Z OBSAHU NA MUŠCE. Personální práce je důležitá. Čtyřnozí strážci. Plánování je k nezaplacení. Novinky v obrněné technice. Pomocná ruka kraje i obcí

Z OBSAHU

NA MUŠCE

Cítím se bezpečně. Jsou ale místa, kde se cítím ještě bezpečněji, tedy pokud se mi tam podaří dostat. Už nějaký čas střeží několik nejvýznamnějších armádních budov příslušníci Vojenské policie a ostatní vojenské objekty hlídají pracovníci Vojenských lesů a statků. Na jejich adresu je třeba říci, že většina z nich ke své práci přistupuje odpovědně a obětavě. Jak se nyní s oblibou říká: byl nastaven vysoký standard plnění úkolů. Existuje však minimálně jedno z míst v české armádě, jehož ostraha zdaleka překonává úroveň bezpečnostního zabezpečení operačních velitelství a téměř se rovná opatřením na Generálním štábu. Bez předchozího písemného povolení se do vojenského areálu v Dědicích u Vyškova zkrátka nedostanete. Nepomůže vám ani to, že jste přijeli vojenským služebním vozidlem, máte na sobě uniformu, vlastníte služební průkaz a za zavřenou branou se vzdělávají vaši podřízení. Inu, příkladná důkladnost, chtělo by se zvolat. Pokud navštěvujete také některé z vojenských velitelství, asi se vám spíš vybaví úsloví „papežštější než papež“. Snad jen stačilo někde trochu ubrat a jinde naopak malinko přidat, aby vzdělávací centrum u Vyškova přestalo být nedobytnou pevností. Jan ZEMAN

Personální práce je důležitá

8 Čtyřnozí strážci

10 Plánování je k nezaplacení

12 Novinky v obrněné technice

28 Pomocná ruka kraje i obcí Čtrnáctideník Ministerstva obrany ČR Vydává MO ČR – AVIS Rooseveltova 23 161 05 Praha 6 IČO 60162694 Řízením redakce pověřen Ladislav Lenk Redakce: Rooseveltova 23 161 05 Praha 6 Telefony: 973 215 931 973 215 916 Fax: 973 215 933 E-mail: [email protected]

V jednotkách ozbrojených sil rozšiřuje AVIS Rooseveltova 23 161 05 Praha 6 Oľga Endlová tel. 973 215 563 Tisk: ČTK Repro Číslo indexu: 45 011 ISSN 1211-801X Evidenční číslo: MK ČR E 5254 Foto na titulní straně: Jiří Hokův

Jazyková úprava: Vlasta Kohoutová

Uzávěrka čísla: 28. 3. 2007

Grafická úprava: Andrea Bělohlávková

Toto číslo vyšlo dne: 16. 4. 2007

32 Domov pokojného stáří

36 Hrdina bez špetky štěstí

42

CVIČENÍ Í

ALKY opět na TLP Další dva piloti absolvovali elitní kurz pro velitele leteckých bojových operací

Text: Tomáš SOUŠEK Foto: Jiří HOKŮV

Belgická letecká základna Florennes patří k nejvytíženějším v celé Alianci. Kromě domácích stíhacích strojů F-16 odsud několikrát do roka operují i desítky jiných typů z mnoha dalších zemí, které se účastní letových kurzů Tactical Leadership Programme (TLP). Nejinak tomu bylo i po celý letošní březen. Do cvičení se tentokrát zapojili také čáslavští letci se svými bitevníky L-159 ALCA.

Příslušníci 212. taktické letky z Čáslavi se prestižního cvičení TLP letos účastnili již podruhé, premiéru si odbyli loni v létě. Připomeňme jen, že cesta do kurzu velitelů bojových operací nebyla vůbec jednoduchá a celá letka musela několik let dokazovat své schopnosti a úroveň výcviku. Piloti L-159 nejdříve prošli celou řadou velkých mezinárodních cvičení a teprve poté se mohli ucházet o účast na TLP. Počet pilotů, kteří jej mohou každoročně absolvovat, je totiž omezený, a tak jsou zde nastavena přísná kritéria. Po loňském úspěšném působení našich letců na cvičení se podařilo získat další dvě volná místa na kurz konaný ve dnech 5. – 30. března. Vybráni byli kapitán Josef Sedláček a nadporučík Pavel Pavlík, kteří se v minulém roce programu TLP účastnili jako pozorovatelé v roli protivníků. Díky tomu již předem věděli, jak celý výcvik probíhá a mohli se na něj dobře připravit. Do Belgie s nimi ale odlétli ještě další tři piloti 212. tl, z nichž dva znovu fungovali jako protivníci a jeden se podílel především na plánování jednotlivých misí. Bohužel březnové neustále se měnící počasí nad Evropou, kdy slunečné jarní dny střídaly téměř sněhové bouře, zasáhlo i do programu TLP. Některé mise tak nemohli letci reálně provést. Nicméně hlavní význam pro jednotlivé účastníky kurzu má proces plánování bojových misí.

cvičení, jako například NATO Air Meet nebo Clean Hunter. Při nich totiž letci dostávají rozkaz k letu (ATO – Air Task Order) vždy den před jeho provedením, mají tedy relativně dost času vše dopodrobna promyslet. Na TLP se vše odehrává v rozpětí několika málo hodin. „Všichni piloti se scházejí zhruba v půl osmé ráno. Na počátku každého dne dostávají základní briefing, v němž jsou uvedeni do scénáře fiktivního válečného konfliktu. Poté se rozdělí na účastníky kurzu, takzvané modré, a jejich protivníky – červené a každá skupina se odebere do jiné místnosti. Teprve tam, zhruba po osmé hodině, obdrží ATO, z něhož se dovědí, jaký úkol je ten den čeká,“ říká nadporučík Pavel Pavlík. Na zadní straně rozkazu je uvedeno i jméno jednoho z pilotů,

který je pro danou misi určen jako její velitel. Nikdo tak předem netuší, jakou roli bude plnit. Po obdržení rozkazu k letu nastává pro piloty patrně nejnáročnější fáze dne. Mají zhruba dvacet minut na to, aby si v jednotlivých skupinkách, nejčastěji dvojicích, domluvili taktiku a postupy. Poté se opět všichni scházejí a začínají celý plán dávat dohromady s tím, že každý má svůj úkol. Někdo připravuje trať letu, někdo domlouvá tankování za letu, jiný způsob komunikace a další třeba samotný útok na cíl. Vzhledem k tomu, že do vzletu v tu chvíli zbývají už jen zhruba tři hodiny, musejí se některé kroky urychlit. „Instruktoři TLP, kteří na nás dohlížejí, nás vedou k hledání přijatelných kompromisů. Každému je jasné, že za takovou dobu nemůže být plán mise dokonalý, nicméně jej můžeme sestavit tak, aby fungoval a zadaný úkol mohl být splněn,“ doplňuje npor. Pavlík. V TLP se mise plánují podle pravidla 4 T – Task, Target, Threat, Tactics (úkol, cíl, hrozba, taktika). V první fázi se piloti radí, zda jsou s vyčleněnými silami vůbec schopni úkol splnit a co vše je k tomu potřeba. Často tak vyvstane nutnost zajištění dalších prostředků, jako například tankovacích letounů. Tento takzvaný brainstorming trvá zhruba půl hodiny. Po něm se opět rozcházejí a podle „job listu“ plánují jednotlivé fáze mise, na což mají řádově hodinu. Všichni se pak znovu sejdou na závěrečném „mass briefingu“, kde se celý plán zkompletuje. Samozřejmě že není možné si v rychlosti zapamatovat složitý plán operace, v níž se pohybují desítky strojů. Proto piloti dostanou před letem speciální kartu, na níž mají celý plán v jednotlivých bodech rozepsaný. Jsou

JEN PÁR HODIN NA PŘÍPRAVU Právě způsob přípravy a plánování jednotlivých letů je tím, co Tactical Leadership Programme odlišuje od jiných známých

2

3

Î CVIČENÍ

zde zejména přesné časy jednotlivých kroků mise od vzletu přes přeletovou trať, vyčkávání, zahájení útoku až po odlet zpátky. Jsou zde uvedeny také výšky jednotlivých fází letu, frekvence pro spojení a řada kódových slov. Součástí je i mapa s vyznačením všech důležitých bodů a prostorů. Piloti už totiž nemají čas nad plánem příliš přemýšlet, protože čas vzletu se rychle blíží. Navíc je potřeba ještě naprogramovat potřebná data do palubních počítačů v každém letounu. Letci pak doslova vybíhají z budovy TLP a určená vozidla je odvážejí k letounům, které technický pozemní personál od rána připravoval. Většina strojů parkuje na centrální stojánce TLP na jižní straně letiště Florennes. Ovšem vzhledem k její velikosti se sem všechny nevejdou, proto tradičně jeden z účastníků musí využít jinou plochu. Tentokrát přišla řada na naše letectvo. České L-159 parkovaly ve vzdálenějším „rozptylu“. Odloučení od ostatních mělo určité nevýhody, ale na druhou stranu poskytlo technikům o něco lepší podmínky pro práci v nepříznivém počasí, neboť mohli alky uschovat pod střechu belgických úkrytů letounů.

VTEŘINOVÉ ROZHODOVÁNÍ Každý letový kurz TLP se skládá z celkem patnácti bojových misí. Ty jsou zaměřené na takzvané operace COMAO (Composite Air Operations) na ničení pozemních cílů. Náročnost úkolů se během cvičení neustále zvyšuje. V podstatě nejjednodušším úkolem bývá doletět nad nějaký cíl a v přesně stanovenou dobu jej bombardovat. Postupně se ale přidávají další úkoly a mise se tak víc a víc komplikují. Vedle hlavního cíle dostávají letci například rozkazy k doplňkovým úderům na jiná místa, případně k přímé letecké podpoře pozemních jednotek. Do cvičení se zapojují i další letouny,

4

CVIČENÍ Í

které imitují síly protivníka. Letos v březnu na straně „červených“ kromě dvou českých L-159 působily také italské a řecké stroje F-16 a jeden speciální DA-20 Falcon určený k elektronickému rušení. V souvislosti s působením leteckých sil v zemích jako je například Afghánistán, se do popředí zájmu dostává také ničení takzvaných „Time Sensitive Targets“, neboli cílů, které se pohybují jen v určitou chvíli na určitém místě. „V praxi může jít například o vozidlo s vysokým představitelem některé teroristické organizace. Pokud jej zpravodajské služby odhalí, je třeba jednat okamžitě, a tak musejí být i piloti připraveni, že je během plnění jiného úkolu mohou odvolat právě na zničení takovéhoto důležitého cíle,“ vysvětluje nadporučík Pavel Pavlík. Proto i tyto úkoly jsou součástí bojových misí v rámci TLP. Celé cvičení se přibližuje reálnému nasazení v boji, neboť osádky letadel nikdy předem nevědí, co všechno je čeká. Musejí neustále přemýšlet o svém úkolu a zároveň uvažovat i v širších souvislostech. I když je zničení cíle vždy prioritou, každý musí znát přesné účinky jednotlivých druhů munice. Pilot se musí často sám rozhodnout, zda právě jeho výzbroj je vhodná pro konkrétní úkol a zda by jejím použitím neohrozil například civilní obyvatelstvo. Právě snaha o minimální vedlejší škody je dalším z klíčových faktorů při plánování každé mise. V závěru čtyřtýdenního cvičení TLP se piloti dostávají k těm nejsložitějším misím. Podle čáslavských letců mezi ty nejnáročnější patří mise CSAR (Combat Search and Rescue), tedy záchrana pilotů sestřelených nad nepřátelským územím. Při ní plní vyslaný „balík“ letadel prakticky celé spektrum úkolů najednou – od úderů na pozemní cíle přes stíhací ochranu, přímou leteckou podporu až po doprovod pomalých nízkoletících vrtulníků.

V době naší návštěvy ve Florennes měli již piloti za sebou misi na záchranu inspektorů OSN. Jak říká npor. Pavlík, TLP má skutečně dobré zázemí, a tak celý výcvik probíhá maximálně reálně, bez jakýchkoliv fiktivních účastníků. Když je třeba doprovázet vrtulník, tak vrtulník skutečně přiletí, když mají piloti v mapě vyznačené postavení jednotek protivzdušné obrany, tak si mohou být jisti, že tyto jednotky v oblasti skutečně působí a jsou připravené útočící letouny „sestřelovat“. Obdobné je to i s letouny E-3A Sentry systému AWACS, které jsou nedílnou součástí prakticky každé mise.

CVIČENÍ ZA PLNÉHO LETOVÉHO PROVOZU Nutno podotknout, že naprostá většina letů směřuje nad území Velké Británie, kde jsou poněkud lepší podmínky než nad kontinentální Evropou. Určitým překvapením, alespoň pro české letce, je ale skutečnost, že veškeré mise probíhají za plného provozu všech ostatních uživatelů vzdušného prostoru. U nás bývá zvykem, že pro účely cvičení se vždy určitý prostor vyčlení a vojenští letci tak mají jistotu, že zde nepotkají nikoho nezúčastněného. Při TLP je tomu ale jinak. Osádky se ve vzduchu běžně potkávají s civilními a někdy i jinými vojenskými letadly. V praxi se tak občas stane, že piloti například nad Velkou Británií zpozorují letoun F-15, který je ten den určen jako protivník, ale teprve když by s ním chtěli zahájit boj, se z AWACSu dovědí, že jde o stroj, který nemá se cvičením nic společného. Zkrátka piloti na TLP mají kromě hlavního úkolu ještě o jednu starost navíc. Bezpečnost výcviku musí být vždy na prvním místě. Každá bojová mise trvá zhruba dvě a půl hodiny, pokud je její součástí i tankování paliva za letu, tak i déle. Jedině zde mají české alky omezení, neboť tuto možnost nemají.

Po přistání ale pilotům práce zdaleka nekončí. Jakmile se vrátí do budovy TLP, mohou vznést speciální požadavky na vyhodnocení záznamových zařízení, například pokud se domnívají, že sestřelili letoun protivníka. Pak přicházejí na řadu dva velké debriefingy. Na prvním z nich se vyhodnocuje samotný proces plánování mise. Zatímco instruktoři TLP ráno na své žáky víceméně jen dohlíželi a dbali na to, aby nevznikla vyloženě riziková situace, odpoledne se už zapojují aktivněji a všem pilotům vysvětlují, kde udělali chyby a co by šlo zlepšit. Instruktoři TLP totiž patří mezi naprostou elitu v rámci vzdušných sil členských zemí NATO a všichni mají bohaté zkušenosti z nasazení v reálných ozbrojených konfliktech. Často se ale stává, že piloti si své chyby uvědomí sami již během letu, když zjistí, že nějakou část nezplánovali tak dobře a že někde nastal problém. V další části se pak vyhodnocují konkrétní výsledky mise. Slouží k tomu speciální záznamové kontejnery, takzvané ACMI pody, které monitorují veškeré parametry celého letu. Instruktoři z nich mohou vyčíst například to, pod jakým úhlem a v kterém okamžiku pilot odhodil pumy a z toho následně určit, s jakou pravděpodobností byl cíl zničen.

TLP NENÍ JEN LÉTÁNÍ Vedle znalostí plánování bojových misí získávají účastníci TLP i celou řadu dalších zkušeností. Čáslavští letci si například uvědomují potřebu doplnit své letouny o další moderní systémy. „Systém nočního vidění je už v jiných armádách naprostou samozřejmostí. Potřebovali bychom ale i utajené spojení, díky němuž by piloti mohli přímo komunikovat s pozemními jednotkami, v jejichž prospěch by působili,“ vyjmenovává npor. Pavlík. Zajímavým zařízením disponují například Britové. Jejich osádky měly problém s tím, že z velkých výšek zemský terén vypadá jednolitě. Relativně jednoduché řešení se nakonec našlo v podobě speciálního dalekohledu se stabilizátorem, díky němuž mohou letci terén pozorovat a vyhodnocovat třeba i z deseti kilometrů. Čtyřtýdenní letové kurzy jsou vrcholnou fází výcviku v rámci Tactical Leadership Programme. Ve Florennes se organizují vždy šestkrát do roka a v každém z nich může být zařazeno maximálně čtyřiadvacet letounů. Je zvykem, že každá jednotka se kurzu účastní s dvojicí letadel a osádek. Přínos pak spočívá i v tom, že na každém cvičení létá široké

spektrum typů letecké techniky používané v Severoatlantické alianci a výcvik je tím mnohem přínosnější. Pro piloty jsou pak neocenitelné společné diskuse, při nichž si vyměňují vlastní národní postupy, taktiku a také informace o jednotlivých typech letadel a výzbroje. Vedle letových kurzů fungují v rámci TLP další dvě větve. Při takzvaných akademických kurzech získávají letci teoretické informace z oblastí, jako jsou společné letecké operace COMAO, protivzdušná obrana, elektronický boj, zpravodajské zabezpečení operací či protiletadlové zbraňové systémy země-vzduch. Akademická část TLP vyškolí ročně zhruba 500 pilotů. Třetí větev TLP pak organizuje kurzy zaměřené na celkovou doktrínu nasazení mnohonárodních leteckých sil. V jejich rámci se srovnávají rozdílné přístupy k nasazování vlastních jednotek jednotlivými zeměmi a hledají se oblasti, v nichž je možné postupy sjednotit. Tactical Leadership Programme dnes představuje jeden z vrcholů v přípravě bojových letců Severoatlantické aliance. Nezbývá než doufat, že českých pilotů, kteří jej absolvovali, bude i nadále přibývat.

5

Î UDÁLOST

A ZPRÁVY Í

LOUČENÍ před odjezdem V silách ISAF PRT v Afghánistánu bude působit 5. kontingent AČR a v misi KFOR 1. vrtulníková jednotka Text: Jan ZEMAN Foto: Jiří HOKŮV

V pátek 30. března se v chrudimských kasárnách uskutečnil slavnostní nástup 83 vojáků, kteří se v následujících čtyřech měsících zapojí do práce provinčního rekonstrukčního týmu v Afghánistánu. Spolu s nimi se tohoto významného okamžiku účastnilo i devětadvacet příslušníků 1. vrtulníkové jednotky, jež bude se dvěma vrtulníky Mi-17 nasazena v silách KFOR na území Kosova.

Provinční rekonstrukční tým sil ISAF má za úkol přispívat ke stabilizaci a rozvoji oblasti Badakšan, rozkládající se na severovýchodě Afghánistánu. Čeští vojáci se na činnosti tohoto týmu podílejí již druhým rokem. V pořadí pátý kontingent Armády České republiky v silách ISAF PRT, kterému velí plk. gšt. Aleš Opata, je tvořen především příslušníky 43. výsadkového mechanizovaného praporu, jež doplnilo několik vojáků z jiných útvarů. Příslušníci 232. vrtulníkové letky, vedeni majorem Milanem Koutným, tvoří 1. vrtulníkovou jednotku vysílanou do mise KFOR. V předvečer slavnostního nástupu se v kostele Nanebevzetí Panny Marie konala

ekumenická bohoslužba, kterou celebroval kaplan 4. brigády rychlého nasazení npor. Miroslav Jordánek. Kromě místních obyvatel se jí účastnilo třicet vojáků včetně velitele chrudimského praporu mjr. Zdeňka Koláře a hlavního kaplana AČR pplk. Jana Kozlera. S vojáky se před jejich odletem do mise přijeli rozloučit náměstkyně ministryně obrany Jaroslava Přibylová, zástupce náčelníka Generálního štábu-ředitel Stálého operačního centra MO genmjr. Josef Prokš, velitel společných sil genmjr. Josef Sedlák i starosta města Jan Čechlovský. „Mějte na paměti, že jedete pomáhat těm, kteří vaši pomoc potřebují a naléhavě na ni čekají. Jedete zároveň obhajovat vynikající pověst armády a jméno naší vlasti. Chci vás před vaším odjezdem ubezpečit, že Ministerstvo obrany bude těmto misím po celou dobu poskytovat veškerou péči a pozornost,“ slíbila Jaroslava Přibylová. Poté k vojákům promluvil generálmajor Josef Prokš. „Zanedlouho odjíždíte sloužit do dvou neklidných a nebezpečných oblastí. Vím, že jste se dlouho a poctivě připravovali a procvičovali standardní i nestandardní situace. Příštích několik měsíců prožijete v regionech politicky, společensky, nábožensky i ekonomicky odlišných, nestabilních a konfliktních. Apeluji na vás, na vaši uvážlivost, rozvahu a kázeň, buďte opatrní a pozorní,“ řekl generál Prokš, který před dvanácti lety stál u zrodu chrudimského praporu. Ve svém projevu také připomněl vizi generála Kuby, podle níž měla být tato jednotka předurčena k plnění úkolů v zahraničních misích.

Událo se... Text: Jan ZEMAN, prap. René SKÁCEL, Pavel PAZDERA, nprap. Anna NAVRÁTILOVÁ, Šárka BRÁZDILÍKOVÁ, mjr. Ing. Jan KYJOVSKÝ a TSMO Foto: Jiří HOKŮV, prap. René SKÁCEL a Pavel PAZDERA

» V hotelu Praha v našem hlavním městě se 17. března sešli představitelé dobrovolných záchranných sborů − Sdružení hasičů Čech, Moravy a Slezska, Svazu záchranných brigád kynologů, Vodní záchranné služby Českého červeného kříže, Horské služby ČR a Maltézské pomoci, ale také organizátoři z Krajského vojenského velitelství hlavní město Praha a pěší roty aktivních záloh 111. strážního praporu při tomto velitelství. Jednalo se o první společenské setkání dobrovolných záchranářů. Jeho smyslem byla jednak prezentace jednotlivých složek, jednak neformální setkání a příležitost touto cestou rozšířit prostor pro budoucí spolupráci. » Výcvik vojenských policistů realizovaný prostřednictvím zdokonalovacích příprav se netýká pouze osob, ale i služebních psů. V letošním výcvikovém roce byl u Velitelství Vojenské policie Stará Boleslav zahájen soustředěný výcvik psovodů, který probíhá pod vedením instruktorů kynologie, a to v měsíčních periodách. První akce proběhla v polovině měsíce února v Týništi nad Orlicí, druhá v polovině března v městských kasárnách v Jaroměři. Cílem výcviku je trvalé zvyšování připravenosti psů pro policejní činnost, například při vyhledání a zadržení pachatele, hledání výbušnin a drog, ale i obraně psovoda. » V úterý 27. března ministryně obrany Vlasta Parkanová schválila rozkaz, kterým se mění a doplňuje rozkaz ministra obrany č. 33 z roku 2002. Podle novelizovaného znění článku 30 se u válečných veteránů, kteří jsou nositeli osvědčení podle zákona č. 255 z roku 1946, mají vojenskou hodnost, ale kterým branná povinnost již zanikla, nevyžaduje, aby splnili podmínku trvání služebního poměru pro nošení vojenského stejnokroje při slavnostních příležitostech. Těmto osobám bude povoleno nosit vojenský stejnokroj při slavnostních příležitostech na základě žádosti, kterou si podají u příslušného krajského vojenského velitelství. » Druhá polovina měsíce března znamenala pro účastníky odborných ženijních kurzů organizovaných výcvikovou základnou ve Vyškově období závěrečných zkoušek. Osádky mostního tanku MT-55A a přepravníku mostu PM-55 prokazovaly před zkušebním komisařem ženijního vojska AČR své nově nabyté vědomosti. Celkem šest nových strojníků MT-55A a dva strojníci PM-55 zvládli teoretickou i praktickou část zkoušky na výbornou. Při provádění závěrečných zkoušek nelze opomenout dlouholetou oboustrannou spolupráci Univerzity obrany a Ředitelství výcviku a doktrín, které organizuje a zabezpečuje odborné kurzy a UO zajišťuje v rámci svých možností zkušební komisaře k provedení závěrečných zkoušek. » V pondělí 2. dubna požádala ministryně obrany České republiky Vlasta Parkanová svého kolegu, ministra obrany Albánie Fatmira Mediu, který byl v ČR na oficiální návštěvě, o darování ponorky vyřazené ze služeb albánského vojenského námořnictva. Jedná se o několik desítek let starou zbraň vyrobenou v bývalém Sovětském svazu, která má značnou historickou hodnotu. Má dieselelektrický pohon a původně nesla torpédovou výzbroj. Ponorka by se stala součástí sbírek Vojenského historického ústavu Armády ČR. Hlavním tématem rozhovorů však byla podpora Albánie při jejím úsilí o vstup do NATO, možnost pomoci České republiky při přípravě na přechod k plně profesionální albánské armádě, který se plánuje na rok 2010, a možnost spolupráce obou států v zahraničních misích. h.

6

Armádní sportovkyně Martina Sáblíková má za sebou skvělou sezonu. Vyhrála Světový pohár na dlouhých tratích, stala se mistryní světa na tří a pětikilometrové dráze, je mistryní Evropy ve víceboji pod širým nebem a překonala celou řadu světových rekordů. Letošní sezonu zakončila zlepšením nejlepšího světového času na desetikilometrové trati v kanadském Calgary, kde překonala svůj loňský výkon o celých dvacet vteřin. Krátce po návratu z posledního mezinárodního závodu se rychlobruslařka z Armádního sportovního oddílu různé setkala s ministryní obrany Vlastou Parkanovou. „Přeji vám, aby vaše sportovní dráha, která tak skvěle začala, také dlouho trvala,“ uvedla ministryně při setkání, které se uskutečnilo 27. března. Martina Sáblíková po schůzce prozradila, že spolu hovořily například o tom, jak to vypadá na závodech, či o pocitech, když člověk stane na stupních vítězů.

Náčelník Generálního štábu AČR genpor. Vlastimil Picek navštívil 29. března 157. záchranný prapor v posádce Hlučín.Velitel praporu pplk. Radim Řehulka ho seznámil s činností praporu a jeho technickým vybavením. Poté si generál Picek prohlédl prostory kasáren, park techniky a zhlédl výcvik speciálních záchranných jednotek. Například příslušníci záchranné speciální roty mu předvedli své možnosti při dekontaminaci osob a vozidel.

Během tříletého působení v Iráku se čeští vojenští policisté podíleli na přípravě více než osmi tisíc iráckých policistů, z nichž 1417 bylo vycvičeno v ryze českých odborných kurzech. V Iráku se v tříměsíčních rotačních cyklech vystřídalo celkem dvanáct kontingentů VP. Na přípravě většiny z nich, před výjezdem do mise, se podílela také Univerzita obrany v Brně, respektive skupina Commandos tvořená studenty UO. Poskytnutou pomoc ocenil bývalý velitel 12. kontingentu VP v misi MNF (I) podplukovník Ladislav Tvrdý udělením pamětní medaile rektorovi Univerzity obrany brigádnímu generálovi Rudolfu Urbanovi a podplukovníku Zdeňku Flasarovi z katedry vojenského managementu a taktiky UO.

7

POZEMNÍ SÍLY Í

Personální práce je důležitá

K přáslavickému 72. mechanizovanému praporu se pojí hned několik zajímavostí. Jednou z nich je například skutečnost, že patří k nejmladším jednotkám v naší armádě, a to jak z hlediska délky své existence, tak i co se týče věkového průměru vojáků. Prapor vznikl v prosinci 2003 a průměrné stáří jeho příslušníků se pohybuje kolem 23 let. Za zmínku stojí také to, že zde slouží 15 % žen, což je více než kdekoliv jinde v armádě.

Text: Jan ZEMAN Foto: Jiří HOKŮV

8

„Čím lépe si na začátku vyberete personál, tím méně máte později starostí,“ tvrdí velitel 72. mechanizovaného praporu pplk. Jiří David U zrodu nové jednotky se v roce 2003 sešlo 93 vojáků z celkem 35 různých útvarů protivzdušné obrany, územní obrany, rušené 2. mechanizované brigády či reorganizované 7. mechanizované brigády. Další vojáky se podařilo získat v následujících dvou letech a zbývajících sto volných míst je v současnosti také většinou obsazených lidmi, kteří jsou buď teprve zrekrutováni nebo se už připravují ve výcvikové základně. „Zrovna včera jsem se díval na tabulky počtů. Zbývá nám nabrat asi deset vojáků na základní funkce, což už není mnoho,“ pochvaluje si dosavadní vývoj doplňování jednotky pplk. Jiří David, velitel 72. mechanizovaného praporu. Vzhledem k promyšlené personální politice a pečlivému výběru zaměstnanců nemá velení praporu od zrodu jednotky problém s tím, že by tu byli lidé, kteří nesplňují předepsané

požadavky a museli by proto být dodatečně přeškolováni nebo přeřazováni na jim odpovídající funkce. „Už na začátku tohoto procesu jsme si na jednotlivá místa nekompromisně vybírali lidi, které jsme potřebovali a především splňovali předepsané předpoklady. Čím lépe si na začátku vyberete personál, tím méně máte později starostí,“ pokračuje velitel mechanizovaného praporu. Podplukovník Jiří David už od počátku doplňování útvaru pravidelně, téměř každých čtrnáct dní, dojížděl do olomouckého rekrutačního střediska, později do střediska pro výběr personálu, které mu nabízelo nové vojáky na dosud neobsazená místa. Procházel zde spis za spisem a hledal ty nejlepší adepty pro službu u jeho praporu. „Takhle jsem to dělal až do okamžiku, kdy jednotka byla naplněna prvními 200 vojáky. Když potom nastalo rychlé

nabírání dalšího personálu na úroveň téměř současných stavů, zapojil jsem do tohoto procesu i vrchní praporčíky, kteří se ve středisku pro výběr personálu také pravidelně účastnili výběrových řízení,“ vypráví. Náročné období prožíval přáslavický prapor zejména v letech 2004 a 2005, kdy k němu nastoupilo 50 absolventů středních a vysokých škol. „Dostali jsme na různé velitelské funkce 25 středoškoláků a stejný počet vysokoškoláků. Takové množství nových velitelů nepřišlo snad k žádnému útvaru naší armády. Díky tomu také tato jednotka dostala od velitele brigády přezdívku školní prapor,“ hovoří dále pplk. David. I toto drobné úskalí se podařilo překonat zase díky aktivní personální politice. Také tentokrát se zástupci 72. mechanizovaného praporu vydali na střední a vysoké školy. „Řekli jsme, jaké funkce potřebujeme obsadit a oni nám doporučili ty nejvhodnější absolventy. Nemáme zde samé premianty, protože někdy je lepší třeba trojkař, když má dobře zažitou praxi,“ dodává. Podplukovník Jiří David je v neustálém kontaktu s personalisty, a když se někde konají pohovory, vyjíždí tam s nimi. Přáslavický 72. mechanizovaný prapor má v současnosti nízký počet občanských zaměstnanců. Při vzniku útvaru v roce 2003 k němu nastoupilo dvacet občanských zaměstnanců a dnes zde pracují pouze čtyři z nich. „Už tehdy jsme je upozorňovali na to, že za rok či dva může nastat snižování počtů občanských zaměstnanců, a tak ti, kteří měli pokračovat dál, věděli o své perspektivě už při nástupu k útvaru. Pro ostatní občanské zaměstnance

pak nebylo takové překvapení, když po nějakém čase museli od nás odejít,“ říká velitel. Vysoký podíl žen v jednotkách přáslavického mechanizovaného praporu je dán nejen počtem vojákyň, který „produkuje“ vojenské školství, ale opět díky aktivní personální politice. Takové množství žen by nebylo možné u jednotky umístit, pokud by nebyly pečlivě vybírány na funkce, které jsou pro ně vhodné. „Těžko můžeme z vojákyně udělat střelce-operátora BVP nebo střelce mechanizované roty. Se stokilogramovým pásem nebo s pancéřovkou by asi měla potíže,“ doplňuje. V Přáslavicích slouží třeba psovodky, spojařky, ale s vojákyněmi se setkáte i v palebných

četách, minometné baterii a jsou dokonce velitelkami minometů. Například velitel logistické roty má mezi svými podřízenými již velitelku čety a druhé četě bude zanedlouho velet další žena. „I když mají výcvik stejně náročný jako muži, zvládnou jej. Nelze totiž dělat rozdíl mezi mužem a ženou,“ tvrdí podplukovník Jiří David s tím, že ženy prostě musejí splňovat základní podmínky služby, stejně jako všichni ostatní vojáci. Každý se musí umět v první řadě postarat sám o sebe. „Nejde sundat batoh a říct, neste mi ho, když už nemůže, protože všichni kolem mají své úkoly a nemohou pečovat o jiné.“ Věkový průměr příslušníků praporu činí 23 let, což naznačuje, že jde skutečně o mladý kolektiv, ale existují v něm pochopitelně i výjimky. „Třeba na funkce řidičů jsme si vybírali trošku starší vojáky, kteří mají za sebou už nějakou praxi. Takže například řidičům bojových vozidel pěchoty je kolem 28 let. Ti starší mají mnohem větší životní zkušenosti, jsou usedlejší, a proto mají ke svěřené technice jiný vztah než osmnáctiletí mladíci,“ vysvětluje podplukovník Jiří David. Těžké nákladní tatry řídí ještě starší vojáci, z nichž mnozí mají praxi i z civilní dálkové dopravy. Některým je více než pětatřicet let a jsou dostatečně „vyježdění“ na různých vozidlech. A výsledek? „Za tři roky, co sloužím u tohoto útvaru, jsme řešili jedinou dopravní nehodu našeho vozidla. Škoda byla tehdy pouze tisíc korun. Kolizi způsobila nepozornost řidiče, který při couvání porazil sloup elektrického vedení,“ dodává podplukovník Jiří David.

9

Î MISE

MISE Í

Nasazení českých vojáků v zahraničních misích se již neobejde bez psů cvičených na vyhledávání zbraní, výbušnin a drog

vytížení, prakticky každý den byli v terénu,“ řekl nám major Lipka. Nadrotmistr Petr Richter dělá doma v České republice na veterinární základně instruktora výcviku, v Kosovu byl ale zařazen na funkci psovoda. S tvrzením svého nadřízeného souhlasí. „Jen za první tři měsíce strávené v misi jsem měl se svým psem určeným na vyhledávání drog okolo osmdesáti výjezdů.“ „Drogařina“ na první pohled ve srovnání se psy cvičenými na vyhledávání zbraní a výbušnin vypadá jako nebojová disciplína. Je potřeba si ale uvědomit, že i vysloveně kriminální delikty přispívají k destabilizaci situace v Kosovu. Navíc finanční prostředky získané z obchodu s drogami mohou sloužit k nákupu zbraní a podpoře teroristických skupin.

Text a foto: Vladimír MAREK

ZKUŠENOST K NEZAPLACENÍ

ČT YŘNOZÍ STRÁŽCI Řidič uposlechl výzvu českých vojáků KFOR a sjel ke krajnici. Vypadalo to na běžnou silniční kontrolu. Tedy až do chvíle než německý ovčák, který očichával automobil kolem dokola, začal u pravého předního blatníku prudce hrabat.

V tomto okamžiku nabrala celá záležitost rychlý spád. Řidič byl vytažen ven a okamžitě prohledán. Následovala prohlídka auta. V dutině pod předním blatníkem objevili vojáci balíček s drogou.

VSADILI NA PSY Podobných případů zažili čeští vojáci sloužící v Kosovu v minulosti několik. Devátý kontingent KFOR pod vedením majora Pavla Lipky byl v tomto směru přece ale jen něčím výjimečný. Kromě psa na vyhledávání drog měl ještě další tři. A to na vyhledávání zbraní, výbušnin a na potlačování nepokojného davu. „Při přípravě kontingentu nám bylo řečeno, že dobře vycvičených psů není dostatek. Přednostně je vysílají do Afghánistánu, kde jsou údajně efektivněji využíváni. Nemyslím si, že by tomu tak bylo. Proto jsme si prosadili svou. Naši psovodi a jejich svěřenci měli plné

10

Absolvování mise je prý obrovská zkušenost jak pro psovoda, tak i pro psa. Nejde přitom jen o změnu prostředí, důležité je především obrovské množství práce přímo v terénu. „Tady nám to písknou, ať je den či noc, a musíme jít hledat. Výjezdová dvojice přitom mnohdy do poslední chvíle neví, co ji čeká. Nemusí například nic dělat a jen být v záloze. Anebo naopak jede naplno a vůbec se nezastaví,“ vysvětluje nadrotmistr Richter. „Setkáváme se se situacemi, které bychom u nás v republice nemohli zažít. Když jsem byl nedávno na vyhledávací operaci, šlo kolem nás stádo krav. Měl jsem strach. Říkal jsem si, že je uvidí pes a bude po práci. Nakonec to ale dopadlo dobře.“ Bez psů se v současné době neobejde žádná ze zahraničních misí. V Kosovu mají psy Italové, Švédové, Finové a další národní kontingenty. Většinou dva, jednoho na vyhledávání drog a druhého na vyhledávání zbraní. Naši psi přitom nepracují pouze ve prospěch českého kontingentu. Pokud o to některá ze zahraničních jednotek požádá, poskytneme jim psa určité specializace i s psovodem. Naše zvířata jsou na tom z hlediska výcviku v tomto mezinárodním srovnání velmi dobře. Patříme v této oblasti k těm nejlepším. Jinak jsou metody výcviku ale velmi podobné. Psi na vyhledávání drog, zbraní a výbušnin se cvičí obdobným způsobem. Každý psovod má přitom jiný způsob vodění psa. Někdo ho má na vodítku, jiný naopak

na volno. V obou případech mu ukazuje rukou pouze věci, které při hledání vynechal. V uzavřené místnosti je pes schopen ucítit vyhledávaný předmět až do tří metrů. Odměna je pořád stejná, jsou to balonky, pešky. Pes připravovaný na nasazení proti nepokojnému davu musí zvládat střelbu. Nesmí mít vůči ní negativní reakci, nesmí mu ale vadit ani kouř a oheň. Zvyká si na pohyb v úzkých prostorech. Učí se proskakovat oknem například do budovy či do auta. Pokud by měl být připraven likvidovat výtržnosti, tak se nemůže bát tohoto prostředí. Pes cvičený k hlídacím úkolům se zavede do nějakého uzavřeného prostoru a stráží ho sám. Hlídkový pes je naopak ten, který pracuje společně se psovodem. V tomto případě se jedná o nejrůznější pochůzky, vyhledávání osob na povel „revír“ atd. „Ve sportovní kynologii jsou dobří Švýcaři. Tady v Kosovu jsem se ale seznámil s ukrajinskými psovody. Měli psa na výbušniny a na drogy, velice mile mě překvapil. Viděl jsem ho při práci, zvládl ji velmi dobře. Klidně, poctivě, nic ho nerozrušilo,“ vzpomíná nadrotmistr Richter.

VÝPRODEJ VETERÁNŮ Veterinární základna Grabštejn již léta nabízí civilní veřejnosti služební psy neperspektivního věku. Přestože je prodávala pouze za symbolickou cenu okolo sta korun, nebylo v minulosti jednoduché je udat. Podle nadrotmistra Petra Richtera je ale tento problém již více méně vyřešen. Starší psy mezi sedmým až desátým rokem si koupili vesměs chalupáři nebo lidé s rodinným domkem. Jako hlídači jsou prý výborní, jsou vycvičeni a poměrně rychle si zvyknou na nového pána. Mladší psi, mezi druhým a pátým rokem, odešli naopak ještě do služby. Zájem o ně měli jak policisté, tak i vězeňští

strážci nebo městští strážníci. V aktivní službě mohou být zhruba tak do osmi let věku. Masivní výprodej psů byl důsledkem určitého generační hrbu spojeného s reorganizací armády. Ještě před pouhými dvěma roky měla jen Veterinární základna v Grabštejně kolem tří set převážně strážních psů. Armáda ale mezitím zrušila řadu posádek a nemálo svých objektů předala civilnímu sektoru. Proto musela tyto stavy výrazně upravit. Nyní stojí před dalším problémem. Přestože nabízí za mladého psa chovatelům více než padesát tisíc korun, je psů nedostatek. „Není se čemu divit, chovateli stačí přejet hranici s Německem a dostane za kvalitní zvíře třikrát tolik,“ vysvětluje nadrotmistr Petr Richter. Dříve převládali v armádě především psi, feny se objevovaly pouze ojediněle. V současné době je jich již mnohem více, ale ani to nepomáhá. Zpočátku je kastrovali, ale ani to není nutné. Když hárají, tak maximálně nemají čas žrát, s čicháním ale údajně není problém. Navíc celá záležitost trvá jen tři týdny. „Jediným řešením je obracet se na známé a kamarády a snažit se je nějak přesvědčit, aby nechali svého psa právě nám. V čistě tržním prostředí bychom prostě neuspěli,“ dodává Petr Richter. Armáda má navíc poměrně velké požadavky. Vykupuje zhruba ročního psa, nejlépe německého ovčáka či labradora, který má předpoklady pro speciální výcvik. Především pro výcvik na vyhledávání výbušnin, zbraní a drog. Rozhodující je jeho kořistnický pud. Zjišťuje se také, zda pes nemá problémy s povrchem. „Potřebujeme vědět, jestli mu nedělá problémy například linoleum, rošty, korek. Pes musí být schopen čichat v nejrůznějším prostředí,“ říká Petr Richter. „Může se například stát, že pokud je pes zavřený v kotci na betonu a nemá silnější povahu, přijde na linoleum, roztáhne nohy a končí. Zkušenost z tohoto povrchu je pro něho tak silná a tak špatná, že se jednoduše vykašle na čichání.“ Největší kámen úrazu ale představují zdravotní prohlídky. Řada psů, které jejich majitelé přivezou na výkup, je nakonec odeslána zpět. Statistika hovoří až o sedmdesáti procentech. V sedmdesátých letech minulého století byla v Grabštejně chovná stanice, za současných okolností by údajně možná bylo nejlepší se k tomuto vrátit.

11

Î ROZHOVOR

ROZHOVOR Í

PLÁNOVÁNÍ je k nezaplacení Připravil: Michal ZDOBINSKÝ Foto: Marie KŘÍŽOVÁ a US Navy

Sérii seminářů a workshopů na téma „vojenské vedení, vojenské zkušenosti a etika a také vojenské tradice“ provedl kontradmirál amerického námořnictva v záloze Vance Fry. Akce se uskutečnila na pozvání Ústavu jazykové přípravy AČR a za spoluúčasti brněnského Business Development Center nejen v samotném Vyškově, ale i na pracovišti ÚJP v Brně či v jeho pražském středisku, kde jsme Vanceho Frye požádali o rozhovor.

„ Pane kontradmirále, jaký byl důvod vašeho setkání s našimi studenty a o čem byly vaše přednášky? Seminář pro studenty byl na téma činnosti velení, obchodních aktivit a etiky. Důvodem mé návštěvy byla spolupráce s Business Development Center v Brně, jehož zástupci navštívili několik vojenských míst, kde se uskutečnily semináře na téma obchodu, právního systému a etiky. Danou prezentaci jsme chtěli uspořádat, protože zatím zde podobné téma přednášky ještě nezaznělo. Osobně jsem navštívil řadu míst po celém světě, kde jsem přednášel o problematice obchodu. Je to tak trochu můj koníček. Baví

12

že to byla jedna z nejrozsáhlejších logistických operací od konce druhé světové války. „ Pamatujete si, jaké množství materiálu bylo nutné převézt? Nemohu vám dát přesnou odpověď, ale generál Schwarzkopf v této souvislosti mluvil asi o 7000 mil (téměř 13 000 km – pozn. red.) dlouhém ocelovém mostě z Norfolku ve Virginii až do Perského zálivu. Pokud byste z těchto 7000 mil udělali průměr, pak se zhruba na každé 50. míli (93 km) nacházela jedna nákladní loď, která převážela náklad do Perského zálivu. Potom, co tam dorazila, se po vyložení otočila a plula nazpět pro nový náklad. Trvalo to čtyři měsíce. „ Co bylo podle vás v této logistické operaci klíčové? Především jsme plánovali dopředu. Tam, kde se nacházejí ohniska konfliktu, „hrajeme hry“. Již deset let před válkou v Perském zálivu jsme nacvičovali podobné simulované sestavy, protože jsme předpokládali, že jednou se něco podobného stane. Už tehdy jsme měli přichystané logistické plány, co a kde bude naloženo a vyloženo, až to dorazí do Perského zálivu. Měli jsme štěstí i v tom, že Saddám se zdržel na hranici Saúdské Arábie asi čtyři měsíce, což nám poskytlo dostatek času pro vytvoření logistické sítě a abychom dostali vše potřebné na místo. Pokud by Saddám saúdskoarabskou hranici překročil okamžitě poté, co obsadil Kuvajt, pak bychom neměli nic, čím bychom ho mohli zastavit. Pozemní ani námořní vojska

mě to, zvlášť když jsem již v penzi, a přitom mohu pobývat ve společnosti lidí z armádního prostředí. „ Jak dlouho jste v důchodu? Asi deset let. Čtyři roky jsem sloužil v Námořní akademii a pětatřicet let jsem nosil uniformu jak aktivně, tak i jako rezervista. Nyní oblékám uniformu, pouze když mluvím k armádnímu publiku. Pokud hovořím k civilistům, pak ji obvykle nenosím. To je naše právo, ale v případě návštěvy České republiky jsme byli požádáni, abychom ji měli jako „pozdrav pro velení Armády České republiky“.

nejsou k ničemu, pokud nemají pevnou oporu. Měli jsme rozmístěné vybavení na ostrově Diego Garcia v Indickém oceánu. Námořní pěchota měla k dispozici mohutné nákladní lodě. Jen pro představu, jedno takové plavidlo dokázalo pojmout zbraně, munici a nejrůznější vybavení pro 18 000 mužů námořní brigády pro prvních 30 dní války. Právě taková loď dorazila do Saúdské Arábie během několika dní jako jedna z prvních a mí lidé prováděli vyložení nákladu. „ Mohl byste uvést, jakou měrou se na logistickém zabezpečení Pouštní bouře podílelo námořnictvo a jakou letectvo? Letecky přepravíte jen malou část materiálu. Přepravní letadla transportovala pouze část výbavy pro prapory, které byly na místě už dříve. Trvalo by nám věčnost, než bychom vzduchem dovezli to, co jsme přepravili za pomoci lodí. Skutečně nevím přesnou tonáž, avšak letecky by to bylo neproveditelné, i kdybychom vlastnili všechna letadla světa. Na to, abychom dopravili materiál do předních linií, jsme potřebovali lodě. Řekl bych, že letecky se přepravilo méně než 10 %, vše ostatní cestovalo po moři. Byla to masivní akce a z operace Pouštní bouře jsme se hodně poučili. „ Mohl byste na nějakém příkladu konkretizovat, v čem jste se poučili z operace Pouštní bouře a jak jste toho využili v druhé válce proti Iráku v roce 2003? Měli jsme nedostatek přepravních lodí a potřebovali jsme tuto kapacitu zvýšit. Také

jsme rozmístili naše vybavení ve více spřátelených zemích po celém světě. Měli jsme vybavení ve Španělsku, na Sicílii, v Řecku a na dalších místech v Tichém oceánu. Pokud si rozmístíte vybavení, pak je přirozené, že je můžete dostat na konkrétní místo mnohem rychleji. Plán byl přepravit materiál na lodích a vojáky letecky. Takže jsme mohli dát dohromady pět válčišť. I když transport vybavení do Perského zálivu trval déle. „ Také je známo, že jste se podílel na přípravě a logistickém zabezpečení jednotek, které byly vyslány do zahraničí. Myslíme teď obecně po operaci Pouštní bouře. Neustále procházíme to, co nazýváme válečnými plány, abychom do nich mohli zahrnout nové poznatky a zkušenosti. To není žádné tajemství; USA považují Severní Koreu a Perský záliv za „ohnisko napětí“. Mnoho let jsme dané téma analyzovali a snažili se vymyslet strategii, jak co nejlépe rozmístit vybavení a vojska, co bude skutečně potřeba pro vedení ozbrojeného konfliktu po dobu prvních 30 dnů. Nejde o nějakou exaktní vědu, ale o něco, co my nazýváme válečná hra. Jde o hypotézy, jestli se to nebo ono stane a jak na to zareagujeme. Během druhé světové války generál Eisenhower řekl, že „plány jsou k ničemu, ale proces plánování je k nezaplacení“. Tedy jinými slovy, proniknutí do procesu plánování, přemýšlení o tom, co se stane a co dělat, když se to stane, nás, doufejme, vede k tomu vydávat chytřejší rozhodnutí. Jsem rád, že máme spojence, jako je v současnosti Česká republika.

„ Víme, že jste se účastnil operací Pouštní bouře a Pouštní štít jako velitel námořní a logistické zabezpečovací jednotky… Ano, během Pouštní bouře jsem byl v námořní záloze, avšak asi na pět měsíců jsem byl povolán zpět do aktivní služby. Velel jsem 14. námořnímu bojovému praporu odpovědnému za nakládání lodí. Využívali nás po celém světě, protože veškeré vybavení námořních jednotek muselo být naloženo na všechny využitelné lodě a vyloženo v Perském zálivu. Tohle dělali mí lidé, takže mohu říct, že jsem se velmi aktivně podílel na logistickém zabezpečení v Perském zálivu. Generál Schwarzkopf, který velel tamním jednotkám, přiznal,

13

Î PERSONALISTIKA

PERSONALISTIKA Í

Nejlepší investice? DO ČLOVĚKA! Podpora kvality života a udržení sociálních jistot profesionálů AČR je jednou z priorit resortu Ministerstva obrany PKŽ neboli podpora kvality života. Nejednomu z vás tyto tři iniciály ani jejich obsah mnoho neříkají. Přitom se jedná o jednu z klíčových oblastí resortu Ministerstva obrany! Kvalitní péče o armádní profesionály, včetně jejich sociálních jistot, se ocitla v jedné řadě s prioritami, jako jsou výstavba vojenských schopností či zapojení Armády ČR do zahraničních misí.

samostatná městečka, v nichž velká komunita lidí trvale pracuje a žije. Realizace aktivit je zde cílená. V AČR je odlišná dislokace posádek, navíc většina profesionálů do zaměstnání dojíždí a nehodlá se stěhovat. To jsou skutečnosti, které musejí ctít i naše programy podpory kvality života, aby je zaměstnanci resortu MO přijali za své a aby byly především systematické. V žádném případě nemůže jít o soubor nahodilých opatření.“ Referenti, pedagogové, psychologové a sociální pracovníci z odboru podpory kvality života nyní stojí před principiálním úkolem – ve střednědobé perspektivě zpracovat a vydat vojenský předpis „Podpora kvality života v resortu MO“. Jeho základem by měl být vznik interního normativního aktu, jehož realizace se předpokládá nejpozději od začátku příštího roku. Vydaná norma opírající se o vládní dokumenty, jako je například kulturní politika ČR, koncepce účinnější podpory umění na léta 2007 – 2013 nebo národní strategie protidrogové politiky či strategie prevence kriminality,

chybí. Přinejmenším to, že ne každý pracovník, byť zastává systemizované místo v oblasti PKŽ, tuto činnost v reálu vykonává. Ke škodě svojí i ke škodě dotyčného vojenského útvaru nebo zařízení. Nutno podotknout, že s vědomím příslušného velitele. „Zkušenosti z praxe jednoznačně potvrzují, že vše stojí a padá s velitelem. Záleží především na něm, jak dokáže využít ku prospěchu jednotky služeb specialistů zabývajících se podporou kvality života. Když z nich obrazně řečeno vytěží jejich odbornost, záhy zjistí, jak obrovským způsobem mu dokážou pomoci. Protože zaměstnanec spokojený s kvalitou svého života a kvalitou života svých blízkých má neporovnatelně vyšší motivaci podávat dobrý pracovní výkon než ten nespokojený,“ konstatuje plk. J. Majkus. V této souvislosti nelze nevzpomenout stále klesající výši finančních zdrojů v resortu obrany, což se zákonitě dotýká i oblasti podpory kvality života vojenské veřejnosti. Pro příklad – na oblast prevence sociálně nežádoucích

ze tří zásadních priorit resortu MO, kterých se rozpočtové škrty nesmějí dotknout. „Potvrdilo se, že nejcennějšími zdroji jsou zdroje lidské. Avšak i přes celou řadu pozitivních kroků si stále kladu otázku, zda se v investicích do lidí tak trochu nezaspalo. V uplynulém období spíše dominoval nákup nebo modernizace bojové techniky a zbraňových systémů. Samozřejmě že je pro každou armádu klíčové, aby byla moderně vyzbrojena. To ani v nejmenším nezpochybňuji. Stejnou vážnost ovšem přikládám i lidskému potenciálu. Tvrdím, že tou nejlepší investicí je investice do člověka. Na rozdíl od nákupu materiálu se však neprojeví ihned, ale až po delší době. Třeba po pěti nebo deseti letech. Každopádně se však neztratí. Zkrátka investice do lidí se vyplatí a ve většině případů se nám v tom pozitivním směru vrátí,“ uvažuje plukovník Majkus. Zřetelného pozvednutí podpory kvality života ze strany vrcholných funkcionářů resortu si plukovník Jiří Majkus cení. „Je to nejen pro nás, co se podporou kvality

tak naprosto zřetelně a s konečnou platností vydefinuje oblast podpory kvality života. Pochopitelně v ní bude zapracován odborem PKŽ nedávno dokončený „Komplexní program výchovy vojenského profesionála“ a „Program podpory kvality života rodin vojáků nasazovaných do zahraničních vojenských operací“. Nebylo by pravdivé tvrdit, že podporu kvality života v resortu má ve své působnosti výlučně Ředitelství personální podpory a odbor plukovníka Majkuse. Této problematice se věnují také pracovníci sekce personální MO a zejména pak funkcionáři zařazeni v mikrostrukturách operačně-taktických velitelství, brigád a základen. Člověk by řekl, co více si přát. K ideálnímu stavu však přece jen něco

jevů je pro rok 2007 přiděleno pouhých 40 % původně plánovaných prostředků v „Koncepci prevence sociálně nežádoucích jevů na období 2005 – 2009“. Vezmeme-li do úvahy skutečnost, že počet projektů prevence SNJ útvarů a zařízení AČR naopak rok od roku stoupá, pak tento stav zcela reálně velmi ztěžuje naplňování úkolů stanovených ve zmíněné koncepci.

života v resortu zabýváme, ale především pro širokou vojenskou veřejnost význačný impulz. Ukázala se reálná potřeba zaměřit se na tuto problematiku a od slov přejít ke skutkům. Já osobně udělám maximum, aby se na slova o prioritě PKŽ postupem času nezapomínalo. Společně s pracovníky z Ředitelství personální podpory, ze sekce personální MO a dalších složek budu tímto vyjádřením vrcholného managementu resortu argumentovat. Máme jednu z posledních šancí, jak tuto oblast zušlechtit vzhledem k cílovému stavu reformy ozbrojených sil. Promarnit ji, by bylo kolektivní chybou,“ dodává na závěr náčelník odboru podpory kvality života Ředitelství personální podpory.

Text: Pavel LANG Ilustrační foto: archiv odboru podpory kvality života a Jaroslav PAJER

Jednou ze složek, jež se podílí na udržení kvality života a sociálních jistot v resortu Ministerstva obrany, je Ředitelství personální podpory (ŘePP). To má ve svojí organizační struktuře instituci, která výše zmíněnou oblast spravuje. Neveliký odbor s širokou škálou činností. „Odpovídáme za podporu volnočasových aktivit v oblasti kultury, sportu, zájmové činnosti a neprofesionálních uměleckých aktivit. Podporujeme programy týkající se prevence sociálně nežádoucích jevů a sociálně-psychologických opatření. Organizujeme resortní přehlídky, festivaly, plesy a jiné prezentační a společenské akce AČR jak s mezinárodním, tak celostátním a regionálním významem,“ říká náčelník odboru podpory kvality života

14

ŘePP plukovník Jiří Majkus a pokračuje: „Naší klientelou nejsou pouze zaměstnanci resortu MO a jejich rodinní příslušníci, nýbrž i studenti vojenských škol, váleční veteráni a vojenští důchodci. Těm všem se už tři roky snažíme ukázat možný způsob pozitivního řešení života, zejména mezilidských vztahů a vzájemné komunikace mezi příslušníky široké vojenské veřejnosti.“ Tři roky proto, že tehdy bylo zrušeno vyškovské Centrum kultury AČR. Odbor PKŽ navázal na jeho počínání a v mnohém činnost ještě rozšířil. Po počáteční stagnaci začíná jít kupředu. Do povědomí vojenské veřejnosti se však podpora kvality života „dostává“ poměrně ztuha.

SYSTEMATIČNOST PŘEDEVŠÍM Nezasvěceným může připadat bezmála čtyřicet měsíců na rozjezd odboru PKŽ dlouhým obdobím. Není tomu tak. Je třeba si uvědomit, že v neustále se měnících armádních strukturách vznikal zcela nový prvek postavený na novosti a především specifičnosti českého armádního prostředí. „Se zkušenostmi zahraničních armád v naší oblasti je třeba pracovat obezřetně,“ konstatuje náčelník odboru a dodává: „Například Američané mají velice dobré programy podpory kvality života, navíc optimálně finančně zabezpečené. Jejich vojenské základny poměrně často představují

VRCHOLNÝ POPUD Prosincové velitelské shromáždění na Valech se stalo pro oblast podpory kvality života novým odrazovým můstkem. Veřejně bylo deklarováno, že udržení kvality života vojáků AČR a jejich sociálních jistot představuje jednu

15

ODPRODEJ MAJETKU Í

Smutný konec

MIGŮ Přísné zákony a mezinárodní smlouvy neumožňují prodávat vyřazenou techniku každému sběrateli Letečtí fandové málem plakali, když se dověděli, že většina vyřazených strojů MiG-21 skončila na šrotišti. A mnozí se hned ptali – jak mohla armáda dopustit, aby letoun, který se stal ikonou našeho letectva, postihl takový osud? Pro informace jsme se proto vydali na odbor pro nakládání s nepotřebným majetkem sekce ekonomické MO. Na internetu před časem kolovalo množství fotek od různých autorů, které měly jedno společné – zobrazovaly na kusy rozřezané stíhací letouny MiG-21 kdesi ve výkupně sběrných surovin. Doslova žalostný pohled, zejména pokud si člověk uvědomí, že tyto stroje ještě přede dvěma roky střežily vzdušný prostor České republiky a že i přes svoji neoddiskutovatelnou

16

technickou a morální zastaralost měly a stále mají řadu příznivců a obdivovatelů. Právě z těchto řad také nejčastěji zaznívaly hlasy, proč armáda letouny neprodala raději těmto nadšencům nebo různým klubům, kteří by se o ně postarali lépe a kteří je tak mohli zachovat i pro příští generace alespoň jako statické exponáty. Myšlenka bezesporu chvályhodná, nicméně v praxi bohužel jen těžko proveditelná. Odprodeje nebo další způsoby, kterými se armáda zbavuje vyřazeného materiálu nebo opuštěných objektů, dnes řídí odbor pro nakládání s nepotřebným majetkem. Jak jsme zjistili přímo na místě, prodej takové techniky, jako jsou stíhací letouny, není vůbec jednoduchý proces, neboť se na něj vztahuje celá řada právních norem. A nejde jen o zákony, které upravují například nakládání se zbraněmi a střelivem. V úvahu je potřeba brát například i smlouvu, kterou uzavřela Česká republika s Ruskou federací, v níž jsme se zavázali, že bez souhlasu ruské strany nebudeme dále prodávat žádnou ruskou techniku.

Text: Tomáš SOUŠEK Foto: autor a Jiří SOFILKANIČ

V případě sešrotovaných migů pak má zcela zásadní význam takzvaná vídeňská smlouva neboli Smlouva o konvenčních ozbrojených silách v Evropě podepsaná v roce 1992. Ta ve své hlavní části stanovuje maximální počty bojové techniky a zbraňových systémů, které mohou mít armády jednotlivých států ve výzbroji. Nicméně smlouva pamatuje i na vyřazenou techniku, jejíž počty také stanovuje. Na seznamu jsou desítky typů výzbroje. Na území České republiky může být od každého typu maximálně deset kusů, z toho jen dva v původním „bojeschopném“ stavu v muzeích. Zbylých osm musí být přesně stanoveným způsobem znehodnoceno. Tím se dostáváme k jádru problému – v Čechách je totiž již dnes v různých soukromých sbírkách či na podstavcích a pomnících migů více, než povoluje vídeňský dokument. Podobné je to však i s jinými druhy zbraní, jako například s obrněnými transportéry. V devadesátých letech minulého století se dodržování počtů techniky příliš nesledovalo, a tak došlo k jejímu poněkud překotnému odprodeji. Dnes proto není problém například na akcích typu Bahna vidět několik plně funkčních transportérů, bojových vozidel nebo tanků v soukromých rukách vedle sebe. Vlastníkům této techniky určitě nahrává fakt, že policie má na zneschopnění zbraní přece jen mírnější

kritéria než vídeňská smlouva. Na druhou stranu Česká republika je v poslední době stále častěji za její neúplné plnění kritizována. Vraťme se ale ke kauze sešrotovaných MiG-21. Jedenadvacet těchto strojů bylo prodáno již v roce 2005 kupci, který disponoval veškerými potřebnými licencemi. Ty jsou nezbytnou podmínkou, aby se případný zájemce vůbec mohl přihlásit do veřejné obchodní soutěže, jejímž prostřednictvím odbor pro nakládání s nepotřebným majetkem veškerou techniku prodává. Již zde je zřejmé, že soukromí sběratelé či občanská sdružení mohou jen těžko tuto podmínku splňovat. České jedenadvacítky byly tedy prodány a jejich nový majitel měl pouze dvě možnosti, jak s nimi naložit. V souladu s vídeňskou dohodou se musel v kupní smlouvě zavázat, že letouny buď vyveze do zahraničí nebo zlikviduje jako šrot, aby tak Česká republika neporušila stanovené kvóty. Vyvézt se nakonec podařilo jen tři kusy, a protože vypršela lhůta, zbyla už jen poslední možnost. Za nedodržení smlouvy by totiž kupci letounů hrozilo značné penále. Zničené migy bohužel už nikdo nezachrání, ale česká armáda se zbavuje i dalších typů. V současné době probíhá veřejná obchodní soutěž na odprodej jednoho dopravního letounu Antonov An-24 (druhý byl převeden na Letecké muzeum Kbely) a chystá se odprodej strojů Tu-154M. Tupolevy by měly ukončit provoz koncem letošního roku, jakmile bude dodán druhý Airbus A-319CJ. Jelikož jde o stroje ve velmi dobrém technickém stavu, je snahou je prodat co nejvýhodněji. Samozřejmě že nelze vyhlašovat veřejnou obchodní soutěž na techniku, která je ještě ve vojenském rejstříku, nicméně odbor pro nakládání s nepotřebným majetkem začal již nyní shromažďovat potřebné informace. V nejbližší době by se tak na jeho internetových stránkách mělo objevit avízo, kde se o záměru odprodeje „túček“ doví i veřejnost a případní zájemci se budou moci včas připravit. Alespoň orientačně by měl být znám i konečný technický stav letounů, jako je počet nalétaných hodin, resursy motorů a další údaje, které mohou výrazně ovlivnit konečnou cenu. O nějakých konkrétnějších částkách však nikdo nechce hovořit. Prý by se tím zbytečně radilo účastníkům soutěže. Armáda ale samozřejmě má určitou představu, která vychází ze znaleckého posudku. Nyní bude záležet jen na tom, kdo nabídne sumu nejvyšší. Tupolevy by každopádně měly být dále v provozu a rozhodně je tedy ještě nečeká stejný osud, jaký potkal stíhací stroje MiG-21.

17

Î OBČANŠTÍ ZAMĚSTNANCI

OBČANŠTÍ ZAMĚSTNANCI Í je velice rychlé. O přínosu Ústavu molekulární patologie a Centra pokročilých studií nemůže být pochyb.“ Laik by řekl, že za 32 roků v branži musí vědecký pracovník znát naprosto všechno a jeho motivace klesá. „To je omyl,“ oponuje profesor Macela a dodává: „Obor prošel četnými změnami, a vy se jim musíte neustále přizpůsobovat a hlavně s nimi držet krok. Tato činnost vás musí pořád bavit a budit zdravou zvědavost. Před vámi se totiž objevují nové a nové otázky, na které neznáte odpověď. A já je chci znát, zajímají mě.“

GENEZE „jednoho“ vědce Text a foto: Pavel LANG

Přízemní budova v areálu královéhradecké fakultní nemocnice. Pamětníci vědí, že jde o bývalé radioizotopové laboratoře vojenské alma mater. Oproti sousedním klinikám působí armádní stavení tuctově. Nicméně dveře si tady podávají odborníci na problematiku CBRN agens (Chemical, Biological, Radiological, Nuclear) neboli chemických, biologických, radiologických a jaderných prostředků.

„Ani po 32 letech v oboru neznám všechno. Nové technologie přinášejí nové otázky, jež potřebují odpověď,“ říká prof. Aleš Macela Nenápadný armádní objekt uprostřed fakultní nemocnice slouží královéhradecké vojenské vzdělávací instituci již dlouhou řádku let. Dodejme, že jenom ku prospěchu. Pod jeho střechou se odučilo tisíce hodin, v laboratořích se provedly stovky expertiz. V současné době se zde nacházejí dvě originální složky Fakulty vojenského zdravotnictví Univerzity obrany, a to Ústav molekulární patologie a Centrum pokročilých studií. V reálu čtyřicítka specialistů, v drtivé většině vysokoškolsky vzdělaných občanských zaměstnanců resortu Ministerstva obrany. „Zdejší Ústav molekulární patologie vznikl v roce 1994. Jedná se o pracoviště, jež je zaměřeno na aplikaci velice pokročilých technologií, které se označují jako technologie funkční genomiky,“ říká jeho ředitel

18

Doc. MUDr. Jiří Stulík, CSc., a pokračuje: „Odborné zaměření ústavu se odráží v jeho struktuře. První skupina specialistů se zabývá problematikou molekulární biologie, druhá buněčnou biologií.“ O dvanáct roků mladší „sestrou“ ústavu je Centrum pokročilých studií. Výzkum, vzdělávání, expertní činnost, mezinárodní spolupráce, organizační a publikační činnost – to je strohý výčet zadání královéhradeckého CPS. „Na konci našich činností jsou pracovní postupy, jež se dají uplatnit jak při detekci, tak identifikaci bojových látek, a rovněž poznatky, které lze využít pro konstrukci profylaktických prostředků, například nových vakcín či antidot,“ umožňuje nahlédnout „pod pokličku“ centra jeho náčelník Aleš Macela.

Následná exkurze po pracovištích CPS, složeného z chemické, biologické, radiobiologické a nukleární skupiny, je vhodnou příležitostí k bližšímu poznání šéfa Centra pokročilých studií FVZ UO v Hradci Králové. Během krátké chvíle se přesvědčíte o jeho neobyčejné profesní zdatnosti. Avšak ani životní příběh profesora RNDr. Aleše Macely, DrSc., není nezajímavý.

TRVALÉ HLEDÁNÍ ODPOVĚDÍ Více než polovinu svého života „slouží“ Aleš Macela v armádě. Patří k uznávaným resortním vědeckým pracovníkům. Přitom tomu tak vůbec nemuselo být. Jak už to ale v životě chodí, o milnících občas rozhodují náhody.

Přírodovědecká fakulta Univerzity Karlovy v Praze, vojenská základní služba a návrat na PřF UK na post asistenta. Pro Aleše příjemné kolečko a zdařilé vykročení za kariérou. Tu však přibrzďují „normalizační“ časy. Následek? Odchod do zemědělství! „Pracoval jsem v plemenářském podniku a poté ve velkovýkrmnách. Mojí pracovní náplní byla inseminace skotu a prasat. To víte, že to nebylo to pravé,“ směje se A. Macela. Změna přichází po pěti letech, když mu kolegové z fakulty sdělili, že vojáci shánějí přírodovědce na „nějaké“ pracoviště u Prahy. „Okamžitě jsem se přihlásil. Netrvalo to dlouho a přijeli si pro mě. Avšak namísto směr Praha jsme vyrazili směr Orlické hory, respektive Těchonín. Nicméně první dojem z tamního armádního pracoviště byl velice pozitivní. Zařazení do výzkumu, a to především tularemie a biologické agens, jsem obrazně považoval za dar z nebe,“ říká sympatický vědec. Těchonínská mise trvala šestnáct let. V roce 1991 mu nabídl rektor Vojenské lékařské akademie profesor Josef Fusek funkci „pévéčé“ neboli prorektora pro vědeckou činnost. Ani této výzvě Aleš Macela neodolal. „Někdo by po tolika letech praktického výzkumu univerzitní prostředí rezolutně odmítl. Já jsem zastával jiný názor. Zkušenosti z praxe jsem mohl zúročit a využít je ve vědecké činnosti. Věděl jsem přesně, co lidé za laboratorním stolem potřebují a jaké dopady systémové kroky budou mít,“ konstatuje prof. Macela. Počátkem devadesátých let přišly na těchonínské armádní zařízení krušné časy. A jak už se stalo nepsaným pravidlem, na tahání

kaštanů z ohně měla v tomto případě královéhradecká resortní škola k dispozici Aleše Macelu. Slovo dalo slovo a jmenovaný se opětovně ujal ředitelování v Těchoníně. Provedl všestranný radikální řez a vytvořil zde malou výzkumnou základnu. Poté se funkce Aleše Macely točily jako na kolotoči. Postupně šéfoval ústavům, jejichž doménou byla mikrobiologie, imunologie, radiobiologie či molekulární patologie. Zastavil se až v polovině loňského roku. „Obrátil se na mě děkan Fakulty vojenského zdravotnictví plukovník Prymula, zda bych nechtěl rozběhnout novou instituci zabývající se problematikou CBRN agens. Zadání Centra pokročilých studií mě natolik zaujalo, že jsem nedokázal říci ne. Po bezmála roce činnosti mohu konstatovat, že se nám start opravdu vydařil. Královéhradecké CPS nesklízí úspěchy pouze v resortu Ministerstva obrany, ale i v rámci mezinárodní spolupráce. Stačí vzpomenout například projekty Evropské obranné agentury (EDA), týkající se výzkumu profylaktických a terapeutických antidot a vývoje evropského dvoukomorového autoinjektoru. V současné době se rovněž rozhoduje o našem zapojení do nové Evropské biologické databanky a sítě evropských biologických laboratoří,“ říká profesor Aleš Macela. Někteří škarohlídové diskutují nad otázkou, zda je výše zmíněný základní výzkum pro armádu vůbec přínosný. Nad tím náčelník CPS nevěřícně kroutí hlavou a dodává: „My nejsme vojenská jednotka, ale univerzitní pracoviště, kde je prioritní výuka a s ní úzce související výzkum. Jednoznačně ho zaměřujeme do vojenské problematiky a jeho praktické využití

19

ZÁKLADNA MUNICE Í

(NE)bezpečná munice

Ukryty v lesích nebo v podzemí žijí svým „vlastním“ životem. Chrání je specializované ozbrojené jednotky a elektronické zabezpečovací systémy. Nestojí o popularitu, avšak u široké veřejnosti vzbuzují pozornost. Důvod? Jejich „sortimentem“ jsou řízené střely, munice, výbušniny a pyrotechnické prostředky. Základny munice.

Text: Pavel LANG Foto: archiv Základny munice Týniště nad Orlicí

Historie skladování munice v Čechách se datuje od zavedení palných střelných zbraní do armády. Od prvopočátku byla munice ukládána do takzvaných pracháren, jež byly součástí každých kasáren. Později se však přemísťují do zcela samostatných objektů vně armádních areálů. Současné muniční sklady se budovaly převážně po roce 1945. Tak je tomu i v případě týnišťského armádního zařízení. Jeho prvotním úkolem je roztřídit trofejní vojenský materiál a odborně zneškodnit nepotřebnou munici. V roce 1958 získává vojenský útvar v Týništi nad Orlicí

statut vrcholové ústřední instituce pro skladování, zkušebnictví a zásobování munice. Prochází četnými reorganizacemi, jež mají dopad i na podřízené součásti. Novodobým zlomovým okamžikem se stává rok 2000, kdy vzniká Ústřední základna munice se sedmnácti zásobovacími základnami. Následně přechází do přímé podřízenosti staroboleslavského Ředitelství logistické a zdravotnické podpory u Velitelství sil podpory a výcviku. V současné době má Armáda České republiky devět zásobovacích základen munice neboli muničních skladů. Ty se nacházejí ve východních a severních Čechách a na Moravě. Nezměněna zůstala posádka, v níž se velitelství základny munice (ZM) nachází, i hlavní úkoly, jimiž se dnes zabývá. „Základna munice je ústředním skladovým, zkušebním a zásobovacím zařízením Armády ČR určeným k nepřetržitému zabezpečení vojenských útvarů a zařízení municí, řízenými střelami, výbušninami a pyrotechnickými prostředky,“ říká náčelník ZM plukovník gšt. Přemysl Škácha a dodává: „Do naší gesce patří i odborné zabezpečení technických a chemických zkoušek pro prodlužování životnosti munice včetně provádění ošetřování, delaborací, střeleckých a laboratorních zkoušek munice ve prospěch Armády České republiky.“

BEZPEČNOST VE VŠECH PÁDECH Přístupem České republiky k Severoatlantické smlouvě (1999) začíná armáda postupně přecházet na standardy NATO.

Oblast skladování munice není výjimkou. V případě bezpečnosti zásobovacích základen jde o závazný standard STANAG 4440, který jmenovitě stanovuje maximálně možné, jinými slovy nepřekročitelné množství munice skladované v dotyčném objektu za dodržení všech bezpečnostních ukazatelů. Detailní „kuchařkou“ v resortních podmínkách se stává novelizovaný předpis Vševojsk 5-2, platný od 1. července 2006. „Jednoduše řečeno, zmíněný předpis rozebírá problematiku skladování munice ‚od A až po Z‘. Pouze zdůrazním, že naprosto jednoznačně vymezuje způsoby a podmínky, za jakých lze munici skladovat. Rovněž určuje veškerá bezpečnostní opatření, včetně vedení technické dokumentace, evidenci a celou řadu dalších ukazatelů. Jejich striktnímu dodržování je na základně munice podřízeno vše. Neexistuje sebemenší vybočení, respektive podcenění jasně daných pravidel. Byť se v armádních objektech provádí pouze skladování munice a její předepsaná údržba a technické kontroly, mohl by sebemenší šlendrián vést až k mimořádné události,“ konstatuje náčelník Základny munice v Týništi nad Orlicí. Plukovník Škácha ví, o čem mluví. Nedávná tragická nehoda ve slovenských Novákách se každému „muničáři“ vryla hluboko do paměti. Bezpečnost vojenských skladů munice se začala „přetřásat“ ze všech stran. Nejen u odborné veřejnosti, ale také ve sdělovacích prostředcích a mezi obyvatelstvem obcí bezprostředně sousedících se zásobovacími základnami munice. Realita však ukazuje, že není žádný důvod k panice. Odborně zdatný

zaměstnanec, přesně dodržující technologické postupy prací, se do krizové situace nemůže dostat! „To, že je bezpečnost práce každého zaměstnance alfou a omegou našeho konání, netřeba obzvlášť zdůrazňovat. Spíše bych poukázal na další související aspekty. Důležitou indicií je výrazné zkvalitnění ostrahy muničních skladů. Výkon strážní služby řadovými vojenskými jednotkami nahradila policejní ochrana specialisty Vojenské policie. Zároveň došlo k podstatnému zvýšení kvality pasivních zábran, technických bezpečnostních zařízení a dalších prvků systémů ostrahy jednotlivých základen. Plně elektronicky zabezpečených základen máme v současné době šest,“ konstatuje plk. P. Škácha. Dalším argumentačním hlediskem, jež podporuje vysokou bezpečnost muničních skladů AČR, je skutečnost, že se zde neprovádějí komplexní delaborační práce na munici. Likvidace nepotřebné munice v armádních podmínkách, konkrétně v posádkách Týniště nad Orlicí a Bohuslavice nad Vláří, byla ukončena již v roce 1998. Vzhledem ke značnému množství nepotřebné munice určené k likvidaci vláda České republiky svým usnesením ze dne 6. srpna 2003 č. 798 schválila zajištění nákupu služeb nezbytných k realizaci projektu ekologické likvidace nepotřebné munice prostřednictvím specializovaných podniků sdružených v Asociaci obranného průmyslu ČR. Tyto firmy mají ke zmíněnému zadání patřičné oprávnění a technické zázemí. Pro zajímavost lze uvést, že se jedná o ekologickou likvidaci bezmála padesáti tisíc tun nepotřebné munice.

A report se zajímal, jak je nakládáno s municí a dalším nebezpečným, citlivým a sledovaným materiálem v resortu Ministerstva obrany 20

21

Î ZÁKLADNA MUNICE

DO ŽHAVÉHO Í

Aby byl výčet aktivit eliminujících rizika zcela kompletní, zbývá vzpomenout profesionalitu zainteresovaných pracovníků. Všichni zaměstnanci muničních skladů, kteří přicházejí do styku s municí, a to včetně řidičů, procházejí již při nástupu do zaměstnaneckého poměru povinným školením v rozsahu šedesáti hodin a v průběhu každého kalendářního roku absolvují další povinné přípravy o bezpečnosti práce. Každodenní ranní poučení před zahájením prací je naprostou samozřejmostí. „Každé takovéto pracoviště má jasně dané regule a režim. Lidé přesně znají technické postupy prací. Obejít je nelze, neboť jsou několikerým způsobem kontrolovány. Důležité jsou i jejich vlastní zkušenosti z práce s municí. Oni sami nejlépe vědí, jaký respekt z ní musejí mít,“ dodává náčelník týnišťského vojenského zařízení.

MÝTUS O MUNICI Nejvyšší čas vydat se do takzvaných technických prostorů zásobovacích základen munice a na vlastní oči se přesvědčit, jak je teorie o bezpečnosti muničních skladů AČR realizována v praxi. Prvotní podmínkou je povolení vstupu do vojenského prostoru. Poté následuje zevrubná kontrola patřičných dokladů a fyzická prohlídka. Dotyčný prochází detekčním rámem a odevzdává všechno zakázané. Propašovat něco „malého“ znamená koledovat si o něco „velkého“. Pod dohledem po zuby ozbrojeného vojenského policisty a statného německého ovčáka Breta vcházíme do hlubokého lesa. Ideální destinace pro muniční sklad, což už věděli i před padesáti roky jeho stavitelé. Lesní masiv sehrává významnou roli jak při tlumení tlakové vlny, tak v eliminaci létajících střepin. „Některé druhy munice skladujeme v podzemních prostorách. Tak je tomu například v zásobovací základně Mladkov u protitankových řízených střel,“ upřesňuje jeden z doprovázejících důstojníků. Zhruba po patnácti minutách ostré chůze přicházíme ke skladišti číslo 22. Je to obyčejná přízemní budova, avšak až po strop „napěchovaná“ municí. Na první pohled nás zaujmou zvláštní bezpečnostní valy okolo „muničáku“. Jsou to pevné hliněné překážky, na kterých postupem času dokonce vyrostly stromy. Jejich poslání je nabíledni. Oprávněná osoba otevírá, jak jinak než stanoveným postupem, vchod do „dvaadvacítky“. Už mezi dveřmi dostáváme další informaci. „Nebezpečí výbuchu je minimalizováno mimo jiné rozložením jednotlivých druhů munice po skladištích tak, aby nebyla narušena takzvaná vnější bezpečnost. V praxi to znamená, že v jednom skladišti mohou být uloženy pouze takové druhy a množství munice, aby v případě mimořádné události nedošlo k řetězovému přenosu detonační vlny na okolní objekty. Devastující účinky by tak postihly pouze budovu, ve které k explozi došlo, a nezasáhly by její širší okolí,“ vysvětluje důstojník z týnišťského velitelství základny munice. Ušli jsme pár kroků po antistatické podlaze a rázem se ocitáme uprostřed ohromného množství tmavozelených beden. Představa, že se v nich nacházejí tisíce kilogramů výbušniny, může leckomu způsobit husí kůži po těle. Popravdě řečeno, zbytečně. Život ohrožující munice – to je mýtus. „Sortiment“ skladovaný v prostorách a v podmínkách těchto speciálních armádních zařízení sám od sebe neexploduje! Tady je bezpečnost nejvyšší prioritou.

22

23

Î PŘEDSTAVUJEME OSOBNOST ČÍSLA Z AR 5/2007

JEDEN ze zachránců Francouzů Představujeme ředitele operačního odboru sekce rozvoje druhů sil-operační sekce MO brigádního generála Petra Pavla Text: Vladimír MAREK Foto: autor, Jiří HOKŮV a Marie KŘÍŽOVÁ

24

Petr Pavel se narodil 1. listopadu 1961 v rodině vojáka v Plané u Mariánských Lázní. Původně chtěl být lesníkem, rozhodnutí jít na vojenskou školu přišlo spíše spontánně. A to když se dozvěděl, že může jít na Vojenské gymnázium v Opavě rovnou z osmé třídy a nemusí již jít do devátého ročníku. Po absolvování Vojenského gymnázia a průzkumného oboru Vysoké vojenské školy pozemního vojska ve Vyškově prošel různými velitelskými funkcemi u výsadkového pluku a později u brigády speciálního určení v Prostějově. V letech 1988 až 1991 absolvoval postgraduální studium v oboru velitelsko-štábním zpravodajském na Vojenské akademii v Brně a ve stejném roce převzal funkci vedoucího staršího důstojníka u odboru řízení vojenských úřadů v zahraničí na Generálním štábu. Rok 1992 patřil v jeho životě a především vojenské kariéře ke zlomovým. Jednak absolvoval dvouměsíční kurz strategického zpravodajství ve Washingtonu, zároveň byl ale také nasazen v misi UNPROFOR na území bývalé Jugoslávie. Tehdy došlo k ofenzivě Chorvatů. Silou se pokoušeli vytlačit Srby ze Srbské Krajiny. Při postupu front se ztratila francouzská jednotka. Tehdy mu jeho nadřízení řekli, „dělej co umíš, ale pokus se Francouze najít“. Se svými vojáky nasedl do transportérů a týden v okolních kopcích a horách pátrali po zmizelé jednotce. Nakonec ji našli v srbském obklíčení

v obci Goleš. Všude kolem vybuchovaly chorvatské granáty. Přesto se jim podařilo naložit do transportérů nejen třiapadesát živých francouzských vojáků, ale i ostatky dvou mužů roztrhaných minometnou palbou. Později o tom řekl: „Zodpovědnost za lidi, jejichž zdraví a životy do značné míry závisely na mém úsudku a rozhodnutích, ve mně potlačila strach, únavu i mé slabosti. Strach by mne za jiných okolností asi ochromil. Denně jsem spal sotva tři hodiny, a přesto mi spánek nescházel. Něco podobného jsem nikdy předtím nezažil.“ Francouzský velitel byl velice vděčný za záchranu svých vojáků. Okamžitě nařídil nástup a na počest zachránců usekl šavlí hrdlo lahve se šampaňským. Naši vojáci tam sice stáli špinaví, v propocených uniformách, zato cítili nemalé zadostiučinění. Tomu ale ještě nebylo ani zdaleka konec. Francouzi na české vojáky nezapomněli. Po návratu do vlasti dostal v té době podplukovník Petr Pavel francouzský Vojenský kříž s bronzovou hvězdou a českou medaili Za hrdinství. Po několika měsících musel opět balit kufry. Byl pověřen funkcí zástupce vojenského a leteckého přidělence při Velvyslanectví České republiky v Belgii, s akreditací pro Nizozemsko a Lucembursko. Další zajímavá zkušenost. V roce 1995 pracoval jako asistent ředitele Vojenského zpravodajství. Absolvoval krátký kurz se zaměřením na spolupráci mezi NATO a OBSE na Akademii obrany NATO v Římě. Také následující rok studoval v zahraničí, a to brigádní velitelský a štábní kurz ve štábní akademii v britském Camberley. V roce 1997 přichází další zlomový okamžik jeho kariéry. Na dva roky se stává velitelem elitní české jednotky – speciální brigády v Prostějově. V té době právě tato jednotka procházela významnými proměnami. Reorganizační kroky přinášely své ovoce. Začínala se stále více podobat obdobným aliančním jednotkám. Na toto období velice rád vzpomíná. V letech 1999 – 2002 pracoval jako vojenský asistent ředitele pro vedení operací na spojeneckém regionálním velitelství SEVER v nizozemském Brunssumu. Po návratu ze zahraničí zastával funkci zástupce velitele 1. mechanizované divize v Brně. V prosinci 2002 byl jmenován do hodnosti brigádního generála a stejný den byl ministrem obrany jmenován do funkce velitele specializovaných sil AČR. V době, kdy byli jemu podřízení chemici nasazeni v Kuvajtu a Iráku, také on se zapojil do mise Enduring Freedom. Pracoval na štábu USCENTCOM, nejdříve v americké

Tampě a později na předsunutém velitelství v Kataru. Po rozhodnutí o zrušení specializovaných sil byl generál Pavel vybrán ke studiu prestižní Královské akademie obranných studií v Londýně. Po návratu do republiky v roce 2005 byl jmenován do funkce ředitele operačního odboru sekce rozvoje druhů sil-operační sekce MO. Na jaře následujícího roku si doplnil své vzdělání na úroveň Master of Arts (M. A.) v oboru mezinárodní vztahy na respektované King’s College v Londýně. Brigádní generál Petr Pavel je otcem dvou synů Jana a Petra. K jeho zájmům patří cestování, potápění, lyžování, fotografování a knihy.

KDO UHODL? Ze správných odpovědí, v nichž jste tipovali, o jakou vojenskou osobnost se jedná, jsme vylosovali následující výherce: Zdeněk Mikláš, Zdeněk Říha a Václav Vavřich. Výhercům blahopřejeme a posíláme knižní ceny.

25

Î KALEIDOSKOP

KALEIDOSKOP Í Třicet dva oceněných převzalo odznak škpt. V. Morávka Na Generálním štábu bylo 21. března oceněno přes třicet vojáků z povolání, občanská zaměstnankyně a příslušníci aktivní zálohy čestným odznakem štábního kapitána Václava Morávka. Stalo se tak u příležitosti pětašedesátého výročí tragické Morávkovy smrti. Jméno tohoto hrdiny protifašistického odboje bylo před třemi lety zvoleno do názvu odznaku, který uděluje náčelník Generálního štábu osobám, jež dosahují výjimečných výsledků v souvislosti s činností aktivní zálohy Armády ČR. Odměněným poděkoval za jejich práci zástupce náčelníka Generálního štábu AČR-ředitel sekce plánování sil MO generálmajor František Hrabal. Ve svém krátkém proslovu kromě jiného připomněl i roli dnešní armády v boji proti terorismu především účastí v zahraničních misích. „Věřím, že se v budoucnosti podaří upravit legislativu tak, aby i aktivní záloha v některých misích mohla působit, jak je tomu v ostatních zemích Evropské unie,“ uvedl. Slavnost byla ukončena pietním aktem u pomníku Václava Morávka na Prašném mostě v Praze 6, tedy na místě, kde si coby člen odbojové skupiny „Tři králové“ vzal život při přestřelce s gestapem.

Beseda s válečnými veterány V Zrcadlovém sále kasáren divizního generála Otakara Zahálky se 27. března uskutečnila beseda vojáků útvarů hranické posádky s válečnými veterány – účastníky československého zahraničního a domácího odboje ve 2. světové válce. Besedu uspořádala Asociace Vojáci společně ve spolupráci s Generálním štábem AČR a pod patronací velitele posádky Hranice. Pozvání přijal i velitel pozemních sil AČR brigádní generál Ján Gurník. Besedy se konají v posádkových městech AČR od roku 2006 a již se uskutečnily v posádkách Přerov, Přáslavice, Jince a Žatec. V letošním roce byl přednáškový cyklus zahájen právě v Hranicích, jejichž vojenská historie sahá do poloviny 19. století, a bude pokračovat v Prostějově, Čáslavi a ve Vyškově. Hlavními hosty tentokrát byli generálporučík Tomáš Sedláček, plukovník Ivan Solovka, plukovník Jiří Šimek a plukovník Ludovít Štefka. První tři jmenovaní jsou absolventy Vojenské akademie Hranice. Součástí besedy bylo i promítnutí filmové koláže „Boj za svobodu“ mapující období od vzniku armády Československé republiky až po současnost, včetně zahraničních mírových misí, do kterých česká armáda vysílá své příslušníky.

Text a foto: Jaroslav PAJER

Text a foto: kapitán Jiří KLEMENT

III. reprezentační ples Univerzity obrany

Dva milníky alky

V interhotelu Voroněž se v pátek 16. března konal III. reprezentační ples Univerzity obrany v Brně. Pozvání na ples přijalo mnoho čestných hostů z resortu MO, samosprávy města Brna a Vyškova, brněnských vysokých škol, partnerských občanských sdružení a spolupracujících firem a podniků. Převážnou část účastníků vydařeného plesu, kterých bylo přes šest set, tvořili příslušníci a zaměstnanci školy a také studenti UO. Po písni „Přátelství“ od Petra Rezka, kterou přednesli posluchači muzikálového herectví JAMU, univerzitní ples zahájil rektor-velitel UO brigádní generál Rudolf Urban, který přivítal domácí a přespolní účastníky plesu a také využil této příležitosti k předání svého pamětního řetězu Milanu Máčelovi. Tohoto ocenění se řediteli odboru vzdělávání sekce personální MO dostalo za významnou pomoc při rozvoji Univerzity obrany. Po této milé události již přišlo na řadu předtančení v provedení studentů UO. K tanci a poslechu v hlavním sále hrála brněnská hudební skupina Panorama Band, v restauraci prvního patra DJ Seďa a v delta sále cimbálová muzika Jánošíček. Oddychové pauzy vyplňoval doprovodný program, který obsahoval ukázky standardních a latinskoamerických tanců v podání tanečního klubu Akademik a v choreografii manželů Rosypkových, magické vystoupení Dua Fernando a disco tance děvčat z taneční školy Hubený.

Březen letošního roku přinesl dva velice důležité momenty v provozu letounů L-159 ALCA. Prvním milníkem je 10 tisíc letových hodin, které má tento typ na svém kontě od zařazení do výzbroje AČR. První alky převzala armáda v dubnu 2000 a po nezbytných zkouškách se na ně od prosince téhož roku začali přeškolovat příslušníci tehdejší 42. stíhací letky v Čáslavi. Těm se ve výcviku podařilo dosáhnout současné vysoké úrovně a s letouny se pravidelně zúčastňují velkých mezinárodních cvičení, například NATO Air Meet, Clean Hunter, Flying Rhino a dalších. Za sebou mají také ostré bojové střelby protiletadlových řízených střel a z kanonu. Bohužel alka si vyžádala také jednu lidskou oběť, když v únoru 2003 zahynul major in memoriam Petr Vašíček. Od té doby však letouny slouží bez vážnějších problémů a dnes patří mezi nejspolehlivější typy. Hranici 10 tisíc letových hodin dosáhl kapitán David Řeha 23. března 2007. Příslušníci 212. taktické letky při té příležitosti nechali speciálně zbarvit jeden ze svých letounů. Druhý milník představuje letoun L-159T1. Dvoumístná cvičná alka přestavěná z jednomístné verze poprvé vzlétla již 8. března 2007 a 29. března poprvé přistála v Čáslavi, aby zde absolvovala část prototypových zkoušek. Celkem čtyři stroje tohoto typu by měla armáda převzít do konce letošního roku. Text a foto: Tomáš SOUŠEK

Text a foto: Pavel PAZDERA

Pomoc v tísni

26

Konal se již 13. ples logistiky

Vojenští policisté plní náročné úkoly policejní ochrany doma i v zahraničních misích, které jsou spojeny s rizikem ohrožení jejich životů. Například při dopravních nehodách přišlo o svého živitele již několik rodin vojenských policistů. Z tohoto důvodu vzniklo koncem ledna letošního roku občanské sdružení Pomoc v tísni, které si klade za cíl řešení složité životní situace pozůstalých po vojenských policistech. Sdružení je postaveno na principech solidarity a dobrovolnosti. Každý příslušník Vojenské policie má možnost se projektu účastnit a přispívat peněžní částkou na účet sdružení. Na šestém plese Vojenské policie počátkem letošního roku převzalo sdružení symbolické šeky ve výši 300 tisíc a 100 tisíc korun od Computer systému Praha, s. r. o., a Československé obchodní banky, a. s., které takto vyjádřily svoji podporu náročné práci vojenských policistů.

V Kulturním domě v Mladé Boleslavi se 3. března uskutečnil již 13. ples logistiky. Ples zahájil zástupce ředitele logistické a zdravotnické podpory plukovník Igor Arvay, jenž přivítal všechny přítomné a jmenovitě významné hosty, kteří pozvání na ples přijali. Byli mezi nimi náčelník Generálního štábu AČR generálporučík Vlastimil Picek, velitel sil podpory a výcviku generálmajor Jiří Halaška, ředitel sekce podpory MO generálmajor Pavel Jevula a další významní představitelé Armády České republiky. V úvodu své taneční umění předvedly páry taneční školy Zitta z Mladé Boleslavi a skupina Krok z Pardubic. Bohaté občerstvení, zajímavá tombola a neformální atmosféra patří tradičně k plesu logistiky, kterého se každoročně účastní více než devět set hostů. Do pozdních nočních hodin hrála k tanci i poslechu skupina BIG BAND RELAX a Vojenský umělecký soubor Ondráš.

Text: kpt. Jan ČERMÁK, foto: Daniel PAPOUŠEK

Text a foto: Hana SELNEROVÁ

27

Î TECHNIKA

TECHNIKA Í

NOVINKY v obrněné technice Text a foto: Michal ZDOBINSKÝ

RG-31M

Na největší letošní zbrojní výstavě v Abú Dhabi se představila celá řada lehčích chráněných kolových vozidel. Tyto typy nacházejí stále širší uplatnění v podmínkách, kdy již ustaly prvotní válečné operace, ale v oblasti ještě není konsolidována bezpečností situace. Typickým příkladem je dnešní Irák nebo Afghánistán, kdy skupinky ozbrojenců napadají spojenecké vojáky ručními palnými zbraněmi, pancéřovkami nebo nejrůznějšími trhavinovými náložemi. V nelehkých podmínkách Afghánistánu německá armáda intenzivně používá značně odolná vozidla Dingo 4 × 4 od firmy KMW. Nyní se zájem soustřeďuje na novou verzi

Yak

28

Dingo 2 (využívá podvozek víceúčelového vozidla Unimog 5000 s větším rozvorem), která může pojmout až osm vojáků. Německá armáda má objednaných 200 kusů, přičemž

do konce letošního roku jich má být předána polovina. Dalším uživatelem jsou belgické ozbrojené síly, které si 220 vozidel objednaly a na dalších 130 mají opci. Německý výrobce nyní připravil nejnovější verzi určenou pro jaderný, chemický a biologický průzkum. Dvanáct vozidel v tomto provedení zakoupilo Rakousko spolu s dalšími osmi kusy ve zdravotnickém provedení. Do kategorie vozidel nové generace patří i typ LMV (Light Multirole Vehicle) italské firmy IVECO. Ten se nyní vyrábí u mateřské firmy pro italskou armádu a v licenci jej pro britské ozbrojené síly produkuje společnost BAE Systems. Britové mají objednaných 401 kusů, přičemž prvních několik desítek již bylo vyrobeno. Pod pojmenováním Panther je britská armáda nasadí do běžného operačního provozu během několika měsíců. Belgie má závazně objednaných 440 kusů LMV (na dalších 90 uzavřela opční smlouvu), Norsko podepsalo smlouvu na 26 vozidel (plus opci na dalších 47) a Chorvatsko zakoupilo deset vozidel.

Tento typ se pod názvem Caracal také zkouší v Německu. Firma IVECO nyní představila prototyp verze LWB (Long Wheel Base) s rozvorem prodlouženým z původních 3,2 m na 3,5 m. Nová verze bude nejprve k dispozici v provedení jako pancéřovaná ambulance, díky většímu využitelnému prostoru uvnitř kabiny se do budoucna počítá s variantou pro NBC průzkum, pro elektronický boj nebo jako nosič zbraňových systémů. Ještě výraznější nárůst vnitřního prostoru by mohla přinést zvažovaná třínápravová verze. Pokud by byla studie zmíněného typu dovedena do sérové podoby, mohla by představovat konkurenci modernímu vozidlu DURO III švýcarské firmy MOWAG. S využitím jeho podvozku, pohonné jednotky a dalších komponentů připravila německá společnost Rheinmetall Landsysteme víceúčelový pancéřovaný typ Yak. Celý prostor pro užitečný náklad za kabinou řidiče je řešen jako výměnný modul, což umožňuje relativně rychlou rekonfiguraci vozidla pro různé účely. Podle informací firmy Rheinmetall dnes německý Bundeswehr disponuje 20 vozidly Yak. Jsou v pancéřovaném provedení a většinu z nich používá Vojenská policie nebo zdravotní služba. Několik kusů nachází uplatnění jako řídicí stanoviště bezpilotního průzkumného systému Luna a deset kusů se nyní vyrábí pro ženijní EOD týmy. Od září 2005 má německá armáda objednaných dalších 100 kusů, mezi kterými budou nové specializované verze například pro protivzdušnou obranu nebo i 14 vozidel s vodním dělem či úpravou pro přepravu vězňů. Další novinka v oblasti třínápravových chráněných automobilů pochází od jordánské společnosti AIA. Jedná se o typ NIMR 6 × 6 vycházející z původního vozidla NIMR 4 × 4,

Nimr 6 × 6

které bylo vyvinuto s ohledem na požadavky ozbrojených sil Spojených arabských emirátů. Nová, 6,1 m dlouhá třínápravová verze byla na výstavě představena v provedení pro transport až deseti vojáků. V základní verzi má balistickou ochranu ve stupni 1 dle STANAG 4569, podle údajů výrobce lze přídavným pancéřováním údajně dosáhnout až stupeň 3. Šestikolový NIMR má prázdnou hmotnost 6000 kg, nejvyšší provozní hmotnost může dosáhnout až 11 000 kg.

JIŽNÍ AFRIKA UKÁZALA CESTU Již před čtvrtstoletím se v Jihoafrické republice začala rodit koncepce terénních vozidel optimalizovaných tak, aby co nejvíce chránila převážené osoby před účinky pozemních min. Řešení využívající silně pancéřovaný

Agrab

spodek korby ve tvaru písmene „V“, velký rozvor náprav s koly umístěnými „v rozích korby“ a speciální sedačky vysoko nad zemí využívá jak řada jihoafrických typů, tak stále více následníků z různých částí světa. Přímo klasický zástupce této kategorie je typ RG-31M, původně od jihoafrické firmy OMC, kterou dnes vlastní britský koncern BAE Systems. Vozidlo nachází široké uplatnění v nebezpečných oblastech, je průběžně zdokonalováno a používá je mnoho zemí. Podle údajů výrobce dokáže odolat výbuchu zdvojené protitankové miny s účinkem ekvivalentním 14 kg TNT pod libovolným kolem nebo výbuchu jedné protitankové miny (ekvivalent 7 kg TNT) pod korbou. Možnosti tohoto typu samozřejmě lákají i pro další aplikace. Mezinárodní konsorcium International Golgen Group na IDEXu předvedlo vyvíjený samohybný minomet Agrab. Podvozek vozidla RG-31M slouží jako nosič singapurského 120mm minometu SRAMS (bližší informace viz A report 6/2007). Kromě vlastní zbraně a tříčlenné obsluhy (řidič, velitel, střelec) jsou na korbě také dva otočné zásobníky, z nichž každý obsahuje 23 miny spolu s příslušnými náplněmi. K dispozici je rovněž navigační výbava kombinující inerciální systém s přijímačem GPS a také systém řízení palby. Vzhledem k nízkému zpětnému rázu minometu a pevnosti vozidla nejsou při střelbě potřeba sklopné podpěry. To, spolu se zmíněným přístrojovým vybavením, má umožňovat, aby systém po zastavení zahájil palbu údajně do 30 sekund. Samohybný minomet Agrab je 7,6 m dlouhý, 3 m široký, 3,2 m vysoký a má celkovou hmotnost 14 t. V polovině loňského roku se uskutečnily první zkušební střelby, v polovině letošního roku mají skončit

29

Î TECHNIKA

TECHNIKA Í uspořádáním se hodně podobá typu Al Hosn Mk II, má také v nejvíce ohrožených partiích zdvojené stěny a široce využívá sériově vyráběné komponenty. V základním provedení poskytuje vozidlo odolnost proti střelám z ručních palných zbraní ve 2. stupni dle STANAG 4569, přídavnou balistickou ochranou lze dosáhnout 3. stupně odolnosti. Silně chráněná a ve tvaru písmene „V“ tvarovaná spodní část korby poskytuje vysokou odolnost proti minám (stupeň 3B a 4A dle STANAG 4569). Pět a půl metru dlouhý Marauder má vlastní hmotnost 8900 kg a uveze 5600 kg užitečného zatížení. V kabině je kromě řidiče a velitele prostor pro osm osob. Motor o výkonu 176 kW umožňuje dosáhnout maximální rychlost 120 km/h.

Al Hosn Mk II

komplexní testy a výrobce se již intenzivně poohlíží po případných zájemcích. Al Hosn 4 × 4 Mk II je pojmenování pro další silně chráněné vozidlo. Původně bylo vyvinuto pro přepravu osob v Iráku a dnes jej již používá i americká armáda. Vysokou ochranu až deseti převážených osob zaručuje silně pancéřovaná korba, jejíž spodní boční část má zdvojené stěny. Boční a zadní neprůstřelná skla mají střílny, ve střeše je vepředu a vzadu po jednom otočném a chráněném střelišti. V Jihoafrické republice a v Abú Dhabi vyráběný

Al Assefa

Marauder

Do kategorie lehkých obrněných vozidel 4 × 4 jednoznačně spadá i typ Gavial, který vystavovala německá společnost Rheinmetall Landsysteme. Nejedná se o originální konstrukci, nýbrž o mírně upravený francouzský Panhard A4, který si v rámci projektu PVP (Petit Véhicule Protégé) začíná ve značném množství (zatím se uvažuje o více než 930 kusech) pořizovat francouzská armáda. Toto skutečně malé vozidlo pojme až šestičlennou posádku. Německá armáda má ve svých plánech pořízení obrněných vozidel hmotnostní kategorie

typ Al Hosn Mk II má délku 6 m, prázdnou hmotnost 7800 kg a při 20 utrpěných zásazích z míst incidentu údajně neodjela pouze čtyři vozidla. Jiná jihoafrická firma (Paramount Group) založila další společný podnik na vývoj a výrobu silně chráněných vozidel s jordánským konstrukčním a vývojovým střediskem KADDB. Vývoj proběhl v JAR, v Jordánsku by měla probíhat sériová výroba. Výsledek společného snažení se nazývá Marauder 4 × 4 a poprvé se veřejně představil právě v Abú Dhabi. Svým

Odvozená a o metr delší verze Matador pojme další čtyři vojáky navíc.

JEŠTĚ LEHČÍ

Dozor-B

30

zřejmě ukončen, nyní ukrajinské firmy hledají uživatele. Zájemce si bude moci vybrat celou řadu přídavného vybavení a také zvolit pohonnou jednotku. Tu může tvořit buď motor IVECO o objemu 2,8 l s výkonem 90 kW nebo Deutz o objemu 4,8 l s výkonem 140 kW. První motor by se měl dodávat s mechanickou pětistupňovou převodovkou, zatímco pro druhý má být k dispozici automatická převodovka. Vozidlo má takové pancéřování, že čelní partie korby odolávají průbojné 7,62mm munici vypálené ze vzdálenosti 100 m, boky ze vzdálenosti 450 m a záď ze vzdálenosti 850 m. Spodek korby odolá mině, jejíž účinek je ekvivalentní výbuchu 0,5 kg TNT. Dozor-B má celkovou hmotnost 7000 kg.

Nové obrněné vozidlo Dozor-B 4 × 4 představila ukrajinská konstrukční kancelář Charkiv Morozov. Jeho pozoruhodným rysem je to, že při délce pouhých 5,4 m dokáže vedle tříčlenné posádky převážet až osmičlenný výsadek. Posádku tvoří vepředu sedící řidič a velitel, za nimi má své stanoviště střelec. Z vnitřního prostoru ovládá plně otočný kulomet ráže 12,7 mm, který má náměr v rozsahu –3 ° až +68 °. Pro Dozor-B, jehož vývoj byl již

Stejná společnost, která produkuje Al Hosn, představila také lehčí typ Al Assefa. Jeho základ tvoří oblíbené terénní vozidlo Ford F-350, které je patřičně modifikované. Celou kabinu chrání kombinace ocelového a keramického pancíře a odolá průbojné munici ráže 7,62 × 39 mm. Pancířem je opatřena i spodní část vozidla pod prostorem pro posádku. Přibližně 5 m dlouhý, 2 m široký a 2 m vysoký Al Assefa disponuje šestilitrovým motorem o úctyhodném výkonu 325 k. Není se příliš co divit, že díky němu dosahuje toto 4,1 t těžké vozidlo rychlost přes 140 km/h. Užitečná nosnost je 1800 kg.

do 5000 kg transportovatelných vrtulníky CH-53. A právě pro tento projekt nabízí Rheinmetall typ Gavial. Na výstavě byl představen ve velitelské verzi se dvěma počítačovými konzolami (každá se dvěma obrazovkami), spojovacími systémy a s úložnými prostory v zádi pro další nezbytné vybavení a osobní věci posádky. Gavial/PVP je 4,2 m dlouhý, 1,97 m široký a 2,17 m vysoký. Prázdné vozidlo má hmotnost 3880 kg, uveze 1120 kg užitečného zatížení a pohání jej motor o výkonu 107 kW spojený s automatickou převodovkou.

Gavial

31

Î KRAJSKÁ VOJENSKÁ VELITELSTVÍ

POMOCNÁ RUKA kraje i obcí Text: Jaroslav PAJER Foto: autor a Radko JANATA

Je toho hodně, co mají na starost pracovníci, jak uniformovaní, tak v civilu, krajských vojenských velitelství (KVV). Od doplňování ozbrojených sil přes péči o veterány a vojenské důchodce až po koordinaci úkolů při řešení krizových situací na „svém“ teritoriu. A právě o roli KVV v té třetí oblasti jsme hovořili s ředitelem Krajského vojenského velitelství Plzeň plukovníkem Vladimírem Benešem. Bylo to v době, kdy jeho podřízení na štábním nácviku plánovali střežení vytypovaných objektů důležitých pro obranu státu (ODOS) a „papírově“ řešili situaci, již vyvolal výskyt slintavky a kulhavky v jednom zemědělském podniku. Všichni nyní pracují v operačním středisku vytvořeném z učebny. „Toto středisko se obvykle aktivuje při živelních pohromách nebo

32

jiných závažných situacích. Například těch, co řešíme nyní,“ říká plk. Beneš. „Může se však uvést do činnosti i v době, kdy situace teprve nazrává. Vezmu příklad z roku 2002 − záplavy. Protože deště vrcholily o víkendu, tak hned v pondělí jsme rozvinuli operační středisko, neboť jsme počítali, že bude zle. Povolali jsme lidi, připravili veškerou dokumentaci, navázali spojení s útvary na našem teritoriu. Jejich velitelé viděli, že to vypadá špatně, a sami začali připravovat lidi i techniku. Bylo to ještě v době, kdy nebyl vyhlášený žádný povel k záchranným pracím.“ Dodává ale, že se ve valné většině případů operační středisko rozvíjí na pokyn nadřízených. Obdobně tomu bylo i nyní. „Na základě zjištěného ohniska nákazy slintavky a kulhavky v Plzeňském kraji se má naše KVV připravit na nasazení vojsk. My teď musíme naplánovat, kde budou vojáci spát, co budou jíst, systém střídání a tak dále. Spolu s tím obvykle začíná i rekognoskační činnost. Moji lidé se musejí

INFORMUJEME Í podívat, jak to v místě, kde je možnost stravování a ubytování, vypadá. To dnes neděláme, ale musíme s tím počítat. Dále bychom navázali spolupráci s Policií ČR, protože území kolem nákazy se musí uzavřít a vojáci jsou vyčleněni pro její posílení, i s dalšími orgány a institucemi na teritoriu.“ Jiná skupina z velitelství řeší situaci kolem střežení ODOS. To znamená navázat kontakty s jejich majiteli, nachystat plán obrany objektů, připravit povolání příslušníků pěší roty aktivní zálohy do služby, doplnit tuto jednotku vojáky z jiných útvarů, přichystat jejich logistické zabezpečení... „Štábní nácvik slouží k tomu,“ pokračuje ředitel velitelství, „abychom si procvičili plánovací a rozhodovací proces. Aby lidé věděli, kam sáhnout, aby na něco nezapomněli.“ Štábní nácvik končí, život na krajském velitelství se vrací do obvyklých kolejí a jeho pracovníci k běžným úkolům. Jedním z těch tradičních je spolupořadatelství cvičení Patrouille-Hlídka Euregio Egrensis, jehož účastníci − vojáci AČR, Bundeswehru a US Army − ve smíšených družstvech plní disciplíny využitelné při záchranných pracích. „Vzhledem k reorganizaci našich partnerských velitelství na německé straně dojde letos oproti loňskému programu k redukci,“ vysvětluje plukovník Beneš. „Cvičení se uskuteční v době od 1. do 3. června. První dva dny proběhnou na německé straně ve Schneebergu. Třetí den ráno se přesuneme na české území do Jáchymova. Tam bude Patrouille-Hlídka Euregio Egrensis 2007 odpoledne slavnostně ukončena.“

NOVÉ PŘÍRŮSTKY v Ústřední odborné knihovně MO ČR D 229 P JANE’S WORLD AIR FORCES 2007. (Vojenské letectvo v jednotlivých zemích světa 2007.) Coulsdon, Jane’s Information Group 2007. 14 + 651 s. D 215 P JANE’S SENTINEL COUNTRY RISK ASSESSMENT – EASTERN MEDITERRANEAN 2006. (Východní Středomoří. Bezpečnostní situace 2007.) Coulsdon, Jane’s Information Group 2007. 24, 685 s. F 20 526 VAN RIPER, A. Bowdoin ROCKETS AND MISSILES. The Life Story of a Technology. (Rakety a řízené střely. Historie a vývoj raketové technologie.) Westport, CT, Greenwood Press 2004. 176 s. F 20 500 P SEYBOLT, Taylor B. HUMANITARIAN MILITARY INTERVENTION. The Conditions for Success and Failure. (Humanitární vojenská intervence. Podmínky úspěchu a krachu.) New York, Oxford University Press Inc. 2007. 294 s. F 20 499 P UNITED NATIONS INTERVENTIONISM 1991 – 2004. (Intervence OSN 1991 – 2004. Sborník.) Cambridge, Cambridge University Press 2007. 303 s. F 20 502 P LOCK-PULLAN, Richard US INTERVENTION POLICY AND ARMY INNOVATION. From Vietnam to Iraq. (Intervencionistická politika USA a inovace armády. Od Vietnamu po Irák.) London, Routledge 2006. 291 s. F 20 525 THOMAS, Troy S. – KISER, Stephen D. – CASEBEER, William D. WARLORDS RISING. Confronting Violent Non-State Actors. (Vzestup polních velitelů. Nestátní aktéři násilí.) Lanham, MD, Lexington Books 2005. 254 s. F 20 501 FANATICISM AND CONFLICT IN THE MODERN AGE. (Fanatismus a konflikt v moderním věku. Sborník.) London, Frank Cass 2005. 196 s. F 20 503 STATEHOOD AND SECURITY. Georgia after the Rose Revolution. (Státnost a bezpečnost Gruzie po růžové revoluci. Sborník.) Cambridge, MA, American Academy of Arts and Sciences 2005. 406 s.

F 20 497 P DEMIN, V. M. VOJNA I VOORUŽENNAJA BORBA. (Válka a ozbrojený boj.) Moskva – Omsk, Russkaja Pravda 2005. 319 s. F 20 498 LA SEGURIDAD EN EL MEDITERRÁNEO (COLOQUIOS C-4/2006). Monografías del CESEDEN 89/2006. (Bezpečnost ve Středomoří. Společný seminář 2006.) Madrid, Ministerio de Defensa 2006. 90 s.

LEGENDA: • Pokud je signatura (uvedena na prvním řádku záznamu) zakončena písmenem P, je kniha určena pouze k prezenčnímu studiu ve studovně. • Pro zájemce o tyto materiály uvádíme kontakt, kde je možné je studovat nebo zapůjčit: Agentura vojenských informací a služeb (AVIS) Ústřední odborná knihovna MO ČR Rooseveltova 23, 161 05 Praha 6 Tel.: 973 215 546, fax: 973 215 917

F 20 522 MALLIK, Amitav TECHNOLOGY AND SECURITY IN THE 21ST CENTURY. SIPRI Research Report No. 20. (Technologie a bezpečnost v 21. století. Z aspektu poptávky.) New York, Oxford University Press 2004. 151 s. G 5794 DAŇKOVÁ, Šárka RAF – FRAKCE RUDÉ ARMÁDY. Tři generace teroristů. Praha, Lidové noviny 2006. 199 s. G 5795 PROLIFERACE JADERNÝCH ZBRANÍ: PROBLÉMOVÍ AKTÉŘI. Brno, Masarykova univerzita 2006. 120 s. G 5796 RUSKO JAKO GEOPOLITICKÝ AKTÉR V POSTSOVĚTSKÉM PROSTORU. Brno, Masarykova univerzita 2006. 200 s. F 20 507 SKANAKER, Rangar – ANTAL, Laslo SPORTOVNÍ STŘELBA Z PISTOLE. Přel. z něm. Praha, Naše vojsko 2007. 193 s. F 20 508 P SKRAMOUŠSKÝ, Jan – PAZDERA, David ČESKOSLOVENSKÉ PISTOLE 1918 – 1950. Praha, Mladá fronta 2006. 306 s. E 6503 STRAKA, Karel ČESKOSLOVENSKÁ ARMÁDA, PILÍŘ OBRANY STÁTU Z LET 1932 – 1939. Historie československé armády 3. Praha, MO ČR – AVIS 2007. 158 s. E 6506 SOUHRNNÁ POLITICKÁ SMĚRNICE NATO. Praha, MO ČR – AVIS 2007. 6 s.

33

Î PÉČE O VÁLEČNÉ VETERÁNY

PÉČE O VÁLEČNÉ VETERÁNY Í „Pozastavení výstavby nových domovů péče o válečné veterány neznamená jejich definitivní konec. Ani to, že se Ministerstvo obrany o vojenské vysloužilce přestává jakkoliv starat. V případě potřeby se k původnímu záměru dalších DPVV můžeme vrátit. Avšak na základě provedených analýz a našich poznatků z praxe konstatuji, že by se v současné době nejednalo o optimální řešení. Péči o veterány musíme vést naprosto cíleně. Odbor mimoresortní spolupráce MO tudíž připravuje novou koncepci, jež vychází z aktuální situace v péči o válečné veterány,“ říká ředitel odboru Josef Prokeš.

PŘEVAHA NOVODOBÝCH VETERÁNŮ

Starostlivost šitá na míru Peněžní podpora, to je jenom zlomek péče Ministerstva obrany o válečné veterány Text: Pavel LANG Ilustrační foto: autor a Vladimír MAREK

Řady válečných veteránů se rok od roku rapidně ztenčují. Čím menší je jejich počet, tím větší úctu a starostlivost si zasluhují. Ministerstvo obrany sehrává v péči o vojenské vysloužilce významnou roli. Jeho počínání je podrobeno značnému zájmu veřejnosti. Zřizování nových domovů péče o válečné veterány je výstižným příkladem. 34

Krátce si připomeňme klíčová fakta. Dne 24. listopadu 2005 schválil ministr obrany Karel Kühnl rozvojovou studii týkající se domovů péče o válečné veterány Ministerstva obrany (DPVV). Na základě tohoto dokumentu rozhodl zřídit šest pečovatelských domovů a dvě léčebny pro dlouhodobě nemocné válečné veterány (LDN), a to do konce roku 2008. Domovy měly být v Praze, Hradci Králové, Jihlavě, Jeseníku, Českém Krumlově a Žatci. Ve všech případech se jednalo o rekonstrukce objektů, jež byly vyřazeny z užívání Armády ČR. Na tyto práce se z rozpočtové kapitoly MO ČR vyčlenilo 350 milionů korun. DPVV měla provozovat Vojenská lázeňská a rekreační zařízení. Za působiště LDN byly vytypovány Ústřední vojenská nemocnice Praha a Vojenská nemocnice Olomouc. Finanční náklady? Bezmála 136 mil. Kč. Ani ne po roce dochází k zásadnímu obratu. Ministr obrany Jiří Šedivý přehodnocuje rozhodnutí svého předchůdce a plán na výstavbu šesti DPVV pozastavuje. Důvody? Snížený zdrojový rámec MO a směřování péče tak, aby pokrývala aktuální potřeby a požadavky oprávněných osob.

Jakou situaci má ředitel Prokeš na mysli? Klíčový argument spočívá v reálném složení klientely. „K 1. únoru 2007 vydalo Ministerstvo obrany na základě podaných žádostí oprávněných osob celkem 8420 osvědčení válečného veterána. Z toho je 6116 takzvaných novodobých veteránů neboli účastníků zahraničních misí po roce 1989. V současné době sice upřesňujeme jejich počet, ale odhad hovoří zhruba o 18 tisících osobách, jež splňují statut válečného veterána podle zákona č. 170/2002 Sb. Co z toho vyplývá? Novodobých veteránů je drtivá většina. Jejich představy o péči jsou samozřejmě rozdílné od účastníků národního boje za osvobození. Cílená pomoc musí kopírovat reálný stav,“ dodává J. Prokeš. Novodobí veteráni, kteří se zúčastnili misí po roce 1990, nemají v současné době žádné požadavky na umístění do DPVV. Ze zmíněného počtu (cca 6200 registrovaných osob) se osoby starší šedesáti let dají počítat v řádu desítek. Lze tedy očekávat, že jejich potřeba o umístění do domova se výrazněji projeví mnohem později, a to až kolem roku 2025. Veteráni 2. světové války chtějí být umístěni do domovů v blízkosti svojí rodiny, respektive dosavadního bydliště. Tyto jejich požadavky jsou řešeny prostřednictvím dotační politiky Ministerstva obrany tak, že MO finančně přispívá na pobyt válečných veteránů (VV) v zařízeních sociální péče, která provozují nestátní neziskové organizace nebo jsou zřízena obcemi, kraji nebo hlavním městem Praha. Zařízením, které válečné veterány umístí, je resort MO připraven poskytnout dotaci na jejich pobyt a zajištění nadstandardní péče. „V rámci tohoto programu byly v roce 2006 dotace poskytnuty třinácti zařízením v celkové výši 2,9 milionu korun na pobyt jednadvaceti osob,“ upřesňuje

ředitel odboru mimoresortní spolupráce MO. Příklady? Domov Sue Ryder, obecně prospěšná společnost, Praha (1,5 mil. Kč), Hospic Štrasburk, Praha 8 (150 tis. Kč), Oblastní charita Klatovy (130 tis. Kč), Městská charita Plzeň (120 tis. Kč). Co z výše uvedených faktů pro resort MO vyplynulo? Prioritně se zaměřit na výstavbu dvou léčeben pro dlouhodobě nemocné válečné veterány při Ústřední vojenské nemocnici v Praze a Vojenské nemocnici v Olomouci s výhledem zřízení dalšího domova při Vojenské nemocnici v Brně. Od 1. března 2007 je rovněž možné využít pro potřeby vojenských vysloužilců sociální lůžka, která jsou při vojenských nemocnicích zřízena v souvislosti s účinností zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách. „Výstavba domovů péče o novodobé válečné veterány pak bude uskutečněna v době, až nabude jejich potřebnost opravdové aktuálnosti,“ říká Josef Prokeš. Realita dnešních dnů je následující. Účastníci národního boje za osvobození mohou využít dvou domovů péče o válečné veterány, které Ministerstvo obrany provozuje. Jedná se o DPVV při Ústřední vojenské nemocnici Praha a DPVV Bílý Kříž v Karlových Varech.

PŘÍSPĚVKY, SLUŽBY, DOTACE Nebylo by však poctivé „zúžit“ péči o válečné veterány ze strany Ministerstva

obrany pouze na DPVV a LDN. Poskytovaných výhod je samozřejmě více, konkrétně deset. Na jejich realizaci vynaložil resort MO v loňském roce 41,23 mil. Kč (v roce 2005 to bylo 41,87 mil. Kč). Zastavme se u některých z nich. Stejně jako v letech předchozích byly i v roce 2006 účastníkům národního boje za osvobození poskytovány příspěvky na lázeňskou péči (do 10 000 Kč na příspěvkovou lázeňskou péči, kterou hradí zdravotní pojišťovna, a do 15 000 Kč na lázeňskou péči, hradí-li ji účastník z vlastních prostředků) a rekreační pobyty (do 4000 Kč na rekreační pobyt v ČR a do 8000 Kč na rekreační pobyt v zahraničí). Řešeno bylo celkem 2951 žádostí. Roční náklady? Za lázeňskou péči 31,4 mil. Kč a za rekreační pobyty 9,8 mil. Kč. Ministerstvo obrany nezapomnělo ani na některé bývalé vojáky a účastníky národního boje za osvobození, již se ocitli, ne vlastní vinou, v tíživé sociální situaci. „K překonání tíživé sociální situace byly v loňském roce čtyřem osobám poskytnuty příspěvky v celkové výši 31 500 Kč,“ konstatuje ředitel OMS MO. Obdobným způsobem by šlo pokračovat i u dalších druhů benefitů, jež Ministerstvo obrany válečným veteránům poskytuje. Ať už to jsou příspěvky k důchodu, jednorázové peněžní částky nebo příspěvky na rekreaci dětí důchodce.

35

Î PÉČE O VÁLEČNÉ VETERÁNY

PÉČE O VÁLEČNÉ VETERÁNY Í

DOMOV pokojného stáří Nepatrná vada na kráse karlovarského domova péče o válečné veterány – poloprázdno! Text: Pavel LANG Foto: Jiří HOKŮV

Již 111 roků slouží karlovarský lázeňský dům Bílý Kříž lidem. Zpočátku členům stejnojmenné charitativní společnosti, nyní účastníkům národního boje za osvobození. Od května 2005 v něm Ministerstvo obrany zřídilo Domov péče o válečné veterány (DPVV). Klidného stáří si zde užívá jedenáct seniorů.

36

Bílý Kříž. Všední objekt na karlovarské ulici Krále Jiřího. V jeho útrobách se však neléčí lázeňští hosté. Tamní klientela je svým způsobem výjimečná a ustálená. Neobyčejná proto, že ji tvoří výlučně váleční veteráni, a neměnná tím, neboť se lázeňský dům stal jejich faktickým domovem. Aby tomu tak mohlo být, musela se provést zásadní rekonstrukce budovy. Investorem se stalo Ministerstvo obrany. Vlastní realizaci přestavby zabezpečovala Vojenská lázeňská a rekreační zařízení. Po čtyřech měsících demoličních a stavebních prací byla dokončena. Náklady činily 24,249 milionů korun. Výsledek? Komfortní prostředí přizpůsobené

veškerým nárokům, jež se životem vojenských vysloužilců souvisejí. „Kapacita domova je 28 lůžek, a to v 16 jednolůžkových pokojích a v šesti dvoulůžkových bytech. Potřebám válečných veteránů jsou samozřejmě přizpůsobeny také další společné prostory,“ říká ředitel DPVV v Karlových Varech Pavel Macek.

PĚKNÉ BYDLENÍ, DOBRÉ SLUŽBY Prohlídku interiéru karlovarského Domova péče o válečné veterány nelze odmítnout. Už na první pohled je očividná spokojenost „pánů a paní domácích“ s kvalitou jejich bydlení. Prostorné, novotou vonící prostředí, navíc se vším potřebným, co staří lidé potřebují k životu. Byt pro manželské páry je opravdovým bytem. Obývací pokoj se sedací soupravou, nábytková stěna s televizí a telefonem pro nevidomé, křesílka, ložnice, sociální zařízení a kuchyňka. V obytných buňkách je to podobné, jen s tím rozdílem, že se tam nacházejí dva samostatné jednolůžkové pokoje se společným sociálním zařízením v chodbičce. Idylku domova dotváří společenská místnost s knihovnou, jídelna a posezení na terase. Na stejně vysoké úrovni jako ubytování jsou i poskytované služby. „Co se stravování týče, nabízíme možnost výběru z pěti jídel jak na oběd, tak na večeři. Klient se může kdykoliv odhlásit a finanční náklady za stravu se mu nezapočítávají,“ upřesňuje ředitel domova. Pokud jde o úklid a výměnu ložního prádla, tak to je obligátní záležitost pokojských. Problém není ani s praním či žehlením prádla.

Těm, kteří se na tyto domácí práce „necítí“, rád vypomůže tamní personál. Samozřejmá je i pomoc v záležitostech, jež činí seniorům těžkosti. Jednáním s úřady počínaje, doprovodem na vyšetření konče. Náležitá pozornost je věnována také zdravotní péči pro vojenské vysloužilce. Z toho důvodu jsou v DPVV dvě sestry sloužící každodenní dvanáctihodinové služby, konkrétně od 7 do 19 hodin. Jednou týdně, „speciálně“ pro veterány, v domově ordinuje praktický lékař. A jaká je výše nájemného? „Měsíční sazba na osobu činí 6420 korun. Tato položka zahrnuje ubytování, stravování a základní služby,“ dodává P. Macek.

(NE)POCHOPITELNÝ NEZÁJEM Vedle všech zmíněných kladů se objevuje podstatná vada na kráse, a to malý zájem válečných veteránů o pobyt v tomto karlovarském zařízení. „Nemáme ani padesátiprocentní naplněnost, konkrétně z kapacity 28 míst je v současné době obsazeno 11 lůžek. Důvod? Ne každý zájemce o pobyt v DPVV splňuje podmínky k vydání potřebného osvědčení a především drtivá většina válečných veteránů si přeje umístění v blízkosti své rodiny, respektive svého dosavadního bydliště,“ upřesňuje ředitel Macek a dodává: „Samozřejmě že nás tento stav vůbec netěší, avšak naplněnost domova spadá do kompetence jiných institucí. My poskytujeme stejně kvalitní péči klientům bez ohledu na to, kolik jich je v domově umístěno. S rukama v klíně však další veterány nevyhlížíme. Nedávno jsme o této problematice jednali

s primátorkou města Karlovy Vary, obracíme se na sdružení, kde jsou účastníci národního boje za osvobození organizováni, pořádáme prohlídky domova péče. Bohužel výsledek je takový, jaký je.“ Za příklad nechť poslouží loňský rok. Na „exkurzi“ do karlovarského domova péče přišlo patnáct zájemců, nastoupili dva. „Přijedou k nám, prohlédnou si domov a všechno se jim tady moc líbí. Poté se vrátí domů, do svého prostředí, mezi svoje blízké. Psychika zapracuje a oni zpravidla změní názor,“ odhaluje realitu sociální pracovnice DPVV Lenka Pospíchal-Schiefner. Paní Lenka ví, o čem mluví, neboť o seniory se stará již dlouhou řádku let. „Víte, oni musejí v podstatě zpřetrhat vazby s rodinou i kamarády. Vzdát se všeho, na čem celý svůj život lpěli. Jsou vytrženi z domácího prostředí a odcházejí pouze s osobními věcmi. To, že jdou mnohdy do komfortnějšího prostředí, pro ně není směrodatné. Dobrovolně se musejí rozhodnout, zda zásadním způsobem změní život. A to je psychicky velmi náročné. Berte v potaz, že jim je v průměru pětaosmdesát roků. Ne každý tento krok do neznáma zvládne. Senioři potřebují vedle sebe oporu. My děláme všechno pro to, aby ji od nás pociťovali v maximální možné míře. Náš vztah s nimi je veskrze osobní,“ vyznává se L. Pospíchal-Schiefner.

DVĚ DIAMANTOVÉ SVATBY „Dobrý den, pojďte dál,“ zvou nás na návštěvu manželé Denešovi. Sotva usedneme do křesel, už si pochvalují, jak se jim v domově

líbí. „Starají se o nás moc dobře a každé naše přání nám hned splní,“ říká devětaosmdesátiletý pan Deneš, bojovník od Tobruku. Jeho paní pokládá na stůl svazek fotografií. „V únoru jsme tady slavili s manželem diamantovou svatbu. Veliká sláva, až na tu starou nevěstu,“ směje se paní Denešová. Měsíc před nimi vzpomínali na svoje vdavky před šedesáti roky také manželé Mohoritovi. V jedné z obyvatelných buněk žijí svůj život Miloš Kocman a plukovník ve výslužbě Ján Hacko. „O karlovarském domově péče o válečné veterány jsem se dozvěděl zcela náhodou. Prohlédl jsem si to tady a nadchlo mě to. Něco tak hezkého na důchod jsem si nedovedl ani představit. Jsem tady spokojený. Sestry mám sice v Praze, ale do střešovického domova pro veterány bych nešel. Tady je daleko luxusnější prostředí,“ konstatuje pan Kocman. Chválou nešetří ani pan Hacko. Po úmrtí manželky se mu karlovarský DPVV stal domovem: „Je to tady na úrovni několikahvězdičkového hotelu. Takový luxus jsem ani nečekal. Když k tomu přidám i výtečnou starostlivost personálu, nemá to chybu. Moc se divím, že je domov poloprázdný. Škoda, že to veteráni, již se dostali jako já do svízelné situace, více nevyužívají. Všem, kteří nám na sklonku života takto pomáhají, moc a moc děkuji.“ Poslední zastavení proběhne u paní Vlasty Klačanské, bývalé partyzánky ze Vsetínska: „Nebýt jediného problému, že mně stále nepřevedli důchod ze Slovenska do Čech, nelze si tady absolutně na nic stěžovat. Je to tady krásný život v nádherném paláci. To je to nejkrásnější stáří, jaké můžu prožít.“

37

Î

ÎÎÎ DO ŽHAVÉHO Î Î

ČTENÁŘSKÁ SOUTĚŽ

Í

Í

Í

Í

Í

VELKÉ LETNÍ KLÁNÍ O VĚCNÉ CENY V A reportu č. 2 jsme zahájili pro čtenáře soutěž, jež má za cíl osvěžit i ověřit znalosti profesionálů, ale také příznivců české armády, a to jednak z oblasti techniky, jednak ze základních vojenských příprav, jako je právo, taktika, střelecká, ženijní, OPZHN, spojovací, topografická, zdravotnická atp.

Zájemce o účast v soutěži může odeslat své odpovědi (doplněné o číslo A reportu, ve kterém byly otázky otištěny, a také o jméno, příjmení a adresu bydliště) internetem na e-mail: [email protected] anebo na faxové číslo: (973) 215 933 či písemně na adresu: Redakce A report, Rooseveltova 23, 161 05 Praha 6, a to do 15. června letošního roku. To znamená, že do tohoto data může posílat odpovědi i na otázky ze starších A reportů.

Všechny správné odpovědi budou zařazeny do závěrečného slosování, které proběhne v redakci krátce po tomto datu tak, aby kontrolní odpovědi a seznam 20 šťastných výherců mohly být vytištěny ve dvojčísle 14-15/2007 (uzávěrka 20. června, vychází 9. července).

Î OSOBNOST ČÍSLA

ZNÁTE SVÉ velitele, náčelníky a nadřízené?

BRNO 2. – 4. 5. 2007 V průzkumu, který před časem prováděla redakce, si řada čtenářů posteskla nad tím, že vojáci málo znají své velitele, nadřízené či nejvyšší funkcionáře armády a resortu. Nedostávají se jim prý detailnější informace o nich a jejich životě. A tak jsme se rozhodli pravidelně přinášet rubriku, v níž bude vaším úkolem na základě indicií, které vám prozradíme, uhodnout, o kterou z předních osobností Armády České republiky a resortu Ministerstva obrany se jedná. V následujících vydáních A reportu pak pro vás připravíme společně se správnou odpovědí a vyhodnocením soutěže i podrobný portrét uvedené osobnosti.

NA KOHO SE USMĚJE ŠTĚSTÍ, MŮŽE SE TĚŠIT NA VĚCNÉ CENY.

OTÁZKY SEDMÉHO KOLA: 1. Není to tak dlouho, co AČR převzala nový přenosný protitankový komplet. Jak se jmenuje? 2. Napište, jakou má ráži. 3. Jaké vzdálenosti od tanku, vozidla, osobní zbraně a kovových výstrojních součástek musíme dodržet, aby kov neovlivňoval správnou funkci kompasu či busoly? Poslední otázka čerpá z „Příručky vojáka AČR“, kterou vydal kolektiv autorů ze správy doktrín Ředitelství výcviku a doktrín ve Vyškově. Takže kdo si vezme tuto publikaci k ruce, bude mít snadnější práci. Odpovědi zašlete jedním z výše uvedených způsobů, abychom je v redakci měli k dispozici nejpozději do letošního 15. června! Připravili: Jaroslav PAJER a Michal ZDOBINSKÝ Omlouváme se za přiřazení špatné fotografie k otázkám otištěným v čísle 7. Z tohoto důvodu příslušné kolo soutěže rušíme.

38

9. mezinárodní veletrh obranné a bezpečnostní techniky

OSOBNOST ČÍSLA Tentokrát se jedná o člověka, který se narodil v roce 1967 v Červeném Kostelci u Náchoda. Ještě předtím, než se zásadním způsobem rozhodl změnit charakter svého života, hrál závodně volejbal. Do Armády České republiky nastoupil v roce 1996. Prošel 4. brigádou rychlého nasazení, účastnil se misí v Bosně a Hercegovině a v Kosovu. Má za sebou i výsadkářský výcvik a seskok s padákem. Za pouhých deset let služby v naší armádě byl povýšen z poručíka na plukovníka. Od základu vybudoval armádní duchovní službu. V současné době pracuje jako jeden z poradců ministryně obrany.

Pokud znáte správnou odpověď na naši otázku, o kterou vojenskou osobnost se jedná, neváhejte a pište. Odpovědi můžete zasílat buďto e-mailem na adresu: [email protected], faxem na číslo: 215 933 anebo písemně na adresu redakce: A report Rooseveltova 23 161 05 Praha 6 U každé odpovědi uveďte „Osobnost čísla, k rukám Vladimíra Marka“ a svou adresu. Správné odpovědi budou slosovány a tři vybraní výherci obdrží věcné a knižní ceny.

Uzávěrka tohoto kola soutěže je 11. 5. 2007 (rozhodující je datum doručení odpovědi do redakce).

Vedení expozice Armády České republiky v pavilonu F zve všechny návštěvníky veletrhu na akce doprovodného programu v tiskovém středisku Ministerstva obrany ČR 2. 5. 2007 15.00 hod. Tisková konference a beseda s armádními sportovci, které se zúčastní bývalý reprezentant v hodu diskem Imrich Bugár a reprezentační družstvo výsadkářů Dukla Prostějov. Projekce dokumentu „Armádní šampion” 3. 5. 2007 10.00 hod. Beseda k protiraketové obraně s představiteli resortu zahraničí a obrany 12.00 hod. Projekce seriálu „Zahraniční mise AČR” 13.00 hod. Geografická podpora AČR – přednáška 15.00 hod. Beseda s tiskovou konferencí na téma zahraniční mise AČR Projekce dokumentu „Kongo” oceněného na filmovém festivalu vojenských dokumentárních filmů Řím 2006 a beseda představitele GŠ AČR s účastníky zahraničních misí 4. 5. 2007 10.00 hod. Beseda k protiraketové obraně s představiteli resortu zahraničí a obrany 12.00 hod. Projekce seriálu „Zahraniční mise AČR” 13.00 hod. Geografická podpora AČR – přednáška 14.00 hod. Setkání veteránů 2. světové války s veterány současných mírových misí Projekce dokumentu „Modré přilby” Všechny akce jsou organizovány jako otevřené jak pro média, tak i pro návštěvníky veletrhu.

39

Î VÝSTAVA

HISTORIE Í

„Důvěrné Izrael“ Text: Pavel PAZDERA Foto: npor. Alois BRÁZDA

Slavnostní vernisáží byla ve čtvrtek 22. března na Univerzitě obrany v Brně zahájena výstava, která má snahu přiblížit vojenské i civilní veřejnosti jednu málo známou stránku naší historie. Tou je vojenská pomoc Československa nově vzniklému Státu Izrael v období let 1948 a 1949.

Výstavu „Důvěrné Izrael“ ve čtvrtek 29. března zhlédla také ministryně obrany Vlasta Parkanová v doprovodu náčelníka Generálního štábu AČR generálporučíka Vlastimila Picka.

Bezprostředně po vyhlášení nezávislosti byl 14. května 1948 Stát Izrael napaden vojsky Jordánska, Egypta, Sýrie, Iráku, Libanonu a Saúdské Arábie. O úspěchu či neúspěchu bránících se vojsk se tehdy nerozhodovalo jen na bojištích, ale velkou měrou i ve vzdáleném Československu. Přes zjevnou převahu, především technickou, byla útočící vojska odražena. Egyptskou armádu se podařilo zastavit 29. května 1948 pouhých 35 kilometrů od Tel Avivu, a to díky nasazení prvních bojových letounů izraelského letectva. Jednalo se o československé letouny Avia S-199 dodané izraelské armádě jen několik hodin před touto

40

akcí. Právě dodávky československých zbraní a munice a také výcvik, kterým v Československu prošla řada izraelských pilotů, tankistů, výsadkářů a dalších specialistů, sehrály rozhodující roli při izraelském vítězství a zachování nezávislosti Státu Izrael. Tehdejší pomoc židovskému státu probíhala pod přísným utajením, a proto nebylo snadné na výstavu nashromáždit dobové materiály, fotografie a dokumenty. Z této skutečnosti také vychází název výstavy „Důvěrné Izrael“ a o to cennější jsou exponáty, které je možné zhlédnout ve vestibulu budovy Univerzity obrany v Kounicově ulici č. 44.

Vernisáž zahájili rektor-velitel UO brigádní generál Rudolf Urban a předseda Svazu letců ČR plukovník v. v. Stanislav Filip. Rektor UO ve svém vystoupení připomněl tehdejší těžké chvíle izraelského lidu a přiblížil rozsah vojenské pomoci Československa. „Významným impulzem pro pomoc v letecké oblasti byla smlouva o dodávce dvaceti pěti stíhacích letounů Avia S-199 a padesáti původních britských stíhaček Spitfire. Ta byla podepsána již 23. dubna 1948 a na ni se vázala dohoda o výcviku pilotů,“ uvedl generál Rudolf Urban. První kurz izraelských letců u nás byl zahájen začátkem května a účastnilo se ho přes 30 izraelských pilotů. Probíhal pod přísným utajením na letišti Planá u Českých Budějovic u 5. leteckého pluku 2. letecké divize. Jako instruktoři byli vybráni českoslovenští letci s válečnou pilotní praxí u spojeneckých leteckých sil za druhé světové války. Akce: „Důvěrné Izrael – letci“ začínala v době, kdy čs. vojenské letectvo se samo dostávalo po komunistickém převratu do nezáviděníhodné situace. Byla vyvolána mimo jiné embargem Západu na dodávky technického materiálu, probíhající reorganizací armády podle ruského vzoru a začínající perzekucí bývalých příslušníků Royal Air Force. Právě s jejich vydatnou pomocí vysoce motivovaní izraelští frekventanti v krátkých přeškolovacích a bojových kurzech dosáhli výtečných výsledků při leteckém výcviku. To mnohé z nich předurčilo na přední velitelské funkce v izraelském letectvu. Dramatická událost ze 14. května 1948 významně zasáhla do průběhu výcviku izraelských pilotů v Československu. První kurz byl předčasně ukončen a izraelští piloti spěchali na pomoc domů. Bojový křest ohněm prodělali již na československých aviích. Šlo o nálet na strategické uskupení egyptské polní brigády usilující obsadit Tel Aviv a definitivně rozbít izraelskou obranu. Izraelští piloti bohatší o válečné zkušenosti se poté vrátili do Československa, kde absolvovali další kurz v Leteckém učilišti v Prostějově a prošli teoretickým a praktickým výcvikem v Letecké vojenské akademii v Hradci Králové a opět na letišti v Českých Budějovicích. Celkově podle výkazů o prospěchu v kurzech prošlo leteckým výcvikem v Československu osm desítek izraelských letců. Výstava „Důvěrné Izrael“ se uskutečnila loni v létě v armádním muzeu na Žižkově a nyní ji mohou vidět návštěvníci v Brně. Veřejnosti je volně přístupná v pracovní dny od 8 do 18 hodin, a to až do 25. května 2007.

Dvakrát v exilu Nejmladší velitel 311. bombardovací perutě RAF generálporučík Vladimír Nedvěd se v těchto dnech dožívá devadesáti let Text: Miroslav ŠINDELÁŘ Foto: archiv VHÚ

Vladimír Nedvěd se narodil 27. března 1917 v Brně. Mladá léta a studium strávil v Kyjově. Po okupaci Československa se rozhodl uprchnout za hranice vlasti. Ve Francii vstoupil do československého zahraničního vojska. Od července 1940 sloužil jako navigátor a později pilot 311. československé bombardovací perutě Royal Air Force. Jeho účast ve 2. světové válce se odehrávala nejen v několikahodinových letech nad nepřátelským územím, ale 16. prosince 1940 se mu navíc se štěstím podařilo přežít havárii svého letadla. V bojích s nepřítelem se mu dařilo, 9. září 1942 jako pilot a kapitán bombardéru Wellington v souboji nad Biskajským zálivem vyřadil společně s osádkou z boje tři nepřátelské letouny Junkers 88. Dne 22. srpna 1943 byl jmenován velitelem 311. československé bombardovací perutě. Jak známo, 311. československá bombardovací peruť RAF byla složena z Čechů a Slováků, kteří podobně jako Vladimír Nedvěd uprchli z okupovaného území a dobrovolně se přihlásili k boji v rámci spojeneckých jednotek. Řada dalších českých stíhačů působila ve stíhacích perutích RAF. Jen málokteří vojáci se mohli

pochlubit takovými úspěchy jako právě příslušníci 311. perutě. Během druhé světové války vyřadili z boje 20 nepřátelských letadel, provedli útoky na 35 nepřátelských ponorek. Při operačních letech v trvání 27 000 operačních hodin shodili na strategické cíle na nepřátelském území 1311 tun výbušných bomb. Čeští letci se vyznamenali při operacích spojeneckého letectva, a to především v bitvách o Británii, Evropu a o Atlantik. Letci 311. perutě uskutečnili 3610 bombardovacích náletů proti nepříteli. V bojích druhé světové války položilo svůj život 560 českých letců. Zahynul tak každý druhý. V únoru 1944 předal Nedvěd velení perutě a nastoupil na Inspektorát čs. letectva do Londýna. V té době měl za sebou 82 bojových letů, což představovalo 750 operačních hodin.

Po převelení k dopravnímu letectvu se dostal až na Dálný východ. S dakotami létal nad barmskou džunglí, podílel se na leteckém zásobování izolovaných britských jednotek operujících v japonském týlu. Vladimír Nedvěd jako velitel 311. československé bombardovací perutě zcela určitě významně přispěl k vítězství spojeneckého letectva v bitvě o Atlantik. Za své válečné činy, k nimž mimo jiné patřila i záchrana kamarádů z hořícího letounu, byl vyznamenán Řádem britského impéria, českým Řádem bílého lva a čtyřikrát Československým válečným křížem. Po skončení 2. světové války se vrátil do vlasti. Patřil k první naší osádce, která již v květnu 1945 spojila Británii s osvobozeným Československem. Komunistický převrat v roce 1948 jej však podruhé vyhnal z domova do exilu. V letech 1949 až 1955 sloužil v britském letectvu RAF. Po skončení aktivní služby se natrvalo usadil v Austrálii, kde nyní žije s rodinou ve městě Buderim. Vladimír Nedvěd byl rehabilitován a v roce 1991 povýšen z hodnosti vojína (do které byl degradován komunistickým režimem v roce 1949) do hodnosti generálmajora. Při příležitosti 60. výročí konce 2. světové války jej prezident České republiky povýšil na generálporučíka. „Byl jsem nejmladším velitelem 311. československé bombardovací perutě. Bylo mi 26 roků a měl jsem hodnost Wing Commander, což je podplukovník letectva. V současné době jsem jediný žijící velitel 311. československé bombardovací perutě. Stále se, díkybohu, těším dobrému zdraví,“ vzkázal nedávno generál Vladimír Nedvěd svým blízkým do Prahy.

41

Î HISTORIE

HISTORIE Í Kočí tedy jde o nálezu informovat správce statku Oldřicha Lindu. Po dvou hodinách čekání nezbývá Lindovi nic jiného, než celou záležitost nahlásit na křivoklátské četnické stanici. Na místo přijíždí okresní četnický velitel kapitán Václav Bouberle. Ten nejdříve vyrozumí četnickou pátrací stanici Kladno a zhruba po další hodině i kladenské gestapo. Vyšetřování se rozbíhá na plné obrátky. Místo nálezu je navíc nepřetržitě střeženo.

Text: Vladimír MAREK Foto: autor, archiv René ČERNÉHO, Jaroslava ČVANČARY a VHA

Mezitím je v Praze rozhodnuto, že pro vysílačku a další materiál se mimo jiné vypraví rotmistr Arnošt Mikš z paraskupiny ZINC. Ten krátce před dvaadvacátou hodinou postupuje křivoklátskými lesy společně s odbojářem Josefem Kusým, u kterého se v Bělči u Berouna ukrývá. Podle původního plánu se zde měli setkat s dalším výsadkářem Josefem Valčíkem

z kulek skončila v kovovém pouzdře v náprsní kapse praporčíka a druhá v kapse kabátu. Jen jediný z těchto zásahů byl skutečně vážný. Opětovaná střelba četníků byla úspěšná pouze v případě Komínka. Zraněný Mikš stačí ještě vykřiknout směrem ke svému průvodci: „Josefe, utíkej, já už se k vám nevrátím!“ a pistolí ráže 6,35 mm se střelí do pravého spánku. V tomto okamžiku k místu neštěstí shodou okolností přijíždí kapitán Bouberle. Záblesky výstřelů přitom považuje za signalizaci četníků. Zraněného Komínka odváží požární vůz do rakovnické nemocnice. Mrtvé ohledají přímo na místě křivoklátští lékaři Julius Syrový a jeho syn Karel. O půl druhé v noci se dostaví na místo zástupce velitele kladenského gestapa Thomas Thomsen, který se ujímá řízení veškeré vyšetřovací činnosti. V kapsách mrtvého Mikše najdou falešnou občanskou legitimaci, několik fotografií, nákres místa, kde měla být ukryta vysílačka, a především zápisník se jmény

Arnošt Mikš vlevo s nejlepším kamarádem Vladimírem Hauptvogelem

Ometákova rakev byla zahalena říšskou vlajkou.

Pohřeb Františka Ometáka

Mikš s kamarády ve Velké Británii

BEDNA ZAHRABANÁ V POLI

doprovázeným Vlastimilem Moravcem. Nakonec se ale rozhodnou déle již nečekat a podle plánku, který dostali, postupují k okraji lesa. Krátce před jednadvacátou hodinou vystřídali podpraporčík Václav Komínek a strážmistr František Ometák na hlídce strážmistra Říhu. Nová hlídka údajně zaslechla praskání větviček v lese. Následovalo až příliš oficiální vyzvání: „Stůj, kdo tam, ruce vzhůru!“ Pak již všechno nabralo rychlý spád. Mikš zvedá pouze jednu ruku, druhou má v kapse. Prsty přitom svírá odjištěnou pistoli. Na výzvu, aby dal nahoru obě ruce, jen vyhrkne: „Vždyť už je máme!“ a okamžitě zahájí palbu. Prvním výstřelem smrtelně zasáhne Ometáka a dalšími třemi pak Komínka. Později se ukáže, že jedna

a adresami odbojářů Kusého, Staňka a Minaříka. Tedy lidí, u kterých se Mikš schovával. V pět hodin ráno pak přijíždí pražské gestapo a s ním i výsadkář a zrádce Viliam Gerik, který se dal plně do jeho služeb. Ten také identifikuje svého kolegu, zastřeleného Arnošta Mikše. Gestapákům se ještě dodatečně podaří u Mikše objevit ampulku s jedem a svazek bankovek. Pomalu se začíná rozednívat. Do prostoru Křivoklátska se stahují jednotky SS a protektorátního četnictva. Zdá se, že gestapu naprosto všechno vychází. Má nejen vysílačku a mrtvého výsadkáře, ale během několika dní zatýká i další jeho spolupracovníky. Celou událost navíc může propagandisticky využít. Nepřítelem lidu byl

dlouhá léta zabývá a který si vzal za manželku neteř Arnošta Mikše, poručík Policie České republiky René Černý. „Je to poněkud zvláštní, ale tento případ nebyl nikdy řádně vyšetřen. Četnictvo se do toho nemíchalo s tím, že je to záležitost gestapa. No a gestapo mělo zájem jen o parašutisty a jejich spolupracovníky,“ dodává poručík Černý. Ještě předtím, než se podíváme na některé nesrovnalosti této události, přiblížíme si poněkud podrobněji hlavní protagonisty tohoto dramatu. Strážmistr František Ometák se narodil v roce 1912 v Dražeticích u Dobříše. V roce 1941 se v Mutějovicích u Rakovníka oženil. Tedy jen pár kilometrů od Janova, rodiště rotmistra Mikše. Bydlel přímo

HRDINA bez špetky štěstí Poblíž statku Požáry na Křivoklátsku se před šedesáti pěti lety odehrála tragická událost, kolem které je řada nejasností

MÍSTO ČEKÁNÍ SMRT

zabit český četník a další pak zraněn. Mrtvému strážmistrovi Ometákovi vystrojují v Mutějovicích monstrózní pohřeb, na kterém jsou přítomni nejen významní němečtí funkcionáři, ale i představitelé české kolaborace. Místní kostel zdobí orlice, rakev je zahalena vlajkou s hákovým křížem. Sám zastupující říšský protektor Reinhard Heydrich napsal Ometákově vdově dopis a udělil jí finanční odměnu a penzi. Podpraporčíku Komínkovi pak věnoval pistoli a povýšil ho.

HLAVNÍ POSTAVY DRAMATU Popsaný průběh tragické události byl sestaven na základě výpovědi přímého účastníka podpraporčíka Václava Komínka, který jako jediný přežil. Na tom, co řekl, v mnohém závisel jeho další osud a především kariéra. A tak možná že se všechno odehrálo poněkud jinak. Alespoň to tvrdí člověk, který se touto událostí

Arnošt Mikš

Okraj lesa poblíž křivoklátského statku Požáry připomíná hodně pocuchanou zaječí srst. Stromy, které pamatují Rakousko-Uhersko, jsou přelámány v polovině jako zabijačkové špejle. Před několika týdny se zdejším krajem přehnala vichřice. Mnohem ničivější, alespoň tedy pokud se týče lidských životů, však byla ta, která se na tomto místě zvedla o svatojakubské noci roku 1942. 42

V noci z 27. na 28. dubna se snášely tmavou nocí právě v těchto místech k zemi tři padáky. Výsadkáři paraskupiny BIOSCOP rotmistr Bohuslav Kouba, četař Jan Hrubý a četař aspirant Josef Bublík zvládli tuto poslední etapu cesty směrem z Velké Británie do vlasti v pohodě. Přistáli bez problémů, část materiálu ukryli v přilehlém lese, vysílačku zakopali přímo na poli. Nepříliš hluboko. Ostatně počítali s tím, že se pro ni hned druhý den vrátí. A právě v tomto okamžiku se začala rodit příčina budoucích problémů. Členové paraskupiny BIOSCOP sice velice rychle navázali kontakt s ostatními výsadky působícími již nějakou dobu v nedaleké Praze,

ale pro vysílačku se druhý den nedostali. Na statku Požáry pokračovaly jarní polní práce. Když 30. dubna 1942 dopoledne při vláčení pole vydaly brány podivný kovový zvuk, zastavil kočí Emanuel Kadlec koně a šel se podívat, co se vlastně stalo. Z kypré ornice vyčnívala podivná bedna. Okamžitě nastal poprask. V okolí totiž pracovalo na padesát zaměstnanců statku. Někoho napadlo, že by se mohlo jednat o materiál, který zapomněli dělníci budující zde přednedávnem elektrické vedení. I laikovi to ale připomíná spíš vojenský materiál. Bednu vidělo příliš mnoho lidí, je z toho událost dne. Nešušká se v podstatě o ničem jiném. Doba je složitá, popravuje se za mnohem menší provinění.

43

Î HISTORIE

HISTORIE Í Mikšovi byly adresy, které dobře znal. „Zvláštní je i skutečnost, že gestapo, jež si udržovalo takový odstup od protektorátního četnictva a pohrdalo jím, jen několik desítek hodin po přestřelce přijede na křivoklátskou stanici s jakýmsi notýskem a všem překotně vysvětluje, že v něm našlo zmíněné adresy,“ argumentuje René Černý. „Spíš mi to připadá, jako kdyby šlo o nějakou zpravodajskou hru, která měla za cíl zakrýt skutečnost, že tyto adresy Němci dostali již předtím od Gerika.“

EPILOG

44

Arnošt Mikš fotografovaný těsně před odletem do protektorátu

Václav Komínek

Okresní četnický velitel kapitán Václav Bouberle

v Křivoklátě. Jednalo se prý o slušného člověka a dobrého Čecha. Mnoha zadrženým pomohl. Do služby se mu toho osudného večera příliš nechtělo. Václav Komínek byl zřejmě jiným typem protektorátního policisty. Podle svědectví některých lidí byl až příliš ctižádostivý a kariéristický. Sympatizoval prý s fašistickou skupinou Vlajka. Když osudového večera odcházel do služby, vyprovázela ho manželka slovy: „To by konečně mohla být nějaká pořádná akce, kde bys mohl prokázat své schopnosti.“ Parašutista Arnošt Mikš se narodil 27. 3. 1913 v Janově v okrese Rakovník, v rodině rolníka. Kromě osmi tříd obecné školy vystudoval i tři třídy pokračovací živnostenské školy. Pracoval jako zedník. V roce 1935 nastoupil vojenskou základní službu u 38. pěšího pluku v Berouně. Zde také

absolvoval šestiměsíční poddůstojnickou školu s velmi dobrým prospěchem. Ukončil ji jako 11 nejlepší z 92 posluchačů. Na vojně zůstal jako délesloužící, a to ve funkci velitele kulometného družstva. Postupně byl povýšen na četaře. Byl hodnocen jako rozvážný, snaživý, přímý, iniciativní, energický a spolehlivý. Na vojně se spřátelil se svým krajanem Vladimírem Hauptvogelem. S tím také natrvalo spojí svůj osud. Společně odejdou koncem listopadu 1939 přes Slovensko a Maďarsko do Francie. Společně se účastní parašutistického výcviku. Oba jsou vysazeni nad protektorátem a najdou zde také za až podivně podobných okolností smrt. Je jen zvláštní, že jako velmi dobří kamarádi nebyli zařazeni do stejného výsadku. Po ústupových bojích ve Francii je Arnošt Mikš evakuován lodí Rod el Farag do Velké Británie. Zde se stává příslušníkem

1. praporu 1. čs. brigády. Jako jeden z prvních se ale již v srpnu 1941 hlásí na zvláštní výcvik. V následujících měsících projde ve Skotsku základním sabotážním kurzem, kurzem průmyslové špionáže a výcvikem na čs. stanici STS-R. Jak již bylo řečeno, je zařazen společně s nadporučíkem Oldřichem Pechalem a četařem Viliamem Gerikem do paraskupiny ZINC. Ta je v noci z 27. na 28. března 1942 navigační chybou polské posádky vysazena namísto nad protektorátem poblíž Gbel na Slovensku. Při přechodu hranice dochází k přestřelce s německou pohraniční stráží. Němci jsou sice zabiti, v nastalém zmatku ale velitel skupiny nadporučík Pechal zapomene své falešné doklady u pohraniční hlídky. Jeho totožnost je prozrazena, a tak rozhodl o tom, že se skupina rozdělí. Mají se opět sejít v Praze na Vinohradech. Zatímco on zůstává na Moravě, Mikš

se vydává ke svému bratrovi Františkovi, který slouží jako četník v Táboře, Gerik pak cestuje do Prahy. Mikš stráví několik dnů v kasárnách táborské četnické stanice a pak se s pomocí dalšího svého bratra Antonína dostává přes Prahu na Berounsko.

ZÁHADA ČETNICKÉ PUŠKY Vraťme se ale ke zmíněné přestřelce. V okamžiku, kdy utichly výstřely, zůstal ležet mrtvý Mikš zhruba šest metrů od četníka Ometáka. Jeho puška přitom ležela pod Mikšovým tělem, odkud ji až po svém příjezdu údajně nechal odstranit kapitán Bouberle. To je informace, která nebyla zaznamenána v žádném z vyšetřovacích protokolů a objevila se až po válce. Podle poručíka Černého, který připravuje kriminalistickou rekonstrukci celého tohoto případu, nemusela být celá záležitost zpočátku ani zdaleka tak vyhrocená, jak se doposud popisovalo. „Dosavadní Mikšova zkušenost s protektorátním četnictvem byla velice dobrá. Nejenže ho schovávali v táborských kasárnách, ale když ho pouhé tři dny před smrtí kontrolovali na mostě přes Berounku v nedalekých Roztokách, neměl se svou falešnou legitimací žádné problémy,“ říká poručík Černý. „Jednou z možností tedy je, že četníci se kvůli svému alibi chtěli nechat dobrovolně odzbrojit. Případně se mohl Mikš s Ometákem o pušku přetahovat.“ Možná je i ta varianta, že Mikš s Ometákem vyjednával a Komínek z neznámých důvodů najednou začal střílet. Spouštěcím impulzem v tomto případě mohlo být například blížící se auto kapitána Bouberleho. Tuto možnost

ostatně potvrzuje i další svědectví. Když totiž odváželi zraněného Komínka do rakovnické nemocnice, tak údajně naříkal: „Vždy mě bude mrzet, že jsem zastřelil kamaráda.“ Problematický je i počet výstřelů. Mikš vystřelil ze své pistole celkem čtyřikrát. Třikrát zasáhl Komínka a jednu kulku použil pro sebe. Chybí mu tedy jeden vypálený náboj, kterým by zasáhl Ometáka. Kusý ze své pistole přitom vůbec nevystřelil. Při útěku ji odhodil v lese, kde ji také později našlo gestapo. „Existoval ještě jeden, sice nepřímý, ale přesto důležitý svědek,“ vysvětluje poručík Černý. „Strážmistr Říha odešel po vystřídání domů pěšky a zastavil se v hospodě v nedalekých Požárech na protektorátní pivo. A právě zde zaslechl výstřely. Celkem prý padly tři nebo čtyři. Poslední přitom zazněl s určitým odstupem. Jako zkušený četník poznal, že nejdříve vystřelila četnická karabina.“ Říha zjevně patřil k těm četníkům, kteří neuvěřili oficiální verzi. Okamžitě po skončení války také šel a podal trestní oznámení na Václava Komínka. Celou dobu byl přesvědčen, že právě tento až příliš ambiciózní člověk nese na celém případu rozhodující vinu. Poválečný osud Komínka zatím nebyl příliš zdokumentován. Jisté je, že byl souzen a odsouzen k pěti letům žaláře. Od Sboru národní bezpečnosti byl však propuštěn až v roce 1953, a to na Roudnicku. Jako přinejmenším podivná se jeví i skutečnost, že Mikš měl u sebe notýsek s adresami svých přechovatelů. Zapisovat si údaje tohoto charakteru bylo v zásadním rozporu se vším, co se výsadkáři učili ve Skotsku během své přípravy na akci. K porušování těchto elementárních zásad sice občas docházelo, k čemu by ale

Ať již se to seběhlo jakkoliv, jisté je jedno. V křivoklátských lesích zemřel oné osudové noci schopný a odvážný voják, hrdina, kterému nepřálo štěstí. Pomníček s jeho jménem ukrytý stranou asi půl kilometru od cesty z Křivoklátu do Lán pomalu obrůstá lišejníkem. Přesto je na něm spousta květin a malá cedulka s epitafem: Postůj chvíli poutníčku, opiš jméno z pomníčku, jméno mé si pamatuj a potom dále pokračuj. Aby těch poutníků, kteří sem zavítají a vzdají hold hrdinovi, bylo více, umístili jsme na okolních křižovatkách orientační tabulky. Budiž to malou výzvou i vám ostatním. Blíží se výročí květnových událostí, pokud je i v blízkosti vašeho útvaru či zařízení nějaký zapomenutý pomník nezapomenutelných událostí, přispějte maličkostí i vy. A nemusí to být orientační tabulka, stačí třeba květina, obnovení oprýskaného nápisu či vyčistění pomníku. Předem díky vám všem…

45

Î SPORT

SPORT Í

LÍHEŇ úspěšných reprezentantů Každé větší sportovní odvětví má v Dukle svůj vlastní oddíl, zbývající armádní závodníci jsou zařazeni do ASO různé Text: Jan ZEMAN Foto: Jiří HOKŮV

46

Členy Armádního sportovního oddílu různé se stávají sportovci, kteří se prostě „nevejdou“ nikam jinam. Jsou to mnohdy světové špičky ve svých disciplínách, ale protože se jedná pouze o jednotlivce, nemohou užívat takové zázemí, které by jim poskytl samostatný sportovní oddíl. Díky dosaženým výsledkům se jejich řady mohou časem rozrůst natolik, až se nakonec dočkají vlastního oddílu.

Před lety začínali v Armádním sportovním oddílu různé například moderní pětibojaři, kteří po poměrně krátké době mohli vytvořit svůj vlastní oddíl. Působil zde také akrobat na lyžích Aleš Valenta, a když se ukázalo, že je perspektivním sportovcem, který dokáže bodovat na mezinárodních soutěžích, byl rázem přesunut do armádního lyžařského oddílu. „Jsme prostě takové podhoubí a v okamžiku, kdy u nás vyroste nějaký úspěšný sportovec, tak nám ho seberou,“ říká vedoucí starší trenér oddílu různé kapitán Jan Kinkor. „Pokud k tomu dojde, tak to rozhodně není příkoří, ale naopak je to pro nás čest, že díky úspěchům našich sportovců vznikají nové oddíly,“ dodává. Skutečnost, že je jeho oddíl pomyslným odkladištěm jednotlivých sportovců, kteří se jinam nevešli, nepovažuje kapitán Kinkor za nijak ponižující. „Obdobný oddíl existuje u většiny sportovních center ostatních resortů, které se podílejí na státní sportovní reprezentaci – tedy u Ministerstva vnitra a Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy,“ vysvětluje šéftrenér ASO různé. Oddíl různé má ještě jedno unikum. Pod jeho křídly jsou sdružovány jak zimní, tak i letní sporty, takže se zde setkáte s dvouletým olympijským cyklem. To v žádném jiném armádním klubu nenajdete. Z letních sportů je zde sportovní gymnastika, v travním lyžování závodí pětinásobný mistr světa Jan Němec, ve sportovním lezení reprezentuje naši zemi dvojnásobný mistr světa Tomáš Mrázek a jachting je spojen s Tomášem Malinou. Ten hájil barvy České republiky i na olympiádě v Aténách a armáda mu vytváří zázemí od roku 2005. Ze zimních sportů jsou v ASO různé sáňkaři, bobisté (Ivo Danilevič a Roman Gomola) a rychlobruslaři. „Pakliže by šlo všechno tak, jak máme zatím přislíbeno, je velmi pravděpodobné, že by se rychlobruslení mohlo stát samostatným armádním sportovním oddílem,“ nastiňuje další možný vývoj kapitán Jan Kinkor. I když má oficiální funkci vedoucí starší trenér ASO různé, je vzhledem k obrovskému spektru sportovních disciplín, které tento oddíl sdružuje, jasné, že nemůže trénovat všechny sportovce. „Z titulu vedoucí starší trenér se mé práci nejvíce blíží akorát ten vedoucí,“ vysvětluje kapitán Kinkor, absolvent Vojenského oboru Fakulty tělesné výchovy a sportu Univerzity Karlovy. Studoval program vojenská tělovýchova, takže přičichl snad ke všem sportům – od plavání přes

gymnastiku, atletiku až po sportovní hry. Byla to tedy dobrá průprava k jeho stávající funkci. „Moje práce v podstatě spočívá v zabezpečování různých věcí. Když je potřeba, dělám taxikáře, sháním sportovcům vitaminy a různé doplňky stravy a domlouvám třeba lékařské kontroly. Velkou část mé práce zabírá plánování a zajišťování materiálního a finančního zabezpečení tréninkového procesu,“ upřesňuje šéftrenér. Jan Kinkor je ale spokojený, neboť díky takhle širokému záběru je totiž zcela vyloučeno, aby se jeho práce stala jednotvárnou. „Je to pro jednoho člověka obrovský zápřah, ale díky tomu jsem se seznámil se širokou škálou sportů a některé z nich jsem si mohl vyzkoušet i na vlastní kůži.“ Dřív byl ASO různé zásoben novými sportovci především díky vojenské základní službě, v současnosti je systém takový, že část sportovců se sama hlásí a další si vybírá samotné ASC Dukla. Samozřejmě že musí jít o olympijský sport. „Naší cílovou skupinou jsou sportovci se špičkovou výkonností, kteří reprezentují na mistrovství Evropy nebo světa a v zásadě by se na těchto soutěžích měli umisťovat do 16. místa. Ostatně to je i podmínka pro setrvání všech sportovců v Armádním sportovním centru Dukla,“ popisuje přísná kritéria vedoucí starší trenér Jan Kinkor. Důvod pro důsledné vybírání těch nejlepších sportovců mezi armádní reprezentanty je prostý. Finanční možnosti jsou v tomto ohledu značně limitující. Rozpočet tohoto oddílu není nijak horentní, ale přesto se daří zajišťovat i všechny sportovce závodící ve sportech, jež rozhodně nepatří mezi ty nejlevnější. „Máme stanovený finanční rámec, který se někdy podaří i rozšířit. Nicméně v těchto sportech

i málo někdy hodně pomůže. Ačkoliv mají naši závodníci různé sponzory, řadu věcí si musejí platit ze svého, a proto jsou zvyklí trénovat ve skromných podmínkách. Stejně tak i jednotlivé národní sportovní svazy jsou v případě těchto méně zastoupených sportů poměrně slabé, nemají tolik vlastních finančních prostředků, propracovaný marketing a strategické partnery, takže příprava se pak děje především na bázi nadšenectví a z vlastních investic,“ tvrdí kpt. Kinkor. Například před třemi lety se armáda rozhodla pomoct českému rychlobruslení. Psal se rok 2004 a Kateřina Novotná tehdy zazářila na mistrovství Evropy krátkých tratí – v takzvaném short tracku. Představitelé ASC Dukla se proto obrátili na svaz rychlobruslení s nabídkou, že by ji chtěli podpořit. „Odpověděli nám, že Kateřina je již u Ministerstva vnitra, ale mohli by nám doporučit šestnáctiletou Martinu Sáblíkovou. Protože se nám jevila jako perspektivní závodnice, šli jsme do toho, přestože jsme na to neměli vyčleněné finanční prostředky. Pomohli jsme tehdy jejímu týmu zajistit tréninkový tábor před odjezdem na juniorské mistrovství světa,“ vzpomíná Jan Kinkor. Tehdejší sázka na Martinu Sáblíkovou a další členy rychlobruslařského týmu se vyplatila. Rychlobruslaři v současnosti přivážejí medaile z většiny mezinárodních soutěží, což se však promítá do vyšších nákladů na jejich zabezpečení. „Dnes má Martina Sáblíková díky svým výsledkům mnohem více sponzorů, kteří jí pomáhají vytvářet to nejlepší zázemí pro přípravu, ale jsem stále přesvědčen o tom, že armáda pořád patří mezi ty nejdůležitější,“ říká sebevědomě kapitán Jan Kinkor.

47

DUM SPIRO SPERO

601. skupina speciálních sil Generála Moravce v Prostějově vyhlašuje

VÝBĚROVÉ ŘÍZENÍ pro zájemce o službu u této elitní jednotky AČR

Kdy?

14. května 2007

Je určeno pro dvě skupiny uchazečů: Kategorie A: zájemci o službu u bojových jednotek (7 dnů) Kategorie B: zájemci o službu u ostatních součástí skupiny (2 dny) Skládá se ze dvou částí: základního výběru (pro kategorii A i B) a výběrového týdne (pouze pro kategorii A). Ubytování je zabezpečeno v prostoru kasáren bez možnosti opuštění ubytovacího prostoru. Nutnost zabezpečení si stravy na první dva dny výběrového řízení.

Následující termín výběrového řízení:

Kde?

letecká kasárna Prostějov

Vstupní podmínky: » minimálně 2 roky aktivní služby u útvarů a zařízení AČR nebo absolvent tříleté vojenské školy (ve zvláštních případech může být odpuštěno) » zdravotní klasifikace A » čistý rejstřík trestů » úplné středoškolské vzdělání s maturitou (výjimky pouze u zabezpečovací jednotky) » pokud možno bezpečnostní prověrka požadovaná na danou funkci

17. – 23. 9. 2007

Zájemci o výběrové řízení, kontaktujte oddělení personalistiky 601. skupiny speciálních sil nejpozději do 30. dubna 2007 na tel.: (973) 411 549 nebo 724 692 676. Více informací o útvaru a výběrovém řízení na internetových stránkách www.601skss.cz

Máš odvahu vyzkoušet své schopnosti? Čekáme Tě!