ZAHRADA MORAVY VLASTIVĚDNÝ SBORNÍK PRO MLÁDEŽ ŽUPY UH.-HRADIŠŤSKÉ.
ROČNÍK
LEDEN
II.
ČÍSLO
1925.
5.
Doubrava. (Píseň z Hrubé Vrbky.)
Dútravěnko zelená, co si tak ošumělá? „Přišli na mňa mrazové, nečasové.
velicí
\ž
mrazové prejdú,
ti
pěkná zelená tudu, široký
ponesu, kvítkem pokvetu,
list
modrým
mládencom na voničky, panenkám na věnečky." Bartoš
—
Kytice.
Josef Valter:
Poslední zbytky velkých šelem v Bílých ^Karpatech. Ve východní
samých hranicích zde se od táhnou Mohutné Valaši lesy (pastýři). slovenských, žiji Kosák vrch na sever Vlářského m), (764 m), Holý (831 přes průsmyku Končitou (617 m) a Javorníky až k Bezkydám a připojují se k lesům naleznete od dnes v nichž to Bílé ještě Karpaty, slovenským. Jsou lehlá místa, mající ráz pralesa. Silné větve, ba i celé stromy tlejí a části
župy uhersko-hradišfské,
při
zahnivají v lesích, a houštinami se neproderete. Valaši ještě před 100 lety zápasili s dravou zvěří, která tu byla domovem, ač jinde na Moravě jí už neznali. Měl tu své doupě věd b r t n í k, po stromech se proháněl rys a ve stádech ovčích zle řádil vlk. I z košáru kradl ovce.
med
a
domácím Valašsku zvířetem, na dosud důležitým jest na časté né a vlků nenáviděli hony. Valaši pořádali proto Hrozný ve své dravosti, třebaže méně nebezpečný, byl rys. Bylo Ovce byla a
dostatek zajíců, srnců a jelenů, kteři ukojili hlad rysa. Ale i nejedna, ovce zaplatila životem, vzdilila-li se od stáda do lesa, zlákána vůní Skokem za zbloudilou. hned ji ovce žerou. které Rys byl hřifců, rády krev. ssál a záda na dychtivě teplou prokousnuv jí šíji, dopadl její _ a Divoké i lišky kočky, jiné šelmy. záhy Zápach mrtvoly přivábil vlci hrnuli se na hostinu. Ve chvíli nebylo po ovci ani památky. na ho až se Lidem vyhýbal Nejméně nebezpečný byl dinu cesty. Rád mlsal med divokých včel, na který chodili i Valaši, odváděti na hrad brumovský určitou dávku medu, Musili za
medvěda
roboty
jímž se v tehdejších dobách sladívaly pokrmy, neboť dnešního cukru nebylo. Valaši,' aby měli med pro svoji domácnost, chránili si včelyi v úlech u domu a pánům chodili kUpovati med k divokým včelám do lesa. Medvěd b,yl tedy jejich soupeřem. Vypravuje se, že si medvěd zašel kdysi k ránu na med až k dědině. Hospodář, probuzen šramotem a bzučením včel, vyběhl na dvůr a uviděl jej u převaleného úlu, jak vy bíral med. Ve spěchu popadl klacek a ťal jím medvěda po kožichu.) Medvěd nechal medu a hnal se za hospodářem, který se uhýbal za[ včelín, volaje zoufale o pomoc. Medvěd však nedbal křiku a honil hospodáře stále rychleji a rychleji kol včelina. Sedlák několikráte upadly ale medvěd mu neublížil, počkal pouze, až zase vstane. Teprve, když zpozoroval, že se blíží zástup vesničanů, utekl do lesa.
Kožich medvědí byl velmi cenný, i masa jeho pojídali. Proto byl hodně pronásledován. Již ke konci 18. století pozorujeme však u nás značný úbytek rysů, vlků a medvědů a v následujícím století jsou
—
1
v našich užívati,
lesích
jen
vzácnými hosty. Střelná zbraň, které se začínalo
uspíšila jejich
odchod.
Roku 1777 platil hrabě hajným za odstřelenou zvěř
pán na Brumově, myslivcům a následující střelné: za medvěda 3 zl., za jelena 1 zl. 10 kr., za velkého divočáka 1 zl. 30 kr., za malého divočáka 45 kr., za vlka zimního 1 zl. 30 kr., za vlka letního 45 kr., za starou lišku 45 kr., za vydru 30 kr„ za kunu 15 kr., za divokou kočku 7 kr., za rysa 45 kr„ za srnce 24 kr., za zajíce 5 kr., za tetřeva 30 kr., za březáka 18 kr., za bažanta 12 kr., za jeřábka 8 Dnes kr., za koroptev 5 kr., za sluku 5 kr. a za kvíčalu 1 kr. totéž panství platí hajnému ve Lhotě Nedašové za divočáka 20 Kč, za lišku 10 Kč, za kunu 5 Kč, za kočku 3 Kč, za srnce 6 Kč, za; zajíce 2 Kč, za jeřábka 2 Kč, za koroptev 1 Kč, za sluku 1 Kč. Illyesház,
—
Z
tohoto seznamu vidíme, že u nás již medvědů, vlků a rysů není., Poslední rys byl zastřelen před čtyřiceti lety v okolí Val. Meziříčí. Vycpán, zdobí podnes sbírky meziříčského gymnasia. Posledního med věda ubili před padesáti lety u Lhoty Nedašové. Pošramotil jednoho dělníka tak těžce, že do tří dnů zemřel. Jiného medvěda mají ve sbír kách arcibiskupského zámku v Kroměříži. Byl zastřelen na Hané, kam) se zatoulal z našich Karpat, nebo snad až z Tater. Vlka zastřelili r. 1908 u Zábřeha. V r. 1915 viděl hajný Šerý z Nedašové Lhoty, prchati vlka směrem ke Sčudlovu. Pustil se za nim, ale vlk zmizel.
V
našich lesích žijí dnes už jen šelmy drobnější. Krásné kdysi lesy značně prořidly, takže pro rysy, vlky a medvědy není v nich vhod
ných úkrytů. M. Urban:
Výroba
skla v Kyjově.
byl asi desítiletým chlapcem, slyšel jsem po prvé o vý robě skla. Z celého výkladu mi tehdy nejvíce utkvělo v paměti, že k výrobě skla je zapotřebí hlavně křemene. „Co, křemene?" myslil jsem si. „To si mohu nadělati skla, kolik budu chtít, vždyť u nás
Když jsem
(bylo to
66
v
okolí Třebíče) se povaluje
křemene
celé
hromady."
|al
Poněvadž jsem byl tehdy mužem (vlastně teprve klukem) jsem se smělou myšlenku hned prováděti.
činu,
Nasbíral jsem pěkných bílých křemíriků a roztloukl je na drobné kousky. Tuto surovinu jsem nasypal do plechové krabičky, polil tro chu vodou v domnění, že se to tak snad spíše rozpustí, a když ma minka vařila večeři, přitočil jsem se nenápadně, položil krabičku s kře menem na horkou plotnu a čekal sem, až se křemen rozvaří ve skloZa chvíli počala voda vříti, ale kousíčky křemene se nerozpouštěly. „Snad se musí michati", pošeptal mi můj vynalézavý duch. Vzal jsem tedy, dřívko a míchal jsem. Ale ať jsem se potil, jak potil, marná práce. Voda se po chvíli vypařila a zatvrzelý křemen zůstal křemenem. ji
1
1
Kdykoli jsem si později vzpomněl na onu příhodu z dětství, ne mohl jsem se ubrániti úsměvu. Zrovna tak se usmíváte asi vy, milí čtenáři,
a
jistě
nejvíce
ti
z vás, kteří jsou z kraje sklářů a viděli na
Kyjovské sklárny. vlastní oči výrobu skla. Cože? Vrtíte hlavou, že jste ještě sklárnu ne viděli? Nuže, podnikněte se mnou aspoň v duchu výlet do první české
sklárny v Kyjově! Vidíte na obrázku
naše první česká
to je Ano,? Nuže, komíny? ty čtyři vysoké sklárna. Uvidíte, že tam nevaří skla v ple
V mnohem že kyjovsložitější. krabičkách, je práce nýbrž chových se o stará hlav a rukou to, abychom sta sklárnách pilných ských měli z čeho piti vodu, abychom měli do čeho nakládali okurky, zavarovali třešně, švestky, rybíz, abychom měli v zimě všechny, tabulky v oknech a nemrzli atd. Však se vlastními očima o tom přesvědčíte,, a rukou v 1919 roku od Sklárna mnou! za chutě českých je jen ředitelství dovolí nám ochotně její prohlídku. Dá nám ještě za prů
vodce přívětivého dílovedouciho, jenž nám vyloží ochotně postup vý že ho na Vidíte naše něm, a skla otázky zodpoví všechny roby a usmívá závodu rozlehlosti s se hned počátku podivujeme těší, když se naší nedočkavosti. 1
.
67
Vede nás kolem veliké
místnosti,
jsou hned u vchodu, rovnou do uprostřed kulatá pec, v niž kolem dokola
kanceláří,
kde
stojí
jež
okénka, jimiž vidíme do červena rozžhavenou hmotu. Jsme od nejitližšího -okénka pěkný kousek vzdáleni a přece cítíme, jak k nám sálá teplo. „Taková pec sluje vana", vysvětluje náš průvodčí. A po kračuje: „Kdio z vás by se chtěl v ní vykoupati? Nikdo? To věřím. Lázeň 1200°—1400° C by byla pro nás příliš horká. Vidíte, že obratní skláři, kteří kolem vany před okénky pracuji, jsou jen v lehkém šatě, bez kabátů, a přece se jim perlí na čele pot. Rádi byste věděli, z čeho je ta žhavá omáčka? K výrobě bílého skla, či lépe řečeno skla p, úhledného, bezbarvého, béřeme u nás písek (kysličník křemičitý), vápno (ktjsiičník vápenatý) a sodu (kysličník sodnatý); kromě toho prostředky odtarvovací (burel, ledek a j.). K výrobě skla polobilého, t. j. poně kud do zelena zbarveného, béřeme v Kyjově písek', sulfáty (sírany), jsou
—
vápno a koks. V Kyjově nelze všech jmenovaných látek dostati. Písek jsme pů vodně brali z pískovišť domácích v okolí Kyjova, Svatobořic a Šardic. Nyní však používáme výhradně písku českého, poněvadž domácí písky měly nepříznivý vliv na barvu skla. Obsahují totiž něco železa a sklo bývalo načervenalé. Sodu přivážíme z Nestonic a Ústí nadl Lafcem v Čechách, nebo z Ebensee v Rakousku. Sulfáty objednáváme bud z Bratislavy, nebo z Hrušová a Petrovic, tedy vesměs z tuzemska. Potřebné vápno beřeme hlavně z Nedvědic a koks z koksáren v Mor, Ostravě. Objednané hmoty přicházejí nám obyčejně již v takové úpravě,, že jich možno k výrobě skla hned upotřebiti. Písek se před upotře bením ještě suší a osívá, soda a sulfáty se rovněž osívají, koks a vápno se u nás melou. Potom se látky v určitém poměru smíchají. Této směsi říkáme
se nasype do vany. Vidíte, že tato vana není již v r. 1894, tedy přeď 30 lety. Byl jsem zde již tehda ji pomocníkem. Šest neděl pracovali zedníci, než ji z ohnivzdorné
Sklářský nová. Stavěli
mladým hlíny
kmen
sklářský kmen.
postavili.
Potom
se
vana přes 14 dní zvolna vysoušela a vy
Pak jsme do ni naházeli nejprve starého skla a skelniýchl když se vše roztavilo,doplnili jsme vanu sklářským kme nem. Pod vanou se nepřikládá a vůbec se pod ní netopí. Pohledte však palovala. střepů, a
vzhůru! Vidíte to potrubí, jež ústí na několika místech dö vany? Nuže, tím potrubím se přivádí k vaně hořlavý plyn, jenž se míchá dle po třeby se vzduchem, zapálí se a ohřívá směs ve vaně žárem asi 1"400° C, až ji změní ve žhavou, tekutou omáčku, jak tu vidíte. Rikáme jí sklo v in a. Tejí hustota jest 2.6. Dalším vařením se sklovina vypění a vyčisti.
kde se vyrábí hořlavý plyn. Vyrá bíme jej z urin v jimž říkáme generátory. Z nich vede se potrubím k vanam. -v výrobě plynu používáme hlavně hnědého; uhlí domácího z dolů v Kyjově, Dubňanech a Mílo ticích. Ve starých hutích, jako byly na př. na Stupavě, topívalo se dřívím. Jistě
hi;
věděli,
—
,
68
(Příště dále.)
B. Dušek:
Nivnicko jindy a dnes. Nivnice je rozhodně nejroztomilejší osada na celém Uherskobrodská! Vábí zrak pozorovatelův již z brodského náměstí, popřávajíc mu vol ného pohledu na celou rozlohu, usměvavě za slunečního svitu kývajíc svou báňovitou, divně zkombinovanou věží k přátelské návštěvě. Po hodlně rozložená po obou stranách korytňanské silnice a částečně po' obou březích Bystřičky, vypadala s.těmi malinkými, rázovitými domky, většinou barevnými, opravdu jak družice, čistá, zladěná, ač přes její štíty a komíny, přes její ornice přetáhly mraky dávné minulosti, krásných
ponurých vzpomínek. A již jméno Komenského nutí člověka, aby v posvátném zamyšlení obcházel předokenní nivnické zahrádky a ti chým krokem blížil se k Bártkovu mlýnu, na němž navěšeno tolik vzpomínek na jeho mládl I ten lid zdá se mi zde odlišný od okolních blízkého sousedstva, osad. Je povahy mnohem vážnější než obyvatelé ho podárnější. I v tom jeho klidnější pji veselí, rozvážnější, snad i
i
i
i
Nivnice, pohled od východu
na západ
(Foto K. Matyáš.)
kroji
je
střízlivost proti
vřelým barvám jiných osad! Říkávám, že se
dosud nad Nivnicí vznáší Komenského duch. *
Moravského Slovenska s obou stran toku Moravy pak nám dokazuji archeologické památky jasně, že
Sah%~li osídlení
do doby prastaré, i na obou březích Olšavy v
polovici
druhého
tisíciletí
před Kristem, a
na Nivnicku, bylo hojně osazenstva. Archeolog Červinka ve svém díle „Morava za pravěku" pou kazuje na pravěká naleziště u Veletin, Hradčovic, Prakšic, Uh. Brodu, Dolního Němčí a Bánova. Řada sídel a pohřebišť z pozdější doby, z II. století a ze století I., a nálezy z nich poukazuí jasně nejen k tomu, že kraj byl obýván lidem domácím, ale že i cizinci byl navštěvován. Přicházeli z jihu za obchodem a na svých cestách skryli celé poklady bronzových seker, srpů, náramků, obojků, které teprv naše doba vy nesla na zemský povrch. Zvěčnělý Kučera poukazuje na hromadný nález bronzů u Volenova. V o 1 e n o v, kdysi osada s hrádkem sta rého původu (v urbář z r. 1615 jmenuje se tato obec Volenovo), ležel na sběhu dvou zemských stezek. Jedna vedla údolím Bystřického po toka, druhá Doubravou, Studeným vrchem, Březovou do Bošácké doliny a Zemanským Podhradím na sousední Slovensko. Okolí Voletedy
i
69
nova
je
bohaté bronzovými nálezy, z nichž některé chová uhersko
brodské museum.
dle prof. Niederla za Odry římská cesta k
—
vedla podle doby římského vlivu Baltskému moři naše Slovensko Moravy a zdá se víc vylidněno, přec i ta doba je doložena památkami ze sedlištf a pohřebišť, tak zvláště u bývalé uherskobrodské cihelny šaňákovy, kde v jedné z jam nalezeny kromě nádob a střepin římského typu i bronzové ozdoby římsko-provinciální, dle čehož a jiných nálezů stejné povahy „u Kučovské lávky" a na polní trati „Běsné" vytušil Kučera celou osadu z této doby. Podobné nálezy známy jsou z Bánovska, římské peníze z Veletin, Hradčovic a Volenova. Kam až tyto osady sahaly, těžko zjistit. Niederle mysli, že nej dále k pohraničním hvozdům, tedy k Bánovu a Dolnímu Němčí, takže památky na půdě vzdálenější pocházeti mohou od obyvatelstva, které za dob válečných v hlubokých hvozdech hledalo útulku. Jména valy, na záfeopě, šance, hrádky, hradiska, stráže, kola, dále zbytky opevnění, pozůstávající z příkopů, valů, z kamení,, ujišťují nás dodnes, že obyvatelstvo tohoto kraje stavělo obrany proti Avarům a Uhrům, aby zabránilo snadnému a rychlému přepadení kraje. Listiny uložené v mor. zemském archivu v Brně podávají nám již ovšem te jasnější zprávy o některých osadách našeho Slovenska prve ze století XI.—XIV. Hlavním však pramenem pátrání jsou Zemské desky moravské založené 1348 a od té doby do dneška pečlivě do plňované. Desky brněnské byly pro kraj brněnský, jihlavský a zno jemský, olomoucké pro kraj olomoucký, uh. hradišťský a přerovský. Ä tu shledáváme, že je úplný souhlas v tom, co nám archeologie o t starých osadách vypráví s památkami písemnými. Nejstarších osad do 14. století jmenují písemné památky mnoho, hlavně při cestách nebo průchodech do Uher, tedy v údolích. Tak od Stráňanské Klanečnice k Oklukám, k Slavkovu a Němčí, od Trenčína k Vysoké Lhotě, k Bánovu a Uh. Brodu a potom podél celé Olšavy. Mezi těmito je i Nivnice. Ovšem po vlastním původu a stáři této osady marně bychom se tázali archeologie i písemných památek, že je z nejstarších osad pohanské doby, pojmenovaná po rázu krajiny, zrovna jako Bánov se svou koncovkou osobní, nelze pochybovali. Po loha sama hodila se velmi dobře pro osadu, jsouc ve výši pouhých 291 m nad mořem. (Příště dále.)
když
I
—
—
K
Dolina:
Z
Krevní knihy městečka Bojkovic. (Dokončení.)
Ä
druhého dne, 1. Juni (června), přinesl posel druhé naučení práva vyššího. Béře se v něm na vědomí přiznání Droběnovo, že jest všeho původcem, žádá se předvolání a výslech všech osob při loupežích zúčastněných a rozkazuje se, aby ještě ostřejším právem útrpným bylo k Droběnovi přikročeno, poněvadž jest v podezření, že i v mordýřství (vraždě) vinen bude.
K tomu všemu
70
však
již
nedošlo.
Těžko tylo sehnati zbylé druhy Droběnovy, potulující se z bázně před trestem v hlubokých hvozdech pohraničních, s obtížemi spojeno
bylo propuštění mnohých k právu bojkovskému, neboť podléhali cizími vrchnostem, bez jejichž svolení nesměli býti jati a před cizí právo postaveni. Také zdravotní stav Droběnův nedovoloval dlouhého odkladu. Život jeho zvolna zhasínal. Píšíť konšelé bojkovšti vyššímu právu, že při toru dvojím trápeni, při čemž mistr popravní spotřeboval 24 svíček, tak jest Droběna hrubě ztrápen, že jest malá naděje, aby mohl snésti třetí výslech. Všechnu životní sílu jeho podryla také těžká vazba, v níž ve dne i v noci od, mistra popravního byl držán. A Droběna vida, že blíží se konec jeho života, vyžádal si kněze). Večer přijal od něho správu křesťanskou, vyzpovídal se a druhého dne ráno přijal velebnou svátost. Usmířen vypovídá dobrovolně právu a že všechí netíží na svědomí vražda že žádná jmen jej bojkovskému, svých druhů pověděti nemůže, neboť jich všech ani neznal. Byli mezi nimi mnozí z Bánova, Nové Vsi, ba i z dalekého okolí Vsetína. To všechno oznamují poslušní synové z Bojkovic svému pánu otcovskému, v Brodě. Z dopisu jejich vyznívá upřímný soucit s obviněným a ne naučení a druhé od třetí vyš upuštěno tortůry bylo prosba, aby přímá šího práva zrušeno.
Dopis datován jest 1. června a dne následujícího, 2. Juni, vydává vyšší právo ortel, aby byl Droběna sťat mečem. Rozsudek vykonán byl ještě téhož dne k večeru. na místo na odsouzencův odchod Výpuste, popravní Smutný byl S vížky radniční večerním tichem teskně se nesl zvuk zvonku, zpěv ptactva doprovázel Droběnu na poslední jeho cestě. P.ři. odsouzenci kráčel kněz, za ním celý úřad, kat se svými pacholky a zástup lidu H Došli na popravní místo. Kněz vykonal s Drobenou poslední modlitbu, vzduchem švihl ostrý meč katův a tělo odsouzencovo padlo do připra veného hrobu na popravišti. Rozchází se zástup lidu, vrací se i úřad, aby vyplatil brodského mistra popravního a súčtoval všechna vydání spojená s výslechem i popravou.
Ä
bylo
jich
dosti!
Mistr popravní dostal za tři dny po 22 groších na výživu, šerhoví jeho vyplaceno bylo po 6 groších na den a oběma darováno bylo 6 másů vína po 3 groších. Na exekuci vydáno: za 24 svíček 7 grošů 5 denárů, šerhovi od provolání viny odsouzencovy 15 grošů, od zvoněni 6 grošů, od stětí hlavy 24 grošů, od zakopání 12 grošů 6 denárů a za rýč a motyku, koupenou k popravě, 6 grošů, vina 3 másů 46 úřad během po gro vypil vyšetřování poctivý ších a za pálené kromě toho vydány byly 4 groše 5 denárů. Posilňovali se konšelé i s purkmistrem, aby při tortůrách necítili s obviněným soustrasti, aby ze srdcí jejich vymizel všechen cit. Kruté bylo tehdejší soudnictví, krutější ještě tím, že často osoby, !
:
A
i
nevinné byly tímto hrozným způsobem utraceny. V „Krevní knize městečka Bojkovic" je zapsáno 40 procesů. Za
rokem 1630, končí r. 1721. Nejvíce ortelů vydáno bylo v letechi 1630—1640 v bouřlivých dobách války třicetileté. Pro vraždu a mord
čínají
71
odsouzeno bylo 7 osob, pro krádež a vloupání 13 osob, pro vyloupání včel 2 osoby, pro čarodějnictví a kouzelnictví 5 osob. Trest smrti byl vykonán stětím hlavy mečem, pověšením na šibe nici nebo na stromě, lámáním kolem za živa, upálením nebo utopením. Hrozná byla smrt odsouzencova, který za živa uvázán byl k ocasu koně a tak dlouho městečkem vláčen, až byl k smrti utýrán. Jedné od souzené ženě byla uťata ruka, ona pak za živa položena do hrobu, k srdci kolem probita a zahrabána. Při menších proviněních byli odsouzenci mrskáni u pranýře metla mi, jiným byly uřezány uši nebo jim byl vypálen rozžavenýrn železem cejch hanby na líce. Takto trestané osoby byly z gruntů Jeho Msti Pána vypověděny a musily se na několik mílí zdéli i zříři z panství vzdáliti,. a pohroženo jim, že přijdou o hrdlo, vrátí-li se. Práva bojkovského vzpomíná se již v roku 1562. Od roku 1600 užívaly Bojkovice popravního mistra brodského, za jehož vyzdviženi platívali městu 8 grošů důkladku. K právu bojkovskému patřili pod daní z panství bojkovského a luhačovského. Jaký osud stihl zdejší hrdelní soud a v kterém roce byl zrušen, není záznamu. Během let 1752—1754 zrušeny byly všechny městské; hrdelní soudy, aby ustoupily soudům vrchnostenským a úřadům krajským. Jan Gartner:
ViíiařstVÍ V BzetlCÍ. (Dokončení.)
Probíráme-li spíš J. Hanáka „Dějiny vinařství v Bzenci", všimne me si blahobytu, jemuž se těšily končiny jihomoravské před vpádem Bočkajovců roku 1605. Naše Slovácko podobalo se skutečně oné „kra jině Eden vší hojnosti a užitku plné". V Bzenci počítalo se 1158 měřic vinohradů měšťanských a 48 měřic panských. Z cizích vrchností měl zde vinici přední velmož království Petr Vok z Rožmberka v Hor ních horách, již působením své ženy Kateřiny z Ludanic roku 1600 věnoval zdejším starším Jednoty bratrské. Vinohrad „Havalu" pod Kněži horou držel Bedřich z Žerotína, zemský hejtman markrabství, slavný státník a turkobijce. Půl století později pozemku toho darem získali Jesuité hradišťští; zbudovali si při něm pěknou „Jesuitskou búdu", kterou teprve nedávno dal velkostatek zbořiti. Sloužila k lisování vína. V městských knihách horenských ze XVI. století čteme dosti jmen drobné šlechty moravské jakožto majitelů gruntů viničných. Zde v mra vech pitelských se v mládí zaučoval potomní veršovec Šimon Lomnický z Budce za občasného pobytu u svého strýce Tomáše Zelenky Lom nického, bohatého měšťana a majitele hospody „U zlatého hroznu" na Dolním náměstí. Židé za stara směli kupovati vinice a vedli značný obchod víny. O ten bývaly mezi nimi, obcí a vrchností časté spory.. Úroda páčila se v dobrých letech tak na 10—12.000 věder,*) z nichž pobírala vrchnost 1.000—1.200 věder desátku. Dosud ukazují v někte rých sklepech tajné „skřichy", v nichž se snažili ukryti plné sudy před vytýkací. Desátkové víno dostalo se pod lípu do ohromných sklepů
zámeckých; *)
72
stačí
Vědro
=
ve svých věky zčernalých,
56
litrů.
plísní
a pavučinami ově-
šených klenbách pojmouti 6.000 věder. Hlavním pramenem příjmů oby vatelů za oněch časů mimo pěstování zeleniny, ovoce, obilí, luštěnin a okopanin, mimo chov dobytka, zvláště ovcí, bylo vinařství. Při tom sluši uvážiti: vrchno.t sama měla bezmála třikrát víc orné půdy než
dohromady a to kusy nejlepší. Nedivno tedy, že práv svého šenku Bzenčané žárlivě hájívali. Chvá'a bzeneckého nápoje sei široko daleko rozhlásila. Proto vinohradům věnována starost veliká. O dobrotě a hojnosti úrody rok jak rok psávali záznamy do register všichni občané
horenských
i
jinam. 73
právo horenské. Opis jeho dle zteřelé předlohy pro město pořídil roku 1735 písař B. Hoffman. Výkonem pověřen býval „horný" („perkmistr") se šesti horními konšely. Dohlíželi na řádné ob dělání vinic, vyřizovali sporg, prováděli trhy majetku a zapisovali vše do knih. Soudili dle práva falkenštejnského, nazvaného tak po hradě téhož jména v Dol. Rakousích pod Polavskými vrchy. Ze zdejšího roz sudku šlo odvolání k markraběti moravskému a k radě města Brna* Roku 1619 žádala mnohá horenské práva, abg apelace k právu falkenštějnskému z Moravy bgla sněmem zemským výslovně zrušena. Však sněm návrhu nevghověl a tak zůstalo v platnosti staré horenské právo až do roku 1784, kdy nově vgdané vinohradské zřízení pro markrabství moravské le tenrve nahradilo. Z krutých trestů, jimiž falkenštejnské právo stíhalo škůdce vinic, z veliké moci horných a přísežných hotařů vidí se, jakou důležitost přikládali tehdy předkové vinohradům. Snad to bylg oouhé vyhrůžky „pro vostrach", neboť doslovně v praksi vgkonáváng bglg bg si vy žádaly mnohých obětí. Kdyby na př. pocestný v horách vzal vino hradský kolek, aby se o něj cestou podpíral, o to nic. Kdo by však vzal kolky dva (ejhle zpupnost!) propadl 5 liber masa těla svého neb ruku. (V některých jiných právech čteme „5 liber vosku"; ten byl laci nější.) Vzal-li by kdo kolkův tré, hrdlo ztratí. Kdgby „vincour" (= vinohradník za plat zjednaný) lámal dobré a užitečné koly na kusy,, propadl hrdlo právě tak jako hotař, jenž by o své ujmě vstoupil do vinohradu dále než na tři „grefty". Vinice
chránilo
;
Kdo bg Kdo by
ukradl kolek při zarážení hospodářovi, hrdlo tratí. zašel do vinohradu a šlo-li jemu o Věc nepoctivou, nemá užiti žádné právní ochrany a bude jako zrádce, mordéř nebo násilník Svadí-li se dva ve vinohradě přes soumezí neb před vinohradem na stanovišti pro povoz, propadnou pokutě 10 grošů; kdyby se poprali a tak frejunk vinohradní porušili, hrdlo tratí. Kdo by sobě ku polepšení doloval u soumezí a meze tím utrpěla, dá 5 liber vosku pánu a 12 denárů bílých perkmistrovi. Kdo podtáhne pod zem oblouk pně ze sousedova do svého (sou sedu ke škodě), uzná-li provinění 1 konšel horní neb 2 obecní, hrdlo ststkemi tratí, jest falešný; přísluší na rošt. Uteče-li, propadne vším pánu, je bezprávný a nemůže nikde žádné ochrany užiti. Zloděj hroznů ve vinohradě propadá hrdlo na útraty vší obce 1
.,
mistrem popravním. Kdo má pouze úmgsl krásti a chodí po soumezí neb „frgdu" (= místo pro povoz) nahoře neb dole, bude počten za zloděje a hrdlo tratí. Ukrgje-li kdo víno před desátkem, to víno propadne a ještě se k němu jako k jinému zloději trestáním přikročí. Kdo bg vinohradu neřezal včas, propadne ten pozemek pánu. Do čteme se též o pokutách za odluzování nádeníků, za pasení dobytka ve vinicích, za ostrlizování na cizím, za myslivost ve vinohradech ko nanou, za přivážení a šenk cizopanských vín, za volně pobíhající psy a jiné věci většinou zpředu nelidské, k nám přenesené germánské tresty, měkčí mysli našeho kmene nesvěčné. „Chceme, aby ve vinohradech tak jisto bylo jako v nejpevnějších komorách našich", dí horenské právo bořeticko-rakvické a bzenecké nemíní slevovati ničeho. s
74
Co však zmohla všechna práva
návalu hord Bočkajovýdí* které 1605 za čtvrt roku obrátilg jihovýchodní Moravu v poušť? Teskná čisti v těch krvavých zádavách, kterak uherští kořistníci s lidmi divně se kvaltovali, kladouce je v budách hlavami do lisů je mučili, aby proti
kde mají peníze ukryté. Onoho roku Bzenec dvakráte vzplanul požárem a téměř z kořene vyvrácen. Těžce vzpamatovávalo se město z dlouhé strázně. Měšťané pozbyli svých městských práv a sedlákům na roven postaveni a považováni. Domy většinou zpustly,\ pole a vinice zůstaly ladem a nikoho nebylo, kdo by je lacino, ano i jim
pověděli,
75
zadarmo
zasáhly sem opět nájezdy turecké z Uher, stálá nejistota a- nevýslovné vyčerpání. Oby vatelstvo kleslo počtem, blahobytem i duševními zájmy. Živořilo, ne vědouc sí rady v této době „Temna" jako jinde, hájíc jen holéshb života v bídných přístřeších. Chudoba všechny tiskla. Průmysl zde neměl půdy a zelinářství na vše nestačilo. Svírala je neobmezená vůle vrchnosti, sužovaly velké platy, tuláctvo, zlodějstvo, jemuž čekan ši benice a popravní kolo strmějící na „Babí", bzenecké to spravedlnosti, nebylo vždy dóstatečnou výstrahou. Jen ta kapka vina rozjařovala a utěšovala domorodce v nížinách jejich pravšedního bytí v nekonečném tahu let. Ctihodný Řehoř Volný ve své „Topografii markrabství moravského k roku 1834" odhaduje množství vypěstovaného vína v Bzenci ještě na 5.000 věder ročně. Chválí, že je velmi silné, dá se dlouho chovatii a náleží k nejznamenitějším v zemi. Velkostatek v letech 1876—1905 vyráběl vína šampaňská. Těšila se dobré pověsti a častokráte o vý stavách došla vyznamenáni a cen. Nyní spravuje vinohrady bývalého panství zemská rolnická a vinařská škola zdejší. Ohromné sklepy zá mecké zejí prázdnotou; dobrosrdečně obhroublé samorostlé veselí, bodrá pcžívavost, které vyzařují z obrazů různých hodokvasů dávných ho landských mistrů a které vyznamenávaly starý Bzenec, v stísněné so chtěl vzdělati.
Sotva že se trochu
sebrali,
becké době nynější vyprchaly .... F.
Prager:
y
Reka Olšava,
nikoli Olšava.
Reka Olšava, která pramení v katastrální obci Pitíně, protéká uhersko brodským krajem od východu k západu. Až po vesnici Nezdenice má ráz horské bystřiny, jež na příklad při průtrži mračen v červenci r. 1919 způsobila na úrodě i staveních, ježích a mostech přímo živelné pohromy,. Reka tato měla svůj význam již v dávnověku. Ve století XV., kdy soupeřili Jiří Poděbradský s Matyášem Korviněm, tvoíia jeden čas hranici mezi Uherskem a Moravou, a Uh. Brod byl svého času městem Matyášovým. Vůbec původ Brodu odvozuje se se strany uherské. Byl to král Ondřej I., který roku 1049 město založil a opatřil privilejí (výsadami). O řece
známo, že se na ni již v XI. století vybíralo zemské clo a později, když se cla zmocnili držitelé panství v kraji, vybíralo se tu „bánovské mýto", nazvané tak proto, že šlo do důchodu pána, který sídlil v městečku Bánově. Rozsah úzeini, kde se vytíraly poplatky z fůr jedoucích do Uher neb z Uher, byl značný. Bánovskému mýtu podléhal kraj od potoka měřinského *) na Pitinsku, který jest jedním z pramenů Olšavy, až po potok Lubenský, který! teče mezi Korytnou a Suchou Lozí. O Olšavě, praví Řehoř Wolný ve své německy psané topografii (mistopise): Pozoruhodnou v tomto kraji jest pouze řeka Olšava, známá již před rokem 1030 pod tímto jménem. Původní pojmenování řeky bylo tedy Olšava, nikoli Olšava, jak se dnes říká vlivem školních map. Že by se jmenovala Olšavou od olší, *)
76
Měřín
Olšavě
je
jest
dále
vyhynulá ves.
jsou její břehy tu a tam vroubeny, to by nebylo význačnou známkou jen pro tuto řeku, neboť olše rostou i při jiných tocich. Po jmenování Olšava je ovšem pěknější a začalo se ujimati vlivem lidi cizích a hlavně vlivem škol. Domácí lidé, hlavně starší, jmenují řeku Olšavou, jak jsou doklady toho z celého jejího povodí. jimiž
na Těšínsku také řeka Olza, kterou novější kartografové (kresliči map) přeměnili na Olšu. Pro Olšavu mluví nejen místní důvody, totiž lidové užívání, ale i důvody historické. Tak v latinské listině z roku 1048 čteme: Dva náctina cla, které „brod" se jmenuje, na Olšavě (Olzava) se vybí ralo. (Mezi Měřínskem a Lubnou.) Dějepisec Dobner uvádí: Roku 1049 Ondřej, král uherský, město Brod, řečené Uherský, založil, kteréž leží na jistém horském výběžku nad řekou Olšavou. Kosmas ve své České kronice praví: Ventum erat Olzawan . Přišlo se k Olšavě .... která tvoří hranici mezi Panonií a Moravou, Prohlédl jsem staré katastrální mapy, nakreslené podle Josefínského katastru (s prací tou se začalo roku 1785 a trvala 45 let), a všude jest zapsána tato voda jako Bach i jako Fluss Olšava. Obce, jimiž Olšava na Brodsku protéká, jsou: Pitín, Bojkovice, Záhorovice, Šumíce, Üjezdec, Těšov, Brod, Havřice, Drslavice, Hradčovice a Veletiny. Všude tu je psáno v katastrálních mapách Olšava neb Olzava, s výjimkou u Těšova, kde ji jmenují Oslavou. Přesmyčka tato, ukazuje a potvrzuje, že podobným způsobem vznikla na mapě Ko menského z roku 1633 z Olšavy Oslava. Při (komisi Josefínského katastru fungovali kromě zeměměřiče též tři místní občané a tu znalci ve všech obcích udávali shodně, že se Neštěstí s olšemi měla
.
.
řeka jmenuje Olšava. Také syndikus města Brodu Václ. Letocha (1690) zapsal db své kroniky hned v úvodu: Teče tu voda Olšava. Tvrzení, že původní jméno bylo Olšava a že za dob vrchno stenských kancelářští písaři háček s písmene š odstranili z důvodů
místa. Na našich katastrálních mapách jest mnoho místopisných jmen, která němečtí kancelářští úředníci mohli žkomoliti, leč vidíme, že tak neučinili z důvodů věcných. Tak čteme Havrzitz, Paschowitz, Schumitz atd. Zřejmo jest, že se snažili psáti
germanisačních, nemůže
míti
1
Ä- byli by jistě psali Olschava a ne Olšava, kdybyi skutečně tenkrát výraz Olšava byl užívaným pojmenováním řeky. Staří předměštané, pamětnici uh.-brodští, za jejichž humny Olšava teče, neříkali nikdy jinak. Dosvědčuje to 741etý Fr. Uherec, jenž dokládá: „A tak jsem také od svého otce slýchal." tak,
jak
slyšeli.
Archiv map katastrálních v Brně, kamž jsem se obrátil, dosvěd se v obcích hranic obecních že jmenuje řečených čuje, při popisech řeka Olšavou. V rukopisné kronice jednoho pitínského občana z roku 1855 stoji psáno: „Pitín leží v Moravě na uherskách hranicích, na' začátku řeky Olšava zvané." Jméno Olšava žije u rodáků pitínských, šanovských a bojkovských ve smyslu přeneseném. Tak zvěroklestitelé čili miškáři, kteří se roZi cházejí z vesnic na Olšavě ležících do světa, říkají mezi sebou pitné vodě o 1 s a v a .
77
A
nejpádnější důvod na konec. Když jsem postupoval na obecních 1
toku Olšavy, dobral jsem se jejího vzniku na Pitínskti, a tu pohled na mapu osvětlil mi vše. Ona lesní trať, ve které řeka vyvěrá, jmenuje se Olšava! Zde jsou, jak pitínští říkají, mlaky (bah niska), z nichž vytékají oba prameny řeky. Podél tohoto iesa teče pak Olšava v délce přes 2 km a od něho má své jméno. Jméno; Olšava se znova ujímá a jest na nás, aby se všude zavádělo. Nej nověji použil názvu Olšava stavební odbor ředitelství státních drah v Brně ve svých měřických pracích. Doufejme, že pronikne brzy také do našich škol a odtud mezi občanstvo, které na staré pojmenováni své řeky již pozapomnělo.
mapách
proti
NAŠE NOVINY.
--
jsme v předcházejících číslech Zahrady Moravy článek F. Pragra a J. Gartnera o slováckých vinohradech. Doplňujeme je dnes ještě zprávami o sklizni vína na podzim r. 1924. O vinobraní v Bzenci Otiskli
|sme psali
již
v
3. čisle.
V
Blatnic! byla loňská úroda vína nadprostřední. Portugalské čer vené jevilo 16—18° cukernatosti, burgundské červené 19°, ryzlink rýnský 19°, sylván zelený 18—20°. Tuto jakost vykazují vína z vinic panských,;
selská vína byla značně slabší. Panských vinic je 12 ha, selských 22 ha. Kromě toho má velkostatek ještě 2 ha vinic štěpovaných a 20 a vinic matičních, kde se pěstuji podložky révy americké, potřebné k šlech
Také obecní
tění. •vinici
zastupitelstvo s Vinařskou besídkou založilo matiční a vzornou vinici nosnou, aby se povzneslo upadající viniční ho
spodářství. Blatnické vinice jsou od r. 1922 ohroženy révokazem. Na mestcvání se loni nejlépe osvědčil ryzlink rýnský a sylván zelený, nejlepšich hroznů tabulových poskytla chrupka bílá a portugalské červené. :
1
Pěstované druhy: paderák (ortlib), fryšták, budinka a ryzlink vlašský -se pro Blatnici nedoporučují. Hrozny tabulové se prodávaly po 6 Kč za 1 kg, hrozny na mestování po 4—5 Kč. 1 litr vína budě asi za 8 až 12 Kč.
V
Dolních Bojanovicích bylo hlavní vinobraní ve dnech od 15.—20. října. Mnozí však sbírali hrozny již dříve, což nebývalo. Množství vy robeného vína možno odhadnouti na 100—150hl. Je to úroda malá. Jakost vína však je nadprostřední; jevilo 17—19° cukernatosti. Vino hradů je dosud asi 100 ha; výměra ta však stále klesá. Ještě v r. 1908 bylo v Dol. Bojanovicích vinic asi 400 ha! K tomu Jsou dnešní vino hrady téměř vesměs zamořeny révokazem!. Lépe obdělávané a dobře hnojené vinice odolávají tomuto zhoubci lépe, než vinice plané, ale udržeti se také nedají a nedostaví-li se náprava, je v pěti—desíti letech veta po bývalé nádheře bojanovickiých vinohradů. Začíná se sice zde očkovali na americkou podložku, lidé však jlsou předpojatí, ovšemi ke své škodě. Lépe je v tom ohledu v Mutělnicích, kde je státni sklep. V Dol. Bojanovicídh se pěstuje hlavně ryzlink rýnský, který založil slávu bojanovských sklepů, také něco burgundského červeného 78
5—6
a
sylvánu. Stolní hrozny se prodávaly po Kč, na mestování se víno neprodávalo. Víno bylo za 8 Kč, ceny jeho však stoupají.)
Československy Červenj} kříž.
rukou časopis „Měsíčník Dorostu Červeného kříže" s pěkným obrázkem na obálce: děti všech dílů světa a všech lidských plemen drží se za ruce a v radostném poskoku obepínají celou zemi. Evropan vedle Číňana a Indiána, Negr, Eskymák a Polynesan všichni si podali ruce, aby se jako bratři radovali ze života. Obrázek vystihuje jasné, co chce Dorost Červeného kříže. Především chce sblížiti všechna lidská ple mena a všechny národy světa. Meč, který až dosud vládl nad světem, má býti nahrazen láskou. Místo válek má zavládnout! věčný mír. Láska vede člověka k tomu, aby byl dobrým a milosrdným. To pak je druhý úkol Dorostu: pomáhati potřebným, aby bylo na světě méně Dostal se mi do
—
—
bídy, zoufalství a slz. Abychom se stali dobrými, milosrdnými a snáto je třetí šelivými k druhým, k tomu je třeba přísné sebevýchovy. úkol Dorostu. Chceš-li pomáhati jiným, musíš býti napřed sám silný a zdravý tělesně i duševně. Dorost Červeného kříže je dnes veliká
A
organisace, rozvětvená po všem světě. Americký Dorost má již 12 milionů členů a členek, československý Dorost byl založen roku 1921.
Jeho organisace jsou dnes i v zapadlých dědinkách republiky. V župě uhersko-hradišťské jest Dorost organisován takto: na Brodsku je 198 dorostenců ve 3 školách, na Kyjovsku 1110 dorostenců v 10 školách, na Hodonsku 2548 dorostenců v 16 školách a na Hradištsku 3082 dorostenců v 22 školách; celkem 6.938 dorostenců v 51 školách. To je ovšem teprve počátek. Víme, že se k organisací Dorostu přihlásíte časem všichni! O loňských velikonocích vykonal Dorost svůj první sjezd v Praze. Z naši župy zúčastnili se sjezdu jako delegáti žáci a žákyně: Zdeněk Unger, žák 5. tř. obec. školy, Alois Hoferek, žák 3. tř. rněšf. školy, Štěpán Sohar, žák I. ročníků obchod, školy, Otiíie Bůčková, žákyně rodinné školy, všichni z Uh. Hradiště, Marie Ježková, žákyně 3. tř. měšť. školy ve Strážnici, Marie Králíčková, žákyně 2. tř. měšt. školy v Kyjově a Anna Svehláková, žákyně 3. tř. měšť. školy ve Zlíně. Hosty na sjezdu byly: A. Zemková, žákyně 4. tř. ob. školy, M. Šelepová, žákyně gymnasia a sl. učit. Hrejsová ze
—
Strážnice.
- HRA A PRÁCE.
Řidi AI. Cablik, Uherské Hradiště.
--
Orol
fcfóoj
příkopě u dráhy rostoucí hnědé cigárky„ Utrhl několik celých rostlin a přinesl je ukázati do školy. Jak se všichni žáci podivili, když v přírodopise poznali kromě jiného, že hnědé pa
Antoš objevil v
lice
jsou
květy
o r o b i n e c.
rostliny,
jíž
lidé
říkají
šáší
a
přírodopisně správně;
Dotré vlastnosti šáši znaji nejlépe Blatničané, proto je již v létě skupuji po celém okolí. Na podzim zralé rostliny žnou, suší a svážejí, V zimě pak robi ze zásoby: šlapáky, rohože a kabely, jež 79
prodávají po celé republice.
kou procestovali
Znám
před světovou vál celou střední Evropu,
Blatničany, kteří
1
domácími výrobky utržili dosti peněz a nabyli nemalých zkušeností. Nechceme dnes napodobovali blatnický domácí průmysl, ale zku síme urobiti ze šáší něco jiného. Postup práce: 1. připravíme ma teriál, 2. napleteme copánků, 3. nakreslíme vzor, 4. urobíme potřebný prvky a 5. sešijeme v podložku neb tašku. Cím je šáši jemnější,, tím jsou výrobky hezčí. Tvrdé listy odříz neme a odložíme na hrubé šlapáky. Zbylou dužnatinu rozřízneme po délce na 2, 4 více pásků, jež klademe urovnaně do nádoby, s vodou., Teplá voda se sodou j "lepší. Takto si připravíme potřebnou zá sobu materiálu. Dobře promočené, ohebné a lepkavé prameny pevně splétáme v copánky dvoj neb trojpramenné (I). Při nadplétání klademe na zbývající konec jiny pramen téže tloušťky, jejž dobře za pleteme a pak teprve týmž způsobem druhý a třetí. Nikdy nesmíme nadplése
svými
i
•
tati
všecky prameny současně. Hotový
copánek začistíme, t. j. vyčnívající kon ce ustřihneme nůžkami.
ß
přemýšlíme již o tva ru a vzoru podložky neb jiné výplně,, která může míti podobu čtverce, obdél níku, kruhu, elipsy, mnohoúhelníku atd. Vzor, který si pak nakreslíme ve sku tečné velikosti na balícím papíře, skládá se z těchto jednoduchých prvků: z kroužků (II), elips (III) a plných neb dutých srdíček (IV). Následuje robení jmenovaných prvků ve čtyřikrát větších rozměrech než na náčrtu. Motáme copánek v podobě kroužku neb elipsy a ko nopnou nití přišíváme tak, aby stehů nebylo viděti. Srdíčko urobíme z dlouhé úzké elipsy ohnutím a upevněním konců, asi pod pravým úhlem. Jak robiti duté prvky, viděti na kresbičkách, proto netřeba Při této práci
vysvětlovali.
Hotové prvky klademe na náčrt (V), který konečně zmizí podl zajímavou výplní. Zbývá přišiti jednotlivé prvky na místech, kde se dotýkají, a celou výplň copánkem jednou i vícekrát obšiti za účelem upevnění. Výrobek slisujeme mezi dvěma prkénky a je hotov. Tak můžeme urobiti podložku pod- mísu, hrnec neb podložku k psa címu stolu, posteli a pod'. Upev íme-li dvě souměrné podložky na hádku a dole obdélníkovými tocích kroužky, elipsami neb pi\ dnem, které namotáváme a sešívá' zbývá jen připevnili neb na nakupování. z copánků ucha a máme hezkou taŠMi (v V krajích, kde neroste orobinec, můž^iut týmž způsobem zpra -
,
jemné kukuřičné listy Žáci, hotovými výrobky pochlubte! Nazdar! covali
Tiskl
objímající zralý klas. zkušenostní při práci zase
(šustí),
a
Čeněk Peebtor v Kroměříži
se
nám
•
Zahrada Moravy
s
I LEDEN 1925. * ČÍSLO 5. ROČNÍK II. VYDÁVAJÍ UČITELSKÉ JEDNOTY V ŽUPĚ •
UH..HRADIŠŤSKÉ.
Vlastivědný sborník Zahradu Moravy vydavaji učitelské jednoty íupy uh. hradišťské. Řídí redakční sbor. Odpovědný redaktor M. S. Dobiáš.
—
Sborník vychází měsíčně
7 Kč. Jednotlivá
čisla při
livých čísel přímo po
1
mimo
hromadném
Kč.
prázdniny. Druhý ročník bude míti 10 čísel za odebíráni jsou po 70 hal., při odebírání jednot
Rukopisy, knihy pro redakci a časopisy na výměnu buďtež zasílány na adresur
Redakce časopisu Zahrada Moravy v Uh.
reklamace vyřizuje: Hradišti.
Předplatné přijímá a objednávky
plsu Zahrada Moravy v Uh.
OBSAH:
Hradišti.
Doubrava (Bartoš
—
i
Administrace caso»
—
Poslední zbytky velkých šelem v Bílých Karpatech (/. Walter). Nivnicko Výroba skla v Kyjove (M. Urban). Z Krevní knihy městečka Bojkovic. Dokonč. (K. Dolina). jindy a dnes (B. Dušek).
—
—
—
Dokonč. (Jan Gartner). Naše noviny. Hra a práce.
Vinařství v Bzenci.
(F. Prager).
—
Kytice).
—
Hlásí se nám stále noví a noví od běratelé, pro něž však nemáme v zásobě potřebného počtu výtisků Zahrady Moravy. Zvláště se nám nedostává čísla 2. a 3. Žádáme ty školy, jimž jsme zaslali 2 a 3. číslo v domnění, že se stanou odběratelkami, aby nám zásilky ihned vrátily, nebo se konečně závazně přihlásily a udaly počet odběratel. Neodkládejte placeni! Malé částky se lépe uhradí než velký dluh! Pátým číslem končíme prvé pololetí, předplatného však nemáme ještě ani třetinu! To nás zneklid ňuje a otvírá neblahý výhled do budou cnosti, neboť dluhy by ubily naši dobrou snahu.
V dnešním
čísle
přinášíme ukázky
—
prozatím jen na obálce. Ostatní pracovnici musí laskavě posečkali, časem dojde na všechny. S ra dosti sdělujeme, že se nám nashromáždily na redakčním stole celé desítky prací z řad našeho drobného čtenářstva.
práce našeho dorostu
Z
prací vlastivědného dorostu.
U
Hulínův kopec. znorovského kostela je pahorek, který
nazývají podle nynějšího majitele Hulína kopec Hulínův. Na něm stávala ve středo věku tvrz, jež v prvé polovici XV. století byla již zpustlá. Při přestavbě znorovského kostela našel se náhrobek s letopočtem
O
1462. Je uschován v museu ve Veselí." vrchu se vypravuje, že jsou v něm ukryty poklady. Když tu dělníci kopali hlínu, našli krásnou popelnici. V domnění, že jsou v ni peníze a že našli snad část pokladu, rozbili drahocennou tu památku zašlých
věků. Pan učitel Mastný zde také kopal a našel kosti,' vrtaný mlat a hlazenou se kerku, jakou si vyráběl člověk doby ka
—
—
Řeka Olšava,
nikoliv Olšava
menné. Z toho by se mohlo souditi, žev těchto krajinách žil předvěký člověk. (Z pověstí zs Znorov na Strážničku.)-i
Studánka v Baksahorách. Štěpán Baksa z Petrovej u Šaštína (Slovensko) byl chycen, když chtěl rabovat mezi Dolními horami. Koně mu zabili, ale jej samého pustili. Tu se jim Baksa dař poznat. Když potom kdysi přišli Stražničané do Šaštína na pouť, Baksa je poznal'
a velice jim děkoval. Strážničtí nazývají od té doby to místo, kde Baksu chytili,. Baksahory a studánku v těch mistechi
studánkou v Baksahorách. (Pověst ze Strážnice.)Polní traf Nekřtěnky. Majitelé pozemků v této trati byli prý novokřtěnci ze Ždánic, Kelčan a Bzence.. Lidé učinili z novokřtěnců nekřtěnce a toto jméno přešlo na pozemky, jež měli. i
-
(Ze Strážnice.)
Pověst o Buchlovském kameni. Jednou se zamiloval čert do hezkého děvčete a chodil za ním přestrojen za myslivce. Děvče se přece dovědělo, že je
zbavilo, dalo mu vy konat! těžkou práci. Měl zastavili potok: a přinutit! jej, aby tekl do kopce zpět.
to čert a
S
aby se
měl
jej
hotov dřív, než zakokrhá; kohout. Na druhý den čert všechny ko houty v-dědině koupil, aby je odstranil.. Jenom děvče před ním kohouta uschovalo. Večer se dal čert do práce. Nosil obrovské balvany a házel je do potoka. Když nesl poslední kámen, děvče vyhodilo kohouta do výše a on zakokrhal. Čert hrozně za klel a upustil kámen na louku, kde je po dnes. Děvče bylo zachráněno. Turisté rádi navštěvují Buchlovský kámen, odkud jepráci
být!
pěkná rozhlídka po okolí Buchlovic.
(Z Buchlovic, žačka měšť. školy.};
Na besedě. Bedř. Beneš-Buchlovan:
Ha Holém
kopci. "
Ohýnek dohořel. Šaman rozhrnul
!
popel. Z opasku vyňal drobné kůstky, jako by z článků prstů od rukou a nohou, zamíchal jimi a rozhodil do tepléhp popela, mumlaje nějaká slova. Při tom nenápadně a bystře poslouchal, jak těžce rarěný dýchá, ačkoliv až dosud si ho vůbec nikterak nevšímal; a stejně pátravě měřil poblíže stojícího Opatrného Vlka, zavřel na chvíli obě oči, jako by nyní se soustředil v hloubí ducha a když opět zvedl víčka, zahleděl se svým jedním okem na rozhozené kůstky.
—
Vyschlým prstem, zakončerým nehtem dlouhým jako dráp, kreslil v jem ném popelu tajemné čáry a můří nohy kolem kůstek a článků, zamyslil se na chvíli, znovu šlehl okem v místa, kde horečně oddychoval raněným i kde stál Opatrný Vlk, a dal se do tichého, jakéhosi vnitřního smíchu, Chichichi, potřepávala se mu hlava na vychrtlém krku, klátila se, jako by se už už měla ulomit. Opatrně vybral z popela kůstky a složil
v sáčku, popel s kamene sfoukal do čtyř stran. Pomalu se zvedal, natahoval a teprve zamířil k nosítkům. .Kráčeje! mimo Opatrného Vlka pravil mu polohlasem, aby to jen on sám slyšel: 1
„Nechť Opatrný Vlk si vždy pamatuje, že Šaman jest od této chvíle při něm!" Ten sebou překvapeně trhl, ale nežli mohl co odpovědět, šaman přistoupil k nosítkám. Ohromný Vlk byl stále bez sebe. Zakrvácená, potrhaná hrud se nepravidelně zvedala a z pootevřených rtů dral se sípavý dech.
Šaman
prohlédl rány. Pokyvoval dlouho mlčky hlavou, pak řekl: „Zlé moci jsou na blízku. Cekají. Náčelník je zle zřízený. Budu ho léčiti. Ale nevím .... Ohromný Vlk nectil Šamana, dokud byl zdráv. Zlé moci ted naň sahají. Daji se ještě odehnati? Dají se, kdyžt jim zapáchla krev jeho, ještě odehnati?" *
Odnesli opět Ohromného Vlka k jeho chýši. Opatrně jej uložili na lože, vystlané kožišinami. Šaman poslal všechny z jizby ven, vymyl a ošetřil strašné rány, přiložil byliny a chladivé obklady a učinil ještě) divná, čarodějná zaříkáni. Mezi tím se již byla vrátila část lovců s kusy masa a ženy jaly se připravovat! večeři. V nižší části chýše byla kuchyně s vyvýšeným ohništěm, zdělaným z menších kamenů. V koutě byla odpadková jáma, původně až i 2 metry hluboká, kam se házely zbytky, odpadky, střepy.
Na
ohništi plál oheň,
dým
se dral střechou ven. Kuchařka nabodla maso na dřevěné rožně, které položila na hliněné podstavce tvaru kuželovitého nebo jehlanovitého. Maso se opékalo, plnilo vůni celou chýši a nedočkavé oči už předem si vybíraly: a v duchu polykaly nejchutnější kousky, až se v ústech sliny sbíhaly. Jen v náčelníkově chýši se i
nepeklo a nevonělo maso.
Soumrak
Holý kopec. Pasáci sehnali dobytek do ohrad a spěchali též k jídlu. Za tmy vycházejí zlé a divné moci z tajemných svých skrýší, proto každý pospíchal spat, sotva se setmělo. Muži, ženy, děti olizujíce si omaštěné prsty a huby, ukládali se do kožišiny.
Mé
celý
—
ale
je
se snášel na
kvítečko
s
chutí
se
do koutka. Bylo toho
skrčila
lítáni
za
nohy potřebovaly odpočinku. Usínavši usmívala se —< najednou sebou škubla. Vzpomněla si. Jak se díval černý havran den,
že
— místě —
Šaman na
—
jistě
Hu
—
to
byl on. Utéci nemohli, kroku udělat. Přimrazil já se bojím
—
boku na bok. Bác hned rukou, hned nohou do matky. Ta zabručela, á kdýž toho bylo již mnoho, plácla Kvítečko po holých zádech, jen to plesklo. Potom se divoch přece uklidnil. V jiné chatě měl těžkosti Brouček, ve třetí zase Bobíšek nemohl spát. Tuze se najedl, přecpal bříško a také šaman ho strašil. Dlouho ne a ne usnout, oči pálily, bály se otevřít, aby neviděly tmu. Převalovala se
s
Opatrný Vlk seděl ve své chýši u ohně a čistil svůj bronzový; nůž. Zálibně zkoušel jeho ostří a zhlížel se v jeho lesku. Bronzový nůž oh, bronzový nůž! Kterýž se neohne, z rukojeti nevypadneI Kterýž hladce krájí maso a odděluje kůži! Bronzový nůž, který nesklame jako nemotorný mlat! Který hladce vnikne mezi čtvrté a páté žebro
—
—
medvěda a protkné mu srdce! Oh, bronzový nůž! Znovu vzpomínal na všecky podrobnosti zápasu s medvědem. Jistěl ve všech chatách se o tom mluví. Ä bude se mluviti dále po celéml okolí! Každý bude mluviti o velikém lovu, jen on ne. Spustil ruce v klín. Ä co ten šaman? Divně mluvil, jak jen mohl věděti, co si on, "Opatrný, myslí v hloubí srdce od chvíle, kdy pojedl medvědí i
syrové, teplé srdce před tváří všech lovců
V
chatě náčelníkově přiložil
—
—
Šaman nové obklady; přikázal ženám, Na prahu jizby se ještě obrátil, postál
jak maji nemocného ošetřovati. chvilku, dal se do tichého chichotu a vzdálil se.
Obě ženy se znepokojeně přikrčily k ohništi v této vyšší jizbě, na němž budou po celou noc udržovati svítivý plamínek. Plamínek bude odháněli temné stíny do koutů. Na kbžišinách ležel v mrákotách Ohromný! Vlk. Vedle něho hliněný džbánek s vodou.
při
zdi
chýše, ležel těžký,
kamenný
mlat,
Na
upěchované z hlíntý který přinesli muži s dneš lávce,
ního zápasiště.
V .osadě
zavládl noční klid.
šaman
se vystupovali na příkrou skalinu, Znal tu svou cestu dokonale i potmě. Jal
k své chatě, ale nevešeL až se ocitl na vrcholu hřebene. zamířil
Na
vrcholu se vzpřímil a dlouho, dlouho nehybně stál. Noční chlad čišel z obou údolí, vlhký chlad od vody. Stromy tajemně mlčely. Kolem! neslyšně a měkounce přeletěla sova. Nebe bylo bez obláčků, ohrom
ohromné. Šaman pak rozpial ruce zaléval ztichlé, nekonečné lesy. Gssas né,
vstříc měsíci, který
Knihtiskárna Čeněk Pechtor v Kroměříži.
bílým jasem)
— Zhotovuje veškeré
1
tiskopisy.
