XI. ROMANTIKOVÉ A JEJICH BLÍŽENCI K antice se nejednou hlásili i naši romantikové a jim blízcí básníci, třebas již zpravidla nepřekládali a ve větší míře ani nenapodobovali antická díla, jako to činili klasicisté, a třebas někdy o antice žertovali. Nový humanismus znali z německých klasiků. Upřímnými ctiteli antiky byli dramatikové Klicpera a Turinský, z nichž se první blížil romantismu a druhý se mu zcela oddal. Václav Kliment Klicpera (1792-1859) studoval na Akademickém gymnasiu a na filosofii, v letech 1819-1845 byl humanitním profesorem v Hradci Králové, potom byl profesorem a ředitelem Akademického gymnasia. Prvému svazku svých divadelních her (Divadlo Klicperovo, 1820) dal mottem domnělý výrok Sokratův: „Si boni frugique sunt, aequo animo ferent, sin mali atque intemperantes, non sunt curandi” (podle F. Novotného je tu Sokratovi přičtena Platonova myšlenka Prot. 325 A, Gorg. 525 Bn., Ep. 5, 322 B; 7, 330 C n.); ukazoval tím na výchovnou moc svých her. V předmluvě k jedné ze svých starších veseloher, „Bělouši” (ps. 1816, vyd. 1821), napsal, že mu k ní „rozňal... v mysli jiskru nejprvnější” Plautův „Amphitruo” a zvláště otrok Sosia a ne německá veselohra, jak mnozí myslí. Proč by chodil na radu k pravnučce, „maje ku prababičce pohodlný přístup”?. Plautova hra dala vskutku Klicperovi jen „jiskru”: záměnu osob - pán je pokládán za kočího a kočí za pána - a postavu povídavého sluhy. Jinak je děj zcela nový, samostatný; hra jedná u nás na zámku, ale mluví se v ní o Solonových zákonech (III 2), o Lethe (IV l), o Jovovi a Amphitruonu (IV 7). V předmluvě z r. 1822 k „Hadriánu z Římsů” píše Klicpera, že užil záměny osob či, jak říká, kuklení ve třech hrách, v „Bělouších”, „Hadriánu” a „Třech hrabatech najednou” (vyd. 1828). Ale ještě více z ní těžil v „Dvojčatech” (1825; přepracována po r. 1850 s názvem „Bratři v Archangelsku”. Spisy III, 1862, str. 109 n.). V předmluvě říká, že se jeho hra podobá Plautovým „Menaechmům” a Shakespearovým „Omylům”, ale že je „tělem i duší původní”, že ony dvě staré hry dnes nelze dobře provozovat, ježto se neužívá škrabošek a dva herci si nikdy nejsou dost podobni, ale v jeho hře hraje obě dvojčata jediný herec. Těmto slovům Klicperovým můžeme věřit a nevelikou podobnost, která byla shledána mezi jeho hrou a Regnardovými „Ménechmes” (1700) (P. M. Haškovec, ČMF 1, 1911, str. 247 n.), pokládáme za náhodnou. „Dvojčata” jednají v nové době v Archangelsku. Sejdou se tam dva bratří-dvojčata, odloučení od sebe od narození, a ucházejí se o jednu dívku. Jejich podobností vzniká mnoho veselých výjevů jako u Plauta a Shakespeara. Jeden z bratří, Fedor, vychovaný v Čechách, mluví o Nereovnách v XIII. zpěvu (v. 39 n.) „Iliady” „arcibásníka” Homéra, o thessalské Tempe, o bohyni Floře, o Pindarovi, ale i o „Wertherovi” (II 5) a zaklíná se „u všech řeckých i římských bohyň” (III 4), kdežto ruský kupec Solmonov volá: „Duchové elyzejští” (IV 10). S antickou komedií též souvisí - arci jen nepřímo. základní motiv „Bratří” V Jungmannově „Slovesnosti”, 1820, str. 99 n.): shledání bratří, kteří byli od sebe od dětství odděleni. Midův motiv - čeho se člověk dotkne, změní se v zlato — zpracoval Klicpera zcela volně v „dramatické maličkosti” „Zlato neblaží” (Almanach 1823, str. 163 n.): sázavský převozník si vyžádá za odměnu od mocného Květoně, aby se proměnilo v zlato vše, nač sáhne. Jeho přání se splní - a v zlato se mu mění i chléb. Kouzla je zbaven tím, že se na Květoňův rozkaz vykoupá v Sázavě a ta od té doby rodí zlatý písek (v staré báji je to řeka Paktolos). V povídce „Pindar a Korinna” (Almanach 1823, str. l n.) vyprávěl Klicpera v sentimentálním, praeromantickém nebo romantickém duchu o vítězství básnířky Korinny nad Pindarem; závodili spolu o Pythiích, Pindar zpíval o boji Apollona s drakem Pythonem, prohrál, ale zamiloval si Korinnu, Píše jí mnoho dopisů a má zato, že ho ona nemiluje. Jednou provází makedonského krále Alexandra do Dodony a sejde se tam s Korinnou, která tam dlí se svým a Pindarovým přítelem Melpídou;
- 77 -
Melpídas ji miluje, Pindar i Korinna, jež miluje Pindara, jsou nešťastni, ale poznají svou vzájemnou lásku a Melpídas jim požehná. Základem jsou zprávy starých spisovatelů o závodu Korinny a Pindara (Paus. IX 22, 3, Ail.V. H. XIII 25 a n.), ale děj je zcela smyšlený. Sloh je rétorický a vzrušený, část povídky je dialogická a jevištními poznámkami, na př: „Korinna. Ha! (přikryje si oči chvilku ticho mezi nimi) – Psal´s mi cosi v něm: prosil jsi mne — bych ti dala radu, zdaž se té blahoslavené, která ti dala nově nový život, na věky zasnoubiti máš?” (str. 49). Pod čarou jsou věcné vysvětlivky na př.: „Tak [Eumenydky] Aischylos, nesmrtelný tvorce řeckých tragedií, nazval Furie, či vzteklice pekelné” (str. 33). Povídka je vyzdobena Berkovou rytinou mladistvé Korinny v středověkém, splývavém, vysoko přepásaném šatě, s volnými kadeřemi zakrytými většinou rouškou. Klicperův přítel František Turinský (1777-1852) studoval gymnasium, filosofii a práva v Praze. Skládal anakreonteia, epigramy a časoměrné básně v elegických dvojverších (podle vydaní z r. 1880, str. 608 n. a 657 n., byly napsány dvě, „Bratřím mým” a „Dívčina žalost”, již r. l8l7, tedy před „Počátky”, ale to je jistě omyl) va v hexametrech. Jejich námětem je láska, milenčina smrt, vlast, básnictví a jejich nálada je většinou romantická; dvě z těchto básní, „List Ivanovi” (str. 606 n.) a „Heroida” (str. 613 n.), jsou ovidiovské heroidy, t. j. dopisy dívek jinochům ve válce. Několik básní složil Turinský v čtyřveršových slokách časoměrných, jejichž metrický tvar si sám vytvořil a někdy i na počátku označil, na př. „Má žádost” má tvar -∪--∪∪-∪∪--∪atd. (str. 66l n.). V jedné z nich mluví o „lesbických zpěvech Musy věčné”, Sapfy (str. 6l6), a v „Dithyrambu” (v Jungmannově Slovesnosti, str. 19 n.)) složeném v krátkých verších časoměrných, dílem ferekratratejských, dílem adoniích, líčil procitnutí mladého, spanilého boha révy, Dionysa; závodil tu s Schillerovou básní stejného jména. Svou tragedii „Angelinu” (1821) uvedl vlasteneckým mottem z Propertia, IV 1, 59 n., a děj své „Truchlohry” „Virginie” (ps. 1838, vyd. 1841) čerpal z Liviova vyprávění, III 44-48. V něm téměř nic nezměnil (jen dýku, jíž probodne otec Virginii, dostane Virginie u Turinského od svého snoubence, kdežto u Livia užije Virginius řeznického nože), ale doplnil je líčením života ve Virginiově rodině a podrobněji vykreslil povahy osob, ušlechtilé Virginie, stále vzpomínající na zemřelou matku, jejího ohnivého snoubence Icilia, prostého statečného Virginia, úskočného Appia a Marka, věrné chůvy Maximie. Hra je psána volnými verši přízvučnými. Ve výjevu oběti (str. 240 n. uv. vyd.) je Virginiina modlitba k matce složena časoměrnými slokami sapfickými, její modlitba k Markovi mužnými slokami alkajskými a její i chůvina modlitba k larům elegickými dvojveršími. Celkem je to ušlechtilé, působivé „drama lidu” v Rollandově smyslu se základní myšlenkou vzpoury měšťanstva proti šlechticům, zneužívajícím zákonů. Antiku miloval i největší romantik Karel Hynek Mácha (1810-1836); shodoval se v tom s bratry Schlegely, se Shelleyem, Keatsem, Puškinem i jinými cizími romantiky. Mácha studoval gymnasium u piaristů na Novém Městě, filosofii - té ho učil Klar - a práva. Z posledního roku gymnasijního, rétoriky (1829-1830), se zachoval jeho školní úkol, krátké pojednání vypracované na daný námět „Rhetorica est magni facienda” (otištěna Arbesem; X, str. 158 n. vyd. K. Polákova); jeho obsah je chudičký a latina chatrná. Z téže třídy pochází jiné „pensum”, německá báseň v šesti slokách alkajských, velebící klidný život člověka s čistým svědomím (I, str. 343 vyd. K. Janského); vzorem je Horatiova óda III 3. Snad na filosofii (1830 – 1832) napsal Mácha báseň „Mein Wunsch” s Horatiovým mottem o losu smrti (II 3, 25 n.) v sapfických slokách. Vyslovil v ní touhu po životě a užil v ní antické (Horen, Parze, Clotho) i germánské mythologie (Hertha) (I, str. 328 n.). Elegickými dvojveršími je psána romantická, rozcitlivělá elegie „An den Gräbern der Freunde” (I, str. 335),v časoměrných dvojverších je prostší a osobitější elegie „Na hrobě sestřinným” (I, str. 92) a v časoměrných hexametrech (s chybami) je krátká báseň nebo spíše zlomek „Kde k nebesům modrým...”, opěvující hrdinu Královédvorského rukopisu Lubora (I, str. 167). Báseň „Vzor krásy” (I, str. 120 n.) je podnícena - asi nepřímo - Platonovým učením o ideách , jež bylo drahé romantikům. Báseň končí: "Tělesným ty okem nespatřená, | duše jen tě temně patří vzhled. | S Bohem, v Bohu bydlíš - 78 -
nestvořená, | v prvním dnu s ním založilas svět. Počátek této básně je ohlasem anakreonteia 23 Pr. Základní motiv „Máje” (1836) - syn zabije neznámého otce upomíná na Sofokleova „Oidipa krále”, ale souvisí s ním jen nepřímo skrze německou osudovou tragedii. Z Máchova literárního zápisníku se dovídáme, že r. 1833 četl překlad „Odysseie” od plzeňského profesora Zaupera (III, str. lO7 a Goethovo zpracování zlomků Euripidova „Faethonta” (str. 164 n.). Překlad „Odysseie” četl jen zběžně, neboť jej uvádí s jinou četbou k jedinému dni, zato Goethovo zpracování „Faethonta” ho tak zaujalo, že si je většinou opsal. R. 1833 si poznamenal v zápisníku též názvy dvou spisů K. Oikonoma, jenž dokazoval příbuznost řečtiny a slovanštiny (str. 100), a jména tří klasických archeologů Böttigera, Bröndstedta a Stackelberga (str. 181). Následujícího roku si vypsal popis Olympu a řeckého života z knihy „Briefe über den Bosphorus” (str. 221 n.) – zájem o Řecko byl tehdy roznícen řeckým bojem za svobodu - a ve lvovském časopisu Haliczanin četl Kikiewiczův překlad několika ód Horatiových (str. 300 n.). Podle deníku z r. 1835 četl tehdy v německém překladě Bulwerův román „Poslední dnové Pompejí” (str. 35, 49) a jeden výňatek si z něho opsal (str. 332). Z Máchových druhů a následovatelů se přihlásil k antice Václav Štulc (1814 -1887) tím, že v překladu „Konráda Wallenroda” (1837) přízvučný hexametr ve vajdelotově vyprávění nahradil časoměrným (str. 45 n.); v předmluvě k novému vydání r. 1878 (Nár. bibl. 52, str. XI) poznamenal, že Mickiewicz, když přečetl jeho překlad, vynášel českou prosodii časoměrnou. Václav Bolemír Nebeský (18181882) vkládal do svých subjektivních, romantických básní antické obrazy, na př. Kassandra ověnčená v oběť (Květy 9, 1842, příl. str. 49) a poustevník hledající Sirény, Kirku a pannu Atlantu spící v moři (o ní staří spisovatelé nemluví) (str. 50). V jedné básni hromadí ony obrazy: „... Titanové hrdí | myšlének mých, přepychou jinošsky jarou | tloukli na strop nebes démantově tvrdý |, zhynout chtí, neb vrhnout v nic sfinx žití starou. | Smrt jsem v pouta skút chtěl silou Storukána [t. j. Hekatoncheiron] | a co Atlas na se vzíti světská muka!” (str. 51). O jeho pozdějších překladech antických dramat pojednáme v jiné souvislosti. Karel Sabina (1813-1877) vynášel v Nerudových Obrazech života (1859, str. 32 n.) - později přetiskl svůj výklad v úvodu k „Dějepisu literatury československé” (1866) - staré Řecko, jehož sláva nikdy nepomine, kdežto ostatní národy starého světa jsou zapomenuty. V duchu nových humanistů ukazoval, že řecká vzdělanost není jen plodem příznivé půdy, nýbrž též výsledkem duševní energie, pružnosti a snaživosti a že Řekové vždy budou vzorem „souzvuku a rovnováhy v používání sil hmotných i duševních.” Řecké básnictví má samorostlou svěžest a životni pravdu, řecká věda svědčí o hlubokém důmyslu a povzneseném duchu. Spíše žertem než vážné uplatnil své klasické vzdělání, jehož nabyl na královéhradeckém gymnasiu u Chmely a Klicpery, Josef Jaroslav Langer (1806 1846) v poznámkách k „Bohdaneckému rukopisu” (ČČM 5, 1831, str. 10 n.). Uvádí tam slova zamilovaného Charina z Plautova „Kupce” v. 859 n.: „Neque ulla mihi obstabit amnis”... a vtipně je napodobuje: „Och, já nešťastný kocourek! co se tě nahledám potěšení moje! Každou komůrku, každou dírku prolízám, ale žel! nikde tě vypátrati nemohu...” Připomíná k tomu, že je latina jeho nejslabší stránkou a že tedy musil užít pro překlad oněch veršů starožitného jakéhosi „slovára” (str. 15 n.). Jen nepřímo závisí na antice Langer v „Bajkách” (ČČM 3, 1829, l, str. 70 n.) a v „Selankách” (1830); v oněch napodobil spíše Lafontaina a Puchmajera než Ezopa a v těchto spíše Geßnera a Čelakovského než Theokrita a Vergilia. Augustiniánský mnich, básník a filosof Matouš František Klácel (1808-1882) složil většinu svých básní (Básně 1836, 1837) časoměrnými slokami horatiovskými a podle jejich vzoru některé sám vytvářel; motta bral z Juvenala (II, str. 33, 88). Svého učitele Buzka slavil, že je schopen „v platonské blažené výši se vznášeti. - | Tam kdež pravda se skví nahá, | tam kdež dobra svatý zdroj nevystížený, | věčné krásy ku výtoku | žízní nezhasivou tvůj pije duch blaho...” (I, str. 91). S Horácem velebil prostý život (Blažená prostota, I, str. 30) a statečnost vůči tyranovi (Pevnost křesťanská, I, str. 55). Jindy napodobil anakreontické - 79 -
básně (Obraz, I, str. 70; Zdráhání, II, str. 3), jindy zas Pindarovu mluvu s hojnými obrazy, slovními přesmyky a dlouhými větami, na př.: „Výš než mračna plovou, prudkoletý orel | křídlem osměleným pyšně se zdáluje, | patří nezkaleným slunce ve žár okem, - | nad věštných dalekosť hvězd nepostíženou | básník v božnocitém zdvihne se zápalu...” (Básník, I, str. 96). Přesto říká své milované Ludvice (Boženě Němcové), že její pohled více hřeje než „horoucí Pindara ody” (I, str. 66). Priessnitzovo léčení vodou oslavil elegickým, ne zcela přesným dvojverším: „Nad vodu nic! Z vody vznik, z vody zrůst, voda léčivo živné, | Priessnitz zdárně konal, Thales moudře co tušil.” (nápis v Jeseníku; opsal pro mne Prof. Dr. Vl. Skalička). V článcích, které uveřejňoval v Musejníku (15, 1841-21, 1847), uváděl hojně výňatků ze starých spisovatelů Homéra, Pseudo-Anakreonta, Terentia, Lucretia, Horatia, Ovidia, Persia a některé též překládal, zvláště kusy anakreonteií (17, 1843, str. 57, 65). Těžil tu i z řeckých filosofů. V „Národě” říkal v stoickém duchu, že je Bůh životním dechem všehomíra (16, 1842, str. 12), v „Kosmopolitismu a vlastenectví” vymezoval svobodu jako sloučení Démona (osobnosti) a Tyche (osudu) (t. str. l78) a v „Citu a rozumu” uváděl Parmenidův výrok o myšlence (Zl. 16, 4 D.) a Herakleitův o cestě nahoru a dolů (zl. 60 D.). Často se dovolával antických spisovatelů pohanských i křesťanských v své „Dobrovědě” (1847); některé jejich výroky ovšem nalezl v svých předlohách. Verše starých spisovatelů překládal časomírou; mimo jiné tu tlumočil část sborového zpěvu ze Sofokleovy „Antigony”, kde se vynáší odvaha člověka (v. 332-353); snažil se přitom napodobit rozsah i tvar veršů: Sílu mnohou život má, nic není člověka mocnější, an přes hrůzorodé vlny mořské jihu na vzdor hrdý se béře vesluje chrabro po dráze hučivé... (str. 254). V „Listech přítele k přítelkyni” (Moravské Noviny, 1849; přetištěno 1948 M. Komárkem) podává (kap. 9) hlavní myšlenky Platonovy „Ústavy”. Mluví o vzniku obce z potřeby (Plat. Úst. II 369 B n.), o hlídačích, kteří nesmějí mít majetku (III 416 D n.), o tom, že celá obec má být „blahá” a ne jen jedna její část (IV 420 B n.), že v ní nemá být majetkových rozdílů (422 E) a že má každý dělat to, k čemu se hodí (423 D), dále vykládá o důležitosti výchovy (423 E), o stejné výchově žen i mužů (V 451 E n.), o společenství žen i dětí a o pohlavním životě (457 C n.) - tu je Klácel nejobšírnější -, o společenství majetku (462 C), o filosofech vladařích (473 C n.) a o postupném zhoršování ústav (VIII). Klácel tu asi přímo čerpal z Platona nebo z jeho překladu, neboť místy doslovně uvádí jeho výroky. Jeho názory celkem schvaluje; vylíčiv tyrana, praví: „Drahá přítelkyně, viďte, že Platon znal lid a svět, ano někde tak píše, jako by byl předvídal rok 1848 a 1849.” Avšak jako všem komunistickým zřízením vytýká i Platonovu, že zapomíná, na „osobnost člověčí”, na „právo osobnosti.” Klicperův a Langerův následovník František Jaromír Rubeš (1814-1853) uveřejnil v Palečku (3, 1841, str. 5 n.) žertovnou, veršovanou povídku „Pandořina skřín - aneb Konec zlatého věku”. Vyprávěl v ní, jak si uhnětl Prometheus z hlíny krásnou dívčí postavu, nazval ji Pandorou, zamiloval si ji a oživil ji na slunci. Sami olympští bozi se na ni přišli podívat a poslali jí dárek, skřínku. Ač Prometheus Pandoru varoval, otevřela skřínku a z ní se na lidi vyhrnuly všecky strasti. Lidé naříkali a Zeus jim poslal „kredit s blahou nadají.” Rubeš tu vtipné spojil báji o Prometheovi, tvůrci člověka, o Pandoře, vyrobené Hefaistem a věnované bohy Epimetheovi, a o její skřínce, na jejímž dnu zůstala naděje, a báji o Pygmalionovi, jenž si zamiloval sochu, kterou vyrobil, a socha ožila. Podle Ovidia líčil na počátku zlatý věk a podle Homéra život olympských bohů. Po Blumauerově způsobu spojil antické báje s dnešním životem, tak Mílek
- 80 -
rovná Diovi manžety, Prometheus nafukuje balony, bozi na návštěvě u Promethea vyndavají „kukrlátka”, Zeus, „an se k Merkurovi shýbl, | vece: Věru, děvče není übl”, Prometheus jde ke kupci pro kávu atd. Ale při tom ponechal Rubeš antická líčení přírody: „Jasoň jede s růžového moře, | po blankytné báni žene oře.) Jasnooký před ním letí den...” Celek je vtipný i básnický, Rubeš skládal též veršované bajky, ale spíše podle Gellerta než podle starých spisovatelů. Vážné i žertovné ohlasy antického básnictví nalézáme u Jana Pravoslava Koubka (1805-1854), jenž byl na Akademickém gymnasiu žákem Jungmannovým a na filosofii v Plzni Sedláčkovým. Vzýval časoměrnými dvojveršími Musy, aby ho vedly ku pravdě (Na Musy, Sebr. sp. I, str. 54), a stejnými verši psal „Poslání svým přátelům” (t. str. 36 n.), skládal ezopské bajky (II, str. 210) a martialovské epigramy (t. str. 2l4 n.). Své idyle „Rokoko” (1847) dal motto z Tibulla (I 10, 43 n.): „Kéžby i mou takové šediny hlavu pokryly, bych směl | co prapraděd minulé příběhy vypravovat!” a v úvodu k „Znělkám” (Lum. 3, 1853, str. 961 n.), psaném časoměrným dvojverším, říkal, že by chtěl napodobit Homéra nebo Ovidia, ale „Musa slovanská” ho obrátila k nižšímu Parnasu; je to motiv z anakreonteií (23 Pr.). V nedokončené „Básníkově cestě do pekel” (ps. 1842-52, vyd. po smrti) parodoval báji o Orfeovi a jako Rubeš spojoval staré poměry s novými, na př. Apollona, řídícího sbor Mus, srovnával s Jelenem, řídícím české sbory v žofínské akademii, a výmluvnou Musu s pražskými hokyněmi (III, str. 7 n.), Jovův (Perunův) hrom s hlasem basisty Strakatého (str. 40) a zamiloveného Jova, před nímž se skryje Hera do „almary” , s kocourem (str. 42). V pekle radí Orfeovi Mefistofeles (jeho vzorem je ovšem Goethův Mefistofeles), aby napodobil řecké básníky opěvající lásku a hody (str. 64 n.) a z římských Lucana, oslavujícího vítěze (str. 70 n.), a pochlebujícího Claudiana (str. 73 n.). Koubek žil v letech 1830-1837 v Polsku a několik roků učil latině a řečtině na lvovském gymnasiu. Když se vrátil do Prahy, posoudil v Musejníku 12, 1838, str. 363 n.) slovanské překlady Královédvorského rukopisu a při tom tvrdil, že časoměrný hexametr vyniká harmonií nad „germansko-přízvučno-klopstokovy” (str. 376). Nevadí, že je časoměrný hexametr převzat od Řeků a Římanů; řecký hexametr byl napodoben podle sanskrtského verše. Stav se profesorem české řeči a literatury na pražské universitě (1839), uveřejnil ve Vlastimilu (1840, 2, str. 254 n.) „Slovo o filologii”, kde pojednal o ceně i pojmu filologie a o jejích třech nástrojích, gramatice, hermeneutice a nižší, vyšší i estetické kritice. Při tom užil, jak píše (str. 258), polské rozpravy P. C. „Filologie, filosofie a matematika, základní nauky vědeckého vychování” (Lešno 1838), a ta se opírala o Boeckovy methodologické přednášky. Koubek zdůraznil, že se máme více učit u Řeků než u Římanů, kteří sami napodobili Řeky, a za příklad dával německou filologii. „Slovo o filologii” přetiskl Jungmann r. 1845 v 2. vydání „Slovesnosti” (str. 366 n.). R. 1847 uveřejnil Koubek v České včele (str. 95 n.) „veledůležitou zprávu pro historiky a filology”, že byl ve lvovské knihovně Osolinských nalezen zlomek Pompeia Troga. Jistě se to týkalo jeho přítele, básníka a dějepisce Aug. Bielowského, který se domníval, že nalezl v polských kronikách Trogovy zlomky, a také je ve Lvově r. 1853 vydal, avšak ukázalo se, že to byl omyl (srov. A. Gutschmid, Jahrb. t. o. l Phil., 2. Suppl. 1856-7, str. 177 n.). Otevřeně se stavěl proti klasicismu archeolog Jan Erazim Vocel (1802-1871). V předmluvě „Labyrintu Slávy” (1846) proti sobě klade, jak to dělali romantikové, klasické a romantické básnictví a vykládá, že se v řeckých a římských básních obráží „zbožňování přírody, zvelebování krásy a světa smyslného”, ale že se nad ním vznáší „stín přísného osudu”. Za Perikela a za Augusta byla vytvořena nejkrásnější díla, v nichž zcela souhlasí obsah s formou, díla klasická. V středním věku vzniklo nové „prostonárodní” básnictví, v němž se zračí idea křesťanství a národní duch; je to romantická škola. Následovníci starých klasiků se většinou odvrátili od potřeb svého národa a od skutečného života; vrchol toho byl za Ludvíka XIV. Náš věk žádá, aby hleděl básník k praktickým potřebám a aby zkoumal snahy svého lidu, tedy aby následoval druhý směr, romantický. - 81 -
