Zadluženost a předlužení úvod

Zadluženost a předlužení – úvod Finanční gramotnost obyvatel České republiky je na velmi nízké úrovni a přispívá k nezdravé situaci na trhu především s finančními produkty, touha lidí po větší srozumitelnosti finančního trhu je však zřejmá. 1 Stát již v minulých letech přijal za svou povinnost zajistit vzdělávání ve finanční gramotnosti na školách od předškolního vzdělávání až po vysoké školství, včetně dalšího vzdělávání pedagogických pracovníků. Doplňkové vzdělávání dospělých (celoživotní vzdělávání) bylo ponecháno k realizaci soukromému sektoru. 2 Na reálné výsledky strategie si však ještě budeme muset počkat, informovaný a finančně gramotný spotřebitel začne být obvyklým jevem na trhu v lepším případě teprve za několik let. Do května 2010 měla Česká republika lhůtu pro implementaci evropské směrnice o smlouvách o spotřebitelském úvěru. 3 Tuto svou povinnost formálně splnila vydáním nového zákona o spotřebitelském úvěru 4 , který bude účinný od 1.1.2011. O tom, zda se českým zákonodárcům podařilo včlenit do českého právního řádu také obsah konkrétních norem obsažených v této směrnici, to ukáže čas a rozhodování soudů. Stále však zůstává v právním řádu vážně zanedbaný prostor ke sladění se standardy vyžadovanými Evropskou unií pro oblast spotřebitelských smluv a procesní ochranu spotřebitele. S novým zákonem o spotřebitelském úvěru můžeme očekávat podstatnou změnu situace na trhu s úvěry určenými spotřebitelům. Povinnost zkoumat bonitu klienta, jejíž nedodržení bude správním deliktem postihovaným vysokými pokutami společně s vyrovnáním podmínek pro činnost bankovních a nebankovních subjektů by mohla ukončit dvacetileté období rozkvětu „obchodníků s chudobou“. I kdyby tomu tak v ideálním případě bylo, zůstávají ve společnosti zhruba dvě generace, které díky bezvládí na trhu spadly do pasti předlužení a pokud nemají možnost zvýšit si příjem (důchodci, osamělí rodiče pečující o děti, osoby znevýhodněné na trhu práce), nemají příliš možnost, jak se ze své situace dostat. Od ledna 2011 už by se nemělo vyplatit uzavírání smluv s lidmi, u kterých již v dané chvíli je jasné, že nebudou schopní svým závazkům dostát, protože nemají a nebudou mít dostatečné příjmy. Je ovšem faktem, že nový zákon o spotřebitelském úvěru nijak v činnosti neomezuje obchodníky, kteří tzv. „jdou po majetku“. Nadále se jim vyplatí uzavírat smlouvy s tím, že se dlužníkovi co nejvíce zkomplikují plnění závazů, aby se věřitel co nejrychleji dostal k uplatnění nepřiměřených zajišťovacích institutů a sankcí, které vedou k rychlému a výraznému zisku. Zákonu se někdy vytýká, že ani on nedává kritéria pro posouzení předmětu plnění a ceny za toto plnění (nestanovuje horní hranici dovolených úroků, resp. sazby RPSN), neomezuje využití rozhodčích doložek a směnek, ani nedává kritéria pro posouzení přiměřenosti zajišťovacích institutů a sankcí za nedodržení závazku dlužníka. Řešení těchto záležitostí by však mělo být systémově upraveno v jiných předpisech, navíc zde jsou souvislosti, které se ve veřejných diskuzích (a politických návrzích na změny zákonů) málokdy objevují, např. riziko přesunu značné části vztahů do ilegality, kde je složitější jejich kontrola, faktické obcházení pevně stanovených kritérií, případně ne/soulad návrhů úprav s požadavky z úrovně Evropské unie. V této souvislosti je třeba upozornit také na dvojí nedokonalost spojenou s pravidly pro insolvenční řízení. Na jednu stranu stát rezignuje také na omezení predátorských praktik obchodníků, kteří „jdou po majetku“ a zaměřují se právě na rychlé získání bytu či nemovitosti dlužníka – v ČR totiž mj. není v insolvenci chráněno vlastní bydlení, jak tomu je v zahraničních úpravách, např. v Rakousku. Na druhou stranu je insolvence určena pouze „těm bohatším z chudých“, takže nepomůže lidem v těžkém předlužení. Zvláštní metodiky pro práci s těmito lidmi přitom nemají ani sociální odbory, a tak pomoc předluženým spočívá pouze na soukromém sektoru, který ve specializaci finančního/dluhového poradenství nepokrývá systematicky všechny oblasti ČR. Stát se snaží vyrovnat požadavky na to, aby na jednu stranu garantoval smluvní volnost, na druhou stranu aby stanovil pravidla pro spravedlivé uspořádání vztahů, protože rezignovat na regulaci by znamenalo vzdát se civilizovaného právního státu ve prospěch divokého „práva silnějšího“. Nelze bez dalšího odkazovat na zájem státu, aby kvalita právních vztahů byla určována především tím, že se všichni jejich účastníci budou zodpovědně rozhodovat a budou nést následky svých rozhodnutí. Současné vztahy na volném trhu zboží a služeb jsou v České republice deformované desetiletími bezvládí, které se zákonodárce ne vždy účelně snaží korigovat detailní právní úpravou související s evropskou integrací. Proto do doby, než se plně rozvine podnikatelská etika a spotřebitelé nejen získají dostatečné informace, ale také se s nimi naučí pracovat, bude třeba ze strany veřejné správy a soudů potřeba narovnávat pokřivené vztahy a ochránit slabší (neznalou) stranu smluvních vztahů. 1

V roce 2006 provedla společnost Factum Invenio reprezentativní výzkum, ze kterého vyplynulo, že polovina lidí se domnívá, že banka mluví svým vlastním jazykem, nesrozumitelným pro běžného člověka (51 %), čtvrtina občanů je toho názoru, že jim banka nikdy nic pořádně nevysvětlí a že nikdy nevědí, co mají ve smlouvě (24 %). Obdobně vyznívá výzkum, jehož výsledky prezentuje ministerstvo financí v národní strategii finančního vzdělávání na str. 7 2 Vláda schválila usnesením č. 338 ze dne 10. května 2010 Národní strategii finančního vzdělávání – 2010, viz usnesení vlády ČR č. 1594 ze dne 7. prosince 2005, k dispozici také on-line: http://www.mfcr.cz/cps/rde/xbcr/mfcr/Narodni_strategie_Financniho_vzdelavani_MF2010.pdf 3 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS, Úřední věstník L 133 , 22/05/2008 str. 66 – 92. 4 Zákon.č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru byl vydán ve Sbírce zákonů dne 20.5.2010.

1

Strukturované návrhy vzešlé od lokálních aktérů Priorita: Řešení problematiky předlužení Cíl: Zavedení mechanismů vedoucích k prevenci předlužení 1.

regulace reklamy na úvěrové produkty určené spotřebitelům obdobně jako u tabákových výrobků a alkoholu.

2.

veřejně deklarovat postoj státu k problematice předlužování a realizovat informativní projekty směrem k obecné veřejnosti i (jako protiváhu reklamě podněcující nezodpovědné utrácení) i podnikatelům (podpora konceptu společenské odpovědnosti a podněty k seberegulaci).

3.

zvyšování finanční gramotnosti dětí, studentů i dospělých v celoživotním vzdělávání

4.

vytvoření oficiálního centrálního rejstříku dlužníků s režimem obdobným rejstříku trestů

5.

nově zavést obecnou definici lichevní smlouvy pro oblast civilního práva a sankcionovat ji absolutní neplatností

6.

nově zavést povinnost informovat dlužníka-spotřebitele o nesplaceném závazku před zahájením vymáhání podle procesních norem

7.

nově nastavit pravidla pro použití rozhodčích doložek/smluv ve spotřebitelských smluvních vztazích

8.

srozumitelněji regulovat použití směnek pro zajištění spotřebitelského závazku

9.

stropy na příslušenství pohledávky státu (jen pokud dodá ČVT argumentaci)

10. povinnost sloučit pohledávky u jednoho nebo i více věřitelů do jedné (jen pokud dodá ČVT argumentaci)

Cíl: Zavedení mechanismů vedoucích ke snižování předlužení osob 1.

zlepšit přístup k dluhovému poradenství – zajištění sítě odborného poradenství menežmentu dluhů ve všech krajích (zjistit pokrytí, zajistit doplnění, vyhodnotit úspěšnost).

2.

zpřístupnit refinancování předlužení do jednoho úvěru s nižším úrokem a povinností spolupracovat na doprovodném sociálním programu (sociální úvěr)

3.

sjednotit výklad právních norem insolvenčního řízení (roztříštěná judikatura odlišná podle krajů) i pro lidi se stabilním, ale nízkým příjmem (rodičovská, důchody) a umožnit oddlužení živnostníkům

4.

posílit kulturu/etiku exekutorů

2

Podrobnější rozbor návrhů lokálních aktérů

Úprava legislativních podmínek pro reklamu na úvěrové produkty určené spotřebitelům Vtíravá reklama přesvědčuje spotřebitele, že jejich život se zhroutí, pokud si nekoupí to či ono, že nebudou ve svém okolí vážení, pokud nebudou využívat právě jistých služeb. To, že je reklamu třeba regulovat, je již všeobecně přijímaným faktem, ačkoli stabilně naráží na odpor obchodníků, jejichž zájem je prosadit se a prodat. Těžko si můžeme představit, že bude regulována reklama v tom smyslu, že by spotřebitelé přestali být přesvědčováni o individuální nenahraditelnosti propagovaného výrobku, pokud není sám o sobě produktem rizikovým. Existují však druhy výrobků a služeb, jejichž propagace přesto je zákonem omezena nebo přímo zakázána 5 . Televizní reklama sice působí na všechny obyvatele bez ohledu na jejich sociální participaci, ovšem pro zprostředkovatele je zlatým rájem sociálně vyloučená lokalita. S mnohem větší pravděpodobností zde totiž naleznou potenciální zákazníky málo vzdělané až negramotné, zákazníky, kteří se neorientují ve svých spotřebitelských právech a způsobech jejich prosazování, ale na reklamu vážící se k symbolům sociálního statusu reagují velmi citlivě. Moderní vybavení domácnosti dokáže vyvažovat jinak tristní sociální pozici, umožňují zažít pocit, že na tom rodina ještě není tak špatně. Každodenní pocit ponížení je bližší hodnotou než hrozba exekuce v daleké budoucnosti. Navíc, spotřebitelská volba je v konzumní společnosti vnímána jako jedna z forem svobody 6 . Regulace reklamy by mohl být jeden z prostředků, jak by mohl do pročištění vztahů na finančním trhu přispět stát. Reklama by neměla být zaměřena na složky obyvatel, které jsou z různého důvodu slabší nejen ekonomicky, ale také znalostí svých práv a souvislostí. Neumí tedy správně posoudit následky svých právních úkonů, jež je vedou k předlužení (velmi mladí lidé, důchodci, lidé z vyloučených lokalit). Při úvahách o tom, kde by měla být vedena hranice „nucené ochrany“ spotřebitele před jeho vlastními rozhodnutími samozřejmě narazíme na názor, který regulaci reklamy na úvěry pro spotřebitele bude považovat za přehnaný paternalismus a přílišný zásah státu do svobody rozhodování a jednání člověka. Civilizovaná společnost však chrání své občany před lákadly, která podle všeobecně sdílených měřítek mohou ve zvýšené míře škodit jednotlivcům a potažmo společnosti jako takové. Stát považuje za vhodné stanovit mantinely a pravidla propagaci alkoholických nápojů, léčiv, dětské výživy a dalších produktů. Finanční produkty si zatím pozornost v zákoně o regulaci reklamy nezískaly, ačkoli jsou pro chování spotřebitelů velmi nebezpečné a vedou často až k absolutní destrukci života jednotlivců i celých rodin, a to v míře srovnatelné či závažnější, nežli jsou např. zdravotní rizika kouření, které si vysloužilo dokonce zákaz reklamy jako takový. Zákon o ochraně spotřebitele umožňuje mj. pozastavit šíření reklamy, která je nekalou obchodní praktikou. Jako doplnění, které by lépe chránilo spotřebitele před manipulací, se jeví úprava zákona o regulaci reklamy, která by mohla analogicky využít současné dikce regulace reklamy na alkohol, např. takto: „Reklama na půjčky a úvěry nesmí: a) nabádat k impulzivnímu využívání těchto finančních produktů anebo záporně či ironicky hodnotit racionální zvažování při půjčování peněz; b) být zaměřena na osoby mladší 18 let, zejména nesmí tyto osoby ani osoby, které jako mladší 18 let vyhlížejí, zobrazovat nebo nesmí využívat prvky, prostředky nebo akce, které osoby mladší 18 let oslovují; c) vytvářet dojem, že půjčení peněz je bez rizika a bez nákladů; d) spojovat použití půjčených prostředků s nákupem služeb nebo s nákupem předmětů denní potřeby, zejména potravin.“ Regulace by se přitom neměla omezit na souvislost se zákonem o spotřebitelském úvěru, který některé půjčování peněz spotřebitelům za úplatu vylučuje ze své působnosti.

5 6

Zákon č. 40/1995 Sb., o regulaci reklamy, ve znění k 8.9.2010. Mareš, P.: „Chudoba, marginalizace, sociální vyloučení.“ Sociologický časopis, 2000, sv. 36, č. 3, str. 289.

3

Veřejně deklarovat postoj státu k předlužování a realizovat informativní projekty Ačkoli je s ohledem na makroekonomické indikátory hospodářského růstu z pohledu státu žádoucí, aby domácnosti utrácely, měli bychom si společně s filmovým klasikem říci „přiměřeně, přiměřeně“. Stát dosud velmi podceňoval svůj možný vliv na rozhodování obyvatel o tom, jak nakládat s (potenciálními) finančními prostředky. V oblasti daňové již existují mnohé podněty k investicím i tvorbě úspor (především možnost odpočtu některých výdajů od daňového základu nebo osvobození příjmu z některých investic od daně), informovanost veřejnosti o těchto pobídkách a jejich širší kontext a smysl však již není vhodně komunikován. Informační kampaně veřejné správy by přitom mohly tvořit smysluplnou protiváhu k reklamním pobídkám k nezodpovědnému utrácení a bezuzdé spotřebě. Česká republika by se mohla inspirovat zahraniční zkušeností práce státu s informovaností veřejnosti v oblasti úvěrů a vůbec hospodaření s finančními prostředky. Například ve Velké Británii provozuje vládní orgán, který má na starosti ochranu spotřebitele a hospodářské soutěže (Office of Fair Trading, „OFT 7 “) mj. přehledné webové stránky, na kterých dává jasně najevo stanovisko státní správy k managementu dluhů a poskytuje spotřebitelům srozumitelné návody, jak postupovat v případě, že se stali obětí nepoctivých obchodníků s úvěry, včetně kontaktů na poradenská pracoviště veřejné správy i neziskových organizací 8 . Informace jsou jednoduché a srozumitelné, web je přehledný a konkrétní. Jako inspirace pro naše prostředí slouží především skutečnost, že tyto stránky poskytují státem garantované informace, na základě kterých se dlužník můžu zodpovědně rozhodnout, jak dále svou situaci řešit, součástí je také odkaz na národní telefonní linku, která poskytuje anonymně garantovaně odborné poradenství pro dlužníky. Zajímavé a inspirativní však mohou být také další projekty, na které tyto stránky odkazují, zejména Consumer Credit Counselling Service (CCCS) 9 , který je jako příklad dobré praxe prezentován také Evropskou komisí. Stát by se prostřednictví takových stránek mohl srozumitelně a snad také účinně vypořádat s požadavky, které kladli lokální aktéři v souvislosti s působením státu na faktické jednání věřitelů vůči svým dlužníkům. Požadavky směřovaly k zajištění dodržování pravidel, které již právní úprava stanoví, ale v realitě je věřitelé vůči dlužníkům popírají, čímž způsobují prohlubování a zhoršování situace, ačkoli mohou být vedeni primárně snahou o dosažení uspokojení své pohledávky. Příkladem je odmítnutí převzít splátku dluhu, který je splatný v celé své výši – věřitel doufá, že tím přiměje dlužníka mobilizovat své síly k nalezení prostředků pro okamžité splacení celého dluhu, ve reálu to však často znamená, že dlužník rezignuje a ačkoli by byl v nejbližších měsících schopný dluh ve splátkách uhradit, přestane splácet. V této situaci se sice dostává do prodlení věřitel (co do částky dlužníkem nabídnuté splátky), ovšem prokázat odmítnutí převzít splátku je obvykle pro dlužníka nemožné, zároveň odvolání se na tuto skutečnost neřeší celkovou rezignaci dlužníka na splácení daného dluhu. Lokální aktéři například požadovali stanovení povinnosti věřiteli uzavřít s dlužníkem splátkový kalendář, což je poměrně nereálné a z pohledu závazkových vztahů nekoncepční. Možnost dlužníka plnit ve splátkách je právní úpravou dána, je chráněna institutem prodlení věřitele, je možné se jí dovolat u soudu. Těžko je nyní žádat po státu další kroky – kromě zvýšení informovanosti obyvatel o pravidlech jednání při managementu dluhů. Stát by měl dát srozumitelnou a přístupnou formou najevo, jaké je právní postavení dlužníka v typických situacích a jak má dlužník reagovat na nevhodné chování věřitelů. Pokusem o takový srozumitelný a uživatelsky přátelský web jsou stránky projektu Finanční vzdělávání, který však má jednu podstatnou vadu – jeho autoři negarantují informace na něm uvedené. 10 Aby státem provozovaný web splnil svůj účel, musel by vždy být aktuální a informace v něm být garantované, tedy pro spotřebitele zcela spolehlivé. Takový požadavek jistě bude limitovat, resp. filtrovat typ informací, které mohou zde být uvedeny, 7

Více o tomto orgánu na stránkách: http://www.oft.gov.uk/ Jedná se o stránky v rozcestníku obdobném našemu webovému rozhraní www.statnisprava.cz: http://www.direct.gov.uk/en/MoneyTaxAndBenefits/ManagingDebt/DebtsAndArrears/DG_10035958 9 Více o projektu na stránkách: http://www.cccs.co.uk/ 10 „Stránky nejsou právním či ekonomickým doporučením, analýzou či návodem k jakémukoliv konkrétnímu jednání. Partneři projektu věnují veškerou péči obsahu těchto stránek, za případné nedostatky v úplnosti, přesnosti, věcné a časové správnosti informací obsažených na těchto stránkách, ani na stránkách, které jsou jejich prostřednictvím dostupné, nenesou odpovědnost.“ Citováno on-line k 14.9.2010: http://www.financnivzdelavani.cz/webmagazine/page.asp?idk=219 8

4

nicméně přesto může (a určitě musí, aby splnila svůj účel) jít o doporučení velmi konkrétní, jaké nalezneme např. právě na výše citovaných britských webových stránkách. Obdobná informační politika jako by byla žádoucí směrem k obecné veřejnosti i ve smyslu „přirozené“ regulace účinků reklamy podněcující nezodpovědné utrácení, by měla být veřejnou správou vedena také vůči podnikatelům. V této souvislosti hovoříme především o podpoře konceptu společenské odpovědnosti podnikatelů (corporate social responsibility) a o podnětech k seberegulaci v oblastech, ve kterých nyní jsou typickými spíše predátorské praktiky. Je nezbytné otevřít prostor a podnítit spolupráci bank a jiných finančních institucí, resp. neziskových nevládních organizací. Etické kodexy poskytovatelů již svoje místo na trhu nalezly, v oblasti úvěrů je to zejména etický kodex finančního trhu 11. Je však otázka, nakolik bude jejich dodržování hlídáno a (asociacemi poskytovatelů) vyžadováno. Zákon o ochraně spotřebitele 12 vymezuje mezi jinými způsoby jednání nedodržení kodexu chování jako nepřípustnou klamavou obchodní praktiku, je však třeba počítat s tím, že etické kodexy jsou psány poměrně obecně a podřazení reálného chování pod normu vyjádřenou etickým kodexem bude zřejmě poměrně obtížné. Transparentnost trhu s finančními produkty by měla být pro podnikatele výhodná, umožní skutečnou konkurenci nenarušovanou pololegálními praktikami podnikatelských subjektů na hraně zákona. Zároveň spolupráce na vytváření standardů a ochraně spotřebitele představuje jeden z aspektů moderního evropského trendu na prosazování tzv. corporate social responsibility (CSR), o jejíž prezentaci usiluje mnoho obchodních společností v rámci svého marketingového působení, i hlouběji jako filozofického přístupu k životnímu prostředí v širším smyslu, k zaměstnancům a klientům 13.

11

http://www.clfa.cz/, odkaz Statutární a programové dokumenty-Etický kodex finančního trhu. Zákon byl novelizován v souvislosti s transponováním směrnice ES 2005/29/ES o nekalých obchodních praktikách vůči spotřebitelům na vnitřním trhu. 13 Více informací k CSR v českém prostředí např.: http://www.csr-online.cz/, přehledná brožura ke stažení na adrese: http://www.blf.cz/csr/cz/vyzkum.pdf. 12

5

Zvyšování finanční gramotnosti dětí, studentů i dospělých v celoživotním vzdělávání V prosinci 2007 byl zveřejněn společný dokument Ministerstva financí ČR, Ministerstva průmyslu a obchodu ČR a Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy, který nastavil systém budování finanční gramotnosti na základních a středních školách a mj. obsahoval také standardy finanční gramotnosti pro základní a střední vzdělávání.V rámci Národní strategie finančního vzdělávání pak v roce 2010 stát přijal za svou povinnost zajistit vzdělávání ve finanční gramotnosti od předškolního vzdělávání až po vysoké školství, včetně dalšího vzdělávání pedagogických pracovníků. Doplňkové vzdělávání dospělých (celoživotní vzdělávání) bylo v tomto střešním dokumentu bohužel ponecháno k realizaci soukromému sektoru. 14 Finanční vzdělávání na školách se zdá být již pevnou součástí rámcových vzdělávacích programů. Prvním, základním kamenem prevence je školní vzdělávání, začít je přitom třeba nejpozději od prvních ročníků škol. Při hodině matematiky, kdy se učí děti počítat procenta, mohou si vypočítat reálnou RPSN sazbu některého z dostupných úvěrů na trhu, v občanské výchově je pak prostor pro širší rozbor a pochopení problematiky apod. Vysoké školy by měly na potřebu finančního vzdělávání zareagovat rychleji, finanční vzdělávání na těchto školách téměř zcela chybí, pokud nejde o vysoké školy vyloženě ekonomického směru. Zejména při vzdělávání sociálních pracovníků by měl být kladen větší důraz na dovednosti finančního (a dluhového) poradenství, na orientaci na finančním trhu a schopnosti obrany proti nekalým praktikám. Budoucí sociální pracovníci by se neměli cítit společně se svými předluženými klienty bezmocní. Pokračovat ve vzdělávání je však třeba také v rámci procesu celoživotního vzdělávání, vzdělávání dospělých. V některých evropských zemích mají média s veřejnoprávním podílem povinnost vzdělávat své adresáty v otázkách finanční gramotnosti, televize (často v zajímavých vysílacích časech) vysílají vzdělávací pořady připravené ve spolupráci s nevládními organizacemi a samotnými finančními institucemi, v některých zemích probíhá finanční vzdělávání např. v centrech pro rodinu apod., možností je celá řada. 15 V současnosti je finanční vzdělávání v České republice realizováno především formou lokálních projektů na základě soukromých iniciativ a aktivit neziskového sektoru. Téměř však chybí prvek celoživotního vzdělávání veřejné správy a pomáhajících profesí pro oblast managementu dluhů. Vzhledem k tomu, že na trhu se pohybují nepoučení spotřebitelé, které stát dosud jen velmi málo chránil před nepřiměřenými lákadly a nekalými praktikami poskytovatelů komerčních půjček a úvěrů, jsou také bezplatné poradny neziskových organizací plné předlužených lidí, kteří zde hledají pomoc. Stát by se neměl vzdávat odpovědnosti za pomoc při řešení situace těchto osob, protože právě nedostatečnou regulací přispěl k tomu, že se v krizové životní situaci ocitli. Zároveň není možné, aby bez relevantních informací dlouhodobě zůstali pracovníci sociálních odborů, úřadů práce a orgánů sociálně-právní ochrany dětí, kteří na problém předlužení a neschopnosti vymanit se dluhové spirály narážejí a bez jeho vyřešení nemohou ani oni úspěšně pomoci v rámci své odbornosti.

14

Vláda schválila usnesením č. 338 ze dne 10. května 2010 Národní strategii finančního vzdělávání – 2010, viz usnesení vlády ČR č. 1594 ze dne 7. prosince 2005, k dispozici také on-line: http://www.mfcr.cz/cps/rde/xbcr/mfcr/Narodni_strategie_Financniho_vzdelavani_MF2010.pdf 15 IQ Roma servis: Koncepční zpráva. Brno, 2008.

6

Vytvoření oficiálního centrálního rejstříku dlužníků s režimem obdobným rejstříku trestů Lokální aktéři se ve svých návrzích zcela neshodli na tom, jak konkrétně by měl centrálně vedený rejstřík vypadat a jak zabezpečit jeho zavedení a provoz, ze svých pozic si nedokáží představit všechny souvislosti, ačkoli tuší, že dosažení takového cíle bude narážet kromě problematiky shromažďování a ochrany osobních údajů také na podnikatelské zájmy současných obchodních společností provozujících soukromé, podnikateli placené rejstříky dlužníků. V obou zmíněných rovinách problematiky však může být nalezena široká podpora dotčené veřejnosti. Nový zákon o spotřebitelském úvěru stanovuje od ledna 2011 povinnost poskytovatele spotřebitelského úvěru zkoumat bonitu klienta pod hrozbou správní sankce (pokuty až do výše X milionů Kč), tato povinnost nově dopadá na bankovní stejně tak na nebankovní subjekty. Mezi zdroje informací o finanční situaci dlužníka budou beze sporu také rejstříky dlužníků. V této fázi však kromě tří rejstříků zřízených podle zákona existují také minimálně dva soukromé, do každého rejstříku se přitom zapisuje jiný typ informací. V rejstřících dlužníků může být vedena pozitivní historie (všechny úvěry i ty bezproblémově splácené, údaje o dlužníkovi jsou vymazány po zaplacení úvěru), nebo jen negativní historie (řádně nesplácené úvěry, údaje o dlužníkovi nejsou vymazány ještě několik let po dodatečném zaplacení). Většina českých registrů pracuje s negativní historií dlužníků. Jsou to jednak registry zřízené a vedené na základě zákona: Insolvenční rejstřík a Centrální registr úvěrů (podnikatelských a právnických osob), jednak registry soukromé: informační systém CEDR (Centrální registr dlužníků) a registr SOLUS. Zákonem zřízené rejstříky Bankovní registr klientských informací a Nebankovní registr klientských informací pracují s negativní i pozitivní historií, umožňují tedy posoudit budoucí situaci dlužníka, který zatím žádné problémy se splácením nemá, ale případně žádá o další půjčku/úvěr, které už v kombinaci s předchozími závazky nemusí být schopný splatit. V souvislosti s novým zákonem o spotřebitelském úvěru plánují i soukromé registry poskytovat informace o pozitivní historii dlužníků a v souvislosti s tím budou také poskytovatelé úvěrů, kteří rejstříků využívají, upravovat znění souhlasů dlužníků se zpracováním jejich osobních údajů. Pokud bude poskytovatel úvěru chtít postupovat opravdu pečlivě, bude si muset vyžádat informace ze všech rejstříků, které by daného dlužníka mohly s ohledem na jeho právní postavení vést ve své evidenci. To jej bude stát peníze. Pokud by však měli tito poskytovatelé možnost vyžádat si na dlužníkovi, aby jim dodal výpis z centrálního, státem spravovaného a garantovaného rejstříku dlužníků, podle kterého by mohli bonitu potenciálního klienta posoudit, jistě by takovou možnost uvítali, protože by pro ně byla administrativně nenáročná a rozhodně levná. Na druhou stranu i obecná veřejnost, minimálně pomáhající profese a samotní dlužníci, by přivítali takovýto systém centrálního registru dlužníků, protože by umožňoval konkrétním dotčeným osobám získat přehled o všech svých finančních závazcích, aniž by byla dotčena ochrana jeho soukromí – o výpis by mohl žádat jen dlužník sám nebo případně dotčené státní orgány (obdobně jako o výpis z rejstříku trestů) a bylo by už na samotném dlužníkovi, jak s výpisem naloží a zda informace o své finanční situaci předloží a komu (pokud by mu taková povinnost nebyla stanovena zákonem). Jestliže by informace nepředložil, bylo by chráněno jeho soukromí, ale nebyl by mu také úvěr. Rozhodnutí i odpovědnost by byla zcela na dlužníkovi. Žádoucí by proto bylo, aby ve státem vedeném centrálním registru dlužníků byla evidována pozitivní i negativní historie (závazky řádně splácené i ty, se kterými je dlužník v prodlení), aby všechny relevantní subjekty měly povinnost tyto informace rejstříku hlásit, aby pravidla pro zápis, výmaz i výpis z rejstříku co nejvíce respektovala ochranu soukromí dlužníka a zároveň poskytovala dostatečnou informaci o spolehlivosti dané osoby při splácení peněžních závazků. Zejména je potřeba zdůraznit, že k informacím z rejstříku (výpisu) měla za poplatek přístup jen samotná fyzická osoba, které se výpis týká, v krajním případě ještě v úplném výčtu uvedené státní orgány. Státem vedený centrální registr dlužníků se zápisy pozitivní i negativní historie splácení by byl také odpovědí na požadavek lokálních aktérů zavést povinnost informovat věřitele na požádání o aktuální výši nesplaceného závazku – to by si mohl a měl nyní každý dlužník hlídat sám.

7

Nově zavést obecnou definici lichevní smlouvy v civilním právu a sankcionovat ji absolutní neplatností Zákonná regulace prostřednictvím konkrétních hranic tzv. lichevních smluv podle občanského práva je promítnutím spotřebitelské regulace typické pro Evropskou unii. Její pozitivní vliv na spravedlivé nastavení konkrétních smluvních vztahů je však sporný. Jednak umožňuje široké obcházení, jednak posouzení nemorálnosti takových ujednání velmi závisí na individuálním vztahu stran smlouvy a konkrétní limity by mohly za hranice zákona vytlačit také smluvní vztahy, které s ohledem na jejich kontext jsou ve prospěch spotřebitele. Jde především o to, že každý spotřebitel se při uzavírání smlouvy nachází ve zcela jiné sociální a ekonomické situaci a úrok, který je v případě jednoho už proti dobrým mravům může být pro jiného výhodnou možností, jak získat finanční prostředky, protože jinou legální cestu pro jejich opatření v realitě nemá. Konkrétní hranice úroků (resp. RPSN) navíc má tendenci zastarávat s tím, jak se mění míra inflace Jestliže banky na počátku devadesátých let půjčovaly běžně na téměř 200% úrok ročně, dnes je hranice 20% p.a. již zvažována jako hranice lichevních smluv. Úvěry s kratší dobou splatnosti, než jeden rok přitom mohou mít i mnohem vyšší úrokovou sazbu, aniž by v konkrétních smluvních vztazích znamenaly nepřiměřené protiplnění. Nezajištěné, nepojištěné drobné úvěry znamenají pro poskytovatele vyšší administrativní zátěž a menší výhodnost, na druhou stranu krátká doba splatnosti umožňuje spotřebiteli brzy se ze vztahu vyvázat splněním, a tedy uzavřít smlouvu s menší pravděpodobností, že se stane nečekaná životní situace, která mu znemožní řádně splácet, v malých částkách je přitom i vysoký úrok pro rodinný rozpočet přijatelný. Jiná je ovšem situace v oblasti regulace zajišťovacích institutů a sankcí ve spotřebitelských smlouvách. Ve spotřebitelských smlouvách často najdeme nepřiměřeně vysoké nebo konstruované smluvní pokuty, zástavní právo, které dává tušit, že věřitel má zájem ani ne tak na řádném splnění závazku, jako spíše na uspokojení z prodeje drahé zástavy (zejména nemovitosti), zajištění ručením nebo spoludlužnictvím a (obvykle nevyplněná) směnka. Jako jistá forma zajištění se dnes fakticky využívá také rozhodčí doložka nebo zápis smlouvy formou exekutorského zápisu s doložkou vykonatelnosti, ke kterému se začali poskytovatelé uchylovat od doby, kdy začalo být sporné, jestli rozhodčí doložky jsou ve spotřebitelských smlouvách vůbec využitelné. Všechny tyto právní instituty je potřeba prozkoumat a rozhodnout, jestli patří do spotřebitelských smluv. Některé z nich bezpochyby ano (ručení, spoludlužnictví), některé skutečně ne (volně obchodovatelné směnky jako zajišťovací nástroj splnění spotřebitelských smluv jsou zcela nevhodné). Rozhodčí doložky by měly doznat výrazných legislativních úprav, sepsání spotřebitelské smlouvy formou exekutorského zápisu s doložkou vykonatelnosti zbavuje spotřebitele práva, aby platnost smlouvy nebo jejích částí byla posouzena nezávislou a nestrannou institucí a jako takové by jí neměla být přiznána kvalita exekučního titulu již za současné právní úpravy. Praxe je to nová, tak uvidíme, jak na situaci zareagují soudy. Stále však zbývají zajišťovací instituty, které v konkrétním případě smluvního vztahu způsobují nepřiměřenou nerovnováhu postavení v neprospěch spotřebitele – kořistnicky konstruované smluvní pokuty (často počítané jako úroky z prodlení a vedle nich, kumulace různých smluvních pokut vysoké výše za drobná pochybení dlužníka, apod.) a obdobně zástavní právo k drahé věci, jejíž hodnota nepřiměřeně přesahuje hodnoty zajištěného závazku. V případě posouzení nemorální výše úroků a úroků z prodlení, stejně jako posouzení kořistnického sjednání smluvních pokut a zástavního práva by mělo být ponecháno civilnímu soudu. Jak již bylo uvedeno výše, je spravedlivé nastavení konkrétního smluvního vztahu velmi individuální a konkrétní hranice jednak vylučují z oblasti legality mnoho fakticky férových vztahů, jednak umožňují formalistické obcházení. Posouzení, zda se o jedná v konkrétním případě o lichevní smlouvu, by bylo proto vhodné ponechat na uvážení soudu v tom smyslu, že nebudou nestanoveny konkrétní hranice zákonem dovolených úroků, zajištění a sankcí, nicméně soudy potřebují konkrétní zákonné zmocnění k posuzování platnosti smluv a jejich částí. Je třeba říci, že české právo za dané situace neumožňuje civilnímu soudu posuzovat poměr ceny a předmětu plnění ve spotřebitelských smlouvách, neboť to výslovně vylučuje občanský zákoník v § 56 odst. 2. V případě zajištění a sankcí by teoreticky mohl podle současné právní úpravy spotřebitel namítat neplatnost takových ujednání podle § 56 odst.1 občanského zákoníku, podle kterého „Spotřebitelské smlouvy nesmějí obsahovat ujednání, která v rozporu s požadavkem dobré víry znamenají k újmě spotřebitele značnou

8

nerovnováhu v právech a povinnostech stran ve spojení s § 55 odst. 2 občanského zákoníku: „Ujednání ve spotřebitelských smlouvách ve smyslu § 56 se považují za platná, pokud se spotřebitel nedovolá jejich neplatnosti (§ 40a).“ Těžko však hledat v této oblasti soudní rozhodnutí, protože tyto smlouvy obvykle jsou provázeny rozhodčí doložkou. Zároveň je třeba říci, že systémově by lichevní smlouva měla být absolutně neplatná pro rozpor s dobrými mravy (s odkazem na § 39 občanského zákoníku) a že není třeba vázat její konstrukci na spotřebitelské smlouvy, spíše naopak – před lichevní smlouvou by měl stát chránit např. také živnostníky. Pokud bychom dovodili konstrukci lichevní smlouvy v civilním právu z historicky již neplatného Obecného zákoníku občanského (nicméně vývojově a hodnotově promítnutého do současného občanského zákoníku), byla by lichvou „smlouva, v níž někdo kořistí z lehkomyslnosti, tísně, slabosti rozumu, nezkušenosti nebo vzrušení mysli někoho jiného tím, že dá sobě nebo třetímu za plnění slíbit nebo poskytnout vzájemné plnění, jehož majetková hodnota je v patrném nepoměru k hodnotě plnění.“ 16 Sankcionovat (alespoň prostřednictvím absolutní neplatnosti kořistnických ustanovení ve smlouvách) by tak bylo možné také právnické osoby, které nemohou být pachatelem trestného činu podle českého trestního práva, ovšem na predátorských praktikách a zneužívání slabosti svých klientů mají postavené své nemorální zisky a oslabují důvěru obyvatel ve spravedlivé uspořádání společenských vztahů.

Zavést povinnost informovat dlužníka-spotřebitele o nesplaceném závazku před zahájením vymáhání Podle platných právních předpisů nemá věřitel povinnost informovat dlužníka o tom, že vůči němu eviduje pohledávku, kterou hodlá vymáhat podle procesních předpisů. Ačkoli je pochopitelné uplatnění principu, že každý si má své závazky ohlídat sám. V praxi se poměrně široce stává, že dlužník o existenci závazku neví a pokud by věděl, obratem by jej splnil a vyhnul se tak dalším platbám za náklady řízení před soudem nebo rozhodcem. Typicky se o svých nezaplacených závazcích dozvídají lidé v souvislostí s informací, že jsou vedeni v některém rejstříku dlužníků – aniž o tom tuší. Věřitelé, kteří mají zájem na tom, aby se situace jejich dlužníka zbytečně nezhoršovala, samozřejmě výzvu k zaplacení před podáním návrhu na soud nebo k rozhodci dlužníkovi zašlou (např. obec obesílá ty, kteří zapomenou ve lhůtě zaplatit poplatek za svoz komunálního odpadu), ale jsou také věřitelé, kterým je situace jejich dlužníků zcela lhostejná a přistupují k procesnímu vymáhání zapomenutých pohledávek bez varování. Závazky, které mohou být pro dlužníka splnitelné jen s výraznými obtížemi, že tak společně s náklady řízení stávají neřešitelnými a dále rostou (náklady na exekuční řízení, další úroky z prodlení). Lokální aktéři proto navrhují doplnění spotřebitelských norem o ustanovení, které by ukládalo věřiteli ve spotřebitelských vztazích povinnost před zahájením vymáhání pohledávky, se kterou je dlužník v prodlení, o této skutečnosti dlužníka informovat a umožnit mu pohledávku (obratem) splnit.

16

K problematice lichvy v civilním právu blíže např.: Ponížil, J.: Ochrana slabší smluvní strany v závazkových vztazích formou zákazu lichevní smlouvy. Rigorózní práce. Právnická fakulta Masarykovy univerzity, Katedra občanského práva. 2007. http://is.muni.cz/th/13535/pravf_r/

9

Nově nastavit pravidla pro použití rozhodčích doložek/smluv ve spotřebitelských smluvních vztazích Podstatou navrhovaných nových opatření jsou účinné garance práva spotřebitele na spravedlivý proces, které je potlačováno a obcházeno faktickým zneužíváním rozhodčího řízení jako rychlé zkratky k vymožení nepřiměřeného a nemorálního zisku na spotřebiteli. Ačkoli by bylo možné uvažovat o omezení opatření na smlouvy, podle kterých jsou podnikatelem za úplatu poskytovány finanční prostředky spotřebiteli, resp. jen na smlouvy o spotřebitelském úvěru, bylo by žádoucí pojmout legislativní úpravu komplexně a v některém z dotčených předpisů stanovit výlučnou možnost dohodnout pro spory ze spotřebitelských smluv rozhodčí smlouvu (nikoli rozhodčí doložku), a to pouze pro již vzniklý spor (zákaz předběžných rozhodčích doložek a smluv). Tento požadavek by měl být komplexně řešen společně s úpravou lichevních smluv v civilním právu stanovením absolutní neplatnosti těchto smluv. Tímto bude dodržena podmínka, aby spotřebitel nebyl zbaven práva obrátit se na soud příslušný pro řešení sporu v okamžiku, kdy spor ze smluvního vztahu ještě nevznikl. Takové řešení by respektovalo směrnice ES, doporučení Evropské komise, článek 47 Listiny základních práv EU i stabilní judikaturu Evropského soudního dvora a podpořil jej také Veřejný ochránce práv. Zároveň by taková právní úprava byla dostatečně konkrétní, aby omezila možnost normu formalisticky obcházet, jak se děje např. v případě slovenské právní úpravy. 17 Pokud by došlo k této úpravě hmotněprávních norem, nebylo by již nutné výrazněji zasahovat do procesních pravidel s výjimkou doplnění ustanovení umožňujícího posoudit platnost rozhodčí smlouvy (resp. i doložky, pokud by rozhodce nerespektoval její zákaz) také v exekučním řízení, aby se zamezilo složitému procesu, který probíhá před soudy v současnosti a způsobuje spotřebitelům nepřiměřené komplikace (nutnost vyvolat řízení o určení neplatnosti rozhodčí doložky s návrhem na odklad vykonatelnosti rozhodčího nálezu, přičemž toto rozhodnutí často je vydáno teprve poté, co už je zahájeno exekuční řízení a jsou vydány exekuční příkazy). Ke konkrétní úpravě viz níže v textu. Pokud by byla v českém právním řádu ponechána možnost uzavřít předběžné rozhodčí doložky a smlouvy, bylo by nesoulad české právní úpravy s normami EU třeba řešit v oblasti procesních norem řešen tak, aby mohl obecný soud na základě zákonného ustanovení v kterékoli fázi řízení nalézacího nebo exekučního i bez návrhu zkoumat neplatnost dohody o rozhodci. Absolutní neplatnost má nalézací soud povinnost zkoumat i bez návrhu účastníka, jestliže by pak dospěl k závěru, že smlouva je absolutně neplatná, vyslovil by také nedostatek pravomoci rozhodce určeného takovým ujednáním a zrušil by rozhodčí nález na jejím základě vydaný. Pokud by nalézací soud pochybil a platnost rozhodčí smlouvy nezkoumal, měl by obdobnou povinnost mít také soud exekuční, aby bylo možné i v této fázi zastavit exekuční řízení, které je na základě takového rozhodčího nálezu vedeno. K tomu by soudy potřebovaly výslovné zmocnění v zákoně, které by uvádělo, že „jiným důvodem, pro který rozhodnutí nelze podle § 268 odst. 1 písm. h) vykonat, je také skutečnost, že právním důvodem pro vydání exekučního titulu bylo smluvní ujednání, které v rozporu s požadavkem dobré víry znamenají k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran (nevyužít přitom legislativní zkratku odkazem na § 56 odst. 1 občanského zákoníku, neboť ten je svým druhým odstavcem omezen a nevztahuje se na zkoumání dobré víry a vyváženého plnění a protiplnění u předmětu smlouvy a ceny za něj sjednané). Doporučení Evropské komise k tomu doplňuje požadavek (výzvu), aby státy zajistily možnost spotřebitele kdykoli ukončit svou účast na rozhodčím řízení a obrátit se na obecný soud, by již bylo přílišným zásahem do smluvních vztahů v jakékoli z výše uvedených variant a jako takové by bylo zcela nadbytečné a nekoncepční.

17

Slovenská právní úprava v § 53 odst. 4 písm. r) zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku označuje rozhodčí doložky vyžadující od spotřebitele, „aby spory s dodavatelem řešil výlučně v rozhodčím řízení, za nepřijatelné podmínky“ a sankcionuje je absolutní neplatností. V rozhodčích doložkách tedy poskytovatelé dávají minimalistickou a teoretickou možnost spotřebiteli obrátit se na obecný soud, tato možno je však v reálu velmi málo pravděpodobná. Výslovný zákonný požadavek je v takových případech splněn, ale přesto rozhodčí doložky odporují účelu právní úpravy – ve skutečnosti nechrání spotřebitele.

10

Stanovit jasná pravidla pro použití směnek ve spotřebitelských smluvních vztazích Dosavadní nežádoucí stav je důsledkem nedostatečné regulace poskytování úvěrů spotřebitelům, která způsobila rozmach predátorských praktik na trhu s úvěry ze strany nebankovních subjektů, které do konce roku 2010 mohou poskytovat úvěry v podstatě zcela bez kontroly a regulace a bez ohledu na vlastní (mediální a celkově společenskou) pověst. Určitou kultivaci podnikatelského prostředí v této oblasti můžeme očekávat s účinností zákona o spotřebitelském úvěru, nicméně praktiky na hranici zákonnosti týkající se směnek bude velmi složité změnit, pokud nedojde k legislativní úpravě, která by poskytla vodítko pro posuzování zajišťovacích institutů ve spotřebitelských smlouvách. Ke zneužívání směnek jako zajišťovacího nástroje ve smlouvách o úvěru poskytovaném spotřebiteli dochází poměrně často, zejména v kombinaci s podjatým rozhodováním v rozhodčích řízeních. Tento fakt se stal podnětem pro široké právní diskuze, které mj. vyústily v přípravu nové právní úpravy rozhodčího řízení, k zákazu použití směnek při zajištění spotřebitelského úvěru však nedošlo. Ochranu spotřebitele využívání komerčních úvěrů vyžadovala již několik let neimplementovaná (resp. špatně implementovaná) směrnice 87/102/EEC o sbližování zákonů a dalších právních a správních předpisů týkajících se spotřebitelského úvěru. Český zákonodárce se ani při druhém pokusu o řádnou implementaci směrnice formou nového zákona o spotřebitelském úvěru nevyhnul určitým systémovým nedostatkům. „Výhrady se v praxi jistě brzy objeví mj. k ustanovení § 12 zákona. Vzhledem k tomu, že dozor nad dodržováním zákona byl svěřen České obchodní inspekci (srov. § 13 citovaného zákona), může být vcelku oprávněně namítáno, že poskytovatelé úvěrů (a koneckonců ani Česká obchodní inspekce) nemají jasné vodítko pro to, jak lze u spotřebitelských úvěrů směnku k platebním nebo zajišťovacím účelům použít.“ 18 Směnka jako zajišťovací institut by neměla mít své místo ve spotřebitelských vztazích, v případě poskytování peněžních prostředků za úplatu zvláště, neboť právě zde je časté zneužívání zajišťovacích nástrojů k nepoctivému obohacení podnikatelů na úkor slabší strany vztahu. Jedná se zejména o zcela nepřiměřeně vysoké smluvní pokuty spojené s právem doplnit biankosměnku, které navíc jsou v některých případech kombinovány s formálním převodem směnky a snahou o odtržení směnky jako formálního cenného papíru od jejího hmotně-právního titulu 19 . S obdobnými případy se setkávají pracovníci poraden neziskových organizací pravidelně. 20 Soudní praxe sice v jednotlivých případech neposkytuje ochranu práva těm, kteří zajišťovací nástroje zneužívají proti spotřebitelům, takto etablované praktiky podnikatelského prostředí však bohužel budou přetrvávat a prohlubovat deprivaci sociálně vyloučených lokalit, jejichž obyvatelé nemají dostatečné znalosti a kompetence k tomu, aby svá práva hájili v právně složitých soudních řízeních. Podstatné je, že směnka je pro zajištění plnění závazku spotřebitele nevhodný nástroj. Její využití vážně oslabuje práva spotřebitele, a to zejména pokud není omezen její převod, kterým dlužník až na výjimky ztrácí právo dovolat se neexistence právního titulu pro její uplatnění. „Pokud věřitel směnku převede (indosuje) v rozporu s účelem zajišťovací směnky (např. po řádném splnění kauzálního závazku), ocitá se dlužník v poměrně neradostné situaci. Nový nabyvatel směnky může uplatnit své právo tak, jak vyplývá přímo z listiny a až na výjimky nemusí brát ohledy na námitky dlužníka o zneužití zajišťovací směnky. V praxi se proto často v textu zajišťovacích směnek objevují rektadoložky výstavce (nejčastěji ve znění „nikoliv na řad“), které uvedenému nebezpečí mohou do značné míry předejít.“ 21 Doporučení pro legislativní úpravu: zakázat využití směnky pro zajištění spotřebitelských úvěrů nebo alespoň snížit nebezpečí jejich zneužití omezením obchodování s nimi.

18

Kotásek, J.: Použití směnky v praxi. citováno on-line k 8.9.2010. http://is.muni.cz/el/1422/jaro2006/MV838Zk/um/1248566/1_Pouziti_smenky_v_praxi.txt?fakulta=1422;obdobi=3142;kod= MV838Zk 19 Srov. např. rozhodnutí KS v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 2.3.2010, sp.zn. 16 Cm 20/2009-48 20 Zkušenosti pracovníků občanských sdružení IQ Roma servis, SPES, Člověk v tísni o.p.s. a dalších. 21 Kotásek, J.: Použití směnky v praxi. citováno on-line k 8.9.2010. http://is.muni.cz/el/1422/jaro2006/MV838Zk/um/1248566/1_Pouziti_smenky_v_praxi.txt?fakulta=1422;obdobi=3142;kod= MV838Zk

11

Zlepšit přístup k dluhovému poradenství Zmírňování zadluženosti domácností by mělo vycházet z toho, že dlužník selhal a měla by mu být poskytnuta pomoc, ale ne tak, že by byl jednoduše zbaven svých závazků, které má vůči věřitelům (podle právního principu pacta sunt servanda – smlouvy se musejí plnit). Za současné právní a společenské situace zůstává jen velmi málo prostoru pro alternativní řešení situace předlužení. Alternativním řešením předlužení je myšleno řešení jiné než nucený výkon rozhodnutí, který jen dále prohlubuje předlužení a posiluje beznadějnost situace. Při úvahách a řešení situace předlužení by se mělo vycházet ze zavinění dlužníka a z jeho odpovědnosti za vlastní situaci, přitom však klást důraz na nové vyjednání o závazku a způsobu jeho splnění. Druhým východiskem je tedy nezbytná aktivita věřitele. Situace by měla být vnímána a nastavena tak, že i věřitel mohl selhat při sjednávání závazku, když nedokázal odborně posoudit schopnost dlužníka úvěr splatit. Jedině při posílení odpovědnosti poskytovatelů půjček a úvěrů za minimalizaci rizik neschopnosti splácet lze nastavit udržitelný systém tak, aby nebyla zneužívána strukturální tíseň některých složek obyvatelstva a státní rozpočet. Cílem alternativního řešení stavu předlužení je dohoda o plánu splátek (splátkovém kalendáři), roli zde mohou hrát kromě vlastní aktivity dlužníka také různá poradenská centra, případně sociální pracovníci. Prostor pro alternativní řešení předluženosti bychom se měli snažit rozšířit na všech dostupných úrovních. Rozvoj sociálně vyloučených lokalit závisí za současných podmínek do značné míry na kvalitě a rozsahu sociální práce. Odborní a osobnostně zralí sociální pracovníci jsou nenahraditelnými prostředníky mezi světem formálních institucí většinové společnosti a vyloučenými komunitami. Sociální pracovník navazuje vztah s lidmi přímo na ulici, případně navazuje vztah s dalšími klienty na doporučení jejich sousedů, známých a příbuzných. Sociální pracovník řeší situaci rodiny komplexně, v přirozeném prostředí jejich domova a snaží se rodiny navázat na vnější svět institucí, ze kterého jsou z různých důvodů vyloučeny. Pokud si získá a udrží důvěru a identifikuje zdroje v okolí, může výraznou měrou přispět k narovnání vztahů mezi dlužníky a věřiteli a v oblasti předluženosti nejen pomoci s vyjednáním splátkového kalendáře, ale také s nalezením nové motivace k aktivitě, vzdělávání, legální práci, navázáním vzájemné důvěry při komunikaci a celkovým zapojením vyloučených rodin do širší společnosti. Je k tomu však třeba dodat, že sociální práce v terénu může mít skutečný úspěch pouze tam, kde již funguje síť sociálních služeb, protože terénní programy fungují zejména jako zprostředkovatel kontaktu s touto sítí a rozhodně nejsou samospásné. Sociálně-právní poradna je pro sociálně vyloučené lokality základním záchytným bodem, ze kterého pak mohou vytvářet další záchytné body v širším společenském systému a časem si vytvořit vlastní síť kontaktů, ve které už poradna jako podpora nebude figurovat, protože rodina si dokáže poradit sama. Pokud se rodina ze sociálně vyloučené lokality dostane do situace předlužení, obvykle jejím členům nebude stačit prosté dluhové poradenství, protože příčiny tohoto stavu nejsou zdaleka způsobeny jen neschopností posoudit příjmy a výdaje v rodinném rozpočtu, ale narážejí na nižší sociokulturní kompetence obecně, bariéry v komunikaci, hodnotový žebříček a další souvislosti spojené s kulturou chudoby, jak bylo popsáno výše v textu této kapitoly. Základem práce sociálních poradců je odborný přehled o institucionálních možnostech komplexního řešení problémové situace a schopnost nalézt společně s předluženým klientem zdroje k řešení v jeho osobním okolí. Podstatou poradenství v sociálně vyloučených lokalitách je více než v jiných typech poraden vytvoření vztahu důvěry mezi poradcem a klientem. Poradna může sloužit zároveň jako pracovní zázemí pro terénní sociální pracovníky, pokud jsou tyto dvě služby kombinovány a provozovány jednou institucí/organizací. V praxi se osvědčilo vybavit poradnu kromě sociálních pracovníků/poradců také osobou s právním vzděláním, která poskytuje jak metodické vedení a speciální právní přehled sociálním pracovníkům, tak přímo poskytuje poradenství v kauzách, které vyžadují odborné právní posouzení. Personální náklad na takto obsazenou sociálněprávní poradnu jsou sice vyšší, ovšem kumulace informací a prostor pro komunikaci s dlužníky, věřiteli a zainteresovanými institucemi přináší systémová řešení a sdílení odborně zpracovaných zkušeností, které v jistých případech využívají mj. také poradní orgány obcí, měst a městských částí.

12

Sociální úvěr Pro řešení stavu předlužení lidí z nízkopříjmových domácností má význam řešit možnosti získání úvěru i v této situaci. K původnímu dluhu každým nesplaceným dnem totiž obvykle nabíhají vysoké úroky (úroky z prodlení) a lidé s nízkým příjmem nemají často šanci zastavit růst dluhu, zvlášť pokud věřitel nesouhlasí s přednostním splácením jistiny (vlastního dluhu, ze kterého pak běží úroky). Může se tak stát, že do konce života už budou splácet jen úroky z prodlení, aniž by se vlastní dluh nějak snižoval – takovému závazku se pak říká trvale udržitelný dluh. Bezúročný nebo nízko úročený sociální úvěr by mohl pomoci překonat právě úvodní fázi splácení, pokud věřitel nesouhlasí s prioritním splácením jistiny a žádá nejprve splacení úroků. Taková situace obvykle vede dlužníka do osidel dlouhodobé nelegální práce a z toho plynoucích negativních důsledků pro něj i pro společnost. Sociální úvěr může být poskytován obdobně jako nenároková sociální dávka na základě posouzení konkrétní situace dlužníka a jejich příčin. Většina členských států EU má nějakou formu bezúročného nebo nízkoúročeného úvěru ve svém právním řádu zakotvenu, je však otázka, nakolik je ekonomicky udržitelné poskytovat sociální úvěr lidem, kteří již jsou výrazně zadluženi. Za současného právního stavu mohou v ČR bezúročné půjčky do 20.000 Kč poskytnout obce s rozšířenou působností v rámci sociální péče osobám v nepříznivé životní situaci. Ta spočívá mj. v dočasně nepříznivé finanční situaci s předpokladem brzkého zlepšení, půjčku lze poskytnout jen tehdy, je-li reálný předpoklad jejího splacení do pěti let od poskytnutí (obvykle alespoň jeden člen rodiny musí být zaměstnán). Obce tuto možnost využívají jen výjimečně. Jedním z důvodů je nedostatek finančních prostředků, dalším významným důvodem pak nechuť přít se s žadateli o to, kdo má větší právo na poskytnutí takové půjčky a v neposlední řadě obava z jejího nesplácení. Dostatek finančních prostředků v obci je samozřejmě předpokladem, nicméně zbylé dva důvody lze ošetřit a překlenout stanovením podmínek, za kterých půjčka bude poskytnuta. Mělo by se jednat zejména o povinnou spolupráci se sociálními pracovníky úřadu spočívající v plánování a zejména dodržování naplánovaného rodinného rozpočtu. Půjčku by měl získat pouze ten, kdo prokáže, že umí se svými příjmy vyjít. Cílem sociální práce s takovým člověkem by pak mohlo být např. získání takové kompetence. Sporným momentem jsou dosavadní negativní zkušenosti, které byly v tomto směru realizovány v ČR. Jedná se např. o projekt Nouzový sociální fond financovaný kanceláří Úřadu vysokého komisaře pro uprchlíky OSN v Praze realizovaný v Ostravě a Ústí nad Labem v roce 2001. Kancelář UNHCR vyhodnotila tento druh pomoci jako ztrátový, kdy ani mechanismus kolektivního ručení tří subjektů neměl vliv na platební kázeň . S neúspěchem tohoto projektu bychom však neměli zatracovat sociální úvěr jako takový. Je třeba podívat se na podmínky, za kterých byl v tomto projektu úvěr poskytován. Z historické zkušenosti pak víme, že co patří všem, nepatří vlastně nikomu a sdílená odpovědnost je nejlepší cestou k tomu, jak zajistit, aby závazek nebyl splněn (v logice úvahy „když to neudělám já, udělá to ten druhý, nebo třeba ten třetí“, druhý a třetí zase spoléhají na prvního, a tak se nesnaží ani jeden). Podle našich zkušeností je schůdnou cestou přijetí individuální odpovědnosti spojené s pozitivními nebo negativními emocemi a s důsledností v průběžné kontrole jeho splácení. Řešit zadluženost úvěrem musí však být podmíněno povinností plánovat a dodržovat rodinný rozpočet pod vedením odborníka. Realizace myšlenky sociálního úvěru nemusí být nerentabilní, nemusí přitom ani jít o veřejné finance. V Rakousku na konci roku 2006 uvedla Erste Bank na trh nový typ projektu, tzv. Zweite Sparkasse (Druhá spořitelna). Jediným produktem této banky je časově omezený úročený účet s bankovní kartou bez možnosti přečerpání, který je k dispozici po dobu tří let. Součástí bankovního servisu je i komplex poradenských a sociálních služeb. Druhá spořitelna je vedena ve spolupráci s charitativní organizací Caritas. Podmínkou pro otevření účtu je skutečnost, že klient už navázal s jednou z těchto organizací vztah a byl jí doporučen. Celá banka je řízena dobrovolnými pracovníky a penzisty z řad Erste Bank.

13

Změny v oblasti insolvenčního řízení Na detailní rozbor sporných právních a s tím souvisejících ekonomických a společenských problémů insolventního řízení by bylo potřeba rozsah jedné odborné publikace. Zde na něj není prostor, navíc současné právní diskuze poskytují větší podkladový materiál, než mohou poskytnout lokální aktéři a experti neziskových organizací. Celkově je však možné shrnout, že v případě oddlužení (lidově nazývaného osobní bankrot) se jedná o proces vhodný pro dlužníky ze střední třídy s určitým základem rodinného majetku. Lidé z nejnižších společenských vrstev tímto způsobem mohou zmírnit své předlužení jen s výjimečným vypětím sil a jde v jejich případech spíše o hypotetickou než reálnou možnost řešení předlužení. Ovšem záleží přitom také na tom, v obvodu jakého soudu má dlužník své bydliště. Judikatura soudů se kraj od kraje výrazně liší a dosud není k dispozici sjednocující stanovisko nejvyššího soudu ČR, které by na otázky odlišné soudní praxe komplexně reagovalo. Z pohledu sociálních pracovníků jsou nejpalčivější dva problémové okruhy – některé soudy umožňují zahájení insolvenčního řízení i lidem se stabilním, ale nízkým příjmem (rodičovská, důchody), případně jim umožní „doplňovat“ příjem prostřednictvím darovací smlouvy („smlouvy o důchodu“). Některé soudy nikoli. Obdobně by bylo potřeba umožnit oddlužení drobným živnostníkům, kteří už nepodnikají, ale dluhy vážící se ke staré živnosti jim neumožňují úspěšně zahájit proces oddlužení. Některé soudy v takovém případě jsou ochotny do oddlužení zahrnout kolem 10% dluhů, které vznikly za dobu živnosti, většina soudů však nikoli.

14