Vzorník Městská knihovna v Praze

Vzorník 2014 Městská knihovna v Praze

§ Veškeré texty a fotografie ve Vzorníku 2014, publikovaného Městskou knihovnou v Praze, jsou vázány autorskými právy a jejich použití je definováno Autorským zákonem č. 121/2000 Sb.

Citační záznam této e-knihy: MĚSTSKÁ KNIHOVNA V PRAZE. Vzorník 2014 [online]. Editor Tomáš VLČEK. V MKP 1. vyd. Praha: Městská knihovna v Praze, 2015 [aktuální datum citace e-knihy – př. cit. rrrr-mm-dd]. ISBN 97880-7532-030-8 (pdf). Dostupné z: http://web2.mlp.cz/koweb/00/04/14/34/07/vzornik_2014.pdf.

Vydání (obálka, upoutávka, citační stránka a tiráž), jehož autorem je Městská knihovna v Praze, podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Nevyužívejte dílo komerčně-Zachovejte licenci 3.0 Česko.

Verze 1.0 z 24. 6. 2015.

OBSAH Předmluva .............................................................................................. 6 ARNOŠT GOLDFLAM ......................................................................... 8 Bylo, nebylo… kdoví… ..................................................................... 9 Pokušení ............................................................................................ 13 ONDŘEJ HNÍK .................................................................................... 22 Tady se to sráželo ............................................................................ 24 My, lidé z uspěchaných měst ......................................................... 31 Vzpomeň si ....................................................................................... 31 Letošní podzim ................................................................................ 31 JAROSLAV IROVSKÝ ......................................................................... 32 Veršotepec......................................................................................... 34 Na první příčce................................................................................. 35 … a právě proto si Tě… .................................................................. 36 Až opadá listí.................................................................................... 37 Dívka Baudelairova ......................................................................... 38 Flaška s chlastem, psací stroj .......................................................... 39 Stockholmský syndrom .................................................................. 40 PAVEL KOTRLA ................................................................................. 50 Válečné území .................................................................................. 52 Letní noc ............................................................................................ 52 × × × ................................................................................................... 52 × × × ................................................................................................... 53 × × × ................................................................................................... 53 × × × ................................................................................................... 53 VIKI SHOCK ........................................................................................ 54 Vikomtova milenka ......................................................................... 56 PETRA STRÁ ........................................................................................ 62 prolog ................................................................................................ 63 Vríka .................................................................................................. 63 ONDŘEJ TUČEK ................................................................................. 65 JAN VLASÁK ....................................................................................... 67 Škaredý případ ................................................................................. 68 FILIP JAN ZVOLSKÝ ........................................................................ 115 Domů ............................................................................................... 116 5

Předmluva Vážení čtenáři a přátelé literatury, do třetice si vám dovolujeme nabídnout tuto stručnou vzorkovnici tvorby současných českých autorů. Ve třetím Vzorníku Městské knihovny v Praze se, tak jako poprvé, sešlo devět autorů a troufám si tvrdit, že letošní barevná škála je obzvláště pestrá. Hrabalovsky laděná próza Ondřeje Hníka, v níž se sráží mléko i lidské osudy, vás zavede do časů studentských brigád. Jan Vlasák zahraje na notu temné fantazie v povídce, blížící se klasickým hororovým prózám, Jaroslav Irovský s undergroundovým sarkasmem představuje jeden den v paneláku s jeho (ne)milostnými příběhy, Viki Shock Vás pobaví fantaskně-erotickou groteskou, v níž jako by si podal ruku baron Prášil s markýzem de Sade. V povídce Filipa Jana Zvolského je všední poklidná existence obyčejného člověka zneklidněna a vykolejena tajemným setkáním. I letošní básníci představují rozmanité odstíny. Zvukomalebné experimenty autorky s pseudonymem Petra Strá střídají křehká drobná zastavení Ondřeje Tučka v atmosféře až orientálního minimalismu. K milostným okamžikům, z nichž často mrazí, se obracejí verše Pavla Kotrly, dialog s přírodou vedou ztišené, čisté verše Ondřeje Hníka. Poezie Jaroslava Irovského pak svou autenticitou a lehce naivním laděním dobře souzní s jeho syrovou prózou. Navíc je letošní ročník ozdoben příspěvkem zvláštního hosta – pana Arnošta Goldflama. Mnohostranný umělec, herec, režisér, dramatik a spisovatel přispěl do Vzorníku 2014 dvěma svéráznými prózami. V jedné z nich se téma smlouvy s peklem objevuje pod poněkud neobvyklým úhlem, druhá nabídne hořce úsměvnou alternativu historie, v níž se zrůdný diktátor změnil v bodrého souseda.

6

Snad si tedy v naší paletě vyberete, co bude ladit Vašemu vkusu, třeba Vás i přivedeme k dílu zajímavého autora, o kterém jste dosud nevěděli. Za editory, s díky všem autorům a s přáním dobré zábavy všem čtenářům Tomáš Vlček

7

ARNOŠT GOLDFLAM (* 1946) V roce 1977 absolvoval studium režie na JAMU v Brně. Během studií režíroval i hrál, po absolutoriu krátce působil v satirickém divadle Večerní Brno. V letech 1978–1993 působil v Hanáckém divadle (Prostějov), po přestěhování do Brna jako HaDivadlo. Na profilování poetiky tohoto divadla se významně podílel jako režisér, autor a herec. V současné době působí jako režisér především v divadlech v Praze, ale také v Hradci Králové, píše divadelní hry, vyučuje na JAMU a příležitostně hraje ve filmu. Goldflam je autorem více než osmdesáti her a dramatizací. Jeho hry lze rozdělit do dvou skupin: v první sleduje (neiluzivně) téma střetu generací a snaží se o zachycení „dějin duše“, v druhé si všímá banálních životních situací a ty zveličuje a dovádí do krajních poloh. Je pro něj charakteristický smysl pro trapnost, groteskní realismus a satirickou nadsázkou. Zdroj medailonu: Divadelní a literární agentura Aura-Pont. Zdroj fotografie: Wikimedia. Arnošt Goldflam v Městské knihovně v Praze.

8

Bylo, nebylo… kdoví… Můj tata, (psáno i vyslovováno vždy krátce), říkával vždycky: „Jo, kdyby nebyl ten Hitler, to by bylo! Žila by celá naše rodina, příbuzní, dětí plno a tak není nic. Jsem sám, nikoho nemám, nikdo za mnou nepřijde… za nic to nestojí.“ Já jsem vždycky namítal: „Ale tato, vždyť jsem tady u tebe skoro každý den“, a tata jenom opáčil, že „no jo, ty, to nic není, ty přijdeš vždycky jenom na skok,“ a když jsem se bránil, „vždyť musím taky pracovat, živit rozsáhlou rodinu, hladové krky nepočkají, děti musí jíst“, říkal on zase: „Ale máš jen jednoho otce, který je navíc ještě sirotek!“ „No, samozřejmě, že seš sirotek, tato, vždyť už je ti málem pětadevadesát,“ bránil jsem se, „tak těžko můžou být tvoji rodiče naživu.“ „To máš výjimečně pravdu, ale kdyby nebyl ten Hitler, tak kdoví, co by bylo. Jo, ten Hitler, ten nám dal, o všechno a o všechny nás připravil, celý život nám vzal, veškerá radost, co by mohla být, je pryč“, hluboce vzdechl tata a pohroužil se do četby inzerátů na seznámení, měl totiž v úmyslu se případně oženit, kdyby našel nějakou šikovnou, baculatou a oddanou ženu mladších středních let, dobře situovanou, bez závazků. Já jsem tomu ovšem, vzhledem k jeho pokročilému věku, velkou šanci nedával, ale o tom teď není řeč. Kdyby ale bylo všechno jinak. Na vídeňské akademii by přijali mladého a nadšeného, byť nepříliš talentovaného muže, jakž takž by vystudoval, maloval by realistické žánrové obrázky, portréty a městská nebo vesnická zákoutí a vzhledem k setrvalému pokleslému vkusu většinové populace by měl docela slušnou klientelu, prodával by své obrázky a kresby a byl by slušně živ, něco by se snad i dalo odložit na horší časy. „Kde se ale usadím definitivně?“, říkal by si mladý výtvarník, „no, ono je tady to město, jak jsem tam tehdy přestupoval, když jsem jel na ty pohovory, no, to… to Brno! Tam já půjdu, to je, aspoň se mi to tak tehdá zdálo, 9

akorát. Ani velké, ani malé, trošku zaprděné, tam bych mohl prorazit, uplatnit se a vyniknout.“ A tak by se vydal do Brna, pronajal si nějaký menší byt v Králově poli. Přes den by maloval a večer chodil na Semilasso do hospody, na pivečko nebo jídlo a koncem týdne i na nějakou tu taneční zábavu, zkrátka, berme to jako realitu, jakože to tak i bylo a teď jsme i zpět v těch dobách. Brno je ovšem z větší části německé město. Ale on pan Hitler není předpojatý, není ani nějaký vypjatý nacionalista a na svůj slib, daný Stalinovi, že se podívá i na ty Židy, úplně zapomněl. Naučil se i pár českých slovíček, a když je potřeba, v obchodě nebo zrovna na té taneční zábavě, docela dobře se domluví. A taky to netrvá dlouho, mladý malíř si na nedělním odpoledním čaji všimne hezké, hnědovlasé dívky, a vyzve ji k tanci. Ono mu to sice moc nejde, ale ona taky není žádná baletka a tak si raději sednou, povídají si a docela pěkně jim plyne čas. Mladý umělec děvčeti imponuje, jeho názory jsou solidní, ví co chce a jako muž se jí také líbí. Je přesně ten typ solidního bohéma. Oblečení je čisté, upravené, k tomu bohémský šáteček kolem krku, maličko rozčepýřená patka vlasů, spadající do čela. Její otec, majitel instalatérské firmy, pan Ryšánek, i maminka, rozená Loudová, si pana Hitlera také brzy oblíbí. A tak se Helenka a Adolf brzy vezmou. Jako svatební dar dostanou domek hned vedle nějakých Židů, jsou prý to ale poměrně slušní lidé, Goldflamovi se jmenují. Rodiny se seznámí a v rámci sousedských vztahů spolu i komunikují. Zdraví se, pohovoří i o počasí, pochválí si vzhled i chování dětiček. Oni totiž Hitlerovi mají už taky děti. Malý Jaroušek se jmenuje po dědečkovi Ryšánkovi, pak další, Věruška zase po babičce, pak jsou v pořadí dvojčata, Dolfíček a Helenka, po tatínkovi a mamince. Pan Hitler je váženým královopolským umělcem, dokonce i radnice si od něho koupila obraz, je to pohled na Královo pole od Soběšic. A lidé kupují. I Goldflamovi, přesto, že on, ačkoliv je inženýr a pracuje v Královopolské, nemá nějaké zvlášť dobře placené místo, si časem koupili malý obrázek, nechali si namalovat portrét všech holčiček, 10

Mimi, Sylvy a Berty. Kluků bylo šest, to by zase už stálo moc peněz. Ovšem úplně bez problémů to sousedské soužití taky není. Věruška i Helenka jsou za pár let už hezká mladá děvčata a člověk si musí dát pozor, kdoví, jak to bylo s tou Anežkou Hrůzovou a není nikde stoprocentně potvrzeno, že ti Židi do macesů tu krev křesťanských panen nedávají. Aspoň tchán, pan Ryšánek, ostatně i tchyně, měli velkou starost. Ono totiž pana Hitlera by to vůbec nenapadlo, ten na takové věci vůbec není. A taky někdy i trochu kritizuje to, co se teď děje v sousedním Německu. Tam se zmocnila vlády nějaká partaj, Národně Socialistická Německá Dělnická Strana a jejich Vůdce, jak mu tam říkají a dělají tam prý úplnou paseku a chystají prý válku a chtějí prý zlikvidovat všechny Židy. „Koho tohle může napadnout?!“ říká vždycky pan Hitler a udiveně kroutí hlavou, „co proti nim mají?“, a pan Ryšánek mu na to říká: „Víš, Dolfo, promiň, ty seš umělec a těmhle věcem nemůžeš rozumět, tak se do toho laskavě nepleť!“ A pan Hitler už se nadechuje, že by něco dodal, ale když po něm jeho Helenka loupne očima, radši zmlkne a do polemiky se nepouští, však nakonec má pan Ryšánek – svým způsobem – možná pravdu, pan Hitler je dnes přesvědčený benešovec a do těchhle věcí se opravdu neplete, on je zastáncem slušnosti a smíru a spíše ustoupí než aby se hádal. Nakonec ti Goldflamovi odvedle, od té doby, co se tohle děje, jsou nějací nevrlí a protivní a tváří se uraženě a taky už nezdraví tak, jako dřív. A čas se žene strašnou rychlostí a už je tady i Protektorát a ti Goldflamovi se producírují se žlutýma hvězdama a ještě se provokativně tváří, jako by to bylo nějaké vyznamenání. Pan Hitler a celá jeho rodina raději přejdou na druhou stranu, jen aby byl klid, jak říká pan Hitler: „Radši uhneme a nebudeme se přece hádat.“ A pak najednou ti Goldflamovi zmizeli, kdovíkam, úplně jako by se vypařili, byli jen naposledy vidět, brzy ráno, jak někam pochodují, každý s kufříčkem, asi na prázdniny, řekli si Hitlerovi. Ale každopádně jsou pryč, ten dům byl teď prázdný, tak ho Hitlerovi od obce koupili, a docela levně, ba, byl dokonce i pořád ještě zařízený, tak oba ty domky spojili, v jednom se zřídil ateliér, poněvadž pan 11

Hitler byl stále žádanějším a uznávanějším umělcem a vystavoval i v Německu a taky tchán tam měl v přízemí malou dílnu, poněvadž rozšiřoval závod. Takže to všechno tak pěkně a šikovně dopadlo, má tak někdo štěstí, jak se říká! Ovšem, když se ruka k ruce vine, tak se dílo podaří, nebo, jak se říká, štěstí přeje dobrým lidem. A taky se říká, že na posranýho aj hajzl spadne a Pánbůh se vysere vždycky na větší hromadu. Ale to jsou jenom takové řeči a lidi toho nakecají až jednoho hlava rozbolí a bolí a bolí, a jestli nepřestala, tak snad prý ho bolí pořád. No, každému podle jeho gusta… však proti gustu žádný dišputát!

12

Pokušení Ach, povzdechl si v duchu Standa a za stálého hekání uléhal do postele. Napřed se posunul po zadku směrem ke středu. „Hek!“ Pak se převalil na bok. „Hek!“ Přetáhl přes sebe přikrývku, takže mu čouhala jen hlava. „Áách… hek!“ Srovnal si polštář tak, aby v ohbí pod uchem, kde se tělo spojovalo krkem s hlavou, měl právě váleček polštářku, který držel ležícího Standu ve správné vodorovné poloze. „Hek… áách!“, vydechl ještě. Chvíli jen tak ležel, bránil se tomu, aby se mu do hlavy vloudila nějaká, ba jakákoliv myšlenka a pak se ho zmocnilo tušení, že patrně brzy usne. Ostatně, prolétlo mu hlavou, si to zasloužil, měl za sebou perný den. I pozorovatel, který by se Standovým životem trochu zabýval, by musel uznat, že by to bylo dost na každého, i na silnější a odolnější povahu, než jakou měl Standa. A to dokonce přesto, že právě uplynuvší den- slyšel zvony nedalekého kostela sv. Sentimenta, které zrovna odbíjely půlnocbyla neděle, čili den volna. Ve Standově případě pak den záměrné, dokonce plánované, nečinnosti, domácího povalování, odpočinku, nabírání potřebných sil. A co se tedy místo toho přihodilo. Ráno, když se probudil, po jistém váhání i umyl, oblékl a nasnídal, otevřel včerejší noviny, které na svých stránkách nabízely, mimo jiné, veliké slevy. „Zasloužil bych si taky, opravdu, nějakou slevu, takovou generelní, vlastně na všechno. Na celý život, až do teď.“ O tom byl už delší dobu přesvědčen. Se svým životem totiž spokojen nebyl, zdál se mu nějaký chudý, málo pestrý, jakoby mu podloudně, ve chvíli nepozornosti, podstrčili život levnější, z druhé ruky, už použitý, navíc nepříliš kvalitní. Na druhé straně však nevěděl, co by se v něm mělo proměnit hlavně a kdyby to přece jen i trochu tušil, nebyl schopen zformulovat konkrétní představu, totiž JAK, jak by se

13

věci v jeho životě měly změnit. Upínal se často zástupně na to nepodstatné, na drobnosti, detaily, snad by se dalo říci šidítka, která jako by mu do cesty vždycky nastrčil nějaký pokušitel, aby ho svedl na scestí. Kdyby to byl ďábel, řeklo by se, že do pekla. Ale ďábel, to by ještě bylo krásné, to by znamenalo, že peklu stojí Standa za námahu, ale on to patrně musel být nějaký usmolený, třeba pekelný, šmok. Standa si hluboce povzdychl. „Ách jo! Ani tomu zlu nestojím za to, aby po mně loudilo podpis mou vlastní krví.“ A tak se rozhodl, že tyto myšlenky pustí z hlavy a bude se věnovat něčemu příjemnějšímu. Včera byla sobota a on se poprvé vypravil na vyhlášené farmářské trhy a tam si zakoupil domácí sádlo, s úmyslem, že si ho vyškvaří a bude pak na něm vařit a péci, pokud se vůbec do něčeho pustí. A taky mazat na chleba, na čerstvý chléb, posolit a s chutí pak pojídat. Koupil také čerstvé mléko a dalších pár chuťovek a těšil se, že se změny v jeho životě udějí aspoň kvalitnější nebo spíše chutnější stravou, když už mu jinou možnost nikdo shora ani zdola nenabídl. Vzal ten největší hrnec, který doma měl, nakrájel do něj sádlo na drobnější kostky a škvařil. Sádlo trochu zežloutlo, utvořily se škvarečky, poskakovaly laškovně ode dna a Standa s potěšením pozoroval tvořící se zásobu do budoucna. Nanosil si pár sklenic s uzávěrem, kam pak hodlal sádlo přelít, zašroubovat a ve sklepě nebo v lednici uložit a postupně ze zásob čerpat. Lovil v hlavě, jestli ještě na něco nezapomněl, na nějaké vylepšení nebo přísadu. Pak si vzpomněl, že někde četl nebo slyšel, že do sádla patří nějakým způsobem i mléko, že to bude ještě lepší, vláčnější, prostě delikátní. Vzal farmářské mléko a do škvařícího se sádla nalil snad půl láhve, v domnění, že věci pomáhá. Z hrnce se však s nalitým mlékem vzedmul ohnivý sloup s korunou černého kouře nebo sazí. Prohnal se po zdi ke stropu, kde, zdálo se Standovi, zakroužil, zanechal bohaté černé a mastné stopy, učinil okruh kolem kuchyně a nakonec snad vlepil Standovi pořádnou facku. Všechno bylo zničeno! Sádlo, chutné škvarečky, mléko, hrnec i samotná kuchyň nebo aspoň 14

malba. Nezbylo, než se pustit do úklidu. Když bylo vše jakž takž zlikvidováno, nebo aspoň ta nejhorší spoušť, rozhodl se Standa, že se, pro tento den, vzdá domácích prací, ať už by to bylo cokoliv. Vařit tedy už rozhodně dnes nebude! Vydá se ven, kde svítí chladné slunce, vzduch tam nesmrdí po žádné spálenině, lidé se procházejí s dětmi a užívají si pozdního podzimního, docela pěkného dne. Standa si řekl, že se cestou staví někde v hospodě, tam se nají, dokonce na sobě dnes ani nebude šetřit, po té hrůze a vzhledem k tomu, co ho ještě v kuchyni do budoucna čeká za námahu, totiž škrabání zdi a nová malba, ne-li pak i koupě nových skříněk. „Dám si něco delikátního, něco, na co budu mít opravdu chuť, ať to stojí, co to stojí, šetřit nebudu!“ Pak přidal do kroku, jako by ho táhla nějaká neviditelná síla. Poddal se tomu a za pár minut stál přede dveřmi nějaké restaurace. Vzhlédl vzhůru, k tabuli se jménem a zjistil, že se to tu jmenuje U pekelného jícne. Zdálo se mu to příznačné, vzhledem k dnešnímu zážitku, nahlédl ještě na vystavený jídelní lístek, konstatoval, že ceny jsou přijatelné a sortiment lákavý, názvy jídel vynalézavé, byť tak trochu tajemné, a vkročil dovnitř. Interiér byl barevně sladěn do černé a rudé. Lampy, visící ze stropu až těsně nad stoly, jejichž stínidlo bylo v Tiffanyho stylu sestaveno z barevných sklíček, vrhaly na různé strany různobarevná leč nepříliš veselá světýlka, takže celkově byly restaurační prostory spíše pochmurnější. Standovi to zprvu vyhovovalo, zdálo se mu to takové intimní. Na chviličku pocítil Standa svíravý pocit úzkosti, ale brzy to přešlo. Od vedlejšího stolu se na něj skřehotavě pochichtávaly dvě, patrně starší dámy, neurčitého věku, jistě však ne méně než kolem devadesátky. Nevypadaly však nijak nebezpečně, ba dokonce působily docela mile. Ve svých pastelových kostýmcích, růžovém a bleděmodrém, s naondulovanými řiďounkými blonďatými vlásky, rudými rtíky ve tvaru srdíčka a pěkně nalíčenými růžovými tvářičkami na bledě napudrovaných lících, se znamínky krásy, zdálky se docela mohly zprvu zdát i jako nějaké holčičky. Standa ovšem zblízka zahlédl vysušenou a svraštělou kůži krku, tenounkou jako starý pergamen, 15

kostnaté a kloubnaté ruce s vystouplými žílami a tenké, hůlkovité nohy ve velikých lodičkách. Jedna z nich mu dokonce na přivítanou zamávala lehounkým, snad hedvábným kapesníčkem, lemovaným drobnou kraječkou. Živě rozprávěly s číšníkem, který se k nim pomaloučku přiblížil, kličkuje kolem stolů. Byl vyšší než nízko visící lampy, takže jeho hlava byla nad nimi, stále ve tmě. Působilo to dosti přízračně, bezhlavý číšník, ze kterého byla vidět jen bělostná náprsenka, zářící z temně rudé kamizoly se zlatými tmavě matnými knoflíky. Číšník se sunul lokálem, nezvedaje příliš nohy. Když přišel pak až ke Standovi, nachýlil se do světla, které přes zelená sklíčka osvítilo jeho tvář mrtvolnou bledostí. Přesto, že se velmi zdvořile dotázal na objednávku nápojů, předložil uctivě jídelní lístek, nebyl to pocit bezvýhradně příjemný. Na číšníkově obličeji se symetricky, na tvářích po obou stranách nosu, rýsovaly dva jakési ohnivé útvary, možná to byly spíše veliké pihy šarlatové barvy, tvaru mořského koníka. Jeho zakroucené ocásky se dotáčely do závěrečné spirály pod číšníkovými ústy, aby dodaly jeho tváři totálně pesimistický až pohrdavý výraz se staženými, dolů obrácenými a takto podivně podtrženými koutky. „Račte si přát?“, otázal se servilně, měkkým, nepříjemně podbízivým hlasem. Navenek nebylo nic, co by mu člověk mohl vytknout. Přesto se Standa necítil nijak příjemně. Číšníkova ústa se přiblížila až k jeho obličeji, jak by mu vzápětí měla vlepit polibek na tvář. Jeho oči se dívaly do Standových tak pevně a zároveň tázavě, že musel Standa sklopit pohled k jídelnímu lístku se slovy: „Moment…“. Když zase oči pozvedl, setkal se opět s ostře zelenýma očima číšníkovýma, které zůstaly přesně tam, kde jim před chvílí uhnul. Jakoby se díval do očí sochy, nebo nějakého hada, možná chameleona, který vzápětí vymrští svoje dlouhé jazyčisko, omotá jej tak, aby se nemohl ani pohnout a takto znehybnělého dopraví pomalu do úst. Polkne a bude po Standovi. Pocit takového podivného konce v něm vyvolal záchvěv strachu, mrazivá vlna jím projela až se celý otřásl. Představil si sám sebe v číšníkově žaludku, 16

kde je pomalu zpracováván, otáčí se v žaludečních kyselinách jako v bubnu pračky, zmenšuje a rozpouští se až pomalu mizí docela. Pak si přece jen dodal odvahy a objednal si něco. Číšník se uklonil, pak napřímil, jeho tvář zmizela opět ve tmě a pomalu odplul. Standa si mohl zase vydechnout. Holčičkovité stařenky si něco šeptaly, chichotaly se a hleděly směrem k němu. Křečovitě se na ně usmál a dostalo se mu opět zamávání krajkovým kapesníčkem. „Prosím, vaše nitěnky v sýrové louži…“ Uslyšel Standa po chvíli číšníkův hlas a před jeho očima zakroužily příbory, ubrousky, talíř a sklenice piva. Všechno vypadalo velice lákavě. Co se týká jídla, byly totiž v jídelním lístku uvedeny názvy spíše poetické, ne však odpudivé, než aby poskytly nějakou skutečnou a konkrétní informaci. Proto volil Standa tak trochu náhodně, měl rád sýr a veškeré jeho úpravy a nitěnky, to přece nemůže být v restauraci nic jiného než nějaké nudle, patrně tenké, jak jinak. Podíval se do talíře a na první pohled se zdálo, že tomu tak je. Při bližším pohledu se však tyto tenounké nudličky velmi čile pohybovaly. Proplétaly se jedna s druhou, lezly přes sebe, byl to pokrm velice živý. Po chvíli se nudle dokonce odvážily opouštět pomalu svou domovskou louži, což se skutečně ukázalo být velmi výstižným názvem, dostávaly se až k okraji talíře, aby vzápětí skápnuly na prostírku, z prostírky na lesklý povrch stolu a po stole putovaly různými směry, zanechávajíce bělavou lepkavou sýrovou stopu, jako nějací miniaturní slimáci. Standa se neodvážil ani ochutnat. Nedotkl se raději ničeho, položil jen na stůl peníze, zvedl se, rozhlédl opatrně kolem a tváře se nenápadně, sunul se ke dveřím. Než je otevřel, zahlédl dvě obstarožní dívenky, jak se blíží k jeho stolu a nepřirozeně dlouhými jazyky, sahajícími až ke klenbě obočí, se krouživým pohybem olizují, v očekávání budoucí hostiny. Ve chvíli, kdy jedna z nich špičkou jazyka přesně zasáhla a slízla z rohu stolu právě doputovavší živou nudličku, zakryl Standovi výhled pomalu se blížící číšník. Standa vyklouzl, zabouchl za sebou

17

rychle dveře, přidržel na chvíli, s úlevou vydechnul a byl na ulici. Konečně. Svítilo ještě slunce. Člověk by si mohl říci, že se mu to všechno zdálo, pomyslel si Standa. Celý ten dnešní den, je jako nějaký podivný sen. Denní můra. „To mám asi za to, že jsem se ráno chtěl upsat čertu, abych si zpestřil život“, řekl nahlas. Naštěstí ho nikdo neslyšel. Lidé kráčeli kolem, Standy si nikdo nevšímal. Na rohu ulice se shromáždil malý hlouček. Standa k němu zamířil, ze zvědavosti, a zahlédl přes ramena muže s nápadně huňatým tmavě zrzavým obočím, sedícího u stolku, dovedně manipulujícího se třemi skořápkami kokosových ořechů, pod kterými střídavě skrýval hrací kostku. „Kdepak ji mám, kdo to ví? Jen sázejte, je to lehké! Kdo má dobré oči, nemůže se zmýlit! Vždyť je to pro děti, tak lehounké to je. Já sázím první, taky je stovka. Kdo se mi postaví, ať položí druhou sem na stolek. Nebo ne, já sázím tři stovky proti vaší jedné! Ať tratím, souhlasíte? A jedeme!“ Krouživými pohyby pohyboval na stolku půlkami skořápek, hrál si s nimi, přeskupoval mezi nimi kostku, ta mizela střídavě tu i tam, člověk ale mohl skoro vždycky tipovat, kde je právě ukryta. Zdálo se to být snadné. Standa váhavě vyňal stovku, pak ji zase vložil do peněženky a znovu vyjmul. „Pán to chce zkusit? Jen se nebojte, je to hračka, já vždycky prohraju, ale to mi nevadí. Je to můj rozmar, mám peněz dost. Však si to klidně zkuste jen tak. Kde je kostka?“ Standa váhavě ukázal na jednu skořápku. Muž ji nadzvedl a opravdu. Kostka byla pod ní. „Tak co? Zkusíme to?“, řekl chlapík, pohlédl na Standu a přitom nadzvihl obočí. Oči měl mléčné, jen narůžovělé bělmo. Patrně byl slepý. Lidé kolem Standy ucouvli. Zůstal jen on a podivný slepec. „Vy… vy… nevidíte?“, odvážil se Standa. „Ano, přesně tak, jsem uplně slepý. Nevidím nic. Nerozeznám ani noc ode dne. Jste teda ve výhodě. Jdeme na to? Co? Jdeme? Jdeme? Co říkáte?“ 18

Standa položil na stolek stokorunu, kterou držel v ruce. Muž se jí dotknul a ucukl hned rukou, jako by se spálil. „Stovka? To je všechno? Děláte si ze mě srandu? Chcete se mi vysmívat?“ Standa jen nesměle a tiše poznamenal: „Ne… ne, to ne…“ „No proto!“, vzkřikl chlapík. „takže kolik sázíte? Pět set? Tisíc? Co?“ „Tak teda pět set,“ vysoukal ze sebe Standa a neochotnými prsty vyložil na stolek bankovku. „A jedeme!“, křikl muž, loupl po Standovi nevidoucíma mléčnýma očima a začal kroužit po stolku obratnými prsty. Skořápky se točily jako větrníky. Kostka mizela tu pod jednou, tu zase pod druhou, znovu se vynořila aby zase vzápětí zmizela ve víru točících se skořápek. Pak se vír zastavil. „Tak a kde to máme?“, nezvykle silně zakřičel muž, snad proto, aby vzbudil zájem kolem stojících čumilů. Standa přešlapoval, váhal a nemohl se rozhodnout. Pak, tak trochu namátkou, ukázal na jednu ze skořápek, tu uprostřed. Muž odkrýval napřed ty vedlejší, pod levou nebylo nic. Pak chvíli točil s tou pravou, poslouchal, jestli jsou slyšet nárazy kostky do stěny ořechové slupky, přikláněl a odkláněl hlavu, natáčel ji tázavě k lidem a pak, náhle, skořápku zvedl. Pod ní bylo prázdno. Standa vydechl a s ním odfoukl i celý hlouček. Zbývala poslední, ta třetí. Muž ji kloubem prstu oťukával, zase poslouchal a pak náhle, snad zklamaně poznamenal: „Že by ta kostka spadla na zem? Možný je všecko!“ Standa už byl netrpělivý a rázně poznamenal: „Odkryjte tu skořápku.“ Muž tak učinil a hle! Kostka tam byla. Chlapík se zatvářil zklamaně a z tlustého svazku bankovek oddělil jednu tisícovku Standovi. „Je vaše, vyhrál jste.“ Standa vložil tisícikorunu do kapsy, nechtěl před tolika lidmi otvírat znovu peněženku. Už už se otáčel, že půjde dál, nechtěl si pokazit první štěstí toho dne. 19

„Končíte? Škoda…“, poznamenal slepec a jen tak si pohrával s kostkou, přehazoval ji v ruce a kutálel po stole. Házel jen tak, bez zájmu a kupodivu mu vždycky padla šestka. Standa se náhle rozhodl. Znovu vyňal tisícovku a položil na stolek. „Tak ještě jednou, naposled.“ Chlápek ožil. „Tak jedeme! Vy tisíc, já dva!“ Znovu začaly jeho ruce míchat skořápkami, kostka lítala sem a tam, mizela a opět se vynořovala, jako předtím. Pak nastal klid a muž se tiše zeptal: „No tak?“ Standa napřáhl ruku nad kokosové půlky a kroužil jí opatrně nad nimi, chvilkami se dokonce zastavoval. Snad čekal na nějaký signál, nějaké vlnění nebo co. Ale nic nepřicházelo, nic necítil. Měl sice nějaké tušení, kde by snad mohla kostka být, ale nebyla to žádná jistota. Nezbývalo než hádat. „Tady to bude. Asi…“ Standa ukázal nerozhodně na jednu skořápku. Muž zase začal se svými kejklemi, ale netrpělivost byla příliš velká, lidé z hloučku nespokojeně brblali, Standa funěl a bručel a tak chlapík, po chviličce váhání, skořápku odklopil. Kostka pod ní byla! Standa spokojeně přeložil tři tisícovky a už na nic nečekal, rozechvěn zamumlal. „Ještě jednou! Sázím tři tisíce!“ Přece však se tu skrýval tichý kalkul. Kdyby prohrál všechny tři bankovky, pořád ještě bude na svém, bude mít svou pětistovku, se kterou do hry vstoupil. Byl by sice zklamán, ale smířil by se s takovou ztrátou. Ano, s těžkým srdcem, ale přece jen. Takže zopakoval svoje slova, už důrazněji a hlasitěji: „Sázím tři!“ Chlap bankovky promnul v prstech a ze svého balíčku oddělil tentokrát devět tisíc. „Ať tratím, jedna ku třem!“ A už zase rozehrál balet skořápek, velmi rychlý, až zběsilý. Za chviličku zastavil a napjatě čekal. Standa neváhal a ukázal na jednu z nich, Chlapík ji odkryl a skutečně. Kostka tam byla! Peníze znovu změnily majitele a Standa už na nic nečekal. Pustil se s plnou vervou do hry, lidem v hloučku se zastavil dech. Auta snad přestala jezdit, najednou nebylo nic slyšet. Jakoby všechno kolem sledovalo jejich napínavé zápolení. 20

Všechno se zrychlilo, jak ve snu. Standa vyhrával stále se zvyšující částky. Muž někdy zanaříkal, bědoval, chytal se zoufale za hlavu, ale už patrně nemohl couvnout ze hry, kterou sám začal. Standa neomylně vždycky vytipoval příslušnou skořápku, pod kterou se ukrývala kostka. Chlapík zrychlil kroužení skořápek a přelety kostky pod nimi na úplnou smršť ale Standa byl přece jen vždycky lepší. Jeho oči byly upřeny na desku stolku a neuhnuly ani na zlomek vteřiny. Přišla poslední hra. „Sázím všecko!“, zaúpěl skořápkář, „sázím svůj vůz, tamhleten…“, ukázal na opravdu drahý sportovní model, nepochybně za miliony, který parkoval naproti. Částka už byla i tak závratná, Standovi se z toho všeho točila hlava, ale už nemohl zpět, neměl sílu zastavit se před koncem. Skořápky létaly nad stolem, kostka po stole, Standa cítil, jak se na něj rameny tlačí zvědavci. Rej ustal, Standa ukázal bez váhání na jednu ze skořápek. Nemýlil se! S obrovským ulehčením shrábl peníze, které už ani neměl kam nacpat, všechny kapsy se nadouvaly penězi, teď už nejen tisícovkami, ale i dvou a hlavně pětitisícovkami. Zacinkal klíči od auta, které mu chlapík podal a měl se k odchodu. Najednou muž pozvedl hlavu a zadíval se Standovi do očí. Jeho pohled byl ostrý a oči byly najednou jasně rudé, s jedovatou zelenou tečkou uprostřed. Chvilku mlčel, pak se usmál a promluvil: „A co ten podpis?“ „Jaký podpis?“, podivil se Standa. Nechápal nic. „Ten na smlouvu. Vlastní krví, prosím…“ Standa se chtěl otočit a jít pryč. Vždyť by ho takový postarší mužík ani nedohonil. Hlouček za ním se sevřel v pevnou zeď. Když Standa pohlédl dozadu, díval se do tváře lidem s kamenným, upřeně zírajícím pohledem, právě tak rudým a žhnoucím, jako toho chlapa se skořápkami. Už neodporoval a napřáhl ruku. Muž ji jemně uchopil a v ústech otáčel jehlou, pak z ní slízl sliny a otřel do kapesníku. Vzal ji mezi dva prsty a bodl. Ani to nebolelo. Prosinec 2012, Praha 21

ONDŘEJ HNÍK (* 1977) Narozen v lednu 1977 v Praze. Je docentem na katedře české literatury Pedagogické fakulty UK v Praze. V letech 2006–2009 působil také jako ZŠ učitel, byl rovněž dlouholetým lektorem domu dětí a mládeže, kde vyučoval latinskoamerické tance, dlouho závodně tancoval. Kromě tance miluje život a dobré víno. Je zastáncem zážitkového přístupu ve výuce na všech typech a stupních škol. Je členem Obce spisovatelů, na poli literatury se věnuje poezii i próze, v posledních letech také hojně poezii pro děti. Publikuje v literárních časopisech a almanaších, pravidelně předčítá na autorských čteních a vystupuje na různých literárních pořadech pro děti i dospělé. Působí v autorské dvojici Ondřej Hník & Radovan Rybák, v tvůrčí skupině básníka, překladatele a herce Jiřího Weinbergera, v poslední době vystupuje také s básníkem Aloisem Marhoulem. Vydal sbírku básní Přijel jsem zasadit strom (Praha: Bertoni, 2006), útlou knížku básniček pro děti Myší výprodej! (Plzeň: Fraus, 2009), sbírku lyrických, spirituálně a přírodně laděných básní Můj Betlém (Ústí nad Orlicí: PIPEX, 2012), knihu drobných próz a mikropovídek Poslední noc s M. a jiné prózy (Liberec: Bor, 2014), 22

sbírky básní pro děti Malý pražský chodec (Praha: Albatros, 2013) a Malý český poutník (Praha: Albatros, 2014). Jeho poslední odbornou prací je kniha Didaktika literatury: výzvy oboru (Praha: Karolinum, 2014). Od roku 2005 získal sedmnáct ocenění na literárních soutěžích, v roce 2014 také výroční cenu nakladatelství Albatros za rok 2013, ve které se stal vítězem kategorie literární text pro starší děti za sbírku básní Malý pražský chodec. Zdroj medailonu: Ondřej Hník. Zdroj fotografie: © Ondřej Hník. Ondřej Hník v Městské knihovně v Praze.

23

Tady se to sráželo Z rozrachocený linky vyjížděla jedna sklenice za druhou, ve žlutym osvětlení mlíkárny to působilo trochu osudově a trochu magicky, malá blonďatá brigádnice je rovnala do přepravek, který pak flegmatickej dlouhán s náušnicí v uchu vršil na paletu, no a já pak ty palety odvážel dozadu na expedici, kde je jiný frajeři přebírali a naváželi do ávií a do liazek, a tenhle kolotoč se nikdy nezastavil… Na paletovej sklad se nedalo dostat jinak než výtahem, a ten se několikrát za směnu zaseknul v mezipatře. Z palet vylejzali švábi, a my je na železný podlaze nákladního výtahu drtili podrážkama mlíkárenskejch holin, jen tak, z dlouhý chvíle, protože výtah stál, a pak jsme jejich krovky s krajní lhostejností skopávali do nedohledný hloubky tmavejch sklepů… Jakmile vjedete do boxu, kde je pětašedesát stupňů, začne z vás lejt a propocený tričko se vám lepí na tělo, no a v tomhle boxu se musíte dřít s paleťákem naloženým jogurtama až do vejšky, protože musíte rovnat jednu paletu těsně vedle druhý, až to dole drhne a nahoře cinká, a musíte sebou hodit, protože nejdřív přivezená paleta už je hotová a musí do mrazáku, jinak je z jogurtu tvaroh, a zase v mrazáku čeká další paleta na vodvezení na rampu, kde na ni čeká nastartovanej kamion… Zjistíte, že vám to stejně nevyjde, tak musíte zdvihnout první paletu a ještě víc ji přirazit ke zdi, byť jen vo pár milimetrů, a potom všechny další palety přirazit k ní, ale to nejde, protože už jsou palety i na druhý straně, a vy se nevytočíte, tak všecko ven a znova, ale proces se nesmí přerušovat a nehotový jogurty nesměj bejt mimo páru, jinak se nedodělaj, a kdyby šel kolem mistr, nechal by vám to strhnout z platu, tak dřete jak otrok a pot z vás stříká, vevnitř naložíte první paletu a uháníte s ní do mrazáku, to už přes pot nevidíte, no a v mrazáku se vám zatmí před očima, protože se rázem

24

ocitnete v mínus pěti, a tam sebou musíte švihat ještě víc, protože by se sklenice rozletěly na cimpr campr, kdyby v nich jogurt zmrznul, popadnete příslušnou paletu a hurá na rampu, kde sotva popadáte dech, ale kde se dá do plic nabrat trocha čerstvýho vzduchu zvenku, no a z rampy už slyšíte řev mistra, že čekaj na vodvoz vod linky… Cestou k rampě se projíždělo dlouhatánskou osvětlenou chodbou, říkalo se jí dálnice, protože vedla napříč celým provozem od přední rampy k zadní, no a nebo se dalo jet takzvaným peklem, to byla zkratka tmavou chodbou s betonovou podlahou, která se nejdřív svažovala ke sklepům a pak zas pozvolna vystoupala na úroveň přízemí, její podlaha byla nerovná a místama se drolila tak, že se dala nabrat hrst kamínků, vozejk v týhle chodbě drkotal, a když se vezly palety, tak z nich padal prach a švábi, a sklenice cinkaly tak nahlas, že až řvaly, ale ze všeho nejstrašnější byla jejich hrůzostrašná ozvěna do tmavejch sklepů, po který mi nabíhala husí kůže, to bylo zrovna v místech, kdy se to lomilo a kde se muselo zastavit a opatrně přejet díru v betonu, na celý dýlce týhle chodby bylo jen pár žárovek, sotva se od jedný dalo dohlídnout k druhý… Na celý patro mlíkárny byl jeden jedinej hajzl, společnej pro chlapy a ženský, takže jsme chodili chcát na dvorek, kde se válely vyřazený přepravky a rozlámaný palety, no a když jsme si stoupli až na kraj k plotu, dalo se dočůrat dolu, na jakejsi nepřístupnej dvorek, porostlej zeleným mechem, kam vedly jen jediný dveře odněkud zdola, z tmavejch sklepů… Při toulkách sklepama jsem narazil na zvláštní místnost. Pára tu rozpalovala trubky natolik, že tu bylo jako v sauně. Zavřel jsem za sebou dveře, svlíknul jsem se do naha a zavřel oči. Snil jsem o světech, který mi tahle fabrika zavřela… Ve zkaženym vzduchu holešovický mlíkárny jsem často upadal do hlubokýho snění. Jednou jsem potkal ženu v bílym, ale zdálo se mi, že je to trochu jiná bílá, než tu všichni nosili, řekla, že je nejvyšší 25

čas, abych poznal vyšší patra týhle fabriky, a vedla mě do výtahu, kterej tu nikdy předtím nebyl, a z něho se pak vystoupilo na zvláštním provoze, kterej ani nevypadal, že patří sem, do mlíkárny, byly tu dřevěný stoly a starý knihy, to není mlíkárna, řekla ta žena, to je katedra matematiky… Po měsíci mě přeložili na jinej provoz a mně se stejskalo po dennim světle, po dvorku s břízama, kam jsme o přestávce vycházeli svačit… Rosťa mě ved chodbama, o kterejch jsem neměl ani tušení. Nejdřív se šlo „peklem“ k odbočce ke sklepům. Na jedný straně byly horký rozpraskaný sklepy, kudy vedlo potrubí s mlíčnou párou, ze sklepů vpravo fičel chlad. Tady se to sráželo… Byly to vlhký sklepy s klenutejma stropama, který hrozily zhroucením, několik pater nad sebou, spodní patra byly dávno zatopený, dalo se odtamtud dostat do celýho holešovickýho podzemí až k Vltavě, neměl jsem ani tušení, co v těch sklepech je, když jsem tam byl poprvé… Když jsem urval minutu času, běžel jsem po železnym schodišti nahoru na ochoz a pozoroval naučený pohyby dělnic, jak tam dřou a jak se míhaj, oblblý za ty desítky let v mlíčnejch výparech… Irena byla nejkrásnější brigádnice. Když skládala lahve na nejspodnější paletu, to bylo tak dvanáctkrát za směnu, byla přitom ohnutá až k zemi a pod bílejma kalhotama neměla kalhotky a byla zpocená do všech záhybů svýho těla, a v tom potu se mísila sladká vůně jejího těla s nasládlou vůní všudypřítomnýho mlíka a se zatuchlou vůní palet z nejspodnějšího sklepa, a dohromady to všechno, Irena, mlíko a palety, tvořilo nezapomenutelnou vůni ranní směny v naší mlíkárně…

26

Od tmavý odbočky k severnímu křídlu se šlo kousek směrem k bejvalejm máslárenskejm boxům, pak mastným a prošlapaným schodištěm nahoru a pak zas chvíli rovně, pomalu jsem začínal chápat, že tahle mlíkárna je labyrint, do kterýho nevidim ani zbla, labyrint, nad kterým nemusíte zvítězit, pokud si v pravou chvíli nevytáhnete trička až nad nos jako roušku a nezadržíte dech, protože právě procházíte neoznačeným skladem odmašťovacích prostředků a žíravin… Když jsem poprvé přišel na máslárnu, nevycházel jsem z údivu, na první pohled běžnej provoz, ale zároveň svět divů a kouzel, uprostřed místnosti něco jako vobrovská valcha, po který stejkalo horký mlíko, snad nějaká vodpařovačka, technologii výroby jsem nerozuměl, no a přes máslárnu se chodilo na bejvalou sýrárnu, teď tam byla nejnovější linka na jogurty, všechno se to točilo z jednoho vobrovskýho sudu, kterej měl dole kohout jako brzda vod vagónu, a vlaky já miluju, někdy, když skončila šichta, šel jsem na holešovický nádraží a nased do prvního vlaku a jel třeba až do Kralup, a když mě pražce uspávaly, viděl jsem před očima nekonečnou řadu sklenic na mlíko… Míjeli jsme desítky chodeb, dveří a výklenků, procházeli jsme mísnosti, kde léta nikdo nebyl. Najednou Rosťa rozrazil dvířka na konci jedný z chodeb a my se octli zase v prudkym světle továrních zářivek, který nám teď připadalo oslňující, ale který sotva dostačovalo k tomu, aby si člověk přečet vyvěšenej řád… Nejkrásnější pohled na linku byl shora, zástupy lahví o sebe cinkaly, jak najížděly na pás, pak zase když vyjížděly z myčky, leskly se ve světle zářivek, některá zářivka pohasínala a jiná nepravidelně poblikávala, až se zdálo, že bliká naprosto pravidelně, s astronomickou přesností, jako blikají hvězdy, aspoň já si to tak představoval, pásy byly na krajích zkroucený, takže se někdy lahve rozdrncaly tak, že některá spadla na bíle vykachličkovanou zem

27

a rozletěla se na tisíc zrcadel, který odrážely tu nasládlou a namodralou mastnotu… V deset třicet sirény, ale musela se dojet várka, vo to se pak začínalo pozdějc, holky z horního provozu šly kouřit na střechu a my svačit na dvorek, kde jsme si sedli na zídku a rozbalili chleby, čerstvý máslo nám přinesli shora z máslárny, buď učnice Věra nebo Táňa z mlíkárenský školy, Věra měla velkej zadek a hnědý voči a byla hrozně ukecaná, Táňa nikdy nic neříkala, a bylo v tom všechno… Provoz, kde jsem pracoval já, bylo zvláštní místo. Bylo odtud stejně daleko do nejhlubších sklepů jako nahoru ke světlu. Minutu jízdy nákladním výtahem… Je to zvláštní, denně vstupovat do světa fabriky a zase z něho vystupovat, zvlášť ty konce šichty, to je jako vystupovat z úplně jinýho světa, i když jsem se těšil, až bude padla, jako by vás ten svět nechtěl pustit, na prahu šaten mě přepadla taková zvláštní nostalgie, jako by se mi stejskalo po místě, kde jsem nechal osm hodin práce, kde jsem osm hodin rovnal lahve, dolehla na mě nostalgie po těch lahvích, který mi prošly rukama, trvalo to vždycky jen chvilku, než jsem přešel práh, ale přicházelo to každej den a bylo to součástí mýho bytí… Cesta k rampě byla pro mě cestou ke světlu, jednak tam bylo vopravdický denní světlo, jednak jsem se tam nadejchával čerstvýho vzduchu, asi na tom měly svůj podíl i břízy, který tam naproti vyrůstaly z rezavejch okapů a z rozpraskanýho betonu, a já si uvědomil, jak velkou převahu má příroda, i tady, ve městě, jak vyhrává nad člověkem, když to ten nahoře chce… Jednou měla linka poruchu a my se utrhli a zatoulali se až do nejzazších koutů areálu mlíkárny. Na areál hned navazovaly další továrny. Tady se objímalo město s přírodou. U rozpadlýho plotu

28

někdo kdysi složil rezavý roury, ze kterejch teď vyrůstaly osiky a břízy, opodál se válely kusy betonu a starý palety, všechno se tu válelo bez ladu a skladu a žilo si svým vlastnim perifernim životem, z jílu trčely dráty, v loužích svítil olej… Přitahoval mě kyselej pach Veroničina těla, když byla zpocená, vlastně to byla spíš vůně, taková nakysle sladká, sladká, to byla její přirozená, kyselá, to byla osudová chuť tohodle provozu, chuť, která zahejbala mym životem, chuť zkyslýho mlíka… Jezdil jsem domu vysprchovanej a převlečenej, a stejně ze mě bylo cejtit mlíko; mlíko, ta voda, mlíko, ta kaše, mlíko, ten jed… Zlom v mym vnitřním životě nastal, když se mělo přecházet ze skleniček na plastový kelímky, už nikdy neuslyším ten cinkot, kterej mě pozvedal do vyšších světů a unášel pryč, kamkoli jsem si umanul a na jak dlouho jsem chtěl, už nikdy, ze dne na den je to pryč, ze dne na den vám seberou všechny sny, jenom kvůli tomu, že plast je levnější, přitom v těch skleničkách se zrcadlil svět… Zase jsem vyšel na rampu a viděl jsem, že nebe je jak tvaroh. Tyhle přirovnání jsme v sobě nosili všichni. Byli jsme prosáklý mlíkem až na kost, dejchali jsme mlíko, viděli jsme mlíko, mluvili jsme mlíko… Zatímco jsme rovnali sklenice, odebírali z pásu, tlačili vozejky, mlíko se nám proti naší vůli vtíralo pórama hluboko do těla, do všech svalů a kostí, zatemňovalo nám mozek, zahleňovalo nám plíce a zaslepovalo oči… Nejhorší práce byla u mlíčnejch kotlů, neviděli jste denní světlo, neslyšeli jste nic jinýho než hučení mlíčný páry a rachot, když se kotle napouštěly, nedejchali jste nic jinýho než mastný mlíčný výpary, když jste si olízli rty, byly mlíčně nasládlý, po desesti letech práce vám mlíko viselo na srdci i na játrech…

29

Z rampy jsem se na svět díval shora, když sněžilo, byla v tom něha, když pršelo, byla v tom nostalgie, někdy pralo slunce a mně se zdálo, že beton na dvorku praská tím vedrem, a bylo mi líto bříz, který tam naproti vyrážely, že nemaj dostatek vody, někdy jsem je tajně zaběh zalejt kýblema na mlíko, když byly dlouhý vedra, a vony mi pak mávaly zelenejma listama a svítily bělostnejma kmenama, ale ten pohled z rampy byla vzácná záležitost a odměna, horko těžko jsem vyšetřil chvilku, draze jsem vykoupil potem ten povznášející pohled… Vždycky když jsem se octnul na rampě, musel jsem si zvykat na to prudký denní světlo a na vzduch, kterej voněl dopolední pražskou periférií, tou zvláštní neoodělitelnou vůní rohlíků, železa, bláta, pelyňku černobýlu a vazelíny, a když jsem si na tohle všechno za pár vteřin zvyknul, stál jsem se zakloněnou hlavou a koukal vysoko do mraků a nechal jsem se unášet tou nebeskou harmonií… Pršelo a já stál na rampě a pozoroval, jak z rezavejch trubek crčí voda a jak se rozlejvá po dvoře, jak někde přepadává z vokapů a stříká až sem, na betonovou rampu, jak se na zemi slejvá v potůčky, a ty potůčky jak se pomalu vlejvaj do cákanců sem tam rozlitýho mlíka, nejdřív si tečou každá zvlášť, ta čirá i bílá voda, ale pak se nakonec spojí v nerozlučnou jednotu, jako se všechno na světě nakonec spojí v nerozlučnou jednotu… V tom neustálým rachotu sklenic a monotónním hučení mašin si připadáte jako vtažený do hmoty, ale když se do něj dokážete zaposlouchat tak nějak jiným uchem, je v tom i něco osvobozujícího…

30

My, lidé z uspěchaných měst Studánko, vodo, potoky hvězd, už brzy zamrznete ledem My, lidé z uspěchaných měst, zamrznout nedovedem…

Vzpomeň si Vzpomeň si na tu chvíli v sadu, na věčnost všech hvězd po dopadu. Líbalas mě a kůrou v kmeni viděl jsem naše vykoupení…

Letošní podzim Spadlo pár listů a mě je taky na spadnutí. Měl bych opadat a usnout bez pohnutí…

31

JAROSLAV IROVSKÝ (* 1985) Jaroslav Irovský se narodil 7. 4. 1985 ve Zlíně. Rodák z valašských Slušovic, v současné době žije v Olomouci. Je jedním ze zástupců nové generace mladých českých spisovatelů, díky syrovému, přímému a často až vulgárnímu stylu psaní je knihovnami zařazován mezi undergroundové autory, "profesionální bohém" tělem i duší, velký fanoušek knih Charlese Bukowského a Johna Fanteho. Autorskému psaní se plně věnuje od listopadu 2011, svá díla publikuje především na internetových stránkách (libres.cz, liter.cz), některá se stala součástí sborníku Almanach 2012. Debutoval sbírkou humorných povídek Jak jsme slavili Velikonoce a další humoresky (Beletris, Praha 2012), jíž vzdal poctu mistrům komikům M. Šimkovi a J. Grossmannovi. O rok později vydal sbírku undergroundově laděných povídek Příběhy sráče (Jonathan Livingston, Praha 2013) v níž vystupuje jako "psanec" žijící na okraji společnosti, a poté i obsahem a formou

32

na ni navazující sbírku O(byčejný) ŽIVOT (Jonathan Livingston, Praha 2014, Facebook.com/PribehySrace). V letošním roce se stal textařem nového indie/folk projektu Bake Until Golden, s nímž pracuje na tvorbě EP o šesti písních, jež spatří světlo světa na konci léta 2015. Na podzim plánuje vydat sbírku básní Střípky melancholie. Zdroj medailonu: Jaroslav Irovský. Zdroj fotografie: © Jaroslav Irovský. Jaroslav Irovský v Městské knihovně v Praze.

33

Veršotepec Z milostných frází vybírám něhu a tajně ji sypu do šálku kávy Kreslím Tvůj obraz do bílých sněhů (chtěla jsi přeci pár minut slávy) Dostal nás osud, jenž scény píše do bludných kruhů a obludných čtverců Sedíme spolu mlčky a tiše jak trapný párek mizerných herců Jsem trosečník na své soukromé pláži co odmítá pomoc záchranných misí po kterých poté alespoň vzkáži že je mi dobře, jak s Tebou kdysi V Braillově písmu mi po nebi skládáš souhvězdí, která čtu očima slepce o tom, jak doufáš, věříš či strádáš zatímco měním se ve veršotepce

34

Na první příčce Zamknu Tě nadobro do srdce houslovým klíčem snad aby následně sešel se další kýč s kýčem vysázím za deště drobných a barevných střepů pod okny ložnice pouťové květiny z krepu Až slunce zapadne zkusíme obeplout lunu s vínem a orchestrem bez pádel, v záchranném člunu náš Titanik neskončí na dně prosím Tě, věř mi ledovec proplujem ladně předními dveřmi Jako král zlodějů vkradu se za nocí pro sny bez Tvého vědomí vložím je do prázdné krosny doma z nich sestříhám tisíce večerních filmů jež pustím na plátně z listoví okrasných jilmů Chtěla bys na všechno odpověď já zase na nic jenom se dotknout Tvých duševně-tělesných hranic o lásku soutěžit ve směšné hře nebo hříčce potajmu doufám, že skončím vždy na první příčce 35

… a právě proto si Tě… Voníš mi příchodem deště schovaném v nízkém tlaku Mámíš mě. Pokaždé, než Tě zabalím do soumraku A převážu napevno stuhou vzniknuvší ve světle denním (paprskem slunce a duhou) … Natolik si Tě cením Chutnáš mi po lehkém vánku bloudícím v ovocném sadu Následně v mé duši k spánku uložen, zbaviv mne hladu A nechat se příjemně sytit Tvými rty. Po tom teď bažím Dlouze Tě vnímat a cítit … Natolik si Tě vážím Hřeješ mě každým svým slovem v objetí končící věty Doufám, že v odstavci novém přečtu si o tom, že Ty a já spolu prožijem sloky (pod dekou u mě v bytě) básně, již píšeme roky … A právě proto si Tě…

36

Až opadá listí Píši Ti sonety na prázdné listy Listy, jež rostou v korunách stromů když vítr maluje obraz Tvé busty mlhavou barvou po oknech domů Přidávám následně (na pokus druhý) zbarvení spojena s těmito slovy smíchaná s odstíny slunce a duhy schovaných nastálo do Rubikovy kostky, již často bez hloupých frází skládám jak verše ve volné chvíli abychom následně po nocích nazí obsahy rumových pralinek pili Pili a čekali, zdali nás zmámí bláznivá vyznání (ne)psané formy která hned napoví, co bude s námi když počtem polibků zbortíme normy Píši Ti romány do bílých mraků však texty sonetů lehce si zjisti Desítky souvětí, slov nebo znaků přečti si hned, jak opadá listí

37

Dívka Baudelairova O samotě v temném lese dívka z díla Baudelairova zimou se – i strachem – třese Marně doufá, že se schová před očima toho lovce jenž chce střelit ze své zbraně krásku s duší bludné ovce avšak s tělem štíhle laně Silný vítr lesem vane Dívku, která bez sil padá šimrá pírko tetované ostrou jehlou v bílá záda Z posledních sil opět vstává pod desítkou z větví krovů Do rukou však ostrá tráva řeže dívku Baudelairovu Sedíc si své rány líže pak se kapka krve vpíjí do zlatého těla kříže který nosí na své šíji Schovávajíc v chladném stínu očekává příchod noci Odříkajíc verše Splínu marně toužíc po pomoci Míchají se kapky deště z nebe volna padající s krví, která stéká ještě na dívčině bílé líci Objevil se lovec znova Jeho šíp již proniká hrdlem, z něhož zněla slova prokletého básníka 38

Flaška s chlastem, psací stroj Flaška s chlastem, psací stroj na stole, co stojí při zdi pomáhá mi zvládat boj se vším, co mou duši hyzdí Vím to, co se těžce říká že se ve svém chorém mozku oddaluji od beatníka měníce se v živou trosku Prolévám své hrdlo znova hořkým pivem. Neznám míru Poté tepu mrtvá slova této básně do papíru A když se chlast s krví ředí svět se se mnou směšně točí Výhled z okna plný šedi propíjí se do mých očí Černá mračna pláčou síru Asi je to součást frašky když v lepší svět hledám víru právě na dně prázdné flašky A tam nic… jen spousta sraček I tak věřím, dokud mohu Aspoň zatím těch pár kaček dostanu zpět za zálohu

39

Stockholmský syndrom Vylezla ze sprchy s mým ručníkem omotaným kolem prsou, spadajícím jí až na úroveň kolen, a s mokrými vlasy vklouzla ke mně do pokoje. Pročítal jsem pod lampičkou s tlumeným světlem katalog IKEA, který jsem ráno našel v poštovní schránce, a v duchu přemýšlel nad tím, co všechno bych si koupil, kdybych byl s financemi alespoň trochu v plusu, což mi doteď dělalo velké obtíže. „Bylas v té sprše nějak moc dlouho,“ upozornil jsem ji. „Promiň,“ pravila omluvně. „je to prostě můj zvyk, užívám si tu horkou vodu, beru to jako kompletní fyzickou i psychickou očistu.“ „No jo. Zato já při té tvé očistě trpím. A pokaždé, když v kuchyňském dřezu umýváš jeden pitomý hrnek a lžičku pod plným proudem, tak úplně šílím. Tolik zbytečně spotřebované vody, ach jo…“ „Proč to tak řešíš?“ zakroutila nechápavě hlavou. „Zlato, jsou tři věci dělající hluk, které trhají mé uši a hlavu na kousky. Křik malých dětí, štěkot jorkšírů a podobných smetáků a naplno puštěný proud vody. Proti tomu je pro mě i zvuk brzdícího rychlíku rajskou hudbou. Zřejmě se budu muset obětovat a na oplátku se koupat jen jednou týdně, ať se to vyváží.“ „Copak ty ses doteď nekoupával jen jednou týdně?“ vrazila mému egu jednu obří sarkastickou facku. Odbyl jsem ji ledovým pohledem, i když měla pravdu. „Co čteš?“ zeptala se. „Ale… Jeden tří set stránkový román o švédské nábytkářské firmě. Jsem už v polovině, ale zatím to nemá žádný děj.“ Zasmála se. „Půjdu ještě zpátky do koupelny a vyfoukám si vlasy.“ „Běž. Máš jich tolik, že by ti neuschly do rána. Kdybys nevěděla co s nimi, rád si jich od tebe pár tisíc půjčím a naroubuju na kouty, co se mi dělají nad čelem. Za rok za dva budu vypadat jak Bohouš Sobotka.“ 40

„Taky se pak pohrneš do politiky?“ rozesmála se. „Znám i jiné způsoby, jak se společensky znemožnit. Třeba když jdu s tebou za ruku po městě a ty máš na sobě navlečené ty plandavé nasrávačky s rozkrokem u kolen.“ „Bože, ty jsi zase příjemný… A abych tě ujistila, tak se to teď nosí! Je to módní!“ „Jo. Je to stejně módní jako pořizování selfíček, maltézák v oblečku zastrčený do přenosné kabele, bojbendy přihřátých kloučků s hezkými ksichty, co neumějí zpívat, čumění do mobilů při přecházení přes silnici bez rozhlédnutí se, jízda na kole po chodníku, růžová košile u chlapa, laciné zpěvačky, vypadající jako šlapky, účes ála Beckham a podobné sračky, kterými je poblázněný celý tenhle šílený a zkažený svět.“ „Jsi příšerně konzervativní a netolerantní,“ snažila se mi oponovat. „A co se týče účesu ála Beckham, tak se takto v poslední době nechává stříhat spousta chlapů.“ „No právě! Co by na těch hlavách všichni ti pozéři nosili, kdyby Beckham nežil? Takto se můžou na ulicích počítat jako stáda ovcí bez vlastního vkusu, věčně se jen opičící po někom, kdo s tím přijde jako první. Vsadím se, až začne nějaká celebrita nosit na vlasech rozmazané hovno, tak se k ní brzy přidá půlka Zeměkoule.“ „Mít na to stejný typ vlasů, nosíš je na Beckhama taky. Jen závidíš a pak si nalháváš různé věci.“ „To je pravda. Krom toho si nalhávám i to, že mám peníze a umím psát vrcholná díla,“ zachechtal jsem se. „Už to neřešme. Na svůj věk máš prostě dostatek vlasů, psát umíš taky dobře a na uživení máš peněz dost,“ zhodnotila můj celkový stav. Dost vlasů a peněz… To jsem opravdu měl… … než jsem o část obojího i díky tobě přišel, zašeptal jsem. „Co prosím?“ zaslechla můj tichý hlas. „Že zatím vynesu koš.“

41

„Fajn,“ mávla na mě a zaplula ladně zpět do koupelny a zavřela za sebou dveře. Po chvíli se ozval zvuk fénu, který doprovázela svým poměrně čistým zpěvem. Vylezl jsem z pohovky, z níž už pod prostěradlem pomalu začala vyskakovat některá péra (obzvlášť na straně, kde jsem spával já), která po nocích nepřirozeně formovala a křivila má záda a připravovala mě tak na dlouhé desítky let, které jistojistě strávím běháním po různých rehabilitačních střediscích. Dobelhal jsem se do kuchyně, drže se přitom v kříži, oddělal plastový kryt odpadkového koše a vytáhl ze tří čtvrtin odpadem naplněný sáček, z něhož vylétlo pár miniaturních mušek. Do nosu mě praštil příšerný zápach. Vzpomněl jsem si na zkažené maso, které jsem do sáčku před pár dny hodil a které se nyní pod nánosy plechovek a obalů pomalu rozkládalo. „Ježíši, to je ale hnus,“ zaklel jsem. Popadl jsem sáček za svrchní část, nazul si přede dveřmi nazouváky ležící vedle botníku, strčil si do kapsy u tepláků klíče a vyběhl na chodbu. Přivolal jsem výtah, a když se jeho dveře po chvíli otevřely, vešel jsem dovnitř. Zápach linoucí se ze sáčku byl nesnesitelný, doslova jsem se nadavoval a měl co dělat, abych se nepozvracel. Jeho dnem navíc začala prosakovat nažloutlá tekutina neznámého původu a kapala přímo na špinavou podlahu výtahu. Dveře se otevřely v přízemí a já vyběhl ven. Rozrazil jsem hlavní dveře, přeběhl silnici a vhodil sáček do popelnice. Poté jsem se vrátil zpět. Výtah, zatím někým přivolaný, sjížděl z horních pater zpět do přízemí, kde jsem zatím čekal s rukama v kapsách. Dveře se opět otevřely a z nich vyšla sousedka bydlící v patře pode mnou, velmi sympatická starší paní, jež si přivydělávala v nedalekém supermarketu jako pokladní. „Raději běžte po schodech,“ řekla mi, „v tom výtahu někdo něco převážel a snad i rozlil, příšerně to tam smrdí!“ „Ano, já vím, jel jsem se jím teď podívat, jestli nemám ve schránce na dopisy nějakou poštu, a také jsem to cítil. Někteří lidi, co tu bydlí, jsou hrozná hovada, vůbec neberou ohledy na ostatní.“ 42

„To máte pravdu. Nebo tehdy, je to tak týden zpátky, kdy se někdo vyzvracel na chodník přímo u zadního vchodu. Vážně prasata!“ „Ano, to si také vybavuju,“ opáčil jsem. Vracel jsem se tehdy z hospody a nějak mi těch devět piv nesedlo. Nedával jsem však na sobě nic znát a ani nehnul brvou. Občas je potřeba zatajit skutečnosti a svést své hříchy na někoho jiného, aby člověk nepřišel o dobrou pověst, byť já v domě neměl pověst žádnou. Alespoň jsem si to tedy myslel. „Až dojedu do šestky, vezmu sprej z toalety a vystříkám ho ve výtahu. Když to přebije smrad, co po mně zůstane na záchodě, přebije to určitě i tohle.“ Zůstala na mě beze slov hledět a já pochopil, že po tom, co jsem řekl, by i věřila, že to všechno, o čem jsme se právě bavili, je nakonec opravdu má práce. „To nebude nutné, na shledanou,“ odpověděla a odebrala se směrem k hlavním dveřím. „Na shledanou!“ odpověděl jsem a nastoupil do výtahu. Čekala už na mě pod peřinou, když jsem vešel do bytu. Vyzul jsem se, svlékl, všude pozhasínal a vlezl si za ní. Vlasy jí úžasně voněly šamponem s vůní mandarinky a můj nos to bral jako zadostiučinění za to vše, co musel přetrpět a inhalovat ve výtahu. „Můžu se na něco zeptat?“ „Ptej se,“ odpověděl jsem. „Kdo že to nad tebou bydlí? Slyšela jsem před chvílí hroznou hádku.“ „Jo, to je chlap se ženskou, je jim kolem čtyřicítky, bydlí tu asi tři týdny a od té doby není klid. Jejich hádky slýchávám dnes a denně. Vždycky to trvá i pár hodin, ale stejně se jen slovně porafají a pak to utichne. Nikdo v domě to zatím neřešil. Brzy by to mělo vypuknout. Daly by se podle toho nařizovat hodinky.“ „To je mi líto.“ „Proč? Neznáš je a já taky. Je to jejich život.“ „Nějak divně páchneš,“ zamručela.

43

„No jo. Nějaký blbec totiž cosi nechutného převážel ve výtahu, načichl jsem,“ pokračoval jsem ve scénáři Já nic, já muzikant. „Fajn. Tak mazej do sprchy, nebudu tohle čichat celou noc.“ „Fakt musím? Zvýšil by se mi tím průměr sprchování se na dvě noci týdně.“ „Musíš!“ Odkráčel jsem s uraženým výrazem ve tváři do koupelny. O pár minut později už jsem byl zpět pod peřinou. „To už jsi jako osprchovaný?“ zeptala se nevěřícně. „Jasně. Řídím se pravidlem Co je mokré, to je čisté. Praktikuju to tak i u nádobí.“ „Tak proto ty zaschlé zbytky jídla na údajně umytém nádobí v odkapávači…“ zamyslela se nahlas. „Přesně tak,“ přitakal jsem souhlasně a bral to za naprosto normální věc. „S kým jsi to mluvila, když jsem se utíral?“ zeptal jsem se. „Volala mi kamarádka, že prodává minimálně použitý parfém svého přítele. Nechtěl bys ho?“ „Nechtěl, nejsem na chlapy. Stačíš mi ty,“ pousmál jsem se. „Ale já nemyslela jejího přítele, ty troubelíne! Já myslela ten parfém!“ „Ach tak… A proč ho nechce?“ „Je na něj prý alergický. Je tam nějaká složka, která ho pálí na kůži. Nějaká… parabola… nebo… nějaká –bola, pokud jsem to správně slyšela a pochopila.“ „Ebola?“ „Bože! Ty jsi ebola!“ plácla se pravou dlaní do čela. „Co je to za značku?“ „Versace.“ „Hahaha!“ rozesmál jsem se na celý byt, na celý panelový dům, na celou Zeměkouli, na celý smradlavý výtah sjíždějící do přízemí. „Versace! Bože můj, tak já chodím týden v jedněch ponožkách, co mají každá jinou barvu a děravý palec, v kalhotách za dvacet devět

44

korun ze sekáče, vybledlém tričku a mikinou s roztrženou kapucí, ale budu se vonět parfémem Versace, no to je gól!“ „Nemáš přece jen tyhle hadry.“ „To je pravda, ještě mám bílý plášť, co jsem ukradl, když jsem pracoval v Kauflandu.“ „Nech toho, prosím tě,“ pravila otráveně. „Byl bys s tou voňavkou ještě víc sexy.“ „To už snad ani nejde,“ zafrajeřil jsem. „Zanech laskavě té irone, jo? Navíc ten parfém voní úžasně. Když jsem u kamarádky byla minule, jednou jsem to na sebe ze zvědavosti stříkla a cítila jsem to celý den.“ „Vidíš, já to jednou stříknul na prostěradlo a cítil jsem to celý týden.“ „Ty prase jedno! Za tuhle poznámku nedostaneš masáž, co jsem ti slíbila,“ pravila znechuceně. „Nedělej Zagorku, já jen šprýmoval. Vypnu notebook a můžeš se do ní pustit.“ „Tak dobře. Jen se ještě podívám, co je nového na Facebooku,“ špitla. „Furt ten váš pitomý Facebook,“ zareagoval jsem nevrle. „Ty ho máš přece taky!“ opáčila. „Jo, ale jen proto, abych na něm mohl šmírovat své bývalky.“ „Ty vždycky umíš zareagovat tak, aby mě to naštvalo, viď?“ „Houbelec. Mně je vlastní empatie…“ Vyprskla v ironický smích. „Tak otevřeš mi ten Facebook?“ „No jo.“ Otočil jsem se zády k ní, položil ruce na klávesnici, zadal do vyhledávače písmeno F a myší klikl na první odkaz, který se v nabídce ukázal. Místo Facebooku se však objevilo Freevideo.cz s obrázky kozatých děvčat kouřících obří péra. Všimla si toho a opět se hlasitě rozesmála. „No co,“ začervenal jsem se až na zadku. „Síla zvyku.“ O deset minut později už byla v pokoji naprostá tma. Cítil jsem na svých zádech její ruce i voňavý masážní olej, který si s sebou přinesla v kabelce. Chvílemi přitlačila, až jsem bolestně vyjekl. 45

Občas bylo slyšet křupnutí obratlů, když po nich dlaněmi silněji přejela. „Jsi šíleně ztuhlý.“ „Jo, na všech místech až na jedno.“ „Však to brzy bude taky,“ zasmála se. „Jasně…“ Pokračovala v masírování dalších deset minut. Žadonil jsem, ať přestane. Lámala mé ruce do nepřirozených poloh, kroutila je a evidentně si to užívala. Pokoj se plnil mým bolestivým skuhráním smíchaným s jejím hlasitým, pištivým smíchem. „Jsi uplakánek,“ posmívala se mi. Poté si lehla vedle mě. Oddechoval jsem a klidně ležel. Vtom se z bytu nad námi ozval hluk. „Děvko!“ zaslechl jsem mužský hlas. „Ty jedna odporná děvko!“ „Opovaž se na mě zase sáhnout, slyšíš!? Nebo na tebe zavolám policajty!“ dostalo se mu odpovědi. „Neměli bychom je zavolat my?“ zašeptala. „Blbost. Ty zavoláme až v případě, pokud bude delší dobu klid. Pak by to totiž znamenalo, že je jeden z nich mrtvý,“ odpověděl jsem. „Já mám strach…“ „Jestli ti to nějak pomůže, můžeš si zase zapnout Facebook a napsat to jako nový status, třeba tě pár lajků od přátel uklidní,“ navrhl jsem. „Nezlehčuj to!“ Hluk nabýval na intenzitě. Ozvala se velká rána, zřejmě od přibouchnutých dveří, které následně chlápek opětovně otevřel. Vypadalo to, že se ti dva honí po bytě. „Ty odporná děvko! Já makám dvanáct hodin a ty se kurvíš s nějakým šmejdem!“ „Neměli bychom fakt zavolat policajty?“ chytila mě pevně za ruku. „Radši ne. Pokud to ve výtahu smrdí pořád stejně, tak by do něj ani nevlezli.“ 46

„Křičí na ni, že je děvka, copak to neslyšíš?“ „Já ti tak přece při sexu občas říkám taky.“ „Hihi…“ „Já s nikým nespala! Už se konečně prober a nechlastej tolik!“ ozval se nad námi ženský hlas. Někdo rozbil talíř. A za ním další. Pak se ozvalo hlasité kopnutí do dřevěných dvířek nějakého z kusů nábytku. Domyslel jsem si, že si chlápek vybíjí zlost na nádobí a skříňkách a spotřebičích. Nikdy jsem tohle doma nezažil, mí rodiče byli skvělí a já měl úžasné dětství a dospívání. Přiznám se, že i já měl v této chvíli strach, ale nedával jsem na sobě nic znát. „ZABIJU TĚ, TY DĚVKO!“ zakřičel chlap a rozbil o podlahu další porcelánový talíř. „A dost, zavolám policii. Když tak prostě vyběhnou patra po schodech,“ rozhodla se. „Počkej,“ zastavil jsem ji. „Zavolám ji já.“ „Dobře.“ Vzal jsem do třesoucí se ruky mobil, až na třetí pokus odemkl klávesnici a vytočil 158. Pracovník policie na ústředně přijal hovor okamžitě. „Policie České republiky, jak vám mohu pomoci?“ ozvalo se ve sluchátku. V rychlosti jsem vylíčil vše, co se nad mým bytem odehrává. Občas mě přerušil další hluk, který od stropu doléhal do mého pokoje, napětí eskalovalo, stejně jako má nervozita. Popsal jsem adresu bydliště. Poté jsem ukončil hovor, položil mobil vedle sebe a položil se na záda. „Jsi můj hrdina,“ objala mě. „Jasně,“ odpověděl jsem, „to jsem ti přece dokázal už při masáži.“ Policie byla na místě za necelých deset minut. Zazvonili zespodu na můj zvonek a já jim po představení se v telefonu připevněném vedle dveří od bytu dojel výtahem do přízemí odemknout hlavní dveře. Měl jsem na sobě oblečené jen srdíčkové trenýrky, bílé tílko se zaschlou skvrnou od zubní pasty a na nohou staré, o číslo větší 47

pantofle, ze kterých se mi na chodidlech často vytvářely pálící puchýře. Zápach z odpadkového koše ve výtahu stále přetrvával, ale nebyl už tak intenzivní. Nastoupil jsem do něj i se dvěma mladými policisty a zmáčkl šestku. „Hluk byl přece v sedmičce, ne?“ zeptal se jeden z nich. „Přece nechcete, abych tam stál s vámi jako práskač! Už teď se klepu strachy!“ „Tak dobře, pane Irovský, ale stejně se pak budete muset zastavit na stanici sepsat protokol, nejlépe už zítra.“ „Pokud se se sousedem nepotkám, tak mi to nebude činit žádné potíže.“ Přijeli jsme výtahem do šestého patra. Vystoupil jsem, rozloučil se s policisty a vešel zpět k sobě do bytu. Vyzul jsem pantofle, vešel do koupelny a pustil vodu v umyvadle. Ruce se mi příšerně třásly. Opláchl jsem si tvář a dlouze se na sebe podíval do zrcadla. Hluk a křik v sedmém patře neustával, naopak se stal intenzivnějším poté, co policisté hlasitě zabouchali na dveře. „Máme tu stížnost od jednoho z vašich sousedů, že…“ slyšel jsem slova jednoho z nich. Poté se mi nahlas a silně rozbušilo srdce. V uších mi začalo pískat, za což jsem byl v ten okamžik vděčný. Žena ze sedmého patra křičela: „To je omyl! Neodvádějte ho pryč, je to omyl!“ Do prdele, pomyslel jsem si, posraný stockholmský syndrom už i v „mém“ domě… „Vy svině! Zabiju vás! Zabiju vás oba! I tebe, ty děvko, ty šlapko odporná, všechny vás zabiju, i toho šmejda, co vás na mě poslal!!!“ V ten okamžik jsem si málem nadělal do trenek a uvědomil si, že volat policii asi nebyl nejlepší nápad. „Pojď ke mně a obejmi mě, zlato,“ zašeptala, když celá situace utichla a policisté odjeli i s chlápkem ze sedmého patra na policejní stanici. Začala mě dlouze hladit po vlasech. „Nic se ti nestane, slibuju.“ „Já vím,“ zachraptěl jsem. „Jen jsem po téhle příhodě přišel o další stovky svých vlasů.“

48

„Můžeš si naroubovat ty moje, půjčím ti jich, kolik jen budeš chtít,“ nepřestávala mě hladit. Z bytu ze sedmého patra se ozýval hlasitý a naříkavý ženský pláč. Po půl hodině ustal. Všichni jsme usnuli. Další týden jsem ve výtahu potkal neznámý mladý pár. Oba vypadali sympaticky. Zjistil jsem, že se nastěhovali do bytu nade mnou. Byl jsem rád. Bylo to znamení poklidných večerů a nocí bez hádek a vyhrožování. Mí bývalí sousedé nedopadli dobře. On dostal dva roky odnětí svobody za vyhrožování zabitím a výtržnictví. Ona se odstěhovala neznámo kam. „Jací jsou ti noví nájemníci?“ zeptala se mě, když jsme oba ulehali k spánku. „Jsou fajn,“ odpověděl jsem. „Ty děvko! Ty děvko jedna!“ ozvalo se najednou z bytu nad námi. „Bože, už je to tu zas!“ zašeptala. „Jo, miláčku, řekni mi tak ještě, dělej, řekni, že jsem tvoje děvka!“ zazněl seshora tentokrát ženský hlas. „Děvko!“ dostalo se jí okamžité odpovědi, po které se začalo ozývat pravidelné vrzání postele. S úsměvem na tváři jsem usnul.

49

PAVEL KOTRLA (* 1974) Pavel Kotrla se narodil ve Vsetíně. V letech 1992–1997 studoval na Filozofické fakultě Ostravské univerzity literární vědu a český jazyk a literaturu. Pracoval jako korektor, novinář, zaměstnanec reklamní agentury a nyní působí jako specialista marketingových komunikací. Od roku 1996 je šéfredaktorem literárního čtvrtletníku Texty, který v roce 1996 založili s Jiřím Hrabalem, Jakubem Chrobákem, René Kočíkem a Daliborem Malinou ve Vsetíně. Do provozu uvedl a v chodu udržuje internetovou knihovničku rukopisů Scriptorium. Recenze, překlady a vlastní tvorbu publikuje od roku 1995 v řadě periodik (např. v Aluzi, Našem Valašsku, Obelisku, Svobodě, Textech, Tvaru, Valašských novinách, Welesu, Týdeníku rozhlas, ZVUKu ad.) Pro časopis Host pravidelně píše sloupky věnované literatuře na internetu. Dramaturgicky a redakčně připravil pořady pro Český rozhlas, Českou televizi a Valašskou televizi. Je spoluautorem dvou vydání Slovníku osobností kulturního a společenského života Valašska a hesly přispěl do Literárního slovníku severní Moravy a Slezska. Od roku 2007 je redaktorem Aluze. 50

S kolegy uspořádal pět ročníků Středoevropského překladatelského tábora pro mladé zahraniční bohemisty. Pro Masarykovu veřejnou knihovnu, se kterou dlouhodobě spolupracuje, již deset let připravuje a moderuje literární besedy. Žije na Bystřičce a jeho zálibou je fotografování, jedním z témat jeho fotografií jsou portréty známých českých literárních osobností, které uspořádal do výstavy „Vládci slov“. Vydal knihy věnované historii obce Bystřička a roku 2013 mu vyšla jeho beletristická prvotina – básnická sbírka Prstem na sklo rybám. Zdroj medailonu: Časopis Texty: literární čtvrtletník. Zdroj fotografie: © Pavel Kotrla.

51

Válečné území Škvírami v dřevěné podlaze Vkrádá se strach Za každým rohem pokoje Vede se zákopová válka S minomety a děly Ukrytými za hromadami hraček Válka na nehybných pozicích

Letní noc Jen sovy Netopýři V zahradě křídly Unavený vzduch víří Pak Čas bouřky Deště Jen někdy prší od východu Dlouze a teskně Dnes však opět od západu Zašlehává otevřeným oknem V domě obléhaném tmou A bubnujícím deštěm Najednou jsem sám

××× Stín noci Ještě leží v blízkosti pelesti Zpomaleně v mrazivém ránu Svítá vůně ženy 52

××× Vytrhne mne z léta Dotek studeného kamene Dotek tvé nahé paže opřené o tento kámen Chvěju se předčasnou zimou Prvním dnem

××× Zrcadlo vody Čeří vítr podzimu Vrhne mne do léta Dotek nahé paže

××× Směšně vyholené pohoří tvého pohlaví Chvěje se zimou Mráz je u mne Nenasytný a hladový Jak tvá ústa Chvěješ se a chvěju se V prostoru představ

53

VIKI SHOCK (* 8. duben 1975, Praha) Viki Shock, básník, prozaik, výtvarný umělec, publicista aj. Po absolvování Střední technicko-strojní školy (r. 1995) pracoval jako mechanik, sanitář, knihovník, vrátný, asistent produkce v České televizi, korektor, příležitostný copywriter, dělník na hřbitově atd. V současné době pracuje jako archivář. Žije v Praze. Knižně vydal: Dvacet deka něžností (poezie, vlastním nákladem, Praha 1997), Dvakrát opakované ňadro (poezie, Clinamen, Praha 1999), Karel Bodlák – Květy bodláčí (próza, Votobia, Olomouc 2001), Pozdrav z Pandemonia (poezie, Klub českých bibliofilů, Praha 2002), Negropolis aneb Irracionálno dobyto! (poezie, Protis, Praha 2003), Poddůstojníky (poezie a próza, Cherm, 2003), Tiché odpoledne na zaprášené půdě (poezie, Clinamen, 2006), Zahradníkův rok na hřbitově (próza, Clinamen 2014) a Sněhurka, jakou svět neviděl! (nakladatelství Clinamen, Praha 2015). Povídka Vikomtova milenka publikovaná v tomto sborníku pochází z posledně jmenované sbírky povídek.

54

Ve své výtvarné tvorbě se věnuje především koláži a kresbě. Podle jeho povídky Poznávejme umělé ráje! natočil v r. 2002 režisér Vladimír Franče stejnojmenný krátkometrážní film; tentýž režisér v r. 2003 a 2004 realizoval další dva Shockovy scénáře Zatmění a Vesmírná. V letech 2011 a 2013 hrál Shock hlavní role celkem ve čtyřech krátkých filmech Jana Nejedlého, s nímž též působil v hudební skupině Sto mrtvých miminek v jedné popelnici. Filmy Medailonky zapomenutých – Jáchym Jelínek, básník s duší kočky, Kurýr na útěku aneb Huspenina v ohrožení, V osidlech strachu a Láďa a Linda jsou ke stažení na Ulož.to a na YouTube. V letech 1993–96 a 2002–2004 zpíval ve skupině Ironickej Mozek, pro kterou psal texty. V poslední době se Shock věnuje novým hudebním projektům: Vyšinutá Mašinka, Praotec Mazlofóňan, Půlnoční Rapsódie a Bezruký pianista Arpád, které jsou zdarma přístupné na Bandzone.cz. Představuje se též na blogu vikishock.blogspot.com. V rukopisech zůstává kniha povídek Povoláním povaleč a další dva povídkové soubory, o jejich knižní vydání zatím nikdo neprojevil zájem. Zdroj medailonu: Viki Shock. Zdroj fotografie: © Viki Shock. Viki Shock v Městské knihovně v Praze.

55

Vikomtova milenka Přátelé moji drazí, jedině pokročilá noční doba, jakož i pokročilý stupeň mé i vaší společenské únavy, dovoluje mi nyní vypovědět vám velmi delikátní příběh, kterému zřejmě jen stěží uvěříte. Přesto se odehrál přesně tak, jak jej uslyšíte, na mou čest! Byl jsem tenkrát ještě velmi mlád, nicméně ne úplný holobrádek, neboť už jsem nosil pěkně nakroucené knírky, vkusně zastřiženou bradku a tělo jsem měl vysoké a rovné jako pravý husar, jímž jsem také byl. Navíc jsem byl zocelen vojnou s Tatary a Turky. Právě jsem se vracel domů z machometánského zajetí, z něhož jsem byl nedávno draze vykoupen svým starým otcem, ten nebožák utratil za mou svobodu celé jmění. Projížděl jsem na svém věrném oři neklidným krajem Malé Asie, o němž se mimo jiné vypráví už od starověku řada bájí a legend, jimž jsem však nepřikládal nižádný význam, leda snad v útlém dětství. Nuže, schylovalo se již k večeru, červánky pluly po nebi, když jsem právě vyjel na rozlehlou mýtinu. Odtud jsem spatřil celkem nedaleko od sebe skupinu jezdců, jež vytvořila půloblouk, kterým se ke mně rychle přibližovala. Protože jezdci třímali v rukou šavle napřažené k útoku a spustili válečný pokřik, usoudil jsem, že jejich úmysly nejsou zrovna přátelské. Nemělo smysl vyčkávat, snažit se vyjednávat či snad pokusit se prchnout, což by mě pochopitelně ani nenapadlo. Tasil jsem tedy šavli a rozjel se nejrychlejším nájezdníkům v ústrety. Hned na přivítanou jsem prvního jezdce jedinou ranou přesekl vejpůl, provedl půlobrat doleva a vzápětí přeťal páteř druhému. To už se přiblížila větší část zbylých protivníků, kteří mě sevřeli do kruhu. Oháněl jsem se šavlí, seč jsem mohl, a otáčel se, jak nejrychleji jsem uměl a jak toho byl můj komoň schopen. Tu jsem rozsekl něčí hlavu, tam usekl něčí ruku, onde rozťal něčí trup, leč útočníků byla velká přesila. Jeden z nich sekl mého věrného koně hluboko do krku a ubohé zvíře se i se mnou

56

poroučelo k zemi. Naštěstí jsem stihl vyprostit nohy ze třmenů včas, tudíž jsem nebyl zavalen svým ořem, avšak i tak byla má situace nezáviděníhodná. Nebál jsem se ani za mák, o to tu nešlo, přesto jsem se již viděl ztracen pro tento svět. Štěstěna mě ale neopustila. Z úst nejbližšího nájezdníka zazněl bolestný výkřik, který se záhy změnil v agonický chropot, a ničema spadl mrtev z koně s krví na rtech a s šípem v zádech. Nejinak se vzápětí dařilo dalším dvěma, a když jsem toto spatřil, řekl jsem si, že můj čas na této zemi ještě nevypršel, a s novou vervou se směle pustil do zbývajících darebáků. Jednoho jsem sekl pod pás tak silně, že horní část těla spadla na zem, zatímco nohy zůstaly v sedle a zuřivě bodaly koně ostruhami, pročež ten splašeně ujížděl i s dolní polovinou svého pána kamsi do tramtárie. Horní polovina těla toho chudáka se na zemi postavila na ruce a jeho hlava nevěřícně koukala na to dopuštění, než z toho hrůzou omdlela. Zahnav na útěk darebáky, kteří mi ukládali o život a z nichž jsem nadělal úplnou bavorskou sekanou, spatřil jsem onu neznámou ostrostřelkyni, jež mi přispěchala na pomoc. Ano, pánové, ta bytost byla něžného pohlaví, ačkoli tak docela něžná, alespoň k darebákům, zase nebyla! A především to tak úplně nebyla žena, ačkoli z ní měla nejméně polovinu. Pokud jste nyní nevýslovně napjati, pak vězte, že já byl jejím zjevem stejně nevýslovně překvapen. Z výše koňské hlavy hleděly na mne dvě kouzelné oči v přepůvabném obličeji, který lemovaly zlatě zářící, husté a dlouhé vlasy. Ňadra tak skvostná, jaká jsem nikdy předtím nespatřil, dmula se jen spoře zahalena vlčí kůží, v bělostných ručkách svírala ta amazonka luk a za pravým ramenem jí visel toulec plný šípů. To nejzajímavější však teprve přijde. Kráska neseděla na koni, jak jsem se v prvním okamžiku, rozrušen ještě bojem a maje poněkud oslabený zrak zvířeným prachem, mylně domníval. To ona sama byla napůl koněm, a jak krásným! Mou zachránkyní totiž byla kentauřice! Byl jsem ohromen. Z antické literatury jsem sice znal bytosti sloucí kentauři, ovšemže jsem je

57

však považoval za vymyšlené a navíc jsem nikdy nečetl o kentauřích samicích. Půvabného lichokopytníka jsem svým pohledem zřejmě přivedl do rozpaků, neboť kráska poněkud zrudla, pootočila hlavu na stranu a maličko si odkašlala. Oslovil jsem kentauřici svým rodným jazykem, poděkoval jí za pomoc, již mi poskytla v nouzi, představil se a stručně jí sdělil cíl své cesty. Nevěděl jsem, zda mi bude rozumět, ale naštěstí byla velmi vzdělaná, její chůva, jak jsem se později dozvěděl, pocházela z našeho kraje. Také ona se mi představila, její jméno však bylo velmi dlouhé a krkolomné, pročež mi musíte prominout, že se je ode mě nedozvíte. Poté mi pravila, s jistým rozpačitým a trochu stydlivým úsměvem, že se mi její pomoc bude zřejmě ještě hodit, neboť široko daleko není žádné čtyřnohé stvoření, na jehož zádech bych mohl dále cestovat, kromě ní. Měla bezpochyby pravdu. Můj věrný kůň již dodýchal v tratolišti krve, živí nepřátelé na svých koních ujeli a splašená zvířata mrtvých byla také v trapu, navíc se počalo rychle stmívati. Z vrozené slušnosti jsem se zdráhal její návrh přijmout, když ho však opakovala, s díky jsem jej přijal a hbitě se na ni vyhoupl. Situace to byla vskutku zvláštní, nicméně velmi vzrušující. Přede mnou se nacházela záď ženská, pode mnou záď koňská. Jelikož má společnice neměla žádného sedla ani opratí, pevně jsem ji svíral v koňské části nohama a rukama jsem se držel jejích nádherných ženských boků. Pach koně a vůně ženy se mi v chřípí mísily dohromady. Kentauřice se pustila v cval směrem k nejbližší vsi, která odtud byla přece jen ještě nějaký ten kousek. Musím se přiznat, že jízda na této bytosti mi přinesla velice libý zážitek. Rytmický pohyb a dotek teplých ženských zad, vůně jejích vlasů, které mi vlály do obličeje, a aroma jejího zpoceného těla na mě účinkovaly jako afrodisiakum, takže můj úd se zachoval, jak se v takové situaci sluší, ač jsem se ho pokoušel krotit. Svíral jsem boky své zachránkyně velmi pevně a ujížděl na ní všecek omámen.

58

Několikrát během jízdy se na mě pootočila a svůdně se pousmála. Nemohl jsem si již pomoci, jednou rukou jsem si otevřel příklopec, pak ji sevřel oběma rukama těsně pod ňadry, kterými se mě při pohupování nechtěně dotýkala, a mohutný výstřik mého mlíčí pokryl hřívu jejích vlasů a část jejích zad. Zdálo se mi, jako by se mnou v tom okamžiku mocně poskočila vpřed. Ještě chvíli potom jsem na ní blaženě plandal s obnaženým přirozením, než jsem se vzpamatoval z rozkošného zážitku a opět si upravil šat a myšlenky. Měl jsem trošičku provinilý pocit, leč už se stalo. Byla již tma, když jsme přijížděli k malé vsi. Má průvodkyně podívala se na mě opět poněkud rozpačitě, avšak zároveň velmi svůdně. O mém selhání gentlemanského chování se ani slovíčkem nezmínila, byť bylo jasné, že o něm moc dobře věděla. Ve vsi mou novou známou znali a chovali se k ní velmi uctivě. Nicméně vzhledem ke své částečně koňské fysiognomii byla ubytována ve stáji. Rozhodl jsem se, že tam přenocuji též. Nechal jsem tam přinést lahodnou a posilující večeři včetně tuctu lahví výborného burgundského vína. Byl jsem překvapen, když kentauřice odmítla pojíst totéž, co já a spokojila se s koňským obrokem. Vínem ale nepohrdla. Rozproudila se mezi námi živá rozprava. Dozvěděl jsem se mnoho o životě již téměř vyhynulých kentaurů a kentauřic. Tak mnoho, že jsem jí musel dát slib mlčenlivosti. Ehm, abych se přiznal, to víno tehdy udělalo své, a ke všemu je to již tak dávno, že si z jejího vyprávění stejně mnoho nepamatuji. Hned se však dostanu k tomu, nač do nejdelší smrti nezapomenu. Ležel jsem na seně asi v úrovni pasu kentauřice, pročež jsem měl před sebou tu nejpůvabnější ženu, jakou jsem kdy viděl, a nikoli jen napůl zvíře. Kentauřice mě náhle zničehožnic políbila na rty a jazykem mi olízla špičku nosu, přičemž se zarděla a vlčí kůže z jejích ňader sklouzla na zem. Nebesa, byl jsem u vytržení! Můj úd stál rázem v pozoru, kalhoty ze mě naráz úplně spadly. Objal jsem

59

tu krásku, počal ji líbati po francouzsku a rukama tříti její božské prsy. Posléze jsem sklouzl na boky a pak, můj ty smutku, hledal jsem, kde nechal tesař díru, a byl jsem velmi zklamán. Inu, napůl žena, napůl kobyla, mefitický otvor, skrze nějž dochází žena rozkoše prostřednictvím mužova pyje, nacházel se tam, kde se nachází u kobyl. Má milenka se však ke mně sklonila, můj úd si ponejprv vložila mezi prsy, kde mi jej přelíbezně třela, a pak i do těch čarokrásných úst, kam jsem za několik okamžiků v nejvyšší extási vydal to, co chutná milenkám nejlépe. Nakonec mě požádala, abych ji touto svou ambrosií zásobil i na jiném místě. A protože jsem k ženám vždy galantní, hotovil jsem se vyhovět co nejlépe jejímu přání. Slezl jsem tedy ze seníku, přistavil si ke kobylí zádi poblíž stojící velké necky, na něž jsem postavil stoličku, kterou mi před večeří přinesl hostinský, a stoupl si na ni. Má milenka něžně zavrtěla oháňkou na stranu, takže se přede mnou ocitly koňské půlky. Byl jsem z toho lehce vyděšený, ale kráska se po mně otočila, sladce se na mě zahleděla a poslala mi vzdušný polibek. Tedy jsem objal rukama koňské půlky a mezi ně do poměrně širokého otvoru zarazil svůj úd. A dostalo se mi záhy pocitu, že se ocitl v nádobě s teplým blátem. Nebylo to zas tak nepříjemné, připomínaloť to lázeňskou proceduru, koupel v léčivém bahně. I počal jsem přirážeti a přirážeti, až jsem vítězoslavně dopřirážel. Při celém tomto aktu vydávala mnou pojímaná bytost ženské vzdechy, občas přerušené koňským zaržáním, takže i kobyla z vedlejší kóje – více jich tu už nebylo – počala býti neklidná. Po milování jsem se natáhl opět na seník a má milenka mi usínala s hlavou na hrudníku, přičemž spala po koňském způsobu ve stoje. Nad ránem jsem byl probuzen nepříjemnou příhodou. Opilý majitel jediné kobyly ve stáji, který nebyl zdejší, se vydal trochu si užít se svým zvířetem, podobně jako jsem si já užil s kentauřicí po jejím způsobu. Byl to jen prostý honák, který se dopustil vskutku tragického omylu, jenž ho stál život. Přistavil si totiž necky a štokrle

60

k nesprávné kobylí zádi a má milenka mu jediným kopem nadělala z lebky fašírku, což je jen výjimka potvrzující pravidlo, že opilci se ze všech nebezpečných nehod dostanou bez jediného škrábnutí. A teď už se mé vyprávění chýlí ke konci. Ráno nadešel okamžik našeho rozloučení. Naše společná cesta životem nebyla možná. Ještě tak vyjet si na jejích zádech na hon – ale dovedete si snad představit, jak bych onu originální čtyřnohou krásku přivedl v naší zemi na ples a pokoušel se zatančit si s ní valčík, polku nebo čtverylku? A pak, kde bychom měli ložnici, na zámku, anebo ve stáji? Ne, nebylo to možné. Ostatně kentauřice nechtěla opustit svůj kraj. Dal jsem jí svou adresu a slíbil jí, že pokud se někdy znovu vydám v tento kraj, určitě ji znovu vyhledám. Vzal jsem osiřelou kobylu po vilném opilci, jehož mozek byl otisknut na stěně stáje, a pokračoval v cestě domů. Svou kentauřici už jsem vícekráte nespatřil. Ale za nějaký čas jsem od ní dostal psaní. Žila spokojený animální život s obyčejným pivovarským šimlem, jemuž samozřejmě chyběly jakékoli intelektuální schopnosti, které může získat soustavně se vzdělávající osvícený a moderní člověk naší doby či od přírody moudrý kentaur. Ještě předtím se prý ale z našeho tehdejšího spojení narodili dva potomci, dvojčata. Překrásná kentauřice, avšak němá, a kulhavý mluvící koník, trpící prašivinou. Inu, děti si člověk nevybírá…

61

PETRA STRÁ Surrealistická básnířka, vystudovala dopravní inženýrství, geografii a tvůrčí psaní. Zakladatelka hudební la školy pro děti, autorka písňových textů, nové hudební pedagogiky a hudebních nástrojů la-strojů. Publikovala ve Tvaru, Welesu, Pandoře, časopisu Host a v jeho internetovém Hostinci a také na portálu Dobrá adresa. Její divadelní hru Dům v lahvi uvedlo Studio Ypsilon. Zdroj medailonu: Nakladatelství Host. Zdroj fotografie: © Petra Strá. Petra Strá v Městské knihovně v Praze.

62

prolog vrríka, šílená voň snáší med, miska se do sebe stáhla z papíru na stole vystříkl jed, v noci ta vríka omládla, vrríka půlení slov žíly a kov, srdeční pěny i másla ze schodů vyšel měsíc jak nov vríka si sedla a zhasla

Vríka Sedí v pokoji se čtyřmi rohy jsou tam s ní ještě tři Lucie jsou nahé a krásné a vypadají spíš jako filmové ceny Ona je dopnutá ke krku v šatech ze vzácné pevné látky a kolem obličeje má přiléhavý závoj jakoby pod ním skrývala svou mosaz své zlato svůj život a třeba i prasklinu … Za to švestky vypadají jak polštáře na koupalištích šinatá šinatá když netopýři svádí kdo to udělal šustí les a v lese vrzají skříně a těmi stromy prosvítá jako bychom se milovali

63

opřeni o zeď o déšť déšť je způsobem kterým to říkám dokážu sdělit i šedé stíny mezi linkami … Tak prý jsi ryba, hledám tvůj výraz leží u dna vyjevená studna, á pa ná už budeš utržená kličkuješ mezi spermiemi slunce stejně tě jednou chytí a provléknou skrz lekavý rybí stín tvou řití tvůj klín velice nebezpečná jsou všechna vábení á pa ná ta kare tea á pa ná ta kare poď á pa ná ta kare tea utržená jako loď

64

ONDŘEJ TUČEK (* 1969) Básník, prozaik, výtvarník a fotograf Ondřej Tuček (1969) vystudoval češtinu a ruštinu na FF UK. Pracoval v Českém rozhlase, Rádiu Classic, Katolickém týdeníku, Lidových novinách a Hospodářských novinách, nyní na volné noze jako korektor. Básně, prózy a fotografie publikoval mj. v Revolver Revue, Hostu, Souvislostech, Salonu Práva, Dobré adrese, A2, Deníku Referendum a Českém rozhlase, jazykové sloupky, komentáře a fejetony v Lidových novinách a Hospodářských novinách. V roce 2008 vydal sbírku krátkých povídek Kachnička (Dobrý důvod), v roce 2011 básnický soubor Obrataň (Dauphin). Se svými nalezenými objekty a fotografiemi se účastní kolektivních výstav (TINA B 2011, Salon výtvarníků 2012, Samorosti 2014), vystavuje rovněž samostatně. Zdroj medailonu: Ondřej Tuček. Zdroj fotografie: © Ondřej Tuček. Ondřej Tuček v Městské knihovně v Praze.

65

I chmýří chycené v síti proti holubům v posledním srpnovém slunci na dlažbě balkonu má svůj stín *** Na návsi v Rychnově kdesi v sobotu v posledním slunci toho roku zvon jednou binkl Snad chtěl říct jenom Jsem *** ZIMNÍ ČAS Přes den ještě temnotu vydržím ale když večer sestry se obejmou moc ze mě nezbyde v lisu dvou hrudí *** Dneska vzduch zavoněl jak o těch adventech kdy věřit naději nebylo ještě proti dobrým mravům *** Občas má pitbul v nočním buse na Koněvově ulici moudřejší oči než my všichni

66

JAN VLASÁK (* 1965) Jan Vlasák se narodil 13. 11. 1965 v Kyjově jako syn herce a psycholožky. Mládí strávil v Ostravě a v Brně. V roce 1986 maturoval na gymnáziu v Praze a v letech 1986–1988 absolvoval vojenskou službu u železničního vojska. V roce 1990 se vystěhoval do Německa za svou ženou Annettou. Autor byl osm let ženatý, má tři krásné děti Lukas, Hanna, Martha, pak rozvod. V letech 1994–1997 studoval dějiny a divadelní vědy na FU Berlin, studium nedokončil. Praktikoval různá zaměstnání (topič v kotelně, zametač na Národní třídě v Praze, referent v divadelním oddělení Národního muzea, kulisák, dělník v továrně). Nyní žije v Berlíně. Zdroj medailonu: Jan Vlasák. Zdroj fotografie: © Jan Vlasák. Jan Vlasák v Městské knihovně v Praze.

67

Škaredý případ Bylo to ani ne před půl rokem, 31. prosince. Vystoupil jsem z vlaku a zhluboka nasál do plic mrazivý vzduch. Hejno vran na peróně se zvedlo, a s divokým krákáním letělo po šedé obloze. Zapálil jsem si cigaretu a zamířil k východu. Před nádražím byla zima, na zastávce tam stál prázdný trolejbus. Ohrnul jsem si límec kabátu a vykročil ulicí – od úst mi stoupala pára, pod nohama mi zavrzal sníh. Po dvaceti létech jsem se tedy znovu ocitl v onom městě! – Opět na onom místě! Přijel jsem vyzvednout svou babičku, jež se nás, chudák, rozhodla navštívit na Silvestra, ale ve své stařecké pomatenosti zapomněla, že z města, do kterého se rozjela, jsme se již dávno odstěhovali. Naštěstí nezapomněla adresu své známé, jíž jsme říkali: „teta ostravská.“ Ulice byla dlouhá, nikde žádní lidé, ani auta nejezdila. Střechy domů se ztrácely v mlhavém tichu, které čas od času natrhla osamělá detonace ohlašující brzký příchod nového roku. Spěchal jsem kolem známých míst a bez zájmu hleděl na změny, jež tam za tu dobu nastaly. Rychle vyzvednout babičku, a pak zase pryč odsud! opakoval jsem si v duchu. Přešel jsem silnici, vítr metl sněžný prach přes lesklé koleje tramvají. Zahnul jsem potom do postranní ulice a pokračoval dál kolem rezavého plotu a řady jednopatrových baráků z červených cihel… A už jsem ho viděl! – Podchod pod tratí… Bože! – Rychle jsem se blížil. Černý podchod! Došel jsem k němu, zastavil se a chvíli hleděl na schody, ztrácející se ve tmě. Tu se přihodilo cosi zvláštního: vzduch byl náhle stejný jako tehdy, i ulice, v níž jsem stál, jako by se vůbec nezměnila! Po zádech mi přeběhl mrazivý chlad. Zachvěl jsem se a rychle pokračoval dál prázdnou ulicí kolem otlučených domů cikánské čtvrti až do míst, kde bydlela babiččina známá. „Aha? – Jenik?“ trochu nejistě mě přivítala teta ostravská, pátrajíc v mé tváři po dřívějších známkách podobnosti. „Ty si ale vyrost! – Já 68

vím je to už pěkná řada let, co sme se viděli naposledy. Poznáváš ty mě ještě vůbec? – Já bych tebe asi nepoznala! Na mou duši ne… Tak poď dál, poď… Už tady na vás s Andulkou dychtivě čekáme,“ teta mi udělala místo ve dveřích a zvala mě dál do nitra své dvoupokojové garsonky. Babičku jsem našel v obývacím pokoji tety ostravské. Seděla v koženém křesle její sedací soupravy, krátké nohy se jí houpaly ve vzduchu, po každé straně křesla stála jedna z jejích pověstných, nemilosrdně napěchovaných tašek. „Jemine Jendo!“ vyhrkla, když mě spatřila ve dveřích. „To neni pravda! Temu nemužu uvěřit! – No jeminkote, ty kluku jeden! S tímto si mi udělal takovú radost! Ale opravdu takovú! – To si neumíš představit, jakú si mi s tímto udělal radost! Jeniku, já sem počitala s mámú nebo s tátú, ale že dojedeš ty, to by mě, ani v tém nejkrásnějším snu nenapadlo! Poď sem, ty klučisko, ať ťa možu postískat! Takovú velikú radost si mně udělal!“ Postoupil jsem k babičce – dychtivě ke mně vztáhla ruce, objala mě v pase, a boříc svou šedivou hlavičku do mého klína, několikrát mě silně plácla po zadku. „A co, že si dojél ty?“ ptala se vzápětí, úzkostlivě ke mně vzhlížejíc. „Nestalo se něco rodičom? No řekni!“ „Všechno je v pořádku,“ spěchal jsem ji ujistit. „Rodiče jsou zdraví. Tvůj pokoj je připravený… i postel už máš ustlanou. Čekáme už jenom na tebe!“ „No tak fajn… Hlavně, že sú všeci zdraví!“ vydechla babička. „Ty klučisko! – To je fešák, co?“ obrátila se pak k tetě ostravské, jež se mezitím zase usadila do křesla na protější straně stolu. „No jo,“ pokývala teta hlavou a shovívavě se na mě usmála, „Toho bych už nepoznala! Kolik je to roků? Deset?“ zamyslela se teta. „Dvacet,“ opravil jsem ji. „Dvacet!“ zasykla teta a s vějířem vrásek kolem očí se zahleděla kamsi do dálky. „To to letí! To je hrůza! – Dvacet roků už! – To bylo tenkrát to s tou Barborkou, ne?“ řekla teta. 69

„Hm,“ hlesl jsem sotva slyšitelně. „To je hrozné! To je asi to nejhorší, co se může stát!“ vzplála teta krátce. „Zmizet! – Jenom tak… Beze stopy! – Hrůza, hrůza… A od té doby stále nic?“ „Nic,“ řekl jsem suše. Teta mlčela a jen zamyšleně kroutila hlavou. „Jendo!“ zakníkla náhle babička plačtivým hlasem. „Co je?“ nevraživě jsem po ní ohlédl. „Jendo! – Já su tak pitomá! Co mně to to jenom do téj hlavy vlézlo? Přece vím, že ste sa odstěhovali! – Heršoft do mě! – Víš… nemysli si, že su…“ babička se odmlčela. „No tentonc… Víš, co chcu říct… Ne?“ Mlčky jsem se díval do jejích vážných psích očí. „No hlúpá, no…“ vydechla potom rychle a potichu. „Já to opravdu vím… že ste se odstěhovali. To se mi to jenom na malý moment vykúřilo z téj mojej pitomej palice. Já bych sa haňbú nejradši propadla! Krupica, heršoft!“ „Ale babi, vždyť se nic tak hroznýho zese nestalo…“ těšil jsem ji, vysvobozuje se z jejího objetí. „Ale tá haňba Honziku! – Tá haňba! – A co rodiče? – Nezlobijú sa na mě za to?“ „Nikdo se na tebe nezlobí.“ „Opravdu? – Anebo mi to říkáš jenom tak? Víš, mně se nemusíš bát říct pravdu.“ „No opravdu, babi! Nikdo se na Tebe nezlobí…“ „Na mú dušu? – A co táta? Co říkal táta?“ „Ani ten se nezlobí… Babi, věř mi!“ „Honziku!“ zakníkla znovu babička. „Ty máš tak strašně moc dobré srdičko! – Proč já su jenom tak pitomá?! Stará hlúpá čarodějnica! – Na smetiště se mnú!“ „Ale babi!“ namítl jsem. „No jo… co jiného se mnú?“ „Už sem Andulce povidala, aby si s tím furt nelámala hlavu,“ řekla teta ostravská. „Vždyť to k ničemu neni.“ 70

Mlčel jsem. „Jendo, ty si hotový anděl! – Co bych si včil počala, kdyby tě nebylo? – Počkej, něco tu pro Tebe mám!“ řekla babička a sehnula se k jedné ze svých tašek. Chvíli se v ní přehrabovala, bylo slyšet šustění igelitových pytlíků, potom se napřímila, oběma rukama držíc podlouhlou lepenkovou krabici. Postavila krabici na stůl, a ve tváři ještě celá rudá námahou, tajemně se usmívajíc, nadzdvihla víko… místnosti zavoněly křehké trubičky, plněné cukrovým sněhem. „Tož si pošmakuj!“ řekla babička a hned dodala: „Mám tam taky slivovičku! Moc dobrů… Chceš? – Trochu Ti naleju, ano?“ „Ne!“ zarazil jsem ji. „Ale jenom trochu, jo?“ naléhala babička. „Ne… za chvíli musíme jít.“ „Ale dyť to bude hned venku!“ trvala na svém babička, a už se zase shýbla k tašce. „Ne! – Opravdu, já nechci!“ „Jenom kapičku…“ „Ne!“ „No tož co ti mám ještě dat?“ řekla babička, ztrápeně na mě hledíc. „Ale babi, už mi, prosím tě, nic nedávej! Vždyť si mi už dala ty trubičky.“ „Jemine Jendo, já bych ti dala všecko, slyšíš? – Všecko, na co by sis jenom vzpomněl! – Poslúchej, mám tam taky škvarky, čerstvé, moc dobré, a zabijačku od Žáků… nechceš si zakúsnút jednu jitrničku?“ „Babi, to stačí!“ zaprotestoval jsem. „Já nic už nechci! Opravdu… Nic!“ „Ach je… ach je,“ zavzdychala pak babička. „Ale doma si dáš! Ano? – Ale určitě! Ty klučisko moje! Dyť víš, že ťa mám na celéj Zemi nejradši! Slyšíš? – Tebe mám nejradši!“ řekla babička a plácla mě, když nemohla dosáhnout na můj zadek, alespoň po koleně.

71

Seděli jsme všichni tři za stolem, pili heřmánkový čaj tety ostravské a já jsem, jednu za druhou, polykal křehké babiččiny trubičky, dávaje pozor, aby drobky nepadaly na koberec. Z vázy uprostřed stolu voněly smrkové větvičky. Po hodině jsme se zvedli, popřáli tetě šťastný a veselý Nový rok a vyšli na ulici. Mlha zhoustla, citelně se ochladilo. Nesl jsem babiččiny tašky a divil se, jak je ona mohla sama unést. Obě tašky byly stejně těžké – jejich přendávání z jedné ruky do druhé, ve snaze alespoň trochu si takto odlehčit, znamenalo jen zvětšování dřiny. Po chvíli se mými pažemi začala šířit táhlá bolest. Toporně jsem postupoval vpřed, zuby zatnuté, do prstů se mi zakusoval mrazivý vítr. „Co tam vezeš?“ zeptal jsem se. „Je to těžké, že?“ odtušila babička. „Však já už mám taky ručiska vytáhané až po kotniky! – Víš, to je ten med… od paní Jamné, jak nám ho slibovala sehnat. Letos mi ho dovézla patnáct kilo! Ale nemysli si, to není nějaký obyčejný, z obchodu… Kdepak! Pravý lesní je to… Od včeliček!“ Šli jsme dál ulicí kolem ponurých domů, vítr metl sníh do tichých průchodů, chodník byl kluzký, poručil jsem babičce, aby se do mě zavěsila. „Ale Jendo, vždyť to máš i beze mňa dost těžké!“ bědovala zpočátku babička, ale pak se přece jen zavěsila. Funěl jsem námahou, z nosu mi teklo, obě paže mě bolely, jako bych je měl rozřezané. Při každém babiččině škobrtnutí jsem skřípal zuby a zuřivě se snažil odfouknout sněhové vločky, jež se mi lepily na sklíčka brýlí. „Honziku, ty si tak strašně moc hodný kluk!“ řekla po chvíli babička. „Jenom dej veliký pozor, aby sa ti něco nestalo… Včil je to všechno tak nebezpečné!“ Zlostí se mi rozbušilo srdce. Babička pokračovala: „Představ si, co sa stalo mladému Pavlíkovi! – V létě byl u Balatonu, sbíral tam huby, pak jich snědl a otrávil sa!“ Okamžik

72

babička mlčela, zkoumavě mě ze strany pozorujíc, potom se úzkostlivým hlasem zeptala: „A co ty? – Sbíráš taky huby?“ „Ne,“ řekl jsem rychle. „No tak to je fajn!“ vydechla babička. „Opravdu, nedělej to! – Víš, já mám pořád takový strach, aby sa ti něco nestalo.“ Dostali jsme se až k podchodu pod tratí. Tu babička řekla: „Nechceš sa jít podívat tam, co ste dřív bývali?“ Zatmělo se mi před očima a po celém těle se mi jako exploze rozlila vlna horkosti. Ta tam byla náhle bolest v pažích, ani bodavý mráz jsem pojednou necítil. „Musíme na nádraží,“ hlesl jsem. „No jo, máš pravdu,“ souhlasila babička. „K čemu bysme sa tam taky trmáceli? – Vždyť k vidění tam stejně už nic néni. Všechno to tam je zbúrané, kameň na kameni tam nezůstal!“ „Cože?!“ zasípal jsem a zůstal stát, hledě upřeně na babičku. „Cos to říkala?“ „Copak je?“ ptala se babička, její oči při pohledu na mě nejistě zamžikaly. „Řekla sem něco blbě?“ „Ale ne! – Jenom… Říkalas, že tam nezůstal kámen na kameni? – Všechno to tam zbourali? Náš dům taky? Náš dům tam už nestojí?“ koktal jsem. „No jo, ale dyť už to taky bylo baráčisko na zbúrání Honziku! Už tehdá to byla hotová zřícenina… A jak dlúho ste tam bývali! V takovej barabizni!“ „Víš určitě, že tam ten dům už není?“ „No na mú dušu! Stoprocentně!“ ubezpečovala mě babička. „V poledne sem tam byla, jak sem…“ babička se na okamžik odmlčela. Stála přede mnou, jako provinilá školačka a klopila oči k zemi, potom dodala: „… no dyť víš… Jak sem vás nemohla najít. Všecky baráky sú tam zbúrané. Jendo! – Já sa snáť haňbú propadnu… Jak já su enom pitomá!“ Beze slova, jako ve snách, jsem zamířil k podchodu pod tratí. „No dyť sem si myslela, že by ťa to mohlo zajímat,“ pravila babička po mém boku a zkoumavě si mě ze strany prohlížela. 73

V podchodu, jako by se čas úplně zastavil – stále tam byla veliká kaluž vody, přes ni leželo natažené dlouhé prkno. Hleděl jsem okamžik na to prkno a zdálo se mi, že je totožné s tím, po kterém jsem kdysi tolikrát přecházel. Prkno se vždy za chůze houpalo a pleskalo o hladinu, nyní bylo však do kaluže zarostlé a všude kolem se z černé hladiny nehybně tyčily zledovatělé odpadky. Sestoupili jsme do tmavého podchodu a sunuli se na druhý konec. Jako tak často, i onoho dne nás na okamžik pohltila úplná temnota a já jsem opět náhle zatoužil být už co nejdřív na druhé straně. Svíral jsem babičku v podpaží a táhl ji za sebou, jako pytel, jenž se nesmí pustit. „Jenom mě, Jendo, pevně drž, bo jak sebú tady řiznu, tak už nevstanu,“ zněl podchodem babiččin hlas. Podešli jsme trať a ocitli se na okraji rozlehlého parku. Park ležel před námi tichý a nehybný, větve stromů se navzájem proplétaly a zavíraly nad množstvím úzkých uliček, jež ubíhaly do stran a ztrácely se mezi hustými keři. S tlukoucím srdcem, přitahován ohromnou silou, neuvažuje již více, vykročil jsem po pěšině; babička pospíchala vedle mě, bylo slyšet jen naše kroky ve sněhu. „Taková pustina!“ řekla babička po chvíli. „Aby tu tak na nás někdo odkudsi zpoza keřa vyskočil!“ Hlasitě jsem vzdychl, kroutě přitom hlavou. „No prosim tě, co ty víš?“ ohradila se babička, „Dyť stát se može cokoliv! Já mám pořád před očima Věru Vodákovů… Kromně toho… ale to ty nemožeš vědět… kdyby si to ale věděl, co neseš tam v téj levej kabele! – Pchááá!“ řekla babička a významně ohrnula spodní ret. „Co je tam?“ chtěl jsem vědět. „To je rodičom, pod stromeček… Rozumíš?“ „Co je to? – Peníze?“ hádal jsem. „Kolik?“ „Sto modrých!“ zle se zasmála babička. „To by sa panečku někomu očiska rozsvítily!“ Téměř ve stejném okamžiku se v ohybu cesty proti nám vynořila skupinka pěti cikánů. Byli to výrostci asi čtrnáctiletí, ale vypadali na 74

víc. Pokřikovali na sebe, ruce měli nedbale zastrčeny v kapsách – když nás spatřili, zmlkli. Bodlo mě u srdce. Cikáni se blížili houpavým krokem, jejich obličeje byly vážné a náhle plné jakéhosi skrytého významu. Jeden cikán vpředu si tiše broukal jakousi píseň a mhouřil přitom oči. Instinktivně jsem přitáhl babičku k sobě. Rychle jsme se přibližovali. Když jsme pak dospěli na stejnou úroveň a já jsem chtěl pokračovat dál, uslyšel jsem zřetelné: „Hej, pane!“ „Co je?“ zeptal jsem se a zůstal stát. Zpívající cikán přestal zpívat a okamžik na mě upřeně hleděl, jako by o něčem přemýšlel. Babička po mém boku nic neříkala, jenom se, náhle celá ztuhlá jako zmražený krocan, na všechny rozpačitě usmívala. Cikán ke mně pokročil, byl černý jako kus uhlí, oční bělma se mu divoce blýskala. „Pane…“ zopakoval a zastavil se na krok přede mnou. Jeho druzi se seskupili kolem a tiše nás pozorovali. „Pane velkomožny! Nemate jednu cigaretu navic?“ zeptal se potom cikán, sleduje mě očima, ze kterých na mě sálala radost a zloba současně. „Ale jo,“ řekl jsem, postavil tašky do sněhu a vytáhl krabičku. V okamžiku se ke mně nahrnuli i ostatní cikáni a jeden přes druhého, se i oni dožadovali „jedné cigarety navíc“… Nabídl jsem i jim. Cikáni se navzájem odstrkovali, tlačili se k mé krabičce, překotně si z ní vytahovali cigarety; jeden si vzal hned dvě najednou, řekl, že to má pro kamaráda… Stál jsem tam a koutkem oka šilhal po babiččině tašce s penězi, jež se pod náporem cikánů překulila na bok. Krabička v mé ruce se rychle vyprazdňovala, zbyly mi v ní nakonec dvě žalostné cigarety. Cikáni si nás potom už nevšímali, odcházeli a vesele se plácali po zádech. I my jsme šli dál. „Brrr! – Honziku, to si neumíš představit, jaká malá dušička ve mně byla!“ svěřila se mi po chvíli babička. „Div, že sem sa hrúzú nepotentovala… Takové čertiska čérné, už jenom rohy jim chyběly!“ Cesta se zvolna rozšířila, po stranách se objevily lavičky. Minuli jsme sochu nahé ženy, sedící na kamenném pařezu uprostřed zasněženého záhonu, a zahnuli jsme na široký chodník. Větve

75

stromů rychle řídly, potom se konečně vpředu zabělalo světlo. Přidali jsme do kroku a zanedlouho jsme byli z parku venku. Před námi teď ležela hlavní silnice a za ní… Ve spáncích mi pulzovala krev, tváře jsem měl rozpálené vzrušením. Byl jsem tedy opět tam! Vrátil jsem se! Ocitl jsem se tedy znovu v krajině svého dětství – nepochopitelné, smyslné a děsivé krajině, již jsem před více než dvaceti léty tak podivně opouštěl, donekonečna si přitom opakuje: „Jen co nejrychleji odsud! – Pryč! – Pryč! – Pryč odsud!“ Přešli jsme silnici a zamířili ulicí vzhůru k základní devítileté škole. Brána, vedoucí na školní dvůr, byla zamčená řetězem. Stál jsem na chodníku, a přes plot pozoroval školní budovu. Ve třídách za velkými čtvercovými okny vládlo ticho. V prvním patře bylo vidět prales tenkých nohou židlí, jež tam ležely převráceny na lavicích. Hleděl jsem na školní dveře, jež jsem tak často otvíral; dveře byly zavřeny a za jejich tlustou skleněnou výplní se v nitru budovy černala tma. Tu mě jakési neviditelné ruce uchopily vzadu za límec, odtrhly mě od plotu a postrčily mě dál… „Počki… neutěkaj tolik!“ slyšel jsem babičku, jak udýchaně volá za mými zády. „Já nemožu tak rychle… dyť víš – ty moje zatracené klúby pitomé!“ Pln nedočkavosti jsem postupoval ulicí, upíraje zrak na její konec, kde na ni v pravém úhlu navazovala jiná ulice – ta, ve které jsme před léty bydleli ještě všichni pohromadě, celá naše rodina – já, oba mí rodiče a moje sestra Baruna… Chvátal jsem kupředu, hnán obrovskou touhou na vlastní oči spatřit, že ten dům už neexistuje, že byl zbourán, se vším, co se v něm ukrývalo, zbořen a odklizen, že už není! Prošel jsem kolem výkladní skříně malého potravinářského krámku často mě tam máma posílala s nákupní taškou pro housky, máslo a mléko. Roleta před vchodem byla stažena a ve výloze, vyzdobené skleněnými koulemi a papírovými řetězy, se mezi bochníky chleba a krychlemi žlutého sýra křenil vousatý Mikuláš s pytlem plným dárků na zádech. 76

Přešel jsem na protější chodník, ušel ještě několik kroků a zastavil se, zbrocený náhle studeným potem. Děs, jenž se mi, jako vzteklá krysa zahryzl do srdce, mi nedovoloval jít dál. Babička se spletla! napadlo mě. Všechno je tu jako tenkrát… Nic se tu nezměnilo! Nic! – Ten hrozný dům tam určitě ještě pořád stojí! Pozoroval jsem, jak se mi chvěje dech. Nesmysl! plašil jsem vzápětí chvilkové zakolísání. Co by tam stál? „Panečku, to byl fofr!“ lapala po dechu babička, jež mě právě dostihla. „Už sem si myslela, že ťa nedohoním. Tak co… ide sa dál?“ Vykročili jsme a za několik málo okamžiků jsme byli na místě… Jako obludný výsměch mé předchozí naději, působil na mě pohled ulicí dolů. Sto metrů níž, stále na svém místě, hloupě osamělý, spatřil jsem stát náš dům! – Všechny okolní domy byly již zbourány, jen náš dům tam jako hnijící zub v ústech stařeny pořád ještě trčel k šedé obloze. „Jak je to možné?“ zasténal jsem. Zčernalá omítka zpuchřela a na mnoha místech se odloupla, místo oken se teď šklebily do ulice veliké díry, vchod byl zatlučen prkny. „No to su z teho jelen!“ kroutila babička hlavou. „Dyť sem tu dnes dopoledne stála… No na mú dušu! Tak jako tu včilky stójím! – To baráčisko tu nebylo!“ Vyděšeně jsem patřil na pět černých děr ve druhém patře, jež kdysi byly okny našeho bytu. Pomalu jsem pak začal stoupat pohledem vzhůru po otlučené omítce, stále výš, až tam, kde musela být půda… Po zádech mi stékal ledový pot. „No tomuto na mú dušu nerozumím!“ nepřestávala se divit babička. „Dyť to néni tak dlúho, co sem tady stála! Z tehoto tu su opravdu dočista pitomá… Přece to bylo tady! Anebo že by sem před tím byla jinde? – Jendo!“ zakníkla babička. „Co mám dělat? Řekni! – Já už su z teho celá dopletená…“ Jako omráčený jsem přešel silnici a zastavil se u domu – do tváře mi zavanul chlad vlhkého zdiva. Postavil jsem babiččiny tašky do sněhu a nejistě natáhl ruku před sebe; omítka se mi pod prsty 77

rozdrolila a sesypala se na chodník. Vrávoravým krokem jsem přistoupil k domovním vratům, ale ta byla zatlučena prkny, ani klika tam už nebyla. Sehnul jsem se a otvorem, jenž tam po klice zbyl, jsem nahlédl dovnitř: spatřil jsem rozbitá kamna, ležící uprostřed tmavého průjezdu. „No opravdu! – Ta barabizna tu furt ještě stójí,“ slyšel jsem hovořit babičku za svými zády. „Ani bych sa nedivila, kdyby tu bývalo nějaké strašidlo! – Taková haluzárna!“ Odtrhl jsem se od vrat a nedbaje babičky, jež za mnou cosi volala, nechávaje i obě její kabely stát ve sněhu na chodníku před domem, začal jsem dům rychle obcházet. Klopýtal jsem přes zasněžené hroudy rozbagrované zeminy – upadl jsem, hned se zase zvedl, ani si neoprášil sníh z kabátu a kalhot, a zase honem pokračoval dál, až jsem se dostal na druhou stranu. Dveře zadního vchodu byly však rovněž zabedněny, i okna v přízemí byla zatlučena prkny. Vystoupil jsem po deseti schůdcích až těsně ke dveřím a zalomcoval jimi. Domem se rozletělo temné zadunění… Tu jsem si všiml, že prkna jsou ke dveřím jen lehce přitlučena – viklala se a nekladla mým pažím téměř žádný odpor. Chopil jsem se jedné dlouhé příčné latě a bez jakýchkoliv potíží ji ze dveří vytrhl; i druhé prkno se mi podařilo docela lehce ze dveří odstranit. Při bližším ohledání jsem pak zjistil, že jednotlivá prkna jsou přichycena vždy jen k jedné polovině dveří – na druhé půlce byla volná. Funkci zátarasy tedy rozhodně neměla. Co to je?! uvažoval jsem okamžik. Kdo to sem natlouk??! Znovu jsem vzal za kliku a ještě jednou dveřmi zacloumal – ale ty, ať už byly zamčené či jaksi jinak zabedněné, seděly pevně, ani se nepohnuly. Brzy jsem zanechal marného úsilí a sestoupil opět dolů. Stál jsem u paty našeho domu, zakláněl hlavu a hleděl vzhůru do míst, kde kdysi bývala kuchyně. Dlaně jsem měl zpocené, cítil jsem nevolnost v žaludku… Náhle se mi zdálo, jako bych zaslechl v domě jakýsi šramot. Co to bylo?! Vyděšeně jsem pátral zrakem v zejících dírách.

78

„Heršoft, to byla ale cesta!“ udýchaně na mě volala babička, jež se i s kabelami objevila na rohu. „Učiněný zázrak, že sem tam sebú neřizla!“ Námahou sípajíc, tažena oběma taškami k zemi, se ke mně babička přikolébala na svých krátkých nohách. „Takové cestisko! Fuj! – Hrudy jako hlávky zélí! – A co to, že si najednú takový bledý? Není ti něco?“ zeptala se babička pojednou změněným hlasem a ustrašeně na mě pohlédla. „Nic mi není,“ odpověděl jsem. „Ale dyť si bílý jako křída! – Co je ti? Nechceš trochu slivovičky? – Nebo něco zakúsnút? – Mám tam ty řizečky…“ babička postavila tašky na zem a už už se natahovala po zipu jedné z nich, „sú čerstvé…“ pravila. „Honziku co je ti?!“ „Nic mi není!“ skoro jsem vykřikl a vztekle se od babičky odvrátil. „Jemine Jendo, co si takový zlostný? – Snáť sem toho zas tolik neřekla?“ pravila babička. „Takového ťa neznám! Stalo se ti něco?“ Zavrtěl jsem jen hlavou a pomalu vykročil k domu. „Ale dyť sa prosím tě celý klepeš, barvu si dočista ztratil, nevykládej mi, že ti nic néni! – Jeniku! – Kdyby sis chtěl aspoň něco zakúsnút! Celý den si nic pořádného nesnědl… určitě už máš hlad! – Snidal ty si vubec?“ Mlčky jsem se blížil k domu, ve spáncích mi pulzovala krev. „Slyšíš? – Něco by sis měl sněst! Jendo? – Poslúcháš mě vůbec? Na co se to tam pořád tak díváš?“ Babička ke mně zezadu přistoupila. Klouzal jsem pohledem po fasádě domu, když tu spočinuly mé oči na malém čtvercovém okénku, ukrytém ve tmavém výklenku pod schody. Sklep! blesklo mi hlavou. „Brrr… to je ale baráčisko!“ Slyšel jsem babičku po svém boku. „Jako by ho sám čert stavjal! – Dočista mě přechází mráz po zádech, jak tu tak stójím. A jak dlúho ste tam bývali! To sa tatínkovi opravdu divím… Jendo, co je to s tebú? Připadáš mi najednú takový divný, jako kdybys byl uhranutý. Jeniku, slyšíš? – Halóó, sme tam?“ Babička mě zatahala za rukáv. 79

„Co?“ trhnul jsem sebou. „No to je dost! Už sem si myslela, že si dočista oněměl,“ pravila babička. „Tak co, ide sa dál?“ „Nejdřív se chci podívat do toho domu,“ řekl jsem. „Cože?!“ vyjekla babička. „Ty chceš do téj zříceniny? Jendo, ty si ze mě stříláš!“ Postupoval jsem vpřed, babička vedle mě. „Ale dyť je to celé zabuchané! – Jak se tam chceš dostat?“ ptala se babička. „Sklepem,“ řekl jsem. „Sklepem!“ zasmála se nevesele babička. „Honziku… řekni, že si ze mě jenom stříláš! – No tak, ty kluku! – Že to není pravda?“ Mlčel jsem a šel dál. „Honziku…“ kníkla babička, visíce na mně pohledem. Po chvíli jsem se pak zastavil u onoho ne víc než půl metru širokého a přibližně deset centimetrů nad zemí ležícího okénka. „Co chceš dělat?“ zeptala se babička. „Vlezu tam,“ řekl jsem. „Jendo…“ zajíkla se babička, „co to povidáš?!“ Přistoupil jsem k okénku. „Jendo, prosím ťa! – Já ťa opravdu moc prosím – nedělej to! Slyšíš mě? Moc ťa prosím!“ vyhrkla babička. „Ale babi… za chvíli jsem zpátky,“ chlácholil jsem ji a vstrčil do okénka pravou nohu. „Jemine Honzo! Neblázni! Víš, co sa ti tam všecko može stať?!“ „Babi, já dám pozor…“ řekl jsem, pak rychle prostrčil oknem i levou nohu a začal soukat své tělo do sklepa. Kdesi v dálce se rozezvučely zvony. „Co to děláš, ty kluku?! – Jeniku, dyť ty si moje všecko! Co ťa to enom napadlo? – Honziku, vylez zase z téj diry! – Slyšíš? – Umažeš sa!“ vzlykala babička, patříc na zelenou plíseň na okrajích okna. Těžké vločky usedaly babičce tiše do vlasů; s kvílením vystřelovaly k nebo silvestrovské rachejtle a rozprskávaly se v mlze… Již jsem se celý oknem prosoukal, ale mé nohy se stále ještě 80

nedotýkaly ničeho pevného. Držel jsem se okraje okna, visel do tmy a rychle uvažoval, zdali se mám pustit. „Jendo…“ bědovala babička, vrásky na tvářích zalité slzami. Usmál jsem se na ni a chtěl jí říct něco povzbudivého, ale vtom jsem ucítil, jak omítka pod mými prsty povoluje. Přeručkoval jsem na jiné místo, ale zpuchřelé zdivo se pod vahou mého těla rozpadat nepřestalo – za límec mi padaly drobné kamínky a studily mě na zádech, padaly i přese mě a se žbluňkáním se ztrácely ve tmě pode mnou. Zpátky! rozhodl jsem se v okamžiku, zapřel se nohama do zdi a přitáhl se zase k okénku; vtom se však celý okraj okna utrhl… Zahlédl jsem polekanou babiččinu tvář a v následujícím okamžiku jsem se už řítil do černého prostoru. – Padal jsem nekonečný zlomek vteřiny vzduchem, pak jsem s sebou žuchl na měkkou sklepní půdu. Při dopadu jsem v levém kotníku ucítil pronikavé píchnutí; svalil jsem se na záda a bolestivě se přitom udeřil do hlavy o hranu jakéhosi železa, trčícího tam ze země, moje pravá ruka ležela náhle ponořena v ledové mokřině vpravo. Malátně jsem se posadil a jal se zkoumat ránu na temeni. Cítil jsem, jak mi tam z hlavy s obdivuhodnou rychlostí roste veliká boule; měl jsem dojem, že mi z boule teče krev, ale jistě jsem to nevěděl – ve spáncích mi hučelo vzrušením, pravý rukáv až k lokti byl celý promáčený a nadto vládla všude kolem dokonalá tma. Ani po chvíli, jak jsem doufal, poté, co mé oči přivykly temnotě, neviděl jsem vůbec nic. Okénko, jímž jsem do sklepa vlezl, náhle záhadně zmizelo. Pozvedl jsem ruku a přiložil si dlaň, až těsně k obličeji – neviděl jsem ji… Rychle jsem dlaní zatřepal, ale jako by jí nebylo… „Honziku, si v pořádku?“ ozval se shora babiččin hlas. „Jo!“ houkl jsem do temnoty nad sebou, potom jsem se vzepřel a pokusil se vstát – prudká bolest v kotníku mnou však okamžitě smýkla zpátky na zem. To je konec! blesklo mi myslí. „Co to tam tak čváchá? – Jako ve studni?! Honziku, prosim ťa pospěš si, ať už si zase venku!“ skuhrala babička. „Slyšíš? Jendo!“ „Ale jo… furt!“ křikl jsem hněvivě.

81

Tu mi cosi těžkého vskočilo do klína… Polekaně jsem vymrštil ruku ve snaze odstrčit to, ale než jsem si stihl uvědomit, čeho se to dotýkám, ucítil jsem, jak mi dlaní proniká, zdálo se mi… na tisíc ostrých hrotů! Zařval jsem, jako nikdy předtím, ale z hrdla se mi vydralo jen jakési husí zasyčení. Ta potvora náhle k mé ruce přirostla; pevně se držela, zuby semknuté, a jaksi vztekle tiše přitom ryčela! Nedbaje palčivé bolesti v kotníku, stál jsem v mžiku na nohou a prudce několikrát za sebou zatočil rukou… Prokleté zvíře však ani poté nepovolilo svůj stisk; jako by si samo prokouslo chřtán a nemohlo jej znovu otevřít, zůstalo zahryznuté do mé dlaně – odstředivá síla to byla, jež mi je od ruky odtrhla a mrštila jím proti zdi, o několik metrů dál vpravo. Zvíře dopadlo, zapištělo a i s kusem mé dlaně mezi zuby cupitalo kamsi mokřinou. Stál jsem, neschopen myšlenky a třeštil zrak před sebe; z pravé dlaně mi prýštila krev… Po chvíli jsem se pohnul a jako ve snu vykročil – ihned se mi však podlomila noha a já se zase skácel dolů. „Honziku…“ ozvala se babička, „co je to tam?“ Neodpovídal jsem. Ležel jsem na břiše, tvář těsně nad zemí a tiše jsem plakal. „Halóó… Jendo… Seš tam eště?“ volala babička. „Proč nic neřikáš?“ „Běž od toho okna! – Já tu nic nevidím!“ křikl jsem vzhůru, hryzaje si spodní ret. „Jemine Jendo…“ ozvalo se úzkostlivé zamumlání, pak tma nad mou hlavou mírně pobledla. Rozeznal jsem matné obrysy okénka ve výšce nad sebou, ale světlo, jež tak do sklepa proniklo, se dotklo jen slabě nepatrné části stropu. „On nic nevidí!“ slyšel jsem babičku venku bědovat. „Jeminkote, dej na sebe pozor, ty kluku! Slyšíš? – Opravdu veliký pozor!“ volala babička. „Já tu snáť strachem vypustím dušu… Jendo!“ Nadzvedl jsem se na loktech, zatajil dech a vypoulil jsem oči před sebe, jak nejvíc to jen šlo – neviděl jsem však nic, než tmu… Až po 82

chvíli se mi zdálo, že vepředu přeci jen cosi rozeznávám; vypadalo to jako zeď. Otvíral jsem oči tak divoce, až se mi bolestí rozslzely; po další chvíli jsem pak ve zdi na jednom místě zpozoroval černý podlouhlý otvor. Potom všechno zase zmizelo, jen žluté kruhy mi vířily před očima. Klesl jsem opět na břicho na zem. „Jendo, co mám dělat? Řekni!“ volala babička. „Je to takhle aspoň lepší? Jeniku… Slyšíš? – Vidíš tam včil něco? – Řekni si, co budeš chtět! Všecko pro tebe udělám! – Slyšíš? Všecko!“ Vzepřel jsem se na loktech a posunul své tělo o několik centimetrů dopředu – začvachtání, způsobené prudkým pohybem mých paží vpřed, se vrátilo k mému sluchu několikanásobně zesílené… „Krupica do teho! Co to tam tak čváchá?!“ slyšel jsem babičku; po chvíli okénko nahoře opět zmizelo. „Jeniku! – Proboha živého, ty kluku, co tam tak dlúho děláš?“ zavolala babička do tmy. „Slyšíš mě? Jendo, poď už prosím ťa navrch! – Já ťa moc prosím! – Opravdu… Moc! – Moc, moc, moc ťa prosím!“ Zatnul jsem zuby a nestaraje se o babiččino bědování, jal jsem se systematicky ohmatávat půdu kolem sebe – přímo přede mnou se rozprostírala neviditelná, tenkým povlakem ledu pokrytá hladina vody, hledal jsem dál… Bylo nutné najít cestu. Ano! – Dál, dál! – Vlevo… Tam se zdálo, že je zem suchá. Začal jsem se plazit oním směrem. Chvíli jsem lezl po břiše, pomáhaje si lokty, levou nohu jsem vlekl za sebou, pak jsem se vztyčil na kolena a pokračoval dál po čtyřech. V jednom okamžiku se mi připletl do cesty podivný dřevěný propletenec – jeden jeho špičatý výčnělek mě bolestivě škrábl do tváře, jen několik málo centimetrů od levého oka! – Při bližším ohledání jsem zjistil, že se jedná o obyčejnou, trochu staromódní, polámanou židli – proražené sedadlo, ulomená noha… Sevřel jsem ve dlani jednu neporušenou příčku její konstrukce a vztekle odhodil hloupou židli do tmy vpravo. Židle na své cestě temnotou porazila cosi velikého plechového… kanystr či co, s čímž se tam pak společně zřítila do ledové břečky. 83

Podoben jakémusi obřímu štěněti jsem lezl dál a užasle naslouchal strašidelným zvukům, jež ke mně jako z nitra potápějící se lodi ze všech stran doléhaly… „Proboha na nebesích! Co se to tam děje?!“ zachroptěla babička změněným hlasem. „Jendo, si tam? – Slyšíš mě? Honziku! – Tak ozvi sa, krupica heršoft!“ Lezl jsem kupředu, tvář zkřivenou námahou a jako bych se náhle pomátl na rozumu – s jazykem vyplazeným mezi zuby, blbě se usmívaje, plácal jsem dlaní do strany po svém pravém boku a schválně tam vířil vodu prudkými údery: Jen ať je vlnobití co nejhlasitější! Vtom jsem narazil hlavou na tvrdou překážku; kousl jsem se přitom do jazyka, před očima se mi vyrojila žlutá a zelená kola, podobná pestrobarevným maceškám. Malátně jsem; natáhl ruku a nahmatal vlhkou omítku. Klesl jsem na zem a krátce odpočíval, potom jsem se otočil o devadesát stupňů doprava a začal lézt podél zdi, kopíruje tak obvod neviditelné prostory. Lezl jsem asi dvacet vteřin, pak jsem narazil ve zdi na přerušení. Chladný van a šplouchání vody, smutně odtamtud vycházející mi daly tušit, že jsem se ocitl na prahu nové prostory. „Jako stádo divokých vepřů kdyby tam utěkalo!“ slyšel jsem babičku. „To přece néni normální! Jendo! Kde seš?! Slyšíš? – Jendo! Tak kde to klučisko vězí?!“ Neztrácel jsem již ani okamžik a začal sunout své tělo do druhé prostory. Ve své psí poloze jsem postupoval kupředu, každou chvíli jsem se zastavil a napřaženou rukou zapátral v temnotě před sebou, neblíží-li se již protilehlá zeď. Vtom kdesi v patře nade mnou zarachotil kbelík… Zřetelně jsem uslyšel zadrnčení plechu o dlažbu, pak jako by kdosi běžel po schodech! Zastavil jsem se a vzrušeně naslouchal – neslyšel jsem však nic, než vlastní dech a tiché šplouchání vody. Po chvíli jsem pokračoval dál. Jako slepec znající svou trasu jsem se dostal k protější zdi, našel jsem v ní průchod a vlezl do další prostory. Bez problémů jsem ji zdolal, pak následovala další prostora, potom ještě jedna menší, ta se však po 84

chvíli ukázala být jen jakýmsi výklenkem, ze kterého nevedl žádný východ – musel jsem se vrátit a dál pokračovat podél zdi, až jsem nahmatal nové přerušení. Vlezl jsem do úzké chodbičky, sklepní půdu zde vystřídalo cihlové dláždění; postupoval jsem vpřed, dlaně a kolena si zraňuje o drobné úlomky rozpukaných drolících se cihel… Náhle jsem se dotkl čehosi tvrdého vysutého. Znehybněl jsem a zašmátral rukou v temnotě před sebou. Mé prsty vklouzly do vrstvy mechu, pokrývající studený kámen… Nebylo pochyb, ano byl to schod! Zaklonil jsem hlavu a chvíli pozoroval tenký proužek světla, jenž ve výšce asi dvou metrů, někde tam, kde schodiště muselo končit, bledě prosvítal temnotou. Proužek byl tak slabý, že jsem jej jako hodně vzdálenou hvězdu hned viděl a hned zase neviděl. Vzepřel jsem se na schodu a pustil se vzhůru – za několik málo okamžiků jsem byl u dveří. Pruh světla, vnikající do sklepa škvírou mezi dveřmi a prahem se teď rýsoval jasně přímo proti mé tváři; vanul odtamtud vlhký, plesnivý chlad. Opatrně jsem se vysoukal vzhůru, přidržuje se dveří a vzal za kliku… Dveře byly zamčeny. Zacloumal jsem klikou, ale marně! Nalehl jsem na dveře a bušil do nich ramenem, prudce jsem cloumal klikou, ale dveře, jako by byly zabetonovány, seděly pevně, ani se nepohnuly. Znovu jsem zalomcoval klikou, ale jediné, čeho jsem dosáhl, bylo jen hlasité cvakání kovového mechanismu zámku. Zachvácen zoufalou beznadějí, sevřel jsem oběma rukama kliku, a začal jí zuřivě cloumat sem a tam, nahoru a dolů, vrážeje přitom prudce celým svým tělem do nepoddajných dveří. Tu jsem zaslechl, jak na druhé straně dveří cosi kovového zazvonilo o podlahu… a v následujícím okamžiku jsem už padal pozpátku se schodů dolů. Na své cestě jsem udělal dva kotrmelce, pak jsem s sebou plácl na dláždění a zůstal tam ležet opět u paty schodiště. Ležel jsem na zádech a snažil se urovnat si myšlenky, jež jako rozfoukané peří poletovaly mou dotlučenou hlavou… Mé prsty křečovitě svíraly jakýsi kovový předmět. Překvapeně jsem tu věc ohmatal, chvíli ji převracel ve dlani, než jsem si uvědomil, co to je… Pocit hořkosti mi 85

zaplavil nitro. Rozmáchl jsem se, co mi síly stačily a zuřivě mrštil ulomenou klikou do tmy. Ve stejném okamžiku upoutal mou pozornost podivný hluk nahoře za dveřmi. Posadil jsem se a upřel zrak vzhůru ke dveřím, zpoza kterých teď začaly vycházet tupé dunivé rány. Hluk rychle sílil, jednotlivé údery se opakovaly stále častěji, bylo slyšet lomoz dopadajících trámů; za dveřmi se začala hroutit jakási dřevěná konstrukce. Náhle se dveře pohnuly! Nevěřícně jsem zíral vzhůru, napadlo mě, že mám halucinaci; ale lomoz se neztrácel, ba naopak, sílil a nabýval na intensitě. Po stranách dveří se pojednou objevily škvíry, do sklepa jimi začalo pronikat světlo. Ozval se nový úder trámu o dlažbu, dveře se znovu otřásly, škvíry po stranách se rozšířily. Potom následovaly v rychlém sledu za sebou jeden trám za druhým… a dveře se začaly vyklápět! Zpočátku pomalu, jako by nechtěly, váhavě se trochu natočily, chvíli tak setrvaly, pak s sebou prudce škubly a v následujícím okamžiku vypadly, jako utržený padací most do domovní chodby… Prudké denní světlo sjelo po hranách schodů. Zaclonil jsem si oči dlaní; cesta byla volná! Chvíli jsem ještě seděl pod schody a pozoroval, jak mi ze zpocených paží pomalu stoupá pára… kdesi venku se rozpraskal ohňostroj. Seděl jsem a naslouchal. Rány dozněly, nastalo ticho. Předklonil jsem se potom a se srdcem sevřeným úzkostí, jsa opět na všech čtyřech, začal jsem stoupat po mechem porostlých schodech vzhůru. „Ježišmarjá, co to bylo?!“ ozval se venku babiččin hlas. Slyšel jsem ji, jak tam přechází ve sněhu. Vyplížil jsem se ze sklepa a byl jsem náhle tam – v chodbě našeho domu! Přelezl jsem po ležících dveřích a mířil ke schodišti. Jak jsem kladl dlaně před sebe, dotýkaje se jimi studených dlaždic, všiml jsem si, že zranění na mé pravé ruce není zdaleka tak vážné, jak jsem si představoval. Hrana dlaně byla sice prokousnutá (v místě, kde mi masem pronikly potkaní či jaké to zuby, rýsovaly se teď čtyři hluboké, tmavě červené dírky), ale, což mě nemálo potěšilo, samotná dlaň zůstala naštěstí celá. Rovněž i boule na temeni se nyní 86

nejevila tolik obludnou jako dole ve sklepě. Hůř to již vypadalo s mou nohou – levý kotník byl škaredě vykloubený, nebo snad dokonce zlomený… Chodidlo mi spočívalo na noze podivně nakřivo, při každém prudším pohybu z něj vystřelovala do celého těla pronikavá bolest. Opatrně jsem lezl po chladné dlažbě domu a rozhlížel se kolem sebe. Minul jsem tmavý výklenek s poštovními schránkami; stále tam ještě visely všechny pohromadě, jen se za tu dobu značně změnily. Potlučené zprohýbané rýsovaly se tam teď v šeru a zdálo se, že se co nevidět utrhnou a s rachotem se pak nadobro rozbijí o podlahu. I naši schránku jsem tam uviděl: plechová dvířka někdo utrhl, schránka byla rezavá a plná pavučin, ale pořád tam visela, důvěrná známá, na svém místě. Prolezl jsem kolem a sunul se dál ke schodišti. U schodiště jsem se pak zastavil a zvědavě vstrčil hlavu do jednoho bytu v přízemí, jehož dveře zely dokořán. Spatřil jsem místnost bez nábytku, holé stěny a zmuchlané noviny ležící tam ve špíně a chladu… bylo tam cítit výkaly. Vtom se v patře nade mnou opět ozval šramot! Okamžik jsem naslouchal, pak jsem se doplazil zpátky ke schodišti, chopil se zábradlí a počal, za pomoci zdravé nohy a paží, sunout své tělo vzhůru. „Jendo! Si tam?“ uslyšel jsem babičku venku za dveřmi. Neodpověděl jsem jí a šplhal se stále výš… Staré zábradlí se chvělo a tiše mi drnčelo ve dlani. V prvním patře jsem se vyčerpán zastavil před bytem Amálie Robenkové. Dveře jejího bytu byly zavřené, ale všechny čtyři skleněné tabulky v nich byly vytlučeny. Těžce oddechuje jsem pozoroval těsnou tmavou cimru bez oken – bývalou Amáliinu kuchyni… a za ní stejně ponurou a úzkou světnici – její někdejší ložnici. Proti ostrému světlu, které do bytu z druhé strany z ulice pronikalo, se tam nyní jako černá pohoří odevšad zdvíhaly hromady zetlelých polštářů, peřin a šatstva… Na všem tam ležely pach plísně, chlad a ticho. Napadlo mě, jak zvláštní, ba téměř neuvěřitelné to je, že ani takové množství času nepozřelo říši smradu, již Robenková za svého pobytu tady na Zemi probudila k životu – naopak, zdálo se

87

mi, že smrad ještě zesílil. Stál jsem tam a zadržuje dech, snažil jsem se vybavit si rysy její tváře… Po chvíli jsem se znovu chopil zábradlí, odtrhl pohled od bytu této podivuhodné, osamělé stařenky, která nás občas, když máma s tátou museli někam odejít, dostala na starost, a s tlukoucím srdcem vyrazil do druhého patra. Tu se po mém boku objevil černý kocour. Chvíli běžel vedle mě, pak ale zůstal stát, upřel na mě své zelené, žlutě žilkované oči a tence zamňoukal. Zastavil jsem se, sehnul se k němu a pohladil ho po huňaté hlavě. Kocour začal spokojeně mručet… protáhl se mi pod rukou, mávaje přitom špičkou zdviženého ocasu… nahrbil se, pak se otočil a znovu se mi otřel svým vlhkým čumákem o hřbet ruky. Zanedlouho jsem se opět zvedl a soukal se podél zábradlí dál. Kocour se pustil za mnou. – Dvěma mrštnými skoky mě předběhl, honem se zase vrátil a začal se mi lísat ke kotníku zdravé nohy. Několikrát jsem se k němu sehnul, uchopil jej pod břichem a odhodil ho stranou, ale kocour to zřejmě považoval za hru – vždy se zase rychle vrátil a s přimhouřenýma očima, za hlasitého předení se mi znovu přitulil ke kotníku. Byl jsem právě v polovině druhého schodiště, když tu, ve snaze kocourovi uhnout jsem celou vahou svého těla došlápl na jeho malou pracku. Kocour zavřeštěl a uskočil stranou. „Ty blbá kočko!“ křikl jsem na něj rozhněvaně. Kocour sebou škubl, přikrčil se opodál a polekaně na mě odtamtud civěl, připraven každým okamžikem vystřelit a zachránit se útěkem. „Zmiz!“ křikl jsem za ním. Stál jsem tam, opřen o zábradlí a rychle oddechuje jsem jej pozoroval nenávistným pohledem. Zvíře po mně mžouralo svýma velkýma očima, potom se přikrčilo a začalo si olizovat poraněnou pracku. Sehnul jsem se znovu, zvedl ze schodu kus odloupnuté omítky a vztekle jím po kocourovi mrštil. Netrefil jsem se, ale kocour se vyděsil a utekl po schodech dolů, já jsem pokračoval dál.

88

Postupoval jsem vzhůru, hledě na známé schodiště, zábradlí, stěnu… A nahoře, tam kde schodiště končilo, tak jak si je má paměť uchovala, na ty důvěrně známé podlouhlé dveře z tmavého dubového dřeva! Celý rozechvělý jsem vystoupil až úplně nahoru a nedočkavě k nim přistoupil… Když jsem však v následujícím okamžiku vzal za kliku, dveře se neotevřely… Stál jsem tam pověšen na zábradlí před dveřmi našeho bytu a rozhlížel se kolem sebe. Zdálo se mi, že ve stěně na schodišti rozeznávám dírky po hřebících, jež tam jednou táta zatloukl, aby na ně rozvěšel různé obrázky a zmírnil tak už tenkrát ponurou atmosféru domovní chodby. Náhle, jako bych zaslechl cinkání příborů o talíře, ve vzduchu jsem cítil vůni nudlové polévky. Stál jsem tam a klouzal pohledem po otlučených zdech, když tu mé oči spočinuly na úzkých točitých schůdcích, ukrytých v tmavém koutě na konci chodby… Prudké zamrazení mi sjelo po páteři, jako rána bičem, čelo a tváře mi orosily kapky ledového potu. „Tak co je?!“ vrátil jsem se ke dveřím; opět jsem uchopil kliku a vrazil do dveří ramenem, dveře však zůstaly zavřeny. „Co je?!“ – Zopakoval jsem náraz, potom znovu a ještě jednou… Tu jsem si všiml, že dveře při každém nalehnutí mého těla na ně, odskakují od rámu a rychle se k němu zase vracejí. Zpozoroval jsem, že přibližně ve stejném místě, kde do dveří naráží mé rameno, rachotí na druhé straně něco kovového. Náhle jsem uslyšel za dveřmi pohyb – rychlé kroky, klepnutí čehosi o podlahu, tlumené zasyknutí… Znehybněl jsem a se zatajeným dechem jsem naslouchal, avšak kolem se již opět rozhostilo ticho. Opatrně jsem se naklonil a přiložil ucho až těsně k desce dveří, srdce v prsou mi divoce tlouklo. Setrval jsem tak asi minutu, ale nezaslechl jsem nic, jen slabý šum prázdných místností pronikal ke mně z druhé strany. Kocour mezitím nabyl znovu odvahy, vyběhl za mnou do druhého patra, usadil se na posledním schodu a začal si drbat kožich. „Zmiz!“ sykl jsem na něj. Kocour zvedl hlavu a zvědavě se na mě zahleděl. 89

Opřel jsem se do dveří a začal na ně opatrně tlačit. Dveře se odchlíply od rámu a zarazily se, cosi je zevnitř drželo – cítil jsem pnutí, jež s mým tlakem na dveřní plochu stále rostlo. Cosi tam bylo. Cosi… „Ty pitomá kočko!“ zařval jsem na kocoura, který se mi opět začal lísat ke kotníku. „Ty seš tak blbá! TAK BLBÁ!“ cedil jsem skrz zuby a v záchvatu náhlé zuřivosti se snažil zdravou nohou odmrštit nic netušící zvíře zpět ke schodišti. – Vtom se dveře prudce otevřely! Já, svíraje stále kliku, jsem byl vtažen do nitra našeho starého bytu, zavrávoral jsem, ztratil rovnováhu, a v následujícím okamžiku jsem se jako špalek svalil k nohám malého, asi šestiletého děvčátka. „Trapiči zvířat!“ osopila se na mě holčička a vyběhla na schodiště. „Poď, Willi, poď ke mně… Neboj,“ proneslo děvčátko ke kocourovi, sehnulo se pro něj a s námahou zvedlo velké zvíře do náruče. „Neboj, nikdo ti nic neudělá,“ chlácholila jej holčička a pomalu se s ním vracela zpátky do bytu. Tam spustila kocoura na podlahu, poklekla u něho a jala se jej drbat svými prstíky za ušima. Ležel jsem v otevřených dveřích, horní půlkou těla v bytě, spodní v domovní chodbě, a překvapeně jsem hleděl na to podivné zjevení. Holčička byla celá v bílém. Na sobě měla bílý pláštík, na nohou bílé punčocháče, přes ramínka jí spadal do půli zad jako hedvábný závoj kousek jakési rozstříhané záclony, jejíž dva cípy měla holčička na prsíčkách sepnuty kolíkem na prádlo. I její malý obličej byl celý bíle nalíčený, jen na tvářích seděly děvčátku dvě bleděmodré sněhové vločky. Ve vlasech měla pak holčička z kusu drátu vyrobenou a stříbrným papírem omotanou korunku. Holčička seděla u svého Williho a drbala jej za ušima, kocour předl a mhouřil oči. „To má rád,“ řekla po chvíli holčička, aniž od kocoura zvedla hlavu. „Aha?“ přikývl jsem překvapeně – pak jsem se posadil a přidržuje se dveřního rámu jsem se pokusil vstát… Palčivá bolest v levém kotníku mě však zase rychle stáhla na podlahu. „Nemůžeš stát?“ zeptalo se děvčátko a krátce ke mně vzhlédlo. 90

„Ale jo,“ zamumlal jsem, „Když se mám čeho přidržet, tak stát můžu.“ Děvčátko mlčelo, potom se na mě zkoumavě podívalo, ale pohled hned zase sklopilo; po další chvíli se zeptalo: „Si zloděj?“ „Cože?!“ vyjekl jsem udiveně. „Ty si myslíš, že já sem zloděj? – Né… Ne, ne… já nejsem zloděj. Já sem tady kdysi bydlel… víš?“ vysvětloval jsem. Holčička hned nic neřekla, oči měla sklopené, rty pevně semknuté… až po chvíli, téměř prosebně, zašeptala: „Já ale nesmím nikomu otevřít.“ „To je správné, nikomu neotvírej!“ vyhrkl jsem. Děvčátko mlčelo. Já jsem se znovu chopil dřevěného rámu a začal opatrně ručkovat vzhůru. Děvčátko po mně střihlo zvědavým pohledem, oči pak zase sklopilo, a dál se věnovalo kocourovi. Podařilo se mi po chvíli vysoukat se opět do vzpřímené polohy. Stál jsem ve dveřích a shlížel shora na děvčátko, jež stále klečelo na podlaze, a zamyšleně hladilo chlupatému zvířeti hřbet. Hleděl jsem na její malou hlavu, na pečlivě učesané vlasy na temeni; závoj na jejích malých zádech se sotva znatelně chvěl… Tu se děvčátko zhluboka nadechlo, a hledíc, ne přímo na mě, nýbrž kamsi vedle mě, vážným hlasem se zeptalo: „Chceš se sem teď zase nastěhovat?“ „Já? Sem?“ zasmál jsem se krátce. „To se ti povedlo! – Ne, nastěhovat se sem nechci… opravdu. Jenom sem se chtěl podívat… rozumíš?“ Holčička mlčela. „A ty, strašidýlko?“ pokračoval jsem bujaře. „Bydlíš tady?“ „Já sem sněžná královna!“ řeklo děvčátko zamračeně a vstalo. „A ták!“ kývnul jsem hlavou. „Sněžná královna! No jasně! – Že mě to taky hned nenapadlo! To sem ale hlupák, viď?“ Tu se děvčátko náhle otočilo, zanechalo mě ve dveřích samotného a beze slova kamsi odešlo. Kocour mě chvíli vyděšeně pozoroval, pak se zvedl, a se staženým ocasem odcupital do nitra bytu za děvčátkem. 91

Netrvalo to dlouho a holčička byla zase zpátky. „Na, to si můžeš vzít,“ řekla a natáhla ke mně paži, ve které držela dlouhý dřevěný meč, „aby ses měl o co opřít.“ Vtom kdosi v bytě hlasitě zakašlal. Děvčátko sebou škublo, chtělo hned zase odběhnout, ale potom se zarazilo a vážně se na mě zahledělo. Kašlání nebralo konce, bylo stále hlasitější a zvolna se měnilo v hrozné chrchlání. Oči děvčátka byly náhle divoké, její hrudník se prudce vzdouval. Tu se ozval sípavý ženský hlas: „Tak Marko! Kde seš?! – Prevít, holka zatracená… Ehm… ehm… ehm… Marko! Ty hade!“ Děvčátko na mě hledělo, rychle oddechovalo – zdálo se, že mi chce něco naléhavého sdělit. „Marko!!!“ zasípal nanovo hlas. Děvčátko, jako by se už už chystalo promluvit, pojednou ale semklo jen ještě pevněji své rty, pronikavě na mě pohlédlo, potom se rychle otočilo a odběhlo. Stál jsem na prahu, opřen o svou novou „berlu“ a zíral za děvčátkem… V bytě se ozval krátký, přidušený rozhovor, pak nastalo ticho. Stál jsem tam a se zatajeným dechem naslouchal, ale k uším se mi dral jen tlukot vlastního srdce. Po chvíli jsem sevřel svůj meč pevněji, odlepil se od rámu dveří a kulhavě postoupil do důvěrně známé chodby. V mé mysli se uchovala vzpomínka na dlouhou chodbu s vysokým stropem – udivilo mě proto, jak těsnou a úzkou ji teď znovu nacházím. Kulhal jsem po špinavé podlaze a rozhlížel se kolem sebe: stěny byly potlučené a všelijak počmárané sprejovou barvou, na mnoha místech z nich čouhaly dráty a zprohýbané trubky vodovodního potrubí… těžká litinová kamna, jež stávala na konci chodby před koupelnou, zmizela, zbyla tam po nich jen černá okrouhlá díra ve zdi. Dobelhal jsem se až ke dveřím, za kterými se děvčátko ztratilo, a zastavil se – bytem se neslo tíživé ticho. Naklonil jsem se ke dveřím a chvíli poslouchal, potom jsem zvedl ruku a opatrně na ně zaklepal – ticho jako by ještě zesílilo. Znovu jsem natáhl paži 92

a zaklepal ještě jednou, trochu silněji. – Nic… Nic, než ticho. Chystal jsem se už, že vezmu za kliku… už jsem se jí dotýkal prsty, když vtom na druhé straně zachroptěl ženský hlas: „No, co je?! – Co klepeš, vole! – Dejte mi všichni pokoj!!!“ Rychle jsem ruku z kliky zase stáhl a zkameněl za dveřmi naší někdejší kuchyně. „Tak, co je? Hergot!“ ozvalo se znovu. „Kdo je to tam furt?! – Děláš si ze mě blázny?! – Nebo co? – Dááále!!!“ zavřeštěl hlas, pak následoval smích. Otočil jsem se a ve zmatku klopýtal zpátky ke schodišti. Neurazil jsem však ještě ani dva metry, když tu se dveře za mými zády otevřely… Noha mi zdřevěněla, dech se mi chvěl… na prahu stálo děvčátko a přísně na mě hledělo. „Tak, co je?! Kde seš?! – Je pryč?“ ozvalo se z místnosti. „Ne,“ řekla holčička a zavrtěla hlavou, „stojí tu.“ „Hééj! Tak, co je?! Polez dovnitř sakra!“ zavelel hlas v místnosti. Stál jsem a nehýbal se. „Slyšels?! – Tak lez už, ne?! – Pohni ale trochu, táhne mi na nohy! – Slyšels?! Lez už! – Tak, lez už!!!“ zařvala žena, až se stěny v bytě otřásly. Škubl jsem sebou, jako kdybych dostal kopanec, začaly se mi potit dlaně… pak, nutě se do klidu, jsem se znovu otočil a s tlukoucím srdcem se sunul zpět ke dveřím. Protáhl jsem se kolem děvčátka, jež mi mlčky uvolnilo cestu, a postoupil do místnosti, kterou jsem kdysi opouštěl jako kuchyni. Podél stěn se tam teď všude vršily papírové krabice, časopisy, noviny… po podlaze se plazily dlouhé řady květináčů různých tvarů a velikostí, z nichž vyrážely zelené výhonky jakési rostliny. V rohu, kde jsme jídávali, stála veliká rezavá vana plná hlíny, i odtamtud cosi vyrůstalo… v protějším rohu se pak na různých dekách a kůžích válely rozházené hračky. Ke stěně, kde stával kuchyňský kredenc, byl teď přiražen odřený gauč, a před ním se krčil úzký podlouhlý stolek, zcela pokrytý všelijakými lejstry. Všechno to se ztrácelo v namodralé mlze z cigaretového kouře. 93

Belhal jsem se místností, pátraje po původci onoho hlasu, ale nikoho jsem neviděl… jen holčička stála za mými zády. Došel jsem až skoro ke stolku, rozhlížeje se v modrém šeru, když tu jsem si všiml chlapecké hlavy, hledící na mě z gauče rovná tmavá ofina, dvě hnědé pichlavé oči. Chtěl jsem pokračovat dál, když tu na mě chlapec hrozným hrdelním hlasem vykřikl: „Co chceš?!“ – Náhle jsem spatřil, že ten chlapec vlastně vůbec není žádný chlapec, ale asi čtyřicetiletá, hodně vyhublá žena, s vlasy ostříhanými na ježka. Žena ležela na gauči, přikrytá tenkou dekou a pozorovala mě plamenným pohledem. Zastavil jsem se a s rozpačitým úsměvem na tváři jsem hlesl: „Dobrý den.“ „No, co chceš?! Peníze nemám… vdávat se nechci… Tak, co je?! Seber se zase a zmiz! Ale honem, nebo!“ zachroptěla žena a napřáhla proti mně ruku, v níž třímala těžký skleněný popelník. Jak se žena rozmáchla, vysypal se celý obsah popelníku na gauč, čehož si však ona, jak se zdálo, ve svém zápalu nevšimla. „Ne! Mamko! Ne!“ vykřiklo děvčátko – zavřelo prudce oči a co jí síly stačily, přitisklo si obě dlaně k uším. „Nedělej to! – Mamko! – Nedělej!“ prosilo děvčátko, víčka křečovitě semknutá. „Už je dobrý!“ houkla žena na dceru a ruka s popelníkem jí zase klesla do klína. „Slyšíš?! – Už je dobrý!“ zopakovala žena, potom zvrátila hlavu hluboce nazad, chvíli tak setrvala, náhle se prudce předklonila a vyplivla na mě velikou bílou slinu… Slina letěla okamžik vzduchem, pak se rozpleskla kdesi za mnou na podlaze. Stál jsem uprostřed místnosti a nesměle shlížel k ženě. „No, co je?! Co seš zač?! – Ňákej slušňák, co?!“ křikla na mě žena. „Nebo si přišel krást?“ „Ne… on tady dřív bydlel,“ proneslo děvčátko ke své matce přitlumeným hlasem. „Aha?“ řekla žena. „Tak on tady dřív bydlel! No to se podívejme!“ Žena kývla významně hlavou a pomalu si mě začala prohlížet od hlavy až k patě. „To sou mi věci! Tak on si přišel zavzpomínat! – Jak? Má citlivou dušičku! – Nemám pravdu? – 94

A jaký je pěkný! Ty brejle! A ty vousy! No to sou k nám hosti! – Honem, Maruško, židli! Dyť sotva stojí na nohou,“ poručila matka dceři. Děvčátko odběhlo do vedlejší místnosti a netrvalo to dlouho, vracelo se, tvářičky nafouklé námahou a neslo před sebou těžkou kuchyňskou židli. Postavilo ji ke stolku, pak se posadilo na okraj gauče, složilo svou hlavu do ženina klína a spokojeně na mě hledíc ji objalo v pase. Spustil jsem se na židli za podlouhlým stolkem a zahleděl se na hromadu papírů na něm. „Tak tys tady dřív bydlel, jo?“ řekla žena a začala si balit ze tří cigaretových papírků, jež předtím slepila dohromady, tlustou, trychtýřovitě vyhlížející cigaretu. „Jo,“ přitakal jsem. Žena svůj trychtýřek po délce olízla, úzkým koncem si jej vsunula mezi rozpraskané rty, na druhém konci ho zapálila. Pak jej jako nějakou křehkou vzácnost ukryla ve dlaních a skrze úzkou štěrbinu, jež se jí utvořila mezi oběma palci, nasála do plic kouř… Žena zaklonila hlavu a pootevřenými ústy nechala pomalu unikat kouř skrz zaťaté zuby vzhůru – kouř zvolna stoupal ke stropu a mísil se tam s okolní mlhou. „Hmm?“ hlesla po chvíli žena a vybízivě ke mně napřáhla ruku s čadící cigaretou. „Ne, děkuji,“ zavrtěl jsem hlavou. Žena nic neřekla, opět vložila cigaretu do dlaní, zavřela oči a dlouze pak sála kouř do plic. Klouzal jsem pohledem po místnosti, znovu jsem se zahleděl na papíry na stole. Byly to bílé listy formátu A4, hustě popsané německým strojopisným textem… Tu jsem si v textu všiml gramatické chyby. „Slovo entwicklungsfeindlich se píše s w, a ne s v,“ řekl jsem. „Co?“ zpozorněla žena a obrátila ke mně své zarudlé oči. „Tady v tom slově máte chybu,“ zopakoval jsem a ukázal na patřičné místo v textu. „Sprichst du deutsch?!“ vyštěkla žena. 95

„Ja,“ přitakal jsem. „Gut?“ „Na ja, es geht so…“ potřásl jsem hlavou. „Jak dobře?“ „No, celkem to de.“ „Ne, fakt… Jak dobře umíš německy?“ vyzvídala žena. „No docela dobře. Já tam teď bydlím,“ připojil jsem na vysvětlenou. „Kde bydlíš? – V Německu?“ „Jo.“ „Kde?“ „V Berlíně.“ „V Berlíně!“ vykřikla žena a tvář se jí celá rozzářila. „Je to pravda? Ty bydlíš v Berlíně?! – Fakt? Nekecáš?“ Přikývl jsem. „To je zázrak! – Stal se zázrak! Samo nebe mi tě sem posílá! – Běž… běž si hrát,“ řekla žena a odstrkujíc holčičku, posadila se na gauči. Děvčátko vstalo a odebralo se ke svým hračkám. „Já tomu pořád nemůžu uvěřit,“ vyrážela žena, užasle na mě hledíc. „Ty teda bydlíš v Berlíně? – Cha! – Štípni mě, prosim tě, honem, ať mám jistotu, že to není halucinace,“ řekla žena a natáhla ke mně svou hubenou paži. Nejistě jsem učinil, oč mě žádala. „Kruci prdel! – Ty máš ale sílu!“ řekla žena a na okamžik jejím pohledem zaržál údiv. „Kdo by to byl býval do tebe řek? – Takový jemný mladík, a jak pevně umí stisknout!“ zasmála se žena, pak se předklonila a začala rovnat listy na stole… zpod deky, která se jí svezla z boků, vyklouzly dvě bílé hubené nohy. „Tak podívej, běží o tohle,“ řekla žena, pečlivě třídíc popsaná lejstra. „Já sem tady sepsala takový provolání… Vlastně to je jakási studie… Zkrátka, de mi vo to, aby ty býčí hlavy poznaly, jak sou na vomylu! – Voni mě chtěj strčit do pakárny! – a to jen proto, že nerozuměj, čemu já rozumím. Pochopila sem totiž něco, co ty jejich měkký mozky nikdy nepochopěj. Já sem pochopila… Já sem… Pochopila sem smysl! – Voni si myslej, že sem blázen… ale to je 96

všechno tou jejich zabejčeností! Co je komu do toho, co já si pěstuju na balkóně?! Kouřila sem to sama… Svině sousedi mě ale nabonzovali! Nejdřív přišli s kriminálem, potom s pakárnou… a Marku do děcáku! Musely jsme se chránit. Tady sme teď v bezpečí, ale já nemlčím… sedla sem si a začala psát. Půl roku sem tím strávila, teď sem konečně hotová, už jenom závěr mi chybí… Celý sem to nazvala ‚Zázrak‘. Hlavní myšlenka je jednoduchá: snažim se postihnout a vysvětlit důležitost role marihuany při léčbě všech druhů duševních vonemocnění.“ Zatímco žena hovořila, klouzaly mé oči po známých stěnách a já jsem cítil, jak se mi vzpomínky znovu vynořují z paměti. „Chtít to uveřejnit tady je blbost…“ pokračovala žena, „ale v Německu… konkrétně v Berlíně! – Tam se povede ledasco. To by byla bomba! Chá!! – De vo to, aby to četlo co nejvíc lidí. Rozumíš? – Lidi se musej probudit! Musí vzniknout nový hnutí! – Smrt betonovejm hlavám! – Že se mi na to podiváš vohledně chyb a zaneseš to pak v Berlíně do ňáký redakce?“ zaprosila žena. „Ale jo,“ řekl jsem a natáhl ruku po lejstrech. „Hned, hned… Ještě ten závěr,“ dodala rychle žena, zasunula do starého psacího stroje, jenž se náhle vyklubal zpod hromady papírů, čistý list a začala psát. Seděl jsem na židli a pozoroval její prsty, jež se s obdivuhodnou rychlostí začaly pohybovat po klávesnici stroje. Žena seděla zpříma, oči upřené na text a psala téměř bez přestávky. Jen tu a tam se občas zarazila, okamžik si cosi zamyšleně šeptala, pak krátce potáhla z cigarety, jež celou dobu čadila v popelníku vedle stroje a hned zase pokračovala dál. Vysoukal jsem se do stoje a za podpory meče jsem zamířil ke dveřím někdejší dětské ložnice. Belhal jsem se kolem děvčátka, jež klečelo v koutě na ovčí kůži a skloněné nad papírovou krabicí přemisťovalo v ní malá křesílka a židličky s panenkami. Minul jsem místo, kde stával náš kuchyňský sporák, a kde teď namísto něj hučela malá šamotová kamínka, a zastavil se u dveří. Srdce mi mlátilo do žeber, jako by se chtělo protlouci ven. Pozoroval jsem ony 97

dveře, polykaje sliny, jež se mi nahromadily v ústech, a nedokázal se přimět je otevřít… Až po chvíli jsem pomalu zvedl paži a třesoucími se prsty se dotkl dveřního rámu. Stesk zaplavil mé nitro nečekaně, jako bych jej nasál do plic spolu se vzduchem. Stál jsem tam a upřeně hleděl před sebe, skrývaje svou tvář, aby si děvčátko a žena nevšimly, jak se mi třese brada. Kuchyní se nesl rachot psacího stroje, někde v dálce zakvílela v zatáčce tramvaj. *** Jak dlouho jsem tam tak stál, nevím… Náhle mnou cosi začalo lomcovat a škubat ze strany na stranu… zmítal jsem sebou, div že jsem se nesvalil na podlahu. Nic jsem nechápal, chtělo se mi vykřiknout a honem se něčeho chytit… potom jsem zpozoroval ženu. V chlapeckých trenýrkách a vytahaném tričku stála vedle mě a třásla mi paží. „Hééj! Slyšíš? – Probuď se!“ volala na mě. „Seš zfetovanej?! Nebo co je s tebou? – No zaplať pánbůh! – Tak je to jasný, vo co mi de? Důležitý slova sem napsala velkýma písmenama… vobzvlášť důležitý sem nadto ještě podtrhla. Chci, aby to bylo v tisku taky tak rozlišený. Rozumíš?“ řekla žena, narychlo se ještě probírajíc svou studií. Pokýval jsem hlavou, vzal od ženy popsané listy a zamířil ke dveřím, vedoucím na chodbu. „Tak díky,“ řekla žena, zamyšleně za mnou hledíc. Belhal jsem se kuchyní jako tělo bez duše, ani jsem se nerozloučil. Dosáhl jsem už dveří, chystal jsem se právě opustit místnost, když tu na mě žena ještě zavolala: „Počkej, zázračný muži!“ Zastavil jsem se na prahu a ohlédl se po ženě. „Poslyš, nemoh bys mně dát bůra?“ zeptala se ona. „Ale jo,“ řekl jsem a vstrčil ruku do kapsy. „Nebo pětku… Dva dny sme už nic nejedly. – Kdyby aspoň ona už byla velká a mohla se o sebe postarat sama!“ polohlasně pronášela žena, hledíc na dceru, zatímco já jsem se snažil vydolovat z kapes nějakou minci. 98

„Je… Bohužel… já nic nemám,“ konstatoval jsem po chvíli. „Nic?“ řekla žena zklamaně. „Nic,“ odpověděl jsem. „No jo, co se dá dělat?“ pokrčila žena rameny a smutně se na mě usmála. „Tak buď sbohem… A nezapomeň na tu studii!“ řekla pak ještě na rozloučenou. Otočil jsem se a opustil kuchyni. Překulhal jsem chodbu a mířil ke schodišti, když vtom mou mysl zachvátila pronikavá myšlenka! Celý rozrušený jsem se vrátil do kuchyně a klopýtal k oknu. „Malý moment!“ vyrážel jsem překotně. „Jen chvíli strpení! – Potřebuju nějaký provaz. Hned to bude…“ Přibelhal jsem se k oknu kuchyňské verandy a vyklonil se ven. – Babička stála před domem, ruce schované v kapsách kabátu a zaraženě se dívala před sebe. „Babi!“ zavolal jsem na ni. „Jendo!“ vydechla babička a dlaní si zaclonila oči. „Kde seš prosímťa tak dlúho! Ty kluku jeden! – Já su tu už strachem celá divá! Před očima se mi vynořujú všelijaké obrazy, kde všude léžíš s rozbitú hlavú! – Jeniku, kdy už dondeš? Si tam už takovú dobu!“ „Babi, já potřebuju tu tašku,“ zavolal jsem dolů. „Cože?“ nerozuměla babička. „Potřebuju tu tašku.“ „Jakú tašku? – Co to povidáš?“ „No tu, kde sou ty peníze,“ vysvětloval jsem. „Jeniku! Proboha! – Na co potřebuješ tu tašku?!“ hlesla babička. „A co si takový rozcuchaný?“ „Babi, já ti pak všecko vysvětlím,“ houkl jsem dolů. Mezitím ke mně zezadu přistoupila žena a pobaveně si mě prohlížejíc mi podávala dlouhou šňůru na prádlo. Mlčky jsem ji od ní přijal a vrátil se k babičce. „Babi, dyť si říkala, že pro mě uděláš všechno,“ řekl jsem. „Jemine Jendo! Co je to s tebú?! – Na mú dušu, co to povidáš? – Dyť víš, že bych pro tebe skočila i do studně, ty klučisko jedno!“ pravila babička a polekaně si tiskla dlaně na prsa.

99

„Tak, babi…“ řekl jsem a vyhodil z okna jeden konec šňůry, „… uvázej tam teď tu tašku.“ „Ach jemine jemine! – Jeniku, Jeniku! – co je to s tebú? Si takový divoký… Kluku můj!“ vzlykala babička, chopila se šňůry a začala utahovat uzel na držadlech tašky. „Přídi už prosimťa dúle! Slyšíš mě? Jendo!“ Táhl jsem tašku nahoru a přemýšlel, kolik ženě dám. Tisícovka ji ohromí, ale skutečná pomoc to není. Jestli jí chci opravdu pomoci, říkal jsem si, musím jí dát všechno! „Tady, prosím, vemte si to! – Je tam sto tisíc,“ řekl jsem a podal ženě kabelu. „Ó! – Sto tisíc! No to není špatný, to se mi docela hodí! Tak díky…“ zasmála se žena a hmátla po kabele. Tu mě ale napadlo, že by i desetina oné sumy postačila, aby si matka s dcerou zařídily docela slušné živobytí. Využil jsem proto ženina zjevného přesvědčení, že se tu jedná jen o žert a přitáhl si kabelu zase k sobě. „No jo… Cha, cha!“ předstíral jsem veselí. „To by bylo! – To by bylo!“ Postavil jsem tašku na zem, rozepnul ji a nahmatal v ní igelitový sáček. Poslepu jsem v tašce vytáhl ze sáčku těžký svazek tisícovek, odpočítal z něj deset bankovek, zbytek jsem vrátil zase do sáčku a odpočítané peníze jsem podal ženě. Žena přijala peníze bez údivu, stála přede mnou, držíc bankovky ve dlani a mlčky na mě hleděla… No jo, deset tisíc dneska nejsou to samý jako deset tisíc ještě před několika roky, napadlo mě. Peníze se rychle utratí a sou pryč… Přidám jí ještě jednou tolik! Znovu jsem odpočítal deset bankovek a přidal je ženě k tomu, co již měla. Žena stála nehybně jako prve – až po chvíli řekla vesele: „Co ty seš zač, že rozdáváš peníze? Vykrad si banku nebo co?“ Zvedl jsem se a s kabelou v jedné ruce a s mečem ve druhé – ženinu studii jsem si zastrčil do kapsy kabátu – otočil jsem se k odchodu. Tu mě ale žena uchopila za rameno a mile se na mě usmívajíc zeptala se: „Můžu ti dát pusu?“ 100

Stál jsem před ní a mlčel jsem. Žena mi pobaveně hleděla do očí. „Jenom jednu! – Jednu jedinou! – Jo? – Nenech se prosit! No ták! Tak poď…“ škemrala. Jako náměsíčný jsem se pohnul a postoupil k ní, potom jsem se mírně předklonil a nastavil jí svou tvář. Žena mě objala kolem krku a dlouze, neustále přitom vyrážejíc proti mně špičkou svého jazyku, mě políbila na rty. V následujícím okamžiku mě odstrčila a kroutíc hlavou se hlučně zasmála: „To mi řekni, co ty seš zač? Co ty seš jenom zač?“ Stál jsem tam, oči sklopené, na rtech pachuť jejích slin… Mlčel jsem. „To je dobrý,“ řekla žena a plácla mě po zádech. „Tak si to tak neber! – Ty seš prostě takový, ne? – Takový… takový podivný, že?“ Vyklopýtal jsem z bytu a zastavil se na prahu. Domovní chodba ležela přede mnou tichá a opuštěná. Pozotvíranými dveřmi prázdných bytů do ní šikmě spadalo chabé denní světlo, plné lehounkého namodralého prachu. Podíval jsem se na hodinky – byl čas vrátit se! Stál jsem na začátku chodby a hleděl na její konec, kde se z přítmí zdvíhala silueta točitých schůdků, když tu jsem spatřil sebe sama… Kradl jsem se chodbou, já, desetiletý Jenda, tváře rozpálené vzrušením a táhl za sebou těžký pytel… „Jendo, poď už dúle!“ volala venku babička. „Slyšíš mě? – Poď už dúle, prosimťa!“ „Jo! Už du!“ houkl jsem na ni. Stál jsem však stále na svém místě, ani jsem se nepohnul, oči dokořán otevřené a upřené před sebe. – Až po chvíli jsem pevně sevřel meč a vykročil – nikoliv však po schodech dolů… Zpátky! zapištělo mi v hlavě. Pomalu jsem se sunul ponurou chodbou, zpod podrážek mi vyrážely mráčky zvířeného prachu. Slyšel jsem babiččino vzdálené volání, ale nezastavil jsem se. Belhal jsem dál, s každým novým posunutím se stále více noře do šera chodby – mířil jsem teď přímo k železným točitým schůdkům, jež se ve dvou otáčkách prudce zdvíhaly vzhůru, kde pak končily u úzkých dvířek ve zdi.

101

Konečně jsem byl u cíle… Zastavil jsem se, tašku jsem upustil do prachu na zem a zahleděl se vzhůru. Masívní tyč, vedoucí středem schodiště, i jednotlivé jeho stupně byly zrezivělé a pokryté pavučinami. Dvířka nahoře byla dokořán! – Pocítil jsem nevolnost v žaludku a srdce mi nanovo začalo prudce hnát krev do žil… Zpátky! – Nech to! zaskuhral ve mně ještě hlas, ale já, jako by veden cizí mocí, chopil jsem se trouchnivého zábradlí a jal se šplhat vzhůru. Každý můj pohyb vyvolal chvění a drnčení staré konstrukce… ze schodů nade mnou mi do vlasů a za límec pršela rez. Stupeň po stupni jsem se ocital výš, stále blíže onomu místu. Ještě jedna otáčka… pak ještě půl… a stál jsem u dvířek! – Prostor za nimi tonul ve tmě. Okamžik jsem tam postál opřen o zábradlí a rychle oddechuje jsem zíral do černé, pach zetlelého dřeva vydechující noci. Potom jsem se sehnul a začal soukat své tělo na domovní půdu. Celá půda ležela ztracena v naprosté tmě – elektrický vypínač, po kterém jsem ze zvyku natáhl ruku, ze zdi zmizel, ani čtvercový vikýř vysoko na střeše tam pojednou nebyl… pravděpodobně jej přikrýval těžký plechový poklop. Kde to bylo? uvažoval jsem a třeštil oči před sebe. Vzadu! – Až úplně vzadu, vpravo… U zdi! Vyrazil jsem tím směrem. Klopýtal jsem vpřed, nedbaje překážek, které se v temnotě ukrývaly. Zakopl jsem o jakýsi trám, svalil se na zem, zvedl se zase a pokračoval dál. „Tak kde to je, sakra?!“ klel jsem před sebe. „Kde jen ta zatracená stěna je?!“ Nevěda, kam se sunu, nevěda co se v temnotách přede mnou ukrývá jsem se šinul vpřed, pořád dál ke stěně, která třeba už vůbec neexistovala. Tak jak?! Není tu už? – Zbourali ji? napadlo mě. Přestavěli to tu? – Nebo co?! Chtěl jsem právě učinit další pohyb vpřed, když vtom jsem přímo před sebou zeď nahmatal. Tady! – Tady to je! zajásal jsem v duchu, dotýkaje se studeného zdiva. Někde tady to muselo být! uvažoval jsem a poklekl ve tmě na 102

zem. Zpocenými dlaněmi jsem se jal ohmatávat dřevěnou podlahu pod sebou… „Tady to někde musí být! – Někde tady!“ šeptal jsem vzrušeně a třesoucími se prsty pátral po škvíře mezi prkny. – Po chvíli jsem jakousi škvíru skutečně našel. Vsunul jsem do ní čtyři prsty pravé ruky a mírným škubnutím jsem jedno prkno z podlahy vylomil. Stejně jsem pak naložil i se dvěma dalšími prkny; šlo to lehce, bez potíží – dřevo bylo ztrouchnivělé, nekladlo mým pažím skoro žádný odpor. Odhodil jsem ulomené kusy do tmy, sklonil se nad neviditelným otvorem, a začal rýt prsty ve vrstvě štěrku pod podlahou. „Tak, kde je to?! – Kde to je?!“ vzrušeně jsem šeptal, boře ruce stále hlouběji do štěrkové vrstvy. – Nic! – Nic a zase nic! – To není možný! Vytrhal jsem prkna o kus dál a začal hrabat tam. „No tak! Kde je to? – Tady to přece musí být!“ supěl jsem, odhazuje hrsti štěrku do stran. Hlouběji! Musíš hrabat hlouběji! napadlo mě. Vykasal jsem si rukávy, položil se na břicho a znovu vnořil paže do štěrkového násypu. Prohrabal jsem se asi metrovou vrstvou, až na samé dno, ale nenašel jsem nic… Ustal jsem v hrabání, jež nikam nevedlo, posadil se na podlahu a složil svou tvář do dlaní. Co je?! – Co je?! – Co je?! skřípal jsem zuby. Seděl jsem ve tmě, oči zavřené, a jako bych tišil jakousi bolest, pohupoval jsem v rychlém rytmu trupem dopředu a zase zpět. Tu se mi náhle vynořil z paměti malý detail: když jsem byl tenkrát před léty s prací hotov a chtěl se zase postavit, udeřil jsem se do hlavy o jakýsi trám nade mnou. Muselo to tedy být v rohu… Víc v rohu! – No jasně! – Tam vpravo, v rohu, kde se střecha v ostrém úhlu sbíhá s podlahou… Tam to bylo! Otočil jsem se a dvěma mrštnými přísuny se ocitl v rohu. „Ano! Tady, jistě! – Tady to je!“ mumlal jsem, ohmatávaje třesoucíma se rukama okolí. Trám nade mnou… Zeď… Tady to bylo! Nová prkna letěla vzduchem a mé prsty se už opět nořily do štěrku pode mnou. Celou půdu přeryju, dokud to nenajdu! přísahal jsem si v duchu, ale už při druhém hrábnutí jsem ucítil, jak se mi pod prsty vzdouvá cosi pevného hrbolatého. – V prvním okamžiku mě hned 103

nic nenapadlo, hrabal jsem zuřivě dál, hrst po hrsti osvobozuje ze štěrku jakýsi hadrem omotaný balík, ale už v následující chvíli začalo plnit mé nitro stále rychleji přesvědčení, že je tomu opravdu tak… Po tolika létech! – Nezvratně, skutečnost! – Ustal jsem v hrabání a zahleděl se do temnoty pod sebou. Cítil jsem, že mě pálí oči. – Ano, omyl byl vyloučen! – Náhle jsem věděl, že jsem to našel. – Našel jsem, co jsem hledal! – Slzy mi zaplavily oči a já jsem opět začal prožívat onen den se všemi jeho podrobnostmi… *** Bylo poledne, 22. května. Po modrém nebi pluly lehké mraky, v ulicích voněly šeříky… Já, desetiletý kluk, jsem se právě vracel domů z jedné ze svých dobrodružných toulek městem, hotov ohřát oběd pro mě a mou o rok mladší sestru Barbaru. Oba rodičové museli toho dne dlouho do noci pracovat, takže jsme já a sestra zůstali doma samotní. Máma předešlého večera uvařila jídlo, rozdělila ho do kastrůlků a ty pak uschovala do ledničky. Já jsem dostal za úkol jídlo ohřát a rozdělit a jako staršímu bratru mi bylo rovněž kladeno na srdce dohlédnout na sestru. Táta nám řekl, abychom nedělali blbosti, nepouštěli nikoho do bytu a vždy se důkladně přesvědčili, zdali je vypnutý plyn. „K večeru sme zase zpátky. Tak se tu držte!“ rozloučila se s námi máma a usmála se. Pospíchal jsem, jen abych byl už co nejdříve doma. Výčitky svědomí, že jsem nechal Barunu doma samotnou, mě pronásledovaly po celou tu dobu, co jsem byl venku. Ráno při odchodu jsem jí sice důrazně přikázal, že musí zůstat doma a čekat na mě, dokud se nevrátím… Ale kdo ví, co se v té její hlavě zatím vylíhlo?! S tlukoucím srdcem jsem odmykal dveře a taje dech, bedlivě naslouchaje každému zvuku, jsem vstoupil do bytu. Barbara však seděla v kuchyni za stolem a tiše si malovala v obrázkovém sešitě. „Ahoj!“ pozdravil jsem sestru a rychle přešel kuchyni. „Ahoj,“ řekla Barbara a krátce ke mně vzhlédla. 104

Zamířil jsem do svého pokoje, neboť jsem si chtěl ještě honem vyprázdnit kapsy a uschovat své věci v psacím stole, než přistoupím k ohřívání oběda. Otevřel jsem zásuvku stolu… ale už letmý pohled mi postačil, abych poznal, že se v ní za mé nepřítomnosti přehrabovala cizí ruka! – Můj zápisník ležel jinak, než jak jsem jej tam vždy ukládal… časopisy Střelecké revue byly zpřeházeny… mou lesklou dýku z tvrdé švédské ocele kdosi vytáhl z koženého pouzdra a pak ji tam strčil opačně, takže zpátky nevklouzla úplně celá… „Baruno!“ křikl jsem na sestru. „Hrabala ses mi ve stole?!“ Tu jsem si všiml, že chybí mé album se známkami, které jsem střežil jako oko v hlavě. „Barčo!!!“ zařval jsem, vyskočil od stolu a hnal se do kuchyně. „Kde je moje album?!“ „Co tak řveš? – Seš blázen nebo co?“ opáčila sestra. „Kde je to album? Kams ho dala?! – Okamžitě ho dej sem!“ „Neřvi… dyť mě z toho rozbolí hlava.“ „Barčo, dej sem to album nebo tě zabiju!!!“ zachroptěl jsem a zaťal pěsti, až mi zbělely klouby. „Dej mi pokóóój! – JÁ TEBE zabiju!!“ zahučela Baruna, škaredě se na mě mračíc. Vzteky nepříčetný, chvěje se na celém těle, neudržel jsem se a udeřil sestru vší silou do ramene. „Auuááá!!! – Zbláznil ses?! Nech tohóó… co mě mlátíš?! – Auáá! – Já to řeknúú!“ zaprotestovala Baruna a začala brečet. „Barčizno, já tě ztřískám, žes to eště nezažila! – Okamžitě sem dej to album!“ zalykal jsem se hněvem. „Nech tohóó… Já to řeknú!“ kňučela Baruna, kryje si hlavu rukama. „Barčo! – Já tě varuju!!!“ „Dej mi pokóój! Běž pryč!“ kňourala dál Baruna; do obrázkového sešitu jí kapaly slzy. Neovládl jsem se již déle, přiskočil jsem k ní a popadl ji za vlasy.

105

„Nech tohóóó! Pusť mě-ééé!!!“ zavřeštěla Baruna a snažila se mě poškrábat. Mé sevření však bylo pevné! – Jako zběsilý jsem lomcoval její hlavou, nic nehledě na bolestivé škrábance, jež mi její nehty způsobovaly. „Dej sem to album!“ řval jsem na ni bez ustání. Tu se však sestřiny nehty zaryly do mých rukou tak silně, že jsem ji s hlasitým zasyknutím musel pustit. Rozcuchaná, supíc námahou, kopla mě zuřivě do holeně a pak rychle zmizela v pokoji. Hnal jsem se za ní, vztekle rozrážeje dveře, jež mi s práskáním přirážela před nosem, ale Baruna měla náskok. V jednu chvíli, ve snaze sestru přelstít, jsem se otočil a běžel opačným směrem – Baruně vstříc… Jaksi to ale vytušila a rovněž změnila směr. Chvíli jsem se za ní ještě hnal, potom jsem ale v honitbě ustal, vyčerpaně dosedl v kuchyni na židli a rozbrečel se vzteklým pláčem… Záda se mi otřásala a v krku mě pálilo z přemíry řevu. Pak jsem náhle vyletěl, chopil se kliky dveří a jako zuřivý pomatenec jsem začal vší silou dveřmi třískat… „Nech toho, blázne!“ slyšel jsem ozývat se Barunin hlas odkudsi z bytu. „Dej sem to album, ty blbče!!!“ zařval jsem, co mi síly stačily. „Sám si blbec!“ brblala Baruna. Znovu jsem chtěl zařvat, ale hlas mi vypověděl službu… Zcela vyčerpán jsem dosedl zpátky na židli, uchopil hlavu do dlaní a plakal pláčem bez slzí a téměř bez hlesu – jen jakési syčivé sípání se mi dralo skrz křečovitě zaťaté zuby ze zkřivených úst. „Blázen! – Hotový blázen!“ slyšel jsem Barunu kdesi nablízku. „Kdo to kdy viděl, takhle mlátit dveřma?! – Div, že nespadne celý barák!“ „Proč seš tak blbá?! – Proč seš tak strašně pitomá?!“ kňučel jsem zuřivě do dlaní, oční bělma rudá vztekem. „Sám seš pitomý!“ mumlala tiše Baruna. Nová vlna zuřivosti zaplavila mé nitro, znovu jsem vyskočil a hnal se ke dveřím. – Ať se třeba sesype celá stěna! Uchopil jsem kliku dveří a sebrav veškerou sílu, jež se v mém rozzuřeném těle nashromáždila, slepý hněvem, nejprudčeji, jak jsem to svedl, přitáhl 106

jsem dveře k sobě. Ohlušující rána, již jsem očekával, se však nedostavila… místo ní se ozval jakýsi hrozný tupý úder! Prudce oddechuje, zlostí ještě celý bez sebe jsem se udiveně podíval, co to bylo. V prvním okamžiku jsem ničemu nerozuměl. Všechno náhle utichlo a plynulo před mýma očima velice pomalu – jediné, co jsem si uvědomoval, bylo, že už se nezlobím. Netrvalo to déle než vteřinu, nanejvýš dvě, ale mě se zdálo, jakoby mezitím uplynula nejméně čtvrthodina. Jako při opakování gólové akce v televizi, viděl jsem mezi dveřmi Barunu s albem v ruce, jak se právě chystá vstoupit… Ještě než tak učinila, potichu se ke dveřím přiblížila a zvědavě natahujíc krk dopředu, chtěla nahlédnout do kuchyně, když tu ji letící dveře strhly s sebou… Viděl jsem ji, jak se potácí, ve tváři cosi protivně cizího; album jí vypadlo z ruky, potom se sesula na zem i ona. „Promiň… to sem nechtěl! Já sem tě neviděl! – Baru!“ vrhl jsem se k sestře. „Baru, promiň!“ Baruna ležela na zádech, oči měla široce otevřené. Klečel jsem u její hlavy a vyděšeně hleděl na dlouhou fialovou podlitinu, jež se jí táhla od levého spánku, až k čelisti. „Baru… Co je? Já sem nechtěl…“ šeptal jsem a hladil ji po čele. „Baru!, slyšíš? – Já sem tě neviděl… Promiň mi to!“ Baruna civěla do stropu a nic neříkala. Nesměle jsem natáhl ruku a stiskl jí obě nosní dírky. „Haló!“ řekl jsem, nutě se do žertovného tónu, ale Baruně to ani v nejmenším nevadilo. Ležela klidně dál, ve tváři se jí nepohnul jediný sval. Rychle jsem ruku zase stáhl. „Baru…“ šeptal jsem a s rostoucí úzkostí pozoroval, jak jí podlitina rychle nabíhá a tmavne. „Baru…“ vzal jsem jí hlavu do dlaní a mírně ji nadzvedl, třásla se mi brada… Vtom se udála s jejíma očima nepěkná změna – obě panenky opustily pojednou své pevné místo a začaly současně, jako dvě tiché ryby, hladce klouzat jedna druhé vstříc. „Barunko…“ opakoval jsem bez ustání, tiskl sestřinu hlavu na prsa a vyhýbal se pohledem jejím hrozným šilhajícím očím. Po chvíli jsem zpozoroval, že mou košilí prosakuje něco vlhkého. Pohlédl jsem dolů a spatřil, že Baruně teče z uší krev! – Tmavá hustá 107

krev, jakou jsem viděl jednou o prázdninách, když strýc na dvoře usekl slepici hlavu. Vyskočil jsem a začal zmateně pobíhat po kuchyni. Hledal jsem lékárničku, ale jsa rozčilením zcela bez sebe, nenašel jsem nic. Nakonec jsem popadl hadr na nádobí a pospíchal zpátky k sestře. Poklekl jsem opět k její hlavě, třel jí spánky a snažil se utřít krev z uší – ta však tekla bez ustání dál… Stále nová a nová krev! Roztrhl jsem hadru na dva díly a oba kusy jí nacpal do uší. Po chvíli krvácení opravdu ustalo, Baruně to však již nepomohlo… Zanedlouho jí zmodraly rty a kolem očí se začaly tvořit tmavé kruhy… A když jsem se pak v jednom okamžiku nad sestrou sklonil a zblízka pozoroval její tvář, všiml jsem si náhle, že vůbec nedýchá! *** Klečel jsem na shnilých prknech, skloněn nad jámou, když tu jsem si uvědomil, že se k mému sluchu dere jakýsi hluk. Bylo slyšet nárazy do dveří a strašidelné praskání dřeva, jako by v domě začal řádit nějaký rozzuřený obr. Potom se cosi zřítilo a já jsem ucítil, jak se podlaha pode mnou otřásla. – Dům! věděl jsem náhle. Dům se bortí! Vzápětí na to jsem však uslyšel hlasy! – Zvučné mužské hlasy a dupot nejasného počtu těžce obutých nohou po schodech. Schovat se! blesklo mi hlavou. Ale kam? – Kam?! uvažoval jsem zmateně. Nic! Zůstat! – A nehýbat se! Hlasy se blížily a zněly stále ostřeji. Krčil jsem se v rohu půdy a naslouchal. Muži dospěli už do druhého patra; slyšel jsem, jak teď buší do dveří tam. „Halo!! Otevřit!!“ zahřmělo na schodišti. Následovaly dunivé údery, pak kdosi zahučel: „Hergot, tak co je to!!!“ Po chvíli se znovu ozvalo praskání dřeva a domem zatřásla nová rána. Následovala skrumáž zvuků a hlasů… Muži dupali a hulákali, holčička plakala, žena křičela. Náhle mě prudce bodlo v prsou jakoby mi čísi neviditelná ruka ponořila do srdce dlouhou jehlu. Mé tváře hořely vzrušením, na čele mi vyrazily kapky ledového potu. Honem! – Rychle! zakřičelo to ve mně. Tak hni sebou! – Zahrabat! Sehnul jsem se nad jámou a jako 108

omámený jsem začal svůj nález opět zahrabávat. Hluk dole nebral konce… žena se hádala, muži jí odporovali… Potom nečekaně zavládlo ticho. Co je? zbystřil jsem pozornost. Ale už v následujícím okamžiku jsem slyšel, jak muži byt opět opouštějí a chvátají dál domovní chodbou. Hrnul jsem štěrk zpátky do díry, v uších mi bublala krev. „Hej! Podívejte!“ uslyšel jsem náhle zcela nablízku mužský hlas. „Hmm… To je nejspiš jeho!“ odpověděl jiný. Zábradlí se rozdrnčelo. Zoufale hekaje jsem hrnul štěrk před sebe, každou chvíli třesoucí se rukou kontroluje, zdali je již balík dostatečně ukryt. „Loni na Silvestra – absolutni pekos! – A včil?! – Taka sračka!! Ale TAKA sračka!!!“ bručel hlas, stoupající vzhůru. „To ti hutorim, synku!! – To ti hutorim!“ přizvukovaly mu další hlasy. Srdce mi bušilo až ve spáncích, rozbolela mě hlava. Ještě trochu štěrku… Už jen pár hrstí! Ještě tady! Prudké světlo reflektoru, který se náhle objevil ve vchodu na půdu, mě zasáhlo téměř okamžitě. „Co to tam robiš?!“ křikl na mě muž, skrytý za reflektorem. „Nic,“ řekl jsem, nutě se do klidu. „Nic! – nic!“ opakoval muž nespokojeně. „A ta stara žena, tam venku? – He?!“ řekl opět muž. „Co je s ní?“ zpozorněl jsem. „Aj! Aj!“ zamlaskal muž rozladěně a pomalu ke mně vykročil. V šeru za ostrým světlem reflektoru, jsem začal rozeznávat jednotlivé postavy. Viděl jsem blížit se ke mně tři muže v požárnických uniformách s nasazenými přílbami. „Co je s ni? – Chceš vědět, co je s ni? – Rači to ani nechtěj vědět!“ pronášel v chůzi požárník s reflektorem. „Stara osoba! – a ty ju tam nechaš stat na takem mrazu! A eště se ptaš: Co je s ni? – Aj! Aj! – Ty si mi zrudny pacholik!“ „Já sem tady dřív bydlel,“ vysvětloval jsem, „jenom sem se chtěl podívat.“

109

„Tu je vstup zapovězeny!“ ozval se druhý požárník. „Nebezpeči života!!“ Muži se zastavili na krok přede mnou a mlčky na mě zírali. „Co ty to tu jenom robiš?“ zamyšleně pak zahučel první požárník. „Nic,“ hlesl jsem krče se na podlaze. „Opravdu! – Nic…“ „No, cosi tu robiš – to je zřejme!“ bručel první požárník a klouzal kuželem světla z reflektoru po vytrhaných prknech, „Ale co je to, na to včil nedojdu. – Tak dem!“ zavelel, potom se ke mně sehnul a chytil mě v podpaží. „Tak hybem sa! Co je?! – Zvedame sa, zvedame! – Bude to?!!“ Chopil jsem se meče a vysoukal se do stoje. Požárník si mě prohlížel ve světle reflektoru a kroutil hlavou. „Teda, sem už hodně dluho činny… ale něco podobneho sem eště nezažil!“ Zamířil jsem k východu z půdy, když tu se za mými zády ozvalo: „Poď sem s tim světlem eště!“ Otočil jsem se a spatřil třetího požárníka, jak stojí sehnutý právě nad oním místem a tahá za cíp plachty, kterou se mi nepodařilo zcela zahrabat. „Celta nebo co… něco tam je!“ „Ale ne, nic tam není! Co by tam bylo! – To je v pořádku!“ dobelhal jsem zpět k muži, vrazil do něj bokem… opět jsem poklekl na zem a roh plachty rychle zahrabal. „Co do mě strkaš, chuligane?!!!“ zařval požárník a jediným rozmáchnutím své ruky mě odhodil na stranu. „To se vi, že tam něco je!!“ Odletěl jsem do tmy a zůstal tam ležet v prachu na břiše. Požárníci se shlukli kolem čerstvě zahrabaného otvoru v podlaze a nerozhodně na něj hleděli… Potom si druhý s třetím požárníkem klekli, vytáhli zpoza opasků krátké lesklé sekerky a opatrně jimi začali ve štěrkovém nánosu pod prkny rýt – první požárník stál nad nimi a svítil jim k práci reflektorem.

110

„Nic tam není… Co by tam bylo?“ opakovaly mé rty bez ustání, zatímco mé oči pozorovaly, jak je ze dna podlahy na světlo rychle vyzdvihován úzký podlouhlý balík. „Co je to?“ zašeptal kdosi. Jako veliká šiška, důkladně omotaná zetlelou celtou, ležel balík na půdní podlaze. „To se mi ani trochu nechce libit!“ řekl třetí požárník, vytáhl z kapsy nůž a začal balík po délce rozřezávat. Pozoroval jsem čepel nože, jak tiše vniká do zteřelé tkaniny, dýchal jsem už zase pomalu a uvolněně, v jednom okamžiku jsem dokonce mocně otevřel ústa a hlasitě zívl. Požárník rozpáral balík, zaklapl nůž a schoval jej zpátky do kapsy, pak uchopil okraj rozříznuté celty a prudce ji rozevřel… Ve světle reflektoru se objevilo malé dítě… Ne! – Vlastně to už nebylo dítě, byla to jen jeho kostra… Malá dětská kostra, celá potažená černou zkrabatělou kůží! Na hrudníku a na stehnech kůže popraskala a trhlinami bylo vidět rezavě žluté kosti. Suchý půdní vzduch, či snad hadry a igelitové pytle, jimiž byla kostra obalena, patrně způsobily, že i tvář si zachovala jakousi přibližnou podobu. Do čela jí spadaly chumáče plesnivých vlasů, lícní kosti silně vystoupily, spodní čelist poklesla a malá zubatá ústa byla dokořán, takže se zdálo, jako by ta tvář strnula ve velikém smíchu. Jen oči a nos zmizely, na jejich místě teď zely v lebce černé díry plné vysušených červů. Využil jsem momentálního ohromení mužů, a jako rak se pozpátku vykradl z půdy ven. Tam jsem za sebou přibouchl dvířka a zvenčí je uzamkl rychlým otočením, na nich upevněné, malé kličky. S námahou jsem se vysoukal do stoje a začal se sunout po schůdcích dolů. Nebyl jsem však ještě ani v polovině první otáčky, když tu požárníci nade mnou ožili. „Halo! – Co je to?! Stuj!!! – Hej! Otevřit! – Chyťte ho!“ rozezněly se nade mnou hlasy; ozvaly se údery do dvířek. Rychle, jak to jen šlo, jsem postupoval dolů, zábradlí drnčelo, údery do dvířek nad mou hlavou sílily. 111

Dole pod schody jsem uviděl čtvrtého požárníka. Dřepěl u babiččiny tašky a se zaujetím se v ní přehraboval – když mě spatřil, polekaně vyskočil a rychle si cosi cpal do obou kapes. Okamžik tam pak stál jako bázlivý školák a šilhal po mně provinilým pohledem; potom se ale zamračil, vypnul hruď a zastoupil mi cestu. – Jediné rozmáchnutí mečem stačilo a hromotluk se kácel k zemi. Udivilo mě to, ale už v následujícím okamžiku jsem pochopil, že mu má ataka přišla vlastně vhod – mohl tam teď „právem“ ležet jak široký tak dlouhý, rozplácnutý u „své“ kabely, jež na něj očividně udělala veliký dojem, a nemusel se již starat o nic jiného. Klopýtal jsem chodbou k domovnímu schodišti. Před zničenými dveřmi našeho bytu stála žena a tiskla si k tělu chvějící se děvčátko. Když jsem se blížil, pozoroval jsem s dojetím, jak se na mě žena usmívá… Pospíšil jsem k ní, ale pak jsem spatřil, že to není úsměv, co jí proměnilo tvář – žena plakala. Chtěl jsem jí honem říci něco milého, už už jsem natahoval ruku, abych ji pohladil po rameni, když vtom rysy její tváře ztvrdly. Žena si přivinula dceřinu hlavu ještě pevněji k vychrtlému břichu a zabodla do mě pár zlých očí. „Co si sem lezl?!! – Co si sem jenom lezl?!!“ vydralo se jí z úst. Hluk za mými zády zesílil. Bylo slyšet opět požárníky. Dupot těžkých bot se rychle blížil. Hloupě se cule jsem jen pokrčil rameny, pak jsem mlčky prokulhal kolem ní a pospíchal dál ke schodišti. „Co si sem jenom lezl?! – Pitomče! Blbče!!“ řvala za mnou žena, zatímco já, pronásledován supícími požárníky, sedě na zábradlí, jsem jako na klouzačce sjížděl po jeho prastarém, mnoha doteky dokonale vyhlazeném pažení dolů a později, po jedné nezdařené otočce, schod za schodem padal stále níž a níž, koutkem oka, s pocitem hořkosti pozoruje, jak za mnou ve vzduchu, jako smutné zamávání, poletují jednotlivé listy ženiny studie. Z domovních dveří v přízemí zbyly jen třísky. Vysoukal jsem se do stoje a klopýtal k východu, požárníci mě však již doháněli; ucítil jsem, jak mě čísi ruka bere vzadu za límec… Prudce jsem se ohnal 112

mečem za sebe – požárník zařval a pustil mě. Vyklopýtal jsem z domu, ryče námahou, zuby zaťaté a volnou rukou se přidržuje zábradlí, sekal jsem svým mečem do všech stran. Rozhlížel jsem se po babičce, ale nebyla tam. Místo ní stála před domem policejní lítačka a požárnický vůz. Když mě jeden z policistů spatřil, přikrčil se za autem, odepnul pouzdro na svém opasku a vytáhl z něj malou černou pistoli. „Jmenem zakona! – Vzdejte se!“ křikl a s rukou napřaženou k obloze, vystřelil… pak znovu a ještě jednou. Rány však zazněly ve všeobecném silvestrovském rachotu docela přirozeně, což tělnatého tatíka s hladce vyholenými tvářemi velmi dopálilo. – Schoval zase pistoli do pouzdra, zvedl se ze svého úkrytu a celý zamračený pod kšiltem své čepice mi vykročil vstříc; jeho líce rudě plály, jako líce zamilovaného výrostka. To už se mě ale zezadu současně chopilo několik párů silných paží a jako jeden muž mnou prudce smýklo k zemi. O několik málo okamžiků později, sedě na zadním sedadle policejního vozu s pouty na rukou, jsem mohl pozorovat, jak nach z policajtovy tváří zase mizí. Červeň na lících mu rychle bledla a ztrácela se, až mu po ní na každé tváři zbylo jen malé narůžovělé kolečko. Policista zvedl z řídící desky vysílačku a zapnul ji… „Halo? – Centralo? – Slyšite mě? – Háálo! – Přepinam!“ řekl a chvíli čekal. V přístroji to zachrčelo – potom mu centrála potvrdila příjem. „Tady vuz třistapět!“ pokračoval policista. „Sme na Slezke! – Halo?! – Třistapět! – Co? – No dyť to povidam – na Slezke! – Háálo! Slyšite? Třistapět! – Málem se střilalo!! – Co? – Ne… Zraněni žadne! – Jedna osoba podlehla… Jak? – Ale ne! – Přirozene umrti… Stara žena… Duševní zaležitost zda se! – Mame tu jedno zatčeni… Halo? Háálo! – Jedno zatčeni! Jo! – Nejspiš psychicky narušeny… Co? – Narušeny! – Škaredy připad! Halo? – Háálo! – Jedeme zpět! – Končim! Vypinam!“ Vůz se rozjel a rychle klouzal prázdnými ulicemi. Seděl jsem na zadním sedadle vedle mladičkého zamračeného staršiny a se 113

zájmem jsem si prohlížel pěkná lesklá pouta, svírající mi obě zápěstí. K zemi se tiše snášely sněhové vločky, do konce roku zbývalo už jen pár hodin.

114

FILIP JAN ZVOLSKÝ (* 17. 5. 1978, Praha) Rodilý malostraňák. Vystudoval Divadelní vědu na FFUK a Tvorbu textu a scénáře na VOŠ a Konzervatoři Jaroslava Ježka. Pracoval jako redaktor v ČRo Regina a jako pedagog na Vyšší odborné škole herecké. Hraje a režíruje ve vlastním, převážně autorském, Divadle APROPO a jako příležitostný režisér působí i na jiných scénách. Spoluzaložil a provozuje Muzeum pražských pověstí a strašidel a Muzeum alchymistů a mágů staré Prahy, ve kterých si plní svůj sen vyprávět. Zahájil několik tradic, jako jsou každoroční Pašije a Živý Betlém na Pražském hradě, Průvod pražských strašidel, happening Sen svatojánského vršku a nejnověji též festival Divadlo v Kotcích. Donedávna tančil a též autorsky tvořil ve Folklorním souboru Rosénka. Své perokresby vystavoval na pěti samostatných výstavách a také přispíval kreslenými vtipy do Mladého světa. Doposud vydal tři knihy: v roce 2012 knihu „Tajemství pražských půlnocí aneb Strašidla a pověsti staré Prahy“ a roku 2014 pašijovou hru „Jidáši kam jdeš?“ a „Neuvěřené povídky“. Nejraději je ale vnímán jako vypravěč pražských pověstí. Sám o sobě říká, že jeho cíl na tomto světě je „zútulňovat.“ Zdroj medailonu: Filip Jan Zvolský. Zdroj fotografie: © Filip Jan Zvolský. Filip Jan Zvolský v Městské knihovně v Praze. 115

Domů Ještě naposledy vjel na nábřeží. Spíš jen tak ze zvyku chtěl projet celou cestu podél řeky. Většinou na něj mávnul nějaký mladý pár, který se zapomněl v ulicích města a chtěl odvézt na poslední vlak, mířící k jejich hnízdečku na předměstí. Rád poslouchal to vystrašené šeptání dívek, co budou dělat, když ten vlak nestihnou, a uklidňující slova chlapců, že mají čas. Občas neměli ani dost peněz, ale jemu to nevadilo. Bydlel kousek od nádraží a byl rád za každou korunu navíc. „Tak kdepak jste, milenci?!“ usmál se pod vousy a těšil se na teplý čaj a vrnění kocoura stočeného na peřině. Hlavně už nikam daleko nejezdit – jen ty milence na nádraží a domů. Spát! Před mostem na něj mávnul pán v dlouhém kabátě s kufříkem. „Dobrý večer, kam to bude?“ Pán mlčky nasedl a řidič si pomyslel něco o zahraničním hulvátovi. „Good evening. Where do you want?“ „Domů“ pravil tiše muž a s úlevou se opřel, jako by neseděl nejméně týden. „Promiňte, ale kde to je?“ „Kdybych to věděl, řeknu vám to. Prostě jeďte a já to někde ucítím.“ „Dobrá ale…“ „Peněz mám dost, nebojte. Tady máte zálohu.“ Hodil na přední sedadlo tisícikorunu a taxikář vyjel. Muž mlčky hleděl z okna a taxikář zajížděl do nejrůznějších ulic a uliček. Nejprve takto objel všechny hotely, neboť se domníval, že muž bydlí v některém z nich a zapomněl jeho adresu. Pozoroval jeho tvář ve zpětném zrcátku, ale v mužově obličeji se nepohnula ani brva. Za chvíli byli na nábřeží, sotva pár metrů od místa, kde jej nabral. Myslel, že přejede přes most a projedou druhou část města. „Počkejte, zastavte.“

116

Taxikář zastavil a pomyslel si něco o podivínech, co nevědí co s penězi. „Kdo bydlí v té vile, tam na skále?“ „Tam? To je sídlo předsedy vlády.“ „A támhle?“ „Kde?“ „No ten velký dlouhý palác.“ „Myslíte Hrad?“ „Jistě, Hrad. To by mi asi neprošlo. Můžete jet.“ Muž vhodil na sedadlo další tisícikorunu, přestože na taxametru bylo jen něco málo přes polovinu zálohy. Taxikář se začal potit v představě, že pojedou celou noc. Za chvíli měl objetou většinu hotelů v centru a pochopil, že tohle nikam nevede. Čaj v termosce mu došel už před hodinou, začínal mít žízeň a cítil potřebu jít na záchod. Akorát projížděli kolem jeho domu, a tak přibrzdil. „Promiňte, ale mohl bych si skočit pro trochu pití? Možná budeme jezdit celou noc.“ „Nemyslím. Tady se mi líbí. Kde to jsme?“. „U mě doma. Jen bych si vzal termosku a pojedem dál…“. „Doma…“ Vyslovil muž to slovo skoro posvátně. „Nemohl bych u vás přespat? Peníze mám…“ „Prosím?! Ale já… tady je za rohem takový malý hotel, nechcete raději tam? Tam budete mít pohodlí, snídani. U mě byste akorát nachytal chlupy od kocoura na ten váš pěkný kabát.“ „Domů,“ pravil muž a vystoupil z vozu. Taxikář pokrčil rameny, přeměřil si pohledem muže a, než stačil něco namítnout, muž mu do ruky vložil tři tisícikoruny… „Dobré ráno, pane. Budete chtít někam odvézt? Máte u mě ještě necelou tisícikorunu neprojetou.“ „Kolik…?“ „Je deset hodin“ „Né, kolik byste chtěl za tenhle byt?“ „Prosím?“ „Milion?“

117

„Počkejte, za to byste sehnal lepší a novější.“ „Já ale potřebuju domov. Zabydlený byt. Místnost vonící po lidském životě. Novostavby mě děsí.“ „Ale…“ „Milion a půl?“ Taxikáře novostavby neděsily. Sbalil si jen pár nejosobnějších věcí, kocoura a odešel. Celý den sháněl nové bydlení, noc strávil v malém hotelu nedaleko svého bývalého domova a ráno vyjel do ulic. Na prvním rohu na něj mávnul muž v elegantním kabátě s kufříkem. „Dobré ráno. Tak jak se bydlí?“ „Děkuji, je to úžasné.“ Z tváře se mu vytratil onen smutný výraz, ale stále v ní bylo dost neznámého. „No jo, budete si to muset trochu přizpůsobit svým představám“ „Ne, je to skvělé. Nesáhl jsem na nic.“ „A kam to bude?“ „Do práce!“ „A kde to je?“ „Pane, kdybych věděl kde to je, řeknu vám přesnou adresu.“ Taxikář se orosil a na sedadlo vedle něj dopadla tisícikoruna. Tentokrát vyjel nejprve k sídlům velkých bank, k burzovním domům, k luxusním obchodním centrům, ale muž stále hleděl z okna bez pohnutí. Jen jeho oči těkaly po domech okolo a občas sjely na volant, pedály a řadicí páku i číslíčka na taxametru. Po chvíli dojeli na nábřeží, k místu, kde jej poprvé nabral. Jel sem intuitivně – myslel, že muž třeba pracoval tady a jel tehdy z práce. „Počkejte.“ Sláva. Intuice ho nezklamala. Taxikář přibrzdil, ale muž seděl dál, jen odpočítával bankovky ze svého kufříku. „Milion. Bude to stačit za to auto i licenci?“ „Prosím? Počkejte, za to byste si koupil nové auto a licence třeba pro celý autopark.“

118

„Ale tohle auto už je zajeté. Mám rád vše zabydlené.“ Za týden stál bývalý taxikář na nábřeží s kufříkem peněz, co získal od tajemného muže v dlouhém plášti. Míjelo ho plno taxivozů, ale on nervózně vyhlížel jeden určitý. Konečně se dočkal a mávnul na něj. Tajemný muž přistavil vůz k chodníku a z očí mu čišela radost. „Dobrý večer. Kam to bude?“ „Domů!“

119

Městská knihovna v Praze Vzorník 2014 Edice E-knihovna Řada Vzorníky Editor Tomáš Vlček Vydala Městská knihovna v Praze Mariánské nám. 1, 115 72 Praha 1 V MKP 1. vydání Verze 1.0 z 24. 6. 2015 ISBN 978-80-7532-030-8 (pdf)