Written by jnsfbi Thursday, 08 December :48 - Last Updated Thursday, 08 December :26

Chapter 1 Written by jnsfbi Thursday, 08 December 2005 10:48 - Last Updated Thursday, 08 December 2005 15:26

autor: Tomáš Krajča ilustrace: Olga Fábry Kapitola první Bylo malebné podzimní ráno. Lesem probleskovaly nesmělé paprsky ještě rudého slunce, proplétaly se hustými korunami dubů, buků a kaštanů a ulpívaly na zase o něco zlatějších a bronzovějších listech. Vzduch byl chladný, voněl po pryskyřici a spadaném jehličí, mírný vánek čechral stébla trávy a pohrával si s lístky a jehličkami na měkkých mechových porostech a pyšných klouboucích hřibů, kozáků a křemenáčů. Kulisu doplňoval drobný hmyz, lesní včely a vosy spěchající za svými povinnostmi, chrobák se svou stále rostoucí kuličkou trusu, mravenci s nákladem lesních plodů pro zimní zásoby - a sem tam nějaké větší zvíře, hbitá liška, prozrazující se jen neposedným rezavým ohonem, hladový divočák na honu za spadanými bukvicemi a líný, zdánlivě nemotorný medvěd, stále ještě ospale pátrající po malinách, ostružinách, či sladkém medu. Nerušenou lesní idylu zprvu nesměle, avšak stále rázněji narušily pravidelné cizí zvuky. Jen zlehka prošlápnutou pěšinou, vinoucí se skrz naskrz nejkrásnějšími hájky a pasekami, procházel člověk. Zvířata nejprve zbytřila, avšak brzy se zase uklidnila. Lesem neprocházel nikdo jiný, než všem ušákům, veverkám i medvědům dobře známá čarodějka Twelga. Chodívala tudy každé ráno, zhluboka se nadechovala zdravého povětří a obdivovala krásy nezkalené místní přírody. Znala les jako své boty - a přece ji vždy dokázal něčím překvapit. Twelga se zajímala o osudy zvířat a jistým nenápadným, leč zásadním způsobem ovlivňovala běh života v těch místech ke všeobecné spokojenosti. Podzim už je v plném proudu, pomyslela si Twelga, když se zastavila očima na dávno ne zelených listech, které držely na stromech už jen na dobré slovo. Měla bych se podívat na medvědí rodinku, brzy se uloží k zimnímu spánku a já je dlouho neuvidím. Trochu zrychlila pravidelný měkký krok a nechala za sebou nejhustší část lesa. Rozevřela se před ní malá paseka. Pěšina pokračovala jejím středem a opět se vracela do stínu vysokých a pyšných dubů. Twelga se už už chystala vykročit, když vtom se náhle zarazila. Na kraji mýtiny cosi leželo. Už na první pohled bylo ono cosi něčím v lese zcela neobvyklým. Vypadalo to, jako balíček obnošených šatů, které někdo zahodil do křoví, zmuchlané prostěradlo ošlehané větrem a deštěm, utržený kus plachty z formanského povozu, nebo šátek unesený vichřicí. A už to bylo ovšem cokoliv, rozhodně se jednalo o lidskou práci - a to bylo podezřelé. V lese totiž žádní lidé nežili a navštěvovali-li jej, pak jen jeho okrajové části, sbírajíce borůvky, maliny a jiné sladké plody. Twelga se přiblížila k balíčku, který jitřil její zvědavost. Upřela na něj znovu svůj pohled - a užasla ještě víc. Nebo balíček nebyl zdaleka obyčejným balíčkem: byla to krásná, zdobená, velmi stará zavinovačka. A co víc, nebyla prázdná.

1/6


Z měkce mechem vystlaného lesního lože se na Twelgu usmívala sladká tvářička čerstvě narozeného nemluvněte…

Prokletý Bwurk, pomyslel si - ne poprvé a rozhodně ne ani naposled - Jakub z Henseltu, známý jako Giacomo Grando, potulný bard, proslulý pěvec, nepřekonatelný hráč na loutnu - a též neméně zručný milovník. "Kurva," řekl nahlas. K tomuto prohlášení měl docela dobrý důvod. Jakkoliv by to tak mohlo vyznít, nebylo namířeno proti vážené dámě Kláře-Marii Švercnové. Spíše se to týkalo tří gaunerů, kteří měli asi tolik smyslu pro humor, jako průměrný hroší důchodce, taktu snad ještě méně - a co jejich stvořitel zanedbal po stránce rozumu, to si vynahradil na svalech a tvrdohlavosti. Jakub by se jich zbavil svým fištrónstvím snadno, kdyby ovšem nebyli navlečeni v uniformách městské stráže a nepojevovaly prazvláštní touhu zavřít ho do basy až zčerná. A takovým touhám u ozbrojených složek zákona neradno odporovat, uzavřel Jakub krátkou úvahu a vyplivl z úst chuchvalec krvavých slin.

"Drahá komteso, přivádíte mě naprosto do rozpaků… copak kdy kdo slyšel, aby slavný Giacomo Grando nenalezl pro něco slov, vhodných přirovnání, vznosných metafor, či aby nedal dohromady prosté vyznání?" "Nedělejte se, pane básníku…" začervenala se paní Klára-Marie ze Švercnů a rádoby koketně několikrát mrkla očima. Učený zástupce umění lékařského by to nepochybně diagnostikoval jako těžkou nervovou chorobu s těkavými symptomy, Jakub z těchto hyperbolizovaných gest usoudil, že má na večer o zábavu postaráno… "Ale ano, je to opravdu tak… copak je možné popsat něco tak krásného, jako jsou vaše vlasy, vaše tváře, vaše šibalské oči, váš roztomilý nosík, vaše ňadra, vaše úzké boky, vaše bílé ručky a vše, co skrývají vaše vkusně krajkované sukně, aniž by byla slova jen pouhým odrazem jejich skutečného vzhledu, či dokonce sprostou urážkou vmetenou jim do tváře? Ne… vzdávám se a padám před vámi na kolena, má paní."

2/6


Teatrální gesto zabralo. Paní Klára-Marie nastavila k políbení nejprve svou ruku, načež rádoby cudně zvedla hlavu v jasném signálu. Jakub se zvedl z ponížené pozice, přivinul se k jejím bokům a začal ji líbat na krku. "Dost, dost," rozesmála se a vyrazila ze dveří, táhnouc ho za ruku s sebou. Zhruba o hodinu později je svit dorůstajícího měsíce zastihl v o poznání přirozenější poloze, oddechujíce a vzdychajíce po prožité rozkoši. Jak už tomu ale bývá, brzy zasáhly přirozené metabolické zákony a donutily Jakuba poněkud se probrat a vstát z měkkého lože. "Kam jdeš?" "Chce se mi," odpověděl tiše Jakub a paní Klára-Marie se znechuceně otočila zády. Jakub uvažoval, jak daleko je koupelna a sociální zařízení, pak se podíval na balkón a velké kamenné truhlíky s pelargóniemi, jeho přizpůsobivý mozek zašrotoval a vyplivl jednoznačný výsledek. O chvíli později už za sebou zavíral dveře balkónu a rozepínal poklopec, aby se konečně zbavil přebytečných tělních tekutin. A vtom se to stalo.

Ospalé zimní večery působily nepříjemně nostalgicky. Probouzely vzpomínky nejen v Twelžině mysli, ale bohužel i v mysli její malé, jindy tak veselé, roztomilé a hravé schovanky. "Mami! Mami! Øekni mi, kdo je můj tatínek?" "Nevím, dítě." "Ale víš, určitě to víš, musíš to vědět! Mami, mami, pověz mi to!" "Ne, Lindo, vážně to nevím. Neptej se už, netrap mě. Jsou to zbytečné otázky." "Mami! Ale mami! Já to musím vědět! Maminko… prosím…" "Lindo, mám tě moc ráda. Věř mi, kdybych to věděla, řekla bych ti to. Ale nevím." Ano, nevím, pomyslela si vzápětí. Já, mocná čarodějka, jíž byl do opatrovnictví svěřen kouzelný amulet přírody, já, která bez falešné skromnosti patřím mezi nejvlivnější osoby na celém Nyronu, já, Twelga, paní lesa a všeho živého v něm i v jeho okolí, jsem se musela sklonit před magickými bariérami nepředstavitelné síly. Milá Lindo, možná někdy přijde čas, 3/6


kdy se dozvíš, že tvá matka nejsem já, že tvá matka je stejně nezvěstná a nevypátratelná jako otec. Že nejsilnější kouzla, která si dovedu představit, selhávají na samém začátku. Ano, jednou ti to možná řeknu a řeknu ti i spoustu dalšího, zatím to ale neudělám - nesmím udělat. Jsi ještě příliš malá na takové velké věci. Užij si bezstarostného dětství, děvče, a neptej se. "Mami, maminko, co s tebou je? Ty jsi usnula?" "Ne, ne, Lindo. Jen jsem se zamyslela. Ale na tebe už je pozdě, měla by sis jít lehnout." "Já ještě nechci." "Neodmlouvej a běž."

"Hej, ty tam nahoře! Co to tam děláš? Nedělej, že neslyšíš!" "Slyším." "No tak, co tam děláš?" "Jen jsem se chtěl… ehm… vymočit tuhle do truhlíku…" "Cože?! A to se ani trochu nestydíš? A vůbec, kdo jsi?" "Poeta Giacomo Grando, jsem hostem na dvoře pána Zarkyrana." "Poeta Giacomo Grando, neboli Jakub z Henseltu? Hm… obávám se, pane, že budeš muset jít s námi." "Ale proč?" "Byl na tebe vydán zatykač." "Cože? Jakto? Kdo? Vždy ještě včera večer jsem byl naprosto svobodný člověk!" "Pán Zarkyran ho vydal." "Ale proč? Já jsem nic neudělal, přísahám! Jsem počestný hudebník!" "Asi ne tak docela, když mám příkaz tě zavřít až zčernáš…"

4/6


Jakub se rozhodl, že další dohadování se strážným nemá význam. "No dobře. Máš na mě zatykač, tak to mě asi budeš muset zavřít. Ale já, jakožto novopečený zločinec, milý pane strážný, mám nepopiratelné právo ti frknout mezi prsty," řekl klidně, načež se bleskově otočil, vrazil zpět do místnosti, proběhl domem, zadními vraty na ulici, zakličkoval mezi klouzavými splašky ve stoce, vyplašil několik toulavých kocourů a zmizel ve tmě. "Klid, nedostane se z města," řekl Garulf Garsteiner, velitel strážní hlídky. "Nedostane se přes brány - a ty budou od úsvitu hlídány. Neuteče." V tu samou chvíli si něco podobného říkal i černokněžník Zarkyran, ještě se svíjeje vzteky na minstrela, jenž mu odloudil dlouho tajně obdivovanou Kláru-Marii Šverncovou - a co víc, dokázal ji za jednu noc svést a vyspat se s ní z její svobodné vůle, což bylo více, než čaroděj dokázal za čtyři roky své vlády nad Bwurkem a přilehlými kraji. O pár minut později, když dorazil k severní městské bráně, zopakoval podobná slova i Jakub. A okamžik nato už se zavrtával do hromady oblečení na jednom z obchodnických vozů přistavených poblíž, aby ráno projely jako první za úsvitu otevíranými vraty…

Twelga se pohodlně usadila, natáhla nohy k ohništi krbu, dolila si aromatický čaj, usrkla a začala otevírat tlustou obálku s dopisem od svého syna. Přeběhla očima první zdvořilostní fráze, apaticky, unavena z celodenního zápřahu, četla o každodenních událostech, jež provázely první Tveiranovu čarodějnou praxi. Vtom se zarazila. V poslední době mívám divné sny. Potkávám v nich stále stejnou postavu. Je to muž, středně vysoký, mohutně stavěný, s dlouhými bílými vlasy a vousem. Na sobě má modrý pláš a šedé kalhoty. Vidím ho, prochází se, rozhlíží se na všechny strany a něco hledá. Náhle zjišuji, že vím, co hledá - jsem to já. Chce mě, touží po tom mě nalézt a já vím, že by se stalo něco strašného, kdyby se mu to povedlo, ale nemůžu se pohnout, nic říct, nic udělat a on se přibližuje a jeho mrtvolné oči svítí strašlivým, chladným světlem… Nevím, co by se stalo, kdybych se neprobudil, ale nechci to zkoušet. Nevíš, co proti tomu dělat? Běžné postupy proti tomu nepomáhají, amulet mě neuchrání, dá mi jen sílu té noční můře uniknout. Kdo je ten muž? A proč mě pronásleduje? Twelžina tvář povážlivě zesinala. "To ne. Zdá se, že se začíná dít něco opravdu špatného. Vůbec se mi to nechce líbit," řekla potichu.

5/6


Ke svému znepokojení měla důvod. Velmi dobrý důvod. Už několik týdnů ji noc co noc pronásledoval tentýž sen…

6/6

Written by jnsfbi Thursday, 08 December :48 - Last Updated Thursday, 08 December :26

Recommend Documents