září 2004 Rozruch. brontosaurus.cz

září 2004 Rozruch . brontosaurus.cz

Teplý Bonz č. 10 – září

Do nového školního roku

zjistili všichni, kdo se zúčastnili Z(a)tracené Oázy. Červen se nesl ve znamení příprav na Z(a) tracenou oázu. Naše největší akce propukla 1. července a několik povídání o této akci si přečtete dále v Bonzu. V půlce prázdnin jsme se rozhodli, že už se dlouho nic nedělo a uspořádali sobotní lanové odpoledne v Ďáblickém háji. Bylo nás tu 6, což bylo tak akorát. Vyzkoušeli jsme si vázat jednodušší překážky a pořádně je prolezli. Celé prázdniny jsme se scházeli na frisbee, ať už ve středu na naše vlastní, nebo na pondělní tréninky Žluté zimnice a dalších Pražských frisbee klubů. Na těchto akcích se začali objevovat i členové Děsíru, který se loni na podzim obnovil. Děti sídlištní recese jsou recesistická organizace podnikající městské akce v Praze. Kromě toho všeho jsem navštívil naše bratry a sestry slovenské organizace Strom Života, kterým jsem pomáhal organizovat tábor na zámku Holíči. Prázdniny ukončil Mohelnický Dostavník. Folkový a country festival. Ten se vyznačoval jako každý rok velkým výskytem Brontíků všeho druhu a ražení. Brontíci se shromažďovali kolem ekostanu, v němž se vystavovaly práce ze soutěže Ekofór. Suoáci stavěli lanové překážky mě se podařilo spoutat část osazenstva Mohelničáku pouty a ti se snažili rozvázat. Zkrátka bylo veselo.

Je září a táborová sezóna je definitivně za námi. Máme za sebou spoustu zážitků a také článků do našeho skvělého časopisu. Dočtete se o prvním Rozruším táboře. Lanové sobotě a dalších prázdninových akcích. Přináším vám i exklusivní rozhovor s maratoncem Filipem, který se na jaře zúčastnil Pražského mezinárodního maratonu. Martin

Vzpomínky na časy minulé V tomto čísle bonzu nebudeme s uplynulými akcemi nijak skromní, protože tábory a letní akce si zaslouží více než jen krátkou zmínku. Takže stručně o ostatních našich akcích. Při květnovém srazu Rozruchu se nás sešlo po málu a tak jsme se věnovali hlavně plánování tábora. Chyba všech, kdo nepřišli! V čajovně Genesis na Žižkově mají skvělý perník se šlehačkou. Koncem května uspořádalo Hnutí Brontosaurus spolu s Lanovým centrem PROUD Brno víkend s výukou stavby nízkých lanových překážek. Kdo se zúčastnil, neprohloupil. Naučili jsme se veškeré základy bezpečnosti a vázání lan, které se nám budou na akcích hodit. Což

Kancelářská krysa Kancelářská krysa Emilka o prázdninách málem chcípla hlady, protože u počítače pořád nikdo nebyl. Ale přeci jen pár kousků vyštrachala Pro velkou část členů Rozruchu přišel čas zaplatit členské příspěvky, tak si zkontrolujte platnost průkazek a komu už platnost skončila a chce být dále členem, nechť zaplatí členský příspěvek, jež činí 100

-2-

Teplý Bonz č. 10 - září Kč/rok pro studenty a 200 Kč/rok pro pracující.

Na 10 kilometru… To jsem ještě lidi předbíhal!

V Brontosauru vznikl nový typ základní jednotky, nejsou jen Základní články Brontosaura, ale i Kluby. Znáte-li někoho, kdo organizuje akce, nechce se moc zabývat účetnictvím a rád by se připojil k Brontosauru, dejte vědět na [email protected]. Kluby na rozdíl od článků nejsou samostatné právní jednotky a účetnictví jim dělá kancelář.

…na 17 kilometru… Tam se to stabilizovalo.

Začal opět vycházet Brontosauří časopis Ještěr. Roční předplatné činí 150 Kč, v ceně je 5 čísel i s poštovným.

… a v cíli. Po doběhu jsem myslel, že umřu. Baťůžkář doběhl po půl hodině.

…na 22 kilometru… To už předbíhali mě, bylo to až do cíle pořád horší, musel jsem pořád běžet, bylo to na vůli. … před cílem … Poslední kilometry byly strašné, vždy se někoho chytit na 1-2 km. Nejhorší byl Karlův most, ale těsně před cílem jsem se vyhecoval.

Celý den lehce pršelo. Nevadil vám déšť? Déšť mi docela přišel vhod.

Brontosauři na P(ražském) I(mezinárodním) M (aratonu) 2004

A co Keňanci? Ty jsme viděli jen na obrátce, byli o 9 km vpředu. Díky za rozhovor.

V záříjovém Bonzu Vám přináším rozhovor se slavným maratoncem Filipem K. (23) Filip běžel a doběhl Pražský mezinárodní maraton, který se konal v květnu.

Martin

Dort pro Brontosaura 17.-19.9. 2004

První a nejzáludnější otázka: Proč jste se zůčastnil běhu? Byl to hec. Baťůžkář řekl, že jde tak jsem šel taky. (pozn. red. Baťůžkář je Filipův bývalý spolubydlič, který se jeden čas živil prodejem turistického vybavení) A hlavně, první Maraton je zadarmo.

Poslední varování, 30 výročí Hnutí Brontosaurus se blíží!!! Akce proběhne 17.-19.9. v Telči, můžete se těšit na práci, dílny, koncerty – vystoupí skupina Jarret a Tomáš Kočko se svým orchestrem. Sejdou se zde Brontíci staří, mladí, stejně tak lid prostý. Vstupné na celý víkend činí i s jídlem pouhé 300 Kč v předprodeji, který končí 12.9.!!!. Více se dozvíte na stránkách dortu: dort.brontosaurus.cz

Jak jste se na maraton připravoval? Normálně, 2x – 3x týdně jsem si zaběhl 10-12 km. A pocity před startem? Baťůžkář byl nervní, mě znervózňovali akorát ti Keňanci na Staromáku, bál jsem se, že je nedám. Jak to, že jste vyběhl až o 3 minuty později? Byla fronta na startu. Čipy nestály za nic, vázaly se kolem nohy. V cíli byla půl hodiny fronta na vracení čipů, což byla otrava. Druhý den mi radili, že jsem si měl zalepit bradavky, aby se nerozedřely.

-3-

Teplý Bonz č. 10 – září nějaký smějící se člověk bez báglu a nechává mě daleko za sebou. Hurá! V lese je taky kopec, ale menší a je tu stín. Začíná se mi to líbit. Dechberoucí výhled do kraje. Opakovaně se obracím, tohle se jen tak nevidí.

Z(a)tracená oáza 1.7.11.7.2004 Už je to tady! Je za námi první Rozruší tábor! Z(a)tracená oáza proběhl počátkem července na Ještědském hřebeni. Většinu času nám zabralo kopání jam pro budoucí oplocenku, ve které se chystá Společnost přátel přírody vytvořit prales.

Nakonec dorazím na celnici. Plachta s brontosaurem mě nenechá na pochybách, že jsem v táboře. Ale nikdo nikde… Aha! Vzkaz, že jsou v chatě. Hledám je sice jinde, ale když se ohlédnu, přichází muži oblečeni…(do bílých halen asi z prostěradel a na hlavě kostkaté utěrky)… arabského. A jeden v uniformě nechutně připomínající ČD… (ať žije osm hodin ve vlaku). Je to pilot!!! A bude se čekat na další dva opozdilce. Jedí a z jejich řeči vyrozumím, že pak půjdeme do tábora. Zabaví mi mobil a nabídnou vzít letadlem () karimatku, celtu a spacák. Pak dorazí Ondra a jako poslední Vašek. Dostáváme mapu a teď mi dochází, že do tábora sice půjdeme, ale bez organizátorů. Budeme pátrat. První indicie jsou velmi nejasné. Nejsem si momentálně příliš jista svým intelektem, ale očividně nejsem sama. Na hlášky Jakuba typu: „On říkal něco o nějaké Columbii nebo Zeppelinu…“ , reagujeme s kluky přiblblým výrazem a „Eeee…“ Nakonec se nějak dohmátneme řešení a jdeme na památník letců. Podle dalšího papíru na Černou Horu, pak Dánské kameny, následuje nějaká silnice. Skalákovna a ostatní skupiny. Stěžují si, že tady čekají 4 hodiny… To je od nich milé, že na nás berou ohledy a hodlají pokračovat i přes zjevnou únavu naší skupinky…

Sešlo se nás zde celkem 14 nadšenců ochotných vydržet a přežít cokoliv. A to se nám i podařilo. Bydlení pod plachtou, déšť několikrát denně, bouřky, přílivové deště, zima. Zkrátka romantika.

Tak viděla několik prvních dnů tábora Vendy: 1.7.- den první Ježíši!!! Pilínkov! To jsem nečekala, že to tu staví. Díky bohu to jen tak tak stihnu. Zřítím se i s krosnou na místní… ehm.. nádraží je trochu silné slovo. Říkejme tomu… budka. Vzkaz jsem uviděla přímo před sebou až po opětovném telefonátu vedoucím, co že teď budu dělat. Vopička píše, že doporučuje jít po modré… Bych mu taky doporučila kam jít. Pro mě byl momentálně problém najít i ukazatel cesty. Kopec. Kopec. Větší kopec. Maxi kopec. Největší kopec, větší už není. Omyl, je :-(

Poslední úsek cesty mám značně zamlžený. Vím, že jsem padala únavou a byla přesvědčena, že nikdy nedorazím. Šlo se do kopce (také jak jinak???), odpočívali jsme. Nakonec jsme nějak dorazili na místo, kde jsme zpěvem měli ohlásit svůj příchod. Naše 10 členná výprava měla dost. Tma tmoucí všude kolem. Zmobilizovali jsme poslední síly a spustili. Hymnu- Kde domov můj? Kde byl náš domov? Do myslí se pomalu vkládala nenávist k orgům, tohle bylo trochu přehnané!!! Zpívali jsme a nikde

Po půl hodině jsem smířena s tím, že jsem uvázla v časové smyčce a že chodím pořád do kopce. A slunce se rozhodlo svítit. V jednom (jaké překvapení) kopci se částečně svlékám. Čas od času se prořítí

-4-

Teplý Bonz č. 10 - září nikdo… Dorazili jsme vůbec na správné místo? Pak se vynořilo světýlko. Pochodeň.

byla… řekněme kluzká. V kopci. Kolem kopřiv a křoví. Vašek s Ondrou (Petrem???) se tohoto úkolu zhostili s vervou a to co dokázali udělat… Klobouk dolů. Srovnali ji, zpevnili kameny. Zbytek cesty přímo přes tekoucí vodu jsme obstarali s Evíkem druhý den při službě. Po tom všem pachtění jsme přijali toto místo skutečně za své.

Z výšin k nám sestoupili ONI. Přivítání jsme pro ně neměli moc vlídné. Plánovala se vzpoura, která se však pro nedostatek energie omezila na házení hlíny a bordelu… Měla jsem špatnou polohu. Všechno napadalo na mě. Holt, síla chyběla… Nyní konečně přichází ta příjemnější část tohoto dne (i když podle hodin byl už další den). Stan (dobře, plachta…) , světlo, spacáky… JÍDLO!!!!!!!!!!!!! Úžasné. Konečně jdeme spát. Nikdo nic neřeší a kde se svalí, tam zůstává. 2.7.- den druhý

Dřou fest, kluci z východu. Dřou fest, od slunka východu. Dřou fest, práci zastanou. Dřou fest, ať svý prachy dostanou!

Kalifát se ukázal být jako pohostinné místo, vodou ze studánky a jídlem z Tesca oplývající. Nastala (později pravidelná a oblíbená) odpolední siesta. V jejím průběhu se objevil „Taťka Šmoula“ (ale, to je jeho tajná přezdívka!!! O které neví, takže pssst…). Přišel nám objasnit za co se zde zasloužíme. Jeho vyprávění bylo zajímavé. Mluvil o škodlivosti smrkových monokultur, o původním složení lesů… atd. Prostě spousta zajímavých informací, které stojí za to znát. Jen někteří slyšeli asi každé páté slovo díky „pouštní bouři“ (v kalifátu Al-ťavain velmi časté), která se náhle objevila. Hned jsme se těšili na kopání děr!!! Budeme budovat oplocení pro prales! Ten sice ocení až naše vnoučata, ale musíme přeci myslet do budoucna!

Ráno slyším: ….z něj káááždééééééé ráááááno vyléétááááááá…. Mám asi halucinace z vyčerpání. Mája. Co ta tady může chtít? Ukázalo se, že jsem duševně zcela v pořádku. Byl to vynález našeho hvězdopravce Jakuba. Budíček pomocí zpěvu přestárlého českého slavíka. Názory na tento song se různily, ale osobně si myslím, že to bylo lepší než populární budíček na jiném táboře. Ten spočíval v tom, že nejuřvanější vedoucí se postavil s jakousi sirénou doprostřed tábora a zařval: BUUUDÍÍÍČEEEK!!!!! DO 5 MINUT ROZCVIČKA!!! A spustil sirénu… Zlatá včelička

Táborem kolují fámy, že jedna nebo dokonce dvě z nás se mohou stát členkami harému našeho velkého vládce! Začínají velké přípravy. Obléci prostěradlo, upevnit provázkem šátky… Všechny nenápadně hodnotí své soupeřky. Ozývají se hlášky: „Pane Bože!!! Kdo mu o to stojí? Já do žádnýho harému nechci!“ Asi nervozita… Kdo by netoužil opečovávat Slunce naší oázy? Každá adeptka zatančí, předvede své krásné exotické oblečení, vychválí své schopnosti a dovednosti. Vše sledují kritickým okem obyvatelé oázy: vezír Al-Toni,

Včerejší (dnešní???) putování si vybralo svou daň. Ze spacáků se plazíme skutečně neochotně. To chci vidět jak budeme výkonní v práci… Po snídani, která byla ze zbytků noční hostiny… !mňam!, nás velký kalífa (budiž jeho léta dlouhá a plodná) informuje, že dnes se zaměříme na dostavbu a zvelebení tábora. Kopání odpadní jámy, vylepšení ohniště, zlepšení přístupu ke studánce a podobné vychytávky. Celkem fajn činnost. Problém nastal se studánkou. Cesta k ní

-5-

Teplý Bonz č. 10 – září hvězdopravec- astrolog ( ten by mi dal! Správně je astronom ) Kuba bin Jákub a kalífova první manželka Al- Mari ( zároveň zběhlá v umění léčitelském) a dokonce kalífa!!! Uznal naše půvaby hodné jeho pozornosti.

Miluji jeho přesné indicie, co jdeme hledat, kde, kdy, jak, nač. Když to shrnu, pěkně jsme se proběhli z kopce, do kopce………. Do kopce…. Auuu! Pár pádů… Nic nenalezeno. Pak se šel Ondra… (on řekl „vychcat“)… no šel uposlechnout volání přírody a náhodně našel první list. Vopička ho zajisté ztratil… byl přípichnutý napínáčkem na strom Po delší době a radě jednoho z obyvatel (pochybuju, že hvězdopravcově) oázy, že máme hledat blíž tábora, jsme našli kompletní deník. Zapadli jsme do stanu (to je pracovní název! Psát „pod plachtu, zavěšenou na bidle, připoutané ke stromům“, je hloupé) a Bana nahlas přečetla shrnutí Vopičkova pátrání. Někde v okolí se nachází hrobka Tutacihly, dcery Tutakámena. Je prokletá a proto nemůže nalézt klid. Je zde však taková malá finta… Dobře slyší, ale nevidí, co se nehýbe (jo, jen aby to nebylo jako s dinosaury… o těch si to vědci také dlouho mysleli). Vopička se domluvil s kalífou, že vynechají jisté nepříjemné byrokratické procedury a vydal se na místo. Nechybí ani trochu naturalistické líčení jeho problému s únikem moči Zjistil však, že hrobka není pravá, je v ní ale mapa. A tu co? No, musíme získat. Jen doufám, že až jindy, chce se mi spát.

Zapomněla jsem říci, že byl vypsán i konkurz na palácovou stráž. Tato soutěž však nebyla tak zajímavá jelikož měla jasného favorita. Eunuch Ondra v extravagantním igelitovém rouchu… Ten se neztratí. Své soupeře zcela zastínil. (nebo přidusil igelitovým pásem??? Jsou to ovšem pouze drby…) K mé velké lítosti si Veliký vybral Banu a Báru. Mezi všemi neúspěšnými adeptkami zavládl smutek. Někde v koutku duše však živili naději, že třeba vezír… či v magii zběhlý hvězdopravec…

Sláva. Mé přání bylo vyslyšeno.

Pomalu se stmívalo a přišel nový úkol. Jakub byl plný starostí o našeho postaršího archeologa Vopičku. Už se měl objevit… Ve stanu zanechal podivný vzkaz. A také bylo zjištěno, že vlastnil deník! Bylo jisté, že někde kolem tábora bude možná nalezen. Díky zimě, tmě a únavě začal Vopička získávat na popularitě. Jakub ovšem také

3.7.- den třetí Když se ráno ozve zpěv z oblíbeného večerníčku o čmeláčcích, nastane menší zděšení než včera. Rychlost vstávání však opět není nijak závratná. Rozcvička…

-6-

Teplý Bonz č. 10 - září Jakub se chce stát nejoblíbenějším členem naší oázy! V lese opodál vyfasujeme brčka (každé družstvo má vlastní barvu!). A hrajeme si na čmeláčky Máváme vesele křidýlky a letíme sbírat sladký nektar. Někteří jsou mírumilovní a skromní (Táňa, já, Evík…) a jiní se měli narodit spíš jako agresivní, loupeživé vosy (Toni, Ondra…). Doteď nechápu, jak to dělali, že to udýchali. Osobně považuji tuto rozcvičku za drsnější než běhat 1500 metrů ve škole na čas. (a to nesnáším běhání dokola jako křeček!!!!) Jakube, díky, že jsi to ukončil!!! Naše družstvo vyhrálo

A jak viděla Z(a)tracenou oázu Hrdlička Nějakým podivným řízením osudu jsem se zapletla do téhle podivné expedice. Nějak se do ní zapletlo i pár jiných lidí, a tak jsme jednoho červencového dne stanuli s veškerou bagáží (včetně mého předpotopního dvacetikilového stanu a cedulí velblouda) na vlakové zastávce Pilínkov. Ta se skládala z budky, závor a popsaného papíru na dveřích. Autor: Alois Vopička. Upozorňuji předem, že za všechny nehody, nezdary a blbé náhody, co vznikly během celého tábora, může právě tento pán. Bylo pro nás těžké pochopit, že fiktivní postava může nadělat tolik problémů. To jsme ovšem zpočátku netušili, a proto jsme se (plni důvěry) vydali po jeho stopách na archeologickou expedici do kalífátu AlŤavain.

Snídaně. A změna!!! Konečně můžeme jít splnit své poslání a vykopat dlouhou řadu děr. Fasujeme nějaké to nářadí a jde se na věc! Kopeme. Kopeme. Kopeme. Objevují se rituály oslavující dokončení díry.

Netušili jsme, že celotáborovka vypukne tak brzy a v takovém měřítku. Já jsem vlastně netušila vůbec nic, protože to byla moje vůbec první zkušenost s Brontosaurem. Věděla jsem, že máme pracovat na stavbě lesní školky a nezapomenout si vzít teplé prádlo na spaní. Nějak jsem se nezamyslela nad alternativou, že budu koukat na Pilínkov z výšky, a při tom hekat, nadávat na kopec a krosnu. (Nemohla jsem se zbavit iluze, že mi někdo přibalil cihlu. Minimálně jednu.) Naše první výprava obsahovala tři badatele: mě, Báru a Petra. Po čtyřech zoufalých kilometrech jsme dosáhli cíle (ach, ta naivita!) - Pláně pod Ještědem, neboli al-Ťavainská celnice.

Vyrábí se klacíky odměřující hloubky děr. (které mají až magické schopnosti… ztrácet se) Vendy

-7-

Teplý Bonz č. 10 – září Tam jsem se seznámila s našimi milými organizátory ve stylizovaných úborech, kteří nás odbavili. K našemu překvapení a zděšení nás poslali s mapou dál, lehčí o hodinky, mobily, stany a celty. Vyrazili jsme na cestu s vědomím, že tam, kam máme namířeno je tábor. Nebyl. Docent Vopička nás honil od šifry k šifře, až jsme se po dvaceti kilometrech s krosnou na zádech sešli v jeskyni. Nakonec nás bylo devět- tři výpravy po třech. Když jsme společně šlapali tmou poslední úsek, mohla být tak jedna hodina v noci. Byli jsme fakt vyčerpaní. Vendy třikrát prohlásila, že už se nehne na milion procent. Poslední úkol: zpívat v lomu. Jak tklivě se nesl po spících ještědských hvozdech nápěv Kde domov můj! Když jsme spatřili postavy s loučí a v arabských hábitech, zapomněli jsme dokonce i na to, že jsme vlastně chtěli organizátory zabít, jak jsme jim to postupem celého dne naslibovali. První den byl asi pro každého pěknou fackou. Udělali jsme si po něm obrázek o tom, co nás ještě čeká a nemine. Žádná o moc drsnější akce však už naštěstí nepřišla.

Každý den nás budila některá večerníčková melodie, třeba Včelka Mája, a Jakubův test vnímavosti, který spočíval v dovednosti říci ve správný okamžik ,, Dobré ráno, Jakube.“ Po nepříjemném zdlouhavém aktu vylézání ze spacáků ( Byly i vyjímky. Například Toni běžel každé ráno v trenkách na koupel ve studánce.) většinou následovala rozcvička v podobě nějaké vyčerpávající hry. Jednou z mých zkušeností z rozcviček je, že hra na čmeláčky je nejlepší způsob, jak si obrátit plíce naruby. Po snídani jsme pobrali nářadí a vyrazili do terénu. Naším úkolem bylo vykopat jámy pro budoucí sloupky budoucí oplocenky kolem budoucí rezervace. Při přednášce Přátel přírody o monokulturách jsme byli seznámeni se situací, kdy je smrk Ten zlý a jedle Ta hodná. Do skupiny ke smrkům postupem času přibyli i myslivci. Pracovali jsme po dvojicích a hloubili jámy 40 x 40 x 60 cm. Taková poctivá díra dala zabrat, zvlášť, když jste se prokopávali kamením a kořeny, kterých bylo požehnaně. Kultovním rituálem se stalo dokončení každé díry v pracovní dvojici Maryčka + Ondra, kteří v onom okamžiku vykřikli: ,,Pojď na mou hruď!“ Kromě kopáčů byla v týmu ještě služba a elitní kolíkovací jednotka, jejímž úkolem bylo čištění cesty kopáčům ( v kolíkářském slangu Stavba dálnice ) a vyznačování budoucích jam pomocí kolíků. Byla to všechno opravdu perná práce. Možná v něčem jiná, než se předpokládalo.

Život v Al-Ťavainu se rozjel na plné obrátky. Spali jsme pod jednou megaplachtou, která aspoň mě osobně přišla naprosto senzační. Jako zdroj vody sloužila studánka (tak čistá, že v ní žijí i blešivci, jak nás poučila Maryčka), která svojí teplotou příliš nevybízela k zuřivému mytí. Místem jediného aspoň částečného soukromí byla jedna třetina povinných toalet- nápaditě zbudovaná latrína. Kromě obytného ,, stanu“byl v táboře účastníkům zapovězený velitelský stan a ještě mnohem zapovězenější jídelní stan. Pak tu bylo samozřejmě ohniště, které nechtělo občas hořet, a všude kolem míle a míle hlubokého lesa. No tak dramatické to zase nebylo.

Když jsem v kolíkářském týmu rubala vší silou sekerou silnou větev vzrostlého smrku, napadlo mě, že jsem čekala něco jiného, když jsem se hlásila na ekologický tábor s podtitulem „Sázení stromků“. Oči laika holt vidí jinak. A oči myslivců taky. Pro ně jsme byli pravděpodobně praštění ekologové, kteří se přivazují ke stromům, chtějí zrušit dálnice a elektrárny. A hlavně staví oplocenku v jejich úžasně hojném loveckém revíru.

-8-

Teplý Bonz č. 10 - září Problém byl v tom, že jako naschvál začalo pršet a foukat, takže ujít se svíčkou deset metrů byl vážně výkon. Zdálo se mi, že už s tím bojujeme dvě hodiny. Martin se staral o celkový dojem tím, že vytrvale celo dobu bušil do svého bubínku. Hru jsme dohráli díky tomu, že se nám podařilo objevit další využití poukázky na vstup do chrámu, a to ke krytí svíčky. Atmosféru této akce předčil snad jen poslední večer. Alois Vopička se brzy stal nejneoblíbenější postavou tábora. Přesto jsme po něm pátrali kdykoliv to bylo možné. Stalo se například, že naší snahu přerušila strašlivá epidemie, která vypukla v celé Oáze. Přenášela se ovesnou kaší a žádala si vyklizení tábora. Po trojicích nebo dvojicích jsme byli vykázáni z tábora na dvacet čtyři hodin, jen s papírem s úkoly. Tato hra se nazývá petrachtace a kupodivu jsme jí všichni přežili. Tak já, Vendy a Táňa jsme zkonstatovali, že jsme se najedli nejlíp za celý tábor. Museli jsme asi vypadat dost zoufale ve svém zabahněném pracovním oblečení.

Pozdní oběd byl radostnou zprávou, jelikož znamenal konec práce pro tento den. Po obědě jsme zalezli do spacáků a snažili se zregenerovat všechny tělní buňky. K tomuto účelu někteří zvolili spánek, jiní četbu knihy nebo Lady Hů (= filmový časopis ). Když se začalo stmívat, ozvalo se většinou zděšené varování toho, kdo očima zabrousil k velitelskému stanu: ,,Utěrkáři jdou!“ Bylo to ve chvíli, kdy se venku objevili organizátoři ve svých arabských převlecích s kusem látky umě omotané kolem hlavy, která nápadně připomínala utěrku. To byl signál, že je tu další pokračování celotáborovky. Asi mluvím za všechny, když prohlásím, že vylézt z prohřátého spacáčku do zimy je něco krajně neoblíbeného, i když vás čeká dobrá hra. Většinou jsme se však brzy zahřáli, protože hry od nás požadovala všechno naše umění. Hlavně pak rychle a bezpečně se pohybovat po tmě po strmém lesním svahu. Ten ožrala Vopička poztrácel svůj deník Jeho hledání a luštění nám dalo zabrat. Navíc jsme se setkávali s neochotou místních, které chtěli spoustu potvrzení, aby nám něco povolili, a ukecat je k provedení tajemného obřadu ( který stejně nakonec pokazili ) bylo víc než obtížné. Postupem času jsme začali rozumět Aloisovým záměrům. Prošli jsme všelijaké hrobky, kláštery a chrámy. Připomenu například tu návštěvu hrobky prokleté Tutacihly. V hlavní roli mumie byl Jakub, ze kterého šel mráz po zádech. V nevděčné roli sochy se představila Maryčka. Účelem bylo projít lom se zapálenou svíčkou a najít mapu.

Úkoly nám šly od ruky: Vynést někomu odpadky, koupit kondom na paragon, najíst se… Jediné co se nám nepovedlo bylo vyspat se v peřinách. Ale podařilo se nám zapůjčit si deky, což je přece taky úspěch. Někteří místňáci byli moc ochotní, ale setkali jsme se i s paní, která na nás chtěla volat policii. Nejlépe splnila úkol dvojice Vašek a Heduš, kteří se opravdu vyspali v peřinách. Že to bylo v psí boudě, to už je jiná věc. ( Ohodnotili to slovy: Takhle velký bych chtěl mít obývák, jako měl ten pes boudu. ) Obdivuhodný je též výkon trojice Evík-Petr-Bana, kteří po celou dobu zůstali svázáni provázky.

-9-

Teplý Bonz č. 10 – září S kým jste se mohli v oáze setkat? Martin - Kalífa Al-Ťavainu Al-Mari - První žena kalífy Al–Bara - Členka Harému Ibn-Toni - Velký vezír Bin Jakob - Astronom a astrolog Bana - Členka harému Ondra - Palácový strážce Hrdlička - Vrchní údernice Vendy - Knoflíček Hedvika - Archeoložka a sluníčko naše Evík - Dvorní překrucovačka jazyků Táňa - Vrchní sekernice Vašek - Nejvyšší inovátor Petr - Krumpáčolog Další nevopičkovskou akcí bylo divadlo. Myslím, že oba týmy se nejvíce pobavili při sestavování a zkoušení své vlastní hry. Herecké výkony jsme předváděny se skutečnou vervou, zvláště pak Ondra, který na sebe neváhal nanést obsah momentálně nevyužitého ohniště, jen aby se co nejvěrněji podobal cikánovi. Došlo i na hry ve stanu, protože pršelo den co den. Vyzkoušeli jsme si například úlohu afrického farmáře, který se živý chovem velbloudů. Počasí bylo nevyzpytatelné. Jedné noci jsme například přežili orkán. Promokli jsme také při cestě z koupaliště. Technicky vzato to byla výprava za obchodníkem s ilegálním zbožím, který nám měl prodat drahý olej. Na cestu jsme vyrazili po arabsku v prostěradlech a šátcích. Stali jsme se tak středem pozornosti, kudy jsme šli. Hrdlička

- 10 -

Teplý Bonz č. 10 - září jejich naléhání nás nikdy k příliš velké aktivitě nevyburcovalo. Na to bylo moc horko nebo jsme měli moc plné žaludky.

O zdivočelém kostlivci v Bílých Karpatech Maryčka se zúčastnila v druhé půli měsíce července tábora ZČ HB Orchis a nyní si můžete přečíst, jaké to je žít týden v Bílých Karpatech. Suchovské mlýny, ohromná louka a na ní týpko. Naše luxusní bydliště. V ohradě vedle se pasou ovce, na protější stráni se pasou ovce, jinak tu není vidět ani živáčka. Slunko svítí jako pominuté, nebe se modrá, prostě pohádka. Tedy pro člověka neznalého. Ovšem my, my víme, proč jsme se do Karpat vydali. Řádí tu strašlivý kostlivec. Název akce "Kam kostlivec nemůže" byl pouhá zástěrka. Všichni napjatě očekáváme, kdy udeří. A nic. Večer, v noci, ráno, prostě nic. Jenom přišla práce. Ocúny, chrpy, tužebníky, chrastavce, kopretiny, vzácné jetele...

Inu, orgové už zřejmě nevěděli, co s námi, a tak se raději tajně pustili do akce proti kostlivci sami. Dvě z nich se dokonce s kostlivcem přímo utkaly. Jedna to odnesla krvavým zraněním, druhá byla unesena a dosud ji nikdo neviděl! Byli jsme v šoku. Jak jsme se nechali ukolébat! Začal se hon na kostlivce. Organizátoři vyrazili po čerstvých stopách, my jsme akci jistili zezadu. A ještě že nás ti zbrklíci měli, protože všichni tři podlehli kostlivcově moci.

Jak krásně se z tak druhově bohatého sena vrší kupy, plameny šlehají vysoko a spousta z nás na vlastní kůži zakouší depilaci žehem. Ani pořádná dýmovnice by nenadělala tolik kouře jako ty naše chráněné kytičky. Zkrátka moudří organizátoři nám vymysleli opravdu zábavnou činnost, dokonce nám denně po práci dovolovali koupání ve splavu.

Naštěstí se nám povedlo je zachránit a kostlivce ochromit, ale víc, víc zatím udělat nešlo. Však počkej, kostlivče, my se nedáme! Protože jestli do potáborovky nepropustíš Quitko a neodtáhneš pryč, podruhé zhyneš! To ti garantuju, ty plně osifikovaná chřestící nádhero!! Maryčka

A my, vidouce, že s kostlivcem to asi nebude tak horké, jak se zdálo, jsme si užívali dobrého jídla a her, botanických exkursí a dlouhého klábosení. Čas od času se sice organizátoři ozvali, že bychom měli v kostlivcově záležitosti něco učinit, ale

- 11 -

Teplý Bonz č. 10 – září příliš aktivní byl nařknut z toho, že je táborka a tak jsme aktivitou příliš nehýřili.

V zajatí na Holíčskom hrade 8.8. -23.8.2004

Po třídenním pomalém sunutí se ze Strážnice (na Moravě) do Holíče jsme konečně přišli do zámku, našeho cíle. Tady se naše táborka mohla odhalit v celé kráse a začít tábor, který se nesl v duchu mnoha zranění, nemocí, zmatku a všeh starostí, co provází běžně tábory, jen v míře několikanásobně vyšší.

Osud nešťastne zamilovanej Zuzany Forgách ktorú zajal v chladnej komnate holíčskeho kaštiel ´a jej muž František Revay, je už len v našich rukách!

Našich 10 svěřenců se během několika dnů smrsklo na 8, ale i to nám stačilo. Zpočátku jsem měl docela problémy se přizpůdobit chodu tábora, protože v základu jsou si stromácké tábory podobné, na čemž vydělávají účastníci, protože mohou dobře odhadovat co se bude dít a také pevně strukturované, je to také tím, že se velmi dobře hlídá čas, co se bude dít a tak program tábora vypadal takto:

A tak začal tábor Stromu Života (klub Škumpa), na kterém jsem se tak nějak přichomýtl k tomu, abych jej pomáhal organizovat. To si vymyslel Robby, náš radní a velký náčelník článku Modrý kámen, že by byla zajímavá výměna organizátorů Stromu života a Brontosaura, tak proč ne. Z nabídky táborů, které hledaly organizátory jsem si vybral Holíč, protože to byl úplně ideální termín měsíc po mém vlastním táboře. Je mě trochu vyděsila délka tábora – 16 dnů je už docela dost.

7:00 budíček + rozcvička 8:00 nástup do práce 10:30 – 11:00 desiata (svačina) 14:00 konec práce a oběd 15:00-16:00 začátek odpoledního programu 19:00 večeře 20:00 klid, případně večerní program

Po počátečních zmatcích se mi podařilo sejít se v červnu s většinou organizátorů tábora (na Slovensku táborová rada neboli táborka), prohlédl jsem si zámek a naplánovali jsme úvodní putování/ šlapačku a nástin tábora.

takže žádných zvláštních překvapení jsme se dočkat nemohli, kromě toho byly vyhlášeny dvě celotáborové hry, každý mohl vyhlásit jednou za tábor šípkovou růženku a jednou denně dát někomu chrobáčika. Skoro každý den pak proběhla celodenní hra, jako třeba andělíčci a podobně.

A na táboře… První co nás čekalo byla šlapačka, z pěti organizátorů tábora jsme se jí účastnili tři, já, Kubka a Kubko. Abychom chudáky účastníky moc neděsili, byli jsme skrytí a tvářili se jako všichni ostatní – zmateně. Několik účastníků už bylo znalých z jiných táborů a tak začal lov na táborku. Místy docela zajímavý, většinou ten, kdo začal být

Po prvních dnech jsem zhodnotil, že se tyto tábory velmi podobají dětským táborům, jen pro větší děti. Zjistil jsem, že to dost vyplývá i z nedostatku organizací zabývajících se zážitkovou pedagogikou na Slovensku, se kterými by si mohli Stromáci vyměňovat zkušenosti a to nejen v oblasti prožitkového programu a jeho dramaturgie,

- 12 -

Teplý Bonz č. 10 - září ale i celkového působení tábora a místy i přístupu k účastníkům.

Rozruší víkendovky na podzim

Zjistil jsem, že základní principy mají velmi vypracované, celodenky, šlapačka se skrytými organizátory, bloky drobniček, na závěr tábora hostina nebo obžíračka, struktura dne. Táborka má rozdělené úkoly, jsou zde animátoři, kteří se starají o program, hlavní vedoucí tábora, hospodářka, která vaří a stará se o kuchyň, palier, jež má na starosti práci, všichni jsou ve svých oblastech proškoleni a záznamy si vedou v táborové a hospodářské knize.

1. - 3.října potáborovka ze Z(a)tracené oázy v Průhonicích, Akce je otevřená pro kohokoliv, přednost mají účastníci tábora. Poplatek: 40 Kč/ 20Kč pro členy Rozruchu info a přihlašování: [email protected]

27. - 31.října Ekoteroristický tábor Zeleného Raoula v Českém Krasu

Tábor byl velmi příjemný a odpočinkový a to i na postu programového organizátora, až na některé více hektické dny. Program, který jsem zvyklý mít připravený už před táborem jsme tady dávali dohromady z větší části až den předem případně těsně před tím než měl proběhnout. Má to své výhody i nevýhody. Výhodou je menší pracnost před táborem, není třeba tolik komunikovat s ostatními orgy, ale je to na úkor času na táboře, kdy jsme mohli pracovat s účastníky a také kvalitě a propracovanosti programu a dění vůbec.

Už je to tady!!! Výcvik budoucích ekoteroristů v cvičném prostoru ČK!!! Zelený Raoul vidí vše. Pomoc přírodě v Českém Krasu u Prahy Poplatek: 150 Kč/120 Kč pro členy Rozruchu (V ceně jídlo od čtvrtka do neděle) info a přihlašování: [email protected], tel: 608 526 635 Na další akce se můžete těšit, až je naplánujeme.

Frisbee

Velmi mě potěšilo zázemí i prostředí, ve kterém jsme se pohybovali, zámek je romantický, letní sídlo Marie Terezie, na hry jako stvořený. Kasemata, třináctá komnata, vodní i suchý příkop, koně…

Jak se již stalo zvykem, stále hrajeme v Praze na Letné frisbee a to vždy ve středu od 18ti hodin. Vítán je každý Ať už zkušený, či nezkušený! Po roce, či dvou určitě vyhrajete.

Jediné nepříjemné překvapení, pro mne bylo, že mnoho organizátorů Stromu Života jsou kuřáci, stejně tak i řada účastníků na akci. To činilo tábor místy nepříjemný a nabourávalo kolektiv.

A to je z Bonzu v začátku nového školního roku vše, a tímto děkuji přispěvatelům za jejich články!

Celkově myslím, že to byla zajímavá a dobrá zkušenost zúčastnit se tábora jiné organizace, jsem zvědav, jestli se setkám s někým dalším, kdo se zúčastnil výměny organizátorů ať už na Českém nebo Slovenském táboře.

Máš zájem přispívat do Bonzu ať už články z akcí, nebo i jinými svými výtvory? Ať už grafickými nebo básnickými, piš na adresu [email protected]!

Martin

Martin

- 13 -