Yasmina Khadra. Khadra říká: Válka je prohrána v okamžiku, kdy jsou vražděny děti. A také: Ten, kdo podvádí, podvádí jen sám sebe

Joseph Roth

Pro lidi bych zemřel, ale žít s nimi nemohu

Yasmina Khadra (narozen 1955 v Kenadse)

Yasmina Khadra, jeden z velkých vypravěčů moderní doby, se narodil roku 1955 v Kenadse v Alžírsku, kde později sloužil řadu let jako vysoký důstojník alžírské armády pod vlastním jménem Mohammed Moulessehoul. Literární pseudonym Yasmina Khadra – „zelený jasmín“ – podle jmen své manželky si zvolil, aby se vyhnul vojenské cenzuře. V roce 2000 se uchýlil do exilu ve Francii. „Varujte se těch, kteří k vám promlouvají o věcech důležitějších, než je váš život. Ti lidé lžou. Chtějí vás využít. Mají spoustu řečí o velkých ideálech a vrcholných obětech, naslibují vám věčnou slávu za pár kapek vaší krve. Neposlouchejte je. A nikdy nezapomeňte: nic, absolutně nic není důležitější než váš život. To je to jediné, co vám skutečně patří.“ Khadra říká: „Válka je prohrána v okamžiku, kdy jsou vražděny děti.“ A také: „Ten, kdo podvádí, podvádí jen sám sebe.“

Yasmina Khadra žije v Paříži.

www.pwf.cz

17. - 19. dubna 2013 | Nová scéna Národního divadla | Senát PČR

23. Festival spisovatelů Praha

Z jeho obsáhlého prozaického díla vyšly česky romány Černá vdova a Kábulské vlaštovky.

© Nadační fond Festival spisovatelů Praha | Prague Writers’ Festival Foundation 2013 www.pwf.cz | www.literarni.cz

Joseph Roth

(kapitola 4) Přeložil z francouzštiny Michal Št’ovíček. Alpress 2006.

www.pwf.cz




Ukázka: Černá vdova Kapitán Moše se svými nohsledy mi nedovolil zamhouřit oko celých čtyřiadvacet hodin. Střídali se u mě v nevlídné, špinavé komoře, kde mě vyslýchali. Byla to díra s nízkým stropem a holými zdmi, nad hlavou mi skomíravě svítila zamřížovaná žárovka, jejíž neustálé tiché praskání mě přivádělo k šílenství. Propocená košile mě dřela na zádech jako metla z kopřiv. Měl jsem hlad a žízeň, bylo mi zle a konec tunelu byl v nedohlednu. Na záchod mě museli napůl nést. Polovinu obsahu močového měchýře jsem pustil do kalhot dřív, než se mi podařilo je rozepnout. Zvedl se mi žaludek a málem jsem si rozbil nos o mušli. Zpátky k výslechu mě museli doslova táhnout, nohy jsem jen bezvládně vlekl za sebou. Následovalo další kolo výpadů, otázek, bouchání do stolu, plácání po tvářích, abych neusínal. Pokaždé, když mi únava a spánek zastřely smysly, zatřásli mnou a nastoupil svěží, odpočatý vyšetřovatel. Kladli mi stále stejné otázky, už jsem je znal nazpaměť a zněly mi v uších jako refrén kolem dokola omílané odrhovačky. Kymácel jsem se na kovové židli, která se mi zařezávala do stehen, chytal jsem se stolu, abych nespadl a jednou jsem se dokonce zhroutil vpřed jako hadrový panák, narazil jsem hlavou na hranu stolu a rozsekl jsem si obočí. „Řidič autobusu vaši manželku spolehlivě identifikoval, doktore. Ihned ji poznal na fotografii a vypověděl, že skutečně ve středu nastoupila do autobusu, odjíždějícího v 8.15 do Nazaretu. Ale hned za Tel Avivem, asi dvacet kilometrů od nádraží, požádala, aby zastavil, že jí není dobře a chce vystoupit. Musel zastavit na krajnici a než se znovu rozjel, spatřil ji, jak nasedla do auta, které jelo za autobusem. To ho zarazilo. Nezná státní poznávací značku, ale tvrdí, že se jednalo o starší model mercedesu béžové barvy. Říká vám to něco?” „Co by mi to mělo říkat? Já mám nového bílého forda. Má žena neměla sebemenší důvod z autobusu vystupovat. Váš svědek plácá nesmysly.” :. „Není sám. Poslali jsme do Kafr Kana kolegu. Hanan Šedad tvrdí, že svou vnučku neviděla už devět měsíců.” „Je to už stará osoba...” „Potvrzuje to i její synovec, který s ní žije na statku. Jestliže tedy vaše žena nevkročila do Kafr Kana už více než devět měsíců, kde strávila poslední tři dny svého života?” Kde strávila poslední tři dny?... Kam jela?... Kde byla?... Vyšetřovatelovy otázky se ztrácely v nezřetelném hluku. Neslyšel jsem je, viděl jsem jen jeho ústa, pronášející jakési věty, pohybující se obočí, netrpělivé a velitelské posunky... Štafetu převzal další policista, skrývající oči za velkými černými brýlemi. Svá slova provázel hrozivými gesty a máváním ukazováčku. Jeho hrozby se však odrážely od zdi mého polobezvědomí. Nezůstal dlouho a s kletbami na rtech vyklidil místnost. Nevěděl jsem, kolik je hodin, je-li den či noc. Hodinky mi sebrali, svoje hodinky si před vstupem do místnosti rovněž sundávali. Objevil se znovu kapitán Moše a tvářil se zklamaně. Výslechy k ničemu nevedly. Byl také unaven, páchl tabákem, měl červené oči a ztrhané rysy, jeden koutek úst měl pokleslý a byl neoholený. „Všechno nasvědčuje tomu, že vaše žena ve středu ani v následujících dvou dnech neopustila Tel Aviv.” „To z ní ještě nedělá zločince.” „Vaše manželské soužití...” „Neměla milence,” přerušil jsem ho. © Nadační fond Festival spisovatelů Praha | Prague Writers’ Festival Foundation 2013 www.pwf.cz | www.literarni.cz

www.pwf.cz

Joseph Roth




„S tím se vám přece nemusela svěřovat.” „Neměli jsme před sebou žádná tajemství.” „Skutečné tajemství se nikomu neprozrazuje.” „Musí existovat nějaké vysvětlení, kapitáne. Ale nenachází se tím směrem, jímž hledáte.” „Uvažujte chvilku rozumně, doktore. Jestliže vám vaše žena nalhala, že jede do Nazaretu a vrátila se hned, jak jste se otočil, nehrála s vámi poctivě.” „To vy nehrajete poctivě, kapitáne. Lžete, abyste z lidí vytáhl pravdu. Ale vaše blufování nezabírá. Můžete mi bránit ve spánku celé dny a noci, to, co chcete slyšet, ode mě neuslyšíte. Musíte si na to zjednat někoho jiného.” Naštvaně vypadl. Za chvíli byl zpátky, čelo hrozivě na-krabacené, čelisti sevřené jako dva mlýnské kameny, funěl a vypadal, že každým okamžikem exploduje. Škrábal se na neoholené tváři, nehty hlasitě skřípěly o strniště na bradě. „To mi nenamluvíte, že jste si v chování vaší ženy v poslední době ničeho zvláštního nevšiml. Ledaže jste už nežili pod jednou střechou.” „Moje žena není žádný muslimský radikál, kolikrát vám to mám opakovat? Jste na špatné stopě. Pusťte mě domů, už dva dny jsem nespal.” „Já taky ne, a nehodlám usnout, dokud nebudu mít jasno. Specialisti nepřipouštějí pochyb: vaši ženu zabila nálož, kterou měla na těle. Další svědek, který seděl venku a byl jen lehce zraněn, vypověděl, že poblíž stolů, kde školáci slavili spolužaččiny narozeniny, viděl těhotnou ženu. Poznal ji jednoznačně na fotografii. Byla to vaše manželka. A vy jste uvedl, že nebyla těhotná. Ani vaši sousedé si nevzpomínají, že by byla jedinkrát těhotná poté, co jste se přistěhovali do vaší čtvrti. Pitva prokázala totéž: žádná gravidita. Tak od čeho měla takové břicho? Co jiného mohla mít pod šaty než nálož, jež připravila o život sedmnáct nevinných lidí - děcek, která se chtěla jen pobavit?” „Počkejte si na video...” „Žádné nebude. Ostatně na něj kašlu, problém je jinde, a to mi dělá těžkou hlavu. Jak se vážená žena, krásná, chytrá, s moderními názory, bezúhonná, zbožňovaná manželem a v okruhu svých převážně židovských známých bezvýhradně oblíbená, mohla z ničeho nic opásat výbušninou a veřejně zpochybnit vše, co stát Izrael umožnil Arabům, které přijal za své. Uvědomujete si vážnost situace, doktore Džafari? Z téhle strany jsme úder nečekali. Prolezl jsem a pročesal celé vaše okolí, vaše známosti, zvyklosti, slabůstky. Nikde nic. Já jako Žid a zaměstnanec izraelské státní správy se netěším ani zlomku ohledů, jimiž vás toto město každodenně zahrnuje. A to mě štve nejvyšší měrou.” „Nepokoušejte se zneužít mého fyzického a duševního stavu, kapitáne. Má žena je nevinná, nemá s integristy nic společného, nikdy se s žádným z nich nesetkala, s žádným nemluvila, po žádném nezatoužila. Šla se do té restaurace najíst, nic jiného. A už mi dejte pokoj. Jsem na dně.” Dal jsem si lokty na stůl, položil na ně hlavu a usnul. Kapitán Moše se vracel znovu a znovu... Třetího dne večer vstoupil do kumbálu, nechal otevřené dveře a ukázal do chodby: „Můžete jít, doktore, jste volný. Můžete se vrátit domů a do práce, pokud ovšem...” Vzal jsem si beze slova sako a mátožně se potácel chodbou, středem tiše přihlížejícího špalírů policistů v košilích s vykasanými rukávy, rozepnutými límečky a povolenými kravatami. Tvářili se jako smečka vlků, jimž právě uniká kořist, kterou pracně zahnali do kouta. Policista za pultem mi vrátil hodinky, klíče a peněženku, nechal mi podepsat stvrzenku a rázně sklapl odklopnou desku, která nás dělila. Další policista mě doprovodil až k východu z budovy. Denní světlo mě na prvním kroku prudce udeřilo do očí. Bylo krásně, slunce zářilo a hluk pouličního provozu mě vracel zpět do života. Zůstal jsem chvíli stát na schodech a pozoroval obvyklý tanec aut doprovázený občasným zahoukáním klaksonů. Mnoho chodců na ulici nebylo. Čtvrť vyhlížela zanedbaně. Stromy podél vozovky působily do© Nadační fond Festival spisovatelů Praha | Prague Writers’ Festival Foundation 2013 www.pwf.cz | www.literarni.cz

Joseph Roth

www.pwf.cz




jmem, že tam stojí proti své vůli, a občasní kolemjdoucí se plížili po chodnících stejně smutně jako jejich stíny. Pod schody stálo velké auto s běžícím motorem. Za volantem seděl Navíd Ronnen. Když mě spatřil, vystoupil a s rukou na dvířkách čekal, až k němu dojdu. Ihned jsem pochopil, že to on se přičinil o mé propuštění. Když jsem sestoupil až k němu, spatřil mé pohmožděné oko a zamračil se. „Mlátili tě?” „Uklouzl jsem.” Zatvářil se pochybovačně. „Opravdu,” ujistil jsem ho. Pokrčil rameny. „Můžu tě odvézt domů?” „Já nevím.” „Vypadáš hrozně. Potřebuješ se vykoupat, převléknout a něco sníst.” „Poslali už radikálové tu videokazetu?” „Jakou videokazetu?” „O atentátu. Už se ví, kdo byl ten sebevrah?” „Amine...” Ucukl jsem před jeho rukou. Už jsem nesnášel cizí doteky, ani ty utěšující. Upřel jsem mu pohled do očí a vytrvale jsem na něho hleděl. „Jestliže mě pustili, tak zjistili, že má žena je v tom nevinně.” „Musím tě odvézt domů, Amine. Potřebuješ se vzpamatovat. To je teď nejdůležitější.” „Jestliže mě pustili, Navíde, odpověz... Jestliže mě pustili, tak zjistili... Co zjistili, Navíde?” „Že ty jsi v tom nevinně, Amine.” „Jenom já?” „Jenom ty.” „A co Sihem?” „Musíš zaplatit knass, aby ti vydali její tělo. Takový je předpis.” „Pokutu? A od kdy ten předpis platí?” „Od té doby, co fanatičtí sebevrazi...” Pohybem ruky jsem ho zarazil. „Sihem není žádný sebevrah, Navíde. Pamatuj si to, protože na tom budu trvat do konce svých dní. Má žena není hromadná vražedkyně. Mluvím jasně?” Nechal jsem ho tam stát a šel jsem neznámo kam. Nechtěl jsem, aby mě někdo odvezl domů, aby mi někdo pokládal ruku na rameno, aby se mi někdo vůbec objevil před očima.


Joseph Roth


Většina našich elit musí odejít do exilu přeložila Tereza Semotamová Řekněte nám něco o sobě, kde jste se narodil a další biografické detaily... Narodil jsem v alžírské Sahaře před 52 lety. Můj otec byl zdravotní bratr a má matka usídlená nomádka. Můj kmen žil v Kenadse (vesnice, kde jsem se narodil) osm století. Tato vesnice je známá poezií a moudrostí. Kdokoli do ní přišel, bez ohledu na rasu či náboženství, byl vítán, všichni cestovatelé, kteří zde zaklepali na dveře: spisovatelka a badatelka Isabelle Eberhardt, duchovní Charles de Foucauld, a také další misionáři, kteří procházeli pouští směrem na Timbuktu a Afriku... Narodil jsem se v kmeni básníků a válečníků. To je důvod, proč jsem se v armádě nikdy necítil nepatřičně.

Poté, co začala válka za nezávislost Alžíru, který kolonizovala Francie, vstoupil můj otec do armády národního osvobození. Po šesti letech ve válce (roku 1962 vznikla Alžírská republika) se vrátil domů jako důstojník a rozhodnul se pro vojenskou kariéru v mladé alžírské armádě. V roce 1964, když mi bylo devět let, mě otec dal na studia do kadetské školy, vojenské instituce, která vychovávala pro práci v armádě. Strávil jsem jedenáct let na této vojenské internátní škole, pak jsem přestoupil na akademii a nato započal kariéru důstojníka, která trvala dvacet pět let. Ale psal jsem vždycky. Už v jedenácti letech jsem se pokoušel psát bajky a krátké příběhy. Moji první zveřejněnou práci (Houria) jsem napsal, když mi bylo sedmnáct let. Když jsem se stal důstojníkem, pokračoval jsem v psaní. Pod svým skutečným jménem – Mohammed Moulessehoul – jsem publikoval šest románů, až do první reakce vládního aparátu v roce 1988. Poté si mě začala všímat alžírská média a vrchní velitelství vydalo cenzuře rozkaz k mému sledování. Odmítl jsem se jim podrobit. Tak došlo k tomu, že jsem si vymyslel svůj první pseudonym. Rozhodl jsem se proto v roce 1989. Dvě krátké novely The Nutcase With The Lancet (1990) a The Fair (1993) jsem podepsal jménem policejního komisaře Lloba. V roce 1997 žádal můj pařížský nakladatel pro knihuMorituri, aby mé autorské jméno znělo méně jako nějaká profese. Rozhodl jsem pro první dvě jména mé ženy – Yasmina Khadra. Od té doby používám toto jméno a bylo použito také pro překlady mých knih do dvaceti sedmi zemí.

www.pwf.cz



Váš otec byl vojákem, vy jste se stal vojákem také. Odkud pak vzešla touha psát? Lidé většinou u vojáků neočekávají, že se stanou spisovateli.

Můžete jmenovat spisovatele, kteří vás inspirovali, když jste se rozhodl začít s psaním? Vaše knihy policejního komisaře Lloba mi lehce připomínali knihy George Simenona a Nicolase Freelinga.


Joseph Roth

Vytvořením charakteru policejního komisaře Lloba jsem chtěl stvořit typicky alžírskou postavu. Kromě toho, v mých noir románech, je město Alžír rovněž ústřední postavou. Nesnažil jsem se imitovat autory, které mám rád. Psal jsem ve francouzštině, ale s citlivostí Beduína, pohledem Alžířana, skrze můj hněv a mé alžírské naděje. Nicméně máme také naše vlastní umělce, bohaté jako západní literatura. Mám rád autory jako Taha Hossein, Abou El Kacem Chebbi,Naguib Mahfouz a Malek Haddad. Jak vás napadla postava policejního komisaře Lloba? Co vás přimělo k tomu napsat o tomto tématu? Vytvořil jsem policejního komisaře Lloba jakožto zábavu pro alžírského čtenáře. Jak už jsem řekl, v Alžíru nemáme v knihkupectvích velký výběr a knihy, které se v nich prodávají, se točí kolem politické demagogie, nacionalistického šovinismu a romantické tuctovosti klanící se alžírské revoluci ve stalinistických projevech. Snil jsem o tom, že budu psát knihy zábavné a nenáročné, které můžete číst, když čekáte na vlak nebo autobus, nebo když se sluníte u moře. Snil jsme o tom, že alžírského čtenáře usmířím s jeho literaturou. Nikdy bych si nemyslel, že policejní komisař Llob přesáhne hranice země a zaujme čtenáře v Evropě i Americe. Ve vašich románech Wolf Dreams a In the Name of God jste změnil perspektivu vnímání příběhu – příběh místo očima policie vnímáme očima teroristů. Proč jste udělal takové rozhodnutí? Jaká policie a jaké rozhodnutí? Tyto dva romány podávají pravdivou zprávu o skutečných sociálních a identitních proměnách, které daly vzniknout fundamentalismu a poté terorismu v mé zemi. Na univerzitách se v současné době používají jako odborná literatura. Proč píšete o terorismu? Ze dvou důvodů. Nejprve proto, že se jedná o celosvětovou hrozbu, o níž vím zevnitř a kterou mohu popsat jasně a inteligentně. A dále proto, že západní civilizace tomuto tématu vůbec nerozumí a nikdy k němu neříká cokoli důležitého. Ve svých knihách se snažím osvětlit otázku svědomí a zmírnit duševní otřesy, způsobené politickou manipulací mediálního dezinformování. Ještě chci zdůraznit, že mé romány nejsou svědectvími. Zabývají se fikcí a chtějí mít literární kvalitu. Je mi líto těch, kteří se vrhnou do nějakého tématu a opomenou způsob zacházení s tématem. Zatímco já v zásadě vykonávám literární práci. Mám svůj jazyk, svůj styl.

www.pwf.cz




Simenona jsem tehdy vůbec nečetl. Naše knihkupectví byla oběti katastrofy a naše staré knihy dokázaly jen o něco málo víc než dát nám možnost snít. Žili jsme v zemi, kde jsou příšerné podmínky pro spisovatele a umělce. Přesto, měl jsem tehdy velmi rád černou americkou literaturu: autory jako Chester Himes, Richard Wright a James Baldwin.

Ve vašich prvních románech jste popsal korupci v Alžíru a postavy v nich tvrdí, že teroristé bývají v Alžíru využívaní jako prostředek k upevnění moci jistých zájmových skupin. Je situace v Alžíru tak špatná jako dříve nebo se situace zlepšila, zatímco jste psal své knihy? © Nadační fond Festival spisovatelů Praha | Prague Writers’ Festival Foundation 2013 www.pwf.cz | www.literarni.cz

Joseph Roth


V mé zemi se nic nezlepšilo, pokud jde o toto téma. Korupce se rozmáhá čím dál více a více; krást a jednat oportunisticky se stalo nejoblíbenějším národním sportem. Většina našich elit je nucena jít do exilu a lidé žijí bez opravdové vlády, jsou odevzdáni lupičům a šarlatánům a věří tomu, že nic se nikdy nezmění. Ve vašich novějších románech Atak a Kábulské vlaštovky (česky vydal Alpress, 2006) jste začal psát o životě mimo Alžír? Proč? Proč ne? Skutečná otázka zní, jestli jsem uspěl nebo ne. Myslím, že jsem dostatečně povolaný, abych se vyjadřoval k tomu, co se děje na naší planetě. Díky mému dvojitému původu a porozumění dvěma kulturám věřím, že to umím. Řekl jsem si tedy, že se zaměřím i na jiná místa na světě. Poté co jsem přečetl několik vašich knih, mohu říct, že opravdu milujete Alžír. Musí pro vás být náročné žít v exilu. Chcete se vrátit zpátky do vlasti? Co by se muselo stát, abyste se tam chtěl vrátit? Mám tu zemi velmi rád. Snažím se ji podporovat skromnými prostředky, dodat odvahu a sebevědomí mladým Alžířanům, kteří mé knihy čtou. Ale nejsem v exilu – jsem emigrantem. Žiju ve Francii, abych zde pracoval, ne abych se zde skrýval. Do své země se vrátím, až budu chtít, a nikdo, ani prezident ani emírové mi to nemůžou zakázat. Alžír je moje země a jinou nemám. Žádnou jinou mít nechci.

Alžírští čtenáři mě mají hodně rádi. Čtou mé knihy ve francouzštině, protože nejsou přeloženy do arabštiny. Mé knihy jsou přeloženy do indonéštiny, japonštiny, malajálamštiny, do většiny jazyků kromě arabštiny. Ale důvodem nejsou arabové. Jsou to vůdcové, kteří, jako vždy, lid oddělují od elit, aby mohli pokračovat ve vládě a rozvíjet průměrnost. Váš nový román nese název The Sirens of Baghdad. Zabýváte se v něm stejnými tématy jako ve svých předchozích knihách? Nikdy se ve svých knihách nezabývám dvakrát stejným tématem. Každý román zpracovává nějaký nový fenomén. Jsou to mí čtenáři, kteří nedokáží odlišovat různé náměty, které zpracovávám. Jsou neustále ve stavu zmatení. Kábulské vlaštovky (The Swallows of Kabul)vypovídají o diktatuře Talibanu a současné situaci afghánských žen. Atak pak o izraelsko-palestinském konfliktu. The Sirens of Baghdad se zabývají druhou iráckou válkou. Radikálně odlišná témata, ale všude si zapamatují jen terorismus, terorismus, terorismus. Moje romány nejsou o terorismu. Jsou o lidské křehkosti, hněvu, ponížení, úzkostech, někdy naději; a také o oné spalující a hloupé realitě, která nám otravuje život. Jaké jsou vaše plány do budoucna? Žiju ze dne na den. Je to prozíravější. Neplánuji. Mám raději, když se věci dějí samy od sebe.

www.pwf.cz



Jak na vaše knihy reagovali čtenáři v Alžíru a muslimských zemích? Nebo na tuto otázku odpovídá fakt, že žijete ve Francii?


Yasmina Khadra. Khadra říká: Válka je prohrána v okamžiku, kdy jsou vražděny děti. A také: Ten, kdo podvádí, podvádí jen sám sebe

Recommend Documents