Zájezd do Hongkongu, Cookových ostrovů a na RWC na Novém Zélandu Po více jak ročních přípravách se sešlo 54 účastníků zájezdu na letišti v Praze-Ruzyni a po rozloučení s rodinnými příslušníky se vydali na letadlo směr Londýn. Po příletu do Londýna je čekalo nemilé překvapení, neboť právě náš let do Hongkongu v 18.20 hod. byl z technických důvodů zrušen a po dlouhých debatách s letištním personálem se našly dva náhradní lety, ale až kolem 22.30 hod. Čekání na letišti každý trávil po svém, někdo bloumal po obchodech, někdo pospával v sedačkách a většina se sešla v místním výčepu a krátili si dlouhou chvíli. Byla to chvíle dost dlouhá a někoho to poznamenalo tak, že po nástupu do náhradního letadla personál na palubě prohlásil, že ti v těch společných zelených tričkách již během letu nedostanou žádný alkoholický nápoj. Hongkong Vinou zrušeného spoje jsme místo po polední přilétli na místní letiště až v podvečer, autobus nás odvezl do výborného hotelu Harbour Plaza 8 Degrees. Část výpravy se vydala na organizovanou večeři s místní průvodkyní „Šmudlinkou“ a druhá část se jala prozkoumávat horké uličky v okolí hotelu. Večeře to byly pro obě party velmi dobré, pro nás samozřejmě exotické a první kontakt, jak se nasytit hůlkama. Snídaně v hotelu byly vynikající, každý si mohl dát na co měl chuť, buď evropský typ snídaně nebo místní. Čekal nás výlet trajektem do bývalé portugalské kolonie Macaa. Cesta příjemná, čekalo nás město se supermoderní výstavbou a také starým městem, někdo si po obědě udělal výlet na místní televizní věž, pobyt v Macau jsme zakončili v místním obrovském kasínu, vše ve stylu Benátek, ztratili se jen Jadrníčkovi, ale zpáteční loď v přístavu stihli. Moře bylo dost rozbouřené a tak natěšení Číňané, kteří se před nás při nástupu nahrnuli, skoro do jedno naplnili připravené pytlíky.
Druhý den nás čekal půldenní výlet po Hongkongu, na vyhlídku, mezi mrakodrapy v zálivu, zkontrolovat díry v domech pro draky, vykoupat se na krásné pláži, do kláštera, lodí po zálivu ve čtvrti Aberdeen aj. Potom si před zápasem každý trochu dobil baterky na pokojích a hurá taxíky na místo zápasu. Týmu Potbellied Pigs očividně chyběli starší hráči a tak neváhali nasadit do zápasu
právě trénující hochy do 21 let. Na ty a na rozhodčího, který pískal jenom naše prohřešky jsme samozřejmě nestačili a tak porážka 30:15 před zraky vícekonzulky z velvyslanectví Barbory Čápové ani nijak nebolela. Hrálo se sice v podvečer, ale bylo horko jako v prádelně. Po zápase nás místní klub odvezl autobusem do centra do jejich oblíbeného pubu, vzájemné předání zápasových suvenýrů, piva na ex na přátelství a každý si pak prožil večer jak chtěl. Další den nás čekal odlet do Aucklandu a tak po pozdnější snídani poslední procházky po městě, kolem poledne na letiště a hurá na Zéland. Hamilton Tentokrát let velice příjemný, kompletní stravovací a picí servis, přílet brzy ráno do Aucklandu. Začalo nezbytné vyplňování formulářků, celníci Potápkovi zabavili česnek a klobásy a ten byl z toho tak rozhozený, že nedorozumněním s přítelkyní na letišti nechal na vozíku všechna zavazadla, toto ovšem zjistil až po příjezdu autobusem do 120km vzdáleného Hamiltonu. Hotel Kingsgate na okraji města velmi dobrý, bydlela v něm spolu s námi i výprava týmu Japonska, které jsme následný den viděli v zápase RWC s domácím týmem. Bojovali, ale na tak velkého soupeře nestačili. Japonci se po tomto zápase stěhovali dál po NZ a jejich tým vystřídala v našem hotelu výprava týmu Samoy. Snídaně v hotelu na vidličku, ovoce, sladké tečky vše k dispozici. Jediná nevýhoda našeho hotelu byla, že byl trochu z ruky od centra a tak kdo chtěl více poznávat, dost se nachodil pěšky. V sobotu se udělalo krásné počasí, nás čekal zápas s tradičním soupeřem Yellowbellies (již třetí, zatím bilance na vítězné zápasy 1:1). Jak nám ukazoval jejich manažer Fritz fotku z roku 1999, kdy jsme s nimi hráli poprvé, tak z našeho týmu vyběhlo do dnešního zápasu 7 pamětníků a u domácích 6. Před zápasem se hrály i hymny, u Novozélandské došly v přehrávači baterky a tak ji dozpívali sami hráči. Domácí měli v zápase převahu a tak zaslouženě vyhráli 45:20. Třetí poločas v klubovně vynikající, domácky připravená jídla a moučníky, lahoda.
V televizi jsme sledovali překvapivé vítězství Irů nad Austrálií. V neděli nás čekalo sledování zápasu Wales-Samoa a velmi sympatický výkon hráčů z Tichomořských ostrovů na vítězství nestačil, Wales využil jediné jejich chyby a vyhrál.
Rotorua Ráno odjezd na první výletní den do jeskyní Waitomo, zářící červy (světlušky), cesta loďkou jeskyní, pak hledání peněženky Petra Š., prý ji určitě zapomněl v hotelu na stolku, telefonáty do hotelu, nic, našel ji na autobusové sedačce pod bundou... Oběd v nedalekém motelu, nákup ovoce v místní tržnici, další zastávka u lanového mostu přes řeku Waikato a pak směr sírou zamořená Rotorua. Řidič nás provezl městem, všude z podzemí kouřily horké a smradlavé prameny. Hotel Dewonwood nic moc, dost stísněné podmínky, ale o to větší sranda. Horký bazém na dvoře přímo vybízel k večernmu koupání a tím i spojeným ochutnávkám všeho možného. Druhý den jsme jeli do sopečné oblasti Wai-o-Tapu, množství gejzírů, smradlavých bublajících kráterů, vodopády, sopečná barevná jezera aj. U jednoho gejzíru měl hezký zážitek prezident Jirka, kdy ho zastavila česky mluvící dívka a se slovy“pane, já vás znám z fotek a televize“ se poklonila světovému věhlasu týmu OBP. Nakonec se z dívenky vyklubala dcera Petra Průši člena OBP, ona pracovala rok na NZ a nyní jej s přítelem dále poznává. Hezké to setkání, tak daleko od domova. V lesním potoce proběhlo koupání nováčků, ale toto koupání v horké vodě 35-40 st. teplé bylo spíše za odměnu. Žádná špína na nich neulpěla (jak to bývá tradicí), jen trochu smrděli sírou a podobnými pachy. Večer jsme navštívili tradiční „Maorský večer“ v jejich vesnici, ale dost to připomínalo soubor divadelních ochotníků a ne jejich typické bojové tance. Jídlo ve stylu „Hangi“ (maso a přílohy pečené v díře v zemi) bylo výborné. Gisborne, Napier Ráno odjezd na východní pobřeží, asi 350 km, zvrásněnými horami, kolem velkých jezer a potoky prokousávající se rozeklanými údolími. Ještě jsme zastavili na místních vinicích na plánovanou ochutnávku vína, ale hostitelé nebyli zrovna moc štědří a tak nás spíše než mini vzorky místního vína zaujal obrovský pomerančový sad, kde se válely zralé plody pod stromy a byly strašně sladké. Město Gisborne je známé tím, že zde vychází jako první slunce na celém světě, což ráno fotografovalo na nedalekém kopci několik členů naší výpravy. Hotel Portside v přístavu byl opravdu luxusní a jen škoda, že jsme si ho mohli užít jen jednu noc. Ráno po focení u sochy Jamese Cooka na mořském pobřeží (zde právě prvně přistál při objevení NZ) jsme pokračovali podél pobřeží na jih, v městečku Wairoa jsme se zastavili na malý oběd, Martin Ch. poskytl redaktorce místního deníku malý rozhovor a pak jsme se do jejich plátku společně vyfotili. Městečko Napier, nově postavené po zemětřesenía požárech ve stylu art-deco, je velice malebné a procházka v něm byla moc příjemná. V podvečer jsme jeli a místo našeho dalšího zápasu s týmem Old Boys Marist. Sídlí v areálu asi 20-ti ragyových hřišť, obrovská klubovna se suvenýry od týmů z celého světa dávala tušit, že toto je klub na velmi dobré úrovni.
Zápas za umělého osvětlení byl velice pohledný, náš tým podal nejlepší výkon na celém zájezdu, na soupeře, kteří opravdu uměli, to sice nestačilo, porážka 35:15, ale velmi dobrý dojem z našeho vystoupení. Samozřejmě jsme i tento tým pozvali do Prahy na oslavy našeho 25. výročí založení v roce 2013 a oni se vážně zabývali myšlenkou, že by mohli přijet. Byli by ozdobou turnaje! Po vydařeném třetím poločase jsme nasedli do autobusu a přes noc jsme jeli zpět na letiště do Aucklandu, kde nám ráno letělo letadlo na Cookovy ostrovy. V závěru cesty se autobus choval dost podivně, měl poruchu vzduchotechniky a po příjezdu na letiště byl k další cestě nepoužitelný, řidič si zavolal servisní mechaniky a opravovali a opravovali. Ještě, že jsme to zvládli a letadlo nám neuletělo!
Cookovy ostrovy Vzhledem k časovému posunu jsme po 3,5 hodinovém letu přistáli na letišti na ostrově Rarotonga o den dřín než jsme odletěli. Ubytování ve vynikajícím hotelovém resortu Edgewater, dvoulůžkové pokoje nebo bungalovy pro party 6 osob. Vše na břehu moře, písečná pláž, potápění mezi korály a barevnými rybkami, krásné teplo, balzám po studených novozélanských dnech. Snídaně jsou sice bezmasé, tousty, džemy, med, plno ovoce aj., někdo mektá, že nemá párky a klobásu, ale musíme ctít místní zvyky. Druhý den tradiční místní večeře s tancy a zpěvy, velmi pěkné. V následujích dnech si každý dělal co chtěl. Někdo jen tak zevloval po plážích. Někdo si půjčil skůtry či auto na výlety, někdo se přihlásil na potápění, lov ryb, pozorování velryb (neúspěšné). Prostě naprostá pohoda, večery s dobrou mňamkou, pár lahví rumu nebo vína nesmělo nikdy chybět. Čekal nás samozřejmě i zápas s místním týmem Avatiu Nikao Mongoose, tak jsme byly zvědavi, jak budeme v takovém horku schopni vůbec hrát. Zápas se měl hrát od 16.00 hod., hřiště bylo slušné, se šatnami si domácí nedělali starosti, oni se svlékli pod palmami, my na terase nějaké zavřené klubovny a hrálo se. Rozhodčí ctil veteránská pravidla, horko bylo, že pomalu nešlo se pořádně nadýchnout a právě zde se ukázalo, kdo se v takových těžkých podmínkách přinutí hrát nebo kdo toho má plné kecky. Soupeř to byl k poražení, ale nakonec remízu 30:30 brali oba týmy.
Po zápase jsme zajeli do „Liquer shopu“ doplnit zásoby na večer a další dny, čekal nás třetí poločas v leteckém hangáru přímo o přistávací dráhy a opravdu nás jedno přistávající letadlo hlukem dost vyděsilo. Vynikající stravu připravili místní borci, ryby, saláty a výborné přílohy mizely v našich hráčích. Na velkém plátně jsme sledovali další zápasy RWC a domácí tým byl velice milý a příjemný hostitel. Další dny probíhaly opět výlety po ostrově, na další pláže, treky přes hory, kajaky, tržiště apod. Škoda, že už s námi nebyl Kamil s Honzou, jim se na ostrově nelíbilo, předčasně naši výpravu opustili a letěli poznávat Jižní ostrov na NZ. Pobyt na tomto rajském ostrově jsme si moc užili, ale 6 dní uběhlo a my se museli dle plánu vrátit zpět na NZ. Auckland Tak jsme se vrátili zpět na Zéland, o den napřed než jsme vyletěli, „pozorným“ celníkům neutekla ani špetka trávy v kopačkách, okamžitě ji pinzetou odstranili. Ovšem u někoho pár přísně zakázaných uzenin dovážených do země neobjevili. Motel Albert, skromný, ale příjemný motel s nedalekými asijskými restauracemi. Po vyřešení pár problémů se spaním obříků na manželských postelích se většina vydala na jídlo do nedalekých hospůdek, každý měl nějaké zážitky. U jednoho stolu Zděnda bez mrknutí oka objednal 7 polévek, ač chtěl jen pro sebe, tak tu teplou vodu museli
vypít i ostatní, jídlo výborné, jen Póša se u stolu zavzdušnil, ale již jsme ze zájezdu zvyklí na cokoliv. Druhý den se všichni vydali nedalekým vláčkem do centra, prošli obrovský přístav, Fanzónu RWC, navštívili obrovskou šišku All Blacks, kde se ve 3D promítalo o Zélandu. Hodně lidí navštívilo místní TV věž vysokou 230 m, z které byl krásný pohled na celé město s okolními zálivy. Kdo měl vstupenky, tak večer jel na zápas JAR-Samoa na asi 20 km vzdálený North Harbour Stadium. Čendovi s Bábovejma nastoupili při návratu do jiného vlaku, průvodčí je rychle vyvedla z omylu kam jedou, no a na nový vlak si museli trochu připlatit. Další den poznávání Aucklandu, co se předešlý den nestihlo a cesta na společný pozdní oběd po mostě přes celý záliv. Po „strastiplné“ asi 1,5 km pěší cestě od autobusové zastávky jsme se v restauraci dozvěděli, že o naší rezervaci nic nevědí a tak místní kuchař začal po dohodě s ním vařit co jsme si přáli a nebezpečí „ponorky“ bylo zažehnáno. Je pravda, že jsme si mohli objednat jakoukoliv restauraci v centru a tam se dobře najíst, ale nabídka přišla od místního ragbyového klubu a že je to tak daleko nikdo netušil. Večer super zápas Anglie-Skotsko v Eden Parku, kteří Angličané zlomili až v posledních minutách. V neděli nás čekal návrat do Hamiltonu na zápas Wales-Fiji, ještě předtím přišla na domluvenou schůzku Hanka s kamarádkou z „Českého klubu“, bylo to příjemné setkání. Ač jsme majiteli dopravní agentury volali, kdy má autobus přijet, tak stejně přijel o hodinu později, ještě jsme se zastavili před zápasem v klubovně Yellowbellies na pivko, Čenda tedy bez peněženky, kterou nechal na televizi a šlo se na stadion. Zápas výborný s převahou Walesu, ale i Fiji hráli výborně. Cesta zpět tradičně začala zastávkou v „Liquer schopu“, aby cesta rychle ubíhala a ta tedy ubíhala. Večeře opět u Číňanů, Pra-Vy v hospodě s umakartovými stoly, ale vynikající kuchař vytvořil během chvilky 8 druhů jídel za „babku“. Všichni si pochutnali. V pondělí nastal smutný den, kdy část výpravy se vracela domů a tak přijely dopoledne mikrobusy pro odvoz a odvezlyna letiště větší část výpravy a i řidiče, kteří ještě zůstávali pro zápůjčená auta z půjčoven. Pro 2/3 zájezd skončil a určitě bude na co vzpomínat. Severní ostrov – přesun Vyvolení řidiči přivezli z letiště 2 mikrobusy a jednoho kombíka, naložili jsme bagáž, sebe, posledního Slávečka a jelo se. Asi po kilometru stop, brzdy, kde je Pařez? Vrátili jsme se do motelu a ten si spokojeně podřimoval u televize. Druhý pokus o odjezd se již podařil, řidiči se zaučovali na jízdu vlevo a měli jsme dojet do asi 300 km vzdálené sopečné oblasti Tongariro. Počasí děs, stále pršelo, na plánovanou vycházku k sopkám nedošlo. Ubytování v horské boudě, kterou jsme si přejmenovali na „Luční boudu“, dřevěnný hotel s malinkými okny, ale s výbornou hospodou a i horkou výřivkou na dvoře (nikdo z nás však nevyužil). Ráno dlouhý přejezd na trajekt do Wellingtonu, počasí stále mizerné, až po příjezdu na Jižní ostrov alespoň přestalo pršet. Jižní ostrov Po přeplutí úžiny mezi Severním a Jižním ostrovem do přístavu Picton nákup nějakých potravin, piva a vína a ještě večerní přesun do Kaikoury, místa pro pozorování velryb. Ráno ovšem zase leje, viditelnost asi na 30m, výlet lodí zrušen. Jedeme tedy po pobřeží a alespoň na jednom vyhlídkovém
místě si fotíme hrající si tuleně. Ve městě Bleinheimu a okolí náštěva 3 vinných sklípků s ochutnávkou, také výrobny čokoládových bonbonů, kde to vyhrál klasický „cukrkandl“. Cesta serpentinami a horami do městečka Havelock na oběd, městečko proslulé vynikajícími ústřicemi a zelenými mušlemi, několik lidí ochutnalo, ostatní zůstali u klasiky. Potom dojezd do města Nelson, kde existuje nejstarší novozélandský ragbyový klub, přijetí v jejich klubovně s početnou výpravou všelijakých Francouzů, malé občerstvení, předání klubových suvenýrů a dojezd do Garden motelu ve městě Motueka. Jsou to veliké chaty, kde je příjemné bydlení s veškerým komfortem, jen restaurace chybí, ale nějaké zásoby se vždy našly. Ráno nás čekal dlouho očekávaný výlet do Národního parku Abel Tasman, což jsou nádherné scenérie podél pobřeží, ostrovů, skal a pralesa. Dojeli jsme auty do přístavu Marahua, překvapil nás obrovský odliv, kdy lodě byly vzdáleny asi 300 m od pobřeží, měli jsme velkou kliku, neboť byl krásný slunečný den. Línější šli na projížďku lodí, ostatní se vydali na trek asi 8 km tam a 8 km zpět, Čenda s Jirkou si ještě asi 4 km přidali. Nádherná cesta pralesem lemovala pobřeží, možnost dojít na kouzelné opuštěné pláže, fotografové si přišli na své. Cesta zakončena zaslouženými pár pivy v přístavní hospůdce, hurá do města na nákupy a večer grilování dobrých masíček v areálu motelu. Noc po barbecue nebyla tak dlouhá, ráno balit, cesta krásnou pobřežní silnicí do Pictonu, nasednout na trajekt a zpět na Severní ostrov. Wellington Cesta trajektem z Pictonu na sever tentokrát slunečná, fotografové mačkali jeden snímek za druhým, příjezd do Wellingtonu již trochu za klasického oblačna. Našli jsme námi vybraný hotel Adelaide, trochu překvapení, neboť recepční nechtěl nic slyšet o našich objednaných 8 pokojích a nabídl pouze 5. Ani přivolaná majitelka Íránka Fatima nic nedořešila, ač našla mail s objednávkou našich 8 pokojů, trvala na 5, že více stejně nemá. Sice se ještě snažila najít pár pokojů v okolních hotelech, ale marně, vše vzhledem ke čtvrfinálovým zápasům obsazeno. Chlapi se tedy vtěsnali do 2 pokojů s matracemi na zemi a za pomoci pivka, vína a kořaliček to šlo vydržet. V sobotu se všichni vydali poznávat hlavní město NZ – Te Papá muzeum, přístav, rušné ulice centra, věžáky, katedrálu, parlament aj. Centrum není tak veliké a vše šlo obejít pěšky.
Večer nás čekal první čtvrtfinálový zápas Irsko-Wales a tak město bylo plné zeleného a červeného oblečení fandů obou týmů. V zápase byl nakonec šťastnější Wales a porazil favorizované Iry, kteří po samých vítězstvích ve skupině v tomto rozhodujícím zápase dost vyčichli. V něděli ještě prohlídka všeho co se nestihlo, lanovka, hvězdárna, botanická zahrada... Část naší skupiny, co neměla vstupenky na další čtvrfinále dopoledne odjela směr Auckland, aby si dlohou cestu kolem 650 km rozdělili. Elvis zjistil, že měl vstupenku na včerejší zápas a tak se přemístil k televizi. Město
bylo tentokrát plné žlutých Australanů a zelených Jihoafričanů. Ač byla Jižní Afrika v zápase lepší a měla většinou drtivý tlak, tak přesto zvítězila Austrálie, neboť dala rozhodující pětku a jejich obrana nedovolila JAR skórovat. Postupně jsme se sešli v hotelu, koukli v TV na zápas Nový ZélandArgentina a šli brzo spát, neboť nás čekal dlouhý přejezd na letiště do Aucklandu. Cesta domů Budíček již před 3. hodinou, naložení zbytku zavazadel, nikdo nechybí a nocí směr sever. Patrik Zeiner řídil výborně, pár zastávek již za světla a ani nechtěl střídat, dojel to na letiště v Aucklandu sám. Tam shledání s druhou partou a také dorazil Kamil s Honzou. Pařez předvedl již obehranou scénku se zapomenutou peněženkou v hotelu ve Wellingtonu, po dlouhém hledání ji našel v kapse tašky (nikdy ji tam nedávám!). Nákup posledních dárků, u letadla nebylo hlášeno žádné zpoždění a tak v 14.30 odlet směr Hongkong. Let bez problémů, trochu času ještě nasát atmosféru ruchu letiště v Hongkongu a již pokračujeme směr Amsterdam. Lety stále za tmy, občerstvení a snaha o spánek, člověk však neví, jak si již druhý 12 hodinový let sednout. Konečně světlo a Evropa! Prohlídka příručních zavazadel, zděšení celníka, který se píchl v peněžence u Táňičky o odznak „Dárce krve“, snad na to neumřel! Menší letadlo než jsme byli zvyklí nás dopravilo do zamračené a studené Prahy, byli jsme rádi, že už jsme doma, ale na tento dlouhý zajezd hned tak nepůjde zapomenout!
www.oldboys.rugby.cz
