XLIV. KONFERENCE STUDENTSKÝCH VĚDECKÝCH PRACÍ LÉKAŘSKÉ FAKULTY UNIVERZITY PALACKÉHO V OLOMOUCI

UNIVERZITA PALACKÉHO V OLOMOUCI LÉKAŘSKÁ FAKULTA A SPOLEK MEDIKŮ LF UP V OLOMOUCI

XLIV. KONFERENCE STUDENTSKÝCH VĚDECKÝCH PRACÍ LÉKAŘSKÉ FAKULTY UNIVERZITY PALACKÉHO V OLOMOUCI ABSTRAKTA

30.–31. května 2011

Název práce: Srovnání efektu endovazální a epikardiální stimulace komory u pacientů se srdečním selháním Autor:: Anna Mikulenková Školitel: MUDr. Dan Marek, Ph.D.

levé

Úvod: Biventrikulární kardiostimulace (BiV) je moderním postupem v léčbě chronického srdečního selhání. Principem je úprava elektromechanické srdeční dysynchronie vzniklé na podkladě porušeného intra a interventrikulárního vedení vzruchu. Rozeznáváme dva typy stimulace: endovazální a epikardiální. Při endovazální stimulaci je speciální levokomorová elektroda (LK) zavedena transvenózně do větve koronárního sinu na laterálním povrchu srdce. U epikardiálního přístupu je LK elektroda fixována na povrch srdce cestou minithorakotomie. Ostatní elektrody jsou již aplikovány shodně. Druhá elektroda je implantována do dutiny PK a elektroda třetí do ouška pravé síně. V současnosti je preferován přístup endovazální převážně z důvodů vyloučení celkové anestezie, nižších rizik a komplikací. Efekt endovazální stimulace je podložen mnoha multicentrickými zaslepenými studiemi, kdy 2/3 pacientů jsou tzv. respondeři, tj. objem levé komory se zmenší o cca 15% a více a EF vzroste o 5-10%. K epikardiální stimulaci přistupujeme pro nemožnost provedení transvenózní cestou. Cíl: Cílem naší studie bylo objasnit efekt epikardiální stimulace a následně porovnání s literárními daty u stimulace aplikované endovazálně. Soubor: 23 pacientů prospektivně sledovaných (prům. věk 71 let, mužů- 13, 8 ICHS, 13 DKMP, NYHA III 19, II 2) indikovaných k biventrikulární stimulaci, u kterých se nepodařilo zavést levokomorovou elektrodu do koronárního sinu katetrizačně Metodika: Vstupní echokardiografie byla provedena před zavedenícm Biv stimulace epikardiálně. Kontrolní echo vyšetření bylo provedeno v průměru za 321 dní (SD103). Naměřené hodnoty jsme statisticky srovnali studentovým párovým t-testem. Za kritérium efektu bylo považováno zlepšení echokardiografických parametrů – ejekční frakce (EF), celkový srdeční výdej (CO), objem levé komory v systole (VOLs) a diastole (VOLd), rozměr levé komory (LVd), velikost levé síně. Výsledky: Ze studie byli vyřazeni 2 pacienti, kteří zemřeli na progresi základní choroby. EF se zlepšila u 9 pacientů. Objemy se zmenšily u 10 pacientů. EF se v průměru zlepšila o 7% (p=0,008), VOLd o 23% (p= 0, 003), VOLs o 25% (p= 0,004) Srdeční výdej (CO) ani velikost LA se nezměnily statisticky významně. U 5 pacientů ještě neproběhlo kontrolní vyšetření. Závěr: U epikardiálně zavedené LK elektrody je efekt BiV stimulace stejný jako u literárně udávaného efektu endovazální BiV stimulace. 3

Název práce: Léčba syndromu obstrukční spánkové apnoe metodou CPAP snižuje hladinu AFABP Autor: Milan Sova Školitel: Doc. MUDr. E. Sovová PhD., MBA., I. Interní klinika FNOL Úvod: Adipocyte fatty acid-binding protein (AFABP) je produkován adipocyty a makrofágy a představuje asi 1,8- 8,1% všech proteinů, které jsou těmito buňkami produkovány. Zvýšené hladiny AFABP jsou spojeny s vyšším výskytem kardiovaskulárních onemocnění (KVO). Proto je možno zvýšenou hladinu AFABP považovat za rizikový faktor KVO. Syndrom obstrukční spánkové apnoe (OSA) postihuje 1-5% osob středního věku. Byla prokázána pozitivní korelace mezi hladinou AFABP v séru a apnea- hypopnea indexem (AHI) a byla objevena pozitivní korelace mezi tíží OSA a hladinou AFABP. Léčba OSA metodou CPAP patří k nejúčinnějším a výrazně snižuje AHI a dobu spánku v saturaci nižší než 90%. Cíl studie: Cílem práce bylo zjistit, zda léčba pomocí CPAP po delší časové období povede ke snížení hladiny AFABP. Soubor a metodika. 81 pacientů (70 mužů), průměrného věku 53,5± 10,1 let, bylo vyšetřeno pomocí polysomnografie a byla diagnostikována OSA s indikací k léčbě pomocí CPAP. Zároveň byla provedena antropometrická a laboratorní vyšetření AFABP vstupně, po měsíci léčby a po roce léčby. Ze studie byli vyloučeni pacienti, kteří neměli compliance k léčbě. Výsledky : Pacienti měli vstupně průměrné BMI 37,9±12,0, obvod krku 45,65±3,7, obvod pasu 121,14±14,34, Epwordská škála spavosti 10,83±5,06, ODI 58,15±23,61, AHI 54,06±22,26, průměrná noční saturace 88,71±4,58, % doby spánku v saturaci pod 90% 38,03±25,29. Vstupní hladina AFABP byla u souboru 39,8 mg/l. Po měsíci léčby byly Epwordská škála spavosti 6,35±3,88, ODI 12,87±16,72, AHI 7,06±9,26, průměrná noční saturace 92,23±8,59, % doby spánku v saturaci pod 90% 6,24±15,46, AFABP 32,0 mg/l (Wilcoxonův párový test vše p<0,001). Po roce léčby byly Epwordská škála spavosti 5,97±4,04, ODI 10,63±10,32, AHI 6,73±5,8, průměrná noční saturace 93,34±2,35, % doby spánku v saturaci pod 90% 7,10±18,27, AFABP 25,1mg/l (vše p<0,01). Závěr: Léčba pacientů s OSA pomocí CPAP příznivě ovlivňuje i hladinu AFABP. Snížení AFABP, které má významnou roli v regulaci metabolismu glukózy, pozitivní korelaci mezi hladinou AFABP a hladinou inzulínu nalačno a indexem inzulinové rezistence, zasahuje i do regulace metabolismu lipidů, což by mohlo hrát pozitivní roli ve snížení výskytu kardiovaskulárních komplikací OSA.

4

Názov práce: Nové možnosti predikce karcinogeneze Barrettova jícnu Autor: Algayerová Lucia Školitelia: Mgr. Pavla Lužná, prof. MUDr. Jiří Ehrmann, Ph.D. Úvod: Jednou z najzávažnejších komplikácií chronickej refluxnej ezofagitídy je Barrettův jícen (BJ). Je definovaný náhradou fyziologicky - dlaždicového epitelu terminálneho úseku jícnu špecializovaným epitelom s pohárkovými bunkami (intestinálna metaplázia). BJ je radený medzi prekancerózy vzhľadom k možnosti rozvoja dysplastických zmien v metaplastickej sliznici a relatívne vysokému riziku prechodu v adenokarcinóm. Proces malígnej transformácie sa na základe histologicky zistenej štruktúry buniek radí do fáz bez dysplázie, BJ s „low grade“ dyspláziou, BJ s „high grade“ dyspláziou, až adenokarcinóm. Cieľ práce: Potvrdiť, respektíve vyvrátiť spoločné rizikové faktory pre rozvoj Barrettova jícnu vs. jeho prechod v adenokarcinóm. Metodika: K dispozícii sme mali súbor 54 pacientov s odobranou anamnézou abúsu, rodinnou anamnézou (výskyt ca jícnu), prípadnou prítomnosťou hernie a obezity. Zároveň sa v histologických preparátoch imunohistochemicky stanovovali biologické markery - proteíny p53, Ki67, CDX-2, MUC-2, ktorých zvýšená expresia je spojovaná s BJ. Na ich základe a na základe histologického obrazu boli pacienti zaradení do skupín: bez dysplastických zmien, low grade dysplázia, high grade dysplázia a adenokarcinóm. Skúmali sme prítomnosť rizikových faktorov v daných skupinách stupňa progresie a možnú závislosť medzi nimi. Výsledky a závery: Jednoznačne vedúcim rizikovým faktorom pre rozvoj adenokarcinómu u pacientov vo všetkých skupinách je prítomnosť hernie, najčastejšie hiátovej. Bola potvrdená u 29 pacientov z celkového počtu 54 (53,7%). Ďalším zistením je to, že v ostatných prípadoch rizikových faktorov (t.j. obezita, kouření, abúsus alkoholu), a taktiež v prípade biologických markerov nebola potvrdená jasná závislosť medzi ich prítomnosťou a stupňom progresie. Teoreticky by to mohlo znamenať rozdiel medzi rizikovými faktormi spôsobujúcimi BJ a tými, ktoré iniciujú jeho prechod v adenokarcinóm.

5

Název práce: Autor: Školitel:

Diabetes mellitus rizikovým faktorem pro kolorektální karcinom Ivona Čepová Doc. MUDr. Vlastimil Procházka, Ph.D., MUDr. Pavel Sychra, II. Interní klinika FN a LF UP Olomouc

Úvod: Mortalita a morbidita rakoviny kolorekta v ČR patří mezi nejvyšší na světě. Diabetes mellitus 2. typu byl identifikován jako další rizikový faktor pro kolorektální karcinom . Jaký podíl onemocnění rakovinou tračníku a rekta připadá v naší populaci na diabetiky není známo. Cíle: Cílem naší studie je ověření hypotézy, zda v kohortě kolonoskopovaných pacientů s pozitivním nálezem adenokarcinomu kolorekta, adenomu nebo hyperplastického polypu tračníku je převaha diabetiků. Metodika: V průběhu dvou let bylo na II. Interní klinice FN Olomouc kolonoskopicky vyšetřeno 2 489 pacientů. Celá kohorta kolonoskopovaných byla rozdělena na skupinu s pozitivním nálezem 679 pacientů (adenokarcinom, adenom a hyperplastický polyp) a skupinu bez těchto změn (s negativním nálezem) 1810 pacientů. U všech byla zjišťována přítomnost a typ Diabetu mellitu a způsob léčby. Byla testována distribuce pacientů podle pohlaví, věku, výskytu diabetu mellitu v souboru s negativním vs. pozitivním nálezem, výskyt DM ve skupinách podle pohlaví, výskyt DM v souboru s negativním nálezem vs. jednotlivými typy pozitivního nálezu (adenokarcinomem, adenomem, hyperplastickým polypem). Výsledky: Ve skupině s pozitivním nálezem byl signifikantně vyšší podíl mužů (63,3% vs. 44,5%), p < 0,0001 a vyšší podíl diabetiků (23,2% vs. 12,5%), p < 0,0001 než ve skupině s negativním nálezem. U obou pohlaví byl zjištěn statisticky signifikantně vyšší podíl diabetiků ve skupině s pozitivním nálezem proti skupině s negativním kolonoskopickým nálezem, u mužů (25,6% vs. 14,0%), p < 0,0001 a u žen (19,2% vs. 11,2%), p = 0,001. Statisticky významně vyšší podíl diabetiků byl zjištěn ve skupinách pacientů s adenokarcinomem (26,7% vs. 12,5%), p = 0,0004, adenomem (21,7% vs. 12,5%), p < 0,0001 a hyperplastickým polypem (24,1% vs. 12,5%), p = 0,0003 ve srovnání se skupinou s negativním nálezem. Závěr: Podle výsledků naší studie na kohortě kolonoskopovaných pacientů se diabetes mellitus významným způsobem uplatňuje jako samostatný rizikový faktor pro vznik kolorektální rakoviny, adenomu i hyperplastických polypů.

6

Název práce: Barrettův jícen Autoři: Veronika Halašková, Veronika Faldynová, Školitel: MUDr. Jan Gregar, II. Interní klinika FN a LF UP v Olomouci Úvod: Barrettův jícen (BJ) je komplikací dlouhotrvající refluxní choroby jícnu a je definován jako náhrada čili metaplazie dlaždicového epitelu sliznice jícnu epitelem cylindrickým, který má alespoň v některých úsecích intestinální charakter. BJ je prekancerozou a od intestinální metaplazie přes různé stupně dysplazie může dojít až ke vzniku adenokarcinomu jícnu. Diagnostika BJ spočívá v endoskopickém vyšetření horního zažívacího traktu, odběru biopsií z jícnu a histologickém potvrzení intestinální metaplazie. Pokud je přítomna dysplazie, tak i stanovení stupně dysplastických změn. V současnosti slouží endoskopické vyšetření nejen k diagnostice BJ, ale s úspěchem se využívá i při terapeutických postupech. Pacienti s nálezem BJ by měli být dispenzarizováni, pravidelné kontroly umožní včasné zachycení progrese onemocnění. Cíl práce: Zpracování a vyhodnocení dat získaných na základě anonymního dotazníku zaslaného 79 pacientům sledovaných na II. Interní klinice FN Olomouc s diagnózou BJ. V rámci anonymního dotazníku získání nových údajů: o compliance v oblasti životosprávy a farmakoterapie, rodinné zátěži, o subjektivních potížích pacientů s Barrettovým jícnem, o efektu léčby a informovanosti a porozumění diagnoze BJ. Metodika: Pro soubor 79 pacientů sledovaných v období od roku 2006 do února 2011 s diagnózou BJ na pracovišti II. Interní kliniky FN Olomouc byl vypracován anonymní dotazník, který byl rozeslán jednotlivým pacientům. Otázky byly kladeny s důrazem na: fyziognomii, abusus, symptomatologii, compliance k léčbě a režimovým opatřením a také byla zjišťována informovanost pacientů o jejich chorobě. Vlastní výsledky: V souboru 79 pacientů je průměrný věk 61,5 let. Zastoupení mužů v 62% a žen v 38%. Obezita byla zjištěna u 32,6% pacientů. Kouření u 38,3% a alkoholismus u žádného pacienta. Pozitivní rodinná anamneza nádorového onemocnění byla zjištěna u 42,2% pacientů, u 4,4% pacientů byla pozitivní rodinná anamneza pro karcinom jícnu. Non-compliance k léčbě byla zjištěna u takřka třetiny pacientů. Závěr: Na relativně velkém souboru pacientů s diagnozou BJ jsme provedli anonymní šetření výše uvedených údajů a zjistili jsme, že se mohou lišit s daty, které jsou udány ve zdravotnické dokumentaci (např. zastoupení kuřáků). Smutným zjištěním je i fakt, že takřka třetina pacientů nemá compliance k léčbě. BJ je prekanceroza a jak je patrno z našich výsledků, tak anamneza nádorového onemocnění v rodině je u 42,2% pacientů. Informovanost o BJ a znalost vlastní choroby je u našich pacientů velmi dobrá. 7

Název práce: Etiologie, věk, pohlaví a závažnost akutní pankreatitidy Autor: Viktor Klementa Školitel: doc. MUDr. Vlastimil Procházka, Ph.D., II. interní klinika FN Olomouc Úvod: Akutní pankreatitida (AP) je závažné, potenciálně život ohrožující onemocnění s rizikem řady komplikací. Vzájemné vztahy věku, pohlaví, etiologie A závažnosti onemocnění se mohou regionálně velmi lišit. Definitivním řešením akutní biliární pankreatitidy je cholecystektomie, ta je aktuálně doporučována velmi časně. Cíle: Cílem studie bylo na souboru pacientů hospitalizovaných ve FNOL s diagnózou AP posoudit parametry věku, pohlaví, etiologie a závažnosti onemocnění. Na souboru pacientů s biliární etiologií byly zhodnoceny časové faktory definitivní léčby. Metodika: K vytvoření souboru posloužila elektronická databáze FNOL za dvouleté období. Soubor tvořily subjekty s diagnózou K850, K851 ,K853, K 858, K 859. K hodnocení bylo identifikováno celkem 221 subjektů. Ke zhodnocení cílů byly použity popisné metody. Etiologie byla posuzována z anamnézy, výsledků pomocných laboratorních vyšetření a zobrazovacích metod. Závažnost onemocnění byla posuzována pomocí Baltazarových kriterií z CT a CTSI, morbidita byla hodnocena parametrem délky hospitalizace. U pacientů s biliární etiologií byl sledován časový interval od začátku hospitalizace do provedení cholecystektomie. Výsledky: V souboru bylo 120 mužů a 101 žen. Etiologické parametry souboru ve vztahu k pohlaví a věku uvádí tab.č.1, 2. Tab č.1 muži

Tab č. 2 ženy Etiologie

věk

etiologie

věk

0-30 31-45 46-60 61-75 75-

alkohol 5 18 13 8 4

biliární 2 6 10 13 16

jiná 6 6 4 5 4

celkem %

40

39,2

20,8

0-30 31-45 46-60 61-75 75-

alkohol 2 3 7 6 3

biliární 4 9 12 15 17

jiná 6 3 5 5 4

celkem %

20,8

56,4

22,8

V celém souboru převažovala biliární etiologie (47,1%), následována alkoholem indukovanou AP (31,2%). Jiná etiologie (léky indukovaná, idiopatická, metabolická, traumatická, instrumentální a další) byla zjištěna celkem ve 21,7%. Byl zjištěn významný vztah biliární etiologie k věku a ženskému pohlaví. Nebyly shledány rozdíly v závažnosti onemocnění ve vztahu k etiologii. Celková mortalita byla nízká (5%). Většina pacientů s akutní biliární pankreatitidou podstoupila cholecystektomii v rozmezí 1-6 měsíců od začátku onemocnění s mediánem 3,2 měsíce. Závěr: V kohortě pacientů s akutní pankreatitidou převažuje biliární etiologie. Byl zjištěn vztah biliární etiologie k věku a ženskému pohlaví. Pacienti s akutní biliární pankreatitidou podstoupí cholecystektomii s odstupem více jak 3 měsíce. 8

Název práce:

Biologická léčba v udržení remise nemocných s idiopatickými střevními záněty Autor: Lucia Šatková Školitel: prim. MUDr. Michal Konečný, Ph.D. Úvod: Biologická léčba (BL) je obecně definována jako podávání látek různého složení a mechanismu účinku, které zasahují do imunitních a zánětlivých dějů provázejících vznik a vývoj léčených chorob. V léčbě idiopatických střevních zánětů (ISZ) se v současnosti uplatňují látky, které svým působením blokují účinek tumor nekrotizujícího faktoru α. V České republice se v současnosti používají dva preparáty. Infliximab je monoklonální protilátka obsahující 75% složek analogických lidským a 25% složek analogickým myším. Lék je určen k léčbě jak Crohnovy nemoci (CN), tak ulcerózní kolitidy (UC). Adalimumab je lidská monoklonální protilátka určena pro léčbu CN. Jeho podávání nemocným s UC je ve stadiu klinického výzkumu. Indikací k zahájení BL je zejména selhání konvenční léčby ISZ (salicyláty, kortikosteroidy a imunosupresiva). Dále je to neuspokojivý klinický stav pacienta spojený s nepříznivými výsledky laboratorních nálezů a endoskopického vyšetření a těžké extraintestinální projevy ISZ. Cíl: Vytvoření databáze pacientů s ISZ, kterým byla podávána BL v letech 20052010, posouzení léčebné odpovědi (primární, sekundární) a délky udržení remise. Metoda: Stanovení klinického stavu pacientů, laboratorních výsledků a endoskopického nálezu před a po aplikaci BL (případně v jejím průběhu). Rozdělení pacientů do skupin dle charakteru odpovědi na léčbu – primární nonrespondenti, sekundární non-respondenti a pacienti v remisi. Pacient nereagující na léčbu po 3. aplikaci – primární nonrespondent. Pacient, který ztratí vnímavost k léčbě kdykoliv v průběhu terapie – sekundární non-respondent. Pacient s dlouhodobým příznivým vývojem klinického stavu, laboratorních výsledků i endoskopickým nálezem je v remisi. Výsledky: Soubor Remicade: celkový počet pacientů: 69, z toho CN: 46, UC: 23. Počet primárních non-respondentů: 12, počet sekundárních non-respondentů: 14, na terapii Humirou přešli: 4. Jeden pacient odmítl v léčbě pokračovat. Pacienti s navozenou remisí: 42. Soubor Humira: celkový počet pacientů: 30 CN. Počet primárních nonrespondentů: 4. Počet sekundárních non-respondentů: 7. Jeden pacient terapii ukončil z důvodu diagnostikované sclerosis multiplex a taktéž jedna pacientka z důvodu plánování gravidity. Pacienti s navozenou remisí: 17. V celém souboru pacientů léčených BL bylo dosaženo remise u 59 p. (59,6%). Počet primárních non-respondentů je 16 p. (16,2%). Počet sekundárních non-respondentů: 21 p. (21,2%). Závěr: V našem souboru pacientů s ISZ vedla aplikace BL k remisi ISZ v téměř 60%. 9

Název práce: Kvalita života pacientů s revmatologickým onemocněním Autoři: Lucie Okénková, Marek Pikna, 6. Ročník, Všeo. Školitel: MUDr. Hana Ciferská, Ph.D., III. interní klinika FN a LF UP Olomouc Úvod: Revmatická onemocnění jsou známa svojí variabilitou, chronickým průběhem a tím, že výrazně zasahují svým projevem do každodenních potřeb pacientů a často vedou k invalidizaci a sociální izolaci nemocných, která výrazně snižuje kvalitu jejich života. Cíl: Zhodnocení vlivu chronického onemocnění na kvalitu života u nemocných s revmatologickými onemocněními ve srovnání s kontrolní skupinou nemocných ( převážně kardiovaskulární a plicní onemocnění ) a zdravých kontrol. Pacienti a metody: Data byla získána formou anonymních dotazníků od nemocných hospitalizovaných v FN Olomouc (III. interní klinika – revmatologie) a nemocnici Uh. Hradiště (oddělení následné péče), od dispenzarizovaných pacientů v revmatologické ambulanci FN Olomouc a v revmatologické ambulanci soukromé lékařky v Uh. Hradišti. Celkový počet respondentů 86 (48 žen, 19 mužů, 5 neudalo pohlaví, z toho kontrolní skupina 7 žen, 3 muži, 4 neudali pohlaví). Průměrný věk všech respondentů byl 56 let, věkové rozmezí 23 - 85 let ( z toho 1 muž a 1 žena neudali svůj věk ). Kvalita života byla hodnocena 2 nezávislými dotazníky a SF-36 a WHO-bref pro českou populaci. WHO-breef sleduje 4 domény kvality života: fyzické zdraví, prožívání, sociální vztahy a prožívání. SF – 36 sleduje celkem 8 oblastí, z nichž 4 jsou hodnoceny dohromady jako fyzické zdraví a 4 jako psychické zdraví. Závěr: Zjistili jsme rozdíly mezi skupinami žen a mužů v otázce fyzického a psychického zdraví, kdy skupina žen s revmatologickým onemocněním vykazovala lepší vnímání svého fyzického zdraví s porovnáním s muži s revmatologickým onemocněním. V otázce psychického zdraví ve sledované skupině nejsou výraznější rozdíly mezi ženami a muži. U kontrolní skupiny jsme zaznamenali lepší vnímání fyzického zdraví jak u mužů tak žen v porovnání s muži a ženami s revmatickým onemocněním. V otázce vnímání psychického zdraví nejsou velké rozdíly mezi kontrolní skupinou žen a ženami se sledované skupiny skupiny. Muži s revmatickým onemocněním vnímají své psychické zdraví hůře v porovnání s kontolní skupinou mužů. Výsledky dotazníků Sf – 36 a WHO – breef byly téměř ekvivalentní.

10

Název práce: Laboratorní metody v průkazu a sledování neuroendokrinních nádorů Autor: Petra Strašilová Školitel: doc. MUDr. Z. Fryšák, Csc., III. interní klinika, FN v Olomouci Úvod: Neuroendokrinní nádory jsou odvozeny od enterochromafinních buněk, nejčastěji v gastrointestinálním, respiračním systému, ale i v dalších orgánech. Některé se mohou projevit tzv. karcinoidovým syndromem (průjmy, kožní změny, flush, bronchospasmus a hypertenze v plicnici), nebo respiračními obtížemi (karcinoid průdušnice, bronchů), jiné mohou být objeveny náhodně, např. při appendektomii. Diagnostika spočívá v anamnéze a dále ve zobrazovacích a endoskopických metodách, ale i v biochemiických vyšetřeních krve a moče. V krvi sledujeme záchyt typických markerů (biologicky aktivní neuroaminy, neuropeptidy) typu NSE, chromogranin A, kalikrein, histamin. Hlavní je však serotonin. Jeho metabolit pak hledáme v moči ( kyselina 5- hydroxyindoloctová). Cíl: Cílem studie je zjistit užití laboratorních metod v diagnostice karcinoidu ve skupině pacientů sledovaných od počátku roku 2005. Studie byla provedena na III. Interní klinice FN v Olomouci. Metody: Jedná se o retrospektivní studii, zahrnující 39 pacientů ( 14 mužů, 25 žen), u kterých byl diagnostikován některý typ karcinoidu. Základní údaje byly získány z databáze Medea, používané na oddělení. Data obsahovala jména pacientů, rodná čísla, diagnostické metody a jejich výsledky. Výsledky: Ve sledovaném období byl karcinoid diagnostikován u 39 pacientů, z toho pouze 3 případy byly diagnostikovány náhodně, při appendektomii, další se dostavili s typickými příznaky. Nejčastější lokalizací byly nádory vycházející z předního střeva. Nejčastěji zachyceným markerem v krvi byl chromogranin A ( 22 případů), Ki67 (15 případů), CD56 (12 případů) další markery se vyskytovaly nepravidelně. V moči byla kyselina 5-hydroxyindoloctová nalezena pouze v 5 pacientů. Závěr: Výsledky jsou zpracovávány a budou prezentovány na konferenci v květnu.

11

Title of work: Impact of the type of gastrointestinal (GIT) decontamination on infectious complications (IC) in patients after autologous peripheral blood stem cell transplantation (APBSCT) Authors: Justyna Jadczyk Tutors: doc. MUDr. Edgar Faber, CSc.; Mgr. Jana Fürstová Deptartment of Haemato-Oncology, University Hospital, Medical Faculty of Palacký University, Olomouc, Czech Republic Routinely selective GIT decontamination with quinolones in APBSCT is recommended. In our transplant unit the policy was changed into rifaximine (2004). A retrospective analysis was performed to assess the efficacy of these two prophylaxis approaches. Incidence and severity of IC after APBSCT was estimated in periods: 1997-2000 and 2004-2009. 300 patients (146 females, 154 males) median age -50 years (17-69) with 300 APBSCT were included in the study (124 treated with quinolones – group (gr.) A and 176 with rifaximine – gr. B). Patients were transplanted for NHL (147), Hodgkin´s disease (39) and multiple myeloma (MM) (114). Patients were nursed in single or double rooms using reverse isolation, HEPA filtration and food with low microbial content. In addition to selective GIT decontamination, fluconazole, acyclovir, co-trimoxazole were applied as antiviral and antiprotozoal prophylaxis. Mann-Whitney U test and Fisher exact test were used for statistical analysis. No difference in graft quality (median 6,04 (1,59-48,2) x106/kg CD 34+ cells), duration of hospitalization or fever were observed between both groups. Median duration of severe neutropenia (Neu<0,5x109/l) was longer in gr. B (p<0,0001) but patients from that group were older (p=0,001) with a higher prevalence of MM (p=0,05). In gr. B were fewer patients without any IC (p=0,02) with more episodes of FUO, central venous infections and blood stream infections (p=0,004 and 0,0001 respectively). During comparison of microbial ethiology of IC we found no difference in occurrence of G(+) bacteria (p=0,35) and fungi (p=0,13). However, the incidence of IC caused by Klebsiella, Escherichia coli were more frequent in gr. B (p=0,003) but Haemophilus infections in gr. A (p=0,001). Hypotension and shock occurred more frequently in gr. B, but the difference was not statistically significant (p=0,19 and 0,08, respectively), however 2nd or 3rd line antibiotics and noradrenaline were used more often in gr. B (p=0,0001 and 0,02, respectively). Reactivations of CMV were recorded only in gr. B (5 cases). In conclusion, our comparison has revealed some clinically important differences that favour the use of quinolones in APBSCT setting. However, more detailed analysis is needed in order to exclude the impact of other variables (shift in nosocomial strains and trend for transplantation of patients with higher age and higher risk of IC).

12

Význam absolutního počtu lymfocytů periferní krve u nově diagnostikovaných nemocných s difúzním B-velkobuněčným lymfomem Aleš Obr, Zuzana Kubová, Vít Procházka, Tomáš Papajík (školitel) Hemato-onkologická klinika LF UP v Olomouci Difuzní B-velkobuněčný lymfom (DLBCL) je nejčastějším typem ze všech nehodgkinských lymfomů v Evropě. Většina nemocných bývá diagnostikována v pokročilém stádiu choroby a s přítomností řady rizikových faktorů. Ty jsou indikátorem možného nedosažení kompletní remise (CR) standardně dávkovanou chemoterapií (CHT) nebo krátkosti trvání remise. V průběhu posledních 20 let byla testována řada prognostických faktorů, jen některé z nich si však zachovaly výpovědní sílu i v éře imunochemoterapie s použitím rituximabu (R). Cílem naší práce bylo zhodnocení prognostického významu absolutního počtu lymfocytů (ALC) periferní krve u nově diagnostikovaných nemocných s DLBCL sledovaných na našem pracovišti v letech 1995 – 2009. Soubor tvořilo 429 pacientů (212 žen a 217 mužů) s mediánem věku 61 let (19 – 86 let). 237 nemocných (55%) bylo diagnostikováno ve stádiu III a IV (Ann Arbor), hodnotu mezinárodního prognostického indexu (IPI) 2 a 3 mělo 181 pacientů (42%), IPI 4 a 5 pak 82 pacientů (19%). Medián ALC byl 1,38x109/l (0,03 – 14,1). 124 nemocných (29%) mělo hodnotu ALC nižší než 1,0x109/l. Ve skupině nemocných s ALC pod 1,0x109/l dosáhlo CR 32% pacientů léčených CHT a 68% léčených R-CHT. Ve skupině nemocných s ALC ≥ 1,0x109/l dosáhlo CR 69% pacientů léčených CHT a 82% pacientů léčených R-CHT (p < 0,001). Podobné rozdíly byly pozorovány i ve skupinách rozdělených podle věku (60 let). 5-leté přežití bez události (EFS) bylo ve skupině s ALC pod 1,0x109/l a léčených CHT 25%, u léčených R-CHT 75%. Ve skupině s ALC ≥ 1,0x109/l to bylo 57% pro léčené CHT a 83% pro léčené R-CHT (p < 0,001). Podobné rozdíly byly zjištěny i pro celkové přežití (OS). Ve skupině léčených R-CHT byly kombinovány hodnoty IPI s počtem ALC. Nemocní s ALC ≥ 1,0x109/l měli v kategorii IPI 2 jednoznačně lepší 5-leté EFS 94% vs 65% (p < 0,001), stejně jako OS 94% vs 64% (p < 0,001). V ostatních kategoriích IPI a aaIPI statistické rozdíly ve skupině léčených R-CHT zjištěny nebyly. V jednorozměrné analýze byl ALC, stejně jako věk, stádium III a IV, hodnota Hb, LDH, beta-2-mikroglobulinu, s-tymidinkinázy, IPI, aaIPI, léčba rituximabem a dosažení CR statisticky významným faktorem pro EFS i OS. Ve vícerozměrné analýze se však prediktivní hodnota ALC neprokázala, zejména díky tomu, že individuálně volená intenzita léčby u mladších nemocných a rituximab jeho výpovědní hodnotu významně odbourává. Práce byla podporována grantem IGA NT 11103, grantem MŠMT 619 895 9205 a interním grantem LF UP 2011-006 13

Název práce: Diagnostika a léčba obtížně léčitelného astmatu Autor: Petra Molinková Školitel: Prof. MUDr. Vítězslav Kolek, DrSc., MUDr. Jaromír Zatloukal, Klinika plicních nemocí a tuberkulózy FN a LF UP Olomouc Úvod: Bronchiálním astmatem trpí celosvětově asi 300 miliónů lidí a v r.2008 na ně zemřelo 305.000 lidí, což je 0,5% všech úmrtí. Prevalence astmatu v České republice se odhaduje asi na 700-800 tisíc osob a mortalita se pohybuje kolem 1/100.000 obyvatel. Navzdory moderní terapii ale zůstává asi 5% pacientů s obtížně léčitelným astmatem (OLA), u nichž není možné dosažení plné kontroly léčby a kteří jsou ohroženi vyšším rizikem exacerbací, vyšší četností hospitalizací a vyšší mortalitou. Cíl práce: Zhodnocení diagnostických nálezů, léčebných postupů a zjištění komorbidit u pacientů hospitalizovaných pro exacerbaci bronchiálního astmatu. Metodika: Provedli jsme retrospektivní analýzu všech pacientů hospitalizovaných na Plicní klinice FN Olomouc v době od 1.1.2009 do 31.12.2010 pro exacerbaci astmatu. U všech pacientů jsme sledovali délku hospitalizace, stav kouření, body mass index (BMI), výskyt komorbidit, základní laboratorní a spirometrické hodnoty a užívané terapeutické postupy. Výsledky: Ve sledovaném období bylo na Plicní klinice hospitalizováno pro bronchiální astma celkem 93 pacientů, z toho 11 pacientů na JIP a 83 na standardním oddělení. U pacientů hospitalizovaných na JIP činil průměrný věk 66±14 let, průměrná délka hospitalizace byla 19 ±7 dnů. Z pacientů hospitalizovaných na JIP byli 2 kuřáci (18%), z komorbidit se vyskytovaly nejčastěji hypertenze (73%), ischemická choroba srdeční (45%), diabetes mellitus (36%), osteoporóza (18%), komplikující pneumonie (18%), gastroezofageální reflux (9%) a sinusitis (9%). Většina pacientů na JIP vykazovala známky zánětu, průměrná hodnota CRP činila 37±46 a průměrný počet leukocytů v krvi byl 12,1±6,7 tis./mm3. V terapii byly u všech pacientů hospitalizovaných na JIP použity systémové kortikoidy, fixní kombinace inhalačních kortikoidů a beta-mimetik, teofylinové preparáty anticholinergika a antibiotika. Všichni pacienti na JIP měli neinvazivní ventilaci. U pacientů hospitalizovaných na standardním oddělení činil průměrný věk 57±16 let, průměrná délka hospitalizace byla 12 ± 6 dnů. Z pacientů hospitalizovaných na standardním oddělení bylo 11 kuřáků (13%), z komorbidit se vyskytovaly nejčastěji hypertenze (50%), diabetes mellitus (22%), sinusitis (18%), osteoporóza (13%), ischemická choroba srdeční (14%), komplikující pneumonie (9%), gastroezofageální reflux (6%) a nosní polypy (6%). Většina pacientů na standardním oddělení měla známky zánětu, průměrná hodnota CRP činila 26±57 a průměrný počet leukocytů v krvi byl 10,5±4,3 tis./mm3. V terapii byly u většiny pacientů hospitalizovaných na JIP použity systémové kortikoidy, fixní kombinace inhalačních kortikoidů a beta-mimetik, teofylinové preparáty anticholinergika a antibiotika. 14

Název práce: Těžké pneumonie na JIP Autor: Vykoupil Karel Školitel: MUDr. Jakubec Petr, Klinika plicních nemocí a tuberkulózy FN Olomouc Úvod: Pneumonie je časté onemocnění, které se vyskytuje ve všech věkových skupinách. Je hlavní příčinou úmrtí u dětí, starších osob a chronicky nemocných pacientů.V USA bývá ročně hospitalizováno přibližně 1,4 miliónu nemocných, ve Velké Británii 83 000, v České republice je to přibližně 22 000 nemocných.Diagnostika pneumonie je opřena o anamnézu, fyzikální a rentgenový nález, o výsledky mikrobiologického vyšetření sputa, hemokultury, PCR, sérologického vyšetření a antigenů v moči. Základem léčby je léčba antibiotická, kterou je nutno zahájit co nejdříve při naléhavém podezření na pneumonii na základě klinického a rentgenového vyšetření. Důležité je vyhodnotit tíži pneumonie a riziko komplikací a rozdělit je na skupiny lehkých, středně těžkých a těžkých pneumonií. K tomu slouží různé skórovaní systémy. Nejpoužívanější jsou americký PSI (pneumonia severity index) dle Fineso, britský CURB-65 a německý CRB-65 dle Weldeho. Cíl: Cílem bylo vyhodnotit význam PSI dle Fineso u těžké pneumonie u pacientů hospitalizovaných na JIP Kliniky plicních nemocí a tuberkulózy FN Olomouc v letech 2008/09/10. Metodika: U hospitalizovaných pacientů byla shromážděna klinická a mikrobiologická data a zhodnocen index PSI. PSI byl korelován s délkou hospitalizace, s nutností překladu na KARIM, s mortalitou na oddělení JIP a KARIM a s průkazem P. aeruginosa. Získané údaje byly statisticky zpracovány pomocí dvouvýběrového t-testu, Personova korelačního koeficientu, analýzy rozptylu a Fisherova přesného testu. Výsledky: Dvouvýběrovým t-testem bylo prokázáno, že zemřelí mají statisticky významně vyšší hodnoty Fineho skóre, p = 0,004. Dvouvýběrovým t-testem nebyla prokázána závislost mezi délkou hospitalizace a Fineho skórem. Výpočtem Personova korelačního koeficientu nebyla prokázána korelace mezi délkou hospitalizace a Fineho skórem (r = 0,123, p = 0,339). Analýza rozptylu neprokázala korelaci mezi hospitalizací a Fineho skórem, p = 0,125. Fisherovým přesným testem nebyla prokázána korelace mezi hospitalizací a Fineho skórem. Dvouvýběrovým t-testem nebyla prokázána závislost mezi hospitalizací na KAR a Fineho skórem. Dvouvýběrovým t-testem nebyla prokázána závislost mezi Úmrtím na KAR a Fineso skórem. Závěr: Výše Fineho skóre pozitivně koreluje s rizikem mortality. Nebylaprokázána přímá korelace mezi délkou hospitalizace a hodnotou Fineho skóre a v porovnání s ostatními patogeny nebyl u P. aeruginosa statisticky prokázán těžší průběh pneumonie. 15

Název práce: Exprese transmembránových transportérů ABCC a ABCB u chronických zánětlivých onemocnění dětského věku (bronchiální astma) a vliv protizánětlivé terapie na jejich expresi Školitel: Jan Potěšil Studenti: Hartošová Michaela, Krupová Zuzana Úvod: Bronchiální astma je chronické zánětlivé onemocnění dýchacích cest. Projevuje se zúžením dýchacích cest se zvýšenou produkcí hlenu, způsobené molekulárními a buněčnými změnami z důvodu nedostatečné regulace zánětu. Ve většině případů je jeho součástí i reakce z alergické přecitlivělosti. Klinické projevy jsou kašel, dyspnoe a obtížná expirace. Bronchiální astma je nejčastějším chronickým onemocněním v dětském věku. Hlavním cílem medikamentózní léčby je ovlivnit a dlouhodobě potlačit zánětlivý proces ve sliznici dýchacích cest (blokátory zánětu). Neúspěch léčby je přisuzován mnoha mechanizmům - nově jsou studovány mechanizmy proteinů lékové rezistence. Cíl: Monitorování proteinu lékové rezistence (ABCB 1) a objasnění jeho vlivu u chronického zánětu dýchacích cest ve vztahu ke zvolené terapii. Metoda: 1) Zpracování dostupných dat a statistické vyhodnocení expresní hladiny ABCB 1 transmembránového transportéru (po jejich předchozích stanoveních na lymfocytech periferní krve metodou průtokové cytometrie) u alergických pacientů léčených antihistaminiky; 2) Zpracování dostupných dat a statistické vyhodnocení polymorfismu genů ABCB 1 transmembránového transportéru u pacientů s bronchiálním astmatem léčených leukotrienovými modifikátory (po předchozím stanovení polymorfismu ABCB 1 genu metodou DNA analýzy). Výsledky: 1) u pacientů s intermitentní rýmou léčených antihistaminiky (n1 = 20; deslorataodin tbl p.o., levocetirizin tbl p.o.) a u zdravých kontrol, neužívajících antihistaminika (n2 = 45) byla statisticky významně prokázána vyšší exprese ABCB 1 u pacientů užívajících antihistaminika (p<10-6; váženo % pozitivních buněk); 2) u pacientů s bronchiálním astmatem užívajících leukotrienové modifikátory (montelukast tbl p.o.) nebyla statisticky významně prokázána vyšší účinnost terapie ve vztahu k vyskytujícím se polymorfizmům genu ABCB 1.

16

Název práce: Leukémie v dětském věku Autor: Ľudmila Kundrátová Školitel: prof. MUDr. Vladimír Mihál, Csc, MUDr. Michaela Špenerová

Úvod: Leukémie tvoří 25-30% všech nádorových onemocnění v dětském věku. Akutní lymfoblastická leukemie (ALL) představuje nejčastější hematologickou malignitu ve věku 2-6 let a tvoří asi 20 % všech akutních leukémií. Incidence ALL v České republice činí 1,2 na 100 000 obyvatel, tedy přibližně 80-90 dětí ročně. Pokroky v léčbě v posledních třech dekádách umožnili dosažení dlouhodobé remise u 85% dětí s ALL, přesto stále zůstává 15% dětí s ALL rezistentní na léčbu. V současné době se k léčbě ALL v České republice používají protokoly AIEOP/BFM. V rámci těchto protokolů se v indukční fázi léčby podávají glukokortikoidy prednizon nebo dexametazon v monoterapii, dosud však nebyl použit prednizon a dexametazon v kombinované terapii. Cíl: Zjištění účinků kombinované terapie prednizonem a dexametazonem v podmínkách in vitro ve vzorcích periferní krve a kostní dřeně u dětí s ALL. Metodika: Do souboru byly zařazeny vzorky kostní dřeně a periferní krve pacientů s diagnostikovanou ALL, získané v době od 6/2009 do 12/2010 v celkem 8 onkologických centrech v České a Slovenské republice. Izolované nádorové buňky z každého vzorku byly rozděleny do tří skupin. V první skupině byly nádorové buňky inkubovány s prednisolonem (125 ug/ml), ve druhé skupině s dexametazonem (2,5 ug/ml) a ve třetí skupině s kombinací prednisolonu (125 ug/ml) a dexametazonu (2,5 ug/ml). Inkubace probíhala po dobu 3 dnů při teplotě 37 ºC a v atmosféře CO2. Přežití buněk bylo vyhodnoceno pomocí MTT testu spektrofotometricky. Bylo srovnáváno přežití nádorových buněk inkubovaných kombinací prednisolonu (PRED) a dexametazonu (DEX) proti přežití nádorových buněk inkubovaných samotným prednisolonem a samotným dexametazonem. Hodnocení bylo provedeno v celém souboru . Výsledky: Do souboru byly zařazeny vzorky kostní dřeně a periferní krve (den 0&den 8) od celkem 59 dětí s ALL. Průměrný věk dětí v době diagnózy ALL byl 6 let. Celkem 5 dětí mělo ALL rezistentní na indukční léčbu kortikoidy v monoterapii. Přežití buněk inkubovaných kombinací prednisolonu a dexametazonu vyjádřeno jako LCS50 (50% leukemia cell survival concentration; ug/ml) bylo 10,767 ,samotným prednisolonem (LCS50=26,285) a samotným dexametazonem (LCS50=0,133). Naše výsledy potvrdili zvýšení antileukemické aktivity DEX v kombinaci s PRED při párovém srovnání hodnoty s LCS50 pro samostatný PRED (p<3.5.10-4). Rozdíl mezi přežitím buněk inkubovaných samotným prednisolonem a samotným dexametazonem nebyl statisticky významný. 17

Název práce: Poruchy kardiovaskulárního systému u pacientek s Turnerovým syndromem. Autor: Sára Vasiliu ([email protected]) Školitel: doc. MUDr. Jiřina Zapletalová, PhD., MUDr. Eva Klásková, Dětská klinika FN Olomouc Úvod: Turnerův syndrom (TS) je nejčastější chromozomální aberací spojenou s ženským fenotypem a její prevalence je přibližně 1/2000 živě narozených novorozenců ženského pohlaví. Vrozené vývojové vady kardiovaskulárního systému, které lze prokázat až u 50% nositelek TS, jsou hlavní příčinou předčasné mortality, především v důsledku disekujícího aneurysmatu aorty. Rizikovými faktory pro disekci a rupturu aorty jsou bikuspidální aortální chlopeň, koarktace aorty, dilatace ascendentní aorty a arteriální hypertenze. Vysoce rizikovým obdobím je gravidita, která je spojena s 2% mateřskou mortalitou. V posledních dvou desetiletích se pro ženy s TS otevřela reálná možnost otěhotnění s využitím metod asistované reprodukce z dárcovského oocytu. V roce 2005 byla vypracována doporučení, podle nichž musí ženy s TS před plánovanou graviditou podstoupit podrobné kardiologické vyšetření včetně echokardiografie a magnetické rezonance srdce a hrudní aorty. Přítomnost jakéhokoliv rizikového faktoru pro disekci aorty je kontraindikací gravidity. Specifickou skupinou pacientek s TS jsou dívky a ženy, které mají minoritní mozaiku TS, tj. zastoupení 5-20% patologických buněčných linií (45, X) v karyotypu. Tyto ženy jsou fenotypicky nenápadné a jejich jediným klinickým projevem může být infertilita, pro kterou přicházejí do IVF center. Metodika: 17 pacientek IVF centra s minoritní mozaikou TS (v rozmezí 5%-15%) jejichž jediným fenotypickým projevem byla infertilita, podstoupilo komplexní kardiologické vyšetření před IVF procedurou. Hodnotili jsme karyotyp, výšku, hmotnost, BMI, morfologii aortální chlopně, průměr ascendentní a descendentní aorty. Dále jsme sledovali délku léčby v IVF centru a počet cyklů prodělaných v rámci léčby v IVF centru. Z údajů osobní anamnézy nás zajímala přítomnost onemocnění štítné žlázy a celiakie a předchozí terapie růstovým hormonem (RH). Výsledky: Průměrný věk pacientek byl 34,6 let, výška 166,8 cm (48perc.), BMI 23,8 kg/m2 (61perc.). Čtyři ze 17 (23,5%) pacientek v dospělosti nedosáhly geneticky predikované výšky. Žádná z pacientek nebyla v dětství léčena pro malý vzrůst. U žádné z pacientek jsme neprokázali při komplexním kardiologickém vyšetření signifikantní abnormitu, která by byla kontraindikací gravidity. Závěr: I přes malou početnost vyšetřovaného souboru, výsledky žen s TS s minoritní mozaikou nesvědčí pro zvýšené riziko vrozených vad kardiovaskulárního systému a tedy i disekce aorty v graviditě. 18

Název práce: Retrospektivní hodnocení výsledků u pacientů s karcinomem žaludku Autoři: Beáta Brdečková, Irena Vyňuchalová Školitelé: prof. MUDr. B. Melichar, Ph.D., Onkologická klinika Karcinom žaludku je zhoubné nádorové onemocnění žaludeční sliznice, které s další progresi postihuje stěnu žaludeční, regionální lymfatické uzliny a postupně i celou dutinu břišní, játra, případně další orgány metastazováním. V časných stadiích je onemocnění vyléčitelné radikální operací, nádor však poměrně často recidivuje. Pokročilejší inoperabilní stadia karcinomu žaludku nejsou vyléčitelná. Za posledních 20 let došlo k výraznému poklesu výskytu karcinomu žaludku. Ze 3275 nových případů v roce 1975 poklesl jeho výskyt na 2219 v roce 1996, tedy o jednu třetinu. Důvody nejsou zcela jasné, nesporně však souvisejí s civilizačními zásahy do životního stylu (vyšší podíl čerstvé stravy, konzervace mrazem spíše než uzením, solením a podobně, kvalitnější vodní zdroje), možná i snížením chronicity gastritid medikamentozní léčbou eradikující Helicobacter pylori, případně jinými, dosud nepoznanými faktory prostředí. Současně klesla i úmrtnost ze 4238 na 1853 zemřelých, tedy na méně než polovinu. Roční výskyt i mortalita karcinomu žaludku je o čtvrtinu vyšší u mužů než u žen. V absolutních hodnotách je nejvíce případů zjišťováno u obou pohlaví ve věkové kategorii 70-74 let. Incidence v roku 2008 v ČR je 7,7/100 000 obyvatel tj. celkem 1560 onemocnění. Mortalita je 5,7/100 000 obyvatel, tj. 1191 pacientů. Cílem naší práce je zjistit, zda věk ve kterém bylo onemocnění diagnostikováno měl vliv na délku přežití. Součastně jsme zkoumaly několik dalších parametrů a jejich vztah k délce přežití (pohlaví pacientů, typ léčby, adjuvance, zda došlo k relapsu, následnou léčbu relapsu). Celkový počet zkoumaných subjektů je 195. Z tohoto počtu jsme vyřadili 38 subjektů, protože nesplňovali vstupní kritérium -adenokarcinom. Adenokarcinom totiž tvoří 95% nádorů žaludku. Kvůli nízkému výskytu jiných histologických typů (GIST, lymfom, malobuněčný karcinom, karcinoid) jsme pacienty s těmito nádory vyřadily. V současné době probíhá statistické zpracování údajů.

19

Název práce: Výsledek léčby karcinomu prsu zářením v závislosti na expresi proteinu c-erbB2 Autor: Školitel:

Lukáš Chlachula MUDr. Karel Cwiertka, Ph.D., Onkologická klinika LF UP a FNOL

Úvod: V České republice, obdobně jako v ostatních vyspělých zemích, je karcinom prsu nejčastějším zhoubným nádorem postihujícím ženy. Základním předpokladem pro úspěšnou léčbu je včasná diagnostika. Hlavním terapeutickým zákrokem je chirurgický výkon. Tento je u pacientek s vyšším rizikem recidivy doplňován chemoterapií či léčbou hormonální, radioterapií a v případě pozitivity c-erbB2 biologickou léčbou trastuzumabem. U inoperabilních stádií je základem terapie systémová léčba. Cílem práce bylo zhodnotit výskyt recidiv onemocnění v závislosti na expresi c-erbB2 a léčbě v rozšířeném souboru z let 2006-2008. Metodika práce: V létech 2006-2009 jsme našli v databázi NIS 1208 pacientek ošetřovaných ve FNOL s diagnózou karcinomu prsu, které měly alespoň jeden záznam, s mediánem věku 63 let (26-98 let). Z tohoto souboru jsme vybrali dle rozsahu onemocnění a věku 111 žen c-erbB2 pozitivních (IHC 3+ nebo IHC 2+ FISH poz.) a 231 žen c-erbB2 negativních. U všech pacientek byla součástí léčby radioterapie. Porovnávali jsme výskyt a typ recidiv v obou skupinách. Výsledky: Skupina pacientek c-erbB2 pozitivních: celkový počet pacientek byl 111, s mediánem věku 59 let (28-82 let). Dvaačtyřicet pacientek (37,8%) bylo léčeno ablací, 61 pacientek (55%) parciálním chirurgickým zákrokem a 8 pacientek (7,2%) nepodstoupilo chirurgický zákrok. U 7 pacientek (6,3%) byly zjištěny vzdálené metastázy; u 6 (5,4%) byl zjištěn relaps onemocnění s lokoregionální složkou (medián věku 57,5 let (41-73 let)), iniciální rozsah onemocnění u 2 pacientek T1cN0, u 2 pacientek T2N1 a u 2 pokročilejší nádor. Trastuzumab v adjuvanci byl nasazen celkem u 67 pacientek (60,4%), z toho u 9 pacientek s relapsem onemocnění. Skupina pacientek c-erbB2 negativních: celkový počet pacientek byl 213, s mediánem věku 59,5 let (36-85 let). Šestašedesát pacientek (31%) bylo léčeno ablací, 140 pacientek (65,7%) parciálním chirurgickým zákrokem a 7 pacientek (3,3%) nepodstoupilo chirurgický zákrok. U 12 pacientek (5,6%) byly zjištěny vzdálené metastázy; u 6 (2,8%) byl zjištěn relaps onemocnění s lokoregionální složkou (medián věku 55,5 let (3765 let)), iniciální rozsah onemocnění u 1 pacientky T2N0, u 2 pacientek T2N1 a u 3 pokročilejší nádor. S velmi časným onemocněním T1-2N0 bylo ve skupině c-erbB2 pozitivních 59 pacientek (53,2%) a 128 pacientek (60,1%) ve skupině c-erbB2 negativních. Závěr: Ve skupině c-erbB2 pozitivních jsme pozorovali zvýšený výskyt lokoregionálních recediv. Vzhledem k získaným výsledkům jsme se rozhodli v další fázi doplnit soubor o data z jiných pracovišť. Do budoucna je nutné věnovat vyšší pozornost riziku lokoregionální recidivy u pacientek s c-erbB2 pozitivním karcinomem prsu. 20

Název práce: Účinnost opakované chemoterapie v léčbě recidivujícího karcinomu vaječníku Autoři: Barbora Šimková, Petra Chovancová Školitel: Prof. MUDr. Bohuslav Melichar, Ph.D., Onkologická klinika FN Olomouc Úvod: Maligní nádory ovarií jsou třetí nejčastější malignitou ženského pohlavního ústrojí. Mortalita je i přes sestupný trend ve výskytu stále vysoká, zejména proto, že většinu ovariálních nádorů diagnostikujeme v pokročilých stádiích ( III – IV). Karcinomy ovaria jsou z gynekologických nádorů nejčastější příčinou smrti. Primárním léčebným přístupem je chirurgické odstranění ovarií, po kterém následuje konsolidační chemoterapie. Dlouhodobé výsledky léčby pokročilých ovariálních karcinomů ale přinášejí zklamání, jelikož se objevují časné a pozdní recidivy. Cíl a metodika práce: Zaměřili jsme se na účinnost opakované chemoterapie v léčbě recidivujících karcinomů ovarií a vytvořili jsme databázi pacientek s diagnózou C.56 (ca ovaria), které byly léčeny na Onkologické klinice FN Olomouc v letech 2005 - 2010. Do databáze jsme zahrnuli informace o datu diagnózy, typu a stádiu karcinomu, počátku a druhu první linie chemoterapie, počtech a typech dalších linií. Dále jsme zjišťovali poslední kontakt pacientky s lékařem a případné úmrtí. Náš zájem se soustředil na pacientky se třemi a více liniemi chemoterapie. Právě u těchto pacientek jsme hodnotili dlouhodobé přežití. Pro zhodnocení výsledků naší práce byla použita Kaplan-Meierova metoda. Výsledky: U významné části nemocných byla pozorována objektivní odpověď na kombinaci chemoterapie s deriváty platiny, kasuisticky zejména u nemocných s BRCA1 mutací. V době odevzdávání abstraktu je soubor pacientek stále zpracováván a rozšiřován. Výsledky budou presentovány na konferenci SVOČ.

21

Název práce: Autor: Školitel:

Vzácně lokalizované metastázy renálního karcinomu Zuzana Šustková ([email protected] ) Prof. MUDr. B. Melichar, Ph.D., Onkologická klinika FN UP v Olomouci

Úvod: Česká republika představuje zemi s nejvyšší incidencí renálního karcinomu na světě. V roce 2008 dosahovala podle údajů Národního onkologického registru incidence 27,14/100 tis. obyvatel a mortalita 11,13/ 100 tis. obyvatel. Renální karcinom představuje 2 - 3% všech maligních nádorů v dospělosti. Vrchol výskytu je v 6. a 7. dekádě a dvakrát častěji postihuje muže. Typickým rysem tohoto onemocnění je tvorba metastáz. V době diagnózy jsou vzdálené metastázy přítomny u 20 - 30% pacientů. Jejich nejčastější lokalizací jsou plíce, kosti, játra a mozek. Vzácně generalizuje do pankreatu (1,5 - 3% případů), štítné žlázy (1,25%), ovaria (pouze 18 případů popsaných v literatuře), prsu a slinné žlázy. Prognóza generalizovaného onemocnění je špatná, protože se jedná o nádor chemo- a radiorezistentní. Bylo prokázáno, že lokalizace metastatického postižení přímo ovlivňuje účinnost léčby a následně i dobu přežití specifickou pro karcinom. Cíl: Stanovit medián přežití u pacientů se vzácně lokalizovanými metastázami od objevení se těchto metastáz a porovnání s pacienty s typickými metastázami. Metodika práce: Hodnotili jsme soubor 512 pacientů, kteří byli od roku 2000 do roku 2010 vyšetřeni s diagnózou renálního karcinomu na onkologické klinice FN Olomouc. Z tohoto souboru mělo 383 pacientů metastatické postižení. Vzácně lokalizované metastázy byly zjištěny u 27 pacientů. Jednalo se o metastázy do pankreatu, štítné žlázy, ovaria, semenného váčku, dělohy, hypofýzy, jazyka, slinné žlázy a prsu. U těchto pacientů stanovujeme medián přežití, který porovnáváme s mediánem přežití u pacientů s obvykle lokalizovanými metastázami. Výsledek: V souboru bylo zachyceno několik desítek nemocných s neobvyklou lokalizací metastáz, zejména ve štítné žláze a pankreatu. V době odevzdávání abstraktů probíhá statistické zpracování dat přežití.

22

Průkaz RNF213 jako genu zvýšené vnímavosti k onemocnění moyamoya a jeho možné role v cévním vývoji Autor: Dorňák Tomáš Školitel: doc. MUDr. Roman Herzig, Ph.D.,FESO, Neurologická klinika LF UP a FN Olomouc Úvod: Onemocnění moyamoya (MM) je idiopatickou cévní poruchou intrakraniálních arterií. V dřívějších studiích byl pro chorobu moyamoya identifikován v japonských rodinách lokus 17q25.3. Zatím ale nebyl nalezen žádný konkrétní gen, který by činil svého nositele zvýšeně náchylného k tomuto onemocnění. Metodika/základní výsledky: Široká genomová vazebná analýza u osmi rodin s MM ve třech generacích odhalila vazbu na lokus 17q25.3 s maximem vícebodového LOD (logarithm of odds) skóre 8,46 (p<10-4). Jemné mapování zúžilo vazebný signál na 1,5 Mb oblast ohraničenou krajními značkami D14S1806 a rs2280147 (21genů). Byla provedena exomová analýza u osmi značených případů v těchto rodinách. Výsledky byly filtrovány pomocí Ng kritérii a odhalily dvě varianty, p.N321S v PCMTD1 a p.R4810K v RNF213. Segregace byla testována pro každou z variant. p.N321S v PCMTD1 nebyl segregován v žádné z osmi rodin. Naproti tomu, segregace p.R4810K v RNF213, který je ve 1,5 Mb oblasti, byla potvrzena přímým sekvencováním a genotypováním ve všech 42 rodinách. Přímé sekvencování intronů RNF213 a mezigenových oblastí okolo RNF213 v jednom značeném případu neukázalo žádné strukturní abnormality. Studie případů a kontrol prokázala silnou asociaci mezi P.R4810K a MM ve východoasijské populaci (251 případů a 707 kontrol)s odds ratio 111,8 (p = 10-119). p.R4810K nebyl zjištěn u kavkazské populace a to jak u případů (n=50) tak u kontrol (n=384). Sekvencováním RNF213 u východoasijských případů bez p.R4810K se odhalilo pět odlišných mutací (p.D4863N, p.E4950D, p.A5021V, p. D5160E, p.E5176G), které byly objeveny v 7 z 64 případů ale v žádné ze 707 kontrol. U kavkazských případů byly 4 mutace (p.N3962D, p.D4013N, p.R4062Q, p.P4608S) nalezeny u 4 z 50 případů a žádné z 384 kontrol. RNF213 kóduje 591 kDa cytosolový protein, který specificky obsahuje 2 funkční domény: Walker motif a Ring finger domain. Ačkoli mutantní alely neovlivní ATPázovou aktivitu ani ubiqintinační aktivitu, vyřazení RNF213 v zebrafish způsobí nepravidelné vytváření stěny v kmenových cévách a neobvyklé pučení cév. Závěr:Výsledky této studie naznačují význam RNF213 jako genu zvýšené vnímavosti k onemocnění moyamoya.

23

Název práce: Biologické markery neurodegenerativních a zánětlivých procesů u roztroušené sklerózy Autoři: Barbora Gwardová, Zuzana Matejčíková Školitelé: doc. MUDr. Jan Mareš, Ph.D., MUDr. Vladimíra Sládková; Neurologická klinika FN Olomouc Úvod: Cílem studie bylo srovnat markery zánětlivých a neurodegenerativních procesů v mozkomíšním moku u pacientů s klinicky izolovaným syndromem (CIS), relabující-remitentní formou roztroušené sklerózy (RR) a primárně progresivní formou roztroušené sklerózy (PP). Byly sledovány markery neurodegenerace (tau protein, beta amyloid), a současně biomarkery imunitní odpovědi jako alfa-1-antitrypsin, inhibitor proteáz, beta-2-mikroglobulin, protein asociovaný s MHC- I. Design/Metodika: Autoři vyšetřili soubor 158 pacientů, z toho bylo 119 žen a 39 mužů. RR byla diagnostikována u 94 z nich, CIS u 39 a PP u 25 pacientů. Skupina RR a CIS pacientů byla léčena v tuzemsku. Vzorky mozkomíšního moku byly získány lumbální punkcí v rámci diagnostického procesu. Sledovali jsme hodnoty: prealbuminu, albuminu, Qalbuminu, IgG, IgM, CRP, C3, C4, haptoglobinu, beta-2mikroglobulinu, alfa-1-antitrypsinu, orosomukoidu, tranferinu, cystatinu C, tau proteinu, beta amyloidu, ApoA, ApoB, proteinu 14-3-3 a OCB. Byly použity detekční metody na bázi ELISA, fluorescenční detekční metody a nefelometrické testy. OCB bylo stanoveno pomocí izoelektrické fokuzace a imunofixace. Statistické analýzy byly zpracovány pomocí SPSS softwaru, verze 15 (Chicago, USA). Výsledky: Tau protein se zvýšil u všech skupin pacientů, mezi skupinami nebyly statisticky signifikantní rozdíly. Ve skupině PP pacientů bylo zjištěno statisticky významné (p=0,011) zvýšení Qalbuminu ve srovnání se skupinou RR pacientů. Ve skupině PP pacientů se zjistily statisticky signifikantně zvýšené (p=0,006) hodnoty beta-2-mikroglobulinu ve srovnání se skupinou RR pacientů: Závěr: Zvýšené hodnoty tau proteinu mohou poukazovat na neurodegenerativní procesy následované ztrátou axonů ve všech formách a stadiích roztroušené sklerózy. Zatímco tau protein můžeme považovat za hlavní marker neurodegenerace, zvýšené hodnoty beta-2-mikroglobulinu a alfa-1-antitrypsinu jen ve skupině PP pacientů mohou být interpretovány jako speciální marker pro rozlišení stupně axonální ztráty a imunitní odpovědi u pacientů s roztroušenou sklerózou.

24

Název práce: ZMĚNY AKTIVACE KLIDOVÝCH SÍTÍ PO TERAPEUTICKÉ STIMULACI POMOCÍ VOJTOVY METODY V ZOBRAZOVÁNÍ FMRI Autor: Pavel Hok Školitelé: Petr Hluštík, Miroslav Kutín‡ , Jaroslav Opavský*, spoluautoři: Zbyněk Tüdös, Aleš Grambal, Petr Kaňovský Neurologická klinika, Lékařská fakulta UP v Olomouci *Katedra fyzioterapie, Fakulta tělesné kultury UP v Olomouci ‡ RL-Corpus s.r.o., Olomouc ÚVOD: Cílem této pilotní studie bylo kvalitativní a kvantitativní posouzení změn klidových (resting-state) sítí mozku (především Default Mode Network, DMN) zdravých dobrovolníků vyvolaných terapeutickou stimulací vybraných bodů podle Vojtovy metody. Vojtova metoda je terapeutická technika využívaná v léčbě poruch motoriky u dětí i dospělých. Stimulací specifických bodů na povrchu těla lze aktivovat globální motorické vzorce; klinická účinnost této terapie byla v literatuře prokázána, avšak korelát změn na úrovni CNS nebyl dosud popsán. Předpokládáme, že tato stimulace moduluje klidové sítě, tj. systémy mozkových oblastí, které se synchronně zapojují zejména při relativní nečinnosti. METODY: Vyšetřili jsme 6 zdravých dobrovolníků, 2 muže a 4 ženy, s věkovým průměrem 27,4 a mediánem 25. Data byla zaznamenávána v klidu po dobu 6 minut před a po Vojtově stimulaci. Stimulace byla prováděna v zóně pravé paty v 30sekundových intervalech dvakrát po dobu 10 minut, s dosažením manifestní motorické odpovědi subjektu. Data byla snímána MR přístrojem Siemens Avanto 1,5T, akvizice 30 vrstev přes celý mozek BOLD sekvencí, v každém 6min. běhu bylo získáno celkem 144 objemů. MR data jsme následně zpracovali skupinovou analýzou nezávislých komponent (ICA) pomocí nástroje MELODIC z balíku FSL1. VÝSLEDKY: Skupinová ICA v klidových datech detekovala komponenty odpovídající dříve popsaným klidovým mozkovým sítím2. Dvě komponenty byly signifikantně stabilní napříč subjekty a vyšetřeními, vysvětlující 11,11% a 7,13% variability dat. V případě druhé komponenty vyjádřené převážně bilaterálně v hipokampální formaci, amygdale a temporálních lalocích došlo také po stimulaci k statisticky významnému poklesu aktivace, přičemž byla hodnota p<0,0183. ZÁVĚR: Stimulace podle prof. Vojty navodila statisticky významný pokles synchronizované aktivity v bilaterálních strukturách limbického systému během relativní nečinnosti. Souvislost útlumu limbického systému s motorickou odpovědí na stimulaci není jasná. REFERENCE: 1) Beckmann, C.F.and Smith, S.M. Neuroimage 2005, vol. 25, no. 1, pp.294-311. 2) Damoiseaux et al. PNAS 2006 vol. 103 no. 37, pp. 13848–13853. 25

Název práce:

Hodnocení kompenzatorní mozkové adaptace u pacientů s cervikální myelopatií pomocí metody fMRI

Autor: Školitelé:

Ivana Mrózková, Prof.. MUDr. Ing. Petr Hluštík1, Ph.D,.Doc. MUDr. Lumír Hrabálek2, Neurologická klinika FN Olomouc1, Neurochirurgická klinika FN Olomouc2

Úvod:

Cílem této studie bylo porovnat aktivaci neuronů v senzotomotorické korové oblasti u pacientů s cervikální myelopatií, před a po chirurgické dekompresi, za pomoci funkční MRI. Cervikální myelopatie (CM) je vyvolána sekundární míšní kompresí degenerativně změněnými strukturami páteře, často na terénu vrozeně úzkého spinálního kanálu, což vede ke statickému (stenózy) nebo dynamickému (instabilita) poškození míchy a jejích cév. Klinický obraz i průběh jsou značně variabilní.

Metody:

Tři pacienti s prokázanou CM zatím bez klinické manifestace byli vyšetřeni fMRI před a 3 měsíce po chirurgické dekompresi krční páteře. Během vyšetření v 6minutových cyklech měli pacienti za úkol provádět flekčně-extenční pohyb v zápěstí po dobu 15s následovaných 15s klidu.

Výsledky:

Funkční MRI konzistentně prokázalo aktivaci hlavních senzomotorických struktur (primární korové oblasti, mozeček), variabilně pak zapojení sekundárních korových oblastí. Výsledky naznačují redukci rozsahu aktivace, ale na individuální úrovni lze tento efekt hodnotit jen obtížně.

Reference:

Y. Dong, Compensatory cerebral adaptations before and enfolving changes after surgical decompression in cervical spodylotic myelopathy,

26

Název práce: Přehled výsledků rekanalizační terapie akutního stádia ischemického iktu komplexního cerebrovaskulárního centra Neurologické kliniky FN a LF UP Olomouc v letech 2005-2010 Autoři: Roman Sukop, František Hruška, Kateřina Zegzulková Školitelé: MUDr. Michal Král; doc. MUDr. Roman Herzig, Ph.D., FESO; Neurologická klinika FN a LF UP v Olomouci Úvod: Cévní mozkové příhody (CMP) představují stále vážný medicínský a socioekonomický problém. Představují celosvětově jednu z hlavních příčin mortality, morbidity a dlouhodobé invalidity. Cílem akutní léčby ischemických CMP je co nejrychlejší zprůchodnění uzavřené mozkové tepny a obnovení mozkové perfúze s minimalizací objemu mozkového infarktu. Metodika: Byla provedena analýza dat pacientů léčených akutně pro iCMP v komplexním cerebrovaskulárním centru Neurologické kliniky FN Olomouc dle doporučení ESO z r. 2008 a aktualizace z r. 2009; tj. i.v. trombolýzou (IVT) či i.a. přístupy. Spádová oblast představuje cca. 1 000 000 osob. Výsledky: Během let 2005-2008 stagnoval počet akutně léčených pacientů mezi 34-39 ročně, v roce 2009 došlo k mírnému nárůstu na 54 a posléze v r. 2010 ke skokovému na 132. Drtivou většinu rekanalizačních metod tvořilo IVT, podíl i.a. přístupů se však postupně z 10-17% podílu v letech 2005-2009 zvýšil až na 25% procent v r. 2010. Průměrné NIHSS v jednotlivých letech představovalo 11,9- 12,7 bodů, průměrné NIHSS 7. den po léčbě 2,9- 8,7 bodů. Výsledné mRS 90. den po léčbě bylo v průměru u 51,6 – 82,4% pacientů <=2. U pacientů s uzávěrem a. cerebri media (ACM) bylo vstupní NIHSS v průměru 12- 17,1 bodů u IVT, u i.a. přístupů 14,5 -20 bodů. NIHSS 7. den v případě uzávěru ACM bylo 5,33-16,5 bodů u IVT, respektive 2- 16,2 bodů u i.a. přístupů. V letech 2006- 2009 se počet hospitalizovaných pacientů na JIP pohyboval od 345 do 360 ročně, v roce 2010 představoval 393 pacientů. Průměrná doba hospitalizace na JIP se v letech 20062009 pohybovala kolem 4 dnů, v roce 2010 došlo k poklesu na 3,25 dne. Závěr: V analyzovaném období 2005-2010 je od roku 2009 patrný růst celkového počtu pacientů akutně léčených s iCMP, přičemž v roce 2010 dochází ke skokovému růstu na úrověň 250% oproti průměru předchozích let. Jedná se nejspíše o důsledek prodloužení okna pro IVT ze 3 na 4,5 h (výsledek studie ECASIII z r. 2008). Současně se v letech 2009 a 2010 zvýšil podíl i.a. přístupů v léčbě akutní iCMP. V souvislosti s těmito změnami došlo k výraznému zvýšení počtů hospitalizací a zkrácení hospitalizační doby na JIP Neurologické kliniky FN Olomouc.

27

Název: Likvorové markery neurodegenerace u roztroušené sklerózy Autor: Tereza Doležalová, Klára Vašťáková Školitel: doc. MUDr. Jan Mareš, Ph.D., MUDr. Vladimíra Sládková Neurologická klinika FN a LF UP Olomouc Spolupracovníci: Doc. MUDr. Roman Herzig, Ph.D., Prof. MUDr. Petr Kaňovský,CSc., Prof. MUDr. Karel Urbánek, CSc., Hana Vránová, Jana Doláková, Jana Klosová, Katarína Obereigneru, David Stejskal, Jana Zapletalová. Úvod: Roztroušená skleróza je nejčastější neurologické onemocnění mladého věku vedoucí k invaliditě. Je to zánětlivé neinfekční onemocnění probíhající na autoimunitním podkladě.Vede k destrukci myelinu a axonální lézi. Mezi markery neurodegenerace, které jsou v současné době studovány, patří tau protein, beta 2 mikroglobulin (B2M), beta amyloid. Cíl: Cílem naší studie bylo porovnat likvorové markery neurodegenerace u pacientů s klinicky izolovaným syndromem (CIS), s relabující-remitující (RR) formou a s primárně progresivní (PP) formou roztroušené sklerózy. Metodika: Do studie bylo zařazeno 158 pacientů, 119 žen a 39 mužů. 94 pacientů mělo diagnostikovanou RR formu, 39 pacientů bylo s CIS a 25 pacientů s PP formou. Skupiny s RR a CIS byly bez předešlé terapie. Vzorky likvoru byly odebrány lumbální punkcí. V likvoru se sledovaly hladiny markerů neurodegenerace: Beta 2 mikroglobulin, Tau protein, beta amyloid, cystatin C. Hladiny se stanovily pomocí metod ELISA. Statistická analýza byla provedena softwarem SPSS, verze 15 ( Chicago USA). Výsledky: Tau protein byl zvýšený u všech skupin pacientů. Nebyly zde statisticky signifikantní rozdíly mezi jednotlivými skupinami. Ve skupině PP bylo nalezeno statisticky signifikantní zvýšení hladiny B2M ve srovnání se skupinou RR. Závěr: Zvýšené hladiny Tau proteinu mohou demonstrovat neurodegenerativní proces následovaný ztrátou axonů ve všech formách a stádiích RS. Tau protein se může považovat za všeobecný marker neurodegenerace. Beta-2 mikroglobulin může být interpretován jako specifický marker u PP skupiny.

28

Název práce: Možnosti vakcinoterapie (Acnevac®) v léčbě akné Autoři: Dzurišová Katarína, Pavlovská Valéria Školitel: MUDr. Bienová Martina, Ph.D., Klinika chorob kožních a pohlavních LF UP v Olomouci Cíl studie: Hodnocení účinnosti vakcinoterapie (Acnevac®) v léčbě acne papulopustulosa Pracovní hypotéza: Acne vulgaris je chronické zánětlivé onemocnění mazových žláz a vlasových folikulů, které se vyskytuje u obou pohlaví zejména v období dospívání. Etiopatogeneze onemocnění je multifaktoriální a kromě genetické predispozice a hormonálních vlivů se uplatňuje i bakteriální flora, zejména přítomnost Propionibacterium acnes, Staphylococcus aureus a Staphylococcus epidermidis. Proto předpokládáme, že podávání purifikovaných lyzátů těchto bakterií stimuluje imunitní systém a posiluje přirozenou obranyschopnost organismu a tímto vede i ke zlepšení zánětlivých projevů akné. Metodika: Studie se zúčastnilo celkem 20 pacientů s acne papulopustulosa, u kterých byly v úvodu spočítány aknózní eflorescence a určen stupeň akné na jedné polovině obličeje. Následně byla podávana vakcinoterapie (Acnevac®) ve formě tablet, v dávce 5mg denně po 10 dní v měsíci s následnou 20-denní pauzou. Po 3 měsících léčby byl znovu určen stupeň akné na sledované polovině obličeje a zhodnocen efekt terapie pacientem a lékařem. Výsledky: Po 3-měsíční terapii byl v našem souboru pacientů hodnocen stav akné jako výrazně zlepšený u 45 % pacientů, jako zlepšený u 40 % a nezlepšený jen v 15 % případů, u nikoho se nevyskytlo zhoršení stavu. U žádného z pacientů se během vakcinoterapie nevyskytly nežádoucí účinky. Závěr: Naše studie prokázala účinnost vakcinoterapie na zánětlivé léze u acne papulopustulosa u 85 % pacientů. Volba terapie vychází ze závažnosti klinického obrazu akné. Vakcinoterapie je indikována u zánětlivých projevů akné se středně těžkou závažností. Vzhledem k multifaktoriálnímu charakteru onemocnění akné s výskytem nezánětlivých i zánětlivých morf, je téměř u každého pacienta vhodná terapie kombinovaná.

29

Název práce: Hormonální kontraceptiva v léčbě akné Autor: Korandová Eliška Školitel: odb.as. MUDr. Martina Bienová, Ph.D., Klinika chorob kožních a pohlavních, LF UP a FN Olomouc Úvod: Acne vulgaris je chronické zánětlivé onemocnění pilosebaceozní jednotky s multifaktoriální etiologií - jedním z hlavních etiologických agens jsou hormonální faktory, zvláště vzájemný poměr androgenů a estrogenů. Jednou z možností léčby akné je perorální užívání hormonální kontracepce s antiandrogenním gestagenem, která reguluje hladiny hormonů a příznivě ovlivňuje androgen-dependentní kožní jevy. Terapie hormonálními kontraceptivy je vhodná u žen ve fertilním věku (15 let a starší), které si nepřejí otěhotnět. V naší 6-ti měsíční prospektivní studii jsme porovnávali účinky preparátů Yaz (drospirenon + ethinylestradiol - EE) a Jeanine (dienogest +EE), které se liší hladinou EE, účinnou látkou a dávkovacím schématem. Soubor pacientů a metoda: Celkem bylo léčeno 21 pacientek (věk 15 - 43 let) s lehkou až středně těžkou formou akné, které splňovaly kritéria k léčbě. Do podsouboru léčených preparátem Jeanine bylo zařazeno 11 pacientek, z toho 1 pacientka byla po 3 měsících terapie vyřazena pro přetrvávající intermenstruální krvácení. 10 pacientek bylo léčeno preparátem YAZ. U nemocných byly odečteny počty různých typů eflorescencí v obličeji před zahájením léčby, po třech měsících a po půl roce užívání. Při každé kontrole byl stanoven počet zánětlivých a nezánětlivých eflorescencí a celkový počet lézí (tzv. IGA skóre). Následně byly tyto počty porovnány s počátečními a bylo stanoveno procento zbývajících eflorescencí. Dále bylo také porovnáno subjektivní hodnocení léčby pacientkami ve škále 0 (nespokojenost) až 4 (vynikající efekt terapie) a vliv léčby na menstruační cyklus. Výsledky: Po 3 měsících terapie Jeanine se snížil počet zánětlivých eflorescencí na 62%, nezánětlivých na 40% a IGA skóre kleslo na 48%; po 6 měsících terapie příslušné hodnoty klesly na 31%, 17% a 22%. Po 3 měsících terapie YAZ se snížil počet zánětlivých eflorescencí na 43%, nezánětlivých na 64% a IGA skóre kleslo na 56%; po 6 měsících terapie uvedené hodnoty klesly na 18%, 27% a 24%. Průměrné subjektivní hodnocení efektu terapie bylo ve skupině Jeanine 2,64, Yaz 3,0. Závěr: Obě terapie po 6 měsících léčby úspěšně snížily celkový počet eflorescencí v obličeji pod 25%. Při terapii Yaz došlo k relativně rychlejšímu a výraznějšímu poklesu počtu zánětlivých eflorescencí ve srovnání s terapií Jeanine. Tomuto výsledku odpovídá také lehce příznivější subjektivní hodnocení léčby novějším preparátem Yaz pacientkami.

30

Název práce: Jóga a prevence kardiovaskulárních onemocnění Autor: Tomáš Grézl Školitelé: doc. MUDr. Eliška Sovová, Ph.D., MBA , MUDr. Dalibor Pastucha, Ph.D., MBA , klinika tělovýchovného lékařství a kardiovaskulární rehabilitace FNOL Úvod: Kardiovaskulární onemocnění je nejčastější příčinou úmrtí a invalidizace ve vyspělých státech a v poslední době je zaznamenáván jejich nárůst i v rozvojových zemích. Vedou k předčasné morbiditě, mortalitě a snižují kvalitu života. Vzniká tedy potřeba efektivní primární prevence, která se v první řadě zaměřuje na ovlivnitelné rizikové faktory. Prominentní mezi nimi jsou rizikové faktory spojené s metabolickým syndrom a inzulínovou rezistencí. Terapie mysl-tělo má zde značný potenciál. Jako ucelená věda vznikla jóga již před 4000 let v Indii a běžně se tam používá k léčbě hypertenze, diabetu a stavů spojených s inzulinovou rezistencí. Cíl: Cílem studie je porovnat parametry určující kardiovaskulární riziko u testované skupiny dobrovolníků vůči kontrolní skupině. Metodika: Skupina dobrovolníků, pravidelně provozující jógu déle než 1 rok, byla vyšetřena na klinice tělovýchovného lékařství a kardiovaskulární rehabilitace. Byly provedeny laboratorní testy, spiroergometrie a vyšetření na přístroji bodystat. Parametry byly zaznamenány a statisticky vyhodnoceny. Výsledky: U 61 dobrovolníků účastnících se studie byl prokázán pozitivní vliv jógy na prevenci kardiovaskulárních onemocnění. V testované skupině se snížil HOMA-IR index o 49%, Quicki index se zvýšil o 13%, systol. tlak se snížil o 5,1%, glykémie se snížila o 3,1% a BMI se snížilo o 5,3%. Výrazněji pozitivnější výsledek byl při rozdělení dle pohlaví zaznamenán u mužů. U mužů došlo ke snížení systolického tlaku o 8%, glykémie o 6%, LDL o 14,4%, BMI o 7%, inzulinémie o 69,3%, HOMA-IR index o 71,8% a Quicki index se zvýšil o 23,1%. U žen bylo prokázáno snížení HOMA-IR indexu o 36,9%, snížení inzulinémie o 35,2% a Quicki index se zvýšil o 9,2%. Závěr: Pravidelné cvičení jógy pozitivně ovlivňuje rizikové faktory podílející se na vzniku kardiovaskulárního onemocnění. Ve studii byl zaznamenán větší profit v mužské populaci.

31

Jak zlepšit léčbu dětské obezity Sovová Markéta. IV. ročník všeobecného lékařství Školitel: MUDr. Dalibor Pastucha, Ph.D., MBA. Klinika tělovýchovného lékařství a kardiovaskulární rehabilitace Cíl studie: Porovnat antropometrické parametry (hmotnost, tuková tkáň, obvod pasu, obvod boků), fyzickou zdatnost (VO2max) a množství pohybové aktivity ve skupině obézních chlapců a dívek po 6 měsících sledování v obezitologické ambulanci. Soubor a metodika. Bylo vyšetřeno 82 obézních dětí, 41 chlapců s průměrným věkem 13,29 ±2,34 let a 41 dívek s průměrným věkem 12,55 ±2,72 let. Všechny děti měly edukaci nutričním terapeutem a stanovenou tepovou frekvenci pro pohybový režim pomocí spiroergometrického vyšetření. Ke kontrolnímu vyšetření po 6-ti měsících nefarmakologické intervence se dostavilo 30 chlapců (73 %) a 28 dívek (68 %). Analýzy párových pozorování byly provedeny Wilcoxonovým párovým testem. Výsledky: P-hodnoty testů změn (vstupní vs. po 6 měsících)

hmotnost

tuk

VO2max

pas

boky

PA

0,19824

0,16639

0,00028

0,02775

0,38784

0,000027

Chlapci Dívky 0,866446 0,459337 0,000119 0,602605 0,071571 0,000008 Diskuze: na základě výše uvedených výsledků jsme se rozhodli vybudovat webové stránky www.pridejseknamity.cz a facebookovou komunitu, pomocí které chceme zlepšit compliance a edukaci obézních dětí.

32

Název práce: Polyelektromyografická analýza svalů horní končetiny u hemiparetických pacientů Autor: Barbora Freiwaldová Školitel: Mgr. Barbora Kolářová, MUDr. Alois Krobot, Ph.D., Ústav fyzioterapie (FZV) Úvod: Hemiparéza je ochrnutí jedné poloviny těla. K nejčastějším příčinám patří cévní mozková příhody (CMP), úrazy hlavy, míšní léze aj. Manifestuje se převážně kontralaterálně k postižené oblasti mozku. Klinický obraz tvoří funkční pohybové ztráty zejména abnormální svalový tonus, abnormální reflexy, bolestivost. Postižení a. cerebri media během CMP vede k většímu postižení na horní končetině, které se projevuje její insuficientní volní i mimovolní kontrolou. Neglect syndrom jako možná komplikace CMP představuje selektivní poruchu uvědomování si podnětů z poloviny prostoru kontralaterálně k cerebrální lézi. Cíl práce: Zhodnotit efekt průběhu rehabilitace na aktivitu svalů pletence horní končetiny u pacienta po cévní mozkové příhodě. Metodika: Pacient (*1947), v dubnu 2010 ataka iCMP v povodí ACM dx. s levostrannou hemiparézou. Přítomna lehká dysartrie a neglect syndrom. V průběhu jednoho roku byla u pacienta provedena celkem 4 měření: 1. - měsíc po CMP, 2. - v průběhu ambulantní rehabilitace po 9 měsících, 3. - 10 měsíců od iktu (ambulantní RHB doplněna každodenním tréninkem formou hry ve virtuálním prostředí), 4. – jedenáct měsíců po příhodě po ukončení RHB. Pomocí povrchové elektromyografie byla snímána při každém měření aktivita svalů pletence postižené horní končetiny: m. deltoideus, m. trapezius, m. supraspinatus, m. infraspinatus, m. triceps a m. biceps brachii. Výsledky: U m. trapezius, m. deltoideus a m. supraspinatus pozorujeme podobný trend v elektromyografické aktivitě v průběhu jednotlivých měření. Jejich aktivita se postupně zvyšovala v průběhu RHB (1.- 3. měření), u 4. měření již došlo k poklesu aktivity svalů. Aktivita m. infraspinatus byla v průběhu prvních třech měření na srovnatelné úrovni, vzrostla až při měření čtvrtém. Diskuze: Z výsledků je zřejmé, že se zvyšující se intenzitou rehabilitace docházelo k optimalizaci svalové aktivity, která s mírným poklesem přetrvávala i po jejím ukončení. Navíc zařazení speciálního rehabilitačního programu formou hry ve virtuální realitě mělo zjevný efekt na pohybovou aktivitu pacienta. Vizuální zpětná vazba napomohla obnovení pohybových automatismů, došlo i k subjektivnímu zlepšení vnímání neglektované části těla. Závěr: Se zvyšující se intenzitou RHB se zlepšoval klinický stav pacienta a docházelo i ke zvyšování aktivity jednotlivých sledovaných svalů ramenního pletence. 33

Název práce: Autorka: Školitel:

Hodnocení polohy a tvaru interlobií pomocí CT Zuzana Heřmanová MUDr. Filip Čtvrlík Radiologická klinika

Cíl. Zjistit normální polohu interlobií, srovnat získané výsledky s údaji v literatuře. Materiál a metoda. Na 250 po sobě následujících CT vyšetřeních hrudníku bez nálezu významnější patologie byla posouzena poloha a tvar interlobií. K hodnocení byly použity multiplanární rekonstrukce zhotovené z tenkých CT skenů. Zjištěné výsledky byly srovnány s údaji v literatuře, zejména ve standardních učebnicích anatomie. Výsledek. Hlavní interlobium (fissura obliqua): v levé plíci začínal kraniální okraj ve výši dorzálního průběhu 2. až 8. žebra (medián 4. žebro), v pravé v úrovni 4. až 8. žebra (medián 5. žebro). Kaudální okraj byl nejčastěji lokalizován ve ventrální třetině bránice a to oboustranně. Nejčastější průběh v sagitální rovině byl přímý. Vedlejší interlobium (fissura horizontalis): nejčastěji odstupovalo ve střední třetině průběhu hlavního interlobia a probíhalo k úrovni ventrální části 4. žebra. Literatura uvádí pouze nejčastější lokalizaci interlobií, nikoliv celý možný rozsah. Tvary neuvádí vůbec. Závěr. Naše výsledky zpřesňují informace uváděné v literatuře.

34

Název práce: Sledování klinického efektu PTA tepen dolních končetin Autor: Pavlína Staňková Školitel: MUDr. Marie Černá, Ph.D., Radiologická klinika FN Olomouc CÍLE: Cílem práce bylo zhodnotit výsledky perkutánní transluminální angioplastiky (PTA) arteria poplitea a bércových tepen u pacientů s kritickou končetinovou ischemií. MATERIÁL A METODA: Od roku 1992 do roku 2010 podstoupilo na Pracovišti intervenční radiologie Radiologické kliniky ve FN Olomouc PTA infrapopliteálních tepen 719 pacientů s kritickou ischémií dolních končetin. Jednalo se o 444 (62 %) mužů a 275 (38 %) žen ve věku od 24 do 99 let, věkový průměr byl 67 let. K retrospektivnímu hodnocení byla použita data získaná z nemocničního informačního systému MEDEA. V souboru nemocných byla hodnocena jednoroční záchrana končetiny a rizikové faktory. VÝSLEDKY: Ve sledovaném období podstoupilo PTA arteria poplitea a bércových tepen 719 pacientů. U 266 nemocných byla provedena PTA a. poplitea a u 591 pacientů PTA infrapopliteálních tepen. Z rizikových faktorů pro vznik ischemické choroby dolních končetin jsme u nemocných nejčastěji zaznamenali hypertenzní nemoc (447), diabetes mellitus (408), ICHS (125) a prodělanou cévní mozkovou příhodu. Z celkového počtu 719 pacientů vypadlo z evidence 188 nemocných. Déle než rok bylo sledováno 412 pacientů. Jednoroční záchrana končetiny v tomto souboru 412 nemocných byla 89,3 % (368 nemocných). Během prvního roku po výkonu podstoupilo vysokou amputaci 44 pacientů, tj. 10,7 %. ZÁVĚR: PTA bércových tepen u nemocných s kritickou končetinovou ischemií je vysoce účinná metoda pro záchranu končetiny. Umožňuje výrazně snížit počet amputací dolních končetin a tím zvýšit kvalitu života nemocných. KLÍČOVÁ SLOVA: kritická končetinová ischémie, perkutánní transluminální angioplastika, záchrana končetiny

35

Název práce: Problematika péče o osoby s diabetem v rovníkové Africezkušenosti z osmiměsíčního pobytu v tropech Autor: Zuzana Fajkusová ([email protected]), 6. roč. všeo Školitel: Doc. MUDr. Rudolf Chlup, CSc., Ústav fyziologie LF UP a II. Interní klinika FNOL

Úvod: Diabetes patří v tropických zemích mezi opomíjené choroby. Jeho prevalence zde přitom roste rychleji než v Evropě (Afrika 2000 1,2% vs. 2010 3,2%, tj. 2,6x více než v r. 2000; Evropa 2000 4,9% vs. 2010 8,5%, tj. 1,7x více než v r. 2000). V rámci rozvojových projektů VŠ Sv. Alžběty v Bratislavě a Centra „Narovinu“ v Praze jsem jako dobrovolník působila v Etiopii (2009) a Keni (2010), celkem 8 měsíců. Cíl: (1) Popsat zdravotní péči v Etiopii a Keni; (2) Charakterizovat tamní úskalí diagnostiky a terapie diabetu; (3) Posoudit přínos dobrovolnických projektů v konkrétních lokalitách (Kibre Mengist, Etiopie; Rusinga Island, Keňa). Metoda: (1) Byla provedena rešerše v databázi PubMed (sub-sah*, Kenya, diabet*, overweig*, obesit*) a získány informace z internetových zdrojů (www.who.org; www.idf.org; www.diabetesatlas.org). (2) Vyšetřila jsem asi 800 ambulantních (Keňa) a 100 hospitalizovaných pacientů (Etiopie) se zaměřením na odchylky jejich klinického a laboratorního obrazu i na jejich sociální situaci. (3) Problematiku jsem postupně diskutovala se se 6 místními lékaři, 4 řádovými sestrami a následně i s odborníky v ČR. Výsledky: Z 203 referencí nalezených v Pubmed prostudováno 20 prací. Úskalí diagnostiky: (1) většinou chybí zdravotní pojištění, takže finanční náklady hradí pacient; (2) nedostatek erudovaných zdravotníků – 1 lékař na 7000 obyvatel; (3) nedostatečné technické vybavení (glukometry); (4) priority jiných diagnóz (AIDS, malárie). Úskalí léčby: (1) chybějící organizační struktura; (2) nízká motivace zdravotníků a pacientů; (3) nízká gramotnost obyvatelstva; (4) špatné zásobování léky; (5) vysoké náklady na péči. V dobrovolnických zdravotních centrech je péče poskytována komplexně většinou za minimální jednorázový poplatek. Naproti tomu ve státních a soukromých zařízeních pacient hradí každou jednotlivou položku (vyšetření lékařem, laboratorní testy, zdravotnický materiál, léky, pobyt v nemocnici) v plném rozsahu samostatně. Závěr: Péče o diabetiky v Etiopii a Keni je limitována zejména nedokonalou diagnostikou a vysokými náklady. V dobrovolnických centrech jsou pacienti ekonomicky motivováni k systematické léčbě, která je levnější než ve státních a soukromých nemocnicích. 36

Názov práce: Glykemický index vybraných potravín u zdravých osôb Autor: Martina Rybáriková ([email protected] ), 3.roč. VŠEO Školiteľ: doc. MUDr. Rudolf Chlup, CSc. Ústav fyziológie LF UP v Olomouci a II. interní klinika FNOL Úvod: Glykemický index (GI) udáva hyperglykemizujúcu silu potraviny a glukózy v období 0-120 min po začatí jedla. Problematika GI sa na LF UP rieši od r. 2004. Cieľ: Stanoviť glykemický index 6 bežných potravín u zdravých osôb. Metóda: Jedálniček obsahoval 6 jedál a glukózu ako štandard, ktoré boli usporiadané podľa schémy v Tabuľke 1. Každá porcia obsahovala 50g sacharidov a bola zjedená do 20 minút. Ďalšie potraviny neboli v testovaných dňoch konzumované. 4. deň sa nehodnotil, probandi mali voľný výber jedla. Glykémia bola meraná pomocou CGMS, pri spracovaní bol použitý software CareLink Pro a Degif XL5. Štúdie sa zúčastnilo 10 osôb (9 žien, 1 muž) vo veku od 20 do 23 rokov, BMI 21,0 – 29,9. Výsledky: Do štatistického hodnotenia bolo vzatých 312 z 350 testov, vyradených bolo 9 testov pre nedodržanie jedál, 14 testov pre poruchu senzora a 15 hodnôt prekračovalo 3-násobok kvartilového rozpätia. Výsledné GI sú v Tabuľke 2. Tab. 1: Plán konzumácie potravín / každá potravina 5krát/ 1.deň

2.deň

3.deň

4.deň

5.deň

6.deň

7.deň

8.deň

Raňajky 7:00 Obed 11:00 Olovrant15:00

--A B

E F G

C D E

voľný výber jedla

A B C

F G A

D E F

B C D

9.deň G -----

Večera1 19:00 Večera2 23:00

C D

A B

F G

D E

B C

G A

E F

-----

Priemer

SD

Tab. 2: Hodnoty GI 120 jednotlivých testovaných potravín Jedlo

N

Minimum

Maximum

Median

A - Polomáčané sušienky

10

21.4

51.1

37.5

38.3

10.3

B - Jogurtový nápoj Florián

10

26.5

104.9

34.0

42.9

24.4

C - Trubičky jogurtové D - 2 rožky a šunka E - Trubičky orechové F - Jogurt Florián a ½ rožka G – Glukóza

10 10 10 10 10

30.1 3.4 9.5 0.0 100

130.7 122.9 89.6 118.7 100

46.7 45.6 22.2 31.6 100

57.2 50.7 32.4 41.1 100

28.8 29.9 24.9 31.7 0.0

Záver: Zistené hodnoty GI sú pripravené k použitiu v nutričných tabuľkách. Všetky testované potraviny majú nízky alebo stredný GI. 37

Název práce: Diabetes mellitus v Německu: co je jinak? – zkušenosti ze studijního programu Erasmus v Lipsku Autor: Jana Tomčalová ([email protected]), 5.roč. všeo Školitel: Doc.MUDr.Rudolf Chlup, CSc., Ústav fyziologie a II.interní klinika FN a LF UP v Olomouci Úvod: Čtvrtý ročník všeobecného lékařství jsem v roce 2009/2010 absolvovala na Univerzitě v Lipsku, praktické stáže probíhaly na Univerzitní klinice. Při prevalenci diabetu mellitu asi 7% je 30% lůžek v nemocnici obsazeno diabetiky. Cíl: (1) Charakterizovat přínos studia na Univerzitě v Lipsku pro studenta všeobecného lékařství s důrazem na praktické otázky diagnostiky a léčby diabetiků v Německu. (2) Porovnat dispenzarizaci a léčebné metody v Německu a v České republice. Metoda: (1) Osobní zkušenost. Během studia v Lipsku jsem se v rámci stáží zaměřovala na klinické i laboratorní postupy při vyšetřování osob s diabetem. (2) Informace jsem čerpala z monografie Mehnert H et al., 2003, Diabetologie in Klinik und Praxis a z časopisu Diabetologie und Stoffwechsel (2007-2011), který vydává Německá diabetologická společnost. (3) Provedla jsem rešerši v databázi PUBMED (klíčová slova: german*, diabetes mellitus). (4) Péče o diabetiky je demonstrována na dvou simulovaných kazuistikách. Výsledky: Časopis Diabetologie und Stoffwechsel informuje o aktuálních problémech patofyziologie, diagnostiky a léčby diabetu a jeho komplikací; Přináší metodická doporučení a zásady správné klinické praxe. Věnuje pozornost nákladům a hodnocení efektivity, atd. Kazuistiky: (1) učitel 55 let, přijat pro nově zjištěný DM 2. typu, zahájena komplementární (suplementární) léčba inzulinem, edukován v selfmonitoringu, za 2 měsíce nasazena inzulínová pumpa, dispenzarizován; (2) hoch 8 let, nově dg. DM 1.typu, zahájena léčba inzulínem, průběžně edukován podle zásad liberalizované stravy, zacvičen v obsluze inzulinové pumpy Paradigm za přítomnosti matky, objednán ke kontrole za týden po propuštění, dispenzarizován. Závěr: Studium v Lipsku přispělo k poznání systému německého zdravotnictví. Péče o diabetiky v Německu a v České republice má podobné rysy. Odlišnosti jsou ve spoluúčasti na léčbě. Edukační osnovy mají v každém zařízení své specifické uspořádání.

38

Název práce: Autor: Školitel:

Problematika střelných poranění v soudním lékařství a její aktuální vývoj MUC. Petra Adamusová MUDr. Radek Útrata, Ústav soudního lékařství a medicínského práva LF UP v Olomouci

Úvod: Ke střelnému poranění dochází po vypálení střely ze střelné zbraně, přičemž nejčastěji jde o ruční palnou zbraň, ale setkáváme se i s případy poranění jatečními přístroji, plynovými, mechanickými, akustickými zbraněmi nebo zbraněmi domácí výroby a také s poraněními organismu střepinami uvolněnými při výbuchu . V minulosti byla střelná poranění vzácná a uniformní. S přibývající nabídkou moderních střelných zbraní však narůstá počet i různorodost poranění, což je důvod, proč jsme se této problematice začali věnovat. Cil: Cílem práce je srovnat výskyt střelných poranění vedoucích k úmrtí postiženého v minulosti a v současné době a zaměřit se na četnost těchto poranění mezi muži a ženami, na jejich demografické rozložení, ranivý charakter a příčiny a okolnosti jejich vzniku, a to v následujících dvou obdobích: a) před rokem 1990 a b) po roce 1990. Soubor a metodika: Přesné počty subjektů zařazených do této práce ještě nejsou známy. Subjekty jsou vybírány z archivu pitev Ústavu soudního lékařství a medicínského práva LF UP v Olomouci, pod který spadají okresy Olomouc, Šumperk, Jeseník, Přerov, Vsetín, Bruntál a Opava. Výsledky: Výsledky z obou období jsou zpracovávány formou grafů a následně srovnávány s odpovídajícími výsledky v druhém časovém období. Závěr: Z výsledků, které máme dosud k dispozici, není možné vyvozovat konkrétní závěry. Tyto budou formulovány až po kompletizaci souboru subjektů.

39

Název práce: Autor: Školitel:

Nové prediktory metastatického potenciálu u nemalobuněčného karcinomu plic Jiří Posker ([email protected]) MUDr. et MVDr. Jozef Škarda, Ph.D. Ústav patologie LF UP v Olomouci

Úvod: Je obecně známo že komplex E-kadherinu a β-kateninu se významnou měrou podílí na procesu mezibuněčných adhezí. Uvedené proteiny jsou také zapojeny do signálních drah regulujících apoptózu. Porucha exprese uvedených proteinů je u různých nádorů spojována s nádorovou progresí, metastazováním a rezistencí na protinádorovou terapii. Cílem sdělení je posoudit vztah mezi expresí složek mezibuněčných spojení a klinicko-patologickými charakteristikami pacientů s NSCLC. Metoda: Byly vyšetřeny vzorky tumorů zalitých do parafinu pocházející od 234 pacientů (190 mužů, 44 žen; průměrná doba sledování 32 měsíců, nejvíce zastoupeno stadium IIIa – 104 osob). Přežívání bylo hodnoceno Kaplan-Meierovou metodou, prognosa byla vyhodnocena uni- a multivariantní Coxovou regresní analýzou. Výsledky: Jednotlivé typy tumorů nevykazují rozdíly v expresi sledovaných proteinů. Pozitivita β-kateninu v jádře koreluje s kratším bezpříznakovým obdobím (OFS p = 0,03; DFS p = 0,045). Pozitivita E-cadherinu je v korelaci s expresí sfingosinkinasy I (p = 0,0346) a VEGF (p = 0,03). Závěr: Pozitivita β-kateninu v buněčném jádře je negativním prognostickým ukazatelem (OFS p = 0,03; DFS p = 0,045).

40

Název práce: Starý člověk s poruchou kognitivní funkce v ústavní péči. Autoři: Alena Řezníčková, Zuzana Nudzajová, Wendy Gardner Školitel: Prof. MUDr. Květoslav Šipr, CSc. Úvod: Poruchy kognitivních funkcí patří mezi zdravotní postižení se zvláště závažnými sociálními důsledky. Prevalence poruch kognitivních funkcí, a zejména Alzheimerovy choroby, se výrazně zvyšuje s věkem. Udává se, že Alzheimerovou chorobou trpí 2 procenta pětašedesátiletých, avšak 12 procent osmdesátiletých (Krämer). Podíl osob vyššího věku v celkové populaci se výrazně zvyšuje. Podle demografické předpovědi se u nás do roku 2050 počet obyvatel starších 65 let zdvojnásobí a osob ve věku nad 85 let dokonce zpětinásobí. Nemocní s poruchou kognitivních funkcí tvoří významnou část osob hospitalizovaných ve zdravotnických zařízeních i umístěných v sociálních ústavech. Cíl práce: Cílem naší práce bylo zjistit, jak velký podíl tvoří nemocní s poruchou kognitivních funkcí mezi hospitalizovanými ve zdravotnickém zařízení pro starší nemocné (Oddělení geriatrie Fakultní nemocnice v Olomouci, dále OG) a v sociálním ústavu určeném pro seniory (Domov seniorů POHODA Chválkovice, dále DS). Zjišťovaly jsme zvláště vztah mezi stupněm poruchy kognitivních funkcí, přítomností deprese a schopností vykonávat aktivity denních činností. Metodika: Vyšetřily jsme 108 osob ve věku 65 a více let, polovinu z nich tvořili pacienti hospitalizovaní na OG a polovinu klienti DS. K hodnocení jsme použily standardizované hodnotící testy: MMSE (Mini-Mental State Examination), ADL (Activities of Daily Living) a Škálu deprese pro geriatrické pacienty. Výsledky: Porucha kognitivních funkcí byla u obyvatel DS přibližně stejně častá jako u nemocných hospitalizovaných na OG (13% a 11%), klienti DS však trpí depresí mnohem častěji než hospitalizovaní na OG (42% a 18%). Podíl pacientů vysoce závislých na cizí pomoci byl vyšší na OG než v DD (64% a 45%). Výskyt deprese se zvyšuje se stupněm poruchy kognitivních funkcí, a to zřetelněji u klientů DS ve srovnání s hospitalizovanými na OG. Deprese se vyskytovala častěji u osob závislých na cizí pomoci. Osoby s těžkou poruchou kognitivních funkcí jsou vysoce závislé na cizí pomoci. Závěr: Prokázalo se, že porucha kognitivních funkcí je častým onemocněním obyvatel DS i nemocných hospitalizovaných na OG. Přítomnost kognitivní poruchy vede k výrazné závislosti na cizí pomoci.

41

Název práce: Autor: Školitel:

Mechanismus rezistence kmenů Pseudomonas aeruginosa ke karbapenemům Jitka Průšová Prof. MUDr. Milan Kolář, Ph.D. Ústav mikrobiologie LF UP v Olomouci

Úvod: K nejdůležitějším bakteriálním patogenům patří Pseudomonas aeruginosa. Kmeny tohoto species se uplatňují jako významní původci nozokomiálních infekcí, přičemž jejich adekvátní antibiotická léčba je problematická z důvodů stoupající odolnosti k antimikrobním přípravkům. K lékům volby patří karbapenemy, které jsou však ve svém účinku limitovány narůstající frekvencí rezistentních kmenů. Cíl: Cílem studie bylo stanovení nejčastějších mechanismů rezistence ke karbapenemům u kmenů Pseudomonas aeruginosa ve Fakultní nemocnici Olomouc (FNOL). Materiál a metody: V roce 2010 byly z klinického materiálu pacientů hospitalizovaných ve FNOL izolovány kmeny Pseudomonas aeruginosa rezistentní k meropenemu. Izoláty byly identifikovány standardními mikrobiologickými postupy, event. ve vybraných případech pomocí automatizovaného systému Phoenix (Becton Dickinson). Citlivost k antibiotikům byla stanovena standardní diluční mikrometodou. K detekci širokospektrých betalaktamáz byly použity příslušné fenotypové testy. Výsledky: Četnost rezistentních kmenů Pseudomonas aeruginosa v roce 2010 dosáhla ve FNOL 30,2 %. Na souboru 14 meropenem-rezistentních izolátů byl stanoven mechanismus rezistence s průkazem 3 kmenů produkujících metalo-betalaktamázy (MBL) a 6 kmenů s produkcí AmpC chromozomálních cefalosporináz. Závěr a diskuse: Na základě výsledků lze předpokládat, že na rezistenci Pseudomonas aeruginosa ke karbapenemům se uplatňuje současně více mechanismů najednou. Vedle produkce MBL a chromozomálních AmpC cefalosporináz mají důležitou úlohu ztráta OprD porinu a efluxový systém. Fenotypové stanovení produkce širokospektrých beta-laktamáz bude v další práci potvrzeno průkazem genů kódujících tyto enzymy. Je vhodné zdůraznit, že v rámci FNOL se jedná o první popis kmenů Pseudomonas aeruginosa s produkcí velmi nebezpečných MBL třídy B podle Amblera. Výsledky byly získány za podpory výzkumného záměru MSM6198959223.

42

POLYMORFISMUS GENU ATG16L1 (AUTOPHAGY-RELATED 16-LIKE 1) A GENETICKÁ VNÍMAVOST K SARKOIDÓZE U ČESKÝCH PACIENTŮ Autoři: Jana Marcinková, Kateřina Štaffová, Ing. Anna Sťahelová Školitelé: MUDr. František Mrázek, Ph.D., Prof. MUDr. Vítězslav Kolek, DrSc., Prof. MUDr. Martin Petřek, CSc. Ústav imunologie & Klinika plicních nemocí a tuberkulózy; Lékařská fakulta UP a Fakultní nemocnice, Olomouc. Úvod: Sarkoidóza je systémové granulomatózní onemocnění s genetickou složkou postihující nejčastěji plíce. Klinická manifestace sarkoidózy je různorodá; akutní forma nemoci s příznivou prognózou se označuje jako Löfgrenův syndrom (LS). Podle výsledků nedávných studií se genetická složka sarkoidózy částečně překrývá s Crohnovou nemocí (CN), u které byly zjištěny také podobné patogenetické mechanismy. Cíl: Cílem této práce bylo proto zjistit, zda varianta genu ATG16L1 (autophagy-related 16-like 1), která predisponuje k CN, může souviset také s genetickou vnímavostí k sarkoidóze. Pacienti a metody: Do studie bylo zahrnuto 195 pacientů se sarkoidózou a 101 zdravých kontrolních jedinců české národnosti. Polymorfismus ATG16L1 rs2241880 A/G byl vyšetřován metodou PCR-SSP a zjištěné frekvence byly porovnány mezi pacienty a kontrolními jedinci pomocí Chi-kvadrátového testu. Výsledky: Distribuce genotypů polymorfismu ATG16L1 byla v souladu s Hardy-Weinbergovou rovnováhou. Frekvence méně četné alely ATG16L1 rs2241880*A byla podobná v souboru pacientů (46,9%) a kontrolních jedinců (46,5%). Nezjistili jsme signifikantní rozdíly ani v zastoupení ATG16L1 alel a genotypů v závislosti na specifických klinických fenotypech onemocnění. Závěr: Varianta ATG16L1 rs2241880, která byla jednoznačně spojena s vnímavostí ke Crohnově nemoci, nesouvisí v české populaci s vnímavostí k sarkoidóze. Grantová podpora: IGA PU project SV LF_2010_008, IGA MZ CR NT/11117.

43

Název práce: Autoři: Školitel:

Význam Boltonova indexu pro plánování ortodontické léčby Jiří Adamec, Marta Dostálová, Petra Konečná doc. MUDr. Miloš Špidlen, Ph.D.

Úvod: Pro estetiku úsměvu je důležitý pravidelný poměr mezi velikostí horních a dolních frontálních zubů. K posouzení vztahu horních a dolních frontálních zubů jsou používány Boltonovy indexy. Malý Boltonův index porovnává mesiodistální rozměry horních a dolních šesti frontálních zubů. Při signifikantním nepoměru indexu je třeba při plánování léčby řešit. Cíl: Cílem práce je zjištění poměru šířek horních a dolních frontálních zubů malým Boltonovým indexem a význam nepravidelnosti v jejich vztahu při plánování ortodontické léčby. Soubor: 60 (30 mužů a 30 žen) náhodně vybraných pacientů bez ohledu na typ anomálie s výjimkou změněného počtu zubů ve frontálním úseku. Pacienti byli léčeni na ortodontickém oddělení Kliniky zubního lékařství LF UP. Metoda: Na modelech chrupu zhotovených před zahájením terapie byly měřeny posuvným měřítkem mesiodistální rozměry klinických korunek horních a dolních šesti frontálních zubů. Pak byly provedeny výpočty malého Boltonova indexu. Získané hodnoty byly vyhodnoceny a zjištěno jejich percentuální zastoupení v rozsahu jedné a dvou směrodatných odchylek. Výsledky: U souboru 60 pacientů byl vyhodnocen Boltonův index do 1 směrodatné odchylky u 50 % pacientů, do 2 směrodatných odchylek u 35 % pacientů, do 3 směrodatných odchylek u 10 % pacientů. Závěr: Na základě vyhodnocených parametrů je třeba konstatovat, že měření Boltonova indexu je nedílnou součástí stanovení plánu léčení a při nepravidelnosti Boltonova indexu předpokládanou úpravu velikosti frontálních zubů zařadit do plánu léčby.

44

Název práce: Klasifikace protézního lože Autoři: Simona Denygrová, Barbora Tylová Školitelé: MDDr. Iva Voborná, Klinika zubního lékařství LF UP v Olomouci Úvod: Naše práce spočívala v hodnocení a klasifikaci protézního lože horní a dolní čelisti. Vycházely jsme z klasifikace Americké protetické společnosti (APS), která zařazuje stav protézního lože do 4 tříd. Anatomické poměry protézního lože celkové zubní náhrady jsou faktorem ovlivňujícím její retenci, mezičelistní vztah i sestavení umělého chrupu. Položily jsme si otázku, jaký vliv má pohlaví na stav protézního lože. Studie: Do studie bylo zahrnuto 131 pacientů. Z toho 76 žen, 55 mužů. Průměrný věk byl 54 let. Hodnotily jsme stav tvrdých tkání (podle rentgenového snímku OPG) a stav měkkých tkání a to: svalové úpony, slizniční řasy, výšku alveolu, členitost patra. Klasifikovaly jsme každou čelist zvlášť. Zjistily jsme, že procentuelní zastoupení pacientů zařazených do I. třídy je v horní čelisti 40,3%, v dolní čelisti 28% (přičemž muži tvoří 73%, ženy 27%). Do II. třídy spadá v horní čelisti 17,5% pacientů, v dolní čelisti 24,5% pacientů (muži tvoří 53%, ženy 47%). Do III. třídy patří v horní čelisti 10,5% pacientů, v dolní čelisti 24,56% pacientů (muži tvoří 39%, ženy 61%). Do IV. třídy spadá v horní čelisti 19,2% pacientů, v dolní čelisti 10,52% pacientů (muži tvoří 29%, ženy 71%). Pomocí dotazníků jsme zhodnotily i subjektivní spokojenost pacientů s celkovými náhradami. Spokojeno s funkcí bylo 75,4% pacientů, s estetikou 96% pacientů a to bez ohledu na třídu, do které byli pacienti zařazeni. Nejvíce problematické byly náhrady spojené s IV. třídou klasifikace. Pacientům zařazeným do IV. třídy klasifikace byla navrhnuta terapie ve formě hybridních náhrad kotvených implantáty. Závěr: Ukázalo se, že stav protézního lože je u žen horší než u mužů. Je to způsobeno úbytkem kosti, ke kterému dochází vlivem nedostatku pohlavních hormonů a to především u žen po přechodu. Z naší práce vyplývá, že i pacienti zařazeni dle objektivního měření do IV. třídy dle klasifikace protézního lože mohou být s náhradami spokojeni a to při přesném stanovení mezičelistních vztahů a zhotovení celkových náhrad.

45

Název práce: Plán léčby u pacientů s celkovým jednostranným rozštěpem Autor: Jana Divilková, Barbora Procházková (stipendistka města Ostravy) Školitel: doc. MUDr. Miloš Špidlen, Ph.D., Klinika zubního lékařství UP Olomouc Konzultant: MUDr. Magdalena Koťová, Ph.D., 3. LF UK FNKV Praha Úvod: Rozštěpy orofaciální oblasti jsou jednou z nejčastějších vrozených vývojových vad. Svou lokalizací v obličeji zatěžují své nositele funkčně, esteticky i sociálně. Na plné rehabilitaci těchto pacientů spolupracují odborníci z různých lékařských oborů. Optimální je centralizovaná interdisciplinární péče s jednotným léčebným protokolem, který se na různých pracovištích liší. Cíl: Cílem studie byla analýza plánu léčby, který se realizoval u pacientů s celkovým jednostranným rozštěpem v 90. letech minulého století a v současnosti na jednom pracovišti. Podrobněji jsme se soustředily na primární chirurgickou léčbu a léčbu ortodontickou. Materiál a metodika: Zkoumaný soubor tvořilo 89 pacientů (s rokem narození 1991-1997) postižených celkovým jednostranným rozštěpem, léčených na ortodontickém oddělení rozštěpového centra FNKV v Praze. Jako studijní materiál byla použita kompletní dokumentace těchto pacientů. Vyhodnocení a závěr: Z analýz harmonogramů léčebných protokolů realizovaných na jednom pracovišti s odstupem deseti let vyplývá snaha o snižování invazivity chirurgických výkonů, větší využívání ortodontické intervence i v dočasném chrupu a aplikace nových léčebných postupů. Zároveň je patrná i snaha o snižování věkové hranice léčebných výkonů.

46

Název práce: Náhrada chybějících horních středních řezáků Autoři: Lenka Foltasová, Martin Kusý Školitel: Doc. MUDr. Miloš Špidlen, PhD., Klinika zubního lékařství FN Olomouc Úvod: Práce se zaměřuje na etiologii chybějící dentice se zaměřením na chybějící horní střední řezáky. Byla provedena analýza četnosti (prevalence) chybějících horních středních řezáků statisticky standardního vzorku ortodontických pacientů léčených na ortodontickém oddělení Kliniky zubního lékařství v Olomouci. Cíl: Cílem naší studie bylo zhodnotit ortodontické možnosti léčby chybějících horních středních řezáků a srovnat je s námi navrhovaným řešením pomocí programu Adobe Photoshop. Soubor pacientů: V naší studii jsme hodnotili 32 pacientů, z toho 14 žen a 18 mužů, léčených na ortodontickém oddělení Kliniky zubního lékařství v Olomouci Lékařské fakulty Univerzity Palackého. Metody: Hodnocena byla délka léčby, Anglova třída, incizální schůdek, hloubka skusu, diskrepance a skeletální třída a stav na začátku a po skončení léčby. Ve fotografické dokumentaci jsme hodnotili estetická kritéria a srovnávali jsme je s námi navrhovanou léčbou. Výsledky: U 31% pacientů se stav chybějícího horního středního řezáku řešil použitím mezerníku, u 13% pacientů pomocí adhezivního můstku, přižemž obě možnosti sloužily jako provizorní řešení do té doby, než bude moci dojít k zavedení implantátu. Implantát byl přímo zaveden u zbývajích 66% pacientů. V prezentaci studie srovnáváme provedenou léčbu s námi navrhovanou léčbou pomocí programu Adobe Photoshop. Závěr: Řešení chybějících stálých horních středních řezáků je vcelku častou problematikou a má více možností léčby. V rámci zachování estetiky frontálního úseku se ve většině případů plánuje zavedení implantátu, který představuje dlouhodobé řešení chybějícího horního středního řezák.

47

Název práce: Ageneze laterálních řezáků u rozštěpových pacientů Autoři: Mája Konvalinková, Radka Okénková Školitelé: doc. MUDr. Miloš Špidlen, Ph.D., MUDr. Magdalena Koťová, Ph.D. Úvod: Rozštěpové vady vznikají nespojením struktur při formování obličeje v embryonálním období. U pacientů může dojít k poškození dentální lišty a následně ke vzniku ortodontických anomálií. Cíl: Cílem práce bylo zjistit, zda v rozštěpové mezeře dojde k agenezi laterálního řezáku či nikoliv. Zda prořezaný zub bude fyziologického či anomálního tvaru. Materiál, metodika: Soubor tvořilo 50 pacientů, ve věku 10 – 13 let z Kliniky rozštěpových vad FNKV. 25 pacientů bylo postiženo celkovým oboustranným rozštěpem a 25 celkovým jednostranným rozštěpem vpravo/vlevo. Výsledky: Z 50 pacientů jsme zaznamenaly: Agenezi laterálního řezáku: V dočasné dentici u 5 pacientů (10%, 4 pacienti s jednostranným rozštěpem, 1 pacient s oboustranným rozštěpem). Ve stálé dentici u 14 pacientů (28% , 5 pacientů s jednostranným rozštěpem, 9 pacientů s oboustranným rozštěpem) Anomální tvar laterálního řezáku: V dočasné dentici u 7 pacientů (14%, 3 pacienti s jednostranným rozštěpem, 4 pacient s oboustranným rozštěpem). Ve stálé dentici u 21 pacientů (42% , 13 pacientů s jednostranným rozštěpem, 8 pacientů s oboustranným rozštěpem) Závěr: Z naší práce usuzujeme na častější výskyt tvarových anomálií, než agenezí u laterálních řezáků.

48

Název práce:Význam Boltonova indexu pro plánování ortodontické léčby se zaměřením na čípkovité laterální horní řezáky Autoři: Markéta Rozehnalová, Eva Temperová Školitel: doc. MUDr. Miloš Špidlen, Ph.D. Úvod: K posouzení velikostních vztahů korunek zubů se s výhodou používají Boltonovy indexy, jež byly poprvé popsány roku 1958 W.A.Boltonem. Velký Boltonův index nás informuje o celkové diskrepanci v zubním oblouku. Vyjadřuje vhodný poměr mezi velikostí dvanácti horních a dvanácti dolních zubů. Průměrně je tento index 91,3% s rozsahem od 89,4% do 93,2%. Velký Boltonův index je pokládán za ideální, pokud součet meziodistálních šířek zubů v HČ přesahuje součet meziodistálních šířek v DČ o 7,5 až 9,5 mm. Signifikantní odchylky hodnot indexu jsou v rámci léčebného plánu vyhodnoceny a na jejich základě je plánováno řešení nepoměru šířek zubů. Při disproporci v Boltonových poměrech na konci ortodontické léčby lze očekávat mezery u horních frontálních zubů, nebo stěsnání u dolních řezáků. Zub, který má největší variabilitu ve velikosti, je horní laterální řezák. V průzkumu jsme se zaměřily na soubor pacientů, u nichž se vyskytla vrozená redukce velikosti zubu – čípkovitý laterální řezák v horní čelisti. Sledovaly jsme, jak ovlivní změna tvaru tohoto zubu velký Boltonův index. Soubor pacientů: Soubor obsahuje 37 pacientů, z toho je 8 mužů a 29 žen. Čípkovité zuby u obou laterálních řezáků se vyskytují u 17 pacientů, pouze pravostranné postižení je u 4 pacientů, levostranné u 6 pacientů. Kombinace s anodoncií pravostranného řezáku je u 6 pacientů, s anodoncií levostranného řezáku u 4 pacientů. Soubor jsme rozdělily do tří skupin. První skupina obsahuje pacienty s oboustranným čípkovitým řezákem, druhá skupina pacienty s jednostranným čípkovitým řezákem a třetí skupina obsahuje pacienty, u nichž se vyskytla současně i anodoncie. Metoda: Měření bylo provedeno na sádrových modelech zubů (posuvným měřidlem s přesností odečítání na 0,1 mm) pacientů před zahájením ortodontické terapie. Výsledky: U skupin pacientů č.1 a č.3 byly naměřeny větší rozdíly v Boltonově indexu než u skupiny č.2. V prezentaci jsou uvedeny dva kazuistické případy ortodonticko-protetické terapie čípkovitého laterálního řezáku. Závěr: U pacientů s jednostranným i oboustranným čípkovitým horním laterálním řezákem je nepoměr v Boltonově indexu. U těchto pacientů je třeba plánovat v závěru léčení korekci meziodistálních šířek horních a dolních řezáků.

49

Název práce: Mikrobiální osídlení periimplantátového sulku Autoři: Marek Vlna, Michal Štefanatný Školitel: doc. MUDr. Martin Starosta Ph.D. Klinika zubního lékařství LF UP v Olomouci Abstrakt: Úvod:Parodontitis je onemocnění, pro jehož vznik je mimo jiné nutná kolonizace gingiválního sulku periopatogeny. Takové spektrum periopatogenů bývá charakteristické pro jednotlivé typy parodontitid. Cíl: V rámci kolonizace celé dutiny ústní těmito periopatogeny je otázkou v jaké míře a které periopatogeny osídlují gingivální sulkus enoseálních implantátů u pacientů s parodontitis. Vlastní sdělení: U vzorku pacientů s léčenou chronickou nebo agresivní parodontitis, jsme provedli odběr na PCR stanovení periopatogenů u enoseálních implantátů a vlastního zubu v antagonální čelisti. Dále jsme hodnotili hloubku sulku a BOP index. Statisticky vyhodnotili výskyt jednotlivých periopatogenů, hloubku sulku a BOP index u vlastních zubů a enoseálních implantátů. Závěr: Předpokládali jsme a dle výsledků se nám potvrdilo, že bakteriální spektrum periopatogenů u vlastních zubů a enoseálních implantátů je rozdílné, zřejmě na podkladě rozdílné imunitní odpovědi.

50

Název práce:

Sledování minimální reziduální choroby u nemocných operovaných pro kolorektální karcinom Autor: Martina Szypulová, Lenka Rokytová Školitel: MUDr. Mgr. Pavel Skalický, Ph.D., I.chirurgická klinika FN a LF Olomouc Úvod: Minimální reziduální choroba (MRD) je definovaná jako přítomnost izolovaných nebo cirkulujících nádorových buněk v krvi, kostní dřeni, v lymfatických uzlinách nebo tělních dutinách. Tyto buňky jsou považovány za prekurzory pro vznik vzdálených metastáz. Význam detekce MRD u solidních nádorů včetně kolorektálního karcinomu (KRK) zatím není přesně vyhodnocena. Metody: Projekt byl zahájen v roce 2004 jako součást grantového projektu, tedy vyšetření MRD u pacientů operovaných pro kolorektální karcinom. Na začátku operace a jeden měsíc po operaci před případným zahájením adjuvantní terapie je vždy odebrána žilní krev a kostní dřeň od daného pacienta. Analýza vzorku se provádí pomocí metody RT-RQ-PCR, MRD je založená na detekci exprese specifických genů. Kromě zkoumání minimální reziduální choroby se provádí standardní histopatologické vyšetření nádoru a lymfatických uzlin pro stanovení stagingu a gradingu onemocnění. Všichni pacienti jsou pravidelně dispenzarizováni. Získané laboratorní výsledky jsou analyzovány a korelovány s klinickým průběhem onemocnění (disease-free interval, liver metastasis-free interval a celkové přežití). V letech 2004 - 2010 bylo do studie zařazeno celkem 179 pacientů operovaných pro diagnózu kolorektálního karcinomu na I.chirurgické klinice Fakultní nemocnice Olomouc. Výsledky: Nebyla zjištěna žádná statisticky významná souvislost mezi pozitivitou MRD a stagingem onemocnění, gradingem tumoru nebo nádorovým postižením lymfatických uzlin. Podobně jsme provedli srovnávací analýzy mezi pozitivitou MRD, objemem primárního tumoru a hodnotou onkomarkerů CEA, CA 19-9 ze séra pacientů - nebyl nalezen žádný statisticky významný vztah. Velmi zajímavé výsledky vyplývají z aktuální analýzy vztahu mezi MRD a parametry disease-free interval u pacientů ve stádiu I.-III. Byla zjištěna korelace mezi MRD pozitivitou markeru CEA v systémové krvi v době operace a vyšším rizikem rekurence nádorového onemocnění. Obdobný vztah byl pozorován i u pozitivity MRD v odběrech měsíc po operaci (marker CK20 v systémové krvi, CEA a CK20 v kostní dřeni ). Závěr: Detekce minimální reziduální choroby u kolorektálního karcinomu se jeví jako perspektivní ukazatel využitelný v ultrastagingu nádorového onemocnění.

51

Název práce: Recidivující varixy- příčiny a léčba Autoři: Veronika Hanincová, Lenka Kubalová ([email protected], [email protected]) Školitel: doc. MUDr. Jiří Herman, Ph.D., II. chirurgická klinika FNOL Úvod: Varixy alebo kŕčové žily sú najčastejšie civilazačné ochorenie. Varixy sa tvoria na povrchových žilách dolných končatín. Jedným zo spôsobov terapie je chirurgická liečba, ktorá je zaťažená recidívou. Cieľ: Cieľom tejto práce je určiť príčinu vzniku recidivujúcich varixov. Metodika: V období od januára 2000 do decembra 2010 bolo na II. chirurgickej klinike FNOL operovaných pre recidívu varixov 147 pacientov, 115 žien a 32 mužov. Každý pacient bol pred operáciou vyšetrený klinicky a ultrazvukom. Cieľom vyšetrenia bolo nájsť reflux z hlbokého do povrchového žilného systému. U všetkých pacientov ultrazvukové vyšetrenie vykonal jeden lekár. Nález bol následne verifikovaný pri operácii. Výsledky: Samotný reflux ako príčina recidívy sa objavila u 96% pacientov. U 4% pacientov sa reflux nepodarilo nájsť, takže príčinou bola prostá progresia choroby. Reflux sme objavili izolovaný (v jednom mieste) u 115 a kombinovaný u 26 pacientov. Inkompetencia v oblasti triesla (kombinovaná + izolovaná) bola u 104 pacientov, inkompetencia v safenopopliteálnej oblasti (kombinovaná + izolovaná) u 44 pacientov, a inkompetencia perforátorov u 30 pacientov. Z výsledkov nám vyplýva, že najčastejšie sa reflux vyskytuje v 74% v oblasti triesla, potom v 31% v safenopopliteálnej oblasti a nakoniec v 21% v oblasti perforátorov. Záver: Zhodnotili sme, že za hlavnú príčinu recidívy môžeme v 96% označiť reflux a v 4% je to prostá progresia choroby.

52

Název práce: Student: Školitel:

Variabilita uroflowmetrie u zdravých mladých mužů v závislosti na denní době Libor Luňáček, 5. ročník, obor Všeobecné lékařství doc. MUDr. František Záťura, Ph.D. Urologická klinika LF UP a FN Olomouc

Úvod: Jedním z tzv. urodynamických vyšetření sloužících k posouzení mikčního aktu, obecně funkce dolních močových cest, je uroflowmetrie. Ta představuje neinvazivní vyšetřovací metodu, která může posloužit jako screeningové hodnocení vyprazdňovací funkce močového měchýře a močové trubice. Cílem studie je ověřit, nakolik jediné vyšetření je schopno této výpovědi. Materiál a metoda: Do souboru bylo zařazeno přes 60 dobrovolníků starších 18 let. Tato srovnávací studie byla provedena s využitím přenosného uroflowmetru (výrobce Medkonsult s.r.o.) sloužícího pro snímání a uchování záznamu průtoku a vymočeného množství moče. Výsledky a závěry: Ze záznamu jsme byly hodnoceny následující data: maximální a střední průtok, doba do maximálního průtoku, celková doba mikce, objem vymočené moči a tvar uroflowmetrické křivky. Na podkladě statistického srovnání získaných dat během dne se prokázala závislost maximálního i středního průtoku na objemu vymočené moče. Avšak závislost na denní době se prokázat nepodařilo.

53

Název práce: Význam zobrazovacích metod při stanovení strategie léčby zdvojených ledvin. Autor: Jan Šarapatka Školitel: MUDr. Oldřich Šmakal, Ph.D., Urologická klinika FN Olomouc Cíl : Zhodnocení ultrazvukových (UZ), DMSA scintigrafických a histologických nálezů u ledvin po heminefrektomii pro refluxní či obstrukční uropatii a stanovení kriterií pro ablační výkon. Metody: V prospektivní studii byly hodnoceny nálezy u 41 dětí (27 dívek, 14 chlapců) ve věku 3- 204 měsíců operovaných v letech 2002- 2010. U 9 pacientů byla provedena resekce dolního ledvinného segmentu, u zbývajících resekce horního ledvinného segmentu. U všech dětí bylo provedeno UZ vyšetření, DMSA scintigrafie, MCUG a byla diagnostikována příčina obstrukční či refluxní VVV. Histologické postižení resekovaných části ledvinného parenchymu bylo hodnoceno dle Zhanga ve stupni G1- G4. Všechny ureterokély byly do 6 týdnů věku endoskopicky discidovány. Výsledky: U 13 dětí byla vada zachycen prenatálně, 16 pacientů prodělalo IMC. Podle UZ vyšetření byla u všech pacientů zachycena dilatace kalichopánvičkového systému stupně 4 dle SFU, příčný průměr pánvičky byl 5- 45 mm, síla parenchymu kolísala od 1do 6 mm. Funkce příslušného ledvinného segmentu hodnocená DMSA scintigrafií se podílela na celkové funkci ledvin 0- 12 %. Příčinou postižení horního segmentu byla obstrukce PUJ, ektopie močovodu s obstrukcí či refluxem, ektopická ureterokéla, stenóza arterie. Příčinou postižení dolního segmentu ledviny byl VUR nebo obstrukce PUJ. V preparátech bylo histologický nález G4 90% nebo G4 90% + dysplázie 25x, G4 70 % 7x, G4 60% 4x, G4 50% 2x a G4 40% 3x. Závěr: UZ vyšetření zachytilo asymptomatické dilatace KPS, stupeň redukce parenchymu odpovídal závažnosti histologických změn parenchymu. DMSA nálezy hypofunkce ledvinného segmentu s maximem do 13 % celkové funkce ledviny byly spojeny s těžkým, difuzním postižením parenchymu opravňující k ablačnímu výkonu. U ektopické ureterokély ani včasná discize nezlepšila vývoj parenchymu.

54

Název práce: Chirurgická léčba onemocnění nadledvin v klinickém souboru FN Olomouc Autor: Romana Šarapatková Školitelé: MUDr. Igor Hartmann, Urologická klinika FN Olomouc, Doc. MUDr. Zdeněk Fryšák, CSc., III. interní klinika FN Olomouc Úvod: Důvodem k adrenalektomii je celá řada onemocnění nadledvin. Často jde o nádory náhodně zjištěné pomocí zobrazovacích metod, tzv. adrenální incidentalomy (AI). Nejčastěji jsou AI benigní adenomy bez hormonální produkce. U části z nich však může být hormonální aktivita při podrobném vyšetření prokázána. Další skupinou jsou nádory s klinicky vyjádřenou hormonální aktivitou, projevující se nejčastěji sekundární hypertenzí. Při řešení adrenálních nádorů stojí na prvním místě laparoskopická adrenalektomie (LA), na Urologické klinice FN Olomouc používaná od roku 1998. Naše práce se zaměřila na zjištění hormonální aktivity tumorů, jejich biologické povahy, provedení a komplikace laparoskopického výkonu. Metoda: Retrospektivní analýza diagnostických, operačních a histologických nálezů pacientů po adrelalektomiích provedených na Urologické klinice FN Olomouc v letech 2000 až 2010. Výsledky: Celkem byly zjištěny údaje 196 pacientů, průměrného věku 56 let, z toho 54% žen, 46% mužů. Všichni podstoupili předoperačně endokrinologické a radiologické vyšetření, od roku 2007 také selektivní katetrizaci suprarenálních žil u funkčních tumorů. Průměrná velikost tumoru podle zobrazovacích metod byla 4,2 cm. 43% nádorů bylo hormonálně aktivních. 69% všech tumorů tvořily AI, z toho 18% hormonálně aktivní. Klinicky symptomatické tvořily: Connův syndrom 69%, feochromocytom 15%, Cushingův syndrom 11%, ostatní 5%. Histologicky šlo nejčastěji o adenom adrenokortikální (34%), nodální fokální hyperplázii (19%), z nádorů dřeně feochromocytom (11%). Metastáza byla nalezena u 13%. Primární maligní nádor se vyskytl celkem 10x, u dalších 4 byla biologická povaha nejistá. V 84% případů byla provedena LA, vždy šlo o transperitoneální přístup (4- 5 trokarů). Parciální adrenalektomie byla provedena 7x (adenom solitární nadledviny, bilaterální aldosteron produkující adenom). Ke konverzi v otevřenou operaci bylo nutno přistoupit 11x. Průměrný operační čas u LA byl 58 minut. V 15 případech byla krevní ztráta nad 100 ml. Závažná peroperační komplikace byla zaznamenána 4x (poranění slinivky 2x, poranění tlustého střeva 1x, poranění žlučových cest 1x). Pooperačně došlo po LA 1x k plicní embolii a 1x ke vzniku kýly v jizvě. Otevřená operace (16%) byla indikována nejčastěji u tumorů nad 12 cm, v případě kombinovaných chirurgických výkonů a dříve také u pacientů s podezřením na maligní povahu nádoru. Závěr: Adrenalektomie se ukazuje jako bezpečná metoda s nízkým výskytem komplikací, preferována je laparoskopická metoda s výhodou minimální invazivity.Vzhledem k její bezpečnosti ji můžeme indikovat i u AI s hraniční velikostí (2-4cm). 55

Vyhodnocení výsledků robotické prostatektomie Vladimír Študent Školitelé: MUDr. Michal Grepl, Ph.D., MUDr. Aleš Vidlář, Urologická klinika FN a LF UP v Olomouci Úvod Roboticky asistovaná laparoskopická prostatektomie (RALP) v současné době představuje hlavní alternativu k jinak standartně používané metodě retropubické radikální prostatektomii (RRP). Tato minimálně invazivní technika byla vyvinuta s cílem snížit morbiditu, zlepšit kvalitu života a zkrátit dobu rekonvalescence u pacientů s kurativním karcinomem prostaty. Jsou srovnávány peroperační komplikace, onkologické výsledky a funkční výsledky (kontinence). Cíl Porovnat výsledky a komplikace otevřené RRP a RALP provedené stejným operačním týmem na Urologické klinice FN v Olomouci. Materiál a metody Bylo hodnoceno posledních 200 operací RRP z celkového počtu 560 a posledních 200 RALP z 270. Tyto operace byly provedeny v letech 2009 až 2011. Tedy s maximálně možným vyloučením learning curve. Výsledky Průměrný operační čas (skin to skin) pro RRP 124 minut, pro RALP 111 minut (p<0,05). Krevní ztráty byly 850 ml a 280 ml pro RRP a RALP respektive(p<0,001). Pozitivní chirurgické okraje u 13,5% RRP a 10,5% RALP u pT2. Pacienti po RALP byli hospitalizováni kratší dobu 9,7 ku 7,2 dnů. Průměrná doba katetrizace byla 6 dnů u RALP a 9 dnů u RRP. Počet kontinentních pacientů do jednoho roku byl 85% u RRP a 94% u RALP (p=0,001). Průměrná doba k dosažení úplné kontinence 78 dní pro RRP a 26 pro RALP(p<0,001). Erektilní dysfunkce nemohla být hodnocena pro krátký odstup od doby operace ve větvi RALP. Závěr RALP měla lepší perioperační, funkční (kontinence) i onkologické výsledky než RRP. RALP jako operační metoda je bezpečnější, s menšími krevními ztrátami, s kratší dobou katetrizace a hospitalizace. 56

Názov: Urologická traumatológia Autor: Katarína Vicenová Školiteľ: Doc. MUDr. František Záťura Úvod: I keď cieľovým orgánom traumy môžu byť všetky časti urogenitálnej sústavy, v 2/3 sa jedná o poranenie obličiek. Podiel poranenia obličiek býva udávaný u 10% abdominálneho poranenia. Konzervatívny prístup terapie je využívaný najčastejšie hlavne vďaka tomu, že ľahké poranenie I. a II. stupňa (podľa AAST Organ Injury Scale) činí až 85% všetkých poranení. Naopak operačná revízia je indikovaná u poranení V. stupňa, ďalej u poranení s prehlbujúcim sa hemoragickým šokom eventuálne s masívnou paravazáciou moči. Cieľ: 1.) Zhodnotenie morfologických a funkčných následkov traumy rôzneho stupňa a jej liečebnej intervencie s odstupom času. 2.) V experimentálnej časti: doloženie zmien, ktoré prebiehajú v tkanive obličky pri traume nižšieho stupňa, pôvod hematúrie. Metódy: 1.) Pre vyhodnotenie sledovaných dát bola použitá metóda retrospektívnej štúdie súboru pacientov v celkovom počte 87 z rokov 2000 až 2010. Do prospektívne získanej časti súboru bolo zaradených 48 pacientov. Pre morfologické zhodnotenie bola použitá ultrasonografia. Pre vyšetrenie funkcie obličiek statická scintigrafia obličiek s vyhodnotením pomeru funkcie a biochemické vyšetrenie moči a krvi, kde sa zisťovali hodnoty kreatinínu, kyseliny močovej a mineralogram.2.) V experimentálnej časti bolo na bravčových obličkách simulované trauma špeciálne zostrojeným prístrojom, zapožičaným od Doc Záťuru. Po simulácii traumy boli štrukturálne zmeny vyhodnocované za pomoci ultrasonografie, a zmeny na krvnom riečisku pomocou anatomického korozívneho preparátu. Výsledky: 1.) Z retrospektívneho súboru bolo konzervatívne liečených 86% pacientov a operačne 14%. Prospektívny súbor: z hodnotenia hladín kreatinínu, kyseliny močovej a mineralogramu ako orientačného vyšetrenia pre obličkovú insuficienciu, sa ukázalo, že sa hodnoty u všetkých pacientov pohybujú v referenčných hodnotách normálnej funkcie. V moči bola prítomná mikroskopická hematúria u 5%. Ultrasonografia ukázala zmeny typu jazvy u poranení III-IV. stupňa. U poranení charakteru I. a II. st. sa nedokázali žiadne výrazné zmeny typu atrofie parenchýmu, tvorby cýst, atď. U jedného pacienta bola dokázaná intraparenchymálna kalcifikácia v dolnom póle postihnutej obličky- pravdepodobne kalcifikácia jazvy. 2.) Prevedené vyšetrenia dokázali ruptury kôry obličiek. Korozívny preparát ozrejmil úroveň poranenia cievneho kmeňa obličky na úrovni venae arcuatae, teda miesto, kde sa pravdepodobne vytvárajú paravazácie krvi. Záver: 1.) Podľa výsledkov v tomto súbore vyplýva, že konzervatívne zvládnutie poranenia obličky nedávalo horšie podmienky pre ďalší osud obličky. 2.) Vzhľadom k nepoškodenému dutému systému je podľa nášho názoru možno predpokladať, že krvné elementy sa v prípade hematúrie do moči dostávajú proximálne od začiatku vývodného systému, tiež už na úrovni glomerulov či jednotlivých kanálikov. 57

Název práce : Regrese hypertrofie svaloviny levé komory u nemocných po implantaci aortální bioprotézy Autor : Konečný J. Školitel: MUDr. Petr Šantavý, PhD., Kardiochirurgická klinika Fakultní Nemocnice Olomouc Úvod: Jednou z nejčastěji operovaných chlopenních vad v kardiochirurgii dospělých je degenerativní aortální stenóza. Principem operace je náhrada postižené chlopně mechanickou nebo biologickou protézou. Se stárnutím populace jsou stále častěji implantovány bioprotézy, které poskytují nemocným výhodu funkce bez nutnosti doživotní antikoagulační léčby. Přetížení srdce způsobené aortální vadou vede ke kompenzatorní hypertrofii svaloviny levé komory. Jedním z parametrů, hodnotícím hemodynamiku implantované bioprotézy, je tzv. indexovaná plocha ústí (iEOA). Vyjadřuje vztah mezi plochou ústí bioprotézy ve vztahu k tělesnému povrchu pacienta. Optimální hodnoty větší než 0,85 cm2/m2 je i při použití moderních bioprotéz obtížné dosáhnout. Materiál a metody: V období od března 2002 do listopadu 2010 bylo implantováno na Kardiochirurgické klinice v Olomouci celkem 594 bioprotéz. Použity byly typy Edwards 2900, Edwards porcine 2650, Edwards Magna 3000, Saint Jude Medical Epic, Sorin More, Sorin Soprano, Sorin Soprano Armonia a Medtronic Hall Mosaic. Do souboru bylo zařazeno 330 mužů a 264 žen, průměrný věk v době operace byl 74,3 ± 5,9 roků. Pro posouzení hypertrofie svaloviny levé komory byla echokardiograficky hodnocena diastolická tloušťka septa a zadní stěny levé komory. U všech nemocných bylo toto měření provedeno před operací a poté při pravidelných ambulantních kontrolách půl roku po operaci. Hodnota iEOA byla hodnocena echokardiograficky pomocí rovnice kontinuity. Statistické vyhodnocení bylo provedeno aplikací neparametrického testu Mann-Whitney. Výsledky U 248 nemocných byla provedena pouze náhrada chlopně bioprotézou. U ostatních pacientů byla provedena náhrada chlopně společně s jiným operačním výkonem (revaskularizace myokardu, operace mitrální chlopně, operace trikuspidální chlopně, kryoablace pro fibrilaci síní). Celková pooperační mortalita byla (30-ti denní) 3,8 %. Průměrná tloušťka septa levé komory v diastole před operaci byla 14,94 ± 2,8 mm, průměrná tloušťka zadní stěny v diastole před operací byla 13,8 ± 2,7 mm. Průměrná tloušťka septa levé komory půl roku po operaci byla 13, 88 ± 1,87 mm. Průměrná tloušťka zadní stěny v diastole byla půl roku po operaci 13,28 ± 2,4 mm. U všech nemocných došlo k signifikantní (p 0,05) redukci hypertrofie levé komory i přes to, že pouze u 12 % případů bylo dosaženo iEOA > 0,85 cm2/m2. Závěr U všech pacientů po implantaci bioprotézy došlo k signifikantní redukci tloušťky septa a zadní stěny levé komory v diastole již půl roku po operaci oproti hodnotám před operací. 58

Názov práce: Chirurgická liečba fibrilácie sieni Autori: Ľubica Gašparová, Zuzana Štefánková Školiteľ: Mudr. Vilém Bruk, primár Kardiochirurgickej kliniky Fakultnej nemocnice Olomouc Fibrilácia siení je najčastejšiou supraventrikulárnou arytmiou. Jej výskyt rastie s vekom a prevalencia stále stúpa. Vo veku 65 rokov ňou trpí 5% a nad 80 rokov až 10% populácie. Priemerný výskyt v dospelej populácii je 0,5% ale u pacientov trpiacich srdečnou slabosťou stúpa až na 40%. Nebezpečenstvo spočíva v tom, že mortalita u fibrilácii siení je 2x väčšia než u pacientov so sínusovým rytmom a to najmä kvôli trombembolickým príhodám. Mechanizmom vzniku sú najčastejšie mnohočetné reentry v oboch predsieňach spúšťané fokálnou automatizáciou z oblasti ústia pľúcnych žíl. Pulzová frekvencia u neliečených fibrilácií siení je až 130-170/ min. Pacienti majú zhoršenú kvalitu života hlavne pre symptómy, ktoré ju sprevádzajú. Ako napríklad dušnosť, palpitácia, únava, závrate, maligné synkopy... Cieľom liečby je dosiahnutie a udržanie sínusového rytmu. Chirurgická liečba zaznamenala zlom po zavedení Maze operácie americkým kardiochirurgom Jamesom Coxom v roku 1987. Pri nej sa strategicky umiestnenými rezmi pri operácii na otvorenom srdci pretnú dráhy, ktoré spôsobujú sieňovú fibriláciu. Táto operácia zabraňuje vzniku fibrilácie siení, pretože operačná jazva vytvára blok abnormálnej dráhe fibrilačného elektrického impulzu. Pacient je indikovaný k chirurgickej ablácii fibrilácie siení v tom prípade, že je súčasne prítomná nejaká kardiochirurgicky korigovateľná patológia. V rámci študentskej vedeckej odbornej činnosti sme pracovali na Kardiochirurgickej klinike Fakultnej nemocnice Olomouc. Našou úlohou bolo spracovať výsledky chirurgickej liečby fibrilácie siení za obdobie 2009-2010. Táto terapia spočívala v rádiofrekvenčnej ablácii, kryoablácii a torakoskopickej ablácii. Výsledky týchto výkonov sme hodnotili na súbore 97 pacientov. Na základe dokumentácie sme zistili, že približne 70% opúšťalo operačný sál so sínusovým rytmom .Vďaka týmto výsledkom môžeme túto technicky a časovo náročnú metódu považovať za vysoko prínosnú.

59

Název práce: Přínos duplexní ultrasonografie pro hodnocení kvality arteria radialis pro chirurgickou revaskularizaci myokardu. Autor: Pavel Xinopulos Školitel: MUDr. Martin Šimek, Ph.D., Kardiochirurgická klinika FN Olomouc Úvod: A.radialis je v současné době často používána jako štěp k revaskularizaci myokardu. Po provedení revaskularizace vykazuje štěp a.radialis lepší krátkodobou, ale i dlouhodobou průchodnost ve srovnání se štěpy žilními. Dalším přínosem při využití této tepny je nízké riziko poruch hojení po provedení jejího odběru. Pro posouzení vhodnosti odběru a.radialis je v praxi používán Allenův test, který ovšem hodnotí pouze kompetenci palmárního oblouku. Cíl: Naším cílem bylo zhodnotit, zda duplexní ultrasonografie poskytuje přínos pro posouzení vhodnosti odběru a.radialis jako štěpu pro chirurgickou revaskularizaci myokardu. Metoda: Provedli jsme retrospektivní studii, do které bylo zahrnuto 114 pacientů vyšetřených na Kardiochirurgické klinice FN Olomouc. Vyšetření duplexní ultrasonografiií bylo prováděno lineární 10 MHz sondou na přístroji SONOS 5500 (Agilent Technologies Inc., Andover, USA), přičemž byla hodnocena morfologie (přítomnost stenózy, arteriosklerotických změn, IMT) a průtok v a.radialis a a.ulnaris na obou předloktích. U všech nemocných byl proveden Allenův test. Výsledky: Průměrný věk pacientů byl 67,5 ± 9,1 let; 73,7% mužů a 26,3% žen; průměrné BMI 30,2 ± 4,5; 40,4% diabetiků; 79,8% hypertoniků; 6,1% kuřáků; 11,4% nemocných s ICHDKK; hyperlipoproteinémie zaznamenána v 66,7%; chronická renální insuficience u 6,1% pacientů. Průměrné předoperační hodnoty (uváděné ve standardizovaných jednotkách) naměřené u našich pacientů jsou následující: glukóza 6,8 ± 2,6; celkový cholesterol 4,2 ± 1,0; urea 6,6 ± 2,2; kreatinin 92,0 ± 24,0. Průměrné naměřené hodnoty pomocí ultrasonografie a.radialis vlevo: diametr 2,3 ± 0,5 mm; IMT 0,5 ± 0,1; arteriosklerotické změny zaznamenány ve 25,4%. Průměrné hodnoty pro pravou a.radialis: diametr 2,4 ± 0,5 mm; IMT 0,5 ± 0,1; arteriosklerotické změny zaznamenány v 17,5%. 74,6% aa.radiales bylo dle USG hodnoceno jako použitelných. Pozitivita Allenova testu vpravo byla zaznamenána v 36%, vlevo ve 32,5% případů. Závěr: Ultrasonografie je spolehlivá metoda k předoperačnímu zhodnocení kvality a.radialis. Dále posuzuje i samotnou morfologii tepny, čímž snižuje riziko odběru nekvalitních štěpů. Úspěšně doplňuje Allenův test, který testuje pouze funkčnost palmárního oblouku bez zjištění kvality a.radialis.

60

Název práce: Využití stereotaktických metod v neurochirurgii – srovnávací studie Autor: Jakub Kubias ( [email protected] ) Školitel: MUDr. David Krahulík , Ph.D. , Neurochirurgická klinika FN Olomouc Spolupracovali: MUDr. Jan Chrastina, Ph.D. , Neurochirurgická klinika FN u svaté Anny, Brno Úvod: Stereotaxe ( z řeckého „ stereo“ – prostorový a „ taxis“ – uspořádání ) je souborem neurochirurgických metod sloužících k diagnostickým či terapeutickým zákrokům na anatomických strukturách CNS, které během výkonu přímo nevidíme. Klasicky ji dělíme na metodu rámovou a bezrámovou. Rámová stereotaxe funguje na principu pevné fixace stereotaktického rámu Leksellova typu pomocí hrotů (pinů) přímo ke kalvě. Součástí zařízení je stereotaktický kruh se souřadnicemi. Před zákrokem stanovíme pomocí zobrazovacích metod polohu cílové struktury a místa vpádu vztažené k souřadnicím středu stereotaktického kruhu (0,0,0) a převedeme je na souřadnice zařízení, čímž získáme přesnou 3D trajektorii zákroku ve formátu karteziánské rovnice. Po dané trajektorii následně zavádíme konkrétní nástroj do hloubi lbi. Bezrámová stereotaxe spočívá v počítačovém zpracování obrazu nejen předoperačně, ale i během zákroku. Umožňuje peroperační zobrazení polohy nástroje vůči anatomickým strukturám pod různými úhly a pomáhá tak neurochirurgovi k lepší orientaci v operačním poli. Zároveň odpadá potřeba pevné fixace navigačního zařízení ke kalvě. Metoda funguje na různých principech, naše klinika konkrétně používá zařízení Stealthstation 7 firmy Medtronic. Metoda: Srovnání rámové a bezrámové stereotaxe z hlediska jednotlivých indikací, přesnosti, finančních nákladů a využití při DBS ( deep brain stimulation – hluboká mozková stimulace). Ve své práci jsem se zabýval i nevýhodami současné neuronavigace a jejím pravděpodobným budoucím vývojem. Výsledky: Závěrečné shrnutí studie bude prezentováno na konferenci SVOČ v květnu 2011.

61

Název práce: Perkutánní interspinózní dynamická stabilizace (In-Space) u nemocných s degenerativním onemocněním lumbosakrální páteře: prospektivní studie. Autor: Vlastimil Novák Školitel: doc. MUDr. Lumír Hrabálek, Ph.D. Úvod: Systém dynamické stabilizace páteře je definován jako technika, která změní příznivě pohyb i přenos zátěže v pohybovém segmentu aniž by bylo nezbytné provést fúzi (Sengupta). Každá dynamická stabilizace by tedy měla zachovat pohyb v operovaném segmentu a přitom redukovat zatížení disku a meziobratlových kloubů. Jednou z metod jak toho docílit je implantace „interspinózních rozpěrek“ mezi spinózní výběžky bederní páteře. Cíl: Zhodnocení míry komplikací a klinických výsledků v průběhu jednoho roku po perkutánní implantaci bederní interspinózní rozpěrky In-Space. Materiál a metodika: Ve studii byli prospektivně sledováni a hodnoceni pacienti s degenerativním onemocněním lumbosakrální (LS) páteře, které se vždy projevovalo axiální bolestí a současně odpovídající radikulopatií nebo neurogenní klaudikací. Indikováni byli nemocní se spinální dynamickou stenózou, degenerativní spondylolistézou I. stupně, retrolistézou, spondylartrózou, juxtafacetární cystou, protruzí disku a DDD (Degenerative Disc Disease). Podmínkou operace byla neúspěšná konzervativní léčba v délce trvání minimálně 6 měsíců, která spočívala v analgetizaci, fyzioterapii a periradikulární terapii (PRT). Závěr: Perkutánní miniinvazivní aplikace interspinózní rozpěrky In-Space je šetrnou metodou dynamické stabilizace, která není provázena komplikacemi a je pacienty velmi dobře tolerována. V období 6 měsíců od implantace udávali pacienti zlepšení svého funkčního stavu vyjádřeného pomocí ODI (Oswestry Disability Index) o 64% v průměru. Pacienti zároveň udávali snížení intenzity axiální a kořenové bolesti v průměru o 52%. Ve všech případech zůstal zachován lordotický sagitální úhel operovaného segmentu a rozsah pohybu z flexe do extenze byl implantací ovlivněn minimálně.

62

Název práce: Vliv DNA vyšetření při diagnostice a terapii herpetických keratitid Autor: Katarína Buchová, Mária Vacková Školitel: MUDr. Pavlína Hrabčíková, Oční klinika LF UP a FN Olomouc Úvod: Herpes simplex virová keratitida patří k nejčastějším příčinám snížení zrakové ostrosti a jednostranné „slepoty“ na světě. Může být způsobena HSV -1 nebo HSV -2. Po primární infekci přejde virus do stadia latence. Provokačním momentem reinfekce je např. stresová situace, nemoc, menstruace. Cíl: Přínos PCR metodiky v diagnostice a terapii keratitid způsobených virem herpes simplex. Metoda: Na několika kazuistikách se snažíme dokázat význam PCR metody v očním lékařství. Závěr: Bez této metody by docházelo k mnohým chybným diagnostikám a terapeutickým omylům.

63

Pulzní léčba glukokortikoidy u endokrinní orbitopatie Autor: Dana Garajová, Michaela Tomaščiková Školitel: MUDr. Marta Karhanová, FEBO, Oční klinika LF UP a FN Olomouc Úvod: Endokrinní orbitopatie je progresivní oční onemocnění asociované s tyreoideální autoimunitou (90% Graves-Basedowova nemoc, 10% Hashimotova thyroiditida). Je to multisystémové autoimunitní onemocnění způsobené B a T lymfocytární reaktivitou proti TSH receptoru, antigenům očního svalu a antigenům orbitální a kožní pojivové tkáně, tukové tkáně a slzných žlázek. Tento chronický zánět postihuje všechny kompartmenty orbity – svalovou tkáň, tukovou tkáň, periorbitální pojivo a slzné žlázky. Diagnostika pozůstává z hodnocení klinického obrazu, hodnocení aktivity a závažnosti onemocnění, souhrnu diagnostických metod. Aktivitu onemocnění hodnotíme pomocí Clinical Activity Score (CAS). Cíl: Zhodnotit účinnost pulzní léčby glukokortikoidy u pacientů s endokrinní orbitopatií. Porovnání některých parametrů před a po léčbě glukokortikoidy. Metoda: Analýza výsledků pacientů léčených pro endokrinní orbitopatii v letech 2007 až 2010. Hodnocení klinického stavu pacientů před a po podání pulsní léčby glukokortikoidy. Sledování CAS (Clinical Activity Score), hodnot naměřených Hertelovým exoftalmometrem, šířě nitroočních svalů měřenou USG, nežádoucích účinků léčby glukokortikoidy a z laboratorních hodnot porovnání hladin anti-r TSH (protilátky blokující TSH receptor). Výsledky: Soubor tvořilo 88 pacientů, 30 mužů a 58 žen ve věku od 22 do 71 let. EO asociovanou s hypertyreózou mělo 78, euthyreózou 3 a hypothyreózou 7 pacientů. Postižení jednoho oka bylo sledováno v 27 a bilaterální postižení v 61 případech. 80 pacientů podstoupilo totální thyroidektomii, 77 pacientů i následnou terapii radiojodem, 3 pacienti podstoupili dekompresi orbity. Všechny 3 pulzy absolvovalo 74 pacienů. U většiny došlo k redukci exoftalmu i šíře nitroočních svalů. CAS kleslo z průměrné hodnoty 3/4 před léčbou na hodnotu 0/1 po léčbě. Laboratorní hodnoty anti-r TSH klesly u 82 pacientů. Nežádoucí účinky pulsní léčby byly zaznamenány u 38 pacientů, nejčastěji šlo o steroidy navozenou poruchu glykoregulace (25x), dále byla pozorována elevace jaterních enzymů (2x), pankreatických enzýmů (1x), steatóza jater (2x), změny na EKG- inverze vln T (2x), zvýšení TK (1x), ikterická cholestáza (1x), hepatopatie (2x), projevy latentní tetanie (1x), dysmikrobie a soor dutiny ústní (2x), návaly horka (2x), smíšená úzkostná a depresivní porucha (1x). Závěr: Pulzní léčba glukokortikoidy je účinnou terapií endokrinní orbitopatie. K reaktivaci EO došlo u 8 pacientů ( 9%). Nežádoucí účinky této terapie jsou srovnatelné s terapií perorální. Přínos terapie převažuje nad riziky.

64

Název práce: Porovnání účinků různých anti-VEGF preparátů na velikost ablace RPE při léčbě vlhké formy věkem podmíněné makulární degenerace Autor: Jakubcová Markéta Školitel: MUDr. Šín Martin, Oční klinika FN Olomouc Úvod: Věkem podmíněná makulární degenerace je v rozvinutých zemích nejčastější příčinou praktické slepoty u lidí nad 55let. Vlhká forma je charakteristická prorůstáním novotvořených cév ze spodních vrstev do sítnice, kde způsobují její otok a odchlípení. Cíl: Zhodnocení rozdílnosti účinků preparátů ranibizumab a pegaptanib sodný v léčbě ablace pigmentového listu sítnice (RPE) při věkem podmíněné makulární degeneraci. Metoda: Retrospektivní analýza pacientů léčených anti-VEGF terapii pro věkem podmíněnou makulární degeneraci na Oční klinice FN Olomouc v období od květena 2009 do října 2010. Do analýzy byly zařazení pacienti s delší sledovací dobou než 6 měsíců a přítomnou serózní ablací pigmentového listu sítnice potvrzenou vyšetřením na optické koherentní tomografii (OCT) (Cirrus, Zeiss Meditech, Dubline, CA, USA). Soubor: Preparát ranibizumab byl ve sledovaném období aplikován 37 pacientům (průměrný věk 73,2 let; 20 x OD/17xOS). Pegaptanibem sodným bylo léčeno 17 pacientů (průměrný věk 72,4 let; 10 x OD/7xOS). Sledovací doba ve skupině s ranibizumabem byla 8,51 (SD 3,32) měsíce a ve skupině s pegaptanibem 9,94 (SD 5,50) měsíce. Výsledky: Ve skupině léčené ranibizumabem klesla průměrná výška ablace RPE z 2865 µm (SD 810) na 2270 µm (SD 1265) a šířka ablace z průměrných 334 µ m (SD 160) na 238 µm (SD 178). U pacientů léčených pegaptanibem klesla průměrná výška z 3245 µm (SD 930) na 2159 µm (SD 1185) a průměrná šířka z 354 µm (SD 173) na 208 µm (SD 107). Test statistické významnosti neprokázal významné rozdíly (při hladině významnosti p=0,05) ve změně výšky ani šířky ablace RPE v žádné skupině pacientů ( výška p=0,27, šířka p=0,99 ; Mann-Whitney test). Závěr: Nebyl prokázán statisticky významný rozdíl v možnostech zmenšení ablace RPE u preparátů ranibizumab a pegaptanib sodný. Jsme si ovšem vědomi limitu studie plynoucích z retrospektivního designu a malého počtu pacientů.

65

Název práce: Přínos artroskopie pro diagnostiku a terapii vnitřních poruch temporomandibulárního kloubu Autoři: Petra Vyhlídalová, Kateřina Němcová Školitel: MUDr. Petr Heinz Úvod: Artroskopie je moderní miniinvazivní vyšetřovací a operační technika. Její princip spočívá v transbukálním zavedení endoskopu (přístroje s optikou a světlovodným vláknem), kdy je obraz z kloubu možné sledovat přímo artroskopem, nebo je přenášen na obrazovku. Artroskopickým chirurgickým výkonem lze jednak diagnostikovat onemocnění temporomandibulárního kloubu (dále jen TMK), provádět drobné chirurgické zákroky typu: rozrušení adhezí, remodelaci artroticky změněného kloubu, toaletu kloubních prostorů (artrocentézu), myotomii, suturu disku a jiné. Dále je možné aplikovat intraartikulárně léčivé přípravky, popřípadě v průběhu artroskopie odebírat vzorky kloubního výplachu pro pozdější biochemické zpracování. Artroskopie se provádí většinou v celkové anestezii nebo v analgosedaci. Nejčastějšími indikacemi jsou diskopatie, posttraumatické stavy nebo degenerativní změny v TMK. Metodika: Do naší studie bylo zařazeno 16 pacientů (15 žen a 1 muž) ve věku od 14 do 62 let. Tito pacienti podstoupili artroskopii na Klinice ústní, čelistní a obličejové chirurgie v období od 1.7.2008 do 31.3.2011. Zaměřili jsme se na porovnání diagnóz a terapií u jednotlivých artroskopií. Dále jsme zkoumali působení odebraných vzorků kloubní tekutiny na buněčné kultury fibroblastů a stanovovali koncentrace prozánětlivých cytokinů Il-6 a Il-8 ve dvou odběrech po 14 dnech. Závěr: Artroskopie patří k velice úspěšným metodám a poskytuje reálný obraz kloubních prostor, což je výrazným přínosem pro diagnostiku a další terapii. Vždy by však měla následovat až po neúspěšné konzervativní terapii a to jako předstupeň otevřené chirurgie.

66

Název práce: Chromozomální mozaicismus u invazivních prenatálních vyšetřovacích metod Autoři: Kateřina Barhoňová, Jan Smital Školitelé: MUDr. Václava Curtisová, MSc., RNDr. Pavlína Čapková, PhD., MUDr. Ishraq Dhaifalah, PhD., Ústav lékařské genetiky a fetální medicíny LF UP v Olomouci Úvod: Chromozomální mozaicismus je definován jako přítomnost dvou nebo více buněčných linií s rozdílnou chromozomální konstitucí. Mozaicismus se při detekci dělí na úrovně I – III, úroveň I je považována za artefakt při kultivaci in vitro, úroveň II je často psudomosaicismus. Úroveň III představuje nejčastěji skutečný mosaicismu (fetální nebo placentární). Při prenatální detekci mozaicismu je obtížné vyslovit se k prognóze těhotenství. Cíle: Zjistit četnost chromozomálního mosaicismu úrovně II a III v prenatálních invazivních vyšetřeních (odběr choriových klků a amniocentéza) v letech 1998 – 2010. Vyhodnotit dopad nalezeného mozaicismu na výsledky těhotenství. Metoda: Shromáždili jsme informace o pacientkách v letech 1998-2010, u nichž byl při vyšetření amniocentézou nebo odběru choriových klků nalezen mozaicismus úrovně II – III, dohledali jsme informace o výsledcích těhotenství. Výsledky: Ze 4803 provedených amniocentéz v letech 1998 – 2010 byl mozaicismus úrovně II - III nalezen ve 26 případech (0,54%). 16 případů skončilo narozením normálního dítěte, ve 2 případech k narození dítěte s vývojovou vadou, ve 4 případech došlo k umělému přerušení těhotenství, jednou ke spontánnímu abortu, u 3 případů se výsledek nepodařilo dohledat. Z 643 provedených odběrů choriových klků v letech 1998 – 2010 byl mozaicismus úrovně II a III nalezen ve 24 případech (3,71%). 14 případů skončilo narozením normálního, dítěte, v 1 případě k narození dítěte s vývojovou vadou, v 5 případech došlo k umělému přerušení těhotenství, ve 3 případech ke spontánnímu abortu, u jednoho případu se výsledek nepodařilo dohledat. Z dokumentace nebylo většiny případů možno dohledat, zda se jednalo o úroveň II nebo III. Závěr: Většina ukončených těhotenství byla u plodů, u kterých byla přítomná aneuplodie spojená s možností postnatálního přežívání a USG markery této vady. Četnost spontánních abortů byla vyšší, než v neselektované populaci žen po invazivních výkonech.

67

Název práce: Efektivita a bezpečnost amniocentézy a odběru choriových klků v prenatální diagnostice Autor: Veronika Durdová, Kateřina Horváthová Školitel: doc. MUDr. Ishraq Dhaifalah PhD., Ústav lékařské genetiky a fetální medicíny LF UP v Olomouci Úvod: Prenatální diagnostika využívá buď amniocentézy (AMNIO) od šestnáctého týdne nebo odběru choriových klků (CVS) od jedenáctého týdne těhotenství. Hlavní indikací k invazivnímu testování je pozitivní screeningové vyšetření chromosomálních abnormalit - triple test nebo positivní screening v prvním trimestru. Věk matky nad 35 let je stále indikací pro invazivní testování v mnoha zemích, mezi nimi je i ČR. Mnoho studií potvrzuje, že rizikovost spontánního potratu po provedení obou metod (AMNIO, CVS) je stejné, a u zkušených operatérů se pohybuje kolem 1-2%. Cíl: Cílem studie je zjistit míru potratovosti po AMNIO a CVS v náhodně vybrané skupině žen, které podstoupily invazivní vyšetření od ledna 2005 do konce prosince 2009 a analyzovat efektivitu těchto výkonů jako nepřímou analýzu efektivity jednotlivých screeningových metod. Metody: Jedná se o retrospektivní studii, zahrnující 1917 žen, které podstoupily invazivní testování. Údaje od 1042 žen, které podstoupily amniocentézu a 356 žen které podstoupily CVS byly dohledány a analyzovány. Základní údaje byly získány z databáze Astraia, používané na oddělení. Data obsahovala jména pacientek, jejich rodná čísla, datum zákroku, indikace, výsledky, adresy a telefonní čísla. Informace o vývoji těhotenství a zdravotním stavu pacientek byly získány dotazníkovou nebo telefonickou formou. Míra potratovosti byla definována jako spontánní potrat nebo úmrtí plodu do šesti týdnů po zákroku. Efektivita byla vypočítána jako počet výkonů nutných k diagnóze jednoho případu Downova syndromu. Pro analýzu dat byly použity programy SPSS a Statistica 8.0. Výsledky: V souboru CVS byl průměrný věk matky 31,7 roků, míra potratovosti byla 0,6 %. U 75% žen byl indikací k výkonu pozitivní screening 1. trimestru. K diagnóze 1 případu Downova syndromu bylo provedeno 11 výkonů (33 diagnóz Downova syndromu). V souboru AMNIO byl průměrný věk matky 33,2 roků, míra potratovosti byla 0,8%, a u 40% žen byl indikací k výkonu pozitivní triple test. K diagnóze 1 případu Downova syndromu bylo provedeno 65 výkonů (16 diagnóz Downova syndromu) . Závěr: AMNIO a CVS zvyšují riziko potratu. Toto riziko je nižší, pokud je výkon proveden ve specializovaném centru. Screening I. trimestru je více senzitivní a efektivní, než screening druhého trimestru.

68

Název práce:

FETOMATERNÁLNÍ HEMORAGIE PŘI AMNIOCENTÉZE

Autor:

Vít Musil

Školitel:

Doc. MUDr. Ľubušký M., Ph.D., Porodnicko-gynekologická klinika LF UP a FN Olomouc

Abstrakt: Cíl studie: Zjistit incidenci fetomaternální hemoragie (FMH) při amniocentéze, stanovit objem fetálních erytrocytů, které pronikají do mateřské krve a identifikovat rizikové stavy, při kterých dochází k excesivní FMH. Určení těchto parametrů by umožnilo optimalizovat doporučení k provádění prevence RhD aloimunizace. Pracovní hypotéza: IgG anti-D v dávce 10 µg podané nitrosvalově by mělo pokrýt 0,5 ml fetálních RhD pozitivních erytrocytů nebo 1ml celé krve. Při amiocentéze provedené před 20. týdnem těhotenství proniká do mateřské krve méně než 2,5 ml fetálních erytrocytů (5 ml plné krve, postačující dávka IgG anti-D 50 µg). Je-li výkon proveden po 20. týdnu těhotenství nepřesahuje FMH 5 ml (10 ml plné fetální krve, postačující dávka IgG anti-D 100µg). A to i v případě, že při výkonu proniká jehla placentární tkání. Metodika: Celkem bylo v pilotní studii provedeno 151 vyšetření. Množství fetálních erytrocytů proniklých do oběhu matky při amniocentéze bylo stanoveno průtokovou cytometrií na přístroji BDFACSCanto (Becton Dickonson International). Laboratorní zpracování: Fetal Cell Count™ kit (Diagnosis of Feto-maternal Transfusion by flow cytometry), IQ Products, IQP-379. Výpočet celkového objemu fetálních erytrocytů proniklých do oběhu matky: Scientific Subcommittee of the Australian and New Zealand Society of Blood Transfusion. Guidelines for laboratory assessment of fetomaternal haemorrhage. 1st ed. Sydney: ANZSBT, 2002: 3-12. Výsledky: Fetomaternální hemoragie (FMH) ≤ 2,5 ml (5ml celé krve), byla přítomna při amniocentéze v 100% případů (151/151), postačující dávka IgG antiD 50 µg. Kontrolní skupina, bez průniku jehly placentou při výkonu (n=120), FMH medián 0,2 ml (≤ 0,01-1,23), FMH 90 perc (0,4 ml). Riziková skupina, průchod jehly placentou (n=31), FMH > 0,4 ml (P 0.7; OR 0.62, 95% CI 0.13-2.93). Věk těhotných žen při výkonu 20-44 let (medián 34), gestační stáří 15-23 týdnů (medián 17). Závěr: Při amniocentéze nedochází k fetomaternální hemoragii větší než 5 ml plné krve, při prevenci RhD aloimunizace u RhD negativních žen je tudíž postačující dávka IgG anti-D 50 µg. Průnik jehly placentární tkání nepředstavuje rizikový faktor pro excesivní FMH. 69

Název práce: Autor: Školitel: Pracoviště:

Preoxygenace před celkovou anestezií Anny Amanatidu doc. MUDr. Milan Adamus, Ph.D. Klinika anesteziologie, resuscitace a intenzivní medicíny

Úvod: Preoxygenace je standardním postupem před úvodem do celkové anestezie a případnou tracheální intubací. Spočívá v podání kyslíku v maximální koncentraci spontánně dýchajícímu nemocnému dobře těsnící maskou anesteziologického přístroje. Hlavním cílem tohoto postupu je zvýšení obsahu kyslíku v plicích, zlepšení saturace hemoglobinu kyslíkem a překlenutí apnoické pauzy potřebné k provedení tracheální intubace. Běžně používanou technikou je klidné dýchání maskou po dobu 3 minut. Design studie: Klinická, prospektivní, randomizovaná studie bez zaslepení. Souhlas Etické komise FN a LF UP Olomouc. Cíl studie: Srovnání účinnosti různých technik preoxygenace: 1. klidné dýchání (VT = 500 ml) po dobu 3 minut 2. 4 hluboké vdechy (na úrovni max. nádechu) během 30 sekund 3. 8 hlubokých vdechů během dobu 60 sekund. Metodika: Do studie bylo prozatím zařazeno 178 pacientů starších 19 let, ASA klasifikace I – III, postupujících výkon v celkové anestezii. Nemocní byli náhodně rozděleni (hod kostkou) do jedné ze tří skupin, které se lišily způsobem preoxygenace. Na základě měření složení vdechované a vydechované směsi plynů (O2, CO2) monitorem anesteziologického přístroje a pozorováním dalších parametrů jsme srovnávali účinnost jednotlivých technik preoxygenace. Sledovali jsme, jaká je hodnota vydechované směsi plynů, resp. frakce O2 na konci výdechu (FeO2) při ukončení preoxygenace. Za adekvátní oxygenaci jsme považovali hodnotu FeO2 > 0,9 na konci preoxygenace. Výsledky a Závěr: V době odevzdání abstraktu nebyla studie ještě dokončena. Práce bude pokračovat v rámci SVOČ v příštím akademickém roce. Průběžné výsledky budou odprezentovány na XLIV. konferenci studentských vědeckých prací.

70

Název: Sledování a identifikace vybraných parametrů sepse – průzkum znalostí Autor: Ondřej Jor Školitel: prim. MUDr. Jan Neiser Úvod: Sepse představuje jeden z nejzávažnějších zdravotnických a společenských problémů. Celkový počet fatálních případů přesahuje počet úmrtí na rakovinu plic, prsu a tlustého střeva dohromady .Roční náklady na léčbu v rozvinutých zemích dosahují 30 miliard euro. Cíl Naše práce navazuje na pilotní vychází z pilotní studie z roku 2009. Cílem je zjistit, jaká je úroveň znalostí lékařů, kteří se se sepsí mohou setkat, v oblasti její identifikace a časných opatření, jednoznačně daných doporučenými postupy. Metodika: Byla vybrány kliniky a oddělení Fakultní nemocnice Olomouc poskytující intenzivní péči, kde je možno očekávat pacienty se sepsí, těžkou sepsí a septickým šokem. Lékařům pracujícím na těchto odděleních byl předán dotazník, obsahující otázky z diagnostiky a léčby těžké sepse. Pět otázek bylo s volnou formou odpovědi, deset formou multiple choice testu s jednou nebo dvěma správnými odpověďmi. Dotazníky byly vyhodnoceny. Výsledky V době odevzdaní abstraktu nebyly výsledky k dispozici. Uvedeny budou na konferenci SVOČ v květnu 30. až 31. května 2011. Závěr Bude uveden na konferenci SVOČ.

71

Název: Inter-observer reliability of fifteen tests used for predicting difficult intubation. Autoři: Tereza Vavrečková,Ondřej Jor Školitelé: Doc. MUDr. Milan Adamus PhD., Mgr. Jana Zapletalová, Dr. Aim To determine inter-observer reliability of fifteen tests used for predicting difficult tracheal intubation (DI). Material and methods Following local ethics committee approval and informed consent, 101 volunteers were examined with tests for predicting DI. Two assessors who were blinded to the results obtained by the other one examined each volunteer during one session independently. The Cohen’s kappa (κ) or first-order agreement coefficient (AC1) were used to measure an agreement between two assessors (raters) in rating of a subject on a qualitative scale. Agreement between two quantitative outcomes was described using the intraclass correlation coefficient (ICC) and Pearson’s (PCC) or Spearman’s (SCC) correlation coefficients. The following interpretation of the coefficients was used: poor (< 0.20), fair (0.21–0.40), moderate (0.41–0.60), good (0.61–0.80), and excellent (0.81–1.00). Results Respective coefficients of inter-rater agreement and correlation coefficients were determined for the following parameters: previous history of DI (κ=0.662, AC1=0.990), clinical impression (κ=-0.013, AC1=0.969), modified Mallampati test (κ=0.503, AC1=0.861), upper lip bite test (κ=0.370, AC1=0.897), temporomandibular joint movement (κ=0.088, AC1=0.797), max. anteroflexion of C-spine (ICC=0.136, SCC=0.391), max. retroflexion of C-spine (ICC=0.020, SCC=0.284), mandibular length (ICC=0.301, SCC=0.553), neck circumference (ICC=0.832, SCC=0.928), hyo-mental distance (ICC=0.378, SCC=0.472), thyro-mental distance (ICC=-0.002, PCC=0.265), sterno-mental distance (ICC=0.674, PCC=0.815), and finally, inter-incisor gap (ICC=0.695, PCC=0.785). Conclusion Best inter-rater agreement was found for the assessment of neck circumference while the highest discrepancies between raters were in goniometricaly-measured mobility of the C-spine. Many of the pre-operative airway tests had only fair inter-observer reliability. This may be one of the reasons why the models for predicting difficult intubation are not reliable in all cases.

72

Název práce: Sledování intraabdominálního tlaku u septických pacientů Autor: Tomáš Vychodil Školitel: MUDr. Jan Neiser, Klinika anesteziologie, resuscitace a intenzivní medicíny, FN a LF UP Olomouc Abdominální kompartment syndrom (ACS) je definován nitrobřišní hypertenzí sdruženou s orgánovou dysfunkcí. Tento stav je závažný pro svou vysokou morbiditu a mortalitu. Jeho diagnostika a léčba si proto žádá zvýšenou pozornost. Je znám vývoj ACS po krvácení do břicha či retroperitonea, po břišních a gynekologických operacích, u šokových stavů po mnohočetných traumatech, u popálenin, ileózních stavů, sepse a dalších příčin. Dochází k němu při náhlém zvýšení objemu obsahu břicha díky nahromadění plynu či tekutin v útrobách, např. otokem, rigidní svalová povázka a někdy i kůže omezí expanzi. Nitrobřišní hypertenze vede k hypoxii nitrobřišních orgánů až multiorgánovému selhání. Projeví se oligurií, ischemií střevní, hyperkapnií a vysokým inspiračním tlakem, je-li postižený mechanicky ventilován. Také snižuje žilní návrat k srdci, zvyšuje cévní rezistenci a způsobuje další hemodynamické změny. V praxi měříme nitrobřišní tlak (IAP) nejvýhodněji nepřímo, měřením tlaku intravesikálního v močovém měchýři prostřednictvím zavedeného permanentního katétru. Nulovým bodem je úroveň spony stydké. Pro diagnózu ACS je důležitý trend vývoje tlaku. Zajímá nás hlavně náhlý nárůst při dosažení mezního bodu v compliance břišní stěny. Konkrétní hodnoty se individuálně liší, nicméně se udává, že ischémie střevní vzniká při vzestupu IAP nad 15 mmHg. Je znám vztah septických stavů s původem v břiše s rozvojem syndromu nitrobřišní hypertenze, ale již málo je prací sledujících IAP u sepsí jiné než břišní etiologie. V naší práci jsme se zaměřili na sledování vývoje nitrobřišního tlaku v čase v závislosti na vývoji septického stavu pacienta, vyjádřeného hodnotami zánětlivých markerů (CRP, prokalcitonin). Porovnáváme tento vývoj u 2 skupin pacientů. První skupina jsou pacienti s nitrobřišní sepsí, druhá jsou pacienti se sepsí mimobřišní etiologie. Budeme zjišťovat rozdíl v hodnotách IAP u těchto dvou skupin pacientů v korelaci s hodnotami CRP.

73

Název práce: Terapeutická hypotermie v podmínkách nemocniční neodkladné péče Autor:

Stanislav Popela ([email protected])

Školitel: prim. MUDr. Petr Hubáček (Oddělení urgentního příjmu FN Olomouc) Úvod: Předkládám závěrečnou práci, ve které se zabývám problematikou terapeutické hypotermie na Oddělení urgentního příjmu Fakultní nemocnice v Olomouci v období 2006-2011. Cílem: Bylo zjistit počet pacientů, kteří byli přijati na OUP FNOL a byla jim aplikována terapeutická hypotermie po kardiopulmonální resuscitaci. Dále prozkoumat její průběh od začátku podání této léčebné metody do ukončení této léčebné metody a následně s tím sledovat vliv celkový stav CNS po resuscitaci krevního oběhu. Metodika: Spočívala ve studiu zdravotnických záznamů jednotlivých KPR, které měly různou etiologii směřující k srdeční insuficienci a až následné zástavě cirkulace. Dalším úkolem bylo vyhledat ze záznamů pacientů ty, kteří podle indikace spadali do skupiny, jímž mohla být hypotermie aplikována. Úkolem bylo: Studium dokumentace přijatých na OUP po NZO zahrnoval pacienty: • 1. Z areálu FNOL • 2. Ze ZZS • 3. Po postresuscitačních stavech • Sledování průběhu řízené hypotermie od přijetí a během hospitalizace (KARIM, I. Interní klinika kardiologická, Neurologická klinika) • Vyhodnocení výsledků Na základě výsledků jsem vyhodnotil účinnost terapeutické hypotermie v NNP. Vzorek zkoumání byl složen z pacientů přijatých na Oddělení urgentního příjmu od roku 2006, u nichž proběhla resuscitace do 5/2011. Dokumentace pacientů jsem roztřídil do skupin podle toho na jakou kliniku, nebo oddělení byli směřováni. V dalším bodě jsem se zabýval postresuscitačními následky na CNS, na neurologický deficit po propuštění ze zdravotnického zařízení, na délku hypotermie od zahájení KPR do jejího ukončení, a v závěru na celkovou kvalitu provedení TH. Výsledky: Celkové výsledky ke dni odevzdání abstraktu jsou doposud ve stadiu rozpracování. Konečné výsledky budou prezentovány na konferenci SVOČ 2010 v květnu 2011. 74

I. interna 3. A. Mikulenková - Srovnání efektu endovazální a epikardiální stimulace levé komory u pacientů se srdečním selháním 4. M. Sova - Léčba syndromu obstrukční spánkové apnoe metodou CPAP snižuje hladinu AFABP II. interna 5. L. Algayerová - Nové možnosti predikce karcinogeneze Barrettova jícnu 6. I. Čepová - Diabetes mellitus rizikovým faktorem pro kolorektální karcinom 7. V. Halašková - Barrettův jícen 8. V. Klementa - Etiologie, věk, pohlaví a závažnost akutní pankreatitidy 9. L. Šatková - Biologická léčba v udržení remise nemocných s idiopatickými střevními záněty III. interna 10. L. Okénková, M. Pikna - Kvalita života pacientů s revmatologickým onemocněním 11. P. Strašidlová - Laboratorní metody v průkazu a sledování neuroendokrinních nádorů Hemato-onkologie 12. J. Jadczyk - Impact of the type of gastrointestinal (GIT) decontamination on infectious complications (IC) in patients after autologous peripheral blood stem cell transplantation (APBSCT) 13. A. Obr, Z. Kubová - Význam absolutního počtu lymfocytů periferní krve u nově diagnostikovaných nemocných s difúzním B-velkobuněčným lymfomem Plícní 14. P. Molinková - Diagnostika a léčba obtížně léčitelného astmatu 15. K. Vykoupil - Těžké pneumonie na JIP

75

Pediatrie 16. M. Hartošová, Z. Krupová - Exprese transmembránových transportérů ABCC a ABCB u chronických zánětlivých onemocnění dětského věku (bronchiální astma) a vliv protizánětlivé terapie na jejich expresi 17. Ľ. Kundrátová - Leukémie v dětském věku 18. Sára Vasiliu - Poruchy kardiovaskulárního systému u pacientek s Turnerovým syndromem. Onkologie 19. B. Brdečková, I. Vyňuchalová - Retrospektivní hodnocení výsledků u pacientů s karcinomem žaludku 20. L. Chladnula - Výsledek léčby karcinomu prsu zářením v závislosti na expresi proteinu c-erbB2 21. B. Šimková, P. Chovancová - Účinnost opakované chemoterapie v léčbě recidivujícího karcinomu vaječníku 22. Z. Šustková - Vzácně lokalizované metastázy renálního karcinomu Neurologie 23. Dorňák Tomáš - Průkaz RNF213 jako genu zvýšené vnímavosti k onemocnění moyamoya a jeho možné role v cévním vývoji 24. B. Gwardová, Z. Matejčíková - Biologické markery neurodegenerativních a zánětlivých procesů u roztroušené sklerózy 25. P. Hok - ZMĚNY AKTIVACE KLIDOVÝCH SÍTÍ PO TERAPEUTICKÉ STIMULACI POMOCÍ VOJTOVY METODY V ZOBRAZOVÁNÍ FMRI 26. I. Mrázková - Hodnocení kompenzatorní mozkové adaptace u pacientů s cervikální myelopatií pomocí metody fMRI 27. R. Sukop, F. Hruška, K. Zegzulková - Přehled výsledků rekanalizační terapie akutního stádia ischemického iktu komplexního cerebrovaskulárního centra Neurologické kliniky FN a LF UP Olomouc v letech 2005-2010 28. T. Doležalová, K. Vašáková - Likvorové markery neurodegenerace u roztroušené sklerózy

76

Kožní 29. K. Dzurišová, V. Pavlovská - Možnosti vakcinoterapie (Acnevac®) v léčbě akné 30. E. Korandová - Hormonální kontraceptiva v léčbě akné Tělovýchovné lékařství a kardiovaskulární rehabilitace 31. T. Grézl - Jóga a prevence kardiovaskulárních onemocnění 32. M. Sovová - Jak zlepšit léčbu dětské obezity Fyzioterapie 33. B. Freiwaldová - Polyelektromyografická analýza svalů horní končetiny u hemiparetických pacientů Radiologie 34. Z. Heřmanová - Hodnocení polohy a tvaru interlobií pomocí CT 35. P. Staňková - Sledování klinického efektu PTA tepen dolních končetin Fyziologie 36. Z. Fajkusová - Problematika péče o osoby s diabetem v rovníkové Africezkušenosti z osmiměsíčního pobytu v tropech 37. M. Rybáriková - Glykemický index vybraných potravín u zdravých osôb 38. J. Tomčalová - Diabetes mellitus v Německu: co je jinak? – zkušenosti ze studijního programu Erasmus v Lipsku Soudní a medicínské právo 39. P. Adamusová - Problematika střelných poranění v soudním lékařství a její aktuální vývoj Patologie 40. J. Posker - Nové prediktory metastatického potenciálu u nemalobuněčného karcinomu plic

77

Sociální lékařství 41. A. Řezníčková, Z. Nudzajová, W. Gardner - Starý člověk s poruchou kognitivní funkce v ústavní péči. Mikrobiologie 42. J. Průšová - Mechanismus rezistence kmenů Pseudomonas aeruginosa ke karbapenemům Imunologie 43. J. Marcinková, K. Štaffová, Ing. A. Sťahelová - POLYMORFISMUS GENU ATG16L1 (AUTOPHAGY-RELATED 16-LIKE 1) A GENETICKÁ VNÍMAVOST K SARKOIDÓZE U ČESKÝCH PACIENTŮ Stomatologie 44. J. Adamec, M. Dostálová, P. Konečná - Význam Boltonova indexu pro plánování ortodontické léčby 45. S. Denygrová, B. Tylová - Klasifikace protézního lože 46. J. Divilková, B. Procházková - Plán léčby u pacientů s celkovým jednostranným rozštěpem 47. L. Foltasová, M. Kusý - Náhrada chybějících horních středních řezáků 48. M. Konvalinková, R. Okénková - Ageneze laterálních řezáků u rozštěpových pacientů 49. M. Rozehnalová, E. Temperová - Význam Boltonova indexu pro plánování ortodontické léčby se zaměřením na čípkovité laterální horní řezáky 50. M. Vlna, M. Štefanatný - Mikrobiální osídlení periimplantátového sulku I. chirurgie 51. M. Szypulová, L. Rokytová - Sledování minimální reziduální choroby u nemocných operovaných pro kolorektální karcinom II. chirurgie 52. V. Hanincová, L. Kubalová - Recidivující varixy- příčiny a léčba

78

Urologie 53. L. Luňáček - Variabilita uroflowmetrie u zdravých mladých mužů v závislosti na denní době 54. J. Šarapatka - Význam zobrazovacích metod při stanovení strategie léčby zdvojených ledvin. 55. R. Šarapatková - Chirurgická léčba onemocnění nadledvin v klinickém souboru FN Olomouc 56. V. Študent - Vyhodnocení výsledků robotické prostatektomie 57. K. Vicenová - Urologická traumatológia Kardiochirurgie 58. J. Konečný - Regrese hypertrofie svaloviny levé komory u nemocných po implantaci aortální bioprotézy 59. Ľ. Gašparová, Z. Štefánková - Chirurgická liečba fibrilácie sieni 60. P. Xinopulos - Přínos duplexní ultrasonografie pro hodnocení kvality arteria radialis pro chirurgickou revaskularizaci myokardu. Neurochirurgie 61. J. Kubias - Využití stereotaktických metod v neurochirurgii – srovnávací studie 62. V. Novák - Perkutánní interspinózní dynamická stabilizace (In-Space) u nemocných s degenerativním onemocněním lumbosakrální páteře: prospektivní studie. Oční 63. K. Buchová, M. Vacková - Vliv DNA vyšetření při diagnostice a terapii herpetických keratitid 64. D. Garajová, M. Tomaščiková - Pulzní léčba glukokortikoidy u endokrinní orbitopatie 65. M. Jakubcová - Porovnání účinků různých anti-VEGF preparátů na velikost ablace RPE při léčbě vlhké formy věkem podmíněné makulární degenerace 66. P. Vyhlídalová, K. Němcová - Přínos artroskopie pro diagnostiku a terapii vnitřních poruch temporomandibulárního kloubu

79

Genetika a fetální medicína 67. K. Barhoňová, J. Smital - Chromozomální mozaicismus u invazivních prenatálních vyšetřovacích metod 68. V. Durdová, K. Horváthová - Efektivita a bezpečnost amniocentézy a odběru choriových klků v prenatální diagnostice Porodnictví a gynekologie 69. V. Musil - FETOMATERNÁLNÍ HEMORAGIE PŘI AMNIOCENTÉZE ARO 70. A. Amanatidu - Preoxygenace před celkovou anestezií 71. O. Jor - Sledování a identifikace vybraných parametrů sepse – průzkum znalostí 72. T. Vavrečková,O. Jor - Inter-observer reliability of fifteen tests used for predicting difficult intubation. 73. T. Vychodil - Sledování intraabdominálního tlaku u septických pacientů Urgent 74. S. Popela – Terapeutická hypotermie v podmínkách nemocniční neodkladné péče

80

XLIV. KONFERENCE STUDENTSKÝCH VĚDECKÝCH PRACÍ ABSTRAKTA

Univerzita Palackého v Olomouci Lékařská fakulta Olomouc 2011 Tisk Polygrafické středisko VUP