XIV. české církevní dějiny – počátky katolické obnovy před Bílou horou. Právě v době, kdy se pozice katolické církve v českých zemích zdála beznadějná, překročil protestantismus svůj vrchol. Luther zemřel r. 1546, rok nato byli kníţecí obhájci luterství na hlavu poraţeni a v samotném luterství propukly hluboké rozpory. Pod Melanchtonovým vedením se postavil umírněný směr proti směru přísně luteránskému a také mezi luteránským a kalvínským protestantismem došlo k velmi ostrým sporům. Naproti tomu katolíci nabírali síly na Tridentském koncilu v dobře promyšleném protiútoku. Vznikly nové řády v čele s Tovaryšstvem Jeţíšovým, které nesly katolickou obnovu přes Alpy. Tyto změny se dotkly také našich zemí. Uvedení jezuitského řádu do českých zemí a jeho působení v předbělohorské době: Tovaryšstvo zaloţil r. 1540 Španěl Ignác Loyoly. Jeho myšlenkou bylo vojsko vyvolených rytířů, kteří pod nejvyšším velitelem Kristem měli bojovat za církev a za její viditelnou hlavu – papeţe.Tovaryšstvo charakterizoval velmi přísný výběr kandidátů a vysoké poţadavky, kladené na jejich duchovní, asketickou a vědeckou přípravu. To byly předpoklady k tomu, aby se řád mohl pokusit o věc lidsky neuskutečnitelnou: zastavit vzrůst protestantismu a znovuzískat ztracené katolické pozice v Evropě. Petr Canisius: R. 1551 zaloţil Ferdinand I. jezuitskou kolej ve Vídni a brzy potom se na podnět praţské kapituly a některých šlechticů začalo uvaţovat o uvedení jezuitů do Čech.. Představený vídeňské koleje, Holanďan Petr Canisius se vypravil r. 1555 do Prahy, aby tam vyjednal vše potřebné ke zřízení koleje. Ubytoval se u Kříţovníků u Karlova mostu. Praţské kláštery byly po husitské době z největší části v troskách a arcivévoda Ferdinand mu dal na vůli, aby si některý z nich pro budoucí kolej vybral. Canisiovi se pro výhodnou polohu nejvíce zamlouval dominikánský klášter u sv. Klimenta. Několik mnichů, kteří tam bydleli, bylo posláno do opuštěného kláštera na Františku, odtud přešli r. 1625 ke sv. Jiljí. Počátky Jezuitů: V dubnu r. 1556 přišlo do Prahy prvních dvanáct členů nové koleje, rodem Belgičanů a Němců. Jejich počátky byly těţké, jednak pro malou přízeň obyvatelstva a také pro neznalost řeči. Ale houţevnatost a vědomí velkého úkolu v zemi, prosáklé kacířstvím vše překonaly. Na radu Canisiovu nerozviřovali hladinu věroučnými disputacemi a věnovali se školství a výchově mládeţe. Zde měli rozsáhlé pole působnosti. Vysoké učení Karlovo bylo v úpadku /v polovině 16, stol.se tam po osm let vůbec nekonaly zkoušky/ a nebylo těţké s ním konkurovat. Ve své koleji, pro niţ se ujal název Klementinum , zřídil řád hned r. 1556 gymnazium a zároveň zde byly konány přednášky z filozofie a teologie pro výchovu kněţského dorostu. Škola začala vábit studenty domácí i zahraniční. Kolej zapouštěla kořeny a byla opěrným bodem v zápase s českými nekatolíky. R. 1562 dal král koleji právo udílet doktorské grady z filozofie a teologie, čímţ ji postavil na roveň univerzitě. Při koleji byl zřízen konvikt pro šlechtice a seminář pro chudší ţáky. Pro oba ústavy byly později postaveny prostorné budovy. Nynější Klementinum bylo postaveno v letech 1653-1722. Vyučování bylo bezplatné a vyučovací řečí byla latina. O ušlechtilou zábavu bylo postaráno divadelními hrami, hudbou a slavnostními disputacemi. R. 1567 hráli ţáci na klementinském nádvoří za velké účasti lidu tragédii Svatý Václav od Mikuláše Salia. Pro duchovní formaci ţactva měla velký význam mariánská druţina. Jejím prvním starostou byl Edmund Kampián, rodem Angličan, který po návratu do vlasti zemřel mučednickou smrtí. Je uctíván jako blahoslavený.
Posílení řádu českými členy a jeho šíření: Jezuité se snaţili také o posílení a upevnění víry těch, kteří zůstali církvi věrni. Proto hned po příchodu do Prahy začali kázat. Kázání byla zpočátku jen latinská a německá. Česky bylo moţno kázat aţ r. 1559, kdyţ přišli do Prahy první jezuité, kteří se na svůj úkol připravovali v Římě pod vedením sv. Ignáce. Byli to Valentin Vojt a Ondřej Pěšín. Po nich přišli Maria a Řehoř Volfkangové a nakonec Václav Šturm a Baltazar Hostounský. Potom počešťování praţské koleje postupovalo rychle, neboť kolej si vychovávala i doma svůj dorost a také nizozemští jezuité se snaţili učit česky. Pak mohli jezuité také česky zpovídat a konat misie v praţském okolí. Někteří čeští páni se tehdy oţenili se španělskými šlechtičnami, jeţ byly dvorními dámami na císařském dvoře a tyto ţeny se usilovně snaţily obnovit pokleslou katolickou vroucnost. Byla to zejména Kateřina z Montfortu, choť Adama z Hradce a Marie Manriquez de Lara, choť Vratislava z Pernštejna. Jejím vlivem byli pozváni Václav Šturm a Baltazar Hostounský, aby konali misie na Pernštejnsku a Litomyšlsku, kde ţilo mnoho luteránů a bratří. Misionářům se podařilo obrátit na katolickou víru několik tisíc podaných. Tím, ţe se praţská kolej počeštila, bylo moţné uvést řád na český venkov. Vilém z Roţmberka zaloţil jezuitskou kolej v Českém Krumlově /1586/, Adam z Hradce v Jindřichově Hradci/1594/, Jiří Popel z Lobkovic v Chomutově/1589/. Císař Rudolf zaloţil kolej v Kladsku /1597/. Na Moravu uvedl jezuity biskup Vilém Prusinovský. První kolej byla zaloţena v Olomouci r. 1566 a po ní následovala r. 1573 kolej v Brně. O moravských kolejích bude zmínka později. Působení starých řeholí: K oţivení náboţenského ţivota přispěly z části i starší řehole, které se začaly pomalu zvedat z dosavadního úpadku. Benediktinský řád se začal konzolidovat od pol. 16. stol. Opatství břevnovské mohlo r. 1550 znovu obsadit Sázavu. Břevnovský opat Volfkang Selender, bývalý převor od sv.Emerama v Řezně horlivě prosazoval řádovou reformu. Za jeho opatské správy se začala tvořit později tak významná česká kongregace benediktinských klášterů. V premonstrátském řádu našlo pochopení úsilí Tridetského koncilu o reformu u tepelského opata Jana Mauskoniga a louckého opata Sebastiána Freitaga. Oba zaloţili ve svých klášterech gymnazia a loucký opat také tiskárnu. Jezuitský odchovanec Jan Lohel, člen tepelského kláštera se stal opatem strahovským a pak praţským arcibiskupem /1612-22/. Byl druhým zakladatelem Strahova. Jako generální vikář premonstrátů v Čechách, na Moravě, ve Slezsku, Uhrách a Polsku se velmi zaslouţilo obrození řádu . V jeho díle pokračoval Lohelův nástupce na Strahově Kašpar Questenberg , který jako poradce arcibiskupa Harracha měl značný podíl na postup rekatolizace v zemi. Cisterciáci dostali pomoc od mateřských klášterů v Německu. Vyšší Brod se dobře udrţel bez cizí pomoci a ve druhé pol, 16. stol. provedl na svém území důkladnou reformu. Sousední Svatá Koruna však ţivořila také vinou Roţmberků, kteří jí odňali téměř všechny bývalé statky. U křiţovníků s úspěchem usiloval o pozvednutí kázně velmistr Antonín Prus z Mohelnice. Řádová kapitula z r. 1554 stanovila mimo jiné, ţe kaţdý křiţovník musí denně slouţit mši sv. Prus byl Canisiovým přítelem a horlivě podporoval jezuitský řád. R. 1558 jej císař Ferdinand I. jmenoval biskupem vídeňským a r. 1561 prosadil jeho potvrzení za arcibiskupa praţského. Velmistrem řádu zůstal však aţ do své smrti. Potom oba tyto úřady zastával jeho nástupce Martin Medek.
Ţebravé řády měly mnoho nedostatků. Pomoc, jeţ jim byla poskytována ze sousedství se neosvědčila. Do českých klášterů byli posílání ze zahraničí řeholníci, kteří se doma neosvědčili a přeloţením měli být potrestáni. Znovuobsazení praţského arcibiskupského stolce, arcibiskupové doby předbělohorské: Samotná činnost řeholí by nestačila k rekatolizace země. Bylo třeba znovu obsadit arcibiskupský stolec. Bylo o tom dlouho jednáno, naléhaly praţská kapitula i Řím, ale vyřízení záleţitosti ztěţovaly starosti o jeho hmotné zabezpečení, neboť někdejší arcibiskupské statky byly úplně rozchváceny. Teprve 5. září r. 1561 byl ustanoven arcibiskup. Byl jím Moravan Antonín Prus z Mohelnice. Bylo mu 43 let, těšil se králově přízni, kterou si získal jako velmistr křiţovníků a pak jako arcibiskup vídeňský. Vynikal vzděláním, jazykovými schopnostmi a řečnickým uměním. Protoţe si podrţel hodnost velmistra křiţovníků, král se nemusel tolik starat o jeho hmotné zabezpečení. Zlatá bula Ferdinanda I. z r. 1562, kterou bylo obnoveno praţské arcibiskupství, určila arcibiskupovi z panovníkových prostředků roční důchod 14 000 kop míšeňských grošů. Arcibiskup dostal také dům na Hradčanech. Císař Rudolf mu později místo platu postoupil statky oseckého a světeckého kláštera. Působení arcibiskupa Antonína Prusa /1561 – 80/: Hned na začátku se odebral arcibiskup Prus do Tridentu a s velkým úsilím se tam snaţil na přání panovníka dosáhnout ústupků, které by mohly být základnou pro sjednocení katolíků s utrakvisty pod jednotnou duchovní správou. Ferdinand si představoval, ţe arcibiskup získá povolení světit utrakvistické kněze a ti mu slíbí poslušnost a ţe se budou drţet kompaktát, takţe by arcibiskup postupně nabyl duchovní pravomoci nad celou zemí. Svaté přijímání mělo být podáváno pod jednou nebo pod obojí způsobou, jak by si to přáli věřící. Koncil nechal otázku kalicha otevřenou a rozhodnutí svěřil papeţi. Jednání nebylo lehké, protoţe italští a španělští kardinálové a jezuité je brzdili, ale nakonec císař dosáhl toho, ţe Pius IV. brevem z r. 1564 povolil přijímání pod obojí způsobou v Čechách a na Moravě a v některých sousedních zemích. Papeţ zde opravdu vyšel vstříc císaři aţ na samou myslitelnou mez, neboť neţádal ţádné nesplnitelné podmínky, jen to, aby přijímající kromě předcházející zpovědi vyznali víru, ţe Kristus je přítomen celý pod kaţdou způsobou. Sám arcibiskup při slavnostním vyhlášení podával u sv. Víta pod obojí způsobou, stejně tak dokonce i jezuité. Byl to však pozdní, proto neúčinný lék. Protestanté se povolením kalicha získat nedali, horlivější katolíci je nesli nelibě protoţe věřící jen mátlo a u utrakvistů ztrácelo na významu pro nejasnosti ve věci ordinace kališnických kněţí. Papeţské breve o kalichu se o otázce svěcení kališnických kněţí nezmiňovalo. Císař i arcibiskup byli toho názoru, ţe utrakvističtí kandidáti mohou být svěceni, pokud se zaváţí, ţe budou svátost oltářní udělovat dle papeţského ustanovení a Pius IV. toto stanovisko potvrdil. Kdyţ však utrakvisté hned po vyhlášení breve ţádali o vysvěcení svých kněţí, arcibiskup musel jejich ţádost opětovně odmítnout, neboť podmínky indultu vůbec nevzali na vědomí. Opomíjeli zpověď a dále podávali nemluvňatům. Teprve kdyţ zasáhl císař, arcibiskup Prus vysvětil r. 1565 dvanáct utrakvistických kněţí. Císařem v té době uţ nebyl Ferdinand ale jeho syn Maxmilián II. /1564-76/.Ve srovnání s otcem byl v náboţenském ohledu velmi vlaţný, v mládí dokonce projevoval sympatie k luterství, ale v českých zemích sledoval otcovu politiku a nevzdával se myšlenky na sjednocení podobojí s katolíky. Na jeho nátlak vysvětil arcibiskup utrakvistické kandidáty i v jarním termínu. Protoţe však ani potom utrakvisté předepsané podmínky nedodrţovali, arcibiskup od r. 1567 odmítal utrakvistům svěcení /poslední zpráva o vysvěcení 30 utrakvistických kandidátů je z r. 1566/ a ţádal císaře, aby mu
k tomu u papeţe obstaral fakultu. Papeţ Pius V. však nejen takovou fakultu odmítl, nýbrţ arcibiskupovi přímo zakázal svěcení udílet pokud kandidáti slavnostně neodpřísáhnou formuli papeţského indultu. Konflikt s utrakvistickou konzistoří a s císařem se ještě prohloubil, kdyţ arcibiskup r. 1573 vyţadoval, aby uchazeči o svěcení sloţili vyznání víry, předepsané koncilem. Tentokrát se do věci vloţili i stavové a ţádali panovníka, aby arcibiskupa ke svěcení donutil. Ten však neustoupil a císařova ţádost o potřebnou fakultu pro arcibiskupa byla v Římě opět odmítnuta. Je zřejmé, ţe postavení arcibiskupa Antonína Prusa nebylo záviděníhodné. Ocitl se mezi dvěma mlýnskými kameny. Arcibiskup jako jeden z nejzasvěcenějších účastníků Tridentského koncilu chápal směr vývoje a stavěl se v principu za něj. Ale v metodách se řídil obtíţnou domácí situací. Varoval se zbytečně dráţdit nekatolické stavy, aby církvi nevzešly nové nesnáze. Proto ani nesvolal synodu, jak to nařizovaly tridentské dekrety – císař ji ostatně výslovně zapověděl - a rozhořčeně odmítl výtky papeţského nuncia /r1568/. Ví prý nejlépe, co katolické církvi v Čechách prospívá a co nikoli. Poslušnost i vůči sv. Stolci musí být podle sv. Pavla rozumná. To, co je nerozumné a co odporuje jeho lepšímu přesvědčení, nelze na něm ţádat. Pro obtíţné finanční poměry arcibiskupa neuskutečnil ani jiný naléhavý příkaz koncilu, totiţ seminář pro výchovu kněţského dorostu. Co však bylo v jeho silách, to konal svědomitě. Hned v dubnu 1564 svolal do Prahy všechny arcijáhny /Z někdejších deseti větší aktivitu vyvíjeli jen čtyři – plzeňský, horšovotýnský, bechyňský a ţatecký/ a děkany a vyhlásil program obnovy, známý pod názvem „reformační artikuly“. Opatření v nich nastíněná měla pozvednout hlavně duchovní a mravní úroveň kléru. Arcibiskup také horlivě konal vizitace a svolával duchovenstvo na tzv. konvokace, aby se upevnilo ve víře a v plnění svých povinností. Pokud mu v tom nebránila nemoc, účastnil se takových shromáţdění vţdy osobně. Proti neposlušným a mravně pokleslým kněţím vystupoval vţdy přísně. Právě tak energicky se však kněţí zastával proti zvůli šlechty a dbal, aby katolická šlechta nenechávala fary ze zištných důvodů prázdné. Pro nedostatek kněţstva a pro lepší hmotné zabezpečení faráře byl ovšem sám mnohdy nucen jednotlivé fary spojovat. Prusovi nástupci: V Prusových šlépějích kráčel jeho nástupce Martin Medek /1581-90/ také rodák z Mohelnice a velmistr křiţovnického řádu. Za jeho vlády se zvýšil vliv papeţských nunciů, kteří s královým dvorem přesídlili r. 1583 do Prahy a setrvali tam aţ do r. 1612. Nuncius Bonhomini byl zasvěcen do českých poměrů uţ ve Vídni a po nedlouhém pobytu v zemi měl hotový plán jak pozvednout katolictví a jak postupovat vůči nekatolíkům. Byl to plod jeho porad s rektorem jezuitské koleje a s katolickými šlechtickými předáky. Neprovedl z něj mnoho, protoţe byl z Čech předčasně odvolán jinam. Prosadil nový gregoriánský kalendář, proti němuţ se domácí i zahraniční protestanté stavěli jenom proto, ţe popud k němu vyšel od papeţského dvora. Bonhomini jednal také o reformě univerzity, aby i katolíci měli na ni přístup a o zřízení alespoň dvou katolických far v Praze, jedné na Starém, druhé na Novém městě, ale marně. Stál také v pozadí akce proti Jednotě bratrské a vybízel císaře a jeho rádce, aby nekatolíkům nevyhovovali v jejich poţadavcích. Pamětní spis, který předloţil Bonhomini Rudolfovi II. r. 1584, byl prvním soustavným programem obnovy katolictví v českých zemích. Byl to odkaz Bonhominiho šťastnějším nástupcům v praţské nunciatuře. Prvním bodem byl opět poţadavek tří far v Praze. Pak poukaz na nutnost obnovit praţskou univerzitu, aby byla českým katolíkům tím, čím byla za Karla IV. Protireformační program byl bohatší. Byl ţádán rázný postup proti pikartům /Jednotě bratrské/. Bylo doporučováno, aby se čelilo nekatolickému tisku šířením dobrých katolických knih mezi lidem. Mělo se co nejdříve přikročit k vizitaci kněţstva diecézního i řádového a pak i k inkvizici kacířů. Nuncius radil, aby se začalo na královských statcích a statcích katolických pánů, a poloţil dokonce otázku, zda by neměli být pikarti a luteráni ze země vypovězeni, utrakvisté pak donuceni k unii s Římem. Pamětní spis byl znám v Říme i
v Čechách. Rozšiřoval se a prohluboval, neţ Bílá hora vytvořila podmínky pro uskutečnění smělých návrhů. Po smrti Medkově po dvouleté sedisvakanci nastoupil na praţský stolec Zbyněk Berka z Dubé, příslušník starého českého rodu /1592-1606/. Aby byl zaručen jednotný postup katolických sil v zemi, musel se Berka před potvrzením volby zavázat, ţe v důleţitých případech bude jednat po poradě s nunciem a s provinciálem jezuitů. Za něj došlo na popud nunciův r. 1605 ke svolání diecézní synody, na níţ byly vyhlášeny tridentské dekrety a stanoveny tresty pro odpadlíky. Od r. 1604 podporoval arcibiskupa zdatný světící biskup Jan Lohel. Kdyţ Berka byl vystřídán Karlem z Lambergu /1606-12/, mladým, ale nemocným muţem, spravoval diecézi fakticky Lohel a po jeho smrti nastoupil na jeho místo /1612-22/. Církevní obnova na Moravě: Počátky církevní obnovy za biskupa Marka Kuena /1553-65/. Na Moravě vládla v náboţenských věcech větší volnost neţ v Čechách. Moravská šlechta byla na králi Ferdinandovi nezávislejší neţ česká, neboť se r. 1547 neúčastnila vzpoury proti němu, takţe král neměl záminku proti ní vykročit, kdyţ pod pláštíkem utrakvismu šířila luterství. Za takových okolností nebyly vyhlídky na úspěch katolické obrody právě růţové. Rekatolizaci zahájil energicky Marek Kuen. Aby mohl odhalit šalebnou hru luteránů, kteří se kryli kalichem, usiloval o dosaţení jurisdikce nad utrakvisty, jejichţ organizace byla v úpadku. Císařským rozhodnutí z r. 1562 mu byla přiznána pravomoc nad nimi alespoň ve věcech manţelských. Povolení kalicha Piem IV. uvítal, protoţe se domníval, ţe tak bude odstraněna překáţka, proč utrakvisté odpírají poslušnost. Ale i na Moravě, stejně jako v Čechách bylo s tímto opatřením příliš pozdě. Alespoň Olomouc byla r.1564 uţ skoro celá luteránská a vyhlášení kalicha tam nemělo na změnu poměrů ţádný vliv. Biskup se tedy snaţil pozvednout kázeň kléru, zejména řeholního a povznést pokleslé školství. Uvést do diecéze jezuity, od nichţ si sliboval pomoc, se mu nepodařilo, protoţe nebyl s to zabezpečit hmotně jejich kolej. Biskup Vilém Prusinovský /1565-72/: Po Marku Kuenovi dosedl na olomoucký stolec dosavadní nejmladší tamní kanovník Vilém Prusinovský. Při nastoupení mu bylo 31 let. Byl odchován vídeňskými jezuity a potom dlouho pobýval v Itálii. Narozdíl od zdrţenlivého současníka Ant. Prusa, Prusinovský mínil důsledně provádět tridentský reformní program. Král ho příliš nebrzdil, protoţe Morava byla klidnější neţ Čechy. R. 1566 Prusinovský dosáhl toho, ţe Maxmilián nařídil, aby i utrakvistické duchovenstvo podléhalo jeho dozoru. Na Moravě konzistoř podobojí neexistovala, vliv papeţský nebyl veliký a utrakvističtí kněţí se i předtím spravovali katolickou hierarchií, nebo neuznávali nad sebou vrchnost vůbec. Biskup se také snaţil, aby na fary, kterých se zmocnili utrakvisté, zejména v královských městech, byli zase postupně dosazováni katoličtí duchovní. Neobešlo se to ovšem bez potíţí. R. 1566 uvedl Prusinovský do Olomouce a r. 1572 do Brna jezuity. Jeho přičiněním byla později jezuitská kolej v Olomouci povýšena na akademii. Papeţ Řehoř XIII. r. 1573 biskupův plán schválila císař Maxmilián udělil koleji promoční právo. Přednášky na této dvoufakultní akademii byly zahájeny r. 1575. Z prvních profesorů vynikli Baltazar Hostounský, Václav Šturm a Ondřej Pěšín. Jezuité se biskupovi dobře odvděčili, neboť mu zajistili schopný kněţský dorost a zřízením šlechtického konviktu získali pro církev i šlechtický dorost a tím v budoucnosti oporu ve veřejném ţivotě. Přes velké obtíţe dosáhl biskup Prusinvský i toho, na čem papeţi velmi záleţelo: r 1568 uspořádal diecézní synodu v Olomouci. Shromáţdilo se tu na 250 kněţí pod vedením jezuitů a za předsednictvím biskupa. Synodální ustanovení měla pro církevní obnovu Moravy základní význam.
Biskup Stanislav Pavlovský /1579-98/: Po předčasné smrti Viléma Prusinovského se vystřídali v Olomouci rychle za sebou Jan Grodecký, Tomáš Albín a Jan Mezoun, aniţ mohli rozvinout pozoruhodnější činnost. Teprve biskup Stanislav Pavlovský mohl pokračovat v rekatolizačních snahách Viléma Prusinovského. Moravští jezuité přes počáteční obtíţe pracovali tak úspěšně, ţe svým vlivem zasáhli i zahraničí. R.1581 byl v Olomouci zřízen papeţský seminář, zvaný Collegium Nordicum, v němţ studovali ţáci ze severní a východní Evropy v počtu padesát, aby pak působili ve své vlasti jako misionáři. Byla to myšlenka italského jezuity Antonína Possevina, který pracoval jako misionář a vyslanec ve Švédsku a na dvoře cara Ivana Hrozného. V semináři studovalo vţdy i několik Moravanů, kteří měli na farách vystřídat starší nespolehlivé duchovenstvo. V moravské šlechtě získali jezuité několik mocných příznivců v čele s Vratislavem z Pernštejna a rodem Berků z Dubé a mohli potom alespoň na jejich panstvích rozvinout rekatolizační činnost. Pavlovský posiloval postupně pozice katolíků v zemi. Jeho vytrvalost přinášela drobné, ale četné a trvalé úspěchy a byla více na místě neţ otevřený boj, který by stmelil moravské luterány k obraně. V letech 1582-3 konal generální vizitaci kněţstva po celé diecézi, aby zajistil poměry v kněţstvu. Vůči nekatolickým stavům biskup Pavlovský otevřeně nepřátelsky nevystupoval. Mezi moravskou šlechtou neměl tolik opory jako praţští arcibiskupové v české šlechtě, a věřil proto v úspěch vytrvalé usilovné práce neţ v nerovný boj s většinou. Kde mohl, podporoval kandidaturu katolických pánů na zemské úřady. I v práci o povznesení úrovně kněţstva se mu dařilo. R. 1591 mohl opět svolat synodu moravského kněţstva a vyhlásit na ní tridentské dekrety. R. 1584 zavedl gregoriánský kalendář. Kardinál František Ditrichštejn/1599-1636/: Za rok po smrti biskupa Pavlovského byl zvolen za jeho nástupce devětadvacetiletý František Ditrichštejn, krátce předtím jiţ jmenovaný kardinálem. Narodil se z matky Španělky v Madridu, kde dlel jeho otec Adam jako vyslanec císaře Maxmiliána. Vzdělal se u jezuitů v Praze a v Římě a hned po nastoupení na biskupský stolec se jal horlivě pracovat pro obnovu katolictví. Velmi mu pomáhalo, ţe jeho předchůdci byla obnovena kníţecí práva, neboť tím se stal první osobou na Moravě. Hned po intronizace si vymohl od papeţe právo vizitovat všechny moravské kláštery a povznést tak tyto bývalé bašty katolicismu. Dával také dobrý příklad horlivou výpomocí v pastoraci. Za tím účelem se pilně učil česky. Politicky vystoupil po r. 1601. Prosadil, ţe do zemského soudu smí být přijat jenom ten, kdo sloţí katolickou přísahu „Matce Boţí a všem svatým“. Téhoţ roku byly na jeho intervenci obsazeny městské rady v Olomouci a v Brně katolíky a r. 1602 byli vypovězeni z královských měst moravských predikanti. Jihlava a Znojmo se však ubránily a v Opavě byl na kardinála spáchán atentát, který se však nezdařil. R. 1603 zakázal Ditrichštejn podávat z kalicha, protoţe se za ním skrýval protestantismus. Rekatolizačním snahám však bránil nedostatek kněţstva, takţe nebylo moţné obsazovat fary katolickými faráři. Aby tomu odpomohl, vymohl si Ditrichštejn r. 1601 u papeţe povolení na čas ţivota, aby mohl uţívat 15 alumnů papeţského semináře pro Moravu a sám vydrţoval na svůj náklad v olomouckém semináři také několik alumnů. Celkem jich bývalo 24-30. Velkým úspěchem kardinálovým bylo ţe se r. 1602 musel uchýlit do ústraní předák nekatolického moravského tábora Karel starší ze Ţerotína. Po míru libeňském, kdy Morava připadla Matyášovi /1608/, se poměry zhoršily. Moravský sněm zvolil moravským hejtmanem opět Ţerotína a k Matyášovi bylo vysláno poselství s ţádostí o potvrzení politických i náboţenských svobod. Čteme tam také větu: „Poněvadž víra je dar Boží a nikdo k ní nemůže být nucen, aby tedy jeho Milost nás všechny i jednoho každého při víře zákona Božího a náboženství křesťanského bez překážek všelijakých zůstaviti a nás v tom ujistiti ráčil“. Kardinál musel za změněných poměrů zahájit defenzivní politiku. Podařilo se aspoň to, ţe odpověď Matyášova na sněmu v Brně byla hodně neurčitá. Matyáš odpověděl vlídně, ţe
nechce stavů utiskovat pro náboţenství a ţe to nedovolí ani nikomu jinému. Postup rekatolizace se však ani potom nezastavil. Jestliţe r. 1590 bylo na Moravě jen 70 katolických far, do r. 1619 stoupl jejich počet na 280. Na rekatolizaci působil brzdivě nevyjasněný poměr olomouckého biskupství k praţskému arcibiskupství. Olomoučtí biskupové nechtěli ani slyšet o metropolitním právu praţského arcibiskupa a za metropolitu uznávali arcibiskupa mohučského jako před r. 1344. I jinak byly mezi moravskými katolíky osobní rozpory. Ale v úsilí o vítězství katolicismu byli všichni jednotní. Katolická literární činnost: Do sluţeb rekatolizačních snah se postavilo i písemnictví.Šlo o to, vyrovnat se úrovní svým odpůrcům ale hlavně vyvrátit jejich bludné názory. Václav Hájek z Libočan /+1553/: S jeho jménem je spjat počátek těchto snah. Pocházel z utrakvistiké rodiny, ale po studií v Ingoldstadtě konvertoval ke katolictví, stal se knězem a působil jako kazatel u sv. Tomáše a stal nakonec proboštem staroboleslavským. Na podnět katolických pánů napsal „Kroniku českou“. Shromáţdil bohatou látku z listin, z dějepisné literatury i z ústního podání, ale zpracoval ji tak, ţe mezery vyplnil svými výmysly. Hlavní váhu poloţil na český dávnověk, z něhoţ zachoval řadu starobylých pověstí, dobu husitskou probral stručně z katolického hlediska, ze své doby nepřináší mnoho zpráv. Kronika byla velmi oblíbenou lidovou četbou, ale způsobila mnoho zmatků. Tomáš Bavorovský z Bavorova /+1562/: V tehdejším ještě skromném katolickém literárním táboře je vedle Václava Hájka Tomáš Bavorovský. Od r. 1546 byl farářem v Plzni, pak se stal děkanem kapituly u sv. Víta v Praze. Zároveň působil jako kazatel na dvoře pana Viléma z Roţmberka na Krumlově. Z těchto kázání vyšla r. 1557 „Postylla česká“. Svědčí o tom, jak jadrně dovedl autor promluvit k duši a svědomé lidu, nešetřil mocných tohoto světa ani kněţstva. Zvláště kriticky hodnotil povrchnost domácího luterství. Okruh Václava Šturma: S příchodem jezuitů začíná v katolické literatuře převládat apologetický tón. Nejbystřejším apologetou té doby byl Václav Šturm/1533-1601/. Byl tuhým odpůrcem Jednoty bratrské, kterou pokládal za nejnebezpečnější pro katolicismus. Rozebral její nauku a ukázal rozpory v ní v několika pozoruhodných spisech. Nejobsáhlejší je „Srovnání víry a učení Bratří starších“. Nachází tyto rozpory v jejich učení: 1/ Sami činí to,co jiným mají za zlé, majíce jen sebe za dobré, svaté a bohabojné a jiné odsuzují. 2. v článcích víry mezi sebou nejsou jednotní a vzájemně se kaceřují. 3. sami se přiznávají k některým sektám a říkají, ţe se s nimi ve víře srovnávají, ale tyto sekty jsou navzájem nepřátelské a samy se srovnat nemohou. 4. učí mnohé články bludné a odporující katolické víře /o Nejsvětější Trojici, o církvi, o svátostech/ 5.učení bratrské je od jiných společností náboţenských i od českých králů odmítáno a odsouzeno. Bratří odpověděli jen nevěcnými nenávistným nadávkami . Druhým velkým dílem Šturmovým je „Rozsouzení a bedlivé uváţení Velikého kancionálu od Bratří valdenských“ z r. 1588. Jezuitský teolog si uvědomuje, ţe nesprávná nauka,obsaţená v písních můţe velmi ohrozit pravověrnost lidu. Zákulisí boje mezi Šturme a Bratrem Uberýnem osvětluje a charakter obou protivníků odhaluje jejich korespondence s praţským nakladatelem Jiřím Dačickým. Uberýn dostal do rukou Šturmovy „Důvody“ , proto Dačickému píše, ţe napsal odpověď na „Tlachy Šturmovy“ ale „Šturem trubač se spokojiti nechce a vţdy vyskakuje, štěká, trhá a kousá“ a ţádá nakladatele o vytištění svého spisku. Dačický poslal tento list r. 1587 Šturmovi do Krumlova, a ten mu odpověděl: „Vy máte typografii svobodnou a svá privilegia....a víte, jak se v tom chovati máte. Mně jste vděk učinili, že jste mé knihy vytiskli. Budete-li odporné těm tisknouti, proti mně nic neučiníte, ani mě tím nerozhněváte, ať to je cokoliv. Tím ten jistý člověk více rozum svůj ukáže. Vidím, že se na mne velice hněvá a zuřivých sov užívá, ale já se na něho ani žádného z nich hněvati
nebudu, nýbrž rád ty odpovědi jeho přečtu. Neboť oni již tím svým ohlášením a tou hanebnou písní, kterou jsou teď proti mně složili, všechnu cestu k rozumnému a důvodnému odpovídání uzavřeli...Tu věrnost, kterou bych já od Vás žádal, máte každému zachovati. Neb, budeme-li pěkně, pokojně, důvodně proti sobě psáti, k poznání pravdy přijdeme“. Zváţíme-li práci českých katolických teologů 2. pol. 16. stol. a prvních let následujícího století, můţeme říci, ţe tito katoličtí apologeti a polemikové v boji o duši českého člověka zvítězili uţ před třicetiletou válkou a ţe ideově rekatolizace v českých zemích byla hotova jiţ přede Bílou horou.
