomoravská heraldika. Část všeobecná, upravil August Sedláček, Praha 1902. KOUŘIL, Pavel – PRIX, Dalibor a WIHODA, Martin: Hrady českého Slezska. Brno-Opava 2000. KRATOCHVÍL, Augustin: Židlochovský okres. Vlastivěda moravská, II. Místopis Moravy, Díl I. místopisu, Čís.79, Brno 1910. KRATOCHVÍL, Augustin: Ivančický okres. Vlastivěda moravská, II. Místopis Moravy, Díl I. místopisu, Čís.23, Brno 1904. KRATOCHVÍL, Augustin: Epicedium minoritského kláštera v Brně. Časopis Matice moravské, Ročník 43.a 44., Brno 1919-1920, s.14-64. KUBOVÝ, Jofef – ŠIMANDL, Jaroslav a SKUTÍLEK, Jan: Bošovice, dějiny. Bošovice 1985. KUČA, Karel: Města a městečka v Čechách na Moravě a ve Slezsku. 1.díl A-G, 4. díl Ml-Pan, Praha 1996 a 2000. LIČMAN, Alois: Slavkovský okres. Vlastivěda moravská, II. Místopis moravy, Díl I. Místopisu, Čís.57, Brno 1921. MAAMRIOVÁ, Naděžda:: Život obyvatel městečka Modřic v 16. a na počátku 17. století. Diplomová práce, Brno 2007. 64

MĚŘÍNSKÝ, Zdeněk a PLAČEK, Miroslav: Terénní pozůstatky fortifikačních systémů v předpolí hradu Cornštejna /k.ú. Bítov, okr. Znojmo/. Castellologica bohemica 2, Praha 1991, s.161-176. MEZNÍK, Jaroslav: Brněnský patriciát a boje o vládu města ve 14. a 15. století. Brno v minulosti a dnes 4, 1962, s.247-349. MEZNÍK, Jaroslav: Lucemburská Morava 1310 - 1423. Praha 1999. MÜLLER, Karel: Nová zjištění k podobě znaků olomouckých biskupů Jana Háze a Pavla z Miličína. Genealogické a heraldické informace 2002, Brno 2003, s.68-71. NEJEDLÝ, Zdeněk: Dějiny města Litomyšle a okresu. Litomyšl 1903. NEKUDA, Vladimír - UNGER, Josef: Hrádky a tvrze na Moravě. Brno 1981. NEKUDA, Vladimír: Zaniklé osady na Moravě v období feudalismu. Brno 1961. NOVÁK, Ludovít: Najstaršia, doteraz neznáma česká listina zo Slovnska. Acta erudatae societatis Slovacae, Časopis slovesnkej učenej slopočnosti, I , Linguistica Slovaca, III , Bratislava 1941, s.130-133. NOVÁČEK, V.J.: Sigismundi regis Bohemiae litterae donationum regalium (1421-1437). Věstník Královské české společnosti náuk, třída filosoficko-historicko-jazykozpytná, Ročník 1903, I.část, Praha 1904, s.1-56. OLŠOVSKÝ-LABOUTKA, Jaromír: Rody s erby lvice, labutě a holubice. Heraldika a genealogie, ročník 40, č.1-2 Praha 2007. PALACKÝ, František: Dějiny národu Českého v Čechách a v Moravě. Díl I., Praha 1936. PAPROCKÝ z Glogol a Paprocké Woly, Bartoloměj: Zrcadlo Slawného margkrabství Morawského. Ostrava 2005 (faksimile vydání z r.1593). PAPROCKÝ z Glogol a Paprocké Woly, Bartoloměj: Diadochus id est succesio, O stawu panském a rozmnožení jeho, Praha 2005 (faksimile vydání z r.1602). PETRÁŇ, Josef: Český znak. Praha 1970. PILNÁČEK, Josef: Paměti města Blanska a okolních hradů. Blansko 1927. PILNÁČEK, Josef: Rody starého slezska. Díl I-IV, Jílové u Prahy 1969-1972. PILNÁČEK, Josef: Staromoravští rodové. Vyd.3.(úplné 2.), Brno 1996. PLAČEK, Miroslav: Ilustrovaná encyklopedie moravských hradů, hrádků a tvrzí. Praha 2001. PLAČEK, Miroslav- FUTÁK Peter: Páni z Kunštátu, Rod erbu vrchních pruhů na cestě k trůnu. Praha 2006. POKLUDA, Zdeněk: Dějiny hradu Sehradic. Zlínsko od minulosti k současnosti, 19.svazek, Zlín 2002, s.5-31. PRASEK, Vincenc: Historická topografie země Opavské. Opava 1889. 65

Prostějov. Dějiny města 1, Prostějov 2000. RAAB, Adolf: Die Vergangenheit des Kirrchspieles St.Laurenz in Rzeczkowitz. Zeitschrift des deutschen Vereins für Geschichte Mährens und Schlesien, IV., Brunn 1900, s.319-321. SAMEK, Bohumil: Umělecké památky Moravy a Slezska. 1.a 2. svazek ,Praha 1994 a 1999. SEDLÁČEK, August: Atlasy erbů a pečetí české a moravské středověké šlechty. Svazek 1-5, Ed. Vladimír Růžek, Praha 2001-2003. SEDLÁČEK, August: Hrady, zámky a tvrze království Českého. Díl I.-XV., Praha 1882-1927. SEDLÁČEK, August: Zajíc. Heslo, Ottův slovník naučný, Illustrovaná encyklopaedie obecných vědomostí, 27. díl Vůz-Žižkowski, Praha 1908, s.391-392. SKUTIL, Jan: Moravský a slezský genealogický slovník. Díl I. A-Be, Brno 1983. SLAVÍK, František A.: Brněnský okres. Vlastivěda moravská, II. Místopis Moravy, Díl I. místopisu, Čís.6 , Brno 1897. SPĚVÁČEK, Jiří: Karel IV., Život a dílo (1316-1378), Praha 1979. SPĚVÁČEK, Jiří: Václav IV. 1361-1419, Praha 1986. ŠANDERA, Martin: Zikmundovi věrní na českém severovýchodě. Opočenská strana v husitské revoluci, České Budějovice 2005. ŠEBÁNEK, Jindřich: Archivy zrušených klášterů moravských a slezských. 1. Inventář pergamenů z let 1078-1471, Brno 1932. ŠEMBERA, Alois Vojtěch: Páni z Boskovic a potomní držitelé hradu Boskovického na Moravě. Vydání druhé, předělané, Vídeň 1870. ŠIMÁK, J. V.: Studenti z Čech, Moravy a Slezska na německých universitách v XV.-XVIII.st.. ČMKČ 79, 1905, s.290-297, 419-424. ŠMAHEL, František: Husitská revoluce, Sv I. – IV. Praha 19962. ŠMAHEL, František: Husitské Čechy. Struktury, procesy, ideje, Praha 2001. ŠTĚPÁN, Václav: Moravský markrabě Jošt (1354-1411). Brno 2002. ŠTĚTINA, Jan: Hrad Blansko a jeho stavební vývoj. Dějiny staveb 2001, s.181-189. ŠVÁBENSKÝ, Mojmír: Stavovské listiny 1212-1847. Katalog, Inventáře a katalogy fondů Státního archivu v Brně č.22, Brno 1965. TENORA, Jan: Linie Kunštátsko-Lysická. Příspěvek k rodopisu českomoravskému, Sborník historický II, 1884, s.153-162, TOMEK, Wácslaw Wladiwoj: Základy starého místopisu Pražského. Oddíl I., Staré město Pražské, Praha 1866. TOMEK, Wácslaw Wladiwoj: Základy starého místopisu Pražského. Oddíl III.,IV. a V., Malá 66

Strana, Pražský hrad a Hradčany, Wyšehrad, Praha 1872. TUREK, Adolf: Manové nejvyššího maršálka. ČMM x, 19xx, s. 17-45. URBAN, Jan: Lichtenburkové. Vzestupy a pády jednoho panského rodu, Praha 2003, s. 278-280. UNGER, Josef: Koválov. Šlechtické sídlo z 13. století na jižní Moravě, Prameny k dějinám a kultuře Moravy č.4, Brno 1994. VÁLKA, Josef: Dějiny Moravy. Díl 1. Středověká Morava, Vlastivěda moravská, Země a lid, Brno 1991. VYSTYD, Miloš: Zbislav Zajíc z Třebouně a konec Záviše z Falkenštejna. Příspěvek ke kritice rýmované kroniky a formuláře biskupa Tobiáše z Bechaně, ČČH 20, 1914, s.165-187. ZAPLETAL, Florian: Přerov za válek husitských. Přerov 1965.

67