Vztah Theodericha Velikého k románskému obyvatelstvu Itálie (po r. 523) (bakalářská diplomová práce)

Masarykova univerzita v Brně Filozofická fakulta Historický ústav

Vztah Theodericha Velikého k románskému obyvatelstvu Itálie (po r. 523) (bakalářská diplomová práce)

Tomáš Pásek

Vedoucí práce: doc. PhDr. Jarmila Bednaříková, CSc.

Brno 2008

Prohlašuji, že jsem bakalářskou diplomovou práci vypracoval samostatně a uvedl všechnu použitou literaturu a prameny datum

vlastnoruční podpis

2

Předem bych chtěl poděkovat paní doc. PhDr. Jarmile Bednaříkové, CSc. za vedení mé práce, za její velmi ochotný přístup a za odbornou pomoc bez níž bych se neobešel. Tomáš Pásek

3

Úvod Na přelomu 5. a 6. století nastává v Evropě podle mnoha značně zjednodušených periodizací konec antiky a začíná středověk. Pokud se věnujeme studiu tohoto období podrobněji, je nám jasné, jak může být podobná periodizace zavádějící. Samotní Římané, kteří měli být nejvíce postiženi pádem své vlastní říše si nějaké výrazné změny po roce 476 ani neuvědomovali1. Tento fakt je dle mého názoru důležitý pro pochopení jednotlivých aspektů tohoto období. Konec 5. a začátek 6. století rozhodně není na území dnešní Itálie o mnoho bouřlivější dobou, než století předešlá, ba naopak nastává výrazné uklidnění poměrů a prosperita2. V následujících letech také vrcholí proces obecně známý jako stěhování národů, kdy se velká část barbarských kmenů dostává do klidnější fáze a vznikají pevnější barbarské státy. Cílem mé práce a bádání nebude však objasnění důvodů ani důsledků tohoto i v jiných obdobích poměrně častého fenoménu, ani vypočítávání přínosů a negativ, které tento velký pohyb migrujících společenství přinesl. Pro mnou zvolené téma mohu s klidným svědomím problematiku stěhování národů, jinak jevu pro danou dobu typickou, ponechat stranou. Zaměřil jsem tudíž svoji pozornost na velmi známou a důležitou kapitolu tohoto období a to na dobu existence ostrogótského státu v Itálii. Cílem mé práce nebude složité líčení politické situace ani poměry hospodářské nebo studie sociální. Všech těchto oblastí se ale mnou zvolené téma více či méně dotýká. Zaujala mě situace, kdy se po svržení Odoakera na dlouhou dobu dostává plně romanizovaná společnost žijící na Apeninském poloostrově pod legitimní nadvládu barbarů. Obyvatelé dnešní Itálie se stávají poddanými barbarského krále Theodericha, později zvaného Veliký. Postihnout však celou vládu Theoderichovu není možné a proto jsem svůj výběr zúžil na velice pozoruhodný vnitřní konflikt, který vyvstal mezi gótským králem Theoderichem a vyššími vrstvami původního římského obyvatelstva, především pak konflikt se senátorským stavem. Tento zajímavý úkaz jsem se rozhodl demonstrovat na osudech filozofa a politika Boëthia a jeho tchána, taktéž příslušníka senátorského stavu, Symmacha. Ve své práci se pokusím přiblížit možné důvody a objasnit důsledky tohoto vzájemného rozchodu panovníka s vysokou římskou šlechtou. Později si ukážeme, že se jedná o téměř kriminální zápletku s několika

1

J. Moorhead, Theoderic in Italy, s.67-80. Auror zde v praktických příkladech poukazuje na to, že pro běžného Římana se s příchodem Ostrogótů změnilo jen velmi málo. 2 J. Bednaříková, Stěhování národů, s.125.

4

možnými vysvětleními a interpretacemi zasahující ve velkém rozsahu špičky tehdejšího italořímského obyvatelstva. Tento razantní krok ke kterému Theoderich přistoupil znamenal tvrdou ránu pro soužití Gótů s původními obyvateli Itálie. Je zajímavé, že podnět k tak tvrdému a nevybíravému zákroku vyšel zřejmě přímo od krále Theodericha, který se však paradoxně po celou dobu svojí vlády snažil o bezproblémové soužití a sblížení ariánských Germánů s katolickými Římany. Uvědomoval si plně vyšší kulturní vyspělost svých podmaněných poddaných, ale i přes to vystupoval jakožto pokračovatel v odkazu západořímských císařů3. Pravdou je, že pozdně antická kultura v ostrogótském státě přežívala v téměř nedotčené podobě, ba naopak došlo i k rozvoji některých odvětví kulturního života. I toto Theoderichovo jakési římanství činí zkoumání důvodů pro tak velký rozkol zajímavým4. Co se týče pramenů a literatury pak k nám byli doboví dějepisci, kronikáři i církevní učenci své doby štědří. Období Theoderichovy vlády je velmi dobře doloženo řadou důvěryhodných písemných pramenů. Pro zkoumání daného problému je také velkým plusem to, že dochované písemnosti nepocházejí výlučně ze stejného prostředí a my si tak můžeme zajistit poměrně široké spektrum informací a rozdílných názorů na konkrétní otázky. Tato skutečnost jistě přispívá k možnostem objektivního posouzení této problematiky. Má práce se opírá především o následující prameny. Jako hlavní zdroj informací musím uvést především Cassiodorovy Variae. Tato sbírka skutečných dokumentů administrativního charakteru nám podává důležité svědectví o poměrech panujících ve vysokých vrstvách tehdejší společnosti, ale také se zde dozvídáme o politických událostech a formě spravování ostrogótského státu za Theodericha5. Dalším důležitým pramenem pro mne bylo dílo samotného Boëthia. Byl to pak především filozofický spis Consolatio philosophiae a útržky z osobní korespondence. Tak se nepřímo dostáváme k autoru dalšího pramene a to k Magnu Feliku Ennodiovi. Ennodius byl biskupem v Ticinu a byl s Boëthiem, stejně jako Cassiodorus, v písemném styku. Samotný Ennodiův Panegyrik je cenným pramenem pro období ostrogótského panování v Itálii. Bez povšimnutí nemohu nechat ani druhou část spisu neznámého autora obecně nazývaný Excerpta Valesiana. Právě tento druhý díl je krátkou kronikou Theoderichovy vlády. Opomenout nemůžeme ani práce vznikající ve východní části rozděleného impéria. Byzantské dějepisectví nám přináší sice kusé, ale vesměs fakticky přesné informace. Jmenovat zde musím zejména práci Prokopiovu. Prokopios z Kaisareie psal

3

P.Heather, Gótové, s. 227, 233. O Theoderichově romanitas se podrobně zmiňuje P.Heather, Gótové, s.226-235. 5 J. Bednaříková, Stěhování národů, s. 122.

4

5

sice své dějiny až po smrti krále Theodericha. Ve své válce s Góty se však pádu Boëthiově a Symmachově také věnuje. Tento pramen je nicméně velmi potřebný pro pochopení vzájemných vztahů Konstantinopole s Ravennou. Obrovskou výhodou téměř všech výše uvedených pramenů je jejich velká dostupnost. Nezřídka bývají přeloženy do světových jazyků a dokonce i do češtiny. S literaturou je to podobné jako s prameny. Téma pozdní antiky, stěhování národů i a studie o barbarských kmenech jsou poměrně častým předmětem zájmu autorů. Dokonce i v češtině, kde není povětšinou velký výběr odborné literatury nalezneme několik velice dobrých titulů. Pro utvoření si představy o germánském světě mi pomohly knihy Herwiga Wolframa, který je předním odborníkem na Góty. Bohužel ostrogótským státem jako takovým se žádná studie vydaná v českém jazyce dopodrobna nevěnuje. Proto jsme odkázáni na jazyky světové. V angličtině vyšla pro moji práci zajímavá studie Johna Mooreheada na kterou budu v průběhu často odkazovat. Z českých titulů stojí určitě za zmínku Stěhování národů od J. Bednaříkové, která podává ucelené informace o skladbě tehdejší Evropy a je velice přehledná. Podle této knihy jsem koncipoval prakticky celou kapitolu o porovnávání germánských států. Dále bych měl vzpomenout díla Josefa Češky, který se zabývá koncem římské říše. Svou práci jsem rozdělil dle následujícího schématu. V první části se budu zabývat stručnou historií ostrogótského státu. Začnu líčením Theoderichova odchodu z Balkánu a přes dlouhotrvající boje s Odoakerem se přesuneme do období budování a upevňování pozic nově vzniklého germánského státu. Následuje část, která byla napsána za účelem vymezení pozice ostrogótského státu v rámci tehdejšího světa. Porovnávám zde Theoderichův stát s ostatními germánskými státními útvary. Jedná se podle mého názoru o potřebný materiál pro pochopení poměrů a nálad ve společnosti v tehdejší Itálii. Omezený prostor jsem věnoval také medailonkům již zmiňovaných autorů pramenů. Pochopíme-li z jakých poměrů pocházel autor a jaké měl asi názory, pak si dokážeme udělat obrázek o autorově objektivitě. V poslední velké kapitole se zabývám příčinami rozchodu Theodericha s Římany. Snažil jsem se vylíčit všechny důvody proč k tomuto rozkolu došlo. Popisuji složitou zahraničně politickou situaci v jaké se ostrogótský stát ve dvacátých letech 6. století nacházel. Zmiňuji se o rozpadu germánské aliance i o problémech s Theoderichovým nástupcem. Velký prostor je pochopitelně věnován pádu Boëthia a Symmacha, kterého jsem použil pro ilustraci nejistých poměrů v jakých se římská šlechta tehdy nacházela. V závěru jsem potom shrnul příčiny a důsledky tohoto vzájemného sporu mezi barbarským králem a Římany.

6

Stručná historie Theoderichovy vlády Ostrogótské tažení do Itálie Pro pochopení jednání krále Theodericha je nutné se alespoň ve stručnosti zmínit o okolnostech za jakých se vůbec ostrogótský stát v Itálii zformoval a jaké postavení měl mezi svými sousedy. I postavení panovníka bylo od římských poměrů značně odlišné. Ostrogótští králové odvozovali svůj původ od bohů. Samotný rod Amalů za svého předka považoval boha Gauta6. Zajímavým rysem je, že i pro ariánské křesťany, jakými Ostrogóti byli, nepředstavoval tento rozpor víry v jednoho jediného Boha a tradičního pohanského náboženství velký problém. I v římské literatuře 5. století nacházíme v některých dílech odkazy jak na původní antickou tak na křesťanskou mytologii7. Theoderich jako barbarský král byl však pevně svázán rodově se svým národem. Důležitou vlastností Gótského krále bylo to, že před svými poddanými a družinou musel dokázat, že se těší přízni Boha. Projevy boží přízně byli různé. Zejména se jednalo o válečné štěstí, ale také měl král na starosti výživu svých poddaných8. Musel zajistit půdu k obdělávání, nebo kořist pro zabezpečení vlastního živobytí národa. V tomto lze spatřovat jeden z důvodů, proč došlo k dohodě s císařem Zénónem o tažení do Itálie proti Odoakerovi. Nyní se však musím vrátit do doby před odchodem Ostrogótů do Itálie, abychom si mohli vytvořit detailnější obrázek o Theoderichově postavení a osobnosti. Vezmeme-li v úvahu jakým způsobem jednal ve složitých situacích, bude pak vysvětlování jeho jednání ve sporu s Římany jednodušší. Jak je známo, byl mladý Theoderich, syn Ostrogóta Theodemira a katoličky Erelievy, držen jako rukojmí v Konstantinopoli, kde měl sloužit jako záruka proti případné Gótské agresi. Vysoká konstantinopolská společnost s kterou přicházel do styku byla za dob panování císaře Leóna pro Theodericha dokonalou ukázkou fungování složité státní správy, ale dvůr byl také místem kde se provozovala vysoká domácí i zahraniční politika. Zcela běžným jevem zde byly různé intriky a zákulisní tahy se kterými se mladý a bystrý Theoderich dokázal jistě dobře vyrovnat. Podle toho jak dokázal postupovat do významných státních úřadů můžeme usoudit dvě věci. Jednak se zajisté jednalo o velmi ambiciózního muže, který byl navíc dostatečně schopným politikem, ale i válečníkem a podle Ennodiovy Chvalořeči snad i

6

J. Bednaříková, Stěhování národů, s. 113. srov. P.Heather, Gótové, s. 125. A.M.S. Boëthius, Poslední Říman, s.15. 8 J. Bednaříková, Stěhování národů, s. 78.

7

7

poměrně dobrým řečníkem9. Druhým, neméně důležitým faktorem bylo to, že si dokázal snadno získat přízeň svých pánů, císařů Leona I. a Zénóna. Ač ještě velmi mlád (Theoderich se narodil zřejmě v roce 454, nebo 451) byl císaři Zénónovi značnou oporou v boji o moc. Zejména pak v tažení proti Issaurům se z Theoderichových Gótů stali vítaní spojenci. Zdá se, že právě získání Theodericha pro svou věc mohlo být oním pomyslným jazýčkem na vahách, který převážil vývoj událostí v Zénónův prospěch10. Dosvědčuje nám to i jmenování tehdy asi třicetiletého Theodericha do funkce magister militum per Oriens. Následujícího roku (484) byl Theoderich jmenován dokonce konsulem11. Přítomnost Ostrogótů na Balkáně však začínala být pro Konstantinopol tíživá a vzájemné vztahy se rychle zhoršovaly. Barbaři sice sloužili císaři jako schopní a odvážní bojovníci, ale vydržování tak početného národa bylo velkým břemenem. Theoderich i císař Zénón si byli vědomi toho, že situace potřebuje radikální řešení, protože Gótové vyplenili Thrákii a dokonce i předměstí Konstantinopole12. Není sice jasné zda nápad tažení na západ proti Odoakerovi do Itálie se zrodil v hlavě císaře nebo Theodericha. Oba pro to měli dobré důvody a dohoda byla tedy nasnadě13. Roku 488 se početné ostrogótské vojsko doprovázené ženami i dětmi vydává na strastiplné tažení do Itálie. Není známo zda Theoderich již v této době plánoval vznik nezávislého státu, nebo později dokázal dokonale zhodnotit situaci a využít jí ve svůj prospěch. Pokud však vezmeme v úvahu tradiční postupy v podobných situacích, zdá pravděpodobné, že i v případě odevzdání vlády nad Itálií do rukou císaře by Theoderich stejně pro své Ostrogóty získal dostatek půdy podle principu hospitalitas14 jako odměnu za vojenskou službu. Byzantské prameny však uvádí, že Theoderich byl do Itálie vyslán s titulem patricia, tedy jako zástupce císaře15. Tato skutečnost podle mně potvrzuje to, že Theoderich vznik samostatného království předem neplánoval a původně zamýšlel pouze spravování Itálie jménem císaře jako vysoký úředník. Samotná výprava nezačala vůbec dobře. Vyhladovělý průvod byl poblíž dnešního Vukovaru napaden Gepidy. V bitvě měl podle Ennodia Theoderich prokázat obrovskou odvahu a padl zde dokonce i gepidský vládce Trapsila16. Ennodius nám zaznamenal podobu králova proslovu před bitvou: „Kdo chce proniknout do nepřátelských šiků za mnou! Kdo potřebuje 9

Ennodius, Panegyricus VII 32. P. Heather, Gótové, s. 221. ; Ennodius, Panegyricus III 13-14. 11 Excerpta Valesiana XI 49. 12 J. Moorhead, Theoderic in Italy, s. 17. 13 Podle J. Moorheada je Theoderichova iniciativa nepopiratelná, i když z ní vycházejí 14 Jedná se o vyživovací a ubytovací povinnost pro zabezpečení římských vojsk. viz. J. Bednaříková, Stěhování národů, s. 92. 15 P. Heather, Gótové, s. 223.; J. Moorhead, Theoderic in Italy, s. 35-39. 16 Ennodius, Panegyricus VII 28-34. 10

8

vzor k boji, ať se nedívá na nikoho jiného! Statečnost nepotřebuje dav, války rozhoduje několik jednotlivců, z jejichž výsledků pak těží všichni…. Zvedněte prapory ať vidí, že se neskrývám! Ať vědí, kdo jim zasazuje smrtelnou ránu!“17 Jistě si skutečnou řeč Ennodius ve svém Panegyrik značně přibarvil, ale i tak se dá usuzovat, že přítomnost krále v boji byla pro jeho muže značnou podporou, protože dokázali nejenom porazit silnějšího nepřítele, ale také zrekvírovat životně důležité zásoby potravin pro další cestu. Pokud je alespoň zlomek této řeči pravdou, pak byl Theoderich také velmi sebevědomým člověkem přesvědčeným o svých dovednostech a kvalitách. Ostrogótské vojsko svedlo s Odoakerovou armádou řadu střetů, ale rozhodujícího vítězství se nepodařilo dosáhnout. Odoaker byl sice zatlačen do své pevnosti Ravenny, ale nebylo v silách Theodericha na ni zaútočit18. Theoderich na svou stranu získal řadu spojenců. Byli mezi nimi i někteří původní Odoakerovi stoupenci (zejména se jednalo o část Herulů, Rugiů, Skyrů, Svébů a Sarmatů)19, ale hlavní pomoc přišla od krále Vizigótů Alaricha II.20. I přes tuto podporu se na přímý útok Theoderich nezmohl a Ravennu pouze oblehl. Boje se vlekly několik let a situace s obléháním Ravenny se téměř každoročně opakovala. Triumfu muselo být dosaženo jinak. Přes dlouho trvající obležení Odoakera v Ravenně se zdálo, že věc bude muset být vyřešena kompromisem. Theoderich navrhl rozdělení sfér vlivu v Itálii a Odoaker souhlasil. Na hostině o pár dní později se však stalo něco neočekávaného. Odoaker a jeho družiníci byli na Theoderichův příkaz povražděni21. Podle tradice Theoderich sám Odoakera sťal mečem z důvodů vendety22. Theoderich se tak měl pomstít za smrt svých příbuzných, které Odoaker údajně nechal zabít ještě za pobitu Ostrogótů na území východořímské říše. Vidíme že rodové vazby byly i mezi křesťanskými Góty stále silné a například ona zmiňovaná krevní msta nevymizela. Dá se ovšem předpokládat, že hlavní důvody pro odstranění Odoakera byly mocenské záměry. Názorně tak vidíme, že Theoderich se nezdráhal použít krajních prostředků ke svému prospěchu, nebo k prosazení svých vlastních zájmů. Po odstranění Odoakera se tak stává prakticky suverénním vládcem Itálie.

17

Ennodius, Panegyricus VII 32. O průběhu války s Odoakerem v Itálii se podrobně zmiňuje J. Moorhead, Theoderic in Italy, s. 17-31. 19 J. Bednaříková, Stěhování národů, s. 120. 20 Excerpta Valesiana XI 53. 21 Excerpta Valesiana XI 55.; Ennodius, Panegyricus X 52. 22 Ennodius, Panegyricus VI 25. 18

9

Budování státu a vztah ke Konstantinopoli Theoderich si byl náležitě vědom toho, že pokud chce ve svém státě zachovat pořádek, potom bude zapotřebí zvládnout místní římskou aristokracii, která měla i nadále ve své držbě velkou část půdy. Problémem však zůstalo přidělování nové půdy Ostrogótům, aniž by se muselo přistoupit k výrazným konfiskacím. Řešení však bylo poměrně jednoduché, protože Theoderich přidělil svým Gótům půdu, kterou již dříve zabral pro svůj lid Odoaker23. Pokud nastávaly další konfiskace, pak se postupovalo podle platných zákonů a toto dělení půdy bylo přísně kontrolováno královskými úředníky24. Byl to významný krok kupředu, protože nový vladař tak dokázal, že chce být dobrým a spravedlivým nejen pro Ostrogóty, ale i pro Římany. Důležité je se zmínit o poměru Theodericha ke Konstantinopoli. Jak již bylo řečeno přijal Theoderich od císaře Zénóna titul patricia. To by jej také stavělo do role císařova zástupce s pravomocemi pro Itálii. Jak ale svoje postavení vnímal sám Theoderich? Z pramenů víme, že Theoderich byl provolán králem Gótů již během 70. let 5. století25. Tedy k němu došlo v době, kdy Ostrogóti byli římskými foederáty na Balkáně. Zda se Theoderich považoval za poddaného východořímského císaře, nebo za samostatného vladaře nezávislého území se pokusím objasnit pomocí dochovaných pramenů. Víme, že ihned po Odoakerově smrti bylo do Konstantinopole vysláno poselstvo, které mělo za cíl potvrdit Theodericha jako nového pána Itálie26. Císař Zénón však zemřel, než poselstvo dorazilo a na trůn usedl Anastasios. Lid v Itálii však na žádné potvrzení od nového císaře nečekal a jakmile do Itálie dorazila zpráva o Zénónově smrti byl Theoderich slavnostně provolán králem27. Theoderich však již Ostrogótským králem byl. Toto nové provolání králem podle mého názoru znamenalo to, že s jeho vládou se spokojili i ostatní germánské kmeny žijící na Apeninském poloostrově a možná i původní italořímské obyvatelstvo. Jednání s Anastasiem však dopadla i přes počáteční odmítavý postoj po letech jednání nakonec úspěšně. Anastasios dokonce poslal zpět do Ravenny odznaky císařské moci (498), které před léty jako důkaz své dobré vůle a podřízenosti odeslal do Konstantinopole Odoaker28. Anastasios tak uznal Theodericha jako svrchovaného pána Itálie. Sám však jistě ze svého stanoviska, že je Theoderich pouze zástupcem císaře na západě neslevil. Ze vzájemné korespondence mezi Theoderichem a

23

Jednalo se o tzv. sortes Herulorum viz J. Moorhead, Theoderic in Italy, s. 33-35. Do čela kontroly nad přidělováním půdy Gótům byl dosazen Říman Liberius. J. Bednaříková, Stěhování národů, s. 122. 25 J. Bednaříková, Stěhování národů, s. 120. 26 Excerpta Valesiana XII 57. 27 Excerpta Valesiana XII 57. 28 J. Heather, Gótové, s. 225. 24

10

východořímským císařským dvorem lze usoudit, že se Theoderich na roveň císaři alespoň formálně nestaví, ale nazývá císaře svým vzorem29.

Zahraniční politika a krize posledních let Jak již bylo popsáno výše, byl Theoderich schopným diplomatem. Bohužel nedočkal se mužského potomka, ale na druhou stranu měl mnoho ženských příbuzných. Theoderich dokázal mistrně využívat sňatkové politiky a tak se mu během pár let podařilo vytvořit jakousi koalici barbarských států, kde hrál ostrogótský stát samozřejmě prim. Snažil se také o udržení míru mezi mladými barbarskými státy, avšak jeho jednání a hrozba intervence proti Frankům, kteří zabírali území Theoderichových spojenců Vizigótů, vyšla vniveč30. Díky hrozbě útoku východořímské říše na jihu Itálie mohl poskytnout účinnou pomoc až již bylo pozdě. Z Theoderichova jednání lze vyčíst, že sám sebe pokládal za lepšího, než byli jeho germánští spojenci. Víme, že například králi Franků Chlodvíkovi nechal poslat hudebníka a králi Burgundů Gundobadovi pak vodní hodiny. Sám se považoval za jakéhosi zvěstovatele římské civilizace barbarům31. Theoderich se podařilo zrealizovat několik velmi prospěšných sňatků. Díky svojí sestře, která si vzala vandalského krále Thrasamunda, byl pojištěn mír s tímto severoafrickým královstvím. Dcera Ostrogotho byla provdána za burgundského následníka trůnu Sigismunda, který se díky své mučednické smrti stal svatým (sv. Zikmund). Již tak dobré vztahy s Alarichem II. Se podařilo vylepšit ještě sňatkem s další Theoderichovou dcerou Theodegotho. Sám Theoderich si vzal za ženu sestru franského Chlodvíka Audofledu, matku pozdější ostrogótské regentky Amalaswinthy32. Největší vliv však měl Theoderich v království Vizigótů, kde byl prakticky spoluvládcem33. I přes bezesporu úspěšně prováděnou sňatkovou politiku se začala na sklonku Theoderichovy vlády spojenectví hroutit. Jedině svazek s Vizigóty zůstal pevný. Svůj vliv na tom určitě měl pokročilý Theoderichův věk a také vnitřní rozpory ve státě a propukající boj o nástupnictví o kterém se zmíníme podrobně později. Jak na východě sílila moc Byzance, tak sláblo mocenské postavení Theodericha. Například nový vandalský král Hilderich (523-530) ihned uzavřel spojeneckou s východořímským císařem Iustinem I., za kterého však vládl mnohem ambicióznější a schopnější synovec Iustinian, a nechal uvěznit vdovu po 29

Cassiodorus Variae I 1. J. Bednaříková, Stěhování národů, s. 124. 31 J. Moorhead, Gótové, s. 234-235. 32 Excerpta Valesiana XII 63. 33 J. Bednaříková, Stěhování národů, s. 101. 30

11

Thrasamundovi a Theoderichovu sestru Amalafridu, což znamenalo vzájemné ochladnutí vztahů34. Když Theoderich v roce 526 umírá bez mužského potomka, vlády se ujímá jeho dcera Amalaswintha, která vládne jako regentka za nedospělého Atalaricha. Vláda tohoto barbarského krále, který sám sebe za barbara nepovažoval a řadil se mezi následovníky římských císařů a ochránce římského odkazu, byla úspěšná. Až na zhoršené vztahy s původním obyvatelstvem na sklonku svého panování se jednalo o dobu rozkvětu jakou Itálie předtím dlouho nepoznala. Jídlo bylo levné a byl ho dostatek, území neohrožovala žádná cizí vojska, obchod a řemesla rozkvétala. Král se podílel na obnově staveb, budoval nové paláce i chrámy a Itálii jednoznačně povznesl35. Theoderich měl na počátku svého panování vizi společného státu Germánů a Římanů. Po dlouhou dobu se mu ji dařilo uskutečňovat, ale nakonec ze své cesty sešel.

34 35

J. Bednaříková, Stěhování národů, s. 157. J. Bednaříková, Stěhování národů, s.125.

12

Charakteristické rysy ostrogótského království v porovnání s jinými barbarskými státy Vznik státu Na území skomírající západořímské říše vznikla v průběhu 5. století řada germánských států. Především se jednalo o království Vizigótů v jižní Galii a Hispánii, Vandalů v severní Africe, Franků na většině území dnešní Francie, Burgundů a samozřejmě pak také Theoderichův stát v Itálii. Burgunďané jsou však jediným z těchto etnik, které se i přes poměrně krátkou existenci svého nezávislého státu, udrželo na svém území a zachovalo si určité vymezení v rámci Franské říše36. Kromě těchto států vznikaly i další. Ty si však dovolím opomenout, protože se domnívám, že pro demonstraci jistých odlišností v ostrogótském státě si s výše jmenovanými vystačíme. Je všeobecně známou skutečností, že barbaři pronikali na římské území již mnohem dříve než v 5. století. Římané neviděli v barbarech pouze nepřátele, ale dokázali jich také vydatně využívat jako svých spojenců. Toho například využil vynikající vojevůdce a státník Aëtius ve válce s Huny, kde Vizigóti velkou měrou přispěli k porážce krále Attily. Římané si uvědomovali, že nemohou čelit dlouhodobě trvajícím tlakům migrujících Germánů, kterým byla vystavena dlouhá hranice od Rýna až po Černé moře. Mnohem rozumnější se zdálo využít nově příchozích barbarů jako foederátů37. Foederáti byli především příslušníci germánských kmenů usazovaných především v pohraničních oblastech římské říše. Byl to vztah velmi prospěšný pro obě strany, protože barbaři získali půdu k obdělávání a Římané zase odhodlané vojáky a také kolonisty, kteří byli ochotni obdělávat často velmi zanedbávanou zemědělskou půdu. Všeobecně v pozdní římské říši převládal nedostatek rolníků a tak byl příchod nových obyvatel vítán. Rozdělování půdy probíhalo různě a postupovalo se dle individuálních případů. Například Vizigóti dostali za svoje služby 2/3 ornice a 1/2 lesů a pastvin. K tomu ještě přibyla asi třetina otroků a kolónů připojených k této půdě. Během krátké doby tak získal národ bez domova pevnou základnu pro svůj budoucí stát. I když budoucí vizigótská říše se rozkládala jižněji v Hispánii. Pro toto přerozdělování půdy měli Římané právní nástroj v tzv. hospitalitas. U Vizigótů se jednalo zejména o osídlení v roce 418, kdy uzavřel foederátní smlouvu král Valia s císařem Honoriem38. Hospitalitas byla vyživovací a ubytovací povinnost římského 36

J. Bednaříková, Stěhování národů, s. 180. J. Bednaříková, Stěhování národů, s. 63-65. 38 J. Bednaříková, Stěhování národů, s. 92. 37

13

obyvatelstva pro vojsko zdržující se na jejich území. Tento princip však neměl pevně stanovené kvóty dávek a proto bylo nutné jej individuálně upravovat dle potřeb foederátů. Vizigóti prakticky měli status permanentní vojenské hotovosti. Podobně tomu bylo i u Burgundů. Burgunďané tlačeni Huny se však nadále snažili pronikat na území západořímské říše. Moc Hunů však rostla a Řím potřeboval nové a bezpečnější spojence. Burgundi dostali nabídku foederátní smlouvy a byli usazeni zhruba v dnešním Savojsku – tehdy v Sapaudii. I zde byla Burgundům přidělována půda podle již zmiňované hospitalitas a to nejprve v poměru 1:2 ve prospěch barbarů přičemž část půdy byla již dříve opuštěna a část pocházela z císařského majetku39. Princip hospitalitas a foederátních vztahů byl uplatněn i v počátcích franského státu. Zcela odlišný vznik mělo království Vandalů v severní Africe. Zde o nějaké spojenecké smlouvě nemůže být ani řeč. Vandalové připluli do Afriky s cílem dobýt si svůj nový domov. Roku 429 se Vandalové vylodili v Africe a během následujícího roku se zde pevně uchytili dobytím města Hippo Regia. V roce 435 byla uzavřena mírová smlouva, která měla odevzdat Vandalům některé severoafrické provincie. S tím se však král Geiserich nespokojil a roku 439 dobyl hlavní město západořímské Afriky Kartágo, čímž získal mocný nástroj v podobě závislosti Říma na dodávkách obilí právě z tohoto města40. Roku 474 byl uzavřen tzv. věčný mír mezi východořímským císařem Zénónem a Geiserichem, který Vandalům potvrdil držbu všech území získaných výboji proti Římu. Znamenalo to, že se Vandalové stali násilím pány nejen bývalých západořímských provincií na pobřeží severní Afriky, ale také ostrovů Sicílie, Sardinie, Korsiky a Baleár. Nyní jsme si ukázali, že barbarské státy na území západořímské říše vznikaly zpravidla dvěma způsoby. Buď to bylo postupným získáváním autonomie římských foederátů, a nebo cestou násilnou jako tomu bylo v případě Vandalů. Samotný ostrogótský stát nezapadá zcela přesně ani do jedné z těchto kategorií. Ostrogótové žili na území východořímské říše jako foederáti a díky schopnému Theoderichovi se stali důležitými pomocníky císaře Zénóna v jeho boji o konstantinopolský trůn41. Vydržování tak početného národa však nebylo v silách říše a proto se vzájemné vztahy zhoršovaly. Neví se přesně v čí hlavě uzrál nápad využít Ostrogóty ke zbavení se dalšího barbara, Odoakera. Odoaker po svržení posledního západořímského císaře roku 476 vládl nyní z Ravenny celé Itálii42. Theoderich byl dostatečně inteligentní panovník s vizí a dokázal si určitě představit to, že v případě jeho vítězství nad 39

J. Bednaříková, Stěhování národů, s. 172. J. Bednaříková, Stěhování národů, s. 139-141. 41 P. Heather, Gótové, s. 221. 42 Excerpta Valesiana VIII 37. 40

14

Odoakerem by jeho národ získal tolik potřebnou půdu. Roku 488, jak již jsem zmínil v předchozí kapitole, vytáhl do Itálie a po několika letech bojů dokázal zvítězit. Pro původní římské obyvatelstvo se toho příliš nezměnilo, protože jednoho Germána nahradil druhý. Ovšem Theoderich měl vizi státu ve kterém budou společně žít jak barbaři, tak Římané a tu se mu po dlouhá léta dařilo úspěšně naplňovat. Vidíme tedy, že vznik ostrogótského státu nese prvky obou typů, které jsme si výše popsali. Původně římští foederáti (Ostrogóti) byli vysláni do války (splnit svoji povinnost vojenské služby), ale nově dobyté území si ponechali bez svolení císaře. Od té doby považují Gótové svůj stát za suverénní. Původní římské obyvatelstvo však Theodericha stále považovalo za zástupce východořímského císaře zmocněného vládnout Itálii43. To by vysvětlovalo, proč se Theoderich na roveň východořímským císařům, alespoň formálně, nikdy nestavěl.

Náboženství a vztah ke katolíkům Náboženství hrálo v životě všech lidí 5. století velkou roli. Nejednalo se přitom pouze o víru, ale taky o způsob života, který dokázal stát spojovat, nebo také rozdělovat. Právě rozdílnost ve vyznání byla zřejmě nejzávažnějším problémem, s jakým se nově vzniklé barbarské státy musely potýkat. Noví germánští pánové byli převážně ariány. Platí to o Gótech, Vandalech a do dvacátých let 6. století také o Burgundech (zde se ale předpokládá, že část Burgundů již dříve byla katolíky)44. Naopak Frankové byli katolického vyznání, což jim značně ulehčovalo postupné splývání s původním gallořímským obyvatelsvem. Zabývat se zde dopodrobna způsobem přijetí křesťanství by vydalo na samostatnou publikaci. Ovšem ve stručnosti se zde alespoň zmíním. Nejstaršími doloženými křesťany mezi Germány byli Vizigóti. Paradoxně se přiklonili ke křesťanství na konci 3. století, tedy v době tvrdého pronásledování křesťanů za císařů Traiana Decia, Valeriana a hlavně Diocletiana45. Křesťanští kněží se k nim dostali společně se zajatci, které barbaři odváděli na svoje území, kde poté museli pracovat jako nesvobodní. Gótští vládci později zřejmě v evangeliu našli zalíbení a zřejmě díky shodě šťastných okolností se křesťanství úspěšně šířilo a vznikaly jakési křesťanské ostrůvky mezi Germány uctívajícími tradiční božstva46. Velkým přínosem pak byla činnost biskupa Vulfily (byl vysvěcen roku 341 misijním biskupem), který se nám postaral o překlad Bible do gótského jazyka. 43

J. Moorhead, Theoderic in Italy, s. 140. J. Bednaříková, Stěhování národů, s. 176-177. 45 J. Bednaříková, Stěhování národů, s. 73. 46 J. Bednaříková, Stěhování národů, s. 73. 44

15

O Ostrogótech již prameny tolik nehovoří. Kolem roku 455 již však byli křesťany ariánského vyznání47. Je pravděpodobné, že velký vliv měla i misijní činnost vycházející z Vizigótského prostředí, protože si obě skupiny byly jazykově i kulturně velmi podobné. O přivedení Vandalů k ariánství toho víme poměrně málo. První zmínky o Vandalech – křesťanech se objevují až v druhém desetiletí 5. století. Nejpravděpodobněji přijali svoji ariánskou víru ještě před příchodem na římské území. O přesném původu jejich víry se však můžeme pouze dohadovat. U Burgundů je prvním doloženým křesťanským králem Gundiok (455-472)48. Byl sice ariánského vyznání, ale i tak se zdá, že menší část Burgundského etnika byla katolická. Burgundďané se vyznačovali velkou náboženskou tolerancí a za panování svatého Sigismunda (516-524) bylo státní náboženství změněno na katolické49. Poté dobyli burgundské království katoličtí Frankové, a proto se zde ortodoxní vyznání udrželo i nadále. Frankové přijímali křesťanství z několika zdrojů. Nejdříve se rozšířilo mezi silně romanizovanými Franky žijícími na území římské říše (zřejmě již od poloviny 4. století). Ono všeobecné přijetí víry se však událo až za vlády velmi dobře známého krále Chlodvíka. Proč si však vybral katolické vyznání, když všichni ostatní vládci germánů byli ariáni? Důvodem je pravděpodobně velký vliv biskupa Remigia z Remeše. Ten mladému králi poslal dopis, ve kterém ho vyzývá k přestupu na víru. Dalším důvodem mohl být také sňatek s katolickou burgundskou princeznou Chrotchildis. Chlodvík však nadále zůstal pohanem. Problémem bylo přesvědčení o příbuzenství královského rodu s bohy. Opět zde sehrála roli víra ve válečné štěstí. Chlodvík v těžké situaci za války s Alamany se prý obrátil ke Kristu s prosbou o pomoc. Bitvu vyhrál a proto usoudil, že křesťanský Bůh je mocnější, než bohové tradiční. Chlodvík se však obával toho, že lid nebude chtít staré božstva opustit, ale potom co dostal svolení shromáždění svobodných bojovníků byl 499 (nebo 498) pokřtěn v Remeši. Téhož dne byla pokřtěna i řada franských bojovníků50. Je zřejmé, že principy rozšíření křesťanství byly u Germánů v zásadě podobné (výjimku tvoří právě Vizigóti). Nové náboženství bylo přijímáno většinou králem a jeho nejbližšími a lid následoval svého panovníka, protože důvěřoval jeho „dobrým vztahům“ s Bohem, který v prvé řadě měl sloužit jako ochránce a pomocník. Křesťanskou morálku a specifické postavení Boha si začali tito noví křesťané uvědomovat až po několika generacích a ne vždy ji považovali za nejdůležitější způsob svého jednání. Jak podobné si bylo příjímání nového 47

J. Bednaříková, Stěhování národů, s. 73. J. Bednaříková, Stěhování národů, s. 173. 49 J. Bednaříková, Stěhování národů, s. 178. 50 J. Bednaříková, Stěhování národů, s. 210-211. 48

16

náboženství, tak rozdílné bylo chování se k vyznavačům víry katolické (samozřejmě pouze v ariánských státech). Theoderichův stát měl postavení však zcela zvláštní. Ostrogóti byli vyznání ariánského, zato Římané, kteří tvořili v nově vznikajícím státě naprostou většinu, byli katolíky. Obě skupiny se navzájem považovali za heretiky, což mohlo přinést mnoho nepříjemností pro zabezpečení klidu v zemi. Sám král byl také ariánem , který stál pevně za svou vírou, i když jeho matka Erelieva byla katolička51. To že Theoderich dokázal velmi impulzivně jednat, dokazuje i kuriózní případ královského lékaře, který ve snaze si panovníka naklonit přestoupil na ariánskou víru. Theoderich se mu však odměnil vcelku netradičně a nechal ho popravit. Jako důvod uvedl, že nedokázal-li být odsouzený věrný Bohu, jak chce pak být věrný králi52. Z pramenů však můžeme usuzovat, že Theoderich měl katolickou víru v úctě. Dokazuje to například část textu z Kroniky vlády krále Theodericha, kde se píše: „Když nastal mír v církevní obci , přišel král Theoderich do Říma a s největší oddaností spěchal k svatému Petru, jakoby byl katolík.53“ Lidu se vedlo dobře a král byl patrně oblíben i mezi katolíky. Těžko si dokáži představit, že by se tak dělo i při nejmenším náznaku represí ze strany vyznavačů ariánství. Excerpta Valesiana praví: „V ústrety za hranice města mu šel papež Symmachus, celý senát i lid římský a dávali najevo svou radost.54“ Velký obrat chování k původnímu obyvatelstvu však nastal po roce 523. O něm však budeme mluvit dále. Ostrogótský stát je právě svojí tolerancí ke katolíkům výjimečný. Podobně tolerantní byli už jen Burgundi, kde se však katolické vyznání stalo záhy státním náboženství. Vizigótové sice povolovali konání katolických bohoslužeb, ale na druhou stranu například za vlády Euricha (466-484) docházelo k vyhánění katolických biskupů a dokonce je označován některými autory jako nepřítel křesťanů55. Je však pravdou, že i přes věroučné rozdíly zůstávalo postavení katolíků ve vizigótském státě poměrně dobré o čemž svědčí například i povolení vzájemných sňatků za krále Leovigilda (568-586)56 a známe z pramenů i donace od Gótů směrem ke katolické církvi. Dokonce se nám zachovaly zprávy o účasti některých předních mužů na katolických bohoslužbách57. Je velmi pravděpodobné, že obdobně tomu bylo i ve státě ostrogótském za vlády Theodericha Velikého. 51

Excerpta Valesiana XII 13. J. Bednaříková, Stěhování národů, s. 122-123. 53 Excerpta Valesiana XII 65. 54 Excerpta Valesiana XII 65. 55 J. Bednaříková, Stěhování národů, s. 99. 56 J. Bednaříková, Stěhování národů, s. 103. 57 J. Bednaříková, Stěhování národů, s. 105. 52

17

Největší rozdíl byl samozřejmě v chování Vandalů. Ti získali svoje území dobytím římských provincií v Africe a násilím se zmocnili i veškeré půdy. Majetek původních obyvatel byl konfiskován a oni sami byli posléze násilně obraceni na víru ariánskou58. Samotná vize vandalských králů obsahovala pronásledování katolíků a zavedení náboženské jednoty, tedy ariánství, v jejich zemi. Perzekuce ze strany nových pánů byla opravdu tvrdá. Biskupové byli vyháněni a posíláni do exilu59. Ti méně šťastní byli dokonce i mučeni a nebo zabiti. Katolické kostely se přeměňovaly na ariánské svatostánky, nebo začaly sloužit jiným účelům. Jisté uvolnění nastalo až za krále Hildericha (523-530), který nechal do země sice povolat katolické biskupy, ale nijak více katolickou církev i přes svůj obdiv a rostoucí vliv Byzance nepodporoval60. I tak to byl ovšem vzhledem k těžkým časům za jeho předchůdců pokrok. Právě ono zatvrzelé ariánství Vandalů bylo jednou z příčin jejich pádu ve válkách s Byzancí.

Postavení původního obyvatelstva a zákony Germánské státy se rozprostíraly výhradně na územích, která byla po dlouhou dobou v područí Římské říše. Stav romanizace nebyl všude stejný, ovšem dá se říci, že například na území jižní Gallie, Hispánie a na pobřeží severní Afriky bylo původní obyvatelstvo velmi silně pořímštěno. Noví páni se tak dostávali do poměrně těžké situace, protože jejich poddaní byli na vyspělejším civilizačním stupni než jejich pánové. Navíc zde byla povětšinou odlišnost ve vyznání víry. Ve většině případů (výjimku tvoří pouze Vandalové) však dokázali ariánští Germáni s původním římským obyvatelstvem vycházet. V praxi si pak uvědomovali, že tito obyvatelé tvoří velkou a počtem barbary značně převyšující skupinu. Nutností tedy byla vzájemná spolupráce. Pomineme-li stát Vandalů v severní Africe, dá se říci, že tyto vzájemné vztahy byly vesměs dobré. Barbarské státy velmi často zachovávaly původní římské správní struktury jednoduše proto, že nebyly schopny vytvořit vlastní a stejně efektivní model61. Podle mého názoru si byli panovníci tohoto handicapu vládnoucí vrstvy vědomi a až na výjimky nalézáme v pramenech zmínky o pokračování původních římských úřadů v takřka nezměněné podobě. Dokonce se zdá, že civilní úřady byly obsazovány v drtivé většině z řad původního obyvatelstva62. Podstatnou úlohu hrálo i katolické duchovenstvo. Biskupové se často stávali 58

J. Bednaříková, Stěhování národů, s. 144. J. Bednaříková, Stěhování národů, s. 141. 60 J. Bednaříková, Stěhování národů, s. 157-158. 61 J. Bednaříková, Stěhování národů, s. 121. 62 J. Bednaříková, Stěhování národů, s. 121. 59

18

pro státní správu například v Gallii nepostradatelnými. Po čas existence západořímské říše si barbarští pánové ještě s velkou oblibou nechávali udělovat vysoké římské úřady. Například Vizigótský král Rekkared (568-601) i dlouho po zániku západořímské říše si nechal udělit titul sancitssimus princeps63. Jednalo se hlavně o pozice spjaté se službou v armádě jako byl úřad magister militum64. Tyto vztahy byly však zejména u jihogalských Vizigótů podivné, protože například král Theoderich II. (453-466) byl jmenován do funkce magister militum, a přesto sám útočil na římská města, ve kterých ještě působili zástupci říše65. Podobné vztahy nalezneme i později u Theodericha Velikého, který na území Itálie bude vystupovat jako suverénní panovník, ale byl zároveň vůdcem foederátů spadajících pod vládu v Konstantinopoli, kde taktéž získal několik vysokých úřadů. V germánských státech v 5. a 6. století se objevuje zajímavý fenomén v oblasti práva. Nazývá se právní personalitou. Jak již bylo řečeno byla, tyto nově vzniklá království složená z několika etnik. Nejpočetnější složku tvořilo vesměs původní romanizované obyvatelstvo. Dále tu pak stála méně početná, ovšem vládnoucí, vrstva barbarů. Nejednalo se však vždy o etnicky jednotnou skupinu. Nejdokonalejší právní normou 5. století bylo bezpochyby právo římské. Jednak prošlo několik století dlouhým vývojem a také byla jeho účinnost ověřena v praxi. Germáni byli uvyklí se řídit právem zvykovým. Až na stát Vandalů se v poměrně brzké době po vzniku těchto států zpravidla dostavuje kodifikace zvykového práva, i když vysoce ovlivněného právem římským. Vznikají tak nejstarší takzvané barbarské zákoníky z nichž mnohé právní instituce se udržely hluboko do středověku66. Nyní ale zpět k právní personalitě. Jednalo se ve zkratce o to, že každé etnikum žijící na území státu se řídilo podle vlastních právních norem. To znamená, že například Vizigóti se ve svém státě ve vzájemných sporech řídili Eurichovým kodexem, ale původní obyvatelstvo se řídilo právem římským67. V případech, kdy proti sobě stál Vizigót a Říman se využívalo opět práva vizigótského. Pokud určitá specifická norma v barbarském právu chyběla, byla pak často přejímána z dokonalejšího práva římského. Dá se říci, že všechny barbarské zákoníky 5. až 7. století nesou silné prvky právě práva římského. Zcela specifická situace nastala ve franském státě, kde současně platilo hned několik zákoníků i pro samotné Franky. Zajímavé je, že například na území dobytém na Vizigótech zůstalo v platnosti původní vizigótské právo.

63

J.Bednaříková, Stěhování národů, s. 108. Magister militum byl vysokou vojenskou hodností. Zpravidla velitel celé armády, nebo sboru armád na určitém území. viz. Löwe-Stoll, ABC Antiky. 65 J. Bednaříková, Stěhování národů, s. 95. 66 J. Bednaříková, Stěhování národů, s. 378-379. 67 J. Bednaříková, Stěhování národů, s. 371-379. 64

19

U Ostrogótů se vycházelo z římského práva asi nejvíce. Důvod je třeba hledat v silné romanizaci oblastí, ve kterých se rozprostíral jejich stát. Známe sice tzv. Edictum Theoderici s největší pravděpodobností vzniklé v ostrogótské Itálii, ale nejedná se o klasickou sbírku germánského práva68. Tento edikt je sbírkou krátkých výroků a konstitucí, které vycházejí z práva římského. Nejdůležitějším pramenem o právních poměrech v Theoderichově království však zůstavají Cassiodorovy Variae. Jedná se o sbírku skutečných úředních dokumentů, které zaznamenávají obraz právního prostředí tohoto státu. Jasný je obrovský podíl původního práva římského. Dá se říci, že prvotní snaha Theodericha o napodobení římských tradic prakticky po všech stránkách byla ke vztahu k vytvoření nového ostrogótského zákoník kontraproduktivní, i když samozřejmě docházelo k přizpůsobování se tehdejším potřebám. Tím mám na mysli například vzájemné vztahy mezi Ostrogóty a původním římským obyvatelstvem. Jaké však bylo postavení Římana v ostrogótském státě? Vzájemné vztahy mezi novými pány Itálie a původními obyvateli se dají považovat za velmi dobré. Platí to po téměř celou Theoderichovu vládu (do roku 523). Římané si nejenom dokázali podržet svoji půdu, protože mezi nově příchozí barbary byla rozdělena půda zabraná již v minulosti Odoakerem a další konfiskace byly podrobeny přísnému královskému dohledu tak, aby nedošlo k poškození římského obyvatelstva69. Také vliv Římanů ve vysoké politice a státní správě byl, dá se říci, zásadní. Král Theoderich využíval Římany zejména k diplomatickým a administrativním účelům. Důkazem nám může být poselství Fausta Nigra k císaři Zénónovi a i další jednání s Byzancí vedli Římané70. Například výběr darů pro krále Gundobada byl svěřen Boëthiovi71. Podle dochovaných pramenů lze usoudit, že i přes faktickou moc, jakou Theoderich nad římským senátem jako panovník měl, mu projevoval poměrně vysokou úctu a sám se zavázal, že nebude měnit zaběhlé zvyklosti72. Co se týče vysokých administrativních úřadů, tak tyto byly obsazovány pouze Římany. Zejména šlo o úřad magister officiorum, což byl nejvyšší úředník civilní administrativy. Poté to byla funkce questora, neboli kancléře. Podobně tomu bylo i u civilní správy území, kde byli stále nejdůležitějšími úřadníky praefecti praerorio. Se správou města Říma se pak pojila

68

J. Bednaříková, Stěhování národů, s. 374. Některými vědci je poukazováno na možnost, že zmiňovaný Edictum Theoderici mohl vzniknout už za vlády Odoakera a Theoderichem byl pouze převzat. 69 J. Bednaříková, Stěhování národů, s. 122. 70 Excerpta Valesiana XII 57. 71 Cassiodorus, Variae I 45. 72 Excerpta Valesiana XII 66.

20

funkce praefectus urbis. Některé úřady byly dostupné jak Gótům, tak Římanům. Jednalo se o funkci praepositus cubiculi, což byl královský komoří. Naopak Germány byly obsazovány úřady spjaté s vojenstvím, kde působili jako velitelé vojska. Dalším úřadem obsazovaným Germány byli takzvaní comites, kteří měli mimo jiné i pravomoc soudní. Jejich činnost byla však opět úzce spjata s vojenskými povinnostmi, i když se nevyhnuli také práci v administrativě. V některých provinciích se tito comites nazývali duces. Dalšími ryze germánskými úředníky byli saiones. Ti dohlíželi nad vykonáváním králových příkazů i rozsudků. Důležité však je, že tyto úřady ať již gótské, nebo římské dokázali spolu efektivně spolupracovat a vytvořili tak vcelku fungující státní aparát. Tato vysoká provázanost a spolupráce Římanů s Germány ve státní správě je právě pro ostrogótský stát typická73. Oproti ostatním barbarským státům bylo u Ostrogótů také netradiční rozložení daňového zatížení. Daně platili jak Germáni, tak původní obyvatelé bez rozdílu. Z pramenů víme, že daňové břemeno ve většině barbarských států leželo na původním obyvatelstvu, zatímco svobodní germánští bojovníci byli této platby zproštěni, protože sami sloužili jako vojáci74. V pozdější době sice například u Vizigótů bylo povoleno sloužit původnímu obyvatelstvu v armádě, ale v ostrogótském státě tomu tak bylo po celou dobu Theoderichovy vlády, i když ve velení si udrželi královi germánští poddaní svoje výsadní postavení75. Z Cassiodorových Variae dokonce známe případy, kdy král Theoderich často nabádá své úředníky, aby nevybírali daně od těch, co si je dovolit nemohou76, ale zároveň jedná rychle proti opožděným platbám bohaté šlechty77. Závěrem lze konstatovat, že oproti většině (snad vyjma států Burgundů) mladých barbarských států se Theoderichovi podařilo po většinu své vlády udržovat vztahy mezi původním římským obyvatelstvem a Germány na velice dobré úrovni. Ariánští Ostrogóti nikterak neperzekuovali vyznávání víry katolické, ani nenutili Římany ke konverzi. Naopak král Theoderich měl katolickou víru v úctě, protože si uvědomoval silnou pozici církve v Itálii. V oblasti daní platila také rovnost mezi Germány a Římany a co se týče státní zprávy mělo původní obyvatelstvo výraznou převahu nad svými novými pány. Obě skupiny se naučili vedle sebe žít a velmi efektivně spolupracovat a jedni napodobovali druhé. Sám král

73

Přehled veřejných úřadů v ostrogótském statě viz. J. Bednaříková, Stěhování národů, s. 121. J. Bednaříková, Stěhování národů, s. 122. 75 Excerpta Valesiana XII 60. 76 Cassiodorus, Variae I 25, 30. 77 Cassiodorus, Variae I 24, 25. 74

21

Theoderich prý prohlásil: „Chudý Říman napodobuje Góta, a bohatý Gót Římana.“78 Na tomto výroku je jasně vidět snaha o prolnutí obou skupin. Zásadní zlom v chování se k Římanům měl ale přijít.

78

Excerpta Valesiana XII 61.

22

O autorech pramenů pro vládu Theodericha Velikého Anicius Manlius Severinus Boëthius Pro nalezení východiska v konfliktu, který chceme popsat je pro nás Boëthiova osobnost zásadní. Nejedná se pouze o to, že byl jednou z hlavních obětí tohoto tvrdého Theoderichova zásahu, ale také nám ve svém díle podává absolutně jedinečný obraz zevnitř problému. Autorů ostatních pramenů se tato perzekuce Římanů dotkla jen vzdáleně, ale Boëthius ji pocítil snad ze všech nejtvrději, protože doslova během pár dnů se stal z králova oblíbence vyvrhelem. Přijde mi důležité se zmínit stručně o životě Boëthia, protože pak můžeme lépe zhodnotit jeho postoje vůči Theoderichovi. Anicius Manlius Severinus Boëthius jak zní celé Boëthiovo jméno se narodil v Římě roku 480. Pocházel z významné rodiny s velkou tradicí, odkud také získal svoje jméno. Narodil se v rodině patricia Manlia Boëthia, podle kterého byl pojmenován. Tato rodina byla spjata s rodem Aniciů, tradičních příslušníků římské nobility. Boëthiovi předchůdci zastávali vážené a vlivné funkce. Například jeho děd působil v úřadu prefectus praetorio79. Boëthius však vyrůstal v domě Quinta Aurelia Memmia Symmacha. Velmi vlivného senátora a podle všeho velmi šlechetného muže. Symmachus se stal v roce 485 dokonce konsulem a Boëthia si velmi oblíbil jako vlastního syna. Vzájemný vztah, jak se později ukáže pro Symmacha osudový, navíc posílil ještě Boëthiův sňatek se Symmachovou dcerou Rusticanou80. Boëthius byl velmi vzdělaný. Studoval rétoriku a antickou filozofii, stejně tak se orientoval v otázkách teologických. Sám ač byl horlivým křesťanem, obdivoval antickou kulturu. Uměl plynule řecky a například Homérovo dílo znal zpaměti. Obeznámen byl také s učením Aristotela, Platóna i jiných řeckých a římských filozofů. Mezitím se Boëthiův ochránce Symmachus stal předsedou senátu a novým vládcem Itálie, Theoderichem mu byl svěřen nejeden úkol. Mladý a schopný Boëthius nezůstal bez povšimnutí a jeho hvězda na římském nebi začala pozvolna stoupat. Již v mladém věku byl považován za velmi moudrého o čemž svědčí například Ennodiův dopisy určený právě Boëthiovi. Je velice pravděpodobné, že některé nižší úřady zastával již velmi mlád, ale potvrzen máme až rok 510, kdy působil jako konsul. Pro svůj intelekt byl Boëthius pověřován různými úkoly. Například měl vybrat vhodného hráče na kitharu pro franského krále Chlodvíka. Jiné poselství pro krále Burgundů bylo doplněno ještě zvláštním darem. Theoderich nechal Gundobadovi poslat vodní hodiny, 79 80

A.M.S. Boëthius, Poslední Říman, s. 14. A.M.S. Boëthius, Poslední Říman, s. 14.

23

které vybíral také Boëthius81. Podle mého názoru mohl nápad darovat barbarskému králi hodiny přijít právě od Boëthia. Vysoké funkce, úcta u Římanů i Gótů, bystrý úsudek a velký smysl pro spravedlnost však Boëthiovi nadělali také mnoho nepřátel. Ze své pozice se podle dochovaných pramenů snažil ochraňovat zranitelné a slabé82. Ještě roku 522 byl Boëthius považován za králova oblíbence. Také se toho roku stali jeho synové Symmachus a Boëthius konzuly a sám napsal na Theodericha chvalořeč83. Obrat přišel záhy. Boëthius se postavil za Fausta Albina křivě obviněného z velezrady. Sám byl obžalován jako spoluviník a poslán do vyhnanství. Zde píše svoje nejznámější dílo84. Nazval jej Consolatio Philosophiae (Filozofie utěšitelka). Jedná se pro náš případ o velmi cenný pramen, protože zde Boëthius velmi podrobně popisuje důvody svého pádu. Je to fiktivní rozhovor vězněného Boëthia s Filozofíí, která se zjeví ve formě ženy. Filozofie mu radí jak překonat strasti ne vždy pouze skrze víru v Boha a Boëthius se nakonec se svým osudem smíří. Dá se předpokládat, že tuto svoji zpověď psal jako důkaz svojí neviny pro krále85. Ten ji však nikdy nečetl a namísto toho nechal Boëthia drasticky popravit86. Stejný osud stihl i jeho tchána Symmacha. Theoderich se zřejmě obával jeho vlivu na římské obyvatelstvo a proto se rozhodl takto jednat. Boëthius je považován za jednoho z největších filozofů 6. století. Mluví se o něm jako o posledním Římanovi i jako o prvním scholastikovi. Svým dílem nejen přispěl k budoucímu rozvoji křesťanské filozofie, ale také se zasloužil o rozvoj tzv. quadrivia. Napsal několik stručných prací, které měly sloužit jako úvod pro studium filozofie. Bezesporu se jedná o zajímavý příběh vzestupu a pádu králova oblíbence. O jeho příčinách si podrobněji povíme později.

Flavius Magnus Aurelius Cassiodorus Senator Vůbec nejdůležitějším pramenem pro studium vnitřních záležitostí, fungování a zahraniční politiky ostrogótského státu jsou pro nás bezesporu Cassiodorovy Variae. Myslím si, že je tedy na místě říci si ve stručnosti pár slov o autorovi. Flavius Magnus Aurelius Cassiodorus Senator se narodil kolem roku 480 v kalábrijském Scyllaceu. Své jméno získal tradičně podle nejslavnějších předcích rodu. Jeho rodina, ačkoliv

81

Cassiodorus, Variae I 45. Boëthius, Consolatio Philosophiae I 4. 83 J. Bednaříková, Stěhování národů, s. 127. 84 Excerpta Valesiana XIV 85-86. 85 A.M.S. Boëthius, Poslední Říman, s. 19. 86 Excerpta Valesiana XIV 87. 82

24

byla syrského původu, byla spjata s nejvyššími vrstvami římské společnosti87. Dokonce Quintus Aurelius Memmius Symmachus byl s Cassiodorem také spřízněn. Senator nebylo v jeho jméno označení funkce, kterou později skutečně vykonával, ale zdá se, že bylo netradiční součástí jeho jména již po narození88. Cassiodorův otec byl také velmi schopným politikem a sám zastával úřad guvernéra na Sicílii. Bohužel přesné zprávy o vzdělání Cassiodora nemáme, ale je téměř jisté, že se mu dostalo vzdělání typického pro syny aristokratů předurčené k vykonávání civilních úřadů. Dá se tak tedy předpokládat, že byl vyučován rétorice, právu a také samozřejmě filozofii89. Již velmi mladý se Cassiodorus stal kancléřem svého otce, který od Theodericha získal titul praefekta. Cassiodorus byl velmi schopný a v úřadech rychle stoupal. V letech 507-511 zastával již úřad quaestora90, tedy vlastně králova kancléře a v roce 514 dosáhl dokonce konsulátu91a za regentky Amalaswinthy i titulu praetorian praefect92. Dále pak řadu let působil jako magister officiorum a to dokonce i po Theoderichově smrti93. Stal se tak tedy na dlouhá léta prvním mužem civilní správy v Itálii. Intriky a zhoršující se stav království po smrti Theodericha Velikého nakonec Cassiodora vedly k tomu, že opustil Itálii a přesídlil do Konstantinopole, kde pobýval skoro dvacet let. Trávil je především různými úvahami o náboženských otázkách. Na sklonku svého života odešel do kláštera Vivarium94, který sám založil a věnoval se již pouze teologickým textům. Mezi Cassiodorova díla patří kromě zmiňovaných Variae epistolae, což je sbírka skutečných listin, dopisů a formulářů, které Cassiodorus považoval za zajímavé. Tato sbírka vznikla za cílem vytvořit vzor pro další správce královské kanceláře. Cassiodorus se také věnoval historii ve svém díle Chronica, kde popisuje světové dějiny od stvoření do roku 519. Dále je to zajímavý spis Historia Gothorum, kde se snaží propagovat spojení Gótů a Římanů v jednom společném státě. Cassiodorus se tak vlastně ztotožňuje s Theoderichovým programem vlády v Itálii. Toto dílo se však v originále nedochovalo, ale jak víme čerpal z něj Jordanes. To, že byl učencem všestranným potvrzuje i dílo De orthographia (O pravopise). Naopak zcela na druhé straně stojí jeho spisy teologické. Jedná se zejména o díla De anima (O duši), Institutiones divinarum et saecularium (Základy církevních a světských věd) a také Historia

87

T. Hodgkin, The Letters of Cassiodorus, s. 3-5. T. Hodgkin, The Letters of Cassiodorus, s. 6. 89 T. Hodgkin, The Letters of Cassiodorus, s. 12. 90 T. Hodgkin, The Letters of Cassiodorus, s. 14. 91 T. Hodgkin, The Letters of Cassiodorus, s. 25. 92 T. Hodgkin, The Letters of Cassiodorus, s. 39. 93 T. Hodgkin, The Letters of Cassiodorus, s. 36. 94 T. Hodgkin, The Letters of Cassiodorus, s. 54. 88

25

eclesiastica tripartita (Církevní dějiny, 3 díly). Známé jsou také spisy o svobodných uměních De artibus ac disciplinis liberalium litterarum. Cassiodorus byl skutečně univerzálním vzdělancem své doby. Zanechal nám cenné svědectví o fungování ostrogótské Itálie. Sám byl zastáncem náboženské tolerance a vzájemné spolupráce Římanů a Germánů.

Magnus Felix Ennodius Ennodius je jednou z nejvýznamnějších literárních osobností ostrogótského království v Itálii. Pocházel z významné, ale chudé galořímské rodiny. Narodil se okolo roku 473 v Arelate (dnešní Arles). Díky tomu, že již jako mladý přišel o svoje rodiče, přestěhoval se k svojí zámožné tetě do Mediolana (Milán). Po smrti své tety byl přijat jistou bohatou rodinou, kde se dokonce zasnoubil. Není jasné, zda se skutečně oženil, ale faktem je, že tato rodina ztratila jmění a Ennodiova snoubenka se uchýlila do kláštera. Stejně tak učinil i Ennodius a vstoupil do církve. Byl vysvěcen Epifaniem (biskup v Ticinu) na diákona někdy kolem roku 493. Ennodius byl velmi zdatným řečníkem a působil dokonce jako učitel rétoriky. Jeho církevní kariéra byla také úspěšná, protože se stal biskupem v Ticinu (Pávie). Dá se usuzovat, že se Ennodius těšil z Theoderichovy přízně. Byl například vyslán jako skvělý řečník na misi do Konstantinopole k císaři Anastasiovi. Jako výraz vděků králi sepsal svůj Panegyrik. Ennodius zemřel roku 521 a je pochován v Pávii. Ennodius byl nejenom skvělý řečník, ale na tehdejší dobu i uznávaný básník. Ennodiova díla jsou typickou ukázkou literární formy 5. století, ve které se mísí antická mytologie s křesťanstvím. Byl velmi literárně činným. Zachovali se nám četné dopisy adresované vrcholným církevním i světským představitelům (mezi nimi napsal i obdivný dopis Boëthiovi). Jeho díla se vyznačují obzvláště složitou formou. Mezi nejznámější spisy patří jistě již zmiňovaná Panegyrik na krále Theodericha, nebo Život svatého Epifania. Mezi jeho další práce patří například díla o rétorice a latinské gramatice. Jako biskup se samozřejmě věnoval i tvorbě duchovní.

Prokopios z Kaisareie Prokopios byl zřejmě nejvýznamnějším byzantským historikem 6. století. Ve svém díla nám zanechal nesmírně cenné svědectví o vládě jednoho z nejproslulejších východořímských císařů - Iustiniana.

26

Dějepisec se narodil kolem roku 500 v palestinské Kaisareii. Své jméno získal pravděpodobně po patronu města svatému Prokopiovi, který padl za oběť Diocletianovu protikřesťanskému běsnění. Pocházel ze zámožné rodiny, takže měl dobrý přístup ke vzdělání. Věnoval se studiu rétoriky a práv. Mateřským jazykem mu byla řečtina. Kromě toho ovládal samozřejmě plynně latinu a je velmi pravděpodobné, že uměl též persky a trochu gótsky. Jelikož byl velmi schopný, byl přidělen jako poradce do posádky města Daras v Persii. V té době zde velel budoucí nejvýznamnější vojevůdce 6. století Belisarius. Tohoto muže Prokopios ve svém díle častokrát obdivuje a vychvaluje jeho činy. Vidí v něm také hlavní důvod úspěchů byzantské říše za Iustinianovy vlády. Z Prokopia se stal Belisariův společník na dlouhá léta. Účastnil se po jeho boku potlačení povstání Níká, které málem svrhlo Iustiniana a následoval jej i ve slavných taženích proti Germánům. Byla to nejdříve výprava namířená proti Vandalům v severní Africe a posléze dlouho trvající válka v Itálii, která dokončila rozklad ostrogótského státu, jež založil Theoderich Veliký. To je také konec osobní účasti Prokopia na vojenských taženích. Uchýlil se do Konstantinopole, kde psal svoje paměti. Musel také přihlížet obrovskému moru roku 542, při kterém zemřela čtvrtina obyvatel hlavního města a mezi nimi i spousta Prokopiových přátel. I přes tuto ránu byl Prokopios velmi úspěšný a získal několik vysokých titulů. Byla mu dokonce udělena hodnost patricia, čímž se stal členem nejvybranější římské společnosti. Zdá se pravděpodobné, že mu byly nabídnuty některé vysoké úřady. Nemáme o tom však žádné důkazy v pramenech, proto se musíme spokojit s tvrzením, že zbytek svého života strávil psaním svých pamětí, ve kterých vylíčil dobyvačné války císaře Iustiniana. Hlavním Prokopiovým dílem zůstávají jeho Knihy o válkách. Původně jich bylo sedm, z nichž první dvě pojednávají o bojích s Peršany. Další dvě pak vyprávějí o tažení do severní Afriky proti Vandalům. Pro nás jsou však nejdůležitější poslední tři knihy o válkách s Góty. Války s Góty začínají svoje vyprávění již sesazením posledního západořímského císaře Romula Augustula Odoakerem v roce 476. Pokračují pak přes líčení nástupu krále Theodericha a popisu jeho vlády nad Itálií. Jedná se o zmínky poměrně stručné, ale například je zde docela hodně prostoru věnováno osudu filozofa Boëthia, což činí tento pramen pro nás cenným. Dále je zde zachycena doba panování regentky Amalaswinthy a následná vojenská tažení Byzance proti Ostrogótům až do pádu Ravenny v roce 540. Prokopios se zabýval ve svém díle například také stavební činností Iustiniana. Spis nazvaný stručně O stavbách oslavuje rozvoj řemesla a kultury v 6. století. Poněkud zajímavé místo v jeho díle zastupuje tzv. Historia Arcana, nebo také Anekdota. Jedná se o spis, který původně vůbec nebyl vydán 27

a o autorství se vedli dlouholeté spory. Dnes se však většina vědců přiklání k tomu, že autorem byl skutečně Prokopios. Je to kniha obsahem odlišná od všech ostatních Prokopiových děl, protože je plna tvrdé kritiky Iustiniana i Belisaria.

28

Příčiny Theoderichova postoje vůči Římanům po roce 523 Pro utvoření si názoru na náhlou změnu vztahů mezi Římany a Góty ke konci vlády Theodericha Velikého je nezbytné sledovat několik faktorů. Jedná se o vnitřní i zahraniční politiku a s tím související změnou postavení ostrogótského státu na evropské scéně. Důležitou okolností jistě byla také otázka nástupnictví, protože Theoderich se mužského nástupce nedočkal. Zvyšovaly se také tlaky z Konstantinopole, kde vládl ve jménu svého strýce Iustina ambiciózní Iustinian95, který se stal známým svým pozdějším pokusem o obnovu jednotného římského impéria. Faktem zůstává, že v době této náhlé změny byl Theoderich již starý muž. Jeho spojenci umírali a byli nahrazováni mladými králi, kteří viděli v Byzantské říši lepšího a mocnějšího spojence. Pomalu ale jistě se pozice ostrogótského státu zhoršovala. Jak jsi ukážeme později podrobněji mohli všechny tyto události stát za velkou nervozitou, kterou se vláda krále Theodericha ve vztahu k Římanům v posledních letech jeho vlády projevovala.V Excerpta Valesiana, která jsou skvělým pramenem pro období Theoderichovy vlády, se píše: „ Vládl (Theoderich) třicet tři roky. V jeho době byli v Itálii po třicet let šťastné poměry, takže i jeho následovníci žili v míru.96“ Pokud bychom považovali za počátek Theoderichova panství rok 493, tedy smrt Odoakera, pak by již zmiňovaných třicet šťastných let skončilo právě v roce 523. V roce, kdy byl obžalován Albinus a Boëthius. Jak uvidíme vytvořila tato aféra ve vztazích mezi Germány a Římany v Itálii velkou trhlinu. Dle mého názoru vypovídá tato nenápadná věta opravdu o tom, že Římanům se po roce 523 opravdu nevedlo příliš dobře. Autor tohoto spisu je s určitostí Říman, protože se staví na jejich stranu a stejně tak jako na začátku chválí Theoderichovu spravedlivou vládu, tak na konci nešetří kritikou.

Rozpad aliance germánských států Jak již bylo řečeno byl Theoderich velmi schopným a prozíravým politikem. Dokázal se s pomocí svých úředníků a rádců velmi dobře orientovat na poli zahraničních vztahů. Jelikož sám neměl mužského potomka věděl, že bude muset své dcery provdat za skutečně dobré partie. Velmi úspěšnou sňatkovou politikou se mu podařilo získat dominantní postavení v rámci germánských států. Zde vystupoval jako rádce a také jako rozhodčí při vzájemných sporech, které se snažil řešit, i když ne vždy měla jeho autorita úspěch. Bylo tak tomu

95 96

J. Bednaříková, Stěhování národů, s. 124. Excerpta Valesiana XII 59.

29

například při neúspěšném odrazování krále Chlodvíka od útoků na Vizigóty v dnešní jižní Francii97. Hlavním přínosem však byl mír, který tato prozíravá sňatková politika přinesla. Svoji jižní hranici zabezpečil tak, že provdal za vandalského krále Thrasamunda svoji sestru Amalafridu. Dobré vztahy s Vizigóty upevnil sňatek Atalaricha II. s Theoderichovou dcerou Theodegotho a další dcera Ostrogotho si vzala následníka burgundského trůnu Sigismunda. Naopak sám Theoderich si vzal za ženu sestru franského krále Chlodvíka Audofledu98. Velký politický vliv získal Theoderich především v říši Vizigótů, kde se stal prakticky spoluvládcem. Podobně tomu bylo i na dvoře Vandala Thrasamunda, který zde musel strpět několik stovek Theoderichových vojáků, kteří plnili roli Amalafridina doprovodu99. Gundobadovy Burgundi se snažili u Theodericha získat spojence, který by je pomohl ochránit před ambiciózním Chlodvíkem100. Jelikož se však jednalo často o sňatky, které vycházely z tehdejší politické situace, nebo dokonce byly uskutečněny jen pod reálnou hrozbou vojenského střetu, byly také vesměs vázány jen k osobě panovníka a o nějaké kontinuitě dobrých vztahů nemůže být řeč. Chlodvík zemřel již roku 511, ale sílící franské království si uvědomovalo stále dominantní postavení ostrogótského státu a tak byl také udržen mír. Roku 516 umírá proostrogótský král Burgundů Gundobad. Teoreticky by to Theoderichově říši vadit nemělo, protože jeho dcera byla vdaná za následníka trůnu Sigismunda. Vše se však zkomplikovalo a výsledkem bylo vzájemné odcizení obou států. Podívejme se na situaci v Burgundsku podrobněji. Sigismund měl za manželku Theoderichovu dceru Ostrogotho. S ní měl dva potomky. Syna Sigericha a dceru Sauvegotho. Theoderichovy plány však přišly na zmar, když Ostrogotho zemřela (zřejmě také kolem roku 516) a Sigismund si za ženu vzal bohatou burgundskou katoličku. Nová Sigismundova manželka na prvorozeného syna prý tak žárlila, že dokonce přesvědčila Sigismunda, že se jej syn chystá svrhnout a usednout tak na burgundský trůn. Sigismund nařčení uvěřil a svého syna Sigericha, tedy Theoderichova vnuka, nechal popravit v roce 522101. Theoderich tak nejen přišel o možného nástupce, ale také to znamenalo zhoršení vzájemných vztahů mezi Burgundskem a ostrogótským státem. Jestliže Sigismund skutečně uvěřil tomu, že se jej syn chystá svrhnout, pak také za tímto domnělým komplotem musel vidět osobu jeho děda. Je známo, že Sigismund byl katolíkem a čím dál více se obracel 97

J. Bednaříková, Stěhování národů, s. 124. Excerpta Valesiana XII 63. 99 Vandalům byl po Theoderichově vítězství mír prakticky vnucen viz. Ennodius, Panegyricus XIII 70. 100 Cassiodorus, Variae XI 1. 101 O situaci v Burgundsku podrobněji píše J. Moorhead, Theoderic in Italy, s. 213-214. 98

30

ke Konstantinopoli, kde již vychytralý Iustinian (vládnoucí de facto za Iustina I.) viděl příležitost k oslabení Theoderichových pozic. Vzájemné sblížení Burgundska a Byzance mohlo být pro Theoderichův stát nebezpečné. Tak tedy přišla ostrogótská Itálie o jednoho ze svých spojenců a jak uvidíme, nebyl to zdaleka ojedinělý případ102. Další změna na trůně znamenala pro alianci germánských států velkou ránu. Roku 523 zemřel v severní Africe Vandalský král Thrasamund, manžel již několikrát zmiňované Amalafridy. Zde však byl obrat ve vztazích úplně nejvýraznější ze všech. Nový král Vandalů Hilderich (523-530) byl synem krále Hunericha, který proslul tvrdou perzekucí křesťanů, a dcery Valentiniána III. Eudocie. Velkou část svého života přitom strávil v Konstantinopoli a na vandalský trůn usedl již ve velmi pokročilém věku přesahujícím 60 let103. Hilderich od počátku své vlády udržoval výborné styky s Byzancí. Dokonce nechal razit mince s portrétem císaře Iustina. V ruku v ruce s tímto sblížením s Konstantinopolí však šlo odcizení od Ravenny. Hilderich nechal dokonce povraždit všechny muže, kteří tvořili družinu bývalé královny Amalafridy a tu uvrhl do vězení. Zde Theoderichova sestra za velmi špatných a trýznivých podmínek zemřela104. Z silného spojence se tak nakonec stal nepřítel. Navíc Hilderich nastoupil pro Vandaly netypickou cestu poměrně dobrého jednání s katolíky, když dovolil návrat ortodoxních biskupů na své území a nechal dokonce i světit nové. Je zde patrný nátlak Byzance105. Podle mého názoru je také rostoucí význam ortodoxie na úkor ariánství jednou z možných příčin Theoderichovy nervozity. Uvědomoval si totiž velmi dobře, že ariánství jako pojící prvek mezi barbary ztrácí na významu a sám vládne státu s jasnou převahou katolíků. Zcela právem tedy mohl předpokládat projevy nevole katolických poddaných se svým kacířským pánem. Jedinými věrnými zůstali Vizigóti. V jejich říši měl také Theoderich vždy největší politický vliv. V roce 507 byl totiž zabit král Alarich II. ve válce s franským králem Chlodvíkem106 a Vizigóti byli vytlačeni u jižní Galie. Legitimním nástupcem byl další Theoderichův vnuk Amalarich. Ten byl však nezletilý a vlády se ujal Alarichův levoboček Gesalich. To by mohlo pro Theodericha znamenat výrazné oslabení vlivu jaký ve vizigótském království měl, a proto Gesalichovi příznivce vojensky porazil a na trůn dosadil roku 511 svého vnuka Amalaricha107.

102

J. Moorhead, Theoderic in Italy, s. 214. J. Bednaříková, Stěhování národů, s. 157. 104 Cassiodorus, Variae IX 1. 105 J. Bednaříková, Stěhování národů, s. 158. 106 Zachoval se nám list, ve kterém Theodericha Alaricha II. varuje a odrazuje od války se silnějším Chlodvíkem. viz. Cassiodorus, Variae III 1. 107 J. Bednaříková, Stěhování národů, s. 101. 103

31

Dá se říci, že největší moc ve státě měl ale Theoderich. Udržoval ji prostřednictvím stálého místodržícího a prakticky udělal z vizigótského státu svoji državu, i když formálně nezávislou. Theoderich se dokonce stal i správcem královského pokladu Vizigótů. Tento stav a toto neoficiální soustátí trvalo až do doby Theoderichovy smrti v roce 526. Tak tedy Ostrogóti přišli v krátké době o většinu svých spojenců a museli vidět přeskupení sil v obou částech Evropy. Byzanc se na východě stávala stále odhodlanější a její politika agresivnější a na západě tu pak bylo velmi ambiciózní a mladé franské království, které zahájilo výboje v celé Galii a pronikalo postupně i do Burgundska. Další ranou byl již zmiňovaný rozchod s Vandaly a tím došlo k reálnému ohrožení jižní hranice říše a zvýšení možnosti útoku z moře108.

Problémy s nástupnictvím Theoderich Veliký si tíživou situaci svého nástupnictví uvědomoval. Bylo mu jasné, že nebude žít věčně a v již pokročilém věku přes šedesát let byla tato otázka stále více aktuální. Bylo potřeba svého nástupce jmenovat a nechat potvrdit ještě před smrtí, protože se král chtěl za každou cenu vyhnout bojům o trůn, které by zcela jistě přinesly fatální oslabení mocenských pozic ostrogótského království, na které čekal tak dlouho Iustinian v Konstantinopoli. Původ královské rodiny měl mezi Góty dlouhou tradici. Vládnoucí rod Amalů byl považován za spřízněný s bohy (odvozovali svůj původ od boha Gauta), a proto mohl být nadřazen zbytku společnosti109. I v křesťanských dobách je tato víra ve výjimečnost Amalů poměrně veliká. Král Theoderich si byl vědom toho, že musí vybrat skutečně silnou osobnost. Jelikož se mu již dříve podařilo provdat své dcery za jiné vladaře, nabízela se tedy možnost učinit svým nástupcem jednoho z vlastních vnuků. Tato možnost se přímo nabízela a skutečně k ní nakonec došlo, avšak až v době kdy nebylo na výběr žádných jiných kandidátů. Prvním Theoderichovým vnukem, který připadal v úvahu byl mladý Amalarich. Ten sice formálně vládl Vizigótům, ale jeho panovnické schopnosti zřejmě nijak oslnivé nebyly. Státu vládl prakticky z Ravenny jeho děd Theoderich a ten také držel nad Vizigóty ochranou ruku. Po Theoderichově smrti dokonce došlo ke ztrátě dalších Vizigótských území ve prospěch Franků. Domnívám se, že Theoderich si byl vědom toho, že Amalarich by nebyl tím pravým

108

Theoderich si toto nebezpečí uvědomil a dal pokyny ke stavbě velké námořní flotily. viz. Cassiodorus, Variae V 16-18. 109 P. Heather, Gótové, s. 125.

32

pro převzetí vlády. Navíc se můžeme jen dohadovat, jak by na jeho případné jmenování nástupcem reagovala ostrogótská šlechta. Dalším možným kandidátem byl již zmiňovaný syn Sigismunda a Ostrogotho Sigerich. Ten však po smrti své matky nenalezl u svého otce pochopení a byl díky intrikám druhé Sigismundovy ženy obviněn z vlastizrady a v roce 522 popraven110. I kdyby k oné popravě nedošlo, tak by se patrně Sigerich vůbec nestal ani kandidátem na ostrogótský trůn, protože již několik let před jeho smrtí se zdálo, že Theoderich svého dědice našel. Měl se jím stát manžel nejmladší Theoderichovy dcery Amalaswinthy Eutharich. Eutharich pocházel ze vznešeného vládnoucího rodu Amalů, byl tedy s Theoderichem vzdáleně příbuzný. Navíc se zdá, že patřil k opravdové gótské elitě a byl mezi Ostrogóty vážený a respektovaný. Theoderich v něm spatřoval silnou osobnost schopnou vést stát i po jeho smrti. Proto jeho potvrzení shromážděním Gótů nebylo překvapivé. Král Theoderich skutečně pro zajištění Eutharichovy pozice učinil co bylo v jeho silách a dokonce si jeho nástupnictví nechal schválit u východořímského císaře Iustina v Konstantinopoli111. Toto je podle mě jednoznačný důkaz o tom, že Theoderich měl před východořímskou říší oprávněný respekt a nadále vystupoval jako zástupce císaře na západě. Ambice císaře Iustina sice velké nebyly, ale o to větší byly ty jeho synovce Iustiniana, který de facto východořímské říši vládl za svého strýce. Toto řešení na několik let uklidnilo situaci kolem nástupnictví po Theoderichovi. Nikdo, nejméně pak sám Theoderich, nečekal, že Eutharich v roce 522 zemře. Zanechal po sobě sice syna Atalaricha, kterému bylo necelých šest let. Pro něj se však již císařský souhlas nepodařilo získat112 a to znamenalo jediné, že Iustinian čeká na Theoderichovu smrt a dříve či později se pokusí obnovit svojí svrchovanost nad západní částí říše. Theoderich byl natolik zkušený diplomat a politik, aby si dokázal tento závěr vyvodit. Bylo mu jasné, že Iustinian o Itálii usilovat bude, a proto je mnohem snadnější si vyložit podezíravost s jakou Theoderich nyní začíná vystupovat proti římské šlechtě, která v Iustinianovi viděla určitou naději na obnovu starých pořádků113.

Napjatá léta

110

J. Moorhead, Theoderic in Italy, s. 114. O udělení konsulátu Eutharichovi viz. Excerpta Valesiana XIV 80. O potvrzení nástupnictví, které dostal od císaře se dozvídáme až z listu, který adresuje Atalarich v roce 527 císaři Iustinovi a žádá o potvrzení, jaké měl jeho otec. Dokonce se zmiňuje i o tzv. adoptio per arma, což by z Eutharicha dělalo téměř člena císařské rodiny. (Stejnou poctu získal i král Theoderich.) Cassiodorus, Variae VIII 1. O adoptio per arma více J. Bednaříková, Stěhování národů, s . 120. 112 J. Bednaříková, Stěhování národů, s. 128. 113 J. Moorhead, Theoderic in Italy, s. 220-221. 111

33

Konflikty mezi Góty a Římany začali být častější po jmenování Eutharicha Theoderichovým nástupcem. Podle slov neznámého autora z Excerpta Valesiana se zdá, že následník trůnu nebyl zdaleka tak tolerantní v otázkách víry a postrádal také respekt k původní římské tradici, na kterou se Theoderich snažil se svým státem navázat. Dokonce je zde Eutharich nazýván nepřítelem křesťanů (Římané totiž ariánské barbary křesťany nenazývali)114. Naopak velmi dobrý vztah měl Theoderich k židům. Židovské komunitě v Itálii byla poskytnuta řada privilegií. Například si směli vystavět a opravit synagogy a byli pod královou ochranou115. Výslovně bylo zakázáno jejich svatostánky ničit. Mezi katolíky a židy však mnoho přátelství nebylo. Ortodoxní Římané židy často obviňovali z znesvěcování křesťanské víry. Měli se údajně dopouštět vylévání svěcené vody do řeky. To pobouřilo ravennský lid natolik, že i přes ochranu, jakou židům poskytl král i jeho nástupce Eutharich, vypálili ravennskou synagogu. Tyto náboženské nepokoje se přenesly i do Říma, kde také další židovské svatyně lehly popelem116. Theoderich byl tímto projevem neposlušnosti a násilí pobouřen natolik, že vydal nařízení o povinnosti katolíků uhradit vzniklé škody pod hrozbou vysokých trestů a veřejného zostuzení117. Dá se předpokládat, že právě tento projev lidové nespokojenosti nemusel mít příčinu jen v otázkách náboženských, ale že napětí mezi Gótskými pány a Římany rostlo. Židé se tak mohli stát jakýmsi ventilem této napjaté atmosféry. Závažnost situace si král uvědomoval a vydal vskutku zajímavé opatření. Zakázal totiž Římanům nosit zbraně s výjimkou krátkého nože118. Tím se situace ještě více vyhrotila. Excerpta Valesiana dokonce tvrdí, že se krále Theodericha zmocnil ďábel poté, co nechal odstranit oltář svatého Štěpána119. Napětí zřejmě rostlo i díky mnoha netradičním úkazům, které si prostý lid mohl vysvětlovat jako Boží hněv. Gótská žena prý porodila čtyři draky a na nebi se objevila kometa. Nastaly i četné přírodní katastrofy zejména zemětřesení120. Osobně se domnívám, že Gótové v těchto úkazech mohli spatřovat trest za katolické útoky proti židům a naopak katolíci mohli vinit krále za jejich podporu. V této době také došlo k nejvýznamnějšímu střetu mezi Theoderichem a senátem jaký nám prameny dochovaly.

114

Excerpta Valesiana, XIV 80. Renovace synagogy: Cassiodorus, Variae II 27. ; Ochrana milánských židů: Cassiodorus, Variae V 37. ; Potvrzení privilegií janovským židům: Cassiodorus, Variae IV 33. 116 Excerpta Valesiana XIV 81. 117 Cassiodorus, Variae IV 43. 118 Excerpta Valesiana XIV 83. 119 Excerpta Valesiana XIV 83. 120 Excerpta Valesiana XIV 84.

115

34

Albinus, Boëthius a Symmachus

Postavení Boëthia a Symmacha Nejznámějším případem, kdy Theoderich Veliký vystupuje proti vysoce postaveným Římanům je případ filozofa Boëthia a jeho tchána Symmacha. Pozornost jaká je věnována tomuto tématu v pramenech je opravdu velká a dle mého názoru zcela dokazuje, že tehdejším autorům se zdálo důležité ho zachovat příštím generacím. V některých, zvláště pozdějších pramenech vystupuje Boëthius dokonce jako mučedník, i když jeho současníci za příčinu filozofova pádu rozhodně rozdílné vyznání Boëthia a krále neviděli. Pojďme si tedy tyto možné důvody přiblížit podrobněji. Boëthius byl velký filozof a vzdělanec své doby. Dosáhl také na vysoké státní úřady a před rokem 523 jistě v nelibosti u krále nebyl. Boëthiovi synové dokonce krátce před obviněním svého otce zastávali společně úřad konsula121. Sám Boëthius dosáhl funkce konsula a poté i magister officiorum (522), která z něj činila hlavu civilní správy. Boëthius však byl více filozofem a teologem, než státníkem. Zdá se, že svůj úřad svědomitě vést nemohl, protože v té samé době (kolem roku 510, kdy byl konsulem) se více věnoval vlastní tvorbě. Boëthiův tchán Symmachus byl v Římě velmi váženým a uznávaným patriciem. Zastával vysoké funkce v senátu a z Cassiodorových Variae můžeme vyčíst, že patřil k předním osobnostem tehdejší společnosti. Theoderich jej například pověřil vyšetřováním kolegů senátorů, kteří byli obviněni z provozování nekřesťanských magických rituálů122. Symmachus byl nepřikal také pověřen dozorem nad v Římě zadržovanými osobami, které mohli být pro Theodericha nepohodlné123. Sám se také podílel významně na rozvoji kultury a veřejném životě. Dochoval se nám dopis, ve kterém Theoderich Symmacha chválí za úsilí i prostředky jaké věnoval opravě Pompeyova divadla124. Oba se tudíž mohli domnívat, že se těší velké králově přízni. Vztah mezi Theoderichem a senátem se však zhoršoval. Jak bylo již řečeno dříve, domnívám se, že král začínal senátorský stav podezírat z prokonstantinopolského postoje. V některých aspektech měl jistě pravdu. Dá se usuzovat, že zejména pro staré a tradiční rody (mezi které patřili také Boëthius a Symmachus) byla nadvláda barbarů trpěnou potupou125 a mnozí by jistě uvítali sjednocení 121

J. Bednaříková, Stěhování národů, s. 127. Cassiodorus, Variae IV 23. 123 Cassiodorus, Variae IV 6. 124 Cassiodorus, Variae IV51. 125 J. Bednaříková, Stěhování národů, s. 127. 122

35

východu a západu pod nadvládou jediného císaře. Členové senátorského stavu by za takového stavu také jistě mohli doufat v obnovu dřívější politické moci senátu, který se sice za Theodericha těšil váženosti, ale byly mu svěřovány úkoly spojené zejména s administrativou a civilní správou.

Obvinění Albina a Boëthia Svým vysokým postavením a vlivem si Boëthius a Symmachus zavázali spoustu přátel, ale také udělali mnoho nepřátel. Známé jsou například události, kdy Boëthius zabránil nucenému výkupu obilí v hladem sužované Kampánii a ve svém díle sám popisuje spory, jaké měl s vysokými gótskými úředníky Trigwillou a Konigastem, kteří se snažili obohacovat na úkor Římanů126. Bojoval také proti přemrštěným daňovým požadavkům a tak hrabivci postižení těmito zásahy neměli Boëthia zrovna v lásce127. Bohužel zmínka o tomto sporu je v Consolatio Philosophiae velmi stručná a nedovolí nám ani přesněji datovat, kdy k této události došlo. Do osudného sporu se Boëthius zapletl zřejmě zcela mimo záměr strůjců tohoto plánu. Roku 523 došlo k tomu, že referendarius Cyprianus obvinil na královském dvoře ve Veroně senátora a patricia Fausta Albina z velezrady. Albinus se měl provinit tím, že udržoval korespondenční styk s vládou v Konstantinopoli a připravoval údajně puč proti králi Theoderichovi128. Boëthius, který byl u obvinění patrně přítomen, byl šokován, že se někdo opováží takovou lež pronášet před králem. Vystoupil a učinil prohlášení, které se mu stalo osudným. Prohlásil, že pokud je vinen Albinus, tak on také a stejně tak celý senát129. Boëthius se však přepočítal v důvěře ke svému postavení u krále. Cypriana však prý toto prohlášení překvapilo a trochu znejistěl, když se za Albina postavil vlivný Boëthius130. Theoderichovo jednání však bylo velmi rázné. Nejenže uvěřil s jistotou falešným dopisům, které byly předloženy jako důkaz. Nevíme sice, zda se král domníval, že jde o pravé listy, nebo pouze využil této aféry k oslabení pozic senátu a odstranění jeho největších osobností. Jak již bylo napsáno výše byl Theoderich v tomto období k Římanům a obzvláště k senátu krajně nedůvěřivý a do vykonstruované konstantinopolské kliky mu zapadal i kontakt Burgunďana Sigismunda s císařem Iustinem. 126

Boëthius, Consolatio Philosophiae I 4. Boëthius, Consolatio Philosophiae I 4. 128 Excerpta Valesiana XIV 85. 129 Excerpta Valesiana XIV 85. 130 Excerpta Valesiana XIV 86. 127

36

Zdá se, že Boëthius nebyl obviněn ihned zároveň s Albinem. Intrikáři zřejmě museli nejprve zvážit možné důsledky svého jednání. Boëthius byl však ztracen, když se k žalobě na něj připojil senátor Bassilius131. Sám Boëthius si uvědomil, že se jedná o pokus oslabit, nebo dokonce zničit senát. Domníval se, že svým statečným postojem dokáže králi svoji nevinu a očistí jméno této starobylé instituce. Místo toho se mu dostalo uvěznění, kde měl dostatek času na sepsání své Filozofie utěšitelky. O osudu senátora Fausta Albina se nám již prameny nezmiňují, ale je více než pravděpodobné, že byl odstraněn. Podíváme-li se na osoby, které stály v této žalobě proti Boëthiovi, pak se zdá, že je mohla vést také osobní zášť. Boëthiův žalobce Cyprianus byl synem Opilia. Opilio dosáhl vysokých státních funkcí již za vlády Odoakera. Využil však situace a přidal se na stranu silnějšího Theodericha. Sloužil dokonce i v jeho armádě a podle Cassiodora dokonce uměl gótsky. Dá se předpokládat, že byl dokonce členem užší královské družiny, protože se Cassiodorus zmiňuje o vyjížďkách koňmo s králem. Boëthius však zmiňuje také jiného Opilia. Jedná se o Cyprianova bratra. Tento Opilio mladší byl obviněn spolu s Gaudentiem z rozmanitých podvodů s cílem se obohatit. Theoderich je oba nechal poslat do vyhnanství, ale dovolil jim zůstat, pokud by se uchýlili do církevního azylu. Dokonce měli propadnout životem pokud by neuposlechli příkazu opustit Ravennu132. Místo útěku se však přidali k žalobě na Boëthia. Bylo již příliš pozdě zvrátit běh událostí. Theoderich se rozhodl, že Boëthius bude odstraněn. Jednoznačným důkazem je dle mého názoru uvedení Opilia, který byl poslán do vyhnanství pod hrozbou trestu smrti, do úřadu comes sacrarum largitionum v roce 524133 . Tento úřad zastával za Odoakera i jeho otec Opilio starší. Předpokládám tudíž, že tento úřad byla králova odměna za roli, jakou Opilio sehrál v Boëthiově případu. Osud Boëthia byl tedy zpečetěn aniž by mohl cokoliv říci na svoji obhajobu. Sám zřejmě zpočátku věřil v královu spravedlnost a zdá se, že svoji Consolatio psal jako obhajobu, kterou však Theoderich nikdy nečetl. Podle Boëthia byl nakonec sám odsouzen senátem, který se snažil svým jednáním chránit. Je pravděpodobné, že senát jednal pod nátlakem a ve snaze si udržet své pozice a také ve strachu, aby obvinění případně nebylo ještě rozšířeno na další vlivné lidi134. Boëthius byl popraven, ale přesné datum se nezachovalo. Byl zkonfiskován veškerý filozofův majetek i jmění jeho synů. Podle Excerpta Valesiana ho zabili zvláště surovým způsobem: ,, Kolem hlavy mu obtočili provaz a velmi dlouho jej týrali tak, že mu praskly oči 131

Boëthius, Consolatio Philosophiae I 4. Boëthius, Consolatio Philosophiae I 4. 133 Cassiodorus, Variae VIII 16. 134 J. Bednaříková, Stěhování národů, s. 128. 132

37

a nakonec ho při mučení zabili kyjem.135“ Stejný osud stihl také Boëthiova tchána Symmacha. Symmachus se jistě snažil Theodericha i senát přesvědčit o jeho nevině, ale Boëthiův osud byl již zpečetěn. Theoderich si nemohl dovolit nechat tak vlivného a váženého muže v zádech jako svého nepřítele. Symamchus byl tedy obviněn a popraven také136. K Symmachově popravě se váže zajímavá historka, kterou nám zaznamenal Prokopios z Kaisareie. Po popravě Symmacha Theoderichovi k večeři prý donesli velkou rybu. V její hlavě však Theoderich poznal hlavu právě popraveného Symmacha. Ze strachu a lítosti se roztřásl a utekl do vlastních komnat napůl šílený. Když jej vyšetřoval lékař, král Theoderich prý projevil velkou lítost nad křivdami, kterých se dopustil na Boëthiovi a Symmachovi137. Krátce po této události král zemřel. Podle dalších indicií z Excerpta Valesiana se dá usuzovat, že Boëthius i Symmachus byli popraveni až roku 526, možná Boëthius na sklonku roku 525138.

Vztah k církvi a prostým Římanům po roce 523 a mise papeže Jana do Konstantinopole Jak vyplývá z předchozího textu postupoval Theoderich na sklonku své vlády s krajní nedůvěřivostí k senátu a původní římské šlechtě. Dle mého názoru v roce 526 již nedůvěřoval ani oddanosti církve, která však dlouhá léta králi, i přes jeho ariánské vyznání, sloužila v řadě diplomatických jednáních a celkově byly předchozí vztahy s církví dobré. Důkazem může být například Ennodiův Panegyrik, který by těžko vznikl pokud by Theoderich vystavoval katolickou církev i sebemenší perzekuci. Král Theoderich byl sice ariánem z přesvědčení, ale sám rád církve a jejích hodnostářů využíval ve svých záměrech. Nejednou se osobně angažoval v řešení sporů uvnitř katolické církve jako tomu bylo například při řešení laurentinského a akaciánského schizmatu139, kdy si vysloveně nepřál na papežském stolci prokonstantinopolského papeže Laurentia (Vavřince) a podpořil tudíž kandidaturu papeže Symmacha140. V roce 526 se odehrála velmi zajímavá událost. Král Theoderich vyslal do Konstantinopole poselství složené z významných církevních hodnostářů v čele s papežem Janem. Tato mise měla dle Excerpta Valesiana mnoho cílů i politických, ale pouze o jednom se zmiňuje podrobněji. Jednalo se o vyjednání povolení pro Germány, žijící na území Byzantské říše,

135

Excerpta Valesiana XIV 87. Excerpta Valesiana XV 92. 137 Prokopios, De bello Gothico I 35. 138 J. Moorhead, Theoderic in Italy, s. 223-224. 139 Obsáhlá látka o církevních schizmatech v ostrogótské Itálii: J. Moorhead, Theoderic in Italy, s. 114-140. 140 J. Bednaříková, Stěhování národů, s. 125.

136

38

vyznávat ariánství141. Paradoxní je, že král vysílá papeže vyjednat oslabení pozic vlastní církve, což muselo být pro Jana zvláště podivné. Ještě před odjezdem poselstva došlo mezi oběma muži k hádce, protože Jan odmítl se o takové věci s císařem vůbec bavit142. I přesto bylo poselstvo ve spěchu vypraveno a je tudíž velice pravděpodobné, že Theoderichovi hrál jeho předpokládaný neúspěch do karet143. Papež Jan byl v Konstantinopoli přivítán vskutku královsky a jeho mise měla u císaře Iustina zřejmě úspěch. Papeži se podařilo vyřídit všechny náležitosti kromě výše zmiňovaného problému s ariánstvím144. Jan vykonal ve spěchu cestu zpět do Itálie, kde informoval Theodericha o výsledku svého jednání. Král se na něj údajně prý velmi rozhněval a papež Jan upadl v královu nemilost. Někteří členové Janovy mise byli dokonce uvězněni. Nemocný a po dlouhé cestě vyčerpaný Jan po několika dnech zemřel145. Theoderich byl zřejmě k papeži až paranoidně podezřívavý z intrik vůči svojí osobě, že údajně nechal nařídit konfiskaci katolických chrámů ariány. K tomu však díky Boží prozřetelnosti nedošlo a Theoderich zemřel146. Domnívám se, že se skutečně mohlo jednat o pokus zaútočit na pozice katolické církve ve státě, i když nedotažený do konce. Nevíme sice, zda je toto tvrzení pravdivé, protože závěr spisu známého jako Excerpta Valesiana je psán v ryze negativním tónu proti Theoderichovi. Je jasné, že autorem byl Říman z vyšších vrstev. Proto útlak na sklonku Theoderichovy vlády cítil jako tvrdý. Jak však bouřlivá dvacátá léta vnímali prostí Římané nám zůstává poměrně skryté. Theoderich sice zakázal všem Římanům nosit zbraně a byli odpovědni za zločiny spáchané proti židům. Nenalézáme však žádné důkazy, nebo náznaky o tom, že by se právní vztah mezi Góty a původním obyvatelstvem výrazně změnil. Jisté je, že královskou politiku vůči židům prostý lid jistě neuznával a v tomto případě za svým králem nestál. Osobně se domnívám, že nižší vrstvy původního italořímského obyvatelstva zažívali za panování Theodericha období značné prosperity, kterou přinesl dlouhotrvající mír. Ostrogótský stát se nedostal za celou dobu svého panování do výraznějšího válečného konfliktu a spíše jen vojensky pomáhal svým spojencům. Samotná Itálie byla ohrožena jen po krátkou dobu byzantským loďstvem a vzkvétala147. I přes nelibost jakou jistě vyvolalo královo chování k římské šlechtě se dá považovat Theoderichova

141

Excerpta Valesiana XV 88. Excerpta Valesiana XV 88-89. 143 J. Bednaříková, Stěhování národů, s . 130. 144 Excerpta Valesiana XV 91. 145 Excerpta Valesiana XV 93. 146 Excerpta Valesiana XV 94-95. 147 J. Bednaříková, Stěhování národů, s. 122.

142

39

vláda z pohledu obyčejných lidí za obdivuhodně klidnou, protože si musíme uvědomit, že vládl jako barbar Římanům.

40

Závěr Společnost ostrogótského státu ke konci vlády Theodericha Velikého nebyla homogenním celkem. Dá se říci, že byla rozdělena na čtyři skupiny z nichž každá sledovala vlastní prospěch. Nejvýše postavenou vrstvou byla Gótská aristokracie, která sice fakticky třímala většinu výkonné moci ve státě, ale na druhou stranu velká část majetku a půdy i nadále zůstala v rukou tradiční římské aristokracie148. Ta se velkou měrou podílela i na civilní správě. Zbylé skupiny tvoří prostí poddaní jak římského, tak gótského původu a zcela mimo toto členění pak máme duchovenstvo. Pro prosté italořímské obyvatelstvo neznamenala ostrogótská nadvláda nad Itálií žádné zásadní změny v dosavadním životě. Král Theoderich se těšil po třicet let své vlády dokonce i přízni nižších vrstev a ti jej považovali za následníka západořímských císařů. Sám král se s touto rolí pokračovatele římských tradic rád ztotožnil149. Naopak římská šlechta sice navenek projevovala králi úctu a ve většině případů mu vzorně sloužila ve státní správě a diplomatických záležitostech, ale podle situace, která nastala na konci jeho panování, se dá s jistotou tvrdit, že se bohatá římská šlechta s ostrogótskou nadvládou smiřovala jen velmi těžce. Hrdé římské rody se najednou museli podrobit barbarům. Toto si Theoderich uvědomoval více než většina ostatních Gótů. Snaha o vytvoření harmonického souznění mezi Římany a Ostrogóty byla sice programem Theoderichovy vlády, ale snad právě díky sporům z posledních let k identifikaci obou skupin jako občanů jednotného států nikdy nedošlo. Zřejmě také scházelo delší pozvolné prolínání mezi jednotlivými částmi společnosti, protože Ostrogóti byli v Itálii prvkem zcela novým150. Dle mého názoru byly příčinou rozkolu, který mezi Theoderichem a Římany nastal, následující třecí plochy. Jak víme, tak i po obsazení Itálie Ostrogóty zůstala většina půdy v římských rukou. Mezi Góty se však našli i tací, kteří nedbali královských nařízení o ochraně římského majetku a snažili se na úkor původních obyvatel obohatit. Ve své práci jsem zmiňoval Góty Trigwillu a Konigasta, kteří se stali poté nepřáteli Boëthia. Další různicí byla chtě nechtě otázka vyznání. Ariánští Gótové byli sice velmi tolerantní. Lze předpokládat, že se toleranci naučili za dlouhých let na Balkáně, kde žili jako foederáti Byzance. Římané sice veřejně proti ariánům nevystupovali a jakýkoliv pokus o to by byl jistojistě tvrdě potlačen již v zárodku. Vnitřně ovšem katolíci považovali ariány za heretiky. Důkazem nám mohou být 148

J. Bednaříková, Stěhování národů, s. 122. P. Heather, Gótové, s. 232-234. 150 J. Bednaříková, Stěhování národů, s. 130. 149

41

znovu prameny, kde jsou jako křesťané zmiňováni pouze katolíci151. Podařilo se však to, že po celou dobu Theoderichovy vlády se ariáni s katolíky výrazně nestřetli. Významným zdrojem averze vůči královské administrativě byl však poměr státu k židům. Theoderich věnoval židům mnohá privilegia a je docela možné, že averzi katolíků vůči ariánům si ventilovali právě na židech, protože útok na ariánství by se rovnal útoku na samotného krále. Nu a v neposlední řadě je to již zmiňovaná hrdost římské nobility, která se velmi těžce smiřovala s nadvládou barbarů. Když si k tomu připočteme ještě rozpad aliance germánských států, z nichž mnohé se obraceli k byzantské říši a ke katolictví, pak bylo jisté, že Theoderich dříve či později proti nejvýše postavené vrstvě Římanů vystoupí. Za příklad jsem si zvolil osudy významných patriciů Symmacha a Boëthia. Oba byli vlivní a těšili se úctě Římanů i Gótů a dokonce i samotného krále. O to překvapivější byl jejich pád na samé dno. Oba byli odstraněni na základě smyšleného obvinění a i jejich soudci věděli, že nejsou viní. Dle mého názoru se stali někteří lidé v čele s obviněným Faustem Albinem určitým kruhům na královském dvoře nepohodlní. Když se pak obvinění rozrostlo i na Boëthia byla tím rána zasazená špičce římské společnosti ještě citelnější, protože senát se dostal pod tlak a hrozila zde reálná možnost, že bude zničen. Proto raději podpořili lživé tvrzení o Boëthiově zradě a učinili z něj svého obětního beránka. Symmachus zemřel proto, že byl příliš vlivný a bojoval za Boëthiovu očistu. Král i senát se proto Symmachovou smrtí zbavili nepříjemného a mocného protivníka, který byl schopen obrátit veřejné mínění proti nim. Tak tedy skončil v troskách pokus ambiciózního barbara Theodericha vytvořit moderní a mocný stát Gótů a Římanů. Jeho vize byla dobrá, ale přepočítal se v oblastech jak světských, tak i duchovních. Krátký čas, jaký byl vyměřen pro poklidné soužití Germánů a Římanů v ostrogótské Itálii jistě nestačil, aby obě skupiny navzájem prolnuly, protože jisté překážky z dřívějších dob stále přetrvávaly. I přes smutný konec Theoderichovy vlády, který vrhá temný stín na jinak zářivou kariéru ambiciózního krále se dá jeho vláda považovat za úspěšnou. Přinesl svým lidem mnoho let míru a jistoty. Postaral se o obnovu Itálie, kterou jistě po bouřlivém 5. století potřebovala. Na sklonku svého života již vládne jiný Theoderich. Nervózní a starý král, který se strachuje o svoje místo na slunci a osud svého chatrného díla. To byla také příčina pádu Albina, Boëthia, Symmacha a možná i papeže Jana.

151

Excerpta Valesiana XV 88.

42

Použité prameny a literatura

Prameny Boëthius, Consolatio philosophiae. Ed. Raffaello Del, Re, Řím 1968. Cassiodorus, Variae. Ed. Th. Mommsen. MGH: AA XII. Berlin, 1894. Ennodius, Panegyricus. Ed. F. Vogel. MGH: AA.VII. Berlin, 1885. Excerpta Valesiana, Ed. J. Moreau - V. Velkov. Lipsiae, 1968.

Překlady pramenů Anonymus Valesiův: Kronika Theodorichovy vlády. In: Synové slávy – oběti iluzí. Z pozdních římských panegyriků. Přeložili Jan Burian a Bohumila Mouchová. Praha, 1977, s. 275-287. Boëthius: Poslední Říman. Přeložil z latiny Václav Bahník. Praha 1982. Cassiodorus: The Letters of Cassiodorus. Translation with commentary by Thomas Hodgkin. London, 1886. Ennodius: Chvalořeč na krále Theodoricha. In: Synové slávy – oběti iluzí. Z pozdních římských panegyriků. Z latiny přeložili Jan Burian a Bohumila Mouchová. Praha, 1977, s. 241-274. Prokopios z Kaisareie: Válka s Góty. Z řečtiny přeložil Pavel Beneš. Praha, 1985.

Literatura Amory, Patrick: People and Identity in Ostrogothic Italy. Cambridge 1997. Bednaříková, Jarmila: Stěhování národů. Praha 2003. Burns, Thomas: The Ostrogoths. Kingship and Society. Wiesbaden 1980. Češka, Josef: Zánik antického světa. Praha 2000. Ensslin, Wilhelm: Theoderich der Grosse. München 1959. Grant, Michael: Dějiny antického Říma. Praha 1999. Grant Michael: Pád říše římské. Praha 1997. Heather, Peter: Gótové. Praha 2002. Moorhead, John: Theoderic in Italy. Oxford 1992. Wolfram, Herwig: Das Reich und die Germanen. Zwischen Antike und Mittelalter. Berlin 1990. Wolfram, Herwig: Die Germanen. München 1995.

43

Wolfram, Herwig: Die Goten und ihre Geschichte. München 2001.

44