Z OBSAHU NA MUŠCE. Tábor přivítal své vojáky. Medailová smršť. Celý život dělostřelcem. Napříč estonskými močály. Otevřená náruč

Z OBSAHU

NA MUŠCE Buzuluk, Sokolovo, Dukla. Tato památná místa 2. světové války jsem navštívil společně s přímými účastníky bojů. I když od těch časů uplynulo více než šedesát roků, emoce stále přetrvávaly. Druhováleční veteráni byli ustavičným středem pozornosti, na každém kroku je vítal frenetický potlesk a uznalé pokyvování hlavou. Většina z nich měla slzy v očích, a jak sami říkali, i husí kůži po těle. Hodnotnější vyznamenání prý neobdržel nikdo z nich. Bylo to opravdové. V listopadu 2005 schválil tehdejší ministr obrany rozvojovou studii, týkající se zřizování nových domovů péče o válečné veterány Ministerstva obrany ČR. Do roku 2008 jich postavíme šest a k tomu přidáme ještě dvě léčebny dlouhodobě nemocných pro válečné veterány – plánoval vrcholný management resortu obrany. Bylo to nereálné. Před pár měsíci spatřil světlo světa koncepční materiál pod názvem „Zlepšení kvality života válečných veteránů“. Od srpna už zdárně funguje veteránská bezplatná informační linka a síť terénních pracovníků u všech krajských vojenských velitelství. Další projekty ke zlepšení péče o druhoválečné veterány jsou na obzoru. Kompetentní činitelé konečně vědí, kolik armádních seniorů doopravdy žije a s jakými problémy se ve svých více než osmdesáti letech potýkají. Bylo to skutečně za vteřinu dvanáct.

Tábor přivítal své vojáky

6 Medailová smršť

8 Celý život dělostřelcem

16

Pavel LANG

Napříč estonskými močály

28 Otevřená náruč Čtrnáctideník Ministerstva obrany ČR Vydává MO ČR – AVIS Rooseveltova 23 161 05 Praha 6 IČO 60162694 Řízením redakce pověřen Ladislav Lenk Redakce: Rooseveltova 23 161 05 Praha 6 Telefony: 973 215 931 973 215 916 Fax: 973 215 933 E-mail: [email protected]

V jednotkách ozbrojených sil rozšiřuje AVIS Rooseveltova 23 161 05 Praha 6 Oľga Endlová tel. 973 215 563 Tisk: ČTK Repro Číslo indexu: 45 011 ISSN 1211-801X Evidenční číslo: MK ČR E 5254 Foto na titulní straně: Jiří Hokův, výcvik vojenských geodetů

Jazyková úprava: Vlasta Kohoutová

Uzávěrka čísla: 29. 8. 2007

Grafická úprava: Andrea Bělohlávková

Toto číslo vyšlo dne: 17. 9. 2007

34 Kroměříž: Muzika v uniformě

39 Pes grabštejnský

40

Î DO ŽHAVÉHO

VOJENSKÁ GEOGRAFIE Í oddělení geodezie a mapování Vojenského geografického a hydrometeorologického úřadu v Dobrušce.

VYMĚŘOVÁNÍ ZAČÍNÁ

O DOBRODRUŽSTVÍ nemají nouzi Vojenští geodeti si na jednotvárnost své práce rozhodně stěžovat nemohou

Po silných deštích se v Orlických horách rozvodnil potok, který podemlel důležitý most zajišťující spojení několika osad s okolím. Lidé tak zůstali zcela odříznuti od pomoci. Situaci je třeba rychle napravit, a proto je povolána armáda, aby zde vybudovala mostní provizorium. Na místo okamžitě vyráží geodetický tým s úkolem zmapovat okolí mostu. Po několika hodinách už putuje nákres situace k ženistům.

Major Jiří Skladowski a nadporučík Jiří Hubička začínají z landroveru postupně vyndávat své „nádobíčko“. Tři žluté kufry ukrývající citlivé moderní přístroje, dva podstavce a výtyčku, tedy tyč, na jejímž vrcholu je broušený skleněný hranol, ze kterého totální stanice odečítá výšku zaměřovaného terénu. Nejprve je nutné zjistit, kudy původní lávka vedla, kde jsou její zbytky rozptýleny. Jejich zakreslení do plánu není vždy podmínkou, ale i tento úkol geodeti občas dostanou. „Při povodních v roce 2006 jsme museli v Čichově u Jihlavy zmapovat i utržené části mostu, které se zapíchly do dna řeky a částečně vyčnívaly nad hladinu. Výtyčku jsme předali potápěčům, kteří nám tam pomáhali se zaměřováním těchto zbytků,“ uvádí nadporučík Hubička. Výsledkem prvotního rychlého „ohledání“ je přesné zaměření dvou základních bodů, které jsou výchozí pro další geodetické práce. „Vždy platí, že každý z bodů musí být na jiném břehu toku. Je to takzvaná měřičská orientace a tato osa se zpravidla vkládá do místa původního mostu,“ vysvětluje major Skladowski. Získané informace jsou spolu s fotodokumentací postiženého místa obratem posílány ženistům, aby si mohli udělat co nejpřesnější obrázek o rozsahu postižení, o přístupových možnostech pro jejich techniku a vyprojektovat nový most.

Také z tohoto důvodu se mapuje blízké okolí mostu a příjezdová komunikace. K změření přesných zeměpisných souřadnic pro vytvoření potřebné zaměřovací sítě se používá přístroj GPS. Nejde o žádného drobečka, kterého by vojáci nosili v kapse, nebo přístroj, jakého má stále více lidí ve svých vozidlech. Je to poměrně složité zařízení s velkou kruhovou anténou. Oproti běžně používaným stanicím je významně přesnější, čemuž odpovídá i jeho cena, která se pohybuje kolem 600 tisíc korun. „Nejrozšířenější přístroje jsou jednofrekvenční, kdežto tento pracuje se dvěma frekvencemi, což významně zvyšuje přesnost měření,“ popisuje možnosti zařízení GPS npor. Hubička. Přesnost měření se odvíjí od počtu zachycených družic. Čím více, tím lépe, ale čtyři satelity jsou pro práci geodetů minimem. Z displeje přístroje se dozvídáme, že nad našimi hlavami právě máme šest zdravých družic, což znamená, že vysílají na obou frekvencích. „Když bude k dispozici optimální počet družic, můžeme konkrétní bod zaměřit s přesností tři až pět centimetrů,“ tvrdí major Skladowski. Přesnost lze za pomoci speciálních metod ještě zvýšit, což se využívá třeba při zaměřování letišť. Až centimetrové přesnosti je možné dosáhnout dlouhodobým měřením na jednom místě, a to v různých denních dobách, aby družice byly v různých konfiguracích, nebo připojením se na okolní trigonometrické body. Přístroj GPS samozřejmě zjistí i nadmořskou výšku zvoleného bodu, i když v tomto případě obecně platí, že určení výšky je méně přesnější než stanovení polohy. „Pokud tedy při měření polohy dosáhneme přesnosti tři centimetry,

pak v případě výšky jde o toleranci kolem pěti centimetrů,“ upřesňuje major.

PROSTOR PRO AUTOMATIZACI Po určení polohy výchozích bodů se začíná se samotným vyměřováním profilu terénu, k čemuž slouží totální stanice a výtyčka. Totální stanice je od firmy Trimble, stejně jako GPS, ale její cena je dvojnásobná. Výhodou je použitá bezdrátová technologie přenosu dat do ovládacího panelu, čímž se vylučuje poruchovost z důvodu špatného kontaktu kabelů, ale přináší to ještě další klady. Po zaměření bodu stanicí GPS je možné ovládací panel i s uloženými daty osadit na totální stanici a dál pracovat. Nemusí se nic zaznamenávat, kopírovat a přepisovat. Předchází se tím vzniku chyb. Ovládací panel je vlastně malým počítačem s operačním systémem od Microsoftu a spolupracuje tak s programem Windows. Použitá technologie bluetooth umožňuje bezdrátový přenos dat do počítače, kde se pak s nimi dále pracuje. Tím ale možnosti zařízení nekončí. Stanice se dokáže sama nasměrovat na skleněný hranol výtyčky. Ovládací panel tak lze připevnit na výtyčku, se kterou chodí geodet, a totální stanice do ní vysílačkou posílá změřené hodnoty. Pak stačí k obsluze pouze jediný člověk, ale za předpokladu, že je vyměřován střežený prostor. V opačném případě hrozí, že by nehlídanou stanici mohl někdo ukrást. Zaměření mostu trvá podle složitosti terénu maximálně několik hodin. Plán je možné

Text: Jan ZEMAN Foto: Jiří HOKŮV

Přijímač signálu GPS s kruhovou anténou

2

Společně s výjezdovou skupinou geodetů jsme dorazili do míst, kde by měl být přes Metuji postaven nový most. Divoká horská říčka je po noční průtrži mračen skutečně značně vzedmutá, ale původní most je zcela v pořádku. Účastníme se totiž cvičení příslušníků

Přesun geodetického týmu na místo vyměřování

Nadporučík Jiří Hubička obsluhuje totální stanici.

3

Î VOJENSKÁ GEOGRAFIE

VOJENSKÁ GEOGRAFIE Í

Před měřením je nutné přijímač signálu GPS sestavit z několika částí.

vytvořit přímo na místě vyměřování, při přesunu na jinou lokalitu nebo až ve Vojenském geografickém a hydrometeorologickém úřadu v Dobrušce. Záleží jen na aktuálním požadavku. Před tvorbou plánu je třeba provést ještě několik nezbytných výpočtů. Finálním produktem je plán vygenerovaný programem MicroStation, který spolu se souřadnicemi a polním ručním náčrtem je předán ženistům. V tomto okamžiku, až na několik výjimek, úloha vojenských geodetů končí a nastupují ženisté, případně další armádní složky. „K postavenému mostu už většinou nejezdíme, i když několikrát jsme se podíleli na zátěžových zkouškách. Měřili jsme průhyb mostu při jeho zatížení jeřábem nebo jeho pohyb v ložiscích, což se testuje zabrzděním vozidla na mostním tělese,“ dodává nadporučík Jiří Hubička.

POZOR, MINA! Práci vojenských geodetů rozhodně nelze označit za jednotvárnou a nezáživnou. Mnohdy je tomu spíše naopak. Příslušníci oddělení geodezie a mapování vyjíždějí do terénu za jakýchkoliv klimatických podmínek a mnohdy je to spojeno i s velkou psychickou zátěží. „Třeba když den co den odjíždíte do povodněmi postižených oblastí a mapujete spoušť, kterou tam lidem napáchala velká voda, je to velmi náročné. Během povodní jsme zaměřovali třeba osmdesát mostů,“ říká Jiří Hubička. Připravování plánů pro výstavbu provizorních mostních konstrukcí je pouze jeden z kamínků mozaiky činností vojenských geodetů. Pomáhají například při pyrotechnických

4

Detail ovládacího panelu, do kterého jsou data přenášena prostřednictvím bluetooth.

asanacích, kdy vyměřují jednotlivé čtverce, které pak vojenští specialisté prohledávají, zda neobsahují nebezpečnou munici. „Před rokem jsme asanovali leteckou střelnici v Milovanech. Prodírali jsme se tam až po pás trávou. Šli jsme ve stopách pyrotechnika, který kráčel těsně před námi a prověřoval bezpečnost prostoru,“ pokračuje npor. Hubička. Chybný krok nebo zatlučení vyměřovacího kolíku na špatném místě můžou být osudné. Jednou z nejnáročnějších akcí geodetů bylo vyměřování bývalého vojenského prostoru Ralsko v rámci jeho pyrotechnické asanace. „Dvakrát do roka tam vyjíždělo kompletně celé naše oddělení. Pokaždé jsme čtyři týdny byli v jednom kuse v terénu. Momentálně řešíme s pyrotechniky asi deset akcí do roka, ale už se jedná o mnohem menší lokality, jejichž vyměření je otázkou pouze několika dní,“ dodává major Skladowski. Pyrotechnickou asanací musí projít veškerý movitý i nemovitý majetek předávaný armádou jiným vlastníkům. Ne vždy ale pyrotechnici potřebují ke své práci vytvoření čtvercové sítě. Vojenští geodeti tak naštěstí nemusejí jezdit do všech lokalit.

POSLEDNÍ GEODETI V ARMÁDĚ „Dnes lze říci, že geodeti jsou v armádě pouze na tomto oddělení geodezie a mapování,“ informuje nás jeho náčelník major Jiří Skladowski a pokračuje: „Slouží zde osm lidí, kteří musejí pokrýt požadavky celé armády. Dochází potom k tomu, že naši lidé jsou polovinu dní v roce někde v terénu. Myslím si, že kluci jsou na svoji geodetickou odbornost

náležitě pyšní, protože se jedná o velice barvitou práci. Není to monotónní činnost, jakou by dělali v civilu.“ Přestože by se mohlo na první pohled zdát, že si major Skladowski stěžuje, že v armádě tato odbornost „vymírá“, on tyto náznaky tvrdě odmítá. O službu mezi geodety je velký zájem a z uchazečů je možné si vybírat ty nejlepší, kteří mají o tuto profesi skutečný zájem. Vzhledem k vysoce odborné práci je nezbytností zeměměřičské vzdělání. To lze získat nejen na civilních školách, ale také na brněnské Univerzitě obrany. Nižší počet pracovníků oddělení umožňuje moderní technologie, kterou jsou v Dobrušce vybaveni. Jenže vzdělání a zkušenosti ještě nejsou vším, co je k práci vojenského geodeta nezbytné. Samozřejmostí je dobrá fyzická zdatnost, což dokládají četné příhody, kterými nás zasypává jak major Jiří Skladowski, tak nadporučík Jiří Hubička. „Fyzička je důležitá, protože pracujeme i za špatných klimatických podmínek. Máme tady třeba fotky ze zaměřování přehrady Fláje, kde jsme se museli brodit po pás ve sněhu. Kolikrát řešíme, že nám zapadnou auta do sněhu nebo do bláta,“ vzpomíná Jiří Hubička. „Odbornou část práce zvládne asi každý zeměměřič, ale občas se vyskytnou perličky, na které člověk později rád vzpomíná,“ vypráví Jiří Skladowski. „K takovým příhodám patří třeba zaměřování zařízení na vrcholech šedesátimetrových stožárů. K tomu si připočtěte, že to bylo v únoru, patnáct pod nulou, všechno bylo omrzlé, a vy šplháte nahoru s GPS na zádech. Když se dnes dívám na fotky, tak už se na to hezky

vzpomíná, ale tehdy to taková romantika nebyla.“ I zde platí, že podobné zážitky utužují kolektiv více než nějaké historky u kafe. I to je důvod, proč odsud lidé tak neradi odcházejí. Je to tým, ve kterém se člověk musí spolehnout na druhé. K dalším perličkám patří lezení na příhradové stožáry do výšky 80 metrů, měření v samé špičce ještědského vysílače nebo šplhání na vrchol konstrukce vysílače na Černé hoře. Tyto výkony by nebyly možné bez výborné výstroje a výcviku. „Díky tomu je naše práce stejně bezpečná jako přejít přes přechod,“ dodává s trochou nadsázky major Skladowski. Seznam výškových rekordů si ale příslušníci oddělení geodezie a mapování nevedou.

každého nového stožáru nebo komínu ukládá stavitelům platná legislativa. Armáda je garantem, že informace jsou správné, a tak musí geodetický tým stovky objektů každoročně přeměřit. Nové překážky totiž přibývají, ubývají a u těch stávajících se často mění výška. Díky různým nástavbám telekomunikačních společností se některé o několik metrů zvyšují, ale v případě komínů je trend spíše opačný. „V poslední

době se setkáváme především s tím, že jsou komíny o několik metrů snižovány. Proč? To jsme zatím nezjistili,“ říká major Skladowski, jehož tým musí pro piloty vrtulníků zaměřovat třeba i průvěsy vedení vysokého napětí. Práce vojenským geodetům v posledních letech neubývá, spíše naopak. Mnozí vojáci ani civilní občané by se bez jejich služeb neobešli.

PROČ SE ZKRACUJÍ KOMÍNY? Výčet činností vojenských geodetů je skutečně rozsáhlý: zaměřování prostorů pro pyrotechnické asanace, spolupráce s ženisty, zejména při tvorbě plánů pro výstavbu mostních provizorií, či těsná součinnost se spojovacím vojskem. Například vloni museli přesně zaměřit osmdesát vysílačů nebo kabelové sítě ve vojenských prostorech. K dalším úkolům patří například zaměřování tzv. mercedesek, odborně řečeno vlícovacích bodů, které se nacházejí po celé naší republice. Určitě jste si také na silnicích nebo blízko cest všimli namalovaného bílého čtverce, v němž jsou tři rovnoměrně rozložená ramena. Vlícovací body slouží při tvorbě map a fotoplánů, jsou zaměřovány z letadla a fotogrammetricky zpracovávány. Ještě předtím musí být známa přesná poloha jejich středu. A vojenští geodeti zaměřují tyto body nejen ve vojenských objektech, ale patří mezi tři státní složky, které se podílejí na jejich mapování po celé naší republice. K pravidelným úkolům geodetů patří také přesné zaměřování vojenských letišť, a to včetně těch záložních. Pravidelně každé tři roky musí být letiště přesně zaměřeno. Vzhledem k jejich obrovské ploše je to pro geodetické týmy práce na několik týdnů. S centimetrovou přesností je totiž nutné zaměřit přistávací, pojížděcí a odstavné plochy, stožáry a budovy. Neméně zajímavou a především obsažnou činností je přeměřování výškových překážek. Vojenský geografický a hydrometeorologický úřad je totiž správcem registru výškových objektů. V registru musí být zapsán každý objekt, který přesáhne výšku 40 metrů, a nahlášení

Při vyměřování terénu je občas nutné zmapovat i těžko dostupná místa.

Zaměřování dvou základních bodů, které jsou výchozí pro další práci geodetů.

5

Î OCENĚNÍ

VETERÁNI A STONOŽKA Í

TÁBOR přivítal své vojáky Text a foto: Jaroslav PAJER

„Zápas mezi tolerancí a nesnášenlivostí v Kosovu sice ještě zdaleka neskončil, avšak také vaší zásluhou je tato země opět o něco blíže k tomu, aby se stala vítaným a plnohodnotným členem rodiny evropských států a národů,“ prohlásila na adresu příslušníků 10. kontingentu Armády České republiky v silách KFOR na území Srbska ministryně obrany Vlasta Parkanová. Stalo se tak 24. srpna v Táboře během slavnostního nástupu vojáků konaného u příležitosti jejich návratu do vlasti. Kontingent, jehož příslušníci působili v mnohonárodním úkolovém uskupení Střed společně s Finy, Iry, Lotyši, Slováky a Švédy, byl z převážné většiny dislokován na základně Šajkovac v severovýchodní části Kosova. Jeho prostor odpovědnosti zabíral území zhruba 700 km2 a zahrnoval též pětaosmdesátikilometrový úsek administrativní hranice, jež odděluje provincii od okolního Srbska. Mezi úkoly více než čtyřsetčlenné české části mise KFOR patřilo monitorování bezpečnostní situace

6

v regionu, letecká přeprava osob a materiálu dvěma vrtulníky Mi-17, hlídkování, činnost na kontrolních propouštěcích místech, spolupráce s nevládními a humanitárními organizacemi apod. Podle slov zástupce náčelníka Generálního štábu AČR-ředitele Společného operačního centra MO generálmajora Josefa Prokše příslušníci kontingentu s největší pravděpodobností zachránili dva dětské životy. Stalo se tak v rámci humanitárního programu MEDEVAC, jehož prostřednictvím pomáhá naše republika léčit v českých nemocnicích osoby z válkou postižených oblastí.

Za odpovědně splněné úkoly byli vojáci odměněni Záslužnými kříži MO ČR, medailemi MO Za službu v zahraničí a čestnými odznaky Přemysla Otakara II., krále železného a zlatého. Čtyřicet z nich obdrželo také medaili Za službu v mírových a pozorovatelských misích, kterou jim udělil náčelník Generálního štábu Ozbrojených sil Slovenské republiky. Dekorován byl i bojový prapor 42. mechanizovaného praporu, jehož příslušníci tvořili jádro 10. kontingentu, stuhou s nápisem „Mise KFOR 2007“. „V Kosovu jsem byl nyní potřetí. To znamená, že jsem tam dohromady strávil více než jeden a půl roku,“ říká major Ladislav Švejda, velitel 10. kontingentu. „Poprvé v roce 2002 jsem tam sloužil jako náčelník operační skupiny. Podruhé v roce 2005 jsem velel rotě, která plnila operační úkol. Zážitků jsou spousty. Co ale na člověka působí nejvíc? Když vidíte vděk místních obyvatel za to, že jsme tam a že jim pomáháme nastartovat novou budoucnost.“ Po skončení slavnostního aktu se ministryně obrany Vlasta Parkanová krátce setkala s novináři. V souvislosti s budoucností táborské posádky sdělila, že je už dokončený návrh druhé etapy reformy armády. V září ho předloží výboru pro obranu Poslanecké sněmovny a Bezpečnostní radě státu. V říjnu by měl být projednán vládou. Prozradila také, že je její ambicí vrátit vojáky do Tábora coby perspektivní posádky ve větším počtu, než se očekávalo v době, kdy se volalo po vrácení části velitelství podpory a výcviku zpět ze Staré Boleslavi. Nebude to podle ní část velitelství, ale mohl by to být celý prapor jednoho druhu vojska. Změny by podle ministryně mohly nastat už v roce 2008.

PRAVDA a VÁLKA „K dětem se dostanou informace, které by jinak neměly možnost získat, a navíc se stanou pomyslnou štafetou, jež ponese pravdu o veteránech dál,“ říká o literárním soutěžení Vlasta Parkanová Text: Pavel LANG Foto: Jiří HOKŮV

V pátek 7. září 2007 se uskutečnilo na Ministerstvu obrany České republiky pracovní setkání ministryně obrany Vlasty Parkanové se zástupci šedesáti vybraných základních a středních škol, které jsou zapojeny do mezinárodního dětského humanitárního hnutí „Na vlastních nohou“ – Stonožka. Mezinárodní dětské humanitární hnutí „Na vlastních nohou“ – Stonožka, které rozvíjí ideu „děti pomáhají dětem“, spolupracuje s Armádou České republiky již sedmnáct let. Tentokrát však jde o výjimečný projekt, jehož cílem je prohloubení vlastenecké výchovy a výuky historie na „stonožkových“ školách za osobního přispění válečných veteránů druhé světové války. „Do společného projektu Ministerstva obrany ČR a dětského hnutí se může přihlásit jakákoliv stonožková škola od Jablunkova po Aš. Žáci, respektive učitelé budou zpracovávat jak obecná témata týkající se národního boje za osvobození, tak eseje o konkrétním válečném veteránovi. Dětem zpočátku neřekneme, o koho jde, pouze na tabuli napíšeme základní indicie o armádním seniorovi. Dál už to bude jen na jejich fantazii. Na závěr jim popisovaného člověka přivedeme na návštěvu a on jim přiblíží, jak to tenkrát doopravdy bylo

a co všechno prožíval. Organizovat besedy mladé generace s veterány jsme nepovažovali za nejlepší řešení. Literární formou chceme podnítit zájem dětí,“ říká prezidentka hnutí Stonožka Běla Jensen. Nejlepší literární práce budou oceněny u příležitosti oslav Dne válečných veteránů (11. listopadu) a následně publikovány v knize, která bude vydána v příštím roce. Do projektu MO ČR a Stonožky je zapojen i Vojenský historický ústav. „Setkání válečných veteránů s žáky stonožkových škol se zúčastní i náš zaměstnanec, aby napomohl objasnit historické souvislosti,“ upřesňuje ředitel VHÚ plukovník Aleš Knížek. Výběr válečných veteránů, kteří jsou do společného projektu aktivně zapojeni, byl dlouhodobou a náročnou záležitostí. „Procestovali jsme celou Českou republiku, abychom s navrhovanými lidmi osobně pohovořili,“

dodává major Karel Kout a pokračuje: „Navštívili jsme jich bezmála čtyřicet, avšak ne každý je v odpovídajícím zdravotním a mentálním stavu, aby mohl na školách před dětmi vystupovat a zaujal je. V současné době máme kolektiv patnácti vojenských vysloužilců, kteří jsou ochotni s námi do toho jít.“ A co výše uvedené myšlence říkají sami druhováleční veteráni? „Vítám takový nápad. Pokud ještě dýcháme a trochu nám to myslí, měli bychom vhodnou formou dětem říci, co jsme doopravdy prožili a hlavně, proč jsme to dělali,“ říká generál ve výslužbě Tomáš Sedláček. Plukovník v. v. Václav Straka dodává: „Na školách se musí dětem vysvětlovat, co je to opravdové vlastenectví a kdo je skutečný hrdina. Mládež by měla být vychovávána v tom duchu, že někdy může přijít doba, kdy i oni budou stát před rozhodnutím, zda se obětovat pro svoji vlast.“

7

Î UDÁLOST

MISE Í

Medailová smršť

Poskytují humanitární pomoc

V řadách armádních sportovců jsou noví mistři a vicemistři světa

Text a foto: npor. Kateřina RAJKOVÁ, tiskový a informační důstojník 6. kontingentu AČR PRT ISAF, Fajzabád

Text: Jan ZEMAN Foto: Jiří HOKŮV

Pět dní, dvě mistrovství světa a hned čtyři medaile. Dvě zlaté a dvě stříbrné. Taková je konečná bilance úspěchů českých sportovců na atletickém šampionátu v japonské Ósace a veslařském mistrovství světa v Mnichově. Všichni medailisté mají svůj domicil v Armádním sportovním centru Dukla.

O jednadvacátém mistrovství světa v atletice, které letos hostila japonská Ósaka, lze právem mluvit pouze v superlativech. Dvě zlaté a jedna stříbrná medaile zařadila českou výpravu na šesté místo v hodnocení zemí a dostali jsme se tak mezi atletické velmoci. Medailovou smršť odstartovala tyčkařka Kateřina Baďurová, když poprvé v životě pokořila výšku 475 cm. Překonání českého rekordu hned v prvním pokusu ji vyneslo na druhou příčku. Lepší byla už jen Ruska Jelena Isinbajevová, která skočila o pět centimetrů výše a pak se se zlatem v kapse pokoušela překonat světový rekord, ale meta 502 cm tentokrát zůstala nepokořena. Oslavu svého životního úspěchu musela Baďurová o den odložit, protože jejího přítele Tomáše Janků čekal následující den závod a její stříbrný výkon sledoval v hotelovém pokoji u televizoru. Po skončení závodu doléhaly k tyčkařce zprávy, že Tomáš radostí zdemoloval pokoj. Zvěsti se nakonec nepotvrdily a nová

8

vicemistryně světa nakonec měla kde spát. „Já jsem jen řval radostí,“ dementoval informace o ničení nábytku Tomáš Janků. Přijet, vidět, zvítězit. Takový byl recept oštěpařky Barbory Špotákové, když si hned prvním soutěžním hodem zajistila vedení. Oštěp se zapíchl na hranici 66,40 metru a znamenal nový zápis do tabulky českých rekordů. Báru nerozházelo ani to, že na začátku nemohla najít svoje sportovní nářadí, které od posledního závodu změnilo design. Český rekord se přepisoval ještě ve třetí sérii, kdy se jeho hodnota ustálila na 67,07 metru. V tu chvíli ještě existovala teoretická možnost, že by ji favoritka soutěže Němka Christina Obergföllová přehodila. „Věřila jsem, že mě přehodit může. Pak bych do toho šla a hodila dál, i kdybych si třeba urvala ruku,“ prohlásila po závodě zlatá Špotáková, která se po návratu těšila na to, jak uspořádá velkou oslavu. Roman Šebrle ukázal, že je také mistrem napětí. Jeho cesta k vytouženému

světovému titulu vůbec nebyla snadná a diváky napínal do posledního okamžiku. Po prvním dni byl třetí, ale druhý den ukázal světu, co dovede. Po mistrovství světa v Ósace, které patřilo podle jeho slov k nejnáročnějším závodům jeho kariéry, je jeho sbírka medailí kompletní. Roman Šebrle je olympijským vítězem, mistrem světa, mistrem Evropy, světovým rekordmanem, dvojnásobným halovým mistrem světa a trojnásobným halovým mistrem Evropy v sedmiboji. „Je to asi na pohled nejcennější medaile kariéry, jen doufám, že nebude taky poslední,“ řekl po příletu z Ósaky Roman Šebrle, který na konec sportovní dráhy rozhodně nepomýšlí. Trochu ve stínu dění v Ósace se v Mnichově konal veslařský světový šampionát. Také zde o sobě Češi dávali hodně vědět. Zásluhou Ondřeje Synka stoupala česká vlajka nad stupně vítězů, když si na dvoukilometrové trati dojel pro stříbrnou medaili.

Koncem srpna dokončili vojáci nového 6. kontingentu AČR v provinčním rekonstrukčním týmu (PRT) přeočkování dětí v sirotčinci ve Fajzabádu druhou dávkou vakcíny proti žloutence typu A. Přeočkováno bylo 18 dětí ve věku od tří do šestnácti let. Díky Olivově nadaci, která uvolnila finanční prostředky na nákup až sto dávek této vakcíny, mohlo být proti zákeřné nemoci naočkováno celkem padesát místních dětí. V oblasti je přitom očkování zcela ojedinělým jevem, a pokud je prováděno, je finančně a organizačně velmi náročné. Označení sirotčinec pro místní sociální zařízení není v tomto případě zcela přesné – jedná se spíše o formu ústavu sociální péče, kde se soustřeďují jak děti bez rodičů, tak osamělé matky s dětmi. Osamělá žena v místní společnosti má velmi těžké postavení, často se ocitá na jejím okraji a zpravidla je pro ni

velmi obtížné již pouhé zajištění základních životních potřeb pro sebe a své děti. Humanitární pomoc, kterou český kontingent matkám a dětem v místním sirotčinci poskytuje pravidelně, zejména v podobě základních potravin, oděvů a školních pomůcek, je proto velmi výrazným příspěvkem, který napomáhá k udržení provozu sirotčince. Kromě uvedené pomoci byla dohodnuta i další forma spolupráce s místními ženami, které tak získávají možnost samy zvyšovat svou životní úroveň. Budou získávat suroviny potřebné k výrobě místní obdoby našeho chleba v takovém množství, které pokryje jak potřeby obyvatel sirotčince, tak umožní prodej chleba na místní tržnici. Získané peníze použijí k zabezpečení další výroby. Příslušníci 6. kontingentu AČR v provinčním rekonstrukčním týmu v počtu 91 vojáků se plynule zapojili do plnění všech operačních

úkolů. Kromě zabezpečení ochrany vlastní základny jde především o velice náročnou hlídkovou a průzkumnou činnost v celkem osmi okresech provincie Badakšán. Dlouhodobé patroly v trvání od dvou do pěti dnů vojákům ztěžují zejména místní složité a náročné klimatické podmínky a také stav komunikací v oblastech, které leží v průměrné nadmořské výšce 2500 metrů. Každé patroly se účastní minimálně jeden specialista na oblast civilně-vojenské spolupráce, jehož hlavním úkolem je především identifikace možností pro uplatnění některého z rekonstrukčních projektů. Z dosavadních zkušeností lze říci, že k hlavním a zásadním problémům místních obyvatel patří zejména zajištění pitné vody, dodávek elektřiny, nedostatek základních sociálních zařízení a zajištění prostor a vybavení pro školy.

9

Î MISE

MISE Í

MÍŘÍME do nejmenší provincie Text: Vladimír MAREK Foto: archiv

Armáda České republiky posiluje svou účast v Afghánistánu Několik let se hovořilo o tom, že Česká republika převezme po Maďarsku v Afghánistánu vedení provinčního rekonstrukčního týmu. Nakonec z toho ale sešlo. Koncem srpna schválila naše vláda vybudování vlastního rekonstrukčního týmu v afghánské provincii Lógar. Nyní se čeká již jen na schválení parlamentem.

„Zřízení provinčního rekonstrukčního týmu a jednotky, která ho bude ochraňovat, je výhradně naší iniciativou, nejde o nějaký příkaz, ale o náš zájem prezentovat Českou republiku a její armádu,“ říká o projektu náměstek ministryně obrany Martin Barták. Naše

10

budoucí základna by měla být dislokována sedm kilometrů jižně od správního střediska provincie Lógar Puli Alam. Základnu v současné době stavějí Američané. Celkem na ní bude dislokováno okolo pěti set vojáků, z toho má být do dvou set našich. Zatím se připravuje kontingent o sto sedmdesáti šesti lidech. Je ale možné, že dojde podle konkrétních potřeb k jeho doplnění o některé funkce. O tom, jakým způsobem budeme platit za pronájem základny, se zatím jedná. V zásadě jsou dvě možnosti. Buďto zaplatíme za každého vojáka a den strávený na základně nebo se budeme podílet na nákladech provozu základny částkou představující procentní zastoupení našich vojáků.

Provoz české jednotky by měl ročně stát do 650 milionů korun. Tato suma ale podle zástupce náčelníka Generálního štábu generálmajora Josefa Prokše není konečná. „Budeme se snažit ji co nejvíce snížit. Řadu věcí je pro nás levnější si pronajmout přímo na místě, než tento materiál dovážet z České republiky. Některé služby bychom mohli získat od spojenců bezplatně, a to za určité protislužby.“ Finančně nejnáročnější je přeprava potřebné techniky a materiálu do Afghánistánu. S ohledem na nedostatečné kapacity spojenců si s největší pravděpodobností budeme muset tuto službu pronajmout. Ke snížení částky za přepravu by měla přispět i skutečnost, že se budeme snažit v maximální míře využít materiál a techniku, kterou má v současné době k dispozici naše jednotka v Badakšánu. Základ kontingentu tvoří dvě mechanizované čety, které budou mít na starost ochranu a zajištění provinčního rekonstrukčního týmu skládajícího se z civilních odborníků.

„Neznamená to ale, že by naši vojáci pouze doprovázeli příslušníky týmu na jejich cestách za potřebnými informacemi. Celou řadu těchto údajů získají samostatně při monitorovacích výjezdech,“ vysvětluje major Miroslav Vybíhal, který se počátkem léta účastnil rekognoskační mise do provincie Lógar. Kontingent doplní logistická část, ženisté, zdravotníci, vojenští policisté a jednotka CIMIC a PSYOPS. Provinční rekonstrukční tým sestaví z nejrůznějších odborníků Ministerstvo zahraničních věcí ČR. Mělo by ho tvořit zhruba třicet civilistů, z nichž asi deset bude nasazeno v provincii na delší dobu, zbytek by měl rotovat podle momentální potřeby. Pro většinu těchto lidí zorganizuje Ministerstvo obrany ČR letos na podzim ve Vyškově přípravný kurz. Jeho cílem je nejen naučit je, jak se mají chovat v krizových oblastech, ale měli by si vyzkoušet i vzájemnou spolupráci s vojáky. Jde také o to, aby se normálně lidsky poznali. Na přímou podporu konkrétních projektů vyčlenila naše vláda 80 milionů korun. „Nehodláme nikoho do ničeho nutit, bude záležet pouze na podnikatelích, s jakými návrhy přijdou,“ vysvětluje náměstek ministra zahraničních věcí Tomáš Pojar. Podle Sabiny Středové, která se rovněž účastnila rekognoskační mise, je provincie převážně zemědělská. Nabízejí se tedy možnosti pro zpracovatelský a potravinářský průmysl. Navíc se ve zdejších horách našly poměrně velké zásoby mědi a mramoru. Svou roli by tedy mohl sehrát geologický průzkum. Pomoc by potřebovalo

i místní zdravotnictví a školství. Uvažuje se také o výcviku bezpečnostních složek. Vedle naší základny by mohla být zřízena policejní akademie. Vojáci budou vybaveni pancéřovanými a nepancéřovanými terénními vozidly. Jejich pěchotní výzbroj, tedy pistole, samopaly a kulomety, rozšíří ještě kulomety ráže 12,7 mm a protitankové granátomety. Bezpečnostní situace v provinci Lógar je středně nebezpečná. Je horší než v severní provincii Badakšán, kde v současné době operujeme, ale klidnější než v jižních regionech, kde jsou boje s Talibanem na denním pořádku. Místní představitelé v minulosti opakovaně žádali o provinční rekonstrukční tým. Česká republika si provincii vybrala jak z hlediska velikosti, jedná se totiž o jednu z nejmenších, tak i z hlediska bezpečnosti a dostupnosti z Kábulu. Podle generála Prokše by bylo nad naše možnosti vybudovat vojenskou základnu v některé z velkých provincií v oblastech s vysokým stupněm rizika na jihu země, která by se navíc dala zásobovat pouze letecky. Něco podobného by totiž stálo miliardy korun. Česká přítomnost v provincii Lógar bude mít kromě ochrany rekonstrukčního týmu ještě další význam v tom, že omezí pronikání Talibanu směrem na sever, na Kábul. V ryze zemědělské provincii o rozloze pěti tisíc kilometrů čtverečních žije tři sta padesát tisíc obyvatel. Jsou zde pouze dvě města, přitom ani správní středisko Puli Alam s třiadvaceti tisíci obyvatel není možné považovat za město

v našem pojetí. Provincii obývají Paštúni, Tádžikové a Hazarové. Nálada místních obyvatel je krajově rozdílná. Na severu je více příznivců oficiální vlády a na jihu je situace opačná. Velkou výhodou je nedávno vybudovaná komunikace spojující Kábul s Pákistánem, která prochází napříč provincií. „Možnosti přesunu vojáků jsou zde nesrovnatelně lepší než v Badakšánu,“ říká major Miroslav Vybíhal, který také v minulosti vedl náš první kontingent v této severní provincii. „Pouze východ a jih území je hornatý, zbytek tvoří poměrně rovinatá pánev. Oblast je charakterizována množstvím řek a zavlažovacích kanálů.“ Blízkost hlavního města Kábulu může být ale relativní. Šedesát kilometrů je možné po kvalitní silnici překonat poměrně rychle. Cesta však vede horským průsmykem a v zimě je neprůjezdná. Příprava na tuto misi bude zahájena letos na podzim. Počátkem roku by měly odletět do Afghánistánu první rekognoskační týmy. V březnu by pak kontingent měl hlásit převzetí operační pohotovosti. V souvislosti s tím dojde ke zrušení naší účasti na ochraně provinčního týmu v severoafghánském Badakšánu. Ostatních našich zahraničních kontingentů by se tento nový úkol neměl nikterak dotknout. Chemici a polní nemocnice v Kábulu budou ve svých misích pokračovat, stejně jako jednotka Útvaru speciálních operací na jihu Afghánistánu a český kontingent v Kosovu. Změní se nejspíš místo nasazení a zřejmě i úkol, který plní naši vojáci v Iráku. Na jaře příštího roku by mělo dojít již ke třetímu nasazení jednotky speciálních sil v Afghánistánu.

11

Î DEN S VÁMI

DEN S VÁMI Í

Posádka s několika NEJ Text a foto: Vladimír MAREK a Jaroslav PAJER

Koncem devadesátých let minulého století se zdálo, že chátrajícímu areálu Vysoké vojenské školy pozemního vojska ve Vyškově postupně zvoní hrana. Překvapivě až zánik tohoto vysokoškolského zařízení v roce 2004 přinesl změnu. V posledních letech se nejen výrazně investovalo do zdejší infrastruktury, především však celý areál kasáren Dědice ožil zajímavými akcemi.

Vyškovský vojenský areál se postupně mění v moderní alianční výcvikovou základnu 12

Ve vyškovské posádce trvale slouží a pracuje sedmnáct set lidí. Každý rok jí projde během nejrůznějších kurzů, školení a výcviků okolo dvanácti tisíc vojáků. Je zde vybudováno osmdesát pět základních a devadesát čtyři speciálních učeben. Kromě toho mají posluchači k dispozici dalších šest velkokapacitních poslucháren pro sto dvacet osob, osm laboratoří, patnáct jazykových tříd, sedm učeben výpočetní techniky, šestnáct výukových hal a jednu dílnu na těžkou techniku. Vše doplňuje aula pro čtyři sta padesát vojáků, kinosál pro čtyři sta osob, studovny, knihovny, internetové místnosti, sportoviště. Tak rozsáhlá výcviková základna s tolika trenažéry a nejrůznějšími pomůckami neexistuje v žádné jiné české posádce. Vyjmenovat všechna tato zařízení by si vyžádalo nemalý prostor. Proto jsme se rozhodli představit alespoň ta nejnovější, nejdůležitější anebo nejzajímavější.

TRENAŽÉROVÉ KRÁLOVSTVÍ Největší počet trenažérových pomůcek nabízí samozřejmě Středisko simulačních

Pracoviště řídícího výcviku v jedné z hal Střediska simulačních a trenažérových technologií

a trenažérových technologií. To má na starost přípravu vojenských profesionálů mechanizovaných, dělostřeleckých a ostatních jednotek druhů vojsk s využitím virtuální, konstruktivní a živé simulace do stupně rota. K dispozici je zde například pracoviště řídícího cvičení, pracoviště skupiny rozehry, pracoviště operátorů simulovaných jednotek, hala virtuálních simulátorů, pracoviště pro sledování a rozbor, učebny nekonfigurovatelných simulátorů, učebna CBT (Computer Base Training) a učebna ATSS Cz, která umožňuje výcvik dělostřeleckých pozorovatelů a výcvik operátorů ASPRO. Soubojový cvičný systém MILES třetí generace představuje základní vybavení oddělení výcviku Střediska simulačních a trenažérových technologií. Slouží k podpoře taktického výcviku. Umožňuje simulaci výstřelu, zásahu a průběžné sledování i vyhodnocování výsledků cvičení. Věrně simuluje skutečnou bojovou činnost. Cvičení s tímto systémem je reálnější, vojáci se daleko více snaží, výcvik je pohlcuje. Systém MILES tvoří laserový generátor, který vysílá kódovaný laserový paprsek. Jeho vyslání iniciuje výstřel cvičného náboje ve zbrani. Při zásahu je laserový paprsek zachycen detektory umístěnými na cíli. Ty jsou pak připojeny k vyhodnocovacímu a zobrazovacímu zařízení. MILES se dá používat nejen při výcviku pěchoty, ale i při taktickém výcviku mechanizovaných jednotek. Laserové vysílače je tak možné umístit nejen na pěchotní zbraně, jako je samopal Sa-58 či kulomet UK-59, ale také na ruční protitankový granátomet, bojová vozidla BVP-1, BVP-2, BRDM a tank T-72. V současné době je k dispozici zhruba

200 souprav, což umožňuje výcvik prakticky kompletního praporu. Poslední trenažérovou novinkou je univerzální cvičiště jízdy tanků pod vodou. Je určeno jak k výcviku osádek tanků, tak k přípravě potápěčů-záchranářů. Pracoviště je vybaveno bazénem o průměru a hloubce čtyř metrů, tlakovou komorou, místností pro plnění tlakových lahví, místností pro lékaře a technickým zázemím. Bylo vybudováno již v letech 2000 až 2002 jako jediné zařízení tohoto typu v naší armádě. Vzhledem k některým konstrukčním nedostatkům však nemohlo být dlouhá léta provozováno. Po řadě úprav vydal stavební úřad a Úřad státního dozoru souhlas k provedení vojskových zkoušek, ke kterým došlo letos

v únoru. V současné době je cvičiště ve zkušebním provozu a připravuje se dokumentace ke kolaudaci, po níž bude následovat plný provoz. Připomínáme-li některá zajímavá vyškovská cvičiště, nesmíme zapomenout na vrtulníkový výsadkový trenažér Koloseum. Tvoří ho upravený stavební jeřáb, na jehož rameni je zavěšena kabina vrtulníku Mi-17. Jeřáb se pohybuje po kolejové dráze a otáčí se o 360 stupňů. Kabinu může zvedat do výšky patnácti metrů. Na tomto zařízení cvičí vojáci například vysazování za nízkého průletu nad zemí, vysazování po přistání vrtulníku, vysazování s pomocí jednoho či více horolezeckých lan. Procvičuje se i rychlé vysazení na tzv. silném laně (fast rope). Součástí Kolosea jsou nejrůznější stavby instalované v okolí jeřábu. Vojáci se mohou nechat vysadit na balkoně či střeše budovy. Přilehlé makety objektů a dalších zařízení slouží k nácviku osvobození zadržovaných rukojmí. Trénuje se zde také záchrana lidí z lanovky. Trenažér lze dále využít k nácviku co nejrychlejšího upínání a odpínání břemen, která vrtulník přepravuje v podvěsu.

DVOJNÍK AFGHÁNSKÉ ZÁKLADNY Kvalitní zázemí zde v poslední době získali vojáci připravující se na působení v zahraničních misích. A to jak pod praporem OSN coby pozorovatelé, tak pod velením NATO či EU. „Vybudovali jsme učebny-operační střediska, která slouží pro jejich přípravu,“ upozorňuje zástupce ředitele Ředitelství výcviku a doktrín,

Samoobslužná výdejna výstrojních součástek

13

Î DEN S VÁMI velitel vyškovské posádky plukovník gšt. Jan Neplech. „V každém z nich je soustředěno co nejvíce informací a studijního materiálu týkající se misí v Kosovu, Iráku, Afghánistánu, Bosně a Hercegovině, ale i pozorovatelských misí v Africe, Asii a dalších částech světa. Je zde briefingová místnost, kde si vojáci mohou připravovat veškerou dokumentaci.“ Na toto pracoviště navazuje cvičiště mírových sil, které vzniklo ve Vojenském výcvikovém prostoru Březina. Nově vybudovaný kemp má strážní věže, ochranné valy a kolem dokola je opleten ostnatým drátem. Zcela záměrně se podobá základnám našich vojáků v Afghánistánu, Kosovu nebo Iráku. „Na výstavbě tohoto zařízení se významnou měrou podíleli ženisté, kteří u nás cvičí. Nabídli jsme jim tak praktická zaměstnání a naopak získali zařízení, které nutně potřebujeme,“ říká plukovník Neplech. „Cvičiště mírových sil vzniklo přestavbou bývalého srubového tábora, takže jsme získali rovněž dostatečnou ubytovací kapacitu přímo ve výcvikovém prostoru.“ Mezi operačními středisky a kempem existuje přímé spojení, takže štáby z centra mohou řídit jednotky na základně.

KULOMET JAKO PSYCHOLOGICKÝ PRVEK Na střelnici Ferdinandsko bylo vybudováno zařízení, které má sloužit k přestřelování jednotek. „Jedná se o prvek psychologické přípravy vojáků. Když se vede bojová činnost, tak nad hlavami lidí v bezpečné vzdálenosti vedeme palbu z kulometů,“ vysvětluje velitel posádky. „Jde nám o to, aby se náš výcvik co nejvíce přiblížil reálné bojové situaci.“ V září by měl být zahájen výcvik v zastavěném prostoru, což je jedna ze současných

Sportovně-relaxační zóna

14

DEN S VÁMI Í priorit. Výběr lokality ve VVP odpovídá terénu na území Bosny a Hercegoviny. Jsou zde úplné i částečně rozbořené budovy, ale i objekty imitující sklady, městský úřad či úložiště PHM. Pracovně se cvičiště nazývá „prostor taktického stmelení Jeseník“. V kasárnách byla nově vybudována překážková dráha NATO. Jedná se o zařízení určené pro trénink speciálních dovedností tělesné přípravy. Dráha je certifikovaná na výcvik aliančních armád. Může ji tedy zdolávat kterýkoliv voják NATO. Její překonání je rovněž jednou z disciplín leteckého pětiboje. A tak během letošního 50. mistrovství světa v tomto sportovním odvětví, které se počátkem léta konalo právě ve Vyškově, prošlo cvičiště první velkou zatěžkávací zkouškou. Toto zbrusu nové zařízení vhodně doplňují opravené, již dříve používané překážkové dráhy – ohňová či pro výsadkovou přípravu. Nechybí zde však ani lezecký trenažér Jakub a krytá horolezecká stěna. Také paintballové hřiště patří k zařízením vybudovaným v poslední době. „Probíhá zde nejen výcvik vojáků, ale využíváme ho ke sportovním aktivitám v době volna,“ doplňuje plukovník Neplech. „Zajímavá duelová střetnutí tu organizujeme například s příslušníky Policie České republiky a městské policie. Již druhým rokem zde vždy v září připravujeme Den výcviku sportovců Armády České republiky. Loni se ho mimo jiných účastnili i Roman Šebrle a Tomáš Dvořák. Také oni měli možnost vyzkoušet si paintballový souboj.“

ZLEPŠUJE SE I ZÁZEMÍ Ne, nedají se podrobně popsat všechny novinky, jimiž v posledních letech prošla vyškovská posádka. Změny k lepšímu doznala

také nevýcviková oblast, ubytováním počínaje a možnostmi trávení volného času konče. Jestliže jsou přes den v areálu kasáren a přilehlém výcvikovém prostoru zhruba tři tisíce lidí, v noci zde zůstává asi tisícovka z nich. „Když chceme, aby tady na jedné straně probíhal náročný výcvik, na druhé straně usilujeme o to, aby tu bylo pro vojáky dobré zázemí,“ pokračuje velitel posádky Jan Neplech. „Celkem zde máme devět ubytovacích zařízení. Dvě posádkové ubytovny, ostatní internáty. Praktická ubytovací kapacita činí přes dva tisíce lůžek.“ Některé z těchto budov nedávno prošly rekonstrukcí. Novým kabátem, ale i interiérem a vybavením pokojů se může pochlubit pětiposchoďový internát JUGO. Slouží jako posádková ubytovna, kde mj. nocují lidé na služební cestě. Ve dvou patrech jsou jednolůžkové pokoje, což jistě přispívá ke komfortu zdejšího bydlení. Opravou prošel též internát I-3. „V současné době je nejlépe vybaven,“ objasňuje plk. Neplech. „Bývají zde ubytováni civilní zaměstnanci NATO, kteří u nás procházejí kurzem pro přípravu na působení v zahraničních misích.“ K pohodě stálých a dočasných obyvatel vyškovské základny slouží dvě jídelny s kapacitou až dva tisíce osm set jídel. Ty doplňují ještě tři kantýny, kde si lze dát rychlé občerstvení. Renovací prošla a od letošního dubna je v provozu restaurace Krále Jana Lucemburského vlevo od hlavního vchodu do kasáren. Dnes to je stylové, nekuřácké zařízení vyzdobené v historickém duchu. Zdi jsou pomalovány freskami s rytířskou tematikou, kterou podtrhují repliky středověkých zbraní. „Ale především nyní prostory restaurace a její zázemí splňují veškeré hygienické normy,“ pochvaluje si velitel posádky.

Cvičiště mírových sil ve výcvikovém prostoru Březina

„Uvnitř je kapacita osmdesát míst, na terase, kde se může kouřit, si sedne dvacet až třicet hostů a v salonku, který slouží také jako Důstojnický klub, je dalších dvacet míst. Mohou se zde organizovat společenské akce, jako jsou svatby, oslavy narozenin a podobně.“ Zmínka o Důstojnickém klubu, ve kterém se na svých akcích scházejí rytíři krále Jana Lucemburského, už padla. Vyškov však před časem na jiném místě zbudoval mnohem větší zařízení – Praporčický klub. Prý byl v naší armádě první. Tvoří ho tři místnosti. Jedna velká, společenská, druhá menší, jež slouží jako salonek, a třetí je hernou se šipkami a kulečníkovým stolem. Zajímavostí je, že sem mají důstojníci a občanští zaměstnanci přístup pouze na pozvání příslušníka praporčického sboru.

SERVIS SE VŠÍM VŠUDY Od letošního května v kasárnách plnohodnotně funguje středisko naturálního odívání. Samoobsluha v patře, výdejna uniforem a krejčovská dílna v přízemí. V budově je umístěna i prádelna a čistírna oděvů. „Většina manželek nadává, že když přijedou kurzanti anebo vojáci, kteří se sem ještě nepřestěhovali, na víkend domů, ony musejí rychle prát a žehlit. A tak tato provozovna slouží tomu, aby si mohl voják zařídil tuhle službu v kasárnách,“ vysvětluje Jan Neplech. „Chceme, aby tu fungoval servis jako na základnách v Americe nebo v Německu. Prostě ,full service‘, jak říkají, se vším všudy.“ Také proto zde už nějaký čas funguje holičství a kadeřnictví, ve vstupní hale je instalován bankomat a kancelář zde má Vojenská družstevní záložna. Ale to není všechno. Velení posádky uvažuje o zřízení butiků a dokonce i o stavbě

Univerzální cvičiště jízdy tanků pod vodou

supermarketu uvnitř areálu. „Máme už vytypovány prostory, kde bychom je chtěli vybudovat,“ navazuje náš průvodce vyškovským areálem. „Představujeme si takové služby, že zákazníci zde ráno nechají kabelu a lístek s požadovaným zbožím, odpoledne zaplatí a odejdou s nákupem. Obchody ve městě totiž vesměs zavírají už v sedmnáct hodin.“ Dá se předpokládat, že se postupně tyto vize uskuteční. Stejně jako se tu v internátu I-6 koncem roku 2005 podařilo po velmi krátké době otevřít první kapli v Armádě České republiky. Dnes tato střízlivě vybavená místnost slouží nejen k bohoslužbám, ale především jako klidné místo k posezení a rozjímání. K vojenskému povolání nerozlučně patří sport. A ten, kdo se v kasárnách Dědice rozhodne něco dělat ve prospěch své fyzičky i ve volném čase, má skutečně pestrý výběr. K individuální přípravě slouží posilovny pod velitelskou budovou, na internátu I-9 a ve víceúčelové sportovní hale. V plánu je ještě výstavba další posilovny v dnes už nevyužívané kuchyni. Trénovat lze také běh na dráze kolem víceúčelového lehkoatletického stadionu s umělým povrchem. A jsme u kolektivních sportů. Volejbal, nohejbal, košíková, fotbal, malá kopaná, badminton, plážový volejbal, petanque, tenis – na to všechno tu zájemci najdou venkovní hřiště. Připočteme-li k tomu prostory v kryté hale, kde jsou k dispozici též šatny a sprchy, nemá si sportuchtivý obyvatel či návštěvník vyškovské posádky na co stěžovat. I když... ještě tu nemají bazén ani bowlingové dráhy. S těmi zdejší funkcionáři počítají v generelu výstavby, tedy za nějakých pět, deset či patnáct let.

A fakta Útvary dislokované v posádce Vyškov • Ředitelství výcviku a doktrín, do jehož podřízenosti patří: – Vojenská akademie ve Vyškově – Výcviková základna – Zabezpečovací základna – Ústav jazykové přípravy – Centrum simulačních a trenažérových technologií Brno – středisko Vyškov Další útvary a zařízení: • Centrum odborné přípravy proti zbraním hromadného ničení • Odborná škola Vojenské policie • Expozitura Velitelství Vojenské policie Olomouc • Odloučený sklad nadpočetného majetku Základny opravovaného materiálu Štěpánov (do 31. 12. 2007) • Expozitura Vojenského zpravodajství • Posádková ošetřovna • Uzel komunikačních a informačních systémů • Provozní středisko 0624 Vojenské ubytovací a stavební správy Brno • Regionální finanční odbor 634 • Středisko naturálního odívání • Újezdní úřad Vojenského újezdu Březina • Vojenské lázeňské a rekreační zařízení – Vojenský klub Vyškov • Vojenský opravárenský podnik VOP-026 Šternberk, divize Vyškov • Výzkumný technický ústav Vyškov (VOP-026 Šternberk, divize VTÚPV Vyškov) • Vojenský technický ústav ochrany Brno (VOP-026 Šternberk, divize VTÚO Brno, odloučené pracoviště „Kamenná chaloupka“)

Jednotky při využívání soubojového cvičného systému MILES

15

ROZHOVOR Í

Od listopadu minulého roku velí 13. dělostřelecké brigádě v Jincích plk. gšt. Ján Kožiak

Celý život dělostřelcem Pročítáte-li si životopis velitele 13. dělostřelecké brigády plukovníka gšt. Jána Kožiaka, zjistíte, že se za celou svoji profesní kariéru od dělostřelecké odbornosti téměř neodklonil. V roce 1976 zahájil studium oboru raketové vojsko a dělostřelectvo na dvouleté důstojnické škole v Martině a po třiceti letech vojenské služby se v listopadu minulého roku stal velitelem jinecké brigády. Text: Jan ZEMAN Foto: Jiří HOKŮV

16

„ Krátce po vašem jmenování velitelem této brigády jste odešel do Brna studovat kurz Generálního štábu a vrátil jste se sem 25. června. Měl jste tedy možnost tuto brigádu už dobře poznat. Můžete nám říci, co ji nejvíce trápí a jaké budou vaše priority? Dělostřeleckou brigádu netrápí odborné problémy, ale spíš skutečnosti související s výstavbou kasáren. Jak určitě víte, měla by zde vzniknout jedna z nejmodernějších základen, ale ne vždy sem přichází tolik finančních prostředků, kolik by bylo zapotřebí. Pro naše fungování potřebujeme dostavět objekty týkající se působení 131. smíšeného dělostřeleckého oddílu v posádce Jince, který by se sem měl přesunout z Pardubic. V oblasti odborné přípravy a materiálního vybavení je na tom brigáda vzhledem k finančním prostředkům velice dobře. Zbraňové systémy jsou i nadále schopné běžného používání a průzkumné

prostředky (LOS, Sněžka, Arthur) jsou vysoce moderní. „ Počítáte s nějakou modernizací nebo nákupem nové munice, aby se prodloužil dostřel například samohybných kanonových houfnic? Je to všechno otázka budoucnosti. Nemůžeme modernizovat a nakupovat munici bez modernizace zbraňových systémů. Netvrdím, že naše 122mm raketomety nebo 152mm samohybné kanonové houfnice jsou už za zenitem, to bych se dopustil kacířské myšlenky, ale na dnešní poměry už mají něco za sebou. Budoucnost si nějakou modernizaci určitě vyžádá, ale netroufám si odhadnout, jestli to bude zítra nebo za deset let. Potřeba této modernizace ale souvisí třeba s tím, že se v NATO používá jednotná ráže 155 mm a 105 mm.

„ Uvedl jste termín rok 2015, ale to je přece docela krátká doba. Takže na nějaké váhání asi není čas... Samohybná kanonová houfnice DANA je vzor 77, takže je 30 let stará, a raketomety vz. 70 jsou ještě o sedm let starší. Avšak oba zbraňové systémy ve své době patřily ke světové extratřídě a dokonce i dnes, s tím co umějí, jsou stále ještě dobře využitelné. Je jen potřeba je trochu odlehčit a zvýšit jejich dostřel. Všichni víme, že na armádu je vyčleněno určité procento z hrubého domácího produktu a nelze mít všechno hned. Proto jsou v současnosti prioritou naše závazky vůči NATO, a to musíme respektovat. Dělostřelci jsou se svojí technikou schopni cvičit a plnit úkoly. Navíc jsme dostali radiolokátor Arthur, čímž se významně zvýšily možnosti spojené s bojovou činností. Podstatné je také to, že používané prostředky jsou spolu kompatibilní a není problém v tom, že by se pozorovací prvek nedomluvil s prvkem výkonným. „ V současné době se v souvislosti s vyhodnocováním reformy zkoumá efektivnost jednotlivých vojenských jednotek. Jaké má dnes dělostřelectvo v armádě postavení? Musím se pochlubit – velmi dobré. Dokázali jsme, že dělostřelectvo už není jen bohem války, jak bylo v dřívějších dobách nazýváno, ale ukázali jsme i naše další schopnosti. Jsem rád, že si hlavní představitelé Armády České republiky uvědomují, že dělostřelectvo potřebují. Nemohu samozřejmě vyloučit, že organizace brigády dozná v budoucnosti drobných změn a některé věci se asi přehodnotí. Musejí být také jasně stanoveny priority úkolů, které má naše brigáda zajistit. V současnosti máme podporovat čtvrté a sedmé brigádní úkolové uskupení a podílet se na mírových misích, a tyto schopnosti už naši příslušníci potvrdili v loňském roce v Kosovu nebo letos v Iráku.

Vojenský výcvikový prostor máme za humny a učební blok spolu se všemi částmi kasáren využívanými při výcviku nebyly zatím stavbou dotčeny. „ S budováním základny úzce souvisí i záležitost sestěhování jednotek brigády do jedné posádky. Už víte, kdy do Jinců přijde i 131. smíšený dělostřelecký oddíl? Podle stanoveného harmonogramu by k tomu mělo dojít do konce příštího roku. S tímto termínem počítáme, ale k tomu, abychom sem mohli tento oddíl nastěhovat a vyžadovat od lidí plné pracovní nasazení, je třeba postavit víceúčelovou pětipodlažní budovu a ubytovnu s kapacitou 280 míst... „ Řadu věcí musíte řešit i s místní samosprávou a nejedná se jen o záležitosti související s výstavbou základny. Jince navíc mají po mnoha letech nového starostu. Jak nyní spolupracujete s obcí? Velmi dobře. S panem starostou jsem mluvil naposledy přede dvěma měsíci a řešili jsme spolu věci, související právě s nastěhováním pardubického 131. smíšeného dělostřeleckého oddílu do posádky Jince. Představitelé obce si uvědomují, že příchod oddílu bude výhodný

zejména pro místní podnikatele. Jedním ze vstřícných kroků obce je třeba zprovoznění dlouho opuštěné samoobsluhy u brány kasáren, k čemuž by mělo dojít v říjnu tohoto roku. Společně řešíme také vytvoření lepšího zázemí pro nově příchozí vojáky, třeba zlepšením nabídky zasíťovaných pozemků určených k výstavbě a volných bytů k pronájmu, či zlepšení dopravní obslužnosti obce. Obec je při těchto jednáních poměrně vstřícná. „ Jak se do této atmosféry promítlo jednání o umístění radarové základny? Žádnou změnu jsem nepocítil. Problém byl jen v tom, že se zpočátku v tisku často psalo, že radar bude ve Vojenském výcvikovém prostoru Jince a lidé si mysleli, že to bude tady. Vše se naštěstí vysvětlilo a lidem se otevřela možnost větší veřejné diskuse o tomto problému. „ Když chodíte po obci, nezastavují vás lidé, aby se vás zeptali, jak to s tím radarem vlastně je? Jsem dělostřelec a k radiolokátorům se nemohu vyjadřovat. Navíc se držím své zásady, že o obraně státu musejí rozhodovat lidé, kteří jsou za ni odpovědní.

„ Jinecká základna prochází rozsáhlou přestavbou, takže se dá říci, že zde vojáci žijí na staveništi. Jak to ovlivňuje výcvik? Je to stejné jako všude, kde se staví. Člověk musí přeskakovat různé výkopy, ale na to se dá časem zvyknout. Velkou výhodu vidím v tom, že lidé zde vědí, že po zrekonstruování či postavení nových objektů půjdou do kvalitnějších podmínek. Nové budovy jsou totiž úplně o něčem jiném, než na co jsme tu byli až doposud zvyklí. Co se týče výcviku, tak výstavbou základny zatím nedošlo k omezení chodu objektů, které k němu potřebujeme.

17

Î CHEMICKÉ VOJSKO

CHEMICKÉ VOJSKO Í

STRÁŽCI h c í š j ě n č e p z e nejneb ZBRANÍ Centrum výstrahy zbraní hromadného ničení oslavilo čtyřicet let své existence Text a foto: Vladimír MAREK

Centrum výstrahy zbraní hromadného ničení v Hostivici-Břvích slavilo v srpnu letošního roku narozeniny. Kulaté, čtyřicáté. Na tak malý, doslova komorní útvar, jakým toto centrum je, mu přišlo popřát nevídaně hostů. Více než sto. Všichni do jednoho se pak shodli, že v případě tohoto zařízení je to zralý věk symbolizovaný především kvalitou.

bezpečnost a se středisky Ministerstva životního prostředí, ale také se systémem výstrahy států NATO. K jeho pravidelným povinnostem patří výměna dat a informací o radiační situaci právě s aliančními partnery. O velice úzké spolupráci centra s integrovaným záchranným systémem svědčí mimo jiné i skutečnost, že na oslavách čtyřicátin nechyběli ani zástupci Hasičského záchranného sboru. „Jsem přesvědčen, že Hasičský záchranný sbor se bude s armádou setkávat stále častěji. Nebezpečí se totiž v souvislosti s mezinárodním terorismem posunulo směrem k civilnímu obyvatelstvu,“ řekl nám hasič kapitán Jan Špulák. „Zatímco my jsme měli v minulosti dýchací přístroje, armáda byla vybavena ochrannými maskami. V současné době vojáci stále více používají dýchací přístroje a my jsme zařadili do našeho vybavení ochranné masky.“ Centrum je organizačně rozděleno na dvě oddělení, konkrétně na oddělení vnitřní správy a oddělení monitorování a leteckého průzkumu. To tvoří skupina monitorování a leteckého průzkumu, skupina analytická a výpočetní analytické pracoviště VAP-1. Centrum se kromě jiného podílí na zavádění nového materiálu v naší armádě, na přípravě interních normativních aktů a na standardizačním procesu v oblasti ochrany proti zbraním hromadného ničení. Jeho příslušníky je možné zastihnout na každoročních mezinárodních cvičeních, jako jsou Brave Beduin, Toxic Trip, Nothern Cloud a Nobel Comet, aktivně se zapojují i do pracovních skupin NATO.

ČTYŘICETILETÁ HISTORIE MONITOROVACÍ SÍŤ DOBUDOVÁNA Centrum výstrahy zbraní hromadného ničení patřilo před rokem 1989 k nejutajovanějším složkám naší armády. V současné době dvakrát denně pomocí armádního informačního systému zajišťuje monitorování radiační situace na území celé České republiky. Získané informace z centra slouží k hodnocení a modelování stavu o radiační situaci, k rozhodování o opatřeních vedoucích ke snížení nebo odvrácení následků v případě havárie. Toto zařízení je informačně propojeno nejen se stálými složkami celostátní radiační monitorovací sítě, integrovaným záchranným systémem, Státním úřadem pro jadernou

18

Že právě v tomto útvaru se v minulosti psala historie, potvrzuje i vstupní místnost štábní budovy se zajímavými exponáty. Kromě kroniky a širokého spektra ochranných masek a dalšího chemického materiálu používaného v minulosti naší armádou je zde vystavena generálská šavle Dušana Lupuljeva, který velel kontingentu českých chemiků v operaci Enduring Freedom v Kuvajtu a v minulosti byl zároveň jedním z náčelníků centra. Centrum výstrahy vzniklo v září roku 1967 jako Radiační středisko Ministerstva národní obrany. Vytvoření tohoto na svou dobu unikátního zařízení chemického vojska bylo vyvoláno obavou, že studená válka přeroste v jadernou a chemickou. Tomu ostatně odpovídal i název. Útvar se měl zabývat především následky použití jaderných zbraní. V místě dislokace současného centra bylo v té době postavení baterie

protiletadlového dělostřelectva. Přidělené budovy tedy měly původně zcela jiné určení. Na přestavbě objektu se kromě příslušníků nově vytvořeného útvaru podílela litoměřická ženijní brigáda. Nejnáročnějším úkolem byla výstavba zodolněného podzemního objektu, která byla zahájena na jaře roku 1972. Včetně dokončovacích prací trvala šest let. Odborná činnost byla v první polovině sedmdesátých let zaměřena především na přípravu vojenských předpisů , které se staly základem pro práci teritoriální a vojskové hlásné radiační sítě. Dalším přelomem v historii útvaru byl rok 1977, kdy v objektu vznikla telefonní ústředna. To umožnilo zahájení činnosti stálé hotovostní směny ve složení jednoho důstojníka, dvou absolventů vojenské katedry vysoké školy a dvou vojáků v základní službě. Radiační středisko se také stalo prvním útvarem naší armády, které bylo plně profesionalizováno. Došlo k tomu v roce 1994, tedy deset let před profesionalizací zbytku armády. V devadesátých letech útvar několikrát změnil svůj název a prošel rovněž několika reorganizacemi. Kvalitativně se zvýšila úroveň spolupráce s Civilní ochranou a Povětrnostním ústředím Praha. Pro další rozvoj automatizace sběru a vyhodnocování údajů o případném použití jaderných a chemických zbraní bylo potřeba co nejrychleji zavést výpočetní techniku. Radiační středisko se v tomto směru stalo průkopníkem. Patřilo totiž k prvním útvarům naší armády, které využívaly výpočetní techniku k plnění úkolů operačně-taktické povahy. Došlo také k navázání kontaktů se Státním úřadem pro jadernou bezpečnost, Státním ústavem

radiační ochrany a Českým hydrometeorologickým ústavem. V souvislosti s naším vstupem do NATO byl útvar kromě své hlavní činnosti zapojen do přepracování předpisů a pomůcek tak, aby byly v souladu se standardizačními dohodami používanými v NATO. V roce 2003 Centrum výstrahy zbraní hromadného ničení na dobu několika měsíců dokonce zaniklo. V jeho objektech dočasně sídlilo nově vytvořené 5. velitelství specializovaných sil. Koncem roku však došlo k obnovení útvaru. Nově vytvořené 314. centrum výstrahy zbraní hromadného ničení bylo z důvodu logistické podpory začleněno pod 31. brigádu radiační, chemické a biologické ochrany. Za čtyři desítky let existence se v čele centra vystřídalo devět náčelníků. Kromě prvního z nich, plukovníka Stanislava Floriána, který je již po smrti, se všichni sešli na oslavách čtyřicátého výročí. O tom, co se podařilo v tomto útvaru vybudovat za posledních několik let, hovořili s uznáním. Zaujali je především moderní počítačové programy, s jejichž pomocí se dají vymodelovat nejrůznější situace způsobené nasazením zbraní hromadného ničení či únikem nebezpečných látek. Díky tomu je možné reagovat s dostatečným předstihem a evakuovat obyvatelstvo v ohrožených oblastech. Podle náčelníka Centra výstrahy zbraní hromadného ničení podplukovníka Vratislava Osvalda jeho podřízení ještě zdaleka neřekli poslední slovo. „Předpokládáme, že do budoucna budeme své schopnosti ještě rozšiřovat. Měli bychom být schopni provádět odběr vzorků, jejich transport a analýzu.“

19

O ČEM SE MLUVÍ Í

Radar zdraví ARMÁDNÍ I CIVILNÍ HYGIENICI VE SHODĚ

V debatě o možném umístění amerického radiolokátoru EBR ze systému protiraketové obrany se v poslední době pravděpodobně nejvíce objevují obavy nebo nejasnosti o případném vlivu tohoto zařízení na zdraví lidí v jeho okolí a obyvatel nejbližších obcí. Do této debaty razantně vstoupilo Ministerstvo obrany ČR, které v polovině srpna prezentovalo studii, připravenou týmem českých specialistů na základě technických parametrů poskytnutých americkou stranou. Dvousetstránkový materiál nazvaný „Předběžné posouzení vlivu radiolokační stanice EBR (European Based Radar) na zdravotní stav populace v okolí Vojenského újezdu Brdy“ přináší řadu informací a odborných argumentů, z kterých vybíráme a ve zkrácené formě přinášíme ty nejpodstatnější (plné znění je k dispozici na www.army.cz).

Připravil: Michal ZDOBINSKÝ Foto a kresby: Ladislav LENK, MO ČR a Boeing

20

Ochranu zdraví pro oblast neionizujícího záření má v resortu obrany hlavní hygienik AČR. Úroveň zmíněného záření v reálných situacích a při konkrétních činnostech AČR měří vojenská hygienicko-protiepidemická služba, která naměřené veličiny porovnává s platnými normami. Způsoby měření a úrovně limitních hodnot v jednotlivých kmitočtových pásmech jsou stanoveny v nařízení vlády č. 480/2000 Sb., které je prováděcím předpisem zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví. České právní předpisy vycházejí z dokumentů Mezinárodní komise pro ochranu před neionizujícím zářením ICNIRP z roku 1998, přičemž limity této komise převzala v roce 2004 schválená direktiva Evropského parlamentu a Rady Evropy. Přestože konečné stanovisko k bezpečným hranicím, hygienickým limitům a povoleným nebo zakázaným zónám pro pohyb vojenských jednotek či k možnému vlivu na civilní obyvatelstvo bude možné vydat po provedeném měření provozu radaru EBR v České republice, vydal hlavní hygienik AČR plk. MUDr. Petr Navrátil předběžné odborné vyjádření, které v závěru uvádí: „Z předběžného posouzení vyplývá, že hlavní svazek radiolokátoru za daných podmínek provozu nemůže exponovat obyvatelstvo v okolí EBR, protože jeho poloha fyzikálně tuto expozici neumožňuje. Boční vyzařovací smyčky v případě EBR jsou o 40 dB (tj. 10 000×) slabší než hlavní svazek. Ve vzdálenosti 800 m na úrovni terénu (ochranná zóna) stanice splňuje s velkou rezervou hygienické limity, které jsou dány nařízením

vlády č. 480/2000 Sb., o ochraně zdraví před neionizujícím zářením, prováděcím předpisem zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví, v jeho platném znění. Z toho vyplývá, že při dodržení uvedené ochranné zóny a daných podmínek provozu EBR nemůže dojít k expozici obyvatelstva a tím ani k ohrožení jejich zdravotního stavu.“ Identický závěr v rámci odborného dílčího vyjádření Ministerstva zdravotnictví přináší i stanovisko hlavního hygienika ČR a náměstka ministra zdravotnictví MUDr. Michaela Víta.

VYHODNOCENÍ PRO 400 OBCÍ Materiál o předběžném posouzení vlivu radaru EBR přináší konkrétní hodnoty hustoty

zářivého toku jak hlavního svazku radaru, tak i hodnoty v postranních vyzařovacích smyčkách. Výpočet byl proveden s využitím údajů a technických parametrů radaru poskytnutých Spojenými státy a s jejich následnou specifikací v rámci doprovodných technických konzultací. Výsledky jsou jednak prezentovány ve formě grafu, jednak jsou zpracovány do tabulek uvádějících hodnoty po 100 metrech od vzdálenosti 500 m od radaru až po vzdálenost 21 600 m. Drtivou většinu studie však vyplňují řezy profilem terénu mezi potenciálním stanovištěm radaru na kótě 718,8 brdského vojenského prostoru a všemi obcemi v okruhu 20 km a navíc s vybranými většími sídly až do vzdálenosti 31,9 km od zmíněné kóty. Pro každou z celkem 378 obcí Ministerstvo obrany ve svém materiálu názornou formou znázorňuje profil terénu od předpokládaného stanoviště radaru k obci, spodní hranici, kam by dosáhl vyzařovaný radiolokační svazek (při minimálním elevačním úhlu 2 °) včetně jeho konkrétní výšky nad obcí, hranici přímé viditelnosti v oblasti radiolokačního skrytu a rovněž výšku této hranice nad obcí. Konkrétní příklad zmíněného zobrazení přinášíme pro tři obce – Teslíny, Březnici a Rožmitál pod Třemšínem, jež jsou nejblíže ke kótě 718,8 nebo leží od kóty na jihovýchod – tedy ve směru, kam by měl radar vyzařovat.

RADAR EBR O prototypu radaru GBR-P, respektive dnes konvertovaného do podoby typu EBR, jsme na stránkách našeho časopisu již informovali. Vycházeli jsme z údajů, které tehdy poskytoval

21

Î O ČEM SE MLUVÍ

O ČEM SE MLUVÍ Í

TESLÍNY

jeho výrobce – firma Raytheon. Nyní se objevily zpřesňující informace poskytnuté České republice americkou stranou, a proto se k tomuto zařízení krátce vracíme znovu. EBR patří do kategorie radiolokátorů, jejichž hlavní úkol spočívá v zachycení, sledování a získávání velmi přesných informací o poloze balistické rakety nebo její části. EBR zachytí raketu až v pozdější fázi její vzestupné dráhy a sleduje ji po celou dobu střední letové fáze. Pokud bojová část rakety bude obsahovat několik hlavic, musí je po jejich uvolnění sledovat všechny a dokázat rozlišit skutečné hlavice od klamných. Kromě toho bude radar EBR spolupracovat na navedení vlastních antiraket do prostoru předpokládaného střetu s cílem, sledovat a vyhodnocovat, zda v konečné fázi samostatně naváděný prostředek EKV z antirakety zasáhl a svojí kinetickou energií zničil cíl. Radar EBR má plošnou jednosvazkovou fázovanou anténní soustavu, která za provozu nerotuje jako například u přehledových radarů. Pro dosažení požadovaného zorného pole lze ale anténu i celou základnu mechanicky natočit do požadovaného směru. EBR má dálkový dosah 2058 km, detekuje a zjišťuje přesnou polohu letící balistické rakety v sektoru 12,5 ° × 12,5 ° pomocí elektronicky rozmítaného, velmi úzkého radiolokačního svazku o šířce pouhých 0,18 °. Na tvarování vyzařovaného svazku se podílí část antény se soustavou 16 896 vysílacích/přijímacích modulů. Architektura fázované anténní soustavy o ploše 105 m² představuje z funkčního hlediska tzv. rozložený vysílač, který používá zdroje nízkého výkonu k napájení každého vyzařujícího modulu.

ROŽMITÁL POD TŘEMŠÍNEM

BŘEZNICE

Profil terénu ze stanoviště radaru směrem k obci

Stanoviště radaru (anténa je ve výšce 15 m nad kótou 718,8)

Spodní hranice radiolokačního svazku Hranice přímé viditelnosti od radarové stanice na posuzovanou obec

22

Obec

Výška spodní hranice radiolokačního svazku nad obcí v metrech

Výška hranice přímé viditelnosti od radarové stanice nad obec

Maximálního výkonu 170 kW je dosaženo ziskem soustavy a také díky extrémně úzké vyzařovací charakteristice hlavního svazku. Extrémních hodnot rozlišení a precizního měření polohy cíle zařízením EBR je možné docílit díky technologii umožňující tvarování již zmíněné velmi úzké vyzařovací charakteristiky radaru (0,18 °) při nízkých postranních vyzařovacích smyčkách (bočních lalocích). Ty u EBR dosahují podle informací specialistů z MO hodnot větších než 40 dB pod úrovní maxima hlavního svazku. Nízké hodnoty potlačení bočních laloků radaru EBR zaručuje samotná fyzikální podstata tohoto typu, pro který se používá označení „Ultra-Low Side Loops Radar.“

JEN NĚKOLIK HODIN DENNĚ Již jen svými velkými a v našich podmínkách nevídanými rozměry budí radiolokační stanice EBR respekt a u části populace může toto zařízení doposud neznámého typu i určení vyvolávat obavy. Výše zmíněné údaje a závěry odborníků a specialistů českého Ministerstva obrany v předběžné studii ale jednoznačně hovoří o tom, že při dodržení ochranných zón nemůže dojít k vystavení obyvatel v okolí působení radiolokačního paprsku a tím ani k ohrožení jejich zdravotního stavu. Dnes se předpokládá vytvoření ochranné zóny, ve které by pohyb osob měl být omezen v okruhu do 800 m od objektu. Musí dojít i ke zřízení bezletové zóny v okruhu 9,5 km pro piloty v ultralehkých letounech. Vzhledem k poloze (výšce) radiolokátoru nad terénem a minimálnímu elevačnímu úhlu vyzařování 2 °není technicky možné, aby paprsek ozářil kohokoli na zemi. Někdy se zmiňuje příklad možného ohrožení pilota rogala nebo ultralehkého letounu. I kdyby porušil zákaz daný bezletovou zónou a radar by byl zrovna v této chvíli v provozu (bude zmíněno dále), musel by uvnitř sektoru vyzařování 12,5 ° × 12,5 °po určitou dobu zůstat „stát na místě“ nebo se jen pohybovat v tomto omezeném sektoru, což prakticky není možné. Navíc je třeba zdůraznit, že typ EBR, na rozdíl od 24hodinového provozu radiolokátorů systému protivzdušné obrany nebo řízení letového provozu, nebude vyzařovat stále. Počítá se s omezeným několikahodinovým denním provozem pro nutnou kalibraci, přezkoušení a výcvik obsluh.

23

Î PŘEDSTAVUJEME OSOBNOST ČÍSLA Z AR 16/2007

Věhlas vojenského zdravotnictví Ředitel Ústřední vojenské nemocnice v Praze-Střešovicích plukovník MUDr. Štefan Brunclík chtěl být původně chirurgem Text: Vladimír MAREK Foto: Marie KŘÍŽOVÁ, Jan ZEMAN a Jiří HOKŮV

Plukovník MUDr. Štefan Brunclík se narodil 15. března 1960 v Banské Štiavnici. Když maturoval na gymnáziu, byl jednoznačně rozhodnut, že bude pokračovat ve studiu medicíny. Dozvěděl se, že v Hradci Králové existuje Vojenský lékařský výzkumný a doškolovací ústav Jana Evangelisty Purkyně. „Tohle zařízení a vojenské lékařství vůbec mělo v té době na veřejnosti nemalou prestiž, a tak jsem příliš neváhal a podal si tam přihlášku,“ vzpomíná plukovník Brunclík. Realita školy se ale poněkud odlišovala od původních představ. Pokud se týče výukových programů, museli zvládnout stejné množství znalostí jako civilní studenti, kteří navštěvovali zdejší Lékařskou fakultu Univerzity Karlovy. Kromě toho se museli ale navíc vypořádat s poměrně tvrdým, specifickým vojenským režimem. Po ukončení školy v roce 1985 absolvoval Štefan Brunclík postgraduální stáž ve Vojenské nemocnici v Olomouci a stal se hlavním lékařem litoměřické posádky. Orientoval se na všeobecné lékařství. Teprve později, když pracoval jako velitel zdravotnického praporu a jako náčelník Vojenské nemocnice v Terezíně, se začal specializovat na chirurgické obory. Ostatně právě ty považoval a nadále

24

považuje za pilíře našeho vojenského zdravotnictví. Na manažerskou dráhu se vydal víceméně proti své vůli. V polovině devadesátých let minulého století totiž došlo ke zrušení Vojenské nemocnice Terezín a pro chirurga najednou nebylo místo. Hodně ho to tenkrát mrzelo. Když se ale dnes ohlédne zpět, ničeho nelituje. Oblast manažerství ve vojenském zdravotnictví, které se v následujících letech věnoval, mu poskytla nemálo prostoru pro seberealizaci. V té době také strávil rok na zdokonalovacím kurzu pro důstojníky vojenského zdravotnictví ve Fort Sam v Houstonu v Texasu. „Byla to samozřejmě zajímavá zkušenost. Americké zdravotnictví využívá ty nejnovější technologické možnosti léčby a díky finančním prostředkům, které se v něm pohybují, má možnost získat ty nejlepší lékařské odborníky z celého světa,“ hodnotí po letech Štefan Brunclík. „Všechno tohle má ale i svůj rub. V době, kdy jsem byl v Americe na kurzu, nemělo čtyřicet procent obyvatel zdravotní pojištění. Na rozdíl od nás se tam neposkytovala lékařská péče všem na stejné úrovni. Velké peníze pohybující se ve zdravotnictví vytvářely také velký tlak na lékaře a s ním spojenou obrovskou odpovědnost. Pokud se tedy týče takové té duševní

hodnoty lékařů, myslím si, že se nemáme za co stydět. U nás je v mnohých oblastech na stejné a v některých případech dokonce i na lepší úrovni.“ Plukovníka Brunclíka dnes tak trochu mrzí, že neměl možnost působit v některé z našich polních nemocnic a pracovat s nimi v krizových oblastech v zahraničí. Určitě by to prý byla zajímavá zkušenost. V době, kdy se začala rozvíjet myšlenka jejich nasazení, byl již zástupcem náčelníka Vojenské zdravotnické služby Generálního štábu AČR v Praze. A tak pomáhal alespoň s jejich přípravou a organizací. Ve čtyřiačtyřiceti letech se Štefan Brunclík stal ředitelem Ústřední vojenské nemocnice Praha. Jak sám přiznává, je to asi nejvíce, čeho je možné v našem vojenském zdravotnictví dosáhnout. Nyní soustřeďuje veškeré své úsilí na přeměnu střešovické nemocnice ve skutečně špičkové zařízení. Nejde přitom jen o dokončení stavebních úprav, modernizaci jednotlivých nemocničních objektů a o získávání špičkového zdravotnického vybavení, ale o celý souhrn lékařské péče a služeb s ní spojených. Již v současné době patří ÚVN Praha mezi pět nejprestižnějších zdravotnických zařízení v České republice. Plukovník Brunclík

by chtěl jít ještě dál. Jeho snem je, aby se ze střešovické nemocnice stala absolutní jednička. A to nejen v Česku, ale třeba i ve střední Evropě. Výjimečnost tohoto zdravotnického zařízení přináší tak trochu paradoxně i určité komplikace. Nejedná se totiž již jen o vojenskou nemocnici v tom smyslu, jak fungovala před nějakými dvaceti lety, je to vlastně i nemocnice, která poskytuje zdravotní péči Parlamentu ČR a dalším vládním institucím a zároveň slouží jako spádové zdravotnické zařízení pro městskou část Praha 6. Čím dál větší prestiž Ústřední vojenské nemocnice s sebou přináší rostoucí zájem všech kategorií pacientů. Každý rok se dynamicky zvyšuje počet ošetřených. Tento nemalý zájem bohužel doprovázejí i delší čekací lhůty spojené v některých případech s určitou podrážděností pacientů. Štefan Brunclík je mimo jiné členem vědecké rady 3. lékařské fakulty Univerzity Karlovy. „Také tato činnost patří k profesi ředitele naší nemocnice. U nás totiž získávají odbornou praxi studenti ze všech tří pražských lékařských fakult. Pokud chceme tyto aktivity odpovídajícím způsobem řídit a koordinovat, musím se bezpodmínečně zapojovat do činnosti rady.“ Plukovník Brunclík si uvědomuje, že funkce ředitele ÚVN je časově limitována. Po skončení svého funkčního období by rád nadále pracoval ve zdravotnictví. A to třeba i civilním. Nic na jeho vztahu k této oblasti nemění ani skutečnost, že jak syn Štěpán, tak dcera Aneta se příliš nepotatili. Zatímco syn studuje na Masarykově univerzitě v Brně práva a ekonomii současně, dcera zahájí letos na podzim studium ekonomiky. Mezi koníčky Štefana Brunclíka patří kromě cestování a focení především individuální sporty, lyžování a cyklistika. Každý rok najezdí v terénu na horském kole přibližně 1200 kilometrů.

KDO UHODL? Ze správných odpovědí, v nichž jste tipovali, o jakou vojenskou osobnost se jedná, jsme vylosovali následující výherce: Milan Hozák, Jana Schovancová a Jaroslav Mikšaník Výhercům blahopřejeme a posíláme knižní ceny.

25

MODERNIZACE Í

České stíhací letouny prošly důležitou modernizací

komunikaci a sdílení informací mezi jednotlivými letouny, který nabízí prakticky stejné možnosti jako alianční systém Link 16. Při působení více letounů najednou může pilot vidět stejné informace jako kterýkoliv z jeho kolegů ve vzduchu. Má tak okamžitý přehled například o vzdušných či pozemních cílech, o hrozícím nebezpečí ze strany protivníka, jako je zachycení radiolokátorem či odpálení střel, ale i o takových detailech, jako je docházející palivo u ostatních strojů. Systém TIDLS pochopitelně umožňuje i komunikaci s pozemním segmentem, ten však zatím pořízen nebyl. Patrně nejvýznamnější část modernizace představuje systém elektronického boje (Electronic Warfare System) EWS39. Ten jednak informuje pilota o aktuálním ohrožení, jednak automaticky provádí řadu protiopatření. Základním prvkem EWS39 je výstražný radarový přijímač RWR (Radar Warning Reciever) tvořený řídicí jednotkou a čtveřicí antén umístěných na koncích křídla. RWR dokáže přijímat elektromagnetické vyzařování radiolokátorů, vyhodnocovat směr a na základě charakteristiky záření určit, z jakého prostředku je vysíláno. K tomu slouží vnitřní databáze, takzvaná knihovna, v níž mohou být uloženy profily prakticky neomezeného počtu

GRIPEN Když v minulosti naše letectvo zavádělo do výzbroje novou techniku, většinou ji pak používalo ve stejné konfiguraci až do vyřazení z provozu. Jakákoliv modernizace byla zcela výjimečnou záležitostí. U dnešních zbraňových systémů se však už při vývoji počítá s dalšími úpravami v průběhu jejich životnosti. Typickým příkladem může být stíhací letoun JAS-39C Gripen, jehož operační schopnosti se díky upgradům neustále zvyšují.

Text a foto: Tomáš SOUŠEK

26

Prvních šest zcela nových letounů JAS-39C Gripen určených pro české vzdušné síly přistálo na letecké základně v Čáslavi 18. dubna 2005. Přestože jde o letoun čtvrté generace, v té době zdaleka neposkytoval veškeré možnosti využití, jakými by měl takovýto typ disponovat. Důvodem byla naléhavá potřeba České republiky urychleně nahradit stíhací letouny MiG-21 v hotovostním systému NATINADS. Z časového hlediska proto nebylo možné gripeny vybavit všemi potřebnými systémy. S jejich doplněním formou dílčí modernizace, takzvaného upgradu, se však počítalo už v samotné smlouvě o pronájmu mezi Českou republikou a Švédským královstvím, podepsané v červnu 2004. Plánovaná modernizace byla u všech dvanácti jednomístných JAS-39C provedena ve Švédsku v roce 2006. Dvojice dvoumístných JAS-39D prošla tímto procesem v letošním roce. Celý upgrade je označován jako „Edition 18 : 7“ a jde především o pojmenování softwaru letounu. Hardwarové změny totiž

nejrůznějších radarů a dalších zařízení. Pilot tak na displeji kromě směru vidí většinou i typ letadla nebo jiného prostředku, který jej zaměřil, a tak může provést nutná protiopatření. Základní opatření proti radarem naváděným protiletadlovým střelám, kterým je elektronické rušení, však provádí systém EWS39 zcela automaticky. Opět na základě databáze cílů a hrozeb v konkrétních taktických situacích vybere nejúčinnější způsob obrany. Palubní rušič využívá tří antén – jedné pod kabinou pilota a dvou umístěných pod vrcholem svislé ocasní plochy. Další možností obrany zejména proti řízeným střelám s infranaváděním jsou čtyři bloky výmetnic klamných cílů. V závislosti na použitém typu může být v jednom bloku až čtyřicet klamných cílů. V současnosti jsou na českých gripenech stejné klamné cíle jako na letounech L-159 ALCA, v budoucnosti budou doplněny i další typy. Způsob jejich odpalování opět automaticky určuje řídicí jednotka celého systému. Ačkoliv se to na první pohled nemusí zdát, integrace moderních systémů je jen prvním krokem směřujícím k plnohodnotnému využívání letounů JAS-39C Gripen. Jak již bylo řečeno, systém elektronického boje funguje na základě databáze cílů, hrozeb a protiopatření.

Tato databáze však představuje souhrn taktických informací, který si každá armáda vytváří samostatně. Jelikož se u nás této problematice dosud věnovala jen minimální pozornost, podobný souhrn v podstatě neexistuje. České gripeny tak sice dokážou přijímat nejrůznější signály a záření, ale nemají je s čím porovnat a jak vyhodnotit. Jediný způsob, jak takzvané knihovny vytvářet, je počítačová stanice umístěná na letecké základně, s jejíž pomocí lze naměřená data zpracovat a zpětně uložit do paměti systému. Jde však o způsob velmi pracný a pomalý. Přitom by stačilo využít již stávajících prostředků AČR, jako například pasivních sledovacích systémů. Zatím však neexistuje způsob vzájemného sdílení dat. Také proto se v současnosti připravuje vznik nové složky s pracovním názvem „národní centrum elektronického boje“, která by nejen shromažďovala získané informace, ale také vytvářela taktiku konkrétních protiopatření. Samostatnou kapitolu pak představuje výcvik pilotů. AMRAAM, TIDLS i EWS jsou sice moderní systémy, které řadí gripeny na špičku mezi bojovými stroji, ale bez kvalitního a pravidelného výcviku personálu může jít jen o drahé hračky. Také o tom bude článek v některém z příštích čísel A reportu.

umí víc představovaly pouze doplnění některých bloků elektroniky a několika speciálních antén. Jak jsme již zmínili, modernizace byla zakotvena ve smlouvě o pronájmu, tudíž veškeré náklady nesla švédská strana. Jedinou výjimkou byla integrace sytému AMRAAM. Česká republika totiž původně nepožadovala radarově naváděnou protiletadlovou řízenou střelu, a tak musela za tuto změnu zaplatit. Švédské gripeny sice mohou používat AMRAAM, avšak jde o starší verzi AIM-120 B, zatímco naše armáda pořídila ve Spojených státech v rámci programu FMS (Foreign Military Sales) verzi AIM-120 C-5. Bylo proto nutné počkat na veškeré licence z americké strany a teprve pak integraci provést. Jelikož jsou české gripeny vybavené univerzálními odpalovacími zařízeními LAU-99, obnášela modernizace na AMRAAM „pouhé“ doplnění softwaru o „ostrá“ data této řízené střely. Velmi důležitou součástí upgradu českých JAS-39C je instalace systému datového spojení TIDLS (Tactical Information Data Link System). Jde o nezávislý systém umožňující

27

ZAHRANIČNÍ CVIČENÍ Í

Napříč estonskými močály

Konkrétně se jednalo o útočnou pušku Galil ráže 5,56 mm a pistoli H&K USP 9 mm Luger dodanou v pouzdře Bianchi. Zbraně byly poskytnuty včetně ostré a cvičné munice. Neodmyslitelnou součástí materiálního zabezpečení se staly taktéž vitaminové nápoje a doplňky stravy specializované firmy, které splnily naše očekávání. Ve využívání těchto výrobků vidíme cestu do budoucnosti, jak zajistit energetický přísun pro dlouhotrvající a náročný výkon bez odpočinku s potřebou minimalizovat nesenou zátěž v extrémních podmínkách.

VYLODĚNÍ Z MOŘE

Příslušníci 102. průzkumného praporu z Prostějova se během cvičení ERNA RAID vylodili na estonském pobřeží Text a foto: prap. Daniel INDRA, vrchní praporčík 102. průzkumného praporu

V první polovině srpna letošního roku se příslušníci těžké průzkumné roty 102. průzkumného praporu gen. Karla Palečka z Prostějova účastnili jednoho z nejdelších a nejtěžších mezinárodních klání průzkumných skupin na světě „ERNA RAID 2007“.

S ÚTOČNOU PUŠKOU GALIL Akce měla připomenout skupinu hloubkového průzkumu Erna z léta roku 1941, která operovala u estonského pobřeží. Smyslem cvičení bylo najít mezi průzkumnými skupinami ty nejlepší vojáky, kteří jsou schopni plnit úkoly pod velkým psychickým tlakem, zvýšit jejich fyzickou odolnost a zlepšit vojenské dovednosti, vytvořit mezinárodní vojenskou spolupráci a přátelství mezi jednotlivými účastnícími se národy a v neposlední řadě vytvořit podmínky a příležitosti pro ty, kdo se zajímají o vojenské

28

dovednosti různých jednotek. Vše doplňovalo testování nového vybavení a výstroje. Cvičení se účastnilo třicet týmů, z toho necelá polovina byla tvořena skupinami ze zahraničí. Konkrétně se jednalo o příslušníky ozbrojených sil Švédska, Norska, Německa, Finska, USA, Dánska a samozřejmě České republiky. Náš tým tvořili major Libor Kroček, praporčík Daniel Indra a příslušníci těžké průzkumné roty 102. průzkumného praporu poručík Jan Šrotíř, praporčík Jan Ulman, rotný Lukáš Osika, rotný Jiří Hübner a rotmistr Miroslav Kapler.

Vše bylo organizováno a řízeno výborem ustanoveným managementem MSS „Erna“ ve spolupráci s Estonským obranným svazem, estonským Generálním štábem ministerstva obrany a Helsinskými modrými barety. Týmy se skládaly ze čtyř příslušníků organické průzkumné skupiny a tří povinných podpůrných osob. ERNA RAID se uskutečnil v močálových oblastech, výjimkou nebyly ani přesuny v prostorech s pohyblivými písky. Klimatické podmínky byly v Estonsku velmi proměnlivé, teploty zde kolísaly v rozmezí pěti až patnácti stupňů, déšť, mlhy a přízemní mrazíky byly běžné. Během poměrně krátké doby ušly týmy po nezpevněných cestách více než dvě stě kilometrů. Jednotlivé úkoly se plnily na check pointech (kontrolních bodech). Náš tým měl ve výbavě kromě výstrojních součástek AČR také zbraně estonské armády.

Po příletu dne 4. srpna 2007 jsme se z letiště přesunuli malými obrněnými vozidly Volvo do základního kempu Kautla (65 kilometrů od hlavního města Tallinu), kde se nacházelo stanové městečko a naše základna pro následujících deset dnů. Ubytováni jsme byli v malých stanech maximálně pro šest vojáků bez jakéhokoliv dalšího zázemí. Následující den jsme od organizačního štábu dostali propozice pro průzkumný tým a tým logistické podpory. Hodila se nám znalost anglického jazyka, mapy, instrukce a pravidla celé akce jsme si museli přeložit. Ještě tentýž den v podvečer jsme se s ostatními týmy účastnili pietní akce uctění památky bojové skupiny Erna, která v této oblasti působila v roce 1941. Po krátkém odpočinku se všichni příslušníci 6. srpna v ranních hodinách přesunuli do přístavu estonského námořnictva v Tallinu. Zde logistická skupina týmu zabezpečila gumový člun, kontrolu zdravotnického materiálu a ostatního povinného vybavení týmu, a to za asistence mezinárodních rozhodčích z organizace Helsinské modré barety. Materiál musel být označen číslem, který dostal průzkumný

tým ve svých propozicích, včetně náhradního spodního prádla. Jednalo se o to, aby před začátkem klání měli všichni účastníci stejné podmínky. Uvedená opatření měla zajistit, aby během soutěže nedošlo k odložení některého materiálu a ulehčení si tak v případě nesené zátěže. Na válečných lodích estonského námořnictva se tým dostal během několika hodin do Finského zálivu, kde již bylo vše připraveno na první, vyloďovací fázi cvičení „ERNA RAID 2007“. Byli jsme plni očekávání, protože s obojživelnými operacemi jsme zatím zkušenosti neměli. Přesto jsme tuto disciplínu i po stránce taktické zvládli na velice vysoké úrovni. Tým logistiky měl připravený vysílač s GPS pro průzkumnou skupinu. Ten musel

být napevno přichycen k nesenému batohu a sloužil jako kontrola pozic pro organizační štáb ERNA RAID. Vše monitoroval vrtulník, který snímal celou akci ze vzduchu. Další průběh cvičení byl charakterizován pozemními přesuny hlubokými estonskými lesy a jejich močály. Jednalo se především o orientaci v terénu ve dne i v noci v prostoru 1500 kilometrů čtverečních, vyhýbání se a únik před „nepřátelskými“ jednotkami, zručnost vojáka při zacházení se zbraní, denní a noční střelby, poskytnutí první pomoci, průchod minovým polem, jízda zručnosti v obrněném vozidle, překonávání vodních překážek, testy ze znalosti cizích armád atd. Pro nás však byla zásadní zkušenost s vyloděním na gumových člunech za podpory válečného námořnictva

na estonském pobřeží. Závěrečné vyhodnocení proběhlo za účasti amerického vojenského přidělence ve Finsku a plukovníka speciálních sil Bergesona, který zároveň zastával funkci náčelníka štábu cvičení „ERNA RAID 2007“. Ten také velice kladně hodnotil vystoupení našich příslušníků při jejich premiérové účasti na této soutěži průzkumných hlídek. V každém případě jsme ale získali zajímavou mezinárodní zkušenost, která nám v mnoha oblastech přinesla nové poznatky a v některých případech i nové směry ve výcviku. Již nyní se těšíme na další možnou spolupráci a účast na této mezinárodní akci, jež nám byla organizátory přislíbena i v příštím roce.

29

Î SLUŽBA V ZAHRANIČÍ Text: Pavel LANG Foto: archiv mjr. Jakuba ŠTEFÁNKA

SLUŽBA V ZAHRANIČÍ Í

Major Jakub Štefánek si z leteckého velitelství NATO v Ramsteinu dvakrát „odskočil“ do bojové mise v Afghánistánu

Profesionálové po česku V pohádce je nad zlato sůl, v armádě především nabyté zkušenosti. O těch mezinárodních to platí dvojnásobně. Je potěšitelné, že příslušníci Armády ČR jich získávají stále víc. Stačí vzpomenout permanentní účast českých profesionálů v aliančních operacích, v pozorovatelských misích a na zahraničních pracovištích. Jedním ze stovek příslušníků AČR, kteří okusili, jak chutná zahraniční „chléb“, je i major Jakub Štefánek. Absolvoval tříletou misi na aliančním leteckém velitelství Allied Air Component Command HeadQuarters (CC-Air HQ) v německém Ramsteinu a v rámci ní i dvojí nasazení do operace mezinárodních bezpečnostních a podpůrných sil International Security and Assistance Force (ISAF) v Afghánistánu. „Každá získaná zkušenost je pro českou armádu přínosem,“ říká J. Štefánek a pokračuje: „Když se z ní podaří poučit

30

a zavést ji do praxe, nepochybně se tím zvedá naše kvalita. Získanými poznatky chci přispět k tomu, aby profesionál AČR byl plnohodnotným a respektovaným vojákem NATO. Mnohokrát jsem se osobně přesvědčil, že představitelé Severoatlantické aliance Čechy považují za spolehlivé partnery a hodnotí nás velice pozitivně. Naší předností je především flexibilita. I když nás v některých směrech limitují omezené finanční zdroje, čeští vojáci jsou pro ostatní státy NATO naprosto

rovnocenní kolegové. Takové jsou moje poznatky ze zahraničí.“

PO JEDENÁCTI LETECH DO SVĚTA Dříve než se Jakub Štefánek vydal do světa, „odsloužil“ si jedenáct roků v české armádě. Fádními nebyly v žádném případě. Ostatně v životě výkonného letce tomu ani jinak nemůže být.

Odmala měl vojenské letiště v Chotusicích doslova za rohem. To byl první seriózní důvod, proč začal uvažovat o profesi armádního pilota. Tím druhým byla snaha pokračovat ve stopách dědečka, který jako vojenský pilot před mnoha roky létal s legendárním českým strojem Avia B-534. Vysoká vojenská letecká škola byla tedy osudovou volbou. V září 1989 začal studovat na VVLŠ letecký směr. Byl v posledním ročníku „českých“ pilotů, kteří promovali v Košicích po rozdělení České a Slovenské republiky v roce 1993. S červeným diplomem inženýra letectva a v hodnosti poručíka se hlásil na letecké základně v Čáslavi. Usedl do kabiny nadzvukového letounu MiG-21MF a začal plnit osnovy leteckého výcviku stíhacího pilota. Po přistoupení České republiky k Severoatlantické smlouvě (1999) přešel na cvičný proudový Albatros L-39 a mezi prvními se přeškolil na nový podzvukový bitevník L-159 ALCA. Suma sumárum, v zápisníku letů má mjr. Štefánek na svém kontě zhruba 800hodinový nálet. K tomu je třeba přičíst i roční studium anglického jazyka v Brně, post střeleckého důstojníka letky v Čáslavi, dále funkci inspektora taktického letectva na tehdejším Velitelství vzdušných sil ve Staré Boleslavi a působení na operační sekci Generálního štábu AČR. To vše do léta 2004.

VDĚČNÁ NÁHODA „Byla to náhoda,“ zamýšlí se Jakub Štefánek nad rozkazem, který ho odeslal na velitelství NATO (CC-Air HQ) ve Spolkové republice Německo. „Kolega, kterému jsem dělal náhradníka, si nástup do mise rozmyslel, tudíž přišla řada na mě. Samozřejmě že jsem z toho měl radost. Takováto možnost se v průběhu vojenské služby neopakuje často.“ Na leteckém štábu Severoatlantické aliance v Ramsteinu, konkrétně na A3 (operační sekce), se kvůli zodpovědnosti za půlku vzdušného prostoru NATO Jakubovi kolena nerozklepala. Nějakou tu zkušenost z mezinárodního prostředí již měl. Nástup mu ulehčily i cenné rady jeho předchůdce podplukovníka Petra Hromka. „Žádný šok na úvod se nekonal. Kolektiv mě přijal skvěle. První tři měsíce jsem si však připadal jako student. Co já přečetl předpisů a nařízení platných v NATO,“ vzpomíná mjr. Štefánek. Osm měsíců v Ramsteinu uteklo jako voda a Jakub se začal připravovat na vyslání do Afghánistánu. Čekala jej tříměsíční mise jak v Kábulu, tak v Herátu s výjimečným úkolem,

a to řízení leteckých operací. „V Kábulu jsem se připravoval zhruba měsíc. Nejprve bylo třeba připravit veškerou dokumentaci a operační postupy pro rozšíření působnosti aliančních sil na západ Afghánistánu. Následoval den D a přesun do Herátu. Tamní letiště přijímá letouny NATO i civilní aerolinie. Nebylo jednoduché zajistit bezpečný provoz ve svěřeném vzdušném prostoru. Management leteckých činností, v reálu kdo a kdy přiletí, kolik bude potřebovat paliva, zda munici či lékaře, mi dal nesmírně mnoho. Je nadmíru pozitivní projít takovou zkušeností,“ konstatuje český armádní profesionál. Přišel čas návratu do Ramsteinu. Nedlouho poté série cvičení a příprava do rotace sil rychlé reakce NATO (NATO Response Force

– NRF). Poté Jakubovo dobrovolné rozhodnutí – mise ISAF (International Security Assistance Force) v Afghánistánu. Termín: listopad 2006 až únor 2007. Místo: Kábul a Kandahár.

DRAHOCENNÉ ZKUŠENOSTI „Druhou misi do Afghánistánu jsem si zvolil sám. Byl hlad po lidech do ISAF a mně se nechtělo sedět na sbalených kufrech do NRF a čekat, kam následně vyrazím,“ konstatuje J. Štefánek a poodhaluje hlavní důvod svého rozhodnutí: „Naskytla se mi možnost řídit alianční letecké operace nad celým územím Afghánistánu. To byla výzva, které nešlo odolat. Komu z českých důstojníků letectva se povede, aby na takovémto postu působil, a navíc ve válečných podmínkách. To už nebylo jen o tom, kdo a kam poletí, ale i tom, jaký bojový úkol vůči protivníkovi bude plnit.“ Čím déle si o leteckých operacích v Afghánistánu povídáme, tím více major Štefánek volí obecnější formulace. Odborníci vědí, že zcela po právu. Konkrétní postupy aliančních sil samozřejmě nepatří do sdělovacích prostředků. Z pochopitelných důvodů tedy „přehazujeme“ téma rozhovoru do osobní roviny. Avšak ani v ní není major Štefánek o moc sdílnější. Přesto dodává: „Ty čtyři měsíce v Afghánistánu považuji za svůj dosavadní profesní vrchol. Byla to nesmírně zajímavá a mimořádně zodpovědná práce. Jinými slovy, umožnila mi získat celou řadu zkušeností z bojových misí. Bylo to doopravdy a se vším, co k tomu patří. Kdyby přišla časem podobná nabídka, určitě bych do toho šel znovu,“ říká na závěr major Jakub Štefánek, který je od 1. srpna 2007 inspektorem taktického letectva na operační sekci olomouckého velitelství společných sil.

31

VY SE PTÁTE, MY ODPOVÍDÁME Í

Provolaná částka: SMS „CERPANI“ na 999 696 Na co si dát pozor při telefonování ze služebních mobilů Odpovědi zpracovali: kpt. Jiří RÝC, kpt. Ladislav HROMADA a o. z. Katarína ŠTĚROVSKÁ Ilustrační foto: Jiří HOKŮV

Od poloviny loňského roku se změnilo používání služebních mobilních telefonů. Na základě smlouvy o poskytnutí služeb mobilního operátora mezi Ministerstvem obrany ČR a Telefónicou O2 Czech Republic byly přehodnoceny skupiny uživatelů tak, že v kategorii „VIP“ zůstalo asi tři sta osob − funkcionářů s rozhodovacími pravomocemi a zbytek uživatelů vytvořil skupinu „ostatní“.

32

Ti se bez omezení dovolají na služební mobily a na čísla v síti Alcatel (při použití předvolby 973...). Navíc dostali měsíčně 100 volných minut a 50 SMS pro spojení do veřejných sítí s tím, že pokud je „nespotřebují“, převádějí se jim zbylé minuty i SMS do dalšího měsíce. Vzhledem k tomu, že se v redakci A reportu sešlo několik dotazů ohledně volání v nových podmínkách, obrátili jsme se na odborníky z oddělení komunikačních a informačních systémů Velitelství podpory a výcviku ve Staré Boleslavi. „ Jak je to s připisováním zbylých minut a SMS z minulých měsíců? Prý se po nějakém čase „přebytky“ ruší! Převod volných minut a SMS je pouze z předcházejícího měsíce. V praxi to znamená, že pokud provoláte první měsíc 30 minut, převede se vám do druhého měsíce 70 volných minut a budete mít k dispozici 170 volných minut. Jestli v druhém měsíci opět provoláte pouze 30 volných minut, do třetího měsíce

se nepřevede „zbývajících“ 140 minut, ale pouze 100 volných minut.

povinen vyhodnocovat výše provolaných částek u svých podřízených.

„ Čerpání minut/SMS provolaných do veřejných sítích si lze podle brožury „Odborné pokyny k využívání resortní virtuální sítě mobilních telefonů“ orientačně zkontrolovat odesláním SMS ve tvaru „STAV UCTU“ na číslo 999 211. Do jaké míry je odpověď pravdivá? Vámi uvedená SMS ve tvaru „STAV UCTU“ byla pro kontrolu účtu používána v období do uzavření nové smlouvy s mobilním operátorem. V současné době, a to je proti znění textu brožury „Odborné pokyny...“ změna, je možná kontrola stavu kreditu odesláním SMS ve tvaru „CERPANI“ na číslo 999 696. Zpočátku měl mobilní operátor určité problémy se zpracováváním těchto údajů a staly se i případy, kdy nesprávně vyhodnotil stav volných minut a SMS. To by se už dnes stát nemělo, ovšem i přesto berte údaj o zbývajících volných minutách a SMS jen jako orientační.

„ Jak má vedoucí pracovník posuzovat oprávněnost volání podřízeného v zahraničí, jestliže po skončení takové cesty vidí ve výpisu hovorného od 34. zKIS částku, která se mu nezdá? Pokud vedoucí pracovník posuzuje oprávněnost volání ze zahraničí a nezdá se mu u podřízeného výše částky hovorného, lze si u 34. zKIS vyžádat podrobný výpis hovorného. Ten pak stačí podřízenému předložit ke zdůvodnění.

„ Jaký čas se při hovoru odečítá, trvá-li kupříkladu jednu minutu a deset sekund? Pokud hovor trvá do jedné minuty, účtuje se celá minuta. Po minutě hovoru už je účtováno po sekundách. „ Někteří uživatelé využili před časem možnost objednat si zdarma ze zpravodajských internetových serverů zasílání krátkých SMS informací o dění u nás a ve světě. Mohou tuto službu dál využívat? Tyto služby jsou zvlášť zpoplatněny a nejsou zahrnuty v paušálu. Každý, kdo si tuto službu aktivoval, je nyní povinen peněžní částky za tyto služby uhradit. „ Jak je to s možností volání na bezplatné linky začínající trojčíslím 800...? Vzhledem k tomu, že se jedná o bezplatné volání, lze na ně volat. „ Čas telefonování a počet SMS ze zahraničí při zahraniční služební cestě se do paušálu 100 minut a 50 SMS nezapočítává, ovšem je pro resort zpoplatněn. Jsou dána nějaká omezující finanční pravidla na hovory/SMS ze zahraničí? Žádná omezující finanční pravidla na hovory ze zahraničí nejsou. To ovšem neznamená, že lze služební mobilní telefon zneužívat k neomezenému volání ze zahraničí. Každý vedoucí pracovník je

„ V zahraničí bývají zpoplatněny i příchozí hovory. Jak je to s jejich účtováním a s případným „odečítáním“ paušálních minut? Jak je to s odečítáním a placením minut či SMS zasílaných z Česka na služební mobil, který se právě nachází v zahraničí? Hovor z resortní virtuální sítě mobilních telefonů (dále VPN) z ČR do VPN v zahraničí: volajícímu se nic neodečítá ani nezpoplatňuje. Volanému se zpoplatňuje příchozí hovor v zahraničí, neodečítá se mu žádná volná minuta. Hovor z civilní sítě do VPN v zahraničí: volajícímu se zpoplatňuje hovor podle sazby jeho operátora jako hovor v ČR. Volanému se zpoplatňuje příchozí hovor v zahraničí, neodečítá se mu žádná volná minuta. Hovor z VPN v zahraničí do VPN v ČR: volajícímu se zpoplatňuje hovor podle sazby „volání do zahraničí“ místního operátora, neodečítá se mu žádná volná minuta. Volanému se nic neodečítá ani nezpoplatňuje.

Hovor z VPN v zahraničí do civilní sítě v ČR: volajícímu se zpoplatňuje hovor podle sazby „volání do zahraničí“ místního operátora, neodečítá se mu žádná volná minuta. Volanému se nic nezpoplatňuje. „ Některým účastníkům zahraniční služební cesty se prý stalo, že v cizině telefonovali, dojeli však do Česka a zde se jim odečetla spousta minut, takže do konce měsíce už nemohli do veřejných sítí volat... Toto se stát nemůže. Pokud však je uživatel přesvědčený, že mu ubyly volné minuty či SMS neprávem, stačí odeslat e-mail s žádostí o přezkoumání uvedené skutečnosti na adresu [email protected]. V textu nesmí zapomenout uvést číslo mobilního telefonu, název vojenské součásti a své jméno. Každá taková žádost bude odeslána mobilnímu operátorovi k řešení. Odpověď lze očekávat zhruba do pěti pracovních dní. „ Pravidla o užívání služebního mobilního telefonu jsou popsána v již zmíněné brožuře „Odborné pokyny...“, která vyšla v roce 2006. Tato brožura byla zaslána do všech útvarů a zařízení AČR. U jakého pracovníka si ji lze půjčit k prostudování? Uvedená brožura by měla být uložena na pracovišti ochrany informací POI. Je ji také možné najít na ŠIS, a to na adrese http://sis.gs.acr/lokality/SKISMO/ dokumenty/NormAkty/KIS-narodni/O/13-21_ Odborné%20pokyny-mobily.doc. V současné době však text „Odborných pokynů…“ prochází aktualizací.

A fakta Několik rad pro mobilní telefonování v kostce • Pro kontrolu kreditu volných minut/SMS nepožívejte SMS ve tvaru „STAV UCTU“ na čísle 999 211, tato služba je určena pro provoz civilního sektoru, a ne pro resort MO. Náš resort si kontroluje kredit odesláním SMS ve tvaru „CERPANI“ na číslo 999 696. • Nezasílejte SMS na charitativní a pevné linky. • Nevolejte do zahraničí s výjimkou nejnutnějších případů. • Nevyužívejte roaming s výjimkou nejnutnějších případů. • Nevolejte na linky zpoplatněné zvláštní sazbou (906…). • V pohraničí si dávejte pozor na případnou změnu operátora. • Neobjednávejte si zpoplatněné informační služby ani tak zvané „informační služby zdarma“. Ve většině případů jsou podobné služby po určitém čase užívání (obvykle po jednom měsíci) zpoplatněny. • Pro volání ze sítě Alcatel na služební mobilní telefon je nutné před číslem použít předvolbu 98 (příklad: 98 722 296 692).

33

Î VETERÁNI

VETERÁNI Í

Otevřená náruč Text: Pavel LANG Foto: Jiří HOKŮV a autor

Bezmála dvěma tisícovkám veteránů 2. světové války se dostává lepší péče, a to zejména v oblasti sociální a zdravotní. O razantních krocích ministryně obrany Vlasty Parkanové za zlepšení kvality jejich života lze hovořit jako o efektivních. Potvrzují to i první reakce samotných vojenských vysloužilců, jež jsou vesměs pozitivní.

Bezplatná informační linka a terénní pracovníci – první krok ke zlepšení kvality života patnácti set armádních seniorů 34

Koncepční materiál pod názvem „Zlepšení kvality života válečných veteránů“, který na přelomu března a dubna schválila ministryně obrany Vlasta Parkanová, a vytvoření pracovního týmu pod vedením poradce ministryně obrany, jenž koordinuje všechny aktivity k válečným veteránům, lze právem považovat za nový odrazový můstek. „Dříve byla péče o válečné veterány výhradně záležitostí odboru mimoresortní spolupráce sekce personální Ministerstva obrany. To se ukázalo jako ne zrovna ideální řešení,“ říká poradce ministryně obrany Viktor Meca. „Naším cílem je veškeré kroky vůči této specifické kategorii seniorů účelně koordinovat. Proto byli do pracovního týmu delegováni zástupci dalších složek jak z Ministerstva obrany, tak z Generálního štábu AČR, Vojenského historického ústavu a příspěvkové organizace Vojenská lázeňská a rekreační zařízení. Jedná se zhruba o desetičlenné seskupení, které plní úkoly, jež jsou průřezové pro celý resort. Svoje konkrétní návrhy předkládáme paní ministryni. V tomto ohledu nás bohužel tlačí čas. Vždyť se již v drtivé většině jedná o osoby starší osmdesáti let.

Rok co rok nás opustí na dvě stě z nich. Proto můžeme-li pro ně ještě něco udělat, musíme tak učinit v podstatě ihned,“ konstatuje poradce ministryně obrany.

POZITIVNÍ OHLAS NA NOVINKY Jak již vás A report informoval, dnem 1. srpna 2007 byla „spuštěna“ dvě nová opatření v oblasti péče resortu obrany o válečné veterány z 2. světové války. Nejeden čtenář se ptá, proč? „Problémem je především nedostatečná informovanost o výhodách, které mohou veteráni využívat,“ upřesňuje Radek Šmerda, náměstek ministryně obrany-ředitel Kanceláře Ministerstva obrany ČR. Příklad z praxe mu dává za pravdu: Válečný veterán z Prahy 10 nevěděl o možnosti čerpání příspěvků na lázeňskou péči a rekreaci ani o existenci domovů péče o válečné veterány. Jiný plukovník ve výslužbě z Karlových Varů se zdravotními problémy nevěděl o existenci domova péče o válečné veterány Bílý kříž v místě bydliště. Byť jsme vás s novinkami v péči o druhoválečné veterány již seznámili, přesto dovolte krátké zastavení. Veteránská bezplatná informační linka (800 111 603) zaznamenala za první tři týdny svého oficiálního provozu zhruba tři sta hovorů. Její výjimečnost se potvrdila v tom, že neposkytuje pouze informace, ale zároveň po přijetí telefonního hovoru upozorní zodpovědného terénního pracovníka na aktuální potřeby konkrétního vojenského vysloužilce. Jinými slovy, obě nové služby jsou účelně propojeny. „Dotazy veteránů nebo jejich rodinných příslušníků na bezplatné

lince se nejčastěji týkají nároků na příspěvky na zdravotní a sociální péči a na lázeňské pobyty, dále pak na možnosti využití dalších sociálních služeb,“ vysvětluje zástupce ředitele VLRZ plukovník Čestmír Maťák. Prvotním úkolem sedmdesáti terénních pracovníků u čtrnácti krajských vojenských velitelství je upřesnění počtů, respektive osobních údajů druhoválečných veteránů. Poté přijde na řadu pomoc s řešením jejich sociálně-právních nebo zdravotních problémů. „Podle našich odhadů dnes žije okolo patnácti set, maximálně dvou tisíc veteránů 2. světové války. Přesné číslo a jejich konkrétní požadavky, které zjistí terénní pracovníci, nám umožní poskytnout jim cílenou péči. V této souvislosti mohu prozradit, že se připravuje novela zákona o válečných veteránech, která bude ukládat resortu obrany povinnost vést tuto evidenci,“ dodává poradce ministryně obrany. Pravdou je, že o službě terénního pracovníka je do konce roku 2007 de facto jasno. Co však bude dál? „Na konci roku vyhodnotíme, do jaké míry síť terénních pracovníků plní svůj účel a nakolik je účinná. Připouštím, že může dojít k dílčím změnám, avšak tato služba druhoválečným veteránům jako celek zůstane zachována. Již byl schválen finanční záměr na příští rok, který tyto aktivity pokryje. Je potěšitelné, že se do péče o veterány 2. světové války chtějí výrazně zapojit i vojenští kaplani. Jsou připraveni pomáhat terénním pracovníkům v daném teritoriu,“ konstatuje V. Meca. Nejaktuálnějším požadavkem druhoválečných veteránů je příspěvek na stravování ve vojenských zařízeních, který mají doposud vojenští důchodci. Československá obec

legionářská chce v této souvislosti předložit návrh na úpravu zákona č. 170/2002, o válečných veteránech. Požadavkem se nyní zabývají právníci a vyloučeno není, že se řešení nalezne uvnitř resortu obrany. „Záležitost chceme vyřešit co nejdříve a ke spokojenosti veteránů,“ ubezpečuje poradce ministryně obrany.

DALŠÍ PROJEKTY NA OBZORU Veteránskou informační linku a terénní pracovníky lze, obrazně řečeno, považovat za první dvě soudobé vlaštovky. Tím však zlepšování kvality života armádních seniorů zdaleka nekončí. Od září se rozběhl projekt „Stonožka“, který je zaměřen na propagaci a uchování odkazu tradic válečných veteránů 2. světové války. „Na zhruba šedesáti vybraných základních školách zapojených do hnutí Stonožka budou probíhat besedy žáků s druhoválečnými veterány. Poté jejich životní příběhy, a to literární formou, zpracují jak samotné děti, tak učitelé. Následně se vyhodnotí nejlepší práce. Završením celého projektu bude vydání publikace spolu s profilem druhoválečných veteránů a dalšími historickými souvislostmi,“ vysvětluje Viktor Meca. Na Ministerstvu obrany už uvažují o obdobných projektech s dostatečným časovým předstihem. Například o příštím roce, kdy si připomeneme řadu událostí „souvisejících“ s osmičkami (rok 1948 nebo 1968). „Formou besed přiblížíme mladé generaci kontext oněch dnů. O zevrubném scénáři nyní jednáme,“ říká na závěr poradce ministryně obrany Viktor Meca.

35

Î OSOBNOST ČÍSLA VOJENSKÝ HISTORICKÝ ÚSTAV PRAHA

VOJENSKÉ TECHNICKÉ MUZEUM LEŠANY

a NÁČELNÍK SPOJOVACÍHO VOJSKA AČR Vás zvou na

DEN SPOJOVACÍHO VOJSKA

ZNÁTE SVÉ velitele, náčelníky a nadřízené?

KNIŽNÍ TIPYÍ Vydavatelství MAC, spol. s r. o. U Plynárny 91, Praha 10 Tel.: 272 016 622, fax: 272 016 638, e-mail: [email protected], e-shop: http://knihy.vydavatelstvimac.cz

V LEŠANECH

u Tý n c e n a d S á z a v o u

neděle 30 . září 2007 V

0

O

N ŘE

UM

OD

3 9,

S

T

U

P

V TE

Z

O

ZE

MU

D

A

R

M

V průzkumu, který před časem prováděla redakce, si řada čtenářů posteskla nad tím, že vojáci málo znají své velitele, nadřízené či nejvyšší funkcionáře armády a resortu. Nedostávají se jim prý detailnější informace o nich a jejich životě. A tak jsme se rozhodli pravidelně přinášet rubriku, v níž bude vaším úkolem na základě indicií, které vám prozradíme, uhodnout, o kterou z předních osobností Armády České republiky a resortu Ministerstva obrany se jedná. V následujících vydáních A reportu pak pro vás připravíme společně se správnou odpovědí a vyhodnocením soutěže i podrobný portrét uvedené osobnosti.

A

OSOBNOST ČÍSLA Za osobností čísla se tentokrát skrývá generál, který se teprve před nedávnem po tříletém působení ve Francii vrátil na významnou funkci na Generálním štábu AČR. Narodil se v zemědělské rodině v Plzni v roce 1958. Po absolvování Vojenského gymnázia Jana Žižky z Trocnova studoval na vojenské škole v Martině. Významnou část své vojenské kariéry sloužil u dělostřelectva. Od roku 1991 působil u Vojenské policie. Zde se postupně propracoval do nejvýznamnějších funkcí. Mezi jeho koníčky patří koně a golf. SLAVNOSTNÍ OTEVŘENÍ NOVÉ EXPOZICE K 90. VÝROČÍ VZNIKU SPOJOVACÍHO VOJSKA SRAZ RADIOAMATÉRŮ, DYNAMICKÉ I STATICKÉ UKÁZKY HISTORIE A SOUČASNOSTI SPOJOVACÍHO VOJSKA

Pokud znáte správnou odpověď na naši otázku, o kterou vojenskou osobnost se jedná, neváhejte a pište. Odpovědi můžete zasílat buďto e-mailem na adresu: [email protected], faxem na číslo: 215 933 anebo písemně na adresu redakce: A report Rooseveltova 23 161 05 Praha 6

U každé odpovědi uveďte „Osobnost čísla, k rukám Vladimíra Marka“ a svou adresu. Správné odpovědi budou slosovány a tři vybraní výherci obdrží věcné a knižní ceny.

www.vhu.cz Uzávěrka tohoto kola soutěže je 1. 10. 2007 (rozhodující je datum doručení odpovědi do redakce). VELITELSTVÍ SIL PODPORY A VÝCVIKU

VELITELSTVÍ SPOLEÿNÝCH SIL

A4_Areport.indd 1

ňEDITELSTVÍ PERSONÁL. PODPORY

101. SPOJOVACÍ PRAPOR

ZKIS

152. ZÁCHRANNÝ PRAPOR

14. BRIGÁDA LOG. PODPORY

KVV HL. M. PRAHA

111. STRÁŽNÍ PRAPOR AZ

KVV PRAHA

121. STRÁŽNÍ PRAPOR AZ

VELITELSTVÍ VP TÁBOR

24. ZÁKLADNA DOPR. LETECTVA

PÿR Oň BENEŠOV PÿR SPRÁVA STňEDOÿESKÉHO KRAJE

Aleš Pivoda DUKLA, DO TOHO! Postup Dukly do semifinále PMEZ v roce 1967, do semifinále PVP v roce 1981 či čtyři vítězství v Americkém poháru za sebou v letech 1961 – 1964. Vynikající výkony Josefa Masopusta, Svatopluka Pluskala, Ladislava Nováka, Jana Brumovského, Josefů Jelínka i Vacenovského, Ivo Viktora, Zdeňka Nehody, Ladislava Vízka, Jana Fialy, kteří svoje nejlepší fotbalové roky prožili v Dukle Praha. Fakt, že kdysi armádní klub se ve své době stal hlavním dodavatelem hráčů do reprezentace a současně patřil ke špičce evropského klubového fotbalu. O tom všem, ale také o vzniku klubu v roce 1948, jedenácti titulech mistra ligy i o postavení Dukly v dnešní kopané pojednává kniha Aleše Pivody nazvaná „Dukla, do toho!“. Aleš Pivoda je zkušeným sportovním publicistou, který se fotbalovému dění věnuje dlouhodobě a z prostředí nejoblíbenějšího sportu napsal již řadu knih. Role odborného konzultanta publikace „Dukla, do toho!“ se ujal bývalý dlouholetý předseda Dukly Rudolf Kocek, s autorem spolupracovali také pracovníci FK Dukla Praha Miloslav Jícha, Jiří Blažek, Tomáš Hubáček a někteří bývalí slavní hráči. Publikace, v níž čtenáři najdou řadu dnes již vzácných historických fotografií, stejně jako snímky z nedávné minulosti i současnosti, nabízí devět kapitol. První je věnována vzniku klubu a jeho působení pod názvy ATK, ÚDA a Dukla Praha. Druhá shrnuje v číslech největší úspěchy dukelského fotbalu. Ve třetí kapitole najdou čtenáři profily hráčů jmenovaných v úvodu upoutávky a spolu s nimi i dalších osmatřiceti fotbalistů Dukly, kteří svého času reprezentovali Československo. Čtvrtá a pátá kapitola jsou zaměřeny na juniorské mužstvo a na mládežnickou základnu klubu, z níž vzešla řada pozdějších prvoligových hráčů. Šestá kapitola nadepsaná „Úsměvy z Julisky“ přináší dvě desítky humorných příběhů spojených s dukelskou kopanou. Sedmá kapitola čtenářům přibližuje okolnosti odchodu A mužstva Dukly do Příbrami, několik let působení klubu výhradně na úrovni mládežnických soutěží, obnovení mužstva dospělých díky sloučení Dukly Praha s Duklou Dejvice a letošní návrat mužstva z Julisky do profesionálního fotbalu. V osmé kapitole autor nabízí pohled na nejvěrnější příznivce, kteří červenožlutému týmu nepřestali nikdy fandit – dokonce ani tehdy, kdy Dukla Praha působila až v 1. A třídě. V deváté kapitole čtenáři najdou řadu informací o současné Dukle včetně fotografií všech jejích týmů. Kniha přibližuje i úzkou spolupráci FK Dukla Praha s Armádou České republiky. Publikace „Dukla, do toho!“ je k dostání v knihkupectvích za 399 Kč. Vydavatelství MAC zařídí i zaslání knihy na dobírku. -le-

37 7/20/07 10:15:02 AM

Î KULTURA

KULTURA Í

HURÁ na Tobrúk!

KROMĚŘÍŽ: Muzika v uniformě

Václav Marhoul odletěl s herci vstříc potu a námaze do Tuniska Text: www.2media.cz Foto: www.2media.cz

S pokřikem „Hurá na Tobrúk!“ se třináct herců v čele s Václavem Marhoulem v pátek 24. srpna před půlnocí na pražském letišti rozloučilo se svými příbuznými a přáteli a společně nasedli do letadla směr Tunisko. Hned v sobotu jim začal týdenní výcvik, po němž začne více jak dvouměsíční natáčení ve vyprahlé poušti. Svolat tiskovou konferenci na pátek v devět večer, a ještě na kraj Prahy, do Ruzyně, to už chce dost odvahy. Přesto to producent a režisér Václav Marhoul risknul. Důvod byl jednoduchý. Hodinu před půlnocí startovalo letadlo směr Tunisko a v něm nejpodstatnější část filmového štábu nového českého filmu „Tobrúk“. V čele týmu samozřejmě Václav Marhoul, dále pak 13 herců (Jan Meduna, Petr Vaněk, Robert Nebřenský, Andrej Polák, Martin Nahálka, Michal Novotný, Matěj Hádek, Kryštof Rímský, Radim Fiala, Petr Stach, Petr Lněnička, Matúš Krátky, Petr Halberstadt), plukovník Karel Klinovský (vojenský veterán a „trenér“ tohoto týmu), lékař Jaroslav Pecháček a část produkce. V Tunisku pobude tvůrčí tým více jak dva měsíce. Ovšem žádná dovolená v Hammametu nebo v Sousse. Více jak šedesát dnů v poušti v regionu Douz, sem tam nějaká ta písečná bouře, a to vše při pekelných teplotách blížících

38

se ve dne padesáti stupňům, v noci šplhajícím ke třicítce. No a pak ještě jako přívažek jeden jediný den jakés takés relaxace u moře. „To si ale hoši musejí nejdřív pěkně odpracovat,“ podotkl režisér a scenárista v jedné osobě Václav Marhoul. Připomněl rovněž, že už několik týdnů technický tým pod vedením architekta Jana Vlasáka připravuje vlastní natáčení, které odstartuje 2. září. Budují se zákopy, připravuje se terén pro bojové scény, při první klapce nesmějí chybět budovy pevnosti a všechno další. Přípravné práce trochu komplikuje terén – stroje při hloubení zákopů narazily na skálu, později na vápenec, a tak se bude muset asi povrch ještě trochu nabarvit do žlutohněda. Doslova, protože by jinak záběry vypadaly jako uprostřed zimy. Už před pár týdny odjel do Hamburku transport s historickými bojovými vozidly a s desítkami kontejnerů nejrůznějšího zařízení. „Celý ten náklad zatím uvázl prý někde ve Valencii,“

skepticky informoval Václav Marhoul. „Ale prý je to už na dobré cestě. Lépe to snad dopadne s ručními zbraněmi. Jsou to sice nefungující repliky, přesto je tuniští experti už nějaký ten pátek zkoumají. Co kdyby?“ Jinak byla ovšem nálada v odletovém salonku na letišti skvělá. Mladí herci si užívali posledního českého pohoštění, trochu žehrali (v čele kverulantů byl doktor Pecháček, někdejší vojenský lékař z Plzně), že došlo plzeňské pivo a v lednicích je už jen budvar. Při rozhovorech vyšlo najevo, že jeden jediný z mladých herců, totiž Petr Stach, zažil vojnu na vlastní kůži. „Jsem svobodník v záloze,“ prohlásil hrdě. Ostatní herci se vzhledem k datu narození někdejší hrozbě mladých mužů úspěšně vyhnuli. Situace a podmínky z druhé světové války si tedy museli „nastudovat“ především při nedávném soustředění ve Vyškově, kde je cvičil Karel Klinovský. „Tobrúk“ bude natáčet kameraman Vladimír Smutný na klasickou filmovou „pětatřicítku“, kromě tuniských exteriérů čeká filmaře v listopadu čtrnáct dnů v pražských ateliérech, pak přijdou ke slovu dokončovací práce a někdy v květnu příštího roku by měl být film hotov. Slavnostní premiéra je plánována na 10. září 2008.

Už počtrnácté se letos o posledním prázdninovém víkendu v hanáckých Athénách uskutečnilo setkání pěti zahraničních a jedné české vojenské hudby. Vedle města se na přípravě akce rozhodující měrou podílela armáda, konkrétně Ředitelství výcviku a doktrín Vyškov. Program přehlídky měli účastníci nabitý. Hned v pátek večer je čekala krátká představení na kroměřížském náměstí. V sobotu pak část kapel koncertovala v Olomouci a část v hostitelském městě. Hlavní pořad je však čekal v neděli po obědě. „Na Velkém náměstí totiž všechny hudby postupně předvedou své showprogramy a na závěr ve společném monsterkoncertu zahrají šest skladeb,“ prozradil ředitel festivalu plk. Libor Straka, pověřený velitel Vojenské akademie ve Vyškově. A jak řekl, tak bylo. Jako první se před několika tisíci diváků prezentovala Ústřední hudba rumunských ozbrojených sil, která byla založena v roce 1951. Jejích sedmdesát muzikantů si vzalo na pomoc tři taneční páry a veřejnosti představilo pásmo sestavené ze skladeb v lidovém tónu. Jen o šest let kratší historii má Vojenská hudba velitelství Burgenland z rakouského Eisenstadtu. Na čtyřicet jejích muzikantů potěšilo posluchače říznými pochody.

„Velké kroměřížské náměstí dovede naplnit pouze přítomnost pana prezidenta anebo přehlídka vojenských hudeb,“ prohlásil v úvodu nedělního programu „XIV. mezinárodního festivalu vojenských hudeb“ starosta spolupořadatelského města Miloš Malý.

Text a foto: Jaroslav PAJER

Třetím souborem, který vpochodoval na náměstí, byl Reprezentační orchestr Józefa Wybického polské armády z Varšavy. Jeho počátky sahají do doby vzniku polských legií v roce 1918. K současným perličkám tohoto souboru patří ukázky, v nichž muzikanti spojují vojenskou muziku s atraktivní choreografií. Šedá saka, bílé řemení, fialové barety a černé kalhoty – to byla slavnostní uniforma příslušníků Armádní hudební

čety 12 z německého Veitshöchheimu. Kapela vznikla před čtyřiceti pěti lety a dnes se může pochlubit širokým repertoárem od tradičních pochodů přes symfonické kompozice až po zábavnou hudbu. „Děti z Pirea“, ale i další známé skladby připomínající horké jihoevropské pláže roztleskaly příznivce pátého souboru, Vojenské hudby řecké armády z Athén. Její kořeny lze vystopovat až do roku 1856, kdy vznikla Speciální hudební jednotka athénské posádky. Poslední samostatné hudební produkce se ujala Posádková hudba Praha. I ona má za sebou bohatou historii, která začíná rokem 1918. Jejím tehdejším kapelníkem byl slavný skladatel Rudolf Piskáček. V úvodní části podpořily pražské muzikanty svým vystoupením mažoretky „Sweet Ladies“ ze Zakřan. V druhé části obecenstvo opět už po několikáté roztleskaly známé melodie, kupříkladu „Babeta“ z filmu „Kdyby tisíc klarinetů“. A jak se vojenské hudební odpoledne líbilo posluchačům? Za všechny alespoň odpověď pětileté holčičky, která si nepřála být jmenována: „Dobře.“ A co nejvíc? „Vojáci.“

39

po c˘echách vojenských

IX. díl mohou v jeho mobiliáři každý rok nacházet něco opraveného z původní clam-gallasovské sbírky a pokorně se potom procházet kouzelným, věkovitou přírodou poznamenaným okolím. Podle některých málo spolehlivých pramenů vznikl Grabštejn už v roce 1044. Původní jeho jméno Ulsicz nebo Ulsytz, uváděné v některých pramenech z roku 1277, je považováno za německou obměnu srbského jména Olšicy. Ve 13. století už nesl jméno Grafenstein, později Grabenstein, Grawstein a Krapsstyn. Obec pod hradem, zvaná Hraběcí Údolí (Graevental), se kolem roku 1500 stala městečkem, které bohužel ve třicetileté válce zaniklo. Koncem 17. století stála v podhradí už zase jenom nevelká ves. V roce 1256 získal Grafenstein Jindřich z Donína jako léno od Přemysla Otakara II.

Text: Josef GAJDA Foto: Jiří HOKŮV, Radko JANATA, Jan ŠULC, Vladimír MAREK a archiv AR

PES grabštejnský Nedaleko trojmezí Čech, Německa a Polska, v nadmořské výšce asi tří set třiceti metrů, stojí na strmém ostrohu nad Václavickým potokem hrad a zámek Grabštejn. Patří k nejstarším v severních Čechách. Malebnou stavbu s mohutnou hradní věží chrání ze tří stran příkré svahy, ze severu půlkruhový příkop. Spolu s Frýdlantem a Lemberkem střežil kdysi pohraniční hvozdy mezi Čechami a Lužicí. V 16. století získal renesanční podobu. K tzv. Starému zámku přirostl v té době níže položený zámek Nový.

Jeho současným obyvatelům a jejich čtyřnohým spolubojovníkům se budeme v druhé části tohoto putování věnovat. Zámek a psi? Proč ne, obyvatelé Lán jich také nedávno pár potkávali. Ale úsměvy stranou. Obojí nelze srovnat. V grabštejnské základně je psů jako psů. Mají zde svou malou univerzitu obrany. Všichni musejí dodržovat denní režim, zdolávat překážky, absolvovat testy a cvičit i za psího počasí, kdy by ani psa nikdo nevyhnal. Obývají prostory zámku, ne nepodobného tomu, v jakém možná trávil kdysi své dny i slavný lord z Baskerwilu, ale – jak také jinak – v podstatě tu mají normální, grabštejnský psí život. V roce 1843 uhodil do tzv. Starého zámku blesk. Červený kohout zakokrhal a hltavě „sezobnul“ horní patro. O jedno poschodí snížené renesanční sídlo si přesto uchovalo svůj majestát. Při pohledu z jeho mohutné, okrouhlé věže se můžete kochat pohledem do krajiny tří zemí, potom sestoupit do hradního sklepení a kovárny, navštívit brusírnu drahých kamenů nebo „zabrousit“ k tajné chodbě, která vystupovala k povrchu na několika místech v okolí. Správci státního hradu a zámku pečují o Grabštejn tak, aby si ho oblíbili nejen ctitelé staré architektury a historie. Mnozí z našich čtenářů si pod letní oblohou jistě nenechají ujít vystoupení nějaké hudební skupiny nebo varhanní benefiční koncert v kapli sv. Barbory. Tzv. Grabštejnské Vánoce nebo Grabštejnské léto, kdy romantické sídlo navštěvují šermíři, muzikanti, potulní herci a komedianti, znají lidé z nejbližšího okolí i ze sousedních zemí, o každoročním festivalu alternativní a etnické hudby Worldfest ani nemluvě. Ctitelé zámku

41

po c˘echách vojenských

Vystavěný na strategicky zajímavém hraničním ostrohu stal se hrad nejen základnou vhodnou k výpadům a výbojům, ale – protože stál v cestě a „vadil“ – také lákavým terčem. V husitských válkách fandili Donínové katolické šlechtě. S pomocí lužických měst se prvnímu náporu „kališníků“ ubránili, ale nedlouho poté s nimi husitský stoupenec Mikuláš z Kaišperka sehrál zajímavou partii. Nejprve pojal za manželku sestru Jindřicha z Donína, vzápětí proměnil věnem získanou blízkou Chrastavu v husitskou pevnost a záhy nato Grabštejn dobyl. Byl to muž své doby. Ani v následujících letech si nedal pokoj. Tak dlouho vyrážel na Lužici a bibrštejnské statky za kořistí, až se „ucho utrhlo“. V roce 1435 byl poražen a zajat. Nepoučil se ani další výbojný hradní pán Jan Čapek ze Sán, ani další Donínové.

42

IX. díl

V roce 1450 je Lužičtí a Bibrštejnové znovu „klepli přes prsty“. Václav z Donína se musel dokonce zavázat, že přestane proti Lužici bojovat, ale tohoto středověkého zvyku – vpravdě „železné košile“ – se dlouho nikdo nedokázal zbavit. K úplnému smíru došlo teprve v 60. letech 15. století. Od zadlužených Donínů koupil v roce 1562 celé Grabštejnské panství císařský rada a místokancléř dr. Jiří Mehl ze Střelic. Jde o muže, díky němuž se zchátralý gotický hrad proměnil v letech 1564 až 1569 v reprezentační sídlo, jehož podobu (až na zmíněné patro, jak už bylo řečeno) máme v podstatě před očima. Zatímco při pohledu na sgrafitovou výzdobu mohutného zdiva nepochybujeme o jeho renesančním znovuzrození, gotické okenní obruby na jižní straně a rozdělení oken na straně

východní stále prozrazují, z jakých že základů se zámek díky Mehlovi vyklubal. Jiří Mehl ze Střelic, zajímavá osobnost středoevropských dějin nejen z hlediska politického, národohospodářského či kulturního, si ovšem zaslouží pozornost z vícero důvodů. Kromě samotného zámku především díky kapli sv. Barbory, stavbě zcela mimořádného významu, známé už z gotických časů roku 1387, renesančně přestavěné v roce 1569 a vyzdobené freskami, které svou hodnotou nemají v našich zemích ani jejich bezprostředním okolí nic sobě rovného. Podle historika Petra Holuba je důvod nasnadě. V době, kdy Mehl grabštejnské panství a středověký hrad kupoval, měl už dostatek zkušeností z pobytů ve Slezsku, Německu, Itálii, Rakousích a v Uhrách, aby si dovedl vybrat to nejlepší, co odpovídalo jeho vkusu. A ještě jedna zajímavost. Vzdělaný právník, diplomat a humanista, živě se zajímající také o astronomii, byl patronem mnoha mladých talentovaných vědců a pomáhal jim v kariéře. Po nástupu císaře Rudolfa II. se však jeho postavení u dvora viditelně zhoršilo. Z písemných pramenů víme, že Mehlovu skvělou knihovnu získal po jeho smrti jeden z největších bibliofilů, milovníků a mecenášů umění té doby, jeho přítel Ferdinand Hoffmann z Grůnbichlu, který ostatně už v roce 1586 koupil – přímo od Mehla – i samotný Grabštejn. V dubnu roku 1622 vyhořela dalšímu vlastníkovi Grabštejna, Janu Bedřichovi z Černous, věž se zvony, v roce 1645 mu do sídla vtrhli Švédové. Kvalitní opevnění jim nepochybně vyhovovalo, a proto se „zdrželi“.

Ve druhé polovině 17. století byly na rozkaz císaře Leopolda I. hradby Grabštejna strženy a jeho vojenský význam upadal. Krutý útisk poddaných za nových vlastníků Trauttmannsdorffů vyvrcholil v roce 1680 selským povstáním. V roce 1704 nezbylo zadluženému Janu Josefovi Trauttmannsdorffovi nic jiného, než prodat panství vlivnému majiteli mnoha severočeských držav Janu Václavu Gallasovi. Za Gallasů a později Clam-Gallasů byl zámek upravován, modernizován a vybavován novým mobiliářem. Dva celosvětové válečné konflikty dvacátého století ovšem zatřásly dějinami mnoha evropských zemí, osudy rodů a následně i vlastnickými vztahy. V roce 1920 byla značná část panství Clam-Gallasů

vyvlastněna, po druhé světové válce byl konfiskován také zámek Grabštejn. Název zámku i osady „v podzámčí“ se dnes neliší. Grabštejn i Grabštejn jsou součástí obce Chotyně, která bývala se svými 900 obyvateli až do roku 1989 administrativně spojena se čtyřmi kilometry vzdáleným Hrádkem nad Nisou. Podobně jako v případě Grabštejna je také původ Chotyně i jejího názvu zahalen tajemstvím. V dokumentu z roku 1409 se hovoří o Koetynu, v roce 1773 se objevuje název Ketten, ale až po vzniku republiky získává obec název Chotyň, z něhož se později stává Chotyně. Vesnice patřila do grabštejnského panství a měla původně zemědělský ráz, přestože se zde už ve středověku dobývala železná ruda i hnědé uhlí a zemský rada Jiří Mehl se dokonce pustil i do těžby mědi, zinku, stříbra a olova. Ostatně mnozí starousedlíci tvrdí dodnes, že jejich půda všechna svá tajemství dosud nevydala. Výcvikové středisko služebních psů a psovodů existuje v Grabštejně čtyřiapadesát let. Do zámeckých prostor hradu se přesunulo v roce 1953. Za dobu své existence si díky úspěšnému působení v armádě a předními umístěními v domácích i evropských soutěžích postupně získalo značné renomé u odborníků i laické veřejnosti. Před druhou světovou válkou ani v prvních letech po jejím skončení nebyla kynologie v armádě nijak centrálně řízena. U některých útvarů existovaly sice čety psovodů, například v Terezíně sídlila četa psovodů a psů minohledačů, u spojařů byli psi využíváni při pokládání kabelů a u zdravotních jednotek při vyhledávání raněných, o zavedení služební kynologie

43

po c˘echách vojenských V roce 1969 převzala výcvikové středisko opět československá armáda. Po roce předala horní část areálu s hradním jádrem – tvořeným tzv. Starým zámkem – Státnímu ústavu památkové péče a spokojila se s jeho druhou částí, tedy Novým zámkem. Vstup na historické území Grabštejna nebyl v té době však stále dovolen. Armádní středisko se rozrostlo, vzniklá základna si vedla úspěšně. Populárním se na konci šedesátých let stal například závod „O pohár hradu Grabštejn“. Přispíval k odstranění nezdravé rivality mezi civilní a služební kynologií, jeho obliba rostla, ovšem za několik let, po nucené změně pravidel, ke škodě psů i psovodů postupně upadal, nakonec

však Ministerstvo národní obrany definitivně rozhodlo až v roce 1950. Prvního vojenského kynologického kurzu, který se uskutečnil v Mladé Boleslavi, vedeného dvěma členy kynologického svazu se zúčastnilo celkem dvacet šest psů, kteří byli cvičeni ke střežení objektů a stopování. Po dalším kurzu, v němž bylo cvičeno šedesát psů, už bylo jasné, že kasárny v Mladé Boleslavi nejsou pro pořádání takových kurzů právě nejvhodnější. V roce 1951 došlo tedy k otevření nového střediska v Terezíně, zanedlouho se však ukázalo, že ani tato volba nebyla správná. Bahnité, vodou částečně napuštěné pevnostní kanály se staly doslova líhní komárů a přenášečů různých onemocnění. Nejvhodnější podmínky pro vybudování nového výcvikového střediska poskytoval z nabízených objektů státní zámek Grabštejn, v němž mělo v té době školicí zařízení Ministerstvo zemědělství. Plnohodnotný výcvik psů však mohl být zahájen až po četných stavebních úpravách a nezbytné rekonstrukci hlavních budov. Pamětníci vzpomínají, že během první „grabštejnské“ zimy naměřili v okolí zámku -33 °C a na samotných ubikacích -15 °C. Noví nájemníci se postarali o postavení 240 nových kotců i přípravny krmiva. Ale ačkoliv mělo výcvikové středisko psovodů a psů vynikající výsledky, bylo v roce 1958 při snižování početních stavů armády zrušeno. Objekt přebralo Ministerstvo vnitra a umístilo sem svou jednotku Vnitřní stráže, kterou po pěti letech vystřídala Pohraniční stráž. Po obsazení země vojsky Varšavské smlouvy v roce 1968 odmítl velitel posádky major Pavel Smolík vydat okupačním jednotkám svěřené objekty i zbraně. Za svůj postoj byl odvolán z funkce a zanedlouho z armády propuštěn.

44

IX. díl teroristických útoků. Tři roky po listopadu roku 1989 se opravovaný areál Grabštejna konečně pozvolna otevírá veřejnosti. Historickým datem pro armádní kynology je rok 2001, kdy se mírové mise KFOR v Kosovu poprvé zúčastnil i psovod nadporučík Josef Částka a jeho služební pes Nesi. V následujících letech nechyběli armádní psovodi ani v Afghánistánu a Iráku a společně se svými dobře vycvičenými čtyřnohými kamarády se velmi dobře zhostili i povinností spojených se zabezpečením pražského summitu NATO v roce 2002. Na počátku minulého roku se návštěvníci armádních internetových stránek i čtenáři A reportu dověděli, že armádu v rámci reformy opustí desítky německých ovčáků, kteří donedávna napomáhali strážnímu zajištění vojenských objektů. Mnohé budovy a pozemky armáda prodala, jiné nechává střežit technikou nebo civilními agenturami, zkušené „vlčáky“ a veterány nabídlo tedy ministerstvo ke koupi vážným zájemcům. První z nich se do grabštejnské Veterinární základny také brzy rozjeli, aby si čtyřnohé profesionály prohlédli, seznámili se s průběhem jejich služby a zdravotním i fyzickým stavem. Cenové relace v rozmezí 10 až 1500 Kč – pro čtyřnohé veterány občas zahanbující – musely vzít bohužel v úvahu jejich stáří i specifické „tržní prostředí“. Ale symbolickým smeknutím klobouku je třeba ocenit, že těm, kteří jsou v zákonné úpravě stále ještě jenom na úrovni „věci“, věnuje Ministerstvo obrany náležitou péči a nic neponechává náhodě. Že všechno, co s prodejem služebních psů souvisí, od prezentace na internetu, kupních smluv až po zdravotní doklady, děkovný list

s fotografií a celoživotní veterinární prohlídku, se stává normálním standardem. Včetně skutečnosti, že psi – veteráni, o něž nebude mít nikdo zájem, nebudou utraceni, ale budou moci v Grabštejně nebo v některém z armádních zařízení dožít. Díky tomu má Veterinární základna dobré jméno mezi veřejností i těmi, kteří jí čas od času nabízejí k odkupu své německé nebo belgické ovčáky, dobrmany, rotvajlery, beaucerony nebo labradorské retrievery a další plemena vhodná buď k ostraze, k plnění speciálních pachových prací (ti, kteří jsou určeni pro vyhledávání drog, munice, zbraní a podobně) anebo jiných služebních úkolů. V současné době slouží v grabštejnské Veterinární základně kolem osmdesáti psů. Zpravidla se zkušený psovod věnuje souběžně dvěma psům. Díky tradici a úspěšným výsledkům je monopol základny na přípravu kynologů, velitelů družstev psovodů, psovodů a služebních psů pochopitelný a logický. K nasazení pro potřeby Ministerstva obrany ČR a NATO připravuje vlastní četu, zabezpečuje účast také vlastních i cizích psovodů a psů požadovaných kategorií k plnění úkolů v zahraničních misích. Zdaleka však není světem uzavřeným. Vyčleňuje psovody a psy ve prospěch integrovaného záchranného systému, podílí se na mezinárodní reprezentaci AČR v oblasti kynologických soutěží a spolupracuje samozřejmě s podobnými středisky armád mnoha zemí. V dubnových dnech tohoto roku navštívila ministryně obrany Veterinární základnu poprvé

v její historii jako nejvyšší představitel resortu, aby ocenila schopnosti armádních kynologů a popřála jim přinejmenším stejné úspěchy i v budoucnosti. „Soužití psa a člověka má řadu podob, ale jednou z těch nejužitečnějších a nejušlechtilejších je ta, které se věnujete,“ uvedla ve svém vystoupení a dvanáct vybraných psů – veteránů, z nichž mnozí se účastnili misí a podíleli se na záchraně lidských životů, odměnila věncem špekáčků. O svou budoucnost se základna skutečně nemusí obávat. V armádách řady zemí jsou kynologové a jejich svěřenci neocenitelnou součástí ozbrojených složek. Ani ta nejmodernější technická zařízení nejsou v řadě situací schopna nahradit výjimečné senzorické schopnosti zvířat. Služební psi patří k nejstarším dosud používaným zbraním a nic nenasvědčuje tomu, že bychom se bez nich obešli. I to je důvodem, proč pracovníci Veterinární základny usilují o to, aby měli služební psi moderní, novým úkolům odpovídající vybavení. Kvalitnější obojky, vodítka, náhubky, botičky, oteplení, možná i neprůstřelné vesty, protichemický ochranný oblek, masku a další součástky. S jejich pomocí by byli čtyřnozí spolubojovníci ještě víc chráněni a mohli si v náročných situacích počínat ještě „udatněji“. Bezpočet je filmových a literárních příběhů, v nichž hrají ti čtyřnozí „nejlepší přátelé člověka“ hlavní roli. Pár opravdu skutečných, na vlastní kůži prožitých příběhů má stále v živé paměti účastník tří zahraničních mírových misí podpraporčík Ondřej Novotníček,

majitel devítiletého psa Ulfa, další podobné příběhy zná jistě z praxe velitel základny major Marek Purmenský nebo jemu podřízení psovodi a kynologové. Učíme je, aby nás chránili, ale učíme se také od nich, říkají o svých svěřencích. Všichni víme, co mají na mysli. Psi vstoupili do našich životů a tím i do našeho slovníku. Zkoumáme, v čem je jádro pudla, jinak řečeno, v čem je zakopaný pes, pochopitelně nemáme rádi, když se někdo chová, jako by byl utržený ze řetězu, nasazuje nám psí hlavu nebo má chování řeznického psa, bohužel víme, že kdo chce psa bít, hůl si vždycky najde a nevíme, jak se mu vyhnout, protože nemáme na všechno nos jako ohař. Občas děláme psí kusy, ale fandíme těm, kteří jsou dobromyslní jako bernardýni, nejsou chrti, je s nimi psina a někdy se naopak vyhneme jiným, kteří mají náladu pod psa. Obdivně hledíme na dítě hravé jako štěně a na dvojice zamilovaných, kteří jsou si věrní jako psi a při tom všem si také my sami musíme klást otázku, jestli jsme hodni té příslušnosti k tomu velkému společenství živých tvorů, do něhož psi patří. Jinak by se jednou mohlo stát, že po nás ani ten pes neštěkne.

Autor děkuje za pomoc svým kolegům a historiku dr. Pavlu Minaříkovi, CSc. Zdroj: www.grabstejn.cz

zcela zanikl (od roku 1998 navazuje na jeho tradici soutěž s názvem „O pohár Kristýny“). V roce 1981 převzal funkci velitele základny plukovník Josef Růžička. Na slovo vzatý odborník ji poté zastával ojedinělých jedenadvacet let. V době jeho působení byla v Grabštejně vybudována nová veterinární ošetřovna, okolí zkrášlila parková úprava a pěstěné dřeviny. Po roce 1989 se systém výcviku služebních psů začal měnit. Kromě psů strážních a hlídkových byli v prostorách střediska cvičeni psi určení k vyhledávání drog a výbušnin pro Vojenskou policii, pro armádní psovody jsou organizována speciální soustředění k výcviku psů lavinových a záchranářských, připravených zasáhnout a pomáhat při likvidaci přírodních katastrof i odstraňování následků

45

BEZPLATNÁ INZERCE PRO VŠECHNY PŘÍSLUŠNÍKY AČR!

» Pokud chcete uveřejnit svůj inzerát v této rubrice, odešlete jej písemně na adresu: redakce A reportu, Rooseveltova 23, 161 05 Praha 6-Dejvice, elektronickou poštou na adresu: [email protected] nebo faxujte na telefonní číslo alcatel 215 933.

50. výročí vzniku stíhacího letectva v Čáslavi

» V inzerátu vždy uveďte spojení na sebe, neboť redakce inzeráty nezprostředkovává. » Inzerování je bezplatné pro všechny příslušníky AČR. Nezveřejňujeme inzeráty, které nesouvisejí se službou či osobními zájmy a potřebami příslušníků AČR (podnikání, výdělečná činnost apod.).

» Inzeráty zveřejňujeme maximálně třikrát!

Velení letecké základny Čáslav srdečně zve bývalé zaměstnance této letecké základny, vojáky z povolání a občanské zaměstnance vojenské správy na slavnostní nástup u příležitosti 50. výročí vzniku stíhacího letectva v Čáslavi, který se bude konat dne 18. října 2007 od 10 hodin na letecké základně Čáslav.

Z důvodu nedostatečné parkovací kapacity v obci Chotusice velení základny všechny návštěvníky žádá, aby parkovali svá motorová vozidla pouze na určených parkovištích. Vjezd bude organizován výhradně novou branou a bude povolen od 9 do 11.30 hodin. Program skončí v 15.30 hodin.

» Prodám zrekonstruovaný byt v osob. vlastnictví 3 + 1 v Jincích. Kontakt: 602 220 505

Vzpomínka V pátek 24. srpna nás náhle opustil kolega a kamarád praporčík Radek Vysloužil. Znali jsme ho jako zodpovědného a spolehlivého policistu, férového kamaráda a hlavně velkého sportovce. Měl rád hory a horolezectví. Byl takřka stálým členem družstva Vojenské policie na soutěži Winter Survival a výrazným podílem přispěl k zatím nejlepšímu umístění VP v tomto závodě. Láska k horolezectví se mu bohužel stala osudnou. Radek se zřítil při výstupu na skálu v blízkosti svého rodiště. V našich vzpomínkách žije dál. Kolegové z Vojenské policie

» Hledám za sebe náhradu k VÚ 9764 Strakonice na funkci velitel spojovací čety, ČVO 631, SH 62, PT 09, BP „T“, tel. 732 879 594 » Hledám za sebe náhradu k VÚ 1923 Pardubice na funkci starší operátor, ČVO 219, PT 07, SH 41-43. Dobrý kolektiv. Tel.:723 514 182 » Prodám pistoli ČZ ráže 6,35 mm, vzor 36. MUDr. Milan Severa, VZ 1355 Praha, Generála Píky č. 1. Kontakt: mob. 607 559 603 » Hledám za sebe náhradu k VÚ 1923 Pardubice na místo starší řidič BVP Los. Požadavky: Ř. op. „B“, výhodou BVP, tel.: 737 801 158 » Hledám vhodné systemizované místo, jsem voják z povolání, hodnost major od roku 2001, praxe ve funkcích od stupně četa, přes rotu, prapor až po funkci na štábu brigády. Několik let praxe na škole důstojníků v záloze a na stupni rektorát vysoké vojenské školy a několik let pedagogické praxe na katedře

Univerzity obrany. Mám absolvovaný kurz vyšších důstojníků a BP „D“. Znalost cizích jazyků: francouzština 3333, angličtina 1111. Nabídněte na alc. 442 041 nebo [email protected] » Hledám volné místo v okolí HK a Pardubic, aktuální hodnost rtn., AJ STANAG 1111, BP „V“, VŘP – B, praporčický kurz, kurz R6p, závazek do 12/2011. Tel.: 736 674 726, alc. 404 608 » Koupím kalhoty vz. 60 Mlok, velikost 2B, v dobrém stavu, tel.:724 845 836 nebo [email protected] » Koupím do sbírky různé odznaky a vyznamenání, nášivky, domovenky, kapsové odznaky, modely a řezy zbraní, bodáky a přilby, příručky, předpisy, doklady a literaturu k uvedeným věcem. Vše současné i staré. Tel. 777 074 592, alc 442 964 nebo [email protected] » Hledám za sebe náhradu k VÚ 2395 Pardubice na místo „starší specialista (informatik) skupiny S6. Platová třída 09.

Požadavek spojovací ČVO, maturita. Místo je volné od 1. 1. 2008 (SPĚCHÁ). Tel.: 608 118 158, alc: 242 154 » Koupím pistoli 9 mm CZ 75 nebo 85 a CZ 75/85 Kadet adaptér .22 LR. Možno i jednotlivě. Kontakt: Petr Pokovba, alc. 325 313, mob. 721 619 531, e-mail: [email protected] » Oznámení: Dne 22. září 2007 se uskuteční v prostorách Domu armády Olomouc, tř. 1. máje 3, již IV. setkání příslušníků zahraničních misí na území bývalé Jugoslávie. Akci pořádá Olomoucká krajská organizace Sdružení válečných veteránů ČR (OKO SVV ČR) a Československá obec legionářská. Na tuto akci budou mimo všech válečných veteránů pozváni také MO ČR, NGŠ, velitel společných sil, velitelé útvarů a jiní představitelé samospráv Olomouckého kraje. Předpokládaný program: 14.00 – 14.30 Přivítání hostů a zahájení setkání

14.30 – 15.10 Zdravice čestných hostů 15.10 – 16.30 Předání medailí k 15. výročí zahájení mírových operací na území bývalé Jugoslávie 17.00 – 18.00 Módní přehlídka (módní salon Brigita Olomouc) 18.00 – 23.00 Volná zábava, občerstvení (k poslechu a tanci hraje duo Hes a snad přijede i Ondráš) 24.00 – 01.00 Ukončení akce Kontakt: Libor Smékal, alc. 973 403 475, mob. 606 502 171, fax: 973 403 453, e-mail: [email protected] » Hledám za sebe náhradu k VÚ 3517 Bechyně na funkci velitel vrhače, PT 07, hodnost nrtm. Kontakt: 724 328 710 » Hledám za sebe náhradu k VÚ 1837, řidič, zdrav. kval. schopen jako výsadkář. Tel.: 737 369 166

Různé

Více informací o výročních oslavách základny získáte na webových stránkách základny www.afbcaslav.cz.

Byty

Pro zájemce je připraven program na letišti Čáslav, kdy jim bude umožněno navštívit vybraná pracoviště a setkat se se zaměstnanci letecké základny. Upozorňujeme, že nebude organizována žádná letová činnost.

BEZPLATNÁ INZERCE PRO VŠECHNY PŘÍSLUŠNÍKY AČR!

» Pokud chcete uveřejnit svůj inzerát v této rubrice, odešlete jej písemně na adresu: redakce A reportu, Rooseveltova 23, 161 05 Praha 6-Dejvice, elektronickou poštou na adresu: [email protected] nebo faxujte na telefonní číslo alcatel 215 933.

» V inzerátu vždy uveďte spojení na sebe, neboť redakce inzeráty nezprostředkovává. » Inzerování je bezplatné pro všechny příslušníky AČR. Nezveřejňujeme inzeráty, které nesouvisejí se službou či osobními zájmy a potřebami příslušníků AČR (podnikání, výdělečná činnost apod.).

Volná místa

»

Inzeráty zveřejňujeme maximálně třikrát!

» Velitel VÚ 2316 Praha nabízí systemizovaná místa pro o. z.: • řidič-automechanik – PT 06, BP „V“, podmínkou je řidičské oprávnění sk. B, C, a D, vojenský řidičský průkaz, znalost cizího jazyka vítána systemizované místo pro VZP s nástupem od 1. 1. 2008: • vedoucí starší důstojník-zástupce náčelníka organizačního odd. – SH 64, PT 12, KvP 61, ČVO 100, BZ „D“, JAZ 2222, znalost práce s PC, komunikativní typ s organizačními schopnostmi. Bližší informace: alc. 204 719, 204 720 » Velitel VÚ 3072 České Budějovice nabízí volná systemizovaná místa od 1. 10. 2007: • Náčelník skupiny zbrojně-technického zabezpečení Požadavky: hodnost por. – npor., BP „D“, vzděl. VŠ bakalářské, STANAG 2211 AJ, ČVO 270, PT 10 • Náčelník skupiny logistického zabezpečení personálu a infrastruktury Požadavky: hodnost por. – npor., BP „D“, vzděl. VŠ bakalářské, STANAG 2211 AJ, ČVO 128, PT 10 • Pracovník štábu skupiny logistického zabezpečení personálu a infrastruktury Požadavky: hodnost pprap.– prap., BP „V“, vzděl. maturita, jazykové znalosti nejsou požadovány, ČVO 128, PT 09 Bližší informace na alc. 322 201, mjr. Postupa, nebo 322 152, por. Brožová » Velitel VÚ 6165 Lipník nad Bečvou nabízí volné systemizované místo pro VZP: • asistent osobního štábu s nástupem k 1. 10. 2007 – SH 52, PT 7, BP „D“, ČVO 701

Požadavky: úplné střední všeobecné vzdělání, základní praporčický kurz, jazykové znalosti AJ 1111 dle normy STANAG 6001, znalost práce na PC, samostatnost, kultivovanost projevu, flexibilita, pečlivost. Řidičské oprávnění skupiny „B“ vítáno. Kontakt: prap. Jakubková, alc. 428 205, fax 428 189 » Ředitel Agentury rozvoje informatiky nabízí volné systemizované místo pro vojáka z povolání na pozici vedoucí starší důstojník-zástupce vedoucího odd. správy datových prvků a datových modelů – PH 64, PT 12, ČVO 460. Hlavní náplní činnosti je vývoj a správa datových modelů, práce v projektových týmech při výstavbě IS a datová harmonizace. Požadavky – VŠ vzdělání magisterského nebo inženýrského směru, dobré jazykové znalosti (AJ STANAG 2222), BP „T“, základní orientace v oblasti databází, správy dat a metadat a v příslušné legislativě, koncepční a systémové myšlení, velmi dobré písemné vyjadřování. Kontakt: Ivana Širůčková, tel.: 207 720, [email protected], Ing. Petr Horčička, tel.: 207 834, [email protected] » Velitel Vojenské akademie Vyškov nabízí volná systemizovaná místa pro VZP: • náčelník skupiny teoretické přípravy, SH 71, PT 11, BP „T“, ČVO 438 (430), jazykové znalosti AJ 2222, KvP 13 (VŠ magisterské), KvPo – 6 (KVD), nástup k 1. 1. 2008 • lektor, SH 64, PT 11, BP „T“, ČVO 431(2), jazykové znalosti AJ 2222, KvP 13 (VŠ magisterské), KvPo – 5 (ZDK), nástup k 1. 1. 2008 • starší pracovník štábu, SH 53, PT 09, BP „T“, ČVO 434(5), jazykové znalosti AJ 1111, KvP 10

(úplné středoškolské), KvPo – 4 (ŠPrK), nástup k 1. 1. 2008 Další požadavky: • průkaz vojenského leteckého personálu ILS • min. 1. třída v požadované odbornosti • praxe v leteckém provozu min. 5 let • typová způsobilost na taktické letouny nebo vrtulníky provozované AČR • předpoklady pro pozici učitel, popř. instruktor Kontakt: pplk. Mgr. Szydlowski, alc. 973 421 831, 836 » 73. tankový prapor Přáslavice vyhlašuje výběrové řízení na obsazení SM – pracovník štábu skupiny KIS, SH 52, ČVO 042, PT navrhovaná 09, KvPř/KvPož 10/03, BP „T“, AJ 1111. Požadujeme praxi ve spojovací odbornosti a znalost výpočetní techniky. Výběrové řízení na obsazení SM proběhne v termínech 16. a 18. 10. 2007 ve 13.00 hod. v posádce Přáslavice. Strukturovaný životopis zasílejte na fax: 407 750 k rukám npor. Ing. Jiřího Novotného. » Velitel Výcvikové základny Vyškov nabízí volná systemizovaná místa pro VZP a o. z. s nástupem od 1. 1. 2008: • Vedoucí instruktor ČVO 243 – SH 52, PT 10, BP „T“, KvPř 08, AJ 0000, pyrotechnický průkaz skupiny „C“ • Lektor-instruktor ČVO 243 – SH 99, PT 10, BP „T“, KvPř 08, pyrotechnický průkaz skupiny „B“ nebo „C“ Písemné přihlášky s průběhem služby (pracovního poměru) a kontakt (tel. i fax) zašlete na fax 451 620. Bližší informace: alc. 451 611, kpt. Novotný, 451 615, prap. Krakovská » LOM Praha, s. p., nabízí volné místo na pozici normovač.

Náplň práce: • normování výkonu práce při provádění GO draků a zástaveb letadel používaných v AČR • normování výkonu práce na zkušebnách leteckých přístrojů Požadavky: • SŠ elektrotechnická se zaměřením na letectví není podmínkou, • delší praxe v letectvu AČR nebo v leteckém průmyslu, nejlépe specialista pro elektro nebo rádiové vybavení letadel • znalost práce na PC • samostatnost, iniciativa Nástup možný od 1. 10. 2007 nebo po dohodě. Zájemci zašlou stručný strukturovaný životopis včetně kontaktu na e-mail: [email protected], [email protected] Další informace na telefonu: 296 505 740, 296 505 280 nebo alc. 207 405 » Ř SPS MO (sekce plánování sil MO) nabízí volná místa pro vojáky z povolání: • starší pracovník štábu – ČVO 115, PH 53 (nadpraporčík), PT 9, BP „D“, AJ Stanag 1111. Předpokladem přijetí je znalost administrativní a spisové služby, OUI a znalost práce na PC (MS OFFICE). Strukturovaný životopis zašlete na fax 973 217 199. Kontakt: Ing. Jan Doksanský (alc. 217 169) • starší pracovník štábu – ČVO 115, PH 53 (nadpraporčík), PT 9, BP „D“, AJ Stanag 1111. Předpokladem přijetí je praktická znalost štábní práce a znalosti práce na PC na pokročilé úrovni (MS OFFICE a EXCEL, MS SERVER 2003). Strukturovaný životopis zašlete na fax 973 217 199. Kontakt: pplk. Ing. Jiří Petráš (alc. 217 186)