Z OBSAHU NA MUŠCE. Modrá škola života. Novoroční slovo. Afghánistán a zase Afghánistán. Prevence polovina léčby. VLIS není informační kancelář

Z OBSAHU

NA MUŠCE Média ve Spojených státech se v závěru loňského roku začala zabývat pikantní věcí. Američtí novináři se totiž rozhodli zkoumat, jak se ve státě Virginia projeví návrat deseti tisíců „dlouhodobě sexuálně abstinujících“ amerických vojáků z války v Iráku na růstu porodnosti. A mě napadlo, že by možná nebylo od věci, kdyby se rovněž redaktoři A reportu vydali tímto zajímavým směrem pátrání a zajeli například do Prostějova, Jinců, Pardubic, Bechyně... Ne, nebojte se, to byl jen můj rozmařilý silvestrovský nápad. Jisté však je, že v letošním roce se na stránkách našeho čtrnáctideníku dočkáte lecčeho nového. Tak třeba již v tomto čísle zahajujeme nový dlouhodobý seriál článků pod názvem „Po Čechách vojenských“. Chceme v něm příslušníky české armády seznámit s historií a vojenskou minulostí míst, v nichž nyní sami slouží nebo už brzy sloužit budou. Vyslyšeli jsme také četná volání čtenářů („Chceme vědět, kdo nám velí!“) a chystáme se představit vám zajímavým a atraktivním soutěžním způsobem mnohé známé osobnosti resortu obrany. Dojde i na další soutěže pro profesionály, na sondy do života útvarů a jednotek, ale také na novinky v Ústřední odborné knihovně MO, na představení veřejnosti téměř neznámých vojenských muzeí a expozic, na... Dosti výčtu. O tom, co jsme pro vás nachystali, se už brzy přesvědčíte sami. Ale ještě jedna maličkost – na tomto místě budou letos na aktuální problémy resortu mířit spolu se mnou všichni redaktoři A reportu. A kdo ví, třeba se k nim přidáte i vy. Ladislav LENK

Modrá škola života

2 Novoroční slovo

8 Afghánistán a zase Afghánistán

14 Prevence – polovina léčby

24 VLIS není informační kancelář Čtrnáctideník Ministerstva obrany ČR Vydává MO ČR – AVIS Rooseveltova 23 161 05 Praha 6 IČO 60162694 Řízením redakce pověřen Ladislav Lenk Redakce: Rooseveltova 23 161 05 Praha 6 Telefony: 973 215 931 973 215 916 Fax: 973 215 933 E-mail: [email protected]

V jednotkách ozbrojených sil rozšiřuje AVIS Rooseveltova 23 161 05 Praha 6 Oľga Endlová tel. 973 215 563 Tisk: ČTK Repro Číslo indexu: 45 011 ISSN 1211-801X Evidenční číslo: MK ČR E 5254 Foto na titulní straně: Radko Janata

Jazyková úprava: Vlasta Kohoutová

Uzávěrka čísla: 13. 12. 2006

Grafická úprava: Andrea Bělohlávková

Toto číslo vyšlo dne: 8. 1. 2007

26 Jak vznikala dopravka

30 Nekonečný příběh Prahy

36


REPORTÁŽ

REPORTÁŽ 

MODRÁ škola života

Kurzu pozorovatelů OSN a OBSE ve Vyškově se účastnili i srbští důstojníci Text a foto: Vladimír MAREK

Skupina ozbrojenců se vyřítila z lesa. Za doprovodu dávek vypálených ze samopalů se hnala k projíždějícímu automobilu. Několik mužů v modrých baretech bylo z útrob vozidla vyneseno doslova v zubech. Celá scéna plná kopanců, úderů pěstí, vyhrožování a nadávek skončila zastřelením jednoho z pozorovatelů.

2

3


REPORTÁŽ

REPORTÁŽ  na Filozofické fakultě Karlovy univerzity. Před třemi lety se navíc účastnil mise v Iráku se 7. polní nemocnicí. „Samozřejmě že určité požadavky na obsah těchto kurzů dostáváme od nadřízených složek, každé zaměstnání je ale přesto jiné, specifické,“ vysvětluje major Vašátko. „Pravidelně vytěžujeme lidi, kteří se vracejí z pozorovatelských misí. Náplň kurzů je převážně postavena na tom, co se právě v krizových oblastech světa odehrává.“

HRDINŮ JSOU PLNÉ HŘBITOVY

K této události, jak by se mohlo předpokládat, nedošlo v gruzínských horách ani v liberijském pralese, ale uprostřed Vojenského výcvikového prostoru Březina na Vyškovsku. V říjnu se zde totiž konal další z kurzů pozorovatelů OSN a OBSE, který dvakrát do roka organizuje Centrum přípravy mírových sil při Vojenské akademii Vyškov. Usmrcení vojáka tedy ve skutečnosti představovalo dobře sehranou epizodu. Všechno ostatní ale odpovídalo realitě do nejmenších detailů. Náš automobil naštěstí zastavil na lesní křižovatce, necelých dvě stě metrů od incidentu. Neohlášený landrover vezoucí velitele Vojenské akademie plukovníka gšt. Milana Solíka měl však smůlu. Velitel akademie společně se svým zástupcem skončili před autem s obličeji zarytými v zemi.

MANUÁL SLOŽENÝ ZE ZKUŠENOSTÍ Hlavní organizátor těchto kurzů major Pavel Šebesta z Centra přípravy mírových sil patří právě v této oblasti k nejzkušenějším lidem, které má naše armáda k dispozici. Podobné kurzy připravoval ještě před vznikem Centra v Komorním Hrádku. Osobně se účastnil tří pozorovatelských misí. A to v Iráku, Tádžikistánu a Sieře Leone. „Na výcvik pozorovatelů neexistuje ani u nás, ani ve světě žádný manuál,“ upozorňuje major Šebesta. „Máme k dispozici jen dokument SGTM, který vydalo oddělení mírových operací OSN v New Yorku. V něm je pouze přesně stanoveno, jaká tematika se má vyučovat v tomto kurzu a kolik hodin musíme

4

čemu věnovat. Všechno ostatní je především uplatnění našich reálných zkušeností z misí.“ Polovinu třítýdenního kurzu stráví posluchači v učebně. Dostanou zde teoretické informace o tom, jak se mají chovat v různých situacích. Týkají se například vyjednávání, vyšetřování, kritického managementu a odzbrojování. Stejný časový úsek je pak věnovaný praktickému výcviku v terénu. Každý den vyjíždějí posluchači na jednotlivá stanoviště a plní úkoly v týmech tak, jako kdyby byli ve skutečné misi. Ranní zaměstnání bylo zaměřené na orientaci v neznámém terénu. Což je záležitost, se kterou se modré barety musejí potýkat snad nejčastěji. Posluchači kurzu dostali auto a potřebné topografické údaje. Po návratu pak museli co nejpřesněji popsat, co na určeném místě viděli. Pak absolvovali již zmíněné přepadení, během kterého se museli vyrovnávat s fyzickým a především psychickým nátlakem. Nyní se přesouvají na další stanoviště. Zde je očekává jeden z „šejků“, jenž s nimi vyjednává. Zdlouhavé „tlachání“ o ničem vrcholí pozvánkou na oběd. Koná se jen o pár desítek metrů dál u velkého ohniště. Několik mužů v typicky muslimském oblečení společně se zahalenou ženou obsluhující pozorovatele vytvářejí dokonalou kulisu. Ozývá se zde nejen arabština, ale i jednotlivá gesta, posunky a styl jednání přesně kopírují islámskou kulturu. Hlavním protagonistou kromě majora Šebesty je zástupce velitele Centra přípravy mírových sil, arabista major Petr Dušátko. Ten se této oblasti věnuje již téměř dvě desetiletí. V polovině osmdesátých let studoval arabštinu

Budoucí pozorovatelé procházejí další zkouškou. Zahalená žena jim nabízí pro nás naprosto neobvyklé kombinace potravin. Převládají nesourodé chutě sladkého se slaným a kyselým. Jídlo je nasáklé vodou, navzájem promíchané a nevzhledné. Je přitom zřejmé, že jakékoliv odmítavé gesto může hostitele okamžitě smrtelně urazit. Kapitán Pavel Braný má přesto problémy s konzumací. „Beru to všechno jako perfektní přípravu pro reálnou akci. Nic na tom nemění ani skutečnost, že jsem ten kousek koláče prostě do sebe nedostal, tak silně byl prosolený,“ vysvětluje. „Uvědomuji si ale, že pokud by skutečně došlo ke krizové situaci, museli bychom sníst nejspíš ještě horší věci. Člověk by měl zapomenout na to, že je voják, a skousnout i nejrůznější útoky a ponižování. Jinak to asi v misích OSN nejde. V žádném případě nesmíme ozbrojence

provokovat a popuzovat. Je potřeba myslet na to, že člověk nemá zbraň a že je v podstatě vydán na milost a nemilost těm, kteří ho přepadnou. Hrdinů jsou plné hřbitovy. Jde o to, vyváznout z takových situací se zdravou kůží.“ Každé ráno je řečeno posluchačům, co všechno je čeká. Jednotlivá stanoviště mají předem stanovený scénář. Vše se ale nakonec může posunout úplně jiným směrem. „Pokud by posluchači například odmítli podávané jídlo, neposkytli bychom jim žádnou informaci a poslali bychom je pryč. S námi by si neměli co říci,“ upozorňuje major Šebesta, na kterém je vidět, že muslimskou roli plně prožívá. „Musejí porozumět naší tradici, naší kultuře. Musejí s námi posedět hodinu dvě, pohovořit třeba i o ničem. V celém tom povídání může být třeba jediná informace, která je pro ně důležitá. Pokud tohle všechno zvládnou, snědí jídlo, které se normálně jíst nedá, a vypijí ty hrozné nápoje, co jsme jim namíchali, a ještě stačí zachytit ty dvě tři věty, které byly pro ně nejdůležitější, tak obstáli.“ Mezi pozorovateli je i jedna žena, příslušnice Vojenské policie nadporučík Barbora Šachlová. Kurz si nemůže vynachválit. Přiznává také, že zatím v naší armádě není moc žen, které by se účastnily pozorovatelských misí. Osobně ví pouze o dvou. Nejvíce ze všeho ji láká Afrika. „Určité obavy samozřejmě mám, jako asi každý. Přemýšlím nad tím, co mě čeká, až nastoupím do mise. Na rozdíl od misí SFOR v Bosně a Hercegovině a KFOR v Kosovu,

kterých jsem se v minulosti účastnila, zde budu odkázána výhradně na sebe. Jsem ale přesvědčená, že to zvládnu. Bude to pro mne nová zkušenost.“ Nadporučík Pavel Holub vidí kořeny svého zájmu o tuto oblast v minulosti, kdy se rád seznamoval s jinými kulturami. K jeho koníčkům patřilo cestování. „Chtěl bych také udělat něco pro lidi, kteří to nejvíce potřebují. A právě tyto možnosti práce pozorovatele nabízí.“ Praktické zaměstnání končí krátce před obědem. Odpoledne pokračuje vyhodnocením na učebně. Zde instruktoři řeknou posluchačům, co dělali správně, a co naopak špatně. Vysvětlí jim, jak to udělat jinak, aby nenastaly žádné komplikace.

DĚLAT MUSLIMA MU NEVADÍ Organizování tohoto kurzu není v žádném případě jednoduchá záležitost. Po zrušení Výcvikové základny mírových sil v Českém Krumlově v roce 2003 převzalo její základní úkoly Centrum přípravy mírových sil nově k tomuto účelu založené ve Vyškově. Kromě organizování kurzu pro pozorovatele dvakrát do roka se podílí i na přípravě kontingentů do misí KFOR v Kosovu, EUFOR v Bosně a Hercegovině, ISAF v Afghánistánu a MNF (I) v Iráku. V Centru přitom pracuje pouhých jedenáct lidí. „Pro organizování praktických zaměstnání tohoto kurzu nejsou naše kapacity dostatečné, snažíme se tedy využívat nejen možností, které nám v tomto směru poskytuje Vojenská akademie, ale zároveň rozšiřujeme realizační tým o některé další dobrovolníky,“ vysvětluje major

Šebesta. Příkladem v tomto směru může být kaplan Vojenské akademie ve Vyškově nadporučík Jan Hofner, při dopoledním zaměstnání sehrál roli jednoho z muslimů, kteří u ohně přijali delegaci pozorovatelů. „Dělat muslima mi nevadí, jedná se přece pouze o hru. Důležité pro mne je, že se tady něco děje, že mohu být prospěšný. Navíc jsem blízko lidem,“ říká. Poprvé v historii se tohoto kurzu účastní zahraniční důstojníci, konkrétně tři Srbové. Srbská strana nás požádala, zda by mohla do našeho kurzu vyslat své zástupce. Neměli jsme důvod jim nevyhovět,“ říká major Šebesta. „Všichni tři jsou dobře připravení a vycvičení vojáci. Když byli pozorovatelé napadeni střelbou, okamžitě na to velice správně reagovali. Je zjevné, že mají nejspíš lepší bojové zkušenosti než mnozí naši vojáci.“ Také většina českých absolventů kurzu si pochvalovala jeho mezinárodní charakter. „Myslím si, že srbští důstojníci byli správně vybráni pro plnění úkolů pozorovatelské mise. Jsou komunikativní, vstřícní a přátelští,“ vysvětlil nám podplukovník Ivan Úbor. „Není znát rozdíl, zda jsou Srbové či Češi. Naprosto s námi splynuli. Je to pro nás dobré i z toho důvodu, že anglicky komunikujeme i s příslušníky jiných národů.“ Podmínkou pro zařazení do kurzu je získání Stanag 2 z angličtiny. Každý, kdo jej zdárně absolvuje, je zapsán do databáze pozorovatelů. Následně mu pak může být nabídnuta mise. „Pokud někdo z našeho pohledu v kurzu neobstojí, což se také občas stává, doporučení nedostane a nemůže ani vyjet,“ dodává major Šebesta.

5


VELITELSKÉ SHROMÁŽDĚNÍ

VELITELSKÉ SHROMÁŽDĚNÍ 

ARMÁDA ukončila první etapu reformy Ve dnech 4. a 5. prosince 2006 se v Praze uskutečnilo velitelské shromáždění řídících pracovníků Ministerstva obrany Text: Jan ZEMAN Foto: Jiří HOKŮV

Zahájení velitelského shromáždění se mimořádně konalo v prostorech Míčovny na Pražském hradě. V jeho úvodu náčelník Generálního štábu armádní generál Pavel Štefka zahlásil prezidentovi České republiky Václavu Klausovi, že armáda dosáhla počátečních operačních schopností.

„Když jsem v roce 2003, poprvé ve funkci prezidenta, vystoupil na tomto významném každoročním shromáždění, ozbrojené síly ČR svou zásadní reorganizaci v podstatě teprve začínaly. Řekl bych, trochu opožděně. Nyní, po třech letech, po uskutečnění plné profesionalizace armády, která nastala na konci roku 2004, bylo dosaženo jednoho významného mezníku – počátečních operačních schopností,“ řekl v úvodním vystoupení prezident a vrchní velitel ozbrojených sil České republiky Václav Klaus. Dále připomněl, že se v uplynulých třech letech významně měnila bezpečnostní situace a došlo k přehodnocení úkolů ozbrojených sil a způsobů jejich použití. Jedním z důsledků bylo, že Armáda České republiky

6

rozšířila svoje působení v zahraničních operacích. „To, že se úkoly tohoto období v podstatě podařilo splnit, je zásluhou vedení resortu obrany, armádního velení, ale i každodenní, ne tolik viditelné práce tisíců vojáků a občanských zaměstnanců. Za to jim patří mé poděkování,“ pokračoval Václav Klaus. Upozornil také na to, že reforma armády touto fází nekončí a musí dále pokračovat. Kromě věcné stránky reformy je třeba vnímat i její finanční stránku. „Je zřejmé, že v důsledku avizovaného snížení objemu disponibilních finančních prostředků bude třeba v následujících letech přehodnotit některé plány a záměry, ale i chování našich ozbrojených sil. Je věcí politiků zodpovědně rozhodnout, kolik peněz je nutné, účelné a možné vynakládat na obranu, je povinností představitelů resortu obrany s přidělenými prostředky nakládat efektivně a hospodárně,“ uvedl. „Ono zmíněné dosažení počátečních operačních schopností se zatím týká jen vybrané části našich ozbrojených sil. Na požadovanou úroveň je třeba dostat všechny prvky a součásti ozbrojených sil, včetně mobilizačního systému a tvorby a využití záloh,“ dodal prezident Václav Klaus a varoval také před tím, aby reforma nevedla armádu k její izolaci od veřejnosti. Ministr obrany Jiří Šedivý na Pražském hradě shrnul hlavní oblasti, na které se letošní velitelské shromáždění zaměří. „Hlavním bodem bude otázka plnění úkolů reformy ozbrojených

sil České republiky, jejího zdrojového zajištění či její návaznost na transformační proces Severoatlantické aliance. Summit NATO v Rize potvrdil potřebu modernizace ozbrojených sil a jejich expedičního využití,“ nastínil ministr. Příslušníci Armády České republiky udělali v zahraničních misích naší republice velice dobré jméno. „Abychom si toto renomé udrželi, je potřeba pokračovat a zintenzivnit proces výstavby Armády České republiky. Letošní rok je z hlediska realizace reformy mimořádně důležitý. Končíme první etapu transformace ozbrojených sil. Výstavba armády je však ovlivněna dlouhodobým snižováním obranných výdajů, což bude muset vést k objektivní reflexi současně dosaženého stavu, úsporným opatřením a k vytyčení dalšího rozvoje ozbrojených sil tak, abychom byli schopni i nadále plnit své závazky vyplývající z členství v NATO či Evropské unii a udrželi si vynikající pověst spolehlivého spojence,“ sdělil ministr obrany dvěma stům účastníků velitelského shromáždění. Součástí úvodní části velitelského shromáždění bylo jmenování nového brigádního generála. „Využili jsme slavnostní chvíle, abych mohl mimořádně a na netradičním místě jmenovat nového brigádního generála Ondreje Páleníka. Vím, že je velmi dobrým velitelem, který výborně vedl své vojáky ve dvou afghánských misích,“ řekl prezident republiky Václav Klaus. Ministr obrany Jiří Šedivý vzápětí předal novému generálovi čestný kord. Bývalý

velitel 601. skupiny speciálních sil brigádní generál Ondrej Páleník je nyní ředitelem Ředitelství řízení speciálních sil. „Vnímám to jako obrovskou poctu, ale nejen pro mne, i pro mé hochy, pro mé podřízené, kterým jsem velel,“ podělil se s námi o své pocity krátce po svém jmenování generál Páleník. Dvoudenní velitelské shromáždění pak pokračovalo neveřejnou částí. Jako první v ní vystoupil ministr obrany Jiří Šedivý (jeho projev jsme otiskli v plném znění v předchozím čísle – pozn. red.). V úvodu ministr zhodnotil úkoly uplynulého roku, kdy resort prováděl rozsáhlou vnitřní reformu a zároveň čelil obrovským rozpočtovým škrtům. V roce 2007 by měl mít resort tři hlavní priority – rozvoj vojenských schopností ozbrojených sil, zapojení do zahraničních misí a udržení kvality života vojáků a jejich sociálních jistot. Kritizoval například nedočerpávání finančních prostředků státního rozpočtu na konci roku a převody peněz do rezervního fondu. Jako nutnost vidí urychlení integrace Ministerstva obrany a Generálního štábu a odstranění stále existujících duplicit. Velvyslanec České republiky při NATO Štefan Füle seznámil účastníky shromáždění se závěry summitu NATO v Rize. „Naše země je silným členem NATO. Zařadila se do tvrdého jádra Aliance. Česká republika a její ozbrojené síly jsou vzorem transformace vojenských schopností. Takový je obraz České republiky v NATO,“ konstatoval Štefan Füle.

Náčelník Generálního štábu armádní generál Pavel Štefka označil jako hlavní úkoly pro rok 2007 udržení současné úrovně operačních schopností 4. brigádního úkolového uskupení a dosažení požadované připravenosti předurčených útvarů a jednotek brigádního úkolového uskupení vytvářeného na bázi 7. mechanizované brigády. Jejich schopnosti by mělo prověřit velitelsko-štábní cvičení s částečným vyvedením vojsk v říjnu 2007. Na závěr svého vystoupení náčelník Generálního štábu dekoroval bojový prapor 4. brigády rychlého nasazení pamětní stuhou za vzornou reprezentaci české armády v zahraničí a za výtečné splnění úkolů při dosažení počátečních operačních schopností. První náměstek ministra obrany Martin Barták přítomné informoval, že v oblasti využitelnosti sil již Armáda České republiky dosáhla aliančního cíle, kdy je osm procent z početního stavu pozemních sil trvale využitelných ve prospěch NATO. V roce 2008 dosáhneme i dalšího cíle, kdy bude 40 procent početního stavu AČR připraveno k nasazení do jednotlivých operací. Ředitel sekce obranné politiky a strategie Ivan Dvořák se ve svém vystoupení zaměřil na nutnost vytvoření dlouhodobé vojenské strategické vize. Tato vize se připravuje jako dlouhodobý veřejný materiál s perspektivou dvaceti let a mimo jiné by určovala schopnosti, které jsou nutné dlouhodobě rozvíjet. Náměstek ministra obrany pro vyzbrojování Jaroslav Kopřiva se ve svém vystoupení věnoval klíčovému projektu vyzbrojování, kterým je pořízení 199 nových obrněných transportérů Pandur s opcí na dalších 35 kusů. V roce 2007 se postupně uskuteční u dvou obrněných transportérů podnikové zkoušky, kontrolní zkoušky a vojskové zkoušky. Následně by mělo být na podzim rozhodnuto o zavedení vozidel do výzbroje Armády České republiky. Prvních 17 kusů obrněných transportérů by měl výrobce předat armádě do 30. listopadu 2007. „Je za námi čtyřletá práce. Složitá, často nepříjemná, ale výsledky jsou zde jasně viditelné. Díky plnění úkolů vámi, vašimi štáby a vojsky jsou dosaženy počáteční operační schopnosti. Schopnosti, o nichž bychom dnes mohli mluvit jako o jednoduchých, ale připomínám, že ještě před rokem se pochybovalo, jestli armáda je schopna toho dosáhnout,“ řekl v závěrečném vystoupení náčelník Generálního štábu armádní generál Pavel Štefka.

7


DO ŽHAVÉHO

KONFERENCE 

MEDICÍNA katastrof

NOVOROČNÍ SLOVO

Přes tři sta účastníků konference diskutovalo v šesti odborných blocích široké spektrum témat medicíny katastrof

náčelníka Generálního štábu AČR armádního generála Pavla Štefky

Královéhradecká Fakulta vojenského zdravotnictví Univerzity obrany se podílela na pořádání třetího ročníku konference „Medicína katastrof, traumatologické plánování a příprava“, která proběhla v polovině listopadu 2006.

Vážení kolegové, vojáci, občanští zaměstnanci, konec starého a začátek nového roku se stává pravidelně příležitostí k ohlédnutí za vším, co se v uplynulých dvanácti měsících přihodilo, co se podařilo a naopak, kde přidat a dotáhnout věci do stanoveného konce. Je to také nejlepší chvíle poděkovat všem, kteří s námi v minulém roce spolupracovali, podporovali naše úsilí a podíleli se na výsledcích naší práce. Pro Armádu České republiky se rok 2006 stal rokem mimořádně pracovně náročným, ale také úspěšným. S hrdostí mohu prohlásit, že jsme splnili nejdůležitější úkol a na velitelském shromáždění na Pražském hradě jsem osobně předal prezidentu České republiky Václavu Klausovi jako vrchnímu veliteli ozbrojených sil ČR hlášení o dosažení počátečních operačních schopností OS ČR k 31. 12. 2006. Česká veřejnost zná svoji profesionální armádu především jako účastníka mnohonárodních zahraničních misí prezentovaných ve sdělovacích prostředcích a také jako příslušníky záchranných jednotek, kteří pomáhají v krizových situacích, při povodních 8

a jiných živelních pohromách. To je ale právě ta pověstná špička ledovce, protože většina vojáků plní poctivě a zodpovědně své úkoly v denním výcviku, při pravidelných zaměstnáních, v logistice a dalších běžných činnostech, které zdaleka nejsou tak vidět, ale bez nichž by se žádná vojenská akce nikdy neuskutečnila. Totéž platí stejnou měrou o občanských zaměstnancích, kteří připravují podklady a vytvářejí podmínky pro úspěšné působení armády. Rád bych proto poděkoval vám všem, vojákům i občanským zaměstnancům, za kvalitní a odpovědnou práci, jejíž trvale dobré výsledky významně ovlivňují vysoký kredit, jemuž se naše armáda těší u koaličních partnerů, i stále se zvyšující důvěru u české veřejnosti. Jsem přesvědčen, že se stejným elánem a nasazením budeme společně pokračovat i nadále. Přeji vám a vašim nejbližším jménem velení Armády ČR i osobně jménem svým hodně štěstí, zdraví a optimismu do nového roku 2007 a těším se na další spolupráci. Armádní generál Ing. Pavel ŠTEFKA

Text: Pavel ŠMÍRA a Miroslav PROCHÁZKA Foto: Bruno JEŽEK a Miroslav FIDRANSKÝ

S potěšením lze konstatovat, že i tento ročník měl několik novinek. Poprvé byl do přípravy a organizace zapojen Oblastní spolek Českého červeného kříže, poprvé byla konference pořádána jako dvoudenní zaměstnání a poprvé byl s podporou Ministerstva zdravotnictví ČR vydán tištěný sborník. Vzrůstající prestiž této konference podtrhuje nejen počet účastníků, jenž se letos vyšplhal těsně nad hranici 300 osob, ale i záštita vrcholných politických představitelů města a Královéhradeckého kraje. Konference pokrývala široké spektrum odborných témat medicíny katastrof od organizačních aspektů řešení zdravotnických následků mimořádných událostí na všech úrovních řízení, přes nezbytné materiální zabezpečení zdravotnických složek, až po specifické odborné otázky připravenosti zdravotnictví v oblasti problematiky CBRNE (Chemical, Biological, Radiological, Nuclear and Explosive). Jednání bylo koncipováno do šesti bloků, a to Koncepce krizové připravenosti ve zdravotnictví, Příprava nemocničních zařízení na mimořádné události, Zdravotnické zabezpečení hromadných akcí, Technické a materiální zabezpečení, Problematika CBRNE

a Vzdělávání, neziskové organizace a mimořádné události. Jednotlivé bloky přednášek moderovali renomovaní odborníci na danou problematiku. Součástí konference byla jak posterová sekce, která se zaměřila na vyhodnocení proběhlých cvičení IZS, tak i venkovní výstava a prezentace zdravotnické techniky a vybavení určené pro mimořádné události. Největší pozornost zde budil „Modul hromadného neštěstí – záchranářský kamion“, který má ve své výbavě Zdravotnická záchranná služba hl. města Prahy a jenž je předurčen k zásahu na místě mimořádné události s množstvím postižených nad 50 osob. Doplňujícím programem byla prezentace novinek v oblasti zdravotnické techniky a zdravotnického materiálu firem zabývajících se jejich výrobou a distribucí. Přednesené příspěvky charakterizovala vysoká odborná úroveň, navíc byly úzce spjaty s reálnými problémy a vyvolaly velkou odezvu mezi posluchači. O zaujetí publika svědčí odborné diskuse na daná témata nejen bezprostředně po vystoupení přednášejících, ale i o přestávkách v kuloárech. Mezi příspěvky s nejvyšším ohlasem můžeme zařadit přednášku MUDr. Dany Hlaváčkové (ředitelka odboru krizové připravenosti MZ), objasňující aktuální stav „Koncepce krizové připravenosti ve zdravotnictví“, a celý blok přednášek týkajících se problematiky CBRNE. Na závěr konference mohli její organizátoři v čele s plk. Karlem Antošem zhodnotit její průběh jako mimořádně úspěšný. V plánu již mají červeně zatržen termín čtvrtého ročníku konference „Medicíny katastrof“ ve dnech 20. a 21. listopadu 2007.

9


MISE

Více než dvě stovky letů denně musejí odbavit řídící letového provozu na nejdůležitějším afghánském letišti

DISPEČEŘI afghánského nebe Desítky příletů a odletů denně, od bezpilotních průzkumných prostředků, přes bitevní letouny a vrtulníky, až po velké civilní dopravní stroje řízené piloty s nepříliš velkou znalostí anglického jazyka – to vše mají na starost čeští vojenští řídící letového provozu na afghánském mezinárodním letišti v Kábulu.

Česká republika převzala letiště Kábul. Šest desítek našich vojáků začleněných do kontingentu KAIA (Kabul International Airport) má v rámci mise ISAF zodpovědnost za zabezpečení provozu na tomto významném dopravním uzlu, který slouží zároveň jako hlavní vstupní brána do Afghánistánu. Je mezi nimi i šestice zkušených řídících letového provozu, jejichž pracovištěm je kábulská řídicí věž, kde se stali součástí sedmnáctičlenného mezinárodního týmu leteckých dispečerů. Šest lidí se na první pohled může zdát jako malý počet, ale v případě řídících nebyl jejich výběr vůbec jednoduchý. Ostatně s určitým

nedostatkem zkušených řídících se potýká většina aliančních armád. V české armádě došlo v poslední době k podstatnému omlazení personálu na letištních věžích, a tak příliš vhodných adeptů, kteří by splňovali náročné předpoklady, nebylo. „Tím základním byla minimálně tříletá praxe. Naše strana pak stanovila požadavek na všechny tři letištní kvalifikace, tedy věž, approach a přesný přibližovací radar. Problém nastal u požadavku na předchozí zkušenosti ze zahraničních misí. Ty bohužel většina našich dispečerů nemá. Na druhou stranu je ale jejich činnost tak specifická, že v podstatě nepřijdou do styku s aliančními

MISE  postupy ve velitelských strukturách,“ říká velitel skupiny řídících KAIA major Artur Čunta. Podle jeho slov bylo navíc nutné vybrat řídící rovnoměrně ze všech našich základen, aby nikde jejich nepřítomnost výrazně nevadila. Příprava na afghánskou misi měla několik fází. Tou první byl kurz letecké operační angličtiny, kde si naši dispečeři od zkušených amerických instruktorů zopakovali veškeré nutné jazykové znalosti. Nejdůležitější částí pak byl pětitýdenní výcvik v Maďarsku, čeští vojáci mohli využívat moderní simulátor ŘLP. „V Szolnoku jsme cvičili v celých směnách, s realistickým modelem letiště, řízeného okrsku i samotných letadel. Našimi protihráči bylo devět takzvaných pseudopilotů, se kterými jsme komunikovali jako s osádkami skutečných letounů,“ přibližuje výcvik major Čunta. Jeho součástí byly i takzvané studijní lety, při nichž si mohli řídící vyzkoušet, jak vypadají různé postupy z pohledu pilota. Nutno dodat, že většina instruktorů měla bohaté zkušenosti z provozu na hlavním afghánském letišti. Příprava v Maďarsku byla zakončena závěrečným cvičením a řídící obdrželi certifikát o absolvování kurzu. Tím však jejich odborný výcvik zdaleka nekončí. Přímo na letišti v Kábulu musejí projít zhruba dvoutýdenním zácvikem na všech pozicích, na nichž budou pracovat, a teprve poté mohou získat letištní licenci a začít samostatně řídit letový provoz. Jaké podmínky tedy na české dispečery v Kábulu čekají? Popravdě velice složité. Zdejší letiště se totiž nedá srovnávat s žádným jiným. Působí zde velká řada různorodých jednotek a organizací. Zhruba šedesát procent provozu tvoří civilní letecké spoje. Na letišti operují také vojenské složky, které provozují prakticky vše – od bezpilotních průzkumných prostředků, přes vrtulníky, až po nadzvukové stíhací letouny F-16. Kapacita parkovacích ploch je však nedostatečná a letiště je tak téměř

neustále přeplněné. K tomu je nutné připočítat jeho celkově špatný technický stav – rozbité pojezdové plochy nebo technické vybavení, jako třeba navigační systémy. Například službu přibližovacího radaru tak poskytuje civilní americká společnost. Letiště má také řadu omezení, například zde není možné tankovat palivo nebo všechny nevojenské přílety a odlety musejí být realizovány jen v denní době. Práci řídících rozhodně neusnadní ani různá úroveň znalostí anglické letecké frazeologie a standardních leteckých postupů u některých pilotů, kteří do Kábulu létají. „Jedním z úkolů, který jsme si dali, je proto také maximální implementace norem a postupů mezinárodní organizace pro civilní letectví ICAO ve zdejší oblasti,“ doplňuje major Artur Čunta. Podle ICAO se dnes létá například v celé Evropě, ale i ve velké části ostatních zemí. V Afghánistánu však oficiálně neplatí v podstatě žádné mezinárodní předpisy. Výsledkem všech těchto nestandardních podmínek je skutečnost, že letiště v Kábulu patří v žebříčku bezpečnosti letového provozu na jedno z posledních míst. K nejrůznějším drobným incidentům či nehodám zde dochází údajně v průměru každé tři dny. „Z toho plyne, že se mimořádné události nevyhnou ani nám. Proto byl během výcviku kladen důraz zejména na zvládnutí všech nouzových postupů,“ říká další z řídících, kapitán Antonín Rotter. Podle jeho slov je dalším problémem velká nedisciplinovanost mnoha letců z některých zemí. V Kábulu například čas od času přistane arménský letoun Il-76, jehož osádka se vůbec neohlásí orgánům ŘLP, přistane bez povolení, v nepoužívané části letiště složí náklad a stejným způsobem zase odletí. Jindy se zase osádky ve snaze o úsporu času i paliva na přiblížení doslova předbíhají. „Pokud nemáme k dispozici radarovou informaci, musíme řídit procedurálně jen

podle toho, co nám piloti ohlásí. Ti pak často lžou o své poloze, když nám například oznámí, že jsou již pět šest mil před letištěm, a my jim tak udělíme prioritu na přistání. Ve skutečnosti jsou ale třeba až čtyřikrát dále, a my bychom mohli mezitím odbavit jiný stroj,“ popisuje běžné scény z Kábulu kapitán Rotter. Jiný případ podává major Čunta: „Na přiblížení byly asi čtyři dopravní letouny, když se zhruba kilometr od věže objevil vrtulník afghánské armády a žádal okamžité nouzové přistání z důvodu nedostatku paliva. Jakmile přistál, stav nouze odvolal s tím, že je vše v pořádku.“ Vzhledem k tomu, že v Kábulu prakticky nefungují žádné servisní služby, je pro každého pilota noční můrou představa, že by zde měl cokoliv opravovat. Toho se obávala i osádka ruského letounu Il-76, která omylem dosedla asi padesát metrů před prahem vzletové a přistávací dráhy a v důsledku toho došlo k vylomení jednoho z podvozkových kol. Piloti v tu chvíli nezaváhali a okamžitě přidali plyn a s letounem opět odstartovali a s poškozeným podvozkem odlétli zpět do Ruska. Jen vylomené kolo zanechali v Kábulu. Ke zmatku ve vzduchu i na zemi však přispívají také letci z vyspělejších zemí. Jasnou prioritu mají taktické bojové letouny, které se často přeženou nad letištěm, aniž by se komukoliv ohlásily. Minimum informací o svých záměrech podávají také osádky letadel americké CIA, která má v Kábulu jednu ze svých základen. Dispečeři na věži tak mohou na dění na letišti často jen přihlížet a snažit se včasnými pokyny ochránit ostatní letadla. Ačkoliv zde o nebezpečné situace není nouze, zatím nedošlo k žádné letecké nehodě vinou příslušníků ŘLP. Snahou českých řídících, ale i ostatních příslušníků kontingentu KAIA tak bude další zvyšování bezpečnosti na rušném kábulském letišti.

Text: Tomáš SOUŠEK Foto: archiv mjr. Artura ČUNTY

10

11


MISE

KÁBUL pod českou vlajkou Text a foto: Tomáš SOUŠEK Počátkem prosince loňského roku se snad ve všech médiích objevily zprávy o zadržení českého vojenského letounu Tu-154 v Turkmenistánu. Na jeho palubě se tehdy z Afghánistánu vraceli vrcholní představitelé resortu obrany spolu se skupinkou novinářů, včetně redaktora A reportu. V záplavě informací a zážitků ze čtrnáctihodinového čekání však poněkud zaniklo to nejdůležitější – zpráva o převzetí hlavního afghánského letiště českými vojáky. Česká republika se 1. prosince 2006 stala na dobu čtyř měsíců takzvaným vedoucím národem ve struktuře velitelství sil NATO na letišti v Kábulu. K původním dvaceti příslušníkům pyrotechnického a meteorologického týmu, kteří zde působili již dříve, se od prosince připojilo dalších 47 osob, mezi nimiž nechybějí specialisté řízení letového provozu, letecké informační služby, bezpečnosti letů, logistiky a dalších odborností. Pod české velení nyní spadá zhruba 500 vojáků a odborníků z dvou desítek členských zemí Severoatlantické aliance a Afghánistánu.

12

Ani velmi nepříznivé počasí, které znemožnilo přistání letounu s vojenskou delegací na kábulském letišti, nezabránilo nejvyšším představitelům české armády seznámit se s aktuálním stavem u kontingentu, který zodpovídá za hlavní vstupní bránu Afghánistánu.

„Naším hlavním úkolem je zabezpečení provozu a ochrany kábulského letiště. Vedle toho spolupracujeme s afghánskými úřady, zejména s ministerstvem dopravy při rekonstrukci a další výstavbě na zdejším mezinárodním letišti. Pomáháme s přípravou jejich personálu tak, aby byl schopný v budoucnosti veškeré činnosti související s leteckým provozem provádět samostatně,“ řekl na improvizované tiskové konferenci na americké letecké základně v Bagramu plukovník Bohuslav Dvořák, velitel českého kontingentu na Kabul International Airport (KAIA). Sedmačtyřicet jeho příslušníků má vedle řízení letového provozu na starost také veškeré logistické zabezpečení letiště, od zajištění pohonných hmot pro nejrůznější generátory, přes doplňování leteckého paliva, až po odbavení nákladu a cestujících. Kromě toho zodpovídají čeští vojáci také za chod kempu, v němž je ubytováno na 1500 osob z celé mise ISAF. První náročný úkol dostali příslušníci kontingentu hned na počátku svého působení v Kábulu. Intenzita leteckého provozu

totiž výrazně vzrostla kvůli potřebě přepravit desetitisíce muslimů do jejich poutního místa Mekky a zpět. Bylo proto nutné přistoupit na čtyřiadvacetihodinový provoz kábulského letiště, které jinak odbavovalo jen v denních hodinách. Pomalu se také daří do chodu letiště zapojovat místní obyvatelstvo. Řada Afghánců již pracuje v rámci hasičské jednotky a nedávno byl dokonce vyškolen a certifikován první afghánský řídící letového provozu. Počátkem roku 2008 by měla být jižní část letiště včetně terminálů a pojezdových ploch předána civilním uživatelům, a tak se již nyní začínají stavět nové objekty a stojánky v severní části, kam se poté přesune vojenská část. Také u tohoto procesu jsou příslušníci AČR. „Když se jakýkoliv druh vojska dostane do zahraniční mise, jeho úroveň stoupá. Proto se snažíme, aby se misí účastnily také vzdušné síly, do nichž jsme významně investovali. Pokud by se nám podařilo zmodernizovat naše vrtulníky, můžeme uvažovat i o jejich nasazení v Afghánistánu,“ řekl náčelník Generálního štábu armádní generál Pavel Štefka.

Událo se... Text: Ladislav LENK, Pavel LANG, Pavel PAZDERA, František NAJGEBAUR a www.army.cz Foto: Pavel LANG, archiv UNO MZ Budapešť a František NAJGEBAUR

» Koncem listopadu loňského roku se ve VVP Libavá uskutečnil výcvik instruktorů pro vedení speciálního výcviku průzkumných odborností. Cílem bylo stanovit zásady a představit možné způsoby vedení speciálního výcviku u mechanizovaných čet předurčených pro vykonávání průzkumu u 7. mb. Přípravy se zúčastnilo 20 profesionálů, kteří budou řídit tento specifický druh výcviku u útvarů brigády v roce 2007. » Ve Vojenské akademii ve Vyškově bylo 24. listopadu 2006 slavnostně vyřazeno 59 nových důstojníků, kteří absolvovali odborný aplikační kurz po studiu Univerzity obrany v Brně. Společně s nimi bylo vyřazeno i dalších 13 důstojníků, kteří si doplnili potřebné vzdělání v základním důstojnickém kurzu. Vyřazení byli prvními absolventy, kteří úspěšně zvládli zcela nový systém přípravy důstojníků připravujících se na své povolání na Univerzitě obrany v Brně. Velitel Vojenské akademie plukovník Libor Straka při této příležitosti předal „Čestný meč Vojenské akademie“ nejlepšímu studentu podporučíku Marku Krajčíkovi.

V tak silném obklíčení představitelek něžného pohlaví se ministr obrany Jiří Šedivý dlouho neocitl. Navíc nešlo o „obyčejné“ ženy, nýbrž ty nejlepší z resortu Ministerstva obrany. Stalo se tak v úterý 12. prosince 2006 v salonku Praha v budově Na Valech u příležitosti ocenění třiceti občanských zaměstnanců za jejich práci v uplynulém roce. „Jsem potěšen, že se mohu osobně setkat s vámi, takříkajíc pracanty, kteří ve skutečnosti resort Ministerstva obrany táhnou. Navíc je naprosto úžasné, že drtivou většinu oceněných tvoří ženy,“ řekl J. Šedivý. Nejlepší zaměstnanci převzali z rukou ministra obrany děkovný dopis, šestadvacet žen i květiny. Spolu s ním přišli svým podřízeným poděkovat za svědomitou a odpovědnou práci také náměstek ministra obrany pro vyzbrojování Jaroslav Kopřiva, ředitel Inspekce MO brigádní generál Čestmír Tesařík, velitel sil podpory a výcviku generálmajor Jiří Halaška, předsedkyně ČMOSA Jitka Šebková a další představitelé resortu obrany.

» Ve středu 6. prosince 2006 udělil velitel posádky Praha plukovník Jan Černík stříbrný „Pamětní odznak Posádkového velitelství Praha“ náčelníkovi Generálního štábu AČR armádnímu generálovi Pavlu Štefkovi. Převzal jej za významný podíl na vzniku a formování Posádkového velitelství Praha. „Velmi si vážím vašeho ocenění a udělení tohoto odznaku, který má pořadové číslo 001,“ zaznělo z úst náčelníka Generálního štábu.

» Ve dnech 11. – 12. prosince 2006 navštívil náčelník Generálního štábu Armády České republiky armádní generál Pavel Štefka Spolkovou republiku Německo. Reciproční návštěvu uskutečnil na pozvání generálního inspektora Bundeswehru generála Wolfganga Schneiderhana. Nejvyšší vojenští představitelé spolu diskutovali o aktuálním stavu ozbrojených sil obou zemí, účasti obou armád v zahraničních operacích NATO a EU a o možnosti dalšího rozvoje spolupráce.

Ve dnech 21. – 22. listopadu 2006 se uskutečnila odborná příprava zaměstnanců krajských vojenských velitelství pečujících o válečné veterány a vojenské důchodce v resortu MO organizovaná Ředitelstvím personální podpory. První den jednání se odehrál v Praze v prostorách konferenčního a prezentačního centra AVIS se zaměřením na oblast nabídky služeb VLRZ a na oblast změn v důchodovém zabezpečení. Součástí dvoudenního zaměstnání byla nejen výměna zkušeností, ale i návštěva Domova pro válečné veterány Bílý Kříž v Karlových Varech a seznámení se službami poskytovanými válečným veteránům. V rámci návštěvy předali zástupci KVV Jihlava Miluše Pavlíčková a Ivana Klapková dárkový balíček a drobné upomínkové předměty osmdesátiletému válečnému veteránovi pplk. v. v. Jánu Hackovi.

Univerzita národní obrany Miklóse Zrínyiho udělila 14. listopadu 2006 na slavnostním zasedání akademického senátu v Budapešti rektorovi Univerzity obrany brigádnímu generálovi prof. Ing. Rudolfu Urbanovi, CSc., čestnou vědeckou hodnost „Doctor honoris causa“ (Dr. h. c.). Čestný doktorát budapešťské univerzity byl rektorovi Univerzity obrany udělen za jeho zásluhy o rozvoj teorie a praktického použití mnohonárodních jednotek, za prohlubování spolupráce v rámci NATO, za jeho roli ve vědeckém, vzdělávacím a veřejném životě Univerzity národní obrany Miklóse Zrínyiho i za osobní přínos k rozvoji spolupráce v oblasti vzdělávání vojenských profesionálů v obou zemích. Dekret o udělení čestné vědecké hodnosti generálu Rudolfu Urbanovi předal rektor budapešťské univerzity generál prof. Dr. Miklós Szabó.

13


ZE ZAHRANIČÍ

ZE ZAHRANIČÍ

AFGHÁNISTÁN a zase Afghánistán Summit NATO v Rize se stal celonárodní záležitostí Lotyšů Text: Vladimír MAREK Foto: autor a Jan PROCHÁZKA

Deltou Daugavy se prohání několik rychlých člunů. Ve vzduchu je kopíruje americký vrtulník black howk. Po nábřežní ulici projíždí každou chvíli sem a tam plně vyzbrojený terénní vůz hummer. Ten ale není americký, na dveřích má znaky lotyšské armády.

Jinak ale ulice Rigy zejí prázdnotou. Prohání se v nich pouze vítr, který zvedá límce kabátů vojákům postávajícím v hloučcích poblíž detekčních rámů. Několik desítek tisíc lidí obývajících centrum města uposlechlo doporučení magistrátu a v době konání summitu NATO koncem listopadu loňského roku opustilo město a odjelo na venkov. Jindy v tomto ročním období prázdné přímořské letovisko Jürmala, vzdálené sotva dvacet kilometrů, ožilo. Některá muzea, restaurace a většina obchodů vyvěsily

Každý se snažil přispět, jak jen mohl. Většina třeba jen trpělivostí. V úterý večer se nás poblíž olympijského centra zeptal starší muž, kde jezdí trolejbusy. Když jsme mu oznámili, že až na kilometr vzdálené ulici Alexandra Čaka, bez sebemenších projevů nespokojenosti vyrazil naznačeným směrem. Organizace summitu se stala pro Lotyše nejen prestižní a reprezentační událostí, jakou mohou být pro mnohé olympijské hry, ale i zárukou budoucí suverenity této malé země. Snad nejlépe to vystihla lotyšská prezidentka Vaira Vike-Freiberga. „Ještě nedávno projížděly těmito ulicemi sovětské tanky. Summit tady je proto, aby se něco takového v budoucnu již neopakovalo.“ Upozornila tak návštěvníky Rigy na pomníčky v parku v centru města z roku 1991, kdy sovětské tanky zabily šest Lotyšů.

markantní. Jediným demonstrujícím byl starší pán postávající poblíž opery, kde se konal slavnostní koncert. Jeho důvod byl ale ryze osobní. Magistrát se ho snažil vystěhovat ze zahrádkářské kolonie v bezprostředním sousedství Olympijského sportovního centra, tedy místa hlavního jednání summitu. Na druhou stranu se toto zasedání nechalo v mnohém inspirovat právě Prahou. Od ministra zahraničí Alexandra Vondry dostali Lotyši dokonce jakousi kuchařku týkající se především doprovodných akcí. Setkání mělo v ulicích Rigy i své billboardové zrcadlo. Řada z velkých reklamních panelů s logem summitu přibližovala návštěvníkům lotyšskou společnost a její tradice. Byly zde ženy z venkova, rybáři, ale především vojáci. Nebylo možné přehlédnout ani ty, kteří horovali za přijetí Gruzie do aliance. Ulicemi Rigy prochá-

cedulku zavřeno. Podobně na tom byly i školy. Lidé dostali tři dny volna. Namísto nich se v ulicích objevilo na devět tisíc vojáků, a to včetně povolaných záloh. Další tisíce mladých lidí ovládajících angličtinu na sebe vzaly slušivé společenské obleky a modré bundy s logem summitu a ujaly se nejrůznějších organizačních úkolů. Setkání nejvyšších aliančních představitelů se prostě stalo celonárodní událostí. Zapojili se do něho mladí i staří, ženy i muži, intelektuálové i dělníci.

zely mladé dívky rozdávající červené tulipány a vybízející k podpoře Gruzie. Na první pohled bylo zřejmé, že Lotyšsko má s touto malou kavkazskou zemí nemálo společného. Přes veškeré naděje spojené se zahájením aliančních jednání o vstupu však další pokrok závisí na územní integritě této země a mírovém řešení sporů s Jižní Osetií a Abcházií. O členství by se na dalším summitu mělo začít jednat s Chorvatskem, Albánií a Makedonií. Nemalým překvapením byl i příslib statutu zemí PfP pro Srbsko, Bosnu a Hercegovinu a Černou Horu.

SLIBUJEME CHEMIKY, POLICISTY A NEMOCNICI Hlavní jednání v Olympijském sportovním centru začalo ve středu 29. listopadu 2006 ráno. Jen přijetí představitelů 26 členských

Kromě lotyšské armády na bezpečnost dohlíželi i spojenečtí vojáci. Vzdušný prostor hlídaly alianční vrtulníky a stíhací letouny. Monitorování zajišťovaly systémy včasné výstrahy AWACS. Mezi specialisty na zbraně hromadného ničení nechyběli naši chemici. V přístavu pak kotvila flotila lodí, mimo jiné americká Monterey a britská York.

TULIPÁNY PRO GRUZII Protiteroristická opatření byla snad ještě důslednější než na kterémkoliv z předcházejících dvaceti summitů. Všechny lotyšské televizní kanály neustále dokola srovnávaly toto alianční setkání s pražským. Rozdíl byl

14

15


ZE ZAHRANIČÍ

ZAHRANIČNÍ MISE  od ledna 2007 o tisíc vojáků, Američané přidají tři prapory, další vojáky pošlou Kanaďané a Nizozemci. Prezident České republiky Václav Klaus přislíbil, že náš kontingent bude navýšen o padesát procent. Ministr obrany Jiří Šedivý pak upřesnil, že kromě několika desítek vojáků kontingentu, který má kromě jiného v současné době na starost velení na kábulském letišti, a osmi desítek výsadkářů ve Fajzabádu vyšleme v příštím roce do Afghánistánu pětatřicet příslušníků elitní jednotky Vojenské policie útvaru speciálních operací a deset chemiků. Zároveň nabízíme pětašedesát zdravotníků. Jedná se i o možnostech vyslat dva dopravní vrtulníky Mi-171 a dva bitevní Mi-24. Celkový počet českých vojáků by pro rok 2007 neměl přesáhnout 225. Výhodou je, že naši vojáci mohou působit i na jihu Afghánistánu, kde trpí spojenci největším nedostatkem. Některé další země, jako Rumunsko, Slovensko a Lucembursko, prohlásily, že zruší dosavadní omezení a jejich jednotky budou moci operovat po celém území Afghánistánu. Politická jednání měla také doprovodný vojenský program. Za zmínku stojí například přílet obřího transportního letounu Boeing C-17 na rižské letiště. Podle generálního tajemníka NATO měl připomenout členským zemím jejich závazky. Síly rychlého nasazení mají totiž ryze expediční charakter, Alianci přitom chybí strategické letecké dopravní prostředky. Proto se také třináct členských zemí NATO, mezi kterými nechyběla ani Česká republika, rozhodlo, že si do společného vlastnictví pro začátek pořídí tři tyto obří letouny. Měly by být spravovány a používány obdobně jako letouny včasné výstrahy AWACS. „Zařazení letounů C-17 do alianční výzbroje znamená skutečný zlom v našich schopnostech,“ řekl generální tajemník Aliance. Stroj unese 75 tun nákladu, jeho dolet přesahující 4500 kilometrů navíc umocňuje možnost tankování za letu. Je rovněž schopen přistát na velmi krátkých drahách. Během jednání v Rize si případní zájemci tento strategický dopravní prostředek mohli prohlédnout. I to možná přispělo k tomu, že do zmíněného programu se v Lotyšsku přihlásily další země, včetně nečlenského Švédska.

zemí lotyšskou prezidentkou Vairou Vike-Freibergou a generálním tajemníkem NATO Jaapem de Hoopem Schefferem trvalo více než hodinu. Perličkou vybočující z oficiálního protokolu bylo předání velkého dortu s polevou z bílé čokolády a červenými růžemi francouzskému prezidentovi Jacquesu Chirakovi k čtyřiasedmdesátým narozeninám. K nejvýznamnějším kapitolám jednání se řadila protiraketová obrana a oznámení o dobudování jednotek rychlé reakce. Programu však dominoval Afghánistán. Generální tajemník NATO Jaap de Hoop Scheffer ještě před zahájením samotného setkání vyzval členské země ke zvýšení počtů svých vojáků zapojených do operací v Afghánistánu, v opačném případě by působení aliančních jednotek v této zemi mohlo poškodit prestiž organizace. Když na závěr generální tajemník oznámil, že summit splnil jeho očekávání, nebylo obtížné zaznamenat tak trochu dvojí význam těchto slov. Poláci slíbili posílit kontingent v Afghánistánu

16

Houkání sirén by samo o osobě nejspíš pozornost chodců neupoutalo. Zasedání nejvyšších představitelů NATO mělo totiž začít až za pár hodin. Dlouhá kolona speciální protichemické techniky české, německé a polské armády byla přesto něčím neobvyklým. A tak zastavovala obyvatele Rigy na cestě do práce.

Text a foto: Vladimír MAREK

Protiteroristická hradba Čeští chemici po summitu v Istanbulu zajišťovali také jednání nevyšších představitelů NATO v Rize

17


ZAHRANIČNÍ MISE

Během několika málo minut byl na ulici zase klid. Dlouhou kolonu pohltil objekt bývalé sovětské vojenské nemocnice. Bylo pondělí ráno 27. listopadu 2007. Desítka automobilů české dekontaminační jednotky zajela pod vzrostlé stromy na místě vzdáleném snad jen kilometr od Olympijského sportovního centra, kde o den později začne jednání summitu NATO. Velké gumové stany složené ve vacích opustily korby automobilů a díky kompresorům začaly vyrůstat na sousedním

18

ZAHRANIČNÍ MISE  pozemku. Dobře namazaný stroj chemické jednotky se rozběhl naplno. Nyní už se jednalo o minuty. Za necelé dvě hodiny zde musejí stát dekontaminační linky. Čeští chemici pak nahlásí nadřízenému velitelství připravenost k pohotovosti. Vraťme se ale na začátek. Český chemik začal být ve světě stejně proslavenou značkou jako český křišťál krátce po první válce v Zálivu. Po nasazení během druhé války v Zálivu v operaci Enduring Freedom zajišťovali čeští chemici summit NATO v Istanbulu a olympijské hry v Řecku v roce 2004. Ochranu proti zbraním hromadného ničení během summitu NATO v Rize měl celkem logicky zajišťovat mnohonárodní prapor chemické, biologické a radiační ochrany pod německým velením, který je v současné době součástí sil rychlé reakce NRF 7. O mezinárodní prestiži českých chemiků svědčí i skutečnost, že to byli právě oni, koho alianční velení požádalo o doplnění této jednotky nedostatkovými dekontaminačními kapacitami. „O tom, že bychom měli jet na summit do Rigy, jsme se dozvěděli někdy v srpnu. Okamžitě jsme si sehnali potřebné informace. Dozvěděli jsme se, že v okolí místa konání zasedání nejvyšších aliančních představitelů je zhruba osmdesát menších a větších průmyslových podniků a právě ty by se mohly stát cílem případného teroristického útoku. Bylo potřeba se více zaměřit na průmyslové toxické látky,“ vzpomíná velitel dekontaminační jednotky poručík Vojtěch Byrtus. „Museli jsme připravit nejen potřebný materiál, ale

tomuto úkolu i podřídit výběr dekontaminačních směsí.“ Na letišti v Rize přistáli čeští chemici po tříhodinovém letu 13. listopadu 2007. Odtud putovali na bývalou základnu Sovětské armády Adadži, která je vzdálená asi dvacet kilometrů od Rigy. Lotyšská armáda na ní má v současnosti dislokovány dva mechanizované prapory. Jeden z nich byl vyveden do pole. Tím se uvolnila ubytovací kapacita nejen pro naše, ale i polské a německé chemiky. Česká dekontaminační jednotka totiž byla zařazena ke třetí rotě 1. mnohonárodního praporu sil rychlé reakce NRF 7, který je pod německým velením. Vojáci byli ubytováni po čtrnácti lidech na pokoji. Důstojníci spali na stejném patře, ale zvlášť. Hned po příjezdu se začali secvičovat a seznamovat s technikou ostatních národních jednotek praporu. Na nástupech se velelo německy. Při poradách, případně pokud měl velitel nějaké připomínky k naší jednotce, hovořil anglicky. „Na základně Adadži nebylo špatné ubytování. Jsou to vlastně kasárna uprostřed lesa. Příroda je tady nádherná, neposkvrněná. V lesích je kombinace bříz s borovicemi,“ vypráví nadšeně řidič rotný Ondřej Palán. „Horší už je to se stravováním. Jídla je poměrně málo, navíc na takové kombinace potravin nejsme zvyklí.“

STUDENÝ ODCHOV NA CESTĚ Ještě horší to bylo s přepravou techniky, která společně s pětičlenným doprovodem putovala po železnici. Naše tatrovky byly pro polskou železnici příliš vysoké, naštěstí nám německá strana zapůjčila nízkopodlažní vagony. „Ze zkušeností víme, že takovéto mezinárodní přepravy často provázejí jisté komplikace, přesto nás realita nepříjemně překvapila,“ vzpomíná nadporučík Tomáš Unzeitig. Ještě na polském území odpojili jejich soupravu od lokomotivy a museli čekat dva dny. Ve vagonu se přitom netopilo a nesvítilo ani světlo. Co se týče stravy, byli odkázáni pouze na to, co si nakoupili předem. Tedy především na konzervy a čínské polévky. Další den potom čekali na litevské straně hranic. Veškerá technika totiž musela být přeložena na vagony širokorozchodné železnice. Tady již dostali soupravu s nezávislým vytápěním. Další potíže je ale čekaly po příjezdu do Rigy. Firma, která měla podle původní domluvy vyložit techniku, se nedostavila. Přijel pouze jeřáb. Navíc Litevci

nepoužívají k ukotvení techniky europásy, ale podobně jako v minulosti u nás dráty. Chemici měli naštěstí s sebou rozbrusku, s jejíž pomocí automobily uvolnili. Potíže byly i se střežením vlaku. „Přes Polsko jsme měli původně od centra ostrahy vojenské dopravy slíbené hlídání. Nikdo se k nám však nepřipojil. A tak jsme při každém zastavení museli hlídat sami. V Litvě a Lotyšsku jsme ale dostali ozbrojenou ostrahu,“ uzavírá nadporučík Unzeitig.

STO PADESÁT LIDÍ ZA HODINU V parku bývalé vojenské nemocnice vyrůstají dvě dekontaminační linky. V Rize došlo v uplynulých dnech k vybudování stacionárních a mobilních monitorovacích stanovišť. Díky nim je pravidelně vyhodnocována radiační, chemická a biologická situace. Tyto informace pak dostává velitelství mnohonárodního praporu. To by také v případě potřeby rozhodlo o nasazení českých chemiků. „Naším úkolem je v první řadě zajistit dekontaminaci osob pro příslušníky armád NATO a účastníky summitu. Případné volné kapacity jsou vyčleněny pro civilní obyvatelstvo,“ upozorňuje velitel českého úkolového uskupení a zároveň styčný důstojník na nadřízeném velitelství major Ondřej Havel. „Situace v Lotyšsku je zatím klidná, nejsou známé žádné konkrétní hrozby, přesto musíme být připraveni reagovat.“ Kapacita českých dekontaminačních linek je 150 lidí za hodinu. V případě příjmu raněných se však snižuje na nějakých dvacet osob za hodinu, a to v závislosti na rozsahu postižení. Na začátku každé linky je umístěna triáž, ve které by lékař major Jiří Košuba třídil raněné. V prvním ze stanů pak dochází k odstrojení lidí, následuje omytí dekontaminační směsí a opláchnutí čistou vodou. V posledním ze stanů dostávají čistý oděv. Podle druhu zranění by byli rozváženi do okolních nemocnic. „V těchto objektech je pouze lékařské středisko, zůstávali by zde tedy pouze lidé s lehčími zraněními,“ ukazuje kolem sebe poručík Byrtus. Dvě místnosti jedné z těchto budov se také stanou pro naše chemiky novým domovem. Budou zde spát na přenosných lehátkách a ve spacácích. Výhodou ovšem je, že to bude v bezprostřední blízkosti právě budovaných dekontaminačních linek. Zatímco o střežení vnějšího perimetru se budou starat lotyšští vojáci, naši chemici mají držet nepřetržitou

službu v dekontaminační části. Bojová pohotovost je v tomto případě totiž pouhých třicet minut.

PROFESE A KRÁSNÉ HOLKY Od příjezdu chemiků uplynulo něco málo přes hodinu a už napojují jednotlivé linky na vodu. „Byli jsme tady na rekognoskaci, Lotyši se divili, že chceme vidět funkční hydrant, ze kterého budeme brát vodu,“ vysvětluje poručík Byrtus. „Dostatečný zdroj vody je pro dekontaminační jednotku naprosto zásadní záležitostí.“ V tomto směru máme mnohem ekonomičtější a modernější zařízení než Poláci, kteří jsou také součástí mnohonárodního praporu. Jejich dekontaminační zařízení připomínají náš dnes již poměrně zastaralý automobil, chemický rozstřikovací ARS-12 M vybudovaný na bázi Praga V3S. Spotřeba vody jejich linky přitom vychází na poměrně vysokých dvě stě litrů za minutu, a to při nižších normách, než jsou ty naše. I přes tvrdé hotovostní limity se většině chemiků v Rize líbí. Do města se měli možnost zatím podívat jen na pouhé tři hodiny. „Mají tady spoustu památek a krásný holky. I z odborného hlediska nám to něco dá. Je to zajímavá profesní zkušenost,“ tvrdí rotmistr Jan Bárta. Také setkání s lotyšskou armádou je poučné. Ta má totiž těsně před profesionalizací. Radikálně se zbavila veškeré staré ruské techniky. Namísto toho dávají Lotyši raději přednost staršímu vybavení ze Švédska, Finska a Norska. Největším vzorem je ale pro ně

americká armáda. Lotyšský voják má od baretu přes maskáče až po boty prakticky shodný stejnokroj jako Američané. Také část techniky je americké provenience. „V minulosti jsem působil jak na olympijských hrách v Řecku, tak i na summitu v Istanbulu. Zde je mnohem větší nasazení jednotek NATO, tím pádem i větší národní pestrost. Existuje zde také lepší podpora a koordinace činnosti, než tomu bylo v Turecku,“ loučí se s námi major Havel.

19

CVIČENÍ 

VĚRA SPARTAN HAMMER

Pasivní sledovací systém Věra-S/M na významné zahraniční akci znovu potvrdil své schopnosti a možnosti Text: Michal ZDOBINSKÝ Foto: autor a Radko JANATA

Jednotka Věra-S/M NATO (pro alianční Graduated Readines Forces vytvořené účelové uskupení) s 63 příslušníky z 531. střediska pasivních systémů České Budějovice (patřícího do opavského 53. centra pasivních systémů a elektronického boje) se v polovině listopadu 2006 podílela na mezinárodním aliančním testovacím cvičení prostředků elektronického průzkumu Trial Spartan Hammer 06 na západě řeckého poloostrova Peloponés v oblasti kolem letecké základny Andravida. 20

Zmíněná akce probíhala v souběhu s řeckým národním cvičením elektronického boje Trojan Horse, takže sledovací a průzkumné prostředky zachycovaly nejen nejrůznější pozemní a vzdušné cíle, ale také válečná plavidla operující v Jónském moři v průlivu mezi Peloponésem a ostrovy Zakynthos a Kefallinia. Testovací cvičení řady Spartan Hammer jsou zjednodušeně řečeno zaměřeny na vylepšování zpravodajské a informační podpory (včetně technické interoperability) v rámci společných akcí NATO. Navazují na společné usnesení alianční Rady národních ředitelů pro vyzbrojování, která v roce 2003 vytvořila pracovní skupinu pro elektronický průzkum a podporu, jejímž úkolem je zlepšit spojenecké schopnosti při získávání, vyhodnocování a další šíření dat elektronického průzkumu mezi bojovými jednotkami. Zmíněná pracovní skupina naplánovala i zatím poslední Trial Spartan Hammer 06 (TSH 06). Akce TSH 06 v praxi demonstrovala zkvalitnění procesu předávání komplexních zpravodajských informací během konkrétních operací prováděných společnými (armádními, leteckými a námořními) jednotkami. Vedle zjišťování celé řady vzdušných a námořních cílů patřilo ke konkrétním námětům cvičení i rychlé určování postavení baterií protivzdušné obrany protivníka nebo lokalizace komunikačních prostředků či rušičů družicového systému GPS teroristických skupin.

TSH 06 v neposlední řadě také prověřilo posun v úsilí při vytváření komplexního situačního obrazu vzniklého sloučením výstupů elektronického (ELINT), komunikačního (COMINT) a satelitního nebo leteckého snímkového (IMINT) průzkumu včetně pokroku při součinnosti mnoha různých typů průzkumných/sledovacích prostředků.

MIMOŘÁDNÁ KONCENTRACE Už samotné množství a škála zastoupených specializovaných prostředků a zbraňových systémů dokumentuje význam a důležitost cvičení TSH 06. Z létajících prostředků řízení, velení a včasné výstrahy to byl AWACS ve verzi E-3A v barvách NATO, provedení E-3F francouzského letectva a také nový typ Erieye řeckého letectva s nepohyblivou anténou palubního radiolokátoru. Ze specializovaných letounů elektronického nebo komunikačního průzkumu lze například zmínit britský Nimrod R1, americký RC-135U, italský G-222 VS, německý BR-1150 ATL či norský DA-20. Na řeckém nebi duněly průzkumné phantomy RF-4E, specializované stroje Tornado ECR pro umlčování nepřátelské protivzdušné obrany, bojové stroje F-16, F-4E či dnes již málo viděné A-7 Corsair II. O prostředky pozemní protivzdušné obrany se na cvičení, vedle Slovinska se systémem Roland a přehledovým radiolokátorem EL/M 2106, postarali Řekové. Nasadili části kompletů Patriot PAC 3, Hawk, Skyguard

a samohybné systémy Crotale NG či ruský SA-15 Tor. „Domácí“ ozbrojené síly logicky poskytly i námořní komponent, složený z raketonosných fregat Spetsai (třída Hydra), Themistokles (třída Kortenaer) a rychlých bojových člunů. Na cvičení se také podílely jednotky speciálních sil USA, Řecka a Slovinska, zatímco Kanaďané a Britové dodali rušiče systému GPS. Řecké, britské a italské ozbrojené síly nasadily specializované pozemní systémy elektronického nebo komunikačního průzkumu, avšak prim v této kategorii bezpochyby sehrávala právě Věra-S/M.

POPRVÉ VZDUCHEM Od slavnostního předání sériového provedení pasivního sledovacího systému Věra-S/M začátkem prosince roku 2004 byl tento mobilní komplet již několikrát nasazen v zahraničí – v Německu na specializované akci ELITE (Electronic Warfare Live Training Exercise) nebo na cvičení Clean Hunter. Na zmíněné akce se Věra přesunovala po železnici nebo vlastní ose. Pro podstatně vzdálenější Řecko byl poprvé zvolen letecký transport, čímž se zároveň prakticky ověřil tento způsob přepravy, který při aliančních operacích je a stále více bude nezbytný. Pro převezení vlastního systému s logistickým zabezpečením (celkem 20 kusů automobilní a speciální techniky) postačily tři lety velkokapacitních

21


CVIČENÍ

strojů An-124 ukrajinského dopravce, které techniku naložily na starém ruzyňském letišti v Praze a dopravily ji přímo na řeckou leteckou základnu Andravida. Přepravu osob zajistilo české letectvo a podle stejného schématu byli lidé i technika po skončení cvičení přepraveni zpět do ČR. V předstihu před hlavní jednotkou se v Řecku objevila nezbytná rekognoskační skupina připravující vše potřebné pro rozmístění a fungování vlastního systému. Kromě jiného bylo nutné najít optimální stanoviště pro jednotlivé části Věry. A to mají na starost nadporučíci Miroslav Hanč a Ivo Čepera – dvojice specializovaných geodetů z českobuďejovického 531. střediska pasivních systémů. Spolu se zástupci ozbrojených sil Řecka nejprve podle map vytipovali optimální stanoviště a pak pochopitelně vše museli prověřit přímo na místě. Jak známo, Věru-S/M tvoří jedno tzv. centrální a tři boční přijímací stanoviště, která mohou být navzájem vzdálená i desítky kilometrů. Věra musí být rozmístěna nejen s ohledem na „osu průzkumu“ (sledování zájmového prostoru, který může mít délku až 450 km a šířku až 200 km), ale vzhledem k mikrovlnným pojítkům musí být dodržena přímá viditelnost mezi centrální a bočními anténními soustavami. Poloha centrálního stožáru s anténou a mnohdy až 25 km vzdálených stožárů bočních antén musí být zaměřena s přesností do 500 mm, aby byla zaručena požadovaná funkce a přesnost Věry. Avšak

22

CVIČENÍ 

podle Miroslava Hanče se obvykle dosahuje přesnost zaměření 100 mm!

PROTI NÁMOŘNÍM CÍLŮM Zmíněná široká škála cílů na TSH 06 byla pro obsluhu Věry skutečně ojedinělou zkušeností i praktickou možností poznání doposud nepoznaného. „Tolik prostředků a v takovém spektru jsme ještě nezažili,“ zhodnotil situaci velitel 531. střediska pasivních systémů ma-

jor Jiří Postupa. „Jsou zde nejsložitější situace, které pamatuji,“ potvrzuje tato slova i jeho nadřízený pplk. Petr Milčický. Je velitelem 53. centra pasivních systémů a elektronického boje, kterému byl mimochodem 26. září 2006 propůjčen čestný název „Generála Heliodora Píky“. Přestože se Věra u nás používá pro zachycení a zjišťování polohy cílů i určování konkrétních typů, sledování a mapování jejich tras a další činnosti téměř výhradně z kategorie vzdušných prostředků, v Řecku se ukázalo, že jak vlastní systém, tak i jeho operátoři jsou schopni si poradit prakticky „se vším“. Při TSH 06 se totiž prioritními staly pozemní a námořní cíle. Na rozdíl od vzdušných cílů pohybujících se v prostoru nelze u pozemních cílů logicky zjišťovat jejich přesnou polohu, je ale možné určovat jejich výskyt, druh, činnost atd. Proti námořním cílům pak Věra působila poprvé a její schopnosti mnohé překvapily. Například se ukázalo, že klasický pobřežní pozemní radar zjistí vzhledem k zakřivení Země a malé výšce lodi tento cíl na podstatně kratší vzdálenost než Věra, která skrytě pouze přijímá nejrůznější signály vyzařované moderním plavidlem. A těch není rozhodně málo. Tak například na cvičení TSH 06 zúčastněná řecká raketonosná fregata Spetsai má na své palubě radar dalekého dosahu pro vyhledávání vzdušných a hladinových cílů, vyhledávací radar vzdušných cílů středního dosahu, dva řídicí radary systému protivzdušné obrany

Sea Sparrow, navigační radar, datový spoj, prostředky pro komunikaci i vedení elektronického boje, vlastními RL disponuje i autonomní hlavňový protiraketový systém Phalanx atd. Přímo v praxi se ukázalo, že 17 metrů vysoká anténa systému Věra je při 15m až 20m výšce lodního RL (nebo jiného Věrou zachycovaného zdroje) nad vodní hladinou schopna detekovat loď a vést ji (sledovat její dráhu a některé další činnosti) na vzdálenost 50 až 100 km. Armádní nestor pasivních sledovacích systémů mjr. Zdeněk Pavlík se domnívá, že žádný další ze známých prostředků této kategorie ve světě podobnou schopnost vedení námořních cílů nemá. Zachycování a analyzování námořních cílů na řeckém cvičení pochopitelně přispělo k dalšímu rozšíření databáze Věry. Major Pavlík odhaduje, že dnes tato unikátní „sbírka“ sloužící pro identifikaci a vyhodnocování cílů obsahuje odhadem více než půl milionu položek!

NOVÁ ROLE Vedle odborné části si při cvičení TSH 06 jednotka Věra-S/M NATO rovněž odzkoušela úspěšné dosažení počátečních operačních schopností praktickým provedením celého procesu. Tzn. od aktivace jednotky v mírové posádce, přesunu po vlastní ose do místa nakládky na starém ruzyňském letišti, přes vlastní letecký transport do Řecka a rozvinutí celého kompletu, až po jeho napojení do

příslušného systému řízení/velení a vlastní plnění úkolu. Ve 24hodinových směnách střídající se posádky Věry předávaly výnos (příslušné výstupní informace) jednak do tzv. zpravodajského kontejneru tvořícího součást vlastního centrálního stanoviště systému, ale především do operačního centra pro vedení komunikačního elektronického boje (SEWOC) a do oblastního velitelství leteckých operací CAOC 7 (Command Air Operational Centre) na řecké základně Larrisa.

Podle pplk. Milčického fungovala Věra tak dobře, že po první fázi cvičení byla přeřazena z kategorie systémů elektronického průzkumu (ELINT) informace pouze dodávající do vyšší kategorie, podle kterých se porovnává a vyhodnocuje přesnost informací od ostatních prostředků. Vysoké ocenění jednotky Věra si při závěrečném vyhodnocení cvičení TSH 06 vyslechl i velitel společných sil AČR generálmajor Josef Sedlák. „Tuto jednotku jsme nabídli k plnění úkolů v rámci Aliance a její případné využití je již záležitostí příslušných velitelů NATO,“ doplňuje generál Sedlák. Oblast pasivních sledovacích systémů je jednou ze specializací České republiky v rámci Severoatlantické aliance a pochopitelně se počítá s jejím rozvojem. Jednotka Věra-S/M zahájila od 1. ledna 2007 plnění plných operačních schopností v rámci v úvodu zmíněných Graduated Readines Forces NATO s dvacetidenní pohotovostí k reálnému nasazení v rámci aliančního uskupení vojsk do vzdálenosti 9275 km (5000 námořních mil) od území České republiky. Další kvalitativní posun by měl přijít v roce 2009, kdy se vzhledem k rychlému vývoji elektronických prostředků ve světě počítá s nákupem vylepšeného a modernizovaného systému Věra-S/M. U něj se plánuje využití výsledků vývoje systému s distribuovaným časem, který by měl zabezpečit zvýšení datové propustnosti mezi jednotlivými přijímači systému, a zakomponování moderního digitálního přijímače.

23

VOJENSKÉ ZDRAVOTNICTVÍ 

„V horizontu dvou let by Vojenská zdravotnická služba mohla být samostatnou resortní složkou,“ říká plukovník MUDr. Pavel Zbořil

Text: Pavel LANG Foto: Jiří HOKŮV

PREVENCE – polovina léčby Plukovník MUDr. Pavel Zbořil. Od srpna 2006 nový ředitel odboru vojenského zdravotnictví. V armádní medicíně není žádný začátečník. Během šestadvaceti roků v organizačních strukturách AČR byl lékařem útvaru, „posudkářem“ přezkumné komise, náměstkem a ředitelem vojenské nemocnice.


Na úvod by se patřilo říct, čím vším jste ve vojenském zdravotnictví dosud prošel? Vystudoval jsem královéhradeckou vojenskou lékařskou fakultu, obor všeobecné lékařství. Mým prvním a zároveň posledním útvarem byla radiotechnická brigáda v Brně. Zpočátku lékař obvaziště a poté náčelník zdravotnické služby. Po dvanácti letech u brigády mě převeleli do Vojenské nemocnice Brno na posudkové oddělení. Tady jsem pracoval bezmála deset roků. Potom se co dva roky moje funkce měnila. Nejprve náměstek pro léčebně-preventivní péči a následně ředitel brněnské VN.
Co vás vyneslo do křesla ředitele odboru vojenského zdravotnictví? (Smích). Usuzuji, že rozhodnutí pana ministra. Nejprve mě oslovil bývalý ředitel odboru plukovník MUDr. Roman Blanař. Kandidátů

24

bylo povícero, já se dostal až do závěrečného kola. Nakonec to padlo na mě. Od 1. srpna zastávám novou funkci.


Můžete nám sdělit vaše pocity, jež prožíváte v nové funkci? Není to pro mě nic neznámého. Problematiku vojenského zdravotnictví znám, i když z jiného úhlu. Je otázkou krátkého času, abych pronikl do podstaty této funkce. Poslání Vojenské zdravotnické služby je jasně definováno a mým úkolem je v maximální možné míře ho naplňovat.

od svého předchůdce a na dalších materiálech pracujeme.

jednou za rok laboratorní vyšetření a EKG, tím si osahají svoji tělesnou schránku.


Jedná se v tomto případě o vidinu, nebo má váš cíl reálnou podobu? Nejde o přelud. Tento zámysl se již řeší na úrovni náčelníka Generálního štábu AČR. Není to jednoduchý počin, neboť dochází ke změně struktury. Věřím však, že budeme úspěšní.


Už jste se seznámil s hlavními součástmi zdravotnické služby, víte v jakém jsou stavu? Spektrum jednotlivých institucí Vojenské zdravotnické služby je velice rozmanité. Ve funkci jsem necelé tři měsíce a tomu i odpovídá hloubka mého poznání. Byť jim bezprostředně nevelím, neboť naše role je výhradně metodická, samozřejmě že jejich aktuální stav znám. Vzájemnou součinností s velitelskými orgány uděláme maximum, aby systém zdravotnického zabezpečení byl funkční a plně odpovídal potřebám armády.


Máte představu, jak dlouho by mělo trvat, než se VZS osamostatní? Vidím to v horizontu zhruba dvou let.


Po seznámení se s koncepcí výstavby zdravotnické služby lze říci, že nemáte zrovna malé plány. Máte však na tyto projekty dostatečné množství peněz? Vím, kam míříte. Vzhledem ke sníženému zdrojovému rámci resortu obrany došlo i ve VZS k určitým redukcím. Finance nám nastavily reálné mantinely a přeskočit je nelze. Tudíž je to o prioritách. Ve vojenském zdravotnictví však nelze hovořit o nějakých drastických škrtech. Poslání služby není ohroženo, hlavní projekty máme finančně pokryty.


Nevelíte sice tisícovkám vojáků, ale zodpovídáte v armádě za hodnotu nejcennější: lidské zdraví. Je tomu tak? Ano, je. Plně si tuto zodpovědnost uvědomuji. Svojí činností chci napomoci, aby tomu tak bylo i nadále.
Čím konkrétně? Například tím, že Vojenskou zdravotnickou službu opět osamostatníme. Nebyla by, jako je tomu dnes, součástí sekce podpory MO, nýbrž zcela nezávislou složkou resortu. Navíc by měla vlastní kariérní řád. Jsem přesvědčený o tom, že by tímto krokem došlo ke zkvalitnění a stabilizaci ve VZS. Některé podklady jak této samostatnosti dostát jsem převzal


Říká se, že prevence je základ všeho. Ctí toto pravidlo také Vojenská zdravotnická služba? Samozřejmě že ano. Dovolím si tvrdit, že v oblasti preventivní péče jsme na tom v Armádě ČR velice dobře. Dlouhodobě uplatňujeme systém preventivních prohlídek u vojáků z povolání. Každoroční lékařské prohlídky a navíc podle věkových kategorií i tak zvané rozšířené lékařské prohlídky jsou v armádě naprostou samozřejmostí. Nepsané pravidlo říká, že prevence je nejméně polovina léčby.
Tak nějak jste zapomněl na tisíce civilních zaměstnanců v resortu Ministerstva obrany. To se mýlíte, nezapomněl. V tomto směru postupujeme podle platné legislativy. Je však otázkou, nakolik jsou z jejich strany preventivní prohlídky využívány. Světlou výjimkou jsou zaměstnanci na rizikových pracovištích. Neznám z tohoto hlediska armádní statistiku, ale mohu vám říct zkušenost z Vojenské nemocnice Brno. Tam využívalo tuto možnost bezmála sto procent občanských zaměstnanců. Lidé pochopili, že když si nechají udělat


Můžete v této souvislosti prozradit, komu peníze dáváte a komu naopak berete? (Smích). Vy mně ale dáváte. Velké úsilí směřujeme například na výstavbu obou polních nemocnic a centra biologické ochrany. O nižších finančních příspěvcích uvažuje ekonomická sekce u vojenských nemocnic.
Mít peníze ještě neznamená mít vyhráno. Jak jste na tom z hlediska lidského potenciálu? Problémem lidského potenciálu je finanční ohodnocení příslušníků zdravotnické služby. Potíže by mohly nastat u posádkových ošetřoven, odkud nám odchází nemálo lékařů po splnění závazku. Částečně nám svázal ruce nový způsob profesního vzdělávání lékařů. Po šestiletém studiu na fakultě následuje pětileté postgraduální vzdělávání, jež je zakončeno atestací. V reálu samostatnou činností lékaře. Nyní se z tohoto důvodu nacházíme v jakémsi vakuu. První atestované lékaře z královéhradecké FVZ UO budeme mít až za tři roky.


Šestadvacet roků jste se činil v Brně a šest let před vojenským důchodem jdete úřadovat do Prahy. Netahá to za uši? (Smích). Co vám mám na to říct?
Řekněte po pravdě, jak se věci mají? Dobrá. Přiznávám, že se mi z brněnské vojenské nemocnice neodcházelo lehce. Přinejmenším z toho důvodu, že jsem tam nedokončil svoje záměry. Na druhé straně mi byla dána důvěra a já nechci zklamat. Je to výzva zastávat nejvyšší post v armádní medicíně. Právem to mohu považovat za vrchol své dosavadní kariéry. Takže o nějakém škarohlídství nemůže být řeč. Zkrátka, beru to tak, že se spojilo potřebné s příjemným.

25


VZDUŠNÉ SÍLY

VLIS

VZDUŠNÉ SÍLY 

není informační kancelář

Na Vojenské letecké informační službě v Praze-Ruzyni zvoní telefony často. Řada volajících se dotazuje na odlety či přílety vojenských letů a zcela samozřejmě očekává, že zde dostane odpověď. O to větší pak bývá jejich rozčarování, když zjistí, že se dovolali špatně. Posláním VLIS je totiž něco zcela jiného. Text a foto: Tomáš SOUŠEK

Bezpečnost letového provozu stojí mimo jiné i na kvalitních informačních příručkách

26

Jedno rčení říká, že dnešní letadla létají hlavně na papír. Ne snad, že by jej spalovala ve svých motorech, ale bez spousty papírů by ani tak nemohla létat. Letecký provoz, ať už vojenský nebo civilní, je totiž sešněrován obrovským množstvím předpisů, norem a stanovených postupů, jejichž výsledkem je pak mimořádně vysoká bezpečnost. Speciální manuály a formuláře v letectví existují úplně na vše – od výměny obyčejného šroubku, přes doplňování paliva, až po způsob vzletu či přistání. Spoustu dokumentů potřebují pro svoji práci také osádky letadel. Nedílnou součástí každého letu je totiž jeho přesné naplánování. Piloti musejí předem vědět, kudy přesně poletí, a mít detailní informace o místě vzletu i přistání, které najdou v publikacích, jako je například AIP, FLIP či letištní řád. Někdo však musí tyto dokumenty vytvářet a neustále aktualizovat, aby vždy postihovaly skutečný stav. V armádě má tuto práci na starost Vojenská letecká informační služba (VLIS), která je nedílnou součástí Řízení letového provozu AČR. Mezi nejdůležitější dokumenty používané v letectví patří již zmiňovaný AIP (Aeronautical Information Publication), tedy letecká informační příručka. Označení příručka je ale poněkud zavádějící, neboť jde o několikasetstránkové dílo, v němž piloti najdou veškeré informace nutné pro naplánování každého letu. AIPy vydávají příslušné orgány každého státu a často se rozdělují na civilní a vojenské. Detailně je zde popsáno například rozdělení vzdušného prostoru či jsou vyjmenovány veškeré frekvence sloužící pro spojení se složkami řízení letového provozu. Nedílnou součástí jsou pak i podrobné popisy jednotlivých letišť, které postihují jak způsob přiblížení či odletu z dané plochy, tak i veškeré parametry letiště, jako například rozměry pojezdových ploch a technické zázemí. Pilot se tak může například dočíst, jaké palivo mu kde mohou natankovat. Tyto dokumenty jsou bohaté nejen na textovou část, ale jsou doplněné i řadou nákresů, plánků a leteckých map. Vedle AIPů pak existují i takzvané letištní řády, které v popisu jednotlivých letišť zacházejí do ještě

větších podrobností. Zatímco AIP osádka letadla využije k bezpečnému příletu či odletu z daného místa, po letištním řádu sáhne tehdy, pokud z něj chce působit delší dobu. Na první pohled by se mohlo zdát, že stačí každý dokument jednou vydat a pak už se může stále používat. Opak je ale pravdou. V letectví jsou totiž všechny normy takzvaně živé, protože se průběžně mění a aktualizují. Letecké informační příručky tak musejí obsahovat naprosto přesné informace. V opačném případě by mohla hrozit i letecká nehoda, neboť piloti se jimi bezvýhradně řídí. Do AIPů a dalších publikací je tak nutné ihned zapracovat i tu nejmenší změnu, ať už jde o jiné označení pojezdových ploch na letišti, instalaci nové světlotechniky či změnu třeba jen jediné frekvence. Spravování AIPů či letištních řádů vypadá v praxi tak, že každý, kdo chce provést jakoukoliv změnu, musí ji nejprve ohlásit nadřízenému stupni, kterým je v tomto případě odbor vojenského letectví. Zde vše posoudí, a pokud je změna schválena, vydají příslušné nařízení k jejímu publikování. Je však nutné si uvědomit, že například takový údaj, jako je frekvence jediné řídicí věže, se může vyskytovat na desítkách stránek či leteckých map a všude tam je nutné jej změnit. Každý zadavatel změny by na to měl sice pamatovat, ovšem čas od času se stane, že některé místo přehlédne. Následné doplnění je pak buď na OVL nebo právě na Vojenské letecké informační službě. Vzhledem k tomu, že změny přicházejí prakticky neustále, dá se říci, že téměř každá stránka AIPu se alespoň jednou ročně musí opravovat. „Jde o velmi náročnou práci, která vyžaduje hlavně pečlivost a trpělivost.

Zřejmě proto pracují na VLIS jen samé ženy,“ říká plukovník Josef Otta, ředitel OVL. Jde o pětici vojákyň kapitánky Jany Kranerové, z nichž dvě se věnují textové části publikací, dvě kartografické a jedna má na starost jejich distribuci. Jen pro zajímavost – VLIS v současnosti spravuje 112 AIPů, které jsou zasílány také do zahraničí. To, že jsou publikovány nejen v češtině, ale i v angličtině, je naprostou samozřejmostí. Vojenská letecká informační služba i její produkty dnes dosahují světové kvality. To byla také jedna z podmínek, která umožnila České republice vstoupit do prestižní mezinárodní organizace. Dne 16. srpna loňského roku byla slavnostně přijata mezi členy Central and North Region neboli CENOR. „Hlavním důvodem pro vytvoření CENORu byla snaha sjednotit používané letecké příručky. Ty se

totiž v jednotlivých zemích často lišily, a tak mohlo někdy docházet k nedorozuměním. Zakládající země se proto dohodly, že zavedou jednotný systém, který poskytne leteckým osádkám stejné informace a zvýší tak bezpečnost zejména takzvaného přístrojového létání,“ říká podplukovník Reiner Simon, současný předseda CENOR. Do této organizace se dosud zapojily armády Belgie, Nizozemska, SRN, Dánska, Norska a nově také České republiky. Z členství pro nás plynou určité povinnosti, ale i řada výhod. Česká Vojenská informační letecká služba musí do CENORu pravidelně zasílat aktuální informace o našich letištích a všech souvisejících změnách. Na oplátku pak mohou naše osádky využívat jednotné informace ze všech členských a několika dalších nečlenských zemí. Hlavním produktem CENORu jsou Flight Information Publication (FLIP), což je jakási zmenšená podoba AIPu. AIPy jsou sice velmi podrobné, avšak díky tomu jde o mnohasetstránkový těžký svazek. Jeho použití je tak možné jen na zemi, za letu pak jen ve větších dopravních letounech, kde mají osádky dostatek prostoru. Piloti jednomístných bojových strojů si však takovouto publikaci na let brát nemohou. Proto byly vytvořeny FLIPy, které všechny potřebné informace soustředily do mnohem menšího formátu. Pilot si tak může FLIP uložit do kapsy letecké kombinézy a díky důmyslnému členění v něm pak i za letu hledat. Příkladem využití FLIPu může být situace, kdy je nutné přistát na jiném než plánovaném letišti a pilot o náhradní ploše musí zjistit informace nutné pro bezpečné přistání. Díky členství v CENORu a práci Vojenské letecké informační služby mají nyní k FLIPům přístup také čeští letci.

27

LOGISTIKA 

ODĚV 21. století Speciální textilní materiály v oblečení pro profesionály a ve vojenské výstroji (1. část) Oděv člověka provází téměř po celou dobu jeho existence. V první řadě mu sloužil jako ochrana proti povětrnostním vlivům a proti vlivům okolního prostředí. Funkčnost pracovních oděvů se po staletí vyvíjela. Některé jejich typy se dokonce staly jakýmsi symbolem určitých povolání – např. kožená zástěra pro kováře, černý oděv pro kominíky apod.

Text: Ing. Věra PAKOSTOVÁ Foto: Jiří HOKŮV, Jan KOUBA, Jaroslav PAJER

Po staletí se k výrobě tkanin používaly pouze přírodní materiály – bavlna, len, vlna, konopí a přírodní hedvábí. Revoluce v oděvech vypukla s objevem syntetických vláken. Největší rozvoj nastal v druhé polovině 20. století. Tento vývoj je spojen s obrovským pokrokem ve velmi odlišných vědních oborech – chemii, biologii, elektrotechnice, fyzice, kosmonautice atd. Při výrobě vláken a úpravě textilií se začínají uplatňovat technologie dříve neznámé (např. nanotechnologie) nebo procesy inspirované přírodou (viz A perličky). Výsledkem jsou materiály, které dovolují uživateli využít ochranných a jiných funkčních efektů nejen pro činnost v extrémních podmínkách (záchranné akce, vojenské operace apod.), ale současně i pro zvýšení osobního oděvního komfortu (např. při sportovních aktivitách). V poslední době se v této oblasti setkáváme s pojmy „funkční textilie“ a „inteligentní textilie“. Nejde o jedno a totéž. V čem je jejich rozdíl?

FUNKČNÍ TEXTILIE Funkčnost textilního materiálu (případně multifunkčnost, neboť jednotlivé funkce lze nakombinovat) je předem daná, cíleně vyvinutá a neměnná. Vychází především z vlastností samotného vlákna nebo ji zabezpečuje konstrukce textilie. Z hlediska funkcionality se v první řadě jedná o ochranné bariérové efekty. Například o ochranu před deštěm a větrem posílenou termoizolačními či termoregulačními efekty, o ochranu proti sálavému teplu a ohni, o ochranu proti průniku prachu, chemikálií a bakterií, o odstínění elektromagnetických vln a o ochranu před mechanickými vlivy.

INTELIGENTNÍ TEXTILIE Samotný textilní materiál nemůže být inteligentní. Má však takové vlastnosti, že může sloužit k vytvoření inteligentních struktur. Tak se označují struktury, které jsou schopny samostatně vyhodnotit stav okolí a určitým způsobem zareagovat. Vnějšími podněty, jež vyvolávají vratnou změnu v textilní struktuře, mohou být kupř. různé typy záření, pH prostředí, magnetické, resp. elektrické pole, toxické látky, teplota, mechanické vlivy apod. Tyto materiály je možné rozdělit na pasivní inteligentní textilie, které jsou schopné změnu vnějšího prostředí pouze indikovat, a na aktivní inteligentní textilie, jež jsou schopné změnu prostředí nejen indikovat, ale rovněž na ni zareagovat (teplo regulující textilie, textilie s adaptivní prodyšností a paropropustností atd.).

NANOTECHNOLOGIE V některých odvětvích se v současnosti stává samozřejmostí využívání tzv. nanotechnologie. Oč se jedná? Nanometr (nm) je miliardtina metru (10-9 m). Pro představu – je to přibližně tisícina tloušťky lidského vlasu. Nanočásticemi jsou označovány částice o velikosti 1 až 100 nm. V textilním oboru se této technologie využívá především při výrobě nanovláken, při finálních úpravách textilií (jako je nanášení hydrofobních povrchových filmů o tloušťce nm) nebo se nanočástice různých aditiv přidávají přímo do vláken. Jako příklad lze uvést příměs stříbra ve vlákně užívaném pro výrobu ponožek. Stříbro je jedovaté pro bakterie, což zabezpečuje permanentní antibakteriální úpravu této textilie. Jiným příkladem je nešpinivá oleofobní úprava „nano“, jež je dnes aplikována v materiálu, který byl vybrán na nové letní stejnokroje 2006. V dalším pokračování se budeme věnovat jednotlivým typům nových materiálů a možnostem jejich využití v ochranných profesních oděvech a vojenské výstroji. Prameny: Lenka Martínková, Jan Marek: Multifunkční textilie (sborník přednášek „Textilie na prahu nového tisíciletí“, TUL Liberec, 2002) Jiří Militký: Technické textilie – vybrané kapitoly, Liberec 2002 www.nanotrade.cz

28

A perličky CO VYMYSLELA PŘÍRODA O tom, jak může příroda inspirovat, svědčí vynález „suchého zipu“. Jeho tvůrce Švýcar Georgie de Mestral se jednoho dne v roce 1941 po vycházce snažil ze srsti svého psa odstranit kuličky lopuchu. Nápad přišel, když ze zvědavosti vložil semínko pod mikroskop a uviděl na jeho konci háček. Jedním z nejpevnějších vláken na světě je pavoučí vlákno. Literatura uvádí, že jeho pevnost je až 28 t/cm2, a lze také nalézt tvrzení, že „pavoučí“ lano o tloušťce asi jako tužka může udržet letadlo střední velikosti. A protože jde o bílkovinné vlákno, neprůstřelná vesta (ve srovnání s dnešní lehká jako pavučinka) by se nakonec dala uvařit k obědu. Věřte tomu, nebo ne, ale v každém případě to je vlákno svými parametry velmi zajímavé, jen je zatím sériově nevyrobitelné. To umějí jen pavouci. Obdobné vlákno se dosud pokusně podařilo získat z mléka koz, kterým byla upravena DNA. A tak se v jejich mléce objevila bílkovina svým složením podobná bílkovině pavoučího vlákna.

29


HISTORIE

HISTORIE 

Jak vznikala

DOPRAVKA Německá kořistní letadla tvořila základ československého dopravního letectva Consolidated Liberator GR.VI

V loňském roce tomu bylo přesně šedesát let od založení Leteckého dopravního pluku, které lze považovat za oficiální počátek historie československého a českého vojenského dopravního letectva. Jeho budování však bylo zahájeno již během druhé světové války.

Text: Tomáš SOUŠEK Foto: archiv autora

30

Letouny Ju-52/3m a Ju-352A-1 zachycené dne 22. srpna 1945 na letišti v Ruzyni před odletem do Moskvy

Československé vojenské letectvo disponovalo před druhou světovou válkou velkým množstvím nejrůznějších typů letecké techniky. Žádný z nich však v té době nebyl určen výhradně pro dopravní účely. Některé letouny sice byly využívány jako rychlé kurýrní, nicméně dopravní letectvo jako takové tehdy ještě neexistovalo. Jeho význam však byl ve světě již zcela patrný a na tuto skutečnost muselo reagovat i velení čs. armády. Koncem třicátých let se tak k dopravě začínají používat letouny Fokker F-IX.9 vyřazované od bombardovacího letectva. Ve válečných plánech pak byla také varianta zrekvírování letounů civilních leteckých společností ČSA a ČLS. Další plány však vzaly za své s okupací Československa. Za druhé světové války sloužilo mnoho československých letců u britského královského letectva RAF, z nichž řada se dostala také k jednotkám dopravního letectva. Šlo vesměs o bývalé příslušníky 311. čs. bombardovací perutě. Důležitost dopravního letectva si uvědomovala i naše exilová vláda v Londýně, která si pro tuto oblast vytvořila vlastní poradní orgán. Pro potřeby vlády vznikla v říjnu 1944 u velitelství dopravního letectva RAF dokonce československá dopravní jednotka (Czechoslovak Air Force Transport Pool), její existence však měla jen formální charakter. Do června 1945 k ní bylo zařazeno více než sto letců, ovšem ve výzbroji neměla ani jeden letoun. Naše londýnská vláda se sice snažila získat některé typy, jako například americké Douglas C-47 nebo ruské Li-2, nicméně jediným úspěchem byla dvojice

britských letounů Avro 652A Anson C.Mk XII určených k přepravě šesti osob, které byly zakoupeny v březnu 1945. Nutnost letecké dopravy se projevila také u našich jednotek bojujících na východní frontě, kde se podařilo vyčlenit některé letouny z výzbroje sovětského letectva. Byl zřízen letecký kurýrní roj, který s letouny Po-2 zajišťoval spojení mezi sídlem čs. vlády v Košicích a velitelstvím 1. čs. armádního sboru v SSSR. Košická vláda pak měla v jednu dobu k dispozici také dvojici letounů C-47. Výstavba dopravního letectva se v Československu naplno rozjela po skončení druhé

světové války. Na letišti v Praze-Letňanech vznikla Cvičná a dopravní skupina vyčleněná zejména pro potřeby 1. čs. smíšené letecké divize v SSSR, která byla v té době dislokována právě v Letňanech a také ve Kbelích. Jednotka pod velením podplukovníka Vladimíra Šimůnka používala zejména dopravní letouny, které na našem území zůstaly po německé armádě. Šlo o trojici strojů Siebel Si-204D, tři junkersy Ju-52/3m, po jednom Bücker Bü-180, Bü-181, Klemm Kl-31 a pak i letouny Fi-156 a Arado Ar-96B. K dispozici měla skupina i letouny Junkers W-34 a Focke Wulf Fw-44 patřící divizi.

Siebel Si-204D v době služby u Letecké dopravní skupiny

31


HISTORIE

HISTORIE 

Vzácný snímek letounu Avro 652A Anson a v pozadí stojícího Junkersu Ju-52/3m

Jednoznačně největším dopravním strojem Cvičné a dopravní skupiny se stal třímotorový Junkers Ju-352A-1. Ten byl českou osádkou zalétán již 9. května 1945. Během následujících dnů bylo na letoun přeškoleno několik pilotů a poté stroj putoval do továrny Letov na rozsáhlou revizi. Po návratu k CDS dostal letoun ještě sovětské výsostné znaky, neboť 1. čs. smld ještě patřila do sestavy Rudé armády. K letounu Ju-352A se váže i jeden z prvních velkých přepravních úkolů, které Cvičná a dopravní skupina splnila. Zaměstnanci továrny Tatra se totiž rozhodli věnovat jeden z jejich vozů sovětskému vůdci J. V. Stalinovi a pro jeho přepravu byla zvolena letecká cesta. Osádka poručíka E. Čecha přepravila automobil z Prahy do Moskvy s mezipřistáním v Minsku 22. srpna 1945. Spolu s Ju-352A letěl také jeden Ju-52/3m, který vezl zaměstnance Tatry, ten však dorazil se zpožděním v důsledku poruchy radiovybavení. Tento ojedinělý let však byl jedním z posledních úkolů Cvičné a dopravní skupiny, neboť byla zrušena současně s rozpuštěním 1. čs. smld k 31. srpnu 1945. Personál i technika od zrušené CDS přešly k jinému dopravnímu útvaru, a to Letecké dopravní skupině, která vznikla již 26. května 1945 na letišti Praha-Ruzyně. Prvním velitelem LDS se stal podplukovník Jan Klán. Letecká dopravní skupina používala zpočátku jen dvojici již zmiňovaných strojů Avro 652A Anson a posléze i letouny od CDS. Létající personál tvořili zejména zkušení letci s praxí u RAF, zatímco pozemní personál sestával do značné míry z řad civilistů, bývalých

32

zaměstnanců leteckých opraven Lufthansy v Praze-Ruzyni. Díky jejich dovednostem se podařilo uschopnit několik junkersů Ju-52/3m. K nim dne 9. 7. 1945 slavnostně přibyly také dva siebely Si-204D, jejichž výrobu urychleně obnovila továrna Aero. Letecká dopravní skupina plnila v počáteční fázi úkoly zejména pro potřeby československé vlády a ministerstva národní obrany. Během září a října 1945 však byl zahájen provoz na pravidelných linkách do Bratislavy, Sliače, Košic, Brna a Ostravy. První zahraniční linka vedla z Prahy do Bělehradu. Při speciálních letech byl i nadále využíván třímotorový Ju-352A, jehož služba skončila kvůli technic-

Aero C-3A (Siebel Si-204D)

kým problémům v únoru 1946. Tento měsíc přinesl také další organizační změny v dopravním letectví u nás, a to když část příslušníků z LDS odešla, aby obnovila činnost civilních Československých aerolinií. Zbytek pak posloužil jako základ nově budovaného Leteckého dopravního pluku. Letecká dopravní skupina tak definitivně zanikla. V souvislosti s prvními přepravními lety našich letců po druhé světové válce nelze zapomenout ani na 311. čs. bombardovací peruť RAF, která byla koncem června 1945 přeřazena do podřízenosti Velitelství dopravního letectva RAF. Její příslušníci v následujících měsících zajišťovali přepravu našich vojáků, politických pracovníků a dalších civilních osob z Velké Británie zpět do vlasti. Používali k tomu čtyřmotorové bombardéry Liberator GR.VI, z nichž byla demontována veškerá výzbroj a jejichž osádka byla zredukována na pět osob. V rámci repatriačních letů bylo do prosince 1945 nalétáno více než dvě stě letů v trvání zhruba 1600 hodin. Bohužel 5. října 1945 došlo k tragédii, když krátce po vzletu z letiště Blackbushe jeden stroj havaroval a v jeho troskách zahynula celá osádka ppor. J. Kudláčka a osmnáct cestujících. Po splnění všech úkolů byly liberatory vráceny zpět RAF. S koncem roku 1945 skončila také branná pohotovost v Československu, a tak se další výstavba armády a tedy i letectva začala řídit mírovými organizačními plány. V nich byl mimo jiné zakotven také nový Letecký dopravní pluk, který oficiálně vznikl dne 1. dubna 1946 na letišti v Praze-Ruzyni sloučením části

personálu Letecké dopravní skupiny a Letištní perutě Ruzyně. Velení pluku se jako první ujal podplukovník Bohuslav Tobyška, AFC. LDP měl ve výzbroji opět poměrně značné množství typů letecké techniky. Páteř tvořily letouny Siebel Si-204D, Douglas C-47 a Junkers Ju-52/3m, které pak doplňovaly Avro 652A Anson, Siebel Fh-104A, Fieseler Fi-156, Piper L-4, Percival Prostor Mk.I a Messerschmitt Bf-108B Tajfun. Letecký dopravní pluk plnil úkoly zejména ve prospěch ministerstva národní obrany a československé armády. Od vzniku Leteckého dopravního pluku již měly dopravní letouny své pevné místo ve struktuře naší armády. Počátek padesátých let minulého století znamenal mohutnou výstavbu československého vojska včetně letectva, a to podle sovětského vzoru. Vznikla řada nových leteckých pluků, zejména stíhacích, které byly vyzbrojovány novou moderní proudovou leteckou technikou. LDP byl již v říjnu 1950 přejmenován na 1. letecký dopravní pluk a o dva roky později obdržel také novou výzbroj. Šlo o sovětské dvoumotorové stroje Lisunov Li-2 a nákladní kluzáky Cybin C-25 a Jak-14. K jejich vlekání byla určena dvojice nových letounů Iljušin Il-12. Další organizační změna nastala v roce 1945, kdy byla zřízena Velitelská letka Velitelství letectva a PVOS umístěná na letišti ve Kbelích. Vedle dopravních letounů zde byly zařazeny také stíhací a bitevní typy, určené ke kondičnímu létání funkcionářů letectva. 1. ldp byl v roce 1954 přejmenován na 1. dopravní letecký pluk. Modernizace letectva postupovala velmi rychlým tempem, a tak již v roce

Lisunov Li-2

1955 obdržel 1. dlp čtyři nové letouny Iljušin Il-14P, které se v následujících letech staly nosným typem našeho dopravního letectva. O rok později k nim pak přibyly první vrtulníky ve výzbroji letectva – Mil Mi-4. Tím se podstatně rozšířily přepravní možnosti útvaru, a tak byly z výzbroje vyřazeny všechny nákladní kluzáky. Se změnou plněných úkolů byl pluk v říjnu 1956 reorganizován na 1. dopravní výsadkový letecký pluk. Další nové letouny byly k dopravnímu letectvu zařazovány od roku 1958, kdy se v továrně Avia začaly vyrábět stroje Av-14. Šlo o licenční verzi sovětských Il-14. Nová technika umožnila

Iljušin Il-14 před svým posledním letem ze Kbel do Zbraslavic

vyřazení v té době již zastaralých letounů C-47 a Li-2. Popisovat historii dopravního letectva v následujícím období až do současnosti by vydalo na samostatnou publikaci. Časté změny názvů, rušení a zakládání útvarů byly typické pro celé naše letectvo. Připomeňme proto jen hlavní letouny a vrtulníky, které tvořily jeho páteř od šedesátých let minulého století. V roce 1967 byly dodány první ze šesti letounů Antonov An-24, z nichž poslední skončil službu až v roce 2005. Krátce nato dostali novou techniku také vrtulníkáři, kteří obdrželi vrtulníky Mil Mi-8. Již v roce 1971 byl do výzbroje 50. spojovacího leteckého pluku zařazen proudový dopravní letoun Tupolev Tu-134A. Další modernizace nastala na počátku osmdesátých let minulého století, když byly nejprve v roce 1980 k 1. letce 1. dvlp dodány dva čtyřmotorové velkokapacitní nákladní letouny Antonov An-12 a poté v letech 1982 a1983 celkem šest středních dopravních An-26. V roce 1984 je doplnilo devět menších strojů L-410 z domácí produkce, díky čemuž bylo možné o rok později vyřadit letouny Il-14/Av-14. Vrtulníková letka pak dostala nové stroje Mi-17 v roce 1986. Jestliže o šedesátých, sedmdesátých a osmdesátých letech minulého století mluvíme jako o době častých změn, tak po roce 1989 to platí dvojnásob. Z leteckého pluku, jehož domovem se natrvalo stalo letiště Praha-Kbely, se postupnými reorganizacemi vyvinula 24. základna dopravního letectva, která i s novými typy letecké techniky dál pokračuje v tradici započaté před více než šedesáti roky.

33


VÝCVIK

KALEIDOSKOP 

Multimediální učebnice lezení Za přispění příslušníků několika útvarů vznikl na vojenském oboru Fakulty tělesné výchovy a sportu Univerzity Karlovy ojedinělý projekt „Ještě malá změna. Kameraman se nebude vypínat po průletech, ale až pak. Takže udělá dva průlety a hned potom začne činnost v pořadí – Emil, Olomouc, slanění se zraněným a spouštění raněnýho. Jakmile to skončí, tak se na vrchu vypne z podvěsu a začne jeřábování...“ Takové pokyny zněly před časem u Drátenické skály na Žďársku. Natáčely se tu záběry pro učebnici vojenského lezení. Už z toho je zřejmé, že se nejedná o „obyčejnou“ tištěnou publikaci. „Jde o DVD formát, který obsahuje interaktivní text, fotky a videa,“ popisuje hlavní osoba projektu kapitán Erik Barták, odborný asistent skupiny speciální tělesné přípravy na vojenském oboru FTVS UK Praha. „Hodně to připomíná internetové stránky, kde jsou v textu aktivní odkazy. A obdoba funguje i u videosekvencí, ke kterým je možné si přidat popis nebo dokonce pustit slovní komentář.“ Obsahem učebnice jsou veškeré výukové a metodické postupy (včetně powerpointových přednášek) zahrnující jak základní, tak zdokonalovací kurz vojenského lezení. To znamená, že v ní uživatel nalezne popis všech lezeckých činností, jež může vykonávat poučený voják,

až po úkony povolené jen zkušenému instruktorovi. „První blok obsahuje lezecké činnosti na trenažéru JAKUB a všechno, co s tím souvisí,“ upřesňuje šéf tvůrčího kolektivu, který je současně hlavním instruktorem vojenského lezení v armádě. „Druhý veliký blok jsou činnosti na skále. To znamená volné lezení v přírodě, techniky záchrany, taktika vojenského užitého lezení, záchrana v obtížném terénu a tak podobně. Na disku jsou i testovací bloky, v nichž si zájemce může vyzkoušet své znalosti zaškrtáváním odpovědí na otázky.“ Tato ojedinělá multimediální učebnice je určena především pro poučené, tedy pro instruktory vojenského lezení. „Nikoliv pro úplné laiky,“ dodává

Erik Barták, „protože lezení není činnost, která by se dala naučit z učebnice!“ Nutno doplnit, že součástí kompletu je i brožura s popisem lezeckých technik a s instruktážními fotografiemi, jejíž text odkazuje na příslušné kapitoly s foto- a videopasážemi na DVD. „Myšlenka na vytvoření něčeho podobného nám, instruktorům, ležela na srdci už několik let,“ vzpomíná kapitán Barták. „Reálné kontury projekt začal získávat asi přede dvěma roky. A letos (2006) jsme spustili jeho realizaci.“ Množné číslo užívá proto, že od začátku na díle spolupracovali všichni vedoucí instruktoři vojenského lezení, těch je v armádě sedm, a dalších osm instruktorů z nejrůznějších vojenských složek a součástí. Kromě vojáků z FTVS to byli lidé z brigády rychlého nasazení, konkrétně z chrudimského praporu, příslušníci ze 601. skupiny speciálních sil, ze ženijní záchranné brigády, respektive jejích záchranných praporů, z Univerzity obrany Brno a Vojenské akademie Vyškov. „Scénář, to je moje práce, ale všechny kroky jsem s ostatními konzultoval,“ vysvětluje Erik Barták. „A pak mi všichni pomáhali v první fázi realizace, kdy jsme natáčeli jednotlivé epizody. Někteří fungovali jako lezci-figuranti, jiní, vedoucí instruktoři, určité části i řídili. Za odbornou stránku odpovídám já, jinak je tady režisér z firmy, která pro nás zakázku realizuje, a ten si řídí kameramany a fotografa.“ V době, kdy čtete tyto řádky, by už DVD s tištěnou příručkou vojenského lezení měly být hotovy. „Učebnice bude rozesílána Generálním štábem po druzích vojsk tak, aby ji měl k dispozici každý instruktor vojenského lezení,“ doplňuje kpt. Barták. „Pokud nenastanou nějaké komplikace, měla by se distribuovat krátce po Novém roce.“

O implementaci Koncepce mobilizace OS ČR v roce 2006 Dne 8. listopadu 2006 proběhla v sále Morava Veletrhů Brno, a. s., meziresortní konference organizovaná Ministerstvem obrany ČR, Generálním štábem AČR a Univerzitou obrany. Konference byla zaměřena na průřezové zhodnocení výsledků dosahovaných v celé společnosti při naplňování Koncepce mobilizace ozbrojených sil ČR od prosince 2005, kdy byl tento materiál schválen vládou. Konference se zúčastnilo široké spektrum odborníků a vedoucích funkcionářů řešících otázky plánování obrany, krizového plánování a mobilizačního plánování počínaje Úřadem vlády ČR, přes jednotlivá ministerstva včetně Ministerstva obrany, Správu státních hmotných rezerv, Český telekomunikační úřad, krajské úřady, nemocnice, až po zástupce společností SKILL, s. r. o., a ZLD, s. r. o. Z více než 100 přítomných vystoupilo celkem 22 diskutujících a proběhla výměna názorů i v související oblasti operační přípravy státního území ČR. V celém průběhu jednání zaznívaly názory o nezbytnosti provedení úprav stávajících právních předpisů, které by umožnily v případě potřeby včasný přechod resortu MO z mírového na válečný stav. Všechna vystoupení byla zapracována do sborníku, který je připravován Univerzitou obrany k distribuci. Text a foto: plk. Ing. Pavel ŤULÁK a pplk. Ing. Radomír MAREK

Stovky zájemců navštívily Univerzitu obrany Ve čtvrtek 7. prosince 2006 uspořádaly brněnské fakulty Univerzity obrany pro středoškoláky a jejich rodiče Den otevřených dveří. Zhruba sedm stovek zájemců si v jeho průběhu přišlo vyslechnout informace o studiu na Fakultě ekonomiky a managementu UO a na Fakultě vojenských technologií UO. Zejména dopolední velké množství návštěvníků příjemně překvapilo zástupce fakult. Obě velkokapacitní posluchárny v kasárnách na ulici Šumavská byly beznadějně zaplněny a řada později příchozích uchazečů musela vzít zavděk místem na stání. Za informacemi se sjeli studenti posledních ročníků středních škol z mnoha měst naší republiky. Zástupci oborových kateder přítomným představili studium v jednotlivých studijních oborech, které budou otevřeny v akademickém roce 2007/2008. S podmínkami přijímacího řízení, s nezbytnými kroky, které je nutné udělat pro vydařený nástup ke studiu na UO, s průběhem studia a vojenské služby poté středoškoláky seznámili vedoucí studijních skupin fakult a vedoucí oddělení personálního zabezpečení studentů. Další Den otevřených dveří u brněnských fakult Univerzity obrany se uskuteční 1. února 2007, Fakulta vojenského zdravotnictví v Hradci Králové otevře své brány zájemcům o studium už 20. ledna 2007. Text a foto: Pavel PAZDERA

Letecká střelba – nová kniha autorů z Univerzity obrany V pondělí 20. listopadu 2006 proběhla ve spolupráci s knihkupectvím Pavel Dobrovský – BETA v přízemí brněnské Galerie Vaňkovka autogramiáda nové knihy s názvem „Letecká střelba“. Autory knihy jsou vědecko-pedagogičtí pracovníci Univerzity obrany v Brně docent Miroslav Janošek a profesor Lubomír Popelínský. V úvodní části knihy je charakterizována letecká hlavňová výzbroj a její možnosti v bojovém nasazení. Jednotlivé kapitoly pak pojednávají o možných ztečích na vzdušné cíle, možnostech výzbroje a vedení vzdušného boje například stíhacími letouny L-159 ALCA a JAS-39 Gripen a o manévrech letounů při míření a střelbě na pozemní cíle. Slavnostního křtu knihy se zúčastnil prorektor pro studijní a pedagogickou činnost UO profesor Zdeněk Zemánek, který vyzvedl práci autorů a její přínos pro popularizaci Univerzity obrany. Vyslovil názor, že vědecká práce na úrovni dosahované oběma autory vyžaduje nejen nadšení pro práci a rozsáhlé znalosti, ale také nezbytné zázemí, které jim Univerzita obrany poskytuje. Následoval slavnostní přípitek a pak již oba autoři podepisovali četným zájemcům novou knihu. Text a foto: nadporučík Alois BRÁZDA

Text a foto: Jaroslav PAJER

34

35

po c˘echách vojenských Text: Josef GAJDA Foto: Jiří HOKŮV a archiv

I. díl

Každoročně navštěvují naše hlavní město miliony návštěvníků ze všech končin světa. Turisté ze země vycházejícího slunce a mnoha dalších zemí museli předtím oblétnout půl zeměkoule. Nedivíme se, že Prahu obdivují. Jsme na ni pyšní. Titul Největšího Čecha jsme udělili velkému Lucemburkovi nejspíš právě proto, že Prahu miloval, zvelebil a proměnil v gotické velkoměsto. Za jeho třicetileté vlády se stala čtvrtým největším městem světa a stavebním rozsahem prvním městem střední Evropy. Velikostí a nádherou mohla být srovnávána s Římem, Florencií a Paříží.

Bitva na Bílé hoře 8. listopadu 1620 rozhodla na dlouhá léta o osudu Prahy.

NEKONEČNÝ příběh Prahy Každý z Čechů od školních let ví o založení univerzity, císařského dvora, povýšení biskupství na arcibiskupství, o Karlově mostě a Karlštejně, povolání odborníků na to či ono, a že – podtrženo, sečteno – nebylo jednoduché vybrousit z města takový klenot, jakým se později Praha stala a jakým je dnes. Byla to opravdu pořádná, historicky dlouhá fuška. Otec vlasti a jeho stavební mistři museli mít pochopitelně v dalších staletích své následovníky a pokračovatele. O tom, že nic nespadne z čistého nebe, svědčí i staré kroniky a letopisy. Začteme-li se

do nich, dovídáme se leccos o odvrácené straně „světa velkých staveb“ a života ve středověkém městě i o tom, že lidské vlastnosti se tak snadno nemění. Není to čtení vždycky veselé. Italský humanista Decembrio se v roce 1399 například zmiňuje o tom, že pražští muži jsou „… povětšině líní a oddávají se věcem krčemním“, že zloději jsou ve městě nadmíru mistrní a „péče-li bdělé nepřiložíš, opánky ti z nohou uzmou“. V roce 1591, kdy už stojí renesanční sály Pražského hradu, Královský letohrádek i Zpívající fontána, kritizuje jistý pan F. Moryson špinavé pražské ulice a doslova tvrdí,

že většina stavení byla postavena s malým půvabem a umem. Jejich stěny jsou údajně sroubovány z celých stromů, přičemž zbytky kůry lze leckde spatřit z obou stran. Kdoví, jak by asi hodnotil o šest let později vznik dnes věhlasné Zlaté uličky, kterou tvoří malé domky hradních střelců přilepené do oblouků hradební zdi. Nemohou soupeřit s velkými stavbami, a přece k příběhu magického města patří. Ale patří k němu i příběh nepřemožitelného, rytířskými ctnostmi obdařeného vojevůdce Jana Žižky z Trocnova. Bývalý lapka, chudý zeman, později jeden z „bodyguardů“

u panovnického dvora Václava IV. a obdivovatel mistra Jana Husa, se proslavil tím, že z prostých vesničanů vytvořil obávané a neporazitelné vojsko. Poloslepý táborský hejtman nejenže čelil takřka celé Evropě, dvakrát také zachránil Prahu před křižáckými vojsky. Věta slavného Římana Tita Livia „Kamkoliv vstoupíme, jdeme stopou dějin“ platí o Praze víc než o kterémkoliv jiném městě. Po porážce českých stavů na Bílé hoře (1620) a popravě 27 českých pánů, rytířů a měšťanů na Staroměstském náměstí (1621), kterou dnešní dlažba stále památně zaznamenává, byla Praha třicetiletou válkou zpustošena. Její rezidenční postavení na dlouhou dobu skončilo. Počet obyvatel klesl téměř o polovinu, na 26 400 (v roce 1618 jich měla Praha 50 000). Renesanci, manýrismus, dobu „císařova pekaře a pekařova císaře“ Rudolfa II., mecenáše umělců, astronomů, astrologů i alchymistů, vystřídalo pozvolna baroko, nový stavební sloh, který výrazně ovlivnil tvář města. Příběh těchto rozlehlých šlechtických paláců a staveb manifestujících ve své době moc církve také neskončil. Chodíme kolem nich dodnes s úctou. Jejich výčet a jména slavných architektů by zaplnily pěkných pár řádek. Mnoho Pražanů využívá každoročního dne otevřených dveří k návštěvě Valdštejnského paláce (stavba byla pyšným generalissimem

zahájena už za třicetileté války), v němž zasedá Senát Parlamentu České republiky, mezi nejznámější paláce patří Národní knihovna ČR v Klementinu (1653 – 1728), Lobkovický na Hradě (1651 – 1659), na Loretánském náměstí Černínský (1669 – 1697), v němž sídlí Ministerstvo zahraničních věcí, kostel svatého

Ignáce (1665 – 1677) na rohu Ječné a Karlova náměstí nebo kostel svatého Mikuláše (1704 – 1711) na Malé Straně, který nechybí na žádné pohlednici zobrazující hradčanské panoráma. Kdybychom žili v osmnáctém století, mohli bychom být svědky sochařské výzdoby

Budova, v níž v současné době sídlí Generální štáb AČR, byla dostavěna v roce 1937.

37

po c˘echách vojenských Karlova mostu (1706 – 1714), založení stavovské inženýrské školy, budoucí techniky (1707), přežít možná obrovskou morovou epidemii, při níž v Praze onemocnělo 50 tisíc lidí, zahynulo 13 tisíc (1713 – 1714), pruské obléhání ve válce o dědictví rakouské, kdy celé městské čtvrti lehly popelem (1757), spatřit, jak je v roce 1760 konečně zasypávána největší pražská stoka, do níž ústily odvody ze všech záchodů v přilehlém okolí (poté, co v nevábné žumpě skončily kočáry hraběcích milostí pánů Černína a Šporka, se prý existence odpadového „příkopu“ stala už neúnosnou). Ale kdo by to byl řekl, že má dnes sedmnáctá nejdražší ulice světa Na Příkopě takový zvláštní původ, viďte. Druhá polovina osmnáctého století je dobou realizace tereziánských a josefínských (tzv. josefinismus) reforem. Spadá sem zavedení jednotného systému měr a vah, zlatková měna, povinná sedmiletá školní docházka, v roce 1770 dochází rovněž k popisnému číslování pražských domů (orientační číslování je zavedeno až v roce 1878), v roce 1781 je schválen toleranční patent a zrušeno nevolnictví, především však byla výrazně revidována a centralizována celá zemská správa. Marii Terezii nepadli Pražané do oka, spíše naopak, jejího syna Josefa II. ovšem ctila, jak víme, i babička Boženy Němcové. A není v této souvislosti bez zajímavosti, že osvícený monarcha napomohl svou snahou o zavedení jednotného státního jazyka – němčiny – aktivizaci českého obrozeneckého hnutí, do něhož významně zasáhla i samotná „Barunka“. Vídeňská centralizace Praze neprospěla, ale historické postavení kulturního a národního centra si město na Vltavě vzít nenechalo.

Sídlo Zemského vojenského velitelství Praha na Malostranském náměstí

Takhle vypadala Praha před čtyřmi staletími.

Světová premiéra „Dona Giovanniho“ (1787), Mozartovo „Mí Pražané mi rozumějí“, vlastenecké úsilí soustředěné na obranu a vědecké zkoumání českého jazyka, zřízení všeobecné nemocnice (1788), průmyslová výstava (1791), založení Národního muzea (1818), jako by byla jedna událost předzvěstí druhé. S životem města jsou dlouhá léta spjaty osobnosti soustředěné kolem redakce České expedice V. M. Krameria, a v následujících letech plejáda dalších osobností: Dobrovský, Dobner, Durych, Pelcl, Jungmann, Palacký, Šafařík, Rieger, Brauner, Mácha, Erben, Tyl, Němcová, Havlíček, Sabina a další, účastníci procesu představujícího to či ono křídlo,

Původní objekt rakousko-uherské kadetky, ve kterém ve dvacátých a třicátých letech minulého století sídlila Vysoká škola válečná.

38

I. díl

myšlenkové nebo tvůrčí období obrozeneckého programu, ve svém celku však „české hlavy“, bez nichž si vývoj naší kultury lze sotva představit. Ani tito skvělí Pražané nesetrvávali pochopitelně od rána do večera pouze za stolem psacím. Možná některý z nich zaskočil v roce 1833 do jedné z pražských hospůdek, v níž se odjakživa odehrávaly nejdemokratičtější diskuse. Ve volné chvíli zde v té době poseděl také německý spisovatel A. Ellrich a přečtěte si, jaký vzdal hold charakteristickému prostředí i znamenitému českému pivu: „… nelze kárat ani pražského člověka, ani profesora, když ho požije značné množství. Já sám jsem se na takových místech nezřídka zachoval tak slušně, že by se žádný Čech nestyděl uznat mě svým krajanem. Podivná je důvěra, kterou k hostům chovají číšnice na takových místech, nátury nadmíru kvetoucí. Když podají hostu první sklenici toho zlatavého moku, udělají na dřevěný talířek, jenž slouží sklenici za víko, křídovou čárku, ježto se předpokládá, že žádný host nebude tak malicherný, aby se dal odbýt jedinou sklenicí, nýbrž že se jejich počet bude stupňovat tak velmi, že žádná lidská paměť jich nezachová, kterážto domněnka se obyčejně dokonale osvědčí.“ Na Ellrichově vzpomínce není možná kromě těch čárek nic zvláštního. Daleko později, 11. ledna 1994, ochutnal v „Hrabalově“ hospodě U Zlatého tygra zlatavý nahořklý mok také americký prezident Bill Clinton. Inu ochutnal, řekněme rovnou, že tu s chutí

„vyžahnul“ tři plzeňské. Po saxofonovém sólu v pražské Redutě vyschlo prvnímu muži Spojených států poněkud v krku a lék na podobnou „chorobu“ znal už ze studentských let, kdy město navštívil poprvé. Ale vraťme se do historie. Ve století páry a elektřiny je pražský kalendář neméně zajímavý. V roce 1832 byla v první pražské strojírně na pomezí Karlína a Libně zahájena výroba parních pohonů. Z Olomouce přijíždí v roce 1845 do Prahy první vlak. O dva roky později osvětluje centrum města prvních dvě stě plynových lamp. Ale jde také o léta bojů za rovnoprávnost českého národa v habsburské monarchii. Dne 11. března 1848 se schází ve Svatováclavských lázních shromáždění pražského lidu a schvaluje petici císaři, která požaduje vytvoření nového státoprávního celku ze zemí Koruny české, svobodu tisku, shromažďování, náboženského vyznání a rovnoprávnost ve všech oblastech veřejného života. Bohužel, cíl je ještě vzdálený, červnové povstání poraženo, Pražany nečeká za Bachova absolutismu nic dobrého. V národnostně pestré habsburské monarchii mohlo roztříštěné úsilí sotva vyústit ve všeobecnou emancipaci, uvolnilo však cestu k dalšímu rozvoji a demokratickým přeměnám. Dějiny Prahy jsou často obdivuhodným důkazem nezměrného úsilí jejích obyvatel. Národní divadlo shoří, postavíme si vzápětí nové, povodeň v roce 1890 porazí tři oblouky a pilíře Karlova mostu, spravíme to a už v následujícím roce (znovu po sto letech) otevřeme Zemskou jubilejní výstavu dokumentující mohutný

rozvoj průmyslu, řemesel, vědy a kultury, kterou zhlédne dva a půl milionu návštěvníků. V roce 1914 odchází energický starší profesor T. G. Masaryk v obdivuhodném věku čtyřiašedesáti let do emigrace, aby sehrál rozhodující roli při vzniku Československé republiky. Jeho zásluhou se z českých a slovenských zajatců, kteří by bojovali na straně Dohody, stali vlasti oddaní legionáři. Dne 14. listopadu je charizmatický politik v osmašedesáti letech zvolen prvním československým prezidentem a stává se symbolem naší státnosti. Od roku 1621 má Praha svou stálou posádku a je to bohatá historie. Bohužel mezi ty stránky (nejen pražských) dějin, které měly upadnout v zapomnění a byly ve čtyřiceti

poválečných letech nejvíc zkreslovány a retušovány, patří také dějiny vojsk mezi dvěma světovými válkami, historie odboje, hrdinství mnoha vojáků i vojenských profesionálů bojujících za osvobození republiky. V současné době pokračuje úsilí o nápravu křivd totalitního období, ztracená čest je navracena těm, kteří skončili na popravištích nebo ve vězení, každoročně jsou po zásluze oceňováni a odměňováni ti, kteří byli ochotni za svobodu své země zemřít. Plné rehabilitace se tak dostalo nacisty popraveným generálům Josefu Bílému, Bedřichu Homolovi, Ludvíku Krejčímu, dále Sergeji Ingrovi, Karlu Klapálkovi, Karlu Janouškovi, Bruno Sklenovskému a desítkám dalších důstojníků, zasloužených poct také generálu Heliodoru Píkovi, který byl po vykonstruovaném procesu v roce 1949 popraven, generálu Tomáši Sedláčkovi, pilotům RAF, příslušníkům vojsk bojujících na západní frontě, výsadkářům, pražským barikádníkům, a mnoha dalším, nedávno například generálu Aloisi Eliášovi, bývalému legionáři, politikovi, předsedovi protektorátní vlády, který udržoval kontakty s londýnskou vládou a domácím odbojem a byl odsouzený nacisty k smrti. Hrdinům odboje proti nacistické a komunistické totalitě se pravidelně věnují publikace historiků Vojenského historického ústavu Praha vydávané ve spolupráci s Agenturou vojenských informací a služeb a v neposlední řadě i materiály našeho časopisu. Její redakční prostory jsou umístěny v budově někdejšího slavného Vojenského zeměpisného ústavu (postaveného v r. 1923 – 1925), který je součástí šestého pražského obvodu, zřejmě výjimečného v tom, že nás tu starší a zejména novodobá vojenská historie obklopuje na každém kroku. Nejde o náhodu.

Budova Vojenského zeměpisného ústavu byla vybudována ve dvacátých letech minulého století.

39

po c˘echách vojenských Bývalé sídlo posádkového velitelství Praha na náměstí Republiky

Seskupení centrálních úřadů vojenské správy v oblasti Dejvic, Bubenče a Hradu bylo v tomto prostoru plánováno vzápětí po vzniku republiky, ale ne všechno se dařilo v krátké době uskutečnit. Pojďte si s námi příběh šestého pražského obvodu v rychlosti „prolétnout“. Dnešní budova Ministerstva obrany v ulici Československé armády, kam byly na počátku dvacátých let soustředěny jednotlivé složky roztroušené po celé Praze, byla sice zpočátku chápána jako dočasné provizorium (z původních objektů měly vzniknout činžovní domy, hlavní budova s velkorysou sochařskou výzdobou v průčelí měla sloužit Červenému kříži), nakonec však rozlehlý areál ministerstvu zůstal. Při stavbě rozsáhlého komplexu budov na Vítězném náměstí (postaven v letech 1935 – 1937), kde dnes sídlí Generální štáb (dříve Hlavní štáb čs. branné moci, Vojenská penzijní likvidatura a Vojenské ústřední účtárny), byly už respektovány speciální požadavky armády. Suterénní prostory sloužící jako kryt dostaly speciální vnitřní obložení, v objektu byla zavedena potrubní pošta, bez zajímavosti není ani skutečnost, že zde stavbaři při hloubkových podzemních pracích poprvé použili bagr. Důstojným sídlem Ministerstva obrany je dnes někdejší kadetka na Mariánských hradbách vybudovaná v letech 1895 – 1900 a později postavené přilehlé objekty. Po vzniku republiky sloužil areál řadě institucí, od roku 1926 do roku 1939 Vysoké škole válečné, poté do šedesátých let (pochopitelně kromě let nacistické okupace) znovu vojenskému školství.

40

Ale k tomu, abyste obvod, který tvoří rozlohou i počtem obyvatel jednu desetinu hlavního města, navštívili, nemusíte být pochopitelně obyvatelem Prahy. Mnohý z nás už jistě ocenil – a nejednoho to bohužel čeká – péči lékařů a sester Ústřední vojenské nemocnice v Praze-Střešovicích. Její první část (měla tehdy necelých čtyři sta lůžek) byla slavnostně otevřena před bezmála sedmdesáti lety, 1. července 1938, v průběhu vypjatých politických událostí. Činnost zdravotnického zařízení nesoucího v názvu jméno prvního prezidenta byla však brzy poté přerušena. Němci tu vytvořili Reserve-Lazarett-I Prag. Po válce, díky nadšené práci lékařů a sester, získala nemocnice v řadě oborů vynikající renomé. Také dnes je „úvéenka“, nemocnice

Budova velitelství leteckého pluku v Praze-Kbelích

I. díl s vynikající pověstí a mezinárodní akreditací, jednou z nejmodernějších. Připomeňme si ještě, že v těch zmíněných dnech osmatřicátého roku, kdy zahájili první lékaři nemocnice svou práci, sešel se na Strahově X. sokolský slet. Skladbu „Přísaha republice“ od Františka Pecháčka (za války byl popraven) cvičilo třicet tisíc mužů – dvojnásobný počet. Na ploše stáli nejen na značkách, ale i mezi nimi, a jak píše v „Knize o Praze 6“ František Jenčík, chorál se slovy o odhodlání bránit republiku vháněl všem přítomným slzy do očí. Dnes mají sokolstvu oddané Dejvice ve svém revíru také Duklu, vrcholové armádní sportovní středisko s vynikající tradicí, které připravuje své členy ke špičkovým výkonům. Kdo by neznal jména fotbalistů Masopusta, Nováka, Pluskala, Viktora, atletů Zátopka, Dany Zátopkové, Železného, Šebrleho, vodní slalomářku Hilgertovou, lyžařku Neumannovou? Seznam jmen, která zná celý sportovní svět, je úctyhodně dlouhý. V ulici Generála Píky, kde kdysi sídlily c. k. vojenské zásobárny a baráková nemocnice, jsou dnes umístěny armádní logistické složky a Ústav leteckého zdravotnictví. Na dejvickém Vítězném náměstí je v současné době v rekonstrukci budova bývalého Domu armády Praha, kina Evropa a Vojenského klubu. Do šestého pražského obvodu patří také objekt na Pohořelci, v němž ještě na počátku devadesátých let minulého století sídlil Armádní umělecký soubor Víta Nejedlého. Velkou sběratelskou hodnotu má jistě kolorovaná pohlednice bývalých kasáren dělostřeleckého pluku Jana Žižky z Trocnova z roku 1927, zvlášť když její zveřejnění

Štefánikova kasárna v Praze na Smíchově

muselo údajně povolit velitelství tehdejší pěší divize. Ale to jsme přeletěli letohrádek Hvězda, objekt, který symbolizuje vyvrcholení zápasu českých stavů proti absolutismu habsburského dvora. Pozoruhodné dílo renesanční architektury, jehož půdorys představuje tzv. Šalamounovu hvězdu, má ve svých základech (díky osobě arcivévody Ferdinanda a jeho tajného sňatku s Filipínou Walserovou, pro niž bylo postaveno) dojemný příběh vztahu, v němž zvítězila láska nad kariérou. Odehrávaly se tu později korunovační hostiny a přenocovala zde nejedna významná osobnost. Pro nás je však příběh letohrádku nezapomenutelný především tím, že se u jeho zdí odehrával závěr bitvy, která rozhodovala o osudu naší země na následující tři staletí. Daleko skromnější zámeček zvaný Jenerálka sloužil (i s vedlejšími objekty) v meziválečném

období válečným invalidům a veteránům z řad legionářů. Kdysi v něm sídlila část rakouského generálního štábu (odtud pochází název), v posledních dnech války tu byli na příkaz K. H. Franka střeženi prominentní vězni, po válce patřil armádě, v současné době je majetkem Evropské baptistické federace. Podobně historicky zajímavý Domov čsl. legionářů invalidů stojí také v Šárce. Obyvatelé šestého obvodu na své hrdiny nezapomínají. Na Vítězném náměstí stojí památník Československým zahraničním vojákům – účastníkům 2. světové války. Texty na symbolickém plameni a prsť půdy z významných bojišť pod okolními kamennými dlaždicemi připomínají kolemjdoucím, kde všude prolévali svou krev čeští a slovenští vojáci. Před sedmi lety byl na travnaté ploše před tzv. starší budovou Ministerstva obrany odhalen Památník čs. letcům padlým ve 2. světové válce,

v roce 2002 v Technické ulici pomník parašutistům československé zahraniční armády a jejich spolupracovníkům z domácího odboje. Dlouhá léta je ve Střešovicích známý starší památník věnovaný obětem 1. světové války. Před Prašným mostem má pamětní desku škpt. Václav Morávek (v roce 2005 in memoriam povýšen na brigádního generála). Padl v těchto místech ve večerních hodinách prvního jarního dne roku 1942 po přestřelce s přesilou gestapa. Zpravodajský důstojník Obrany národa tvořil s pplk. Balabánem a pplk. Mašínem legendární odbojovou trojici, která později získala název skupina Tří králů. Udržoval kontakty s vysokým představitelem pražského abwehru, předválečným agentem čs. zpravodajské služby Paulem Thümmelem (A-54) a prostřednictvím rádiového spojení zásoboval londýnskou centrálu cennými informacemi. Každoročně se i jemu, stejně jako jiným na dalších místech, přicházejí poklonit vojáci, příslušníci odboje v doprovodu Čestné stráže příslušníků pražské posádky, zastavují se tu nahodilí kolemjdoucí. O Praze byla napsána spousta knih, vydáno množství článků, textů i písniček. Zajímavou historii má v tomto kouzelném městě každý dům, kus zdiva i dlažební kostky. Hlavními hrdiny nekonečného příběhu tohoto města jsou jeho obyvatelé, vojáci i civilisté, Pražané, smějící se bestie, jak je jistý nacistický pohlavár charakterizoval. Ti, kteří si zpívají, že Praha je všech Čechů ráj a že Prahu nedáme, raději ji zbouráme. Ale také ti, kteří vítají rádi každého, kdo s dobrým úmyslem přichází.

Literatura: Květoslava Neradová, „Praha našich snů“, „Kniha o Praze 6“ (kol. autorů a spolupracovníků) Autor děkuje za pomoc svým kolegům a historiku dr. Pavlu Minaříkovi, CSc.

41


SLAVNOSTNÍ SETKÁNÍ

VOJENSKÉ ŠKOLSTVÍ 

OBLOHA je tichá, MOTORY neburácejí Text: plk. v. v. Stanislav FILIP a plk. v. v. Květoslav MIKULKA Foto: Daniel ZAVORAL

„Dnes, zítra i pozítří máme jedinou, nám svatou povinnost. Nezapomenout!“ zazněl u Památníku čs. letců padlých ve 2. světové válce na náměstí Svobody v Praze hlas přemožitele kanálu La Manche plk. v. v. Jana Nováka. Erbovní mluvčí shromážděných veteránů krátkou vzpomínku zakončil větou: „Nikdy nebude dost slov, jak poděkovat hrdinům.“ Ten prosincový den na sklonku roku 2006, kdy probíhalo slavnostní setkání příslušníků Sdružení čs. zahraničních letců – Východ, byl zrána sychravý. Těžká olověná mračna plula docela nízko nad modrou lagunou leteckých uniforem, které veteráni východní fronty 2. světové války oblékají jen výjimečně a stěží. Stěží proto, že většina bývalých bohatýrů z výšin už překročila osmou desítku let svého

42

života a vysoký věk jim přivodil řadu zdravotních potíží. Ale při salutování se postavy všech na okamžik vypnuly jak struny houslí. Zdá se až neuvěřitelné, že některé muže spojuje přátelství, které se přeneslo přes šedesát letokruhů života a odolalo všem politickým vichřicím. Stisky rukou a radost ze shledání slovenských a českých letců byly upřímné a dojemné. Slavnostní shromáždění pokračovalo v zaplněném Velkém sále MO ČR hned několika projevy, do kterých se promítla významná poselství. Generálmajor Čestmír Tesařík v zastoupení ministra obrany hovořil o mravní síle frontového vojáka, kterou neobdivujeme jako pouhý odkaz doby, ale je pro nás skutečnou výzvou. V jiném vystoupení odeznělo, že nestačí být jen dobře připravený, ale také vnitřně

přesvědčený o nevyhnutelnosti boje za vlast, svobodu a demokracii. Nebeský kavalír, předseda Sdružení čs. zahraničních letců – Východ, plukovník Ján Daňko pojal první část svého příspěvku jako stručný popis bojové činnosti leteckých útvarů a letek 1. čs. smíšené letecké divize v SSSR, ale v dalším odstavci svého projevu už poněkud zklamaně zmínil zbytečné historické prohřešky v současné prezentaci válečných dějů. V jinak pěkné knize „Česká republika a její profesionální armáda“ je podle něj ignorován význam ostravsko-opavské operace, o které zasvěceně promluvil i prezident České republiky a vrchní velitel ozbrojených sil Václav Klaus při setkání s veterány. „Měli bychom se bránit neúplnému či zastřenému výkladu historie, protože my představujeme živou kroniku válečných osudů, my jsme, zatím ještě, svědeckou legendou té doby. Snad i proto se obracíme s prosbou na Ministerstvo obrany o pomoc při tvorbě filmu ‚Poslední letci vypovídají‘, který by představoval jakousi volně poskládanou mozaiku příběhů očitých svědků,“ uvedl předseda a pokračoval: „Je pro nás poněkud trpké vnímat občasný závan nechuti vyrovnat všechny vojáky spojeneckých armád do jedné řady. Poučeni historií neměli bychom opakovat chyby minulosti a stavět válečné veterány na stupínky nižší a vyšší. Zásluhy čs. vojáků o vlast a svobodu jsou u všech, kteří nasazovali své životy na válečném poli na Východě, Západě či v Africe, stejné.“ Nelze opomenout, že jednací sál zdobily také dvě významné výstavy. Jedna odborná, s názvem „Vítězný boj československých a spojeneckých letců a paradesantní brigády“, a druhá, tak trochu „srdeční záležitost“, pojmenovaná „S úctou k vám, vděčná vlast“představovala originály obrazů žáků Mařákovy krajinářské školy. V přání všeho nejlepšího v roce 2007 vyústila srdečná zdravice náměstkyně ministra obrany Jaroslavy Přibylové, kterou letci za její dlouhodobou podporu své činnosti odměnili kyticí. Pro válečné veterány je soustavná pomoc vysokých představitelů Ministerstva obrany nezbytným předpokladem úspěchů v jejich práci. „Obloha je tichá, motory neburácejí,“ ozvalo se v projevu hned na začátku setkání. „Ale naše srdce jsou rozechvělá vzpomínkami, protože myslíme na ty, kteří přinesli svobodu této zemi, jen radost z vítězství už s námi neprožili,“ zakončil slavnostní shromáždění předseda Svazu letců ČR.

Historické setkání ve Vyškově
Pane předsedo, mohl byste říci něco málo o vašem sdružení a jak vlastně vzniklo? Sdružení absolventů vojenských škol vzniklo původně jako Sdružení absolventů Vojenské střední školy Jana Lucemburského ve Vyškově 29. 7. 2005. Jedním z hlavních úkolů sdružení bylo tehdy zachování tradic školy i po jejím plánovaném zániku a realizace setkání mezi jednotlivými absolventy do budoucna.
Takže jste vlastně měli na začátku mnohem skromnější plány? Ano. První setkání, na němž se uděloval i pamětní odznak absolventa, však zaznamenalo veliký úspěch, a možná právě proto jsem se rozhodl založit další organizaci se stejným posláním sdružujícím všechny absolventy Vojenské vysoké školy pozemního vojska ve Vyškově. Její stanovy byly přípravným výborem schváleny 1. října 2005. Registrace sdružení pak proběhla na úseku sdružování Ministerstva vnitra 7. prosince 2005.
Jaké úkoly vaše organizace plní v současné době? V současné době naplňuje své poslání hlavně sdružováním absolventů vojenských škol včetně velitelského a učitelského sboru

Ve společenském sále akademického klubu posádky Vyškov se začátkem listopadu loňského roku uskutečnilo historicky první setkání Sdružení absolventů vojenských škol – sekce Vojenské vysoké školy pozemního vojska ve Vyškově. Na detailní informace o celé akci a sdružení jsme se zeptali předsedy sdružení ppor. Davida Kachlíka.

a zároveň sloužíme jako informační pojítko mezi nimi na základě vytvoření informační databáze, která je vedena za účelem uchování a distribuce údajů o jednotlivých členech. Na základě rozhodnutí výkonného výboru můžeme pořádat společná setkání absolventů ze společných ročníků, všech ročníků jedné sekce či dokonce mezi jednotlivými sekcemi.
A jaké máte plány do budoucna? Naše organizace má v plánu naplňovat před chvílí vyslovené cíle a přispět tak ke zlepšení sociálně-společenských aktivit lidí, kteří mají něco společného a rádi zavzpomínají na část svého života s přáteli. Další plánovanou akcí našeho sdružení je setkání absolventů Vojenské střední školy v Brně, na kterém by se měl také udělovat pamětní odznak.
Jak hodnotíte dnešní setkání nyní po jeho ukončení? Myslím si, že celá akce proběhla podle plánu. Hlavním, co na ní shledávám užitečným, je to, po čem akce dostala název – tedy „Setkání absolventů VVŠ PV“. Bylo milé vidět spolužáky, kteří se po tak dlouhé době znovu sešli, případně navázali nová přátelství.

Text a foto: -HEC-


Pamětní odznak, který jste uděloval spolu s generálem Urbanem, je velice pěkný. Můžete nám o něm něco říci? Jedná se vlastně o pamětní medaili, kterou ve spolupráci s naším sdružením uděluje brig. gen. Rudolf Urban jako emeritní rektor VVŠ PV. Mince medaile je shodná s původním znakem VVŠ, na rubové straně má nápis VVŠ PV VYŠKOV a pořadové číslo medaile, které se shoduje s číslem dekretu o udělení.
Kdo všechno byl vaším odznakem odekorován? Vyjmenovat dnešní hosty by trvalo dlouho. Mezi nejvýznamnější však patřil generál Urban a generál Mikluš. Největší skupinu hostů tvořili absolventi, jejichž hodnosti jsou v rozmezí plukovníka až kapitána. Nemalou skupinou pak také byli studenti posledního ročníku, který se na VVŠ otvíral.
V případě, že by tento článek četl někdo a chtěl se také přihlásit, je na vaše sdružení nějaký kontakt? Samozřejmě. Nejvíce informací o sdružení je na internetové stránce pod adresou http://www.unob.cz/savs, kde je ke stažení celá řada dokumentů pro případné zájemce včetně kontaktů.

43


VÝSTAVA

ŽENY V BOJI 1939 – 1945 Text: Pavel PAZDERA Foto: npor. Alois BRÁZDA

Ani 61 let po válce nebylo u nás zpracováno téma žena a druhá světová válka. Vyšlo sice několik článků v novinách, byla vydána útlá brožura a konala se dokonce i jedna konference, ale skutečně historicky zpracované toto téma nebylo. Přitom bez žen by se úspěchu nedosáhlo. Ženy pronikly celým odbojem a v častých případech byly zcela nepostradatelné.

44

WINTER SURVIVAL 2007  Mnohé se snaží napravit výstava, která byla 23. 11. 2006 slavnostní vernisáží otevřena na Univerzitě obrany v Brně a nese název „Ženy v boji 1939 – 1945“. Je věnována stovkám československých žen, jež po boku mužů a se zbraní v ruce bojovaly za naši svobodu. Za velkého zájmu vojenské i civilní veřejnosti výstavu zahájilo hned několik významných osobností, a to náměstkyně ministra obrany ČR Jaroslava Přibylová, předsedkyně Českého svazu bojovníků za svobodu Anděla Dvořáková, starosta městské části Brno-Královo Pole Ivan Kopečný a rektor-velitel Univerzity obrany brigádní generál Rudolf Urban. „Svým vlastenectvím, osobní statečností a maximálním nasazením při plnění nejrůznějších úkolů si československé ženy právem vydobyly své nezastupitelné místo a podíl na zásluhách v boji za svobodu naší vlasti,“ řekla náměstkyně ministra obrany Jaroslava Přibylová a vyjádřila potěšení nad tím, že tato výstava probíhá na půdě Univerzity obrany, neboť by měla oslovit i mladé lidi. Výstava dává vůbec poprvé ucelený pohled na účast žen v československých vojenských jednotkách v Sovětském svazu, Velké Británii, Jugoslávii, na Středním východě a Slovensku za druhé světové války, a také v domácím odboji a partyzánských oddílech. Ve fotografiích a dokumentech ukazuje, že ženy byly zařazeny i u bojových jednotek. Obsluhovaly protiletadlová děla, z předního okraje bojových postavení střílely z odstřelovačských pušek a kulometů na nepřátelskou pěchotu. Jako telefonistky a radistky udržovaly spojení často pod dělostřeleckou palbou. Nechyběly ani v sestavě paradesantní jednotky. Staraly se nepřetržitě dnem i nocí o raněné na polních ošetřovnách a obvazištích, pracovaly ve skladech, polních pekárnách a dílnách. V Anglii čs. ženy sloužily v ženských pomocných službách letectva WAAF a na Středním východě v pomocných službách britské armády ATS. Svoji roli sehrály i ve Slovenském národním povstání a při Květnovém povstání českého lidu. Mobiliář výstavy tvoří dvacet panelů s kopiemi fotografií a dokumentů, dále několik desítek trojrozměrných exponátů, například uniformy příslušnic jednotek, jejich vyznamenání a osobní věci, ruční zbraně, dobové spojovací prostředky a zdravotnický materiál. K vzácným exponátům patří i bojový prapor 1. československé brigády Jana Žižky v Jugoslávii. Mezi mnoha hosty byly na vernisáži také přímé účastnice bojů na východní frontě. Válečné veteránky – jednaosmdesátiletá Irena Malínská a šestaosmdesátiletá Marie Lastovecká – mnoho tváří na dobových fotografiích poznaly. „Jsou to moje vzpomínky. Nejhorší je, že při pohledu na ty snímky si uvědomuji, kolik z těch lidí už nežije,“ poznamenala plukovnice ve výslužbě I. Malínská. Jako zdravotnice se také seznámila s Marií Lastoveckou, za svobodna Ljalkovou, která se stala první československou snajperkou v bitvě u Sokolova. Byla vyznamenána řádem Rudé hvězdy a jako první žena Čs. válečným křížem 1939. Výstavu „Ženy v boji 1939 – 1945“ pořádá Společnost Ludvíka Svobody ve spolupráci s Univerzitou obrany a městskou částí Brno-Královo Pole na brněnské vojenské vysoké škole do 24. ledna 2007.

WINTER SURVIVAL 2007 Mezinárodní Mistrovství Armády ČR v zimním přírodním víceboji se koná již potřinácté Text: Pavel PAZDERA Foto: Svatopluk KOUŘIL

Zimní „survival“ v rodině extrémních outdoorových sportů představuje bezesporu královskou disciplínu. Svým pojetím má blízko k vojenské praxi, a tak se nelze divit, že v rámci české armády má tento sport tradici prezentovanou formou již 13. ročníku mezinárodního Mistrovství Armády České republiky v zimním přírodním víceboji Winter Survival 2007. Vytrvalostní závod Winter Survival 2007 se pojede ve dnech 28. ledna až 2. února v pohoří Hrubého Jeseníku a bude zahrnovat přesun terénem podle mapy, orientační běh, sjezdové a běžecké lyžování, horolezectví, střelbu z armádních zbraní, překonávání vodních toků, vyprošťování raněného, závod lanových družstev na sněžnicích, nouzové přespání ve volné přírodě apod.

Tradiční soutěž tříčlenných družstev v podstatě simuluje činnost vojenské hlídky v neznámém zimním horském terénu a od

závodníků vyžaduje vysokou úroveň individuálních schopností a dovedností, stejně jako týmovou spolupráci. Toto nejtěžší sportovní klání zimní sezony v podmínkách Armády České republiky pořádá Generální štáb AČR a organizačně akci zabezpečuje Univerzita obrany v Brně. Od čtvrtého ročníku je tento náročný závod pořádán s mezinárodní účastí a každý rok přijíždějí v průměru čtyři zahraniční družstva. Jsou to příslušníci armád Belgie, Nizozemska, USA, Německa, Francie, Rakouska, Norska, Polska, Maďarska a Slovenska. Loňským vítězem mezinárodní části soutěže se stali vojáci ze Školy horských vůdců a záchranářů v rakouském Saalfeldenu. Samozřejmě nejpočetnější zastoupení na mistrovství má Armáda ČR. Nejinak tomu bude i letos, kdy do čtyřdenní soutěže vyšlou své týmy společné síly AČR, síly podpory a výcviku AČR, Vojenská policie a vojenské školy.

45


DO ŽHAVÉHO


REDAKČNÍ POŠTA

UNIVERZITA OBRANY V BRNĚ vyhlašuje výběrová řízení

KNIŽNÍ NOVINKA

Ad) Matka od sanity Vážená redakce A reportu, v čísle 23 vašeho časopisu vyšel na str. 24 článek s názvem „Matka od sanity“ týkající se rtm. V. Klivarové, příslušnice posádkové ošetřovny Hranice, t. č. v misi KFOR Kosovo. V úvodních pasážích tohoto článku je část textu, kde jmenovaná doslova uvádí, proč se do Kosova dostala právě ona. Že na ošetřovně v Hranicích nikdo neměl řidičák kategorie C a „chlapcům se do učení dopravních předpisů příliš nechtělo, a tak jsem si v únoru letošního roku udělala céčko já“. Tyto uvedené skutečnosti se nezakládají na pravdě a rád bych je tímto sdělením uvedl na pravou míru (o reakci řidičů, kterých se těchto pár nepravdivých vět týká, se raději ani zmiňovat nebudu). „Chlapcům“ na ošetřovně v Hranicích se do učení dopravních předpisů nemusí vůbec chtít, protože je velmi dobře znají, neb jsou držiteli řidičáku nejen kategorie C, ale také kategorie D, D + E a zvláštních typů bojových vozidel. Oba jsou to velmi zkušení a spolehliví řidiči, zatímco vámi zveřejněný text může vyvolávat u nezasvěcených čtenářů zcela jiný dojem. Nevím, v jaké časové době vznikal uvedený článek, přesto jsem přesvědčen o tom, že ani po několika měsících pobytu v misi nelze tak rychle zapomenout na odbornost svých dvou kolegů, jak to dokázala rtm. V. Klivarová. Jako velitel vás, vážená redakce, žádám o uvedení věcí na pravou míru. Pplk. MUDr. Ivo Mazík, náčelník posádkové ošetřovny Hranice

Vojenská policie mládeži V Oblastním muzeu posádkového města Brandýs nad Labem – Stará Boleslav se 23. listopadu 2006 uskutečnila beseda s gymnazisty na téma vojenští policisté v zahraničních misích na území Irácké republiky. Místně příslušné velitelství Vojenské policie zastupoval náčelník štábu pplk. Jaromír Kolda, který se z mise, kde zastával funkci zástupce velitele 10. kontingentu, vrátil v polovině minulého roku. Studenti se zaujetím naslouchali autentickým popisům událostí, které byly oživeny filmovými ukázkami a fotografiemi. Aktivní komunikace mezi zúčastněnými stranami bezpochyby přispěla k přiblížení činnosti a významu účasti vojenských policistů v misi MNF (I). Děkan Fakulty vojenských technologií Univerzity obrany vyhlásil výběrové řízení na obsazení místa vedoucí katedry komunikačních a informačních systémů. Místo je plánováno pro vojáka v hodnosti plukovník. Požadavky na uchazeče: vysokoškolské magisterské vzdělání v oblasti informačních systémů a programovacích jazyků, vědecká hodnost DrSc. nebo CSc. nebo akademický titul Ph. D. nebo Dr., minimální délka odborné praxe 15 let, z toho nejméně 5 let ve vedoucí funkci, a pedagogické praxe 10 let, AJ 2222 a BP „T“. Termín obsazení místa 1. března 2007. Uchazeči předloží přihlášky do 22. ledna 2007 na adresu Univerzita obrany, personální odbor, Kounicova 65, 612 00 Brno, Ing. Jiří Komolík, alc. 442 417. Výběrové řízení před komisí proběhne 12. února 2007. Podrobnější informace naleznete na www.unob.cz v části úřední deska.

46

Děkan Fakulty vojenských technologií Univerzity obrany vyhlásil výběrové řízení na obsazení místa vedoucí skupiny radiokomunikačních systémů katedry komunikačních a informačních systémů. Místo je plánováno pro vojáka v hodnosti podplukovník. Požadavky na uchazeče: vysokoškolské magisterské vzdělání v daném oboru, akademicko-vědecký titul Ph. D. (CSc.), minimální délka odborné praxe 5 let, schopnost samostatně vědecky pracovat, AJ 2222 a BP „T“. Termín obsazení místa 1. dubna 2007. Uchazeči předloží přihlášky do 22. února 2007 na adresu Univerzita obrany, personální odbor, Kounicova 65, 612 00 Brno, Ing. Jiří Komolík, alc. 442 417. Výběrové řízení před komisí proběhne 14. března 2007. Podrobnější informace naleznete na www.unob.cz v části úřední deska.

Text a foto: por. Mgr. Šárka BRÁZDILÍKOVÁ

Dušan Vávra PILOT A ZBROJÍŘ Na podzim loňského roku se uskutečnilo v Kapitulní síni Strakonického hradu představení a křest knihy autora Dušana Vávry „Pilot a zbrojíř – životní osudy pilota Rudolfa Haeringa a zbrojíře Václava Pávka od 311. bombardovací perutě“. Křest knihy byl spojen s jednodenní výstavou předmětů a osobních věcí, které používali naši letci ve službách RAF, včetně uniforem, vyznamenání, součástí výstroje, odborných příruček a knih o letcích ve službách RAF. Atmosféru akce podkreslilo dobové oblečení autora knihy Dušana Vávry, jeho působivé vyprávění a ukázka vystrojování pilotů RAF do výstrojních součástek Královského letectva před operačním letem, které předvedli jeho přátelé, rovněž oblečení do uniforem RAF. Kniha „Pilot a zbrojíř“ mapuje životní osudy letce Rudolfa Haeringa a zbrojíře Václava Pávka, příslušníků 311. bombardovací perutě RAF za druhé světové války. Čtenáři přibližuje válečnou činnost obou mužů v době působení u této perutě. Závěr knihy je věnován poválečnému životu v republice se všemi tehdejšími důsledky pro příslušníky našeho zahraničního letectva. Kniha byla vydána vlastním nákladem autora, její cena činí 170 Kč. Lze ji zakoupit na adrese: Dušan Vávra, 387 19 Češtice 168, tel.: 383 396 575, dále v Muzeu středního Pootaví Strakonice, Zámek 1, 386 01 Strakonice, tel: 383 321 537, fax: 383 333 391, e-mail: [email protected], http://www.muzeum.strakonice.cz. Zdeněk Říha

47

BEZPLATNÁ INZERCE PRO VŠECHNY PŘÍSLUŠNÍKY AČR!

» Pokud chcete uveřejnit svůj inzerát v této rubrice, odešlete jej písemně na adresu: redakce A reportu, Rooseveltova 23, 161 05 Praha 6-Dejvice, elektronickou poštou na adresu: [email protected] nebo faxujte na telefonní číslo alcatel 215 933.

» V inzerátu vždy uveďte spojení na sebe, neboť redakce inzeráty nezprostředkovává. » Inzerování je bezplatné pro všechny příslušníky AČR. Nezveřejňujeme inzeráty, které nesouvisejí se službou či osobními zájmy a potřebami příslušníků AČR (podnikání, výdělečná činnost apod.).

Byty

» Prodám byt 1 + 2 v Lounech, 5 minut do centra města i na zastávku autobusu směr Praha, Žatec, Most a Chomutov. Klidné prostředí a nádherný výhled

na České středohoří. Kontakt: 737 610 650 » Pronajmu zařízený byt 2 + 1 v Lipníku nad Bečvou, nejlépe dvě spolubydlící. Kontakt: 776 708 003

» Vyměním městský byt 3 + 1 v Táboře, druhé patro, ulice Sofijská, Sezimovo Ústí 1, kousek od řeky Lužnice (vhodné k rybaření) s balkonem a po menší rekonstrukci,

za stejný nebo větší byt s doplatkem, ale v jiné části Tábora, nebo za rodinný dům či vilku, také v Táboře k výměně či koupi. Tel.: 775 110 828

Volná místa

Inzeráty zveřejňujeme maximálně třikrát!

» Velitel VÚ 2565 ve Staré Boleslavi nabízí volné SM: náčelník POI/vedoucí registru, PH 52, PT 09, BP „PT“. Termín nástupu – 1. leden 2007. Strukturovaný životopis zasílejte na fax 973 231 670. Kontakt: 973 231 671, 724 033 233 » Velitel VÚ 2316 Praha nabízí volná systemizovaná místa na pozice:  pro občanské zaměstnance – řidič-automechanik, PT 06, BP „V“, ŘP B, C a D podmínkou, VŘP, znalost cizího jazyka vítána  pro VZP se zájmem o službu u jednotek Čestné stráže AČR – střelec, PH 41, ČVO 107, PT 06, BP „V“, výška 180 – 186 cm, štíhlá vzhledná postava, znalost cizího jazyka vítána Bližší informace: alc. 204 719, 204 720 » Velitel VÚ 2508 Praha nabízí volná systemizovaná místa pro občanské zaměstnance s místem výkonu povolání Praha: Soustružník

kovů (nástrojař), PT 08. Základní požadavky: – výuční list v oboru soustružník kovů – svářečské zkoušky na plyn, elektro – bezpečnostní prověrka „T“ – dobrý zdravotní stav Možnost nástupu k 1. 1. 2008. Provozní elektrikář (technik), PT 07. Základní požadavky: – výuční list v oboru provozní elektrikář – § 6 vyhl. č. 50/78 Sb. – svářečské zkoušky na elektro – bezpečnostní prověrka „D“ – dobrý zdravotní stav Nástup možný ihned. Bližší informace: Ing. Bohata, tel. 973 228 008 nebo 973 228 007 » Velitel VÚ 7907 Liberec nabízí volná systemizovaná místa pro VZP: – velitel spojovací čety – Ho 62, ČVO 600, PT 09, AJ 2222, BP „T“, KP 12/47

– velitel družstva ochrany – Ho 51, ČVO 119, PT 08, AJ 1111, BP „V“, KP 10/34 Bližší informace : alc. 261 065 » Velitel VÚ 2664 Stará Boleslav vyhlašuje výběrové řízení na systemizované místo: právní poradce – SH 64 (62, 63), ČVO 966, PT 11, KvP – 13, KvPo – 47, BP „D“. Praxe v oboru nutná. Bližší informace poskytne kpt. Bc. Helena Špaková, alc. 233 812 až 814. » Náčelník odboru komunikačních a informačních systémů VeSPodV nabízí volné systemizované místo: vedoucí starší důstojník skupiny řízení poštovních a telekomunikačních služeb – oddělení komunikačních systémů, PT 11. Požadavky: kpt., ČVO 600, BP „D“, Ing. Nástup možný ihned. Kontakt: mjr. Ing. Miroslav Žáček, tel. 973 231 642, kpt. Ing. Jiří Rýc, tel. 973 231 651 » Náčelník Vojenské policie – VÚ 5104 Praha nabízí volné

systemizované místo: SD – se specializací na ubytovací službu; SH 63, PT 10, KP 61/47, BP „D“. Po provedení výběrového řízení je nástup možný ihned. Bližší informace na alc. 215 812, 215 962, 215 808 » Hradní stráž nabízí SM: kynolog – o. z., PT 09, kval. 10, spec. 0004, odb. praxe + odb. znalosti. Zájemci se mohou hlásit na alc. 209 321. » ZNGŠ-Ř SOC MO nabízí volná systemizovaná místa pro VZP:  vedoucí starší důstojník specialista – PH 72, PT 11, BP „T“, jazykové znalosti AJ – STANAG 2211. Předpoklad nástupu – 1. 3. 2007, místo výkonu práce – Praha, pracovní zaměření – oblast krizového řízení  vedoucí starší důstojník specialista – PH 71, PT 11, BP „T“, jazykové znalosti AJ – STANAG 2211. Předpoklad nástupu – 1. 2. 2007, místo výkonu práce – Praha, pracovní zaměření – oblast krizového řízení

Různé

»

» Hledám volné místo pro o. z. v posádce Praha. Jsem bývalá VZP, 25 let služby v AČR, SŠ, praxe v MOd, vedení spisové agendy a evidence. Nástup dle dohody. Mob.: 732 672 073 » Prodám blůzu maskáčovou letní, velikost 170/100, novou, nepoužívanou. Cena: 500 Kč. Kontakt: 973 215 242 » Hledám místo v AČR. V září jsem byla v Olomouci ve výběrovém středisku, kde jsem prospěla, a nyní hledám místo i jako náhradu za druhého. Jsem rtm. v záloze a vlastním

civilní ŘP A, B. Mám SOU s maturitou. Nejlépe Bechyně, Strakonice, Tábor, Č.Budějovice. Tel.: 604 776 221 » Koupím do sbírky různé odznaky a vyznamenání, nášivky, domovenky, kapsové odznaky, modely a řezy zbraní, bodáky a přilby, příručky, předpisy, doklady a literaturu k uvedeným věcem. Vše současné i staré. Tel. 777 074 592, alc 442 964 nebo [email protected] » Omluva. V Agentuře vojenských informací a služeb byla vydána v roce 2005 publikace „Vojenská policie 1991 – 2006“, kde se na

str. 15 uvádí, že dnem 1. ledna 1993 na „Slovensku začala působit Vojenská policie armády Slovenské republiky, do jejíhož čela byl jmenován plk. doc. Ing. Libor Gašpierik, CSc.“. Vytvořením Vojenské policie na Slovensku byl koncem roku 1992 pověřen a později do funkce náčelníka správy Vojenské policie hlavního štábu velitelství ASR jmenován genmjr. Ing. Jiří Egg. Autoři publikace se tímto Ing. J. Eggovi omlouvají. » Hledám za sebe náhradu k VÚ 5834 Strakonice na poručické

místo palebného důstojníka. Jedná se o práci s nově zaváděným systémem ASVŘ RACCOS. Platová třída 09. Požadavek je min. Bc. titul, znalost angličtiny úroveň STANAG 1, prověrka D. Bližší informace na tel. 775 049 447 nebo na ICQ 170-037-863, por. Ing. Jan Halík » Hledám za sebe náhradu k VÚ 1824 Žatec na místo velitel družstva – ČVO 101, PT 08. Tel: 605 243 495 » Koupím platné výstrojní body (1800) za rozumnou cenu. Tel. 602 331 799