Z hororových příběhů literárně výtvarný projekt 8. B
duben 2015
OBSAH Klára Mrvová (ilustrace na titulní straně)
3
Jan Hader
5
Michaela Kadlecová
6
Žaneta Kalasová
7
Pavla Komoňová
8
Adéla Kutková
9
Rostislav Němec
10
Aleš Přikryl
11
Petr Janíček
12
Gabriela Kubitová
14
Veronika Dvořáková
15
Natálie Minářová
16
Eva Martišová
18
Matěj Müller
19
Martin Borýsek
20
Práce jednotlivých autorů jsou oddělené čarou.
Zrcadlo Když se jeden mladý pár těsně po svatbě rozhodoval, který dům se stane jejich hnízdem lásky, oba se rozhodli pro velkou opuštěnou vilu na samotě. Dům stál na menším ostrůvku, který obklopoval kvetoucí rybník, lépe řečeno hezčí močál. Kolem dokola rybníku se tyčil tmavý les, který občas polechtal sluneční paprsek. Dům na první pohled působil zchátrale, avšak po důkladnějším prohlédnutí bychom zjistili, že na své stáří má krásně zachovalá okna a omítku, která se v šeru zdála opadaná. Když pár otevřel poprvé mohutné dveře, zavrzaly tak žalostně, jako by v nich sto neklidných duší žilo. V domě nebylo vůbec nic, žádný nábytek, žádné koberce, ale vedle šatních dveří v předsíni stálo veliké a staré zrcadlo, v elipsovitém rámu, na kterém si mistr tesař dal kdysi záležet, avšak nyní podléhalo rozkladu díky červotočům. Nové paní domu, Kristine, se zrcadlo velmi zalíbilo a hned se v něm zhlédla. Její vzrůstem malý manžel Martin jí slíbil, že
až
budou
nastěhovaní,
tak
jí
ho
opraví
a
přemístí
do ložnice. Po několika dlouhých týdnech oprav a stěhování, si noví majitelé hověli u televize. Martina takové zahálení nebavilo, a tak zašel do kumbálu pro barvy a nějaká dláta a hoblík. Chtěl se pustit do úprav zrcadla, ale sotva se chtěl hoblíkem dotknout rámu, ruka mu ujela a už to bylo. Pořezal se tak, že krev byla po celé jeho košili. Kristine po výkřiku okamžitě přiběhla a donesla obvazy. Starostlivě mu ránu očišťovala a vtom si všimla tmavých skvrn na podlaze. Velmi se podivila, ale kvůli péči o manžela na to brzy zapomněla. Vždyť budou za chvíli pokládat novou dlažbu. Zrcadlu pozornost,
byla snad
opět až
nějakou na
dobu
každodenní
nevěnovaná úpravy
velká
Kristine.
Po celkovém zařízení domu manželé uznali, že se jim do domu zrcadlo nehodí a že ho prodají. Po nějaké době se kupec skutečně našel, a tak zrcadlo zabalili do bublinkové fólie a do 3
krabice, že ho druhý den odvezou. Ráno však bylo zrcadlo na stejném místě jako obvykle, u dveří šatny. Oba se zarazili a dohadovali se, že ho ten druhý určitě nezabalil a že je to jeho vina. Nakonec nad tím mávli rukou a usmířili se. Chtěli tedy zrcadlo naložit hned, ale nešlo s ním hýbat. Jako by bylo přilepené. „Co jsi to s ním udělal?“ vztekla se Kristine. „Já? Já se ho chci zbavit stejně jako ty,“ ospravedlňoval se. „Aha, takže jsem ho přilepila já?“ „To jsem neřekl, nevím, jak se to stalo.“ „Tak s tím něco dělej, ty seš tu chlap!“ Kristine se po něm naštvaně podívala a šla nahoru. „Bože, ty ženský,“ zavolal tak, aby to ještě Kristine slyšela.
Jak tak po zrcadlu koukal
a přemýšlel, co se stalo, uviděl v něm místo svého odrazu, odraz nějakého svraštělého starce. Byla to pouze hlava v černé kápi a pod ní se objevil tmavý nápis: Nenech se stále shazovat, víš, že jsi to neudělal, zbav se jí... Martinovi v očích zažehly plamínky nenávisti a zmizel v kuchyni. Kristine se za chvíli šla podívat dolů, jestli s tím už Martin pohnul. Když uviděla, že zrcadlo stále stojí nehnuté, už mu chtěla jít vynadat, ale něco ji táhlo k zrcadlu. Nešla tam dobrovolně, nějaká síla ji táhla. V zrcadle se místo jejího odrazu objevila šedivá stařena, také v kápi a pod ní napsáno: Je to nemotora, sama bys vše zvládla lépe, zbav se ho... Vtom Martin napochodoval do předsíně, kde Kristine stála. Podívali se na sebe jako dva hladoví tygři a Martin vytasil nůž a děsivě se usmíval. Kristine po chvíli strnulosti skočila po sošce chrliče, která nebyla moc těžká ani velká, ale pořádná rána se tím zasadit dala. Přimhouřila oči a vztekle těkala očima z Martina na nůž. Ze zrcadla vyletěly dva černé přízraky a proletěly rychlostí blesku po místnosti. Ani jeden z manželů neváhal a rozběhl se se svojí zbraní proti druhému. Netrvalo dlouho a oba leželi v kalužích krve, poblíž zrcadla. To vydalo nepatrnou zář a vše ze zařízeného domu zmizelo. Nábytek, oblečení i mrtví. 4
Když byl na nebi tzv. modrý měsíc, ocitl jsem se úplně sám na začátku
takové
''stezky
odvahy''.
Je
to
pěšina
posetá
černočernými kamínky, které jako by tam posázel sám ďábel. Kolem do nepředstavitelných výšin vyrůstají obrovské stromy temné jako roucho té nejsmutnější vdovy. Když jdu po té cestičce hrůzy, zahlédnu hned dvě malá světýlka z útrob jednoho toho tajemného kmene. Jako by ten kus dřeva číhal na toho, kdo se o úplňku odváží do té nejčernější noci. O kus dál bublá jako zpívající siréna lákající ztracené muže malá tůňka. Snad se mi to jen zdá, ale přijde mi, že z té bažiny barvy fraku strašného vodníka topícího krásná děvčata slyším slabé sténání obětí neúprosného a život beroucího jezírka. Ale to nejhorší nejspíš teprve přijde. Na konci pěšinky měl prý podle povídaček stát hrůzostrašný hrad. A opravdu. Přede mnou se najednou tyčí obrovitánská pevnost s hradbami a několika věžičkami špičatými jako klobouk čarodějnice a zdmi tak oprýskanými, až oči přecházejí. Sálá z něj takové to pekelné teplo, jaké nikde nezastihnete. Ale na té nejvyšší z věží se právě prochází postava celá v bílém. Jestli to je člověk, nebo duch se už nikdy nedozvím, protože už peláším, co mi nohy stačí.
5
Je temný večer a já přijíždím na starý opuštěný hrad. Z hradu mi jde mráz po zádech. Vítr pročesává les, který leží vedle hradu. Dívám se na oblohu a temný soumrak mě dohání k šílenství. Bojím se. Běžím se schovat do hradu. Místnost, kde se ocitám, mě sráží na kolena. Pokrývá ji plíseň, na zdi visí staré obrazy. Vidím pavouky, jak pletou pavučiny bílé jako první sníh v zimě. Vítr mi šeptá do ucha, ať utíkám. Vybíhám
z
hradu
do
temného
lesa.
Zastavím
se
a rozhlížím se kolem sebe. Všude prší listí ze stromů…
6
Uprostřed temného hlubokého lesa se starými stromy bez jediného zeleného lístečku stojí starý ztrouchnivělý dům. Lemuje ho žlutá policejní páska. Dřevěné desky, ze kterých je dům postaven , vypadají jako by se každou
chvíli
měly
rozpadnout.
Okna
jsou
popraskaná , některá dokonce i vysklená jako by do nich puškou stříleli . Před vchodem stojí tři schůdky, tři nepříjemně vrzající schůdky. Polorozpadlé dveře jsou mírně pootevřeny. Přes malou škvíru je vidět …
7
Poblíž našeho domu je les, který nikomu nepatří, nikdo se o něj nestará, dokonce se do něj nikdo neopováží ani vkročit … Je hluboký a temný, jako by se mezi stromy ani jeden maličký paprsek neprodral. Stromy jsou popadané jeden přes druhý, že se tu skoro nemůžu hnout, ale zato bahno se mnou hýbe velkolepě a snaží se mě stáhnout dolů. Vítr cvičí se stromy, rostoucími až do nebe, tak mohutně, že na mě únavou skoro padají … V té největší tmě stojí polorozpadlá, zatuchlá chatrč, která nejspíš patří nějakému starému skřetovi. Nemá žádná okna ani dveře, ale jsou v ní díry a chybí kusy dřeva. Vypadá to, jako kdyby je někdo vyrval, ale okolo vidím jen obrovské klády sténající bolestí. Leze mi z toho mráz po zádech a mám
takový divný pocit, jako by mi v břiše létali motýli. Z chatrče vylétají netopýři obrovští jako orli a všelijaký hmyz a havěť, která na mě nalétává, jako kdybych byla něco, na čem se scházejí …
8
Uprostřed temného lesa jsem narazila na tajemnou chatu.
Stojí
uprostřed
malé
světlé
mýtinky.
Je
obklopena velkými hustými stromy, jejichž kořeny vylézají nad povrch země. Prkna, ze kterých je chata postavena, jsou celá zkroucená a mají tmavě černou barvu. na
Dveře
jednom
jsou
porostlé
zrezivělém
mechem
pantu.
a
sotva
Vcházím
drží
dovnitř.
Připadám si, jako by na mě měl každou chvíli spadnout strop. Tísnivý pocit mi svírá plíce. Ve stinném rohu místnosti jsou schody. Scházím po nich do sklepa. Je tu vlhko a všude plíseň...
9
Nevím, kde jsem, nevím, kdo jsem, ale pamatuji si na jedno místo. Temné, strašidelné, chladné, děsivé. Jen bílé tváře lidí poletující k matnému sloupci světla. Nade mnou vidím létající kusy bahna s obřími zuby. Za chvíli se hrouda snáší ke mně. Hrůza mnou prolétne. Chvěji se a bojím. Utíkám a pot mi stéká od hlavy až k bradě, neohlížím se ….
10
Právě jsem se probudil a všude tma jak v pytli. Zkouším se zvednout, ale při každém pohybu mě bolí hlava
šíleně,
kladivem.
jako
Uběhla
kdybych chvilka
dostal a
ránu
zjišťuji,
velkým že
jsem
v temném lese. Slyším něco zaskřípat, jako kdyby někdo okolo mě prošel. Po chvilce už trošku vidím, zvedám se, ale hned zase padám, protože narážím
do osoby, která je zahalená celá v černém. Zvedám se a utíkám, jenže mě chytá za nohu a hází se mnou lehce, jako kdybych byl pírko od slepice. Ta osoba má sílu jako profesionální kulturista s rozpětím rukou jako orel. Nemůžu se bránit, zatahuje mě do nory, která je hluboká jako Mariánský příkop. Přivazuje mě pouty z provazů. Píchá mě do ruky. Chce se mi spát … 11
Vyhaslý hrad Já hlupák jsem se vsadil, že když neporazím v páce svého přítele, půjdu na ten strašidelný hrad na kopci v lese za městem. Straší tam, prý tam při požáru zemřelo
spoustu
lidí,
ale
nikdy
nedošli
klidu.
Vzchopil jsem se, vyrazil na hrad. Trvalo mi asi hodinu, než jsem ho uviděl. Celý
hrad
je
zahalen
rouškou
tmy,
ale
jeho
strašidelné vysoké věže jdou vidět kilometry daleko. Vidím rozpraskané zdi hradeb, které tu stojí už stovky let. Brána je skoro rozpadlá, jenže padací mříž tu pořád je. Když zafouká vítr, vydává děsivé zvuky, že z toho běhá mráz po zádech. Každý aspoň trošku rozumný člověk by za bránu nešel ani za zlaté prase. Jenže já rozumný člověk nejsem, a proto jsem šel na nádvoří. Nádvoří
je
pusté
a
tiché
až
nepřirozeně
tiché.
Uprostřed stojí studna, která jakoby se snaží dohnat bránu ve vydávání těch hrozných zvuků. Zbytek nádvoří je pustý. Vydám se k hradu. Ten je ještě horší než pusté nádvoří. Je obrovský, s ožehlými zdmi a spoustou oken, které skřípají a vržou. A najednou ticho! Všechny ty zvuky přestaly. Když tu náhle začala okna, dveře, snad všechno kolem bouchat, mlátit skučet. Schovám se do nejbližšího domu. A čekám a čekám. Nic se neděje. A tak odcházím a uvidím divné světlo, takové přízračně zelené. Svítící postavy? Schovám se do 12
rohu. Jdou na nádvoří. Jsou tak blízko, že si je prohlížím, vyděsím se. Duchové těch, kteří tu zemřeli při požáru, mají skelné výrazy a prázdné pohledy. Vyrážím
neskutečnou
rychlostí
domů.
Slyším
skučet bránu, vím, že se sem už nikdy nevrátím.
13
ještě
Zdá se mi sen. Jsem na starém hřbitově. Všude kolem mě jsou zchátralé hroby a zkamenělé sochy. Děsí mě však
stíny
rezavých
křížů,
ale
chci
se
trochu
porozhlédnout a vydávám se na průzkum. Zaráží mě jeden velký hrob s polámaným křížem a mrazí mě po celém těle, když vidím, jak se po kříži plíží krev, jako by ho chtěla celý pohltit. Cítím, jak mi po dlaních stékají slzičky potu a chtějí se co nejrychleji dostat až na konečky prstů, které se mi chvějí strachem.
14
Jdu lesem na procházku. Hřmí a bouří. Silný vítr naklání stromy na všechny strany. Snažím se najít cestu z lesa. Je snad nekonečný? V dáli svítí světlo, uleví se mi. Ke starému zchátralému domu vede klikatá cestička. Neváhám a zazvoním. Nikdo neotvírá. Vcházím dovnitř. Všude pavučiny a prach. Venku se stmívá,
pomalu
usínám,
do stromů. 15
venku
vrážejí
blesky
Vražda v bílých rukavičkách Je jeden z těch listopadových dnů, který mě dokáže přesvědčit o tom, že i podzim může být krásný. Slunce příjemně hřeje a všude kolem se rozprostírá moře barevných lístků. Chvíli tu nádheru pozoruji, až se rozhodnu, že vysvobodím svou namáhanou mysl od nudné práce a půjdu se projít. Nějakou dobu se procházím a kochám se krásným a teplým dnem. Mé kroky po chvíli směřují k pěšině vedoucí do lesa. Koruny stromů se po obou stranách cesty sklání jako slavobrána a já najednou zaváhám, mám-li projít. Ale nechávám se unést a vstupuji do lesa. Je cítit sladký a vlahý vánek, který si pohrává s temně rudým, spadeným
listím.
Jdu
dál
unesena
tou
tajemnou
nádherou. Znenadání se mě však zmocňuje pocit úzkosti. Stejný, který mě přepadl, než jsem vstoupila do lesa, ale mnohem silnější. Dokonce uvažuji o tom, jestli se nevrátím zpět, ale nepamatuji si cestu, a tak pokračuji dál. Les už mi nepřipadá tak působivý, všude je jen černá barva a červené listí. Nejistým krokem však pokračuji hlouběji. Něco, jako by mě přitahovalo. Pak za obrovským keřem vidím starou ztrouchnivělou chatu. Vrhám se ke dveřím s tím, že mi snad poradí cestu zpět. Klepu na dveře, ale nic se neděje, tak vstupuji dovnitř. Zavírám za sebou dveře a najednou se zaklapne zámek. Zkouším otevřít, nejde to. Nemůžu ani nikomu zavolat, protože tu nemám signál a mám stále větší a větší strach. Slyším 16
kroky a vidím černý stín, jak se ke mně přibližuje a než se stačím vzpamatovat, cítím, jak pokládá své ruce v bílých rukavičkách na můj krk, a já propadám bezmocnosti. Zbývá ze mě jen další stín v bílých rukavičkách.
17
Uprostřed
temného
lesa
stojí
opuštěný
dům.
Není
škaredý, jen se o něm mluví, jako kdyby zabíjel. Je to prapodivné, nikdo v tom domě nebydlí. Někteří říkají, že dům je začarovaný už stovky let a jiní zase, že dům postavil pán jménem Dr. Jan Amal – Dutošvarc, zlý nabručený samotář. Přezdívaný Oční blázen. Je krásný slunečný den. Venku si hrají děti. Řekly si, že by ten dům mohly prozkoumat. Když překročily kraj temného lesa, začaly pociťovat strach a úzkost. Opuštěný dům leží za rozsáhlým močálem. Velkou silou otevírají zrádné rezavé dveře. Vše pokrývá prach. Na stěnách visí plakáty s obrázky částí lidského těla, na policích děsí lahvičky s očními bulvami. Nikde nikdo, na konci chodby visí provaz…
18
Nemohu do
se
zářícího
hnout
ani
mluvit,
oslepujícího
světla.
pouze Po
se
dívám
chvíli
mohu
pohybovat konečky prstů a po té celými končetinami a pomalu rozeznávám objekty kolem sebe. Rozhlížím se. Jsem v oválné místnosti, pouze jeden východ, tma. Sídlí zde strach a neznámá. Pokouším se posadit a zjišťuji, že mám na rukou drobné jizvičky a jsem oblečen v nějakém stříbrném obleku. Kolem mne jsou neznámé přístroje, v místnosti je okno a ven se dívám na naši ZEMI? „Nejsem na Zemi!“ asi jsem zešílel.
19
Konec světa Tohoto večera je chladný prosincový večer. V jednom domě sedí pan Newerton a sleduje televizi. Jelikož se ochlazuje, pan Newerton jde do sklepa zatopit. Když sestupuje po schodech, všímá si věci, kterou nikdy neviděl,
a
to
tmavé
zaprášené
truhličky,
která
nahrazuje jednu cihlu ve zdi. Ihned ji vyndává, oprašuje a otvírá. Z truhličky vystupuje černý studený vítr. Vypadal jako kouř z komína, ale tmavší. Až poté si
Newerton
všímá
nápisu
na
víku,
který
říká:
Neotvírat, nebo se stane něco špatného. Pan Newerton se tomu jen směje, neboť si myslí, že si z něj někdo dělá legraci. Truhlici vrátí na místo, kde byla předtím a jde zatopit. Poté jde zpět nahoru do pokoje, ale když vstupuje
do
obýváku,
televize
je
vypnutá
i přes to, že ji předtím nevypínal. Tak ji zkusí zapnout,
ale
ovladač,
ani
tlačítka
na
televizi
nefungují. Pan Newerton se cítí ospalý, a proto se rozhodne závadu zjistit další den a usíná. Dalšího dne ho probouzí zvonek. Vstává a svým pomalým krokem jde
otevřít
dveře.
Při
cestě
ke
vchodu
prochází
kuchyní, kde se zastavuje, protože je tam něco špatně. Dveře od lednice chybí a v lednici není žádné jídlo. Vtom se opět ozývá zvonek, a proto Newerton nechá kuchyni kuchyní a spěchá ke dveřím. Když otevírá, přede dveřmi nikdo nestojí, jen ve sněhu je červená skvrna. V tu chvíli přestane sněžit, zatáhne se a začne bouřka.
Všechny
Newertonův.
V
domy
momentě
na
ulici
plevel 20
zčernají,
obroste
jeho
až
na
dům,
přižene se vichřice, která odnáší střechu a následně se snaží shodit dům na zem. Vypadá to hůř, než konec světa. Newertonovi začíná docházet
spojitost s tou
truhlicí, a proto se rozhodne jít do sklepa a podívat se do truhlice, jestli tam není něco jako zrušení všeho, co se od toho okamžiku stalo, kdy tu truhlici otevřel. Dům už nápor vichřice nezvládá a vzdává se. Pan Newerton běží do sklepa. I když je pan Newerton už starší pán, běží rychleji, než kdejaký mladý muž. Newerton je už jen dvacet metrů od vchodu do sklepa, když vtom se za Newertonem ozývá rána jako při střelbě tanku. Přední část domu se hroutí a padá za Newertona a shazuje tím i další části domu. V tu chvíli si Newerton připadá jako při bombardování. Newerton
nemůže
uvěřit
tomu,
co
může
způsobit
otevření jedné krabičky, ale moc nad tím nepřemýšlí, protože se soustředí na to, aby se dostal do sklepa. V momentě, když Newerton doskakuje do sklepa, vchod zavaluje stěna od kuchyně. Newerton na ní poznal jeho zelenomodré tapety, ale rychleji než běžel, se pokusil vyndat truhlici z místa, kam ji včera dal, ale jakmile se jí dotýká, propadá se do neznáma. Naproti starému muži stojí muž, který vypadá více jako upír, než
člověk.
Popochází
k
Newertnonovi,
natahuje
k němu dlaň pravé ruky, ale než se ho dotkne, říká: „Děkuji, že jsi mě osvobodil. Konečně jsem se po 412 letech dostal z té odporné truhlice. Vyrobil mě jeden z vědců Rudolfa II., ale než jsem stihl něco provést, schovali mě do té truhlice a byl jsem tam skrytý až do 21
včerejšího dne.‘‘ Poté se muž dotýká starcova čela a Newerton se uchyluje k nekonečnému spánku. Dnes je 21. prosince 2012 a dávno předpovídaný konec světa nastává, ale úplně jinak, než si ho všichni představovali.
22
