ZŠ KOMENSKÉHO BÍLOVEC
VZPOMÍNKY PAMĚTNÍKŮ NA 2. SVĚTOVOU VÁLKU 9.A, 9.B, 9.C 2014/2015
Podnětem ke vzniku těchto prací je letošní 70. výročí ukončení 2. světové války. Historické skutečnosti a vzpomínky pamětníků zaznamenali žáci 9. ročníků ve spolupráci s vyučujícími dějepisu a českého jazyka.
Za kabinet dějepisu : Mgr. Dagmar Šírová, Mgr. Lenka Micháliková Za kabinet českého jazyka : Mgr. Marie Bednářová, Mgr. Jana Jarošová
Obsah Z kroniky obce 1. Martin Vincek – Z kroniky obce Hladké Životice 2. Nikola Kleinová – Z kroniky obce Slatina Vyprávění pamětníků 3. Vojtěch Grézl 4. Eliška Tomečková 5. Marian Salva 6. Irena Omamíková 7. Petr Scholaster 8. Veronika Macháčková 9. Vojtěch Tomášek 10. Bára Oborná 11. Zuzana Matušiková 12. Dominik Parvonič 13. Vanda Kostková 14. Eva Rožnovjáková 15. Lucie Tabašková 16. Soňa Benešová 17. Jan Říman 18. Adéla Borůvková 19. Jiří Fuciman 20. Andreas Kudela 21. Michael Morávek 22. Ondřej Parvonič 23. Vojtěch Šedý Autorka obrázku na přední straně Veronika Lundová, žákyně 9.C
1. Z kroniky obce Hladké Životice Autor: Martin Vincek, žák 9. C … Během okupace nebyly provokace ze strany henleinovců proti české menšině v obci. Jako antifašisté vystupovali němečtí sociální demokraté. Jednomu z nich, Schöppovi z čp. 151 napsali henleinovci na vrata domu „Rot bis in den Tot.“ („rudý až do smrti“). V září 1938 se vytvořily z českých mužů dobrovolné hlídky, které střežily železniční objekty. Před příchodem okupantů byla obec vyzdobena vlajkami s hákovými kříži. Po vyhlášení mobilizace narukovalo pouze 6 Němců, ostatní se poschovávali v lesích. V obci žila silná německá většina, většina Čechů, kteří byli zaměstnanci čs. dráhy a státních úřadů, se odstěhovala na nová pracoviště do okleštěné republiky. Ve vesnici zůstalo jen několik rodin zemědělských dělníků. Češi žijící ve vesnici se chovali obezřetně a nezavdávali příčiny ke zvláštním opatřením…. Vlakové transporty osvětimských vězňů, které projížděly od Svinova Jistebníkem, Studénkou, Hladkými Životicemi, Suchdolem nad Odrou a Jeseníkem nad Odrou, s kratšími zastávkami ve Studénce a Suchdolu, otřásaly životem v obci. Železniční trať byla vroubena mrtvolami zmrzlých, zastřelených nebo ubitých ubožáků vyhozených z vagónů. Vlakové transporty projížděly na trati Bohumín Přerov od poloviny ledna za 20°C mrazu. Vězni jeli v otevřených vagónech přikrytých plachtou, oblečeni v pruhovaných trestaneckých šatech. Z vozů, k nimž se nesměl nikdo přiblížit, se ozýval nelidský nářek, volání o vodu, potravu v různých řečech, neboť v transportu byli Rusové, Poláci, Belgičané, Francouzi, Angličané, Jugoslávci a jiní. Na hlavním nádraží bylo vidět celé vlaky s ruskými zajatci. Na zdejším nádraží byla stravovací a převlékací stanice. Ale to jejich stravování bylo „skvělé“. Jen jednou týdně dostávali trochu lidskou stravu….. …..Od konce prosince 1944 až do příchodu Rudé armády procházely naším okresem zubožené pěší transporty zajatců a politických vězňů z koncentračních táborů v Polsku. Nejsilnější pěší transporty procházely směrem na Ostravu, Bílovec, Fulnek, Odry. Největší z nich byl transport anglických a sovětských zajatců, který pochodoval koncem ledna 1945 od Velké Polomi, přes Zbyslavice…
Koncem dubna 1945, po osvobození Ostravy, nastal rychlý pohyb fronty směrem na západ. Po místních cestách valily se nepřehledné řady aut, dělostřelectva, Červený kříž a průvody vězňů. První sovětská hlídka pronikla od Pustějova k domkům na nádraží v Hladkých
Životicích už 4. května, ale stáhla se zpět. Dunění děl se přibližovalo a Rudá armáda začala ostřelovat horní konec Životic, kde byly staženy německé jednotky. Dělostřelecký souboj trval celý den. K večeru Rudá armáda náhlým útokem od Bílovce, Bílova a Kujav zatlačila německé vojsko a osvobodila horní konec vesnice. Celá vesnice byla osvobozena 5. května, boje si vyžádaly životy 16 rudoarmějců a 38 německých vojáků. Ve vesnici zůstalo 36 osob české národnosti, válkou bylo 5 domů zničeno úplně a 134 poškozeno.
2. Z kroniky obce Slatina Autor : Nikola Kleinová, žákyně 9. C PARAŠUTISTÉ V NAŠICH LESÍCH Koncem roku 1944 a začátkem roku 1945 počala se objevovat téměř každého večera ruská letadla, která spouštěla tzv. Stalinovy svíčky, jež osvětlovaly celý náš kraj od Ostravy a Beskyd až k nám. V únoru 1945 přišli do našich lesů 2 parašutisté – příslušníci Rudé armády – 1 Rus a rotný Rusín z Podkarpatské Rusi. Byli spuštěni z letadla u Michálkovic s určením katastru Slatina. Přešli Odru a přes Bílov a Bravinné, kde u Němců pojedli, dostali se do německé Voglovy hájenky a odtud do Lazů a Kleinův Kůt. V neděli je tam objevili občané Jaromír Vajda a Josef Pavlík, kteří tam šli kopat kryty. Parašutisté je požádali o pomoc, hlavně o jídlo. Jaromír Vajda uvědomil několik spolehlivých občanů, kteří se ujali jejich zásobování a podávali jim žádané informace. Hned na druhý den je navštívil s batohem potravin a cigaret Max Lindovský, který je našel ve svém krytu. 2× je vyhledala s potravinami manželka Maxe Lindovského Božena Lindovská, Antonín Jedlička, Václav Ulrich, Josef Pavlík. Protože v tomto krytu nebyli dost bezpečni, vykopal jim Max Lindovský, Jaromír Vajda a Josef Pavlík dobře maskovaný kryt na hranici opavského lesa. Nejstatečněji si vedl Max Lindovský a Jaromír Vajda, kteří přes sněhové vánice a s nasazením života téměř každý druhý den je zásobovali a za prohlídek nacisty je včas převedli do nových úkrytů. Tito stateční občané pomáhali oběma parašutistům až do příchodu Rudé armády a našeho osvobození.
Hned pro příchodu obou parašutistů na území naší obce provedly na poplach Vogla tak zvané Landovačce z Bílovce a okolí spolu s četnictvem prohlídku bíloveckého lesa, přičemž pozdě večer obklíčili osadu Nový Svět, kde v několika domech provedli prohlídku. Též do úředně zavřeného hostince pí. Vajdové vnikl vrchní četnický strážmistr ze Slatiny a tázal se, skrývají-li se u ní parašutisté. Po její záporné odpovědi uvěřil jí tento četník a upustil od domovní prohlídky. Jaké to bylo štěstí, vždyť právě u ní v tomto hostinci již po 2 měsíce ukrývali se 3 ruští zajatci, kteří uprchli ze zajateckého tábora. Po této prohlídce připravili jim novosvětští občané Ludvík Lindovský, Antonín Lindovský, Rajmund Lindovský, Josef Hon ze Slatiny č. 69 kryt v bíloveckém lese, kde je spolu s Pavlem Lindovským zásobovali až do osvobození. Často nosila jim jídlo do lesa dcerka vězněného Aloise Vajdy, které bylo sotva 16 let, Miluška. Jaká pohroma by byla postihla osadu Nový Svět a zvláště rodinu Vajdovu, kdyby byli tito tři příslušníci Rudé armády vypátráni. Jen lehkomyslnosti četníka lze děkovat, že osadu Nový Svět nestihl osud Lidic a Ležáků. FRONTA SE BLÍŽÍ Začátkem roku 1945 bylo již bez ustání slyšet hřmění děl a blížící se fronty. Kolony aut projížděly naší obcí s vojskem na fronty. Prudké boje byly u Ratiboře a Rudá armáda vítězně postupovala na celé frontě k Opavě a Ostravě. V lednu ubytovalo se ve škole 27 německých rodin, uprchlíků z Ratibořska. Mezi německými okupanty nastal zmatek. Němci se houževnatě bránili, ale marně. S blížícím se jarem blížilo se i naše osvobození. A počátek jara byl opravdu krásný. Začátkem dubna lidé pilně pracovali na poli, seli a sázeli brambory, aby zajistili výživu pro příští rok. V dubnu se pak fronta velmi přiblížila. V obci je mnoho vojska. Němečtí uprchlíci prchají dál. Ve škole jsou jatka. V zámku se ubytoval generální štáb ustupující německé armády s úředním velitelem Schornerem, ovšem jen nakrátko, neboť vítězná Rudá armáda nedopřála mu oddechu. Koncem dubna při ústupu německé armády ve 2 hodiny v noci pod ochranou kordonu německých vojáků neslavně opouštěli Slatinu němečtí přivandrovalci. Příznačná byla mentalita bíloveckých, staroveských i našich přivandrovalých Němců, kteří byli nacistickou propagandou tak zfanatizováni, že do posledního okamžiku věřili ve vítězství. V lesích naši lidé kopají kryty a němečtí vojáci zákopy. Ve čtvrtek 26. dubna obsadila Rudá armáda Podvihov, v pátek 27. dubna Hlubočec. OSVOBOZENÍ V pátek 27. dubna a v sobotu 28. dubna valily se nepřetržitě kolony ustupující armády naší obcí. České obyvatelstvo je plno radostného očekávání. Hodina našeho osvobození udeřila. V sobotu odpoledne 28. dubna valily se mraky dýmu nad Těškovicemi a Výškovicemi, kde zuřil prudký boj. V sobotu odpoledne začala Rudá armáda ostřelovat dělostřelectvem Slatinu. Zasaženy byly domy Viktora Hule č. 2, Laury Michalské č. 139,
Karla Vykrenta č. 54 a stodola Arnolda Langra. Všechny tyto domy vyhořely. Toho dne byl těžce zraněn Rudolf Falhar mladší a Jindřich Viener, který zranění podlehl. Večer po 20. hodině vnikly do Slatiny lesem Hůrou přes fojtství první rudoarmějci. Němci byli tak překvapeni, že vůbec nekladli odpor a stáhli se k Novému Světu a pod kostel ve Staré Vsi. Druhý den v neděli pokračovala Rudá armáda v útoku. Dopoledne osvobodila osadu Nový Svět a útočila na Karlovice a Tísek a na druhé straně útočila na Ohradu a Starou Ves. Všechny tyto vesnice obsadila. Němci ustoupili až na Požahu a v neděli zahájili dělostřeleckou palbu na Slatinu. Bylo zasaženo několik obytných domů a oba hostince, bývalá pošta, hodně byly poškozeny domy Bára Fr. č. 31, Jana Ocáska č. 36, Fr. Bohuše č. 37, Arnolda Langra č. 38, Ocáska Karla č. 134, Josefa Berkuse č. 135 a Viktora Žůrka č. 136. V pondělí
střelba
pokračovala
a
byla zasažena a těžce poškozena škola, kostel a hřbitovní zeď. Tam byl zabit rolník Fr. Bohuš a těžce zraněn Vladimír Hon. V neděli přijelo do Slatiny dělostřelectvo Rudé armády a donutilo Němce na Požaze k ústupu. O osadu Nový Svět byl sveden v neděli krátký, ale tuhý boj. Rusové vnikli na Nový Svět z Kolca kolem rybníka a zahradami do domů. Němci prchali na Ojačku a Dvorské za stálých bojů.
Dělostřelectvo Rudé armády zahájilo z kaťuší palbu na Bílovec, na který pak z Nového Světa přímo přes městský kopec postupovalo. Na Novém Světě padli 2 ruští vojáci přímým dělostřeleckým zásahem z Požahy. Ve Slatině padlo 40 rudoarmějců, kteří byli pochováni v zámecké zahradě. Karlovice byly osvobozeny zároveň s Tískem v neděli 29. dubna a Ohrada se Starou Vsí v pondělí 30. dubna. Naši občané ještě za bojů vycházeli ze sklepů a radostně vítali naše osvoboditele. Na druhý den po bojích zakopávali naši občané padlé Němce a koně. Němci byli pochováváni tam, kde padli. Jakmile se válka přehnala přes naše chalupy, opouštěli lidé sklepy a počali hned s odstraňováním trosek. Vzhled obce byl žalostný. Některé domy pobořeny, většina domů poškozená a okna rozbitá. Ploty roztrhány, cesty i zahrady tanky rozbrázděny a lidé byli šedí, přestrašení střelbou i hrůzou války. Rychle se však vzpamatovali a dali se s chutí do práce v osvobozené vlasti.
3. Vyprávění pamětníka z obce Střemeníčko Autor : Vojtěch Grézl, 9.C Pamětník : žena, přeje si zůstat v anonymitě, věk 90 let Kolik let Vám bylo v době války? 15 - 21 let Kde jste válku prožila? Bydlela jsem v obci Střemeníčko, ale většinu válečného času jsem trávila v Olomouci v německé rodině, protože jsem zde byla přidělena jako služebná. Jak moc válka ovlivnila Váš život? Ovlivnila životy všech lidí, ale brali jsme to tak, jak to bylo, nic jiného se dělat nedalo. Většinu času jsem byla ve službě u německé rodiny. Kdyby válka nebyla, byla bych také ve službě, ale asi u české rodiny. Špatně jsem se neměla. Nikdo z rodiny nepadl. Jak se Vaší rodině žilo ve válečné době? Rodiče měli malé hospodářství. Já jsem sloužila v německé rodině a dostávala plat 300 korun měsíčně, bydlení a stravu jsem měla zadarmo, mohla jsem tedy finančně podporovat své rodiče a něco si i našetřit. Na Vánoce mi paní dávala nějaké oblečení nebo boty. Jak válka poznamenala život kolem Vás? Potraviny – byly na lístky, které se vydávaly na úřadě. V obchodě si prodavač vždy odstřihl potřebné lístky, bez nich nebylo možné nakupovat. Kdo měl hospodářství, měl předepsáno, kolik čeho musí odevzdat, a když to splnil, mohl si vzít pro sebe. Práce – Všichni chlapci a dívky, kteří byli narozeni v roce 1922 a v roce 1924 a byli nesezdáni, byli po vypuknutí války nasazeni na nucenou práci do továren, někteří museli dokonce odjet pracovat do Německa. Já jsem však byla velice hubená, proto jsem se na těžkou práci nehodila. Musela jsem se hlásit na pracovním úřadu a tam mě přidělili do německé rodiny v Olomouci jako služebnou. Vykonávala jsem tam veškeré domácí práce, kromě praní a žehlení prádla, protože to si rodina nechávala prát a mandlovat v prádelně. Oblečení – v obchodech bylo všeho málo, i oblečení. Na některé věci (např. na povlečení) se dostávaly poukazy. Škola – chodila jsem 8 let do obecné školy ve Střemeníčku. Byla to jednotřídka a bývalo nás tam kolem 30 žáků. Kdo chtěl, mohl pak dál studovat na „reálce“ (vyšší škola, pravděpodobně gymnázium) v Lošticích. Ale bylo to moc daleko a muselo se chodit pěšky. V té době se moc nestudovalo, většina žen se vdala a starala se o domácnost. Co si nejvíce pamatujete z doby války? Nic. Tenkrát jsem byla mladá, tak jsem to brala tak říkajíc „na lehkou váhu“, na vojáky jsme byli zvyklí. Dostala jste se do nějaké dramatické situace, popř. byla jste jejím svědkem? Válka už končila. Domluvila jsem se s maminkou, že hned z kostela půjdu k holičce. Po mši jsem se tedy vydala do nedalekého Javoříčka, kde v hotelu bylo něco jako Dům služeb, ve kterém byla i holička. Když jsem přicházela k Javoříčku, zastavil mě německý voják a ptal se, kam jdu. Chtěl vidět i dokumenty, a když se přesvědčil, že nejsem z Javoříčka, přikázal mi, abych
se vrátila domů, že dál nesmím. Moc jsem nerozuměla tomu, co mi říkal, ale kousek od něj stály dvě ženy a ta jedna mi řekla: „Holka, utíkej domů, tady bude zle!“ Vydala jsem se tedy zpátky k domovu. Když jsem se ohlédla, viděla jsem, že celá vesnice je obklíčena vojáky, a občas byla slyšet i střelba. Na nic jsem nečekala a běžela jsem co nejrychleji domů. Později jsem se dozvěděla, že tenkrát všechny muže postříleli a vesnici vypálili. Zachránil se jen jeden muž. Když jsem se vrátila do Střemeníčka, právě ho prohledávali vojáci. Bylo to proto, že hledali partyzány, ale ti už byli dávno pryč. Když je nenašli, nechali naši vesnici na pokoji. Zažila jste přímé setkání s vojáky nebo válečnou technikou? Kromě vojáků se samopaly jsem viděla jen velké dělo, které měli postavené na kopci u Slavětína. Bylo namířené na naši vesnici, když ji prohledávali kvůli partyzánům. Kdyby partyzány našli, srovnali by vesnici se zemí. Kde jste prožila osvobozovací boje vaší vesnice? Naše vesnice nebyla obsazena, tak nebyla ani osvobozována. Co si myslíte o této době? Už to bylo. Nedá se na tom nic měnit. Nic nebylo jen černé, nebo bílé. I mezi Němci byli moc hodní lidé a naopak… Je Váš život dodnes poznamenán válkou a jak? Asi ne, bylo to už dávno, zůstaly jen útržky vzpomínek. Co byste chtěla vzkázat mladým lidem? Každá doba přináší něco zlého, ale všechno to je o nás, vždy se najdou hodní a zlí lidé. Dnes se hodně podvádí, krade, vraždí …. Lidé by si víc měli vážit toho, co mají, a měli by být poctivější. Váš nejzajímavější příběh z války: Paní, u které jsem sloužila, měla velice dobrou kamarádku, také moc hodnou paní. Jenže někdo někde vyštrachal, že ta její kamarádka má zčásti židovský původ a zatkli ji a uvěznili. Později ji poslali do koncentračního tábora. Než se tak stalo, poslala mé paní dopis, ve kterém žádala o sůl. Paní mi dala za úkol upéct malou vánočku, z ní jsme trochu vydlabaly střed a dovnitř jsme vložily menší sáček se solí. Vánočku jsme pak zabalily do balíku, napsaly jsme na balík vymyšlenou adresu odesilatele a já jsem jej zanesla na vzdálenou poštu poslat. Toto jsme zopakovaly ještě několikrát, pokaždé s jinou vymyšlenou odesílací adresou a pokaždé z jiné pošty. Můj názor: Podle toho, co mi tato pamětnice řekla, usuzuji, že se doba, kdy probíhala II. světová válka, od současnosti dost liší. Lidé tenkrát měli mnohem horší životní podmínky, přesto se se vším dokázali vypořádat a brali život takový, jaký byl. My dnes máme všeho dost a ani si neuvědomujeme, co všechno máme. Jsem rád, že se dnes máme o hodně lépe, ale také si myslím, že by nám neuškodilo trochu více skromnosti a ohleduplnosti.
4. Vyprávění pamětníků z města Brna Autor : Eliška Tomečková, žákyně 9. C Pamětníci : Manželé si přejí zůstat v anonymitě, věk 95 let Kolik let Vám bylo v době války? Tenkrát nám bylo kolem 18 let. Kde jste válku prožili? My jsme zrovna v době války žili v Brně. Jak moc válka ovlivnila Váš život? Válka náš život ovlivnila celkem značně. Já jsem zrovna studoval vysokou školu. Po tom, co ji Němci uzavřeli, si každý student musel do 14 dnů najít práci, jinak museli studenti odejít do Třetí říše (do Reichu). Já jsem si tenkrát našel práci v mlékárně. Moje žena pracovala ve zbrojním průmyslu. Jak se Vaší rodině žilo ve válečné době? Jednou (když jsme měli zrovna týden volno) jsme se rozhodli, že pojedeme na kole do Přerova za strýcem, (bylo to 25. 8. 1944- to si přesně pamatuji dodnes). Ten den bylo strašně horko, a proto jsme se jeli ještě osvěžit k rybníku. Cesta vedla kolem zbrojovky. U zbrojovky jsme potkali německé vojáky, prohodili jsme s nimi pár slov, např. jestli se chystají na poplach a tak. Když jsme dojeli k rybníku, roztáhli jsme deku a převlékli se do plavek. Ze zbrojovky bylo slyšet, že se mají nachystat na poplach. Zanedlouho nato se ozývalo dunění a byly vidět první „stříbrní ptáci“ (tak se říkalo bombám), do toho lítaly stíhačky a všude byl najednou velký hluk. Sebrali jsme kola, deku vzali kolem krku a utíkali jsme pryč. Cestou jsme potkali německé vojáky, jak se tisknou ke zdi zbrojovny (musím říct, že to byl skvělý pohled). Při takovém bombardování se musí vzít nejnutnější věci a utíkat do krytu. Ten den vybombardovali i mlékárnu, kde jsem pracoval. Šéf z toho byl nešťastný, jelikož měl v areálu mlékárny i svůj byt. Za strýcem už jsme se však také nedostali. Jak válka poznamenala život kolem Vás? Jak už jsme se jednou zmínili, oba dva jsme chodili do práce. Vždycky když bylo po bombardování, nahnali nás Němci na úklid těch sutin a bomb. Němci nepracovali, na to měli přece nás! Příděly potravin na 28 dní byly takové: 14dkg másla, 1/4l odstřeďovaného mléka (pro dospělé). Cenové poměry taky nebyly o nic lepší (na lístky), např: každý měl právo si za lístek koupit 1kg másla= 35,20 Kčs, ale protože ho nebylo takový dostatek, dostávali jsme pouze čtvrt kila. Jedna z dalších možností nákupů byly černé trhy, které gestapo přísně postihovalo. Kdo provozoval takový černý trh, byl odsouzen k trestu smrti. Většinou si otevírali černý trh lidé na venkově, protože tam měli dostatek potravin. Peněz byl nedostatek, a tak se platilo nábytkem, fotoaparáty a jinými, tehdy drahými věcmi, za potraviny. Cena 1kg másla na černém trhu se pohybovala kolem 300Kčs, 1kg sádla= 600-1000Kčs. Co si nejvíce pamatujete z doby války? Těch zážitků je opravdu spousta. Hodně jsme toho však také zapomněli. Dostali jste se někdy do nějaké dramatické situace, popř. byli jste jejími svědky? Vzpomínám si, jednou přijelo do mlékárny za šéfem gestapo, muži rozvalili dveře, na nás zaměstnance zařvali: „Ven!“ a vtrhli do bytu šéfa. Zpřeházeli mu tam všechny skříně, zásuvky, atd., pak šli na půdu, tam objevili pruty z cínu (v té době byla nutnost mít přihlášený barevný kov). On ho sice měl dovolený, protože s tím spravoval ocelové konvice na mléko,
ale ty pruty přihlášené neměl. Potom šli prohledat sklep. Ve sklepě měl regály a na nich nádobky na jogurty, flašky na mléko, různé vršky … a další věci na provoz mlékárny. Ve sklepě byla také na jednom regálu malá bednička na droždí (asi tak 5kg) a v ní měl šéf staré kovové mince z první republiky. Kdyby to u něj našli, byl by obviněn za přechovávání starých mincí, a proto se postavil k regálu, kde byla ta bednička s mincemi. Gestapo prohlédlo všechny regály, až na ten, kde stál šéf. Potom ho odvedli na stanici (tam byl dlouho do večera), a když ho nakonec pustili, byla venku úplná tma, protože ten večer bylo zatmění měsíce. Pak se šéf dozvěděl, že ho někdo udal, že přechovává cínové pruty, a musel to být někdo ze zaměstnanců, protože nikdo jiný o tom nevěděl. Od té doby tam každou sobotu jezdili dva němečtí policisté a pokaždé dostali 2kg másla zdarma (to za to, že ho pustili na svobodu). Zažili jste setkání s vojáky nebo s válečnou technikou? Je pravda, že setkávání s ozbrojenými vojáky jsme se bohužel nevyhnuli. Ale více jsme se potkávali s gestapáky. Co si myslíte o té době? Byla to pro všechny krutá a nemilosrdná doba. Rozhodně bychom ji nechtěli zažít znovu. Co byste chtěli vzkázat mladým lidem? Ať si váží toho, co mají. Nikomu bychom nepřáli zažít něco takového.
5. Vyprávění pamětníka z Prostějova Autor : Marian Salva, žák 9. C Pamětník : žena, přeje si zůstat v anonymitě, věk 78 let, babička Kolik let Vám bylo v době války? V začátku 2. světové války mi byly dva roky, v jejím konci osm let. Kde jste válku prožila? Válku jsem prožila s rodiči v Prostějově Jak moc válka ovlivnila Váš život? Válka ovlivnila můj život velmi, dětské hry a radostné prožitky musely ustoupit mnohým omezením, zákazům, všude se musela dodržovat přísná kázeň. Dopoledne jsem ráda navštěvovala mateřskou školu s ostatními kamarády. Jak se Vaší rodině žilo ve válečné době? Moje rodina musela žít velmi skromně a šetrně, otec pracoval v krejčovské dílně, matka byla v domácnosti. Jak válka poznamenala život kolem Vás? Potravin bylo málo, byly přidělovány s omezením na lístky, měsíční příděly se postupně snižovaly. Otec tajně proti zákazu sháněl potraviny na venkově. Také na oblečení a obuv byly zavedeny lístky, bez kterých se nemohla koupit ani látka, ani potřebné boty. Do první třídy jsem byla zapsána v šesti letech, učebnice mi rodiče koupili, ale výuka nebyla každodenní. Školy byly přeměněny na vojenské nemocnice-lazarety. Co si nejvíce pamatujete z doby války? Nejvíce si z doby války pamatuji velmi častý zvuk sirén, které ohlašovaly poplachy a nálety letadel, po střelbách zůstávaly šrapnely-úlomky kovů ze zbraní. V Prostějově bylo navíc letiště. Měla jsem velký strach, bylo mi úzko, ale pláč jsem zaháněla. Dostala jste se do nějaké dramatické situace, popř. byla jste jejím svědkem? Byla jsem svědkem příjezdu německého policejního auta, které od dveří známých sousedů násilně odvádělo tatínka kamarádky. Zažila jste přímé setkání s vojáky nebo válečnou technikou? Přímé setkání s válečnou technikou jsem nezažila. Kde jste prožila osvobozovací boje vaší vesnice? Osvobozovací boj města Prostějova jsem nezažila v plné fázi, přes Prostějov neprocházela přímá válečná fronta, ale prožitek z osvobození ve svém věku jsem vnímala přes bílý prapor vyvěšený z věže radnice a následně příjezd rudoarmějců na ulici, které místní občané obdarovávali kyticemi šeříku. Co si myslíte o této době? Válečná doba způsobuje krutost a ubíjení lidí místo klidu a pěkného života. Dědečkova rodina na tom nebyla lépe, musela se v období války vystěhovat bez náhrady bydlení z vesnice, protože zde vybudovali Němci střelnici. Rodina válku přežívala častým stěhováním ke známým i neznámým lidem. Některé jejich rodiny z příbuzenstva byly okupanty vyvražděny. Co byste chtěla vzkázat mladým lidem? Važte si svého života, pracujte a přispívejte svou prací a úsilím k udržení míru ve světě.
Váš nejzajímavější příběh z války: Po skončení 2. světové války jsem v Prostějově jako žačka 3. třídy navštívila s mou kamarádkou velmi zajímavou výstavu. Uviděla jsem tam mezi vystavenými výrobky také jeden, kde byl podepsán známý soused-kamarádčin otec, kterého okupanti za války odvlekli do koncentračního tábora. Byla to vzácná šachovnice se všemi figurkami vyrobenými z chlebového těsta, které vězni dostávali jako hlavní jídlo. Poklonila jsem se a poděkovala. Zároveň jsem velmi plakala, protože jsem si uvědomila, kolik hořkosti, žalu, krutosti a tragédií tato válka způsobila.
6. Vyprávění pamětníka z Požahy Autor : Irena Omamíková, žákyně 9. C Pamětník : Anna Grygarová, nar. 1926 (převyprávěno podle vzpomínek syna) Kolik let vám bylo v době války? Bylo jí 18 let. Kde jste válku prožila? Prožila ji na Požaze. Jak moc válka ovlivnila váš život? Válka ji ovlivnila negativně Jak se vaší rodině žilo ve válečné době? Špatně. Byl hlad a bída. Jak válka poznamenala život kolem vás (potraviny,práce,oblečení atd.)? Nebylo nic. Místo peněz byly lístky. Dostala jste se do nějaké dramatické situace, popř. byla jste svědkem? Ne nebyla, ani se s ní nesetkala. Zažila jste přímé setkání s vojáky nebo válečnou technikou? Ano. Všude viděla tanky, válečná auta apod. Kde a jak jste prožila osvobozovací boje vašeho města/vesnice? Prožila je ve Staré Vsi Válečné období ve Staré Vsi Převyprávění vzpomínek Anny Grygarové Jako dívka určitou dobu druhé světové války bydlela na Požaze. Z jejího vyprávění se nacházel na Požaze hitlerovský tábor pro výchovu mladých německých dívek, který byl v budově dnešní hájenky. Na Požaze se dodnes nachází budova s věžičkou, kde byla v té době česká škola. Také se tam nacházel dětský domov, kde sídlila škola německá. Když se přistěhovala do Staré Vsi, tak její vzpomínky vyprávěly o dělostřelecké palbě směrem od Tísku k Fulneku. Také vzpomínala na to, když její manžel našel na dvoře statku číslo 14 mrtvého německého vojáka. Všichni měli velký strach z odplaty německých vojáků. Ze vzpomínek mého taťky: v roce 1980 se kopal odvodňovací kanál za dnešním osadním výborem a našla se spousta munice z dob druhé světové války, kterou tam při ústupu zakopali Němci. Policie a vojáci tuto munici likvidovali. Hodně obydlí a statků v naší obci bylo vybombardováno a vypáleno. Např.: Sokolův statek, který stál na místě dnešního obchodu, dále Langrův statek, na místě dnešní bytovky, a na místě našeho dnešního domu byla vodní pila, která byla také vybombardována. Hřbitov ve Staré Vsi sloužil k pohřbívání mrtvých z Bravinného, protože v té době v Bravinném ještě hřbitov neměli. Mrtvé převáželi přes pole tvz. „Mrtvou cestou“, ale při nepřízni zimního počasí museli někdy vyčkat. Paní Anna Grygarová zemřela v roce 2010 a toto vyprávění jsem sepisovala se svým strýcem Drahomírem Doboszem. Můj názor: Myslím si, že doba byla zlá. Lidé měli chudobu a také utrpení, ale hlavně strach z nacismu. Nechtěla bych být na místě paní Grygarové, to bych určitě nikomu nepřála, proto si važme takové doby, která je!!!
7. Vyprávění pamětníka ze Staré Bělé Autor : Petr Scholaster, žák 9.C Pamětník : Adolf Fiala, věk 84 let, pradědeček Můj pradědeček měl na začátku druhé světové války 8 let. Žil v Protektorátu, přesněji ve Staré Bělé, takže se neměli jako ti, co bydleli v Sudetech. Jeho život válka nijak neovlivnila, ale má zajímavé příběhy, vzpomínky, které byly většinou negativní. Ve válečné době se jeho rodině moc nedařilo, jídlo na přídělový systém za dva týdny spotřebovali, neměli žádné hospodářství, takže měli hlad. Pradědeček si toho pamatuje hodně, hlavně konec války, když vítali Rudou armádu. Povídal mi o tom, že první vlna Rudé armády nebyla vůbec nějak neslušná, spíš byli rádi, že jim lidé děkují za to, že je zachránili a že Němce vyhnali z Protektorátu, jenže ta druhá vlna Rusů už nebyla tak slušná, protože kradli, znásilňovali a tak dále. Pradědečkova rodina měla v lese vlastní protiatomový bunkr. Když Rusové hnali Němce pryč z Protektorátu, dědečkova rodina a on byli schovaní v tomto bunkru, Rusové Němce hnali směrem k jejich bunkru a pár Němců se v tomto bunkru schovalo. Skoro všichni časem vylezli, kromě jednoho, který měl nahnáno a zůstal tam, dokud ho Rusové nevyhnali. Praděda říkal, že byli překvapeni tím, že jim Němci nevyhrožovali zabitím, ale tím, že jen vlezli dovnitř, nekoukali kolem, prostě byli zticha a ani nemrkli, dokonce zajali pradědečkova bratra, protože si mysleli, že je špión. Můj pradědeček byl sice slušný, ale ani tak se nemohl vyhnout nějakým těm průšvihům jako dnešní mládež. S puškami stříleli po sloupech s vedením, po ptácích nebo do plechovek. Jednou, když dědečkův soused, který měl tři děti a manželku, šel o půlnoci do práce, potkal dva ruské zvědy a ti ho poprosili, ať je schová u nich doma. Když to Němci zjistili, jeho rodinu postříleli a zůstal jen on a jeho malý pětiměsíční syn. Souseda poslali do koncentračního tábora a dítě nechali v domě samo. Pradědečkova matka se dítěte ujala, kojila ho a starala se o něj. Dědečkův život není nijak válkou poznamenán, ale i tak by rád mládeži vzkázal, ať si váží toho, co mají, a hlavně toho, v jaké poklidné době žijí. Můj názor je takový, že kdyby se dnešní mládeži stalo něco podobného v nadcházejících letech, zbláznili by se, a to nemluvím o sobě.
8. Vyprávění pamětníka ze Staré Vsi Autor : Veronika Macháčková, žákyně 9. C Pamětník : Muž, přeje si zůstat v anonymitě, věk 85 let V době války mi bylo 12 let. Bydlel jsem ve Staré Vsi (je to malá vesnice). Bydlel jsem v rodinném domě se svými rodiči a sourozenci. Ve Staré Vsi bydlely smíšené rodiny (Němci a pár Čechů). Stará Ves byla původně osídlena německým obyvatelstvem. Slatina, Těškovice, Tísek a Vyškovice byly české vesnice. Bravantice, Stará Ves, Bravinné, Fulnek a Velké Albrechtice byly německé vesnice. Chodilo se do německých škol. Doma jsme mluvili česky, ale když jsem vyšel z domu ven, tak jsem musel mluvit německy. Měl jsem německé kamarády. Jako kluk jsem se jednoho dne vypravil projet se na kole. Najednou jsem slyšel nějaké střely a křik. V tu dobu se začalo bombardovat. Věděl jsem, že v tu chvíli se k nám blíží něco nepříjemného. Otočil jsem kolo a rychle jel zpátky domů. Všichni se utíkali schovat na přehradu (kopali jsme velké bunkry, abychom se mohli skrýt před bombardováním), ale ostatní lidé se schovávali ve svých sklepech s ostatními rodinami a s Poláky. 11 krutých dnů a nocí bydleli ve sklepě. Karol byl polský pacholek, který sloužil u Němců. Byl to milý chlapec. Za mým domem na zahradě stála děla a střílela směrem k Fulneku. Bylo to něco hrozného. Děla ničila všechno, co jim stálo v cestě. Najednou Rusové vlítli do sklepa, byli velmi opatrní. Můj tatínek je přivítal slivovicí. Němci táhli na Bruntál, mysleli si, že válku vyhrají. Stále byli oddáni Hitlerovi. Bílovec byl hodně rozstřílený a rozbombardovaný. Byl prostě k nepoznání. Pamatuju si to moc dobře. Když se všude bombardovalo, bylo to příšerné, všude leželi mrtví lidé a zvířata. Doteď si pamatuju, kde byli ruští vojáci zakopáni. Němci je zase vykopali a odváželi je do Hlučína. Mrtvoly se posypávaly vápnem a zakopávaly se. První úkol byl zakopat mrtvé, aby nevznikla epidemie. Jídlo bylo na lístek a to bylo na jednu osobu. Vůbec jsem nevěděl, co pomeranč nebo mandarinka je , ani med nebyl. Byla obrovská bída, kterou si nedovedeme ani představit. A to samé bylo s obléháním. Německo zásobovalo vojáky a pak lidi. Poté byl odsun Němců. Uvolněné grunty obsadili čeští obyvatelé z okolních vesnic. Můj vlastní názor Já bych v této době žít určitě nechtěla. Nikdo z nás si neumí představit, jaké to bylo hrozné a kruté. Z vypravování pamětníka mě někdy až mrazilo. Opravdu jsem ráda,že žiji v míru.
9. Vyprávění pamětníka z Kyjovic Autor: Vojtěch Tomášek, žák 9. B Pamětník: Jaroslava Štverková, věk 92 let Kolik let Vám bylo v době války? Na počátku války mi bylo 16 let. Kde jste válku prožila? V Kyjovicích. Jak moc válka ovlivnila Váš život? Nejvíce jsou to obavy o své příbuzné, vzpomínky a někdy špatné sny. Jak se Vaší rodině žilo ve válečné době? Velmi skromný život, strach o holý život, Němci nám zabavili náš dům a naši rodinu vyhodili k sousedům do sklepa. Jak válka poznamenala život kolem Vás? Dochodila jsem pouze základní školu, pak jsem pracovala na panském na statku, později v hospodářském družstvě Svinov (výkup sena, uhlí, kontigentů). Tam jsem poznala budoucího manžela, který tam byl posunovačem vagónů. Tatínek byl obuvníkem, maminka v domácnosti. Všichni sourozenci mají také pouze základní vzdělání. Po válce jsem pracovala v Hlase, byly to noviny, kde jsem psala na stroji. Co se týká oblečení, měli jsme ho dost. Prali jsme v lazaretu, kde jsme pomáhali raněným Němcům. Jídlo velmi skromné (špek, chleba, to, co jsme doma vychovali a vypěstovali). Měli jsme i přiděleny potravinové lístky. Co si nejvíce pamatujete z doby války? Tmu, okna musela být zakryta tak, aby nebylo vidět žádné světlo. Dostala jste se do nějaké dramatické situace, popř. byla jste jejím svědkem? Viděla jsem na vlastní oči, jak ruský voják zastřelil mou těhotnou kamarádku. Na to se nedá zapomenout. Zažila jste přímé setkání s vojáky nebo válečnou technikou? Vojáky jsem viděla dnes a denně, pomáhala jsem se sestrami a maminkou jako ošetřovatelka v německém lazaretu pro zraněné vojáky. Kde jste prožila osvobozovací boje vaší vesnice? Schovaní ve sklepě nebo v lese ve strachu o holý život. Co si myslíte o této době? Jedním slovem peklo! Je Váš život dodnes poznamenán válkou a jak? Vzpomínky, naštěstí jsme o nikoho z rodiny nepřišli. Co byste chtěla vzkázat mladým lidem? Aby byli rozumní, žili život v míru a nikdy nepoznali, co je to válka. Váš nejzajímavější příběh z války: Byla jsem u toho, jak němečtí vojáci hledali dva mládence, kteří byli u nás schovaní ve žlabech ve stáji přikrytí senem. Tatínek, aby odklonil jejich pozornost, jim nabídl občerstvení, čerstvý chleba a špek. Na to oni přistoupili. Tím jim zachránil život.
10. Vyprávění pamětníka ze Žeranovic Autor: Bára Oborná, žákyně 9. B Pamětník: Marie Paseková, zemřela v roce 2010 ve věku 81 let. Tyto vzpomínky byly zaznamenány z její ručně psané kroniky, kterou nám jako rodině přenechala. Kolik let Vám bylo v době války? Na konci války měla 16let. Kde jste válku prožila? V Žeranovicích Jak moc válka ovlivnila Váš život ? Moje nejstarší sestřička Anička studovala na Reálném gymnasiu v Holešově. V roce 1942 gymnázium Němci zavřeli a studenty poslali pracovat do zbrojovky – Zlínské fabriky u Bati. Anička bývala vždy slabá a ta práce jí dávala hodně zabrat. Nachladila se, dostala zápal mozkových blan, a že tehdy v 1944 nebyl penicilin, zemřela ve 20 letech. Jak se Vaší rodině žilo ve válečné době? Jelikož byla doba zlá pro všechny, ani nám se nežilo nějak zrovna lehce. Rodiče se hlavně starali o to, abychom měli co jíst a i my jsme museli plnit spoustu úkolů a někteří byli nasazováni na nucené práce pro Wehrmacht. Jak válka poznamenala život kolem Vás? (potraviny, práce, oblečení, škola, apod.) V době válečné nebylo dostatek mýdla. Jedno bylo protivně mazlavé, druhé tvrdé jako kámen. Maminka přes válku vařívala mýdlo z loje. Moc páchlo, než se uvařilo, na osobu jsme dostávali čtvrt kila mýdla na lístek. Toaletní mýdla nebyla! Jádrovým jsme se i myli. Na změkčení vody byla soda, později prášek „Mydlík“. Prádlo bylo z plátna, a to se těžko pralo. Maminka také doma pekla chléb. Měli jsme pec na čtyři bochníky. To nám stačilo tak na čtyři dny, někdy i déle. Na oběd jsme měli jen polévky – hrachové, bramborové, kyselky a nudlové. Masa jsme moc neměli, ale nijak nám nescházelo. Co si nejvíce pamatujete z doby války? Utrpení všech kolem sebe. To, že moji sourozenci byli nasazeni pro Wehrmacht na práci pro Německo do Ostravy. Tam umřel další můj bratr, na TBC. Dostala jste se do nějaké dramatické situace, popř. byla jste jejich svědkem? Mou dramatickou situací bylo to, že jsme s mojí druhou sestrou Blaženkou navštívily nemocnou Aničku v nemocnici na kolech a byl vyhlášen poplach na nálet. Všichni, kromě ležících pacientů, spěchali do krytu. Řádová sestřička přišla pro nás, ať také jdeme, ale Blaženka říká: „A co Anička?“ - „Aničce je to jedno, té už nic nepomůže!“ řekla řádová sestra. - Tak Blaženka řekla, že my také nepůjdeme. Nevím, jak to, ale já jsem se vůbec nebála. Snad to bylo tím, že Blaženka byla pro mne velká autorita! Nevím, jestli se bála, nemluvila o tom. Tenkrát se to obešlo bez bombardování. Jen letadla strašně hučela. Pak nálet sirénami odhlásili a byl konec. Zažila jste přímé setkání s vojáky nebo válečnou technikou? Ne, má maminka se snažila nás chránit před vojáky. Snažili jsme se vyhýbat kontaktu s okupačními jednotkami. Kde a jak jste prožila osvobození boje Vašeho města/vesnice ? Osvobozovací boje kolem Žeranovic jsem moc nevnímala, poněvadž nás maminka v tuto nebezpečnou dobu zavírala a snažila se nás co nejvíce chránit, jak před utíkajícími Němci, tak před sovětskými vojáky, byli často opilí.
Co si myslíte o této době? Byla velmi zlá a krutá. Nechtěla bych, aby se tohle ještě někdy opakovalo. Je Váš život dodnes poznamenán válkou a jak? Ano, protože jsem v této době ztratila sourozence a tato část rodiny mi strašně moc chyběla. Co byste chtěla vzkázat mladým lidem? Aby si vážili této krásné doby a nikdy nevěřili vojákům. Váš nejzajímavější příběh z války? Můj nejzajímavější příběh bylo vědomí toho, že naši rodiče pomáhali lidem, kteří bojovali proti Němcům, snažili se je zásobovat jídlem a po určitou dobu je i schovávali.
11.Vyprávění pamětníka ze Slezska Autor : Zuzana Matušiková, žákyně 9. C Pamětník: Muž, přeje si zůstat v anonymitě, věk 95 let Kolik let Vám bylo v době války? Když začala válka, bylo mi 19 let. Kde jste válku prožil? Prožil jsem ji ve Slezsku, poblíže města Opavy. Jak moc válka ovlivnila Váš život? Válka mě ovlivnila hodně, protože jsem jako devatenáctiletý musel jít bojovat na Duklu, Dukla byla válečná oblast. Jak se Vaší rodině žilo ve válečné době? Byli jsme sedláci, takže jsme měli nějaké potraviny, ale jinak byla velká bída. Žilo se velmi těžce, jídlo bylo jen takové, které jste si vypěstoval. Složité bylo i sehnat oblečení. Dětské oblečení se dědilo po sourozencích. Maminka to snášela velmi těžce, ale po válce jsem se vrátil domů a vše bylo jako dříve. Co si nejvíce pamatujete z doby války? Za války jsem se zamiloval. V jedné hospůdce mě okouzlila velmi krásná žena, ale netušil jsem, že je vdaná, a tak to byla láska na jednu noc. Dostal jste se do nějaké dramatické situace, popř. byl jste svědkem? Ano, bylo to na konci války- odsun Němců. Byl jsem jeho svědkem a rvalo mi srdce, jak se sovětští vojáci chovali k německým občanům, jelikož mi nikdy žádný Němec neublížil. Jak je Váš život poznamenán válkou? Nejvíce trpěla psychika, protože mi bylo jen 19 let a nebyl jsem ani připraven na život a už vůbec ne na válku. S psychikou jsem se trápil celý život. Měl jsem noční můry a úzkosti, viděl jsem totiž lidi umírat. Co byste chtěl vzkázat mladým lidem? Pokud se lidé nevzpamatují a nerozmyslí si, v jaké době žijí, tak se řítíme do další války. Je potřeba si uvědomit, že mír je ta nejcennější věc na světě. Váš nejzajímavější příběh z války? Nejzajímavější bylo to, když jsem potkal lásku. Celkově se dá říct, že jsem celou válku nenáviděl. Jsem citlivý člověk, a proto mi vojna nepřinesla vůbec nic. Funkce ve válce: Byl jsem v pozemní jednotce, dohlíželi jsme na ochranu vesnice (města), jestli nepřistávají parašutisté z Německa. Když přistávali, začaly boje. Nikdy bych nechtěl, aby se vojna opakovala, vojna totiž bere svobodu. Můj názor: Rozhodně nechci, aby byla další válka. I malé rozpory totiž můžou způsobit velké problémy, a tak bychom se k sobě měli chovat hezky, to je to nejmenší, co můžeme udělat, abychom se cítili lépe.
12.Vyprávění pamětníka z obce Potštát Autor : Dominik Parvonič, žák 9. A Pamětník : František Tisovský, věk 78 let, pradědeček Kolik vám bylo let v době války? Ke konci války mi bylo 8 let. Kde jste válku prožil? Z Bílova nás Němci odsunuli do Potštátu a tam jsem ji prožil. Jak moc válka ovlivnila váš život? Každá válka člověka ovlivní, ale život jde dál. Jak se vaší rodině žilo ve válečné době? Špatně. Bylo málo jídla, nesmělo se svítit, málo ošacení. Jak válka poznamenala život kolem vás? Ve škole bylo 8 tříd ve dvou učebnách. Jídlo bylo na příděl, ale museli jsme vyžít. Co si nejvíce pamatujete z doby války? Všude byly zákopy; hodně střeliva všude leželo, normálně dostupné i pro děti; polní pekárny. Dostal jste se do nějaké dramatické situace, popř. byl jste jejím svědkem? Ani ne, největší drama nastalo až po válce. Zažil jste přímé setkání s vojáky nebo válečnou technikou? Určitě. Kde a jak jste prožil osvobozovací boje vaší vesnice? Přežili jsme to v tom Potštátě, byly nálety na německé vojáky. Co si myslíte o této době? Jsme rádi, že jsme to přežili, že už je to pryč. Je váš život dodnes nějak poznamenán válkou? Není, naštěstí mě to nijak nepoznamenalo. Co byste chtěl vzkázat mladým lidem? Vyvarujte se jakýmkoli válečným konfliktům. Váš nejzajímavější příběh z války? Sbírali jsme ostré náboje a svíčkou je do vzduchu odpalovali.
13.Vyprávění pamětníka z Těškovic Autor: Vanda Kostková, žákyně 9. A Pamětník: Alžběta Kubíčková, věk 93 let Kolik let Vám bylo v době války? V době začátku války jsem měla 17 let. Kde jste válku prožila? Ze začátku jsem byla ve službě v Budišově u hospodáře, který dělal listonoše, ale po nějaké době si o mě tatínek začal dělat starosti a odvezl mě domů do Těškovic, kde jsem celou válku prožila. Jak moc válka ovlivnila Váš život? Válka můj život ovlivnila opravdu hodně, zničila mi celé mládí. Musela jsem se vzdát všech snů a plánů do budoucna. Nemohla jsem jít studovat a musela jsem se provdat, aby mě neposlali do Německa. Také se samozřejmě přestaly konat veškeré zábavy a sešlosti s přáteli. Jak se ve Vaší rodině žilo ve válečné době? O všechno se u nás staral tatínek. Uměl dobře německy a pracoval jako asistent starosty, takže nám všechno zařídil a domluvil. Starosta byl sice Němec, ale byl opravdu hodný a nikdy by nikoho neudal. Tatínek také v noci poslouchal rozhlas z Moskvy, tudíž jsme měli všechny informace. Na základě těch informací si na velké nástěnné mapě značil postup Němců. Jak válka poznamenala život kolem Vás? V Těškovicích jsme byli všichni jako jedna rodina. Všichni jsme si pomáhali a dělili se o jídlo, takže jsme na rozdíl od měst opravdu neměli hlad. Museli jsme být ale hodně opatrní. Báli jsme se vycházet z domů, protože v nedalekém lese se schovávali uprchlí vojáci. Ke konci války se tam schovávali tři Rusi a jeden Němec. Přes noc jsem pro ně vařila jídlo a podomácku vyrobený alkohol, vařila jsem ho z řepy, ječmene nebo otrub. Řezníkova manželka mi pro ně dávala sádlo a pekař jim posílal chleba. Všichni věděli, že pro ně vařím, ale nikdo mě neudal. Zažila jste přímé setkání s vojenskou technikou? Úplně přímé ne, ale často jsme viděli, jak nad námi létají válečná letadla. Vždy, když se ozval hukot letadel, běželi jsme na nejvyšší kopec, abychom zjistili, co se děje. Nejčastěji jsme viděli americká letadla, kterým se říkalo Zlaté vlaštovky. Pozorovali jsme, jak tato letadla bombardovala Ostravu. Po chvíli byly vidět už jen plameny a kouř. Kromě Zlatých vlaštovek jsme vídali i jiná letadla. Tahle ale létala těsně nad našimi hlavami a střílela do všech lidí, kteří byli kolem. Takto málem přišly o život má sousedka a její dcera, když spolu byly v zahradě. Naštěstí je však jeden starý německý lékař ošetřil ve vojenské nemocnici v Bílovci. Jak se vedlo Vašim příbuzným v době války? Dva mé bratrance zabili. Prvního zastřeli za roznášení protiválečných letáků a druhého bratrance popravili, když jeho syn řekl, že tatínek mluví do kamen. V těch kamnech se našla vysílačka. Vzpomínám si také, že moje švagrová u sebe doma schovávala ruského vojáka. Bylo asi šest týdnů do konce války, když na to jeden muž z Tísku přišel a okamžitě ji udal. Měli ale ve vesnici jednu starší paní, která byla jejich špionka. Ta se o tom dozvěděla a hned nám řekla, aby šel švagrovou někdo rychle varovat. Ale když k ní s tou zprávou dorazili, bylo už pozdě. Celý dům byl obklíčený Němci. Švagrová právě myla podlahu, když si všimla, že jejich dům je obklíčený. Hned běžela varovat vojáka,
aby se schoval. On jí však řekl, aby šla rychle zpátky a vyskočila z okna z přízemí. Mezitím sám vyskočil z okna na druhé straně domu. Snažili se utéct, ale Němci je okamžitě zajali a odvedli k výslechu. On jim však řekl, že ona s tím nemá nic společného. Prý k ní právě přišel a prosil ji o něco k jídlu. Ona mu prý akorát řekla, ať jde pryč, že mu nic nedá, a tak vyskočil z toho okna. Tím, co řekl, jí zachránil život. Švagrovou zase pustili, ale jeho odvedli. Uběhlo pár dalších týdnů. Voják už měl na sobě vojenskou známku, kterou dostávali zajatci před popravou. Měl už být na řadě, když tam vtrhli Rusové, a všechny je osvobodili. Unikl smrti jen o vlásek. Okamžitě se vydal zpátky za švagrovou, aby jí za všechno poděkoval a zeptal se, jak se jí vedlo. Kde a jak jste prožila osvobození Vaší vesnice? Bylo to den před osvobozením, když obloha najednou celá zčernala. Vypadalo to, jako když přichází obrovská bouřka. Všude bylo plno kouře a prachu z válečných zbraní. Všichni jsme se začali bát, a tak jsme se schovali do sklepa na faře. Bylo asi půl páté ráno, když do sklepa přiběhl jeden pán z naší vesnice a začal křičet, že viděl ruského vojáka. Všichni jsme okamžitě běželi ven podívat se, co se děje. Uviděli jsme jednoho ruského vojáka na nedalekém kopci. Rozhlédl se, popošel pár kroků, znovu se rozhlédl a zašel zase zpět za kopec. Po chvíli jsme už viděli přicházet celou armádu. Hned jsme je běželi přivítat a nesli jim jídlo, ale oni nám jen řekli, ať se rychle schováme a aspoň do večera nevycházíme. Naše rodina tam raději zůstala až do dalšího dne. Když jsem potom ráno vyšla z fary ven, všude bylo plno mladých vojáků. Všichni je vítali a nosili jim jídlo. Je Váš život dodnes poznamenán válkou? Dnes už můj život válkou nijak poznamenaný není. Myslím, že jsem to všechno zvládla hlavně díky své průbojnosti. Co byste chtěla vzkázat mladým lidem? Chtěla bych jim vzkázat, aby si dobře uvědomili, z jaké strany na nás hrozba jde, protože kdyby nás Rusové neosvobodili, tak by tu nikdo z nich nikdy nebyl. A nevěřte vždycky všemu, co se o těchto věcech říká v televizi, protože pravda je mnohokrát úplně jinde.
14.Vyprávění pamětníka z obce Lukavec Autor : Eva Rožnovjáková, žákyně 9. A Pamětník : Miroslav David, věk 90 let Kolik let Vám bylo v době války? Na začátku války mi bylo 16 let. Kde jste válku prožil? Ve výkupu Fulnek jsme vykládali vagóny s uhlím, vápnem, vše, co dovezli. Jak moc válka ovlivnila Váš život? Nemohl jsem se učit. Jak se Vaší rodině žilo ve válečné době? Byli jsme sledování kvůli bratrovi, který skončil v koncentračním táboru k trestu smrti. Nežilo se dobře. Jak válka poznamenala život kolem Vás? (potraviny, práce, oblečení, škola, apod.) Jídlo a oblečení bylo na lístky. Bylo hodně práce v hospodářství. Díky otci, který byl válečný invalida, jsem nešel pracovat do Německa. Co si nejvíce pamatujete z doby války? Bývaly nálety a každý se bál, jelikož lidé nevěděli, co s nimi bude. Nikdo si nebyl jistý s ničím. Dostal jste se do nějaké dramatické situace, byl jste jejím svědkem? Jak jsem už zmínil o svém bratru, měli jsme hodně problémů. Jednou k nám přišli a prohrabali nám všechny věci a vzali nám rádio a televizi. Zažil jste přímé setkání s vojáky nebo válečnou technikou? Jak Němci ustupovali, každý musel vzít pár Němců na ubytování. Potom s koňmi Vlasovci a jeden Němec. Nechali u nás autu a po válce si ho vzali. Němci byli silně ozbrojení. Kde jste prožil osvobozovací boje Vaší vesnice? Obcházel jsem vesnice, aby odevzdávali mléko do mlékárny, aby bylo co jíst. Byl jsem nasazen do Bravinného(celá německá vesnice), abych pomáhal pohřbít mrtvé koně a vojáky. Ráno, když jsem přišel, nikde nikdo nebyl. Nakonec jsem je ale našel ve stodole, jak se schovávají. Ani jsem se jim nedivil, jelikož mrtvoly už smrděly. Co si myslíte o této době? Žádná doba není ideální, když v ní žijete. Je Váš život dodnes poznamenán válkou a jak? Nepoznamenala jej válka, ale komunistický režim, vše posbírali. Němci alespoň byli pro zemědělství. Co byste chtěl vzkázat mladým lidem? Nebuďte jako komunisté. Pomáhejte lidem a mějte rádi dobu jaká je, i když není jednoduchá.
15.Vyprávění pamětníka z Moravské Ostravy Autor: Lucie Tabašková, žákyně 9. A Pamětník: Danuše Buraňová, věk 82 let, sestra mé babičky Kolik let Vám bylo v době války? Bylo mi 6 let, když začala válka. Kde jste válku prožila? Částečně v Ostravě, pak mimo Ostravu (Hranice na Moravě) v době bombardování. Jak moc válka ovlivnila Váš život? Omezení dětského života se moc neprojevovalo, chyběly mi praktické věci: oblečení, sportovní potřeby, jízdní kolo (kvůli obutí), dále míče, duše na plavání, vlastně výrobky gumárenského průmyslu a nedostatek stravy- lístkový systém. Jak se Vaší rodině žilo ve válečné době? Jak válka poznamenala život kolem Vás? Především jsme se stěhovali ze Svinova do Mariánských Hor - oblast za Odrou byla přiřazena k Velkoněmecké říši (Reich). Podniky (mimo soukromé) byly řízeny Němci, jazyk převážně německý, např: moje matka, zaměstnaná ve VŽ jako úřednice, měla úřední jazyk němčinu a spolupracovníci byli jen Němci. Naprostý nedostatek textilu, bot a řešilo se to přešíváním starých oděvů, co se týče bot, nosili jsme dřeváky a v zimě filcovky. Jídlo na příděl: maminky se naučily dělat zázraky a my jsme měli naštěstí babičku na venkově, kde měli pole a hospodářství. Proto byly také silné kontroly na nádražích německými vojáky, aby se jídlo nevozilo z venkova. Značný problém dělal nedostatek mýdla a pracích prášků, dokonce se mýdlo vařilo v domácnostech. Neexistovalo ježdění soukromými automobily (pneumatiky a benzín). Svátky se odehrávaly v kočárech s koňmi. V české škole jsem se učila sice česky, ale od 3. třídy byla němčina a německé texty v zeměpise a dějepise. Co si nejvíce pamatujete z doby války? Bombardování, útěky do úkrytů ke konci války. Dostala jste se do nějaké dramatické situace, popř. byla jste jejím svědkem? 6-8 leté dítě nemá takové zážitky. Zažila jste přímé setkání s vojáky nebo válečnou technikou? Ano, setkala jsem se přímo s vojáky, kteří se pohybovali při osvobozování po vesnici Slavíč, kde jsem přežívala u babičky. Projížděla pěchota a nákladní auta nepřetržitě na D1 směrem na Ostravu. Spousta vojáků na kolech, která všude kradli. Ubytování vojáků během fronty bylo přímo v jednotlivých domácnostech (po celou dobu války). Jak probíhaly osvobozovací boje Vašeho města? Příjezd vojska byl přátelský a docházelo k mnoha setkáním. Uvítání po posledním odchodu německého vojska bylo ohromné. Osvobozovací boje se neodehrávaly. Prozkoumaly se jen domy a statky, zda tam nejsou Němci. Co si myslíte o této době? Na tuto válku by se opravdu nemělo zapomenout a občas si také uvědomit, kolik věcí v životě můžeme postrádat a uvědomovat si pravé hodnoty. Je Váš život dodnes poznamenán válkou? Samozřejmě, že ne, pokud v této době nepřišel nikdo o rodinu nebo o život.
Co byste chtěla vzkázat mladým lidem? Svou svobodu si musíme stále hlídat, bez ní je život neplnohodnotný, demoralizovaný, s obrovskými morálními následky, což pociťujeme po 40 letém období komunismu dodnes.
16.Vyprávění pamětníka z obce Sokolnice u Brna Autor: Soňa Benešová, žákyně 9. A Pamětník: muž, přeje si zůstat v anonymitě, věk 78 let Kolik let Vám bylo v době války? Narodil jsem se v červenci roku 1937. Kde jste válku prožil? Okupaci a později i válku jsem prožil v obci Sokolnice u Brna. Jak moc válka ovlivnila Váš život? V raném dětství jsem nepoznal, že je nějaká válka. Byli jsme obyčejná rodina a tatínek a maminka před námi dětmi (měl jsem ještě dvě starší sestry) nemluvili o tak vážných věcech. Až jsem nastoupil do obecné školy v roce 1943, tak ve škole už to bylo jiné. Kromě vyučování německého jazyka jsme se učili o Velkoněmecké říši i jejím vedení, a tím i o válce. Kde jste válku prožil? Na vesnici ve vnitrozemí se to tolik nepoznalo jako ve městech a na hranicích Protektorátu, že žijeme ve válce, a já toto slyšel jen ve škole, žili jsme celkem dobře. Jak se Vaší rodině žilo ve válečné době? Já začal něco chápat až spíše jako 5–6letý chlapec. Dříve jsem nepozoroval v životě žádnou velkou změnu. Tatínek byl zaměstnán v pivovaru, měli jsme zahradu, pole, chovali jsme prasátko, husy, kachny, slepice a králíky, takže o jídlo jsme neměli nouzi. S oblečením to bylo horší, většinou se něco přešívalo u místního krejčího. Co si nejvíce pamatujete z doby války? Transport německých zajatců, už to nebyli sebevědomí fešáci v pěkných uniformách, ale hladoví, otrhaní a špinaví ubožáci, které sovětští vojáci vedli na Brno. Dostal jste se do nějaké dramatické situace, popř. byl jste jejím svědkem? Poprvé jsem byl s ostatními kamarády svědkem srážky dvou německých letadel. Skončila smrtí obou pilotů, jeden zahynul asi v letadle, do druhého narazilo křídlo letadla, když byl na padáku. Podruhé na hřišti, kde jsme si hráli, zde nalétala letka tří letadel. Stačili jsme se schovat za betonovou zídku hřiště, kde letadla přeletěla nízko nad zemí a shodila tři bomby do rybníka. Tehdy ve mně byla malá dušička. Zažil jste přímé setkání s vojáky nebo válečnou technikou? Protože přes naši ves vedla cesta na Brno, jezdilo po ní mnoho aut s děly, koňských povozů, týlových jednotek všelijaké válečné techniky a spousta vojáků. Byli mezi nimi jako v každé armádě dobří i špatní lidé. Byl jsem při tom, jak chtěl jeden voják krást, ale byl přistižen sluhou důstojníka, a ten jej nemilosrdně zbil bičíkem. Kde a jak jste prožil osvobozovací boje Vaší vesnice? Osvobozovací boje jsem prožil v krytu umístěném za vsí ve svahu cihlářského lomu. Po přechodu fronty jsme se vrátili domů a naše zahrada i pole za ní, až po železniční násep, byla jedno jezero, zavinil to vyhozený most, který přehradil potok a voda se rozlila po polích a loukách. Co si myslíte o této době? I přes svoje mládí jsem prožil krušné chvíle, a protože je přinesla válka, nikdy bych si nepřál, abych ji prožil jako dospělý. Je Váš život dodnes poznamenám válkou a jak? Sedmdesát let, které od té doby uběhly, zahladily špatné vzpomínky a zůstaly jen dobré. Válka ovlivnila mé myšlení tím, že si vážím
více života a dobrých lidí, kterých znám bohužel málo. Vždycky jsem snil o tom, že navštívím v životě dvě země, Rusko a Ameriku. Četl jsem a studoval historii těchto národů, a tak jsem také pochopil jednání a chování sovětských vojáků z dob války. Vždyť v těch zapadlých krajích, odkud byli také vojáci, kteří nás osvobozovali, když to řeknu s nadsázkou, byl ještě feudalismus, a proto někteří neviděli ani hodinky, natož kolo, proto je chtěli mít, a tak si je jednoduše vzali. A co se týká žen, z historie víte, že vojáci ve všech válečných kritikách vždy znásilňovali ženy. Je to o morálce každého jedince a jeho příležitosti. Co byste chtěl vzkázat mladým lidem? Přál bych mladým, aby žili v míru, nepoznali válku a podívali se do cizích zemí daleko od velkých měst poznat kulturu, chování a život prostých lidí, a tím si udělali svůj vlastní úsudek. Váš nejzajímavější příběh z války? Nevím, jestli tento příběh je nejzajímavější, rozhodně ale nejsilnější v celém mém dětství. Po jídle vstal jeden voják, něco řekl důstojníkovi, vzal mě za ruku a vedl ven. Když si u dveří bral pušku, maminka začala plakat, protože měla strach. Důstojník ji však s úsměvem uklidnil. Vedl mě k rybníčku naproti cukrovaru, kousek od našeho domu. Lehli jsme na hráz a dal mi do ruky pušku a posunkem upozorňoval, ať ji co nejvíc tlačím do ramene, mířím na protější hráz a stisknu kohoutek. Přes to všechno mě puška kopla pěkně do ramene, ale pocit z toho, že jsem si vystřelil z opravdové pušky, mi to bohatě vynahradil.
17.Vyprávění pamětníka z obce Výškovice Autor: Jan Říman, žák 9.A Pamětník: Rudolf Říman, věk 76 let Kolik vám bylo let v době války? V době začátku války jsem se narodil a v době konce jsem měl 6 let. Kde jste válku prožil? V rodné obci Výškovice. Jak válka ovlivnila váš život? Kluka mého věku to moc neovlivnilo, ale mou rodinu ano. Jak se žilo Vaší rodině ve válečné době? Protože jsme bydleli v malé české vesnici s českým obyvatelstvem s žádnými spory s Němci, tak jsme žádné potyčky nezažili. Naše výhoda byla, že jsme měli vlastní suroviny, např. mléko, vejce, zelí, brambory jsme si pěstovali sami. Jak válka poznamenala život kolem Vás? (potraviny, práce, oblečení, škola, apod…) Do školy jsem v té době nechodil, ale mí bratři ano, chodili do jednotřídní školy, kde byla povinná němčina. Do školy jsem začal chodit hned po válce. Byla to škola, kde bylo pět tříd v jedné třídě. V každém ročníku byli aspoň dva žáci, ale v mém ročníku jsem byl čtyři a půl roku sám. A šaty jsme měli ty, co jsme měli, a něco ušily ženy z vesnice. A v tom období 6 let jsme měli to štěstí, že jsme měli to, co jsme měli. Měli jsme svoje věci a nebyli jsme na nikom závislí. Poté jsme museli i potraviny odevzdávat. Co si nejvíce pamatujete z doby války? Nejvíce si pamatuju dvě věci. První je ta, že jsme s bratry vždy vylezli na stodolu a dívali jsme se na americké bombardéry, jak bombardovali. Když ty bombardéry přilétaly, tak vypouštěly takové lesklé pruhy papíru, které měly způsobovat, že tím bylo ztíženo zaměřování kanonu nepřátel. Tak mi to aspoň později vysvětlili. A druhá věc, co si pamatuji je, že když vojáci SSSR při osvobozování procházeli obcí, tak jsme se schovali k sousedům do hlubokého sklepa. Ptali se, kde jsou „germani“ a nějaký kolemjdoucí ukázal na ten dům, kde jsme se schovávali. Ten dům obklíčili a začali do sklepa střílet. Do sklepa začaly létat kulky a odrážet se od stěn, ale naštěstí nikoho netrefily. Ale my se začali dusit. Pamatuji si, že mi rodiče cpali hlavu do studny, ať se moc nenadýchám toho prachu. Poté, jak vnikli do domu a našli vchod do sklepa, tak tam hodili granát. Majitele domu to zabilo a malému klukovi to utrhlo nohu. Vnikli tam a my začali křičet, že jsme Češi a oni se nám začali omlouvat, že tam byli posláni. Když bylo po všem, tak jsme šli domů a náš dům byl rozbitý, asi od bombardování. Někdo začal říkat, že se ještě vrátí, tak jsme se začali koňskými povozy stěhovat do lesů, do oblasti, kde to už bylo osvobozené. Po 4 dnech jsme se vrátili. Dostal jste se někdy do nějaké dramatické situace? Ano, při osvobozování. Zažil jste přímé setkání s vojáky nebo válečnou technikou? Ano. Kde a jak jste prožil osvobozovací boje Vaší vesnice? Ve Výškovicích.
Co si myslíte o této době? Myslím si, že už by se neměla v životě opakovat. Je to to nejhorší, co může lidi potkat. Umírají lidé, co jsou nevinní a nemají žádný vliv na vývoj. Je váš život poznamenán válkou a jak? Samozřejmě ano, lidé by se měli domluvit a ne válčit. Co byste chtěl vzkázat mladým lidem? Mladým lidem chci vzkázat, aby měli to štěstí, aby nemuseli nic takového zažít. A aby pro to všechno udělali, protože se to může opakovat.
18.Vyprávění pamětníka z Místku Autor: Adéla Borůvková, žákyně 9.A Pamětník: Otakar Kula, věk 82 let Kolik let Vám bylo v době války? Narodil jsem se v roce 1932, tehdy jsem nastupoval do školy. Bylo mi 6 let. Kde jste válku prožil? Válku jsem prožil v Místku. Tehdy to byl jen Místek, po válce se spojil s Frýdkem. Účastnil jsem se dvou srazů NSDAP, děti sehnali na hřiště a při zahájení jsme zpívali německou hymnu. Jak moc válka ovlivnila Váš život? Dá se říct, že v této době jsem byl příliš malý, abych řešil takové věci. Myslím si, že na mě 2. světová válka nemá žádný vliv. Žiju si ve svém světě, jsem proti takovým věcem obrněný. Jak se Vaši rodině žilo ve válečné době? Můj otec byl pod dozorem NSDAP, tak jako všichni. Byl policista a matka byla nezaměstnaná. Taky jsem měl 3 sestry, o kterých jsem nevěděl, a starší sestru, která v této době měla asi 12 let. Život v Protektorátu byl celkem dobrý, pokud jste poslouchali a plnili příkazy, neměli jste žádné problémy. S matkou jsme chodili do zemědělského družstva. Jak válka poznamenala život kolem Vás? (potraviny, práce, oblečení, škola, apod.) Jak už jsem říkal, chodil jsem s matkou do zemědělského družstva. Často byl problém sehnat některé potraviny. Třeba vajíčka, máslo atd. Byl problém koupit si chleba. Chleba se rozpadal, tak se ho často matka snažila péct. Školy byly rozděleny na dívčí a chlapecké. Všichni se museli učit německy. V každé třídě visela vedle fotky prezidenta fotka Adolfa Hitlera. Ve škole jsme nosili uniformy. Pamatuji si, že jsme nosili boty zvané „bagančata“. S prací má rodina neměla nikdy problém. Opakuji, pokud jste poslouchali a byli vstřícní k Protektorátu, našli jste si práci bez problémů. Co si nejvíce pamatujete z doby války? Nejvíce si pamatuji, že když jsme chodili na třídní procházky, sami jsme si museli natrhat lískové proutky a s těmi nás potom bili ve škole. Bili nás přes prsty a přes záda. Seznámil jsem se s kurátorníkem, ten nás naučil vázat knihy a vycpávat zvířata. Vytvořili jsme si takovou skupinu. Dostal jste se do nějaké dramatické situace, popř. byl jste jejím svědkem? Do Místku přišli Němci, lidé se snažili bránit, stavěli barikády. Víc nevím, v té době jsme se s rodiči schovali do sklepa. Vím jen, že se Češi poté vzdali. Se zraněnými nebo mrtvými jsem se tedy setkal až po válce. Zažil jste přímé setkání s vojáky nebo válečnou technikou? Nesetkal.
Byl jsem příliš malý.
Kde jste prožil osvobozovací boje Vašeho města/vesnice? Ve svém rodném městě Místku. Co si myslíte o této době? Myslím si, že se doba hodně posunula. Lepším směrem. Druhá světová válka byla zbytečná. Udělala spoustu lidí bohatých a spoustu lidí chudých.
Je Váš život dodnes poznamenán válkou a jak? Naučil jsem se vážit jídla a šetřit penězi. Než si něco koupím, přemýšlím, jestli mi to k něčemu bude. Co byste chtěl vzkázat mladým lidem? Měli by se více zajímat o věci kolem sebe. Vadí mi, když vidím, jak sprejují zdi. Myslím si, že je špatné, že se mladí a staří lidé nesnášejí a ignorují. Váš nejzajímavější příběh z války: Pamatuji si, jak nás osvobodili Rusi. Matka vzala vodu se šťávou a nabízela ji vojákům. Nejde říct, že by byli ruští vojáci horší než ti američtí. Přeci šli do války stejně jako Američané. Mnoho Čechů bylo vyslýcháno Rusy kvůli tomu, že jsou prý zrádci, jelikož za války byli na straně Německa. Koncentrační tábor jsem nikdy nezažil, ale měl jsem doktora, a ten byl Žid. Utekl do Austrálie, a tím se zachránil. Myslím si, že Hitler tolik Židy nesnášel, jelikož mají úplně jiné náboženství než islám a křesťanství.
19.Vyprávění pamětníka z obce Suché Lazce na Opavsku Autor: Jiří Fuciman, žák 9.A Pamětník: Tomáš Dener, věk 89 let Pan Tomáš Dener má 89 let, přesto jsou jeho vzpomínky na období druhé světové války velmi přesné. Celou druhou světovou válku prožil v obci Suché Lazce na Opavsku. Po válce odešel s rodiči osídlit opuštěné zemědělské usedlosti v bývalých Sudetech, konkrétně v obci Bravantice. V roce 1945 měl pan Dener 19 let. Po obsazení Československé republiky německou armádou zde vznikl Protektorát Čechy a Morava. Byly zavřeny české školy, díky čemuž pan Dener ukončil školní docházku na měšťance a vrátil se do základní školy učit se německy. Jeho otec byl zavřený ve věznici v Opavě, a proto musel převzít hospodářství. Z hospodářství se odváděly dávky, byl nedostatek potravin, oblečení, všechno bylo na přídělový systém, a proto musel nastoupit do práce v opavském cukrovaru. Při jeho nástupu do práce mu byly přiděleny jako pracovní obuv dřeváky. Celá rodina žila v neustálém napětí a strachu, a když bylo jasné, že německá armáda ustupuje na všech frontách, všichni se již těšili na osvobození a konec války. Obec Suché Lazce ležela v hlavním směru útoku Rudé armády na Hrabyň. Protože na české obyvatelstvo se nevztahovala evakuace, prožili obyvatelé této obce přechod fronty ve sklepích. Německá armáda ustupovala směrem na Pustou Polom. Využila zalesněných návrší za obcí, kde se němečtí vojáci ukryli a tvrdě se bránili Rudé armádě. Fronta zde stála čtyři dny. Rudá armáda použila při dobývání těchto pozic dělostřelectvo a gardové raketomety zvané Kaťuše. Pamětník vzpomíná na ohlušující rachot při spuštění palby těchto raket. Jasně si vzpomíná, kde za jejich domem byl ukrytý německý samohybný kanón, který při útoku sovětských tanků vyjel z úkrytu a zahájil palbu. Posádka kanónu v počtu tří vojáků se ukrývala s rodinou pana Denera ve sklepě. Mezi nejdramatičtější okamžiky patří zastřelení blízkého kamaráda a souseda. Po posunu fronty a osvobození obce jejich dům zabralo velitelství sovětské jednotky, a tak se museli přestěhovat do středu obce ke svým známým. Po týdnu, kdy se Rudá armáda posunula směrem k Pusté Polomi, se rodina mohla vrátit domů. Po odchodu vojsk bylo všude plno zbraní, munice a nebezpečného vojenského materiálu. S úsměvem vzpomíná, jak rozebírali různé dělostřelecké granáty a zapalovali střelný prach z munice. Válka ho velmi poznamenala. Nedokončil střední školu, přišel o nejkrásnější léta svého života, neboť celou válku prožil v neustálém napětí a stresu. Mladé generaci by chtěl pan Dener vzkázat, aby mladí nezapomněli na svoji národnost, nezapomněli, jak lze svobodu lehce ztratit a jak těžké je získat ji zpět. Dnešní doby by si měli lidé vážit, neboť žijí v míru a v dostatku všeho.
20.Vyprávění pamětníka ze Staré Vsi Autor : Andreas Kudela, žák 9. C Pamětník : paní Marie, věk 86 let Kolik let vám bylo v době války? Na začátku války mi bylo 9 let. Kde jste válku prožil/la? V mé rodné vesnici Staré Vsi a jejím okolí. Jak vás válka ovlivnila? Válka mě ovlivnila hodně, protože ty věci, co se děly kolem našeho bydliště, byly neuvěřitelné. Jak jste se měli za války? Vcelku dobře. Můj tatínek choval králíky, slepice a jednu kozu, takže jsme měli dostatek jídla a nebyli jsme moc v nouzi. Jak si pamatujete příchod Němců? Ze začátku bylo vše v pořádku. Nikdo neměl žádné trable, ale když přišli Němci , vydrancovali našim velkostatkářům jejich majetek. Maminka s tatínkem se pokoušeli nějaká zvířata schovat. Chodila jsem s ostatními dětmi do vesnické školy a hrála si se sousedovými dětmi. Na co si nejvíc vzpomínáte? Moc si na tu hroznou dobu nevzpomínám, ale nejvíce si pamatuji na příjezd Němců, a posléze taky Rusů. Ocitl/la jste se někdy v nějaké dramatické situaci? No samozřejmě, mého staršího bratra nespravedlivě obvinili ze špiónství, a tak jsme byli všichni vystrašení, protože on nic neudělal. Všechny ty soudy a vše kolem, byla to prostě hrůza. Zažila jste příchod Rudé armády? Ano, pamatuji si, když přijížděli Rusové na tancích. Kde jste v tu dobu byla? Myslím si, že jsem zrovna šla ze školy spolu s kamarádkami a v tu chvíli začaly jezdit tanky. Je Váš život nějak válkou poznamenán ? Ne, byla jsem ještě dítě a moc jsem se do kontaktu s válkou nedostávala. Co byste rádi vzkázali našim studentům? Aby byli rádi, že nezažili takovou hroznou dobu.
21.Vyprávění pamětníka z Bravinného Autor : Michael Morávek, žák 9.C Pamětník : přeje si zůstat v anonymitě, věk 79 let, babička Kolik let Vám bylo v období války? Bylo mi od 5 – 10 let. Kde jste válku prožila? Válku jsem prožila v Janovicích. Jak vás válka ovlivnila? Jelikož jsem byla dítě, tak to nedokážu moc říct, ale určitě negativně. Jak se Vaši rodině žilo ve válečné době? Špatně, byla to velice chudá doba. Jak válka poznamenala život kolem vás? (potraviny, oblečení, práce apod.) Bylo to hrozné, jídlo bylo na příděly, peníze nebyly. Párkrát jsme měli i tajně zabijačku. Co si pamatujete z dob války? Pamatuju si to, že i jako malé dítě jsem už musela pracovat (pomáhat) na poli. Dostala jste se do nějaké dramatické situace, popř. jste byla jejím svědkem? Asi ne, vím jen, že maminka ke konci války, když Hitler začal posílat do války i děti, nosila těm malým německým dětem jídlo. Byla to hrozná doba. Zažila jste přímé setkání s vojáky nebo s vojenskou technikou? Ano. Kde a jak jste prožila osvobozovací boje Vašeho města/vesnice? V Janovicích, nikterak zvláštně. Co si myslíte o této době? Hrozná doba, nechtěla bych ji zažít znova. Je váš život poznamenán válkou? Ne, není. Co byste chtěla vzkázat mladým lidem? Asi nic, myslím, že každý mladý o válce ví, jaká zlá a hrůzná doba to byla. Váš nejzajímavější příběh z války: V janovických lesích byli partyzáni. Jelikož neměli jídlo, domluvili se s mou maminkou tak, že 3 krát do týdne v noci k ní přijdou a že ona jim přichystá jídlo a tak. No, jednou v noci jsem se probudila a chtělo se mi strašně na záchod. Zrovna v tu dobu byli u nás partyzáni a měli sebou panzerfausty (pancéřové pěsti, zbraň na ničení tanku). Z kuchyně jsem slyšela hlasy, proto jsem se tam šla podívat. Otevřela jsem dveře, panzerfausty byly opřené o dveře. Takže se všechno sesypalo. Myslím, že kdyby to bouchlo, tak už tu nejsme. Naštěstí se nic nestalo, akorát jsem všechny pořádně vyděsila.
22.Příběhy z Bludovic Autor : Ondřej Parvonič, žák 9.C Pamětník : žena, přeje si zůstat v anonymitě, věk 74 let Babička mi jednoho dne vyprávěla, co zažila její matka za války. Matka mé babičky bydlela v okolí Frýdku-Místu v obci Bludovice. V roce 1939, kdy bylo zabíráno pohraničí Němci, málem přišla o své dva bratry. Jednoho dne se u nich doma objevili polští Němci, kteří si přišli pro jídlo a pití. I když jim dali, co měli, zdálo se jim, že je toho málo. Proto, aby se ujistili, že již vše dostali, rozhodli se, že jednoho z jejích bratrů hodí do studny. I po letech má v paměti bratr babičky tento zážitek, jak ho drží nad studnou za nohy a křičí něco nesrozumitelně německy. Matka mé babičky pláče a prosí, aby ho do studny neházeli, ale oni stále polsky křičí, že jim mají dát všechno, co mají, a proto matka mé babičky vytáhla i zbytek jejich tajně schovaných zásob. V roce 1945, kdy probíhal odsun Němců z pohraničí a to bylo opět osidlováno Čechy, byla matka mé babičky svědkem toho, jak se někteří Češi mstili Němcům. Babiččině matce byl přidělen statek v Bílově, kde ještě bydleli Němci. Babiččině matce se zželelo německé rodiny, kterou nechala bydlet v domě v jedné místnosti. I přes nátlak sousedů je nevystěhovala do stodoly. Zachovala se k nim slušně i přes špatný zážitek, který měla s Němci na počátku okupace. Německá rodina jí pak na oplátku řekla, kde ukryli obilí. I přesto, že bylo matce mé babičky ublíženo Němci, nezachovala se mstivě.
23.Příběh z Rumunska Autor : Vojtěch Šedý, žák 9.A Josef Kalian Tento příběh jsem slyšel od mé prababičky a je to příběh o jejím bratrovi Josefu Kaliankovi, který nešťastnou náhodou zahynul v průběhu druhé světové války. Před válkou se Josef s rodinou přestěhoval ze Slovenska do Rumunska. V roce 1943 mu bylo 13 let. V lese za vesnicí, kde tehdy žil, se odehrávaly různé boje a šarvátky. Jednoho dne se tam šel Josef podívat a našel na zemi nevybuchlý granát bez pojistky. Popadl ho, strčil si ho do kapsy, donesl do vesnice a pochlubil kamarádům. Kluci přemýšleli, co by mohli s granátem udělat. Napadlo je, že rozdělají oheň a granát do něj hodí. Tak se taky stalo. Rozdělali oheň, hodili granát do ohně a rychle se schovali za stromy. Chvíli se nic neozývalo, této chvíle využil Josef k tomu, aby přeběhl za kamarádem. Jeho kamarád se schoval za široký strom, kde by se v pohodě mohli schovat až čtyři lidé. Sotva udělal dva kroky, ozvala se obrovská rána, která se rozléhala po celé vesnici. Josefa zasáhla 5 centimetrů velká střepina z granátu rovnou do žaludku. Kamarádi ho donesli domů už v bezvědomí. Musel okamžitě do nemocnice. Nejbližší nemocnice byla vzdálena 60 kilometrů. Povoz s koňmi vyrazil s Josefem do nemocnice až druhý den. Tři dny žil Josef v nemocnici v krutých bolestech, kdy se mu střepina dostávala hlouběji do těla. Josef svým zraněním podlehl, když střepina prorazila ledvinu. Celá jeho rodina byla nešťastná ze zbytečné smrti mladého kluka.
