ZPRAVODAJ KRAJSKÉ RADY SVAZU DUCHODCU ČR KRÁLOVÉHR. KRAJE 05/2015 Úvod Připravili jsme pro Vás další vydání Zpravodaje zaměřené na temata související s ukončením 2. světové války. Vyzvali jsme pamětníky i všechny informované, aby se podělili se svými osobními zkušenostmi či vzpomínkami svých blízkých a známých. Jejich příběhy Vám nabízíme jako připomínku slavných i smutných okamžiků, jak je v uchovali ve své paměti.
Oslavy 70. výročí osvobození Letos můžeme oslavit již 70. výročí osvobození naší vlasti i celé Evropy od útrap 2. světové války. Vzhledem k tomu, že tato hrozná válka byla zahájena v Evropě a pro evropské země v květnu 1945 také skončila, by se těchto oslav měla zhostit nejvyšší evropská instituce. Bohužel se tak nestalo. V tomto směru Evropská unie, podle mého názoru, zcela selhala. Domnívám se, že měla iniciovat důstojné celoevropské oslavy, na které by pozvala nejen členské země EU, ale i zástupce Ruska, Ukrajiny a Běloruska, které nakonec nesly největší tíhu na východní frontě. Tím by nedošlo k mnoha trapným událostem, zejména kolem oslavy v Moskvě. Ptám se, co v této záležitosti podnikli naši volení zástupci, proč oni nenavrhli, aby oslava proběhla v režii EU. Hlavní oslava v naší republice proběhla 5.května v Praze konZačátek 2. světové války certem v Kongresovém centru. Organizace byla svěřena MiniPřipomeňme si některá fak- stersvtvu národní obrany. Hlavním hudebním tělesem byla tuta. Přípravu 2. světové války díž Hudba české armády. Oslav se zúčastnili představitelé naodstartoval Adolf Hitler vče- ší republiky včele s prezidentem Milošem Zemanem, premiéle nacistické strany dávno rem Sobotkou a ministrem národní obrany Stropnickým. Prepřed oficiálním zahájením zident ve svém projevu varoval před nebezpečím, které hrozí války. Záborem Alsaska si celému světu ze strany Islámského státu, který si již Evropu otestoval reakci Francie, zařadil do t. zv. východního kalifátu. To opravdu nelze podpouze nedůrazné protesty ceňovat. Neměli bychom zapomínat na známé nacistické hesjen posílili Hitlerovy další lo Drang nach Osten a podcenění Hitlerových příprav na válkroky v porušování Versai- ku. Premiér Sobotka poděkoval všem přítomným veteránům ské smlouvy. Přitom stále kteří patřili mezi hlavní hosty těchto oslav. Mně osobně se nejlhal německému lidu i celé více líbil projev ministra národní obrany Stropnického. ZmíEvropě, že mu jde pouze o nil vše podstatné a přitom využil své herecké schopnosti, aby upevnění míru. Činy se stá- jeho projev patřičně vyzněl. le více rozcházely se slovy. Slavnostní projevy byly doplněny hudebními vložkami a písNejdříve přišel Anschluss ničkami, které provázely spojenecké vojáky na bojištích na Rakouska, pak ostudný východě i západě. Proto také koncert zakončila slavná česká Mnichov se zradou západŠkoda lásky, kterou si zamilovali američtí vojáci jako Beer ních spojenců. Hitler svůj Barrel Polka, o níž sám generál Dwight Eisenhower řekl, že slib brzy porušil, když něpomohla vyhrát 2. světovou válku. mecká vojska 15. března V Hradci Králové oslavy proběhly neokázale, ale důstojně obsadila po Háchově strasza střízlivé účasti veřejnosti. Část programu se soustředila na tiplané noci zbytek Čech a nábřeží a Náměstí Osvobození, kde byla představena doboHitler ustavil Protektorát vá vojenská technika, byly položeny věnce u památníku oběČechy a Morava. Zrada na tí. K vidění byli vojáci v uniformách vítězných mocností. Československu byla dovrNechyběla laserová střelnice, soubory a hudba. J.G.
šena odchodem Slovenska ze společného státu a založením Slovenského štátu. Druhou světovou válku nacisté rozpoutali až přepadením Polska 1. září 1939. Následoval neuvěřitelný podraz, nechvalně známý pod názvem Pakt Ribbentrop – Molotov, kdy si Sovětský svaz s Německem rozparcelovaly Polsko. Teprve poté obrátil Hitler svoji zlověstnou pozornost na sever a západ. Naivita západních politiků se tak vyjevila v plné síle. Obětování Československa za slibovaný mír v Evropě se ukázalo jako naprosto mylné. Rozpínavost nacistického Německa vyvrcholila vpádem do Sovětského svazu v červnu 1941. Tažení na východ se však stalo Hitlerovi osudným. Zvrat po počátečních úspěších bleskové války přinesla až slavná porážka Němců u Stalingradu začátkem roku 1943 a bitva v Kurském oblouku. Tato vítězství stála Rudou armádu miliony obětí. Otevřením fronty na jihu a západě Evropy se začal blížit zánik Hitlerem vysněné tisícileté říše. Druhá světová válka skončila podpisem bezpodmínečné kapitulace dne 8. května 1945. J.G. Vlasovci Jsem přesvědčen, že 70. výročí Pražského povstání si zaslouží i zmínku o úloze „Vlasovců“ při obraně Prahy v posledních hodinách druhé světové války. Generál Andrej Andrejevič Vlasov velel v závěru 2. světové války tzv. Ruské osvobozenecké armádě, která bojovala po boku Němců proti bolševikům a Stalinovi, jak sám o sobě tvrdil. Původně byl generálem Rudé armády, který se stal úspěšným velitelem při obraně Moskvy v zimě 1941. V té době vyjadřoval loajalitu vůči Stalinovi, který mu svěřil velení 2. úderné armády při obraně Leningradu. Osudná porážka jeho armády na řece Volchov začala Vlasovův boj o vlastní život. Zradou byl zajat Němci. V zajetí prozřel a uvědomil si Stalinovy chyby – jednak v období třicátých let kdy měl na svědomí životy devíti milionů lidí, jednak čistky v armádě a špatná rozhodnutí ve válce. To vše vedlo k rozhodnutí přistoupit na německou nabídku k sestavení armády z ruských protibolševicky smýšlejících zajatců. V listopadu 1944 dokonce vystoupil v Praze s myšlenkou vytvoření nějakého slovanského státu. Vlasovci se snažili v dubnu a květnu 1945, když už bylo o výsledku války rozhodnuto, stáhnout přes Čechy do amerického zajetí. Plně ozbrojeni se objevili v kritických hodinách, kdy pražský rozhlas volal o pomoc, v ulicích Prahy. Podle svědků a historiků pomohli pražanům a to jak zbraněmi, tak i účastí v bojích proti nacistům. V pražském povstání sehráli tedy pozitivní roli. Jaký byl jejich osud po válce ? Generál Vlasov se vzdal Američanům, ale sovětské komando poblíž demarkační čáry americkou jednotku, převážející Vlasova zastavilo a generála převzalo. Již za tři dny byl v Moskvě, následoval soud a 2. srpna byl spolu s několika dalšími důstojníky ROA oběšen. Z vojenského hlediska byl zrádce a jako takový potrestán, z politického hlediska nemají i dnes někteří ruští historici úplně jasno. A co ostatní příslušníci ROA ? Většina obyčejných vojáků skončilo v sovětských gulazích. Pouze několika se podařilo dostat na západ a skončili v Kanadě. J.G. Vzpomínky školačky Bylo mi sice teprve sedm let, ale na boj u Běloveské celnice v roce 1945 nemohu nikdy zapomenout. Bydleli jsme v obci Babí, která leží hned za obcí Běloves u Náchoda. Jen přes louku byla před námi česká a německá celnice, které oddělovaly Protektorát od říše. Dne 9. května 1945 jsme všichni netrpělivě očekávali osvoboditele – příchod Rudé armády. Ulice ve městě byly plné lidí a napětí rostlo. Kolem šesté hodiny večer však městský rozhlas varuje, že k celnici přijíždějí německé tanky, obsazené opilými příslušníky SS, kteří se
odmítli nechat odzbrojit. Projeli celnicemi a mířily si to do města. V Náchodě objely náměstí a vojáci stříleli do oken, která byla vyzdobena na oslavu ukončení války. Tanky dále nepokračovaly a naopak se vrátily do Bělovse k celnici. Tam však mezitím dorazily první ruské jednotky Rudé armády. Byla to sice pouze dvě nákladní auta s děly na korbě a jeden vůz s municí. Nastalo všeobecné vítání osvoboditelů. Ruští vojáci seskákali z aut. Nato se vracely německé tanky z Náchoda s esesáky. Došlo k tragickému střetnutí. Němci nejprve házeli granáty na železniční zastávku Běloves a potom vnikli do české celnice, která se nacházela jen kousek od zastávky. Zde byli ve sklepě ukryti čeští obyvatelé celnice, dobrovolníci i ruští vojáci, kteří však byli beze zbraní. Němci všechny vyvedli ze sklepa před dům a bestiálním způsobem postříleli nejprve muže, ale pak i ty ostatní, mezi nimi ženy i děti. Další obyvatele zachránil pouze příjezd dalších sovětských jednotek, které zasáhly. Esesáci se rozprchli do oklí celnice a snažili se dostat do nedalekého lesa. My místní obyvatelé jsme ze svých příbytků utíkali, protože jsme pořádně nevěděli, co se děje – bojovalo se příliš blízko nás. Někdo se uchýlil do protileteckého krytu, kde jsme se během války ukrývali při každém zahoukání sirény. Někteří, mezi kterými jsem byla i já se svými rodiči, utekli do lesa. Tam to však bylo ještě nebezpečněmčí, což jsme bohužel zjistili až později, když jsme tam narazili na prchající esesáky. Ti však bohudík měli tak naspěch, že nás nepostříleli. Tehdy jsem si to ani plně neuvědomovala a tak jsem se podrobnosti této události dozvěděla až v pozdějším věku. H.S. Vzpomínky školáka Pro malého kluka, který zažil pouze Protektorát, byl konec války jedno velké dobrodružství. Proto také mnoho osobních zážitků z této doby utkvělo v paměti lépe než mnohé jiné. A také všechno viděl a chápal černo – bíle, zkrátka tehdy platilo heslo dobrý Němec – Němec metr pod zemí. Pokusím se podělit se svými vzpomínkami tak, jak bežel čas v Čáslavi. a) Protektorát - té době člověk nevěděl, co je to čokoláda, sardinky, jogurt, kremrole, smetana, pomeran. če, banány, šunka a mnoho dalších věcí - ale hlavně nepocítil, co je to svoboda – postrachem byli gestapáci v kožených kabátech - na knoflíku radia povinně viselo upozornění, že poslech zahraničního vysílání se trestá . smrtí - v městských kasárnách byla německá posádka a v hotelu Bílý kůň na náměstí byli ubyto. továni výrostci „Hitlerjugend“ - uprostřed náměstí stál vysoký stožár, na který ti výrostci denně vyvěšovali a svěšovali . velkou vlajku s hákovým křížem – místní občané se tomuto místu obloukem vyhýbali, . protože by museli hajlovat, jak bylo nařízeno - existovalo mnoho různých náhražek, melta místo kávy, dřevěná podrážka místo kožené, . dřevoplyn k pohonu aut místo benzinu atp. - na konci války do naší školy nastěhovali další německé vojáky, naše klasické dřevěné la. vice narovnali na hromadu před školu a my jsme chodili na směny do budovy gymnazia - na ulicích při vstupech do centra byly vybudovány zátarasy s úzkými půchody - koncem války se městem hrnuly kolony povozů s německými uprchlíky a dobytkem - na obloze se stále častěji objevovaly svazy spojeneckých bombardérů, které schazovaly stříbrné proužky a následně se ozývalo dunění z Kolína z vybuchující rafinerie - stále jsem byl nabádán, abych se vyhýbal určitým lidem ( kolaborantům, jak jsem se do. zvěděl po revoluci) a Němcům b) Revoluce a doba poté - koncem dubna jsem zaslechl, jak si rodiče se známými říkali : „už to začalo, v Přerově se . střílí“
. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
- najednou Němci kvapem odjížděli a objevily se první československé vlajky, jak mi vysvětlili, odstraňovaly se německé nápisy, ozvala se první střelba - v ulicích se objevily první ruské tanky, směřovaly na Kolín, vítali jsme je šeříky, které právě kvetly - začaly přestřelky a městský rozhlas nás vyzýval, abychom se ukryli, utíkali jsme domů do sklepa. Okénka do sklepů musela být zakryta pytly či bednami s pískem. Zaslechli jsme dupot okovaných bot, jak několik mužů běží přes dvorek. Po chvíli někdo začal odstraňovat bednu s pískem, ozvalo se „ Tu Čéši „ ( to byla první ruská slova, co jsem slyšel ), pak vhodil dovnitř kožený kabátek se zlatými nárameníky a spustil se sám nadpoporučík Rudé armády s krvácející zraněnou nohou. Pomáhal mu seržant. Mamka mu poskytla první pomoc a otec utíkal zatelefonovat pro sanitku. Ta ho odvezla mezi přestřelkou do městské nemocnice. Začátkem července nás vyhledal a překvapil návštěvou, aby rodičům osobně poděkoval. To opravdu potěšilo. - ještě jednou nám bylo ouzko. To, když městský rozhlas oznámil, že se k městu blíží německá armáda maršála Schornera, prchající směrem na Tábor a na západ do amerického zajetí. Rychle jsme se ze tří sousedních vilek shromáždili ve sklepě u sousedů. Muži zabarikádovali vstup do sklepa a čekali, jak to všechno dopadne. Nakonec město mělo štěstí, protože Rusové donutili Němce město obejít. - naše zkušenosti s ruskými vojáky byly různé. Další ruská slova, která si brzy zapamatoval snad každý, byla „ Davaj časy „. Zaměřovali se na náramkové hodinky a mnozí vojáci je měli od zápěstí až nad loket. Nepohrdli ale ani kapesními, které se tehdy ve vestě hojně nosily. - ruští důstojníci byli běžně ubytováváni v českých rodinách. Nejdříve v našem hostinském pokoji ubytovali dva důstojníky v kožených kabátech. Ti se chovali velice odtažitě a nechali hlídat celý dům několika vojáky se samopaly s typickým kotoučovým zásobníkem. I tito vojáci se odmítali se mnou jakkoli bavit. Na štěstí u nás byli jen jednu noc. Potom se na delší dobu v pokoji ubytoval major a v komůrce u kuchyně jeho sluha, staršina s knírkem jako míval můj děda. Major občas potřeboval nějaké nádobí a jeho staršina vždy požádal „ Pan major něchá prosiť „. Od něho jsem také po prvé v životě ochutnal sardinky. - během májových dnů probíhalo zatýkání kolaborantů, ale hlavně různé oslavy, kdy jsem poprvé viděl v parádních uniformách legionáře z první světové války. Tehdy to pro mne byla velmi vzdálená minulost. I sokolové vyrukovali ve svých krojích. - z ruské vojenské techniky byly nejzajímavější tzv. Stalinovy varhany, nám spíše známé jako kaťuše – raketomety na amerických Studebakerech. - po revoluci se po ulicích, ale hlavně za městem podél silnic a po škarpách válelo spousty opuštěné vojenské techniky, která se rychle měnila ve vraky. To bylo, pro nás kluky velké eldorádo, kde jsme si ještě dlouho hrávali na vojáky a partyzány. - měl jsem štěstí, že prázdniny v roce 1945 jsem trávil z velké části v Oselcích v americké zoně. Příbuzný tam byl venkovským lékařem. První setkání s americkými vojáky bylo, když pro nás přijeli na nádraží. Američtí vojáci byli ubytováni na zámku. Na louce za zámkem měli zaparkováno malé letadlo Pipper. Bylo mezi nimi i několik Čechoameričanů, kteří pomáhali překonávat jazykovou bariéru. Běžně a často chodili na večeři či oběd do českých rodin a na oplátku někdy přinášeli jejich voskované krabice s nápisy Supper nebo Dinner. Pro mne byl největší zážitek, když jsem se mohl svézt v Jeepu a prohlédnout si letadélko.Velká paráda byla, když část posádky v polovině srpna odjížděla do Plzně na slavnostní přehlídku. - po prázdninách jsme se vrátili do naší školy do svých lavic. Po vyučování jsme zpravidla spěchali na vrakoviště. Byly tam německé polopásové hakly, nákladní auta, osobní obojživelné kádiky, motocykly i pásové. Tam jsme se dokonale vydováděli. J.G.
Vzpomínky na rok 1945. Rok 1945 jsem prožívala jako většina děvčat. Hlavní naší zábavou bylo kino, kde se v týdeníku pravidelně uváděly německo-české filmové záběry z bojišť. Rozhodující impuls k převratu přišel z Prahy. V sobotu dopoledne jsem se musela dostavit na „pracovní úřad“ , který se v té době nacházel v budově učitelského ústavu ( dnes Pedagoggická fakulta u starého mostu). Ve městě už majitelé obchodů zamazávali německé nápisy a vyhazovali na chodníky obrazy Hitlera a dalších nacistů. Kolem poledne někdo navrhl, abychom zmizeli z práce. Také jsem poslechla a chtěla se vrátit domů, ale vlak však nejel. Musela jsem tedy šlapat pěšky přes Plácka kolem náhonu. Doma už matka ladila radio a slyšely jsme volání a prosby o pomoc Praze, kde u Rozhlasu umírali první lidé. V neděli jsme s několika kamarádkami pozorovaly prchající kolony německých vojáků po hlavní silnici a někteří kvapem ujížděly i přes Předměřice n.L. V pondělí začali příjíždět ruští vojáci, převážně na vozech, tažených koňmi. Všichni jsme je nadšeně vítali. V Hradci Králové se během vítání náhle ozval místní rozhlas a hlásil, že se na letišti někteří členové německé posádky vzbouřili a městu hrozí nebezpečí náletu. Následoval hromadný úprk do krytů. Naštěstí zpráva byla falešná. Když se ruští vojáci dostali do Předměřic, obecní úřad nařídil, že občané je musí ubytovat. Do naší rodiny byl také přidělen voják. Můj otec zrovna nebyl doma, protože byl v místní domobraně. Byly jsme s matkou samy a protože jsme měly různé obavy, zamlky jsme ho v pokoji. Ven by se mohl dostat jen oknem. V nedalekém statku u Morávků byly ubytováno asi dvacet ruských vojand. Spaly jednoduše ve stodole na slámě. V následujících dnech jsme všichni chodili na nádraží vítat květinami politické vězně. Právě kvetl šeřík. Do Předměřic se vrátilo několik mužů, bohužel ne všichni si užili svobody. J.S. Jak jsem to viděl V posledním roce války jsem začal chodit do 1. třídy tehdejší obecné školy v Nové Pace. Již od první třídy byla pro nás povinná němčina. Schulnachricht ( školní zpráva) s datem 15. 2 .1945 mě hodnotila jako sehr gut. Moc jsme se toho ale nenaučili. V naší škole byl německý vojenský lazaret a my jsme se scházeli na různých místech ve městě. Obvykle jsme dostali domácí úkoly a šli domů. Městem procházeli utečenci odněkud ze Slezska ( dnešního Polska) před postupující Rudou armádou. Oficiální propaganda je nazývala národními hosty. Maminka jim říkala vasrpoláci. Byli to většinou starší muži a ženy s dětmi. Svůj majetek si vezli na vozech tažených koňmi. Jeli ani nevěděli kam. Jedno však věděli jistě, že se zpět do svých domovů nevrátí. Německo bylo intenzivně bombardováno – i v Nové Pace bombardování Drážďan v únoru 1945. Za pohraničními horami hřměla děla postupující Rudé armády. Koncem února 1945 procházely kolem nás kolony zbídačených válečných zajatců z různých evropských zemí, tzv. transporty smrti. Nejhůře na tom byli Rusové, které jsme poznali podle typických rubášek. Zbídačení lidé, někteří v dřevácích, chatrně oblečení a zoufale hladoví. Naši místní lidé se jim snažili pomoci. U nás v domě, kde bydlelo sedm rodin, sbírali sousedi ze svých skromných válečných přídělů různé potraviny pro zajatce. Můj otec, který uměl dobře německy, se pokoušel domluvit s německými dozorci o povolení k předání těchto potravin zajatcům. Někteří němečtí strážci to povolili, jiní s napřeženou zbraní to rázně zakázali. Zajatci přenocovali v okolních vesnicích a řadě z nich se za pomoci místních obyvatel dokonce podařilo z transportu utéci. Z nich se potom vytvořil základ partyzánských skupin, které v posledních týdnech a dnech války na novopacku působily. To už kolem nás
Ustupovaly jednotky německé armády. Zpočátku to byl uspořádaný ústup, který se později změnil v chaotický útěk. I v této, pro ně beznadějné, situaci někteří němečtí vojáci použili proti obyvatelům střelných zbraní. Nedaleko od nás, přímo na ulici, zastřelili místního občana pana Suchardu. Ještě dlouho po válce byly v omítce domu stopy po střelách a křížek. V Jírových sadech, na památku obětem 2. světové války je 73 jmen lidí, kteří padli v domácímči zahraničním odboji nebo zahynuli v koncentračních táborech. Riskovali své životy i životy svých blízkých. Jedno měli společné : bez vidiny osobního zisku nebo obohacení bojovali za svobodu své země. Vzpomínáme 70. výročí ukončení 2. světové války – vzpomeňme i na ně. J.B. Vzpomínky pana primáře MUDr. Václava Dobiáše Je mezi námi již málo pamětníků, kteří v dospělém věku prožívali složitou dobu v roce 1938 a německé okupace v letech 1939 – 1945. Navíc tak aktivně jako on a jeho generace. Narodil se v r. 1918 a v roce 1938 se stal studentem mediciny v Praze. Po Mnichovu byly od ČSR v září 1938 odtrženy Sudety a v polovině března r. 1939 byla republika zlikvidovánna úplně a vytvořen Protektorát Čechy a Morava pod nadvládou nacistického Německa. MUDr. Dobiáš vzpomíná : „ Když přišel 15. březen 1939, šel jsem na lékařskou fakultu, měli jsme právě praktika. Šel jsem po pražských Příkopech, kde se hrnuli němečtí vojáci. Na chodnících bylo mnoho lidí, nadávali a zvedali zaťaté pěstě. Já jsem skoro nemohl jít dál, abych se dostal do pitevny. Na konci Příkopů jsem šikmo pohledem na Václavák zahlédl velkou vlajku s hákovým křížem a dral jsem se dál. S myšlenkami na tragické okolnosti jsem se konečně dostal do pitevny. Postavil jsem se se skalpelem ke svému vykázanému místu a musel jsem začít. Ostatní se potichu vyptávali, co jsem v ulicích Prahy viděl. Mysleli jsme především na to, jaká to budoucnost nás čeká.“ Dne 1. září 1939 vypukla 2. světová válka, když fašisté přepadli Polsko a následně se v rychlém sledu zapojily do války další státy Evropy. Následovala šestiletá anabáze, při které padly miliony lidí a další prošly nezměrným utrpením. Dále pan doktor řekl : „ Dne 28. října jsme demonstrovali za republiku, za což náš spolustudent Jan Opletal zaplatil daní nejvyšší, kdaž na následky postřelení zemřel. Dne 15. listopadu jsme šli v pohřebním průvodu na Karlovo náměstí, kde došlo k incidentům. Studenti strhávali německé nápisy a hlasitě protestovali proti nacistické okupaci. Druhého dne byl podezřelý klid, výuka na vysoké škole pokračovala. Osudného 17. listopadu, když jsme přišli k fakultám, narazili jsme na německé vojáky. Dozvěděli jsme se, že v noci vojáci obsadili vysokoškolské koleje a studenty zatkli a odvezli. Cílem byl koncentrák Sachsenhausen. Devět studentských funkcionářů bylo popraveno. Obdobná razie proběhla i v Brně a české vysoké školy byly na tři roky zavřeny, ve skutečnosti však po celou válku.“ Václav Dobiáš se jako další vlastenci zapojil do ilegální činnosti, roznášeli protiněmecké ilegální tiskoviny. Brzy však byl zatčen a vězněn na Pankráci, v Terezíně a Drážďanech. Byl odsouzen a jako vězeň pracoval v Halle an der Saale v povrchových dolech. Měl však obrovské štěstí, když byl jako méně provinilý vězeň v roce 1943 propuštěn. Nadšeně v květnu 1945 jako ostatně všichni čeští občané přivítal konec války a pustil se do dalšího studia medeciny. V roce 1948 promoval a jako významný odborník byl vyslán na dva roky do Leningradu na studia klinické toxikologie. Po návratu pracoval na Vojenské lékařské akademii v Hradci Králové na odělení interny. Po jejím zrušení byl v r. 1958 jmenován primářem na interně vojenské nemocnice v Josefově. Protože v roce 1968 neschvaloval vpád sovětských a vojsk Varšavské smlouvy musel místo primáře opustit. I přes další postihy měl nakonec štěstí, že mu bylo, i jeho manželce dovoleno pracovat v profesi lékaře. To je však další kapitola jeho života.
Pan primář je stále velmi čilý tělesně i duševně. Je všestranně vzdělaný, jak je příznačné pro jeho generaci. Je literárně činný, složitý příběh svého života i celé jeho generace ztvárnil v díle Fragmenty. Výchovného příkladu pro mladší generaci si povšimla Eva Švarcová z Pedagogické fakulty Univerzity Hradec Králové a společně s MUDr. Václavem Dobiášem vydali knížku Etická výchova a fragmenty z druhé světové války. Pan primář se se svými zážitky rád dělí s mladými lidmi, jak vysokoškolskými studenty, tak i žáky Základní školy. K letošnímu 70. výročí ukončení 2. světové války v Evropě obdržel pan MUDr. Václav Dobiáš od ruského velvyslanectví plaketu na paměť konce této války. Jako významná osobnost byl zařazen mezi tzv. Zlaté poklady Hradce Králové. Zaslouží si jistě i naší úctu. Č.B. Nejen o osvobození Náchoda Náchod osvobodila nade vší pochybnosti Rudá armáda. Oficiální slavnostní uvítání osvoboditelů náchodskými představiteli se konalo 10. května 1945 na hranicích u Slánského mostu. Žádné jiné vojenské osoby jiných států než sovětské tehdejší fotografové nezaznamenali. Jediná jednotka americké armády přijela dne 8. května 1945 do Velichovek do štábu maršála Schornera za účelem potvrzení všeobecné kapitulace, podepsané ve francouzské Remeši. Velichovky jako lázeňské zdravotnické zařízení fungovaly do 28. března 1945. Od tohoto dne byly všechny budovy zabaveny a připravovány pro německý štáb polního maršála Ferdinanda Schornera, velitele skupiny armád Střed. Zaměstnanci léčebny byli propuštěni, pacienti přemístěni jinam. Štáb prý čítal více než tisíc vojáků, takže byly zabaveny i některé domy, hostinec, škola atd. Objekt lázní byl hermeticky uzavřen. Severně od Velichovek bylo zřízeno malé letiště. Dne 8. května, po krátké zastávce v Hradci Králové, přijel do Schornerova štábu poměrně silný konvoj 23. průzkumné squadrony 16. obrněné divize 3. US armády. Velel mu pplk. Robert H. Pratt. Naši lidé cestou vítali americké vojáky jako osvoboditele. Misi tvořili příslušníci 23. squadrony s pěti obrněnými vozy M8 Greyhound, třemi Jeepy, dvěmi štábními limuzinami, sanitním a rozhlasovým vozem. Konvoj přivezl zvláštního zmocněnce OKW pplk. Wilhelma Meyer-Detringa, který měl Schornerovi doručit doklad o kapitulaci německé armády podepsanou dne 7. května 1945 v Remeši. Okolo jednání, které skončilo v 11 hodin, panují velké nejasnosti ohledně osobní přítomnosti maršála Schornera. Krátce po jednání německý štáb opustil Velichovky směrem Hořice – Mladá Boleslav. Německá armáda Střed mizela spíše na jih. Rovněž americká mise se vrátila do západních Čech. Maršálu Schornerovi se podařilo z českého území uletět malým letounem Fi 156 Storch (Čáp) do Rakouska. Zde byl 17. května 1945 v Tyrolsku zadržen Američany, kteří ho po několika dnech výslechů předali Sovětům. Po příjezdu Rudé armády se její velení k velké nelibosti dozvědělo, že existují fotografie Američanů v Hradci Králové. Od Krušných hor postupovala na Prahu 4. gardová tanková armáda pod velením generál-plukovníka Lejljušenka a u Žatce její jednotky natrefily na přední sled části Schornerova štábu, který rozprášily. A.P.
Zjištění starých historiků :
Národ, který pohrdá a překrucuje svoji historii, musí veškerými útrapami projít znovu.
.